4_Etika_svedomi

Dodatek: k pojmu svědomí (→ 6)
Samotný český výraz „svědomí“ pak odpovídá přibližně latinskému conscientia,
který Sv. Tomáš Akvinský definuje jako „aplikace určitého vědění na určitý úkon“
(Verit. 17,1.). Tímto věděním pak jsou myšleny tři základní oblasti: syndresis, sapientia a scientia. Syndresis je určitý přirozený habitus, tedy vědění týkající se základních
morálních principů, které je, dle Tomáše, každému vrozené. Při samotném fungování
svědomí pak dochází k tomu, že tyto vrozené, neměnné, všem lidem společné principy, jsou aplikovány na lidské jednání, a výsledkem je, že člověk inklinuje k dobru,
nebo naopak odmítá zlo. Sapientia neboli moudrost je soubor určitého vzděláním či
výchovou získaného vědění a schopností (získaný habitus) týkajících se nejvyšších
principů skutečnosti. Scientia neboli věda je pak soubor určitého vzděláním získaného vědění a schopností (opět získaný habitus) mající zkušenostní nebo přírodovědný charakter.
Poslední dvě zmiňované formy vědění (sapientia a scientia) se účastní svědomí vždy
ve spojení s první (syndresis). Tak například vědec může z důvodu svědomí bojovat
proti vypouštění určité chemické látky do ovzduší, protože vzhledem ke svému vzdělání ví, že škodí lidskému zdraví (scientia), a je s ohledem na obecné morální principy přesvědčen, že ničit zdraví lidí pro zisk chemičky je špatné (syndresis). Nebo v jiném případě může někdo prosazovat opatření pro zkvalitnění a zvýšení dostupnosti
vzdělání, protože je přesvědčen, že kvalitní vzdělání je nezbytné pro plnohodnotný
a harmonický rozvoj každého člověka (sapientia) a úsilí o plnohodnotný život každého člověka je dobré (syndresis).
Funkci svědomí, jak ji popisuje Tomáš Akvinský, Kant řeší za pomoci praktického
rozumu, který je aplikován na konkrétní jednání. Pokud je toto jednání rozpoznáno
a ohodnoceno „praktickým rozumem“ jako špatné, je odmítnuto tak, jak by je odmítlo „svědomí“. Kant přitom, ale specifikuje princip tohoto rozpoznání nesprávného
jednání praktickým rozumem jako kategorický imperativ. Kant dále popisuje možnost
morální reflexe, kdy se jakoby rozdvojíme a učiníme sami sebe předmětem hodnocení
ze dvou pohledů. Pak jedna složka naší osobnosti, naše rozumové tzv. transcendentální já, odpovídající našemu čistému morálnímu praktickému rozumu, může hodnotit naše empirické já, tedy jakoby naši smyslovou zkušenostní složku, která skutečně jedná pod vlivem svých náklonností. Tento typ vnitřní reflexe vlastního jednání
má pak podobu „hlasu vnitřního soudce“ (Tugendlehre, A 38.), nebo-li svědomí.