Jiří Wolker: Z díla

Komentáře

Transkript

Jiří Wolker: Z díla
1954
NAŠE
VOJSKO
PRAHA
VERŠE
JINOŠSKÉ
rýhor { dílá Jirího Wolkra
usporádala, doslovem a po{námkami opatfila
Milena Hon{íková
••
,
I
~.
,...
\
HOMO
NON
SIBI
NATUS
SED
PATRIAEl
Pojednáni
Máti má drahá modrým okem
ve tvár mi hledí a hovorí ke mne:
"Plamenem války vzplanuly zeme.
Jsi mojím synem, ci mojím sokem?
V rudé se krvi srážejí mece,
jak by v ne tisíc satanu vjelo.
Dokaž mi, že jsi mé bílé telo,
dokaž, že krev ti rudá z ran tece!"
"Rodicko velká, válecnou vravou,
vreskotem polnic, del písní dravou
proráží hlas, jenž prehluší všecko.
Srdce to moje v souzvuku s tvojím
bourlive bije úderem dvojím.
Rudé je, rudé! ... Tvoje jsem decko!"
9
-_".... -
~. ------~f.
NE SAMÝM
CHLEBEM
...
Kdysve vecerním šeru
pribelhal ku klášteru
muž zbídacený tuze
od hladu, zimy, chuze.
"Kdos na vrata nám tluce,"
dí opat zlostne bruce.
"Bež, bratre Matyáši,
se podívat, kdo straší."
"Kdo jsi, jenž tluceš do vrat?"
. "Ach, pane, chléb! Mám hlad, hlad!
Ach, dobrotivý Bože,
jen pres noc teplé ložel"
"Veríš-li v Krista Pána
a Maria že panna?"
Tu poutník dí: "I treba,
jen dej mi kousek chleba!"
"A byl jsi u zpovedi?"
Zrak jeho smutne hledí.
"Ach, prebolestl1ý osud!
Já nebyl u ní dosud.
Já bydlil v dálných lesích
a snil jen o nebesích."
"Tot pretežká vec, synu!"
"Ach, pane muj, vždyt hynu!"
1'0
"T ed dám ti požehnání
a až po zpovídání
ti rozhrešení dáno.
To bude zítra ráno.
Až prijmeš telo Krista,
tvá duše bude cistá.
Tak vymodlíš si chleba
a všeho, ceho treba.
Však nejsi cistý dosud,
bež proto trochu odsud!
Tam u zdi polož sebe
a opatruj te nebe."
Pak brána bouchla zase.
Tu poutník pozvedá se.
Mráz ponekud jej zebe,
však - pochází též z nebe.
Mnich dobrý ráno prišel,
poutník jej nevyslyšel,
neb nebe v oné dobe
si vzalo duši k sobe.
Mnich poklonil se k zemi
a kríži potom tremi
se pokrižoval v líci
a šel to bratrum ríci.
Tu hlasy v kapli steré
mu pely "miserere".
II
"
NAš ÚDEL
$10
mládí nekdy pod vetšími mraky?
Byl nekdy slunce východ krvavejší?
Toužebnej nekdy k nebi spely zraky,
zda hvezda vyjde, která ukonejší
toužící duši?
Ne, - my nejsfQeprvní, kterí v svoje ráno
se probouzíme hlasem divých hromu.
Nám. osudem již do kolébky dáno
stát na
vrcholcích
kam
boure
buší. srázných, skalních lomu,
Tam blízko nebe vztycit velký stožár,
tak pevne silný jako naše víra.
Byt ve tmách vrela vichrice i požár,
prec neco v nás, co nikdy neumírá, _
to naše cíly.
Dnes slunce veznem mraku za mrížemi.
Však padnou též i tato pOuta kletá, _
tu pohlédne zas vecné slunce k zemi
a na žerdi se jasne zatrepetá
náš prapor bílý.
----------------
12
..
-
JITRNí
pfSE~
Nesmelé jitro do tvárí nám dýchlo,
snem volných lest!, luk a dálných hor.
Vše divnou vírou v duši naší ztichlo,
i bolest krvavá i težký vzdor.
Radostne klidni brouzdáme se bosi
chladící travou, lesní pres pažit.
Osení stríbrí slzy ranní rosy.
Snad plakali jsme, - ale ted chcem žít!
Tam v mlhách krvavých den slunce tuší.
V y mys1,\·
.
Ite, ze nezasvitne
sem r,
Ach, verte jen, a verte celou duší a vírou svou i slunce uneseml
POJD,
MILÁ
MÁI
POjd, milá má! Noc vklouzla do zahrad.
Pojd, dnes ti ríci chci, jak mám te rád.
Než pobledne tvár mému mesíci,
nach ruží vešlehnu ti do licí.
Rle, hvezdy padají tam v naši dolinu.
Pojd, schytáme je všechny do klinu.
A tam, kde stín jest spolehliv a nem,
rty svými z nich si venec upletem!
KVEToucí
STROM
Mé pupeny se rozkvetly, když všechno tiše spalo,
Já slyšel: v noci dubnové cos na me zavolalo.
Predcasné, bledé lístecky se tocí v chmurné nebe.
Jest ješte brzo, vím to, vím. Vzduch vlhký jest a zebe.
Svou zahradou se rozhlížím. Spí všechny stromy dosud.
Což vím, proc sám jsem rozkvetl? Což mohu za svuj osud?
Je ticho koleni. Ticho tak, že kvety mé .se chvejí
jak první bílé sneženky kdes v lesích, pod závejí.
A v nocích, vítr dubnový když korunou mou trese,
mé srdce kdes až v korenech starostí težkou .dme se.
Když bledé svetlo mesícní mdlou vuni v kvety hází,
tu zdá se mi, že z krovisek se pozdní mrazy plazí,
že kvety moje popálí a zraní moje telo,
že marnovše, co dychtive se v haluzích mých chvelo.
Však když vzplá slun-ce polednem, - tu volnej oddechnu si.
Nac strach? Vždyt slunce zvítezí a nekdo zacít musí.
RADOSTI!I!
Radosti,
Dnes jenom výskám k nebeským výším,
ve kterých ozveny slavné se budí
výkrikem radosti, vyšším a vyšším,
planoucím výkrikem svobodné hrudi.
radosti závratná.
radosti, - prapore cervenohílý,
rozvlaj se v nebesa posvátná,
v souhvezdí plná úžasné síly,
o nichž jsme dlouhá staletí snili.
Radosti, která tryskáš mi z krve,
ze srdce, z hrdla, z bourících žil,
slyšíš tam na vežích údery prvé?
Slyšíš, jak v kovové zvony se vbil
velebný úder posvátných chvi1?
Radosti zdraví, lJŽaSU,krásy,
obetní slavnosti volnéllO nitra,
pohled, jak na polích zrosené klasy
koupají cisté, zlaté své vlasy
v paprscích velkého jitra.
Radosti, radosti vítezná,
zmámená svetlem a kraju svých šírí,
vidíš, jak vysnená princezna
od hradeb pohádky v Skutecnost mírí,
princezna, o níž nelze mi peti,
nebot mé hrdlo radostí šílí,
nitrem mým orlové letí,
orlové vznešení, svobodní, bílí,
vše ve mne tancí nejprudší reje,
všechno se vzpíná, objímá, smeje
jako ty bujné, veselé deti ...
- ne, dnes nelze mi o tobe peti. _
17
,
f
•
LYRIKA
ZRÁNÍ
ZRÁNí
Na horských lukách ležím,
do jasných nebes se dívám,
cítím, že rty moje zrají,
slyším, že tiše si zpívám.
Poslouchám horský potok,
poslouchám bedlive sebe.
Ze srdce voní mi zeme,
do ocí padlo mi nebe.
Až budou rty mé zralé,
po ceste sejdu bílé,
v údolí štasten stanu
u dverí svojí milé.
Reknu jí klidne a jasne:
"Rudé ti maliny nesu.
Uzrály poledním sluncem
na dlaních stríbrných lesu.
Cisté jsou jak horské vody,
prosté jak nebeské kvítí;
voní v nich mladé mé srdce,
krev moje na nich se trpytí.
Tobe je, milá má, nesu
od výšin po úpatí.
Obe je mužeš si vzíti,
celá jim mužeš se dáti."
21
•••••,'jj'; li •••
,
~.
r
VYKRIKL
NEKDO
DO
NOCI.
..
Vykrikl nekdo do noci: "Hle na horách jsou dýmy!
To jiste lesy vzplanuly tam ohni stríbrnými."
Kdos odvetil: "Ty bláhový, - jen marný strach te desí.
To mesíc v oblak vychází tam nad cernými lesy."
A já si myslím tichounce: Muj Bože, to je krásy!
To jiste v dáli pred spaním vlas milá rozplétá si.
DOPOLEDNE
Sám ležím na lukách a sním ...
Už brzo, brzo zezdola
polední zvon me zavolá
svým hlasem táhlým, vášnivým.
Ted tiše k horám pohlížím:
jest na sta srázu dokola, ach, kolik z nich mi odolá,
až jedenkráte pujdu k nim?
Mrak bílý nad horou se vznes
a beží, beží v širou dál.
Jak ruku by mi podával. ...
Stríbrne rozesmál se les.
Kdes blízko rozvonel se kvet
tak prudce - jak mých dvacet let.
22
23
)
HORSKE
RUŽE
DOMA
Pro koho kvetete, horské ruže na mojí stráni?
Pro koho strádáte vune, pro koho pousmání,
pro koho dýcháte,
za kým se do noci díváte
Vše už jsem navštívil vcera a dnes,
na co jsem tolikrát vzpomínal v dáli:
mesto i pole, na lukách mez.
ocima toužící panny _
Utrh jsem na ní si kvitecek malý.
neutrženy, nepolíbeny,
"Nekvetem
nerozdány?"
naplano.
U nás už napred všechno je rozdáno,
u nás už žiti znamená dát.
Kveteme pro sebe.
Vunemi rosteme neslyšne do nebe.
Kveteme pro radost tichou jak smutek,
kveteme pro bolest sladkou jak úsmev.
Do noci zpíváme. Nekdo je vždycky, který nás slyší.
Tehdy se dáVáme, až všechno se ztiší,
mesíci, vílám, horám a lukám,
dobrým a prátelským rukám.
Rosteme, kveteme, zrajeme
pro jedno štastné a poslední: ach!
kterým by vitr se po nás vztáh
a vecerem roznesl po lukách."
Na známé rukou jsem prátelsky kýv,
s nimiž jsem shledal se po dlouhém case.
Na dívky, na které smál jsem se drív,
dneska jsem poznOVll usmál se zase.
Na starém míste jsem milou svou stih.
Byla tak radostná jak dnešni ráno.
Bera ji úzkostne do rukou svých,
ptal jsem se. Rekla mi ano.
Hlavu jsem položil na její klín
(z neho je k nebesum jako k mé dlani).
Na nem, jsa z dosahu všechnech svých vin,
oci jsem poslal ji na privítání.
Na sebe všechno jsem povedel pak,
špatné i dobré rudýma rtoma.
Bylo mi lehko, zvlhl mi zrak,
šeptl jsem: "Milá, jsem doma, ach, doma!"
25
......•
,,,
•• l ••• i.lUd>i:iil.i:lJi
ŠTAFETA
Po vetru pobežím daleko, daleko ...
Vlající prapory budou muj smer.
Dívenky na ceste potkávat budu,
dívenky jdoucí naproti vetru a mne,
s rozpletlým vlasem, s rumenci rozcuchanými,
s halenkou rudou, prissátou k nadrum,
s belounkou suknicí, prissátou k nohám,
s šáteckem-písnickou rozezpívanou.
Rty mé se stanou: halenkou, suknicí, šátkem.
Celé je zlíbají na pocest velkého vetru,
všechny je uciní svatými, nejsvetejšími.
S velikou zprávou pobežím po vetru dál,
nestace pochopit jejího velkého smyslu.
Srdce mé zázvoní podkovou bílého hrebce.
Pobežím, napolo zalknut a napolo Buh,
s jedinou touhou: bežeti, vláti a trást, _
až spálený letem kleknu a telo dám zemi
a poselství tomu, kdo urcen je bežet s ním dál.
NECHOD
ZA MNOU
Nechod za mnou, hochu milý,
oci tvé me udivily,
ty chceš víc, než mohu dát.
Dovedu jen tancit, zpívat,
dovedu se v smíchu skrývat,
ne však - tebe milovat!
Nechod za mnou, hochu milý,
oba bychom zabloudili;
pro smích já a pro stesk ty.
Moje lásky jsou v mých dlaních,
tvoje ale ve snech ranních
zaklety jsou, zaklety!
27
f.•
BREZEN
K oknu jsem vcera a dnes pristoupila
s velikou touhou; - únor byl ješte.
Zítra už bude brezen - splavné ružové dešte.
Dobrotivá síla
sestoupí s nebe na zemi
a zeme štestím onemí.
Zvolna, ach, zvolna budu otvírat
okénko bílé.
Snad
bude se chtít mi zaplakat,
že mám to okno tak bílé,
že v mém pokoji - nepokoji
ve vázicce krištálové
bázlivé fialky stojí.
Otevru okno a uvidím v daleku na obzore
rolníka, který jde, zpívá a ore.
Ruce si priložím na ústa
a zavolám: "Zeme má, bolí to?"
Hlas velký mi z daleka odpoví: "Zarustá
obilím, sestro!"
To bude v dubnu. A zázrak se stane.
Náhle se rozrostu do dáli, do široka.
Už budu zemí a srdce mé, pole nezorané,
lehne si pod tím, kdo rekne mu: Chlebe!
S železným pluhem i radost mi do srdce vkrocí,
že ležíc tu naznak, já s nebes vidím své nebe
a orác z mých ocí.
I
ROSA
NA
PREDNí
LUXEMBURGOV
My všichni na prední stráži,
ty a já,
pro dnešek špatní, pro zítrek lepší,
my všichni vidíme ocima svýma,
od vetru do krve zarudlýma,
i západ rudý.
A veríme detsky, že dobre je tak
pro všechny deti, které se narodí z ženy,
pro všechny lidi s krví a srdcem.
Jim videním rudým západy nové vykoupit chcem,
by jedenkrát za nás a za všechny minulé uzreli
nebeské nebe
a slunce slunecních barev,
by jedenkrát k veceru zemreli radostí,
že vidí vše tak, - jak stvoril to Buh.
Vecer 15. ledna 1919 mezi 9.-10. hodinou byli v byte clena
wilmersdorfské rady delnické Merkussena zatceni (K. L. a R.
L.). Po ukoncení prvního výslechu a po zjištení personálií
Liebknechtových byl L. z hotelu vyveden a zabit. Zatím co byl
odvážen, byla vyslýchána R. Luxemburgová a mela být dopr
[avena] do vyš[etrovací] vazby. Dav vrhl se na ni a srazil ji
k zemi. V bezvedomí dopr[avována] do automobilu. Když vuz
prijel, vyskocil jeden muž na stupátko a vystrelil na R. Luxemburgovou nalézající se v bezvedomÍ. Auto[mobil] se rozjel
rychle. Na moste u Kurfirstské hráze byl zastaven. Dav vyhodil z auta telo Luxemburgové. Mrtvola hozena bud do kanálu
nebo do Zemebraneckého pruplavu.
Hlas:
Po celém svete stojí kriminály,
stojí i ve Wronke, meste nemeckém;
než muže na zvírata degradovali,
tak zatkli jim srdce a zavreli sem
a ze srdcí lidských hluboké záveje,
z cervených kvetin lásky a nadeje
stala se žena:
Rosa Luxemburgová.
Scéna: Kriminál
Oci a nebe jsou pri tisknuty na mrížích,
za mríží sever, východ, západ a jih.
Dívá se Rosa na západ.
)0
Á3
STRÁŽI
31
•
,
První okno: voják
Rosa:
Slyšíš ty rachoty del, skuhrání zeme a rev,
kdo srdce zanechal doma, zde nechá život a krev,
rozstriklý šrapnel a povetrí jak havran zakráká
nad touto frontou, kde chudý zabíjí chudáka,
zatím co ostnaté dráty se blyští mezi kameny
jak na hrdle sveta ruka s drahými prsteny.
Mrtví jsou zabiti, novácci zabíjet jdou
s bombou a rucnicí a hroznou písnickou.
proc, co jsme chteli, už nemužem chtít,
proc zmíráme na rozkaz generálu,
Roso?
Hlas:
Oci a nebe jsou pritisklé na mrížích,
za mríží sever a západ a východ a jih,
k jihu ted Rosa pohlíží.
Tretí okno: matka s deckem
Rosa:
Písen vojáku:
To, co jsme chteli, už nemužem chtít,
srdce nám zavreli do kriminálu,
z rozkazu srdce jsme chteli se bít,
bijem se na rozkaz generálu,
Rosol
To není upír snu, - to není príznak bed,
toto je Nemecko, Evropa a svet,
žena chce lásku mít, decko a mekký klín,
v predmestském domku za okny kyticku kopretin,
a zatím za oknem, kde kvetinác má stát,
jí kvete tuberkulosa a hlad.
Hlas:
Oci a nebe jsou pritisklé na mrížích,
za mríží sever, východ a jih,
dívá se Rosa na sever.
Rosa:
Druhé okno: ranený
Stotisíc postelí blýská se jak zuby smrti,
to lazarety jsou, co v dásních svých životy drtí,
vojáku s vyhrezlým brichem, vojáku s šrapnelem v hrudi,
tvé oci jsou jak hrbitovy, tvé oci jak mrtvolky studí,
zatím co telo tvé v horecce bolesti
bortí se otázkou, jíž nemuže unésti.
Hlas umírajícfch:
Z rozkazu srdce chteli jsme mrít,
srdce nám zavreli do kriminálu,
Muž musel na vojnu - kam, ženo, pujdeš ty?
Žena tak jako muž staví se do fronty.
On vyfasoval smrt, - ona chléb fasovala,
on, aby zemrel hned, - ona, by umírala.
Ó bído v zázemí, jak težké slzy jsou,
když stredem palácu je oci ponesou,
ó bído v zázemí, - ó nebe nad námi,
proc slzy z olova nejsou vám strelami?
Hlas ten:
Na rozkaz srdce jsme trpeti chtely,
srdce nám zavreli do kriminálu,
bez srdce slaby a osirely,
trpíme na rozkaz kapitálu,
Rosol
33
•
I
J
Rosa:
Ú, jak je težko v tichu techto sten,
pod príkazným pohledem žen a mužu beze jmen.
Bezvládná tela vlácí sever, východ a jih,
já hroznem srdcí jsem, jim z hrudí vyrvaných.
Zástupu volá hlas - a já jsem ozvena,
z tuh jejich a jejich krve byla jsem zrozena,
v nich promluvila zem, - já za ne mluvit mám
a prec jen clovek jsem, který je strašne sám
se srdci tisícu za težkým mrížovím.
Ú srdce veznená, - jak za vás promluvím?
Povez mi, okno, okno východní,
které jsi z této tmy nejblíže svetlu, dni,
jak rozraziti mríž a slovum dáti let
a sílu kladiva, jež rotrásla by svet?
(Ve východním
okne objeví se peticfpá hvezda.)
Hle, hvezda -- jitrenka a z jejích peti hran
svetlo se line jak krev z peti Kristových ran,
má prsa jsou pole na jare osetá,
tvým svetlem úrodným dej, at vše rozkvétá
a vše se rozklící a prudce ro~te dál,
at praskne kámen sten, železo, kriminál.
DV~
POHÁDKY
34
I
o
MILIONÁRI,
KTERÝ
UKRADL
SLUNCE
Na svete žil jeden ohromný milionár. Stalo se, že shromáždil
ve svých rukou všechno bohatství zemské. Nebylo nic, ceho
by si nemohl poprát. Bydlil v nejkrásnejším zámku a všichni
lidé mu sloužili.
Ale ubohý milionár byl nemocen. Jeho nemoc nebyla ani tak
zlá, jako odporná. Po celém tele rostly mu hnusné, žluté vredy,
které pres den mokvaly a v noci desne pálily. Byla to škaredá
nemoc - tak škaredá, že až sám milionár se za ni stydel a proto
hledel ji ukrýti do šatu z jemných látek a do postelí s hedvábnými poduškami.
Jeho jmení ustavicne rostlo, ale jeho nemoc rostla také. Byla
obava, že vyrážka zastihne oci. Toho se bohác nejvíce bál.
Mohl-li dobre zakrýti všechna místa na svém tele - toto bylo
jediné, které muselo zustati neprikryto, chtel-li žíti, vládnouti
a vydelávati.
Nemocný milionár rozhodl se, že si zavolá lékare. Doposud
se žádného neptal na radu, ba žádného k sobe ani nepripustil,
nebot nechtel, aby se nekdo dovedel, jak je ubohý ve své podstate. Obával se, aby lidé, kterí mu závideli jeho ohromné štestí
-- nezaradovali se nad jeho nemocí a necítili se štastnejší než
on. Usuzovalt, že maje nejvíce penez, musí mít i nejvíce štestí.
Ostatní lidé tak usuzovali také, vzhlížejíce na jeho krásné šaty,
automobily a pohodlí.
I zavolal si nejlepšího lékare a rekl mu: "Pane lékari, prohlédnete me dobre a poradte, co mám delat, abych se uzdravil. Moje
nemoc je tak odporná, že se o ní nesmí nikdo dovedet. Proto
zajisté prominete, když vás po vaší lékarské prohlídce dám
popraviti. Neverím žádnému cloveku, - tím méne lidskému
jazyku. Historie o králi Midasovi naucila me být duslednejším
37
než on. Ostatne vaší žene bude vyplácena primerene vysoká
pense z mých pokladen a vaše deti vystudují na mé útraty."
Lékar zpozoroval, že uderila jeho poslední hodina. Nebot
smrtící síla tohoto muže byla ohromná.
"Mé fivotní síly kvapem prchají,"
"Jednejte rychle!"
pravil
dále milionár.
Svlékl se a stanul pred ním nahý, podobaje se zpola rozmackané housence a zpola vykotlanému zubu.
Lékare zachvátil hnus. Jak k tomu prijdu, pomyslil si, abych
kvuli jeho vredum byl zabit, - já, který jsem docela zdravý.
Každý clovek má moc usmrtiti druhého cloveka. Má-li ji on, _
budu ji mít
i já. Dobrá, - poradím mu lék, který mu prijde
zatracene
draho.
"Milostivý pane," rekl, "znám lék pro vaši chorobu. Je tím
lepší, že jedine vy si jej mužete opatriti. Vy potrebujete slunce.
Ale ne jen trochu, kterou dostávají almužnou ostatní _ vy potrebujete slunce celé. Máte ohromné jmení a myslím, že slunce
i
mužete za ne snésti s nebeské báne do svého paláce. Když se
s ním sám na nejaký cas zavrete, když sám budete zblízka
úcasten jeho blahodárné dobroty, - vyjdete ze slunecní lázne
nejen úplne zdráv, ale i nesmrtelný. Je to jediný lék, který vám
mohu doporuciti. NebOt na vás se sešla choroba celého sveta.
Slunce pak je zdraví celého sveta."
Milionár lékari uveril. Jak by neuveril cloveku, který byl
krok pred smrtí. Jenom se ješte otázal:
"Nevíte, jak muže být slunce drahé?"
"Slunce je drahé všem lidem. Možná, že jednomu je lacinejší."
Když lékar domluvil, byl odveden a popraven. Vdove byL
dorucen šek na slušnou sumu, sirotkum zánovní školní knihy,
dve zcela zachovalá pravítka z kancelárí milionárových
a
pouzdto na držátka s nápisem:
Uc se, synu, moudrým býti.l
Milionár zatím premýšlel, jak sundati co nejlacineji slunce.
Dal zbudovati ohromná lešení. Sta inžen)TU vystavela velko-
Icpý jeráb. Stavitelé pracovali na plánech budovy, do níž melo
být sneseno slunce a uzavreno s milionárem a jeho vredy.
Miliony delníku ze všech zemí sveta mlátily kladivy; ne proto,
aby sundali slunécko, ale aby uživili ženu a deti.
Jedné noci, která byla temnejší než zatvrzelé srdce, - sundali
milionárovi slunce s oblohy, spustili je do ohromné budovy
a uzavreli železo betonovými zdmi s ocelovými pláty.
Ani jeden paprsek neunikal.
Na svete byla tma a milionár se radoval, že se mu vše povedlo.
Potme ani Buh nepozná, myslil si, - že slunce je pryc. Já
zatím stanu se nesmrtelný, - a kdo mi potom co mužel Nezustane jen pri slunci! Odnesu i všechny hvezdy a pridám je
do svých pokladu. Budou moje, jako jsou moje cenné papíry,
uložené v bance "Ego". Brzy se stane, že nebude nic, co by
nebylo mým. Koupím si i Pána Boha a udelám ho svým tajemníkem. Budu mladý, krásný, nesmrtelný a nejbohatší. Kdo mi
odolá? Mohu znásilnit zemi jako ženu a ona bude ráda, že je
znásilnena, - nebot ženy mají rády silné a neurvalé muže.
Hip - hipl
Zatím lidé se probouzeli ze sna. Tuze se divili, že slunce už
nesvítí. Na nebi trcela jen veliká, cervená rána, kterou hasici
a nateraci marne se snažili uhasit anebo zastrít. Lidé se shlukovali a kriceli:
"Kde je slunce? Kdo nám sebral slunce?"
Strážníci s elektrickými svítilnami delali porádek. Byla to
težká práce! Lidé byli bezhlaví a marne bys je byl napomínal
k tichosti nebo k rozchodu.
Milionár dal rozsvítiti všecka svetla. Sto tisíc lustru plálo na
nárožích a v kavárnách, barech a kabaretech. Na predmestí svítily tri smutné lucerny a na dedinách vytahovali ze zpráchnivelých truhlic hromnicky a dívali se udešene na nebe.
Nastal zmatek, který podporovali cerní netopýri, kterí prilétli neznámo odkud.
39
f
I
Nevestky na ulicích byly už umdlelé, nebot noc trvala príliš
dlouho.
Milionár pocftal: Až se uzdravím, budu vyrábet ze slunce
sirky "Helios", mast na opáleniny "Slunín" a vše, co se dá.
Sikovný clovek muže lehko zbohatnout. Já jsem rád, že na to
neprišel nikdo prede mnou.
Ale lidé ve mestech byli vfc a vfce zmateni. Naráželi na sebe
jako poplašený dobytek.
Proto dal milionár vylepiti plakáty a sepsati úvodníky do
novin.
KONECNE
TMA!
ODVEKÝ
NEPRíTEL
ZDOLÁN
NEJVELKOl.EPEJŠí
DUKAZ
LIDSKÉ
OBETAVOSTI!
Zatím bohác, odstraniv všechno své služebnictvo, odešel ke
slunci. Když vešel do ohromné budovy, prepevne zamkl, presvedciv se ješte, zda stráže s revolvery a bajonety hlídají dobre
všechny vchody. Klíc nechal v dírce, aby se nikdo nemohl
dívat. Potom pocal se svlékati.
Slunce pálilo.
Jak to nebesky hreje, myslil si milionár. Veliká síla do me
vstupuje. Vše nezdravé bude spáleno a pretaveno v cistý kov.
Vyjdu jako mladý buh. Kolika lidem dávalo slunce štestí a
zdraví. Na mne je, abych bral toho soucet, když všechny jsem
odstranil. Och, - jak nesmírné štestí jest, snésti štestí všech
jen na sebe.
Slunce pálilo.
jit od pocátku sveta byli lidé trý{neni nejvetšlm tyranem,jalcý
kdy byl stvoren - sluncem. jeho krutou tyranii na svých bedrech
snášel nejvlce {e všech stavu stav lidí pracujícfch, kterýchtto
miliony byly {asa[eny pri práci jeho {houbnými paprsky. Lékarsky
je {jišteno a statisticky doká{áno, te plných
zoo % (slovy: sto procent)
lidi, kteTf sepod sluncem narodili, tét pod ním {emreli. Této krutovláde byl ucinen konec. Známý lidumil pan Poslednl Milionár
(- kdo by si nev{pomnel na jeho v{ácnou ochotu, s kterou {abe{pecil tenu a dítky tragicky {emrelého lékare X!) dal je na vlastní
náklad sundati s nebe. Práce se dík jeho nadlidské obetavosti
{darila a slunce {mi{elo se sveta.
Nehynoucf památka je mu {ajištena.
Žádejte prospekty!
Ti, kdož meli svetlo, - tak si to prectli a uklidnili se, _ ti,
kdož je nemeli, - zl1stalineklidní dál. Mnoho babicek (ty, co
už byly dvacet let slepé) ríkalo: prijde konec sveta.
Beda milenci, -- který ve tme ztratil svou lásku. Už ji nenašel.
Jeto trochu moc horké. Ale neškodí. Velkou dobrotu je treba
nauciti se nosit. Jen aby me záda mnoho nebolela. A hlava ...
A ústa, oci, prsa a nohy.
Ach, - žár je nesnesitelný. Stravuje me zevnitr i zevne. Zdá
se mi, že popelnatím. Jen ješte chvíli vydržet. Potom odejdu.
Odejdu a skocím do studené reky. Najdu si milenku z ledu.
Roztavím ji ve svém nárucí. Budu nejsilnejší, nejbohatší, nesmrtelný. Jak jsem sláb, chud a vše bolí, jako bych umíral! Ne,
už to nevydržím. Pl1jdu. Snad to postacilo. Pl1jdu, - utíkám,
- letím •..
Nahý žebrák se spálenými vredy a zanícenýma ocima dobehl
ke dverím. Beda! Rozžhavený klíc nabobtnal v klícové dírce,
že by je ani sám Bl1hneotevrel, kdyby byl chtel. Marne jím
lomcoval, marne jím trhal, zde nebylo služebníku, rádcu a
delníku, - zde byl sám, jako samo bylo jeho srdce v uhnívající
hrudi, - jako samy byly jeho oci ve vrstve hnisu a bolesti.
Milionár se zachvel. Jeho telo se bortilo jako strom pri bouri.
Clovece, neuneseš štestí všech! Nestacíš na svoje.
I
Slunce pálilo
O KOMIN1KOVI
Milionár se {hroutil.
Zbyla z neho hromada popela, nic vetší než železný šestácek.
Malá hromádka honosivé bídy. Budova, kterou si dal vystaveti
pro svou pýchu, stala se jeho katafalkem a slunce, ukradené
jeho nemocnou ctižádostí, bylo velikou svící pri jeho mrtvolce.
Nikdo neplakal.
*
A slunce pálilo.
Pálilo tak, že brzy propálilo všechny steny. I ty se zrítily jako
vystavené na písku. Propadly se do zeme, podobné cernoknežníkum, kterí zmizejí po zakletí. Slunce vybuchlo svou zár na
všechny strany. ohromný halon.
Leželo na zeleném trávníku jako zlatý,
Lidé se zaradovali. "Je videt na cestu," ríkali si a smáli se.
$10 ted jen o to, jak dopraviti slunce zas na nebe, aby všichni
je videli a všichni jím videli.
Lidé zvážneli a radili se.
Kdo nám vynese slunce zase na oblohu?
Pri trefily se k tomu dve deti. Byla to Mánicka a Pepík. Snad
byli z Vršovic, snad ze Smíchova, ale jiste odnekud byli.
"My je tam doneseme," rekl Pepík. "Nosíval jsem mnohokrát lidem kufry z nádraží. Onehdy jsem jednomu pánu nesl
tak veliký, - že se všichni divili. To hy hylo, abych slunce
neunesl!"
Mánicka a Pepík odnesli slunce na nebe.
"Vratte se k obedu domu!" volala za nimi máma.
"Vrátíme se, vrátíme se ... "
A vrátili se.
Kominík nenosí jenom žebrík a cernou tvár. Kominík nosí
také štestí. To vedí všichni lidé a hlavne ti, co mají knoflíky
u Kabátu. Když jde kolem, honem se za nekterý chytí a myslí
na to, po cem touží. A skutecne se jim to vyplní, protože lidé
delají tak už odedávna a hudou tak delat, pokud kominíci budou chodit po ulicích. Kdyby to nebylo pravda, - jiste by to
nedelali. Tak vidíte: všichni lidé mohou býti po svém štastni.
Potrebují k tomu jen knoflíku a kominíka.
Toto dobre vedel Jeník, malý sirotek. Protože byl chudácek,
žijící den ze dne na dlažbe predmestí, mel mnoho krásných prání. Mohl toužiti po rohlíku, po lístku na kolotoc, po zemrelé
mamince nebo po jablícku, které prodávaly panmámy v ošatkách na námestí u svatého Jakuba. Protože nic nemel, míra
jeho štestí byla veliká.
Ale byla tu jedna veliká chyba: malý Jeník nemel u svého
roztrhaného kabátku a u roztrepených kalhot ani jeden knoflík.
Kalhoty i kabát dostal od dobrých lidí, ale to víte, že ani dobrí
lidé nedávají své nejlepší. Proto, když je od nich dostal darem,
byly už rádne ošuntelé a všechny knoflíky byly pryc. Dobrodinci, kterí mu šaty dali, si nemyslili, že by tak malý chlapec
potreboval knoflíku. Stacilo, že prikryli jeho nahotu. Také
Jeníkovi zprvu ani nenapadlo, - že by jeho šatum se neceho
nedostávalo. Teprve když zvedel tajemství o kominíku,
knoflíku a štestí, smutne si pomyslil:
Já nemohu býti štasten, protože nemám žádný knoflík.
Rmoutilo jej to velice, protože si prál býti štasten. A kdo by
si toho také neprál!
Od té doby nemyslil také na nic jiného, než na to, jak hy
získal nejaký knoflík. Pro ostatní deti není to nic težkého, ale
43
I
pro Jeníka byla to práce nemalá. S knotlíkem bývá vždycky
spojen nejaký tatínek, který jej kupuje, a nejaká maminka,
která jej prišívá. A tyto dva predpoklady Jeníkovi naprosto
chybely.
Jeník si chtel na knotlík vydelati. Nosil jedné paní vodu do
pátého patra, druhé zase vozil uhlí v malém vozícku s hunatým
psem, chodil do dediny pro mléko a vubec delal, co dovede
chlapec v jeho stárí.
Ale na knotlík si penez prece nevydelal. Lidé si myslili: nac
dávati tak mladému chlapci peníze, kterým nerozumí a jež by
nejspíše jen promlsal. Dáme mu radeji neco k jídlu, - to mu
lépe poslouží.
A dávali mu. Tu chleba, tu sýr, tu talír polévky nebo nejaké
zbytky od obeda. Jeník pak, když se najedl upadal do takové
blaženosti, že zapomínal i na knotlík a veril, že si svého štestí
dobude bez neho.
Když však vecer rádne vytrávil a nemel v kapse nic než hlad,
tu vyprchala mu všechna sebeduvera, všechna síla; toužený
knotlík pocal mu tanciti pred ocima i se všemi svými zázracnými vlastnostmi. Zvlášte když šel kolem knoflíkárského krámu,
kde byly za výkladem celé hromady ruzných knoflíku. Tu byly
vojenské, tu zase civilní. Jedny celé zlaté s krásnými vyrytými
písmeny, jiné námornické s namodralým leskem more. Na nekterých byly ctyri viditelné dírky, na jiných byly dírky ukryty
pod lesklým kovovým pláštem. Nade všemi zárila rada velkých
perletových knoflíku, které pritahovaly Jeníkovy oci jako
magnety.
Tyto jiste prinášejí nejvetší štestí, myslil si Jeník, ale sotva
kdy se na ne zmohu. Budou jiste notne drahé.
Prece však díval se na ne lacneji a lacneji, až pan í v kráme jej
zpozorovala a nechápajíc jeho plápolavých ocí, odehnala jej.
"Bež pryc, špinavý kluku! Nekouká ti z ocí nic dobrého."
Myslila, že jí chce neco ukrásti a Jeník zahanben odešel.
V noci potom, když spal v nad sklepní svetnicce na kusech
hadru s deseti ješte neštastnejšími lidmi, perletový knotlík i neprejícná tvár prodavacky vznášely se v jeho snech.
Když tak dlouho a dlouho marne toužil, prihodilo se mu
jedenkráte, že uvidel na ulici devcátko, které melo na kabáte
práve onen krásný perletový knotlík, který videl v kráme. Ale
nejen toho si povšiml Jeník; zpozoroval také, že krásný knoflík
visí jen nitce, a že se brzo utrhne. Srdce se mu zachvelo pri po~
myšlení, že by jej ta dívenka mohla ztratit a on najít. To by byl
konec jeho bolestem. Již zítra by mohl mít to, nac by si jen
pomyslil.
Proto se nepozorovane stocil za ní a sledoval ji. Po cem tolik
toužil, - to se také stalo. Práve když devcátko vstupovalo do
dverí nízkého domu, knoflík se utrhl a zustal ležet na dlažbe,
aniž to zpozorovalo. Bylo to tuze nevšímavé devcátko, když se
uváží, že to byl jediný knoflík, který mela, a že jeho ztrátou
sama byla zbavena i všeho štestí, které se na nej upínalo.
Jeník zajásal. Opatrne zvedl knoflík a držel jej v ruce. Záril na
slunci jako drahokam. Honem jej schoval do kapsy a ohlédl se.
Devcátko zašlo a nic nezpozorovalo.
Jeník zmizel za nejbližším rohem. Pozorne si jej odnesl
domu. Svlékl si kabát a vypujcil si jehlu. Nit vytáhl z hadru,
na nichž spával a hned se dal do prišívání, aby byl hotov dríve,
než se setmí.
Ale ted' si na neco vzpomnel. Vzpomnel si na dívenku, která
nekde pláce, protože ztratila krásný knotlík. Možná, že ani neví,
co radostí mohla tím nabýti. Kdyby byla vedela, co dovede
zpusobit knoflík a kominík, jiste by bývala opatrnejší. Jednoho
dne se to jiste doví. Ale knoflík už bude pryc. Možná, že už nikdy druhého nenabude, nebot težko je nabýti knoflíku. Ztratila
jej a on jej vzal. Vzal, - ne, našel. Mel by jí jej vrátit?
Ne, to Jeník nedovedl, protože mnoho težkých dní po nem
toužil. Až mi prinese knoflík štestí, potom jí jej vrátím a treba
i neco k nemu pridám, myslil si.
Ale najdu potom zase ji?
44
45
,
Ruce se mu trochu trásly, ale prišíval a prišíval.
Druhého dne vyšel s knoflíkem jako s hvezdou. Zdálo se mu
však, že by lidé na neho príliš civeli, kdyby jej jen tak beze
všeho spatrili na jeho rozbitém kabáte. Proto si jej zaclánel
trochu rukou. Bál se také, aby nepotkal vcerejší devcátko.
Chodil, chodil a hledal kominíka. Premýšlel také o tom, co
by si mel prát. Rozhodl se pro zlatý zámek na sklenené hore
a pomeranc.
K poledni spatril kominíka. Byl cerný jako mourenín, jen oci
mel modré jako fialky. Honem stocil krok na chodník, po nemž
kominík šel, a pevneji stiskl knoflík.
Srdce se mu v prsou rozbušilo jako zvon.
Kominík se približoval.
Sel klidne a usmíval se.
leník byl bledý a svíral ledovýma rukama knoflík víc a více.
Až prijde na pet kroku ke mne, tak zašeptám svou prosbu,
myslil si. Kominík byl u neho. Pod cernými vousy ležel tichý,
bílý úsmev.
"Ted!" rekl si leník, polohlasne ze sebe vyrážeje:
"Zá - mek a po - me - "
Praskl
Knoflík prišitý vetchou nití a príliš tažený leníkovou rukou·
se utrhl a zllstal mezi prsty i se stopkou nití jako uvadlé kvítko.
leníkovy nadeje se naráz zrítily. Slzy mu vstoupily do ocí
a plác do hrdla. Byl neskonale neštasten; nebot videl v tom trest
za to, že vzal cizí knoflík pro své štestí.
Vzlykal tolik, že kominík se obrátil a pristoupil k nemu.
"Co se ti stalo, chlapecku?" ptal se. leho hlas byl práve tak
cistý, jako kominík byl zasazený.
Ale leník usedave naríkal, drže knoflík v ušpinené ruce.
"Udelal ti nekdo neco, ci jsi neco ztratil?"
Kominíkova ruka prejela leníkovi pres hlavu jako teplá vlna.
"Sebral jsem knoflík," vyhrkl. "Chtel jsem zámek a pomeranc. Proto jsem vcera sebral knoflík."
A dal se ,znovu do pláce.
"A cí jsi?"
Jeník nevedel, cí je. Nepatril nikomu, ac cloveku je tak dobre,
když muže nekomu patriti.
Kominár vzal uplakaného Jeníka za ruku a vedl jej s sebou.
Ruka jeho byla cerná a plná sazí, ale Jeník se pod ní promenil
v pokorného beránka.
"Maminko a Lído, - vedu vám chlapce, který pláce, že chtel
zámek a pomeranc."
"Neplácu proto," rekl Jeník, "ale proto, že jsem sebral
knoflík."
"Zámek ani pomeranc ti nemužeme dáti," rekla paní kominíková, "ale dáme ti obed."
A dali mu. Posadili jej za stul a nalili mu plný talír polévky.
S jedné strany sedel pan kominík - už cistý a umytý, s druhé
paní a naproti Lída, která vcera ztratila knoflík.
Dávali mu dobré a laskavé otázky a Jeník odpovídal. Jak
živ toho tolik nenapovídal jako tenkráte. Všechno povedel, jak
je sám, jak chtel štestí, jak hledal knoflík a jak vše dopadlo.
Pan kominík a paní kominíková se usmívali. Lída hledela na
neho vážnýma a podivujícíma se ocima a polévka kourila a vonela jako kadidlo v kostele.
"Líbíš se mi, chlapce," rekl nakonec kominík, " - a jestli
chceš, mužeš u nás zustat a naucím te kominárem. Bez toho je
Líde samotné smutno."
Paní zakývala v hlavou a Líde zablesklo se v ocích. Jeník radostne prikývl a velikou radost prikryl velikým kusem masa,
aby mu neutekla. Nebot zde nesestupovalo jídlo do :taludku,
ale rovnou do srdce.
Jeník se ucil kominíkem.
Být kominíkem znamená obštastnovat lidi. Ale kominíka
nemuže potkat štestí pomocí knoflíku. Protože štestí nosí, nemuže z neho brát.
Ale Jeník nepozoroval, že je vyloucen z té milosti, a byl
47
štasten, i když vedel, že sám, co kominík, nemuže se chytit za
knoflík pred jiným kominárem a práti si splnení toho, po cem
touží.
Lezl po vysokých strechách kolem nebe a komíny se spouštel do zacouzených ohniŠt. Lidé jej meli rádi, protože umel vycistit komíny jako klícky, takže jídla, která pod nimi se varila,
podobala se cistounkým kanárkum. Upravoval cestu slunci
a vzduchu k lidskému ohni. To je dobrá práce.
Cas utíkal jako voda a Jeník rostl jako z vody. Pan kominík
byl s ním spokojen, paní mela jej ráda a Lída? - Ach, ta mu už
dávno odpustila nejen to, že jí vzal kdysi knoflík, ale i to, že si
vzal ji samu.
Tenkrát už Lída vyrostla na brízku a Jeník byl jako buk:.
Až se s ním nekdy potkáte, dobre ho poznáte. Vypadá jako
každý jiný kominík, ale má plné kapsy knoflíku a dává je každému, komu na kabáte scházejí, nebot nechce nositi štestí jen
jednem a druhým ne.
Býti kominíkem znamená obštastnovat lidi, kterí mají knoflíky. Až budou všichni lidé mít knoflíky, - budou všichni štastni.
,
f
STUDIE
A STATI
4
UMENí
VSEDNI
CI NEDELNí?
Jeto otázka stará a natrápila se již mnoho generací. Co je
obsahem umení? Nedelnost? Všednost? Ci obojí? Neleží šedivosr všedního života mimo kruh umení? Nezacíná jeho pusobnost až tam, kde clovek, vyprostiv se zpod bremene povinností
a nutností, na nekolik svetlých okamžiku povznáší se nad skutecnost? Nebylo by umení všední, které tak snadno vede k tendencnosti, jen násobením toho, co už tu je v míre svrchované?
Tak~a jinak bylo nadhazováno, když se premýšlelo o obsahu
a úcelu umení. Kdysi bylo možno utéci od techto otázek poukazem na svrchovanost tvurcí. Dnes však tak nelze. Umení
sestupuje z neodpovedného nebeštanství k odpovednému lidství. Dríve tyto otázky nebyly také tolik citelné, nebot umení
meŠtácké, rostoucí z meštáckého týdne, neznalo tak ostrého
prechodu mezi nedelí a dnem všedním. Podívejme se na ty životy takových d'annunziovských
hrdinu! Ti ve svém živote
nedelali nic jiného, než že od nedele do nedele svádeli panicky,
porádali dostihy nebo pitky, chodili po obrazárnách, ctli krásne
vázané knihy a z prejedení trápili se nad svou duší a nad svetem,
který svou všedností jim nevyhovoval. Zde bylo by snadno dokázati, že tito lidé, kterí chodili od krásy ke kráse, nepoznali
krásu, ale plané estetictení. Majíce všechny dny svátecní, žili
ubohý všední život. Vždyt svátek v duši v týdnu potrebuje
šest dnu všedních, šest dnu práce, nesnází a premáhání, aby
uzrál.
i
Umení meštácké odumírá. Nastupuje umení proletárské.
V tomto, jako v samé jeho tríde, pojem nedele vedle dne všedního vystupuje mnohem ostreji. Básník jeho zná tíhu práce a
svátecnost odpocinku. To jsou znaky vnejší. Vnitrním znakem je: víra a boj o nový lepší svet. Umení zasvecuje se této
_~ii;t'f;:;t:'1
víre i tomuto boji. Otázka všednosti ci nedelnosti prevádí se
pak na to, zda má umení proletárské delníku býti {braní pro
tento boj nebo uklidrlujícím obYa{em na rány. Tu umelec, vedom si svého úkolu pri stavbe nového sveta, pátrá po tom, jak
by mu dostál co nejlépe. Individualistický l'artpourl'artismus
padl; umelec nechce jen psát, ale hlavne: být slyšen. Dnes má
býti slyšen delníkem-bojoyníkem.
Kam však spadá pusobnost umení v živote delníkove? Kdy
delník cte? Kdy jde do divadla, kdy sáhne po obraze? A odpovedí bude: po práci. Umení tedy prichází k nemu, když shodil
bremeno všedního dne a zasedl k tichému stolu. Jeho svaly jsou
vycerpány železnými stroji, jeho nervy podráždeny. Dnešní
práce je težká, tvrdá, a delník ví, že pracuje víc proti sobe než
pro sebe. Všední skutecnost je pro neho nejhorší, vždyt práve
on hledá z ní cestu k jiné, spravedlivejší. Proto právem ptají se
mnozí theoretikové nového umení: Má umení znovu ho strhovat do tohoto všedního života? Má mu zase staveti pred oci
jeho poníženost a bídu? Má tímto ho ponoukat k boji? Má ho
presvedcovat tím, cím už ho celý život dávno presvedcil, a co
staveno znovu a znovu pred neho, vzbuzuje spíše jeho nechut
než sílu?
Je mnoho pravdy v techto otázkách. Méne však by jí bylo
v záverech, které by z nich vyvozovaly jedinecnost nedelního
umení. Nebot tyto otázky i závery hodí se jen na tak zvané
sociální romány a básnicky, jejichž autor nezmohl se na nic jiného než na jakýsi oficiální soucit, sentimentálne strižený dle
všech pravidel bontonu. Tato "díla" nepatrí vubec do umení.
Ctu-li takovou knihu, zdá se mi vždycky, že autor p oníži
smutné hrdiny a ozáril je papírovou svatozárí mucednictví jedine proto, aby sám mohl nad nimi okázale soucítiti, t. j. aby se
kochal na sobe necím, co obecne se za "dobrou vlastnost" považuje. Nebo taková sociální dramata v kinu! Prirozene lid to
nebaví a dává radeji prednost hrabatum, bravurne preskakujícím každou propast, a miliardárum, podnikajícím krkolomné
cesty v automobilech, pred ubohými delníky, kterí po celých
šest dílu nedelali nic jiného, než trpeli bezpráví, a které nakonec
vysvobodí nejaká ministrova dceruška nebo jiný deux ex machina. Bylo by však klamné vyvozovati z toho (jak se šmahem
deje), že lid miluje meŠtácké a aristokratické. Vše je zavineno
omylem filmových spisovatelu, kterí bohaté a mocné štedreji
obdarují energií než ostatní. Lidu se hrabe a milionár líbí proto,
že jsou predstavováni jako lidé smelých cinu, odvážných rozhodnutí, kterí si sami razí cestu k svému štestí; je chladný k chudasum, protože jsou skreslováni co lidé pasivní. Hle, když pojednou se objeví film, který vypadá z obvyklé konvence, když
zabourí na plátne Edy Polo, ani hrabe, ani milionár, ale americký cowboy, který dovede techto svých daru také oslnive
užívati, zda nezíská srdce predmestí za jediný vecer?
Toto je zjev hlubší, než se na první pohled zdá. Edy Polo,
tot živoucí osud tohoto lidu. Prepadán se všech stran bandity,
vystaven hruzám a nesnázím, sto tisíc prekážek v ceste, - to
není jen Edy Polo, ale i nadšený obdivovatel pod samou plachtou predmestských kin. Ale proc nadšený obdivovatel? Protože Edy bandity rozmlátí na padrt, nesnáze a prekážky prekoná
a nakonec dosáhne toho, po cem touží jeho statecné a nezmarné
srdce. To chce divák. Vždyt prece hlavním znakem utiskovaného lidu není jen útisk a utrpení, ale ne{dolná snaha z útisku a
utrpení se vymanit.
Tento poznatek budiž nám klícem k rešení všednosti ci nedelnosti. Když prijdou ti, kterí budou tvrdit, že obsah umení
má býti jenom nedelní, že má býti koupelí, procházkou do polí,
kvetinou a ptákem, dejme si pozor, zda jejich umení nezavání
príliš idylou. Hálka dnes krísit netreba, nebot bojující delník
syeta nepojímá svet jako idylu ani v nedeli. Kdyby tu byly kvetiny, pole, lesy a ptáci, budou to jiné kvetiny a jiní ptáci, bude
to vubec jiná nedele, než jak si ji v meštáckém umení predstavovali. Stojí v ní jiný clovek. Nechce romantického vytržení
z konkretna a zapomnení. Chce konkretní {menu konkretna. Jeho
53
každý svátecní okamžik tesne pojí se s težkými hodinami, které
ho do neho privedly a které ho z neho také vyvedou. Tento
clovek za címsi jde a chce toho docíliti. Nedele a všední den
jsou u neho zevne tak rozdeleny a prece tolik se prostupují.
Jsout mu podobenstvím jeho boje a jeho vítezství. Jako kdysi
svátecní štestí unášelo lidi kamsi na nebesa a bylo jim zapomnením tohoto sveta, tak dnes svátek je nejvyšším uvedomením
si jeho.
A umení? Ve1ké umení má do sebe vždy cosi nedelního. Zní
v nem zvony, ale i polnice. Docílí však toho umelec jen tím, že
bude obsah svých del staveti ze štastných a vybojovaných jevu
nedele? Jevy jen samy o sobe spadají do oblasti svátku nebo
všedního dne. Ony pak v umení nerozhodují. Rozhoduje tu
mohutnost umelcova. V ústech paumelce i nejsvetejší jevy jsou
blátem. V šedivých úkolech denních nalézá umelec jiskru boží.
Nedele - kvet na stvolu všedních dnu, vítezství - ovoce na haluzích bojÚ, tento vecný pomer, vztah a prostupování zachytí
srdce umelcovo na všem. Dnes ne ve znamení stavu, ale ve
znamení rustu.
Svátecnost je {nakem umeleckého díla; svátecní jevy však nejsou
jediným predpokladem umelecké tvorby.
(Var, rocnl1cI, c. 8, 15. III.
1922)
PROLETÁRSKÉ
UMENí
Z prednášky v kruhu "VaTU"
Clánek tento nebudiž brán jako osobní názor pisatelÚv. Je
spíše programovým základem, tak jak jsme se na nem shodli
s ostatními pl-áteli umelci. Byt naše osobní názory na jednotlivosti byly odlišné, nechceme je rešiti proti sobe, ale mezi sebou ..
V základe pak jsme jednotni. Tlumocím zde názory skupiny
komunistických umelcu "Devetsil".
*
Pocitujeme neudržitelnost a nespravedlivost dnešního rádu
a veríme v lepší prestavbu spolecnosti. Nacházejíce pevný a
konkretní plán její v marxistických thesích, nazíráme na svet
historickým materialismem. Proto nové umení je nám umením
trídním, proletárským a komunistickým. O možnosti jeho nechceme debatovati. Je nám verou a skutecností. Jde nám o jeho
znaky a rust.
Coje {ákladnlm '{nakem nového umenl? Krachem meŠtáckého
rádu padá jeho ideologie a s ní i meštácké umení. Nazírajíce na
svet marxisticky, nepoužíváme termínu "meštácký" ve smyslu
hanlivém. Ríkáme-li "meštácký", myslíme skutecné umení,
vyrustající z podmínek kapitalistického rádu XIX. a pocínajícího XX. století. Mluvíme zde o dobrém umení, nebot špatné
umení není umení. Do umení meŠtáckého zahrnujeme i umení
pokrokového ci sociálního cítení, které zustává svými formovými i umeleckými prostredky autentickým výrazem meštáckého
údobí. Prirozene do neho pocítáme všechnu bezradnost nescíslných -ismu, všech tech experimentu vyrobených cestou
studené spekulace, jež za sebou se strídaly jako filmové obrazy
a konec koncu skoncily v naprostém nihilismu.
Mladí umelci nechtejí jen kritisovat skutecnost. Ani pohádkove
54
I!l
55
malovat budoucnost. Chtejí o budoucnost bojovati a hej je jejich
hlavním vztahem mezi dneškem a zítrkem, hej je to, v cem sráží
tany, Aleše a Nerudy nacionální tendence je zorným úhlem umeleckého vidu. Taková bude internacionální tendence umení
se v jejich srdci prítomnost s budoucností.
{nakem nového umen! je revolucnost.
proletárského. Nedocílí se jí tendencními objekty. Nebudeme
hledat neco nového, nac bychom se chteli dívat, budeme chtít
nove se dívat.
Proto {ákladn!m
Co {namená revoluce v umen!? Revoluce v umení je predem
oproštování se od setrvacnosti umení starého a úsilí o nové
umení proletárské. Umelec odhazuje kult osobního. Slucuje se
v zástupu stejne bojujících. Organisuje se spolecenstvím myšlenky. Zde chce býti slyšen. Jeho tvurcí postoj není mimo zástup,
ale v nem, úplne v nem. Proto hlavní znaky umení proletárského jsou v prímém odporu se znaky umení meštáckého. Naproti individualismu vystupuje kolektivism, naproti l'artpour'l'artismu - tendence.
Co je kolektivism?
Kolektivism
je pojímání
života
nikoli
jako akce urcitých jedincu, ale celku spojených myšlenkou.
Nezduraznuje se, cím se jeden od druhého liší, ale cím se navzájem pojí. A na tom se také staví. Už i poslední údobí umení
meŠtáckého snažilo se o odosobnení díla. Ve Francii vzniklá
skupina unanimistu stanovila si to programem. Umelec proletárský do jisté míry její kolektivní názory prejímá. Nejsou mu
však smyslem, ale jedním z úcelu. Nestojí nad hnutím mas, ale
v nem; cítení kolektivní není mu jen umeleckým experimentem, ale živoucí skutecností. Nechce umelecky vyjádrit jen
hnuti mas, ale též duvody a smysl techto hnutí. Prakticky kolektivism znamená vedomí trídní solidarity.
Co ro{um!me tendenci v umen!? Každé umení vedomé svého
úkolu bylo tendencní. Proletárské je nad jiné tendencnejší, ponevadž si nad jiné svuj úkol uvedomuje a konkretne vyjadruje.
Nechce být lepeno s šikovnou moudrostí, nechce se zachovávati na obe strany, neríkajíc nakonec nic - jako vetšina posledních del umení meštáckého. Jeho rec budiž: ano, ano _ ne, ne.
Dnes, co nad to jest, od zlého jest. Tendencností pak nerozumíme zveršování nekolika politických thesí, tendence není
nám vnejším náterem - ale ná{orem a vnitrn!m pejetim. U Sme-
Mluvím-li tu o tendencnosti v umení, nemohu si odepríti citovat nekolik vet Havlíckových z jeho predmluvy ke kritice Tylova "Posledního Cecha": "Obycejne se ríká, že je umení samo
v sobe ukoncené, že má za úcel jen tvorení, že nemusí mít žádnou tendenci atd. To však jsou, jak se zdá, jen plané reci, asi tak,
jako když státy jeden od druhého neodvislé jsou a samostatné,
avšak jen tak dlouho, pokud jeden druhý nepremuže. Totéž platí
i o tendenci v poesii. Snad mohou být poetické krásy, treba by
ani lidí na svete nebylo: po takových ale krásách také lidem nic
není a býti nemuže. A to jest zrovna také nejlepší odpoved na
všechno, co se kdy o tendencní poesii reklo a ríci muže. Neco
v lidské prirozenosti se vecne opakuje, neco se mení: neco se
tedy vždy líbí a neco jen casem. Na každý zpusob je ale tendencní poesie lepší než netendencní, protože je víc: je totiž
predne poesie a pak ješte neco víc. Rozumí se však, že musí být
predevším opravdu poesie, nebot špatná poesie s nejlepší tendencí prece nebude nikdy tendencní poesie."
Optimismus. Ze základních predpokladu nového umení vyplývá ješte jedna vlastnost; není sice specifickým znakem jeho,
ale rostouc z jiných podmínek je mu jinou funkcí. Je to jeho
optimismus. Romantismus rozdelil život na skutecnost a sen.
Položiv nejvyšší ideu štestí mimo možnosti tohoto sveta zakotvil v pesimismu. Aby neco bylo krásné, muselo to být
nedosažitelné. Nechtel štestí, - chtel se trápit pro štestí. Chtel
být bohem nebo d'áblem, - ale nikdy clovekem. Proto žil se
život ve znamení marnosti a umení bylo toho obrazem. Proletárská moudrost zná jen tento svet jako základnu života. Netouží po nebeském štestí, chce lidské štestí v rámci jeho možností. Napsal jsem už dríve na tomto míste, že s neodpovedného
57
nebeštanstvi sestupuje k odpovednému lidstvi a že chce konkretni zmenu konkretna. Ta je možná a lze ji lidskou statecnosti
vybojovat.
Umeni proletárské, nejsouc vnitrne rozekláno, je optimistické. Však pozor! Posledni výhonky meštácké filosofie byly
též optimistické. Jaký je rozdíl techto dvou vlastností nazvaných jedním jménem? Jejich rozdíl, jak jsem již dríve podotkl,
spocívá v jejich úcelu. Jeden byl krídly, druhý je zbraní. Jeden
byl shovivavostí, druhý je horoucností. Jedním je clovek nad
svet nadnášen, druhým o nej bojuje. Nový optimismus totiž
nespocívá ve víre v dokonalost stojícího sveta, ale ve víre
v mofnost jeho rlepšení. Nevede cloveka tedy, aby nad ním složil
ruce v klín, vida na nem jen nejlepší. Je mu virou v sebe, zárukou vítezství a tudíž lIÝ{Vou k boji.
Období optimistická jsou období víry, pesimistická jsou
maloverná, - až nihilistická. Predmetem naší víry není Buh a
bohové, ale clovek a svet. Stredovek horoucne veril v abstraktno. My veríme horoucne v konkretno. Nové umení proto bude
realistické. Nikoli realismus F. X. Svobody, ale Ch. L. Philippa;
nikoli formování vlastních dojml1 a jevl1, ale zkušenostní poznání vecí a lidí mimo nás. Neilusivní, ale objektivní. Nebude
lícit a popisovat, ale podávat fakta, která budou skutecností.
Ponevadž skutecnostní veci jsou si navzájem nepodobné, nesrovnatelné a nesoumeritelné, bude umelecké dílo, zejména výtvarné, jakožto nová vec, nový artefakt nesouznacné a nesoumeritelné se skutecnostmi ostatními. Dríve - v naturalismu a
v realismu bežného slova smyslu (který byl vlastne naturalistický) - bylo jich nápodobu a prepisem.
V této veci soudíme takto: až v proletárském státe je možná
proletárská kultura, t. j. umení rozrostlé do slohové šire, - pro-
letárské umení je však možné i dnes. Revoluce je jeho kontrapunktem. A její mentální oblast nespocívá jen v jejím provádení, ale též v príprave na ni, - tedy nejen v budoucím proletárském státe, ale i v dnešku, který se pripravuje jej vybojovat.
Nacházejíce se v zániku stylu jednoho a zrodu stylu druhého
nechceme nepozorovati, že umení nové, byt vetšinou negací,
prece jen pojí se s umením starým dle všech zákonl1vývojového sledu. Ac je jeho protikladem, - z neho vyrustá. Jde tu však
o víc než o rozdíl dvou generací. Jako umení buržoasní je poslední etapou velké epochy životního stylu individualistického,
- tak umení proletárské je zase jen predvojem velké epochy
životního stylu sociálního sourucenství.
Nazírajíce marxisticky i na proletárské umení, zjištujeme, že
je umením prechodným. S ukoncením období diktatury proletariátu zanikají spolecenské trídy. Se zánikem tríd padá i trídní
umení proletárské. Nebo spíše než padá, - rozproudí se na
všechny strany z úzkých mezí trídy a rozroste se v nové katedrály socialistické kultury.
Proletariát jsou delníci nového sveta. Umelci chtejí být delníky nové krásy v nem.
(Var, rocnikI, C.9, 1. IV. 1922)
*
Ted ješte nekolik slov k rozvoji proletárského umení.
Nynejší jeho stav (kdy jsme teprve na jeho prahu) a statické
pojímání literární historie vedlo by k tomu, že proletárské
umení je možné až v proletárském státe.
59
o
LITERÁRNí
PRíŠTí
r. Za nejnaléhavejší otázky pro umelecké tvorení pokládám
nejnaléhavejší otázky dnešního života: otázky sociálního soufití
lidstva. Umelecky reší se prirozene umeleckým dílem, jehož
hodnota je závislá na schopnostech a hloubce prožití umelcova.
2. Nejmladší literární generace se ve svých dílem techto
otázek jen dotýká. Její nejlepší predstavitelé nepretavili dosud
var techto problému v nové umení, hotové obsahove a formove. Priznali však jedno, což je nejduležitejší: úsilí o takové umení.
Ac jsou na pocátku své dráhy, mají svuj urcitý smer - charakteristický znak, který je pojí a sympaticky odlišuje od všech
prežvykovacu starých hodnot.
Pro ty, kdož skutecne jsou starí ve "staré" generaci, myslím,
je jediný úkol: totiž zemríti. Jinak otázka generacní nemuže býti
zodpovídána paušálne, nýbrž od osoby k osobe. Nebot v tak
zvané "staré generaci" je vedle Dyka a Procházky také Šalda
a Nejedlý. Pomer mezi starým a individualistickým smerem a
novým radikálne socialistickým dle všech známek vstupuje do
stadia boje. Je-li to nutno ci nikoli, - je snad zbytecno rozhodovati. Myslím však, že i bojovný pomer nemusí být vždy destruktivní. Vyžaduje se tu ovšem poctivost boje- ne záludných
útoku, podezírání a falšování - a hlavne jakési inteligence, t. j.
snahy rozumeti. Skutecného vítezství se však nedosáhne teoretickými disputacemi, ale živým, umeleckým dílem.
3. Nové umení je nám umením trídním, proletárským a komunistickým proto, že hlavním jeho znakem je úzké sepjetí
s konkretním životem. Trídní zápas, boj proletariátu s kapitálem, úsilí o nový, spravedlivejší a lidštejší rád, jsou skutecnosti
tak gigantické a srdcem otrásající, že každý, kdo by chtel jíti
nad ne nebo mimo ne, nedokáže svoji citovou nezávislost (jak
60
•
tvrdí A. Novák v "Lidových novinách"), ale to, že vubec žádného citu nemá. Každé opravdové umení bylo trídním v dobe
svého zápasu, protože vždy o neco bojovalo, t. j. melo své zastánce a odpurce. My dnes chceme bojovati a umelecky formulovati ideje a životní moudrost trídy proletárské, jediné to
trídy, která má možnost rustu.
Ciníme tak ve znamení komunismu, jsouce citove i rozumove presvedceni, že je dnes jediným poctivým, života schopným
a praktickým smerem lidského úsilí. To je dnes naše víra a musí
být jediná, chceme-li od rozhodování a rozmyšlování (které
muže být kritické a skeptické) prikrociti k dílu. Komunismus
je nám však více než politická strana - a ne my, - ale naši odpurci usilovne snaží se na tuto jej okleštiti.
(Most, rocnik I, c.
8-9, 20.
IV.
1922)
~1J
ti
II
Ý.
J
lil
li
]1
,I"
6r
I:
I
'III
,Ij
1'1
MANIFESTY
Manifesty
byly, jsou a budou
jen Jany Krtiteli každého
nového umeleckého evangelia. Predcházejí dílo a mají jako takové za úkol urovnávati pro ne cestu, t. j. vyzvednouti jeho
novum, podtrhnouti smer a vyme{iti v{tah ke skutecnostem.
Umelecké dílo (mys lim tu dílo generace urcitým zpusobem
organisované) snad usvedcí manifest, že se mýlil v teorii tvorení, v urcení významu a výsledku, ale atsi, - vždyt nepsali jej
kouzelníci, ale verící lidé. V jednom však nemá manifest zklamati, má-li vubec míti jaký praktický význam. A to v zásadním, které jsem už podtrhl a jež preloženo do slov dneška zní:
propagace a provokace.
Toto zase vyžaduje prímosti a jasnosti až do sebezaprení
a pisatelum tu bude více než jinde oklestiti se ode všech soukromých citecku, které vždy spolecnou vec zatemnují. Neplatí manifest umelcum, ale ctenárum, nesoudí se podle toho, co vyvolá.
Pred pul rokem formuloval jsem na tomto míste umelecký
a sociální názor komunistických umelcu sdružných v "Devetsíle". Myslim, že podarilo se tehdy cást verejnosti presvedciti,
že nové umení má právo býti nekompromisne socialistickým
a že skutecne o to usiluje. To byla propagace. Ankety, debaty,
novinárské výpady donutily leckteré neuchopitelné priznati
barvu. To byla provokace. Snad se nezmýlím, když celý poslední manifest Literární skupiny, o nemž chci pojednati, budu
pokládat také za jedno z posledních vybarvení, nebo lépe receno
"nalézání barvy".
Prišed na svetlo boží jako druhý, obsahuje více výhrad než
kladu, více rozmelnení než stmelení, více tmy než svetla. To
stává se dnes pri opetném a zesíleném náporu reakce dvojnásob
nebezpecným.
62
í
"
Co obsahuje tento manifest?
"Jsme socialisté", - ale "neveríme, že na vývoj lidské spolecnosti pusobí jen jediný mechanický cinitel, - totiž hospodárská
výroba." - "Náš socialismus je pevným vedomím nutnosti
hospodárské revoluce, - ale Marxuv mechanismus (predurcená
nutnost prubehu vývoje svetového k sociální revoluci hospodárské) a fatalismus je nám trudným zbytkem minula.""Chceme odstranit soukromokapitalistický
rád, osvobodit proletáre, - ale osvobodit cloveka vubec duchovne z nenávisti
trídní zloby, ztuchlosti srdce. Svou poesii budujeme na názorovém svete proletáre, - ale proletáre nového, cistého, nebot
každou realitu dovršujeme verou, utopií." Koncí pak: "Srdce!
Srdce uprostred! Tíhnutí ke stredu! Synthesa. A zase: Srdce!
Hledejme je! Tvorme je! Dávejme je svetu!"
Vety ty na pohled vypadají velmi pekne, ale prihlédneme-Ii
blíže, poznáme, že jejich krása není jen povrchová, ale i zhoubná. V manifeste mluví se mnoho o dynamickém nazírání.
Mnoho ho tam však není, aspon ne tolik, kolik by ho bylo potrebí dynamice tvorby. Nebot dynamika tvorby spocívá v tom,
že zed staví se na základy a strecha na zdi, že tedy nelze pokrývat
strechu, dokud nemáme porádných zídek. Každý polir by vypovedel z práce delníka, který pro samé vzdychání po kobercích budoucího pokoje nechtel by pracovat v bláte základu.
Není to, pravda, tak poetické a krásné, ale musí to hýt, sic by
všechna krása zustala jen zbabelým pomyslem. To pak nazýváme službou. Když umelec ukázní svoji sílu a krev na cin, který
je treb:ls jen predpokladem všech jeho tužeb.
Dokud budou trídy, bude trídní nenávist mezi nimi. Dokud
budou trídy, bude v nich zatuchlost srdce. Trídy musíš nejdríve
porazit, a potom zmizí ostatní. Dejme tomu, že by trídní nenávist mohla být odstranena za trvání tríd! Nic by víc neuškodilo proletári než toto. Stal by se dobytkem s vecným jhem,
nebot práve nenávist zachovává ml zde dustojnost lidskou.
Trídní nenávist- síla, která sama jednou trídy povaH.
Proletár, nový, lepší, cistší, - zdali pak to vubec bude proletár? Zda clovek ovencený imaginárními velicinami krásy,
mravnosti a lásky nestane se spíše papírovým fantomem nežli
živým stvorením? Pro krásné utopie zapomínávalo se prítomných bed. Jen aby se posléze všechny ty utopie nestaly neodpovednou predstavivostí, romantickým, slabošským útekem do
vlastních snu práve v dobe, kdy umelec jako muž a voják je
povinen stuj co stuj státi na konkretní pude skutecna. Umení
proletárské budiž jako proletárský život: bojovné, nehumanistické, dogmatické. Jen jeho víra a vnitrní pravdivost bude mu
okrasou. Až jednou - tvrdili jsme tak už dríve - budou vybojovány podmínky novému sociálnímu životnímu stylu, rozroste se
pres ohrady tríd i proletárské umení do slohové šíre umení
sociálního. Potom bude lze mluvit o techto vecech, protože
bude možno je plnit.
A srdce? Myslím, že vyplývá ze samé funkce umení: mluvit
k srdci. Továrny básnemi nezesocialisujeme, bohužel. Hospodárskou revoluci jimi také neudeláme a nebudeme se o to snažit.
Ale voláme-li k srdci, hledme, aby náš hlas v nem nezanikl, ale
prošed jím, došel až do obou pestí. Srdce stalo se dnes krásou
príliš samoúcelnou, na niž celkem svet nic nedá.
Komunism je obraz nového, lepšího životního stylu a marxism je plánem jeho vybojování. Utopistický socialism je
mlhovina. Dá se roztáhnout a stáhnout podle potreby. Dle
manifestu obsahuje snad všechny socialismy mimo komunismus, protože ten jediný od theorie probíjí se k životní praxi.
Ba tento socialismus se na tolik rozšíril, že (jak jsme se doctli
ve Venkove) bylo dovoleno J. Knapovi vpašovat do neho
i jakýsi agrární humanismus.*)
Když nejakou pronikavou myšlenku nafoukneme tak, aby
každý mohl se jí trochu prikrýt, když ji ulomíme všechny hroty,
když zbavíme se veškerého jejího risika a proneseme tento výsledek krásným hlasem, vzbudíme nadšení v národe ceskoslovenském. On totiž nad jiné má rád zmoudrení a umírnenost.
U nás se to namnoze projevovalo v úteku od cinu k jakémusi srdci, duši nebo morálce.
Proto vrele uvítal literární manifest v Nár. listech dr. Miroslav Rutte, rka, "že skoro týmiž slovy to ríkal pred tremi lety
ve ,Strachu z duše'." (Knihu tenkrát podrobil za mladé kritice
A. M. Píša, a tuším, k plné spokojenosti F. Gotze.) Proto prišlo to nevhod V. Dykovi v Lumíru, který dokonce tvrdí, že
ten proletár zustává v manifeste jen proto, aby kryl ústup, a že
to s nim nemyslí vážne. A tak dostává se literární skupine
patronance nadmíru proletárské a socialistické.
Rekl jsem, že manifest soudí se dle toho, co vyvolá. Manifest
Lit. skupiny vyvolal mylný dojem, že mladí se popravují.
Upozornoval jsem na to i na valné hromade Lit. skupiny, jíž
jsem se naposled jako clen zúcastnil. Tvrdil jsem, že dnes ze
všech jejích projevu uváznou práve ta "ale", nebot to, co stoji
za nimi, ríkává každý mešták. Predstíraje touhu po nejlepším,
zbavuje se povinnosti delati dobré.
(Var, rocnfkII., c. l, l. XII. 1922)
• Dopis KnapÚv, otištený ve Venkove, byl zaslán Lit. skupine ješte
pred vydáním manifestu s poznámkou, aby ona sama rozsoudila, mÚŽe-li
Knap pri tomto kredu býti podepsán na manifestu.
5
)\
•
'-III
HOST
DO DOMU
-
I
CHLAPEC
POKORA
Stanu se menším a ješte menším,
až budu nejmenším na celém svete.
Po ránu, na louce, v léte
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapecku bosý,
nebe dlan o tebe oprelo si
kapickou rosy,
aby nespadlo."
ZEBRÁCI
Ted chodím mestem a Pána Boha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už me to nezabolí,
Pán Buh jedenkráte prišel ke mne
jak žebrák s mošnou a holí.
Spal asi na sene,
vonelo z neho jak z cervnových polí,
na prahu stanul a prosil.
protože nemám žádných zlých vecí.
Vezme me s sebou. Stoupnem si na nároží
s cepicí v~rukou, slunce nad hlavou.
,,0 lásku prosíme, lidé boží,- otevrte srdce!"
Tenkráte mel jsem
mnoho zlých vecí, které dech úži;
cerné šaty, límec, knihy vázané v kuži,
a že jsem byl syt,
tak vážne jsem premýšlel,
zda lépe je zemrít, ci žít.
Nic jsem mu nedal, - nemel jsem rukou.
Jen jsem se stydel,
když jsem jeho oci videl,
modré od západu k východu.
Pán Buh odešel.
Dvere zustaly otevrené.
Ty jednou me vytáhly bez límce a knih,
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutku a urážek do uzlícku
a stí-fhrnou vzpomínku na maticku.
70
7f
SVATODU$Nf
SVÁTKY
Všichni chlapci domu odjeli,
jen já jsem zustal v cizím meste.
Na svatodušní svátky
srdci se vždycky chce k mamince zpátky,
aby ona dobrá a rozmiIá
je ružovou konvickou zalila
jak za oknem kvítka.
Dva dny jsou chlapci doma už,
to budu ješte dlouho sám.
V noci jak okno se celému svetu otvírám
a domlouvám: "Srdce, prece se vzmuž
a seznam se s kamením!"
Dny za sebou jedou a jedou,
zlaté a vybavené vagony první trídy
svátecního vlaku.
KAIvIN A
Myslím, že v poledne každý den
by mohl být kvetnove tichý a slavný,
kdyby všechny plotny u kamen
mohly být jako louky na jare.
Maminky-slunícka
v kuchyních by se nad nimi tocily a smály,
žehnaly by je zlatýma rukama
a ony - jako ta zeme pod náma
v odplatu za to by daly
rust na sobe chlebum a kolácum,
tak jako kvetinám polním,
co rostou z lásky a tepla.
V poledne by je maminky otrhaly,
na stul postavily cerstvé a vonící:
"Vezmete z našich rukou, moji nejmilejší,
kytici!"
Chlapec v poli myslel, že prevezou za kytku málw,
nebo za slzu, nebo za úsmev,
ale ony prejely, nevzaly,
nerekly nic,
za sebou nechaly
jen svet spoutaný okovy cerných kolejnic.
73
POŠTOVNí
SCHRÁNKA
ŽNE
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nejaká lecjaká vec.
Kvete modre,
lidé si jí váží velice,
sverují se jí docela,
Slunce je veliký básník
a napsalo krásnou básen
zlatým perem
na naši zem.
psanícka do ní házejí se dvou stran,
s jedné smutná a s druhé veselá.
Muži bez kabátu,
ženy s cervenými šátky,
decka na mámine sukni
Psanícka jsou bílá jako pel
a cekají na vlaky, lode a cloveka,
aby jak cmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny cervené,
schované v ružovém okveti.
Když na ne psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
74
pres celý den
jen
ctou a ctou a ctou.
Na kopecku nad polem
také já chci ríkat tu básen,
volat,
I
aby starecci v dedine až na práh vyšli
a slyšeli, co slunce napsalo,
ale slova jsou tak veliká,
že neprojdou mými ústy,
a jen citím, že jsem:
klas v rade,
písmeno,
vykricník!
75
II
lAK
K SVÁTKU,
V lese se ucit,
to znamená dábelskou trpelivost.
Les má pichlavý chvost
a šimrá jím pod nosem, do uší, do ocí.
láku,
kniha ti ve stínu nadává hlupáku,
- zabij ji!
Skoc
na výsluní!
Slunce se smeje, až nebe duní.
Zavolá na te bronzovým hlasem:
"Hochu,
~
j
II
í
MÉ
Den jako jesle tichý je
na svátek Panny Marie.
A já nejsem Josef ani Buh otec
a prece vás, milá, mám rád.
Jdu vám až vecer gratulovat,
protože vecer je svetnicka s andelem
a chlév s narozeným dítetem.
Delníci už se z práce vrátili,
na nebe první hvezda vyletí.
Nesu vám: básnicku, kvítko a objetí,
lásku ve trech osobách.
všechno už umíš, co potreba na dvacet let!
Pohod mi svet
do náruce,
do srdce jej zabal,
at se nepotluce!"
77
,
j
MILÉ
BAJ
HOJ!
Až jednou se ožením,
budu mít dvanáct synu,
dvanáct synu jako dvanáct brízí.
Má žena v nich jako bílá kaplicka v zeleném háji zmizí
a já budu pred ní klekátkem mechem obrostlým.
Vnucky-družicky budou na me klekat,
modlit se cistýma ocima,
a až se zšerí,
Pán Buh bude chodit k nám na veceri.
Dva lesní rohy zazpívaly na prahu cerného pokoje,
bílý chrt bežel okolo rudého srdce,
Hoj!
,
I
* I
.I
Nevím, pujdu-li na lov, ci pujdu-li do boje,
vím jen, že musím si s sebou vzít náboje,
bláznivé náboje a divokou rucnici,
oci a srdce,
všechny staré obrázky strhati se steny,
nechat tam jenom Pannu Marii
a ríci:
"Panenko, možná, že dnes te zabiji,
prsa ti probodnu bílou lilií,
možná, že sám se vrátím smutný a zranený,
prosím te, tenkrát, Rodicko boží,
sestup se steny
a poteš chlapce,
který poslechl lesní rohy, chrty a srdce."
19
••
VZDÁLENÁ
MILÁ
OKNO
V cera byly u mne na návšteve
Okno je sklenená 100,
pripoutaná k brehltm mé svetnice.
všechny hvezdy,
Mladý námorník nepotrebuje sedmimílové strevíce.
Vsedne a odjede;
každou chvílí
- mesíc sedl si do velké lenošky,ale když jsem se jich mezi recí ptal,
zda kdo mou milou nekde uhlídal,
tak všichni vstali
urazí ocima dychtivýma deset tisíc míJí
nad morem
a šli ji hledat.
po nebi krásném a širokém.
Odešli asi do velmi vzdáleného kraje,
protože dnes jich ani videt není.
Bílá oblaka,
bílé skály,
Prší mi do svetnice a veliká tma je,
v šeru od všech vecí beru rozloucení:
Afriku i Australii jsme scestova1i,
s cernochy se pobratrili,
Indiány navštívili.
housle, knihovno, stolku,
Pán Bi'th je dlužen mi radostnou, cervenou holku,
daleko kdesi ji schovává.
Našli jsme i nové sveta díly,
ze všech sveta díli't nejmladší,
to vše ale nestací,
abychom se zastavili.
Hvezdy a mesíc jsou tuze už starí,
myslím, že se jim nepocbrí
dojít až tam ...
Musím jít sám.
Svet je kulatý.
Po mnoha dobrodružstvkh
rád vrátíš se zase
,
do nízké svetnicky, která zavírá se
nad starými známými vecmi.
l
U rozviklaného stolu mezi dvema vysychajícími kalamári
nejlépe uplatníš povídku s polární zárí.
Vše bude tiché a štastné, - ty sám nejvíce.
Oci své položíš doprostred svetnice:
dárecek z cesty-- album sveta.
1
80
G
••••
81
V PARKU
PRED
II
POLEDNEM
UKÍUŽOVANÉ
Po zelených trávnících bílé prvosenky priplouvají,
plachetní lodi vezou modrý den,
u domku z písku deti jej rozdávají
celému parku, který je mestem obklopen.
UKRIŽOVANÉ
SRDCE
SRDCE
I já jsem ješte dnes díte.
A mohu všechno mít rád,
ješte dnes a ješte zítra snad
kvetoucí modlitbou vykoupím bolesti kamenných domu.
Ale i modlitba tvrdne jak zrající jablko v haluzích stromu.
Pozítrí
to budou už dospelé oci, co lásku v prsou mi rozjitrí.
Stanu se mužem
a vojákem.
Voják modlí se bodákem.
Srdce ukrižované na dreveném kríži
predvcírem zemrelo.
I snali je a do zeme vložili,
slzami zalili
a srdce vzklícilo
dnes ráno.
Cervený kvet
chodí po zemi a po nebi,
Pánaboha velebí
v nevestincích a kasárnách,
v predmestských domcích a továrnách
a ríká celému svetu:
"Jsem láska a kvetu
ranou otevrenou,
aby všichni neverící
železným životem rozbití
mohli v ni prsty vložiti."
POKOJfK
V HOTELU
REKR
UTI
II:
Pokojík za šest korun,
císlo dvacet pet,
s vyhlídkou do dvora, umyvadlem a postelí,
na rozklížené židli sedí
a hledí
jako ta stará panna,
co mnoho videla, nemilovala a nebyla milována.
Kdo na noc prijde už odpoledne,
na postel sedne, ruce dá do klína
a usedave vzpomíná,
kdo by tak moh,
kdo by tak moh ztoho cizího mesta
prijít a zadarmo usmát se na neho,
ríc neco dobrého, jasného, teplého,
aby i nejsmutnejší veci v tom pokoji videly,
že prec není všechno tak, jako si myslely.
S Bohem, hoši a deti,
my už dnes rukujem,
my chlapci dvacetiled,
tohoto smutného rána,
kdy celé nebe jsou kasárna,
s rozbitými okny, zídkou studenou,
šedive a cerne omalovanou.
My už nemáme hlav na ramenou,
už máme na nich jen kufrícky,
cerné kufrícky - cerné rakvicky,
na nich naše jména v bílém lemování
a v nich jsme my sami pochováni,
v sepjatých rukou srdce držíme,
už o tobe niceho nevíme,
živote krásných sklenených ved,
lásko s mamincinýma rukama.
Devcátka smutná, riechodte za námi,
to není pohreb, my se zas vrátíme
jednou vecer se všemi hvezdami.
My mrtví vojáci
prijdem k vám touto ulicí,
prineseme vám ze svých ran kytici,
kytici cervenou, dar, co na prsou krvácí.
Do rukou nás vezmete, do bílých postelí,
abyste, milé, vedely,
I'
DLÁŽDENí
kde se naše tiché telo
pro rty vaše ranou otevrelo,
abyste mohly hlub oko do neho
té noci svatební.
Dríve než se rozední,
Dláždení, kamenná organisace,
dalo se na pochod ulicí,
ohromilo strechy prapory tisíci
s ušlapanými lidskými tváremi.
pocneme pod vaším srdcem radostné pachole,
nový život.
Vystehovalo se mezi lesy a pole,
s hriby a chrpami sedí pri jednom stole,
dlaždicka každá roste a roste
jako každé semeno
poctivé a prosté,
které lidmi klecícími
,
86
~
"
,
••
t
K
'!'
1.
t
ze srdce bylo do zeme vloženo.
V meste zatím
zvony se rozzvonily, až se zvonice rozsypaly,
zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly,
domy ruce zvedly, vzdaly se a spadly,
tramvaje na námestích jak utržené máky zvadly.
kabarety se rozbrecely a kavárny shorely,
bída vstoupila na nebesa a Kc zustaly v popeH,
nezustal kámen na kameni,
- vše bylo opreno o dláždení.
Jen ruce dlaždicu
pod svou vlastní prací po chované
zvolna se z prsti vztýcily.
Lán sto tisíc rukou.
Klasy.
Obilí.
ZE SOBOTY
NA NEDt:Ll
V nocí ze soboty na nedeli
námestí se rozveselí.
Ztroskotaní
opilci
domu se vracejí sami a sami,
rozmlouvají s lucernami
o týdenní robote.
Zpívají tvrdé písnicky
o štestí a lásce
a jejich písnicka kamenná
rozbíjí okna sklenená.
V den výplaty
peníze má, i kdo není bohatý.
Mesíc je jako panna bílý,
opilí se životem neopili,
oni jej zapili rumem a sIivovicí
jako chorobu žaludecní,
nebo lásku podvedenou.
V noci ze soboty na nedeli
ztroskotaní lidé velmi zesmutneIi.
Dnes vidí všechno trojite,
což je pranic nepoteší,
nebot je všechno trikrát teŽši.
88
Proto v ten cas v smutných tmách
zjevuje se jim Pánbuh ve trech osobách,
ve jménu Otce ríká jim: Synu!
ve jménu Syna ríká jim: Bratre!
a ve jménu Ducha svatého tiše je pohladí po ce!e
rka: Ješte dnes ráno bude nedele.
VEZE:&
NÁVRAT
faromlru Berákovi
Na kríži ze ctyr cihlových sten
Lucerny na moste
jektají sklenenými zuby,
plešatí starci
se v barech li vína chlubí,
den bílý byl mrížemi v boku proboden,
krev a voda
vyšly z rány,
krev a voda
kolik holek si koupili,
kolik životu zabilitéto noci-
tekou po nebi sedm dní.
Toto je vezení
s tisíci nemocnými lidmi,
s desíti verícími lidmi
cerná reka tece,
odnáší utopené kvetiny,
clovek je na svete jediný,
mlha, mráz a vichrice
dnes nepovídají,
kde je ona ulice,
která by vedla k ráji,
nebo k domovu.
a mým kamarádem, kterého zavreli v tento svet,
protože má dvacet let.
Samovazba.
Ticho je tu,
šalebno je tu,
úzko je tu.
Myšlenky se stále potácive vracejí
jako ranení vojáci z bitvy do polního lazaretu,
ten lazaret je prepadená Svetnicka doma
a maminka s lomícíma rukama je rána na vlastním
Maminky vždy verí v Syna a Spasitele,
ale bolesti jsou ""1ejtežší,když se musejí rozdat.
Slunce,
prijd sem s paprsky všemi!
Tento vezen je sám jako semeno v zemi.
tele.
Ale ty, moje milá,
jsi v daleku rozsvítila
bílé okno cerného cinžáku.
Myslím si na tebe,
že spíš ve svetle.
Nad postýlkou bezpecný sen
je jako baldachýn rozvešen.
Nezdá se ti o mne,
který jdu nocí,
zdá se ti o mne,
kterého uvidíš zítra ráno.
Jak je to krásné probodnout
dírku do nebe!
91
špendlíckem
Ale dnešnI den
ZAMILOVANÝ
je už mi souzeno, abych byl neštasten.
Myslím-li na ty,
jimž v mlhavém bloudení zjevil se svatý,
musím si vzpomnet i onech,
kterí jej nespatrili,
Chudý prišel
byl jsem to já
Slecno, co mi
cervenými rty
protože ocima veceri zaplatili.
k vám,
sám.
dáte z bohatství svého,
a bílými prsy uzamceného?
Na ulici je bláto
a v srdci hlad,
clovek musí mít nekoho rád,
clovek je sám;
ztratil se mezi lidmi.
,
I
Stojím, stojím,
slova si nevystojím,
které bych, ženo, ti položil do dlane
proste a oddane
tak, jako maminka klade na stul
talíre k veceri.
Chudý si s bohatým neverí.
Taková krásná byla,
dívala se a nevidela.
Hrozne zlaté oci mela,
jako dve zlatnické výkladní skríne,
kricící
na žebráckou a loupežnickou
93
ulici.
••
NEMOCNÁ
MILÁ
BÁSNtKU,
To není nemocný pokojík,
to je smutný rybník
a já jsem utonulá
na dne jeho dreveném.
Básníku, odejdi!
Zahod vše, - jen s rýcem se vrat
a preryj ten lán od hrbitova k obzoru!
Zvecera zasej tu lásku a pokoru,
aby se urodilo ráno zlaté a zárící,
jemuž by scházeli básníci,
protože všichni lidé
by dovedli plakat a zpívat.
Postelí me zatížili jako težkým kamenem,
abych snad k oknu nevyplula,
kde nebe se dotýká hladiny sklenené.
Milý si možná vzpomene
a snad me navštíví v této hlubine.
Na židli sedne, klobouk složí na klíne,
rekne, že venku je pekné pocasí.
A já nemám, co bych mu dala,
protože jsem se rozstonala
a mé telo je prusvitné
jako prázdná sklenice.
Ze všeho na svete lásky chtela jsem nejvíce.
Ale dnes srdcem svým
ani jediného hladového nenasytím.
Odpust mi, muj milý, hríchy moje!
.1'
94
95
~~
1
ODEJDI!
1
III
HOST
HOST
DO
DOMU
DO
DOMU
Tvé vlastní srdce to bylo, co reklo ti: Lazare, vstan!
a já s tebou vyšel jsem z kamenné svetnice.
Zaradovali jsme se oba velice,
když jsme našli nové a dovedné ruce na svém tele,
zemi jsme do nich uchopili prevesele
a zeme byla težká jako práce modrookých havíru
a zeme byla slavná jako rodinná kamna pri veceri.
Na kamenném chodníku
poznáš svátek nejlépe.
I my jsme jej poznali a proto pujdeme
na pout k svatému svetu.
Však my už cestu docela dobre najdeme,
vždyt ne hvezda jediná,
ale hvezd tisíce
dobre nás povedou na všechny strany od bílého mesíce,
protože se na všech stranách narodila
pacholátka.
7
97
Na konci dediny
rostou tiché kvetiny,
ale tu v predmestí
roste jen bída a neštestí.
POUTNíCI
Pod obrazem umucené rodiny
petrolejová lampa vecne svítí.
S hladovými se chceme nasytiti, __
zde je naše první zastavení.
Do prázdných talírku oci své k noclehu položíme,
z krve a ze sazí básnicku vystavíme,
básnicku jako velikonocní svíci,
bílou, svítící, potešující,
o ceste k ráji.
Lidé
lidem
dvere
otvírají.
Host do domu _
Já nejsem cesta, - já jsem hvezda bílá,
na svet ruku svou jsem položila,
na cerný kabát pentli prišpendliIa
jako v nedeli.
A ti, kdo me videli,
zprvu se báli,
pak se ale stali králi
a rekli si: "Pojdme,
narodil se Mesiáš!"
Po svete je pekne vedu.
Svet je jenom chodník nebem,
nebe zas je velké pole,
kvety nahore i dole,
- rekl bys, že konce nemá.
- a ješte nekdo.
V srdci dary, v rukou srpy,
v ocích andely a chrpy,
na žne jdeme do Betléma.
99
SMRT
Smrt jsou jenom bílá boží muka
na rozcestí, v poli.
Dlouhá cesta utrmácí,
nohy bolí,
oci jako smutní ptáci
na trávník se posadí,
ruce zemi pohladí.
Pro cloveka
je zem jako postel mekká.
Usneš. - Nebe vyzvání
klekání,
kraj je bílý jako z mléka,
srdce pije, hlava leží,
oblaka jdou bez oteží,
nebe táhnou za sebou.
Potom
nad tebou a križovatkou
velké svetlo rozsvítí se.
Divem ztichneš jako pena.
A v tom svetle políbí se
muž a žena.
To už ani ve snu není,
to je spíše probuzení.
roo
NOCNí
DEŠt
Nekdy v noci dešt je nenadálý,
zatrese bezútešne ulicí,
zrovna když by tri poutníci
mestem rádi chodili a pod spícími okny si povídali
o lilii polní, nebo o nejaké nádhere na této zemi,
- ale tak schovají se do dverí prvního domu
a jsou rádi tomu,
že jim srdce nenamokne.
Když tak stojí,
musí si vykládat samé smutné veci,
protože dešt je drží v kleci
s šedivými dráty,
ale jeden poutník
a možná že všichni
si myslí:
Tento dum
je treba svatý jako evangelium
a za temito dvermi muže bydlet archandel Gabriel.
Kdyby nám tak otevrel
a pozval nás k sobe, než pršet prestane,
do svetnice teplé jako království boží,
to bychom se pomeli,
my presmutní krestané,
mezi oknem, stolem a postelí!
Jeden
a možná že všichni
tomu už verí,
101
III
•
protože predlouho stojí
li zamcených dverí
NA
SVATÉHO
MIKULÁSE
a ríkají do dešte veci smutné a smutnejší,
aby - až se dvere otevrou _
radost byla ješte vetší.
Dnes je svatého Mikuláše,
a já jedu domu rychlovlakem,
ocima ukrajuji si ze zeme jako z mlécné kaše,
posypané cukrem a skoricí,
zapomínám na noviny, tramvaj a ulici
v šedivém kupé
s lidmi, kterí odjíždejí nebo prijíždejí
vlastnímu srdci.
Svatý vecer
promenil náš vlak v puncošku za oknem.
Pane Mikuláši, prijdi také sem,
navštívit tyto neklidné deti na jejich pouti.
Ony chtejí zem svými cestami obejmouti
a nebe svými úmysly.
Povez jim slova víry a potechy,
vlož laskave cervená jablka a zlaté orechy
do tohoto vlaku Praha-Bohumín
a do vlaku celého sveta.
10.2
1°3
KOLEDY
Na námestí vyhrávají koledy
tri presmutné trumpety:
mlha, bláto, sníh.
A na konci mesta
vede do chaloupky cesta.
Trebas práve nový clovek po ní na svet prišel
a rozhazuje bílý krik na nahé steny,
že už je tu,
malý, živý, narozený,
mamincinou bolestí požehnaný.
Že se narodil z rány,
tak na nej dýchají, tak
s jedné strany krev
jej
zahrívají
a Pán Buh s druhé strany.
VECI
Miluji veci, mlcenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak verní psi pohledy soustredenými
a trpí,
že žádný clovek k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do reci,
mlcí, cekají, mlcí
a pred
tolik by chtely trochu si porozprávetl
Proto miluji ved
a také miluji celý svet.
Svatý Stepáne,
smutný den prinesl jsi ve džbáne,
promácené boty derami plácí,
ale to jsou prec nejvdecnejší posluchaci
poselství radostného,
chlebícka na cerné míse prineseného,
protože jsou nejblíže trumpet tvých presmutných,
jako je: mlha, bláto a sníh.
ros
HItBITOV
Na našem hrhitove,
na tom s rozpuklou 7ídkou a zapadlou márnici,
s cestickou zarostlou tichou a vonící,
nikdy si na smrt nepomyslím.
Mrtvých už není tu;
napsali znamení do stromu, do kvetu,
že žiji.
Jsou tu jen aleje akátu,
dve lavicky pro milence
a deti, co na hrobech hrají si
na mámu a na tátu.
Když nebe je dobré,
tak chodí tu andelé bílí
DNESEK
Dnešek je jiste nesmírný zázrak,
dotkl se vám mého srdce znenadání
jak veliká bolest, jak veliká láskaa hned nastalo slavné zmrtvýchvstání,
mnoho vecí stoupalo na nebe,
každá cistounká jako sedmikráska,
a moje oci ten zázrak videly,
ale musely zustati dole
zrovna jako ti apoštolé,
co potom se rozešli po svete do dáli
a každému radostne ríkali,
že Pánbuh se jim zjevil jako clovek.
obvázat hroby, které se ješte nezajizvily,
promluvit se tremi ctyrmi starenkami v cerných šatech,
s nejvetšími broucky v této zahrade.
Do ocí se jim posadí,
- to nejsou slzy, _
to jsou oni, - andelé, já je znám!
vždycky me pohladí,
když tu nekdy chodívám tuze sám,
a ríkají:
Na této zemi není smrti, _
jsou jenom starí a mladí.
106
rOi
•
~ ..1
IV
SVATÝ
SVATÝ
KOPECEK
KOPECEK
Žlutavý kostel vlá na hore zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svecené,
to je Svatý Kopecek u Olomouce, místo
pro poutníky a výletníky,
osada, dodávající delníky továrne Kosmos a
továrne na hrebíky,
Panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babickám s nušemi a detem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houští dobre zasety,
a já jsem procesí dychtivé božího slova,
pricházím z daleké Prahy a rodného Prostejova,
dospelý chlapec, student a socialista,
verící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježiše Krista,
dubnové stromy, silnice bílá a prec smutného neco tu je,
jdu navštívit babicku chorou a dedecka, který ji ošetruje.
,
-,
•.~-,
,
Ul
I
Zvonek na konci chodby na dráte železném,
.- a to nejsou cesty, - to jsou truhlice plné
bohatství všeho,
kdykoli tudy jsem šel, zustal tu kousícek srdce
cerveného,
ted všechno mi vracejí s úrokem dnešního odpoledne, ~
celý muj život jak kvetina se mi pred ocima zvedne,
jak generál o velké prehlídce prehlížím rady
minulých let,
generál s praporem lásky k veceru sní, že dobude svet.
chodba, voníd každý rok stejne bridIicovým kamenem,
sednicka malá, za okny celý les sedí v kvetináci,
zmodralé ruce a šedivé vlasy na smutné posteli plácí.
Když jsem jak decko byl nemocný, tož jste mi,
babicko, pomerance nosívala,
až detská nemoc se nakonec jak drevená hracka
rozlámala,
já bych vám také rád neco prinesl, však vy už si
hrát nemužete,
svacinu u stolu pojídám, za okny trešne kvete,
o svém živote vám vykládám s velikou silou a nadejí,
mysle, že mladá slova jak teplý caj srdce vám zahrejí,
já zdravý jsem ješte a myslím, že smrt je jen
nemoc jak ostatní nemoci,
chtel bych vám rukama svýma od všeho
bolestného pomoci,
ale vaše oci - dve cerné nitky, a na nich telo
jak težká rána visí,
stále jen ríkají: neco jiného my - a neco jiného ty jsi!
Náhle se ocitám v lese, pátá hodina na veži
daleké bije,
oci na kolenou prijímají známé veci a v prsou
slavnostne mi je,
soustredují se jak kamének spadlý do studánky
uprostred lesa,
ulice, komíny, tramvaje, noviny, sklepníci
vstoupili na nebesa,
dnes budou z nich hvezdy a do snu budou mi svítit,
na této ceste jsem kdysi moh otakárka fenyklového chytit,
110
I
~
(
1
Vida, tu Karel Šnajdr, muj prastarý kamarád,
ve skutecnosti stojí,
dnes, jako vždy, rámec našemu prátelství delá sekera,
trakar, parezy a trochu chvojí,
ac vyrostI na siláka, prec vítáme se, jak sluší na kluky,
u sedláka sloužil, pak u dráhy našel místo
a ztratil je v dobe výluky,
príbehy ze svého života mezi ranami sekerou si podáváme
jako kus spolecného chleba,
mlátiti do parezu je práce bohumHá a jest jí
zvlášte treba,
pritom si vzpomínám, na co bych zapomnel dík
krásné pohode,
na otylého ucitele, jemuž sloužím za zlý príklad
ve škole a v hospode,
na cukrlátkové dámy v hedvábných kornoutech
s pohledy verejne dobrocinnými,
nejvíc muj široký klobouk vzbudil mravního
odporu mezi nimi;
každý clovek, když už byl mlád, mel staré své
neprátele,
dnes však sekerou vyvrátíme i rány na svém tele.
JI!
b.-
_
Po práci hladoví na vlastních slovech si pochutnáváme,
království naše je z tohoto sveta, který tu máme,
pokorným remeslníckum dobrou zemekouli
jej
príliš mnohokrát
tobe, matko, nikdo nezabil syna, i když jiným jej zabije,
mrtví tu zustanou, až odejdeme do vsi my
chlapci živí a sytí,
chamtivé vdovy,
vyprávíme si o velikém Rusku a statecném Leninovi,
myšlenky naše jsou zelené a vysoké jako stromy v lese,
dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich
šplháme se,
abyste mohla i je, panmámo, u tichého stolu
dobre pohostiti.
Náves jak pavouk se do noci spouští, níže a níže padá,
lošovská silnice je pro ospalý mesíc a neospalé
chlapce hlavní promenáda,
žádná víra není laciná, kterou jsi štastný a laskavý,
z polínek u kamen díte pro maminku zázracný
zámek vystaví,
my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný
zde je Franta, Josef, Janek a Eman, nad ostatní
vynikající kolohnát,
každý me poznal, každý mi podával ruku, každý
me ješte má rád,
ze všech nejvíce,
nedal by šesták starence, žebrající na konci mesta
Po sedmé hodine pujdu jak jindy pod okno zapískat,
z mesta už vrátil se Bohuš Turecek, muj druhý
kamarád,
v malé jizbe na teplých kamnech, mezi stolem a
kalendári
panmáma pro syna jediného pokojnou veceri varí,
me videla s nimi na kopci,
v lese a na skalce,
ale její bolest je prostá a statecná jak obrázek
Panny Marie,
znovu vystaví,
u nemocnice,
a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách,
a po celém svete,
na modré pasece my chlapci se shodli, že, svete,
uzdravíme te.
------------"'"'--
se mnou sem vstoupili dva její mrtví synové,
zabití ve válce,
do rukou vložili,
osázíme ji stromy, domecky, láskou a automobily,
bída je široké more a chudí hledají prístavy,
slunce je divoký revolucionár, den zborí
a pres noc
my máme radeji cervené panenky než staré,
•
I
f!
1
j
jsme vojáci výbojné zeme a tento svet je náš král,
spolecný prapor jak kvetoucí jablon se vecerem
nad námi rozevlál,
jsem ve vašem kruhu a je mi dobre, jako bych
soustem ve vašich ústech byl,
jsem žvýkán a ssán, pronikám do vaší krve
a do vašich žil,
už nejsem já, už nejste vy, jsme jediný život
s rukama dvaceti,
jsme vlající fábor s radostmi a bolestmi ve spleti,
jsme modrooký delník a denne se chodíme modlit
do fabriky v Marientálu,
jsme ocelový drvar a líc máme tvrdou jak skálu,
8
II]
••••.••
~.,
•.••.•.•.
;;,~
-
•
jsme ubledlý Bertin, knihar, který se oženil
pred dvema mesíci,
jsme osmahlý celedín se sluncem na polích klecící,
jsme pokorný krejcí, který šije ješte pokornejší šaty,
jsme ranený voják na dovolené, s rukou
pohrbenou do rakve z bílé vaty
jsme prašpatný právník, který však prece
ve III. semestru udelal státnici,
jsme, kterí jsme: chlapci na lošovské silnici.
IIousle jsou pták o ctyrech krídlech, jenž
nejradeji zpívá za šera,
Podél silnice rostou domky jak hríbky a jeden z nich
je hospoda,
pri nedelní zábave mnohdy tu milenec soupere
pro devce pobodá,
kumpáni dle zvyku dediny k deváté hodine jdou sem,
dnes je tu rozšafno, kour z dýmek nad stoly truní jak
Buh otec s šedivým vousem,
u stolu ucitel, cetník, poštmistr, výbor Sokola a
ostatní zdejší hodnostári,
nad sklenicí piva každý duležite zachází se svou tvárí;
capricioso pizzicato:
_ kouríme tajne v houští cigaretu a živíme se
ukradenými hruškami andante amoroso:
mnoho se zmenilo, - nové veci jsou chladnejší tech,
jež jsme jak deti znali,
vyhlášky poutí u svatého Jana plakáty
Volné myšlenky vystrídaly,
celá strán lesa pod našim je vykácená dolu až
k potoku,
sotva vidíme, že malými stromky ji osázeli rány
na boku,
sklenice piva je žlutou teckou na konci tohoto dne,
teckou zítrka však není,
s tím, s cím se nejvíce loucíváme, jsme nejméne
rozlouceni.
Dohuš a Josef mi jej do rukou vložili až na konci
tohoto vecera,
my jediní zustali na zamlklé návsi z celého sveta.
Housle jsou pták o ctyrech krídlech, proto jej pouštím,
an vzlétá
allegro agitato:
- deti a lesy hrají si na vojáky a krvácejí
zelenými ranami -
_ dva milenci na pasece topí se v horící rosedi marcia funebre:
_ septimán ozdoben dekadentními nerestmi jak
kroužkem cernoch v nosead libitum:
_ to jsem já, který tu o sobe hraji a kterého
poslouchá svet,
na každou strunu pripadá 5 mých minulých let.
Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se
na modré veži noci,
uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou
lampicku s carovnou
tri okna sedí v lipových haluzích jako tri
pohádkové kvety,
na nebi hvezdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety,
já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho sten,
aby každý verící to slyšel a byl z toho potešen,
mocí,
.---------------------tato krása je príliš težká pro cloveka jediného,
moji prátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou
štestí všeho,
ale i pro nás je príliš veliké a težké toto štestí,
dej, Bože, at všichni lidé jsou naši prátelé, at prijdou
a pomohou nám je nésti,
aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této
spící dediny,
clovek by umrel už tím, že zustal by na svete jediný.
Dríve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v ocích poneseme,
nebot ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to
dovedeli,
bolest je života pul a láska je život celý,
pro ni a pro nás a pro všechny se navzájem zaslíbíme,
pro ni a pro nás a pro všechny svet jediný postavíme,
Svatý Kopecku, kosteli vlající na hore zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svecené,
sílu, detské oci a jazyky ohnivé dej
nám všem,
at to, v co veríme dnes, též zítra provedem!
1•
spravedlivou
z
HOSTA
II6
OBDOBí
DO
DOMU
LO UCENí
Aby se cesta má nerozcházela,
budu se musit rozejít s mnohými,
s mnohými dobrými
lidmi.
Loucení, loucení nenávratné!
Sekyrka krvavá stromecek zatne,
težko je drvari; koreny v zemi
zustanou navždy a neonemí.
Dceruška vecer nad nimi vzdychá.
Prec musím a musím odejít zticha,
byt srdce mé stálo samo jako Buh:
aby má cesticka bílá
se na cerné strepiny nerozdrobila,
abych tam v dáli pro tisíc vlastních svých ztrát
dovedl cloveka najít a milovat.
- •..•.
••••.
VOJACKU
NA PREDNí
-------------
•
DEŠTIVÝ
STRAlI!
Vojácku na prední stráži,
máš pušku i srdce
a proto zemreš.
DEN
Když tak prší jako dnes,
na delníky myslím v predmestích,
na vysunutých lešeních hledám provlhlý smích
a cihly vidím, které jak cervené kvety jdou
houpave z rukou do rukou,
až se z nich vystaví dum bílý jak ružový ker.
Vojácku na prední stráži,
máš víru i deti
a proto živ budeš na veky.
Když tak prší jako dnes
a poledne težké je jak promoklý plášt,
s ženami vašimi za vámi jdu,
v uzlícku nesu vám neco k obedu
a v ocích nesu vám klid.
ii.
Opodál sednu a hledím, jak jíte,
v Boha verím, že se dosytíte,
a ríci vám chci, že Marka dnes už je zdravá
a Frantík že dostal první svuj plat,
že petrolej dnes jsme dostali koupit
a že chvilecku budeme svítit, než pujdeme spát.
.t
120
~
I
••
121
1111,1
CHLAPEC
Chodíš jako zmámený,
chlapce,
nevidíš na ceste kameny,
do nebe koukáš, - rudý jsi v líci,
oci ti doutnají pod zlatou kšticí
a ty ruce, ty ruce,
jako když se labute rozletí,
hochu muj, co je ti?
Maminko,
veliký zázrak stal se na zemi.
Mám srdce - a srdce mé tluce,
mám oci - a oci mé vidí.
Verím v Boha a v lidi.
Živote!
PARK
Jsem zelený šátek
a suším se na šnurkách šedivých domu.
Chodívá ke mne moc lidí
a já jsem rád tomu,
alespon každý z nich vidí
trávu, kvítka, pár stromu.
Jsem sice chud,
však se všech stran jsem obejmut.
Báby a chuvy
me nepomluví,
deti, bábovky v písku a lavecky v kroví
každý den mi ráno poví:
Parku, my te máme rády,
to je dobre, že jsi tady!
A já si tu tiše ležím,
vždycky kousek slunce utrhnu si,
mesto at si zarámusí,
já do nebe nepobežím,
na to jsou stráne a lesy,
ty nebi se na paty vesí,
já tu mám službu
ríct: dívenko, ty, co cteš knížecku v ružových deskách,
tak se smál,
122
123
•••••.•
~ ••
•
,~
-
;,J-;-it
\11
když se za tebou ohlídal,
I
u
a ty, ženo, která jsi si trochu sedla,
myslím, aby ses už zvedla.
NÁS
Za chvíli je poledne, on bude mít hlad,
mužeš si me dát
trochu do polévky, trochu do ocí.
U nás je zem
rovná jak stul
pokrytý svátecním zeleným ubrusem.
Když chodím po ní,
tak to vždy voní
jak pred obedem:
nekdy polévkou, nekdy medem
a nekdy hladem.
Ale na to je tu mez,první balkon do nebes
zadarmo pro všechny lidi,
co vidí,
že slunce a zeme jsou milenci,
kterí se prece jen vezmou.
Na mezi
kdo miluje, nakonec zvítezí.
Svatba tu voní.
Znenadání
všichni budeme pozváni na ni,
mez, ty, já, mravenec,
všichni
živí.
124
12;
_------------------------~-_.
.-...•
ROSTU
JAKO
BíLý
DEN
Rostu jako bílý den,
co je celý vyslecen,
a mám jen jediný dum,
jediný cervený dum,
ovinutý brectanem tela,
a to je srdce.
Radosti ze života,
smíchu, hracko, díte,
každé ráno políbí te
doprostred cela,
když se šploucháš v nebi,
v té vane z modrého emailu,
v níž plave nejvzácnejší mýdlo,
co vuní až zmate
a je celé zlaté
jako slunce.
VECER
Opuštená žena muže plakati,
ale opuštený chlapec nikoli.
Neproplakaná bolest vecer se nejvíce rozbolí
i láska,
když sedm hor si lehne mezi ni,
sedm hor z tvrdého kamení.
Mám dve malá okna,
mám dve velké oci,
ale psaní nemám žádné,
které by na muj stul sneslo se v soumraku,
podobné bílému oblaku,
a reklo:
Lidé se milují,
clovece!
Smutku,
už ležíš v mých dlaních, už te mám,
s tebou a pro tebe dobývám
lásku na naší zemi.
Jak kladivo a delník si veríme,
do práce spolu chodíme,
když sirény na nebe houkají
a v lukách rostou kVetinky potají
nám na pomoc.
126
~-
__ ."..~ ..
127
TEŽKÁ
VERŠE
9
HODINA
1921-22
___
~,
TEZKÁ
.u. __ ~_,
HODINA
A. M. Píšolli
Prišel jsem na svet,
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.
Chlapecké srdce je písnicka na zacátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespon skutecná h~spoda u silnice
pro ušlé poutníky a pro poutnice.
Dnes je má težká hodina.
Chlapecké srdce mi zemrelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemrelým trpe, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi pocíná.
Dnes je má težká hodina;
jedno srdce jsem pohrbil a druhé ješte nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marne se bráním studeným stenám
pokoje svého,
uštepacného.
Milencin dopise, lampo, kniho kamarádova,
veci zrozené z lásky, svetla a víry,
dnes pri mne stujte a trikrát mi vernejší budte,
když zustal jsem na svete sirý,
a modlete se,
131
•
aby mi narostlo srdce statecné a nesmlouvavé,
a verte dnes za me, že tomu tak bude,
a verte dnes za me, že postavím
dle obrazu jeho
život cloveka spravedlivého.
"-~'~--"---'--"II
'I
BALADA
Já mužné srdce ješte nemám,
sám v težké své hodine;
a proto neverím.
O NENAROZENÉM
nfTtTI
Nejdrív se na sebe usmáli,
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nábreží,
kde voda beží a beží
a lidé stojí, jako by odrazem svetel na ní byli.
Nakonec se spolu políbili.
,
Milenci jsou lidé bohatí,
pokladu mají, že jich nelze vypocítati:
ruce, oci, prsa a ústa.
"Za mesto, má milá,
vede cesticka bílá
a za mestem hluboko v obilí
f
I
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spocítáme,
tam si je verne odevzdáme,
aby nám neshorely,
nebo neodletely
jako ptáci
ohniváci."
Za mesto šli a vecer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smejí milovat,
i chudí se smejí milovat,
z lásky se clovek narodil,
za mesto šli a vecer už byl.
132
133
--~
Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale prece odevzdala.
Když to slyšela,
k milému bežela.
,
Proc bych mu telo své nedala,
telo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala,
své srdce z krve a života?
\
Když se to oba dovedeli,
na pelest sedli.
Tiš~ byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.
Láska je žena a muž,
láska je chleba a nuž.
"Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
Rozrízl jsem te, milá má,
krev tece mýma rukama
z pecnu bílého.
jsou jenom na pu!tu hospodské sklenice.
Stací se zpíti zahorklým rtum.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné díte se nenarodilo z nich,
- ni naše se nesmí narodit.
Když nohy domu se vracely,
daleko bylo od dverí k posteli,
když noci horí, periny nehrejí,
té noci na srdci se jí
detská ústa narodila.
To není hrích,
to je jen bída."
Té noci plakaly ctyri holé steny,
že težko, težko bude dát
Slunce už nesvítí,
hvezdy už nezárí,
odešli k lékari
milenci dva.
hladovým ústum krajíc ukrojený.
Mesíc nad mestem svítící
se trikrát naplnil a dvakrát has,
když po tretí hasl nad cernou ulicí,
detská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by ráda se narodila!
Tam nevede cesta bílá a mekká,
tam se jde po schodech z kamene
a v cekárne se ceká,
dlouho a dlouho se ceká,
až dvere strašlive zavrené
I
j
1
134
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak težká hlava mezi slabými rameny.
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a reknou: Prosím!
135
--
Lékar mel ruce z karbolu
a slova z ledu:
.._-_
..•....•
_-- .•.. ~, ..~-"..
"Nemocné ženy lécit nedovedu,
spravuji jenom zlámané veci."
Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dve oci na mne stojí, jako dve svícky,
co na podzim horí za dušicky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
Bluzicku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smutecní pochod.
I žena chce svet lepší a jinací
a žena jen pláce, když ruce na to jí nestací."
Ó ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsou horel ti?
Ted naposled zakricel ješte.
Ted zhas.
On zatím stál
u dverí, na prahu pokoje stál.
Však oci jej zradily a nestály s ním,
krecovite krácely za její bolestí,
za její bolestí, za vozem pohrebním,
kola skrípela, podzimní vítr vál.
Udelal jsem to já?
Já jsem to udelal.
~
_._."'.- .. "-_ .......•.•
~.~.~.,,.,,"
Vecer
mnoho milencu smutných je,
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.
Slunce na zemi svítilo
a stromy zustaly lysé,
lidé se na zemi milují
a láska nenarodí se.
Nenarodí se?
"Podej mi, muj milý, ruku,
až pujdem po schodech dolu.
Už nejsem statecná a budu plakati,
že z bohatství všeho
mne v kapse zbyla jen lahvicka eumenolu,
že jsem jen rána
mrtvýma rukama dítete zobjímaná.
137
II.'
1..:.11
li
11
II'
!II
I,
SLEPí
MUZIKANTI
Dva slepí muzikanti
chodili po zemi,
jeden mel harmoniku,
druhý šel s houslemi.
Na kamenných dvoreccích v meste,
u plotku vesnicky
dva chudí lidé hráli
veselé písnicky.
Okna se otvírala
i lidé za nimi,
celý svet tolik zkrásnel,
že až zrak precházel.
Zatím co slepí hráli
písnicku veselou,
tak lidem narustaly
nové a nové oci.
Cím pekneji slepí hráli,
tím rostlo ocí víc,
to aby z velké té krásy
se neztratilo nic.
Harmonika a housle,
dva slepí žebráci
sto ocí vyhráli lidem,
dostali po krejcaru.
CEPOBITí
Trubaci troubili cep obití
v kasárnách za mestem,
já se svojí milou ležel jsem
na bílé posteli.
Na bílé posteli v pokoji
dnes už nikdo se milovat nebojí,
zatím co za oknem v cerné ulici
krvácí
zamilovaní vojáci,
do srdce strelení polnicí,
ranení príkazem táhlého cepobití.
Rek bys, že války tu není,
a prece je to volání k boji nejvetší a každodenní,
když se musíš se svou láskou rozlouciti,
vojáku,
at kvete ti u mozolných prsu, nebo ve zraku
služek, šicek, holek z fabriky,
milenek.
Na kasárenském dvore
dva trubaci stojí,
všechny muže volají k boji
a já také mužem jsem.
Od tvých prsu a ocí musím odejíti
na rozkaz velkého cepobití.
138
139
TVÁR
ZA SKLEM
Odešel jsem od tebe,
sladká milenko,
vracím se k tobe,
ženo cloveka.
Ty jiná jsi a já jsem jinací,
zcela jinak se budeme milovati.
Podoben vojáku trubaci
na ústa si te položím jako kovovou polnici,
z lásky a tónu vystavím do polí silnici
bežící svetem na všechny strany,
aby vojáci, služky, mládenci a panny,
všichni, kdo se rádi mají a jsou rozlouceni,
po naší silnici mohli si naproti jíti
dle srdce svého.
Kavárna "Bellevue" je ríše
stavená z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké, pruhledné hranice,
které ji delí od zmrzlé ulice.
Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,
dustojní páni a vznešené dámy
ústa si probodli úsmevy, kravaty drahokamy
a v teple, hudbe a v plyši
noviny na oci posadili si,
aby pres tyto brejle z papíru videli,
že svet je veselý, protože sami jsou veselí
v kavárne "Bellevue".
Když tu tak sedeli teple a ctihodne
s rukama vyžehlenýma,
tu stalo se, stalo, - ne zcela náhodne, že na okna sklenného tenounkou hranici
pritisk tvár clovek, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jako nuž
prorízl okno a vbod se v tu nádheru,
v cíše a valcík, v zrcadla pro milenky,
v bricha a teplo, fraky a peneženky,
a zustal v nich trceti cepelí,
i když ty oci dve zmizely.
_,----------------------_.
~•..
Tenkrát se stoly staly
náhrobky mramorovými,
pohrbení štastlivci se usmívali
mrtvolne mezi nimi,
sklepníci v šatech smutecních
z šedého koure vence nosili,
pred okny žila ulice, bída a sníh,
za okny cively mohyly
v kavárne "Bellevue".
KÁZÁNí
NA
HORE
Já jsem recník chorý,
ale ne mrtvý,
a toto jsou lesy a hory,
obec zelená,
na nebi sluncem stavená,
aby v ní bydlel život veselý
tech, kterí ve svete bídou zemreli
a po smrti ješte mrtví na nem prodlévají
v podobe mužu a v podobe žen
a na kamenných ryncích ostatky své prodávají
pod svetlem voskových luceren.
Ten, kdo je živý,
ví, že svet musí být spravedlivý.
Neplacte, vrazi a opilé nevestky,
že mesto vás živé na veky pochová,
nesakrujte, vojáci z krve a olova,
že kasárna o lásku neprosí.
Nebot:
každý má nekde srdce, i když s sebou je nenosí.
Proto ty nejsi
voják,
nevestka,
vrah,
proto jsi smrk,
jedle
a modrín
143
~
_-------------------
...•
a vy všichni bezejmenní chudáci z dedin a predmestí
jste na horách les, který roste do štestí,
do štestí cistého, tak jako zde kvete
v jehlicí, hvezdy a jahody zakleté.
OCI
Malíri O. Lasákovi6
Bratri,
už skoro na nebe vzatí,
možná z vás budou svatí,
na nebe vstoupíte po oblacích
a zapomenete mrtvých z údolí.
Svaté nic nebolí.
Nejširší more lidské oci jsou,
celý svet na sobe unesou,
celý svet v tisí,ci lodích po jejich hladine pluje:
hvezdy, kvetiny, ptáci, mesta, fabriky, lidé,
všechno, co bylo, všechno, co tu je,
všechno, co prijde.
Radej se svatými nestante,
radej tu s námi zÍ!stante,
Videl jsem veci štastné a líbezné,
jež pro vzdušnost nikdy neztroskotaly.
Videl jsem hvezdy a kvetiny, videl jsem ptáky,
když pred zimou do krajin jižních prelétali,
to byly lode nákladu lehkých, štíhlého boku a labutí šíje,
jež do ocí štastne vždy veplují a štastne preplují je,
to bylas i ty, milenko s bílým plachtovím,
prišlas a odešlas, - videl jsem te
a už te neuvidím.
silnicí dolÍ! sestupte, rozejdete se po celé zemi,
z vyhaslých ocí vyrazte pryskyrnatými haluzemi,
svet pro sebe dobudte v jednom vítezném šiku
vánocních stromkÍ! a dubových bojovníku.
Hurrá!
Mrtví na ulicích oživnou,
muziky ve vsi zahrají,
na cestách rozkvete kamení,
my sami budem si vráceni.
Však znám také veci težké a nej težší
jež marne vypluly na cestu k ráji,
znám nemocnice a predmestí, lidi, které buh neteší,
znám koráby z olova, které vždy ztroskotají.
Znám lodníka, který se nesmeje,
vraky, vezne a galeje,
jež tíhou svých bremen se rozpraskaly v puli
a do ocí vpluly mi, aby v nich utonuly.
10
14;
_____.1
144
lili!,
-
.•------------------
Nejhlubší more lidské oci jsou,
dnem svým až k srdci dosáhnou.
Co v ocích ztroskotá, k srdci se propadne,
do srdce zaroste a srdce ovládne,
aby v nem hlub oko kotvilo
v jiné a strašlivé kráse,
jež ze všech krás sveta nejsilnejší je,
protože nelaská,
ale nabije
všechny tvé smysly nesmelé
strelami ohne a ocele.
11]11'-
JARO
První kvetiny jarní v ulicích rozkvetou,
první kvetiny jarní v ocích dívek jsou
a oci ty modré, cerné a kovové
jsou z daleka hbití a vetrní poslové,
aby jsi vedel, že za mestem,
za tvýma rukama sevrenýma
leží veliká zem
a .taje.
Dnes jako vcera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, snehových mraku rám,
ale náhle, ty železná druzo mezi kameny,
jsi címsi v srdci i v hlave vlaze zmámený,
pod kyticí pohledu jako bys rozkvétal, oblázku holý,
cím krásnejší dívka jde okolo,
tím více to bolí.
V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných tel reklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtel bys vzít každické z nich,
s nejkrasším utéci na konec sveta
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnet na všechnu bídu v cerné ulici
a polibky, jež oblak mely by krajku a penu,
si trhat ty oci a rty a nadra a ženu.
--- ..•----------------BÁSEN
Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozrízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí rust,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
prísným a cerným stromem, co stojí uprostred zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarustáš koreny.
O plakát tancírny oprený
octneš se v predmestských cinžácích,
v záveji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odveký sníh.
Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce breznové ni v cervnu nepropálí,
a s rukou, s haluzí v nebe se deroucích,
strešeš ten podzimní lístek, kterým jsi pred chvíli zjih,
ztvrdneš, - zprímíš, - zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež ceká teprv své vybojování,
neb jeho kvetiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mecu,
na stvolech z ocel€.
MILOSTNÁ
Reklas mi, že jenom v ocích tvých je celý svet,
že pro me není nic, co leží mimo ne.
V tvých ocích kvetou bílé jablone,
oblaka plují,
ptáci zpívají a poletují.
Já ti verím
a neverím.
S velikou bolestí oci tvé na kusy rozlamuji,
aby me poznovu obrostly retezem duhovým.
Povez mi, má milá,
- když celý svet oko tvé objímá,proc jsi dopustila,
že delník dnes ráno s lešení spadl
a pred mýma ocima
se zabil?
Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v cloveku pokvete svet.
Na rohu ulice,
na ostrí štestí a bed
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku
1922•
149
--------------------
BALADA
O SNU
J. Seifertovi
V špinavé
ulici na predmestí
bydlel mládenec jménem Jan.
Mel dobré srdce, slabé pesti
a modrou pracovní zásteru.
Mestem se brouzdal k veceru
a ve svetel barevném kolotoci
mu narustaly bolavé oci,
jež všechno skutecne videly
a do srdce krute kricely:
Tady jsou paláce, - tady podkroví,
tady jsou sytí, - tady hladoví,
jedni jsou otroci, - druzí diktátori
a všichni jsou chorí.
Svet je jak srdce kulatý,
a je-li do pule roztatý,
- umírá.
Po meste chodil smutný Jan
se všech stran ocima dobýván,
toužil a trpel a prece chtel žít,
svet na vážkách spravedlivých vyvážit,
nebot clovek na svet prišel a proto tu je,
aby se stával tím, co zeme potrebuje.
Necht je jí pokrmem, - jestli hladem sténá,
necht je jí hladem, - je-li presycena.
1
Po meste bloudil,
v ulicích chodil,
hvezdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domu. V svetnici nízké
okno a tri lidé spali.
Na houni uleh bludný Jan
a oci zejíd do dvou ran
tiše se zavíraly,
tiše se zajizvovaly.
Sotva se vícka zavrela
nad dvema modrými ranami,
srdce jak semeno zalité slzami
rozrostlo se mu po tele
v krajiny štastné a veselé.
Nevidel palácu, nevidel podkroví,
zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po svete bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
statecní jako montéri, moudrí jak inženýri,
co stavejí mosty z básní a tónu
a hlavne z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.
Jan rozpráhl ruce;
velkou láskou jat
chtel vše to jak svou milou ohmatat,
však beda, beda!
- oci - rány nezhojené náhle roztrhly se,
zrel jizbu, jež je jitrem bledá,
cinžáku strechy lysé,
.- ------------------..•
skutecnost dvema hrebíky se v srdce probila mu
a poznal, že vše byl jen sen
z bídy, slaboty, klamu.
Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás,
šel vcera a šel predvcírem
a dneska pujde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný nan se veší,
bylo-li vcera težké vše,
dnes je to ješte težší.
V predmestské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
S Janem kdysi setkala se,
když vecer v mesto pad,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak castej spolu chodívali
a o lásku se delívali.
Toho vecera sešli se zas.
Jan hlavu mel svešenu,
propadlý hlas.
"Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb pres den jak líbezné strašidlo krácí prede mnou
železným nábrežím, ulicí kamennou,
a stane-li, prusvitný, uprostred námestí,
skrze nej vidím tisíce nerestí,
nerestí, které tím strašnej své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunecné musí zabíti, sk zemrou na ne sami.
Povez mi, má milá,
jak bys sen zabila?"
"Dokud jsem te, Jene, neznala,
též hrozné sny jsem mívala.
Mlij sen
však muži milenci byl podoben.
Že celý den jsem samotinká byla,
tož noc me v jeho náruc položila,
ne za odmenu, ale z trestu spíš.
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš.
A já se probouzela
do ctyr chudých, holých sten,
abych si rekla krute ošálená:
to nebyl muž, - to byl jen sen.
Však od tech dob, co jsme se poznali,
sny tyto se mi zdáti prestaly.
Tím, že jsi rek mi: má milá!
sny ty jsem v sobe navždy zabila."
Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtežkal ruce a rekl jen:
"Zabiji sen."
--- ..•-------------------
t
!
Z fabrik a podkroví delníci idou,
tvrdost životu jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny meli a tíhu jich poznali,
dnes jerábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvorení sveta dedicové vecní,
co krásné sny zabijí tím, že je uskutecní,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pesti,
protože po svete jdou, ve svete vrou a na svete staví
své štestí.
Z fabrik a podkroví delníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a mece;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve tece.
Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbrane,
srdce štít!
SLOKY
Sníh padá na mesto, na mesto zšerelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z veží hodiny jak panny zrazené
padají v námestí, v jezero kamenné.
Jdeš tudy prvne sám se srdcem churavým
a proto se ti zdá, že trpíš svetem vším,
I
a zatím jsi to ty, jen ty a zcásti jen,
jenž horem soukromým jsi kdesi poranen.
Stan u zdí nádraží a poslyš vlaku hvizd,
jež vezou do sveta lásku a nenávist,
a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran
po svete širokém, jenž nezná modrin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.
Své srdce premoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, cím chceš vítezit, - sám nebud poražen
a premoz bolest svou a neprežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
155
--.-.---------------
~-'--------Pak sníh, jenž na mesto se snáší zšerelé,
jen bílým obkladem ti bude na cele
POHREB7
a z veží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest premoci je víc než trpeti.
Anežka Skládalová
po dlouhé nemoci vydechla naposled
v pondelí 15. srpna ve veku 69 let
a dnes je streda.
Šest svící horí a varhan hudba setmelá
vodí náš smutek krížovou cestou kolem kostela.
Za kostelem jsou pole a silnice a na nich stromy rostou,
od rakve k nim si cestu mužeme vykoupit
jedine modlitbou prostou:
bud vule tvá.
Po dlouhé silnici
cerný pruvod krácí,
zde nejvíc líto je živých, kterí pro mrtvé plácí,
zde nebe se do ocí prelomilo a mrtvou v nich prikrylo,
príliš malý jsi, pohrební voze, zlacená mohylo,
príliš prázdná jsi, rakvi,
nebot mrtvá z tebe vystupuje,
na stuhách pohrebních vencu znovu oživuje,
na bílých stuhách s živými jmény
vlá do všech svetových stran:
Jirí,
Karel, Jaroslav, Vera, Dagmar, Zora, Radovan,
vnoucata.
Okolo topolu za mestem
jde cesta ke hrbitovu.
Obilí už je do sýpek sveženo
a my je dnes svážíme znovu.
157
_ ..-------~-------MUŽ8
Z toho sveta nic se neztratilo
a nic se neztrat~.
Svežené zrno v chléb se obrátí.
Když pohreb k hrbitovu prichází,
nejstarší vnuk ríká si:
Tri sta dní krvavých, babicko, srdce tvé protrpelo,
když po kapkách z tvého tela odcházelo,
dej, at nezmírám, jako ty na posteli v propadlé svetnici,
chci zemrít jak voják s bodlem a rucnicí,
do srdce ranený granátem.
Nebot jdu do boje,
babicko moje,
pro slávu Sveta tohoto.
Neslad rec, kneže, blaženou duší, rájem a andely,
nebe je kusem této zeme s obycejnými lidmi,
nezpívejte, zpeváci, nad hrobem chorál do smutku zšerelý,
zpívejte radej, jak zahradníci
pri setí zpívají.
Pláci-li, nepláci pro mrtvé. Není jich.
Trpím-li, trpím pro bolest živých.
Jen rakev pochováváme,
jen jméno pochováváme
po srdcích spravedlivých.
Hrbitove, hrbitove,
zahrado zelená,
do tebe sejou se
nejdražší semena,
aby rostla.
158
Uprostred noci
vichrice do jeho srdce vpadla,
drív než moh napráhnout ramena zvadlá,
srdce mu z korenu vyvracet pocala a srdce to dubové, srdce to vysoké
se sedmdesáti ctyrmi roky - sedmdesát ctyrmi haluzemi
se na telo zvrátilo a telo padlo k zemi.
Uprostred noci
posetý hvezdami ran, sám v noc se mene už,
na podlaze bezmocne ležel a prece ješte muž,
nezavzdych, nezakrik, nezavolal,
aby se vnoucata, co vedle v jizbe spala,
neprobudila a nepolekala.
Nepadne naráz dub vichricí,
nepadne naráz srdce mrtvicí.
Ráno jej našli, na postel položili
a tak jsme se naposled sešli, dedecku muj milý.
Tenkrát tvé oci presmutné, tvé oci odlétající
daleka na me volaly a chtely cosi ríci,
tenkrát jsem poznal nejvíce, že slova tohoto sveta
jsou príliš težká pro ptáka, jenž nad oblaka vzlétá,
a prec jsem tiskl ruku tvou a toho jsem si prál,
by z ruky mé do ruky tvé se život preléval;
té krve, jíž mám dostatek, chtel dát jsem ze svých žil,
aby ses na loži posadil a ke mne promluvil.
Alf tvé ruce pokorné jak krížek polámaný,
jež nikdy si sloužit nedaly, sloužíce na vše strany,
Z
159
-
-----------------
...
FOTOGRAFIE9
nevzaly krve mé a já v té hodine
pochopil, kdo život opouští, že dát jej muže jedine.
Má ruka brala tu, tvá dávala a z ní
jak jiskry elektrické sršely tvé síly poslední.
U
V pokoji nad mestem, v otevrené truhli
Topice ve výkladní skríni
mezi knihami a obrazy
dnes leží starecek v svátecních šatech ztuhlý,
kytkami detí a vnuku ovencen.
PH~s mrtvolu se dívám oknem ven.
visí fotografie.
Kniha je z papíru, i když nejkrasší život sní v ní,
obraz je z plátna, když nejlépL život zobrazí,
ale každá tato fotografie
strašlive skutecným životem žije:
Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!
Mrtvý byl Jirí, - já jsem Jirí též,
mrtvý byl mužem, - budu mužem též?
Až vecná vichrice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, pribije me jím k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemrel jako on, do noci nevolal,
do noci nesmírné, záhadné a prosté,
v níž starec umírá a decko ve snu roste?
Gubernie hrbitovu stavené z ledu a zimy,
hromady mrtvolek detí s brichy nafouklými,
zvrácená ústa, ruce zataté v klešte,
ti, kterí hladem zemreli, - ti, kterí zemrou ješte,
a nejsmutnejší všech, jež zovou lidojedy,
kterí však prece jsou jen krížek mezi ledy,
jen krížek zoufalý, žijící mohyly,
jež v rakvích žaludku své bratry pohrbily.
To nejsou fotografie za výkladním sklem,
to rukou tisíce, tisíce
pres celou Evropu se natáhlo až sem
do syté pražské ulice,
aby pod prsty bídy a žalu
dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu.
I
I
160
Soudruzi, kterí kol skríne té
do práce ~e ubíráte,
soudruzi, kterí v srdci svém
hladem svých bratrÚ umíráte,
11
r6r
vryjte ty obrazy bídy a zrnaru
v porcelán talíru restaurací a baru,
na zátky šampanských, do lístku jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíri, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly kricící:
Lidojede! Lidojede!
,--~-~
DUM
V NOCI
U prostred noci stojí dum,
šedesát oken propadlo snum,
šedesát oken, jen jedno ne,
okénko v podkroví vsazené,
za ním dva milenci sedí,
ruce si tisknou, v oci si hledí,
veliká svetla rozžíhají.
Tenkráte za okny ostatními,
co ze tmy a zimy jdou do tmy a zimy,
lidé to uvideli.
Rozbitá tela nechali na posteli,
tichounce vstali
a na cestu se dali.
Zádušný uhlír z podsklepí
a domovnice,
švadlenka, která hektickým rumencem
prošívá bledá svá líce,
úredník smutný, jenž v zime ztratil svou ženu,
opilec z prvního patra, šest detí ze suterénu,
delníci z Ringhoferovky, olejem pomazáni,
ženy s vyschlými prsy, bezdetná paní,
všechny ty partaje bídy a kamení,
všichni ti mrtví a ranení
v zástupu bledém tajfce dech
stoupají vzhuru po schodech
a po cerné chodbe vzdušne jdou
jak tichý mesíc nad vodou.
_
Pet poschodí prešli,
v podkroví staví,
pres dvere zamcené,
pres proudy drevené
v bílých vorech se plaví.
V podkrovní jizbe u cíle jsou,
v jizhe, co haluzí svetelnou
do noci prudce vyráží.
Že bylo jim u srdce težko a zima,
do tel milencu vstupují s rukama sepjatýma,
do bílých tel, do bíl)'ch kaplí
k velikonocní obeti.
Milenci padnou si v objetí.
On horoucne zašeptá: Jak jsme tu sami!
Ona rozevre klín
a po jeho ramenech bloudíc rukama holýma
poznává, že nad svet vetší je telo, jež objímá,
a ríká: Jsme sami,
sami, - sami a je nás tak mnoho!
••••••••••••••••
••
-.u."
SETKÁNí
Má cistá milá,
trpytivá hvezdo nad jezerem,
noc je dnes težká dokola kolem
jak mlýnský kámen na hrdle holém
a já jsem se propadl sem
až na dno ulice, kde v cervených lucernách plane
podmorský maják pro lode ztroskotané:
vinárna Finale.
První nevestka prišla,
kávu mi prinesla,
druhá nevestka prišla,
vlas mi pohladila,
tretí nevestka me políbila
a na tebe, má milá, podobna byla.
Tvuj obraz hluboko pod vodou videl jsem,
trpytivá hvezdo nad jezerem,
tvé oci, tvé ruce a ras tvých lem,
tos byla ty, jen prostoupena šerem,
ale když ústa jsi otevrela,
to nebyl pták, co slétl z nich,
byl to proud boláku hnisavých,
co v tele už nemely místa.
I
II1I
II
..
-- ...------------------ -..
..
--."
t"1
Clovece, ženo,
má milenko cistá,
MIRO
GO
po
tvá podoba holí a hrozne se ptá:
kdo ví, zda život svuj žijeme sami,
kdo ví, zda hvezda nad hlubinami
z bahenních korenu nevykvétá?
Na tebe myslim,
jež úsmev svuj žiješ,
na tu se dívám,
jež žije tvuj plác.
Nevestku libám,
nechápe zac,
vždyt neví, že za tebe musí tu trpeti.
O, zda jsem mel dosti horoucí objetí
pro tuto ženu, má milá,
jež pro tvoje stestí, pro naše štestí
své štestí utopila?
Na záhrebském hrbitove, na Mirogoji
s ocí se sloupla mi jižní a sladká Zf'm,
na záhrebském hrbitove tisíce krížu stojí,
ty jediné v ocích svých udržel jsem,
ty kríže drevené, tak stejné, tak stejné,
jak stejná je smrt vojáku zabitých v boji.
Zdrevenelé ruce, spoutané v zápestí,
me dovedly urvat a daleko unésti,
s armádou podzemní svetem jsem mašílOval.
Do hrobu politých vápnem, nad nimiž jména zvac1la
a zustala jenom tela ve válce svetové padlá,
hluboko, hluboko jsem se propadal,
a každý mrtvý se pri tiskl ke mne jako hlas úpenlivý
a každý mrtvý se pta]:
Povez mi, živý,
proc jsem umíral?
Koreny v kvetech mohou slunce uchopit,
mrtvý v živém se doví, proc pad,
pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,
ne pro všechno lze však umírat.
O mrtví z Rus, Nemec, Cech a Francie,
v dlane mé kladete dedictví hrobu a krve,
modlim se nad ním, at v pestích mých ožije,
166
-- .._---------------~.---_.
-----
at na chléb a na víno vzkvétá,
a Otázku vaši težkou a slavnou jak zvon
NEVERNÁ
co možno nejvýše v hrudi své zavešuji,
z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,
živou otázku vaši, - ó mrtví ze všech front sveta!
Cerné oci mela,
mladé srdce mela,
vernost mu slíbila
drív, než odejela.
Na morském pobreží
vlna s vlnou bežÍ,
ale verná milá
samotinká leží.
Ve vzpomínkách dojdeš,
nedojdeš však celá,
není láska z ocí,
ale také z tela.
Po morském pobreží
bledá žena chodí,
osmahlý námorník
prijel v bílé lodi.
Z železa
z železa
zakotvil
když na
ruce mel,
kotvy mel,
tenkráte,
ni pohledel.
Dve noci plakala,
dve noci klecela,
tretí noc sýcka
u oken slyšela.
168
-- ..-------------------.-Letel a zasykal
jí zrovna nad srdcem
a v tom srdci zemrel
ODJEZD
ten, kdo byl dríve v ncm.
II
Zemrel i s verností,
kterou si od ní vzal.
Ctvrtou noc námorník
na jejích nadrech spal.
Na dvou bílých vlnách,
na vecném príboji,
nechtej však ani ty
snít v míru a pokoji,
neb srdce to nepatrí
ni tobe, muj neznámý,
srdce žen nebe je
se všemi hvezdami,
a patrí-li nekomu
na veky, na veky,
- tož patrí noci.
Krajinu okolo nádra?í
každý vlak do dálky odváží
a proto ta krajina v ocích svých chová
bludný žal cizince bez domova.
Z vysoké stanice v skalách nad prístavem
odjedu také a proto smuten jsem.
Možná, že na dne kufrícku
more mám schováno v lasture,
možná, že v ružích dvou cervených
lásku mám schovánu nahore,
kdybych však v tento cas je uchopiti chtel,
tož bych je nespatril, tož bych je nenašel.
Bakarské nádraží,
vlak ješte neprijel, - noc me už odváží
v cerných svých vagonech, jimž hvezdy v pochod tlukou.
Nelíbej, milenko, toho, kdo tu už není!
Ve chvílích loucení jsme dávno rozlouceni
a ten, kdo sbohem d4vá, - nedosahuje rukou.
II
IIII
-- ..••.._---------------~-~
MILENCI
Na jižních domcích, na domcích z kamene
jsme videli venecky kvetin rust,
hlavu jsi složila tak blízko vedle mne,
ústa máš blízko, tak blízko mých úst.
Mesícní paprsek dnes príliš velký je,
by naším objetím moh proplést svuj vlas,
však celý svet bez mezí dnes dosti malý je,
aby moh ležeti uprostred nás.
Na srdci milencu rve fabrik siréna,
do tiché noci polnice zní,
když ruka má za tebou odchází, milená,
sta vecí hranatých tiskne se k ní.
Sta vecí hranatých z krve a kamení,
sta bludných balvanu, v než zaklet je kvet.
Veríš, že pest má je ve vence promení?
Pockáš, - až s tebou obejmu svet?
BALADA
O
OCíCH
TOPIcOVÝCH
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hve"dy okolo mesíce
a z mesta celého v pozdní ty hodiny
nezavrel ocí svých jenom dum jediný,
ocí svých ohnivých, co do tmy kricí,
že za nimi uprostred stroju, pák, kotlu a železných tycí
delníku deset své svaly železem propletlo,
ahy se ruce a oci jim zmenily ve svetlo.
"Antoníne, topici elektrárenský,
do kotle prilož I"
Antonín dnes, jak pred lety dvaceti peti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé zrad sycí a letí,
ohnivá výhen a mládenec.
Antonín rukama, jež nad ohen ztuhly,
prikládá plflou lopatu uhlí,
a že jenom z cloveka svetlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus ocí svých hodí
a oci ty jasné a modré jakkvetiny
v praméncích drátu nad mestem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejradej nad stolem rodiny
v radostná svetla se rozsvecují.
"Soudruzi, delníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do ocí podívám,
173
_
pláce a ríká, že clovek jsem prokletý,
že oci mám jiné, než jsem mel pred lety.
Když prý šla se mnou k oltári,
jako dva pecny velké a krásné byly,
ted prý jak v taHrku prázdném mi na tvári
po nich jen drobinky dve zbyly."
,
..
Sbehli se soudruzi,
prestrašení ceH,
dvema nocemi
domu jej odvádeli.
Na prahu jedné noci
žena s deckem sténá,
na prahu druhé noci
nebesa otevrená.
Smejí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostred noci s hvezdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak casto si detinsky myslily,
že muž na svet prišel, aby jim patril.
"Antoníne,
muži muj jediný,
proc tak se mi vracíš
v tyto hodiny?
Proc jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohnem a lopatou?
Proc muž tu na svete
A Antonín zas jak pred lety dvaceti peti
jen težší lopatou otvírá pec.
Težko je žene vždy porozumeti,
má jinou pravdu a pravdivou prec.
Antonín ocí kvet v uhelné kusy
prikládá, neví snad o tom, spíš musí,
nebot muž vždycky ocima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a mesíc s obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždet do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topic mozolnatý,
poznal tech dvacet pet roku u pece, u lopaty,
v nichž oci mu krájel plamenný nuž,
a poznav, že stací to muži, by zemrel jak muž,
zakricel nesmírne nad nocí, nad svetem vším:
vždycky dve lásky má,
proc jednu zabíjí
a na druhou umírá?"
Neslyší slepec, - do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej oprádá,
ranené srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve svete jinací obvazy,
však nad cernou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, - to jsou oci císi,
to oci jsou tvoje, jež celému svetu se daly,
aby tak nejjasnej videly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topici, vyrostlý nad tela zmucené strepy,
který se na sebe díváš, ac sám ležíš slepý.
"Soudruzi, delníci elektrárenští,
slepý jsem, - nevidím!"
174
175
I
,I
MORE
Delník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Na brehu ostrova Krku, na brehu z kameni.
Zeno má, - ženo má,
neplac!
more jsem hledal celých šest smutných dní
a more jsem nenašel, - videl jsem ptáka jen,
co zvlnenou perutí odlétal celý den,
by zvecera na mesíc sedl a s neho znavený
písnickou stríbrnou pad mezi pobrežní kameny,
písnickou mámivou, jež namlouvala mi,
že pták ten more je s modrými vlnami,
že stací po svete jak po lucine jít,
že abys uvidel, se stací zrakem zpít.
Na brehu okna hotelu tiše se otvírala,
za každým oknem bledá dívka stála
a každá dívka ta, jež vprostred noci snila,
své more stvorila, aby je utopila
do chorých ocí svých, jimž v sklenné báni hvezd
svet není chlebem už, že lahví s lékem jest.
Ty oci videl jsem, ta more videl jsem
a prece zustal jsem slepcem a cizincem.
Nestací mlha pen a ze snu príboje,
já chtel jsem poznat víc, chtel znát jsem to, co je,
to more skutecné, jež se mnou beze mne bije
v skalnaté útesy hor a brehy Dalmacie.
i
l2
177
Na brehu ostrova Krku, na brehu z kamení
more jsem hledal celých šest smutných dní
a more jsem nenašel, nebot svet cudný je
a rukám rozmeklým telo své ukryje
do kulis barevných, do rakve malované,
...-
-__
,
~
zatím cOena místech svetejších z mrtvých svých vstane.
Teprv dne sedmého, kdy nad mestem zvon znel,
já opilec z vlastních svých ocí se vypotácel,
ne už co lázenský host, - jak delník v nedeli
jsem mestem se potloukal sdílný a veselý.
A proto vecer v hospode u mola
skutecné more jsem uzrel kol dokola,
když pres stoly dubové hledel jsem do tvárí
vám, námorníci, bárkari a rybári,
vám, bratri uzlatých pestí, co v trikotu roztrhaném
nosíte boure a pohody a celou tu zem,
vám, delníci vecní, sluncem propálení,
kterí tu stavíte more a jste z neho vystaveni!
Zahrej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý,
zde tancí všechna more s peti sveta díly
a nejštastnejší já, jenž do srdce tance všech byl prijat jsem,
mozoly obrustám jako strom ovocem,
jsem námorník, bárkár a rybár, jsem delník z prístavu,
v tisíci lodicích proplouvám more a ješte je proplavu,
ne jednema, tisíci rukama more se zmocnuji,
ne jednema, tisíci rukama more buduji.
Zahrej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý,
svet jsou jen ti, kterí jej živí, by z neho živi byli,
more jsme my, delníci zvlnených svalu, cizí i zdejší,
my, skutecnost jediná, skutecnost nejskutecnejší!
BÁSNE
Z POZUSTALOSTI
~. __ ...___""_..~_""'-_c.c_
BALADA
O lENf:,
BOHU
A MUŽI
Kostelík s klášterem.
Ulice zimomrivá.
V kostele deset svící uhorívá,
v kláštere horí deset panen
pro mrtvé steny
a pro vlastní plamen.
Nadra a touha
pricházejí k ženám
i dvermi zavrenými.
Rozpráhla ruce ke všem ctyrem stenám
sestra Klára.
A na stenách byla ukrižována od veku
postava dle ocí podobná bohu
a dle ran cloveku.
"Sestup s kríže,
jsi-li muj milý, Kriste }ežíši!
Pres noc má nadra obtežkala
krví a láskou.
Krev je težká, láska ješte težší,
tíha k zemi víže.
Sestup s kríže,
jsem-li já tvoje milenka!
K tobe nahoru dojdu jen slovy
a prece každý, kdo miluje, poví,
že musí milovat
rukama, nohama, rty,
vším, co má."
181
•
Tenkráte stal se
smutný zázrak.
Nebot milenec s vencem ran
dál zustal ukrižován
a nesestoupil.
Proto sestoupila
Klára, sestra reholnice,
do ulice.
Milého hledala
ve meste, na poli,
dle ran nalézala,
dle ocí nikoli.
"Vousatý námorníku,
otylý obchodníku,
co Buh nevzal na oltári,
vezmi ty na chodníku!
Vezmi a nedekuj,
uzrálé srdce musí se rozdati,
lépe je špatne dát
než vubec nedati."
Vojáci, kupci, opilí studenti,
králové hvezdu hledající
v Betléme živém se scházeli,
v Betléme na ulici.
"l'Jadra, rty a bricho,
vy jste se narodily,
abyste nás na tom svete
trochu rozveselily.
182
....;;;
Nemusíte nás spasiti,
na to dnes už neveríme,
nám stací jen, když jsme syti
a když se tu veselíme.
Fraulein Klára, mám te rád,
budu te korunovat,
ne tmovou korunou,
ale dvacetikorunou."
Bordel s lokálem.
Ulice zimomrivá.
V lokále deset lustru dohorívá,
v bordelu na kríži vlastních svých ramen
pro lásku horí deset panen
i sestra Klára od veku.
Srdcem svým podobna bohu,
ranami cloveku.
Muž prichází k žene,
i když je ztracena.
Propadla se poplivaná stena,
když modrooký kovár prišel sem
a praštil do ní kladivem.
"Sejmu te s kríže,
má sestro, má ženo, clovece,
než život z tela ti utece.
Tolik te všichni milovali
a prec na kríži dál te zanechali,
protože slabí byli.
Miluji tebe, miluj me ty,
budeme milá a milý."
183
~---~'".:~~'"
--
Tenkráte se stal
BALADA
-
Z NEMOCNICE
veselý zázrak.
Muž vystoupil na kolena,
s kríže sestoupila žena.
"Rozbil jsem kladivem tuto stenu,
pojd se mnou rozbít ostatní, má milá!
Mým pestím srdce dej, at težší jejich síla,
a oci naše kovadlinou ucin
k prekutí sveta od rezi.
Dvacet lužek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvárích horecné jíní
a na rukou padlý sníh.
a celý svet bez mezÍ."
V koute, jenž se vecne stmívá,
od okna nejdál v jizbe té
leží, trpí, odpocívá
clovek, císlo trinácté.
Za ruku vzal ji
a.vyšli bok podél boku.
Zpev jejich kroku
rozbíjel okna na ulici.
"Pane doktor, slunce svítí
do všech loží mimo mé.
Láska nikdy v ohradách nerozkvetla,
láska chce velkého svetla
"Jsme kladivo, žena a muž,
láska bojující! "
Proc v kout jste dal me položiti,
když bez slunce hned zemreme?
Kdyby na hrud svítilo mi
jak jiným denne na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.
Montér jsem a musím žíti,
mám v hlave velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí by se vznes
a preložil ji v kraje jiné,
v okruh laskavejších hvezd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluvím s cesty! Na mou cest!
184
-M.L.I.~~':":":_.,:~_ ..
••••
-
••
~_
Proto tam, kde slunce svítí,
dejte me hned preložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu prece žíti"
Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí ten, co je mu sokem,
úbyte rychlé, císlo tri.
"Dvacet lužek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.
Ruce na hrdlo mu klade,
ruce stiská ze všech sil.
Však pockejte, - u okna leží
fthisis gallopans, - císlo tri,
ac slunce má, prec dýchá steží
a konec týdne nespatrí.
Ráno nesou v pytlovine
mrtvé telo císlo tri,
soumrak do celé pad síne,
v oknech hvízdá povetrí.
Až umre, dám vás preložiti
do jeho slunné postele.
Ted musíte však léky píti.
Jste jako ohen po tele."
Chorý, který ležel v stínu,
prenesen je k oknu blíž.
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, Bože, odpustíš?
Ubíhá noc, prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ješte živ.
první den bez slunce prešel,
marne cekal chorý nan,
druhý den bez slunce prešel,
chorý smutne sklonil skrán,
V koute zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla drív,
chorý ceká na smrt druha,
kdo ví, docká-li se živ?
tretího dne slunce vstalo,
v okna stráslo zlatý pel,
devatenáct loží hrálo,
mrtvý je už nevidel.
i
"Chtel jsem žíti, kamaráde,
proto jsem te uškrtil."
Ubíhá noc šestá, sedmá, v tmavém koute zved se muž,
v ocích ohen, v rukou led má,
cekal strašne dlouho už.
r86
r87
......•.
....,. BALADA
O NÁMORNíKU
PREDZPEV
,
hrob jedné vlny druhé je
zelenou kolébkou.
Kdo první vlnu vytvoril,
ten stvoril také poslední.
Hlubinou srdce, vichre, zni!
Buh zustan nade mnou!
Co sama tu pocnu s prstenem?"
188
jej za me pohosti.
Drív než se nadáš, jak jarní bour
se k tobe priženu,
pak k srdci tvému prilehnu
jak kámen k prstenu."
a já mám dvacet let,
sotva jsi líbat me naucil,
líbáš me naposled."
"Polib me, Evo, ješte jedenkrát
a pak bud s Bohem nastokrát!
Opatruj v ocích lásku
"Jak pták je slabé srdce mé,
ach, Mikuláši, muži muj,
drív zemre, než se sejdeme,
na more nejed, - u mne stuj!
Nejsou to ani tri nedele,
co prsten nám dali v kostele,
a už ode mne odcházíš v cizí zem.
-
"Bez tebe prsten vernosti
jak led je, - nehreje, bez tebe pro me samotnu
noc každá ohen je.
Ohen se s ledem nesnáší
PRVNí
a krbu mého klid,
já jsem tvuj muž a námorník
a musím odejít."
-
"Na srdce nasad prsten ten,
prstýnek vernosti,
a láskou svou každou noc i den
Be~ koncu širé more je,
jde vlna za vlnou,
ZPEV
-.
)
"To vše je ženský blud a tlach,
to vše premuže zvyk,
by žena mohla štastna být,
plout musí námorník.
Z polibku dum se nestaví
a chléb se nerodí,
proto dnes musím jako drív
sloužiti na lodi."
"Mikuláši, nuž s Bohem bud,
já neodmlouvám už,
na památku si s sebou vem
zde ocelový nuž.
._------11111
"
Ve meste jsem jej koupila
a srdce na nej vyryla,
abys musel si vzpomneti,
až chléb v cizine budeš krájeti."
"Dekuji, ženo, snad i já
dar tobe privezu,
ted domu bež a na noc psa
odpoutej s retezu!
Tak jako dum náš pevna bud,
tak jako pes náš verna bud
a vez, - že mám te rád,
neb ten, kdo nejvíc miluje,
dovede sbohem dát."
ZPEV DRUHÝ
Cas jako voda utíká,
cas jako more je,
po širém mori pluje lod,
do San Franciska z Bombaye.
Do San Franciska z Bombaye
a potom ješte dál,
svet místo ženy Mikuláš
kol pasu objímal.
První rok všechny hvezdy zrel,
jež na nebesích žhnou,
druhý rok videl méne jich,
tretí rok jedinou.
Jediná hvezda na nebi
všech sílu trímá hvezd,
spí pod ní tiše bílý dum
a v dome žena jest.
Mikuláš k hvezde pohlíží,
lod za ní pouští v let:
"Kdybys ty, hvezdo, pohasla,
zhas by mi celý svet!"
ZPEV TRETí
V prístavní krcme v Marseilli
každému sklenku nalejí.
Devcata cernou svatozár okolo ocí tu mají,
každému hostu na klín nasedají
a pri sklenicce sklenené
všechny jsou za frank, - jen jedna ne.
Okolo stežnu noc se trní,
Mikuláš vstoupil do krcmy:
Svet místo ženy objímal
a zpíval vesele,
protože v srdci lásku :mel
a u srdce riuž z ocele.
U srdce nožík z ocele
"Holahou, devcata, nalejte mi,
za týden budu v prekrásné zemi,
týden jak víno hrdlem probehne
a verná žena doma prijme mne."
a na kormidle pest,
každou noc rídil parolod
bezpecne podle hvezd..
Sklepnice víno nalívá,
~klepnke na nej se ~dívá:
-19-1
"Námorníku, pár šedých vlasu už máte
a prece mi známý pripadáte.
Pred sedmi léty býval jste mladý.
Pred sedmi léty nebyl jste tady?"
"Toho už, devce, nevzpomenu,
vzpomínám jenom na svou ženu."
I
Sotva doslechla slova ta,
zbledla jak snehem zaváta
" Vzpomínám, devce, vzpomínám,
co krcem jsem prolez, nevím sám,
možná, že i tu za svobod na
a v krcme nikdo nepostreh,
že do noci vyšla jako dech,
že v srdci mráz a kámen pod nohama
prístavní nocí sama jde a sama
jsem mnohou sklenku dopil do dna.
A šedý vlas? - Ten v krásné zemi
za týden žena vyceše mi."
a jediný, kdo ruce jí podává zdola,
tot vzkypelé vlny na okraji mola.
Sklepnice víno nalívá,
sklepnice na nej se zadívá:
"Sedm let v bíde štastna jsem žila,
že jsem mu tenkrát uverila,
dnes vykoupit mužeš jenom, more, ty,
život drív verností štastný a ted prokletý!"-
"Zda, námorníku, vzpomenete
si po té dobe sedmileté
na ono okno s pomnenkami,
pod kterým devce spalo s vámi?"
- Tak jako z pomnenek hvezd kytice na nebi plane,
pod morem hlub oko oci dve ztroskotané,
neslyší v kajute námorník opilý,
že z ocí tech rozbitých vlny se vylily,
vlny se vylily a vítr je do noci žene
" Vzpomínám, devce, vzpomínám ...
co devcat jsem líbal, nevím sám.
V prístavech kdysi za svobodna
mne každá holka byla vhodná.
Jen jednu však jsem miloval
a tu za ženu jsem si vzal."
a z jejich hrebenu volá hlas utopené:
"Zabil jsi lásku a vernost mou,
do sveta posíláš bolest zlou,
slzavý hrobe hore mého,
komu, ach, budeš kolébkou?"
Sklepnice víno dolila,
oci si dlaní prikryla:
"Pane muj, krátkou pamet máte,
zda aspon na·to vzp()mínáte,
že ruku tenkrát devceti jste dal
a pro ne prijíti jste sliboval?"
13
'-.,.
zptv
~
V továrnách už odpískali,
v kasárnách už odtroubili
a v domeccích podél cesty
bledé lampy uhasili.
Podél stráne úzkou stezkou
chodec rídí kroky svoje:
Tri roky za tebou jedu,
dnes dojíždím, hvezdo moje!
194
.-_-
••••••••.••••••••
Jak hvezda nebem padající
se mihl nuž a páž, zoufalou rukou ku prahu
psa pribil Mikuláš
a Fidelio, verný pes,
zrí na nej okem mdlým
a ješte ruku líže mu
jazykem krvavým.
Za prístavem, na výšine,
okny obrácený k mori,
pevný bílý domek stojí
a v nem ješte lampa horí.
Do studny noci okno se jak prsten propadá,
Mikuláš k oknu pristoupil, oci nan prikládá,
však na dne hlubiny, Bože muj jediný,
na cizích ústech prissáté zrí rety Eviny,
cizí ruka jí po nadrech a podél boku pluje,
jak lampu telo ženino do šera rozsvecuje,
plá bílé telo pulnocí, plá rudý plamen v nem,
tri roky vernost v plamenu tom lehá popelem.
••
Od okna oci odpadly jako dva kameny,
do pestí sevrel ruce své námorník zrazený:
"Pekne, pse, hlídal jsi chatu mou,
dostaneš odmenu slíbenou,
nejprve tebe, pak jeho i ji
zabiji!"
CTVRTÝ
Neslyší nikdo, jen verný pes'
ze vrátek vybeh a k nohám mu kles,
o kolena se otírá,
pro radost nešteká ani.
"Fidelio, muj verný pse,
jak hlídal jsi moji paní?"
•••••••••••••••••••••
Námorník ke psu shýbá se - a des jím zachveje,
to nejsou mrtvé oci psí, - toi oci z Marseille,
to nejsou mrtvé oci psí, - to zrak je devcete,
z podmorských hlubin pricházejí oci prokleté,
dve smutné oci vrací se a kricí nocní tmou:
"Mikuláši, proc zabil jsi vernost a lásku mou?"
JI
I
Ku prahu domu pribodnut pes nožem kaleným,
na vrata noci pribit muž je vlastním srdcem svým
a teprv ted, až ranen je, pozná, co zapomnel,
ve vlastní ráne najde nuž, kterým sám zabíjel,
neb srdce lidské nožem je, anebo ránou je,
a nejvíc, nejvíc ze všeho bývává oboje. V továrnách už odpískali,
v kasárnách už odtroubili
a v domeccích podél cesty
dávno lampy uhasili.
195
••• _
••••••
,.,_"
.•
II-'IIi'..,....lii..·
~ •
..;:.;,_--;t=---
•
Strání dolu krácí chodec
_
•
K majáku jen jednou za rok
lod potraviny priváží
a strážce jenom jednou v roce
se lidským slovem oblaží.
V hodince svojí smrtelné
sám sobe na vež vytáhne
cerný prapor.
skleslých ramen, skleslé šíje.
Vernou svoji lásku zabil.
Nevernou už nezabije.
V prístavu spí lode temné.
Lode, lode, odvezte mne,
se všech stran zrí desive
mrtvé, verné oci dve!
S paluby družní námorníci hledí po mori,
k padesáti námorníkum kapitán hovorí:
zpI;:v PÁTÝ
"Hola, - statecní námorníci, pohledte v širou dál,
z majáku hlásá cerný prapor, že strážce dokonal.
Na tomto míste more je zlé a strážce musí mít,
kdo za nej se z vás, námorníci, tam pujde postavit?"
Uprostred more mezi skalisky
nenávistné vetry dují,
plouživé vlny se na útesech
v zelené zmije promenují,
však z klubka hadu, kterí sycí,
železne se k nebi tycí
maják.
V útrobí jeho ocelovém
jen pro jednoho místo je,
by jasným svetlem reflektoru
zažehnával zlé príboje.
Bud mnoho hore musí mít,
bud mnoho síly musí mít,
kdo dovede sám proti mori
zvedat štít.
Padesát mužu stojí jak padesát stromu v lese
a žádný z rady nevystoupí a žádný nepohne se.
I
I
"Hola, statecní námorníci, zda mezi vámi jest,
komu svet zrítil se v ssutiny beze hvezd?
Ten krunýr samoty železné necht vezme na svou hrud.
Kdo hvezdu ztratils na svete, - sám jiným hvezdou bud!"
Padesát mužu naslouchá a stojí jako sloupy,
žádný však v rade nehne se a žádný nevystoupí.
"Hola, statecní námorníci, zda mezi vámi dlí
ten, jemuž zlocin jako krysa hryže svedomí?
Pro toho muže místo je v majáku hlídat plán.
Kdo ve svete jsi život vzal, - ty život tady bran!"
Padesát mužu slyší to, - slyší i Mikuláš:
"Kapitáne, chci místo to, chci verne držet stráž!"
____..
.
nn __
..•.
Dozpf;V
Bez konce širé more je,
jde vlna za vlnou,
hrob jedné vlny druhé je
zelenou kolébkou.
Nad morem maják- verný pes,
vln streží bludný kruh,
je v jeho veži Mikuláš
a s Mikulášem Buh.
~
_-------~-_------_. -----~
...
..•.
~...•
ŠTASTNÉMU
DEV(;ETI
Tvé oci, devcátko, jsou náves nedelní,
nedelní náves a pout veselá
a z tela bílého tvé srdce ke mne zní,
jak zvony slunecní zní z veží kostela.
Slyším to zvonení a slyším poutní rej,
když k prsum prikládáš jak loutky ruce mé.
Tak štastný je tvuj hlas, že je mi úzko z nej,
když myslím na lásku, v které se sejdeme.
Neb láska, devcátko, víc nežli loutka jest,
jak jiskru vybíjí dve srdce nový svet,
a jsi-li pólem ty mírných a teplých hvezd,
já musím pólem být, kde krev se mrazí v led.
A proto, milá má, tvrdými rameny
já musím sevríti tvé oci nedelní
a do nich ponorit ruženec kamenný,
ruženec bolestný ze šesti všedních dnI,
a bídou palcivou, již ješteneznalas,
zraniti srdce tvé jak ore ostruhou.
Do boje, lásko, let, tak prudce trysklá z nás!
O štestí sveta milenci se rvou.
••••••••••••••••••••
NEMOCNÝ
Jak zbabelci k vychladlé peci,
tak myšlenky k telu mdlému
se tisknou a stydnou.
Za okny burácí zem, - v pokoji zpívají veci,
a prece ty, chorobo, - tak malická proti všemu,
mi zaclonuješ svet.
Oprošten od sebe chtel bych se prokousat
jak hvezda temnotou k tem lidem, jež mám rád,
a v deje statecné, ve zdravý sveta let
se celý položit a sebe zapomnet, _
- a zatím, nemocný, at hledím kamkoli,
jen vlastní bída má mi oci rozbolí:
ve hrobe
teplomer
v ohnisku
ted hasne
obkladu spí prsa nezdravá,
jako had krev z paží vyssává,
života, kde slunce plát mi melo,
zmorené a trudné moje telo.
Ó tího choroby, - je nejtežší z tvých ran,
že clovek bolestmi je k sobe pripoután
_
••
••
.-
••••••••••
_
•••• ~---_.
REKONVALESCENT
Na pasece tri smrky stojí,
pod nimi mládenec nemocný
vyhublá svoje prsa hojí
a cítá, cítá dlouhé dny.
Den za dnem jako vlna ubíhá,
však mládenec se dosud nezdvihá,
nehybný musí být a tichý musí být,
neb plíce malátná a zpola neživá
jsou jako plachý pták, jejž nesmíš zaplašit,
- sic nezpívá.
Na pasece tri smrky stojí,
vichrice nosí cas, cas rány hojí,
mládenec vzhuru zvedá skrán:
"Oblaku bílé rafije,
nebeským orlojem se rychle otácejte,
at prijde hodina, která mi odbije:
Hej, - udravený, - vstan!"
a v potácivých dnech, jež jdou neznámo kam,
je sebou obklopen a v sobe strašne sám.
200
__
201
~~d
•••
__
-- ..
U ROENTGENU
I,
"~
To není Faustova
jizba a duše zde nevchází v prokletí,
to je Roentgenuv prístroj s magickou krásou XX. století,
ultralialové paorsky pronikají tu maso, svaly a blány,
lidské telo se zde otvírá jak dopis zašifrovaný,
nebot dnes telo je duše a na nem psáno jest,
zda clovek se narodil pro štestí anebo pro bolest.
"Pane doktore, tak težko mi je,
jako bych v prsou olovo mel a zmije.
Otevrte telo mé paprsky zárivými
a povezte, co videt mezi nimi!"
"Co vidím, delníku, to tvoje plíce jsou.
Fabrika ti je popsala dýmem a sazemi.
Slyším v nich svištení transmis a stroje, které rvou,
že chudý jen drinu má na zemi.
Co vidím, delníku, to tvoje plíce jsou,
prožrané hladem a tuberkulosou.
Umreš."
"Nemoc a smrt, - to težké bríme jest,
však nad to težšího cos musím v sobe mít.
Lékari, dejte hloubej prosvítit
telo mé paprsky zárivými
a povezte, co mezi nimi!"
202
-
-
"Co vidím, delníku, to tvoje srdce jest,
zdupané semeno, jež strašne chtelo kvést
do sveta zdravého, do lásky a žití,
kde možno ženu, deti a soudruhy mít
a pro ne ruce své na chleba promenit
a jíst tu se stolu, na který slunce svítÍ.
Co vidím, delníku, to tvoje srdce jest
a srdce lehcej smrt dovede snést
než nemilovat."
"I tuto tíhu,llékari, já znám.
Však hloubej, ke dnu telo prosvitte mi!
Nejtežší bríme naleznete tam.
Sotva je unáším. A jsem si jist,
až vypadne, že rozkymácí zemi."
"Nejhloubej, chudý, vidím nenávist."
._--,..
ZAvRETE
SE,
POHÁDKOVÉ
KNIHY
...
Zavrete se, pohádkové knihy soukromých bolestí,
neveš už, zasnený, líbezné vidiny na vešák hvezd;
zde zbytecným luxem je cit, když nevbehne do pestí,
nebot dnes nebe zsinalé stolem operacním jest,
na kterém sveta telo zmucené
ve vredech hnisavých a ranách propastných se pne,
kde každý vred a každou ránu nahmátneš,
kde každý vred a každá rána je.
Spi! - utecl- zemri! - zpij se v krásnou lež!
dál každý vred a každá rána je,
se všech stran skutecnost te tvrdým zrakem hlídá:
hlad, tuberkulosa, bezpráví, válka, bída.
UMfRAJÍCÍll
Až umru, nic na tomto svete se nestane a nezmení,
jen srdcí nekolik se zachveje v rose jak k ránu kvetiny,
tisíce umrely, tisíce se mnou umrou, tisíce na smrt jsou
znaveni,
nebot v smrti a zrození nikdo nezustal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života
težkého
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly strelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí tela cas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oci, nervy a každý sval,
kterým svet v náruc jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opušten, - a já umírám.
,
I
I
il
I;
I
I'j
II
II
S Bohem, devcátko, s Bohem, má milá, s Bohem, obraze
spanilý
od tvých nader mi utali ruce a srdce rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý hreb pul roku me protínala,
když bylo mi hur, bolela víc, když bylo lépe, pomáhala.
Ale dnes s Bohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem
list,
aby jsi zapomnela a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla má nejvetší bolest a nejvetší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.
2.04
..
Až umru, na svete nic se nestane a nezmení,
jenom já ztratím svou bídu a zmením se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad deckem, snad hromadou
••••••
NA NEMOCNICNí
POSTEL
PADÁ
SV~T ... le
kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života
težkého.
N
a nemocnicní postel padá svet
a alarm jeho slyším mezi obvazy,
soudruzi do boje jdou pro spravedlnost,
soudruzi do boje jdou a nikdo neschází.
Na nemocnicní postel padá svet,
však smrt též na ni dýchá z temných zákoutí.
Proc nemohu jít s vámi, soudruzi?
Proc musím umírat, když chtel jsem padnouti?
...
DOSLOV
EPITAF
Zde leží Jirí Wolker, básník, jenž miloval svet
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Drív než moh srdce k boji vytasit,
zemrel, mlád dvacet ctyri let.
I
I
Den, y nemf '{vítezila Velká ríjnová socialistická revoluce
y Rusku, otrásl svetem y samých základech. Jako blesk vznítila
na celém svete požár touhy všech utlacovaných po svobode a sociální spravedlnosti, a na drullé strane sežehla hruzou vládnoucí
kapitalistickou trídu, která se ocitla na pokraji propasti. Všichni
utlacovaní a porobení obrátili hlavy k východu a s úZkostí y srdci,
posiloyaném nadejí, se chveli o výsledky revoluce. Povrch staré
Eyropy se rozvlnil a nebylo y ní snad zeme, která by nebyla na
volání revoluce tak nebo onak odpovedela. A je samozrejmé, fe
i naše zeme se ozvala. Pro naši delnickou trídu, která za války
dostatecne poznala oportunistickou a protilidoyou politiku vedení
sociální demokracie, bylo vítezství Velké ríjnové socialistické reyoluce signálem k boji za socialistickou revoluci u nás. Tisíce delníku a delnic se postavily na odpor kapitalistické válce a kladu,
tisíce delníku a delnic demonstrovaly za svobodný socialistický rád.
Síla revolucního hnutí delnictva byla tak velká, fe prinutila i oportunistická vedení tehdejších delnických stran k ústupkum, a fe tak
z4. ríjen z9z8 vyznel jako mohutná demonstrace všeho lidu, která
však byla rakouskou státní mocí za pomoci ceské buržoasie potlacena. Tak prišel 28. ríjen z9z8 a po nem hluboké zklamání celého
proletariátu. Reyolucní vlna však neopadá. Noyá republika ješte
plne neukázala svuj pravý charakter, a proletariát na jedné strane
matený t. ty. delnickými ministry ye vláde a na druhé strane neomylne cítící nutnost zmeny politiky ye vedení sociální demokracie,
stále ješte verí v revolucní prevrat. Prichází však prosinec Z920,
kdy nová republika po prvé y plném svetle ukázala svou kapitalistickou tvár a kdy pred ocima delnického hnutí se rozevrela hloubka
zradyyudcu sociální demokracie. Potlacená stávka v prosinci Z920
~yla posledním signálem nutnosti vytvorit novou stranu, organiso1.4
.~.
yaný predvoj delnické dídy- stranu komunistickou, která by podle
Y{oru a {kušeností ruských komunistu provedla v naší {emi socialistickou revoluci. Taková strana byla vytvorena v kvetnu 1921
a její v{nik dává celé dobe charakter období boju delnické trídy,
vedené komunistickou stranou {a svrfení burfoasního panství a nastolení diktatury proletariátu.
Politické a hospodárské pomery prvních let první republiky byly
obdobnépomerum ve všech nove v{niklých kapitalistických státech
v poválecném období. Byla to léta poválecné restaurace a prudké/tO
rustu burfoasie, doba, kdy vládnoucí trída udelala urcité ústupky
tríde vykoristované, ale v {ápetí tyto ústupky rušila a tím podporovala narustání revolucního hnutí. Byla to doba v{niku imperialistického charakteru republiky, obra{ícího se i.ejména ve vykoristování a potlacování ostatních národu, fijících na ú{emí státu.
Byla to konecne doba, kdy první republika otevrene vešla do podrucí kapitalistických velmocí a tím do tábora neprátel mladého
Sovetského sva{u, a kdy všechny tyto skutecnosti ji postavily do
ostrého ro{poru s proletariátem,jehof predstavy o svobodném státe
byly {celajiné.
Pomery v ostatních kapitalistických státech v Evrope byly podobné, protofe príklad Velké ríjnové socialistické revoluce pusobil
všude. Dvacátá léta jsou pak léty revolucních boju proletariátu
v Madarsku, Nemecku, Rakousku, Italii a jinde. A na všech
místech je delnická trída po docasných úspeších porafena, protofe
{de není nikdo, kdo byji s dusledným revolucním programem vedl.
Do této situace vpadá v{teklý nápor starého sveta proti novémuintervence ctrnácti státu proti Sovetskému svai.u. Svetová burfoasie potlacuje nejdrastictejšími prostredky revolucní hnutí ve vlastních {emích a vysílá foldnérské armády {nicit první socialistický
stát na svete. Naše burfoasní noviny jásají nad výsledky intervence a nad tefkým postavením Sovetského sva{u. V cervenci 1921
V nich cteme tyto titulky: "Cholera v Rusku, onemocnelo 60 tisíc
lidí. Maxim Gorkij prosí {a hladovející lid". A s jakým výsmechem se pak v dalším textu staví naše burfoasie k neštestí, které
i
1.lO
I
,
~"""""""·"··I
....•..•~
.
,
---~
I ..•...
_.._..-,--~
••••••
'~ ~"~'hi"_"~
...
postihlo mladý sovetský stát, s jakým výsmechem mluví o vý{ve,
aby všichni lidé dobré vule na svete pomohli {achránit sta tisíce
lidí pred smrtí! V cele se svým presidentem a {rádci delnického
hnutí se také {apojuje do akce podpory, ale tak, fe porádá sbírky
pro belogvardejce, pro ty, kterí utekli {e své vlasti, opustili ji ve
chvílích její nejvetší slávy i nebe{pecí a kterí se ro?ieli do celého
sveta šírit nenávist proti prvnímu státu delníku a rolníku. "Další
katastrofa Ruska - naprostý nedostatek paliva - Rusko pred
úplným ?hroucením hospodárského fivota. Amerika klade podmínky odstoupení sovetské vlády - dny sovetské/za panství jsou
secteny", - cteme dne 26. 7. 1921 V deníku "Tribuna", v novinách, které rídí Ferdinand Peroutka. Takové byly predstavy burfoasie, ovšem skutecnost byla {ela jiná. Komunistické hnutí
v Ceskoslovensku se {atím ro{rostlo do velkých ro{meru. Mladá,
ne{kušená strana {atífená svým {rodem v lune reformistické
sociální demokracie, není dosud schopná {vládnout obrovské úkoly,
které pred ni staví doba, a tak v?niká situace, fe aktivita mas
prerustá aktivitu vedení strany a politika strany je stále více méne
fivelná. A {de prichá{í na pomoc verný stráfce stran 111. internacionály - Exekutiva komunistické internacionály, která se {abývá v resoluci politikou KSC a dává jí rady do dalších bo;u a další
práce.
Je samo{rejmé, fe celá tato doba, všechen tehdejší fivot našich
národu se odráfel i v literature. My si nyní všimneme poesie, která
je tehdy její vedoucí slofkou, a v ní pak tech,jejichf. dílo tuto novou
dobu ponejvíce {achycovalo. Je samo{rejmé, fe v boji {a nový spolecenský rád musí celá literatura a tedy i poesie Dojovat ?a nové
cesty, {a novou orientaci, ?a nový výra?. A ve všech dobáchje fivotne a umelecky cennájedine ta literatura, která se dá pod prapory
toho nového a rodícího se v krvi a obetech a která svou lIysokou
umeleckou formou {pívá do pochodu bojovníkum {a lepší i.ítrek.
A tak tomu bylo i tehdy. Všechno i.dravé a skutecne velké v naší
literature, velká vetšina mladých, kterí se v poválecné dobe objevili,
obrátila se celem k revoluci. Velikým a poucn)jm vi.0rem jim byl
2II
_-------------_
..•
Do této skupiny patrilo /wdne hásníku, ale svým dílem se i: nich
do ceské literatury trvale {aradili: Josef Hora, Jaroslav Seifert,
Jindrich Horejší, Jirí Wolker, Konstantin Biebl, František Branislay aješte nekterí jiní.
St. K. Neumann,jehof
fiyotní a umelecká dráha je skvelým duka~
1.em toho, fe dílo umelce, který spojí svuj osud s hojem svého lidu
a podrídí sejdo potrebám, stane se na yekY majetkem tohoto lidu.
St. K. Neumann hyl nedocenitelným ucitelem všech mladých Dásníku,které vedl k vedeckému po{náYání {ákonu sveta a spolecnosti,
k vysokému mistrovství umeleckého yýra{u a k sluthe revoluci
umením. Dnes si tefko doyedem predstayit,jak velký yý{nam mely
tehdy casopisy, které Neumann redigoyal: "Ceryen" a pak {ylášte
"Proletkult". "Proletkult" se sice nestal tak masovým casopisem,
jak jeho vydavatelé predpokládali, a to proto, fe neprihlífel
k úrovni y{delanosti tehdejších delnických mas (a byl proto také
vedením strany kritisoYán), ale presto udelaly "Ceryen" a "Proletkult" na poli výchovy velký kus práce. Jif roku 1921 yychá{í
12. císlo "Ceryna" jako orgán "Komunistických skupin", a tím
se otevrene prihlašuje k nejrevolucnejšímu /mutí. Píše o komunismu
a národnostní otá{ce, upo{ornuje, aby se delníci na Liberecku ú{emí, které bylo obsa{eno legionári, nedali strhnout k národnostním štvanicím, uka{uje na imperialistický clzarakter první repuMky, volá na poplach, kdyf se strílelo do delníku y Krompaších,
a na jeho stránkách a roynef pak i na stránkách "Proletkultu"
se o/jeyuje mnoho spisovatelu a hásníku na své ceste k novému,
pravdivému umení. K "Proletkultu", který hyl orgánem kulturne
propagacního oddelení Ov KSC, se radí i casopis" Var", redigoyaný Zde/íkem Nejedlým, v nemf jsou prodiskutovány otá{kY
filosofie, historie a theorie umení a který, dík svému redaktorovi,
ra{í cestu k marxistickému rešení y,rech techto problému. Krome
jmenovaných casopisu jsou '{de i casopisy literárních skupin, jako
na príklad "Deyetsilu" a "Hosta". Tyto dve literární skupiny,
i: nichf "Host" sídlí y Brne a "Deyetsil" y Pra{e,jsou sdrufeními
pokrokových, vetšinou mladých literáut; revolucní vlna je sice
privedla k revolucnímu hnutí, ale mnohým {nich se uskutecnení
socialistické revoluce nestalo ani tivotním, ani umelec~ým programem, a proto také vetšinou po odlivu revolucní vlny prechá{ejí do
meštáckého tábora.
~--~._~.-
•.•....•.
*
*
*
Nejyý{namnejší i: tech, kterí kolem roku 1920 vstupovali do
literatury, hyl Jirí Wolker, jeden { nejmilovanejších Dásníku našeho lidu a verný hojoyník {ajeho štestí, hásník, kterého uf radíme
me{i klasikY naší literatury.
Narodil se roku 1900 y Prostejove, y rodine hankoyní/w úredníka, roku 1919 slotil {koušku dospelosti na gymnasiu v Prostejove a na pod{im téhof roku odchá{í studovat práva do Prahy.
Hned po {alofení Komunistické strany Ceskoslovenska se stává
jejím clenem a {ara{uje se do.fronty pokrokových umelcujako jeden
i: jejích nejuvedomelejších a umeleckY nejvnrálejších príslušníku.
Roku 1923 byla u neho Úištena tuherkulosa, kterou lécil y Tatranské Poljance. Tesne pred smrtí hyl preve{en do Prostejoya, kde
4. ledna 1924 {emrel.
Jirí Wolker dospíval v letech první svetové válkY a je samo1.rejmé,te válecná léta mela na dorustání vnímavého chlapce velký
vliv. Prostejoy bylo mesto s dosti pocetnou delnickou trídou.
V dubnu 191:7 tam došlo k velkému krveprolití, kdyf {oufalé
textilní delnice, které nemely dát detem cojíst, {astayily práci a šly
do ulic. Vojsko, vyslané k potlacení demonstrace, {ahájilo do hladoyých ten palhu a 2:7 jich 1.abilo.Mel tedy Wolker, ac nebyl proletárského puvodu, príletitost po{nat velmi br{y tvár trídního
útlaku i války. Na další orientaci mají pak vliv ijeho gymnasijní
profesori Dokoupil a Kamenár, kterí se po:r.dejistávají komunisty
ajsou pro Wolkera, tylášte Dokoupil, af do smrti politickou autoritou. Vidíme tedy, te Wolker ješte pred príchodem do Prahy
dostává urcitý {dravý, hyt ješte neujasnený tivotní ná{or, který ho
po'{deji vede k he{yýJlradnému prechodu na posice delnické trídy.
Do druhé poloviny válecných let spadá i Wolkeroya jinošská
tvorba a probíráme-li se v ní, pak vidíme Wolkera, jaký tenkrát
i
"
213
212
I
••••
byl: mladého chlapc~, kurý ouvrenýma ocima i ušima vnímal svet
kolem sebe se všemi jeho bolestmi i radostmi, mladé/lG chlapce,
který snilo tom, fe musí být na svete nejaký prostredek, který tbaví
lidi bolesti a neštestí. Z Wolkerových jinošských veršu také pOtnáváme, koho tenkrát práve cetl, tda Hlavácka nebo Šrámka, kterého velmi miloval, pOtnáme i silácké období vlivu dekadence,
o nemf Wolker pOtdeji roku 1921 píše príteli Konstantinu BieUovi:
"Meli jsme v mnohém spolecnou cestu. Já se také naprodíral
dekadencí. A s jakou veselostí ted' si mnohdy prectu nekteré své
"satanské" verše, plné sodomských hríchu a sodové vody."
A vedle toho všeho vystupují tde jasne do popredí rysy velkého
osobitého básníka, nadaného pevnou vírou v fivot a cloveka.
"Tam v mlhách krvavých den slunce tuší,
vy myslíte, fe netasvitne sem?
Ó, verte jen - a verte celou duší
a vírou svou i slunce unesem!"
nzcké trídy, Wolkera odratoval. Protofe nedovedl ješte odhalit
pseudorevolucnost tohoto horování, pripadal si nekdy proti této
spolecnosti staromódní, tefkopádný a nepokrokový.
Jeho "Lyrika trání",jak ríkáme básním t této doby,je umelecky vyzrálejší pokracování "Jinošských veršu". I tde najdeme
verše veliké víry v nekonecnost fivota, jako na príklad v básni
"Štafeta".
I tde, tak jako v "Jinošských verších" v básni "Náš údel",
nyní ve verších básne "Na prední stráfi", vYtnává Wolker svou
velikou touhu bít se o lidské štestí.
ríká Jf70lker ve své tnámé "Jitrní písni" a celou podstatu jinošských veršu vyslovil v básni "Náš údel".
Bílý prapor, prapor cistoty, lásky a velkých snu vttycup
Wolkerovy jinošské verše, které tehdy ješte nemohly chápat, fe
všechno to, tac bojují, lte vybojovat jen pod rudým praporem.
Takový Wolker prichátí na podtim 1919 do Prahy, aby tde studoval práva, vedle mchf se dává tapsat l na filosofii, ke které to
prirotene více táhne Wolkera, dychtivého pOtnávat a vedet a najít
správne odpovedi na všechny otáZky, které pred neho fivot klade.
Prostrednictvím svých prátel se rychle dostává tehdy ješte netnámý básník t casopisu "Studentské obtory" do stredu tehdejšího
mladého umeleckého dení. Wolkerovi však nevyhovovalo exklusivní
hledání smyslu fivota a umení tak, jak to delali mladí literáti,
schátející se v kavárne Unionce, kde se mermomocí snafili najít
neco nového, moderního, co nemá s nicím v minulosti nic spolecného, neco oprošteného od všeho osobního a neverícího v nic na svete.
Tento mladý naivní radikalismus v umení, stydící se lásky a citu
n~mající naprosto nic spoleceného s revolucním programem del·
214
~
I
'j
j
i
,
Bru po svém príchodu do Prahy se Wolker sUifuje s lidmi,
s nimif se potom sešel v umeleck.é skupine Devetsilu a spolu s nimi
je tastoupen svými 11erši na literárním veceru jif 18. února 1920
a na vderu v Obecním dome 2. prosince 1920 je jif r/ejmé, fe
v mladé básnické generaci bude Wolker t nejnadanejších.
Wolker mel to štestí, fe našel velmi brty po svém príchodu do
Prahy své dva velké ucitele, kterí mu pomohli jak osobne, tak umelecky prekonávat obtífe a najít novou správnou cestu. Byli to
St. K. Neumann a Zdenek Nejedlý. Oba meli na mladého Wolkera
velký vliv a oba láskyplne sledovali jeho dráhu od príchodu do
Prahy af do tragické smrti. Zatím co na jedné strane to byl
Neumann, který Wolkera prostrednictvím "Cervna" apak hlavne
"Proletkultu "privedl do nitra delnického hnutí a byl betprostredním ucitelem bojovnosti i hluboké citovosti jeho poesie, byl to na
druhé strane Zdenek Nejedlý, který ve "Varu" usmernoval
Wolkeruv teoretický rust, povtbutoval ho na ceste navr::lt0vánína
národní klasiky a jeho pomoc privedla Wolkera af k onomu tnámému prohlášení o úkolech proletárské poesie, které prednesl na
schuti kruhu "Var " roku 1922.
První doba Wolkerovýd studií v Prate je také proto oDdobím
jeho rychlého politického rustu. Wolker si ujasnil nejrutnejší problémy a poctive seje snafil relit. l/"ystupuje t církve ne proto, jak
píše své matce, fe by víru nemel, ale práve proto, fe ji má a jif
v srpnu 1920 pí.fe i: prái:dnin do Prahy:
2I)
•••
"Pro své politické presvedcení jsem se rozešel se .70% svých
prátel, kterí ye mne vidí bolševika."
~
~
•••
...-
•••••.•••
~
.i .•••.. ~
••
n __ . __
•
_
I nad tretÍm oddílem, na'{vaným "Host do domu", vlaje ješte
Wolkenly bílý prapor snu "Jinošských yeršu" a yšelidské lás~y,
i kdyt vidí, te ne pro všechny je na svete dost kvetu a radostí,
a kdyt on sám se ye stejnojmenné hásni "Host do domu" hlásí na
manu chudých, ale prece stále verí, te tohle všechno jednou lidská
láska zmení.
A pak pricháZí "Sva~ý Kopecek", od nehot vede prímá cesta
k Wolkeroyu konecnému ideovému i umeleckému vyzrání k "Tetké hodine", "SYa~ Kopecek", kter..ý ukazuje celou hloubku
Wolkerova hásnického fondu. Nejenom, [e zde jasne ukazuje,
s kým te to chce a mute uzdravit svet - s kamarády delníky,
dryari, knihari, celedíny, krejcími a ranenými vojáky, o kom [e si
s temito chlapci vyprávejí a o kom se ucí - o velikém Rusku a statecném Leninoyi, ale Wolker je zde i clovekem, který ríká, [e nemute hýt a není na svete radosti a štestí, není-li pro všechny.
Wolker nemá y sobe ani trochu hur[oasního individualismu, jeho
štestíje prímo podmíneno štestím ostatních: "Cloyek by umrel ut
tím, kc(yby {ustal na svete jediný," ríká a totojeho vedomí príslušnosti ke kolektÍ1/u hopak vede dál, k videní tvrdé skutecnosti [iyota.
I kdyUsou ye "Syatém Kopecku" místa, kde Wolker toutí po tom,
a~y všichni lidé hyli práteli, presto je "SYa~ Kopecek" jasn.Ým
dílem "loucení aprelomu", jak ho JFolker yjednom {e svých dopisu
sám na'{ýYá, a od nej mufe b.Ýtjen jedna cesta - cesta k trídnímu
videní, lc marxismu. Wollcer sám po'{deji y poltmice s Arne Novákem oznacil "Hosta do domu" za knítku meštáckou, co[ je nám
duka{em toho, jak opravdove se zamýšlel nad svou tvorbou a jak
sehekritidy hodnotil své dHo. My 'však, díváme-li se na "Hosta
do domu" jako na soucást celé,~oWolkeroya díla, vidíme, [e {de jde
o prirozenou vývojovou etapu, v nífje ješte silne {astoupena ideologie smíru a y,feohjímající lásky, ale ii[ l' ní se rodí hásník, který
pochopí, [e ke spasení sveta nestací jenom dohré srdce, a který vidí,
[e ted'jde o to, "aby to, y co verí dnes, téf zítra proyedl", jak koncí
"S}'a~v Kopecek".
Podobný vývoj od chlapeckého obdivu k [ivotu, k bolševickému
videní skutecnosti jako Wolkeroya poesie, mají ijdo pró'{a a dramata. Od pohádek, kde lící milionáre jako škudce lidí, ale pritom
verí, [e nevinné deti Mánicka a Pepfcek mohou lidstvo zachránit,
od dramatu "Nemocnice", kde yykupuje umírajícího souchotináre
1.16
1.17
A potom y prosinci 1920 oznamuje Z vánocních prázdnin:
"V kinu tu hrát nemohu, vyndali mne odtamtud, te jsem holšeyik."
Víme-li k tomu jehe, te TFolker tehc(ypeclive studuje Komunistický manijest, yidbne, te se y této dobejit otevrene a uvedomele
hlásí k delnickému hnutí, hyt mu prirozene nebyly všechny veci
zcela jasné. Za tech podmínek, y oY'fduší Prahy, která doutnala
revolucí, vzniká WolLrova první 1cnít1ca,která vyšla pak v cerY11u
r. 1921 u nakladatele Beníška v Plyni jako druhý sva'fek knitnice
Bystrina, knítka nazvaná "Host do domu".
"Host do domu" má ctyri oddíly. Všechny oddíly této knihy
jsou zrcadlem Wolkerova myšlenkového a umeleckého vyzrávání,
hoju o myJlenku, opravdu, o výraz, hojTlkrestanské lásky s hrdostí
nového cloveka. První cást "Chlapec" je prÍtl1;ým pokracováním
Wolkerov.ých Jinošských veršu,jejich okouzlení a sklonení se pred
velikostí tiyota.
,,0 lásku prosíme, lide hotí, oteyrte srdce!" volá s tehrály,
stojícími na rohu ulic. Vedle techto yer,fll je zde jit na príklad
Dásen "Zne", y ní{ nalézáme Tf701keraosobitého umeleckého yý_
razu, básníka sevrené, prosté formy, kterou umí tak mistrne
nacrtnout úchvatný ohraT..
V druhém díle kni~y, nazvaném "Ukritované srdce",jsou dve
básne, které ukazují nový rejstrík JPolkeruy - "Rekrztti" a
"Dlátdení".
V první mluví "lf701ker ús~y devatenáctile~ých
chlapcu, mmých vojáku o tom, fe jejich smrt prece musela k necemu být, te Z ní vzejde nový fiyot, a druhá je výrazem vzpoury
{apomenuté práce a prvním WolkeroYým zamyšlením nad delníkovou prací.
••••
,vraha láska matky, milenky a dítete, od básní y pró{e, které jsou
svedkem Wolkeroya hledání umeleckého v..Ýra{u, at k povídkám,
'JI nichf objevujeme Wolkera velkého epického fondu,
lyprayece
malicherných i 'JIelkých príh.od života, at konecne k dramatu
"Nejvetší obe/', kde se Wolker poctive snati rešit otá:rku komunistické moráLkY, byt se mu to y tomto prípade nepodarilo.
Presto yšakje motno cím dál jasneji l'idet, te Wolker má 'JI sobe
dost sil, aby poslední prekážku na ceste ke komunistickému videní
prekonal. Jit y dobe, kdy 1~ychá{í"Host do domu", který byl at
na Horoyu recensi v "Rudém práYu" celkem rotpacite prijat, nastává u Wolkera ono d01.fání. "Tyto básne," (ro{umej "Hosta do
domu", po{n. M. H.) "jak 'JIíš,jsoujit dojisté míry {a mnou,"
píše y dopise, ,,{a mnou, ale ne mimo mne. Chlapec bude, myslím,
'JIte[vkorenem mé hytosti. Jiste hych psal dnes mnohé vecijinak."
V této dobe má Wolker po státní {koušce na právech a pristlpuje
tedy k vyrešení nej{ákladnejších otátek své umelecké cesty.
"Jsem {vedav,jak se po prá{dninách setkáme," píše {prátdnin
roku 1921. "S jakými {isky a sjakými {frátami.lvlyslím, tejsem
se hodne {menil. Pro tuto bolestivou {menu nemohu ani pracovat.
A snad celá tato {mena dala by se pojmenovat jedin.ým Jysiologickýmv procesem
- prestávám hýt chlapcem a stávám se pomalu
"
mutem.
1
t·.ml a yet·ml traplm,
""N plse ye ste;ne
"11.aODe
" a se {Gtlm se seDoul'e
j'
,
Konstantinu BieUovi. "Na Kopecku, y {elené samote, ~ylo mnoho
hojování .. IVehot vidíte, stalo se to, co psal Hora: strhávám iluse,
abych mohl básnit tiyot. "
A tyto prá{dniny roku 1921 Dyly pro Jrolkera skutecne prelomem. Pomáhá mU,prostredí na Svatém Kopecku, o nemt píše
A. lvf. Píšovi:
"Žiju tu ted krásný tiyot. DObrodiní lesu, prostoty a hluhokých
oh{oru '(acínápusoóit. Vrací me mne samému. Vede me. Jsem tu
docela sám, pres den a vecer sedím s chlapci, dávnými kamarády,
kterí pracují v okolnich Jahrikách. Mají me rádi a prelévají do mne
svoji sílu. Dovedou c/olleka tolik ohdarovat, anit () tom vedí."
218
..------------------------.-.-----Za pomoci tohoto prostfedí lPolker do{rává, cot se projevuje
hned na jeho tvorbe.
"Prosekávám se k epice," pí.re v jednom dopise. "Zdá se mi,
te dnešekji chce. Je presycen nadvýrohou ~yriky. Je presycen urcitým clovekem, kte(ý mluví stále jen o sobe. Vím: básník sám bude
'JItdy nejmocnejší slof.kou svého díla, ale pokládám ta duka{ sily a
statecnosti, dovede-li f.ivot (dej) své básne vynést {e sebe. Lyrika
je stav, epika je cin."
A v tomto, pro hásníka tak památném léte, tacíná psát Wolker
básne, které pú-k zara{uje do své druhé sb/rky, na{vané "Tetká
hodina". Podle dopisu, kte1ý Wolker píše do Praky o prípravách
kulturního vecera "Proletkultu" y Prostejoye, vidíme, jak byl
Woker tehdy jit i v praxi srostlý s politikou komunistické strany
a jak chápal její potrehy. Wolker y nem píše:
"Na našem veceru strane tu také velmi zálef.í. Uvede se tím po
prvé "Proletkult". Byl bych velml neštasten, kdyhy se vecer nepodaril, nehot posice strany je u nás taková, te by se v tom prípade
po ní svezly huhou všechny strany ostatní. Be{toho o tomto veceru
se hude psát. A my musime ukázat neco nového, silného. A hlavne:
{ískat delníkum duveru y další vecery "Proletkultu". Velmi me
mrzelo, te na programu chyhejí Rusoyé. Vím, jak tetko se dá
sehnat preklad, ale myslím, te prece jen hy se dalo neco sehnat.
Pokus se, prosím, y Praze."
Podzim 1921 je také dohou vstupu Jirího Wolkera do literární
skupiny "Host", která byla zalotena v Brne Z rad vetšinou mladých spisovatelu a která nemela vyhranený ideový program. Svuj
VStlp do této skupiny oduyodnuje Wolker y dopise B,eUoyi: "Vlezl
jsem tam také, ac to není od mne, spolupracovnika "Ceryna",
nekompromisní. Ale je nutno se dát sb,šet. Víc záletí na tom, co
se mluví, nef. kde se mluví. A cinili-li by mi obtíte 'JI tom, co bych
chtel ríci, práskl byd. se vším."
A to potom také Wolker udelal na podzim 1922, kdy se "Host"
otevrené a pltté projevil jako nemarxistický, kosmopolitní casopis,
cof vyplynulo jednak { obsahu 'JIlastního,jednak i Z programo'JIéllo
219
••
prohlášení/iterárnískupiny, s nímf Wolker {cela nesouhlasíl. "Poesieje svet hodnot proti svetu skutecností, svet ethických v{tahu proti
mechanismu sil," hlásá toto prohlášení aje priro{ené, fe Wol1r.er,
který v této dobejif dospel kjedinému pravdivému {droji umení
k marxistickému videní, nemohl s temito idealistickj~mi meditacemi mít nic spolecného. Píše o tom tehdy A. JH. Píšovi:
"Kafdá strední cestaje matení a zlocin. Hlavne je zbabelstvím.
Jednání brnenských se svého komunistického hlediska nemohu na{Vat net opatrnictvím, které usmernuje konkretní program do betpohlavní metai'Vsi1r:y,a~'Vse ušetrilo všech nesnár.í a ran skuteéna."
V bretnu 1922 se stává fP'olker clenem umelecké skupiny
"Devetsil", aby tak, podle jeho slov, vstoupil otevrene do jedné
rady s revolucními umelci.
V prvních mesících roku 1922, kdy Wolleerpíše hlavní cást své
"Tefké hodiny", vidíme nejlépe, jak Wolkerovo básnické vYtrávání je podlofeno rych~ým ideologickým rustem. V bretnu a dubnu
r. 1922 vychátejí totit ve "Varu" oba tásadní Wolkerovy clánky
oposlání umení, clánek "Umení všední a nedelní" a "Proletárské
V",
umem .
Zde formuluje Wolker jeden ze {ákladních principu svého umeleckého programu, platného konecne i dnes, totif, fe ideový obsah
díla je urcovatelem jeho umelecké formy. A je-li tímto ide01~Ýrn
Obsahem revolucní boj, pak je treba, ahy jeho nositelé, delníci,
tomuto umení rotumeli, a pak bude mít toto umení rád, smysl a
musí mluvit jasnými slovy. A zápas {a toto umení je i tápasem {a
realistickou tvurcí metodu.
Konstantin Biebel píše Wolkerovi o básních, které IVolker v této
dobe píše:
"A mne se líbí, Jirí, te v n01f.-ýchbásních dáváš Úmyslne ajasne
rr,yšlenku dopopredí více nef básen samu a vím asi, proc to deláš."
Druhý Wolkeruv clánek "Prolctárské umení", cof bylo puvodne
prohláJení skupiny 1comunisticfsých umelCli Devetsil na schllZi
kruhu Varu, uka{uje nám uf Wolkera jako jasne 1-'idoucíhobojovníka za metodu socialistického realismu, a nejlépe nám ukayuje
220
Wolker/lv rzi-st a jeho teoretickou vyspelost, na tehdejší dobu at
neuveritelnou. Wollcerovo prohlášení zasáhlo literární a '!-'li-bec
umelecké kruhy jako blesk.
Wolker totif dobre vystihl, te diskuse o problémech básnické
tvorby, které tehdy zacaly probíhat, nejsou nicím jiným, nef bojem
o ideové tamerení poesie. Jemu samému bylo jasné, jak jsme konecnejif videli, že revolucní umení musí h~Ýtspjato s lidem, vyrustat Z korenu národní literatury a b_'Ýtrealistické, a proto VŽdycky
sám dává prednost národním klasikum pred módou francouzské
dekadentní poesie. Proto také, kc(yŽ mluví o básnické sbírce
Jindricha Horejšího "Hudba na námestí", tduratnuje, že "autor
nepodlehl moderním nehorátnostem a obrayové akrObacii" a tuto
svou recensi koncí:
"Všude však (Horejší - potn. M. H.) tustává poctivý, maJe
pod sebou jasn_Ý myšlenkový táklad. Neokouyllde, nelichotí. Nejvíce presvedClde, acje mnoho cudné krásy v jeho hnl,ých a jednoduchých liniích. Mel-li bych jedním slovem vyrknout soud nad
touto knihou, rekl bycll:je poctivá."
A proto také v lednu 1.923 vystupuje Wolleer Z Devetsilu, kdyf
se tato skupina tpronevcrila svétnu programu, jejf Wolker formuloval, a obrátila se tak jako predtím "Host" celem k francouzské
dekadenci. V dopise, jímf Wolker 0tnamlde Jindrichu Hontlovi
své vystoupení t Devetsilu, pHe:
"Program tech, !cterí v Devetsilu trvají, není programem trém.
K. J. Erben je dle mého nátoru blít proletárskému umení nef Ivan
Goll a treba i Appolinaire."
Celým tímto TP"olkerov..ým
ideov..1,mdozráváním a 11,Yhranováním
je pakprostollpena sbírka, která vychátí JI rfjnu 1922 v nakladatelství Petr a n'rdý 1/ Praze pod názvem "TeŽká hodina", a v nít
Wolker shromáfdil svou tvorhu t podzimu 1921 at 1922. Je to
knífka, o nít 49. císlo Proletkultu Z 23· ledna '923 píše:
"Verše tyto jsou vhodným materiálem k recitacím na soudružských vecírcíclz a akademiích. Jsou to básne skutecne komunistické
a jejich nesporná oblíbenostje Zárukou umelecké ceny."
221
. ..-_----_ _----_.~-.
A opravdu "Tefká hodina" je obratem harmonického prerodu
Jirího Wolkera v revolucnlho básníka-komunistu. Wolker tde
skutecne strhává iluse, aby mohl básnit fivot,jakJif '{náme tjdo
dopisu Biehlovi. Na své chlapecké srdce se divá jako na "písnicku
tacátku", tadm co dnes toutí po tom, aby mu "narostlo srdce
statecné a nesmlouvavé". A toto statecné a nesmlouvavé srdce,
kdyt vidí, fe "tady jsou paláce, tady podkroví, tady jsou sytí, tady
hladoví, jedni jsou otroci, drutí diktátori", dovede Jirího Wolkera
af k presvedcení, te "kdyf velké sny se rabíjejí, mnoho krve tece"
a fe "musí se taMto musí se [h, srdce jsou tbrane, ruce štít!".
A na Wolkerove [erdi se jasne '{atrepetá ne ut prapor Mlý jako
v "Jinošs~ých verších", ale tentokrát ut prapor rudý. Všechno to,
k cemu se Wolker promyslel a k cemu došel, tpracoval umelecky
v" Tetké hodine". A my vidíme,jak nový,jasnejší a bojovnejší ideov.Ýobsah si vynucuje novou,jasnejší a mistrnejší formu, jak se '{de
Wolker stává docela Tf-"olkerem.A v cem dalším je ješte velká cena
,
•.......
.
ta lepší '{.ítrek, že není s tímto bojem v rotporu, ale naopak, že
k nemu patrí a delá ho radostnejší.
"Sta vecí hranatých t krve a kamení,
sta hludfl.ých balvanu, v net '{akletje kvet.
Vefíš, [e pest má je ve vence promení?
Pockáš - af s tebou obejmu svet?"
ríká Wolker v básni "Milenci".
"Do boje, lásko, let, tak prudce trysklá
O štestí sveta milenci se rvou,"
t
nás!
i Jindrich Horejlí ukárali, te revolucní svetový ná'{or se v'{tahuje
na všechny ohlasti lidského života a tedy také na lásku. Z jejich
díla pochopíš, [e ani láska dvou lidí není necím, co nepatrí do boje
volá pak v básni "Štastnému devceti", kterou píše po "Te[ké hodine". A práve proto, fe '{de Wolker dovede takhle milovat, práve
proto se naucil k smrti nenávidet všechny ry, kterí štastnému [ivotu
lidí na svete preká[ejí. Proto dovede tamerit ostré svetlo na bur[oasní spolecnost, jako na pr. v básni "Tvár ta sklem". Kolik
odsoutení a pohrdání vyslovil Wolker v jejich verších na adresu
moderních lidojedu, kolik potlacené vTpowy a nenávisti je v nich?
Jak proste a hluboce pravdive odhaluje nelidskou podstatu kapita'Zu ve verSlC
v, h sve" aa IV'Sl b'asne,v na'{vane'Pc·I:"
" otograJ~e , k-tera,.Je
reakcí na snlmky, dokumentující hlad v Rusku, vystavené '{a výkladní skríní v kni/zkupectví Topice na Národní tríde v Prate.
Ji[ v "Hostu do domu" obrátil Wolker po'{ornost k lidské práci.
A i '{de, v "Te[ké hodine", se opet ve vy'{rálejšíforme setkáváme
s oslavou práce ve tnámé "Balade o ocích topicových". Tuto baladu jako ješte nekolik dalších básní vytrhli bur[oasní literární
kritikové'{ kontextu ostatního Tf'olkerova {líla, dali je do cítanek
a sna[ili se presvedcit národ o tom, [e Wolker je sentimentální
nepoliticlci snílek. A podíváme-li se blíte na to, proc práve smysl
této mis tme napsané oslavy práce si burfoasie vyložila po svém,
pak vidíme, [e je tomu tak proto, fe hrdina balady, Antonín, topic
elektrárenský, se nev'{bouril protl otrocké, cloveka mrTacící práa,
ale obetoval se. To dllojverši:
222
223
"Te[ké hodiny"? V tom, [e je v ní mo[no jasne potnat, :[epro
Wolkera nebyla "TeŽká hodina" obed, kterou prinesl delnickému
hnutí, nýbr[ že Wolkenlv drívejší radostnvÝv'{tah k tivotu, k lidem,
k prírode,jeho víra }' [ivot tde v.vstupují ješte mnohem výra'{neji,
protote dostávají nový, pravdiyej.ší obsah. Wolker naléTá novou
krásu, krásnejJí o to, [eje '{ tohoto sveta a :[ejeji mofno '{e:[ivota
na nem vytvorit. Tuto novou krásu našel meti delníky, me'{i námorníkv, s nimi:[ se sešel na Bašce, kde bylo prá'{dninách roku 1922:
"Svet jsou jen ti, kterí jej :[ijí,- aby '{ neho [ivi ~yli,
more jsme my, delníci jvlnený-ch svaM, cití a '{dejJí,
1~y, skutecnost jediná, skutecnost nejskutecnejší!"
píše v básni "Jl;fore". Nový obsah dostávají i Wolkerova slova
o lásce. Práve tak jako St. K. Neumann i Jirí lPolker a s ním
"Delníkje smrtelný,
práce je fivá,"
vylofeno opacne, nef W"olker {amjšlel, se burfoasii velmi hodilo.
Podobný osud mela téf.jiná díla, ve{meme sijen na pr. Be{rucovu
"Marycku Magdonoyu".
V "Teiké hodine" reší pak Wolker {ákladní otá{ku revolucního
umení, otá{ku v{ta~u k revolucnímu boji ajeho bojovník1lm.
"Ailyslím, fe vJrplývá {e samé podstaty umení mluvit k srdci,"
v'k a' pre
v d tzm
'
'
~
,
Tl
fY olk er ve svem
cV/,ank u "lvlanZlesty
. ".1'T'ovarny
básnemi ne{esocialisujeme, bo.~ufel. Hospodárskou revoluci jimi
túké neudeláme a nebudeme se o to snafit. Ale voláme-li k srdci,
hledme, a~y náš hlas v nem ne{ani!cl, ale prošel jím, dolel ai do
obou pestí. Srdce stalo se dnes krásou pHliš samolÍcelnoll, na nit
celkem svet nic ne,{á. Komunismus je oh/as nového lepší.~o tivotního stylu a marxismus je plán jeho vybojování."
A v "Balade o snu" cteme:
T"fT/
A"
'.{
"
"Z fabrik
a podkróví delníci jdou,
tvrdost jejich fivotu jím padla do rukou,
ti všichni krásné sny meli a tíhu jich po{na!i,
dnes jerábem {Yednou je a 'Y tešou do ská(y,
to lidé jsou Z masa a kosti, tvorení sveta dedicové vecni,
co krásné sny {aMji tim, fe je uskutecni,
nemají dObrésrdce jen, ale téf dObrépesti,
protofe po svete jdou, l'e svete vrou a na svete stavi
své šteÚi.
Z fabrik a podkroví delnicijdou,
me{i nimi Jan a lklarie,
svati drfí v rukou lilie,
mufi kladiva a mece,.
kdy{ velké sny se {abfjejí,
mnoho krve tece".
A práve proto, fe v techto hásnich {a{nel hlas revolucniho predvoje mladé delnické didy, práve proto, fe vyrost(y {e fivota "sku224
tecnosti mj'slcutecnej.fi", raradil se jimi !Folker meri zakladateli!
naší socialistické poesie. Stejným Masem nám pak {aini i další
Wolkerovy básne i dramata i prosy, v nich{ ješte nekdy nevidel
tak proletársky jasne, ale jef všecky jsou svedky jeho usilovn'ých
boju, a nesmime {apomine!, fe tenkrát, v dobe l-f/'olkerova/;ojování,
bylo v celém našem delnickém revolucním hnuti ješte velmi málo
{kušeností, o net se mohl Wolker oprít.
"Tefkou hodinou" se Wolker rá{em stal v umelecké verejnosti
hásníkem, s kterým je mofno sice nesouhlasit, ale s nímfje nutno
pocitat. Vylla v dobejif pocínajícího revolucního odlivu a stále
vetšího prilivu kosmopolitismu do na.<ehoumení, jemu{ mno'{.í a
mnori r Wolkeroyých prátel podlehli. Z duvodu, o nichf jsme jit
mluvili, vystupuje 'Polker r "Hosta" a v '{ime 1923 { "Devetsilu". V této dobe se '{acinápripravovat na druhou státní '{koušku,
a proto trávi vet.šinu casu v Prostejove. Ale i tam na dálku cítí,
fe jeho cesty a cesty tech, s nimif se schárel na jedné platforme, se
rozchá{ejí. Píše o tom také do Prostejova Konstantin BieU
v dopise r 22. listopadu 1922:
"lvfyslfm, fe není treba se stydet za to, co flkaji a cemu se ted
smejí: seriosnímu umení. Myslím, te práve umení má být seriosní
v tom dObrémslova smyslu, t. j. poctivé, na kterém mufe být videt
i krev i morek. Dnes vím, fe všechno to, co se '{de deje a nic { toho
mni, ~o by nebylo proti Tobe, je {e '{ávisti. Po'{nal jsem dobre, {e
kdy{ byly psány kritiky o Tvojí kni{e, které jsou všechny pH{nivé
a právem, jak tetce a ironicky by{y prijímány od Tvých prátel ...
Je jenom jisto, {e Tvoje ajejich nazírání na umení se naprosto liši."
Ve stejné dobe jako "Tefkou hodinu" píše Wolker veTŠe, které
ji ješte dotvárejí, jsou jejími pokracovateli a jasne ríkají to, co
"TeŽká hodina" ješte nekdy nedorekla. Jsou to básne, které byly
pak {ara{eny do Wolkerovy"Po'{ustalosti".
Znovu se rde Wolker
vrací k síle bojujici lásky v prekrásnýcl~ verších "Balady o fene,
bohu a mufi",je {de smutná "Balada {nemocnice", "Balada o námorníkovi", se svou sice trochu mlhavou abstraktní ethikou, avšak
navarující prímo na národní klasiky, ajif '{mínená básen "Štastné15
22)
.......----- ...------------------.--.
mu devceti". 1 ve své prostéjovské odloucenosti Wolker cíti, [e
osamel. Ti, s nimif si drive rorumel, mluvi ted jinou reci, ti,
s nimif hlásal pofadavek vysoké ideovosti umeleckého díla,pro/úašuji ted toto l'lechno {a prekonané, prekáfejid, kofené. Nastala
doba úteku pred skutecnosti, úteku pred pravdou, pred bidou
spolecnosti.
Bylo nemofné, aby Jiri /Polker, kterj se ke svému marxistickému svetovému nároru a jeho umeleckému výraru tak uprimne
proDojovával a probojoval, a kterému prinesl tento boj i vfte{styi
tolik velké fivotni radosti, aby tento Jiri Wolker mohl Sl'OUcestu
opustit. Na druhé strane je však priro{ené, fe on, který tolik miloval lidi, který se tak dobre dtil me'{.i lidmi, tefce nesl, fe jeho
cesty a cesty býva(ých prátel se docela ro{ešly. Wolker sice velmi
bolestne nesl svou osamelost, ale byl { Moubi duJe presvedcen, fe
tato vlna be{ideového kosmopolitismu nemá nic spolehzého s prayým umením, a proto boj delnické trídy, pravdu a pravé umení
{radit nedovedl.
domu; nebot, jak jsem Ti jif psal, nel{e to tu financne yydrfet.
Zajímavá je veta, kterou mi onehdy rekl doktor: " Tuberkulosa je
úplne vyhoJitelná. Ale jen pro toho, kdo má cas a peni{e." Viš,
myslel jsem, fe tak daleko moc pene{ nesahá, dnes af {de vidím
jeji ruce. Já si své {dravi úplne koupit nebudu moci, Ir- tomu by bylo
potreba '{ustat tu tri roky, a povlecu se s tím tak celým životem.
1 kdyf se {hojím natolik, abych mohl být produktivním clovekem,
budu muset stále se sebou {achá{et jako s porculánem, mnoho
krásného mi bude odepreno a yubec ten krásný prales života si
budu muset hygienicky pristrihat na francouFkou {ahrádku. Jen
abych mo/ú být skutecne produktiynf. To je mé nejvroucnejšf prání.
Moci pracovat, tvorit nové hodnoty, {úcastnit se na metamorfose
svetového dení. Jak ted {nám tivotodárnou cenu práce. Je smyslem, cílem, prostredkem i c/úebem života. Máš-li ji, mužeš být
vfdycky spasen."
S ostatnim svetem má Wolker y této dobe velmi malé spojeni,
dopisuje si jen s nekolika lidmi, nejvíce s Píšou, s Bieblem, nekdy
s Horou a Majeroyou. Ale ani ted, v boji o '{achoYání vlastního
Na jare 1923 prichá{í pak katastrofa. Po rjištení tefkého náletu na plidch odjífdí Wolker do Tatranské Po/janky, odkud se
vrad at nekolik dní pred svou smrtí. Nemoc, která Wolkera, {yyklého na neustálou cinnost, úplne vyradila { pracovního procesu a
vytrhla uprostred ro{delané práce, byla pro neho velkou ranou.
Osamelost, která ho predtím bolela, dolehla nyníješte kruteji.
OMoM Wolkerovy nemoci je sledem dnu nepretrtitého bojování,
víry, {klamání a rase víry. Kolikrát si v nich asi Wolker opakoval
svuj verš { "Tefké hodiny":
"bolest premoci je vic nef trpeti",
kolikrát {noyu doufá, fe - oblaku bilé rafie nebeským orlojem
rychle otocí a prijde hodina, která mu odbije: Hej, urdrayený,
vstan! -
fivota, neprestává Wolker videt svet kolem sebe. Ani v nemocnici
neprestává videt ocima proletáre a píše jednu '{e svých nejsilnejších básní "U roentgenu". Jit predtim, v roce 1922, napsal
Wolker v clánku "Manifesty":
"Pokud budou tridy, bude trfdní nenávist me{i nimi. Dokud
budou trídy, bude {atuc/úost srdce. Trídy musíš nejprve pora'{it
a pak {mizí ostatnf. Dejme tomu, že by trídní nenávist mo/úa býti
odstranena {a trvání tríd. Nic by víc neuškodilo proletári net toto.
Stal by se dobytkem s vecným jhem, nebot práve nenávist rachováyá mu svou dustojnost lidskou. Tridní nenávist - síla, která jednou
sama tridy povalí."
A nyní práve ye dnech, kdy si Wolker tolik uvedomoval cenu a
krásu lidského života, naplnila jej hluboká trídní nenávist, kterou
vyslovuje ye yerších:
Po cem y této dobe Wolker nejyice toufi, je práce. Piše o tom
A. M. Píšovi:
"Jak dlouho tu {ustanu, dosud neyim. Jiste však do konce '{ári.
Potom, nedá-li mi '{dej.ri reditelstvi slevu, musím katdopádnl
J
,,1 tuto tíhu, lékari, já I[tuf.m.
5,se boj rnezi dvétna svety rozhoríval a kdy ho proto ~y!..') '[yMštl
treba. Jeho, jenf jediný
našich mlad:/,ch videl a vedel, že ne
{ bur[oasní rafinovanosti, ale ze {dravého základu naší klasiky,
naše/zo umeni, vyrostlého;;: lidu a pro lid, vede cesta k socialismu"
V den prvního výrocí Wolkerovy smrti napsal Konstantin Biebl
hásníkolle matce:
i
Však Izloubej, ke dnu telo prosvette mi!
NejvetH bríme naleznete tam.
Sotlla je unáším. A jsem si jist,
at lI)padne, :{erozkymácí zemi."
"Nejh!oubij, clwdý, vidím nenállist!"
.,
Tf7olkerova nemoc se po prechodném zlepšení rapidne zhoršila.
v v l'uo, {e
v llemOIlUpracovat
1
,,,
'v A.. M
"Jer ml. strasne
a psal,
plse
PíšOlli v listopadu 1923. "Poslední dobou se mi tak nijak ot:.íraly
obzory, básne rostly v lzlave a cítil jsem v celém telejakousi mízu.
Bylo to snad Z radosti, fe se vracím k fivotu."
V tomto TOr.polo:{ení
píše il70lleer báselí "Umírající", v ní:{ se
loucí se fivotem, stále všd. ješte doujaje, :{e se do neho vrátí,
v techto dnech se pak ješte jednou obrad k soudruhum v básni
"lVa nemocnicní postel padá svet".
A stejné tak píše Wolker i svuj "Epitaj". Ctvrtého ledna 1924,
po prevozu {" Tatranslcé Po{janky do Prostejova, Jirí Wolker
{emrel a na poslední ceste hojménem ceskoslovenského proletariátu
vyprollodzla Internacionála, zpívaná prost(jovskými soudruhy.
Dnes, kdyf sepodíváme na tivomí cestu a dílo tohoto "soudruha
voju",jak o nem napsal St. R. Neumann, vidíme, [ejeho vývoj byl
f.Jpiclrým rustem mladého umelce, který práve tím, :{ebyl skutec~
n.ým umelcem, a hledacem [ivotní pravdy, se pod 11livem narustání
revolucního hnuti prí/zlásil k mládí sveta, ke komunismu, a prešeL na posice delnické trídy, te je to vývoj cloveka a umélce,jehof
rust byl plynulý a bet prelomu a jehof obtíte byly pou{e obtí:{emi
rustu. Vidíme básníka, který vyrustal { korenu národních tradic,
které naplnoval novým ideovým obsahem, prostoupeným marxistickým videním sveta, básníka, v jehat díle jsou {"retelné {naky
sociaListické/zo realismu, t. j. jlidení sveta v bojijeho protikladu a
s revoluL'níperspektivou /Iudoucnosti, cím se stal Wolker spolu se
St. R. Neumannem {akladatelem naší socialistické poesie.
Jirí Wolker {emrel ve chvíli, kdy, jak píše Zdenek Nejedlý,
22.8
------------------.---
...~ ..
"Jirka (jak situace literární dnes vyhlífí) bude asi posledním
a prvním básníkem sociální poesie této mladé generace, která stále
lIíc a víc tíhne k lehkému poetismu francouzskému tale, :{eje/w dílo
tu bude stát jako skála tefká a smutná, obklícená a omývaná vlnkami,je:{ nikdy jí neublí:{í, naopak, o ni ztroskotají. Dnes, kdy boj
íde na nu:{,kdy tisíce a tisíce lidí trpí, není cas na soukromé bolesti
a titernosti, to dobre Jirí vystihl a promluvil za mno/w jinýclz.
Pak jeho veTŠejsou teplé, vfdyt dával do nich krell,jef mu unikala,
a trpící mohou se k nim pritulit jako k teplým kamnum,jsou jejich,
a proto v nich ta velká cena."
Zanedlouho po Wolkeroye smrti se ozvaly krátce za sebou výkriky "Dosti Wolkera" s tvrzením, :{e ..Wolker byl posledním
velkým Jfpatl1ým básníkem ideologickým. Se špínou, kterou uf nestacili utecenci Z revolucních rad poutitještc za tivota Jf7ollcerolla,
vyrukovali jiní. Dosti Wolkera, volají, prestalite u:{ s tou vecnou
ideologií, s tou vecne pricházející revoluci a neri/šte nás, nešpinte
naše cisté umení! A nevhodne do této kampane {opadá i hlas
zleva, který protestuje proti VYZdvihování uíCi~ých cástí Wolkerova díla. Na obranu Wolkera vystupuje krome jiný-clz uf tehdy
i mladý Julius Fucík, který píše:
"Bylo chybou, yidela-li kdy buržoasie pro sebe ve Wolkerovi
neco jinélto. Hrozilo to utopit ho v pHvalu burfoasní kultury, zastrít to, cím je ve skutecnosti a cím je pro nás ... Ano,je to nepochopitelné, fe byl bur:{oasií akceptován, kdy:{ uvafujeme o jeho
velkém nadání. Nebot toto nadání patrilo jim jen kousíckem, jen
jeho ucebními léty. Plody, treba nejranej.'ií, neslo jif 1Ze!cO/nu
jinému.
Plody pro ni neufitecné, škodlivé, které nemohou dost
dobre odpovídat jejich predstavám o Wnet1í. Wolker umelcem byl,
i
ale nerustal jim - pro ni ... Wolker - opakuji se tu - chtel hýt
slyšen novou, mladou trídou delnickou a dosáhl tohoto cíle. Stal se
v podstatných císlech svého díla básníkem proletariátu, ne víte{ného sice, ale bojujícího, stojí na {acátku proletárské poesie, jako
tam stojí ti mno{í be{ejmenní, kterí nejsou básníky, kterí veršují
svoje proslovy k šikum a svoje slavnostní scény bet umeleckých
aspirací, ale s vedomím své potrebnosti a platnosti. Wolker jde
s nimi, s tím patrným ro[dílem, [e básníkem je. Se svou tvárnou
pohotovostí nedal by se poeticky [ahanbit ve vynalé[ání nových,
duchaplných pantomim, nemusil by se bát, [e ho mine sláva rehusových vynále{cu. Ale nale{l úkol vetší a dule[itijší. Neu{avírá
starou kulturní periodu, ale otvírá novou." ( Avantgarda, casopis
delníkr1 a studentu, roc. 1. cís. 3. 1925.)
Nový útok proti Jirímu Wolkerovi lyl podniknut roku 1934
{ rad katolických kulturních pracovníku v nakladatelství 1l1elantrich a vedl ho Bedrich FuCík. A i {de vystoupil me[i prvními
Julius Fucík, který se ostre obrátilproti temt9 špinitelrlm Wolkerova odka[u,jaJ-o[ i proti tem, kterí se, jako by na obranu proti
útoku melantrišských, lf/'olkera ujímali a sna[ili se smysljeho díla
pokrivit a prT{pusoDit. Proti tem se Julius Fucí/c obrací ve svém
clánku v Haló novinách 23. dubna 1934 pod pseudonymem Karel
V qjan. Julius Fucík {de píše:
"Jirí Wolker {emrel. Nemu[e se hájit. Ale práve ti, proti nimi
Horký jmenovite útocí, jej obhájili pevne a spravedlive proti
reakcnímu útoku katolických kulturníku [Melantricha. Po pokusu
Horkého udelat [ Wolkera glajchšaltovaného básníka ceských
fašistu,je vecným štestím pro Horkého, [e mladé srdce básníkovo
jit prestalo bít. Jirí Wolker byl prudký hoch. A kdyby se bylo to
"krásné bo[ské r.jevení [e sveta chudých" objevilo dnes u svého
vlasteneckého "obránce", nebylo by nikdy napsalo: "Ubohý
Wolker ... ", ale: "ubohý Karel Horký".
Poslední útok na Jirího Wolkera byl podniknut jif nyní po válce,
kdy[ se v mláde[nickém deníku "Mladá fronta" usadila skupina
formalistu, kterí {aútocili tlevicáckých posic na Wolkerovo dílo,
2.30
--------------------------
~..
,
nalé{ajíce y nem príliš "bur[oasního nánosu". Tento pokus však
ihned [troskotal o mínení našeho lidu, který si Wolkerovo dílo
nav[dy [amíloval.
A. M. Píša roku 1925 napsal:
"Wolker je jedním [ korenu naší lyrické tradice. Jde-li se dnes
od neho, vrátí se {a nekolik let vývoj k nemu."
A skutecne. Dílo Jirího Wolkera {de stálo jako "skála, obklícená a omývaná vlnkami,jef nikdy jí neuhlífily", ale nejako skála
tefká a smutná,jak to napsal Konstantin Biebl, alejako vysoká
[elená strán, prohrátá sluncem a provlátá vetry, [ níf vy[arovalo
teplo, které hrálo srdce hojovníku a na níf, ro[ráfejíc mraky, vlála
jim rudá vlajka na cestu.
Jirí Wolker a jeho dílo doproYá[e{y naši delnickou trídu všemi
jejími [ápasy ajdou s námi i do dnešního vítezného boje, do hoje za
socialismus, jako díla všech tech, nad nimif "plá rudá vlajka cistá,
to avantgardní lidské znamení".
1I1ilena HonzíkoYá
POZNÁMKY
I
Homo non sibi natus
ale pro vlast (lat.)
sed patriae-
clovek se nenarodil,pro
sebe,
2 RadostU-básen
napsaná IG.ríjna 1918 pod dojmem manifestace za
samostatný socialistický ceskoslovenský stát, kterou dne 14. ríjna
1918 usporádalo delnictvo na popud Socialistické rady.
3 Rosa Luxemburgová
- nemecká sociální demokratka, veznená pro svou rec o týrání vojáku pronesenou ve Frankfurte.
V cervenci 1916 vzata po druhé do zajištovad vazby, kde zustala
až do listopadu 1918. Zároven s ní byl veznen nemecký sociální
demokrat Karel Liebknecht. Dne 15 . ledna 1919 byli oba zavraždeni.
4 O literární
prlštl- Wolkrova stat "Pl'oletárské umení" zpusobila
v tehdejší dobe (rok 1922!) pochopitelne rozruch. Casopis "Most"
reagoval na ni anketou ve svém osmém až jedenáctém císle. Odpovedely na ni témer všechny tehdejší veliciny literárního sveta.
Svatý Kopecek-poutní
místo u Olomouce,kamjezdívalWolker
na prázdniny k rodicum své matky.
G
MallH O. Lasákovi - Mallr O. Lasák je básníkuv prítel z Prostejova, pozdeji autor jeho portrétu.
7 Pohreb
- Anežka Skládalová byla babicka básníkova
strany.
8 Muž - venováno
strany.
Jirímu Skládalovi, Wolkrovu
s matciny
dedovi s matciny
9 Fotografie
- básníkova reakce na fotografie v pražském knihkupectví Topic, dokumentujíd hlad v Rusku 1922.
10 Mirogojnapsáno pri Wolkrove pobytu na Bašce, na dalmatském
ostrove Krku, v kvetnu a cervnu 1922. Z této jeho cesty jsou rovnež básne Neverná, Odjezd, Milenci a More.
n
U mírajícl-
napsáno 5. listopadu 1923 v horecce 39°.
12 Na nemocnicní
postel padá svet a Epi taf- jsou posledniWolkrovy básne napsané 28. listopadu 1923.
233
"""',..",
----------------
----..•- .........••.••_----------------~-------OBSAH
Verše jinošské
Homo non sibi natus sed patriae - 9
Ne samým chlebem- 10
Náš údel- 12
Jitrní písen 13
Pojd, milá má! - 14
Kvetoucí strom - 15
Radosti! - 16
Lyrika {ráni
Zrání - 21
Vykrikl nekdo do noci - 22
Dopoledne - 23
Horské rÚže - 24
Doma - 25
Stafeta - 26
Nechod za mnou - 27
Brezen - 28
Na prední stráži - 30
Rosa Luxemburgová - 3 I
Dve pohádky
O milionári, který ukradl slunce - 37
O kominíkovi - 43
Studie
a stati
Umení všední ci nedelní? 51
Proletárské umení 55
O literární príští - 60
Manifesty - 62
Host do domu
I. Chlapec
Pokora - 69
Žebráci - 70
Svatodušní svátky 72
h,,,
_
----
-------.
Kamna - 73
Poštovní schránka - 74
Žne - 7S
Žák - 76
K svátku mé milé - 77
Háj - 78
Hoj! - 79
Vzdálená milá - 80
Okno - 81
V parku pred hotelem - 82
] Ukrižované srdce
Ukrižované srdce - 83
Pokojík v hotelu - 84
Rekruti - 8S
Dláždení - 87
Ze soboty na nedeli - 88
VezeÚ - 90
Návrat - 91
Zamilovaný - 93
Nemocná milá - 94
Básníku, odejdi! - 95
III. Host do domu
Host do domu - 97
Poutníci - 99
Smrt - 100
Nocní déšt - 101
Na svatého Mikuláše - 103
Koledy - 104
Veci - 105
Hrbitov - 106
Dnešek - 107
IV. Svatý Kopecek
Svatý Kopecek - 109
Z ohdohl Hosta do domu
Loucení
Vojácku
Deštivý
Chlapec
Park -
- I 19
na prední stráži - 120
den - I2 1
- 122
123
.....••--_..----_ •.._.----------------_
U nás - 125
Hostu jako bílý den ...
Vecer - 127
-- 126
T ef.ká hodina
Težká hodina - 131
Balada o nenarozeném díteti - 133
Slepí muzikanti - 138
Cep obit! - 139
Tvár za sklem - 141
Kázání na hore - 143
Oci - 145
Jaro - 147
BáseÚ milostná - 149
Balada o snu - 150
Sloky - I)S
Pohreb - 157
Muž - 159
Fotografie - 161
Dum v noci - 163
Setkání - 165
Mirogoj - 167
Neverná -- 169
Odjezd - 171
Milenci - 172
Balada o ocích topicových - 173
More - 177
Básne {po{ustalosti
Balada o žene, bohu a muži - 181
Balada z nemocnice - 185
Balada o námorníku - 188
Štasmému devceti - 199
Nemocný - 200
Rekonvalescent - 201
Zavrete se, pohádkové knihy - 204
U roenrgenu - 202
Umírající - 205
Na nemocnicní postel padá svet - 206
Epitaf - 207
Doslov
Po{námky
.._-~.--.-----------
_.------------------------~-~._-
-----. .•.....•
POUZE
PRO PRíSLUŠNíKY
JIRí
CS. BRANNÉ
MOCI
WOLKER
Z DíLA
Knihovna vojáka, sva{ek 71.
Výbor sestavila Milena Hon{iková
Šéfredaktor nakladatelstvi major Bretislav Chrtek
Vedouci redaktor Vladimir Smrt
Redaktor sMrky Ladislav Tunys
Redaktorka puhlikace dr. Zdenka Psutková
Obálku a va{bu navrhl a graficky upravit Josef Han{l
Korektor Václav Kuchal
30113/4 - Císlo publikace 1082/199. Sazba 1. zárí 1953. Tísk 17. prosince 1953.
Vyšlo v lednu 1954. Vydání I. Náklad 20.400 výtisku. Dílo obsahuje 6,89 plánovacích
archu papíru, 7,85 autorských archu, 8,38 vydavatelských archu. Papír 221-10,
86 x 122, 80g. Vydalo a vytisklo Naše vojsko, vydavatelství cs. branné mocí v Praze.
Tišteno písmem Fournier ze sazby Monotype. Dan 8%. Cena brož. 6,93 Kcs, váz.
v celopI. 11,- Kcs. 1. 10. 1953.

Podobné dokumenty

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce Pospíchám - pokud mi to dovoluje figura staršího kulhajícího pána, kterou hraji - pospíchám, abych dorazil k Jelínkum ješte pred uzavrením domu. Ceká tam na mne muj "pobocník" Mirek. Vím, 'že mi ni...

Více

pdf - Veronika Psotková

pdf - Veronika Psotková Téma detská figurální plastika pro teoretickou cást své diplomové práce jsem zvolila nejen kvuli propojení s cástí praktickou, ale také proto, že mne velmi zaujalo a také svým zpusobem povzbudilo, ...

Více

V. I. Lenin: Stát a revoluce

V. I. Lenin: Stát a revoluce sociologu, ekonomu, odborníku na literaturu i na výtvarné umení, specializované casopisy se zabývaly príbehem, který svou velkorysostí dejinného projektu a zásahem do životních osudu jednotlivcu i ...

Více

Kim Jong Il

Kim Jong Il urychlene prosazovala revolucionizaci cele spolecnosti a jejf premenu v delnickou tffdu. Tak pfivodila zakladnf obrat v spolecensko-hospodarskern zivote naseho lidu a v jeho politicko-ideove podob...

Více