stáhnout - Slavonie

Libertas Klimka – Vytautas Straižys
KOSMOLOGIE DÁVNÝCH BALTŮ
Historické pozadí
Na územích současné Litvy a Lotyšska nacházejí archeologové sídla pravěkých lidí založená
před jedenácti až dvanácti tisíci lety, na konci šedesát tisíc let trvající doby ledové, během
které bylo Pobaltí pokryto vrstvou ledu nejméně po tři dlouhá údobí. S ústupem ledu se země
postupně proměnila v tundru se stády sobů, každé léto putujícími dále na sever. Sobi byli
pronásledováni lovci, kteří opustili své stálé příbytky v severní části střední Evropy. To byli
paleolitičtí lidé swidérské a magdalénské kultury, následováni svými ochočenými psy,
ozbrojeni oštěpy, luky a šípy s pazourkovými hroty, dále pak praky, kostěnými a
rohovinovými harpunami. Umělecké nálezy odkazující na duchovní svět paleolitického
člověka jsou vzácné. Pohřebiště z této doby ale přežila dodnes. Skutečnost, že pravěcí lidé
byli pohřbíváni ve svém oblečení, s ozdobami, předměty denní potřeby a zbraněmi svědčí o
jejich víře v posmrtný život. Možná se už v paleolitu objevuje obraz nebes jako nástavby
země. Hvězdná obloha byla obydlena rozličnými zvířaty, zatímco slunce a měsíc byly
symbolicky vypodobňováni jako vysoká zvěř.
hlavice jedné z obřadních holí nalezených ve Šventoji, 2400 př. n. l.
Během mezolitu (7500 – 3500 př. n. l.) bylo Pobaltí postupně pokryto lesem překypujícím
zvěří. Lidé němanské1 a kundské kultury2, kteří tyto lesy osídlili, žili z lovu, rybolovu a sběru
plodů, které poskytovala příroda. Z té doby se zachovalo množství kostěných artefaktů
zdobených ornamenty, znázorňujícími jakési obrazové písmo. Mezi nimi je symbol slunce,
kruh, symbol ohně, kříž se stejně dlouhými rameny. Je pravděpodobné, že mýtus evropských
1
Němanská kultura (angl. Nemunas culture) byla pozdně mezolitická a neolitická kultura na území Litvy, pozn.
překl.
2
Kundská (též kundanská) kultura (angl. Kunda culture) byla pozdně swidérská mezolitická kultura lovcůsběračů, soustředící se na rybolov a lov losů; nachází se na území Lotyšska, Estonska a severního Ruska;
navazuje na ni neolitická narvská kultura (angl. Narva culture). Příbuzné pozdně swidérské kultury sahaly v
období mezolitu až k Uralu. Pozn. překl.
1
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
a asijských národů vysvětlující stvoření světa z kachního vejce, vznikl v mezolitu, možná
ještě dříve. Podle jedné z litevských podob mýtu se pravejce roztříštilo na zlomky, z nichž
povstaly různé části světa. Ze žloutku vznikla země, z bílku vznikly vody a ze skořápky se
zrodila nebeská sféra plná hvězd. Více informací o pobaltském paleolitu a mezolitu poskytují
monografie od Rimantien÷ a Gimbutien÷ (na západě známé jako Marija Gimbutasová).
Ve čtvrtém tisíciletí před n. l. se na pobřeží Baltského moře objevují předměty z hlazeného
pazourku s vrtanými otvory, rybářské sítě a vypalovaná keramika. Tyto výrobky již patří do
neolitu. V této době žili v pevninské oblasti Pobaltí lidé dvou neolitických kultur – němenské
a narvské. Odlišovali se typologií své keramiky a stupňového rozlišení kostěných a
rohovinových nálezů. Vedle rybolovu, lovu a sběru znali základy chovu dobytka a
zemědělství. Z této doby nacházíme mnohem více předmětů z jantaru, kosti a dřeva.
Keramika je zdobena geometrickými ornamenty a obrazy zvířat, ptáků a lidí. Je
pravděpodobné, že mezolitičtí a paleolitičtí lidé měli totemy, tj. uctívali nějaké hlavní zvíře. V
západní části Litvy tímto zvířetem byla losice.
Během vykopávek na sídlišti ve Šventoji byly
odhaleny tři nádherné kostěné obřadní hole s
hlavou losice na konci. Tyto hole mohly být
používány šamany při loveckých obřadech. Ve
východní Litvě a v Lotyšsku bylo nalezeno
množství sošek vysoké zvěře. Analogicky s
jinými bájeslovnými soustavami se můžeme
domýšlet, že lidé němenské a narvské kultury
znali losí bohyni nebo bohyni vysoké zvěře
disponující určitými silami a to životodárnou
silou, silou zrození a plodností. Dokonce i
současné litevské adventní písně se zmiňují o
devítirohé lani. Některé evropské mýty mluví o
dvou losicích, které zrodily svět.
Je také pravděpodobné, že neolitičtí lidé začali
uctívat užovku, která je často zastoupena
kostěnými a rohovinovými soškami, přičemž
nezřídka figuruje na keramice. Archaické
uctívání božstev a démonů v podobě zvířat
vyjadřuje ideu ztotožnění se s nimi po smrti,
methempsychózu. Důležité místo v obřadech
zaujímal oheň.
dřevěný neolitický idol ze Šventoji
Důkaz o neolitických antropomorfních božstvech byl zaznamenán v podobě dvoumetrové
dřevěné sochy nalezené v pravěkém sídlišti Šventoji, dále pak v podobě jantarových figurek
ze sídliště Juodkrant÷ (Schwarzort), kostěných soškek nalezených v okolí jezera Kretuonas a
keramické výzdoby z Nidy. Množství kostěných a hliněných antropomorfních bytostí bylo
nalezeno v neolitických sídlištích východního Lotyšska.
2
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
Není pochyby o tom, že raně neolitičtí lidé němenské a narvské kultury žili v matriarchálních
občinách. Často se uvažuje o tom, že hlavní božstva té doby byla ženského rodu, tj. bohyně.
To je obecný rys všech kultur „staré Evropy“.
Čtvrté tisíciletí před naším letopočtem se stalo svědkem důležitého dějinného procesu
spojeného s vpádem Indoevropanů. Nejprve se ve stepích východní Evropy (v nížinách Donu,
Dněpru a Dněstru) objevily kmeny tzv. kurganské kultury3, pohyblivých válečníků na koních,
dobytkářů a kočovníků, kteří asimilovali karpatsko-balkánskou civilizaci Staroevropanů. O
tisíc let později vpadla další vlna útočníků do Podunají, střední Evropy a dosáhla Baltského
moře okolo roku 2500 př. n. l. Tehdy pozorujeme rychlou změnu v ornamentice keramiky,
jakož i změnu tvaru sekeromlatu. Amfory, hrnce a misky jsou nyní tvořeny potištěnými
ornamentálními pásy, což dalo název celé kultuře – kultura šňůrové keramiky.
Indoevropská kultura importovaná útočníky do Pobaltí asimilovala místní němenskou a
narvskou kulturu a vznikl nový kulturní okruh4, rzucewská šňůrová keramika. Tito lidé jsou
přímými předky baltských národů. Jejich soudobými příbuznými byli lidé dněperské kultury a
faťjanovské kultury při horním Povolží. V celé této oblasti je dodnes velké množství místních
jmen a hydronym baltského původu.
kulturní okruhy pravěkého Pobaltí; 1 – rzucewský okruh šňůrové keramiky, 2 –
hornodněperská kultura, 3 – faťjanovská kultura, 4 – balanovská kultura; šipky ukazují směry
šíření Indoevropanů
3
„Kurgan“ znamená v ruštině „pohřební mohyla“ (slovo pochází z turkických jazyků); kurganové, tj. mohylové
kultury Střední Asie byly považovány za kulturní soustavu prvních Indoevropanů (Árjů). S „kurganskou teorií” o
původu Indoevropanů poprvé vystoupila v padesátých letech litevská archeoložka Marija Gimbutien÷. Pozn.
překl.
4
Anglicky „Pamarian corded ware culture”; archeologie střední Evropy označuje tento okruh jako „rzucewský
okruh šňůrové keramiky“. Někdy bývá užíván německý ekvivalent „Haffküstenkultur“. Pozn. překl.
3
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
V té době se utvořily základy baltských jazyků, které se později rozdělily na pruštinu,
litevštinu, lotyštinu a další jazyky a jejich nářečí. V baltských jazycích se dodnes uchovalo
množství archaismů původem z mateřského indoevropského jazyka.
Náboženství a bájesloví předků baltských národů
Asimilace místního obyvatelstva s přistěhovalci vyústila v ucelenou kulturu s jedinečným
náboženstvím a bájeslovím. Podle Gimbutien÷ pocházejí ženská božstva Baltů od
mírumilovné němanské a narvské kultury, přičemž se vyznačují chtonickou povahou, úzce
souvisejí s vodou, zemí, měsícem a disponují životadárnými silami. Mužská božstva na druhé
straně nesou především prvky válečnické indoevropské kultury. Představují oheň, světlo,
hrom a nebeská tělesa.
Společně s indoevropskou invazí se uskutečňovala desakralizace světa. Jestliže byly dříve
všechny okolní stromy a vody byly obydleny duchy a mrtví byli pochováváni blízko sídlišť,
nyní se onen svět proměnil v abstraktní „jezero“ či „nebesa“ a je umístěn daleko, už devynių
upių (za devatero řekami), už devynių kalnų (za devatero horami) nebo v podsvětí. Okolní
svět je uvolněn pro lidskou činnost v té chvíli, kdy je vymezen svět mrtvých kamenným
kruhem pohřební mohyly, později náhrobkem a nakonec hřbitovní zdí.
motivy na předindoevropské baltské keramice
Je docela pravděpodobné, že v té době (2000 – 1500 př. n. l.) už měli pravěcí předkové Baltů
rozvinuté bájesloví a kosmologické názory. Přestože byla kultura místních zemědělců a lovců
do určité míry ovlivněna bájeslovím pasteveckých přistěhovalců. Zemědělský charakter
rzucewské kultury je patrný v ornamentice keramiky nalezené při vykopávkách v sídlišti
Nida, datované do 1700 – 1500 př. n. l. a popsané Rimantien÷. Zdobení keramiky z Nidy je
4
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
typově velice blízké dněperským zemědělským kulturám z let 4000 – 2000 př. n. l. vyložené
Rybakovem. Podle něj horizontální čáry na krčcích hrnců představují nekonečné zdroje
nebeských vod. Shluky svislých a šikmých čar sestupující z vodorovné linie představují déšť,
který zalévá pole, vyživuje úrodu a zvěř. V dešti stojí lidé se zdviženýma rukama v pozici
uctívání či extáze.
Voda má mimořádný význam v kosmologických mýtech mnoha národů, mezi nimi také v
nejstarších litevských příbězích a národních písních, jejichž velká sbírka je zaznamenána a
uložena ve folklorních archivech. Podle těchto příběhů byla na počátku temnota a chaos, země
byla smísena s vodou. Širým prostorem chaosu putoval Bůh, který rozdělil vesmír na čtyři
živly – vodu, zemi, vzduch a oheň. Téměř všechny litevské legendy zdůrazňují dvě božstva,
nejvyššího boha a jemu pomáhajícího, mladšího boha, někdy považovaného za jeho bratra,
jindy za čerta (velnias). Voda, zdá se, byla prvním živlem, který povstal z chaosu a dal
vzniknout jezerům. Na příkaz nejvyššího boha se mladší bůh mnohokrát potopil na dno jezera
a přinesl na hladinu semínka, z nichž vyrostla země.
Pojetí stromu světa
Schematický nárys stromu světa se objevuje vedle bájí popisujících původ světa. Mnoho
národů, především Indoevropané, mají vědomí o stromu světa. Některé národy jej nazývají
kosmickým stromem nebo stromem života. Svislá stavba světového stromu jako znázornění
světa v litevském lidovém malířství byla detailně rozebrána Dundulien÷ a V÷liusem. Strom
světa je vykreslen jako mocný strom s dlouhými větvemi, dotýká se nebes a kořeny sahají
hluboko do země. Jeho koruna je příbytkem orlů a nebeských těles; zatímco ve větvích žijí
další ptáci, pod stromem jsou lidé a zvířata, ještě níže je příbytek hadů a dalších plazů. Zpod
kořenů pramení živá voda a moudrost. Takto světový strom představuje svět a jeho
neoddělitelné složky, spojuje tři sféry – nebesa, zemi a podsvětí. S ohledem na lidové příběhy
lze usuzovat, že bájeslovná symbolika baltského světového stromu je pravděpodobně
odkazem na posvátné duby a jasany.
Strom světa je rozšířeným obrazem litevského lidového malířství a jeho stopy se podle
některých nacházejí i v litevském a lotyšském folkloru. Je často zobrazen v háčkované,
vyřezávané či malované podobě na předměty denní potřeby sedláků – pokladnicích,
kredencích, stojanech na ručníky, přeslicích a valchách. Lidové řezby světového stromu
někdy obsahují dva sluneční symboly v kruhu sestávajícím z vyšrafovaných čtverců,
trojúhelníků a kosočtverců. Posledně zmíněné představují rozdělenou zemi a osetá pole. Horní
slunce září přes den a dává teplo, zatímco to dolní přechází podzemní jezero od západu k
východu v malé loďce a přináší rosu trávě a úrodě.
Nejstaršími litevskými náhrobky jsou dřevěné krikštai tvořené deskou v podobě stromu.
Bývaly vztyčovány u chodidel zemřelého, pravděpodobně v naději ulehčit mu cestu do nebes.
K symbolice stromu světa se řadí i litevské pamětní kříže a dřevěné zastřešené sloupky
(kapličky). Tyto kůly se stříškami bývaly (a dodnes jsou) vztyčovány u zemědělských
usedlostí, na křižovatkách a hřbitovech. Možná vycházejí ze starodávných obřadních tyčí, pod
nimiž bylo obětováno bohům. Myšlenka takových posvátných předmětů je v nasměřování
modliteb přímo k příbytkům bohů. Velmi časté jsou třípatrové zastřešené sloupky, kde každé
patro představuje oddělenou sféru stromu světa.
5
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
litevský světový strom (umělecké zpracování na základě lidové tvorby)
Každý sloupek se skládá z těchto částí: kovového vršku se symboly nebeských těles, malé
kapličky s dřevěnou figurkou božstva, spodní část sloupku je orámována vzpěrou ve tvaru
hada. Příbytek žemaitských (etnická skupina žijící na západě Litvy při pobřeží Baltu) bohů
býval vsazován na vrchol kamenné hromady nebo připevňován na vrchol velkého oblého
kamene. Kámen býval symbolickou hranicí mezi světem živých a světem mrtvých v podsvětí.
Nebeská tělesa na vrcholku každé zastřešené tyče jsou velice jemnou kovářskou prací. V této
symbolice můžeme rozlišit následující ideje: jednotu nebeského a zemského ohně (kříž v
kruhu), pouto mezi sluncem a rostlinstvem (paprsky slunce končí v listech rostlin), běh času
(tři fáze měsíce). Pod symbolem slunce je obraz bárky, ve které slunce poté, co večer zapadne
nad Baltským mořem, připlouvá zpět na východ přes podzemní jezero, aby ráno znovu vyšlo
a počalo svou denní cestu po obloze.
6
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
přeslice zdobené symboly s kosmologickým významem
zastřešený sloupek (kaplička) poblíž observatoře v Mol÷tai v Litvě
7
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
Nebeská symbolika v lidové tvorbě
Symbolické znázornění Slunce, Měsíce, hvězd a dalších nebeských úkazů lze rozpoznat také
na dřevěných předmětech lidového umění a výšivce. Jantarové, bronzové a železné nálezy z
hrobů a také vyšívaná ornamentika pohřebních rubášů potvrzují, že stejné vzory se uchovaly
přes tisíciletí. Na obrázku vidíme obrazné znázornění některých nebeských těles a
povětrnostních jevů.
Z obrazů Měsíce a jeho fází v ornamentice dřevěných, kovových a látkových artefaktů
vyplývá pojetí času a jsou prvním krokem ke kalendáři. Docela zajímavé je pravidelné
opakování tří fází Měsíce vedle dalších znamení na baltských tkaných vzorovaných opascích.
Ty byly používány k ovinutí novorozeněte během křtu nebo opásání dospělého při určitých
příležitostech, kdy jedinec prokazoval úctu obci. Tkaný opasek představuje lineární běh času
a vyjadřuje přání být dlouho živ. Tento výklad je dobře podepřen známým lotyšským
Māřiným5 opaskem z 18. století. Sestává ze 49 rozličných symbolů, které odpovídají počtu
fází Měsíce v roce, je to vlastně jakýsi lunární kalendář. V tomto kalendáři rok začíná na jaře,
tedy s počátkem života a přírodního koloběhu. Hlavní svátky roku jsou označeny zvláštním
znakem. Existuje litevská podoba tohoto tkaného opasku s dvanácti symboly. Pořadí symbolů
na tkalounu se nazývá raštas. Stejné slovo označuje „písmo“.6 Z toho důvodu může být
ornamentika tkaného opasku chápána jako pozůstatek obrazového písma, používaného v
dávné době.
Ve středu takovéhoto uspořádání často vidíme čtverec – posvátný prostor, vlastní vesnici či
rodný statek. Občas bývá vyšrafován, což symbolizuje osetou zemi. V litevských lidových
5
Māra, nejvyšší lotyšská bohyně, pozn. překl.
6
Srovnej se staroseverským „rista“ ve významu „rýt“, „psát runy“ (etymologicky blízké českému rýsovat).
Litevské slovo „raštas“ znamená i „vzor“, a to právě na tkanině., čímž se vše obohacuje o další sémantický
význam – pořadí vzorů, vzor a písmo. Pozn. překl.
8
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
písních je tento posvátný prostor nazýván t÷velio dvaras (tatíčkův statek). Ze čtverce vybíhají
do čtyř světových stran čtyři kolmá ramena nakreslená v podobě stromu jako způsob
promítnutí světového stromu do roviny. Rohy čtverce ukazují čtyřmi směry, které v Pobaltí
odpovídají úhlům východu a západu slunce o slunovratech. Ve výšivce je tento kosmogram
silně geometrizován, a proto je méně postřehnutelný. Lotyši jej nazývají auseklitis7 a vybrali
si jej za symbol svého národního obrození. Podobným znamením je tzv. laum÷s kryžius8
(čarodějnický kříž), který byl v Litvě užíván k ochraně budov před zlými duchy.
lotyšský Māřin opasek (části); vedle znamení nebeských těles a úkazů vidíme na tkaných
opascích a také velikonočních vejcích složitější geometrické vzory a kosmogramy
Dalším kosmogramem, spojovaným s cestou Slunce po obloze, jsou tzv. žirgeliai (hřebci).
Jedná se o trojúhelník s převýšenými bočními stranami. Původ tohoto symbolu souvisí s
ozdobami domovních štítů litevských domů, kde se trámová převýšení velmi podobají koním.
Jedná se o bájné koně-dvojčata, Ašvieniai, kteří táhnou po obloze celý den sluneční vůz. V
této pobaltské bájeslovné soustavě nacházíme úžasnou shodu s védskou indo-árijskou
obrazností. To znamená, že žirgeliai mohou být tři tisíce let starou relikvií. V ornamentálním
použití tento symbol možná představuje střechu světa, tj. nebe.
7
Lotyšský Auseklis má litevskou jazykovou obdobu Aušrin÷ (Jitřenka). Jen v lotyštině se jedná o bytost
mužského rodu – v lotyšské mytologii ženich Slunce (či dcery Slunce – litevské Jitřenky) – soupeřem je mu
Měsíc, zatímco v litevštině se jedná o bytost ženského rodu – „Aušros deiv÷“ — „Jitřní bohyně“. V litevské
mytologii je tato právě dcerou Slunce (jakoby jejím odrazem). Jinak se jí též říká „Marių kumel÷“ — „Mořská
kobylka“ či „Marių mergel÷“ — „Mořská panna“. Jedná se svým způsobem o litevskou obdobu bohyně Venuše.
Pozn. překl.
8
Laum÷ byla v litevské mytologii Perkūnasovou (Perunovou) snoubenkou. Později její jméno přešlo na bytosti
spjaté s vodou, vodní nymfy (žínky), ochránkyně ztracených dětí. Tato bytost má též spojitost s deštěm a duhou,
jež se občas nazývá laum÷s juosta – laumin pás, což svědčí i o její spojitosti s tkaním. Postupně význam této
bytosti degradoval na čarodějnici, jež podstrkává matkám po porodu svá novorozeňata, přestože se zdá, že byla
tato bytost vždy bipolární ve smyslu dobra a zla – dobré oceňuje, zlé trestá. Výše uvedený takzvaný „laum÷s
kryžius“ se maloval na vrata chlévů či domů v ochranu před těmito bytostmi. Na druhou stranu byly těmto
bytostem přinášeny obětiny. Laum÷ též mohla fungovat jako sudička. Pozn. překl.
9
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
sbírka velikonočních kraslic
lotyšský auseklis
10
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
Přírodní rytmus a kalendář
V litevském a lotyšském národopise nacházíme hojně pozůstatků archaického lunárního
kalendáře. Dodnes se zachoval zvyk oslovovat nový srpek měsíce slovem kunigaikštis
(„kníže“) nebo dievaitis („mladý bůh“) a prosit o dobré zdraví. Čtyři fáze měsíce jsou
považovány za důležité pro většinu zemědělských prací, obzvláště pro setí a sázení.
žirgeliai na střeše litevského domu
Magická čísla 3, 7, 9, 18 a 27, tak častá v litevském folkloru, pravděpodobně souvisejí s
archaickým lunárním kalendářem. Je možné, že nejstarší číselná soustava v lidských dějinách
byla trojková. Ornamentální čárky nebo tečky, které tvoří ornamentiku neolitických
keramických artefaktů, se shlukují v potrojnostech. Číslo tři se i se svými násobky nachází v
litevských lidových písních a legendách, přičemž dokonce i obřadní zaříkávadla získávají
kouzelnou sílu pouze tehdy, jsou-li
zopakována třikrát. Nápoj zhotovený
vařením
směsi
devíti
bylin,
nasbíraných z rána letního slunovratu
ze třech různých lánů, má částečně
kouzelné
vlastnosti.
Historické
prameny dokazují, že týden dávných
Baltů sestával z devíti dnů. Vzhledem
k tomu musel být hvězdný měsíc
rozdělen na tři části. Je docela
pravděpodobné,
že
podobnou
myšlenku představuje známá postava
litevských adventních písní “jelen
devítirohý”. Ve dva tisíce let starém
baltském hrobě byl nalezen bronzový
náhrdelník s trojitými lunicovými
přívěšky. Jsou uspořádány do trojic a
na každé straně se jich nachází devět.
Sluneční kalendář se v Pobaltí objevil až v době příchodu zemědělského hospodářství ve
třetím tisíciletí před. n. l. Za první amulety související se sluneční magií bývají považovány
předchůdci ročního kalendáře – jantarové disky, které byly nalezeny v Nidě a dalších
sídlištích a které jsou rozdělené děrováním na čtyři části (představující čtyři roční období).
Slova litevských lidových písní naznačují možnost desetiměsíčního kalendáře (tři sta dnů),
11
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
který zahrnoval pouze příznivější část roku, během níž probíhaly zemědělské práce. S
nástupem solárního kalendáře byly lunární svátky včleněny do solárního cyklu, což vyústilo v
solárně-lunární podobu kalendáře.
Nejstarší pobaltská kosmologická soustava odpovídající kalendáři, nalezená v pohřebních
popelnicích datovaných do doby 600 – 200 př. n. l., je dnes uložena v archeologickém muzeu
v polském Gdaňsku. Úžasné dvanáctiměsíční kalendáře, které jsou vyryty na keramice a
datovány do doby příchodu křesťanství, pocházejí z hranic pobaltské oblasti a to z území
dnešní Ukrajiny. Ve čtrnáctém století byl v Litevském velkoknížectví používán solárnělunární kalendář, jehož stavbu se podařilo objasnit pomocí tzv. „žezla knížete Gediminase“
nalezeného v roce 1680. Žezlo ukazuje, že rok začínal v dubnu a sestával ze dvanácti měsíců,
které měly mezi devětadvaceti a jednatřiceti dny. Kalendářní měsíc začínal vždy s novem
měsíce. Měsíce mající jedinečná litevská jména jsou vyjádřeny symboly odkazujícími na
přírodní jevy a zemědělské práce.
kalendář, vyobrazený na tzv. „žezlu knížete Gediminase“, používaný ve čtrnáctém století v
Litvě; zleva: celkový náhled na kalendář, devět dní v týdnu, symbolika dvanácti měsíců
Baltové znali data slunovratů a rovnodenností a slavili je hody. Letní slunovrat se nazývá
rasos („den rosy“), po příchodu křesťanství byl přejmenován na svátek Jana Křtitele. Zimní
slunovrat se (těsně) kryje s Vánocemi. Svátek jarní rovnodennosti gav÷nia se pod vlivem
křesťanství změnil v užgav÷n÷s (masopust), svátek odcházející zimy. Svátek podzimní
rovnodennosti ilg÷s, příznačný pro ukončení sklizně, splynul se Vzpomínkou na všechny
věrné zesnulé a byl nazván v÷lin÷s (dušičky).
Před třemi sty lety zaznamenal Praetorius litevská jména pro části dne a noci, což může být
považováno za lidovou obdobu hodin. Den a noc byly rozděleny na šestnáct částí sahajících
od brzkého rána do pozdní noci. Později Daukantas zachytil jména dvaceti čtyř částí, z nichž
12
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
většina se uchovala dodnes, ačkoliv jejich dobový praktický význam byl zapomenut.
Například v rozdílných výrazech označujících „den“ (diena), „noc“ (naktis) a „den a noc“
(para).
Nebeská tělesa a jevy v baltském náboženství
Litevské pantheistické náboženství se ve velkoknížectví zachovalo až do konce čtrnáctého
století, což činí z Litevců poslední „pohany“ v Evropě.Vzhledem k tomu, že mnohá baltská
božstva jsou popsána ve folklóru, kronikách a knihách, máme možnost náboženství dávných
Baltů znovu podrobně sestavit. Jejich bájesloví a pantheon bohů jsou důležitými zdroji pro
srovnání a lepší porozumění jiným pantheistickým indoevropským náboženstvím.
Historické záznamy a folklorní pozůstatky uchovaly jména a postavení zhruba sto dvaceti
baltských bohů a bohyní; některá jména se vztahují k nebeským tělesům a jevům. Nejvyšší
litevský bůh, stvořitel světa, se nazýval Praamžius, Satvaras nebo Prakurimas, někdy prostě
Dievas („Bůh“). Slovo Dievas je vzhledem ke své přítomnosti v jiných indoevropských
jazycích společného původu: Djaus v indoárijském jazyce, Zeus v řečtině, Deus v latině apod.
Nejvyšší bůh starých Prusů (baltský národ sousedící s Litevci na západě, který byl asimilován
Germány během jedenáctého a dvanáctého století) byl Okopirmas. Pravděpodobně již v
neolitu se objevují zosobněná nebeská tělesa: Saul÷ (Slunce) a M÷nulis (Měsíc) stejně jako
další planety, sluneční dcera Aušrin÷ (Venuše Jitřenka), Vakarin÷ (Venuše Večernice), Indraja
(Jupiter), Selija (Saturn), Žiezdr÷ (Mars) a Vaivora (Merkur). Jména posledních čtyř planet
vyložil Slav÷nas na základě mytologického materiálu. Nadto několik národních pohádek a
písní vypráví o bohyni Žem÷ (Země) jako nejstarší dceři Slunce. Měli bychom si všimnout, že
narozdíl od jiných národů považovali Litevci ve svých mytologických představách Slunce za
bohyni a Měsíc za boha. Totéž platí pro rody v současné litevštině: slovo „slunce“ je rodu
ženského, „měsíc“ rodu mužského. A dále pak mají všechny planety ženská jména. Podle
některých lidových pověstí se Venuše nazývá Marių Žvaigžd÷ (mořská hvězda) a Merkur
Aušrin÷s Tarnas (sluha Jitřenky). V Lotyšsku se Jitřenka jmenuje Auseklis a Večernice
Rieteklis.
Saul÷ (Slunce) byla považována za nádhernou nebeskou bohyni bydlící v paláci někde daleko
na východě. Každé ráno putuje oblohou v oslňujícím voze ze zlata, mědi či ohně, taženém
dvěma bílými koňmi. Večer vůz zapadá do Baltského moře a mění se ve zlatou loď, která ji
převáží přes vody. Loď řídí bohyně Perkūn÷l÷, která také druhý den ráno unavenou a
zaprášenou Saul÷ omývá a vyprovází odpočatou a zářící na novou cestu po nebi.
M÷nulis (Měsíc) byl mladý bůh oblečený do stříbrného roucha, manžel Saul÷. Měl plodící a
životodárné síly a byl strážcem času a noci. Bohatá mytologická vypodobnění souvisejí se
čtyřmi fázemi měsíce, které byly považovány za životně důležité pro zvěř, rostliny a počasí.
Jeden zajímavý příběh vysvětluje zatmění Slunce: Slunce a Měsíc se líbají a jsou schováni za
šátkem, aby je přitom neviděla jejich dcera Země.
Báje vypráví o Vakarin÷ (Večernici), která vyrobila lůžko pro Saul÷, a o Aušrin÷ (Jitřence),
která Saul÷ zapaluje oheň a připravuje ji na každodenní cestu. Aušrin÷ byla panna
pozoruhodné krásy se zlatými vlasy a korunou s obrazem Slunce, oblečena ve hvezdný plášť s
měsíční sponou na rameni. Někdy byla považována za krásnější než sama Saul÷ .
Jedním z nejdůležitějších nebeských bohů byl bůh bouří a hromovládce Perkūnas, zúrodňující
zemi a očišťující ji od zlých sil. Byl vyobrazován jako přísný vousatý silný muž křižující nebe
13
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
v ohnivém voze taženém bystrými koňmi nebo jedoucí na ohnivém koni. Na hlavě měl
plamenný věnec. V jedné ruce držel blesky a v druhé těžký kamenný sekeromlat. Brzy na jaře
začínala první z jeho devíti slavností slavených během celého roku. Sochy Perkūnase byly
nalezeny na sídlišti v Kernav÷, dále v takzvaném Perkūnasově domě v Kaunasu a jinde.
Zajímavá lidová pověst vypráví o Slunci, Měsíci, jejich dceři Aušrin÷ (Jitřence) a bohu
Perkūnasovi. Představujeme ji v podobě, v jaké ji zachytil Balys. V současnosti jsou nebeský
pár Slunce a Měsíc rozvedeni, nikdy nejsou na obloze společně. Příčina jejich rozchodu je
popisována následovně. M÷nulis se oženil se Saul÷ na jaře na počátku času. Protože Saul÷
vyšla brzy, M÷nulis se odpojil a procházel se sám. Potkal Jitřenku a zamiloval se do ní.
Hromovládce Perkūnas se rozhněval a uděřil do Měsíce svým mečem. Rozpůlil jeho tvář na
dva kusy. Perkūnasův meč je pravděpodobně kometa.
Mezi nejvýznamnější pruské bohy patří Swayxtix, v litevštině Žvaigždikas, bůh světla. V
litevském bájesloví je vyobrazen jako jezdec s mečem.
staropruská vlajka s trojicí hlavních božstev: hromovládce Perkūnas (uprostřed), Patrimpas,
bůh jara a plodnosti (vpravo), Pykuolis, bůh mrtvých a podsvětí (vlevo); nápis je ve staré
pruštině; Simon Grünau, Preussische Chronik, W. von Perlbach (ed.), Leipzig, 1876
Dalšími božstvy souvisejícími s nebeskými jevy byla bohyně úsvitu Aušra (někdy též Auska,
Br÷kšta) a bohyně soumraku Žl÷ja. Vzdušné úkazy představuje rodina větrných bohů:
Vejopatis, Audrupatis, Bangpūtys, Gardaitis a Divytis, kteří žili v jeskyni na dně moře. Do
dnešního dne Litevci a Lotyši si uchovali jména označující větry podle osmi (snad i více)
různých směrů:
sever
severovýchod
východ
jihovýchod
litevsky
Šiaurys, Žiemys, Žiemelis
Auštrinis, Audenis
Rytys, Saulinis, Žeminis
Ožinis
14
lotyšsky
Ziemelis, Sivenis
Austrenis, Tukšais
Zemenis, Makars, Krasta vejš
Azenis, Launadzis, Sausenis
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
jih
jihozápad
západ
severozápad
Pietys, Launagis, Pietvis
Aulaukis, Šakšinis, Pilvinis
Vakaris, Jūrinis, Marinis
Suominis, Vakarinis
Vasaris, Jedals, Tarpenis
Saksenis, Lenits, Udens vejš
Jūrenis, Vežgeris, Plūdenis
Samenis, Luodis, Pūmenis
Můžeme zmínit další vyšší baltská božstva: velká matka Žemyna (lot. Zemes Mate), bohyně
země a plodnosti; Patrimpas, bůh jara a plodnosti, strážce řek a pramenů; Antrimpas a
Andojas, bohové moře; Pykuolis a Velinas, bohové podsvětí. V Lotyšsku jsou známi další
nebeští bohové: nejvyšší bůh Dievu Dievs nebo Vecais Tevs, bůh Slunce a úsvitu Usinš,
Dieva Deli („boží syn“) a Saules Meitas („dcery slunce“).
Na hradištních vrších v Tušemlji a Gorodoku na řece Soži v dnešním Rusku (třetí a čtvrté
století n. l.), na Blagověščenském kopci nad řekou Desnou poblíž ruského Brjansku (páté a
šesté století n. l.), v Bačkinink÷liai u Prienai v Litvě (poč. pátého století n. l.) i jinde byly
odkryty chrámy a svatyně, které Baltové vystavěli k uctívání bohů a bohyní. Z pozdější doby
je lépe znám chrám Romov÷ v Prusku, Perkūnasův chrám ve Vilniusu a blízko Kaunasu
chrám zasvěcený bohyni lásky Mildě.
Můžeme snadno vykreslit analogické srovnání mezi bájeslovím Baltů a bájeslovím indických
Árjů, Řeků, Římanů a dalších dávných národů. Dokonce i jména některých božstev jsou
podobná. Není pochyb o tom, že severní a jižní národy byly ve styku již 2000 let před n. l.,
což dokazuje baltský jantar nalezený na Krétě, v Tróji, v Egyptě a dalších zemích Středomoří.
Důkaz přímého styku zaznamenali Hekataios z Mílétu, Pindaros (5. stol. př. n. l.) a Hérodotos
(4. st. př. n l.), kteří zmiňují Hyperborejce žijící severně od Skythů. Hyperborejci prý měli
stejné náboženství jako Řekové, z jejich země prý pocházela Latona (Létó) z rodu Titánů,
matka božských dvojčat Artemidy a Apollóna. Apollón každoročně navštěvoval své rodiště
po dva zimní měsíce. Rybakov po prostudování dostupných historických zdrojů považuje
Hyperborejce pátého a šestého století př. n. l. za baltské kmeny.
Astronomické znalosti
Jestliže je nyní zvěrokruh považován za prvek indoevropské kultury, je docela
pravděpodobné, že Baltové jej znali již velmi dávno. Litevci byli s dvanácti zodiakálními
znameními, po nichž slunce vykonává svou roční pouť, velice dobře obeznámeni. Rivius ve
své kronice píše, že ve třináctém století stál v údolí Šventaragis na soutoku řek Neris a Vilnia
dvanáctistupňový Perkūnasův chrám, na každém stupni oltář. Poslední archeologické
průzkumy v základech katedrály ve Vilniusu tento zápis zcela potvrzují. Přesto se dávná
litevská pojmenování pro jednotlivá souhvězdí zvěrokruhu dodnes s největší
pravděpodobností nedochovala. Pojmenování zachycená v sedmnáctém století M.
Sarbiewskim jsou pravděpodobně latinskými překlady. Je zajímavé, že v litevštině se planety
nazývají žv÷ryn÷s (od slova žv÷ris, zvíře). Pravděpodobně proto, že se planety vždy pohybují
po zvěrokruhu.
Máme také sbírku jedinečných litevských pojmenování souhvězdí, která zaznamenali v
litevských slovnících K. Sirvydas (C. Syrwid), 1620, P. Ruigys (P. Ruhig), 1747, K. Milkus
(Ch. G. Mielcke), 1800, G. B. F. Nesselmann, 1851, F. Kuršaitis (F. Kurschat), 1868 – 1874,
A. Juška (A. Juškevič), 1897 a W. Kalwaitis, 1888 – 1894 (publikováno 1910). Některá
pojmenování se používají dodnes.
15
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
litevské pojmenování
překlad do češtiny
Grįžulo Ratai
Velký vůz
Ursa Major
Perkūno Ratai
Perkūnasův vůz
Ursa Major
Kaušas
Naběračka
Ursa Major
Grįžulo Rateliai
Malý vůz
Ursa Minor
Juostandis
Opasek
Cassiopeia
Kul÷jai ir Spragilas
Mlaty a cep
Perseus?
Kelias į Bažnyčią
Cesta do kostela
Andromeda
Bažnyčia nebo Stalas
Kostel nebo Stůl
Pegasus
Gr÷b÷jos
Senohrabi
Taurus a Auriga?
Sietynas nebo Sietas
Lustr nebo Síto
Pleiades
Dievo Darželis
Boží zahrada
Hyades
Šienpjoviai
Senoženci
Orion
Trys Sesut÷s
Tři sestry
Orionův pás
Artojas ir Jaučiai
Oráč a voli
Leo a Gemini?
Žagr÷
Rádlo
Cancer?
Bičių Spiečius
Včelí roj
Praesepe
S÷jikas
Rozsévač
Bootes a Coma Berenices?
Darželis
Květinová zahrada
Corona Borealis
Dangaus Svarstykles
Nebeské váhy
Lyra-Cygnus-Aquila
Paukščių Takas
Cesta ptáků
mléčná dráha
Gervių, Žasų Takas
Cesta jeřábů, hus
mléčná dráha
V÷lių Kelias
Cesta duší
mléčná dráha
Přežívající pojmenování nejjasnějších hvězd jsou méně četná: Šiaurin÷ (severní hvězda) –
Polaris; Perkūno Ožka (Perkūnasova koza) – Capella; Tikutis (bez překladu) – také Capella;
Mergel÷ (panna) – Spica a Skalikas (lovecký pes) – Sirius. Jsou zde také pojmenování hvězd,
která dosud zůstávají neurčitá.
Podobná (nebo totožná) pojmenování některých souhvězdí stále používají Lotyši. Velké
množství a původnost těchto jmen souhvězdí, hvězd a planet ukazují, že předkové baltských
národů se dobře vyznali ve hvězdné obloze.
Další nebeské objekty a úkazy mají jedinečná litevská pojmenování. Komety jsou nazývány
dangaus rykšt÷s (nebeské pruty), Aurora Borealis je gaisai nebo pam÷nai (záře), kruhy okolo
Měsíce jsou drign÷s, meteory krintančios žvaigžd÷s (padající hvězdy). Věřilo se, že každý
člověk má na nebi svou hvězdu. Když zemřel člověk, jeho hvězda spadla. Podle jiné verze,
meteor je bájná bytost aitvaras létající po nebi, přinášející bohatství svému pánu. Duha
(vaivorykšt÷ nebo Vaivos juosta, drignis) je častou postavou pohádek. Nebe se litevsky řekne
dangus, ze slovesa dengti (přikrývat).
16
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
pozorovatelna na kopci Birut÷ poblíž přístavního města Palanga (rekonstrukce)
Je možné, že se určitá litevská pojmenování souhvězdí dochovala do současnosti, některá
mají stejná pojmenování jako v latině či řečtině, tj. mají společné indoevropské názvy
pocházející z pravěku. Pojmenování mohla být předána Baltům z Malé Asie nebo
Mezopotámie okolo 2500 př. n. l. kulturou šňůrové keramiky, což by vysvětlovalo, jak je
možné, že se na litevské obloze objevuje lev, delfín a štír. Zvláštní výskyt lva v litevských
pohádkách, které zaznamenal Basnavičius, můžeme vysvětlit podobným způsobem.
Znamení Slunce, Měsíce a hvězdy na Valiulisově kameni majícím tři metry v průměru;
nachází se poblíž města Mol÷tai v Litvě.
K výpočtu slunečních a měsíčních kalendářních cyklů by bylo zapotřebí přesného
hvězdářského měření a také speciálího vybavení, stejně jako lidí schopných je používat.
Historikové jako M. Praetorius, A. Rotund, M. Stryjkowski a T. Narbutt zaznamenali důkazy,
že pohyby nebeských těles po obloze sledovala zvláštní třída kněží (muži i ženy) nazývaných
17
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
žvaigždininkas („hvězdný člověk“) nebo krivis („pohanský“ kněz). Pozorování bylo potřebné
k tvorbě kalendáře, předpovědím důležitých astronomických událostí a určení doby vhodné k
obětním obřadům. Křižácké kroniky se zmiňují o pruských věštcích nazývaných tullissones a
ligaschones. Věštci se účastnili také pohřebních ceremonií a pozorovali cestu duše „na koni
středem nebes“. Kardinál Peter d’Ailli, jenž navštívil Litvu v roce 1418, píše, že viděl
dovedné hvězdáře, kteří řídili kalendář.
Prapůvodní observatoře byly budovány na určitých místech. Například Riviova kronika
zmiňuje kruhovou věž určenou k pozorování hvězd a Slunce, kterou zbudoval v roce 1263
kníže Germantas v údolí Šventaragis ve Vilniusu blízko Perkūnasova chrámu. Kůlová
pozorovatelna stála také na vrchu Birut÷ v Palanze u Baltského moře. Sestávala z pískového
náspu ve tvaru podkovy s jedenácti kůly zasazenými do země. Dvojice kůlů vyznačovaly
důležité azimuty východů a západů slunce nad mořem. Ukazovaly také azimuty polohy slunce
během slunovratů a rovnodenností, jakož i krajní úhly polohy Měsíce během Metonova
cyklu.
Někdy byla poloha nebeských těles na obloze zaměřována kameny. Například na lokalitě u
mohyly Purmaliai v Klaip÷dě bylo nalezeno sedm velkých balvanů, uzpůsobených k určování
astronomických vzdáleností. V den letního slunovratu slunce vyšlo jako „zlatá koruna“
(doslovně podle lidové písně) nad největším kamenem. Nad jinými kameny vycházelo ráno v
čase rovnodenností. Kamenné kruhy a jiná uspořádání byla známa v celém Pobaltí, dnes se
nacházejí pouze zlomky. Většina observatoří byla ze dřeva, a tak se nedochovala. Dodnes se v
Pobaltí nachází množství kamenů s astronomickými symboly.
Kromě významu souvisejícího s kalendářem mohly kamenné kruhy sloužit jako prostředky k
určování azimutů během pohřbů. Je známo, že v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu v
Litvě byli mrtví pohřbíváni čelem k východu (muži) nebo západu (ženy). Mnoho litevských
kamenů spojených s mytologií se nazývá Mokas (od slova mokyti, vyučovat), jako by se mladí
lidé na těchto místech učili provádět astronomická pozorování.
Shrnutí poznatků
Na základě archeologických nálezů, folklóru, mytologie a lingvistických dat, které jsme
představili a popsali, stejně tak i na základě dávných písemných pramenů, můžeme
vyvozovat, že před čtyřmi a snad i pěti tisíci lety lidé staré Evropy žijící na jih a na východ od
Baltského moře – předkové dnešních pobaltských národů – se ve svých představách o
struktuře světa příliš nelišili od svých současníků v Jižní Evropě, Malé Asii, Mezopotámii a
Severní Africe. Potřeby kalendáře a náboženské obřady nutily ty nejvíce vzdělané pozorovat
oblohu, zaznamenávat její periodické změny a předpovídat tak důležité astronomické události
– fáze Měsíce, okamžiky východu Slunce, kulminace a západy během různých částí roku,
data slunovratů a rovnodenností – a určovat tak přesná data slavností a počátky zemědělských
činností.
Lidé si ještě neuvědomovali skutečný původ přírodních úkazů, za vše byli odpovědní bohové
a osud. Tito lidé žili v souladu s okolním světem, přizpůsobili se mnohdy těžkým podmínkám
života a přenášeli své vědomosti a zkušenosti po tisíciletí z generace na generaci.
Libertas Klimka, Vytautas Straižys
18
Libertas Klimka – Vytautas Straižys
Článek poprvé vyšel v roce 1997 pod názvem The Cosmology of the Ancient Balts
v supplementu časopisu Journal of History of Astronomy 28, s. 57.
http://adsabs.harvard.edu/full/1997JHAS...28...57S
Z anglického orginiálu přeložil Mars Ultor. Za pomoc s překladem, revizi litevských termínů
a užitečné poznámky k překladu týkající se pobaltské mytologie děkuji D. Váňové.
Přeloženo a publikováno v září 2011 se souhlasem p. Libertase Klimky jako tištěná příloha
internetového časopisu Slavonie.
www.slavonie.org
19