Zde - Benepal, as

EMOCIONALITA
A PROŽÍVÁNÍ
PhDr. Josef Kasal, Ph.D.
PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ
ZAMĚSTNANCŮ ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH
SOCIÁLNÍ SLUŽBY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0037
C
O
EMOCIONALITA
A PROŽÍVÁNÍ
PhDr. Josef Kasal, Ph.D.
PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ
ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0037
1
OBSAH
1 Úvod
2 Význam a prožívání emocí v lidském životě
2.1
Psychologie dítěte a jeho socializace
2.2
Lidské emoce v humanistické psychologii
2.2
Přístup zaměřený na člověka
2.3
Využití poznatků přístupu zaměřeného
na člověka v komunikaci
3 Vyrovnávání se s životními situacemi
3.1
Životní situace, náročné životní situace
3.2
Zvládání životních situací,
posílení osobnosti, vůle
3.3
Agrese a strach v kontextu současného
způsobu života
3.4
Práce s agresí a strachem
4 Použité zdroje
2
3
4
9
11
13
16
21
22
24
34
37
40
1 ÚVOD
Emoce mají na náš život neoddiskutovatelný vliv. Uvědomujeme si
to vždy, když přemýšlíme, jak se s nimi vyrovnat, jak na ně reagovat. Tento text se nezabývá primárně teorií emocí. Snaží se představit emoce jako součást našeho prožívání i konání.
S emocemi se vyrovnáváme snad každým okamžikem života a nesejde na tom, je-li to život osobní nebo pracovní. Pokud nás emoce
překvapí, pokud s nimi neumíme pracovat, nakládat s nimi v harmonii s ostatními pocity a objektivní situací, potom málo známe samy
sebe, potom málo dokážeme z těchto situací vytěžit.
Emoce se zpřítomňují a „zhmotňují“, stávají se konkrétními tak, že
se pojmenují, že se stanou součástí komunikace.
Na nutnost umět emoce cítit a pojmenovat a také s nimi, ve spolupráci s partnery komunikace, umět efektivně zacházet, je zaměřen
tento kurz.
V argumentaci budeme vycházet zejména z humanistické psychologie a přístupu zaměřeného na člověka jako ze směrů, které nejcitlivěji zkoumají to nejcitlivější v nás.
Kurz si neklade za cíl, ani nemůže, dát univerzální návod ke zvládání emocí, k nekomplikované komunikaci a schopnosti vždy nejlépe
reagovat v daném kontextu konkrétní situace. Může však poskytnout ne zcela běžný pohled na potenciál, který v sobě skrývá každý
z nás. Emoční potenciál, který v rukou zasvěcence dokáže dělat
v našich životech malé zázraky.
Součástí kurzu je praktická část, ve které si frekventanti kurzu vyzkouší to, s čím se v části teoretické seznámili.
K přednáškám je zpracovaná powerpointová prezentace.
3
2 VÝZNAM A PROŽÍVÁNÍ EMOCÍ
V LIDSKÉM ŽIVOTĚ
Prožívání emocí se zdá být pro každého z nás přirozená a běžná věc,
u které si neuvědomujeme, cože se to v nás děje a proč. S emocemi
někdy zamáváme my, jindy zamávají ony s námi, emočně jsou nabité významné události a svými emocemi nás ovlivňují lidé z okolí.
Co je emoce?
Hewstone a Stroebe ji definují takto: Původně používané synonymum k termínu pocit, v moderním pojetí se jedná o hypotetický
konstrukt označující proces reakce organismu na významné události. Uvádějí se následující složky emocí: fyziologické nabuzení,
motorické projevy, jednání a subjektivní prožitek.
Také se ptáme: Nejsou emoce jakési iracionální vášně svádějící nás
na scestí rozumu? Jaký mají účel? Prožívají emoce i zvířata? Jak se
emoce liší mezi jednotlivými kulturami?
Postupně budeme na tyto otázky odpovídat. Na první otázku lze
zatím odpovědět tolik, že emoce mají vliv na sociální kognici (mají
vliv na poznávání, pochopení sociální skutečnosti, sociální situace).
To se týká především vnímání, hodnocení, paměti, řešení problémů,
výkonu a dalších aspektů jednání a chování jedinců, přičemž různé
emoce pochopitelně působí různě. Emoce také hrají zcela zásadní
roli při změně postojů.
Emoce rovněž výrazně ovlivňují sociální interakce. Emoce jsou
zcela zásadní při vzniku a udržování sociálních vztahů, konkrétně
v přátelství a partnerském vztahu.
S emocemi je spojena i oblast agrese, frustrace a vzteku. Např. je
zjištěno, že pravděpodobnost výskytu altruistického chování je do
vysoké míry závislá na náladě a emocích.
Emocionální nákaza – je schopnost člověka nakazit svými emocemi
partnera nebo partnery. Na tomto zjištění je např. založena psychologie davového chování. K nejnakažlivějším emocím patří zívání
a smích.
S emocemi je spojen pocit. Pojem pocit používáme často jako synonymum emoce. Zde je nutné si uvědomit, že emoce, podobně jako
řada jiných pojmů, představuje hypotetický konstrukt. Není přímo
pozorovatelný, ale je vyvoditelný z řady příznaků a komunikace.
Stále více odborníků spěje k závěru, že konstrukt emocí by neměl
být používán jako synonymum pro pocity. Pocit (Feeling): Termín
dříve zaměňovaný s označením „emoce“. V moderním pojetí je
jeho používání omezeno na subjektivní prožitek emoce, který navíc
bývá vědomý a popsatelný emocionálně zabarvenými slovy. Pocity
jsou jedna ze složek konstruktu emocí.
4
Triáda emoční reakce:
  Afekt – termín nezřídka zaměňovaný s „emocemi“. Krátká intenzivní emoce. Někteří sociální psychologové omezují jeho
výskyt na popis valenční vazby pocitů: příjemný versus
nepříjemný, pozitivní versus negativní.
  Projevy emocí – aktivita svalů ve tváři, orgánů podílejících se
na tvorbě hlasu, rukou a kosterních svalů obecně spojená
s vnitřními stavy organismu, která je příznakem daných
stavů, tudíž má komunikační účel. Projevy emocí proto
mohou být i manipulovány tak, aby v sociální interakci jedinec projevoval žádoucí, cílené emoce.
  Třída emoční reakce – tři složky emoční reakce: fyziologické
nabuzení, motorické projevy a subjektivní pocity.
Další zcela zásadní složkou konstruktu emocí je nutkání jednat
na základě vyhodnocení působící situace – například nutkání utíkat nebo schovat se při strachu např. z útoku či ohrožení života.
Nutkání představuje nejdůležitější aspekt emocí. Nutkání utíkat
je příznačné pro strach, nutkání aktivně se bránit je typické pro
vztek.
Emoce představují dynamický proces, který má začátek i konec.
Na rozdíl od nálady, která je, obecně řečeno, více rozptýlená, trvá
déle a nemusí být podmíněna žádnou konkrétní událostí.
Proč prožíváme emoce?
Aktivovat všechny zdroje organismu pro řešení kritické situace je
pro organismus energeticky nákladný proces. Některé systémy díky
tomuto „krizovému“ hospodářství přerušují svoji činnost (např. nedokážeme trávit potravu ani příliš dobře uvažovat).
Intenzivní spotřeba energie připravuje organismus o tolik cenné rezervy (právě proto dlouhodobé emoční nabuzení bývá považováno
za stres). Proč tedy tak nákladný mechanismus vůbec probíhá?
Na základě mnoha vědeckých zkoumání je zjištěno, že člověk je
nejemotivnější živočich na světě. Jak je to možné? Vždyť jsme racionálními bytostmi. Odpověď nacházíme už u Darwina a ani nejnovější věda na tom nic nezměnila – emoce plní důležitou funkci,
jelikož organismus připravují na adaptivní reakci a řídí kontakt sociálně žijících tvorů.
Projevování emocí u lidí nám umožňuje nejen dávat najevo reakci na určitou událost, nýbrž naznačuje i tendenci k jednání (např.
agrese v důsledku prožívaného vzteku).
Výzkum emocí stále pokračuje a stále není zcela jasné, co emoce
jsou a jaký je mechanismus jejich aktivace.
Podívejme se, jak na příčiny emocí nahlíží Džinme Rinpočhe, učitel
tibetského buddhismu.
5
„Když slyšíme slovo emoce, spojujeme jej s určitými pocity. Může
to být pocit strachu, hněvu, smutku, štěstí nebo vzrušení. Tento pocit může být fyzický, duševní nebo obojí. Každá emoce se nejdříve
objeví jako neklid anebo rozrušení mysli. Tento začátek má potenciál dalšího růstu, a proto je příčinou toho, co následuje. Z rozrušení
se může vyvinout emoce nebo pocit, tedy přesněji, rozrušení je
příčinou emoce nebo také emotivní, citovou příčinou. V tibetštině
máme slovo, které to přesně vystihuje.
Existují tři hlavní příčiny emocí. Všechny souvisejí s připoutaností
k našemu egu. Jsou to nevědomost, touha, nenávist. Různé kombinace těchto tří v různých stupních vytvářejí mnoho jiných příčin
emocí, jako např. pýchu, závist, očekávání a další.“ Rinpočhe dále
v textu dává nahlédnout do praktik, jak s emocemi nakládat. Důležité je, že emoce není vnímána jako správný nebo ideální stav.
Emoce nás rozrušují. Známe-li příčinu emoce (např. pýchu), můžeme s ní něco dělat. Neschopnost emoci pojmenovat vede k tomu,
že nás emoce ovládne a zvrhne se např. do nenávistného postoje
vůči osobě, která nás nějakým způsobem podvedla, zranila apod.
Na emoce bychom neměli příliš sázet. I pozitivní emoce, a lpění
spojené s nimi, se časem zvrhnou v emoci nepříjemnou. Např. pocit
štěstí, že jsme něco získali. Příliš vypjatá emoce nám brání uvědomit si, že to zase můžeme ztratit, a pozitivní emoce se přeměňuje
v negativní. Tak je to např. se vztahem k našemu životu. Uměřenost
a střídmost v jeho prožívání a vnímání nás nakonec může dovést ke
klidnému vnímání reality konečnosti života.
Exkurz do „nevědeckého“ pole emocí ukazuje, že s emocemi se
pracuje dlouhá tisíciletí a buddhismus nachází cesty zvládání emocí
a energii takto přetvořenou využívá ke zklidnění našeho ega.
Konečně podobný návod dává i náš přední odborník na lidské chování J. Křivohlavý: Aktivně prožívat emoce, nepotlačovat negativní
emoce, emoce umět slovně vyjádřit (kladné i záporné), když to
nedokážu sdělit napsat něco milého, přehodnocení (jak se vyrovnat
s emocemi? – vyhodnotit je).
Pro jasnější a strukturovanější představu o problematice emocí
uvádíme přehled témat, která se jich týkají:
Emoce – jak člověk prožívá, jak se utváří jeho citový život.
  Pojem pro subjektivní zážitky libosti a nelibosti.
  Vyjadřují subjektivní vztah jedince k předmětům
a jevům prostředí.
  Projevy radosti, smutku, vzteku, strachu, vzrušení, lásky,
nenávisti, pohrdání.
6
Charakteristika emocí
  vznikají spontánně – tzn. nelze je zásadním způsobem
ovlivnit,
  jsou subjektivní, protože vždy vyjadřují vztah k někomu, něčemu,
  jsou ambivalentní (existují protipólově – láska, nenávist),
  jsou nakažlivé (z matky na plod),
  neopakovatelné,
  vyjadřují postoj k sobě samému, k vnějšímu světu, k životu
vůbec, k lidem.
Funkce emocí
  aktivizační - aktivují psychiku, organismus,
  tlumící – smutek tlumí starost o běžné dění,
  regulační – čeho se bojím, toho se vyvaruji,
  organizující – mohou organizovat naše celé jednání.
Dimenze (rozsah) emocí
  příjemné, nepříjemné, příjemná se může změnit v nepříjemnou,
  závisí na situaci,
  závisí na naší aktuální náladě, na našem fyzickém stavu,
příjemné emoce se nesčítají (stereotyp), čím více jich je, tím
nižší je intenzita. Čím méně jich je, tím je intenzita vyšší,
  příjemný pocit slábne, když přestává být něčím novým,
  libé, nelibé.
Citová zralost
citově zralý znamená
  emočně nezávislý na svém okolí – odjede a dovede se s tím citově
vyrovnat, dospělí partneři by na sobě měli být emočně nezávislí,
  přiměřené reakce na okolí,
  sebevědomí,
  ovládání zlosti,
  realistické postoje ke skutečnosti – soulad mezi rozumem a city,
  zralost partnerských vztahů – prožívat je přiměřeně a vážit si jich,
pečovat o vztahy.
Imaginace
„Za podstatný rys imaginace a společný jmenovatel všech způsobů,
jak se projevuje, je v současné době pokládáno zdvojování (reduplikace). Zdvojování mezi skutečným a zdánlivým, mezi smyslovým
7
a rozumovým, mezi konkrétním a abstraktním, mezi označujícím
a označovaným.“ [Borecký, str. 21] Imaginace není v současné době
posuzována jako jakési prodloužení percepce nebo proces, který
předchází myšlení. Imaginace zobrazuje a napodobuje, ale také
díky ní jsme schopni evokace, umíme označovat – tedy přiřazovat
znaky ke konkrétnímu.
V neposlední řadě prostřednictvím imaginace jsme schopni určit
význam a osmysluplňovat svět a věci kolem sebe. Imaginaci také
můžeme označit třemi termíny: obraz, znak, symbol. Již É. Durkheim označuje sociální znak jako vizualitu, tedy to, co je viditelné,
nezaměnitelné, v případě oblečení je to např. délka sukně, střih
oblečení, v případě fotbalové scény např. typické „S“ na dresech
hráčů pražské Sparty. Znak je interpretací skrytosti, je objektivní.
Znak souvisí s reprezentací. Prostřednictvím znaků reprezentujeme
příslušnost k dané skupině. Fotbalový stadion jako budova, tričko
s emblémem mají rozhodující místo v reprezentaci, ne lidé pohybující se v prostoru, ne člověk, který to tričko nosí. Tyto znaky
reprezentují napořád, bez ohledu na lidi.
Emocionalita
Emocionalita je prožívání vztahů jedince ke skutečnosti, není možné ji oddělit od poznávání a od sociálních vztahů.
Emoční inteligence
Za paradoxem, že samotné IQ nestačí, stojí EQ (emoční inteligence). Osobnosti s vysokým IQ (ale menším EQ) mohou totiž zdánlivě
paradoxně selhávat v životě i ve škole.
EQ je však možné rozvíjet, a vytvářet tak nové předpoklady pro
úspěch.
Přestože je vykládána definice EQ odlišně u různých specialistů,
tak se shodují v tom, že klíčové jsou emoce. Emoční inteligence
popsaná americkým psychologem Golemanem v podstatě znamená
cit pro vlastní emoce se schopností jejich správného hodnocení,
a tak regulování vlastního chování a chování k druhým lidem.
Emoční inteligenci tvoří pět základních složek – schopností:
  sebeovládání – zvládání a kontrola citů,
  sebeuvědomění – znalost sebe, svých emocí a regulace svého
chování,
  motivace – schopnost využít emočního potenciálu pro dosahování
cílů,
  sociální dovednosti – navazování a udržování společenských vztahů,
  empatie – vnímání emocí druhých a následná regulace
chování k nim.
8
2.1 PSYCHOLOGIE DÍTĚTE A JEHO
SOCIALIZACE
Současný svět zažívá přímo revoluci ve snahách zjistit, kde mají
počátek nežádoucí jevy v chování jednotlivců a celých společenských skupin a jakými způsoby je eliminovat. Nejúčinnější způsob
nastolení pozitivních změn v lidském chování nacházíme v působení
na děti v průběhu jejich socializace. V dětství se vytváří základní předpoklady pozdějšího uspořádání struktury osobnosti jedince,
jeho schopnosti stát se plnohodnotnou, emocionálně vyspělou bytostí. V této kapitole se věnujeme podstatě socializace a prostřednictvím sociální psychologie aspektům psychického vývoje dítěte.
Socializace. V předcházející části jsme se seznámili s teoretickým
vymezením imaginace. Imaginace hraje i významnou úlohu v socializaci dítěte – tedy v procesu, ve kterém se malý jedinec učí normám a hodnotám společnosti, procesu, ve kterém se postupně učí
žít ve společnosti, později ve společnosti dospělých. Imaginace je
součástí fantazie, je to schopnost vytvářet obrazy, tedy v podstatě
výtvory, které jsou neskutečné, avšak v žitém světě člověka mají
často velmi konkrétní smysl a význam.
Čačka (str. 15) uvádí oblasti, ve kterých imaginace podobu socializace zasahuje:
  V oblasti poznávacích funkcí působí například nejen jako nějaký „okrajový nástroj“ názorných myšlenkových operací
(konkrétní či obecné představy, modely, schémata, grafy),
ale spolupodílí se i na motivaci učení, získává nezanedbatelné místo v procesu sebepoznání.
  Z hlediska citů a dynamického vyrovnávání „duševní homeostázy“ se imaginace podílí nejen na kompenzaci neuspokojivé
reality, ale tvoří i významnou složku postojů, napomáhá
vlastnímu sebepojetí a na nejvyšší úrovni rozvoje výrazně
přispívá až k formování uceleného „subjektivního obrazu
a řádu světa“.
  V rámci volní regulace chování je pak imaginace nejen nositelem prosté „představy cíle a prostředků k jeho dosažení“,
ale slouží zároveň k překonání rigidity osvojených vzorců chování, spolupodílí se na formování osobních plánů seberozvoje i seberealizace a je nenahraditelná i při výběru hodnot
a strukturování hodnotového vědomí, včetně globálních
životních projektů.
Díky imaginaci člověk také nežije pouze v přítomnosti, ale je schopen se emancipovaně přenášet i do minulosti a anticipovat vlastní
budoucnost (snění, plány, ideály).
9
Pro socializaci je u dítěte důležitý vývoj procesů racionálního poznávání. Podívejme se, jakými fázemi prochází dětská psychika
v této oblasti.
1. RANÉ DĚTSTVÍ
KOJENEC: U kojenců závisí rozvoj elementárních kognitivních procesů (čití, vnímání) také na míře aktivace. Podíl imaginativně-emotivních funkcí na orientaci je patrný již z dožadování se navyklého
sledu úkonů. V deseti měsících dítě dokáže za podpory senzomotorických zkušeností již samostatně řešit jednoduché problémy.
BATOLE: U batolat se „vazba kognice s emotivitou“ projevuje například ulpíváním dosud obsahově chudých vjemů na nápadných
a relativně nepodstatných jevech. „Předpojmové myšlení“ se dosud
vyznačuje značnou libovůlí. Již nyní však bývají trvaleji fixovány
silné emocionální zážitky. Poznání napomáhají zvláště imaginativní
aktivity, jako jsou námětové hry aj.
PŘEDŠKOLNÍ VĚK: V předškolním věku také ještě strhávají převládající bezděčnou pozornost vnější podněty svou nápaditostí, neočekávaností, kontrastem či novostí. Dochází tím zároveň k bohatšímu, byť nesystematickému příjmu informací. Postupně se snižuje
nezbytný počet expozic a prodlužuje držení. Děti se učí, především
proto, že „mají rády své rodiče“. Při zpracování podnětů dává mezerovitost poznání a nízká racionální korekce značný prostor fantazii, včetně charakteristického egocentrismu, magičnosti úsudků
a splývání Já a světa atp. To dovoluje ještě libovolné dotváření
reality podle vlastních přání.
2. DĚTSTVÍ A PREPUBERTA
V DĚTSTVÍ se bezděčná pozornost s vyspělejšími hledisky motivace mění na záměrnou. Zvyšuje se přesnost představivosti. Dochází
k rozvoji zobecňování (8―10 let). Dominanci mechanické paměti
vystřídá systematizující paměť logická. Mění se kvalita dlouhodobé
paměti. V této vývojové fázi je ústřední aktivitou učení. Dětské
myšlení vykazuje již v 8 až 11 letech značnou pružnost operací s názorným materiálem. Na konkrétní úrovni uplatňuje všechny myšlenkové strategie.
Je třeba stavět děti před takové problémy, které jsou již schopny
překonávat. Důležitou roli hraje vybuzení motivace. K žádoucímu
rozvoji přirozené dětské expresivity a tvořivosti nikdy neprospívá
nepřiměřený důraz na memorování již hotových názorů, převaha
věcné orientace jen na principy objektivní reality, vynucovaná sociální kontrola, nevyžadování a neoceňování subjektivního přístupu
ani osobité tvůrčí iniciativy; je tím navíc potlačován rozvoj sebejistoty, autentičnosti a spontánní prožívání.
10
3. DOSPÍVÁNÍ
PUBERTA jako první fáze dospívání je ještě obdobím spíše tápavého
překonávání „závislosti“ a „hledání“; to pak, spolu s důsledky hormonálních změn, vede v poznávací oblasti spíše k povrchnímu, nepřesnému pozorování, netrpělivosti při shromažďování faktů i zjednodušeným a ukvapeným závěrům. Na prahu dospělosti (11—13) je
nenázorná abstrakce novým pomocníkem při systematizaci a sjednocování stále se rozšiřujících poznatků a usnadňuje také práci s nimi.
ADOLESCENCE. V adolescenci nastává výrazný posun všech duševních funkcí osobnosti. Nastává také plné využití psychických nástrojů k nahlížení „pod povrch“, zvláště uplatněním racionální logiky
formálních operací, postihováním četnějších jevů i vztahů, ale
i stále přepracovanější motivací širším uplatňováním vhledu, intuice, včetně větší odvahy k originalitě.
V adolescenci se tak již samostatně ustavují a relativně stabilizují hlediska vpravdě „autonomní seberegulující bytosti“. (stať srov.
s Čačka, str. 205—210).
CVIČENÍ: Na papír si postupně pište pojmenování jednotlivých vývojových fází dítěte a připisujte k nim to, co by dle vás měli dělat
rodiče a další dospělí, kteří ovlivňují socializaci dítěte, aby byly
rozvíjeny předpoklady, které jsou v daných fázích „v pohotovosti“.
2.2 LIDSKÉ EMOCE V HUMANISTICKÉ
PSYCHOLOGII
Cílem této kapitoly je vysvětlit, jak je možné v praktické psychologii využít poznatků z teorie emocí. Jak již bylo zmíněno, lidé směšují emoce s pocity. Vědí, že je cítí a prožívají, mají zkušenost
s tím, když je „zasáhnou“. Méně se však hledají cesty, jak využít
emoce k harmonizaci vlastní osobnosti (pojem osobnost - v jistém
smyslu nahradil pojem duše, L. A. Pervin upozorňuje, že osobnost
může být definována různě, sám pokládá za základní znaky osobnosti „strukturální a dynamické vlastnosti individua nebo individuí“,
Tady omezil, jak sám uvádí, pojetí osobnosti na „jednotu duševních
vlastností a dějů“), ale také k harmonizaci vztahů s druhými lidmi.
Jak uvést teoretické poznatky z psychologie do praktického života?
Psychologové to vlastně provádějí např. prostřednictvím psychoterapií, ať již individuálních, či skupinových. Tato praxe je často jediným způsobem, jak např. pomoci lidem dostat se z různých typů
závislostí. Při pozorném zkoumání způsobů, jak tyto terapie provádět, zjistíme, že pokud si klienti odnesou do svého života důležitá
poznání a jisté „návody“, jak přeformátovat své stereotypní před-
11
stavy o vlastním životě a vztahu ke svému okolí, velice významně
mění atmosféru, ve které dochází k interakcím.
Psychoterapie probíhá za zvláštních, jasně určených podmínek
a je také prováděna školenými a zkušenými odborníky, kteří používají psychoterapeutické postupy tak, aby nepoškodili klienta. My,
s největší mírou respektu k psychoterapii, se pokusíme s některými
základními přístupy seznámit frekventanty kurzu. Dále se pokusíme
naučit je tyto přístupy používat v každodenní komunikaci se spolupracovníky a zvláště s klienty.
Jakou roli hrají lidské emoce v humanistické psychologii? Je nutné
říci, že klíčovou. Přístup zaměřený na člověka klade velký důraz
na klientovo pojetí světa, tak jak mu rozumí on sám. Tato metoda
není terapií zaměřenou na problém, ale zaměřuje se spíše na změnu osobnosti, která klientům umožňuje řešit problémy a lépe se
vyrovnávat s novými. Emoce jako zkušenosti organismu neznamenají nic jiného než schopnost organismu mít zážitky a zkušenosti.
Vidíme, slyšíme, dotýkáme se, cítíme, chutnáme, pociťujeme svůj
vnitřní smutek či neštěstí, zlost nebo klid. Toto prožívání je v podstatě neutrální – není ani zdravé ani nezdravé, ani dobré ani špatné.
Jednoduše je. Bez struktury self bychom nedokázali tyto prožitky
vykládat a dávat jim smysl.
Zkušenosti:
informace o sobě
a o světě získané
pomocí smyslů
Struktura self:
přesvědčení
a hodnoty ve
vztahu k sobě
a světu
Zkušenosti
ve shodě se strukturou
self a přístupné vědomí
Struktura self je vše, co osoba uchovává o sobě a o světě. Některá
přesvědčení se utvářejí prostřednictvím vlastních zkušeností. Jiná
jsou postavena na přesvědčeních rodiny. Vypadá to, jako by se části
struktury self v rámci rodinných kultur předávaly. Pokud nepřijmeš
tento pohled na svět, nejsi jedním z nás! Všimněme si posledního
výroku. Jak silně jsou v naší osobnosti zafixovány příkazy a zákazy,
kterých se často po celý život nejsme schopni zbavit. I tyto příkazy
ovlivňují naše emoce. Kolik situací bychom rádi řešili „po svém“,
12
avšak brání nám v tom takto zvnitřněné zákazy, předsudky (vyjádřené naším vnitřním hlasem „to se přeci nedělá, nesmí!“ apod.).
Struktura self se původně utváří podle hodnot, příkazů a zákazů
rodičů a dalších pečovatelů. Dítěti jsou předávány podmínky jeho
oceňování. Dítě se tak učí, že je pro ostatní přijatelné nebo hodné lásky, jestliže se určitým způsobem chová, uvažuje, cítí. Vývoj struktury self zpravidla znamená zabudování takových názorů
o sobě a o světě, jako kdyby šlo o absolutní pravdy, a nikoli o názory
či stanoviska. Jsou označovány jako zvnitřněné hodnoty.
Každý tíhne k přijímání důležitých zkušeností do vlastní struktury
self, a tedy do vědomí. Tomu se říká aktualizační tendence. Jestliže
tomu rigidita struktury self zabrání, člověk zažívá nepříjemné pocity a emoce. Stejně jako v případě tělesné nepohody a bolesti je
účelem upozornit jedince, že cosi vyžaduje jeho pozornost. Právě
z tohoto důvodu hrají v terapii zaměřené na osobu velmi důležitou
úlohu emoce. (Tolan)
Sebeaktualizace, přirozený sklon rozvíjet svůj vlastní potenciál. Lidé
jsou považováni za vynalézavé jedince obdařené schopnostmi i potenciálem, které jim umožňují využívat vnitřního prožívání a vnějších
zdrojů pro tvůrčí růst, učení a efektivní jednání. (Cain, Seeman)
CVIČENÍ (pro skupiny po třech nebo čtyřech)
Každý z členů skupiny bude uvažovat o jedné z vlastních podmínek
oceňování. Jeden ze skupiny o ní poví ostatním a ti se ho snaží přesvědčit, aby ji změnil. Kdykoli přitom může cvičení zarazit. Opakuje
se, dokud se všichni nevystřídají.
Všímejte si toho, nakolik jste otevření argumentaci druhých či nakolik se stáváte defenzivními. Zejména si všímejte svých pocitů
v obou rolích a na konci cvičení o nich diskutujte. (Tolan)
2.3 PŘÍSTUP ZAMĚŘENÝ NA ČLOVĚKA
„Jedinec v sobě ukrývá rozsáhlé zdroje, které mu umožňují porozumět sobě samému, vědomě měnit svoje sebepojetí.“ (Rogers, 1980)
Přístup zaměřený na člověka (Person Centred Approach – PCA) vychází z práce a poznatků amerického psychologa Carla R. Rogerse.
Rogers předložil teorii, která se zaměřovala na klienta jako na aktivního činitele změny. Jeho teorie sebeaktualizace člověka se stala
součástí humanistické psychologie. Pro naši potřebu a pro pochopení inspirativnosti Rogersova přístupu je nejdůležitější, že ústředním
bodem jeho teorie byl klient a jeho zdroje, vztah mezi klientem
a terapeutem sloužil jako léčebný katalyzátor. Převedeno do laické
řeči a pro potřeby praktického života můžeme říci, že každý člověk
je zdrojem možnosti změny v mezilidských vztazích. Je nutné si při
13
tomto konstatování uvědomit, co jsou sebeaktualizační tendence
a jak jim dát prostor v sociální interakci. Přístup zaměřený na člověka poskytuje nezpochybnitelnou inspiraci pro „psychologii“ v praxi.
Pokusme se tedy převést postuláty PCA do srozumitelných východisek pro praktickou aplikaci. Na úvod je třeba podotknout, že ke
změnám v přístupu k sobě samým a konečně i v přístupu k druhým
může dojít za splnění dvou podmínek. 1. seznámit se se základními teoretickými východisky práce se svým self. 2. projít alespoň
minimálním sebezkušenostním tréninkem. Pro obojí je možné využít oblast přípravy pracovníků v sociálních službách, kam lze zařadit
praktické výcviky komunikace s využitím zkušeností PCA.
Jaké jsou tedy podmínky pro neohrožující komunikaci stanovené
Rogersem (kurzívou pod textem originálu je možná aplikace na
praktické podmínky):
  Dvě osoby se nacházejí v psychologickém kontaktu.
Sociální pracovník a klient se nacházejí v sociální interakci
(podobně např. spolupracovníci)
  První z nich, budeme ji označovat termínem klient, se nachází ve stavu nekongruence, je zranitelná a prožívá úzkost.
Klient se nachází v postavení, které mu nemusí být příjemné,
necítí se psychicky dobře (je závislý na péči, prožívá nějaké
osobní starosti). Na spolupracovníkovi je vidět např. rozmrzelost, nevraživost, nesoustředěnost apod.
  Druhá osoba, kterou označíme termínem terapeut, je kongruentní, neboli aktivně se účastní tohoto vztahu.
Druhá osoba, kterou označíme termínem sociální pracovník, je
v souladu sám se sebou, uvolněný, přístupný, aktivně se účastní
tohoto vztahu.
  Terapeut zastává vůči klientovi bezpodmínečně pozitivní postoj.
Sociální pracovník zastává vůči klientovi bezpodmínečně pozitivní postoj, akceptuje jeho situaci i stav.
  Terapeut má empatické porozumění pro klientův vnitřní systém
významů a pokouší se s ním navázat komunikaci o tom, co
prožívá.
  Terapeut dosáhl alespoň minimálního porozumění o svém prožitku empatie a bezpodmínečně kladném postoji s klientem.
Sociální pracovník pociťuje empatické porozumění pro vnitřní
pocity klienta.
K jasnějšímu pochopení uváděného připojme ještě Rogersovu definici tří terapeutických přístupů:
 1) Kongruence (nebo opravdovost) je stav, kdy se terapeut během sezení „cítí“ v terapeutickém vztahu svobodný a hluboce
14
sám sebou, jeho prožívání dokonale odráží jeho sebeuvědomování… (a) …terapeut je tím, kým skutečně je, v přítomném časovém okamžiku.
 2) Bezpodmínečně pozitivní postoj je „míra, se kterou terapeut
prožívá vřelé přijetí každého aspektu klientova prožívání jako
jeho součást.“
 3) Empatické porozumění je schopnost „vnímat osobní klientův
svět jako svůj vlastní, ale bez toho, že bychom kdy ztratili
rozměr onoho „jako“. (srov. Cain, Seeman)
Rogers předpokládal, že tyto podmínky jsou nutné a dostačující pro
započetí procesu konstruktivní změny osobnosti. „Nutné“, neboť
konstruktivní změna osobnosti nemůže nastat, není-li splněna kterákoliv z těchto podmínek. „Dostačující“, neboť tyto podmínky
podle Rogerse postačují ke vzniku konstruktivní změny.
Aktualizační tendence a její uvědomování je stěžejním předpokladem úspěšného vztahu s klientem, mezi lidmi navzájem obecně. Aktualizační tendence je to, co je dostatečné k tomu, aby to
přineslo změnu. Pokud víme, že lidé takovou vnitřní motivaci ke
změně mají, je naším úkolem umožnit aktualizační tendenci dělat
svoji práci. Pokud vycházíme z jiného předpokladu, začneme diagnostikovat, co je špatně, a plánovat, jak klienta naučit nebo jak
mu ukázat způsob, jímž může dosáhnout změny.
Teoretici přístupu zaměřeného na osobu k popisu své koncepce růstu a změny často užívají analogii s rostlinou. Rostlinu nikdo nemůže
přimět k růstu. Když jí však někdo poskytne správné podmínky –
půdu, živiny, světlo, vodu, stane se z ní ta nejlepší možná rostlina.
Nikdo nemůže změnit genetický materiál rostliny, takže ani sebevětší úsilí neudělá z růže vlčí mák. Jediné, co můžeme udělat, je
obklopit ji tím, co potřebuje, a dívat se, jak bude kvést.
Aktualizační tendence usiluje o dosažení harmonie mezi prožíváním
a strukturou self, abychom mohli být sami sebou a také žít ve světě.
Pokud nedojde k rovnováze obou, pociťujeme trápení, bolest, nepohodu, hněv – „hlasy“ organismu, které nás motivují ke změně. (Tolan)
Co aktualizační tendence znamená pro běžný život, jak s ní zacházet?
Předně je nutné si uvědomit, že prostě existuje. V každém z nás.
Jenom si ji neuvědomujeme nebo uvědomujeme a nevíme, že se
takto nazývá. Jsou to ty emoce, které nás vnitřně pudí něco dělat,
u nichž jsme přesvědčeni, že tak by to pro nás bylo to nejlepší. My
přeci víme, co je pro nás nejlepší, cítíme to. V plném rozvinutí nám
často brání stereotypy v uvažování. Naše self je tak uzpůsobené,
že z vnějšku nelze direktivně přivodit změny (a když, tak jenom
dočasně, což samo o sobě vlastně změnou není).
Teorie přístupu zaměřeného na osobu nám říká, že jakýkoli pokus ze
strany poradce aktivně měnit klientovu strukturu self, ať již rozumo-
15
vým zdůvodňováním či přesvědčováním, skrytě či otevřeně (Vždyť
jste moc milý člověk… nebo Jen kdybyste lidem dovolil, aby vás lépe
poznali…) bude pro strukturu self ohrožující a vyvolá úzkost. Bez
ohledu na to, jak dobře jsou takové pokusy míněny, přispějí jedině
ke klientově pocitu, že není dost dobrý. Takovými reakcemi se neobracíme na klientovo self, ale na jeho zkušenost s tím, že mu lidé
vyčítají dejme tomu uzavřenost. O tom dále v kapitole o komunikaci.
Změna osobnosti je pomalý proces. Zpravidla nejde o jediný masivní okamžik odhalení či osvícení, ale o sérii drobných úprav – jemné
zčeření, které se postupně rozšíří a ovlivní způsob bytí člověka.
Úkolem poradce (nebo toho, kdo je poučen) není aktivně provádět,
dokonce ani navrhovat změny za klienta, ale vytvářet prostředí,
v němž může klient sám sebe poznat a přijmout.
2.4 VYUŽITÍ POZNATKŮ PŘÍSTUPU
ZAMĚŘENÉHO NA ČLOVĚKA
V KOMUNIKACI
Uplatnit prakticky zásady citlivého přístupu k člověku lze v podstatě, pouze prostřednictvím komunikace. Zásady pro komunikaci na
základě přístupu zaměřeného na člověka jsou poměrně jednoduché. Jde především o to poskytnout protějšku komunikace prostor
pro jeho sebevyjádření. Toho dosáhneme tak, že jsme empatičtí, kongruentní a akceptující. Zároveň nám to umožňuje efektivně
a pro sebe neohrožujícím způsobem sdělovat své záležitosti.
Model komunikace PCA můžeme vyjádřit jednoduchým schématem:
Projděme si jednotlivé složky modelu komunikace a pokusme se vyjádřit zásadní pravidla při jejich realizaci. Je nutné si přitom uvědomit, že všechny složky jsou při komunikaci přítomny, vnímáme je
a pracujeme s nimi. Dále, jak již bylo uvedeno, je nutné tento typ
komunikace prakticky procvičit.
Empatie: Tento výraz je typickým příkladem rozpojenosti teorie
a praxe. Lidé většinou vědí, co slovo empatie znamená – je to
schopnost vcítit se do pocitů druhého. Problém obvykle nastává,
Kongruence
Empatie
16
Akceptace
když při tréninku mají tento obsah realizovat. Je to v podstatě to
samé, s čím se setkáváme i u jiných činností, např. v řemeslech.
Opracovat dřevo do hladka se zdá vcelku jasný a srozumitelný úkon.
Nejsem-li však truhlář a nevím, jaké nástroje a jak používat, může
to být pro mne velmi složitý úkol. Jaké „nástroje“, a jak jich použít
v případě empatie?
Pro srozumitelný výklad použijeme citace z práce Janet Tolan:
Na nejjednodušší úrovni je empatie prostým přeformulováním slov
druhé osoby, abychom jí ukázali, že ji slyšíme a chápeme. Na nejbohatší úrovni však spočívá v neohroženém zkoumání vnitřního světa druhé osoby, ve vyciťování nevyslovených významů, v soucitném
pojmenování bolesti, utrpení a ponížení, stejně jako čtveráctví
a radosti. Nejúplnější empatie necenzuruje ani nediskriminuje. Vidí
celý svět tak, jak ho vidí druhá osoba, plně tento svět přijímá.
To neznamená, že by empatický poradce ztrácel své vlastní self.
Když ho zraňuje klientova bolest, uvědomuje si, že to není jeho
vlastní zranění. Pro empatii neexistuje žádný vzoreček, nevede k ní
žádná kouzelná „správná“ cesta. Vždy jde o cílevědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vidí samu sebe a okolní svět. Především jde
o dvoucestnou komunikaci, přičemž poradce se vždy nepřímo ptá:
„Pochopil jsem vás správně?“ a klient odpovídá buď „Ano“, nebo
„No, je to spíš takhle“ nebo „Částečně ano, ale také…“ nebo „Ne,
takhle jsem to vůbec nemyslel.“
Empatie zahrnuje dvě věci: vnímání a komunikaci. Vnímat samo
o sobě nepomáhá. Můžete klienta slyšet, hluboce s ním soucítit, pokud je však vnímání uzamčeno ve vašem kamenném, nereagujícím
zevnějšku, klient nemá možnost váš soucit využít. V každodenním
životě je běžné, že jsou lidé zaražení, když od kolegy či souseda
slyší o zničující události – ne proto, že se jich tyto zprávy nedotkly,
ale protože nevědí, co říct. Vnímají utrpení, ale nedokáží na nositele zpráv reagovat. Ten sice může cítit, že ho druhý „slyšel“, ale
mlčení ho odradí od toho, aby o události mluvil dál.
Stejně málo nápomocná je komunikace bez vnímání. Člověk, který
přispěchá s otázkami či otřepanými frázemi, neslyší celý význam zprávy.
Prvním krokem při rozvíjení empatického reagování je rozvoj vnímání. V poradenství zaměřeném na osobu to znamená naslouchat
nejen příběhu či obsahu sdělení, ale také pocitům a emocím. Všimněte si, jak často sami, při rozhovoru s druhými, reagujeme na to,
co nám vypráví, a málo na to, jak, s jakým výrazem, podtextem
nám to říká. Naše komunikace se potom významně liší, když reagujeme na obsah sdělení, než když je naše reakce reakcí na emoce
toho, kdo nám vypráví. V prvním případě volíme zjišťovací otázky,
abychom se více dozvěděli o příběhu, a doplňujeme tzv. „expertními“ radami typu „to bys měl udělat tak a tak, to nemůžeš takto
17
dělat, to jsi neměl… apod.“ V případě druhém jsme v tzv. referenčním rámci mluvčího (Pojem referenční rámec užíváme pro veškeré
vnímání, cítění, hodnoty a zkušenosti člověka. Jde o jeho svět, jak
on ho vnímá, a nikoli jak ho vidí kdokoli jiný). V empatické reakci, při vědomí referenčního rámce, potom volíme jiný druh reakce,
např. „…to se ti nelíbí… nebo …slyším z tvého hlasu smutek …a tebe
jeho rozhodnutí překvapilo…“ apod.
Z uvedeného je zjevné, že empatické reakce je třeba se učit, vyzkoušet nejprve pod vedením zkušeného terapeuta. V praktickém
životě potom můžeme „trénovat“ prakticky neustále. Zkoušet, jak
empatické reakce ovlivňují komunikaci, jak se nám lidé více sdělují.
Klíč je v ochotě přeformátovat své vnímání druhých lidí jen jako
nositele konkrétních informací na ty, kteří každým sdělením sdělují
také cosi ze sebe. Druhým klíčkem potom je procvičování komunikace a používání těch správných a vhodně sestavených vět a slov.
CVIČENÍ
Pro zrcadlení pocitů a emocí je užitečné rozpoznat nejen samotný
pocit, ale také „množství“ tohoto pocitu. Když si vezmeme například zlost, nebylo by příliš empatické říct „jste podrážděný“ někomu, kdo se cítí rozzuřený. Napište si na velký papír všechna slova
a výrazy, které vás napadnou a které popisují všechny možné stupně následujících pojmů. Užijte pro každý z nich samostatný list papíru. Pokud pracujete ve skupině, posílejte papír dokola tak dlouho,
dokud vám nedojdou nápady. Pokud pracujete sami, papíry rozvěste a přidávejte k seznamům nová slova a výrazy, které vás budou
postupně napadat. Neomezujte se na „zdvořilé“ výrazy. U některých klientů může být na místě použít výrazy jako: „Jste fakt nakrknutej“, „Máte z toho hlavu v pejru“ nebo „Ruplo vám v bedně“.
A lokální slova jako namíchnutý, namachrovaný a tak dále mohou
být skvěle expresivní.
Rozzlobený
Rozrušený
Šťastný
Úzkostný
Smutný
Zmatený
Vystrašený
Překvapený
Unavený
Zraněný
Kongruence
Další „dovednost“, kterou potřebujeme pro efektivní, otevřenou
a nezraňující komunikaci. Vaše vlastní osobnost, stejně jako osobnost vašeho klienta (spolupracovníka) se skládá ze souhry mezi zkušenostmi organismu a strukturou self. Kongruence je ta vaše část,
která je otevřená, pružná, není předmětem zkreslení ani popření.
18
Jinými slovy je to ta část z vás, v níž neexistuje konflikt mezi vaší
strukturou self a vaším prožíváním. Kongruence popisuje ten prvek
vaší osobnosti, který si uvědomuje, který je schopen přijímat celého klienta. (Tolan)
Být kongruentní, zjednodušeně řečeno, znamená být v souladu
sám se sebou, vědět, „co se se mnou děje“, umím pojmenovat své
emoční naladění a také si ho přiznat a v komunikaci vyjádřit. Jako
příklad můžeme uvést epizodu ze zaměstnání. Zavolá si nás ředitel
a dává nám úkoly, jeden přes druhý, že začínáme mít pocit, že
nerozumíme, nevíme si rady s tím, co po nás chce. Často se stává,
abychom nevypadali hloupě, že přikyvujeme a odsouhlasíme, co po
nás chce. Kongruentní reakce je reakce na naše emoce. Je to pro
mne nesrozumitelné, nevím si rady. Tedy povím: „Promiňte, pane
řediteli, ale teď si s tím, co mi říkáte, nevím rady. Obávám se, že
v tuto chvíli nerozumím podstatě úkolu. Je to rozvoj vědomí sebe
samých a tento rozvoj může být obtížnější než rozvoj vnímání, jež
je základní empatie.
Rozvíjení schopnosti sdělovat vlastní zkušenosti zahrnuje dva základní procesy:
  Naučit se naslouchat a začít si uvědomovat vlastní myšlenky
a pocity (např. týkající se klienta).
  Naučit se, kdy a jak toto uvědomování sdělovat (klientovi).
Kongruenci lze připodobnit k plameni ve středu kouře. V naší kultuře jsme se naučili dávat přednost vyjadřování logických, viditelných
stránek naší osobnosti před vyjadřováním svých niterných pocitů –
zkrátka „rozum“ je lepší než „emoce“. Kouř je to, čím zahalujeme
pravou podstatu, to jsou ta slova, která mají odvést pozornost od
nás samých. Plamen, to jsou naše emoce, které skrýváme a odhalujeme jen zřídka. Následující cvičení by nás mělo vést k prozkoumání rozdílů mezi „kouřem“ a „plamenem“.
CVIČENÍ
1. Utvořte skupinky po třech nebo po čtyřech a jeden po druhém
povězte ostatním ve dvou nebo třech minutách o někom, kdo vám
šel (pokud možno v minulosti) na nervy.
2. Nyní se, zase jeden po druhém, zaměřte na svůj vlastní zážitek.
Ostatní členové skupiny použijí empatii, aby vám pomohli dostat
se do co nejtěsnějšího kontaktu s vlastními zážitky.
Například od:
„Byl to arogantní zmetek.“
k:
„Nikdy neposlouchal, co mu říkám. Připadal jsem si docela
bezmocný. Byl jsem pokaždé tak rozčílený a navztekaný, že
jsem vůbec nedokázal ještě argumentovat.
19
Akceptace = Bezpodmínečné kladné přijetí
Ze všech stěžejních podmínek je nejtěžší právě toto popsat a možná je i nejtěžší toho dosáhnout. Ke zprostředkování některých kvalit obsažených v bezpodmínečném kladném přijetí se užívají slova
jako „přijímání“, „neodsuzování“, „oceňování“ a „úcta“. (Tolan)
Akceptovat druhého znamená, zjednodušeně, přijmout jej takového jaký je. Takového přijetí je schopen ten, kdo je kongruentní.
Bezpodmínečné přijetí neznamená, že případně souhlasíme s nevhodnými nebo neakceptovatelnými činy toho, s kým jsme v kontaktu. Pro pochopení příklad kněze, který chodí na „duchovní útěchu“
k vrahovi do vězení. Kněz nesouhlasí s činem, který vykonal, a ví,
že je správné, aby byl potrestán. Zároveň však je schopen přijmout
druhého jako lidskou bytost, která se ocitla v mezní situaci, a této
lidské bytosti jde pomoci nést svůj úděl.
Bezpodmínečné kladné přijetí znamená víru, že každý člověk má
své důvody pro všechno, co dělá. Veškeré lidské úsilí je snahou sladit potřeby organismu se strukturou self způsobem, který je pro
danou osobu v daném okamžiku tou nejlepší možností. (Tolan)
Než akceptujeme druhé, musíme dosáhnout jistého stupně sebepřijetí.
CVIČENÍ
1. Napište na papír tři vlastnosti, kterých si u sebe ceníte, a tři, s nimiž nejste příliš spokojeni. Nečtěte dál, dokud to neuděláte.
Žádná z těchto vlastností není skutečně „dobrá“ nebo „špatná“.
Každá má potenciál být tvořivá nebo destruktivní, kladná nebo
záporná. Každá má svou svrchní a spodní stranu či stinnou a světlou stránku. Vezměte si například soutěživost. Světlou stránkou
soutěživosti je usilování o vynikající výsledky, vysoké standardy,
o zařazení mezi nejlepší. Stinnou stránkou je touha porážet nebo
srážet druhé.
2. Podívejte se na svůj seznam a zvažte světlé a stinné stránky každé z vašich vlastností. Pokud je to možné, udělejte to ve skupince,
protože druzí vám možná pomohou spatřit nástrahy ve vlastnostech, kterých si u sebe ceníte, a kladný potenciál těch, které se
vám nelíbí.
20
3 VYROVNÁVÁNÍ SE S ŽIVOTNÍMI
SITUACEMI
Co je situace? Situací označujeme povšechně přítomný stav, souhrn
podmínek, poměry, postavení, systém vztahů.
Člověk se v situacích nejenom „ocitá“, ale je také schopen je ovlivnit.
3 stupně ovládání situací:
 1) Subjekt je závislý na událostech života, zasahuje minimálně,
pasivně přijímá řídící podněty.
 2) Organizuje události jen jako části celkového dění, tj. snaží
se ovládnout jen jednotlivé situace, a vynakládá značné úsilí
až násilí.
 3) Přetváří situace s dlouhodobou perspektivou, je orientován
v širších souvislostech, kontinuitě a je účelně iniciativní, je autorem situací.
Významné složky pro roli aktéra v situaci:
  Hloubka a rozsah porozumění situaci (identifikace činitelů
jejich vztahů, interpretace příčin, prognóza dění)
  Znalosti a dovednosti potřebné k činnosti v situaci, k řešení
daného typu situace (např. snaha proti lenosti, nešikovnosti…)
  Zaměření a tendence (např. pozorování situace nebo její uskutečňování), zde hraje roli hodnotový systém, důležitost
situace pro aktéra, význam, který ji přikládá
  Cíl a program, plán činnosti, podle nějž aktér v situaci postupuje, vyvíjí se, mění (např. ochraňování stávajících nebo vytváření nových produktů)
  Motivace činností v situaci
  Osobnostní charakteristiky trvalejšího rázu, jako jsou rysy
osobnosti, schopnosti odolávat zátěži, vytrvalost, sebedůvěra
i charakteristiky vzniklé na základě činnosti a zkušeností ze
situací minulých (sebepojetí, očekávání, doznívající afekty)
  Hodnocení kauzality a ovladatelnosti dění (např. pěstitel,
lékař, řidič, trosečník)
  Pozice vůči činitelům situace, tj. závislost nebo vedoucí
pozice (např. nadřízený-podřízený, učitel-žák)
  Vázanost aktéra vůči vlastním intencím, společenským normám, etickým a estetickým principům (např. provinilec-soudce)
  Vzájemné vztahy mezi více aktéry stejné situace (např. profesní a jiné vztahy na pracovišti)
21
  Aktérem produkované činitele, děje ze situací minulých i imaginárních (např. osobní významné nástroje, stoupenci aktéra
„přivedení“ do situace)
Aktér v situaci může být buď v rovnováze se situací, nebo ve stavu
určité nerovnováhy, až vychýlení, či dokonce konfliktu, kdy začínají na sebe působit rozporné činitele situace, vytváří se napětí
a dochází k oživení dynamiky situace, tvůrčí aktérské role. Přehnané vychýlení může však aktérovu roli oslabovat.
Každá situace je proměnná, prodělává vývoj. Má etapy:
  nástupu,
  prudkého růstu,
  zvolnění,
  deprese,
  zanikání.
Termín psychická zátěž v sobě obsahuje hledisko jednoty vnějších
vlivů a vnitřních podmínek ― to znamená (zcela logicky a nic nepochopitelného v tom není), že vždy je někdo zatížen něčím.
3.1 ŽIVOTNÍ SITUACE, NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ
SITUACE
Proč se zabývat životními situacemi (událostmi), když člověk celý život
žije v situacích, když jsou pro něho stejně přirozené jako voda rybě? Je
to (jak uvádí Janečková, in Payne) ze dvou zásadních důvodů:
 1) Nelze je pominout, studujeme-li nebiologické faktory zdraví
a nemoci, protože se s nimi setkává každý člověk ve všech
etapách svého individuálního života. Jsou spojeny se stresem
a s jeho důsledky pro duševní či fyzické zdraví. Prožité životní
události představují důležitý rizikový faktor z hlediska zdraví
a ovlivňují celkovou kvalitu života člověka. Ptáme se, které
životní události jsou důležité a jak působí na zdraví člověka.
 2) Prostřednictvím životních událostí se setkávají jednotliví
členové společnosti se změnami odehrávajícími se na mikroúrovni společnosti jako procesy politické, ekonomické a sociální transformace. Ptáme se, které společenské změny a jak
ovlivňují kvalitu života jednotlivců, které sociální skupiny
jsou ohroženy více a které méně, kdo zůstává a kdo ztrácí.
Životní události představují takové situace nebo okolnosti v životě
člověka, které objektivně znamenají nějakou více čí méně zásadní
změnu v každodenní rutině.
22
Jsou to jakési životní křižovatky, které mění směr v trajektorii života. Životní události jsou součástí individuální životní zkušenosti,
mění život jednotlivce, vstupují do jeho sociálních vztahů a ovlivňují psychický stav. Subjektivně jsou velmi intenzivně prožívány
a doprovázeny složitými psychickými procesy popsanými v literatuře jako zvládání (coping), reakce na stres, reakce na závažné onemocnění nebo ztrátu, posttraumatický syndrom nebo životní krize.
V roce 1967 se Holmes a Rahe pokusili kvantifikovat množství stresové zátěže obsažené v konkrétních náročných životních situacích.
Zde uvádíme výběrově pro větší názornost:
NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE - SPOUŠTĚČE STRESU
Škála sociální readjustace (HOLMES, RAHE 1967)

 Úmrtí manžela (manželky) 100

 Rozvod 73

 Oddělení manželů, rozpad manželství 65

 Smrt příslušníka rodiny 63

 Osobní poranění či nemoc 53

 Svatba 50

 Výpověď z práce 47

 Odchod do důchodu 45

 Těhotenství 40

 Sexuální potíže 39

 Manželské hádky 35

 Změny v pracovní zodpovědnosti 29

 Syn či dcera opouští dům 29

 Potíže s příbuzenstvem ze strany partnera 29

 Vynikající osobní výkon 28

 Nesnáze s vedoucím 23

 Změny v pracovní době či podmínkách 20

 Změny v sociální činnosti 18

 Změny ve spánkových návycích 16

 Změna v počtu scházejících se rodinných příslušníků 15

 Prázdniny 13

 Vánoce 12

 Malý přestupek zákona 11
23
Vztah mezi vysokou stresovou zátěží v důsledku prožitých životních
událostí a propuknutím fyzického a psychiatrického onemocnění
byl prokázán v řadě studií jak samotnými autory škály, tak i jejich
následovníky. Byla zjišťována souvislost mezi zvýšeným výskytem
životních událostí a výskytem takových chorob, jako je infarkt myokardu, rakovina, vředová nemoc, diabetes, kožní onemocnění nebo
komplikace v těhotenství. Zvlášť významná se jeví souvislost mezi
životními událostmi a propuknutím psychiatrického onemocnění,
jako je deprese, případně sebevražedné chování.
Vztah mezi prožitými událostmi a propuknutím nemoci není přímočarý. (Janečková) Další výzkumy prokázaly, že škála sociálního přizpůsobení Holmese a Raheho není dostatečně citlivá v tom smyslu,
že nebere v úvahu přizpůsobení. Na vnímání události záleží, v jakém kontextu se odehrává. Některé události tak dostávají pozitivní
znaménka.
Životní události a kvalita života
Dle Janečkové může životní událost z hlediska kvality života znamenat:
  změnu perspektivy (relativizace, přehodnocování, pohled z jiného úhlu);
  změnu hodnot (ztráta hodnot starých a hledání nových);
  změnu smyslu života (životních cílů, priorit a přání – původní
směřování se už nenaplní, hledání nové životní náplně, poslání);
  zabrždění rozvoje a stagnaci (pozornost a energie se soustřeďuje na zvládnutí, vyrovnání se, adaptaci související
se životní událostí, dřívější životní úkoly ztrácejí svůj smysl,
chybí motivace);
  vážné ohrožení zdraví (nemoc sama je životní událostí, životní
události zvyšují riziko onemocnění).
3.2 ZVLÁDÁNÍ ŽIVOTNÍCH SITUACÍ,
POSÍLENÍ OSOBNOSTI, VŮLE
Pro zvládání životních událostí (coping) jsou důležité vnitřní faktory. Sem patří především osobnost jedince, která může vysvětlit,
proč se někteří lidé dostávají do stresogenních událostí a jiní nikoli
nebo proč někteří lidé reagují na životní události právě určitým
způsobem, který vede k propuknutí příznaků nemoci. Jde o vrozené dispozice i zkušenost, tedy dovednosti, které jedinec získal
v průběhu svého života při zvládání různých stresových situací – hovoříme o tzv. coping resources. Vulnerabilitu (duševní zranitelnost)
osobnosti zvyšuje absence intimního vztahu a nedostatek sebevě-
24
domí, které při setkání se životní událostí vyvolávají pocit beznaděje a přispívají ke vzniku deprese. (Janečková)
Sociální situace jako stresor
Základní rysy sociální fobie:
  strach ze zkoumavých pohledů jiných osob,
  výrazný a přetrvávající strach ze situací, ve kterých se mohou
objevit rozpaky, obavy nebo ponížení,
  vyhýbání se obávaným situacím,
  strach je nadlimitní a vyvolává distres.
BLUDNÝ KRUH SOCIÁLNÍ FOBIE
ztráta sebedůvěry
při styku s lidmi
ztráta sebedůvěry
při styku s lidmi
snižování sebevědomí
vyhýbání se lidem
pokles sociálních
dovedností
CVIČENÍ
Uveďte na list papíru situace, se kterými se nejčastěji setkáváte
a které vnímáte jako nepříjemné nebo ohrožující. Seřaďte je podle
intenzity negativního zážitku.
Významný teoretický rámec pro porozumění mechanismu zvládání
náročných situací, které jsou součástí lidského života, vytvořil Aron
Antonovsky svým modelem salutogeneze. Jeho pojem „smysl pro
koherenci“ (sense of koherence – SOC) je třeba chápat jako určitý
zdroj obsažený v jedinci nebo i kolektivu, který přispívá k úspěšnému zvládnutí rizik (stresorů, patogenních faktorů) a podporuje
v člověku zdravé prvky (salutory).
Člověk se silným SOC:
  chce stres zvládnout,
  je motivován,
25
  rozumí situaci,
  má zdroje,
  má kontrolu nad svým životem.
Takový člověk získal opakovanou životní zkušenost, že svět mu dává
smysl, a to v rovině emocionální, kognitivní i instrumentální. (Janečková)
Sociální opora ve zvládání životních situací
Sociální oporu můžeme definovat jako soubor vztahů, které jedinec percipuje v komunikační síti jako subjektivně významné pro
zachování vlastní identity a psychické rovnováhy. (Koubelková, in
Lašek) Je možno ji také v širším pojetí vymezit jako „pomoc, která
je poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové
situaci“. (Křivohlavý, in Lašek)
Se sociální oporou souvisí i příslušnost k sociální vrstvě. Čím vyšší
má člověk postavení v sociální hierarchii, tedy čím vyšší je jeho socioekonomický status, tím méně je vystaven negativním událostem
a tím více má sociálních, psychologických a ekonomických zdrojů,
aby takové události zvládl. (Janečková)
Člověk je recipročně závislý na druhých. Jedním ze základních mechanismů, udržujících jedince v duševní balanci ve smyslu života ve
společnosti, je také sociální opora.
Sociální opora může fungovat jako nárazník (buffering, Bakal, in Lašek) proti negativním účinkům stresu, má tedy tlumící efekt, nebo je
možné se setkat s pojetím, že sociální opora je neustále kolem nás,
je nám poskytována lidmi v našem okolí a má charakter sociální sítě.
Sociální opora se vyskytuje v několika variantách, jde o oporu:
  nabízenou,
  vyhledávanou,
  volenou,
  poskytovanou,
  získanou a vnímanou,
  odmítanou.
Z toho vyplývá, že při hodnocení sociální opory je možno sledovat
jak typ, tak zdroj opory, kterého jedinci využívají ke zvládání problémových situací. Podpůrnými zdroji mohou být neformální sociální skupiny, rodina, přátelé, spolužáci, příbuzní, učitelé atd., s nimiž
je jedinec ve vzájemné interakci a kteří jsou osobně důležití pro
něj samého a tvoří součást jeho sociálního světa.
Newcomb a Keefe (in Lašek) sociální oporu definují jako: „vzájemně
protkanou síť interpersonálních vztahů, které zajišťují pocit a pro-
26
žitek společenství, pomoci, podpory, vazby, připoutání a emočního
nasycení individua“.
Schopnost vyrovnávat se se životním situacemi souvisí se sebeúctou. Sebeúcta je to, co nám pomáhá prosadit se ve společenstvích
lidí, dokázat prosadit svoji pozici. Sebeúcta je vnímána i okolím.
Sebeúctě se „učíme“ v průběhu socializace a má na ni podstatný
vliv sociální opora. Jedinec s vyšší sociální oporou popisuje sám
sebe pozitivněji než druhý s menší oporou. Je zde zdůrazňována
role druhých lidí ve vývoji vlastního sebevnímání.
Byla také zjištěna korelace mezi sebeúctou a sociální konformitou:
ten, kdo je konformní s tradičními hodnotami, vnímá vyšší sociální
oporu od významných druhých.
Konformní jsou více prediktabilní, důvěryhodní a více harmonují
s tradičními sociálními normami.
Velmi důležitým zjištěním je i skutečnost, že raná sociální opora je
lepším prediktorem pozdější sebeúcty více než raná sebeúcta. To
reprezentuje vitální roli sociálního okolí na sebeúctu.
Autoři uzavírají: Individua se definují v termínech odpovědí druhých, které vzbudí svým chováním. Malá sociální opora vede k malé
konformitě a malé sebeúctě. Vysoká sociální opora vysoce koreluje
s vysokou sebeúctou, větší společenskostí a větší sociální konformitou. Tyto konstrukty se ukázaly stabilní v průběhu 12leté periody,
kdy byly zkoumány. (Lašek)
Ke schopnosti zvládat životní situace patří také schopnost „demytizace“ názorů, se kterými se setkáváme ve svém okolí a které jsme
přijali za své. Tyto názory – mýty nám brání v efektivním a aktivním
postoji k dané situaci. Znemožňují aktivizaci našich schopností.
Iracionální postoje vedoucí k pocitům méněcennosti:
  Nikdy nesmím vypadat hloupě.
  Všichni mě musí mít vždy rádi.
  Musím být v životě stále šťastný a v pohodě.
  Nikdy nemám mít úzkost nebo napětí.
  Život musí být fér.
  Abych byl šťastný, musím být úspěšný ve všem, s čím se
setkám.
  Pokud udělám chybu, znamená to, že jsem k ničemu.
  Pokud se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá
rád.
  Nemohu žít bez blízkého člověka.
  Moje hodnota závisí na tom, co si o mně myslí ostatní.
  Musím být dokonalý (stoprocentní, bezchybný).
27
CVIČENÍ: Změna iracionální myšlenky (přerámování)
Náročné životní situace jsou velmi často spojeny s konfliktem.
K jeho řešení můžeme použít následující strategie. Tabulka také
ukazuje, jaké výsledky mohou být s různými strategiemi očekávány.
SROVNÁNÍ PĚTI PŘÍSTUPŮ KE ZVLÁDÁNÍ KONFLIKTU
SPOLUPRÁCE
KONFRONTACE
VÁŠ CÍL
Prosadit svou
Vyřešit problém
spolu
VÁŠ POSTOJ
ZDŮVODNĚNÍ
„Já vím, co je
nejlepší a správné.
Opovažte se to
zpochybnit!“
Je lepší někomu
šlápnout na kuří ok,
než se vzdávat našich
velkých cílů.
„Toto je moje
stanovisko, jaké je
vaše?“
Názory obou stran
mají stejnou
důležitost (ne však
nutně platnost). Je
třeba klást stejný
důraz na kvalitu
řešení i na spravedlivý
postup.
„Jsem odhodlán/a
hledat s vámi
optimální řešení.“
„Co říkají fakta?“
Máte pocit vítězství
a zadostiučinění,
avšak druhá strana je
poražena a ponížena.
win/last
Problém se s největší
pravděpodobností
uspokojivě vyřeší.
win/win
VYHÝBÁNÍ SE
Problémy se zpravidla
nevyřeší, což působí
dlouhodobou frustraci.
ÚSTUP
Nesouhlas je sám
o sobě špatný
a nežádoucí,
protože vyvolává
napětí.
Nemít s tím nic
společného
Jenom nikoho
nenaštvat,
nikoho se
nedotknout
„Já tu vlastně
nejsem důležitý.“
Udržování harmonických vztahů je vůbec
nejdůležitější.
Druhá strana vás
patrně začne
zneužívat.
KOMPROMIS
„Jsem neutrál.“
PRAVDĚPODOBNÝ
VÝSLEDEK
Rychle nalézt
řešení, s nímž
bychom mohli
žít
„Skončeme to, abychom se co nejdříve
mohli vrátit
k práci.“
Protahované konflikty
odvádějí lidi od práce
a zbytečně otravují
atmosféru.
Účastníci budou
nepodmiňováni hledat
příště oportunní,
přijatelná a účelová,
spíše než účinná
a trvalá řešení.
„Musím si to rozmyslet.“
„To není moje věc.“
„Ať se starají jiní!“
Postupné řešení konfliktu předpokládá:
  oddělit lidi od problému (vypořádat se s emocemi, pod kontrolou je záměrně ventilovat),
  zaměřit se na zájmy, a ne na pozice,
  vytvořit alternativy a varianty postupu a řešení,
28
  požadovat, aby se výsledek co nejvíce shodoval se zásadami
optimálního řešení konfliktu.
Souhrn
Konflikt sám o sobě není ani dobrý, ani špatný. Je každodenní součástí interpersonálního vztahu mezi rodiči a dětmi, sourozenci,
milenci nebo spolupracovníky. Konflikt je dynamický, mnohovrstevnatý, negativně v něm působí nejistota, strach, agrese, úzkost aj.
Emocionální inteligence ve zvládání náročných situací
V první části textu jsme si uvedli pět základních složek emoční inteligence:
  Sebeovládání – zvládání a kontrola citů,
  Sebeuvědomění – znalost sebe, svých emocí a regulace svého
chování,
  Motivace – schopnost využít emočního potenciálu pro dosahování cílů,
  Sociální dovednosti – navazování a udržování společenských
vztahů,
  Empatie – vnímání emocí druhých a následná regulace chování
k nim.
Pokusme si vysvětlit, jak každou z uvedených složek aktivně zapojit do zvládání náročných situací. Víme, že každý z nás vykazuje jistou míru schopnosti vnímat životní situace jako více či méně
náročné. Že také v různé míře disponujeme schopnostmi, jak se
s životními situacemi vyrovnávat. Míra schopnosti je závislá i na
emoční inteligenci, kterou si vytváříme během svého života a na
kterou působí řada společenských (rodina, blízcí, kamarádi, škola,
zaměstnání aj.) a psychických (osobnostní charakteristika, intelekt,
temperament, zvnitřněné zkušenosti, volní vlastnosti aj.) faktorů.
Hewstone a Stroebe (str. 601, 602) se zabývají otázkou, jak lze vysvětlit interindividuální rozdíly reakce na zátěž. Tedy jak je možné, že se stejnou situací (stresem) se vyrovnávají někteří lidé lépe
než jiní. Na základě výzkumu prezentují názor, že „psychologický
stres je zvláštním vztahem mezi osobou a prostředím, který jedinec hodnotí jako zatěžující či přetěžující jeho zdroje a ohrožující
jeho duševní pohodu.“ Ze zmíněného je jasné, že každý jedinec vyhodnocuje situaci jinak, tzv. po svém. Právě v tomto hodnocení se
projevují všechny zkušenosti z ontogenetického vývoje. Přesto však
lze nacházet cesty ke zvládání, které působí univerzálně a do velké
míry dávají návody, jak nastalé situace řešit. Je tomu tak i proto,
že u velké části situací, které nás vyvádí z míry, nacházíme stejný
společný jmenovatel. Jako příklad lze uvést nejistotu v komunikaci s nadřízenými, neujasněné primární vztahy nebo nedostatečnou
míru zodpovědnosti za svá rozhodnutí.
29
Jak tedy využít již deklarované složky emoční inteligence?
Sebeovládání je spojeno se zvládáním (coping). Jsou to strategie,
které jedinec používá ke zvládnutí stresové situace a negativních
emočních reakcí, jež tato událost vyvolala. Hewstone a Stroebe
(str. 602) rozlišují dvě formy zvládání: zvládání zaměřené na problém a zvládání zaměřené na emoce. A uvádějí dále, že zvládání zaměřené na problém je instrumentální chování směřované ke
snížení či odstranění hrozby (např. zvýšení pracovního nasazení
a úsilí při ohrožení termínu dokončení práce). Zvládání zaměřené na
emoce má za cíl snížit emoční stres. V takových situacích využíváme emoční inteligenci, např. přehodnotíme situaci jako méně stresovou (s ohrožením termínu jsem se setkal několikrát a vždy jsem
nastalou situaci zvládl, vím na koho se obrátit). V tomto typu zvládání také využíváme své sny a přání. Mohu se také pokusit „uklidnit
své nervy“ požitím uklidňujících léků, alkoholem nebo cigaretou.
Roth a Cohen (in Hewstone, Stroebe, str. 602) uvádějí jako druhou
dimenzi zvládání konfrontaci versus vyhýbání. „Jedinec může své
emoce konfrontovat (např. tím, že přehodnotí situaci nebo se svěří
příteli); může se také konfrontaci vyhnout použitím takových strategií, jako je popření, rozptýlení nebo snění.“
CVIČENÍ:
Promyslete modelové situace, ve kterých může k takovému způsobu
řešení docházet. Pokuste se predikovat možné dopady řešením situace uvedenými strategiemi.
Sebeuvědomění. Ke zvládání pomocí sebeuvědomění přispívají
zdroje zvládání (coping resources): Vnější (např. sociální opora)
a vnitřní (např. optimismus) zdroje, které může jedinec využít ke
zvládání nároků zásadní události. Intrapersonální zdroje zahrnují
fyzické zdroje, jako je zdraví a energie, psychologické zdroje, jako
je optimismus či pozitivní sebepojetí, schopnosti, jako je řešení
problémů a sociální dovednosti. (Hewstone, Stroebe, str. 603) Sebeuvědomění souvisí se schopností introspekce (tedy vhledu do sebe
sama) a z ní vyplývající možnosti okamžitého posuzování svých
emočních zdrojů ke zvládání situací. Sebeuvědomění posiluje míru
kontroly, kterou má jedinec nad danou situací. Míra kontroly reguluje také účinnost strategie zvládání. Strategie zvládání zaměřeného
na problém jsou účinnější v situacích, nad kterými má jedinec poměrně velkou kontrolu. Strategie zaměřené na emoce jsou účinnější v situacích, nad kterými má jedinec velmi malou kontrolu. Tedy
sebeuvědomění nám pomáhá aktivizovat vnitřní zdroje v zátěžových situacích, jejichž obtížnost je dána nepředvídatelností vývoje.
Za takové situace lze označit všechny, ve kterých hraje rozhodující nebo výraznou roli angažující se člověk. Zjednodušeně, u mechanismu lze předpokládat selhání při určitém druhu dlouhodobé
zátěže. U člověka je vždy předpoklad jeho chování v rovině více
či méně věrohodné hypotézy, na aktuální způsob lidského chování
30
má vždy vliv mnoho nepředvídatelných faktorů. Je také prokázáno
(Hewstone, Stroebe, str. 606), že konfrontace s vlastními emocemi
se pojí k lepšímu přizpůsobení než vyhýbání a na stranu druhou
není dobrou strategií tzv. ruminace, tj. příliš intenzivní přemýšlení
o vlastních emocích. Ruminující jedinci se pasivně soustředí na své
symptomy stresu a význam a důsledky těchto symptomů, místo aby
své emoce aktivně propracovali. Sheiver a Carver (in Hewstone,
Stroebe, str. 606) uvádějí jako věrohodné, že optimistická povaha
pomáhá lidem vyrovnávat se se zásadními životními událostmi. Klíčovým faktorem optimismu je, že optimisté věří, že mají kýžený cíl
ve svém dosahu, spíš než pesimisté. Větší optimismus se také pojí
s větším využitím aktivního zvládání.
Motivace vycházejí z míry sebeuvědomění. Motivace jsou totiž závislé na emocích, které pociťujeme v případě neúspěchu. Weinerova (in Hewstone, Stroebe, str. 264) atribuční teorie motivace dává
do souvislosti pociťované emoce s příčinou určitého selhání jedince. Dejme tomu, že jste neuspěli ve výběrovém řízení na práci, která vás zajímala a po které jste toužili. Důležité pro vaše další motivace k novým pohovorům bude to, co považujete za příčinu svého
selhání. Řekněme, že vaši pozornost odvedly zájmové aktivity nebo
povinnosti v rodině. Zde se budete nejspíš cítit provinile – mohli jste
upravit čas tak, aby neohrožoval vaši přípravu. Co když své selhání
připíšete nedostatečným intelektovým schopnostem? V tom případě pocítíte nejspíš pocit zahanbení. Jestliže své schopnosti považujete za něco neměnného, pak také pocítíte bezmoc a očekávání, že
při příštím pohovoru znovu neuspějete. Weiner tvrdil, že způsob,
kterým událostem přisuzujeme příčiny, může ovlivnit naše pocity,
ale i to, že některé emoce se mohou objevit i bez procesu myšlení.
Emoce tak silně ovlivňují vaše motivace (v našem případě k další
přípravě nebo rozmýšlení o jiném typu zaměstnání).
Sociální dovednosti. Víme, že člověk, jako společenský tvor, se
nemůže obejít bez ostatních lidí, bez vazeb, které si budujeme po
dobu svého života. Výsledkem této snahy je také afiliace (navazování těsného kontaktu, vztahu, potřeba přilnutí, sdružování). Afiliace dokáže redukovat úzkost, vyrovnávat se se zátěžovou situací.
Přítomnost druhých však také může zvyšovat úzkost a stres. V takových situacích totiž dochází k zrcadlení emočních projevů (emotional contagion, nevědomé napodobování výrazu tváře a pocitů
jiného člověka). (Hewston, Stroebe, str. 426) Z uvedeného vyplývá,
že každý jedinec má jednak touhu sbližování (zvláště v zátěžových situacích), zároveň však je schopen svým chováním ovlivňovat
emoční naladění určitého společenství. Afiliace pomáhá redukovat
stres. Svědčí o tom případy sociální pomoci. Potřebu přilnutí výrazně podporuje přátelství, které je nutné chápat jako vztah, jako
reciproční (vzájemně výhodný) vztah. Tato reciprocita se projevuje
v ochotě pomáhat si, podporovat se navzájem, v neposlední řadě
se respektovat.
31
„Reciprociprocita (vzájemnost): Základní pravidlo ve vztazích,
na jehož základě jedinec může očekávat zisky například v podobě
statusu, přitažlivosti, podpory a lásky podle míry, v níž tyto zisky zajišťuje druhému či druhým jedincům ve vztahu.“ (Hewstone,
Stroebe, str. 434)
„Teorie spravedlnosti (Equity theory): Předpoklad, že spokojenost
je funkcí poměru výsledků ke vkladům ve srovnání s partnerem ve
vztahu a že v případě, kdy se jedinec ocitne v situaci, již nevnímá
jako spravedlivou, se bude snažit o nastolení rovnováhy.“ (str. 435)
Empatie. Této důležité dovednosti jsme věnovali prostor v 1. kapitole. K doplnění uveďme definici Hewstone, Stroebe (str. 190)
emocí, které jsou centrem zájmu empaticky vnímajícího člověka:
„Původně používané synonymum k termínu pocit, v moderním pojetí se jedná o hypotetický konstrukt označující reakce organismu
na významné události. Uvádějí se následující složky emocí: fyziologické nabuzení, motorické projevy, jednání a subjektivní prožitek.
Shrnutí: Emocionální inteligence, projevující se v uvedených složkách vytváří pevnou osobností strukturu jedince. Jedinec, který je
si vědom sám sebe, svých schopností, který je podpořen sociálními
kontakty a sdílí sociální oporu, je daleko vnímavější k příčinám konfliktů a náročných situací, do kterých se dostává. Tato schopnost
mu také umožňuje nalézat vhodné strategie zvládání konfliktů tak,
aby nejenom co nejméně poškodily jeho samého, ale aby zároveň
zanechaly prostor pro další nekonfliktní vztahy.
Vůle
Cílem této podkapitoly je motivovat k zamyšlení. O vůli totiž míváme vcelku jednoduchou představu. Že je to naše schopnost měnit sebe, věci a lidi kolem sebe, činit to, do čeho se nám nechce
nebo se zdá zbytečné. Už tyto příklady hovoří o tom, že pracujeme
s chybnou představou, že „vůle“ je totožná se „silou vůle“.
Při vysvětlování vůle musíme začít u odpovědnosti. Jedno japonské přísloví praví: „Vědět a nejednat znamená vůbec nevědět.“ Samotné vědomí odpovědnosti není totožné se změnou; je to pouze
první krok v procesu změny. Aby se člověk změnil, musí nejprve
přijmout odpovědnost: musí se zapojit do nějaké činnosti. Samotné
slovo „odpovědnost“ označuje tuto schopnost: „odpověď“ + „dovednost“, to znamená dovednost odpovídat. Změna je náplní psychoterapie (nebo také práce sociálních pracovníků) a terapeutická
změna se musí vyjádřit činností – nikoli věděním, zamýšlením nebo
sněním. (Yalom) Z těchto prvních kroků v poznávání vůle je nám
jasné, že vůle je spojena s aktivitou, aktivním přístupem k sobě při
vědomí odpovědnosti za sebe i za druhé.
Yalom pokračuje v úvaze dále. Jednání má dvě stránky: jeho opak,
nepřítomnost jednání – například, nejednat ze zvyku, nepřejídat se,
nezneužívat druhé, nebýt nečestný – může být opravdu důležitým
32
jednáním. A terapeut (sociální pracovník) musí usilovat o jednání.
(Yalom) To je například činnost, kterou vůči klientům vykonáváte
s cílem udržovat jejich soběstačnost a sebeobslužnost. Také zkušení sociální pracovníci dobře vědí, že pokud chtějí dosahovat hmatatelných výsledků, mohou předstírat, že sledují jiné cíle. A když
ani tento způsob ponoukání k činnosti nepomáhá, ztrácí sociální
pracovník (pečovatel) trpělivost a začíná svůj pohled upínat k vůli
a jednání přímo, místo aby se na ně díval potají – tak jak se to učil.
„Musíte se snažit“, „Lidé si musí pomoci sami!“ – tento typ intervencí se zřídka uvádí v kazuistikách. Jsou zcela důvěrné. Přesto
jsou běžné; každý terapeut (sociální pracovník) takové myšlenky
má a nejrůznějším způsobem je klientovi předává. (Yalom)
Pokud sociální pracovník tyto výzvy vysílá nepřímo nebo přímo je
sděluje – ke komu mluví? K jaké součásti, složce osobnosti klienta?
Asi se nám chce říci – „přeci k jeho vůli“.
Pokusme se tedy, díky Yalomovi, porozumět této části naší psychiky. Je to duševní činitel, který proměňuje vědomí a poznání na
činnost, je to most mezi touhou a činem. Je to duševní stav, který
předchází činu (Aristotelés). Je to duševní „orgán budoucnosti“ stejně jako paměť je duševním orgánem minulosti (Arendtová). Je
to moc spontánně začít řadu postupných věcí (Kant). Je to sídlo
vůle, „odpovědný hybatel“ uvnitř (Farber). Je to přijetí odpovědnosti – v protikladu k vědomí odpovědnosti. Je to ta část psychické struktury, která má „schopnost činit a realizovat rozhodnutí“
(Arieti). Je to síla skládající se jak z moci, tak z touhy, „realizátor
snahy“, „hnací síla činnosti“. Tomuto psychologickému konstruktu
přiřazujeme označení „vůle“ a jeho funkci „volní úsilí“.
Mluvili jsme o spojení vůle se zodpovědností. Vůle je také nerozlučně
svázána se svobodou, v čemž tkví také jeden z jejích hlavních rozporů. Nedává příliš smysl hovořit o nesvobodné vůli, pokud ovšem,
tak jako Hobbes a Spinoza, nepozměníme význam slova vůle tak, že
se stane spíše iluzorním subjektivním stavem než skutečným sídlem
vůle. Pro další rovinu vysvětlení vůle můžeme zamířit do lingvistiky.
Mnozí si všimli bohatých konotací slova „vůle“. Zahrnuje odhodlání
a nasazení – „I will do it“. [„Udělám to.“ Anglické slovo „will“ –
„vůle“ ve funkci pomocného slovesa vyjadřuje budoucí čas a v některých případech i volní odhodlání, tj. „Udělám to, protože jsem
se rozhodl a chci to udělat.“ Jako plnovýznamové sloveso znamená
„will“ chtít, přát si, být něčí vůlí.]
Poslední vůle a závěť jsou posledním pokusem člověka vrhnout se
do budoucnosti.
Pro práci s vůlí u klientů je užitečný Farberův přístup (in Yalom).
Farber rozděluje vůli na dvě oblasti:
  První oblast vůle není prožívána vědomě v průběhu události
a musí se na ni usuzovat zpětně; dá se říci, že tato oblast je
33
nevědomá. Farber tvrdí, že důležitá rozhodnutí v životě se
vědomě jako rozhodnutí neprožívají. Vlastně teprve posléze
dokáže člověk usoudit, že vlastně učinil rozhodnutí. Tato oblast vůle člověka pohání, ale vymyká se okamžitému a přímému pozorování.
  Druhou oblastí vůle je vědomá složka: je prožívána v průběhu události. Člověk může bez velkých potíží popsat její
přítomnost, tvar a velikost. Tato druhá oblast vůle směřuje
k nějakému konkrétnímu objektu (na rozdíl od první, která je
pouze pohonem) a svou podstatou je utilitární: „Dělám toto,
abych dostal tamto.“ Cíl této oblasti vůle je znám od samého
začátku (např. zhubnout, změnit interpersonální styl nebo absolvovat školu).
K těmto dvěma oblastem se v praxi musí přistupovat odlišně. Ke
druhé oblasti vůle se přistupuje skrze nabádání a odvolání se na sílu
vůle, úsilí a odhodlání. První oblast je těmto nařízením nepřístupná
a musí se k ní přistupovat oklikou. Vážný problém nastává, pokud
člověk použije nabádací techniky z druhé oblasti na činnosti z oblasti první. Zde je několik příkladů:
Mohu volně usilovat o poznání, ale nikoli o moudrost; o to, jít si
lehnout, ale nikoli spát; jíst, ale ne hladovět; o pokoru, ale ne o poníženost; o úzkostlivost, ale ne o ctnost; o sebeprosazování, ale ne
o chrabrost; o touhu, ale ne o lásku; o politování, ale ne o soucit;
o blahopřání, ale ne o obdiv; o religiozitu, ale ne o víru; o čtení, ale
ne o pochopení.
3.3 AGRESE A STRACH V KONTEXTU
SOUČASNÉHO ZPŮSOBU ŽIVOTA
Krech, Crutchfield a Ballachey (in Lašek) definují agresi jako: „útok
na překážku nebo barieru na cestě k uspokojení potřeby nebo na
podnět či osobu, na kterou se agrese přesunula.“
Čáp a Dytrych (1968) soudí, že „agresivní chování je takové, které
škodí nějakému organismu nebo objektu, který ho zastupuje.“
Lidská agrese se vysvětluje různě: Freud se např. domníval, že lidé
čerpají svoji energii nejen z libida (vychází z oblasti Eros), ale i z de struda, které vychází z oblasti Thanatos ― což je řecký bůh smrti a ve
Freudově pojetí je agresivita naplněná právě destruktivní energií.
Velmi populární byla teorie K. Lorenze. V roce 1950 přišel s názorem, že agrese je důsledkem vrozených, genetických faktorů,
které vyvolávají automatické nepřátelské reakce, zaměřené proti
druhým. Na základě výsledků etologických studií ptáků a ryb dospěl k závěru, že agresivní energie se v jedinci hromadí, až se sta-
34
ne něco, co agresi „spustí.“ Toto neustálé hromadění agrese vedlo Lorenze k závěru, že společnost by měla poskytovat jedincům
možnost, aby agresivní energii bezpečně uvolnili. Např. když diváci
sledují agresivní sport, dojde u nich ke „katarzi“ (očištění) a oni
„spotřebují“ vlastní agresi bez toho, aby byla aktuálně přenesena.
Argyle (1972) soudí, že agrese je drive (pud, puzení, drajv), který
má obrovský vliv v sociálním chování. Pokud je agrese spuštěna,
vede lidi k tomu, aby škodili druhým, způsobovali jim bolest cestou
fyzickou, verbální nebo jinak. „Původ agrese je částečně instinktivní - je to universální odpověď na útok u mnoha druhů zvířat.
Může to být útok fyzický nebo verbální, tedy útok na vlastní hrdost,
sebeúctu.“ (Argyle, in Lašek)
Teorie katarze nebyla jednoznačně potvrzena. Naopak např. Buss
(1966, dle Hayesové, 1998) zjistil, že agresivita pokusných osob,
které měly při experimentu dávat druhým fiktivní elektrošoky (a za
sklem herec „odehrál“ jedince, zasaženého elektrošokem), zatímco
pokusné osoby nedostávaly šoky žádné, spíše vzrůstala, než by klesala („tohle ještě vydržel, tam mu přidám!“).
V roce 1939 navrhl Dollard a spolupracovníci z university v Yale
další vysvětlení vzniku agrese. K agresivnímu chování dojde tehdy,
když jsou lidé frustrováni ve svých snahách dosáhnout nějakého cíle
nebo uspokojit potřebu. Když máme uspokojeny potřeby a dosahujeme cílů, agresi neužíváme.
Přirozený stav lidské psychiky je tedy neagresivní. Pokud však dojde
k frustraci, kterou může vyvolat např. banální čekání ve frontě, stáváme se agresivními. Tato jednoznačná vazba byla později kritizována, např. Bandurou (viz dále), který zjistil, že na frustraci mohou lidé
reagovat naopak i zvýšenou pasivitou; Seligman ukázal, že dlouhodobá ustavičná frustrace může vést k pasivnímu stavu, který nazval
naučená bezmocnost a který může být základem deprese. Nicméně
lze konstatovat, že frustrace zpravidla vyvolává, resp. může vyvolat
mimo jiné reakci také agresi. Tato hypotéza vazby frustrace-agrese
je velmi užitečným nástrojem pro vysvětlení mnoha jevů.
Bandura (1976, in Lašek) předpokládá, že agrese je naučená. Lidé
se chovají agresivně proto, že se tomu naučili; zjistili, že agrese se
„vyplácí“. Naučili se tomu napodobováním v dětství, kdy jim mohli významní druzí zpevnit tuto reakci jejím potvrzováním (nebuď
baba a per se; nenech si nic líbit; začni raději první; nejlepší obrana
je útok apod.). Také když dítě vidí, že je za agresivní chování někdo
jiný odměněn (např. model), naučí se ho napodobovat díky zástupnému podmiňování.
Bandurův model naznačuje, že příklady chování, které vidíme kolem sebe, hrají důležitou roli ve vytváření repertoáru chování pozorovatelů a napodobovatelů. Je to velmi pravděpodobně jeden
35
z kořenů narůstajícího násilí u dětí a mládeže pod vlivem televize
a počítačových her, i když zde se výzkumy liší.
Bandura a Walters (1973) promítali dětem z mateřské školy filmy,
zobrazující osoby, které si mírumilovně nebo agresivně hrály v místnosti s hračkami. V „agresivním filmu“ děti viděly, jak herec bije
a kope velkou panenku. Herec byl za své chování ostatními ve filmu
pochválen. Když si pak děti ― diváci obou filmů ― mohly samy hrát
s hračkami, významně častěji používaly proti hračkám agresi ― tedy
chování, za které byl někdo jiný odměněn. Jiní badatelé přicházejí
s tím, že na agresi má vliv okolní prostředí ― např. vysoký hluk, přeplněné prostory plné lidí, vedro. Významný poznatek, který v praxi
mohou pracovníci v sociálních službách a pečovatelé ovlivnit.
Agrese vzniká zřejmě jako kombinace různých faktorů osobních
i společenských. Některé formy agrese se svou podstatou zdají být
zcela společenské. Sem proto patří především předsudky, které
představují formu agrese, systematicky zaměřenou proti členům
určité etnické či kulturní skupiny. Při popisu předsudků nesmíme
zapomenout na „hypotézu obětního beránka“ (Papica, in Lašek)
Tato hypotéza se vztahuje k přepojení agrese z původního objektu
na objekt, který má menší možnost odplaty. Pojem přepojení obsahuje tzv. stimulační generalizaci, tj. agresivní odpověď může zahrnout objekty, které jsou v nějaké míře podobny původnímu podnětu (původci agrese: nemohu napadnout původce, který je např.
mladší než já, ale zaútočím ze své pozice na jiné mladší, kteří se mi
nemohou bránit), i zvýšenou pohotovost k agresi. Podle hypotézy
obětního beránka je hostilita namířena na členy cizí skupiny. Člen
skupiny se učí napadat členy jiných skupin, nikoliv své vlastní. To
se děje cestou diskriminačního učení. „Obětní beránek“ zastupuje
motivaci pro předsudek, ale nespecifikuje jeho cíl; zahrnuje přepojení hostility mimo vlastní skupinu; ale konkrétní terč, na který
agresi přepojujeme, je vybrán na základě dosažitelnosti. Aby se
celé agresivní chování mohlo spustit, musí však již ve skupině předsudek existovat dříve.
Mechanismus „hypotézy obětního beránka“ pak vypadá tak, že jedinec se dostane do stavu frustrace, městná se v něm agrese (tzv.
„volně se vznášející energie k agresivnímu aktu“), kterou nemůže
napadnout původce své frustrace - hledá proto terč se sníženou
možností odplaty a na něj tuto agresi přenese. Může dojít i k řetězení – námi napadený jedinec nemůže svoji vyvolanou agresi použít
vůči nám, hledá si proto další terč, neschopný se ubránit jemu. Ten
pak postupuje obdobně. Bylo by jistě vhodné, pokud se přistihneme
při stavu „volně se vznášející energie k agresivnímu aktu“ pátrat
po skutečném původci tohoto stavu; stejně tak mnohdy kuriózně
zjišťujeme, že námi produkovaná agrese vůči někomu se ho vůbec
netýká, jen ji na něj přepojujeme. (Lašek)
36
Strach
V předcházející části jsme se zabývali agresí a zmínili, že agrese
může být také vyvolána strachem. Často strachem z něčeho nového, neznámého, ale i nechtěného. Také strachem ze sebe sama,
jak zvládnu novou situaci. Se strachem a úzkostí se tak setkávají
sociální pracovníci denně a zřejmě u většiny klientů.
Co je tedy strach? Strach souvisí s emocemi. Je emocionální reakcí
na hrozbu v nejširším slova smyslu. Výraznější afektivní formou je
pocit hrůzy či zděšení, který je vyvoláván vědomím bezbrannosti
či bezmoci. Hrozby či nebezpečí jsou životně významné situace,
a proto strach, který vyvolávají, je současně motivující. Se strachem jsou spojeny různé pokusy o útěk, ale existuje aktivující (mobilizující) a dezaktivující strach (strnulost, znehybnění, „stavění se
mrtvým“ apod.).
Od strachu se odlišuje úzkost, která na rozdíl od strachu, jenž je
vždy konkrétním strachem z něčeho určitého, nemá předmět. Anticipace hrozby vyvolává obavy, které mohou být stejně silné jako
aktuálně prožívaný strach z hrozby již stávající. (Nakonečný)
U klientů sociální práce můžeme pozorovat obojí – strach i úzkost.
Zde bychom měli mít na paměti zvláště ten fakt, že míra obav,
strachu až zděšení roste se snižujícím se vědomím kontroly dané situace. Proto je pro klienty důležité, aby měli pocit, že prostředí, ve
kterém se pohybují, lidé, se kterými přicházejí do styku, události,
které je obklopují a jichž se také účastní, jsou pro ně srozumitelné,
průhledné a že je mají pod kontrolou. Mít něco pod kontrolou znamená umět předjímat budoucí, mít pocit, že mohu do záležitostí
vstupovat a také je i ovlivňovat a měnit.
3.4 PRÁCE S AGRESÍ A STRACHEM
Jaké reálné možnosti máme jako sociální pracovníci v práci s agresí a strachem u našich klientů? Agrese i strach jsou emoce, velmi
silně pociťované emoce. Jejich pociťování klient jen velmi těžko
zakryje. Když pracujete s klienty delší dobu, tak velmi přesně tyto
emoce u nich odhadnete. Co jako sice zkušení pracovníci, ale laici
v oblasti psychologie můžeme dělat, jak reagovat, jak pomoci? Intuitivně děláme to, co je v dané chvíli nejvíce dostupné, komunikujeme. Mluvíme s klientem. Většinou se ptáme, zda mu něco nechybí,
konejšíme a snažíme se mu nalít do žil optimismus.
Pokud chceme, aby účinek z pomoci komunikací byl co nejvyšší, měli
bychom si vzít na pomoc zásady komunikace přístupu zaměřeného
na člověka. Dále můžeme poskytnout klientovi pocit sociální opory.
Cílem komunikace i sociálního sdílení je umožnit klientovi vyjádřit
své emoce, pojmenovat je a na tomto základě vytvořit u něho před-
37
poklad najít sám cestu řešení. Zkrátka spolehnout se na jeho sebeaktualizační tendenci – najít sám, co je pro něho nejpřijatelnější.
Tolan v tomto kontextu uvádí: Jedním z výsledků, v něž doufáme
při terapii zaměřené na osobu, je přesun těžiště hodnocení z vnějšího na vnitřní. Jinými slovy místo aby klient hledal u druhých soudy
o tom, jak má žít svůj život, začne si vyjasňovat vlastní hodnoty
a na jejich základě dělat své vlastní soudy. Začíná si uvědomovat,
že některá z dogmat, jež považoval za „pravdy“, neodpovídají jeho
zkušenostem, a dokáže podle toho poopravit svůj systém přesvědčení. Začne daleko více důvěřovat vlastnímu vnímání, místo aby
přebíral stanoviska druhých.
Při komunikaci s klientem dodržovat tyto zásady:
  Vytvořit prostředí empatického porozumění prostřednictvím
účastného postoje a volbou vhodných komunikačních prostředků (neobviňuji, nehodnotím, nepoužívám příkazových
sloves nesmíte, musíte).
  Dávat najevo připravenost ho vyslechnout, citlivě vybízet
k vyjádření pocitů.
  Vybízet klienta k větší konkrétnosti.
  Využívat bezpodmínečně kladného přijetí, což znamená přijímání i těch stránek klienta, které on sám považuje za nepřijatelné.
  Hovořit o něčem, co sám klient obchází.
  Ověřovat si, zda jsme klienta dobře pochopili.
  Překonávat klientovu bázlivost (bojíte se se mnou o tom mluvit?).
  Být při rozhovoru kongruentní, zvláště být „bez sebeobrany“
přístupný klientovi.
  Kongruence také znamená nutnost vzdát se obviňování druhých a uvědomit si vlastní odpovědnost.
  Nesoudit klienta.
  Neobviňovat klienta ani se nesebeobviňovat.
Na závěr je nutné zopakovat, že komunikaci s klienty se učíme dlouhou dobu. Zásady, se kterými se v kurzu seznamujete, je nutné postupně si „osahávat“ v praktickém kontaktu s klienty. Být trpělivý,
protože cesta ke změně je komplikovaná a ne vždy přímá.
Představu o procesu přeměny si lze udělat ze sedmi stádií procesu:
 1) U člověka v prvním stadiu dochází k velmi malému překrývání
mezi zkušeností organismu a strukturou self. Neuznává, že by
jeho pocity měly nějakou cenu.
 2) Člověk ve druhém stadiu je o něco sdílnější, ale stále se to
týká vnějších věcí. Věří, že jeho pohled je věcný a jiné perspektivy nechápe nebo nepřijímá.
38
 3) Zde je již člověk sdílnější. Bude hovořit o sobě, ale jako kdyby
na sebe hleděl zvenčí. Dělá si starosti hlavně, jak ho vidí
druzí.
 4) V tomto stadiu člověk dokáže popsat intenzivnější pocity a je
si vědom některých současných pocitů.
 5) Zde člověk začíná být mnohem schopnější zažívat a přijímat
vlastní pocity a je méně pravděpodobné, že bude docházet
ke zpožděním mezi zkušeností a přiznáním pocitu.
 6) V tomto stadiu již člověk nevidí svět z pohledu „problémů“.
Jeho hlavním zájmem je zažívat, být.
 7) Člověk zažívá nové pocity okamžitě, s veškerou bohatostí a intenzitou a má hlubokou důvěru v sebe a svůj vlastní proces.
V praktické části se budeme věnovat:
  Nácviku empatických reakcí.
  Modelovým rozhovorům.
  Rozborem videozáznamů uvedených praktických cvičení.
39
4 POUŽITÉ ZDROJE
Allport, G. W. O povaze předsudků
Praha: Prostor, 2004. ISBN 80-7260-725-3
Barret, Dunbar, Lyccet. Evoluční psychologie člověka
Praha: Portál. 2007. ISBN 978-80-7178- 969-7
Čačka, O. a kol. Psychologie imaginativní výchovy
Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-034-1
Borecký, V. Porozumění symbolu
Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-371-7.
Cain. D. J., Seeman, J. Humanistická psychoterapie
1. díl.Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-643-0
Hewstone, M., Stroebe, W. Sociální psychologie
Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7376-092-5
Lašek, J. Sociální psychologie II.
Hradec Králové: Gaudeamus 2007. ISBN 978-80-7041-968-7
Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie
Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-0625-7
Payne, J. a kol.: Kvalita života a zdraví
Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-657-0
Tavel, P.: Smysl života podle V. E. Frankla
Praha: Triton, 2007. ISBN 80-7254-915-4
Tolan, J.: Na osobu zaměřený přístup
Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-146-8
Yalom, I. D.: Existenciální psychoterapie
Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-147-6
40
2. rozšířené a upravené vydání
Vydal: Benepal, a. s.
Vydáno v roce 2012
Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.
PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR.
Neprodejná publikace