SVORKA č. 02

Komentáře

Transkript

SVORKA č. 02
ČASOPIS 9. B
SVORKA 2
Listopad 2013
V tomto čísle školního časopisu si můžete přečíst:
- Nejen články o koncertu k 20. výročí sboru Domina
- zajímavé zážitky z prázdnin a ze sportu
- ale také zábavnou rubriku
20. výročí Domina
Na toto výročí jsme se pečlivě připravovali. Měli jsme hodně zkoušek a
workshopy, na kterých jsme společně byli se známými sbormistry, se kterými
jsme si zkoušeli nové i staré písně.
Těsně před koncertem jsme měli generálku. Před námi se rozezpívávali
Sluníčka a Cvrčci. Po nich jsme přišli zkoušet my. Za námi bylo velké promítací
plátno, na kterém se zobrazovaly staré fotky Domina.
Divadlo bylo celé zaplněné. Když začal koncert, přišli opět první Sluníčka a
Cvrčci. Po té jsme nastoupili my i s bývalými deváťáky. Dirigovali nás Bob
Chillcot, Naomi a Elisenda. Po nás začali zpívat bývalí členové Domina.
Jakmile skončili, nastoupili jsme opět my s naší paní dirigentkou Ivanou
Kleinovou. Poslední dvě písničky zazpívali s celým sborem i bývalými členové.
Václav Machovský,8.A
^ÉÇvxÜà WÉÅ|Çt
Pro nás to vypadalo jako každý normální koncert, ale bylo nám oznámeno, že
přijede návštěva,Bob Chilcot (Velká Británie) Naomi Faran (Izrael) a Elisenda
Carraso (Španělsko). Nejdříve přijela Naomi a s ní jsme měli v pátek
workshopy. Odpolední zkouška byla se všemi nejen zpěváky z Domina, ale i
bývalých zpěváků zkouška byla 4 hodinová, kde jsme se rozezpívaly s Bobem a
později jsme s ním zpívali písničky, které měl dirigovat. Později s námi zpívala
Naomi , a pak Elisenda. Každý byl z jiné země, ale znali se, Každý na mě
zapůsobil jinak.. V sobotu jsme měli zkoušku v divadle, kde bylo ještě ten den
vystoupení. Rozezpívali jsme se a byla hodinová přestávka a každý šel jinam, za
hodinu jsme dorazili do divadla. Ze začátku jsem zpívali všechny písničky
s paní dirigentkou Ivanou Kleinovou, pak byla přestávka a my se převlékali do
barevných triček. Poté jsme zpívali pisníčky s Bobem, Naomi a Elisendou. Po
koncertě jsme si mysleli, že jsme zpívali jen hodinu, ale zjístili jsme, že to byly
3 hodiny. Pak byla večerní party a v neděli ještě proběhly workshopy, kde jsme
se s těmito světovými dirigenty učili nové skladby. Bylo to velice zajímavé.
Kristýna Hanslíková, 8.A
JSME SOUSEDÉ, POZNEJME SE TEDY
O víkendu jsme s Dominem navštívili Hradec nad Moravicí. Zúčastnili
jsme se s polskými dětmi z Ratiboře projektu „Jsme bratři, poznejme se
tedy.“ :-) Bydleli jsme v hotelu Belaria.
Celý víkend jsme nacvičovali společné písně. Polský sbor nás naučil
jejich lidové písně. Mimo zpívání jsme měli možnost jít do bazénu,
tělocvičny a vyrábět výtvarné práce. V neděli jsme vyrazili na nedaleký
hrad. Viděli jsme i zámecké zahrady a při cestě zpátky jsme si udělali
procházku lesem.
O dva týdny později jsme měli první společný koncert s polským
sborem v Opavě v Minoritu, kde jsme předvedli vše, co jsme se za
víkend na Belarii naučili. Myslím, že se lidem koncert líbil.
V sobotu 23.11. se konal koncert v Raciboři na zámku Piastowski,
aby i polská strana viděla, co jsme se naučili. Do Polska jeli dva
autobusy s Dominem. Koncert se v Ratiboři velmi líbil.
Adéla Provázková 8.A
JEZDECTVÍ - PARKUR
Vždycky jsem měla ke koním velmi blízko, protože mě k tomu už od malička
vedla moje mamka. Nikdy jsem neměla svého koně, ale v roce 2009 se všechno
změnilo. Začala jsem se starat o koně jménem Galen. Jeho majitelka odešla, a
proto jsem se o něho začala starat já.
Ze začátku jsme si moc nerozuměli, ale postupem času se to všechno změnilo.
Začali jsme se poznávat a čím dál tím víc jsme si byli bližší. Galen je bývalý
policejní kůň. Kůň s velkým srdcem, nejlepší kamarád, prostě čtyřnohé
stvoření, které dokáže potěšit, ale také velice naštvat. Každý den jsem ho viděla,
chodila jsem za ním, krásné vyjížďky venku s ním, bylo to něco nepopsatelného.
To člověk, který nikdy neseděl na koni a nic k nim necítil, nemůže vědět, jaké
to je. Ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.
Jeden z mých nejlepších zážitků s ním je, jak nám u policie řekli, že neumí
plavat, ale já se přesto rozhodla to zkusit. Měla jsem strach, ale důvěřovala jsem
mu, a proto jsem to riskla. Vlezli jsme do vody a on byl nadšený, byl prostě
šťastný. Šli jsme do větší hloubky a já najednou cítila, že plave, byla to nádhera.
Jezdectví je sportovní odvětví, kdy se kůň využívá pro jízdu v sedle.
Jezdectví obsahuje celou řadu disciplín, jako parkur, drezura,
dostihy, military a western. Je to sport velice náročný, hlavně po fyzické stránce.
Každá z těchto disciplín není stejná, u každé je rozdílné ovládání koně. Ale to
neznamená, že něco je těžší a něco naopak lehčí..
Parkur je druh disciplíny, kdy jezdec s koněm musí překonat danou trasu
překážek s nejmenším počtem chyb na překážkách a to za co nejrychlejší čas,
nebo na limitovaný čas. Za jednu shozenou překážku má jezdec s koněm 4
trestné body. Když kůň neposlechne a odmítne skok skočit, má také 4 trestné
body, pokud bude mít 3 chyby, za neposlušnost je vyloučen. Za překročení času
se udává jeden trestný bod za sekundu. Parkur je rozdělen na více obtížností.
Nejobtížnější parkur je stepně TT a to je 160 cm. V ČR nejsou tak obtížné a
složité parkury, jako třeba v Německu a Rakousku. Parkur se poprvé objevil na
olympijských hrách v roce 1900 v Paříži.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že tento sport opravdu není jednoduchý.
Mnoho úrazů, které se stávají, nejsou příjemné. Ale i přesto je tento sport
zajímavý a jezdci, kteří ho mají rádi, se i po mnoha pádech nevzdají.
Tereza Brigulová, 9.B
Co jsem zažila o prázdninách ..
Prázdniny jsem strávila v Rusku, v krásném městě jménem Moskva.
To, že se moji rodiče rozvedli, když mi byly 2 roky, a taťka se odstěhoval za
přítelkyní do Ruska, jsem nevěděla a hodně mě to vzalo. Zjistila jsem to až po
dalších desíti letech. Nevěděla jsem, kde otec je, co dělá, kam šel, s kým je,
kolik má dětí. Bylo to pro mě hrozné. Řekl, že si mě bude brát k sobě a já
zažila neuvěřitelné prázdniny.
Upřímně, byl to pro mě šok, musela jsem se naučit rusky (soukromé lekce
atd.).
Ale zvládla jsem to, i když ještě dělám chyby, přece rusky umím. Jsem ráda za
to, že ho mám a že mi dal příležitost se tak rychle naučit další jazyk, myslela
jsem, že to nezvládnu. Poznala jsem jinou zemi a nechtělo se mi domů, jsou tam
úžasní lidé a příjemné prostředí. Když jsem se vrátila zpátky do Česka, tak
chvíli než jsem ‘přepnula‘, tak jsem na mamku mluvila rusky. Ona mi rozuměla
každé páté slovo, bylo to zajímavé. Samozřejmě, že i teď k taťkovi jezdím, ale
už to nebude tak jako o prázdninách.
Od otce jsem dostala kabelku od Luise Vuittona. Byla jsem doma
v pokoji u bratra a přišel za mnou taťka a řekl: ,,Tu máš od nás dárek‘‘
Asi za deset minut jsem šla za Naďou a řekla jsem jí: ,,Naďo, děkuji, ale tohle si
nezasloužím.‘‘ A to, co ona udělala, bylo od ní dost nečekané. Řekla mi: ,,Anet,
i když nejsi moje dcera, tak tě beru, jako bys moje byla a bez ohledu na to, že
tvůj taťka bydlí od tebe několik tisíc km, tak tě máme oba rádi. Nedělej blbosti a
vezmi si ji.‘‘
Nevěděla jsem co říct, tak jsem poděkovala, vzala si to a odešla. Prostě na
prázdniny strávené u něho nezapomenu. Chci se tam zase vrátit, ale cesta autem
tam trvá 21 hodin, ale i přes tu dálku mě to k němu táhne, je tam omnoho lepší
prostředí, lepší lidé, a kdybych si měla vybrat žít v Rusku, a nebo v ČR, tak
bych si na 100% vybrala Rusko. Už se těším na to, až tam zase pojedu.
Sarbu Aneta, 9.B.
TAŠKA
Jednoho krásného prázdninového dne jsme se rozhodly s mamkou, že
pojedeme na nákupy. Tak jsme se připravily a vyrazily.
Dojely jsme na místo a rozhodly se zastavit v parkovacím domě. Nic
netušící jsme normálně vyšly a zamířily do města a vtom to přišlo, hned
v prvním obchodě mamka totiž zjistila, že nemá tašku spolu se všemi věcmi.
„Co teď?“ vykřikla jsem zděšeně. „Nemáme mobil a nedostaneme se ani
do auta.“ Obě jsme začaly usilovně přemýšlet. Po několika minutách usilovného
přemýšlení, jsme se rozhodly, že se zkusíme vrátit a podívat se, jestli bychom
nenašly nějaké peníze v autě, ať se dostaneme domů, protože jinak bychom
musely pěšky. Vrátný nás pustil k autu, ale stejně jsme nemohly vyjet, protože
jsme neměly zaplacený parkovací lístek. Spoléhaly jsme na to, že v autě
najdeme aspoň pár drobných. Hledáme všude, ale pořád nic…… a pak: „Mám
deset korun,“ ozývá se radostný výkřik. Obě jsme si oddychly.
Teď už na tuto příhodu všichni vzpomínáme s úsměvem, ale věřte mi, že
pokaždé, když někam jdu, pořádně si zkontroluji všechny svoje věci.
Kateřina Šetková, 9. B
Romy
– kočičí máma, co ráda schovávala své kotě
Už od mého útlého dětství mne pojil hluboký vztah ke zvířatům, obzvlášť ke
kočkám.
Mít takovou kočku, byl vždy můj sen, avšak jednoho dne jsme si ji opatřili.
Projevovala se svou rebelskou povahou, a to nejen v dobách, kdy byla
koťátkem.
Po nějaké době, co jsme ji měli, se okotila. Narodilo se jí malé koťátko.
Velice ráda se o něj starala, však ještě raději ho schovávala před zraky lidí.
Nenastalo dne, kdy bychom kotě nenašli. Jenomže Romy byla intrikářka a
jednou ho schovala tak, že se nedalo najít. Tady začalo dlouhé hledání.
Již od rána táta poznamenal náhlé zmizení kotěte. Prohledávaly se všechny
Romyny dřívější skrýše. Po kotěti jako by se zem slehla. Ty hodiny strávené
hledáním se neustále stupňovaly, až si najednou táta všiml Romy, postávající u
dveří zamčeného sklepa. Naléhavě mňaučela, aby někdo byl té lásky a ty dveře
otevřel. Táta dorazil ke sklepním dveřím, samozřejmě je musel otevřít. To jste
měli vidět tu rychlost. Po Romy zůstala jen ohnivá čára.
Nestačili jsme ani postřehnout její směr, kterým utekla do hlouby zatemnělého
sklepa.
Moje i tátovi uši byly nastraženy, ovšem slyšet se dalo pouze hrobové ticho.
Pomalu a jistě nás napadalo to vzdát…
Naděje však přišla v době, kdy se sklepem začalo rozléhat zakvičení koťátka.
Šli jsme potichu za tenkým hláskem, který nás zavedl k hromadě dřeva a kýblů.
Dřevo se opatrně sundávalo až do chvíle, než byl nalezen kyblík, ve kterém se
skrývalo koťátko. Po té vyběhla naštvaná Romy. V kočičím obličeji jí čišelo
zklamání z prohry a uražení, neboli přesně pravý opak toho, co jsme s tátou
cítili. Nebyl to jen den plný hledání, ale taky den, ve kterém se Romy vzdala své
hry na schovávanou.
Jáchym Andrýsek, 7.A
VTIPY
Dvě blondýnky jdou do lesa pro vánoční stromeček. Po dvou hodinách hledání
se jedna zeptá: ,,Tak co?“
,,Ále, nikde nic.“
,,Víš co!? Tak vezmeme nějaký bez ozdob.“
Jednomu bláznovi zemře jeho bratr. Jde se na něj tedy s babičkou podívat do
kostela. On tam chudák leží v černé rakvi, kolem něho hořící svíčky. A ten
blázen sfoukne ty svíčky a řekne: ,,Všechno nejlepší k narozeninám, brácho.“
Jde takhle blázen po ulici a táhne za sebou na vodítku cihlu... Vidí ho policajt a
říká si: "No udělám si z blázna srandu." Přijde k němu a říká: "Jééé..., vy máte
krásného pejska." Blázen mu na to odpoví: "Jste normální? Nevidíte ,že je to
cihla?" Policajt naštvaně odchází. Blázen se otočí a říká: "To jsme ho vypekli,
viď Alíku!?"
Adam Solnický 9.B

Podobné dokumenty

Podivná paní - Pueri Gaudentes

Podivná paní - Pueri Gaudentes vlastně i dámo - i když ta je v celé věci, pokud vím, nevinně), máte mít, co jste chtěli. Zpívala jsem a zpívám ráda odmalička. Nejdřív především lidovky, ke kterým se později přidaly i populární p...

Více

Stáhnout - Ex-centric

Stáhnout  - Ex-centric úplně automatické. Od našeho profesora jsme do života dostali jednu důležitou

Více