Otevřený dopis členům České platónské společnosti

1
Otevřený dopis členům České platónské společnosti
k třicátému výročí Charty 77
Vážení přátelé,
V březnu příštího roku tomu bude třicet let od chvíle, co jsem v Praze otevřel svůj
neoficiální seminář pro mladé lidi, kterým tehdejší režim vzal možnost jakéhokoli
vyššího vzdělání. Požádal jsem Vás, abyste mi pomohli oslavit toto výročí
přednáškou k Platónovu dialogu Menón, jejíž text jsem Vám před časem poslal.
K mému velkému potěšení jste mé prosbě vyšli vstříc; přednáška se bude konat 12.
března, tedy v týdnu, kdy budeme vzpomínat třicátého výročí úmrtí Jana Patočky.
Tato okolnost mne přiměla k tomu, že jsem Vám poslal text Vzpomínky na Patočku,
kterou jsem pro pár přátel napsal v létě roku 1978. Protože se takřka celá moje
Vzpomínka točí okolo mých setkání s Patočkou nad Sókratem, Platónem a
Aristotelem, doufal jsem, že o text projevíte zájem a pomůžete mi najít v Česku
někoho, kdo by text opublikoval. Dostal jsem jedinou odpověď, která mě potěšila i
zarazila: „děkuji za poslání Vašeho článku, myslím, že je podstatný a rozhodně
zasluhuje zveřejnit. Je také odvážný – tím, že v něm odkrýváte svoje východiska“.
Pisatel nemá na mysli odvahu k sepsání a samizdatovému publikování Vzpomínky
v roce 1978, mluví o odvaze vztahující se k dnešku. O jakou odvahu tu může jít?
Nezbylo mi než hádat, a hádat ve světle mlčení Vás všech ostatních. Zeptal jsem se
Vás proto, zda nejde o to, že po celou dobu mých styků s Patočkou jsem se považoval
za marxistu, a pokud ano, že nemohu jinak, než si dál přihoršit: „V příloze Vám
zasílám svou Korespondenci s Rudým právem z roku 1975, která byla v roce 1976 na
doporučení Jana Patočky publikovaná v samizdatové edici Petlice úvodem k mému
Kádrovému dotazníku. Když mi pak Ludvík Vaculík s paní Otkou Bednářovou vázané
exempláře vydaného textu přinesli k podpisu, byl to jeden z nejkrásnějších momentů
v mém životě. Jsou-li tyto věci dnes na překážku tomu, abych se mohl svou prací plně
podílet na výuce a výchově dnešních studentů na Karlově universitě, je mi z toho
smutno.“
Domnívám se, že jak moje Vzpomínka na Patočku, tak i moje Korespondence
s Rudým právem mají co říci k situaci, z níž Charta 77 vzešla, a tedy i k situaci, jež mě
podnítila k tomu, abych v Praze otevřel svůj neoficiální filosofický seminář. Požádal
jsem proto vedení filosofické fakulty, aby oba tyto dokumenty byly dány k dispozici
2
studentům. Zatím jsem nedostal odpověď, je však možné, že pro přemíru práce jste
ani Vy ani pan děkan neměli čas se na oba texty podívat. Proto vyjímám ze svého
prvého dopisu Rudému právu ze dne 4. VII. 1975 pasáž, která, jak jistě uznáte, má
svou relevanci k Chartě 77:
„Ve francouzském listě Le Monde z neděle 29.- pondělí 30. června jsem si přečetl
dopis českého filosofa, dr. Karla Kosíka Dr.Sc, který adresuje J.P.Sartrovi. V dopise
Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností:
1. Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání.
2. Je vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí.
3. Nemůže u nás publikovat.
4. Bylo mu zabaveno 1000 stran výpisků a poznámek, jež tvoří podklad jeho
dvou připravovaných děl, O praxi a O pravdě.
Především by mne zajímalo, zda skutečnosti uvedené v dopise jsou pravdivé. Je-li
tomu tak, pak by mne zajímalo, zda tyto skutečnosti jsou v souladu se zákony naší
republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země
postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s
našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi otevřeny, abych mohl
požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občanem naší republiky
napříště nedovolovala?
Těším se na Vaši odpověď.”
Jaroslav Kořínek, zástupce šéfredaktora, odpověděl:
“potvrzuji příjem Vašeho dopisu ze dne 4.7.1975 a sděluji Vám, že Vám ve věci
Karla Kosíka nemohu sdělit žádné další podrobnosti. Jak sám píšete, jmenovaný se
obrátil na buržoazní francouzský list Le Monde a ne na Rudé právo. Záležitost, o které
píšete, nemůžeme dost dobře posoudit, neboť je to věcí příslušných státních orgánů a
jenom ony by Vám mohly Vaše otázky zodpovědět.”
Pak jsem Vám poslal článek Jaroslava Kořínka, který po mém odjezdu do Oxfordu
dal slovo oficiálnímu soudu o mém filosofickém semináři. Článek byl otištěn v
Tvorbě z 15. října 1980. Zaujalo mě Kořínkovo tvrzení, “že právě v Československu
se intenzívně pracuje na zhodnocení dědictví antické kultury a filosofie.” Poznamenal
jsem, že by mě zajímalo, co je na tom pravdy, a že budu vděčen každému, kdo mi tu
poskytne trochu světla: “pokud se filosofickému ústavu či filosofické fakultě podařilo
3
vypěstovat řadu vynikajících pracovníků v oblasti antické filosofie, dá se pak tím snad
vysvětlit, proč se pro mne po sametové revoluci nenašlo místo ani na FF UK ani na
FÚ ČSAV?”
Na tuto otázku jsem nedostal žádnou odpověď. V tomto případě se však s pouhým
mlčením nemohu smířit, a tu se proto dostávám k ústřední otázce mého Otevřeného
dopisu: Jak si lze vysvětlit, že po sametové revoluci se pro mne nenašlo místo ani na
FF UK ani na FÚ ČSAV?
Co mne k této otázce opravňuje? Smím se tu odvolat na Patočku? V dopise z
27.II.1977, tedy čtrnáct dní před svou smrtí, Patočka napsal mému otci na mou
adresu: “za nepříznivých podmínek napsal zajímavé filosofické spisy a pochopil
hlavně dobře myšlenku, kterou jsem po celý život propagoval, že bez studia řecké
filosofie a Řecka nebudeme mít filosofii svou.” Od tohoto Patočkova soudu mě dělí
takřka třicet let, která jsem věnoval řecké filosofii. Především prvních deset let svého
pobytu v Oxfordu jsem měl možnost pravidelně konfrontovat svou znalost řecké
filosofie s nejlepšími odborníky v anglicky mluvícím světě, především ve Velké
Británii samé. V roce 1980-1981, tedy až do smrti G.E.L. Owena, jsem se pravidelně
účastnil aristotelského semináře v Londýně, kde se pod Owenovým vedením scházeli
nejlepší odborníci z Oxfordu, Cambridge a Londýna: Myles Burnyeat, Geoffrey
Lloyd, Malcolm Schofield, R.W. Sharples z Cambridge, Christopher Kirwan, Lesley
Brown, Kathleen Wilkes z Oxfordu, Anthony Price a Richard Sorabji z Londýna,
abychom spolu četli a diskutovali knihu Z Aristotelových Metafysik; po celá
osmdesátá léta jsem se účastnil aristotelského semináře v Oxfordu, kde pod vedením
profesora Johna Ackrilla a za účasti takových odborníků jako je Christopher Taylor,
Justin Gosling, David Bostock, Jonathan Barnes, Lesley Brown, a zesnulý Michael
Woods jsme četli a diskutovali Plotina, Aristotela, Sexta Empirika, Lukretia Cara, sv.
Augustina a Alexandra z Afrodisias; kde v roce 1980-1981 jsem se v Christ Church
Oxford účastnil plotinovského semináře Colina McLeoda (až do jeho neblahé smrti);
kde jsem se v dalších letech účastnil semináře M. C. Nussbaum a semináře Lesley
Brown k Platónovi; kdy během několikaměsíčního pobytu v New Yorku jsem se mohl
střetnout s významnými tamnějšími klasickými filosofy a filology, především tu mám
na mysli profesora Gregory Vlastose a profesora Bernadette; kdy jsem v polovině
osmdesátých let celý jeden universitní term mohl strávit četbou Aristotelovy
4
Eudémovy ethiky s Anthony Kennym, jen my dva s Aristotelem, a kdy po celá
osmdesátá leta jsem mohl na Oxfordské univerzitě přednášet a mít semináře v rámci
oficiálního seznamu přednášek.
Tu mi můžete namítnout: Co to vše znamená proti svědectví Jonathana Barnese,
profesora antické filosofie z Balliol College, který v interview s Nickem Cohenem
publikovaném v The Independent Magazine z 18. listopadu 1989, tedy na samém
počátku sametové revoluce prohlásil, že Tomin “by nemohl být přijat v Oxfordu jako
graduovaný student, vůbec nemluvě o učitelském místu na universitě. Je jako
vzdorovitý student, který nemůže připustit, že se mýlí.” A to není jen výrok jednoho
muže. Barnes je tu Cohenem citován jako jediný Oxfordský akademik, kdo se pod
svůj výrok byl ochoten podepsat, kdo však nicméně vyslovil obecně platné mínění
oxfordských akademických pracovníků: “Barnes se domnívá, že i v případě, že by
Tominovy názory nebyly zcestné („baloney‟), nevedou k žádným zajímavým
důsledkům (there are no interesting consequences). Tomin si myslí, že by mohly zcela
proměnít filosofické pochopení Platóna.”
Jak poté, co jsem byl takto deklasován na “hospodského filosofa” - Cohenův článek
byl napsán pod titulem The Pub Philosopher - by mi kterákoli česká univerzita mohla
poskytnout místo? Vliv Oxfordu na vývoj v Československu je skvěle zachycen v
článku Rogera Scrutona otištěném v Times Literary Supplement ze 16. února 1990.
Cituji:
“Následujíce příkladu Kathleen Wilkesové – oxfordské filosofky nezlomného
charakteru – univerzitní učitelé začali navštěvovat své československé kolegy, s
mnohými z nichž se setkali na semináři organizovaném Juliem Tominem ... Publicity
chtivý Tomin pak emigroval, a co se západního tisku a většiny západních
akademických pracovníků týče, tím celá věc skončila ... Kathleen Wilkesová, Alan
Montefiore, Bill-Newton Smith a já ... jsme se rozhodli ... že nadále budeme moci
svým československým kolegům pomáhat, budeme-li pracovat tajně ... první z nich,
kdo nás pozval k spolupráci, byl teolog Ladislav Hejdánek, se kterým jsem se setkal v
roce 1980 ... Dokud se řídící orgány domnívaly, že se náš zájem soustředil na
Hejdánkova shromáždění, jež byla všem na očích, přikládaly nám pouze symbolickou
funkci ... Za touto záclonkou jsme byli schopni vytvořit síť tajných seminářů – a to
nejen v Čechách, ale i na Moravě a na Slovensku ... Náš trust [Nadace Jana Husa] nás
5
zavazoval k tomu, abychom podporovali vzdělávací a kulturní aktivity v
Československu ... Proto jsme začali utvářet jiné organizace, organizace čistě
nominální, skrze něž jsme platili oficiální stipendia, aby jména příjemců podpory
nemohla být spojena ani s námi, ani mezi sebou navzájem ... V polovině 80-tých let,
díky štědrému grantu George Sorose (na kterého jistě budou lidé vzpomínat v letech
budoucích nejen jako na velkého maďarského vlastence, ale i jako na jednoho ze
zachránců střední Evropy) jsme svou činnost rozšířili na Moravu ... organizátor naší
činnosti na Slovensku, Ján Čarnogurský, byl zatčen, obviněn z „podvracení ve
spolupráci s cizími mocnostmi‟ ... Anežka Česká však byla právě kanonizována, a byl
to čas zázraků ... Čarnogurský byl propuštěn ... učiněn místopředsedou vlády své
země, a pověřen úkolem opravit (respektive znovu-vytvořit) její zákony. V oné chvíli
se již stal prezidentem jiný z příjemců naší podpory, a během týdnů jsme mohli vidět
naše přátele na nejvyšších místech v zemi ... Mezi ty, kdo s námi spolupracovali, jsme
mohli počítat nové rektory Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity v Brně, a
Palackého univerzity v Olomouci.”
Co na to mohu říci? Začnu otevřeným dopisem, který jsem Jonathanu Barnesovi
napsal poté, co jsem si přečetl Cohenův článek. Z dopisu vyjímám:
“Nemohu se vrátit do Prahy a předkládat studentům názory odmítané oxfordskými
filosofy, aniž bych měl možnost obhájit své názory v otevřené diskusi. Jak je Vám
známo, žádám o takovou možnost od chvíle, kdy jsem přijel do Oxfordu v roce 1980.
V Československu jsem totiž během svého osamělého čtení Platóna dospěl k názoru,
že starověká tradice, podle níž je Faidros Platónovým prvním dialogem, by měla být
podrobena vážnému zkoumání. Tím jsem se dostal do rozporu s moderními badateli,
podle nichž dialog patří mezi Platónovy práce pozdější. Následujících deset let jsem
se věnoval zkoumání Platónových děl a s nimi souvisejících textů ve snaze poznat,
kde jsem se zmýlil. Z roku na rok však v mých rukou narůstala evidence, jež svědčila
o správnosti oné starověké tradice. Nakonec jsem se odvážil přemýšlet o tom, jak by
vypadala struktura a vývoj Platónova myšlení, kdyby byl vzat za základ Faidros
jakožto Platónův první dialog. V nadcházejícím univerzitním období mi Sub-Faculty
Oxfordské univerzity poskytla příležitost přednést na toto téma sérii přednášek v
Centru pro filosofii. Každou z mých přednášek bude následovat hodinová diskuse.
Mohu doufat, že na mé přednášky přijdete Vy i ostatní oxfordští učitelé filosofie, s
jejichž názory se budu kriticky vyrovnávat, a ze své strany se kriticky vyrovnáte s
6
názory mými? Nebylo by pro mne žádnou hanbou, kdybyste mě přesvědčili, že se
mýlím; do Prahy bych se mohl vrátit s tím, že žádná četba knih během dvaceti let
usilovných studií nedokázala dosáhnout toho, co dokázala otevřená diskuse. A bylo
by to v dokonalém souladu s tím, co je jedním z hlavních přínosů dialogu Faidros:
Sókratés tu totiž tvrdí, že vlastním místem zrodu filosofického poznání je pouze živá
filosofická diskuse, a ne díla psaná.”
Na tento dopis jsem od profesora Barnese nedostal odpověď, a na mé přednášky
žádný oxfordský učitel nepřišel. Svého druhu odpověď jsem však přece jen obdržel.
Ten rok to bylo naposledy, co mi byly na Oxfordské universitě přednášky povoleny v
rámci oficiálního seznamu přednášek pro studenty. Jak si to vysvětlit? Jisté světlo do
celé věci tu může poskytnout dopis Barnesovi, který mu poslal čtenář Independentu
jako reakci na Cohenův článek. Nejprve však musím předeslat nepřesné tvrzení z
onoho článku: “Tominovo nejvážnější obvinění na adresu klasických filosofů je to, že
tito nerozumí starověké řečtině.” Řekl jsem pouze, že oxfordští klasičtí filosofové
musí řecký text překládat do angličtiny, a teprve pak, až si ho přeloží, mu plně
rozumí. Na má nepřesně citovaná slova Barnes v Cohenově podání reagoval slovy
“To je pitomost” („It‟s crap‟, „crap‟ podle Oxford Dictionary znamená „excrement,
defecation‟). 20. listopadu 1989, tedy den po zveřejnění Cohenova článku, čtenář
Barnesovi napsal:
“Ve vší úctě, profesore Barnesi, jak Vy sám, tak i mnozí jiní, víte, že to není
„pitomost‟ tvrdit, že akademičtí pracovníci dnes nesahají běžně k řečtině v rámci své
výuky a svých výzkumů. Víme, že řečtině, na rozdíl od moderních jazyků, je na
našich nejlepších školách a našimi nejlepšími učiteli vyučováno prostřednictvím
angličtiny, což natrvalo omezuje schopnost studentů i akademických učitelů tento
jazyk si plně osvojit.
V mém poli akademických publikací se otevřeně přiznává, bez falešného předstírání,
že ti nejlepší a nejodbornější z oxfordských klasických filosofů rozumějí svým
řeckým textům do jisté míry prostřednictvím překladu. „Je prostě nemožné,‟ tvrdí ti,
kdo vybírají autory pro publikaci, „očekávat, že kterýkoli moderní akademický
pracovník má čas k tomu, aby text pochopil na základě originálu. To jim nebrání v
možnosti přispět k studiím na tomto poli.‟
Mám nejužší kontakty s některými z nejlepších z Vašich studentů, kteří i nyní
skálopevně tvrdí (even now they are adamant), že s výjimkou Julia Tomina neexistuje
7
muž ani žena, kdo by rozuměli řečtině řecky (that the man or woman who understands
„Greek Greek‟ does not, with the exception of Julius Tomin, exist): rozhodně nikoho
takového nenalézají mezi svými oxfordskými učiteli. Vy sám a Vaši kolegové to víte,
připouštíte to mezi sebou: proč tedy nemůžete nalézt dostatek sebedůvěry lidí
privilegovaných a dovolit, aby se o tom mohlo mluvit veřejně (to allow it to be told at
large)?
Diplomatické prohřešky Julia Tomina na Západě jsou dobře známé (It is widely
known what Julius Tomin‟s diplomatic failings in the West have been.) Nicméně tu v
něm máme jedinečný jev mezi akademickými pracovníky, jehož by mělo být využito,
jakkoli omezený bude jeho pobyt v Oxfordu před návratem do jeho vlastní země.
Nechť Oxford prokáže svou sebedůvěru tím, že mu nabídne krátkodobé výzkumné
místo, a poskytne mu možnost publikovat výsledky jeho práce ve Vašich časopisech.”
Citovaný dopis se do mých rukou dostal s pečlivě přeškrtaným jménem pisatele. Co
zaručuje jeho autenticitu? Odpověď profesora Barnese: “Tvrdíte, že „nejlepší a
nejodbornější Oxfordští klasičtí filososofové‟ nerozmějí pořádně řečtině. Nikoho
nejmenujete, já však mám dostatek sebevědomí, abych se mohl domnívat, že toto
obvinění platí i na mě. Co tvrdíte, je nepravdivá a hloupá pomluva – kdyby jste ji
učinil(a ) veřejně, myslím, že byste mohl(a) za to být soudně stíhán(a) pro
nactiutrhání (had you made it public it would, I think, have been libellous). Nevím,
proč Tomin činí tato groteskní obvinění – jeho věci však to rozhodně není ku
prospěchu.”
Když se mi oba tyto dopisy dostaly do ruky, dne 26. listopadu 1989 jsem se na
profesora Barnese obrátil s výzvou:
“Popíráte mé tvrzení, že Vy a Vaši kolegové - to jest klasičtí filosofové v Oxfordu –
nerozumíte řečtině řecky, a když čtete Platóna v originále, překládáte si ho v hlavě do
angličtiny. Nic by mě nepotěšilo více, než kdybych se mýlil a Vy jste měl pravdu. V
tom případě byste nám totiž mohl pomoci radikálně proměnit výuku starověké řečtiny
a klasické filosofie v Československu a postavit ji na pevné základy. Protože jde o věc
nemalého významu, podrobíte se spolu se mnou testu, který ukáže, kdo má pravdu?
Test, který mám na mysli, bude otevřen zainteresované veřejnosti; kterýkoli
inteligentní člověk s dobrou znalostí angličtiny tu bude kompetentním soudcem. Test
sám pak bude cennou pedagogickou zkušeností pro studenty starořečtiny a klasické
8
filosofie, kteří se ho účastní jako diváci. Jde o následující test: třetí osoba nám přečte
nahlas dvě pasáže z Platóna v originále – každý z nás pak svou pasáž volně
přetlumočí do angličtiny. Já vyberu pasáž pro Vás, Vy vyberete pasáž pro mě.
Přítomní posluchači budou moci sledovat naše výkony s anglickým překladem v
ruce.”
Proč jsem navrhl profesoru Barnesovi tento test? Byl-li by text čten nahlas třetí
osobou, pak ani já ani Barnes bychom neměli čas si text v hlavě do angličtiny
překládat. Text bychom mohli volně reprodukovat jen tehdy, pokud bychom textu v
originále rozuměli bezprostředně v řečtině. Profesor Barnes na moji výzvu
neodpověděl. A tu mě napadá, co kdybychom společně tento test – samozřejmě s
přetlumočením do češtiny, ne do angličtiny - podstoupili během mého březnového
pobytu v Praze? Do Prahy přilétám v neděli 11. března, přednášku mám v pondělí 12.
března – nevím ještě hodinu a místo – do Anglie se vracím v pátek 16. března. Při
troše dobré vůle se jistě v těch dnech najde dvouhodina, v níž se společně tomuto
testu budeme moci podrobit. Bude to ku prospěchu jak nám, bezprostředním
účastníkům, tak i přítomným posluchačům. Doufám, že na můj návrh dostanu v brzku
pozitivní odpověď.
S přáním všeho dobrého do nového roku,
Julius Tomin