aneb PO ZLATÉM POTOCE … a ještě kousek dál.

TRAIL 2013
aneb
PO ZLATÉM POTOCE
… a ještě kousek dál.
1
TRAIL!
To kouzelný slovo, který objasňuje na co se těšíme celej rok. Kocháme se představou
bílý prašný cesty, lesa, údolí, praskotu ohně a na spacák pod hvězdnatým nebem. Co na
tom, že je to pak kolikrát jinak? Kolikrát už se nás ptali: „Co z toho máte? Revma, kašel,
rýmu, jste špinavý, utahaný, lidi se od vás odtahujou…“ Jenže vysvětlete jim, že právě
to nás láká. Ty zmoklý lesy, na kůži promočený maskáče, kanady praskající od
neustálýho sušení a máčení, nohy unavený po vysilující cestě, mozoly od půlitrů a ze
ždímání spacáků. A čím je člověk utahanější, tím je šťastnější a tím větší rozkoší je mu
další trail. Nevím jak vy, ale já bych si na normální dovolený nikdy neodpočinul. Teď
bych snad mohl zakončit citátem o aktivním odpočinku, ale pravda by to nebyla celá.
Protože JET NA TRAIL , to už je schovaný někde v každým z nás.
A co že nás to bude letos vlastně čekat? Nastartujeme v prachatickým regionu,
spjatýmu s historií a majetky Rožmberků i Schwarzenberků, kteří tu nechali vybudovat
spousty památek, v šumavským podhůří s nízkou hustotou osídlenosti, v krajině
s množstvím lesů a vodních toků a jak je uváděno i s nejčistším vzduchem u nás. To zase
budou ozónový šoky! Navštívíme hrady, tvrze i zámky a po pomyslný ose kraje, za
kterou bych považoval Zlatou stezku, po níž se vozila sůl, obilí a jiné zboží dorazíme
s kopcovitýho malebnýho šumavskýho podhůří, zemědělsko lesnickýho charakteru a
s malou průmyslovou aglomerací až na Netolicko, do Českobudějovický pánve. Prostě –
ze zvlněný krajiny lesů, polí a luk do mírně zvlněný sníženiny s rybníkama,
stromořadíma a lidskýma sídlama mezi poli. A kdeže to všechno začne? No přece
v ČIČENICÍCH.
ČIČENICE
První zmínka o Čičenicích pochází už
z r. 1335, ale co je to platný, když z celý
týhle malý obce znají lidi spíše jenom
nádraží. Na druhý straně je to ale nádraží
velevýznamný. Už proto, že je to
významnej železniční uzel, na kterým
z hlavního tahu z Plzně do Budějovic
odbočujou hned dvě lokálky. Jedna do
Týna n. Vltavou a druhá do Prachatic a
dál do Volar. A právě tahle trať nás teď
zajímá ze všeho nejvíc.
Její stavbu pozdržela prusko-rakouská
válka a tak se začala plánovat až v r. 1885. Nakonec
stála 2,2 milionu tehdejších korun, ale postavená byla
v rekordním čase 18 měsíců. Takže v r. 1893 na ní byl
slavnostně zahájenej provoz. Díky týhle trati se
Čičenice staly centrem pro celej pošumavskej kraj. Sem
mířili
formani
se
zbožím
a
dřívím
pro
schwarzenberskej sklad z Husince, Prachatic, Vlachova
Březí, ale i z Volar a Vimperka. Tehdá ještě nocovali
v hospodě Václava Karkulka poblíž nádraží, ale
2
netrvalo dlouho a ještě na konci století už stál nedaleko nádražní hotel, postavenej
Josefem Konvičkou a později rozšířenej Václavem Hnátkem. Fungoval relativně dlouho,
teprve na konci 80. let 20. století jej jako vysoce ztrátovej Jednota prodala ČSD jako
objekt pro výuku učňů.
Původní čičenická nádražní budova jako taková nestála dlouho, protože už v r. 1897
byla přestavěná a navíc rozšířená o již zmiňovaný skladiště a taky o výtopnu a vodárnu
(není divu, byla na hlavním tahu z Plzně do Vídně) a přistavěna byla i budova pro
zaměstnance. Všechno, skoro v původním stavu, je tu dodnes. Koncem r. 1895 zanikla
jen původní povinnost přednosty stanice starat se navíc o obchod s uhlím a se solí. V r.
1919 byl na nádraží zřízenej poštovní úřad a teprve v r. 1932 sem byla zavedena
elektřina. Jak ale do té doby fungoval třeba telegraf apod. to mi není docela jasný.
Nicméně fakta hovoří jasnou řečí. Třeba ho měli na petrolej.
Pohnutý chvíle zažila nádražní budova i za války, zvláště na jejím konci, kdy se stala,
jakožto železniční uzel, hned několikrát terčem náletu spojeneckejch bombardérů. 20.,
23. a zvláště pak 24.4. 1945 v 7 hodin ráno. Ten poslední byl největší. Spojencům nešel
pod fousy dost velkej provoz, při kterým se Němci, na svým ústupu před východní
frontou, snažili právě tudy odsunout do Bavorska co nejvíce materiálu a vojáků. Jezdily
tu tak těžký vlaky, že je, i při tehdejším nedostatku lokomotiv, tahaly hned dvě
najednou. A to už nemluvím o pancéřovanejch vagonech s flakem. V onen osudnej den
tu zrovna stály hned čtyři nákladní vlaky a stanice byla přeplněná cestujícími. Většinou
uprchlíky z Německa a Slezska a pochopitelně i vojáky wehrmachtu. Suma sumárum
dobrých 800 osob. Téměř půl hodiny trval tenkrát nálet hned čtrnácti hloubkařů, který
při něm rozstřílely nejen co stálo na kolejích, ale taky staniční a obytnou budovu.
Dnes nám už nic podobnýho nehrozí a tak snad i právě proto volím jako výchozí bod
Trailu toto nádraží. Má to svou logiku. Kamarádi od Prahy se sem snadno dostanou
rychlíkem přes Beroun, kamarádům z Ostravy sem jede přímej rychlík z Brna do Plzně,
do kterýho můžou nastoupit i Budějčáci, navíc se tu většinou tyhle spoje křižujou. Takže
je to optimální místo. Den a doba srazu bude ještě upřesněná – jinak se můžeme potkat
v tom hotelu U Polívků naproti nádraží. Mimochodem – točí tady Kozla…
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Takže jsme se sešli? Inu teď už nezbejvá nic jinýho než nalézt do tý Region novy a
vyrazit. Tahle trať nám není tak docela neznámá. Putovali jsme po níž už v r. 2006 při
Slunce, seno Trailu (mimochodem – posledním to trailu Slimovo) Možná při nastupování
do soupravy budete mít tak trochu obavy o svojí bezpečnost. A snad i oprávněně. Vždyť
za posledních osm let se tu vlaky srazily hned čtyřikrát! Nevěříte? Tak počítejte se mnou:
22.7. 2004 se mezi stanicemi Bavorov a Blanice čelně srazily dva motoráky. Zahynuli
dva lidé, 33 jich bylo zraněno. Příčinou byl lidskej faktor – strojvůdce nevyčkal ve
stanici na protiprojíždějící vlak.
1.9. 2007 opět u Bavorova. I
tentokrát to byla vážná havárie
způsobená selháním lidskýho faktoru.
Naštěstí bez ztrát na životech.
V r. 2008 srážka vlaků u Svinětic
nedaleko rekreačního rybníku Pražák.
A nakonec 2.2. 2011 srážka
osobního vlaku jedoucího z Vodňan
do Čičenic s vlakem manipulačním. I
tady to byla chyba strojvůdce, kterej
nevyčkal povolení k odjezdu. (mimochodem – nezdá se vám to datum 2.2. nějak magický?
3
Podobný bylo 8.8. když spadnul most ve Studénce). Místní tvrdí, že tahle situace
kulminuje od chvíle, kdy byla ve Vodňanech zrušená funkce výpravčího. V podstatě tu
ještě donedávna všechno fungovalo jen na ústním dorozumívání. Pokud chtěl
strojvedoucí vyjet ze stanice, musel
kontaktovat dispečery, který mu řekli
jestli může pokračovat, či má počkat na
protijedoucí vlak. Všechno to teda bylo na
domluvě dvou lidí. A pokud se
nedomluvili, nebo se špatně slyšeli, bylo
zaděláno na průser. Samy Český dráhy ji
uváděly jako jednu z nejnebezpečnějších
u nás a my můžeme jen doufat, že to
speciální testovaný zařízení, který má
zabránit vjetí vlaků na jednu kolej a
který tenkrát ještě nebylo k dispozici,
bude opravdu fungovat. Jinak se lze víc
než obávat známýho českýho šlendriánu.
Zatím jsme se ale rozhodli modrý armádě důvěřovat a s krátkým zahoukáním se
motoráček rozjíždí. Zarachotí na výhybkách, zahne doprava a po pár minutách
relativně rovný jízdy už brzdíme ve Vodňanech. Ty dlouho zůstávaly stranou
železničního spojení a než byla vybudovaná tahle lokální trať, musely odtud do Čičenic
jezdit speciální omnibusy – menší uzavřený vozy, tažený koňma, který ve městě mívaly
místo před hotelem Mašek. Vodňanským pochopitelně tahle praxe nevyhovovala a dnes
jsou na tom líp. A i když dráhy už jízdní řád značně vybílily, sem tam nějakej ten
motoráček ještě projede.
My se tady obezřetně rozhlédneme jestli k nám náhodou nepřistoupí nějaký souputník
ale ať už jo, nebo ne, jedeme dál.
A jde to jako na drátku. Pražák, Svinětice, Bavorov (tady si vzpomeneme jak jsme tu
lágrovali u místního koupaliště před výstupem na Helfenburg), Blanice, Strunkovice n.
Blanicí, Husinec (stanice – rarita. Leží v katastru obce Těšovice a od Husince je
vzdálená dobrý 3 km… taky už jsme tu na trailu nastupovali do vlaku) a Prachatice…
Tady si můžeme připomenout, že trať byla původně vyměřená jinudy a měla vést
nahoře nad kasárnama, ale že pro nesoulad s někdejšíma majitelema pozemků je halt
dnes nádraží tam, co je. Prachatickej region by si neměli nechat ujít žádný milovníci
přírodních krás, historickejch památek a natož pak my – milovníci vysokejch bot a
začouzenejch kotlíků.
Projedeme stanicí Prachatice – Lázně a trať začíná stoupat po úbočí Libína, ležícím ve
stejnojmenný hornatině, nižším to předpolí Šumavy. Je to rozsáhlá členitá vrchovina,
jejíž hlavní hřbety jsou rovnoběžný se Šumavou a kolmý na toky odvodňujících řek
Vltavy, Otavy, Blanice a Volyňky. Složení a reliéf je tu podobnej Šumavě, stejně tak
zalesnění, v němž převládá smrk, nížeji i smíšený lesy s bukem. Z celý republiky se tu
nejvíc projevuje tzv. fénovej efekt ( v závětří hor ), což znamená, že jsou tu oproti
Šumavě o 20 – 30% nižší srážky a naopak vyšší teplota.
My zatím můžeme sledovat, jak se dráha přimyká k Libínu, z jehož impozantní vejšky
jsme z tamní rozhledny na Slunce, seno trailu krajinu přehlíželi krajinu i my.
Rohanov. Les si tu tyká s železničníma pražcema a malá zastávka má důvěrnej nádech.
Asi tu není problém počkat i na opožděnýho houbaře. Tenhle post by mohli využít
milovníci předválečnýho opevnění. Vždyť jen pár set metrů odtud se nachází bunkrů
hned celá řada.
4
OPEVNĚNÉ PÁSMO JELEMEK
Areál zdejšího bejvalýho opevnění v podstatě tvoří dva úseky: H-33 a H-42. Stavba 40
objektů na úseku H-42 byla zadaná 29.7. 1937 a to stavební firmě architekta F. Fína a F.
Krofta z Plzně, za dozoru kpt. Soběslava Koblice. Do Mnichovský krize jich ale stačilo
bejt vybetonovanejch pouhejch 16, ale
všechny objekty jsou podstatě dochovaný.
Co tomu předcházelo? V květnu 1937
stanovil při průzkumu terénu velitel 9. pěší
brigády, plk. gen. štábu František Lanc, že
úsek H – 42 bude vybudovanej po obou
stranách kóty 1096 Libín a jeho délka bude
činit 12 km. Objekty na středu úseku měly
svojí
palbou
přetnout
důležitou
přístupovou komunikaci od Volar a
zabránit tak postupu nepřítele na
Prachatice, Strakonice či Písek. Libínský
sedlo k tomu bylo ideální, ale o rok později,
při budování obrannýho postavení, se jej do hlavní linie nepodařilo zařadit.
Trochu jiný to bylo s úsekem H- 33.
Výstavba objektů č. 1 – 23, odebranejch
z úseku H – 42, byla 1.10. 1937, za cenu
504 321,80 Kč, zadaná firmě F. Jence a F.
Hladečka a dozoroval ji npor. Ing. Otakar
Graf. Firma už měla zkušenosti a tak se
stavba opevnění rychle sunula vpřed.
Pracovalo tu zhruba 100 dělníků a tak už
17.12. 1937 (!) byla dobetonovaná poslední
ze 24 pevnůstek. V průběhu zimy pak
proběhly dokončovací práce. Bohužel se
pak všechny objekty ( až na 9) ocitly
v říjnu 1938 v záborovým pásmu… ale
vlastně tak paradoxně přečkaly celou válku. Objekty 1 – 9, který zůstaly na území
Protektorátu, na východním křídle opevnění a to právě v prostoru obce Jelemek, byly
v červnu 1939 zničený.
Protože se nepodařil původní plán všechny objekty začlenit do hlavní linie, tak
uzávěry H – 42 a H – 33 vytvořily nad Prachaticemi až druhosledový postavení.. Jako
raritu bych snad mohl uvést, že ve zdejším úseku je i jedinej existující postavenej objekt
typu „C“, s betonovou střechou. Bunkry H-42/35/C, H-33/21/B-2-80, H-33/22/A-220, H33/18/B2-90, H-33/10/A-140 a H-33/15/B-100 jsou v současnosti dobře opravený a
renovovaný. Z opevnění v úseku Leptáč – Jelemek, přehrazující přístupy k Prachaticím,
se ze 14 řopíků dochovalo 5 v západní části uzávěry. Po těch odstřelenejch v r. 1939 už
byste dnes našli jen jámy s kusy betonu. Ty neodstřelený se ale dochovaly v docela
slušným stavu a v některých se dochovala i původní výdřeva a rezavý zbytky
předválečnýho vybavení, jako třeba mříže, pancéřový dveře, lapače či ventilátory.
V řopíku 10/A-140 budujou prachatický nadšenci pevnostní muzeum. Myslel jsem, že
v některejch bunkrech by se dalo v nejhorším případě i přespat (vzpomínáte jak nás na
něco podobnýho lákal Malej Muk u Kozy v Jizerkách?), ale věřte, nestojí to za to. Ne, že
bych se bál, že by se za náma zabouchly zrezivělý dveře a my nemohli ven, spíš je
problém v tom, že už jich spoustu někdo ukradnul a pak – do těch přístupnějších navozil
nějakej hňup starý pneumatiky a tak nestojí za návštěvu….
5
Romantická trať pak i nadále míří na jižní Šumavu a pokud byste jí někdy chtěli
projet celou, poznáte, že prochází stěžejníma partiema šumavskýho podhůří. Pro nás je
ale nejvyšší čas nahodit na záda bágly, protože vzápětí vystupujeme.
CHROBOLY
… jsou jedno z míst, kde snadno podlehnete kouzlu malých nádražíček a zastávek. Už
vlastně třetí století podřizuje stará nádražní budova, ( na 37 km trati v nadmořský výšce
760m), se dvěma hlavníma a jednou manipulační kolejí, svůj rytmus příjezdu vlaků
s výletníkama, hořícíma touhou po poznání.
Pro nás jsou výzvou k výstupu a vykročení
po prvních metrech letošního Trailu. Ale už
hned zahoukání odjíždějícího vláčku nám
posadí do hlavy prvního brouka kam a
kudy vlastně vyrazit. Možností je totiž
hned několik.
Nedaleko odtud totiž leží chráněná
lokalita Chrobolské tisy a v Čechách je
vlastně jen málo lokalizací s tak početnou
lokalizací těchto vzácných dřevin. Dříve,
zvláště ve středověku, to bejval naprosto
běžnej strom, z něhož se vyráběly např. luky. Dnes už jsou ale tisy vzácný a jsou
vnímaný spíše jen jako parková okrasa. Pokud si dobře vzpomínáte, tak na podobnou
lokalitu jsme narazili na trailu Českou Kanadou a ani tam nebyla plošně veliká. Většina
populací má totiž jen omezenej počet jedinců a dnes už lokálně dožívají jen žalostný
zbytky. Snad už jen dodám, že pro tisy je charakteristickej výskyt vícekmenosti, mohou
dorůstat výšky mezi 10 – 20m (ve světě jsou ale zaznamenány i 18m) a dožívají se něco
kolem sta let. Pokud se na tyhle zajímavý stromy nenecháte nalákat nevadí, můžeme
pokračovat.
Za nádražím zahneme doleva a po
setkání s modrou značkou pokračujeme
po ní stejným směrem po silničce
vedoucí do vsi. Po pravý ruce míjíme
mírný návrší s pastvinama a před náma
už svítí první bílý zdi domů a místního,
původně gotickýho, kostela Nanebevzetí
Panny Marie, barokně přestavěnýho
v 18. století (1754-58). Původně se pyšnil
jehlanovitou věží, pokrytou prejzy, v r.
1974 však báň dostala cibulovitej tvar a
byla pokryta šindelama.
Chroboly leží v nadmořský výšce
6
758m, mají necelých 500 stálejch obyvatel a první zmínka o nich pochází už z r. 1317,
kdy byly v těchto kolonizačních dobách uváděný jako les Strobole. To byly ještě
v majetku Zlatokorunskýho kláštera. Je to doložený, i když zdejší matriky se vedou až
od r. 1646.
Život tady v pohraničí byl vždycky těžkej, ale zvlášť velká katastrofa postihla obec
31.5. 1808. Tehdy zde vypuknul velkej požár, při kterým vyhořelo 7 statků, 5 chalupářů
a dva malý domky. Jak udává kronikář, faru, školu a kostel se podařilo zachránit jen s
velikým úsilím. Snad v tom byla nápomocna i zdejší
gotická milostná soška Panny Marie, za níž putovaly
procesí a poutníci ze širokýho okolí…
Překročíme silnici z Prachatic do Českýho Krumlova
a za chvíli jsme na návsi. Je tu sice krám s potravinama
COOP, ale protože tuším, že touhle dobou už bude
sobota odpoledne ( a první den stejně ty zásoby máme
každej s sebou), nebude pro nás zase až tak důležitej.
Svojí pozornost budeme věnovat tý žlutý budově opodál.
Hádáte správně. Je to hospoda a otevříno by měli mít
15.00-24.00. Jenže všechno má svůj háček. Jak víte
specialitou dnešní doby je to, že pokud někdy někde
něco funguje, za měsíc je třeba všechno jinak. A tak
nám nezbejvá, než doufat. A pokud náhodou v tý době
někdo slavíte třeba narozeniny nebo svátek, neváhejte se
přiznat. Takoví šťastlivci dostávají 10 – 20% slevu.
Jinak je samozřejmý, že si můžeme prohlídnout kostel, hřbitov i sochu sv. Jana
nepomuckýho před ním. A pokud snad zasedneme k nějakýmu tomu korbílku, je lépe
ještě za světla si prohlídnout kde asi
dneska založírujeme. Zkuste mě tedy
následovat.
Při pohledu vlevo zjistíte, že to bude po
pěkně kamenitý cestě s alejí starejch
jeřabin, obklopenejch stejně kamenitým
tarasem. Nezoufejte. Projdete-li si to ještě
za světla, budete odměněný krásnýma
výhledama na panoráma Libínu i ostatních
šumavských vrcholků. A pokud se vám to
nebude líbit jinde, já nabízím k přespání louky za
vsí. Místa na postavení stanů je tam dost….
7
NEDĚLE
Na čerstvým šumavským vzduchu se to dobře chrouní
a tak je mi možná i líto tahat vás z vyhřátejch spacáků.
Ale nejsme tu proto abychom se tu váleli, ale na
„poznávacím zájezdu.“ A tak vás po sbalení těch vašich
bebechů zatáhnu jen támhle, ten malej kousek opodál.
Stačí, když se mnou projdete malej borovej lesík (pozor
na kořeny) a staneme u památky, kterou by bylo
hříchem vynechat.
KAPLE PANNY MARIE LURDSKÉ
… i poslechněmež si historii vážící se k místu samýmu.
Tahle poutní kaple U svatého pramene byla zasvěcená
Panně Marii Lurdské a postavená díky odkazu paní
Rosalie Zierlingerové, vdovy, pocházející z Chrobol.
Její muž František, sedlák z obce Sádlno čp. 1 (Zodl),
zahynul v r. 1890 při práci v lese pod padajícím stromem. Protože manželství bylo
bezdětný a nebylo ani žádnejch přímejch dědiců, prodala vdova Rosalie, nemocná
tuberkulozou, celou nemovitost a odstěhovala se k sestře Kateřině Bartošové do Chrobol
(usedlost Doberauer). Ani návrat do rodnejch Chrobol jí však nemoci nezbavil.
Část svýho majetku proto použila
k dobročinnejm účelům, zvláště pro
nejchudší spoluobčany a v r. 1900
věnovala, tehdy na svou dobu nemalou
částku 12 000 rakouských korun, na
stavbu poutní kaple U svatého pramene.
Název byl odvozen od léčivý studánky
vedle kaple, jejíž voda údajně přispívala
k léčení různejch chorob. V dnešní době
by se snad mohl zdát, že peníze mohla
vynaložit účelněji, smysluplněji… ale
budiž. Ona sama se však dokončení
kaple (1903) nedočkala, neboť zemřela
19. srpna 1901. Stavební plány novogotický stavby zhotovil Rudolf Moser z Prachatic,
kterej měl taky stavební dozor. Provedení celý stavby dostal za úkol zednickej mistr
Johann Rendl z Malonin (Pleschen). Novogotickej oltář
vzniknul v dílně Ludwiga Schonbauera v Českým Krumlově.
Na oltáři stávala socha Panny Marie Lurdský od
akademickýho sochaře Ferdinanda Demetze z obce St. Ulrich
/ Groden v jižním Tyrolsku.
Tenhle sakrální klenot obce Chroboly se stal místem,
náboženskýho života celý oblasti a místem tichejch modliteb
a zamyšlení. Tím spíše, že později sem byla přenesená tradice
poutí od farního kostela v Chrobolech, který se těšily
obrovskýmu zájmu lidí a to až do vysídlení většiny
německejch obyvatel v r. 1946. V časech komunistický
8
totality tak byla kaple odsouzena k zániku. Ještě v 60. letech tu byly lavice a oltář, ale
později? K největší devastaci došlo v 70. letech a zapřičinila se o to hlavně místní mládež.
Při svý první návštěvě, hned po výměně papalášů u vesla v devadesátým roce, jsem jí jen
těžko hledal. A když jsem ji našel, působila velmi smutným pohledem. Jednolodní
kostelík, s polygonálním presbytářem a jehlancovitou věžičkou v pseudogotickým slohu,
měl zřícenej strop, vytlučený okna a v interiéru se jen částečně dochovala ornamentální
výmalba s různejmi symbolama a hvězdičkama. Veškerej mobiliář vydrancovanej, věž
měla poškozenou plechovou střechu, z obvodovýho zdiva vyrůstaly náletový stromky a
všechno zarostlý křákama. A jak tu bylo mrtvo… jen v okolím lese, jakoby se stále
vznášela slova neznámýho poety:
Kostelík a dolů prudký svah
tiché místo k nebi na dosah
údolí a vrchy činí kolem kruh
lesy, luka, provoněný vzduch.
Kamenná boží muka
kolem nichž muselo se jít
nesla obraz Matky Boží
co ochranu a štít.
Potom vyhnali nás z rodné otčiny
domov ve vzpomínkách, prázdný, jediný
jakoby nám vzali všechno tehdy z Šumavy
když nám kázalo jít tuhé bezpráví.
Procesí sem kráčívala stinnou alejí
vůní lip vzpomínky dosud zahřejí
posvátný pramen, místo dávné poutě
po létech lidé ještě vzpomenou tě.
Pod nimi ze země tryskal pramínek
teď ona voda chladí proud vzpomínek
oční nemoci prý léčil, hojil rány
prosící brala tu Matka do ochrany.
Naposledy se tu mnozí zastavili
slzou nejednou se oči zarosily
ty pole, stráně, Zlatý potok k tomu
jak vyprovázely nás
zas volají nás domů…..
No básnička je to pěkná, škoda jen, že si ty sudeťáci dodnes nechtějí uvědomit, proč
museli jít. Ale s tou studánkou má asi neznámej mistr pravdu. Kaple je totiž popisovaná
i jako pramen tzv. „kosmický energie.“ Léčivej pramen, nazývanej Svatým, už naštěstí
místní obyvatelé zase každoročně čistí
a je zakrytej jednoduchou kamennou
kapličkou. Voda ze studánky dál
pospíchá dolů do Chrobolskýho potůčku
a stejně jako život a čas jí nic nezastaví.
I
samotná
kaple
je
nádherně
zrenovovaná a pěkně se vyjímá na
zeleným podkladu lesů a stejně jako
dřív je duchovní posilou pro lidi, kteří
chtějí přijít na jiný myšlenky, v tichu
lesů sdělit svý prosby, zavzpomínat na
zemřelý a myšlenkama zabloudit
k svým potomkům…
No a co včil? Počítám, že tlapky už vás
9
svrbí touhou ušlápnou nějakej ten kilometr – tak do toho. Na mapy se vykašlete. Jsou
jen od toho, aby nás mátly. Trasu si zvolme sami s tím, že víme, že zkratky jsou sice delší
a po horších cestách, ale furt je to lepší než VZDUŠNOU ČAROU! Tudíž se vybodneme
na nějaký značení a vezmeme to po loukách nazdařbůh dolů, kde sice možná budeme
přelejzat nějaký ty ploty, ale o to to bude
dobrodružnější. Potok stejně musí téct
v údolí a tak už k němu nějak dorazíme. A
pokud se šikovně trefíme tu polní cestu, tak
máme vyhráno a můžeme se těšit výhledama
nejen na údolí, ale i okolní kopce Libínský
hornatiny – přímo před náma např.
Doubravu. Nakonec po tý polní cestě stejně
sejdeme až k potoku, kterej nás bude dál
provázet podstatnou část dnešní etapy.
ZLATÝ POTOK
Malebný údolí Zlatýho potoka lákalo lidi od nepaměti. A nebylo to jen kvůli kráse
okolní přírody. Už podle svýho názvu dává znát, že fungoval jako zásobárna
zlatonosnejch písků, který zde propírali už Keltové, po nich Slovani a ostatní diggeři
vlastně až do středověku. Však jejich činností vznikly i četný sejpy… schválně, jestli si
jich všimnete až půjdeme okolo nich. A pozor – jsou to dobře ukrytý vzpomínky. Zlato
tu prostě bejvalo, stejně jako v jinejch šumavskejch tocích, dost bohatě zastoupený.
Zlatej potok, tenhle nejdelší přítok
Blanice, pramení na jihozápadním
svahu Rohanovskýho vrchu a končí
zhruba po 21 km soutokem mezi
Čichticemi a Blanicí. Plocha jeho
povodí tvoří 92,4 km2 a při průměrným
průtoku 0,60
m3/sec překonává
převýšení 320m. Údolí Zlatýho potoka
je hluboký a velmi romantický a je
výrazným
krajinným
prvkem
Prachaticka. Stinný lesnatý úseky se tu
střídají s prosluněnýma loukama, který
hostí vzácný rostlinný i živočišný druhy.
A dochovaly se tu i četný mlejny,
připomínající zašlou slávu zlatokopeckejch klapáčů. Vůbec mi sem nepasuje představa o
uvažovaný přehradě a proto svou naději spíše upírám k připravovanýmu vyhlášení
Národní přírodní památkou, s ochranným biotopem perlorodky říční.
No a zatímco jsem vám tohle všechno povídal, sešli jsme až
dolů k samotnej říčce, kde se sami můžete přesvědčit, že její
dno vypadá fakt jako vyložený zlatým pískem a kameny. Přes
dřevěnou lávku a kolem starý kapličky pak dorážíme ke
Keplovu mlýnu (662 mnm), kdysi vybavenýmu i věží a
střílnama. Asi tu kvůlivá tomu drahýmu kovu nebejvalo dost
bezpečno, ale kde je věžím dneska konec. Teď je to krásná
rekreační chalupa. Tady už se nacházíme někde pod kopcem
Doubrava , nad kterým se dne 24.2. 1944 odehrál jeden
z prvních leteckých soubojů II. světový války u nás.
10
Sestřelenej Liberator pak spadnul u Třešňovýho Újezdce nedaleko Lhenic, kde vám pak
o tom povím něco víc.
Krajina se pozvolna začíná měnit. Opouštíme louky a brzy zjistíte, že další trasa
nepovede jen údolím, ale že začínají lesy a kopce s výstupy, ale nebude to tak hrozný a
zvládnout se to dá bez problémů. Ty lesy jsou tak krásný, že ač je teprve květen, už jako
byste cítili vůni hub…
Kousek za mlýnem procházíme kolem velkýho kamene s pamětní deskou. Upozorňuje
na to, že tu stávala ves Maloníny (Pleschen) – a nebyla tady jediná., soudě podle
památečních křížků. A kdybychom
vystoupali po zarostlý stezce až
k vrcholu, narazili bychom i na starej
lom. A kdo by snad měl sílu, může si
vylézt i na protější Malonínskej kopec a
furt se má na co dívat. Ono to jaro
k tomu vlastně úplně svádí.
Jak už jsem naznačil, začali jsme
stoupat, i když to není žádnej krpál.
Stará
polní
a
pak
kamením
vyspravovaná lesní cesta, zaříznutá ve
svahu, ale s vděčnýma výhledama do
okolí, nás pak po chvíli dovede ke
krásný studánce na okraji lesa. Ledově
křišťálová voda tu přímo svádí k osvěžení. Kennoušek si to tu vždycky pochvaloval a tak
toho využijte i vy. Zalokejte, opláchněte zpocený
ksichty, ať můžeme šlapat dál.
Pohled vám možná sklouzne k malý, nesporně
atraktivní chatě u rybníčku pod svahem, ale raději
věnujte pozornost zlehka stoupající cestě, na níž se
zhruba po 200 m zprava připojí další. My si zatím
budeme udržovat svojí vejšku a pokračovat po
vrstevnici, sledujíce tok potoka v údolí pod námi.
Cestou pak míjíme po levé ruce postavenej mysliveckej
posed, odkud chlap s flintou v ruce obsáhne palebný
pole na celý protilehlý pasece, až k tomu hezkýmu
březovýmu
hájku.
Cesta lesem je víc než
pohodová. Nedáme se
zlákat ani další pravou
odbočkou vedoucí na vrchol Klenovce a pokračujeme
dál po „hlavní.“ I nadále jdeme více méně po dobrý
cestě, ale mezi těma všema ořešákama, jilmama a
jeřábama začínáme pro změnu pozvolna klesat. A je tu
další paseka s posedem… A přestanete-li na chvíli
žvanit, pak v nastalým snad tichu uslyšíte i šum potoční
vody. Je to neklamný znamení toho, že se naše cesty
budou brzy dělit. A fakt to nebude zadlouho. Stačí
vpravo minout ten krmelec, pak po dalších asi 100 m
starý složiště dřeva a najednou je tu „rozdvojka, kde se
musíme rozhodnout kudy dál. Abych vám to usnadnil,
rozhodnul jsem za vás. Zapomeňte na to, že byste
11
stoupali doprava do Klánovic. Opak je pravdou. Jsme tu přece kvůli Zlatýmu potoku a
proto zarostlou svážnicí sestoupíme až k jeho břehům. A známá otázka: „Co
včil?“ Putování, poznamenaný „civilizačním rozmachem“ tady musíme ukončit. Za
tichou krásou Zlatýho potoka teď halt musíme trochu jinak…
Kdo má dobrý boty, tomu to nepřijde, ostatní se prostě musí zout, nebo přeskákat na
druhej břeh hezky po šutrákách. Třeba
zrovna po tý malý kamenný hrázce támhle
kousek proti proudu. Inu je to tak. Divoce
romantická partie údolí, kde se můžete
třeba i povohlídnout po nějakým tom
zapomenutým zrnku zlata (jestlipak se tu se
svojí pánví cáchal i Henry – dej mu Pajda
bohatej nebeskej claim), tak ta začíná
krásným neprůchodnem.
Za „brodem“ pak pokračujeme dolů po
proudu po levým břehu. Pěšina je tu sakra
zarostlá a místama i dost podmáčená a tak
když se furt budete koukat kaj to vlastně
šlapete, snad ani nezaregistrujete tu malou paseku s dalším posedem. Nezbyde nám, než
zarostlou stezkou, se sotva znatelnou stopou předchozích poutníků, kličkovat mezi
porostem i nadále. Ovšem úseky jimiž procházíme,
jsou skutečnou lahůdkou, vděčným námětem pro
fotografy a čundráckým rájem. Ano, i když to snad
tak nevypadá, je toto údolí kotlíkářem hojně
navštěvovaný. Zrovna nedaleko mají třeba svůj kemp
Toulavý vlci a my stejně po cestě na nějakej jistě ještě
narazíme.
A jako bych to přivolal. Po tom vlhkým úseku
začíná les víc prosvětlovat, olše a vrby vystřídají
smrky a místo ostřice už šlapeme po jehličí. A támhle
je zrovna takovej malej, opuštěnej kempík. Posledně
byl sice v dost zuboženým stavu, ale kdo ví? Přece
nám to nijak nebrání v tom přiložit ruku k dílu,
udělat dobrej skutek a plácek trochu upravit. A třeba
i vzít sekeru do ruky, napnout svaly aby bylo aspoň
pro tuto chvíli dost dřeva a rozehrát koncert ohně a
něčeho do žaludku. Neříkejte, že vám od rána
nevytrávil. A co třeba kafíčko, Úplně vidím Šerpu, jak už se tetelí! S rozkoší na sebe
necháme působit vůni hořící pryskyřice i
vůni pánve, osmahlý nesčetnýma ohněma,
zprohejbaný a s držadlem vyblejskaným
do hladka, co už teď zvoní samou
nedočkavostí. Víte stejně dobře jako já, že
se jí po tý dlouhý zimě už stejská po
důvěrnejch rozhovorech se smrkovýma
polenama a po nejlepším příteli – slanině.
Voníme kouřem a nohy už se těší na
odpočinek.
Takže bágly dolů a válíme se válíme. Je
to nutný, bo ještě nejsme ani v půlce
12
dnešní etapy. Natahovat to ale zbytečně nebudeme, chceme přece ještě něco vidět a ne se
jen válet na jednom fleku byť docela pohledným. A tak nakonec přijde ta nevyhnutelná
chvíle a šlape se dál. Co nás čeká? Vylezeme kousek nad kemp – tam vede lesní cesta a
tý, více či méně průchodný, chvílema vedoucí nahoru, chvílema zase dolů (prostě
takovej klasickej terén) se budeme držet. Ani potok ale už
nepouštíme ze zřetele, nadále na nás působí svým geniem loci
a jeho písně, zpívaný malýma peřejkama, nás provází i nadále.
Ani o další zajímavý místa tady není nouze – je to taková
nádherná „divočina“ a to až do chvíle, kdy se z lesní cesty
odpoutá sotva znatelná
pěšina a nutí nás
sestoupit zase zpátky
dolů k vodě. Najdeme
tady
další
brod,
obklopenej
velkýma
kamennýma plotnama,
nic pro nás. Šlapeme si
klidně dál po stejným břehu, kolem tý romantický
říčky, až k místu, kde ten zarostlej úvoz, kterým
jsme právě proťapali, končí takovým malým
paloučkem, posléze přecházejícím v asi 300m dlouhou louku. Osobně jsem si to tu
nazval Údolí káňat a myslím, že ani vy nepřeslechnete jejich typické kiáá, kiááá, nesoucí
se nad velebnýma špicema smrků…
Do šumu lesa už možná občas zaslechneme i zvuk motoru, zaléhající sem z nedaleký
silničky vedoucí do Klánovic. Není to náš směr, natožpak cíl a tak ji necháváme bez
povšimnutí. Ještě se pak krátce zanoříme do lesa a poté, po rozbahnělý cestě, rozšlapaný
stádama dobytka, k tý silnici stejně dorazíme.
Zlatej potok tu překračuje malým mostem
s kapličkou a pokračuje dál na Frantoly.
FRANTOLY
Frantoly (Frauenthal) jsou malá horská
osada, prvně doložená v r. 1360, v listině
týkající se sporu bratrů Vernera, Racka a
Přibíka z Vitějic a opatem zlatokorunským.
Leží v nadmořský vejšce 695 m, v nádherný
poloze vysoko ve svahu nad údolím Zlatýho
potoka. Zástavbě, soustředěný především na horní části stráně, dominuje několik
větších patrových statků ve stylu selskýho baroka a taky mohutnej objekt bejvalý školy.
Frantoly byly osídlený převážně německým
obyvatelstvem ( v r. 1900 zde žilo 165 Němců a
jen 2 Češi) a tak po jejich násilným odsunu
utrpěla i zástavba. Z původních asi 70 domů
jich zůstalo dodnes sotva dvacet, v nichž trvale
žije jen 14 obyvatel. Kdysi zde bejvala olejna,
šindelna, valcha i hamr s pilou. No a pak je
tady taky především obecní kostel sv. Filipa a
Jakuba, obklopenej hřbitovem se dvěma
bránama, kterej to ovšem taky nikdy neměl
lehký. Už přes 500 let stojí stále na stejným místě, ovšem s ubíhajícím časem pokaždý
13
v jiný podobě. Ta dnešní, barokní, nahradila v r. 1756 původní gotickou svatyni,
zničenou v r. 1754 při požáru, po kterým vlastně zůstalo jen zdivo věže. Jeho původní
zvon byl ulitej zvonařem a kovářem Joštem z Vodňan v r. 1556. Kuriozitou je prej fakt,
že při stavbě kostelů ve Frantolech a Vitějovicích, který byly stavěný současně, došlo
k záměně plánů a tak každej stojí jinde, než původně měl. Dnes je nově opravenej a
poblíž něj rostou i dvě krásný památný starý lípy. Frantoly, spolu s Klenovicema, Jámou
a Ratiborovou Lhotou, tvoří dnes součást obce Milovice. A na závěr snad jen jednu
malou místní pověst:
Vysoko nad Frantoly, po cestě do Lažisťka, stojí v lese kaple zvaná kdysi německy
„Schutzengerl“ ( tj. v podstatě Andělíček strážníček…). Podle týhle pověsti tu byly kdysi
pastviny na lukách, který patřily sedlákovi Biehunkovi (po chalupě „Jouchala“)
z Frantol. Tomu vyháněl pasáček dobytek z jeho statku
právě sem. Jednoho dne se pasáčkovi zjevil malej
mužíček a zahnal mu krávy z louky pryč. To se pak dělo
i ve všech dnech následujících a kluk chtěl službu
vypovědět. Sedlák se v nouzi rozhodnul postavit tu kapli,
na který stojí římskýma číslicemi psanej letopočet
MDCCCXXXIII (tj 1883). Od tý doby měl sedlák i jeho
dobytek zase klid. Tahle
kaple je dneska častým
cílem lidí, který museli opustit svý zdejší domovy… ale
to bysme si museli dost zajít.
Ale proč to tu vlastně všechno píšu? Vždyť přece
nemám vůbec v plánu po tý prudce stoupající silničce
do Frantol vyrazit? Ne, že by to bylo daleko, ale krčma
tam není a tak si myslím,
že
pro
vás
tyhle
informace
budou
naprosto dostačující. Vraťme se teda zpět k mostku přes
Zlatej potok a tam zjistíme, že…
… že se tady zase setkáváme nejen se zeleným, ale i s
modrým značením a že co se mojí průvodcovský
povinnosti tejče, i nadále budu preferovat pokračování
dolů po vodě. Mimochodem – všimli jste si, jak ten
původně malej potůček nabejvá na síle?
Pár desítek metrů po asfaltový silničce značený jako
cyklostezka (po pravý ruce les, po levý prosvětlený údolí)
a už je tu Paradův ranč, což je vlastně penzion nabízející
k sedlání na půl druhý desítky koní. V Ottově
encyklopedii se o něm píše „… v bizarní
úžlabině Zlatého potoka stojí Parádův
mlýn, jenž podle práva emfyteutického
býval statkem dominikálním.“ Dnes,
známý též pod jménem Kurzův mlýn je
technickou památkou a opravená je i
výklenková kaplička nedaleko stojící.
Těch mlejnů tu bejvalo daleko víc:
Keplův, Dvořákův, Študlarů, Forků (tam
je dodnes funkční turbína…), Burgerů….
14
Technickou památkou je i další můstek o něco nížeji po proudu. Jako dvouobloukovej
(jeden oblouk malej, jeden velkej), 10m dlouhej, 5.80m širokej a 2,5m vysoko nad vodou
ho postavili v r. 1881. Za ty dlouhý roky pochopitelně stačil dost zchátrat a hrozil mu
zánik a tak bylo v r. 1986 nutný přikročit
k rekonstrukci. Na opravu týhle perly na
Zlatým potoce byly použitý jen původní
kameny a vy dnes můžete obdivovat do
dílo mistrů, který mu vrátili původní
krásu. Do mlejna U Forků na druhým
břehu je možná exkurze, jen je třeba se
předem domluvit. Tak uvidíme. Jinak –
pod mlýnem bejvá na louce tábor jehož
teritoriem nás povede pohodlná lesní cesta. A ta nás nakonec vyvede i na hlavní silniční
tah ze Lhenic do Prachatic. Bohužel, nevýhodou je, že teď po něm budeme muset asi 1
km klusat. Ale hezký okolní lesy nám ten pocit nevole vynahradí. Navíc vlastně šlapeme
pořád dolů z kopce a tam, kde silnice překračuje vodní
tok, po 50m odbočíme vpravo k mlýnu U Žahourů. Je to
technická památka, zděná stavba renesančního původu
ze 16. století, v jejíž mlýnici se zachovalo původní zařízení
z poloviny 18. století Podél cesty si pak můžete všimnout
starejch, ale zachovalejch zbytků původního náhonu.
K mlejnu patřila původně i pila a dneska? Dneska si
musíme dávat bacha na volně pobíhající psy. Zvlášť
Kennoušek s tím asi bude mít problémy. A my ostatní
můžeme jen litovat, že tu pro pocestný nemají aspoň
bufet….
Z odbočující cesty se nakrátko stane vyasfaltovaná
silnička, ale ne na dlouho. Přes mostek pak šup na druhej
břeh, zamáváme jízku zadržujícímu vodu pro dosud zde
pracující pilu ( i když ta jede spíš na elektřinu) a po lesní
cestě, kolem malýho rybníčka, pokračujeme dále
lesem až k dalšímu rozcestí, kde odbočíme dolů
k vodě. Čeká nás další most, nově opravenej po
povodních a pak raději, místo rozbirý a
podmáčený lesní cesty, volíme trasu po
protilehlý louce. Odtud aspoň můžeme
obdivovat dochovanou kamennou navigaci
potoka (a to v dosti značný délce), kterej tady už
připomíná spíše solidní říčku.
Ale nedá mi to a musím v tomhle místě zase
udělat takový malý odbočení. Nevím jak se bude
situace během našeho trailku vyvíjet, či spíše zatím mi není známej termín konání jak
15
toho našeho šlapání, ani jiný akce, o který bych se teď chtěl zmínit. Vono totiž
kdybychom to střihli vod Žahoura nahoru (vede tam vlastně i jistá odbočka), tak po
necelým kilometru dorazíme na 6 ha PR
Karlovický louky, což jsou vlastně takový
zrašeliněný svahový louky s bohatou
květenou např. Hořečku českýho, Hladýše
pruského,
Tučnice
obecný,
Kosatce
sibiřského, Tolije bahenní a co já vím jakého
plevele ještě? Jsou hezký a za podívanou by
jistě stály. Mě sem ale táhne jiná věc a tou
jsou Karlovice samotný. S těma svejma pár
chalupama nic moc, žádnou díru do světa
neudělaly, důležitý jsou ale proto, že tu
každej rok – a
právě v květnu – pořádá T.O. Trappers „Koulení“, což je
vlastně takový čundrácký klání v kuželkách. Možná že se jim
trefíme do termínu, i když náš příchod sem by vlastně už byl
v čase, kdy všichni místo opouštějí. Spíš se kloním k variantě,
že se pokusím sehnat kontakt na zdejšího barmana (no fakt,
je tady docela fajná hospůdka) a zkusím s ním nějak
domluvit jestli by nám neotevřel. Hele, to je ale hudba
budoucnosti a vlastně na to ani moc nespolejhejte. Bylo by to
jen takový hezký překvapení…
Raději se zase v klídku vraťme dolů do údolí, protože i když nám první varianta
nevyjde, tady taky nemáme čeho litovat. Tohle nesporně atraktivní a romantický údolí
nemilujou jen skalní vyznavači emblému buvolí hlavy na rukávu. Tuláckým
fajnšmekrům tu směle sekundujou i ty, co už snad pomalu, obrazně řečeno, rozechvěle
vkládají svý greenhornský tlapky do jejich stop. Tím chci říct, že okolo v údolí, bejvá
v létě spousta podsadovejch táborů, jako vystřiženejch z Foglarovejch knížek. Patří
skautskejm oddílům nejen z Budějic, ale třeba i z Práglu a nesou tak poetický jména, že
by se hodily i k názvům osad – třeba Černý šíp, Modrý klíč apod. Uvidíme, třeba se tak
jednou i stane, až (jak bejvá v trampingu
zvykem) tyhle mlaďoše začnou skautský
předpisy a omezení svazovat víc, než by sami
chtěli a jejich představy se začnou ubírat
stejným směrem jako kdysi naše. A pak že se
historie neopakuje…..
Ale kde jsem to skončil – Aha. Překročili
jsme mostek a včil valíme po rozlehlých
loukách kolem potoka. Jsou poměrně široký,
místy s břehovejma porostama olší, jasanem,
klenem a bukem, ojediněle i dubama a lípama.
Jedna tu střídá druhou a jak už jsem naznačil,
sami se můžete podle zbytků táborovejch
staveb přesvědčit o tom, jak tu asi bejvá v létě
živo. Tu stojí o stromy opřený tyčky na te-pee,
16
támhle jsou za křovím složený podsady, onde zase k posezení i k úkrytu ve špatným
počasí zvou táborový kuchyně. Ale my si to po okraji Spálenýho lesa, pořád hezky kolem
vody, kolem potoka, kterej tu přibližuje, tu zase na chvíli vzdaluje, hezky capkáme dál.
Možná už nás začínají bolet šlapadla, ale přece stačí pouze zvolnit tempo. Stejně je
nesmysl někam hnát, když je pořád čím se kochat (že, pane doktore?). Třeba zrovna
támhle – lokalita U Piláta… to je prosím asi 8 ha PR, která tu na příkrým východním
kamenitým svahu nad Zlatým potokem
chrání přirozenej bukovej les. Zdejší
přirozený bučiny ( i když místy i
jedlový bučiny a samozřejmě i s příměsí
smrku, jedle, borovice a modřínu) jsou
ve velmi – jinde málo vídaným –
zachovalým stavu, kterej se daří
obnovovat v původní skladbě….
Místa, kudy putujeme, jsou občas
trochu podmáčený, ale to je přece fuk.
Pravda, mohli bysme to vzít i jinudy,
např. nahoře západním svahem. Tam je
lesní asfaltová komunikace z Kralovic
na
Vitějovice,
dokonce
míjející
zajímavý žulový skalní útvary. My jsme si ale určili trasu podél vody. Ale vlastně –
vždyť se na tu cestu stejně napojíme na rozcestí pod Brdovou. A to už není daleko. A
daleko už není ani do Vitějovic. Necelej kilometr a máme jí hnedle u nosu, hned, jak
vystoupíme z lesa. Z malýho potůčku u Chrobol se tady už stala slušná říčka a stejně
jako celej den, i tady jsme jí v patách. Posledních pár desítek metrů docházíme po
silničce a jsme tady. Čeká na nás hospůdka U Kleinů, jináč šikovnej motorest s točenou
kofolou, studeným pivem a výbornou kuchyní. A než k ní dojdeme, tak snad zase trocha
tý suchopárný historie.
VITĚJOVICE
Tahle šumavská obec leží v údolí, na všech stranách obklopeným vysokýma kopcema,
v průměrný výšce 509 mnm. První zmínku o ní najdeme už v historickejch pramenech
z r. 1283, kdy tuhle ves získal Jan z Michalovic od krále Václava II. V r. 1298 se
připomíná Bruno z Vitějovic a v r. 1315 jsou pak jako její majitelé
uváděný bratři Racek, Přibík a Vernéř z Vitějovic. Ten poslední se
zavázal, že bude s prachatickýma pečovat o bezpečnost na Zlatý
stezce, tudíž už tady asi nepochybně stál hrad na vrchu Osuli.
Bratři
jinak
působili
ve
službách
vyšehradský
kapituly jako její
lokátoři v okolí Prachatic. Nastaly jim
ale
spory
se
zlatokorunským
klášterem o hory a lesy, když založili
novou ves Reudenthal v místech,
který si zmíněnej klášter nárokoval.
Spor o hranice byl narovnanej až v r.
1317 a to měli bratři v držení i ves
17
Strobole (Chroboly). Ve stejným roce ale už Vitějovice patřily k majetku panství
bavorovskýho, jak o tom svědčí i zápis z r. 1386, kdy sem byl poslanej jakýsi Přibík
z Vitějovic, tehdá už rožmberskej služebník, aby obci odměřil krumlovský pastviny jí
patřící. Sídlil na zdejší tvrzi jako správce panskýho popluží, protože jeho vrchnost tu
měla 2,5 lánu a sad. Pak Vitějovice patřily do panství helfenburskýho a od 16. stol.
náležely k Libějovicím. Že však je ves mnohem starší, respektive, že tohle místo bylo
osídlený už od „pradávna,“ o tom svědčí i 18 nalezenejch slovanskejch mohyl z 9.století
a další pohřebiště o 15 mohylách se nachází při severním okraji lesa Kluzí. Prozrazujou
je mohutný náspy a obklopený jsou i příkopama. Mají tak zhruba sedmimetrovej
průměr a na vejšku tak asi metr.Mnohý z nich už byly barbarským rozkopáním
narušený vykradačema, protože prachatický muzeum tu seriozní výzkum tu provedlo až
v r. 1995. Při něm se přišlo i na typickej kamennej věnec a objevenej byl i dřevěnej
„dům mrtvýho,“ jehož nároží směřovala do světovejch stran. Samozřejmě, že to dřevo
na stěnách už bylo spálený, zato se tu nalezly
i zbytky kostí a keramiky.
Nespornou dominantou historickýho jádra
obce, který je vyhlášený vesnickou
památkovou zónou, je bezesporu náves
s areálem barokního kostela sv. Markéty,
obehnanýho ohradní zdí, kterej stojí na místě
bejvalý kaple z r. 1369. Ve farní kronice se o
jeho stavbě píše:
„Činíme známým všem a každému, jímž se
toto do rukou dostane, že pohnuti jsouce
horlivou zbožností a toužíce čest Boží
rozmnožiti a sobě pokladů nehynoucích v nebesích uložiti, uvažujíce mnohá nebezpečí a
obtíže, která pro vzdálenost místu a zaplavení vodami, ubohému našemu lidu v Blanici při
přijímání svátostí se naskytují a budoucně naskytovati se mohou. K radě pana Václava,
řádného plebána kostela v Blanici, rozhodli jsme se ku cti Boží a jeho blahoslavené rodičky,
Panny Marie a sv. Markéty založiti a vystavěti ve vsi naší Vitějicích kapli.“
Tenhle barokní kostel, postavenej v letech 1743 - 46 zednickým mistrem Greizweilem,
přišel tehdá na 4 000 zlatých. Ve starým soupisu památek prachatickýho okresu se o
něm píše doslova:
„Dnešní kostelní budova k východu orientovaná jest
jednolitá (jednolodní – pozn. aut.) a nepoukazuje nic na
použití starších zdí. Kněžiště je zakončený pravoúhlým
presbytářem čtvercovýho půdorysu v rozích lesenami
vroubený a plackou se štukovým zrcadlem sklenutý.
Stejného tvaru jest sakristie (v ose lodi) za presbytářem
přistavěná. Loď podlouhlá má zaoblené rohy a rákosový
strop s velkýmn fabionem (?), měří 12.03 délky a 8.25
šířky. Vestavěný hudební kůr spočívá na dvou pilířích.
Hlavní oltář sloupový s obrazem sv. Markéty od Josefa
Hybsche malovaný a se sochami sv. Linharta, Vendelína,
Petra, Pavla a Floriána, je z r. 1850 a „provedení
slabého.“ V r. 1887 nevalně obnoven. Starý obraz sv.
Markéty v kostnici uložený, umělecky bezcenný (sic)
signován jest Jac. Faber pinxit. Malby na skle – sv.
Vojtěch a sv. Kateřina, dodala taktéž v novějším čase
firma Tiroler Glasmalerei. Železná mřížka u sanktuária
18
je asi ze starého kostela a spolu s velkým zvonem jedinou památkou jeho. Poboční oltáře
sloupové, sv. Anny a Barbory a druhý svaté Panny Marie a sv. Antonína, jsou bez umělecké
ceny, tak jako kamenná křtitelnice a kazatelna (… dobrej pohled našich předků, ne?
Dneska by se divili… leč pokračujme). Oltáře a snad i kazatelna jsou z r. 1853. Původní
oltáře dřevěné zrušeny roku 1811 a nové vymalovány na stěny, malba však již vymizela. Pod
kůrem oltáříček Bolestné Panny Marie se starší barokní sochou, stejně bezcenný. Varhany
jsou zhotovené od krumlovského varhanáře Justla z r. 1843…
Ještě dodám, že největší a nejstarší zvon se pochopitelně jmenuje Markéta a prej se
mu říkalo i Salvátor. Je ozdobenej reliéfem Panny Marie s Ježíškem na kolenou,
ozdobnou obrubou s nápisem „A nativitate Cristi MCCCCXC quarto at laudem et
honorem sancte Virginis Margarete.“ Laděnej je do C a i kolmý výšce 62 cm s 13 cm
korunou má průměr 81 cm. I na věnci je dekorovanej obrubou.
Kostel sv. Markéty není ale jediná sakrální
stavba, kterou v obci najdete. Stačí se jen
podívat k mostu přes Zlatej potok a najdete
tam malou zděnou kapličku. Pravda, je asi ze
sedmdesátejch let 20. století, ale předcházela
jí jiná historie. Původ tý předchozí totiž sahá
až někam ke konci 18. století. Dle zápisu ve
farní knize postavila obec v r. 1824 na místě
stržený kaple sv. Jana Nepomuckáno kapli
novou, větší. Další zápis v kronice se váže k r.
1929, kdy byla kaple kvůlivá zchátralýmu
stavu opravovaná. Zednickou poráci tehdá
vykonal vitějovickej F. Miller a truhlářský práce provedl kostelník V. Pech. Dle
záznamu byly v kapli socha sv. Jana Nepomuckýho a dvě malý sošky bez bližšího určení.
Tyhle sochy opravoval malíř Němec z Prahy, jinak člen ateliéru pražskýho architekta
Jaroslava Mayera, kterej se rovněž podílel na výmalbě zdejšího kostela. Tahle oprava
byla provedená na základě obecní sbírky… Tahle kaple však zanikla při stavbě novýho
mostu přes potok a na jejím místě pak byla halt postavená tahle „prefabrikovaná
novostavba.“
A co je ve Vitějovicích ještě zajímavýho? Snad to, že se tu snad nejlíp z celýho
Pošumaví dochovaly lidový stavby s roubenýma obytnýma částěma, ještě z
„předštítovýho“ období. Ves je proto unikátem i jako důležitá a málo známá pokladnice
starobylejch stavebních zvyklostí a to i
v uspořádání usedlostí a domů. Schválně si to
spolu zkusme probrat. Tak třeba hned proti
kostelu, statek s č.p.2 – ten se může dokonce
pochlubit i renesanční sýpkou se střílnama,
z počátku
17.
století.
Nebo
barák č.p. 15 –
v domě se sýpkou
se
v obrovský
roubený
a
omazaný obytný
místnosti nachází jeden z nejstarších vesnickejch obytnejch
prostorů v Čechách vůbec a navozuje představu vysokejch
kamennejch místností.
19
Pak je tu č.p. 12, jináč bejvalej pivovar z 2. poloviny 18. století. Ten patřil k největším
špýcharovejm domům v Čechách a podle dendrologický expertýzy bylo zjištěný, že
dřevo na jeho stavbu bylo pokácený v r. 1491. A statky č.p. 8 a 30 zase zdobí štíty
selskýho baroka. A bejvalej srub je i č.p. 6.
Pak je tu i stará barokní škola z 18. století a
co víc, můžeme u ní vysledovat i znatelný
valy ( v podobě oválnýho pahorku) po
původní vitějovický tvrzi. K potoku má tohle
tvrziště strmej bok (mimochodem, říká se tu
U Zikmundů), ale ten násep a příkopy zase
tak znatelný už nejsou. Kdysi se tu prej
v baráku propadla klenba a když prohledali
díru, našli v ní ještě trám se starou
zaseknutou sekerou.
V našem vyprávění nesmíme opomenout
ani Burgrův (někdy zvanej též Panskej) mlejn ze 17. století, ať už pro jeho barokní
jádro nebo ozdobný vjezdy. Stojí při okraji vsi a původně snad byl už renesanční a
vystavěnej v r. 1586 a na tu barokizaci došlo až později. V každým případě byl ještě v r.
1877 znovu upravovanej. Od r. 1840 se tu taky lisoval olej, v r. 1894 pak došlo
k odstranění vodních kol, což vedlo v r. 1911 k instalaci turbíny. Ta taky nemálo
napomohla k tomu, že až do r. 1950 v tomhle objektu fungovala i pila a malá vodní
elektrárna…. No a najít tu můžete i velmi starej
špýchárek.
Tak co bych vám ještě pověděl? S hospůdkou se
můžete seznámit na vedlejší fotografii i když vím,
že přednost dáme osobní návštěvě. A jen tak
mimochodem – na čepu mají Hrubej Rohovec. A
ještě vám taky povím, že už i Vitějovice mají svůj
obecní znak a to od konce května minulýho roku
(2012) a popisujou ho tak, že ho tvoří v zeleným
štítě pod zlatou vlnitou zvýšenou hlavou stříbrnej
hrad, tvořenej dvěma věžema s cimbuřím, každá
s černým oknem, spojenejma prolomenou gotickou branou s cimbuřím. Za hradbou je
zlatej latinskej kříž, přeloženej na středu stříbrnou perlou a dole přecházející ve
stříbrnej hrot šípu. Obecná figura hradu, ve spojení
s obecnou figurou hrotu šípu, připomíná někdejší
středověkej hrad na vrchu Osule a erbovní figuru šípu rodu
píšícího se dle Vitějovic (podle doloženého erbu jeho
potomstva píšícího se dle hradu Pořešín (na tom už jsme taky
na našich trailech byli – vzpomínáte?), kterej tento rod
obdržel výměnou za vitějovickej hrad v r. 1317. Vlajka obce
je doslovným opakováním znaku….
Co s načatým večerem? Připomenu ještě, že otvíračka je do deseti (to by stejně mělo
stačit – kdo má problém ať si načepuje petflašku) a musíme si jít ještě stavět hnízda.
Snad to nebude daleko, mám vyhlídlej takovej „plácek“ nad silnicí pod lesem. Je to ale
do kopce – jak jinak. Cestou půjdeme kolem křížku, stávala tu dřív Boží muka. Podle
pověsti tu byl jeden místní rytíř pronásledovanej nějakým cizákem a boje se přemožení,
proklál se vlastním mečem. Snad nás nebude strašit. Ale protože máme v nohách cirka
tucet kilometrů ( a snad i víc), počítám, že usneme raz, dva….
20
PONDĚLÍ.
Ráno jako každý jiný, vstávačka, Šerpa spáchá kafe, balení a dál?
Inu jako vždy je několik možností. Toho kopce nad náma jste si jistě dobře všimli.
Vrátíte-li se v mým vyprávění o nějakou tu stránku zpět zjistíte, že už jsem naznačoval,
že na jeho temeni podléhají zubu času rozvaliny středověkýho hradu. Z Vitějovic tam
nahoru vede levým úbočím stará cesta, kudy se dřív na hrad jezdívalo, ale už není tak
znatelná. To by nebyl takovej problém, pokud chcete, nahoru se nějak dostaneme. Bágly
schováme tady, protože se sem budeme vracet a kdo by s s těma bebechama tahal. Takže?
Jasně. Jde se na OSULI!
OSULE
Nejprve, jak bejvá zvykem, trocha historie. A začneme u těch, komu to tady kdysi
patřívalo. Tím byl slavnej rod BAVOROVICŮ, pánů s emblémem střely ve znaku,
v jejichž držení byla od 12. století větší část Šumavy – a to prakticky až po
Kaplici.
Z původního rodu Bavorů ze Strakonic se oddělili příslušníci nižší šlechty
a vytvořili např. tyhle rodový klany: Dubští z Chlumu, Benedové z Nečtin,
Komářičtí, Boršovští, Srdovští či Újezdští, Drahoničtí a z Vitějovic
(později z Pořešína). Jako první genealogickej předek je uváděnej
Bruno z Vitějovic, sedící na zdejší tvrzi. Pravděpodobně právě on stavěl
hrad OSULI. Jeho synové – Verner, Racek a Přibík, jak už jsme si řekli,
vstoupili do služeb vyšehradský kapituly a společně s Bavorama ze
Strakonic zajišťovali bezpečnost na starý kupecký stezce z Bavorska..
Konečně, svědectví nám o tom dává listina Jana Lucemburskýho z r. 1312.
Víme už i to, že se podíleli na zdejší kolonizaci.
Zakládali nový osady a jejich činnost směřovala
právě do povodí Zlatýho potoka. Tak povstala i
vesnice Frantoly (Wrenedenthal), která se stala
jablkem sváru kvůlivá bezprostřednímu území a
statkům Zlatý Koruny. Vona tu totiž přesná
hranice
nikdáž
nebyla stanovená.
Tenhle spor byl
částečně
urovnanej až v r.
1315, ale teprve 27.2. 1317 bylo v Netolicích s konečnou
platností rozhodnuto s tímhle výsledkem: Verner, Racek
a Přibík prohlásili, že obdrželi od zlatokorunskýho opata
Dětřicha a konventu k životnímu užívání nově založenou
vesnici Frantoly a na Zlatým potoce les Strobole
(Chroboly), ale pod tou odmínkou, že za to mají při lese
založit ještě jednu vesnici, která po jejich smrti připadne
k majetku zlatokorunskýho kláštera. Bratři slíbili vesnici
svou ochranu, protože – jak listina uvádí – chudý lidi
často pociťovali od těch klášterních různý ústrky a
21
ponižování. K uskutečnění tohohle úmyslu však nedošlo, protože ještě v průběhu r. 1317
byli vitějovičtí bratři přinucený svým synovcem (Bavorem III ze Strakonic) k jinýmu
řešení. O něm je totiž známo, že byl velkým zlatokorunským příznivcem (a je tu i
pohřbenej). Ten proto rozhodnul ve prospěch Zlatý Koruny a směnil s nima jejich
původní pořešínský panství u Kaplice právě za Vitějovice a Frantoly.
2.9. 1317 byla tedy v Blanici slavnostním způsobem vydaná potřebná listina a
poddaným oznámená změna vrchnosti. Tenhle nepředpokládanej odchod Vernera
z Vitějovic narušil i celej rozvoj prachaticka a přerušil taky plánovanou výstavbu
novýho města, který tu snad mělo vzniknout. Vitějovičtí pak pokračovali ve svý
kolonizační činnosti na Pořešíně, ale to už
je jiná historie a seznamoval jsem vás s ní
při trailu do Slepičích hor….
No a teď něco k hradu samotnýmu. Už
jenom jeho jednoduchost svědčí o velkým
stáří. Byl to typickej strážní hrad a nikoliv
reprezentační panský sídlo. Založil ho
zřejmě v polovině 13. století sám král
Přemysl Otakar II, ale po jeho smrti se
stavba hradu hřejmě zastavila. Svědčí o
tom třeba i dochovaný hromady
stavebního kamene, který nebyly nikdy
využitý. A dost možná, že rozestavěnej objekt byl rozbořenej už za povstání Vítkovů v r.
1276. Hrad sice stále zůstal královským majetkem, ale jen do r. 1283, kdy jej získal Jan
z Michalovic. Není ovšem známo, zda práce na něm pokračovaly. A poté, co jej v r. 1317
vitějovičtí páni vyměnili za Pořešín, Osule
definitivně ztratila význam a byla opuštěná.
Nedostavěný objekty pak byly úmyslně
poničený,
např.
dodnes
viditelným
podkopáním, aby se náhodou nestaly
útočištěm lapků. Snad došlo i k vypálení.
Definitivně se však už o místě jako o pustým,
zmiňujou záznamy v r. 1379. Dnes se
dochovaly jen malý zbytky, ale z hlediska
výzkumu středověkejch sídel představuje Osule důležitou lokalitu. Zevrubný
archeologický práce tu proběhly v r. 1985. A co zjistily?
Kromě zbytků fortifikačních staveb i to, že
hrad byl stejnýho podélnýho typu jako např.
Kašperk. Spíš až nezvykle protáhlýho. Nejlepší
ale asi bude dát slovo velkýmu historikovi A.
Sedláčkovi, jehož historii českých hradů podle
mne ještě nikdo nepřekonal. Tudíž citujme:
„Na temeni úzkém a nepříliš dlouhém stával
hrad, po němž zbyly jen praskrovné známky.
Souditi lze že byl z kamene a vápna postaven, ale
nynější rozvaliny vyhlížejí tak, jakoby to byly zbytky
kamenných valů. Zdi šly do čtverhranu, zavírajíce prostoru nevelikou, z níž část byla
obydlím. Předtím jest prázdné městiště úzké, jako nějaké předhradí. Na severním konci po
pravé straně bývalé brány vypínala se mohutná okrouhlá věž o samotě na prostranném,
pevnými hradbami zahrazeném předhradí, kdež se ještě některé stavby stopovati mohou.
22
Vlastní hrad, jehož vnitřní rozdělení naznačují sem tam až 2,5 sáhu vysoké zbytky
základních zdí, stál na straně jižní, výše než předhradí. Je odděloval od onoho hluboký,
nyní již částečně zasypaný příkop. Na jižním
konci hradu stála druhá okrouhlá pevná věž.
Obě věže, se svými přes 2 sáhy širokými zdmi,
posud dobře lze znáti a svědčí o někdejší
pevnosti hradu. Mimo východní stranu,
kdežto strmé skály do údolí sestupují a tedy
zde od přírody samé o nedobytnost hradu
postaráno, obkličoval na stranách ostatních
hrad tento hluboký, nyní vyrovnaný, zarostlý
a jen na několika místech znatelný příkop.
Délka od severní k jižní věži jest 39, šířka pak
16 sáhů…
Kdo by nyní sem přišel, hledaje části v tomto popise uvedené, zklamal by se velice. Jest
k neuvěření, jak mnohé památky hynou. Na hradiště tlačila prý se voda z vysokého vrchu
řečeného ŠALABY, v němž jest vydatný pramen studené vody ( z vodovodu našly se hliněné
trouby)…
Jednoduchost částí hradu Vitějického,
svědčí o velkém stáří. Dvě věže, hradby a
nevelké obydlí, spatřuje se u nejstarších
hradů, které nebyly proměněny v prostranná
panská sídla. V té příčině podobají se Vitějice
Velešínu, Starému Heršteinu aj. Ale i po
opuštění jeho se připomínají různí zemané ve
Vitějovicích, kteří odtud jméno své měli. Tak
např. jest v r. 1364 zmínka o vdově Medvěda
z Vitějovic, za níž se sloužívala mše zádušní
v Bavorově a r. 1386 připomíná se Přibík
z Vitějovic, služebník domu Rožmberského.“
Potud starej historik. Já k tomu dodám,
že jít na Osuli je sice nejlepší na podzim,
když opadá listí, tak je toho nejvíc vidět,
ale ani v jinejch ročních obdobích to nejni
špatný. Je
sem třeba
hezkej
vejšlap
z Husince
( a to už
jsem zase u
Slunce, seno Trailu…). Takže pokud jste se nebáli pár
kapek potu, jsme nahoře. Kuriozní zřícenina není nic
dlužná svýmu kurióznímu názvu. Sami vidíte, že zdi jsou
všude opravdu stejně vysoký, jakoby seříznutý, což snad
evokuje onu myšlenku,, že nejde o zříceninu, ale
nedostavěnej hrad. A koho tenhle popis nezajímá a
nevzrušujou ho ani trosky palácovejch křídel, ten by měl
nahoru vylézt aspoň proto, aby se potěšil vyhlídkou do
krajiny. Výhodný je tu i to, že sem dal někdo ( snad
23
z vesnice) informační tabuli a zvelebil okolí. A rozloučit se pak s místem může třeba i
vzpomínkama Elišky Krásnohorský:
„Jiný dávný hrad, z něhož se jen nepatrné trosky zachovaly, Vitějice, zvedal se nedaleko
k jihovýchodu, při vesnici stejného jména na návrší Osuli. O vzniku, osudech a pádu této
tvrze zachovaly se jej nepatrné památky. Toliko pouze jisto, že proud událostí zemských i jej
povýšil a pak v základy jeho narážel, až jej pobořil a v zapomenutí odplavil. Ač němá jest ta
zřícenina pustá, přece duch dějin českých i ji opřádá výmluvnými zvěstmi.“
Bať, bať. Všude kolem bloudí připomínky starejch časů… a teď mě tak navíc napadá,
že ani tohle není poslední místo, kudy zde kráčely dějiny. Vlastně se stačí vrátit dolů pod
kopec a řeknu vám více.
Takže – už zase máme na zádech ta naše tulácký kufry a sešli jsme zpátky na silnici.
Ještě však než ji překročíme a budeme pokračovat dál, udělejte si aspoň na chvíli
představu, jak to tu asi vypadalo v pětačtyřicátým roce, když
končila válka. A nakonec – od toho jsou i místní kroniky, aby
připomněly události tehdejších časů.
Již 5.5. ve Vitějovicích vyvěsili státní vlajku a u vchodu do
obce byly postavený ozbrojený hlídky. Zbraně se získávaly
odzbrojování německejch vojáků, kteří po přilehlý silnici
mířili do Prachatic a dál do americký zóny. Všude se válely
kvéry, střelivo, granáty, pancrfausty… První jeepy
s americkejma vojákama, z 3. pěší divize gmjr. A.E. Browna,
dorazily 9.5. kolem 16.00 hod na spodní křižovatku u
Hracholusk. Ta je odtud vzdálená necelej kilometr. A taky tam
hned začali zastavovat prchající německý a maďaský vojáky a
houfovat je do improvizovanýho zajateckýho tábora na
místních loukách, kde jejich hlídáním pak pověřili místní partyzánskej oddíl a čerstvě
zmobilizovaný český vojáky. Brzy počet říšskejch soldátů překročil 1 000. Teprve 13.5.
přišli na tuhle demarkační linii kozáci 100. gardový střelecký divize gmjr. A. I.
Makarenka z Rudý armády, aby je převzali a odvedli si je
do zajetí směrem na Netolice. Podle pamětníků jich ale
zde hned několik zastřelili a zakopali na louce u vesnice.
Tahle křižovatka, od té doby se nazývající Místem
setkání pěti armád je nádhernou ukázkou kotrmelců
našich pohnutejch novodobejch dějin. Na památku týhle
slavný události tu dnes stojí hned dva pomníky. Asi se
ptáte
proč
hned dva a
proč proti sobě? Vysvětlení je jednoduchý i
složitý zároveň.
Tehdá, hned po válce tu byl postavenej jako
pomník
jednoduchej,
plochej
kámen
s pamětní deskou, kde byly popsaný uvedený
události. Původní text zněl takto:
PRAVDA VÍTĚZÍ. TENTO PAMÁTNÍK AŤ
NA VĚČNÉ ČASY PŘIPOMÍNÁ, ŽE NA
TÉTO KŘIŽOVATCE SEŠLA SE NA KONCI
VÁLKY L.P. 1939 – 1945 VOJSKA PĚTI
ARMÁD. VÍTĚZNÁ AMERICKÁ ARMÁDA ZDE ZASTAVILA DNE 9. KVĚTNA V 5
HODIN ODPOLEDNE PRCHAJÍCÍ ARMÁDU NĚMECKOU A MAĎARSKOU.
ČESKOSLOVENŠTÍ VOJÁCI ZDE HLÍDALI INTERNOVANÉ NOVOVĚKÉ BARBARY
24
DO 13. KVĚTNA L.P. 1945 V KTERÝŽTO DEN VEČER PŘEVZALA CELÝ TÁBOR
VÍTĚZNÁ RUDÁ ARMÁDA. ZDE SI PODALI RUCE HRDINOVÉ RUŠTÍ A AMERIČTÍ.
ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD NEZAPOMENE SVÝCH OSVOBODITELŮ.
Díky nápisu, že americká armáda zde vlastně byla první a proto, že k památníku
pravidelně jezdily delegace z velvyslanectví USA a ceremoniálu se zúčastnilo mnoho
zdejších lidí i bývalí vězni z koncentračních táborů
(těch našich !), ležel památníček komunistickým
soudruhům hluboko v žaludku. Protože se báli ho
odstranit, snažili se alespoň účastníkům oslav
znepříjemnit život. Bylo až dojemný, kolik
„péče“ jim soudruzi z StB věnovali. Např. děti
z vitějovický školy měly zákaz se zúčastňovat a
všechny přítomný si StB vždycky řádně
zdokumentovala. Několik dní před konáním
bejvaly u silnic kolem křižovatky umisťovaný
papundeklový cedule s přihlouplýma nápisama
jako třeba: NE válečným štváčům z Pentagonu, ANO mírovým sovětským raketám!
Jeden rok se zase na křižovatce náhodou „porouchala“ nákladní Tatra a to tak, že po
celou dobu pietního aktu jí musel řidič řádně tůrovat. A příkladů by bylo jistě víc.
Záminka ke zlikvidování se po letech konečně našla. Bylo to při rekonstrukci silnice
s křižovatkou a výstavbou novýho mostu přes Zlatej potok v 80. letech 20. století. Ejhle nová silnice najednou vedla ausgerechnet zrovna přes pomníček (projektantovi to asi
muselo dát pěknou fušku). Pokud tudy budete projíždět, všimnětě si, jaký tu dělá silnice
esíčko. Kámen pak skončil v základech novýho mostu a deska v depozitáři
prachatickýho muzea. A aby se neřeklo, byl vystavěnej na druhý straně silnice novej, ale
megalomanskej socialistickej památník, o kterým
se traduje, že tu byl i použitej beton z výstavby
Temelínský elektrárny, jejíž budování začalo ve
stejný době. Vytvořil ho sochař Jan Hána (socha
se jmenuje Poslední den války) a architekt
Vratislav Růžička v r. 1987. Nedá se ale říct, že by
místním nějak přirostl k srdci. Kytky se stále
nosily na původní místo a tahle bronzová socha
ženy nakonec dala v lidovým humoru místu
pojmenování U stopařky. Na leštěnejch kamenech
pak můžete číst text novej a to hned ve třech
jazycích:
NA TOMTO MÍSTĚ SE VE SLAVNÝCH KVĚTNOVÝCH DNECH ROKU 1945
SETKALI VOJÁCI 100. GARDOVÉ STŘELECKÉ DIVIZE GMJR. A. I. MAKARENKA A
5. PĚŠÍ DIVIZE AMERICKÉ ARMÁDY GMJR. A. E. BROWNA. AŤ KREV PROLITÁ
SPOLEČNĚ V BOJÍCH PROTI FAŠISMU JE TRVALÝM VAROVÁNÍM PŘED
OPAKOVÁNÍM VÁLEČNÝCH HRŮZ.
Když porovnáte oba nápisy z pomníků, sami uvidíte, že i když dva dělají totéž,
vždycky to totéž nemusí bejt. Jistě si řeknete, jestli celý ty manévry a ty ohromný prachy
co to stálo, stály vůbec soudruhům za to.
A na závěr snad jen, že tahle křižovatka, dneska známá hlavně množstvím dopravních
nehod, bejvala docela rušným místem už ve středověku a to i přes přítomnost strážního
hradu na Osuli. Připomínají to dvě zajímavý písemný zprávy z 15. století. V první z nich,
ze 14. září 1471 oznamuje helfenburskej purkrabí Jan z Vlksic Janu z Rožmberka, že za
ním vyslal svýho služebníka, kterýmu však „na cestě blízko Hracholusk vzali koníka“ a
25
tak se nešťastnej posel musel vrátit pěšky, v tý druhý, z r. 1473 píše prachatickej
purkrabí Jan Slovický z Vraního českokrumlovskýmu místopurkrabímu Přibíkovi
Hadovi z Paběnic, že jistej Stožek se vracel s ječmenem do Prachatic a 4. září tu byl
přepadenej a přišel hned o čtyři koně. Tenhle Stožek prej měl v Racholuštích ohniště
(tedy dům). Nám z toho vyplývá jeden jistej fakt. Nebudu-li do toho dotlačenej, místu se
pěkně vyhneme (abychom se nemuseli vracet) a prohlídneme si ho jen z povzdálí. Třeba
se spokojíte jen s těmahle
informacema.
A dál? No teprve teď
vlastně vyrazíme na dnešní
etapu. Bude to takový
putování mírně zvlněnou
krajinou, i když pár
stoupáků v závěru si taky
nenecháme ujít. Poznáte
další
kouty
kraje
spravovanýho
lidma
v souladu s přírodou, kterej
svou
krásou
překvapí
každýho poutníka. Jasně tu
pochopíte, jak osvícený a
bohatý
musely
bejt
šlechtický rody co tu žily.
Zanechaly totiž budoucím generacím nespočet kulturně historickejch památek, jako doklad bohatý a mnohotvárný historie. Čekají
nás krásný výhledy a nějaký ty jiný zajímavosti, o kterých až na místě, ale myslím, že se
máte na co těšit. Dlouhý to nebude, zase nějakej tucet kilometrů… já to při průzkumu
proběhnul za čtyři hodiny, ale my máme cekej den! Takže vyrážíme.
Dole u křížku přejdeme silnici a podél hřbitova
dojdeme až na náves, kde se u kostela dáme doleva.
Podotýkám, že BEZ POVŠIMNUTÍ mineme
hospodu U lapků a překročíme náhon, kudy
spěchají
vody
Zlatýho
potoka
dál
ke
Hracholuskům a především proto, aby o něco
nížeji poháněly Hamlýřův hamr a taky Balounů
(dříve Petráškův) mlejn a samozřejmě pak taky
ten u Fučíků. Tyhle starý klapáče necháme stranou,
stejně už jsou přestavěný, že byste v nich těžko
uvedený řemesla hledali a raději budeme věnovat svojí pozornost svejm žracákům. Jistě
jste si všimli, že je pondělí a tudíž by bylo
záhodno doplnit si nějaký ty zásoby, třeba už
jen proto, že v krajině, jíž budeme procházet,
nic neseženeme. A nějakou tu baštu i pitivo
dostaneme za patřičnej obolus právě támhle
v krámě Coopu u cesty.
Další naše kroky povedou zase přes vodu,
další most přes Zlatej potok a to až do chvíle,
kdy dorazíme k hospůdce U Trojanů. A teď
bacha. Jistě už jste si všimli, že jsme opustili
hlavní silnici (ale bát se nemusíte, stejně na ní
26
zase narazíme) a šlapeme to kajsi jinde. Je to proto, že i ten asfalt si ještě dneska tak
trochu užijem a tak jsem vymyšloval všelijaký ty nábližky, abyste to neměli zas až tak
jednoduchý. A nábližky totiž, jak sami víte, jsou delší a složitější. V tom se na mě můžete
spolehnout. Takže U Trojanů nebudeme pokračovat dál, ale střihneme to doprava a
musíte doufat, že budeme udržovat směr na Kamýky,
neboli Kamejky, jak říkají místní. Do mapy raději
nekoukejte, je to tam stejně samá chyba, nejen pro zmatení
nepřítele, ale i vás. Hezky se mnou pěkně stoupejte úvozem
po silničce, která se po chvíli změní v jakousi spíš
cyklostezku, až k takovýmu malýmu rybníčku, pěkně
položenýmu ve stráni. Nemá cenu stoupat dál, páč to bysme
pak museli přes mokřad, raději to tedy vezmeme
rafinovaně pod hrází, čímž močálek obejdeme a necháme
ho po levý ruce. Je květen, tudíž vás to asi ke koupání
nesvede, takže loukou nazdařbůh vzhůru tam k tý aleji.
Jistě pochopíte, že tam nejni bezúčelně, ale lemuje polní
cestu, na kterou se napojíme a pod voňavýma jabloněma
(už by přece měly kvést), vystoupáme až k samotě U
Dominů, kterou poznáte i podle dvou lip a božích muk z r. 1911.
Po pár minutách pak překročíme šterkovou cestu ( z jedný strany vede prakticky
odnikud a z druhý do stodoly) a pořád pokračujeme nahoru, tentokrát po travnatý mezi.
Kdo si udělá chvíli a na moment se zastaví a otočí, nebude litovat. Může ještě jednou
zkouknout panorama jímž jsme procházeli a vrýt si ten obraz do paměti. Sklerotici si to
aspoň vyfotí.
A je tu další úvoz a s ním začínající pastviny s šumavskejma krávama. Třeba nás
kolem hraničníků vyprovodí až na hřeben se statkem Brdová a další hezkou kapličkou.
Romantický stoupání tady končí, trochu budeme klesat a bohužel, tady už narazíme na
tu silnici, který se nelze vyhnout. Je to blbý, ale je to tak. Kojíme se tedy naději, že
takováhle okreska nebude moc frekventovaná, a u zastávky autobusu ( s dalším křížkem
– tentokrát z r. 1872) zahneme doleva a naše nohy začnou pochodovat po tom tvrdým
podkladu. Snad na to při tom sestupu do údolí zapomenete, už třeba jen proto, že celej
kraj tu zase máte před sebou jako na dlani. Může se vám snad zdát liduprázdnej, ale
víte, že to nejni pravda, že lidský sídla tady někde
budou, akorát, že zrovna tady se mistrě ukrejvají
lidskýmu zraku.
Seběhneme dolů do údolí a zjišťujeme, že
zhruba po hodince putování docházíme do
VRBICE. Tady zjišťujeme, že sice v horní části
návsi místní
hospůdka je,
ale
touhle
dobou prostě
máme smůlu.
Nevadí. Stačí sejít dolů k návesnímu rybníčku
(požární nádrži?), kde můžeme shodit ty naše rance
a posadit se na chvíli na lavičkách. Stojí totiž za to
podívat se podrobněji kolem sebe. Určitě si všimnete,
že se vesnička rozkládá na dost příkrým svahu a já
dodám, že 600 m.n.m. Má téměř horskej charakter a jako ostatní v okolí vznikla zhruba
ve 13. století při kolonizaci území kolem Vitějovic. Jak tak sedíme a zrak náš se toulá po
27
okolí, poznáme, že krásný prostředí vesničky vynikne i při bližším pohledu na řadu
starodávnejch zemědělskejch stavení (ať už je to statek U Holubů nebo stará roubenka
v horní konci návsi) a v neposlední řadě i na zdejší kapličku. A zde bych se s dovolením
zase trochu zdržel a něco bližšího vám o ní nasoukal do ouška.
Tak především – písemný doklady o jejím vzniku se nikdy nenašly. Ve vitějovický
farní kronice je sice zmínka o dvou zvonech ve vrbický kapli, z nichž jeden byl ulitej v r.
1823 a druhej 1830, ale to je tak všechno. Nicméně sama architektura kaple napovídá
době jejího vzniku na počátek 19. století a inkriminovanej rok 1823 může bejt
letopočtem jejího dokončení. Prvotní evidenční soupis památek v prachatickým okrese,
z r. 1962, uvádí její zasvěcení Panně Marii. Zděná stavba
typu barokní zvonice je stavěná na vyvýšeným tarasu,
vyrovnávajícím svažitost návsi, na čtvercovým základu a
je západně orientovaná (tím teď nemyslím nic
politického – prostě jen světovou stranu). Nebudu vás
zatěžovat jejím odborným popisem, vod čeho pak
ostatně máte oči, vrátím se jen ke zmiňovaným zvonům,
protože to zajímavý může bejt. Sami vidíte, že na malý
věžičce jsou zavěšený hned dva. Nejsou nijak velký, ani
nemusí. Jeden má průměr 31 cm a o váze 25 kg byl ulitej,
jak už jsme si řekli v r. 1823, s reliéfem Nejsvětější
Trojice, jeho souseda pak, s průměrem 27 cm a váhou 20
kg, zdobí patrně reliéf sv. Víta. Co se pak jejich pověsti
tejče, jeden z nich je prej zázračnej a smí se ním zvonit
jen v případě hrozící bouřky s krupobitím. Tu prej
spolehlivě zažene. Jen mi tak vrtá hlavou, co se stane, když se zvoník splete. V opačným
případě prej totiž může zmiňovaný živly přivolat. Takže šalamounský řešení je asi to, že
už tu totiž raději nezvoní vůbec, aby snad nedošlo k maléru. Je vlastně jen škoda, že není
na seznamu památkově chráněnejch staveb.
Pokud už jste teda dosyta vstřebali zdejší
atmosféru a na nedaleký turistický mapě
prostudovali další směr, můžeme vyrazit
dál. To máme cca 100m po návsi dolů,
kolem požární zbrojnice i malýho hřiště a
na konci pak ze silnice kolem bejvalý
drůbežárny zahnout doprava. Jednu
okresku tak vystřídáme za jinou, počítám
tak pátý kategorie, bohužel, i když rozbitej,
je to furt asfalt. Věřte mi, že jinudy to fakt
nejde. Jedině tak kopírovat jí vedlejší strání,
ale to taky nejni to pravý vořechový, páč
tam jsou všude pastviny a díky dobytku je
tam taky plno toho… no však víte čeho. A krávy to dovedou udělat tak velký, že na tom i
tank uklouzne.
Musíme to zkrátka vydržet a docapat až k lesíku. Louky s posedem si nevšímáme,
střihneme to po jeho okraji, až se dostaneme do takovýho malýho sedýlka pod Holým
vrchem. Tady už jistě poznáváte v jakým že to kraji vlastně jsme. Až sem ( a všude po
okolí) zasahujou ovocný sady kolem Lhenic. Nedivte se. Právě tady totiž, na rozhraní
šumavskejch vrchů a Budějovický pánve, přírodní a klimatický podmínky již po staletí
umožňujou místním hospodářům pěstování ovoce ve velkým. Právě v týhle oblasti, cca
25 km od Vodňan i Prachatic, je soustředěná převážná většina komerčních ovocných
28
sadů jihočeskýho kraje. Však sami vidíte, že právě jaro dává zdejšímu kraji, jinak
bohatě protkanýmu lesy i rybníky, to zvláštní kouzlo, kdy se celá oblast odívá do
sněhobílý barvy květů ovocnejch dřevin a je provoněná medovou vůní kvetoucích
stromů. A květenec je toho nekrásnějším důkazem. Vidíte třeba zrovna ty malý stromky
vpravo? Nedávno založenej sad. Plně bude plodit až my tady nebudem, ale sadař už
myslí i na další pokolení.
Silnička opět začíná klesat dolů do údolí a jsou kolem ní další a další sady. A co ty
rozhledy? Zase paráda, ne? Tak abych vás trochu zchladil, prozradím vám, že ten
hřeben na obzoru jest nám nutno o překonati. Ale k tomu je ještě dost času. Zatím
musíme projít HOŘÍKOVICEma, což je
ain cvaj, bo nejsou veliký. Nikam
neodbočujeme, pěkně se držíme silničky –
snad už jsme si na ní zvykli. I tady
v zatáčce na
návsi
pozdravíme
kapličku
a
kovovej křížek
s Kristem,
stejně
jako
hezký
boží
muka hned za vsí. Tady je to vůbec na každým metru nějaká
ta sakrálnost. Inu, zdejší lid byl asi dost zbožnej. Tady za vsí
toho zase moc nevymyslíme. Ten kraj před náma je dost
přehlednej a tak jistě
brzo přijdete na to, že stejně jako potud bude
naše cesta pokračovat i nadále. Ty louky kolem
toho malýho potůčku vpravo jsou vždycky dost
podmáčený a teď na jaře obzvlášť. Na ten
necelej kilometřík do TŘEBANIC, což je ta obec
pod tím typickým zalesněným vrcholem, to už
taky zvládneme. I tahle rázovitá pošumavská
obec (připomínaná už v r. 1300 a to jako
Třebáně) se může pochlubit půvabnou lidovou
architekturou s výtvarným cítěním. Skoro
jakoby i tady působil známej Jakub Bursa, ale doložený to nejni. Bohužel i hospůdku
tady budeme hledat marně a odpočinout si můžeme jen na dosti rozlehlý návsi
(turistický odpočívadlo) nedaleko kapličky sv. Petra a
Pavla. Moc ale toho asi nenasedíme, protože typická
vůně kravína
se
siláží,
nacházející
se na návrší
nad
vsí,
kterou sem
nevtíravě zanášejí poryvy lehkého vánku, nám
to asi nedovolí. Ledaže by si někdo liboval ve
„zdravým vesnickým luftě.“
Na konci obce je nenápadná odbočka
k Vršitýmu rybníku, ale my klesáme do údolí
29
k malýmu potůčku, kterým je MELHUTKA. Malýmu snad co do velikosti, ne však do
významu. Jistě by sem tu ceduli se státním znakem a nápisem Přírodní památka nedali
jen tak mýrnix týrnix. Tohle hezký údolíčko, sem tam i s pěknýma skalníma útvarama,
pod lesním masivem Velkýho Hrádečku, je chráněnou lokalitou mnoha druhů
vlhkomilný květeny (bledule jarní, růže převislá, rybíz alpínský…). A v potůčku žije i
populace mihule potoční. Cestička tu ale
vede jen náznakově a těžko si vybírat kudy
jít. Je tam spousta popadanejch stromů i
bahna a konec konců tam stejně namíříno
nemáme. Maximálně bysme došli k místu
s pomníčkem, kde v r. 2002 při táborový
hře tragicky zahynula sotva desetiletá dívka.
Je to tak smutnej flek, že nás tam nic
netáhne. Pojďme spolu raději překročit ten
tříobloukovej, památkově chráněnej most
před náma. Samozřejmě , že je ozdobenej
nezbytnou kapličkou se sv. Janem
Nepomuckým. Hned za ním silnice ostrou
levou zatáčkou stoupá vzhůru a možná že si
znovu položíte otázku, kdo tuhle blbou
trasu vymejšlel. Ale vydržte.
Za chvíli projdeme kolem dalšího
pomníčku u dvou stříbrnejch smrků. Jsou
němou připomínkou toho, že tu 7.8. 1979
tragicky zahynula sedmnáctiletá Maruška
Fišerová. Projdeme kolem samoty a už
můžeme naplno obdivovat ten velkej
zalesněnej vršek vlevo. Asi máte tušení, že
vás nemine a nejste daleko od pravdy. Ale proč
vlastně?
Jmenuje se VELKÝ HRÁDEČEK a to už lecos
naznačuje.
Na
jeho vrcholu (551
mnm se na ploše
zhruba kolem půl
hektaru
rozkládají zbytky pravěkýho hradiště z pozdní doby
halštatský (6. stol. př.n.l.). Je nepříliš známou, ale velice
zajímavou jihočeskou památkou a jako takovou by bylo
škoda minout ho bez povšimnutí. Má tvar protáhlýho, 181
m dlouhýho oválu, jehož ohrazení je zčásti tvořený
jednoduchým valem, na východě a jihovýchodě pak
dvojitým. Ale i ten už byl vybudovanej na pozůstatcích
starší, původní kamenný hradby, z pravěkýho osídlení.
Jeho
budovateli
byli
bezprostřední
předchůdci
30
historickejch Keltů a snad jim tohle místo sloužilo nejen jako útočiště, ale i jako místo
náboženskejch setkání. Pěkný jsou tu i porosty suťovýho lesa spadajícího do úzkýho
údolí Melhutky.
Nám stačí za samotou odbočit ze silnice a
držíce se červený značky pomalu obkroužíme
kopec a vystoupáme nahoru… a až si všechno
prohlídneme, vrátíme se pokorně zpátky. No ano,
slyšíte dobře. Zase na tu silnici… a navíc se
vracíme… ale jen pár metrů. To proto, že jsem
vymyslel, jak se tý asfaltky aspoň na čásek zbavit.
Ten zázrak jsem způsobil tím, že jsem vymyslel
další nábližku – a stejně tudy vede i přeložení
červenýho značení ( na některých mapách je
totiž značený stále dál kolem silnice).
Samozřejmě, že zase začneme stoupat, ale nebojte se, moc se nezakejcháme. Jen co
projdeme kolem takovýho malýho smrkového houštíčka, je
tu totiž najednou docela výhodnej flíček na odpočinek mezi
duby je malej plácek, s kruhovou zídkou vyskládanou
z placatejch kamenů a i ohniště zve ke krátkýmu posezení. Je
o to vítanější, že si pak v klidu zase můžeme přehlídnout ten
kus krajiny, jíž jsme právě prošli. Vidíme před sebou část
členitý Prachatický vrchoviny, s jejími vrškama i kotlinama,
kde se lesnatý úseky střídají s rozlehlýma pastvinama i
romantickýma vesničkama. Jsou to výhledy, který se vryjou
nesmazatelně do paměti…
A jdeme dál, dál, dál… polní cesta (chvíli travnatá, chvíli
kamenitá) se zase klikatí vzhůru, míjejíce vpravo samotu U
Vlčků. Nalevo od ní se konečně vnoříme do lesa. Chvíli
pokračujeme rovně (samozřejmě, že si můžeme odskočit na pravý okraj a chvíli
obdivovat panorama druhé strany), ale raději se tý cesty, v těchto místech dost rozrytý
od divočáků, držíme dál. Chystá na nás totiž těžkou flignu. Značka zčista jasna odskočí
mezi stromy a začne se nesmyslně, jakoby bez
jakéhokoliv plánu, bezcílně motat mezi stromy. Tu
doleva,
tu
doprava, ale
stále nahoru.
Klopýtáme
přes kořeny,
kloužeme po
jehličí
a
přemejšlíme
jakej
má
tenhle zmatek smysl. Spíš jen podvědomě se snažíme
sledovat stezku, která je tak neznatelná, že ji spíš
jen tušíme, než vidíme. Ale nakonec nás bezpečně
dovede na další lesní komunikaci, táhnoucí se o něco
výše po úbočí. Pokračujeme po ní doleva a jsme rádi,
že si můžeme chvíli vydechnout, bo vede relativně
bez stoupání i klesání, v podstatě jakoby po
vrstevnici. Tenhle les, zvanej HORA, je přesně to, co
31
nám ještě dneska chybělo. Po tom celodenním capkání po silnici si teď užíváme pohledu
na buky, smrky i hezký seskupení modřínů. V místech lesních pasek jsou pěkný výhledy
do údolí, někdy tak i u lesních školek. U tý poslední přijdeme na takovej šikovnej plácek,
tvořící křižovatku lesních cest. Nesmíme tu zapomenout odbočit doprava a nenechat se
zlákat tou klesající. A navíc bacha na to, že to nebude na dlouho. Protože hned u tý
skupiny modřínů proti nám musíme odbočit doleva. Ale klídek, značení je dobrý…
Projdeme kolem další lesní školky a bereme to stále rovně, i když mírně stoupáme
k vrcholu STRÁŽE. Mezi lidma se traduje, že tu na obchodní stezce do Lince stával
strážní hrad. Původně byl totiž celej kraj královským zbožím, dokud ho Přemysl Otakar
II nedaroval nově založenýmu klášteru ve Zlatý Koruně. Na samotnej hřeben však
nevystoupáme, i když procházíme jen kousek pod ním. Ta cesta je tak pohodová, že se
nám z ní vůbec nechce. Jsme teda možná trochu překvapený, když tak zhruba po
kilometru narazíme na silničku další, ostrou zatáčkou zde trasující směr sestupu. A
tahle štěrkoasfaltová vozovka nám pak už vydrží vlastně až na konec lesa, kterej je nám
znamením, že cíl dnešního putování už máme na dosah. Už před sebou vidíme první
domky Lhenic a když míjíme kapličku sv. Anny, vstupujeme i do prvních uliček
městečka
LHENICE
Lhenice leží, jak už jsme si řekli pod vrchem Stráž (742 m)
v nadmořský výšce 559 m. První zmínka o nich pochází
z archívů cisterciáckýho zlatokorunskýho kláštera z r. 1263.
V předhusitské době pak bylo z místní rychty spravováno 10
vesnic. Na začátku husitských válek (1420) se jich
královskou zástavou zmocnili Rožmberkové, ale v r. 1437
zapsal král Zikmund Lhenice a s nimi Újezdec, Vadkov a
Vodice městu Tábor, kterýžto je držel až do r. 1547. Pak
mu byly za účast na nezdařeným povstání zkonfiskovaný a
koupil
je
hrabě
Albrecht
z Gutštejna a
na Žirovnici,
jakožto poručník po Joštu z Rožmberka.
Lhenice opět dostaly Rožmberkům a po
nich Švamberkům. Ti to ale neměli tak
jednoduchý, jak by se zdálo, protože v r.
1600… tam v Praze, 21. dne měsíce januari,
pan vladař domu rožmberského Janu
Benýdkovi z Veveří a z Mysletína v 500
kopách grošů českých statek sedlecký a
MARTINU GEJNAROVI Lhenice městečko s tím zbožím dskami darovati, též v takové
sumě, a postoupiti ráčil. Že pak jeden lepší kus nežli druhý, protože Gejnar dskami
Mysletína dostati nemohl, dosáhl proto mezi nimi veliké zášti, kyselost a nepřízeň vznikla,
nebo sice nejprve Lhenice losovány byly Benýdkovi. Kterýmžto páni z Švamberka odpor
vložili (známé protesty na prosazení práv k rožmberskýmu dědictví – pozn. aut.). Po r.
1628 sdílely společnej osud s netolickým panstvím pod vládou Eggenberků a posléze pak
od r. 1719 Schwarzenberků.
32
V r. 1547 byly Ferdinandem I povýšený na městys, obdržely právo pečetit zeleným
voskem, dostalo se jim trhovejch svobod (osmidenní výroční jarmark na sv. Jiljí – 1.9. –
a týdenní trhy konaný vždy ve středu) a pochopitelně dostaly i svůj znak, v jehož popisu
stojí: Na modrém štítě stříbrná hradební věž s cimbuřím na obloučkové podklenutí. Ve
stínkách jsou střílny. Nad hradbou vyrůstá jabloňový štěp v přirozených barvách
s žlutočernými jablky. Nebo, chcete-li slovy privilegia Ferdinanda I
„…šít modrý neboližto lazurové barvy, v něm štěp jabloňový s ovocem
ať stojí…“ ( z originálu listiny v prachatickým muzeu). V současnosti
je ale bejvalá stříbrná hradební zeď zlatá a jablka jsou červený.
Pověst o jeho původu praví, že kdysi prej v Českých Budějovicích
vypukla morová rána a tak tam nikdo nechtěl. Jenom lheničtí
hrdině zásobovali město ovocem. Proto je prej ve znaku lhenická
jabloň a budějovický hradby. Jiná pověst vypráví o vznešeným cizinci,
kterej Lhenicema projížděl a dostral nabídnutý jablka. Ať už je to jakkoliv, znak
dokládá velkou tradici ovocnářství, jehož kořeny tu sahají až do 16. století. Už tehdy se
zdejší jablka a hrušky dodávaly vrchnosti a dodnes je městečko široko daleko známý
jako středisko ovocnářství. Však jste si jistě všimli, jak je celý okolí oblečený do bílý
krajky květů.
Pověst je věc jedna, historie druhá. Faktem je, že morová rána se nakonec nevyhnula
ani Lhenicím. Rožmberský historik Václav Březan se o ní v r. 1583 zmiňuje tak, že
„…toho času ještě zdravé povětří na Krumlově bylo, než vůkol všudy po panství zlé hned
valem se rozmáhalo. Ve Lhenicích za den 12, 13 i 14 lidí pochovávali…“ Snad i proto pak
lheničtí získali některé další výhody a výsady. Např. od 29.6. 1596 mohli poprvé
svobodně vařit a čepovat pivo. Za toto povolení od Petra Voka však museli z každého
věrtele piva dát do rožmberský kasy 6 grošů. Nu což, i tak se to jistě vyplatilo.
A pak už se přiblížila neblahá
doba třicetiletý války. 17.1. 1619
žádají lheničtí Habsburskou
císařskou Buquoyovo armádu o
ochranu před stavovskýma.
Jako jedni z mála v jižních
Čechách totiž stojí na císařský
straně (pak už snad jen
Budějovice a Krumlov). Zprvu
se jim ta loajalita moc
nevyplatila, protože rok poté
(29.1. 1620) bylo město skutečně
vypálený
po
přepadu
stavovskýma žoldákama (je
všeobecně známý, že byli posádkou v nedalekých Netolicích). Lidi byli okradený a
kroniky se zmiňujou i o tom, že zmizely i dvě měděný pánve z městskýho pivovaru.
Naštěstí pro lhenický (u národa je tomu naopak) zanedlouho následovala Bílá hora, s ní
přišla i nová vrchnost….
Dalším takovým důležitým datumem je
pro lhenický dějepisce i rok 1689, kdy se
objevuje první zmínka o pěstování
třešní… No a ostatní historii a důležitý
datumy zkusím vzít taky tak nějak fofrem.
Rok 1849 – prvním lhenickým starostou
po zrušení poddanství se stává František
33
Praunhofer (na svým postu vydrží 11 let). Od r.1855 se stávají Lhenice součástí nově
vzniklýho netolickýho okresu. 20. ledna 1860 si město pořídilo první hasičskou stříkačku
– ruční, tříkolovou, s 12 sáhy hadic. Ale ani ta nebyla nakonec nic moc platná při
velkým požáru 10.8. 1861, kdy během pouhých dvou hodin lehlo popelem 23 domů i
s hospodářskýma budovama, zvířectvem i zásobama z nedávný sklizně. Celkový škoda
byla za 64 000 zlatých, bohužel – sbírka na Lhenice, prováděná po celejch Čechách,
vynesla s bídou osm stovek….
Nedávná prusko-rakouská válka znamenala i počátek nový, lepší komunikační
techniky. V r. 1869 tak byla i ve Lhenicích zřízená pošta a prvním poštmistrem se stal
Arnošt Gregor. Snad při vzpomínce na ne tak dávný řádění červenýho kohouta, se ve
Lhenicích 15.9. 1879 zakládá i místní hasičském sbor. Ale snad proto že pak tady, ani
v okolí dlouho nic nehořelo, přestal vyvíjet svojí činnost a obnoveném byl až v r. 1889.
V r. 1895 rozšiřuje svý služby i místní poštovní ouřad. Je totiž zřízená pojízdná pošta
Lhenice – Prachatice, jezdící 2x denně. Za devět let na to (1904) si obec zřizuje i svůj
vlastní vodovodní řád. Vodovod vede od pramenů na Čížků louce (na „Kunžvartě“) a je
poháněnej tlakovou čerpací pumpou s větrným pohonem.
Po I. světový válce a založení republiky je tu další novinka. 30.4. 1925 je slavnostně
otevřená telefonní linka, která (nákladem 23 000 Kč,-) spojovala Lhenice, jak jinak, opět
s Prachaticemi. No, nevím, nějak mi ty datumy neštymujou, protože s elektrikou, teda
pokud aspoň vím, to tu bylo všelijaký. Faktem je, že důsledkem nedostatečnýho
komunikačního spojení zaostával i celkovej vývoj městečka. Dlouho tu např. svítili
petrolejem a první pokusy o zavedení elektřiny, byly v r. 1926 spojený s celou řadou
překážek – především už tehdy řehtala byrokratická kobyla a bylo řeba mnoha
intervencí u různejch úřadů, než se tak stalo. K dokončení výstavby sítě tak došlo až v r.
1931. Linku stavěl Elektrárenskej svaz z Českých Budějovic, vnitřní vedení uliční a
domovní pak Jihočeskej povltavskej elektrárenskej svaz, rovněž z Budějic. Za uliční
vedení tenkrát obec zaplatila 140 000, domovní přípojky stály zhruba taky tolik. První
slavnostní rozsvícení světel proběhlo 4.9.
1931… a tak si říkám: Co ta pošta? Co
telefon, telegraf apod.? Ten měli do tý
doby taky na petrolej? Tak vám nevím.
Nějak se ty informace tlučou. Ale
nevadí….
V r. 1927 zavedli ve Lhenicích první
autobusovou linku. Zasloužil se o to
obchodník Jan Bárta, kterej koupil
autobus značky Praga – AN (lidově
zvanej „Anka“), se 17 sedadlama a 15
místama ke stání a to za 65 000,- Kč.
Trasa přes Netolíce do Budějic byla
dlouhá 38 km, odjíždělo se ráno v 6.00 a zpátky z Budějic ve 13.30. Za jízdenku jste
vyplázli 28 kaček a vozit jste se tak mohli – kromě neděle – každej den…
Samozřejmě, že za všechny ty staletí se toho událo daleko, daleko víc. Ale teď mi tak
nějak napadá jedna hádanka. Co myslíte? Kdy se za války dostali do Lhenic první
Američani. Kdo si myslí, že v květnu
pětačtyřicátýho roku, nebude tak daleko od
34
pravdy. Ale je to omyl. Kdybyste rok ubrali, mohl bych zařvat „Bingo!“ Je to skutečně
tak a hned vás o tom přesvědčím. Vzpomínáte, jak jsem vám u Chrobol vyprávěl o tom
leteckým souboji? A že se k němu ještě vrátím? Tak je to tady. I to je zajímavej
poznatek a hned se o něj s váma rád podělím. Takže:
V období na přelomu let 1943 a 1944 se letecká válka nad Evropou dostala do další,
rozhodující fáze. Do pomyslného hledáčku spojeneckých vzdušných sil se dostala výroba
německých letadel a motorů. Prvořadým úkolem se stalo zničení zázemí Luftwaffe a tak
byly naplánovány nálety na německé továrny,
mj. i na Messerschmittovu v bavorském
Regensburgu. Při tomto útoku 22. února
1944 jim protiletadlová obrana způsobila
velké ztráty a v důsledku chybné navigace se
navíc se část amerického bombardovacího
svazu dostala i nad území ČSR, kde tyhle
čtyřmotoráky, operující bez stíhacího
doprovodu, napadly těžké německé
dvoumotorové stíhačky BF-110. Ve vzduchu se toho dne odehrála mnohá dramata, ale nás
bude zajímat to, že u Lhenic, zhruba 500 m od školy – směrem na Třešňový Újezdec, se
v plamenech zřítil k zemi stroj č. 42-40661 od
98. BG ( bombardovací skupiny)/ 96. wingu
USAF. Celá posádka 2/lt.Donalda Malase se
naštěstí zachránila na padácích. (Jmenovitě:
druhý pilot 2/Lt N.N. Brady, navigátor 2/Lt
Hugh. R. Hunter, druhý navigátor 2/Lt H.L.
Williams, bombometčík 2/Lt Halley, palubní
inženýr sgt. M.Q. Vanderhoof, telegrafista sgt.
Hart a střelci, seržanti J.C. Brinkman, W.C.
Dabek, S. Schwartz a Raplph. V. Tropeano.
Následně pak proběhla rozsáhlá pátrací akce
četnictva a wehrmachtu, která skončila zajetím celé americké posádky. Letci pak byli
převezeni na gestapo do Prahy k výslechům, protože Němci měli podezření, že šlo o diverzní
výsadek. Ukázalo se však, že šlo skutečně o nálet na Řezno, kde se tehdy připravovala
předsériová výroba proudových stíhaček Me-262 Schwalbe…. A tak i
Lhenice na Prachaticku vstoupily do historie letecké války. Pokud by se chtěl
někdo zajímat o bližší údaje, doporučuji knihu Operace Argument.
Jinak do Lhenic skutečně vstoupili Američani až v r. 1945, kdy byly
osvobozený 26. pěší divizí USA mjr. Williarda S. Paula (zvaná Yankee Divizion – viz
emblém). Do historie se ale toto městečko zapsalo také tím, že se tu narodily některé
významné a známé osobnosti. Např. Alois Lhenický (+ 1915) – český stavitel a úspěšný
35
starosta pražského Smíchova na přelomu 19. a 20. století. Nebo Luboš Friedrich, který
na Karlově univerzitě vystudoval výtvarnou východu na pedagogické fakultě a je
známej jako loutkářském výtvarník a autor asi 200 divadelních výprav. Kromě Kladna
a Divadla Spejbla a Hurvínka působil i u nás v Českých Budějicích, než se posléze stal
učitele grafiky na Jihočeský univerzitě. Známým jménem by mohl být i Jaroslav Hájek,
vynikající violoncellista, působící dnes v nizozemském Maarsenu jako člen Holandské
filharmonie. Pak by to byl Theodor Kossl (+1969), hudební skladatel vokálních,
komorních a symfonicejch skladeb, který hraje i Česká filharmonie, Symfonickej
orchestr FOK apod. Působil i jako dirigent plzeňskýho symfoniku a dnes odpočívá na
zdejším hřbitově. Někomu ( možná ostravským chacharům) něco řekne možná i jméno
Jan Mayer Konigsreiter – vynikající znalec hornictví a odbornej spisovatel. Samozřejmě,
že působil na ostravsku, kde napsal množství vedeckejch prací v oboru hornictví a
konstruoval zařízení pro těžbu v dolech (především
v rámci bezpečnosti proti třaskavým plynům). Byl c.k.
dvorním radou a od r. 1897 nositelem Řádu železný
koruny. Dnes najdete jeho ostatky v hrobce Špetlů.
Dalším vynikajícím hudebníkem, pocházejícím ze Lhenic,
je klarinetista a významná osobnost Český filharmonie a
držitel ceny Grand Prix du Disque (udělovaný pařížskou
akademií) Bohuslav zahradník. A pokud ani jednoho
neznáte, u posledního jména bych vám to nevěřil. Tím je
Adolf Branald, významnej českej prozaik a dramatik,
autor četných veseloher i knih (určitě jste v televizi
sledovali seriál Stříbrná paruka, ne?). A to jsou rodáci.
Co třeba chalupáři? Jezdí sem např. Jim Gremhubák,
známej basák z budějickejch Nezmarů…
Zdá se vám těch informací ještě pomálu? Tak na mě
netlačte, za chvíli budu pokračovat, ale nejlépe tak, že svlažím vyprahlý hrdlo, aby se
dalo líp povídat. Ostatně zu možnost míte i se mnou. Hospůdek je tu hned několik a tak
věřím, že nějaká nám azyl poskytne. Třeba hotel Pod stráží, Hospoda U Tomáše,
čundráni ale preferujou restauraci U Vašků. Ta má i tu výhodu že tu i vaří a navíc je
hned naproti krám. A je to i pár metrů na nevelký obdélníkový náměstí, u kterýho vás
začnu seznamovat s blízkým okolím.
Jak už jste si možná všimli, je základem půdorysu města a vedla přes něj obchodní
cesta z Budějic do Netolíc. A i když se pak na něm a celkově i městečku samotným
podepsal moderní urbanistickej vývoj, kterej ho deklasoval a
částečně tak přišlo o svojí malebnost, přece jen některý
dominanty tu pořád jsou. Tak třeba hned ta kašna. Je sice až
z 19. století a umělecky prej prakticky bezcenná, ale mě se ty
chrliče i socha Karla IV docela líbí.
Nepřehlédnutelným objektem je tu
ale hlavně kostel sv. Jakuba Většího.
Původem je gotickej, z poloviny 13.
století a je zajímavý, že nebyl
zasvěcenej Panně Marii, jejíž kult
zde zlatokorunský cisterciáci šířili,
ale sv. Jakubu. Kostely, zasvěcený
tomuhle světci, bejvaly totiž zpravidla stavěný v místech se
silným obchodem – zmiňovanej je totiž patronem poutníků a
obchodníků. V r. 1560 utrpěl svatostánek značný škody po
36
zásahu bleskem (copak, že už by se Pánbůh nemohl dívat na tu peleš hříchů?) a musely
se tudíž provádět první stavební úpravy. Ale postupem doby už pak zase nestačil a pro
velkej počet farníků musel bejt rozšiřovanej. Tahle barokní úprava proběhla ve
třicátejch letech 18. století, přesněji 1734-40, kdy
byla prodloužená loď a nově sklenutej i presbytář.
Upravený byly i lunetový klenby. V r. 1783 si
zdejší věřící zvýšili i věž a opatřili jí novým
jehlancovým krovem. Nový pokrytí pak dostala až
v r. 1833. To byly snesený prejzy a nahrazený
kvalitnějšími taškami a věž byla pokrytá plechem.
Další stavební práce proběhly až ve 20. století – v r.
1904 se opět prodlužoval presbytář a postavená
byla i nová sakristie s oratoří. Vybavení kostela je
povětšinou barokní, jen kalich pochází z r. 1530. Originální tvar má i zdejší křtitelnice,
jejíž mušlovitou nádobu nese andílek z 18. století. A když už jsem se zmiňoval o
presbytáři, musím dodat i to, že je pod ním ukrytá klenutá hrobka s rakví faráře Karla
Dicenta, jinak též kněze ze zlatokorunskýho kláštera. A vlastně je v kostele mimo něj
pohřbeno dalších pět farářů, jejichž jména se ale nedochovaly.
Další důstojnou dominantou
Lhenic je nově renovovanej,
původně renesanční Panskej dům,
původně zemanská tvrz (po
Lhenicku zámek), nacházející se
na vyvýšený terase kousek pod
kostelem. Pochází z první polovny
17. století a jeho počátečním
stavitele byl patrně Martin Cejnar
a po něm Petr Vok. V r. 1766 byl
stavebně upraveném a r. 1782
prodanej Janu Gregorovi, jahoiž
potomci jej vlastně vlastní dodnes (současným majitele je totiž jistej Karel Gregora a
určitě to není jen shoda jmen). Právě odtud byl na Hlubokou v r. 1909 přenesenej ten
vzácnej kazetovej strop, kterej je dodnes tamní chloubou – poklus i teda ještě
vzpomínáte na to, co nám říkal zámeckej kustod
při prohlídce na Temelínským trailu. No a teď už
mi jen zbejvá „zámeček“ dobře popsat, abyste ho
hned na první pohled rozeznali od okolní zástavby.
Protáhlej areál Panskýho domu, ještě s náznaky
obrannejch funkcí, zaujal – jak už jsem psal –
polohu na terase, přístupný po rampě východně
pod kostelem kulisovou bránou s bosovaným
ostěním, tolik charakteristickým pro rožmberský
stavby.
Východní
stranu vymezuje dlouhý obdélný stavení,
směrem do dvora ale jenom přízemní. Jeho
vnější průčelí nad silnicí je však mnohem vyšší.
Severní i jižní části jsou podsklepený a na
severu, kde terén klesá nejvíc, jsou dokonce
37
dva suterény pod sebou. Ty sklepy jsou ale dnes už bohužel buďto zasypaný, nebo aspoň
částečně zaplavený vodou. A co zajímavostí by se tam mohlo objevit. Vždyť už na
začátku 20. století tam byla objevená záhadná jáma, původně považovaná za propadlý
sklepy hospodářskejch budov a údajně tu byly v r. 1920 nalezený i tesaný kvádry. Vše
tak nasvědčuje tomu, že jsou to zbytky chodem, co vedou pod celýma Lhenicema a pak
dál, až na Hradce a Grejnarov. Jak říkám, bohužel, v r. 1950 byly zcela zasypaný…
Jistě si všimnete i toho, že severovýchodní nároží je podepřený dvěma mohutnýma
opěrákama a pak snad i toho, že k plochostropýmu přízemí byl na západní straně
dodatečně připojeném podélném přístavek valeně klenutý kuchyně, původně s válcovým
komínem. A na nároží jihozápadní navazovala vnitřní brána, z níž
je zachovanej už jen mohutnej žulovej odrazník.
Vlastní panskej dům je patrovej, dvoukřídlej a je situovaném do
nároží areálu. Jeho trojprostorovej suterén má původní cihelný
valený klenby s výsečema a podobný jsou i ve většině místností
v přízemí severního křídla (některý dokonce s hřebínkama. Při
západním průčelí je zachovaná valeně klenutá černá kuchyně a
dvě místnosti zaklenutý plochejma mladšíma klenbami. Ovšem
západní křídlo Panskýho domu, tak to v přízemí ztratilo veškerý vnitřní členění, při
geniální přestavbě na stodolu.
Z Panskýho domu se
v úrovni
suterénu vychází na zahradu, jejíž
plocha byla kdysi nepochybně součástí
původního celku, jak ukazují např.
niky v opěrný zdi mezi Panským
domem a východním stavením. Druhá
část zahrady se rozkládá jižněji na
vyvýšený terase nad dvorem, z něhož
vede pod zahradu dlouhá schodišťová
šíje, právě do těch zasypanejch sklepů.
Vstup do týhle šíje má pravoúhlý
renesanční ostění s římsou, viditelný
klenby jsou cihlový. Nelze ani vyloučit
renesanční
původ
obdélnýho
hospodářského stavení na jižní straně dvora. A nepochybně ze stejný doby pochází i
menší stavení původní márnice, upravený na obytném domek. Ačkoliv
je přístuoný jenom z prostoru hřbitova, výrazně zasahuje do areálu
panskýho sídla. Jeho fasády jsou dosud pokrytý původníma
kvádrovýma sgrafitama, oproti čemuž z budov panskýho sídla má
zčásti zachovanou sgrafitovou rustiku jen východní stavení. Na
průčelích Panského domu, nádvorní straně východního stavení a na
bráně jsou sgrafita obnovený. Při datování sídla můžeme přijmout
letopočet 1610 na obnovenejch slunečních hodinách Panskýho domu.
Hodnota zdejšího areálu spočívá především v tom, že tu šel
rekonstruovat celej původní celek.
Zajímavý jsou i materiály vztahující se k r. 1818. To bylo v „zámečku“ pěkně rušno.
Žilo tu celkem sedm rodin a dětí jak naseto. Především tu byl majitel Jan Gregora –
lhenickej právník a s ním manželka Anna, dcery Marie a Lucie, synek Karel a babička
Dorothea. Dále tu bydleli vysloužilej válečnej veterán Matěj Zvěřina se ženou a dcerou,
osmičlenná rodina ševcovskýho tovaryše Vojtěcha Šímy a čtyřčlenná rodina tkalce
38
Václava Kindlmana. Pak to byli bednář František Bláha s manželkou a dcerou (jejich
syn František žil toho času jako učitelskej pomocník v Římově). Šestou famílií byli
Novákovi – teda další vysloužilej veterán Anton Novák se ženou, dcerou a babičkou.
Sedmou partají byla vdova Marie Šímová s dcerou Eliškou. Eliščini bratři Jan a Jakub
jsou tu v r. 1818 hlášený jako ševcovský tovaryši na vandru ve Vídni…
A když už tak virtuálně bloumáme po lhenickým rynku, nemůžeme si nevšimnout ještě
dvou významnejch budov na jeho jižní straně. Jednou z nich je stará lhenická
ŠK OLA
První zpráva o její existenci je z r. 1596, kdy vitějovickej sedlák Jan Valhal odkázal 10
kop grošů na její postavení, z čehož lze usuzovat, že tu sice byla už předtím, ale
v jakémsi provizoriu. A učiteli byli jen městský písaři (Jan Tejnský 1553-59, Jan
Kninský 1564-70, Beneš Bavorovský 1570-75, Kliment Netolický 1587-88, Viktorin
Fauněk 1611-14…). Stejně tomu tak bylo i v době pobělohorský. V r. 1655 už byla trvale
písařská funkce spojená s funkcí učitele. Roční příjem tehdejšího učitele činil 1 zlatý a
30 krejcarů – zkrátka už tenkrát to měli kantoři blbý. Za Tereziánských a Josefovských
reforem byli učitelé zcela v područí církve a vrchnosti. Když lhenický žádali o místo pro
novou školu, odepsal jim krumlovskej hejtman, že
„…může posloužit místo po chalupě v níž bydlel Řehoř
Puffer, anebo několik chalup v prostorách starého
pivovaru, které mohou býti prodány městečku za 50
zlatých a to po třech splátkách.“
V r. 1689 nastoupil za učitele Zikmund Docento, na
kterého si lhenická městská rada stěžovala pro jeho
špatný výsledky ve vyučování. Nebožák se bránil tím, že
děcka do školy pravidelně nechodě a čemu se přes zimu
naučí, to přes léto při polních pracích zapomenou.
Českokrumlovská vrchnost musela dát učiteli zapravdu
a vinu přiřkla lhenickým měšťanům.
V r. 1735 zde jako učitelskej působil František Peninger, ale záhy odešel kvůlivá hádce
s místním farářem Janem Jakubem Fortinem. Ta přerostla ve rvačku, při který tahal
farář učitele za vlasy, srazil ho na zem, bil do tváře a uštědřil m u asi 50 ran, až ho
celého okrvavěl. Musela to bejt podívaná, jak se místní celebrity mezi sebou mydlí.. A
tak se divit nemůžeme, že druhej den marně čekal farář na kantora, kterej byl jinak
povinej mu při bohoslužbě hrát na varhany. Ani se nedivím, že mu na to hodil bobek.
Navíc to napráskal hejtmanu netolickýho panství, ten zase krumlovskýmu… když se
pak měl k aféře vyjádřit sám farář, pochopitelně ji překroutil ve svůj prospěch a
protože za ním pochopitelně stála neomylná církev, byl zmlácenej navíc odvolanej
z místa. Taky nic novýho pod sluncem. Do Lhenic pak přišel Václav Ordner ze
Strunkovic. Následoval by asi dlouhej výčet jmen jeho následovníků a to není vzhledem
k místu v týhle publikaci na místě. Na místě toho si sdělme, že 5.12. 1774 byl v celým
císařství úředně vyhlášenej novej Všeobecný školní řád pro rakouské dědičné země,
čímž bylo docílený i povinný školní otázky. Vona ta reforma nevznikla jen tak z dobroty
srdce, ale vlastně z čirý potřeby. Hospodářský poměry a rozvoj průmyslu v ranným
stadiu kapitalismu zcela zákonitě kladly zvýšený požadavky na úroveň vzdělání. – takže
k čtení, psaní a počtům přibyly ještě latina, zeměpis a dějepis, i když rozsah učiva byl na
různejch školách různej. Plat učitelů se lišil podle místa působení (asi jako dneska –
město a vesnice byly rozdíl) a dělal od 60 do 200 zlatých. Dost velký rozmezí, pravda?
Proto taky bylo povolený kantorům s malýma příjmama provozovat nějaký počestný
39
řemeslo, pokud ovšem nebylo naštíru s jeho povinnostmi a vážností. Jan Osner např. v r.
1786 žádal od lhenických přiměřenou náhradu za zrušenou „koledu,“ v podobě trochy
lnu, několika sáhů dříví a určitýho finančního obnosu na křídu a papír, protože rodiče
chudejch žáků pochopitelně taky žádný školný platit nemohli. Měšťani se z toho ale
docela chytře vyvlíkli, když se na svým zasedání šalamounsky usnesli, že my „…obec, za
ty vše ztracení nemůžeme, však ale uznáváme, že nynějších pracích velkých oproti druhému
písaři velice krácen jest a… dříví, kdo děti do školy posílá, také on dáti povinen jest, jakož
křídu a vše jiné potřebnosti.“ Vlk se
zkrátka nažral a koza zůstala celá.
Přesto to s tou docházkou pořád
nebylo nijak slavný, když se ve
stejným roce museli znova radní
usnést, že „… jeden každý aby pilně
do školy schopnou mládež odeslal a
do pasení dobytka ji vystříhati
hleděl.“
A
opět
několik
obrázků
z praktikovanýho lhenickýho školství – děti si nosily abecedu nalepenou na prkýnku a
kus papíru na psaní. Dva roky jen četly, až ve třetím (!) se učily psát a to švabachem
(chudinky). Pro velký množství žáků to asi s kázní bejvalo všelijaký a tak se učitel
neobešel bez rákosky („dokud zde budou panovati poměry jako ve středověku, budu vás
trestati tímto středověkým nástrojem…“) a delikventi klečívali za trest na hrachu či
ostrý hraně polínka. Zavedený byly i Knihy cti (Zlatá kniha) a Knihy hanby (Černá
kniha). Někdy se trestalo i metlou, na kterou museli přespolní přinést březový větve. A
za opravdu velký provinění vyplácel děcka, za přítomnosti školního dozorce a katechety,
obecní policajt.
Nová, dnes Stará, školní budova, byla ve Lhenicích postavená Františkem Groiherem
z Chvalšin v r. 1881 (nákladem 18 569 zlatých) a velkou míru na tom bral i tehdejší její
– teď už direktor, protože měl ještě pět učitelů – Hamáček. To byla fakt významná
osoba a je dobře si jí připomenout. Byl výborným hudebníkem, podílel se na založení
učitelskýho spolku „Budeč“ na Prachaticku, organizoval kulturní život v obci, byl
zvolenej na zemskou učitelskou konferenci v Práglu, organizoval sjezdy lhenickejch
rodáků a působil i v ústředním výboru Spolku jednot učitelských v Království českém.
Není však možný nezmínit se o Hamáčkovo neslavným konci, kterej zastínil jeho, na
svou dobu pokrokový a záslužný působení. Ředitel Hamáček totiž, jakožto dlouholetej
předseda a účetní lhenický záložny, měl hlavní podíl na defraudaci peněz, kterou
odhalila pozvaná revize. Dneska by se nad takovým tunelem nikdo nepozastavil, ale
tenkrát lidi ještě dbali na čest. Dodnes si tak lidi vypravujou, že ač nemocen, nezemřel
smrtí přirozenou, ale příčinou tou byla jeho sebevražda otrávením (1.5. 1902).
Taky by bylo dobře se zmínit o tomn, že na zdejší škole působil i Jindřich Jindřich,
známej to hudební skladatel a sběratel lidovejch písní, syn řídícího učitele Jindřicha
z Kouta u Domažlic, se kterým se setkáváme v knize J.Š. Baara „Paní komisarka.“ Bylo
to jeho první místo po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi (než odešel zase do
Domažlic).
V r. 1908 byla při lhenický škole zřízená Živnostenská škola pokračovací a po r. 1918 i
Lidová škola hospodářská, v r. 1920 pak i škola měšťanská. Nový školský zákon z 15.7.
1922 pak ustanovil nový vyučovací směry, předměty, počet dětí na třídu apod. Upravený
byly i služební poměry učitelů a jejich platy. Z tý doby se dochovaly mnohý úsměvný
svědectví v podobě zápisů do třídních knih, jako třeba „Chytil jsem Kašpara Másla za
40
prst, praštil jsem s ním do lavice, až měl bouli jak slepičí vejce.“ Nutno dodat že za
podobný „excesy“ tehdá nikdo pedagoga nepopotahoval – a vo tom to asi je.
Začátkem třicátejch let se stal na lhenický škole ředitelem Jan Mařík, bezesporu další
z velevýznamnejch učitelskejch osobností na Lhenicku a to až do r. 1937. byla to časy,
kdy nejenže školla získala svůj vlastní rozhlasový přijímač (podotýkám, že vlastnit jej
tenkrát nebylo ještě vůbec tak běžný jako dneska) a po celý škole byly provedený
rozvody školního rozhlasu. I za ředitele Maříka byly ostře sledovaný žákovský mravy, o
čemž svědčí další jeho slavnej výrok:“Při
mé odpolední obchůzce, co to zřím! Václava
Majera an pase se na mých plodech!“ Nebyl
ani příznivcem kopané a její hráče
považoval za „zbůhdarma honící se za
nafouklou kůží.“
Pak přišla doba okupace a s ní násilný
potlačování českejch škol. Přibylo povinný
vyučování němčiny (nu což, my zase měli
ruštinu), omezený byly hodiny češtiny a
dějepisu. Za války byla dokonce v ryze
českých Lhenicích otevřená i škola
německá a to, jak tvrdí pamětníci v místech,
kde se říkalo U Zavejrů (pozdější konzervárna), kterou navštěvovaly hlavně děti rodičů,
který se „dali“ k Němcům. Ani válečný strasti se lhenický škole nevyhly. Už jsme si řekli,
že místní obyvatelé byli svědky zřícení americkýho bombarďáku… a na konci války
sloužila škola jako ubytování pro uprchlíky. Učit se muselo po místních hostincích (co se
v mládí naučíš – aneb jak trefit do hospody).
K dalším organizačním změnám školskýho systému došlo po osvobození a hlavně pak
po únoru 1948, jak to vyžadovalo budování
socialismu. Tohle školství už jsme víceméně zažili
všichni, tak už se o něm víc šířit nebudu. Snad je
to, že novou, pavilónovou školu, získaly Lhenice
v r. 1974…
Na samej závěr
snad dodám jen to,
že
prostranství
opřed školou zdobí
kamenej sloup se
sochou sv. Vojtěcha
s datováním s. Adalbervs 1802.
A tím už se taky dostáváme k další významenj lhenickej
budově, stojící v těsným sousedství, kterou je
STARÁ RADNICE
Byla postavená
ve stylu jihočeskýho
baroka. Její základní
kámen byl položenej
už v r. 1814 a stavitel Ondřej Šandera ji dokončil
o rok později. Samozřejmě, že budova byla
několikrát přestavovaná a dokonalou renovací
41
prošla i v nedávný době. Dnes je v ní umístěná místní knihovna….
No, nevím, co bych vám tak měl ještě o Lhenicích napovídat. Samozřejmě, že lecos by
se našlo. Třeba to, že se lhenickým žertovně říkalo „peckáři…“ Známí ale byli nejenom
pěstováním ovoce, ale proslavili se i jako zdatní česáči.
Vyjížděli do světa s vozy a žebříky a vydělávali si na
živobytí tím, že se nechávali najímat jako česáči ovoce.
Zdánlivě hanlivej výraz, ale nikoho tu neurazí.
Konečně - ve Zlivi (Mrkvancově) či Trhovejch
Svinech (Kančíkově)
jsou na tom obdobně
Povídat by se dalo
třeba i o hřbitově u sv.
Jana Křitele nad
městem, či křížový cestě z 2. poloviny 19. století k němu
vedoucí, nebo taky o památný lípě U Pepíčků vysazený
v r. 1730… prostě všechno to ještě není. Ale to bysme
museli brousit po Lhenicím tam a sem a k tomu bych
vás asi těžko nutil. Zvláště teď když sbíráte sílu na
další cestu relaxací u chmelovýho vývaru. A až se zvedneme…..
… budeme na další pouti pokračovat tím, že začneme sestupovat dolů po hlavní silnici a
po ní také opustíme městečko. Nenecháme se zlákat odbočkou k autobusovýmu nádraží,
protože ta stejně vyústí na hlavní a tak jdeme tam, kam jdeme. Jde totiž už taky o to
najít místo k přenocování. Je ve vzdálenosti 1 – 2 km, podle toho, jak se rozhodnme, i
podle počasí. Přenocovat můžeme buďto v úvale u potoka Stružka, anebo si udělat
malou zacházku a zalágrovat na čundráckým kempu
T.O. Lesy, bažiny a močály. Na LBM se dostaneme
tak, že po silnici vystoupáme ještě o něco výše a pak se
dáme doprava, směrem na Vodice. Před námi se vlevo
tyčí Stříbrná hora a jakmile narazíme na připojující se
polní cestu, začneme stoupat po jejím úbočí. Není to
daleko. Přehoupneme se přes hřben a jsme v podstatě
tady. Ta táhlá louka nás
dovede na vlastní flek, kde si
můžeme zařídit noční hnízda,
posedět u ohně a probrat
nejen celej dnešní den, ale
taky
se
připravit
na
zejtřek…
ÚTERÝ
Ať už večer dopadne jakýmkoliv způsobem, jednou přijde
ráno. Dneska není problém z čeho ukuchtit předstartovní pokrm, bo příležitosti
k předzásobení bylo včera dost. Ale dost o tom a pojďme si povědět kudy asi budeme za
chvíli postupovat.
Jako první možnost navrhuju vrátit se ve svejch stopách zase až na hlavní silnici, tou
druhou je pak pokračovat dolů po proudu Babickýho potůčku, kterej nás prakticky
dovede dolů do Horních Chrášťan. To je taková prťavá obec (rovněž kdysi založená
v období středověký kolonizace), ležící při silnici z Budějic do Lhenic. Ve vsi se
42
vyskytujou převážně větší patrový stavby ve stylu selskýho baroka, ale i ty s tím
klasicistním štukovým dekorem a originálně vykrajovanýma štítama. A tak si myslím
proč se vracet, když i tady je lecos zajímavýho k vidění… třeba statek s hranama
postavenýma do oblouku, nebo zajímavý štíty jednotlivejch stavení. O tý hlavní silnici,
točící se na samý hraně CHKO Blanský les,
s nejbližšíma
dominantama Vysoký Běty,
Chrášťanskýho vrchu a Stříbrný hory, jsem už
mluvil. Teď po ní pošlapeme asi 1 km zpátky až
do místa, kde se přehupuje přes hlavní hřeben. A
tam pak u kapličky zabočíme po polní cestě
doprava a nabereme severní směr. Hlavní část
dnešní cesty bude procházet převážně lesem a to i
přesto, že sestupujeme do široký
kotliny obsazený řadama rybníků.
Tahle cesta po modrým značení je
často využívaná i jako cyklostezka,
ale věřím, že ve všední den se tu těch
kolařů moc motat nebude.
Zpočátku půjdeme krátce mezi
poli, po levici necháme nevysokej
Brusenskej vrch a bez povšimnutí
mineme i odbočku k Brusenskýmu
mlejnu, ležícímu na Stružce. Což je
právě ten potok, u jehož meandrů
jsme taky mohli včera přespat. Ta polní cesta, vedoucí ke starýmu klapáči, se vine po
kraji Lužickýho lesa, do kterýho tady vstoupíme, abychom jím kolem Dlouhýho vrchu
pokračovali dál. Žádný velký stoupáni ani klesáni tady nejní, tak se moc nezadejcháme.
A ty necelý dva kilometry taky nebudou trvat moc dlouho. Vona vůbec celá dnešní etapa
nejni plánovaná na nějaký velký pochodování, spíš se jen tak pohodově přesunout
z bodu A do bodu B….
Z lesa se pak po mírným klesání vynoříme u silnice vedoucí kolem
GREJNAROVA
… což je ten velkej statek před náma. Ačkoliv dnes nepřipomíná nic významnýho, tuhle
původně renesanční usedlost obýval na přelomu 16. a 17. století právě rod Grejnarů ( to
jméno se tu tak drží dodnes), původně úředníků při rožmberským dvoře. Tohle
výstavný sídlo se zemědělským zázemím vlastnila bohatá sladovnická rodina, patřící
mezi netolickou městskou elitu nejméně od 30.
let 16. století, kdy pravidelně zasedali
v městskejch radách. A jak už jsem předeslal,
vrcholu rodový kariéry dosáhnul ve službách
Petra Voka z Rožmberka Martin Gejnar
z Veveří a z Mysletína, kterej se v druhý
polovině 90. let 16. století stal mocným radou
na rožmberským dominiu. Tomu patřily i
Lhenice (viz zámeček) odkud prej vediu až sem
podzemní chodby. Dneska tady docela úspěšně
43
funguje jezdeckej klub Nika a o koníky se stará správce Hofbauer.
Od Grejnarova bychom po hlavní silnici snadno dorazili do NeLopíc, ale to by byla už
zase cesta dost nezáživná, zvláště i proto, že tu máme jinou variantu. Stačí to vzít přes
Ovčín k nedalekejm rybníkům Malýmu i Velkýmu Hrabovskýmu, Matyášovskýmu,
Podroužku…, což jsou jedny z mnoha, jimiž tu lidi uměle změnili tvářnost původní
krajiny. Všichni jistě dobře víte, že to byli především Rožmberkové, kteří už ve
vrcholným středověku pochopili výhodnost rybničního hospodářství a už v předhusitský
době zakládali menší rybníky, jejichž výnosy je pak podnítily k ještě větším investicím.
V jejich službách se uplatnili nejen notoricky známí Jakub Krčín či Mikuláš Ruthard
z Malešova, ale v neposlední řadě i jejich předchůdce
ŠTĚPÁNEK NETOLICKÝ
O jeho životě toho vlastně moc nevíme, zato jeho dílo (rybniční soustavy) jej přetrvaly
a jsou zajímavý dodnes. Pocházel z poddanský rodiny z nedalekejch Netopíc a na
rožmberským panství pracoval zprvu jako myslivec. Už v tý době se seznámil
s rybníkářskou technikou jako pomocník fišmistra Kunáta Mladšího Dobřenského
z Dobřeni, při vyměřování hráze rybníka Tisý.
V r. 1505 se stal na Třeboňským panství
porybným a rok na to, už jako hejtman,
vypracoval návrh na reorganizaci třeboňský
rybniční soustavy, kterou později dokončil
Krčín. V r. 1518 pak dokončil svý velkolepý
dílo, 45 km dlouhou Zlatou stoku – tehdy to byl
největší umělej
náhon ve sřední
Evropě. Byl to
skvělej stavitel,
znalec chovu ryb a neobyčejně dobrej ekonom.
Vybudoval téměř půl stovky rybníků, který byly sice
většinou malý, teplý a mělký, ale snad právě proto
vynikaly vysokou úrodností a výnosy. Za svý zásluhy
dostal v r. 1519 od vrchnosti statek a takový privilegia, že
byl prakticky zbaveném poddanství. A právě na jeho
kontě jsou i nedaleký rybníky, k nimž nás vedou naše
kroky.
Je jich hned několik, ale za všechny bych chtěl
jmenovat především Brýchovský, Mnich, Benýdkov a
hlavně Malý a Velký Hrabovský a taky
Podroužek. Všechny byly svýho času
velmi poškozený povodněma a čtyři roky
trvalo než byly odbahněný (na 2m vysoký
nánosy bahna) opravený jejich hráze
apod. jejich majitele – Školní rybníky
Protivín – to přišlo na 4,5 milionu Kč. A
přece to asi nebylo žádný novum, protože
třeba už v r. 1582 Václav Březan ve
svejch kronikách poznamenal, že…“ 3.
junii u Netolíc velká voda, o čemž takto
44
Matěj z Veverčí Krčínovi napsal:
Oznamuji vaší Milosti, kterak veliká voda na den Seslání Ducha svatého přišla ve tři hodiny
na den (kolem třetí hodiny ranní). Nikdy prve tak veliká nebývala. A již jsme řekli, že nám
všechny ty rybníky potrhá. Na Pomoci již hráz vstupovala a tak se zdálo, že to všechno
prlení polámala. A Zajíček v sobotu dal tu hráz zkopati, který jste ráčili povýšiti dáti pod
poli, nic nepomohlo postačiti. Na Podruškách (Podroužku) jsme jedno pole prlení vybrali,
nic nebylo platno, šla nám přes hráz. Byl by se ztrhl,
museli jsme dáti prokopati k městu u mostu a voda splav
na týmž rybníku vyházela. Nebo několik dní ustavičně
pršelo a vody se náramně rozmnožily…“
Všechno si to můžeme docela živě představovat,
protože zrovna šlapeme mezi nima. Konkrétně po hrázi
Velkýho Hrabovského, kde můžeme taky obdivovat přes
300 let starej dub. No, už je z něj spíš torzo, ale pořád
má úctyhodnejch 5,5 m po obvodu. A třeba ještě
pamatuje Rožmberky. Rybník samotnej má 38 ha a
žbluňká v něm zhruba 320 000 kubíků vody. Představte
si to tu v létě, když kvetou lekníny, voní voda a řvou
žáby. Celá soustava rybníků je chytře napájená
Melhutkou, která se sem nenápadně dostává mezi olším
a vrbovím – jasně, je to ten potůček, kterej jsme včera
překračovali přes kamennej most pod Velkým hrádečkem…
Mezi chatkami za rybníky je rozcestník. Můžeme si tam vybrat mezi červenou a
žlutou značkou (stejně by nás každá dovedla k některýmu z našich příštích cílů) a my tu
máme taky dvojí výběr. Někde tady bysme totiž měli dneska zalágrovat. Jednou
z možností je autokemp u Podroužku, kam se dostanem po hrázi Matyášovskýho
rybníka. Ještě nejni hlavní sezona, tak se tu třeba nebude platit – na druhý straně zase
asi nebude fungovat osvěžovna
v areálu.
Tou druhou pak je pokračovat po
značkách až k lesu ( k místu U Pekla),
kde můžeme sehnat nějakej flek v lese.
V každým případě ale asi bude ještě
dost brzo na to dělat si hnízda a tak
bych navrhnul udělat si trochu
strejčka na zejtřek a vydat se do
maximálně
2
km
vzdálenejch
NETOLIC, kde je toho tolik k vidění a
kde nějakej ten škopek taky můžeme
urazit. Což jak koukám vám asi vleje nový síly do žil. A protože motyka a lopata nebyly
v seznamu, zkusíme si tu někde věci zamaskovat nějakou tou haluzí…no, uvidíme. Přece
bysme se s tím netahali.
Takže předpokládejme že se tak stalo a po příjezdový cestě vzhůru mašírujme
k městu. Už z dálky můžeme pozorovat, že pod svým poklidným rázem jakoby skrývalo
cosi starýho a tajemného. Prozradím vám, že nikdá nebylo středověkým centrem
budovaným podle zásad tehdejšího urbanismu jako třeba Vodňany, nebo živelně
vyrostlým sídlištěm jako Tábor. Tím spíše si pak všimněte několika skutečností, který
jakoby kladly důraz na jeho význam v minulejch dobách. Ať už je to jeho název a
historický souvislosti z dob počátku českýho státu, či relativně velkej počet zdejších
kultovních míst a rozvoj města kolem nich. Ale k tomu se ještě dostaneme.
45
Mezitím jsme došli na hráz 11 ha rybníka Mnich, založenýho snad už v 15. století.
Pamětník to jistě je, stejně jako ty dva cenný kamenný mosty s barokní sochou sv. Jana
Nepomuckáno na kamenným podstavci, v jehož výklenku můžete číst vročení 1746. I ta
byla celkově restaurovaná po těch velkejch potopních v r . 2002 a sice ak. sochařem
Tláškem. Svatej tu stojí jakoby hlídal stavidla jimiž voda z rybníka odtéká do
Netolickýho ( nebo chcete-li též Rapačovskýho – jak ho
nazývají místní) potoka. Možná mi to nebudete věřit, ale
už jste se s ním na našich trailech taky setkali.
Vzpomínáte na tu rokli pod Bezdřevém při Temelínským
trailu? Ano, tak to je on, protože stejně tak napájí další
rybníky, včetně Bezdreva a proto je taky v dolní části
svýho 44 km dlouhýho toku taky zvanej Bezdrevským. Na
horním třeba zase jako Stružka (no jistě, je to ten samej co
sem teče od Lhenic), zkrátka v jeho 336 km2 povodí mu
lidi dávali různý názvy…
A když už jsme na tý hrázi, pojďme se po ní ještě
kousek projít. Věřte mi, stojí to za to. Na hladině rybníka
uvidíte taky tzv. „Kálečku“ – to je ten dřevěnej vor,
dneska pietně
opravenej
a
dříve (až do polovina 50. let 20. stol.) sloužící
ke kálení prádla. A pokud se mne zeptáte co
to bylo, tak jste mě dostali, protože to fakt
nevím… s pokáleným prádlem naštěstí
nemám zkušenosti. Je to prostě taková místní
zvláštnost…
A když už jsme u toho, tak pod tou
konstrukcí s rákosovou střechou najdete
ukázku rour středověkýho vodovodu. Třeba
pocházejí zrovna z toho, co vedl na nedalekej Slepičí vršek, což je vlastně jen támhle
kousek opodál a tam, na dnes už zastavěným skalnatým ostrohu, ve středověku stával
malej hrádeček. Možná, že vzal za svý právě v těch divokejch pohusitskejch dobách a
třeba právě v r. 1468, kdy město vyfouknul Rožmberkům jejich opovědník, známej
válečník a rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec. Ten město obsadil a vytvořil se z něj
základnu pro další výboje. Tady bych vás chtěl odkázat na trailovník z Šumavskýho
trailu 2003, kde jsem u vyprávění věnovaném lokalitě Heršlák, tohoto šlechtice pojal
šířeji. Anebo, ještě lépe, v historickém románu Vladimíra
Písaře Trojí kříž, v kterýžto knížce se o těhle faktech
dozvíte víc a líp a daleko poutavěji, než ode mne.
Za výpustí, pod hrází, tvoří potok takový dva hezký
vodopádky, než se zklidní o teče si dál mezi
romantickejma
uličkama
s dochovanou
lidovou
zástavbou z 18. a 19. století. Ze zajímavejch míst bych
mohl jmenovat třeba zdejší valchu, na který už několik
století žije rod Řepů. Ano, skutečně se tu dřív valchovalo
plátno a netolickej cech valchářů byl ve středověku velmi
významnej. V minulým století tu byl i mlejn poháněnej
vodou potoka Rapačov. A nebyl sám. Dodnes se dochoval
třeba i mlejn Ziegrosserův. Ten tu stával už před r. 1663,
na což upozorňuje starobylá deska ve štítu, umístěná sem
46
v témže roce na památku povodní, co protrhly hráze několika rybníků. Že byl tehdáž
zničenej i zdejší klapáč, to můžeme vyčíst z textu danýho sem do štítu současný stavby
z počátku 20. století: LETHA PÁNĚ 1663 10 JULII DEN SVATÝCH SEDEM BRATRŮV
TENTO MLEJN OD POWODNĚ STRZEN BYL. LETHA PAK 1664 ZASE NÁKLADEM
OBCE ZDEGSSI JEST WYSTAWEN. PÁN BŮH OD DALSSI SSKODY CHRANITY
RACZ.
Potoka se budeme držet na jeho pravém
břehu, takže baráčky máme proti sobě jako
na dlani. Jestli se chcete v těch malebnejch
uličkách rozhlídnout víc, počkejte si na
zejtřek (teda aspoň doufám, že jsme se tak
domluvili). Zatím je naším cílem něco docela
jiného. A jak už jste si všimli, po pár
desítkách metrů se od vody odkloníme a
začínáme pomalu stoupat vzhůru na návrší
sv. Jana. To je pojmenovaný po
stejnojmenným kostelíku ( i s přilehlým
bejvalým velkým farním pohřebištěm), zrušeným už ale Josefem II v r. 1788. Kvůlivá
tomu sem ale nemíříme. A ani kvůli tomu, abych vám ukázal, kde se – až do poloviny 50.
let 20. století, než areál zpoustnul – nacházelo oblíbený výletní místo s parkem,
hostincem, kuželníkem i tanečním parketem. A už vůbec ne proto abychom prohnali
Kenníčka po psím cvičišti, podrbali koně v nedaleký ohradě, či obdivovali novostavbu
vysílací věže. Kdepak. Vlastně – vždyť to vidíte už z dálky. A tomu, kdo s námi byl na
trailu spojeným s návštěvou starýho hradiště v Chotěboři, tomu už určitě secvaklo v pali
vo co de. Zkrátka a dobře, naším cílem je zdejší
ARCHEOPARK – NETOLICE
Dovolte však, abych vám následující informace
podal v trochu širších souvislostech. A začít budeme
asi muset už u vlastního názvu města a přilehlýho
okolí. Tož teda…
…I v poslední době se setkáváme s výkladem původu
názvu Netolíce s odkazem na slovanskej kmen
Netoliců, jehož existence však není historicky doložená.
Podle Kosmase to byl
v r. 981 Slavníkovský
hrad a užíval pro toto sídlo názvu Notoliczi nebo Notholici.
Jiní soudí, že jde o jméno keltský, kdy se kořen
„Not“ překládá jako „ušlechtilej, šlechetnej, šlechtic nebo
pán“, což by mohlo označovat samostatnéej region či
kmenový sídlo – ovšem keltský. Náš první kronikář ho
popisuje jako jedno ze správních sídel jižních Čech, kdy
po pádu slavníkovskýho rodu připadlo Přemyslovcům.
Nikoliv však ještě jako město, ale pouze hradiště u sv.
Jana. Charakter opevnění a okolnosti jeho vzniku
v souvislosti s tehdejšíma mocenskýma strukturami spíš
ale poukazují na to, že bylo Přemyslovcema založený až
v 11. století. Těžko říct, kdo má pravdu, protože to už
47
totiž byla doba, kdy hradiště nejvíc rozkvétalo a dokonce se honosilo raně gotickým
kostelem sv. Jana křtitele. V souvislosti se vznikem českého státu totiž v tom období po
celejch Čechách vyrůstala celá řada správních hradů, jakožto center provincií. Kde
sídlili knížecí správci – kasteláni – na čemž pak byl vlastně založená celá hradská
soustava, v podstatě náš nejstarší správní systém. A jedním z takovejch center mohlo
bejt i netolický hradiště. V Kosmovo kronice je totiž uváděný zároveň s Chýnovem a
Doudlebama, ale nejstarší známej kastelán –
Nemoj – je připomínanej až v r. 1167. Tak teď
babo raď. V každým případě bylo hradiště
vystavěný
starobylým
způsobem,
předcházejícímu době kamennejch hradů. Díky
kupecký stezce mělo dobrý podmínky k rozvoji
a proto bylo i intenzivně osídlovaný. Důchody
odtud byly ale odváděný nejen knížeti, ale i
vyšehradský kapitule. A po záníku správní
funkce hradu, což bylo někdy ve 13. století, už o
netolickejch kastelánech v dějinách stopy mizí.
Naposledy je jeden z nich (Jaroslav) jmenovanej v r. 1253 a to v právní listině Přemysla
Otakara II, jako svědek právního úkonu stanovujícího privilegia vyšehradský kapituly.
Hrad pak ztratil na významu když mu začaly konkurovat Český Budějice a Hluboká.
Navíc se změnila i vrchnost, když velkou část oblasti získal
zlatokorunskej klášter.
A protože tam, kam míříme, vede i naučná stezka, sami
můžete pozorovat, že dodnes jsou tu patrné mohutné valy, na
kterých bylo při archeologickým průzkumu nalezený velký
množství zbytků keramiky, předmětů i kosterních pozůstatků.
Bylo tu zřejmě i božiště, související možná s kostelem přímo
v centru hradiště, i když hlavním kultovním okrskem bylo asi
místo o 400 m dále, na tom plochým hřebeni, dneska téměř
opomíjený. Na podrobnějších
mapách byste ho našli označený
jako Hejčany. I tady jsou totiž
patrný malý valy, který je
vymezovaly. S hlavním profilem tělesa hlavního sypaného
valu i teréníma zbytkama klešťovitý brány se ovšem
seznámíte jinde.
Na magickým místě akropole
bývalýho přemyslovskýho hradiště totiž v r. 2004 začal vznikat – ve
spolupráci s keltským archeoparkem
v Ringelai
v Bavorsku,
zajímavej archeopark, zaměřenej
na málo známý období našeho
státu v raným středověku. Je to
vlastně první jihočeská památka
prezentovaná formou rekonstrukce. Stavbu provádí společnost
Archeos a mělo by tu taky vzniknout návštěvnický centrum
s ukázkami bydlení a řemeslnických dílen, velmožském palác
atd. Uvažuje se i o obnově kostela sv. Jana v jeho raně
středověký podobě. Pro stavbu palisády byl vybranej tým Petra Růžičky z Prahy, kterej
48
se svýma pracema proslavil i na Karlštejně, klášteru v Sázavě, na Krakovci apod.
Vzhledem k omezenýmu prostoru byly přípravný práce prováděný v areálu firmy ZZV
u Benýdkovo rybníka. Tohle místo bylo taky vybraný s ohledem uvažovanýho máčení
osekanejch kůlů pro jejich větší trvanlivost. Rybník byl ale kvůli rybolovu vypuštěnej a
tak se halt máčení nekonalo. Jmenovaná parta zpracovávala dubový kmeny z hlubocký
obory. I tesařský práce byly prováděný
původní technikou a nástrojema a byly
náročný na čas.
Vlastní stavba palisády začala 22.11. 2005 a
kvůlivá pracím se musel posunout i plot
kynologickýho cvičiště. Před postavením kůlů
do předem provedenýho a kamennou zídkou
zpevněnýho rigolu, byly paty kůlů kvůli
vlhkosti opalovaný a opatřený nátěrem.
V krajní části palisády vztyčovali tesaři kůly
pomocí lan a starobylého rumpálu.
V prostřední části byly stavěný pomocí
kladkostroje a palisáda byla zpevněná
provizorníma
postranníma
výztuhami.
Začátkem prosince pak začala stavba palisád
i z druhý strany a to stejným způsobem. Pak
ještě kameníci vyplňovali základy palisády
kolem kůlů kameny a drtí. Jestli si to chcete
sami zkontrolovat, pak v palisádě je rovná
stovka kůlů – 74 zleva a 26 zprava a její
výška je 5 m. Stejným způsobem se pak
dodělávala i věž a hradební ochoz. Možná se
vám může zdát, že vás tu zahrnuju
přílišnejma podrobnostmi, ale aspoň budete
před druhýma vypadat chytře. Aspoň teda doufám, že se vám tu bude líbit, i když vím,
že halt Chotěboř to nejni. Ale co. Malý, ale naše!
No a tím bychom měli program pro tenhle den splněnej. Jak dalece byl náročném si
určíte sami, stejně tak to, kde dneska zasuvelíme. Ale ať už to bude na Podroužku, nebo
jinde, zítra nás čeká vlastní městečko
NETOLICE
ST Ř E D A
Netolicko, to je po čertech pěkný místo. Je to území na přechodu
mezi Českobudějovickou pánví a šumavským podhůřím. Takovej mírně kopcovitej
kopcovitej terén s rozptýlenou lesnatostí, malebná zvlněná krajina s přírodníma i
umělýma prvkama, jehož vodní osou je, jak už víme, Netolickej potok. Území bohatý
historií, o níž už jsme si něco řekli v předcházejících řádcích. Alespoň teda ten
prvopočátek města, který bylo významný svojí polohou na křižovatce důležitejch
obchodních cest. Kolem románsko-gotickýho kostela sv. Václava brzy vzniklo podhradí
a při rozšiřování obce byl postavenej ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie. V r. 1263
bylo městečko králem Přemyslem Otakarem II věnovaný nově vzniklýmu
zlatokorunskýmu klášteru, na což paradoxně brzy doplatilo, když po jeho smrti utrpělo
od Vítkovů značný ztráty a újmy. Husitskejch válek se zase naopak některý netolický
49
paradoxně zúčastnili na straně kalicha, zvláště pak při tažení Žižky proti Zlatý Koruně
a Prachaticím, který tenkrát monopolně ovládaly trh se solí. Zdejší měšťani se prostě
chtěli zbavit konkurence a každá záminka jim byla dobrá. O rok později si zase mnuli
ruce, když husiti zničili i rožmberskej strážní hrad Poděhusy nedaleko odtud. Nic
k vidění už tam fakt není a tak jsem vás tam netáhnul.
V čele města stál pochopitelně rychtář – ten první je zde
uváděnej v r. 1317, ale městskej znak – obraz Madony
s Ježíškem na lavicovým trůně - (podle nejstarší doložený
pečeti) můžeme datovat tak do r. 1326
I na další pečeti z 16. století můžeme
vidět stejnej obraz, jen je pod nohy
Madony vloženej štítek s praporem.
Patrně se jednalo o osobní znamení
rychtáře, ale koncem 18. století se
tenhle praporec (s pěti červenýma
pruhama na bílým podkladu) začal z nepochopení užívat jako
druhej znak města. Uvidíte, že se dochoval třeba na fasádě starý
radnice. Svý uplatnění našel taky za komunistickýho režimu, to
když symbolika Madony byla nežádoucí. Správná podoba znaku
města zobrazuje v červeným štítě Pannu Marii se zlatou korunkou na gotickým trůně
s ježíškem a stříbrným půlměsícem pod nohama. Prapor s pruhama je v současnosti
symbolicky používanej jen jako znak městskýho úřadu.
Roku 1468 udělil král Jiří městu výroční trh na den sv. Václava. Celkem ale mělo
město právo čtyř výročních trhů. Tyhle jarmarky hrály významnou roli
v hospodářským životě města, protože ty obchodní cesty pochopitelně stále zůstávaly.
Kupčilo se hlavně s koňmi a dobytkem. Jen tak pro zajímavost – ještě před II. světovou
válkou tu bejvalo na trhu běžně až 3000 kusů dobytka a koní. Díky tomu tady taky
prosperovalo na třicet trhovejch hospod! Ve stejným roce (1468) obsadil město Jindřich
Roubík z Hlavatec , ale to viz. Hrádeček pod hrází.
Zlatá éra nastala městu začátkem 16. století, když rod Hlavatců vymřel a kdy natrvalo
připadlo Rožmberkům. Především pak v jeho druhý polovině, za vlády pana Viléma
jeho regenta Jakuba Krčína. Ten nepř. V r.
1566 rýmuje, že
„…šestého pak roku více navštívil jest
Netopíce, chtěje tu hospodařiti posudní musil
zříditi, aby důchody starými nehýbal, pro které
jest řeči jmíval, kteréhož se sešlo nemálo a do
několika set shledalo, neb netoličtí na piva,
jakož obyčej ten bývá, nemohli listu najíti a
musili se várky zbaviti.“ Z toho vyplývá, že
netolický někam zašantřočili glejt s privilejí
na vaření pivo, čehož všeho schopnej regent neprodleně využil. Na to, že by měšťani
tohle právo rádi získali zpět, na to vemte jed. koncem konců to přiznává i sám Krčín ve
svým meldovacím dopise jeho milosti.
„Netoličtí také by rádi od vaší Milosti pivovaru a dvoru se mlejnem dosáhli a již za to
ročně ve 2 000 kopách míšenských a do tří let Vaší Milosti platiti se uvolují. I nedal jsem
jim na to žádné odpovědi, ale na Vaši Milost jsem ukázal…“ Právo vařit vlastní pivo byla
nakonec netolickým vrácený, ale až v r. 1580 a pochopitelně za pravidelný odvádění
posudnýho.
50
O tom, že i z tak provinčního městečka, jakým byly (a jsou) Netopíce, se dá udělat
docela slušná kariéra, svědčí i jinej kronikářův zápis z r. 1570, ve kterým nás informuje,
že „…26. februarii, jinak v neděli Oculi, Antonín, arcibiskup pražský ( v tý době Antonín
Brus z Mohelnice – pozn.aut.) kněze Jiříka, příjmým Netolického, kanovníka pražskýho a
faráře krumlovského, za preláta a arcipryšta kraje Bechyňského listem svým ustanovil a
jiným všechněm v tom kraji kněžím, zvláště pak dvěma děkanům, domino Martino, decano
Bosnensi, parochu Miroticensi et domino Martino, decano Prachensi, parocho in Strašimi
představil…
V r. 1574 se Netolíce dočkaly velevzácný návštěvy, když sem zavítal představitel
vládnoucího Habsburskýho rodu. Ta
vizita byla tak významná, že o ní Vilém
z Rožmberka informoval i svýho bratra
Petra Voka. I o tom svědčí kronikářův
zápis: „12. octobris jakýho vzácnýho hostě
pan vladař očekávati ráčil, psaním svýmu
ku panu bratru znáti dal takto: „Můj
nejmilejší pane bratře! Vězte, že jest mi
dnes psaní dodáno, v němž se mi oznamuje,
že J.M. arcikníže Ferdinand v sobotu aneb
v neděli tuto nejprv příští (16.-17.10.)
konečně u mě v Netolicích býti ráčí. A
protož aby se J.M. náležitě posloužiti
mohlo a nějaká myslivecká kratochvíle
učinila, za to žádám, že v pátek na noc
aneb v sobotu tím raději ke mně do Netolíc
přijedete a J.M. arciknížecí ctíti pomůžete.“
A už o čtyři roky později se dozvídáme,
jak
veleúspěšný
bylo
Krčínovo
hospodaření na vezdejším panství.
„Item nejprve v městě Netolicích 1579 vyhledalo se, že jsou na vaření piv bílých žádného
obdarování nejměli a proto museli jsou se v posudní, kteréhož do několika set ročně se
schází, uvoliti. Item tu v tom městě Jeho Milosti pánu k ruce jest založen pivovar a z toho se
do mnoha vesnic vystavuje. Item rybník Pomoc vyměřen a udělán. Item rybník Machů
připadl na Jeho Milost odúmrtí. Item
rybník Nahradil a Naděje vyměřen a
udělán. Item o rybník u města stala se
směna s opatem korunským. Item dvůr
netolický založen i vystavěn a dobrými
dědinami rozšířen. Item stoků velikých
několik při témže dvoře jest uděláno.
Item dvůr u Bašty dechtařský na Jeho
Milost pána připadl. Item odoumrť
v městě Netolicích se vyhledala, kteráž
jest do několika mnoha set kop. Item
nová obora u Leptáče vyměřena a
udělána, v kteréž do několika set kusův zvěři býti může. Item od Leptáče k tomu panství
několik čistých rybníčků jest přibylo….“
A - Leptáč. To byl dvůr s tvrzí, který kousek od Netolic Krčín vlastnil. Dostal jej od
svého pána, ale nebylo to tak jednoduchý. Leptáč a vlastně celý okolí Netolíc patřily od
13. století až do husitskejch válek k zlatokorunskýmu klášteru, takže v době nastupující
51
protireformace mohlo bejt právo na jeho držbu, v rukou světskýho feudála, při snahách
o restituci církevního majetku zpochybněný. Snad i proto usiloval Krčín o lepší místo a
rád nakonec Leptáč s panem Vilémem z Rožmberka vyměnil za Sedlčany, když předtím
ještě „s pilností dal Leptáč tvrz divným hospodářstvím a též rozličnými lovy a myslivostí
malovati, chuť k němu vladaři učinil, takže tu pán sobě to místo kvůli a kratochvíli obrátiti
ráčil, dav tu udělat obůrku pro králíky a oboru velků, kteréž rovné v Čechách není…“
K oboře i Kratochvíli se ještě dostaneme, teď se vraťme zpátky do Netolic a to na
začátek 17. století. To byl totiž čas, kdy město v největším rozkvětu postihla krutá rána.
Za stavovského povstání bylo v r. 1619 dobytý a vypálený císařským vojskem generála
Dampiera. Ze 143 domů jich bylo 107 spáleno a to včetně katolického kostela (!) Panny
Marie, a obyvatelstvo bylo vyvražděný. Z tohoto neštěstí se město vzpamatovávalo jen
pomalu a svý dřívější slávy už nikdy
nedosáhlo.
Po Rožmbercích získali netolický
panství v r. 1622 Eggenberkové a po
vymření tohoto rodu pak v r. 1709
Schwarzenberkové. Na vyobrazení města
krátce před touto dobou i na obraze o
století mladším, je zachycený náměstí
s domy
ještě
s dřevěným
loubím.
Novodobém rozkvět města nastal až v 19.
století, kdy byly postavený nový školy,
radnice a především železniční trať. Pak už byly Netolíce i sídlem okresního úřadu a
soudu. Za zmínku by snad stálo i to, že z Netolic pocházel punčochář a zdejší měšťan
Filip Neumann – otec Jana Nepomuka Neumanna (1811-1860), biskupa ve Filadelfii
v USA, který byl v r. 1977 svatořečenej. A možná si vzpomenete i na to, že když jsme při
„Slunce, seno trailu“ odcházeli z Prachatic k Husinecký přehradě, stavěli jsme se i na
starým hřbitově, u hrobu jeho
matky… ale to jen tak na okraj.
V r. 1945 osvobodila město –
stejně jako nedaleký Lhenice – 26.
pěší divize USA: její první auta sem
dorazily už 6. května, 9. května pak
do Budějovic přijela i Rudá armáda
a tudíž se mohla hned 13. května
konat v netolický Hospodářský
záložně schůzka velitelů obou
armád, na který byla stanovená
pevná demarkační linie….
My do města vstoupíme zhruba
stejnými
místy
jako
včera,
prokličkujeme pár ulevena a
nakonec… nakonec bude nejlepší
začít s prohlídkou od náměstí. Už i
proto že tam jsou krámy kde se
můžeme zásobit, stejně jako třeba
místní pekárna, protože netolickej chleba, to je pojem. Ochutnejte a poznáte. Místní
pekaři fakt UMÍ. Ostatně , pekařskej cech tu získal svý výsady již v r. 1328a byl tak
jedním z nejstarších v Čechách. Stávající mlejn Beata byl založenej v r. 1907 Františkem
52
Kulišem (!). Ten pak v šestadvacátým roce postavil i pekárnu, odkud pak dlouhý roky
putoval chleba a pečivo známý svou kvalitou. Když pak byla provozovna znárodněná,
výroba postupně stagnovala a koncem 80. let už byla před zavřením. Naštěstí byl podnik
po „převratu“ vrácenej pokračovatelům rodu a v jednadevadesátým roce to firma Kuliš
a Jerie znovu rozjela.
Dnešní náměstí, v podstatě někdejší tržiště mezi dvěma kostelama, je jakožto
historický jádro města, s unikátně dochovanou urbanistickou strukturou a řadou
památek, městskou památkovou zónou. A když se tak rozhlídnete, těch zajímavejch
objektů je tu hned několik. A vezmeme to hnedka
od prostředka. Mezi stromy ti najdete nejen kašnu
z r. 1667, z dílny českokrumlovskýho kameníka
Jiřího Plánského. V r. 1879 u ní byla vysazená lípa
u příležitosti oslav stříbrný svatby Franze Josefa II.
Jen kousek od kašny stojí
sousoší sv. Jana Nepomuckýho z r. 1738, jakožto
výraz svatojánskýho kultu
šířenýho v Čechách v 18.
století.
Dominantou náměstí je ale budova radnice. Poloha tý původní,
která existovala už před 16. stoletím, není známá. Samozřejmě,
že se nacházela někde tady na náměstí, ale spolu s většinou
městečka byla zničená Dampierovýma žoldákama v r. 1619. Po
ob nově sloužila městu do r. 1667, kdy byla prodaná Václavu
Melnerovi, kterej jí využíval jako rodinnej
dům. Novou radnici pak postavilo město na
jv straně náměstí, zakoupený a zřejmě i
zastavěný téhož roku. Roku 1674 byly na
radniční věž osazený hodiny. Před r. 1756
město věnovalo radnici pro zřízení kasáren,
aby jednotlivý měšťani nadále nemuseli ve
svých barácích trpět ubytování vojska. Jako
náhradu zakoupila obec od vrchnosti dům,
dnešního č.p. 1 ve středu jihozápadní fronty
náměstí, kterej v r. 1786 přestavěla. Městskej
úřad a snad i později vzniklej
okresní soud zde sídlily až do konce
60. let 19. století. V r. 1869 byla
podle projektu architekta Josefa
Náklade postavená na místě starší
(kasáren) nová mohutná radniční a
soudní budova, jejíž hlavní průčelí
je
řešený
v romantickým,
pseudorománským stylu. Zadní, i
obě boční křídla byly přejatý
z původní stavby a jen minimálně
upravený. Část z nich sloužila jako
soudní věznice. Od r. 1949, kdy netolickej soudní okres zaniknul, slouží radnice výlučně
jako sídlo městský správy. Pouze jeho zadní část (směrem ke kostelu) je řešená
komerčně.
53
Tím jsme si i pověděli o umístěný další významný netolický stavby, jíž je farní kostel
Nanebevzetí Panny Marie. Nejstarší částí dnešní svatyně je pozdně románská loď z 1.
poloviny 13. století, stavěnej se vší pravděpodobností stavební hutí zlatokorunskýho
kláštera, jejíž původní závěr nahradil v první třetině následujícího věku gotickej
polygonálně zakončenej presbytář, k jehož jižní stěně byla ještě v průběhu gotického
období přistavěná kaple sv. Barbory.
Rovněž věž v ose západního průčelí
pochází ze 14. století. I tenhle kostel byl
poškozenej při řádění císařskýho vojska,
kdy se následkem požáru zřítila klenba
presbytáře a stavba stála v troskách
pravděpodobně až do konce třicetiletý
války. Ve druhý polovině 17. století byla
stavba barokně obnovená a další úpravy
pak probíhaly prakticky po celý 18.
století, z kterýžto doby taky pochází
většina vnitřního zařízení – např. malby datovaný k r. 1760, či řezbářský práce z dílny
rodiny Wernerů, zdejších usedlých. Hlavnímu oltáři vévodí Prokyšův obraz z r. 1776,
najdete tu i dva oltáře od J. Webera. Ten první byl zasvěcenej sv. Vojtěchovi (1752)
s deskovým obrazem mistra Tobiáše (1632) a druhej pak sv. Floriánovi. Ale je tu taky
oltář sv. Barbory v kapli z 1. pol. 18. století.
Pochopitelně, že tenhle svatostánek není
jedinou sakrální stavbou jíž se Netolíce
můžou pochlubit. Je tu taky kostel sv.
Václava, kaple Panny Marie z 18. století na
vrcholu Peklo, nebo třeba taky kaple sv.
Gertrudy na Budějovický ulici . Po jejím
zrušení Josefem II zde bydlel poustevník…
a vlastně i dneska je přestavěná na bytový
jednotky.
Neméně zajímavou stavbou je na
náměstí i tzv. Rožmberskej dům. To je ta
reprezentativní budova na rohu náměstí.
Nejzachovalejší
renesanční
dům
s podloubím, nárožním kvádrováním a
sgrafitama na průčelí, odkázal spolu
s rozsáhlýma národopisnýma sbírkami
nadaci netolickýho muzea Judr. Otakar
Kudrna.
13.
dubna
1913
bylo
zpřístupněný
veřejnosti
a
tehdy
obsahovalo 631 předmětů. To muzeum je tu i dnes. Je fakt, že v padesátejch letech 20.
století bylo zestátněný, ale v současnosti už je zase majetkem města a nese jméno svýho
mecenáše. V expozici nechybí ukázky archeologických nálezů, ani
předměty vztahující se k historii a kultuře města, etnografii (lidová
písnička, kroje, výšivky, umělecký průmysl, řemesla, cechy, sbírky
nábytku, hodin, skla, cínu i kameniny, vltavínů)… ale nejvíc e jej
proslavila sbírka dobovejch pohlednic, čítajících na 160 000 exemplářů.
Najdete tu i ukázky díla zdejších puškařských mistrů i expozici věnovanou archeoparku
54
a rannýmu středověku. A co se historie tejče, mohl bych taky vyprávět o spoustě
zajímavejch a slavnejch lidiček, rodáků městečka. Za všechny se snad zmíním o jednom,
kterej má přímej vztah k tomu našemu trampskýmu dění. Možná bude i pro vás
překvapením, že zdejším rodákem je i významnej trampskej písničkář
TONY HOŘÍNEK
Tenhle populární trampskej písničkář se narodil 13.1. 1911
v rodině četnickýho strážmistra v dnešním hotelu Rychta. Již na
průmyslovce řídil Trampský pěvecký klub a protože měl malej
repertoár, zkusil vlastní tvorbu. Svou první písničku Někdy však
přece jen složil v r. 1928. Poté zpíval v trampským sboru DUNCAN a v r. 1930 založil
vlastní sbor HOŘÍNKOVA PARTA. Teoretickej základ pro aranžmá mu dal jeho
kamarád Eda Ingriš – dirigent a populární skladatel.
Díky tomu Hořínkova parta ( 6 kluků – kytara a
havajka ), na rozdíl od jinejch trampskejch sborů, od
začátku hrála a zpívala podle not písně v Tonyho
úpravách a i díky tomu začali brzy nahrávat u
Ultraphonu, Esty, Homocordu a Radiojournalu…
V r. 1932 byla šlágrem píseň Umřel nám kamarád a
potom Anita. Tu, podle svědectví Boba Hurikána,
zazpíval poprvý v hospodě U Troníčků na osadě
Lousiana. Měla obrovskej úspěch a hrál jí pak i R.A. Dvorský. Tony složil a otextoval
přes 150 písniček, z nich mnohý se staly evergrýnama ( Aljaška, Pán sedmi moří, Řeka
nás volá, Přijď na chvíli, A to je ta hvězda, Cesta domů, Tuláku
chudý…ap). Při skládání spolupracoval nejen s Ingrišem, ale i
s J. Kordou, Leopoldem Korbařem a Daisy Jelenovou.
Málokdo dnes ví, že nebýt právě Hořínka, tak by asi
Panton (po budovatelskejch padesátejch letech) nenavázal
na prvorepublikový soukromý vydavatele a nakladatele
trempskejch písní. Jen díky němu vyšlo v letech 1965 – 88
celkem 17 sborníků Trampský romance. Ty skončily až
po jeho smrti (23.2. 1998).
Tony Hořínek měl i hlavní podíl na stejnojmenným
trampským pořadu. S ním, po premiéře v šestašedesátým
roce v Lucerně, absolvoval 60 vystoupení po celý
republice. V letech 1969 – 75 se Tony, jakožto producent
Pantonu, zasloužil o vydání tří LP Trampská romance a
40 let s trampskou písničkou, na nichž postupně
představil klasický písničky v podání souborů Westmeni,
Červánek, Setleři, Inkognito kvartet, Rackové, Jeseteři a
Krajánci (Taxmeni). Díky jeho osobnímu nasazení se
v době normalizace zase na deskách objevily i písničky od Ingriše a zapovězenýho
Hurikána. Na rozdíl od Tonyho, producenti Supraphonu Zbyněk Mácha (trojalbum
Trampské písně 1920-60) a Ronald Kraus (dvojalbum S kytarou po Velké řece), prostě
„některý autory nechtěli znát.“ Tony zůstal trampem i v důchodu a až do smrti jezdil na
svou chajdu v Liboháji u Chotěboře….
55
Dalo by se říct, že na tyhle trampský a hudební geny docela úspěšně navázali i současný
muzikanti. Za všechny bych zase jmenoval jen jedno zastupující společenství a tím je
kapela
ZTUHA
Založená byla v r. 1982 na samotě U Millerů u Netolic a už následující roky
vystupovala na krajský Portě v Budějicích a to s docela slušným úspěchem. V r. 1987
navázala „družební kontakt“ s rokycanskou kapelou Bodlák a na finále plzeňský Porty
už vystupovali jako hosté.
V r. 1989 úsoěšně přes krajský kolo postoupili
do plzeňského finále Porty, ale pak přišel
tragickej zlom. V r. 1990 umírá jeden z nich –
Petr Paukner a přichází čtyři roky krize. Teprve
v r. 97 dochází k „vykopávání mrtvoly,“ teda
chci vlastně říci k jakýmusi oživení. Pomalu
končí i stará sestava. Půlka kapely odchází, ale
probíhá „recyklace“ se zbytkama budějickýma
Grassbandu. Výsledkem je pak ta nejlepší
sestava v celý historii., co hraje po všech
možnejch festivalech a přehlídkách (Banjo jamboree, Bluegrass maratón, Fidlovačka
v Telči, Bluegrassová liga, Strakonickej rumpál, Šumavskej pařez, Ponny Express,
Ražickej pražec a rovněž bezpočet countrybálů). Jádrem jejich repertoáru je bluegrass
v jeho volnější podobě, čerpají ale i z jinejch žánrů. Svýho času dokonce hráli Šumaře
Bártu, čímž položili základy ryze český modifikaci bluegrassu – BUDVARGRASSU.
Za dobu trvání prošla kapelou skoro dvacítka hráčů a dneska hudou v sestavě Petra
ČendaGrenerová – zpěv a kytara, Honza Pučmeloun Shrbený – basa, Honza Kuliš –
banjo a zpěv, Honza Joe Pospíšil – zpěv a mandolina, Luboš „inspektor Halley“ Marek –
housle, Pavel Tolda Talíř – kytara a zpěv. Bohužel díky vrozený lenosti členů kapely je
v Jihočeským rozhlase jen asi 20 nahrávek a vydali jen dvě CD (Ztuha 15 let a Poslední
vlak). Pokud máte zájem, i vy můžete vstoupit do jejich řad a řádně zchmelovat kolektiv.
Pokud vím neustále probíhá konkurs a výběrový řízení je vypsaný na místa: nosič
hudebních nástrojů, ladič hudebních nástrojů a vozič indisponovanejch hudebníků….
Samozřejmě, že v Netolicích jsou i další zajímavý místa – třeba Barokní špýchar (tzv.
Solnice), městskej pivovar (na místě toho renesančního co se o něj soudil Krčín se
zdejšíma měšťanama, nově pak založenej v r. 1663 – z toho původního se dochoval jen
renesanční portál s rožmberskýma růžema) aj. Městečkem můžeme bloudit neomezeně
dlouho, ale stejně doporučuju nažrat se a vypadnout.
Podle turistickýho ukazatele snad najdeme směr
našeho dalšího postupu. Ta dlouhá ulice nás dovede
kolem škol ke kraji městečka a vlastně, chtěli–li bysme,
až k zdejšímu nádraží. A vlastně – proč si taky neříct
něco o trati? Prostě a jednoduše:
DÍVČICE - NETOLICE
12. prosince 1892 byl Českým zemským sněmem
přijatej zákon o zvelebení železnic nižšího řádu a podle něj začalo u nás vznikat
množství „lokálek.“ Včetně týhletý zdánlivě nevýznamný 13,5 km dlouhý „kozí
56
dráhy“ z Dívčic na plzeňský trati do Netolic. Ta plzeňská trať totiž, jakkoliv pro region
důležitá, začala totiž Netolicím odčerpávat obchodní možnosti. Zeslábly dobytčí trhy, ty
obilní zanikly úplně a potíže s distribucí měly i pivovary. A co teprve produkce řepnejch
lánů pro schwarzenberskej cukrovar v Budějicích? 8. září 1894 byla tudíž konečně
udělená koncese na stavbu a Zemskej výbor oslovuje několik stavebních firem a dúraz
je kladen na ty tuzemský.
Lapidárně řečeno: nebylo nutný aby prachy za
stavbu
shrábnul nějakej cizinec. Konkurs teda vyhrála
písecká firma J. Kodla a 23.3. bylo uskutečněný
první symbolický rejpnutí do země. Stavbu ale
zdržovalo špatný počasí – sníh, déšť a taky
opožděný dodávky kolejovýho materiálu. Ke
všemu byl ještě nedostatek štěrku. Smluvní
termín otevření ratě – 15. srpna – musel teda
bejt posunutej až na 28. říjen 1895, kdy v 7.20
z Netolic vyjel první pravidelnej vlak. Na to,
v jak chudejch podmínkách tahle železnice vznikla, si vedla kupodivu dost dobře a byla
dokonce v přebytku. Bohužel I. světová válka poškodila hospodářství země, čímž vznikly
pasivní bilance i u dříve prosperujících železnic. Proto ČSR nezbylo než většinu
lokálních tratí v r. 1925 zestátnit. Na trati zpočátku kralují parní lokomotivy, ale
netrvalo dlouho a ke slovu se přihlásily motorové vozy (především řada M 132, 122, 232).
S těmahle novýma dopravníma prostředkama jsou ale starosti. Sice zrychlily a zlevnily
dopravu, ale stejně musí bejt často
nahrazovaný parníma lokomotivama. A za
II. světový, to už vůbec. Je jasný, že pro
všeobecnej nedostatek pohonnejch hmot
musí vlaky tahat zase jenom pára.
Dne 15. ledna 1945 je celá trať uzavřená a
jsou na ní deponovaný vlaky wehrmachtu
prchajícího z východní fronty. Velký
transporty projíždějí taky po hlavní trati na
Plzeň, kde jsou (zvláště pak na jaře )
častými cíli hloubkovejch kotlářů z 15.
letecký armády USAF ze základen Itálii .
Ty
se
zaměřovali
především
na
infrastrukturu protektorátních drah a není divu, že jejich návštěvy nezůstaly ušetřený
ani Dívčice s přilehlou „Netoličkou.“ Zvláště šikovný byli v tomhle
směru piloti Ligtningů P-38 ze 14. stíhací perutě USAF. Zůstávaly za
nima rozstřílený lokomotivy a
nezabránil jim v tom ani
speciální
vlak s flakem,
operující právě tou dobou na
netolický trati a chránící zdejší
železniční uzel. Tahle smrtelně nebezpečná
vlaková souprava, vyzbrojená rychlopalnýma
kanonama ráže 20 a 37 mm a spraženýma
těžkýma kulometama (dvojčata i čtyřčata) se
skrejvala v lese za zastávkou Radomilice.
Nakonec přišel i její čas. Jak už jsme si řekli, 6.
května dorazily do Netolic první auta s americkými boys a zakrátko bylo po válce.
Transporty na trati byly odzbrojený, vyložený a odtažený a civilní provoz se znovu
57
rozjíždí 11. července. Je modernizovaná vozba i trať, ale v pravidelnejch vlnách se ztaky
opakujou úvahy o zrušení trati. V r. 1992 se Netolická trať objevuje na seznamu 20
nejvíce ohrožených. Vzhledem k tomu, že celej svršek trati byl kompletně obměněnej v r.
1987 a celkově opravený byly i budovy, je to na pováženou. Boj za udržení se vlekl, ale
dařilo se jen oddalovat nevyhnutelný. Rozhodnutím tzv. koordinátora dopravy nakonec
byla 26. 2. 2011 osobní doprava zastavená. Neznamená to, ale že by vlaky daly svý trati
sbohem. I když budoucnost je nejistá, úplnej zánik tratě si nepřeje společnost ČD Cargo.
Takže nám nezbyde než se zeptat Šerpy jak to s ní myslí a jestli aspoň 1x denně ten
„Netolickej čert“ pojede. No a pokud ne, tak třeba z nostalgie, nebo z prostý zvědavosti
si jí naposled projedeme sami. Tu možnost máte tady.
http://www.youtube.com/watch?v=FZh2-f2rVBc
Prošli jsme tudíž kolem nádraží a před
námi je dosti frekventovanej silniční tah
z Prachatic na Budějice. Máme tu několik –
vlastně dvě – možnosti kudy pokračovat.
Chápu, že vyhejbat se autům na jejich
asfaltový doméně se vám moc nechce. A ani
se nedivím. Ale ještě než to teda střihneme
přes silnici a pak doprava, musím vás ještě
upozornit na ten statek vlevo nad silnicí. I ten
je historicky docela zajímavej a chtěl bych se
s váma tudíž podělit o stručný nastínění jeho
osudů. Nese jméno
PETRŮV
DVŮR
Na počátku jeho historie stálo asi nepříliš významný
feudální sídlo, který mělo nejspíš jen charakter dvorce.
Poprvý se připomíná v r. 1378 jakožto država Svatomíra
z Knína. Později, za Rožmberků, pak byl renesančně
upravenej a bylo k němu přistavěný severní i jižní křídlo.
V období 1592 – 1600 tvořil statek hospodářský zázemí
zámečku Kratochvíle a byl odtud dokonce vedenej vodovod
pro zámeckou kuchyni. V 17.
století pak přibylo i křídlo
východní a po požáru v r. 1743
pak byly zvýšený i jeho budovy.
Mezi nejmladší části objektu pak
můžeme
počítat
mohutnej,
v pseudogotickým stylu postavenej pivovar z 19. století.
Petrův dvůr je i rodiště další zdejší významný osobnosti.
Narodil se tu totiž JOSEF JOHN (1802 – 1871) významnej
českej lesnickej odborník, služící u Schwarzenberků. Právě
tenhle pozdější lesmistr ve Vimperku se zasloužil o vyhlášení
rezervace Boubínskýho pralesa. Zdá se to neuvěřitelný, ale
narodil se fakt tady a to jako jedno z šesti dětí obyčejnýho
58
nemajetnýho poddaného, kterej dělal řezače slámy ve dvoře Žitná. Je důkazem toho, že i
lidi z takovejch poměrů mohli u Schwarzenberků vyniknout. A ti si vlastní odborníky
dovedli vychovat… jak to dělali? Jednoduše jim poskytli vźdělání.
Mladýho Johna přijali po ukončení školy za praktikanta do důchodního a
kontribučního úřadu Netolického panství a když se osvědčil absolvoval na náklady
knížete lesnickou školu ve Zlatý Koruně. Po absulotoriu nastoupil jako praktikant
k lesnímu úřadu v Českým Krumlově ve funkci
personálního adjunkta. Později postupoval přes
místa lesního písaře a lesního inženýra. Působil při
stavbě plavebního průplavu u Jeleního potoka na
Švarc. kanálu, pracoval na systematizaci Blanskýho
lesa (pro neznalý – to jsou ty kopečky s Kletí) a byl
i publikačně a pedagogicky činnej. V r. 1853 byl
jmenovanej lesmistrem ve Vimperku. Při svý práci
se velice zajímal o zbytky nedotčený přírody a v r.
1858 přiměl majitele panství, aby Boubín vyhlásil
jako soukromou přírodní rezervaci o rozloze 140
ha. Bohužel, ještě za jeho života, vražedná vichřice
v r. 1870 zredukovala toto území na pouhejch 47 ha.
Dnešní SPR bylo na svých současných 670 ha
rozšířený až v r. 1958, u příležitosti 100. výročí
vyhlášení.
Josef John byl takovým, dneska by se řeklo
workholikem, až ho z toho 24.1. 1871 klepla pepka,
takže důchodu si užíval vlastně jen jeden rok. Vezměmež si z toho řádný ponaučení….
No a jak jsem říkal. My tady překročíme silnice a dáme se doprava, abychom po
několika desítkách metrů přešli na cestu vedoucí do Velkého Boru, s mohutnou
jednostrannou alejí alejí dubů, jasanů, javorů a 31 platanů javorolistejch (obvody 150 –
200 cm), lemujících břeh rybníka Myslivna. Mý vyprávění o Petrovo dvoře ještě zdaleka
nekončí, bo jsem se ještě nezmínil o tom, čím je ještě – potažmo Netolíce celý –
proslavený. Možná už mi sami napovíte… no ano. Je to
chov koní. Ten k Netolicím patří jako… jako… inu
příměr si sem dosaďte jakej sami chcete, vždycky se
trefíte. Už v Janu Cimburovi se zpívá: „Dragouni v poli
jsou, kam je to ponesou netolický koně…?“
Chov sem patří odpradávna. Zvláště proslavenej je
chov těžkých tažných koní, který údajně používali ke
svým tažným vozům i husiti. Prej sám Žižka rajtoval
jednoho z nich. Dodnes se tyhle koně udržujou
v podvědomí díky Alšovejm kresbám. K utváření jejich rázu během staletí určitě
přispěli původní soumaři ze Zlatý stezky a formani, jejichž vizy
tahali norický koně a formani si rádi vydělali nějaký
„skočný“ jejich hřebců, kteří připouštěli ke klisnám jihočeskejch
zemanů. Až rod Schwarzenberků sem začal dovážet koně na
podkladě španělský krve. Hlavním základem chovu se pak ale staly
kořistní a vojenský klisny a taky část klisen z chovu zemského.
Hlavním účelem bylo vyšlechtit produkci výkonnýho vojenskýho
jezdeckýho koně. Působili zde zejména polokrevníci 1119 Furiosi XI
a 1645 Furioso – 2. Když došlo v 50. letech ke zrušení vojenských
59
jezdeckých služeb, chovatelé se museli zaměřit na produkci těžšího teplokrevníka, kterej
by mohl být víc využívanej v zemědělství. Ke zmohutnění byli použitý oldenburgští
hřebci, dále pak Furiosové a následně i hřebci německejch teplokrevnejch plemen. Koně
prostě k Netolicím patří. A ke koním patří zase koňský dostihy.
Asi jste čekali, kdy se o tom zmíním, protože už jste si jistě stačili všimnout, že cesta,
po níž teď 2 km ťapkáme, zároveň lemuje jednu stranu dostihovýho závodiště,
založenýho tady už v r. 1954. Na ploše 18 ha se tu rozkládá rovinnej dostihovej ovál, o
délce 1 420m. Od r. 1995 tu město pořádá velmi populární Velkou netolickou
steeplechase, při níž závodníci musí překonávat jednotlivý překážky, jimiž jsou: Tribuní
skok, Suchej příkop, Zahrádky, Živej plot s břevnama, Velkej vodní příkop, Zeď,
Francouzskej skok, Irskej stůl, Netolickej skok, Hadí příkop, Velkej anglickej skok,
Irská lavice, Sušák a různý jiný, často jen proutěný překážky.
No a kolem dostihovýho závodiště jsme zatím doputovali k… No? Kam jsme došli, kdo
to ví? Kdopak z vás mi odpoví? No nebudu vás dlouho napínat, nakonec víte to sami
dobře. Ten nádhernej zámeček před náma se zove
KRATOCHVÍLE
Zámek Kratochvíle je stavba, která nemá
v Čechách 2. poloviny 16. století obdoby. Je
výrazem okázalý velkorysosti předního
velmože království Viléma z Rožmberka a
ve svý podobě představuje jeden z klenotů
stavitelskýho umění renesanční doby.
Na místě dnešního zámku stával původně
hospodářskej dvůr nazývanej LEPTÁČ, o
němž máme první zmínku v r. 1401, kdy
byl ještě jeho majitelem netolickej měšťan
Mikuláš Kugl. V r. 1569 ho ale Vilém věnoval (jak už víme) svýmu regentovi Jakubu
Krčínovi, kterej tu postavil dvůr novej, kolem něhož dal zřídit rozsáhlou oboru.
„… a tak když jeho milost Pán ráčil se toho všeho doptati, nechtěl bez záplaty té práce
zanechati, daroval jej Leptáčem, poctivou živností, že do své smrti může umítá na tom dosti.
K tomu přidal mu dvě vesnice a připověděl mu ještě více, bude-li déle chtíti sloužiti, že ho
tím nechce odděliti…“
Vladařovi se ale novej dvůr zalíbil natolik, že ho, jak už jsme si taky říkali, vyměnil
s Krčínem za Sedlčany a dalších 10 vesnic. Přestavbou Leptáče pak pověřil Baltazara
Maggi z Argony, který se stejně tak podílel
na přestavbě krumlovskýho zámku a
mnohejch dalších stavbách tý doby.
„...8. augusti a.d. 1582, tj. středu po
Proměnění Pána Krista, sjeli se na kratochvíli
v oboře netolické páni bratři z Rožmberka,
poněvadž pan Vladař umínil slavné stavení tu
vyzdvihnouti, rady pána bratra v tom doložiti
chtěje…“
V květnu 1583 dal teda správce netolickýho
panství – Jan Netolickej z Turnova – příkaz
k položení základů pro „vilu.“ Ano, čtete
dobře, pro vilu, protože přímý vzory pro tenhle letohrádek by se daly najít např.
60
v dispozici známý římský vily Farnesiny od B. Peruzziho (z let 1505 – 1511), či ve
vilových návrzích Francesca di Giorgio Martiniho. Ukázalo se však, že to nebude zas tak
jednoduchý. Protože bahnitá půda neskýtala základům příliš velkou oporu, musely bejt
nejdřív použitý olšový a dobový piloty…
„…Při patnáctém dni měsíce mai a.d. 1583 Jan Netolický z Turnova, Ouředník téhož
panství, v oboře u netolic k novýmu štoku dal grunt postaviti, s kolím dubovým a olšovým
nabíjeti. Mistr Mertl, tesař, k tomu potřebován, kterýž také krovy na věže krumlovsků a
bechyňsků ozdobně postavil.“
Zkušenej rožmberském stavitel se se
svěřeným úkolem vypořádal se ctí. Areál i se
stavbou rozvrhnul do velkýho obdélníku,
s ohradní zdí prostoupenou třema domkama.
Vilu umístil kolmo k hlavní ose zdůraznělou
vstupní věží. Náročná stavba celého areálu
byla dokončená v obdivuhodně krátký době –
během pouhých šesti let a to včetně rozsáhlý
malířský a štukový výzdoby. Tu malířskou
prováděl Georg Widmann a Braunschweig,
který se osvědčili už na Telči . Se svejma třema pomocníkama tu pracovali v letech 158990 a pochází od nich pravděpodobně i nástropní malba v kostelíku při východní zdi.
Vycházeli z výběru loveckejch námětů, při jejichž volbě se Vilém z Rožmberka nechal
inspirovat z grafickejch předloh v tý době oblíbenejch knih Thierbuch a Jagdbuch,
vzniklých výraznou spoluprací malíře Johanna
Bockbergera a rytce Jobsta Ammana.
„… toho času na Kratochvíli v oboře netolické
v novém stavení malováno a pěkní obrazové a
dílo děláno, až se lesklo…“
Štukový výzdoby vily i kostelíka Narození
Panny Marie se ujal štukatér Antonio Melana,
který si jako předlohu zvolil Římský dějiny
Tita Livia, který vyšly v Německu v r. 1568 a
jejich obrazovej doprovo tvořili už výše
jmenovaný malíři. Melana sám římskou
historii neznal, protože výjevy libovolně
promíchal, mistrně však zvládnul kompozici postav a věnoval pozornost detailům.
Nejokázalejší a nejhonosnější prací tohoto italskýho mistra (pracujícího jinak i pro pány
z Hradce) je bezesporu Zlatej sál, sloužící nejen k přijímání hostů, ale i k hudebním
produkcím. Panstvo se prosdtě bavilo – až se
nad tím kronikář pozastavoval:
„…toho roku (1586) na Kratochvíli v oboře
netolické divní vodní strojové a obrazové, skrze
něž voda tekla, postaveni. Mnoho na to
nákladu šlo a nic stálého nebylo. Tudy jen
cizozemci peníze vyšidili…“
Na návštěvě u Rožmberků zde byl každý,
kdo v té době něco znamenal – včetně
Rudolfa II. Za moru 1598, zde dokonce sídlil
celý dvůr Petra Voka. Ten ale lovecký letní
sídlo posledních Rožmberků dlouho neudržel. Nakonec ho pod obrovským tlakem
rodovejch dluhů musel prodat Rudolfovi II, i s celým celé krumlovským panstvím, jehož
61
součástí Kratochvíle také byla. V r. 1601 tak přešel loveckej zámeček do majetku
koruny a sláva jeho i obory začala pohasínat Při vpádu vojsk pasovskýho biskupa
Leopolda v r. 1611 byla Kratochvíle vyloupená a značně poškozená, vybitá byla i zvěř
v oboře. V r. 1622 obdrželi Kratochvíli, spolu s krumlovským panstvím, štýrský
Eggenberkové a nový panstvo tu i čas od času pobývalo.
Ale už za necelejch sto let (1719) tu byla vrchnost nová – Schwarzenberkové. Za
knížete Josefa Adama byla v letech 1762 – 64 snesená původní renesanční střecha a
nahrazená dnešní dvojitou mansardovou, při čemž
vzala za svý lunetová římsa i půvabný
„vlašský“ komíny. Taky byly odbouraný podkrovní
pokojíky, určený původně Vilémem z Rožmberka
pro pobyt fraucimoru. I v dalším průběhu let se stav
letohrádku pomalu zhoršoval. Ve
vile byly zřízený úřednický byty,
čímž byl danej popud k zabílení
maleb a otlučení některý výzdoby.
Roku 1844 tu dokonce Jan Adolf
II zřídil ústav pro sirotky. Inu
bohulibém záměr, ale zámečku
určitě spíš neprospěl. Ve zbylejch
prostorách pak byl archiv
prachatickýho a netolickýho panství. Restaurační práce na týhle renesanční perle
italského stavitelství se tak započaly až po I. světový válce, ale netrvaly dlouho, bo po
pozemkový reformě toho majitelé rychle nechali. Pokračovalo se v nich až od 50. let 20.
století. Nějakou dobu sloužil ještě zámek jako
muzeum a taky třeba jako místo pro expozici
animovanýho filmu. Pravda, nemohli jste tolik
vnímat krásu interiérů, ale mohli jste se tu
seznámit s prací filmovejch tvůrců a pokochat se
třeba známýma postavičkama večerníčků od H.
Týrlové, K. Zemana, J. Trnky a mnohých dalších.
Celá expozice však už byla v r. 2007 uzavřená a
odvezená, kvílivá finančním problémům majitele
sbírky, společnosti Krátký film Praha. Ale možná,
že to věci paradoxně prospělo, protože se konečně
mohlo přistoupit k pořádný rekonstrukci interiérů. Proběhla vlastně taková renesance
renesance. Přišlo to na pětačtyřicet melounů, ale stojí to za to, jak se sami přesvědčíte.
Možná, že vás bude k návštěvě dostatečně motivovat následující krátká ukázka:
http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?id=3319
Samozřejmě, že prohlídkový trasy jsou různě cenově odstupňovaný, ale nám by
stačila ta za kiliána, která obsahuje vstup do zahrady i do zámku. Jen to musíme
stihnout do půl čtvrtý, kdy začíná poslední prohlídka. Jo a mimochodem – protože jsou
už mezi náma i senioři – tak ty to mají o tři pětky lacinější.
Hlavní prohlídka vily začíná ve vstupním sále, jehož klenba i stěny jsou zdobený
výmalbami lovů z dobovejch knižních ilustrací (tenkrát se prostě s autorskejma
62
právama nedělaly žádný ciráty). Ve vitrínách je tu taky nainstalovaná expozice
divadelních loutek z tzv. „rodinných divadel“ ze začátku 20. století. Nese název Příběhy
z kouzelných krabic a vlastně navazuje na tradici předešlý expozice animovanýho filmu,
která tu byla asi 25 let.
Po výstupu po vřetenovým schodišti se vám otevřou nově restaurovaný interiery
s instalací o původním využití místností. Najdete tu tak třeba přípravnu pokrmů,
alchymistickou laboratoř, lázeň a mnoho dalšího, všechno posazený do časů posledních
Rožmberků. Všude se tu setkáváme s velmi
cennou štukatérskou prací.
Ve velkým horním sále s vlašským krbem
jsou v sedmi vitrínách nainstalovaný ukázky
renesančního nádobí, příborů, kameniny,
zbraní, fajánsu i textilií a taky šperkovnice.
S Velkým sálem souvisí i soukromý
prostory Viléma a Petra Voka z Rožmberka
a taky nejokázalejší místnost – velkej
přijímací Zlatej sál. – skutečnej vrchol
renesančního štukatérského umění. Ž při
vstupu budete ohromený bohatstvím,
uměnímilovností a vkusem bejvalýho majitele. Malířská výzdoba je tu ale omezená jen
na malovanou tapetu brokátovýho vzoru a na výzdobu dveřních špalet a okenních
výklenků. Hlavní důraz tu byl prostě kladenej na
výzdobu klenby. Ohromující je rovněž
keramická
dlažba
podole
dochovanejch
originálních dlaždic s dvoubarevným vzorem.
Sál je zařízenej jako hodovní ze 17. století. A o
Zaječím sále či pokoji Petra Voka jste si mohli
udělat představu z výše uvedený ukázky.
No a až prohlídka skončí, ještě je tu
manýristická renesanční zámecká zahrada se
záhonama bylin a zemědělskejch plodin,
komponovanejch do geometrickejch obrazců.
Původně stavbu obklopovala i bohatá ovocná výsadba, která symbolicky
korespondovala
s bohatstvím
zahrad
Hesperidek, dcer bohyně noci. Heraklova cesta
do
těchto
bájnejch
zahrad,
spojená
s překonáváním nebezpečí, jejichž cílem byl
zisk zlatejch jablek, je rovněž častým
kryptogramem alchymistickýho Díla. Bohužel,
z okrasnejch dřevin už tu mnoho nezbylo, spíš
jen drobnější, ale vzácný keře. Traduje se ale,
že na Kratochvíli pobýval za dob Petra Voka a
na svým díle Řád apathekařský pracoval i
významnej českej lékař a první skutečnej
českej botanik Adam Zalužanský ze Zalužan a
jistě patřil mezi ty, kteří svého pána označovali za velikého a předního toho času
milovníka a fedrovatele bylinkářství v Čechách.
Dnes tvoří zahradní dominantu stromky na břehu vodního kanálu, pravidelná
výsadba tisovejch a zimosrázovejch živejch plotů na ostrově a pochopitelně i ta poměrně
63
rozsáhlá bylinková zahrada u severní zdi. Ale co bych vám dlouho povídal. Vždyť za mě
může hovořit další pořad:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10213421496-rajske-zahrady/409236100211001kratochvile/
Vidíte, jak rafinovaně jsem se naučil chodit
na to, abych se moc nerozepisoval? Tak mě jen
napadá, že v příštích letech třeba nebudu dalek
toho, že prostě jen sestavím seznam toho co si
máte kde pustit a trailovník bude hotovej. Tak
co, mám jít s dobou a technikou? Asi by to byla
ale škoda, že jo – takže budu pokračovat
postaru.
Takže k zahradám už dodám snad jen to, že i
ty jsou svědkem častých kulturních vystoupení.
Nejznámějším takovým festiválkem je asi
KRATOCHVÍLENÍ, který vymysleli bratři Formanové. Jakožto profesionál od fochu
vám proradím, že ho pořádá divadlo Continuo z nedalekejch Malovic, který sem zve
různý umělce z Čech i zbytku Evropy, aby
s nima vytvořili jedinečnou, leč bohužel
nepřenosnou
inscenaci,
šitou
na
míru
specifickýmu prostoru renesanční budovy a
jejímu bezprostřednímu okolí. Atmosféra těhle
představení už získala Širokém věhlas i za
hranicema a tak Continuo, jako jediný z Čech,
dokonce reprezentovalo svojí zemi na Expu
v Japonsku.
A přece mi to nedá a pořád ještě
mám co vyprávět. Zahradu totiž
netvoří jen, abych tak řekl, ta (byť
zajímavá) flora, ale její celkovém
dojem taky podtrhuje vodní příkop
a hlavně pak zahradní zdi se
zabudovanýma
zahradníma
domkama. Co se těch zdí tejče, i ty
vyzdobil nám již známej Widmann.
A k zahradní zdi je „přilepenej i
kostelík Narození Panny Marie a sv. Petra a Pavla. Ten byl k ohradní zdi zámku
přistavěnej v r. 1585 a posléze vysvěcenej samotným papežským nunciem Antoniem
Puteusem…
„…22.julii a.d. 1585 pan nuncius, jménem Antoniu Puteus, archiebiscopus Barensis, přijel
k Netolicům do obory. A 21. julii pan vladař do obory také přijel. 22. julii, jenž bylo
v sobotu den památný sv. Maří Magdaleny, posvěcen kostelík a oltář v oboře Kratochvíli ke
cti Pánu Bohu a Panně Marii, matce Boží.“
Už při vstupu do kaple, kde se na jednom z prohlídkovejch okruhů taky můžete
seznámit s historií místa, jste poprvý konfrontovaný s charakterem malířský a štukový
výzdoby. Celá klenba kaple ke bohatě zdobená a je zde namalovanej výpravnej
64
pašijovej cyklus podle grafickejch listů A. Durrera a A. Wierixe, ztvárněných –
samozřejmě – zase Georgem Widmannem. Do oratoře krásně zrekonstruovanýho
kostelíka byly v r. 1997 přemístěný varhany od Martina Palečka (jehož životní dráha
taky skončila v Nestolících), původně umístěný
v budějovický kapli špitálu Nejsvětější Trojice. Ve
výklencích kněžiště stojí
ranně barokní plastiky sv.
Petra a Pavla v nadživotní
velikosti, zhotovený kolem
r.
1650.Původně
se
v kostelíku taky nacházely
boční
barokní
oltáře
s obrazy od J. Dollary z r.
1735.
Tahle
navenek
nenáročná
stavba
je
umístěná na čestným místě
v nároží
vstupní
části
areálu a svým jednoduchým jednolodním se plně přizpůsobuje ostatním objektům
v ohradní zdi. Podle nedávného zjištění byla totiž dnešní průčelní věž přistavěná až
dodatečně, někdy před r. 1686, kdy už je zachycená na vedutě od Jindřicha de Werle.
Patřičnou sakrální distinkci dodávají stavbě, krytý valbovou střechou, gotizující lomený
oblouky oken a portálu. Kostelík v Kratochvíli ale přece jen tak nějak vybočuje z řady
podobnejch dobovejch staveb.
No a co teď dál? Všechno se bude odvíjet podle toho jak
dalece už den pokročil. V každým případě nejsem jistě dalek
toho občerstvit se v kiosku poblíž hlavní brány – i když věřím
tomu, že co se tejče pitného režimu, každej určitě ve městě
samotným u tuhle
otázku
dávno
svědomitě vyřešil –
aspoň tak hádám
podle toho, jak to
v báglech
šplouchá.
Ale proč nedat tržit?
Zároveń si aspoň
můžeme domluvit, kam až dneska budeme
chtít dojít. Stabilní nocležiště pro dnešní noc
totiž není stanovený. Spíš se přidržíme toho
„kam až dojdem.“ A tož teda vyražme dál…
Od bufíku vyrazíme rovně podél zámecký uzdi a na jejím konci zahneme doprava,
čímž se po pár desítkách metrůkolem hospodářskejch budov ocitneme na hrázi
Kratochvílskýho rybníka, kde mj. můžeme obdivovat nádherném soliterní asi 250 let
starej dub, s obvodem 475 cm. Kolik nás bude třeba na jeho obejmutí? I tento rybník,
stejně jako přilehlý Stříbrnej (v létě je tu hezký koupání) a Trinklovskej jsou spojený se
jménem Jakuba Krčína, kterej tu před půl tisíciletím přetvořil bažiny ve vodní nádrže.
My odtud samozřejmě můžeme sledovat Kratochvíli zase z jiného úhlu, zatímco po
rozbitý asfaltce přicházíme k bytovkám a křižovatce, kde překračujeme silnici.
65
Obejdeme Stříbrný vrch a po modrý značce zahneme doprava. Začínáme pomalu stoupat
a vpravo se nám otevírá volnej výhled na pastviny s koňmi i malým,i rybníčky. Zatím
jsme šli spíš jen kolem něj, ale konečně nastává chvíle, kdy zase vstupujeme do lesa. A
není to les ledajakej. Je to
LES
KRTELSKÝ
… a to značí, že je to les tajuplném, ve kterým můžete narazit na
řadu mohylovejch pohřebišť z pravěku i slovanskejch dob. Zdejší
stopy pravěkého člověka pocházejí z doby bronzový – skupina
tunajších mohyl patřící k tzv. česko – falcký
mohylový kultuře ( 1 500 – 1 400 př.n.l.) se
nachází v poloze Na spálené. Už samotnej ten
název leccos napovídá, že jo? Našla se tu keramika i bronzový
jehlice. Z doby Halštatský jsou i mohyly Na slouních. Naopak, do
období rannýho středověku (7- 9 stol.) spadají slovanský mohyly
v lese Na překážce. Všechny mají většinou kamennou konstrukci, někdy doplněnou o
dřevěnou komoru „domu mrtvýho.“ Nebudu se o nich moc rozepisovat, odkazuju vás na
podrobnější traktát v trailovníku věnovanýmu Temelínskýmu trailu, mohylám v lese Na
babě. Nasávejte teda magickou vůni a atmosféru těchto hvozdů a pokud zrovna
nepotkáme ducha Jakuba Krčína v černým kočáře, nalezneme tu aspoň klid na duši. A
co se týče toho krčína, to taky nejni daleko od věci. Krtelskej les, i další okolo, byly
pochopitelně součástí starý rožmberský obory a tu si tady
„vymyslel“ především on. I když … vlastně se mělo původně
jednat jen pro obůrku pro králíky, ale jak to tak bejvá.
Člověk míní, vrchnost mění a tak nám kronikář sděluje, že
„…tu pán se sobě na místo to obrátiti ráčil, dal tu dělati
obůrku pro králíky a sice velikou oboru, které rovné
v Čechách není, jež bezmála v okolku dvě míle drží, plotem
dřevěným ohraditi, šindelem plot krýti, podezdívati a kolím
obíjeti dal. A obeslav všechny okolní Ouředníky jim poručil,
aby sobě pomohli v tom díle s pilností.“
A taky, že „…13. januarii a.d. 1579 pan Adam z Hradce a
pan vladař s paní kněžnou, manželkou svou, do netolic odjeti
ráčili, kdež se tehdáž obora začala dělati. Item 23. januarii
pak zpět pan vladař na Krumlov z netolic přijeti ráčil.“
Staročeská míle tehdá měřila 11 224,77 m, tudíž obvod obory je tak přes 22 km, čemuž
odpovídá plocha zhruba o 3 000 ha. Samozřejmě, že na to doplatili mnozí poddaní, který
museli opustit svý domovy kvůlivá plánovanýmu projektu. Sám Březan to nevyvrací,
když říká, že „…pro niž svedeny tyto vesnice: Šitice, Ročovice, Třebánek, Horní a Dolní
Krtely, vsi celé od Hrbova po Třebanice a
Žitnýho díl. Suma dvorů svedených bylo
čtyřicet čtyři..To dálo se za regírování
Krčínovým za Matěje z Veveří, jinak Šilhánek
řečenýho, hejtmana netolickýho.“ Obyvatelé
z těch čtyřiačtyřiceti zrušenejch vesnic a
usedlostí dostali náhradní pozemky mimo
oboru a díky tomu tomu se dodnes zachoval
pás samot po jejím obvodu. A nepřišlo to na
malý peníze Zkuste posoudit sami podle
starejch zápisů:
Paměť, co dávalo se od udělání jednoho
66
provazce obory netolické. Od trhání tesův od jednoho kmene 3 krejcary, trhání latí od jedné
holi 1 groš, od tesání stěn spodních od jedné po 2 krejcarech, z téhož od ustanovení jednoho
provazce té obory dalo se, když ty tesy a lati přihotovené jměli 50 grošův, od přikrytí
šindelem jednoho provazce 10 grošův, od jechování dvou kolí 1 groš, od podezdívání
jednoho provazce dáalo se 15 grošův a na 30 provazcův podezdění přidalo se jeden strych
žita. Provazec jmá v sobě 32 lopkte víděňský…“ Jenom si to převést na dnešní cifry jsme
v obraze, co?
Netolická
obora,
tahle
spící
rožmberská
princezna
v jihočeský
krajině,
je
prostě
historicky,
krajinářsky a památkově jedinečnej
fenomén. Dodnes tvoří unikátní
krajinej celek, tvořeném promyšleně
budovanou mozaikou lesů, luk, alejí a
rybníků s množstvím archeologickejch
a historickejch památek. Jedinečném
celek obory je i dneska místem
uchráněným před vlivy zemědělský
velkovýroby, výstavby a dalšíma rušivýma civilizačníma zásahama. Díky tomu, že se tu
zachovalo prakticky neporušený životní proistředízachovaný historický krajinydní
renesanční podobě. Obora je tak dosud neobjeveným rájem a oázou klidu, která má co
nabídnout všem milovníkům přírody.
Vždyť skrývá nejen přes třicet rybníků a
rybníčků, ale
třeba
taky téměř
zapomenutou KRČÍNKU. To je umělá
stoka (dneska už technická památka),
dlouhá asi 8 km, která dřív sloužila
k vodnímu pohonu různejch atrakcí,
strojů a pohyblivejch obrazů v zámecký
zahradě. Netolíce kvůli ní vedly
s Krčínem velký spory, protože jim
odváděla vodu z potoka, kterej napájel
jejich největší rybníky – Hrbovskej, Podroužek a Mnich, a taky poháněl některý mlejny.
„30. novembris a.d 1581 dělány stoky v oboře Kratochvíli, skrze Krčína vyměřeny byvše. A
toho času někteří sedláci poddaní v krádeži
zvěří shledání byvše, nařízením Krčínovým
šibenicí ztrestáni. A na postrach Krčín
okolo obory tři šibenice postaviti dal.“
Není divu že si tady lidi dodnes vyprávějí
pověst o čertovi, kterej má v pluhu
zapřaženýho Krčína a noc co noc s ním
orá ohnivou brázdu.
Je fakt, že svojí funkci uzavřený obory
přestala plnit po třicetiletý válce, kdy
měla poskozený oplocení a zvěř byla
vojáky a lidma vybitá. Do tý doby se ale o ní rožmberský lesníci vzorně starali a když
bylo třeba, tak ji i přikrmovali – „…když pan vladař v oboře netolický býti ráčil, pro zvěř
vzato: žity 26 strych a 2 věrtele, ovsa 105 strychův a 2 věrtele, pohanky 4 strychy, pšenice
jaré 2 věrtele, semence 1 strych…“
67
Jako první v jižních Čechách se tu chovali nejen danci a bažanti, ale podržte se, taky
třeba velbloudi a dokonce buvol.
„…26. januarii 1602 převezen na Krumlov buvol, kterýž přes dvě létě v oboře netolické
mezi zvěří pásl, zabitý adělaný pro kucnyni j.m. páně. Po kusích převážen, byla jeho tíž
jedenácte centéřů a padesáte sedm liber.“
Ne vždy však byla služba v netolický oboře rosta nebezpečí. Docházelo i k tragickým
příhodám, jak se můžeme dočíst třeba v dopise „jagrmistra“ Jindřicha Homuta
z Harasova, kterej po sklizni otav pro jeleny v oboře napsal 19.8. 1582 Krčínovi:
„A to vám oznamuji, mlj zvláště milý pane otče, že jsou jeleni Kukačku z světa sprovodili
a jemu více nežli do sta ran
udělali. Mohu vám to známiti, že
jest jeden jelen tak velmi zuřivý a
zlý, že více nežli padesáte sekáčů
votav před ním na stromoví
utíkati musilo. Tak se mi zdá, že
jest více ten na škodu jeho milosti
pánu nežli k zisku. Nebo se
obávám, že konečně ještě někoho
z světa sprovodí, nebo mne
samotného dnešního dne na koni
do stodoly vehnal a sekáče na
stromoví a tak nemoha již
žádného dojíti, lehl tu před nimi
na louku a válel, se velmi velikou zlostí. U ševce bývá, že mu hlavu do okna strká a řve.
K víře podobné není, kterak sobě to zvíře počíná…“ Asi to muselo bejt tenkrát pěkný
rodeo. Jak to dopadlo už uvedený nejni, asi následovala pěkně dobrodružná polovačka.
Tak jak se vám zdejší lesy líbí teď? Asi už
se na ně díváte trochu jinýma očima, že jo.
Kamenitá stezka nás mezitím protáhla
kolem silážní jámy a míjíme i pár
zajímavejch fleků, kde by se v případě
potřeby dalo přespat a taky pár posedů…
Pak to střihneme přes paseku a překročíme
malej potůček. Z tohoto místa, při
ohlédnutí se, je hezkej výhled, převážně na
šumavský velikány s masivem Libínu na
obzoru.
Kamenitá cesta
se mění v travnatou lesní, po který se dobře šlape, ale ne
dlouho, protože hned po překročení malýho hřebenu se
dostává zase do svý
původní podoby. Začíná
klesat a my si musíme
dávat pozor na nohy,
protože máme zároveň co
dělat s terénem rozbitým
těžkou těžební technikou.
Mineme
křižovatku
lesních cest a vycházíme
do volný krajiny, pak přes podmáčenou louku na
68
hráz malýho rybníčka a po polní cestě dorazíme kolem jablečnejch plantáží do vsi
Krtely. Jen bacha u prvního stavení, který je doménou asi osmi psů.
KRTELY
Kartely jsou docela málo známá vesnice, ležící na okraji rozsáhlého masivu
Krtelskýho lesa. Přesto má docela zajímavou historii. Její název zřejmě vznikl
z původního krtky, Krtly…, ale málokterém z jejích obyvatel asi tuší, že jejich obec
původně stávala asi o 1 km jižněji. V r. 1579 byla totiž v souvislosti s budováním
netolický obory a Kratochvíle Krčínem odsunutá i s několika dalšíma vesnicemi kousek
stranou.
První zmínky o vbsi pocházejí z r. 1356, kdy ji
měl v držení Oldřich I z Rožmberka. Ten je pak
s osadou Skály prodal Oldřichu Štěněti z Dobeši,
ale už v r. 1380 byly opět v držení Jan a Petra
z Rožmberka, kterým patřil také hrad Poděhusy u
nedaleký
vsi
Poděžiště.
Po
vypálení hradu i vsi
Krtely Žižkou byl zrušeném pourkrabskej úřad a obec
připadla pod Helfenburg. K roku 1530 máme taky
zmínky o výskytu smečky vlků působících škody ve
zdejších lesích.
Krtely se rozprostírají kolem
značně velký svažitý návsi s kaplí sv.
Anny a rybníkem a která je obklopená celouřadou zajímavejch
statků z 19. století. Tenkrát jich tu bylo sedmapadesát s 323
obyvateli. Mají různý podoby, některý tradiční, některý už i
s novodobou fasádou. Některý štíty nesou třeba letopočty 1879,
1847, 1885. Najdete tu i stavby v tzv. „lázeňským stylu.“ Vás ale na
týhle ohromný návsi s kapličkou, rybníkem, ale taky s požární
zbrojnicí a dětským hřiště zajímá něco docela jiného. Úplně vám to
čtu v očích. No pravda, hospoda tady je. Jmenuje se U Koberců a i když mají na čepu
Svijany, asi nám to nebude nic platný, bo otíračku mají jen ve středu a v pátek a až od
17.00 hod. No, uvidíme, kdy dorazíme. Tak se raději na návsi s plánem obce a mapou
okolí zorientujeme kudy dál. Tady se
utvrdíme v tom, že i nadále
pošlapeme po silnici (na křižovatce u
Božích muk – kapličky sv. Jána doleva!) mezi sady. I tady vidíte, že
obec je položená jako ostrov v oceánu
jabloní. M ineme tiskárnu firmy
Papusprint, vyrábějící pivní tácky
(největší o průměru 80 cm a tloušťce
3 mm vyrobila pro hornorakouskej
pivovar Zwettl), dojdeme ke křížku
s letopočtem 1906, kde je i rybníček „Brčálníček.“ Ten se vždycky líbí především
Kennymu a patřičně ho využívá ke čvachtání….
Po dalších 2 km cesty po silnici, která se ani nedá zkrátit přilehlým lesem (místa na
spaní by se sand ale našly) vystoupáme na horizont s kamenným křížem a další
křižovatkou cest. Stojíme nejen na hranici okresů, ale trasu si tu můžeme podle svýho
69
uvážení libovolně změnit. Můžete vyrazit buďto doleva a pak Borským polesím přes
Libějovickej vrch a Pohořelec a Čichtickým lesem dorazit do Libějovickejch a pak i
Vodňanskejch Svobodnejch Hor (moc hezká trasa) a odtud pak buď do Bavorova, nebo
k rekreačnímu rybníku Pražák, či se u turistickýho rozcestníku věnovat pravý odbočce
a po necelým kilometru přijít na homolovitej vrch Lomec (552m), kterej je společně se
sousedním Libějovickým (607m) nejvýchodnější součástí Boprskýho polesí. A to není
všechno. Ale vezměme to popořádku. Přepokládejme, že jsme se někde uložili na noc a
na tyhle místa dorazíme až ve
Č T V R T E K ale to
nic nemění na faktu, že vás teď čeká poněkud delší,
nesouvislý povídání o tomhle místě. Až sem dorazíte, pochopíte proč. NamíchanEJ
kokteil historie a mystiky si tak můžete vypít do dna.
LOMEC
V souvislosti s Lomcem použije každej správnej
jihočech vždycky spíše zdrobnělinu Lomeček, která ve
spojitosti s tímhle poutním místem dostatečně vyjadřuje
vztah a úctu k němu. Není to totiž jen obyčejnej kopec,
ale pro ty, který chtěji uhodit na romantickou strunu,
ho vřele doporučuju. Zvláště pak pro ty, co nemají čas a
prachy na to jezdit do Itálie za církevníma památkami,
je Lomec důstojnou náhradou. V minulosti i dnes se sem
ubírají zástupy poutníků, který pokládají Lomec za
skutečný duchovní srdce jižních Čech. Zvláště pak
v neděli kolem 8.9., kdy se tu koná hlavní Mariánská
pouť.
Dalo by se říct, že terčem zájmu lidí je Lomeckej
kopec už odedávna, i když tenhle název se traduje spíš
až tak od 14. století. Tehdy totiž tenhle rulovej vršek
dostal název podle lomu na kámen ( vždyť i při pozdější
stavbě kostela ho tu nalámali na
280 sáhů). Opravdu zvláštní místo.
Tenhle malej kopeček – oproti
jiným – jakoby čněl z celýho kraje.
Ale obydlenej už byl zřejmě dávno
předtím. Důkazem toho je nález
z r. 1925 – tehdy tu narazili na
pohřebiště s 62 mohylama z doby
hradištní, tj. z 6. – 9. století.
Prozkoumáno bylo jen 10 z nich,
ale nálezy byly poměrně chudý.
Přesto je ale naleziště uváděný
jako největší (!) na jihu Čech.
Kultovní místo tu bylo snad už
v neolitu. Na samým vrcholku
hory Lomec byly pravděpodobně konaný i lidský oběti. Senzibilové tvrdí, že jsou tu
místa, kde vyzařuje negativní energie a vnímavým osobám se doporučuje za nedalekej
70
televizní stožár vůbec nechodit. A co už mi vůbec nebudete věřit je to, že jsou prej i
známky toho, že tu někdy byla návštěva z vesmíru a že se tu taky událo něco velmi
podobnýho dnešním mariánským zjevením. Že by E.T.?
Jako majitelé Lomce a potažmo celýho kraje, se uvádí nejprve rod Malovců (1352 –
1557). Potom patřil Rožmberkům, po vymření rodu jej udědil jejich synovec Jan
Zrinský – syn Evy s Rožmberka, sestry posledních vladařů, ale jeho dnešní podobu mu
vtisknul někdo docela jinej. Slavná historie tohoto poutního
místa se začíná psát až za vlády Buquoyů.
Legenda o založení barokního kostela Panny Marie praví,
že jednou majitel panství, hrabě Karel Buquoy, cestoval v r.
1684 na lodi z Itálie do Španělska. V silný bouři na moři
prosil o záchranu prostřednictvím údajně zázračný malý
dubový sošky Panny Marie a slíbil jí na svým panství
vystavět kostel. Loď i s cestujícíma se zachránila a dál už to
bylo je o tom splnit slib. Asi to tak opravdu bylo, protože
tahkle legenda o založení kostela
byla nalezená v r. 1817 při jeho
opravě v makovici báně, kam ji v r.
1701 uložil sám Emanuel Buquoy.
Její pravdivost pak potvrdili
podpisem i tehdejší ředitel libějovickýho panství Adam
Hunger i se svýma úředníkama. Českej opis pak provedl písař
Pfuhl. No a jak to bylo se soškou samotnou?
To prej vám kdysi přešd lety žil v Bruselu rolník s těžce
nemocnou ženou. Až potud nic zvláštního, že jo. Takovejch
bylo. Jenomže tenhle, aby jí mohl v zimě zatopit, pokácel
v polích starej dub a je svýmu úžasu prej našel ve dřevě
zarostlou malou sošku Panny Marie, dneska nazývanou Panna
Maria de Foya. Opravil ji a když se u ní žena modlila, tak se uzdravila. Nebyla však
jediná. Soška vyráběla zázraky jak na běžícím pásu a uzdravenejch přibejvalo. Nejni
divu, že jí drželi ve veliký ouctě a ze dřeva stromu pak vyřezali další kopie, z nichž jednu
dostal od svýho švagra i Karel Filip Buquoy.
No ale jak to tak bejvá. Něco slíbit je jedna
věc, splnit však ta druhá. A tak nejenže byl
základní kámen stavby položenej až 1.5. 1692,
ale stavět se začalo až o dva roky později.
Prej se sháněl matriál a dělaly základy. I tak
však muselo bejt dílo čas od času přerušený a
to nejej kvůli Tureckem vojnám. Byly tu i
vysoký daně a především skutečnost, že se
stavělo bez církevního povolení. Jak vidíte nic
novýho pod sluncem. A to ještě navíc čtyři
roky stavbu bojkotoval chlečický obyvatelé,
v čele se svým knězem (samozřejmě, že by mu unikaly prebendy), než pražská
arcibiskupská konzistoř náležitej glejt vydala.
Kostel měl bejt postaveném jako věrná kopie původní Milostný kaple v rodným
Buquoyovo Brabantku a spekuluje se o tom, zda je jeho architektem konce sám hraběcí
syn Filip Emanuel Buquoy. Jako políři – takový stavbyvedoucí – tu pracovali Jiří
Hablesreuter, potom Matěj Tischler z Rožmberku, tesařský opráce zhotovil Martin
Pichler z Frymburka, kamenický pak Jan Plánský. Někdo se může možná ptát, proč si
71
hrabě vybral ke stavbě tak málo viditelný místo? Prozradím vám ale, že měl v úmyslu
vybudovat kolem něj rozsáhlej anglickej park, sahající od jedný strany k Vodňanům a
z druhý až k Netolicím a ke Kratochvíli. Smrt mu v tom ale zabránila. Představte si však,
jakou dominantou by pak kostel tvořil. A že je málo viditelnej? Dokud jej nepřerostly
stromy, byl viditelnej zdaleka. Ještě za války byl vidět až
z Budějovic a v pětačtyřicátým roce sem chodili ruský vojáci
v domnění, že se jedná o pravoslavnej chrám. Musíte uznat,
že jistá podoba s pravoslavím by tu byla…
Vysvěcení kostela vedl 14.9. 1704 prachatickej děkan Jan
Schattauer, bohužel, hrabě se toho o rok nedožil a tak se celý
tý slávy zúčastnila jen vdova Růžena Harrachová. O měsíc
později se pak okolní rychtáři - Matěj Bárta z Libějovic,
Matěj Kalafa z Hlavatec, Matouš Kabát z Hracholusk, Vít
Šimek z Nevyhov, Vavřinec Vojta z Čachtic a Mikuláš
Vokůrka z Těšínova – zavázalůi, nebudou kostel udržovat
v řádným stavu. Chtělo by se řícz, že tím všechny práce
skončily a mohlo už se jen do omrzení modlit. Omyl přátele.
Na takovým baráku je furt něco dělat.
Tak nejdřív byla v r. 1720 přistavěná sakristie a r. 1735 rokoková kazatelna. Pak,
pravda, probíhaly hlavně udržovací a opravný práce, jako třeba v letech1798, 1846 – 52,
1893, 1936 a nakonec, když už to komunardi nemohli bojkotovat, i v r. 1995. Postupně
byl pochopitelně obohacovanej i interiér. 5.7. 1885 sem šouplisochy sv. Cyrila a metoděje,
18.6. 1911 přibyly sochy Božskýho srdce Páně a taky Srdce Panny Marie, duben 1920
přinesl svatostánku nový vitráže od sklenáře Ladislava Kadlece z Vodňan.
V třiatřicátým roce vyměnili tělo Pána
Ježíše v Božím hrobě a v dalších letech
přibyla i socha sv. Teresie z Lisieux, jíž
zhotovil Břetislav Kafka z Červenýho
Kostelce.
Válečný
roky
pak
ve
čtyřiačtyřicátým obohatily interiér o velkej
obraz Panny Marie Lomecký, páč ta malá
soška byla pochopitelně těžko rozeznat.
Posledním obohacením je křížová cesta od
Vojtěcha Kafky. Komunisti ji sice
nedovolili umístit venku, jak bejvá zvykem,
ale i v kostele se docela dobře vyjímá.
Pojďme tam teď teda spolu po očku nakouknout.
Hned ty čtyři vchody, ty značí čtyři evangelisty.
Srdcem kostela je ale kopie závěsnýho
Borrominiho oltáře ze Svatopeterský baziliky
v Římě. Druhou takovou napodobeninu najdete jen
ve španělský Viktorii ( tu tuším dělal Jan
Wauscheer z Lince). Oltář je celej ze dřeva a tyčí se
kolem něj čtyři mohutný sloupy zdoibený
korunami a révou a umělýma hlavicemi (umělýma,
ne jadernýma!). Na vrcholech sloupů drží čtyři
velcí andělé věnce ze zlacenýho akantu. Na konci je
zavěšenej osmibokej svatostánek v podobě lucerny, v jehož horní části je ona posvátná
soška a dolní pak slouží pro uschování svátosti. Čtyři andílci po obou stranách radostně
nesou trůn Boha a jeho rodičky a z podstavců na to koukaj okřídlený hlavy andělů. A na
72
památku jsou tu umístěný i Buquoyský erby. A když vytočíte brady vzhůru, na klenutí
uvidíte osm freskovejch mariánskejch obrazů s německýma nápisama. Představujou
výjevy ze života Panny Marie a invokaci z Loretánskejch litanií. A to nejni jedinej oltář.
Jsou tu ještě vlevo oltář sv. Kateřiny a sv. Barbory a pak vpravo oltář českejch patronů
sv. Vojtěcha a sv. Václava. Visí tu i
nezbytnej obraz sv. Jana Nepomuckáno. A
jako v každým správným poutník kostele i
tady se můžete poklonit zaričeně pravejm
ostatkům. Ty zdejší prej zaživa patřily sv.
Celestýnovi, sv. Klimentovi a sv.
Floriánovi. A i jináš je kostel
vyšperkovanej až to bere dech. A což
teprve jeho báň. Všimli jste si, jak šikovně
jsou mezi hlavní cibulovitou bání usazený
čtyři další malý cibulovitý věžičky se štítky,
na nichž je obraz Panny Marie a
Buquoyskej erb? Tomu říkám frajeřina.
Jenomže se při vší tý parádě nějak zapomnělo na to, co taky dělá kostel kostelem – i
když podmínka to samozřejmě není a vyřešit se to dá tak, jako tady. Co tím myslím?
Samozřejmě, že zvony. Pravda, nějaký tam jsou, ale….
V r. 1901 vypadnul hlavní zvon z věže, ale po zpětným zavěšení
už jaksi neměl ten správnej tón. A protože farníci chtěli, aby měl
kostel zvonici (a na věž už se víc těch bimbátek nevešlo), koupil
v r. 1936 farář Liška od školní rady 50m vzdálenej pozemek pro
její stavbu. Byrokrati z Památkovýho ouřadu začali ale celou věc
protahovat. Prej by věž poškodila celej vzhled areálu a kdesi cosi,
no jak to známe i z dnešních dob. Nakonec ale povolení ke
stavbě 29m vysoký věže padlo. Další návrh (a myslím že docela
zajímavej), aby se totiž
na jejím vrcholu zřídila
rozhledna, farář Liška rozhořčeně odmítnul. 27.8.
1939 se tu teda konečně světily nový tři zvony, ale
bohužel
dlouho si necinkaly. Už ve
dvaačtyřicátým roce totiž byly sundaný pro
válečný účely. Až po válce nyl na zvonici
zavěšeném zvon a to až ze Svatý Hory. A teď se
podržte. Ten pochází z r. 1661 a je teda
paradoxně starší, než samotnej kostel a zvonil už
v dobách, kdy teprve Buqouy vyplouval na svojí
katastrofickou plavbu! Původně ho Redemptoristi
odvezli do Libějovic (na původním místě byl
nahrazenej zvonkohrou), ale nakonec skončil tady.
No a abych byl úplnej, musím ž jen dodat, že další
dva zvony z Německa tu v r. 1974 vysvětil Josef
Kavale, tehdá budějickej kapitulní vikář.
Na Lomci ale nenajdete jen překrásnej kostel a
zvonici. Stojí tu taky původně Buquoyskej
loveckej zámeček z r. 1710, kterej později sloužil
taky jako fara a dvoutřídní škola. To je taková ta
velká chalupa co vypadá jak přesrostlej statek
73
selskýho baroka. Vystavěl ho Emanuelovo brácha, hrabě Albert Buquoy, jako
dvoupatrovej barák s vysokým štítem a volutovýma křídlama. Jak sami vidíte i ten je
zdobenej vrchnostenským erbem. Libějovický panstvo tu trávilo horký léta, ale pro
malej zájem potomků ho pak převzala církev. Dneska tu působí Kongregace šedých
sester III. řádu sv. Františka, což jsou ty černobílý jeptišky na který tu můžeme narazit
a který se tak rovněž podílejí na celkový atmosféře Lomečku. Nejsou a nebyly však
jediné, kdo se v těchto místech chtěl přiblížit k Bohu. Žili zde například také
IVANITÉ
Vezměme si to ale jezky popúořádku. Tak tedy: v barokní době
se po rekatolizaci začal znova rozvíjet řeholní život a tak v r. 1725
vzniknul i další novej Řád sv. Ivana – Ivaniti. Zabejvali se
podobnou činností jako ostatní poustevníci. Usazovali se
v prostejch chýších v lesních samotách či při nějaký kapli – aůle
taky třeba u poutních míst či vsí, kde zastávali funkci kostelníků.
Takový poustevny většinou fundovala vrchnost, ale jinak se živili
jen prací rukou či almužnama. Jenže pak byly patentem Josefa II
zrušený kláštery a řády, který se
nezabejvaly třeba vyučováním, péčí o
marody či veřejně prospěšnou činností.
Mnišskej život byl v celku oprávněně pokládanej za
neužitečnej a tak došlo v r. 1782 i na Ivanity. A kterýže to tady
žili?
Roku 1741 si při kostele na Lomci vystavěl poustevnu Ivanita
Tomáš Bosenbech. Sloužil svatyni 17 let a velmi to tu vše
zvelebil. Nástupcem se mu stal jakýsi Founě, ale ten pak odešel
(asi za lepším bydlem) v roce 1761 na Dobrou vodu u Nových
Hradů (taky už jsme tudy trailovali…). V květnu 1761 dostal
poustevnu Antonín Jakobi a působil zde až do r. 1766. Poté na
čas převzal kostelnickou službu hajnej Habáček, ale ne na dlouho. O vánocích už tu byl
poustevník novej… No a po zrušení pousteven Josefem II se sem nastěhoval panskej
zámečník Čížek – aůe to už tu byla zřízená i ta škola. Od tý chvíle pak kol strážce,
kostelníka i varhaníka v jednom přebral lomeckej pan
učitel, a to až do konce 1. století. A najmonec jen tak
pro zajímavost – ta původní poustevna stávala
pravděpodobně někde v místech, kde byl v r. 1900
postavenej hostinec pro poutníky, což byla budova jistě
v mnohým praktičtější a záslužnější. Ostatně tu sloužila
až do r. 1966 kdy byla přeměněná na soukromý byty.
A přes Ivanirty už se zatím pomalu dostáváme
k otázce vlastních duchovních správců kostela. Ten po
svým vysvěcení ještě vlastního kněze neměl. Stalo se tak
až v r. 1709. tehdy Antonie Renata roz. Černínová,
manželka Alberta Buquoye, založila nadaci na výživu
kněze do který 6.1. vložila 5 500 zlatejch s tím, že 5%
z týhle částky bylo určeno pro lomeckýho kněze, kterej
měl dostávat 250 zlatek ročně. Kapitál byl zajištěném
na statku Čichtických u Bavorova. Zbývajících 25
74
zlatejch úroků mělo sloužit na svíčky, mešní víno apod. Zbytek se ukládal na případný
větší opravy. Povinností kněze pak bylo sloužit 4x týdně mši za rodiny Černínů a
Buquoyů. A od tý doby co měl chrám kněze, mohla se tu taky přechovávat nejsvětější
svátost. Na památku fundátora jsou tudíž uvnitř na zdech ony rodový erby.
Prvním administrátorem se stal hraběnčin osobní kaplan p. Václav Hohenberger,
bydlící na zámku v Libějovicích, odkud ho denně dovážel poddanej sedlák. Tenhle páter
tu aůe byl jen jeden rok a po jeho smrti ho na další dva vystřídal p. Zikmund Staněk.
V r. 1712 se pak na dalších 16 let stal správcem p. Václav Mach, ale ten už bydlel ve
zdejším loveckým zámečku. Na toho je v kostele dodnes památka. Starobylej obaz „Ex
voto“ znázorňuje událost, co se za jeho
působení udála. Bylo ve svý podstatě
poděkování za záchranu, když se s ním
26.11. 1717 splašili koně a on uvíznul pod
převrženým vozem. Jen modlitby k Matce
Boží ho prej zachránily od větších zranění.
Jako čtvrtej správce tu byl p. Ferdinand
Starnbacher a to 12 let. Zemřek ve svejch
46 letech v r. 1740 a jako jedinej lomeckej
kněz je pochovaném v jižním prahu kostela
– směrem k Netolicům (vlastně na místě
základního kamene). Dneska tu najdete
pamětní desku.
Po zrušení Ivanitů a omezení poutí zde byla rok po založení českobudějovickýho
biskupství založená lokalie. V r. 1786 tak byl chrám odtrženej od Chelčic a částečně se
osamostatnil. Lomci pak byly podřízený i Krtely, Velký a Malý Malovice, Nestáníce a
Černěves. Život porvních lokalistů nebyl lehkej. Mešní finance byly posílanýjinam,
všechny listiny zničená, smlouvy vytrhaný i z pamětní knihy a peníze rozkradený. Pěkně
to ta církev vedla! Kněží nedostávali ani dodávky ryb a masa v čas lovů a poutí a plat
jim nebyl zvýšenej nai když přibyla duchovní
správa pěti vesnic.
1.
ledna
1801
koupili
Libějovice
Schwarzenberkové, kostel tím dostal Nového
patrona a situace se zlepšila. Dalším důležitým
mezníkem se pro lomec stal r. 1859. Po
dlouhejch a obtížnejch jednáních s císařskýma
úřadama byla konečně 1. března zdejší lokalie
povýšená biskupem Jirsíkem na řádnou
farnost, jíž byly svěřený Černěves, Lomec,
Malovice, Holečkov, Rabín, Malovičky,
Nestíníce, Petrův dvůr a Obora. Prevním farářem se stal p. Václav Peške. V témže roce
se v Libějovicích usadil kníže Adolf Schwarzenberg se svou chotIdou, roz. Z Libštejna.
Ta byla až do svý smrti v r. 1920 velkou dobrotitelkou kostela a fary.
V r. 1903 přichází na Lomec p. Vít Zeman, kterej je jako jedinej zde zemřelej farář
pochovaném na zdejším hřbitově. Pak přišel velkej obnovitel chrámu msgre. Leška,
kterej zde jako farář působil v letech 1908 – 15 (to požádal o farnost chelčickou). Jenže
se mu stejskalo a tak se vrátil.
Po pozemkový reformě v r. 1923 ztratili Schwarzenberkové i zámek v Libějovicích a
tím skončilo období, kdy byla majitelem šlechta. Zámek koupila Kongregace
Redemptoristů pro svý řádný soukromý gymnasium. Na začátku II. světový války
nastoupil Redemptoristi i duchovní správu. Administrátorem byl jmenovaném p. Ignác
75
miklík, jemuž pomáhali páteři Vítek a Dokoupil. V srpnu 1942 fašisti učiliště
v Libějovicích zabrali a tak se kněží přestěhovali na Lomec a ochotně sloužili poutníkům
i okolním kněžím. Na podzim 1944 však museli na rozkaz gestapa Lomec urychleně
opustit. Důvody nejsou známý – snad prej kdesi na Moravě někdo z tamnějších členů
řádu poskytnul úkryt artyzánům. Vystřídal je teda páter Josef Kníže. Tahle náhlá
změna duchovní správy nezůstala osamocená. Němci zabrali
pro uprchlíky taky školu a český děti si sem pak chodily jen
1x týdně pro úkoly. Ačkoliv uprchlíci ani vojsko nakonec na
Lomec nepřišli, rodiče sem ze srachu před nálety děti
neposílali.
10.3. 1946 přišel noveh farář – p. Antonín Mědílek
z Hamru u veselí. Byl malý sehnutý postavy, s dlouhýma
černýma
Vlasáka,
který
nakonec
zešedivěly.
„Vlasatej“ farář sem přišel i se svojí maminkou, která zde
vedla malý hospodářství s proslulejma kozama, jejichž mlíko
tuberáckýmu faráři pomáhalo. Za svýho pětadvacetiletého
působení si získal srdce farníků i poutníků. Dokázal o Lomci
poutavě vyprávět a svý kněžský léta věnoval jakémusi napodobení svatýho faráře Jana
Maria Vianneye z Arsu. Stal se proslulou živou legendou Lomce a zemřel v r. 1970. Je se
svojí matkou i bratrem Josefem (taky knězem) tady pochovanej. Kdybyste snad chtěli
navštívit jejich hroby na zdejším hřbitově, tak si všimněte, že i ten má krásnou bránu a
navíc s nápisem, který jinde hned tak neuvidíte: Leží nás tu plný hřbitov položených po
boji, nechceš-li se pomodliti, nech nás aspoň v pokoji. A následuje obligátní “co jsme
my…“ atd.
V r. 1970 přišel p. Josef Lávička, kreje ale za dva roky
zemřel a farnost pak administroval p. František Veselý
z Vodňan. 1.3. 1972 byl jmenovaném duchovním
správcem p. Stanislav Brabec. Záhy se stal taky
duchovním správcem Řádu šedých sester, který na Lomci
působí od r. 1971. Brabec prožil 10 let ve vězení a 10 let
tvrdý práce. Před svým zatčením byl sekretářem biskupa
Hloucha, kterej ho o službu na Lomci požádal Svý úsilí
zde věnoval ředevším mládeži a znamenitě se taky
zasloužil o obnovu kostela. V r. 1981 byl ale zbavenej
„státního souhlasu k výkonu duchovní služby“ a
správcem farnosti se stal p. Jan Stejskal. Brabec pak už
působil jen jako duchovní správce Šedých sester..
Stejskal ale za dva roky zemřel a Brabec opět státní
souhlas získal. Bohužel jen na krátkou dobu, protože ve věku 69 let 18.6. 1983 zemřel.
V letech 1983 – 87 zde působil p. Karel Kovář a přišel sem i jako duchovní správce
sester a výkonnej duchovní pro farnost p. Nepomucen Vojtěch Turek CFCsS. Ten
zastával i službu generálního superiora Petrínů a to až do r. 1990.
V r. 1987 se stal farářem František Hobizal z Bavorova, duchovní správu sester
vykonával v letech 1993 – 99 Donát Bohumil Barták CFMC a pak i ing Viktor Frýdl. Od
jedenadevadesátého byl lomeckým farářem Josef Břicháček C.Ss.R a v současnost je jím
páter Miroslav Nikola.
I když jádrem tohoto poutního místa je onen barokní kostel, areál je vybaven i
venkovním zastřešeným oltářem pro bohoslužby pod širým nebem a taky relaxační
metidatčí zahradou, která je posazená jen trochu níže jv směrem a tvoří tak vlastně
jakousi předsíň tohoto chrámu. S její realizací se začalo v r. 2005, v podstatě jakoby
76
k třístému jubileu vysvěcení kostela. Je to prostor, který se má stát místem kde je možný
si v tichu přírody odpočinout a rozjímat. Uprostřed zahrady je jednoduchej kříž a taky
mohutná lípa Naděje, která je ozdobou celýho komplexu. Vysazená byla pravděpodobně
v r. 1750 a její zdravotní stav je – alespoň od pohledu – dosti dobrej. Po mně osobně je
nepochopitelný, že nebyla ještě ze zákona
vyhlášená chráněným stromem.
Na Lomec vede hnedle sedm cest.
Není to sice tolik jako do Říma, ale i
tak je to dost. Můžete se sem dostat
jako my, můžete sem vystoupat od
žst. Malovice (ani se věřit nechce že tohle byla jedna z lokalit vybraná původně pro
stavbu jaderný elektrárny co je teď v Temelíne ), nebo sem můžete vyrazit po tzv.
Zeyerově stezce, což je cesta z Vodňan, kudy sem rád chodíval básník se svými přáteli.
Ten Lomec přímo miloval a přát si tady bejt pohřbenej, ale nakonec všechno dopadlo
jinak. Takže pokud už jsme si v meditační zahradě dost odpočinuli můžeme jít dál.
… A jít odtud pryč, to znamená sestupovat lesem po starý poutní cestě. Nebojte se, není
zase až takovej krpál jak to snad ze začátku vypadá. Zato je rovná jak když střelí a
77
kdyby už nezarostla stromy, třeba byste pohledem dosáhli až k Novýmu zámku
v Libějovicích. Takhle si ty dva kilometry památkovou zónou Libějovicko – Lomecko,
vyhlášenou v r. 1996, můžeme vychutnat a protože je to z kopce, docela to ubíhá.
Projdeme mezi Ohradským a Světským rybníkem a zponenáhlu se z lesů a stinnejch alejí
dostáváme na volnou louku jíž dominuje nádherný starý dubisko, který jako strážilo
vstupní cestu k monumentální, leč
chátrající stavbě v opuštěným areálu
s rezavým plotem. Tou stavbou je
libějovickej tzv.
NOVÝ ZÁMEK
Třicetiletá válka mění zcela mocenský
situace a to nejen v jižních Čechách. Ani
Libějovice nezůstávají stranou. V červnu
1619 se v nedalekém Záblatí odehrává,
aniž to tehdy kdokoliv tuší zlomová bitva,
v níž je stavovský vojsko poražený a její
vítěz, Karel Bonaventura de Lonqueval
hrabě Buquoy, získává toto panství od vděčnýho císaře. A právě za Buquoyů se
Libějovice probouzejí do barokní krásy. Na ose Libějovice – Lomec začal v r. 1696
hrabě Filip Emanuel budovat nový reprezentativní sídlo, jež se potom nazývá Novým
zámkem. Kompozici dotvářejí výsadby čtyřřadejch alejí a protáhli-li bychom osu ještě
dál, mířila by přímo na kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vodňanech. Zkrátka baroko
se vším všudy. Jednopatrová budova však byla dostavěná až za Filipovo nástupce
hraběte Františka Leopolda v letech 1747 –
54, když mezitím neopatrností klempíře,
kterej pracoval na zámecký věži zámek
vyhořel a stavba musela bejt přerušená.
Teprve pak se mohlo panatvo nastěhovat a
„starý“ zámek nechat úřednictvu.
V r. 1801 koupil Libějovický panství od
Jana Buquoye kníže Josef Schwarzenberg.
Ten pak dal v letech 1916-17 přistavět druhý
patro a mansardovou střechu. Přitom byla
zbořená věžiška v průčelí a přemístěný
hodiny. Fasáda byla upravená v jednotným
empírovým slohu. V přízemí taky byla zbudovaná zámecká kaple s malou knížecí
oratoří, zasvěcená Nalezení sv. Kříže. Oltářní obraz svatý rodiny sem byl převezeném ze
štýrského Authalu. Byla tu taky
Rubensovo kopie ukřižovanýho Krista a
další cenný obrazy, který pak byly v r.
1924 odvezený na Hlubokou. Když
přesídlilo
panstvo,
byl
zároveň
přestěhovaném i nábytek, sbírka sbraní,
umělecký předměty a vůbec. Pozemková
reforma v r. 1924 pak vedla k jeho
prodeji a budova, stejně jako starej
zámek, začala bejt účelově využívaná.
Jediný, z čeho by měl asi původní majitel
panství generál Buquoy radost by bylo jen to, že se nakonec objektu zmocnila armáda.
78
Starej pán svoje vojáky miloval, ale jistě by netušil, co mu provedou tady. Byla tu nejen
poddůstojnická škola, ale i dvě roty pohraničníků. S tím taky souvisí, že se tu nacházelo
taky výcvikový středisko psovodů a nakonec i chovná stanice Československýho vlčáka,
kterýžto plemeno vzniklo křížením vlka a psa.
S touhle „rácí“ se tu začalo pokusně
experimentovat už v r. 1955, protože péesáci
měli mimořádný požadavky u plemena na
odolnost, vytrvalost i ostražitost. V r. 1957 tak
bylo přistoupýno k realizaci celýho projektu.
V Libějovicích se sledovaly biologický otázky
hárání, krytí i gravidity, početnost vrhů a
možnosti výchovy a výcviku. Současně na podobným projektu pracovali ještě
v Grabštejně a Malackách. První „použitelný“ štěňata se
narodily 26.5. 1958. V r. 1982 byl Československej vlčák
uznaném jako národní plemeno tehdejším Federálním
výborem chovatelskejch svazů ČSSR….
Dneska je celej zámeckej areál zarostlej náletovýma
křovinami a v dost havarijním stavu. Nicméně, pokud by si
ho chtěl někdo prohlídnout, problém to asi nebude, protože
oplocení je místama děravý, místama stržený a tak by se jistě
exteriery prošmejdit daly. No a pokud má někdo zbytečnejch
31 melounů, tak
objekt je na prodej.
A třeba by to zase
až tak špatnej kauf nebyl. Vždyť k tomu patří
i 44 ha zámecký zahrady. Ta už má ovšem svý
roky slávy taky dávno za sebou a je ve
stejným stavu jako celý okolí. Ale stačil by
šikovnej zahradník…
Kdyby tak mohla
vyprávět. Jeden takovej už tu byl v době
jejího založení a hlavně pak v r. 1842, pod
dohledem knížecího zahradníka Immelina. To
v ní byla začleněná i blízká bažantnice a
v návaznosti na zámeckej park byla uměle vytvářená i okolní krajina. Vzpomínáte co
jsem vyprávěl o plánech anglickýho parku na Lomci? Východní část parku pro svou
neudržovanou
divokou
krásu
původního,
téměř pralesního
porostu, se stala
přírodní
rezervací, kde je
chráněnej
především
dlouhodobě
neudržovanej
porost lipovejch
doubrav. Nejvíc
tu převažujou ty
lípy, ale taky
79
duby. Při botanickým průzkumu v r. 1994 tu ale bylo zjištěno na 40 druhů dřevin –olěše
tady rostoucí např. patří k nejmohutnějším v jihočeským kraji. Uvažoval jsem i o tom
brát to jako jedno ze záchytnejch míst, kde by se dalo přechrápat – no uvidíme.
V vtakovým případě pak nezbude než doufat, aby se nám nezjevily přízraky tří kněžen
ze starýho zámku. Z neznámejch důvodů prej nenašly v hrobě pokoje a v noci se
projíždí po parku kočárem…
Jinak celej areál obejdeme po jeho jižní
straně a kolem hospodářskýho Novýho dvora
vstupujeme do obce samotný.
LIBĚJOVICE
Liběhovice údajně vznikly na počátku 13.
století (první zmínky 1265), ale je zřejmý, že už
ve 14. století před Kristem sem z Podunají
přitáhnul mocnej keltskej kmen, kterej svý
mrtvý pohřbíval v kamennejch mohylách. Významný stopy po nich můžeme dodnes
najít v asi 3 km vzdáleným, ponuře romantickým lese ČERNOHÁJ. O jejich
archeologickej průzkum se velmi zasloužil ing Jindřich Vandas z Libějovic.
Kmen tu měl všechny vhodný podmínky pro život, protože jižní Čechy
ještě tehdá nebyly tak osídlený. Teprve potom odtud postupovali do
středních Čech, kde následně vzniknul lid Únětickej apod. A na velmi starej
původ obce ukazuje i samotnej někdejší název Ljubějovici. Snad nesla
jméno po zemanu Ljubějovi, ale připomínanej je i Tomáš z Ljubějovic
(1265). K r. 1389 se uvádí ještě Dobeš z Libějovic.
Někdy v polovině 14. století se museli v Libějovicích usadit Malovcocé
z Malovic. Rytířskej rod, píšící se po nedaleký vsi, byl dřív v Čechách velmi rozšířenej a
dokonce byl příbuzensky spjatej i s pány z Poděbrad Ovšem
na rozdíl od nich tvoří jejich znak půl bílýho koně v červeným
poli a korunovaná přilba. Rod je odedávna rozděleném na
několik větví: Malovcové z Pacova, z Malovic, z Kamene,
z Libějovic… Z nich prvnímu známýmu – Petrovi (Peškovi)
z Libějovic – je přisuzovaná stavba zdejší gotický tvrze (po r.
1352), o jejíž podobě si ale lze jen těžko udělat představu,
protože jí později zcela zakryla přestavba na renesanční
zámek.
Druhým Malovcem zde byl Diviš Malovec, věrnej služebník
krále Jiřího, kterej spravoval tvrz v letech 1474 – 89 a po něm
Dobeš z Malovic. Ten svůj majetek obohatil hlavně
zakládáním rybníků. O dalších majitelích nejsou
zmínky, až na Lévyho Malovce, kterej zemřel v r.
1523. Taky byl šikovnej a v r. 1514 se dokonce
stal Prácheňským hejtmanem.
Možná byl šikovnej až moc, protože po sobě
zanechal šest synků. Naštěstí byli Bohuslav,
Pavel, Zikmund, Mikuláš, Vojtěch a Diviš
rozumný, nic nedělili a spravovali panství
společně. Za nich byla tvrz přestavěná v malej
hrad, no spíš hrádek, kterej nakonec zdědil (1539)
i s Libějovicema, Hvožďanama, Chelčicema a
80
Chřepicema nejstarší Diviš. Samotnýmu už se mu ale hospodaření asi tolik nedařilo,
statek zadlužil a musel ho v r. 1559 prodat Vilémovi z Rožmberka.
„Pan Vilém koupiv od pana Diviše Malovce zboží Libějovské okolo času sv. Vavřince
(10.8. 1559) postoupeno je hněv. Za ouředníka tam některý čas Trojanského nařídil (tipuju
si na tehdejšího Ivana z Trojan), pokudž by jinému nebalo odvedeno. Na kterýž statek
potom brzo podán za písaře důchodního jiřík Lomnický. A tomu
poručeno, aby se s panem Divišem pěkně srovnával (asi tu měl
vymíněnej doživotní pobyt) a k němu se náležitě chovali, nebo týž
písař když hlavu chmelem přebral, mistrný byl…“
Rožmberkové zde zavedli lepší a důmyslnější správu a Libějovice
se staly jedním z jejich nejvýnosnějších statků. Ovšem při obnově
dvora bylo (z dnešního hlediska vzato) mnoho památek zničených.
„Toho času platilo se od lámání kamene ve tvrzi Libějovské od sáhu 10 grošův, když tvrz
bořena jest…“
I Vilém starej hrádek přestavěl a to hned na čtyřkřídlej renesanční zámek. A taky zde
hned velmi zvelebil a rozšířil rybníkářství. Samozřejmě že u toho v letech 1566 – 67
nemohl chybět nezbytnej Krčín,
kterej důmyslně opravil stoku na
rybník Mláky, která se dodnes nazývá
Krčínská stoka.
„20. aprilis 1566, jinak u Velký pátek,
cedule řezané učiněny mezi Ondřejem
Hracholuským, písařem Libějovickým a
Tomášek Liškou, pěším na Libějovicích,
na vydávání peněz jemu, Liškovi, pro
povyšování stok, kterými se voda vede
od Hradiště na rybník Mláky. V pondělí
po neděli Misericordias (7.5.) oznámil
pan mikuláš Rothard, kterýž to dílo s Liškou projednal, že se mu má dáti od povyšování
týchž hrází, od každého provazce 30 grošův a k tomu jeden sud piva bílého. A tak Liška
vyměřiv díla toho 40 ½ provazce a záplatu vzal 20 kop 15 grošův míšenských…“
Ale zpět k zámku. Jak už řečeno byl přebudovaném, ale i každej z dalších majitelů
(ještě se k nim dostaneme) na něm něco ubral nebo změnil a tak po původní stavbě
dneska moc stop nezbylo. Přesto si ho zkusme
popsat.
Víme už že je čtyřkřídlej a dodám ještě že
dvoupatrovém, se středním lichoběžníkovým
nádvořím a se zbytkama obrannýho příkopu a
valu. Ve vstupním severním průčelí a na sv
nárožním arkýři se uplatňujou obloučkový
renesanční štíty. Vstup do zámku je gotickým
vjezdovým portálem se známkami po padacím
mostě v severní věži. Průjezd i většina
vnitřních prostorů si zachovaly gotický i renesanční valený klenby. A co je moc hezký, to
jsou pozdně renesanční arkády.
Pod Vilémovou správou bylo tehdy panství krumlovský, třeboňský, novohradský,
rožmberský, helfenburský, choustnický, miličínský a prachatický, dále kláštery
vyšebrodskej, zlatokorunskej, třeboňskej, borovanskej i dva krumlovský. Svý panství
rozšířil ještě o Zeleč a Drslavice, roku 1554 o Volyň a Vimperk a konečně v r. 1559
převzal úředně Rábí a Libějovice. Tehdá měl na svejch panstvích 10 936 osedlých. Jeho
81
panství rostla i v letech pozdějších a všichni se pod jeho vládou cítili spokojený. Byl
poddanýmu lidu opravdovým otcem a i pro svojí velkou dobročinnost byl všemi
milovanej. Za jeho vlády moc Rožmberků dostoupila vrcholu a
v podstatě nejinak to bylo pak i za jeho bratra Petra Voka. Jeho
závětí pak v r. 1611 přešly Libějovice na jeho
synovce (syna Evy z Rožmberka) hraběte Jana
Zrinského, ale ten si jich moc neužil, protože za
rok na to umřel.
Novými pány se pak, podle rodový smlouvy o
vzájemným dědictví v případě vymření jednoho
z rodů z r. 1484, stali Švamberkové. Jan Jiří ze
Vamberka zastával vysoký zemský i státní
úřady. Byl královským radou, od r. 1595 radou
komory, v letech 1600 – 09 zemským sudím a 1609 – 11 nejvyšším
komorníkem. Velmi se zajímal o potřeby svejch libějovickejch poddanejch a proto se
všichni těšili z toho, že byl v r. 1609 ustanovenej i hejtmanem kraje prácheňského a
bechyňského. Po jeho smrti se ujal majetku jeho syn Petr ze Vamberka, ale bohužel se
nešťastně zapletl do stavovskýho povstání proti císaři a tak páni erbu labutě o majetky
přišli. Jednoho z posledních, kdysi mocnejch Švamberků, vídával Bohuslav Albín jak se
v Praze živí žebrotou….
Mezitím ovšem po bitvě u Záblatí (1619) vpadly do Libějhovic císařský oddíly a v obci
nastalo boží dopuštění. Vše co se dalo, to bylo ukradený. Ze zámku zmizela veškerá
výzbroj, lidem bylo sebráno na 2 000 měr vymlácenýho obilí ( a taky
nevymlácenýho, všechno se hodí…), 100 kusů dobytka, 700 měr sladu,
235 měr ječmene a 900 měr chmelu pro pivovar. Inu taková armáda
toho něco sežere!
Po Bílý hoře daroval král a císař Ferdinand II v r. 1623 konfiskovaný
libějovický panství generálu Buquoyovi. V r. 1651 přikoupila hraběnka
Marie Magdaléna Buquoyová od Václava Kořenskýho statek
Čachtice… Když zemřela, správy panství se ujal Karel Albert Buquoy.
A teď už jen stručně:
Z jeho osmi synů se uajl vladařství rodu Ferdinand a kydž v r. 1680 bezdětnej umřel,
nastoupil na jeho místo brácha Karel. Z dalších libějovickejch pánů vyniknul František
Leopold, kterej rodový panství ještě více rozšířil. Když v r. 1760 zemřel, nastoupil jeho
syn Jan, kterej rod velmi proslavil. Narodil se v Práglu v r. 1741, byl nadanej a
vzdělanej a záhy vstoupil do státních služeb. Stal se nejprve guberniálním a pak i
skutečným tajným radou. Od r. 1771 se ale už výlučně věnoval správě vlastních statků,
kde všude zaváděl školství. Miloval chudinu a
kde mohl, tam ji podporoval. Prej nemohl vidět,
když na jeho panství někdo trpěl bídu. Snad i
proto založil pro chudý a neduživý zvláštní
ústav, kterej sám podporoval a vydržoval.
Tímhle ústavem se tak proslavil, že ho císař
Josef II povolal do Vídně, aby podobnej založil
i tam. Postupně se budovaly další a další, až se
v r. 1784 stal nejvyšším správcem všech nadací
a sociálních ústavů v rakouský říši. Měl však
chatrný zdraví a tak v r. 1787 odešel na
odpočinek….
82
Největšího rozkvětu ovšem dosáhkly Libějovice za Schwarzenberků. Josef Jan
Nepomuk ze Schwarzenberka je od Jana Buquoye odkoupil v r. 1801 náhradou za
statky, který ztratil konfiskacemi za to, že nepřistoupil k Napoleonskýmu Rýnskýmu
spolku. Zvolil si je za svý letní sídlo a tím se Libějovice dostaly pod panství slavnýho
českýho rodu na více než jedno století. Dnešní „starej zámek“ má podobu jakou získal
po úpravách v letech 1715 – 18. To byla ještě část příkopu jej obklopujícího zachovalá a
po přestěhování vrchnosti do novýho sídla byl objekt využívanej i pro nejrůznější účely.
Když jej převzali Schwarzenberkové byla tu např. škola ( ta tu fungovala ještrě v r.
1861), úřednický byty a kanceláře správy panství. Nicméně už v r. 1805 bylo nutný
provést zajišťovací prá ce, který měly zabránit rozpadu sesedajících se zdí. Ze stejnýho
důvodu pak došlo o 70 let později ke stažení stěn železnýma sponami. Menší úpravy
však byly prováděný i v r. 1831, když byly interiéry přestavovaný na byty.
Kdyžb byla
v r.
1923
provedená
pozemková reforma ztratil kníže Jan ze
Schwarzenberka jak Třeboň, kde trávíval
zimu, tak svůj statek v Libějovicích. Polnosti,
lesy a dvůr připadly státu a o zámcích
s parkem se mělo rozhodnout. Stát o ně
pochopitelně nejevil žádnmej zájem, protože
pouhý zámky s parkem byly pasivní bilancí.
No a rak skončila pro Libějovice doba, kdy
byla jejich majitelem šlechta, která se do
jejich dějin zapsala zlatým písmem. Snad
jako památku na ty časy si dala dnešní obec do znaku erby všech tří nejdůležitějších
vrchností. A tak vedle sebe vidíme části znaku buquoyskýho, rožmberský růže i
modrobílý schwarzenbergský pruhy.
Tím bychom měli historii tak nějak za sebou a protože vím, že
vám (nám) záleží víc na pitným režimu, můžu vás ujistit o
existenci zdejší osvěžovány. U Kniewegů točí Platan a snad do tý
doby než přijdeme nezkrachujou. A jak už jsem naznačil i
možnosti přespání by se našly. Buďto v tom parku, nebo na
hřišti, anebo…
anebo na „cestě
z města“. Možná,
že pokud na to
dojde, by to tam bylo nejlepší. Ale to by
bylo v tom případě, že bychom dirazili
v jednom zátahu z Kratochvíle až sem.
Stihnout se to dá, ale „všeliké kvaltování
toliko pro hovada vhodné jest.“
PÁTEK
Dnešní den už bude vyvrcholením a
pro někoho možná i zakončením trailu,
kterej už se taky chýlí ke konci. Moc kilometrů už před náma nezbejvá, ale i ty budou
ještě zajímavý. Poslední část etapy nás totiž konečně z mírně zvlněný krajiny dovede do
fajnový roviny a pošlapeme si alejí jakou jste ještě neviděli. 240 let starou poutní cestou,
atraktivní nejen historií, ale i lahodící oku. Jak vojácí srovnaný do šiku tu kolem ní ve
čtyřstupech stojí staletý duby a lípy, mezi nimiž jak přímka rovná směřuje modrá
83
značka k nedalekým starým lázním. Protože věřte nebo ne, i tenhle kraj byl svýho času
proslavenej léčebnýma kůrama. Tak zatímco si v klidu pošlapeme, zase pár informací o
nich. Ta čtyřřadá alej, přerušená na svý trase vlastně jen novým zámkem v Libějovicích,
vede totiž z Lomce přímo k nim.
Přestože některý historici tvrdí, že
zdejších 5 sirnejch minerálních pramenů
bylo známejch už v časech Karla IV, vlastní
pověst vypráví, že až do doby před více než
350 lety tady byla jen studánka a v okolí se
pásly ovce. V tý době tu žila manželka
místního hejtmana (R.T. Bauer 1656- 61),
která byla tak marod, že i s holí udělala jen
pár kroků. Když už žádný kurýrování
nepomáhalo a aji dochtoři už nad ní lámali
hůl ( ale ne tu její!) tak jí jeden místní
pastýř poradil (na rady, to jsme vždycky
machři) aby si nechala přinést vodu právě z týhle studánky a vyráchala se v ní. A ejhle.
Hned po prvním cachtání pocítila úlevu a po dalších se zcela vyléčila – že by to pak od ní
odkoukal Priesnitz? Ten na to šel ale vědcky. Nicméně jako poděkování Panně Marii
(komu jinýmu, u pastejře by to muselo bejt
hmotnější) za tohle uzdravení pak v chelčickým
kostele pověsila tabulku se svojim příběhem. A
jak šel čas o zázračným pramenu se dozvědělo
celý širý okolí a a si se nebudete divit, že
zázračně uzdravenejch přibejvalo. Proto tu pak
hrabě Karel Buquoy nechal v letech 1660 -63
postavit kapličku a zasvětil jí sv. Máří
Magdaleně (teda žádný Panence Marii), ale zcela
prozaicky na pomátku jména svý zemřelý matky
Magdaleny, rozený di Biglia. No a hned se sem
taky začaly pořádat výroční poutě. V r. 1673 sem byly dokonce přenesený magdalénský
poutě od chelčickýho farního kostela. Kaple se těšila velký přízni zbožnejch poutníků,
který si léčili svý nemocný pudy nebo rány přímým namáčením v prameni, až musel bejt
přístup zahrazenej železnou mříží a voda
svedená do nádržky odkud se nabírala
malýma nádobama. V 80. letech 17.
století byla opravená po úderu bleskem a
znovu v r. 1710.
Podle zprávy z r. 1773 zemskýmu
guberniu v Práglu o analýze vody
(provedený v Lovosicích) měla vždy volně
přístupná léčivá voda, vyvěrající přímo
pod oltářem v kapli, obsahující ledek a
kamenec, stálou teplotu šesti stupňů
Reaumura („Reomýra“). Kamenec, jak
jistě víte, slouží třeba jako desinfekce
drobnejch poranění (třeba při holení), takže odtud pocházejí výborný výsledky zdejší
vody při léčení ran či zánětů. Užívala se studená k pití či omejvání, ale i ohřátá ke
koupelím.
84
Libějice měly zkrátka zvuk a tak kníže A.J. ze Schwarzenberku tu pak nechal v r.
1880 nedaleko hospodářskýho dvora postavit na svou dobu docela moderní lázně,
protože léčivej účinek zdejší vody fakt pomáhal třeba při zimnicích, otocích, vyrážkách,
neduzích očí, rachitidě, ale i při nemocích zažívacího ústrojí, ledvin, močáku nebo na
revma. Teda v podstatě na všechno co jinak zvládá i slívovice. Dokonce se traduje, že se
tu poutníkům ukázal anděl, vodě požehnal a proto uzdravuje. Senzibilové zase tvrdí, že
je tu silný bioenergetický pole, díky němuž má jinak obyčejná voda přímo čarodějný
vlastnosti. Tyhle lázně pak, vybudovaný snad i na popud knížecího lékaře dr. Václava
Tomka nákladem 8 000 zlatejch, vybavený i
koupelnama a saunou, de facto fungovaly až
do 30. let 20. století.. Pak přišla jedna totalita,
druhá totalita a všechno zpustlo. Dokonce byly
léčivý prameny zasypaný a říkalo se, že byl
pramen „přetrženej.“ Až v r. 1974 byla kaple
zrekonstruovaná, ale pak přišla další devastace
a prameny zmizely podruhý.
Naštěstí úplná pravda je docela jiná.
V současnosti je kaple obnovená a po
částečným odstranění a vyčistění podlahy byly
léčivý prameny zase probuzený k životu. Zatím nejsou k dispozici pro veřejnost, ale
třeba , jednou… Mezitím přebytečná voda, dříve zázračná, odtéká do roští u
nedalekejch zpustlejch rybníčků. To všechno je
hudba budoucnosti, stejně jako to, že ještě než
ke kapli samotný dorazíme, musíme z hlavní
cesty odbočit na silnici a pak, kolem pískovny a
nový čističky dorazit nejdříve do obce samotný.
CHELČICE
Možná si někdo z vás řekne, že tohle jménu je
mu nějak povědomý. Pokud jste ve školních
škamnách dobře poslouchali, brzy pochopíte
proč. Ale všechno pěkně popořádku.
Začnu jako vždycky tím, že první písemný zmínky o týhle malebný a typický jihočeský
vesničce pocházejí z r. 1352. Původní vladyckém a první známej šlechtickej rod Hrůzů
z Chelčic sídlil v r. 1390 na nedalekým hradu Helfenburg u Bavorova. Když v r. 1444
koupil Oldřich II z Rožmberka Prachatice, ustanovil zde Václava Hrůzu z Chelšic za
purkrabího. Existovala ještě větev Hrůzů z Vlhlav, ale obě větve
rodu měly v erbu stejný znak – polní brány. Ve 2. polovině 15.
století přešly Chelčice do vlastnictví
Malovců. Obecní kronika je ale
dochovaná až z r. 1872.
Chelčice jsou ale co se historie tejče
známý tím, že byly rodištěm světoznámýho
středověkýho náboženskýho reformátora a filosofa Petra
Chelčickýho (1390 – 1460), kterej odmítal jakýkoliv násilí a
v souladu s Novým zákonem uznával pro nápravu lidskýho
života i společnosti pouze boj duchovní. Odsuzoval veškerý
nešvary světskýho života, odmítal stát, obchod i život ve
městech a za jedinou smysluplnou činnost považoval
zemědělství. Byl asi z nižší šlechty a už během svýho života
85
kolem sebe soustředil okruh přívrženců a žáků a jeho myšlenky se staly filosofickým
východiskem slavný Jednoty bratrský, jejíž posledním biskupem byl J.A. Komenský.
Mezi jeho přední díla patří Sieť viery pravé, O boji duchovním, O trojím lidu řeč, O šelmě
a obrazu jejím, Replika proti Rokycanovi a Postila. Vyvracel středověký učení o trojím
lidu, podle něhož měla šlechta vládnout, kněží se modlit a lid makat. Jeho utopickým
ideálem byla rovnost všech lidí. S jeho jménem souvisí i obecní
znak, kterej byl obci předanej 20.6. 2000. Je na koso dělenej,
v horní části na zeleným poli je zlatý gotický písmeno P –
symbolizující duchovní hodnotu Petra Chelčickýho, v dolní části je
pak zelený jablko na zlatým poli – symbolizující ovocnářskej kraj.
Dominantou obce je kostel
sv.
Martina,
jedna
z nejstarších památek v regionu. Ten původní byl
postavenej už ve 12. století (kolem r. 1240)
v románským slohu, ale dneska je sladěnej na
přelomu rokoka a baroka. Barokní myšlenka –
prodloužit dojem velikosti kostela perspektivou
nástropních obrazů a malovanýho průčelí kněžiště
– je provedená neuvěřitelně zdařile. Rokoková
jasná běloba zdobená jemným zlatým ornamentem
činí tento kostel útulným a milým. V 17. století bylo provedený zaklenutí lodi a v letech
1728 – 30 přistavěný boční kaple.
V kostele jsou dochovaný i některý zajímavý náhrobky. V kapli sv. Linharta je ve zdi
zapuštěnej jeden, na jehož renesanční kartuši můžeme číst, že LETHA PANIE 1598 W
VTEREI PO SWATEM WAWRZINCZI TUTO GEST POCHOWANO TIELO ALZBIETY
DCZERI PANA ADAMA KRAVPI TOHO
SZASV AVRZEDNIKA NA
LIBIEGOWICZICH. DVSSE JEJI W RVKAV BOZICH.
Pod obloukem při severní straně kaple je žulovej náhrobek s nápisem HEU! VIATOR!
STA-VIDE HUNC CASUM TIME EN RERUM FINIS EST PULVIS CINIS HODIE
MIHI CRAS TIBI PRECARE SIT IACENT IVM HICITA DEVS LVX QVIES PAX VITA
(1801).
V presbytáři n levý straně na náhrobku je znak už vyšlapaném a pod ním nečitelná
část nápisu …ISAC TYTO LEZI VROZENA PANI TEODORA PRAXEDA TUNIEC
HODSKA Z PODBIEZOVICZ….VMRZELA.
Co zajímavýho k vidění nám může ještě
střed Chelčic nabídnout? U kostela stojící
sochy sv. Jana Nepomuckýho a Panny Marie,
na návsi sochu Petra Chelčickýho, zajímavej
dům č.p. 37 z r. 1840 se štítem ve stylu
selskýho baroka, nebo taky opravenej
špýchar z r. 1864 se slunečníma hodinami.
Jakožto člen osady Satan si vás dovoluji
upozornit, že je zdobí i vypodobnění čerta!
No a pak tu pod návsí máme takovej
zvláštní shluk budov, tvořících dohromady
jakousi podobu tvrze. Jestli ale známej vladyka sídlil zrovna tady, to se nepodařilo
prokázat, i když místní lidi tvrdí, že ano.
Dnes jeho odkaz najdete docela jinde. V r. 2000 jihočeský Chelčice získaly ocenění
Vesnice roku a při tý příležitosti byla na místní „rychtě“ otevřená pamětní síň Petra
Chelčickýho. Tady jsou umístěný všechny možný exponáty, reprodukce, fotky i
86
letaratura související nejen s tímhle písmákem, ale i s obcí. Říká se ale, že by jí měli
přestěhovat do toho opravenýho špýcharu, že je to hotová
věc. Já to ovšem ještě nestihl.
Na závěr bych chtěl ještě dodat poslední, ne docela
nevýznamnou informaci. Chelčice se nacházejí na
rozzhraní šumavskejch vršků a budějovický pánve a
tyhle zvláštní přírodní i klimatický podmínky způsobily,
že už jsou několik staletí centrem pěstování ovoce.
Pěstiujou se tu nejlepší odrůdy jabloní, třesšní, višní,
švestek, jahod, hrušek a rybízu. Toho jste si jistě nemohli
nevšimnout. Zvláště teď na jaře, toho zvláštního kouzla,
kdy se celá oblast odívá do sněhobílý barvy květů
ovocnejch dřevin a je provoněná medovou vůní
kvetoucích stromů…
A ještě taková malá třešnička na dort. Hele, tady se
mlžete ještě jednou podívat na místa kudyma jsme
nedávno poutovali a třeba zaslechnete ještě něco, na co jsem zapomněl.
http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?id=3184
No a tím už se i moje vyprávění , stejně jako celej letošní trail chýlí ke konci. Namlsali
jste se lesů i nenáročnýho putování po většinou dobrejch cestách, mírně zvlněnou
krajinou plnou rybníků, otevřeným terénem i voňavými bory, přírodníma i
historickejma krásami. Takže teď budete muset poslední tři kilometry vzít zavděk tím,
že už nás čeká jenom zdejší okreska, po kterýžto road dorazíme do Vodňan, kde už bude
fakt konečnej šlus. Pokud zbyde něco času, tak bych vám tam doporučil návštěvu
farního kostela Narození Panny Marie, kterej je zvlášť kumštovně vymalovanej od
Mikoláše Alše. Jinak tu naskočíme na lokálku, jedna stanice drncání po kolejí a jsme
tam, kde jsme začali – v Čičenicích. A protože by měl bejt teprvá páteční podvečer, jsme
všichni zvaný k Čáryfukovi na protivínskou Country cihelnu a tam to všechno pořádně
zakončíme. Jak? To už ponechám vaší představivosti a domluvit se na podrobnostech
můžeme během trailu samotnýho.
A na samotnej a úplnej závěr bych chtěl
říct, že všechny použitý materiály byly
vycucaný z různejch knížek, webovejch
stránek a turistickejch průvodců, včetně
osobních prožitků a cest oněmi místy.
Protože je tenhle trailovník určenej
pouze k naší soukromý potřebě a nikoliv
k prodeji širší veřejnosti, nebudu je tu
uvádět ani dávat patřičný citace. Jo a
pokud bystě v něm našli různý překleoy
a chyby, není to vina autorova, ale
redakčního šotka, ktzerej si v podobným
škození libuje. Tak ho hajzlíka omluvte. A pozor!
KAŽDEJ, BYŤ I TEN SEBELEPŠÍ PLÁN, SE ZAČÍNÁ HROUTIT V OKAMŽIKU
REALIZACE! Tak s tím počítejte.
Srdečně váš JOŽÍNEK
87
88
89
90
91
92