Deník v PDF - luv

2011
Deník Peru
Lenka Sklenářová
Luděk Vondruška
23. 7. – 14. 8. 2011
Osoby
Průvodkyně: Iva
Účastníci zájezdu: Milan, Jarka, Petr, Monika, Mirek, Helena, Ivan, Luděk, Lenka
Místní průvodci: David (Huaráz), José (Puno,Titicaca), José (Cuzco)
Prolog
Rozhodnutí strávit dovolenou v Peru padlo někdy v únoru a vzniklo vcelku prostě. Přišel
katalog Adventury, prohlíželi jsme si ho a soustředili se zejména na zájezdy poznávací a ještě lépe
turistické v období červenec – srpen (kvůli Lenčiným prázdninám). Tímto filtrem prošly dvě varianty
– poznávací zájezd do Číny nebo treking a památky v Peru. Jelikož se Luděk chtěl do Peru podívat
už dávno, Čína vypadla a bylo rozhodnuto.
Díky tomu, že vše podstatné zajišťovala cestovka, na nás zbylo jen zkontrolovat výstroj,
naimpregnovat bundy, boty a batohy (což se naštěstí později ukázalo jako zcela zbytečné, protože
počasí bylo prakticky po celou dobu slunečné) a nechat se naočkovat.
Očkování jsme maličko podcenili a doháněli ho na poslední chvíli. Nakonec jsme si nechali dát
jen žloutenku A+B a břišní tyfus. Tetanovku máme automaticky, snažili se nám ještě vnutit žlutou
zimnici, ale ta v horách nehrozí, takže jsme se nedali zlomit a odmítli.
Po pěti měsících od onoho rozhodnutí se konečně přiblížil den D, batohy jsou sbalené,
naposledy jsme se vykoupali a ráno nás čeká odjezd na Ruzyni, let do Paříže a přestup na dlouhý let
na jihozápadní polokouli, vlastně čtvrtkouli, do Limy.
Jsme zvědaví, co nás čeká. O programu sice představu máme, ale teorie je jedna věc a praxe
druhá. Věříme, že treky v horách i prohlídky světoznámých i méně známých památek budou stát za
to a my si užijeme výbornou dovolenou plnou jedinečných zážitků.
Nejvyšší bůh Virakoča
-1-
Sobota 23.7. - Odlet
Ráno vstáváme před 3. hodinou, ve 4 přijíždí Radka a veze nás do Prahy na letiště. Tam
trochu bloudíme, protože Luděk automaticky míří na stejné místo jako při minulé cestě do USA,
jenže tam nikdo není. Koukáme do pokynů, zjišťujeme omyl a vyrážíme na opačnou stranu letiště.
Mezitím volá zástupce Adventury, kde jsme, vysvětlujeme omyl a brzy se připojujeme k ostatním.
Po nezbytných odbavovacích manévrech čekáme na nástup do letadla. Čas si krátíme
pročítáním informačních materiálů k zájezdu, Lenka se snaží učit španělská slovíčka.
V Praze je modrá obloha a vypadá to na pěkný den. My si ale vezeme čepice a rukavice.
Ačkoli míříme kousek jižně od rovníku, můžeme se dočkat i mrazu. Kupodivu se podařilo vše zabalit
do kletrů, včetně spacáků a karimatek. Řídíme se heslem "co nemám, nepotřebuju."
Ruzyni opouštíme v 7:30, do Paříže přilétáme v 9:00. Letiště Charles de Gaulle je obrovské, k
dalšímu terminálu se přesouváme autobusem, následuje další odbavovací kontrola, chvatně
dopíjíme litr vody, aby nám zbyla alespoň láhev, do které si pak budeme moci nabrat vodu na cestu,
pak opět pípání a osahávání místními "Security". Prakticky bez zastávky nastupujeme do Boeingu
777, směr Lima, hodina času na přestup byla tak akorát.
V 10:58 se letadlo rozjíždí a opouštíme Paříž a brzy i Evropu a míříme přes Atlantik k Jižní
Americe. Bohužel v sestavě sedadel 3-4-3 máme prostřední místa, takže jsme o výhledy z okýnek
ochuzeni. Zato celá naše devítičlenná skupinka má místa vedle sebe, aspoň se můžeme trochu
seznámit už během letu.
Zhruba po dvou hodinách dostáváme oběd - kuře s rajskou omáčkou a kroupami, rajčata s
mozzarellou, rohlíčky, máslo, sýr, koláčky, kávu, vodu. Máme dojem, že se o nás starají lépe než
Američané u Delty.
Postupně nastává nudná fáze letu, lidé pospávají, sledují filmy, průběh letu nebo bloumají po
letadle. Ve 20:30 našeho času (13:30 peruánského) nastává historický okamžik, kdy překračujeme
rovník a ocitáme se na jižní polokouli. Kousek za našimi sedadly nacházíme nouzový východ s
malým okénkem, kterým můžeme vyhlédnout ven a zahlédnout Amazonku a okolní pralesy.
Kolem 16 hodiny místního času přistáváme v Limě, po chvíli napětí se setkáváme i se svými
batohy (tedy kromě Ivana, kterému batoh nedorazil, snad přiletí zítra a pošlou ho za námi).
Procházíme všemi kontrolami, v příletové hale už na nás čeká Iva, jejíž blonďatá hlava mezi
tmavými domorodci září na dálku. Cestou míjíme několik taxikářů nabízejících své služby, jsou
slyšet, ale nejsou nijak otravní, my máme dopravu zajištěnou, zájem tedy nemáme a tak nás v klidu
nechají jít.
Venku už stojí domluvený taxík, jeho řidička Berta se s Ivou dlouho zná, a veze nás přes
město do hotelu Melodia, který je sice na rušném místě, ale není to daleko od letiště. Ulice v okolí
letiště jsou šedivé a nevábné, ale nijak výrazně se neliší od ulic jihoevropských měst. Místní řidiči
s oblibou používají klakson, což oceníme zejména v noci, kdy troubení pod okny neustane ani ve
dvě ráno.
V jídelně si děláme krátkou informační schůzku, co a jak bude zítra, pak se rozcházíme na
pokoje vyčlenit z batohů zbytné věci do depozitu, který zůstane v Limě, zatímco odlehčené batohy
s námi poletí ráno do Huarázu. Kolem 21 hodiny je hotovo a jdeme spát. Udivují nás místní okna,
která vypadají spíš jako dvířka příborníku – žádné těsnění, jen sklo na pantech a okolo škvíra. Jsme
v tropickém pásu, ačkoli je zima a v Limě je zataženo nízkou oblačností, je pořád dost teplo na to,
aby nebylo třeba řešit topení.
-2-
Neděle 24.7. – Huaráz
Huascarán z letiště v Antě
Kuřata na prodej
Výlet na Punta Ventana
Ráno vstáváme kolem 5 hodiny, nedá se moc spát,
neustále troubící auta pod okny nás rušila celou noc a
navíc se kolem 2 hod. ráno zapnula televize. Očekávání
dalšího přeletu a nových zážitků Lenku nenechá v klidu.
Snídáme kolem 6 hodiny – müsli s jogurtem,
ovoce, chléb, housky, marmeláda, salám, sýr, buchta,
zkrátka parádní výběr. Ochutnáváme také první čaj
z kokových lístků. Není nijak zvláštní, chutná trochu jako
kopřivy.
V 6:30 přijíždí taxík a opět odjíždíme na letiště.
Jako obvykle procházíme pečlivými kontrolami, naštěstí
je u nás vše celkem bez problémů. Luďkovi sice šacují
batoh, ale bez následků, Lenka naopak prochází i
s kapesním nožíkem. Možná si ty batohy spletli. Hůř je
na tom Petr, který si neprozřetelně zabalil cestovní
nářadí s nožíkem, šroubováky a kleštěmi, které bez
milosti končí ve sběrném koši.
Asi v 8:15 odlétáme maličkým vrtulovým letadlem
do Huarázu, přesněji na letiště v Antě. Maličkým
znamená, že kromě naší desetičlenné skupiny letí ještě
asi 5 dalších lidí a tím je letadlo téměř plné. Abychom se
dostali ke svým sedadlům, museli jsme se hodně
předklonit. Výhodou ovšem je, že všichni sedí u okénka.
Krátce po startu vylétáme z mlhy, nízké mraky,
které halí Limu zůstávají pod námi a nahoře je jen
modrá obloha zalitá sluncem. Dole se pomalu vynořují
hory, takže si užíváme vyhlídkový let.
Po přistání na letišti v Antě vystupujeme a přímo
za miniaturní letištní budovou se tyčí majestátný masiv
Huascaránu, převyšující údolí o několik výškových
kilometrů. Obloha je naprosto bez mráčku, slunce svítí a
navzdory výšce kolem 3000 metrů nad mořem je teplo.
Nasedáme do minibusu Mercedes (to je celkem výjimka,
obvykle tu jezdí Toyoty), který nás odváží do Huarázu do
hostalu Churup. Zjišťujeme, že Peru je země retardérů,
ve městech jsou snad všude, řidiči musí každou chvíli
téměř zastavit a opatrně je přejet. Spousta jich je i na
hlavních silnících na začátcích a koncích měst a vesnic.
Bohužel zatím nemáme připravené pokoje, proto
odkládáme batohy v depozitu a jdeme nahoru, kde je
velká místnost s krbem a terasa s výhledem na okolí.
Vysoká nadmořská výška je znát, výstup do 4. patra dá
docela zabrat, každý je hned zadýchaný. Nejhůř je na
tom Monika, kterou hned po příletu rozbolela hlava a
není jí dobře. Všichni si dáváme čaj z koky, který prý
pomáhá, a kocháme se výhledem na okolní hory.
Kolem poledne se jdeme podívat do města, ulice
jsou plné lidí, kolem náměstí sedí babky prodávající
pletené zboží, které během čekání na zákazníky dál
pletou. Ponožky a čepice ze surové ovčí vlny už
napohled vypadají značně kousavě. Náměstí je pěkné,
upravené, ale je znát, že se město potýká se
zemětřeseními – např. kostel se teprve postupně znova
-3-
Peruánské zajímavosti a fakta
Hřbitovy – i když člověk zemře, čas od
času se za ním jeho rodina vypraví na
návštěvu, udělají si piknik přímo na jeho
hrobě, hodují a povídají si s ním. Na
hřbitovech pak zůstávají haldy odpadků.
Praní – pere se přibližně jednou týdně,
buď v potoce nebo ve škopku ručně.
Prádlo se pak suší rozházené na keřích a
zídkách, málokdy si natáhnou šňůru.
Obzvlášť zajímavé je sušení prádla na
keřících hned vedle prašné silnice. O
smyslu
takového
praní
a
hlavně
následného sušení máme pochybnosti.
Elektrická síť – v Peru mají 220V, ale na
rozdíl od nás 60 Hz. Většina moderních
nabíječek a dalších zařízení se s tím dokáže
bez problémů vyrovnat. Zásuvky jsou
univerzální, mají otvory pro naše kulaté
kolíky i pro americké ploché.
Mobilní
telefony
–
je
potřeba
trojpásmový
telefon,
sítě
pracují
v americkém standardu. Signál je bez
problémů
ve
městech,
v horách
pochopitelně žádný signál není. Podobně
se nedovoláte ze silnic mezi městy, které
vedou pustinou.
staví. Domy jsou zvenku často neomítnuté a špinavé, ale
obchody uvnitř se ničím neliší od obdobných obchodů
kdekoli jinde. Jsou čisté, na zemi dlažba, skleněné
vitríny, osvětlení.
Záhy zjišťujeme, že pravidla dopravy jsou tu velmi
volná. Červená na semaforu má jen lehce doporučující
charakter, lidé na červenou v klidu přecházejí, auta
většinou zastavují, ale spoléhat se na to nelze.
Asi ve 14 hodin vyrážíme na malý výlet za město
na vyhlídkový vrcholek Punta Ventana, abychom si
zvykali na pohyb v této výšce. Stále je krásně teplo,
slunce svítí, poměrně prudce stoupáme vzhůru. Když
k tomu přidáme nadmořskou výšku, nedá se jít moc
rychle. Vede nás místní průvodce David (35), který
s námi půjde i na Santa Cruz trek. Je zkušený, drží
ideální tempo, občas zastavuje a upozorňuje na různé
zajímavosti o zdejší přírodě i lidech. Jeho výklad
doplňuje i naše průvodkyně Iva.
Postupně stoupáme pěšinkou vedoucí křivolakou
roklí, vytvořenou v měkkém slepenci, vzhůru. Kolem 16
hodiny jsme nahoře na jakési mírně zvlněné náhorní
plošině, odkud je krásný výhled na okolní hory i město
pod námi. Fouká tu silný vítr, takže se přioblékáme a
pokračujeme za Davidem přes plošinu a opět dolů.
Sestupujeme kolem obrovského kříže, který slouží jako
oblíbený cíl výletů místních lidí.
V 19 hodin ještě vyrážíme na večeři. Zapadli jsme
do nějaké malé hospůdky, kde nám hned vrazili jídelní
lístek. Luděk vsadil na jistou a dal si ¼ kuřete, Lenka
zkouší polévku. Kuřete je opravdu pořádný kus, sotva se
dá sníst. Polévky je obrovská mísa, je hustá, s nudlemi,
masem a vejcem, ta se prostě sníst nedá. Lenka zvládla
sotva polovinu a trávila ji ještě další den.
Po návratu do hotelu jdeme ještě na chvilku na
terasu, odkud jsou krásně vidět hvězdy, souhvězdí ale
vůbec nepoznáváme. Pak ještě chvilku relaxujeme u
krbu s hořícím ohněm a po chvíli jdeme spát.
-4-
Pondělí 25.7. Chavín de Huantar se nekoná, Laguna Churup je lepší
Vzhůru k jezeru …
Školní docházka
Peru je školní docházka povinná, ale
v horských vesničkách je realita časti jiná.
Nikdo nekontroluje, zda děti do školy
dorazily nebo ne, takže pokud je například
práce na poli, děti prostě do školy nejdou.
Dalším problémem je i to, že škola je často
v jiné vesnici, která může být vzdálená i
několik hodin cesty, což pochopitelně
docházení výrazně komplikuje.
Ani v případě, že je škola přímo ve vesnici,
není
vyhráno.
Přítomnost
školy
automaticky
neznamená
přítomnost
učitele, ten tam třeba přijede jen na jeden
týden v měsíci, po zbytek času je škola
prázdná.
Škola jako taková je zdarma, ale je třeba
platit vedlejší náklady – školní pomůcky,
obvykle se nosí školní uniforma, oblečení
na tělocvik. To vše bývá pro vesnické
rodiny problém.
Naštěstí existuje řada nadací, které se
snaží
Peruáncům
pomoci.
Naše
průvodkyně Iva například pracuje v české
Nadaci Inka http://www.inkaperu.cz
Ráno vstáváme kolem 6 hodiny, od sedmi je
snídaně, v nabídce jsou housky, máslo, marmeláda,
ovoce, káva, čaj, džus.
Původní plán, výlet do Chavínu de Huantar,
musíme zrušit, protože tam na dnešek vyhlásili sanitární
den a je zavřeno. Iva nám nabízí několik variant,
nakonec souhlasíme s tím, že Chavín vypustíme
definitivně a místo toho si uděláme trek k jezeru Churup.
Z hlediska potřebné aklimatizace je to nakonec lepší,
protože do Chavínu bychom se vezli, zatímco tady
půjdeme pěkně po svých do výšky 4450 metrů nad
mořem.
V 8 hodin na nás čeká před hostalem David a
místní collectivo – malá dodávka Toyota pro asi 15 lidí.
Našlapeme se do ní, moc pohodlné to není, ale hodinku
to vydržíme. Brzy opouštíme Huaráz a silnice se mění na
prašnou. Postupně drncáme po výmolech a kamenech
vzhůru, projíždíme vesničkami s domky z vepřovic a
pozorujeme, jak žijí místní rolníci. Pasou dobytek, pěstují
různé plodiny (ale teď je „zima“ a políčka jsou většinou
prázdná), děti pomáhají. Je zde sice povinná školní
docházka, ale nikdo moc nekontroluje, zda ji děti
z horských vesniček dodržují.
Cestou dojíždíme malý autobus, nevěříme vlastním
očím, že se na silničku vejde, připadá nám, že naše
Toyota je tak akorát. Skutečně, autobus má problémy,
na několika místech vystupuje chlapík s krumpáčem a
odvaluje z cesty balvany.
Zhruba po hodině jízdy a drncání přijíždíme do
osady Pitec, kde je malý plácek pro auta a zároveň
výběrčí poplatků za vstup do národního parku
Huascarán. Platí se na celý týden najednou, takže lístek
ještě užijeme na zítřejší trek.
Od Davida dostáváme balíčky se svačinou (2
housky se sýrem a salámem, čokoládová tyčinka, slané
krekry, banán, mandarinka) a vodu. Vzápětí začínáme
stoupat kamenitou pěšinkou vzhůru. Je nádherně modrá
obloha bez mráčku, slunce pálí a před námi se otevírají
výhledy na okolní hory. David nám je sice jmenuje, ale
názvy se z hlavy hned vypaří. Pamatujeme si jen
Churup, protože tam je cíl dnešního výletu.
Stoupáme zvolna, rychlejší tempo nelze volit,
člověk se v téhle výšce snadno zadýchá. Často
odpočíváme, pijeme a kocháme se. David je zkušený
vůdce, přesně ví, jak jít, abychom to zvládali. Poslední
část cesty prudce stoupá kolem krásného vodopádu,
místy je potřeba předvést základní lezecké schopnosti,
ale terén není nijak obtížný. Krátce po 12 hodině
dorážíme k jezeru Churup, máme nový výškový rekord –
4450 m.
Před námi se rozprostírá nádherně modrá hladina
jezera a za ním se o více než 1000 metrů výše tyčí
zasněžený vrchol Churup. Na placatých kamenech kolem
-5-
Nový výškový rekord – 4450 m
jezera se sluníme, svačíme a kocháme se výhledy do
okolí. Nechce se nám tohle místo opustit, ale David je
neúprosný a kolem 13 hodin velí k cestě zpět.
Sestupujeme jinou cestou, která je sice prudší, ale je
zde natažené jisticí lano. Pro nás feratisty to není žádný
problém, někteří se trochu trápí, ale nakonec úspěšně
sestupují všichni. Pak už pokračujeme známou stezkou
dolů k parkovišti, kde na nás čeká collectivo. Dojídáme
zásoby a po 15 hodině drncáme stejnou cestou dolů do
hostalu.
Chvilku si odpočineme a vyrážíme do města vybrat
trochu peněz (část dolarů jsme „chytře“ nechali
v depozitu v Limě) a doplnit zásoby – vodu a nějaké
bonbony pro děti z vesnic, kterými zítra půjdeme.
Peru je, co se týče jídla, opravdu levná země: 2,5 l
vody – 2 Soly (13 Kč), 400g bonbonů 4 S, 2 muffiny 1 S.
Po návratu do hostalu pácháme hygienu,
dobalujeme věci na trek a lenošíme u krbu.
-6-
Úterý 26.7 – Trek Santa Cruz, Vaqueria, první noc
Památník expedice Peru 70
Zemětřesení 1970
Dne 31. května 1970 postihlo oblast
Husacaránu zemětřesení o magnitudě 7,8
s epicentrem 135 km od Huascaránu. Od
severního vrcholu se odlomila 2 km dlouhá
a 70 až 90 m silná vrstva sněhu a zřítila se
800 metrů západní stěnou. Hlavní proud
zničil město Ranrahirca a boční proud
město Yungay.
Současně se severní stěnou směrem
k jezeru Llanganuco zřítila menší lavina,
která pod sebou pohřbila tábor expedice
českých horolezců.
Na místě původního Yungay je dnes pietní
památník, nové město je postavené o kus
vedle.
Ráno vstáváme tradičně po šesté, v sedm jsme
sbalení a odjíždíme celkem pohodlným minibusem
Mercedes z Huarázu. Trochu jsme se báli, abychom
několikahodinovou cestu nemuseli absolvovat v malé a
nepohodlné Toyotě, ale jsou na nás hodní.
Jedeme údolím dolů, kolem letiště v Antě do
Yungay. Tam si letmo z auta prohlížíme památník
zemětřesení z roku 1970 a vzápětí už stoupáme po
prašné silnici nespočetnými serpentinami vzhůru do hor.
Na chvíli zastavujeme u vstupu do národního parku,
chlapík kontroluje vstupenky a všichni se musí zapsat do
knihy. Nevíme proč, ale skoro všude po nás vyžadují i
věk, někteří se naoko bouří. Venku prodává domorodá
babka vařenou kukuřici se sýrem za 1,5 S. Kupujeme si
vzorek, není to špatné.
Pokračujeme dál vzhůru okolo nádherných jezer
Llanganuco, mezi nimi stavíme a stoupáme kousek
nahoru na morénu, kde stojí památník katastrofálního
zemětřesení z 31.5.1970, při kterém zahynula i česká
horolezecká expedice, snažící se vystoupit na Huascarán.
Hora se nevinně tyčí přímo nad námi, na její stěně je
stále vidět hnědá skvrna, odkud se její část odtrhla. Sice
jsme nikoho z účastníků osobně ani zprostředkovaně
neznali, ale byli z našeho kraje a o to je toto místo
působivější.
Zanedlouho pokračujeme prašnou silničkou dál.
Cesta opět prudce stoupá, projíždíme jednu serpentinu
za druhou a kocháme se výhledy na okolní hory. Provoz
je tu velmi malý, potkáváme jen dva cyklisty na
horských kolech a náklaďák se zásobami, který má co
dělat, aby vyjel.
Na chvilku stavíme v nejvyšším bodě – 4800 m, ale
ten si jako výškový rekord nepočítáme, když nás sem
přivezlo auto. Za sedlem opět sjíždíme dolů do osady
Vaqueria, kde nás už čekají „šerpové“ a mezci a kde
začíná naše výprava. Kromě starého známého Davida
s námi jde druhá průvodkyně Yuly, kuchař a dva arieros
(mezkaři).
Zatímco se bagáž nakládá na mezky, chystají nám
malé občerstvení v podobě ovocného salátu zalitého
jogurtem – byl výborný, dokonce po něm nikomu nic
nebylo.
Krátce po 13 hodině karavana mezků odchází a my
je znatelně pomalejším tempem následujeme. Cesta
nejprve klesá do údolí, pak odbočuje do sousedního
údolí Huaripampa a opět začíná stoupat. Procházíme
stejnojmennou vesničkou, žije tu asi 50 rodin, mají tu i
školu. Lidé se živí hlavně zemědělstvím, chovem dobytka
a turistikou. Výpravy podobné naší jsou pro majitele
mezků vítaným přilepšením, ačkoli dostávají na naše
poměry směšnou částku 10$ na člověka a 5$ na mezka
a den.
Cestou přes vesnici pochopitelně potkáváme místní
-7-
Místní mládež pod dozorem české učitelky
Ostrý štít Chacraraju (6112)
obyvatele, tváří se většinou přátelsky, drzejší děti žebrají
o bonbóny, ty opatrnější matky popostrkávají
s univerzálním gestem „nestyď se a taky si řekni“.
Opouštíme vesnici a pokračujeme nyní už
liduprázdným údolím, vlevo vyčnívá ostrý štít hory
jménem Chacraraju (6112m). Je trochu podobná
Matterhornu, ale výrazně vyšší.
Slunce postupně klesá k obzoru a do úzkého údolí
přichází stín a s ním chlad. Kolem 17 hodiny přicházíme
na první nocležiště Paria, máme tu postavené spací
stany, další velký stan jako jídelnu a ještě jeden jako
kuchyň. Kousek stranou stojí jeden úzký a vysoký stan,
sloužící coby latrína. Za táborem se tyčí nádherný
hřeben hor se zasněženými vrcholky, ale v rychle
houstnoucím šeru se brzy ztrácí. Zato se objevují tisíce
hvězd, které tady vypadají úplně jinak než doma,
nepoznáváme jediné souhvězdí. Jisté je, že se středem
oblohy táhne zřetelná mléčná dráha a čtveřice hvězd na
jihu by měla být Jižní kříž. Na opačné straně je ještě
vidět cosi, co vypadá jako Velký vůz, ale je vzhůru
nohama a těsně nad obzorem. No, asi to byl on.
Velmi rychle se ochlazuje, tak na sebe navlékáme
všechny vrstvy oblečení a zalézáme do jídelního stanu,
kde je aspoň trochu tepleji. Servis je obdivuhodný: na
cestu dostáváme svačinové balíčky – obložené housky,
pití, sušenky, ovoce. Než je připravená večeře, máme
k dispozici čaj a praženou kukuřici, samotná večeře je
tak vydatná, že se ani nedá sníst. První večer je kýbl
husté polévky s těstovinami (stojí v ní lžíce) a kuře
s bramborem (toho už je rozumná porce). Žasneme, co
se dá v takových polních podmínkách připravit.
Po večeři si ještě dlouho do noci povídáme – to
znamená asi do 20 hod. – a pak jdeme spáchat nějakou
tu základní hygienu k ledovému potůčku. Po chvilce
zalézáme do spacáků řádně nabaleni. Luděk po chvíli
zjišťuje, že mu je až moc teplo a odkládá kalhoty, teprve
pak je přijatelně, jen se hůře dýchá, ve výšce 3800 m je
už přece jen kyslíku méně a navíc postupně všichni
dostáváme rýmu a zalepují se nám nosy.
-8-
Středa 27.7 – Trek Santa Cruz, Punta Union
Ráno se budíme za svítání kolem 6 hodiny.
Vstávání je kruté, stále mrzne a my musíme sbalit nejen
spacáky a karimatky, ale hlavně teplé věci, které
nechceme přes den tahat sami a dát do velkých batohů
na muly. Co se dá, balíme ve stanu, přestože je malý a
různě si překážíme. Venku dobalujeme jen zbytek, ale i
to stačí, aby nám pořádně promrzly prsty. Naštěstí
průvodci vědí, a tak s radostí vítáme kuchaře, který
roznáší podnos s kelímky s maté de coca. S chutí
svíráme kelímek v rukou a rozehříváme ztuhlé prsty.
Brzy dostáváme i vaničky s teplou vodou na umytí a už
je lépe. Po vydatné snídani (káva, čaj, palačinky)
opouštíme jídelní stan a v ledovém ranním vzduchu se
Snídaně v trávě, tedy ve stanu
chystáme na odchod. Obdivujeme „šerpy“, kteří holýma
rukama a v sandálech balí stany.
Kolem 7:30 konečně vyrážíme. Slunce už sice vyšlo
a vrcholky hor jsou nádherně ozářené, ale tady
v hlubokém údolí je stále stín a zima. Nutíme se pít, ale
jde to ztuha, protože hadičky od picích pytlíků jsou lehce
zamrzlé. Trvá to celou hodinu, než se dostaneme na
sluníčko. Pak je ale nárůst teploty rychlý a během pár
minut končí čepice, rukavice i bundy v batozích.
Pomalu stoupáme stále výš, před námi se tyčí
vrchol Taulliraju (5840 m), překonáváme výšku 4000
metrů, David jde zvolna a dělá často přestávky, je to
Ryma ryma – léčivá rostlina, prý se používala potřeba, stoupání je prudké a kyslíku ubývá.
Míjíme jezero Laguna Corazón, které má tvar
na rozmluvení malých dětí, jak to fungovalo,
srdce, kupodivu z různých pohledů různě orientovaného.
nevíme
Kousek pod sedlem máme delší pauzu, průvodci pro nás
mají připravený ohřátý oběd – neskutečný luxus, ale v té
výšce si ho nedokážeme patřičně užít.
Po obědě už zbývá jen nějakých 200 výškových
metrů a jsme v sedle Punta Union – získáváme nový
výškový rekord, 4750 m!
V sedle se pochopitelně fotíme a kocháme výhledy
na obě strany, na východě je za sousedním hřebenem
vidět část amazonského pralesa, tedy spíš mraky nad
ním.
Pomalu scházíme dolů na druhou stranu sedla,
před a pod námi je vidět dlouhé údolí, kterým se
budeme v následujících dnech vracet dolů do civilizace.
Vrchol, tedy sedlo, je dobyto – 4750 m
Dnes nás čeká už jen několik hodin pochodu do tábora
Taullipampa ve výšce 4250 metrů. Jsme tu dříve než
včera a i údolí je otevřenější, takže ještě svítí sluníčko a
je teplo. Využíváme toho, fasujeme vaničku s teplou
vodou a jdeme se k řece umýt. Pak ještě nabíráme vodu
do lahví na zítřek a čistíme ji pomocí tablet
AQUASTERIL. Rozdělat kapsli sice není jen tak, dá to
docela zabrat, hlavně když se člověk snaží obsah
nasypat do hrdla PET láhve a ne na zem, ale jeho
vlastnostmi jsme příjemně překvapeni. Po první chlorové
tabletě obsah láhve smrdí jak voda z bazénu, ale druhá
tableta je zázračná a voda je po ní skoro bez pachuti i
-9-
zápachu.
Po skvělé večeři (opět polévka, pak špagety
s tuňákem a kompot) si ještě chvíli povídáme a pak
odcházíme ke stanům. Stále je jasno a nad námi svítí
hvězdy, stan je už teď večer pokrytý jinovatkou, tak se
těšíme na další mrazivé ráno.
- 10 -
Čtvrtek 28.7 – Trek Santa Cruz, Alpamayo
První sluneční paprsky v chladném ránu
Alpamayo (5947)
Trek Santa Cruz
Jde o populární trek v NP Huascarán mezi
osadami Cashapampa nedaleko Carázu a
Vaqueria za horským hřebenem. V tomto
směru je stoupání mírnější, ale delší, klesání
ze sedla Putna Union je pak rychlejší. My
jsme šli opačně, od Vaquerie jsme stoupali
rychleji a o to lépe se pak šlo z kopce.
Přestože sem chodí poměrně velké množství
lidí, není to nic hrozného. Žádné zástupy
jako v Krkonoších nebo Tatrách se nekonají.
Tu a tam jsme někoho potkali, na tábořištích
byly někdy dva či tři tábory, ale tak daleko,
že se vzájemně ani neviděly.
Ráno vstáváme opět za svítání, kupodivu se spalo
celkem dobře a zdá se mi, že ani nebyla taková zima,
jako včera. Balíme už o poznání šikovněji, ze stanu
vylézáme s úplně zabaleným batohem, takže závěrečná
fáze balení, při které nám včera málem umrzly ruce,
odpadá. Na východě nad horským hřebenem svítí srpek
měsíce, ale nedokážeme určit, zda dorůstá nebo couvá.
Nemá tvar D ani C, spíš vypadá jako U.
Výhodou tohoto tábořiště je, že sluníčko vychází už
během snídaně. Jakmile zahlédneme první paprsky,
vycházíme z jídelního stanu a ohříváme se.
Na cestu vyrážíme opět kolem půl osmé. Do
dalšího tábořiště je to jen kolem tří hodin cesty, ale my
máme v plánu odbočku s vyhlídkou na Alpamayo (5947
m) a výstup k ledovcovému jezeru pod ním. Cestička se
vine po boku údolí a jen mírně stoupá. David cestou
zastavuje a upozorňuje nás na zajímavé rostlinky v okolí.
Na keři u cesty roste červeně kvetoucí parazit Pupa,
jinde je na zemi zelená rostlinka s listy připomínajícími
králičí uši, což je Ankuš pomáhající proti rýmě a kašli.
Míjíme základní tábor pro výstup na Alpamayo,
cestou se kocháme výhledy na horu. Závěrečný úsek
prudce stoupá na morénu jezera. Trochu funíme, ale
kolem půl jedenácté jsme tam. Jezero je nádherně
matně modrozelené a plavou na něm drobné zbytky ledu
z ledovce, který do něj padá na východním okraji.
Děláme si tu krátkou pauzu, svačíme a fotíme. Bohužel
se trochu kazí počasí, zatahuje se a vzhledem k tomu, že
je méně slunce, je také chladněji než v minulých dnech.
Po přestávce se vracíme stejnou cestou dolů do
hlavního údolí a pokračujeme vpravo podél řeky
k dalšímu tábořišti Llamacoral. To se nachází ve výšce
3760 m. Docházíme opět ještě za slunečního svitu
(mraky se trochu protrhaly a vypadá to, že bude opět
hezky). Ubytováváme se a Luděk ještě hledá vodu na
zítra. Řeka protékající pastvinami a dalšími tábořišti moc
důvěry nebudí, ale kousek za táborem je vlevo na skále
vidět malý vodopád a z něj tekoucí potůček poslouží
lépe, přesto pro jistotu znova použijeme AQUASTERIL.
Po obvyklé večeři a krátkém povídání se
přesouváme do stanů. Tentokrát je o něco tepleji,
jinovatka na stanu (zatím) není.
- 11 -
Pátek 29.7 – Trek Santa Cruz, návrat
Pupa parazitující na jiném keři
Ráno už takřka tradičně vstáváme za svítání, noc
byla opravdu teplejší než minulé dvě. Přesto je ráno
lehce pod nulou a na stanu je opět jinovatka. Lenka se
potřebuje zahřát, tak podupává mezi stany. Yuly si toho
všimla a přinesla jí švihadlo (žasneme, co všechno
s sebou vezou).
Balíme a po snídani se vydáváme na poslední
relativně krátký úsek do osady Cashapampa. Je opět
jasno, teplo a cesta příjemně klesá. Procházíme takovou
malou botanickou zahradou, obdivujeme okolní vegetaci
i úzké údolí, kterým proudí divoká řeka. Kolem půl jedné
procházíme závěrečnou soutěskou a vcházíme do osady.
Tam je upravené náměstí s turistickým centrem, kde na
nás čeká malé collectivo (naštěstí relativně pohodlné),
které nás odveze zpět do Huarázu. Cestou na chvilku
stavíme v Carazu na náměstí a v Yungay v místech
zničených zemětřesením, kde je dnes park a památník.
Nová Yungay stojí kousek vedle. Pak už nás zdrží jen
výměna píchlého kola a jsme zpátky v hostalu Churup.
Ubytováváme se a hned se jdeme s chutí
osprchovat. Luděk jde nahoru pro čaj, až v klubovně si
uvědomuje, že tentokrát v pohodě vyběhl schody po
dvou. Pak ještě kupujeme víno na večer a scházíme se
nahoře v klubovně u krbu. David a ostatní pro nás
chystají na osmou hodinu slavnostní večeři, kterou
zahajuje přípitek Pisco Sour (našlehaný koktejl z vínovice
a vaječného bílku, lehce posypaný skořicí), následuje
tamale, což je kukuřice s masem a olivami zabalená
v listu a nakonec brambory s kuřecím masem a omáčkou
s česnekem. Výborně jsme si pochutnali.
Po večeři jsme se rozloučili s Davidem a ještě si
chvíli poseděli u krbu s vínečkem.
Výškový profil treku Santa Cruz
- 12 -
Sobota 30.7. – Návrat do Limy
Coca Cola a Inca Kola, rozdíl sotva patrný
Sušení paprik v poušti u pobřeží
Geografie
Peru má rozlohu 1,285,216 km2, žije zde
přibližně 30 miliónů lidí, z toho asi třetina
v Limě a těsném okolí.
Peru se skládá ze tří základních
geografických oblastí:
Selva (džungle) tvoří téměř 60% rozlohy,
leží na východě podél hranic s Brazílií a je
součástí Amazonského pralesa
Costa (pobřeží) je úzký pás podél Tichého
oceánu, je to v podstatě poušť, výjimkou
jsou jen oázy kolem řek tekoucích z hor.
Sierra (hory) je pás hor uprostřed tvořený
hřeben And. Je zde i nejvyšší hora Peru a
zároveň nejvyšší tropická hora světa
Huascarán (6 768 m). V jižní části hor
začíná
náhorní
plošina
Altiplano
s jezerem Titicaca (3 810 m). Po Tibetu je
to druhá největší náhorní plošina světa.
Spalo se nádherně, sice jsme vyfasovali
manželskou postel s jednou dekou, o kterou jsme se
v noci trochu přetahovali, ale díky tomu, že byla pevně
zastlaná pod matrací, skončilo to remízou. Hlavně bylo
teplo a dalo se spát nalehko.
Vstáváme jako obvykle kolem šesté, dobalujeme a
pak jdeme nahoru na snídani. Okny pozorujeme východ
slunce nad horami, nádhera.
Po snídani se jdeme podívat do městečka, pak se
vrátíme zpět do hostalu – do jedenácti mají být
vyklizené pokoje a máme dostat i vyprané prádlo. Ve tři
čtvrtě na jednu nás pak čeká odjezd k autobusu a
dlouhá cesta do Limy.
Procházíme znovu Huaráz, hlavní náměstí Plaza de
Armas, uličky s obchody, tržiště se stánky, ve kterých za
krky visí řady oškubaných slepic a vedle v klecích další
živé čekají na svůj osud. Všude nabízejí pletené čepice,
rukavice, šály a ponožky. Některé jsou ze surové ovčí
vlny – ty nebrat, příšerně koušou, jen se na ně člověk
podívá. V cukrárnách mají vystavené načančané dorty,
vypadají, že budou velmi sladké. Riskujeme i
kopečkovou zmrzlinu v jedné z nich. Nechceme věřit
vlastním očím, za dva kornouty po dvou kopečcích chtějí
pouhé 2 Soly.
Na náměstí se chystá nějaká hudební slavnost,
část ulice je uzavřená a rozestavují tu židle. Všude jsou
davy lidí, jako v neděli.
Po třech hodinách jsme chozením po městě
unaveni, dokupujeme nějaké zásoby a vracíme se do
hostalu. Tam definitivně dobalujeme, vyklízíme pokoj a
čekáme na vyprané prádlo. To dostáváme s asi
půlhodinovým zpožděním, Luděk zjišťuje, že mu chybí
jedno termotriko. Naštěstí se tričko najde v jiném balíku,
takže nakonec je vše v pořádku. Jdeme ještě na chvilku
ven, ale brzy se vracíme a stoupáme naposledy nahoru
do klubovny na čaj. Jdeme s ním až na terasu, kde
krásně svítí sluníčko a je výborný výhled na hory.
Před jednou hodinou se přemisťujeme taxíky
k autobusu do Limy a brzy opouštíme Huaráz. Autobus
je skutečně pohodlný, dvoupatrový (sedíme nahoře), je
dost místa na nohy i na šířku, sedačky se dají hodně
sklopit, aniž by se omezoval cestující vzadu. Dokonce
dostáváme i oběd – kuře s rýží a sladkým bramborem,
želé v kelímku a pití (inca kola nebo coca cola). Bereme
si od každé jeden kelímek, inca kolu na ochutnání
(skutečně má chuť jak rozpuštěné bonbóny) a coca colu
pro jistotu.
Cestou nám pouští nějaké filmy, ten první je
romantika s anglickými titulky, tak člověk aspoň tuší, o
co jde, druhý je nějaká šílená jihoamerická akce o
obchodu s drogami ve španělštině, tak raději
pospáváme. Po skončení filmů vypínají televizi i větrání,
takže za chvíli je v autobuse vedro k padnutí. Naštěstí
- 13 -
brzy zase vzduch pouští a opět se dá jakž takž přežít.
Postupně klesáme z výšky přes 3000 metrů až
k moři, zaléhají nám uši a díky rýmě se přetlaku špatně
zbavujeme. Pokračujeme podél pobřeží po panamerické
dálnici k jihu do Limy. Dopoledne sice krásně svítilo
sluníčko, ale u oceánu je klasická zimní inverze s nízkými
šedivými mraky, ze které je brzy deprese.
Do Limy přijíždíme asi ve 21 hodin, ještě nás čeká
dlouhá cesta taxíkem přes město, nejprve pro věci
v depositu v hotelu Melodia a pak do čtvrti Callao, kde
budeme spát tentokrát. Hotel je pěkný, ale moc si ho
neužijeme, už je pozdě a hned ráno zase odjíždíme.
Jdeme se osprchovat a kolem 23 hodin uléháme.
- 14 -
Neděle 31.7. – Lima, odlet do Juliacy
Nádherně vyřezávané balkóny v Limě
Lima
Hlavní město Peru, žije zde kolem 10
miliónů obyvatel a další přibývají díky
přistěhovalcům z venkova. Ti bohužel
často končí v chudých slumech na
předměstí, takže si moc nepomohou.
Vlastní město nijak nevybočuje ze
standardu jihoevropských měst. Na
širokých čtyřproudých bulvárech proudí
tisíce aut, jsou tu nákupní a zábavní centra
ale i obyčejné šedivé a zaprášená domy.
Limu založil v roce 1535 španělský
conquistador Francisco Pizarro jako svoje
sídelní město. Postupně se město stalo
významným přístavem a obchodním
centrem.
Přestože Lima leží v poušti a v tropech, má
díky chladnému oceánu mírné podnebí
s teplotami mezi 20 a 26°C, ale téměř tu
neprší. V „zimních“ měsících (červenec,
srpen) tu je obvyklá vytrvalá inverze, kdy
je zataženo nízkou souvislou oblačností, ze
které mají lidé deprese, ale ani v tomto
období neprší, jen se mírně sráží vzdušná
vlhkost.
Snídáme kolem půl sedmé (housky, máslo,
marmeláda, šunka, sýr, káva, čaj) a v sedm odjíždíme
taxíkem na prohlídku Limy. Je teplo, ale nad městem je
pro toto období charakteristická šedá deka a je vlhko.
První zastávka je v historickém centru na náměstí
Plaza San Martin, ze kterého přecházíme na centrální
náměstí Plaza de Armas, kde stojí výstavní domy se
žlutými fasádami a dřevěnými arkýři a hlavně
prezidentský palác a katedrála. Pokračujeme kolem
dalších domů pamatujících koloniální slávu ke kostelu
San Francisco a na nábřeží řeky Rimac, kde jsou zbytky
starého opevnění a v mlze za řekou se rýsuje vrcholek
Rimac, kde dříve žili malomocní a dnes tu jsou domky
chudiny.
Pak se taxíkem přemisťujeme k pobřeží do Parku
lásky, kterému vévodí trochu kýčovitá socha
mileneckého páru (ve vší počestnosti) a po jehož obvodě
je vlnitá zídka se sedátky pokrytá pestrou mozaikou
s různými nápisy na téma lásky. Následuje další přesun
do čtvrti Barranco, kde je Most vzdechů (pro ty, co
v Parku lásky neupěli). Kolem něj i v rokli pod ním je
spousta malých kavárniček a obchůdků, bohužel teď po
ránu mají ještě zavřeno. Ale možná je to lepší, alespoň
se nemusíme prodírat davy lidí, potkáváme jen pár
turistů a první obchodníky, kteří se nám snaží prodat
nějaké mapy nebo vyčistit boty.
Zde prohlídka města končí a my v 10:45 odjíždíme
na letiště. Opět se prodíráme davy lidí k odbavení
zavazadel a procházíme všemi obvyklými kontrolami.
Času není nazbyt, posedíme sotva pár minut a už nás
volají k nástupu do letadla. Ve 13 hodin už sedíme
v Airbusu A319 (3+3 sedačky) a s mezipřistáním v Cuzcu
odlétáme do Juliacy. Tedy většina z nás. Iva ještě před
odletem počítá hlavy a nenachází Míru s Helčou. Přes
mobil zjišťuje, že Míra doplatil na střevní potíže, které ho
trápí už od rána a nestihl nástup do letadla. Dá se říci,
dámy prominou, že doslova „prosral let“.
My ostatní se záhy vynořujeme z mlhy do sluníčka
a míříme na jihovýchod do Cuzca a do Juliacy.
Přistáváme asi v 15:30, jsme opět v solidní nadmořské
výšce 3825 m. Vyzvedáváme batohy, seznamujeme se
s naším novým průvodcem Josém, nakládáme věci i
sebe do auta a míříme směrem k Punu. Cestou ještě
odbočujeme k jezeru Umayo prohlédnout si věžovité
hrobky z incké doby, kterým se říká Chullpas. José nám
poskytuje výklad o významu i postupech stavby,
obdivujeme vysoké věže sestavené z přesně otesaných
kamenů. Je už pozdě, slunce zapadá a začíná foukat vítr,
natahujeme vše, co máme – flísky, bundy, kapuce.
Do Puna přijíždíme už za tmy, řidič s námi jede
jako o život, v praxi si ověřujeme pravidlo, že plná čára
není zeď, dvojitá už vůbec ne a ani zatáčka, do které
není moc vidět, nebrání v předjíždění. Naštěstí jsme
- 15 -
Věžové hrobky Chullpas
cestu ve zdraví přežili a ubytováváme se v hotelu
Americainn. Kolem 19 hodiny vyrážíme do hospůdky
Balcones de Puno, kterou má Iva ověřenou a kde kromě
večeře nabízejí i folklórní hudebně taneční vystoupení.
Zkoušíme steak z alpaky, místní víno a dezerty, vše je
výborné a krásně naaranžované. Jen na morče zatím
nikdo nemá odvahu.
Stejně jako jídlo oceňujeme i umění hráčů a
tanečníků. Kolem 22 hod. se vracíme do hotelu,
pácháme hygienu (voda je ještě jakž takž teplá) a jdeme
spát. V pokoji je docela zima a na posteli je odporná
těžká houně, která moc nezahřeje, ale člověk má pocit,
že ho rozmačká.
- 16 -
Pondělí 1.8. – Titicaca, Uros
Uros - honosný katamarán z totory
Plovoucí ostrovy Uros
Ostrovy si jejich obyvatelé postavili sami,
prý proto, aby nemuseli bojovat se svými
nepřáteli. Jejich základ tvoří lehké kvádry
z hlíny a kořenů rákosu totora spojené
pomocí kůlů a provazů. Na nich leží několik
vrstev rákosu a teprve na něm lidé žijí a
staví svá obydlí, jak jinak z totory. Jeden
ostrov se staví až rok, ale i pak se musí
neustále udržovat a obnovovat. Jeho
životnost je kolem 20 let.
Rákosové čluny vydrží podstatně méně, po
nějakých třech měsících rákos nasákne
vodou tak, že člun už nelze používat.
Zkušenosti zdejších lidí využil i norský
dobrodruh a etnograf Thor Heyerdahl když
stavěl repliku egyptského papyrového
člunu, pojmenovaného Ra, se kterým se
pokusil v roce 1970 přeplout Atlantický
oceán.
Viracocha [virakoča]
v před incké i incké mytologii velký bůh
stvořitel, který stvořil slunce, měsíc,
hvězdy, zemi, čas i samotnou civilizaci a
pak odešel a stal se pěnou vln
Ráno vstáváme tradičně kolem 6 hod. Lenka má
teplotu a zimnici a netváří se moc spokojeně. Luděk má
trochu průjem, ale to se naštěstí srovná několikerou
návštěvou WC ještě před odjezdem z hotelu a pak už je
klid.
Dnes dopoledne je v plánu návštěva plovoucích
ostrovů Uros. Stojíme před hotelem a čekáme na taxík
do přístavu. Náhle přijíždí rikša (šlapací tříkolka) a
vzápětí několik dalších. José se směje a ukazuje nám, ať
nastupujeme, že to je naše doprava. Do přístavu je to
naštěstí blízko a z kopce, tak se šlapači moc nenadřou.
Nastupujeme na malou motorovou loď, kterou máme
jen sami pro sebe, a odplouváme průlivem mezi porosty
rákosí k Uros. José má dohodu s „obyvateli“ ostrůvku
jménem Corazon de la laguna (srdce laguny).
Domorodci už nás vítají, někteří z nás si i pamatují
pozdrav a odpověď na něj. Ostrov vypadá docela
bytelně, jen se jemně pohupuje a nohy se boří do vrstvy
rákosí na zemi. Na ostrově je jen několik dospělých a
dvě nebo tři děti, které ale vzápětí kamsi odplouvají.
Usazujeme se na polokruhové lavici z rákosu a
posloucháme výklad o životě Uros a o tom, jak se ostrov
staví. Jako základ se používají bloky hlíny a kořenů
rákosu totora, které jsou lehké a plavou. Spojují se
pomocí kolíků a provazů, na vršek se pak kladou další
vrstvy posekaného rákosu a na něj se staví chýše. Pro
vaření se používá keramické ohniště podložené plochým
kamenem. Mají tu i malé jezírko s ostrůvkem, na kterém
chovají morčata. Dostáváme kus rákosu k ochutnání,
dužina je mírně nasládlá, ale nic moc.
Po skončení výkladu se necháváme jednou mladou
holčinou zatáhnout do chýše, obléká nás do jejich krojů
a společně se fotíme. Na oplátku u ní kupuje pár
drobností – přívěšky a potah na malý polštářek
s motivem boha Viracochy, dohromady za 50 solů, snad
se jí ta námaha s námi vyplatila.
Projížďku
rákosovým
člunem
odmítáme,
nastupujeme na naši loď a plujeme ještě na centrální
ostrov, kde je i hospoda a jakýsi „hotel“.
Vracíme se zpět do Puna, v přístavu máme
objednaný oběd – polévku a výborného pstruha
(trucha) z Titicaca. Ryba je velká, sotva se vejde na talíř,
je trochu do růžova, jako losos.
Vracíme se do hotelu pro věci a vzápětí odjíždíme
na jih podél jezera do poutního městečka Copacabana,
které už leží za hranicemi v Bolívii. Slavná brazilská pláž
se jmenuje podle tohoto městečka, protože zde došlo
k zázračnému uzdravení brazilské holčičky.
Cestou stavíme jen krátce na vyvenčení a vyhlídku
na jezero – je obrovské, vypadá úplně jako moře. Na
hranicích
absolvujeme
byrokratickou
proceduru
odhlášení z Peru a registraci do Bolívie, vyměňujeme i
nějaké dolary na boliviany. Úředníci si to opravdu užívají,
- 17 -
Kalvárie v Copacabaně
Temná panna z jezera
První oltář v Copacabaně postrádal
obrázek, proto Francisco Tito Yupanqui,
přímý potomek inckého vládce, vytvořil
z jílu malý obrázek. Ten se ale nelíbil
Španělům, kteří ho odstranili. Yupanqui
odešle studovat umění a po návratu
v roce 1582 vyřezal novou sochu, která
je sice stále transformací Pachamamy,
ale do formy akceptovatelné pro Španěly.
Brzy poté začaly zázraky, počet
vyléčených neznal mezí. Počátkem 17.
století začala výstavba katedrály a
městečko se stalo vyhlášeným poutním
místem.
první Peruánec si přečte papír a pošle nás vedle
k druhému, ten si papír vezme a orazítkuje pas. U
Bolivijců je to podobné, první si papír přečte a utrhne
útržek, druhý má razítko.
Ubytováváme se v hotelu Mirador, zvenku vypadá
honosně, uvnitř je to o poznání slabší. Dlouho se
nezdržíme a jdeme křížovou cestou na vrcholek nad
městem. Ve zdejším kraji je srpen počátek nového roku
a s tím spojených oslav, proto jsou všude davy lidí. Po
cestě i na vrcholku pořádají různé obřady, kupují a
obětují drobnosti bohům, všude jsou ohníčky, svíčky a
zápach pálených obětí a kadidla.
Usazujeme se na konci cesty, kde je už trochu
méně lidí a hlavně volný výhled na jezero a zapadající
slunce. Relaxujeme, pozorujeme jezero a čekáme, až
sluníčko klesne k obzoru. Je polojasno, mraky výborně
dokreslují večerní atmosféru.
V nastupujícím šeru scházíme dolů a jdeme se
ještě podívat ke katedrále a do kaple temné panny
z jezera, což je v podstatě socha panny Marie vyřezaná
místním indiánským umělcem, který jí dal tmavou
indiánskou tvář. Před kaplí kupujeme dvě svíčky, které
uvnitř zapalujeme s tichým přáním.
Vracíme se do hotelu, v pokoji je zima, sprcha teče
studená, tak vytahujeme spacáky a ukládáme se raději
do nich, než pod tuhou deku.
- 18 -
Úterý 2.8. – Isla del Sol
Skoro jako v Chorvatsku
Šestitisícové vrcholy Cordillera Real
Jezero Titicaca
je největší jihoamerické jezero. Leží na
náhorní plošině Altiplano v centrální části
And na hranicích mezi Peru a Bolívií
v nadmořské výšce 3 810 metrů. Je to
nejvýše položené jezero s pravidelnou
lodní dopravou.
Jeho největší rozměry jsou 190 km na
délku a 80 km na šířku, hloubka dosahuje
281 metrů a plocha 8 372 km2.
Jezero má sice čistou vodu, ale na koupání
to není, teplota se pohybuje mezi 10 a
14°C.
Ráno vstáváme před 7 hodinou, po snídani jdeme
do přístavu (je to kousek od hotelu), kde na nás čeká
loďka, která nás převeze na Isla del Sol. Majitel a
kormidelník v jedné osobě je zároveň spolumajitel
hotýlku, kde budeme nocovat, Alberto. Zvolna plujeme
přes jezero Titicaca k ostrovu, míjíme osadu Yamani,
kam máme navečer dojít a pokračujeme podél ostrova
až do osady Challapampa. Tam vystupujeme, hned
v přístavu si dáváme housku s masem, vejcem a
zeleninou a čaj v malé hospůdce. Záhy se nás ujme
jeden z místních průvodců, zkasíruje poplatek a vede
nás vesnicí a dál přes tzv. obětní kámen až ke skále
pumy a slunečnímu chrámu, kterému se oprávněně říká
labyrint. Chvilku bloudíme jeho chodbami, Lenka zkouší
hlavou pevnost stropu (je tvrdší), pak sedíme ve stráni
vedle a svačíme.
Opět máme krásný den, slunce svítí, obloha je bez
mráčku, ale vzhledem k výšce 3800 m nad mořem se o
teple moc mluvit nedá. Shodujeme se, že kdyby nás tu
vysadili v noci a tvrdili, že jsme u moře v Chorvatsku,
dalo by se tomu uvěřit. Jezero je obrovské a skutečně
vypadá jako moře, jen ta teplota a zasněžené hory
v dálce k Chorvatsku nesedí. No a pochopitelně, voda je
sladká a studená.
Po absolvování povinné prohlídky s průvodcem a
zaplacení poplatku 10 S na osobu plus něco
provázejícímu chlapíkovi se kolem 13 hod. loučíme a
volným tempem se vydáváme po hřebenové cestě
směrem k Yamani. Cestou jsou krásné výhledy na obě
strany – vlevo menší kus jezera a za ním bolívijské
šestitisícovky v Cordillera Real, pokryté sněhem, vpravo
větší kus jezera a peruánské pobřeží. Vypadá to tu jak
na střeše světa, uvědomujeme si vysokou nadmořskou
výšku a kromě jezera a nejbližších hor není vidět nic.
Zhruba v půli cesty přicházíme na území osady
Challa a opět po nás chtějí poplatek, aby z turistů taky
něco měli. Tentokrát je to 15 S na hlavu. Ač neradi,
platíme a pokračujeme dál. Nespěcháme, na hezkých
místech se zastavujeme a fotíme. Máme fůru času.
Konečně se před námi objevují první domky
Yamani a s nimi babka, která po nás chce ještě 5 S. Tím
poplatky naštěstí končí a my procházíme osadou
k hotelu Imperia del Sol. Majitelka Veronika sedí na
zápraží a radostně vítá Ivu i celou naši výpravu. Hned
nám chystá kávu a čaj, podle toho, co kdo chce. Pak se
jdeme ubytovat, pokojíčky jsou malé, ale útulné.
Fascinuje nás provedení sprchy, kdy je na zdi umístěn
nechráněný jistič, takže když se sprcha pustí, hrozí, že
voda bude cákat do elektriky. Naštěstí ve sprše voda
neteče vůbec, takže nebezpečí nehrozí.
S vodou je na ostrově vůbec potíž. Dole je sice
jezero, ale vodovod tu nemají a pitnou vodu tahají v
kanystrech na zádech nebo na mulách od pramene
- 19 -
v dolní části vesnice.
Asi v 18 hodin nás čeká večeře – polévka, pstruh a
kompot. Vše je výborné, přidáváme ještě červené víno
na zahřátí, protože po západu sluníčka se citelně
ochlazuje.
Po večeři jdeme rovnou spát, postele jsou naštěstí
vybavené obstojnými a hlavně teplými přikrývkami.
Z oken pokoje vidíme přímo na jezero a hory v dálce, ale
to oceníme až ráno za svítání.
- 20 -
Středa 3.8. – Návrat do Peru
Příjemný hotel „u Veroniky“
Horca del Inca nad Copacabanou
Legenda o počátku Inků
Podle jedné z legend byl zakladatelem říše
Inků Manco Capac, který společně se svou
sestrou a ženou Mama Ocllo vystoupil
z jezera Titicaca (údajně přišel z Isla de Sol,
proto tam mají oba sochu), zaločil město
Cuzco a s ním i celou říši Inků.
Občas se můžeme setkat s tvrzením, že se
Inkové běžně ženili se svými sestrami. To je
pochopitelně nesmysl, to by zdegenerovali
během jedné nebo dvou generací.
Skutečnost je taková, že se všichni mezi
sebou oslovovali bratře, sestro a z toho
vyplynulo nedorozumění vedoucí až k tomuto
rozšířenému omylu.
Vstáváme před sedmou hodinou a z pokojíčku
respektive z terasy před ním pozorujeme východ
slunce nad vrcholky Cordillera Real v dálce za jezerem.
V osm hodin je snídaně, Veronika s manželem pečlivě
připravují stůl, postupně nosí prostírání, příbory a
hrnky, k Lenčinu smutku čaj až téměř naposled.
Dostáváme housky s máslem a marmeládou, jogurt,
džus a smažené vajíčko.
Po snídani si bereme věci, loučíme se
s Veronikou a scházíme stezkou kolem pramene, ve
kterém tečou tři proudy odpovídající třem přikázáním
(nesmíš lhát, nesmíš krást a nesmíš být líný). Podél
potůčku vedou dolů do přístavu dlouhé schody, na
jejichž konci stojí barevné sochy prvních Inků, Manco
Capac a jeho žena Mama Ocllo, kteří podle legendy
vystoupili z jezera Titicaca a založili novou říši.
Obyvatelé ostrova tvrdí, že přišli právě odtud.
Vyplouváme na zpáteční cestu, Alberto nám asi
chce předvést, co jeho loď umí a tak startuje oba
závěsné motory. Příď se zvedá nad hladinu a my
předjíždíme i modernější lodě. Zanedlouho přistáváme
v Copacabaně.
Opět procházíme kolem katedrály, ale tentokrát
míříme vzhůru na kopec nad městem, kterému se říká
Horca del Inca – šibenice Inků. Název je nepřesný,
místo nesloužilo k popravám, ale, jak je u Inků běžné,
jako astronomická pozorovatelna a kalendář. Z vrcholu
je krásný výhled na město i na jezero, jsou tu zajímavé
skalní útvary, zejména dvě kamenné věže, přes které
je přeložen velký kamenný hranol.
Chvíli se sluníme, máme opět nádherný, slunečný
den, posloucháme ruch z městečka a pozorujeme děti
na hřišti u školy, které cosi secvičují.
Po poledni se vracíme zpět do městečka, máme
ještě čas, tak bloumáme uličkami, pozorujeme ruch
před katedrálou, kde stojí v několika proudech
nazdobená auta, která čekají na požehnání a
posvěcení. Procházíme po tržištích a přemýšlíme, za co
utratíme zbylé boliviany. Nic se nám však nelíbí natolik,
abychom to museli kupovat. Brzy prcháme z davů lidí
do přístavu, v přístavní hospůdce, kde sedí několik
gringos, si dáváme pstruha a kávu (45 bol.) a
dokupujeme vodu a ovoce na cestu.
Ve 13:45 už podle pokynů čekáme u hotelu na
odvoz. Popojíždíme jen kousek k zájezdovému
autobusu, který jede do Puna a ve kterém máme
rezervovaná místa.
Na hranici absolvujeme obvyklé byrokratické
kolečko – odhlášení z Bolívie, vyplnění formuláře do
Peru, razítkování, měnění zbylých bolivianů na soly.
Jelikož nás je tentokrát plný autobus, trvá to docela
dlouho.
Po 16 hodině dorážíme do Puna, do našeho
- 21 -
Večeře v Punu, pečené morče
známého ledového hotýlku a všichni se těšíme na
teplou sprchu. Byla sice jen vlažná, ale dalo se to
vydržet. Výjimkou jsou Míra s Helčou, kteří si ještě
odskočili na Uros, aby nebyli ochuzeni o zážitek.
V 19 hodin opět vyrážíme na večeři do Balcones,
tentokrát v trochu ochuzené sestavě, Lenka zůstává
v hotelu, není jí dobře a má horečku, tak se raději ve
spacáku potí. Monika s Petrem mají také zdravotní
potíže a ani oni na večeři nejdou.
Luděk je tentokrát rozhodnutý zkusit morče. Je
docela drahé (i když později je jinde nacházíme ještě
mnohem dražší) a dá hodně práce s obíráním
miniaturních kostiček. Jinak ale chutná dobře, je to
něco jako králík.
Jsme rádi, že jsme zpět v Peru, lidé jsou tu
mnohem přátelštější než v Bolívii. Tam se na nás
většinou mračili, a když jsme si chtěli něco koupit, měli
jsme pocit, že prodávající obtěžujeme.
- 22 -
Čtvrtek 4.8. – Přejezd do Cuzca
Hostal Marani v Cuzcu
Cuzco
Cuzco (kečuánsky Qosq’o = pupek světa)
je město na jihu peruánských And ve výšce
3400 m. Žije zde asi 360 000 obyvatel,
město je zapsané na seznamu světového
dědictví UNESCO.
Cuzco bylo centrem říše Inků, dnes je
uznávané jako hlavní město archeologie
v obou Amerikách. Je považováno za
nejdéle nepřetržitě obydlené město na
kontinentu.
Ulice v centru lemují masivní kamenné zdi
z inckého období, které posloužily jako
základy novějších budov. Dlážděné uličky
jsou úzké, plné schodišť a obchůdků.
Legenda praví, že ve 12. století byl první
inka Manco Capac vyzván slunečním
bohem Inti, aby nalezl pupek světa, který
měl poznat podle toho, že se mu tam
podaří zarazit do země zlatý prut. Toto
místo našel právě zde a spolu s Mama
Ocllo založi Cuzco.
Vstáváme tradičně kolem šesté a balíme, ve tři
čtvrtě na osm je snídaně, ale Lenka vyráží už dříve. O
půl hodiny později odjíždíme taxíky na autobusové
nádraží, odkud jede autobus do Cuzca. Opět je to velký
a pohodlný autobus, sedačky jsou široké a daleko od
sebe, mají i podnožník, takže si každý může udělat
pohodlí. Na rozdíl od autobusu z Huarázu do Limy tu
chybí průvodčí a tedy i občerstvení, musíme si vystačit
s vlastními zásobami. Je zataženo, obloha pokrytá
mraky, ale neprší. Dvě třetiny výpravy řeší zdravotní
problémy – horečky, rýma, průjem (Lenka tradičně
zácpu) a tak jsme docela rádi, že den můžeme víceméně
prospat v teple autobusu.
Vzdálenost, kterou musíme překonat, je sice „jen“
asi 400 km, ale silnice nejsou žádná sláva, na lepších
úsecích se dá jet tak 80 až 90, ale dlouhý kus cesty se
po rozbitém asfaltu ploužíme jen čtyřicítkou. Kolem
poledne navíc skoro půl hodiny stojíme, protože opravují
silnici. Vystupujeme z autobusu na krátké protažení a
hned se objevují místní, kteří využili šanci a nabízejí
občerstvení, vyšívané panenky, nápoje a dokonce i tající
zmrzlinu. Vše odmítáme.
Pokračujeme přes rozlehlé pláně Altiplana, kde je
vidět jen suchá tráva a občas chudé a zaprášené domky
z vepřovic. Krajina vypadá dost nehostinně, ale je
potřeba si uvědomit, že je období sucha (obdoba naší
zimy) a až za pár měsíců zaprší, krajina se zazelená. Je
to podobné, jako kdyby někdo přijel v lednu k nám a
divil se, jak můžeme v tom sněhu přežít.
Kolem 16 hodiny jsme konečně v Cuzcu,
projíždíme kolem letiště, které známe z mezipřistání při
naší cestě na Titicaca a zastavujeme na místním
autobusáku. Bereme taxíky, které nás vezou uzoučkými
uličkami k hostalu Marani. Jeho majitelka pochází
z Holandska, a je to znát. Nejen že je blonďatá a díky
tomu její hlava mezi tmavovlasými Peruánci svítí, ale
hlavně přináší do ubytování evropský standard – je tu
čisto, pohodlně, teče opravdu horká voda a ve
společenské místnosti se i topí. Kdo chce, může dostat
za poplatek 20 S přímotop i na pokoj (nikdo z nás to
nevyužije).
Navečer se jdeme krátce podívat do města. Od
hostalu je to kousek z kopce a jsme v centru. Poprvé se
setkáváme s inckým stavitelstvím, v novější koloniální
budovy jsou postavené na inckých základech z přesně
opracovaných a sesazených obrovských kamenů.
Samotné centrum je čisté, upravené, plné obchodů,
kaváren, restaurací a parků.
Lenku stále trápí horečka, tak se dlouho
nezdržujeme a vracíme se na pokoj. Cestou se stavíme
ve výborné pekárně, kde kupujeme „empanados“ (kapsy
plněné masem).
Lenka si dává horkou sprchu a večeří Modafen.
- 23 -
Dělá se jí trochu lépe, tak se jdeme podívat dolů do
společenské místnosti. Tam sedí Iva s Ivanem u sklenky
vína, my si dáváme kávu a přisedáme si. Chvilku
popovídáme a jdeme spát.
- 24 -
Pátek 5.8. – Q‘enqo, Saqsaywaman, Qorikancha
Intihuatana ve svatyni Q’enqo
Komunikace v říši Inků
Říše Inků v době největšího rozkvětu
sahala od dnešního Ekvádoru na severu,
přes Peru a část Bolívie až někam do
poloviny dnešního Chile na jihu.
Pro předávání zpráv měli Inkové systém
běžců, kteří si předávali zprávu ve formě
kipu (uzlíkové písmo na různobarevných
šňůrkách, kde každá barva měla svůj
význam) jako štafetový kolík, se kterým
běhali po upravených cestách lemovaných
nízkou zídkou nebo živým plotem, který
usnadňoval orientaci v noci.
Cesty byly vedeny tak, aby zbytečně
nestoupaly a neklesaly, to znamená, že
byly zaříznuté do úbočí hor, často velmi
odvážně. Některé exponované úseky byly
prý široké jen kolem 30 cm, nikde se
nenašly stopy po nějakém jistícím lanu.
Každý běžec měl jen relativně krátký úsek
10 až 20 km podle náročnosti terénu.
Předání zprávy z 1 200 km vzdáleného
severu do centra v Cuzcu trvalo pouhých 5
dní.
Úkol běžce končil před branou svatyně
nebo paláce, kde předal správu kněžím a
sám měl vstup zakázaný.
Ráno vstáváme v tradičním čase, Lenka záhy
vyráží na snídani. Užívá si vytopené místnosti, kde voní
káva, čaj, toasty a ovoce. Pozoruje ostatní hosty a
heřmánkovým čajem si léčí rýmu a krk. Klesla dokonce
tak hluboko, že si lehce lokla slivovice, kterou s sebou
máme právě pro takovéto případy. Postupně na snídani
přicházejí i ostatní.
Luděk si po snídani sedá do houpacího křesla na
nádvoří a poflakuje se na sluníčku. Kolem půl deváté
přichází náš nový průvodce José (a starý známý Ivy) a
společně vyrážíme na pěší výlet po památkách v okolí
Cuzca. Stoupáme nad město a José každou chvíli
zastavuje a vykládá nám o místech, kterými procházíme
nebo na která se díváme. Oceňujeme jeho obsáhlé
znalosti i nadšení, se kterým nám je vykládá. Jen Iva tak
nadšená není, protože má spoustu práce s překladem.
Jdeme po staré incké stezce, která vedla z Cuzca
do Pisacu, kousek pod námi vede druhá mířící do Puna.
José nás upozorňuje na jeskyni ve skále kousek od nás a
na osamělou skálu u cesty pod námi. Vysvětluje nám, že
jde o posvátná místa Inků, kterým se říká waca
(nezaměňovat s vaca, to je kráva) a na kterých poutníci
skládali oběti Pachamamě (matce zemi) za šťastnou
cestu.
Asi po hodině stoupání končí. Přicházíme
k základům brány, kde poslední běžec předával zprávu
kněžím (sám dál nesměl) a po chvíli jsme u Chrámu
měsíce. Dnes je to jen skála s posvátnou jeskyní, v okolí
probíhá archeologický výzkum a jsou tu vidět odkryté
základy budov.
Usedáme na skálu a José s námi vykonává obřad
obětování Pachamamě. Každý si vybírá tři kokové lístky,
odpovídající třem základním přikázáním (nesmíš lhát,
nesmíš krást a nesmíš být líný) a zároveň třem úrovním
inckého světa a malý balíček s drobnými dary (malé
stříbrné cetky, rozinky, lamí tuk, sušenky apod.).
Postupně vše skládáme na čistý list papíru, pak žádáme
duchy hor, zvané apu, o podporu. Obřad probíhá
v kečuánštině, takže rozumíme jen jménům Apu
Ausangate, Apu Huascarán, Apu Machu Picchu. Poté, co
je obětní balíček plný, José ho balí a přenášíme ho do
posvátné jeskyně, kde ho ukládáme a tím předáváme
Pachamamě. Balíček je možné i spálit, ale to neděláme.
Celý obřad trvá asi hodinu a je to zajímavá zkušenost.
Pokračujeme ke svatyni Q’enqo, kde si kupujeme
za 130 S kombinovanou vstupenku na všechny památky
v okolí Cuzca a vzápětí si prohlížíme první z nich. José
nám vykládá o inckém chápání světa a ukazuje ho na
skalách a stavbách před námi. Nahoře je svět Hanan
Pacha symbolizovaný kondorem, náš svět Kay Pacha je
svázán s pumou a dole je Uku Pacha s hadem. Centrem
svatyně je, jako snad všude u Inků, velký kámen zvaný
Intihuatana čili lapač slunce, sloužící jako kalendář.
- 25 -
Nahoru nemůžeme, ale sestupujeme dolů do říše hada,
kde je několik tunelů a velký kámen, na kterém byly
obětovány lamy.
Pokračujeme dál k „pevnosti“ Saqsaywaman
(doslova „přežraný orel“). Název pevnost je zavádějící,
protože šlo opět o svatyni, která jako pevnost posloužila
až v době boje Inků se španělskými dobyvateli. José nás
vede podzemním tunelem na velké nádvoří. Tunel je
temný a úzký, kritická situace nastává uprostřed, kde
potkáváme skupinu v protisměru a chvíli to vypadá, že
se v tunelu vzájemně zablokujeme. Dovídáme se, že
nádvoří sloužilo k rituálům uznání dospělosti mladých
mužů. Kousek dál si prohlížíme skálu plnou rýh, které
Mohutné zdi Saqsaywamanu
vznikly přirozenou cestou a díky svému sklonu a
hladkosti už od dob Inků slouží jako skluzavky. Kámen je
naštěstí velmi tvrdý (jde o andezit, kámen sopečného
původu, podobný čediči), takže mu staletý provoz nijak
zvlášť neškodí.
Scházíme kousek dolů na hlavní nádvoří lemované
trojitou zdí ve tvaru pilových zubů, sestavenou
z obrovských balvanů. Obdivujeme umění a preciznost
dávných stavitelů, kteří dokázali obrovské balvany dostat
na požadované místo a sesadit s milimetrovou přesností.
Odhadovaná váha největších kamenů se pohybuje mezi
120 až 200 tunami. V jenom místě spáry mezi kameny
vytvářejí obrys lamy (jen má trochu přerostlou hlavu).
Tady se prý klouzali už Inkové
Vracíme se zpět do města a přes náměstí uličkou
Slunce lemovanou koloniálními budovami postavenými
na inckých základech přicházíme ke Qorikanche. To je
katolický kostel, postavený, jak jinak, na inckých
základech. Uvnitř zůstaly velké kusy původních budov –
chrámy Měsíce, Hvězd, Blesku a Duhy. Novodobá část již
byla poničena zemětřesením a znovu postavena, incké
základy zatím přežívají bez úhony.
Kolem 15 hodiny náročné prohlídky končí, divíme
se, že José snad ani nepotřebuje odpočívat, jíst nebo pít,
jen chodí, ukazuje a mluví.
Do večera máme volno, jdeme zpět na Plaza de
Qorikancha – koloniální kostel na inckých Armas a sedáme si na kávu na balkónek nad náměstím.
Cappuccino se zmrzlinou vyjde docela draho, ale výhled
základech
z balkónu za to stojí. Pokračujeme procházkou po
městě, jdeme přes několik náměstí se zelení a
fontánami. Musíme uznat, že historické centrum Cuzca
je opravdu pěkné.
Kolem 17 hodiny se vracíme do Marani a po
krátkém odpočinku jdeme do nedaleké hospůdky na
pizzu. Při našem příchodu je asi polovina stolů obsazená,
ale hosté vzápětí odcházejí a my zůstáváme sami. Mírně
nepříjemný pocit je vyvážený výbornou pizzou, na
kterou jsme museli čekat docela dlouho, protože se
teprve roztápěla pec.
Večer končíme kávičkou v hotelové jídelničce, pak už se
věnujeme jen hygieně a padáme do postelí. Lenka se
stále nemůže nabažit příjemné a hlavně teplé pohody.
- 26 -
Sobota 6.8. – Pisac, Ollantaytambo
Chrám Slunce v Pisacu
Ollantaytambo – pečlivá práce kameníků
Ollantaytambo
Město má jméno podle generála Ollanty,
který se zamiloval do incké princezny, čímž
porušil tehdejší společenská pravidla. Oba
společně uprchli a skrývali se právě na
tomto místě. Příběh má šťastný konec,
mocní prý nakonec ustoupili a jejich svazek
schválili.
Ollatntaytambo
bylo
také
jedním
z posledních míst odporu Inků proti
španělským dobyvatelům, když se sem
stáhl Manco Inca Yupanqui.
Dnes je to významné turistické místo a
zároveň východisko cest na Machu Picchu,
ať už vlakem nebo pěšku po staré stezce
Camino Inca.
Po snídani odjíždíme kolem půl deváté z Cuzca do
Pisacu. Ten leží v sousedním posvátném údolí řeky
Vilcanota (pod Machu Picchu se přejmenovává na
Urubambu a je to jedna ze zdrojnic Amazonky). Nejprve
stavíme na vyhlídce nad městem, odkud je vidět velká
část údolí po proudu směrem k Ollantaytambu a zároveň
současné město Pisac i ostroh nad ním, na kterém jsou
incké terasy a starý Pisac. José se nás snaží přesvědčit,
že terasy tvoří siluetu kondora, ale moc zřetelné to tedy
není.
Auto nás doveze až nahoru ke vstupu do areálu,
prohlížíme si zemědělské terasy a posloucháme výklad.
Jarku zajímají technické detaily, doma bydlí ve stráni a
terasy ji zaujaly, chtěla by přesvědčit manžela, aby
postavil podobné.
Na okraji areálu jsou domky rolníků a skladiště –
ty mají zdi poskládané z obyčejných kamenů. Na
nedalekém vrcholku stojí první chrám, jeho zdi jsou už
pečlivě opracované a poskládané. Význam stavby se
pozná podle kvality zpracování, čím pečlivější práce, tím
významnější stavba. Ty nejvýznamnější měly dveře
s dvojitou zárubní.
Přecházíme po hřebeni a zvolna sestupujeme dolů,
část cesty vede dokonce tunelem. José si nás zřejmě
chce otestovat před závěrečným trekem. Vycházíme u
pisackého Chrámu Slunce, obdivujeme precizní stavby,
vodovodní systém včetně čističky (nebo spíš odlučovače
kalu) a také výhledy do okolí. Nadmořská výška je nižší,
slunce pálí a je nezvykle teplo.
Sestupujeme po terasách dolů, kolem 13 hodiny
jsme v městečku a máme asi hodinu čas na prohlídku
tržiště a okolních uliček nebo na oběd v některé
z hospůdek.
Pokračujeme v přejezdu autem do Ollantaytamba.
Většina z nás jízdu posvátným údolím Vilcanota v klidu
prospí a probere se až u města, kde končí asfalt a
začínají kočičí hlavy.
Vystupujeme na tržišti, kde se na nás hned vrhají
prodejci se svým zbožím. Naštěstí se mezi nimi dá
celkem snadno prodrat (nejsou příliš otravní a rychle
pochopí, kde obchod nečeká) a vzápětí vstupujeme do
areálu. Opět stoupáme po stupních teras vzhůru, kde
stály chrámy z obřích kamenů, dopravovaných z lomu na
protější straně údolí po šikmých rampách, jejichž zbytky
jsou dodnes patrné. Dovídáme se, že tento areál nebyl
nikdy dokončen, což je vidět i na kamenech, které byly
sesazeny do zdí, ale už nebyly na povrchu zcela
opracované.
Do odjezdu vlaku do Aquas Calientes nám zbývá
ještě dost času, který využíváme k večeři v hospůdce na
náměstí. Nebe se zatáhlo a začalo jemně pršet (poprvé a
také naposledy za dobu našeho pobytu v Peru) a tak se
přesouváme na nádraží. Prodejci ve stáncích okamžitě
- 27 -
zareagovali a nabízejí pláštěnky, které nepotřebujeme,
stačí nám goretexové bundy.
Spolu s desítkami dalších turistů postáváme
v čekárně, než budeme moci nastoupit do vlaku.
Konečně se dav dává do pohybu. Hledáme náš vagón A,
který kupodivu není na začátku vlaku, kde bychom ho
čekali, ale na konci za vagónem F. Průvodčí pečlivě
kontroluje jízdenku za 35$ a pas a pouští nás na naše
místa. Jedeme asi hodinu a půl, dostáváme i kávu a
něco malého k zakousnutí. Vlak má sice panoramatická
okna ve střeše, ale už je hluboká tma, takže stejně nic
nevidíme.
Přijíždíme do AC, procházíme oběma jeho ulicemi
do hotelu Royal Inn. Pokoj vypadá velmi pěkně, sprcha
funguje a teče teplá, celkově je tu teplo, však jsme v
„nížině“ – pouhých 2000 m.
Dokupujeme trochu zásob na zítra a vracíme se do
hotelu. Do pokoje doléhá hluk z ulice, ale my jsme tak
plní dojmů, natěšení a unavení, že v klidu usínáme.
Ráno nás čeká brzký budíček, abychom stihli svítání na
Machu Picchu.
- 28 -
Neděle 7.8. – Machu Picchu
Klasika, ale jinak to prostě nejde
Prosté domky řemeslníků
Objevení Machu Picchu
I když se město nacházelo jen 80 km od
města Cuzco, hlavního města Inků, nebylo
nikdy objeveno Španěly a tedy následně
ani vydrancováno a zničeno. Po pádu říše
Inků město začala obklopovat džungle,
která ho postupně zarůstala, a pouze pár
lidí vědělo o jeho existenci.
Teprve 24. července 1911 bylo město
znovuobjeveno
americkým
historikem
Hiramem Binghamem v rámci expedice
pořádané Yale University. Bingham
původně hledal město Vilcapampa,
poslední útočiště a centrum odporu proti
španělským dobyvatelům v Peru. V roce
1911 náhodou narazil na místní obyvatele,
kteří mu o městu pověděli a následně ho
do něho i zavedli.
Ohlas, který objevení města vyvolalo, vedl
k spoluúčasti Yale University a National
Geographic Society na druhé expedici
odehrávající se mezi lety 1912 až 1915.
I když byl Bingham první osobou, která
objevila Machu Picchu pro širokou
Ráno máme budíček už ve 4:30, po páté hodině
snídáme a vzápětí vyrážíme na zastávku autobusů, které
pendlují mezi městečkem a vstupem do MP. Chceme
stihnout svítání a nejsme zdaleka sami, fronta je docela
dlouhá, ale naštěstí celkem rychle postupuje.
Brzy sedíme v autobuse, který nás veze úzkým a
hlubokým údolím podél řeky Urubamba, pak přes most a
nekonečnými serpentinami vzhůru. Přibývá světla a my
z oken autobusu pozorujeme tropickou vegetaci kolem
cesty. Jsme rádi, že nahoru nemusíme šlapat pěšky.
Po včerejším dešti je opět jasná obloha a už od
rána poměrně teplo. Ve frontě před hlavní branou si
porovnáváme vstupenky a zjišťujeme, že skoro všichni
na nich máme opačné pohlaví. Naštěstí to nikoho
nezajímá a tak kolem šesté hodiny procházíme do areálu
Machu Picchu, José nás vede na terasy, odkud je hezky
vidět centrální část města s Wayna Picchu v pozadí,
prostě klasický pohled. Slunce je těsně pod hranou
okolních hor, netrvá to ani deset minut a vychází.
Pozorujeme, jak jeho paprsky postupně osvětlují zbytky
budov pod námi.
Když ranní divadlo končí a slunce už září plnou
silou, usedáme na jednu z teras a José nám vykládá o
Machu Picchu, jak ho v roce 1911 Hiram Bingham objevil
(resp. dal o něm vědět světu, protože tam před ním byli
i jiní běloši) zarostlé džunglí, že ho z neznámých důvodů
nikdy nenašli španělští kolonizátoři a že vlastně nikdo
přesně neví, k čemu město sloužilo a jak fungovalo, že
zemědělských teras je málo na to, aby uživily všechny
obyvatele, takže musel být přísun potravin odjinud.
Velká část areálu je zrekonstruovaná, v podstatě jen
bytelné chrámy zůstaly původní.
Po přednášce se jdeme podívat po staré stezce na
incký most. Inkové stavěli své cesty přes hory tak, aby
nemuseli zbytečně klesat a stoupat, často jsou zaříznuté
do příkrých skalních stěn, mají i tunely a mosty. Tenhle
je vlastně jen zeď vystavěná aby překlenula kus téměř
svislé stěny. Nejde o originál, ale o rekonstrukci, přístup
na most není povolen, dokonce se každý musí zapsat do
knihy a při návratu zase podepsat, že je zpět.
Vracíme se zpět a hlavní branou vcházíme do
města, míjíme kamenolom a vystupujeme na chrámový
pahorek, kde je, jak jinak Intihuatana čili lapač slunce,
v tomto případě nepoškozená (ostatním Španělé vždy
nějakou část urazili a tím je znehodnotili). V chrámech
se vše točí kolem Slunce a kalendáře, i okna a jejich
stíny určují slunovraty a rovnodennosti.
V zadní části areálu, přímo pod Wayna Picchu stojí
dva domky a mezi nimi posvátný kámen, který je
upravený tak, že jeho tvar připomíná okolní hory. Za ním
je vstup na cestu na vrchol Wayna Picchu, ale platí se
tam zvlášť a navíc je omezený počet lidí, kteří mohou
vstoupit, takže pokračujeme dál v prohlídce. Procházíme
- 29 -
veřejnost, město bylo již před ním
navštíveno západními cestovateli. Enrique
Palma, Gabino Sánchez a Agustín Lizárraga
zanechali svá jména na jednom z kamenů
Machu Picchu již 14. července 1901. V roce
1904 inženýr Franklin zahlédl ruiny města
ze vzdálené hory. Své pozorování sdělil
anglickému
křesťanskému
misionáři
Thomasi Payne, který v oblasti žil. V roce
1906 údajně Payne a další misionář Stuart
E. McNairn vyšplhali k ruinám města, jak
dokládají výpověďmi potomci Payena.
Město bylo možná navštíveno a vykradeno
v roce 1867 německým obchodníkem
Augustem Bernsem. Existuje však i záznam
hovořící o možné návštěvě města
německým
inženýrem
Jorgem
von
Hasselem, jehož mapa objevená historiky
ukazuje pozici města již v roce 1874.
Odpočinek na Intipuntu
staveními prostých lidí – řemeslníků, takovou
průmyslovou zónou a vstupujeme do chrámu kondora a
posléze i slunce nad ním.
Vše je nesmírně působivé a zajímavé, jediné, co
nám kazí dojem, jsou všudypřítomné davy turistů.
Naštěstí, když člověk chvilku počká, dají se i zajímavá
místa prohlédnout a vyfotit relativně volná. Areál je
velký a lidé se v něm rozptýlí. Horší je, že jediné
záchody jsou před vchodem, takže uvnitř lidé zalézají
porůznu do křoví a za balvany. Monika, kterou trápí
střevní potíže, vysloveně trpí.
Krátce před polednem se vydáváme na procházku
do sedla ke Sluneční bráně – Intipuntu. Slunce začíná
připalovat, stoupáme jen zvolna. Cestou se otvírají
nádherné, řekněme klasické, výhledy na MP. Za necelou
hodinu jsme u cíle, sedíme na zídkách a terasách,
kocháme se výhledem dolů a lenošíme. Lidí je tu
výrazně méně, přece jen, je to do kopce. Nějaká dvojice
se nás lámanou češtinou ptá, odkud přesně jsme, mají
radost z Jarky, která je z Brna, kde dotyční studovali.
Oni sami jsou ze Skotska (kluk) resp. Kanady (holka).
Asi po hodině se stejnou cestou vracíme dolů,
naposledy projdeme mezi starými zdmi a míříme
k východu. U vchodu si na památku dáváme do pasů
razítka Machu Picchu a pak už jedeme autobusem zpět
do města.
Stavujeme se v hotelu pro depozit (s trekovými
holemi se na MP nesmí), bloumáme po Aquas Calientes
a v 16 hod. přicházíme na nádraží. Odjíždíme vlakem,
tentokrát až do Poroy, což je kousek od Cuzca. Opět
dostáváme kávu, čaj nebo jiný nápoj a pytlíček oříšky,
tentokrát jedeme ještě za světla, tak zpočátku
sledujeme okolí. Brzy se ale setmí, a už nevidíme nic,
jen zaznamenáváme, jak vlak několikrát zastavuje a
mění směr, když před Cuzcem překonává velké
převýšení pomocí systému úvratí. Není ovšem jasné, zda
klesáme nebo stoupáme. Mezitím Petr zahání nudu
skládáním vlaštovky z papírového prostírání, nápad se
ujal a po vagónu chvíli létala nejen Petrova vlaštovka,
ale i šipka nějakého dalšího cestujícího.
Z vlaku vystupujeme kolem 20 hodin, následuje
půlhodinový přesun autem do Cuzca a návrat do Marani.
- 30 -
Pondělí 8.8. – znova Cuzco
Nejslavnější kámen v Cuzcu – 12 hran
Architektura v Cuzcu
Cuzco bylo centrem říše Inků a jako takové
bylo samozřejmě plné paláců a chrámů. Po
příchodu Španělů byla většina z nich
rozbořena a rozebrána a na starých
inckých základech byly postaveny nové
koloniální i soudobé paláce a chrámy. Asi
nejlépe je to vidět na kostele Qorikancha a
v ulicích Intikillu a Hatunrumyioc. V té
druhé je i slavný dvanáctihranný kámen
(viz foto výše).
Zajímavé je, že incké základy bez úhony
přežily několik zemětřesení, ale třeba
Qorikacha byla v roce 1950 zemětřesením
silně poškozena a část se zřítila a musela
být přestavěna.
Ráno snídáme kolem sedmé a pak jdeme na
krátkou procházku kousek od hotelu. V půl deváté je
krátká schůzka, kde nám Iva sděluje informace o
nadcházejícím treku ke Q‘eros. Poté se každý může
věnovat činnosti podle svých představ. Někdo zůstává
v Marani a lenoší v křesílkách na nádvoří, my vyrážíme
do města. Kupujeme drobné dárky – peruánskou kávu a
kokový čaj. Snažíme se sehnat „zázračný lék“ Vilcacoru
pro Lenčinu maminku, ale marně. Nejen že ji nikde
nemají, ale prodavači v lékárnách i obchodech
s přírodními produkty vypadají, že ani nevědí, o co jde a
jen kroutí hlavami. Jen na tržišti se nám jedna babka
snaží cosi prodat, ale nejprve to jsou lístky koky (ty
poznáme) a pak nějaké kuličky, ale rozhodně ne kůra
z liány.
Kolem poledne se vracíme do hostalu, cestou
kupujeme v pekárně croissanty (kus za 1 S). V pokoji si
vaříme kávu a jdeme chvíli lenošit na nádvoří. Kolem 13
hodiny jsme vylenošení a vyrážíme na procházku nad
město. Znovu stoupáme cestičkou, kudy nás nedávno
vedl José, ale od Chrámu měsíce pokračujeme dál až
k Rocas Lancacuyo. Chceme si to tam prohlédnout, ale
je tam natažená žlutá páska. Děláme, že ji nevidíme,
jenže vzápětí na nás volá jakýsi chlapík, sice španělsky,
ale „restricted“ rozumíme a gesta, kterými nás vyhání,
chápeme také. Neradi se vracíme a scházíme pěšinkou
mezi keři, kterou používají zejména jezdci na koních dolů
k Saqsaywamanu. Ještě jednou si areál prohlížíme pěkně
z výšky a pak pokračujeme až k obrovské bílé soše
Ježíše, hledící dolů na město. Je odtud krásný výhled,
dokonce se nám daří najít hostal Marani a vidíme i část
jeho nádvoří.
Po chvíli scházíme prudkým a dlouhým schodištěm
dolů do města a vzápětí jsme zpět v Marani. Pomalu
balíme věci na zítřejší trek, co nepotřebujeme, putuje do
depozitu. Pak se ještě chvíli vyhříváme na nádvoří a
čteme si.
V 19 hodin odcházíme na společnou večeři do
blízké restaurace. Loučíme se s našimi třemi kamarády,
pro které dovolená končí a zítra odlétají domů – Mirkem,
Helou a Ivanem. Na druhý trek nás půjde jen šest plus
Iva. Zítra nás čeká náročný den, proto nemáme v plánu
dlouho ponocovat.
- 31 -
Úterý 9.8. – Ke Q’eros
S Ausangate v zádech
Komunita Q'eros
Komunita Q'eros se nachází na východní
straně zasněženého pohoří Cordillera
Vilcanota v peruánských Andách. Obývá
rozmanité území, které se táhne od výšin
zvaných "punas" ležících více než 5 000
metrů nad mořem až do 1 400 metrů v
amazonské džungli. Území Q'eros spadá
pod pravomoc provincie Paucartambo,
okres stejného jména a kraj Cuzco.
Jméno Q'eros odkazuje na osm Ayllus
(států), které tvořily různé osady v regionu
Paucartambo až do roku 1950. V současné
době existuje pět obcí, které patří do
sdružení obcí národa Q'eros: Hatun Q'ero,
Q'ero Totorani, Japu, Quico a Marcachea.
Populace těchto komunit činí 2 139
obyvatel.
Q‘eros, víc než většina ostatních
domorodých komunit v Peru, udržují
kulturní tradice, přežívající z předšpanělské
éry. Od zemědělství k lékařství a
náboženství tyto zvyky odrážejí andský
systém víry a jeho úzké spojení se Zemí a
okolními horami. Díky zachování těchto
tradic je komunita považována za poslední
existující incký stát.
K zachování
tradic
značně
přispěla
odlehlost vesnic Q’eros. Donedávna byla
nejbližší silnice vzdálená několik dní
pochodu. To se ale postupně mění s tím,
jak v horách vznikají nové prašné silnice.
Ráno vstáváme proklatě brzo, už ve tři hodiny,
snídáme a krátce po čtvrté čekáme na Josého s taxíkem,
který nás odveze k linkovému autobusu. Spolu s námi
cestuje i několik domorodců. Usedáme na místa a
vzápětí usínáme. Cesta trvá asi 3 hodiny, teprve ke konci
se postupně probouzíme a koukáme na hory okolo.
Prakticky nikdo z nás neví, kde to vlastně jsme.
Vystupujeme u osady Mahuayani v horách
Cordillera Vilcanota jihovýchodně od Cuzca, kde na nás
čeká doprovod s koňmi. Batohy putují na hřbety zvířat a
my v půl deváté vyrážíme na pochod směrem k lidem
z komunity Q’eros, kteří dodnes žijí daleko v horách
skromným životem jako v dobách Inků.
Zvolna kráčíme údolím do hor, stoupání je celkem
mírné, o to větší vzdálenost musíme ujít. Po více než
dvoutýdenním pobytu v Peru ve výškách nad 3000
metrů už jsme solidně aklimatizovaní, takže přibývající
výška nám nedělá zdaleka takové potíže, jako na
začátku v Huarázu.
Míjíme prosté domky místních pastýřů a také stáda
lam, respektive alpak. Zpočátku si nadšeně fotíme téměř
každé zvíře, ale brzy pochopíme, že tady jsou alpaky
všude a už nás jejich přítomnost tolik nebere. Cestou
potkáváme jen pár domorodců, žádný bílý turista, kromě
nás, se široko daleko nevyskytuje. Postupně se nám
otvírá nádherný výhled na horu Ausangate (6384 m),
jen se musíme otáčet, neboť ji máme v zádech. Počasí
nám opět přeje, slunce svítí a nebe je téměř bez
mráčku.
Kolem poledne se dostáváme do výšky 4100 m,
kde nás čeká doprovod s obědem. Takový luxus
v horách se jen tak nevidí. Na relativně rovné loučce
stojí kempinkový stolek se židličkami, na něm konve
s vlažným džusem a hrnečky. Usazujeme se, pijeme a
vzápětí dostáváme výbornou polévku a kuře s rýží a
bramborem.
Po hodinové pauze pokračujeme s plnými žaludky
vzhůru. Začíná foukat vítr a od džungle přicházejí mraky,
ale déšť se nechystá. Ve čtvrt na dvě se dostáváme do
sedla a podle GPS máme nový výškový rekord – 4800 m.
Na opačné straně sestupujeme dalším údolím dolů,
procházíme osadou Anccasi, která už získala spojení
z civilizací. Je tu prašná cesta, na návsi parkuje auto,
řada domků má střechy z vlnitého plechu a mají tu i
novou školu. Zvláštní je, že nevidíme téměř žádné lidi.
Procházíme osadou a ještě kousek stoupáme
dalším údolím. Kolem půl páté přicházíme na tábořiště,
postavené na ostrůvku uprostřed řeky ve výšce 4200 m.
Chvilku dumáme, jak se složit do stanů, jsou tu dva
velké pro 3 až 4 lidi, dva stejné malé pro 1,5 člověka a
jeden jiný taky sotva pro dva. Iva to má jasné, Jarka
s Milanem berou jeden malý s tím, že si ho lépe vyhřejí,
my a Petr s Monikou si bereme ty dva velké. Jarka záhy
- 32 -
Nový výškový rekord – sedlo 4800 m
zjišťuje, že zvolili špatně, protože jejich stan je jen
moskytiéra zakrytá plachtou a hrozně do něj fouká.
Nakonec tedy Jarku bereme do stanu my a Milan jde
k Petrovi s Monikou. Vejdeme se bez problémů.
Na rozdíl od minulého treku není tentokrát
k dispozici záchodový stan. Chvilku bloumáme po okolí,
hledaje nějaký dolík, balvan nebo křoví, ovšem bez
úspěchu. Všude je jen holá pláň a pasoucí se lamy.
Nakonec se prostě vmísíme mezi zvířata.
Přesouváme se do jídelního stanu, povídáme,
chroupeme popcorn a čekáme na večeři. Ta je stejně
dobrá jako oběd, opět polévka a hlavní jídlo. Po večeři
ještě chvilku posedíme, ale je chladno a vlastně není co
dělat, tak se jdeme umýt a v osm hodin už jsme ve
spacácích.
- 33 -
Středa 10.8. – Q’eros, den druhý
Malé pracovnice …
… velké pracovnice (požadovaná cena této
dečky byla 120 S)
Šamanské obřady
Q'eros mají několik starších a šamanů, kteří
dosud používají původní incké a předincké
obřady. Vzhledem k jejich izolaci se rituály a
kulturní zvyklosti dochovaly. Tyto obřady
mohou trvat mnoho hodin. Šamanské tradice
v komunitě jsou velmi silné a starší muži se
snaží o udrženíí jejich kultury a šamanských
obřadů. Jejich léčení se provádí v místní
komunitě, kde neexistují žádné léky nebo
nemocnice.
Ještě v 70. letech 20. století se lidé báli do
hor ke Q’eros chodit, protože šamani ovládali
i černou magii. Teprve později se komunita
začala otevírat světu, dnes řada šamanů
poznala peníze a své obřady provádějí na
komerční bázi a jezdí s nimi i do ciziny,
například do USA.
Ráno vstáváme za rozbřesku, to znamená asi
v půl sedmé. Všude kolem je vrstva jinovatky, naši
koně i místní lamy se tváří maličko ztuhle a není se co
divit. Sluníčko je ještě za kopcem a mráz proniká do
celého těla. V balení batohu ve stanu už máme praxi,
takže se nám to daří bez většího boje a hlavně bez
nutnosti stan otvírat.
Naši „Šerpové“ nezklamali a hned roznášejí horký
čaj a chystají nám vaničky s teplou vodou na umytí.
Snídaně je také kvalitní – čaj a káva dle chuti, vaječné
omelety se salámem, pečivo, marmeláda, jogurt.
Kolem půl osmé vyrážíme na další cestu. Opět je
krásné, jasné počasí, ale zpočátku jdeme ve stínu a
tedy v zimě. Do prosluněné části údolí to naštěstí není
daleko, už za půl hodiny stín opouštíme, začíná být
teplo a můžeme odložit většinu teplých věcí.
Postupně stoupáme údolím vzhůru, cesta je sice
dlouhá, ale není nijak zvlášť příkrá. Míjíme horské
pleso a vyhlížíme, kudy vede cesta dál. Líbilo by se
nám takové sedýlko kousek nad námi, ale José kroutí
hlavou a vede nás jinam a hlavně výš. Brzy se ukazuje,
že to sedýlko byla ve skutečnosti moréna dalšího,
mnohem většího, jezera. Sedíme na kamenech nad
ním, oddechujeme a kocháme se pohledem na modrou
hladinu plesa a bílý štít hory za ním.
K nejvyššímu bodu dnešní etapy už zbývá
kousek, ve tři čtvrtě na jedenáct jsme v sedle ve výšce
asi 4750 m a zahajujeme sestup na druhou stranu.
V poledne vcházíme do Q’eroské vesnice, kde u místní
školy (stejná kamenná budova, jako ostatní, jen větší a
s plechovou střechou) stojí připravený stoleček se
židličkami a náš kuchař už chystá oběd.
Ještě než se usadíme, procházejí kolem tři malé
holčičky s ranci suchých bobků na topení, zvědavě si
nás prohlížejí, dáváme jim nějaké bonbóny a přitom si
je fotíme. Dlouho se nezdrží a už cupitají se svým
nákladem domů. Za chvíli je vidíme, jak běží pro další
várku.
Po obědě pokračujeme dál, u jednoho domku
sedí skupinka žen a chystá osnovu na tkaní. José se
s nimi dává do řeči, dostáváme svolení fotit, pak si
necháváme předvést nějaké výrobky, Monika váhá, že
by si něco koupila, ale chce to dát do bytu Petrovi,
který se netváří příliš nadšeně. Iva by se možná
přidala, ale nakonec nejsou zcela rozhodnuté a tak
z obchodu sejde. Odcházíme s fotkami, ale bez dečky.
Cesta pokračuje po úbočí širokého údolí vysoko
nad jeho dnem a stále klesá. Sestupujeme až do výšky
3400 m, což je na jednu stranu dobré, protože v noci
bude nejspíš tepleji, ale na druhou stranu špatné,
protože to zítra bude hodně do kopce – José mluvil o
sedle 5200 m, to by znamenalo 1800 m stoupání.
Kolem půl čtvrté přicházíme do další vesnice, je
- 34 -
Alpaka – podle srsti ovce, ale krk je lamí.
barevné šňůrky v uchu označují majitele
zvířete
větší než ta minulá, ale vypadá dost liduprázdně. I
tady mají školu a u ní dokonce fotbalové hřiště. Na
něm se pasou naši koníci a jsou tu složené naše věci,
což znamená, že nocovat se bude tady. Poprvé
netáboříme u řeky, ale mají tu vodovod, tažený
trubkou z potoka za vesnicí. První dva kohoutky, které
zkoušíme, ovšem netečou, zato ten třetí teče pořád a
nedá se úplně zavřít.
Přes kamennou zídku, která ohraničuje hřiště, je
vidět dolů do dlouhého údolí, které se v dálce mírně
zelená a postupně klesá dolů do džungle. Výhled ale
silně omezuje mlha, která z džungle naopak stoupá a
postupně zahaluje okolní hory.
Brzy máme postavené stany, zabydlujeme se,
odpočíváme a pak se přesunujeme do jídelního stanu
na čaj, kávu a posléze i na večeři. Místo do kadibudky
chodíme tentokrát na políčko za školou.
- 35 -
Čtvrtek 11.8. – Q’eros, den třetí
Typický domek Q’eros
Zvědavé lamy
Místní doprava, vždy s úsměvem
Ráno po kvalitní snídani vyrážíme už v sedm
hodin. Čeká nás dlouhá cesta a velké stoupání, stále
ještě věříme na sedlo 5200 m. Odpolední mlhy a
mraky jsou pryč, opět je jasno a sluníčko svítí už teď,
údolí je široké a otočené správným směrem.
Kráčíme po poměrně široké cestě, překvapují nás
kilometrovníky na jejím okraji – začínají K30 a klesají,
trochu se obáváme, že těch 30 km budeme muset ujít.
Po několika kilometrech ale cestu opouštíme, po
kamenech se dostáváme na druhý břeh potoka a o
poznání užší pěšinkou pokračujeme dál. José nám
vysvětluje, že už je projekt na vybudování prašné
silnice, která vznikne snad do dvou let z té první cesty,
proto je tam už kilometráž. Jsme docela rádi, že jsme
se sem dostali ještě před tím.
Odbočujeme do postranního údolí a dále
stoupáme. Procházíme další vesnicí, lidí tu opět moc
nevidíme, ale i tady je škola a u ní fotbalové hřiště,
které má branky na malém kopečku, asi kvůli zpestření
hry. Uprostřed hřiště leží osamělý modrý míč, působí
to zvláštně. Napadá nás, jak by asi běžní fotbalisté
hráli ve výšce nad 4000 m.
Zanedlouho se před námi objeví sedlo a je jasné,
že výš už nepolezeme. Máme rozporné pocity – jsme
rádi, že je stoupání za námi, ale mrzí nás, že jsme se
k slibované výšce 5200 ani nepřiblížili, sedlo má „jen“
4570 m.
Scházíme do údolí na druhé straně, na plácku u
potoka na nás čeká známý stoleček s výborným
obědem. Posilnění pokračujeme dál, až se dostaneme
na prašnou silnici vedoucí z vesnice Qoricancha. Je
celkem nová, před několika lety tu Iva šla po úzké
pěšince.
Nevíme, jak to ještě máme daleko, tak svižně
kráčíme po cestě dolů. Provoz tu žádný není, zato
výhledy jsou parádní, cesta docela ubíhá. Najednou na
cestě zahlédneme zvířený prach a vzápětí vidíme proti
nám jet náklaďák. Uhýbáme stranou, ale auto
zastavuje. José se dává s řidičem do řeči a my
zjišťujeme, že auto je objednané pro nás. Z korby
vyskakuje několik domorodců, kteří využili možnost
svezení, další skupinka vykládá balíky drátěného
pletiva a řidič otáčí auto na zpáteční cestu. Mezitím
přijíždí naše karavana, překládáme batohy z koní do
auta a loučíme se s naším doprovodem.
Nastupujeme na korbu a spolu s námi i několik
Q’eros. Vzájemně se prohlížíme, smějeme se, oni si
dělají legraci, že bychom tu mohli zůstat a živit se jako
pastevci
v horách.
V Qoricanche
zastavujeme,
domorodci vystupují a my po chvíli pokračujeme dál.
Jsme rádi, že nám náklaďák přijel naproti, ušetřil nám
nejméně osm kilometrů pochodu.
- 36 -
Cesta dál je v podstatě stejná, stále prašná, úzká zaříznutá do příkré stráně, občas máme
pocit, že se musíme zřítit do propasti. Chvíli sedíme na podlaze, přesněji na batohu, což je lepší,
protože odtud není vidět, kudy jedeme. Zvědavost nám ale nedá, takže většinou postáváme,
přidržujeme se trubkového rámu a vyhlížíme přes postranice. Za jednou z četných zatáček se
objevuje stádo ovcí hnané několika dětmi. Pomalu se k nim přibližujeme, zmatená zvířata se snaží
vylézt nahoru do stráně, ale ta je příliš příkrá. Děti se pokoušejí stádo někam nasměrovat, ale
vypadá to, že spíš zvyšují zmatek. Konečně několik oveček objeví cestu podél auta a vzápětí se
zbytek stáda žene za nimi.
Cesta klesá řadou zatáček dolů, ale přesto pod námi zůstávají slušné propasti. Postupně
přibývají domky a údolí je čím dál zelenější, objevují se i stromy. Petr konstatuje, že máme kliku, že
jsme potkali jen ty ovce a ne něco většího. Jen to dořekne, vynoří se proti nám náklaďák. Našeho
řidiče to nijak nerozhodí, zkušeně zacouvá na nejbližší trochu širší místo a obě auta se
s centimetrovou rezervou minou.
Do městečka Paucartambo přijíždíme už za tmy krátce po 18 hodině. Máme za sebou něco
přes 30 km na korbě náklaďáku po divoké cestě, zážitek to byl opravdu silný.
Přesouváme se do skromného hotýlku – záchod a umyvadlo na dvorku, malé pokojíčky, ve
kterých je jen postel a kupodivu televize, dveře se zavírají na visací zámek, okno chybí, světlo je jen
od zářivky u stropu a malého okénka nade dveřmi. My máme slušný suchý pokoj, ale ostatní si
stěžují, že mají vlhko a cítí plíseň a zatuchlinu. Iva s Josém obíhají městečko a hledají něco jiného,
my ostatní zatím jdeme na večeři – v nabídce je jen kuře, za 10 S je ho kopec, že se nedá sníst.
Kdybychom si pořádně rozuměli, stačila by poloviční porce za 5 S.
Náhradní ubytování se podaří najít, naše skupina se rozděluje, část se stěhuje a část zůstává
na původním místě. Ještě domlouváme ranní sraz v 8 hodin na snídani v hospůdce a jdeme bydlet.
Výškový profil treku ke Q’eros
- 37 -
Pátek 12.8. – zpět do Cuzca
Vstáváme jako obvykle krátce po rozednění, do
snídaně je ještě daleko, ale vyrážíme se podívat do
městečka. Tržnice i krámky teprve otevírají, ale už je
možné koupit kus bábovky, kterou babka krájí na stolku
před tržnicí. Je výborná a jeden kusanec stojí jen půl
solu. Město je malé a po ránu ještě poměrně pusté, tak
se vracíme do pokoje, dopisujeme deník a lenošíme.
Před osmou vyrážíme na společnou snídani. My
volíme obvyklý standard – káva, čaj, pečivo, nanejvýš
smažené vajíčko. Místní ovšem snídají vydatně, klidně
kopec rýže a kuře.
Čas před odjezdem trávíme procházkou po městě.
Sluníčko opět září a bílo modré domky vypadají pěkně.
Paucartambo
Na trhu kupujeme sladké housky na cestu (opět půl solu
za jednu) a v dalším krámku několik banánů a
mandarinek. Tady na venkově je velmi lacino.
Zaujala nás dlouhá fronta domorodců před bankou, dovídáme se, že se vyplácejí sociální
dávky. Ty jsou na jednu stranu dobré, lidem pomohou, jenže zároveň jim berou motivaci pracovat,
protože výdělek by nebyl o mnoho vyšší. Tak se stává, že řada tradičních zaměstnání končí a lidé
raději čekají, co dostanou.
V 10 hodin odjíždíme dodávkou pro 12 lidí zpět do Cuzca. Hlavní silnici opravují, takže musíme
úzkou a klikatou silničkou do Pisaqu. Odtud už vede moderní asfaltka do Cuzca, kam přijíždíme
kolem 13 hodin. Znova se ubytováváme v hostalu Marani a konečně se můžeme pořádně
osprchovat v teplé vodě.
Zbytek odpoledne trávíme balením a odpočinkem. Venku se mezitím zatáhlo, začalo lehce
pršet a slyšeli jsme i nějaké hromy. Teď už nám to ale nevadí, sedíme v pokojíčku, umytí, v teple a
oknem se díváme na nádvoří, jak hezky prší.
V 18 hodin se na chvíli objevuje José, loučíme se s ním a pak odcházíme do známé restaurace
na poslední společnou večeři. Chybí jen Jarka, které není dobře a raději šla do postele.
Domů se nám nechce. Peru jsme si zamilovali. Nemůžeme slíbit, že se sem budeme vracet,
ale vzpomínky v nás zůstanou. Hory, úžasně čistá příroda, lidé usměvaví, děti ušmudlané, ale
hrozně milé, městečka s úzkými uličkami, nádherná historie Inků, poutavé příběhy a pověsti, šamani
a jejich obřady a samozřejmě nově nastavené výškové rekordy.
Těšíme se na maminky a všechny naše blízké, na postel a stále tekoucí horkou vodu,
samozřejmě na domácí jídlo, ale určitě se nám bude stýskat.
Asi nejkrásnější pro nás byly treky v horách. I když se člověk večer klepal zimou, ráno
odhrnoval jinovatku, myl se v lavůrku a pro zahřátí držel kelímek s horkým maté de coca, i když
jsme lapali po dechu při stoupání do hor, všechny naše „útrapy“ vyvážila nádherná čistá příroda.
Děkujeme, že jsme tu mohli být, třeba jen nakrátko a třeba jen jednou za život.
- 38 -
Sobota 13.8. a neděle 14.8. – domů
Ráno po snídani chceme ještě utratit poslední soly a koupit nějaké drobnosti, bohužel většina
krámků má ještě zavřeno. Pekárna naštěstí už funguje, kupujeme čtyři croissanty na cestu,
dobalujeme a chystáme se na odjezd.
Ve čtvrt na deset sedáme do taxíků a odjíždíme na letiště, loučíme se s naší průvodkyní Ivou
(je na ní vidět úleva, asi je ráda, že se nás konečně zbavila ☺), procházíme všemi kontrolami a
nasedáme do letadla (BAe 146), opouštíme Cuzco a letíme do Limy.
Tento let je krátký, v Limě jsme v půl jedné. Tam dlouho čekáme na odbavení, protože odlet
do Paříže je až v 18:45. Bloumáme po letišti, chodíme kontrolovat tabuli odletů a znervózňujeme
hlídače, který po nás neustále žádá letenku, ve které se nakonec stejně nevyzná. Utrácíme
posledních 20 S za kafe, zmrlinu, čaj a bonbóny s kokou. Po nekonečných čtyřech hodinách konečně
odevzdáváme velké batohy, procházíme odbavovací mašinérií a konečně nastupujeme do Boeingu
777, opouštíme Limu, pak Peru a nakonec i Jižní Ameriku. Dostáváme výbornou večeři, brzy po ní
usínáme a probouzíme se až k ránu, tedy podle peruánského času, podle evropského je už poledne.
Dostáváme snídaňooběd a na čas přistáváme v Paříži. Bloudíme letištěm z terminálu F na terminál
D, odkud odlétá letadlo do Prahy, opět čekáme na výzvu k nástupu. Trochu se divíme, že u brány
není žádné letadlo. Rukávem sestupujeme dolů na plochu, kde stojí autobus s nápisem Prague.
Naštěstí nejede až do Prahy, jen přes půlku letiště zpět k terminálu F, kde nastupujeme do Airbusu
A320. Mám neodbytný dojem, že Boeing 777 na sousední stojánce je ten, kterým jsme před pár
hodinami přiletěli.
Let do Prahy je krátký, stihne se jen káva se sušenkou. Batohy tentokrát dorazily všechny,
loučíme se a rozcházíme se každý po svých. Na nás čeká Lenčin tatínek s Alešem, jedeme přes
Prahu do Zelenče, kde Aleše vykládáme a pokračujeme k domovu. Dohání nás bouřka a liják,
musíme jet opatrně, ale kolem 22 hodin jsme šťastně doma…
Chacana (andský kříž)
- 39 -