památky - leden 2012.indd - Český svaz ochránců památek

Časopis pro přátele památek a historie
Č E S K É PA M ÁT K Y
1/2012
Ročník 21
POMOZTE ČSOPa
- zachraňme zámek Čečovice
V prosinci roku 1998 převzala od původních majitelů 2.základní organizace Českého svazu ochránců památek
– Klub Ladislava Lábka v Plzni - požárem silně poškozený zámek v Čečovicích.
Čečovice byly poprvé zmiňovány v roce 1356 a již tehdy zde na místě dnešního zámku stávala gotická tvrz,
která je ve velké míře dochována v hospodářském křídle zámku – sýpce. Dalšího stavebního ruchu se pak tato památka
dočkala v 16. a 17. století. Poslední, degradující úprava proběhla v roce 1955 pro potřeby zemědělců.
V držení Čečovic se vystřídala řada významných českých šlechtických rodů – páni z Bukovce, z Velhartic,
Rožmberkové, Popelové z Lobkovic a Trautmansdorfové. Po pozemkové reformě byl zámek prodán jako zbytkový
statek a po roce 1948 byl zkonfiskován. Dále jej užívalo JZD, v roce 1990 zámek vyhořel. I přes značené poškození je
zámek v Čečovicích památkou, která má co ukázat.
Máte-li zájem nám pomoci naší organizaci při záchraně této bezesporu zajímavé kulturní památky, ozvěte se nám.
Budeme rádi za každou, i sebemenší pomoc.
Adresa:
2. ZO ČSOPa
Mandlova 16, 320 23 Plzeň
Tel.:
603 473 737 (p. Klíma)
606 613 057 (p. Menčík)
e-mail:
[email protected]
[email protected]
Bankovní spojení:
Komerční banka Plzeň – město
č. účtu 26 336-311/0100
Titulní strana: Čečovice - Kostel sv.Mikuláše
2. strana obálky: Čečovice – Žehnání koní 2011
Slovo redakce
Než se postupně začtete do jednotlivých článků tohoto
čísla časopisu se chci jménem celé redakce všem
omluvit za to, že nevyšlo číslo v roce 2010 a 2011.
Omluva je směřována hlavně našim věrným
předplatitelům.
Přiznám se, že jsme všichni uvažovali o konci existence
našeho časopisu. Vše však stojí nejen na nedostatku
článků, ale i na členské základně našeho spolku a i
na našem pracovním vytížení a v neposlední řadě na
získání finančních prostředků na vlastní tisk časopisu.
V letošním roce bychom chtěli pokračovat ve vydávání
časopisu, avšak bude zapotřebí velkého úsilí. Nechceme
snižovat nastavenou úroveň časopisu a ani výrazně
snižovat počet stránek, chceme, aby naše snažení bylo
efektivní. Budeme nadále pracovat na tom, aby jste Vy
čtenáři byli spokojeni s obsahem časopisu a obohaceni
o nová zjištění v oblasti historických a technických
památek, historie, místopisu. Jste to právě Vy, čtenáři,
kteří se o památky a historii zajímáte a jste pro tuto
oblast “zapáleni”. Proto Vás čtenáře prosíme o aktivní
spolupráci, rádi uvítáme Vaše podněty, ale hlavně
uvítáme články od Vás, bez nichž by tento časopis
nemohl vzniknout.
Závěrem chci vyzvat všechny věrné i ty nové čtenáře
k aktivní propagaci našeho časopisu ve svém okolí a
mezi své přátele.
Toto číslo časopisu je umístěno také ve formátu .pdf
na internetových stránkách www. csopa.info
Obsah
��������������������������������������
Slovo redakce
Václav Menčík ..........................................................1
� � � � � � �� � �� � �
������
Dva staré domy, dva osudy
Tomáš Karel .............................................................2
Znovuzrození kapličky „Na Lhotské“
Milan Bouzek ……………...……..……………….5
Archeologie pramenu
….…………….......….……….….7
Lukáš Hanzl
Dolske domky
Lukáš Hanzl ………………….....………….....…8
Drátovna
Petr Rožmberský
……..….....…………….…….10
2.Z.O. ČSOPa – Klub Ladislava Lábka - r. 2011
………....…………....……14
Miroslava Šusová
���������
-1-
Dva staré domy, dva osudy.
Městský dům v Poběžovicích a mlýn v Zahrádce
jsou vzdáleny nejen geograficky, ale také svojí
architektonickou podobou i účelem svého vzniku.
Jejich hlavní rozdíl dnes spočívá ve strohém faktu,
že ten prvně jmenovaný již nestojí, zatímco ten druhý
se zdárně těší z nové budoucnosti. Je možné se ptát,
co tedy mají společné, proč se ocitly na jedné stránce
tohoto časopisu? Odpověď na tuto otázku, stejně
jako zjištění, co je dále odlišovalo, nalezne čtenář v
následujících řádcích.
Zásadní podobnost dala oběma domům minulost,
byly postaveny našimi předky zhruba ve stejné době,
byly několikrát upravovány se snahou o jejich užitek
i ozdobu místa, ve kterém stojí. Oba domy si do
dnešních dnů uchovaly mnoho ze své historie, mnoho
dokladů dávných stavebních postupů, životních
zvyklostí a výtvarného cítění. Pokud bychom chtěli
shrnout tyto hodnoty pod jeden výraz, řekneme,
že jsou památkami. Dalším společným znakem je
navazující zjištění, že přestože mají památkové
hodnoty, nejsou právoplatnými památkami. To ostatně
není v tomto státě nijak překvapivé, ač se o tom příliš
nehovoří. Objekty prohlášené za kulturní památky
a tedy požívající deklarované památkové ochrany
státu, tvoří jen menší, byť zpravidla významnější, část
dochovaného historického dědictví. Dobře víme, že
ani právní ochrana není sama o sobě schopna zajistit
optimální podmínky pro předání našeho kulturního
dědictví dalším generacím, je však v našem
relativizujícím prostředí bohužel jediným nástrojem
společnosti. Ten zásadní nástroj byl a vždy bude v
rukou jednotlivců, konkrétních vlastníků či občanů
daného místa, název tohoto nástroje je znalost, radost
a vůle. Pak by měl být na řadě další nástroj v rukou
společnosti, jeho název je pomoc. Zbytek bývá dílem
velké kouzelnice Náhody, díky jejímž čarám zde
dodnes stojí stavby, které již před staletími ztratily své
původní využití a naopak nestojí stavby, které dodnes
toto využití mohly mít. Následující dva příklady jsou
toho výmluvným dokladem.
Městský dům č.p.128 stával ve Slovanské ulici
v Poběžovicích do poloviny roku 2009 v místě
bývalého vjezdu do historického jádra od jihu. Jeho
jižní obvodovou zeď tvořila ještě gotická městská
hradba, ke které byl dům jednoduše přistavěn. Kdy se
tak stalo, není zcela zřejmé, jistě až po zániku funkce
opevnění. Patrový dům měl hloubkovou dispozici a
patřil půdorysně k největším v ulici, což možná odráží
jeho význam či účel. Původně na něj z boku navazovala
další řadová zástavba ulice. Vedlejší dům byl však
zlikvidován již v minulosti. Průčelí orientované
do ulice nebylo utvářeno symetricky a spolu s
nízkou výškou podlaží, kamennými ostěními oken
lemovanými zalamovanou lištou umístěnými těsně
nad zemí, lomovým zdivem, dřevěnou profilovanou
římsou a mnoha vrstvami omítek vypovídalo o
obr. 1 Poběžovice, městský dům, celkový pohled z ulice foto
T. Karel 2009
značném stáří domu. V levé části se zřetelně rýsovala
svislá spára v místě navazující hradby opevnění. V
polovině 19. století ještě pokračovala o několik metrů
dál, kde byla ukončena hranolovou městskou branou.
Její základy byly objeveny při výkopu pro kanalizaci
a archeologicky zdokumentovány v předcházejícím
roce. Z pozice oken těsně nad zemí je zřejmé, že
zde po demolici brány a rozšíření silnice došlo k
výraznému vyrovnání terénu, který zde původně
prudce klesal. Dispozice domu byla trojtraktová a dosti
netypická, jak její podobu ovlivnily mladší úpravy.
Zadní, dvorní část domu byla již v době průzkumu
zbořena, a tak bylo možné pouze pozorovat, že zdivo
nebylo provázáno, přední část domu tedy byla starší.
Zdokumentována byla jen hlavní, obytná část s
připojeným komunikačním traktem. Ten byl k severní
straně přistavěn zjevně dodatečně asi až počátkem
20. století v místě původně nezastřešeného vjezdu
do dvora. O době vzniku svědčí charakteristické
klenby do traverz a fasáda se štukovými rámy
kolem iluzivních oken nad vjezdovými vraty,
dodatečně rozšířenými. Přední trakt domu při ulici
byl umístěn o několik schodů níže a byl rozdělen na
dva prostory zaklenuté valenou klenbou s trojbokými
výsečemi. Severní místnost byla přístupná z průjezdu
dvoukřídlými, pozdně klasicistními dveřmi. Sousední
místnost měla jižní stěnu velmi nepravidelnou, byla
to zmíněná hradba. Střední trakt byl řešen shodně,
vstup z průjezdu byl však dodatečně proražen a pak
zazděn, navíc byl přístupný z hlavní komunikační
prostory, síně, umístěné v zadním traktu. Tento
vstup byl vybaven kamenným barokním portálem s
ušima a torzem svlakových, zřejmě soudobých dveří
obitých klasovitě skládanými prkny. Síň domu byla
plochostropá s podlahou umístěnou výše. Také ona
-2-
byla osvětlena ze dvora dvěma shodnými s okny v
ulici s kamenným ostěním. Její trámový záklopový
strop byl i s horní částí schodiště zřícený a umožňoval
tak pohled do patra. Vedle síně byla v zadním traktu
ještě poslední místnost přízemí, která měla podobu
pod eternitem dosud zůstal dřevěný šindel. Dům byl
zajímavým dokladem pozdně barokní zástavby města,
klenuté přízemí jistě sloužilo jako krám, sklad či dílna,
patro mělo obytný účel s reprezentačně vybavenou
největší místností. Dům prošel mladšími úpravami,
jednak kolem poloviny 19. století, z této doby byl
krov a dispoziční úprava síně, při které zanikla starší
černá kuchyně. Poslední úpravy proběhly počátkem
20. století, byl zastřešen průjezd, upraveny příčky
v patře, zde byla také odstraněna část staré hradby,
aby byl získán větší prostor. Dům si přes tyto úpravy
zachoval velké množství cenných detailů i umělecky
řemeslné povahy. To z něj spolu s ohledem na
významnou pozici a uchování torza městské hradby
činilo významnou součást historické zástavby
Poběžovic. K jeho zachování chybělo to podstatné,
vůle a poznání, stavební stav nebyl do zahájení
bouracích prací nikterak havarijní. Průzkumem
domu, uskutečněným již po započetí demolice, byly
získány základní informace o jeho stavební podobě
a dochovaných hodnotách. Aplikace těchto poznatků
do podoby stavebně historického průzkumu však
vyžaduje konfrontaci s prameny písemné povahy,
které nebylo zatím možné v rámci archivní rešerše
vyhledat. Na některé otázky, týkající se historie domu
bude ještě možné odpovědět. Bude to však poslední
obr. 2 Poběžovice, městský dům, pohled ze dvora, foto T.
Karel 2009
valeně klenutého polozapuštěného sklepa. I tato
místnost byla ze síně přístupná kamenným barokním
portálem.
Patro domu bylo celé plochostropé s omítanými
podhledy trámových stropů. Jeho dispozice byla
oproti přízemí jednodušší, protože nad předním i
středním traktem byly pouze dvě místnosti. Největší
severní místnost měla zachován na stropě krásný
štukový profilovaný rám vykrajovaného zrcadla. Celé
patro již bylo poznamenáno pokračující demolicí,
dveřní ostění byly vytrhány stejně jako části podhledů
a příčky. Zachována byla okna v hlubokých šikmých
špaletách s klasicistními výplněmi s vnějším zdobným
kováním. V patře síně byl znát na střední zdi očazený
prostor po již dříve odstraněné černé kuchyni. Půda
nebyla díky zřícenému schodišti přístupná, obsahovala
místnost s hrázděnými stěnami, vloženou do krovu
s tradiční vazbou s hambalky podpíranými dvojicí
vaznic nesenými svislými sloupky zavětrovanými
šikmými pásky. Střecha byla dosti nízká, valbová,
obr. 3 Poběžovice, městský dům, strop se štukovým
profilovaným rámem vykrajovaného zrcadla,foto T. Karel
2009
pozdrav zaniklé stavbě. Likvidace domu tak završila
dlouhou řadu zbytečných demolic v historickém
jádru Poběžovic, které je dnes pouhým torzem města
z poloviny 20. století.
Ale nyní je na řadě druhý starý dům. Areál mlýna
je situován v mimořádně malebném prostředí na
severním okraji intravilánu vsi Zahrádka v okrese Plzeň
jih, v izolované poloze v údolí potoka přitékajícího
z Čížkova. Zahrádka je ve svém půdorysném
uspořádání zástavby zajímavým sídlem. Jádro vesnice
s drobnou návsí obklopenou většími selskými statky
je situováno zcela odděleně od drobnější a svým
-3-
původem jistě i mladší zástavby, jejíž součástí je i
sledovaný mlýn. Půdorys vesnice se tak rozpadá na
dva celky, jižně je jádro s návsí a severně, na opačném
břehu potoka je drobná zástavba poměrně chaoticky
utvářená. Její struktura je formována vedle toku potoka
obr. 4 Zahrádka u Čížkova, horní mlýn, celkový pohled,
foto T. Karel 2009
cestou směřující od návsi a křížením s cestou vedoucí
nad potokem od Čížkova směrem na Smetalky.
Vedle sledovaného „horního“ mlýna byl na opačném
konci vybudován větší „dolní“ mlýn s pilou. Původ
parcelace této chalupnické a domkářské zástavby je
možno předpokládat až v období novověku. Zástavba
již nepochybně existovala v souvislejší formě v první
polovině 18. století, neboť je takto zachycena na I.
vojenském mapování. Během 2. poloviny 19. století a
zejména počátkem 20. století pak docházelo postupně
k přestavbám roubených domů, nově budované zděné
domy pak často nerespektovaly původní půdorysy.
Přesto zde je několik roubených domů zachováno.
Areál mlýna byl v 18. i 19. století podstatně rozsáhlejší
než dnes a to nejen co se týče rozsahu příslušných
pozemků, ale také v rozsahu jeho zástavby. Jak
svědčí starší mapové doklady, byla zástavba umístěna
především při cestě na severní straně. Kromě dodnes
stojící stodoly zde byly umístěny další hospodářské
objekty svírající s ní pravý úhel, dnes až na část
podezdívky zaniklé. Obytná budova byla dle všeho
umístěna proti hospodářské části východněji, také při
cestě, orientovaná k ní podélně. V těchto místech je
nyní zahrada. Mezi nimi byl vjezd do areálu mlýna,
tedy zhruba v dnešních místech. Pod rybníkem
stál v místech dnešního mlýna ještě v roce 1839
půdorysně menší objekt, který obsahoval zřejmě
pouze mlýnici. Vzhledem k umístění ve svahu musela
mít tato budova obdobné řešení jako dnešní, kde se
s úspěchem využívalo převýšení terénu k zavážení
obilí na horní terase a odvozu mouky na dolní terase.
Zděná návodní strana mlýna může dodnes pocházet
z této původní stavby stejně jako vyzděný prostor
lednice. Pod hrází západně od mlýna stál ještě drobný
objekt, z něhož dnes stojí zděné kamenné základy,
snad se jednalo o sýpku.
Vodní dílo je zachováno z této doby, od počátku bylo
jistě počítáno se zádržným rybníkem, neboť drobná
vodoteč neumožňovala pouhé napájení náhonem
s jezem na potoce. Mlýn byl tedy o jednom kole na
nestále vodě.
Dnešní budova mlýna je tedy výsledkem zásadní
stavební obnovy staršího objektu, ke které došlo kolem
poloviny 19. století. Podle dendrochronologického
datování vazného trámu krovu zřejmě po roce 1836.
Je pravděpodobné, že ze staršího mlýna zůstala část
zdiva v přízemí v úseku mlýnice, roubené a fošnové
stěny mlýnice, mlýnská stolice. Přesnější datování
umožnily výsledky dendrochronologického datování
těchto dřevěných konstrukčních prvků. Toto datování
poskytlo určení doby mýcení použitých stromů
v rozmezí let 1728-1729. Stavba si dodnes uchovala
pozdně klasicistní charakter a tradiční dispozici
trojdílného domu se střední síní a černou kuchyní,
obohacenou o prostor patrové mlýnice a o klenutý
polosuterén zapuštěný do svahu, který sloužil jako
chlév a sklep. Také další dochované konstrukce,
především interiérové dveře, stropy a krov jsou
klasicistního původu, jsou zařaditelné do poloviny
19. století, snad jen o málo mladší je dochované
palečné kolo a další drobné zbytky mlýnského složení.
Pouze krytina z eternitových šablon a vnější výplně
jsou z druhé poloviny 20. století, devastaci přineslo
využívání objektu armádou. Stav mlýna byl proto
před posledními úpravami poznamenám dlouhodobou
neúdržbou. Omítky fasád jsou až na části profilace
výzdobných prvků odstraněny a spolu s nevhodně
řešenými výplněmi otvorů představují hlavní
estetickou závadu. Střešní krytina z eternitových
šablon je udržována a proto nedochází k zatékání do
konstrukcí. Krytina sama je však téměř na hranici své
životnosti. V posledních letech byly novým nadšeným
a poučeným majitelem realizovány dílčí opravy,
zejména statické zajištění (stažení ocelovými táhly) a
zdařilá tesařská oprava konstrukce mlýnské stolice a
fošnové stěny v mlýnici. Na této a protilehlé roubené
stěně chybí omítky, respektive omazávky, které jsou
spolehlivě doloženy zatlučenými klínky. Interiéry
obytné části jsou již velice citlivě opraveny včetně
prkenných podlah, hliněné omazávky roubené stěny a
obnovena byla i tradiční kachlová kamna. Zachována
zůstala klenutá černé kuchyně, citlivě upravená na
koupelnu. Zbývá jistě ještě mnoho práce, v suterénu
chybí většina omítek a dlažeb, opravu vyžaduje
rozvolněné zdivo lednice a vantroků, nevyhovující
je úprava zápraží. Stodola je také stabilizována,
-4-
střešní krytina z eternitových šablon je udržována, Útěchou profesionálů bývá deklarovaná autenticita
vrata jsou po obnově. Chybí většina omítek fasády. našich památek, pokud si neuvědomíme, že za ní
stojí většinou pouze desetiletí
Kromě zčásti dochovaných
neúdržby. Té neúdržby, na
kamenných sloupků chybí
jejímž konci bývá zánik.
oplocení a nejsou zajištěna
Spolu se záměrným ničením je
torza zaniklých staveb pod
příčinou neuvěřitelných ztrát,
hrází a při stodole.
plně srovnatelných s válečnou
Dům nepochybně představuje
devastací, které však jsme již
v místním kontextu již vzácně
intaktně dochovaný příklad
staletí zůstali téměř ušetřeni…
typické podoby venkovského
Na závěr budiž vzpomenuta
malého mlýna. V prostředí
ještě jedna podobnost obou
vesnické památkové zóny
domů, oba jsou, respektive byly
se proto jedná o významný,
součástí území památkových
památkově cenný objekt, jehož
zón. Jejich osud to však
zachování je třeba považovat
neovlivnilo a tak doufejme, že
za zásadní prioritu památkové
nastane doba, kdy do povědomí
péče. V tomto případě však
o památkovém dědictví vstoupí
je to podstatné, vůle, radost i
i onen dřímající a nedoceněný
poznání přítomny jsou.
potenciál, na který se nedostalo
v rámci oficiálních soupisů
Často lze v médiích najít
památek,
zprávy
o
mimořádném
Tomáš Karel
bohatství památek našich zemí,
které je srovnatelné se západní
Evropou. Jak nadnesené je toto obr. 5 Zahrádka u Čížkova, horní mlýn, pohled Čerpáno z průzkumů autora
(dokumentace k Poběžovicím
tvrzení! Stačí srovnat pouhé na dřevěnou mlýnici, foto T. Karel 2009
uložena v archivu NPÚ, ÚOP
počty památek v sousedním,
kulturně nejbližším, Bavorsku.
v Plzni)
Znovuzrození kapličky „Na Lhotské“
Obr.1 Kaplička stav v roce 2009
Vydáme-li se silnicí třetí třídy z Hněvnic na
Lhotu u Stříbra, tak po několika minutách chůze
příjemnou krajinou lemovanou nově osazeným
stromořadím ovocných stromů narazíme na drobnou
sakrální stavbičku - výklenkovou kapličku, která na
nás dýchne nostalgií dávno zapomenutých časů
(Obr. 1.) Na odpočinkové lavičce si uvědomíme,
s jakým citem je tato stavba umístěna do krajiny a
v duchu se pokloníme památce onoho starého mistra,
který tuto kapličku na místě vystavěl. Na jižní straně
se nám otevře výhled na šumavské hvozdy, za zády
zatrylkuje svoji píseň skřivan, a když z nedalekého
lesa zašumí jeho chorál, teprve pochopíte, že kaplička
se stala oním „ genius loci „.
Ke stavu v jakém se kaplička nachází, však
vedla cesta trnitá a osud stavby samotné je zajímavý a
vcelku smutný, i když se šťastným koncem. O historii
stavby samotné víme vcelku málo a můžeme se tedy
domnívat, že kaplička mohla být postavena někdy
kolem roku 1737 v době, kdy byl v obci Hněvnice
vystavěn kostel Všech Svatých a to nákladem
Kladrubského kláštera za vlády opata Josefa Siebera.
Ostatně této hypotéze napovídá ještě jeden zajímavý
fakt a to, že kaplička při pomyslném spojení přímkou
s bývalým kostelem a dalšími sakrálními památkami
v obci Hněvnice vytvoří nad obcí znamení kříže.
S největší pravděpodobností stavba sloužila
k občasnému zastavení a vyslovení tiché modlitby
poutníků či rolníků pracujících na přilehlých
-5-
polnostech. O historické hodnotě kapličky napovídá
skutečnost, že dne 3.5. 1958 byla tato stavba zapsána
do státního seznamu
památek pod číslem
54162/4-1231,
jako výklenková
kaplička při cestě
na Lhotu.
Bohužel
postupná devastace
morální,
kdy
naše mysl byla
masírována
ideologickým
a
totalitním
marastem, šla ruku
v ruce i s devastací
Obr. 2. Kostel Všech Svatých v fyzickou, kdy si
určití přisluhovači
Hněvnicích, zbořen v roce 1969
režimu
museli
dokazovat svoji moc na věcech, které se právě
nehodily „do krámu„. Postupně tak byly nejprve
zničeny sakrální křížky, kapličky a v neposlední řadě,
na radu církevního tajemníka ONV Plzeň-sever, došlo
stojí, se nikdo ani nepřišel přesvědčit, stačilo
prohlášení…
V roce 2004 došlo k obratu a kaplička vstala,
i když postupně, jako bájný Fénix z popela a to díky
místnímu občanskému sdružení „Spolku za obnovu
obce Hněvnice“, které si dalo mimo jiné za cíl postupnou
obnovu a rekonstrukci památek v obci Hněvnice .
Samotné práce započaly likvidací náletových dřevin
a odkopáním terénu, kdy torzo kapličky bylo zcela
zarostlé křovinami a částečně zavaleno zeminou
(Obr. 3.). Díky nadačnímu příspěvku Nadace Via
Praha a odborné pomoci architekta Jana Soukupa
z Plzně se během letních měsíců roku 2004 podařilo
kapličku zcela zrekonstruovat. Chybějící části byly
dozděny, střecha opatřena krovem, provedeny fasády
s obílením, osazeny dveře a provedeny terénní
úpravy. Interiér kapličky je vyzdoben obrazem sv.
Víta od akademické malířky Markéty Jelenové a je
vpravdě světovým
unikátem, neboť
Sv. Vít je na
nástěnném obraze
vyveden
jako
barokní postava,
přestože
ve
všech
známých
vyobrazeních je
vypodobňován
jako
postava
gotická (Obr. 4.).
Celkové
náklady
na
opravu kapličky
byly
vyčísleny Obr. 4. Vyobrazeni Sv. Vita v
na 120.000,-Kč. interiéru kapličky
Tato částka je
ovšem imaginárním číslem, hodiny a osobní nasazení
všech členů spolku se nedají v korunách ani vyčíslit.
Obr. 3. Záchrana kapličky
Vyvrcholení celého snažení nastalo v červnu roku
2005, kdy byla kaplička při příležitosti oslav „890
v srpnu roku 1969 k odstřelu již zmíněného kostela let od první zmínky o obci Hněvnice“ zasvěcena sv.
Všech Svatých (Obr. 2.). Naše kaplička postupně Vítu.
chátrala a její torzo bylo pilně využíváno humanitárně
vzdělanými místními myslivci jako střílna na vysokou
zvěř. O erudované práci tehdejších pracovníků Autor článku: Milan Bouzek – předseda Spolku za
zabývajících se památkami svědčí skutečnost, že dne obnovu obce Hněvnice
17.3.1981 byla kaplička ze státního seznamu památek Fotodokumentace: Pavel Kasal – člen Spolku za
vyškrtnuta z důvodu, že stavba byla prohlášena, obnovu obce Hněvnice
světe div se, za zbořenou. O tom, že kaplička stále
-6-
Archeologie minerálních pramenů
Chtěl-li člověk v minulosti těžit z blahodárných účinků
minerálních zřídel, musel vždy přiložit ruku k dílu. Na
úpravě jímání pramene totiž závisí kvalita minerální
vody i dostupnost jejího čerpání. Tím se z divokého
pramene stává lidský artefakt v nejbytostnějším
smyslu.
Poprvé byly prameny jako možný zdroj
archeologických informací povšimnuty v 19. století.
Obr.1 Jímaní jednoho z Liščích pramenu u Kynžvartu
Kolem roku 1870 byl údajně učiněn nález torza římské
sošky z karlovarského Vřídla, ale dnes je všeobecně
pokládán za podvrh. Nicméně karlovarské Vřídlo
mohlo být a patrně i bylo navštěvováno v mladší době
bronzové z nedalekého hradiště na Tříkřížovém vrchu.
Stejně jako Františkův pramen ve Františkových
Lázních, který máme bezpečně doložen historickými
prameny již r. 1325.
Ale prvním seriozním archeologickým
objevem z území Čech byl až nález bronzového
pokladu z doby laténské v Lahošti u Duchova. V
roce 1879 došlo totiž v souvislosti s hlubinnou
těžbou hnědého uhlí na dole Döllinger k masivními
průvalu kuřavky a výrazně klesla hladina všech
pramenů. Roku 1882 byly Obří pramen v Lahošti
u Duchcova a Pravřídlo v Teplicích prokopány až
do hloubky několika metrů. A při průzkumných
pracích byly učiněny úžasné objevy. Bohužel, velké
množství nálezů bylo rozebráno a dokumentace byla
nedostatečná, nebo vůbec žádná. Duchcovský poklad
z Obřího pramene, objevený v kotlíku v trhlině asi
6m hluboko v pramenné jímce, je však dodnes velmi
cenným zdrojem poznání laténské bronzové industrie.
Je z něj mimo jiné odvozen název pro specifický typ
laténské tzv. duchcovské spony. Datování pokladu
je podle Reineckovy periodizace do stupně LT
B1, tedy do let 370-320 let před naším letopočtem.
Tento depot v prameni má další zahraniční analogie
v archeologických nálezech od pramene Seiny a z
anglického Bathu, rovněž z doby laténské až římské.
Pozdější nález kamenné sekerky z období
mladšího neolitu a středního eneolitu u pramene,
v těsném sousedství Kláštera Teplá, nevzbudil téměř
žádnou pozornost a posléze upadl v zapomenutí.
Poloha pramene je dnes neznámá a sekerka je
rovněž ztracena. Máme k dispozici jen neumělý
nákres a stručný popis nálezové situace od Dr.
Antona Gnirse v Tophografie der Historischen und
kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl
und Marienbad, z roku 1932.
Dalším významným objevem v pořadí, avšak
spolehlivě nejstarším dokladem návštěv člověka u
minerálního pramene na světě vůbec, je notoricky
známý Petrbokův objev lebky Neandrtálce ve výplni
zaniklého termálního zřídla u Gánovců, nedaleko
Popradu. V roce 1926 při těžbě travertinu zde našel
rómský střelmistr Koloman Koki zajímavý kámen,
který koupil český paleontolog Jaroslav Petrbok za
100 Kčs. Jednalo se o kámen nepravidelného tvaru o
průměru asi 17 cm. Petrbok jej nejdříve považoval za
mozek zvířete, ale roku 1937 si uvědomil, že se jedná
o lidský mozek. Jím publikovaná zpráva o nálezu
však zapadla bez povšimnutí. Petrbok nakonec nález
roku 1957 věnoval Národnímu muzeu v Praze.
Poté jej studoval antropolog Emanuel Vlček.
A seznal, že kámen vznikl jako výlitek mozkovny
dospělého neandrtálce. Jeho stáří Vlček odhadl
přibližně na sto tisíc let.
V druhé polovině dvacátého století byly u nás
zkoumány ještě prameny a jejich okolí na hradištích
Kouřim, Libušín a na Pražském hradu. Archeologický
průzkum na hradišti Libušín, vedený Zdeňkem
Váňou, objevil poblíž pramene na severní straně
areálu zbytky raně slovanské keramiky z 6. - 7. století
našeho letopočtu. Na Kouřimském hradišti bylo
v okolí posvátného pramene Libušinky zkoumáno
raně středověké pohřebiště z 9. století. Podobně tomu
bylo i na Pražském hradu, kde v blízkosti pohřebiště
na pahorku Žiži rovněž vyvěral, dnes však zaniklý,
posvátný pramen. Ani jeden z těchto pramenů však
nebyl minerální a s naší problematikou souvisí tedy
jen okrajově.
V poslední době množící se archeologické
nálezy z čištění jímek minerálních pramenů na
Mariánskolázeňsku upoutaly naši pozornost.
Minerálky, kterých je u nás v kraji přes 200 známých
a možná ještě více, se stávají stále více populární.
Místní občanská sdružení se je snaží využít pro
-7-
zlepšení turistické atraktivity svých vesnic jako
přírodní zajímavost.
Díky těmto aktivitám jsme však učinili mnohá
zajímavá zjištění. Panskou kyselku v Drmoulu (dříve
též nazývána Štolní) se podařilo na základě keramiky
datovat již do 14. století. Liščí prameny u Kynžvartu
jsou archeologicky datovány zatím do druhé poloviny
Obr.2 Kresba pravěké sekery z Teplé, dle Gnirse
17. století, doložené jsou kyselky již k roku 1609
v knize Husitenkrieg od Zachariáše Theobalda ze
Slavkova. Hned vedle bylo náhodně nalezeno, pod
1,5 m mocnou vrstvou rašeliny, jímání dnes takzvané
Kančí kyselky, o níž neexistují ani žádné historické
záznamy a patrně pochází ze stejné doby jako Liščí
pramen. Dochoval se zde dokonce původní záchyt do
dřevěného soudku. Méně významné jsou nálezové
soubory ze Svatovítské kyselky a Hanovské kyselky,
které datujeme do 19. až 20. století. Tolik k pramenům
Českého a Slavkovského lesa.
Křepkovickou kyselku v Tepelské vrchovině
lze dokonce datovat nejpozději do první poloviny 14.
století a patří tedy prozatím k nejstarším kontinuálně
využívaným pramenům v celém regionu. Kyselka
v Křivcích podobně jako Služetínská, rovněž
v Tepelské vrchovině, sloužila za zdroj pitné vody
spolehlivě již v 16. století.
Movité nálezy ovšem samy o sobě nestačí
Dolské domky příklad osady nového typu
v proměně venkova na Tepelsku v 18. století
k uchopení problematiky archeologie minerálních
pramenů. Stranou ponechávám otázku stratigrafie,
která je zatím otevřená. Avšak zcela zvláštní kapitolou
jsou úpravy jímání. Na Mariánskolázeňsku a okolních
regionech je nejčastější způsob záchytu do pařezu
nebo dutého kmene, ale byly použity i soudky, jakási
vertikální čtyřhranná či okrouhlá bednění, kamenina
a v posledních desetiletích betonové skruže. Najít
původní neporušené středověké jímání pramene není
vhledem k dlouhodobé kontinuitě jejich využívání
a neustálým úpravám nic snadného a to se týká i
neporušeného archeologického kontextu. A tak vývoj
pramenných jímek zatím nemůžeme lépe popsat.
Určité analogie k zachycení pramenů do
dutého kmene nám skýtají kupříkladu neolitické
studny z Eytry ze Saska, či obdobné objekty z mladší
doby bronzové ze sv. Mořice. Souvislost mezi oběma
jevy bude patrně v budoucnu ještě předmětem
teoretického studia, pro které je dnes však zatím málo
podkladů.
Je čas změnit náš celkový náhled na
minerální prameny. Jedná se důležitý kulturněhistorický fenomén, který by si zasloužil nejen
lepší, komplexnější vědecké zpracování, ale hlavně
důslednější ochranu. Desítky pramenných vývěrů
zanikly v důsledku melioračních prací v 70. a 80.
letech, které narušily přirozený cyklus povrchové
vody, na němž jsou zdejší kyselky závislé. Jiné
prameny byly vybagrovány a z hygienických důvodů
osazeny betonovými skružemi. Tím však byly
odtěženy i cenné archeologické doklady o jejich
vývoji. Mnohé prameny bez možnosti přirozeného
odtoku a samočištění se proměnily v nevábně
vyhlížející žumpy.
Pramenné jímky minerálních pramenů
s nejbližším okolím sice nejsou početné a ani rozsáhlé
archeologické objekty, ale jejich význam mnohdy
přesahující rámec komunity z nich činí památky
velkého významu.
Mgr. Lukáš Hanzl
historik a archeolog
Městské muzeum Mariánské Lázně
česko-německého, na čistě německý. V 18. století
klášter v Teplé upouští od feudálního systému vybírání
dávek a robot a přiklání se k systému hospodaření
Třicetiletá válka způsobila Tepelskému klášteru ve vlastní režii. Důvodem byla patrně depopulace
velké hospodářské škody a vylidnila značnou část způsobená třicetiletou válkou a vyhnáním nekatolíků.
regionu. Obnova hospodářství postupovala jen Velké plochy ladem ležící půdy a nedostatek nových
pomalu a ani po padesáti letech nebyly napraveny kolonistů schopných znovu osídlit kraj si vynutily
všechny škody. Nové osídlování kraje definitivně právě takový přístup. V této době se objevuje nový
přeměnilo etnický charakter kraje ze smíšeného typ velkostatku s veškerým zázemím a malou osadou
-8-
v sousedství pro personál dvora. Pro klášter bylo
velkou výhodou, že noví osadníci byli na něm plně
ekonomicky závislí a tudíž, na rozdíl od okolních,
občas rebelujících sedláků, bezvýhradně loajální.
Osadou podobného typu jako Dolské domky byly
svého času například i dnešní Mariánské Lázně,
sousední Hamrníky, Skláře, Velká Hleďsebe a další.
Dolské domky nebo též Dolíček, německy
Thalhäusel nebo Thalhäseln, vznikly až se stavbou
Nového Dvora v polovině 18.století na katastru vsi
Dobrá Voda (Dobrawod) a bydleli v nich zaměstnanci,
kteří obdrželi od kláštera do nájmu pozemky a ty
Obr.1 Dolské domky- situační skica
později získali jako svůj majetek. 1 Mnohdy je spláceli
nemajíce hotových peněz svou prací.
Na rozdíl od sedláků ze sousední Dobré
Vody dobývali obyvatelé Dolských domků svůj
chléb jako takzvaní „sváteční sedláci“. Jejich
hospodářství mělo výměru 3-8 ha a k tomu
vykonávali ještě další povolání jako zedník a tesař.2
Obyvatelé Dolských domků pracovali přes
léto na polích a v zimě při těžbě v rozsáhlých lesích
patřících k Teplé. Daně platili u berního úřadu v Teplé.
Tamtéž byla i četnická stanice. Faru měli pro změnu
ve Vidžíně a tam také pochovávali své mrtvé. 3
Podobných osad vzniklo v 18. století ve
zdejším kraji několik desítek. Na příkladu Dolských
domků můžeme detailněji pozorovat zrod a postupné
rozrůstání takové osady pro služebný personál od
samých začátků.
Nejstarší bylo stavení č.p. 29, které si
vybudoval Johann Paul Schneider z Beranova v roce
1754. Byl vrchním ovčákem na Novém Dvoře.
Druhou usedlostí bylo stavení č.p. 26. To si
postavil roku 1755 tesař Johann Funk, od r. 1788 zde
bydlel jeho syn Karel.4
Roku 1777 bylo vybudováno č.p. 22 Beim
Greiffn Michaelem Heidlem rozeným v Prachometech
č.p. 2. Jeho dcera Rosina dům zdědila a provdala se
roku 1806 za Laurenze Zahna rozeného z Číhané v č.
p. 26, který se sem přistěhoval. 5
Čtvrtý dům č.p. 25 si roku 1784 postavil
Raimund Ingrisch, rozený v Zahrádce č.p. 16, ale
patrně ho postoupil roku 1786 Michaelu Brandlovi,
původně z Dobré Vody. A Johann Heidl z Nežichova,
č.p.11, zde bydlel od roku 1808. A
už o deset let později, roku 1818 zde
bydlí Josef Zitterbart z Žernovníku.
Jeho synové Jakub a Anton zde spolu
hospodařili od roku 1851.6
Stavení č.p. 28 Jakoba Reinla a
Andrease Seiperta z Dřevohryz roku
1797 rozšířilo počet domků na pět.
Od roku 1810 se do tohoto domku
stěhuje Michael Brandl původně
z č.p. 25. 7
Laurenz Steiner z Dobré Vody a
s ním jeho syn Anton se stěhují do
nově postaveného č. p. 24 od roku
1817. 8
Panský hajný kláštera Teplá
Adalbert
Lukasch,
původně
z Branišova č.p.8, je zmiňován
rovněž roku 1817 v č.p. 34
nazývaném v místním tepelském
nářečí „Beim Hiaga“-U hajného,
které vzniklo patrně nedlouho před tím. V tomto roce
se oženil s Annou Lerechovou z Widžína č.p.3. Po
nich zde bydlel jejich syn Herman. 9
V domě č.p. 27 bydlel Adam Denk a potom
jeho syn Josef a to od roku 1822. Po něm se sem od
roku1856 přistěhoval Josef Gibitz z Doré Vody č.p.
13. 10
V č.p. 30 bydlel opět Michael Brandl a jeho
syn Jan od roku 1822.11
Dům č.p. 35 „U zedníka“ si postavil Lorenz
Plescher, syn zednického mistra z Prachomet, roku
1824, jeho syn Anton Plescher zde hospodařil od roku
1859. 12
Ale úplně posledním domem je číslo
popisné 23. „Beim Gergn-Ferdl“. Je prý pojmenován
po prvním majiteli, osadníku Janovi Jiřímu Hurlovi.
Jeho syn Michael zde hospodařil od roku 1833. 13
V této době je zástavba osady dokončena a až do roku
1945 se zásadně neměnila.
Jádro osady bylo v její horní části. Prvních
-9-
pět domů vzniklo do konce 18. století, během
necelých padesáti let. Pak došlo k akceleraci vývoje,
kdy zbylých šest domů vzniklo již v první třetině
19.století. Z toho pět jich vzniklo v rozmezí let 18171824, tedy v době vlády zakladatele Mariánských
Lázní opata Reitenbergera nad klášterním panstvím.
Ještě v první polovině 19. století bylo dle II.
vojenského mapování 5 domů dřevěných.14 Jednalo
se nejspíše o čísla popisná 22, 25, 27, 28, 29. Vedle
obytných staveb vznikají ještě v druhé polovině 19.
století kamenné hospodářské stavby, hlavně stodoly.
Tato výstavba vyčerpala potenciál místa a osada se už
dále nerozvíjela. Ústřední osou byla tak jako u mnoha
jiných sídel tohoto typu procházející komunikace.
Většinou je patrné z výše uvedených fakt,
že majitelé zdejších domků a polností pocházeli
z lépe postavené čeledi Nového Dvora a byli to
respektovaní specialisté ve svých řemeslech, nikoliv
prostí pohůnci. Výjimkou je jen Michael Heidel
z Prachomet č. 2, který držel bohatý selský dvůr, jenž
odkázal synovi Valentinovi. Nový dům v Dolíčku
s malým hospodářstvím patrně již předem uvažoval
jako věno pro dceru Rosinu, která ho opravdu při
své svatbě s Lorenzem Zahnem roku 1806 od otce
obdržela.
Přestože domy jsou většinou děděny
následujícími generacemi, postupem času občasnými
prodeji, děděním a sňatkovou politikou, docházelo
k obměně rodů.
Osud tohoto místa byl podobný mnoha
sídlům v Karlovarském kraji. Po druhé světové
válce bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Protože
se ji nepodařilo osídlit, osada zanikla. Posledními
známými obyvateli byli manželé Škutinovi z Dobré
Vody, kteří zde po válce nějaký čas hospodařili, než
jim byl tehdy nově nabytý majetek komunistickým
režimem opět vyvlastněn. Dnes již zde zbývá jen
Nezvěstická drátovna
Pomineme-li bronzové, popřípadě zlaté dráty
nacházené archeology na pravěkých lokalitách,
železný drát ve středověku vyráběli ve městech
specializovaní kováři, tzv. drátníci, protahováním
nahřátého železného prutu menším otvorem v ocelové
desce. Toto řemeslo vyžadovalo značnou rutinu.1 Drát
měl široké použití, např. k uvazování, na drátěné košile
apod. Později se drát vyráběl obdobným způsobem,
tažením rozžhaveného prutu železa stále menším a
menším otvorem v desce – mezi tím musel být žíhán.
Postupně se vyvinuly jednoduché stroje, tzv. tažné
lavice, poháněné vodní silou přes transmisi, které
tažený drát navíjely. Od počátku 19. století se začal
několik zavalených sklepů a ruiny, které jsou lidmi z
okolních vesnic rozebírány na stavební materiál.
Poznámky:
1. Franz Prosch, Dobrawod, in: Das Tepler Land, Was
die Stiftsturme erzählen…, Buchdruckerei und Verlag
Josef Schmutzer, 1967, s. 443
2 Tamtéž
3 Tamtéž
4 29 R. Mannl, Zur Geschichte der Bauernhöfe und
Familien auf den Dörfern der ehemaligen Stift Tepler
Herrschaft Die Dörfer des Witschiner Kirchsprengels
von Dr. Benedikt Brandl, 1925, für den PC editiert
von Dipl. Ing. R. Mannl, 1999 [cit. 2009-03-30].
5 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
6 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
7 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
8 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
9 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
10 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
11 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
12 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
13 Tamtéž [cit. 2009-03-30]
14 Oldmaps.cz– II vojenské mapování, dostupné z
http://oldmaps.geolab.cz/[cit. 2009-05-05].
Literatura k Dolským domkům:
Anton GNIRS; Topographie der historischen und
kunstgeschichtlichen Denkmale, in den Bezirk Tepl
und Marienbad, Dr. Benno Filser Verlag G.M.B.H.
Augsburk, 1932
Franz KLEMENT; Politische Bezirk Tepl, Ein Beitrag
zur Heimatkunde, Tachau, 1882
Franz PROSCH, Dobrawod, in: Das Tepler Land,
Was die Stiftsturme erzählen…, Buchdrukerei und
Verlag Josef Schmutzer, 1967, s. 443-444
vyrábět tzv. válený drát – rozžhavený prut železa se
zavede do soustavy rychle se otáčejících válců se stále
se zužujícími drážkami.2
Z drátu se vyráběla například síta či lana, jen
namátkou můžeme připomenout, že v aristokratických
zahradách se v 18. století uplatňovaly trejáže, mříže
různých tvarů z dřevěných latí nebo prutů svázaných
drátem, porostlé popínavými keři či růžemi.3
Počátky dalšího zvláštního samostatného
řemesla, drátenictví, se datují do půlky 18. století.
Dráteníci oproti drátníkům nevyráběli drát, nýbrž
drát používali jako výchozí surovinu k výrobě
různých předmětů denní potřeby jako byly věšáky,
cedníky, naběračky, podnosy pod žehličky, košíky,
- 10 -
pasti na hlodavce a podobně. Drát se také používal
na zpevnění kuchyňského nádobí. Po skončení první
světové války drátenictví začíná postupně upadat
a je vytlačováno průmyslovou výrobou, která byla
mnohem levnější. V padesátých letech 20. století
drátenictví úplně zaniklo.4
Co je známo o drátovně v Nezvěsticích
O existenci drátovny v Nezvěsticích (okr.
Plzeň-jih) stále existuje v obci určité povědomí.
Na obecních internetových stránkách je možné se
o ní dočíst následující: V roce 1573 je připomínán
„Zacharyáš, hamerník z Nezvěstic“. Hamr byl
zřejmě v místech pozdější drátovny, „čemuž plno
strusek a železné rudy v těchto místech nasvědčuje“.
Bývalá drátovna, dnes čp. 30, pracovala v sousedství
Obr.1 Nezvěstice, výřez z císařského otisku mapy
stabilního katastru z r. 1838. Vlevo dole mlýn, uprostřed
drátovna.
nezvěstického mlýna – „mlýn i s drátovnou stávaly
za sebou na mlýnském náhonu“. Drátovna i mlýn
původně náležely štáhlavské vrchnosti. Mlynář Josef
Tyl v roce 1905 poznamenal ve své rodinné kronice,
že před mlýnem byl vodní práh, kde se voda z náhonu
dělila. Na mlýn tekly tři díly vody a na drátovnu díl
čtvrtý. K drátovně byla voda vedena po vantrokách až
k budově a zde poháněla kola na vrchní vodu. O práci
v drátovně píše: „V drátovně se vyráběl drát ručně
a byl na něj dobrý odbyt. Formani ho rozváželi do
různých měst“. Ve druhé polovině 19. století se začaly
stavět strojní drátovny a ruční výrobu drátu zničily.
Odbyt drátu ustal a kdysi výnosná drátovna zůstala
stát. Majitel drátovny Josef Šebl, aby využitkoval
vodní sílu, postavil mlýn o dvou složeních. Nastala
konkurence obou mlynářů, jejímž důsledkem byly i
časté spory mezi majiteli. Mlynář Tyl pamatoval jako
nejstaršího drátníka uvedeného Josefa Šebla. V rodině
Šeblů se drátovna dědila. Za posledního drátníka zde
pracovalo pět dospělých mužů. V roce 1896 koupil
další z mlynářského rodu Jan Tyl Šeblův mlýn (bývalou
drátovnu) za 5250 zlatých. V roce 1911 postavil Jan
Tyl pekárnu, která zásobovala chlebem celé široké
okolí. Mlýn posléze vyženil Ing. Bohumil Fink a v
roce 1938 na místě bývalé drátovny zřídil perníkárnu.
Roku 1948 byl mlýn znárodněn, pekárna a perníkárna
zrušeny a zemědělské hospodářství převedeno do
místního JZD. Ve druhé polovině osmdesátých let
byl mlýn přestavěn na výrobnu krmných směsí a
po roce 1989 byl v restituci vrácen dětem manželů
Finkových. Ve výrobně se moderní technologií mísí
krmné směsi pro drůbež, hovězí i vepřový dobytek a
domácí zvířata. Směsi se dovážejí do zemědělských
podniků v dalekém okolí a podniková prodejna je
prodává drobným pěstitelům.5
Výroba drátu, drátnictví, byla vždy vázána na
výrobu železa. Svobodný hamerník Zachariáš roku
1573 železnou huť (hamr) v Nezvěsticích koupil.6
Znamená to, že se tu už i předtím vyrábělo železo
ještě postaru, v malém. Až na přelomu 16. a 17. století
vznikají u nás první vysoké pece, importované sem
z ciziny. Z roku 1592 se dochovala zpráva, že se hutník
Zachariáš již před mnoha lety poddal Kokořovcům,
majitelům šťáhlavského panství, k němuž Nezvěstice
náležely. Z let 1587 – 1600 se dochovaly záznamy o
dovozu železné rudy pro kokořovskou huť, která již
bezpochyby stála v Sedlci mezi Šťáhlavy a Starým
Plzencem, kde byly potom známé železárny. Za
třicetileté války byla výroba přerušena.7
Na
šťáhlavském
panství
byla
pak
zpracovávána železná ruda již nikoli v Nezvěsticích,
ale v železárnách v Sedlci, dále ve Šťáhlavech a
ve Šťáhlavicích.8 Patrně první drátovna na panství
vznikla někdy na přelomu 17. a 18. století, a to
přímo ve Šťáhlavech. V nejstarších matrikách fary
Starý Plzenec (dochovány od roku 1651), kam byly
Šťáhlavy přifařeny, se podařily najít jen tři zápisy o
drátnících. Jednalo se o rodinu Kretschmannů (var.
Krebshman), kterou patrně postihlo nějaké neštěstí.
Roku 1715 totiž zemřel Petr Kretschmann z Nejdku,
který byl ve Šťáhlavech „nějaký čas“ za drátníka. Ještě
téhož roku ho následoval na staroplzenecký hřbitov
Kryštof Kretschmann, drátník ze Šťáhlav, jemuž bylo
okolo 60 let. A hned v roce 1716 zemřela vdova Marie
Kretschmannová, drátnice ze Šťáhlav.9 Více zpráv
o drátovně ve Šťáhlavech matriky neposkytují a je
možné, že vymřením výrobců drátu zde tento provoz
zanikl.
Možná jej nahradila „drátová huť v Žákavě“,
kde byl podle urbáře šťáhlavského panství z roku 1719
vyráběn drát dvojího druhu – v ceně 9 krejcarů a v ceně
6 krejcarů za libru. Předpokládá se, že tento provoz
byl pak nazýván nezvěstickou drátovnou (leží vlastně
mezi Nezvěsticemi a Žákavou, ale na nezvěstickém
- 11 -
katastru). K drátovně v Nezvěsticích jsou dochovány
z let 1726 – 1741 roční nájemní smlouvy mezi
vrchností a několika nájemci, kteří vyráběli drát různé
tloušťky. Železo odebírali z hamrů ze Sedlce nebo ze
Šťáhlavic. Poté byla drátovna patrně prodána, neboť
už prý k vrchnostenským železárnám nepatřila.10
Jinde se však uvádí, že prameny k nezvěstické
drátovně se dochovaly ve Státním oblastním archivu
Praha, ve fondu Velkostatek Šťáhlavy, kde jsou
pod inv. č. 367 v kartonu č. 7 uloženy k drátovně
v Nezvěsticích nájemní smlouvy a inventáře z let
1727 – 1775.11 Šlo tedy o vrchnostenský podnik,
pronajímaný specialistům. Prozkoumání těchto
archiválií ponechávám dalším badatelům.
byli taktéž svobodnými. Kmotry byli v tomto případě
Jan Michal Fritzer, mistr drátovnický v Nezvěsticích
a jeho manželka Anna Maria;13Tato osoba byla patrně
nájemcem drátovny.
V roce 1733 zemřelo dítě nezvěstickému
drátníku Gabrielovi Štajnerovi, avšak v následujícím
roce se on a jeho manželka Mariana, svobodní lidé,
opět stali rodiči; za kmotru byla jejich potomku
sousedka – Anna Petrmanová, mlynářka nezvěstická.14
Roku 1734 zemřela Barbora Nyklová, drátnice
v Nezvěsticích, ve věku okolo 36 let. Byla manželkou
výše uvedeného Matěje (var. Mates) Nykla (var. Nickl),
který se znovu oženil a hned v následujícím roce měl
s manželkou Terezií dalšího potomka. Byl označen
jako „mistr drátovnický v Nezvěsticích“ a oba rodiče
Nezvěstičtí drátníci
byli svobodní.15 Zdá se, že dlouholetý zaměstnanec se
Nezvěstice byly přifařeny do Chválenic, kde podle označení „mistr“ stal novým nájemcem drátovny.
byly vedeny matriky od roku 1644,12 dnes jsou však Téhož roku 1735 se stal otcem Jan Kundrát(?),
v archivu dochovány až od roku 1717, což ztěžuje „tovaryš drátnický při nezvěstické drátovně“ a
určení počátků nezvěstické potažmo žákavské matkou Kateřina, lidé svobodní; dítěti za kmotry
drátovny. Přesto můžeme v matrikách zaznamenat nové byli Matěj Nikl, mistr drátovnický v Nezvěsticích,
informace o nezvěstických
Jan Petrman, mlynář
drátnících. Příjmí v té době
nezvěstický a Mariana
ještě nebyla ustálená a byla
Štajnerová,
drátnice
psána v různých variantách,
z Nezvěstic. Dalšího
na což je dále upozorněno.
potomka měli uvedení
V některých případech
rodiče roku 1742, kdy
je drátnický tovaryš
není čtení záznamů zcela
jasné a takové případy jsou
z Nezvěstic pojmenován
dále označeny otazníkem.
Kunrát Celt(?); kmotrou
První
zpráva
byla opět sousedka,
o drátovně byla tedy
nezvěstická
mlynářka
Anna
Petrmanová.
v matrice zachycena až
v roce 1722, kdy byli za
Nezvěstický
drátník
kmotry dítěti nezvěstického
Konrád
Heft
ještě
horníka (zřejmě dobýval
téhož roku ve 27 letech
rudu pro hutě v Sedlci a ve
zemřel.16
Šťáhlavicích) Matěj Nykl,
Matěj Nikl, ať byl
„drátník
nezvěstický“
nadále otcem zemřelého
a Alžběta Pyknerová,
dítěte, kmotrem, nebo se
„drátnice
nezvěstická“.
stal s Terezií opět otcem,
V roce 1727 se Matěj
již nikdy nebyl nazván
Nykl, „drátnický tovaryš
mistrem, ale vždy jen
z nezvěstické drátovny“
nezvěstickým drátníkem;
stal otcem; matkou byla
jako nezvěstický drátník
zemřel 13. dubna 174117
Barbora a oba byli svobodní
Obr.2 Nezvěstice, výrobna krmných směsí. V pozadí obytný
(tj. nepoddaní). Kmotrou
Dalším zaměstnancem
dům bývalého mlýna, patrový objekt v popředí (čp. 30) je
byla Amálie Tricarová(?), někdejší drátovna (foto K. Brzobohatá 2010).
nezvěstické
drátovny
drátnice
nezvěstická,
byl „Jan Jiří Sattl drátník
taktéž svobodná. Další drátnické dítě, Filip Jakub, se nezvěstický“, který se stal roku 1736 otcem. Matkou
narodilo roku 1731 Martinu Siebeneügerovi, „tovaryši byla Alžběta, kmotrou opět nezvěstická mlynářka
drátovnímu z nezvěstické drátovny, rodilému z Falce Anna Petrmanová. V následujícím roce v Nezvěsticích
od Fichtbergku“. On i jeho manželka, Anna Madla(?), zemřelo dítě Jiříka Satlera, drátnického tovaryše. I
- 12 -
když je jeho jméno zapsáno v jiném tvaru a je označen
jako tovaryš, jde bezesporu o jednu a tutéž osobu,
neboť v letech 1739 a 1741 měl drátník z Nezvěstic
Jiřík Satler s Marií Alžbětou (lidé svobodní) další
potomky, kmotrou byla opět sousedka.18
Prvního z drátnického rodu Šeblů, kteří patrně
tehdy drátovnu koupili a v jejichž rodu se pak dědila
(viz výše), poznáváme v letech 1742, 1744 a 1746, kdy
se Václav Šebl (var. Ševl, Šofl), drátník z Nezvěstic,
stal otcem, v posledním případě dvojnásobným; jeho
manželkou byla Františka a oba byli svobodnými
lidmi. Jedno z dětí mu roku 1745 zemřelo.19
Tím pátrání po drátnících ve chválenických
matrikách k polovině 18. století ukončíme, neboť do
skončení provozu někdy po polovině 19. století se v ní
vystřídalo jistě velké množství zaměstnanců, jejichž
jmény bychom zabrali značný prostor tiskového
místa. Obecně můžeme říci, že příjmení nezvěstických
drátníků byla vesměs německá; mohli přicházet ze
Sudet, u jednoho z nich víme, že pocházel z území
dnešního Německa. Drátníci, jak bylo řečeno na
začátku, byli úzce specializovaní řemeslníci a byli asi
všichni svobodní, tedy nebyli poddanými šťáhlavské
vrchnosti.
Drátnická „manufaktura“
Topografie
z
roku
1788
drátovnu
20
v Nezvěsticích nezaznamenala. Až další topografické
dílo z roku 1838 říká, že v Nezvěsticích je mlýn o
čtyřech složeních a tažírna drátu (Drathzieherei).21
Co se dotýče doby, kdy drátovna přestala pracovat a
byla přeměněna na druhý nezvěstický mlýn, můžeme
uvést, že roku 1887 tomu tak již bylo. Tehdy už jsou
v Nezvěsticích připomenuty dva mlýny a učiněna
poznámka, že zde bývala drátovna.22
Situaci nezvěstické drátovny dobře zachycují
historické mapy. I. vojenské mapování z let 1764
– 1768 zaznamenalo naproti panskému dvoru
rozkládajícímu se na východním okraji vsi, na náhonu
propojujícím Bradavu a Úslavu, čtyři volně stojící
budovy tvořící obdélník se značkou pro vodní kolo
(☼). Po proudu hned vedle nich stojí další budova,
též se značkou ☼.23 Toto mapování, prováděné
důstojníkem jedoucím na koni podle oka, je prostorově
nepřesné. Daleko přesnější je mapování, prováděné
v souvislosti se vznikem stabilního katastru. Na tzv.
císařském otisku z roku 1838 vidíme převážně zděné
budovy mlýnské usedlosti čp. 54 s mlýnicí se dvěma
značkami mlýnských kol. Na usedlost těsně navazuje
čp. 54 s velkou, téměř čtvercovou zděnou budovou
(cca 16 x 18 m) s jednou značkou ☼. Ostatní objekty
jsou roubené. Převážně roubené jsou přilehlé drobné
objekty čp. 55 – 58,24 nejspíše obydlí drátníků. Při
srovnání se současnou mapou je evidentní, že téměř
čtvercový objekt čp. 54 je dnešní čp. 30, na katastru
nemovitostí charakterizovaný jako dům k bydlení,25
který je součástí nezvěstické čtvrti Malá Strana mezi
Nezvěsticemi a Žákavou.
Objekt drátovny, dnešní čp. 30, prodělal
tolik přestaveb, že dnes je možné mít za to, že
Obr.3 Nezvěstice, výrobna krmných směsí. V pozadí čp.
30 – bývalá drátovna (foto K. Brzobohatá 2010).
z původní drátovny snad nestojí ani obvodové zdi,
i když bez stavebně historického průzkumu to není
možné výslovně tvrdit. Jisté je, že zůstal zachován
půdorys objektu. Přestavby na mlýn, na perníkárnu
a na objekt k bydlení nejspíše zcela smazaly všechny
stopy po tak zajímavém objektu, jakým byla
„barokní manufaktura“ na výrobu železného drátu
v Nezvěsticích.
Při víkendové návštěvě místa 20. 11. 2010 byl
celý areál výrobny krmných směsí uzavřen, oplocen a
hlídán psy, po strusce a železné rudě nebyly na levém
břehu náhonu, kde je areál situován, zjištěny žádné
zbytky, někdejší obydlí drátníků (čp. 55 – 58) zmizela.
Tabulkou s číslem popisným neoznačené čp. 30 je
součástí výrobního provozu a nikdo by na zajímavou
historii objektu podle jeho vzhledu nehádal.
- 13 -
Petr Rožmberský
(Footnotes)
Faktor, F.: Popis okresu Blovického. Praha
1887, s. 53.
13
Státní oblastní archiv v Plzni, fond SM, fara
Chválenice, kniha 1 (dále jen SOA a číslo
knihy), 4. 12. 1722, 30. 3. 1727, 2. 5. 1731.
14
SOA 4, 26. 10. 1733; SOA 5, s. 37.
15
SOA 4, 14. 7. 1734, 5, s. 53.
16
SOA 5, s. 43, 158; SOA 7, s. 8v.
17
SOA 4, 25. 6. 1737, 26. 2. 1738, 19. 1. 1740;
SOA 5, s. 72, 83, 94, 107; SOA 7, s. 4.
18
SOA 4, 2. 3. 1737; SOA 5, s. 64, 108, 133.
19
SOA 5, s. 156, 175; SOA 9, s. 22; SOA 7, 13v.
20
Schaller, J.: Topographie des Königreichs
Bühmen IX – Pilsner Kreis. Prag und Wien
1788, s. 89.
21
Sommer, J. G.: Das Königreich Bühmen VI.
Prag 1838, s. 84.
22
Citace v pozn. 12, s. 67.
23
http://oldmaps.geolab.cz/. Mapový list c 174.
24
http://archivnimapy.cuzk.cz. Císařský otisk
katastrální mapy obce Nezvěstice.
25
http://nahlizenidokn.cuzk. cz.
12
Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury I/2.
Praha 1985, s. 703.
2
Ottův slovník naučný VII/1893, s. 939 – 940,
heslo Drát.
3
Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1.
Praha 1995, s. 357.
4
http://www.dratovanesperky.atlasweb.cz/
historie.html - 8. 11. 2010.
5
http://www.nezvestice.cz/ - 8. 11. 2010.
6
Páv, J.: Zaniklé železárny v povodí Úslavy.
Plzeň 1995, s. 110.
7
Citace v pozn. 6.
8
Hofmann, G. 1964: Soupis železných hutí a
1
hamrů v Čechách v období feudalismu. Praha
1964, s. 77.
9
Státní oblastní archiv v Plzni, fond SM, fara
Starý Plzenec, kniha 4, s. Z45, Z47, Z48.
10
Citace v pozn. 6, s. 114.
11
Hofmann, G.: Velkostatek Šťáhlavy –
Nebílovy a Chocenice. Inventář. Hořovice 1960,
s. 11.
2. Základní organizace ČSOPa – Klub Ladislava
Lábka - r. 2011
V sezóně 2011 uspořádal Český svaz ochránců Ve dnech 4. -5. června 2011 proběhl na nádvoří
památek několik kulturních akcí. Při jejich výběru zámku historický víkend se skupinou historického
jsme se drželi tradice, a proto vyšli ze stejné struktury šermu VK Avalon z Plzně. Tato skupina šermířského
pořadů jako v uplynulých
volnočasového sdružení
letech.
připravuje vždy
nejen
ukázky
šermů, ale i
První akcí r. 2011 byl
scénky a velice oblíbené
country bál pro Čečovice
jsou soutěže pro dospělé i
v kulturním domě ve
děti, ražení mincí, střílení
Staňkově. Město nám
z kuše a jiné soutěže.
zapůjčilo zdarma sál,
Prostor nádvoří rozezněla
kapela The Storm přijela
svým vystoupením též
také pouze za dopravu.
skupina historické hudby
Podařilo se nám získat
Turdus z Plzně. Historie
i tombolu a autobus
byla nejen na nádvoří,
z Plzně do Staňkova a
ale též v zámecké sýpce,
zpět. Bál byl hodnocen
kde vystavoval svoje
velice kladně, určitě jej
fotografie z r. 1968 a 1989
Obr.1 Country bál pro Čečovice 2011
příští rok zopakujeme.
Přemysl
Hněvkovský.
- 14 -
Druhé patro sýpky patřilo paní Janě Dusové a jejímu
patchworku a paní Aleně Berkové a jejím voskovým
obrázkům – Encaustika.
Na nádvoří vystoupila oblíbená skupina z Plzně
Strašlivá podívaná, akce byla doplněna ukázkou
řemesel, trhy na nádvoří zámku.
Zámeckou sýpku jsme nabídli absolventům Střední
grafické a Vyšší odborné grafické školy v Praze
v Hellichově ulici. Návštěvníci se mohli setkat
s unikátními informacemi o grafice, na nádvoří pak
viděli výrobu papíru. Druhé patro patřilo skupině
výtvarníků Meritum Ars.
V neděli 4. září jsme nádvoří nabídli dětskému
16. července jsme pořádali již 2. ročník akce Žehnání divadelnímu souboru z Horšovského Týna, který
koní. Jde o starou, již téměř zapomenutou tradici. sehrál pohádku. A nádvoří nakonec roztančila skupina
irských tanců INIS z Plzně.
V kostele sv. Mikuláše v Čečovicích, který
byl vyhlášen národní kulturní památkou, pořádáme
již 11 let koncerty na záchranu zámku. V r. 2011 jsme
uspořádali koncert pro dvě harfy Saši Ledinské a
Věry Rais. V rámci Žehnání koní vystoupila v kostele
Světlana Nálepková se šansony Lásko prokletá. Po
třetí se k nám opět vrátil i p. Jaroslav Hutka se svými
nezaměnitelnými písněmi. A v září byla poslední akce
sezony - koncert paní Ireny Budweiserové. Máme již
trvalé příznivce našich koncertů, kteří se vždy již těší,
koho zajímavého do kostela pozveme
Letos jsme také poprvé udělali Slavnostní
otevírání zámku v květnu a Zamykání zámku v říjnu.
Koním žehná p. farář před kostelem, následuje tradiční Šlo vždy o půldenní akci se skupinou VK Avalon,
mše v kostele. Zájem byl velký, akce se zúčastnilo ale návštěvnost byla i v tyto dny velká. Zájem byl
na 20 koní, kmotrou žehnání byla paní Světlana především o oživlé prohlídky na zámku.
Nálepková. Součástí byla šermířská vystoupení na
Náš celoroční projekt přesahuje jednotlivé
nádvoří zámku, trhy, na závěr country bál v místním
hostinci.
Obr.2 Žehnání koní
Při této příležitostí (ve dnech 16. – 17. července)
byla v zámecké sýpce výstava „Kulturní poklady
z Čech a Bavorska - Kulturní pestrost českých a
bavorských sousedních regionů“. Tuto výstavu nám
zapůjčilo česko-německé kulturní Centrum Bohemia
Bavaria v Schönsee. V Schönsee se pravidelně
zúčastňujeme kulturních setkání, prezentujeme
naši práci, zámek, zasíláme propagační materiály,
pozvánky, a navazujeme zde spolupráci s německými
organizacemi. Snažíme se propagovat nejen zámek
Čečovice, ale i Plzeňský kraj.
Dne 3. září jsme také navázali na loňský ročník folkcountry festivalu na nádvoří zámku. Zúčastnily se se
ho plzeňské neprofesionální kapely, přišlo přes 100
návštěvníků. Akce byla hodnocena velice kladně nejen
návštěvníky, ale i účinkujícími a pořadateli. Díky
podpoře Plzeňského kraje jsme mohli alespoň přispět
účinkujícím na dopravu minimálním honorářem. Akce
je doprovázena vždy i trhy, občerstvením, návštěvníci
si odnesou upomínkové předměty.
Obr.3 Slavnostní vernisáž v zámecké sýpce - Dny otevřených
dveří Čečovice 2011
umělecké druhy, žánry, je určen širokému okruhu
veřejnosti, všem věkovým kategoriím,
dětem,
zájemcům o památky, koně, o folk- country muziku.
Snažíme se , aby si každý návštěvník u nás našel
něco, co ho zajímá a rád se k nám vracel.
Součástí všech akcí jsou samozřejmě
- 15 -
prohlídky zámku s odborným výkladem a výstavou,
která představuje činnost naší organizace. Během
roku je zámek nepřístupný, takže návštěvníci mají
jedinečnou příležitost podívat se a zhodnotit naši
práci, kterou jsme za celé roky na zámku udělali.
Akce byly
podporovány, stejně jako
v minulých letech, v plzeňských mediích, posluchači
se o našich akcích dozvídají z rozhlasů (rádio Blaník,
Český rozhlas Plzeň, Country rádio, Samson, Impuls,
Radiožurnál), upoutávky vychází Plzeňském deníku,
Plzeňském rozhledu, Domažlickém deníku. Český
Vstupné na akce je dobrovolné, veškerý výtěžek jde rozhlas jezdí pravidelně natáčet o našich akcích
na opravu zámku v Čečovicích.
informace pro posluchače..
Obr.4 Koncert paní Ireny Budweiserové – kostel sv.Mikuláše Čečovice 2011
V r. 2011 jsme získali dotace od Plzeňského kraje, Nadace VIA,
Nadace Život umělce. Bez jejich pomoci bychom naše akce nemohli
uspořádat. Patří jim veliký dík.
- 16 -
Interiér zámecké sýpky v Čečovicích 2011
Informace pro autory příspěvků
Příspěvky do časopisu můžete zaslat na adresu: ČSOPa, Mandlova 16, 32003 Plzeň. Uvítáme i drobné informace, kvalitní samostatné
fotografie či kresby (vždy s popiskou). Měřítkem pro zařazení je solidnost, věcná správnost a téma týkající se památek a dění kolem nich
v nejširším smyslu chápání tohoto pojmu. Veškeré údaje a obrazovou dokumentaci, přejaté od jiných autorů, je nutno doplnit udáním
pramene. Za věcný obsah příspěvků ručí autor.
Redakce přijímá texty v elektronické podobě ve formátu doc. a to buď na CD nosiči nebo e-mailem na níže uvedenou adresu. CD
nosiče redakce autorům nevrací. Všem autorům, kterým vyjde v daném čísle časopisu článek bude zaslán autorský výtisk. Nevyžádané
rukopisy nevracíme. Těšíme se na spolupráci.
Redakce děkuje autorům článků za nezištné poskytnutí příspěvků. Děkuje též uvedeným firmám za sponzorování tohoto čísla
časopisu. Případným zájemcům o sponzorování uvádíme č. ú.
ČSOPa: 26 336 – 311/0100 Komerční banka Plzeň-město, IČO 478 148.
Časopis České památky vydává a předplatné zajišťuje
Český svaz ochránců památek - Mandlova 16, 320 03 Plzeň.
[email protected]
www.csopa.info
Šéfredaktor: Václav Menčík, Výkonný redaktor: David Klíma
Redakce: Marcel Votlučka, Miroslava Šusová
Vychází od roku 1991, Registrační číslo: MK ČR E 5196, Mezinárodní indexové číslo: 46276
ČSOPa
Datum vydání: leden 2012
Toto číslo vyšlo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR
a
Krajského úřadu Plzeňského kraje