torre de belém, maják dálek

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
TORRE DE BELÉM, MAJÁK DÁLEK
Jan Klíma
Tři pamětihodnosti nesmí návštěvník Lisabonu vynechat: především hrad sv. Jiří
(Castelo de São Jorge), odkud se už arabským vládcům naskýtal majestátní rozhled na široké
ústí řeky Tejo do Atlantiku i na jedno z nejkrásnějších měst v Evropě; dále klášter jeronymitů
(Mosteiro dos Jerónimos) v západní čtvrti Belém (portugalský tvar pro Betlém), skvostnou
ukázku "manuelské" gotiky; konečně Belémskou věž stojící nepříliš daleko od kláštera na
mořském břehu, kde se stýkají městské části Belém a Restelo. O prvních dvou místech bylo
napsáno dost, zato předmět našeho zájmu obvykle odchází odbyt několika větičkami bedekrů.
V roce 1998, kdy Lisabon, celé Portugalsko i západní Evropa vzpomínají pětisetletého výročí
cesty Vaska da Gamy do Indie, si prohlédněme důkladněji právě bílé kamenné krajkoví
stavby vystupující z modrých vln, symbol mořeplaveckých úspěchů malého národa na
nejzápadnějším cípu našeho kontinentu.
Pod pojmem "věž" si podvědomě představujeme cosi monumentálního, takže první
dojem z Belémské věže může přinést zklamání. Do větší výšky se nedaleko na břehu vypíná
Památník objevů (Padrão dos Descobrimentos), štíhlá bílá kompozice z roku 1960 se
sochařskou galerií objevitelů, vyšší jsou věže kláštera jeronymitů za náměstím s vodotryskem,
vyšší jsou kostely a budovy zvedající se z teras západního Lisabonu. Ale sotva sejdete několik
stupňů k vodě, přejdete dřevěný můstek a vejdete do útrob Belémské věže, otevřou se před
vámi nečekaně rozlehlé prostory. Pak už se budete docela určitě předlouho kochat stavbou a
nejspíš i půvabnými průhledy na sytě barevnou vodu a sluncem zalité město u moře.
Ve své Kronice nejšťastnějšího krále Manuela popisuje slovutný historik a vzdělanec
Damião de Góis, jak "...král kázal vystavět Věž sv.Vincence, které se říká Belémská,
uprostřed vody, k ochraně tohoto kláštera a lisabonského přístavu, stavbu, která sama o sobě
není ohromující co do velikosti, ale jejíž konstrukce je velkolepá..."
Úmysl opevnit všechny námořní přístupy k Lisabonu ovšem pojal už Manuelův
předchůdce Jan II. (1481-1495). Vynutil si to rozkvět obchodu s africkým pobřežím.
"Dokonalý kníže" Jan dal zbudovat pevnosti v Cascaisu dál na západ od Lisabonu a na
plážích Caparica při jižním břehu ústí Teja. Už za něho snad kronikář Garcia de Resende
načrtl první návrhy další pevnosti v Belému blíž ke středu Lisabonu. Za krále Manuela (14951521) bylo třeba v díle pokračovat, protože portugalský rozkvět vyvrcholil. Vasco da Gama se
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
roku 1499 vrátil z historické první plavby Evropanů do Indie, Pedro Álvares Cabral objevil
roku 1500 na cestě k Asii břehy pozdější portugalské Brazílie. Lisabon se stal
nejvýznamnějším přístavem pro obchod mezi čtyřmi kontinenty a centrem prvního
koloniálního impéria. Manuel, zvaný také "Šťastný", tedy přistoupil ke stavbě chránící
metropoli, a to s velkorysostí jednoho z nejmocnějších křesťanských panovníků.
Na čedičové skále, která se dodnes ukazuje při odlivu, se začala zvedat věž, která
neměla odstrašovat, nýbrž přesvědčovat o hojnosti, slávě a úspěchu. Damião de Góis připisuje
této královské vizitce úlohu ochránce nedalekého neméně reprezentativního kláštera, ale
vychází přitom spíše ze skutečnosti, že ve stejném stylu dekorativní gotiky a ze stejného
bílého a pórézního vápence stavěli stejní řemeslníci obě stavby. Roku 1514 povolal Manuel
mistra Franciska Arrudu, který dosud s bratrem Diogem řídil stavby pevností Azamor a Safim
v Maroku, aby se ujal Belémské věže. Francisco Arruda přitom spolupracoval se skvělým
stavitelem kláštera jeronymitů Diogem Boytakem (Boytac či Boitaca) a oběma se podařilo
vytvořit nejskvělejší ukázky "manuelského" stavebního slohu. Stavba Belémské věže byla
dokončena v roce 1519 a po dvou dalších letech byl jmenován Gaspar de Paiva prvním
správcem víceúčelového objektu.
Portugalský příklad mezitím vylákal na oceány Španěly, Francouze, Angličany a
Nizozemce. Belémská věž převzala roli ochránce Lisabonu před nájezdy konkurentů z moře.
Byla tu ubytována vojenská posádka, uložen válečný i civilní materiál. Po vytvoření
personální unie se Španělskem roku 1580 dostala stavba jiné poslání: sloužila jako vězení
protivníků španělských Filipů, jimiž byli i tak významní notáblové jako šlechtic Pedro da
Cunha nebo arcibiskup z Bragy. Po obnovení portugalské nezávislosti v roce 1640 šli do
osvědčeného vězení stoupenci ideálů Velké francouzské revoluce, po nich protivníci
francouzských okupantů, ještě později zase odpůrci příliš sebevědomých britských
"osvoboditelů". Belémská věž přitom chátrala. Teprve roku 1846 začaly restaurační práce.
Inženýr Azevedo e Cunha navrátil stavbě její původní tvář a čistý styl, takže do 20. století
vstoupila Torre de Belém jako dokonalý příklad architektonického výrazu krátké doby
vrcholného rozkvětu Portugalska.
Dnes láká někdejší Torre de São Vicente a Par de Belém davy turistů ze všech konců
světa. Památka, kterou UNESCO zařadilo do "světového kulturního dědictví", přitahuje
plným právem. Už okolí, pokud proud obdivovatelů prořídne, nabízí půvabné záběry stavby
přes listy a květy aloí a cykasů. Sama věž spojuje dvě různě orientované hmoty: pevnostní
bašta vybíhá jako horizontálně orientovaná loď do moře, vertikální vícepodlažní budova ji
zakotvuje a kryje jí záda od břehu.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
Jako každé dokonalé dílo oslní Belémská věž rafinovanými detaily. Hexagonální
horizontální bašta je promyšleně rozčleněna na okrajích hlídkovými věžičkami. Bohaté
dekorace všude kolem svědčí o islámské inspiraci a oplývají desítkami exotických přírodních
motivů od mušlí až po nosorožce umístěného na severozápadní straně. Z terasy bašty je
mnohem zajímavější pohled na zdobená podlaží vertikálního tělesa budovy než od pobřežního
průčelí. Jako učebnice národní historie se tu vypínají kříže rytířů Kristova řádu, tak známé z
plachet objevitelských karavel, nad státním znakem pěti štítů tvořících kříž, jehož původ sahá
do polomýtické bitvy u Ourique roku 1139. Když procházíte jednotlivými podlažími,
nabýváte dojmu, že stavba roste.
Z terasy se vejde do harmonického prostoru, který neruší ani 17 dělostřeleckých postů.
V prvním patře najdete osmihranné ústí pevnostní cisterny. Úzké šnekovité schodiště vede
výš do "salonu králů" s krbem a benátskou verandou orientovanou k lákajícímu jihu. Další
poschodí rovněž oplývá pěknými průhledy okny na všechny břehy kolem. Do nejvyššího
podlaží se dostává jen málo světla, snad byl zdejší prostor původně věnován rozjímání či
modlitbě.
Až budete končit prohlídku bělostného pozdravu dávných časů, usaďte se na chvíli ve
stínu kamenného baldachýnu na kamenné lavičce jižní terasy. Sledujte z výšky, jak se
zakalené vody Teja spojují s nedohledným oceánem. Pomyslete na šikovnost řemeslníků,
kteří nadýchli kámen lehkými a exotickými motivy pocházejícími ze země i moře, z několika
světadílů. Vzdejte úctu hrdinům, kteří odtud vyplouvali hrozivou propastí oceánu až k
"ostrovům koření" na druhém konci našeho glóbu. Tady a jen tady ucítíte, jak opojně i
tragicky chutnala sláva objevů, jak velkolepě a definitivně kdysi Portugalsko otevřelo celé
Evropě bránu do dalekých světů.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php