surovin - Inovace bakalářských a magisterských studijních oborů na

INOVACE BAKALÁŘSKÝCH A MAGISTERSKÝCH STUDIJNÍCH OBORŮ
NA HORNICKO-GEOLOGICKÉ FAKULTĚ
VYSOKÉ ŠKOLY BÁŇSKÉ - TECHNICKÉ UNIVERZITY OSTRAVA
OBCHOD SUROVINAMI
Oldřich Vlach
2014
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
ESF napomáhá rozvoji lidských zdrojů a podnikatelského ducha.
Obsah
1 Surovinová politika státu – vymezení pojmů
2 Právní prostředí a územní plánování
3 Zásady surovinové politiky státu, význam a úloha nerostných surovin
4 Nástroje surovinové politiky, využívání druhotných surovin
5 Domácí surovinová základna, ceny nerostných surovin
6 Mezinárodní obchod, obchodní metody (přímá a nepřímá)
7 Mezinárodní měnová politika, mezinárodní marketing
8 Základní povinnosti účastníků obchodu
9 Uzavírání kupních smluv se zahraničím
10 Incoterms
11 Clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň
12 Podnikatelský záměr v těžebním průmyslu
13 Ekonomika a financování podnikatelského záměru
14 Úloha státu v investičním procesu
15 Rizika spojená s těžební činností
16 Útlum a privatizace báňského průmyslu ČR
17 Problematika oceňování ložisek nerostných surovin
Úvod
 Počátky obchodu surovinami lze vystopovat ve vykopávkách
z období před mnoha tisíci lety. Z počátečních nepatrných
množství pazourku, později mědi se v průběhu času objemy
tohoto obchodu zvyšují, zvláště v posledních sto letech.
 Svět počátku třetího tisíciletí spotřebovává rekordní množství
neobnovitelných surovinových zdrojů jak v hodnotách
absolutních, tak v přepočtu na obyvatele. Ekonomiky
vyspělých států Světa i Evropy spotřebovávají na obyvatele
několikanásobky spotřeby surovin, zvláště energetických než
rozvíjející se země. Rozvíjející se ekonomiky, stačí uvést Čínu
a Indii, každá s více než miliardou obyvatel, jsou „hladové“ po
surovinách, včetně druhotných, zvýšená poptávka žene ceny
nahoru, konjunkturu zažívá i v Evropě nedávno „odepsaný“
průmysl železa a oceli. Tomuto vývoji se věnuje řada článků
v odborných časopisech, např. National Geographic, i jeho
česká verze, Hospodářské noviny či týdeník Ekonom, nebo
Mining Journal a Glückauf.
Úvod
 Světové zásoby surovin jsou omezené a geograficky velmi
nerovnoměrně rozdělené, přesuny surovin z míst zdrojů do
místa jejich spotřeby jsou realizovány obchodem. Trvalý růst
produkce téměř všech průmyslových odvětví Světa je spojen
s růstem spotřeby surovin a to i přes dílčí úspory z moderních
technologií.
Výše uvedené skutečnosti lze chápat i jako signál a příležitost
podílet se na obchodu surovinami, oboru který v některých
oblastech přináší velmi zajímavé zhodnocení kapitálu.
Při zpracování prezentace jsem vycházel z obecně platných
dokumentů, z údajů uvedených ve zdrojích písemných i
elektronických, také z prací kolegů naší technické univerzity.
1 Surovinová politika státu –
vymezení pojmů
 Surovinová politika je souhrn aktivit, kterými stát ovlivňuje
vyhledávání a využívání tuzemských zdrojů surovin (se
zřetelem k veřejným zájmům a k ochraně přírodních,
kulturních a krajinných hodnot) a získávání surovin v zahraničí
s cílem zabezpečit jimi chod své ekonomiky.
 Předmětem jsou palivoenergetické, rudní, nerudní a stavební
suroviny, a to jak z prvotních, tak i z druhotných zdrojů. Tato
politika se nezabývá surovinami z obnovitelných zdrojů, jako
vodou, dřevem, zemědělskými surovinami atd. Zabývá se
však všemi druhotnými surovinami jak z hlediska jejich vlivu
na úspory prvotních nerostných zdrojů, tak i z hlediska vlivu
na úspory energie, která je vkládána do úpravy prvotních
surovin a jejich dalšího zpracování. Politika nerostných
surovin má přímou vazbu k energetické politice[1] a z hlediska
stanovení a řešení některých cílů je s ní úzce propojena.
 [1] dokument Energetická politika je na stránkách www.mpo.cz
Specifickým rysem nerostných zdrojů je jejich neobnovitelnost
a nepřemístitelnost.
Obecně se pod termínem surovina označuje materiálový vstup
do výroby. Za nerostné suroviny jsou považovány využitelné
části zemské kůry mimo vody. Za prvotní suroviny se považují
přírodní látky anorganického nebo organického původu, určené
k dalšímu zpracování. Druhotné suroviny jsou suroviny nebo
materiály získané z odpadu, které jsou způsobilé k dalšímu
hospodářskému nebo jinému využití. Nahromadění nerostné
suroviny se považuje za nerostný zdroj. Tyto zdroje jsou
využíváním spotřebovány, ale část jejich surovinového obsahu
dále existuje ve formě vytvořených hodnot, např. postaveného
domu.
Je-li nerostný zdroj zkoumán a jsou-li na něm vyčísleny zásoby,
stává se ložiskem.
Báňská legislativa rozlišuje ložiska vyhrazených
a nevyhrazených nerostů. Mezi ložiska výhradní patří ložiska
vyhrazených nerostů, kterými jsou prakticky všechny nerosty
mimo stavebního kamene, štěrkopísků a cihlářských surovin,
které patří mezi nevyhrazené nerosty. Za výhradní ložiska
však stát v minulosti prohlásil i některá průmyslově významná
ložiska nevyhrazených nerostů. Výhradní ložiska jsou ve
vlastnictví státu. Ostatní ložiska nevyhrazeného nerostu, tzv.
nevýhradní ložiska kamene, štěrkopísku a cihlářských
surovin jsou součástí pozemku.
Geologické zásoby ložisek vyhrazených nebo nevyhrazených
nerostů tvoří fyzické zásoby těchto nerostů v původním stavu.
Průmyslové zásoby jsou zásoby, využitelné dostupnými
technologiemi v momentě ukončení průzkumných prací.
Vedle své přírodní podstaty má termín
„surovina“ a „zdroj suroviny“ také svoji
hospodářsko-společenskou podstatu.
Hlavními kritérii pro vymezení surovin a
jejich zdrojů jsou kritéria ekonomická.
Stát dbá o šetrné využívání přírodních nerostných zdrojů a
ochranu nerostného bohatství. Viz. čl. 7 Ústavy České
republiky. Za šetrné se považuje takové využívání přírodních
nerostných zdrojů, které použitím dostupné
moderní
techniky a technologie při těžbě a úpravě nerostných surovin
zabezpečí jejich optimální využití a zhodnocení. Nerostné
bohatství jsou nerostné zdroje na území státu. Šetrným
využíváním nerostných zdrojů se rozumí
povinnost
hospodárně využívat nerostné zdroje s ohledem na zachování
možností i pro budoucí generace. Ochranou nerostného
bohatství se pro potřeby surovinové politiky rozumí ochrana
vyhledaných a prozkoumaných ložisek nerostných
surovin před ztížením nebo znemožněním jejich případného
využití v budoucnu a stejně tak i ochrana před jejich
neoprávněným užíváním a spotřebováním, které je ze
společenského hlediska neekonomické.
Trvale udržitelný rozvoj splňuje potřeby současné generace
a zároveň neomezuje budoucí generace v jejich potřebách.
Využívání zdrojů nerostných surovin zmenšuje jejich zásoby a
možnosti využívání v budoucnu. Čerpání nerostných zdrojů
musí brát v úvahu jejich vzácnost, úroveň technologií a
dostupnost náhradních zdrojů. Trvale udržitelný rozvoj
vyžaduje ponechat volbu čerpání neobnovitelných zdrojů
budoucím generacím. Možnosti těžby i spotřeby prvotních
nerostných surovin jsou určovány reálně existujícími limity
území a životního prostředí.
Česká republika ani její předchůdci nepatřili mezi těžební státy,
což jsou - podle metodiky UNCTAD (Konference OSN pro
obchod a rozvoj) - označovány státy, ve kterých se podílí těžba
nerostných surovin nejméně 25 % na tvorbě HDP.
Podíl dobývání nerostných surovin na tvorbě HDP dosáhl v
roce vzniku samostatné ČR pouze 3,7 % a v roce 1998
poklesl již na 1,8 %, nyní už pod 1 %. Ekonomika ČR je
závislá na dovozu řady nerostných surovin ze zahraničí.
Zásoby některých nerostných surovin, vyskytujících se na
našem území, byly do značné míry vyčerpány. V druhé
polovině dvacátého století extensivita rozvoje těžkého
průmyslu diktovaná zbrojními závody mezi dvěma bloky, vedla
k rabování ložisek nejen uhlí ale též vrcholně strategických
surovin (uran) V současnosti ČR prakticky nemá využitelné
zásoby rud a má omezené zásoby minerálních paliv. Má však
dostatečné zásoby nerudních a stavebních surovin, jejichž
životnost dosahuje řádově desítek až stovek roků.
V ČR se zpracovávají nejen doma těžené suroviny, ale také
široká paleta surovin dovážených (např. železná ruda, kovy,
ropa a zemní plyn, síra, soli, fosfáty). Na dovozech těchto
významných surovin je ČR zcela závislá. Dovoz nerostných
surovin a výrobků se na celkovém dovozu ČR podílí asi 5,5 %.
Zabezpečení
nerostných
surovin
vyžaduje
vzhledem
k nerovnoměrnosti výskytů přírodních zdrojů na Zemi intenzivní
mezinárodní kooperaci a rozvinutý trh se surovinami, protože
žádná země není surovinově zcela soběstačná. Nabídka je
odrazem poptávky na trhu, což dokumentuje i dlouhodobý vývoj
reálných cen surovin na světových trzích. Pro země EU má
rozhodující vliv na ceny kovů vývoj na londýnské burze.
Transformace k tržnímu hospodářství, integrace do struktur
NATO a EU dává ČR standardní jistoty, že světový surovinový
trh pro ni nebude uzavřen. Limitující podmínkou je saldo bilance
dovozu a vývozu zboží, resp. běžného účtu platební bilance,
které umožní potřebný, ekonomicky únosný dovoz surovin a
energie.
Záporné saldo zahraničního obchodu s nerostnými surovinami
dosáhlo už v r. 1998 34,4 mld Kč z celkového deficitu 79,5 mld
Kč. V posledních letech toto saldo stále narůstá a ČR se stává
stále více závislou na dovozech nerostných surovin ze zahraničí.
Nejvýznamnější je zejména závislost českého průmyslu
na dovozu ropy a zemního plynu. Tyto trendy lze vypozorovat
u většiny států EU.
Trh surovinami je už zcela globalizován a lze ho rozlišovat
pouze po jednotlivých komoditách. Po rozpadu sovětského bloku
ustoupila do pozadí geopolitická a strategická rizika, která se
však vynořila s ještě větší naléhavostí.
2 Právní prostředí a územní plánování
 Proces ložiskového průzkumu vyhrazených
nerostů a návazného dobývání výhradních
ložisek je podroben navazujícím správním
řízením (viz další list):
Geologické práce pro vyhledávání a průzkum vyhrazených
nerostů povoluje MŽP ve správním řízení. V rozhodnutí je
stanoveno území, nerost a podmínky provádění prací. Povolení
zaručuje podnikateli výlučné právo provádět práce za daných
podmínek a přednost pro získání předchozího souhlasu ke
stanovení dobývacího prostoru. Ten se uděluje v samostatném
správním řízení.
Osvědčení o výhradním ložisku vydá MŽP v případě, zjistí-li
se průzkumem vyhrazený nerost v množství a jakosti, které
umožňují očekávat jeho nahromadění. K ochraně výhradního
ložiska stanoví MŽP chráněné ložiskové území.
Předchozí souhlas k podání návrhu na stanovení
dobývacího prostoru uděluje MŽP po projednání s MPO.
Předchozí souhlas může MŽP vázat na splnění podmínek. Tyto
podmínky se uvedou v rozhodnutí o stanovení dobývacího
prostoru (§ 24, odst. 2 tzv. horního zákona). Podmínky formuluje
MPO jako součást svého stanoviska. MPO je dotčeným orgánem
státní správy v tomto řízení. [1] MŽP stanovuje podmínku
úhrady nákladů za státem provedený geologický průzkum.
Získání předchozího souhlasu opravňuje báňského podnikatele
k žádosti o stanovení dobývacího prostoru.
[1] MPO je ústředním orgánem státní správy pro tvorbu jednotné
surovinové politiky (§ 13 odst. 1 tzv.kompetenčního zákona)
Dobývací prostor stanoví OBÚ v součinnosti s dotčenými orgány
státní správy, zejména v dohodě s orgány životního prostředí
a s orgánem územního plánování a stavebním úřadem.
Účastníky řízení jsou vedle navrhovatele fyzické a právnické
osoby, jejichž práva k nemovitostem mohou být rozhodnutím o
dobývacím prostoru dotčena, obec, v jejímž územním obvodu se
dobývací prostor nachází, a obce, jejichž územní obvody mohou
být stanovením dobývacího prostoru dotčeny.
Stanovení dobývacího prostoru je i rozhodnutím o využití
území v rozsahu jeho vymezení na povrchu. V rozhodnutí jsou
báňskému podnikateli uloženy podmínky pro následnou
hornickou činnost. Dobývací prostor musí být posouzen
z hlediska vlivů na životní prostředí - E.I.A. podle zákona ČNR
č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud
se tak nestalo, posuzují se vlivy na životní prostředí až v
následující fázi při povolování hornické činnosti. Náklady na
toto posouzení hradí podnikatel.
Hornickou činnost, zahrnující otvírku, přípravu a dobývání
výhradních ložisek, zajištění a likvidaci důlních děl a lomů,
povoluje příslušný OBÚ. Jde o řízení obdobné povolování
staveb, při kterém je posouzen předložený plán otvírky přípravy
a dobývání ložiska (POPD). Obdobně se rozhoduje o zajištění
a likvidaci důlních děl a lomů při ukončení těžby. Řeší se i
sanace pozemků dotčených těžbou a jejich rekultivace.
Schvaluje se objem finanční rezervy pro sanace a rekultivace.
Povinnost tvořit takovou rezervu stanoví zákon. Účastníky řízení
o povolení hornické činnosti jsou vedle navrhovatele vlastníci
nemovitostí a obce.
Dobývání může báňský podnikatel zahájit teprve po absolvování
všech uvedených správních řízení. Povolení nelze dosáhnout
bez souhlasu obcí, bez dohody s orgány životního prostředí,
orgánem územního plánování a stavebním úřadem a bez
vypořádání všech zákonem chráněných zájmů
Pro těžbu ložisek nevyhrazených nerostů, která jsou součástí
pozemku, je potřebné územní rozhodnutí, vydané příslušným
stavebním úřadem a povolení činnosti prováděné hornickým
způsobem, udělené příslušným OBÚ v řízení za podmínek
obdobných jako v řízení o hornické činnosti (viz podkap.: 6.2
Legislativní nástroje).
Surovinová politika se definuje pomocí a v součinnosti s
územním plánováním. Surovinová politika v území je jedním z
podkladů pro zpracování územně plánovací dokumentace.
Ta vychází z principu udržitelného rozvoje respektovaného v
praxi EU a OECD a vytváří územní podmínky pro vyvážený vztah
aspektu ekonomického (kvalitativní hospodářský rozvoj),
sociálního (sociální soudržnost a stabilita) i environmentálního
(šetrnost k přírodním zdrojům a ochrana životního prostředí).
Územně plánovací dokumentace v souladu
se stavebním zákonem umožňuje:

uplatnit ochranná pásma, která zabraňují ztížení nebo
znemožnění jejich budoucího využití (princip ochrany
nerostného zdroje),

vymezit území, kde těžba nemůže být realizována nebo je
limitována s ohledem na zákonem chráněné zájmy,
zejména ekologické,

stanovit časovou posloupnost využívání nerostných zdrojů
v území a nerozšiřovat velikost plochy v území, fyzicky
zabraném těžbou, s koncentrovaným dobýváním (princip
postupného využívání nerostných zdrojů),

řešit střety zájmů, vyvolané ochranou a využíváním
nerostných zdrojů, včetně posouzení dopadů na životní
prostředí,

stanovit podmínky revitalizace území těžby (dále viz
podkapitola 6.4 Územní plánování).
3 Zásady surovinové politiky státu
Zásady surovinové politiky prošly vývojem. Do roku 1989
vycházela surovinová politika z potřeb plánované ekonomiky,
využívat domácí zdroje nerostných surovin. Tehdejší plánovaná
ekonomika vycházela z cílů stanovených stranou a vládou,
které byly rozpracovávány podle plánovacích metodik do plánů
jednotlivých ministerstev, resortů až na jednotlivé podniky.
K prosazování sloužily zejména direktivní nástroje plánovacího
řízení. Akcentována přitom byla surovinová soběstačnost zemí
RVHP s orientací na bývalý SSSR a maximální využití domácích
zdrojů.
Stát určoval ekonomické podmínky využití zdrojů nerostných
surovin a vcelku tím potlačoval prvky možné konkurence. Takto
prosazovaný „princip racionálního využití domácích zdrojů“ vedl
ke složité dotační politice, zvyšování nároků na státní rozpočet,
k budování nových těžebních kapacit, často bez potřebné
technologické úrovně. Tento systém udržoval při životě řadu
ztrátových podniků, vedl k vysokým těžbám uhlí ale i
strategického uranu. Vytěžené suroviny však byly často
nehospodárně spotřebovány. Kladem sice byla vysoká
zaměstnanost, ochrana životního prostředí však byla přehlížena.
Hlavní zásady surovinové politiky ČR:
 Šetrné využívání domácích nerostných surovinových
zdrojů
 Všestranné posuzování využitelnosti zdrojů nerostných
surovin
 Úloha státu k nerostným surovinovým zdrojům
 Diversifikace dovozu a vývozu nerostných surovin
 Tvorba státních hmotných rezerv nerostných surovin
 Využívání daňových nástrojů v surovinové politice
 Podíl státu na rozvoji domácí surovinové základny
 Majetková účast státu v těžebních podnicích
 Vyšší využívání druhotných surovin
 Rozvoj informací o stavu a využívání surovinových zdrojů
Obecné cíle surovinové politiky ČR
Pro ČR je hlavní strategickou surovinou ropa. Její domácí
zdroje jsou s ohledem na objem spotřeby zanedbatelné, proto
je nutná diverzifikace dovozních kapacit a dobudování
potřebných rezervních úložišť. Pro hospodářský růst a rozvoj
infrastruktury mají zásadní význam některé tuzemské nerostné
zdroje. Jde především o zdroje uhlí a některých nerudních
nerostných surovin, zejména těch, které umožnily v našich
zemích založit a rozvíjet tradiční sklářství, průmysl porcelánu a
keramickou výrobu. Z ostatních jsou to nerostné suroviny
zabezpečující silniční a železniční stavitelství a velké
stavebnictví
Surovinová politika vytváří prostor pro využívání důležitých
nerostných zdrojů. Předpokládá se i vymezování nerostných
zdrojů pro potřeby a rozvoj regionů. Nosné regionální zdroje
budou deklarovány podle specifických potřeb rozvoje území a
možností daných geologickými podmínkami území. Nástrojem
hospodaření s nerostnými zdroji podle těchto pravidel
v regionech bude územní plán, cílem bude navodit optimální
směr rozvoje území v souladu s možnostmi jeho nerostného
surovinového potenciálu. Deficitní nerostné suroviny (vedle
ropy i zemní plyn, kovy, některé nerudy) je nutné dovážet.
Předpokladem trvale udržitelného rozvoje společnosti je
optimální využití rezerv, spočívajících v úsporách, v zavádění
moderních technologií a vyšším využívání druhotných
surovin.
Dlouhodobé cíle
souvisí s členstvím ČR v EU. Surovinová a energetická náročnost
produkce ČR se snižuje restrukturalizací hospodářství.
Ekonomika se přizpůsobuje evropským standardům z pohledu
ekologické zátěže, energetické a surovinové náročnosti s
bezproblémovým přístupem k surovinovým zdrojům v celé
Evropě.
Tržní ekonomika by měla zvýšit snahy samotných podnikatelů ve
vlastním ekonomickém zájmu snižovat energetickou náročnost,
lépe využívat surovinovou substanci a zavádět progresivní
technologie.
Na druhé straně však tento proces není samospasitelný.
Určitá míra ingerence (zasahování) státu je nezbytná k dosažení
úrovně srovnatelné s EU v dlouhodobém výhledu a k prosazení
principů trvale udržitelného rozvoje a respektování limitů území,
jako určujícího faktoru pro čerpání prvotních zdrojů.
Zamezení nárůstu zadluženosti státu, snížit surovinovou a
energetickou náročnost průmyslové výroby, dosáhnout optimální
míru recyklace a vyšší využití druhotných surovin.
Druh, rozsah a kvalita v budoucnu potřebných a využitelných
zdrojů budou jiné, než nyní. Je pravděpodobné, že v budoucnu
budou za využitelné považovány i ty zdroje, které jsou dnes z
ekonomických nebo technických důvodů nevyužitelné. Stejně tak
se v budoucnu může objevit potřeba surovin, které dnes
za suroviny nejsou vůbec považovány. Naopak, některé
v současnosti využívané zdroje mohou v budoucnu ztratit svůj
ekonomický význam a stát se nevyužívanou součástí zemské
kůry. Proměnlivost nerostného bohatství v čase vyžaduje
trvalé odborné hodnocení surovinového potenciálu území
ČR a zajištění ochrany zjištěných prvotních zdrojů nerostných
surovin pro budoucí využití.
Střednědobé cíle
 zavedení opatření, která země EU uplatňují při vyhledávání,
průzkumu a využívání svých nerostných zdrojů a při
obchodování s nerostnými surovinami, provázání surovinové
politiky s územním plánováním,
nástroje - aproximace
příslušné legislativy, informatika, územní plánování,
 usměrňovat poptávku po nerostných surovinách z
neobnovitelných zdrojů, nástroje - státní politika životního
prostředí,
 udržení přijatelné míry energetické soběstačnosti ČR i v
podmínkách členství v EU, které vyžaduje zajištění zdrojů s
ohledem na nízkou životnost zásob hnědého uhlí, nástroje energetická politika, státní politika životního prostředí,
koncepce územního rozvoje,
 internalizace externalit ve všech případech, kdy je toto
opatření reálně možné, nástroje - státní politika životního
prostředí, ekologická daň,
- optimální využívání obnovitelných energetických zdrojů,
např. geotermální, solární, větrná energie, nástroje - programy
výzkumu a vývoje, program úspory paliv a energie ČEA,
program na podporu úspor energie a využití obnovitelných
zdrojů,
- rozvoj surovinově nenáročných výrob s vysokou přidanou
hodnotou,
nástroje - programy podpory podnikání, programy výzkumu a
vývoje,
zavádění nových technologií zpracování nerostných surovin,
které umožní jejich úsporu a vyšší využívání, nástroje - programy
výzkumu a vývoje,
- zavádění nízkoodpadových úpravenských technologií při
využívání zdrojů nerostných surovin, nástroje - programy
podpory podnikání, programy výzkumu a vývoje,
Zavádění technologií a programů minimalizace odpadů při
využívání nerostných surovin povede k jejich šetrnému
využívání. Surovinová politika bude účinně propojena s politikou
ochrany životního prostředí, které bude méně zatěžováno
odpady.
- zavádění a certifikace systémů environmentálního
managementu (dále EMS) dle norem řady ČSN EN ISO 14000
v podnicích, zabývajících se těžbou a zpracováním nerostných
surovin,
nástroje - možnost poskytnutí bezúročných půjček na zavedení
systému, jednou z alternativ je Státní fond životního prostředí,
- ověřit, zda je žádoucí podnikateli umožnit tvorbu rezervy na
geologické práce z nákladů, na základě analýzy podpor a
subvencování ložiskového průzkumu, uplatňovaných v zemích
EU.
Cílem je včasné ověření ložisek nerostných surovin
s předpokladem trvale udržitelného rozvoje surovinové
základny a jejího využití v budoucnu, nástroje - analýza,
legislativní opatření,
- průzkum a těžba nerostných surovin za hranicemi ČR pro
vlastní hospodářské potřeby i z hlediska vývozu investičních
celků, nástroje - realizace projektů průzkumu a těžby
nerostných surovin v zahraničí, členství ČR v Mezinárodním
úřadu pro mořské dno,
Krátkodobé cíle
 vyšším využíváním druhotných surovin směřovat k
šetrnému využívání domácích nerostných zdrojů, k
snižování dovozu nerostných surovin a k dosažení
energetických úspor. Vyšší využití druhotných surovin,
nástroje - programy podpory podnikání, programy výzkumu
a vývoje, ekonomická stimulace, zákon o odpadech a
navazující vyhlášky,
 zpružnění sazeb z úhrad z vydobytých vyhrazených
nerostů, které budou např. proti dosavadnímu stavu u
některých nerostů (hnědé uhlí, zlato) zvýšeny a rozšíření
úhrad i na využívání zásob nevyhrazených nerostů na
výhradních ložiskách ve vlastnictví státu, nástroje novelizace horního zákona a následně vyhlášky č.
617/1992 Sb., o podrobnostech placení úhrad z dobývacích
prostorů a z vydobytých vyhrazených nerostů,
 vyhodnocení efektivnosti vyhledávání a průzkumu
ložisek nerostných surovin, hrazených z prostředků státního
rozpočtu, od roku 1990 jako podklad pro rozhodnutí o další
účasti státního rozpočtu na jejich financování a stanovení
programu případných dalších prací, nástroje - analýza a
koncepce, usnesení vlády,
- Vyhodnocení dosavadního průběhu útlumu uhelného a
rudného hornictví z hlediska využívání neobnovitelných
přírodních zdrojů.
- Doplnění stávajícího informačního systému nerostných
surovin tak, aby podával nejen ucelený přehled o jejich
zásobách na výhradních ložiskách a o jejich pohybu, nástroje
- roční statistický výkaz pro získání reálného obrazu
o životnostech zásob jednotlivých druhů nerostných surovin,
- Zavedení statistického sledování množství a pohybu
vybraných druhotných surovin tak, aby podávalo ucelený
přehled o jejich sortimentní skladbě, množstevním výskytu
a zahraničním obchodu, s cílem zpracovat bilanci druhotných
surovin ČR, nástroje - roční statistický výkaz,
- Surovinová politika státu přispívá k zajištění hmotných
rezerv v oblasti nerostných surovin a navrhuje v
odůvodněných případech opatření k vytváření, resp.
rozpouštění státních rezerv určité nerostné suroviny. ČR
vytváří 90-ti denní nouzovou rezervu ropy a ropných produktů,
- Strategie využívání společných ložisek nerostných surovin v
hraničních oblastech, nástroje - platné mezinárodní dohody.
Význam a úloha nerostných surovin
 Lidská společnost je neoddělitelně spjatá s využíváním
nerostných surovin. Počátky hornické činnost lze vystopovat
už v době přibližně dvacet tisíc let před Kristem, a to těžbu a
zpracování nerudných a rudných surovin. Využívání
nerostných surovin slouží k dělení dějin na dobu kamennou,
bronzovou a železnou. Snaha o ovládnutí surovinových zdrojů
byla v historii i v době nedávné příčinou celé řady válečných
konfliktů.
 Dlouhá tisíciletí lidstvo využívalo převážně obnovitelné
zdroje, tj. produkty zemědělství, lesnictví a rybářství. Do
začátku průmyslové revoluce byla z prvotních zdrojů
nerostných surovin vyčerpána zvláště některá ložiska zlata a
stříbra.
Bez nerostných surovin si nedokážeme představit dopravu,
energetiku, hutnictví a navazující obory. Nerostné suroviny se
v procesu výroby mnohonásobně zhodnocují a toto
zhodnocení (valorizace) se bude i nadále zvyšovat. Vzestup
těžby vyvolal zejména zrychlující se proces industrializace,
populační exploze a růst životní úrovně.
Po druhé světové válce se v Evropě začíná odlišovat
energetická politika západních a východních zemí. Západní
vyspělé státy využívají stále více ušlechtilá paliva, zvláště ze
zdrojů Perského zálivu. Východní země pokračují ve využívání
klasických zdrojů energie, na bázi černého a hnědého uhlí.
V roce 1972 zveřejnil „Římský klub“ výsledky svých analýz v
knize Hranice růstu, která upozorňovala na příliš malou
životnost mnoha ložisek nerostných surovin, na následky
nedostatku těchto surovin.
Ne všechny obavy se ukázaly správné, ale daly významný
podnět k uvědomění si dvou skutečností:
- zdroje nerostných surovin jsou pro svou neobnovitelnost
omezené,
- se zdroji nerostných surovin nelze plýtvat, ale je nezbytné
s nimi hospodařit.
V bývalé Československé republice kryla těžba uhlí v 70. létech
více než 70 % energetických potřeb státu, v roce 1995 55 %,
v roce 2003 uhlí pokrývá necelou polovinu potřeb energie ČR.
V roce 2003 i 2006 jsou však stále téměř 2/3 elektřiny vyrobeny
z uhlí. Podíl jádra je po spuštění Temelína přes 30 %. Viz.
czso.cz, Průmysl a energetika, stránka 16-17, Výroba elektřiny a
ostatních energetických zdrojů.
Energetická politika ČR je ve vývoji, poslední (podzim 2013):
posílení jádra a útlum těžeb hnědého uhlí.
I přes pokles výrob náročných na spotřebu energií je energetická
náročnost českého průmyslu stále vysoká ať již ze strukturálních
důvodů tak vzhledem k zastaralému technologickému parku
domácího průmyslu, který se v posledních letech postupně
obnovuje.
4 Nástroje surovinové politiky, využívání
druhotných surovin
 Informační systém
 Legislativní nástroje
 Ekonomické nástroje
 Územní plánování
4.1 Informační systém
Shromažďováním informací je pověřen Geofond ČR.
www geofond.cz informace textové i mapové,
doporučuji prohlédnout
Český báňský úřad, www.cbusbs.cz, zde najdeš i
platná znění všech souvisejících zákonů, základní
zákony i v Angličtině
Vychází tiskem Hornické ročenky ČBÚ
4.2 Legislativní nástroje
Základním legislativním nástrojem účinné surovinové politiky je
zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného
bohatství (horní zákon), v platném znění,
Technickou a administrativní stránku postupů při využívání
výhradních ložisek upravuje zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o
hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě
Oblast geologického průzkumu ložisek nerostů upravuje zákon
ČNR č. 62/1988 Sb., o geologických pracích
90-ti denní státem kontrolované rezervy ropy a ropných produktů
zohledňuje zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách
ropy
Dovoz a vývoz nerostných surovin upravuje, v souladu s
Asociační dohodou a dalšími mezinárodními dohodami (např.
CEFTA) vyhláška č. 560/1991 Sb., o podmínkách vydávání
úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb
Nakládání s druhotnými surovinami řeší zákon č. 125/1997 Sb.,
o odpadech, který nabyl účinnosti k 1.1.1998
a další související zákony, aktuální stav sleduj v ASPI
4.3 Ekonomické nástroje
K dosažení cílů surovinové politiky státu slouží i ekonomické
nástroje, jejichž prostřednictvím jsou také získávány
finanční prostředky. Tyto nástroje jsou používány účelově
státem, obcí a těžařem. Fungující ekonomické nástroje
jsou tyto:
- ceny nerostných surovin nejsou v tržní ekonomice
regulovány (u ceny energie, vzhledem k regionálním
monopolům energetických distribučních společností,
nelze regulaci úplně zrušit). Nerostné suroviny se
obdobně jako průmyslové výrobky prodávají za tržní cenu,
kterou určují náklady podnikatele a poptávka.
- úhrada z vydobytých nerostů v souladu s HZ (§32a)
a příslušnou vyhláškou nepřesahuje 10 % tržní ceny
nerostu. Organizace je povinna zaplatit na účet
příslušného obvodního báňského úřadu roční úhradu. Z
výnosu úhrady je 75 % odváděno obci, na jejímž území se
nachází dobývací prostor, a 25 % do státního rozpočtu, z
něhož jsou tyto prostředky účelově používány k nápravě
škod na životním prostředí, způsobeným dobýváním
výhradních ložisek. Zpružnění výše sazby úhrad,
4.3 Ekonomické nástroje
- úhrada z dobývacího prostoru (paragraf 32a zákona
44/1988, HZ) ve výši 100 až 1000 Kč ročně (s
přihlédnutím ke stupni ochrany životního prostředí
dotčeného území, charakteru činnosti prováděné v
dobývacím prostoru a jejímu dopadu na životní prostředí)
za každý i započatý hektar ve vymezení na povrchu není
nástrojem surovinové politiky. Zatím představuje spíše
poplatek. Úhrada je příjmem obcí, do jejichž katastrů
zasahuje dobývací prostor,
- finanční rezerva z nákladů k vypořádání důlních škod a na
revitalizaci pozemků,
Zaváděné a připravované nástroje:
- ekologická daň, zavádí se v souladu s EU, v první fázi by
sazby měly být mírné,
- rezerva na vyhledávání a průzkum ložisek nerostných
surovin z nákladů. Případné zavedení tohoto nástroje
vyžaduje analýzu daňových soustav zemí EU,
zvýhodnění při zavádění technologií, umožňující minimalizaci
odpadů při využívání nerostných zdrojů, např. rozšířením
dosavadních programů podpory výzkumu a vývoje,
zvýhodnění při vyšším využívání druhotných surovin, kdy
budou výrazně podpořeny subjekty efektivně využívající
druhotné suroviny v zájmu šetrného využívání prvotních
4.4 Územní plánování
Podstatou bude stanovení prostorových limitů i časových termínů
pro dobývání nerostných surovin v územních plánech velkých
územních celků při respektování únosnosti území.
Ty pro budoucí časově vymezené období závazně určí,
která z ložisek nerostných surovin v řešeném území budou
otevřena, v jakém rozsahu a pořadí bude probíhat těžba,
ukončování dobývání, sanační a rekultivační práce na území
původní těžby.
Tím se výrazně sníží celková okamžitá zátěž území a tlak
na zahájení otvírky mnoha různých ložisek současně v některých
územích s koncentrovaným výskytem ložisek nerostných surovin.
Zároveň budou nastoleny právní jistoty pro rozvoj obcí i pro
ostatní aktivity využívající území
5 Domácí surovinová základna,
ceny nerostných surovin
Zásoby některých nerostných surovin, vyskytujících se na
území ČR, byly do značné míry vyčerpány, zlato a stříbro už
většinou ve středověku.
Přesto zůstává na území Čech a Moravy stále několik ložisek,
která se při stávajících cenách zlata a při předpovědích
budoucího vývoje stávají zajímavými, viz diskuse o průzkumech
v 90. letech (Mokrsko, Kašperské Hory, Zlaté Hory atd.).
U zásob některých nerostů, zejména hnědého uhlí je třeba
zmínit i politickou vůli využít tyto zásoby.
Kromě těchto tří, možná čtyř lokalit zlata a uranu dotěžovaného
v Dolní Rožínce v současnosti ČR prakticky nemá využitelné
zásoby rud a má omezené zásoby minerálních paliv.
Má však dostatečné zásoby nerudních a stavebních surovin,
jejichž životnost dosahuje řádově desítek až stovek roků.
Souhrnné údaje o surovinové základně ČR jsou uvedeny na
stránkách MPO v dokumentu Surovinová politika, aktualizované
údaje pak v souboru Aktualizovaná data.
Ceny nerostných surovin
Ceny nerostných surovin jsou důležitým ekonomickým
ukazatelem. Vyšší cena zdražuje vstupy do výroby, avšak
umožňuje vyšší investice do otevírání dalších ložisek, umožňuje
nákladnější a účinnější metody vydobytí ložiska (např. ropy) a
tedy i zvýšení nabídky nerostné suroviny.
Ceny surovin na mezinárodním trhu jsou ovlivněny hlavně
poměrem nabídky a poptávky, v krátkodobém horizontu i
spekulačními nákupy.
Neexistuje zdroj, který by sledoval vývoj cen všech surovin,
existuje však několik zdrojů na webu, kde lze získat údaje o
vývoji cen jednotlivých surovin po letech.
Kovy jsou obchodovány na Londýnské burze
www.lme.co.uk. Metal Bulletin (www.metalbulletin.com).
kovů:
Ceny nerostných surovin
Ceny amerického uhlí včetně vývoje po jednotlivých revírech lze
získat na www.eia.doe.gov, ceny zámořského uhlí dováženého
do Evropy z USA, JAR, Austrálie a Venezuely, výsledná cena je
na www.globalcoal.com, nyní už bohužel za peníze.
Vývoj cen ropy, plynu a uhlí po letech je součástí tabulek které
soustřeďuje a poskytuje fa BP na adrese www.bp.com.
Některé zdroje jako například www.platts.com jsou placené, je
třeba je zmínit neboť mapují velice širokou škálu obchodovaných
surovin. Významným, často citovaným zdroje vývoje cen komodit
je NYMEX, New York Mercantile Exchange, (www.nymex.com).
Ale i z veřejných informací lze dostat základní přehled. Nezbytná
je ovšem vlastní píle a jazykové znalosti.
Ceny surovin prodělávají určitý cyklický vývoj související i
s politickým vývojem a rozvojem ekonomik jednotlivých
regionů.
V posledním desetiletí se zvyšuje poptávka po ropě a rudách
v souvislosti s procesem industrializace lidnatých zemí dříve
patřících mezi rozvojové, zvláště Číny a Indie.
Obecně lze prohlásit, že doba levných surovin je už
minulostí, ve výhledech musí národní ekonomiky i podniky
předpokládat růst cen nerostných surovin, otázkou je pouze
tempo tohoto růstu.
Dlouhodobě působící faktory:
 zhoršující se přírodní podmínky dobývaných ložisek
nerostných surovin,
 vývoj
dobývacích
metod
a
mechanismů,
úpravárenských a zpracovatelských technologií,
 zpřísňování legislativy upravující pracovní podmínky
a přísnější ekologická opatření,
 trh nerostnými surovinami je stále více regulován
nadnárodními organizacemi producentů,
 měnový vývoj, vlivy inflace.
Krátkodobě působící faktory:
 kolísání poptávky a nepružnost nabídky vlivem
dlouhodobého cyklu v hornickém podnikání,
 spekulační vlivy obchodníků jak s kovy tak s PE
surovinami,
 možný nárazový odprodej ze strategických zásob
velkých mocností (USA, Rusko, Čína),
 nárazový prodej zásob firem v úpadku,
 politické změny ve významné producentské zemi,
 možné havárie ve významných těžebních či
zpracovatelských kapacitách,
 vývoj cen přepravného a celkové logistické
podmínky jak na straně prodávajícího tak na
straně kupujícího,
 klimatické extrémy ovlivňující spotřebu i produkci
(nízké i vysoké teploty, sucho nebo naopak
povodně, hurikány).
Cena nerostné suroviny, vyjma snad drahých kovů a drahých
kamenů je výrazně ovlivněna dopravními náklady. Dopravní
náklady jsou funkcí dopravní vzdálenosti a druhu dopravy.
Konkrétně: nejlevnější je lodní zámořská doprava, následuje
lodní doprava po řekách či kanálech. Náklady na dopravu a
přepravenou surovinu jsou ovlivněny i přepravovaným
objemem a místem určení, zpětnou vytížeností, atd.
Pro konkrétní obchodní případ je nutno kromě ceny nerostné
suroviny na bráně těžebního závodu kalkulovat s náklady na
dopravu, skladování, pojištění, s případnou provizí, clem a
daněmi.
Ceny jednotlivých nerostných surovin podrobněji v kapitolách o
domácích surovinách.
6 Mezinárodní obchod, obchodní metody
Ekonomická podstata MO
Země vyvážejí a dovážejí statky a služby, země se specializuje
na statky, které jsou pro ni nejdostupnější a jejich výroba
nejefektivnější.
MO řeší otázky: Proč je země zapojena do MO? V zemi žádaná
surovina není, nebo ji lze ze zahraničí získat výhodněji.
Mezinárodní obchod směřuje k stále větší otevřenosti
ekonomiky, stupeň otevřenosti by měl být přiměřený vyspělosti
ekonomiky. Ukazatelem pro měření otevřenosti je podíl exportu
na HDP.
Důvodem MO může být i odlišnost výrobních podmínek
(náklady) a spotřebitelský vkus.
Základní princip MO = Zásada komparativní výhody => Každá
země se specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které vyrábí
s relativně nižšími náklady a dováží ty které by vyráběla
s relativně vyššími náklady. Teorie komparativní výhody
vysvětluje, že MO je výhodný pro všechny zúčastněné země.
Země ve vzájemném obchodě získává nejen směnou zboží u
kterého má výhodu, ale i zboží u kterého má relativně nejnižší
nevýhodu.
Teorie mezinárodního obchodu
a) Na straně nabídky - Teorie vybavenosti výrobními prostředky
(půda, kapitál, práce). MO využívá mezních možností:
- každý výrobek potřebuje jinou skladbu faktorů,
- každá země je jinak vybavena faktory.
Země se bude specializovat na taková zboží, která jsou relativně
náročná na ten výrobní faktor jímž je země nejlépe vybavena.
Zapojení do MO má dopad na cenu výrobního faktoru.
b) Na straně poptávky - Je důležité vymezit mezinárodní směnný
poměr.
Výrobní faktory se však mění, mění se záliby (poptávka), změny
ve vybavení faktory, změny v technologiích.
Dopravní náklady a teorie alokace - ceny v dovážející zemi
budou vyšší o jednotku dopravních nákladů než ve vyvážející
zemi. Náklady transferu: doprava, pojištění, cestovní náklady,
provize zasilatelů, skladování na cestě, celní sazby.
Dopravní náklady musí být menší než je cenový rozdíl v ceně
domácího a dováženého zboží (suroviny).
Teorie alokace - MO přispívá k umístění výroby do oblastí
výhodných podmínek.
Obchodní politika státu
je soubor zásad a prostředků, kterými vlády
uspořádávají obchodní vztahy s ostatními zeměmi,
pravidla s nimiž země uskutečňuje dovoz a vývoz
(účinky dovozních cel, ekonomická integrace státu).
Zásady obchodní politiky:
- nejvyšší výhody,
- rovnost stran,
- reciprocita,
- nediskriminace.
Prostředky obchodní politiky
 smluvní: platební dohody, finanční dohody (dvojí
zdanění), celní úmluvy (CEFTA), dopravní dohody,
dohody o vědecko technické spolupráci.
 autonomní: dovozní cla a celní režim, dovozní
kvantitativní opatření, devizový režim, subvence
(tj. dotace vývozu), systém podpory vývozu.
Něco z historie:
ITO (International Trade Organization) – Mezinárodní obchodní
organizace byla založena 50 zeměmi roku 1944 v Bretton
Woods v Americe. V letech 1947 – 48 ji však opustilo 23 zemí
a s účinností od 1. ledna 1948 v Ženevě sepsalo Všeobecnou
dohodu (ne organizaci) o clech a obchodu: GATT (General
Agreement on Tariffs and Trade).
V jejím rámci byly organizovány celně tarifní konference,
jednání, vedoucí ke snižování cel a dalším dohodám.
Uruguayské kolo mnohostranných obchodních jednání GATT
z let 1986 – 1994 vedlo k vytvoření Světové obchodní
organizace WTO. Dohoda o jejím zřízení byla podepsána
v Marrakéši 15. dubna 1994.
WTO (World Trading Organization), Světová obchodní
organizace začala působit od 1. ledna 1995. V červenci roku
2001 měla 142 členů, v roce 2008 už 153 členů. Příspěvky
jednotlivých členů jsou odvozeny od jejich podílu na světovém
obchodu.
WTO je mezinárodní organizací zabývající se pravidly obchodu
mezi státy. Její činnost se odvíjí od dohod, které podepsaly
všechny členské státy. Dohody jednak upravují činnost WTO a
jednak jsou právním základem pravidel pro mezinárodní
obchod. Tyto dohody vytvářejí pro státy nepřekročitelné limity
pro tvorbu jejich obchodní politiky.
Organizace je fórem pro obchodní negociace (vyjednávání),
zabývá se obchodními spory, monitoruje národní obchodní
politiky, poskytuje technickou asistenci a odborná školení pro
rozvojové země a spolupracuje s jinými organizacemi
Mezi formální aliance patří:
- Evropská unie (EU)
- Asociace jihovýchodních asijských států (ASEAN)
- Latinsko – americký ekonomický systém (SELA)
- Africká, Karibská a Tichomořská skupina (ACP)
- Severoamerická dohoda o volném obchodu
(NAFTA)
- Jihoamerický společný trh (MERCOSUR)
- Středoevropská zóna volného obchodu (CEFTA)
Cíle WTO, organizace má tři hlavní cíle:
 napomáhání volnému obchodu a
zajištění transparentnosti a stability
pravidel obchodu členských států,
 místo pro obchodní negociace členských
států,
 řešení sporů a konfliktních zájmů
(mimosoudní cestou) a interpretace
ustanovení dohod.
Dovolím si uvést i názory pro odstranění WTO
 WTO upřednostňuje obchodní a komerční ohledy nad
všemi ostatními hodnotami, jako jsou ochrana životního
prostředí, zvířat, zdraví, bezpečnosti, lidských práv,
prosazování zájmů pracujících a spotřebitelů.
 WTO podkopává demokracii. Její nařízení drasticky
omezují fakt, že vlády mají právo zvolit si svoji vlastní
politiku.
 WTO podporuje globální obchod na úkor podpory
lokálního ekonomického rozvoje a větší soběstačnosti.
 WTO škodí Třetímu světu a nutí tyto země, aby otevřely
své trhy bohatým nadnárodním korporacím a tím aby
zanechaly úsilí chránit slabý domácí průmysl.
 WTO ničí světovou rozmanitost prostřednictvím
harmonizace, když stanovuje mezinárodní zdravotní,
ekologické a jiné mimoekonomické standardy jako
globální limity.
 WTO jedná za zavřenými dveřmi.
Obchodní metody (přímá a nepřímá)
Trh se surovinami ve srovnání s trhem zboží má
některá specifika plynoucí z rozmístění
surovinových zdrojů a také rozmístění hlavních
zpracovatelů (uživatelů) surovin. Marketing v tomto
obchodu je více cílený na zpracovatele surovin.
Obchodní metody v zahraničním obchodě jsou:
 přímé: jestliže zboží změní jedenkrát
vlastníka na cestě od výrobce ke
koncovému uživateli v zahraničí,
 nepřímé: vícekrát změní vlastníka (více
smluv), cesty zboží = odbytové kanály,
prostředníci dostávají marži,
zprostředkovatelé dostávají provizi.
Účinnost obchodních metod:
 u přímých metod bývá pro partnery směny
vyšší než u nepřímých metod především z
hlediska realizačních cen dosažitelných v
dané době na daném trhu ve vývozu i dovozu,
 náklady oběhu bývají u přímých metod vyšší
a to jak přímé, tak i režijní. Tato nevýhoda je
většinou vyvážena výhodami plynoucími z
příznivějších cen u nepřímých metod je
tomu naopak.
Volba obchodní metody podle: povahy zboží, povahy
trhu, úroveň bankovních a marketingových služeb,
obchodně politické vztahy mezi zeměmi vývozce a
dovozce, ekonomická efektivnost, tržní pozice výrobce.
Tendence - roste počet užití přímé metody na úkor
nepřímé - sílí tlak na kompletnost nabídky
- roste podpora finančního sektoru novými produkty
(úvěry).
Zprostředkovatelská smlouva, o obchodním
zastoupení, komisionářská, o výhradním prodeji
Obchodní operace firmy v zahraničním obchodě
vývoz - tři fáze: nabídková, realizační, inkasně
platební (viz níže)
čím je zákazník vzdálenější, tím jsou podmínky
složitější,
vývozní operace = realizace kupní smlouvy
uzavřené na vlastní účet, na vlastní nebezpečí,
vlastním jménem
dovoz - celní řízení, platba cla,
celková cena = cena + clo + DPH + příp.
spotřební či jiná daň (u některých komodit).
Členění dokladů
 dispoziční - jsou závažnější, jsou to doklady
vystavované v souvislosti s přepravou a placením
zboží, které představují vlastnictví ke zboží v nich
uvedenému,
 legitimační - (železniční, silniční nákladní list) mají
vztah k dopravě a pojištění, opravňují odesilatele ke
změně kupní smlouvy nebo nároku z této smlouvy,
 inkasní (mohou být legitimační i dispoziční).
Fáze vývozní operace
1) Nabídková a předkontraktační = útvar obchodu shromažďuje
poptávky od adresných zákazníků v zahraničí - neprodleně
zahájí vyřizování zakázek.
Poptávka - projev zájmu po určitém zboží (službě), není závazná.
Nabídka - návrh smlouvy ze strany dodavatele.
Objednávka - návrh smlouvy ze strany odběratele.
2) Realizační fáze - stejně jako u tuzemských zakázek
(objednání materiálu, příprava výroby, výroba) - zajištění
dopravy a pojištění dle smlouvy. Zajištění dokladů (průkaz o
původu zboží). Tato fáze je ukončena, když je zboží
připraveno k odeslání a jsou připraveny doklady.
3) Inkasně platební fáze - proforma faktura - není zúčtovacím
dokladem, po odeslání zboží se odešle obchodní faktura.
Rozhodující fáze dovozní operace
 odeslání poptávky,
 uzavření kontraktu,
 příjem dodávky (celní řízení dovozu, vyplnění JCD a
předání příslušnému celnímu orgánu + platba ceny,
cla, DPH, případně spotřební či jiná daň).
7 Mezinárodní měnová politika
Konec 2. světové války je
mezinárodního měnového systému.
počátkem
současného
V roce 1945 prakticky neexistovaly devizové ani mezinárodní
finanční trhy. Deprese 30. let
a následná válka téměř
zlikvidovaly mezinárodní obchod, mezinárodní směnu peněz a
mezinárodní zapůjčování či vypůjčování kapitálu.
Rekonstrukce mezinárodního měnového systému začala
bretton-woodskými dohodami, které vznikly v červenci 1944
v Bretton Woods ve státě New Hampshire v USA. Jednou
z institucí, která vznikla na základě těchto mezinárodních
dohod byl i Mezinárodní měnový fond (IMF – International
Monetary Found), který dnes nadále spravuje mezinárodní
měnový systém a působí jako centrální banka centrálních bank.
Jedním ze zakládajících členů bylo Československo.
V současné době počet členů přesahuje 120 zemí a sídlo MMF
je ve Washingtonu.
Členské země přispívají do MMF tím, že půjčují své měny. Země
při vstupu do MMF předá na účty MMF určité množství zlata a
vlastní měny podle kvóty, která je stanovena podle velikosti a
ekonomické síly (národní důchod, měnové rezervy) země. MMF
pak půjčuje tyto fondy, aby pomohl zemím, které mají problémy.
Tyto půjčky nejsou automatické, ale jsou podmíněny
prosazováním takových ekonomických politik, které jsou
v souladu s mezinárodním uspořádáním. Zpravidla neposkytuje
dlouhodobé úvěry na investiční potřeby a na hospodářský rozvoj,
které jsou funkcí Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.
Nejvyšším orgánem MMF je Sbor guvernérů, který rozhoduje o
nejdůležitějších otázkách činnosti fondu. Schází se jedenkrát
ročně a každý stát je zastoupen ministrem financí nebo
guvernérem centrální banky. Operativně je MMF řízen Sborem
výkonných ředitelů ze zemí s nejvyššími členskými podíly, kteří
zastupují určitou skupinu zemí po dobu dvou let.
Mezinárodní měnový systém
Mezinárodní měnový systém (dále jen MMS) je způsob, jakým
se platebně dokážou dorozumívat jednotlivé země, jejichž
platební systémy jsou odlišné. Děje se to mezinárodní měnou.
Mezinárodní obchodní měna má dvě podoby, a to mezinárodní
obchodní měna a mezinárodní rezervní měna. Mezinárodní
rezervní měna je používána k mezinárodnímu obchodu, k
zajištění finančních rezerv země, ke krytí schodku platební
bilance atd. Je to tedy ryzí použití mezinárodní měny k tomu, k
čemu byla stvořena.
Mezinárodní obchodní měna je tatáž měna, ovšem použita na
spekulace, obchod s ní samotnou je předmětem výdělečně (či
prodělečné) činnosti.
Mezinárodní měnový systém se neustále vyvíjí. Příčinou
tohoto vývoje je neustálý růst počtu obchodních transakcí.
Základní směr vývoje MMS je od zlata, které stále více ztrácí
pozice, k neplnohodnotným penězům, a to už ne v podobě
bankovek, ale peněz na účtech.
Měnová politika centrální banky (v ČR ČNB)
Měnová politika představuje regulaci množství peněz
v ekonomice za určitými cíli, mezi něž patří především podpora
stability cenové hladiny (makroekonomická funkce). Dalšími
cíly je: podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti,
stabilita měnového kursu atd. Tyto cíle se však mohou
v krátkodobém horizontu dostávat do vzájemných rozporů v tom
smyslu, že jejich dosažení může vyžadovat protikladná řešení.
V těchto případech musí dojít k preferenci splnění jednoho či
více cílů na úkor jiných cílů.
Centrální banka, která provádí měnovou politiku, má na výběr
mezi:
 restriktivní měnovou politikou, při které se zpomaluje tempo
růstu množství peněz v oběhu,
 neutrální měnovou politikou v podobě stabilizace „rozumného“
tempa růstu množství peněz v oběhu,
 expanzivní měnovou politikou kdy se zvyšuje tempo růstu
množství peněz v oběhu.
Nezávislost centrální banky
Pokud je tato instituce nezávislá na pokynech vlády, lze
předpokládat, že s největší pravděpodobností bude provádět
restriktivní měnovou politiku. Pokud je ale centrální banka na
vládě závislá, rozhoduje o charakteru měnové politiky vláda. A
jak se zachová? Jejím cílem je udržet se u moci, čili vyhrát
příští volby. Co je tedy pro vládu důležitější – snížení míry
inflace nebo snížení míry nezaměstnanosti?
Záleží na politickém cyklu.
Centrální banky poskytují bankám tři hlavní
druhy úvěrů
- diskontní – je to základní a nejpoužívanější úvěr. Má tři
základní obecné podoby: běžné diskontní úvěry (k překlenutí
krátkodobých výkyvů likvidity bank), dále sezónní diskontní
úvěry (rovněž krátkodobé) a nouzové (úvěry poslední
instance). Běžné a sezónní diskontní úvěry jsou úročeny
diskontní sazbou, která bývá v ekonomice ze všech sazeb
z úvěrů obvykle nejnižší. Nouzové úvěry mívají sazbu vyšší než
diskont. Diskontní sazba určuje „cenu“ zdrojů, které mohou
banky získat od centrální banky. (Ovlivňuje množství peněz
v ekonomice.)
- reeskontní – jedná se o úvěr formou odkupu (reeskontu)
prvotřídních směnek od bank, ČNB od roku 1997 reeskont
směnek nepoužívá.
- lombardní – je poskytován především proti zástavě směnek
se lhůtou splatnosti obvykle 30 dní. Od předchozích úvěrů se
liší zejména v tom, že je poskytován bankám, které mají
problém s likviditou a nemají již možnost získat diskontní nebo
reeskontní úvěr. Důsledkem toho je i vysoká úroková sazba –
lombardní sazba.
Funkce měnové politiky je funkcí makroekonomickou.
Vnější měnová a obchodní politika
Velký význam pro podnikání v oblasti surovin má
diskontní sazba. V České republice je diskontní sazba
určována Státní bankou československou a úrokové
sazby jednotlivými obchodními bankami.
Zahraničně obchodní politika
V oblasti hornického podnikáni se stejně jako v jiných
průmyslových odvětvích uplatňují různé koncepce
státní zahraniční obchodní politiky, které kolísají od
liberalismu k protekcionismu. Konkrétní podoba
závisí na politicko-hospodářské orientaci státu, na
charakteru jeho surovinové základny (dostatečnosti a
úplnosti ) a na struktuře ekonomiky.
Podpora vývozu státem
 vývozní subvence vývozcům, jejichž výrobní náklady jsou
ve srovnání s konkurencí na světových trzích vysoké;
 vývozní prémie vývozcům, kteří prosadí vývoz produktů
nebo služeb, na kterých má stát zájem, resp. vývoz do
žádoucích teritorií, tento a následující prostředek může být
vhodnou podporou pro prosazení geologických organizací
v zahraničních akcích;
 státní úvěry na vývoz produktů a služeb;
 státní záruky za úvěry na vývoz poskytnuté finančními
investicemi.
Regulace vývozu státem
 udělování licencí na vývoz podle zásad státní licenční
politiky;
 kvantitativní restrikce, tj. omezení vývozních kvót určitých
surovin, které může mít charakter úplného zákazu (embarga);
 devizová opatření, které zahrnují kursová a celní opatření;
v celé řadě zemí využívaná vývozní cla vlastně nahrazují důlní
poplatky (tento případ je velmi častý u ropy a plynu).
Omezování dovozu státem
 celní opatření zaměřená na ochranu domácí produkce,
která se podle způsobu vyměření dělí na specifická
(základem pro clo jsou fyzické jednotky hmotnosti či
objemu), hodnotová (celní sazba je určena procentem
z ceny suroviny), která mohou nabýt až charakter cel
prohibitivních (výše sazby prakticky brání dovozu a
nahrazuje tak zákaz dovozu) a konečně kombinovaná;
 kvantitativní restrikce, tj. omezení dovozních kvót určité
suroviny, které mohou nabýt až podoby embarga;
 devizové restrikce , (omezení při nákupu deviz nebo
úpravy devizových kurzů či zavedení devizových daní).
Prostředky zahraniční obchodní politiky musí být
zakotveny v obchodních a platebních dohodách.
V této souvislosti je nutné zdůraznit význam
dodržování ustanovení mnohostranné obchodní
smlouvy GATT (Všeobecná dohoda o clech a
obchodu) při konkrétní aplikaci výše uvedených
nástrojů, pro ČR nyní také příslušná pravidla EU.
Koncesní politika
Ve většině zemí jsou zdroje nerostných surovin buď zcela nebo
částečně vlastnictvím státu nebo stát nad nimi uplatňuje svou
svrchovanost. Tyto zdroje stát využívá sám přímo nebo povoluje
jejich využití udělením pronájmu soukromým nebo společným
podnikatelským subjektům a to tuzemským (u některých typů
surovin a v některých státech výhradně), subjektům se
zahraniční účastí nebo zahraničním.
Obecně využívaným nástrojem na usměrňování průzkumné a
těžební činnosti je koncesní (licenční) politika, která je
upravována zákonnými normami obsaženými buď přímo
v horních zákonech nebo samostatnými zákonnými normami.
Jiné formy podpory
Jednou z dalších forem podpory hornického podnikání je
osvobození důlních podniků od zatížení z dřívější těžební
činnosti. To se týká zejména důlních škod a ostatních závazků
z dříve provozované těžby (např. snižování hladiny spodních
vod, poklesy poddolovaného území) a sociálních dávek
(důchodů, náhrad za zdravotní postižení, deputátů) pro dřívější
mnohem větší počet zaměstnanců. Podobná opatření jsou
obvykle spjata s uhelným hornictvím (v SRN, v ČR nás apod.).
Názorný příklad
Vývoj britské politiky využívání akumulací ropy a plynu v Severním moři.
V prvé fázi v letech 1964 až 1974 byla snaha co nejrychleji začít těžbu
těchto ložisek. Proto bylo nabídnuto velké množství koncesí, podpora
společností, daňový systém byl atraktivní a kontrolní systém těžby byl
zrušen. Druhá fáze začala prvou ropnou krizí v letech 1973 až 1974,
kdy se stal jedním z prioritních cílů vládní energetické politiky
požadavek dlouhodobého samozabezpečení ropou. Odpovídající těžbu
ropy a plynu se od roku 1974 vládnoucí labouristická vláda pokusila
dosáhnout řadou opatření, jako omezením koncesí, detailním systémem
řízení těžby a zavedením dodatečné daně (Petroleum revenue tax.).
Kromě toho byl v roce 1975 založen státní podnik pro průzkum, těžbu a
prodej ropy a plynu British National Oil Corporation (BNOC), který získal
výlučné postavení (např. 51 % podíl nových licencí, výjimku z daní atd.).
Třetí fáze začala nástupem konzervativní vlády v roce 1979. Bylo
vyhlášeno snížení intervencí a zesílen důraz na tržní vztahy. Privilegia
BNOC byla redukována na úroveň soukromých společností. V roce
1982 byl BNOC zákonem rozdělen. Průzkumné a těžební činnosti
přešly na nový podnik Britoil, který byl z 51 % privatizován v témže roce
a poté zcela v roce 1985. Na obchodní činnost omezený BNOC byl
v roce 1985 zrušen a některé aktivity přešly na malou agenturu
Government Oil and Pipelines Agency.
Z uvedeného příkladu je zřejmý vliv státního zájmu a politické orientace
vlády na surovinovou politiku a využívané nástroje její praktické
realizace.
Mezinárodní marketing
Marketing vznikl ve 20. a 30. letech 20. století v USA, a to jako
důsledek komplikované hospodářské situace, zejména
hospodářské krize. Na trhu začala převažovat disponibilní
nabídka nad koupěschopnou poptávkou, která se takto stala
limitujícím faktorem. V této situaci roste význam trhu kupujícího a
prodávající musí daleko více zohledňovat jeho potřeby.
Přizpůsobení se požadavkům trhu se stává významným faktorem
úspěšnosti podniku. Základní koncepci podnikání se stává
marketing.
Rozšíříme-li koncepci marketingu o dimenzi mezinárodního trhu,
pak dochází k jistým modifikacím marketingových činností a
v tomto smyslu vymezujeme oblast mezinárodního marketingu.
V současné době existují rozdíly mezi tuzemským a
mezinárodním marketingem, které se však začnou stírat
s procesem internacionalizace hospodářského života.
Mezinárodní marketing se zabývá plánováním a vedením
obchodu přes národní hranice s cílem uspokojení potřeb
jednotlivců a organizací. Má mnoho forem, od vývozu a dovozu,
k licenčním operacím, joint-ventures apod. Rozdíl mezi
tuzemským a mezinárodním marketingem je v tom, že obchod
uskutečňuje přes národní hranice.
Základní odlišnosti jsou:
 Sociálně kulturní zvláštnosti spotřebitelů
 Sociálně kulturní odlišnosti v obchodním jednání
v průmyslovém prostředí
 Jazykové bariéry
 Legislativní předpisy
 Velký počet zemí
 Upřednostňování tuzemských výrobců
 Relativní vypovídací schopnost informací
 Odlišný životní styl
 Problémy při výzkumu trhu
 Práce v cizím prostředí
 Profesionální lobying
 Vliv globalizace
 Náklady na logistiku
 Řízení akcí na dálku
8 Základní povinnosti účastníků obchodu
Základní povinnosti prodávajícího:
1. dodat zboží s náležitostmi podle kupní smlouvy,
2. dát zboží kupujícímu ve sjednaný den, ve lhůtě pro dodání
v místě, které je stanoveno, nebo je obvyklé pro dodání tohoto
zboží. A jeho naložení na dopravní prostředek, požaduje-li to
kupující,
3. má-li být zboží baleno, opatřit na vlastní útraty potřebné balení
umožňující kupujícímu převzetí zboží,
4. vyrozumět v přiměřené lhůtě kupujícího, kdy mu bude zboží
k dispozici,
5. nést výlohy spojené s kontrolními úkony, které jsou nutné, aby
zboží bylo dodáno kupujícímu,
6. nést všechny výlohy spojené se zbožím dokud nebylo dodáno
kupujícímu k jeho dispozici.
Základní povinnosti kupujícího:
1. převzít zboží, jakmile je mu dáno k dispozici v místě a čase
stanoveném ve smlouvě a zaplatit cenu, jak je stanovena
smlouvou,
2. nést všechny výlohy spojené se zbožím od okamžiku, kdy mu
bylo dáno k dispozici,
3. vyhradil-li si lhůty k převzetí zboží a volbu místa dodání a
nedal-li včas instrukce, nést další výlohy tím vzniklé a
všechna nebezpečí spojená se zbožím ode dne stanoveného
ve smlouvě.
Dodací parita
Dodací podmínkou (paritou) se v kupní smlouvě
určují některé povinnosti smluvních stran související
s dodávkou a převzetím zboží. Dodací podmínkou
se stanoví především:
a) místo předání zboží dodavatelem k dispozici odběratele,
b) místo a okamžik přechodu úhrady nákladů spojených
s dodávkou zboží od prodávajícího na kupujícího,
c) místo a okamžik přechodu rizika ztráty nebo poškození
zboží z prodávajícího na kupujícího,
d) další povinnosti smluvních stran při zajišťování dopravy:
obstarávání průvodních dokladů, kontrolních úkonů,
pojištění, balení zboží apod.
Dodací parita předurčuje jakou část nákladů oběhu
spojených s dodávkou zboží hradí prodávající a
jakou část platí kupující.
O dodacích podmínkách v zahraničním obchodu
blíže viz. INCOTERMS.
9 Uzavírání kupních smluv se zahraničím
Některé obchody se musí zajišťují smlouvou, uzavřenou mezi
českým subjektem zahraničního obchodu a tím partnerem na
zahraničním trhu, který zvolenou obchodní metodu realizuje.
Mezi tyto typy smluv lze zařadit smlouvy zprostředkovatelské
(jednorázové zprostředkování i obchodní zastoupení), dále
smlouvy o výhradním prodeji a výhradním odběru a
smlouvy o konsignačních skladech. Tyto typy smluv se
nejčastěji uzavírají při zajišťování prodeje a nákupu surovin,
hmotného zboží, ale mohou být použity i v souvislosti
s obchodem službami, právy apod
Obchody jsou zajištěny:
 Obchodními zprostředkovateli
 Komisionářskou činností
 Smlouvami o výhradním prodeji
10 Incoterms
Na počátku každého obchodu, zahraničního i
tuzemského, existuje zpravidla smlouva (kontrakt),
tedy písemný dokument vymezující práva a povinnosti
obou do obchodu vstupujících stran, kontrahentů.
Základními podmínkami obchodního kontraktu jsou:
 doba trvání smlouvy, platnost dohodnutých cen,
 předmět kupní smlouvy - přesná definice kvality, metod jejího
určování (normy), event. parametry pro odmítnutí zásilky,
kvalitativní odpočty atd.
 cena za jednotku na dané paritě,
 platební podmínka,
 dodací lhůta,
 dodací podmínka (parita) a způsob přepravy zboží,
 harmonogram dodávek a způsob přepravy, způsob avizace
zásilky, způsob objednávání a předávání přepravních dispozic,
Základními podmínkami obchodního kontraktu jsou:
 určení hmotnosti a kvalitativních parametrů – které údaje jsou
rozhodující pro případné reklamace,
 reklamační podmínky na zjevné i skryté vady, sankční
podmínky, atd.
 dokumenty požadované k zásilce a jejich předání,
 právo platné pro rozhodčí soudy a jeho sídlo,
 vyšší moc dle znění ICC,
 Incoterms musí být zmíněny,
 ostatní podmínky – např. platnost případných změn atd.
Dodací parita je ustanovení, které v kontraktu vymezuje práva a
povinnosti obou kontrahentů a náležitosti dodávky zboží (místo
předání zboží od prodávajícího k dispozici kupujícímu; místo a
dobu přechodu rizika poškození nebo ztráty zboží z
prodávajícího na kupujícího a řadu dalších povinností
kontrahentů při zajišťování balení, dopravy, pojištění a proclení
zboží). Dodací parita přesně vymezuje poměrnou část nákladů
spojených s dodávkou zboží náležících prodávajícímu a
poměrnou část náležící kupujícímu. Volba dodací parity a z ní
vyplývající kalkulace nákladů ovlivňují výši ceny příslušné
obchodní transakce.
INCOTERMS – (International Commercial Terms)
Český termín „Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích
podmínek“ - jednotný výklad dodacích doložek (parit) při
provádění mezinárodního obchodu. Tato pravidla definují práva a
povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě
a jsou denní pomůckou obchodníků na celém světě. Existují
vícejazyčná vydání Incoterms 2000 (pro nás hlavně CZ, EN,
DE), důležité pro užívání přesných formulací.
Incoterms vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v
roce 1936 jako „Soubor mezinárodních pravidel pro výklad
dodacích podmínek“. Tato pravidla byla známa jako Incoterms
1936. Později, v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990, 2000,
naposledy v roce 2010 byly provedeny změny a dodatky tak, aby
pravidla byla náležitě uvedena v souladu s běžnou praxí v
mezinárodním obchodě. Doložky bylo nutné přizpůsobit
především změněným dopravním technikám (např. kontejnerové
dopravě zboží, kombinované dopravě, přepravě silničních
vozidel a železničních vagónů systémem „roll on roll off“ na
krátkých námořních vzdálenostech). Vydání Incoterms bere
náležitý zřetel na nedávné rozšíření svobodných celních pásem,
rostoucího užívání elektronického spojení v obchodních
transakcích a na změny v dopravních technikách.
Pravidla INCOTERMS se vztahují pouze na poměr mezi
prodávajícím a kupujícím a neřeší vztah ke speditérům,
dopravcům, pojišťovnám nebo bankám. Rovněž se nezabývají
problémem přechodu vlastnictví ke zboží z prodávajícího na
kupujícího, nemají povahu právní normy. Přestože Incoterms
byly vždy určeny pro mezinárodní obchod, používají se někdy i
v rámci smluv při vnitrostátních obchodních transakcích.
Dělení Incoterms
Poslední revize INCOTERMS z roku 2010 obsahuje
11 položek a rozděluje obchodní doložky do dvou
základních skupin:
 z hlediska povinností prodávajícího
 z hlediska zvoleného druhu dopravy zboží.
Podle povinnosti prodávajícího jsou doložky rozděleny do 4
zásadně odlišných skupin:
- první skupina E: s jedinou doložkou, podle které prodávající
připraví zboží k dodání ve svém závodě [E = Ze závodu (EXW)] na
ujednané místo
- druhá skupina F: se třemi doložkami, podle kterých je prodávající
vyzýván dodat zboží dopravci jmenovanému kupujícím (F = doložky
FCA, FAS, FOB)
- třetí skupina C: se čtyřmi doložkami, podle kterých prodávající musí
zajistit přepravní smlouvu, aniž na sebe přijme nebezpečí ztráty nebo
poškození zboží, případně dodatečné náklady vzniklé po nalodění
nebo odeslání zboží (C = doložky CFR, CIF, CPT a CIP)
- čtvrtá skupina D: s pěti doložkami, dosud méně užívanými, podle
kterých prodávající musí nést veškeré náklady a nebezpečí spojené s
dodáním zboží až do sjednaného místa určení (D = doložky DAF,
DES, DEQ, DDU, DDP, DAT, DAP)
Při sjednávání kontraktů při stanovení dodacích parit lze našim
dovozcům a vývozcům doporučit takové doložky, které jim
umožní stanovit způsob přepravy, dopravce a přepravní cestu.
To znamená:
Při vývozu - dodávat zboží co nejblíže místu určení, což umožní
zahrnout do ceny vyváženého zboží hodnotu přepravného a
pojištění. Jako nejvhodnější doložka se jeví CIF (u zámořských
dodávek) a doložka CIP (u ostatních dodávek).
Při dovozu - přejímat zodpovědnost za zásilku co nejblíže místu
odeslání, což umožní kontrahovanou cenu kupovaného zboží
snížit o náklady za přepravné a pojistné. Jako nejvhodnější
doložka se zdá FOB (u dovozu ze zámoří) a doložka FCA (u
ostatních dovozů).
Seznam literatury: Incoterms 2000, ICC Česká republika,
Hospodářská komora ČR, Praha 1999
Pozn.: K danému problému doporučuji navštívit internetové stránky Hospodářské komory ČR
Nejpoužívanější doložky
INCOTERMS 2010
EXW - Ex works - jakýkoliv druh dopravy
Ze závodu - znamená, že prodávající splní svou povinnost, jestliže dá
kupujícímu zboží k dispozici ve svém závodě. Tato doložka
představuje minimální povinnosti pro prodávajícího a kupující nese
všechny náklady a rizika vzniklá převzetím zboží ze závodu
prodávajícího.
FCA - Free Carrier - jakýkoliv druh dopravy
Vyplaceně dopravci - znamená, že prodávající dodá zboží celně
odbavené pro vývoz jmenovanému kupujícímu na sjednaném místě.
Rozhodující pro určení odpovědnosti za nakládku a vykládku zboží je
zvolené místo dodání. Prodávající je odpovědný za nakládku tehdy,
pokud dochází k dodávce v jeho objektu, pokud dochází k dodávce
v jakémkoliv jiném místě, prodávající není odpovědný za vykládku
zboží.
FAS - Free Alongside Ship – lodní doprava (námořní i říční)
Vyplaceně k boku lodi - znamená, že prodávající splní svou
povinnost dodání, když dodá zboží k boku lodi v ujednaném přístavu
nalodění. Kupující nese všechny náklady a nebezpečí ztráty nebo
poškození zboží od tohoto okamžiku. Tuto doložku lze použít pouze
pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu.
FOB - Free on Board – lodní doprava (námořní i říční)
Vyplaceně loď - znamená, že prodávající splní svou povinnost
dodání, když zboží přešlo zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění.
Kupující nese od tohoto okamžiku všechny náklady a nebezpečí. Tuto
doložku lze použít pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní
dopravu. FOB doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro
vývoz.
CFR - Cost and Freight – lodní doprava (námořní i říční)
Náklady a přepravné - prodávající splní svou povinnost dodáním zboží
přes zábradlí lodi v přístavu nalodění. Prodávající musí zaplatit náklady
a přepravné potřebné k přepravě zboží do ujednaného přístavu
nalodění, ale nebezpečí poškození či ztráty zboží vzniklé po dodání
zboží přechází z prodávajícího na kupujícího. Tato doložku je pouze pro
námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. Doložka CFR vyžaduje,
aby prodávající odbavil zboží pro vývoz.
CIF - Cost, Insurance and Freight – lodní doprava (námořní i říční)
Náklady, pojištění a přepravné - znamená splnění povinnosti
prodávajícího dodáním zboží přes zábradlí lodi. Prodávající je povinen
zaplatit náklady a přepravné potřebné k přepravě zboží do ujednaného
přístavu nalodění, ale nebezpečí poškození či ztráty zboží vzniklé po
dodání zboží přechází z prodávajícího na kupujícího. Prodávající je
povinen dále obstarat námořní pojištění kryjící kupujícího proti
nebezpečí poškození zboží při přepravě, prodávající uzavírá pojišťovací
smlouvu a platí pojistné (pouze pojištění s minimálním krytím). I tato
doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro vývoz. Tato doložka
je pouze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu.
CPT - Carriage Paid to - jakýkoliv druh dopravy
Přeprava placena do - znamená, že prodávající dodá zboží dopravci
jím jmenovanému, ale navíc zaplatí přepravné za dopravu zboží až do
ujednaného místa určení. Kupující nese nebezpečí ztráty či poškození
zboží, ale i jakékoliv dodatečné náklady, vzniklé po dodání zboží do
péče dopravce. Doložka vyžaduje, aby prodávající odbavil zboží pro
vývoz. Tato doložka může být použita pro všechny druhy dopravy
včetně kombinované.
CIP - Carriage and Insurance Paid - jakýkoliv druh dopravy
Přeprava a pojištění placeny do..- znamená, že prodávající splní
svou povinnost dodáním zboží dopravci jím jmenovanému, ale
musí navíc zaplatit přepravné za dopravu do ujednaného místa
určení. Prodávající je povinen obstarat pojištění kryjící kupujícího
proti ztrátě či poškození zboží během přepravy, uzavřít pojistnou
smlouvu (prodávající ji zajišťuje pouze s minimálním krytím) a
zaplatit pojišťovací prémii. Je požadováno odbavení pro vývoz ze
strany prodávajícího. Tuto doložku lze použít pro všechny druhy
dopravy včetně kombinované.
DAF - Delivered at Frontier - silniční/ železniční doprava
(dočasně)
S dodáním na hranici - znamená, že prodávající splní svou
povinnost dodání, jakmile bylo dáno zboží k dispozici kupujícímu na
příchozím dopravním prostředku nevyložené, odbavené pro vývoz,
ale nikoli pro dovoz v ujednaném bodě a místě na hranici, ale před
celní hranicí sousední země. Je potřeba přesně definovat hranici při
sjednávání doložky. Tato doložka může být použita pro jakýkoliv
způsob dopravy, při níž je zboží dodáváno do hraničního prostoru.
DDU - Delivered Duty Unpaid - jakýkoliv druh dopravy (dočasně)
S dodáním clo neplaceno - prodávající splní svou povinnost
dodáním zboží kupujícímu celně neodbavené v dovozu a
nevyložené z příchozího dopravního prostředku v ujednaném místě
určení. Prodávající nese náklady a nebezpečí spojená s takto
dodaným zbožím, kromě povinností spojených s dovozem zboží do
země určení. (např. celní formality, zaplacení cla, daní a ostatních
poplatků). Tyto povinnosti nese kupující.
DDP - Delivered Duty Paid - jakýkoliv druh dopravy
S dodáním clo placeno - prodávající splní svou povinnost dodáním
zboží kupujícímu, odbaveného pro dovoz a nevyloženého
z příchozího dopravního prostředku v ujednaném místě určení.
Prodávající nese všechny náklady a nebezpečí spojená s takto
dodaným zbožím, včetně, pokud přicházejí v úvahu, povinností
spojených s dovozem zboží do země určení (např. celní odbavení,
zaplacení cla, daní a jiných poplatků). Tato doložka by neměla být
používána, jestliže prodávající nemůže přímo, nebo nepřímo obdržet
dovozní licenci.
Zatímco doložka EXW představuje pro prodávajícího
minimum povinností, doložka DDP představuje maximum
závazků.
Podrobný výklad jednotlivých doložek lze najít na více www
adresách, např.:
www.eculine.cz/incoterms_e.html
www.icc-cr.cz/czech.html
www.deltashipping.cz/inc-pouziti.htm
Pozn.: V knihovně VŠB jsou (v roce 2005) tři publikace na téma
INCOTERMS, popisují však verzi 1990.
11 Clo, daň z přidané hodnoty a
spotřební daň
U exportu, importu a případném reexportu zboží, tedy
i surovin je nutné nadefinovat parametry obchodu
pomocí odpovědí na následující otázky:
1. Původ zboží – člen či nečlen EU.
2. Místo vstupu zboží na území EU nebo výstupu zboží
mimo území EU.
3. Místo proclení – ovlivněno paritou dle Incoterms 2000.
4. Sídlo firmy se kterou je podepsána smlouva na kterou
budou vystaveny faktury.
5. Místo konečné spotřeby zboží.
6. Místo registrace subjektů k platbě DPH.
Odpovíme-li na tyto otázky měli bychom mít základní definici
charakteru obchodu, specifika zákonů a jejich výkladů
v jednotlivých zemích EU jsou taková, že vždy je třeba
komplikovanější případy diskutovat přímo s daňovými poradci.
Subjekty mimo EU při provádění intrakomunitárního obchodu
musí být zaregistrovány v rámci Intrastatu. INTRASTAT je
statistický systém pro sledování pohybu zboží mezi členskými
státy EU při vnitrounijním obchodu, který vychází z měsíčních
výkazů vyplňovaných zpravodajskými jednotkami. Povinnost
vykazovat data pro INTRASTAT mají zpravodajské jednotky,
které překročí tzv. asimilační práh, který je stanoven pro
odeslání zboží v hodnotě přesahující čtyři milióny Kč a pro
přijetí zboží, jehož hodnota přesáhne dva milióny Kč za
předešlý rok.
Intrakomunitární obchod lze charakterizovat jako obchod
mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, uvnitř území
EU. Jde tedy o obchod, kde pohyb zboží a služeb nepřesahuje
vnější celní hranice EU. U intrakomunitárního obchodu celní
orgány nemají kontrolní oprávnění pro kontrolu zboží.
Skutečně v tomto obchodu mezi členskými státy EU se celní
orgán nenachází ve své primární funkci, zboží se nenalézá
pod celním dohledem a obchodní subjekty, prodávající a
kupující si tento obchod uskutečňují a organizují sami. Z
hlediska daňového jde o obchod komplikovaný, neboť zejména
u dvou nepřímých daní, u daně spotřební a DPH, je
administrativně komplikovanější a náročnější proti dřívějším
zvyklostem. V těchto oblastech se již s celními orgány můžeme
setkat v jejich sekundárních funkcích jako správců daně
spotřební a jako správců výkonu statistického systému
Intrastat CZ.
Celní sazby pro dovoz ze třetích zemí (země mimo EU) jsou
stanoveny Kombinovanou nomenklaturou (Příloha č. 1
Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o
celní a statistické nomenklatuře a o společném celním
sazebníku) - nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 (Společný
celní sazebník EU platný pro rok 2006). Jak již z názvu
vyplývá, tak celní sazby se stanovují pro každý rok nové. V
celním sazebníku jsou uvedeny pouze celní sazby v případě
dovozu zboží ze třetích zemí. Nejsou zde uvedena vývozní cla.
Zákony řešící problematiku cla, DPH a spotřební daně jsou
napsány velmi podrobně (aby pokud jen možno nebyly kličky
jak se povinnosti odvádět vyhnout).
Z těchto tří oblastí je nejkomplikovanější problematika DPH, je
jí také ve skriptech věnována největší část.
Příslušné zákony se v čase mění, není tedy účelné naučit se
zpaměti některé citace či čísla, ale poznat účel jehož se chce
dosáhnout a dokázat nalézt platnou úpravu a podle ní
zpracovat konkrétní dovoz či vývoz.
Doporučuji si přečíst tři modelové příklady dovozu surovin do
ČR, probereme na cvičení.
Spotřební daně lze definovat jako poměrně
vysokou dávku na relativně velmi malý okruh
zboží.
DPH i clo jsou vypočítávány z hodnoty zboží,
spotřební daň vychází z jeho množství. Výjimku tvoří
tabák a tabákové výrobky, kde se vychází jak z
množství, tak i z ceny pro konečného uživatele. Ve
všech členských státech podléhá spotřebním daním
pět základních druhů zboží:
 minerální oleje;
 líh;
 pivo;
 víno a meziprodukty;
 tabákové výrobky.
Kromě toho má mnoho členských států uvalenou spotřební
daň i na jiné druhy zboží. Tak například v Dánsku podléhá
spotřební dani čokoláda, v Itálii minerální vody, v SRN káva
(roční výnos z této daně činí 2 miliardy EUR) apod. Co zůstává
přes značný pokrok v integraci nezměněno, jsou rozdílné
sazby daně v jednotlivých členských státech. Obecně platí, že
členské státy na jihu Evropy mají (i vzhledem k hospodářské
situaci) mnohem nižší sazby, než členské státy na severu.
Správcem spotřebních daní je nově celní správa. Daňové
přiznání musí být předloženo nejdéle do 25. dne po skončení
zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla.
12 Podnikatelský záměr v těžebním
průmyslu
Obvykle postupuje při zpracovávání podnikatelského záměru po
etapách, které mají přibližně stejný obsah, ale liší se úrovní –
přesností údajů s kterými se počítá.
Předběžná úvaha – Oportunity Study: slouží k prvnímu
orientačnímu přiblížení, zda je záměr ekonomicky realizovatelný,
nebo k určení, jaké parametry musí mít ložisko, aby exploatace
byla rentabilní. Je-li výsledek výrazně kladný, zpřesňují se další
údaje (geologické zásoby, atd.)
Technicko ekonomická úvaha – Pre-feasibility Study: vychází
ze zpřesněných geologických zásob, navrhuje se technologie
těžby, vypočítávají se vytěžitelné zásoby, řeší se technologie
úpravy, infrastruktura, atd. Zpracovává se podrobnější představa
o ekonomických podmínkách.
Technicko ekonomická studie – Feasibility Study: zpřesňuje
množství, kovnatost a kvalitu nikoliv geologických ale
vytěžitelných zásob, řeší koncepci rozfárávky ložiska, otvírku,
přípravu a vlastní technologii dobývání, postup těžby, ochranné
pilíře, atd. Je již známá přesná technologie úpravy, kvalita
konečných produktů, množství odpadů a jejich ukládání či
likvidace, zásobování a doprava. Na základě TES se zadává
projekt a nakupuje vybavení.
V jednoduchých případech, nebo tam, kde je dostatek informací
je možné jednu úroveň vynechat. Rozhodně se však nevyplácí
řešit podnikatelský záměr hned na nejvyšší (nejpodrobnější)
úrovni.
Nižší stupeň studie sice neposkytuje tak přesné údaje, ale má
určitou výhodu v tom, že má obecnější platnost. Zpracování
nižších stupňů však klade relativně vyšší nároky na odbornou
kvalifikaci zpracovatelů. Staví více na ekonomických a
technických odhadech, které mnohem přesněji určí profesní
znalec.
U výhradních ložisek může dojít k vzájemnému blokování
(majetkoprávní vztah). Začínat s úvahami o těžbě
nevýhradního ložiska bez vlastnictví pozemku nemá vůbec
smysl.
Před podáním žádosti o dobývací prostor musí být zpracována
studie - Dokumentace vlivu záměru na životní prostředí, nesmí
se zapomenout na ochranu zemědělského půdního fondu.
Klíčovým problémem v těžbě surovin je navržení správné
koncepce otvírky a technologie dobývání ložiska.
V plánovaném hospodářství bylo úkolem těžby zabezpečit
surovinu pro potřeby národního hospodářství, zatím co
v tržním mechanizmu je cílem prostřednictvím exploatace
ložiska co nejlépe zhodnotit vložený kapitál.
Pro hodnocení efektivity investice lze použít
Čistá současná hodnota ( net present value ), NPV
Velmi hrubě řečeno NPV = PV - K, neboli je to současná
hodnota investice snížená o náklady (potřebný kapitál).
Přesněji řečeno je to číselný údaj, nalezený tak, že od
diskontované hodnoty očekávaných výnosů investice se odečte
diskontovaná hodnota jejích očekávaných nákladů.
Rn  C n
n
n  0 (1  r )
N
NPV  
kde
NPV (net present value) = čistá současná hodnota
R1, R2, ... ,Rn = výnos v 1., 2., .... n-tém období.
C1, C2, ... ,Cn = náklad v 1., 2., .... n-tém období.
r diskontní sazba, vyjadřuje se jako desetinné číslo
Je-li NPV kladné číslo, projekt je nadějný. Pozn.: Pozor finanční
funkce MS Excelu uvažuje náklady pouze v jednom roce. Další
metody, viz. níže.
Je vhodné varovat před neoprávněným optimismem. Majitelé
pozemků s výskytem suroviny jsou zejména laici, kteří vidí
v provozu rypadlo, dvě auta, několik pracovníků a to srovnávají
s prodejní cenou třeba písku a už vidí závratné zisky. Velmi si
cení svého naleziště a nevidí další náklady. Investice i
dodržování legislativy velmi podceňují.
13 Ekonomika a financování
podnikatelského záměru
Ověření životaschopnosti předpokládaného podnikatelského
záměru představuje ekonomický a finanční rozbor.
Jeho součástí je analýza odpisů, analýza úvěrů, kalkulace
jednotlivých výrob,souhrnné posouzení (výkaz zisků a ztrát, účtová
rozvaha, výpočet peněžních toků), výpočet jednotlivých ukazatelů a
výpočet komplexních charakteristik podnikatelského záměru (čistá
současná hodnota rozhodnutí, vnitřní výnosové procento,…).
Financování charakterizuje M.Synek jako získávání a umísťování
(alokaci) kapitálu. Podnikatelský záměr můžeme charakterizovat
jako „vynakládání zdrojů za účelem získání užitků, které jsou
očekávány v delším budoucím časovém období“.
Rozlišujeme tři základní skupiny investic:
 hmotné (věcné, fyzické, kapitálové) investice vytvářející
nebo rozšiřující výrobní kapacitu podniku,
 finanční investice, jako je nákup cenných papírů, obligací,
akcií, půjčení peněz investičním aj. společnostem za účelem
získání úroků, dividend nebo zisku,
 nehmotné (nemateriální) investice jako nákup know-how,
výdaje na výzkum, vzdělání, sociální rozvoj aj.
Nás bude zajímat zvláště první skupina investic, ze třetí pak
získání informací a práv.
Zdroji financování investic jsou vlastní zdroje podniku,
k nimž patří:
- odpisy,
- zisk,
- výnosy z prodeje a z likvidace hmotného majetku a
zásob,
- nově vydané akcie,
a cizí zdroje, z nichž nejdůležitější jsou:
- investiční úvěr (půjčka) banky,
- vydané a prodané obligace,
- splátkový prodej,
- leasing (nájem zařízení, dopravních prostředků) aj.
Investice musí „vydělat“ jak na splacení cizích, tak i vlastních
zdrojů. Zda tomu tak je, ověříme hodnocením efektivnosti
investic. Podstatou hodnocení investic je porovnávání
vynaloženého kapitálu (výdajů na investici) s výnosy (příjmy),
které investice přinese, tj. hodnocení výnosnosti (rentability)
investice. Jde o správné určení jak investičních výdajů a
ročních výnosů (příjmů) za období životnosti investice.
Výnosem z investice je přírůstek zisku (zisku po zdanění) a
přírůstek odpisů, které se vrací podniku v ceně prodaných
výrobků (těžené suroviny). Tyto dvě položky (a některé další)
tvoří cash flow (peněžní tok). Přijatelná je pouze taková
investice, jejíž budoucí výnosy převýší náklady na ni
vynaložené. Protože jde o delší časové období, musíme vzít
do úvahy i působení faktoru času.
Při hodnocení investice (investičního projektu)
přihlížíme k její:
 výnosnosti,
 rizikovosti,
 likvidnosti (době splacení).
Ideální investice je taková, která má vysokou výnosnost, je bez
rizika a co nejdříve se zaplatí (taková investice však v praxi
téměř neexistuje). Ve skutečnosti jsou kritéria protikladná:
investice s vysokou výnosností je obvykle i vysoce riziková,
málo riziková a likvidní investice bývá zase málo výnosná.
Výsledkem hodnocení investice je rozhodnutí, zda investici
uskutečnit, nebo v případě hodnocení více investičních
projektů (variant), kterou variantu realizovat.
Postup hodnocení investic sestává z několika kroků:
 určení jednorázových nákladů na investici (akci,
projekt),
 odhadnutí budoucích výnosů, které investice přinese,
popř. rizika,
 určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku, který
investici uskutečňuje, resp. určení požadované
výnosnosti investice, která přihlíží i k jejímu stupni
rizika,
 výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů
(cash flow) a aplikování různých metod ekonomického
vyhodnocení investice.
K hodnocení efektivnosti investic můžeme použít
několika metod:

metodu výnosnosti investic (v angl. lit. Return on
Investment – ROI),

metodu doby splácení (doby návratnosti, angl.
Payback Method).

metodu čisté současné hodnoty (angl. Net Present
Value of Investment = NPV).

metodu vnitřního výnosového procenta (angl.
Internal Rate of Return = IRR).
Některá specifika podnikání v těžebním průmyslu
 Legislativní bariéry.
 Vysoká kapitálová náročnost.
 Dlouhodobá návratnost vložených finančních
prostředků.
 Velký podíl fixních nákladů.
 Relativné vysoký podíl přidané hodnoty na
celkových výkonech.
 Nízká reziduální hodnota majetku po ukončení těžby.
 Tvorba rezerv na likvidační práce.
 Vysoké náklady na změnu výrobního programu.
14 Úloha státu v investičním procesu,
nástroje podpory investičního procesu
Pro současné období je ve státech s tržní
ekonomikou v oblasti investic charakteristické:
 snižují se, resp. téměř mizí přímé investice do upadajících
průmyslových odvětví, tj. jsou omezovány investice do
neperspektivních regionů,
 investiční zdroje jsou přesouvány do odvětví využívajících
výsledky vědeckotechnického rozvoje, preferovány jsou
investice do perspektivních regionů,
 stát jako investor ve státních podnicích je nucen chovat se
jako soukromí investoři,
 ze strany státu jsou přijímána opatření na podporu investic
malých a středních podniků,
 rozvoj investičních aktivit je podněcován vytvářením
takového prostředí, v němž jsou pro rozhodování o alokaci
investic rozhodující tržní signály.
Nástroje podpory investičního procesu:
 Daňová opatření - Rozvoj investic závisí na jejich daňovém
zatížení. V poslední době ve vyspělých zemích byly
realizovány daňové reformy znamenající snížení daňového
zatížení. Pro některá odvětví či podnikatelské subjekty mohou
být voleny odlišné výše zdanění. Daňový základ je ovlivňován i
používanými
metodami
odpisování
hmotného
a
nehmotného majetku. Zrychlené odpisování vytváří
v
podnikatelských subjektech v kratším čase větší objemy
prostředků, které lze použít na reinvestování. Do daňových
opatření patří i zvýhodnění zahraničních investorů a to
především na základě mezistátních dohod o zamezení dvojího
zdanění a mezistátních dohod o ochraně a podpoře investic. V
ČR „daňové prázdniny“.
Nástroje podpory investičního procesu:
 Finanční opatření - tato opatření vystupují nejčastěji v
podobě poskytování úvěrů za zvýhodněných sazeb a v
podobě záruk na úvěry. Jsou vázány na konkrétní činnost,
mohou být poskytnuty i nenávratné dotace. Pro těžební
průmysl se v ČR nepoužívají.
 Nefinanční opatření - v zemích s rozvinutou tržní
ekonomikou patří do skupiny těchto opatření praktické
zabezpečení infrastruktury a podnikatelských služeb. Stát či
regionální orgány v předstihu před uvažovanou investiční
činností v určité lokalitě investují do infrastruktury,
zabezpečují poskytování informací, poradenských a
manažerských služeb.
15 Rizika spojená s těžební činností
a) rizika v oblasti geologických podmínek ložiska,
b) rizika důlně-technického charakteru,
c) rizika obchodně-ekonomická,
d) rizika politická.
a) rizika v oblasti geologických podmínek ložiska
geologické podmínky, riziko věrohodnosti informací výsledků
geologického průzkumu, velikost zásob v závislosti na velikosti
ložiska, tvar a mocnost ložiska, obsah užitkové složky v rudném
tělese, konfigurace minerálních struktur, charakter původních
hornin, hydrogeologické charakteristiky; významnou funkci ve
směru zjišťování rizika přináší geostatistika.
b) rizika důlně-technického charakteru
rizika spojená s vhodnosti pořízení a efektu nasazení techniky v
jednotlivých fázích prací na ložisku, rizika zajištění bezpečnosti
prací na ložisku, tato rizika jsou spojena s riziky z oblasti
geologických podmínek
c) rizika obchodně-ekonomická
stanovení výše ocenění ložiska, nejistoty příjmové a výdajové
části finančních toků při práci na ložisku, nejistoty v
informacích z oblasti geologických podmínek jako je kvalita
užitkové složky a výše zásob, jedná se o zkreslení informací
v ekonomických parametrech, které se týkají investiční i
provozní činnosti na ložisku, náklady spojené s vybavením
těžební kapacity, provozní náklady, ceny produkce, stanovení
výše příjmů; riziko včasného dokončení výstavby těžební
kapacity v rámci rozpočtových výdajů, dále riziko ve vývoji
inflace, v možnosti prodávat produkci za ceny, které udrží
příjmy na hranici efektivnosti
d) rizika politická
projevují se změny politického zřízení a s ním spojeného
vyvlastnění kapitálu např. soukromého kapitálu na systém
státního vlastnictví; např. báňské akciové společnosti musí mít
odhadnutá politická rizika změn a zjištěné přijatelné podmínky
pro ochranu jimi investovaného kapitálu do prací na ložisku,
riziko spojené s existencí mezinárodních dohod regulujících
světové trhy s nerostnými surovinami, riziko změny vyvolávané
různými mezinárodními dohodami např. v oblasti odzbrojení,
rušení vojenských bloků apod.
Všechny průmyslově vyspělé země světa se staly dovozci NS z
rozvojových zemí. Společné báňské podnikání vyspělých zemí v
rozvojových zemích nejen zajišťuje dodávky surovin, ale také
podstatně snižuje politická rizika změn
Vnitřní a vnější faktory rizika při hodnocení
ložisek nerostných surovin
Hodnoty vnějších faktorů se mohou při delší životnosti ložiska
měnit oproti původním předpokladům; vzrůst cen energie,
pokles cen konkurenční produkce, vzrůst dopravních nákladů.
Jedná se o faktory vnitřní a vnější.
Faktory vnitřní (geologie, morfologie, geotechnika, zásoby,
mineralogie a obsah užitkové složky) jsou závislé na ložisku,
a ovlivňují významně efektivnost budoucího báňského
provozu a tím i cenu daného ložiska.
Mezi vnější faktory zahrnujeme cenu suroviny, výrobní
náklady, zákonodárství, infrastrukturu, hodnotu peněz, inflaci,
směnné kurzy a další
16 Útlum a privatizace báňského
průmyslu ČR
Útlum rudného hornictví začal ještě v bývalém
Československu. V knížce[1], je za hlavní příčiny útlumu
v devadesátých letech dvacátého století uveden konec
státních dotací do ztrátové domácí těžby, současný pokles
světových cen kovů, nedokončená výstavba úpravárenských
kapacit v Bruntále a tedy nevýhodné ceny koncentrátů
dodávaných do evropských hutí. Těžba v Rudných dolech
Příbram byla ukončena v roce 1992 na lokalitách Krásná Hora
a Měděnec. V RD Jeseník byla těžba ukončena v roce 1994
v lokalitě Zlaté Hory-západ.
[1] Rudné a uranové hornictví České republiky, kolektiv autorů, DIAMO, s.p.
ISBN 80-86331-67-9, r.2003
Snižování těžeb uhlí začalo už kolem roku 1984. Rok 1989,
počátek přechodu centrálního systému plánování na tržní
ekonomiku, přinesl silný tlak na podstatnou korekci původních
rozvojových těžebních záměrů uhelného hornictví. Do popředí
se dostaly faktory, které jsou kritériem pro posouzení vhodnosti
ložiska nebo jeho části k další těžební činnosti. Dochází stále
více k tzv. výběrovému dobývání, což je opouštění těch zásob
ložiska užitkového nerostu, které těmto faktorům nevyhovují.
Faktory
[viz. Vzorový projekt likvidace-zajištění hlubinného
dolu a sociální program]:
1. ekonomické, které vyjadřují požadavek, aby náklady na těžbu
byly nižší, než je tržní cena výsledného produktu,
2. odbytové, které vyjadřují požadavek zajištění dlouhodobého
odbytu produkce na vnitřním nebo zahraničním trhu,
3. ekologické, které souvisí se snížením zátěže životního prostředí
hornickou činností,
4. technické, které souvisí s modernizací a automatizací těžebního
procesu,
5. sociální, které požadují určitý stupeň humanizace hornické
činnosti,
6. bezpečnostní, které vyjadřují požadavek na bezpečnou hornickou
činnost,
7. dopravní, které vyžadují regionální požadavek na co nejlevnější
přepravní náklady při využívání produkce těžby v regionu
Útlum hornictví v ČR proběhl v rudném a nerudném hornictví,
v těžbě uranu a v uhelném hornictví. Náklady spojené
s útlumem se však výrazně liší. Jak uvádí [Iványi: Souhrnná
informace o útlumu a likvidaci hornictví, URGP listopad 1997,
náklady na útlum rudného a nerudného hornictví za období
1990 až 1998 činily 1,8 mld. Kč, do konce roku 2000 se
předpokládá potřeba ještě 0,2 mld. Kč ročně. Průměr roční za
jedenáctileté období byl těsně pod 0,2 mld. Kč. Prostředky na
krytí nároků na likvidaci, útlum a sociálně zdravotní dávky
uranového průmyslu se pohybovaly nad 1,4 mld. Kč za rok.
V uhelném hornictví ČR se na útlum vynaložily největší
částky, za období 1993 – 1998 18,5 miliardy Kč, v průměru
přes 3 miliardy Kč ročně [UV ČR 814/1998]. Podobně se lišily i
náklady na zahlazování následků hornické činnosti.
Do financování útlumu hornictví se vložila
vláda ČR svými usneseními: č.691/1992,
558/1995, 401/1997 a 804/1998.
Rozpočet ČR se podílí na:
 útlumu dolů a lomů,
 účasti na krytí obligatorních (povinných) sociálně
zdravotních nákladů a deputátů důchodců vzniklých
do 31.12.1992,
 účasti na úhradě důlních a ekologických škod
vzniklých v minulosti hlubinným způsobem
dobývání (stará zátěž).
Rosické uhelné doly ukončily těžbu už v roce 1992.
Východočeské uhelné doly, s.p. Trutnov produkovaly
energetické uhlí. Těžba na posledním dole Kateřina zde skončila
31.3.1994. Fa Gemec zde povrchovým způsobem dotěžuje po
roce 2000 několik málo desítek tis.t ročně.
Západočeské uhelné doly ve Zbůchu u Plzně ukončily těžbu na
dole Krimich 31.3.1995.
Českomoravské doly, a.s., Kladno
Tato a.s. vznikla sloučením tří s.p.: Důl ČSM ve Stonavě (okres
Karviná), Důl Kladno a Důl Tuchlovice (okres Kladno).
V kladensko-rakovnické pánvi zůstaly tedy jen dvě lokality, které
byly v roce 1995 sloučeny pod názvem Kladenské doly, o.z.,
Libušín. ČMD těžily kolem 3,5 mil. tun černého uhlí ročně, z toho
Důl ČSM přes 2 mil. tun. Po výbuchu metanu na dole Schoeler
byla 30. června 2002 ukončena těžba kladenských dolů.
Ostravsko-karvinské
doly,
a.s.,
Ostrava
OKD jsou největším producentem černého uhlí v ČR.
Výše těžby černého uhlí v OKR (viz graf níže) za posledních
sto let kolísala především v závislosti na poptávce odvíjející se
od hospodářské situace. Od konce minulého století začal
vzestupný trend ze 4,5 mil. t až na maximum 11 mil. t ve
válečných letech 1916, 1917. Pak pokles na 7,5 mil. t
související také s rozpadem Rakousko-Uherska. Vzestup až
na 12,5 mil. t v roce 1929, v letech hospodářské krize opět
pokles na 7,5 mil. t, následovaný vzestupem urychleným
potřebami válečného průmyslu až na 20,5 mil. t. Ihned po
válce silný pokles, pak vcelku stálý vzestup až na maximum
24,834 mil. t v roce 1979. Mírný pokles na 22,3 mil t v roce
1989, pak už nastal rychlý útlum, s poklesem na 14,3 mil.t
v roce 1997. Pokračoval už mírnější pokles na 13,3 mil.t v roce
2004 a na 11 mil.t 2010. 2013 problém závodu Staříč,
uzavření???
25 000
20 000
15 000
10 000
Těžby OKR 1910 - 2012 [tis.t]
5 000
0
1910 1915 1920 1925 1930 1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1990 1995 2000 2005 2010
Útlum těžeb OKR započal na dolech Ostravské dílčí pánve,
tato první etapa proběhla relativně rychle
Důl
Zahájení
Ukončení
Délka
útlumu
těžby
I. etapy
Roční těžba v tis. t [ROTP]
1990
1991
1992
1993
1994
Šverma
1.10.1991 31.12.1991
3 měs.
606
388
Ostrava
1.11.1991 31.12.1992
14 měs.
958
746
390
Heřmanice 1.01.1993 30.06.1993
6 měs.
496
441
476
138
Odra
Celkem
ODP
6 měs.
852
697
603
497
102
2 912
2 272
1 469
635
102
1.01.1994 30.06.1994
Uzavřením všech čtyř dolů Ostravské dílčí pánve však útlum
těžeb OKD neskončil. Do útlumu byl zařazen i Důl Fučík,
těžba skončila v březnu 1998, závod Paskov Dolu Paskov
(těžba skončila v červnu 1999) a některé lokality karvinských
dolů. V období let 1990 - 2001 skončila těžba ve 14
dobývacích prostorech v ostravské a petřvaldské části revíru,
na území o velikosti 180,0 km2. V roce 1998 došlo ke změně
ve vlastnické struktuře OKD. Stát ztratil své většinové
podílnictví a majoritním vlastníkem se stala společnost
KARBON INVEST, a.s. K 31.12.2004 KARBON INVEST
vlastnil už téměř 96 % akcií. V listopadu 2004 vstoupil do
KARBON INVESTu finančník Z.Bakala. NWR, New World
Resources.
Pokračoval útlum dalších těžebních lokalit, František, Dukla,
Doubrava 2007.
Pokles těžby činných dolů OKR bude pokračovat i v budoucnosti,
mimo jiné i z důvodu vyčerpání ekonomicky výhodně těžitelných
zásob ložiska.
Náklady na útlum těžby černého uhlí pokračují i po roce 2000.
Konkrétní výše nákladů není už uváděna v oficiálních
dokumentech. Lze však konstatovat, že některé z těchto nákladů
jsou dlouhodobé a v současné době jsou plánovány ve
schválených TPL a SP až do roku 2032. Z důvodu zprůhlednění
užití dotací ze SR na útlum v OKD byla jeho útlumová část (bývalý
Důl ODRA ) na základě UV č. 453 ze dne 9.5.2001 prodejem
začleněna pod státní podnik DIAMO. DIAMO, s.p. převzalo téměř
všechny utlumené lokality v ČR.
Výše sociálně zdravotních nákladů by se měla snižovat
s postupným stárnutím rentiérů, náklady na technickou likvidaci a
ZNHČ se snižují s jejich dokončováním v jednotlivých lokalitách.
Trvají však náklady na prevenci a řešení úniků metanu, na kontroly
a údržbu zlikvidovaných hlavních důlních děl ústících na povrch na
územích s ukončenou hornickou činností (budou i po roce 2032) a
náklady na čerpání důlních vod pro zajištění ochrany ložiska
v činné části OKR (cca do roku 2030).
Hnědé uhlí a lignit (zdroj hlavně Hornická ročenka ČBÚ)
Nejvyšších těžeb bylo na území nynější ČR dosaženo kolem roku
1980 téměř 90 mil. tun. Postupný pokles do roku 1998 na úroveň
48 mil. tun. V letech 1999 až 2010 těžby klesaly až na 40 mil. tun.
Těžební společnosti hnědého uhlí:
• Severočeské doly a.s., Chomutov
• Vršanská uhelná, a.s. Most
• Litvínovská uhelná, a.s. Most
• Důl Kohinoor, a.s. Dolní Jiřetín (hlubinná těžba)
• Sokolovská uhelná a.s., Vřesová
• Lignit Hodonín
Severočeské doly a.s., Chomutov
SD, a.s. založil Fond národního majetku od 1.1.1994, významným
akcionářem byl ČEZ, s 37,3 % podílu. V prosinci 2005 bylo
převedeno téměř 56 % akcií z vlastnictví FNM do vlastnictví ČEZ,
tímto krokem ČEZ, a.s., největší energetická společnost v ČR,
navýšila svůj dosavadní ve společnosti SD na 93,1 procenta.
Kupní cena činila 9 046 mil. Kč.
Mostecká uhelná společnost, a.s.
Založena fondem národního majetku ČR, zapsána do obchodního
rejstříku 1.11.1993. V letech 1998 a 1999 se nejvýznamnějším
akcionářem stala americká investiční společnost Appian Group (téměř
97 % základního kapitálu). V roce 2003 se název změnil na Mostecká
uhelná společnost, a.s., právní nástupce. Stoprocentním vlastníkem
byl Appian Energy Plc. Od roku 2005 jsou hlavními akcionáři Mostecké
uhelné, a.s. členové managementu společnosti.
Sokolovská uhelná a.s., Vřesová
Ze tří subjektů: Palivový kombinát ve Vřesové, Hnědouhelné doly
v Březové a Rekultivace v Sokolově vznikla Sokolovská uhelná
a.s. k 1.1.1994. Od roku 2005 jsou majiteli firmy Sokolovská
uhelná, právní nástupce a.s. členové managementu firmy.
Moravské naftové doly, a.s. [zdroj www stránky: mnd.cz]
Vznik společnosti v roce 1946 založeny České naftové doly, dne
1.5.1992 byly do Obchodního rejstříku zapsány Moravské naftové
doly, a.s. Akcionářská struktura se rychle měnila až v roce 1998 se
hlavními akcionáři staly SPP Bohemia, a.s., Jihomoravská
plynárenská a Transgas, nyní SPP Bohemia, a.s. a Europgas, a.s.
Generální ředitel Ing. František Komárek je mimořádně schopným
manažerem s aktivitami i mimo ČR (zvláště Pákistán) a
v odvětvích mimo ropu (např. CK Fischer). Kromě těžby ropy
(r.1992 102 682, r.2004 345 811 m3) a plynu (r.1992 96 389,
r.2004 127 746 tis.m3) je v ČR významná výstavba a provozování
podzemních zásobníků zemního plynu. Hospodářský výsledek
2004 se blíží miliardě Kč.
Těžba stavebních a ostatních surovin
V ČR je více než 300 těžebních společností, malé obvykle
společnosti s ručením omezeným, střední spíše akciové
společnosti. Těžba těchto surovin je většinou kapitálově méně
náročná, privatizace těžebních společností proběhla nejčastěji už
v devadesátých letech. Majiteli menších společností jsou
nejčastěji členové managementu firem, větší firmy vlastní často
zahraničí společnosti, většinou Německé či Rakouské, z jiných
zemí EU ale i ze zámoří.
17 Oceňování ložisek nerostných surovin
Problematika oceňování ložisek nerostných surovin je
v současné době v naší republice řešena naprosto
nedostatečně. Lze konstatovat, že oceňování ložisek
nerostných surovin bylo v minulosti (před únorem 1948)
na kvalitativně podstatně vyšší úrovni než je tomu dnes.
Z historického hlediska je možno rozlišit tři základní
etapy:
I. Etapa do roku 1948
V této etapě bylo prováděno oceňování ložisek prakticky stejným
způsobem jako v ostatních vyspělých státech. Ložiska bylo
možno prakticky bez omezení prodávat i kupovat. Ložiska
nerostných suroviny mohly vlastnit jak soukromé osoby, tak i
různé společnosti nebo stát.
II. Etapa 1948 - 1989
V této etapě bylo stanovování cen ložisek nerostných
surovin bezpředmětné, neboť ložiska nebylo možno
prodávat a kupovat. Veškeré suroviny se dle horního
zákona rozdělovaly na vyhrazené a nevyhrazené. Suroviny
vyhrazené mohl těžit výhradně stát prostřednictvím svých
organizací. Suroviny nevyhrazené mohl těžit i vlastník
pozemku, avšak pouze pro svou potřebu a pouze
povrchovým způsobem.
III. Etapa období po roce 1989
Postupný ústup z výhradního státního vlastnictví nerostných
surovin.
Současný stav je následující:
• stále platí zákon 44/1988 (Horní zákon) a na něj navazující doplňky.
• veškeré nerostné suroviny se dělí i nadále na vyhrazené a nevyhrazené. Suroviny
nevyhrazené jsou součástí pozemku. Suroviny vyhrazené nejsou součástí pozemku
a zásoby jejich ložisek jsou v surovinových bilancích státu,
• ložiska jak vyhrazených tak i nevyhrazených nerostů mohou být prodávána i
kupována. Je však nutno mít na zřeteli, že ložiska nevyhrazených nerostů jsou
součástí pozemku a surovina může být prodávána a kupována. Ložiska
vyhrazených nerostů nejsou součástí pozemku a surovina v podzemí nemůže být
prodávána a kupována. V praxi je tato skutečnost obcházena tím, že se patřičně
zvýší cena m2 nad ložiskem.
V současné době v ČR není oficiální metodika pro výpočet ceny
ložiska nerostných surovin.
Na VŠE Praha - Institut oceňování majetku:
Specializační studium zaměřené na oceňování báňských podniků
a ložisek nerostných surovin podle mezinárodně uznávané
metodiky (J.Karpíšek)
Cena ložiska a cena nerostné suroviny
Je nutno důsledně rozlišovat mezi:
 tržní cena vytěžené suroviny v oblasti možné tržní
realizace,
 tržní cena ložiska jako celku, je to soubor hmotných a
nehmotných statků, které jsou součástí ložiska, nebo
které souvisí s jeho exploatací (cena pozemků, cena
OPD, investiční celky, dokumentace, stanovení DP,
POPD vč. schválení, geologická, měřičská a další
dokumentace),
 cena ložiskové suroviny v podzemí (bývá
ztotožňována s tržní cenou),
 tržní cena ložiskové suroviny in situ.
Stanovení ceny suroviny in situ jako část zisku
Hrubý zisk na zájmovém ložisku je možno zjistit
několika způsoby:
• rozdíl mezi výnosy a náklady na jednotku produkce,
• metodou analogie, a to převzetím těchto hodnot z ložiska
s obdobnými exploatačními podmínkami,
• výpočtem z kalkulačního vzorce.
Základní otázkou zůstává, jak velké procento z čistého zisku má
připadnout prodávajícímu a jak velké procento nabyvateli – těžaři.
Je zcela logické, že největší riziko v tomto případě nese
nabyvatel, který dává své finanční prostředky za surovinu, která
se nalézá v podzemí, a která bude dobývána po několik desetiletí,
někdy i déle. Díky pohybu cen může dojít k útlumu, nebo i
k zastavení těžby a tudíž k umrtvení vydaných finančních
prostředků.