Drazí Češi, bojkotujte Alexandrovce

Transkript

Drazí Češi, bojkotujte Alexandrovce
ORIENTACE SALON
28 VIII
Sobota 28. dubna 2012
LIDOVÉ NOVINY
Drazí Češi, bojkotujte Alexandrovce
Takové velké turné tu Alexandrovci
ještě neměli. Na květen se v České
republice chystá sedmnáct... nikoli
zastavení jara, ale koncertů
pověstného vojenského pěveckého
souboru. Lístky rychle mizí a počítá
se s tím, že většina sportovních hal
bude vyprodaná.
JIŘÍ PEŇÁS
PETRA
PROCHÁZKOVÁ
redaktorka
Lidových novin
LEV
ROITMAN
novinář, bývalý
komentátor RFE/RL
MARIUSZ
SUROSZ
spisovatel, autor
knihy Pepíci
nila: ale napsal je zase tentýž člověk jako
ta původní! Sergej Michalkov, otec známých filmařů. To je kontinuita na ruský
způsob.
JIŘÍ
PEŇÁS
vedoucí kulturní
rubriky LN
Jsou Alexandrovci nevinnou kabaretní show, nebo „zpívající
zbraní“, která ztělesňuje tradice sovětského a ruského
imperialismu od Stalina po Putina?
Jiří Peňás: Kdyby mi někdo v mých deseti jedenácti letech nabídl, že si mohu vybrat jakýkoli koncert, neváhal bych a zatoužil bych po Alexandrovcích. Hrozně se mi
líbily ty basy a barytony. Navíc jsem byl
dětském věku ovlivněn sovětskými filmy
jako bylo Ozerovovo Osvobození, které začínalo chorálem Svěščenoj vajny – Svaté
války – v provedení souboru. Co ale může
na Alexandrovcích přitahovat dospělé publikum v roce 2012?
Mariusz Surosz: Před pár lety slavil obrovský úspěch v Polsku Ivan Mládek se svou
skupinou. Mně tehdy zavolala jedna německá redaktorka, co si o tom myslím. A já jí
řekl, že je to tím, že starší Poláci se utvrzují
v tom, že takhle směšně ti Češi vypadají,
a pro mladší, kteří jsou vyrostlí na globální
popkultuře, to je exotika. Každý národ má
„
Jiří Peňás
Lev Roitman: Drazí přátelé, milí Češi, já
jako člověk, který pochází z bývalého Sovětského svazu, vás chci upozornit, že ty
uniformy, které mají interpreti souboru na
sobě, to jsou tytéž plukovnické uniformy,
ve kterých vás sovětská armáda okupovala
v roce 1968. Současní Alexandrovci se
sami prezentují jako pokračovatelé tradic
Rudé armády, potažmo sovětské armády –
a do těchto tradic patří nejen vítězství v druhé světové válce, ale též intervence v Maďarsku v roce 1956, intervence v Československu 1968, vpád do Afghánistánu v roce
1979, válka v Gruzii v roce 2008 a okupace části jejího území. Na tohle by právě
Češi neměli zapomínat. To není jen věc estetiky. Oni sami si dosud říkají „hudební
batalion“ nebo „zpívající zbraň“. Tedy ta
zbraň, kterou sovětská moc udržovala čtyřicet let své koloniální panství ve východní
Evropě a dvacet let ji držela přiseknutou na
krku Čechoslovákům.
Já, když dnes po Praze vidím obrovské
plakáty na Alexandrovce, mám z toho velmi nepříjemný pocit a trochu se za Čechy
jako Rus stydím. Alexandrovci, to není jen
nějaký divadelní armádní soubor, jaký
mají i jiné armády. Je to vyjádření nostalgické touhy po imperiální velikosti, touhy
po impériu, které neví, kde jsou jeho hranice. Je tam jasná kontinuita od Stalina, za
něhož soubor vznikl, až k Putinovi, který
ho znovu využívá. Zřizovatelem není ministerstvo kultury, nýbrž armády.
Dnes mají na repertoáru duchovní, církevní skladby, což by samozřejmě za So-
„
du. V Polsku stály za komunismu v každém městě také pomníky Rudé armády:
my jsme jich většinu zrušili a já myslím, že
to nebyl dobrý přístup. V Čechách zůstaly
většinou stát a myslím, že to je lepší.
nějakou představu, jak vypadá typická kultura nějakého jiného národa – aspoň se to
tedy týká těch národů, o kterých má aspoň
nějakou představu. Já jsem se o Alexandrovce nikdy zvlášť nezajímal, mě vždy na
ruské kultuře přitahovali spíš lidé jako Vladimir Vysockij, Bulat Okudžava, Žana Bičevská, tedy představitelé té jiné než sovětské kultury, kterou reprezentovali oni. Ale
chápu lidi, pro které to může být zajímavé
třeba z důvodů sentimentálních.
Petra Procházková: Nemyslete si, že
úspěch Alexandrovců je jenom nějaký český fenomén. Oni slaví obrovské úspěchy
i v Americe, možná větší než kdekoli jinde. Tam odpadají výhrady, které k nim cítíme – nebo bychom možná měli cítit – my.
Tam je prostě berou je výtečné hudební těleso, jako jeden z nejlepších mužských sborů na světě. Mám-li odpovědět za sebe, tak
mě na nich přitahuje to sepětí hudební dokonalosti s vojenským cirkusem. Proto se
na ně půjdu zase podívat a chci o nich psát.
A to mi není deset.
Mariusz Surosz: Já to vnímám jako Polák, který se vždy zajímal o Čechy, a nyní
mám příležitost tady nějakou dobu žít. A já
mám rád tu českou bezstarostnost, tu českou dobrou náladu, i když teď se mluví, jak
ji mají Češi blbou. Ne, já spíš vidím tu dobrou. A ta se projevuje i v tom, jak lehce
Češi hledí i na takové symboly, které by
jim měly spíš vadit: vždyť se podívejte, co
se všechno prodává na pražské Královské
cestě, tam si můžete snad nakoupit celou
uniformu Alexandrovců i se všemi vyznamenáními. A nikomu to, myslím, nevadí.
Proč taky? Prostě nějaká uniforma nějaké
armády. Tohle je v Polsku nepředstavitelné. Ano, pokoutně můžete sehnat cokoli,
ale že by se na Královské cestě ve Varšavě
prodávaly sovětské vojenské čepice, to je
nepředstavitelné. A to, že se to děje v Praze, na tom je vlastně něco pozitivního. Vy
se jich prostě už nebojíte. Máte to za sran-
Není tam jediný náznak distance
od skutečnosti, že Alexandrovci
byli tou nejoficiálnější stafáží
strašného režimu.
Ty uniformy, které mají
interpreti souboru na sobě, to
jsou tytéž uniformy, v nichž vás
sovětská armáda okupovala
v roce 1968
Lev Roitman
Petra Procházková: Ono to souvisí s tím,
jakou roli přisuzujeme symbolům. Myslím, že Češi k nim mají dosti laxní vztah,
a tudíž se necítí nijak pobouřeni ani těmi,
které by snad měli považovat za nepřístojné. Spíše si z toho dělají srandu. To je případ i Alexandrovců.
Jiří Peňás: Opět ale: polská historie je dosti jiná než naše. Sovětské pomníky v Polsku, to byly jednak pomníky na dobytém
území a za druhé se jimi zastírala ta strašná
lež, jejímž symbolem je Katyň. Ostatně,
chystá se také turné po Polsku?
Vystoupení Alexandrovců v roce 2009 v Jihlavě. Přišlo si je poslechnout sedm tisíc lidí.
větského svazu nebylo možné. Jenže ono
se proměnilo i postavení pravoslavné církve: nyní jde o církev státní, která s Putinem
vytvořila jednu alianci. Tudíž představovat
si, že to je snad nějaké zduchovnění či tak,
je omyl. Říkala jste, Petro, že jsou populární v Americe. No, možná... Když tam zazpívali Kalinku neb Kaťušu, tak to mohlo
mnohým Američanům evokovat vzpomínku na spojenectví za druhé světové války.
Ale po Rooseveltovi nastoupil Harry Truman, který povolil Alexandrovcům vstup
do USA pouze v občanském oblečení. Totéž bych doporučoval Čechům: chtějte po
Alexandrovcích, ať vystupují v civilním oblečení.
Jiří Peňás: Já jsem pro, ale je otázka, zda
by účinek byl v civilu také takový a zda
kouzlo jejich hlasové rezonance není právě
v těch obrovských čepicích, co mají na hlavě.
Mariusz Surosz: Ano, ale já se domnívám, že dnes můžeme na tu uniformu hledět spíš jako na operetní kostým než jako
na stejnokroj imperiální mocnosti. Rusko
je velmoc, ale nejde z ní už takový strach
jako kdysi ze Sovětského svazu, jehož je,
to samozřejmě souhlasím, pokračováním.
A nikdo to tak dobře nesymbolizuje jako
právě Alexandrovci.
Jiří Peňás: Rozumím-li tomu dobře, chcete, Mariuszi, říct, že Rusko je něco jako lev
v kleci. Můžeme obdivovat jeho sílu, ale
nemusíme se ho bát, neboť je za mřížemi?
No a co když jednou ta klec povolí? A co
když ten lev chce ven? Nebo už je to unavený a spokojený lev? Kéž by.
Petra Procházková: Já vnímám uniformy
Alexandrovců jako součást show, bez nich
by mě to snad ani nebavilo. Já jsem na nich
byla mnohokrát, snad stokrát, tady i v Rusku. Vždycky jsem byla z jejich hudby u vytržení, i když jsem samozřejmě vnímala to,
o čem mluví přítel Lev – tedy nikoli ten
v kleci, ale ten, který z ní odešel po roce
1968 a pracoval v Rádiu Svoboda. Já jsem
z jiné generace, mně byly v roce 1968 čtyři
roky, tudíž protiruskou animozitu znám
zprostředkovaně, vlastně jsem si ji plně uvědomila a prožila až za války v Čečensku,
kterou jsem prožila na vlastní kůži. Velmi
by mě zajímalo, jak se na to dívají samotní
Alexandrovci, jak se oni v té uniformě cítí.
Vždyť oni v té uniformě zpívají i skladby od
Pink Floyd a nejspíš necítí žádný rozpor.
Lev Roitman: Chápu, co říká Petra, ale to,
že zpívají i Pink Floyd a vlastně jsou ochotni zazpívat cokoli, je jen součástí jejich demagogické strategie. Petra se ptá, jak se asi
oni cítí. No, já jsem přesvědčen, že tak
jako vždycky. Jako státní představitelé, kteří jsou pověřeni speciálními úkoly, přičemž zpěv je formou, jak je splnit. Je to vojenský soubor, všichni jejich vedoucí jsou
důstojníci, kteří před rozpadem SSSR sloužili v sovětské armádě. Víte, já jsem dlouhá léta žil v Mnichově, a znám tedy trochu
Německo. Já si nedovedu představit, že by
hudební soubor bundeswehru vystupoval
v Izraeli – a to má bundeswehr nesrovnatelně dál k wehrmachtu než současná Ruská
armáda k sovětské, jíž je jasným pokračovatelem. Je, myslím, jedna země, kde Alexandrovci v současné době vystupovat určitě nebudou, a tou je Gruzie, jejíž jedna část
je okupována ruskou armádou.
FOTO ČTK
Jiří Peňás: To srovnání s Německem je
problematické, neboť Rusku nebyla po prohrané studené válce nařízena žádná denacifikace, tedy destalinizace, dekomunizace
a desovětizace a neproběhl ani žádný norimberský tribunál. Vše pokračovalo v nějaké transformované, změkčené podobě
dál. Kdo přijede do Ruska, vidí, že symbolika zůstala z větší části netknutá, jen se do
ní zamíchaly prvky předrevolučního carského impéria a všechno se to slilo v jeden
nacionalisticko-velmocenský obsah. Alexandrovci jsou výborným příkladem této
zvláštní směsice, stačí se podívat na jejich
internetové stránky: v orientální asambláži
tam vedle sebe existují rudá hvězda a starý
znak Sovětského svazu s carskou orlicí.
V textech není jediný náznak distance
od skutečnosti, že Alexandrovci byli tou
nejoficiálnější stafáží režimu, který znamenal pro ruský národ nejhorší katastrofu
v dějinách. Nic z toho: vše podáno v bombastickém duchu, jako by Stalin dále šel
rozkvetlým sadem, kynul lidu a mužský
sbor mu k tomu pěl v ústrety. Je to tak, ale
zároveň se tomu nikdo nediví. Všichni to
Rusku a Alexandrovcům prominuli a promíjejí. Oficiální název Alexandrovců zní:
Dvakrát Řádem rudého praporu vyznamenaný akademický soubor písní a tanců ruské armády V. A. Alexandrova.
Lev Roitman: Typickým příkladem toho,
o čem mluvíte, byl Putinův návrat ke staré
sovětské hymně. A tu složil právě Alexandr Vasiljevič Alexandrov, zakladatel Alexandrovců, přesvědčený a aktivní stalinista! V té nové verzi se už nezpívá o svazu
nezrušitelných sovětských republik, ale o
posvátném státě Rusku. Slova se tedy změ-
Mariusz Surosz: To si nejsem jistý a musím se podívat, ale moc bych se divil. Atmosféra po smolenské katastrofě je taková, že si to skoro nedovedu představit. Myslím si, že pro Poláka by to bylo velmi obtížné, za téhle situace jít na Alexandrovce.
Ale to je příznak nenormality, která po
Smolensku nastala. A pokud jde o ty symboly: ona patří k historii, která se nedá jednoduše potlačit tím, že odstraníme její symboly a nahradíme je jinými.
Jiří Peňás: Chtěl bych ještě připomenout
epizodu s finskými Leningradskými kovboji. Ta je také velmi symbolická. Začátkem
devadesátých let, po rozpadu Sovětského
svazu, v době, kdy Rusko bylo de facto na
kolenou, Alexandrovci vystupovali s bizarní finskou skupinou Leningradští kovbojové: zpívali dunivými hlasy rokenrol na náměstí v Helsinkách a byl to jeden z velkých
symbolů, že studená válka je za námi, ale
také bylo jasné, kdo v ní prohrál. Vítězem
byl malý David – Finsko, kterému sovětský
Goliáš dělal vlastně kašpara. Toto symbolické, postmoderní a postideologické vystoupení bylo zároveň jakýmsi oddémonizováním Sovětského svazu prostřednictvím Alexandrovců. Pohleďte na ně: jsou
stejně legrační a milí jako my, mají rádi legraci a rokenrol jako my na Západě. Jsem
přesvědčený, že by se v takové podobě již
opakovat nemohlo. Je tu nové Rusko, které
zase duní starým známým patetickým barytonem.
Lev Roitman: Neexistuje žádné jednotné
ruské publikum. Určitě se najdou mezi zde
žijícími Rusy, ale i Ukrajinci, Bělorusy
a tak dále lidé, kteří se na ty koncerty podívat půjdou. A rádi. Ale stejně tak existuje
mnoho Rusů, které by to nikdy nenapadlo
a pro které jsou Alexandrovci něčím nepřijatelným. Jsou pro ně protikladem té kultury,
kterou považují v Rusku za skutečně cennou, té kultury, kterou reprezentují osobnosti, o kterých tu již byla řeč: Vysockij, Okudžava... Ti byli vždy protikladem Alexandrovců. Já osobně jsem vždy žil mezi těmi
druhými Rusy, není jich málo. A proto: daragije Češi, bojkotujte Alexandrovce.

Podobné dokumenty

Začátek knihy a první kapitola

Začátek knihy a první kapitola bude ten příběh vyznívat zcela logicky. Můžeme dokonce nabýt dojmu, že vše se od samého počátku ubíralo právě tam, kam to nakonec dospělo, rýsuje se až jakýsi prvopočáteční projekt. A hrdinové si d...

Více

Spirituals

Spirituals duchovní hudbì. Podruhé pøecházím tentýž most opaèným smìrem, bohatší o cenné zkušenosti zpìvaèky hudby klasické. Tentokrát je to však z pouhopouhé èisté radosti a lásky k téhle krásné musice, kter...

Více

tomáš - Pražský fotbalový svaz

tomáš - Pražský fotbalový svaz na vás můžou křičet a vy jim ani nemůžete nic říct. Jedním trenérem mi bylo sděleno, že stáří není zásluha. Co vy na to? Mládí je zásluha? Já mám aspoň zkušenosti, měl bych mít šanci něco říct. To ...

Více

37. Letní filmová škola Uherské Hradiště 1. tisková konference

37. Letní filmová škola Uherské Hradiště 1. tisková konference která představuje jak filmy uvedené v uplynulé sezóně, tak nové distribuční počiny. Zástupci filmových klubů i diváci LFŠ tak mohou v Uherském Hradišti navštívit přednostně uváděné předpremiérové f...

Více

26.března – 5.dubna

26.března – 5.dubna Věra Špinarová s kapelou Adama Pavlíka vyráží v měsíci březnu a dubnu na své druhé samostatné turné. V těchto měsících navštíví 14 měst po celé ČR. Fanoušci se mohou těšit na největší hity této pop...

Více

here - Humane Myth

here - Humane Myth prováděno tak, aby jejich srdce dále ještě pracovalo, není neobvyklé, že jsou podřezávány při plném vědomí. www.humanemyth.org

Více