Teologicko-etická kritéria v sociální práci 2

Teologicko-etická kritéria v sociální práci 2
Výběr studijních textů
(pracovní, nekorigovaný text)
2
1. Blok: Uvedení do problematiky
CITACE:
-
Václav Havel projev ve Filadelfii v USA, 4. července 1994:
„Ukazuje se, že vše co klasická novověká věda popsala, byl jen povrch věcí, jen jedna dimenze skutečnosti, dimenze tím klamavější, čím dogmatičtěji byly považována za dimenzi jedinou, respektive za samu podstatu skutečnosti. Např. o kosmu toho dnes víme asi nepoměrně
víc než naši předkové, a přece se stále častěji zdá, že oni o něm věděli cosi podstatného, co
nám uniká…Čím důkladněji jsou popsány všechny naše orgány a jejich funkce, jejich vnitřní
struktura a biochemické reakce, které v nich probíhají, tím víc jako bychom se míjeli se samotným duchem, cílem a smyslem, který to dohromady tvoří a který zakoušíme jako naše nezaměnitelné já….Na jedné straně se dnešní člověk těší z vymožeností soudobé civilizace a na
druhé straně neví přesně, co sám se sebou, neví k čemu se má vztahovat, svět jeho zkušeností mu připadá chaotický, nesourodý, nepřehledný v jeho zážitku světa jako by nebylo žádné
integrující síly, jednotného smyslu, vskutku niterného porozumění jevům…“.
TŘI ROVINY PROBLÉMŮ
-
Podle anglického filosofa Bertranda Russella (1872-1970) řešení všech problémů
života a světa probíhá ve třech rovinách:
ad.1. v rovině náboženství – řešení prostřednictvím víry (univerzální rovina)
ad.2. v rovině filosofie – nabízející hypotetické rozumové řešení (univerzální rovina)
ad.3. v rovině vědy – nabízí rovněž hypotetické rozumové řešení, není však schopna řešit vyšší problémy, např. etické (zkušenostní rovina)
Tyto tři roviny se promítají do všech problémů, vždy jedna ze sfér podle charakteru je dominantní. (I. Badal, Úvod do filozofie člověka, CERM, Akad. nakl., s. r. o. 2001,s. 13).
CHARAKTERISTIKA
- ztráta vědomí Boha
- krize svědomí
x MONOLOG nikoliv DIALOG
x PRAGMATISMUS (psychologizace morální řeči)
„vyhovuje nám to“ „kritérium příjemnosti“
- ztráta filosofického myšlení x KRITICKÉ MYŠLENÍ a SCHOPNOST ROZLIŠOVAT
SOUVISLOSTI
Zjednodušeně se dá říct, že jsme svědky třetí proměny „universálního“ schématu v rámci tří
epoch evropské civilizace:
- předmoderny = zhruba do nástupu novověku
- moderny = od novověku do poloviny 20. století
- postmoderny = od poloviny 20. století
3
Odpovídajícího na tři základní otázky:
- Kdo/co je považován za boha? (tedy skutečnost, kterou lidé přijímají pro sebe jako
„absolutní“)
- Co si tento bůh žádá?
- Kdo je prostředníkem k bohu?,
Vůbec přitom nemusí jít o Boha monoteistických náboženství.
Otázka \ Epocha
Kdo (co) je bůh?
Co si tento bůh žádá?
Kdo je prostředník k bohu?
Předmoderna
Bůh na nebesích
Víru
Církev
Moderna
Rozum
Vědu
Škola (Stát)
Postmoderna
Veřejné mínění
Zábavu
Média
DŮSLEDKY:
-
-
Programy přinášejí informace, obrazy, životní vzory, názory, výklady, postoje, náboženské představy z celého světa. Důsledky toho se označují jako „posbíraná slátanina“
a „kolážová identita“.
Existence Boží se nepopírá, žije se bez víry. Není již potřeba ospravedlňovat nevěru,
nýbrž víru. Bůh již není problémem, jelikož jeho přítomnost již není zřejmá. Náboženská praxe se stává méně viditelnou; ve společnosti, pohlcované novými poselstvími,
již evangelium nezaznívá. Profánní se stalo vládcem toho co je společné a podrobuje si
i to co je soukromé.
POSTOJE:
Denis McQuail hovoří:
- o určení ducha doby. Mimo jiné charakterizovaný odmítáním racionality, střízlivosti, potřeby řádu a kritického myšlení, „kdy neplatí pevná víra či přesvědčení ani řádná daná pravidla. Je to doba uvolnění, hédonizmu, individualismu, života v přítomnosti“.1 Na místo
konsekventního nasazení pro jasný program nastupují silné příklony člověka k fikci a snění
po světě bez utrpení a hladu.2
Co Alberta Camuse (1913-1960) francouzského spisovatele a filosofa zajímá je:
− zjistit, jak se má člověk chovat. Přesněji řečeno, jak se má chovat, když nevěří ani
v Boha, ani v rozum (s. 136).
− jak má žít a jak se chovat s vědomím, že jeho existence může kdykoli náhle skončit?
− jaké myšlenky, cíle a hodnoty vůbec obstojí tváři v tvář smrti? A stojí vůbec za to žít? (s.
137)
Pro Blaise Pascala (1623-1662) francouzský matematik:
(M. Macrone, Od Aristotela k virtuální realitě s. 21-22)
− my všichni hrajeme v kostky s Bohem. Tvrdil, že nejsme schopni dokázat, že Bůh existuje
1
2
D. McQuail, Úvod do teorie masové komunikace, Praha 2001, s. 82.
Srov. D. Mieth, Etika a urychlování biotechniky in: R. Veselská, J. Kuře, Lidský genom vědění, možnosti, souvislosti (sborník k interdisciplinární konferenci), Brno 2000, s. 22-31, s. 23.
4
−
−
−
−
−
člověk by byl pošetilý, kdyby nevěřil v Boha. Opírá se přitom o teorii pravděpodobnosti.
Podle něj se lidská víra či nevíra v Boha podobá sazce.
ad. 1. pokud Bůh existuje a PS je pravdivé, může víra čl. po smrti vynést nekonečné štěstí
ad. 2. pokud B. neexistuje, pak vše o co čl. vírou přijde jsou omezené rozkoše časově limitovaného života.
Je to tak 50 na 50. Čl. může udělat jedinou rozumnou věc a sice vsadit si na Boha. Rozum
tedy člověku přikazuje, že musí věřit v Boha.
V opačném případě získají na vrh vášně, které ovládnou to lepší já. Dají se zkrotit tím, že
se člověk chová jako kdyby v Boha věřil a účastní se křesťanských rituálů.
Papež Benedikt XVI. vidí:
- v radikální emancipaci člověka od Boha v dnešním světě, tedy do krajnosti dovedený pokus utvářet lidské záležitosti úplně bez Boha, přibližování se stále blíže k okraji propasti,
k totálnímu odsunutí, či chcete-li, k popření člověka.
- Jeho snahou je zajistit základy soužití a obecné základy humanity na vědomí Boha. Obrací tak zásadu osvícenců a říká, že i ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by
se přesto pokoušet jednat tak a svůj život zaměřit tak, jako kdyby Bůh existoval. Tím není, dle něj, nikdo omezován ve své svobodě a všechny naše záležitosti získají oporu a měřítko, jež tak naléhavě potřebují.3
- Křesťanská víra je nakloněna tezi, že svět pochází z rozumu a ten je jeho měřítkem a cílem. Nikoli tezi, že svět pochází z iracionality a rozum je jen vedlejší zplodina jeho vývoje. Iracionální rozum nemůže být řešením našich problémů.
OTÁZKA PO SMYSLU:
-
-
-
F. M. Dostojevskij ve svém „Deníku“říká: „že existence člověka bez víry ve vlastní duši
a její nesmrtelnost je nepřirozená, nemyslitelná a nesnesitelná“
Pascual Chávez (hlavní představený salesiánů) říká: že největším a nejrozšířenějším problémem mladých nejsou drogy a alkohol, či zmatek v oblasti sexuality, nýbrž chybějící
směr, obzor, smysl, projekt života. To vede k povrchnímu životu, ke konzumací věcí a
zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku.
Ztráta smyslu= zřetelný příznak elementární krize. Příznaky:
- Projevy agrese proti vlastní společnosti i všemu cizímu (strach – fundamentalismus)
- Nárůst sebevražd a rostoucí sklon k násilí mezi mladistvými – skinhedi x cizinci
Wolfgang Huber (prof. etiky): „Nic dnes neukazuje hledání zdůvodněné etické orientace
naléhavěji než exploze násilí v jeho nejrůznějších podobách“.
OTÁZKY
- Které otázky řeší náboženství, teologie, filosofie, etika, věda? Které otázky řeším já a jak?
- Souhlasíš s tím, že dnešní člověk je ve většině pragmatický? Jaké to má pro něj důsledky?
- Jak rozumíš Pascalově postoji? Vidíš nějakou spojitost mezi jeho postojem a postojem
papeže Benedikta XVI.?
- Co říkáš návrhu papeže Benedikta XVI.? Je reálný a opodstatněný?
- Co říkáš a jak rozumíš dnešní roli a významu médii?
3
Srov. RATZINGER, Josef: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Karmelitánské nakladatelství Kostelní
Vydří 2006, s. 38-43.
5
2. Blok: Uctívání Boha, spiritualita, křesťanská neděle
CITACE:
-
Juan Vecchi (bývalý hlavní představený SDB) se domnívá, že:
„Dnešní mladí lidé jsou sice individualisté, ale jsou přesto i solidární. Jsou zaměřeni na konzum i na duchovno, jsou racionalističtí i nechávající vše na náhodě. Je v nich rozpor mezi city
a skutečností, mezi emocemi a zodpovědností, estetikou a etikou.… Jsou vnímaví pro otázky
míru, ale daleko méně se angažují v boji za spravedlnost. Topí se v návalu informací, ale jsou
slabí v samostatném uvažování. Mají vysoký smysl pro svobodu, ale jsou stále neschopnější se rozhodnout. Dokáží se nadchnout při rozhovorech o hodnotách, ale prudce reagují
na bezpodmínečné požadavky, které s sebou tyto hodnoty přinášejí. Ve vztazích jsou otevření a zdánlivě nenucení, ale musí se velice namáhat, aby se při konfliktech nestáhli zpátky.
Uznávají důležitost těla, ale tělo se pak pro ně stane polem různých experimentů bez mravní
zodpovědnosti. Nemají problém uznat, že nějaký Bůh existuje, ale nedokáží přijmout, že by
měl nějakou konkrétní podobu. Chtějí Boha „podle sebe“ a podle svých měřítek“.
KDO JE ČLOVĚK?
-
Člověk je schopen uvědomovat si sám sebe a zkoumat sám sebe
Nejdříve odpovědi v rovině mýtů, pak racionální přístupy. Boží sebesdělení. Čl. není
jen odlesk nebo součást celku, nýbrž autonomní bytost, osoba, osobnost.
Člověka vnímáme jako bytost bio-psycho-sociální, hovoříme také o sféře duchovní
(spirituální)
V.E. Frankl hovoří o čl. jako o „tělesně-duševně-duchovní totalitě (Jankovský s. 15)
Nebezpečí redukcionismu. Otázka po vzájemném vztahu a hierarchii.
Dvě významné tradice: 1. Řecká filosofie (Platónova filosofie) 2. židovsko-křesťanská
tradice
ŘECKÁ FILOSOFIE – DUALISMUS DUŠE A TĚLA
(Claudie Tresmontant, Bible a antická tradice. Esej o hebrejském myšlení. Vyšehrad 1998)
-
-
-
Na počátku byla (božská) jednota, která se rozložila v mnohost. Pohyb od jednoty k
mnohosti je negativní, je to pád, sestup, úpadek, ztráta, smrt, rozklad. Princip individualizace je vysvětlován hmotou (s. 14n..19).
Dochází ke směšování pojmů. Nerozlišuje se jak v Genezi mezi stvořitelem a stvořeným, mezi stvořením a pádem.
Smyslový svět je místem vyhnanství, odcizením. Je stínem srozumitelného světa přístupného rozumu. Spása znamená vrátit se zpátky k původu. Vrátit se k počátku. Podstata zla spočívá ve smyslovém světě, v těle, ve hmotě. Cestou úniku je askeze, která
přináší spásu (s. 20).
Svět je dán pevně a neměnně ve světě idejí. Nemůže se k němu nic přidat, jedná se jen
o ubývání a úpadek. (s. 27).
Čas se skládá z tříště okamžiků. Cyklický pohyb nikoli tvořivý pohyb vývoje. Podle
Aristotela je každá změna rozkladná. Čas je sám o sobě spíše příčinou rozkladu než
vznikání. Nehybné je mnohem víc. Všechno uplývá,uniká, všechno míjí. (s. 30-32)
6
-
-
-
Cesta k poznání je odvracení se od smyslového světa (s. 61). Vtělení je nepřijatelné a
pohoršující. Zjevení pravdy v existujícím, stejně jako spása přicházející skrze konkrétní národ je nepředstavitelná a skandální.
O zlu a utrpení se mluví jako o představeních, o divadlech. Utrpení se zbavuje skutečnosti, svého obsahu, aby se stalo pochopitelným, aby se včlenilo v to, co je srozumitelné (s. 89).
Jde zde o druh moralismu a askeze. Nechápe se nadpřirozený význam ducha. Ztráta
smyslu pro nadpřirozené (s. 106n).
HEBREJSKÉ, BIBLICKÉ MYŠLENÍ – DYNAMIKA, VZTAH, NADĚJE
- Ve zrodu mnoha jsoucen vidí positivní čin, sám o sobě chtěný a žádoucí pro svoji
skvělost. Individualizace se nevysvětluje „hmotou,“ ale samým aktem stvoření. Jde o
stvoření ne o vnoření nebo vyhnanství (s. 15, 88).
- Myšlenka stvoření zahrnuje radikální rozlišení mezi stvořitelem a stvořeným a zároveň
i transcendenci stvořitele (s. 19).
- Stvoření je „zárodek“ předpoklad rozvoje. Stvoření zakoušíme, když svobodně jednáme (s.14). Stvoření stále trvá (s. 23).
- Původ zla není ve hmotě, ve smyslovém světě, nýbrž je původu duchovního (lež). Askeze není záchranou,vysvobozením. Spása není v askezi. Nové pojetí spásy, pojetí duchovní, nadpřirozené. Šťastná vina, která vedle ke zrození Boha. Překonání disonance.
Prvotní radost byla bezprostřední. Konečná plnost prošla zprostředkováním zla, překonala nesoulad, jež ji rozštěpil a nikdy již nebude v pokušení exilu. (s. 20n)
- Čas přináší nové, objevujeme nové. Nepřetržité tryskání nového. Čas zrod nového, zahrnuje ale i chátrání. (s. 23-25). Vyloučení jakékoli formy fatalismu, předurčení, predestinace. Čas a dějiny mají smysl. Služba proroků, kteří mají vhled do tvořivých činů
božích (s. 32n, 39).
- Dějiny nejsou hotové. Je to nepředvídatelné vynalézání dvou svobod, které se zasnoubily ke společnému dílu. Biblické pojetí svobody, to je biblické pojetí času. Čas a
věčnost se prostupují. (s. 40-42)
- Hebrejština je konkrétní jazyk. Je vzdálen idealismu i materialismu. (s. 50-51)
- Podle Platóna se k poznání srozumitelného musí vyjít, odvrátit od smyslové skutečnosti, která je pouhým stínem. Hebrejec používá běžné skutečnosti k cestě poznání.
Nikdy se neobrací k mýtu, k alegorii, legendě. (s. 61)
- Izrael je závislý na slově Jahvově Izrael se vymezuje duchem. Dialektika mezi Izraelitou jako etnickou skutečností a teologickým bytím – pravým Izraelem. Kdo se v Izraeli
narodil může tvořit Izrael jen svou osobní volbou. Etnická skutečnost Izraele se nekryje s Izraelem vymezeným teologicky. (s. 68-69)
- Duchovní dobrodružství začíná exodem. Izrael je oddělen. Podstata prorocké služby
(s.72-73).
- Antropologie není dualistická. Nová dimenze - pojem ducha. Jistá dialektika mezi člověkem a nadpřirozenou dimenzí ducha. (s. 83-84) Řád přirozený - smrtelnost. Řád
nadpřirozený – nesmrtelnost (s. 101-108).
- Psychosomatika: smysl pro tělesnost a smysl pro duchovost (s. 97-101)
ROZLIŠENÍ
Člověk je trojdimenzionální bytost:
- tělo – pohyb, sport, zdraví
- duše – psychické pochody (emoce, vášně, nálady) – psycholog, psychiatr
7
-
duch – transcendentní, náboženská dimenze, spiritualita – kněz, duchovní
Rozměr života:
- jednodimenzální – jíst, spát, vyměšovat, pracovat, hospoda ......
- dvoudimenzální – navíc, kultura, vzdělání, sport, umění, příroda....
- trojdimenzální – modlitba, meditace, náboženský život, společenství.....
SPIRITUALITA
− Co je to spiritualita? Je to touha po překročení sebe sama? Je možné spatřovat v hazardním sportu, touze po riziku, po tajemnu, v sexualních touhách náboženský prvek,
rozměr? Kardinál Martini vidí v mnoha lidských hříších na sexuálním poli nevědomou
touhu po Bohu, po přijetí. Podle něj se zde nesprávně hledá to, po čem člověk v hloubi
srdce touží a nalézá jen v Bohu. Vyjít ze sebe a plně se odevzdat milující osobě, která
mě v lásce bezvýhradně přijímá. Toto přijetí a naplnění nabízí křesťanská víra. Ježíš,
přece přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (J 10,10).
− Všeobecný trend odmítání etablovaných církví. Útěk k východním náboženstvím (hinduismus, budhismus), ale také k islámu. Zájem o esoterismus, okultismus, sekty ......
Mluví se o nástupu „autonábožeství“ – privatizace náb. ž. – „neviditelná náboženství“.
− Postmoderní religiozita nepřímo předkládá diktát plurality náboženského života. Jedno
omezení, věř si co chceš jen neříkej, že tvoje víra je ta pravá.
− Snaha nebýt ničím vázán a omezován. Zakoušet volnost (přesažnost - horolezectví, riziko). Odpoutat se od reality a světa, zbavovat se svých tužeb a přání (meditace, praktiky – budhismus, hinduismus). Víra v osudovost, tajemné síly. Snaha tyto tajemné síly
spoutat (magie). Hledání bezpečí (sekty). Všeobecná charakteristika: Vykročení do neurčita!
− Křesťanská spiritualita – vykročení směrem k Bohu. Setkání s ním = VZTAH. Spolupráce, rozhovor, růst.
RELIGIOZITA – KŘESŤANSKÁ SPIRITUALITA
− Bohopocta patří k podstatě lidské existence, kdy si člověk uvědomuje své bytí, své postavení.
− Tertulián: duše lidská je od přirozenosti křesťanská. Protestantský teolog Helmut Thielicke (20. století) - člověk je „nenapravitelně náboženský“.
− Víra v Boha není něco nepřirozeného. V B. nachází člověk směr života.
− První přikázání vyzývá člověka, aby vedle Boha neměl žádné jiné bohy. Bůh se zjevuje jako ten, kdo osvobozuje. Člověk má žít jako osvobozený. Požadavek vychází z lásky. Kdo o této lásce ví, kdo v ni věří a jí důvěřuje, neváže se na žádné jiné bohy: „Bůh
sám stačí“ (Terezie z Avily). Člověk je stvořen pro Boha. Neplatí zde dnešní často
zdůrazňované, že nejdůležitější je svoboda, protože to nakonec vede ke svobodě
„osamocení“. Máme všechno, můžeme si vše dovolit, užíváme si, ale jsme vlastně
osamocení a sami. Je to nepříjemné zjištění, „procitnutí“ do prázdnoty. Biblické poselství je v tomto směru jednoznačné. Svoboda je vnímána ve vztahu. Pomocí evangelijních požadavků jsme uváděni do plnosti svobody a harmonie vztahů. Do vztahu
k Bohu, k sobě, k druhým, k věcem a k okolnímu stvoření. Tím se učíme být vnímavými pro hodnoty a vztahy, pro Boha.
8
NEVÍRA
− Setkáváme se s různými formami bezbožectví. „Někteří člověka tak vyvyšují, že tím víra v Boha téměř ztrácí sílu; zdá se však, že jim jde více o zdůraznění člověka než popření Boha. Jiní si vytvářejí takový obraz Boha, že představa, kterou odmítají, vůbec
není Bůh evangelia. Jiní si otázku o Bohu vůbec nekladou; necítí totiž, jak se zdá, náboženský neklid a nechápou, proč by se ještě o náboženství měli zajímat“ (GS 19)
Mnozí poukazují také na zlo ve světě a považují ho za neslučitelné s představou Boha;
a nemálo je těch, kteří prohlašují, že možnosti utváření světa, které nám poskytla věda
a technika, činí Boha zbytečným. Jedině co má význam, je prý člověk sám.
IDEOLOGIE
− Ideologie si nárokují určovat smysl a cíl člověka. V ideologii si člověk vytváří obraz
(řecky eidolon) o skutečnosti, do kterého vtěsnává skutečnost, když se (už) s tímto obrazem neshoduje. Je přímo charakteristickým znakem ideologií, že chtějí úplně a obsažně objasnit skutečnost z pohledu jednoho předpokladu, který je podstatně jedním z
faktorů skutečnosti.
− Křesťanství není ideologii ani jeden z mnoha světonázorů. Zde si nevytváří člověk obraz Boha, ale je to Bůh, který se lidem zjevuje. K tomu Rahner píše: „Nemám žádné
oprávnění k tomu pojímat křesťanství jako jeden z mnoha světových názorů. Rozumějme křesťanství přesně! Srovnejme!...Pak nebude nikde jinde něco vyššího, co dobré,
pravdivé, co vykupující a bytí osvětlující, co je odhalující v nekonečnosti Božího tajemství, co byste v nějakém jiném světonázoru nalezli a v křesťanství ne“.
SEKTY
− To, co platí o ideologiích platí do značné míry i o sektách. Je zde vyhraněnost a fanatismus, absolutní nasazení a bezvýhradnost.
Problém:
− popření svobody
− redukcionismus
− manipulace
Etika se snaží dobrat pravdivě podstaty věci a z toho vyvozovat odpovídající závěry.
ZÁKLADNÍ FORMY ZBOŠTĚNÍ
− Zbožštění majetku. Bohatství se stává mamonem, všeovládajícím bůžkem.
− Zbožštění moci. Člověk přehnaně touží po osobním uplatnění a uznání.
− Zbožštění požitku a rozkoše. Člověk absolutizuje touhu po požitku a rozkoši. Mluvíme o rozkoši smyslů (zraku, čichu, chuti, sluchu, hmatu) a o duchovním požitku.
− Zbožštění sexuality je vnitřní zotročení pudem, který může ovládnout lidi natolik, že
už neuvažují vůbec o tom, aby sexualitu rozumně kultivovali. Takovéto zotročení neničí jen lásku mezi lidmi, ale také lásku k Bohu.
9
RŮZNÉ FORMY BOHOPOCTY
− Dějiny náboženství ukazují, že bohopocta a kult jsou staré jako lidstvo samo. Kultovní
nábožnost nikde úplně nechybí, ani u primitivních kmenů, ani u vyšších kultur, třebaže
formy bohopocty mohou být velmi rozdílné.
− Z křesťanského pohledu lze každé mravně dobré jednání považovat za úkon bohopocty. Akty bohopocty v přísném slova smyslu jsou však pouze ty, jejichž výslovným a
bezprostředním předmětem je klanění se Bohu a jeho chvála:
− 1. modlitba 2. Četba posvátných knih (slova pocházející od Boha) 3. posvátné svátostné obřady. 4. svěcení určitých dní a dob, poutí a procesí. 5. vyhrazování posvátných míst a předmětů, uctívání Božího jména, božských symbolů nebo obrazů. 6.
Uctívání Boha se projevuje také v uctívání svatých.
− Psychologie potvrzuje, že lidé potřebují vztah k Bohu v pravé odevzdanosti a klanění.
C.G.Jung spatřuje v nedostatku náboženské orientace rozhodující příčinu psychických
nemocí a neuróz, zvláště v druhé polovině života. Náboženskou víru pokládá za podstatnou podmínku duševního zdraví. Pokud člověk přisoudí absolutní význam relativní
hodnotě, zůstane nenaplněn a nakonec onemocní.
RITUÁLY A SYMBOLY
-
-
Náboženství jsou charakteristická mnohostí rituálů, která jsou bohatá na symboliku.
Křesťanství oplývá tradicí obřadů a znamení jako již ve SZ posvátná místa (chrám),
posvátné doby (sabat, pascha), posvátné předměty (svitky tory, sedmiramenné svícny)
a posvátná místa (tóra, knihy proroků) i náboženské písně, žalmy a modlitby, i když s
jiným významem.
Obřady pozvedají člověka nad jednotvárnost všedního dne a obohacují jeho existenci
tím, že vyjasňují jeho situaci ve světě a začleňují ji do širších souvislostí. Symboly nás
upozorňují na něco, co běžně přehlížíme (prorocká služba). Symboly jsou často mnohoznačné. Rituály bohaté na symboliku např. svátosti mají přiblížit neviditelné působení Boží milosti. Viditelné věci a vnější úkony pozvedají srdce k Bohu, zintenzivňují
a prohlubují postoje ducha a udržují jejich životnost.
− Rituály však nejsou jen náboženský fenomén, nýbrž i empirická skutečnost o kterou
jeví zájem profánní vědy, především pak sociologie. Rituály a obřady totiž k člověku
neodmyslitelně patří. Jan Sokol hovoří o „antropologických konstantách“, které mají
různou podobu a význam.4 Jedním ze základních momentů je „přesažnost“. Obřady a
rituály povzbuzují člověka tam, kde zakouší svojí bezmocnost, kde už jeho vlastní síly
nestačí. Jsou jimi např. přírodní katastrofy, nevyléčitelná nemoc, tíživá životní situace,
můžeme zde ale řadit i situace před sportovním výkonem či složením zkoušek.
V takových situacích se člověk modlí, prosí a přináší oběti.5 Dovolává se ve své bezmoci ujištění pomoci, která není zcela v jeho moci.
− V pocitu bezmoci a následném zakoušení „přesažnosti“ se ale člověk dotýká také základní roviny etické odpovědnosti za svůj život a své životní postoje. Život přináší nesčetné množství situací, které žádají rozhodnutí a z toho vyplývající odpovědnost a to i
4
5
Srov. J., Sokol, Člověk a náboženství, Proměny vztahu člověka k posvátnu, Praha Portál 2004, s. 53.
Srov. H. Weber, Das bleibende Thema der Sakramente, s. 200.
10
za něco a někoho, kdy výsledek nezáleží jen na nás a také situace, kdy se zavazuji
k něčemu co nemohu úplně a zcela předvídat např. když na sebe beru nějaký závazek
či dělám slib. V takových případech má takové rozhodnutí nepochybně „transcendentní rozměr“ a je doprovázeno různými obřady, kdy je zde snaha opřít se o něco mimo
sebe, co člověka podrží. Ve vztahu ke svátostem zde můžeme vidět onu bazální a zároveň finální odpovědnost za svůj život před Bohem, u kterého zároveň hledáme oporu, abychom své odpovědnosti dostáli6.
− Rituály a obřady představují rovněž sváteční rozměr života. Vybočení ze šedi každodennosti a tlaku starostí. I když se opakují, zahrnují v sobě vždy něco nového a zvláštního. Osvobozují od tlaku hledat vždy, na svou vlastní pěst, způsoby jednání a rozhodování. Toto odlehčení pak znamená jednak názorovou ukotvenost v labyrintu světa a
zároveň otevírá potenciál pro hledání toho nejlepšího. Slavení svátostí pak dává zakusit, že život je povolání. Existujeme ne proto, že jsme chtěli, ale proto že si nás Bůh
přál. Náš život je tak výsledkem Božího chtění a nelze proto žít bez ohledu na Boží
vůli. Nemůžeme žít podle vlastní libovůle, ale přijmout život jako dar a to i
s hranicemi, které musíme respektovat. Základním postojem, který se od nás žádá je,
abychom Boha nejenom uznali, ale také jej ve svém životě hledali a uspořádali podle
toho svůj život.7 Tím zde nacházíme hluboké spojení mezi svátostmi a etikou, jestliže
jí chápeme jako vůdce v oblasti svobody, kdy nehledám jen dobré, ale lepší a nejlepší.8
− Opominout nelze ani sociální funkci rituálů. Integruji jedince do společenství nebo
společnosti. Člověk se stává členem skupiny, když akceptuje její rituály a obřady a obráceně skupina vzniká a trvá skrze existenci a uznání společných rituálů. Potřebuje je
jako prostředek své soudržnosti. Rituály jsou tak důležité jak pro jednotlivce, tak pro
společenství a společnost. V této souvislosti se jeví jako velmi významné ty rituály,
které jsou spojený s důležitými přechodovými obdobími v životě člověka jako je narození, vstup do dospělosti, do manželství a konečně při umírání. Svátosti plně korespondují s těmito obdobími, do kterých jsou zasazeny.9 Tím je ukázán nejenom jejich
nesmírný význam pro jednotlivce, nýbrž i společenství či společnost. Pomáhají tak
ukazovat souvislost mezi jednotlivcem a společenstvím či společností, jejich vzájemnou podmíněnost a připomíná vzájemné povinnosti.
− V neposlední řadě rituály definují a ozřejmují otevřené situace člověka. Jinými slovy
dávají poznat smysl života a jeho jednotlivých fází.
FALEŠNÝ KULT A POVĚRA
-
6
Pravá bohoslužba má za cíl Boží poctu a oslavení. Falešný kult se naproti tomu snaží
pomocí náboženských praktik božství ovládnout k užitku člověka.
Někdy očekávají lidé blahodárné účinky i od čistě mechanického používání posvátných předmětů, jako např. posvátných obrazů nebo ostatků. Člověk zde spoléhá na působení hmotného předmětu, místo aby stavěl na vnitřní oddanosti Bohu.
Srov. J., Sokol, Z. Pinc, Antropologie a etika, Praha 2003, s. 27n.
Srov. P.Ch.Villanueva, Boží Slovo a salesiánský život v dnešní době, ACG 386, český překlad Salesiánská
provincie Praha 2004, s. 27.
8
Srov. J., Sokol, Z. Pinc, Antropologie a etika, Praha 2003, s. 15-32.
9
Srov. H. Weber, Das bleibende Thema der Sakramente, s. 201n.
7
11
-
Extremní formou falešného kultu je uctívání a adorace neskutečných bohů, démonů a
ďábla (satanský kult). PS potvrzuje existenci duchovních bytostí a zvláště ďábla. Bůh
je vládce nade všemi. I když jim je dána určitá moc, nelze se s nimi v žádném případě
vypořádat jejich uctíváním, nýbrž jedině počestným životem.
-
Pověru v širokém slova smyslu představují zvyky a praktiky, jež jsou objektivně nepodložené, a proto nicotné a absurdní. Pověra v užším smyslu záleží v nicotných zvycích a praktikách, opírajících se o víru v neskutečné mocnosti.
Pověru je třeba odlišit od obřadů a obyčejů jež nejsou výslovně racionální (např. užití
svěcené vody ke kropení osob a předmětů, které vyjadřuje ve viditelném znamení
prosbu o Boží pomoc a ochranu).
Pověru je rovněž třeba odlišit od užívání parapsychologických schopností člověka.
Někteří lidé nepochybně dokáží vyhledávat s virgulí a kouzelným kyvadlem vodu, minerály, a někdy dokonce ztracené předměty. Jiným fenoménem parapsychologické povahy jsou zázračná uzdravení, která ovšem narážejí na své meze u vážnějších nemocí.
Užívání těchto mimořádných schopností se může samozřejmě smísit s pověrečnými
praktikami, nebo dokonce může být pouhým předstíráním, čirým podvodem a klamem
(falešní léčitelé).
Mezi příčinami pověry hraje důležitou roli nevědomost. Nejsmutnější příčinou pověry
však je nedostatek pravé víry v Boha a pravé nábožnosti. Pověra se tak stává jedním ze
zoufalých lidských pokusů o objasnění bezvýchodnosti existence, o zvládnutí životní
nejistoty a úzkosti.
PS přísně odsuzuje těžké formy pověrčivosti, jako např. věštění, pověrečné hádání,
přivolávání mrtvých, užívání amuletů, magie a kouzel (Dt 18, 9-14; Iz 2,6) a dokonce
stanoví trest smrti pro čarodějnice a média (Ex 22,17; Lev 20,27). NZ vyslovil jednoznačný rozsudek nad pověrou a nad přidržováním se démonických mocí a sil (srov. Sk
13,10n; 19, 13-19).
Slovo „pověra“ znamená falešná, převrácená víra („pa-víra“), ale také nepravý postoj
víry. Pověra předpokládá magický obraz světa a přijetí nevysvětlitelných mocí a sil,
kterým je člověk vystaven a které se pokouší ovlivnit ve svůj prospěch a positivně naklonit magickými úkony. Pověra může existovat v každém náboženství. Víra a křesťanské zvyky mohou souviset s pověrčivými představami nebo se mohou stát pověrou.
-
-
-
-
-
POŠETILÁ VÍRA
- Pošetilá víra záleží v přikládání významu jistým znamením a okolnostem a v užívání
některých předmětů bez věcného odůvodnění (strach z černé kočky, strach z čísla 13,
neženění se v květnu...).
- Rozšířeno je také používání jistých věcí k osobní ochraně nebo pro přivolání štěstí.
Sem patří talismany, amulety a maskoty. Talismany jsou předměty, o nichž se věří, že
přinášejí štěstí a zajišťují svému nositeli prosperitu a úspěch. Amulety mají odrážet
škodlivé vlivy. Maskoti mají chránit před neštěstím.
VĚŠTECTVÍ
-
Věštectví je pokus o předpověď budoucnosti nebo o dosažení jiného skrytého vědění.
Takové skryté vědění se může týkat osudu pohřešované osoby, místa výskytu ztracených předmětů, pachatele neobjasněného zločinu, zapomenuté vzpomínky, situace nepřítomného člověka nebo něčeho podobného. Nelze popřít, že existují takto parapsychologicky nadané osobnosti. Velmi často jde, ale o nepoctivou hru a podvod. Předpo-
12
-
-
vídání budoucnosti je dar mnohem vzácnější a doprovází ho mnohem více nejistoty
než věštění o skrytých přítomných nebo minulých událostech či faktech.
Při obecném mravním zhodnocení věštectví je potřeba říct, že je nutné rozlišovat a na
druhé straně být víc než obezřetný, zvláště tehdy, kdy začíná jít o spiritismus nebo
spojování s ďáblem. Didaché říká: „Dítě mé, neptej se věštců ve věštírnách po budoucnosti. Vede to k modloslužbě. Neužívej zaříkadel ani hvězdopravectví ani kouzel.
Nechtěj to ani poznat. Z toho všeho povstává modloslužba“.
Častým jevem u věštění je věštění o utajených skutečnostech. Věštění o utajených skutečnostech se zdá být přípustné, když zúčastnění jsou oprávněni k poznání, když nehrozí nebezpečí škodlivého omylu a když použité metody nepůsobí pohoršení. Médium a osoba, dožadující se informace, musí mít oprávnění ke hledanému poznání. Toto
věštění se musí vyvarovat pohoršlivých metod, jako např. jistých podob spiritismu nebo zaklínání ďábla.
ASTROLOGIE
-
-
Vychází z předpokladu, že existuje zákonitý vztah mezi postavením hvězd v okamžiku
narození daného člověka a jeho charakterem či osudem. To vede k úsilí vyčíst z hvězd
jeho budoucnost. Astrologie je velmi starý druh věštění.
Lidovou formou astrologie jsou horoskopy, objevující se v mnoha novinách a časopisech. Většina profesionálních astrologů je odmítá jako bezcenné. Sledování horoskopů
je výslovně pověrečná praktika, nedůstojná odpovědné osobnosti. Ale i profesionální
astrologii je třeba pokládat jakožto vědecký postup za nepodloženou a nezpůsobilou
pro získání poznatků o budoucnosti.
VĚŠTĚNÍ Z KARET, ČAJOVÝCH ŠÁLKŮ, KŘIŠŤÁLOVÝCH KOULÍ atd.
-
Takové věštění je často spíše zneužitím naivní lehkověrnosti klientů, než že by šlo o
skutečnou paranormální schopnost. Totéž platí o chiromantii, která se pokouší vyčíst
budoucnost člověka z čar jeho ruky.
SPIRITISMUS
-
Tato forma jasnovidectví spočívá v úsilí o vyvolání duchů mrtvých nebo ducha světa,
od kterých lze získat utajené poznatky a vědění o budoucnosti. Spiritistické seance
jsou v mnoha částech světa běžnou praxí. Ze spiritismu se vyvinul řádný náboženský
kult. V severní a jižní Americe i v jiných částech světa vytvořily spiritistické skupiny
opravdové církve. Spiritistická shromáždění jsou přinejmenším projevem zmatené nábožnosti a musí být odsouzeny jako falešný kult: nelze je schvalovat. Věřícím je zakázána přítomnost a aktivní účast na spiritistických seancích, kvůli jejich nebezpečím
pro víru a dobré mravy.
MAGIE
-
Magie je úsilí o vyvolání jistých účinků nepřirozeným způsobem pomocí tajemných
sil. Magie se dělí na bílou (používání náboženských formulí nebo symbolů), která se
snaží o prospěšné nebo alespoň přípustné účinky, a černou (dovolávání se ďábla a démonů), jež chce někomu uškodit nebo směřuje k jiným hříšným cílům. Magií se nazý-
13
-
-
-
-
vá také využívání skutečně existujících, třebaže tajuplných sil. Pokud tyto síly nejsou
naprosto neskutečné, nelze víru v ně a jejich užívání hodnotit jako pověru.
Podařilo se dokázat, že někteří lidé mají schopnost jen svými duševními silami fyzicky
a psychicky ovlivňovat jiné osoby a předměty (př. hráči v kostky mohou duševně
ovlivnit padání určitých čísel).
Nemluví se o magii tam, kde jistá osoba výslovně vztahuje své mimořádné síly k Bohu. V takovém případě se hovoří o zázračných schopnostech, kdy dotyčný se pokládá
za nástroj Boží a svých schopností užívá výhradně k dobru druhých (např. Don Bosko).
Magie, kouzelnictví a čarodějnictví jsou slova používaná k označení činnosti lidí, jež
uplatňují své schopnosti k tomu, aby pochybným nebo škodlivým způsobem ovlivnili
zdraví lidí či zvířat.
Užívání parapsychologických sil (telepatie, mimosmyslové vnímání, jasnovidectví,
pohyb hmoty způsobený jen duševní činností) v zásadě podléhá stejným mravním
normám jako každá jiná činnost a ovlivňování druhých. Samy o sobě nejsou parapsychologické síly nic špatného. Člověk má povinnost je správně a dobře používat.
SATANISMUS
-
-
-
Satana lidé uctívají ze čtyř hlavních důvodů:
1. Jedni jej uctívají jako svého boha, protože chtějí moc (vysoká politika...)
2. Jiní jej uctívají kvůli bohatství (podnikatelé). Satanismus je často svázán s prostitucí, pašováním drog a se zednářstvím.
3. Třetí kategorie satanistů jsou mladí lidé, kterým jde o dobrodružství. Zvláště proto,
že se jim líbí sexuální orgie. Slibují satanovi, že budou dělat všechno možné zlo.
4. Čtvrtá skupina uctívá satana kvůli získání popularity. Sem patří mnoho rockových
skupin. Mnoho populárních - zvláště metalových - skupin má texty, jimiž přímo uctívají satana, chválí sebevraždy, prostituci, kriminalitu...... Poslechem této hudby do sebe mladí lidé aniž by o tom věděli, satanské výroky (deska puštěná po zpátku „satan je
můj pán, satan je můj spasitel...)
Satanisté nejsou ateisté. Věří v Boha, ale snaží se proti němu bojovat. Během svých rituálů někdy obětují při zvláštních příležitostech lidi, případně tělíčka potracených dětí;
zejména o vánocích, velikonocích nebo 1. srpna, což je pro satanisty nejsvětější den.
Jinak své rituály provádějí hlavně v pátek a v neděli v opozici k tomu, že pátek je pro
křesťany dnem spasení a neděle dnem Páně. Běžné jsou jejich rituály při úplňku.
Jedním z důvodů, proč se mladí lidé dávají k satanistům je, že se cítí osamoceni.
NEW AGE
-
-
Hnutí Nový věk New Age má ve Spojených státech a v západní Evropě milióny následovníků. Vypadá velice nevinně. Pomáhá ti odhalit síly, které máš v sobě, a síly v přírodě. Přívrženci tohoto hnutí říkají, že věří v boha. Ale kdo je ten bůh, ve kterého věří? Je to bůh, který je v přírodě, a proto i v tobě. Je to bůh, kterého ty sám tvoříš skrze
svou sílu. Nakonec uslyšíš: Nehledej Boha mimo sebe, ty sám jsi Bůh!
Kde hledá křesťanství setkání a společenství s Bohem, je to v New Age „člověk se
svými dosud netušenými, většími možnostmi, který tu začíná žasnout sám nad sebou.
Není to Bůh, s kým se setkává. Zvěstovatelé New Age zvou, vybízejí k dobrodružství
objevování nás samotných. Člověka odkazují na člověka, nikoli na Boha“ (Horst Bürc-
14
-
-
-
kle). Sám v sobě jsi všemohoucí, nepotřebuješ Boha, aby tě zachraňoval. Tvé spasení
spočívá v tom, že odhalíš a rozvineš síly, které máš v sobě. Jinými slovy řečeno, termín spása zde není rozuměn v křesťanském smyslu; žádná naděje pro onen svět, nýbrž
jak to vyjadřuje Alberto Godenzi: „Radost a smysl musejí nastat na tomto světě, v
bezprostředním zde a nyní“.
Myšlení New Age je vždy znovu chápáno jako výraz protestu proti zcela racionalistickému obrazu světa, proti čistě instrumentálnímu chápání rozumu, proti pojmu zkušenosti, redukovanému na to, co lze kvantifikovat. Jedná se o získání těch duchovních
zkušeností, jež zprostředkují pocit „bytí v rezonanci s celým univerzem“. Vše sjednocující monistické ideje sjednocení v New Age ruší osobní svobodu, autonomní subjektivitu a tím i odpovědnost.
V kosmickém vědomí New Age spočívá lidská „svoboda“ pouze v tom, aby se člověk
„otevřel, ochotně a bez odporu se vyladil a ‘naskočil’ do kosmického procesu přeměny
ke spáse“. New Age svobodu zlehčuje, nedává žádný prostor pro skutečně svobodné
rozhodnutí lidského jedince, který podléhá neúprosným kosmickým zákonům.
Společným znakem nové religiozity vědomí je zrušení náboženského napětí Já - Ty ve
prospěch nadřazené jednoty.
SHRNUTÍ
-
-
Celkově se dá říct, že dochází k nárůstu okultismu především u mládeže. Ta se zabývá
obzvláště jednoduchými praktikami spiritismu.
Dospělí se spíše přiklánějí k hnutí „New age“ a reinkarnačním teoriím.
Celkově stoupá tendence přijímat spiritistické obrazy světa a mytologický výklad světa.
Důvody mohou být psychologické, ale též zklamání nad selháním vědy a techniky,
touha po dobrodružství, tajemství atd... Je zde snaha zvládnout svět a dění osudu
okultními praktikami a příklonem k hnutím hlásajícím nový věk.
Současný příklon mnohých lidí k okultním praktikám a k představám „nového věku“
je také kritickou otázkou pro církev a pro věřící.
Mnohdy je těžké rozlišit, které metody jsou či nejsou okultní. Podle P. Eliase Velli
exorcisty z Malty můžeme zařadit do okultismu částečně i satanismus, spiritismus, čarodějnictví, kouzelnictví, věštění.... Proto je žádána skutečná obezřetnost ve vztahu k
těmto praktikám. Okultismus je především živen starou lidskou touhou vidět za horizont běžného a k tomu často se pojící touha touto cestou ovládat ve svůj prospěch to,
co mi může buď prospívat, nebo škodit. Tato touha dochází svého naplnění jednak v
tajných učeních, dále v praktikách, která mají člověka chránit (různá zaříkávání a
„obranné rituály“) a konečně v magii, černé a bílé, která chce manipulovat skutečnost
ve svůj prospěch, aniž se její původce chce podřídit Stvořiteli. Dále je to určitý strach
z nepoznaného, neovladatelného, nebezpečného. Člověk reaguje na tento strach buď
tím, že mimo vědu a křesťanskou víru hledá prostory k ovládnutí světa, nebo tak, že si
vybere zlo za svého spojence, aby byl před ním bezpečný (satanismus, černá magie).
ZVLÁŠTNÍ PROJEVY ÚCTY K BOHU
-
Bůh zjevuje své jméno a tím zjevuje sám sebe. Zjevuje se jako Bůh, který se rozhodně
přiklání k člověku, zjevuje se Mojžíšovi jako zachraňující Bůh. Jemu náleží čest a
úcta. Pro křesťany je Boží jméno nerozlučně spjato se jménem Ježíš, které znamená:
„Bůh je pomoc, spása“ (Je=Jahve, šua=spása)
15
-
-
-
-
-
-
Modlitba je nejzákladnější náboženský úkon. V modlitbě uznává člověk svou vlastní
stvořenost. Pro křesťany je modlitba zvláště výrazem víry v milujícího Otce. Modlitba
je „povznesení srdce k Bohu“ (Jan Damašský) a rozmluva s Bohem“. Bůh si osobně
dělá s člověkem starosti a naslouchá mu. Písmo svaté mluví o vylévání duše před Bohem (1 Sam 1,15), o touze po Bohu, „jako laň dychtí po bystré vodě“ (Žl 42,1) o pozvednutí duše (Žl 25,1), o hledání útočiště u Boha (Žl 31,2). Modlitba jako pozdvižení
duše k Bohu znamená pohyb celé osoby směrem k Bohu v úkonech chvály, oddání,
naděje a lásky. Pouhé intelektuální přemýšlení o Bohu proto ještě není modlitbou; zůstává na úrovni bádání a studia. Modlitba je odevzdáním se do Boží vůle a odpověď na
jeho lásku.
Modlitba může mít různé podoby; prosebná modlitba, děkovná modlitba, modlitba
odevzdanosti, modlitba nářků, smíření, klanění, chval. Církev je ze své podstaty modlící se církev.
Modlitba není jen jedna činnost vedle jiných. Modlitba v nejširším slova smyslu je
schopnost žít celý svůj život jako dialog, jako komunikaci. Věřím-li jsem schopen
unést skutečnost, takovou jaká je. Ne silou své heroičnosti nebo blazeovaného nadhledu, nýbrž silou důvěry, naděje.
Žít život jako dialog, naslouchat, odkrývat Boží výzvy v událostech vlastního života,
to je třeba se učit. Smysl neleží zpravidla na povrchu. Modlitba, a zvláště meditativní
modlitba, naslouchající rozjímání, je cesta, jak překonávat taková „krátká spojení“ a
unáhlené závěry jak sestupovat na hlubinu.
V jednom jezuitovi, který přišel do Indie, vyvolala děsivě působící bída dvojí typ reakce. Dětskou: utéci, raději to nevidět! A pubertální: je třeba udělat revoluci! Dětský
únik nic neřeší a adolescentní revolucionářství jen rozmnožuje nespravedlnost, násilí
roztáčí ďábelské kolo odplaty. Teprve když v meditaci uklidnil svoje srdce a získal
svobodný odstup od svých emocí a zkratkovitých reakcí, dozrál k dospělému řešení, k
trpělivé službě. Není náhodou, že trpělivá, obětavá práce dvou lidí, kteří do značné míry změnili tvář Indie - Mahátmy Gándhího a Matky Terezy - vzešla z hloubky kontemplativního života.
Modlitba nás osvobozuje od fixací na sebe, na svá přání, na své starosti, vede k vidění
života z nové perspektivy. Začínáme si uvědomovat, že je tu něco důležitějšího než
naše momentální přání a potřeby.
OTÁZKY
-
Souhlasíš s charakteristikou dnešního mladého člověka jak ji prezentuje Juan Vecchi?
Souhlasíš s názorem, že duše lidská je od přirozenosti křesťanská?
Jaké jsou rozměry lidského života?
Je rozdíl v kvalitě života podle prožívané dimenzionality bytí?
V čem je problém sekt a ideologii?
Proč má dnešní člověk sklon k okultismu a pověrám?
Dá se považovat hazard a rizikový sport za náhražku náboženského rozměru života?
16
2. hod.: Slavení neděle a posvátných dob
Pravidelný den odpočinku je nezbytný pro tělesné a duševní zdraví člověka. Povinnost uctívat
Boha jednotlivě i ve společenství náleží k podstatě toho, že je člověk stvořená bytost.
BIBLICKÝ PŮVOD SVĚCENÍ NEDĚLE
a) Svěcení sabatu ve Starém zákoně
−
−
−
−
−
−
Slovo „sabat“ je v úzké souvislosti se slovem „přestat“ nebo „zastavit se“. Zachovávat
sabat znamená zastavit se. Člověk se musí zastavit, aby si hlouběji uvědomil skutečnost
života. K tomu, aby člověk byl skutečně člověkem, patří klid, zotavení, odpočinek a čas k
hlubšímu zamyšlení.
Sabat jako den klidu je tu pro lidi bez ochrany, bezbranné a závislé. Přikázání ctít sabat je
do jisté míry zákonem na ochranu práce. Zdůrazňuje v příkazu k pracovnímu klidu rovnost všech lidí před Bohem a přiznává jim základní práva na ochranu (srov. Ex 20,10; Dt
5,14).
Doby klidu a zotavení existovaly i u jiných národů. Ale v Izraeli byl sabat zdůvodněn vírou. Slavení sabatu je znamením smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Ve smlouvě s Bohem je pro lid smlouvy sabat nábožensky zdůvodněn; stává se dnem zasvěceným Bohu a
má být proto svatý.
Bůh na počátku stvořil svět a dal mu řád, který byl předán člověku: řád práce a odpočinku. Člověk se v práci nevytrácí, ale stojí nad ní. Sabat připomíná odpočinek Stvořitele
sedmého dne (Gn 2,2-3). Člověk může v odpočinku a zotavení důvěřovat, že Boží stvoření a s ním i člověk je vždy v rukou Božích. Nikoli člověk, ale Bůh sám dovrší dílo stvoření.
Povinnost světit sabat je zdůvodňována Božím osvobozujícím činem na počátku dějin Izraele: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den
odpočinku“ (Dt 5,15). Proto je každý sabat slavností svobody. Tím, že lid dodržuje sabat,
dokazuje, že je sjednocen smlouvou s Bohem, který jej osvobodil. Sabat má od počátku
zásadní charakter radosti a slavení (srov. Oz 2,13; Iz 1,13).
Přes staletí zůstala tato oslava poznávacím znamením židů. Tím zůstala zachována identita národa.
b) Den Páně v Novém zákoně
−
−
−
V počátcích církve neděle existovala vedle soboty (Skt 2,42-46; 13, 14; atd.). První misionáři využívali sobotních setkání v synagógách ke zvěstování evangelia židům. Neděle
velmi dlouho nebyla dnem klidu. Tím zůstala sobota.
Už v prvopočátku církve si však mladá křesťanská obec vybrala za svůj vlastní den bohoslužby neděli. Nedělní bohoslužba brzy zcela nahradila bohoslužbu sobotní. O 300 let
později se stala neděle také dnem veřejného klidu (císař Konstantin).
Křesťanské svěcení neděle vychází z přesvědčení, že zmrtvýchvstalý Kristus se v tento
den chce setkat se svými věřícími. Významnou skutečností je, že Kristus vstal z mrtvých
a zjevil se svým učedníkům „v první den týdne“. Další významnou skutečností je seslání
Ducha svatého.
17
−
−
−
Zvyk konat nedělní slavnosti, ke kterým se schází křesťanská obec, aby vyslechla slovo
Boží a zúčastnila se eucharistické hostiny, dokládají raní autoři jako pisatel Didaché.
Hippolit, Tertulián, Origenés a Cyprián považují nedělní bohoslužbu za samozřejmou.
Výraz „den Páně“ se vyskytuje již v Janově Zjevení (1,10). Církevní latina a románské
jazyky toto označení ve svých termínech pro neděli zachovaly, např. dominica, domingo,
dimanche. Výraz „den slunce“ (Sonntag) pro den Páně poprvé použil Justin Mučedník
kolem roku 150 po Kr. ve své první Apologii.
V Kristu vyšlo křesťanům „Slunce spravedlnosti“. Křesťané byli od nejstarších dob přesvědčeni, že se bez neděle nedá žít. Neděle je pro prvotní křesťany „dnem Páně“ a současně „dnem obce“. Společenství věřících tak společně osvědčují víru, vzájemně se posilují ve víře a předstupují před Boha jako zástupci mnohých. Jejich setkání je viditelným
znamením jejich víry. Pro život obce je to životně nezbytné. Slavení neděle je zvlášť důstojnou tradicí.
NEDĚLE DNEŠNÍHO KŘESŤANA
−
−
−
−
−
−
V dnešní společnosti má neděle ve srovnání s minulostí jiné místo v pořadí hodnot. Pro
většinu lidí v naší moderní industrializované společnosti již není tím svátečním dnem,
který vystupuje z průběhu týdne, ale je součástí prodlouženého konce týdne - víkendu,
který pro mnohé začíná již v pátek odpoledne a končí v neděli večer nebo dříve. Místo
dřívější kultury neděle nastoupila kultura víkendová. Přičemž se vyvíjí vyhraněný víkendový životní styl.
Volný víkend je velkým přínosem. Kvůli jednotlivci, rodině a celé společnosti musí
všechny skupiny a společenství, včetně církve, mít zájem, aby volný víkend byl pokud
možno zachován. Obzvlášť průmysl a podniky cestovního ruchu a služeb, jakož i zemědělství, mají povinnost působit na to, aby neděle byla zachována.
V industrializované společnosti mohou některé skupiny užívat volného víkendu jen zřídka (pracující matky, zaměstnanci služeb, nemocnic, zaměstnanci s klouzavým pracovním
týdnem, pracující a studující dál od bydliště /v neděli odpoledne odjíždějí/). Nezaměstnaní jsou odsouzeni k trvalému volnu, pociťují víkend ne jako volno, ale jako další prázdný
čas. Pro rozvedené nebo partnerem opuštěné, pro osamělé a také často pro staré a nemocné lidi se může právě víkend stát dobou, kdy bolestně zakoušejí odloučení, samotu a
opuštěnost.
Nelze rovněž přehlédnout, že mnozí přes víkend pokračují ve svých soukromých pracích,
tak jako ve všední den. Jiní zase nevědí co si s volným časem počít, a jsou rádi, když je
už opět po víkendu.
V neposlední řadě je víkend poznamenán převážně zesvětštělou víkendovou kulturou.
Čistě světské postoje a životní zvyky ovlivňují stále víc a víc i chování křesťanů. Mnozí
nemyslí ani tak na neděli a její křesťanský smysl, jako spíše jak si naplánovat víkend, v
němž je vše křesťanské vytlačeno na okraj nebo vůbec není bráno v úvahu. Je nemálo
těch, pro které svěcení neděle slavením eucharistie je sotva něco víc než obtížné přikázání, kterým se cítí málo vázáni. Mnozí navštěvují nedělní bohoslužbu, jen když k tomu
mají „čas a náladu“.
Smysl neděle jako svátečního dne spočívá v tom, že si člověk odpočine. Pro nás křesťany
je slavení celé neděle znamením a výrazem naší úcty k Bohu; je to den zamyšlení, díkůvzdání a radosti z Božího stvoření a nového stvoření v Kristu. Proto se nemá v neděli
pracovat, ale odpočívat. Slavením neděle vydáváme svědectví o své víře a o své naději.
18
−
−
−
−
Eucharistie je aktem zjevení a jako taková udržuje víru živou, a tím také společenství věřících (církve). V kodexu kanonického práva (CIC) se o účasti na bohoslužbě a o nedělním klidu píše: „O nedělích a o dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše; kromě toho se zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti vlastní dnu Páně nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení“ (can.
1247).
Pravidelná účast věřících na nedělní mši zůstává zavedeným církevním pořádkem i pro 2.
vatikánský koncil. Přikázání církve nezdůvodňuje povinnost, ale důrazně ji připomíná jako dar dlužný Pánu a účast na oběti Kristově. Přesto zůstává vážným proviněním vůči
Bohu a církevní obci, když křesťan v neděli zanedbá bez vážného důvodu účast na eucharistické slavnosti. Zda se v takovém případě jedná o těžký hřích závisí od toho jak dalece
je to vyjádřením postoje nevděku, lhostejnosti nebo odmítnutí vůči Bohu a jeho církvi.
Přikázání o účasti na nedělní eucharistické slavnosti neplatí v každém případě a za všech
okolností. Mohou existovat důvody, které od účasti omluví (např. těžké osobní škody,
neúnosné zátěže /např. zasažené zdraví, nemoc, daleká cesta/...). Těm, pro které není
účast na nedělní bohoslužbě církevní obce možná, nabízejí náboženské pořady v televizi a
rozhlase možnost aspoň tímto způsobem prožívat církevní slavnosti.
Ve farnostech, kde není kněz je možnost slavení bohoslužby slova se svatým přijímáním.
Pokud ani to není možné (není nikdo pověřený dostupný), mají se věřící sejít k modlitbě,
aby světili neděli způsobem, který je pro ně možný.
OTÁZKY
− Jakou roli má slavení svátečního dne pro kvalitu života?
− Není to brzda ekonomického rozvoje?
19
3. Blok: Zodpovědné rodičovství
Fyziologická - osobní dimenze, rozvoj v oblasti reprodukční medicíny (diagnostika, terapie). Konflikty ohledně
regulace početí v církvi. Adopce.
Širší souvislosti:
- Otázky a problémy s růstem obyvatelstva byly diskutovány již v antice. Vědecké pojednání tohoto problému začíná teprve na přelomu 17. a 18. v merkantilismu.
- V 17. stol. se teoretizovalo o tom, jestli může lidstvo vymřít (nábož. války, mor, hladomor...). Hlavním problémem byl úbytek obyvatelstva, kdy nárůst obyvatelstva byl
předpokladem k hospodářské prosperitě země.
-
-
-
-
-
O století později, ale pastor Thomas Malthus ve své „Eseji o principech populace“
(1789) již hovořil o přelidnění, protože v rámci industrializace lidstva přibylo.
Malthusovy teze:
- blaho země se odvíjí od zajištění potravy
- v jeho výpočtu platí: populace přibývá geometrickou řadou (1,2,4,8.....) potraviny
aritmetickou (1,2,3,4....).
- tento stav předurčuje katastrofu
- represivní faktory (hladomor, války, epidemie) reguluji rovnováhu mezi růstem populace a potravinovou zásobou.
- vyslovuje se pro preventivní opatření (posunout věk k sňatku a manželskou zdrženlivost)
Pozdější mathusianismus – přísná kontrola porodnosti (parciální umožnění potratů)
Od 60. let 20. stol. se objevuje pojem „populační exploze“. V roce 1954 s ním přišli
američtí odborníci na reklamu. Inscenovali tím kampaň, která měla vyvolat strach
z rychlého růstu obyvatelstva.
Existují radikální pozice, které bagatelizují zmíněný problém a hovoří o „mýtu přelidnění“. Angličan Julian Simon nebo němec Günther Steinmann zase tvrdí, že se nejedná o katastrofu, nýbrž o důsledek a indikátor enormního zlepšení životních podmínek člověka. Technologický pokrok hodnotí positivně jako motor vývoje. Růst populace vytváří tlak, který žene dopředu rozvoj nových technologii.
Malthusova teze o disproporci mezi růstem populace a zásobou potravin se ukázala
jako lichá.
Soudobé propočty ukazují, že jak v industriálních tak rozvojových zemích, že produkce potravin na hlavu roste rychleji, než populace.
Ve hře jsou stále nové možnosti, které představují velkou neznámou, ale i možné šance zároveň.
Za hladomorem a jinými problémy dneška nestojí nedostatek surovin, ale špatná politika a kulturní rámec. Ve vyspělých zemích je nadprodukce.
Růst populace a ekologie. Ani zde neplatí přímá úměra. Problém jsou spíše důsledky
produkce a konzumu. I když i hustota osídlení může mít vliv na klimatické změny.
Je zde velký rozdíl v životním stylu vyspělých zemí a rozvojových zemí. Stejný životní styl západního světa by znamenal pro planetu zemi katastrofu.
20
-
Růst populace a sociální konflikty. Diskutuje se hustota osídlení a možné sociální
konflikty. Ve velkých městech s velkou hustotou osídlení je i vyšší kriminalita a také
je více psychicky narušených lidí. Hlavně problém chudého jihu. v roce 2000 45%
obyvatel (2 miliardy) žilo v megaměstech (Bangladéš – 2x větší než ČR = nejchudší a
nejhustěji osídlená země / 1961 – 50 mil. 2000 – cca. 150 mil./)
-
Úbytek populace a sociální konflikty. Problém Evropy. Představuje to, ekonomické,
sociální a politicko-společenské problémy. Starší generace brzdí ekonomický růst země. Země ztrácí nejen ekonomickou, nýbrž i vojenskou sílu. Roste nebezpečí konfliktu generací. K udržení životní úrovně je třeba pracovních sil ze zahraničí. To vyvolává
konflikty (nacionální a rasové...). Prohlubuje se osamělost lidí.
-
Populační politika je chtěné působení na velikost, růst a věkovou strukturu obyvatelstva jako i jeho rozvrstvení v prostoru. Ve všech dobách je patrná snaha ovlivňovat a
kontrolovat porodnost:
- Podle Ex 1, 6-22 dal egyptský farao příkaz usmrtit narozené židovské chlapce.
- Ve starověku byla populace chápána na základě filosofie státu a ekonomie jako
předmět politiky. Ve Spartě manželství zredukovalo na prostředek služby státu.
Bylo nařízení, že každý Sparťan se musí oženit. V době války byli odměňování otcové početných rodin (chlapců). Osvobození o vojenské povinnosti nebo od všech
občanských závazků.
- V Římě byly zákony ohledně manželství a plodnosti. Nerespektování těchto předpisů mělo za následek omezení dědických práv.
- Dnes patří právo na předávání života k jedněm z nejzákladnějších. Konference o
lidských právech v Teheránu (1968) – rodiče mají právo svobodně a zodpovědně
rozhodnout o počtu dětí a v jakém časovém sledu je chtějí. Nesmí na ně být vyvíjen
tlak.
Konference o světové populaci v Mexiko City (1984). Stanovuje etické premisy, za
kterých je individuální a státní plánování rodiny legitimní. Rodiče potřebují relevantní
informace, vzdělání a nezbytnou pomoc.
Přes deklarace je realita jiná. Je zde snaha ze strany státní politiky přímo nebo nepřímo
ovlivnit rozhodování rodičů o počtu dětí. Nezřídka jsou rodiče v důsledku státní politiky determinování k určitým rozhodnutím. Má se za to, že EU je „nepřátelská“ vůči
dětem.
-
-
Příklady:
- Rakousko: V 60. a 70. letech 20. stol. zde začala protipopulační politika a to v různé
podobě:
- Sociální systém preferoval bezdětné.
- Bezdětné ženy odcházeli do důchodu ve stejném věku jako ženy, které měly děti.
- Za ideální byla považována rodina s jedním max. dvěma dětmi.
- Z tohoto důvodu byly stavěny malé byty.
- V důsledku ještě mnoha jiných faktorů (životní styl, neplodnost, industrializace) má
okolo 90 % žen jen jedno dítě a mnohé páry jsou bezdětné.
- Tato situace ohrožuje důchodový systém a sociální smír. Vzniklo ministerstvo pro rodinu s preferencí tradičních rodin.
- Návrhy: Finančně ohodnocovat práci ženy v rodině. Bezdětným ženám odebrat důchodová privilegia. Finančně podpořit rodiny s dětmi.
21
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Švédská politika: Asistenční stát. Stát přebírá mnohé úkoly a náklady rodiny a garantuje je. Patří k tomu: plošné přídavky na děti, příspěvky na bydlení, bezplatné vzdělání, novomanželské půjčky, dotace kolektivních zařízení pro děti, služby (obědy...),
bezplatná lékařská péče matek a dětí, proplácená mateřská dovolená.
Tato politika poprvé formulována ve 40 –letech 20. stol. jako reakce na pokles porodnosti ve 30-tých letech.
Nejdříve úspěch růst, ale pak pokles od poloviny 90 let (1996 nejnižší počet narozených ve Skandinávii). V současnosti opětovný růst.
Čínský model: Je ukázkovým příkladem nerespektování etických pravidel. Snahou této politiky je dosáhnout toho, aby obyvatelstvo nerostlo a jeho počet se ustálil na cca.
1,2 miliardách. Populační zákon je hospodářským zákonem, protože tyto dvě skutečnosti spolu souvisí.
Platí zde systém finančních postihů a odměn, které mají za cíl realizaci ideální rodiny
s jedním dítětem. Manželský pár, který se rozhodne mít jedno dítě dostane odpovídající certifikát, který zahrnuje řadu privilegii (příplatek k měsíční mzdě, bezplatná lékařská péče, přednostní přijetí dítěte do školských zařízení a jeslí, rychlejší přidělení bytu...). Když porodí druhé dítě, musí certifikát vrátit a ztrácí dřívější privilegia.
Systém veřejných odměn a sankcí se vztahuje na ty, kteří podporují a nebo nepodporují kontrolu porodnosti.
Populační politika v Indii: Příklad neúspěšné politiky pomocí rigorózního tlaku na
snížení porodnosti. Do roku 1952 – vládní podpora přirozeného plánování. Pak na
nátlak USA a dalších vyspělých zemí nastupuje umělá kontrola porodnosti (kliniky
rodinného plánování, tělíska, kondomy, pilulky, sterilizační campy).
Propaguje se za finanční odměnu a pak i prostřednictvím přímého nátlaku – operativní
sterilizace. Během několika měsíců bylo sterilizováno sedm milionů můžu.
Na konci 80-let, byly ženy, které odmítly sterilizaci, v chudé severní Indii vyškrtávány
se seznamu na příděl potravinové pomoci.
Systém odměn a trestů pro ženy a administrativu, která to prováděla vedl ke komercionalizaci a korupci.
Umělá antikoncepce je v Indii stále oficiálně propagována. Více peněz se dává do programu kontroly porodnosti než do osvěty a následné medicínské péče.
Populační politika ve třetím světě: Zde je situace ovlivněna strachem vyspělých zemí a mezinárodních organizací z přelidnění. Programy masivní expanze umělých antikoncepčních prostředků (komerční zájmy..). Je to politika v duchu programu bývalého
presidenta USA Lyndona B. Johnsona: Pět dolaru do kontrolu porodnosti je lepší než
jeden dolar do programu rozvoje.
Snížení porodnosti má přednost před požadavky sociální spravedlnosti. Hospodářská
pomoc těmto zemím je podmiňována přijetím programů regulace porodnosti (sterilizace, potraty). Západ za regulací porodnosti skrývá své ekonomické zájmy. Chtějí eliminovat nikoliv chudobu, ale chudé.
Africký kontinent: Neplodnost představuje pro ženu osobní katastrofu a špatné sociální postavení. Příčina neplodnosti se hledá u ženy. Africké studentky na Univerzitě
mají běžně 2 až 3 sexuální partnery. Velké nebezpečí šíření AIDS spočívá ve vcelku
běžném permanentním sexuálním životě s 5 až 6 partnerkami. Praxe používání kondomů odporuje Africké mentalitě. Kondom má sloužit jako ochrana proti onemocnění
22
AIDS a bránit početí. V Africké mentalitě má úzkou souvislost sexualita s plodností.
Žena, se kterou má partner sexuální akt s kondomem, se vnímá jako prostitutka. Ženy
tuto „kondomovou“ praxi nechtějí. Sexualita se také chápe jako výměnný obchod –
žena dá tělo a muž majetek.
- Případ České republiky: Česká populace ztratila celkem 3× dynamiku růstu:
na konci 20.let (během 1. světové války),
na začátku 60.let,
na začátku 90.let.
V prvních dvou případech došlo vždy k nápravě, v současnosti ty odhady jsou ale pesimistické
(optimistický odhad: do r.2010 → koeficient dítěte na ženu – 1,47, a mohlo by se to ustálit,
v současnosti 1,13 – 1,19, ideální koeficient – 2,13).
PŘÍČINY POKLESU PORODNOSTI ČR
Hlavní příčinou úbytku porodnosti byla vysoká míra zaměstnanosti žen.
Neutěšená bytová situace.
Měnová inflace, která nastala v r.53 – zhoršila sociální situaci rodin s dětmi (např.
náklady na 3 děti před r.53 byly po tomto roce srovnatelné s náklady pro 2 děti).
V tomto období začíná pozvolný úbytek druhých a třetích dětí.
-
Zlepšení situace nastalo v 70.letech – v důsledku zavedení novomanželských půjček,
také byla prodloužena mateřská dovolená a začala mohutná výstavba nových bytů. Byla provedena reforma dětských přídavků s výslovnou preferencí 3. a 4. dítěte a její pozvolné zvyšování.
-
V době normalizace (konec 70. – zač. 80.let) došlo k opětnému vzrůstu porodnosti.
Příčinou byla zlepšená sociální politika, ale také vynucená pasivita velké části obyvatelstva (zvláště mladých lidí) v důsledku politické situace, která nastala po invazi
vojsk Varšavské smlouvy a vedla k návratu k rodině. Rodina byla jediným místem,
kde se mohl člověk realizovat.
-
Nejvyšší porodnost byla v r.1974 – 2,4 dítěte na ženu. Celkově se tohoto roku narodilo 194.000 dětí. Pak nastoupil sestupný trend – koeficient porodnosti byl v r.1989 a
v r.1990 1,9 dítěte na ženu. Obzvlášť počet třetích a dalších dětí v manželství klesl a
upevnil se model rodiny s dvěma dětmi.
-
Rychlé sbližování s trendy západní Evropy nastalo v období po převratu. V r. 1990
– narodilo se přes 130.000 dětí; 1993 – 121.000; 1995 – 96.000; 1996 – 94.446; 1999
– 89.500. Odborníci hovoří o „populační depresi“. Hledají se příčiny: někteří říkají, že
je to tím, že byla nejistá rodinná, sociální politika.
-
Za komunismu se stávaly dívky matkami už v 21 letech, dnes se ta hranice
1.mateřství posunula na 25.rok. Různé předpovědi tvrdí, že počet Čechů může do
r.2030 poklesnout až o 1 mil. V současnosti je v ČR průměrné stáří 37 let, za 10 let
tomu může být 45 let. Snižuje se počet obyvatel v produktivním věku a naopak zvyšuje se počet obyvatel v neproduktivním věku – velká zátěž na sociální systém.
-
V některých evropských zemích se již rozjela propopulační kampaň. Pokles porodnosti
v Evropě znamená, že se změní struktura počtu obyvatel na zemi. Studie OSN uvádí,
23
že v r.2050 bude v rozvojovém světě žít 82% z celkového počtu 9 mld. obyvatel zeměkoule (zatímco dnes žije v rozvojovém světě 658 mil. lidí, v r. 2050 to budou 2
mld.). Evropský kontinent se bude vylidňovat nebo sem přijde silná vlna přistěhovalců.
-
Shrnutí: Důvody pro změnu demografického režimu jsou různé a četné. Např. došlo
k odkládání sňatku – důvodem jsou nové možnosti, které se otevřely před mladými
lidmi; dále růst nákladů na děti – to se především projevilo po převratu – byly odstraněny dřívější dotace na ceny dětského zboží a potravin; dále nedostupnost bytů. Nejdůležitějším momentem je hodnotová orientace.
Nápady:
- Chorvatsko- otec početné rodiny, by měl mít jeden den v týdnu volno, aby se mohl věnovat své rodině.
- Jižní Korea po 35 letech proti populační politiky je početná rodina prezentována jako
ideál.
- Dnes růst také Francie, Irsko......
Graf: 1
Populační politika
Porodnost
Nábož. přesvěd.
životní styl...
Postoj manželů
k dítěti
Medic. hygien. hospodářský.
rozvoj
RP ⇒ RPO ⇒ PP
(P)
Společenské klima
Průměrný věk
Media, veřejné mínění ....
RP – Růst populace, (P) -přírůstek; RPO – rozvoj populace; PP – populační problémy.
Postoj k dítěti
- Výsledky studie P. M. Zulehner/ H. Denz (1990/1991):
- dítě, vzájemná láska a uspokojení sexuálních tužeb má pro oslovené manžele velký
význam.
- Otevřenost pro děti hraje velmi významnou roli ve vidění vysněného partnera. Dítě
přesto není na prvním místě. Upřednostňováno je rodinné společenství. Dítě není nedůležité, ale je v pořadí.
24
Co je důležité pro dobré manželství (Evropa) 90/91
84,3 %
81,7 %
77,3 %
65,9 %
62,1 %
45,5 %
37,7 %
35,8 %
35,8 %
22,5 %
16,8 %
9,4 %
A.
B.
C.
D.
E.
F.
G.
H.
I.
J.
K.
L.
A. Vzájemný respekt a uznání
84,3 %
B. Věrnost
81,7 %
C. Vzájemné porozumění a tolerance
77,3 %
D. Děti
65,9 %
E. šťastný sexuální vztah
62,1 %
F. žít odděleně od rodičů partnera
45,5 %
G. dobré bydlení
37,7 %
H. společně vést domácnost
35,8 %
I. přiměřený příjem
35,8 %
J. společné náboženské přesvědčení
22,5 %
K. stejný sociální původ
16,8 %
L. soulad v politických otázkách
-
9,4 %
N. Schneider dokladuje na svém výzkumu (Německo), že v dnešní společnosti se
prosazují tři určující motivy:
1. Nezávislost a flexibilita bezstarostného životního stylu. V odmítnutí rodičovství
převládá tento motiv především u vzdělanějších.
2. Přílišná orientace na povolání a kariéru je dvakrát častěji uváděna jako důvod pro
chtěnou bezdětnost.
3. Chybí ochota, zodpovědnost, převzít rodičovské role.
25
-
V těchto pozicích nachází odpověď na otázku, proč se stále více mladých vědomě
rozhoduje pro bezdětnost. Celkově hovoří o rodičovství nepřátelské společnosti.
-
Gallupův institut provedl v roce 1996 pro NEWS reprezetativní průzkum ohledně
rodičovství. Bylo dotázáno 500 rodičů na jejich postoj k dětem. Na otázku proč máte
děti odpovědělo:
-
protože děti přinášejí radost
61%:
-
z tradice
23%
-
z potřeby vychovávat
11%
Proč máte děti?
61%
Přinášeji radost
Tradice
23%
11% Potřeba vychovávat
NEWS 32/96
-
Na otázku “proč nemáte žádné děti ” odpovědělo:
-
že jsou na to příliš mladí
32% dotázaných
-
chtějí vést pohodlný život
21%
-
z finančních důvodů
15%
26
Proč nemáte děti?
32%
Jsem příliš mladý
Pohodlný život
Finanční důvody
21%
15%
NEWS 32/96
Člověk by měl usilovat
mít dobré přátele
73 %
vést zdravý život
66 %
mít jisté zaměstnání
61 %
sociální jistotu
61 %
obstarat si vlastní bydlení
59 %
harmonický rodinný život
59 %
užívat si života
58 %
mít úspěch v zaměstnání
56 %
bezstarostný život
55 %
nalézt odpovídajícího životního partnera
51 %
dobrý výdělek
47 %
být tělesně fit
47 %
mít děti
45 %
život bez stresu
44 %
dostatek volného času
43 %
být od ostatních vážen
42 %
Průzkum: Market Srpen./září 96`, 1000 dotázaných
27
-
Náboženské přesvědčení a postoj k dítěti. Podle šetření N. Schneidera se ukazuje,
že nábožensky založení partneři jsou v méně případech bezdětní. Bez vyznání – 35 % .
Věřící – 8 %.
-
Hodnotová studie P.M. Zulehnera/ H. Denze, dokazuje významný vliv na počet dětí
daný náboženským přesvědčením a obraz ženy ve společnosti. Bohaté na děti jsou ty
země, kde je silná religiozita a současně – přiměřený obraz ženy – spíše tradiční
/předmoderní: jako např. v Irsku, Islandě, Polsku, Slovensku.
-
Skutečný počet dětí a vysněný počet dětí. Podle statistik je zde více či méně diskrepance. Přání nepředčí realitu. Je to rozdílné dle zemí a regionů. J.-D. Lecaillon10 se
domnívá, že pravou příčinou této diskrepance je životní styl manželů, který je nutí
rozhodnutí pro dítě odložit. Tak se stane, že se to odsune na dobu, ve které už děti mít
nemohou. Rozhodnutí mít děti později může také znamenat nemít děti žádné.
-
Dalšími příčinami jsou neplodnost, zdravotní problémy, psychicky nátlak okolí (co by
si o mě řekli...), materiální zázemí, strach z budouctnosti – mít v této době děti je nezodpovědné.
Shrnutí:
-
Porodnost resp. růst populace vykazuje dle regionů a zemí rozdílné tendence.
Rozvojové země – vysoká porodnost. Vyspělé země – pokles porodnosti. Celkově
nárůst.
-
Rozvoj populace resp. porodnost ve světě je odvislá od:
-
vědecko-technického pokroku
-
společensko- politické situace (společenské klima)
-
populační politiky
-
postoje manželů k dětem (životní styl, smysl života, náboženské přesvědčení
.....)
-
Vývoj porodnosti resp. růst populace podle regionů a kontinentů vyvolávají rozdílné populační problémy:
-
10
rozvojové země (chudoba, stoupající hustota obyvatel)
Ein Demografie-Professor, Universität Paris, Frankreich.
28
-
průmyslové země (stárnutí obyvatelstva, ohrožení dosavadního sociál. systému,
rasismus).
-
celosvětově ekologická ohrožení problém s potravinami, rostoucí hustota obyvatel...
-
Tyto problémy nevznikají jen z růstu populace, nýbrž i z konzumního stylu života. Problémy jsou principiálně řešitelné (zásadní změna konzumního způsobu života, vytvořit spravedlivý světový hospodářský řád...).
-
V rozvojových zemích silná protipopulační politika (vláda, mezinárodní organizace, nevládní organizace....) Antikoncepce, nucená sterilizace, interupce, finanční
odměny a sankce.... Ve vyspělých zemích více či méně vládne dětem nepřátelské
klima (prefence konzumu).
-
V průmyslových zemích nejsou děti v očích mladých lidí nedůležité, ale v důsledku životního stylu, kariéry a osobních požadavků a svobody jsou upozaděny. Stále
více párů má jen 1 nebo dvě děti. Skutečný počet dětí zůstává za původním očekáváním mladých lidí.
-
Možné protiklady populační politiky:
-
demografický – státní důchodový systém podporuje biologické vymírání národa
(děti jsou zátěží, ohrožují životní standard – státní zajištění je jisté).
-
manželský – služby asistenčního státu narušují základní princip manželství. Stát
universální pečovatel rozbíjí manželský příslib (vzájemné odkázanosti) – odrazuje
od uzavírání sňatků, podporuje volná soužití a rození dětí mimo manželství.
-
rodičovský – narušuje mravní a hospodářské vazby mezi rodiči a dětmi. Kolektivní
instituce působí antisociálně a rozbíjejí rodinu. Oslabuje to spojení mezi rodiči a
dětmi.
-
pracovní – stát přebírá výchovu dětí podporuje zaměstnanost žen. Matky nevychovávají vlastní děti, nýbrž jiné děti v sociálních zařízeních.
Otázky:
29
Odpovědné rodičovství
Do Koncilu:
- legitimnost manželství a sexuálního života je dána plozením
- odpovědné rodičovství – věrnost biologickým zákonitostem a vůli Boží
- regulace porodnosti – manželská zdrženlivost, neplodné dny (Knaus – Ogino)
Koncil:
- Nové pojetí manželství- společenství života a lásky
- Význam sexuálního života pro vzájemný vztah manželů a výchovu dětí.
Odpovědné rodičovství:
− Rodičovství jako povolání. Odpovědná spolupráce s láskou Stvořitele
− Právo darovat dětem život, přísluší jen manželům
− Nikoliv nereflektovaná náhoda nebo funkci biologických zákonitostí, nýbrž také rozumné a zodpovědné rozhodování
− Regulace porodnosti – nikoliv omezení počtu dětí ani ne mít dětí co nejvíc je možné
− V současných poměrech je regulace porodnosti nutná.
Kompetence manželů:
− nezadatelné právo člověka na manželství a plození dětí
− rozhodnutí o počtu dětí a odstupů mezi porody je záležitost svědomí manželů
− nesmí jim být odňato ani od státní autority ani od jiných instancí.
− všichni mají v rámci svých možností přispět k jejich „správnému úsudku“.
− zdůrazňuje mezinárodní společnou práci a úkol vlád, které mají přispět k zlepšení životních podmínek manželů a podpoře správné výchovy jejich svědomí:
− zlepšování výchovných a sociálních podmínek
− náboženské vzdělávání nebo přinejmenším obsáhlé mravní poučení.
− manželé mají být vyučováni moudrým způsobem o povolených metodách regulace
Kriteria rozhodnutí svědomí
- rozhodnutí svědomí (ne libovůle, ne úzkostlivost)
- společné rozhodnutí (společná odpovědnost)
- ohled na objektivní měřítka (věcně správný úsudek). Ohled na:
− dobro manželů
− dobro již narozených a nebo v budoucnu předvídaných dětí
− dobro celé rodiny
− dobro společnosti a církve
Respekt a doporučení
− koncil nehovoří o konkrétním optimálním počtu dětí
− povzbuzuje rodiče, darovat dětem život
− chválí především početné rodiny resp. rodiče, kteří po uvážené společné dohodě přijímají
velkoryse větší počet dětí, když je mohou náležitě vychovávat.
− Hovoří se o velkomyslné službě životu nebo o velkorysé lidské a křesťanské odpovědnosti
manželů, dětem darovat život.
30
Kriteria pro rozhodování rodičů o počtu dětí (Gaudium et spes čl. 50)
1. Vnímavá uctivost vůči Bohu
ne libovůle,
zaměření na Boží zákon
Rozhodnutí
nýbrž rozhodnutí svědomí
naslouchat učitelskému úřadu církve
2. Společné přemýšlení (rozhodnutí)
3. Věcně správný úsudek
vlastní dobro
narozených
dobro
dětí
očekávaných
materiální
doby
podmínky
duchovní
vlastního života
rodinného společenství
dobro
světské společnosti
církve
31
Přání mít dítě
- dítě je dar – neexistuje na něj právo
Umělé oplodnění:
- bezprostřední manipulace se zárodečnými buňkami (vajíčka, spermie): Intrautrinní inseminace IUI – zavedení spermii do dělohy- homologní, heterologní inseminace; In
vitro fertilizace IVF; pronajaté mateřství – matka → dárce; dárce→ matka.
- z etického hlediska nevhodné – dítě „produkt“
- selekce (zdravé, hezké, chytré ....) opak rozpaky, odmítnutí
- narušení interpersonality (manželský akt, otec - matka – dítě)
- zdravotní rizika (opakování – úspěšnost IVF 15 – 25 %)
- otázka statusu zmražených embrii
- personální rozměr (výchova, psychika....)
Babyboxy:
- zprostředkovaná možnost na záchranu lidského života (možnost odložit narozené dítě)
- v ČR od r.2005 zakladatel Ludvík Hess. V současnosti 59 babyboxů (99 zachráněných
dětí – prosinec 2013)
- Babyboxy jsou v Polsku („Okno žycia“ – Okno života), v Německu (BabyKlappe),
v Japonsku („storks cradle“ – Čapí kolébka). Ve VB a Francii nejsou. Opuštění dítěte
do dvou let je ve VB trestné. Jsou zde ale velmi příznivé podmínky k adopci. Francie
nabízí možnost anonymních porodů.
Adopce:
- naplnění sociální role manželství – rizika – těžkosti – šance
- legislativa, rozhoduje soud (jednotlivec, manželský pár)
Pěstounská péče:
- vzniká rozhodnutím soudu a končí plnoletostí dítěte
- mají práva a povinnosti rodičů
- nejsou zákonnými zástupci dítěte
- stát přispívá na úhradu potřeb dětí
Otázky:
Použité prameny:
- Lázničková, L. a Cenap. Přirozené plánování rodičovství. Neplodnost. Brno 2003, s. 27-31.
- Ondok, J. P.. Bioetika, bitechnologie a biomedicína. Triton 2005, s. 75-93.
- Šrajer, J. Kindersegen und verantwortete Elternschaft. Linz 1999, s. 22-49.
32
4. Blok: Rozvíjení života – poškozování života
Zdraví – nemoc: osobní kultura života – veřejné poměry, jednostrannost, poškození způsobená naší civilizací.
Solidarita s trpícími, postiženými, starými lidmi.
Víme, co je to zdraví?
- Dnes už zemřelý Josef Lux jednou, v době, kdy již byl vážně nemocen řekl: „Moje teta mi
vždycky při našem společném setkání přála hlavně to zdraví. Dost dobře jsem jejímu přání
nerozuměl. Proč pořád to zdraví, říkal jsem si. Dnes vím, že zdraví je důležité. Dnes toto
přání vidím jako opodstatněné“.
- Sami jistě máte tuto zkušenost. Člověk si uvědomí hodnotu něčeho, většinou až tehdy,
když to nemá, když to ztrácí. Zvláště pak nemocní a staří, přitakají na přání hodně zdraví,
provázený tak trochu bezmocným, ale přesto doufajícím povzdechem, kéž by bylo.
- Erich Fromm říká: „Málokteré pojmy jsou tak často tematikou lidských myšlenek a rozhovorů, obav i nadějí jako zdraví a nemoc a máloco dovede vzbudit takový zájem jako senzační zprávy o neobvyklých chorobách a náhlých úmrtích. Je to pochopitelné a souvisí to s
vysokou, ne-li nejvyšší hodnotou, která bývá přisuzována zdraví a dlouhověkosti a určitým
destruktivním tendencím ukrytým hluboce v lidském podvědomí“.
Co to je zdraví?
- V průběhu dějin lidského rodu se pojetí zdraví a nemoci měnilo v souvislosti s vývojem
myšlení a znalostí o funkcích lidského těla.
- Od magického a sakrálního chápání zdraví a nemoci přes hippokratovskou teorii rovnováhy tělesných šťáv, šel vývoj ke znalosti lidské anatomie a fyziologie, k pojetí orgánovému, patologicko - anatomickému a buněčnému. Převratné změny přinesly bakteriologické
objevy.
- V posledních dvou stoletích pak rozvoj biochemie, molekulární biochemie, znalost regulačních mechanismů, genetika. Stále více se docházelo k hlubšímu pochopení zákonitostí
funkce živých organismů.
- Tento nastíněný vývoj poznání ovšem vedl od dob renesance a osvícenství ke ztrátě celkového pohledu na člověka v jeho duchovní, psychické a fyzické jednotě. Nesporný přínos
nových poznatků pro péči o zdraví, byl na druhé straně provázen určitým odosobněním
nemocného, který měl často oprávněný pocit, že je považován za zajímavý „případ“ a nikoli za trpící člověka, bližního.
- Materialistický pohled na člověka znamenal, že se člověk stal strojem, jakýmsi chemickým
reakčním strojem. Úkolem medicíny pak bylo tento stroj zachovat v chodu, aby byl práce
schopný.
Pokusy o definici zdraví
- Vznikla řada definicí zdraví. Většina z nich je jen zjednodušeným pojetím označujícím
zdraví jako nepřítomnost nemoci.
- Druhá polovina 20. století přinesla pokusy o celostní chápání lidského zdraví. Došlo se k
názoru, že zdraví nelze chápat jako prostou nepřítomnost nemoci nebo poruchy, ani jako
statistickou „normalitu“ v dané době a regionu, a už v roce 1948 formulovala nově vzniklá
Světová zdravotnická organizace (WHO) dodnes citovanou a uznávanou definici:
33
Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení.
- V této definici chybí ještě slůvko „duchovní“, ale i tak je patrno, že jde o stav pro smrtelníka nedosažitelný.
- Do kategorie „zdraví“ je zahrnována tematika velice široká. Medicína sama nemůže léčit
diktátorské režimy ani zajistit ekonomickou prosperitu a dostatek potravin. Ráj na zemi se
nedá realizovat. To ovšem neznamená rezignovat na snahu zlepšit život a zdraví strádajících populací a zaměřovat se pouze na skutky milosrdenství prokazované jednotlivcům.
- Kritika:
- příliš široké pojetí - zdraví ztotožňováno s harmonii, štěstím a dokonalou pohodou.
- být stále šťastný nemusí nutně znamenat být zdravý
- zdraví naopak neznamená automaticky štěstí
- dobré zdraví není totéž co spokojený život
- lidé mohou být zdraví, ale nešťastní
- řada nemocných působí relativně klidně a šťastně
- V roce 1986 byla formulována tzv. Otawská charta podpory zdraví, která přinesla na problematiku zdraví a nemoci nový závažný pohled:
K dosažení stavu úplné fyzické, duševní a sociální pohody musí být jednotlivec nebo skupina
lidí schopni stanovit a realizovat své cíle, uspokojit své potřeby, změnit své prostředí nebo se s
ním vyrovnat. Zdraví je tedy nahlíženo jako zdroj každodenního života, a nikoli jako životní
cíl. Zdraví je pozitivní pojem zdůrazňující sociální a osobní zdroje právě tak jako fyzické
schopnosti. (cit. Nordenfelt 1987)
- Zdraví je částí kvality života, není s ní totožné - jsou tu další aspekty, jako např. spiritualita, vztahy k okolí, aktivity, které vedou k rozvoji osobnosti, které sice zdraví ovlivňují, ale
nedefinují je.
- Podle Nordenfelta (1987) je zdraví schopnost individua uspokojit své základní potřeby a
dosáhnout svých životních cílů. Jde tedy o relativní pojem, závislý na tom, zda si člověk
dovede stanovit cíle přiměřené své konstituci, věku i geografickým a sociálním poměrům.
Znamená to podporovat adaptaci na nové podmínky, aktivizaci životních sil a využití zbytku zdraví po nemoci či postižení. Jde o to, pěstovat ve společnosti i v životě jednotlivé faktory vytvářející zdraví.
-
21. stol. – stol. starých a chronicky nemocných
potřeba podpory a motivace – naučit se žít se všemi omezeními
boj s bolestí, strachem a neklidem – nedílnou součástí léčby – indiv. práh citlivosti
nové horizonty pacientovy osobnosti – komunikační barieéry
život je dar, nemoc ne-dar
sféra transcendence objevování smyslu života, utrpení a nemoci
závazek i výzva
Poruchy zdraví
- K poruše zdraví dochází, jestliže jedinec není z duševních nebo tělesných příčin schopen
dosáhnout svých (přiměřených, minimálních, dobrovolně stanovených) cílů a uspokojit své
základní potřeby. V takovém případě mluvíme o:
34
-
chorobě, jde-li o působení léčitelné vnitřní příčiny
úrazu, pokud jde o vnější příčinu
defektu (vrozeném, léčebně neovlivnitelném).
- Člověk s objektivně zjistitelnou poruchou zdraví může být výkonný a cítit se zdráv. Naříkat může ten, kdo mnoho patologie nemá.
- Každá porucha zdraví, choroba, nemoc, se týká celého člověka, při jejím vzniku hraje roli
mimo genetické dispozice (např. vrozená porucha metabolismu, vyšší či nižší odolnost) i
psychická a sociální pohoda daného jedince, která ovlivňuje jeho imunitní děje. Tady někde koření úspěchy „přírodní,“ „tradiční“ medicíny a sugestivních vlivů alternativní léčby.
Podle misionáře z Kamerunu P. de Rosny, potřebuje domorodec ke svému zdraví být v míru sám se sebou a s duchy svých předků. K africké mentalitě patří, že když je někdo nemocen, otázka zní, kdo je vinen? Je zde souvislost: vina-nemoc.
- Nemoc činí nemocným vždy celého člověka. Řeč mimika, chůze, způsob myšlení a vztah k
okolí se mění, když člověk trpí. Při tělesné bolesti nebo duševních strastech se mění postoj
ke každodenním věcem života.
Př: Nemocný mladý člověk trpící rakovinou, v rozhovoru s redaktorkou jedněch novin vyznává, že si
nyní všímá věcí, kterých si dřív vůbec nevšímal. Třeba pozoruje jak po stěně leze pavouk a dokáže jej pozorovat dlouhé chvíle a žasnout nad jeho důmyslností.
- Nemocný pociťuje, že jeho omezeností a závislostí jsou porušovány nebo dokonce ničeny
rozličné vztahy, které dělají život pěkným a smysluplným: vztah k sobě samému, k okolí, k
ostatním lidem a často také k Bohu.
- Cítí se být vyřazen z normálního života, izolován, neschopný a zbytečný. Nemoc a utrpení
kladou před nás nejen otázku „odkud“, nýbrž i „proč“, jaký je smysl utrpení ba i života vůbec.
- Jsou výkřikem o pomoc a uzdravení, o život, zdraví a spásu:
- Mohou se stát krizí a zhroutit se v zoufalství, jestliže je uzdravení beznadějné
- mohou být příležitostí k rozjímání a obrácení se
- mohou se stát výzvou k ostatním lidem o přízeň a doprovázení
- mohou být prubířským kamenem pro chování lidí k nemocnému, stárnoucímu a umírajícímu člověku.
- Nemoc a utrpení připomínají konečnost všeho pozemského života, umírání a smrt.
Souvislosti
- Pojetí zdraví a nemoci těsně souvisí s celým světovým názorem jedince potažmo dané společnosti.
- Na rozdíl od racionalistického a osvíceneckého pojetí, kdy byla nemoc chápána jako věc
sama o sobě přepadající člověka („dostal jsem angínu, mám tuberkulózu, chytil mě žlučník“), je dnes nemoc chápána spíše jako proces. To znamená jako sled na sebe navazujících
epizod, kdy předchozí epizoda modifikuje svým výsledkem průběh té příští, a kdy lze tento
proces ovlivňovat jak kladně, tak záporně vnějšími i vnitřními zásahy a vlivy (léky, životospráva, duševní pohoda - ale i duchovní faktory, jako např. vědomí viny, nesmířené konflikty) (Nordenfelt, 1987).
Prof. Ivančič hovoří o tom, že hřích (provinění proti sobě, druhým, Bohu, či-li následek nemorálního jednání) ničí a ohrožuje život člověka. Hřích vidí jako velmi těžké trápení, v sobě i v ostatních
35
lidech. Cokoliv je negativního a zlého, trápení, smrt - to vše přichází z hříchu. Hřích je vina, která
leží před očima člověka jako těžký závoj, jakoby něco těžkého leželo na nervech člověka. Vina působí výčitky svědomí. Právě ty jsou varovným signálem, který upozorňuje: Pozor! Tvůj život se
zastavuje! Lékařské výzkumy ukazují, že velké procento výskytu rakoviny má původ ve výčitkách
svědomí. On sám mnohokrát zažil, že lidé, kteří měli rakovinu, se okamžitě uzdravili ve chvíli,
když někomu odpustili. Mnoho nemocí pochází přímo z hříchu. Podobně jako psychické napětí
může způsobit žaludeční vředy, výčitky svědomí způsobují různé nemoci. Spousta nemocí, zvláště
srdečních, má svůj původ ve výčitkách svědomí. Př. Janko Ihnát
Masaryk: nemravným a nemoudrým životem si člověk připravuje předčasnou smrt. Jedná se o nevědomost a špatnost, neznalost a zanedbávání praktických věd (hygieny, etiky atd.). Doslova říká:
„(sebezabití) je ten nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka
v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím života.“
- Jde vlastně o složitý děj, o vzájemné působení původce choroby s postiženým konkrétním
jedincem, přičemž hrají podstatnou roli i jeho vztahy k okolí, včetně vztahů transcendentních, jeho víra a naděje.
- A tak chorobný proces, odvíjející se v čase, může za příznivých podmínek vyústit do
uzdravení, přičemž nemocný člověk může být změněn proti výchozímu stavu k lepšímu
(fyzicky: např. získá imunitu proti právě prodělané infekci, duchovně: získá nový pohled
na smysl existence).
- Uzdravení také nemusí být úplné, zůstávají následky, postižení (pak jde o to, naučit se s
nimi žít a využívat zbytek zdraví), ale může také končit smrtí.
Rozdíl mezi mužem a ženou a jeho význam pro medicínu
− od devadesátých let 20. stol. novinka – sexualita není dána, nýbrž konstruována (feministická dekonstrukce – Judith Butlerová, prof. rétoriky v Berkeley)
− dochází tak k zpochybnění dosavadní polarity žena x muž v oblasti kulturně podmíněných
rolí.
− neexistuje žádné „přirozené“ tělo jako takové. Tělesné pohlavní rozdíly jsou pouhým výplodem jazyka. Rozdíl mezi pohlavím (sex) a gender (rod) je záležitostí pouhé interpretace.
Biologie = kultura
− někteří postmodrerní myslitelé nepovažují člověka za transcendentní bytost, nýbrž jen za
společenský, historický nebo jazykový umělý výtvor.
− jde o to vidět člověka jako tělo a duše. Medicínská péče by se neměla odlišovat od ošetřovatelské – posloužit tělu i duši.
Závěr
- Zdraví jako i nemoc je možné správně pochopit a k němu přistupovat jen na základě komplexního přístupu k člověku.
- Zdraví a nemoc se vždy týkají celého člověka.
- Člověk je psychosomatická jednota duše a těla otevřený, nebo-li zaměřený k hodnotám duchovním (spirituálním).
- Žít zdravě a tak podporovat zdraví znamená uskutečňovat svůj život vyváženě ve všech
třech rovinách.
36
- Nemoc, staří je znamením pomíjejícnosti života je výzvou k napnutí všech sil k možnému
uzdravení jako i objevení jejího smyslu, který člověk nalézá v transcendetální rovině a pomáhá k přijetí dané situace a adekvátnímu prožívání.
Použité prameny:
-
D. Pohunková, Zdraví, nemoc a smrt v TT 4/97, 111- 113
Prof. Ivančič, Zůstaňte ve mně a já ve vás, seminář duchovní obnovy, Rožnov p. R., 1991
Život z víry, Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé, Č. Budějovice 1998
S. Ernst sen, Vývoj moderních ideologii a jejich účinek na medicínu, přednáška Bratislava
1991.
- Salvifici doloris, obzvl. Čl. 5- 8.
- Současná medicína a náš obraz člověka. Sborník příspěvků. 1996, s. 49-55; 67-71
Otázky:
- Má mravní život člověka vliv na jeho zdraví?
- Myslíš, že mladí lidé hazardují se svým zdravím, experimentují?
- Jak hodnotíš dnešní životní styl?
37
5. Blok: Zabíjení - sebeusmrcení
Interrupce, vražda, zabití z nedbalosti, sebevražda, trest smrti
Život
Co je to život?
- biologie – buňky, orgány, organismus – růst, udržování (metabolismus), reprodukce, rozpad (smrt)
- antropologie – tělesnost, psychika, personalita – sociálně komunikační aspekt
- teologie – ž. dar a úkol, pochází od Boha je k němu zacílen
Biblický pohled na život
příroda (přirozenost) – člověk, zvířata, rostliny
svět ►
- Stvoření: ►
dějiny - věda, technika, umění, sociální útvary, instituce
příroda
- příroda
x
- člověk
►
filosof. člověka
↔
teolog. člověka
↔
- stvoření
↔ dějiny => zodpovědnost člověka
příroda
↕
kultura
přirozenost (rozličné představy)
přirozenost (určuje vztah) nezaměnitelnost čl.
osobně v dějinách (zkušenost exodu, uzavření smlouvy)
- Izraelité zakoušeli Boha ►
ne v přírodě (narození, smrt, plození)
stvořením
- Úzká souvislost mezi ►
obrana proti ►
dějinami
-
sakralizaci přírody
ideologizaci dějin
Život je teologický pojem. Život pochází od Boha. Závisí od vztahu k němu.
Člověk je celistvé bytí. Partnerem člověka je člověk nikoliv zvíře.
Život vysoká hodnota – hledání vztahu k Bohu → věčný život
Život je vztah k živoucímu Bohu
Přikázání nezabiješ
- Obsah tohoto přikázání je lépe vystižen formulací „nesmíš vraždit“ než běžně používaným
obratem „nezabiješ“.
- Bible mluví o „vraždění“ namísto o „zabití“ proto, že tomu odpovídající hebrejské slovo
nemíní „usmrtit“ ve smyslu zabití, nýbrž protiprávní zabití. Tento požadavek nezahrnuje ve
svém původním významu ani zabití ve válce ani zabití zvířete ani trest smrti.
- Starý zákon se výslovně dovolává trestu smrti za některé trestné činy, ospravedlňuje válku
proti nepřátelům víry a za určitých podmínek legitimizuje i krevní mstu.
38
- Ve svém původním významu toto přikázání zakazuje zabití nebo vraždu osobního protivníka. Je namířeno proti zlovolnému a nezákonnému zabití, kterým je ohrožováno pokojné
soužití ve společnosti.
- Zjednodušeně se dá říct, že požadavkem tohoto přikázání je: Nesmíš prolít krev nevinného
člověka a nesmíš narušit právní soužití společnosti! U tohoto přikázání se jedná o základní
zákon pro společný život společnosti.
- NZ toto přikázání potvrzuje a rozšiřuje.
Je zde vyjádřeno „právo na život“. Právo na život je právo těch druhých – moje povinnost.
Neměli bychom říkat „mám právo na svůj život, nýbrž nemám právo na žádný cizí život“.
Interrupce
- otázka začátku lidského života
- různé názory – jistá míra nejistoty
- římské právo – právo novorozeněte na život až po přijetí otcem (ž. začíná „socializací)
- princip životaschopnosti – právo osoby jakmile je schopno žít samostatně mimo tělo
matky (díky technickému pokroku se posouvá blíž početí dříve 7. měsíc dnes 5. měsíc).
- Aristoteles (→ Tomáš A.) zárodek novým čl. m. → 40 dnů, ž. → 90 dnů. A. nebyl pevně přesvědčen. Církev nikdy nepřijala jako oficiální stanovisko.
- Názory – jedná se jen o biologický materiál („preembryo“) – lingvistické inženýrství
- Mozková aktivita – počátek života
- FIVET potvrzuje, že lidský život začíná početím. Naplňuje se zde princip jednoty a
existence: embryo má svůj vlastní život a identitu.
- Embryo je autonomní – má svůj vlastní genom
- Embryo je autoregulativní – samo řídí svůj vývoj
- Embryo je autogenerativní – má schopnost dát počátek nového života jemu podobné
bytosti.
- platí presumpce ochrany lidského života !!!!
Použité prameny:
-
Scripta Bioetika roč. 4. 2004/2, s. 16-22.
39
6. Blok: Vnímání lidských možností a omezení. Umírání - zabíjení
Doprovázení při umírání, hospic, paliativní péče. Euthanasie (aktivní, pasivní, přímá, nepřímá).
Kultura toho, co je omezené místo iluze „Wellness and Power for ever“
(H. Röneckl)
- Základní otázka etiky „Jak se vydaří náš život?“
- Testovací otázky jsou: Lze s jejich pomocí zvládat velmi krásné i velmi těžké hodiny života a dávají nám sílu a orientaci i pro všední dny, které tvoří většinu našeho života?
V obtížných situacích života to máme těžší než dříve
- Známý historik A. E. Imhof došel k následujícímu zjištění: „V méně obtížných záležitostech života z těch obtížnějších to máme v životě snazší, ve velmi obtížných záležitostech života to máme těžší než dříve.“
- Méně obtížnými záležitostmi života z těch obtížnějších jsou dle něj použijeme-li starou
formulaci: „mor, hlad a válka“.
1. „Mor“ = epidemie, infekční nemoci. To, máme – prozatím – do značné míry
pod kontrolou.
2. „Hlad“ se nehledě na malé skupiny na okraji společnosti, nevyskytuje, máme
zde spíš problémy z nadbytku (ve velké části světa je to ale dosud jinak).
3. „Válka“. Ještě nikdy nebyla v našich zemích tak dlouhá fáze míru. Mnozí jsou
toho názoru, že na to máme tedy pragmatický nárok a reagují velmi alergicky,
když jsou upozorňováni na to, že by se to mohlo opět změnit.
- „Nejtěžšími záležitostmi života“ rozumí Imhof umírání, stárnutí, neodstranitelné utrpení,
nezvratná omezení.
Důvody: Jsme dětmi novověku:
- Dříve byly smrt a umírání lidí důvěrně známými, častými a blízkými zkušenostmi: Ještě
v polovině 19. století byla v našich regionech průměrná délka života u mužů zhruba 45 let,
u žen zhruba 35 let. Nyní je to u mužů zhruba 76, u žen zhruba 82 let.
- Zatímco dříve prakticky každý člověk prožíval v bezprostřední blízkosti umírání některého
rodinného příslušníka, dnes tato konkrétní zkušenost většině lidí chybí. Lidé většinou umírají za zástěnou v nemocnici. Dnes jsou lidé s touto obtížnou životní realitou často přímo
konfrontováni poprvé až při svém vlastním umírání. (Umírání v televizi znamená existenciálně velmi málo.)
- Naše vědomí, naše představy a pocity jsou určovány vizemi a programem novověku:
Vzhledem k tehdejším extrémně omezeným životním poměrům: předčasné umírání, nouze
a nedostatek, bezmoc vůči přírodním silám a vrchnosti, se lidé začali spoléhat na „osvobození“, na zlikvidování hranic a omezení, na rozšiřování životních možností.
40
- Byla snaha zkoumáním všech zákonitostí dostat je do své dispozice a všechny poměry přetvořit ve prospěch člověka. To, co je omezené, se v této perspektivě zdálo méněcenné a
bylo považováno za něco, co je třeba překonat.
-
Novověk byl velmi úspěšný, mnoha jeho cílů bylo do značné míry dosaženo. Z toho
vyplývají dva momenty:
1. „Melancholie z naplnění“
2. Nové otázky, které nejsou řešitelné novověkými instrumentárii a myšlenkovými obrazy:
- Prostředky intenzivní medicíny dokážeme nejen zvládat těžká zranění a dříve smrtelné krize. Můžeme jimi prodlužovat nejen život, ale i umírání.
- Lidé jsou konfrontováni s možnostmi vysoce výkonné medicíny, ale i se ztroskotáním
všech možností, se smrtelnými úzkostmi, se smrtelností a se smrtí. Při této „chůzi po úzké
hraně“ a v tomto vypětí jsou postižení, jejich blízcí, lékaři a ošetřující personál často ponecháni v osamocení.
- Strach ze smrti a umírání lidé pociťují jako něco nepatřičného, jako porážku, jako něco, co
„by se vlastně nemělo vyskytovat“, ale ono se to přece dříve či později dotkne každého
člověka.
Pozdně novověká degenerace:
- V rané a vrcholné fázi novověku lidé vynakládali velké úsilí, pro prodlužování průměrné
délky lidského života, k postupnému mírnění nedostatku, utrpení a nouze, dnes se sugeruje
všemi prostředky reklamy: Na každý problém je možno zakoupit jednoduché příjemné prostředky, řešení problémů, terapie a pojištění, až po zaslíbení duševní nesmrtelnosti: „antiaging“, „Full Power and Wellness for ever“.
- Zde se klidně slibuje více, než je ve skutečnosti možné. Takovými nesplnitelnými sliby se
komerčně vyvolávají hluboké obavy a touhy, posilují se tím – vlastně nečestným způsobem
– iluze, blokuje se přemýšlení o nevyhnutelných hranicích, integraci omezení a umírání do
nezkrácené kultury života.
- Naproti tomu potřebujeme být citliví na podstatu věcí:
1. Podařilo se rozšířit příliš omezené poměry života a minimalizovat předčasné
umírání.
2. Na základě novověkých vymožeností ale také víme: Všechno na Zemi je omezené, nejen země, vzduch, voda, suroviny…, ale také čas, síla, kreativní a vitální potenciály, i přes veškeré rozšíření v zásadě i doba života člověka.
- Rozhodující je spojit tento věcný náhled i s přiměřenou kvalitativní interpretací:
1. To, co je omezené, není méně hodnotné, není to něco, co je třeba překonat, aleje to cenné a jedinečné.
2. Tento kvalitativní vhled stimuluje kultivované zacházení s tím, co je omezené.
Znázorněme si to na příkladu vody: Dokud jí máme nadbytek, tak si jí příliš
nevážíme, spotřebováváme ji a plýtváme jí, více či méně bezmyšlenkovitě. Te-
41
prve jestliže máme vody málo, začínáme si jí vážit a usilujeme o uvědomělé a
kultivované zacházení s ní. V poušti může být dokonce pohár vody cennější
než zlato.
3. Úspěšný architekt Kükelhaus, který druhou polovinu svého života věnoval postiženým lidem, formuloval z této zkušenosti podobný názor: „Zdraví lidé spotřebovávají (někdy zcela bezmyšlenkovitě) svůj život. Postižení jej vytvářejí.“
Pomysleme jen na kroky spasticky ochrnutého člověka, na úsilí, které je s nimi
spojeno a na radost, kterou z nich má.
„Mělo by to jít rychle a tak, abych o tom nevěděl.“
- Tato výpověď vyjadřuje – to je jasný výsledek empirických studií – přání a představy velké
většiny lidé ohledně vlastního umírání. Tomu ovšem protiřečí starosvětsky působící litanie:
„Od náhlé a nenadálé smrti ochraňuj nás, Pane.“
- Toto zvolání nemá jen nábožensky transcendentní, ale také konkrétní lidský význam pro
důstojné umírání. V tomto období je prostor k vyjasnění a usmíření.
- V poslední fázi života a pro skutečně lidsky důstojné umírání jsou tak důležité dimenze
osobních vztahů často velmi málo brány v úvahu! Kdo již zažil umírání někoho blízkého,
ví o definitivní hranici smrti, zná tvrdou nemožnost promluvit o tom, co ještě zůstalo otevřené a o tom, co by potřebovalo vyjasnění, zná hořkost toho, když se člověk nemůže rozloučit.
- Při náhlé smrti může to, co zůstalo otevřené, pozůstalé zatěžovat po dlouhou dobu, někdy i
celý život.
- Kritická poznámka k lékařské praxi, která je u nás poměrně obvyklá: Léky na utišení bolesti se dávají umírajícím v tak velké dávce, že se tím eliminuje nejen bolest, ale i vědomí vůbec. To se považuje za „komfort“ pro umírající i jejich blízké.
- Pro umírající je důležitá optimální terapie bolesti spolu s dalšími paliativními opatřeními.
Ale není co nejjasnější vědomí, možnost mít verbálně nebo i beze slov ještě kontakt se
svými blízkými, mnohem lidsky důstojnější než „nevědět o ničem“?
„Strach ze smrti je strach z toho, co přijde po ní“
- Naše civilizace je totálně fixována na život zde a nyní, lidé mají bezbřehá očekávání a
nejsou cvičeni a do značné míry nejsou ani schopni promýšlet perspektivy přesahující smrt.
- Jestliže jsou konfrontováni se smrtí, jsou do značné míry neschopni slova, v rozpacích a
pokoušejí se různým způsobem tuto skutečnost zamaskovat nebo vytěsnit. To jsou ale ty
nejneuspokojivější způsoby, jak zacházet s důležitými skutečnostmi života.
- Je otřesné, že se v současné době stále více rozmáhá praxe spalovat nebo pohřbívat zemřelé anonymně, bez jakéhokoliv rituálu, bez pohřebního obřadu. Ve východním Německu se
to děje již v 65 %, v Praze zhruba v 50 %, v Hamburku a Berlíně okolo 40 % zemřelých lidí.
- Hrozí, že tak bude ukončena kulturní tradice, prokazatelná od nejrannějších dob lidstva,
pochovávat zemřelé lidi s úctou a důstojností, s nadějí přesahující smrt. Neschopnost kon-
42
frontovat se s umíráním a smrtí, vytěsňování a vyhýbání se otázkám o smrti vede
k takovýmto „řešením“ a ponechává zemřelé i pozůstalé v temnotě bez smyslu.
- Tato temnota beze smyslu je vzhledem ke kráse a závažnosti, úkolům a zátěžím v lidském
životě vlastně nesnesitelná. To zřejmě vystihují slova básníka „Každá slast chce věčnost,
hlubokou, hlubokou věčnost!“ Velký psychoanalytik Igor Caruso dal své knize o smrti příznačný název „Rozloučení milujících“.
- V této knize uvádí, že na smrti je obzvlášť hořké to, že jsou od sebe násilně odtrženi vnitřně vroucně spojení lidé a to vyvolává palčivé otázky: Jestliže by smrt byla skutečným koncem, jestliže z milovaného zemřelého člověka skutečně nezbude víc než trocha země či
popela, znamenalo by to, že to nejhlubší a nejdůležitější v životě propadne definitivně zkáze… Nebylo by pak lepší, žít „povrchněji“, nezávazněji, nevázat se tak hluboce na jednoho
člověka, jestliže na konci čeká jen rozloučení a zmar?
-
Max Horkheimer sleduje jiný aspekt: to, co je ve světě strašné. Své poslední knize, napsané již pod dojmem svého smrtelného utrpení, dal zvláštní název: „O touze, aby
vrah s konečnou platností netriumfoval nad svou nevinnou obětí“. Za tím stojí zkušenosti stálého masově vykonávaného bezpráví a strašných zločinů.
-
Horkheimerova pozornost se nezaměřuje tolik na často neobjevené pachatele bezpráví, ale na oběti, jimž byl vzat život (pomysleme na zraněné a zavražděné děti). Jestliže
by bezpráví spáchané na těchto obětech zůstalo neusmířeno a nevyrovnáno, pak by
mnohé na Zemi bylo nespravedlivé a nesmyslné. Nebyla by pak i angažovanost pro
spravedlnost a lidskou důstojnost beznadějná a sotva snesitelná, jestliže by nebylo
možné doufat ve vyrovnání a uzdravení v nějaké jiné dimenzi za hranicí smrti?
- Pro biblicko-křesťanský pohled na lidský život je ústřední realistická naděje: My lidé pocházíme s tvůrčí náklonnosti Boží, na často obtížných cestách života je možné objevovat
lidsky důstojný život a učit se svět postupně kultivovat.
- Biblická orientace objasňuje: život, osvobození, „spása“ se nedaří „ovládnutím“, ale ve
„vztahu“. Kde k sobě mají lidé blahovolnou náklonnost, kde se žije lidská sounáležitost,
spravedlnost, milosrdenství a věrnost, tam se uskutečňuje něco Božího mezi lidmi (srv. Mt.
25,31ff).
- Zkušenost pravdy definitivních hranic vlastní moci musí ve smrti udělat každý člověk.
Křesťanská naděje ale je, že po průchodu temným tunelem smrti dokoná Stvořitel to, co se
začalo zde na Zemi: život ve vztahu, nyní transformován do šťastného vztahu tvorů mezi
sebou navzájem a se svým Tvůrcem. Smutek a utrpení už nebude, „Bůh setře každou slzu
s oka.“ (Zj. 21,4)
„Meditatio mortis sapientea vitae“: Přemýšlení o smrti přináší kvalitu, „moudrost“
do života
- Omezení nemusí být snížením hodnoty života. Naopak: nebudeme-li pravdu omezení vytěsňovat, bude život méně difúzní, banální, iluzivní, získá na autenticitě.
-
Jestliže je pro nás, např. v křesťanské perspektivě, možná fundovaná naděje přes hranici
smrti, pak získává to, co zde prožijeme, význam přesahující pozemskou fázi.
43
-
Vnímání a chápání omezenosti jako jedinečnosti každé hodiny, každého dne, každého roku, činí každou hodinu a rok cennými a ukazuje, že je dobré je utvářet
v radosti a svědomitosti tak, abychom je při pohledu zpět mohli vidět a přijmout
jako dobré hodiny, dny, roky. Máme podnět pro to, abychom dbali na odpovídající
priority, proporce a dimenze.
-
V této perspektivě je možné korigovat jednostrannosti naší doby: Máme zde značné
přeceňování hodnoty peněz, výkonu, konzumu, necháme se příliš fixovat na „event,
fun, wellness“.
-
V souvislosti s tím zbývá málo prostoru a pozornosti pro rozhodující dimenze, jako
je lidskost, péče o dlouhodobé vztahy, pro blahovůli, věrnost, respekt a důvěru, pro
všechno, čeho nelze dosáhnout rychle, co se nedá koupit ani prodat, pro to, co nemá
přímý účel, pro nevypočitatelnou krásu a pro to, co lze darovat.
-
Jednostranná „racionalita“ a „účinnost“ v naší civilizaci nás lidi může redukovat na
pouhá produkující a konzumující kolečka velkého soustrojí, na faktory nákladů a
veličiny kalkulace. To by bylo odduševnění, ochromení mozku a srdce, žalostné
ochuzení uprostřed materiálního blahobytu!
Nebezpečné trendy v poslední fázi života
- Vynikající lékařský pokrok novověku nás může speciálně v postoji k posledním fázím života přivést do obtížných situací: Počet lidí vysokého věku, kteří jsou chronicky nemocní a
často potřebují hodně lékařské ošetřovatelské péče, se stále zvyšuje. Disponovatelnými lékařskými možnostmi se neprodlužuje jen život, ale často také umírání.
- Jsme ovlivňováni (pozdně) novověkými bezmeznými představami a jak nejsme zvyklí zacházet s tak rychle rostoucími lékařskými možnostmi a stálými omezeními života, se často
ještě nedaří žádoucí rozlišování mezi maximální a optimální lékařskou pomocí – jak na
straně lékařů, tak na straně postižených a jejich blízkých.
- Jestliže byly po pečlivém přezkoumání vyčerpány smysluplné možnosti léčení a ponechá se
dostatek času a prostoru pro osobní procesy objasnění, je možné se z etické perspektivy
vzdát mimořádných lékařských opatření prodlužujících život a – při pokračující lékařské
péči a dobrém ošetřování – je možné nechat průchod nastalému procesu umírání.
- Kompetentně formulované „dispozice pacienta“ nebo odpovídající plná moc pro domácího
lékaře zde mohou usnadnit rozhodování. Je ovšem zapotřebí zvážit, jak obtížné je předem,
při ještě často nikoliv absolutně jednoznačné diagnóze a prognóze, dávat dispozice o dosud
nikdy nezažité existenciální mezní situaci.
- Musíme rozhodně odporovat nebezpečně vzrůstajícímu trendu ke zkratkovitým „řešením“:
Namísto odborného a lidsky jistě obtížného osobního doprovázení a zodpovědného rozhodování se uplatňují i v posledních fázích života technokratická a anonymně administrativně, elektronicky „objektivizovaná“ rozhodnutí o terapiích, případně nepoužití a ukončení
terapií.
- V poslední době se s odvoláním na osobní autonomii, na soucit a lidskou důstojnost horuje
pro uvolnění toho, co ještě donedávna ve všech právních státech založených na lidských
právech bylo zakázáno jako aktivní usmrcení lidí (V Nizozemsku a v Belgii se už tak stalo.)
- Při tom se přehlíží, v jak prekérní situaci jsou těžce nemocní lidé, jak deprimující mohou
být určité fáze nemocí a odkázanost na trvalou pomoc. Bez jasných právních limitů zákazu
44
aktivního usmrcení může být pro postižené velmi obtížné chtít zůstat na živu. A existují
také – skryté i otevřené – dost nízké motivy pro „pozvání“, se „svobodně“ rozhodnout pro
„pomoc v umírání“ nebo k vlastní eliminaci.
-
Poukázat na alternativy, hodné úsilí, na vzrůstající budování paliativní medicíny a
péče, na mobilní a stacionární hospicové služby. Konec možností léčit nejtěžší nemoci neznamená konec lékařské a ošetřovatelské pomoci.
-
Odpovídajícími znalostmi a angažovaností lze ještě mnoho udělat pro kvalitu života
a lidskou důstojnost v poslední fázi života, a je možné umožnit to, co je rozhodující právě v této fázi pro tak důležitou osobní dimenzi: vzniká tak ještě naposledy
prostor, čas a dobré podmínky pro lidské vztahy a pro ty, kterým je přístupná náboženská sféra, pro vztah k božskému Stvořiteli a naplniteli života.
-
Ovšem i v nejlepším případě to jsou jen možnosti pomoci. Umírání a truchlení zůstávají i tak nejosobnějšími, „posledními“ výzvami, které přesahují veškeré myšlení, mluvení i pomoc.
45
Eutanazie
Uvedení problematiky
−
Co si uvědomuje svoji ohraničenost a pomíjivost. Dělá zkušenost, že se rodí a umírá.
−
Závěr pozemského bytí je velmi citlivou oblastí, v níž člověk často prožívá nejkritičtější
chvíle svého života. To se týká jak stránky tělesné - nezřídka je příčinou smrti těžká nemoc či vážné zranění, tak také stránky duchovní - dochází k bilancování životních rolí a
k úvahám o smyslu prožitého života.
−
Možnost smrti je neustále přítomným břemenem, s nímž se život trvale potýká.
−
V čl. zakódováno přání po dobré smrti. Chce dobře zemřít.
−
Nelze se vyhnout problematice eutanazie. Existuje přirozené právo na život. Je však „žít“
povinností, je povinností udržovat život člověka? Existuje právo na smrt? Co je to důstojná a přirozená smrt? Má člověk právo na důstojnou smrt?
−
V současnosti, kdy medicína umožňuje udržovat i takový život, který téměř ztrácí kvalitu
lidské existence, je hledání odpovědí na tyto otázky víc než obtížné.
−
Představa dobré smrti je vždy podmíněna historicko-kulturně-náboženským pohledem.
Pojem eutanazie
− Problematika eutanazie nesmírně složitá. Označuje celou řadu různých situací. Na síle
získává emotivní argumentace ve prospěch eutanazie.
−
Smysl slova eutanazie je dán její složeninou dvou slov (z řec. eu – dobrý a thanatos –
smrt) „dobrá smrt“ nebo také „něžná smrt“. V antice byl tento pojem zprvu používán
ve smyslu „pomoc k dobré smrti“.
−
V pozdější době se tím rozumělo úmyslné zkrácení procesu umírání. Nemocnému se nedostane pomoci v jeho umírání, ale jeho umírání je zkráceno usmrcením.
−
V době nacismu bylo pod pojmem eutanazie míněno „zničení životanehodného života“.
V Hitlerem vyhlášeném „programu eutanazie“, který byl pak na nátlak především církevních kruhu odvolán, bylo nařízeno zabití desetitisíců duševně nemocných lidí. Nešlo
tu o usmrcení umírajících, nýbrž o zničení životaschopných lidí.
−
Těmto zrůdnostem předcházel na začátku 20. stol. spis právníka Karl Bindinga a lékaře
Alfreda Hoche pod názvem „Poskytnutí souhlasu ke zničení života, který žití není hoden“
„vědecké a nezvratné“ argumenty o tom, že lze bezpečně určit, který život „není hoden
žití“ (lebensunwertes Leben).
−
Vyjádřili názor, že určité osoby, například pacienti s nevyléčitelným onemocněním nebo
těžce postižené děti vedou méněcenný nebo bezcenný život. Pro takové lidi je smrt vlastně darem.
−
Tyto „bezcenné životy“ stojí společnost mnoho peněz a mohou znehodnotit genetický základ národa. Autoři tak došli k závěru, že likvidace těchto defektních jedinců je vlastně
ochranou společnosti.
46
-
-
V současném chápání je vnímán pojem eutanazie u většiny jako výraz „aktivní eutanazie“ – míní se tím přímý zásah do procesu umírání usmrcením pacienta, i když se to děje
na jeho přání.
Prohlášení Kongregace pro nauku víry o eutanazii (1980) chápe pod eutanazii „jednání
nebo opomenutí…, které ze své podstaty nebo s vědomým úmyslem přivodí smrt, aby tak
ukončila jakoukoliv bolest. Eutanazie spočívá tedy jak v rovině úmyslu, tak v rovině použitých metod.
-
„Pasivní eutanazie“ . Pod tímto pojmem rozumíme zřeknutí se použití prostředků, které
u umírajícího vedou ke krátkodobému prodloužení života, ale znamenaly by vlastně jen
prodloužení utrpení.
-
Zde jde o to nechat zemřít a nikoliv o aktivní usmrcení. Pasivní eutanazie je všeobecně
považována za mravně přípustnou. Eutanazií nelze označit nenasazení nebo ukončení takové léčby, která je z medicínského hlediska marná nebo beznadějná, neopodstatněná.
−
Současná medicína přináší možnost dlouhodobě udržovat životní funkce člověka i
v terminální fázi nemoci. V důsledku toho vzniká potřeba rozhodovat o tom, zda se má
vzhledem k povaze onemocnění použít mimořádných prostředků k prodloužení života a
kdy se mají tato opatření ukončit.
Život nemá být udržován za každou cenu. Rozhodování o tom, jestli v daném případě
mohou ještě medicínská opatření stav pacienta zlepšit, je záležitostí svědomí, odpovědnosti lékaře a celého terapeutického týmu.
Holandský katechismus - jestliže lékařská činnost pouze prodlužuje vegetování bez hnutí
lidskosti, je dovoleno přerušit všechna mimořádná opatření a ponechat průběh normálnímu umírání. Cílem odejmutí život udržující, ale zbytečné léčby, je umožnit pacientovi
přirozeně dožít. Nejde tedy o eutanazii, ale o ponechání přirozeného průběhu onemocnění, když už není žádná šance na uzdravení.
Upuštění od používání prostředků se stává aktivní eutanazii, když jde o zaviněné
zanedbání, v němž je úmysl život předčasně zkrátit.
−
−
−
-
-
Pasívní eutanazie bývá vnímána jako podstatný důvod pro právo na přirozenou smrt,
vzhledem k tomu, že při dnešním vyspělém technickém zázemí medicíny stále častěji dochází k tzv. dystanazii – zadržené smrti.
Klíčovým problémem je systém kriterií, který by umožnil takovou smrt a zabránil zneužití. V zahraniční terminologii se hovoří o programu DNR /do not resuscitate/ nebo
v českých pramenech NR /neresuscitovat/.
Aby nedocházelo k nedorozuměním a chybným výkladům, měl by být pojem eutanazie
chápán jen ve smyslu aktivní eutanazie. Ve všech ostatních případech by se mělo mluvit o
pomoci při umírání nebo doprovázení při umírání.
Pro doplnění vysvětlení ještě několika pojmů:
- Asistovaná sebevražda - zvláštní forma eutanazie. Pacient si přeje zemřít, protože je nevyléčitelně nemocný, trpí nesnesitelnými bolestmi a jeho onemocnění má špatnou prognózu. Žádá proto lékaře o pomoc nebo konkrétní prostředek pro realizaci odchodu ze života.
Akt ukončení života však nevykonává lékař, nýbrž za jeho asistence tak činí sám pacient.
47
-
Diskutabilní pojem prenatální eutanazie má označovat interrupce ze sociálních důvodů.
Mnozí odborníci jej odmítají s poukazem na to, že nechtěné dítě není nevyléčitelně nemocné, netrpí žádnými nesnesitelnými bolestmi, o špatné prognóze se nedá hovořit a o milosrdnou smrt nás ani žádat nemůže. O jeho bytí nebo nebytí v takové situaci rozhoduje
někdo silnější než dítě, tedy jeho matka, která mu tak upírá základní právo na život.
-
Pojem sociální eutanazie je u nás používán jen minimálně. Není prakticky možné poskytnout všem lidem, kdykoliv a kdekoliv na světě stejně kvalitní péči odpovídající současným poznatkům vědy a medicíny. Jednotlivému pacientovi lze poskytnout pouze redukovanou péči s ohledem na to, jak omezené jsou ekonomické, geografické a vzdělanostní
zdroje lokality, v níž se právě nachází. V tomto směru je nejvíce zdůrazňována ekonomická problematika alokace zdrojů, méně už je zmiňována geografická dostupnost a pouze
výjimečně se připouští, že některé diagnostické a léčebné postupy zatím prostě neumíme
provádět.
Kulturně a sociálně podmíněný pohled na umírání a smrt
Způsob, jakým se člověk odpovědně staví tváří v tvář zkušenosti smrti, úzce souvisí se společenskými interpretačními vzorci smrti.
-
Ve starověku zahrnoval životní pocit zakotvenosti a bezpečí v pozemském světě, ve společenství lidí i existenci smrti. Smrt stejně jako život nebyla událostí týkající se pouze
jednotlivce, ale celého společenství konkrétní obce. Obřady a rituály související se smrtí
posilovaly solidaritu jednotlivce a společenství navzájem, dodávaly sílu v boji proti nepřátelským přírodním mocnostem a upevňovaly víru v existenci posmrtného života. Smrt byla
pro každého blízká a důvěrná.
-
Od 5. století př. Kr. je doložen pojem dobrá smrt – řecky euthanatos. Tímto slovem se rozumělo buď klidné a lehké umírání, nebo i čestná smrt ve službě vlasti na bitevním poli.
Klid byl chápán jako synonymum posmrtného štěstí. Křesťané ve starověku tento pojem
eutanazie nepřijímali, protože pro ně byla smrt „mzdou hříchu“ /Řím 6, 23/ a jako taková prostě nemohla být „dobrá“. V křesťanských pramenech starověku nebyl pojem eutanazie vůbec používán.
-
Ve středověku se prosazuje v důsledku křesťanské nauky o smrti individualizace smrti.
Důraz je kladen na přípravu na vlastní smrt a zdůrazňování zbožné bázně před Božím
soudem, nastávajícím ihned po smrti člověka. Dbalo se na to, aby člověk v hodině své
smrti uzavřel bilanci života, protože se za něj bude definitivně zodpovídat svému Stvořiteli. Láska k životu, ale i naděje na život po smrti, byly pro zkušenost života a smrti
v tehdejší době charakteristické. Smrt se stává vlastní smrtí /smrt sebe sama/ a lidé se brání strachu před ní dalším rozšířením smutečních a pohřebních obřadů.
-
Od 16. století se začínají objevovat první vědecké úspěchy a s nimi i naděje na technické zkrocení smrti. Lidé se už, na rozdíl od minulosti, nechtějí bát „nadpřirozených“ přírodních sil, a proto usilovně objevují různé přírodní zákonitosti. V této snaze se prudce
rozvíjí teoretické empirické vědy, které odhalují některá tajemství přírodních zákonů. Od
48
18. století je smrt ještě více individualizována. Plně privatizována byla smrt v 19. století, kdy došlo k přísnému oddělení veřejné a soukromé sféry.
Ve 20. století se smrt stává ošklivou, nečistou záležitostí. Umírání a smrt už nejsou dávány do souvislosti se zlem, zkušenost viny je však vystřídána zkušeností studu. Ve
střetu se smrtí získává velký význam medicína. Tato věda, která v zásadě bojuje o život
člověka, však považuje smrt za svou porážku a snaží se jí tedy od umírajícího včas odvrátit. Setkáváme se s pojmem zakázaná smrt (umírání člověka, který předstírá, že nezemře)11 – o smrti se mluví co nejméně.
-
Doba „postmoderní“
−
Postmoderna je charakteristická silným vystřízlivěním vůči programu evropského novověku.
Silou svého rozumu vzít celý svět do lidské režie, konkrétně dosáhnout skrze neomezený
vědecko-technický rozvoj nadvládu nad všemi problémy světa.
Silné tendence k příklonu člověka k fikci a snění po světě bez utrpení a hladu.
Postoj, co člověk může to také smí. Pro člověka přestává být stále méně věcí tabu.
Do všeho by chtěl člověk zasahovat, bere vše jako záležitost své vlastní volby.
zkušenost - věda a pokrok nepřináší vždy jen ulehčení, ráj na zemi, nýbrž otevírá nové
problémy, rizika, strachy a ohrožení. I v oblasti medicíny. Moderní zdravotnictví nejenom
prodlužuje život, lepé léčí, ale také na druhé straně prodlužuje možnost utrpení. Zde vyvstávají nové strachy a obavy dnešního člověka:
−
−
−
−
−
-
lidé se nebojí smrti, ale umírání
strach je umocněn ztrátou smyslu utrpení jako důsledek ztráty smyslu života. Člověk moderní doby je vykořeněn, neví kde je jeho místo, je snadno manipulovatelný, vystavený
svým vrtochům a náladám.
Utrpení a umírání je chápáno z pohledu konzumní společnosti jako ponížení, překážení,
ekonomická přítěž. Konzumní společnost často vnímá člověka jako objekt nikoli jako subjekt. Přání smrti tak může vyjadřovat přání po ukončení tohoto ponížení, „bezesmyslného
utrpení“.
Od osvícenství jsou zde vyzdvihovány dvě stejně významné základní hodnoty sebeurčení
a ochrana života. V důsledku ztráty Boha, oslabení víry a významu náboženství převážila
hodnota sebeurčení.
-
-
Holandský případ
− Holandsko je první evropskou zemí, která realizovala legalizaci eutanazie. 28. 11. 2000
schválili nizozemští poslanci jednoznačným poměrem hlasů (104 : 40) zákon, který obsahuje výčet podmínek, za nichž není možné trestat lékaře za pomoc pacientovi při dobrovolném odchodu ze života.
11
−
Norma vstoupila v platnost na jaře roku 2001, když ji potvrdila také horní komora nizozemského parlamentu (10. 4. 2001).
−
Holandsko je k eutanazii vysoce tolerantní a zákonná forma beztrestnosti aktivní eutanazie bývá ve světě dávána za vzor moderního humánního přístupu k umírajícím.
Srov. ARIES, P. Dějiny smrti II…, s. 318 – 321; 339 – 343.
49
−
90 % Holanďanů eutanazii podporuje, což byl jeden z hlavních argumentů zastánců zákona o eutanazii.
Podmínky nového zákona, za nichž může být eutanazie uskutečněna:
-
nevyléčitelně nemocný pacient musí trpět nesnesitelnými a neustávajícími bolestmi,
musí opakovaně, dobrovolně, bez nátlaku a při plném vědomí požádat o ukončení svého
utrpení pomocí eutanazie; nemocný může učinit i písemnou žádost, v níž dá lékařům právo rozhodnout o eutanazii v případě, že by on sám byl později z psychických důvodů neschopen samostatného úsudku,
do věku 16 let dítěte mohou žádat o eutanazii jeho rodiče,
pacient musí být informován i o dalších lékařských stanoviscích, pohledech a profesionálních posudcích, na které musí být brán zřetel,
rozhodnutí lékaře o provedení eutanazie, které musí být učiněno na základě několika profesionálních posudků, posuzuje komise tvořená lékaři a právníky,
ukončení života musí být učiněno humánním a lékařsky vhodným způsobem.
-
−
Tento holandský zákon vykazuje mnoho nedostatků, především se jedná o tkzv. „sorgfaltskriterien“, která jsou více méně záležitostí subjektivního posouzení stavu pacienta
lékařem, tím se otevírá prostor pro zneužití.
(Holandští evangelíci se vyjádřili již v roce 1972 pro eutanazii jako možnost pro křesťany.
Předseda křesťansko demokratické strany v Holandsku se vyjádřil v tom smyslu, že křesťanští
demokraté nejsou proti eutanazii jako takové, ale proti předloženému zákonu).
Principy
Optimální, ne maximální terapie
− Veškeré úsilí lékařů má být ve službě uzdravení a prospěchu pacienta. Toto kriterium přivádí lékaře do situace, kdy musí v určitých případech odpovědně zvažovat.
− Kde jsou jen malé šance na přežití, jsou oprávněné také rizikovější prostředky. Kde však
má intervence jen malé vyhlídky na úspěch a současně vyvolávají u pacienta značné těžkosti, nebudou se mu vnucovat.
− Prospěch pacienta nevyžaduje vždy maximální, nýbrž optimální nasazení lékařských prostředků. To zahrnuje skutečnost, že bude vědomě upuštěno od určitých intervencí, které
jen nutný proces umírání prodlužují. Jestliže patří smrt k lidskému životu, pak jako taková neznamená selhání medicíny, nýbrž vyznačuje její oblast úkolů a určuje její postup
v terminální fázi.
−
Mnoho lidí umírá ve vysokém věku bez dramatických operací a intenzivních terapií.
Umírání se u nich projevuje jako přirozený proces. Podpora v umírání se zde může smysluplně zakládat jen na použití prostředků, které zmírňují bolesti.
−
Bylo by nesmyslné chtít nasazením všech existujících prostředků prodlužovat život za
přirozenou smrt. Vedle normální lékařské pomoci je žádáno pečovatelské zaopatření,
osobní náklonnost, doprovázení. Jde o ulehčení posledního období života umírajícího.
50
−
Podobně to platí v situaci, kde se proces umírání zúžil na pozvolné vyhasínání biologických funkcí a náhle přišli komplikace (např. zápal plic), které zkracují proces umírání.
Zde není lékař zpravidla povinen potírat komplikace, aby po krátkém zachování života
umírající znovu upadl v potíže umírání.
Tišení bolestí
− Kde uzdravení nebo zlepšení není možné, koncentruje se lékařská péče na snížení obtíží a
bolestí. Zmírnění bolestí patří odjakživa k velkým úkolům a službám medicíny. Je ospravedlnitelné v poslední fázi života podávat i takové tišící prostředky, které jako vedlejší
účinek mají za následek možné zkrácení života.
Hraniční situace
− Někdo s nevyléčitelnou nemocí podle lékařské diagnózy už nemá dlouho žít, stojí před
otázkou, zda má podstoupit ještě jednu operaci, která by sice mohla smrt na krátkou dobu
odsunout, avšak přináší s sebou těžké tělesné a duševní potíže. Jestliže se nemocný vědomě a svobodně rozhodne proti operaci, je třeba jeho rozhodnutí respektovat, neboť nemocný se rozhoduje na místo nesmyslného prodlužování utrpení pro vědomé člověka důstojné umírání.
−
-
Zvláštní problémy s sebou dnes přinášejí medicínsko-technické možnosti intenzivní terapie. Etickým principem pro nalezení mravně správného posouzení konkrétního nasazení
intenzivních terapií je princip uměrnosti - správné zvážení prostředků se může podařit
jen tehdy, „jestliže se porovná terapeutický druh, jeho nesnáze a stupeň nebezpečí, potřebné náklady i možnosti použít s nadějnými výsledky, jak se zřetelem na stav nemocného, tak i jeho tělesné a duševní síly.
Jestliže má nemocný výhledově šanci znovu získat intenzivní terapií zdraví, pak je nasazení takové terapie mravní povinností.
Jestliže je ale naopak každá naděje na zlepšení vyloučena a umírání je jen uměle prodlužováno, pak není vzdání se takové terapie žádným nespravedlivým disponováním životem. Takovýmto rozhodnutím je respektována smrtelnost člověka a Bohem stanovená lhůta. Pro lékaře však takovéto rozhodnutí předpokládá souhlas pacienta nebo, není-li to již
možné, souhlas příslušníků rodiny. Respekt před důstojným umíráním zahrnuje i mravní
dovolenost nepokračovat dále v umělém dýchání, jestliže se jedná již jen o zachování biologických funkcí
Závěr
− V dnešní hektické, konzumní společnosti, zaměřené na výkon a požitek je třeba stále
znovu objevovat smysl života, jeho jednotlivých fází a tedy i umírání a smrti.
− Požadavek na důstojné umírání a smrt. Křesťané vědomi si toho, že Bůh připouští utrpení, neodstraňuje totiž ani bolest ani smrt, zůstává člověku stále na blízku a tak mu dává
možnost objevovat smysl a význam všeho. Zde je zdroj síly a milosti pro tato životní období a také pro pomoc a doprovázení druhých. Neexistuje právo na usmrcení jen nárok na
důstojné umírání.
51
Trest smrti z etického pohledu
-
Od prvopočátku se setkáváme u mnoha národů a civilizací se skutečností trestů, patří
mezi ně i tresty, které mají za následek smrt.
-
Rozlišujeme přitom vedle praxe krevní msty fenomén trestu smrti, jako právní instituce ve smyslu trestního práva. Zpočátku bylo toto právo jen zřídka zpochybňováno nebo dokonce striktně odmítáno.
-
Ve starověku a středověku byl trest smrti používán velmi často. I když o počtu provedených poprav v těchto obdobích neexistují spolehlivé údaje, hovoří se o tom, že
v Anglii za vlády krále Jindřicha VIII. (1509 – 1547) bylo uskutečněno 72 000 poprav
a za vlády královny Alžběty (1558 – 1603) dokonce 89 000.
-
Kolem poloviny 16. století se pozvolna stává hlavním trestem trest odnětí svobody
namísto tělesných trestů. V době osvícenství v 18. století byly trestány smrtí téměř výlučně jen vraždy.
-
V této době začínají také teoretické disputace radikálně zpochybňující trest smrti, požadující jeho zrušení. Tyto snahy předznamenal Tomáš Morus svým dílem „Utopie“.
V daleko větší míře však italský právník Cesare Beccaria (1738-1794) a jeho dílo „Dei
delitti e delle pene“ (1764).
-
Doba osvícenství se svojí filosofií je tak počátkem programového požadavku zrušení
trestu smrti a to i přesto, že takoví velikáni jako Kant a později Hegel, ale také Goethe
Beccariovy myšlenky odmítli. I reakce katolické církve na Beccariovo dílo byla negativní, ocitlo se na indexu.
-
Dnes je ve většině civilizovaných zemí trest smrti zrušen (u nás od roku 1990) anebo
neaplikován a to proto, že už není nahlížen jako morální legitimní prostředek udílení
trestů, protože není ani účinnou cestou, ani jedinou možností jak chránit právo.
-
Přesto nadále v mnoha zemích existuje. Stále znovu a znovu, a to i tváří v tvář jednotlivým případům, vyvstává diskuse, zda trest smrti ano či ne. Jinými slovy, zda je státní
autorita oprávněna, resp. povinna vynášet tresty smrti?
Biblické výpovědi
-
Bible nenabízí žádné bezprostřední odpovědi na tyto otázky jednak proto, že trest smrti zde není centrálním tématem. Starý zákon jej pojímá s naprostou samozřejmostí a
v Novém zákoně je zmíněn jen okrajově.
-
Dějiny izraelského lidu, zaznamenané v Pentateuchu, demonstrují etický a právní vývoj ve vztahu k trestu smrti. Jedná se o pokračující historický proces omezování bezuzdné msty.
Prakticky tento proces znamená, že praxe rodové msty je nahrazována uváděním do
psaného zákona se stále silněji a diferencovaněji stanoveným právním řádem. Výkon
trestu smrti je stále víc přenecháván těm, kteří vládnou a je odnímán rodinným představitelům a rodovým vůdcům.
Deuteronomické spisy ukazují mnoho příkladů tohoto vývoje (např. Dtn 13,6-12). Pro
ospravedlnění trestu smrti je důležitý teologický moment, že lid má zůstat před Bohem
čistý a má se držet dalek všeho, co by mohlo smlouvu mezi ním a jeho lidem narušit.
-
-
52
-
-
Z tohoto teologického pohledu je třeba nahlížet lex talionis (oko za oko zub za zub),
který prezentuje jasnou snahu o individuální užití trestu, tedy adresnost.
V antické době totiž bylo běžné usmrcení některého z nevinných příbuzných pachatele, zatímco lex talionis požaduje trestat smrtí jen vraha.
Princip individualizace viny se postupně prosazuje a vytlačuje tak starou představu
„kolektivní zodpovědnosti“. V pozdním židovství je pak zřejmá zdrženlivost
v aplikaci trestu smrti spojená s radostí a chloubou nad tím, že tento trest není aplikován, nebo jen velmi málo.
Tento eticko-právní vývoj však není charakteristický jen pro Izrael a ani jen
v souvislosti s jeho náboženskou zkušeností víry, nýbrž je patrný u mnoha národů a
společností, které přešli od kočovného nomádského k usedlému způsobu života ve
městech.
- Nový zákon nám toho rovněž mnoho nenabízí ohledně povolení trestu smrti. Trest smrti
zde není nikde explicitně ani ospravedlňován ani zakazován. Ježíšovými součastníky a
také apoštoly byl trest smrti brán zřejmě jako něco zcela samozřejmého a nevidí jej výslovně jako etický problém.
- Důvod je nasnadě. Žili v té době v rámci existujících právních řádů, kterým se podřizovali. Novozákonní křesťanské obce neměly právo trestat někoho trestem smrti. I když, jak
dosvědčují Pavlovy listy, existuje v křesťanské obci potrestání provinění proti křesťanskému étosu, nikoliv však smrtí. Vydávání provinilců světské moci není v novozákonních
spisech doloženo.
-
-
-
-
-
-
V Ježíšových výrocích nenajdeme žádný, který by trest smrti explicitně a ve všeobecnosti odmítal. Z jeho postoje vůči ženě obviněné z cizoložství (Jan 8, 2-11), ale i
z obsahu jeho učení se dá dedukovat, že mu byl tento trest bytostně cizí.
Ježíš neustále hledá, toho kdo je ztracen, aby ho navrátil k životu, tj. do společenství
s Bohem. Ježíši jde o vykořenění hříchu už v samém zárodku a zdůraznění, že soud
patří výlučně Bohu.
Je zde zpochybněna síla spravedlnosti na bázi krevní msty, na které staví lex talionis.
Centrálním se stává společenství lásky zahrnující přátele i nepřátele jako nová cesta
k překonávání zla.
Je zdůrazněna odpouštějící Boží láska, dosvědčující možnost odpuštění v tomto světě,
relativizující každý lidský soud a každý s tím spojený absolutní nárok (srov. Mt 7,1-7;
Lk 6, 37-38.41-42).
Ježíšův postoj při soudu před Pilátem, kdy nepopírá jeho moc nad životem a smrtí (Jan
19,10n) a také Pavlův postoj vyjádřený v Řím 13,1-7 zde hlavně verš 4, od kterého
křesťanská tradice odvozovala právo státu vynášet trest smrti nad těmi, kteří ztratili
právo na život odpovídajícím trestným činem, žádá v současnosti diferencovanější přístup.
Rozhovor Piláta s Ježíšem, neopakovatelná situace dějin spásy, neřeší principielní
otázku práva státu na možnost nebo dokonce jeho povinnost trestat smrtí.
Při výkladu Pavlova textu nesmíme ztratit se zřetele historické souvislosti a celý biblický kontext. V tomto textu nejde speciálně o trest smrti - slovo „meč“ (v. 4) v jeho
řeči o vrchnosti je těžké brát jednoduše jako symbol práva státu k výkonu trestu smrti.
- nýbrž o základní strukturu lidské společnosti (pohanské i křesťanské), založené na
úctě k legitimní autoritě, která získává své oprávnění, jak vyplývá z obou textů, od
Boha.
53
-
Z jiné strany viděno, lépe je Pavlovu vyjádření rozumět jako upozornění pro křesťany,
kteří se cítili dispenzováni od občanských povinností v souvislosti s příslibem přicházející říše.
Teologicko-církevní aspekty
-
-
-
-
-
-
-
-
křesťanská tradice vždy trvala na oprávněnosti vrchnosti (státu) trestat některé těžké
zločiny smrtí. Rezervovaný přístup k trestu smrti v předkonstantinovské době se dá
pochopit na základě zkušenosti křesťanů s mučednictvím, kteří byli jeho častou obětí.
polemický ráz textů řady teologů tohoto období se nedá brát jako zpochybnění oprávnění státu k výkonu trestu smrti. Texty jako např. od Laktancia (kolem roku 300)
striktně odmítající usmrcení (trest smrti) se pravděpodobně vztahovaly pouze na křesťany nikoli na vrchnost.
Po vydání Ediktu milánského tedy po roce 313 rezervovaný přístup vůči trestu smrti
ustoupil a rozšířily se hlasy, které oprávnění státu k tomuto trestu výslovně potvrzovaly a ospravedlňovaly.
Tím, že křesťané začali mít podíl na světské moci si vyžádalo jisté omezení dřívějšího
zákazu spolupodílení se věřících (např. obžalobou, spoluprací při popravě....) na trestu
smrti pouze pro příslušníky kléru. Přesto tím není dán neomezený souhlas.
Augustin apeluje na jistou umírněnost při výkonu trestu smrti a podmiňuje světskou
moc nad životem a smrtí možností intervence biskupa ke zmírnění výkonu této moci.
Jeho nové ospravedlnění trestu smrti jako prostředku, kterým má světská moc pomáhat
církvi v jejím boji proti heretikům, má v tomto smyslu význam jakéhosi způsobu dělby
práce světské a církevní moci v duchu hesla, které se razilo i ve středověku, „ecclesia
not sitit sanguinem“ - církev nelační po krvi. Církev se omezuje na posuzování případů, které se jí týkají např. právě hereze, ale výkon trestu je přenechán světské moci.
V současnosti přistupuje církev k problémům spojeným s trestem smrti citlivěji.
V posledním období došlo v katolické církvi k zřetelné změně dosavadního dominantního postoje obhajoby trestu smrti jako spravedlivého trestu, který, zdá se, definitivně
padl.
V katolickém katechismu pro dospělé německé biskupské konference z roku 1995 je
po připomenutí tradičního učení církve zdůrazněno, „že přes veškerý právní řád se
může i ten nejhorší zločinec usmířit s Bohem tím, že přijme milost poznání a obrácení“. Křesťané by tak neměli být (alespoň ne v evropských poměrech) stoupenci trestu
smrti.
I ve formulaci Katechismu katolické církve (1992) došlo k posunu. V původním textu
(1992), ze kterého vychází český překlad (1995), je zdůrazněn charakter trestu smrti
jako „ultima ratio“. V latinské verzi (1997) došlo k zajímavé korektuře. Problematice
trestu smrti je zde věnována zvláštní pasáž, zahrnující na konci formulaci encykliky
„Evangelium vitae“ (1995): „Za předpokladu, že provinilec a jeho odpovědnost jsou
s jistotou prokázány, nevylučuje tradiční učení církve možnost trestu smrti, kdyby to
byla jediná možnost, jak bránit život člověka proti nespravedlivému agresorovi…. V
důsledku možností, kterými stát disponuje, aby účinně potlačil zločin a zneškodnil pachatele, bez toho, že by mu definitivně odňal možnost nápravy, jsou dnes případy, ve
kterých je odstranění provinilců absolutně nutné, velmi ojedinělé nebo téměř neexistují‘“ (KKC 2267).
54
Etická diskuse
-
-
-
-
-
-
-
Trest smrti v konfrontaci s všeobecně a trvale platným požadavkem ochrany lidského
života upozorňuje na svou výlučnost, ale současně s tím i na nutnost zřetelných a průkazných argumentů, které dokládají jeho oprávněnost.
Kromě základních předpokladů, že uložení takového trestu přísluší jen nejvyšší legitimní autoritě a to jen za těžká provinění a jako nutná ochrana k zachování veřejného
pořádku, to jsou pokání, odplata a satisfakce za zločin, odstrašení ostatních (prevence)
a ztráta práva na život. T
yto pro morální teologii všeobecně platné důvody pro přípustnost aplikace nejvyššího
trestu je třeba stále znovu prozkoumávat a to i s ohledem na historicko kulturní a společensko politický vývoj, který dává těmto zdůvodněním jiný význam a hodnotu. Docházíme tak k řadě námitek.
Argument ochrany veřejného pořádku a ztráta práva na život se dá zřetelně objasnit
na postojích Tomáše a Kanta. Tomášovo nadřazení blaha společnosti (Bonum commune) nad osobní blaho jednotlivce zahrnuje požadavek ve prospěch společného blaha
vyžadovat jistá omezení blaha osobního.
Trest smrti, kterým se společnost zbavuje pro ní nebezpečného delikventa majícího na
ní zhoubný vliv, tak není jen věc dovolená, ale dokonce záslužná. Nebezpečí daná životem takového zločince se mu zdají větší a jistější než možnost jeho nápravy. Nehledě k tomu, že zločinec se svým činem provinil proti své důstojnosti a tím ji nejenom
ztratil, nýbrž se tím zároveň vyloučil z lidské společnosti, která s ním má právo naložit, jak to bude odpovídat potřebám jiných. Má jít v tomto případě o jakousi amputaci
nemocného údu v lidském organismu, ale také o navrácení důstojnosti oběti zlého činu, která ji skrze zlý pachatelův čin ztratila.
Kant se naopak dovolával trestu smrti z důvodů znovunabytí ztracené důstojnosti pachatele. Stát, podle něj, nemá z tohoto důvodu jen právo, nýbrž přímo povinnost
sankcionovat viníka smrtí. Nejedná se zde o instrumentalizaci člověka, ale naopak o
ochranu jeho důstojnosti skrze uloženou a vykonanou sankci. Tím Kant sám vyvrací
častou námitku odpůrců trestu smrti, že se jedná o degradaci člověka na pouhý instrument k dosažení stanoveného cíle.
Vyžaduje však ochrana veřejného pořádku skutečně absolutní trest, trest smrti? Proti
tomuto bezpochyby nejzásadnějšímu argumentu pro jeho ospravedlnění existují dvě
podstatné námitky:
1. Dá se přesně určit situace, kdy další život delikventa bude skutečně ohrožovat
bezpečí a životy druhých (např. že vrah bude dál skutečně vraždit)? Může být
někdo usmrcen jen na základě podezření?
2. Je ještě dnes absolutní trest skutečně jediným účinným prostředkem
k zachování veřejného pořádku? V kočovných společnostech nebo společnostech s nefungujícím systémem vězeňství, rozsáhlou korupcí, řáděním ozbrojených, zločineckých band byl a snad je oprávněným, o zemích s vyspělou demokracií se to říct nedá. Dnes je většina států morálně schopna držet zločince
v bezpečné izolaci, proč tedy ještě trest smrti?
- Polemizovat se dá i s myšlenkou o znovunabytí lidské důstojnosti skrze aplikaci trestu
smrti, a to jak u provinilce, tak u jeho oběti.
55
- V prvém případě se o tom dá snad hovořit jen za předpokladu, že pachatel přijímá trest
smrti jako pokání za své činy, čímž se jistým způsobem obnovuje jeho důstojnost jakožto
mravní bytosti.
- V druhém případě vyvstává již samotná pochybnost v tom, zda a nakolik je oběť zbavena
své důstojnosti, skrze nespravedlivé jednání druhého, a nakolik, podle teorie náhrady, může
být brán trest smrti jako adekvátní zadostiučinění a odškodnění způsobené újmy?
- Při pohledu na principy spravedlnosti a lidské důstojnosti je v moderním trestním právu
rozhodující přiměřenost trestu vzhledem k vině, nikoliv zničení pachatele. Jinak řečeno,
moment smíření či pokání je, pro svoji vysokou náročnost v sekularizované a pluralistické
společnosti, sotva ještě nosný, aspoň ne natolik, že by měl ospravedlňovat zmaření života.
- Rozpačité a nejednotné jsou i závěry týkající se odstrašujícího účinku trestu smrti. Lze se
jen domnívat, že stupeň jistoty trestu je účinnější než jeho výše. Doposud nemáme
k dispozici relevantní výsledky empirických průzkumů, které by to buď potvrzovaly nebo
vyvracely.
- Samotná myšlenka, že výkon trestu smrti má sloužit jako výstraha a zastrašení společnosti
od dalších nežádoucích trestných činů, degraduje odsouzeného na prostředek evidentně odporující jeho neopakovatelné lidské důstojnosti.
- Zaznívají také názory, zda tím nedochází spíše k jakémusi afektu brutalizace společnosti.
Od věci není ani názor, že trest smrti je větším trestem, konfliktem ve svědomí, či traumatem pro bezprostřední vykonavatele tohoto trestu, či příbuzné pachatele, než pachatele samotného.
Závěr
-
-
-
-
-
I když sankce trestu smrti doprovází lidstvo ve všech jeho dobách, nelze říct, že byla a
je vždy viděna její oprávněnost.V současnosti je tato otázka vnímána velmi citlivě. Při
pohledu na argumenty pro a proti se dá jen těžko říct jednoznačné ano či ne.
Přesto se zdá, že postupem doby získávají na síle a váze stále víc argumenty proti trestu smrti a to i s ohledem na kulturně historický a politicko hospodářský vývoj. Nikdo
nemá právo disponovat se životem druhého, který je nedisponovatelný. Nikdo vzhledem k životu není výš než druhý.
Trest smrti de facto znamená eliminaci času a prostoru k polepšení a obrácení odsouzeného a toto právo přísluší přece jen Bohu. Skutečně závažná je rovněž možnost nenapravitelného justičního omylu a využití trestu smrti jako možného nástroje
k eliminaci rasově, nábožensky a politicky nepohodlných jedinců.
Dosavadní zkušenost sice ukázala, že zatím není ani reálné a ani snad oprávněné
(vzhledem ke konkrétním okolnostem a společenské úrovni v některých zemích), chtít
vyžadovat jednotnou praxi u všech národů.
Nic však nebrání tomu podporovat náležitá opatření v oblasti práva (např. proti justičním omylům), burcovat veřejné mínění a podnikat patřičné kroky na poli mezinárodní
politiky (např. proti zneužívání institutu trestu smrti k upevňování totalitní moci) a zároveň tím a nejenom tím podporovat vývoj směřující k praktické neoprávněnosti a
zbytečnosti užívání tohoto trestu.
56