Krize 09 - Vzdělávací středisko na podporu demokracie

Transkript

Přepis příspěvků z V. konference
Evropské fórum podnikání
Příčiny, důsledky
a řešení
finanční a ekonomické krize
Praha, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR
23. září 2009
Příčiny, důsledky a řešení
Záznam příspěvků přednesených na konferenci
pořádané
v Poslanecké sněmovně PČR, dne 23. září 2009
NEWTON College, a.s.
a
Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie
Vytiskla tiskárna:
SV, spol. s r. o., Na Louži 1/947, Praha 10
Praha 2009
Vzdělávací středisko
na podporu demokracie
Ječná 2
120 00 Praha 2
tel. 257 311 489
ISBN 978-80-904281-1-9
PŘÍČINY,
DŮSLEDKY A ŘEŠENÍ FINANČNÍ A EKONOMICKÉ KRIZE
OBSAH
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Blok A
1. JSOU KRIZE NEVYHNUTELNÉ?
2. JSOU KRIZE ŘEŠITELNÉ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Blok B
ZAHRANIČNÍ ODLIŠNOSTI A ČESKÁ CESTA . . . . . . . . . . . . . . . . 87
PŘÍČINY,
Předmluva
Když se v roce 2007 rozvinula krize na hypotečním trhu ve Spojených státech, jen
velmi málo ekonomů předpokládalo, že nakonec přeroste v hlubokou finanční
a posléze i ekonomickou krizi nejen v USA, ale i v celosvětovém měřítku. V období
posledních dvaceti až třiceti let, kdy se naplno rozběhly globalizační procesy ve
světové ekonomice, se rozsáhlé finanční krize čas od času objevovaly v některých
rozvíjejících se ekonomikách či na nově se vynořujících trzích. Vždy však měly
regionální charakter. Až na konci tohoto desetiletí jsme v historii globalizace
poprvé svědky a přímými účastníky skutečně globální finanční a ekonomické krize,
která navíc vypukla nikoli v rozvíjející se či nové tržní ekonomice, ale v největší
vyspělé ekonomice světa – ve Spojených státech. Jedná se o největší ekonomickou
krizi od Velké deprese ve 30. letech 20. století.
Proč současná krize, podobně jako Velká krize 30. let minulého století, vypukla opět v USA? Jaké dlouhodobé faktory vytvářely půdu pro její vznik a co bylo
pouze jejím krátkodobým spouštěčem? Jak se liší důsledky krize v různých zemích
a pro různé ekonomické subjekty? Jaká opatření jsou přijímána k řešení krize,
která z nich pouze hasí požár a která by mohla mít preventivní charakter? Existuje dostatečná vůle a síla tvůrců institucionálního rámce ekonomiky, tedy vlád
a zákonodárců přijímat taková opatření, která by mohla obdobným krizím
v budoucnosti zabránit? Anebo se příslušným zájmovým skupinám podaří preventivní protikrizová opatření natolik rozmělnit, že si na vypuknutí příští finanční
krize – jak praví Dani Rodrik – budeme moci vsadit všechny své úspory?
Tyto a mnohé další otázky si kladlo a pokoušelo se na ně odpovědět V. Evropské
fórum podnikání na téma „Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické
krize“, jehož pořadatelem byla soukromá vysoká škola NEWTON College, a. s.
ve spolupráci se Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie. Konference
byla zorganizována v rámci řešení projektu Národního programu výzkumu II
č. 2D06028 „Hodnocení postavení České republiky a její schopnosti rozpoznávat
a prosazovat vlastní zájmy v evropské a světové ekonomice“.
Fórum představilo argumentaci ekonomických odborníků z akademické sféry
i z praxe, národohospodářů i představitelů finančních institucí a podnikové nefinanční sféry. Ti se na příčiny, projevy a možnosti řešení krize dívali z mnoha různých hledisek, avšak názory většiny z nich se protnuly v pohledu, že stát nějakou
7
PŘEDMLUVA
PhDr. Jiří Malý, Ph.D.
Institut evropské integrace
NEWTON College, a. s.
formou do řešení finančních a ekonomických krizí podobně velkého rozsahu
vstoupit musí. Názor, že nejvhodnější intervencí státu při řešení takové krize je
žádná intervence, byl na tomto fóru silně menšinový.
Účastníci konference se již lišili v pohledu na to, jak rozsáhlý by měl zásah státu
při řešení finanční a ekonomické krize být, v jaké míře a v jakém časovém horizontu by měla být prováděna stimulační opatření monetární a fiskální politiky, jak
nastavit nový regulatorní rámec pro finanční trhy a instituce na nich působící, jak
nově definovat měnovou a rozpočtovou politiku po odeznění krize, aby nepřispívala ke vzniku bublin na finančních, kapitálových či komoditních trzích nebo
k prohlubování makroekonomických nerovnováh.
Takové rozdílné názory však můžeme zaznamenat i mezi tvůrci hospodářských
politik v různých zemích. Pohledy na potřebnou míru státní intervence nebo na
podobu nové regulace finančních trhů se kupříkladu liší jak mezi Spojenými státy
a Evropskou unií, tak mezi některými členy Evropské unie navzájem. Proto i dva
roky po vypuknutí krize mají snahy o novou regulaci či novou architekturu finančních trhů stále spíše deklaratorní než praktickou podobu.
Jak se změny v hospodářské politice, v regulaci finančních trhů a vůbec v nastavení institucionálního rámce ekonomik po odeznění současné krize vyvinou, teprve
uvidíme. S názory účastníků V. Evropského fóra podnikání na tuto problematiku se
však můžete seznámit již nyní v předkládaném sborníku, který obsahuje všechna
vystoupení, která na fóru zazněla.
8
PŘÍČINY,
Blok A
2. JSOU KRIZE ŘEŠITELNÉ?
Přepis příspěvků
přednesených na konferenci
konané
v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
Praha, 23. září 2009
Moderátor
Hynek Opolecký,
Vzdělávací středisko na podporu demokracie
PŘÍČINY,
PROGRAM KONFERENCE
Blok A
ZAHÁJENÍ KONFERENCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Dr. Jan Mojžíš, člen představenstva NEWTON College, a.s.
Kdy, proč a kde vznikají krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
prof. Jan Švejnar, Ph.D., předseda řídícího
a dozorčího výboru CERGE-EI, University of Michigan
K charakteru a kořenům globální krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
prof. Ing. Milan Šikula, DrSc., ředitel Ekonomického ústavu
Slovenské akademie věd
Selhání regulace a chamtivost: dvě hlavní příčiny
světové finanční krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Ing. Jan Mládek, CSc., předseda družstva FONTES RERUM
Od rozpoznání krize k jejímu řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
RNDr. Luděk Niedermayer, ředitel oddělení Consulting,
Deloitte ČR
Role dnešní krize při řešení krize budoucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
prof. Ing. PhDr. Ing. Vladimír Tomšík, Ph.D., Ph.D.,
člen bankovní rady České národní banky
Diskuse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
Má institucionální ekonomie odpověď na příčiny,
průběh a řešení krize? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
prof. Ing. Milan Žák, CSc., ředitel Centra ekonomických studií,
rektor Vysoké školy ekonomie a managementu
Rizika státního intervencionismu při řešení krize . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Ing. Jan Skopeček, výkonný ředitel
Centra pro ekonomiku a politiku
PŘÍČINY,
Je krize skutečně u konce? Poučili jsme se z ní? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
PhDr. Tomáš Sedláček, makroekonomický stratég
Československé obchodní banky, a.s.
Ekonomická recese v Česku: co odnesla a co přinesla . . . . . . . . . . . . . 81
RNDr. Pavel Sobíšek, hlavní ekonom,
UniCredit Bank Czech Republic, a.s.
Uvítání účastníků
BLOK A
Hynek Opolecký
Dobrý den, dámy a pánové, zahájíme naše jednání. Poprosím pana Mojžíše,
člena představenstva vysoké školy NEWTON College, aby přednesl na úvod několik slov.
Jan Mojžíš
Hezké dopoledne, dámy a pánové. Rád bych vás co nejsrdečněji přivítal na dnešní konferenci. Naše vysoká škola NEWTON College je ve spolupráci se Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie pořadatelem v pořadí již pátého ročníku
Evropského fóra podnikání (EFP). Tentokrát jsme se rozhodli pro horké aktuální
téma: Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize. Jsem rád, že vás přišlo tolik, zejména pak děkuji všem přednášejícím, i když někteří klíčoví nám v sále
ještě chybějí. Vítám všechny, kteří přišli jenom třeba získat informace, nebo podiskutovat o tématech, která jsou klíčovým obsahem této konference. Jsou jím především příčiny a důsledky globální finanční a ekonomické krize, jak se tyto důsledky liší v různých ekonomikách, zda přijímaná řešení jsou dostatečně rychlá
a účinná a zda jsou tím pravým receptem k odstranění příčin vzniku podobných
krizí. Jistě budeme hovořit také o tom, dopadají-li tato řešení na všechny účastníky ekonomik rovnoměrně, nebo zda některé zvýhodňují a jiné znevýhodňují,
a proč tomu tak je. O tom všem tady dneska budeme diskutovat. Opustím nyní svůj
připravený text, neboť musím velmi nerad omluvit paní docentku Klvačovou, naší
prorektorku pro vědu a výzkum, která je zakladatelkou, matkou myšlenky pořádat
tyto konference. Vždycky je zatím moderovala, vždycky zde byla, ale tentokrát je
bohužel nemocná, a tak se této konference nezúčastní. Doufám, že se brzy uzdraví a že tomu příští rok bude jinak. Děkuji vám, přeji vám hezký den a předávám
slovo zpět panu Opoleckému.
Hynek Opolecký
Ještě jednou dobrý den. Vítám vás, všechny přítomné, na dnešní konferenci.
Navážu na slova pana Mojžíše ohledně duchovního tvůrce, paní Klvačové, která se
velkou měrou podílela na přípravě celé konference. Je jen škoda, že mezi námi
nemůže být, protože její přítomnost a její příspěvky vždycky byly určitým přínosem a oživením a byly by takové zvláště na tomto jednání, neboť paní docentka se
zejména ekonomickou, hospodářskou a krizovou problematikou zabývá již drahná
léta.
13
PŘÍČINY,
Dovolím si jen ještě pár slov k přípravě konference. Rozhodli jsme se dát vám
ještě k dispozici nějaké souhrnné informace v podkladových materiálech. Vlastně
říci, že vám chceme poskytnout souhrnné informace, by bylo asi příliš troufalé,
protože téma, které jsme zvolili, je velmi široké, obsažné. To asi bude dokumentovat řada příspěvků, které tady zazní. Připravili jsme pro vás dva takové podkladové materiály, z nichž jeden, ten druhý, který máte v deskách, je komplexní zpracování vztahu krize a Evropská unie v těchto souvislostech. Je převzatý od
renomované společnosti EU Office České spořitelny. A člověkem, který se podílel
na tvorbě materiálu, je pan Petr Zahradník, který se hospodářskými vztahy
a Evropskou unií zabývá dlouhou dobu. V prvním materiálu ve vašich deskách
najdete jakýsi náš pokus předložit vám souhrnný průřez informací, které okolo nás
proběhly od minulého léta 2008 až do této doby. V jedné části materiálu – Ekonomická krize, nejdříve špatné hypotéky, poté krach bank – naleznete i krátký výčet
určitých milníků krize, okolo nichž jsme běželi, aniž jsme je ještě vnímali. Možná
je zde i zřejmé, že některé větší odborníky začaly znepokojovat už dříve, tj. od roku
2006. Samozřejmě není to výčet všech informací, které jsme mohli kolem sebe
zaznamenat, neboť, jak již bylo předesláno, je to velmi obtížné téma s nejasným
průběhem i koncem; ale třeba vám to pomůže v orientaci, nebo to osvěží věci,
s nimiž jste se setkali v minulosti. Případně vás takto shromážděné informace
mohou inspirovat k diskusi, která v rámci konference proběhne. Tolik tedy jenom
krátká glosa jako upozornění na podkladové materiály.
Jak bylo předesláno panem Mojžíšem, scházejí nám tady dva řečníci. Máme
však informace, že jsou někde na cestě, tak si dovolíme zahájit, aniž bychom na ně
čekali. Pár organizačních věcí úvodem: Velice si vážíme všech přednášejících,
zároveň i přítomnosti pana profesora Švejnera, který bude mít první příspěvek. Ten
mě právě v souvislosti se svým vystoupením požádal, že potřebuje odejít poměrně
záhy, protože je dnes velmi časově vytížen, a že by rád po svém příspěvku odpověděl na vaše případné dotazy směrované k jeho tématu. Doporučuji po jeho příspěvku, případně po jeho a pana Šikuly, udělat krátkou diskusi.
Nebudu úvod dále prodlužovat a poprosím prvního řečníka, aby se ujal slova,
abychom se dozvěděli nějaké informace, na které jsme všichni určitě zvědaví. Prvním tématem je: Kdy, proč a kde vznikají krize. Poprosil bych pana profesora Jana
Švejnara, předsedu řídícího a dozorčího výboru CERGE-EI a profesora University
of Michigan, o jeho příspěvek. Prosím máte slovo.
14
BLOK A1
KDY, PROČ A KDE VZNIKAJÍ KRIZE
Jan Švejnar
Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, dovolte, abych začal tím, že poděkuji
organizátorům této akce. Jak víte, tématika, o níž se dnes budeme bavit, je zajímavá. Já vidím svůj příspěvek jako takový úvodní, orientační příspěvek, v němž se
zaměřím na všeobecné rysy, ale použiji nynější krizi a její příčiny a důsledky jako
ilustraci širšího fenoménu krize. Jestliže budete mít některé otázky, které jsou
vysvětlujícího rázu, neváhejte se mě zeptat při prezentaci, jinak můžete mít otázky
a odpovědi potom na konci. Začněme rovnou. Obsahem mojí prezentace jsou
témata: co jsou a jak vznikají tyto typy krizí; jak vznikla a probíhá současná krize;
její dopady na Českou republiku; víceméně spekulace o tom, kdy krize skončí; co
z toho vyplývá pro naši hospodářskou a politickou sféru.
Takže současná krize: Je důležité si uvědomit, že má mnoho podob v různých
zemích, ne všechny země jí byly zasaženy ve stejnou dobu a ve stejném smyslu,
stejným způsobem. Problémů je opravdu několik, protože dochází ke kombinaci
faktorů. Kdyby to byla jednoduchá krize, taková, že se opakuje úplně jako některá
předchozí krize, tak ji víceméně předvídáme, víme o ní a jsme schopni ji celkem
rychle zažehnat, jako tomu bylo v předchozích případech; ale tato krize měla
některá specifika. Vycházelo to z uvolněné monetární politiky ve Spojených státech na počátku tohoto desetiletí, kdy se vrcholové finanční instituce snažily uniknout z recese, která byla na počátku tohoto desetiletí tím, že silně uvolnily monetární politiku, snížily úrokovou míru. Ve Spojených státech je trh realit velice
závislý na úrokové míře, čili uvedené opatření způsobilo obrovskou konjunkturu
na trhu realit. Navíc tam byl ještě problém s odhadováním rizika, kdo komu půjčoval, takže to nastavení systému oceňování rizika bylo více rizikové než v jiných
případech. Dále je zde faktor propojenosti. Dochází k obrovské propojenosti světové ekonomiky, realitní trhy ve Španělsku, v Irsku, v Anglii i jinde jsou velice
silně propojeny. Potom máme malé ekonomiky typu České republiky – ale nejen
České republiky –, které víceméně v této oblasti nic nepodnikly, nebyl důvod, proč
by měly být v krizi. Ale právě vzhledem k propojenosti globální světové ekonomiky není možné, aby se tyto ekonomiky ve druhé fázi – o níž budu ještě hovořit –
krizím vyhnuly. Toto je důležitý faktor, s nímž musíme počítat i v budoucnu. Někteří z vás si vzpomínáte, že jsem v druhé polovině minulého roku silně varoval
i v médiích, že ta krize na nás dolehne. Vláda až do konce roku měla velice optimistické projekce a potom jsme viděli, že krize nás postihla poměrně dost silně. To
se dalo očekávat. Byla to otázka, kdo komu věří. Ten velký problém, který zde
15
16
máme, je, jak rozplést jednotlivé faktory, jak se z toho dostat. Jestliže krize nebude dostatečně rychle zažehnána, tak může mít ještě další efekty, další vlny, které
mohou nastat v budoucnu.
Nebudu všechny kombinace problémů, které zde máme, všechny „komponenty“
krize a jejich kombinace, procházet v detailu. Sami vidíte oslabení finančního sektoru. Jsou zde ztráty, investoři se najednou cítí mnohem chudší, protože realitní
a finanční akciové trhy poklesnou, což začne ovlivňovat spotřebu investorů
a domácností. Je zde tudíž negativní šok ze strany poptávky. Ten se projevuje
v negativním exportním šoku, což znamená právě pro země jako Česká republika,
Slovenská republika a jiné, vážné zatížení. Najednou cítí, že poptávka po jejich
službách a zboží klesá. Psychologické aspekty jsou v těchto obdobích velmi důležité. Najednou začínají negativní informace pronikat, všichni mění své chování,
jsou zde velké obavy z nezaměstnanosti, z poklesu výroby. Problémy se potom přenáší zpátky z reálné ekonomiky do finančního sektoru zase zpět a dochází ke zpětným vlnám, způsobeným délkou trvání krize.
Kdybych měl vývoj krize schématicky naznačit, tak se dá průběh krize od
morálního hazardu na realitním trhu k recesi načrtnout ve čtyřech fázích. První je
krize na realitním trhu, která začíná ve Spojených státech, ale nepřímo též v jiných
zemích. Následuje fáze, v níž se finanční instituce dostávají do velkých problémů
ve spojení právě s realitním trhem a samozřejmě také s inovacemi na finančních
trzích, použití inovovaných derivátů atd., které způsobuje výrazné velké výkyvy.
To se odehrává ve vysoce vyvinutých zemích, zvláště ve Spojených státech
a v západní Evropě. Ve třetí fázi dochází ke zpomalení (a k hrozbě recese) v zemích
přímo postižených fází předchozí. To začíná měnit právě chování investorů, spotřebitelů a podniků. A ve čtvrté fázi jsme zasaženi my a všechny ostatní země;
dochází opravdu k recesi a i země, které mají svůj finanční sektor v poměrně dobrém stavu, jako je ČR, se nevyhnou dopadu recese, která nás teď postihla všechny.
Nyní přejdeme k příčinám a souvislostem krize. Stadium první: kombinace
volné měnové politiky, morálního hazardu – investic, které jdou nad míru normálního rozměru – a nedostatečného dohledu. Je zde ještě jeden aspekt, který bych rád
zdůraznil, a sice velké ratingové společnosti z nějakého důvodu dávají komplexním
balíčkům – v nichž jsou hypotéky zabaleny a které jsou jakýmsi inovačním aspektem finančních trhů za posledních deset, patnáct let – vysoké ratingy, vysoké hodnocení. Nikdo nerozumí tomu, jak jsou tyto balíčky vlastně vytvořeny, jsou velmi
komplikované, ale to, že jim renomované ratingové společnosti dávají vysoký
rating, znamená, že jsou investoři všude na světě včetně Evropy ochotni do tohoto
produktu investovat. Pro přechod z prvního do druhého stadia je podstatné, že většina významných finančních institucí z vyspělých zemí přímo či nepřímo investovala do derivátů navázaných na realitní trh v USA. Problémy hypertrofují. Příliš se
spoléhá na zjednodušené modely rizika, reálné kvalitě derivátu a podkladovým
aktivům se nevěnuje dostatečná pozornost, jsou zde prvky stádovitého chování
investorů. Jak jsem již zmínil, zajímavý aspekt je, že banky v rozvíjejících se
BLOK A1
17
zemích často nejsou přímo angažovány ve finančním sektoru v těch nových
instrumentech, ale stejně jsou potom ovlivněny v té další, pozdější fázi. Při přechodu z druhého do třetího stadia najednou vidíme takový klasický zlom, kdy
postižené finanční instituce změní přístup, výrazně zpřísní podmínky pro nové
půjčky. Žadatelé o půjčky často mají problém s plněním těchto přísnějších kritérií.
Jsou zde negativní dopady na efekt bohatství (pokles hodnoty realit a finančních
aktiv), na individuální spotřebu, a z toho se potom odvíjí negativní efekt na agregátní poptávku, dochází ke zpomalování a recesi. V přechodu ze stadia třetího do
čtvrtého je zasažena většina rozvojových zemí všeho typu, a to pro svoji závislost
na exportech do rozvinutých zemí, které právě vstupují do recese. Problémy
finančních institucí v těchto zemích jsou často sekundárního charakteru a souvisí
s prudkými změnami kurzu. Dochází k depreciaci měn především u zemí zaměřených na export. My jsme ještě poměrně málo zasaženi, mnoho jiných zemí v našem
poměrně blízkém sousedství je na tom hůře. Dobrým příkladem toho je Maďarsko,
kde je velmi zasažen měnový kurz a kde investoři a i rodiny si často půjčují
v zahraniční měně; při změně poklesu místního kurzu jsou potom vystaveni mnohem většímu šoku.
Takže úvod máme za sebou. Jak jsme na tom nyní? Myslím, že někteří analytici možná přehánějí, když říkají, jak daleko jsme se již z krize dostali. Já bych řekl,
že skončila panika, a to je velmi důležité, protože panická fáze byla opravdu vysilující a mohla pokračovat ještě dále, a že jsme přešli do druhé fáze, kterou bych
nazval chronická, přežívací. V této fáze přežívání jsme dorazili na něco, co doufáme, že je dno. Ovšem to dno je dost hluboko pod tím, kde bychom se rádi dlouhodobě nacházeli. Nyní podniky prostě doufají, že přežijí dostatečně dlouho a že se
objeví konjunktura; propustili ty lidi, se kterými, dejme tomu, by se byli ochotni
rozloučit. Ale mnoho podniků, když s nimi mluvíte, vám sděluje, že příště, kdyby
měly propouštět dál, tak už by museli propouštět opravdu velice kvalitní zaměstnance, a by to mělo obrovský, pro ně negativní efekt. Takže dojde k návratu,
k růstu, nebo ne? To je kardinální otázka. Bude to samozřejmě záviset na vývoji
zahraniční poptávky, to znamená především na situaci v západní Evropě, ale také
na tom, do jaké míry a jak rychle se změní pesimismus domácích spotřebitelů. A to
bude také do určité míry záviset na tom, co se bude dít jinde ve světě, co se stane
ve fiskálním sektoru. Jak víte všechny země nyní podstupují poměrně podstatná
opatření, jimiž se snaží jednak stimulovat výrobu, ale na druhé straně utáhnout si
opasky, aby dopad na fiskální deficit nebyl příliš velký. A potom zde bude velká
otázka, jestli se udrží stabilita a průchodnost finančního sektoru – to znamená hlavně bank, v případě ČR hlavní banky –, aby v ekonomikách došlo k financování
v konjunkturní části toho cyklu. Není jasné, jak rychle se dokážeme vrátit zpět
k růstu, avšak dlouhá délka fáze přežívání může mít negativní dopad na rychlost
následného oživení. Myslím, že krátkodobě je situace stabilní.
Tady vám ukážu jak asi vypadá vývoj reálného HDP (viz obr. 1 na str. 18). Jak
vidíte, máme meziroční změny ve sloupcích a mezičtvrtletní změny v grafu. Je to
JAN ŠVEJNAR
BLOK A1
Obr. 1 Vývoj reálného HDP – % tempa růstu
8
6
4
2
0
-2
-4
-6
-8
Zdroj dat: CSÚ
meziroční
změna
mezičtvrtletní
změna
mezičtvrtletní
změna
meziroční
změna
podstatný pokles oproti tomu, co se v loňském roce oficiálně očekávalo, a jsme na
úrovni, která je dost hluboko pod tím, kde jsme byli na počátku. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, jak rychle ekonomika rostla během několika předchozích let. Tady
vidíte (viz obr. 2), že průmyslová výroba je zasažena ještě silněji než celkový HDP.
Zde to opravdu je bolestné a bude pravděpodobně ještě více bolestné v několika
nadcházejících měsících. Zahraniční obchod – opět veliký pokles.
Obr. 2 Vývoj průmyslové výroby – % tempa růstu
15
10
5
0
-5
-10
-15
-20
-25
Zdroj dat: CSÚ
18
1
3
2
JAN ŠVEJNAR
3
souhrnný
indikátor
2 indikátor
spotřebitelský
1 indikátor
podnikatelský
Obr. 3 Indikátory důvěry. Saldo v procentních bodech, sezónně očištěno
30
20
10
0
5
-10
-20
-30
Zdroj dat: CSÚ
Tady si musíme uvědomit, že konjunktura – i když si vezmeme dlouhodobé
období, řekněme od druhé světové války – je do velké míry závislá na rychlém rozmachu mezinárodního obchodu. Pokles mezinárodního obchodu je podstatný nejen
pro Českou republiku, Slovenskou republiku a ostatní, ale i celosvětově. Dochází
k obrovskému útlumu, a jestli to se nezmění, tak bude velmi těžké, aby se celosvětová ekonomika dostala zpět do silné konjunktury. Na dalším grafu jsou znázorněny indikátory důvěry (viz obr. 3). Jak jsem se již zmiňoval, psychologické
faktory hrají velice důležitou roli, dochází k obrovskému poklesu. Hodně pozitivních zpráv je založeno právě na tom, že lidé si sdělují, že jak podnikatelé, tak spotřebitelé začínají být více optimističtí; to je výborné, ale není to dostačující, protože činy jsou důležitější než očekávání. Dále: peněžní zásoba má sice výkyvy, ale
v mezích, které můžeme tolerovat. Zato úvěry, co se týče meziročního stavu, klesají; půjčuje se pořád, ale půjčuje se míň, nebo to tempo se zmenšuje. Ale nejsme
na tom ještě tak špatně, některé ekonomiky ve světě jsou na tom mnohem hůř.
Další důsledek krize je rostoucí nezaměstnanost. U nás byla dlouhodobá nezaměstnanost poměrně stabilní a nízká, ale krize to změnila. Míra nezaměstnanosti
se měří různými způsoby, ale ať použijete jakýkoliv způsob, tak dojdete k výsledku, že je nárůst nezaměstnanosti poměrně silný, že ekonomika – nejen v České
republice, ale tento jev je všude, v celé Evropě i ve světě – nestačí zaměstnat
všechny zájemce o práci, že značná část pracujícího obyvatelstva je nyní mimo
práci, a že tudíž celosvětová ekonomika ztrácí ve značné míře potenciální výrobu a služby. Na dalším grafu je znázorněn veřejný dluh v mezinárodním srovná-
19
BLOK A1
Obr. 4 Veřejný dluh v mezinárodním srovnání (% HDP)
2
1
4
5
6
1
2
3
4
5
6
EU 27
EU 15
ČR
Maďarsko
Polsko
Slovensko
JAN ŠVEJNAR
1
Svět
Obr. 5 MMF: Půmyslová výroba
Aktualizovaná procentní změna tříměsíčních klouzavých průměrů (%)
3
1
2
Rozvinuté
2 země
Rozvíjející
3 se trhy
a potom krize udeří opět a velice silně znovu. Tak také probíhala recese v USA
v letech 1979–1982. Já bych tady jen podotknul, že když sledujete různé ukazatele během této krize, tak se v prvních několika měsících, nebo v prvním roce podobají dost podstatně ukazatelům za velké krize v 30. letech, čili bohužel ta podoba
tady je. Doufejme, že se to nebude opakovat v podobě dvojitého W, snad se bude
realizovat varianta U. Jiný způsob, jak si představit nynější stav, je, že jsme v sedle
– a v sedle se dá jít samozřejmě nahoru, ale též stranou dolů. Je to trochu „vachrlaté“ v tom smyslu, že je zde řada nebezpečí a že by mohlo dojít k poklesu místo
k růstu.
V případě ČR bude samozřejmě rozhodující obnovení poptávky na světových
trzích, pro nás především v Evropě u našich hlavních obchodních partnerů, což je
Německo a EU. Když se podíváme na historická data a budeme se z nich snažit
vyčíst, jak dlouho to může trvat – to znamená, jak dlouho trvají jiné obdobné krize
–, tak bych doporučil studie Reinhartové a Rogoffa, kteří se tím zabývají a studují
to poměrně intenzivně. Historická data ukazují, že to může trvat i několik let. Jaké
jsou současné predikce? OECD na základě vedoucích indikátorů za červen 2009
naznačuje, že dochází k určitému oživení, Mezinárodní měnový fond též očekává
určité mírné oživení ve vyspělých ekonomikách v první polovině 2010, dojít by
mohlo i k růstu dovozů. Ovšem tyto instituce mají zájem na tom, aby dodaly pozitivní zprávy. Nicméně myslím, že analýzy tak, jak je dělají, jsou celkem solidní,
takže otázka je, jestli je to opravdu něco dlouhodobějšího, nebo jestli to je jen
dočasný výkyv. Když se na to podíváme ještě z hlediska toho, co ty analýzy detailnější ukazují, tak bohužel je zde jeden negativní aspekt, který je důležitý, a sice ten,
že oživení se doposud projevuje především v těch oblastech, na které byly přímo
Zdroj dat: Eurostat
21
3
ní (viz obr. 4). Je důležité vidět ho v takovém kontextu. Je samozřejmé, že se Česká
republika zadlužila o mnoho víc, než byla zadlužena před krizí. Kdybychom ten
graf protáhli zpět až do roku 1990, tak bychom viděli, že jsme byli zadluženi ještě
mnohem méně. Na druhé straně v tom mezinárodním kontextu si musíme uvědomit, že alespoň krátkodobě jsme na tom poměrně dobře, jsme mnohem méně
zadluženi, než je světový průměr, a mnohem, mnohem méně, než jsou ekonomiky
typu Japonska nebo Belgie, které mají silně přes 100 % HDP v podobě dluhu.
Krátkodobě si můžeme dovolit společně s ostatními mít určitá stimulující opatření. Bude to mít samozřejmě vliv na dluh, ale ne zase tak katastrofální, jak se někdy
předpokládá. Důležitá otázka je, jak si potom s tím poradit ve středně a dlouhodobém horizontu. Krátkodobý horizont není tak úplně důležitý. Co se týče průmyslové výroby, tak vám na dalším grafu předkládám čistě světový pohled, abyste viděli, jak to vypadá s průmyslovou výrobou ve světě a že průběh krize je víceméně
stejný ve všech zemích (viz obr. 5 na str. 21). Vidíme, že rozvinuté země klesající
víc než v průměru země rozvíjející se.
Je tady velká otázka, jak bude vypadat oživení, či jak by oživení mohlo vypadat.
Zde je hodně spekulací. Nikdo to přesně neví. Naděje je. Optimistická verze je, že
to bude v podobě V, že jsme prošli a procházíme rychlým poklesem a že zde bude
potom rychlý návrat k růstu. Taková střední varianta je, že na dně, na kterém snad
právě jsme, nějakou dobu pobudeme a potom, že opět dojdeme k růstu. Tato verze
uvažuje o písmenu U, čili pozitivní vývoj, ale ne okamžitý. Konečně je zde uvaha
o komplikovanější variantě v podobě písmena W – tu jsme zažili při některých krizích v minulosti, při velké krizi 30. let to bylo zvlášť markantní –, kdy se vývoj zdá
pozitivní v tom smyslu, že dochází k určitému oživení, ale to je jenom dočasné
Zdroj dat: Eurostat
20
BLOK A1
JAN ŠVEJNAR
Obr. 6 HDP (Meziroční změna v %)
USA
8,3
2,3
2,7
2,0
2,7
5,1
2007
9,0
5,6
6,0
-0,7
0,8
1,1
0,8
3,1
2008
7,5
-6,5
1,5
-6,0
-4,8
-2,6
-3,8
-1,4
2009
8,5
1,5
4,7
1,7
-0,3
0,8
0,6
2,5
2010
Rozvíjející se
a rozvojové země
Rozvinuté země
Eurozóna
8,1
SVĚT
Japonsko
13,0
6,5
Rusko
5,4
Zdroj dat a predikcí (2009, 2010): IMF – World Economic Outlook Update, July 9
7,3
Čína
nyní nastartovaly. Jestliže nezmění strukturu svého chování, to znamená, jestliže
dlouhodobě nezvýší domácí spotřebu, domácí poptávku, bude jejich oživení velmi
oslabené. Bylo by blahodárné, kdyby se struktura v těchto zemích změnila tak, jak
bylo naznačeno, protože aby se celý svět dostal z krize, bylo by de facto dobré,
kdyby vzniklo nové ohnisko, nové centrum, odkud pramení poptávka. Měly by to
být země, které v minulosti měly přebytky – Čína, Japonsko, ale také např. Německo atd. To by bylo blahodárné, ale nedá se to garantovat, čili je tady stále určité
nebezpečí.
Na této tabulce vidíte vývoj mezinárodního obchodu, zboží i služeb, jeho meziroční růst v % a očekávání (viz obr. 7 na str. 24). U světového obchodu vidíte tutéž
křivku vývoje, ale pokles je mnohem prudší, takže tam je opravdu potřeba nastartovat zvýšení mnohem víc. Zvýšení se v perspektivě blízké budoucnosti neočekává, zvláště kdyby došlo k různým ochranářským opatřením. A opravdu vidíme, že
k určitým ochranářským opatřením během posledního roku dochází, a bude otázka, do jaké míry se v nich bude pokračovat, nebo zda se tento trend podaří pozastavit.
Na závěr bychom se měli zamyslet nad silnými a slabými stránkami České
republiky. Silné stránky: Myslím, že máme celkem slušnou výchozí makroekonomickou situaci, poměrně nízký zahraniční vládní dluh, nízký podíl zadlužení v cizí
měně (tím se lišíme od mnoha dalších zemí) a relativně nízkou zadluženost domácností. To se samozřejmě nyní poněkud změnilo, domácnosti jsou nyní více zadlužené, než bývaly, ale nicméně v poměru jak k západní Evropě, tak zvláště ke Spojeným státům je míra jejich zadluženosti stále ještě poměrně nízká. Slabé stránky:
9,4
zaměřeny fiskální stimuly. Můžeme mít tedy obavu, že jakmile by fiskální stimul
byl ukončen, tak že by oživení mohlo opět poklesnout. Zde bych poukázal na zkušenosti japonské ekonomiky za posledních dvacet let, která procházela právě takovou fází stagnace a pomalého růstu. Tam se několikrát stalo, že když ekonomika
projevila známky oživení a zvláště když centrální banka začala utlumovat některá
svá opatření, tak ekonomika si znovu sedla do stagnace. Je vidět, že to je někdy
velice, velice závislé na tom, jak se k situaci postaví jak fiskální, tak monetární
politika. Myslím, že pro nás je důležité připravit se tak, abychom byli schopni oživení využít. To znamená, aby podniky přežily a aby byly v situaci, kdy by mohly
opravdu zase začít. A to také znamená zajistit průchodnost financování budoucího
růstu výroby. Konečně bych v této souvislosti rád poznamenal, že je to nejen otázka hospodářská a hospodářské politiky, ale že i politická stabilizace a stabilita
země je velmi důležitá proto, aby mezinárodní investoři cítili, že nadešla doba, kdy
je vhodné investovat do té, či oné ekonomiky.
Ještě bych se vrátil k práci Reinhartové a Rogoffa. Ta ukazuje různé krize, ke
kterým došlo v minulosti, a z nich vypočítává historický průměr poklesu HDP
z konjunktury za krize a vypočítává průměrnou délku trvání krize. Pokles může jít
až do hloubky – 9,3 % a krize může trvat 1,9, čili víceméně dva roky. Některé jsou
delší, některé jsou kratší. Toto je jedna z hlavních krizí, které jsme zaznamenali,
a to také proto, že je celosvětová. Oni uvažovali všechny krize, tedy i ty, které probíhaly buď v jedné zemi, nebo v jednom regionu, a když zbytek světa, nebo velká
část zbytku světa je v konjunktuře, tak vytáhne tu či onu zemi poměrně rychle
z recese nebo z krize. Tím, že nyní jsme všichni do určité míry v krizi, tak je to
samozřejmě mnohem složitější.
Tady můžeme ještě zmínit, že OECD vypracovalo podle indikátorů očekávání
vývoje pro velké oblasti, pro země OECD, pro USA, pro Čínu a pro eurozónu.
Očekávání pro všechny tyto oblasti je poměrně optimistický výhled do blízké
budoucnosti. Také Mezinárodní měnový fond vypracoval svoji predikci toho, co se
bude dít v několika příštích kvartálech v roce 2010. Je to samozřejmě velice hypotetické, protože žádný model nyní nemá poměrně dobrou prediktivní hodnotu.
MMF zpracoval svoji predikci s kontextem od roku 2005 a postihl meziroční
změny. V roce 2007 je ještě silná konjunktura všude ve světě, rok 2008 zaznamenává podstatné zpomalení a rok 2009 již silný dopad. Je vidět silný dopad v eurozóně, v Japonsku, v rozvinutých i rozvíjejících se zemích, prostě v celém světě.
Mezinárodní měnový fond, který toto zpracoval, očekává, že rok 2010 bude pozitivní nula pro vyspělé země a možná rychlejší růst v rozvíjejících se zemích. Tato
tabulka (viz obr. 6 na str. 23) zachycuje vývoj HDP v % a očekávání pro rok 2010.
K tomu bych jen poznamenal, že co se týče rozvojových zemí, je to možná taktéž
trochu optimistické, protože doposud Čína a vůbec východní a jihovýchodní Asie
závisela hodně na schopnosti vyvážet právě do rozvinutých ekonomik typu Spojených států a Evropy, a jestliže se tato poptávka nevzchopí, tak bude pro Čínu
a vůbec východní a jihovýchodní Asii složité pokračovat v konjunktuře tak, jak ji
23
Indie
22
2007
2,9
2008
-13,6
-12,2
2009
0,8
0,6
1,0
2010
Vyspělé ekonomiky
Rozvíjející se a rozvojové ekonomiky
Vývoz
Diskuse
Hynek Opolecký
Děkuji panu Švejnarovi a tak, jak jsem slíbil, uděláme teď hned kolečko případných dotazů na pana profesora, protože čas pokročil a my bychom mu měli umožnit, aby zvládnul schůzku na jiném místě. Poprosím, jestli máte nějaký dotaz na
pana Švejnara, ptejte se. Pan Mertlík.
JAN ŠVEJNAR
7,2
0,4
-9,6
1,3
BLOK A1
4,7
9,4
-15,0
1,4
kům přežít, reagovat, oživit a nejít tak daleko, abychom vyvolali negativní očekávání. Děkuji.
13,8
2,0
-6,5
Obr. 7 Vývoj mezinárodního obchodu, zboží i služeb, meziroční růst v %
6,2
4,1
Dovoz
Vyspělé ekonomiky
9,5
SVĚTOVÝ OBCHOD
Rozvíjející se a rozvojové ekonomiky
Zdroj dat a predikcí (2009, 2010): IMF – World Economic Outlook Update, July 9
Jiří Hron
Chtěl jsem jenom dva krátké dotazy. Zaujalo mě – vy jste to jen přešel, pane profesore –, že všechny ty tolik oslavované ratingové agentury se dopustily zásadních
chyb. To možná mohlo ovlivnit nějaké investory, řekl bych, kteří nemají vlastní
analytické útvary. Ale proč i banky renomované, jež jsou vybaveny útvary, které to
mohou posoudit, udělaly tolik chyb při nakupování těchto investic. A druhá otázka: V těch slabých stránkách ČR, o nichž jste zde mluvil, jste se nezmínil, že je
u nás přílišná orientace exportu především na západní Evropu. Sám jsem to zažil,
vy jste uváděl krizi ve Finsku na začátku 90. let, ale ti si z toho vzali poučení a udělali velkou restrukturalizaci, reorganizaci exportu. My čekáme, nic nepodnikáme
a domníváme se, že západní Evropa nám znovu pomůže. Myslím, že krize bychom
měli využít k tomu, aby česká ekonomika, české firmy úplně změnily orientaci
exportu z Německa, Francie, Holandska na přímý export do států s vyšší poptávkou. To neděláme, čili to nás – myslím – zasáhne negativně.
Pavel Mertlík
Dobrý den. Mám dva dotazy. V poslední době se zejména v soukromém sektoru množí velmi optimistické analýzy budoucího vývoje. Třeba zrovna včera jsem
dostal novou prognózu jedné z velkých soukromých bank a v ní se počítá v podstatě s „V“ křivkou. Osobně jsem velmi skeptický, ale zajímal by mě váš názor.
Dále se chci zeptat, jaký máte názor na onen Janotův balíček. Ten podle našich
předběžných výpočtů minimálně půl procenta ukrojí z budoucího hrubého domácího produktu, je to takový negativní příspěvek, a to zejména škrty ve mzdách. Tam
z hlediska vládní spotřeby ani žádný negativní dopad zřejmě nebude, ale především
bude ve mzdách.
Obrovská závislost malé otevřené ekonomiky našeho typu na exportu, na silně
zasažených sektorech (např. automobilový průmysl). Slovensko je na tom obdobně. Ekonomika byla již před vypuknutím krize zasažena fluktuacemi koruny
a bude dále. To, že koruna je schopna jít nahoru a dolů o 25 % během jednoho roku,
vytváří obrovskou nejistotu právě v podnikovém sektoru. Slovinsko a také Slovensko se již zbavilo tohoto typu nejistoty tím, že přešly na euro. Mezi naše slabiny
patří také politická situace v zemi, která – jak říkají Švédové – je nepřehledná.
Další problém je v tom, že mnozí investoři uvažují v rámci celého regionu, takže
když vidí problém třeba v Maďarsku nebo třeba i v Pobaltí, tak i Česká republika,
Slovensko a ostatní země u nich vzbuzují nedůvěru. A konečně si musíme připomenout, že máme trošku nižší flexibilitu na trhu práce než některé jiné ekonomiky. I to se musí vzít v potaz, když uvažujeme o budoucím vývoji.
Nakonec otázka: Jak máme postupovat? Myslím, že bychom měli co nejvíce
využívat mechanismů, které máme k dispozici jak v Evropské unii, tak jinde v širším mezinárodním měřítku, abychom zamezili protekcionismu. Znovu zdůrazňuji,
že pozitivní výsledek bude záviset na rozdmýchání mezinárodního obchodu. Měli
bychom se také snažit docílit stabilitu na politické scéně. Dále potřebujeme mít
rozumnou míru fiskálního stimulu. Tady často zdůrazňuji, že fiskální stimul krátkodobě nemá negativní, naopak pozitivní efekt. Je samozřejmě lepší, když jde
o stimul celoevropský nebo celosvětový, než když se týká jedné malé ekonomiky.
A samozřejmě nesmí se to přehnat. Jde o to, pomoci firmám přežít „chronické“
období, ale je nutné vyhnout se riziku maďarského scénáře. Jestliže budeme mít
rozpočtový schodek, který je obdobný schodku celoevropskému, tak nás investoři
nebudou vidět negativně, protože se neodlišujeme. Jestliže bychom měli schodek,
který výrazně přesahuje, řekněme, evropskou normu, tak potom je to problém, protože to není dostatečně stimulující tak jako tak a jenom to vyvolává nejistotu
a otázky v myslích investorů. Takže je nutné mít opatření, která pomohou podni-
25
Hynek Opolecký
Děkuji. Vidím tady další dva zájemce o dotaz.
24
BLOK A1
JAN ŠVEJNAR
tické. Mám dojem – zvlášť když mluvím s lidmi jak z podnikové sféry ve světě, tak
s lidmi, kteří jsou analytici ve vládních sférách –, že jsou mezi nimi velké obavy,
že zatím nedošlo k ničemu podstatnému. Proto jsem to na začátku formuloval tak,
že jsme zastavili paniku, a to je jistě dobré, ale že ještě nevidím velký pokrok k lepšímu. Očekávání samozřejmě už tady jsou, burzy stoupají. Ale burzy stoupaly
během 30. let několikrát, ale jen proto, aby zase poklesly. Vývoj takového indikátoru je sice nadějný, ale zatím ještě nevypovídá o podstatě. Substance pod tím není
velmi názorná. Také Asie, která si vede dobře, bude potřebovat zbytek světa, aby
mohla pokračovat v konjunktuře, kterou nastartovala. Takže tady bych ještě
s konečným verdiktem, jak se to asi bude chovat, vyčkal.
Byla zde otázka na Janotův balíček, byla už do určité míry zmíněna z jiného
pohledu a bude i později. Já se na to dívám – jak jsem již naznačil – tak, že Spojené státy a Británie šly velice razantně směrem používání silného krátkodobého stimulu ve snaze změnit očekávání. Obama se snažil získat kontinentální Evropu, aby
šla s ním v tandemu, to se nepodařilo. Kontinentální Evropa přece jen nekoordinovala a šla, řekněme, méně razantně; do určité míry to trošku komplexní je, ale
méně razantně. Soudím, že proto máme i celkem menší otočení nebo pomalejší
otočení, než by se dalo očekávat, kdyby celý svět šel velmi razantně, krátkodobě
do fiskálního a monetárního stimulu. Když si to vezmete, tak jenom Evropa a Amerika dělá přes 50 % světového HDP, když k tomu přidáte Japonsko a Čínu, tak je
to přes 75 % světového HDP, čili kdyby koordinovali čtyři hráči, tak se dá celkem
předurčit, co se bude dít. Takže to, že nedošlo k dostatečné koordinaci, je, myslím,
nešťastné. Nicméně, jak jsem již zmínil, malá země se nemůže příliš odlišovat od
zbytku, protože by měla právě jen ten negativní efekt – reputační efekt. Janotův
balíček toto bere v úvahu. Vezměte si, že je zde schodek, který je podstatný, někde
mezi 5 až 6 % procenty, řekněme, to znamená, že to bude víceméně jako v Evropě, nevybočuje to příliš – a proto říkám, že jde správným směrem. Ale souhlasím
s tím, že v této situaci by bylo lepší zmírnit negativní dopad na HDP, opravdu se
snažit, abychom krizi neprohlubovali víc, než už na nás dopadá, protože – vezměte si to logicky – jakékoliv ztráty typu nezaměstnanosti jsou nenávratné, to je prostě ztráta, kterou nikdy nenahradíme, takže pokud tuto ztrátu můžeme snížit, zmenšit, tak je to mnohem lepší. Sám bych dal mnohem větší důraz, a to jsem již
zmiňoval v jiných kontextech, na to, aby se opravdu odlehčilo ceně pracovní síly,
protože nezaměstnanost je způsobena částečně tím, že zatěžujeme pracovní sílu
něčím jako 50 % daní a odvodem. A to jsou typy daní, které se dají vybrat i jinde.
A proč nedat podnět podnikům, aby propouštěly méně, nebo najímaly za té či oné
situace více pracovní síly. Myslím, že je ten balíček též racionálně zaměřen na krátkodobá opatření, ale je potřeba mít i střednědobou strategii a pokračovat. V minulém týdnu i v tomto týdnu jsem se několikrát zmínil, že takovým typem opatření
by mělo být zaměřit se na něco, co opravdu rychle ulehčí rozpočtu, a přitom to jde
směrem, kterým bychom se stejně ubírali, na nějakou integrovanou strategii, Čistě
jako příklad: např. zvýšení věku odchodu do důchodu o dva roky. To bude muset
Hynek Opolecký
Děkuji za dva jasné dotazy. Prosím, další.
Jan Švejnar
Budu se snažit odpovídat popořadě. Souhlasím s panem kolegou Mertlíkem, že
řada těch názorů, které nyní slyšíme a čteme, jsou pravděpodobně příliš optimis-
27
Hynek Opolecký
Děkuji panu Šulcovi. Tím zatím končím zadávání dotazů. Prosím, pane Švejnare, máte slovo.
Jaroslav Šulc
Pane profesore, vaše názory mají genezi. Já si pamatuji, že když jsme se bavili
zhruba před deseti měsíci o této problematice, o tom, proč krize vznikne, proč se
rozšíří atd., měl jste v podstatě stejné názory, jaké máte dnes. Když jsme se bavili
o variantách, jak z té krize ven, čili který hospodářský systém, zda anglosaský,
nebo skandinávský, nebo, řekněme, evropský má větší potenciál se z té krize rychle vyhrabat i za cenu větší amplitudy, byla to živá diskuse. Dneska se o tomto
aspektu, který považuji v tuto chvíli za velmi důležitý ve vazbě na zprávu NERVu,
na podobu Janatova rozpočtu atd., jaksi nehovoří. Mohl byste svoji přednášku
doplnit o tuto myšlenku, kterou jste zde dosud nevyslovil? Děkuji.
Hynek Opolecký
A poslední dotaz.
Jaroslav Souhrada
Dobrý den. Pane profesore, řada našich politiků se chlubí tím, že pomocí jejich
zásahů do legislativy došlo ke zmírnění krize u nás. Myslíte si, že je to pravda,
a pokud ano, které tyto zásahy pomohly?
Hynek Opolecký
Další dotaz, prosím.
David Vondrák
Jmenuji se David Vodndrák, jsem s redakce BusinessInfo.cz. Pane profesore, chci
se zeptat, jak se díváte na možnosti praktického zavádění myšlenek představitelů
behaviorální ekonomiky při řízení hospodářství ve Spojených státech. To je první
otázka a druhá otázka se týká závěrečné zprávy Národní ekonomické rady vlády.
Předpokládám, že jste měl možnost se s tím seznámit. Ostatně dost těch prvků, které
se tam doporučují, jste tady zmínil. Je tam něco, co v té závěrečné zprávě vysloveně
chybí, a je tam něco, s čím můžete říct, že hluboce nesouhlasíte? Děkuji.
26
28
být součástí jakékoliv penzijní reformy. Od roku 1989 žijí v průměru muži v České
republice o 6 let víc, ale odchod věku do důchodu jsme příliš neposunuli. Dívka,
která se narodí v České republice dnes, bude žít 104 let a z toho většinu času bude
v situaci, kdy někdo jiný by v daném systému platil její existenci. Jsme v situaci,
kdy se s tímto musíme vypořádat. Takový jeden rázný krok tohoto typu může podstatně pomoci, pomoci více nežli balancování malých věcí tam či onde a způsobování dohadů atd. V pořádku, jde se správným směrem, ale je to takový první krok,
a pokud by se dalo stimulovat, koordinovat v rámci Evropy, v rámci celého světa,
bylo by to lepší.
Ratingové agentury. Velice s vámi souhlasím. Pořád očekávám, že v Americe
dojde na základě, řekněme, postihu lidí a institucí, kteří a které tu krizi způsobili,
k tomu, že ratingové agentury budou nějakým způsobem opravdu postiženy, protože to bylo selhání na úrovni tak velké, že ten systém se buď změní, nebo tam
musí dojít k nějakému úplně zásadnímu postihu agentur, které nevykázaly to, co
měly vykazovat. Banky samozřejmě selhaly tím, že potom slepě nakupovaly balíčky založené na derivátech a realitních hodnotách, které sice byly takové, jak se
vykazovaly, ale ty balíčky byly strašně složité. Problém byl v tom, že tomu nikdo
dobře nerozuměl mimo těch ratingových společností. Ovšem, jestli ty tomu vůbec
rozuměly, ale měly by, u těch se to předpokládalo. Všichni se spoléhali právě na
ratingové společnosti. Je zajímavé, když se nyní na tu situaci podíváte, že finanční
sektor je do určité míry stabilizován, ale původní problém není vyřešen, protože
toxická aktiva, tyto balíčky, tam pořád jsou. Jeden z důvodů, proč tomu tak je, je
v tom, že rozuzlit balíčky je tak těžké. Byly tak důmyslně dány dohromady a takovým komplikovaným způsobem, že je strašně těžké je opravdu rozebrat na kousky
a potom je rozprodat, nebo zlikvidovat nějakým tradičním způsobem. Spousta toho
tam ještě sedí a všichni doufají, že nějakým způsobem se to přežije a že se z toho
nějak dostaneme. To je ten problém.
A nyní k těm našim slabým stránkám. Ano, závisíme hodně na západní Evropě.
Finsko mělo velké poučení z toho, že bylo závislé na vývozu do Ruska. Jejich
pokles na počátku 90. let byl obdobný poklesu transformujících se ekonomik ve
střední a východní Evropě. I pro nás by bylo dobré přeorientovat se, mít větší
diverzifikaci; např. vyvážíme poměrně málo na americký trh, který je obrovský, do
Číny a východní Asie, do rychle rostoucích ekonomik. V tom smyslu by se podniky samozřejmě měly poučit a diverzifikovat do určité míry své riziko. Myslím, že
to doposud neučinily, protože bylo pro ně jednodušší a také levnější vyvážet na
trhy, které znaly, které jsou blízké, ale teď cítí dopad.
Pan Vondrák zmiňoval behaviorální ekonomiku. Ano, já myslím, že vidíme, že
ve Spojených státech se opravdu využívá nových poznatků z ekonomického výzkumu, kdy se zjišťuje, že lidé mají např. mnohem citovější, internější chování, než se
očekávalo, a když se obracíme jen na racionální stránku člověka, že to není perfektní. Tyto poznatky se už uplatňují například v penzijním systému. Bude tam
docházet ke změnám, kdy všichni budou automaticky zapsáni do systému, kdy
BLOK A1
29
kontribuují do penzijního fondu, a mohou se vypsat – místo toho, aby nebyli zapsáni a mohli se zapsat. Důvod takové změny je, že studie ukazují, že lidé jsou velice
pasivní. Když nastoupíte do zaměstnání, jste automaticky zapsáni a strhává se vám
každý měsíc určité procento na penzijní příspěvek a k tomu ten zaměstnavatel přidává určité procento; v takovém případě většina lidí v tom systému zůstane. Když
vám řeknu, že v tom nejste a že se do toho můžete zapsat vyplněním jednoduchého formuláře, nebo na internetu, tak většina lidí se nezapíše. Je to chování téměř
iracionální; člověk by si měl říct: toto není velký náklad, udělám to, co je pro mě
nejlepší – ale zdá se, že to tak není. Takže Obamova administrativa se rozhodla
využívat těchto poznatků a bude se snažit tento typ intertního chování lidí brát
v potaz, když se formuluje hospodářská politika; už se to zavádí. Myslím, že je to
celkem správné.
K Národní ekonomické radě vlády, k Janotovu balíčku už jsem se vyjádřil. Myslím, že to byla skupina, která sehrála důležitou roli a jí navrhovaná opatření byla
opravdu dobře zaměřena. Jak říkám, je potřeba jít dál a opravdu se zamyslet, co
potřebujeme jako země, abychom se postavili do fiskálně i jinak silné pozice či
situace. Je třeba uvážit, do jaké míry by mohla dočasná vláda, která nyní bude existovat déle, než se očekávalo, podniknout určitá střednědobá opatření, která pro ni
politicky jsou přijatelnější, než budou pro jakoukoliv vládu v budoucnosti. Je nutné
si opravdu položit otázku, co by byly takové největší kroky, které by se daly podstoupit a které by potom ti ostatní političtí partneři už mohli vzít jako dané. Mohli
by sice říct: je to strašně nešťastné, že se to stalo, ale udělal to někdo jiný, ne my,
my už jenom pokračujeme dál. To by stálo strategické zamyšlení. Ke zmírnění
krize tady nevidím velké zásahy, velké kroky. Možná mi něco ušlo, ale, jak už jsem
naznačil, oproti tomu, co vidíme v některých jiných zemích – ať už je to Británie,
nebo Amerika, kde došlo k mnohem silnějším zásahům, razantnějším krokům –,
došlo u nás jen ke krůčkům. Je to otázka strategie. Já celkem souhlasím s přístupem Britů a Američanů, že je potřeba zlomit negativní očekávání a že je potřeba
opravdu nastavit věci velmi silně, ale krátkodobě, a že se potom dostaví konjunktura, která bude silnější, než kdyby krátkodobá opatření nebyla silného rázu. Nezapomeňme, že za Billa Clintona, když byla silná ekonomická konjunktura, tak americká ekonomika měla přebytky, takže se dá zvrátit silný deficit v přebytky, když
se opravdu nastartuje silná ekonomická konjunktura. V tom smyslu jsem zastáncem silných, krátkodobých, ale dobře promyšlených kroků, které potom mají žádané následné efekty.
Jak z krize ven a který systém považuji za vhodný, to jsem vlastně teď zodpověděl i tím, jak jsem se na to podíval. Bylo by bývalo – a to se nestalo – optimální, kdyby všichni zcela jasně pochopili, že se jedná o celosvětovou krizi, a kdyby
ti čtyři, pět hlavních hráčů, které jsem vyjmenoval, si opravdu sedli a zkoordinovali celý svůj přístup. Myslím, že v tom případě by celý svět, a tudíž i každá země
a včetně České republiky, na tom byl lépe. To, že jsme nebyli schopni podstatné
koordinace, to že Evropská unie nebyla schopna koordinovat své členy, je, myslím,
JAN ŠVEJNAR
BLOK A1
pro nás velké poznání o tom, do jaké míry jsme stále ještě snůškou různých států,
různorodých společností. Tady se projevil markantní rozdíl oproti americké ekonomice, která má také velkou různorodost, ale nakonec je tam jedno ministerstvo
financí, jedna centrální banka a tyto instituce spolu koordinují činnost poměrně
velmi účinně. Takže asi tolik k první fázi otázek.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Švejnarovi a myslím, že jsme tímto zásahem do programu konferenci rozhodně neuškodili. Myslím, že jak pro vás, tak pro pana Švejnara byla diskuse určitě přínosem a vsuvka po jednom vystoupení byla službou jak vám, tak
panu Švejnarovi. Děkuji ještě jednou. Dále budeme pokračovat podle původního
programu, který máte před sebou. K charakteru a kořenům globální krize poprosím pana profesora Milana Šikulu, ředitele Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, aby se tohoto tématu ujal.
30
BLOK A1
K CHARAKTERU A KOŘENŮM GLOBÁLNÍ KRIZE
Milan Šikula
Děkuji. Vážené dámy a pánové. V prvé řadě chci poděkovat za pozvání na tuto
konferenci s tak významným tématem. Nejde ani o to, aby se zde vyjasňovali jen
akademické spory o tom, jaký charakter má krize, jaké příčiny, jaké vyústění, ale
především vidím praktický aspekt, tedy to, že zde co nejlépe objasníme příčiny
krize a budeme se snažit o co nejpřesnější diagnózu, neboť to je zásadním předpokladem správné terapie. Lituji, že pan profesor odchází, protože bych se chtěl na
kořeny této krize a její možný průběh podívat z jiného zorného úhlu, a sice v tom
smyslu, že jsme ji od začátku brali jako finanční, potom se přidal i přívlastek hospodářská, dneska už konstatujeme, že má dalekosáhlé sociální důsledky, a už jsou
i názory – a já se přikláním ke skupině, která je zastává –, že jde o kvalitativně nový
krizový jev globální civilizační povahy. Na začátku bych chtěl uvést jen dva citáty
k tomu, jaké velké sebevědomí vládne u opravdu špičkových představitelů ekonomické vědy a praxe. Jeden z nich, Paul Krugmann, ve své knize hodnotí tu situaci:
„Věk ekonomických nejistot je definitivně za námi – a ať nás v budoucnosti čekají jakékoliv problémy, byli jsme si dlouho jisti, že se rozhodně nebudou podobat
těm z před 20. a 30. lety. minulého století.“ V této knize připomíná Lucasovi
a Bernnakemu jejich stanoviska před krizí, kdy tvrdili, že „světová ekonomika
může z času na čas utrpět menší pokles, ale dny skutečně velké recese ne“. Takže
celosvětové krize jsou už definitivně za námi. Uvedl jsem to proto, že se pokusím
odvinout příčiny či kořeny krize trošku i v historickém kontextu. Především bych
chtěl poukázat na to, že poučení z krize roků 1929–33 zdaleka nekončí. Neoliberální přístupy hovoří o tom, že se tzv. Velká krize nedá, nemůže opakovat, a tudíž
se z ní nemůžeme o ničem poučit. Domnívám se, že už tehdy bylo vysloveno
mnoho zajímavých názorů na to, jak problémy vznikly a jak je třeba je řešit. Když
se po krizi diskutovalo o tom, jakým způsobem finanční světový systém reformovat, tak bylo kolem dvou tisíc návrhů nejrozmanitějšího typu, ale měly jednoho
společného jmenovatele. Ten byl v tom, že ten systém by neměl být založený na
dluhu. Jak vývoj ukázal, právě tento fenomén se stal nesmírně důležitým a směrem
k současnosti dosáhl exponované rozměry. V současnosti a zejména v posledních
asi 20 až 35 letech vidíme problém financování, jehož jádrem je právě obrovská
expanze dluhů To se stalo podle mého názoru jedním z klíčových faktorů této
krize, i když tato krize má přece jen jiný charakter. Uvedl bych ještě jednu myšlenku Paula Krugmanna, který krize porovnával a říká, že v minulosti jsme zažili
mnoho různých krizí, jen tato současná se liší tím, že v ní jsou všechny vlastnosti
31
předchozích najednou. Jinak je to komplexní, globální charakter tohoto procesu.
Z té historie bych ještě chtěl uvést dvě věci, a sice to, že Rooseveltův požadavek
na kongresmany, aby vypracovali známé bankovní zákony – především ten o zrušení spojení komerčního a finančního bankovnictví –, byl nesmírně důležitý
moment. Tím se alespoň do únosnější míry vyhranil prostor pro bankovnictví, kde
přestaly být peníze kryté reálnou hodnotou, ale staly se dluhovými penězi. GlassSteagalovy zákony také dávaly rámec, pokud se ta pravidla obezřetného podnikání dodržovala; k jejich zrušení došlo v roce 1999. A druhý velmi důležitý historický bod byl rok 1971, kdy se zrušilo fungování Bretton Woodova systému,
trvajícího od roku 1945. Tyto dva mezníky otevřely mnohem širší prostor právě pro
proces financializace, který potom od 80. let začal cíleně následovat. To bylo spojené s globalizací a revolučním vstupem informačních technologií do finančního
sektoru, který nejen obrovsky rozšířil objemy a počty operací, ale i obrovskou
strukturovanost inovačních charakterů těchto inovačních produktů. Jak říkal pan
profesor, ony nabyly takové komplikovanosti, že Szeres v 90. letech na pár let
vypadl z praktického obchodování na finančních trzích. Ve své knize přiznává, že
když se vrátil, tak tomu nerozuměl. K tak obrovské komplikovanosti došlo. Já ještě
potom ukážu, že se dá vysvětlit, čím to vzniklo.
Klíčovým faktorem ve vývoji krizového procesu byly podmínky expanze
finančního sektoru a strukturální změny v akumulaci kapitálu a v procesu financializace. Kombinace deregulace, liberalizace, informační technologie a inovační
diverzifikace finančních produktů mimořádně urychlila extrémní asymetrickou
expanzi finančních trhů oproti reálné ekonomice. Pokud od roku 1995 až 2005
vzrostl světový HDP o zhruba 52 %, tak kapitalizace na burzách vzrostla téměř
o 400 %. Začátkem 80. let např. roční objem finančních operací se odhadoval na 1 až
1,5 bilionů operací, což se dnes obchoduje za jeden jediný den. Analogicky poměr
mezi ročním světovým exportem a ročním obratem světových trhů se zvýšil
z poměru asi 1:12 v 80. letech na více než stonásobek. Globalizace sice úžasně přispěla k efektivnější alokaci finančních zdrojů, snížení transakčních nákladů a komfortu operací, ale neúnosně zvětšila asymetrii a odtrhnutost od reálné ekonomiky,
odbourání kontrolních mechanismů, rostoucí rizika krize a jejich devastující dopady na reálnou ekonomiku. Snad ještě jeden poslední příklad: podle různých orientačních propočtů to vychází, že za 100 dolarů, které v průběhu jedné sekundy
změní majitele, je 98 takových, které nemají bezprostřední vazbu na výrobu nebo
služby, nejsou jimi pokryty. Jsou to prostě různé formy virtuálních spekulativních
finančních toků.
Kdybych to chtěl shrnout do schématu, tak bych řekl, že od 60. let expandující
finanční sektor a rostoucí zadlužování se staly primárním lékem na řešení problému stagnace. Jinými slovy, že tlak úsilí o růst, který je dneska doslova fetišem, byl
založen právě na tom. Růst vyžaduje samozřejmě nové a nové možnosti odbytu
přebytků. Extrémní nerovnoměrnost příjmů to je také velmi podstatná věc, protože ta se exponenciálně zvětšuje nejen mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Ve
BLOK A1
33
vyspělých zemích to ale vede k tomu, jak dále ukáži na příkladu USA, že se reltivně zmenšuje reálná koupěschopná poptávka. To vede k nadbytku kapacit, omezování investic a k tomu, že přebytek kapitálu nenachází v reálné ekonomice dostatečný zhodnocovací prostor. Tak bylo potřebné vygenerovat prostor alespoň fiktivní,
kde se bude kapitál zhodnocovat – taky fiktivně. K tomu slouží expanze finančního
sektoru.
Nyní bych si dovolil, vážené dámy a pánové, na příkladu údajů z USA doložit
svoje tvrzení. Jelikož tam vznikla krize a je to nejvyspělejší ekonomika, tak vlastně ona ovlivňuje svým způsobem fungování celkové globální ekonomiky velmi
výrazně. Demonstruji to na některých aspektech, o kterých jsem mluvil a budu při
tom vycházet z amerických zpráv a údajů. Nerovnoměrnost se dá ukázat např. na
dlouhodobém vývoji výloh na platy a mzdy v poměru k HDP. Zde vidíme, že od
roku 1960 do roku 2005 se tento podíl snížil zhruba z 52 % na 46 %. Když se podíváme na procentuální podíl využití průmyslných kapacit, tak vidíme, že v časovém
horizontu od roku 1970 až do 2005 se využití průmyslových kapacit snížilo z 85 %
na 78 %. Zde je zajímavé zmínit automobilový průmysl, kde se před krizí odhadovalo 40 % nadbytečných kapacit světového automobilového průmyslu, takže očekávat – podle mého názoru –, že po krizi se jakýmikoliv opatřeními podaří obnovit původní rozsah, je velká iluze, a proto šrotovné a podobné věci považuji spíš za
vyčerpání budoucího odbytu a poptávky. Velmi důležitý je vývoj HDP a celkové
míry zadluženosti. To je vidět na tomto grafu (viz obr. 1). Strmá křivka ukazuje cel-
MILAN ŠIKULA
Zdroj: Vypočteno podle údajů Federální rezervy, Evidence finančních toků Spojených států. Tabulky
L.1 a L.2; Ekonomická zpráva prezidenta, 2006, Tabulka B-78.
Obr. 1 HDP a celková míra zadlužení
32
BLOK A1
Obr. 2 Domácí dluh a HDP* (vyjádřený v bilionech dolarů)
MILAN ŠIKULA
a finanční sektor téměř 40 %. Tím se dostáváme k otázce, která s fetišem růstu souvisí, a to je způsob měření, přesnosti a uvádění dat atd. Zajímavá je informace, že
americké ministerstvo financí udělalo audit podle standardů auditorských měření
hospodaření Spojených států od roku 1982 do roku 2008 a vyšlo mu, že je rozdíl
mezi velikostí a růstem HDP oficiálně uváděným a mezi reálným pohledem na
vývoj americké ekonomiky. Asi do roku 1985 se oba pohledy na růst HDP v USA
vcelku shodovaly, ale od té doby se značně rozcházejí. Zatímco oficiální údaje ukazují dlouhodobý a obdivovaný růst s nevelkými výkyvy, alternativní data ukazují
růst nižší, v podstatě stagnující. Z toho vyplývá dalekosáhlý závěr, že pokud alternativní data a měření odpovídají skutečnosti, dvacet roků Spojené státy víceméně
stagnovaly a posledních sedm roků zaznamenávaly mírný pokles. Byly to oficiálně publikované údaje, ale může se o tom diskutovat.
Teď bych se chtěl věnovat tezi, která mluví o globální krizi a institucionalizaci
morálního hazardu. Zde již padla otázka o ratingových agenturách. Zmínil bych
několik bodů, které považuji za zásadní. Totiž, že morální hazard se skutečně
v jisté podobě institucionalizoval. Možná to tak je, možná ne, ale jsme svědky, že
v různých podobách dochází ke zkreslování a zatajování údajů o reálném vývoji
ekonomiky. Velmi důležitá je vládní podpora averze proti regulování a tolerování
obcházení dohledu. To je, myslím si, docela zjevné, stále trvá tolerování podvodného chování auditorských a ratingových agentur. Nemyslím si, že to bylo z nevědomosti. Velmi dobře víme, že za výroky, jaké potřebovaly příslušné subjekty, se
velmi dobře platilo. Nynější praxe protikrizových opatření ukázala, že dochází
nejen k odkloňování zodpovědnosti, ale dokonce k odměňování hlavních aktérů
krize. Jen poněkud a pomalu se zmenšuje nadhodnocené odměňování finančních
manažerů, spíše se stále toleruje. Nyní je tento problém velký šlágr, který má být
diskutovaný i v Pittsburgu. Domnívám se, že administrativně určit odměny finančním manažerům je trošku iluze, pokud mechanismus, který je nutí k tomu, že musí
za každou cenu udržet všechny ukazatele, že musí dbát, aby všechny výkony se
stupňovaly, aby zisky neustále rostly. K institucionalizaci morálního hazardu
v době globální krize také patří tolerování a podpora zneužívání „sofistikovaných“
metod hodnocení rizik, jejich zamlžování, zkreslování a podhodnocování. K tomu
později uvedu jeden konkrétní příklad. Dále sem patří zjevná, či skrytá existence
daňových rájů. Proboha, všichni velmi dobře víme, že nejvyspělejší státy toto tolerují a využívají a nyní se Obama rozčiloval, když „zjistil“, že ti největší ziskoví příjemci ukládají zisky do Švýcarska. A konečně velmi zjevná institucionalizace
morálního hazardu, o níž se zde ještě nemluvilo, je podle mě také mimořádný lobbistický vliv nejsilnějších finančních skupin na formování charakteru a činnosti
Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, WTO atd. Všichni dobře víme, že
to také není tak zcela „čisté“.
Nyní malou poznámku k tzv. revolučním metodám řízení rizik. Myslím, že byli
třem lidem uděleny Nobelovy ceny za to, že rozpracovávali metody řízení rizik. Je
to velmi důležité, ale vytvářel se dojem, že růstem zadluženosti v kombinaci se
2000
1990
1980
1970
13,8
9,8
5,8
2,7
1,0
47,7
26,3
13,5
4,5
1,5
13,8
7,0
3,6
1,4
0,5
16,0
8,1
2,6
0,6
0,1
10,6
6,6
3,7
1,5
0,5
7,3
4,6
3,5
1,1
0,4
Zdroj: Federální rezervní banka, Evidence finančních toků Spojených států, „Stávající zadluženost
kreditních trhů“, Tabulka L.1; Ekonomická zpráva Prezidenta, 2008, „Hrubý domácí produkt,
1959–2007“, Tabulka B-1.
* Federální složka místního, státního a federálního zadlužení zahrnuje pouze závazky
veřejnosti. Celkový federální dluh v roce 2007 i s dluhem federálních agentur dosahoval 51,5 bilionu dolarů.
2007
Celkové Domácnosti Finanční Nefinanční Vláda
firmy
(lokální,
podniky
zadlužení
státní
s federální
ZADLUŽENÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH SEKTORŮ
kovou míru zadlužení. Je to v bilionech dolarů, spodní křivka znázorňuje vývoj
HDP. Následující tabulka dává koncentrovaný obraz o kumulativním vývoji zadlužení na příkladu Spojených států (viz obr. 2). Od roku 1970 do roku 2007, což je
myslím dost reprezentativní vzorek, se ukazuje, že pokud hrubý domácí produkt
13,8krát vzrostl z 1 bilionů na 13,8, celkové zadlužení vzrostlo z 1,5 bilionů na
47,7, tj. zadlužení vzrostlo dvaatřicetkrát, přičemž je zajímavé, že jen zadlužení
domácností je na úrovni hrubého domácího produktu. A druhá zajímavá věc je, že
nejzadluženějším sektorem je sektor finanční, tedy ten, co by měl do ekonomiky
peníze pumpovat, ale to působí ten proces, kdy ve finančním sektoru probíhají
páková nabalování dluhů. Nefinanční podniky jsou zadluženy méně a vláda je
zadlužená nejméně. S tím souvisí jeden podstatný aspekt, a sice vývoj zisků finančních institucí. Když uvažujeme o finančních ziscích jako podílu na celkových
domácích ziscích Spojených států, tak vidíme, že ten podíl činí v roce 1965 zhruba z 15 %. Ale do roku 2005 se zvýšil téměř na 40 %. Ještě plastičtěji to vidíme,
když sledujeme dlouhodobý vývoj zisků ze zpracovatelského průmyslu a finančního sektoru jako procenta z hrubého domácího produktu. Zisky zpracovatelského
sektoru se v roce 1965 pohybovaly zhruba na úrovni 50 % a v té době měl finanční sektor jen podíl kolem 15 %, čili měl přiměřenou váhu a opravdu byl reálně obsluhující. Ovšem vývoj postupoval tak, že v devadesátých letech se křivky procent
překřížily a v roce 2005 se zpracovatelský průmysl podílel na HDP jen 12 %
35
Hrubý
domácí
produkt
34
BLOK A1
spekulací nastala dlouhodobě udržitelná změna založená na finančních inovacích.
Greenspen poté, co se tyto revoluční metody objevily, jednou prohlásil: „…nejen
jednotlivé finanční instituce se staly méně zranitelné, ale celý finanční systém se
stal odolnějším“. U nás si myslíme, že je to přesně naopak. Čínského špičkového
matematika Lia přetáhli do Spojených států – nejprve do výzkumu, ale potom
samozřejmě do finanční sféry – právě proto, aby rozpracoval inovační finanční
metody. Vypracoval tzv. Liův vzorec, který elegantně zjednodušil neřešitelný problém; to znamená, že nepracoval s historickými daty, ale s tržními cenami finančních derivátů na přenos rizika CDS (credit defauit swaps). Podle tohoto vzorce je
vhodné promíchávat kladné a záporné korelace insolvence, nejrozmanitější pohledávky atd., zabalit je do jednoho balíku a zázračným způsobem k nim potom přiřadit tři áčka. Jen pro ilustraci: v roce 2001 CDS se obchodovaly zhruba v objemu
920 miliard dolarů, ale na konci roku 2007 to bylo 62 bilionů dolarů, přičemž je
paradoxní, že sám Li (Lee) upozornil, že se slepě používá jeho vzor. Byl si dobře
vědom toho, že ten má velmi omezenou vypovídací hodnotu, a několik špičkových
finančních matematiků upozorňovalo hned od začátku, že to absolutně není jednoznačně úspěšný model k tomuto řešení.
Několik poznámek ke krizové a pokrizové adaptaci. Myslím si, že je velmi důležité v protikrizových opatřeních rozlišovat ta, která řeší bezprostředně důsledky
krize, jako je nezaměstnanost, sociální dopady atd., a ta krizová opatření, která by
směřovala proti příčinám krize. Proto je velmi důležité, abychom uměli odhadnout,
jak se asi tento proces bude dále vyvíjet. Mnoho významných ekonomů se k tomu
vyjadřovalo. V Londýně na G10 se dost trefně formulovaly některé věci (nutnost
celosvětových pravidel pro finanční trhy, koordinované nasazení zdrojů, pomoc
RK, životní prostředí atd.), ale směrem k současnosti se to jaksi zaobluje a jsem
dost silně přesvědčený, že Pittsburg bude ještě fajnovější v tom, jak razantně zakročit proti reálným příčinám krize. Jde totiž o to, že bázická příčina dlouhodobě se
extrémně rozvírajících nůžek v příjmové diferenciaci ještě vlivem této krize více
zesílila, neboť krize nejvíce dopadne na rozvojové země, na nízkopříjmové skupiny atd. Druhá věc je, že se zapomíná na ještě jednu další věc, totiž že obnova po
krizi nemůže být reprodukcí výrobních poptávkových spotřebních struktur z doby
před krizí, krize by měla být vždy ozdravným procesem. Zde bude muset dojít
k velmi zásadní ozdravné kůře, k překalibrování struktur. Nestačí občasné stimuly,
ale nutná jsou dlouhodobá řešení, třeba kladné ovlivnění globální poptávky. Protikrizová opatření dosud nesměřují proti polarizaci – tj. zmírnit a oslabit příjmovou
diferenciaci, a tím podpořit poptávku –, a tedy ani k ozdravení vztahu k reálné ekonomice. Vhodné by bylo oslabení polarizace například progresivním zdaněním.
Podstatná opatření by neměla být příliš vstřícná ke globálním finančním trhům.
Druhá věc, na kterou se poukazuje v souvislosti s globálním oteplováním a jinými
procesy, je, že i toto bude muset být zásadní strukturotvorný faktor. Výroba a spotřeba by se měla přizpůsobit požadavkům, které mají zabezpečit přežití lidstva
v tomto ohledu. Mám pár poznámek k tomu, jak se významní ekonomové k těmto
36
MILAN ŠIKULA
problémům postavili. Ale nejprve bych se vrátil k tomu, co říkal pan profesor Švejnar o možných průbězích dalšího vývoje průběhu oživování. Hovořil o třech symbolech, které by mohly průběh znázorňovat. Já bych přidal ještě jeden symbol, tzv.
vanu. To znamená prudký pád a dlouhá stagnace a teprve potom se předpokládá
růst. Osobně se přikláním ještě k další modifikaci, kde po pádu bude nějaké ne příliš výrazné vlnění, ve kterém se bude odrážet určitá neúčinnost našich opatření.
Mám zde na mysli to, co pan profesor Švejnar naznačil, že všelijaké protikrizové
balíčky se mohou minout účinkem. Je zde riziko, že stagnace se obnoví, tak to
může pokračovat. Podporují to například i myšlenky pronikající z Německa. Tam
byl udělán průzkum, který ukázal, že renomovaní představitelé podnikatelské sféry
vyslovili obavu, zda ty obrovské balíčky financí, které jsou vpouštěny do ekonomiky v podobě státních dotací, nevyvolají bublinu státních dluhopisů, protože
v podstatě jde o víceméně nekryté peníze, které předpokládají splacení v budoucnosti. A to je reálné jen za předpokladu, že bude poměrně dlouhodobý rovnoměrný růst a z těch přírůstků že to půjde zaplatit. Ovšem ukazuje se – a i já jsem toho
názoru –, že tempo růstu, které se dosahovalo ve světové ekonomice v předkrizových letech, asi už v budoucnosti pravděpodobně nebude dost dobře možné. Vážené dámy a pánové, rád bych tímto skončil. Rád bych se omluvil za jiný pohled, ale
jsem přesvědčený, že na těchto fórech, které paní docentka Klvačová rozvinula
a kde byla vždy možná otevřená diskuse, se mají diskutovat různé názory a přístupy. Tak toto byl můj příspěvek do diskuse. Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Šikulovi. Poprosím pana inženýra Mládka, předsedu družstva
FONTES RERUM, aby se ujal svého příspěvku na téma Selhání regulace a chamtivost: Dvě hlavní příčiny světové finanční krize. Prosím.
37
BLOK A1
Já teď hodím takové dva, tři provokativní granáty do diskuse o tom, jak to s krizí
je a co je třeba dělat, protože si myslím, že je doba, kdy je třeba tu komplikovanou
historku říct krátce. Možná se mi to nepovede, a pak si posypu popel na hlavu. Asi
to udělám rovnou na začátku, protože když jsem se koukal, jaký jsem si dal kdysi
dávno název příspěvku, tak jsem pochopil, že ten název byl špatný, protože dvě
hlavní příčiny světové hospodářské krize jsou selhání regulace a chamtivost. Dospěl jsem pokorně k názoru, že neschopnost regulace chamtivosti je jedna z hlavních příčin hospodářské krize. Ne sama chamtivost, ta je velkou hospodářskou
silou. Je to strašně jednoduché, protože ekonomika se ve společnosti pohybuje
mezi dvěma extrémy: chamtivostí a strachem. Všichni chtějí vydělávat co nejvíc,
ale zároveň je drží na vodě strach z toho, že buď o ty prachy přijdou, nebo že přijde jako regulátor policajt – a půjdou do basy. To jsou prostě hlavní dva hnací
momenty ekonomiky. Aby ekonomika fungovala, aby byla energie ustavičné touhy
po zisku pozitivně využita, je třeba ji zregulovat, jinak to skončí nějakým banditským kapitalismem. Příkladů, které by to dokumentovaly, by se našla celá řada.
Samozřejmě, že příčin krize je víc, to už tady páni profesoři říkali, ať už ten dlouhodobý život na dluh, hypotéka rovná se spotřebitelský úvěr, finanční inovace perverzního typu, procyklická měnová politika FEDu, nedostatek regulace a v neposlední řadě také hospodářská politika ÚV KSČ – v tomto případě je ovšem myšlen
ústřední výbor Komunistické strany Číny, který se rozhodl, že bude industrializovat Čínu na zádech amerických spotřebitelů a ještě jim to bude platit. Teď trošku
v USA nevědí, co mají s těmi dvěma biliony dolarů dělat, tak si kupují železnou
rudu na hromadu. Ve světě, který funguje oscilací mezi chamtivostí a strachem,
jsme měli asi dvacetiletý neoliberální záchvěv, kdy se říkalo, že každá regulace je
zločin, nechceme ji vidět, nemáme ji rádi a policisty už vůbec ne. Namísto regulace je prý třeba autoregulace. Nevím jestli tomu neoliberálové věřili, ale každopádně to vykládali a snad tomu i věřili, že si sami hráči budou regulovat jednotlivé segmenty finančních trhů a celkově že to bude regulovat Wall Street. Nějakou dobu to
fungovalo a pak se to sesunulo podobně jako naše kapitálové trhy po kupónové privatizaci. Já jsem si dlouhou dobu myslel, že v Americe jsou sofistikovanější než
my a že mají dlouhodobější výhledy, ale jak se zdá, tu chamtivost, kterou pustili
z kontroly, nebyli sto zpátky pod kontrolu dostat. Došlo k fatálnímu selhání tohoto modelu, vlajkové lodi – Bail out AIG. Na pojišťování finančních derivátů zkrachovala (technicky) největší pojišťovna a zajišťovna na světě. Tady se málo chápe,
že to v zásadě byla pojišťovna a zajišťovna zdravá, jejíž 80 % byznysu fungovalo
naprosto standardně. Jenom od jisté chvíle začala pojišťovat finanční deriváty,
které v nejlepší době tvořily 20 % obratu a které tu pojišťovnu-zajišťovnu technicky položily. To bylo neuvěřitelné dílo, co to finanční inženýrství dovede, protože
v západní Evropě a v Americe skoro pojišťovny nebankrotovaly ani po druhé světové válce. To byly výjimečné případy, kdy se něco podobného stalo, protože on
bankrot pojišťovny je těžký. Run neuděláte, protože tam jsou všechno dlouhodobé
produkty, a když je skutečná katastrofa, tak to většinou „cvaká“ stát, takže nor-
JAN MLÁDEK
Jan Mládek
Dámy a pánové, jsem smutný z toho, jak jste všichni smutní – asi z té krize
a jejích dopadů. Páni profesoři to tady vylíčili v temných barvách, ale já bych chtěl
dodat: vždyť ona je to také občas hrozná legrace. Když se podívám na vývoj rozpočtové politiky ČR, tak to je přece umělecké dílo. Pan ministr Kalousek jezdil po
celé Evropě, všem vykládal, že nemají dělat fiskální stimulaci, že to je ta největší
pitomost, jaká se může stát, že on je rozumný ministr financí a že tedy samozřejmě především on nikdy žádnou takovouhle blbost dělat nebude. A co fakticky provedl? Udělal implicitní fiskální stimuly jednoduchým způsobem: předstíral, že
ekonomika poroste téměř o 5 %, na to byly nastaveny daňové příjmy, které se
samozřejmě nikdy nekonaly, ale výdaje jsou plněny. A v letošním roce skončíme
deficitem nejspíš 200 miliard. To, jak jsme dělali fiskální stimuly a říkali, že žádné
neděláme, je naprosto hodné dobrého vojáka Švejka. A jak už tady říkal pan Mertlík: ono do jisté míry zřejmě zabralo, že nebyly sníženy platy ve veřejné sféře, lidé
konzumovali; bez toho by byl pravděpodobně pokles ještě větší. Tím vůbec netvrdím, že nemáme dělat ono přizpůsobení, ke kterému teď dospíváme. Taky mě,
musím říct, pobavila předchozí diskuse o behaviorální ekonomii. Je úsměvné, jak
po mnoha letech zkoumání ekonomové zjistili, že také psychologické faktory jsou
důležité, že když se lidi někam zapíšou, tak se hůř vypíšou, že když se musí zapisovat, tak jsou váhaví. Přátelé, tohle věděli soudruzi na ÚV KSČ již někdy v roce
1945, když dělali operaci předplatného Rudého práva. Oni sebrali lidem předplatitelský Kmen venkova, tak se jmenoval list agrární strany, a všem těm předplatitelům začali místo něj posílat Rudé právo v naději, že to začnou číst a předplácet.
A kupodivu to fungovalo. Takže behaviorální ekonomie se v roce 2009 ve Spojených státech dopracovala tam, kde už ÚV KSČ byl v roce 1945. Takhle bych ještě
mohl pokračovat, protože těch komických záležitostí je celá řada. Tady bylo např.
také zmiňováno to, jak – o tom mluvil pan profesor Šikula – se zkomplikovaly deriváty až tomu nikdo nerozuměl a vlastně se to dodneška neumí demontovat, ale to
už jsme zase asi v 10. století. Dva byzantští mniši zaváděli na Ukrajině liturgii, přijel nadřízený a říká: „Nemělo by to být pro místní primitivní obyvatelstvo méně
komplikované?“ A oni odpověděli: „Ne šéfe, my to uděláme naopak co nejvíc
komplikované, protože lidi tomu nebudou rozumět, spolehnou se na nás, a tím je
ovládneme.“ Takže zase úplně nic nového pod sluncem. Je tam celá řada takových
komických momentů a možná jich ještě objevíme více, ale nechci tady opakovat
to, co říkali páni profesoři.
39
SELHÁNÍ REGULACE A CHAMTIVOST:
DVĚ HLAVNÍ PŘÍČINY SVĚTOVÉ FINANČNÍ KRIZE
38
40
mální pojistný byznys vydrží. Ale jak začnete pojišťovat finanční deriváty, můžete
dokázat i tohle. A pak skutečně zkrachovala Lehmann Brothers, velká investiční
banka, což je konec jisté hry.
Někteří finanční bankéři si myslí, že za krach může stát a že jsme mohli dodneška provozovat ten model, který běžel předtím. Chválabohu že zbankrotovali, ale
možná mohli i víc. To, co je naprosto zásadním problémem a už to tady bylo
naznačeno, jsou exponenciálně rostoucí světové finanční trhy. Obchodování
s měnami vzrostlo ze 4 bilionů dolarů v 70. letech až na 500 bilionů dolarů dneska. Na equity markets (doslovně: slušné, spravedlivé trhy) to šlo sedminásobně,
OTC credit v podstatě šly z nuly na 60 bilionů dolarů ve strašně krátké době. Krize
ve Spojených státech byla teď prozatím překonána. V této souvislosti mně u Honzy
Švejcara trošku chyběla jedna věc, že se pořád mluví jen o stimulování ekonomiky. To je pěkné, ale přece nemalá část toho problému je bailoutování (to bail out
doslovně: docílit propuštění někoho na záruku; zde asi: zaručit se) finančního sektoru, které v Americe probíhá mnoha kanály. Něco jde přes Kongres, ale tam už
prezident Obama narazil, tak – jako Ústavní soud obchází Parlament v České
republice – v Americe FED obchází Kongres a senát. Tam se ty peníze cpou nejhorším možným způsobem. Říkají tomu elegantně kvantitavní vypořádání, ale fakticky stát kupuje obligace velkých podniků, případně financuje svůj vlastní dluh.
Všechna školení Měnového fondu, všechny mise, jak jsme je s Pavlem Merlíkem
zažili, nám vždycky vykládaly, že tohle je ten největší hřích, který žádná vláda
nesmí dělat, protože pak by se jí staly hrozné věci. Ale když se to dělá ve Spojených státech, tak je to asi něco jiného. FDIC, fond pojištění vkladů, také probíhá
bez velkého vlivu Kongresu, ale také tam se cpe spousta peněz. V Americe totiž
poté, co byly spektakulární bankroty několika velkých bank, probíhají po kapkách
bankroty bankovních institucí; už ne tak velkých, protože bankovní sektor je ve
Spojených státech dost rozdrobený, ale za to neustále, zde budou potřeba další
kapitálové injekce. Ovšem kapitálové trhy se už jakoby otřepaly a už mají tendenci zase fungovat. Business as usual, byznys jako obvykle. Ale upřímně řečeno,
pokud se nepodaří zregulovat finanční trhy, tak se ta krize bude opakovat. A taky
by bylo dobré, aby si finanční trhy vydělávaly na vlastní selhání, protože je morálně neetické, aby to platili běžní daňoví poplatníci. Anebo je třeba čestně říci, že je
nezbytné zvýšit daňovou kvótu pro občany, protože čas od času selžou finanční
trhy a je třeba to zaplatit. Prostě zvýšit daňovou kvótu a preventivně vybírat na
selhání finančních trhů. Koneckonců my s tím máme zkušenosti z konce 90. let,
i když to naštěstí nebyl tak sofistikovaný trh. Libor Procházka teprve s deriváty
začínal a nestačil to dotáhnout do nějakých zářných výšek, takže to ještě relativně
dopadlo dobře, i když to bylo drahé.
Řešením by mohla být Tobinova daň, tj. zdanění světových finančních toků nějakou daní do jednoho procenta. Toto není neobvyklé na místních finančních trzích.
Takhle zdaňuje Singapur, Hongkong i Spojené státy a taky Francie, ta tedy pravda
minimálně. Ovšem tohle jsou takové lokální daně, které jsou spíš používány na
BLOK A1
41
obsluhu jednotlivých různých trhů. V podstatě si je vybírá finanční sektor pro sebe,
pro svoje větší, či menší pohodlí a za poskytování nějakých služeb. Tobinova daň
by byla ovšem vybírána celosvětově, mohla by sloužit k vytváření rezerv na případné další bailouty (záruky)ve finančním sektoru. Samozřejmě je třeba říct taky
jednu věc. Koncept Tobinovy daně, přednesený profesorem Tobinem, už tady cirkuluje asi od 70. let a původní myšlenka nebyla taková, že by se takovouto daní
mělo řešit selhání finanční sektoru. V úvahách profesora Tobina se objevovaly jiné
ušlechtilé cíle, že by se to mohlo používat na řešení chudoby ve světě, na pozvednutí třetího světa, na řešení ekologických problémů. To, že by se Tobinova daň používal na finanční sektor, je vlastně ústupek od jejího původního konceptu. Já si
myslím, že je lepší jít cestou zvyšování daňové zátěže těch, kteří zodpovídají za
krizi, za ta neúměrná rizika, než to házet na obyčejné daňové poplatníky, tj. vzít jim
důchody, sociální dávky atd. při stejné výši daňové zátěže. Mimochodem to je taky
celosvětově nefér, protože finanční sektor byl rozmístěn nerovnoměrně, prostě
některé země měly nafouklý finanční sektor, jiné ne. V Evropě to byly především
Island, Irsko, Lotyšsko a do určité míry to platí také pro Velkou Británii. A pak se
ukázalo, že ty země mají příliš malé reálné ekonomiky, aby utáhly obrovské ztráty
způsobené finančním sektorem. Musím říct, že myšlenka, na co použít Tobinovu
daň, získala novou alternativu. Je to úplně poslední vývoj, bylo to teď v srpnu, kdy
se ve Financial Times objevil návrh lorda Tunera, šéfa britského finančního dohledu, který řekl něco v tom smyslu, že je čas zavést Tobinovu daň, aby byl nárazník
proti dalším ekonomickým poklesům. V této chvíli před zasedáním G20 s touto
myšlenkou přišel předseda SPD a ministr financí Steibrück, který navrhuje Tobinovu daň ve výši 0,05 %. Myšlenku podpořil i prezident Sarkozy. Nicméně je třeba
také říci, že to není zatím oficiální postoj ani Německa, ani Francie, ani Evropské
unie jako celku. Máme balvany na cestě: Wall Street a City. Když si čtete Financial
Times, tak zjistíte, že v City se to nesetkalo s pochopením. Vycházejí nejrůznější
články, jaká to bude obrovská katastrofa, když se, nedej bože, bude něco takového
vybírat. Dokonce se těm finančníkům podařilo sehnat i velmi levicového labouristu, Rudého Kena, který býval starostou Londýna, aby plakal a říkal, že tohle se té
City nesmí udělat. Ovšem je třeba přiznat, že v této chvíli zde je kromě politického odporu také svého druhu řada technických problémů. Zavedení Tobinovy daně
by vyžadovalo buď globální berňák, nebo silnou koordinaci všech berňáků světa,
ale také došlápnutí na daňové a regulatorní ráje, protože jinak by samozřejmě tyto
obchody, které běhají po počítačích, mohly být provozovány z několika teplých
ostrovů v Karibiku, případně z Lichtenštejnska, které je náš nejbližší regulatorní
a daňový ráj.
Vedle Tobinovy daně je také samozřejmě nutné regulovat finanční instituce, aby
nebyly ničiteli bohatství, jak se jim to právě povedlo. Evropská unie se snaží, aby
udělala v tomto směru první kroky. Udělala dolarový report, De la Rossie Report,
tady o tom bude zvláštní referát. Nejde – alespoň v Čechách to není úplně zcela
dobře chápáno – primárně o regulaci bank, ale o regulaci těch institutů, které moc
JAN MLÁDEK
BLOK A1
regulovány do této chvíle nebyly, ať už jsou to hedgeové (to hedge doslovně ohradit plotem, sevřít; ale také: pojistit se různými sázkami, vykrucovat se z něčeho)
fondy, obchodování s deriváty, pojišťování derivátů. Zatím to vypadá tak, že
finanční instituce se snaží, aby v té legislativě bylo co nejvíce mezer. Snaží se, aby
tam byla poměrně vysoká hranice pro regulaci subjektů, snaží se tam ponechat
možnost obchodování finanční institutů v EU s domicilem někde mimo Evropskou
unii, a tím se vlastně vyhnout regulaci. Ta snaha je poměrně vytrvalá, ale – jak říkal
náš premiér – tohle je road, protože pokud nedojde k úspěšné regulaci, tak nás čeká
opakování této krize. Jen by zůstalo otázkou, jak hluboká a rozsáhlá by krize byla
a za jak dlouho by přišla. A vzhledem k rychleji běžícímu času si myslím, že by
k tomu došlo spíše dříve než později. To je všechno. Myslím, že jsem to podal jasně
a neberte tu krizi tak tragicky. Bude hůř.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Mládkovi za jeho příspěvek. Další příspěvek bude na téma Od rozpoznání krize k jejímu řešení a přednese jej pan Luděk Niedermayer, ředitel oddělení Consulting, Deloitte České republiky. Prosím, máte slovo.
42
BLOK A1
OD ROZPOZNÁNÍ KRIZE K JEJÍMU ŘEŠENÍ
Luděk Niedermayer
Dobrý den, dámy a pánové. Především děkuji za pozvání. Je milé tady být a potkat spoustu známých. Pokusím se držet trošku praktičtější roviny toho, co se v ekonomice právě teď děje, a budu mluvit o třech oblastech. Za první o tom, čím jsme
prošli a co právě teď probíhá, jaké jsou výhledy, jestli se už naše ekonomika dostává na lepší cestu a jaké by nám v tom mohly bránit překážky – tedy: krize a česká
ekonomika. Za druhé strávím určitý čas úvahami nad fiskální politikou; to je taková obsese centrálních bankéřů nemluvit o fiskální politice, zvláště těch bývalých.
A za třetí pohovořím o euru; to je taková další malá obsese.
Nejprve poučení: britská královna se při jedné příležitosti zeptala všech těch špičkových ekonomů, proč to nikdo nikomu neřekl a proč to nota bene neřekl jí, že nás
může něco takového potkat. Odpověď na tu dobrou otázku nedostala. Já myslím, že
u nás byla taková otázka od podzimu trošku jednodušší, ale také jsme úplně nezvládli odpovědi, protože jsme se tvářili, že krize se nás nebude tolik týkat, a v diskusi na
toto téma většina navíc podcenila celkem známé pravdy. Známou pravdou je, že naše
ekonomika je dramaticky silně provázána s ekonomikami v Evropě. Je to malá
a otevřená ekonomika. Finanční sektory, finanční systém – ať chceme, či nechceme
– je fakticky globalizovaný, takže ostrůvky stability jsou velmi velmi nepravděpodobné. Zároveň bych chtěl říct, že si nestěžujme na globalizaci, protože globalizace
je hra, ve které jsme my spíš na té vítězící straně, a nestěžujeme si i přesto, že má
některé negativní důsledky. Například jakkoliv bych polemizoval s tím, co říkal pan
Mládek, tak je pravda, že pravidla na hřišti zvaném finanční trhy jsou globální a že
ne vždycky jsou úplně optimální. Finanční sektor s nadnárodními vlastníky díky
svému zaměření na lokální trh je poměrně stabilní. Postupná integrace s EU přinesla
velké přínosy v oblasti práva a regulace, nicméně světový standard regulace finančních trhů krize do jisté míry zpochybnila. Lekce, kterou dnes dostáváme, předvádí,
že globalizovaný svět je do určité míry křehký, globalizace sama o sobě vytváří opakování obdobných krizí. Některé zkušenosti se mohou opakovat, i když ty krize
nejsou jakoby přes kopírák, jejich příčiny budou jiné, důsledky v globální ekonomii
budou podobné. Země, jako jsou Česká republika, tedy malé otevřené ekonomiky,
budou dostávat v takovýchto krizích poměrně velké rány a navíc se pro ně velmi
těžko budou hledat protilátky, protože malé a otevřené ekonomiky musí dbát na svou
stabilitu o něco více, než je jen snaha zvyšovat spotřebitelské výdaje. Malá ekonomika s nízkým vlivem domácí poptávky a s potřebou vnější rovnováhy je takovýmito krizemi postižena více než ekonomiky velké.
43
• Rychlý růst ekonomiky, který
vznikl souběhem mnoha
pozitivních faktorů, zlepšil
i fiskální situaci, vytvořil iluzi
„garantovaných růžových
zítřků“
• Značné investice proběhly
do zpracovatelského průmyslu,
velká zejména expozice
na automobilový průmysl
• Růst je do značné míry
odrazem přílivu zahraničních
investic a exportní výkonnosti
• Po volatilním období 90. let
ekonomika zrychlila tempo
růstu
BLOK A1
Obr. 1 Dobrá dekáda České ekonomiky
3
1
2
LUDĚK NIEDERMAYER
také faktor asijských ekonomik; zdá se, že rozhodující asijské ekonomiky byly
krizí zasaženy méně, než se očekávalo. Při globálním působení ekonomických sil,
je to zpráva povzbudivá. Situace v Evropě je sice horší, ale i tak zde existují náznaky zlepšení, i když zatím spíše nesmělé. Jaká je situace u nás? Podniky byly krizí
notně oslabeny a budoucí přežití všech, které dosud vydržely, není a priori garantováno ani nyní. Řada sektorů není ještě na dně cyklu a návrat na předkrizovou úroveň může trvat i roky. Spotřeba zatím zůstává a asi ještě zůstane v útlumu, možná
bude i slábnout. Propad investic se bude obracet jen pomalu. Celkový návrat na
předkrizovou úroveň bude trvat roky, nikoliv měsíce.
Tolik k tématu krize a česká ekonomika a přejdeme k otázce jak z fiskální
pasti, tedy k fiskální politice a k tomu, zda existují její alternativy. Naprosto
nezodpovědné by bylo strkat v této situaci hlavu do písku – to by vůbec nic neřešilo a jen škodilo. Musíme si uvědomit, do jaké „šlamastyky“ jsme se dostali.
Dramatické zhoršení veřejných financí, k němuž dochází, je způsobeno poklesem ekonomiky v kombinaci s léta trvající fiskální „laxností“. Samo oživení ekonomiky problém nevyřeší. Možný růst příjmů státu bude nabíhat jen pomalu,
protože mzdy budou pod tlakem a podniky budou umazávat postupně ztráty (na
úkor zisku). Navíc růst objemu státního dluhu výrazně zvýší náklady na platby
úroků. A musíme počítat i s tím, že ekonomický růst se s největší pravděpodobností bude pohybovat na výrazně nižší úrovni, než probíhal před krizí. Dále pak
musíme zakalkulovat do našich úvah, že situace v mnoha oblastech bude obtížnější než dosud. Např. demografický vývoj zvýší tlak na penzijní a zdravotní
systém. Nebo: v kombinaci s nižší zaměstnaností se finanční problémy projeví
mnohem rychleji a ostřeji. A konečně průběh končící krize otevírá otázku, jak
brzy se obdobná krize může opakovat. Musíme se tedy postavit tváří v tvář realitě. Čím dříve začne stát problém řešit, tím levnější bude toto řešení pro občany,
a tím konec konců i pro stát. Postupovat se musí komplexně, opatření jen na straně příjmů, nebo jen na straně výdajů problém nemohou reálně vyřešit; naopak
jednostranná opatření by mohla být škodlivá, protože by vedla ve svých důsledcích k sociální i ekonomické nerovnováze. Adresně poukázat je třeba i na systémové slabiny českých veřejných financí a uvědomit si, že výraz „beznákladová“
opatření zní sice sympaticky, ale taková opatření jsou ta nejobtížněji proveditelná. Při hledání účinných opatření je třeba vzít v úvahu více kriterií, zejména
efektivitu a společenské dopady. Efektivita odráží poměr nákladů a výnosu,
druhá oblast nikoli. Nicméně dopad uvažovaných opatření na jednotlivé skupiny
obyvatel je nutno uvážit bedlivě, neboť tím ovlivňujeme další vývoj společnosti
(např. ekologie či zdanění alkoholu, cigaret, hazardu, atd.) Analýzu těchto kroků
lze provést různými metodami tzv. „technokraticky“ a můžeme dojít k dosti průkazným závěrům. Omezovat se a priori jen na některé kroky by byla chyba,
k daleko stabilnějšímu řešení vede kompromis.
Část, kterou věnuji fiskální politice, bych chtěl uzavřít uvedením grafu, který
názorně vypovídá o důsledcích vysokých rozpočtových deficitů na další vývoj
4
Na tomto grafu jsem vám chtěl ukázat, jak velká změna je pro nás ekonomická
krize (viz obr. 1). V grafu nejsou podchycena úplně poslední HDP data. Asi všichni víte, že poslední kvartální číslo bylo -5 %. Takže z růstu, který se od roku 2002
do roku 2006 urychloval a v průměru byl někde kolem 5 %, jsme se vlastně přes
noc dostali na -5 %. To je opravdu velký šok. Je to velký šok i vzhledem k naší
určité aroganci; vždyť jsme se tvářili, že všechno děláme skvěle a nic jiného než
růžové zítřky nás opravdu nemohou čekat. // odtud je text zpracován podle prezentace// Naštěstí krize proběhla, nebo resp. probíhá v situaci, kdy finanční sektor
v ČR je stabilní. Finanční stabilita českých bank je vysoká, situaci ustáli – někdy
za pomoci státních subvencí – i jejich vlastníci. Když říkám „stabilní“, neznamená
to „prostý ztrát“. Možné jsou jak investiční, tak úvěrové ztráty, z čehož následně
pramení současná značná obezřetnost bank. Hlavní roli zatím sehrávají případy
jednotlivých selhání velkých podniků a nyní zejména nezajištěné retailové (drobné) půjčky.
Můžeme se tedy zamyslet nad faktory, které by mohly ovlivnit cestu, jež by
vedla z krize ven. O nutnosti finanční stability jsme hovořili; ta je nutná i ve světovém měřítku. Čeká svět rychlé ekonomické oživení? Poslední data z USA ukazují na rostoucí pravděpodobnost oživení tamní ekonomiky; nemusím asi zdůrazňovat, jak by bylo potvrzení takového vývoje pro celý svět důležité. Důležitý je
45
1
2
3
4
44
BLOK A1
Obr. 2 Důsledky vysokých deficitů na další vývoj ČR
komplikují sestavení rozpočtů
• Rozdíl mezi dnes
a optimistickým scénářem činí
(v dnešních cenách) 30 mld. Kč
ročně
• Při výši dluhu 60 % (limit
maastrichtu) je náklad vyšší
o téměř 70 mld.
• Pro porovnání (data 2008):
sociální podpory 54 mld.
- Dávky státní
MŠMT – 26 mld.
- Rozpočet MV či MO 54 mld.
- Náklady na vysoké školství
Dnešní stav, dluh 30 % HDP, úrok 4 %
Za 2 roky optimistické (40 % / 5 %)
Vyšší cena dluhu (6 %)
60 % za 5 %
Dluhová služba
LUDĚK NIEDERMAYER
Je krize relevantní pro působení eura? Vidíme, že krizí jsou postiženy prakticky
všechny země (snad kromě Polska) bez ohledu na měnový režim. Dominantní roli
pro rozsah „škod“ hraje struktura ekonomiky a makrostabilita před krizí. Čím byla
ekonomika a makrostabilita silnější, tím lépe se s krizí země vyrovnávaly. Záměr
přijmout euro by neměl být založen na snaze získat krátkodobé výhody, ale na
dlouhodobých perspektivách. Přijetí eura na Slovensku definitivně potvrdilo, že
splněním kriterií se uchazeč k přijetí eura kvalifikuje. Z hlediska finanční stability
ekonomiky přináší euro více benefitů, než se dříve soudilo. Období rychlého ekonomického růstu v regionu vedlo k ekonomické konvergenci, která snižuje rizikové faktory přijetí eura a navíc posiluje kladné dopady. Fiskální situace ve většině
zemí je vážná a bez razantních reforem neumožní splnit maastrichtská kriteria, přitom už nyní můžeme říci, že tolerance EU k vysokým deficitům uchazečů bude
nízká. Zejména pro země s kurzovým pegem by přijetí eura mělo být prioritou. Lze
očekávat, že některé země se kriteria pokusí splnit rychle. A co my? Politické ohledy dominují diskusi, ovšem tolerance vysokých deficitů, která za odmítáním eura
stojí, je nebezpečnou volbou. Před krizí dominovala u nás diskusi ideologie, důvody pro přijetí i odmítání eura byly po výtce politické, nyní se nemožnost jeho přijetí zdůvodňuje údajnou nesplnitelností kriterií. Plovoucí kurz měl v minulosti řadu
přínosů, přispěl k nižšímu růstu cen, umožnil relativně nezávislou měnovou politiku při vysoké kredibilitě české koruny. Nesl s sebou však i náklady. Změny kurzu
nereagují zdaleka jen na vývoj domácí měnové politiky na úrokové sazby. Velmi
často sloužil kurz jako spíše generátor šoků než jako jejich absorbér. Rychlost
změny kurzu mnohdy předstihla adaptační schopnost ekonomiky. Navíc neochota
postupovat směrem k zavedení eura byla v mnohých případech spojena s neochotou konsolidovat veřejné finance. Proto odmítání přijetí eura vedlo de facto k vyšším fiskálním deficitům. Dnešní diskuse o zavedení eura by měla respektovat
některé reálné aspekty, například ten, že přínos zavedení eura pro malé otevřené
ekonomiky v EU je dnes obtížně zpochybnitelný. S pokračující konvergencí
k vyspělým zemím výrazně klesají rizika tohoto kroku, tj. zavedení eura, a mnohá
z nich lze navíc výrazně ovlivnit domácími politikami. To, že v posledních měsících koruna „funguje dobře“, není z tohoto pohledu relevantní, stejně tak jako krátkodobé problémy ekonomiky Slovenska. Situace méně likvidních a více volatilních finančních trhů po světové krizi je dalším argumentem pro rychlou cestu
k euru. Přijetí eura 1. ledna 2013 znamená splnění maastrichtských kriterií v polovině roku 2012, tedy vstup do ERM II počátkem roku 2010 a „dobré fiskální
výsledky“ pro rok 2011 s výhledem do roku 2012. O tom všem bychom měli hypoteticky diskutovat.
Euro je platidlem v „Nové Evropě“. Postup přijímání v reálném životě eura se
notně liší od prognóz. I tak ale vidíme, že jedna třetina nových zemí je „in“. Pobaltské země jsou již členy ERM II a v okamžiku splnění maastrichtských kriterií zřejmě rychle požádají o vstup. Obdobně by chtělo postupovat i Bulharsko, které zatím
členem ERM II není. Z floateru, z oblasti zemí plovoucího kurzu domácí měny
• Vyšší dluh a vyšší cena peněz
České republiky (viz obr. 2). Náklady na vyšší dluh rostou, peníze jsou dražší, a tak
se musí o to víc „šetřit“.
A nyní bych těl říci několik slov o problematice eura a ČR; patří skutečně otázka zavedení eura v ČR ad acta? Má vyčkávání přínosy? Začněme zamyšlením, zda
je plovoucí kurz pomocí při krizi. Stručná odpověď je: Oslabení kurzu může oslabené ekonomice pomoci, volatilita nikoli. Podívejme se do nedávné minulosti. Od
poloviny roku 2007 kurz koruny vůči euru posiloval z úrovně 28 korun za euro.
V polovině roku 2008 dosáhla česká koruna maxima (téměř 23 Kč za euro), posílení činilo 20 %. Ve stejné době rostly mzdy o 5–10 %. Tato epizoda výrazně oslabila českou ekonomiku, došlo by ke značnému zpomalení jejího růstu, a to i bez
krize. Od podzimu 2008 koruna klesá. Oslabení v únoru činilo více než 25 %.
Můžeme říci, že volatilita je extrémně vysoká. Od té doby koruna korigovala,
umožnila další snížení sazeb ČNB a je stabilní. Delší úrokové sazby jsou poměrně
vysoké.
V nových členských zemích postupně došlo ke krajním kurzovým řešením, a to
jak k plovoucímu kurzu (především ve větších zemích), tak ke kurzu fixnímu
(Pobaltí, Slovinsko, Bulharsko). Pro země s fixním kurzem bylo přijetí eura tzv.
„přirozené“. Pobaltské země inflaci nezvládly (v kombinaci s nešťastnou formulací kriterií), pouze Slovensko vstoupilo (2009) do eurozóny bez větších otřesů. Dalšími novými členy jsou Slovinsko, Kypr a Malta. Probíhající krize vedla k přehodnocení benefitů či rizik členství v měnové unii.
47
•
•
•
46
BLOK A1
k euru, má nyní nejvyšší šance Polsko, největší užitek by tento krok přinesl Maďarsku a eventuálně Rumunsku. Evropská unie nebyla bohužel sto prokázat flexibilitu v otázce zavedení eura v době krize, upřednostnila finanční podporu před kreativitou. Není reálné čekat, že se tento přístup změní a že kriteria budou změněna.
Jako druhý nejlepší přístup k otázce přijetí eura pro nové země EU by mohlo být
využití flexibility výkladu dle stávajícího znění kriterií; ovšem vůbec nejlepší by
bylo prostě kriteria splnit.
A na závěr snad jedna útěšná věta: Riziko rozpadu či ztráty kredibility eurozóny se nezdá být pravděpodobné. Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Niedermayerovi. Nyní si uděláme krátkou přestávku jen na protažení a budeme pokračovat, neboť čas nemilosrdně pádí.
Poprosil bych prvního z řečníků druhého úseku našeho jednání, kterým bude
pan profesor Vladimír Tomšík, člen bankovní rady České národní banky, aby se
ujal svého tématu Role dnešní krize při řešení krize budoucí. Prosím, máte slovo.
48
BLOK A2
ROLE DNEŠNÍ KRIZE PŘI ŘEŠENÍ KRIZE BUDOUCÍ
Vladimír Tomšík
Děkuji za slovo. Dámy a pánové, příjemné dopoledne. Věřím, že se snažíme
dodržet program konference, kde bylo oznámeno, že druhý blok vystoupení řečníků končí ve 12.45 hod. Když jsem to spočítal, tak na následujících pět řečníků
zbývá maximálně 15 minut. Slibuji, že budu maximálně stručný a že se pokusím
vyvolat diskusi. Ještě podotýkám, že mi trošku chyběla diskuse po prvním bloku.
Možná by bylo dobré i v průběhu mojí prezentace reagovat na první blok, poněvadž tady zaznělo strašně moc provokativních názorů, které si zaslouží nějakou polemiku, ale já to budu komentovat z hlediska svých názorů, i když nechci být příliš
polemický.
Dámy a pánové, svůj příspěvek jsem označil jako Role dnešní krize při řešení
krize budoucí. A proč? Protože jsem přesvědčen o tom – a doložím to průběhem
příspěvku ve svých slidech –, že další krize samozřejmě přijdou. Nevíme kdy, ale
přijdou. To je standardní ekonomický vývoj, jednou jdete nahoru, jednou dolů, a je
jen otázka, jak vhodně se zachováte, když jdete nahoru, a jak hodně půjdete dolů.
Můžete se chovat panicky, nebo naopak tak, že budete usilovat o odstranění nerovnováhy. Spousta věcí tady byla řečena, ale pokud chceme hovořit o tom, jak se
z této krize poučit a připravit se na řešení krize budoucí, tak bychom se měli opravdu pokusit nějak definovat problémy. Spousta mých předřečníků uvedla hodně,
řekl bych, drobností. Svůj názor jsem zformuloval do čtyřech takových příčin.
Začnu tou nejzákladnější, a to jsou ekonomické příčiny. Vidím tam jak příčiny mikroekonomické, tak makroekonomické. Z mikroekonomických je to základní selhání trhu v podobě jeho alokace. Ale je to otázka, jestli selhal trh, nebo zda selhali
skutečně nositelé hospodářské politiky a snažili se trh deformovat. Svůj názor na
to sdělím později. Jsem přesvědčený o tom, že přílišná regulace škodí, že když moc
regulujete, regulujete úplně všechno a chcete všechno regulovat, tak to neuregulujete, naopak tím trh deformujete. Finanční systém selhal při alokaci kapitálu. Ne
přerozdělování, jak někteří novináři píší, ale je to alokace kapitálu, a to je velký
rozdíl. Z těch makroekonomických příčin, kde vidím problém – a to už tady dneska zaznělo –, to byla politika příliš nízkých úrokových sazeb, která bohužel deformuje opět základní funkci při dlouhodobé alokaci, při alokaci kapitálu, protože
když máte dlouhodobě nízké úrokové sazby, tak podporujete uměle investice, které
jsou příliš citlivé. Politika nízkých úrokových sazeb dávala chybný signál o časové hodnotě peněz. Z toho pak plyne nadměrná spotřeba a přesměrování investic do
oblastí velmi citlivých na nízké úrokové sazby. Konkrétně se to samozřejmě proje-
49
50
vilo v trhu bydlení. Došlo k boomu, došlo k nafouknutí bubliny, a ta pak následně
splaskla.
Co se týká druhého balíku příčin krize, to jsou finanční problémy. Vidíme, že
narostly bilance nejen bank, ale následně i dalších finančních zprostředkovatelů,
narostly bilance těchto institucí zejména s ohledem na západní kapitál, který měly.
Nazývá se to finanční páka, tj. výrazný nárůst poměru objemu aktiv k vlastnímu
kapitálu. Tento poměr neskutečně narostl, jinými slovy spousta transakcí nebyla
podložena základním kapitálem, nebyla ani podložena základní hotovostí. Ta
finanční páka byla umožněna i díky tomu, že se rozrostla sekuritizace (sekuritní =
týkající se oblasti právní jistoty; zde asi: neprůhlednost vzbuzující nejistotu) rizik
a securatizace umožnila vznik druhořadého efektu, jako je skupiny subprime (zde
asi: druhotných, odvozených) hypoték. Následně se všichni snaží riziko předprodat, nedržet ho a ani ho řádně neoceňovali. Já přiznávám: ano, je tady příčina
i regulatorní. Zde vidím minimálně dvě selhání. První selhání je regulatorní
a supervizní. Ovšem já si myslím, že ale není cílem všechno regulovat, protože to
se nedá udělat, to není v lidských kapacitách ani v kapacitách institucí. A zakládání stále nových a nových institucí dohledového zaměření není vhodné, tím bychom
nakonec dospěli k tomu, že stát reguluje stoprocentně vše. Myslím, že problém
byl v tom, že navíc slábl podíl finančních služeb podléhajících dohledu, tj. v tzv.
shadow banking (stínový bankovní) systém.Vznikaly naprosto nové instituce,
které právě vůbec nepodléhaly již zavedenému dohledu. A to je otázka, jestli
bychom neměli něco udělat se stávajícím dohledem, ne se snažit regulovat všechno,
ale zahrnout pod dohled i shadow banking systém, který umožní intermediaci
(mediace = pokojné řešení) finančních rizik a zprostředkování kapitálu. A poslední příčina měla politický charakter; byl zájem na podpoře vlastnického bydlení, na
jeho dostupnosti, protože se v tom viděl prostředek, jak si možná koupit voliče.
Otázka je, jestli je to správné, nebo ne, jestli tato úvaha měla reálný rozměr.
O vývoji krize zde hovořili již někteří moji předřečníci. Nepochybně krize začala tím, jak už jsem říkal, že byla vysoká míra spotřeby, investice směřovaly do trhu
nemovitostí až vznikla v roce 2007 tzv. hypoteční krize. Ovšem bylo opravdu otázkou času, kdy se hypoteční krize přelije do krize finanční; takovým zlomovým
bodem byl pád jedné z největších investičních bank, které fungovaly více než dvě
stě let, Lehmann Brothers. A následně pak už je zase jen otázka času, kdy se to přesune do krize reálné ekonomiky. To je fakt.
Jak jsme to poznali v České republice? Dlouhodobě to poznáte na tzv. rizikové
přirážce. Zahraniční investoři a vlastně jacíkoliv investoři nás na domácím trhu
oceňují tzv. rizikovou přirážkou této země, tohoto finančního sektoru. Ocenění se
vyjadřuje tržními sazbami; základní je tříměsíční mezibankovní tržní sazba pribor
versus základní úroková sazba České národní banky, to je dvouměsíční repo sazba.
V letech 2008 až do vypuknutí krize riziková přirážka se pohybovala mezi 20 až
40 body. Ve chvíli, kdy došlo k přelití hypoteční krize na krize finanční a následně
pak na ekonomickou, tak naše riziková přirážka vyskočila až na nějakých 160 bodů.
BLOK A2
51
V té chvíli – já ten výraz používám nerad – někteří lidé začali hovořit o tom, že
zamrzl finanční trh v České republice. Já si to nemyslím. Je pravda, že kotace mezi
nabídkou a poptávkou po státních dluhopisech byly velmi vysoké. V té chvíli lidé
nechtěli obchodovat, nevěděli, co udělá protistrana, jestli zítra ještě bude existovat,
nebo ne, nicméně některými opatřeními se tady podařilo tuto rizikovou přirážku po
určité době snížit. Ta doba trvala několik měsíců, ale přirážka se srazila na hodnotu
kolem 60 basic pointů (základních bodů). Krize není za námi, nedostali jsme se na
původní rizikovou přirážku, která na finančním trhu byla 40 bodů, ale rozhodně to
už není těch 160 bodů. Dneska je to „pouhých“ 60 bodů. Takže nějaká opatření asi
mají smysl, i když třeba krátkodobý, ale je otázka, jestli dělat další opatření, když
vidíte, že finanční trh víceméně funguje.
Nyní se na chvíli zastavím u mezinárodních opatřeních, u těch opatřeních, která
udělaly země kolem nás. Úplně první řečník tady dokonce hovořil o nějaké mezinárodní koordinační pomoci. Vzniká otázka, jestli je to správný krok, nebo není. Je
korektní udělat mezinárodní srovnání. Pojďme se podívat, jak vzrostla riziková přirážka v ostatních zemích, když u nás to bylo až na 160 bodů. Vybral jsem Českou
republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Švédsko, Dánsko, Norsko,
tedy jak země eurozóny, tak země mimo ni, to znamená poměrně reprezentativní
vzorek za celou Evropu, a co ty grafy ukazují? (viz obr. 1 na str. 52) Jedna čára
vždy ukazuje základní sazbu centrální banky v té zemi, druhá čára ukazuje tržní tříměsíční mezibankovní sazbu. Mezi čarami je prostor rozdílu těchto sazeb – ten
vidíte na pravé svislé ose grafu. Vidíte, že riziková přirážka vzrostla ve všech
zemích. To znamená, že nemůžeme říci, že by česká hospodářská politika selhala,
že by dopustila zvýšení rizikové přirážky v českém finančním sektoru, protože
nárůst vidíme ve všech zemích. Pak možná v rámci diskuse můžeme diskutovat
o tom, proč paradoxně Maďarsko, to je prostřední graf, má rozdíl tak nízký. Na to
je jednoduchá odpověď: protože mají vysoké základní úrokové sazby, ty jsou na
osmi procentech. Proč naopak Slováci jsou tak nízko? Někdo by řekl, že je to tím,
že jsou v eurozóně. Ale tím to právě není. Je to tím, že už finanční sektor – konkrétně City, která tady byla kritizována – viděl, že opouštějí svoji domácí měnu
a nikdo už nechtěl slovenskou korunu do svého portfolia, protože by to šlo jen velice těžko diverzifikovt. Koupili 1. 1. 2009 euro. Jinými slovy finanční sektor na Slovensku je velmi malý. Je to tak. Ve chvíli, kdy ztratíte svoji korunu a jdete do eurozóny, tak zahraniční investoři kvůli portfoliu už nepoptávají vaši domácí korunu.
Takže jsou dva zajímavé, ale od modelového průběhu se lišící příklady: Maďarsko
a Slovensko. Jinak ve všech zemích rozdíly narostly – v Norsku, zemích eurozóny
a také v České republice. Riziková prémie je ve všech zemích.
Jak se s tím různé země vyrovnaly, jaká přijaly opatření na finančním trhu
v době krize? Shrnul jsem to do čtyř základních opatření. První cíl byl zastavit
paniku, proto došlo k explicitním garancím nejen za vklady, ale v mnoha případech
i za celý mezibankovní trh. Nedávno jsem prohlásil, že si myslím, že tím zde jak
politici, tak i nositelé hospodářské politiky splnili svoji úlohu. Ve chvíli, kdy oprav-
VLADIMÍR TOMŠÍK
Obr. 1 Vývoj krize
BLOK A2
52
rozdíl v p.b.
sazba v %
sazba v %
sazba v %
Švédsko
rozdíl v p.b.
Dánsko
rozdíl v p.b.
Norsko
rozdíl v p.b.
sazba v %
Lotyšsko
rozdíl v p.b.
sazba v %
sazba v %
Polsko
rozdíl v p.b.
Maďarsko
rozdíl v p.b.
Slovensko
sazba v %
rozdíl v p.b.
sazba v %
Česká republika
rozdíl v p.b.
Eurozóna
sazba v %
VLADIMÍR TOMŠÍK
du nevíte, jestli protistrana bude zítra fungovat, nejste ochotni uzavřít žádný
obchod. A tímto způsobem se politikům a nositelům hospodářské politiky podařilo zastavit paniku. Vystavili garance za vklady. Ale někteří šli dál, dokonce vystavili garanci za celý mezibankovní trh, a to bylo možná až příliš. O tomto opatření
se rozvinula diskuse, kde nechyběla kritika, že to bylo moc a že to bylo nekoordinováno. Takové opatření jsme naštěstí v České republice nepotřebovali, nemuseli
jsme to udělat. Dalším krokem bylo vyvedení špatných aktiv a třetím byla rekapitalizace. Uvádím tyto body pohromadě, protože si myslím, že není možné, abych
vyvedl špatná aktiva jen tak, za nic, ale že je nutné to rekapitalizovat. Jinými slovy:
když chcete něco vyvést, získejte podíl v té finanční skupině. Něco za něco. Rekapitalizace je o tom, že buď to vyměníte, dáte tam státní peníze, nebo donutíte vlastníky nalít do toho peníze jejich. A to si myslím, že je nejlepší řešení, totiž aby
každý zodpovídal za to, že špatně oceňoval riziko, aby tam sám kapitál nalil.
A konečně poslední opatření má charakter mezinárodní pomoci. Mnohé země spoléhaly na mezinárodní pomoc. V některých zemích se ukázalo, že byla nezbytná.
Konkrétně si vezměte Maďarsko či Lotyšsko. Naopak některé země se dožadovaly pomoci, aby se jaksi „pojistily“, ani mezinárodní pomoc nepotřebovaly, ale
raději o ni požádaly. Konkrétně jde třeba o Rumunsko či Bulharsko.
Teď je otázka, jestli Česká republika něco z toho musela udělat, nebo ne. Zodpovědně tady říkám, že ani jedno z těchto opatření jsme nemuseli realizovat. Upozorňuji znovu na ten první bod. Říká se – a tady to zaznělo od mých předřečníků:
proč se bojíme tak vysokých deficitů veřejných financí, když to mají ostatní země
v Evropě? Uvědomme si ale, že jsme jedna z mála zemí v Evropě, která deficit
veřejných financí nemá z toho důvodu, že by v loňském roce dala peníze do finančního sektoru. Ne, ani korunu. U nás není předpoklad, že by deficit příští rok poklesl tím, že nám finanční instituce splatí nějaký dluh, nějaké zajištění. My budeme
mít deficit neustále. My se nemůžeme ospravedlňovat tím, že bychom zachránili
finanční sektor veřejnými penězi, a proto narostl deficit. Nic takového u nás není.
Udělali jsme jediné dva kroky: abychom snížili rizikovou přirážku a opravdu
finanční trh vrátili do byznysu, tj. dodávací repo operace a devizové swapy (výměny). To jsou pouze dva kroky a byly uskutečněny, i když jsme v systému velkého
přebytku likvidity na finančním trhu. To znamená, že veškeré banky u nás si souhrnně ukládají svou – a teď zdůrazním – přebytečnou likviditu. Je to likvidita, kterou neumístily do úvěrů, protože úvěry nebyly životaschopné, ukládají ji v centrální bance. Přesto jsme zavedli naprosto opačnou operaci a začali jsme dodávat
likviditu, a to pouze těm bankám, které opravdu měly – řekl bych – problém
v nadměrné likviditě. O solventnosti vůbec nehovoříme. S tím jsme se v České
republice nesetkali, banky jsou solventní. Co jsme ještě udělali? Operuje tady
spousta menších zahraničních bank, které mají velké zdroje v devizách, ale v této
chvíli nedostatek likvidity v korunách, což umožňuje tzv. devizové swapy. Kdyby
kdokoliv i z menších bank potřeboval české koruny a měl nedostatek deviz, kdykoliv s tím mohl přijít a my jsme s ním udělali devizový swap.
53
S jakými opatřeními hospodářské politiky se setkáváme v době krize? Souhlasím s tím, že tato krize je opravdu vyvolána prudkým poklesem poptávky. To je
fakt. Kapacity, co byly vyrobeny, nebo ten potenciální produkt se vám nemohou
jen tak z ničeho propadnout, snížit. Je to prostě krize poptávky a jako krize poptávky byla importována do České republiky v rámci reálné ekonomiky. Nicméně jsem
přesvědčen o tom, že neexistuje paušální lék, který tady byl před více než 60 lety,
typu zvyšme mechanicky globálně agregátní výdaje, použijme keynesovskou hospodářskou politiku a ono se to samo vyřeší. Myslím, že to takhle nefunguje, protože trh se zase deformujete a léčíte krizí tím, čím byla způsobena. To znamená, že
vy tam dáváte peníze, ale ne svoje. Nerozhodujte se podle mezní efektivnosti kapitálu, nealokujete kapitál podle poměru mezní efektivity a úrokové sazby, ale podle
toho, že chcete spasit agregátní poptávku. Myslím, že je to špatně a že to prostě
nefunguje. Moje osobní doporučení je, že než dělat tato rychlá unáhlená gesta,
raději realizujme pragmatickou hospodářskou politiku. Co mám na mysli? Ano,
souhlasím s tím, že před více než rokem byl postaven státní rozpočet na hospodářském růstu. Byla to 4 %. Dnes sami říkáme, že státní rozpočet, nebo současný hospodářský růst bude kolem -4 %. To je rozdíl téměř 9 procentních bodů. S tím souhlasím, ale je někdo, kdo přesně před rokem věděl, že ten růst bude - 4 %? Ne. Tak,
jak přicházely nové a nové údaje ze světa, tak jsme aktualizovali naše prognózy.
A vždycky jsme se tomu přizpůsobili. Byla to politika step by step, krok za krokem. Nemůžeme dělat velké radikální kroky najednou, protože nevidíme do
budoucnosti.
Návrhy na regulatorní opatření. Zjistilo se, že je problém v regulaci, v dohledu,
a já si kladu otázku: je opravdu řešení to, že vytvoříme nadnárodní supervizní
úřad? Od pana Švejnara tady zaznělo, že bychom měli ustavit nadnárodní daňový
úřad. Teď odbočím. Máme Evropskou unii, existuje tady jednotný daňový poplatník? Ne, posíláte peníze na svůj finanční úřad, tam, kde bydlíte. Neexistuje jednotný daňový poplatník, neexistuje daňový společný úřad. Jinými slovy: když krize
ukázala, že je špatná regulace, je cílem to, abychom vytvořili nadnárodní regulaci?
Jsem přesvědčený o tom, že ta krize pocházela i z toho, že jednotně rozdrobené
národně regulační úřady spolu špatně komunikují. Nesdílejí informace. A já si
myslím, že o tom mohu hovořit, protože Česká národní banka provedla sjednocení všech regulačních úřadů na finančním trhu na národní úrovni již v dubnu 2006.
Sám jsem do banky přišel později, ale vím, jak to funguje teď, a vím, jak to fungovalo předtím. O fungování před sjednocením jsem se poučil, protože jsem četl
materiály z doby předtím. Když se objeví problém v pojišťovnictví, který nebyl
pod Českou národní bankou, nebo když se objeví na trhu cenných papírů, nebo
v bance, nebo v kampeličce, tak dnes tyto informace sdílíme a jsme ochotni rychle pomoci. Prostě vždycky zachráncem na finančním trhu je u nás centrální banka.
Pokud máte na nadnárodní úrovni rozdrobené regulatorní úřady, to sdílení informací možná existuje, ale je pomalé, neefektivní, také tomu často brání legislativa.
To je prostě realita. Než uděláme nějakou konsolidaci na nadnárodní úrovni – ani
BLOK A2
55
nevíme, kdo tam bude, kdo to bude financovat, jaké to bude mít pravomoci –, udělejme to na národní úrovni. Obávám se, že mnohé návrhy nerespektují odpovědnost, sdílení odpovědnosti a pravomocí. Když dáte nějakému úřadu pravomoc,
měl by mít i odpovědnost. Ale současné návrhy hovoří pouze o převádění pravomocí, ale o odpovědnosti nehovoří. Nehovoří o ní ani zpráva De la Rpssie, která
má přes 80 stránek. Odpovědnost má vždycky domácí politik a tím, kdo to zaplatí, je vždycky domácí daňový poplatník. Znovu opakuji – žádný evropský daňový poplatník neexistuje. Euro existuje už deset let a fiskální jednotnou politiku
nemáme.
Lze zabránit budoucím krizím? Jak jsem již řekl, domnívám se, že nelze. Krize
byly, jsou a budou. Pro ilustraci tohoto tvrzení jsem si vybral graf hospodářského
růstu Spojených států Amerických, tedy růst reálného HDP v USA meziročně
v procentech. Vybral jsem si ho proto, že zachycuje dlouhé časové období, a proto,
že nikdo mě snad nebude podezřívat z toho, že by v Americe nefungovala hospodářská politika. Vždycky po krizi přišli s nějakým balíčkem, vždy přišli s nějakým
opatřením. Ptám se: zabránili budoucím krizím? (viz obr. 2) Vidíte, že časová osa
od roku 1949 ukazuje, že vždy byl cyklus nahoru-dolů. Jednou je výkyv slabší, jednou větší. Jsem přesvědčen o tom, že ať přijdete s čímkoliv, maximálně toto kolísání můžete tlumit, v horším případě – pokud vezmeme v úvahu teorii o hospodářském zpoždění v hospodářské politice – je může naopak ještě prohloubit, ale
jsem si jistý, že se nevyhnete budoucím krizím.
Tak tedy k závěru z dnešní krize pro řešení krize budoucí. Za prvé se domnívám,
že není cílem všechno regulovat, ale naopak podpořit základní funkce trhu, tj. vrá-
VLADIMÍR TOMŠÍK
nechceme odstranit tržní ekonomiku jako takovou
Průměrný
růst
• Vývoj každé tržní ekonomiky byl, je a bude cyklický
• Hospodářská politika může cyklus tlumit, nelze ho však odstranit, pokud
Obr. 2 Lze zabránit budoucím krizím?
54
BLOK A2
tit alokační funkci trhu opravdu tomu trhu, nikoliv státu. Za druhé je nutné
zachovat makroekonomickou rovnováhu. Jako konkrétní příklad jsem uváděl
třeba Maďarsko. Ve chvíli, kdy máte dlouhodobě stabilizovanou makroekonomickou rovnováhu, fungují v době hospodářské krize automatické fiskální stabilizátory. Mně nevadí, že v době krize nebo hospodářské recese jste v deficitu, ale
musí to být deficit cyklický, nikoliv strukturální. A u nás bohužel převažuje deficit strukturální, protože v dobách hospodářského růstu – měli jsme tři roky po
sobě téměř šestiprocentní růst – jsme ani jednou nevytvořili přebytek ve státním
rozpočtu, ani jednou jsme nespatřili korunu v našem veřejném dluhu. Vždy emitujeme nové a nové dluhopisy na splacení těch starých. Za třetí by reakce neměla být přemrštěná a neuvážená, aby léčba nebyla bolestivější než nemoc sama.
A já se obávám, že naše reakce mnohdy uměřené a uvážené nejsou. Takové reakce jsou mnohem těžší a já se domnívám, že to přepíše knihy o hospodářské politice, protože tu jasnou, kredibilní a transparentní doposud nikdo nemá. Když vám
naroste bilance centrální banky ve Spojených státech amerických více než dvojnásobně, jak ji snížíte? My říkáme snižme finanční páku, ale tam vidíme, že to
naroste dvojnásobně. Ukončím své povídání citátem Billa Rhodese, chairmana
a prezidenta Citibank, který říká: „Nepotřebujeme více regulace, ale potřebujeme regulaci smart (ostrou, říznou)“, která podpoří finanční byznys. Dámy
a pánové, snažil jsem se dodržet patnáct minut. Děkuji vám za pozornost a těším
se na dotazy. Nechám vám na mne e-mailový kontakt, kdybychom to nestihli
v rámci diskuse. Děkuji.
Diskuse
BLOK A2
Karel Zeman
Měl bych na pana kolegu dotaz. Když hovořil o otázkách příčin v současné
finanční krize, mluvil o finančních inovacích, ale nezmínil se o tom, že příčinou
mohlo být jejich použití. Podíváme-li se na analýzu vývoje ve Spojených státech,
vidíme, že nešlo o samy finanční inovace, ale že finanční inovace vlastně umožnily podvodné jednání na trhu. Hovořilo se také o tom, že jednou z příčin je i nadměrná spotřeba. Ale přece do nadměrné spotřeby, konkrétně do zájmu o soukromé
bydlení, byli spotřebitelé hnáni tím, že banky samy měly na tom zájem, aby měly
obrovský zisk. Když se udělá analýza těch, kteří pracovali v terénu a poskytovali
úvěry, tak to byli vyloženě nezodpovědní lidé a jejich jednání bylo vyloženě podvodné. Právě vývoj ve Spojených státech ukazuje, že selhala regulační funkce trhu.
Jaroslav Šulc
Dovolím si jen na margo teď pana profesora Tomšíka: blahopřeji k profesuře.
A dále bych využil přítomnosti Honzy Mládka a Luďka Niedermayera k několika
připomínkám, protože v tom vašem vystoupení, pánové, byla jistá nepřesnost, a chci
využít i přítomnosti některých kolegů, aby mě buď podpořili, nebo mi můj názor
vyvrátili. Šlo o tu pasáž vystoupení kolegy Mládka, kde hovořil o současné úrovni
dluhu ve vazbě na HDP, že jsme měli 30% hranici, hovořil o tom i pan kolega Niedermayer, a že tedy finanční krize se v tomto státě v posledním roce nekonala, tudíž
nebylo třeba těch extrémních výdajů, jaké zažily jiné země, speciálně Spojené státy
a Británie. To podstatné, co řečeno nebylo a o čem si myslím, že to už není obecně
známo, protože je to už téměř deset let, je to, že z toho zhruba bilionu a nějakých drobných dnešního státního dluhu asi polovina, minimálně 500 mld, a možná i 600 mld,
pochází z nákladů na řešení finanční krize v 96. a 97. roce. Máte pravdu, že se
v posledních deseti letech ten dluh fakticky nejen nesplácí, ale že se neopatrnou
a hloupou finanční politikou a fiskální politikou naopak k tomu 500 miliardovému
dluhu přidalo dalších 500 miliard. Myslím, že by bylo vhodné tato fakty pojmenovat, že by bylo potřeba hovořit skutečně přesně, tj. říci, že jsme si tu dnešní globální
finanční krizi odehráli před deseti lety a že se ty důsledky táhnou do dneška. Propočty, které uváděli předřečníci, co to bude znamenat, jak nákladná bude obsluha dluhu,
ty jsou naprosto korektní, ale polovina z toho dluhu by nemusela být. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Tomšíkovi a omlouvám se auditoriu, ale bude další změna. Pan
Tomšík v úvodu svého vystoupení postrádal určitou diskusi a možnost reakcí
k první dopolední části konference. Původní záměr sice byl věnovat se nejprve
všem dopoledním příspěvkům a pak umožnit jednotlivým řečníkům i auditoriu
reakce a klást dotazy či připomínky. Program byl zaměřený nejdříve na vzájemné
naslouchání a pak na diskusi. V tom dojde nyní ke změně. Vzhledem k „neposednosti“ a časovému vytížení některých řečníků, kterým hrozí časová kolize jejich
dvou různých aktivit s obdobnou tématikou, nás postupně někteří opustili, nebo
vbrzku opustit musí. Do programu jsme již po vystoupení pana Švejnara zařadili
krátkou diskusi a nyní mě pan Niedermayer požádal o obdobný postup. Pokud na
něj, nebo na pana Mládka, který mě teď žádá o totéž, máte nějaký dotaz, dávám
vám prostor, abyste jej nyní mohli vznést. Samozřejmě následně bude možné
vznést dotaz prostřednictvím e-mailu. Oba právě jmenovaní řečníci nás musí opustit právě kvůli konkurenční akci, která v těchto chvílích probíhá, a my nechceme
být těmi, kteří by hatili někomu jinému úspěšnost jejich průběhu. Máte-li na jmenované nějaké dotazy, prosím. Tady se hlásí pan Šulc.
57
Hynek Opolecký
Poprosil bych dotaz ještě tady z první řady.
56
BLOK A2
Milan Šikula
Chci navázat na otázku pana Zemana. Mezi finančními poradci a dealery byl
udělaný průzkum a jeho závěry jsou katastrofální. Oni tvrdí, že jsou pod stejným
tlakem, jako byli před krizí, tedy musí s prominutím „oblbovat“ klienty, vnucovat
jim pod všelijakými argumenty věci, které jednoduše neodpovídají dnešní situaci.
Na to reagoval i Obama, když říkal, že se mu zdá, že se vracejí některé praktiky,
které byly před krizí. Myslím, že v rozumné míře dohled nad trhem a zejména inovacemi je nutný. Inovace totiž ve velké míře byly založeny na tom, že obcházely
existující pravidla. Děkuji.
DISKUSE
59
Luděk Niedermayer
Možná jen krátce k některým dotazům. Děkuji za zmínku o 90. letech. Myslím
si, že to je relevantní. Naše banky také prošly krizí, i když časově neshodně. Nyní
na tom byly relativně dobře ne nutně proto, že bychom byli tak dobří, ale protože
období od minulé krize bylo poměrně krátké a ony byly zprivatizovány způsobem,
který je tlačil do jednoduchého, řekl bych, domácího bankovnictví, které je méně
rizikové. Zároveň u státních intervencí do bank je vždycky dobré nezaměňovat to,
jakou sumou stát intervenuje, s tím, jaký má celkový náklad. Ukazuje se, že třeba
v Americe zřejmě náklady pro stát budou zlomkem celkové expozice. Druhá
poznámka: Byl bych hodně opatrný v odsuzování finančních inovací, protože to,
jak se světové ekonomice dařilo v posledních letech, bylo do určité míry také způsobeno tím, že finanční sektor uměl lépe dekomponovat rizika a poskytovat klientům ty produkty, které potřebovali. Celý problém, podle mého názoru, nestojí na
Jan Mládek
S tím, co říkal Jarda Šulc, mohu jenom souhlasit. S tím, co říkal pan kolega
Zeman, musím říct: bohužel to tak není. Není to kovbojka, ve které jsou dobří
a špatní kluci. Ten problém je v tom, že je dán široký prostor „šedé“ zóně. I v té
Americe a jinde umí zavírat bílé límečky, zavřeli Madofa, zavřeli sira Alena, zavřeli některé další, ale bohužel i na Západě je prostor šedé zóny, kde za velké peníze
lobbistů byly vytvářeny a využívány různé mezery v legislativě, za které je strašně
těžké někoho zavřít. Nejprve musíte zavést legislativu, a ta nemůže působit retroaktivně. Budu zde tak trošku ďáblovým advokátem dealerů. Hodit to všechno na
ten nejnižší stupeň, na dealery, kteří tam běhají, protože jim někdo nastavil takové
podmínky, že mají pobídky za „oblbování“ klienta, to přece nejde. Nemohou mít
prémii ze všeho, jak jim to nastavili nadřízení. Končí to u několika tisíc chytroušů
na Wall Streetu, kteří všechno řídí. Tak já nevím, jestli tím, že budeme moralizovat
dealery, to vyřešíme. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji za poznámku a prosím pana Mládka.
Na toto je třeba hledat nějaké odpovědi, jakým způsobem se v budoucnosti
vyhnout podvodům. Samozřejmě cyklickému vývoji se nevyhneme, ale měli
bychom hledat opatření, jak se podruhé vyhnout vyvolané finanční krizi. A v této
souvislosti, když hovoříme o tom, že u tržní ekonomiky samozřejmě zůstává cyklický vývoj, musíme říci, že přeci základem by měla být obnova místního kapitálu, resp. změna cyklického vývoje inovací, která by měla změnit specializační profil ekonomik podle potřeb jednak národních ekonomik, jednak celosvětové
spolupráce mezi ekonomikami. Domnívám se, že samozřejmě v současné době
probíhají sofistikované diskuse pomocí různých modelů, ale podíváte-li se na
výsledky těch prostředků, které byly napumpovány z ekonomik do plánů Spojených států, tak se ukazuje, že se chování v bankách nezměnilo. Poslední zpráva,
poslední diskuse, kterou vedl prezident Spojených států, ukazuje na to, že skutečně
oni sami neví, jak se tomu vyhnout. Samozřejmě vyhnout se tomu mohou striktní
regulací a přísným potrestáním viníků, ale nikoliv tak, že budeme říkat, že nebudeme bránit samoregulační funkci trhu. Je třeba to nazvat bez okras. Diskuse je
pořád akademická, ale ten, kdo nese tíhu chyb celé bankovní sféry, jsou obyčejní
lidé. Tomu je třeba se věnovat. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji za připomínku. Ještě další dotaz.
Jiří Hron
Jestli mohu jen malinko to, co tady říkal diskutující, dát do souvislosti s Českou
republikou. Tady bylo několikrát řečeno, že chybou, která podpořila krizi, jsou
nízké úrokové sazby. Ale já si myslím, že při ceně úvěrů sice hraje významnou roli
základní úroková sazba, ale rozhoduje marže a rozhoduje především hodnocení
rizika. Myslím, že to, co teď je krize hodnocení úvěrových rizik, znamená podcenění a úmyslné podvodné hodnocení dlužníků. A druhý moment: sice je hezké, že
se snížily marže mezi repo sazbami a refinancováním bank, ale nikdo tady neřekl,
že v České republice se nepůjčují peníze. To znamená, že je tady credit crouch
(utlumený úvěr). Tady jak osobám, tak firmám, které se i sebelépe vyvíjejí a překonávají krizi, se nepůjčují peníze. Na trhu jsou možná dvě banky, které půjčují,
řekl bych, firemně. Tohle je moment, který tady nezazněl, což mě překvapuje.
A jestliže předseda bankovní asociace řekne, že bankovní sektor počká, až se firmy
dostanou z krize a pak začne financovat, tak – ač nejsem ekonom, zdaleka nemám
tu erudici, jakou máte vy, já jsem pouhý elektroinženýr a obchodník – mi to připadá poněkud zvrácené a chybné, protože banka musí pomoci rozhýbat ekonomiku
zapůjčením kapitálu, a ne čekat, až si pomůže sám podnikatel. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji. Pan Šikula chtěl asi nějakou poznámku, pak budou reagovat ostatní.
58
Vladimír Tomšík
Děkuji za dotazy. Reagoval bych nejprve na pana Šulce. Plně s vámi souhlasím
v tom, jakým způsobem jsme prošli finanční krizí za poslední rok. Je to dáno tím,
finanční inovaci, ale na nekompetenci. Máme nekompetentní učitele, doktory, řidiče, zedníky, a tak jsou také nekompetentní bankéři. Velký problém je ovšem v tom,
že v bankách se pracuje s obrovskými sumami a s nízkou mírou kapitálu. Nad tím
je třeba se zamyslet. Když to jde dobře, tak z toho mají prospěch akcionáři a management, a když to jde špatně, stát zaintervenuje. Nejsem si jist, zda právě toto by
se nemělo trošku posunout. Jsem hodně opatrný z hlediska možnosti vytvořit chytřejší regulace. Sám jsem strávil po asijské krizi v rámci pracovní skupiny strašnou
dobu hledáním nějaké účinné regulace, i když se tomu tehdy neříkalo smart. Nic
jsme nevymysleli, a protože krize odeznívala, tak zájmy jednotlivých hráčů byly
čím dál silnější a nikam to nevedlo. Myslím, že nyní to dopadne stejně. A bránil
bych se, aby se regulátoři – jako v posledních deseti letech – dostali pod záminkou
lepší regulace opět do vleku Wall Streetu a těch bankéřů, kteří vždycky jsou, co se
týká té složitější a tzv. lepší regulace, o krok vepředu. Podle mého názoru by to spíš
chtělo sejít na relativně jednoduché srozumitelné věci. Stejně se bude obtížně prosazovat, bude obtížně procházet jednotlivými stupni jednání. Viníme bankéře a tváříme se, že lidé jsou oběti, že jim někdo verval ty půjčky, že je někdo donutil koupit nemovitosti. Já to trochu přeženu do druhého extrému, ale od té doby, co si
každý může udělat řidičák a pak může na přechodu zmasakrovat malé děti, tak
mám velký problém tvářit se, že lidi jsou nekompetentní a nemohou se rozhodnout.
Mohou se rozhodnout, jak budou jezdit, a mohou se rozhodnout, jaký finanční produkt si koupí. Pochopitelně můžeme se podívat, jestli banky poskytují adekvátní
informace. Měli bychom mít posílenou v zákonodárství upravenou zodpovědnost
nejen toho, kdo si půjčuje, ale také toho, kdo půjčuje. Ale opravdu mám velký problém tvářit se, že ti lidé, kteří uzavřeli špatné půjčky, jsou v tom nevinně.
S maržemi je to velmi relevantní věc. Před chvílí jsem tady říkal, že marže teď
hrají větší roli než měnová politická sazba, ale to, co bylo dřív, nebylo také v pořádku. Marže byly enormně nízké a centrální banky v tom hrály určitou roli. Teď se to
možná vychýlilo na druhou stranu rozkyvu a bude chvíli trvat, než se to ustálí, ale
v žádném případě nejsme v zemi, ve které by byl typický credit crouch, kde by se
uzavřely úvěry. Díval jsem se na statistiky. Dokonce minulý rok, kdy druhé pololetí bylo problematické, tam byl myslím pětiprocentní průměrný růst, 8 % spotřebitel, 3 % podniková sféra. To není credit crouch, i když ty symptomy UV reakce
na straně bank nepochybně existují. Děkuji a jsem rád, že jsem tady mohl ještě
chvíli být.
BLOK A2
61
že bankovní sektor v 90. letech konsolidoval. To je nepochybné, ale také si vezměte, proč se v 90. letech konsolidoval. Transformace, která začala v 90. roce, byla
naprosto unikátní věc. Jak to pak šlo dál v bankovním sektoru, víme. Konsolidace
v 90. letech asi byla nutná, ale souhlasím s vámi, že finanční krize nemá takové
dopady v současné době, protože jsme si očistnou kůrou prošli v 90. letech. To je
první věc a druhá věc je, proč to tak dneska není. Protože současný finanční byznys v České republice je postavený na jiném modelu, než jaký byl v Americe. Tady
žádný takový segment, jakým jsou subprime hypotéky, zatím nevznikl. A já doufám, že ani nevznikne, protože byznys model finančního sektoru je opravdu jiný,
jiný než byl na západních trzích.
K otázce pana Zemana o nadměrné spotřebě. Rozhodně se nechci považovat za
normativního ekonoma, i když vidím spoustu věcí normativně. Spíš bych chtěl být
pozitivní ekonom, ale já si netroufnu říci, která spotřeba je adekvátní, jestli je to,
řeknu, 60 % HPD, nebo 70 %, nebo 40 %. Ale myslím si, že z pohledu dlouhodobé rovnováhy je to taková spotřeba, která není financovaná dlouhodobě na dluh. To
prostě ve Spojených státech nebylo a obávám se, že česká veřejná spotřeba – nikoliv spotřeba domácností, i když ani ta není adekvátně rovnovážná – je také dlouhodobě financována na dluh. Proto mluvím o nějaké nadměrné spotřebě, protože
žijeme na dluh.
Regulace trhu v Americe. Snažil jsem se vypíchnout, proč si myslím, že by měla
postupovat regulace na národní úrovni a teprve potom bychom mohli hovořit
o regulaci nadnárodní. Ve Spojených státech neexistuje jednotný regulátor finančního trhu. Máte FED, reguluje banky, dává licence – mimochodem investiční bankovnictví regulováno nebylo. Najednou po 250 letech tento byznys musel úplně
skončit, všechny investiční banky pokud nezkrachovaly, nebo nebyly prodány, se
musely přeregistrovat na komerční bankovnictví, a to nehovořím o tom, že jisté
speciální komise pro regulaci finančního trhu, jako jsou třeba pro cenné papíry,
regulaci neuhlídají prostě proto, že tam jednotný regulátor není, sdílení informací
je pomalé. Je vždycky centrální banka, protože ta tiskne peníze. Tam si myslím, že
by byla jedna z příčin.
Od vás zazněla úvaha o obnově fixního kapitálu. Já si pořád myslím, že ten
potenciál jak v České republice, tak ve světové ekonomice je v této chvíli nevyužitý, a nemyslím si, že je dobře budovat další a další fixní investice, když nemáte
poptávku. Myslím, že obnova fixního kapitálu není na pořadu dne.
Musím se zastavit u otázky – a kolega Niedermayer o ní mluvil – neposkytování úvěru. To musím odmítnout, protože credit crouch (crouch doslovně: skrčený,
zakřiknutý) je něco, kdy je nulové půjčování do ekonomiky. Pokleslo tempo růstu
dlouhodobého úvěru domácnostem i podnikům, ale jen pokleslo, není na nule,
a stále jsou zde úvěry krátkodobé. Pan Švejnar to tady prezentoval ve svém příspěvku. Ano, pokleslo tempo růstu úvěrování ekonomiky, ale to není credit crouch.
To je standardní, naprosto adekvátní chování bank, které musí být obezřetné, když
vidí, že jejich klienti nemají zajištěný odbyt. Nemůžeme banky tlačit do toho, aby
DISKUSE
Hynek Opolecký
Děkuji panu Niedermayerovi. Ještě pan Tomšík.
60
BLOK A2
se dál chovaly, jako že se nic neděje. To není možné. Souhlasím s tím, že rizikové
marže nebo přirážky v tom hrají velkou roli. Ale to neznamená, že centrální banka
na to může rezignovat a nebude snižovat základní sazby. Pořád si myslím, že
základní mechanismus základních krátkodobých sazeb prostřednictvím finančního
trhu funguje. Nemohu říct: je tady riziková prémie, nebudu snižovat základní
sazby. To nejde. Prostě musím to dělat. Ještě jenom řeknu, čeho se bojím víc než
credit crouch, a to je spíš vytěsňování investic. Jinými slovy, když stát nešetří
a emituje dluhopis za dluhopisem, pak bankéř reaguje. Budou tady hovořit zástupci bank, bude tady pan Mertlík, Sobíšek, pan Sedláček, ať vám řeknou, jak se chovají banky, oni jsou analytici. Já si myslím, že banka proto, že má zajímavějšího
klienta-stát – protože žádná korporace, žádná firma nemá lepší rating než stát –,
odmítá jiné investice. Banky prostě dají samozřejmě ty peníze raději státu, a to je
nebezpečné. Nevidím problém credit crouch, ale vidím efekt crowding out (vytěsňování). Stát najednou přebírá investice, místo aby se investovalo do firem. V tom
vidím problém. Stát musí osekávat výdaje, proto jsem rád, že se na tom současná
úřednická vláda shodla a bude snižovat deficit. Děkuji vám.
Hynek Opolecký
Prosím, pan Mertlík.
Pavel Mertlík
Ještě bych krátce zareagoval. Ono je to ještě jinak. Žádný crowding out neprobíhá, ale to riziko zde je a tento efekt může brzy nastat. Zatím ale není. Banky se
perou s úplně jiným problémem. Mají nedostatečnou poptávku po úvěru ze strany
korporátních klientů. Vysvětlení je velmi jednoduché. Největší části úvěrového
portfolia českých bank v oblasti korporátního úvěrování je úvěrování u běžného
kapitálu, zásob apod., a když někdo před rokem vyráběl sto a teď vyrábí šedesát,
tak si logicky nevezme úvěr na sto, to by byl blázen. Tudíž se všichni přetahujeme
o dobré klienty a problémem je, že oni nemají takovou potřebu externího financování, jako měli před rokem, před dvěma roky. Teď je situace úplně jiná.
Hynek Opolecký
Ještě pan Mládek.
Jan Mládek
Ještě musím reagovat na pana profesora Tomšíka. Vy jste to strašně zdramatizoval, že tady bude crowding out efekt, jako bychom byli uzavřená ekonomika. To
nejsme, vždyť my jsme přece součástí Evropské unie, máme přístup na evropské
trhy. Já netvrdím, že zde nějaký problém není, protože ono samozřejmě je složitější vydávat eurobondy denominované v eurech, než vydávat české obligace zejména ne v korunách. Je tam kurzové riziko a může to být trošku dražší. Ale my se
62
DISKUSE
přece nepohybujeme na uzavřeném českém trhu. My se pohybujeme na evropském
trhu a tam je financován český stát. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji. A bohužel další diskuse bude až po dalších příspěvcích. Děkuji pánům
za to, že tady s námi setrvali, a jsem rád, že jsme jim dali možnost ještě reagovat
na auditorium. My budeme pokračovat v dalších příspěvcích, kterých máme ještě
v této dopolední části požehnaně. Poprosil bych dalšího přednášejícího, pana profesora Žáka, ředitele Centra ekonomických studií a rektora Vysoké školy ekonomie a managementu, který se bude věnovat tématu Má institucionální ekonomie
odpověď na příčiny, průběh a řešení krize? Prosím, pane Žáku, máte slovo.
63
BLOK A2
MILAN ŽÁK
Obr. 1 Jaké je místo NIE v ekonomické teorii?
a v konečných důsledcích přináší, řekněme, sociální řád, právo, spravedlnost. Když
to potom zakreslím trošku opatrně do svého pohledu a pořád zůstanu u toho ekonomického mimo hlavní proud, tak vidíte, že to spektrum přístupů, které přináší teoretické pole, se rozšiřuje. Tady je mainstream, (viz obr. 2 na str. 66) který popisuje
ekonomický sektor. Vedle něho je sféra politiky a z druhé strany potom kulturní sektor tak, jak to vnímají institucionální ekonomové. Vidíte, jak se tady spektrum možností a poukazů na řešení problémů výrazně rozšiřuje. Celá moje prezentace je protknuta celou řadou otazníků. Já si nemyslím, že otazníky tam stále mají být, ale jsou
to otazníky, kdy já osobně pochybuji o tom, jestli mám vůbec pravdu. I když jsou
tam dílčí výsledky nebo závěry nějakého výzkumu či přemýšlení a i když se snažím
co nejadekvátnějším způsobem dojít k něčemu určitějšímu, tak sám samozřejmě
pochybuji o tom, jestli mám pravdu. Jsou to otázky do diskuse.
Kladu otázku: je krize, nebo mainstream potřebuje nějaké rozšíření? Vzal jsem
si na pomoc dva citáty. Jeden je od Milana Sojky z jeho posledního textu, který
ROLE DNEŠNÍ KRIZE PŘI ŘEŠENÍ KRIZE BUDOUCÍ
Milan Žák
Děkuji za slovo i za pozvání. To mě mrzí, že Luděk odešel, já jsem totiž právě
ten případ nekompetentního pedagoga, o nichž se zmiňoval. Ale k věci, budu se
snažit být stručný, i když se pokusím ve svém příspěvku vysvětlit světovou krizi
z pohledu inženýra ekonomie. Vycházím z přesvědčení, že trhy a krize jsou nedílnou spontánní součástí živé společnosti, mají ozdravný charakter, jejich vznik,
průběh a možná i řešení jsou ovlivněny činností vlád. A to je přesně ten problém,
který chci řešit. Krize není jen ekonomická, ta hlavní příčina stojí úplně mimo ekonomiku, k tomu se dostanu za chvíli, tady se rozšiřuje pohled na politické a psychologické aspekty. To je takové základní zjištění.
Hledáme odpověď na dvě otázky: co řešit z hlediska institucionální ekonomie
a co jsou vlastně instituce. K odpovědi na tu první jsem si vypůjčil dva citáty ze
zakladatele nové institucionální ekonomie Douglase Northe: „Růst, rozvoj závisí
rozhodujícím způsobem na současných platných institucích“. To je bráno jako
ústřední hypotéza institucionální ekonomie a hned další citát: „Možnosti, jak politicky prosadit instituce podporující růst a rozvoj, jsou omezeny kulturním charakterem současné společnosti“. To znamená, že nepřistupujeme k institucím jenom
na základě klasického výkladu nějaké mainstreamové ekonomie, ale že chápeme
instituce jako pravidla hry, a to umožňuje promítnout podněty nejen v ekonomické, ale i politické i sociální oblasti. Instituce rozlišujeme na formální a neformální.
Formální mají nějaká formární pravidla, sem patří třeba Ústava ČR nebo program
této konference, to je také formární pravidlo. Neformální instituce vznikají spontánně, historicky. Klasicky je třeba trh, vlastnictví, peníze, ale také konvence, tradice, rodina apod. Na otázku proč se zabývat institucemi odpoví jednoduchý graf.
Na osu X dáte hodnocení Světové banky, které je vypracované z projektu Governance Matters. To je v podstatě index institucionální kvality, který je zpracován
naším výzkumným ústavem nebo ústavem, který se jmenuje CES při Vysoké škole
ekonomie a managamentu. Na ose Y potom máte HDP na hlavu. A ukáže se vám,
že institucionální kvalita má nějakou příčinnou souvislost, to znamená, že je o čem
hovořit, že institucemi je vhodné se zabývat, protože jejich kvalita ovlivňuje HDP.
Přejdu k jednoduchému vysvětlení problému, který tady je. Znamená to, že sféra
ekonomiky, která nám svým způsobem určuje nějaký materiální řád – to je pohled
seshora dolů –, je potom ještě doplněna sférou politiky a sférou kultury (viz obr. 1
na str. 65). Sféra kultury, obecně svoboda, vytváří ve výsledku nějaké duševní
bohatství, ideje, hodnoty. Sféra politiky závisí obecně na nějakém konsensu
65
Východiskem je toto schéma HARMONIIZACE společenských sil
64
BLOK A2
MILAN ŽÁK
vám se mimo ten hlavní proud, tak najednou otázka zneužití politické moci se stává
mnohem významnější, než by byla, kdybychom sledovali jen důvody ekonomické.
Ještě jedna poznámka ke komparativní ekonomii. Komparativní ekonomie je
určitým pokusem o řešení, protože když se podíváte na to, co jsme prožili v uplynulých dvaceti letech, tak vidíme, že jsme se snažili nějakým způsobem přejít
z jednoho systému do druhého. A přešli jsme do nového systému pomocí transformace, tak jsme řešili začlenění do kapitalistického systému. Komparativní ekonomie jako součást nové institucionální ekonomie se původně zabývala srovnáním
Východ – Západ, pak nastala otázka Amerika – Japonsko, z toho vyplynuly třeba
lisabonské strategie. Současná nová institucionální ekonomie z komparativní ekonomie „vstřebává“ některé prvky. Jsou to především: komparativní analýza institucí, institucionální pohled na politiku (včetně Public Choice, Nové politické ekonomie apod.) a konečně sociologický pohled zaměřený na cílové chování institucí
a organizací. V nové komparativní ekonomii se porovnávání institucionálního prostředí opírá o definování institucionálních charakteristik společnosti nejen v oblasti politické a ekonomické, ale také u charakteru vládnutí a tvorby legislativy.
Uvedu zde ještě charakter ekonomik zemí EU, jak to viděla komparativní ekonomie (K. Alinger) roku 2006: a) tržní ekonomiky (anglosaský model) – sem patří
Irsko, Lucembursko, Velká Británie; b) sociálně demokratické ekonomiky – Dánsko, Finsko, Švédsko, Nizozemsko; c) evropský kontinentální kapitalismus – Belgie, Francie, Německo, Rakousko, Itálie; d) jihoevropský (středomořský) kapitalismus – Portugalsko, Řecko, Španělsko; e) dohánějící (catching) země – Česká
republika, Maďarsko. Také se někdy pracuje se zjednodušeným dělením, kde
máme typy kapitalismu: anglosaský, kontinentální, jihoevropský a severský .
My můžeme institucionální kvalitu v jednotlivých zemích určitým způsobem
měřit, jak jsem o tom hovořil zpočátku. Když si seřadíme faktory, které ovlivňují
měření institucionální kvality podle ukazatelů Governance Matters, tak dostanete
toto pořadí: demokracie, politická stabilita, výkonnost vlády, kontrola korupce,
kvalita regulace, právní řád. Přiřazují se jim hodnoty od -2,5 (nejhorší výsledek)
do +2,5 (nejlepší výsledek). Také se dá měřit dynamika institucionálních změn.
A tohle je souhrnný ukazatel institucionální kvality (viz obr. 3 na str. 68). Když se
podíváte na ty sloupečky naleznete zde jednotlivé země, ale také EU-6, EU-15
a EU-21. nebo Českou republiku. Vidíte, že institucionální kvalita jednotlivých
zemích je rozdílná, ale přesto se dají seskupit. My jsme si to stáhli podle veřejných
výdajů v jednotlivých zemích a zjistili jsme, že se nám země poměrně krásně
poskládají do jednotlivých skupin. Dělení do těch tří skupin kapitalismů platí i pro
institucionální kvalitu s jednou jedinou výjimkou, což je hrozně zajímavé, protože
když z toho vygenerujeme tzv. index regulační kvality – to znamená údaje, které
má Světová banka, doplnníme o další údaje z různých statistik –, tak zjistíme, že
index institucionální kvality nám potom řadí země do úplně jiných bloků. Otázka
je proč. Odpověď je zcela jednoduchá a dá se snadno vysvětlit, protože regulace se
dá rozdělit u postkomunistických zemí do dvou bloků. Jednak na transformační,
Obr. 2 Mimo hlavní proud
vyšel v Politické ekonomii. On říká: „Neoklasická ekonomie se dostává při vysvětlování ekonomického vývoje do stále větších problémů. Jedním z jejích hlavních
nedostatků je ignorování role institucí v sociálně ekonomickém vývoji.“ Ptá se, zda
neoklasická ekonomie může být paradigmatem ekonomické vědy pro příští tisíciletí. Dospěl k názoru, že ne, ale že samozřejmě nová institucionální ekonomie musí
přinášet nové podněty, tedy musí fungovat společně s politickými, historickými
vědami atd. Druhý citát je trošku provokativní, Martin Gregor zde mluví o profesionálním ekonomu, kterým sám bezesporu je. Říká: „Profesionální ekonom bývá
pravidelně zaskočen neustálou proměnlivostí hospodářské politiky a kreativitou
jejích tvůrců. Hledá klíč k pochopení, odkud se dané politiky berou, jak je možné,
že přežívají po dlouhou dobu, a proč naopak jiné politiky nezískají podporu politické reprezentace a voličů.“ To je problém toho, co stojí mimo hlavní proud –
v tom druhém citátu z hlediska politiky, v prvním z hlediska obecné kultury.
A dostáváme se k tomu dílčímu závěru. Ten je poměrně jednoduchý, ale má výrazné dopady, protože – což je ta druhá věta – politici najednou paradoxně dostávají
do rukou mnohem více nástrojů. Když se rozšíří úzký ekonomický pohled a podí-
67
ECONOMIC SECTOR
Products
MATERIAL ORDER
wealth, prosperity
to the distributed as:
harmful impacts
MAIN STREAM
POLITICAL
SECTOR
PUBLIC
CHOICE
Figure 2: Model of the economic order as a constituent part of a threefold societal whole.
INSTITUTIONAL
ECONOMICS
CULTURAL
SECTOR
Material resources taken from the enviroment
66
Obr. 3 Index regulací kvality CES (2006)
atd. Časová potřeby institucionálních změn velice ztěžují východiska z krize, tj.
aby bylo změnou instituce dosaženo žádaného efektu.
Důsledky. Při hledání odpovědi z pohledu institucionální ekonomie se často
dočkáme odpovědi, že v dané zemi existuje historický či kulturně daný sociálněpolitický systém či model, který určuje, jaká politika bude přijata. Označit jev za
historicky či kulturně podmíněný je ale mnohdy alibi, nepřímo konstatující neznalost konkrétních mechanismů. Na to správně poukázal Martin Gregor. Na jedné
straně, jak jsem říkal, nám nová institucionální ekonomie poskytuje rozšíření
spektra nástrojů, které můžeme používat, a na druhé straně nám přinesla také rozšíření spektra výmluv, které mohou používat třeba politici. Neměli bychom omlouvat to, že nedovedeme přesně pojmenovat mechanismy, které fungují. Zaznělo zde
několikrát volání po zvýšení regulace. Státní regulace jako reakce na krizi nic neřeší, protože každá regulace je vždycky příprava na válku, která už proběhla. Pokud
bude další krize – a všichni tady se shodli, že nějaká další vždycky přijde a že je to
logické –, tak přijde zase odjinud, odkud to nečekáme, kde jsme něco zanedbali,
kde jsme ztratili morální kredit, kde jsme se přestali chovat rozumně. Nová krize
se zrodí třeba z jiné technologie a jen těžko si můžeme myslet, že se podaří vymyslet lepší a kvalitnější regulaci, prostě takovou, která by zamezila působení dosud
neznámých faktorů.
Nové nástroje či poselství pro hospodářskou politiku. Několik hospodářskopolitických rad, vlastně doporučení. Za prvé: nelze usilovat pouze o zlepšení fyzického a lidského kapitálu, to by bylo nedostatečné. Minimálně stejně důležité je
ustanovit instituce, jež usnadňují hospodářský růst. Vyplývá to z tvrzení, že instituce za něco mohou. Naráží to na časové možnosti změn v politickém cyklu. Politický cyklus je bohužel velmi dominantním faktorem a nová politická ekonomie či
Obr. 4 Shluky EU-25 souhrnný index institucionální kvality (2007)
MILAN ŽÁK
každá země prošla nějakou transformací institucí. V této části jsme hodnoceni
srovnatelně s vyvinutými zeměmi. Druhá část, ta byrokratická funguje v modelu
politik nebo v modelu zastupování. To znamená je vlastně určitá obdoba principu,
který známe z mikroekonomie. To je jen na vysvětlení.
Vznik, příčiny, počátek a důvod současné krize můžeme hledat v neformálních
institucích, konkrétně v rozchodu ekonomie s etikou. Je v podstatě jedno, zda to
způsobila nenasytná hrabivost, arogance či řada dalších podobných morálních
nedostatků. Také zde hrálo roli okouzlení z dlouhodobé prosperity, panika, skupinové myšlení atd. Základní příčinou současného vývoje ve světě je jednoznačně
dlouhodobý rozchod ekonomiky s etikou. Spojení ekonomiky a etiky přitom už
známe od Adama. Adam Smith byl profesorem morální ekonomie a kromě Bohatství národů napsal i Teorii mravních citů. Můj osobní závěr je, že Adam Smith
pokládal sledování vlastního prospěchu nejen za racionální, ale také za morální
ctnost. My žijeme v úplně jiné době, dříve byla ctnost většinou chápána jako společenský požadavek, byla doplněna úctou ke spravedlnosti. A to je to, co současné
společnosti chybí. A dalším parametrem, který speciálně nám ztěžuje situaci, je
skutečnost, že jsme se po dvaceti letech, kdy jsme se snažili odpoutat od povrchní
lživé východní morálky, která nám tady byla čtyřicet let vnucována, najednou ocitli v krizi, která přichází ze Západu. Naše rozčarování vyplývá i z toho, že nějaká
vysněná společnost, ke které snažíme dobrat, najednou selhává nejen ekonomicky,
ale i morálně.
Druhý rozpor, který je z hlediska institucionální ekonomie také hodně důležité,
jsou časové souvislosti změn. Nejde jen o to, jak dalece, ale také jak rychle jsme
schopni změnit jednotlivé instituce (viz obr. 4 na str. 69). Když se podíváte na toto
rozdělení podle Wiliamsona tak zjistíte, že vlastně přítomnost řeší pouze takové
vztahy, které odpovídají nějaké tržní svobodě, svobodě společnosti, protože tvorba
nových organizací, smluvní agenda atd. potřebuje časový horizont delší než jeden
rok, ale více se to blíží k pěti, deseti letům, právní systém potřebuje deset až sto let
69
BLOK A2
68
BLOK A2
institucionální ekonomie s ním výrazným způsobem musí počítat, protože velmi
znesnadňuje řešení dlouhodobých problémů. Ustanovení institucí nebo jejich přizpůsobení je ovlivňováno schopností politiků rozpoznat nutnost změny. Za druhé:
změna institucí by měla být výjimkou, nikoliv pravidlem. Institucionální změna
by měla být v souladu s kolektivním vědomím, s vědomím hodnot či společností
vnímanými hodnotami. Společnosti nelze vnutit jenom něco, co mně se teď
momentálně hodí proto, že politika se odehrává v krátkodobých cyklech a takový
je i život politiků. Diskuse o změně institucí vždy vyvolává otázku: komu to slouží. Za třetí: vlády by měly zavádět jen takovou institucionální změnu, k níž se
mohou věrohodně zavázat. Institucionální změny zvyšující transakční náklady,
což je jeden ze základních zákonů institucionální ekonomie. Zde se projeví pozitivní očekávání versus populismus. Zde je třeba připomenout prosaditelnost změn
(změna ústavy) a její souvislost s politickým cyklem. Existuje ovšem také regulační cyklus. To znamená, že politická poptávka po regulaci trhu je samozřejmě
nejsilnější v době hospodářské krize a nejslabší v době konjunktury. Je to špatné
a je to určitý paradox, protože by to mělo být úplně obráceně. Regulace zesiluje
projevy hospodářského cyklu místo, aby je tlumila. Když se budeme teď v krizi
bavit o regulaci, tak je to špatně, pojďme to odložit až na to budeme mít jak dostatek času, tak prosperitu, až budeme na vlnách prosperity. Pak se budeme moci
bavit o nějaké další regulaci. Za čtvrté: při reformě externích institucí by měly být
platné interní instituce zohledněny. Jedná se o požadavek kompatibility interních
a externích institucí. Příklad: Nemůžeme najednou mluvit o ochraně vlastnictví
a o institutu vyvlastnění. Nemůžeme mluvit o sebeprosazujících se institucionálních změnách, když nejsou široce akceptovány veřejností. Transformaci můžeme
chápat jako pozitivní příklad. Sem patří také otázka signálů. Co třeba „blbá nálada“? Skutečně je? A čeho je to signál? Jakou má tento signál intenzitu? A konečně za páté: porovnávat bychom měli pouze realizovatelné možnosti jednání
a náklady nových institucí. Vycházím z toho, že neexistují žádné dokonalé alokační a koordinační postupy, změny jsou spojeny vždycky s transakčními náklady. Změny by měly zohlednit i možnost, že stát může selhávat Existence očekávání by měla vést tvůrce hospodářské politiky k poznání, že soukromý sektor
podniká kroky v souladu se svými očekáváními – problém sekvence nějakého
kroku, když se řekne A, tak se předpokládá, že se řekne i B a C. To znamená, že
takové nepromyšlené změny, změny ze dne na den jsou jenom přitěžující okolností.
A na závěr pár závěrů. Základní příčinou vzniku současné krize je jednoznačně
rozchod mezi etikou a ekonomií. Průběh ovlivnily přehnané politické reakce vlád,
které dneska disponují nadměrnými prostředky, a nálady ve společnosti. Můžeme
se teď ptát, kdo ty nálady ve společnosti vyvolal, čím byly vyvolány a komu to
slouží. Odeznění krize by mělo přinést návrat důvěry v trhy, větší ekonomickou
svobodu, obnovení sepětí ekonomiky s etikou, a doufejme, i zvýšení obezřetnosti
ve vládních výdajích. Ekonomie konečně začíná objevovat roli kultury, začíná se
70
MILAN ŽÁK
hovořit o tzv. demokratickém kulturním kapitálu. Tím se ekonomie obrací nejen
k politologii, ale i sociologii a nabízí perspektivní syntézu v tom smyslu, jak jsem
to demonstroval.
Pokud jsem se mýlil omlouvám se. Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Žákovi a poprosím pana inženýra Skopečka, jenž je výkonným
ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku, aby se ujal svého příspěvku na téma:
Rizika státního intervencionismu při řešení krize.
71
BLOK A2
svoje rizikové investice v čase všeobecného investičního opojení a atmosféry
nekonečného růstu. Tvrdit ale, že finanční inovace jsou samy o sobě prapůvodní
příčinou krize, je podle mého názoru absurdní. Staly se pouze symptomy nafukující se úvěrové bubliny a byrokratické regulace, která motivovala investory k většímu finančnímu inženýrství a k odklonu od standardních, historií prověřených
samoregulačních metod ohodnocování rizik. Jediným smyslem popisu příčin krize,
které dnes čelíme, je zodpovězení otázky „Kdo selhal?“. Trh, nebo vlády a jejich
intervencionismus? Odpověď je dle mého názoru nasnadě. Selhaly vlády a jejich
zásahy do tržního prostředí. Už to by mělo být prvním varováním při úvahách, zda
řešit dnešní krizi státním intervencionismem.
Dalších varování nabízí ekonomická teorie a teorie hospodářské politiky celou
řadu. Jedním z nich je uvědomění si, kdo záchranné balíčky a nejrůznější státní
zásahy nabízí a prosazuje, kdo je jejich nositelem. Od dob konstituce tzv. školy
veřejné volby víme, že cílovou funkcí politiků je maximalizace počtu hlasů získaných ve volbách. Proto jsme dnes svědky přehnané aktivity státníků, kteří se předhánějí ve zvláštní disciplíně, totiž kdo z nich nabídne velkolepější plán k řešení
krize, díky kterému se stane v očích voličů zachráncem. Jak jsem již poznamenal
při jiné příležitosti neexistuje lepší stroj na volební hlasy, než vyvolávat obavy
a následně na ně nalézat řešení. Logika je však neúprosná. Političtí přívrženci státního intervencionismu nechtějí připustit selhání byrokratických regulací a netržních zásahů, které v uplynulých desetiletích bohužel dokázali prosadit a provádět.
Svádějí vše na jejich údajnou nedostatečnost a horují pro další a další intervence.
Tak se ale dostávají do bludného kolečka. Co budou říkat titíž zastánci regulací
a intervencí při další krizi, která – jak už bylo řečeno – nepochybně přijde? Vsaďme se, že opět to samé. Nedostatečná regulace a nutnost dalších a dalších intervencí.
Jednou z charakteristik dnešní krize je dle mého názoru i její obrovská medializace a vytváření dojmu, že je vážnější, než ve skutečnosti je. Srovnávání s hospodářskou krizí 30. let považuji za neadekvátní, uvědomíme-li si, že v jejím průběhu
vzrostla ve Spojených státech amerických nezaměstnanost až na 25 %, HDP klesl
na dvě třetiny své původní úrovně a cenová hladina se během několika let snížila
téměř o 25 %. Nechci nějak dnešní krizi a její často velmi nepříjemné dopady na
řadu občanů zlehčovat, ale srovnání si zaslouží spíše s hospodářskými recesemi
70. let dnes již minulého století. I tato přehnaná srovnání se zmíněnou velkou
represí vytvářejí alibi pro politiky, kteří mají ambice společnost a ekonomiku řídit.
V tomto se historie nezměnila ani o milimetr. Je ale obrovským štěstím, že na rozdíl od 30. let státníci alespoň verbálně do jisté míry brojí proti protekcionismu.
Doufejme, že se také nebudou opakovat kartelizační opatření z Rooseveltova New
dealu, která oddalovala a prodlužovala proces alokačního a restrukturalizačního
přizpůsobování. Snaha měnovými, ale především fiskálními a kvazifiskálními
opatřeními bojovat proti současnému produktu ignoruje známá a tisíckrát popsaná
časová zpoždění. Dnes projednávané antikrizové balíčky a intervence budou účin-
JAN SKOPEČEK
Jan Skopeček
Dobré poledne, dámy a pánové. Nejprve mi dovolte poděkovat organizátorům
této konference za pozvání a možnost vystoupit spolu s řadou významných řečníků na téma, které již řadu měsíců dominuje nejen odborné akademické, ale i veřejné a politické diskusi. Debata o ekonomické krizi a jejích konsekvencích nabrala
od svého počátku svoji vlastní dynamiku a tak, jak se k ní v různých chvílích stavěly nejrůznější zájmové skupiny, získala i svoji dnešní podobu. Podobu, která ne
vždy a zcela odpovídá ekonomické realitě. Považuji proto od organizátorů za prozíravé, že samotným názvem dnešní konference debatu strukturovali tak, aby šlo
o tématu diskutovat seriózně a s nadějí na nalezení alespoň dílčích odpovědí. Bez
pochopení příčin krize totiž nelze pochopit její důsledky a už vůbec nelze diskutovat o jejím řešení. O opaku se přesvědčujeme dnes a denně v podobě přijímaných
protikrizových plánů a programů v nejrůznějších koutech světa.
Můj příspěvek nese pojmenování Rizika státního intervencionismu při řešení
krize. Pokud jej chceme uchopit smysluplně, nemůže abstrahovat od již zmíněných
příčin krize, přičemž jsem si vědom toho, že již mými předřečníky byly částečně
diskutovány. Musím však zdůraznit, že s řadou z nich nesouhlasím a téma vidím
poněkud ostřeji. Původní příčinu finanční a následně ekonomické krize vidím především ve dvojím deficitu Spojených států spolu s existencí příliš měkké měnové
politiky. Deficit státního rozpočtu umožnil dlouhodobě neudržitelnou míru zadlužování Spojených států v zahraničí a příliv peněz na americký finanční trh. Na straně druhé uměle podhodnocený kurz čínské měny způsobil schodek americké
obchodní bilance a způsobil, že dolarové rezervy Číny a dalších asijských ekonomik dosáhly výše v řádu 2 bilionů dolarů. Ty pak byly investovány zpět na americký finanční trh.
Finanční bublina a dvojí deficit neudržitelně rostly i díky mezinárodnímu dolarovému standardu světové supervelmoci. K tomu se přidala pseudosociální politika Carterovy a Clintonovy administrativy, která pod heslem „Bydlení pro každého“ a pomocí dvou dnes nechvalně známých polostátních agentur vedla k tomu, že
se banky pouštěly do nestandardních půjček příliš rizikovým klientům. K boomu
půjček přispěla i federální neodpovědná politika nízkých sazeb, kterou po prasknutí technologické bubliny a teroristických útocích paradoxně reagoval centrální
úřad na podobnou situaci nedůvěry, které svět především minulý rok čelil. Až
následně přichází na scénu dnes nechvalně proslulé inovace, kterými chtěly finanční instituce eliminovat a rozředit rizika, a tak získávat další finanční prostředky pro
73
RIZIKA STÁTNÍHO INTERVENCIONISMU
PŘI ŘEŠENÍ KRIZE
72
BLOK A2
né v době, kdy se ekonomika bude nacházet ve zcela jiných podmínkách. Není
náhodou, že první náznaky oživení světových ekonomik přicházejí ve chvílích, kdy
většina opatření vlád ještě neměla šanci v realitě začít fungovat.
Snaha stabilizovat cyklus s sebou nese i vzdání se alespoň jedné pozitivní, byť
bolestivé stránky recese, a to její tzv. očišťující funkce. Dřívější špatné investice
a podnikatelská rozhodnutí jsou odbourávána, neefektivní odcházejí a místo poskytují novým a perspektivním podnikatelským subjektům a aktivitám. Snaha vyhnout
se tomuto procesu znamená snížení efektivnosti ekonomiky a ještě bolestivější očistu v budoucnu. Dnešní celosvětová snaha zachránit současnou podobu a rozsah
automobilového průmyslu je toho výstižným příkladem. Jakékoliv formy tzv. šrotovného jsou jedním z největších intelektuálních omylů od doby Bastiatova jedinečného pamfletu o rozbitém oknu. Až příliš okatý je vliv zájmových skupin, které
se zuby nehty snaží získat státní dotace – bez ohledu na jejich nesmyslnost a asociálnost. Naše zkušenost názorně ilustruje, jak strukturální manipulace s českým
průmyslem pomocí programu investičních pobídek prohloubila naši závislost na
jednom z nejcitlivějších odvětví vůči jakémukoliv podstatnějšímu světovému hospodářskému výkyvu. Při intervenčních snahách, ať již mají podobu jakoukoliv,
politici rovněž z principu předpokládají, že mají lepší informace než samotní
účastníci trhu. Je tomu ale právě naopak. Pouze skutečný účastník trhu je schopen
zaznamenávat signály, které mu trh poskytuje. Racionální jedinec podle nich jedná
a přizpůsobuje se jim. Snaha uměle tomuto přizpůsobování bránit je další rána
budoucí efektivitě ekonomiky. Rizik a selhání vládních intervencí bychom mohli
vypočítávat celou řadu, třeba od časové nekonzistence hospodářských politik až po
jiné cíle byrokracie, které je připravují.
Zřejmě nejhorším rizikem současného řešení krize, které vidím alespoň já, je
další zvětšení podílu státu v ekonomice a nárůst tzv. morálního hazardu. Miliardy
prostředků nalitých do řady soukromých institucí znamenají, že i neúspěch, přílišné riskování a špatná rozhodnutí nezaplatí jejich tvůrci, ale daňový poplatník.
Dovolím si zakončit otázkou: Budeme i při tomto vědomí obezřetní v budoucnosti? Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Skopečkovi a dám neprodleně slovo dalšímu řečníkovi panu Tomáši Sedláčkovi, jenž je makroekonomickým stratégem Československé obchodní
banky. Ve svém tématu se bude věnovat otázce, jestli je krize skutečně u konce
a zda jsme se z ní poučili. Poprosím zároveň pana Sedláčka, který nás nechal dost
dlouho v nejistotě jestli přijde, aby dodržel svůj časový limit.
74
BLOK A2
JE KRIZE SKUTEČNĚ U KONCE?
POUČILI JSME SE Z NÍ?
Tomáš Sedláček
Omlouvám se za to, že jsem přišel pozdě. Moje prezentace je malá. Začnu u filosofie egoismu. Adam Smith velice proslul příkladem o řezníkovi, který vám přece
prodává šunku nikoliv proto, že by vás miloval, ale právě kvůli tomu, že má na prodeji sám vlastní zájem. Od doby, kdy tento příklad byl popsán, se diskutuje jestli
zájem jedince, ten „sebezájem“, je dostatečným lepidlem společenských a tržních
mechanismů, nebo jestli je k tomu potřeba ještě něco. A diskutuje se, zda vám řezník skutečně šunku prodá na základě vlastní sebelásky a zda to takto fungovat
může, zda stačí jeho sebeláska k tomu, aby vám neprodal tu šunku mírně zkaženou. Pokud budeme žít ve světě, kdy nepoznáte, že šunka je zkažená, a udělá se
vám večer špatně, ale nevíte z čeho, což je možné, tak co zabrání tomu řezníkovi,
aby vám mírně zkaženou šunku neprodal? A to už je něco, co neviditelná ruka,
založená pouze na egoismu, dokázat neumí. Zdá se, že k tomu, aby vám řezník
závadnou šunku neprodal, je potřeba určitá základní sympatie – já tomu říkám
„malá láska“ Adam Smith tomu říká empatie, jakási charita, což se může z latiny
přeložit i jako láska, soucítění. Takže ten známý příklad bych chtěl doplnit o toto,
a tím se právě dostáváme k etice, která skutečně stála u zrodu ekonomického diskurzu. A nyní se z ekonomie vytrácí, resp. vrací se skrze kvalitu institucí. To je teď
poslední dobou i velké mediální téma. K tématu „příčiny krize“ se už napsalo tisíc
věcí a musím říct, že můj předřečník to víceméně shrnul relativně výborně. Já si na
to dávám velký pozor, protože jak dobře víte, tak období krize předcházelo sedm
velice dobrých let hospodářského růstu jak tady, tak v Americe, a kdokoliv kdo
ukáže prstem, že za to může regulace a její instituce, tak zároveň musí říct, že ty
stejné instituce mohou za těch sedm let růstu. Nebo mi potom ukažte, co se stalo
v polovině roku 2007 v regulaci, že se jaksi přihodila krize. Ať už budeme vinit
trhy, nebo státní regulaci, nebo skvrnu na slunci, tak těm stejným věcem, kterým
nyní přičítáme vinu za krizi, musíme děkovat za sedm let neuvěřitelně prudkého
růstu. My jsme prostě žili na hraně, my jsme rizikové modely opravdu přepínali do
poslední možné instance, a kdo žije na hraně, tak se nesmí divit, že ho ta hrana čas
od času pořeže. Je to netriviální otázka a já se vždycky bojím ukazovat prstem, protože z filosofického hlediska naše hospodářství v posledních letech přišlo v balíčku. A kdybychom se měli sami sebe zeptat, jestli bychom to udělali znovu, kdybychom byli, dejme tomu, v roce 2000, jestli bychom si nechali znovu opakovat
sedm let prudkého růstu, za které ale musíme jakožto součást balíčku teď přežít
dva-tři roky buď sblížení, nebo propadu, tak mi není jasné, jak bychom odpovědě-
75
BLOK A2
TOMÁŠ SEDLÁČEK
Obr. 1 Four Bad Bear Markets
-10%
-20%
-30%
-40%
-50%
-60%
-70%
-80%
-90%
-100%
1973–74
1929–32
0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34
Months
2007–09
kou bouři. I kdyby zkolaboval celý americký hypoteční trh, jako že nezkolaboval,
tak by to samo o sobě k takto velké krizi nestačilo. Je to asi tak, jako když viníte
v oné důmyslné povídce o zátěži poslední stéblo slámy, že zlomilo hřbet oslovi. To
přece nebylo to poslední stéblo, to byla všechna ostatní stébla, která osel musel
nést.
Když se podíváte na naši krizi z delšího pohledu, vidíte od poloviny 90. let na
kapitálových trzích strmý vzrůst, který vrcholí na jejich konci. Nejlépe je to vidět
třeba na křivce Down Jones Industial. Ten nárůst je jako Mount Everest, je skutečně nepřirozený. Křivka pak poněkud klesá, ale od 2003 začíná další strmý růst,
který vrcholí ještě výše v roce 2008 a následuje prudký pád. Znázorňuje se to
v ekonomometrech. Podobně by vám vývoj vyšel, kdybyste si udělali ekonomometrický model, jen asi s plus mínus pětiprocentní odchylkou. Na základě odborné analýzy se dají vyjádřit trendy k vrcholům, druhý trend nastal v období prudší
internetové bubliny a je velice silný a impresivní. Není to nic, nad čím bychom
museli plakat.
Teď ke srovnání, jestli je vhodnější srovnávat současnou krizi s velkou depresí
30. let, nebo s menšími krizemi, které nastaly v letech sedmdesátých a s těmi
dvěma krizemi, které si pamatuje i naše generace. V roce 1973 probíhala tzv. ropná
krize a druhá je technologická krize na přelomu tisíciletí. Tady vidíte (viz obr. 1)
jak vypadal Down Jones jako index. Začátek krize vypadá, jako kdybych to nakreslil na fólie a naskládal to na sebe. Dole na ose X máte počet měsíců a na ose Y máte
0%
li. Je to legitimní otázka. Udělali bychom to, nebo bychom to neudělali? České
republice, pokud budu účetním a ne ekonomem, se to vyplatilo. Pokud krize bude
probíhat podle toho, jak nyní čísla statistik ukazují a jak předpokládáme nulový
růst na příští rok a jedno dvě procenta na roky přespříští, tak se krize nebude ani
zvětšovat, ani prohlubovat. To by znamenalo, že v letech 2009 a 2010 zjistíme, že
se nám to vyplatilo a vyplatilo se nám to bohatě. Od roku 2000 do roku 2007 – to
znamená od léta do léta, kdy začíná credit crouch, tedy v prvním poločase finanční krize – v České republice vzrostl reálný HDP o 48 %. V korunách to dělá 140 %.
Pokud si s tím budete chtít trošku hrát, můžete si to počítat v eurech. Neuvěřitelný
nárůst, nejprudší nárůst, který jsme kdy zažili, a je dost pravděpodobné, že už ho
v životě nezažijeme. Pokud nám krize vezme za dva roky 5 %, tak mi to pořád ještě
vychází kladně. Je to netriviální záležitost a nechci tady opakovat, že za to může
28 institucí, které lze jednoduše vyjmenovat.
Ještě k regulaci. Před rokem jsem napsal článek, kde jsem to přirovnal ke
kocovině a k opilectví. Nakonec se ukázalo, že je to vhodnější příměr, než se tenkrát zdálo. Nejen, že tomu Češi rozumí, ale ještě je to vhodné. Některé fiskální
stimuly fungují podobně jako alkoholové opojení. Princip alkoholového opojení
je v tom, že vy si vysáváte energii z budoucna. Vy zkoncentrujete svoji energii
ze sobotního rána na páteční večer a sobotnímu ránu se potom říká kocovina.
Takhle podobně funguje např. právě zmiňované šrotovné. Šrotovné nezvýší
poptávku po automobilech ani o jeden jediný automobil. Jedině udělá to, že
vysaje, vyluxuje poptávku z budoucích let, protože člověk, který zvažuje, že si
v horizontu dvou-tří let koupí nový automobil, tak si ho koupí právě v době, kdy
se vyhlásí šrotovné. Pak ale v momentě, kdy šrotovné skončí, tak si lidé pochopitelně dva tři roky automobily nekoupí, protože svoji poptávku už saturovali za
zvýhodněných podmínek. Šrotovné by se dalo se skřípěním zubů použít při krizích, které mají průběh typu „V“, to znamená, pokud bychom si byli jisti, že
krize půjde stejně rychle nahoru, jako šla dolů. I pak by opatření typu šrotovného bylo diskutabilní, ale by to bylo legitimnější než u krizí alkoholovitého typu,
kterou čekáme nyní.
Půjčit si trošku energie z budoucna a dát jí do současnosti – tím se dostávám elegantně, nebo alespoň doufám, k prognóze, kdy krize skončí a zda nás čeká dvojité
véčko. Myslím, že relativně důležité období bude podzim. Krize se přesouvá na
úroveň státu, i když zatím jsme ve stavu statutus quo, tedy kdy státy dále nebankrotují. Nicméně v klidu jak z reálné ekonomiky, tak ze státního hospodaření být
nemůžeme. Když už jsme u té krize, tak často se jí říká americká hypoteční krize,
což je samo o sobě dle mého soudu liché, protože hypotéky méně bonitním klientům představovaly pouze 6 % amerického hypotečního trhu. Těch 6 % je málo na
to, aby vyvolaly démona – chcete-li – takových velikostí, který během roku nabral
tak na síle, že byl schopen trhat státy. To se skutečně hodně dlouho nestalo a mainstreamové vysvětlení, že to vzniklo na amerických hypotečních trzích, je nedostačující právě kvůli tomu, že to byl nedostatečně silný trh na to, aby udělal takto vel-
77
2000–02
76
Sep
2008
May
Sep
2009
May
TOMÁŠ SEDLÁČEK
2006
May
BLOK A2
Sep
Obr. 2 China PMI
May
2007
Osm let je přece dlouhá doba. Jediné, proč tady o tom mluvím, je to, že dění na
finančních trzích skutečně připomínalo 30. léta minulého století. Podívejte se na
to, krize se skutečně jako by přestěhovala do roku 1929, po dlouhou dobu připomínala spíš krizi 30. let než ty běžné krize. Tady skutečně byl důvod pro nervozitu. Dneska to vypadá tak, že se vracíme nazpět k normálním tržním krizím,
k byznys-krizovosti, chcete-li, takže teď si můžeme trošku setřít pot z těla, ale
znovu opakuji, je zde na místě obava z dvojitého véčka. Pokud krize skončila
9. března 2009 na kapitálových trzích, jak bychom mohli usuzovat z průběhu
křivky na grafu, tak dle mého soudu a na to člověk nemusí být ekonom, aby měl
obavy, že skončila podezřele brzy. Když se podíváte na ty menší krize, recese
nebo propady, tak jak ropná, tak technologická krize trvala déle a přitom jejich
propad nebyl tak hluboký.
Skončím optimisticky. Ukážu vám měkké indikátory (viz obr. 2). Tady to je čínský PMI, takový předskokan HDP. Pokud je index pod 50, tak to znamená špatnou
náladu a horší produkci, ale pokud je nad 50, tak to ukazuje náladu dobrou. Vidíte, že čínští podnikatelé už jsou v období dobré nálady, mají nad 50 bodů. Tady to
je evropský PMI (viz obr. 3 na str. 80), to znamená, že my zatím dobrou náladu
nemáme, stále ještě jsme pod 50 body, ale jsme na tom lépe, než jsme byli před
Sep
propad v procentech u daného indexu. Naše modrá křivka je ta současná recese nebo
propad, chcete-li. Vidíte, že první rok, prvních 12 měsíců se krize, propad skutečně
choval standardně, téměř stejně jako menší krize nebo menší propady ze 70. let
a z přelomu tisíciletí. Potom se něco stalo, vidíte prudký propad ve 12. měsíci, to je
září 2008, to je právě druhá vlna krize, to byl ten moment, kdy jsme si toho začali
všímat v ČR, kdy se stalo to, co nikdo nečekal, totiž pád Lehmann Brothers; ostatní banky nepadaly.
Poznámka ke státnímu zásahu. Co se týče státního zásahu, mně samotnému to
bylo nepříjemné, skřípaly u toho člověku zuby, ale kdybyste skutečně byli v roli
politiků a nezachránili Američany a nezachránili ostatní banky, tak byste vzali na
sebe odpovědnost za celosvětový krach. Mohli bychom spekulovat, jak hluboko
by index klesl, kdybychom zkušebně nechali zkrachovat několik velkých amerických bank. Zkuste si ve vlastní fantazii, na to nemusíte být ekonom nebo ekonomka, představit, k čemu by to vedlo. V USA skutečně hrozila možnost, že
budou padat velké banky, takže při jednáních určitě padaly termíny jako bankrot
celého bankovnictví a celkový bankrot vůbec. Jaký asi by byl dopad na celý svět?
Takže ve Spojených státech dle mého soudu stát zasáhnout musel. V tom se analytici také shodují, jediné, o čem se hádají, je to, jestli se měl nechat Lehmann
Brothers padnout, nebo ne. Jednu dobu Financial Times považoval za největší
chybu tehdejší Bushovy administrativy to, že nezasáhl a nezachránil i Lehmann
Brothers.
Mimochodem podotýkám je paradoxní, kde a kdy se krize skutečně zrodila.
Nechci z toho dedukovat žádné závěry, jenom na to poukazuji v diskusi, zda si
pomůže svobodný trh, zda regulovat, nebo neregulovat. Americká krize, pokud
se nemýlím, nevznikla nebo nezačala ve Francii, nezačala ve Skandinávii a nezačala ani v Rusku. Kdyby začala ve Francii, tak je nám všem jasné, že za to musí
nést odpovědnost státní intervencionismus a vůbec o tom tady nebudeme debatovat. Ale ona začala v Americe a začala v Británii. Nemůžete mi dát lepší příklad vzorových, nebo vzoru se blížících tržních a svobodných ekonomik, než
mají Spojené státy a Velká Británie – pokud pomineme menší státy typu Hongkongu, to vlastně ani není stát, ale provincie. Jak USA, tak Británie patří ke státům liberálnějším, mají volnější přístup ke všemu, co se týká trhu. Nebo mi
můžete dát příklad jiné evropské země, která vám přijde tomu vzoru bližší? To
za prvé. A za druhé, ke krizi došlo za dozoru, nebo za vlády republikánů. To znamená, že se nemůžeme vymlouvat, že by se jednalo o přehnaný státní intervencionismus, a to ještě po dvou volebních obdobích, po osmi letech Bushovy vlády.
Já chápu, že to ideál není, ale, jak říkal pan profesor Žák, srovnávejme reálné
s reálným a ideál s ideálem. To byl jeden z hlavních triků komunismu, že srovnával ideální komunismus s reálným kapitalismem. V této nerovné soutěži ideál
vždycky vyhraje. Ale pokud srovnáváme reálnou, možnou, na tomto světě realizovatelnou politiku, tak nemohu najít lepší příklad pravicové politiky, než měly
Spojené státy v letech předcházejících krizi. Všechno mohli republikáni změnit.
79
May
78
Sep
2007
Obr. 3 Europe PMI
May
May
Sep
BLOK A2
2008
May
Sep
2009
May
rokem. Když analyzujeme zpracovatelský průmysl, vidíme stejnou křivku, stejně
tak se vyvíjí i spotřeba domácností. Jejich grafy vypadají podobně a vidíme na nich
jakési účko. Upozorňuji, že jsou to měkká data. Děkuji za vaši pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Sedláčkovi a poprosím posledního dopoledního řečníka pana
dr. Pavla Sobíška, hlavního ekonoma UniCredit Bank v České republice, aby přednesl své téma Ekonomie v Česku: co odnesla a co přinesla. Máte slovo, prosím.
80
BLOK A2
EKONOMICKÁ RECESE V ČESKU:
CO ODNESLA A CO PŘINESLA
Pavel Sobíšek
Předpokládám, že vzhledem k pokročilému času oceníte mou stručnost. Na dnešek jsem si připravil pouze něco z domácího dvorku. Nebudu mluvit o žádných
zahraničních souvislostech a také nebudu mluvit o příčinách krize. Zaměřím se jen
na to, co je důsledkem probíhající krize v české ekonomice, nebo v čem nám krize
otevřela oči, co tady existuje, ale co jsme prostě neviděli. Ovšem dřív než přikročím ke svým tématům, tak bych chtěl udělat dvě krátké poznámky ke svým předřečníkům. Vlastně tři. Začnu u Tomáše Sedláčka, kterému tímto děkuji, že vysvětlil, co je index PMI, protože také já s ním budu pracovat. Pak jsem chtěl
podotknout zejména k regulaci finančního trhu: Už rozdílné názory na tomto fóru,
které šly od jednoho extrému k druhému, mě utvrzují v tom, že ani vrcholní politici pravděpodobně k žádnému optimálnímu modelu nedospějí. Navíc je to „komplikováno“ tím, že finanční zdraví světa se zřejmě zlepšuje, a tím klesá motivace
něco dělat. Nicméně přece jen nějaká společenská poptávka po nových regulacích
tady stále trvá, takže předpokládám, že politici si před sebe položí ten nejlehčí cíl
– zregulovat odměny bankéřům. Tím to pravděpodobně skončí. Pak jsem chtěl reagovat ještě na další věc, a to je ochota tuzemských bank kupovat státní dluhopisy
případně v nějakém zvýšeném objemu. Myslím, že ta ochota tady bezpochyby je
a byla by ještě větší, kdyby tuzemské banky nebyly součástí mezinárodních skupin. Ochota je proto, že to banky nestojí žádný kapitál, při financování státu nemusejí – na rozdíl od úvěrů, při jejichž poskytnutí musí odložit něco ze svého kapitálu – odkládat žádný svůj kapitál. Ovšem všechno má své meze a z hlediska
mezinárodních skupin jistě bude sledováno koncentrační riziko. To je ten limitující faktor, který nám neumožní financovat státní dluh v neomezeném množství.
Takže souhlasím s panem Mládkem, který už tady bohužel není, že nebude vyhnutí a budeme muset oslovovat i zahraniční investory. Chtěl bych sdílet jeho optimismus, že to bude snadné.
Teď ke svému tématu. Co krize přinesla a co odnesla? Vše jsem shrnul do následujících bodů:
1. Export nemusí jen růst
2. Plná synchronizace ekonomiky s německou?
3. Krize postihla podniky, nikoliv domácnosti
4. Na struktuře ekonomiky během krize málo záleží
5. Pracovní trh se ukázal překvapivě pružný
6. CZK: zvýšená volatilita, nikoliv úlevné oslabení
81
BLOK A2
Objem exportu v r. 2009 proti očekávání z r. 2008 bude nižší o 430 mld. Kč.
Export rostl nepřetržitě od začátku transformace do r. 2008 většinou dvojciferným
tempem.
Letos skončí export v CZK v meziročním propadu o 12–13 %.
Obr. 1 Export poprvé po patnácti letech klesne
•
•
•
PAVEL SOBÍŠEK
Obr. 2 Plná synchronizace ekonomiky s německou?
2
Průmyslová výroba v ČR a její předstihový ukazatel PMI
1
1
2
2. Plná synchronizace české ekonomiky s německou?
Při analýze posledního období je zřejmé, jak nečekaný dopad krize byl v podzimních měsících, výrazně poklesl výkon průmyslu i exportu (viz obr. 2). Ani podnikatelé sami, kteří reprezentují PMI, s tím poklesem nepočítali a nepředvídali ho
dopředu. Jiná situace je s oživením, vidíme, že čáry exportu a výroby se rozbíhají.
Podnikatelé jsou již podstatně optimističtější, než byli v minulosti, i když výkon
průmyslu tomu zatím neodpovídá. Předpokládám, že křivky výkonu průmyslu
a exportu se dostanou do blízké souvislosti během několika měsíců. Ekonomická
krize prokázala, jak těsně je česká ekonomika svázaná se zahraniční poptávkou,
zejména s německou. Kdybychom uvažovali o Německu, graf, který bychom získali by byl téměř identický s naším: stejný bod infekce ekonomiky, stejné hodnoty. Předstihové ukazatele PMI pro německý a český zpracovatelský průmysl mají
téměř identický průběh. Skutečné výkony průmyslu v obou zemích velmi podobně zaostávají za svými předstihovými ukazateli. Pokud se v minulosti poukazovalo na nedostatečnou synchronizaci české ekonomiky s eurozónou jako na jeden
z důvodů odkladu přijetí eura, nyní se zdá, že tento argument ztrácí relevanci.
Kladu si otázku, zda by nebylo možné uvažovat o hypotéze, že tato krize sblížila,
exportu klesat v minulosti, jsou již vyčerpány. Letos skončí export v CZK v meziročním propadu o 12–13 %, objem exportu v roce 2009 proti očekávání z roku
2008 bude nižší o 430 mld Kč. A při příští krizi zase český export poklesne. To je
zmiňovaný index PMI, export klesá spolu s výkonem průmyslu.
1. Export nemusí jen růst – Poprvé za 15 let
došlo k propadu exportu
Když si uděláme analýzu tuzemského exportu za dlouhé patnáctileté období,
uvidíme, že poprvé po tomto období export v reálných termínech klesá (viz obr. 1).
Přestože už jsme za to období prožili dvě recese, které působily ve světě, tuzemského exportu se zatím nedotkly. Proč? Moje vysvětlení z minulosti je v tom, že
tehdy česká ekonomika doháněla svět nejen z hlediska reálného outputu, ale také
z hlediska mezinárodní dělby práce mezinárodních kooperací, a to pomáhalo zvyšovat export i v době, kdy se svět potýkal s recesí. Navíc v roce 2002 k tomu ještě
přistupovala blízkost termínu vstupu do Evropské unie v roce 2004, která také
dodala exportu jistý impuls. Nyní jsme na tom ovšem podstatně jinak. Export
klesá. Rostl nepřetržitě od začátku transformace do roku 2008, a to většinou dvojciferným tempem, ale nyní klesá. Viděl jsem tady dopoledne graf, že světový
export, nebo světový obchod klesl v letošním roce o 12 %. Totéž číslo lze očekávat od české ekonomiky. Čeho se obávám do budoucna? Ty impulsy, které bránily
83
Krátce k jednotlivým bodům, které se pokusím dokumentovat několika grafy:
82
BLOK A2
Obr. 3 Krize udeřila na podniky, domácnosti zůstaly chráněné
tvorba kapitálu
čistý export
Příspěvky k růstu HDP na straně poptávky
spotřeba
V r. 2005–2007 byl růst rovnoměrně podporovaný spotřebou, tvorbou kapitálu
a exportem.
Tvorba kapitálu ovšem zeslábla již před vypuknutím krize v důsledku ekonomického
cyklu.
Krize vedla k dramatickému propadu investic a poklesu exportu; spotřeba však stále
roste.
Nerovnoměrné působení krize vede k otázce, jakým způsobem dojde k narovnání.
1
PAVEL SOBÍŠEK
2
Obr. 4 Mezinárodní index průmyslové výroby v Česku (%)
3
1
2
3
3. Krizi postihla podniky, nikoliv domácnosti
Další postřeh se týká působení krize na stranu poptávky hrubého domácího produktu a konstatování, že krize udeřila na podniky, ale domácnosti zůstaly chráněné (viz obr. 3). Ve struktuře ekonomiky na poptávkové straně se ekonomická krize
projevila dramatickým propadem tvorby kapitálu a čistého exportu, zatímco soukromá spotřeba si udržela mírný růst. To ukazuje na značné zasažení podniků krizí,
ale jen malý dopad na reálné příjmy domácností. Nerovnoměrné působení krize na
poptávku je možné jen po omezenou dobu, po níž si ekonomika najde cestu
k obnovení rovnováhy. Nyní se zdá, že rovnováze napomůže přijetí daňového
balíčku, který omezí domácnostem disponibilní příjmy. Nebýt včasného přijetí
takových opatření, staly by se zřejmě kanálem k rovnováze výrazně nižší zaměstnanost či dlouhodobě nižší mzdy.
85
5. Pracovní trh se ukázal překvapivě pružný
Od začátku krize se ztratilo v české ekonomice 180 tisíc pracovních míst. Podniky byly schopny začít snižovat zaměstnanost v tom samém čtvrtletí, kdy krize
začala, což dokládá překvapivou míru pružnosti pracovního trhu. (obr. 5 na str. 86)
Tato pružnost však je dána především zaměstnáváním určitého procenta pracovníků přes agentury práce a nikoliv liberálním pojetím zákoníku práce pro trvalé pracovní poměry. Zatímco v první fázi krize přicházeli o práci hlavně agenturní pracovníci, z nichž podstatnou část tvoří cizinci, nyní podniky snižují své kmenové
stavy. Pokud však nebudou věřit v trvalejší oživení poptávky, mohou do budoucna
přijímat zpět spíš agenturní než kmenové pracovníky. Tato skutečnost může
v budoucnu ponechat na vysoké úrovni dlouhodobou nezaměstnanost.
4. Na struktuře ekonomiky během globální krize málo záleží
Prvním ze sektorů české ekonomiky postižených propadem poptávky byla výroba dopravních prostředků, zatímco ve všeobecném strojírenství byl náběh krize
pozvolnější. Během prvního pololetí 2009 se však karta obrátila a strojírenství
dostalo „černého Petra“. V době nejintenzivnějších diskusí v tuzemsku o tom, zda
netrpí česká ekonomika přílišnou orientací na automobilový průmysl, probíhaly
diskuse ve Velké Británii o škodlivosti příliš rozsáhlého finančního sektoru. Poučení z globální krize je, že na struktuře ekonomiky příliš nezáleží, protože propad
poptávky postihne všechny sektory (obr. 4). Na čem naopak záleží, je: míra externí rovnováhy, velikost vnitřního trhu, fáze ekonomického cyklu.
84
sesynchronizovala českou ekonomiku s německou, nebo i s celou eurozónou. Tím
pravděpodobně padla jedna překážka, nebo to, co někteří považovali za překážku
vstupu Česka do eurozóny.
•
•
•
•
Příspěvky k růstu HDP v p.h.
BLOK A2
Zaměstnanci
Obr. 5 Čtvrtletní změny zaměstnanosti (tisíce osob)
OSVČ
6. CZK: zvýšená volatilita, nikoliv úlevné oslabení
Krize přinesla české koruně zvýšenou volatilitu, nikoliv dlouhodobě slabší úroveň. Optimální reakcí na propad ekonomického výkonu by bylo oslabení české
koruny, které by přineslo částečnou úlevu exportérům a zvýšilo jejich konkurenceschopnost. Místo dlouhodobě slabší úrovně však přinesla krize na devizový trh
značný nárůst volatility. Je těžké hodnotit, zda by bylo české ekonomice v krizi
lépe, kdyby měla euro jako Slovensko, či nikoliv. Srovnání se Slovenskem z hlediska propadu HDP se zatím zdá být nerozhodné. Na Slovensku ovšem více trpí
banky, zatímco v Česku ponechala existence koruny bankám možnost více vydělávat na volatilitě finančních trhů. Tíha recese leží tak více na bedrech nefinančního sektoru, tedy podnikového nebo podnikatelského sektoru, který na volatilitu
naopak doplácí.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Sobíškovi a uzavírám dopolední jednání naší konference.
Dovolte, abych zahájil poslední, odpolední blok vystoupení našich řečníků
a předal slovo prvnímu z nich, panu ing. Mráčkovi z Institutu evropské integrace,
Newton College, a.s., který promluví na téma Průběh a projevy krize ve finančním
sektoru EU a ČR. Prosím, máte slovo.
86
PŘÍČINY,
Blok B
ZAHRANIČNÍ ODLIŠNOSTI
A ČESKÁ CESTA
Přepis příspěvků
přednesených na konferenci
konané
v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
Praha, 23. září 2009
Moderátor
Hynek Opolecký,
Vzdělávací středisko na podporu demokracie
PŘÍČINY,
PROGRAM KONFERENCE
Blok B
ZAHRANIČNÍ ODLIŠNOSTI A ČESKÁ CESTA
Průběh a projevy krize ve finančním sektoru v EU a ČR . . . . . . . . . . . 91
Ing. Karel Mráček, CSc., Institut evropské integrace,
Postoje ČR a dalších členů EU k Larosièrově zprávě . . . . . . . . . . . . . . 98
Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Institut evropské integrace,
Euro versus národní měny v podmínkách světové
finanční a ekonomické krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
PhDr. Jiří Malý, Ph.D., Institut evropské integrace,
Jak se vypořádat s dopady recese
na české veřejné rozpočty? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
doc. Ing. Pavel Mertlík, CSc.,
hlavní ekonom, Raiffeisenbank, a.s.
Odbory a řešení krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Ing. Jaroslav Šulc, CSc., Makroekonomické oddělení ČMKOS
Český průmysl a ekonomická krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
Ing. Stanislav Kázecký, CSc., viceprezident
Svazu průmyslu a dopravy ČR
DISKUSE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
BLOK B
PRŮBĚH A PROJEVY KRIZE
VE FINANČNÍM SEKTORU V EU A ČR
Karel Mráček
Dámy a pánové, dovolte, abych přednesl několik slov na téma Průběh a projevy
krize ve finančním sektoru v EU a v ČR. Problematiky příčin současné krize se
dotkla většina mých předřečníků z různých úhlů pohledu. Budu tedy stručný a přičiním několik poznámek jen z hlediska příčin současné krize finanční. Dynamika
této krize odpovídá globalizovanému světu: začala jako lokální hypoteční krize,
vyvinula se v celosvětovou krizi finanční, krizi reálné ekonomiky a má výrazné
zpětné dopady. Faktory, které ji způsobily, tvoří celý komplex a jsou vnitřně propojeny. Zde musíme jmenovat makroekonomické příčiny: nadbytek likvidity,
nadměrná úvěrová expanze a v neposlední řadě dlouhodobé přehřívání americké
ekonomiky atd. Dále jsou zde problémy sekuritizace, především finanční inovace
jako ABS, MBS, CDO a další. To souvisí s otázkou hledání a využití tržních příležitostí. Pokud nepřijdu s nějakou novou věcí, nebo službou, nebo s novým produktem a nekomercionalizuju je, tak nemohu hovořit prakticky o žádné inovaci.
Zavedení nových finančních produktů byla de facto určitá reakce bankovního,
finančního světa na tržní příležitosti a na situaci, která na finančním trhu byla. Uvědomme si, že poměrně nízké úrokové sazby u úvěrů nutí přemýšlet o možnostech
získání dalších výnosů, a potom to, že úvěry jsou v bilanci a jejich dalších růst
vyžaduje a vyvolá určité tlaky na patřičnou kapitálovou přiměřenost. Jsou zde další
nároky rostoucího kapitálu, které přinášejí hledání cest, jak to vyvázat, jak to udělat s bilancí a jak najít nějaké nové výnosy. Bylo využito tohoto typu jakéhosi derivátního produktu. To by tak nevadilo, kdyby ale přitom nebyla podceněna rizika.
Asi těžko můžeme říct, že jen otázka inovací je to, co zapříčinilo krizi. Vzpomeňme si, jak třeba v roce 2000 splaskla technologická bublina, a přitom nemůžeme
říci, že k ní došlo proto, že vznikly nové produkty IT, internetové produkty apod.
Kdybychom šli mimo finanční trh, tak nemůžeme opomenout i ty otázky, které
byly nastoleny v 70. letech a vznikl z toho celý proud a uspořádání tzv. Technology accessment. Ukazuje se, že řada výrobků, produktů, technických inovací má
některé negativní důsledky na životní prostředí, nebo má i sociální důsledky. Já
někdy o inovacích lapidárně říkám, že už ta první inovace v novém paleolitu,
pazourek, měla kladné i negativní efekty. Pazourkem bylo možno si obstarat potravu, ulovit zvěř, ale také často sloužil jako nástroj útoku na příslušníka sousedního
klanu. V moderní době o dvojznačnosti inovací dobře víme a jde o to se poučit;
nevidět jen případné hrozby rizik, ale na druhé straně také rizika vidět a nepodceňovat je. A právě u nových derivátních finančních produktů se projevily výrazné
91
92
nedostatky v řízení rizika a došlo k selhání institucí na nejrůznějších úrovních,
počínaje vedením bank a finančních institucí, přes agentury a orgány regulace
a dohledu na finančních trzích. Selhání ratingových agentur se uvádí často. Dopoledne tady byly k tomu otázky, zmínky, diskuse. Je to velmi složité, protože lidi
v těch agenturách nepoznali prakticky žádný dozor a dohled. Navíc je to odvětví,
které je svým způsobem oligopolní, výlučné, čili do tohoto odvětví jsou poměrně
vysoké bariéry vstupu. Navíc je třeba si říct, že právě ve Spojených státech amerických do jisté míry způsobily situaci na finančním trhu státní regulatorní zásahy;
prakticky tam fungovaly tři renomované agentury, které byly vybrány komisí pro
cenné papíry Spojených států amerických a které měly prakticky monopolní postavení na dluhopisy, protože komise u dluhopisů vyžadovala dvojí posudek prominenta. Tak jaká konkurence? To vedlo k tomu, že se to tak nabalovalo. Je třeba
vždycky říct: za to může to, za to může ono. Někdy je třeba sledovat i historickou
genezi problému a jeho komponenty.
Regulatorní a dohledová selhání; o tom se už se tady dost hovořilo. Chtěl bych
poukázat na to, že problém byl i v tom, nejen že se celý obcházel, ale že se nedbalo na pronikající signály. V roce 2007 a ještě v roce 2008 ty orgány často pouze sledovaly, jak se šíří nedůvěra, jak se šíří toxická aktiva, a v podstatě nevyvíjely žádnou aktivitu proti tomu. Ale nejsou zde jen ekonomické faktory, jsou zde i různé
politické zájmy Spojených států amerických (třeba tlaky na podporu vlastnického
bydlení), psychologické a sociologické aspekty. Pan inženýr Mládek hovořil
o chamtivosti bankéřů, to znamená o určitém psychologickém aspektu. Touhu po
moci, touhu mít mocenskou převahu můžeme označit za mimoekonomickou příčinu. Příkladem sociologického aspektu je třeba žití na dluh atd.
Dále mezi makroekonomické příčiny patří něco, co bych nazval určitá globální
institucionální slabost. Jde o globální celosvětovou krizi, a přesto nemáme instituce, které by byly schopny nějakým způsobem ty záležitosti koordinovat, zasáhnout
apod. I dopoledne se tady o tom hovořilo, o koordinaci Spojených států a Evropské unie. A ještě bych zdůraznil další věc, jeden z pěti dopadů hospodářské recese
na finanční sektor. My se nacházíme v jakési druhé fázi finanční krize a podle mě
věnujeme méně pozornosti zpětným dopadům hospodářské recese na finanční sektor, než by si situace zasloužila. K tomu se vrátíme na konci mé prezentace.
Finanční krizi Evropské unie nebudu rozebírat v úplnosti, ale zaměřil bych se
jen na některé aspekty přijatých opatření. Nechci popisovat, protože by to bylo
velmi dlouhé, jaký ten dopad krize byl a v jaké míře zasáhl jednotlivé země EU.
Bylo to velmi různé. Ve Velké Británii byly poměrně silné dopady, zvláště v oblasti hypoteční atd. Mohli bychom hovořit o Španělsku, kde byly první velké propady atd., ale se zaměřím jen na reakci členských zemí EU a orgánů EU na začátek
krize v roce 2008, na snahu o určitou koordinaci a regulaci opatření. Evropská
komise vyhlásila podporu všem opatřením k udržení finanční stability, k navrácení důvěry ve finanční sektor (to je velice významný fenomén celé finanční krize,
protože ta opravdu otřásla důvěrou ve finanční sektor) a také těm opatřením, která
BLOK B
93
vedou k předcházení rizikům (ovšem včetně jejich přiměřeného podstupování,
neboť nová rizika vždycky v podnikání musí existovat). Evropská unie má zájem,
aby se zachovala soudržnost jednotného trhu a předcházelo se narušování hospodářské soutěže, aby nevznikal protekcionismus. Členské státy EU přijaly za účelem zachování finanční stability řadu opatření: Jednak záruční režimy (částka ve
výši 2300 mld eur; to je poměrně vysoká částka, ale je třeba upozornit, že záruční
režimy se týkají občas celých bankovních trhů a že částka zdaleka nebude někdy
vyčerpána, protože skutečný rozpočtový výdaj nastává pouze při čerpání státní
záruky), které přijalo 12 členských zemí. Dále rekapitalizační režimy (cca 300 mld
eur), ty přijalo 5 zemí, a konečně různá záchranná restrukturalizační opatření ad
hoc určená jednotlivým bankám a dalším finančním institucím (cca 400 mld eur),
která přijalo 10 zemí. Asi si vybavíte v paměti například Fortis, Dexy atd. U pěti
zemí byla přijata opatření, která byla kombinací těch výše uvedených. To jsou
opatření k zachování finanční stability.
Od roku 2009 zhruba začíná silnější orientace Evropské unie na posílení regulace finančního sektoru a na přísnější dohled nad finančními institucemi. Už tady
byla zmíněna Larosièrova zpráva. Nebudu se jí blíže zabývat, protože kolega se jí
po mém vystoupení bude blíže věnovat, a nebudu se zabývat ani těmi otázkami,
které jsou s ní spojeny, a reakcemi ze strany Evropské centrální banky a i ostatních
centrálních bank jednotlivých členských zemí EU. Já bych tady chtěl poukázat na
jednu takovou další věc, totiž že najednou slábne rozdíl a poměr ambiciózních
záměrů v oblasti regulace finančních trhů a nové architektury dohledu nad finančními trhy. Cíle, které tady jsou: Za prvé posílit evropský systém dohledu, který by
měl schopnost zjistit a odkrýt možná rizika již na počátku jejich vzniku. Měl by to
být jeden ze závěrů poučení z krize, neboť jsme byli svědky, jak přeshraniční spolupráce dohledu selhala. Dohled víc koordinovat a dál ho rozvíjet. Druhým cílem
je zaplnit mezery nedostatečné nebo neúplné evropské i národní regulace. Tedy
regulatorní přístup „bezpečnost především“ – jít tímto směrem. Za třetí zvýšit
ochranu spotřebitelů, malých a středních podniků a investorů, a to právě se záměrem růstu důvěry v uložené vklady, v přístup k úvěrům a ve svá práva při investicích do finančních služeb nebo produktů. Za čtvrté zkvalitnit řízení rizika ve
finančních společnostech. To je diskutovaná otázka, jejíž součástí je tlak na orientaci systému odměňování, na podporu dlouhodobě udržitelných výkonů a výsledků. Tady se vyčítalo managementu finančních institucí (bankéřům apod.), že se
výrazně soustředil na krátkodobé výnosy, krátkodobé zisky, které byly spojeny
s velkými benefity, bonusy atd., a že opomněl zajištění a podporu dlouhodobě udržitelných výkonů a výsledků. Zde je ovšem otazník, jak lze do soukromých institucí zasahovat nějakými úpravami, korekcemi, Jakým způsobem si to vynutit? To
by muselo být přes daňové progrese, ale to je spíš zbožné přání. A nakonec pátý cíl
by bylo vytvoření systému účinných sankcí proti zneužití trhu.
S novou architekturou evropského dohledu nad finančními institucemi jsou uvažovány, nebo spjaty institucionální změny, které by prošly v určité době legislati-
KAREL MRÁČEK
vou. Jednak je záměr vytvořit evropský orgán dohledu nad stabilitou finančního
systému jako celku (European Systemic Risk Council). To je ten pojem, s kterým
jste se setkali; jde vlastně o reakci na rostoucí nebezpečí systémového rizika. Mělo
by se minimalizovat riziko kolapsu či nestability určitého finančního systému,
nebo riziko trhu s negativními důsledky pro větší okolí, pro větší část ekonomiky
apod. Nejde o případ omezování nějakého běžného rizika, nějakého komoditního
či úrokového úvěru, jde o obezřetnostní přístup makroekonomický. Dále by měl
být vytvořen nějaký systém, kterému by byly svěřeny dohledové kompetence na
mikroekonomické úrovni, dohled jednotlivých finančních institucí. Je snaha vytvořit nějaký nový orgán, který by se tomu věnoval – European System of Financial
Supervisors. Tento orgán by měl být tvořen sítí národních orgánů finančního dohledu spolu s novými orgány dohledu evropského (European Bankong Authority,
European Insurance and Occupational Pension Authority, European Securities Authority). Ty by měly být vytvořeny určitou transformací stávajících dohledových
výborů finančních služeb pro bankovnictví, pojišťovnictví, penzijní fondy a cenné
papíry atd. Je zde ale nemalý problém. To, o čem jsme teď hovořili, jsou záměry
vrcholu Evropské unie, Evropské komise, ale proti tomu stojí přetrvávající fragmentace dohledových orgánů v Evropě. Máme zde nadměrný počet národních
orgánů dohledu, v současné době je jich asi 80. V tomto směru je třeba ocenit, že
Česká republika se trochu vymyká tomuto počtu; na národní úrovni máme 3 až
4 dohledové orgány, to už tady bylo panem profesorem Tomšíkem zmíněno. Při
tom byla pochválena ČNB za to, že v dubnu 2006 na základě novely zákona o ČNB
převzala dohled nejen nad bankovním trhem, ale i nad cennými papíry, pojišťovnictvím a penzijními fondy. Pochopitelně nepokrývá veškeré finanční trhy, třeba
leasingové, a různé finanční společnosti atd. Nicméně je to určitý pokrok, určitý
kladný posun oproti Evropě. Vytvářet další orgány a všechno hrnout pod jednu
střechu v době, kdy ještě přetrvává fragmentace dohledových orgánů na národní
úrovni, to samo o sobě může nést určité problémy. Odstranění fragmentace na
národních úrovních by mělo být řešeno prioritně, neboť fragmentace s sebou nese
obtíže s růstem přeshraničních finančních transakcí a operací a ztěžuje harmonizaci regulatorních opatření a koordinační práce. Kladl bych důraz na to, že tato
finanční krize a nové nastavení dohledů a regulací by mělo být příležitostí pro zjednodušení a zefektivnění sítě různých orgánů, výborů a dalších institucí.
Teď bych se ještě rád věnoval projevům finanční krize v ČR. Na bankovní sektor naší republiky měl dopad globální finanční krize jen omezený účinek. Předtím
jsem hovořil o různých opatřeních, která přijala, nebo o nich uvažuje EU, ať už to
jsou záruční, rekapitalizační režimy, nebo ad hoc finanční injekce do některých
bank atd. Existuje dokument nazvaný Zpravodaj státní pomoci, kde můžete najít
porovnání politik jednotlivých zemí, a když se na tam podíváte, tak zjistíte, že
Česká republika je jedna z mála zemí, která nebyla nakonec přinucena přijmout
žádná opatření na podporu solventnosti bankovního sektoru. To je velmi významný fakt. Teď pomíjím to, že k jednomu opatření tady došlo, totiž to opatření, že se
BLOK B
95
navýšil limit pro 100% pojištění vkladů při částce 50 tisíc eur v jedné bance na jednoho vkladatele. Důvody tohoto jevu jsou také v tom, že bankovní sektor ČR je
dobře kapitalizovaný, má silnou likviditu v rozvahách a udržuje si stále poměrně
velkou ziskovost. V některých případech došlo k poklesu zisku z důvodu odepsání
některých rizikových aktiv, např. v ČSOB, ale to neznamenalo, že by tato banka
vůbec neměla zisk, a teď už generují zisk srovnatelný s ostatními. Já bych chtěl
říct, že na to má asi vliv také existence tradičního modelu v našem bankovnictví.
Pořád je tady převaha komerčního bankovnictví. Banky nejdou do příliš rizikových
investic. To sehrálo svou významnou roli. Podíl toxických aktiv je celkově zanedbatelný, je to méně než 1 % aktiv. Propad akciového trhu, který byl na některých
finančních trzích významný, měl v ČR význam jen omezený, neměl dramatické
celorepublikové zásahy. Poklesy ceny aktiv se odrazily třeba ve ztrátách podílových fondů pojišťoven a penzijních fondů.
Uveďme ještě jeden fenomén českého bankovnictví. Bankovní sektor v ČR je
nezávislý na externím zahraničním financování. Důvody jsou v podstatě čtyři. Je zde
vysoký poměr vkladů k úvěrům. To stále trvá (viz obr. 1). Na grafu vidíte Českou
republiku úplně vlevo, je to daleko přes poměr 1:1. Ještě z dalších zemí je takové Slovensko. Česká republika a Slovensko jsou jediné dvě země z nových členských zemí
Evropské unie, které mají tento poměr primárních vkladů úvěrů vyšší než 1. Jinak se
najde třeba ještě Belgie a mírně i Německo. Vidíte, že eurozóna jako celek je zhruba
někde na 80 % tohoto poměru. A je také důležité, že tento stav tady trvá už dlouho.
Další důvod je ten, že úvěrová expanze je tak financována především z primárních
KAREL MRÁČEK
Poznámka: EA = eurozóna; EU = průměr všech zemí EU
Pramen: ECB
(v %, 2008, rezidentské úvěry a vklady, nebankovní subjekty.
Zpráva o finanční stabilitě 2008/2009, ČNB)
Obr. 1 Poměr vkladů k úvěrům ve vybraných zeních
94
BLOK B
vkladů. Když se začalo české bankovnictví počátkem 90. let rozvíjet, tak se hledaly levnější zdroje, aby se mohly zvětšovat úvěrové expanze, a tehdy se rozjely primární vklady. Koncem 90. let se začalo trochu kritizovat, že je tady přemíra vkladů, a začalo se uvažovat o přehodnocení strategie úvěrování a kreditů. Ukazuje se,
že se tak dramaticky nezměnily a že se to do jisté míry paradoxně i vyplatilo. Další
důvod vidím v tom, že externí výpůjčky jsou u nás ve srovnání s ostatními zeměmi EU poměrně malé. Čili naše banky čerpaly málo ze zdrojů matek a ani se nestaly jejich věřiteli. České banky se v podstatě podařilo regulatorně uhájit, aby se
nemusely stát věřiteli Evropské centrální banky. A konečně čtvrtým důvodem
nezávislosti bankovního sektoru v ČR je svým způsobem konzervativní strategie
zadlužování domácností. Když se podíváte na domácnosti, tak v podstatě podíl
úvěrů v zahraniční měně je u nich nulový. Pokud jde o podniky, tak u nich je podíl
zahraniční měny na dluzích poměrně malý, je to méně než 20 %, takže i podniky
jsou zadlužovány především v domácí měně.
Slíbil jsem na začátku, že k dopadům hospodářské recese na finanční sektor se
ještě vrátím. Hodně se hovoří o projevech a dopadech ve finančním sektoru
a o působení finančního sektoru na sektor ekonomický. Ale podívejme se na to
z druhé strany, budeme hovořit o dopadech hospodářské recese na sektor finanční.
Dochází k poklesu reálné ekonomiky, klesá objem zakázek a ten se různě přesouvá podle odvětví, třeba do automobilek atd. Je pochopitelné, že to musí mít dopad
na banky. Negativní dopady poklesu reálné ekonomiky se projevují předně v platebním styku. Snižuje se počet a objem finančních transakcí, snižují se tím poplatky, což je zdroj výnosu bank. To je nezanedbatelná záležitost. Dále roste riziko
schopnosti podniků a domácností splácet dříve přijaté závazky. To se může projevovat v různé síle a v různém čase. To jsou rizika úvěrových, objemových ztrát
bank. Zatím je to u podniků asi na 7 %, odhaduje se, že to může vystoupit někdy
do roku 2011 až na 13 %, což ještě proti minulým dobám není až tak dramatické.
Pokud jde o obyvatelstvo, jedná se o úroveň 3 až 4 %. Asi 65 % veškerých úvěrů
tvoří hypoteční úvěry, což jsou v podstatě úvěry, které byly poskytovány důvěryhodným klientům. A i když se v posledních dvou třech letech porušovalo zlaté pravidlo, že celý úvěr nemá být kryt cenou nemovitosti, ale jen asi do výše 70 % její
hodnoty – aby byl polštář, kdyby nemovitost spadla –, nejsou zde masivní problémy, jen mezi 1 až 2 %. Posunuté splátky atd. nejsou ještě vyloženě ohrožené úvěry.
Nicméně i přesto, že to zatím nevypadá dramaticky, je třeba počítat s možným rizikem. Další negativní dopad je v poklesu úvěrové dynamiky, je méně nově poskytovaných úvěrů. Podniky v poslední době příliš neinvestují, zakázek mají málo,
a snaží se zajistit si záruky na provozní úvěry; tam je to otázka bank, jejich obezřetnosti a principů. Pokles úvěrové dynamiky už se objevuje u nově poskytovaných úvěrů a bude se zřejmě prohlubovat. Trošku jsme tady zkritizovali Moody’s.
Pro české banky byl výhled, nebo očekávaní ze září tohoto roku takové – je to asi
14 dnů starý výhled –, že kvalita úvěrového portfolia i profitabilita bank by se měla
výrazně zhoršit kvůli oslabení české ekonomiky. S takovým očekáváním se počítá
96
KAREL MRÁČEK
i pro příští rok. Vypadá to dramaticky, ale zatím se nezdá, že by to bylo opravdu
dramatické. Ovšem neměli bychom tyto záležitosti podcenit. Jak se snaží reagovat
banky? Reakce bank je taková, že od minulého roku začaly se zpřísňováním úvěrových podmínek. Také se pochopitelně úrokové sazby u rizikové klientely zvyšují, zpřísňuje se požadované zajištění úvěru, zvyšuje se podíl vlastního financování
a třeba se zvyšuje i požadavek příjmu na daný objem úvěru. Signifikantní je také
jeden důležitý jev, a to je zvýšená pozornost rizikovému managementu. Asi to moc
na veřejnost neproniká, bankéři se o to ani nesnaží, že stoupla poptávka po lidech,
kteří mají znalosti z krizového řízení, mají znalosti z oblasti vymáhání pohledávek
apod. Tato skupina personálu se posiluje. To taky znamená, že banky začínají jednat daleko obezřetněji než dříve.
Předpokládám, že budeme k některým otázkám vazeb mezi finančním sektorem
a reálnou ekonomikou, pokud jde o dopady hospodářské recese, asi hovořit i v dalších příspěvcích. Proto bych nyní skončil a poděkoval vám za pozornost a trpělivost. Děkuji vám.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Mráčkovi.
Druhým z řečníků, kteří jsou z NEWTON College, je pan Petr Wawrosz, který
se bude věnovat tématu Postoje České republiky a dalších členů Evropské unie
k Larosièrově zprávě. Prosím, ujměte se slova.
97
BLOK B
pokud ji někdo zneužije, tak na tom krátkodobě může vydělat, i když to celý trh
dlouhodobě poškozuje. To, co zpráva říká na toto téma, také není žádné objevné
konstatování. Dále říká, že zatímco současný finanční trh je jednoznačně mezinárodní a nadnárodní firmy mají své orgány dozoru, tak národní orgány dozoru či
dohledu se pochopitelně v některých případech bojí zasáhnout proti těm subjektům, které jim přímo nepodléhají, protože může dojít i ke konfliktu s orgánem
dozoru, který tu firmu nějakým způsobem dozoruje. Problém může být to, že vlastně není často dostatek informací, a pak se subjekt, který je dozorován, v případě
nějaké chyby dozorového orgánu může samozřejmě účinně bránit. Jsou možné
žaloby atd. Zejména v situaci, kdy nějaká finanční instituce – vědomě používám
název finanční instituce, protože to mohou být banky, pojišťovny, ledacos jiného –
má sídlo v zemi A, ale podniká v zemi B, tak v té zemi B dohledový orgán nemusí být ochoten v případě nějakých problémů nebo jakékoliv podezření na nepoctivé podnikání zasahovat, protože platí důvody, které jsem řekl: orgán v zemi
A může říct: „Já nemám dostatek informací, co se v zemi B děje.“ Platí, že samozřejmě mezi národními dozorovými orgány může dojít ke komunikačním šumům,
zdlouhavé komunikaci atd. Kapitál se přesouvá rychle, zatímco dozorové orgány
jsou vždycky z principu věci jako by o krok pozadu. A kvůli jejich roztříštěnosti
a dalším věcem nejsou pozadu jen o jeden krok, ale o pět, o deset.
Co zpráva navrhuje? To je, myslím si, hodně zajímavé, i když o lecčems už zde
bylo hovořeno. Chci uvést, protože o tom se zde nemluvilo, že zpráva doporučuje
větší pozornost likviditě a kapitálové přiměřenosti, vztáhnout pravidla dozoru
finanční opatrnosti a další i na makro ukazatele a zajistit, aby byla proticyklická.
Pravidla se k nim vztahují i nyní – odborníci, kteří dělají v bance, o tom vědí hodně
–, nicméně ukazuje se, že vztažení nebylo dostatečné. Podstatné je ještě to, že řada
opatření byla procyklická, že ona spíše krizi napomáhala. Třeba z hlediska vytváření rezerv, opravných položek atd., opatření vlastně říkala, že rezervy se mají začít
vytvářet v době krize, kdy firmy mají už malé příjmy, menší zisky a rezervy jim
ještě zvyšují náklady, takže firmy táhnou spíše dolů. V dobrých časech, kdy se firmám daří, tak vlastně rezervy a další opravné položky nebyly tolik požadovány.
Tak docházelo k prohlubování cyklu. Soudobá moderní makroekonomie – myslím
makroekonomie od 50. let dvacátého století – pracuje s myšlenkou nějakých vestavěných stabilizátorů, které kolísání hospodářského cyklu budou zmírňovat, a uznává, že soudobá dohledová opatření šla spíše proti tomuto duchu. Ukazuje se, že je
nutné dělat zátěžové testy jednotlivých finančních institucí. I v dobrých časech –
vědomě používám tento eufemistický termín – má smysl právě zkoumat to, jak by
na tom finanční instituce byla, kdyby dobré časy skončily, nebo kdyby hospodářský růst byl jiný. O dalších věcech budu mluvit jen velmi stručně, protože už zde
byla rozváděny: rozšířit odpovědnost vedoucích pracovníků, posílit pravomoci
a nezávislost interního auditu. To je postaveno na myšlence, že oficiální dohled
třeba ČNB či komise pro cenné papíry atd. nemůže samozřejmě všechno uhlídat
a ve vlastních finančních institucích by měl být někdo, kdo bude upozorňovat na
PETR WAWROSZ
Petr Wawrosz
Dobrý den, dámy a pánové. Já bych tady měl podrobněji hovořit o tom, co už
tady bylo několikrát zmíněno, v podstatě každý z předřečníků se zmínil o Larosièrově zprávě, tak myslím, že je dobré se na tuto zprávu podívat poněkud podrobněji a říci, co vlastně obsahuje. Zároveň už také moji předřečníci mluvili o postojích k ní. Pan Tomšík za Českou národní banku sdělil určitý postoj ČNB, tedy de
facto České republiky, k této zprávě, tak myslím, že má smysl se podívat, jak to
vidí ostatní země. Nebudu samozřejmě rozebírat všech 27 členských zemí EU, ale
uvedu některé vybrané názory, a to nejenom představitelů bank nebo vlád, ale i dalších organizací.
Oč se jedná? Ta zpráva je pojmenovaná po předsedovi speciální komise. Komise byla jmenovaná Evropskou komisí, čili tím hlavním výkonným orgánem EU,
a úkolem té komise bylo najít odpověď na otázku, co způsobilo krizi a jak na krizi
reagovat. Vlastní komise měla celkem osm členů, jeden z těch členů byl třeba Leszek Balcarowicz, jméno, které asi znáte, bývalý polský ministr financí, guvernér
Polské národní banky. Sám Larosièr působil v Mezinárodním měnovém fondu
a dalších institucích, takže se dá říct, že se jednalo o poměrně významné osoby,
které v současné době, nebo v době zpracování té zprávy stály jako by mimo přímou výkonnou moc jak na úrovni národních zemí, tak na úrovni EU.
Zpráva se samozřejmě týká řady otázek a struktur a je poměrně klasická v tom,
že nejprve popisuje krizi, co ji způsobilo. Protože už mnoho věcí tady bylo na toto
téma řečeno, budu stručný. Platí to, že krize obsahuje spoustu faktorů, ať už je to
expanzivní politika centrálních bank, ať jsou to uvolněná pravidla u finančních
instrumentů – nebyla dostatečně uplatňována, nebo vůbec neexistovala –, ať už je
to postavení nejrůznějších rizikových nástrojů principu pákového efektu, čili
pokud se daří, tak se zisky násobí, ale pokud se nedaří, tak se násobí ztráty. Problém samozřejmě byly i ratingové agentury, zde zpráva vysloveně zmiňuje klasický
konflikt zájmů. Nic nového pod sluncem. Ratingová agentura je zavázána tomu,
kdo si ranting objednává. Pokud mu dá špatný rating, pokud agentura řekne: „Ne,
myslíme, že je to rizikové“, tak objednavatelská firma nemá důvod rantingové
agentuře zaplatit dobře. Příčiny, dalo by se říci, nic nového pod sluncem. I kdybychom se podívali na minulé krize – asijská krize před deseti lety atd. –, tak tam
najdeme podobné příčiny a podobné důsledky. V oddílu, který věnuje vlastní problematice regulace nebo dozoru, tak zpráva vychází z toho, že finanční trh je postaven na důvěře a že samozřejmě existuje velké pokušení tu důvěru zneužít, protože
99
POSTOJE ČR
A DALŠÍCH ČLENŮ EU K LAROSIÈROVĚ ZPRÁVĚ
98
100
hrozící nebezpečí. Mezi obecné návrhy zprávy patří také větší regulace ratingových agentur a problematika derivátů, jejich vypořádání a účetní zobrazení. Pokud
některé ty věci nejsou účetně dostatečně zobrazeny, tak je to velký problémem.
Toto byla opatření ve vztahu k firmám, nyní obecné návrhy zprávy k dozoru.
Ukázalo se, že dozorové orgány v 27 zemích chápou a definují i základní pojmy
různě. To zase není nic nového pod sluncem. Často se řekne nějaké slovo, nějaký
pojem a jednotliví lidé, subjekty ho různě chápou, ale potom je komunikace i nějaké společné kroky složitější. To chápání základních pojmů je třeba sjednotit. Dalším bodem je vypracovat a sjednotit plány postupu v případě krize, a tak zvýšit
důvěru. Už se tady mluvilo o tom, že pro odlišnost následující krize se dozorový
orgán vždy jako by připravuje na minulou válku. Kdybych měl použít analogii, tak,
byť každý požár, každá povodeň je jiná, existují protipožární, protipovodňové
plány, a když k něčemu takovému dojde, tak se uplatní třeba jen část připravených
opatření, ale důležité je to slovo „připravených“. Ze zkušenosti víme, že řada
postupů je u katastrof stejná a do značné míry lze postupovat standardně. Takže
plány postupu v případě krize by měly jednotlivé orgány mít a – pokud možno – se
jimi řídit. Pojištění vkladů. Stejná aktiva by měla být pojištěna stejně, nemělo by
se zvyšovat pojištění až v době krize. To čeho jsme byli svědky, že jednotlivé členské země zvětšovaly pojištění vkladů, to byla taková soutěž, kdo pojistí více a na
větší částku. Vedlo to samozřejmě potom k přelévání vkladů z jednotlivých zemí.
Takový závod by měl skončit. To, co ne ve všech zemích fungovalo, je samotné
pojištění, jeho zdroje by měly být vytvářeny předem. U vkladů, které směřují za
hranice, by se měla posílit role orgánu dozoru zahraničního státu, měl by mít právo
se vyjádřit, pokud je domácí pojištění nedostatečné Zde sehrál svoji roli Island.
Pravda země, která je mimo Evropskou unii, ale na Islandu došlo mj. k tomu, že
zahraniční subjekty tam uložily v nějaké podobě, třeba i jako půjčku, velké vklady, a ukázalo se, že domácí banky nejsou v případě problémů ty vklady schopny
vyplatit. I když tam nějaké pojištění fungovalo, tak domácí zdroje na to pojištění
nestačily. Tady nějaká spolupráce jednotlivých dozorových orgánů je nutná.
O organizačním uspořádání dozoru se zde také již hovořilo, třeba ve vystoupení
mého předřečníka, proto to mohu vzít stručně. Důvody už jsem zmínil a výsledkem by měl být vznik dvou dozorových orgánů: European Systemic Risk Board
(ESRB) a European System of Financial Supervisors (ESFS). Podívejme se, co by
měly dělat atd. Ten první orgán ESRB by se měl věnovat spíše nějakým makroekonomickým analýzám a makroekonomickému prostředí. Zpráva zdůrazňuje, že
určitý dozor už fungoval, že v celku i dokázal, pokud byla nějaká jednotlivá firma
v potížích, to dříve, nebo později odhalil a nějakým způsobem zasáhl. Ale pokud
se do problémů dostala celá ekonomika, tak tomu orgány dozoru nevěnovaly vůbec
žádnou pozornost, nebo jen velmi minimální pozornost a nepočítaly s tím, že problémy jednotlivé finanční instituce by mohly nějakým způsobem ohrozit celou
ekonomiku. Nový orgán by měl zkoumat právě makroekonomické prostředí a měl
by vykonávat jakýsi systém včasného varování, sloužit by – v analogii s požárem
BLOK B
101
– jako jakýsi hlásič požáru. Upozorňoval by, že může začít hořet. Z textu zprávy
vyplývá, že názory tohoto orgánu by měly být závazné. Pokud ESRB například
řekne, že třeba v Lotyšsku hrozí nebezpečí přehřátí ekonomiky a toho, že banky se
dostanou do potíží, tak Lotyšsko by mělo nějakým způsobem reagovat. Povinná
reakce příslušné upozorněné země je samozřejmě velmi diskutabilní otázka, protože v makroekonomii na spoustu věcí neexistuje jednotný názor. Predikce jsou
více, či méně přesné. Když se podíváme na současnou krizi, tak nikdo se neodváží úplně predikovat, jak dlouho potrvá. Predikce před krizí do značné míry selhaly, nebyly správné. A je zde i další nebezpečí, že totiž analýza bude ne úplně
v pořádku a mohou být přijaty neadekvátní kroky. Druhý orgán, ESFS, by měl být
dozorový orgán, který by integroval národní orgány. Mezi jeho pravomoci by patřilo koordinovat aplikaci společných principů dozoru a zabezpečovat spolupráci
mezi národními dozorovými orgány. Měl by to být do určité míry nástroj pro řešení sporů. Měl by zajistit, aby otázky, které jsem zmiňoval, kdy nějaká finanční
instituce má sídlo v zemi A, ale podniká v zemi B, byly dostatečně ošetřeny, aby
se řešily případné rozpory. Měl by kontrolovat, zda národní orgány dodržují společný minimální standard, tedy to, co určují jednotlivé předpisy směrnice Evropského společenství. Tady se naskýtá otázka, kterou už zmiňoval pan Tomšík, že
tyto orgány by měly podle Larosièrovy zprávy mít pravomoci, ale jejich odpovědnost je do určité míry diskutabilní. Tyto orgány budou samozřejmě financovány
z rozpočtu EU, ze stávajících zdrojů, ať už to jsou příspěvky jednotlivých států, ať
už je to část daně DPH atd. Tady bych úplně nesouhlasil s tvrzením, že nemáme
evropského daňového poplatníka. I v této chvíli jsme do určité míry každý z nás
evropským daňovým poplatníkem, protože peníze do rozpočtu EU jdou pouze cestou příspěvků jednotlivých států. Důležitá je podle mě otázka zodpovědnosti, i toho
– ať už by ten orgán sídlil kdekoliv: Brusel, Praha, Helsinky, Řím –, jestli bude
dostatečně informován, jestli si bude vědom nějakých specifik národních trhů atd.
Ale to jsou věci, o nichž má smysl ještě podrobněji diskutovat a zabývat se jimi.
Larosièrova zpráva byla zveřejněna už na jaře letošního roku a pochopitelně
různé instituce různých zemí se k ní vyjadřovaly. Zprávu v zásadě podpořil, nebo
přivítal v Británii: ministr financí Alistair Darling, Britská bankovní asociace, The
Alternative Investment Management, AIMA – asociace hedge fondů, Asociace
Britských pojišťovatelů; v Německu: Asociace německých bank; ve Švédsku:
Finansinspektionen (the Swedish Financial Supervisory Authority) a Sveriges
Riksbank (Švédská centrální banka). To samozřejmě není úplný výčet, ale jen
ukázka. Nemá asi smysl podrobněji se tím zabývat, spíše se věnujeme názorům
a argumentům proti. Kromě stále se objevujících názorů, že tyto orgány budou mít
až příliš pravomocí (Nizozemí a Belgie se domnívá, že orgány EU by měly mít více
pravomocí, než zpráva navrhuje), a problému odpovědnosti se často namítá, že
není řešen problém „too big to fail“ (doslovně: příliš velký, než aby padl) a zejména spolupráce jednotlivých regulačních orgánů. Pokud nějaká instituce bude příliš
veliká a dostane se do problémů, tak co s ní? Stále trvá riziko morálního hazardu
PETR WAWROSZ
BLOK B
a regulace na evropské úrovni toto riziko do určité míry zvyšuje. Také je zde
moment psychologický, totiž pocit jakési falešné jistoty. Pokud na evropské úrovni nějaký orgán dozoru vznikne, tak si všichni mohou říkat: „Fajn, teď ten orgán
funguje, nic se nám nemůže stát, žádná krize nepřijde“. Ukolébání je strašně jednoduché a strašně snadné. Také je otázka, co se stávajícími institucemi, protože
některé z nich, konkrétně Mezinárodní měnový fond a BIS, role navrhovaných
orgánů do určité míry plní. Proti byl i guvernér německé centrální banky, pan Axel
Weber, to není třeba komentovat. Ale na druhé straně je zase třeba zajímavý názor
Belgie a Nizozemí, které navrhují i zavedení jednotného fondu pro řešení krizí. Má
to svoji logiku, protože pávě belgická banka Fortis podnikala ve všech těch zemích
a na evropské úrovni by se její krach řešil lépe. Tady je potom řada dílčích názorů
– třeba že chybí harmonizace hypotéčních úvěrů, nebo že pomoc bude stále poskytována na národní, nikoli na EU úrovni, a tak náklady vlastně nese někdo, kdo
nebude moci dostatečně rozhodovat atd. –, ale nebudu ani dělat jejich výčet, ani je
komentovat. V Česku jsou názory na opatření, která zpráva navrhuje, spíše negativní. Prezident republiky Václav Klaus se vyjádřil velmi negativně v článku v Hospodářských novinách. I Česká národní banka zveřejnila své stanovisko, lze ho najít
na internetových stránkách, jak uváděl pan Tomšík. Je podrobné, protože ta zpráva obsahuje osmdesát konkrétních návrhů a ČNB se opravdu vyjadřuje ke každému z nich. Je v řadě případů kritická. Spíš je ještě zajímavé, že se k té zprávě vyjádřily různé soukromé asociace. Závažné připomínky měla ACCA (Association of
Chartered Certified Accountants), asociace účetních. Například, že zpráva neříká,
jak budou rizika měřena, nebo že by bylo lépe, než zavádět novou legislativu,
zkontrolovat, zda ta současná je uplatňována efektivně. Také tato asociace vznáší
dotaz, zda existují kvalifikované osoby, které by měly v nových orgánech dozoru
pracovat. A není řešeno ani větší zapojení zákazníků. Vždycky zřídíme nějaký
orgán, ale přitom není řešeno motivování zákazníků finančních institucí tak, aby
sami kontrolovali, jestli podnikají se svými penězi dobře. Tohle už jsou velmi technické detaily, například z hlediska ocenění rizika vyvstává otázka pojmu „spravedlivé“ ocenění, jakou hodnotu používat atd. Nemá smysl se tím tady zabývat podrobněji. Další soukromou asociací, která se vyjádřila, je asociace obchodníků s opcemi
a deriváty FOA (Futures and Options Associations); ta sdružuje 170 firem. Podporuje závěry zprávy s výhradami. Jen jako případ uvedu její obavy, že je možný konflikt EU standardů se standardy USA a dalších zemí.
Závěr je v podstatě ten, že Evropská rada za předsednictví našeho premiéra Fischera vlastně potvrdila, že reforma regulačního rámce by z této zprávy měla vycházet a že by měla být uskutečněna v roce 2010. Takže to, co ta zpráva obsahuje jako
návrh, tak by se vlastně v průběhu roku 2010 mělo dostat do příslušných směrnic
EU. Teď je samozřejmě otázka, co říkal i pan profesor Žák, jestli krizi regulovat,
jestli to spíš nezpomalí trhy a jestli v detailech není ukryt ďábel. Zpráva je určitě
pozitivním krokem, ale spoustu detailů na různých úrovních významu zatím neřeší. Myslím, že poněkud zde trošku hrozí nebezpečí, že i relativně dobrá myšlenka
102
PETR WAWROSZ
může dopadnout špatně proto, že v rámci rychlého zavedení se opomene řada
detailů. Následně pak právě tyto detaily mohou vést k tomu, že nějaké opatření
zase bude spíš procyklické a bude hospodářský cyklus urychlovat, místo aby kolísání ekonomiky bránilo. Mé osobní hodnocení: zpráva je určitě pozitivním krokem,
ale obávám se přílišného spěchu, toho, že se něco vezme za základ a nebude už
další diskuse o detailech. Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Wawroszovi. Trošku jsme přetáhli čas a máme před sebou ještě
čtyři řečníky. Pro ty, kterým by scházely některé myšlenky, které tady byly jen
nadhozené a nebyly dál rozebrané, chci pro útěchu sdělit, že všechny prezentace,
které máme, se budeme snažit v nejkratší době, tj, asi v průběhu týdne, zařadit na
stránky www.efp.cz. U každého řečníka bude v programu k dispozici náhled jeho
prezentace, kterou jste tady mohli zhlédnout. Z celé konference pak budeme dělat
brožuru, která nebude sice tak rychle, ale předpokládáme její existenci v průběhu
prosince. Bude to přepis projevů doplněný některými slidy, některými tabulkami,
grafy apod., tak, aby vhodně doplňovaly mluvené slovo přednesené na konferenci.
Další myšlenky z publikace Scientia et Societas, které jste dostali, nebo si tady
mohli vzít, mohou mít pro vás význam. Například v čísle 3, které je nejaktuálnější, najdete příspěvky jak pana Mráčka, tak pana Wawrosze, i pana Malého. Ve dvojce má zase k tématu, které tady probíráme, dost obsáhlý článek paní Klvačová,
která tady bohužel dneska není. A tuším, že v jedničce je ještě příspěvek od pana
profesora Pika Od americké ke globální finanční a ekonomické krizi: příčiny
důsledky a východiska, který se také váže k tématu. Za pozornost jistě stojí i další
články, třeba paní Klvačové, Simonové, Doležalové aj., ve kterých je možné najít
řadu myšlenek či názorů a doplnění k tématu, kterým se tady dnes zabýváme.
Posledním z řady vystupujících z NEWTON College je pan Jiří Malý z Institutu evropské integrace. Bude se věnovat tématu: Euro versus národní měny v podmínkách světové finanční a ekonomické krize. Prosím, máte slovo
103
BLOK B
guvernéra ČNB už jsme slyšeli dokonce 2019, slyšel jsem už i 2021 apod., takže
kdoví, kam se až v těchto počtech dostaneme. Zároveň se neustále oddaluje datum
vyhlášení nového cílového termínu. Na na začátku letošního roku tehdejší premiér
Topolánek původně řekl, že na začátku listopadu bude oznámeno datum přijetí
eura, teď je téměř jisté, že nic takového učiněno nebude a vlastně že ta krize je pro
vládu vítaná výmluva. Prý tím, že výhled ekonomiky je nejistý, tím že kurz koruny je rozkolísaný, nelze tak jednoduše nyní vstoupit do mechanismů stejných kurzů
ERM II. A prý také proto, že Česká republika neplní kvůli krizi rozpočtové konvergenční kritérium, tak prostě nemůžeme o termínu zavedení eura rozhodnout.
Ale to není tak úplně pravda, protože samozřejmě značná část plnění konvergenčních kritérií je také otázka politického rozhodnutí. Pokud by byla vůle, kdybychom
stanovili nějaký termín, třeba 2014, tak by zřejmě bylo možné těm konvergenčním
kritériím vyhovět. Dovolil jsem si zde pro oživení uvést nějaké citace. Prezident
Václav Klaus 25. října loňského roku pravil: „Existence české koruny do jisté míry
imunizuje náš bankovní a finanční systém od zbytku světa.“ K tomu bych řekl já,
že ani ne tak existence české koruny, jako spíše to, že skutečně – jak už říkali někteří předřečníci – náš bankovní či finanční sektor se nepouštěl do nejrizikovějších
operací, a možná i zčásti to, že mu to mateřské instituce nedovolily. Mám zde i dva
názory viceguvernéra ČNB Mojmíra Hamla, který 29. října v loňském roce tvrdil:
„Samostatná domácí měna se v čase krize ukázala jako dodatečný „airbag“ bránící okamžitému přelévání finančních potíží k nám.“ A o tři čtvrtě roku později,
28. července letošního roku pravil: „S přijetím eura bychom neměli spěchat. Načasování vstupu do eurozóny není nyní otázkou života a smrti.“ Proti tomu uvádím
právě příklad představitele reálné ekonomiky, viceprezidenta Svazu průmyslu
a dopravy, Martina Jahna. Ten 28. října 2008 řekl: „Najdeme řadu zemí, které si rovněž uchovávají národní měnu, ale přesto problémy pociťují výrazně. Příkladem
může být Maďarsko, Ukrajina nebo Island… I nadále se dá očekávat rozkolísaný
kurz koruny s tendencí k nepřiměřenému, posilování, útoky finančních spekulantů…. To vše přinese další problémy českému průmyslu, který by proto výrazně přivítal termín brzkého zavedení eura.“ Všimněte si, že to řekl v říjnu loňského roku.
Poté koruna poměrně výrazně oslabila, ale nyní zase ten trend obrátila a posiluje.
Jeho odhad byl celkem správný. Kolísání kurzu opravdu přináší další problémy českému průmyslu, který by před těmito nadměrnými fluktuacemi upřednostnil zavedení eura tak brzo, jak to bude nejdřív možné.
Pokud jde o názory v dalších zemích EU mimo eurozónu, tak ty jsou většinou
odlišné od ČR. V těchto zemích většinou převažuje postoj vlád, že tyto země zavedou euro, jakmile splní konvergenční kritéria, nebo jakmile současná krize pomine a oni budou moci konvergenční kritéria splnit. To znamená, jakmile krize nebude bránit plnění těchto kritérií. Velice silným zastáncem co nejrychlejšího vstupu
do eurozóny je současná polská vláda. Ta dokonce na podzim loňského roku vyhlásila termín vstupu v roce 2012 navzdory krizi. V současné době se ukazuje, že
přece jenom její očekávání bylo příliš optimistické, ale ještě letos chce vyhlásit
JIŘÍ MALÝ
Jiří Malý
Děkuji. O problematice eura a výsledků zemí, které mají euro, nebo naopak mají
národní měny, už tady bylo něco řečeno i dopoledne v příspěvku pana doktora Niedermayera, ale já vám zprostředkuji ještě jiné pohledy. Pokud jde o problematiku,
zda si v období finanční a ekonomické krize vedou lépe země, které mají euro,
které jsou členy eurozóny, nebo naopak ty, které mají své vlastní národní měny, tak
na to se vyhranily dva pohledy. Prvním pohledem je ten, který zastává názor, že
euro působí v době krize jako určitý stabilizující prvek, že ochraňuje členské země
eurozóny proti turbulencím na globalizovaných trzích, ať už jde o trhy měnové,
finanční nebo kapitálové, a že se toto působení za současné finanční a ekonomické krize výrazně projevilo. Naopak národní měny podle tohoto pohledu usnadňují
spekulativní útoky na jednotlivé ekonomiky, a tím se projevují jako prvek destabilizijící. Spekulativní útoky mohou vést ke značným výkyvům měnových kurzů, to
se nakonec i v průběhu krize potvrdilo, a tímto způsobem se přes národní měny
vnáší další nestabilita do jednotlivých národních ekonomik a umocňuje se průběh
finanční a ekonomické krize. Druhý názor, druhý pohled, druhý protipól tvrdí
pravý opak. Říká, že euro působí v době krize spíše jako destabilizátor, to znamená spíše zpomaluje návrat národních ekonomik do rovnováhy, prodlužuje krizi,
nebo může prohlubovat negativní důsledky krize, zatímco naproti tomu národní
měny – a s nimi související plovoucí měnové kurzy a také určitá autonomie měnové politiky – mohou podle tohoto druhého pohledu působit jako účinné a vhodné
nástroje k překonání důsledků finanční a ekonomické krize a mohou usnadňovat
návrat jednotlivých ekonomik do rovnováhy.
Mezi jednotlivými zeměmi, které ještě nemají zavedené euro, se tyto dva póly
názorů projevují různě, jsou tam různě akcentovány. Pokud jde o Českou republiku, tak když si shrneme názory za poslední rok a půl, vidíme patrnou silnou podporu zavedení eura zejména ze strany představitelů reálné ekonomiky – především
potom průmyslu –, kteří zdůrazňuji klady, kladné stránky přijetí jednotné evropské
měny. Naopak například u členů bankovní rady České národní banky je patrný
spíše odtažitý postoj k zavedení společné měny. Oni zdůrazňují více rizika vstupu
do eurozóny a prospěšnost existence české koruny v období krize. Pokud jde o českou vládu – vlastně o české vlády, které se nám poměrně rychle střídají –, tak tam
je patrný spíše trend či postoj, že se neustále oddaluje rozhodnutí, kdy euro zavést.
Původně vyhlášený termín 2009–2010 byl stornován, následně byly vyhlašovány
různé možné termíny, kdy bychom k euru mohli dojít – 2012, 13, 14, 15… Z úst
105
EURO VERSUS NÁRODNÍ MĚNY V PODMÍNKÁCH
SVĚTOVÉ FINANČNÍ A EKONOMICKÉ KRIZE
104
nový harmonogram k přijetí jednotné evropské měny, takže určitě to v Polsku není
blokováno nějakým politickým rozhodnutím, ale pouze ekonomickou situací země.
Podobně Litva, Lotyšsko a Estonsko stále i přes ekonomickou krizi drží cíl zavést
euro, jakmile splní všechna konvergenční kritéria. Dříve jim v tom bránilo kritérium inflace, dnes je to naopak kritérium rozpočtového deficitu, ale politické zadání
je v těchto zemích jasné: opravdu euro zbytečně nezdržovat. Podobná je situace
v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, které mají dost značné ekonomické problémy,
ale přesto chtějí zavést euro, jakmile se se svými problémy vypořádají a jakmile
splní konvergenční kritéria. Pokud jde o další dva státy, Dánsko a Švédsko, v nichž
se pořádala v minulosti referenda o přijetí eura a v nichž občané v referendech
vstup do eurozóny odmítli, tak tam se podle průzkumů nálada poněkud zlepšila, tj.
vyvíjí se ve prospěch zavedení eura. Před krizí byla setrvale dost pod 50 %, nyní
je někdy kolem 50, někdy mírně nad 50 %, už se přece jen podpora veřejnosti objevuje. Je to sice rozkolísané, ale ten postoj je vstřícnější. Ze zemí Evropské unie
zůstává tedy České republice v odmítání eura nejbližší Velká Británie. Máme-li
hovořit o nějaké zemi mimo EU, tak samozřejmě o Islandu, jehož případ už tady
byl zmíněn. Silný zásah krize se v této zemi projevil i v tom, že tato země se v současné době příznivě dívá jak na členství v Evropské unii, tak na členství v eurozóně, protože kurz islandské koruny znehodnotil prakticky dvojnásobně. Předkrizová
úroveň byla 80 islandských korun za euro, dnes mají kurz kolem 150 islandských
korun za euro, takže je to pro ně velký problém.
Rychlé zavedení eura v členských zemích EU ze střední a východní Evropy
nakonec podporuje i Mezinárodní měnový fond. O změně postojů dánských voličů už jsme mluvili, ale i bývalý dánský premiér, dnes šéf Severoatlantické aliance, pan Anders Fogh Rasmussen v říjnu loňského roku říkal: „V období turbulencí na finančních trzích se stává viditelnou cena za to, že jsme nepřijali euro.
Už jsem mluvil o politické dani, kterou je nedostatek vlivu… Navíc můžeme
hovořit i o ekonomické dani – dnes jsou úrokové sazby v Dánsku asi o 1 % vyšší
než v eurozóně v důsledku turbulencí na finančních trzích.“ Opět je tady jeden
názor Mojmíra Hampla, viceguvernéra České národní banky, vybral jsem ho
proto, že to byl takový pěkný pingpong mezi členem bankovní rady ČNB a deníkem Financial Times. Mojmír Hampl poslal 26. února letošního roku do tohoto
deníku dopis, v němž varoval, že by média neměla strkat všechny země střední
a východní Evropy do jednoho pytle, protože z ekonomického hlediska jsou mezi
nimi rozdíly. Psal: „Česká ekonomika není v situaci velké nerovnováhy a makroekonomické nestability a české domácnosti nejsou vůbec zadluženy v zahraničních měnách… Je nejvyšší čas, aby si média uvědomila, že označení „střední
a východní Evropa“ může být použitelné jen v případě geografickém, ale co se
týče ekonomiky, robustnosti finančního sektoru a makroekonomické stability, přestalo toto označení dávat smysl už před dlouhou dobou.“ Komentátor deníku
Financial Times, Wolfgang Munchau, mu potom 16. března 2009 odpověděl: „Je
jaksi politicky správné říkat, že země střední a východní Evropy jsou každá jiná.
BLOK B
107
Takže na mikrofon říkám, že to tak opravdu je. Jediný problém je, že to vůbec
není důležité. Pokud se koná spekulativní útok na celý region, vůbec nezáleží na
tom, jestli jste Maďarsko nebo Česká republika.“ Prostě investoři berou všechny
země stejně a nějaké drobné, z jejich pohledu drobné rozdíly mez nimi nerozlišují. Tady bych mohl zareagovat i na to, co říkal pan Tomšík v dopolední části. Týká
se to třeba i síly jednotlivých národních dohledových orgánů nebo regulátorů.
Když investoři jaksi nerozlišují makroekonomické indikátory mezi jednotlivými
zeměmi a berou region jako celek, tak jak si potom s nimi mají jednotliví národní regulátoři poradit, jak si poradit s finanční nestabilitou, která je vyvolaná chováním nebo investicemi nadnárodních společností, když vlastně tyto společnosti
využívají rozdíly v pravidlech jednotlivých zemí? Takže v tomto případě národní
dohled skutečně asi nemůže odvést dobrou práci a musí nastoupit nějaká nadnárodní regulace.
Nyní se podívejme na tabulku, která dokládá to, o čem jsem zde hovořil dříve.
Tabulka zachycuje vývoj reálného HDP v % v různých regionech za rok 2008
a v prvním a druhém čtvrtletí tohoto roku (viz obr. 1). Vidíme, že v eurozóně je sice
vývoj reálného HDP horší než ve Spojených státech – to právě ti analytici a ekonomové, kteří přisuzují euru negativní úlohu v době krize rádi zdůrazňují, že eurozóna v období krize má horší vývoj HDP než USA –, ale na druhé straně najdeme
celou řadu evropských zemí s vlastními národními měnami, kde se ten hrubý
domácí produkt vyvíjí ještě hůře než v eurozóně. Nejsou to pouze ty tři pobaltské
země, které mají své měny zafixovány na euro, ale jsou to i země s plovoucími
měnovými kurzy. Je to Velká Británie, je to Maďarsko, Rumunsko, a vidíme, že ve
JIŘÍ MALÝ
USA
Lotyšsko
Litva
Estonsko
Rumunsko
Maďarsko
Polsko
Česká republika
Velká Británie
Eurozóna
1,1
-4,6
3,0
-3,6
7,1
0,6
5,0
3,2
0,7
0,7
2008
-3,3
-18,6
-11,6
-15,1
-6,2
-5,6
1,7
-4,5
-4,9
-4,9
1.Q 2009
-3,9
-18,2
-20,4
-16,6
-8,8
-7,4
1,4
-5,5
-5,5
-4,7
2. Q 2009
Obr. 1 Růst reálného HDP (meziroční změny v %)
106
BLOK B
Veřejný dluh
Obr. 2 Saldo veřejných rozpočtů a veřejný dluh (v % HDP)
Saldo veřejných rozpočtů
Maďarsko
Polsko
Česká republika
Velká Británie
Eurozóna
-5,4
-3,4
-3,9
-1,5
-5,5
-1,9
-3,0
-5,1
-3,4
-6,6
-4,3
-11,5
-5,3
-8,0
-3,9
-5,6
-3,9
-7,3
-4,9
-13,8
-6,5
19,5
15,6
4,8
13,6
73,0
47,1
29,8
52,0
69,3
34,1
22,6
6,8
18,2
80,8
53,6
33,7
68,4
77,7
91,1
50,1
31,9
7,8
22,7
82,3
59,7
37,9
81,7
83,8
2008
Rumunsko
-3,0
-5,4
-13,6
77,7
2008
Estonsko
-3,2
-11,1
64,7
2009
2010
(prognóza) (prognóza)
Litva
-4,0
-14,2
2009
2010
(prognóza) (prognóza)
Lotyšsko
-12,1
JIŘÍ MALÝ
Maďarsko
Polsko
Česká republika
Velká Británie
Eurozóna
-
9,00
9,50
3,50
1,50
0,50
1,00
Klíčové úrokové sazby
centrálních bank
k 1.7. 2009
-1,4
-1,5
-27,4
-13,6
-23,4
+1,5
-24,9
-1,6
Změna měnového kurzu k USD,
červen 2009 / říjen 2007,
(+ zhodnocení, - znehodnocení)
Obr. 3 Klíčové úrokové sazby a vývoj měnových kurzů k USD (v %)
Rumunsko
1,75
-1,3
Estonsko
Litva
4,00
0,00-0,25
Lotyšsko
USA
k němu budou muset někdy vrátit, tak to překročení není tak brutální jako v jiných
případech. A konečně další tabulka pak ukazuje, jak se vyvíjely klíčové úrokové
sazby a měnové kurzy k americkému dolaru (viz obr. 3). Když se podíváme na
uvolnění měnových podmínek v období krize v jednotlivých ekonomikách, tak
vidíme, že měnové podmínky v eurozóně jsou méně uvolněné než ve Spojených
státech (vyšší úroková sazba v eurozóně oproti USA, základní úroková sazba
Evropské centrální banky je jeden procentní bod). Naproti tomu ve Velké Británii
měnový kurz k americkému dolaru poklesl o 25 % v uvedeném období a úroková
základní sazba byla k 1. 7. 2009 nastavena na půl procenta. To znamená, že Velká
Británie měla podstatně uvolněnější měnové podmínky než eurozóna, ale přesto,
jak jsme viděli v předchozím srovnání, ekonomický pokles Británie byl větší než
v eurozóně. Když se podívám na Spojené státy, tak ty srazily základní úrokovou
sazbu téměř k nule, takže z hlediska úrokových sazeb mají Spojené státy rovněž
svou měnovou politiku nastavenu více k uvolnění než eurozóna. Spojené státy rovněž používají v mnohem větším rozsahu kvantitativní uvolňování, to znamená
přímé lití peněz do ekonomiky. Když se potom podíváme na země s plovoucími
měnovými kurzy, tak vidíme, že Česká republika je svým způsobem určitou výjimkou, která udržela relativně stabilní kurz k americkému dolaru, naopak Polsko,
Maďarsko, Rumunsko čelily velmi výraznému znehodnocení měnových kurzů
a zároveň, protože v těchto malých ekonomikách znehodnocení měnových kurzů
-5,9
druhém čtvrtletí 2009 je to dokonce i v České republice. I u nás se meziročně hrubý
domácí produkt propadl více, než tomu bylo v eurozóně. Z toho plyne, že národní
měny nemusí přispívat k rychlejšímu překonání krize, že nemusí být tím stabilizujícím prvkem, jak se často tvrdí, a na druhou stranu z toho plyne, že ani existence
eura nemusí být hlavní příčinou toho, proč eurozóna má horší vývoj HDP v období krize než Spojené státy. Další tabulka ukazuje, jak se vyvíjela salda veřejných
rozpočtů a veřejný dluh v roce 2008 a jaké jsou prognózy na období 2009–2010
(viz obr. 2 ). Vidíme, že eurozóna uvolnila svou fiskální politiku v době krize mnohem méně, než tak učinily Spojené státy. Rozpočtový deficit v roce 2009 za eurozónu jako celek v průměru by měl činit zhruba 5 % HDP, ve Spojených státech je
to 12 %. Pro rok 2010 prognóza opět předpokládá podobně velké rozdíly. Takže
jedním z těch důvodů, proč HDP eurozóny se vyvíjí hůře v období krize než ve
Spojených státech, může být to, že uvolnění fiskální politiky v eurozóně je mnohem slabší, než tomu bylo ve Spojených státech. Spojené státy do ekonomiky nalily více peněz. Podobně je tomu ve Velké Británii, ty mají fiskální stimul podobně
velký, jako mají Spojené státy, přesto jejich hrubý domácí produkt se vyvíjí ještě
hůře než v eurozóně. Nelámal bych tedy hůl nad společnou měnou euro. Vývoj
HDP je relativně příznivý ještě v mezinárodním srovnání, a přitom země eurozóny
ještě relativně v mezinárodním srovnání drží jakous takous fiskální obezřetnost.
Ony sice překračují maastrichtské tříprocentní kritérium, ovšem protože vědí, že se
109
USA
108
BLOK B
vyvolalo inflační tlaky, musí tyto tři země udržovat úrokové sazby mnohem výše
než členské země eurozóny. Takže na jedné straně sice plovoucí kurz těmto třem
státům umožnil uvolnit měnové podmínky, ale ony je musely z druhé strany zpřísnit kvůli zvyšující se inflaci.
Když tyto informace shrneme, tak můžeme říci, že samotnou existenci eura zřejmě nelze považovat za hlavní nebo podstatnou příčinu většího propadu reálného
HDP v zemích eurozóny oproti USA v období finanční a ekonomické krize, protože v době krize měla eurozóna svou fiskální a měnovou politiku uvolněnou méně
razantně než Spojené státy. Rovněž národní měny, plovoucí měnové kurzy a autonomní měnové politiky nejsou zárukou mírnějších projevů krize v domácích
národních ekonomikách, naopak národní měny mohou do určité míry přispívat
k přenosu turbulencí z globalizovaných trhů do domácí ekonomiky. Pro členské
země Evropské unie, zvláště pro ty menší a pro nové členské země, může euro
představovat určitý stabilizující prvek v době krize. Touto cestou se ubírají úvahy
vlád většiny zemí EU mimo eurozónu, ovšem není tomu tak v českém případě. Lze
pouze doufat, že česká ekonomika nebude muset prožít nějaké výraznější turbulence a že česká koruna nebude muset projít v budoucnu nějakými většími otřesy
nebo větším oslabením, aby české vlády změnily názor na to, jak brzy bychom
měli vstoupit do eurozóny. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Malému; dalším řečníkem je pan docent Pavel Mertlík, hlavní ekonom Raiffeisenbanky a jeho téma bude znít: Jak se vypořádat s dopady recese na
české veřejné rozpočty. Prosím, ujměte se slova.
110
BLOK B
JAK SE VYPOŘÁDAT S DOPADY RECESE
NA ČESKÉ VEŘEJNÉ ROZPOČTY?
Pavel Mertlík
Dobré odpoledne, dámy a pánové. K mému tématu Jak se vypořádat s dopady
recese na české veřejné rozpočty řeknu jen velmi málo, to, co je hlavním obsahem
mého příspěvku, jsou nějaká mezinárodní srovnání, především příjmové stránky
státního rozpočtu a veřejných financí obecně v ČR. Důvodem pro tuto změnu je
moje přesvědčení, že pokud je něco u nás výrazně jinak než v zahraničí, tak to
může mít dobré důvody, ale v 95 případech ze 100 to bývá tím, že něco děláme
úplně špatně a cizina – tím nemyslím jednu konkrétní zemi, ale je mnoho takových
zemí, které dělají něco jinak než my – to možná dělá lépe. Stojí za to studovat
jejich důvody a výsledky. Také musím upozornit, že to, co tady budu říkat jsou
moje názory a Raiffeisenbank za ně nenese žádnou odpovědnost; jak už jsem říkal,
půjde tady především o mezinárodní srovnání, takže na názory dojde úplně na
konci. Chtěl bych podtrhnout skutečně akademické ohrazení, že jde o názory mé,
a nikoliv mého zaměstnavatele. Ten v tomto směru žádné názory nemá – jako
každá seriózní konzervativní instituce.
Na první stránce je mezinárodní srovnání, které je založeno na posledním známém odhadu OECD o vývoji státního, nebo spíše veřejného dluhu vůči hrubému
domácímu produktu (viz obr. 1 na str. 112) Poslední řádek je shrnující, to jsou
údaje za všechny členské země OECD, což jsou téměř všechny vyspělé země na
světě. Vidíte, že před začátkem finanční krize a následné recese v roce 2007 činil
podíl v zemích OECD jako celku 73 %, tedy trošku nad maastrichtskými 60 %. Na
předpokládaném konci v roce 2010 se očekává, nebo očekávají experti OECD, že
to vyleze na 100 % hrubého domácího produktu. To je nárůst téměř o třetinu a těch
100 % je docela fantastická částka. Když se podíváte na jednotlivé země, tak samozřejmě vidíte velké rozdíly. Na straně jedné jsou země jako třeba Austrálie, které
téměř žádný dluh nemají. Přestože jsou součástí pacifické ekonomiky, o které tady
bylo dopoledne panem Švejcarem a dalšími říkáno něco v tom smyslu, jak dobře
zatím zvládá krizi – a je to pravda –, tak přesto i tam je to nárůst z 15 % na 21 %.
Jednadvacet procent je úžasné číslo, ale ta změna během tří let není úplně malá.
Svědčí to o tom, že rozsáhlá krize a recese i relativně velmi zdravou, velmi solidně nastavenou ekonomiku dokáže výrazně posunout. Pak tady máme Japonsko
jako druhý extrém z hlediska úrovně – 167 % HDP před krizí, což je důsledkem
minimálně pětadvacetileté předchozí krize, dlouhodobé stagnace japonské ekonomiky, neřešení problémů finančního sektoru atd. Na konci uvažovaného období je
odhadem už na úrovni téměř 200 %, což je číslo, proti němuž našich 30–40 % je
111
Obr. 1 Veřejný dluh v % k HDP
BLOK B
Zdroj: OECD Economic Outlook Database
112
PAVEL MERTLÍK
něco úplně jiného. Ale samozřejmě i to je pro finanční trhy důležité, posuzuje se
vždycky stabilita té země a schopnost splácet. Takže byť má Japonsko takováto
čísla, tak mu všichni vesele půjčují, a nezdá se, že by se na tom mělo něco do
budoucna změnit, i když samozřejmě stát se může všechno. Česká úroveň je
v tabulce zachycena tak, že v roce 2007 je to 38 %, v roce 2008 34 %. Pokud ta
čísla někomu připadají zvláštní, protože běžně vykazujeme kolem 30 %, měl by si
uvědomit, že je to tím, že OECD má trošku jinou metodiku, ale metodika není to
nejdůležitější, podstatný je posun, který je tam zachycen, posun k hranici 40 %
v roce 2010. Kdybychom vzali metodiku ESA 95, bude to číslo podobné. Je to plus
mínus 10 procentních bodů, což je docela dost za dva roky.
Můžeme tedy udělat podstatné shrnutí. Veřejný dluh zemí OECD stoupne o 30 procentních bodů na 100 % HDP. Vidíte, k jakému skoku ve světové ekonomice
v tomto směru dojde. Za druhé z těch čísel je vidět, jak velký je rozdíl mezi zeměmi s finanční krizí, resp. s krizí vlastního finančního sektoru – tam jsou ty skoky
jako u Irska ze 30 na 80 % apod. – oproti zemím, které naštěstí ničím podobným
v této době nemusely procházet. U těch je změna menší, ale i tak je docela významná. Poslední teze je možná kacířská. Fiskální deficit kolem 7 % HDP dva roky za
sebou nebude v mezinárodním srovnání pro roky 2009 až 2010 neobvyklý, důležité je, jak se jednotlivé země do budoucna vypořádají s jeho zkrocením, tj. jaké deficity budou mít počínaje rokem 2011. Zítra se bude v našem parlamentu hovořit
o státním rozpočtu. Je tam nějaký úsporný balíček. Já osobně jsem přesvědčen
o tom, že i kdyby úsporný balíček nebyl schválen – i když myslím, že je rozumné
nějaký úsporný balíček přijmout, teď nemluvím o detailech –, ale i kdyby se
mechanicky použil rozpočet zhruba takový, jaký byl v předchozích letech, a kdyby
to vedlo k deficitu někam možná k 7 % HDP příští rok, tak že to není nic až tak
hrozivého právě proto, že ve zbytku světa je vývoj velmi podobný. Například
Německo bude mít velmi podobné deficity letos a příští rok jako ČR a také neprošlo finanční krizi, nebo jen okrajově, to není až tak důležité. Důležité je nezačít se
vymykat v okamžiku, kdy už to začnou všichni seriózně řešit, a to je případ rozpočtu na rok 2011. Pokud rozpočet na rok 2011 a dále do budoucna nebude koncepčně řešen jinak, tj. aby už v roce 2011 deficit byl nižší a aby se zejména do
budoucna podobná rizika neopakovala, tak pak by začalo být skutečně zle. Teď se
schvaluje rozpočet v krizové situaci; tím nemyslím krizovou situaci naší vnitropolitickou, ale globální krizovou situaci. Nicméně lze očekávat, že byť globální ekonomika asi bude víceméně stagnovat, tak že další rok bude dost času, aby se jednotlivé země připravily na to, co s veřejnými financemi dál. A pak to bude
rozhodování, kdo je dobrý a méně dobrý, komu půjčit a za kolik. To je první poučení: nejsme v tom sami.
Když jsem hledal nějakou autoritu jako zdroj dalších uváděných čísel, opřel
jsem se o publikaci Evropské komise, která se jmenuje Taxation trends in EU
z roku 2009. To je každoročně vydávaná publikace, která má přes 500 stránek tabulek apod., je to téměř pramenné dílo o struktuře zdanění v Evropě a první tabulka,
113
114
kterou jsem pro vás vybral, ukazuje to, čemu se u nás říká složená daňová kvóta,
čili podíl veškerých daní včetně sociálního pojištění, pojistného na sociálního
pojištění v domácím hrubém produktu. Česká republika má aktuálně za rok 2007
téměř 37 % HDP. Podle odhadů Ministerstva financí ČR v roce letošním roce už to
bude jen 33 %. Důvodem jsou nějaké změny ve zdanění, ale především to, že
některé daňové příjmy vypadnou. Primárním hybatelem toho velkého skoku směrem dolů je cykličnost ekonomického vývoje, za chviličku se k tomu dostanou
podrobněji. Nicméně dlouhodobě, když se podíváte na období 1995 až 2007, tak
české číslo je někde kolem 35 % HDP, pouze v posledních letech rostlo, což tak
bývá v dobách vrcholící ekonomické konjunktury, kdy ekonomický vývoj byl –
alespoň tak jak to počítáme – rychlejší, než jaký je potenciální produkt ČR české
ekonomiky. Když se podíváte na ostatní země a omezíme se na země takříkajíc
Západu, tak zjistíte, že pouze Spojené království je zemí, která má zhruba podobnou úroveň zdanění, ale všichni ostatní mají úroveň zdanění vyšší než my. Typická jsou čísla někde lehce nad 40, někde je to trošku více. Závěr z toho je, že Česká
republika patří mezi země, které nemají extrémně nízké daně jako Pobaltí, Irsko
nebo Slovensko, ale daně jsou u nás spíše nižší.
Přinejmenším stejně důležitá je struktura zdanění, kterou si rozebereme. Věnujeme se nejprve nepřímému zdanění, tedy podílu nepřímých daní na HDP. Sem
v praxi patří především daně z přidané hodnoty a spotřební daně, v některých
zemích zde hrají roli ještě některé další daně, třeba cla apod. Ty u nás mají mizivou důležitost. V České republice je podíl nepřímých daní na HDP zhruba 11 %.
Jsou země, které mají ještě podstatně větší míru zdanění pomocí nepřímých daní,
ale většinou rozdíly nejsou příliš velké, pohybuje se to mezi 12 až 13 %. Můj závěr
z toho je, že u nás může dojít k nějakému zvýšení nepřímých daní, zejména daně
z přidané hodnoty a některých spotřebních daní. Prostor asi objektivně pro takové
opatření v české ekonomice je, ale není jinak příliš velký. Samotná daň z přidané
hodnoty v České republice činí 10 % podílu na HDP. To jenom podtrhuje význam
daně z přidané hodnoty pro celou nepřímou daň, je to ta nejdůležitější.
Přejdeme k přímým daním, které jsou definovány jako veškeré daně, které člověk platí přímo finančnímu úřadu. V praxi jsou to především daně z příjmu právnických osob, daně z příjmu fyzických osob, ale také, pozor, majetkové daně. Daně
z nemovitostí a různé jiné podobné daně jsou zahrnuty do přímých daní. A tady
máme už trošku jiný obrázek. Česká republika je pod 10 % podílu přímých daní na
HDP a to číslo je dlouhodobě poměrně stabilní, zatím co u většiny ostatních zemí
se tato procenta pohybují mezi 11 až 13 %. Svědčí to o tom, že zdanění přímými
daněmi je u nás obecně spíš nižší. Podívejme se na hlavní složky přímých daní.
začneme daní z příjmu fyzických osob. Je u nás ještě jakoby podobná jiným
zemím. Podíl daně z příjmu fyzických osob na HDP se u nás pohybuje mezi 4 až
5 %, naposledy to kleslo na 4,3 %. Pokles nastal v důsledku posledních daňových
úprav, které zavedla předchozí vláda, předtím to bylo o půl procentního bodu víc.
Podíváte-li se na jiné země, tak vidíte, že čísla jsou tam trošku, ale typicky větší.
BLOK B
115
Další složkou přímých daní je daň z příjmu právnických osob. ČR se blíží 5 %
podílu této daně na HDP. To číslo je ovlivněno do jisté míry velkou konjunkturou
posledních let, ale i když se podíváte směrem dozadu, tak vidíte, že čísla budou
výrazně nad 4 % po celou poslední dekádu. A když se tady podíváte na jiné země,
tak vidíte, že ta čísla jsou typicky mnohem menší. Třeba Itálie 3 %, Francie 3 %,
Německo 1,4 % apod. Můžeme tedy uzavřít, že Česká republika má jeden z nejvyšších výběrů daní v Evropě prostřednictvím daně z příjmu právnických osob.
Důležitá věc. Jedna z věcí, která charakterizuje naši daňovou soustavu, je mimořádný význam daně z příjmu právnických osob na celkových daňových příjmech.
Pravým opakem jsou majetkové daně. V České republice se podílejí majetkové
daně na tvorbě HDP jednou desetinou procenta. Jinými slovy: u nás se skoro žádné
majetkové daně neplatí. Rekordmanem na druhé straně, který také stojí za to, jsou
Britové. Ve Spojeném království je to číslo 3,1 %. Ono to tam má určité historické
důvody, které jsou asi nepřenosné. Když se tam dělila moc mezi šlechtu a ty, kteří
nejsou pears, ale jsou comons, tak si lid řekl, že jim vytvoří horní sněmovnu a že
za to budou pánové platit – a oni za to platí. To jsou určité národní zvláštnosti a ty
jsou všude, ale i když necháme Brity a podíváme se na ostatní země, tak zjistíme,
že ta procenta nejsou vysoká, Belgie má sice 1,3 a Francie 1,5 ale průměr i s nimi
je někde kolem 0,6. Ovšem 0,1 % tam nemá nikdo jiný kromě nás. Dá se říci, že
ČR je zemí, kde téměř neexistuje majetkové zdanění, a to má co dočinění s daňovými výpadky.
Poslední z těchto daňových srovnání si ozřejmíme na podílu sociálního pojištění. To je další stará bolest, byť já ji za takovou velkou bolest nepokládám, ale mnozí
analytici ano. Když mluvíme o sociálním pojištění, myslíme to v širokém slova
smyslu, to znamená v našem případě včetně zdravotního pojištění. V některých
zemích jsou tam ještě některé další položky, které my nemáme. V ČR je podíl sociálního pojištění na HDP přes 16 %. Je to trvale vysoké číslo a navíc dlouhodobě
roste. Třeba Rakousko má 14 %, Německo 15 %, Spojené království 6,7 %, nebo
menší země Belgie 13,6 % atd. My máme jedno z nevyšších čísel v Evropě. Ten
kdo volá po potřebě snížit nepřímé náklady práce, tak se může opírat o tyto údaje.
Já osobně jsem říkal, že v tomto směru tak kritický nejsem. Důvodem je to, že
přece jen pořád cena práce i se zahrnutím nepřímých nákladů je u nás v mezinárodním srovnání relativně nízká, ale samozřejmě s vývojem ekonomiky do budoucna ten problém určitě může vyvstat.
Jako shrnutí bych jen řekl, že daň z příjmu právnických osob, jak jsme si ukázali, je velmi významná pro českou ekonomiku. Ale je to zároveň nejcykličtější
daň. Je to velmi jednoduché. Důvodem je cykličnost zdanitelného základu, ze kterého se počítá a platí. Bývá to tak, že když je vysoká konjunktura, firmy vydělávají obrovské peníze a platí vysoké daně, což jsme zažili poslední dva, tři roky a ještě
letos v doběhu zažíváme. Pak přijde doba, jako je ta dnešní, kdy ziskové firmy se
dostanou do ztráty, tudíž nemají žádný daňový základ a platí nulové daně. To nás
už letos čeká, nebo to už probíhá a ještě více to bude znát v přespříštím roce, pro-
PAVEL MERTLÍK
116
tože u daní je časové zpoždění. To je důvod, který se projevil tím, že podle posledních, srpnových dat o daňovém inkasu byl meziroční výpadek u daně z příjmů korporací 35 %, zatímco jiné daně měly výpadky zcela přirozeně 2 %, 8 %,10 %.
Pokud chceme jednoduše odpovědět na otázku, proč tak prudce klesly daňové příjmy v České republice, musíme docenit klíčový bod, který je ve velkém podílu,
velkém význam daně z příjmu právnických osob pro náš HDP a cykličnost této
daně, která je zabudovaná v její definici, v jejím mechanismu. Jako vedlejší bod
bych přidal další zvláštnost, na kterou jsem upozornil, a to je otázka našich majetkových daní. Majetkové daně, zejména daně z nemovitostí mají tu vlastnost, že
jsou velice stabilní. Když někdo nemá na to, aby platil daň z nemovitosti, tak zpravidla tu nemovitost časem prodá, nezbývá mu nic jiného, a tu daň začne platit
někdo jiný. Teď nemluvím o sociální a jiné dani. Podle mě je vůbec pochybené
mluvit o kategorii „daňová spravedlnost“, je to pojem těžko definovatelný, proti
majetkovým daním existuje řada teoretických argumentů. Ale každopádně daňové
úřady celého světa milují majetkové daně, protože vědí, že to je cyklicky velmi
odolná stabilní daň, kde výnos se dobře predikuje. Je jisté, že kdyby se posílila
úloha této daně v naší ekonomice, tak by to zvýšilo celkově stabilitu daňové soustavy, nota bene navíc by to byl jistý příjem nízkých rozpočtů, mělo by to i tento
efekt.
Zatím jsem uváděl údaje o podílu na hrubém domácím produktu, čili ukazoval
jsem celkovou míru zdanění jako takového. Druhou věcí samozřejmě je struktura
z hlediska toho, jaké daně se používají, čili kolik to dá na celkovém zdanění. Vraťme se ještě jednou k podílu přímých daní na celkovém zdanění. Když se podíváme
na podíl daně z příjmů právnických osob na celkových fiskálních příjmech, tak
dostaneme pro ČR číslo zhruba 13 %, čili to číslo je docela významné. Vidíte, že
to vysoké číslo je pro cyklický chyrakter svého zdaňovacího základu jedním
z našich aktuálních problémů. Shrnuto: naše daňová soustava tak, jak je konstruována, je poměrně málo odolná vůči hospodářskému cyklu.
A teď nějaké závěry, které jdou nad rámec toho, o čem jsem tady hovořil, a navazují na řadu těch příspěvků zejména z první části dopoledního bloku, kde se kolegové věnovali finančním trhům. Vrátím se v myšlenkách k tabulce, kde jste viděli
obrovské nárůsty státních dluhů. Samozřejmě státní dluh není totéž co emise
bondů. Někdy to může být hrazeno jiným způsobem, ale do značné míry to koreluje tyto ukazatele. Vyplývá z toho jednoznačně, i když člověk odhlédne od specifické situace v jednotlivých zemích, že požadavek emise na výpůjčky od veřejného sektoru prudce roste a emise státních dluhopisů poroste také. V příštích dvou
letech lze očekávat snahy vlád umísťovat mnohem větší objemy svých dluhopisových instrumentů na světových trzích, než kolik jich bylo obvyklé v předchozích
letech. To povede k tomu, protože poptávka se nijak dramaticky jistě nezmění, že
financování bude dražší, a výrazně dražší, a navíc tady bude o to zostřenější konkurence ve snaze vůbec ty dluhopisy umístit. Důležitější bude udržovat si dobré
obecně ekonomické a fiskální parametry.
BLOK B
117
Dalším podstatným bodem, o kterém bych chtěl zmínit, je maastrichtské kriterium. My tady musíme pracovat s maastrichtským kritériem 3 %, podle kterého –
v lidové interpretaci, ale v praxi to tak je – by měly být deficity veřejných financí
konsolidované. Dopoledne tady někdo z kolegů říkal, že se to asi měnit nebude.
Ono to je, a zároveň není pravda, protože někdy na jaře letošního roku vydala
Eurostat a Evropská komise dlouhé povídání o metodách měření. Obsahem toho
povídání je, že se to de facto rozvolňuje, protože způsoby započítávání, zejména
těch různých výpomocí bankovního sektoru, se teprve budou definovat a ne všechno se do toho čísla 3 % bude v budoucnu počítat. Kritéria se nemění, ale ne všechno, co patřilo do veřejného dluhu, se podle nových metod měření bude do maastrichtského deficitu započítávat, zřejmě tam nebude něco patřit, takže určité
rozvolnění tady je. Nicméně bez ohledu na to, my jsme se dostali do situace země,
která byla dlouho na přibližně 30 % úrovni veřejného dluhu. Dnes jsme na úrovni
směřující ke 40 %, možná trochu nad 40 %. V mezinárodním srovnání to pořád
bude pěkné, ale banální číslo to není, a já jsem hluboce přesvědčen, že není možné
nechat to takhle být až do příští krize. Podle mého soudu skutečně před českými
vládami stojí imperativ najít nějakou cestu, která povede k tomu, že několik let za
sebou začne mít Česká republika systematicky rozpočtové přebytky, protože dluhy
z minulosti bude muset začít splácet. Prostě jenom z bezpečnostních důvodů. Ne,
že by nám teď nikdo nepůjčil. Rádi nám půjčí, doufám, jsme solidní země. Ale
podobná kataklysmata se mohou opakovat, resp. budou se opakovat zcela určitě,
jenom nevíme kdy a v jakém rozsahu, a abychom byli dobře připraveni, tak nemůžeme v oblasti dluhu riskovat. Myslím si, že s tou hranicí dluhů, kam se dostaneme po této recesi a této finanční krizi, by už mohla být opuštěna bezpečná oblast.
Toto je jedna z možností, Druhou je samozřejmě možnost inflace, ale tu bych chápal jen teoreticky, protože pro tu jistě nebudou ani mezinárodně vhodné podmínky. Zase zde má svoji roli, že jsme malá otevřená ekonomika. Pokud svět vysoké
dluhy začne řešit inflací, což několikrát zkusil, nevyhneme se jí, ale stejně budeme
muset své dluhy muset splácet. Jsem zároveň přesvědčen, že splácet dost dobře
nepůjde, pokud si udržíme složenou daňovou kvótu někde kolem 35 %. Důvodem
není jenom skutečnost, že je zde potřeba vymazat deficity a dostat se do nějakých
rozpočtových přebytků, a to několik let za sebou. Podstatnou je i další skutečnost,
jež je zásadní pro nás i pro jiné ekonomiky kolem nás, a to je známý fakt demografického stárnutí. Ten také nahrává potřebě změnit daňovou kvótu. My dnes
máme mladou populaci, která rychle stárne. Němci třeba mají starou populaci, my
máme pořád ještě mladou populaci, což je naše současná velká výhoda. Ale za dvacet let už tato výhoda už nebude. Během té doby určitě dojde k tomu, že dnešních
zhruba 21 % HDP věnovaných u nás na sociální služby, sociální transfery, vzroste
za dvacet let na nějakých 27–28 %. Bude se to blížit 30 % tak, jako je to všude
v demograficky starých zemích. Tyto procesy budou probíhat paralelně, a ať se
nám to líbí, nebo ne, budeme muset s tím zdaňováním přidat. Na straně druhé je
třeba škrtat na výdajové straně, které jsem se dneska nevěnoval. Nicméně si mys-
PAVEL MERTLÍK
BLOK B
lím, že škrtat lze především tam, kde je něco u nás nesmyslně drahé, a to jsou především ceny veřejných zakázek. Co se týče třeba sociálního státu, který u nás bývá
kritizován, jen podotknu, že je u nás jistě leccos k měnění, ale obecně platí, že sociální dávky jsou u nás v mezinárodním srovnání velmi nízké. Co mám na mysli?
Třeba v Janotově balíčku je škrtání v oblasti rodičovského, nebo mateřského příspěvku. Já chápu, že se tím ušetří, ale zvláštností naší péče o rodiny s dětmi není to,
že bychom měli vysoké rodičovské příspěvky nebo jiné peněžité dávky tohoto
typu, ale zvláštností je, že máme mateřskou dovolenou, která trvá tři, i čtyři roky.
Nenajdete jinou zemi s takto nesmyslně dlouhou dobou. Když matky plně využijí
celou lhůtu a jsou trošku kvalifikovanější, často se logicky stává, že obtížněji
potom nalézají místo na trhu práce, protože za čtyři roky ztrácejí kvalifikaci
a obtížněji se rekvalifikují. Ta situace v tomto není normální. Šetřit ano, ale ne ve
výši sociálních dávek, ale na pravém místě. Obecně jsem přesvědčen o tom, že zase
tolik míst k šetření z řady důvodů není.
A tím se dostávám k problému šancí na změnu. Tento pohled je trošku futuristický a nejvíc pro něj platí to, že jde o osobní názor, jak jsem říkal na začátku. Myslím si, že nás nouze donutí k tomu, že se budeme muset začít starat o stát jako takový. Prošli jsme ekonomickou transformací přes všechny problémy v principu
úspěšnou, po dvaceti letech jsme konkurenceschopný stát, který nicméně může
konkurenceschopnost ztratit tehdy, pokud se nezačne starat o své veřejné rozpočty
– ale spíš o fungování veřejného sektoru jako celku. V oblasti státu, vlády, institucí se udělalo velmi málo ve směru nějaké modernizace. Výsledkem je, že máme
vládu, která je levná, ale která je málo výkonná, má špatně placené úředníky,
a tudíž poměrně mizerné úředníky, jejichž výkon není řízen na základě cílů
a objektivních měření jejich plnění. Je to tak proto, že zde funguje negativní selekce. Kvalifikovaných a schopných lidí s vysokými ambicemi, kteří si chtějí taky
úměrně vydělat, je v naší populaci dost, ale nejdou do vládních služeb, jdou do
soukromého sektoru. Myslím, že je to stav, kdy míra byla již naplněna, že se dostáváme už za hranu, kdy to ještě jakžtakž funguje. Je potřeba institucionální reformy
vlády, která povede k privilegované, prestižní, avšak flexibilní státní službě, dobře
placené a podávající definované výkony. Bude nutné zásadním způsobem reformovat takové věci, jako je zákon o státní službě, který sice byl schválen, ale téměř
deset let už leží u ledu a nefunguje. To, že u nás neexistuje žádná instituce na úrovni vlády, která by se starala o dlouhodobé koncepční věci a měla sílu je implementovat, když už se u nás nějaká koncepce vymyslí, tak to je neobyčejně tristní.
Koncepci nikdo nezavede v praxi, protože to není náplní práce jednotlivých ministerstev a ani ve struktuře vlády není nikdo, kdo by byl oponentem těch ministerstev, třeba silný Úřad vlády, nebo nějaké jiné centrální pracoviště apod. Myslím, že
veřejný sektor bude zasluhovat výraznou rekonstrukci; bude to drahé, protože bude
muset mít podstatně lépe placenou státní správu. Posléze budeme muset definovat
různá výkonová kritéria apod., která povedou k tomu, aby práce ve veřejném sektoru byla také kvalitně vyhodnocovaná asi tím způsobem, nebo podobným způso118
PAVEL MERTLÍK
bem, jak se to děje v té části firem v soukromém sektoru, kde jde o obslužná pracoviště, která bezprostředně nevytvářejí zisk, která naopak pro firmy vytvářejí
náklady. Na těchto pracovištích je různými formami měřeno velmi přísně, jak
jejich pracovníci pracují, a bez milosti jsou na jedné straně penalizováni, ale na
straně druhé, když pracují dobře, tak dobře odměňováni. Myslím si, že dnešní krize
vytváří ideální situaci pro možnost nějaké katarze, a pokud k tomuto nedojde,
pokud politická vrstva společnosti u nás k tomu nenajde sílu – a já se přiznám, že
nevidím v téhle chvíli, že by k tomu docházelo –, tak naše mezinárodní konkurenceschopnost může začít doopravdy docela významně klesat, protože v civilizovaném světě nebudeme mít v tomto směru co nabídnout. Děkuji za pozornost.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Mertlíkovi. Předposledním přednášejícím v řadě našich řečníků
bude pan inženýr Jaroslav Šulc, z Oddělení makroekonomických analýz ČMKOS,
který se bude zabývat tématem Odbory a řešení krize. Prosím.
119
BLOK B
ODBORY A ŘEŠENÍ KRIZE
Jaroslav Šulc
Děkuji pane kolego. Kdybych vám chtěl udělat radost, tak k mému tématu jen
řeknu, že v pondělí byla tripartita a s kolegy z tripartity, se zástupci zaměstnavatelů, jsme my, odbory, se skřípěním zubů řekly: ano Janotovu balíčku. Ale to bych
nepřípustně zjednodušil, protože bych ztotožnil řešení krize s podobou Janatova
balíčku. Tahle to není. Je to trošku složitější. Nicméně budu se snažit být velmi
stručný, protože 80 % z toho, co jsem chtěl říci, už tady řečeno bylo. Mě hrozně
svrbí jazyk, abych reagoval tak na třetinu toho, co řekl Pavel Mertlík, ale k tomu
bude asi čas v diskusi. Nechci se opakovat a bohužel kolega Skopeček odešel,
takže na to vystoupení, které tady měl, už nebyl čas reagovat. To, co se kolem nás
léta odehrává, ukázalo, že do 89. roku definitivně selhala koncepce jakéhokoliv
socialismu, ať tržního, či netržního, selhal socialismus jako koncepce řízení ekonomiky. V poslední době se ukázalo, že varianta neoliberální podoby řízení ekonomiky dostala na zadek možná s ještě větším výpraskem. Faktem je, že se to obešlo bez politických převratů. To je možná jediný rozdíl. Jinak ty ztráty jsou možná
stejné. V tuto chvíli se krize ustála, ale nebylo daleko k tomu, aby se rozpadla celá
finanční architektura. Současný odhad škod, které krize způsobila, je odhadnut na
4,1 bilionů USD, které byly vynaloženy na krytí toxických aktiv ve finančních
institucích. A to bylo před polednem řečeno, že řada z těch aktiv je dneska v podstatě zakonzervována, že není dořešena a že byla nějakým způsobem překryta,
takže je to věc, která se bude muset řešit teprve v příštích deseti patnácti letech.
V tuto chvíli každá osmá domácnost ve Spojených státech fasuje týdně potravinové lístky. V jiných zemích holt mají smůlu, tam nefasují nic. Pan profesor Šikula
to ví. My starší trochu pamatujeme na dobu, kdy jsme ještě fasovali my, nebo naše
rodiče potravinové lístky a taky lístky na boty, na textil atd. To bylo pár roků po
válce v Evropě, která byla rozbitá. Ale vrátit se do tohoto stavu šedesát let po
válce? Amerika sice stále válčí, ale není to tak, že by tam probíhala fronta, že by
tam byly rozbité fabriky. To je prostě konec, který nikdo nečekal, a i když se hluboce ztotožňuji s názorem Tomáše Sedláčka o těch biblických sedmi tučných
letech – a pak si utáhneme opasek, než přijde další vlna obžerství –, tak se obávám,
že teď je to něco horšího, než že skončil velký mejdan. Nevím, jestli je to dobrý
příměr, ale myslím, že přichází kocovina, a u nás na Valašsku se říká, že po posvícení bývá sračka. To je asi přesnější výraz. Omlouvám se za tu vulgaritu, ale Valaši si – jak víme díky Topolánkovi – neberou moc servítky. Těšil jsem se že, někdo
tady – ale to by tady musel být ještě někdo levicovější, než jsem já a takových lidí
120
JAROSLAV ŠULC
už moc není – rozkryje to, čemu se říká Giniho koeficienty. Tyto koeficienty ukazují, jak zesílila tendence ke kumulaci kapitálu na jedné straně, a na druhé jak roste
chudoba. Narůstající disproporce mezi stagnující odměnou zaměstnanců a výrazným růstem zisku kapitálu má makroekonomicky za následek: snižování podílu
mezd a platů na vytvořené hodnotě, následnou nízkou poptávku a „doplňování“
nízkých příjmů za práci úročenými půjčkami. Na tomto grafu vidíte vývoj za
posledních dvanáct let (viz obr. 1). Tendence se opakuje i loni a letos, na levé škále
je podíl mezd na produktu a vpravo je podíl zisku na produktu a prostřední jsou
relativní čísla. Nejsou to absolutní numera, ale ukazuje se, že dlouhodobě podíl
mezd, a tedy kupní síly domácnostní klesá a samozřejmě recipročně roste podíl
zisků, což má samozřejmě nějaké konsekvence. Když já hovořím o příčinách krize,
tak říkám, že jedna z příčin je evidentně to, že se nějakým způsobem podsekává
příjmová základna domácností, podsekává se poptávka.
Dnes se zde už dost mluvilo o typech krize, o tom, jak na sebe navazovaly. Já
vidím minimálně šest rovin, typů krize a nemám prostor hovořit ani o krizi finanční, která zde byla rozebrána dost podrobně. O ekonomické krizi hezky mluvil Petr
Wawrosz. O krizi regulatorní bychom zde mluvit mohli, protože podle výrobních
faktorů byly důsledky liberalizace a deregulace různé. Mohli bychom to rozdělit na
úsek zboží – jak se reguluje jeho pohyb, jak cenová politika atd –, nebo služeb,
technologie, finančního sektoru, pracovní síly a třeba i dalších, ale není k tomu
prostor. Co považuji za velmi vážné je krize institucionální. Kolega profesor Žák
šel trošku tímto směrem, ale neměl čas jít do hloubky a taky šel trošku jinudy, než
bych šel já. Věřím tomu, že si řada politiků nechtěla připustit, že by krize jako
Obr. 1 Podíl mezd a zisků na HDP v Evropě od roku 1995 v %
Podíl mezd klesá
Podíl zisků roste
121
122
pojem vůbec ještě reinkarnovala, nicméně to, že ještě čtrnáct dní potom, co byl trh
zahlcen nemovitostmi, vydal Mezinárodní měnový fond doporučení: „nevšímejte
si toho, běžte dál“, to znamená, že neplnil svou funkci – tedy zkolaboval. V podstatě zkolabovala OSN, ta se chovala jako mrtvý brouk. To, co se stalo ve Světové
bance, je prostě ostudné. Já jsem měl velký spor s přítelem Karlem Dybou, který
nás dneska zastupuje v OECD, nad zprávou za rok 2008. Říkám: „Karle, ten problém není to, co v té zprávě je, ta zpráva je standardní, ale je problém je to, co v té
zprávě není.“ Takže musím říct, že nebýt pragmatismu řady především evropských
politiků, jmenovitě Sarkozyho nebo Merklové, tak průběh krize by byl dramaticky
horší. Selhání institucí bylo zcela fatální. Snad se z toho lidé v nich poučili. Nechci hovořit o fázích a o časových skluzech, ale opakuji to, co jsem řekl před chvilkou: V tuto chvíli vůbec není jasné, jak dál. Neoliberalismus jako koncept je v troskách. Jsou zde bohužel mezi námi jeho jistí pohrobci, ale budiž, každý má právo
na svůj názor; horší je, když svůj názor vnucuje studentům.
Hledáme nový model pro 21. století, a ten v tuto chvíli nemáme. A já se obávám,
že další krize může být mnohem dramatičtější a může svět skutečně strhnout do
propasti. Měl jsem možnost pobýt půlku června na zasedání OSN, resp. Mezinárodní organizace práce v Ženevě, kde jsem seděl vedle pana profesora, vedle předsedy afrických odborů, a ten už to asi po třech dnech řečí nevydržel a řekl: „Pánové, za tuhle dobu u nás zemřelo zhruba 250 až 300 tisíc lidí hlady. Přestaňte
blábolit a pojďme jednat.“ Situace je dramaticky jiná v závislosti na tom odkud
jste. Krize v Evropě je, řekl bych, selanka ve srovnání s tím, co se děje jinde. Čínský kolega mi řekl, že čínská vláda má velký problém, protože bude mít 28 milionů absolventů vysokých a středních škol a pro 24 milionů z nich nemá zaměstnání. Přitom do nich čínská vláda investovala obrovské peníze, protože měli nejlepší
vzdělávací programy, učili je ti nejlepší čínští kantoři na čínských univerzitách.
A přesto všechno pro tyto vzdělané mladé lidi, kteří mají know-how, není šance se
uplatnit. A mohl bych uvádět mnoho dalších příkladů. Pavel Mertlík před chvilkou
naprosto plasticky ukázal na číslech – ta byla trošku hůře čitelná – to, co se tady
odehrálo. Pavle, já si taky sypu popel na hlavu, taky jsem možná chyboval, když
jsem v hlavních strukturách prosazoval názory za určitou partaj, i když nejsem
jejím členem, ale tato republika podlehla nějakému falešnému dostihu, kdo lépe
a rychleji sníží daně. Ukázalo se, že to, co se v daňové oblasti odehrálo za posledních deset let, je totálně špatný kurz a má to fatálně špatné důsledky. Ty jsi to rozebral detailně, nechci o tom dál hovořit. Nejhorší varianta je přepřahat vůz, když se
řítí do nějaké propasti a je riziko, že úplně nad ním ztratíme kontrolu. V tuto chvíli hýbat s daňovou soustavou je hrozně riskantní a není k tomu vůle, dokonce myslím, že k tomu není ani know-how, a přenést k nám mechanicky model Německa,
Anglie nebo Dánska asi není moc jednoduché.
Přejdu k rizikům protikrizových opatření. Původní nákladné návrhy Národní
ekonomické rady vlády krizi neřešily a byly by málo účinné, ale to, co tato rada
vyprodukovala dneska, je už trošku jiná píseň. Až na detaily bych se pod to doká-
BLOK B
123
zal podepsat, protože je to minimálně střednědobá vize, jak se dostat z dnešní situace. A jsou tam rozebrány varianty, co by se stalo, kdyby se dělaly další chybné
kroky. V tuto chvíli závěrečnou zprávu máte. Je běžně na internetu, považuji to za
velmi sympatický počin. Nicméně musím zde říct, že další snižování daní a pojistného se ukázalo jako cesta do umělé krize veřejných rozpočtů. Vývoj daňové kvóty
říká, že kdyby zůstaly podmínky daní z roku 2006, tak by současný rozpočet na rok
2009 měl o 147 miliard vyšší příjmy. Tak to alespoň spočítali kolegové a je to propočet, který ukazuje, jak jsme si dobrovolně podřízli pod sebou větev v přímém
rozpočtu. Značná část deficitu, který dneska inkasujeme a budeme inkasovat nadále, je dána tím, že jsme si zkomplikovali situaci v příjmech. Ale otázka je, jestli to
je omyl, nebo záměr. Je to ta nejvážnější otázkou, která před námi stojí. Mám dost
důvodů si myslet, že jde o záměr. Jestli sledujete trošku čísla o důchodovém účtu,
tak je tam dlouhodobě nějakých 18 miliard přebytku z předchozích dvou nebo tří
let, ale letos to vypadá, že tam bude schodek možná už 35, možná 40 miliard.
A opakuje se situace z roku 2001, 2002, 2003, kdy dobíhal starý systém, kdy jste
záměrně snížili příjem sociálního pojištění a od roku 1994 do roku 2004 jste se
dostali kumulativně do stomiliardového schodku. Pak si Špidla troufl tu sazbu vrátit na 28 %. Jestli si dobře pamatujete, tak právě v tomto období se začalo mluvit
o tom, že je na čase udělat razantní penzijní reformu, alespoň částečně privatizovat
systém starobních důchodů, nemocenského, podpor v nezaměstnanosti, zdravotnictví a veřejného školství atd. Situace dneska se opakuje. Krize se vyjeví během
pár týdnů nebo měsíců, než se přizná, jaký schodek nabíhá v důchodovém účtu.
Pak se znovu podle mě otevře diskusi o ob out. Kdyby se ob out spustil již letošní
rok, tak tam je díra nikoliv 35 miliard, ale možná 80 miliard. Závisí na tom, jak
dobrá reklama by se prodeji udělala. Zatím všechny zkušenosti, které byly
v Maďarsku, na Slovensku, v Polsku ukázaly, že se přihlásilo do systémů třikrát víc
lidí, než se původně plánovalo, nebo slibovalo. Ve zdravotnictví za první pololetí
výdaje vzrostly na veřejnou péči o 15 %, na léky o 17 % a stačila taková drobnost,
Pavle, že se Ministerstvu financí ČR vzala pravomoc zákonem těsně předtím, než
byl přijaty Julínkovy zákony, provádět alespoň cenovou kontrolu. To je prostě unikum. Máme nějaké zákony a v zákoně paragrafy možnosti cenové kontroly. Uvědomte si, že ve zdravotním pojištění běhá 200 miliard a že růst o 17 % za pololetí
znamená za rok schodek 35 miliard. Jenom chci říct, že to jsou rozinky v koláči
státního rozpočtu, které se dají vyzobat, když se šikovně posune legislativa.
Pokud jde o pracovní trh. Zaregistroval jsem zde dnes velmi rozmanité názory.
Na jedné straně, že trh je dostatečně flexibilní, na druhé straně, že by měl být flexibilnější. Vy víte, že tady je zhruba 100 tisíc nezaměstnaných, ale zároveň je tady
oficiálně 250 tisíc lidí ze sousedních zemí, plus nějakých 30 tisíc dneska už OSVČ,
lidí s cizí občankou, plus řádově několik tisíc tzv. „nelegálů“. V tomhle směru je
náš pracovní trh opravdu dost pružný. Dokážu si představit, že může být ještě pružnější, ale může být také méně pružný. Může být také něco, čemu se říká prekérní
smlouvy, něco, čemu se říká „švarcsystém“; možná o tom bude mluvit kolega
JAROSLAV ŠULC
BLOK B
BLOK B
Stanislav Kázecký
Dámy a pánové dobrý den. Za prvé se omlouvám, že nemám připravené slidy,
nicméně věřím, že i tak vám můj příspěvek něco přinese. Za druhé bych chtěl
poděkovat za pozvání a za třetí vyjádřit obdiv vám všem, kteří jste tady takhle
dlouho zůstali v tak hezkém dni a poslouchali to, co tady bylo řečeno. Jak zaznělo, můj příspěvek by se měl týkat českého průmyslu a ekonomické krize, nicméně
dovolte mi několik poznámek, ale skutečně jen minimum, k tomu, co tu dnes
zaznělo. Kdyby byl dostatek času, reagoval bych na víc věcí. Budu vám zde říkat
názory člověka, který se 37 let pohybuje ve výrobním podniku a ví, co to obnáší
jednat s bankami, co to obnáší zajistit každý měsíc peníze na výplaty. A chtěl bych
říct, že kdyby se kterákoliv firma chovala tak, jako se mnohdy chová stát, a nejen
ten náš, tak velice brzo bude v souladu s obchodním zákoníkem nad sebou nucena
vyhlásit konkurz a žádná banka jí nepůjčí, protože nebude skýtat záruku, že půjčené peníze vrátí. Tady se diskutuje o tom – já tomu rozumím –, že míra našeho
zadlužení ve vztahu k HDP ve srovnání s ostatními zeměmi včetně zemí EU není
tak tragická, horší už je vývoj. Ale co je problém a co tady také zaznělo, je to, co
budeme platit příští rok na úrocích. Zatím je obtížné stanovit přesnou výši, ale bude
se to pohybovat plus mínus 70 miliard, to je dvojnásobek toho, co stát vydává na
sociální dávky. Padl tady příměr s rozpočtem našeho Ministerstva vnitra, s rozpočtem Ministerstva obrany, takže tady nejde jen o to, že to číslo ve srovnání s jinými není tak špatné, ale jde o to, co by za ty peníze mohlo být. Sám jsem vyrůstal
v podmínkách, kdy se říkalo, že dluh ujídá z talíře. Na to už se zapomnělo, teď se
říká, nebo ještě nedávno říkalo: dluh je zdravý, je dobré využívat cizí kapitál. Jenže
všeho s mírou.
Teď k tématu Český průmysl a ekonomická krize. Nebudu tady říkat nic nového:
ve vztahu k průmyslu jde o krizi poptávky. Řekl to tady i pan profesor Švejnar.
Pokud jde o nás, tak nejde jen o krizi poptávky v Česku, ale především v zahraničí,
a to v zemích Evropské unie, což při naší exportně orientované ekonomice je obrovský problém. Samozřejmě tedy vyřešení, nebo konec krize nezávisí v tomto případě jen na nás, ale na vyřešení v okolních zemích a především pak v Německu.
Jen pro charakteristiku toho, v jakých podmínkách se průmysl pohybuje, bych si
tady dovolil uvést problémy, se kterými se průmysl potýkal před recesí a se kterými se potýká v době recese. Před recesí to byla především nedostatečná nabídka
pracovních sil v potřebné kvalifikační a profesní struktuře. Víte, že se tady diskutovalo o zelených kartách, o dovozech pracovníků, a víme, kolik tady pracovalo
ČESKÝ PRŮMYSL A EKONOMICKÁ KRIZE
Hynek Opolecký
Děkuji panu Šulcovi. Ještě než se dostaneme k poslednímu závěrečnému příspěvku, tak chci jenom v návaznosti na vystoupení pana Šulce říci, že trošku lituji,
že tady není pan Tomšík, který zmínil, že žádná instituce ani jednotlivec nepředvídal takový pokles HDP, jaký nás v dnešní době potkal. Jestli se nemýlím, tak zrovna vloni na nějaké akci, kterou jsme právě pořádali, nebo někde, kde jsme vystupovali, tak jeden z těch, kteří předvídali takto hluboký pokles, byl ve svých
závěrech právě ČMKOS. Je tedy jen škoda, že tady pan Tomšík již není, protože
by slyšel, že již v době, kdy se sestavoval rozpočet s přebytkem 4,7 miliard (cca
září 2008), už byly známy názory, že bude pokles HDP mezi -4 až -10 miliardami.
Jsou to ta čísla, jaká jsou dnes realitou. Tvrzení pana Tomšíka o nepředvídatelnosti tak hlubokého poklesu HDP se tak nejeví zcela pravdivé. Možná je to jen otázka interpretace, nebo vnímání toho kterého sdělení. Ale dost komentáře. Poslechneme si poslední příspěvek, a ten bude na téma Český průmysl a ekonomická krize.
Přednese jej pan Stanislav Kázecký, který je viceprezidentem Svazu průmyslu
a dopravy ČR. Prosím, máte slovo.
125
Kázecký. Důležité je, aby se pod záminkou boje proti ekonomické krizi a pod heslem „mít zde flexibilní pracovní trh“ nepřipravoval brutální útok na zákoník práce.
Velké riziko protikrizových opatření je to, jak dopadne zítra diskuse v parlamentu.
Asi jste zaregistrovali, že odbory nechtějí tu věc blokovat, ty důvody Milan Štěch
vyslovil snad dost přesně.
Možná bych řekl ještě jednu věc. Jak říká jeden klasik, nebo spíš lidová moudrost: „samochvála smrdí“. Ale zase proti tomu říká klasik a téměř adept na muže
tisíciletí Jára Cimmerman: „Pokud se nepochválíš sám, chlapče, nikdo to za tebe
neudělá.“ Petr se směje, protože tento náš materiál zná. My jsme v květnu loňského roku napsali studii o rizicích přenosu finanční globální krize do podmínek
České republiky. Studie vyšla v červnu knižně a dokonce jedna její kapitola se
jmenuje Česká ekonomika, ostrůvek stability v moři krizových turbulencí. Když se
projednával začátkem září návrh rozpočtu na letošní rok se 4,7 % urychlením
výkonu ekonomiky, tak jsme úpěnlivě prosili kolegu Kalouska, ať zabrzdí, že je to
nereálné, že tam nebude mít příjmy, že je to sice dobré z hlediska motivačního, ale
jinak že ten rozpočet bude jedním z posledních nástrojů, jak vláda do ekonomiky
může jakžtakž mluvit. Pan ministr tenkrát reagoval tak, že s úsměvem sděloval, že
odbory říkají: „Toho bohdá nebude, aby světová krize českou ekonomiku minula.“
Takže bohužel naše varování tady byla zlehčována. Dali jsme vládě k dispozici
další dva či tři materiály, ale musím říct, že je to až nynější „úřednická vláda“ pana
inženýra Fischera, která je ochotná naše a kolegů z tripartity konsensuální návrhy
brát vážně. Možná je to už pozdě. Protože moje prezentace bude k dispozici na
webových stránkách, tak bych své vystoupení ukončil. Děkuji za pozornost.
124
126
zahraničních pracovníků. Dále to byla nízká pružnost trhu práce. V tom se trochu
liším v názoru od mého předřečníka, nicméně je to názor podnikatelské veřejnosti. Dále to byly rychle rostoucí ceny energetických vstupů, vysoká administrativní
náročnost, nepřiměřené nároky v oblasti ekologie a volatilita české měny, které
ovlivňovaly hospodářské výsledky exportérů. O tom se ještě zmíním. Recese změnila strukturu problémů zatěžujících průmysl. V současné době jde zejména
o následující problémy: jednak je to ztráta zakázek, nízké využití výrobních kapacit, zhoršený přístup k financím – o tom se také ještě zmíním –, jednak stoupla nejistota, nestabilita, rostoucí platební nekázeň a snížila se vymahatelnost závazků.
Dovolil bych si seznámit vás s několika čísly, které vyplývají z průzkumu, který
provedl Svazu průmyslu a dopravy ve dnech 1. až 10. září dotazníkovým šetřením
mezi našimi 1 600 členskými firmami; uvedu několik takto získaných hodnot.
Pokud jde o využití kapacit tuzemskými firmami, tak na 100 % jsou využity kapacity v 10 % firem, mezi 80 až 99 % využívá své kapacity 29 % firem a v rozmezí
od 60 do 79 % je využívá 39 % firem, ostatní firmy se pohybují v nižších procentech. Očekávaný pokles zakázek firem ve třetím čtvrtletí 2009 ve srovnání se třetím čtvrtletím 2008: největší procento podniků – abych vás nezahltil čísly –, a sice
31 %, vykazuje pokles zakázek mezi 31 až 50 %, resp. je na 31 až 50 % poklesu
zakázek ve srovnání se stejným obdobím loňského roku. Pokud jde o odhad poklesu zakázek na čtvrté čtvrtletí letošního roku, tak tam vyjadřuje pokles 27 % podniků. Strategické kroky zvažované firmami v příštích 12 letech: 5 % firem se
obává, že bude nuceno ukončit výrobu, 7 % uvažuje o převodu výroby do zahraničí, 13 % firem o prodeji části podniku a 21 % o spojení s dalším podnikatelským
subjektem. Procento firem, které od příchodu recese snižovaly počet svých zaměstnanců, je 78 %. Předpokládaný vývoj počtu zaměstnanců do konce roku 2009 předpokládá zhruba stejné číslo, jako jsem právě uvedl. Jako poslední výsledek z průzkumu bych uvedl odpovědi firem na ukazatel „stav podnikatelského prostředí
v meziročním srovnání“: pokud jde o přístup k úvěrům zhoršení vidí 65 % firem,
pokud jde o vymahatelnost práva největší procento firem, a sice 59 %, konstatuje, že zde nedošlo ke změně. Pokud jde o platební morálku, tak se zhoršila podle
84 % firem, pokud jde o korupci, je číslo beze změny, uvádí ji většina firem,
a pokud jde o byrokracii, platí totéž. To je jen pár čísel z průzkumu uskutečněného Svazem průmyslu a dopravy na počátku září.
V druhé části svého vystoupení bych chtěl zmínit pár problémů, které je třeba
řešit, nebo jaké jsou cesty k tomu, aby se firmy dostaly z krize. V úvodu musím
zdůraznit, že firmy si musí pomoct především samy. O tom není žádná diskuse. Ať
už cestou snižování nákladů, nebo změny exportní strategie – to samozřejmě za
pomoci ekonomické diplomacie státu – a především pak investicemi do vývoje
a výzkumu – zde s využitím fondů EU.
Uvedu oblasti, v nichž je z mého pohledu třeba firmám pomoci. Je to především
přístup k úvěrům firmám, které jsou zdravé a mají šanci na přežití krize – a já stále
věřím, že takových firem je u nás většina. Zde bych chtěl zmínit jednu věc. Nevím,
BLOK B
127
jestli tady zazněla, protože všechny dopolední přednášky jsem nemohl vyslechnout, ale chtěl bych zdůraznit to, co si možná ne každý uvědomuje, že totiž nárůst
státního dluhu vytváří tržní prostor pro banky působící na českém trhu a že ty
samozřejmě raději investují do státních papírů, protože je to pro ně jednodušší a má
to, alespoň zatím, menší míru rizika, než se zabývat desítkami či stovkami menších
úvěrů pro podnikatelské subjekty. Čili je třeba firmám pomoci zlepšením jejich přístupu k úvěrům. Dále se jasně ukázala potřeba posílení České exportní banky
a EGAPu; na tom se pracuje. Myslím, že právě tento týden jsem někde četl výsledek jednání vlády, že Česká exportní banka byla posílena, tuším, o 700 milionů
korun. Nicméně to je věc, která vyžaduje trvalou snahu.
O euru jsme tady mluvili, myslím, loni na tomto semináři. Několikrát tady dneska problém eura zazněl, víme, že jsou různé názory. Ty odmítavé reprezentují především členové České národní banky. Zdůrazňuji, že jsem zažil členy ČNB před
několika lety, kdy byli nakloněni přijetí eura. Dnes se složení ČNB úplně změnilo,
je jiné. Na tom, jak se vyvíjela ekonomika a především průmysl zemí, jako je Slovensko a Slovinsko, které měly podmínky téměř, zdůrazňuji téměř, podobné jako
my, je vidět, že po zavedení eura nenastala žádná tragédie, že tam nevzrostla inflace neobvyklým způsobem, jak nám někteří makroekonomové zdůrazňovali, je vidět,
že zas takové obavy z toho mít nemusíme. Samozřejmě můžete oponovat, že to, že
zde nebylo euro, byla pro české firmy v době začínají recese po určitou dobu výhoda na rozdíl třeba od Slovenska. Z pohledu firem, a to zdůrazňuji, má to, že stojíme
mimo eurozónu, nicméně dlouhodobě negativní vliv, protože to omezuje, nebo
zamezuje, nebo znesnadňuje investice ze zahraničí do České republiky. Rozhodnutí koncernu Volkswagen dělat malé auto v Bratislavě místo ve Vrchlabí, myslím,
výraznou měrou bylo ovlivněno existencí eura na Slovensku a neexistencí u nás. Pro
finanční manažery firem je samozřejmě velice obtížné odhadovat vývoj kurzu eura
na několik let dopředu, pokud jde třeba o investiční poptávky. Určitě je možné se
zajistit, ale stojí to peníze a je velice obtížné odhadnout, jakým vývojem kurz koruny bude v nejbližších měsících a letech probíhat. Jsme pohybování kurzu a jeho rozkyvu svědky. Když ho finanční ředitel podniku špatně odhadne, nese osobně důsledky. Pokud se zmýlí makroekonom, nebo ministr financí v odhadu HDP na příští rok,
tak se zas až tak moc jemu osobně nestane. On vydá nové číslo s tím, že ne všechno věděl. Pokud se takhle zmýlí v nějaké rozhodující zakázce pro podnik finanční
ředitel, tak to může vést ke krachu podniku, k tomu, že nebude na mzdy.
Další věc, která podnikům dělá problémy, je složitý a stále se měnící daňový
systém. Dneska je 23. září a tady se diskutuje, jaké budou některé daně, jaké budou
odvody na sociální pojištění, jestli budou příští rok stropy, nebo ne. Za takovýchto
podmínek, když neznáte daňový systém, rozhodovat o investicích je téměř sázka
do loterie. Když ještě k tomu ani nevíte, jak se bude vyvíjet kurz koruny, za takových podmínek se opravdu těžce pracuje. Dále: pro politickou reprezentaci a také
i pro zájmové svazy by mělo být samozřejmé, že budou intenzivně prosazovat
zájmy českých firem v evropských strukturách.
STANISLAV KÁZECKÝ
BLOK B
To by bylo asi všechno, co jsem chtěl, vzhledem k času zkráceně, říci. Zaznělo
zde: konec krize nastane oživením poptávky. Řekl to tady pan profesor Švejnar
a asi tomu rozumíme všichni tak, že k oživení musí dojít nejen u nás, ale především v zemích Evropské unie, pokud jde o ukončení krize v České republice. Určitě by nebylo na škodu, kdyby v ČR zavládla politická stabilizace, ale obávám se,
že bude muset přijít ještě další krize, než se dočkáme u nás stability. Nakonec chci
uvést – a také neříkám nic nového –, že je třeba bránit ochranářským opatřením,
protože pro naši exportně orientovanou ekonomiku by ochranářská opatření byla
sebevraždou. To je vše. Děkuji.
Hynek Opolecký
Děkuji panu Kázeckému. Ti z vás, kteří si zachovali dostatečnou bdělost, objevili v programu ještě jednoho řečníka. Je jím inženýr Břetislav Ošťádal, předseda
představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Ten bohužel nevystoupí, protože se včera na poslední chvíli ze zdravotních důvodů omluvil.
Ve vytištěných programech zůstal, ale musíme ho s politováním omluvit. Přikročíme tedy k diskusi a nejdřív oslovím vás, auditorium, abyste vznesli své dotazy.
Prosím, první dotaz.
128
Diskuse
BLOK B
Petr Hájek
Dotaz na pana Šulce. Ve vašem příspěvku zazněla jistá kritika neoliberální politiky. Mohl byste prosím osvětlit nebo doplnit váš názor na šíření myšlenek neoliberalismu? A na pana Mertlíka mám drobný dotaz ke zvyšování daní, které se z úst
jeho zastánců objevuje ať již v souvislosti s krizí, nebo obecně, a to v různé požadované výši.
Hynek Opolecký
Další dotaz z pléna.
Jaroslav Souhrada
Ještě k panu Mertlíkovi. Navázal bych na kolegu. Není to dávno, co proběhla
v televizi diskuse, kde byl podnikatel roku 2008 a ten tam hovořil na téma složení
naší populace. Říkal, že máme 10 milionů obyvatel, 6 milionů z toho je aktivních,
ale těch kteří opravdu vytvářejí národní důchod, že je pouze 2,5 milionu. A hovořil tam o tom, že velká část úspory by se dosáhla zeštíhlením státní správy. On tuto
myšlenku podpořil, zatímco pan Mertlík tady říkal, že naopak úředníci státní zprávy jsou špatně zaplaceni. Mně to nějak nejde dohromady. Rád bych, aby trochu
tuto věc objasnil.
Hynek Opolecký
Děkuji. Ještě tady vepředu, pan Vondrák z redakce BusinessInfo.cz
David Vondrák
Doplním sadu otázek pro pana docenta Mertlíka. Pan Šulc tady v pozitivním
smyslu zmínil závěrečnou zprávu Národní ekonomické rady vlády, co se týká jednoho konkrétního návrhu v oblasti veřejných rozpočtů. Návrh se týká vlastně přijetí pětiletého zákonného rámce pro výdaje, výdajového rámce pro zmírnění těch
čtyřletých volebních cyklů. Vzhledem k tomu, že pan Mertlík mluvil o perspektivní nutnosti změny daňové struktury, tak se chci zeptat nakolik by se přimlouval, či
naopak nepřimlouval za takovéto úpravy, které NERV navrhuje.
Hynek Opolecký
Děkuji za tři dotazy. Ještě přidáme jeden, prosím.
129
Daniel Sachs
Jmenuji se Daniel Sachs a jsem z Ministerstva financí ČR. Mám dotaz rovněž
na pana docenta Mertlíka. On mluvil o tom, že v budoucnu je třeba systematicky
vytvářet přebytky v případě ekonomického růstu. Chtěl bych vědět, jak by si to
představoval jednak legislativně, kde by to mělo být podle jeho představy ukotveno, a jednak množstevně, jaký by měl být parametr toho, při jakém růstu by měl
být jaký přebytek. Děkuji.
BLOK B
DISKUSE
Hynek Opolecký
Děkuji za dotazy a teď bychom se zhostili odpovědí. Pan Hájek měl první část
svého dotazu na pana Šulce. Začneme jím, protože všechny další dotazy pak byly
směřovány na pana Mertlíka. Prosím, pan Šulc.
Jaroslav Šulc
Pokusím se panu kolegovi ozřejmit, co mám na mysli neoliberální politikou.
Mám na mysli směr, který je v určitém smyslu negací toho, co my starší známe
jako státní dirigismus nebo, chcete-li, direktivně řízená ekonomika se společenským vlastnictvím. Dnes nejsme na půdě vysoké školy, nemám k dispozici
90 minut klasické přednášky, které normálně na fakultě mám, ale řeknu to zjednodušeně: dá se to vystihnout klasickým heslem, které možná znáte: „Nechte věcem
volný průběh“. Jestli jste poslouchali dopolední část, jež se týkala regulace, tak jste
slyšeli, že došlo ke zrušení zákonů, které určitým způsobem regulovaly kapitálový
trh a které byly přijaty jako reakce na krizi 30. let. Tento regulativní zákon byl zrušen v roce 1999 a vlastně vytvořil volný prostor k tvorbě různých bublin, které tu
eskalovaly, tu splaskávaly za různě silných otřesů finančního trhu, až se nakonec
došlo k těm dnes už pověstným derivátům a jiným „finančním instrumentům, které
splaskly v celosvětovou krizí. Deriváty jsou věc, která je známá už sto let, možná
déle, a fungovala docela dobře, ale zrušení zákona dalo k dispozici trh natolik volným hráčům a silným hráčům, že trh dokázali dynamizovat neuvěřitelným způsobem až k explozi, na které profitoval celý svět. A pak se ukázalo, že to nabobtnání
finančních operací koneckonců byla jedna velká bublina, bublina nemovitostní.
Možná si pamatujete, že před rokem zde byla bublina cen surovin, nebo produktů,
speciálně rýže, bavlny atd. Pod slovem neoliberalismus – Pavel je docent politické
ekonomie, tak mě možná doplní – mám na mysli určitý směr uvažování, který na
jedné straně dává poměrně velký prostor hráčům na trhu a na druhé straně odsouvá stát do pozice nanejvýš legislativce, případně regulátora. Tohle jsem měl na
mysli.
131
Pavel Mertlík
Na mě bylo otázek více. První věc: jak to je s mými návrhy na daňové změny.
Neříkal bych tomu návrhy, to je asi příliš silné slovo, ale chtěl jsem vyjádřit to, co
si obecně myslím, totiž že daně budou muset růst prostě proto, že porostou veřejné výdaje a že bude nutné rostoucí veřejné výdaje financovat. To samozřejmě
neznamená, že neexistuje spousta oblastí, kde je možné rozumně ušetřit, viz ona
výběrová řízení, která jsou jaksi notorickým problémem této ekonomiky, ale i když
se tohle časem povede – což je otázka –, tak stejně kvůli demografickému stárnutí při potřebě zachovat určité sociální standardy to bude nezbytné. Myslím, že na
zachování určitého sociálního standardu bude beze sporu politický konsensus, ten
je a vždycky tu bude, už jen proto, že důchodci a starší lidé jsou velká volební či
voličská síla. Když se podíváte na rozměr sociálního státu v Evropě, tak zjistíte
zajímavou věc, totiž že situace je taková, že v podstatě země východní Evropy mají
ty rozměry podobné jako my: tj. 19, 20, 21 %, někde i míň, ale na Západě jsou to
čísla 27, 28 % HDP, a to bez ohledu na politické a, řekněme, kulturní modely těch
států. Liberální Anglie stejně jako etatistická a paternalistická Itálie mají téměř
podobná čísla. Jako jediná vysvětlující proměna, ke které dojdete regresní analýzou, se skutečně jeví stáří populace, věková struktura populace. To je jediná proměna, která tuto věc vysvětluje. My máme populaci zatím ještě mladou, leč rychle stárnoucí, každoročně starší, to jsou známé věci. A už teď je to znát, protože
v těchto letech odcházejí silné válečné a poválečné ročníky do důchodu a budou
ještě v dalších letech odcházet, takže ta křivka je velmi nepříznivá a je třeba se na
to připravit. To je jedna věc a druhý argument, který mluví pro zvyšování daní byl
ten, že je třeba se také zabývat těmi přebytky. Snažil jsem se vysvětlit proč. Zde
jsou dva hlavní důvody, o nichž jsem mluvil. A teď ty cesty, které bych viděl. Asi
určité zvýšení nepřímých daní podobně, jak to navrhuje současná vláda. To je asi
nejvydatnější zdroj. Menší, ale doplňující a stabilizující zdroj by byly daně majetkové a viděl bych to i na daně z příjmů fyzických osob. Domnívám se, že u těch by
byla progrese vhodná už proto, aby odpovídající koeficienty nebo příslušné křivky
se nevyvíjely nějakým společensky nežádoucím způsobem, protože to posléze
voliči spočítají někdy i těm, kteří za to nemohou. Jistou dávku sociálního smíru je
třeba udržovat a lidé musí mít pocit, že za to platí zhruba všichni stejně, nebo
„spravedlivým“ způsobem. Kromě toho je tam velmi silný základní ekonomický
argument, a to je klesající míra užitku statků včetně důchodů. Když lineární daní,
která je pro všechny stejná, zdaníte bohatého a chudého, tak ty dopady z hlediska
mezní újmy jsou různé. Když seberete člověku s příjmem sto tisíc měsíčně jeho
deset tisíc korun, tak to není z hlediska dopadu na jeho ekonomiku a na jeho životní pocit štěstí stejné, jako když člověku s deseti tisíci seberete jeden jeho tisíc.
V prvním případě je to důvod k nepřívětivosti a rozladěnosti, ve druhém k existenčním problémům. To jsou také důvody, proč už v době, kdy byly vůbec zavedeny daně z příjmů fyzických osob, což poprvé systematicky bylo v Anglii v roce
Hynek Opolecký
Děkuji a prosím pana Mertlíka.
130
1798, tak už od roku 1799 bylo více sazeb. Od samého počátku bylo zavedeno zdanění progresivní. My jsme se od tohoto běžného standardu odchýlili. Myslím si, že
to nebylo správné. Navíc jsme to udělali technicky velmi špatně. Je tam zabudovaná degrese a část daňových poplatníků – a to ti, kteří bývají bohatší – má sazbu
nižší než ti, kteří platí sociální pojištění. Myslím si, že to jsou cesty, kterými je
třeba jít a teď je věcí politické konstelace, aby se stanovilo, v jakých se to bude
odbývat proporcích. A o to bude politický boj. To je první bod.
Nyní k tomu, co se týče počtu produktivních pracovníků. Ten autor pravděpodobně vycházel z pracovní teorie hodnoty, jinak si ta jeho čísla nedovedu vysvětlit, protože 2,5 milionu lidí, to tak budou lidi v průmyslu, ve službách apod., tedy
v některých službách, protože u nás je zaměstnaných celkem něco přes 4 miliony.
Do toho počítání tam zřejmě chybí lidé, jako jsou třeba učitelé, lidé ve zdravotnictví atd., kteří zřejmě tam nejsou počítáni mezi lidi produktivní. Standardní pohled
současné ekonomie a mainstreamové ekonomie a v této otázce také národního
účetnictví je, že i tito lidé vytvářejí hrubý domácí produkt. Takhle se to počítá, ve
statistikách to najdete. To číslo 2,5 milionu je špatné. Nicméně existuje pro ně
možné teoretické zdůvodnění, a to je přesvědčení, že produktivní práce je pouze
práce, která vytváří nějakou materiální hodnotu. To už si takhle myslel Adam
Smith, Karel Marx a posléze se to rozprostranilo díky Johnu Stewardovi a jeho
následníků.
Byl dotaz, jak je to se škrty výdajů, jestli můžeme mít levnější stát, platy státního aparátu apod. Na to jsem už v podstatě odpověděl ve svém příspěvku. Určitě
u nás je spousta děr, kterými unikají z veřejných rozpočtů peníze na soukromé
účely zcela nesmyslným způsobem. O tom není sporu. Ale ty díry nejsou tak velké,
aby jejich ucpání dokázalo řešit dlouhodobě problém nedostatku zdrojů ve veřejném sektoru. Určitě každé racionalizační opatření je dobré, ale nestačí to.
Teď o těch přebytcích. To je věc zajímavá, sofistikovaná. Moje odpověď je asi
taková, že si představuji, i když pro to nějaký silný argument nemám, že by bylo
ideální mít cyklicky upravený deficit, nebo výsledek rozpočtu kladný nějaké 1 až
2 %. Nemyslím si, že je nutné splatit hned všechny dluhy, co máme atd., ale je
nutné zabránit dalšímu zadlužování a vytvořit si rezervní polštáře pro další krizové situace, které bezesporu přijdou. Na to by kladný výsledek rozpočtu 1 až 2 %
měl dlouhodobě stačit. Myslím, že v těch dobrých dobách není nutné vytvářet
podobné přebytky, jako třeba v posledních desetiletích vytvářely některé skandinávské země, nebo Belgie, nebo i Rakousko. Tam sice nebyly přebytky, byly tam
deficity, ale byly velmi malé, mnohem menší než tempo růstu. To je poměrně
rozumná politika, ale přebytky by v našem případě byly vhodnější.
Co se týká zákona o pětiletých rozpočtových výhledech. Na to mám dosti neutrální názor, protože jsem přesvědčen, že v tom to řešení není. Asi je dobře, když
se něco takového přijme, stabilita prostředí se tím do jisté míry zvýší, ale stejně to
každá další vláda, přesněji řečeno další parlament, může kdykoliv změnit. Nikdy
to není přijato v podobě nějakého nezměnitelného ústavního zákona. Klíčový pro
BLOK B
133
Hynek Opolecký
Děkuji za odpověď. Pokud má někdo ještě nějaký dotaz, tak slovo nedostane.
Budete však mít možnost jej vznést příslušné osobě až v kuloárech, a to vzhledem
k tomu, že jsme překročili i původně uvažovaný konec konference. Ten měl být
nejpozději v půl páté. Všem vám děkuji za pozornost. Dovolte mi, abych závěrem
poděkoval ještě všem, kteří se spolupodíleli na naší konferenci, zejména organizacím, které zaštítily konferenci, ať už je to Hospodářská komora, zastoupení Evropské komise, Svaz průmyslu či v neposlední míře i Poslanecká sněmovna, resp.
předseda Poslanecké sněmovny, ing. Miroslav Vlček. Samozřejmě děkujeme
i všem mediálním partnerům, kteří se věnovali naší konferenci v předstihu a kteří
se jí ještě budou věnovat po ukončení – jmenovitě jsou to Peníze.cz, BusinessInfo,
Euroaktiv, E15 a Lobby. Všem přednášejícím děkuji za jejich vystoupení a vám,
auditoriu, za pozornost. Děkuji ještě zdejším technikům, kteří se nám věnovali prostřednictvím audia a umožnili nám projekce prezentací. Všem vám přeji příjemný
zbytek dne a na úplný závěr vás zvu do přilehlých prostor na neformální diskusi při
číši vína. Nashledanou.
DISKUSE
to, aby se rozumně hospodařilo, je nějaký elementární konsensus politických špiček, politických stran, který ten zákon osobně nevypěstuje. Mám na to dost skeptický názor, nejsem proti tomu, ale myslím si, že to moc nepomůže. Důležitější je
to, aby vládnoucí třída měla dlouhodobější zodpovědnost – a to je přesně to, co
nám tady chybí. O tom jsme se přesvědčili dopoledne i v té diskusi o finanční krizi.
A není to bohužel jen problém států, ale i těch firem, kde často možná majitelé jsou
ti, kteří mají dlouhodobou zodpovědnost za podnik, a v případě akciových společností s rozptýleným vlastnictvím možná lidé z úplně nejvyššího vedení. Ti všichni
pod touto vrstvou mají svůj budget, svůj rozpočet, který musí jeden rok plnit, a ten
roční horizont je zhruba veškerý horizont, s nímž pracují. Je to obecný problém
způsobu v ovládání jak korporací, tak státu. Já myslím, že je to všechno.
132
Mediální partneři konference
BusinessInfo.cz, EurActiv.cz, Peníze.cz, Lobby, E15
Příčiny, důsledky a řešení
Záznam příspěvků přednesených na konferenci
pořádané
v Poslanecké sněmovně PČR, dne 23. září 2009
a
Vzdělávacím střediskem na podporu demokracie
Vytiskla tiskárna:
SV, spol. s r. o., Na Louži 1/947, Praha 10
Praha 2009
Vzdělávací středisko
na podporu demokracie
Ječná 2
120 00 Praha 2
tel. 257 311 489
ISBN 978-80-904281-1-9

Krize 09 - Vzdělávací středisko na podporu demokracie

Transkript

Podobné dokumenty

2 Finanční krize - Unicorn College

Řešení eurokrize: federalizace, nebo rozpad - eu

Katalog kol TREK a doplňků

ORL číslo 20139 - Otevřený Rozšalovávací List

Číst - ARCHIV - Vedneměsíčník

Upravená učebnice C a C++

Koncepce rozvoje TV do roku 2005

září 2009

Strategie Evropa 2020 - Vzdělávací středisko na podporu demokracie