Román na motivy DRD

I.
Setkání
Mladý elf seděl v rohu zájezdní hospody U zlomeného pádla a popíjel „Arletský
vánek“. Bylo to údajně nejlepší víno v hostinci a elf byl ze srdce rád, že si nedal
vynikající domácí bílé „Rulandskou střelu“ nebo „Zimní sklizeň“.
„Všechno prima marka, mladý pane“ dušoval se hostinský. „Sám to piju.“ Když se
na něj elf blíže podíval, objednal si raději to nejdražší. Alespoň by to mělo zaručit, že
mu nevyskáčí stejně odporné puchýřky na předloktí.
Jeden stříbrný za láhev bylo sice hodně, ale jako čerstvý absolvent Magické
akademie (získal titul MMA) by neměl mít problémy, jak alespoň tvrdili všichni
profesoři, vydělat 10 – 20 zlatých denně. Jenom mu vrtalo hlavou, proč když může
každý absolvent vydělávat takové sumy, jsou největší mágové zalezlí na akademii za
byt, stravu a 30 stříbrných měsíčně.
Jak ostatně ráno poznal u přijímacího pohovoru se správcem města, baronem
Grűndewaldem, realita pracovního trhu byla poněkud ošidná. Zatímco baronovi se
nelíbilo jeho mládí a naprostá absence jakékoli praxe, baronce byly tyto vlastnosti
naopak velmi milé.
„Vždyť on se rychle zaučí, neboj se“ domlouvala svému manželovi a přitom na něj
rozpustile pomrkávala. Poté, co představil hyperprostorový přenos z jednoho konce
sálu na druhý a usmažil neopatrnou krysu bleskem, baron nakonec svolil, že mu dají
do týdne vědět.
Celkově měl dojem, že vykročil tím správným směrem. Jak se v duchu
zaobíral ranním pohovorem, všiml si až nyní, že si k jeho stolu přisedl trpaslík. Bylo
by samozřejmě nesmyslné očekávat, že elfa trpaslíkova přítomnost nějak pobouřila.
Vzájemná nesnášenlivost trpaslíků a elfů byl omyl, který vymysleli lidé. Když na to
přišlo, lidé vždycky prohlašovali, že si tyto dvě rasy nějak ublížili v Temných časech
a od té doby se nenávidí.
Pravdou ovšem bylo, že trpaslíci byli prostě mrzoutští samotáři a elfové
nafoukaní elitáři a proto obě strany mluvily více se sociálně adaptabilnějšími lidmi,
než spolu. Na Temné časy se prostě svalovalo kdeco. Nicméně elf už v sobě měl 0,5
dcl „Arletského vánku“ a protože ve svých 110 letech ještě neuměl pít, začal se cítit
nějak melancholicky. Bradatý chlapík vedle mu najednou připadal jako někdo, s kým
by se chtěl spřátelit.
1
Jenomže nevěděl, jak do toho. Co vůbec ví o trpaslících? Že jsou širší než
delší, umí to s kladivem a sekyrou, milují zlato a většinu času tráví v dolech. To bylo
ono. Doly.
„Zdař Bůh“, vybafl na trpaslíka žoviálně. Trpaslík se leknul a pobryndal si
pivem košili. Otočil se na elfa a zasyčel: „Cože?“. Zároveň na stole se zařinčením
přistála krátká dvoubřitá sekera. Světlo luceren se odrazilo od perfektně
vybroušeného ostří a elf měl najednou sucho v ústech.
„Co si to řek?“ vrčel trpaslík.
Elf se rychle rozhlédl po hostinci. Nikdo z hostů se zjevně nechystal do sporu
zasáhnout. Asi proto, že to všichni čekali. Trpaslíci a elfové se prostě nesnáší už od
Temných časů . Nasucho polkl.
„Ahoj“. Trpaslík na něj dál civěl a netvářil se o moc přívětivěji. Elf měl
dojem, že mu bělí klouby na násadě sekyry. Teď se proklínal, že všechna dobrá
kouzla použil, když se předváděl před baronem.
„Jsem Elrond. Elrond n´Numiel MMA.“ Titul mu vyklouzl zcela bezděčně.
Asi to byla psychologická záležitost. Jsi v nebezpečí, zaštiť se titulem. Třeba ten
podsaditý poděs dostane strach, že má co do činění s mágem.
„Co znamená MMA?“
„ Mistr magických umění“, odpověděl Elrond briskně.
„ Ovládám magii všech živlů, démony noci, umím proklínat, spalovat
bleskem…“
„ Aha, takže mág?“ přerušil ho trpaslík. Z hlasu se mu vytratil zlověstný tón a
vystřídala ho zvědavost. Sekyra zmizela ze stolu stejně rychle jako se objevila.
„ Ano. Tedy jistě, samozřejmě“, narovnal se Elrond v zádech a doufal, že se
tváří dostatečně magicky. Na magický vzhled měli na Akademii hned dva povinné
předměty zakončené zkouškou. Student se učil tvářit hrozivě, hřímat, blýskat očima,
vystupovat asertivně a tak dále. Profesor Vincenc Skřivánek zvláště kladl důraz na
hrozivost, která jemu osobně zůstávala pouze do doby, než se představil. Na trpaslíka
ale elf blýskající divoce očima nedělal zjevně nejmenší dojem.
„Umíš číst?“, zeptal se.
„ No, samozřejmě.“
„Nemyslím obecnou“, odfrkl trpaslík, když viděl, jak se Elrond shovívavě usmívá.
„Myslím ve Starší řeči.“
„Ano, celkem slušně. Většina čarodějných svitků a knih je psána ve Starší.“
2
Trpaslík na to něco spokojeně zabručel a začal se přehrabovat v tlumoku,
který ležel pod stolem. Za chvilku vytáhl na stůl nějaký zašlý svitek.
„Ukradl jsem to fotrovi, když jsem zdrhal z domova.“ Elf povytáhl nechápavě obočí.
„No jo“, povzdechl trpaslík. „Já vim, že to není úplně normální, když trpaslík
uteče z rodnýho dolu, ale já dolování prostě nesnášim. To je samá dřina, prach, pot a
tma. Sem tam nějakej vykutálenej permoník, co ti zamotá hlavu tak, že se vrátíš
domu za dva dny a bez kalhot. Prostě žádná sranda.“
Pořádně si přihnul piva ze džbánku a pokračoval v lamentaci :
„Když už náhodou narazíš na zlato, tak ho musíš dát vůdcům klanu, a tobě
zůstane jenom 10 %. Prý je to pro udržení „sociální stability“. Takže dřeš bídu
s nouzí, zatímco tvoje peníze jsou „investovány“ pro dobro klanu. Nevim co je to
investovat, ani co je ta sociální stabilita, ale tyhle dvě slova mě vyhnaly z dolů, to ti
povídám. Tohle a pak to slabomyslný Holahou a Zdař Bůh:“
„Jo tak proto!“, oddychl si elf definitivně, když se dozvěděl, co trpaslíka prve
tak strašně rozčílilo. Zároveň si uvědomil, že jeho podsaditý společník trpí ještě
jednou, pro svou rasu zcela netypickou anomálií. Byl ukecaný.
„Povídám jim, jakej Bůh? Thor, Brudra Zlatooký, nebo snad elfská Ištara?
Pokaždý jenom pokrčili rameny a šlapali dál, omezenci.“
Opět se zhluboka se napil a zřejmě se chystal pokračovat ve výčtech dalších
příkoří, která se přihází pracujícím v dole, když ho Elrond takticky předešel.
„Aehm, svitek“, odkašlal si. Trpaslík se na moment zarazil, protože si
uvědomil, že už dobré dvě minuty mluví celkem z cesty, a s mírně provinilým
úsměvem podal Elrondovi svitek.
„Měl by to být popis cesty k jednomu trpasličímu pokladu“, vysvětloval,
zatímco elf rozkládal svitek na stole. Byl opravdu velmi starý a psaný trpasličím
dialektem Starší mluvy.
„Fotr mi vyprávěl, že mu ho dal poslední potomek klanu Di Dinnů, když mu
zachránil v dolech život.“
„To by souhlasilo“, pokýval hlavou Elrond, píše se tu, že tento svitek napsal Darin,
syn Darinův z klanu Di Dinn, což znamená dvou seker“
„Přesně“, zašklebil se trpaslík spokojeně. „Všimni si, že v záhlaví jsou dvě
překřížený sekery, to je, nebo nejspíš to byl jejich znak. To mi mimochodem
připomíná, že jsem se nepředstavil. Já jsem Thórin.“
„Syn Thórinův?“
3
„Ty znáš mýho tátu?“ podivil se trpaslík a začal se tvářit podezíravě.
„Ne, to mi jen tak přišlo na jazyk.“
„No, jen aby. Fotr by mě zabil, kdyby to zjistil.“
„Takže“, pokračoval Elrond rychle než si Thórin stačil vykonstruovat nějakou
nesmyslnou zápletku „tady se píše, že trpaslící z klanu Dvou seker narazili při kopání
na nějaké dávné pohřebiště a vyrušili ze spánku krále, který není mrtvý ani živý.“
„Nemrtvý“, hlesl trpaslík.
„Ano, zřejmě“, přisvědčil Elrond a cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz.
Nemrtví byli čistým zlem, výplodem černé magie nebo ozvěnami minulých hrůz.
Vybavily se mu všechny obrázky spekter, vampýrů, duchů, zombií a kostlivých
válečníků, které viděl v učebnici nekrologie.
„Boj proti takovému zlu, je svatým posláním každého absolventa magické
akademie“, slyšel při promoci od rektora Bílovouse. Když přijímal diplom, tak
dokonce přísahal, že svoje vzdělání bude využívat ve prospěch dobra a proti zlu.
Ano, to by bylo ono. Elrond n´Numiel, bílý čaroděj, který porazil nemrtvého krále.
Jeho jméno vytesají do pamětní desky university.
„Některý válečníci z našeho klanu se už šachtách setkali s nemrtvými“,
přerušil Thórin elfův tok myšlenek. „Ale byly to jenom kostlivky, ty údajně nejsou
moc nebezpečný.“
„Tady se píše“, pokračoval Elrond, „že s králem povstaly zástupy kostlivých
válečníků.“
„Jo, to budou ty kostlivky. Některý uměj používat zbraně. Nejlepší jsou na ně
kladiva. Alespoň tak to tvrdili naši.“
„No, tady to vypadá, že kladiva moc nepomohla“, neodpustil si Elrond sarkasmus.
Poslouchej: „Neživý král a jeho hordy pobily mnoho statečných z klanu Dvou seker.
A každý, kdo padl, opět vstal, aby se obrátil proti svým druhům.“
„U Thora, to musela bejt hrůza“, zaklel Thórin po trpaslicku. „A co je s tím
pokladem?“
„Náčelník klanu zřejmě přikázal bleskový ústup“, luštil Elrond další trpaslické runy,
„ s sebou si stačili vzít jen to nejnutnější.“
„Ahá!“, zasmál se Thórin vítězoslavně. „Takže náčelníkova truhla plná zlata na
investice a sociální soudržnost tam zůstala, mám pravdu?“
4
„Asi ano. Píše se tu doslova: „A tak byly opuštěny vznosné síně Di Dinnů pod horou
Marak – erb a všechny jejich poklady pohřbeny spolu s mrtvými, kteří je střeží do
věků příštích.“
„Paráda. Bude ze mě boháč“, zamnul si ruce trpaslík.
Pak se dlouze podíval na Elronda. Ten mu pohled oplatil.
„Ty elfe“, začal Thórin opatrně po chvíli vzájemného měření, „nemysli, že jsem
nevděčný, pomohl jsi mi s tím překladem, navíc jsi mág a ten se může hodit, takže co
bys tomu řek, kdy bysme, ehm, do toho šli spolu?“
Elf se potěšně usmál a řekl to, co už chtěl říct dávno. „Bude mi potěšením.“
„Tak řekněme 70 na 30?“
„Cože?!“, vykřikl Elrond hořce. „Myslel jsem, že jsme partneři, Thórine. Že
budeme společně snídat, večeřet, lovit, rozmlouvat, strádat i radovat se. Že budeme
jeden na druhého spoléhat až společně potáhneme proti zlu. Myslel jsem, že budeme
… přátelé.“
„Teď jsi mě dojmul Elronde, vážně.“ Trpaslík vymáčkl z oka slzu, byla
skutečná, nemyslel to ironicky. Ta dobrá duše možná nevěděla, co to ironie vůbec je.
„Takhle hezky se mnou nikdy nikdo nemluvil. A máš pravdu, budeme přátelé,
mágu. Ve jménu Temných časů, ať mě Thor zatratí, ale dám ti 40.“
Ještě jednou si přetřel oči a potřásl hlavou jako zasažený boxer. Evidentně byl
teď sám na sebe hrdý a Elrond neměl to srdce mu cokoli dalšího říct.
„Jsi šlechetný, Thórine, synu Thórinův“, zašeptal jenom.
„Vždyť jsem přátelé, Elronde“, usmál se Thórin téměř dětským bezelstným
úsměvem.
„Takže vyrazíme zítra ráno, ne?!“, plácnul se trpaslík do kolen. „Už se nemůžu
dočkat, až se napakujem.“
„No, má to jeden, dva háčky.“
„45 ti nedám! Tak velký kamarádi zase nejsme“, zamával mu Thórin před obličejem
pěstí.
„To nemyslím. Za prvé: Nevíme, kde přesně síně klanu Dvou seker leží.“
„Aha, no jo, promiň.“, uklidnil se trpaslík. „A není tam nějaký vodítko?“
„Už jsem na to myslel. Jediné, co nám může pomoci je název hory nebo skal, pod
kterými síně leží. Ve svitku je napsáno jméno Marak-erb, což v obecné znamená
Ptačí hora, říká ti to něco?“
„Ne.“
5
„Takže to budeme muset zjisti. Může se nám to podařit hned zítra, když o tom bude
nějaká zmínka v místní knihovně, ale je také možné, že naše pátrání zabere rok nebo
víc.“
„Rok nebo víc!“ Thórinovi málem spadl obličej do piva. „To je zlej sen. Proč
mě to radši nezavalilo někde v dole? Za co mě bohové pořád tak trestají?!“ Zakryl si
rukama tvář a tiše mrmlal trpaslické kletby. Elrond došel k názoru, že trpaslík je
navíc zřejmě duševně nevyrovnaný, pravděpodobně depresivní typ se sklonem
k hysterii.
Pár minut čekal než bude jeho druh zase schopen naslouchat a pak pokračoval. „Za
druhé: Je tu problém s těmi nemrtvými.“
„No, já v tom žádnej problém nevidim“, prohlásil Thórin. „ když uvidim kostlivku,
prostě ji ťaju po krku a šmitec.“ Ta představa mu zřejmě spravila náladu.
„Navíc si myslim, že už je to kouzlo stejně fuč, už je to všechno hrozně dávno.“
„To je pravda, ale může se jednat o spouštěcí temporální magii, která se neřídí podle
běžných pravidel poločasu rozpadu kouzel,“ oponoval Elrond.
Thórin se na něj nechápavě zadíval a pak jen mávnul rukou. „Na to, jestli je
to nějaký tramplování se mrknu, až tam budem. Teď je důležitý zjistit, kam máme
jít.“
„Správná úvaha, mistře trpaslíku“, ozvalo se zvučně zpod stolu. Oba
nadskočili leknutím. Pak se pomalu sklonili pod desku. Tam uviděli malého
zavalitého mužíka, kterému v očích hráli všichni čerti.
„Dobrý večer, pánové“, pozdravil je zvesela a drobně se uklonil. „Dovolte,
abych se představil“, pokračoval, když ani elf ani trpaslík nebyli zatím schopni
reakce.
„Jsem Oplyn z Marienville. Zakutálel se mi sem stříbrňák a jak jsem ho hledal, tak
jsem nechtěně vyslechl váš rozhovor.“
Aby dodal svým slovům věrohodnosti ukazoval údajně nalezenou minci
oběma párům nevěřícně roztažených zřítelnic.
„Chce nás okrást, pidimuž“, zavrčel na to Thórin, když se konečně probral
z počátečního šoku.
„A navíc lže“, dodal elf. „Takhle hloupou výmluvu jsem v životě neslyšel. Prý hledal
stříbrňák, to určitě!“
„Tak moment“, ohradil se Oplyn. „Za prvé: pojďme si na to sednout jako
rozumní lidé.“ S tím se s podivuhodnou rychlostí vydrápal nahoru na lavici. Když
6
seděl, takž už nevypadal tak malý. Elrond si uvědomil, že je vlastně jenom o něco
málo menší než trpaslík, ale podstatně subtilnější.
„Za druhé“, pokračoval malý cizinec, když se pohodlně opřel, „nikdy nelžu.“
„Naopak, lež přímo nesnáším. A rozhodně se vás nesnažím okrást, milý Thórine“,
usmál se zářivě směrem k trpaslíkovi. „Abych nezapomněl“, dodal mentorsky,
„nejsem pidimuž, prosím pěkně. Jsem hobit, neboli půlčík.“ Elrondovi hlavou
proběhly základní údaje o hobitech, jak si je pamatoval ze studií. Měli to být malí,
obratní, veselí chlapíci se smyslem pro obchod a farmaření. V zásadě neškodní. Když
se díval na jejich nezvaného hosta, tak se na první pohled zdálo, že všechno souhlasí.
Nicméně elf neměl z tohohle hobita dobrý pocit. Měl takové nevyzpytatelné oči.
„Co chceš?“, zachrčel Thórin a elf s jistým uspokojením zaznamenal, jak na stole
opět přistála sekyra.
„Řekněme“, rozšířil Oplyn svůj úsměv, „že mám pár připomínek k vašemu plánu.“
„To bych rád věděl“, prohlásil Elrond sžíravě, „jaké perly nám předhodíš. Co asi
může vědět podomní obchodník, jakým asi jsi, milý hobite, o zabíjení nemrtvých
nebo lámání kleteb. Co může veselý chlapík, takový poberta jako ty vědět o černé
magii, která zahubila trpaslíky? Vrať se raději ke svým jablkům v županu a takové
temné věci nech raději na mužích a válečnících.“
„Máš pravdu“, ušklíbl se hobit. „O zabíjení nemrtvých nebo lámání kleteb moc
nevím. Ale myslím, že ani ty ne, mágu.“
„Co si to…“
„Nerozčiluj se, vím, co jsi dneska předvedl u barona Gründewalda. Jsi zelený jako
dubnové listí, starý brachu, já ti to nemám za zlé. Vždyť ti ještě ani neoschl inkoust
na diplomu.“
Elrond nebyl schopen slova a cítil, jak rudne. Thórin ho pozoroval
s přemýšlivým zaujetím. Zřejmě si rovnal myšlenky ve vztahu k mágově účasti
v nadcházející výpravě.
„A upřímně řečeno“, pokračoval Oplyn zdánlivě nezaujatým tónem. „Ani náš
trpasličí válečník nemá moc zkušeností z boje, nemám pravdu? Ta sekyra vypadá
hrozivě, ale není na ní ani jeden vroubek, ani jedna prasklinka. Myslím, že jsi ji ještě
nepoužil, co Thórine?!“
Trpaslík se prudce obrátil a vrazil svůj obličej těsně k hobitovu. „Chceš, abych tu
sekyru vypruboval na tobě, půlprde?!“, zavrčel.
„Dobře, dobře“, vyjekl hobit, „ asi jsi ji zrovna koupil, že mám pravdu.“
7
Trpaslík mu ještě pár nekonečných vteřin dýchal výhružně do obličeje a pak se
spokojeně odtáhl.
„Jo, přesně. Koupil jsem ji dneska.“
Elf se zadostiučiněním sledoval, jak Oplynovi putuje po spánku pramínek
potu. To ho odnaučí urážet ostatní.
„A k tomu, čím bych vám mohl být prospěšný“, pokračoval Oplyn, teď už o poznání
klidnější, „ je toho víc. Ale především“, a udělal efektní pauzu, „ vím, kde se nachází
Ptačí vrch.“
„Vážně?!“ vypískl radostně trpaslík a sekyra okamžitě zmizela pod lavici. Elrond
obrátil oči v sloup. Teď se toho hochštaplera nezbaví.
Za půl hodiny si pochutnávali na pečených kuřatech, která půlčík objednal na
svůj účet a skoro to vypadalo, že je to on, kdo bere elfa s trpaslíkem na výpravu.
Ukázalo se, že měl Elrond částečně pravdu – Oplyn skutečně byl obchodníkem. Měl
ve městě malý krámek, kde prodával různé krémy proti vráskám, líčidla, parfémy a
další podobné věci, které Elrond s Thórinem shodně považovali za zbytečné. Pro
mága to byly obyčejné sprosté šminky, pro trpaslíka udělátka pro cukrové panáky.
Oplyna prodávat nebavilo, svěřil se jim, že v tom nevidí vyšší cíl. Ale protože
některé z lacinějších produktů sám vyráběl, aby ušetřil na nákladech objevil prý u
sebe nadání pro alchymii. Elrond se při tom slově zděsil.
„U Ištary, slyšel jsem o tom. Profesor Rýbrcoul tomu říkal magie chudiny. Prý je to
nebezpečné a to hlavně pro samotného alchymistu.“
„Každý začínající obor má svoje odpůrce“opáčil půlčík. „Ale pokrok nezastavíš.“
„Je to něco mezi bylinkářstvím a černým zaklínáním“, obrátil se elf naléhavě na
trpaslíka, který měl ve sporu přirozeně roli arbitra. „ Je to nebezpečné a může to
ohrozit výpravu.“
„Nesmysly, samé nesmysly“, zasmál se Oplyn pohrdavě. „Ano, je pravda, že některé
lektvary a masti se extrahují z bylin, ale od bylinkářství nebo klasického léčitelství je
to na míle vzdálené, věřte mi. A černá magie? Dovolte, abych se zasmál. Je snad
kladkostroj nebo katapult výplod černé magie? Věda, kamarádi, to je to, čeho se
mágové nejvíce bojí. Ostatně mám tady něco na ukázku.“
Chvilku se přehraboval v tlumoku aby vytáhl na stůl malou černě lakovanou
truhličku se stříbrným monogramem ve tvaru O.
„To je moje alchymistická truhla“, prohlásil pyšně.
„Pěkná“, pochválil trpaslík. „Líbí se mi ta barva.“
8
„Pche“ , mávnul rukou Elrond. „A co má být?Je prostě černá!“ Už se mu začala
zajídat ta Thórinova prostoduchá naivita a schopnost nadchnout se pro cokoli.
„Hele, co se mi líbí, to se mi líbí“, ohradil se trpaslík. Elrond si uvědomil, že ztrácí
body. Rychlý pohled na potutelně se usmívajícího hobita ho v tom utvrdil. Ten
rarach si myslí, že si nás obtočí kolem prstu, pomyslel si, ale to se zatraceně mýlí.
Oplyn otevřel truhlu a vyndal na světlo malou lahvičku naplněnou červenou
tekutinou. Na lahvičce byl nalepený rudý kříž na bílém poli.
„Tak tohle, přátelé, je nejlepší pomocník každého dobrodruha.“
„Co je to?“, zeptal se mág s válečníkem unisono. Elf podezíravě, trpaslík zvědavě.
„Lektvar rudého kříže. Slouží zejména k okamžitému zacelování menších a středně
velkých zranění, zastavuje krvácení, neutralizuje jedy. Názorně předvedu.“
Oplyn vytáhl z opasku nůž a podíval se na zbylé společníky. „Chce někdo z vás
říznout?“
„V žádném případě, mastičkáři.“
„To bych musel bejt blbej.“
„Jak jsem očekával“, povzdechl si hobit a řízl se opatrně do předloktí. Z mělké ranky
se vyřinul slabý pramének krve.
„Teď sledujte“ Oplyn nalil do rány pár kapek z lahvičky. Slabě to zabublalo a
zranění bylo pryč. Nezbylo po něm ani památky, hobit mě kůži na předloktí zase
zcela neporušenou.
„Thore“, zašeptal Thórin hlasem naplněným posvátnou úctou. Elrond musel uznat, že
na něj demonstrace lektvaru udělala dojem. Bylo to snad příliš teatrální, ale taková
věcička se určitě hodí.
„Teď řízni mě“, nabídl dychtivě trpaslík své předloktí. „Chci si to vyzkoušet.“
„Dobrá, Thórine“, usmál se alchymista, „nikdy nevíš, dokud to nezkusíš,
mám pravdu?“ S tím trpaslíka lehce říznul. Potom opakoval postup, který už ukázal
na sobě.
„Páni“, vydechl Thórin, když si prohlížel neporušené předloktí, „ s tímhle se
nemusíme bát vůbec ničeho.“
„Hádám, že to má nějaká omezení“, obrátil se Elrond na Oplyna.
„Bohužel. Je tu několik nedostatků, ale pracuji na nich.“
„O co se jedná?“
9
„Jak jsem už řekl, lektvar je schopen téměř okamžitě vyléčit malá až střední zranění.
Jak jste viděli – říznutí, odřeninu, seknutí. Žádný problém. Ale když se jedná o něco
většího, jako je třeba useknutá ruka…“
„Nebo hlava“, skočil mu do řeči Thórin vesele.
Oplyn s Elrondem se na sebe výmluvně podívali. „Nebo tak“, pokračoval alchymista,
„ tak už nezabírá. Zmírní bolest, to ano, ale ruka vám zpátky nepřiroste.“
„Nebo hlava“
„No, to taky. Stejné je to se zlomeninami, i když s pomocí lektvaru rudého kříže kost
srůstá mnohem rychleji.“
„Nějaké další problémy?“, vyptával se Elrond.
„Člověk kolem 80 kg může denně spotřebovat maximálně 2 lahvičky. Pak už lektvar
nezabírá. Právě na prodloužení účinku teď zrovna pracuju, pokud by vás to
zajímalo.“
„Ani ne“, řekl trpaslík. „Zajímá mě ale, jestli je to stejný u trpaslíka.“
„Nebo u elfa“, přidal se Elrond.
„Sice jsem to nezkoušel“, připustil hobit, „ale myslím, že se to odvíjí čistě od váhy.
Rozhodně na Thórina to teď působilo úplně normálně, žádnou pasivní rezistenci
jsem nepozoroval.“
„No, tak fajn“, plácnul se trpaslík do kolen, „tak si dáme ještě jedno a zítra hurá za
prachama, ne?“
Rozešli se těsně před půlnocí, s tím, že vyrazí ráno v 8:00. Elrond se cestou
do schodů vedoucích k pokojům trochu motal, ale hlavu měl poměrně jasnou.
Poslední 2 rundy si připadal jako ve snu. Oplyn dokonale vyváženou směsí
podlézání, rozumné argumentace a citově zabarvených proslovů přiměl oba
společníky k tomu, aby se o výtěžek výpravy dělili rovným dílem. Elronda pravda
příliš přesvědčovat nemusel. Stačilo apelovat na jeho přirozený smysl pro
spravedlnost a touhu po boji proti zlu. Elrond pak sám sebe slyšel, jak opile huláká:
„A nechci připomínat, že naším cílem není hromada zlaťáků, za kterou si každý
koupí menší království, ale především svatá povinnost vykořeňovat zlo všude tam,
kde natahuje svoje černé ruce.“
S trpaslíkem to bylo horší. Stále trval na tom, že jako vlastník svitku má
právo na největší podíl.
10
„Proto jsi náš vůdce, statečný Thórine“, mazal mu hobit med kolem huby. „Bez tebe
bysme nebyli nic. Já bych byl dál obchodník a tady elf by dělal, ehm, společnost
baronce.“
„To není pravda, já…“
„Jsi prostě úhelný kámen naší družiny, Thórine“, nenechal elfa aby ho přerušil,
“a jako takový bys měl víc než kdokoli z nás cítit, jak je důležitá vzájemná důvěra a
porozumění.“
Trpaslík něco mrzutě hučel a provinile skláněl oči čím dál hlouběji do piva.
Když mu pak Oplyn objednal další, a protože také mimo jiné vyzdvihoval trpaslíkovi
ostatní kvality – například statečnost s jakou opustil rodný důl a vydal se vstříc
vlastnímu osudu, souhlasil trpaslík nakonec s dělením 40:30:30. Hobitovi to ale stále
nestačilo a tak vytáhl těžký kalibr. Přátelství. Elrond se nemohl udržet, aby se
v duchu nesmál a zároveň neplakal. Když mluvil o přátelství on, myslel to skutečně
vážně. Chtěl být trpaslíkovi přítelem. Vlastně chtěl být přítelem všech dobrých lidí.
Ale alchymista používal svátost přátelství pouze k tomu, aby trpaslíkem
manipuloval. Podle Elrondova názoru takový nikdy žádné přátele neměl a ani mít
nemohl. Možná, že nazýval přáteli i svoje zákazníky. Bylo mu trpaslíka líto, když
opět se slzami v očích přiznal, že jako opravdoví přátelé se budou dělit na třetiny.
„Zachoval jsi se jako šlechtic“, chtěl ho povzbudit, když uléhali na tvrdé hostinské
pryčny.
„Jste oba pěkně vychcaný“ zavrčel Thórin a usnul.
11
II. Ptačí vrch
Byli na cestě druhý den a Elrond už počítal první puchýře. Jeho efektní
lýkové sandále s volným kotníkem, které se tak líbily baronce Gründewaldové,
nebyly zrovna nejvhodnější obuví pro kamenitou stezku, kterou je Oplyn vedl.
„Je to zkratka“, vysvětlil mu Oplyn už včera, když si elf začal stěžovat. „Normálně
bysme k Ptačímu vrchu šli týden, takhle tam budeme za tři dny“.
„A je ta cesta bezpečná? Nečíhají tady bandy lupičů a tak?“, zkoušel to ještě mág a
myslel na bříško palce, kde cítil první mokvající vlaštovku.
„Absolutně“, odpověděl alchymista bez přemýšlení.
Tomu se to mluví, pomyslel si elf rozmrzele. Oplyn měl tu výhodu, že
cestoval na nákladním mezkovi, kterého s sebou brali pro případ, že by nemohli
všechny poklady odvést sami. Klidně se teď pohupoval na jeho hřbetě a pročítal
„Zásady dobrodruhů“ od Jarika Nepřemožitelného.
„Musíme se nějak teoreticky připravit“, bránil se, když minulý večer sklidil od obou
společníků posměch.
„Prosím tě, určitě to napsal nějaký amatér, co na tom chtěl tak akorát zbohatnout“.
„Podívej, Elronde, teď zrovna čtu kapitolu o pastích. Řekni mi, když jsi tak chytrý,
jak bys asi postupoval v chodbě, kde můžou být pasti?“
„No, já nevím, já bych si dával pozor na podezřelé výčnělky a tak.“
„Pche“, odvětil pohrdavě hobit. „To je přesně ten druh amatérismu, který nás může
dostat do maléru.“
„Jaký amatérismus, ty dobrodruhu z parfumérie?!?“, zaječel Elrond.
„Jestli tam jsou nějaký pasti“, vstoupil do hádky trpaslík, „tak to jsou trpaslický pasti
a ty poznám. Takže žádnej strach a jde se spát, akademici.“
Thórin na tom byl také výrazně lépe než elf. Měl pevné kožené boty
s kovanou podrážkou v jakých se nemusel bát drtit ty nejostřejší kamínky. Celou
cestu kráčel několik metrů před nimi a vesele si pohvizdoval. V Elrondovi vzkypěl
vztek, který potřeboval nějak ventilovat.
„Co jsi to včera mlel s těmi pastmi?“, zaútočil přímo na hobita, který jel vedle něj.
„Vždyť tě to nezajímá“, odpověděl Oplyn klidně, aniž by zdvihl pohled od knihy,
“Chceš se jenom pohádat, protože tě tlačí boty.“
12
„To se teda pleteš. Mě boty vůbec netlačí. Jsou to kvalitní lýkové střevíce z dalekého
Yanthe, abys věděl. Ty nikdy netlačí.“
Hobit na to jen pokrčil rameny.
„Tak promiň“, ozval se elf po chvíli zarytého mlčení. Uvědomil si, že se nechová
zrovna jako příkladný bílý čaroděj, kterým se chtěl stát. Měl by se umět povznést
nad nicotné těžkosti jako jsou otlačené nohy a hlavně by měl umět naslouchat a
odpouštět.
„Opravdu mě zajímá, jak bych měl postupovat v chodbě, kde mohou být pasti.“
Oplyn se na něj zpytavě zadíval. Co to na něj elf zase zkouší?
„No dobře“, zamumlal neochotně. „Máš dlouhou holí proťukávat podlahu, stěny a
strop před sebou.“
„Cože“, vyprskl elf smíchy.“Vždyť by to trvalo týdny, než bys ušel pár set metrů!“
„Já věděl, že ti nemám nic říkat,“ odseknul Oplyn.
„Ticho vy dva!“, syknul trpaslík zpředu. „Něco slyším“.
Elf i hobit okamžitě ztichli. Oplyn sesedl z mezka a vložíl kámen do praku.
„Ta cesta je absolutně bezpěčná, ne?!“, ušklíbl se šeptem Elrond.
Sám už ale vytahoval dlouhou dýku s tenkým ostřím. Thórin sundal ze zad
sekyru a všichni tři postupovali pomalu vpřed k ohybu cesty. Zvuky, které prve
zaslechl trpaslík byly stále zřetelnější. Slyšeli hlavně vrčení, ale mezi tím se od skal
odrazil i nejeden válečný pokřik. Za ohybem cesty se bojovalo. Všichni cítili, jak se
jim zrychluje tep. Opatrně a nehlučně došli až do zatáčky. Stezka se tu rozšiřovala do
malého kamenitého plácku, na kterém spatřili obrovského muže oděného pouze
v bederní roušce, jak se s ostny pobitým kyjem brání dvěma dotírajícím horským
lvům.
Přišli právě v okamžiku, kdy se bojovníkovi podařilo strašnou ranou rozdrtit
lebku jedné ze dvou šelem. Zároveň ale utržil hlubokou ránu na levém stehně, kam
ho zasáhl drápy druhý lev. Poraněný obr zařval a zatočil kolem sebe několikrát
kyjem. Šelma odskočila do zadu a téměř vylekaně odběhla pár metrů od rozzuřeného
válečníka. Ten náhle hlasitě zazíval, zcela proti všem očekáváním opřel kyj o jeden
z větších kamenů a spokojeně se stočil do klubíčka pár metrů od slintajícího lva.
Všichni tři přihlížející dobrodruzi byli z jeho počínání zcela zmateni.
„Šílenec“, zašeptal Thórin.
„Třeba je to taktika“, napadlo Elronda.
„Dělá, jako že spí, a až se šelma přiblíží, tak jí dostane jednou ranou.“
13
Lev zatím kroužil kolem ležícího bojovníka ve stále se zmenšujících
polokruzích. Chování jeho kořisti ho mátlo a nabádalo k opatrnosti.
„Teď sledujte“, šeptl Elrond fascinovaně, když se lev přiblížil těsně k potenciální
oběti.
Šelma nechtěla nic riskovat a tak jen opatrně sekla drápy po mužových zádech.
Ozval se děsivý chrčivý zvuk a lev odskočil pár metrů vzad připravený na cokoli.
„Ten magor normálně chrápe“, vykřikl Thórin zděšeně.
„Jestli něco neuděláme, tak ho ten lev určitě zabije“, souhlasil vývojem situace
rozčarovaný Elrond.
Z mágových prstů vyšlehl směrem k šelmě modrý záblesk následovaný svíštícím
kamenem z alchymistova praku.
„Za Thóra“, vyřítil se ve stejném okamžiku trpaslík s napřaženou sekyrou.
Lev ale na nic nečekal. Jakmile mu blesk připálil kožich na levém boku, otočil se a
dlouhými skoky zmizel mezi skalami.
„K čertu“, zafuněl Thórin zklamaně. „První bitva a nepřítel uteče, tomu říkám pech.“
Družina zatím obstoupila chrápajícího bojovníka. Rány na zádech a na stehně mu
ošklivě krvácely.
„To je magor“, opakoval trpaslík.
„Ve skutečnosti je to kroll“, řekl Elrond.
„Cože?“
„Všimněte si těch špičatých uší“, ukazoval elf.
„Krollové jsou nějací šílení válečníci ze severních zemí, nemám pravdu?“obrátil se
na něj Oplyn.
„Ano. V zásadě se to tak dá shrnout. Skutečně pocházejí ze severních pustin, ale
poslední dobou už nejsou výjimkou ani tady u Středu. Jsou to, jak jsme ostatně
viděli, nadlidsky silní a odolní bojovníci, ale mají jednu dvě vady.“
„Jo, ustelou si uprostřed boje“, odplivnul si trpaslík.
„Jsou dost intelektuálně zaostalí“.
„Co to je?!“
„Chtěl jsem říct, že jsou hloupí“, vysvětlil Oplyn nechápajícímu Thórinovi.
„Jo tak. No to je jasný, vždyť jsem to řikal. Jenom blbec usne, když má lva za
zadkem.“
14
„Tak nějak“, přisvědčil Elrond. „Náš přítel si chtěl zřejmě zdřímnout, aby načerpal
nové síly a nějak přitom zapomněl na toho druhého lva. Ale není to jenom, jak vy
říkáte, hloupostí. Krollové také mají snížený práh bolestivosti.“
„Co to je?“
„Prostě necítí bolest.“
„To je u válečníků spíš dobře, ne?“, divil se trpaslík.
„Jak se to vezme“, ujal se slova hobit. „Když necítíš, jak tě nepřítel sekne nebo
bodne, tak jsi sice obávaný válečník, ale také se ti může stát, že vykrvácíš, aniž bys o
tom věděl.“
„Což se mu právě zřejmě děje“, doplnil ho elf.
Chvíli mlčky postávali nad spícím obrem a sledovali, jak se mu z ran řine krev.
„Asi bysme mu měli pomoct“, prolomil nakonec ticho Thórin.
„A mám ho nejdřív vyléčit a pak vzbudit, nebo opačně?“, ptal se Oplyn.
„Raději to udělej takto“, radil Elrond. „Krollové jsou zapomětliví a třeba by si
myslel, že jsme ho zranili my.“
„Dobře, ustupte“, zavelel alchymista důležitě a vyndal z alchymistické skříňky LRK.
Krollovi rány se po důkladném promytí červenou tekutinou začaly pomalu
zavírat, až zmizely docela.
„Vypotřeboval jsem půlku lektvaru“, prohlásil hobit, když skončil. „To nám ta cesta
pěkně začíná.“
„Tak uděláš další, ne?“, rozhodil rukama trpaslík.
„Další?!“, zasmál se Oplyn hystericky. „Víš kolik tahle legrace stojí úsilí a surovin?
A hlavně kolik stojí peněz?! Upozorňuji vás, pánové, že jediná tahle lavička vás
přijde v obchodě, pokud vůbec budete mít to štěstí a najdete někoho, kdo by to
prodával, minimálně na 25 zlatých.“
„Za 25 zlatých asi ani nenajdeš někoho, kdo by to kupoval“, neodpustil si Elrond
jízlivou poznámku.
„Takže už máme jenom půl lahvičky?“, zděsil se trpaslík. „To je zlý, moc zlý.“
„A co abychom vzali do družiny toho krolla?“, navrhnul Oplyn.
„S nikým dalším se nedělím“, vystrčil Thórin výhružně bradu.
„Tak jsem to ani nemyslel. Podívejte“, nadechl se zhluboka hobit,“ tenhleten obr“,
ukázal na spícího krolla, „nás stál půlku LRK a tím trochu snížil naše šance na
získání pokladu, mám pravdu?“
15
Oba zbylí společníci se tvářili pochybovačně, ale nic neříkali, a tak
alchymista pokračoval.
„Takže si myslím, že vzít ho s sebou by naše šance mohlo zase trochu vylepšit.“
Thórin už chtěl znovu protestovat, ale Oplyn ho gestem umlčel.
„Samozřejmě naše podíly zůstanou nedotčeny, nebojte se.“
„Jak to chceš provést?“ zajímal se Thórin. „Ten nevypadá, že by se nechal okrást.“
„Je to divoch, Thórine. A jak říkal tady Elrond, moc toho nepobral. Budeme apelovat
na to, že jsme mu zachránili život a slíbíme mu třeba 10 zlatých, když výprava
skončí úspěšně. To bude pro barbara jako on úplný balík!“
„Na to ti neskočí ani kroll“, zatvářil se elf pochybovačně.
„Uvidíme. Nechte mě s ním promluvit.“
„No dobře“, kývl hlavou Thórin. „Ale radši se mu postavím do zad a kdyby něco,
tak…“, výhružně zamával sekyrou.
„Výborně.“
Alchymista vytáhl z truhličky malý flakónek, odzátkoval ho a nechal spícímu
bojovníkovi přičichnout. Kroll nakrčil nos, kýchl tak, že Oplyn upadl na záda a pak
se posadil.
„Co je?“, zeptal se ospale a protíral si oči. “Kde jsem?“
„V bezpečí, příteli, teď už jsi v bezpečí“, přitančil k němu Oplyn s medovým
úsměvem.
„Jé, skřítek“, zaradoval se kroll a popadl alchymistu za kazajku. „Splnit Goranovi
přání.“
„Takže ty se jmenuješ Goran, mladý příteli?“, nenechal se Oplyn vyvést z míry. „S
těmi lvy jsi bojoval opravdu statečně, to se musí nechat.“
Kroll svraštil čelo. Zdálo se, že usilovně přemýšlí. Hobita přitom nepustil.
Pak mu padl pohled na zvíře s roztříštěnou lebkou.
„Lvi!“, vykřikl a hmátl pro kyj.
Jak vstal, tak se Oplyn bezmocně vznesl mest nad zem. S hobitem v jedné a
s kyjem v druhé ruce se divoce rozhlížel kolem sebe. Nejprve zaznamenal nervózně
se usmívajícího elfa.
„Lvi?!“, máchl kyjem směrem k mágovi.
„Už je po všem“, ozval se znovu Oplyn. „Lvi jsou pryč?“
„Lvi pryč?! Jak to?“
„Zachránili jsme tě. Asi jsi omdlel, když tě ten druhý lev sekl do nohy.“
16
Goran se zatvářil zmateně a Oplyn pochopil, že se na něj musí mluvit výrazně
jednodušeji.
„Lev tě zranil“, ukázal na krollovo stehno. „Tys omdlel, já tě vyléčil. Ty zdráv.“
Goran se asi půl minuty díval střídavě na stehno a na hobita. Pak se rozzářil.
„Skřítek uzdravil Gorana!“, zajásal a vyhodil Oplyna několikrát do vzduchu a zase
ho chytil.
Hobitovi se to zjevně nelíbilo, ale snažil se usmívat. Když ho kroll konečně
postavil na zem, sklonil se k němu a řekl:
„Skřítek zachránit Gorana. Goran splnit skřítkovi přání.“
Oplyn se vítězoslavně podíval po Elrondovi. „Jedno přání bych měl, Gorane. A
neříkej mi skřítek. Jsem hobit a jmenuji se Oplyn z Marienville.“
„Já tu sekeru snad nevyprubuju“, ozvalo se rozmrzele zpoza kamene.
Dalšího dne skutečně dorazili k Ptačímu vrchu. Byl to nevysoký podlouhlý
kopec obrostlý buky a javory. Stezka, kterou se ubírali, se stáčela kolem jeho
východního úpatí a zhruba v polovině se napojovala na hlavní cestu.
„Nevypadá to moc jako trpasličí sluj“, odhadoval Thórin mírumilovnou scenérii.
„Je to bezmála půl tisíce let“, řekl Elrond. „Za tu dobu se mohlo hodně změnit.“
„Ptačí vrch se tomu říká odnepaměti“, přidal se Oplyn.
„A to je jak dlouho?“ obrátil se na něj elf. „Co si pamatuješ?“
„Ha, ha, ha. Náhodou mu takhle říkal otec i jeho otec. A když vezmeš v úvahu, že se
hobiti dožívají něco kolem 120 let, je to docela slušná historie.“
„Ptáci“, prohlásil náhle zaníceně kroll.
„Cože?“
„Já nic neslyším“, tvářil se trpaslík nevěřícně.
„Má pravdu“, zaposlouchal se elf. „Celý ten kopec jakoby zpíval. Poslouchejte.“
Oplyn s Thórinem natahovali uši jak mohli, ale nic neslyšeli.
„Možná, až budeme blíž“, pokrčil rameny hobit.
A skutečně, když sestoupili přímo pod Ptačí vrch, už to slyšeli všichni. Všude
kolem se ozývalo bezpočet ptačího trylkování, pískání a štěbetání, až z toho
přecházel sluch.
„No, tak sem tady asi správně“, zakřičel trpaslík. „Tomu řikám Ptačí vrch.“
Elrond seděl bos na trávě ve stínu buků a vychutnával klid a mír, který kolem
panoval. Hlavně ho ovšem těšil klid a mír, který dopřával svým bolavým chodidlům.
17
Byl opravdu rád, že se Thórin sám nabídl, že půjde kopec obhlédnout a najít vchod
nebo jakékoli vodítko, které by je dovedlo do síní klanu Dvou seker.
Trpaslík byl pryč asi hodinu a půl a elf předpokládal, že se dřív než za hodinu
nevrátí. Spokojeně kroutil palci u nohou a pozoroval hobita s krollem. Oplyn byl
evidentně celý nesvůj. Nechtěl trpaslíka pouštět samotného , asi se bál, že by jim
mohl zmizet i s pokladem. Ale Thórin byl zcela neoblomný.
„To je záležitost trpaslíků“, odbyl Oplyna prostě. „Až najdu vchod, tak pro vás
přijdu. Tečka.“
Na to byla i hobitova výmluvnost krátká. Teď předstíral, že čte „Zásady
dobrodruha“, ale elf viděl, jak mu oči nervózně těkají ze strany na stranu. Co chvíli
zvedal hlavu od knihy a ptal se Gorana, jestli už trpaslíka nevidí nebo neslyší
přicházet. Goran, kromě toho, že každé 3 minuty vyhlížel trpaslíka, ležel na boku a
v obrovských neohrabaných prstech obracel osmihrotou hvězdici. Hvězdice byla
zbraní zlodějů a nájemných vrahů. Tichá, smrtící vrhací zbraň, kterou mohli
s úspěchem používat jen ti nejobratnější v oboru.
Pokud si elf dobře vzpomínal, tak krollové byli díky své velikosti a
akumulaci svalové hmoty dost neobratní, takže ho začalo zajímat, jak Goran k té
zbrani vlastně přišel.
„Copak to máš, Gorane?“
„Hvězdici“, odpověděl Goran aniž spustil zamilovaný pohled z blýskavé věcičky,
která se v jeho velké ruce téměř ztrácela.
„A jak jsi ji získal?“, vyptával se Elrond.
„Koupil. Koupil 10.“, řekl Goran pyšně a ukázal na malou tornu připevněnou
k opasku, který mu přidržoval bederní roušku z vlastnoručně zabitého medvěda.
Na co mu, proboha, je 10 hvězdic? Pomyslel si mág. Než stačil cokoli říct,
přerušil ho Oplyn.
„Ty s tím umíš házet?“
„Jo.“, přitakal Goran.
„Ukážu.“
Kroll se zdvihl a potěžkal hvězdici v ruce.
„Tam“, ukázal nejasně mezi stromy.
„Do toho ohnutého javoru?“, ujišťoval se hobit.
„Ne“, oponoval Elrond. „Myslí ten buk vlevo.“
„Tam.“, ukázal Goran znovu vpřed a mrštil hvězdicí.
18
Zbraň se zasvištěním bezpečně minula ohnutý javor i všechny buky v dosahu
a zmizela někde dál v porostu.
„Dobrý.“, pochválil se spokojeně Goran.
„Ale nic jsi netrefil“, divili se elf s hobitem. „Ukaž, kam jsi mířil?“
„Tam“, ukázal Goran znovu před sebe a vydal se hledat hvězdici.
Alchymista i mág za ním zírali s nepříliš inteligentními výrazy ve tvářích.
„Thórin měl pravdu“, řekl nakonec Elrond, „je to magor.“
S tím se vrátil zpět k točení palci a Oplyn k Jarikovi Nezničitelnému.
Trpaslík se vrátil za půl hodiny a tvářil se nešťastně.
„Nic jsem nenašel.“
„Vůbec nic?“, nevěřil mu Oplyn.
„Jsme tady vůbec správně?“, ozval se Elrond.
„Správně tady asi sme“, připustil trpaslík. „Po cestě jsem našel pár opracovaných
kamenů, čistá trpaslická práce. Ale po vchodu do síní ani památka.“
„Co budeme dělat?“
„Asi se do toho kopce budem muset prokopat“, odpověděl chmurně trpaslík.
„To bude trvat týdny!“ hlesl Oplyn poraženecky. „A kdo ví, jestli se trefíme na
správné místo.“
„Myslíš, že to nevim?!?“, utrhl se na něj Thórin. „Navíc víte, jak kopání nesnášim.
Ještě štěstí, že jsme sebou vzali to zvíře, teď se bude hodit.“
„Myslíš toho mezka?“, pozdvihl elf tázavě obočí ke zvířeti, které se klidně páslo
opodál.
„Ne, Gorana. Kde vůbec je?“
Než mu stačili odpovědět, kroll se sám vynořil z lesa. V ruce držel hvězdici a
vesele si pohvizdoval.
„Goran našel“, usmál se na své společníky.
„Našel jsi svoji hvězdici, Gorane?“, obrátil se na něj Elrond kysele. „No, výborně, to
jsme všichni rádi. Teď už máme po starostech.“
„Goran našel něco pro trpaslík“, usmíval se obrovský válečník dál a kývl na Thórina.
„Trpaslík jít s Goranem. Goran ukáže.“
„Možná mě chce vylákat někam do lesa a tam mě picnout tim svým obuchem“,
šeptnul Thórin směrem k hobitovi s mágem.
„Myslíš, že se nás chce zbavit?“
19
„Co já vím, třeba dostal hlad“, pokrčil Thórin rameny. „Každopádně buďte ve střehu.
Kdybych začal křičet, tak mi bleskově vyražte na pomoc, jasný?“
„Jasný“, zašeptali oba.
„Tak jo, pudem“, připojil se Thórin ke krollovi a společně zmizeli mezi stromy.
„Ty Elronde“, řekl Oplyn jakmile oba válečníci odešli, „kdyby Thórin křičel, tak
bleskově zmizíme, mám pravdu?“
Elrond jen opovržlivě zakroutil hlavou a přestože to neměl ve zvyku, tak si odplivl.
„No, no, snad jsem toho tolik neřekl“, zamumlal Oplyn a uraženě rozevřel Zásady
dobrodruha.
Nečekali dlouho. Asi po deseti minutách se z lesa vrátil samotný Thórin.
„Pánové“, prohlásil slavnostně, „odvolávám všechno, co jsem proti Goranovi kdy
řekl nebo snad řeknu. Ten génius našel vchod do podzemí.“
20
III. V síních Din - Dinnů
Vchod se nacházel asi dvě stě metrů od místa, kde odpočívali. Šlo o kruhový,
větrem a vodou ošlehaný mramorový poklop na který Goran šťastnou náhodou
narazil při hledání ztracené hvězdice. Přestože se přes kámen plazil zelený mech, byl
na něm jasně patrný vyrytý motiv dvou překřížených seker.
„Tomu řikám klika, ne?“, nepřestával se Thórin radovat a všechny střídavě
přátelsky poplácával. Hlavním terčem jeho srdečného nadšení byl dvoumetrový
válečník, což vzhledem k nevídané razanci trpaslíkových dlaní hobit s mágem
s povděkem kvitovali.
„Kluk hledá hvězdici a najde poklad Je pravda, že jsme mu zachránili život,
ale myslím, že by náš velký přítel zasloužil deset zlatek navrch, co vy na to přátelé?“
„Deset už jsem mu slíbil“, připomněl Oplyn.
„No jo, to je fakt.“, odtušil trpaslík a zamračil se. „Ale ať přídu na buben,“mávl
v zápětí rukou v královském gestu. „Dostane dvacet, když to všechno vyjde. Co
tomu řikáš hromotluku?“, obrátil se na Gorana. Kroll se na Thórina tázavě zadíval.
„Trpaslík je rád“, tlumočil Oplyn. „Dáme dvacet zlatých“
„Hahá“, zaburácel kroll potěšeně. „Víc hvězdic pro Gorana!“
„Co takhle raději nějaké šaty nebo brnění?“, podotknul Elrond.
„Goran chce víc hvězdic“, zamračil se válečník na elfa. „Brnění pak.“
„Jasně mágu. Nech našeho velkýho přítele, ať si koupí co chce“, zastal se krolla
trpaslík a už asi po desáté ho, díky značnému výškovému rozdílu, mocně poplácal po
stehně.
„Tak a teď do práce, parťáci. Musíme zvednout ten poklop. Jak tak na to
koukám“, zašklebil se Thórin na elfa s hobitem,“ty dva třasořitky asi vynecháme, co
Gorane?“
Kroll souhlasně zafuněl.
„Skřítek slabý. Kouzelník slabší.“
„Já nejsem slabší než Oplyn!“, zbrunátněl mág. „Vždyť se podívejte na ty jeho
hůlky!“, ukazoval na hobitovy krátké chlupaté ruce.
„Dáme si páku, mágu?!“, odpověděl na to vyzývavě alchymista a začal si vyhrnovat
rukávy.
21
Válečníci zatím vzali za býlím obrostlý kovový úchyt zapuštěný do kamene na okraji
desky. Svaly na rukou jim naběhly, žíly vystoupily. Obzvláště polonahý Goran
vypadal v záběru skutečně impozantně.
Následující minutu vypadali všichni družiníci jako vytesaní z kamene. O
jejich životu svědčilo jen těžké oddychování. Oplyn s Elrondem sváděli žabomyší
souboj v přetlačování, kde ani jedna strana nebyla schopna postoupit ani o píď,
Thórin s Goranem nekonečně pomalu za nesmírného úsilí zdvihali zdvihaly kamenný
poklop centimetr za centimetrem vzhůru.
„A mám tě!“, vydechl vítězoslavně Oplyn. Elfova pravačka mířila neodvratně
k zemi.
„Ty podvádíš!“, syčel mág. „Zalomil jsi mi zápěstí, to je proti pravidlům.“
„Musíš se vždycky na něco vymlouvat, že ano“, tlačil ho hobit stále níž a níž.
Jejich souboj přerušil tupý zvuk, který vydal odvalený poklop při pádu na zem.
„Uf“, otřel si trpaslík zpocené čelo do rukávu,“to teda byla fuška.“
Všichni čtyři zvědavě nahlédli do otvoru, který kámen zakrýval.
Hned pod úrovní země byly vidět zbytky točitého dřevěného schodiště, které vedlo
kamsi do černočerné tmy.
„Vypadá to, že se budem muset spustit po laně“, zhodnotil situaci Thórin. „Ty
schody už nikoho neudrží“.
„Vzhledem k tomu, že jich polovina chybí, tak asi ne“, třel si Elrond pravačku.
„Nemusíš být na všechny hned nabroušený jenom kvůli tomu, že jsi nejslabší
z družiny“, popíchl ho alchymista.
„Já nejsem nejslabší! Ty jsi podváděl!“
„Nechat toho“, zasáhl překvapivě Goran. Rukama širokýma jako kmeny stromů
oddělil elfa s hobitem, kteří si už málem vjeli do vlasů.
„My muset dolů. Po laně.“, dodal ještě s vážným výrazem v obvykle děsivě
rozesmáté tváři.
„Správně“, přidal se trpaslík. „Nechte těch volovin, máme tady práci.“
Z brašen na mezkovi vyndal lano a dvě lucerny. Lano přivázal ke kmeni mladého
javoru a druhý konec hodil do díry. Potom všem rozdal velké kožené pytle s popruhy
kolem ramen.
„To jsou trpaslický batohy, vynáší se v nich hlína z úzkých šachet“, vysvětloval
Thórin, zatímco se ostatní marně snažili přezkami upravit délku popruhů adekvátně
své velikosti. Trpaslíci prostě nepočítali s tím, že by někdo kromě nich mohl batohy
22
nosit, takže přezky fungovaly v podstatě jen ve dvojím módu – velký trpaslík a malý
trpaslík. Největší problémy to pochopitelně působilo krollovi, který po minutovém
zápase popruhy utrhl a batoh si přivázal kusem lana k opasku.
„A teď“,vzal Thórin do ruky lucerny, „kdo pude první?“
„Já jdu poslední“, ozval se Oplyn.
„Neměli bychom nejdřív zjistit, zda je to dole bezpečné?“, navrhnul Elrond. „Jestli
lano dopadlo na zem, jestli tam není nějaká past, hadi a tak…“
„No dobře, poserové“, frknul Thórin přezíravě. „Takže první pude Goran, pak já a vy
dva za náma. Spokojený?“
„Tak jsem to rozhodně nemyslel“, protestoval uraženě elf. „Jen jsem chtěl kvůli
bezpečnosti…“
Thórin nad tím mávl rukou. Zatímco se Elrond ospravedlňoval, vzal ze země suchou,
téměř dva sáhy dlouhou větev, a vhodil ji do otvoru. Ani ne za dva údery srdce se
zdola ozvalo suché zapraštění, jak větev narazila na dno.
„Je to jenom pár metrů, jde se“, uzavřel tím trpaslík další debatu o bezpečnosti
sestupu. „Gorane, vem si saky paky a hurá dolů.“
Oplyn slaňoval jako poslední. Šachta byla asi osm metrů hluboká a po dvou
metrech zeminy byla tesaná v kameni. Na hobita ze všech stran dýchala vlhkost a
chlad. Díky tomu, že šel první kroll, jehož sestup připomínal spíše řízený pád,
zmizela většina zbytků dřevěného schodiště a obratný alchymista bez problémů
sešplhal k osvětlenému prostoru, kde se nacházel zbytek družiny.
„Tak jak to vypadá?“, ptal se dychtivě, hned jak seskočil na zem. Pod nohama
mu zachrastil štěrk.
„Vede tu chodba“, mávl Thórin lucernou vpřed. „Asi padesát sáhů, dál jsem
nešel.“ Obličeje družiníků vypadaly v komíhavém světle lucerny přízračně. Nosy
byly zahnutější, zuby větší, bělmo se divoce blýskalo. Oplynovi připadalo, jako by si
všichni nasadili strašidelné masky.
„Takže jsme všichni“, ujistil je trpaslík o zřejmém faktu. „Než vyrazíme, rád
bych něco řek.“ Významně si odkašlal. „Cesta, na kterou jsme se vydali z nás možná
udělá boháče, ale možná taky ne.“ Podíval se postranně na krolla, který vypadal jako
akvarijní rybička při krmení. „Možná tady některý z nás zůstanou, stát se může
všechno. Ale jedno“, vztyčil krátký mozolnatý ukazovák, „jedno je důležitý. Jsme to
my, vy, já, my všichni. Spojený přátelstvím jako bratři. Sakra.“ Thórinovi se zlomil
23
hlas dojetím. Elrond si pomyslel, že to byl jistě jeden z nejhorších proslovů, jaké kdy
slyšel, ale trpaslíkova upřímnost ho zcela odzbrojovala. Jediné, co ho trochu
znervózňovalo byla narážka na možnost úmrtí. S tím až do teď nějak nepočítal. Pro
jistotu se sehnul pro dlouhý klacek, který sem Thórin před chvílí vhodil. Jeden nikdy
neví, třeba mohlo být na těch žvástech od Jarika něco pravdy a on rozhodně nemínil
ukončit svůj nesmrtelný život v agónii nabodnutý na kůlech v nějaké pitomé pasti.
„Tak Gorane,“ obrátil se Thórin na krolla poté, co setřel z brady slzu,
„lucernu do ruky a jde se.“
„Goran nedržet lucernu“, zavrtěl na to obr rezolutně hlavou. „Goran má kyj.“
„Co to mele? To má bejt nějaká vzpoura nebo co?!“, naježil se trpaslík. „Já tady o
přátelství, o bratrství, život bych za něj dal, skoro jsem se rozbrečel a on ani
neponese blbou lampu?!“
„Kyj je obouruční“, pokusil se Oplyn rekonstruovat Goranovi myšlenkové pochody.
„Asi chtěl říct, že dost dobře nemůže nosit lucernu a zároveň tu svoji palici.“
„No jo, to je fakt“, připustil trpaslík rozmrzele. „Ale mně se taky zrovna dvakrát
nelíbí, že bych měl svítit na cestu. Občas mám ve zvyku přehodit si sekeru do
levačky, to byste nevěřili, jak to nepřítele zmate. Lucerna by mi překážela.“
„Ale někdo z vás co jdou první to světlo nést musí“, vložil se do debaty Elrond.
„A co ty? Mágové maj přece vždycky světlo v holi.“
„To jsou povídačky“, mávl elf odmítavě rukou. „Normální mág žádnou takovou hůl
nemá. Ne že by neexistovaly, existují. Ale člověk se k něčemu takovému dostane až
po dlouhých letech praxe. Upřímně řečeno i kdybych tu takovou hůl měl, ani bych ji
neuměl ovládat.“
„A co nějaké kouzlo?“, zeptal se Oplyn.
„Samozřejmě existuje kouzlo, které přivolá sféru magického světla“, pokýval Elrond
pomalu hlavou. Nasadil přitom zdánlivě poklidný mentorský tón kterým mluví učitel
s obzvláště natvrdlým žákem. „Ale chtěl bych vás upozornit, že za den můžu seslat
jenom tři kouzla a rozhodně si nehodlám zaplácat paměť něčím tak zbytečným, jako
je světlo!“ Na konci věty už mág hystericky ječel.
„Cože?“, podívali se po sobě trpaslík s hobitem nechápavě. Goran spokojeně ryl
nehtem do rukojeti svého kyje a potichu si pohvizdoval.
„Vy nevíte, že mám každý den omezený počet kouzel?“, divil se elf když viděl jejich
nevědoucí výrazy.
„To teda ,u Thorova kladiva, ne. Nikdy ses nepochlubil.“
24
„Aha. No, tak teď to víte.“
„Ale proč?“, nedal se tak jednoduše odbýt Oplyn. „Proč máš jenom tři kouzla?“
„Nevím, jestli má cenu něco vám vysvětlovat“, povzdechl si Elrond. „Asi byste to
nepochopili.“
„Jen do toho, mágu. Dycky mě děsně zajímalo, jak fungujou ty vaše triky“,
povzbudil ho trpaslík.
„Tak dobře. Každý mág má omezený počet kouzel, která může za určitý časový úsek
seslat. Kouzla se také liší co do síly, obtížnosti a rychlosti sesílání. Čerstvý absolvent
akademie jako já dokáže za den seslat jen malý počet jednoduchých kouzel. Nechci
se chlubit, ale obvykle je to jen jedno až dvě kouzla.“
„No, to jsi teda machr“, neodpustil si Oplyn jedovatou poznámku, kterou mág jakoby
neslyšel.
„A teď to nejdůležitější. Existuje něco, čemu se odborně říká magická mezipaměť.
Funguje to tak, že večer si do ní uložíte kouzla, která znáte nebo máte zapsaná
v knize kouzel.“ Elrond s těmito slovy vytáhl ze záňadří tuniky malou knížku
v červených deskách, na kterých byl vytlačený zlatý monogram E.
„Tohle je tvoje kniha kouzel?“ Trpaslík málem vyprskl smíchy. „Ta má nejmíň 10
stránek, že jo?“
„A jenom tři jsou popsané“, přisadil si Oplyn.
Mág uraženě schoval knihu zpět a pokračoval. „Druhý den, pokud se pořádně vyspíte
a magická mezipaměť stačí vstřebat, odborně řečeno nameditovat, vybraná kouzla,
pak můžete použít jenom ta kouzla, která jste si do ní uložili. Je to jasné?“
Goran vzhlédl od svého kyje, ale když po chvíli pochopil, že otázka nepatřila jemu,
spokojeně se vrátil k slibně se rýsujícímu dřevorytu.
„No,“ podrbal se Thórin za uchem, „úplně jasný mi to neni, ale tim se netrap. Prostě
máš tři kouzla, strašně malou knížku a musíš hodně spát. To mně osobně úplně
stačí.“
„Já jsem to myslím celkem pochopil“, vyjádřil se po trpaslíkovi hobit. „Jenom mě
trochu děsí, že po použití té tvé široké zásoby kouzel jsi nám vlastně úplně
k ničemu.“
„Jak to myslíš k ničemu?“, vyjel Elrond na alchymistu. „Mág má i jiné schopnosti,
abys věděl. Spíš mi řekni, k čemu nám budeš dobrý ty, až vypotřebujeme tu půlku
léčivého lektvaru? A kromě toho, ještě tu jsou svitky.“
„Co je to?“, zajímal se trpaslík.
25
„Kouzlo svázané v písmu“, odpověděl důležitě elf.
„He?“
„Prostě kouzla napsaná na papíře“, přeložil pro trpaslíka Oplyn. „Jenomže silně
pochybuji, že tady náš přítel Elrond nějaké svitky má. Jsou totiž pekelně drahé.“
„No je pravdou“, připustil elf velmi neochotně, „že zatím žádné svitky nemám.“
„Neboj, kouzelníku,“ poplácal ho po zádech Thórin, „za ty prachy, co tady dneska
nakopem si budeš moct koupit celou knihovnu těch zatracenejch svitků.“
„Podívat.“ Kroll strčil do světla luceren násadu kyje. Byla na ní patrná mělká rytina
čehosi blíže neidentifikovatelného.
„Goranův znak“, prohlásil válečník pyšně.
„Čtvereček?“, zkusil to Oplyn.
Obr důrazně zavrtěl hlavou.
„Je to znak horalského kmene Hudrů“, prohlásil sebejistě Elrond po pečlivém
prozkoumání dřevorytu. „Pětihlavý drak co honí stádo ovcí.“
Goran na něj vyjeveně zíral. Obočí se mu v usilovném přemýšlení spojilo v jednu
tlustou černou čáru. Několikrát něco zamumlal a nakonec pomalu zavrtěl hlavou.
„No mě to připadá trochu jako hvězda“, ozval se jako poslední trpaslík.
„Hvězda! Hvězdice!“, zatleskal Goran. „To Goranův znak.“
„Prima. Takže lucernu beru já, vy vzadu se o to nějak poperte a vyrážíme. Směr
náčelníkova truhla.“
„Tumáš“, vrazil Elrond lampu do ruky alchymistovi. „Já musím mít jednu ruku
volnou na kouzlení.“
„A co máš v té druhé?“
„Hehm“, zakašlal Elrond. „Tak ti mě nějak cestou rozbolely nohy…“
„Tak vyrážíme!“, zavelel Thórin naštěstí dřív, než stačil alchymista rozpoutat další
hádku.
Vyrazili pomalu a obezřetně. Chodba byla dostatečně široká, takže kráčeli
dva a dva. Vpředu Goran s hrozivým, ostny pobitým kyjem na rameni, vedle něj
Thórin s prsty pevně sevřenými na násadě sekyry, od jejíhož ostří se odráželo světlo
lucerny. Za nimi kráčel svižně malý Oplyn, kterému v batohu tichounce chrastila
alchymistická truhla. V pravé ruce se mu pohupoval prak, který byl schopen ve
zlomku vteřiny nabít kamenem z torny na opasku. Elrond po jeho pravici co chvíli
proklepával dlouhou holí podlahu a stěny kolem. Cítili, že se chodba stále mírně
26
svažuje. Po dvou stech sázích, které ubíhaly pomalu jako věčnost, konečně narazili
na masivní kamenné dveře. Byly z jednoho kusu uhlově černého kamene se
symbolem dvou překřížených seker vyrytým uprostřed.
„Vstup do síní klanu Din-Dinnů“, přejel Thórin dlaní po kameni v téměř
majetnickém gestu.
„Myslím, že tohle byla úniková cesta, kterou tenkrát prchali před
nemrtvými“, poznamenal Elrond.
„Jo, to by mohlo bejt“, přisvědčil trpaslík. „U nás v dole máme něco
podobnýho.“
„A jak se to otevírá?“, zeptal se Oplyn. „Nevidím tady žádnou kliku, páku,
klepadlo, nic.“
„Jak to mám podle tebe vědět? U nás to bylo vždycky votevřený, my sme na
žádnýho mrtvýho krále nenarazili. Ale sou to trpaslický dveře a ty maj vždycky
nějakej votvírací mechanismus. Většinou jde o to zmáčknou nějakou dlaždici, nebo
tak.“ S tím začal trpaslík zběsile poskakovat po štěrkové podlaze.
„Musí tady bejt nějakej výčnělek“, komentoval svoje počínání. „Schovanej
v tom štěrku.“ Elf s hobitem se zatvářili pochybovačně, zato Goranovi se trpaslíkovo
chování zjevně líbilo. Začal tleskat jakoby do rytmu a poskakovat spolu s Thórinem.
K tomu opakovaně vyrážel dvě nesrozumitelná slova, pravděpodobně nápěv nějaké
krollské národní písně.
„Chceš mě nakrknout, nebo co?“, přestal po chvíli trpaslík se svým
počínáním a změřil si Gorana s hlavou vyzývavě zakloněnou téměř do pravého úhlu.
Goran evidentně nerad ukončil svou performanci a tvářil se nechápavě.
„No nic“, mávl malý válečník rukou. „Možná bude něco na stěnách.“ Všichni
začali prozkoumávat stěny chodby v blízkosti dveří. Po Goranovi ještě znovu pro
jistotu provedl prohlídku Elrond. Měl totiž neodbytný pocit, že obr sice zírá zblízka
na stěnu a ohmatává ji jako ostatní, ale ve skutečnosti nic nehledá a pouze opakuje
jejich chování. Jeho podezření se po několika minutách usilovného zkoumání
kamene za krollem potvrdilo. Na stěně asi dvě stopy od dveří
našel do skály
vytlačený malý znak zkřížených seker.
„Něco mám!“, zavolal na ostatní. Zbylí družiníci, kteří už pomalu začali
ztrácet naději, se kolem něj dychtivě nahrnuli.
„Vypadá to jako hodně mělkej zámek“, prohlásil Thórin.
„A máme klíč?“
27
„To se ví, že ne“, odpověděl trpaslík zloměně. „A přes tyhle dveře se
nedostanem. Jsou z jednoho kusu. Nemíň deset coulů tvrdýho čediče. Že po mně
radši neskočil ten lev. Teď už bych měl pokoj.“ Rukama si zakryl tvář a začal tlouct
čelem do dveří. „Za co?! Za co ?! Za co ?!“, vyrážel ze sebe zoufale. Oplyn si, stejně
jako již v hostinci Elrond, uvědomil, že trpaslík není zcela duševně v pořádku.
„Moment“, zdvihl Elrond ukazovák. „Máš s sebou ten svitek, Thórine?“
„Co?“, odlepil trpaslík obličej od kamene.
„Ten svitek klanu Din-dinnů, co jsem ti pomáhal luštit, máš ho tady?“
„Mám“, vytáhl svitek z kapsy kožené kazajky, „ale pochybuju, že nám k něčemu
bude“, dodal depresivně. „Jsme ztracený! Ztracený!“
„Podívejte se tady na ten monogram“, upozornil je elf, když svitek rozbalil.
„Jsou tam dvě sekery, to je překvapení“, konstatoval Oplyn.
„To trpaslíků znak“, přidal se kroll.
„Správně. A teď si na to sáhněte.“
Oplyn vzal od mága svitek s výrazem svrchované nedůvěry. Ten ale vzápětí
vystřídalo překvapení. „Je to kovové!“
„Ukaž“, vytrhl mu ho Thórin netrpělivě z ruky. „U bohů je to tak! To je mithril!
Monogram je celý z mithrilu!“
Trpaslík neváhal ani vteřinu a přitisknul dvě sekery na svitku do mělkého zámku na
stěně. Chvilku se nedělo nic. Pak se dveře začaly s rachotem vysouvat vzhůru.
Napětí mezi družiníky dostoupilo vrcholu. Nikdo ani nedýchal. Světlo Thórinovi
lucerny pomalu odhalovalo prostor, který se jim otevíral. Goran sundal z ramene kyj,
Thórin instinktivně sevřel sekyru. Před nimi ubíhala dlouhá rovná chodba vytesaná
přímo do skály. Příliš se nelišila od té, kterou přišli, pouze podlaha byla místo štěrku
pokryta černými dlaždicemi, na kterých se usadila tlustá vrstva špíny a prachu. Hned
za dveřmi viděli do stěny zapuštěný stojan na pochodeň, která se v průběhu času
zřejmě rozpadla. Dveře vyjely až nahoru a splynuly se stropem. Ozvalo se hlasité
cvaknutí.
„No“, zachraptěl Thórin a podíval se po ostatních, „tak pokračujem. Dobrá práce,
mágu“, kývnul ještě uznale směrem k Elrondovi.
„To nestálo za řeč“, zapýřil se elf a v záchvatu nabyté sebedůvěry odhodil větev,
kterou prve proťukával podlahu.
„To už tě nebolí nohy?“, ozval se Oplyn.
„Komu bozi nadělí, toho nohy nebolí“, odbyl ho elf povýšeně.
28
Ušli necelých dvacet sáhů, když narazili po pravé straně chodby na zavřené
dveře. Nebyly tentokrát kamenné, ale ze silného železného dubu, na který byl čas
zatím krátký. Pochopitelně neměly kliku. Thórin ale tentokrát poměrně rychle našel
na pravé straně dveří malou čtvercovou dlaždici, na kterou bez rozmýšlení zatlačil.
Dveře pomalu se skřípěním vyjely do stropu.
Světlo lucerny odhalilo čtvercovou místnost asi sedm krát sedm sáhů. U stěny
naproti dveřím zahlédl trpaslík matné obrysy truhly. „Poklád!“, zařval vítězoslavně a
vtrhl do místnosti. Byl to boční závan větru, který ho posledním zlomku vteřiny
varoval, že v místnosti není sám. Uskočil stranou a cítil, jak se mu zezadu něco
otřelo o kazajku. Zároveň ho do nosu udeřil nepříjemný nakyslý zápach. Trpaslík se
krátce pootočil a bleskově sekl sekyrou ve směru nepřítelova pohybu. Cítil, jak se
ostří zarylo do měkké tkáně. Místnost se naplnila pronikavým pištěním. Raněný tvor
s sebou ale smýkl a vytrhl Thórinovi sekyru z ruky. Trpaslík zaklel. „Gorane!“,
zakřičel ze všech sil. Po obrovi ale nebylo ani památky, byl v místnosti sám.
V rozkomíhaném světle lucerny zahlédl, jak se k němu něco rychle blíží z levého
horního rohu místnosti. Nepřátel bylo víc.
„Gorane!!“ sevřel pevně držadlo olejové lampy rozhodnut nedát svůj život
lacino. Ze tmy se proti němu vynořil asi tři stopy vysoký chlupatý tvor, který silně
připomínal krysu. Červená očka se lačně upírala na trpaslíka, v pootevřené tlamě
plné slin se leskly dlouhé žluté zuby. Zvuk, který tvor vydával, se vzdáleně podobal
psímu vrčení, ale trpaslík z něj slyšel skoro lidskou nenávist. Mával lucernou zběsile
ze strany na stranu. Obří krysa sice zpomalila, ale jen proto, aby se připravila ke
skoku.
„Gorane!!!“ v tu chvíli se z výše konečně snesl krollův kyj. Zem zaduněla a
tam, kde měla krysa hlavu, teď byla jen krvavá změť mozku a kostí.
„Kde jsi u všech řití byl?!“, obořil se Thórin na Gorana roztřeseným hlasem.
„Mohli mě tu zabít, ty mastodonte!“
„Já vedle“, ukázal Goran prstem dozadu.
„Jak to myslíš, vedle? Měl jsi bejt se mnou, k sakru!“
„Oplyn a já vedle“, hláskoval kroll, kterému náročnější konverzace činila
zjevné problémy. „My rychlejší.“
„Jo ták“, protáhl zamyšleně Thórin. Rychle se vzpamatoval z prožité hrůzy a
jeho paranoidní polovina osobnosti začala pracovat na plné obrátky.
29
„Už to chápu! Mysleli ste si, že tady zhebnu a vy si rozdělíte poklad sami, že
jo?! Ty dva inteligenti tě zblbnuli a chtěli mě nechat sežrat touhle bestií.“
„Obří krysa“, informoval ho Goran. „U nás moc.“
„Jenom počkejte fešáci, až najdu svojí sekeru. Pak už se já s nikym dělit nebudu.“
„Tak vedle nic není“, vstoupil do místnosti Oplyn následovaný Elrondem. „A
co tady?“
„Co tady?!“, zaskřípal zuby podsaditý válečník a ustoupil vlevo, aby umožnil
hobitovi s elfem pohled na zabitého netvora.
„Tohle, vy parchanti. Ale nezvládli ste to, váš plán nevyšel.“
„U všech bohů co je to?“, zašeptal Oplyn s nelíčeným zděšením.
„Obří krysa. U nás moc.“
„Jaký plán?“, zajímal se Elrond, který včas pochopil nebezpečnost trpaslíkova
duševního rozpoložení.
„Cha!“, pohodil Thórin hlavou. „Netvařte se jako neviňátka, všechno je jasný.
Teď du pro sekeru a pak si promluvíme.“
S tím odběhl do pravého rohu místnosti, kde tušil druhou mrtvou krysu.
Netvor ležel naznak v kaluži krve a dodělával. Trpaslíkova sekyra prosekla břicho ze
kterého se valily rozpárané vnitřnosti. Elrondovi se chtělo zvracet. Když zíral na tu
krvavou spoušť tak v duchu prosil všechny bohy, aby příště raději narazili na
kostlivce. To byla rozhodně čistší a vznešenější práce.
„Zab tu potvoru“, zabručel trpaslík a Goran jí bez okolků šlápl na krk. Ozvalo
se suché křupnutí, krysa máchla tlapami do vzduchu a definitivně ztichla.
Thórin vytrhl z rány zbraň a s úsměvem, který by slušel lišce v kurníku, se
obrátil na Oplyna s Elrondem.
„Tak teď si promluvíme,“ pravil hrozivě.
„A o čem?“, nechápal alchymista.
„O tom, že tady ta truhla“, nepřestal se trpaslík tvářit jako bůh pomsty a
ukazoval palcem za sebe, „ tady ta truhla nacpaná zlaťákama je moje. Málem sem
tady kvůli vám chcípnul takže nepočítejte s tím, že se budu s někym dělit, vy
parchanti. Jestli má někdo něco proti…“, nedokončil a přehodil si sekyru dvakrát
svižně z ruky do ruky.
„My vůbec nevěděli, že ti hrozí nějaké nebezpečí, Thórine“, vyhrkl
s maximální upřímností hobit, který konečně pochopil situaci.
„Nevěděli“, přidal se pohotově Elrond.
30
„Ta truhla je samozřejmě tvoje“, přikyvoval dál horlivě Oplyn.
„Tvoje, jen tvoje“, opakoval po něm mág jako ozvěna.
„Za tu hrůzu, co jsi musel prožít…“, pokračoval alchymista. „Ale jak jsi si
s tím netvorem poradil, nevídané. Skutečně mistrovská práce.“
„Bravo, bravo!“
Trpaslík sklonil sekyru a kdyby bylo světlo lucerny jasnější, ostatní by mohli
vidět, jak se červená.
„Vážně jste to na mě nenavlekli?“, zeptal se teď už smířlivě.
„To víš že ne, vždyť jsi náš vůdce!“, dušoval se Oplyn. „Co bychom si tady
dole bez tebe počali? Kdo jiný než ty se umí v tomhle labyrintu zorientovat, zná
všechny mechanismy a pasti a navíc je neporazitelný bojovník?“
Tak tohle trochu přehnal, pomyslel si Elrond. Celá hobitova estráda byla
v pořádku a za dané situace by stěží hledali lepší východisko, ale poslední výrok by
mohl být příliš i na trpaslíkův hypertrofický egocentrismus.
„Vždyť bez tebe bychom tu zůstali úplně bezmocní!“, zakončil Oplyn svůj
téměř umělecký výstup srdcervoucím výkřikem.
„To je fakt“, připustil Thórin. Na tváři se mu objevil trochu provinilý výraz.
„Tak promiňte, přátelé. To víte, už jsem takovej …“
Paranoidní, lehce schizofrenní, maniodepresivní egocentrik, pomyslel si
Elrond. To nejlepší, co s sebou člověk může mít na nebezpečné výpravě proti zlu.
„Ale z tý truhly je osmdesát procent mejch, z toho neslevim. Málem jsem tady
vypustil duši, tak si zasloužim větší podíl.“
„To je jasné,“ potvrdil Oplyn. „Ale poučme se pro příště. Musíme chodit
všude společně. Není dobré tříštit síly, když všude kolem číhá nebezpečí.“
„Správně“, přidal se k hobitovi opět Elrond a hlas se mu slavnostně zabarvil.
Teď jim ukáže, jak má vypadat správný proslov.
„Přísahejme bratři, že se neopustíme. Že v té nejčernější hodině, až bude smrt
kroužit kolem nás a strach nám sevře srdce, že i tehdy naše přátelství vytvoří všem
protivenstvím hráz a každý z nás bude ochotný za ostatní třeba zemřít. Přísahejme!“
Natáhl slavnostně dlaň aby zpečetili slib, ale zjistil že trpaslík mezitím
odběhl k truhle a hobita z nějakého nevysvětlitelného důvodu zaujaly vyhřezlé
vnitřnosti zabité bestie.
31
„Goran přísahá“, ozvalo se nad ním a než stačil zareagovat dopadla mu na
ruku krollova obrovská dlaň. Elf hlasitě zasténal a upadl na všechny čtyři s pocitem,
že mu Goran právě tupým předmětem amputoval pravačku.
„U Thorova vousu je prázdná!“, vykřikl trpaslík napůl vztekle, napůl
zklamaně, když se mu podařilo vyrazit víko od truhly.
„Nepovídej“, kroutil alchymista hlavou jakoby udiveně. Ve skutečnosti
samozřejmě tušil, že tomu tak bude. Ve vedlejší místnosti, kterou prohledávali
v době krysího útoku, byly takové truhly dvě. Jedna byla zcela prázdná, ve druhé
byla pouze vyschlá lahvička od oleje. Oplyn se podle několika náznaků, jako byly
zrezivělé háky zapuštěné do stěn nebo na podlaze pohozené obruče z barelů, jejichž
dřevo na rozdíl od truhlic náporu času neodolalo, domníval, že se původně jednalo o
skladovací prostory.
„Jenom prázdná láhev“, vytáhl Thórin na světlo zašlou hnědou baňku. „Asi
v ní byl olej“, prohlásil poté, co k ní přičichl.
„Zajímalo by mě, čím se ty potvory živily“, uvažoval alchymista nahlas nad
vyhřezlými střevy obří krysy. Měl už delší dobu pocit, jakoby ve změti vnitřností
zahlédl tu a tam nějaký záblesk, ale váhal s bližší inspekcí. Koneckonců byl to hnus.
„Vším,“ odpověděl mu Goran a ukázal prstem na několik ohlodaných dřívek
vedle Thórinovy truhly.
„Myslíš, že tam byla ještě jedna?“
Goran přikývl. Oplyn se zamyslel. Samozřejmě, dávalo to smysl. Místnosti
byly prakticky identické rozměrem i tvarem a pravděpodobně sloužily ke stejnému
účelu. Takže když byly vedle dvě truhly, mohly být i tady. Otázkou bylo, zda byla
zdejší truhla také prázdná. Hobit dospěl k rozhodnutí a nenápadně začal špičkou boty
rozhrnovat vyhřezlé vnitřnosti. Ostražitě přitom sledoval Elronda, který si něžně
foukal postiženou dlaň i Thórina, který s opičím výrazem ve tváři třepal lahví od
oleje v naději, že je v ní ukryt dračí poklad. Goran žádné vážné nebezpečí
nepředstavoval. Hobit si byl téměř jist, že by toho prosťáčka přemluvil, aby snědl
vlastní kyj. Za okamžik už to uviděl. Z roztrženého střeva vykukoval malý zelený
kamének a vesele na něj pomrkával.
„Tyrkys“, zamumlal Oplyn potěšeně. „Velice cenný, deset zlatých.“ Bleskově
se sehnul a než stačil kdokoli cokoli zpozorovat, měl už drahokam bezpečně v měšci.
„Padáme!“, houkl Thórin nazlobeně a mrštil lahví o stěnu. „Čeká nás fůra
zlaťáků a pár lebek k rozlousknutí.“
32
IV. NEMRTVÍ
Skladovacích místností bylo nakonec celkem osm. Čtyři páry naproti sobě,
rozmístěné podél chodby v pravidelných dvacetisáhových odstupech. Všechny, až na
první, kde svedl Thórin boj s obří krysou, byly čtvercové, sedmkrát sedm sáhů a
obsahovaly dvě truhly, z nichž jedna vždy z neznámých důvodů obsahovala
prázdnou lahvičku od oleje. Poslední skladovací místnost už prakticky neprohlíželi,
zejména s ohledem na Thórinovo viditelně rostoucí rozladění.
„Žuložrouti podělaný,“ ulevoval si co chvíli. „Copak se u únikovýho východu
skladuje voda, potraviny a olej?! To jako k čemu? Abych si moh při útěku vzít na
cestu pecen chleba a plnou lucernu?“
Za poslední protistojnou dvojicí skladišť ústila chodba na křižovatku typu T.
„Kam teď?“, ozval se zezadu Oplyn.
„Pudem vlevo“, odpověděl trpaslík bez zaváhání.
„Proč?“
„Jak proč?! Prostě chci jít vlevo. A kdo chce jít se mnou, pude taky vlevo.“
„Nebylo by lepší udělat nějaký průzkum?“, zasáhl do hovoru Elrond. „Jestli
tam nejsou třeba hadi.“
„Co máš, u Thora, pořád s těma hadama?!“, obrátil se trpaslík na elfa. „Jestli
máš nějakou fóbii nebo jinej duševní problém, tak jsi s náma radši neměl chodit:“
„Já jen…“
„Tak hele, už jsme strávili dost času s těma děsnejma lahvičkama od oleje.
Jestli tu chcete zůstat do zimy, je to vaše věc, ale já a tady Goran deme vlevo.“
„Škrábe“, přerušil trpaslíka Goran.
„Co?“, obrátili se všichni tři udiveně na hromotluka.
„Vlevo škrábe“, natáhl Goran ruku směrem do chodby, která zahýbala vlevo.
„Co mu zase je?“, nechápal trpaslík.
„Myslím, že něco zaslechl“, odpověděl Elrond podvědomě šeptem. „Zleva“,
dodal ještě. Oplyn se po těch slovech instinktivně schoval za Gorana.
„No dobrý“, potřásl Thórin hlavou, „tak teda uděláme průzkum.“
„Já to prozkoumám vpravo!“, ozvalo se za krollovými zády.
„Žádný takový!“, zašermoval trpaslík odmítavě sekyrou ve vzduchu. „Víte,
jak to dopadlo posledně. Nesmíme se rozdělit, jinak nás dostanou.“
33
„Ale všichni průzkum dělat nemůžeme“, ozvalo se opět zpoza polonahého
válečníka.
„Nó,“ protáhl Thórin,“mohli bysme udělat průzkum bojem.“
„Odmítám se bezhlavě hnát na jistou smrt!“, vyjekl nato alchymista a elf mu
chtě nechtě musel dát v duchu zapravdu. Celá výprava se mu začínala jevit jako silně
riskantní podnik. Teď si jasně uvědomoval, jak mladicky nerozvážně se zachoval,
když pohrdl teplým místečkem na zámku. Největší nebezpečí, které mu tam hrozilo,
představovaly rybí kosti na opulentní večeři.
„Tak jo, dobře.“, nasadil trpaslík smířlivý tón. „Uklidni se. Všichni se
uklidněte“, dodal, když viděl, že se ani mág netváří příliš nadšeně na možnost
zúčastnit se průzkumu bojem.
„Uděláme to takhle. Přiblížíme se pomalu a opatrně směrem k tomu zvuku.“
„Ale proč nejdeme raději doprava?“, trval na svém hobit. „Tam nám nic
nehrozí.“
„To není
jisté“, oponoval Elrond, kterému se najednou nechtělo vůbec
nikam. „To taky“, navázal na elfa válečník. „Třeba hady neslyšíš“, zašklebil se na
mága. „Ale hlavně nechci, aby nám potom ta škrábající věc, ať už je to cokoliv,
vpadla do zad.“
„Na tom něco je“, připustil Oplyn, který si velmi rychle uvědomil, že vzadu
jde on s elfem.
„Snažte se bejt co možná nejtišší. Já pudu napřed. Lampu radši zhasnu,
vidim docela dobře i potmě. A vy vzadu si ji co nejvíc ztlumte. Když zvednu ruku,
tak se zastavte. Goran pude s váma, ale musí bejt připravenej vystartovat mi na
pomoc. Je to jasný?“
Všichni tři vážně přikývli. „Tak fajn, jde se na věc“, řekl trpaslík a sfoukl
plamen lucerny.
Sledovali, jak podsaditý válečník pomalu postupuje vpřed. U ohybu chodby
byla jeho záda ve slabém světle Oplynovi lucerny už sotva viditelná. „Tak jdeme“,
zašeptal elf, když zmizel Thórin za rohem. „A tiše“, připomněl ještě celkem
zbytečně. Jak se pomalu plížili v polostínu vpřed za trpaslíkem, začala Oplynova
obrazotvornost, značně rozhojněná studiem Jarikových „Zásad dobrodruha“,
pracovat naplno. Před očima mu vyvstávali děsivá vyobrazení vampýrů, lichů, stínů
a spekter kteří se mu s krvelačným výrazem v nelidsky znetvořených tvářích lačně
vrhají po hrdle. A on neměl ani osikové kolíky, stříbrnou zbraň nebo svěcenou vodu.
34
Dokonce ani veverčí sádlo, které údajně zabíralo proti spektrám. Úplně to podcenili.
„Měli jsme cestou dostat aspoň nějakou veverku“, zamumlal hobit sám pro sebe.
„Tiše!“, okřikl ho mág šeptem. Už byli téměř v ohybu chodby, když se před nimi
vynořil zpoza rohu trpaslík.
„Fuj to jsem se lek“, ulevil si alchymista polohlasně. „Myslel jsem, že jsi
spektra.“
„Co to?!“
Oplyn jen mávnul rukou. Jako jehňata, pomyslel si trpce. Vůbec netuší, co na
ně může v podzemí čekat.
„Jsou tam tři kostlivky“, informoval je šeptem Thórin. „Nevypadaj
nebezpečně, myslim, že je bez problémů sejmem, co Gorane?“
Kroll na to nakrčil čelo, čímž dával najevo, že přemýšlí.
„Ty je tim svým kyjem rozprášíš na hadry“, dodával mu trpaslík kuráže.
„Vlítněš na ně a nebudou mít šanci. Tady alchymista s mágem nás budou jistit
zezadu, kdyby něco, ale myslim, že to bude v cajku. Než řekneš tři, bude z nich
jenom žrádlo pro psy.“
„Já..“, začal Elrond, ale trpaslík ho nenechal. „Vy pudete pět kroků za náma a
budete dávat bacha. Spolejhám na vás, chlapi.“ S tím plácnul Gorana do stehna, což
patrně považoval za signál k útoku, a vyrazil. Kroll, jehož Thórinova bojovná řeč
evidentně povzbudila, temně zavrčel a vrhnul se chodbou za trpaslíkem. Zlomek
vteřiny poté poručil Elrond svou duši Ištaře a vyběhl za nimi. Oplyn, který se sice do
boje vůbec nehrnul, ale ještě méně chtěl zůstat sám, ho okamžitě následoval. Chodba
za ohybem ubíhala zhruba patnáct sáhů rovně a poté se opět ostře zatáčela vlevo.
Ještě než stačili mág s alchymistou doběhnout k zatáčce, uslyšeli trpaslíkův křik.
„Zpátky! Ústup! Gorane! Goraneéé!!“ Za jeden úder srdce spatřili, jak se k nim
chodbou řítí Thórin a na ramenou doslova táhne obrovskou masu krollova těla.
„Co to..“, nechal Elrond viset otázku ve vzduchu a zděšeně zíral na dvojici
válečníků. „Zpátky!!“, zavyl trpaslík a prohnal se kolem nich. Oplyn si stačil
všimnout, že z Goranova těla trčí několik černě opeřených šípů. Pak už na nic
nečekal a pelášil zpět co mu síly stačily. V běhu se co chvíli ohlížel přes rameno a
modlil se ke všem bohům, které znal.
Zastavili se až v první ze skladovacích místností, když trpaslík pod váhou
Goranova těla zkolaboval.
35
„Co se stalo?!“, udeřil na něj vzápětí Elrond s neskrývanou panikou. „Co je
s Goranem?!!“ Kroll ještě žil ale dýchal přerývaně a silně krvácel. Oplyn zaznamenal
celkem tři zásahy šípem. Nejvážněji byl velký válečník poraněn na boku, šíp pronikl
tělem v téměř kolmém úhlu a pravděpodobně zasáhl vnitřní orgány. Další dvě rány
byly v porovnání s tímto zraněním poměrně nepodstatné. Jeden zásah měl Goran
v rameni, druhý v levém stehně. Ani jedna z ran však zřejmě nezasáhla kost a ani
příliš nekrvácely.
„Kostlivky“, popadal trpaslík zatím ztěžka dech, „začaly na nás pálit přes tu
zatracenou mříž.“
„Přes jakou mříž?!“, ozvali se elf s hobitem unisono.
„Taková stará rezavá mříž“, odpověděl vyhýbavě trpaslík.
„Co tam dělala mříž? Udělal jsi přece průzkum, o žádný mříži jsi nemluvil!“
„Nepronásledujou nás?“, pokusil se Thórin změnit téma.
„Přes tu mříž asi ne“, odpověděl mu Elrond kousavě.
„Mohli by ji otevřít.“
„Když ji neotevřeli tři století tak teď sotva. A přestaň se vytáčet. Co se
vlastně stalo?“
„Tak dobře“, sklonil trpaslík hlavu a ztišil hlas do zkroušeného šepotu.
„Vyběhli sme na ně, jak bylo v plánu. Goran byl tak natěšenej, že mě v zatáčce
dokonce předběh.“
„No jistě, chudák primitivní.“, přerušil ho Oplyn. „Uvěřil těm tvým
nesmyslům. Pojď na to, Gorane, my je rozprášíme! Chlapák jako ty z nich nadělá
žrádlo pro psy. Svatá prostoto!“
„Já tu mříž předtim
prostě neviděl, no. Byla celá zrezlá a prakticky
neviditelná. S Goranem jsme do ní museli vrazit, abychom si jí všimli.“
„S průzkumem máš napříště utrum, je ti to jasný. Nechci skončit v nějaký
prakticky neviditelný jámě plný prakticky neviditelných špičatých kolíků .“
„Nebo hadů.“
„Když sme vrazili do tý mříže,“ pokračoval trpaslík aniž by se nějak bránil,
„tak se kostlivky probudily a začaly po nás pálit z luků. Bylo mi jasný, že sme
v rejži, tak jsem zavelel ústup. Jenomže ten paličák Goran tam zůstal stát a házel po
nich hvězdicí. Než jsem se vzpamatoval, už byl na kolenou prošpikovanej jako
jahelníček.“
„Bylo po něm, než bys řekl tři, přesně jak jsi předpovídal.“
36
„Je mrtvej?!“, zděsil se Thórin.
„Skoro“, odpověděl hobit. „S tím co tady mám ho snad udržím při životě, ale
v boji bude nepoužitelný.“
„Fajn“, postavil se trpaslík na nohy. Oplynovo ujištění, že Goran přežije mu
vrátilo bojového ducha. „Tak se o něj postarej a my tady s mágem těm kostlivkám
vpadnem do zad.“
„Cože?!“
„Nebo chcete, aby vpadli do zad voni nám?“
„Tihle oživlí mrtví obvykle nevynikají vysokou inteligencí“, oponoval
rozvážně Elrond ve snaze zchladit Thórinovo nadšení pro to nechat se zabít co
nejrychleji a nejzbytečněji. „Dokonce bych řekl, že vynikají přímo nulovou
inteligencí. Něco jako vpadnout někomu do zad, otevřít dveře nebo nastražit past je
v jejich případě víc než nepravděpodobné. Existují samozřejmě výjimky, ale to už se
jedná o vyšší bytosti jako jsou například vampýři nebo lichové.“
„Takže na nás nevlítnou?“
„Ne, pokud jim to jejich stvořitel výslovně nepřikáže. A dám svůj magický
čich na to, že stvořitel v této oblasti není přítomen.“
„Magický čich?“, zajímal se Oplyn, který vytrhl šíp z Goranova ramene a
právě začal čistit ránu vodou smíchanou s desinfekčním extraktem z heřmánku a
jitrocele.“
„Ano přátelé“, nafoukl se mág, “není to obecně známo, ale magie je cítit.“
„Jako ryba?“, zeptal se překvapeně trpaslík.
„No, řekněme spíš jako mokré železo.“
„Co je to za kravinu,“ vyprskl Thórin, „mokrý železo neni cejtit“. Elfova
odpověď ho utvrdila v tom, co už dávno tušil. Že všichni mágové jsou pomatení.
„A právě proto magii necítíš, Thórine“, usmál se Elrond vševědoucně.
„No dobrý, ale co tam ty kostlivky teda dělaj, hlavoune. Čekaj na gábl nebo
co!?“ Než stačil mág odpovědět, rozšířily se trpaslíkovi zornice a podsaditý válečník
se plácl mocně do čela. „Hlídaj!! Hlídaj poklad, to je jasný!“
„Tedy…“, začal Elrond, ale byl jako obvykle oslyšen. „Vyrazíme na ně,
překvapíme je, napakujem se a do večera jsou z nás boháči“, pokračoval trpaslík a
nadšeně rázoval po místnosti tam a zpátky.
„Jistě“, opáčil elf, „bude z nich žrádlo pro psy, než bys řekl tři, že ano?!“
37
„Podruhý už jim to nevyjde“, zavrčel trpaslík temně. „Navíc musíme pomstít
tady hromotluka. Co ty si o tom myslíš, mastičkáři?“
Oplyn nevěděl, co si má myslet. Na jednu stranu mohl mít trpaslík ve své
šílenosti pravdu. V Jarikových zásadách dobrodruha stálo, že poklady obvykle hlídají
nemrtví strážci, protože nemusí jíst ani spát a vydrží relativně dlouhou dobu. Na
druhou stranu ale nechtěl zůstávat sám s nepoužitelným Goranem.
„Moment“, předstíral, že je zaměstnán studiem krollových zraněním a přitom
usilovně přemýšlel. Když to vzal ještě jednou kolem a kolem, došel k názoru, že
bude nakonec výhodné počkat v místnosti a starat se o zraněného válečníka. Měl
ještě v truhle schovanou jednu plnou lahvičku rudého kříže pro všechny případy.
Ostatním to zatajil, ale kdyby se něco stalo, mohl buď utéct nebo dostat krolla do
bojeschopného stavu. Na druhou stranu pokud by se mágovi s trpaslíkem podařilo
kostry přemoci, získal by podíl na pokladu téměř bez námahy. Ještě lepší by bylo,
kdyby jeden z těch dvou v bitvě s nemrtvými padnul. To by jeho podíl ještě zvětšilo.
Raději aby to byl trpaslík, o jednoho duševně chorého míň světu jen prospěje. Navíc
mu řekl mastičkáři a to si hobit hodlal zapamatovat.
„Řekl bych, že máš pravdu, Thórine“, obrátil se na zbylé družiníky. „Člověka
by neměl odradit počáteční neúspěch. Navíc se jedná o zplozence temnoty, kteří
málem zabili našeho věrného druha.“
„Moje řeč!“, vykřikl Thórin nadšeně. „Tak se mi to líbí, žádný vejmluvy a
vytáčky, prostě tvrdě na věc.“
„Ale on na tu věc jít nemusí“, utrousil elf posměšně.
„Chceš se o Gorana postarat ty?!“, naježil se na to Oplyn. „No prosím, jestli
zvládneš zastavit vnitřní krvácení, tak s chutí do toho. Budu jen rád. Pokud si mám
vybrat mezi ošetřováním a bojem, volím boj. Nemohu se dočkat, až můj prak těm
kostlivcům zazpívá píseň smrti.“ S těmito slovy začal hobit teatrálně točit prakem ve
vzduchu a snažil se tvářit co nejbojovněji.
„Fíha, mastičkář má gule“, zamlaskal trpaslík.
„To si piš. A už nikdy, povídám nikdy, mi neříkejte mastičkář!“, zavrčel
Oplyn, kterého role zabijáka na okamžik doslova pohltila.
„No dobrý, tak promiň“, rozpřáhl trpaslík ruce v omluvném gestu.
„O tvé odvaze nikdo nepochybuje, Oplyne“, přidal se s povzdechem mág,
kterého alchymistův výstup sice nezmátl, ale jasně viděl, že pokud nechce zůstat
38
v trpaslíkových očích do konce života za zbabělce, bude muset jít s ním. „Ale raději
to nechej tady na Thórinovi a mě a postarej se o Gorana“.
„Chceš jako říct, že na to nemám?! Že jsem malý a proto nejsem chlap?
Ujišťuji tě příteli, že tímhle prakem rozrazím kančí lebku jako hliněný hrnek.“
„No tak, no tak, už dost“, objal metrového zabijáka trpaslík. „Já ti Oplyne
věřim. Taky nejsem dva metry vysokej ale běda tomu, kdo by si to se mnou chtěl
rozdat. Ale teď máme práci a tebe potřebujem tady u Gorana. Mág to nezvládne a já
taky ne. Je to jasný?“
„No tak dobře“, schoval alchymista smířlivě prak. „Ale kdyby jste měli
potíže, tak pískněte. Jsem u vás ve vteřině.“ Trpaslík na ta slova dojatě poplácal
hobita po rameni, zatímco Elrond měl co dělat, aby si při tom mizerném hereckém
výstupu neprokousl ret. Nechápal jak je možné, že Oplynovi oba válečníci každou
šarádu bez stínu pochybností zbaští. Kdyby předvedl něco takového on, určitě by mu
nikdo nevěřil. Hobit přitom nebyl charismatický nebo prudce inteligentní. Jeho
nejsilnější stránkou bylo podle Elronda to, že neměl svědomí a v zájmu vlastního
prospěchu se neštítil vůbec ničeho.
„Tak vyrazíme“, mávl Thórin na mága. „A pomalu, potichu. Musíme je
překvapit.“ S tím se oba vyplížili z místnosti. Hobit několikrát vydechl a pak se,
alespoň v rámci svých možností, démonicky rozesmál. Nakonec by bylo možná
lepší, kdyby kostlivci zabili elfa.
Za křižovatkou zahnuli doprava. Elrond nesl lucernu, která byla ztlumená na
minimum a stěží osvětlovala cestu na dva sáhy dopředu. Chodba tonula v tichu, které
se dalo téměř nahmatat. Přes veškerou opatrnost zněly jejich kroky na černých
dlaždicích jako dunění bubnů. Když se elf podíval za sebe, viděl v prachu hluboké
stopy. Měl náhle podivný pocit, že chodbu, kterou se ubírali nepoužívali ani trpaslíci
z klanu Dvou seker.
„Thórine“, zašeptal a zatahal válečníka za kazajku.
„Co je?“
„Mám z té chodby divný pocit.“
„Jak to myslíš?“
„Já nevím, jako by tu něco nebylo v pořádku.“
„U Thorovy brady!“, namíchl se trpaslík, ale hlas pro jistotu nezvyšoval.
„Zastavíš přepadovou akci jenom proto, abys mi řek, že tu něco není v pořádku? To
39
je teda novina! Sme dvacet sáhů pod zemí, za prdelí máme kostlivky, kamarád nám
umírá a tobě se zdá, že něco není v pořádku?!“
„Já jenom…“
„Hadi, že jo. Pasti plný hadů. Z toho máš furt vítr. Tak podívej, v zásadě
všechny trpaslický pasti sou nášlapný, kapiš? To znamená, že šlápneš na dlaždici a
něco nepříjemnýho se ti stane. Já ty dlaždice poznám.“
„Ale…“
Trpaslíkovi se zdálo, že se Elrond tváří pochybovačně a proto se rozhodl pro
názornou ukázku, která jak doufal, elfa navždy vyléčí z jeho nesmyslné pasťofóbie.
„Podivej se támhle,“ ukázal prstem před sebe a naznačil čtverec dlaždic. „Ani jedna,
povídám ani jedna nespouští žádnu past. Sleduj.“ Elrondovi bylo jasné, že se Thórin
zase dostal do ráže a pokoušet se ho zastavit by jen přilévalo olej do ohně. Jenom
doufal, že nadělá co nejméně hluku. Marně.
„Vidíš!“, šeptal vítězoslavně trpaslík a přitom skákal z jedné dlaždice na
druhou. „Nic!“ Skok. „Taky nic!“ Skok „Taky…“ Náhle se ozval ohlušující praskot
a dunění. Podlaha se zavlnila jako černá mamba. Elf s trpaslíkem na sebe zlomek
vteřiny hleděli s otevřenými ústy a pak se s rachotem padajícího kamení propadli.
Oplyn pomalu a opatrně vytáhl šíp z nebezpečné rány v Goranově boku.
Naštěstí neměl zpětné háčky ale i tak válečník silně krvácel. Alchymista měl
podezření, že střela zasáhla žaludek a proto nedal zraněnému přes jeho slabé prosby
pro jistotu ani napít. Kroll se jinak držel statečně, ostatně bolest prakticky necítil.
Pouze se mu čím dál tím víc chtělo spát. Vzhledem k tomu, že se obával vnitřního
zranění, rozhodl se Oplyn po zralé úvaze, že nechá Gorana polovinu lahvičky rudého
kříže, která jim oficiálně zbývala, vypít. Sice se nedostane na další zranění v noze a v
rameni a rána v boku se ani nezavře, ale Gorana by to mělo v každém případě dostat
z nebezpečí smrti.
„Pij Gorane“, nakázal mu a přistrčil lahvičku k válečníkovým ústům.
Zesláblý Goran pomalu a jakoby neochotně rozevřel rty. Chtělo se mu spát a začínal
mít vidiny. V krátkých záblescích mu před očima vyvstávalo rodné pohoří, tvář jeho
matky a první medvěd, kterého skolil. Zatímco mu léčivý lektvar proudil do krku,
položil se válečník v duchu do trávy ve svém rodném kraji pod sochou prvního
náčelníka a konečně usnul.
40
„To bylo o chlup“, konstatoval sám pro sebe Oplyn, když Goranovi klesla
hlava přesně ve chvíli, kdy mu nalil poslední kapku do úst. Krvácení z boku se
viditelně zpomalovalo a krollův hrudník se pravidelně zdvihal. Teď už zbývalo jen
ovázat všechny rány a minimalizovat krvácení z poškozené kůže a svalové tkáně.
K boji to nebylo, ale na smrt také ne, přesně jak předpokládal. Právě když vytahoval
poslední černě opeřený šíp z krollova ramene ozvala se v podzemí ohlušující rána a
podlaha v místnosti se zatřásla. Hobit upadl na zem. Zemětřesení, napadlo ho
okamžitě. Past, napadlo ho vzápětí, protože měl pocit, že v rachotu zaslechl elfův
ječivý výkřik. U všech bohů, už je to tady!, začal panikařit. Mág s trpaslíkem padli
do pasti, já to věděl. Teď už jsou nabodnutí na kůlech. Přímo plasticky si
představoval jejich zvrácené hlavy, krví zalité obličeje ve kterých zmrzl výraz údivu
a zkrvavené špice vyčuhující z jejich těl. Co bude dělat? Měl téměř dokonalý
ďábelský plán, jistě, ale v hloubi duše věděl, že jeho plány slouží hlavně k tomu, aby
mu zvedaly ego. Každý jeho plán už z podstaty počítal s tím, že se věci nějak vyřídí
samy a že do nich nebude muset zasahovat. Teď ale musel něco udělat. Varianta
bezhlavého útěku sice vypadala lákavě, ale až nyní si uvědomil její úskalí. Za prvé tu
byl problém se zraněným krollem. Ne že by měl nějaké výčitky, že ho nechává
napospas jeho zraněním a hrůzám, které číhaly ve tmě, toho byl na hony vzdálen.
Trápila ho představa, že se obr nějak vzpamatuje, najde mrtvé druhy nabodnuté na
kůlech nebo jinak příšerně zamordované a dovtípí se, že je hobit zradil a utekl. Podle
Goranova dosavadního chování se dalo usuzovat, že je schopen odpustit téměř vše,
což vyplývalo částečně z jeho nízké inteligence, ale přátelství ve zbrani pro něj bylo
svaté. Oplyn se obával, že v takovém případě by ho polozvířecí válečník stíhal až na
kraj světa a ani jeho výmluvnost by mu nepomohla. Mohl by ho samozřejmě zabít ve
spánku a tím celý problém vyřešit, jenomže na to prostě neměl žaludek. Dokázal
podvádět, lhát, vymýšlet si, někoho podrazit, ale vrazit do spícího dýku, to
nedokázal. Navíc trpaslík s elfem mohli být ještě naživu a on by pak těžko
vysvětloval proč má Goran proříznuté hrdlo. Musel nejdřív bezpodmínečně zjistit, co
se těm dvěma vlastně stalo. A pokud měl tento průzkum přestát ve zdraví pak
rozhodně nesměl jít sám. Potřeboval Gorana ve stavu plné bojové pohotovosti.
S povzdechem otevřel alchymistickou truhlu a vyňal utajovanou lahvičku lektvaru
rudého kříže. „Doufám, že mi to vynahradíš“, zabručel ještě a polil krollovy rány
červenou tekutinou. Zranění na noze a v rameni se rychle zatáhla, zbyly po nich jen
41
nepatrné jizvy. Rána na boku zrůžověla, ale nezavřela se. Hobit v duchu zanadával.
„Gorane!“ zakřičel krollovi do ucha. „Vstávej, slyšíš!“
„Hmmm?“, otevřel válečník pomalu oči. Několikrát zamrkal a pak upřel tázavý
pohled na alchymistu.
„Vypij to“, podal mu Oplyn zbytek lektvaru.
„Kde ostatní?“
„Vysvětlím ti to, ale nejdřív to vypij, jsi zraněný.“
„Goran nebýt zraněný“, roztáhl kroll tvář v pobaveném úsměvu, jako že si z něj
Oplyn dělá legraci.
„Podívej“, snažil se alchymista zachovat klidný tón, „byl jsi zraněný, vzpomínáš si?“
Goranovo obočí se spojilo a válečník pomalu přikývl.
„Nejvážnější ránu jsi měl v boku. Jestli se začneš hýbat, tak se znovu otevře. Proto
ten lektvar musíš vypít.“
Kroll se podíval na svůj bok. „Škrábnout“, mávl ledabyle rukou. „Goran spát,
rána pryč.“
„Tak podívej, ty zabedněnče“, nevydržel to už Oplyn, „žádný spaní by ti bývalo
nepomohlo! To já jsem ti zachránil život a teď to koukej vypít, protože musíme
zjistit co se stalo Thórinovi s Elrondem.“
„Co stalo?!“, zaplály Goranovi oči a válečník se už už chtěl postavit. Zmínku o
záchraně života jakoby přeslechl. Nevděčný parchant, pomyslel si hobit.
„Nejdřív to vypij, povídám!“, postavil se na krollova stehna a přistrčil mu lahvičku
přímo k ústům.
Goran na něj několik vteřin hleděl s údivem. Nechápal jak se může někdo tak malý
chovat tak agresivně. Na druhou stranu se jednalo o skřítka. Jak Goran dobře věděl
skřítkové vládli podivnými silami a i ti hodní mohli být pěkně nepříjemní. Nakonec
uhnul pohledem, pokrčil rameny a nabízený lektvar do sebe obrátil.
„Výborně“, oddychl si Oplyn a s uspokojením sledoval, jak se Goranovi zacelila
poslední rána.
„Už tam musíme každou chvíli být“, informoval Oplyn Gorana šeptem. Plížili
se opatrně chodbou a sledovali jasně patrné stopy, které v prachu zanechaly jejich
druhové. Na rozdíl od první dvojice měl Oplyn lucernu plně rozsvícenou. Rozhodně
nechtěl skončit v nějaké pasti. „Tam!“, vykřikl Goran, který šel půl sáhu před
hobitem. Oplyn, který se vyhlásil vůdcem jejich dvoučlenného komanda, se rozhodl,
42
že bude bezpečnější, když bude válečník kousek před ním. Když už se má někdo
nabodnout na kůly, ať je to kroll. Navíc na to měl ze svého úhlu pohledu i morální
právo. Goran mu v podstatě dlužil život a to už dvakrát. V některých národech, které
Oplyn v danou chvíli považoval za civilizované, dokonce zachránění svým
zachráncům museli až do své smrti sloužit. Ve srovnání s nimi byl hobit velký
humanista. Válečník proti tomuto uspořádání vůbec neprotestoval. Naopak už se
nemohl dočkat, až zase elfa s trpaslíkem uvidí. Oplyn zůstal u toho, že ti dva šli
napřed a že je musí dohonit. Nechtěl obra nějak zbytečně vydráždit domněnkou, že
jeho přátelé jsou už po smrti. Bál se, že by propadl bojovému šílenství a zmizel
někde v labyrintu chodeb.
Deset sáhů, které je dělily od místa na které Goran ukazoval, nedočkavě
přeběhli. Chodba tu končila a před družiníky se otevírala kam až oko dohlédlo černá
jáma. Když naklonili lucernu nad okraj, zahlédli zbytky kamenných dlaždic
promísených s hlínou a kamením které tvořili strmou nakloněnou rovinu vedoucí do
tmy. Po trpaslíkovi s elfem ani památky. „Možná jsou pod tím závalem“, zauvažoval
Oplyn nahlas.
„Co stalo?!“, obrátil se na něj kroll s děsivým výrazem ve tváři, který zřejmě
odrážel zoufalství.
„Chodba se asi sesunula. Proč, to se mě neptej. Elrond s Thórinem asi zůstali
pod tou hromadou kamení.“
„Trpaslík!“, zařval kroll do díry plačtivě. „Vy kde?!“
„No tak Gorane…“, snažil se ho utěšit Oplyn, kterému najednou přes jeho
přesvědčení také přišlo těch dvou trochu líto. Trpaslík byl šílenec, o tom nebylo
pochyb, ale byl schopen uvěřit, že je Oplyn bojovník a člověk se s ním rozhodně
nenudil. Elf měl ideály a v podstatě to se všemi myslel dobře. Nakonec i jejich
vzájemná řevnivost byla svým způsobem osvěžující. Vidět, jak se tváří pokaždé,
když hobit nějakým malým podvodem nebo přetvářkou získal ostatní na svou stranu,
bylo k nezaplacení.
„Thórine! Elronde!“, zkusil to také.
„Tádý dólé“, ozvalo se nečekaně z díry tlumené volání, ve kterém poznali
trpaslíka.
„Sláva!“, zaburácel Goran radostně. „My za váma!“, zakřičel do díry.
„Počkej, jak to myslíš“, začal Oplyn opatrně. „Lano má už jenom Thórin a …
ty šílenče!!“, zavřískal vzápětí, když ho Goran zdvihl ze země a objal ho svýma
43
obrovskýma tlapama v náručí jako malé děcko. „Co chceš u všech bohů dělat?!
Okamžitě mě pusť!!“
„My skočit dolů“, usmál se na něj kroll přátelsky.
„Jsi blázen, zabijeme séééé!!“, poslední hlásku hobit zavřeštěl, když s ním
válečník skočil bez varování dolů do temnoty. Samotný pád trval jen okamžik, kroll
tvrdě dopadl na zkosenou suť a zvrátil se na záda tak, že na něm hobit přímo ležel.
Pak se oba vysokou rychlostí rozjeli po nakloněné rovině dolů. Goran se smál jako
dítě a viditelně se snažil co nejméně brzdit. Oplyn naopak celou dobu
nekontrolovatelně
ječel
strachy
a
bezmocí.
Lucerna,
kterou
z nějakých
nepochopitelných příčin stále nepustil z rukou, šlehala světlo do rychle se míjejících
stěn tunelu což dojem závratné rychlosti ještě umocňovalo. Hobit cítil, že bude
každou chvíli zvracet, a tak raději zavřel oči. Po zhruba dvou stech sázích této
neskutečné jízdy, kdy Goranova záda už začala jevit jisté známky opotřebení, tunel
konečně skončil a vyplivl uvláčenou dvojici do místnosti dva sáhy nad úrovní
podlahy. Náraz vyrazil na okamžik oběma dobrodruhům dech. Oplyn napočítal do
deseti. Teprve pak se rozhodl otevřít oči a čelit tvrdé realitě zlámaných končetin a
doživotního zmrzačení.
„Zdař bůh!“, nakláněla se nad ním vousatá tvář trpaslíka, který se šklebil od
ucha k uchu. „To byla jízda, co? Pěkná klouzačka.“ Oplyn znovu zavřel oči. Měl
Gorana podříznout.
44
V. KRÁL
„Vlastně sme to tady ještě pořádně neprohlídli“, sděloval trpaslík Goranovi
s Oplynem, když se hobit po dvouminutovém hysterickém výstupu namířeném proti
přešťastně se usmívajícímu krollovi konečně uklidnil.
„Po tom přistání se nám rozházely všechny věci a trvalo snad půl hodiny, než sme
našli lucernu.“
„A zjistili, že je rozbitá“, dodal sarkasticky elf.
„Co stalo?“, položil Goran svou oblíbenou otázku.
„Myslim, že ta chodba byla poddolovaná. A ehm… naše váha…“, trpaslík se zarazil
a podíval se poočku na elfa. Ten jen mlčky obrátil oči v sloup a mávl rukou ve
výmluvném gestu. Vysvětlovat zbytku družiny Thórinovy psychologické metody by
v současné situaci ničemu nepomohlo.
„Naše váha, pokračoval trpaslík už s jistotou, „prolomila podlahu a propadli sme do
chodby pod náma. Jenomže to není všechno. Ty chodby jsou tady nad sebou jak
v mraveništi takže váha kamení z tý první chodby prolomila podlahu v chodbě pod ní
a ta zas prolomila podlahu v další chodbě a tak dál, až sem. Odhaduju, že teď sme tak
padesát sáhů pod první chodbou.“
„Do teď nechápu, jak se nám v té lavině kamení podařilo přežít“, doplnil Elrond,
zjevně stále otřesený.
„Jediný, co se mi v tý tmě podařilo zjistit je, že z týhle místnosti nevede žádnej
východ a v prostředku, jak ste si asi všimli, je velká kamená rakev“, uzavřel trpaslík
optimisticky. Pohledy všech čtyřech dobrodruhů spočinuly na metr vysoké kamenné
hrobce z černého kamene, která stála ve středu oválné místnosti. Všichni bez rozdílu
cítili, že z ní vyzařuje jakási zlověstná síla.
„Podle mě se jedná o nějakou starobylou hrobku.“, projevil své myšlenky nahlas
Elrond. „Zřejmě to bude součást komplexu, do kterého se trpaslíci prokopali a
probudili toho krále nemrtvých.“
„No prima. Ani nevíš Gorane, jak jsem rád, že jsme zase všichni pohromadě“,
zasyčel Oplyn směrem k dvoumetrovému válečníkovi.
„Myslíš, že v ní je tělo toho krále?“, zeptal se dychtivě Thórin. V hlavě se mu opět
na plné obrátky roztočilo počitadlo zlaťáků.
„Pravděpodobně ne“, odpověděl mág zamyšleně a následován ostatními přistoupil k
sarkofágu. Víko bylo na první pohled těžké, vytesané z jednoho kusu černého
45
kamene bez jakýchkoli nápisů nebo ozdob. „Jestli trpaslíci z Dvou seker krále
vzbudili tak pochybuji, že si potom co je se svou armádou nemrtvých zamordoval,
zase spořádaně lehnul zpátky do rakve a zasunul za sebou víko.“
„Na tom něco je“, připustil trpaslík zklamaně. „Ale stejně bysme se mohli mrknout
dovnitř. Třeba to byl nějakej kníže nebo hrabě, ty bejvaj občas bohatší než králové.“
„Já nevím, ale mě se ta rakev nějak nezdá“, vložil se do debaty Oplyn. „Mám z ní
husí kůži, vy ne?“
„Goran má!“, zakýval kroll mohutně hlavou.
„Nevnucuj se, to ti už nepomůže“, odbyl ho alchymista nevraživě.
„No já nevim jak vám, ale mě se zase zdá, že sme doslova v bezvýchodný situaci.“
Trpaslík se zasmál vlastnímu ostrovtipu a pokračoval : „ a mám dojem že už nám nic
uškodit nemůže. Buď něco vymyslíme“, podíval se skepticky po zbylých členech
výpravy, “nebo tu chcípnem hlady. Anebo zkusíme hrát vabank.“
„Chceš porušit svátost posledního odpočinku !?“, zakroutil mág nesouhlasně hlavou.
„Ehm no,“ zakašlal Oplyn, „ v Jarikových zásadách dobrodruha…“
„U Ištařina copu jen to ne!“, zavyl teatrálně Elrond. Jestli se začneme řídit těma
pitomostma Jarika, největšího podvodníka všech dob, tak jsme skutečně vyřízení.“
„Hele a kdo jako první proťukával chodbu klackem a hledal pasti?“, vyjel na něj na
oplátku hobit.
„Právě proto! Byl to úplný nesmysl, teď to dobře vím a proto mohu…“
„Tak dost!“, vložil se do začínající hádky rázně trpaslík. Nechápal jak se ti dva
polointelektuálové dokáží pohádat kvůli každé hlouposti. On nebyl žádný flegmatik,
ale když už kvůli něčemu vyšuměl, tak to muselo stát za to. Labilní hádavé povahy
neměly na výpravách tohoto druhu podle jeho názoru co pohledávat. Základem
úspěchu byla odvaha, soudržnost a disciplína.
„Nech Oplyna domluvit, mě to zajímá.“
„Goran také“, ozvalo se shůry.
„Děkuji ti Thórine“, zpražil alchymista mága ledovým pohledem. „Takže
v Jarikových zásadách se píše, že některé tajné vchody a východy mohou být
maskovány jako hrobka.“
„To je nesmysl! Sám jsi před chvílí říkal, že máš z toho husí kůži. V té rakvi se
skrývá nějaké zlo.“
46
„Tím spíš bysme ji měli otevřít“, pronesl trpaslík slavnostně a elf věděl, že prohrál.
„Přece sme si jasně řekli, že to neni výprava za pohádkovym bohatstvim, ale hlavně
proti zlu, co natahuje svoje černý ruce..“
„Dobře, dobře“, rezignoval Elrond. „Ale varoval jsem vás.“
„Tak Gorane, připrav se, jdeme na to!“, mrknul trpaslík povzbudivě na krolla. Každý
z válečníků si stoupl z jedné strany a pomalu začali sunout víko na pravou stranu.
Elrond s Oplynem se instinktivně postavili do bezpečné vzdálenosti. Hobit bezděčně
nabil prak. Za necelou minutu se víko se zaduněním převrátilo na podlahu.
„A sakra“, prohlásil trpaslík zklamaně, když nahlédl jako první dovnitř.
V okamžiku se nad otevřenou hrobkou skláněli všichni. Uvnitř ležela kostra
bojovníka. Na lebce měl farizejsky nakřivo nasazenou rohatou přilbu. Z původně
plátového brnění zbylo jen pár zrezavělých špon, které se povalovaly po jeho
kostech. V rukou svíral velký obouruční meč. Jinak nebylo v hrobce evidentně nic.
Žádné schody nebo tajné dveře, žádné zlaťáky, je poťouchle se šklebící kostlivec.
„Máme prostě zatracenou smůlu“, komentoval Thórin neslavný nález. Nejdřív ty
lahvičky s olejem a teď tohle. Člověk by čekal něco víc od takový hogo fogo rakve.“
„Moment!“, zdvihl mág varovně prst. „Všimněte si toho meče“, ukázal na zbraň
v kostlivcových pařátech.
„Obouručák“, vložil se do hovoru Goran, šťastný, že může přispět svou troškou do
mlýna.
„Řekni nám něco, co nevíme,“ obrátil se n něj Oplyn opovržlivě. Goranovi začínalo
docházet, že se na něj skřítek zlobí a jen sklopil ublíženě zrak.
„Hele nech ho,“zastal se obra Thórin, kterému neušly neustálé alchymistovy
poznámky na krollovu adresu. „Myslel jsem, že už ste si to vyříkali, ne?! Můžeš bejt
koneckonců rád, že tě za náma přivlík. Kdoví jak bys jinak skončil.“
„Zachránil jsem mu život a on mě bez varování strčil do té díry! Mohl jsem se
zabít!“, zaječel hobit, ve kterém se konečně uvolnil zbytek vzteku.
„Mimochodem“, ozval se Elrond, „jak jsi dokázal, že je úplně v pořádku? Pamatuji
si, že jsi tvrdil, že nebude schopen boje.“
„Nebylo to tak vážné, jak jsem myslel“, zalhal Oplyn pohotově. „Navíc se jeho tělo
pozoruhodně rychle regeneruje.“
„Takže jsi mu tak docela život nezachránil.“
„Co je s tim mečem?“, předběhl Thórin hobita, než stačil zahájit další hádku.
„Myslím, že je magický“, odpověděl elf.
47
„Magický?!“, vydechli zbylí družiníci včetně Gorana údivem.
„Ano. Je v něm zakleto nějaké kouzlo nebo démon, který mu dává nadpřirozené
vlastnosti.“
„U nás v dole se tradovalo, že Válin Rudovous měl kouzelnou sekyru“, zavzpomínal
Trpaslík. „Prý se rozzářila vždycky, když bylo poblíž zlato. To by byla věcička,
panečku.“
„A je skutečně kouzelný?“, zapochyboval Oplyn.
„Mág to poznal podle toho svýho čuchu, nemám pravdu?“, blýskl se Thórin dobrou
pamětí.
„Také. Je tu ale i jiný důkaz.“ Elrond si dovolil krátkou efektní pauzu, ve které se
pásl na zvědavosti ostatních. „Všimněte si, že se ho nedotkl čas“, vytáhl potom svůj
trumf. „Brnění se rozpadlo, přilbice k tomu nemá daleko, ale na meči není ani stopa
rzi. Kromě nějaké špíny je jako nový.“ Aby svoje slova dokázal, přetřel mág
rukávem ostří v nohou kostlivce. Ve světle lucerny zazářila nabroušená ocel.
I Oplyn musel uznat, že to na něj udělalo dojem. Nebylo pochyb, meč byl skutečně
kouzelný. Teď už zbývalo zjistit jedinou věc.
„Máš tušení, k čemu slouží? Jaké kouzlo se v něm skrývá?“
„Bohužel“, zdvihl Elrond zklamaně obočí, „tak daleko moje umění zatím nesahá.“
„No jo, to je sice bezvadný“, podrbal se na hlavě trpaslík, „ale k čemu nám bude
kouzelnej meč? Já mám svojí sekeru, Goran má svůj kyj a pochybuju, že by někdo
z vás dvou ten meč uzved, natož aby s ním uměl bojovat. Navíc ani nevíme, k čemu
je dobrej.“
„Vždycky se dá výhodně prodat“, usmál se Oplyn vychytrale. „Mám ve městě
známého, který tyhle věci vykupuje. Jsem si jistý, že nám udělá dobrou cenu.“
„No to už je lepší!“, poplácal trpaslík hobita vesele po rameni. „Pár zlaťáků navíc se
vždycky hodí.“ Trpaslík zalovil v batohu a vytáhl provaz. Uřízl zhruba dva sáhy a
hodil je krollovi. „Gorane, popadni ten meč a pověs si ho na záda, mně by překážel
v boji.“ Nebyla to docela pravda. Trpaslík by vzhledem ke své výšce vláčel meč po
zemi ještě půl metru za sebou.
Kroll pokýval hlavou. Uchopil rukojeť meče a pokusil se jej jemně vyprostit
z kostlivcova sevření. Neúspěšně. Kostlivé prsty svíraly zbraň železným stiskem.
Goran nespokojeně zafuněl a zkusil vytrhnout meč silou. V tu chvíli se Elrondovi
naježily vlasy na zátylku a ve vzduchu ucítil pach mokrého železa. Magie. Silný
magický náboj. Otevřel ústa, aby krolla zadržel, ale už bylo pozdě. Místnost se mírně
48
zachvěla. Z otevřené rakve začal proudit namodralý svit, který pomalu přetékal přes
okraj jako víno z přelité číše.
„Ghrr!“, vykřikl Goran překvapeně a ustoupil od rakve s napřaženým kyjem. Oči měl
rozšířené posvátnou hrůzou. Obdobný výraz se usadil i ve tvářích ostatních
družiníků. Trpaslíkovi poklesla brada a topůrko sekery svíral tak silně, až mu zbělely
klouby. Malý alchymista se stáhl do stínů, aby nebylo vidět, jak se třese. Elrond se
neslyšně pomodlil k Ištaře. Takový poryv magie necítil ani když jim děkan na
univerzitě předváděl ohnivou kouli. Tohle nemohlo dopadnout dobře. Modravé
světlo se šířilo kolem kamenného kvádru, až jej celý pohltilo. Potom se místnost
znovu otřásla. Z rakve vzápětí se zasyčením vyletělo bezpočet bílých provazců
energie, které projely těly družiníků, aniž ti stačili jakkoli zareagovat.
„U Thora!“, zasípal Thórin a popadl se za břicho, kudy mu bílá záře pronikla. „Co to
bylo?!“, pokračoval za okamžik poněkud zmaten, poté co se prohmatal a zjistil, že
mu nic neschází.
„Svatý blesk“, zašeptal mág s nábožnou úctou. „Kouzlo, které bylo ztraceno během
Temných časů. Zabíjí nemrtvé a démony.“
„Takže nám nic neudělaly?!“, ozval se Oplyn, který byl na zemi natažený jako žába
v posledním tažení.
„Ne. Ale jako jediní v současném známém světě můžeme říci, že námi prošel bílý
blesk. Můžeš tomu říkat osvícení, chceš-li.“
Tak to nám ohromně pomůže, pomyslel si kysele hobit a začal se zvedat na nohy.
Nejklidněji ze všech na magický útok reagoval kroll. Elrond byl překvapen s jakou
lehkostí dokázal velký válečník vyrovnat s tak neobvyklou, až mystickou událostí.
Byl by čekal spíše opak, primitivní kultury byly obvykle silně věřící a téměř vše,
včetně deště, považovali za zázrak. Goran si, v rozporu s tímto obecným pravidlem,
pouze chvíli ohmatával hruď, kudy blesk prošel a pak vydal jen krátké zavrčení
„Ghrr.“ Elf ovšem netušil, že se kroll ve skutečnosti vroucně modlí. Netušil to
vlastně nikdo, protože kromě krollů samých nikdo nevěděl, že jejich tvrdý a
nelítostný bůh se jmenuje Ghrr. Přestože měl jen málo skutečných vyznavačů, byl
Ghrr nejvíce vzývaným bohem celého pantheonu. Jenom při útoku jediného
válečníka bylo Ghrr vysloveno tolikrát, že severský bůh už nepožadoval žádné oběti,
průvody nebo chrámy. Díky tomu také unikl pozornosti, čemuž napomáhala i nulová
konverzační vybavenost jeho stoupenců.
49
„Už je konec?“, zeptal se váhavě trpaslík, protože s explozí bílých blesků záře kolem
sarkofágu pohasla. Jako v odpověď se z rakve ozvalo zaskřípaní kosti o kámen.
„Tohle se mi vůbec nelíbí“, pronesl Oplyn třesoucím se hlasem. Trpaslík se po něm
vztekle podíval. Přesně tohle teď potřebovali slyšet, katastrofické řeči. Posuňkem
naznačil Goranovi, aby se k rakvi přiblížil obloukem a sám s napřaženou sekerou a
odkrytou lucernou vykročil opatrně vpřed. Alchymista s mágem ani nedýchali a
sledovali válečníky, jak se ze dvou stran stahují ke kamenné rakvi, zbraně připravené
k úderu. Když byl trpaslík dva kroky od rakve, zakopl a lucerna mu vypadla z ruky.
Místnost se ponořila do tmy.
„Do řiti“, ulevil si Thórin a začal lampu hledat.
Alchymista si při té příležitosti uvědomil, jak jsou v podzemí na světle závislí.
Kdyby se jim rozbila i poslední lucerna, byl by jejich osud zpečetěn. Po chvíli šátrání
jim malý válečník radostně oznámil : „Mám. Ještě moment, musim jí zapálit.“
Oplynovy neradostné úvahy o životní důležitosti světla, která nebyla podle jeho
názoru v Jarikových zásadách dostatečně vyzdvižena, přerušil v nastalé tmě nelidský
nářek provázený suchým praskáním, podobným lámání odumřelých větví stromů.
Oplyn s Elrondem sebou trhli.
„Něco tam je!“, vykřikl alchymista hystericky. „Nevidím! Nevidím!“ Naštěstí se
Thórinovi v tu chvíli podařilo zažehnout lucernu. Místností se opět rozlilo její žluté
světlo. Při výjevu, který se jim naskytl, tuhla krev v žilách. Z kamenné rakve
s praštěním kostí vylézal věky pohřbený válečník v rohaté helmici. Obouruční meč,
který se mu Goran prve snažil marně odebrat, zářil v neživých rukou jako bílá
pochodeň. Jeho pohyby byly trhané, ale nezvykle rychlé. Než se stačili vzpamatovat
z prvního šoku, stál kostlivec před rakví a napřahoval meč k úderu.
„Gorane!“, zakřičel elf na krolla, který měl být první obětí strašlivého ostří. Polonahý
válečník se v poslední chvíli vzpamatoval a uskočil do strany. Ve stejnou chvíli, kdy
ho kostlivcův meč o vlas minul, zaútočil zezadu Thórin. Byla to dobrá rána.
Neuspěchaná, vedená zešikma vzhůru, aby proťala páteř nad pánevní kostí. Trpaslík
čekal, že sekera projde hladce mezi obratli a dynamika úderu mu umožní zasadit
ještě další ránu z půlobratu. K jeho zděšení ale zbraň odskočila od kosti jako by
narazila do kamene. Podsaditý válečník ztratil rovnováhu a upadl na jedno koleno. O
zlomek vteřiny později mu nad hlavou prosvištěla čepel obouručního meče.
Kostlivec byl, jak si Thórin uvědomil, vynikající šermíř. Odkulil se stranou, aby se
vyhnul následnému seku shora. Periferně přitom zaznamenal, jak kámen vržený
50
z Oplynova praku s břinknutím srazil kostěnému válečníkovi rohatou přilbu z lebky.
Jejich protivníkem ale rána v nejmenším neotřásla. Oční důlky, ve kterých plál
nepřirozený mrazivý svit, ne nepodobný světlu, které předcházelo uvolnění bílých
blesků, se dál upíraly na ustupujícího trpaslíka.
„Zdržim ho“, zahalekal Thórin na ostatní. „Vyřiďte ho co nejdřív!“
Při poslední slabice už zdvihal sekeru k obrannému odseknutí. Ocel zařinčela o
ocel a trpaslík měl pocit, že se mu vykloubila obě zápěstí. Od kostlivcovi holé lebky
se neškodně odrazil další hobitův projektil.
„Je to na draka!“, vykřikl alchymista bezmocně. Dvousáhový meč se opět mihnul
vzduchem a Thórin už nestačil reagovat jinak, než na poslední chvíli nastavit čepel
proti čepeli. Síla úderu srazila trpaslíka na záda. Na sekeře z tvrzené oceli se objevil
půlpalcový zub. Děsivý nemrtvý válečník se napřáhl, aby ochromeného trpaslíka
přibodl k podlaze jako mouchu. Goranův ostny pobitý kyj, který mu v tu chvíli
narazil do temene by za normálních okolností na místě zabil býka. Stopadesátikilový
obr dal do úderu každou unci, každý sval i šlachu svého těla. Přesto jediné, čeho
dosáhl bylo, že se kostlivec vychýlil o stopu vlevo a trpaslíka minul. Kroll otevřel
ústa a v němém údivu zíral na svůj kyj. „Ghrr. Kouzla“, pronesl hlasem, ve kterém
byla znát stopa bázně.
„Ano, kouzla“, zašeptal Elrond tak, aby ho nikdo neslyšel. Goranův drtivý úder a
jeho nulová účinnost mu s konečnou platností potvrdily jeho nejčernější obavy.
Kostlivý válečník byl pod mocnou magickou ochranou, která blokovala všechny
útoky proti němu. Mág na univerzitě slýchával, že kdysi takové formule existovaly,
ale patřily spíše do oblasti mýtů a legend. Do dob před Temnými časy. Stejně jako
bílý blesk. Elrondovi bylo jasné, že proti takové moci nemají nejmenší šanci. Byl
pouhý začátečník, mág první úrovně s diplomem, na kterém ještě nezaschl inkoust, a
už měl čelit ztracené magii starého světa. Zemřou, to bylo více než jisté. Proto
nemělo smysl nechávat si nějaká kouzla do zásoby. Jeho blesky mu budou v Ištařině
zahradě k ničemu. Oplyn vedle něj znovu obratně vrhl kámen z praku a vztekle
zanaříkal, když viděl výsledek. Kostlivcova lebka byla jako kus skály. Obouruční
meč se zakousl do Goranova kyje a vyryl v něm hlubokou brázdu. Severský obr
ustupoval. Thórin měl několik odřenin na rukou a na nohou a hnal se s napřaženou
sekerou nemrtvému do zad. Oči mu svítily pološíleným leskem. Elrond zdvihl ruce a
zkřížil prsty v magickém gestu. Vzduch kolem něj zhoustl, jak mág čerpal moc. Pak
vyslovil magickou formuli a energie se uvolnila z natažených prstů v podobě dvou
51
světle modrých záblesků, které narazily do kostlivcova boku. Nemrtvý válečník na
místě strnul. Potom se pomalu obrátil směrem k elfovi. Rány, které mu přitom
zasazoval trpaslík s vášní fanatického dřevorubce vůbec nevnímal. Planoucí oční
důlky přitáhly mágův pohled jako magnet. Elrond měl pocit, že se mu provrtávají
hluboko do nitra, prohledávají všechny skuliny a zákoutí jeho duše. Chtěl se odvrátit,
ale neměl na to sílu. Po třech vteřinách, které se elfovi zdály nekonečné, vydal
kostlivec podivný zvuk, který vzdáleně připomínal ulehčený výdech. Meč mu vypadl
z dlaní a nemrtvý válečník se v záblesku bílého světla rozpadl na prach. Elrond měl
pocit, že se na něj v poslední chvíli usmál a pozdvihl ruku na pozdrav.
Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil udýchaný Thórin. „No prosim“, prohlásil a
poklepal spokojeně na sekeru. „Když se chce, tak to de. Hlavně nepropadat panice.“
„Kouzelník zabil“, ozval se na to nesouhlasně Goran.
„Dobrá práce, Elronde“, přidal se Oplyn, který v tu chvíli zapomněl na tradiční
nevraživost. „Už jsem se bál, že nic neuděláš“, dodal ještě, aby si trochu spravil
reputaci.
„Nó“, protáhl trpaslík. „Taky sem si řikal co to, když furt nic a najednou to de, že jo.
Takže to byly ty tvoje blesky?“
„Nejsem si jistý“, odpověděl pomalu Elrond, zkoprnělý z nečekaného vývoje
událostí.
„Mám pocit, že měl ten kostlivec na sobě nějakou magickou ochranu“, pronesl
zadumaně alchymista.
„Kouzla“, přikyvoval mocně Goran. „Ghrr.Ghrr.“, zamručel ještě zdánlivě
bezdůvodně.
„No jasně“, souhlasil Thórin, aniž by si byl zcela jist, co to znamená. „To byl teda
pěknej parchant. Neměli bysme šanci, nebejt tady Elronda“, poplácal trpaslík jak měl
ve zvyku elfa po rameni.
„To ano“, připustil mág a zakroužil rukou, aby rozproudil v rameni znovu krev, ale
myslím, že v tom bylo i něco jiného.“
„Já bych to bejt tebou nekomplikoval. Mrtvá kostlivka, dobrá kostlivka. A tohle byla
sakra pořádná kostlivka. Gorane!“, obrátil se trpaslík na krolla, který právě se
zasněným výrazem přejížděl čerstvý zásek na svém kyji, „ vem ten meč na záda.
Doufám, že bude stát za tu námahu. A teď se odsud, u Thórovy brady, musíme nějak
dostat!“
52
KRÁL
Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras procitl ze snění, které
s krátkým přerušením trvalo již dva a půl tisíce let. Poprvé ho před více než třemi sty
lety probudili trpaslíci, kteří se usídlili přímo ve skále nad jeho vězením. Tím byla
Kobka nářků, magicky vytesaná v srdci skály konkláví bílých čarodějů po bitvě na
Sostilské pláni, kde imperátor prohrál svou rozhodující bitvu o nadvládu nad světem.
Hnáni touhou po zlatě a prastarých magických artefaktech, prokopali se trpaslíci až
do kobky a porušili pečeti moci na bráně do Komnaty věčného zatracení. Do té byl
kdysi mocný imperátor uvržen a odsouzen k nekonečné bolesti a utrpení. Pečeti
moci, mocné runy bílé magie, svazovaly jeho nesmrtelné tělo a duši, vysávali mu
všechnu sílu a působily mu nevýslovná muka. Zpočátku se snažil osvobodit, ale brzo
poznal, že je to marné. Nemohl vyslovit ani nejsnazší zaklínadlo, nemohl dokonce
ani pohnout zmrtvělými rty. On, který měl na dosah vládu nad světem, on před
kterým se třásly národy a temní bohové i démoni mu byli nakloněni, náhle stál bez
pohybu připoutaný ve středu prázdné komnaty naplněné bílou magií, bezmocný na
věky věků. Postupem času se vzpíral čím dál méně až upadl do tranzu, ve kterém se
z nesnesitelné bolesti stal jen neurčitý pocit na pozadí a k němu přišly sny. Snad to
bylo dílo všudypřítomné magie bílých čarodějů, snad dar démonů, o kterém do té
doby neměl potuchy. Nevěděl a nepátral po příčině. Nesmrtelný imperátor znovu
snil, tak jako kdysi, když býval ještě člověkem a ve snech čas ubíhal neskonale
rychleji. Hodinu za hodinou, rok za rokem, století za stoletím, stál Agios Kamari
v komnatě zatracení a snil. Snil a čekal. Čekal až se čas naplní a snil o pomstě, o
nadvládě, o krvi. Jeho vyschlé oči viděly jak znovu, tak jako kdysi, vystaví trůn
z lebek a kostí všech národů, které obětuje na krvavém oltáři svého mistra, Beliela,
pána démonů. Čarodějové udělali chybu. Měli ho zabít, když měli příležitost.
Hlupáci! Mysleli si, že mu patří něco horšího než smrt. Věčné zatracení. Co je
věčnost pro někoho, kdo už je mrtvý? Čas neznamená vůbec nic. Jen čekání. Ty
dlouhé roky a století živily imperátorovu nenávist. V dobách, kdy ho uvěznili, prahl
jen po moci. Teď chtěl zničit všechno živé. Naplnit řeky krví a vypálit zemi do
základů. Z člověka, kterým kdysi býval, nezbylo už vůbec nic.
A pak náhle, před třemi sty lety, byl volný. Když ho chamtiví trpaslíci
nerozvážně osvobodili, vylétl z komnaty jako krvelačný démon, strašlivější než sama
smrt. Ve slepé nenávisti pozabíjel v několika hodinách všechny, kteří nestačili
53
uprchnout a z jejich mrtvol nadělal nemrtvé služebníky. V opojení z nabyté svobody
a horké krve na pařátech si příliš pozdě uvědomil, že trpaslíci nezničili všechny
pečeti. Zbývala Avril-Est, přímo do skály vytesaná pečeť Bílých dveří, která mu
zabraňovala opustit prostor vymezený tisícem sáhů do všech stran. Jeho nemrtví
sluhové se k pečeti nemohli ani přiblížit a on sám neměl dost sil, aby ji zničil.
Potřeboval načerpat zpět alespoň zlomek své moci. Stačilo, aby byl z desetiny tak
silný, jako když ho uvěznili, a dokázal by pečeť rozbít. Ale jediným zdrojem moci,
kterým mohl imperátor získat zpět ztracenou sílu, byla krev. Musel rituálně obětovat
lidská stvoření. Když si uvědomil, jak nesmyslně a hloupě tuto možnost promrhal,
několik minut děsivě vyl a křičel. Vzápětí začal myslí horečně prohledávat trpasličí
obydlí v naději, že snad ucítí tep v arterii, vzlyk nebo zrychlený tlukot srdce
nějakého opozdilce. Ustrašené trpasličí mládě schované pod dekou a třesoucí se
strachy. Dalo by mu sílu, kterou potřebuje. Po chvíli hledání opravdu na cosi narazil.
Byla to horká krev v žilách, ale téměř neproudila. Byl to tlukot dvou srdcí, ale tak
pomalý, že snad ani nemohl patřit živoucí bytosti. Imperátor pronikl myslí hlouběji a
ucítil magii. Nebyla silná, slabší než magie pečetí, ale zlomit by ji nedokázal. Ve
zvědavosti se rozletěl na křídlech netopýra směrem k podivnému zdroji.
Transformace do zvířecí podoby ho nijak nevyčerpávala.
V místnosti, kam se dostal byla velká kamenná schrána pokreslená podivnými
symboly seker a hor, zřejmě se jednalo o výzdobu. Uvnitř podivného sarkofágu
vycítil dvě bytosti očarované zpomalením času. Samotná schrána pak byla opatřená
jednoduchým ochranným kouzlem, které ale skutečně neměl sílu odčarovat. Na
trpaslíky poměrně působivé, pomyslel si vztekle. Tady nemělo smysl ztrácet čas.
Dojde si pro ně, až zesílí. Přelétl do trůnního sálu kde se posadil na bohatě zdobený
trůn po trpasličím náčelníkovi. Po dvou a půl tisíci letech potupného postávání
konečně něco, co se alespoň stínem přibližovalo jeho velikosti. Nechal svou mysl
znovu bloudit podzemím. Nesmí se ukvapit, vynechat jedinou skulinku. Místnost za
místností, podlaží za podlažím. Krysy, švábi, brouci, bezcenné trpasličí zbraně a
amulety. Nic co by mu mohlo navrátit sílu. Imperátor se ale nevzdával. Něco tu bylo,
cítil to. Něco skrytého, co mu stále uniká.
Narazil na to až po několika dnech, kdy se myšlenkovou sondou dostal zpět
do Kobky nářků. Jeho mysl už na takovou vzdálenost přestávala poskytovat přesný
obraz, ale v jedné ze štol na něj dolehl silný pocit něčeho silného a důvěrně známého.
Nebyla to místnost, nevedly k tomu dveře ani chodba. Bylo to hluboko pod trůnním
54
sálem, ale přesto teď jasně cítil, jak přes tuny hlíny a kamení prosakuje moc. Agios
Kamari se soustředil. V mysli se mu po chvíli zhmotnil obraz obouručního meče.
Okamžitě ho poznal, byl to jeho meč. Meč tisíce výkřiků. Kdyby měl hlasivky,
vykřikl by radostí. Takto vyšel z imperátorových mrtvých úst jen strašidelný
přerývaný sípot. Meč tisíce výkřiků! Zbraň darovaná lordem Belielem v den jeho
proměny. S každou kapkou krve, která byla mečem prolita, rostla Kamariho síla.
V dobách své hrůzovlády jím stínal denně desítky živých otroků. Imperátor
doplachtil na netopýřích křídlech až do přilehlé štoly vyhloubené do Kobky nářků.
Poté se jednoduchým kouzlem, které mu neubralo nic z jeho moci, přenesl přímo do
uzavřeného prostoru, kde tušil svou zbraň. V místnosti byla naprostá tma, ale to mu
nevadilo. Jeho dávno mrtvé oči spočinuly na sarkofágu, ve kterém spočívala kostra
velkého válečníka s mečem složeným na prsou. Už hladově natahoval své vyzáblé
paže po rukojeti, když se mu v hlavě rozezněl varovný zvon. Bílí čarodějové přeci
nebyli úplní blázni. Proč by mu nechávali meč, který byl pro něj zdrojem nekonečné
moci, na dosah? Proč jej raději neukryli někde tisíce mil daleko nebo úplně nezničili?
Moc na to rozhodně měli, tím si byl jist. Agios Kamari se stáhl a nechal svou mysl
vklouznout do astrální roviny aby pozorně prozkoumal meč i sarkofág. Po chvíli
vyčerpávajícího soustředění vyšlo z imperátorových seschlých úst zklamané
zasyčení. Jak se obával, znamenal pro něj meč tisíce výkřiků smrtonosnou past. Bílí
čarodějové ji nastražili pro případ, že by se imperátorovi podařilo nějak uniknout
z Komnaty zatracení. Předpokládali, že Meč tisíce výkřiků pro něj bude velkým
lákadlem a pokusí se ho dříve nebo později zmocnit. Přestože zřejmě nebyli schopni
odstranit mocné kouzlo, které do zbraně vložil sám Beliel, přidali čarodějové svoje
vlastní. Stačilo, aby utržil jedinou ránu tímto mečem a vládce tří ras by skončil svou
nesmrtelnou pouť. Tím, kdo měl onu svatou ránu zasadit, byl spící kostlivý ochránce.
Při jeho přípravě museli bílí čarodějové zajít až na práh svých možností. Kamariho
protivník byl zcela nezranitelný jakýmkoli mechanickým či magickým způsobem a
po svém probuzení měl za úkol zničit kohokoli, kdo o meč usiluje. Každý
imperátorův pokus o získání meče by tak skončil jeho vymazáním z existence.
Jediný, komu byl ochránce povinován meč odevzdat, byl bílý čaroděj.
Agios Kamari po tomto zklamání ještě strávil několik měsíců marným
prohledáváním kobky i trpasličích chodeb a síní. Byl sice zbaven okovů, ale stále byl
vězněm. Nakonec, na zdobeném trůně trpasličího náčelníka, začal znovu snít. O
55
krvavé pomstě na všech rasách, o moci, o zabíjení a zotročování. Imperátor snil a
čekal, a protože měl všechen čas vesmíru věděl, že jednoho dne se dočká.
„Hele tady je něco namalovanýho“, upozornil ostatní družiníky trpaslík. Po
krátké diskusi právě začali společně prohledávat stěnu místnosti naproti kamenné
rakvi. Elrond, který držel lucernu, zdvihl světlo do výše kam ukazoval trpaslíkův
prst.
„Má pravdu, vážně tam něco je“, potvrdil Oplyn. Na stěně byla popraskaná,
vyšisovaná, ale stále ještě viditelná freska válečníka s obouručním mečem.
„Náš meč“, pronesl Goran zvesela.
„Ano, asi je to tak“, pokýval hlavou mág. „Bohužel je freska neúplná, ale
vypadá to, že ten bojovník opravdu drží meč co jsme tu vzali.“
„To vypadá na důležitej meč, když je namalovanej. To by mohlo vynést
balík.“
„Podívejte, támhle je další“, kývl elf hlavou doprava k částečně osvětlené
části zdi. Celá skupina se přesunula k novému výjevu. Bojovník měl tentokrát na
hlavě zdobenou korunu a seděl na vysokém trůně z hořících měst.
„Vypadá to, že to byl velký dobyvatel“, hádal mág. „Ta hořící města
znamenají podmaněná království.“
„Nebo jenom rád zapaloval města“, utrousil Thórin s jistou dávkou
pochopení.
„Nechci vám do toho vstupovat“, připojil se alchymista, „ale mám za to, že
když město zapálíte, tak si ho i podrobíte, že?!“
„Další!“, vykřikl Goran a ukazoval dál podle stěny.
„No jo, vypadá to, že je tu hotová galéra.“
„Galerie“, opravil Elrond trpaslíka.
„Tohle působí dost děsivě“, komentoval výjev Oplyn.
„Beliel, pán sedmi bran“, zašeptal Elrond s očima upřenýma na okřídlenou
bytost s rohem uprostřed čela. Všem při tom jméně přejel mimovolně mráz po
zádech.
„Kdo to je, démon?“, zeptal se hobit a v ústech měl najednou podivně sucho.
„Ano. Pekelný princ, pán bolesti, strážce utrpení, otec nenávisti, rozsévatel
smrti…“
56
„Hele stačí, stačí!“, přerušil ho důrazně trpaslík. „Myslim,že už jsme si
všichni udělali obrázek co je ten parchant zač.“
„Je jich sedm. Sedm bran ze kterých démon čerpá sílu, sedm bran, které
ovládá.“
„Ghrr“, ozval se Goran.
„Je to jenom freska, nemusíš se hned rozčilovat“, chlácholil Oplyn zcela
zbytečně vrčícího krolla. „I když musím uznat, že i na mě udělala dojem. Co se
vlastně stalo s dobyvatelem?“ Na malbě byl místo válečníka ve zbroji zachycen na
kost vyhublý stařec s rudě žhnoucíma očima.
„Lich“, zajíkl se mág.
„Co to?!“
„Lich.“, zopakoval Elrond a hlas se mu roztřásl náhlým porozuměním.
Ostatní na něj zírali s nevyslovenou otázkou. Elf několikrát bolestivě polknul. Pak
téměř neslyšitelně dodal : „Ten král nemrtvých z tvého svitku Thórine…. je možná
lich.“
„Počkej, počkej“, ozval se hobit a jeho v hlase byla cítit hysterie. „Myslíš tu
potvoru, co kouzlí, je nesmrtelná a v Jarikových zásadách je červeně podtržená –
v každém případě se mu vyhni?!“
„Tedy,“ odkašlal si mág, „není to zcela přesné, ale zejména v tom posledním
bych tentokrát s Jarikem souhlasil.“ Na to se mezi družiníky rozhostilo napjaté ticho
jaké vyvolá jen vědomí bezprostředního smrtelného nebezpečí. Elrond se v duchu
proklínal, že ho tato možnost nenapadla už v hostinci. Měl za to, že nemrtvý král
bude jen přerostlý kostěný válečník nebo duch.
„Tak moment“, prolomil nakonec mlčení Thórin. Slova tentokrát pečlivě
odděloval a mluvil pomalu. „Ten vládce měl meč, je to tak?“ Na to elf vážně přikývl.
„A my jsme zabili kostru s tim mečem, mám recht?“ Elf opět přikývl. „Takže
jsme toho vládce zabili, to dá rozum, ne?“
„Ne.“zavrtěl Elrond smutně hlavou. „Zní to sice logicky, ale ne. Ta bytost na
obraze“, mávl rukou směrem ke zdi, „je lich.“
„A to co nás napadlo byla kostlivka“, doplnil Oplyn, který už věděl, kam mág
míří a ani trochu se mu to nelíbilo.
„Takže ten lich…“, trpaslíkovi se stáhlo obočí u kořene nosu a v očích se mu
objevila úpěnlivá prosba aby to, co si myslí nebyla pravda. „…je možná někde tady“,
dokončil za něj elf s povzdechem.
57
„Ale vždyť jsi tvrdil, že nic necítíš!“, zaútočil na něj alchymista.
„To je pravda,“ odsekl Elrond podrážděně. „Ale lich je mág na mnohem vyšší
úrovni než já. Může se magicky chránit, může spát nebo tu vůbec nemusí být a já nic
nepoznám.“
„Jak to že tu nemusí být?!“, zaječel Oplyn. „Vždyť jsi před chvílí tvrdil, že
ten král je on! A jak podle tebe nemrtvý spí?! Natáhne se po obědě na gauč a dá si
dvacet?“
„Říkal jsem možná. Že je to možná on. A že je možná tady.“
„Takže to jako možná přežijeme nebo jistě zemřeme? Promiň že se v tom tak
vrtám, ale tahle informace mi připadá životně důležitá.“
„U Thorovy brady, buďte chvíli zticha!“, zahřímal Thórin a pozdvihl
výhružně sekyru. Alchymista i mág zmlkli jako když utne. „A teď mi u všech
náčelníkových vousů někdo řekněte, kdo nebo co je ten zatracenej lich vlastně zač.“
„Když tady kolega odborník dovolí“, kývl Elrond jízlivě směrem
k alchymistovi, jehož znalosti byly v této oblasti zjevně omezeny na pasáž
z Jarikových zásad dobrodruha a tak na trpaslíkovu výzvu raději nereagoval, „lich je
nejvyšší z nemrtvých. Obvykle se jím stává někdo významný a mocný – čaroděj,
velký válečník nebo král,“ ukázal rukou směrem k potemnělé fresce s hořícími trůny.
„Ten uzavře strašlivou smlouvu s démony. „Obětuje svou lidskou podstatu a stane se
z něj služebník temnoty. Jediné, čím se řídí je touha po moci a uctívání svého
temného pána. Lich je nesmírně silný a prakticky nesmrtelný. Na rozdíl od jiných
nemrtvých, kromě upírů, si lich ponechá vlastní vůli, paměť i myšlenky.“
„Dá se nějak zabít?“
„Těžko“, odtušil mág. „Samozřejmě na něj platí obvyklé prostředky proti
nemrtvým jako je sluneční svit nebo svěcená voda, ale ty ho jen oslabí a zdrží. Ke
skutečnému zničení licha je potřeba nesmírně vyspělá a komplikovaná magie nebo
výjimečně silná kouzelná zbraň.“
„A vzhledem k tomu, že nic z toho nemáme“, doplnil Thórin, „navrhuju co
nejdřív se odtud zdejchnout, poklad nepoklad.“
„Meč“, ukázal si Goran na záda, kde se na provaze houpala kostlivcova
hrozivá obouruční zbraň.
„Ano. Ale to je jeho meč, Gorane“, obrátil se trpělivě Elrond k obřímu
válečníkovi. „I když je kouzelný, pochybuji, že na licha bude platit jeho vlastní
zbraň. A i kdyby, musel by jsi se k němu dostat, což se ti nepovede. Dokázal by tě
58
proměnit ve škvarek než bys udělal první krok. Tady pouhá odvaha a síla paží
nestačí. Na to kroll pokrčil smutně rameny a odevzdaně mávl paží vlevo podél stěny.
„Další.“
Oplyn se sice nadechoval aby na elfa znovu uhodil jak je to tím spánkem u
nemrtvých, ale pozornost ostatních družiníků už upoutala nová freska. Malba
odhalená mihotavým světlem lucerny odhalila licha, jak drží v jedné ruce meč a ve
druhé svírá za vlasy tři useknuté hlavy.
„Trpaslík, člověk a elf“, vyjmenoval Elrond rasy patřící k vybledlým tvářím.
„Na hobity si nepřišel“, nadmul se hrdě Oplyn.
„Hobiti vznikli jako mutace v době Temných časů“, usadil ho vzápětí mág.
„Tahle freska je přinejmenším o pět set let starší.“
„Jo a jak jsi to poznal?!“
„Podle písma“, ukázal elf na zpola smazaný nápis u spodního okraje malby.
„Je to jazyk, který se používal ještě před vznikem starší mluvy. Některé znaky jsou
sice podobné, ale nedokáži rozluštit jejich význam.“ Alchymista něco nespokojeně
zabručel, ale už se dál neptal. Začínal si vedle Elronda připadat jako školák a jeho
ješitnost, kterou obvykle zaměňoval s důstojností a sebeúctou tím značně trpěla.
„Krollové také“, dodal Elrond pro jistotu když viděl, jak se Goran tváří
vítězoslavně.
„Temný časy“, ozval se zamyšleně Thórin. „Co to vůbec bylo? Člověk o tom
často slyší ale musim přiznat, že nemám páru, co to znamená. Porád že tohle bylo
možný jen před Temnými časy, že někdo někoho nenávidí od Temných časů, že něco
zaniklo nebo vzniklo v Temných časech. Furt to máš na talíři. To taky byla jedna
hospoda U Temných časů a tam jsem měl pocit, že jsem pochopil, o co kráčí,
jenomže…“
„Nebe zčernalo a pršel oheň“, zadeklamoval dramaticky mág a přerušil tak
Trpaslíkovu litanii. „Města hořela a řeky se vařily. Skály pukaly a z děr vylézali
odporní netvoři, které světlo světa dosud nespatřilo. Zemi zahalil popel a dým a
slunce se neukázalo dlouhých padesát jar.“
„Fíha, to byl teda sekec,“ pískl mezi rty trpaslík, když elf skončil.
„Citoval jsem Rodbardirovu kroniku světa. Temné časy znamenaly zkázu
civilizace tak jak byla dosud známa. Nikdo dnes už neví, co je vlastně způsobilo.
Někdo se domnívá, že šlo o rozsáhlé zemětřesení, jakých jsme dnes svědky například
na Vzdálených ostrovech, jiní mají za to, že šlo o válku bohů a démonů nebo o
59
děsivou magickou bouři. Každopádně následky byly zdrcující. Předpokládá se, že
zahynula více než polovina tehdejší populace, vyhynuly celé vesnice a města,
dokonce celé rasy a druhy. Celá země se ochladila a řada těch, kteří přestáli ohnivou
zkázu, už nemohla přežít dlouhý chlad. Na druhé straně se ale vyvinuly jiné druhy
jako mutace těch zanikajících nebo i stávajících. Obvykle se tato proměna udála ve
prospěch odolnosti a schopnosti přežít v nových podmínkách.“ Zraky všech se
mimoděk ustálily na Goranovi, který vypadal, že pozorně poslouchá, protože měl
otevřenou pusu a vypoulené oči.
„Jak řikám, histórie to je moje“, pokýval po chvíli všeobecného zadumání
Thórin. Bez toho, aby je tentokrát kdokoli vyzýval se družina přesunula podél stěny
k dalšímu obrazu. Tím se ocitli přímo za kamennou rakví.
„Á narazila kosa na kámen“, kvitoval výjev podsaditý válečník. Stařec byl na
malbě obklopen několika postavami v bílých róbách. Klečel a vztahoval ruce
směrem k nebi.
„Vypadá to, že nějací kněží nebo mágové licha přemohli a …“
„Cítím vítr!“, vpadl efovi do řeči prudce Oplyn. „Tady za tou stěnou!“
Mumifikovaná ústa Agia Kamari, krvavého imperátora a vládce tří ras, se
rozšířila v úsměvu, který by vyděsil i bohy. Už věděl, co ho vyrušilo ze snění. Jeho
Meč tisíce výkřiků byl volný! Nevěděl, jak k tomu došlo ale jasně cítil, že zbraň už
není v moci kostlivého ochránce a volá ho k sobě. Přitom doba, kterou snil od
vyhnání trpaslíků byla v porovnání s dobu jeho věznění v Komnatě zatracení směšně
krátká. Démoni mu byli nakloněni a jeho sen o krvavém návratu k moci se začínal
naplňovat. Jen se neukvapit, zdusil imperátor touhu rozletět se okamžitě do Kobky
nářků. Minule ho podobný entuziasmus stál málem život. Při té myšlence se musel
podruhé pousmát. Ještě i teď, celé věky po uzavření dohody s Belielem, byl zvyklý
nazývat svou existenci životem. Pokud byl jeho meč odejmut ochránci, uvažoval
imperátor, mohl tak podle povahy ochranného kouzla učinit pouze bílý čaroděj.
Takový vývoj událostí ale vůbec nemusel být v jeho prospěch. Třeba se ho konečně
rozhodli zlikvidovat, napadlo ho. Proč ale váhali tak dlouho? Trpaslíky napadl už
před časem a přestože nemohl nijak počítat čas, měl za to, že to muselo být již před
několika staletími. Přitom, jak měl kdysi bolestnou možnost se přesvědčit, bílí
čarodějové nepatřili mezi váhavé protivníky.
60
Znovu si vybavil den, kdy s nimi bojoval a podlehl na Sostilské pláni. Jeho
nemrtvé hordy byly zatlačeny spojenými armádami elfů, trpaslíků a lidí až
k Východní propasti, kam byli nakonec svrženy. On sám prchl do pevnosti nad
propastí, kde měl připraveno jako únikovou cestu několik tisíc žen a dětí. Obklopen
živým štítem mohl jen trpně přihlížet, jak se zbytky jeho celoživotního
nekromantského díla rozpouští v záplavě svěcené vody, kterou na jeho služebníky
vrhali z okraje propasti paladinové a kněží po celých sudech. Vládce tří ras měl za to,
že už je v bezpečí, že se jeho nepřátelé proti pevnosti zaútočit neodváží. Vždyť byla
plná nevinných bytostí a žádný kněz, paladin nebo bílý čaroděj nemůže dát v sázku
životy nevinných. Musí je naopak ochránit za každou cenu. Až pozdě poznal, jak
strašlivě se mýlil. Bílí čarodějové v čele armády bez slitování zaútočili mečem a
magií proti pevnosti a zabíjeli nevinné po stovkách jen aby se dostali k němu. A
uspěli. Znovu jim tu příležitost neposkytne. Bude opatrný. Bílý čaroděj nebo
dokonce několik čarodějů s ostřím, jehož jediný úder by přivodil jeho zkázu
znamenal příliš velké nebezpečí. Navíc byl slabý, tak zoufale slabý. Prvotní euforie
rázem zmizela. Imperátor došel k názoru, že jeho jedinou šancí je schovat se čekat
na vhodnou příležitost. Mávnutím ruky se změnil v mlžný oblak a vystoupal do
vzdáleného rohu trůnního sálu.
„Rád bych si v tom udělal trochu pořádek“, obrátil se Thórin na Elronda
zatímco Goran pomalu kyjem a rukama rozšiřoval otvor ve zdi za kamennou rakví.
„Jaks to myslel s tim spanim a že tady ten lich nemusí bejt?“
„To jsem také nepochopil,“ přidal se k trpaslíkovi horlivě Oplyn.
„Tedy“, vážil mág při odpovědi pečlivě každé slovo, „pokusím se nejprve
shrnout fakta. Našli jsme meč, který patřil lichovi, ale lich u něj nebyl. Kdysi jej
zřejmě přemohli nějací mágové nebo kněží, ale je otázka, jestli ho zničili nebo jen
uvěznili. Pokud ho zničili nebo uvěznili někde jinde, nemáme se čeho bát.“
„Až na ty kostlivce, pasti a kdovíjakou havěť“, utrousil uštěpačně hobit. Elf
jeho poznámku ignoroval a klidně pokračoval dál : „Podle Thórinova svitku bych ale
hádal, že ho uvěznili někde v tomto podzemí a trpaslíci ho náhodou osvobodili.
Pokud by to tak bylo není pravděpodobné, že by tu zůstával.“
„A co ten meč?“
61
„Viděli jste, jak byl chráněný. Svaté blesky a nezranitelný válečník. Myslím,
že ten meč prostě dostat nemohl. A kdyby ano, už by ho dávno měl ve své moci.
Nezapomeňte že trpaslíci narazili na nemrtvé už před třemi sty lety.“
„Ale vyloučit to nemůžeš“, oponoval alchymista.
„To nemohu“, přiznal Elrond. „Ale jak už jsem jednou říkal, necítím žádnou
výraznou koncentraci magie. Podle mě nejhorší varianta, která nám hrozí je, že je
lich sice zde v podzemí, ale nachází se v tranzu.“
„V čem to?“, ozval se Thórin.
„Ve stavu, kdy se jeho mysl potuluje mimo tento svět. V podstatě se jedná o
stav podobný našemu snění.“
„Tak to si musíme dát majzla, abysme ho nevzbudili.“
„To jistě“, odtušil elf. „Odteď si musíme dát pozor zejména na všechny
projevy magie. Já už žádná kouzla nemám takže tím by to mělo být vyřešeno. Pokud
tu lich skutečně je, tak jsme měli velké štěstí, že ho neprobudil ten výboj bílé magie.“
„Jak to můžeš vědět?!“, vyjel na mága znovu Oplyn. „Říkal jsi, že je mág
mnohem vyšší úrovně než ty. Může být klidně neviditelný tady mezi námi a ty
neucítíš ani Ň!“
„Oplyne věř mi“, zadíval se elf pevně do alchymistových očí, „kdyby byl lich
vzhůru už bysme spolu dávno nehovořili. Byli bysme totiž mrtví a nejspíš proměnění
v zombie.“
Hobit chvilku elfovu pohledu vzdoroval ale nakonec pomalu sklonil hlavu
v krátkém přikývnutí. Mág měl nakonec asi pravdu, což bylo dobře. Přesto
alchymista nějak necítil úlevu. Profesor Elrond mu už svým vševědoucnictvím lezl
pořádně na nervy.
„Co je to zombie?“, zeptal se zvědavě trpaslík.
„Zombie je nemrtvý z čerstvé mrtvoly“, odpověděl hbitě Oplyn ve snaze
vylepšit si skóre. „ Sápou se po všem živém a roznáší mor.“
„Ha, černá smrt. To nám chybělo“, zachmuřil se Thórin.
„U nás moc“, ozval se Goran, který zdárně pokračoval v demoliční činnosti.
„Velmi bych se divil, kdybychom tu na ně narazili,“ zakroutil hlavou Elrond.
Jak správně řekl Oplyn jsou to nemrtví z čerstvých mrtvol a na rozdíl od kostlivců je
jejich životnost omezena na několik let.
„Zombie vypadají úplně jako lidé“, vyhrkl hobit kterého elfova poznámka
povzbudila. „Mají ruce natažené dopředu, chodí toporně po hřbitově a volají na živé,
62
aby se k nim přidali.“ Na to malý alchymista vytrčil paže před sebe, pokusil se
obrátit oči v sloup, a sápal se po trpaslíkovi. „Pojď k nám“, huhlal u toho. „Jíst.“
Jeho performanci přerušil rachot vyvalené zdi. Obrovský kroll dokončil svou práci a
vítězoslavně ukazoval do černého otvoru.
„Tudy!“
Jako první se do otvoru naklonil Thórin s lucernou. „Vypadá to jako
průzkumná štola“, informoval zbytek družiny. „Di-Dinnové ji k našemu štěstí
vyhloubili těsně vedle týhle hrobky.“
„Kam vede?“, zajímal se Elrond.
„Jako každá průzkumná štola“, pokrčil trpaslík rameny, „nahoru a dolů.
Myslim že lepší bude když pudem nahoru.“
„Ano. Souhlasím. Vrr“, pokývali všichni horlivě hlavami. Jako každý myslící
tvor měli za to, že východ je nahoře, zatímco lich je dole.
„Tak dobrý,“ začal je Thórin organizovat. „Pudem po jednom. Já první,
Goran poslední. Dávejte bacha, štola je dost úzká. Náš velkej kámoš si asi trochu
obrousí ramena.“
„Nemůže nás něco napadnout?“, zeptal se Oplyn, přestože ho poněkud
uklidňovalo že nejde ani první ani poslední.
„Co myslíš?!“, ušklíbl se trpaslík zlomyslně a vyrazil do tmy.
Štola byla částečně vysekána ve skále, částečně v jílovité půdě, která tvořila
podloží Ptačího vrchu. Díky tomu družiníkům co chvíli podjížděli na strmém
povrchu nohy a s kletbami padali na ty pod sebou. Oplyn, který po čtyřech šplhal za
lehkým i když kostnatým mágem, přitom několikrát blahořečil Thórinově
prozíravosti, když umístil stodvacetikilového krolla na konec řady. Na rozdíl od
ostatních měl hobit tu výhodu že se nedřel o stěny ani si nemusel dávat pozor na
hlavu. Kdyby chtěl, mohl jít i vzpřímeně, ale bál se, že by na kluzkém povrchu
rychle ztratil rovnováhu. Škodolibě se usmíval do tmy, kterou čas od času prosvětlil
ze předu odlesk trpaslíkovi lucerny, když slyšel Elronda jak před ním co chvíli sykne
bolestí při nárazu do skrytého výstupku v nízkém stropě. Monotónnost, s jakou už
dobrou půl hodinu namáhavě stoupali vzhůru dokonale otupila alchymistův
předchozí strach. Dokonce mu přišlo na mysl, že pokud je lich opravdu v tranzu, jak
tvrdil Elrond, není důvod z podzemí zase tak rychle prchat. Jednu dvě místnosti by
na cestě ven prohlédnout ještě mohli. Jejich výdělek byl zatím méně než skromný.
63
Pokud nepočítal tyrkys, který ale vyrovnával se ztrátou dvou lektvarů, pak ukořistili
jen jeden starý meč. Za ten dá Grimby maximálně dvacet zlatých a to ho bude muset
ještě hodně přemlouvat. Taková almužna za prožitou hrůzu nestála.
Po dalších deseti minutách lezení se štola náhle narovnala a vyústila do
z jedné strany otevřené čtvercové místnosti. Oplyn si všiml, že ve zbývajících dvou
stěnách je ještě několik otvorů podobných tomu, ze kterého se právě vyplazili.
„Kde to jsme?“, zeptal se Elrond zatímco se snažil oprášit šaty od hlíny a
prachu.
„Štolová základna“, odpověděl trpaslík. „Podle teploty bych řek tak dvacet
sáhů pod úrovní prvního patra odkud jsme propadli. Tenhle směr byl pro Di-Dinny
asi důležitej“, ukázal na řadu úzkých tunelů, které z místnosti vedly.
„Řekl bych, že jedna z nich vede do míst, kde probudili nemrtvého krále“,
dodal na to ponuře Elrond.
„Tak abychom raději šli ne?“ Oplynova kuráž prohledávat další místnosti
začala velmi rychle opadávat.
Aniž by se nějak domlouvali, utvořili opět formaci, ve které postupovali na
počátku výpravy do podzemí. Vpředu kráčel trpaslík s polozakrytou lucernou, vedle
něj Goran s kyjem na rameni. Za nimi s odstupem ne více než dvou sáhů postupavali
alchymista s mágem. Chodba byla opět černě dlážděná s prázdnými stojany na louče
trčícími ze stěn jako zrezivělé pařáty zazděného monstra. Po třiceti sázích opatrné
chůze se chodba stáčela vpravo. Ještě než došli na roh ozval se Goran : „Škrábe.“
Všichni ztuhli. Dobře věděli, co to znamená, krollův skvělý sluch se již jednou
osvědčil. Trpaslík posuňkem naznačil, že půjde na průzkum. Přes minulý
katastrofální neúspěch mu v tom nikdo nebránil, což bylo způsobeno zejména
neochotou hobita s elfem pouštět se do takových riskantních akcí osobně. Sporý
válečník nešel daleko. Pouze nahlédl za roh a potichu se vrátil. Ve tváři se mu zračilo
vzrušení. Nejprve přitiskl ukazovák k ústům. Nepřítel byl zřejmě velmi blízko. Pak
ukázal dva vztyčené prsty a po chvíli váhání se plácl dlaní do stehna. Ostatní
družiníci na něj zůstali nechápavě zírat. Trpaslík jen netrpělivě zavrtěl hlavou a
výmluvně šťouchl loktem do Gorana. Krollský válečník se nenechal dvakrát pobízet
a oba tiše vyrazili k ohybu chodby. Oplyn s Elrondem jim byli v patách. Thórin
znovu nahlédl za roh a zdvihl pravou ruku se sekerou. Vyčkával na nejvhodnější
příležitost k útoku. Uběhla jedna vteřina, potom druhá. Elf cítil, jak mu přes chlad,
který v podzemí panoval, stékají po skráních čůrky potu. Náhle trpaslík mávl sekerou
64
a společně s krollem se vyřítili vpřed. Alchymista s mágem je následovali se
zbraněmi připravenými k útoku. Chodba zatočila prudce vpravo a pokračovala rovně
kam až oko dohlédlo. Hned za ohybem byly v levé stěně kamenné dveře, u kterých
zády k útočící družině stáli dvě vybělené kostry. Oplynovi připadly ve srovnání
s válečníkem z kamenné rakve malé, i když byly poměrně rozložité. Thórin
s hlasitým výkřikem „Thór!“ srazil první kostru k zemi dřív, než se stačila otočit.
Lebka zacvakala po kamenné dlažbě a rudý svit v jejích očních důlcích nadobro
vyhasl. Zbytek těla se pomalu s chrastěním sesunul k zemi, z kostlivých prstů
vypadla nestvůře rezavá obouruční sekyra. Hobit si zlomkem vědomí vzpomněl, že
podle svitku měl nemrtvý král oživit padlé trpaslíky. To byli jistě oni. Druhý
protivník už nebyl tak snadným cílem. Než ho Goran stačil zasáhnout, pozdvihl
kovový štít a zároveň sekl kolmým obloukem po trpaslíkovi. Krátký zubatý meč
zastihl Thórina na ústupu a prosekl kůži na předloktí jeho pravé ruky. Nebyla to
vážná rána ale trpaslíka rozlítila. „Zab toho šmejda!“, zakřičel na krolla, jehož ostny
pobitý kyj právě dopadal na kostlivcův zdvižený štít. Rána to byla strašlivá a živému
bojovníkovi by jistě ochromila ruku na několik dní. Kostlivec ale jen krátce zakolísal
a cvakaje bezzubými čelistmi, vrhl se do protiútoku. Dvakrát rychle bodl do úrovně
pasu a zatlačil Gorana, který se nemohl kyjem prakticky bránit, až ke stěně. Z boku
na něj zle dotíral Thórin, ale kostlivec jeho útok pohotově vykryl štítem. Právě když
trpaslík podruhé bezvýsledně zaútočil a jen vykřesal na štítě dalších pár jisker, ucítil,
jak mu něco prosvištělo kolem hlavy. Vzápětí kostlivcova lebka pukla jako hliněný
džbán a nemrtvý válečník se bezvládně zvrátil na zem.
„Je můj!“, vypískl zezadu nadšeně hobit. Ani nemohl uvěřit tomu, co právě
udělal. Zabil nemrtvého! Sám, vlastnoručně a jedinou ranou. A šlo to hladce, bylo to
lehčí než lovit králíky v poli za městem.
„Dobrej zásah“, zamručel uznale trpaslík. „Ten syčák si to zasloužil“, dodal
ještě a jal se čistit mělkou ránu kusem plátna, který vytáhl z kapsy batohu.
„Skřítek střelec“, podrbal hobita Goran po hlavě dlaní, která si velikostí
nezadala s lopatou. „Moc dobrá střelec.“ Oplyn měl co dělat, aby
po krollově
projevu uznání udržel rovnováhu. Ale nevadilo mu to, naopak. Po hodinách srážení a
odstrkování byl zase na vrcholu. Ať si elf nechá svoje pseudointelektuální žvásty, on
se uplatnil v boji. Zasazená rána vydá za tisíc slov. Oplyn si byl jist, že si konečně
vydobyl uznání svých druhů a oni mu teď zase budou naslouchat.
65
Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras ucítil, jak nedaleko trůnního
sálu náhle zmizeli dva z jeho nemrtvých služebníků. To mohlo znamenat jediné.
Bílý čaroděj se blížil. Na krátký okamžik propadl pokušení prozkoumat situaci
pomocí síly své mysli, ale rychle mu došlo, že by tím jen zbytečně přitáhl pozornost.
Čaroděj by jeho přítomnost v astrální sféře jistě vycítil. Oproti všem zákonitostem
pocítil imperátor strach. Už byl přece tak blízko! Nebo to bylo celé ďábelský plán
bílé konkláve? To byl nesmysl, přece by neobětovali tolik nevinných trpaslíků. Ale
na Sostilských pláních neváhali obětovat tisíce nevinných… Agios Kamari se změnil
ve velkého černého netopýra a nervózně poletoval těsně u stropu trůnního sálu Didinnů. Myšlenky se mu hlavou honily jako v horečce. Bílý čaroděj ho nakonec jistě
najde. A možná to ani nebude trvat dlouho. Co pak? S jeho magií se nemůže měřit, je
příliš slabý. Bude muset utéct. Uletět. Ale když teď uteče a ztratí se v labyrintu
trpasličího dolu, už se z něj asi nikdy nedostane. Meč tisíce výkřiků pro něj bude
nenávratně ztracen, zpět v moci bílých čarodějů a on nikdy neprolomí pečeť Bílých
dveří. Musí čaroděje porazit nebo mu meč vzít nějakou lstí. Netopýří křídla nehlasně
bičovala vzduch. Imperátor usilovně přemýšlel. Sám ho porazit nemůže, ale když důl
před třemi sty let prohledával, narazil na několik důmyslných trpasličích pastí,
nastražených proti vetřelcům. Byl si téměř jist, že jsou stále funkční, trpaslíci byli
v tomto směru nedostižní. Dokonce jedna z takových pastí, propadlo s naostřenými
železnými kůly, byla nedaleko trůnního sálu. Ano, to bylo ono. Když bude mít štěstí
a čaroděje překvapí, měl dobrou šanci, že ho nestačí sežehnout magií a začne ho
pronásledovat. Imperátor ho vláká do pasti a meč bude jeho. Pak stačí nesvatou čepel
napojit nepřítelovou krví a bude volný. Ale co když čaroděj není sám? Co když je
jich víc? Do pasti padnou maximálně dva…Bylo paradoxní, že po tisících let čekání,
kdy se vteřina zdála být hodinou, mu najednou hodiny ubíhaly s rychlostí vteřin.
„Podíváme se dovnitř?“, nadhodil Thórin poté, co si na předloktí levé ruky
upevnil kostlivcův štít. Lucernu předal trpaslík Elrondovi. Elf ze své nové role
světlonoše příliš šťastný nebyl, ale chápal, že v nastalé situaci je to pro družinu to
nejlepší. Trpaslíkův bojový potenciál se tím zvýšil a mág beztak neměl žádná kouzla.
A i kdyby měl, nemohl je kvůli nebezpečí přítomnosti licha, použít.
„Akorát musíš jít za mnou a nést jí dost vysoko abysme viděli“, upozornil ho
trpaslík. „Kdybys šel za Goranem tak neuvidíme ani prd.“
66
„Já bych byl pro“, souhlasil Oplyn s nově nabytým sebevědomím. „Nemáme
co ztratit.“
„Pouze naše životy“, zabručel ponuře mág. „měli bychom se raději soustředit
na nalezení cesty ven a neprohledávat každou místnost jako na začátku. Zlato nám
životy nevrátí.“
„Problém je v tom,“ obrátil se na mága trpaslík, „že ty dveře klidně můžou
vést k odvětrávacim šachtám, k odpadnim šachtám nebo vůbec někam ven. A dokud
je nevodevřem, tak se to nedovíme. Kapiš?“ Hobit na slova malého válečníka mocně
přikyvoval, i když se jednalo o průhlednou a zjevně účelovou argumentaci.
Vzhledem k tomu, že na Goranovu podporu se nedalo spolehnout, elf trpně souhlasil.
„Tak dobře. Ale následky padají na vaši hlavu. Mimochodem Thórine“, vzpomněl si
mág ještě, „co mělo znamenat to poplácávání po stehně?“
„Nó“, podrbal se trpaslík ve vousech , „chtěl jsem vám naznačit že je tam
kostlivka.“
„Ano?!“, nasadil Elrond vyčkávací tón.
„Takže jsem myslel na kost. Jediná, která mě v tu chvíli napadla, byla
stehenní.“
„Geniální. Nechci vidět, na co si budeš plácat, až budeme přepadat třeba
vlkodlaka.“
Dveře byly podobně jako na začátku podzemí vytesány z jednoho kusu
kamene. Povrch byl ale pokryt ozdobnými ornamenty s motivem zkřížených seker.
„To vypadá slibně“, pochválil si Thórin. „Takovýhle dveře vedou určitě
k něčemu důležitýmu.“
„Třeba k lichovi“, neodpustil si Elrond.
„Nechci se s tebou přít, kolego“, obrátil se na mága přezíravě Oplyn, „ale
uvědom si, že se lich objevil až potom, co trpaslíci ty dveře vytesali.“
„Ale…“
„Gorane“, přerušil ho Thórin, „de to ňák ztuha, můžeš mi trochu píchnout?“
Kroll se opřel dlaněmi do desky a společnými silami začali dveře pomalu
tlačit vzhůru. Kámen se třel o kámen a Oplyn si musel zacpat uši, jak byl ten zvuk
nepříjemný. Konečně se oběma válečníkům podařilo pootevřít dveře alespoň tak
vysoko, aby se všichni včetně Gorana mohli dostat dovnitř.
„Jsou zaseklý“, oddychoval Thórin. „Asi se do spáry dostal štěrk nebo co.“
„Mám se podívat dovnitř?“, zeptal se nejistě elf a pozdvihl lucernu.
67
„No jasně. Máš lampu ne? Navíc Goran nic neslyšel takže klídek.“ Na to kroll
souhlasně přikývl. „Ani hadi“, zašklebil se přátelsky na mága. Elf se na velkého
válečníka pozorně zadíval. Ta hora svalů možná měla víc inteligence, něž
předpokládali. Goran jeho pohled oplácel se stále stejným nevinným úsměvem a tak
elfovi nezbylo než pokrčit rameny a kousnout do kyselého jablka. Jak hlásala jedna
z nejúspěšnějších filozofických škol, fatalisté každého dne, co se má stát stane se.
S tímto jednoduchým a svým způsobem velmi uklidňujícím heslem se Elrond i s
lucernou proplazil škvírou pode dveřmi. Kdyby mág znal celou filozofii fatalistů,
jistě by tak klidný nebyl. Samotní zakladatelé filozofie, dávno mrtví mniši kteří
odpadli od řádu Dobrovolného zatracení, by byli nesmírně překvapeni že jejich
podivné učení dosáhlo takového ohlasu. Ještě překvapenější by byli, když by zjistili
že má lidi uklidňovat. Důvod byl prostý. Jeden ze dvou bratří se při opisování
traktátu bičoval tak silně, že zapomněl do hlavního motta napsat jedno slovo. To
slovo znělo: hrozného. Traktát dále tuto myšlenku rozvíjel tak, že je dobré začít den
nějakou strašnou katastrofou, protože po zbytek dne už máte pravděpodobně pokoj.
Mezi doporučované prostředky patřilo například drcené sklo vedle postele. Když na
něj dotčený jedinec ráno stoupl, hned si zajistil denní doporučenou dávku hrůzy a
ještě zůstal v poměrně provozuschopném stavu. To se pochopitelně netýkalo poslů,
vojáků, kuchařů, zedníků a vlastně nikoho kromě mnichů. Bohužel se po požáru,
který založil druhý z bratří protože neměl odvahu prorazit si dlaň rezavým hřebíkem,
zachovalo z celého traktátu jen několik prvních stran a tak se celá filozofie omezila
jen na jedno špatně opsané ale nesmírně uklidňující heslo.
Světlo lucerny ozářilo poměrně malou obdélníkovou místnost. Její jedinou
dominantou byla velká kamenná skříň zapuštěná do protější stěny. Elrond cítil, jak
z ní vyzařuje slabý závan magie. Hnán přirozenou zvědavostí přistoupil blíž a začal
podivnou schránu pečlivě zkoumat. Byla dvoukřídlá, vytesaná z šedočerného
mramoru a svými proporcemi skutečně vzdáleně připomínala skříň na šaty. Neměla
ale zámek ani jakékoli úchyty, kterými by se daly zavřené veřeje otevřít. Spára mezi
nimi byla téměř neznatelná. Elfa vyrušil netrpělivý trpaslíkův hlas: „Tak co je?“
„Je to v pořádku. Myslím“, dodal sám pro sebe. Ostatní družiníci se jeden po
druhém soukali dovnitř. Goran se musel proplížit.
„Páni to sem v životě neviděl!“, vydechl Thórin když spatřil záhadnou skříň.
„Co to je?“. Obrátil se na Elronda.
68
„Nemám tušení“, pokrčil elf rameny. „Vypadá to jako mramorová skříň ale
cítím v tom magii.“
„Trezor!“, vykřikl nadšeně Oplyn který se dostal do místnosti jako poslední.
„Cože?“, obrátili se na něj trpaslík s elfem.
„Je to trezor. Nebo alespoň tak vypadá“, znejistěl trochu hobit, když
přistoupil blíž.
„Má ho jeden čalouník ve městě. Ukládá do něj peníze. Je to prý bezpečnější,
protože kdo nezná správnou kombinaci, ten se dovnitř nedostane.“
„Kombinaci čeho?“, nechápal elf.
„Čísel.“
„Ale tady žádný čísla nejsou“, mávl rukou trpaslík k mramorové záhadě. „A
navíc Elrond cejtí magii.“
„To je možné“, pokýval hlavou hobit. „Někdy jsou trezory zabezpečené
mechanicky i magicky.“
„Není to zase nějaká moudrost od Jarika že ne?!“, zeptal se Elrond
podezřívavě. Na jeho vkus toho alchymista věděl o trezorech až moc.
„Přísahám“, dušoval se Oplyn. „S tím čalouníkem jsem jednou obchodoval a
pak jsme to šli zapít do hospody. Zrovna tu věcičku koupil a nevykládal o ničem
jiném.“
Jakoby mi ten malý obejda četl myšlenky, podivil se elf. Na hobitově
povídačce mu stále něco nesedělo, ale nebyl čas zjišťovat co před nimi mazaný
půlčík skrývá.
Ve skutečnosti mluvil Oplyn čistou pravdu. Jenom si nechal pro sebe jak byl
domluvený se dvěma šikovnými zloději že čalouníka odláká do hostince a oni ho
zatím okradou. Bohužel si už obchodník stačil dát veškeré peníze do právě
dovezeného vynálezu, takže na hobita zbyla jen útrata a nevšední vědomosti.
„Takže ty tvrdíš“, zamyslel se Thórin, „že je tady někde votvírací
mechanismus.“
„Řekl bych že ano.“
„Nevím, zda je vhodná doba na to, abychom se zdržovali“, ozval se Elrond.
„Navíc je to magické a dobře víte, že i slabý závan magie může licha probudit
z tranzu.“
„Pět minut a jít“, ozval se Goran rezolutně. Elf se na něj během krátké chvíle
podruhé pozorně zadíval. Vysoký seveřan právě vymyslel geniální kompromis. Mág
69
silně pochyboval, že se Oplynovi s Thórinem podaří v tak krátké chvíli trezor otevřít,
ale dostanou šanci a to zabrzdí jejich případné protesty. Možná je neúspěch odradí i
od dalších pokusů se na cestě ven nakapsovat. Kroll možná nebyl hloupý, uvažoval
dál Elrond. Možná byl jen těžkopádný, takový ten přírodní typ co neměl správnou
výchovou a musel se rvát od mala o holý život… Jednodušší asi bylo připustit, že
měl občas světlejší chvilky, uzavřel svůj duševní pochod mág když si před ním
Goran sedl na bobek a začal nehtem do kyje vyrývat pravděpodobně další hvězdu.
„No tak dobře, pět minut a vypadnem“, souhlasil mrzutě Thórin ve kterém
opět nabrala chamtivost vrch nad pudem sebezáchovy.
„Čalouník měl na trezoru takové kolo kterým se dalo otáčet“, dumal
alchymista a prohlížel kamennou truhlu ze všech stran. „Tady jsou pouze vytesané
ornamenty, nic víc.“ Na skříni bylo skutečně vytesáno dvaatřicet symbolů, na každé
z veřejí do čtverce po čtyřech v jedné řadě. Motiv se neustále opakoval, jen v různém
pořadí. Vlysy byly jemně zlacené a umě znázorňovaly horu, truhlu, dvoubřitou
sekyru a poslední byl prostý kruh.
„Hele, dá se s tim hejbat“, upozornil trpaslík když zkusil malým nožíkem
odškrábnout ze symbolu hory zlacení. Na ukázku zahýbal horou doprava a doleva.
Z truhly se přitom ozývalo suché cvakání.
„To bude ono!“, začal hobit vzrušeně poskakovat kolem. „Ten otvírací
mechanismus! Teď už stačí jenom zadat správnou kombinaci…“ v tu chvíli zmizelo
jeho nadšení jako jarní sníh. „To nedokážeme“, zašeptal zlomeně. „Tolik
kombinací…“
„Máte už jen tři minuty“, upozornil je zvesela Elrond. „Jednadvacet,
dvaadvacet…“, odpočítával schválně polohlasně.
„Na to přídem. Nemůže to bejt těžký, my trpaslíci si na rébusy moc
nepotrpíme“, uklidňoval hobita i sebe Thórin.
„Co třeba takhle?“, začal kroutit jednotlivými symboly. „Pod horou“, zatočil
symbolem hory doprava, „žijou pospolu“, zatočil kruhem, „trpaslíci“, zatočil
sekerou“, „co maj truhlu plnou zlaťáků“, zatočil vítězoslavně truhlou. Kromě
cvakání, které se ozývalo z truhly po celou dobu Thórinova snažení se ovšem nestalo
vůbec nic.
„Zatraceně“, ulevil si trpaslík. „Ale vypadalo to dost slibně, že jo?“
70
„Ohromně“, usmál se elf jízlivě. „Ale měl bys to zkusit ve všech řadách a na
obou stěnách.“ Elf chtěl získat co nejvíce času. Copak ti hlupáci neviděli v jakém
jsou nebezpečí? Když se lich probudí nebudou mít dost času ani na to se pomodlit.
„No jo, máš recht,“ začal na to trpaslík manipulovat zbytkem symbolů přesně
podle mágova plánu.
„Dvě minuty“, oznámil elf když dal Thórin všechny symboly na místo a
překvapivě se nic nestalo.
„Sakra! Sakra! Sakra!“, ulevoval si sporý válečník.
„Nějak to ale musí jít“, narovnával alchymista vlysy horečně do původní
polohy. „Možná kdyby…“
„Už to mám!“, nahrnul se před něj zpátky Thórin. „Bude to určitě takhle.
Všichni, kruh, trpaslíci, sekera, mají svůj poklad, truhla, ukrytý v podzemí, hora.“ S
pomocí obratného hobita bleskově pootočili všechny symboly na obou veřejích. Opět
s nulovým výsledkem. „Jedna minuta“, oznámil Elrond se špatně skrývaným
zadostiučiněním. „Možná byste mohli zkusit otáčet doleva místo doprava. To také
jde.“ Trpaslík na to něco vztekle zavrčel. Jen stěží potlačil neodolatelnou chuť
probourat se do trezoru mágovou hlavou.
„Dívat!“, vrazil kroll neomaleně kyj do světla lucerny.
„Skvělý Gorane“, odtušil Oplyn aniž by se na obrovu zbraň podíval. Jeho
myšlenky se zcela upínaly na klíč k otevření trezoru. Muselo to být jednoduché.
Něco, co bylo trpaslíkům kteří tu žili důvěrně známé co vetřelci nemohli znát nebo
co snadno přehlédli.
„Co to tam má, další hvězdici?“, zeptal se rozmrzele trpaslík zatímco horečně
dával pozlacené symboly do původní polohy.
„Ne“, odpověděl elf který se mimoděk na krollovu zbraň podíval. Bylo to
zejména proto, že držel lucernu a Goran mu kyj cpal přímo pod obličej.
„Vypadá to jako zkřížené kosti“, sdělil ostatním svůj první dojem. „Asi kvůli
těm kostlivkám, co jsme zabili.“
„Sekery“, opravil ho dotčeně severský válečník. „Dvě sekery“, upřesnil ještě
pravý význam svého dřevorytu.
„Tak oprava“, pousmál se mág unaveně, „jsou to dvě zkřížené sekery.“ Jen co
to dořekl, uvědomil si Elrond hroznou pravdu. Kroll zřejmě zcela nechtěně přišel na
otevírací kód. Bylo to tak jednoduché! Dvě sekery, znak klanu Di-Dinnů. Elf vyslal
tichou motlitbu k Ištaře, aby ta narážka hobitovi s trpaslíkem nedošla.
71
„Čas vypršel“, oznámil jim co možná nejklidněji.
„Co jsi to říkal?!“, otočil se Oplyn a v očích mu přeskakovala jiskra poznání.
„Že čas vypršel“, nedal se elf. „Pět minut uběhlo, už musíme vyrazit.“
„Gorane“, obrátil se alchymista medovým hlasem na krolla. „Můžeš mi
prosím ještě jednou ukázat co jsi vyryl na ten kyj? Nějaký suvenýr mám pravdu?
Viděl jsem poutníky, kteří si nechali do holí vyrývat podobné ornamenty na památku
každého místa, kterým prošli.“ A jejich hole potom vypadaly jako po útoku stáda
epileptických červotočů, pomyslel si v duchu. Goran se na okamžik zatvářil
nechápavě, zřejmě mu značná část hobitova dotazu unikla. Pak ale mocně zafuněl a
nastavil svou děsivou zbraň zpět do světla lucerny.
„Suvynér“, kýval přitom horlivě velkou vlasatou hlavou.
„To je ono!“, vydechl Oplyn nadšeně. „Dvě zkřížené sekery, znak klanu DiDinnů. Jedna vlevo druhá vpravo.“
„Nebo opačně“, nevzdával mág svůj boj. „Je to zbytečné, pojďte už. Jenom tu
ztrácíme čas a lich se zatím může probudit.“
„Poslední pokus“, řekl hobit a jeho hlas zněl tentokrát nezvykle kovově a
rozkazovačně.
„Thórine“, obrátil se k trpaslíkovi, „otoč všechny sekery. Na levé veřeji
doleva, na pravé doprava.“
„Jasná zpráva“, zazubil se válečník a bez otálení se pustil do práce. Už při
otočení prvních dvou symbolů bylo jasné, že se něco změnilo. Zvuk, který kamenná
schrána tentokrát vydala byl hluboký a táhlý. Jakoby se uvnitř cosi těžkého
zasouvalo. Trpaslík své úsilí zdvojnásobil a během několika vteřin byly všechny
sekery natočeny tak, aby se v každé řadě křížily. Když ustalo ono dunění, vlysy na
kamenné schráně se rozzářily vnitřním zlatavým jasem.
„Magie“, vydechl Elrond který jako jediný jasně cítil silný magický výboj. Na
jednu stranu byl jako vždy fascinován silným kouzlem, jehož byl svědkem, zároveň
se mu ale žaludek svíral strachem. Jestli se lich probere z tranzu je to jejich konec.
Trezor se zatím začal pomalu otevírat. Družiníky oslepilo jasné bílé světlo,
které se z něj dralo ven a postupně prozářilo celou místnost.
„Schovám se dozadu“, šeptl Thórin k hobitovi, který stál vedle něj. „Pro
jistotu. Kdo ví co by se mohlo stát.“ S tím rychle přeběhl k levému boku kamenného
trezoru. Rozevíraná kamenná křídla jeho podsaditou postavu brzy ukryla ve stínech.
Oplynovi trpaslíkův manévr téměř ušel, tak byl fascinován dokonalostí Di72
Dinnovského stroje. To nebyla magie. To byla hlavně a především věda, pokrok,
který nezastaví žádné prastaré svitky a folianty a žádní bělovousí kazatelé starých
pořádků. Před nimi stála Machina, stroj který nepotřeboval bohy ani démony,
nepotřeboval oběti, motlitby, oltáře a zástupy kněží. Přitom vládl nemenší silou. A co
bylo nejdůležitější, věda narozdíl od magie sloužila lidem a nikoli naopak.
Světlo s posledními okamžiky postupně sláblo a když se trezor naplno
rozevřel, zmizelo docela. Hobit, elf i kroll zůstali stát doslova s otevřenými ústy,
když spatřili z nitra schrány toporně vycházet dvě pomenší šedivé postavy. Když se
podivné přízraky přiblížili bylo patrné, že se jedná o staré, prachem a špínou pokryté
trpaslíky. Oplyn si všiml, že jim na čelech prosvítá zvláštní rudé znamení. Trpaslík
vlevo nesl znamení hory, jeho druh potom znamení truhly uzavřené v kruhu.
„Hehrrr“, vztáhl první z nich se zřetelnými obtížemi k hobitovi ruce. Ústa měl
slepená a vyschlá, a tak se mu podařilo vyrazit jen nesrozumitelné hrdelní zamručení.
Hobit se podvědomě odtáhl.
„Pít“, zasípal trpaslík s vypětím všech sil. Ruce se natahovaly v prosebném,
téměř žebravém gestu. V zapadlých očích se zračila nevýslovná únava. Alchymista
už chtěl sáhnout do batohu pro měch s vodou, když vzduchem zasvištělo ostří sekery.
Vzápětí se ozvalo suché mlasknutí, když Thórinova zbraň přesekla trpaslíkovu páteř.
Špinavá bradatá hlava odlétla obloukem vzhůru a hobita zalil gejzír krve. Hned na to
odsekl Thórin čistě hlavu i druhému trpaslíkovi. Tomu v poslední chvíli uniklo
z rozpraskaných rtů jediné nepřeložitelné slovo : „Ke?!“
Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras pocítil nedaleko uvolněnou
magii. Bílý čaroděj zřejmě odemkl časovou schránku na kterou před lety sám narazil.
To nebylo vůbec dobré. Uvědomil si, že příslušníci klanu, kteří byli takto opatřeni
museli mít přístup ke všem tajemstvím trpasličího podzemí včetně všech
mechanismů a pastí. Právě na ně spoléhal, to byla jeho jediná naděje. Ale bude jim
čaroděj naslouchat? Nebo v nedočkavosti zaútočí dřív, než se dozví o nástrahách
v podzemí? Imperátor začal panicky kroužit trůnním sálem. Jeho plán se hroutil dřív,
než vůbec začal.
„Ty šílenče!“, zakřičel Oplyn na spokojeně se tvářícího Thórina, když
konečně popadl dech nad hromadou vlastních zvratků.
73
„Co je?!“, nechápal trpaslík. „Co se stalo Elrondovi?“, ukázal starostlivě na
ležícího mága.
„Omdlel hrůzou“, zakašlal hobit a potlačil nutkání znovu obrátit žaludek
naruby. V ústech měl kyselou pachuť, motala se mu hlava a páchl čerstvou krví. Měl
ji všude, ve vlasech, na kazajce, na rukou. Jakoby se v ní vykoupal.
„U všech bohů co jsi to udělal?“ zašeptal zdrceně. Nechápal to. Co si ten
psychopat myslel, že dělá? Takhle zamordovat, zbytečně zamordovat dva nevinné
živé, navíc vlastní druh. Oplyn v hloubi duše věděl, že není žádný svatý a že se
v životě dopustil mnoha nepravostí ale něčeho podobného by rozhodně nebyl
schopen. Taková sprostá úkladná vražda. Jatka, nic než jatka.
„Eeh“, probíral se mág pomalu, když ho Goran polil trochou vody z měchu.
„To byl jenom…“, začal.
„Neboj mágu“, naklonil se nad něj trpaslík a přátelsky se šklebil, „už je to za
náma. Porazil sem ty šmejdy jako vovce. Fik, fik, pěkně čistě“, rozmáchl se Thórin
sekerou, ze které ještě kapala krev.
„Ooh“, omdlel elf podruhé.
„Ňák ho to vzalo, chudáka“, podrbal se trpaslík ve vousech. „Ale musim říct,
že i mě docela dostalo když na vás ty zombíci vystartovali.“
„Zombíci?!“, zeptal se Oplyn udiveně. V hlavě mu vzklíčilo strašné
podezření.
„No jasně“, přitakal trpaslík, i když tón hobitova hlasu ho poněkud znejistěl.
„Měli natažený pařáty a sápali se po vás. Taky něco děsnýho huhlali, přesně jak si
ukazoval.“
Oplyn vydal tichý zmučený sten. To nemohla být pravda! I když mihotavé
světlo lucerny a sešlost obou trpaslíků mohla Thórinovi zmást zrak, přeci si nemohl
splést živé bytosti s nemrtvými.
„Ty jsi myslel, že to jsou zombie?“, zeptal se ještě jednou opatrně.
„Jak myslel?!“, utrhl se na něj trpaslík. Začalo mu docházet, že je něco
v nepořádku a že za to může pravděpodobně on. „Zombie jako z praku. Měli jste
kliku, že jsem zasáhnul.“
„Vrahu!!“, zaječel Elrond, který se v tu chvíli probral z mrákot. „Zabil jsi
nevinné, ty přisluhovači temnoty“, vřískal mág a nejistě se přitom sbíral ze země.
„Spáchal jsi ten nejhorší zločin, jaký může spatřit tvář světa!“ Mág se třásl po celém
těle a mířil na Thórina obviňujícím prstem. „Bratrovrahu!!“
74
Trpaslík na něj nevěřícně zíral. „Co mu to udělali?“, obrátil se na Oplyna se
smutkem v očích. „Nakazili ho černou nemocí?“
„Tedy, ehm, Thórine“, snažil se alchymista rychle vymyslet způsob, jak tu
příšernou novinu nic netušícímu trpaslíkovi sdělit co nejšetrněji. „Víš, ti dva, jak jsi
je tak parádně dekapitoval…“
Trpaslík zakroutil nechápavě hlavou.
„No jak jsi jim usekl hlavy.“
„Vráááh!!“, zalkal Elrond a zhroutil se v rohu místnosti. Jeho čistá duše
nebyla schopna přijmout, že někdo jemu blízký udělal něco tak temného a
zvráceného.
„Pokračuj“, vybídl hobita válečník a v jeho hlase byly znát obavy.
„Tedy, jak bych to… Slyšel jsi někdy slovo genocida?“, pokusil se Oplyn jít
na věc z akademičtějšího pohledu.
„Ne.“
„Výborně. Tak jsi ji právě dokončil.“
„Gorane“, oslovil trpaslík mohutného krolla, který jako jediný hystericky
nevyváděl ani neblábolil nesmysly. Jenom stál opřený o kyj a jako obvykle se slabě
usmíval. „Vypadá to, že se tyhle dva intouši úplně zcvokli. Můžeš mi prosim tě říct,
co se jim stalo?“
„Trpaslíci“, odvětil Goran prostě a ukázal na dvě bezhlavá těla.
„Myslíš zombie trpaslíků“, věnoval Thórin mrtvolám zběžný pohled. „Ta
krev tě nesmí zmást, jsou ještě čerstvý.“
„Trpaslíci, ne zombie“, zakroutil Goran hlavou.
„Tak moment“, nadechl se malý válečník zhluboka, „snad mi nechceš
namluvit….“
„Zabil jsi živé trpaslíky, Thórine“, zašeptal Oplyn.
„Vrahu, vrahu, vrahu“, choulil se mág do sebe a tiše fňukal.
„Vy chcete říct“, zalapal Thórin obtížně po vzduchu a ve tváři se viditelně
zpotil, „že jsou to…, že to byli…“ S tím se shýbl a sebral ze země jednu
z useknutých hlav. Byla celá zalitá krví, ale i tak bylo poznat, že se jedná o vrásčitou,
prachem šedivou tvář postaršího trpaslíka. Thórin na ni dlouhou dobu mlčky civěl.
Ticho v místnosti přerušovaly jen elfovy trhané vzlyky, které ale postupně utichaly.
„Jsem navždy prokletý“, promluvil konečně Thórin a hlas se mu třásl. „Nikdy
se nebudu procházet Thórovým podzemním královstvím, nikdy nezasednu u jeho
75
stolu a nenapiji se jeho piva se svými bratry. Thór mě vyhostí, budu na věky věků
hloubit jíl v bezedné šachtě odsouzení.“ Podíval se po ostatních družinících a v očích
se mu zaleskly slzy. „Teď zbývá jediné.“ Poklekl na obě kolena, uchopil svou sekeru
do obou rukou a nastavil ji tak, aby mířila břitem kolmo vzhůru. „Promiňte bratři“,
pronesl slavnostně a zavřel oči. „Ať se má krev přidá k vaší a očistí můj rod.“
Oplynovi se trpaslíkova řeč vůbec nelíbila. Válečník už ztišil hlas do
nesrozumitelného mrmlání a v jeho rytmu se komíhal nad zkrvaveným ostřím.
Alchymista nemusel mít věštecké nadání aby mu bylo jasné, co se ten nešťastník
chystá udělat. Obskurní rituální sebevražda bylo to poslední co mohli v dané situaci
potřebovat. Pokud se chtěli dostat ve zdraví zpátky na povrch, byly Thórinovy
znalosti podzemí a zejména trpaslických pastí k nezaplacení. A Oplyn rozhodně
neměl v úmyslu shnít v nějakém propadlu tři sta sáhů pod zemí. Musí něco udělat.
V současné situaci, kdy se elf zhroutil a kroll evidentně nechápal o co běží, byl
jediný kdo mohl trpaslíka od jeho úmyslu odvrátit.
„Zadrž Thórine!“, vykřikl a pro jistotu šlápl trpaslíkovi na prsty svírající
topůrko sekery. Válečník zaječel bolestí a nenávistně k hobitovi vzhlédl. „Jak se
opovažuješ?!“, zahřímal.
„Tví bratři byli beztak mrtví“, sdělil mu alchymista a snažil se, aby to znělo
hodně přesvědčivě. Neměl vše dobře rozmyšleno ale Thórinově sebevraždě musel
zabránit stůj co stůj.
„Jak to myslíš?“, zavrčel trpaslík nedůvěřivě.
„Toto“, ukázal alchymista na trezor, „není jen obyčejný trezor.“
„Ano?!“ Thórin vrčel o nepatrný půltón slaběji. V očích se mu objevila jiskra
zvědavosti.
„Ne“, pokračoval Oplyn povzbuzen jeho zájmem. „Je to protičasová buňka.“
„Co to?“
„V té buňce“, ukázal alchymista znovu na kamennou skříň, „neplyne čas.
Bytosti v ní zavřené žijí, ale jejich biologické funkce jsou omezeny na minimum.“
Thórin se tvářil značně zmateně ale jeho prsty na sekeře se lehce uvolnily.
„Co je podstatné“, nadechl se zhluboka hobit, „je, že ti dva museli uvnitř
neskutečně trpět. Představte si to. Celých tři sta let bez pohybu, bez možnosti
promluvit, najíst se nebo napít.“
„Hrůza“, přitakal Thórin teď o poznání živěji.
76
Jak Oplyn předpokládal, neznal trpaslík význam slova biologický a jeho
pololež tak mohla triumfovat.
„Museli být úplně šílení. Navíc jak jsem si stačil všimnout, jejich organismy
byly na pokraji kolapsu, takže by stejně víc než pár hodin nevydrželi. Pouze by se
jejich muka prodloužila. Vlastně jsi je zachránil, Thórine“, poklepal trpaslíka po
rameni jako výraz uznání. „Kdyby je dehydratace a totální vyčerpání nepřipravilo o
hlas a příčetnost, jistě by nás sami požádali, abychom jejich trápení ukončili.“
„Něco na tom je“, pokýval Thórin hlavou ale stále jakoby se nemohl
rozhodnout.
Hobit proto vsadil na divokou kartu. „Co si o tom myslíte, přátelé?“, oslovil
zbylé členy družiny. Pevně doufal, že elf se rozhodne přijmout jeho výklad pro dobro
družiny a pro zachování svého duševního zdraví.
„Asi ano“, ozvalo se váhavě z rohu místnosti, kde se mág opět sbíral na nohy.
Jeho podvědomí celou dobu odmítalo uvěřit, že by Thórin, který mu za těch několik
společných dní svým způsobem přirostl k srdci, mohl být spojen s tak ohavným a
temným činem jako byla vražda nevinných. Hobitova argumentace se mu proto zdála
rozumná, i když by se jí za normálních podmínek vysmál. Stala se příslovečným
stéblem, kterého se mágova zmučená mysl zoufale chytila.
„Ano“, uhladil si roucho a přistoupil ke klečícímu Thórinovi. „Myslím, že to
tak mohlo být. Já…“, hlas se mu zadrhl, „mýlil jsem se“, dokončil aniž se komukoli
podíval do očí.
I Goran souhlasně zamručel. Sice nezachytil ani desetinu veškeré konverzace
ale došlo mu, že si Thórin vyčítá smrt starých trpaslíků, kteří byli jako jeho bratři, a
skřítek mu domlouvá, že je to tak v pořádku. Tomu obrovský válečník dobře
rozuměl. Vlastně kvůli podobnému problému byl nucen opustit svůj kmen. Krollové
totiž, díky svému vzniku magickou mutací jeskynního trolla, měli problémy
s reprodukcí druhu. Děti se rodily normálně, ale poměr chlapců k děvčatům byl deset
ku jedné, což vyvolávalo značné problémy. Krollice, vědomy si své výjimečnosti,
poměrně brzy nastolily matriarchát a mimo jiné užitečné instituce zavedly i tak zvané
předsvatební krveprolití. Jeho podstata byla prostá. Dospělý kroll, který se chtěl
oženit, musel o dívku svých snů soupeřit na život a na smrt s dalšími devíti uchazeči.
Ten, který krveprolití přežil a zůstal v provozuschopném stavu, získal manželku,
kterou si musel vzít. Tato tradice tak sice krutě, nicméně velmi prozíravě,
zachovávala přijatelný poměr mužů a žen v dospělé populaci a přispívala k pozitivní
77
genetické selekci. To byl důvod Goranova odchodu a počátku jeho dobrodružství.
Před necelým rokem se zamiloval. Jeho vyvolenou byla Kara, dívka s obrovskými
ňadry a zadkem jako mladá jalovice. I on se jí líbil. Věděl to, protože pro ni jednou
zabil medvěda a ona mu z jeho kůže udělala bederní pás, který od té doby nosil.
Rozhodl se proto, že se s Karou ožení. Když ale došlo na svatební krveprolití,
přihlásili se k jeho údivu i jeho čtyři bratři a ovdovělý otec. Goran, který oplýval
výrazně větší slovní zásobou než zbytek rodiny, se jim marně snažil vysvětlit, že tím
ohrožují pokračování rodu a že něco takového jako pobíjení vlastního příbuzenstva je
zvrácenost. Dívali se na něj tak jako vždycky, jako na užvaněného podivína. Zvláště
jeho otec Zoran byl neústupný.
„Já zabít Goran“, ukázal sukovitým prstem na svého syna, „Boran, Coran,
Doran, Foran“, pokračoval postupně v označování svých ratolestí. Pak se jeho
ukazovák přemístil ke vzdálené chatrči, ve které přebývala Kara. Mlsně se olízl a
pokračoval : „Já udělat nová Goran, Boran, Coran, Doran, Foran.“
Goran pochopil, že jeho otec je pragmatický muž, kterého zajímá více
samotný reprodukční proces než jeho výsledek. Druhý den ráno, ještě než se kmen
probudil, zamířil divoký válečník se zmatkem v duši a bolavým srdcem na jih.
„Takže“, polkl Thórin, „si všichni myslíte, že jsem je vlastně
zachránil?“
„Rozhodně“, přitakal hobit a ostatní znovu pokývali hlavami.
„Fuj to sem si oddych“, usmál se trpaslík šťastně a postavil se. „S něčim
takovym bych prostě nemoh žít, chápete“, poklepal významně na sekeru.
„Prokázal jsi jim službu, Thórine“, ujistil ho ještě jednou Oplyn. „I když to
tak zpočátku nevypadalo a všichni jsme byli trochu v šoku“, dodal ještě a
spiklenecky mrknul na Elronda. Mág se slabě usmál. Působil vesele jako čerstvě
vykopaná mrtvola.
„Tak abychom vyrazili dál, ne?“, nadhodil alchymista vzápětí a optimisticky
mávl směrem k pootevřeným dveřím.
„Musíme je pohřbí“, řekl na to trpaslík.
„Teď?! Zešílel jsi? Na to nemáme čas! Vzpomeň si, je tu možná ten lich a
navíc pár zlaťáků, na které můžeme cestou ven natrefit. Čím dřív se pohneme dál tím
lépe.“
„Ne.“, zavrčel trpaslík rezolutně. „Je to poslední pocta a tu trpaslík musí
svým bratřím poskytnout za každých okolností.“
78
Oplyna
zarazila
Thórinova
dikce
ne
nepodobná
předchozímu
sebevražednému proslovu. „No tak dobře, dobře“, otočil dlaně vzhůru ve smířlivém
gestu. „Jak dlouho nám to bude trvat?“
„Nó“, zamyslel se Thórin. „Musíme vykopat tři sáhy hlubokou jámu, pak…“
„Cože?!“, zrudnul Oplyn rozčilením. „Jde nám o život je ti to jasné?
Nemůžeme tady tvrdnut dva dny a kopat hroby. To už si do nich rovnou můžeme
lehnout!“
„Ale každý trpaslík musí být řádně pohřben!“, zahřímal Thórin a přistoupil
k hobitovi se sekerou výhružně napřaženou. Jeho černé oči se střetly s hobitovýma.
„Jinak nedojde do Thórových síní, nenapije se u jeho stolu…“
„Moment, přátelé“, vložil se do prudkého sporu klidným ale pevným hlasem
Elrond. „Co Thórine znamená řádně pohřben?“ Trpaslík vztekle zafuněl. Aniž by
opustil souboj pohledů se subtilním alchymistou odpověděl: „Kniha mrtvých to
popisuje naprosto přesně.“
„Jak?“
Trpaslík znovu zafuněl, tentokrát opovržlivě přímo do hobitova obličeje.
Jakoby chtěl vyjádřit, že spolu ještě neskočili. Potom spustil sekeru a obrátil se
k elfovi. „Počkej jako to jen.., jo už to mám.“ A začal recitovat : „S dary a poctami,
tři sáhy pod zemí, kámen ať chladí jej, čas skutky nezmění.“
„To tedy znamená“, pokračoval elf po chvilce přemýšlení, že musí být
pohřbeni na kameni, tři sáhy pod zemí a musí do hrobu dostat nějaké dary a pocty.“
„To jsi nám tedy ohromně pomohl, to ti řeknu“, zabědoval hobit nad elfovou
dedukcí. „Jako by nestačily ty tři sáhy!“
„Vydrž“, přerušil ho mág. „Ještě jsem nedomluvil.“ Začal dlouhými kroky
rázovat místností, ruce přitom držel důležitě sepnuté za zády. Ostatní ho sledovali se
směsicí očekávání a nedůvěry.
„Takže vezměme první bod“, vztyčil elf palec na pravé ruce. „Kolik sáhů
jsme teď asi pod zemí Thórine?“
„Tak sto sáhů“, odpověděl trpaslík bez zaváhání.
„Tak to bychom měli. Sto sáhů je víc než tři, mám pravdu?“
„To jo,“ připustil neochotně trpaslík, „ale zdá se mi to nějaký divný.“
„Říká snad kniha mrtvých přímo něco o kopání hrobů?“
„To né“, protáhl nelibě trpaslík.
„Takže jsme za jedno“, uzavřel Elrond spokojeně.
79
„Za druhé“, vztyčil mág ukazovák, „musí ležet na kameni.“
„A že ho tady je požehnaně“, usmíval se teď už hobit a nohou zadupal na
černé dlaždice. Trpaslík s elfem sebou mimoděk trhli.
„Tím pádem nám zbývají dary a pocty. Co to obnáší, Thórine?“
„Dary jsou prostě dary“, pokrčil válečník rameny. „Vázy, sochy, talíře,
zbraně, zlato, takový ty věci.“
„A pocty?“
„Obvykle se zapálí hranice, náčelník pronese oslavnou řeč a pak rodina
zemřelého bdí u jeho hrobu.“
„Výborně“, pronesl elf a každou slabiku toho slova pečlivě odděloval. „Takže
bych to udělal takto. Hranici bohužel zapálit nemůžeme, ale myslím že tento vzácný
trezor je dostatečně důstojnou kulisou pro…“
„Dáme je dovnitř!“, zahalekal nadšeně Thórin. „To je dost důstojný i pro
samotnýho náčelníka.“
„Nemyslím že by to bylo…“, začal Elrond, ale Oplyn mu pohotově šlápl na
nohu. „U všech bohů nech ho dělat co chce, ať odsud co nejdřív zmizíme“, zasyčel
tak, aby to trpaslík neslyšel. Tomu elf rozuměl. Hobit měl pravdu, lich se mohl
probudit každou chvílí a nemělo smysl uvažovat nad tím, co je pro mrtvé trpaslíky
vhodné a co ne.
„…špatné“, dokončil proto odhodlaně započatou větu.
„Gorane“, zavolal si trpaslík na pomoc opáleného seveřana. „Vem ty těla, já
vemu hlavy. Snad je tam nějak poskládáme.“
Umístit mrtvé trpaslíky zpět do protičasové buňky se nicméně ukázalo jako
poměrně složitý úkol. Jediná poloha, ve které se obě těla do schrány vešla, byla
vertikální. A protože ještě nenastala posmrtná ztuhlost, obě těla se neustále kácela
přes kolena vpřed. Thórin to nakonec vyřešil tak, že jim umě zapletl nohy vzájemně
do sebe. Druhým problémem bylo odpadávání useknutých hlav. Poté, co po krátké
diskuzi rozhodli, která hlava pravděpodobně patří ke kterému tělu, zjistili, že hlavy
na zkrvavených pahýlech krků prostě odmítají držet. Elrond s Oplynem se v časovém
presu a z nedostatku jiných možných řešení rozhodli, že v rámci darů zemřelým
darují své dýky. Ty Thórin použil jako napichovátka na neposedné hlavy. Mág se tím
ovšem, ke své nelibosti, stal zcela bezbranným.
80
„Tak, hotovo.“ Trpaslík si zapřel ruce v bok a zálibně přehlédl své dílo.
Oplyn se v duchu otřásl. Dva staří trpaslíci teď vypadali jako nebezpečné monstrum,
jako výplod choré mysli mocného nekromanta.
„Kdo pronese proslov?“, obrátil se Thórin na své druhy.
„Byli to trpaslíci tak ty“, rozhodl za všechny mág. „Ale stručně, prosím tě.“
Malý válečník vážně kývl hlavou. Pak se obrátil čelem ke kamenné schráně a
teatrálně rozpřáhl ruce.
„Přátelé“, začal slavnostním tónem. „Bratři. Vaše smrt…“, hlas se mu zadrhl.
Trpaslík stejně jako už dříve prožíval proslov hodně emotivně. „…nebyla zbytečná.“
Opět nastala krátká pauza do které zaznívaly zvuky Thórinova čištěného nosu.
„Sejdeme se“, pauza, „v Thórově síni“, pauza vyplněná novým smrkáním. „Ať vás
na cestě provází naše dary“, pokračoval trpaslík, teď o něco uvolněněji. „Dýky“,
ukázal ke krkům obou mrtvol. „Zlato“, s tím hodil k jejich nohám stříbrňák. „A…“,
počkal na Gorana, který vytahoval svůj dar ze záhybu bederního pásu. „..kámen“,
dokončil výčet, když se krollův dar odrazil od vnitřní stěny trezoru a s ošklivým
křupnutím vrazil do jednoho z těl.
„Pojď Gorane“, obrátil se potom trpaslík s viditelnými stopami slz na drsné
tváři. „Zavřeme ty dveře, ať mají moji bratři klid.“
Kamenné veřeje šly zavřít kupodivu hladce. Když byli zhruba v polovině,
ozval se z trezoru krátký syčivý zvuk a desky se začaly pohybovat samy, hnány
neviditelným mechanismem. Oplyn si pomyslel, že se jim v jistém smyslu podaří
splnit i poslední verš z trpasličí Knihy mrtvých. Na Thórinův skutek bude čas asi
ještě hodně dlouho krátký.
81
V. SOUBOJ
Stifádo da Fira, představený Varganova řádu, seděl v zahradě Lví pevnosti a
meditoval. Už třetí noc se mu zdál podivný, znepokojivý sen. Viděl v něm vyzáblého
muže s rudě žhnoucíma očima a korunou na hlavě. Muž, či spíše démon, stál
v půlkruhu bezhlavých těl a svíral v pařátovitých rukou velký zářící meč, jehož ostří
bylo silně zakrvácené. Rudá kapalina se ale do zbraně rychle vsakovala jako do jako
do lačné vyschlé houby. Démon ze sebe vydával ostré sípání, které vzdáleně
připomínalo odpudivý smích. Když jeho zbraň vsákla všechnu krev, namířil ji
hrotem směrem k paladinovi. „Už brzy!“, odhalil šedivé zuby. Jeho hlas byl
nepřirozený a démon nepohyboval rty. „Pomsta bude má, paladine.“
S tím se Stifádo da Fira pokaždé probudil. Zpocený a unavený, jakoby vůbec
nespal. Na celém výjevu mu bylo něco podivně povědomého, jenom stále nemohl
přijít na to, co. Proto se rozhodl pro hlubokou meditaci. Zhluboka dýchal a nechal
sen obraz po obrazu pomalu plynout dokonale uvolněnou myslí. Někde muselo být
vodítko. Ten meč, upoutala jeho pozornost zvláštní zbraň. Někde už ho viděl, tím si
byl jist. Meč co saje krev a démon s korunou. I on vypadal tak nějak familiárně.
Paladin se znovu soustředil na jeho podobu. No ovšem!, praštil se duchovní dlaní do
duchovního čela. To nebyl žádný démon. Ta povislá, zmrtvělá kůže, aura zla a rudé
oči. Byl to lich! „Vargane, stůj při nás“, zašeptal když otevřel oči. Potom vstal a
zcela nedůstojně, vzhledem k svému postavení, se rozeběhl do knihovny.
„Jak to myslíš, šustí?!“, obrátil se Thórin tázavě na vysokého válečníka.
Družina po zhruba pěti minutách opatrného pochodu dorazila k dalším dveřím. Sice
byly zavřené, ale jevily jasné známky rozkladu. Dřevo železného dubu bylo
zpuchřelé a na několika místech zkroucené tak, že bylo jasné, že otevírací
mechanismus který je měl vysunout vzhůru nemůže fungovat. Trpaslík je už chtěl
vyrazit ramenem, když ho Goran zastavil.
„Šustí“, pokrčil kroll rameny bez dalšího vysvětlení.
„Jako papír?“, zeptal se Oplyn.
„No jasně“, ušklíbl se trpaslík. „Za těma dveřmi sedí lich a čte si.“
„Jako hadi!“, ozval se Elrond s hrůzou v hlase.
„Ale cítím čerstvý vzduch“, ožil hobit když se protlačil až ke dveřím. Jeho
skvělý čich už družině jednou pomohl, stejně jako Goranův sluch a trpaslíkův zrak.
82
„Někde je tu cesta na povrch!“
„No tak dobrý“, rozpřáhl Thórin velitelsky ruce. „Jestli má Oplyn pravdu, tak
myslim že bysme to měli prubnout. S pár kostlivkama si eště poradíme, ne chlapi?“,
snažil se dodat odvahy zejména alchymistovi s mágem, kteří se netvářili příliš
nadšeně.
„Šustí, ne škrábe“, upozornil Goran.
„No s hadama si taky poradíme“, pohodil podsaditý bojovník vzdorovitě
hlavou. „Goran je rozmázne po půlce chodby.“ Na to se svalnatý seveřan šťastně
zazubil a zkusmo máchl hrozivým kyjem.
„Jasný. Takže teď vyraž dveře, Gorane, a hurá na ně. Vpadnem tam hned za
tebou a vyřídíme ty parchanty ať je to kdo je to.“ Kroll bojovně zamručel. Potom
s krátkým rozběhem vyslal svoje obrovité tělo ramenem proti dveřím. Ztrouchnivělé
dřevo hlasitě zapraskalo a rozletělo se na několik velkých kusů. Podlaha se pokryla
trouchnivinou a zbytky. Válečník nicméně pokračoval, hnán setrvačností, dál do
prostoru a vzápětí vydal válečný pokřik. Zbytek družiny na okamžik ztuhl, ale pak se
všichni nahrnuli za krollem. Ten stál v krátké chodbě za dveřmi a jeho kyj právě
dopadal na červeně žíhaný krunýř velkého, asi půl sáhu dlouhého a dvě stopy
vysokého brouka. Zbraň hnaná neskutečnou silou dopadla na chitinovou schránku.
Ozvalo se hlasité lupnutí následované měkkým zamlaskáním když úder rozdrtil tkáň
a orgány. Broukovy nohy povolily a roztáhly se kolmo od těla. Krollův úder ho
doslova přibil k zemi. Ještě zaškubal velkými kusadly ze kterých odkapávala
žlutozelená krev a dodělal.
„Co je to za svinstvo?“, kopl trpaslík se zájmem do přerostlého hmyzu.
„Brouk“, odtušil Goran. „U nás moc.“
„To vim taky že brouk, chytráku“, utrhl se na krolla Thórin. „Ale takhle
velkej brouk, to neni normální.“
„Hádám, že je to tygří brouk“, odhadl elf když se dostal dostatečně blízko
hmyzího těla aby mohl prozkoumat jeho stavbu. „Je to zmutovaná forma která se
objevila jako mnoho jiných za temných časů.“
„Hmmm“, pokýval trpaslík chápavě hlavou. „Ty temný časy nám byl čert
dlužnej. Ještě že jsou to takový bačkory,“ dodal po chvíli a znovu kopl do nehybného
těla.
„S dvěma nebo třemi bychom si pravděpodobně poradili“, souhlasil Elrond.
„Ale pokud si pamatuji, tak žijí v hejnech, takže musíme být opatrní.“
83
„Sakra, zas nějaká komplikace. Kolik jich tak je v jednom hejnu?“
„Těžko říci, počítám maximálně kolem deseti.“
„Devět“, zazubil se Goran a potřásl kyjem, ze kterého ještě skapával
zelenožlutý sliz.
„To bysme mohli zvládnout“, zatahal se trpaslík za vousy. „Když je
překvapíme…“
„Možná nebudou všichni pohromadě“, ozval se Oplyn, který do té doby mlčel
a začínal si připadat nepatřičně odsunutý.
„Hlavně musíme být opatrní“, nabádal elf. „Je zvláštní, že se sem ti brouci
dostali, není to jejich přirozené prostředí. Zdržují se hlavně v blízkosti močálů a
slatin.“
„Voda!“, zakýval na jeho poznámku Goran několikrát vehementně hlavou.
Ostatní se k němu tázavě obrátili. „Goran slyší, voda teče“, objasnil v zápětí velký
válečník.
„No ano, asi má pravdu, v blízkosti je voda“, souhlasil hobit. „Je tu vlhčí
vzduch, nezdá se vám?“
„Koukněte se na zem,“ přidal se trpaslík. Povrch dlaždic byl zbrázděný
množstvím malých puklin a rýh, některé se dokonce z podlahy vydrolily a zanechaly
za sebou jen žlutý jíl smíšený s černou usazeninou.
„Podzemní řeka?“, nadhodil Elrond.
„Může bejt“, přikývl zamyšleně trpaslík. „Často se stává, že se při dolování
narazí na vodu. Nebo voda mohla za tu dobu co tu Di-Dinnové nejsou prorazit do
štol a zatopit je. To by vysvětlovalo ty dveře, železnej dub hned tak neztrouchniví.“
„Šustí“, upozornil Goran a mávnul přitom kyjem do tmy před nimi. Zbylí
družiníci sebou trhli. Thórin sklonil štít tak aby mu kryl spodní část těla a pozvedl
sekyru. Oplyn nabil prak. Cítil, že se mu potí dlaně. V těchto chvílích by se vzdal
všech pokladů světa jen aby byl zpátky ve svém krámku a mohl obyčejně šidit
zákazníky. Elrond ztlumil lucernu a pomodlil se k Ištaře. Zároveň tiše proklel
Thórina za ztrátu jediné dýky. Vzpomínka na událost se stařešiny kladu Dvou seker
byla ale příliš nebezpečná, než aby se jí zabýval více než letmo. Goran s Thórinem
vyrazili opatrně vpřed. Jíl tlumil jejich kroky, takže se pohybovali neslyšně jako
duchové. Sáh za sáhem se jim odhalovala chodba, která stále více připomínala spíše
štolu nebo rameno jeskyně. Stěny byly rozpraskané a vymleté, ze stropu visely
bíločerné jazýčky drobných krápníků. Podlaha byla rozměklá a kluzká. Už se
84
nepohybovali tiše jako před chvílí, teď každý jejich krok provázelo slabé mlasknutí,
když se chodidlo odlepilo od vodou nasáklého jílového podkladu. Zvuk tekoucí
vody, který slyšel prve Goran, zesílil, že už ho slyšeli všichni. Chodba se náhle
prudce rozšířila a vyústila do prostoru, který nebylo slabé světlo lucerny s to
obsáhnout. Bylo ale jasné, že se nacházejí v obrovské jeskyni, kterou vymlela
podzemní řeka. Ta teď hučela na okraji světla Elrondovi lucerny, asi deset sáhů před
nimi a ani Thórin, který ve tmě viděl lépe než ostatní, nebyl schopen odhadnout, jak
může být silná.
„Je to čistý. Nevidim žádný brouky ani jinou havěť“, informoval ostatní
tlumeným hlasem.
„Šustí“, oponoval na to Goran. „Šustí moc.“ I ostatní teď slyšeli podivné
šustění, které ale splývalo se zvukem, který vydávala řeka.
„To je na tuty ta řeka“, zakroutil trpaslík hlavou. „Mágu, rozsviť trochu,
podle mě se nemáme čeho bát.“
Na to Elrond s pocitem jisté úlevy popustil uzdu plameni v olejové lampě.
Světlo odhalilo dravou kalnou řeku vprostřed jeskyně, a zvlhlé stěny všude kolem.
Voda už jíl kolem koryta vymlela na kámen. Byl bílý, se silným černým žilkováním,
a tak jasně kontrastoval s okolím. Větší část prostoru za řekou sice stále zůstávala ve
tmě, nicméně minimálně třicet sáhů kolem nich bylo pusto a prázdno.
„Dyť jsem to řikal“, prohlásil se zadostiučiněním trpaslík. „Nikde nikdo.“ Jen
co jeho slova dozněla, ozvalo se táhlé zapískání a přímo před trpaslíka dopadl
obrovský rudočerně žíhaný brouk. Byl zhruba dvakrát tak mohutný jako ten, kterého
zabil Goran v chodbě, a okamžitě zaútočil. Jeho silná, jako dětská paže dlouhá
kusadla vyjela trpaslíkovi po podbřišku. Zaskočený válečník zareagoval na poslední
chvíli a pozvedl štít k obraně. Nebyl ale dost rychlý aby se mu ho podařilo nastavit
v optimálním úhlu a tak mu jej síla úderu vyrazila z ruky. Navíc broukova kusadla
sjela po kovu přímo do jeho nechráněné levé nohy kde zanechala dlouhý krvácející
šrám. Thórin vztekle zavrčel. Brouk ale na nic nečekal a pokračoval v útoku se
zběsilou rychlostí. Kusadla vyrážela proti nechráněným nohám a spodní části trupu a
trpaslík téměř nestačil ustupovat. Zoufale máchal sekyrou a odrážel nebezpečné
výpady přerostlého hmyzu. Do chitinové schránky jako blesk vrazil Oplynův
projektil. Ozvalo se zakřupání, ale brouk ani nezakolísal. Potom, když už zahnal
podsaditého válečníka až na zeď a nebylo kam ustupovat, se zboku konečně dostala
ke slovu Goranova palice. Úder to byl jako vždy strašlivý, tentokrát ale pruhovaný
85
krunýř nápor seveřanovy zbraně vydržel. Jen ho to odmrštilo několik sáhů zpět do
jeskyně, kde přistál na zádech. S hlasitým štěbetáním, které nahánělo husí kůži,
máchal tenkýma pavoukovitýma nohama ve vzduchu a snažil se zvrátit zpět do
původní polohy. „Dorazim ho“, vyrazil se sebe pomstychtivě trpaslík. „Parchant
osminohej, já mu ukážu.“
„Zpátky!“, zaječel na něj Elrond naléhavě. „Jsou, jsou…na stropě!“,
pokračoval překotně hysterickou fistulí s lucernou pozdviženou vysoko nad hlavu.
Zraky ostatních družiníků se obrátily vzhůru a čtyři srdce sevřel smrtelný strach.
Světlo ozářilo nevysoký, žlutě a červeně žíhaný strop jeskyně. Ale nebyl to jíl nebo
kámen, co jej tvořilo. Byla to těla. Nespočet pruhovaných schránek tygřích brouků se
vlnil a vzdouval jako ohyzdné moře. Jako jednolitá masa se strop trhaně ale
nezadržitelně pohyboval směrem nad jejich hlavy.
„Těch je“, uklouzlo mimoděk trpaslíkovi
„To víc než osm“, vypravil ze sebe trochu pochybovačně Goran, který měl
evidentně problémy s počty.
„Tak osmdesát“, odtušil Oplyn během obratu směrem vzad a rozpohybování
krátkých nohou do nejvyšších obrátek.
„Zdrháme!“, zavelel celkem zbytečně Thórin, protože všichni ostatní už se
obrátili na útěk. Slyšeli, jak jim za zády dopadá na zem řada hmyzích těl. Trpaslík,
který vyběhl jako poslední, se krátce ohlédl. Osminohé bestie seskakovaly ze stropu
a s cvakáním kusadel a šustěním krátkých hmyzích nohou je začaly pronásledovat.
„Jdou po nás“, zahekal Thórin, když probíhali mezi vyraženými dveřmi zpět
do podzemního komplexu. Na to se všichni v běhu otočili. Brouci byli rychlejší a už
je téměř doháněli. Chodba k podzemní řece byla hmyzími těly prakticky ucpaná a jen
to, že si pruhovaní zplozenci temných časů vzájemně překáželi, dalo družiníkům pár
vteřin náskoku. „Za mnou a fofrem!“, ujal se vedení zoufalého útěku Thórin a
nasadil maximální tempo. Z chodby se stala táhlá černá šmouha. Stěny rezonovaly
dusotem nohou a jejich hlasitého oddychování. To ale neslyšeli. Jediné, co jim znělo
v uších bylo děsivé šustění a škrabání hmyzích nohou, které se stále přibližovalo.
Oplyna bolestivě píchalo v boku a přestávalo se mu dostávat vzduchu. Ale věděl, že
musí udržet s ostatními krok. Teď běžel každý sám za sebe, ostatní na nikoho čekat
nebudou. Jeho ochlupené nohy kmitaly v šíleném rytmu. Alchymista si pomyslel, že
když ho nezabijí brouci, tak mu musí puknout srdce. Před ním hlasitě ale pravidelně
oddychoval Goran. Kyj, který držel v obou rukou, mu při běhu dosti překážel, ale
86
kroll byl na tento druh nesnází zřejmě zvyklý. Bylo jasné, že kdyby chtěl, mohl by
běžet rychleji než ostatní a Oplyn chtě nechtě pocítil vděk za to, že s nimi velký
válečník zůstává. Thórin vedl skupinu dál chodbou, kterou přišli. Mírně stoupala a
vždy po zhruba dvoustech sázích se větvila do kříže. Trpaslík se ale držel v přímém
směru. Silně pochyboval, že by nějaké odbočování brouky zmátlo a je by mohlo
naopak dostat do slepé uličky. Chodba, kterou běželi, se navíc po chvíli výrazně
rozšířila a Thórin měl za to, že se jedná o jednu z hlavních chodeb trpasličího
sídliště. Doufal, že je někam zavede. Buď na povrch nebo někam, kde se budou moci
bránit nebo alespoň schovat. Elrond klopýtal za trpaslíkem a valem mu docházely
síly. Bylo jasné, že když v několika okamžicích nenajdou skrýš nebo se nějak jinak
svých pronásledovatelů nezbaví, budou to pro něj okamžiky poslední. Před očima se
mu dělaly černé kruhy a dýchal přerývaně. Chodba náhle začala prudce stoupat,
takže nápor na elfovy fyzické síly se znásobil. Mágovi uniklo ze rtů zasténání.
„Dveře!“, zasyčel před ním zadýchaný Thórin vítězoslavně. Chodba je
zavedla na prostornou křižovatku typu T v jejímž středu byla masivní dvoukřídlá
vrata. Elf si stačil všimnout, že jsou bohatě zdobená zlatými a stříbrnými intarziemi,
po obou bocích stály sochy trpaslíků v životní velikosti. Každý v rukou třímal dvě
sekery, překřížené přes prsa. „Dovnitř, zavřít, zabarikádovat!“, zavelel trpaslík a
s Goranovou vydatnou pomocí prudce rozevřel jedno z těžkých křídel. Unavená
družina se vřítila do trůnního sálu klanu Dvou seker.
Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras, doslova ztuhl vprostřed letu.
Bleskový nástup bílého čaroděje a jeho nohsledů jej naprosto šokoval. Čaroděj byl
sice sám, ale jeho sluhové byli, až na trpaslíka, zřejmě výsledky nějaké magické
mutace a imperátor nepochyboval, že jsou nebezpeční. Jeden vypadal jako troll
křížený s člověkem, druhý jako přerostlý chaun s lidskou tváří. Čaroděj musel být
skutečně mocný, transmutace živé hmoty byla nesmírně obtížná magická procedura.
Co ale imperátora vyděsilo nejvíc byla rychlost a promyšlenost, s jakou postupovali.
Vstoupili jen jedním křídlem aby nedali nepříteli možnost manévrovat a zaplnili celý
únikový prostor. Zmutovaný troll a trpaslík pak veřej okamžitě zavřeli, aby mu
zabránili v útěku, který tak bláhově plánoval. Čaroděj a chaun se zatím postavili
čelem do místnosti a podle zvuků, které vydávali soudil, že už po něm začali pátrat.
Bylo otázkou několika vteřin, než ho najdou a zabijí. Troll měl na zádech jeho meč,
takže ho budou zřejmě chtít dostat živého a potom potupně popravit. „Beliele dej mi
87
ještě jednu šanci!“, vyslal nemrtvý král úpěnlivou prosbu k démonnímu princi.
„Naposledy tě zaklínám, pane sedmi bran, uchraň svého služebníka!“. Věděl, že je to
marné, že už svého pána jednou zklamal, ale byl naprosto zoufalý. Tohle bylo teprve
to pravé mučení, teď to začínal chápat. Dát mu pocítit naději a pak ho tvrdě srazit na
kolena. Rafinovanost bílých čarodějů byla horší než samo peklo.
„Sakra není tady závora!“, prořízl vzduch vzteklý hlas trpaslíka.
„Budem ty dveře muset držet sami! Gorane, zvládneš to?“
Zmutovaný troll krátce přikývl.
„Takže vy dva sem ke mně a fofrem!“ Slova byla určena bílému čaroději a
chaunovi, kteří se nepříliš ochotně zapřeli zády o dveře po trpaslíkově vzoru.
Imperátor byl zmatený. Trpaslík komanduje bílého čaroděje? To bylo něco
nepředstavitelného. Kdo to byl? Ani králové tak nemohli jednat se členy bílé
konkláve. Do jeho myšlenek vtrhlo hlasité zadunění. Dveře se otřásly, ale podivná
čtveřice stála na místě. „Držte je!“, povzbuzoval trpaslík.
Agios Kamari se v situaci vůbec neorientoval. Celé mu to připadalo čím dál
podivnější, ale zároveň plíživě nadějnější. Místo aby na něj zaútočili, drželi bílý
čaroděj a jeho kumpáni dveře, za kterými se zřejmě cosi snažilo prodrat do trůnního
sálu. Ať to bylo cokoli, nemrtvý král pochyboval, že by mu to mohlo ublížit. Ale
jeho nepřátele to ohrožovalo a jejich pozornost byla, alespoň pro tento okamžik,
upřena jiným směrem. Toho musel využít. Rozhodl se zariskovat a vyslal svou mysl
k čaroději. Opatrně, zlehka se otřel o jeho vědomí…. a pocítil neskonalou úlevu.
Kdyby byl naživu, tak by se dokonce začal zplna hrdla smát. Ten, kterého se tolik
obával, nebyl žádný bílý čaroděj. Jen nějaký nedouk, kouzelnické embryo co v sobě
mělo tolik magie jako myš z univerzitní knihovny. Jak ale mohla taková nula získat
meč tisíce výkřiků? Ten přece mohl získat jen bílý čaroděj. No jistě!, ušklíbl se
imperátor v duchu, když mu svitlo. Ti dávno mrtví hlupáci definovali bílého čaroděje
jako mága s čistou duší. Nezáleželo na úrovni jeho magického poznání, na jeho síle.
Jen na čistotě ducha. A toto skutečně byl mág s čistou duší. Vesničan, hlupák,
nedouk, ale jejich přihlouplé podmínce zcela vyhovoval. Ó jaká prostota! Ó jaká
šťastná shoda náhod, radoval se imperátor. Pro jistotu ještě přelétl myslí přes jeho
druhy a výsledek byl podobně optimistický. Byli to všechno nějací ubožáci. Bez
kouzelných zbraní a na pokraji vyčerpání. Všechno to bylo naprosto dokonalé.
Vezme jim meč, zabije je a získá zpět svou moc. Pak zlomí pečeť bílých dveří a
zaplaví zemi krví a nářkem obětí na Belielově oltáři.
88
Elrond měl už několik vteřin velmi nepříjemný pocit, že je z šera rozměrného
sálu někdo sleduje. Nějaké neviditelné oči, mysl plná zla. Po zádech mu přebíhal
mráz a z nějakého důvodu si byl jist, že uvnitř místnosti číhá mnohem větší
nebezpečí, než jaké se na ně tlačilo za dveřmi. „Držte chlapi!“, burcoval trpaslík
zatímco dveře se vytrvale natřásaly pod údery hmyzích těl. „Dlouho to nevydržej. Až
to vzdaj, tak konečně vypadnem.“, sliboval Thórin a snažil se tak trochu přesvědčit i
sám sebe. Hmyzí těla narážela na dveře v pravidelných zhruba, dvacetivteřinových
intervalech. Údery ale postupně sílily namísto aby slábly, brouků zřejmě postupně
přibývalo. Elfův zrak v prolukách mezi nárazy pátral po místnosti. Byla to zatím
největší místnost celého trpasličího sídla. Na její konec ani nedohlédl. Vprostřed se
táhlo mohutné sloupořadí, mezi sloupy pak stály sochy trpaslíků v nadživotní
velikosti. V mihotavém světle olejové lampy vypadali staří válečníci v rohatých
přilbách, se sekerami a kladivy napřaženými vprostřed útoku impozantně a zároveň
děsivě. Vzduchem se táhl podivný nasládlý zápach, který v elfově mysli vyvolával
zasuté obrazy smrti a rozkladu. Něco tu bylo, tím si byl jist. Po posledním nárazu
zahlédl, jak se k nim pomalým klouzavým letem snáší od stropu trůnního sálu velký
černý netopýr. Co mága upoutalo, byly jeho oči. Velké a krvavé. A zlé. Nevýslovně
zlé. Něco mu připomínaly. Vzpomínka se vynořila jako záblesk čepele v noční tmě.
S poznáním přicházela smrt.
„Klekněte otroci!“, zahřímal Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras,
poté co změnil podobu a stanul před ubohou skupinkou vesničanů.
Když Elrond spatřil, jak se netopýr změnil ve strašného licha, krve by se
v něm nedořezal. Nemrtvý král vypadal jako na obraze, ale ve skutečnosti byl stokrát
strašnější. Byl téměř dva sáhy vysoký a na kost vyhublý. Jeho kůže byla šedivá a
svrasklá, prsty měl nepřirozeně dlouhé a pařátovité. Z šatů, které na sobě kdysi měl,
zbylo jen několik odraných cárů. Propadlé tváře protínaly bezkrevné rty, které při
úšklebku odhalovaly černé zašpičatělé zuby. Hlavu měl holou, po stranách špičaté
uši bez boltců. Nejděsivější byl ale jeho pohled. Krvavě rudé oči se na elfa dívaly
s takovou nenávistí, že málem omdlel. Jediné co ho zachránilo byl náraz tygřích
brouků, který právě v tu chvíli přišel. Veřej kterou držel spolu s trpaslíkem a hobitem
nadskočila a bolestivě jej uhodila mezi lopatky. Ostatní si zprvu netopýra a jeho
přeměny nevšimli a nyní na nemrtvého krále zírali jako na zjevení. Oplyn na tom byl
s reakcí podobně jako elf. Oči měl rozšířené hrůzou a místností se potichu rozeznělo
jektání jeho zubů. Trpaslík rychle polykal a oči mu těkaly z místa na místo, zřejmě
89
hledal možnost úniku, která se nenabízela. Začal velmi rychle panikařit. Goran se
tvářil zamyšleně.
Imperátor se spokojeně pásl na hrůze, kterou mezi svými oběťmi vyvolal.
Tohle vždy miloval. Ty rozšířené oči, jektání zubů, močení do kalhot. Paniku a vůni
strachu, která prostupovala všechny smrtelníky, jen na něj popatřili. Sice to nebylo
úplně ono, zmutovaný troll byl zřejmě ještě tupější než trollové bývají a na rozdíl od
ostatních známky strachu neprojevoval, ale přesto to stačilo aby se zase cítil tak jako
kdysi. Jako vládce, jako tyran, jako příslib zkázy všem, kdo se nepodrobí jemu a jeho
mistru. Imperátora v koutku mysli napadlo, zda Pán sedmi bran nemá v této
paradoxní zápletce prsty, ale podobný humor mu byl podle nemrtvého krále příliš
vzdálený. Šlo zkrátka o náhodu, kterou hodlal beze zbytku využít.
„Ty!“, zamířil kostlivým prstem na zmutovaného trolla, který nesl meč.
„Pojď sem!“. Imperátor si dovolil kapku luxusu a obětoval část své dosud
zdecimované magické síly na příkazové kouzlo. Co by se mohlo stát? Jeho mysl
projela jednoduchým, téměř zvířecím mozkem, jako břitva. Polonahý obr otevřel
doširoka oči a ústa, ze kterých mu okamžitě začaly kanout sliny.
„Gorane!“, ozval se trpaslík hlasem, který panikou jen přeskakoval . „Zůstaň
na místě, u Thora!“ Imperátor se ušklíbl. Měl tu horu svalů zcela ve své moci. Kdyby
chtěl, mohl by mu přikázat aby trpaslíkovi rozdrtil lebku. Ale to nechtěl. Alespoň ne
hned. Možná později, pro pobavení. Nejdříve musí získat meč a nasytit jej krví.
„Pojď ke mně!“, přikázal znovu. Slintající válečník se pomalu odlepil od dveří a
udělal první dva toporné kroky směrem k imperátorovi. Ten se usmíval jako sama
smrt. Oči mu žhnuly nedočkavostí, ale zároveň si ten okamžik neskutečně
vychutnával. Čas jakoby se na chvíli zastavil a on úročil všechny ty dlouhé roky
strádání. Kdyby měl srdce, tak by bušilo jako o závod. Ten výjimečný okamžik ale
zcela náhle a nelítostně přerušila děsivá rána. Jedna strana veřejí, ta kde stál původně
zmutovaný troll, se s rachotem rozletěla. Ovládnutého válečníka zachytil jejich
vnější okraj a doslova jej přibil ke zdi. To už ale Agios Kamari nespatřil. Jediné, co
stihl v nastalém okamžiku u velkého překvapení sledovat, byla záplava podivných
pruhovaných těl, která ho hnána samospádem v jediném okamžiku srazila k zemi.
„U Thorova vousu!“, vydechl Thórin když se z povolených dveří vyřítili tygří
brouci přímo na licha. Nemrtvý král padl zavalen nespočtem těl, ale podsaditý
válečník pochyboval, že by se zmutovanému hmyzu podařilo to, co se nepodařilo
celému klanu trpaslíků. „To dlouho nevydrží, vezmeme Gorana a pryč!“, sykl Elrond
90
a potvrdil tak jeho obavy. Spolu s mágem spěšně popadli zjevně otřeseného krolla.
Mžoural jakoby právě přišel na svět a ostatní družiníky viděl poprvé v životě, ale
jinak se zdál být v pořádku. „Je v pohodě?“, obrátil se Thórin na elfa. „Myslim jako
jestli ještě není to,…pod vlivem.“
„Myslím že ne. Ta rána ho asi na chvíli zbavila vědomí. Navíc byla lichova
koncentrace porušena.“
„Aha, tak to jo“. Thórin tomu sice příliš nerozuměl, ale stačilo mu to.
„Budete se vybavovat ještě dlouho?!“, vložil se mezi ně Oplyn s očima
plnýma paniky. Všiml si že hromada brouků vůčihledně ubývá. Z jejího středu co
chvilku vyletovala na cáry rozcupovaná pruhovaná těla.
„Tak hele!“, přistoupil k němu nasupeně trpaslík. „Já tady svýho kámoše
nenechám, kapišto?!“
„U všech bohů, nic takového po tobě nechci!“, bránil se alchymista. Pouze
chci, abyste sebou hnuli. Goran to určitě zvládne.“
„No to bysme bez tebe nevěděli“, frknul trpaslík a obrátil se zpátky
k otřesenému krollovi. „Zdrháme“, ukázal výmluvně rukou ven z místnosti. Goran na
to mocně zakýval hlavou a jakoby si v tu chvíli vzpomněl na to, co se před pár
okamžiky seběhlo, jako první vyrazil z místnosti.
„Sakra“, ujelo Thórinovi když s ostatními vyběhl za prchajícím obrem. „Teď
nás vede von. Ale koneckonců Thór suď jestli je to špatně.“
Elrondovi se stěny chodby opět rozmazaly do souvislé černě. Setkání
s lichem ho hluboce poznamenalo. Díky tomu, že nemrtvý imperátor na okamžik
vstoupil do jeho vědomí, elf náhle poznal a pochopil pravou tvář a podstatu
odvrácené strany bytí. Doteď si ji představoval jen jako něco, proti čemu se má
bojovat, protože je to zlé. A zlé je to proto, protože to tak někdo označil a protože je
to životu nebezpečné. Ale všechno to byly jen prázdné, odosobněné, nicneříkající
fráze z knih. Naučené chování, které nemělo žádné hlubší kořeny a opodstatnění.
Teď to ale pochopil. Nemrtvý král a jemu podobní nebyli zlí a nebezpeční, protože
by zabíjeli. Zabíjela zvířata i lidé a často to se zlem nemělo co dělat. Nebyli zlí ani
proto, že by zabíjeli jen pro potěšení nebo z malicherných příčin, což byla výsada
myslících bytostí. Zlo, které v sobě měli nemrtví, bylo mnohem nebezpečnější. Byla
to druhová nenávist k živým, touha zničit všechno, co má v žilách krev a komu tluče
srdce. Vymýtit nebo zotročit vše, co mělo přirozený smysl existence, vše co mělo
přirozený řád. Tak koncentrovanou sílu a zášť dosud nikdy nepocítil. Něco
91
podobného nemělo nikdy spatřit světlo světa. Teď v hloubi duše věděl, že proti
nemrtvému králi a jemu podobným bude bojovat do posledního dechu. To vědomí
mu dávalo nebývalou sílu a běh mu, přestože za ostatními lehce zaostával, oproti
předchozímu úprku před tygřími brouky nečinil větší obtíže.
Kroll je vysokou rychlostí vedl hlavní chodbou, když nejprve na křižovatce
před trůnním sálem, odkud vyběhli, zabočil doleva. Chodba se, podobně jako její
pravá větev, kterou prchali před krvelačným hmyzem, co chvíli větvila, ale severský
válečník si odboček nevšímal a prchal chodbou stále kupředu. Oplyn v duchu
ustrašeně počítal, kdy se děsivé stvůře podaří osvobodit a co chvíli obracel hlavu
dozadu v očekávání nejhoršího. Jediné, co ale dosud spatřil byl běžící elf. Zvedal
kolena směšně vysoko a jeho lýkové sandály pravidelně pleskaly o kamennou
podlahu. Nicméně mágův pohled už k zasmání nevybízel. Hobit v jeho očích zahlédl
jasnou stopu jakéhosi náboženského vytržení, což mu na klidu rozhodně nepřidalo.
„Stůj!“, zakřičel náhle Thórin na krolla a sám se prudce zastavil. Oplyn, který
v tu chvíli s obrácenou hlavou zrovna zjišťoval stav jejich pronásledování, narazil do
trpaslíkových zad a upadl na zem. V zápětí přes něj přepadl Elrond, kterého náraz
vytrhl z myšlenek o všeobjímajícím zlu.
Trpaslík jejich počínání nijak nekomentoval. Ne že by snad neměl chuť, ale
nebyl čas. Na stěně postranní chodby, kterou právě míjeli, si totiž všiml
nezaměnitelné značky. Runy, kterou velmi dobře znal a která je mohla všechny
zachránit.
Kapitán Borgarnes řízně rázoval chodbou k ubikaci představeného,
ctihodného Stifáda da Firy. Kroužková košile, kterou odkládal jen když uléhal na
lože, se matně leskla v záři pochodní, lemujících hlavní chodbu. Prsty nedočkavě
hrály na hlavici těžkého meče, který měl zavěšen u pasu. Stifádův vzkaz ho zastihl
uprostřed tréninku nováčků, což byla sice nudná, ale alespoň nějaká činnost. Za
posledních několik let byl všude až nepříjemný klid. Každou druhou zimu sice
museli zasahovat proti bandám lapků, kteří přepadali menší vesnice, ale to nebyla
pro rytíře Řádu žádná skutečná výzva. Kapitánovi se vyloženě hnusilo zabíjet ty
chudáky, kteří ani pořádně nevěděli, jak držet meč. Nechával na nováčcích, ať se
zakalí první krví. Největší událostí poslední doby byl loňský hon na vlkodlaka, který
pravděpodobně zešílel a vydal se za úplňku přímo do jejich pevnosti. Po jeho velmi
rychlé smrti a návratu do původní podoby se ukázalo, že se jedná o pasáčka mdlého
92
rozumu, pocházejícího z nedaleké vsi. Lykantropií se zřejmě nakazil někde v horách,
kam ho posílali se stádem ovcí. Borgarnes se tehdy nabídl, že se do hor vydá a zjistí
zdroj nákazy, da Fira ale vybral jednoho z poručíků s tím, že on kapitán je pro něj
příliš cenný. Proto mu teď naléhavý vzkaz připadal víc než zajímavý. Bez prodlení
přenechal výcvik jednomu ze spolehlivých seržantů a spěchal do jeho komnat. „Pojď
dál“, ozvalo se zpoza dveří dřív, než kapitánovy klouby stačily zabušit na dřevo.
Borgarnes se v duchu zamračil. Představeného věštecké schopnosti byly jistě pro řád
neocenitelné, ale poněkud znepokojivé. Kapitán měl navíc za to, že by bylo více
méně slušné nechat ho zaklepat, když už zvedl ruku.
Da Firova pracovna byla zařízena výrazně pohodlněji, než Borgarnesova.
V pečlivém uspořádání věcí sice byla patrná vojenská minulost jejího obyvatele,
zařízení ale mělo do strohosti, ke které řád vedl své členy už od nepaměti, velmi
daleko. Kapitán považoval věci jako čerstvé květiny na taburetovém stolku, tapiserie
na stěnách a mandolínu položenou na posteli s prachovým polštářem, za
nepřiměřenou, ba dokonce nebezpečnou změkčilost. Kdyby podobný zženštilý luxus
objevil u některého ze svých podřízených, nechal by ho za trest projít nahého uličkou
hanby. Na druhou stranu představený byl spíše kněz, než voják, a navíc byl
Borganersův nadřízený. A v žebříčku hodnot dvoumetrového veterána byl smysl pro
subordinaci na stejné úrovni jako rytířská čest a naprosto nepřipadlo do úvahy da
Firu nějak kritizovat nebo jen na kritiku pomyslet.
„Posaď se“, vybídl ho představený, aniž se odvrátil od okna. Měl měkký,
jemně modulovaný hlas, který se rozhodně neodrážel od stěn jako řádné vojenské
příkazy. Přesto měl určitou vemlouvavou sílu, která dokázala přimět ostatní aby se
podřídili jeho vůli. Kapitán se rozhlédl, ale jediný předmět, na který se mohl
eventuelně posadit byla malá stolička u taburetového stolku. Borgarnes silně
pochyboval, že dvakrát prolamované nožky udrží jeho stodvacetikilovou postavu, a
proto zaváhal.
„Víš, Borgarnesi“, otočil se k němu da Fira, který zřejmě vycítil jeho váhání,
čelem. „Tvůj problém je v tom, že nevěříš v sílu, která je skryta uvnitř.“ Kapitán na
to kývl hlavou ale nepodařilo se mu zamaskovat nechápavý výraz, který se mu usadil
ve tváři. „Posaď se přece“, vybídl ho představený znovu a s úsměvem ukázal na
titěrnou stoličku. Kapitán si všiml, že i přes zdánlivě klidné vystupování, jeho
nadřízenému nervózně těkají oči. „Ano pane“, pokrčil rameny a opatrně dosedl na
stoličku. Lakované dřevo výstražně zavrzalo, ale nepovolilo.
93
„Výborně“, protáhl da Fira spokojeně. „Vidíš? To, že něco vpadá slabě, ještě
neznamená, že to nemá sílu. Některé věci jsou našim zrakům skryty až do chvíle, kdy
odhalíme jejich podstatu. Do té doby nám nezbývá nic než víra.“
„Jistě pane.“ Podobných proslovů už zažil kapitán několik a nikdy z nich
nebyl příliš moudrý. Rozhodně ale věděl že druhou skrytou vlastností okrasné
židličky byla její značná nepohodlnost.
„Ano, ano.“ Představený spojil ruce za zády a jal se přecházet místností.
Kapitánovi neušlo, že od posledně opět o něco ztloustnul. Z vojenského držení těla a
propracované postavy zbýval už jen pouhý stín. „A o tom bych si s tebou teď rád
promluvil, Borgardesi. O věcech, které nám byly dlouho skryty.“
Imperátor vyl vztekem a trhal hmyzí těla, která ho držela u země. Kusadla
tygřích brouků neškodně prokusovala cáry jeho roucha, ale od seschlé, magicky
zakalené kůže se odrážela jako od kusu skály. Nemrtvý král dobře věděl, že mu jeho
oběti unikají. Ještě stále vzdáleně cítil jejich horkou krev a bušící srdce. Stále cítil
jejich strach. Byli jako vyděšené myši, které spatřily poprvé kocoura. Agios Kamari
prorazil pařátem žlutočervený krunýř, který mu před vteřinou přistál na prsou
v marné snaze prokousnout lichův krk. Druhou rukou silně trhl za kusadla, která ho
obtěžovala z boku. Ozvalo se suché rupnutí a imperátorovi v ruce zůstala hmyzí
hlava. Brouků ale jakoby neubývalo. Už jich musel pozabíjet tucet a stále nebyl
volný. S dalším smrtelným úderem do chitinové schránky se mu konečně podařilo
vztyčit na kolena.
„A jsme v pasti!“, zanaříkal Oplyn, když je Thórin konečně dovedl do
nevelké místnosti, které dominovala podivná dřevěná konstrukce připomínající dvě
lavice nabité nad sebou ve zhruba šedesátistupňovém úhlu.
„Kde máš cestu ven?!“, vrhl na trpaslíka zoufalý všeobviňující pohled a
přitom máchl krátkou rukou po místnosti. „Tedy,“ připojil se zadýchaný elf, „také se
mi zdá, že odtud nic nevede. Ani dveře, kromě těch kterými jsme vešli,
pochopitelně.“
„A přece“, usmál se Thórin vševědoucně, „tu je“. „Podívejte“, zavedl zbylé
dobrodruhy až k lavici a ukázal dolů.
94
„Díra“, prohlásil Goran, který zatím trpaslíkův výklad stačil pohodlně
sledovat. Pod lavicí se nacházel podlouhlý, sáh široký a na pět sáhů dlouhý otvor,
který vedl kamsi do tmy.
„Ale to vede někam dolů a my chceme ven!“, začal znovu hobit. „A kdo ví
jak je to hluboké a kde to končí,“ přidal se mág.
„Končí to někde venku, nejspíš v ňákym potoce. My sme totiž čistotná rasa,
kapiš?“, pozvedl Thórin vesele obočí.
„To chceš říct, že tohle je…“, nadechl se udiveně alchymista „..trpasličí
latrína“, dokončil za něj Elrond a v jeho hlase nebyla kupodivu znát ani stopa radosti.
„Tvůj plán je utéct odtud přes latrínu?“, naklonil hobit nevěřícně hlavu na
stranu.
„Jasně. A myslim že je to skvělej plán. Takže byste se měli přestat ošklíbat,
bábovkové a šup dovnitř. Nebojte za těch tři sta let to snad zaschlo“, zazubil se
trpaslík a dvorně pokynul k zejícímu otvoru.
„Ale je to hluboko, ten pád nás může zabít.“
„Smrt z pád. Smrt ze zlá pařát“, pokrčil rameny Goran. „Já chtít pád.“ S tím
se bez dalšího vrhnul do temného otvoru. Jeho tělo zasvištělo po kameni a zmizelo
z dohledu. Z otvoru se vzápětí ozval nadšený ryk: „Klouzačkíííí!“
„No to je koneckonců pravda“, komentoval krollův názor na věc Oplyn. A jak
je vidět a slyšet, je to zkosené, takže o úplně volný pád nepůjde.“
„Se ví že ne. Musí to mít sklon, když to má jít ven“, přikývl trpaslík. „A
konec debaty, akademici, jedeme.“ Thórin přehodil nohy přes okraj otvoru a zmizel.
Vzápětí se k nim z chodby ozval ztlumený krvelačný ryk. Nemrtvý král se zřejmě
osvobodil. Oplyn si při urychleném nástupu do latríny stačil vzpomenout na
nedávnou příhodu s Goranem a chtě nechtě mu vytanula na mysli otázka, zda je u
všech dobrodruhů normální se dvakrát denně řítit šílenou rychlostí někam do
neznáma.
Agios Kamari, krvavý imperátor a vládce tří ras, se konečně dostal ze zajetí
hmyzích těl a v netopýří podobě spěchal tam, kde cítil teplou krev svých obětí.
Unikali mu, ale byl rychlejší. Velká kožnatá křídla ukrajovala sáhy a přibližovala ho
vítězství, které mu před chvílí shodou nešťastných náhod uniklo mezi prsty. Když se
nemrtvý král dostal do uzavřené místnosti, na chvíli zapochyboval o svých
démonických smyslech. Pak si ale všiml otvoru v podlaze vedoucího šikmo do tmy.
95
Ano, tam mu mizely jeho sny v podobě tepajících srdcí. Rozletěl se plnou silou za
nimi. Po krátké chvíli zahlédl v dáli světlou skvrnu, zřejmě otvor ven. V ní se
pohyboval obrys jednoho z otroků. V ten okamžik narazil netopýr do neviditelné
stěny, která ho velkou silou odmrštila zpět vzhůru. Vteřinu nebo dvě mu trvalo, než
si uvědomil hroznou skutečnost. Prchající se dostali za Pečeť bílých dveří! A on
nemohl dál. Nemrtvý král proklel naráz všechny bohy které znal. To byl jeho konec.
Teď mohl jen trpně přihlížet, jak se mu vzdaluje veškerá moc a svoboda a s ní i jeho
meč. Už jej nikdy nezíská zpět a bude tady hnít ještě další tisíce a tisíce let. Nebo se
o něm dozvědí a konečně jej přijdou zlikvidovat opravdoví bílí mágové. Ale
moment, objevila se v lichově zmučené mysli jiskřička naděje, která se velmi rychle
rozhořela v plamen. Pokud je meč venku, může zabíjet. A on bude zabíjet, dříve
nebo později. Magické meče se nenechávají ležet ladem. A pokud bude zabíjet,
imperátor bude sílit. Nikde nebylo psáno, že to musí být přímo on, kdo nasytí ostří
krví. Ne, krev musel prolít Meč tisíce výkřiků, nezáleželo na tom, kdo jím právě
vládl. A meč ji prolije. Imperátor se vrátil zpět na trůn, kolem kterého byla poházena
řada rozsápaných hmyzích těl. Jeho mumifikovaná ústa se stáhla do spokojeného
šklebu.
„A sme z toho venku ne?“, hlaholil vesele trpaslík a třel si přitom naražená
záda. „Mohl by nás pronásledovat“, obával se elf, který jako jediný neskončil
s pohmožděninami, ale třásl se chladem a ždímal nasáklé šaty. Na rozdíl od ostatních
nebyl vržen na kamenitý břeh nevelké říčky, která tiše obtáčela západní svah ptačího
vrchu, ale nějakou záhadou se mu podařilo sletět přímo do vody. Nebýt včasného
krollova zásahu, pravděpodobně by se v půlmetrové hloubce utopil. „Nesmíme se
zastavit.“
„Moment“, probudil se alchymista k životu. Chvíli horečně štrachal ve své
truhle až vítězoslavně vytáhl dvě jako pěsti velké hroudy temně červené hmoty.
„Co to je?“ zajímal se trpaslík, kterého alchymistické triky na rozdíl od magie
přitahovaly.
„Ohnivá hlína“, odpověděl Oplyn a dvě hroudy opatrně prolnul do sebe. „Je
to naprostá novinka v oboru, velmi účinná“, vsunul do hmoty opatrně několik
krátkých černých špalíčků, „ a nebezpečná. Ustupte.“ Hobit se napřáhl a obratným
hodem přesně trefil otvor, kterým před pár okamžiky unikli z trpasličích síní. Ozvala
96
se ohlušující rána a rachot kamení. Všichni se instinktivně přitiskli k zemi. Když se
rozptýlil prach, uviděli, že je otvor plný suti a balvanů.
„To by ho mohlo na chvíli zdržet“, nadmul se hobit pýchou.
„Šikovná věcička“, zamlaskal Thórin. „To by nám docela píchlo v dolech.
Kolik to koštuje?“
„Co prosím?“
„Kolik to stojí.“
„Aha.“ Oplynova dosud rozzářená tvář se bolestivě stáhla. „Pět zlatých. A
hodiny práce.“
„Upozorňuji, že nějaká suť a kamení licha nezastaví“, informoval je Elrond.
„Může se teleportovat, může měnit podoby a má obrovskou sílu. Možná ho to na pár
minut zdrží, ale doporučoval bych odtud zmizet co nejdál, dokud je ještě denní
světlo.“
„No, co se dá dělat“, pokýval hlavou trpaslík. „Tak vyrazíme. Alespoň, že
nejdeme úplně s prázdnou“, pousmál se trochu posmutněle a ukázal na obouruční
meč na Goranových zádech, jedinou trofej jejich výpravy. Družiníci se jeden po
druhém obrátili zády k Ptačímu vrchu a unaveně zamířili ve slábnoucím světle
zapadajícího slunce zpět k městu.
97
DOBRODRUZI
„No pánové,“ nafoukl se hobit pyšně, až jen zářil, „co jsem vám povídal. Já
už vím, jak to se staroušem Grimbym zaonačit, aby dal co nejlepší cenu.“
„Ale sto zlaťáků za meč“, kroutil trpaslík nevěřícně hlavou.
„Magické zbraně jsou nesmírně cenné“, pronesl na to Elrond. „Některé mají
cenu celých knížectví. Ty jako trpaslík bys to měl znát, většina z nich totiž pochází
od trpasličích mistrů.“
„Jo, ale to sou sekery,“ zabručel Thórin patriotsky. To chápu. Ale obouruční
meč?!“
„Teď je každopádně čas se rozdělit“, nadhodil alchymista. Ve skutečnosti
s Grimbym usmlouval stovku pouze před ostatními, když byli v obchodě. Tajnou
obchodnickou hantýrkou, kterou ostatní považovali za nesrozumitelné a až přehnaně
vulgární žvanění o kaprech, si pro sebe vymohl dvacetiprocentní provizi, takže
konečná prodejní cena meče byla celých sto dvacet zlatých. Pokud správně počítal,
celkově na výpravě vydělal kolem čtyřiceti zlatých, když odečetl náklady. Za to už se
dalo pořídit pěkných pár akrů prvotřídní půdy nebo přikoupit další patro a výrazně
rozšířit obchod.
„Souhlasím,“ přikývl elf. „A potom?“ Do hlasu se mu z neznámé příčiny
vloudila melancholická nota.
„Che, co potom?!“, bouchl mága Thórin rozšafně do zad. „Potom to pořádně
oslavíme ne!“
Goran se na toto prohlášení začal usmívat jako kamenný chrlič, což
vyjadřovalo maximální možné uspokojení.
„Jasně, a tady velkýmu kámošovi“, přešel trpaslík ke krollovi, když
zaznamenal jeho nadšený výraz, „zaplatíme co sní a vypije. A jak na něj koukám
nebude to málo, hohoho.“
„Goran bohatý“, přikyvoval severský obr. „Moc zlatá, moc jídla pro Goran.“
„Tak moment“, zarazil se Thórin v rozletu. „Jak moc zlata? Teda samosebou,
dáme ti nějakou tu zlatku, že jo hoši, ale mysleli sme…totiž tady Oplyn tvrdil“,
namířil prstem na hobita, který se náhle zdál být dvakrát menší než obvykle, „že za
záchranu života s náma pudeš tak nějak zadarmo.“
Goran trpaslíkův nesouvislý projev sledoval velmi pozorně, nicméně mu
vůbec neporozuměl. Přestože byl na hranici krollí geniality, jeho paměť byla výrazně
98
krátkodobá a výběrová, choval se v tomto smyslu s až machiavelistickou
prohnaností.
„Goran bojovat, Goran podíl“, řekl proto prostě a nastavil svou lopatovitou
dlaň.
„Takže to je tedy, ehm, dvacet pět zlatých pro každého, ne?!“, navrhl nesměle
Oplyn, jehož osobní hospodářský výsledek z celé akce sice momentálně výrazně
poklesl, ale stále byl slušný a hobit neměl nejmenší chuť pouštět se do sporu s někým
kdo vážil pětkrát víc než on. Goranův rezolutní výraz napovídal, že tentokrát by
nesvedl nic ani se svou pověstnou výmluvností.
„V žádnym případě!“, vyjel trpaslík. „To byl tvůj nápad, mastičkáři! Ty mu
zaplatíš ze svýho!“
„Já?! Tak nějak zapomínáš, že beze mě bys ten meč neprodal ani za půlku!“,
nedal se Oplyn. Thórinovo řešení by ho přivedlo doslova na mizinu. „Navíc teď je
alespoň vidět, zač stojí tvoje přátelství. Nejsi ochoten dát tady Goranovi ani jeho
právoplatný podíl, když to má být i z tvé kapsy.“ Při těch slovech se hobit nenápadně
přesunul ke krollovu boku s nadějí, že ho velký bojovník v případě trpaslíkova
výbuchu bude chránit. Koneckonců bránil teď jeho zájmy.
„Ty skrčku!“, chystal se po něm trpaslík skutečně vyjet s napřaženými
pěstmi, když zasáhl Elrond.
„Přátelé, přátelé!“, zvolal zvučným jasným hlasem a tělem se postavil mezi
trpaslíka a zbylé družiníky. „Uvědomte si, čím jsme společně prošli. Čemu jsme
unikli a co získali. To nejdůležitější, co jsme si ze síní Di-dinnů odnesli jistě není
těch sto zlatých za kouzelný meč. Vždyť jsme společně čelili několikeré smrti a
nakonec i zlu starému jako sám svět. A přežili jsme. Vytrvali. A proč ptám se vás?“
Mág s uspokojením zaznamenal, že jeho emotivní projev měl na jeho druhy ten
správný účinek. Thórin svěsil paže a začal provinile špulit ústa, Oplynovy oči ztratily
bojovný lesk a hobit je pomalu sklonil k zemi. Goran jen otevřel ústa, neboť opět
zachytil jen zlomek z toho, co jim elf sděloval. Nicméně i tak mu to připadalo velmi
krásné.
„Protože jsme se mohli spolehnout jeden na druhého. Protože se z nás stali, a
já se to nebojím říci, nerozluční přátelé. A to je to hlavní, co jsme si z tohoto
dobrodružství odnesli. Přátelství.“
„U Thora, tak dobře!“, zalkal trpaslík a měl co dělat aby potlačil slzy dojetí.
„Rozdělíme to po pětadvaceti, dyť mi taky párkrát zachránil kejhák, kluk ušatá.“
99
Oplyn začal krollovi okamžitě jako prvnímu vyplácet z měšce, který obdržel od
obchodníka. Přes elfův inspirativní projev se přeci jen trochu obával, že by si to
trpaslík mohl ještě rozmyslet.
„Tak se mi to líbí“, usmíval se Elrond zářivě na všechny strany, když byly
peníze konečně spravedlivě rozděleny. „Přece nenecháme mrzký mamon zkalit to, co
mezi námi vzniklo.“
„To v žádnym případě“, souhlasil Thórin. „Ale chlastačku zaplatí tady
Oplyn,“ dodal nesmlouvavě tvrdým tónem.
„Ale samozřejmě, příteli“, pokusil se alchymista pohotově o úsměv, který
používal když mu zákazník kladl nepříjemně konkrétní otázky ohledně původu a
kvality zboží. „Bude mi velkou ctí. Předtím mi ale dovolte abych vám ukázal, kde se
dá ve městě výhodně nakoupit, pro případ, že byste se rozhodli něco z toho obnosu
utratit.“
„Fajn,“ souhlasil trpaslík, teď už zcela spokojeně. „Potřebuju novej štít,
docela se vyplatil.“
„Hvězdice“, zazářily Goranovi hladově oči.
„U bohů proč hvězdice?! Co takhle kalhoty a nějakou pořádnou prošívanou
kazajku?“
„Klid, přátelé, klid“, mával hobit konejšivě rukama jako zkušený obchodník,
„všechno bude. Moji známí vám udělají ty nejlepší ceny a zboží je prvotřídní, buďte
bez obav. Máte velké štěstí, že jsem tu s vámi. Doba je těžká a kdekdo se snaží
chudáka zákazníka napálit a okrást.“
„Tak tady je to, pánové“, položil hostinský s širokým profesionálním
úsměvem, který věnoval výhradně lepším zákazníkům, na stůl už pátý džbán svého
nejlepšího piva. U Zlomeného pádla nebylo právě mnoho hostů, ale podivná skupina,
poskládaná ze všech možných ras kromě obyčejných lidí, mu slibovala nízkou
návštěvnost bohatě vynahradit. Hostinský pomalu nestačil nosit na stůl. Činil se
zejména trpaslík a obrovský muž velmi divokého, až zvířecího vzezření. Pod
koženou vestou, která by pojala dva statné vojáky, ale jeho tělo obepínala velmi
těsně, se rýsovaly gigantické svaly. Hostinský by měl za normálních okolností
z podobného zjevu strach, ale přítomnost vznešeného elfa a hobitův viditelně nabitý
měšec, ho naplňovaly důvěrou.
100
„Selátko bude hned, už se mu kůžička opekla dozlatova. Jak vám chutnala
kuřátka?“
„Skvělý“, říhnul Thórin na celé kolo. Goran spokojeně zafuněl a zhluboka se
napil.
„Tak to jsem opravdu rád. Nic mě nepotěší tak, jako když zákazníkovi
chutná. Vy pane?“, obrátil se směrem k Elrondovi, který zíral zasněně kamsi do dáli,
„ještě jednu lahvinku Atletského?“
„Co prosím? Aha, ano, jistě. Proč ne?“, odpověděl elf s blahosklonným
pousmáním.
„Výtečně, hned jsem zpět.“ S tím hostinský na okamžik zmizel do kuchyně.
„Pivo jako křen, co Gorane?“, strčil trpaslík ramenem do krolla.
„Křen“, zakýval seveřan hlavou a vypil naráz půl poháru. Na nose se mu
usadila bílá pěna. Seděli u největšího stolu v hostinci a okázale hodovali už třetí
hodinu. Trpaslík hned v úvodu prohlásil, že se hodlá propít do střízlivosti a zatím to
vypadalo, že se svědomitě drží plánu. Jediný, kdo byl schopen udržet s podsaditým
válečníkem tempo, byl Goran. Oplyn s Elrondem se zpočátku snažili, ale hobit už
teď cítil, že začíná být podnapilý. Byl ale navýsost spokojený a smířený s celým
světem. Nákupy se vyvinuly nečekaně dobře, Goran s Thórinem utratili prakticky
všechny peníze. Oplynovi tak vynesly zprostředkovatelské provize, zahrnující mimo
oblíbených kaprů také litry moštu a kila hrušek, tolik, že se dostal zpět na původních
čtyřicet zlatých a to i po odečtení útraty, kterou počítal za oslavu v hostinci. Také na
Elrondovi byla patrná začínající společenská únava, občas se bezdůvodně pousmál
nebo pronesl něco sám pro sebe.
„Teda řeknu vám“, začal znovu bujaře trpaslík, „původně sem uvažoval, že si
za ty prachy koupim krám a budu prodávat zbraně. Do smrti klídek, nohy v teple,
kapiš.“ Na to všichni pokývali chápavě hlavami.
„Ale když sem tam uviděl tuhle nádheru“, poklepal na drátěnou košili a
rohatou přilbu, které ležely vedle něj na lavici, „tak se ve mně něco zlomilo.
Představil jsem si sám sebe v tom krámě a řikám si: Thórine, je tohle život pro tebe?
Chceš do smrti obchodničit nebo radši vyrazíš na další výpravu?“ Opět následovalo
chápavé pokyvování ostatních družiníků. „A najednou sem měl jasno, chápete?
Výpravy, bohatství, sláva nebo smrt, to je život pro mě.“
„Goran taky výprava!“, zaburácel na to kroll. „Má nová kazajka a hvězdice,“
dodal hrdě.
101
„No paráda!“, objal ho Thórin. „Pudem spolu, kamaráde. Sekera a kyj, síla a
to…síla, nic nás nezastaví.“ Trollův a trpaslíkův pohár o sebe dutě zarachotily
v přípitku.
„Tedy,“ odkašlal si Elrond, „také jsem o tom dnes přemýšlel. Mohl bych se
znovu ucházet o to místo u barona, tentokrát už jistou praxi prokázat mohu.“ Chtě
nechtě se mu při vzpomínce na baronovu nedávnou poznámku stran jeho zkušeností
vloudil do hlasu jistý samolibý tón. „Na druhou stranu bych ale odborně zakrněl, a to
nechci. Nebo bych se mohl pokusit nastoupit postgraduální studium na univerzitě,
dvacet zlatých by mělo na případné uplacení výběrové komise stačit. Ale k čemu je
teorie bez praxe? Magie musí sloužit dobru, je nástrojem, který nepoužíván ztrácí
svůj smysl. Mág nesmí ustrnout na místě, i když by mu přinášelo sebevětší prospěch.
To jsem si odnesl já osobně ze setkání s nemrtvým králem. Proto souhlasím s tím, co
řekl Thórin. Pokud půjde o boj se zlem, počítejte se mnou.“
„Já věděl, že nezklameš“, podal mu trpaslík dojatě ruku. Vzápětí se tři páry
alkoholem rozsvícených očí otočily po alchymistovi.
„Heh“, zasmál se Oplyn trochu nervózně, neboť o tom, co udělá s penězi až
dosud nepochyboval. I teď se mu zdálo rozšíření obchodu jako velmi výhodná
investice. A na rozdíl od výpravy nebyla riskantní. Na druhou stranu si za pár dní
vydělal tolik, co pomalu za půl roku obchodování. A konečně vyzkoušel své
alchymistické výtvory v praxi. Hobitovi najednou, valnou měrou díky alkoholu a
nadšení ostatních členů družiny, začala další výprava připadat jako poměrně lákavá
alternativa. Koneckonců, teď na tom, co řekne příliš nezáleželo, ráno se může
vymluvit na to, že byl namol a nevěděl co mluví.
„Také jsem uvažoval“, napodobil Elronda, „a řeknu vám, že kromě toho, že
jsme si odnesli přátelství, jak správně vyzdvihl tady Elrond“, elf při té poznámce
přivřel spokojeně oči a pomyslel si, že hobit nakonec není takový mazaný křivák, za
jakého ho pokládal. Nakonec se velmi dobře osvědčil jak v boji, tak v léčení.
Goranovi zachránil život hned dvakrát. „tak i pěknou sumičku zlaťáků.“ Na to
mohutně přikyvoval hlavou trpaslík. „Takže si myslím, proč nespojit příjemné
s užitečným. Potáhneme proti zlu“, mávl krátkou chlupatou ručkou směrem k mágovi
a zároveň si odneseme pěkných pár zlatek“, zakřenil se spiklenecky na trpaslíka
s krollem.
„Jasná páka!!“, zahřímal Thórin, a přestože se to zdálo neproveditelné, objal
všechny kolem ramen. „Jdem do toho! Zlato a sláva!“
102
„Zlato a sláva!“, zvolali po něm ostatní spontánně a vzápětí propukli
v neartikulované projevy radosti a sounáležitosti. Poháry třeskaly o sebe, Thórin
zamačkával slzy. Oplyn měl poprvé pocit, že ho má rád někdo jiný, než on sám.
Elrond se cítil naplněn všehomírem a Goran vydával tlumeně spokojené „Ghrr.“
Když se situace po chvíli uklidnila a zůstalo už jen u přátelského pochechtávání a
občasných žďuchanců a štulců, promluvil elf: „Nejdřív se musíme vydat do hlavního
města, podat zprávu univerzitní radě. Lich je příliš velké nebezpečí, musí být
zlikvidován co nejdříve.“
„No moment“, protáhl trpaslík obličej. „Já myslel že dem na výpravu, žádnej
špacír do hlavního města se neplánoval.“
„Ale to je přece naprosto v pořádku“, pozdvihl mág udiveně obočí jakoby mu
trpaslík vyčetl, že nedostal knihu s obrázky. „Za informaci o lichovi dostaneme
určitě nějaké nálezné, možná i nějaké ocenění. A pak se porozhlédneme ve městě.
Zaručuji vám, že na výpravě budeme hned další den.“
„Jó?!“, zavrtěl se pochybovačně Thórin. „Jenom aby.“
„Je to přece hlavní město“, zdvihl mág ruce dlaněmi vzhůru v gestu čehosi
obrovského a nepochopitelného těmi, kteří to ještě nezažili.
„Tak teda jo“, zabručel trpaslík, ale nijak mrzutě. Mimo lákavé vidiny na
odměnu za informaci o nemrtvém králi si uvědomil, že sám vlastně pořádně neví,
kam by se měl na výpravu vydat. A hlavní město bude jistě plné příležitostí, to
mágovi bezvýhradně věřil.
„Kdy vyrazíme?“, zeptal se Oplyn.
„Až my vyspat“, zahuhlal Goran s obličejem ponořeným do poháru.
„Se ví. Zejtra až kohout zakdáká“, nabyl Thórinův hlas původní bujarosti.
„Tos chtěl čekat do zimy?!“, plácl hobita se smíchem do ramene. Hobit si byl jist, že
se mu na postiženém místě udělá do rána pořádná modřina.
„Tááák, tady je to selátko“, přiklusal zpět majitel hospody a jediný vrchní
v jedné osobě s tácem, který stěží unesl. „Nó, tak to si dám líbit“, zamnul si Thórin
ruce
když
spatřil
dozlatova
upečeného
pašíka,
smějícího
se
klasicky
umístěným jablkem v rozevřené tlamě. „Musim říct, že mi po těch kostlivkách,
broucích a vůbec vší pekelný havěti pěkně vyhládlo.“
„Kostlivkách?“, vyvalil hostinský oči v upřímném údivu smíchaném s lehce
nedůvěřivým obdivem. Jeho reakce pozitivně zapůsobila na ješitnost všech
oslavujících dobrodruhů, snad s výjimkou krolla, který neměl na podobnou vlastnost
103
dostatečnou mozkovou kapacitu. Vzájemně se na sebe začali usmívat jako spiklenci.
Po krátké pauze, kdy restauratér zvědavě těkal očima z jednoho na druhého se ozval
opět Thórin.
„Víš, hostino“, opřel se pohodlně do opěradla lavice, „my sme totiž, jak se
řiká, dobrodruzi.“ Poslední slovo si trpaslík vysloveně vychutnal. Nechal ho zaznít
naplno, ale zároveň se snažil, aby mu ze rtů sklouzlo zdánlivě ledabyle. Efekt byl
více než uspokojivý. Kulatý mužík vytáhl obočí až na konec čela a naprázdno otevřel
ústa. „Teď sme se zrovna tady s přáteli vrátili z jedný moc náročný výpravy proti
nemrtvejm. Bojujem totiž zásadně proti zlu, aby bylo jasno,“ zamával důrazně
ukazovákem, „tak to musíme zapít.“ Na to hostinský začal horlivě přikyvovat,
opatrný obdiv se změnil v obdiv nelíčený. Ústa stále nezavíral, přestože nevydal ani
hlásku. Trpaslíkovi a ostatním to dělalo neskutečně dobře.
„No tak nestůj jako vyřezanej“, dloubl chlapíka jemně do masitého pupku.
„Přines další džbánek a pak ti možná povim, co sme tentokrát zažili. Jak jsme získali
kouzelnej meč a pobili pár pěkně tuhejch kostlivek.“ Hostinského tvář se roztáhla do
výrazu dětské radosti.
„Zlato a sláva!“, neslo se za ním unisono, když pelášil natočit nový džbán
piva. „Smrt všem nemrtvým!“
„Hele to je dobrý, to se mi líbí. Smrt všem nemrtvým!“
„Nedáme si ňákej špiritus?“
„Huh?“
„To je pálenka, Gorane. Čistej chlast. Neboj, nic ti to neudělá.“
„Čistá chlast znát, u nás moc.“
„Vo tom nepochybuju. V tý sibérii. Dáme si všichni, ne?“
„Já už…“
„ Nedívej se tak na mě Elronde, jsi jednou náš vrchní mág, tak si koukej dát
do nosu.“
„Ale budeme mýtit zlo.“
„Musí z toho také něco kápnout.“
„Se ví, všechno bude. Hej mistře! Každýmu tuplovanou pálenici! Dáme si do
vobou nohou ne? Ať nekulháme.“
104
Thórin se probral díky tomu, že s ním někdo prudce smýkl o zeď. V hlavě mu
bušilo a krk měl vyschlý jako troud. Byl tak zmožený, že necítil žádnou bolest
z nárazu. Nohy pod ním povolily jakoby byly z papíru a trpaslík skončil roztažený na
podlaze bez schopnosti pohnout byť jen jediným prstem na noze.
„Tak co, už jsi se probral, ty zmetku?“, zaryl se mu do bubínků nepříjemný
řízný hlas. „Už mě nebaví ztrácet s tebou čas.“
Trpaslík s velkou námahou rozlepil víčka a otevřel oči. Jeho pitím rozostřený
zrak zachytil mohutnou postavu ve zbroji, od které se odráželo ranní slunce, takže se
nad ním tyčila jako přízračná zářící věž. Pablesky světla ho pálily do očí a
znemožňovaly pohled do cizincovy tváře. Co ale viděl poměrně jasně byl dlouhý
meč hrotem namířený proti jeho hrdlu.
„Zeptám se tě ještě jednou a naposledy, ty přisluhovači temnoty“, zavrčel
neznámý a přirazil špičku meče těsně k trpaslíkovu krku. Chladná ocel jasně
vyvrátila jakoukoli pochybnost ohledně případných divokých snů nebo halucinací po
propité noci.
„Kde je meč tisíce výkřiků?“
Trpaslík zíral vzhůru na sluncem zalitou postavu a začalo mu být velmi zle.
Následky nemírného pití ho dohnaly s důsledností sobě vlastní, a to ve chvíli, kdy to
nejméně potřeboval. Nemohl se vůbec soustředit. Žaludek se mu tlačil do krku a
v hlavě měl tisíce prasklinek. Bylo mu hrozné horko a namáhavě dýchal. Cítil, jak
kapky potu stékají na ocelový hrot v jugulární jamce.
„U Vargana!“, zaburácel přízrak. „Máš poslední šanci! Kaj se, otroku zla, a
vydej mi meč!“
V tu chvíli se v trpaslíkově zmučené mysli vynořilo hluboko zasuté slovo,
které jako jediné dokázalo vyjádřit jeho pocity. Popraskané rty se pohnuly a Thórin
namáhavě zasípal : „Ke?!“
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
105
106