5/2011 ročník 20 (14)

5/2011 ROČNÍK 20 (14)
Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre,
přijede do České republiky | 2
Mnoho církví,
avšak jeden
lid | 22
Když je i smrt životem | Proces
blahořečení Renaty Borlone | 20
www.focolare.cz
Návštěva
Jeruzaléma | 20
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Foto: Petr Ettler
Síť solidarity
Hudba jako cesta ke sblížení národů.
H
udba byla a je mým koníčkem a ten se propojil
i s profesí. V západním cípu
naší republiky, v Aši, vedu
pěvecké sbory jak pro dospělé, tak i pro děti.
Právě s dětským sborem
SAšáci jsme v roce 2005 absolvovali koncertní turné do Japonska, kde
jsme se spřátelili se čtyřmi dětskými
sbory, které nyní postupně přijíždějí
na reciproční turné do Aše. Návštěva
sboru z městečka Kasaoka byla dlouho
dopředu naplánována a události, které se v uplynulých týdnech odehrály
v Japonsku, i když se nedotýkaly jejich
domovů, jsme prožívali spolu s nimi
velmi hluboce.
Hledali jsme způsob jak pomoci a napadlo nás uspořádat společný benefiční
koncert, do jehož organizace se zapojila i ašská farnost a skauti. Byli jsme
překvapeni účastí (přišlo přes 200 lidí)
i výtěžkem ve výši téměř 40 tisíc Kč!
V porovnání s celou katastrofou,
tváří tvář světu, kde mnohdy vládne sobectví, se to může zdát kapkou
v moři, ale jak by mohl
existovat oceán, nebýt
jednotlivých kapek, jak
by mohla existovat síť
solidarity, vzájemné
pomoci, kdyby neexistovaly drobné uzlíky,
které tuto síť spojují?
Alexandra Benešová
Noc kostelů
Kostely jako místo setkání světa víry
a nevíry, objevování krásy křesťanské kultury a života, pátek 27. května 2011.
„P
ane faráři, vy máte krásný kostel! Už tu bydlím dvacet let
a ještě jsem v něm nebyla,“ pronesla starší paní. Vyprovokováni měnící se evropskou kulturou, rozhodli se kardinálové J. M. Lustiger z Paříže, Ch. Schönborn z Vídně a J. da Cruz
Levné knihy
nemusí být
bezcenné
V obchodě s levnými knihami lze
narazit na jedno ze stěžejních děl
C. S. Lewise. Ne snad, že by šlo o brakovou literaturu. Naopak!
K
Policarpo z Lisabonu, že se pustí ve
spolupráci s Komunitou Emmanuel
a dalšími ochotnými a nadšenými lidmi do městské misie. Po náročných přípravách se první konala v květnu 2003
ve Vídni. Její zdar dokládá skutečnost,
že vyprovokovala mnoho trvalých iniciativ. Jednou z nich je snaha vhodným
způsobem otevřít kostely pro ty, kteří
do nich většinou běžně nevstoupí. Tak
vznikla „Noc kostelů“, která se ve Vídni konala poprvé v roce 2005. V České
republice se k ní v roce 2009 připojila brněnská a plzeňská diecéze a loni
i zbývající. Arcibiskup D. Duka již vícekrát upozornil, že se jedná o pozvání
lidí dobré vůle ke společnému setkání
a k objevování krásy křesťanské kultury
a života církve. Celá akce je jistě jakýmsi „nádvořím národů“, tedy setkáním
světa víry a nevíry, o kterém od návštěvy v České republice hovoří často Benedikt XVI. Proto se i letos ve většině
farností v pátek 27. května otevřou navečer kostely a bude nabízen kulturní
i duchovní program. Avšak, jak dobře
víme, na celém projektu je nejdůležitější, aby se kněz a co nejvíce aktivních
věřících zapojilo ve službě osobního
kontaktu s příchozími.
Osobní přivítání nemůže nic nahradit. Jen
tak se kostel promění
v živou budovu a podaří se zasévat seménka naděje a víry.
Jan Balík
osmická trilogie se úmyslně vymyká pojmu vědeckofantastická.
C. S. Lewis ji napsal jako reakci
na stále více odlidštěné příběhy tohoto žánru. Hrdinou fantazijního světa je profesor Ransom, (jehož
předobrazem byl Lewisův blízký přítel
J. R. R. Tolkien). Zprvu přízemní mladý
vědec zažívá během svých cest do jiných
světů postupně souznění s neznámými bytostmi, vnitřní probuzení a dokonce jakousi duchovní transformaci.
Návštěvníci z mlčící planety (1. díl)
staví hrdinu do situací, kdy musí přehodnotit svůj postoj vůči polozvířecím
obyvatelům planety a zvířeckým vlastnostem lidských bytostí.
Perelandra (2. díl) vtahuje čtenáře filmově barvitým líčením do prostředí voňavé a hebké planety, kde se
znovu odehrává drama prvotního hříchu. Ransom tu bojuje se Zlým o nevinnost vlastní duše a záchranu nové
Evy.
Ta obludná síla (3. díl) provádí hlavní
postavy životními dilematy v prostředí vyhrocených ambicí. Je možné přehlédnout drobné nemorálnosti k získání pracovních výhod? A co všechno
může člověk tolerovat, chce-li se stát
součástí „velké vize“ někoho jiného?
Čtenáře, který se vydá napospas jeho
knihám, provede C. S. Lewis hlubokým
vesmírem lidské duše.
Clive Staples Lewis
(* 29. 11. 1898, + 22. 11.
1963) přední představitel křesťanské apologetiky. Mimo jiné autor
oblíbených Letopisů
Narnie.
Helena Filcíková
5/2011 | Nové město |
3
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Sociální nauka církve a ekonomika
společenství
Úkolem tohoto příspěvku je krátce připomenout
„ekonomiku společenství“
a současně poukázat na její souvislost se sociální naukou církve.
votě, jak na to výrazně ukázala aktuální krize6.
„Sociální nauka církve
je toho názoru, že opravdu
lidské vztahy – vztahy přátelské, uvnitř společenství,
solidární a vzájemné – mohou být prožívány i v rámci
ekonomické aktivity… Ekonomická sféra … není svou
povahou nelidská a antisociální … a právě proto, že je
lidská, musí být také eticky
strukturována a institucionalizována. Velkou výzvou
…, která byla vyvolána problémy rozvoje v této době
globalizace – a stala se ještě
naléhavější následkem hospodářské a finanční krize -,
je prokázat na rovině myšlení i jednání …, že v tržních
vztazích může, ba musí najít
své místo v rámci běžných
ekonomických aktivit princip nezištnosti a logika daru
jako výraz bratrství. Je to
požadavek člověka současné
doby i požadavek ekonomické logiky samé. Je to požadavek lásky a zároveň požadavek pravdy.“7 Miloslav Kněz
J
4
| Nové město | 5/2011
Jeden z podniků ekonomiky společenství.
miky společenství, kterých
bylo k závěru roku 2010
v celém světě registrováno
797 3 , vznikají spontánně
z iniciativy lidí formovaných
láskou a „kulturou dávání“, aby dosvědčovaly lásku
k bratřím a naplňovaly Ježíšovu závěť4.
Také v České republice
jich několik existuje. Všeobecně jde o podnikatelské aktivity nejrůznějšího
typu: o sdružení, jednotlivé živnostníky, korporace, družstva, kapitálové
společnosti apod., které se
s různým obratem a počtem zaměstnanců zabývají
výrobou, obchodem a službami.
Smyslem tohoto „podnikání“ není především privátní zisk, jak je to v duchu
jakéhosi neoliberálního kapitalismu obvyklé v dnešním globalizovaném světě,
ale „lidštější a sociálnější cíle“ 5. Čistý zisk se jako
u prvních křesťanů dává do
společného a dělí se na tři
díly: na inovaci podniku, pro
formaci nových lidí, protože
bez nových lidí není možné
vytvářet novou společnost,
a pro chudé.
V roce 1998 si Chiara Lubichová přála, aby tato nová
zkušenost Hnutí byla i odborně popsána jako nová
ekonomická teorie, která by
obstála na světovém fóru. To
se také stalo a nyní se ekonomika společenství rozšiřuje
i mimo Hnutí.
V současné době vyvolávají zájem o ekonomiku společenství dva důvody: všeobecně se o ní zmiňuje papež
Benedikt XVI. v souvislosti
s ekonomií ve své sociální encyklice Láska v pravdě a dále
jde o nezbytnost dodržování
hodnot v hospodářském žiFota: archiv
ak známo, právě před
20 lety se zrodila ekonomika společenství,
kterou Chiara Lubichová představila 29.
května 1991 v brazilské citadele Araceli
(nyní nese název Ginetta),
jako výraz života charismatu jednoty v oblasti ekonomiky. Společenství majetku,
které v Hnutí existovalo od
začátku, se neomezilo jen na
charitativní aktivity. Byla tu
také snaha citlivě reagovat
na sociální otázky, na společenská pnutí a pomáhat je
řešit1. Není proto náhodou,
že ekonomika společenství
se zrodila právě v Jižní Americe, v Brazílii, zemi dramatických sociálních kontrastů, s chudinskými čtvrtěmi
favelas, které jako „trnové
koruny“ obklopují její velkoměsta, jak se tehdy vyjádřil
kardinál Arns, arcibiskup ze
Sao Paula.
Chiara také připomněla encykliku Jana Pavla II.
Centesimus Annus, která
byla vydána 1. května 1991,
na svátek sv. Josefa dělníka,
ke 100. výročí encykliky Lva
XIII. Rerum novarum: „…
nádherná encyklika, dokonalý pohled pronikající do
celé ekonomické, sociální
a politické situace dnešního
světa; dává nové potvrzení
sociální nauky církve…, která naléhavě vyzývá k solidaritě, až po hypotézu světové
ekonomiky… to je sen, ale
i naděje.“2
Podniky v duchu ekono-
1. Srov. Come un arcobaleno,
Città Nuova, Řím 1999, str. 85,
v češtině V barvách duhy,
Společenství majetku, ekonomika a práce, Nové město,
Praha 2009, str. 61.
2. Come un arcobaleno, Città
Nuova, Řím 1999, str. 87,
v češtině V barvách duhy,
Společenství majetku, ekonomika a práce, Nové město,
Praha 2009, str. 62–23.
3. Srov. Economia di Comunione, Rapporto 2009/2010, str. 7.
4. Srov. Ch. Lubichová, Evropský
parlament, Štrasburk, 1998.
5. Benedikt XVI., Láska v pravdě, čl. 46.
6. Economia di comunione,
Rapporto 2009/2010, str. 11
7. Benedikt XVI., Láska v pravdě, čl. 36.
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Jeho tajemstvím byla modlitba?
„Všichni si pamatujeme
zvolání, s nímž začal Jan Pavel II. svůj pontifikát: ´Otevřete, otevřete dveře dokořán Kristu.´ A nejen že to
řekl, ale osobně šel otevřít
mnohé dveře na celém světě.
Často jsem se sám sebe ptal,
kde nachází papež sílu na
Vzpomínky
na Jana Pavla II.
a to i po velmi únavném dni,
kdy se končilo hodně pozdě.
Skoro jako by byl k Bohu
připoután. Fotograf Arturo
Mari, který ho doprovázel na
mnoha cestách, mi vyprávěl,
jak se jednou ráno vydal do
kaple a myslel, že tam bude
sám. Když vešel, všiml si, že
papež už tam je. Papež se
domníval, že je sám, a mluvil nahlas. Arturo Mari se zachvěl a pomalu odešel. ´V tu
chvíli mluvil s Bohem,´ řekl
mi Arturo Mari. Necítil jsem
se hoden toho okamžiku
a pochopil jsem tajemství
života Jana Pavla II. – modlitbu.´“
V Římě se 1. května konalo blahořečení Jana Pavla II. za
ohromné účasti poutníků z Polska i dalších zemí. Kardinál Angelo Comastri, který prožil určitý čas v jeho blízkosti, vzpomíná na papeže Wojtylu – na jeho obdivuhodné lidství a hlubokou spiritualitu.
Jan Pavel II. při návštěvě Centra Hnutí fokoláre v Rocca di Papa v roce
1984.
tolik cest, i tu fyzickou, protože můžete chtít cestovat,
ale když chybí síly… Jsem
přesvědčený, že Jan Pavel II.
nacházel sílu v modlitbě. Ti,
kdo doprovázeli papeže na
Mezi dětmi se papež cítil dobře.
jeho cestách, mi vyprávěli,
že často ráno, když za ním
šli na těch různých nunciaturách, kde byl ubytován,
nikdy ho nenašli v pokoji
nebo v pracovně, ale v kapli,
Fota: archiv
A
ť na veřejnosti
či v soukromí se
papež rád smál
a rozesmával i své
okolí…
„Smysl pro humor je u Jana
Pavla II. známý. Velmi ho
zlidšťoval a přibližoval k lidem. Pamatuji si několik příhod. Na jedné audienci v aule Pavla VI., kdy už papež
chodil o holi, kterou velmi
často mával na pozdrav, byli
přítomní mladí lidé a hodně jich začalo volat: ´Ať žije
papež, ať žije papež.´ Hned,
jak se mu dostal do ruky mikrofon, řekl: ´Papež žije, žije
i když má hůl.´ A vzal hůl
a zvedl ji. Prostě si dělal legraci z tohoto svého omezení,
že musí chodit o holi. Nebo
jiná jedinečná příhoda, která ukazuje jeho schopnost
najít humornou stránku i na
nejtragičtějších událostech.
Po atentátu 13. května 1981
musel být papež zraněn jistě i psychicky, nejen fyzicky.
Rok nato, v červnu 1982, jel
do Argentiny. Poklekl, jak
měl ve zvyku, aby políbil zemi, která ho hostí. Zatímco
líbal zem, ozvala se střelba
a papež sebou trhl. Když pochopil, že to byly slavnostní
salvy z kanónů, obrátil se na
otce Tucciho (kardinála Roberta Tucciho, tehdejšího ředitele Radio Vaticana, pozn.
red.) a poznamenal: ´Tentokrát nestřílejí po mně.´ Vtipkoval i o takovýchto věcech.
Tato příhoda, myslím, toho
říká o papežově krásném
lidství dost.“
Kdy jste ho viděl naposledy?
„Naposledy jsem se s Janem Pavlem II. setkal 31.
března 2005, tři dny před
jeho smrtí. Papež ležel na
lůžku a trpěl. Na výzvu sekretáře Mons. Dziwisze jsem
k němu přistoupil, abych ho
požádal o požehnání, ale neměl jsem odvahu se papeže
dotknout. Sekretář s ním pohnul a řekl mu: ´Svatý Otče,
je tu Loreto,´ papež otevřel
oči, podíval se na mne a řekl: ´Ne, Svatý Petr.´ (arcibiskup Comastri tehdy teprve
nedávno přešel z Loreta do
Říma, kde byl jmenován
arciknězem baziliky sv. Petra a předsedou její správy,
pozn. red.) Pamatoval si, že
mě přeložil do Říma, a mně
naskočila husí kůže, protože
jsem si myslel, že mě nepozná. V tu chvíli jsem si dodal
odvahy a řekl jsem mu: ´Svatý Otče, jsem teprve na začátku, dejte mi požehnání.´ Měl
klidný pohled, modré oči, ve
kterých jako by byl odlesk
nebe, ráje. Pokusil se zvednout pravou ruku, ale spadla
zpět. Tak jsem mu řekl, že to
tak stačí, protože požehnání
už vyšlo ze srdce. To je moje
nejdražší vzpomínka.“
Za rozhovor děkuje
Aurelio Molé
5/2011 | Nové město |
5
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Z
jakého prostředí pocházíte, má
váš vztah k Bohu
a k přírodě kořeny
už v rodině, v dětství?
„Rodiče pocházejí ze Slovenska, narodil
jsem se v Trnavě, a když mi
bylo asi 5 let, přestěhovali
jsme se do Prahy. Táta byl
sólista Národního divadla
jako tenor, zpíval tam 32 let
a teď je v důchodu. Maminka je kožní lékařka. Po sametové revoluci si zřídila kožní
ordinaci u sebe doma, v Ruzyni. Bratr je také hudebník
– hraje v Mariánských Lázních na hoboj. Rodiče nás
brali od malička poctivě do
kostela, od nich mám takový
ten základ ve víře. A vztah
k přírodě – to přišlo samo.
Od malička jsem prý pozoroval, co se kde v jaké louži
hýbe, příroda mě táhla. Bylo
to opravdu takové moje první povolání od Pána Boha.“
Chodil jste do skautu nebo nějakého kroužku?
„Ne, ne. Jako kluk jsem
byl spíš asociální typ, vystačil jsem si se svým hobby – brouky. Naprosto mě
to naplňovalo, takže když
třeba na jaře zazvonilo po
poslední hodině, tak už jsem
nemyslel na nic jiného, než
jak vyrazím do Čimického háje a budu odloupávat
kůru na stromech a kuchat
trouchnivé pařezy a hledat
v nich brouky. V blízkých
lesích jsem znal snad každý kámen a pamatoval si,
co jsem pod ním našel za
brouka. S tím jsem si úplně
vystačil. Později, asi od 14 let
jsem začal navštěvovat kroužek, který vedl Dr. Strejček,
náš přední entomolog. Na to
jsem se vždycky hrozně těšil.
Entomologii jsem potom také vystudoval. Ale rozhodně žádný skaut nebo jinak
organizovaný kolektiv mě
netáhl, to by byl horor. Proto
6
| Nové město | 5/2011
Starejme se o lidi,
ne o zdi
30 a seminář na stará kolena
je logicky trošku utrpením.
Například to ranní vstávání,
na které jsem nikdy nebyl
zvyklý a ani seminář mě to
nenaučil.“
Kněz, doktor přírodních věd, entomolog, ekolog, vysokoškolský pedagog, houbař, ilustrátor, fotograf, milovník klidných zákoutí a duchovní správce farnosti Český
Brod – P. Matúš Kocian. Vyrůstal v Praze, nejdříve v Kobylisích, později poblíž ruzyňského letiště. Od mládí tráví
hodně času v přírodě. Říká, že náturou byl spíše samotář.
I proto mu vyhovovala věda a výzkum. Když jej Bůh zavolal na cestu kněžství, nechal slibné kariéry a klidného
života a šel sloužit lidem. V útulném pokoji českobrodské
fary, naproti šestisetlitrovému akváriu a vedle krbových
kamen si povídáme nad hrnkem čaje.
Najdete si ještě dneska
sem tam čas na entomologii?
„Teď už na to čas nemám,
a abych pravdu řekl, mně už
je taky líto ty brouky bezdůvodně do té sbírky zabíjet.
Oni sice často žijí v přírodě
jenom 14 dní až měsíc, ale
proč jim to ještě ukracovat.
Ale občas, když jedu třeba
na dovolenou, si pár brouků přivezu. Hlavně ty, které
jsem ještě neviděl nebo nepotkal. Sbírku mám v Praze
doma u rodičů. Sem tam si
u nich otevřu krabici a pokochám se. Byl jsem mnohokrát sbírat ve Středomoří,
jednou v Jižní Americe, ve
Francouzské Guajaně a dvakrát v Turecku, taky v Severní Americe, v Atlantě. Bylo
to nádherné, je na co vzpomínat. A k entomologii jako
vědě se třeba ještě vrátím,
až budu v kněžském důchodu…“
P. Matúš Kocián při žehnání zvířat.
jsem nikdy nebyl na žádném
pionýrském táboře ani na
ničem takovém a rodiče mě
naštěstí do ničeho takového
nenutili.“
A jak jste se dostal od
brouků ke kněžství? Je to
celkem výrazná změna směru…
„S brouky to moc nesouviselo, byla to spíš taková
cesta dozrávání. Velmi mě
oslovil P. Machač, to byl farář na Hanspaulce v Dejvicích, kam jsme chodili do
kostela. Byl to výborný kněz.
Díky němu jsem poznal
společenství u sv. Matěje. Líbilo se mi na něm, že on tu
skupinku mladých věřících
lidí nevedl moc aktivně, ale
hlavně se za nás modlil. Fun-
govalo to tam velice pěkně,
spontánně, řekl bych, že
teprve tehdy jsem našel cestu, kterou jsem do té doby
moc neřešil. Zároveň jsem
taky poznal bosé karmelitány a začal se stýkat s jejich
komunitou ve Slaném. Blízko Janova v Itálii jsem s nimi potom strávil také rok
života. Po návratu jsem ale
pochopil, že tohle není moje cesta a nastoupil jsem do
druhého ročníku semináře.
O rok později mě pan kardinál poslal na tři roky do
Říma, abych tam dostudoval.
Na koleji v Nepomucenu to
bylo krásné, byla tam taková
svoboda, měl jsem pocit, že
se se mnou nezachází jako
s malým dítětem. Ono už
mi taky bylo v té době přes
Takže máte takovou světovou sbírku, počítal jste
někdy kolik brouků máte?
„To nevím, ale oproti mnoha kolegům mám malou sbírku. Odhaduji, že tam budu
mít tak 15 000 kousků. To ale
opravdu nic není. Já jsem nebyl takový shromažďovač,
abych musel mít od každého
brouka třeba 100 kusů, jak to
dělají někteří velkosběratelé.“
Napadlo vás někdy, jak
vzniklo rčení „mít v hlavě
brouka?“
„To sice ne, ale je to trefné
rčení. Například já mám těch
brouků v hlavě také pěknou
sbírku.“
V dnešní době se často
mluví o ekologii a všich-
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Pět let jste knězem. Jak
vidíte otevřenost církve pro
všechny lidi, aby se mezi námi cítili dobře? Není to tak,
že máme velké bohatství,
které neumíme nabídnout
ostatním?
„Místo od místa je to jinak. Obecně ale platí, že je
to záležitost nás všech, farář sám bez ostatních lidí
nic nezmůže. Koneckonců,
vždyť farníci jsou a pracují
s ostatními lidmi mnohem
více než farář. Co můžeme
nabídnout? Například tady
v Brodě máme dobré vztahy s mnoha lidmi a úřady.
S novým starostou vycházíme velmi dobře, je otevřený vůči farní komunitě. My
můžeme nabídnout také naši
účast ve stávajících strukturách, které ve městě jsou, což
se tady docela daří – máme
teď v zastupitelstvu čtyři farníky a svoje plody to určitě
přináší.“
Také stavíte komunitní
centrum…
„Ano, brzy začneme stavět.
Komunitní centrum za farou
bude sloužit širší veřejnosti
jako nabídka moderních čistých prostor. Rádi bychom
měli také farní vinárničku ve
sklepě. Na některé akce reaguje veřejnost velmi kladně
– třeba o Vánocích jsme měli
živý Betlém a do kostela přišly davy lidí. Je to moment,
kdy veřejnost zřejmě cítí duchovní potřebu.“
Ještě se zeptám jinak: co
může církev ještě udělat, aby
zůstala autentickou a přitom se přiblížila lidem? Nemyslím teď lokálně, ale víc
obecně. Není v Čechách zatím nějaký blok vůči církvi
a nemůžeme si za něj trochu
sami?
„Historici říkají, že ten
blok se odblokuje až za několik generací po pádu komunismu. Navíc v Čechách
sahá averze k církvi ještě
mnohem dál do minulosti,
a tedy nezájem je zde dost
hluboký. Co bychom měli
změnit? Těch věcí na změnu je samozřejmě mnoho.
Někdy mi přijde, že se moc
zaměřujeme na údržbu staveb (například prázdných filiálních kostelů) a už pak nezbývá síla a čas na duchovní
rozvoj farnosti. Často bojuji
například s mentalitou některých lidí – takovou fixovaností na momenty, které
už zkrátka nejsou. Žít, to
neznamená jen mít pěkný
opravený kostel. Měli bychom být schopni do společnosti vnášet také aktivní
prvek. Důležité je pochopit,
že role církve je dnes jiná
než před 100 nebo 50 lety.
Bohužel v mysli lidí se často nejvíc zapíše farář, který
všecko opravil, který běhal
v montérkách a nic moc
po těch lidech nechtěl, co
se týče jejich náboženského
života. Tedy vidím potřebu
zaměřit se více na lidi, na život, a méně na zdi.“
Fota: archiv P. Matúše Kociána
ni k tomu mají tak trochu
co říct. Jak to vidíte vy, jako přírodovědec? Stojíme
opravdu před velkým průšvihem, nebo se to trochu
zveličuje?
„No, já myslím, že nestojíme před průšvihem, my
v tom průšvihu už dávno
jsme. Jenom je otázka, kdy
to vezmeme na vědomí
a začneme s tím něco dělat.
A chováme se, jako by se
vůbec nic nedělo. Problém
plýtvání ropou, odlesňování,
problematika zásob a znečištění vody, vymírání spousty
druhů živočichů. Ochuzujeme biosféru a druhy, které tu
vznikaly tisíce let, šmahem
ničíme. Ale s ekologií musíme začít samozřejmě každý
u sebe. Například se snažit
produkovat méně odpadu,
nejíst tolik masa, jednoduše
zvažovat, jak naše chování
zatěžuje planetu. Souvisí to
koneckonců s evangelními
hodnotami – se skromností,
s citem pro ostatní, nechat
jim prostor, vidět jejich potřeby, nejenom sebe. A nesnažit se vyrovnat těm hloupým celebritám, které nám
pořád, i s jejich často pochybným způsobem života,
vnucuje obrazovka.“
Zavařování hub.
Pro některé kněze jsou
opravy možná takovým koníčkem. Jak relaxujete vy,
nebo jak trávíte dovolenou?
„Relax je pro mne odejít
do přírody. Bohužel poslední dobou nemám takovou
tu pravidelnost, takže to cítím docela těžce a je to moje hloupost. Nabral jsem si
poslední dobou moc aktivit
a vidím, že je třeba brzdit.
Potřebuji jednou za rok vyjet
na ´svůj kopec´ v Tivoli za
Římem. Tam si postavím stan
v lese a strávím tam aspoň
týden. Okolo mě běhají divočáci, já je sleduji, fotím
a jsem tam spokojený. Smysl
našeho života nespočívá
v aktivismu. To je jenom něco, čím zastíráme to, co chybí uvnitř. Toto mnohem lépe
umí právě lidé z jižanských
států, táhne mě to tam. I my
se potřebujeme učit vnímat
krásno, estetično. V tomto
smyslu souhlasím s romantiky, že je důležité žít v sepětí se sebou samým a jednotě
s přírodou.“
Kromě občasné návštěvy
vašeho kopce v Tivoli, co
děláte rád přes rok, co vás
baví?
„Chodím pravidelně do
přírody, zavařuji houbičky,
rád fotím, dřív jsem také ilustroval vědecké knížky, učím
na zemědělské univerzitě
ekologickou etiku. Těch koníčků mám spoustu. Nejsem
člověk, který by si nedopřál
odpočinek a ani bych bez něj
nedokázal fungovat. Myslím,
že každý potřebuje určitou
vyváženost, jinak život ztrácí na hodnotě. Pán Ježíš také
odcházel na opuštěná místa,
aby se modlil, aby byl od davů pryč. A tak to má být.“
Za rozhovor děkuje
Petr Diblík
5/2011 | Nové město |
7
RODINA
8
| Nové město | 5/2011
Dítě
a úmrtí v rodině
Zemře-li někdo v rodině, kde jsou malé děti, jsou dospělí často konfrontováni s otázkou, nakolik a jakým způsobem se mají děti pro svůj věk takové události účastnit.
chápe rozdíl mezi fantazií
a vzpomínkou, mezi nepřítomností a smrtí, mezi odchodem a umíráním. Má už
k času reálný postoj.
V období dospívání je
mladý člověk, pokud jde
o smrt, velmi zranitelný. Vnímá ji sice jako něco, co do života patří, co se děje, má z ní
však velkou obavu. Těší se na
všechno, co ho v životě potká, na svoji budoucnost, na
lásku… Tak jako ve vztahu
k mnohým jiným věcem je
velmi citlivý a často se u něj
střídají nálady.
Jak s těmito pocity dítěte naložit a jak mu pomoct
v jeho vnímání smrti? Především je třeba nebát se o ní
mluvit. Ne však příliš a ne
často. Ale mluvit. Důležité je
o ní mluvit pravdivě. Dávat
dítěti nejdříve méně informací a čekat, zda se bude
Foto: M. a K. Broschovi
M
oje babička říkávala:
„Milé dítě,
smrt je ta
nejjistější věc,
kterou na
světě máme.“
A měla pravdu.
Jak prožívá smrt dítě a kdy
ji začne vnímat reálně?
Podle vývojové psychologie dítě v předškolním období, tedy mezi třetím a šestým
rokem, prožívá smrt jako
něco negativního, hrozného. Psychologové jsou toho
názoru, že dítě je asi od tří
let schopné si smrt uvědomit jako něco nevratného.
Příčinou je prožitek a vědomí dítěte, že určité skutečnosti, osoby jsou pro něho
stálé. Podle své zkušenosti
si uvědomuje, že například
táta, který odchází do práce,
se zase vrátí. Je si tím jisto.
Dítě si také více uvědomuje vlastní tělo, možnost jeho poškození a má z toho
strach. Tím se u něj vyvíjí
i obava ze smrti. Pokud se
dostane do situace, že ztratí někoho blízkého, je často
smutné, zmatené a vyjadřuje to ve hře nebo si povídá
s neviditelným kamarádem
a vše mu sděluje.
Dítě v mladším školním
věku (před jedenáctým rokem) už dokáže lépe říct, co
všechno se mu honí hlavou,
když přemýšlí o smrti. Bere
smrt jako nevratnou událost.
Nedokáže si představit, že by
ono samo nebo někdo z jeho
blízkých mohl umřít.
Podle různých autorů
(například Kubíčková, Šubrtová, Říčan) dochází u dětí
ke zlomu kolem desátého roku. Slovo „kolem“ znamená,
že to může být u některých
dětí dříve, u některých později. Záleží na jejich individuálním vývoji, vyspělosti,
komunikaci s nejbližšími,
na setkání se smrtí… Dítě
si v tomto věku více uvědomuje pojem času a prostoru,
chtít zeptat na další. Být jako
rodič otevřený pro sdělování
vlastních pocitů a informací.
Pokud je rodič věřící, nebát
se mluvit i o tom, co bude
po smrti, v co věří a jaká je
nauka církve.
Pro dítě je vhodné, aby se
rodiče nebáli vzít ho na pohřeb. Je ale zapotřebí, aby byl
na pohřbu ještě někdo další
rodiči „k ruce“, kdo není danou událostí tak emočně
zasažen. Aby mohl pomoct,
pokud by to bylo zapotřebí.
Není-li možné dítě na pohřeb vzít nebo z toho mají
rodiče obavu, je důležité pak
dítě vzít na hřbitov a ukázat
mu, kde babička, děda, teta…
odpočívají, a nebát se dítěti
odpovědět i na otázky, které
mnohdy dospělému nepřipadají vhodné (dítě se ptá na
všechno možné – například
jak teď babička vypadá, jaké
má šaty…). Pohřeb znamená
pro dítě jakési završení nebo
ukončení náročné situace.
Hrob je pak něco konkrétního, kam může dítě za svým
příbuzným chodit.
Na závěr popíšu příběh,
který v diplomové práci
o smrti a vnímání smrti dětmi popsala moje studentka:
„Maminka s pětiletou dcerou šla na hřbitov. Zatímco ona šla pro vodu, dcera
spustila: ´Tak dědo, slepice
uš sou plyč, tak bude mít babi míň pláce. Babi myslela, že
dá plyč i kocoula. To ale ulčitě neudělá. Kdopak by s ní
pak byl, ktyž tam nejsem já,
že?!´“ Podle studentky byla vnučka zvyklá chodit na
hřbitov s babičkou a ta si
s dědou vždy živě povídala.
Moje zkušenost s prací
s dětmi a jejich prožíváním
smrti je taková, že děti jsou
dříve v psychické pohodě,
pokud s nimi mluvíme pravdivě. Pokud s nimi opravdu
komunikujeme. A pokud je
to komunikace oboustranná.
Ilona Špaňhelová
RODINA
O svých zkušenostech v brněnském Domácím hospicu Tabita vypráví jeho sociální pracovnice Mgr. Ludmila Plátová. Říká, že i zde
lze darovat naději, která
spočívá v lásce, protože to,
co zůstává, a nikdy nekončí, je láska. I na tomto místě lze prožít velké věci.
Šance
k poznání hodnoty
vztahu
Co je důležité brát v úvahu při rozhodování, zda
o těžce nemocného člověka
pečovat doma?
„Důležité je, aby se mohl
vyjádřit i nemocný. Často
lékaři a sestry hovoří spíše
s příbuznými pacienta. Většina lidí, kteří umírají, jsou
však při vědomí a téměř nikdo není zbavený svéprávnosti. Svá přání by měl především vyjádřit nemocný,
a možnost péče by se měla
s příbuznými zvažovat až
poté.
Je nutné dobře uvážit síly
a možnosti, informovat se
o prognóze, zeptat se lékaře,
zda se předpokládá, že nemocný má před sebou dny,
týdny, měsíce… S tím souvisí například uvolnění z práce (ošetřování člena rodiny,
dovolená, zkrácený úvazek,
Foto: archiv
V
čem spočívá vaše
práce?
„Přicházím do
prvního kontaktu s rodinami,
které se rozhodly nebo rozhodují pečovat o nemocného
doma. Domácí hospicová
péče je komplexní, stará se
jednak o léčbu příznaků nevyléčitelného onemocnění
(například se snažíme, aby
nemocní netrpěli bolestmi,
nechutenstvím a ostatními
příznaky), ale zároveň se
snažíme hledat to, co člověk
potřebuje na rovině sociální,
psychologické a duchovní.
Hlavní náplní mé práce je
však poskytovat rodinám
oporu.“
neplacené volno apod.). Je
třeba poprosit o pomoc příbuzné a přátele. Pomoci mohou (mimo hospic) i další
instituce, především praktický lékař, pečovatelské služby,
agentury domácí péče, služby osobní asistence apod.“
Co byste řekla těm, kdo
by se rádi o blízkou osobu
starali v domácím prostředí, ale podmínky jim to neumožňují?
„Cítím, že to, co vytváří
domov, nejsou na prvním
místě stěny, které nemocného obklopují. Domov jsou
především vztahy, osoby,
které člověka chrání a doprovázejí. Často mi lidé říkají, že když za nemocným
přijdou, nemluví, většinu
doby prospí, případně má
zastřené vědomí. I v tomto
stavu však člověk vnímá, že
u něj někdo sedí, drží ho za
ruku. Je důležité s ním být.
Když příbuzný umírá, je
možné dojít za lékařem nebo primářem oddělení a poprosit, jestli by bylo možné
v nemocnici zůstat mimo
návštěvní hodiny, případně i přes noc. Myslím, že
v mnoha nemocnicích to lze
domluvit. V opačném případě je třeba i v tom, že to Bůh
dopouští, vidět jeho lásku,
tuto bolest přijmout a můžeme ji obětovat za nemocného. I obětovaná bolest má
hodnotu… Určitě však stojí
za to udělat vše, abychom
tam být mohli.“
Jaká jsou častá témata
rozhovorů s rodinnými příslušníky?
„Hodně s nimi hovořím
o tom, jak komunikovat
s nemocným a mezi sebou
o nemoci, o její vážnosti,
o smrti. Sdělit nemocnému,
že jeho nemoc je nevyléčitelná, by měl lékař. Ale na
nás a na rodině je pak umět
s ním o tom mluvit. Když
nemocný ví, že umře, není fér mu říkat, že ne, že to
bude dobré. To může vztahu
spíše ublížit. Známá autorka Kübler-Rossová popsala
fáze přijímání nemoci (fáze
popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření, kdy je
nemocný znovu schopen se
radovat z drobných darů života, žít naplno život, který
má před sebou). Potvrzuje
se, že těmito fázemi neprochází jen nemocný, ale i jeho
blízcí. Stává se, že nemocný
je již v pokročilejší fázi než
rodina. Jsou věci, které je
třeba si v tomto období říct –
poděkovat si, odpustit, ujistit
druhého, že to tu zvládneme
a že se budeme snažit dělat
to, co nás naučil.
Zvlášť pro lidi, kteří nemají dar víry, je toto období
nesmírně náročné a může pro ně znamenat velkou
beznaděj. Člověk do ní může
s nimi sestoupit, vzít ji spolu s nimi na sebe, a dát jim
naději, která spočívá v lásce.
Oni ji mohou zakusit v lásce k nemocnému. Někdy mě
překvapuje, jak často situace
smrti lidi opravdu velmi posouvá v hledání duchovních
hodnot, Boha. Hodně takto
pracuji i s rodinami, kde už
někdo zemřel.“
Co pro vás znamená tato
práce?
„Určitě mnoho bolesti,
nejistoty, obtíží, ale ještě víc
šanci k poznání opravdové
hodnoty vztahu. Často se
říká, že smrt vezme člověku
všechno, ale ukazuje se, že
co zůstává a nikdy nekončí,
je láska. Ta neznamená jen
pro druhého něco udělat,
ale i pomoc přijmout. A láska nekončí smrtí, můžeme
dál zakusit pomoc druhého
a pomáhat si.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
5/2011 | Nové město |
9
RODINA
Fota: M. a K. Broschovi
Poslední dny
života
mého tatínka
M
ůj tatínek žil po maminčině smrti už devátý rok
sám, tři sta kilometrů
daleko od našeho bydliště. Přestože byl vždy
dobrý jedlík, začal si při
jedné návštěvě stěžovat
na bolest žaludku, kvůli které už nemohl jíst. Následně u něj byla diagnostikována rakovina žaludku, kterou si ale
lékaři v jeho bydlišti netroufli pro složitost diagnózy operovat, a tak se tatínek nou chvíli mi to ale nijak nepomohlo.
vydal k nám. Zde však lékaři konstato- Manžel nebyl na telefonu, abych mu
Chiara Lubichová
zavolala, a tak jsem zavolala své dobré
vali, že rakovina je už v takovém stádiu,
v Douale
některými a všechno jsem jí mezi slzaže operace nemá smysl. Pro tatínka
to spřítelkyni
průkopníky
miHnutí
pověděla. Její naslouchání a to, že mi
byl šok.
fokoláre v Africe,
dala prostor, abych se mohla vyplakat,
Následoval půlrok vzájemnéhočerven
sou- 1965.
žití u nás doma. Nabídli jsme mu, že mi pomohlo. Bylo mi pak nejen líp, ale
u nás může být, a on souhlasil. Dochá- také to upevnilo náš vztah. Stal se silzel k lékaři, který mu dávkoval morfio- nější, otevřenější a propojenější.
Změnila jsem svoji práci, neprodlouvé tablety. Vždy s ním někdo byl, nikdo
však nevěděl, jak dlouhé to bude obdo- žila jsem smlouvu, kterou mi nabízeli.
bí. Udělali jsme mu u nás doma pokojík Začala jsem plně pracovat jen na „volné
a naše tři děti se učily s ním více sžívat. noze“, abych se mohla přizpůsobit tak,
Tatínek byl vždy bojovník, a tak bylo aby vždy byl někdo s tatínkem doma. Popro něho velmi těžké přijmout, že s ne- kud nikdo nemohl, přišla na pomoc sestmocí už nejde nic dělat. Děti si rozdělily ra, která žije ve stejném městě jako já.
V den, kdy tatínek umíral, s ním byla
služby, kdy se kdo bude spolu s ním dívat na televizi a hledaly pro něj vhodné právě ona. Zastavila jsem se doma, měla
pořady, protože věděly, že televize je jsem mít ještě jednu přednášku. Viděla
v jeho životě číslo jedna. Někdy s námi jsem, že tatínek je už velmi neklidný
vyšel ještě na zahradu, pak ale přestal a že pro sestru je to náročná chvíle. Zůstala jsem tedy doma, sedla si k němu,
jíst a pít a chřadnul.
V rodině jsme se bavili o smrti i spo- vzala jsem jeho ruce do svých a zpívala
lu s ním otevřeně. To samé jsem mohla jsem mu píseň Matičko Kristova, klíčudělat i ve společenství. Náš kněz chodil k tatínkovi a donášel mu Eucharistii. Věděla jsem, že na situaci nejsem
sama. Pomáhal mi především manžel,
děti a kamarádi ze společenství. Jednu
chvíli mě ale přepadla velká tíseň. Bylo
to právě ve chvíli, kdy už tatínek nepil,
a já jsem věděla, že se smrt už blíží. Bylo mi teskno, truchlila jsem, že ztrácím
i druhého rodiče, že moje děti nebudou
vyrůstat s babičkou a dědou. To všechno se mi honilo hlavou a já se strašně
rozplakala. Věděla jsem, že můžu svoji
bolest odevzdat nebeskému Otci, v da-
10
| Nové město | 5/2011
nice nebe, kterou měl rád, a uklidňovala jsem ho, aby se nebál odejít. Ujišťovala jsem ho, že na něj čeká maminka
a spousta jeho kamarádů. Uklidnil se.
Za zpěvu tatínek zemřel. Pak jsme
měli ještě mnoho hodin čas se s ním
rozloučit, protože si přál, aby pro něj
přijela pohřební služba z jeho bydliště.
Naše děti se za ním nebály přijít, přijely i děti sestry, přišly moje kamarádky
a všichni jsme se s ním rozloučili.
Jeho odchod byl pro naši rodinu velkou zkušeností nového vztahu mezi
námi. Mohli jsme se na sebe více spolehnout a prohloubila se i vzájemná komunikace. Naučili jsme se spolu mluvit i o tématech, která jsou náročná, ze
kterých může mít člověk obavu. Viděla
jsem, jak jsou děti „nasazené“ nenechat
svého dědu o samotě. Měla jsem zkušenost i se společenstvím, díky němuž
jsem se v těchto náročných i posvátných chvílích opravdu necítila být na
vše sama.
Ilona Špaňhelová
Maminka
M
oje maminka měla rakovinu
plic a přála si zemřít doma mezi svými. Poslední půlrok jsme
ji měli doma a v opatrování
jsme se střídali s manželem a sestrou.
Byla to doba nevýslovných Božích milostí a darů.
Každý první pátek ji navštívil kněz
a maminka přijala svátost smíření. Denně
jsme se s ní modlívali. Když měla někdy
velké bolesti, vzdychla si, že ji Pán opustil.
Ujišťovala jsem ji, že on ví, jak je silná,
a nenaloží jí na bedra víc, než unese.
Krásné, i když bolestivé okamžiky
jsme zažívali, když nám maminka dávala rady, co máme dělat, až tady nebude.
Nebo když dávala vnukům požehnání do dalšího života. Vzpomínali jsme
spolu na prožitý život, odprošovali se
a odpouštěli si, nebo jsme tiše seděli
a drželi se za ruce.
Když už byla nemocná, doprovodila
jsem ji se sestrou na Svatý Hostýn. Se
slzami v očích nám děkovala, že jí bylo
dopřáno na svatém místě Panně Marii za
celý život a za nás všechny poděkovat.
Měla starost, kdo mě bude opatrovat,
až budu stará, když mám samé syny.
Uklidňovala jsem ji. Jako jsme my viděli, že ona opatrovala svoji maminku, oni
zase vidí, jak opatrujeme ji. Snad jim to
bude příkladem.
Poslední neděli jako bych tušila, že
nastává okamžik její smrti, jsem požádala manžela, aby zůstal doma.
Chtěla se posadit – špatně se jí dýchalo. Opřela jsem ji o sebe a držela kolem ramen. Hladila mě po ruce. Začali
jsme se modlit, a když jsme skončili,
vydechla naposled.
Byla jsem Pánu vděčná, že si ji vzal
z mé náruče.
Helena Šebestová
Babička
Vzorka
M
artina: „Máme šest dětí, z toho
tři v pěstounské péči. Bydlíme na hájovně, vedle domu
rodičů mého manžela. I oni
Foto: archiv rodiny Fürstovy
RODINA
Babička Zorka.
jsou početná pěstounská rodina, takže
o návštěvy a mnoho malých i velkých
dětí u nás není nouze.
Moje maminka žila většinu svého života spíš sama, s mým mladším bratrem.
Když nás navštěvovala, nebylo to pro ni
jednoduché – všude se něco dělo, stále rozruch. Vnímali jsme určité napětí
a snažili jsme se, aby se u nás cítila dobře. Děti se na její návštěvy těšily. Když
onemocněla, mohli jsme si ji vzhledem
k mé původní profesi zdravotní sestry
a díky tomu, že jako pěstounka jsem
nechodila do zaměstnání, vzít k sobě.
Připravili jsme jí pokojíček, ale komplikace byla v tom, že jsme neměli televizi,
na kterou byla denně zvyklá.“
Karel: „Kolikrát jsem přijížděl z práce dost vyčerpaný a maminka na mě
kladla čím dál tím větší požadavky, třeba kvůli té televizi. Pro ni to byla jedna
z nejdůležitějších věcí. Snažili jsme se jí
vyjít vstříc a televizi jsme zařídili. Dali jsme ji k ní do pokoje, ale nakonec
jsme maminku každý den přenášeli do
obýváku, protože chtěla být uprostřed
rodiny.
Zdravotní stav se rychle horšil a to
vyžadovalo, aby se o ni nestarala jen
Martina, ale celá rodina. Museli jsme
pomáhat například s jídlem a částečně
i s hygienou.
Martina: „Všichni jsme se museli
vyrovnávat s tím, že maminka je nevyléčitelně nemocná a její život na zemi spěje ke konci. Ona o tom nechtěla
mluvit (bylo jí teprve 60 let), ale několikrát řekla, jak je ráda, že může být u nás
a ne v nemocnici. Tři týdny před smrtí
jsem jí navrhla, jestli by nechtěla mluvit
s knězem. I když do kostela nechodila, překvapivě s tím souhlasila. Smířila
se s Bohem a přijala svátosti. Řekla mi
pak, že je velmi šťastná.“
Karel: Děti daly babičce nové jméno.
Jmenuje se Zorka, ale nemluví o ní jinak než o babičce Vzorce.
Byla u nás pouze tři měsíce, ale bylo
to intenzivní období. Všichni se snažili
zahrnout ji láskou. Když odešla, mí rodiče říkali, že si nikdy nedokázali představit, jak budou jednou odcházet, ale
po této zkušenosti se už nebojí.“
Martina: „Zemřela večer a byla jsem
velmi ráda, že jsem ji mohla držet za
ruku, zpívat jí, modlit se u ní… Když
slyšela můj hlas, usmívala se a byla
klidná. Dokonce zemřela s úsměvem
na rtech. Nechali jsme si ji doma do
rána, abychom se mohli všichni rozloučit. Když ji odváželi, vzal mě náš
psychicky handicapovaný syn kolem
ramen, abych se o něj mohla opřít a vyplakat. Byla to velmi silná zkušenost,
že se mohu o manžela a všechny své
děti opřít.“
Martina a Karel Fürstovi
5/2011 | Nové město |
11
CITADELA
Alchymie
lásky
Mariapoli Renata – citadela Hnutí fokoláre v Loppianu.
První citadela Hnutí fokoláre byla vybudována
v Loppianu, na toskánských pahorcích poblíž
Florencie. Je neodmyslitelně spojená se jménem
Renaty Borlone.
DOKÁZALA HLUBOCE
NASLOUCHAT
P. Miroslav Cúth, působící
v pražské karlínské farnosti,
vypráví, jak měl možnost se
s životem Renaty seznámit
přímo na místě: „Do Loppiana jsem se poprvé dostal
v únoru roku 1994, v rámci
své měsíční dovolené. O životním příběhu Renaty jsem
se tam dozvěděl víc podrobností. Kromě jiného se o ní
říkalo, že dokázala velmi hluboce naslouchat druhým. To
mě velmi zaujalo. Měl jsem
tehdy velké přání přijet do
Loppiana na delší dobu, na
školu kněží. Vzhledem k tomu, že Renata byla léta zodpovědnou za toto městečko,
spontánně mě napadlo jí
tuto moji touhu svěřit. Společně s dalším českým knězem jsme často chodili na
její hrob a tuto záležitost jí
svěřovali. Také jsme ji prosili
12
| Nové město | 5/2011
o dar kněze pro nově vznikající citadelu v Praze – Vinoři. Během pěti měsíců jsem
opravdu dostal možnost
se kněžské školy účastnit
a strávil jsem tam sedm měsíců. Do Vinoře byl duchovní
správce také jmenován.
A zde v Praze jsem jí svěřil
takzvanou Karlínskou dvanáctitisícovku, sbírku na rekonstrukci a dostavbu farního domu. Bylo třeba sehnat
mnoho peněz. Tady ji lidé
neznají, a tak jsem to nikomu
moc neříkal, ale svěřil jsem jí
to. První inzerát o této sbírce do Katolického týdeníku
jsem cíleně odeslal 27. února
1998 – v den výročí jejího
´narození pro nebe´. Věřím,
že její přímluva způsobila, že
sbírka vykonala a stále ještě
koná své dílo.“
PROMĚŇOVALA BOLEST
Postulátorka procesu blahořečení Lida Cicarelli žije
přímo v Loppianu. V jednom rozhovoru 1 o Renatě
řekla: „Kdyby Renata Borlone neudělala z evangelia své
pravidlo života, věnovala by
se vědecké práci. Měla velmi
ráda fyziku, chemii a chtěla
objevovat podstatu věcí a jevů. Možná by odešla do Ameriky, tak jako mnoho našich
´mozků´. K jejímu ´útěku´
však přece jen došlo – k útěku k Bohu, kterého objevila,
díky setkání s Chiarou Lubichovou, jako Lásku. V něm
zapustila své kořeny. Šířila
kolem sebe lásku, kterou pociťovali ti, kdo se s ní setkali.
Prožívala tak bezvýhradné
duchovní mateřství. S kolika lidmi se během života
setkala, tolik jich bylo díky
ní ´znovu zrozeno´. Každý
měl v jejích očích důstojnost
Božího dítěte a jako s takovým s ním jednala. Každý,
kdo se s ní setkal, se před ní
jevil v lepším světle, jako by
Fota: archiv
R
enata byla od roku 1967 až do své
smrti v roce 1990
spoluzodpovědná
za tuto citadelu,
která nyní nese její
jméno: „Mariapoli
Renata“. 18. prosince 2003
byl na tomto místě zahájen
proces Renatina blahořečení
a letos, 27. února, byla slavnostně ukončena diecézní
fáze procesu, který nyní bude pokračovat na Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.
Buddhističtí mniši u hrobu Renaty Borlone, Loppiano v roce 2009.
její úsměv – rozkvetlý díky
bolesti – očišťoval. To byla
Renata – procházela světem
a proměňovala lidskou bolest alchymií lásky. Byla velkou odbornicí na chemii, ale
jiného druhu.“
Na otázku, co Renata znamenala pro Loppiano, odpověděla: „Když se s ní jednoho dne Chiara Lubichová
setkala v Loppianu, hned
řekla: ´Jsi tak průzračná, že
jsem tě ani neviděla!´ To je
výmluvné. Renata byla pro
Loppiano čistým průhledem k Bohu. To bylo pro
rozvoj citadely podstatné.
Když na sebe přijala zodpovědnost, slavnostně slíbila,
že je připravená zemřít, jen
aby uchovala jednotu mezi
všemi – mladými a starými,
laiky a představiteli církví,
občanskými a náboženskými institucemi. Takto žila až
do konce, protože citadelu
bylo možné budovat podle
charismatu, které Bůh dal
Chiaře, jen skrze jednotu.
Její láska se vždy uměla
zaměřit na to podstatné…
Člověku se při práci s ní
vracela víra v to, že je možné pro zlepšení společnosti
udělat něco navíc a mít větší
naději v budoucnost. Byla
velmi praktická, měla smysl pro humor a nechyběla
jí uvážlivost. Ale uměla též
riskovat. Především v tom,
že dávala druhým plnou
důvěru. Když vyprávěla návštěvníkům o svém objevu
Boha a o životě jednoty, její křehká postava jako by
vyrostla a její hlas nabyl na
netušené síle… Renata ještě ´žije a působí´ v citadele,
a nejen v ní.“
Zpracovala
Ludmila Šturmová
(Více též na str. 20 – 21.)
1. A Loppiano con Renata
(V Loppianu s Renatou), Violetta Conti, 26. února 2011,
www.cittanuova.it.
1. Přednáška z 6. srpna 1996.
2. Käsemann, in Prospettive paoline, Brescia 1972, s. 166.
3. „Charisma“ pro Pavla ještě neznamená mimořádnou milost pro potřeby univerzální církve, nýbrž partikulární dar, který dostává každý jednotlivec od
Ducha Svatého uvnitř společenství.
4. M. Theobald, Römerbrief, Stuttgarter kleiner Kommentar Neues Testament
6/2, Verlag Kath. Bibelwerk, 1993, s. 48.
I V.
Společenství s Bohem je tedy prožíváno v lásce k bratru, který
ani v nejmenším není překážkou nebo tím, kdo nás od sjednocení s Bohem odvádí – je naopak výsostným místem tohoto společenství. Chiara dále píše: „Vnitřní život se živí vnějším životem.
Nakolik pronikám do duše bratra, natolik pronikám do Boha
ve mně; nakolik pronikám do Boha ve mně, natolik pronikám
do bratra… Bůh-já-bratr: je to jeden svět, jedno království, kde
každé já je prostředníkem mezi Bohem a bratrem a je pro bratra
svátostí Boha.“ Dvojí Ježíšovo přikázání lásky k Bohu a k bližnímu tedy nachází svůj vrchol v životě jednoty a vyjadřuje se růstem důvěrnosti s Bohem díky bratru a jednotou s bratrem díky
osobnímu vztahu s Bohem.
Z tohoto textu rovněž vyplývá, že život jednoty není předpokladem k tomu, abychom dosáhli sjednocení s Bohem: život jednoty už je život v samém Bohu; a prožíváme již zde na zemi eschatologickou skutečnost (tedy že jsme bratři, protože jsme Boží
děti), kterou jsme dostali jako dar při křtu a kterou neustále dostáváme v Eucharistii. „Kolektivní“ spiritualita se tak uskutečňuje
vzájemností prožívanou v Božím nitru, vzájemností tří božských
osob. „Kdo prožívá jednotu, žije s Ježíšem a žije v Otci. Žije neustále v nebi, v ráji: v pozemském ráji zde na zemi, protože země se
díky stonásobku stává rájem, a v nebeském ráji ve věčném životě.“ Žít v lůně Otce, jak o tom hovoří tento text, neznamená utíkat
před světem, nýbrž to nevyhnutelně znamená vtělovat evangelium (stonásobek) do konkrétního společenského života. Život
jednoty, právě proto, že je to život evangelia, působí, že život ráje
sestupuje do lidského prožívání pozemských skutečností.
(Pokračování)
Gérard Rossé
nám nyní chce Duch Svatý přinést, záleží na nás a na tobě. A vyžaduje, abychom skrze sebe nechali procházet Boha. A pokaždé,
když projde (a projde, když se ho zříkáme), jde k bratru, osvěcuje
ho a oživuje ho jako další úd Krista.“ Všimněme si této krátké
poznámky: „a projde, když se ho zříkáme“. Jedině ne-bytí z lásky,
která ztrácí i Boha pro Boha, dává prostor Bohu, aby se projevil
tak, jak chce.
I.
éma, které chci nabídnout, se týká „kolektivní spirituality“, tak jak vyplývá ze spisů Chiary Lubichové. Pavel
nám nabídne pozadí, abychom ji pochopili. Bude zapotřebí připomenout si ekleziologii tohoto apoštola, v níž
je křesťanské společenství ztotožněno s Kristovým tělem, tedy se samotnou osobou Zmrtvýchvstalého, s Jedním, jenž je přítomný v mnohých a který z mnohých činí
jedno. To je charakteristika „eucharistické ekleziologie“, která bere
v potaz církevní rozměr Eucharistie, jak je vyjádřen v 1 Kor 10,17:
„Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho,
neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“
V této perspektivě nás nesmí překvapit, že pro apoštola Pavla je
„kolektivní spiritualita“ vlastním projevem křesťanského života,
protože pramení z podstaty církve. Jelikož společenství je Kristus
ve svém těle, jeho hlubokou identitou je jednota. V této jednotě jsou nerozlučně spjaty vztahy horizontální (mezi jednotlivými
členy) a vertikální, což je zpřítomněno právě v Eucharistii. Pro
Pavla nemá smysl hovořit o věřícím, který by žil svou víru sám,
bez vzájemného vztahu s bratry, který by žil lásku bez směřování
k uskutečnění jednoty – pro něj tedy neexistuje „individualistická“ spiritualita. Osobní vztah s Bohem je vždy prožíván v bratrském společenství a v něm také roste.
Jinými slovy, typickou spiritualitou církve je jednota prožívaná mezi jejími členy. Žít v jednotě s druhými znamená být věrný vlastnímu původu („jedno v Kristu“) a projevit svou pravou
identitu: Krista.
T
„Kolektivní“ spiritualita
Chiary Lubichové
1
ve světle nauky sv. Pavla
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
5/2011 | Nové město |
13
TEOLOGIE
PRO INSPIRACI
JEDNOTY
Chiara napsala: „Naší mystikou je vlastní mystika Ježíše a Marie. Je to novozákonní mystika, mystika nového přikázání, mystika církve, díky níž je církev opravdu sama sebou, protože je
jednotou, mystickým tělem, láskou, protože v ní proudí Duch
Svatý, který z ní činí Kristovu Snoubenku.“ Souznění se svatým
Pavlem (a s dalšími autory Nového zákona) a tudíž s biblickým
Zjevením je zřejmé.
Z citovaného textu jasně vyplývá, že spiritualita jednoty není
nazírána jako nějaká nová spiritualita, která vyvstává vedle jiných spiritualit uvnitř církve, nýbrž jako spiritualita, lze-li to tak
říct, samotné církve, přestože vždy zůstává konkrétní duchovní
cestou, která je odlišena od jiných tradičních spiritualit. „Já mám
milovat. A mám myslet na to, že Bůh nechce, abych napodobovala nějakého světce. Mám svou vlastní cestu. Je to po Marii cesta
té nejvyšší důvěrnosti s Bohem, protože moje cesta je cesta jednoty.“ To, co Chiara nazývá „moje cesta“, je ve skutečnosti, zdá se
mi, cesta samotné církve, avšak vyjádřená s osobním přesvědčením vlastního charismatu.
Pokud je církev sama sebou, když žije v jednotě, je evidentní,
že i společenství – jako primární svátost Kristovy přítomnosti – nalezne v jednotě svoji autentickou tvář. V důsledku bude
právě kvůli jednotě uvnitř tohoto společenství vyžadován postoj vstřícnosti vůči bratru.
V tomto bodě je nauka svatého Pavla stálá. Jeho povzbuzování
má vždy církevní rozměr, s vědomím, že každý křesťan je údem
Kristova těla. Jeden exegeta proto napsal: Pavel „chtěl, aby ve
světě bylo vidět, kde se Kristus na zemi stává tělem, a na každého
jednotlivého křesťana se díval z tohoto hlediska. Všude tam, kde
křesťané dokazují, že takto žijí, se podle něj zjevuje Kristovo tělo
reprezentované každým jednotlivým společenstvím.“2
Některým věřícím z církve v Korintu, kteří kladli příliš velký
důraz na své vlastní charisma3, apoštol odpovídá: „Když se sejdete,
někdo má žalm, někdo má poučení, někdo má zjevení, někdo má
projev v neznámém jazyku, někdo má jeho výklad.“ Ale v odpovědi Pavel vyjadřuje důležitý princip: „Všechno však musí sloužit
k duchovnímu užitku.“ (1 Kor 14,26) Všimněme si, jak Pavel pětkrát používá sloveso mít (sloveso vyjadřující „vlastnictví“) a jak
proti němu staví „duchovní užitek“, tedy budování společenství
v jeho identitě Kristova těla. Protiklad je záměrný a výmluvný:
i pro Pavla je třeba případné inspirace podřídit jednotě. „Při shromáždění raději pronesu pár slov ze svého rozumu, abych poučil
i druhé, než tisíce a tisíce slov v neznámém jazyku.“ (1 Kor 14,19)
III.
Jelikož jednota není monolitem, nýbrž společenstvím, je pro ni
podstatný vztah mezi jednotou a odlišností. Aby to vysvětlil, používá Pavel příměr těla jako živého organismu (1 Kor 12; Řím 12). Obraz těla dobře vystihuje fakt, že pro jednotu je podstatná mnohost,
každý úd slouží druhým a celku a jednota zase celé tělo oživuje.
Společenství v různosti osob, charismat a funkcí „je tělesnou podobou Krista, jenž je nerozdělený a přítomný v tomto společenství“.4
Je pravda, že Pavel v exhortační části svých listů hovoří o společenství, o Kristově těle a o bratrských vztazích a odpovídá tedy na
konkrétní problémy, které se vynořily mezi lidmi v jednotlivých
společenstvích. Jeho starost je tedy pastorační, jeho pozornost se
obrací na vztahy, jaké mají být mezi různými charismaty a funkcemi ve společenství.
U Chiary je pozornost více zaměřena na bratra, čili na vztahy
s bratrem, jenž je vnímán ve své vlastní hodnotě a ne pouze z hlediska své funkce. „Pocítila jsem, že jsem byla stvořena jako dar pro
mého bližního a můj bližní byl stvořen jako dar pro mě. Jako Otec
v Trojici je celý pro Syna a Syn je celý pro Otce.“ Příměr s trojičními vztahy ukazuje, že takové bytí, kdy je každý darem pro druhé,
nezahrnuje pouze různé úkoly v rámci společenství; věřící jakožto
úd Kristova těla je darem v samotném svém bytí. Proto je v Chiařiných textech teologicky vysvětlena hodnota vzájemnosti mimořádně silným způsobem. Lapidárně to můžeme shrnout těmito slovy: spiritualita je bratr. „… tak jako stačí jediná svatá hostie
z miliard hostií na zemi, abychom se mohli živit Bohem, stačí jediný bratr (ten, kterého nám Boží vůle přivádí do cesty), abychom
se mohli spojit s mystickým Ježíšem…“ Nebo dále: „Je třeba milovat Boha v bratru – Boha, který je od bratra odlišný, ale je v něm.
A milovat znamená dávat se – myslet na bratra, žít pro něho.“
Ve vzájemném dávání sebe se každý pro druhého stává zdrojem božského života, setkáním s Bohem: „Veškerá jednota, kterou
Můžeme to zevšeobecnit: když Pavel vyzývá křesťany k pokoře,
k trpělivosti atd., nejde mu ani tak o to, aby vychovával ctnostné
lidi, jako spíše o to, aby ve věřících posílil vlastnosti podporující
jednotu. To, co nazýváme ctnosti, neslouží v první řadě k budování sama sebe, k dosažení vnitřní harmonie osobnosti člověka;
ctnosti by měly sloužit k životu ve společenství, měly by podporovat bratrské vztahy. Pak to již nebudou vlastnosti, které si pěstujeme kvůli vlastní náboženské formaci, nýbrž výrazy bratrské lásky. Chiara to vyjadřuje výstižně: „Po nás (Bůh) chce ctnosti, které
jsou Bůh sám – lásku (a v Bohu jsou všechny ctnosti láskou).“
II.
| Nové město | 5/2011
5/2011
14
SLOVO ŽIVOTA
T
Slovo života
na květen 2011
Kresba: Petr Ettler
„MILUJ PÁNA, SVÉHO
BOHA, CELÝM SVÝM
SRDCEM, CELOU SVOU
DUŠÍ A CELOU SVOU
MYSLÍ.“ (MT 22,37)1
ypickým tématem,
jemuž se v Ježíšově
době věnovaly diskuse v rabínských
školách, bylo téma
největšího z mnoha
přikázání v Písmu.
Ježíš, považovaný za učitele
Zákona, se této problematice
nevyhýbá. Na otázku „Které
přikázání je v Zákoně největší?“ odpovídá originálním způsobem – spojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Tyto dvě lásky nemohou
jeho učedníci od sebe nikdy
oddělit, tak jako u stromu
není možné oddělit kořeny
od koruny. Čím více milují
Boha, tím více posilují svou
lásku k bratřím a sestrám.
Čím více milují bratry a sestry, tím více se prohlubuje jejich láska k Bohu.
Ježíš ví lépe než kdokoli
jiný, kdo je skutečně Bůh,
kterého máme milovat, a ví
také, jak ho máme milovat.
Je to jeho Otec a náš Otec,
jeho Bůh a náš Bůh (srov. Jan
20,17). Je to Bůh, který miluje každého osobně. Miluje
mne, miluje tebe – je to můj
Bůh, tvůj Bůh („Milovat budeš Pána Boha svého“).
Můžeme ho milovat, poněvadž on nás miloval jako
první. Láska, která je nám
přikázaná, je tedy odpovědí na Lásku. Můžeme se
na Boha obracet se stejnou
důvěrou a nadějí, jakou měl
Ježíš, když ho oslovoval Abba, Otče. Podobně jako Ježíš
s ním můžeme často hovořit
i my, můžeme mu svěřovat
všechny své potřeby, úmysly
a plány, vyjadřovat mu svoji
výlučnou lásku. Také my netrpělivě čekáme na okamžik,
kdy se v modlitbě ponoříme
do hlubokého vztahu s ním.
Modlitba je dialog, sdílení
a intenzivní přátelský vztah.
Během ní můžeme dát naší
lásce volný průchod. Můžeme Boha adorovat nade vším
stvořeným, oslavovat ho přítomného v celém vesmíru,
chválit ho v hloubi srdce
nebo živého ve svatostáncích a myslet na něj tam, kde
právě jsme – doma, v práci,
v úřadě, mezi lidmi…
„MILUJ PÁNA, SVÉHO
BOHA, CELÝM SVÝM
SRDCEM, CELOU
SVOU DUŠÍ A CELOU
SVOU MYSLÍ.“
Ježíš nás učí i dalšímu
způsobu, jak milovat Boha.
Milovat znamená pro Ježíše plnit Otcovu vůli, dát
k dispozici svoji mysl, srdce,
energii i celý život. On se
cele odevzdal plánu, který
s ním Otec měl. Evangelium
nám ho představuje vždy
zcela zaměřeného na Otce
(srov. Jan 1,18), vždy v Otci, připraveného říkat pouze
to, co slyšel od Otce, a dělat
jedině to, co mu Otec řekl.
I od nás žádá totéž. Milovat
znamená konat vůli milovaného bezmezně, celým svým
bytím – „celým svým srdcem, celou svou duší a celou
svou myslí“. Láska totiž není
jen cit. „Proč mě oslovujete
´Pane, Pane´, když neděláte,
co říkám?“ (Lk 6,46) ptá se
Ježíš těch, kdo lásku projevují jen slovy.
„MILUJ PÁNA, SVÉHO
BOHA, CELÝM SVÝM
SRDCEM, CELOU
SVOU DUŠÍ A CELOU
SVOU MYSLÍ.“
Jak máme tedy žít toto Ježíšovo přikázání? Tak,
že bezvýhradně setrváme
v přátelském vztahu k Bohu jako jeho dcery a synové.
Především ale budeme dělat
to, co chce on. Náš postoj
vůči Bohu bude jako Ježíšův
– budeme stále zaměřeni
na Otce, budeme mu naslouchat, abychom poslušně
spolupracovali na jeho díle
– jedině na něm a na ničem
jiném.
V tom se od nás žádá nejvyšší radikálnost, protože
Bohu nelze dát jen něco, ale
je třeba mu dát všechno: celé
srdce, celou duši, celou mysl.
A to znamená dělat dobře
a naplno tu činnost, kterou
od nás žádá.
Abychom žili podle jeho
vůle a sjednotili se s ní, je
často zapotřebí ztratit vlast-
ní vůli, obětovat všechno, co
nám leží na srdci nebo co
máme na mysli, netýká-li se
to přítomné chvíle. Může se
jednat o názor, cit, myšlenku, přání, vzpomínku, věc,
člověka…
Tak budeme naplno ponořeni do toho, co se od nás žádá v přítomném okamžiku.
Hovořit, telefonovat, naslouchat druhým, pomáhat, studovat, modlit se, jíst, spát, žít
jeho vůli, aniž bychom z ní
vybočili. Budeme vykonávat
různé činnosti cele, ryze, dokonale, celým srdcem, duší
a myslí. Jedinou pohnutkou
každé naší činnosti bude láska, abychom mohli v každém
okamžiku dne říci: „Ano, můj
Bože, v této chvíli, v této činnosti jsem tě miloval celým
srdcem, celým svým bytím.“
Jen takto budeme moci říct,
že milujeme Boha, že opětujeme jeho lásku.
„MILUJ PÁNA, SVÉHO
BOHA, CELÝM SVÝM
SRDCEM, CELOU
SVOU DUŠÍ A CELOU
SVOU MYSLÍ.“
Abychom žili toto Slovo
života, bude užitečné se čas
od času zkoumat, abychom
viděli, zda je Bůh opravdu
v naší duši na prvním místě.
Co tedy máme během
tohoto měsíce dělat? Znovu si zvolit Boha, aby byl
jediným ideálem našeho života, aby pro nás byl vším.
Znovu jej postavit na první
místo a dokonale žít jeho
vůli v přítomném okamžiku.
Měli bychom být schopni
mu upřímně říkat: „Můj Bůh
a mé všechno“, „miluji tě“,
„jsem celá tvá“, „jsi Bůh, jsi
můj Bůh, náš Bůh nekonečné lásky!“
Chiara Lubichová
1. Slovo života na říjen 2002,
otištěné v časopise Città Nuova č. 18/2002, s. 7 a v časopise
Nové město č. 10/2002, s. 15.
5/2011 | Nové město |
15
Obyčejný
život řidiče
kamionu
V
16
| Nové město | 5/2011
se svačinou, které jsme nechali u vchodu,
tím spíš, že když jsme si sedli, Chiara dostala za chvíli hlad. Velmi mne překvapilo, když jí jedna paní okamžitě podala
namazanou housku a za chvíli druhá pití.
Nebyla to nějaká samoúčelná gesta – zachytil jsem za nimi životní styl, který byl
pro mne nový. Začal jsem vše sledovat
s větším zájmem…
Vrátil jsem se domů úplně jiný, měl
jsem v sobě radost, pokoj, touhu dát se
do služby druhým. Tak jsem se předtím
neznal. Ze svědectví, která jsem toho dne
vyslechl, se mi poskládal úplně nový způsob jak žít a přiblížil se mi Bůh.
Teď když ráno brzy vstávám, dávám
pozor, abych jako dřív neotvíral okenice
a nebudil tak Terezu. A když Chiara rozbila jednou večer láhev s olejem, dokázal jsem přemoci svoji výbušnou povahu
a nevynadal jsem jí. Připadalo mi, že naše vztahy jsou čím dál krásnější. Maminka byla už léta ochrnutá a nebylo lehké
jí být nablízku, ale nyní jsem měl novou
sílu, abych ji dokázal častěji navštěvovat.
mion se kvůli vybité baterii nerozjel. Jeho
pohled jako by mi říkal, že teď už přece
nelze nenadávat. Přesto ale mlčel. Kousek
jsem ho táhl za svým autem, abych mu pomohl rozjet se. Protože to celé trvalo přes
hodinu, nemělo už pro mě smysl spěchat.
Když jsem se s ním rozloučil, běžel ještě
za mnou a chtěl mi dávat peníze. Samozřejmě jsem je odmítl. Zavolal za mnou:
„Vás mi snad poslal sám Ježíš!“ Když jsem
se pak vrátil domů, zjistil jsem, že notář
posunul čas schůzky právě o tolik, kolik
dělalo moje zpoždění, a já jsem vše stihl.
Dřív jsem chodil v neděli na mši jen
někdy, když jsem zrovna nešel na hon.
Doma mi přišlo úplně normální okomentovat všechno, co dělala moje žena Tereza, nebo vyžadovat autoritu od naší dcery
Chiary, či mít prostě vždy pravdu.
Pak jsem se jednou nechal přesvědčit,
že se zúčastním mezinárodního setkání
rodin v Římě. Přistoupil jsem na to hlavně proto, abych dcerce mohl ukázat Řím.
Při příchodu do arény Palaeur bylo mojí
jedinou starostí, abychom našli naše tašky
Foto: archiv
čera večer jsem dělal společnost jednomu kamarádovi,
který se cítil osamělý, a tak
jsem šel spát až kolem jedné. Odjížděl jsem jednak ani
ne po dvou hodinách spánku
(jako řidič kamionu vyrážím
ráno velmi brzy) a navíc jsem se obával,
že se odpoledne nestačím včas vrátit na
schůzku s notářem.
Najel jsem na dálnici a už jsem chtěl
zrychlit, když jsem si hned za branou všiml
stojícího kamionu. Řidič mi dával znamení, že mu došla nafta. Zatímco jsem ji
přečerpával, nadával na svého šéfa a na
kolegu, který mu dal špatné údaje, kvůli nimž si zbytečně zajel, a teď zůstal na
suchu.
Když jsem ho viděl, jak si takhle vylévá
zlost, zabolelo mě to. Ne že bych ho chtěl
za to odsuzovat, ale bylo mi to líto kvůli
němu. I já jsem se před několika lety choval stejně. Když jsme uvolňovali zatuhlé
šrouby, chtěl znovu začít nadávat, ale
když se na mě podíval, zmlknul.
Konečně se chystal k odjezdu, ale ka-
Ruggero
Badano.
Foto: SIF
ŽIVOT ZE SLOVA
Jednou ráno jsem musel odjet na urgentní cestu o trochu dřív než obvykle. Přišel
jsem před třetí hodinou ke garáži a našel
před ní stát auto, takže jsem nemohl odjet. Bylo zamčené a nedokázal jsem s ním
pohnout. Řešením by bylo rozbít okénko,
tím spíš, že stálo na soukromém parkovišti. Ale hned mi v hlavě naskočila otázka:
„Je to ta správná věc?“ Nechal jsem toho
a rozhodl se, že budu ještě spát, ale v kamionu, abych nerušil v domě. Ještě jsem
přemáhal pokušení otevřít to auto násilím
a modlil jsem se za majitele.
V sedm hodin se mi podařilo za pomoci
dalších lidí auto posunout a odjet. Bylo to
divné, ale po cestě jsem měl v srdci radost
a pokoj, jaký jsem ještě nezakusil, jako
bych se dostal do jiné dimenze. V jednu
chvíli jsem musel dokonce zpomalit, protože jsem měl oči plné slz. Připadalo mi,
že si tuto radost nezasloužím. Cítil jsem
vedle sebe Ježíše, jako by on sám řídil.
Na zpáteční cestě jsem volal do fabriky, kde na mne čekali, abych jim vysvětlil
důvod svého zpoždění. K mému velkému
údivu mi řekli: „Nevadí, dnes ráno se
porouchal městský vodovod, takže jsme
v práci stejně nemohli pokračovat.“
Ruggero Badano, otec blahoslavené
Chiary Luce Badano
(Jeho zkušenosti opublikované v Città
Nuova č. 4/1988, redakčně kráceno.)
SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: M. a K. Broschovi
Naše odpověď
na lásku
První část celoročního tématu, které
Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, předložila 27. září 2010 celému
Hnutí. Obsahem je „Boží vůle v myšlenkách a životě Chiary Lubichové“.
U
plynul rok od chvíle, kdy
jsme se pustili do objevování všech zázraků, které
charisma jednoty, darované
Bohem Chiaře, může přinést
našemu životu. Proto jsme
se začali zabývat naší spiritualitou bod po bodu.
Tato chvíle navazuje na základy
uplynulého roku, pokračujeme tedy ve
stejném duchu. Chtěla bych proto téma
o Boží vůli, které nás bude provázet
v nadcházejícím roce, začít Chiařinými
slovy, kterými jsem zakončila svoji úvahu o Bohu Lásce.
„Vnímám svou bezmocnost, ale odevzdávám ji Bohu. Všechno stavím na
neochvějné víře: […] věřím, že mě Bůh
miluje a ve jménu této Lásky žádám od
svého života a od života těch, kdo jdou po
cestě mého ideálu, velké věci hodné toho,
kdo ví, že ho Bůh miluje.“1
Toto Chiařino úsilí se pojí s rokem
1946. O několik let později, při pohledu na následný rozvoj Hnutí, Chiara
řekla:
„Neměly bychom ve světě smysl, pokud
bychom nebyly malým plamenem nekonečného ohniště: láskou, která odpovídá
na Lásku.“2
V této odpovědi už je všechno, je v ní
i souhrn všeho, co můžeme o Boží vůli
říct a jak ji můžeme žít, tedy Boží vůli
s každým z nás, s celým Hnutím a celým lidstvem.
Jak říkají naše stanovy: „Lidé, kteří
patří do Hnutí fokoláre […], aby milovali Boha Lásku, plní jeho vůli.“3
Abychom však stále lépe odpovídali svou láskou na Boží lásku, chtěli
bychom v tomto roce více prohloubit
poznání Boží vůle projevující se mnoha
způsoby.
Láska k Bohu spočívá především
„v plnění jeho vůle“, to znamená „žít láskyplný vztah syna s Otcem, který se rea-
lizuje plněním jeho vůle.“4 Sám Ježíš připomíná: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane,
Pane!´, vejde do nebeského království,
ale ten, kdo plní vůli mého nebeského
Otce.“ (Mt 7,21)
Co ale je Boží vůle?
Chiara na toto téma mnohokrát hovořila velmi podrobně a pokaždé, když
o něm mluvila, znovu jsme se do Boží
vůle zamilovali. Předávala nám nové
pochopení Boží vůle, tak jak jí ho daroval Duch Svatý.
Boží vůle – říká Chiara – je „zlatá nit,
nebo spíše zlaté božské tkanivo, které tká
náš pozemský život, a po něm i ten další“.
Je to způsob, jakým Bůh vyjadřuje svou
lásku k nám, „lásku, která vyžaduje odpověď, aby on v našem životě mohl konat
své zázraky“, v našem životě a v životě
každého člověka na zemi.
V těchto dnech jsem měla možnost
číst myšlenku teologa Bonhöffera, který, myslím, velmi dobře poukazuje na
lidské činy a jednání, skrze které Bůh
realizuje svoji vůli. Říká: „Význam veškerého Ježíšova etického přikázání spočívá spíše v tom, že člověku říká: stojíš
před Boží tváří, milost Boží má nad tebou moc, na druhé straně jsi ale ve světě, musíš tedy konat, jednat. Měj proto
při svém jednání na paměti, že jednáš
před Bohem, který se na tebe dívá a má
svou vůli, kterou chce uskutečnit. Co
tato vůle obnáší, to ti řekne daný okamžik. Důležité je jen to, aby nám bylo naprosto jasné, že se má naše vůle
pokaždé ztotožnit s Boží vůlí. Pokud
se má naplnit Boží vůle, musíme se své
vůle zříct. Protože se tedy od člověka,
který jedná před Bohem, vyžaduje úplné zřeknutí se vlastních nároků, můžeme etické jednání křesťana definovat
slovem láska.“5
Boží vůle je „Boží hlas, který k nám
nepřetržitě promlouvá a zve nás,“6 říká
Chiara, takže když se naučíme poslouchat hlas, který k nám promlouvá v našem svědomí, a když jednáme podle
toho, co říká, zakusíme, že jeho záměr
„je vlastně náš život“, „naše svoboda“,
„osvobozuje nás, abychom byli skutečně
sebou samými.“7
(Pokračování)
Maria Voce
1. Ch. Lubichová, „Il perché della mia vita“,
in Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s.
44.
2. Ch. Lubichová, Una via nuova, Řím 2002,
s. 35, v češtině Cesta ke společenství, Praha 2005.
3. Všeobecné stanovy Díla Mariina, část I,
kap. III, čl. 8, 2.
4. Srov. Ch. Lubichová, Il sì dell’uomo a Dio,
in Scritti Spirituali/4. Dio è vicino, Řím
1981, s. 231, 238.
5. Dietrich Bonhöffer, Scritti Scelti (Vybrané
spisy) (1818–1933), ed. Queriniana, 2008,
kap. II, s. 257.
6. Ch. Lubichová, Santi insieme, Řím 1994,
s. 98.
7. Ch. Lubichová, Santità di popolo, Řím
2001, s. 98.
5/2011 | Nové město |
17
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Když je i smrt životem
Renata Borlone (uprostřed).
27. února byla v Loppianu uzavřena diecézní fáze procesu blahořečení Renaty Borlone. Kardinál Poupard
v této souvislosti řekl, že Renata je
vzorem křesťanského života a to ji
činí svatou.
C
hiara Lubichová 27. února 1990
sdělila celému Hnutí fokoláre: „Nyní máme v nebi anděla, pro něhož nedokážu
najít vhodné pojmenování.“
O dvacet let později, rovněž
27. února, uzavřela v Loppianu slavnostní ceremonie, které předsedal fiesolský biskup Mons. Mario Meini, diecézní fázi procesu blahořečení
služebnice Boží Renaty Borlone, po níž
je zdejší citadela pojmenovaná Mariapoli Renata.
Kdo se s ní osobně setkal v Loppianu,
Siracuse, Miláně, Grenoblu, Paříži, či na
jakémkoli dalším místě, jímž prošla, asi
by potvrdil, že by se proti takové pozornosti, která se na ni soustředila, obrnila úsměvem. Po pravdě řečeno to, co
vystoupilo do popředí, nebyla ani tak
ona sama, jako spíše „její lidé“, to nekonečné množství lidí zasažených její láskou. Renata měla srdce otevřené všem
a pro každého, v pevné víře, že má-li
20
| Nové město | 5/2011
být dokončen projekt nového města,
nové společnosti založené na evangeliu,
musí v něm mít každý svůj úkol, svůj
konkrétní dar pro ostatní. A Renata
byla tou, která dokázala kohokoliv vést,
podporovat, dodávat odvahu, pozvedat
KDO BYLA RENATA BORLONE
Narodila se roku 1930 v italském
městě Civitavecchia. Po střední
škole se zapsala na vysokoškolské
studium chemie. Prožila šťastné
dětství a jako dospívající dívka
začala chodit do kostela. V devatenácti letech poznala Hnutí fokoláre a začalo podivuhodné dobrodružství jejího života, svědčícího
o evangeliu. Poté, co se zhostila
zodpovědných úkolů v Itálii i v zahraničí, přišla roku 1967 do Loppiana, kde během 23 let přispívala
k rozvoji citadely a obdivuhodným
způsobem vedla duchovní formaci
fokolarínek. Když v 59 letech vážně
onemocněla, začal její strmý výstup
k Bohu, v něhož Renata vždy věřila. Až do konce opakovala: „Chci
svědčit o tom, že smrt je život.“ Zemřela 27. února 1990.
– a to i z bahna – na jeho cestě přerodu
v nového člověka, v evangelní kámen
stavby nového světa, z níž, jak věřila,
nikdo nesměl být vyloučen.
Na tomto slavnostním aktu nechyběl
mezi mnoha Renatinými přáteli ani kardinál Paul Poupard, emeritní předseda
Papežské rady pro kulturu a Papežské
rady pro mezináboženský dialog, který
se s Renatou osobně seznámil na konci
osmdesátých let. Kardinál při mši svaté v přeplněném kostele Matky Boží
připomenul, že chceme-li změnit život
druhých, musíme mít odvahu změnit
ten svůj tak, jak to udělala Renata. Řekl:
„Prožívala intenzivně radost z toho, že
dala vše Bohu, naučme se od ní být světu zároveň znamením něhy i pevnosti
života zakotveného v Bohu.“
Odpoledne se velký sál v Loppianu zaplnil představiteli náboženského
a civilního života, členy veřejné správy,
fokolarínkami, jejichž formaci se Renata po mnoho let věnovala, rodinami,
kněžími, mládeží i staršími lidmi. Našli
se zde i někteří z prvních fokolarínů,
kteří následovali Chiaru Lubichovou
a s Renatou sdíleli první roky dobrodružství Hnutí fokoláre, a v neposlední
řadě i její rodina – sestra Vera se svými
dětmi. Za přítomnosti členů diecézního
církevního tribunálu zde začal právní
akt, jemuž předsedal fiesolský biskup
Mario Meini, do jehož diecéze Loppiano náleží. V žádném případě však nešlo o nějaké strohé právnické jednání
– všichni především viděli velké množství dokumentů – stovky dopisů, záznamů toho, co kdy pronesla, a mnoho
dalšího – které svědčily o jejím životě,
že jej celý zasvětila jednotě. „Na příkladu jejího svědectví se chceme učit, jak
být lidmi, kteří podle Mariina příkladu dovedou Božímu slovu naslouchat
a uchovávat ho ve svém srdci, ne žárlivě
jako poklad, ale jako schopnost sloužit,
o niž se lze rozdělit se všemi bratry.“
Četbu protokolů, podpisy a právnické úkony často přerušoval potlesk, který
svědčil o radosti a dojetí všech zúčastněných. Výstižně to vyjádřila postulátorka
Lida Ciccarelli: „Když dnes předáváme
dokumentaci týkající se Renaty Kongregaci pro svatořečení, otevíráme se širšímu pohledu církve, zakoušíme tajemství Boží milosti, která ve všech dobách
probouzí zářivé svědky své lásky.“
Svoji vděčnost vyjádřil hudebním recitálem také Valerio Ciprì, dlouholetý
člen hudební skupiny Gen Rosso a jeden
z těch, jichž se osobně dotkla Renatina
láska. Závěrečné slovo patřilo Eli Folonari, jedné z nejbližších spolupracovnic
Chiary Lubichové, která tlumočila pozdravy Marie Voce, současné prezidentky Hnutí fokoláre. „Hnutí jsem znala
strašně málo, s ní jsem zažila první zkušenost společenství a života. S ní jsem se
naučila rozlišovat přirozené a nadpřirozené, starého a nového člověka.”
Renata svým jednáním dokázala, že
život prožitý v lásce je jako předobraz
vzkříšení, a až do své smrti opakovala:
„Chci svědčit o tom, že smrt je život.“
Oslava, prožitá s Renatou, jak by se
dal tento naplněný den charakterizovat, byla ukončena muzikálem „Maria“
v podání mezinárodní hudební skupiny Gen Verde. „Byla to hodina hudby
a meditace,“ řekl emeritní fiesolský biskup Mons. Luciano Giovannetti, který
proces blahořečení služebnice Boží
zahajoval, „během níž jsme mohli zahlédnout postavu Renaty, jak prosvítá
postavou Mariinou.“
Tanino Minuta, Stefania Tanesini
Fota: archiv
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Ukončení diecézní fáze blahořečení R. Borlone. Krabice s dokumenty svědčícími o jejím životě.
Z MYŠLENEK
RENATY BORLONE
naši nejistotu, tajemství lásky k těm,
kteří nás obklopují.
Dnes udělám mnoho skutků lásky
všem, se kterými se setkám. Budu v nich
vidět Ježíše. Budu stát – bude-li třeba
– abych uvolnila někomu židli. Budu
trpělivě naslouchat tomu, kdo mi bude
chtít něco říct. Půjdu za tím, kdo mě až
tak lidsky nepřitahuje. Tuto poslední věc
bych si měla zvyknout dělat stále a často
si připomínat, že je snadné milovat toho,
kdo mě miluje.
Naučit se dívat na okolnosti a lidi Božíma očima. Kdo má lásku, má moudrost, a moudrost ukazuje věci z pohledu
Boha. To však nevylučuje, abychom
nepoznali to, co znepokojuje mysl lidí,
abychom se „neponořili“ do problémů
tohoto světa a bezprostředně se jich nedotkli.
Do světa je třeba vstoupit, ale musíme do něho proniknout „jako Ježíš“,
abychom přinesli jeho, alespoň závan
jeho života.
Život jednoty je jako tkanivo utkané
z maličkostí… Přepokládá lásku, bez níž
nic nemá hodnotu. Je to umění pokaždé
osekat tvrdě dlátem vše, co překáží lásce.
Je to umění boje proti sobě samým, aby
se druhý mohl vyjádřit a cítil se svobodný.
A když někdo z nás mluví, nehleďme
na to, zda udělá nějaký trapas! Jsme zde
proto, abychom dali život, ne abychom
se u toho zastavovali.
Ježíš ukřižovaný a opuštěný. Jsem
si jistá, že v něm nalezneme náš „poklad“… odpověď na naše omezení, na
Je tvrdé vidět trpět ty, které milujeme.
Často se v noci vzbudím, a tak už delší dobu čtu v těch chvílích evangelium,
abych se učila od Ježíše…
Co v podstatě děláme my, křesťané?
Pomáháme lidstvu, té malé části lidstva,
které Bůh staví vedle nás, aby v utrpení
nalezlo Boha.
Je to velký úkol, který se nám daří,
nakolik každý z nás miluje Ježíše na
kříži.
Radost, která je v Loppianu, vychází
z „mlýnku“, „lisu“, z rozhodnutí zemřít
sám sobě, které každý udělá. Řekla bych,
že tím je jednota mezi národy už uskutečněná, protože v oleji z vylisované olivy, už se neodlišují jednotlivé olivy…
V těchto dnech jsem se cítila vyprahlá
jako prohlubeň, která by do sebe chtěla načerpat všechnu vodu z pramene, kterým je
Ježíš, ale místo toho zjistí, že ji pořád ještě
hledá sama v sobě a nic nenachází.
Jdu však kupředu, s důvěrou v něho…
a upřímně jsem mu řekla: „Jsi to ty, který vedeš kupředu město, každou duši,
všechno, všechno…“
Když mi bylo špatně, pochopila jsem,
že pravými „poklady“ světa jsou ti, kdo
trpí, a bolesti se mi zdály jako jediné kameny schopné vystavět budovu.
Pochopila jsem hlubším způsobem,
jak svět žízní po Lásce a jak je nutné
ji všude přinést. Ne slovy, ale životem,
skutky, tichem… žitá láska kdekoliv se
nacházíme…
Mnoho situací, mnoho věcí se ve chvílích utrpení vzdaluje… zůstává jen to
málo z nás, co jsme mohli dát druhým.
5/2011 | Nové město |
21
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
P
ro Chiaru Lubichovou znamenaly
hranice mezi lidmi
výzvu k překračování, k setkávání
s druhými jako východisku ke společné cestě. Jednotě, která
stírá rozdíly víry či původu
a nastoluje mezi lidmi vztah
univerzálního bratrství, zasvětila celý život. Tři roky
po její smrti se na její počest
konalo mezinárodní setkání,
které mělo ukázat, že jednota mezi věřícími z různých
církví je nejen možná, ale že
se jí lze někde i dotknout.
12. března se v Tridentu
sešlo přes tisíc účastníků
z více než dvaceti křesťanských denominací, včetně jejich významných představitelů. Toto setkání dobře charakterizoval nápis „Chiara
Lubichová: charisma, život
pro jednotu křesťanů“. Mezi
osobními příspěvky a poselstvími náboženských autorit
nechyběl pozdrav Bartoloměje I., konstantinopolského patriarchy, svázaného
s Hnutím fokoláre dlouholetým přátelstvím, který připomněl, že musí jít o „vztahy
založené na upřímném sdílení, které dovedou rozehnat
jakoukoli nedůvěru“.
Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, hovořila
o tom, že „žité Boží slovo
sjednocuje křesťany z různých církví“, protože „žijeme-li společně evangelium,
přibližujeme se jeden druhému“. Zdůraznila také silný
ekumenický náboj některých
vět z evangelia, které díky tomu, že byly během let „uváděny do života, se staly novou
silou na ekumenické cestě“.
Reverend Olav Fykse Tveit,
generální sekretář Ekumenické rady církví, řekl k výzvě
„uvádět jednotu do praxe“,
že znamená „ztělesnit jednotu v Kristu ve všech aspektech života“. Kardinál Koch,
předseda Papežské rady pro
22
| Nové město | 5/2011
Mnoho církví,
avšak jeden lid
Mezinárodního ekumenického dne v Tridentu, pořádaného na počest Chiary Lubichové, se zúčastnilo přes tisíc
věřících z více než dvaceti křesťanských církví.
Sdílení zkušeností bylo neodmyslitelnou součástí programu.
jednotu křesťanů, připomněl,
že „každodennost vztahů
s jejich zdánlivě nepatrným
šířením dialogu jsou hlavním přínosem k ekumenickému hnutí“. Jeho starostí,
s níž se svěřil, je „kontrast,
který se občas objevuje mezi
ekumenismem shora a ekumenismem zdola“.
Maria Voce zdůraznila, že
„je nutné, aby ekumenismus
na základní úrovni a ekumenismus na úrovni hierarchie
šly ruku v ruce. Nejsou-li
teologické kroky doprovázeny základními, opravdovými
a vzájemnými vztahy, nejsou
tyto kroky příliš účinné.
Existuje-li však ekumenismus na základní úrovni,
jsou jeho výsledky trvalé
a významné.“
Někteří biskupové hovořili o bolesti z rozdělení
a nemožnosti slavit společně bohoslužbu. Anglikánský
biskup Robin Smith uvedl,
že však „díky vzájemné lásce je to Ježíšova přítomnost
mezi námi, která z nás činí
faktickou církev”. „Eucharistie bude výrazem dosažené
jednoty, není však nástrojem
k jejímu dosažení,“ uzavřel
kardinál Miloslav Vlk.
Dialog je možné mít na
zřeteli i v politickém živo-
Mezinárodní ekumenické setkání bylo zároveň úvodním
dnem 58. ekumenického týdne, pořádaného Centrem Uno
Hnutí fokoláre, které se zaměřuje na dialog mezi církvemi.
400 účastníků, mezi nimi i desetičlenná skupina z České
republiky, mělo v Centru Mariapoli v Cadine (v Tridentu)
možnost prostřednictvím tematických přednášek, sdílených
zkušeností a svědectví, zamyšlení nad Božím slovem a setkání ve skupinách prohloubit ekumenické vztahy.
tě, uvedl tridentský starosta
Alessandro Andreatta. „Je
výzvou i pro nás, členy samosprávy, nejen pro věřící.
V protihráči je třeba vidět víc
partnera v dialogu než protivníka nebo nepřítele,“ řekl.
Dialog mezi křesťany se
v posledním desetiletí díky iniciativě „Společně pro
Evropu“, v jejímž rámci se
představitelé mnoha křesťanských hnutí snaží aktivně přispět k identitě starého
kontinentu, dostal zajímavým způsobem i na občanskou úroveň.
Setkání oslavilo také padesáté výročí existence Centra
Uno Hnutí fokoláre, které se
věnuje navazování vztahů
mezi křesťany různých církví, ať už iniciováním různých kurzů, setkání či ekumenických týdnů. Na závěr
Maria Voce vyslovila přání:
„Chtěla bych, aby zkušenost
z tohoto setkání nenechala
nikoho chladným a aby každý odjížděl s otevřenějším
srdcem, připraveným setkávat se s lidmi jako s bratry.
Když každý učiní krok směrem k bratru ze své církve,
z jiné církve, jiného náboženství či k člověku bez víry,
naváže tak nový vztah, a tyto vztahy budou sítí na cestě
k o něco více sjednocenému
světu.“ Maddalena Maltese
(redakčně kráceno)
POHLEDEM NĚKTERÝCH
ČESKÝCH ÚČASTNÍKŮ
N
a setkání jsem byla
vyslána svým pracovištěm, Husitskou
teologickou fakultou
Karlovy univerzity, v rámci
grantového projektu „Církve v Českých zemích a otázka nacionalismu – historické
problémy, jejich překonání
a výhled směrem k mnohonárodnostní a multikulturní evropské společnosti“.
Oslovily mě především aspekty setkání, které se tý-
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
katolické eucharistie a kolik
katolíků přistupovalo ke stolu Páně při „protestantské“
bohoslužbě, i když místo svátosti mohli přijmout „pouze“
požehnání. Byli pro mne důkazem toho, co říkala sestra
Maria Voce, když mluvila
o „ekumenismu zdola“.
Setkání v Tridentu a Cadine bylo věnováno především vděčné vzpomínce na
Chiaru Lubichovou, která již
tři roky oslavuje Pána spolu
s církví vítěznou. Snad proto, jestliže jsem to ovšem nepřeslechl, se nezmínilo, před
jakými úkoly Hnutí fokoláre
stojí, co promýšlí, na co se
připravuje, za co se modlí.
To chci nyní sledovat a na to
se také ptát!
Jaromír Dus, farář
Českobratrské církve
evangelické v důchodu
G. Fallacara (druhá zprava) představuje historii ekumenického dialogu
Hnutí fokoláre.
jako trocha kvasu stačí prokvasit celé měřice mouky.
Wendy Drozenová
N
a nedáv né setkání
s bratry a sestrami
z Hnutí fokoláre v Tridentu a Cadine vzpomínám rád a vděčně. Můj dík
patří především Pánu Bohu,
sestrám z Mariapoli ve Vinoři, které mne na toto setkání
pozvaly a mé ženě, která mně
cestu do severní Itálie přála.
Díky tomu, že i zde platilo,
co se o křesťanech říkalo
odedávna, totiž „milují se,
dříve než se potkali“, sblížil
jsem se s některými účastníky setkání více, než bych
čekal. Ti, kdo je připravovali a organizovali, činili tak
s láskou. Vynikající italská
kuchyně, laskavé a usměvavé sestry, které jídlo vařily,
i ochota všech účastníků pomáhat s nádobím, také to, co
bylo řečeno „oficielně“ nebo
„v soukromí“, a ovšem i společné pobožnosti, plánované
na různých místech pro jednotlivé konfese a společné
modlitby, to vše vytvářelo
společenství, v němž byla
patrná Kristova láska. Někdy
jsem měl pocit, jako bych se
jí přímo „dotýkal“.
Pokud jde o to, co mne
v Cadine zvláště zaujalo, byl
to větší počet těch, kdo vyrůstali a žijí a působí v jiných
křesťanských církvích, než je
církev římskokatolická, a jsou
členy Hnutí či Díla Mariina,
a i to, když jsem viděl, kolik
„nekatolíků“ se účastnilo
V
Fota: Centro Uno
kaly překonávání předsudků mezi národy, nejednoty
mezi církvemi a snahy o vytvoření duchovně jednotné
Evropy. V kontextu setkání
různých kultur jsem vnímala i vlastní duchovní přínos
Chiary Lubichové – ideu
sepětí jednoty a Ježíše opuštěného. Světové dějiny nám
předaly hrůzný odkaz, se
kterým se nelze vypořádat
prostředky lidské spravedlnosti (od náboženských
válek až po etnické čistky),
proto ani žádná politická
opatření nejsou dostatečná
k tomu, aby mohla odstranit
důsledky historických křivd
a sporů. Již samo setkávání
s jinakostí druhého obsahuje často bolestný aspekt
vyrovnávání se s předsudky,
nepochopením a nepřijetím,
kdy se cítíme vtlačováni do
předem vytvořených šablon.
Mimořádně poučné po této
stránce bylo svědectví jedné
anglikánky, která vyprávěla
o své zkušenosti se setkáním
s katolickou stranou. Pravé
společenství, vytváření jednoty, zahrnuje vždy aspekt
sebeodevzdání, obětování
vlastních předem vytvořených představ. Toho je však
schopen jen člověk, který
má skutečnou lásku, lásku,
která neprosazuje sebe sama
– jinak by zůstal jen „zvučící
kov“.
Ze spirituality „fokoláre“
tak vystupuje na povrch nový styl žití křesťanství, spiritualita společenství. Protože
je založena na evangeliu, je
otevřena příslušníkům všech
církví, a tak křesťané – i nadále pevně zakotveni ve
svých církvích – mohou na
tomto základě vytvářet mezi
sebou pouta křesťanské lásky. Protože dobro má přirozený sklon se šířit, přesahuje
význam křesťanské lásky
rámec samotných křesťanských společenství a svým
dosahem má vliv i na sekularizovanou společnost, tak
Anglikánský kněz žehná.
elmi silně jsem se setkal s bolestí rozdělení
křesťanských církví.
Možná nás katolíky to
tak nepálí, jsme prostě nějak
spokojeni. Zakusil jsem však
velmi intenzivně, jak nejednota církví trápí nekatolíky,
a uvědomil jsem si, že se
nejednota nevyřeší nějakou
zkratkou a experimentem
při společném slavení eucharistie nebo večeře Páně.
Rána nejednoty se musí řešit z podstaty. Jestliže někdy
v minulosti vznikla z nedostatku lásky, musí být mezi
námi pěstována a nastolena
láska. Jako nás Ježíš vyzývá,
abychom milovali druhého
jako sebe, tak jsme v ekumenismu pozvaní milovat církev druhého jako svoji. To
byla ambice tohoto setkání,
a to chápu jako cestu, kterou
je třeba nastoupit a uskutečňovat ji. To vyžaduje opravdovou touhu po spolupráci,
po osobních kontaktech
s lidmi jiných vyznání, aby
se mohla uskutečnit láska.
Pavel Rousek,
katolický kněz
5/2011 | Nové město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S JIŘINOU BALKOVOU...
Jak se ve vás zrodilo toto
povolání?
„Velmi mne jednou oslovila zkušenost jedné paní ze
Slovenska. Ocitla se v domově důchodců, i když by raději zůstala doma, v rodině, ale
nešlo to. Rozhodla se, že bude žít Boží vůli, Boží slovo.
Každé ráno obcházela pokoje, popovídala s obyvateli,
přečetli si třeba Slovo života.
Byla spojnicí všech. Pro tyto
lidi už je těžké se skamarádit, bývají uzavření. Za několik let mě oslovili někteří
senioři z domova důchodců
v Horní Plané. Říkali, že je
tam mnoho lidí, kteří nedojdou do kostela. Pan farář
tam sice chodí, ale vždycky
se tam nedostane. Domluvila
jsem se s kulturní referentkou a následovaly dva roky
biblických hodin. Začínala
jsem s pěti šesti lidmi, pak
jich bylo dvacet a nemohli jsme se do kaple domova
vejít. Pak chodil i personál,
stáli na chodbě, poslouchali, přiváželi a pak rozváželi
obyvatele na vozících. Byla
to mimořádná zkušenost.“
O jakých tématech jste
třeba hovořili?
„Oni odešli ze svých domovů, byli umístěni do domova důchodců, kde bydlí
24
| Nové město | 5/2011
Cenná doba
V poslední době připravuji program v duchu programu KLAS.“
na malém prostoru a nezůstalo jim skoro nic… Říkala
jsem jim, že museli všechno
zanechat a teď jsou v kapli
a jdou za Kristem. Četli jsme
si k tomu úryvek z evangelia
a oni byli nadšení, že platí
i pro ně. Pak jsme si říkali,
že se vrátíme a budeme se
snažit mít rádi druhé, modlit se za toho, kdo leží vedle,
budeme trpěliví, všimneme
si, co pro nás personál dělá,
a projevíme vděčnost.
Naplno jsme též mluvili
o tom, že naše budoucnost
je v nebi, a ti první, kdo tam
odejdou, se budou za nás
přimlouvat. Dojímaly mě
vztahy: třeba těžko chodící klient se staral o ležícího,
četl mu nebo si k němu sedl
a povídali si. Nebo se vypravil s referentkou do cukrárny
a koupil zákusek i tomu ležícímu. I do poslední chvíle je
možné žít pro druhého.“
Jak vypadá vaše práce nyní?
„Postupně jsem začala
chodit ještě do dvou domo-
Foto: Ludmila Šturmová
O stáří jako cenné době, v níž má člověk čas hodnotit
události svého života a nacházet v nich Boží přítomnost,
vypráví u šálku čaje Bc. Jiřina Balková, která se věnuje
seniorům.
Bc. Jiřina Balková
vů důchodců. Dotýkáme se
často tématu věčnosti. Lidé
to potřebují, chtějí slyšet, co
je čeká. Používám přirovnání, že je to jako přeskočit
potok. Možná máme strach,
ale na druhé straně nás čeká
Otec s otevřenou náručí.
R á d a t é ž p ov z bu z uj i
k modlitbě – rádi reagují na
to, že ta je dnes nedostatkovým zbožím a oni mají čas
a možnost se jí věnovat, prosit za druhé.
Foto: Irena Sargánková
M
ohla byste říct něco
o své práci?
„Jsem pastorační asistentka v římskokatolické
farnosti v Českém Krumlově, kde je zároveň sídlo vikariátu. Původně jsem ale oční
optička, což bylo zaměstnání, které jsem milovala. Na
konci totality jsem se v Praze přihlásila na katechetický
kurs a mou hlavní pracovní
náplní posledních dvaceti let
bylo učit náboženství. Teď se
ale cítím silně povolaná mezi seniory.“
Co je to KLAS?
„Klub aktivních seniorů
– forma práce se seniory,
kterou vytvořilo brněnské
biskupství. Zúčastnila jsem
se jejich kurzu, abych více
porozuměla psychologii seniorů.
Tato práce je určena především společenství seniorů například na sídlišti, kde
žije mnoho lidí osamoceně.
Schází se třeba jednou za
dva týdny. Setkání má stanovený program. Je stavěné
na tréninku paměti, motoriky, smyslů, které starý člověk
ztrácí, nacvičování situací,
do kterých se může dostat,
když je sám. Po tréninku
paměti bývá hlavní téma, to
může být náboženské. Před
Velikonocemi chtěli, aby
se mluvilo o Velikonocích
z křesťanského hlediska.
V domovech seniorů je
ale třeba program setkání
upravit, časově zkrátit.“
Takže jde o formu práce
s lidmi, kteří mají blízký
vztah k náboženství?
„Forma by měla být přijatelná i pro nevěřící lidi. Ale
ideální je, jestliže náplň je náboženská. Musí se však brát
v úvahu složení skupiny. Jedna asistentka mi vyprávěla,
že nemůže mluvit o Bohu, ale
snaží se lidi vést k tomu, aby
stáří prožívali i s duchovním
rozměrem. Jednou jsem mezi předměty úmyslně položila růženec. Ten den mezi nás
přišla – vlastně omylem –
jedna osmdesátiletá paní. Při
příštím setkání vyprávěla, že
když byla malá, v adventě se
modlili s tatínkem růženec
a že tatínek byl velmi zbožný.
Jenom předmět někdy člověku připomene to dobré v životě, co prožil…“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
5/2011 | Nové město |
25
Foto: M. a K. Broschovi
Tvůj hlas
B
yla to jedna z hádek, kterou
oba nesnášeli. Kvůli nějaké
hlouposti se začali přít o každé slovíčko. Poslední neblahé
slovo, které hádka vyprovokovala, vyřkl on. Nastalo ticho. Ale ne takové ticho jaké
se rozhostí v noci, když jde člověk spát
a vypne televizi nebo rádio a jen skrze
zdi a z velké dálky slyší cosi uklidňujícího. Zavládlo ticho, které jako by nemělo konce. Připomínalo klid před bouří, předtím, než vypukne s celou svou
silou. Bylo to ticho, které prostupovalo
vším a vše ochromovalo.
Když se uklidnil, snažil se být k ní
přívětivý a chtěl ji udobřit. Prosil ji za
odpuštění. Hovořil na ni s úsměvem,
26
| Nové město | 5/2011
vtipkoval. Dělal všechno, co na něm
milovala. Ale ona byla neoblomná.
Neústupně se zahalila do svého mlčení a nereagovala ani na „dobré ráno“
po probuzení, ani nepoděkovala, když
jí přinesl hrnek s horkou kávou. Nic,
ani slovíčko. Chodila kolem něj mlčky, s kamennou tváří, která jako by už
dopředu odrážela každý pokus o prolomení mlčení.
Bylo to čím dál nesnesitelnější. Chápal, že je možné se urazit, ale to ticho
už bylo něčím víc než jen důsledkem
běžné roztržky. Byla to podivná situace,
která mu už začínala přerůstat přes hlavu. Nevěděl, co si s tím má počít.
Najednou začal horečně běhat po
bytě, jako by před ním bylo něco ukrytého, co musí za každou cenu okamžitě najít. Začal všechno zběsile otvírat,
všechny dveře, dvířka od skříněk, šuplíky a šuplíčky, ty s prádlem i doklady,
s kořením i kosmetikou. Ty, které byly
v ložnici, obýváku, kuchyni i v koupelně. Nevynechal ani svou pracovnu. Jak
spěchal, nechával za sebou nezavřené
vše, co se dalo otevřít, jako by nesmělo
dojít k žádnému prodlení, jako by záleželo na každém okamžiku. Stejně, jako se bez prodlení otevírají okna, je-li
třeba vyvětrat dům, v němž je nehybný
a zatuchlý vzduch.
Dívala se na něj nedůvěřivě.
On si jí ale nijak nevšímal a nesmyslně pokračoval dál, jako by ho poháněl
neovladatelný vztek.
Nevydržela to.
„Co to, prosím tě, hledáš?“
Zkameněl. S úlevou se nadechl
a usmál.
„Už jsem to našel.“
„Co?“
„Hledal jsem jenom tvůj hlas.“
Paulina Orlows
DOPLŇOVAČKA
1
2
3
4
5
6
7
8
9
M
M
M
M
M
M
M
M
M
Časopis Hnutí fokoláre
Květen 2011, ročník 20 (14)
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Časopis je v distribuci
též v Knihkupectví Paulínky,
Jungmannovo nám. 18, Praha 1.
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
IBAN:
CZ71 2700 0000 0060 4314 1003
Swift: BACXCZPP
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Administrativa redakce:
Veronika Němečková
1/ Muž, který se zabývá výpočty.
2/ Ráno prvního dne v týdnu
šla Marie ??? ještě za tmy
k hrobu. (Jan 20/1)
3/ Běžec na trati dlouhé 42,195 km.
4/ Hořčík latinsky.
5/ Obor lidské činnosti, který
se zabývá malbou.
6/ ??? kultury v letech 1994–6
byl Pavel Tigrid.
7/ Sbírky vojenských předmětů.
8/ Melicharovou, partnerku
pana Jonáše, v divadle
Semafor hrála Jitka ???.
9/ Divadelní hru Maryša napsali
bratři Alois a Vilém ???.
Co to asi
bude?
TIPO
Redakční rada:
Štěpán Filcík
ThDr. Miloslav Kněz
Dott. Martina O’Byrne
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
Ing. Milena Honetschlägerová
Marie Hrabětová
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Jarmila Synková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Mgr. Zdeňka Růžičková
Mgr. Tomáš Tatranský
Walter Kostner
Naše doplňovačka
André Maurois: V KAŽDÉ VELKÉ LÁSCE JE OBSAŽENO…
Dokončení myšlenky francouzského spisovatele naleznete v tajence naší doplňovačky.
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON PRAHA,
spol. s r.o., U Elektry 650,
198 00 Praha 9
ISSN 1212 – 0782
A
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
PIPO
Nové město ve světě vychází celkem
ve 37 vydáních ve 23 jazycích
(viz www.focolare.cz)
Musím to
tajemství
rozluštit.
To jsem hloupý.
Hledal jsem
řešení dole.
A přitom je
třeba hledat
ho nahoře.
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Titulní strana:
Maria Voce a Giancarlo Faletti
Foto: New City Press (Filipíny)