průvodce kahan.indd

Historie hornictví
v mikroregionu
KAHAN
OBSAH:
SLOVO ÚVODEM
Historie těžby uhlí v rosicko-oslavanském uhelném revíru
4–8
Rozvoj báňské technologie
8–12
Nejvýznamnější doly Rosicko-oslavanské pánve
12–17
Hornický slovník, hornický slang
18–19
Reliefní mapa mikroregionu Kahan a okolí
20–21
Mikroregion Kahan
22–23
Muzeum Hornictví a energetika Rosicko-Oslavanska
24
Muzeum průmyslových železnic
25
The Rosice-Oslavany coal district
26–31
Das Kohlenrevier von Rosice und Oslavany
32–37
Jak se k nám dostanete
Milí čtenáři,
v rukou držíte publikaci, která vám odhalí tajemství podzemí mikroregionu Kahan i historii hornictví, které tento kraj ovlivňovalo více jak dvě stě let. Dozvíte se, kde se nacházely nejvýznamnější šachty v této severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru,
komu se v dolech říkalo „obrštajger“ nebo k čemu při těžbě sloužil „huntík“.
Historie dobývání černého zlata souvisí také s osudy lidí – majiteli dolů, důlními inženýry
i samotnými horníky. Proto vám prozradíme mnohé zajímavosti o bohatství uhlobaronů,
vývoji báňských technologií i o každodenním životě a práci horníků.
Poutavý text je doplněn množstvím fotografií z historie a současnosti. Řadu důlních děl
již můžete spatřit jen na nich, přesto v tváři zdejší krajiny snadno odhalíte zachovalé haldy, výsypky i některé těžní věže.
Nechte se tedy zlákat nejen k přečtení této publikace, ale i k návštěvě mikroregionu
Kahan a jeho hornických památek. Průvodcem v krajině vám budou četné informační
panely a také ochotní místní lidé, v jejichž hrudích stále bijí hornická srdce.
RNDr. Petr Pospíšil
předseda Mikroregionu Kahan dso
38–39
„Juliuska v r. 1966 – Byla malá, ale byla naše“
Reprodukce obrazu zastáveckého malíře Ludvíka Holuba
2
3
HISTORIE TĚŽBY UHLÍ
V ROSICKO-OSLAVANSKÉM UHELNÉM REVÍRU
Rosicko-oslavanský uhelný revír patří k nejstarším a nejmenším kamenouhelným revírům na území České republiky. Nachází se
v úzkém pásu Boskovické brázdy asi dvacet
kilometrů jihozápadně od Brna na území
obcí Rosice, Zastávka (dříve zvaná Boží Požehnání), Babice u Rosic, Zbýšov, Padochov
a Oslavany. První zmínka o užívání oslavanského uhlí je z roku 1755. V severní části
revíru se začalo dobývat uhlí o několik let
později. Skutečný rozmach dolů v Rosicko-oslavanské pánvi však nastal až v 19. století
a uhlí se zde těžilo až do konce roku 1991. S likvidací dolů, rekultivací výsypek a nenávratným odchodem havířů i pamětníků postupně mizí dobývání uhlí ze vzhledu a života
zdejších obcí, z tváře zdejší krajiny.
NÁLEZ UHLÍ
V polovině 18. století se začal v Čechách a na Moravě – s rozvojem cihelen a železáren – citelně projevovat všeobecný nedostatek dřeva, jediného tehdy používaného
paliva. V roce 1751 vydává Marie Terezie císařský reskript, ve kterém vyzývá vrchnosti,
aby nechaly hledat rašelinu, která by pak byla používána k topení v hutích, hamrech, ale
i pro běžné vytápění. V roce 1757 vychází obdobný reskript, tentokrát však již vyzývající
k vyhledávání a těžbě kamenného uhlí. Uhlí bylo do poloviny 18. století ojediněle používáno pouze ve Slezsku, na Moravě bylo tehdy zcela neznámé. První doložená zpráva – svědectví znojemského hřebíkáře Jiřího Winnebergera – datuje počátek těžby kamenného uhlí v Rosicko-oslavanské pánvi do roku 1755 do Oslavan. Nový hospodářský
správce panství František Riedl po svém příchodu do Oslavan v roce 1764 podporoval
rozvoj cílené povrchové těžby uhlí v Zaklášteří, v Havírně a ve Verpachu, především se
pak staral o propagaci a odbyt uhlí. V roce 1764 se ho v Oslavanech vytěžilo 50 měřic
(1 měřice = 61,5 litrů), v roce 1766 již 400 měřic.
Krátce na to poslal vídeňský dvůr na Moravu zkušeného odborníka Františka Schöffela,
aby zde propagoval použití kamenného uhlí pro pálení vápna, cihel, pálenky, pro vaření
piva, pečení chleba, v řemeslech pracujících s ohněm (kováři, zámečníci, hřebíkáři) a pro
topení v kamnech. Tuto událost zaznamenal i majitel rosického panství Jan Nepomuk
Hausperský, který ve svých letopisech z roku 1768 uvádí: „Dvůr vyslal na Moravu zkušeného znalce na kamenné uhlí, který bude zkoumat především oblasti, ve kterých by se uhlí mohlo
vyskytovat. Kromě toho zde bude seznamovat veřejnost se způsoby, jak pomocí uhlí pálit cihly
a vařit pivo. K tomuto účelu již byly postaveny speciální cihlářské pece. Uhelná sloj u Oslavan
jím byla shledána nejvydatnější. Jedna měřice oslavanského uhlí má v místě hodnotu 21 kr.
a toto uhlí se s úspěchem používá v Brně a ve Znojmě.“
4
POČÁTKY TĚŽBY NA ROSICKÉM PANSTVÍ
Ve stejné době se už kutalo kamenné uhlí i na rosickém panství. Jan Nepomuk Hausperský požádal roku 1769 vídeňský dvůr, aby byli také na rosické panství vysláni báňští odborníci a prohlédli zdejší naleziště uhlí. Ve zmíněných letopisech pak uvádí, že těžbu uhlí
na jeho panství řídil obroční Josef Kosch. V roce 1783 již byla na území dnešní Zastávky
vyhloubena řada jam k těžbě uhlí a kamencové břidlice a o čtyři roky později pronajímá
rosický vrchnostenský úřad kutací právo na uhlí a kamenec v obvodě celého rosického panství Janu Augustýnu Thomoserovi a následně c.k. Průplavní a báňské společnosti
ve Vídni. Tato společnost těžila uhlí na výchozech v katastru obce Babice u Rosic v blízkosti hostince Zastávka (dnes Hornický dům) u náměšťské silnice. Statistiky uvádějí, že
v roce 1792 se u Rosic vytěžilo 1 800 měřic vysoce kvalitního uhlí.
TĚŽÍŘSTVO RYTÍŘ HERRING A SPOL.
Od roku 1797 se vídeňská báňská společnost dostávala do hospodářských potíží
a 1. října 1801 bylo kutací právo na rosickém panství nově pronajato jejímu hormistru Ferdinandu Thomoserovi, a to za stejných podmínek jako v roce 1787. Smlouvou získal nový
nájemce právo užívat všechny zásoby uhlí, budovy a důlní díla vytvořená c.k. Průplavní a báňskou společností, avšak s povinností uhradit její případné dluhy. Zakrátko na to
si roku 1802 pronajal od rosické vrchnosti tamější doly brněnský velkoobchodník Johann
Herring a vytvořil horní těžířskou společnost Rytíř Herring a spol., která existovala až do
roku 1870 a stala se největší těžební společností v rosicko-oslavanském uhelném revíru.
Až do roku 1810 se však i Herring potýkal se ztrátovostí, která pramenila z vysokých nákladů na těžbu a z malého odbytu uhlí. Staré rosické doly byly navíc umístěny na louce
v těsné blízkosti dvou babických komorových rybníků, které byly
zřízeny na Habřině. Horní rybník sice rosická vrchnost již v roce
1798 vypustila a suchý jej Herringovi pronajímala, avšak při jarních záplavách se rybník zaplňoval vodou, která šachtu opakovaně zaplavovala. V dubnu roku 1804 musil dokonce hormistr prorazit hráz horního rybníka, což vyvolalo dlouholetý spor těžířstva
s tehdejší rosickou vrchností – Maxmiliánem hrabětem z Ugarte.
Odbyt uhlí se však začal postupně zvyšovat. Roku 1813 zakázalo
zemské gubernium používat k pálení cihel v okruhu 1 německé
míle (7,6 km) od Brna dříví s poukazem na jeho nedostatek a na
přebytek kamenného uhlí v Rosicích a Oslavanech. Dramaticky
se pak změnil odbyt uhlí postupným zaváděním parních strojů
v brněnských manufakturách. V roce 1812 přichází na Moravu
zkušený Ferdinand Rittler, který se okamžitě stává správcem rosických dolů a zavádí zde moderní těžební metody.
Jan Arnošt Herring
(něm. Johann Ernest)
– majitel společnosti
Rytíř Herring a spol.
Před rokem 1815 začali v rosickém lese Okrouhlík s těžbou uhlí bratři Smetanové.
Po slibných začátcích se jejich společnost dostala do velkých finančních potíží a v roce
1830 byl jejich důl v Okrouhlíku soudně uzavřen. Smetanové pak svůj důl prodali Karlu
rytíři Barattovi (majiteli panství Budišov). Ani Barattovo dolování v Okrouhlíku nemělo
valný úspěch a dlouhé trvání, i když zde k dolování uhlí používal parní stroj a zaměstná-
5
val asi 50 horníků. V roce 1850 vykázala Barattova těžba ztrátu 22 000 zl. a následujícího
roku kupuje doly v Okrouhlíku od Baratty Těžířstvo Rytíř Herring a spol.
TĚŽAŘSKÉ SPOLEČNOSTI VE ZBÝŠOVĚ
Relativně nejpozději se začalo s dobýváním uhlí ve Zbýšově. Po roce 1785 těžili uhlí
v jižní části Zbýšova (patřící oslavanskému panství) Benedikt Küttner a Jan Baptista Müller, kteří zde v roce 1800 zarazili šachtu Annenská. V roce 1817 vzniklo v severní části
Zbýšova nové těžířstvo, které založil Kristián G. Uhlig spolu s rosickým sládkem Aloisem
Lorenzim. Lorenziho polovinu zakoupili v roce 1818 za 4 000 zl. Adam Rahn, nájemce
panského hostince v Rosicích, a ostrovačický statkář Josef Duffek. Ti zarazili první jámu
na Poustkách a svoje těžířstvo přeměnili na doly Láska Boží ve Zbýšově. Za Adama Rahna
byly v severní části Zbýšova zaraženy další šachty Terezínská (1834) a Kateřinská (1840).
ROZVOJ TĚŽBY
Čtyřicátá až šedesátá léta 19. století představují – v měřítku své doby – vrcholný rozvoj
těžby v rosických dolech. Odbyt rosického uhlí se díky železnici z Brna do Zastávky (dokončené v roce 1855 se zahájením provozu od začátku roku 1856) rozšířil na velkou část
Moravy a do Vídně. Vedle textilního průmyslu se největším odběratelem uhlí staly moravské řepné cukrovary. Roku 1841 se v rosických dolech Těžířstva Rytíř Herring a spol.
vytěžilo 272 000 vídeňských centů (ctr.), v roce 1851 pak 638 600 ctr. a v roce 1861 již
933 788 ctr. uhlí (1 ctr. = 0,56 q). K těžbě uhlí, čerpání vody a větrání se v padesátých
letech používalo 22 šachet, kterých bylo položeno více než 3 000 sáhů úzkokolejné dráhy (1 sáh = cca 1,9 m). Nejen množstvím vytěženého uhlí, ale hlavně vybavením parními stroji a čerpadly (počtem i výkonem) byly tehdy rosické doly první na Moravě.
V té době zarážené šachty se již většinou dochovaly do dneška: Silniční z roku 1836 (Zastávka č.p. 115, dnes Dům dětí a mládeže), Herringova z roku 1852 (Zastávka č.p. 72, dnes
obytný dům), Ferdinand z roku 1856 (Babice u Rosic, první kolmý důl v rosické oblasti)
a Nová šachta (Zastávka č.p. 7), budovaná v letech 1870–1877 a od roku 1880 nazývaná
po tehdy zemřelém centrálním řediteli Rosické baňské společnosti Júliu Rittlerovi důl
Julius.
Pohled na Zastávku z jihu v letech 1907–1912.
V popředí silnice Zastávka–Zbýšov směřující k železničnímu přejezdu, v pozadí na konci silnice hostinec
„Zastávka“, na obzoru objekty dolu Julius.
Posledně jmenovaná šachta na sebe postupně
soustředila veškerou těžbu uhlí v severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru a stala se dominantou nově vzniklé obce Boží Požehnání (později Zastávka), která vznikla v roce
1875. Hloubka dolu Julius se od počátku přizpůsobovala těžbě uhlí ze druhé sloje a nakonec dosáhla v hlavní jámě hloubky 790,2 metrů. Těžba uhlí na dole Julius (a v celé
severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru) byla ukončena v roce 1967. V roce
1992 byl důl Julius zasypán a uzavřen.
6
KOKSÁRENSTVÍ A ŽELEZÁRNY
V těsné blízkosti rosických uhelných dolů započala i výroba koksu a železa. Výroba koksu v několika úlových pecích byla zahájena již počátkem
30. let 19. stol. a pokračovala dále na dole Herring
v Zastávce, na Annenské a Simsonu ve Zbýšově.
V roce 1858 inicioval Johann Ernest Herring založení společnosti Rosické železárny a těžířstvo
železných hutí, která – po anglickém a belgickém
vzoru – postavila v letech 1859–1862 železárny
přímo uprostřed uhelné pánve v osadě Boží Požehnání. Železná ruda se tehdy těžila poměrně
blízko dolů (v Javůrku, Domašově, Rudce, Lesním
Hlubokém, Maršově, Lažánkách a Veverské Bítýšce). V železárnách byla postavena 12 metrů vysoká zděná kruhová vysoká pec. Na Moravě to tehdy
byla třetí vysoká pec na kamenouhelný koks (po
Vítkovicích a Blansku). Koks na výrobu železa ve
vysoké peci se dovážel z koksovny na dole Anna
ve Zbýšově.
V objektu železáren byly postaveny i pudlovací
pec, slévárna a válcovna. Vyrábělo se zde železo
pro kováře, komerční zboží a zejména kolejnice.
Brzy po svém vzniku čelily železárny provozním
potížím i odbytové krizi. Když nespokojení Belgičané podnik opustili, stály železárny před krachem.
Belgičany sice nahradil domácí kapitál i odborníci (mj. Bedřich Klein), ale provoz vysoké pece byl
v roce 1873 definitivně zastaven a do železáren
se vozilo surové železo z Vítkovic. Přesto tyto železárny v Zastávce zaměstnávaly až do konce
19. století 500–700 zaměstnanců.
TĚŽBA VE ZBÝŠOVĚ
V polovině 19. století nastal velký rozmach zbýšovských dolů. Za Antonína Rahna I. byly zaraženy doly Antonín (1846) a Jindřich (1854). Antonínův důl byl první v revíru se svislou těžní jámou
a v roce 1853 dosáhl hloubky 179 sáhů (338 m),
což byla tehdy největší hloubka uhelného dolu
v celém Rakousku. Rozvoj těžby na dolech Láska
Boží ve Zbýšově nejlépe dokládá množství vytěženého uhlí: v roce 1831 činilo 43 262 ctr., v roce
Železárny v Božím Požehnání (Zastávce) kolem r. 1900. Vlevo v pozadí bílá budova dnešního obecního
úřadu, vpravo na horizontu objekty
dolu Julius.
Vysoká pec na kamenouhelný koks,
tzv. „Alfonsova huť“.
Pohled z jihu na Zbýšov (1966).
V popředí je kostel sv. Martina, v pozadí těžní věž dolu Antonín a odval
dolu.
Hornický znak
7
1848 již 216 470 ctr. a v roce 1858 dokonce 881 556 ctr., což se blížilo produkci rosických dolů. Později už těžba na Rahnových dolech tak výrazně nerostla, a v období hospodářské krize v 70. letech 19. století dokonce hluboce poklesla. Ředitelem dolů Lásky
Boží ve Zbýšově byl v letech 1883–1928 Antonín Rahn II. Po jeho smrti došlo v roce 1935
ke sloučení obou akciových společností těžících uhlí v revíru, čímž vznikla Rosická báňská společnost Láska Boží.
ROZVOJ BÁŇSKÉ TECHNOLOGIE
Zpočátku se uhlí sbíralo ručně do brašen a sypalo se na hromady nebo se nakládalo
přímo na formanské vozy. Později měly kutací práce charakter studnařství. Taková práce
byla na vesnicích známá a vrchnost tak mohla využívat k těžbě uhlí robotníky. Koncem
18. století přicházeli na Rosicko-Oslavansko jednotliví horníci ze starších rudných revírů,
kteří zde měli k ruce pomocníky z řad robotníků. Rozvoj dolů nastává teprve začátkem
19. století, kdy od vrchnosti přebral oslavanské doly Jan Baptista Müller (zkušený báňský
úředník z Tyrolska), resp. kdy na rosické panství přišel z Pruského Slezska báňský odborník Ferdinand Rittler. Stále se však uhlí těžilo
šikmo kopanými šachtami z malé hloubky do
30 metrů. Na povrch bylo vynášeno po žebřících nebo vytahováno ručními vrátky (druh
navijáku, obdoba rumpálu). Kolem roku 1800
byl na šachtě Plantáže v oblasti Babického
lesa používán k vytahování uhlí i čerpání vody žentour (převodové ústrojí využívající tažKoně byli často využíváni na práce v dolech.
né síly zvířat).
První šachty šikmo kopané v úklonu uhelné sloje
(tzv. úpadnice) byly využívány současně jako šachty lezní, těžní, čerpací i větrací. V prvních letech
19. století byly otevřeny v dnešní Zastávce štoly,
které propojovaly již existující staré jámy v uhelném poli Boží Požehnání. K nejvýznamnějším patřila tzv. Dědičná štola (otevřená roku 1814), do níž
byly později zaústěny další šachty. Dědičná štola
měla délku 1 896 metrů, sahala za Babice až ke ZbýBenzínové lampy.
šovu a využívala se k těžbě uhlí až do roku 1868.
Muzeum Hornictví a energetika
Hlavním úkolem tzv. dědičných štol však bylo
Rosicko-Oslavanska v Oslavanech.
dlouhodobě odvodňovat těžební pole.
Při těžbě se používali špičáky, kopáče a kylofy (špičák v kombinaci s kladivem). Horníci v dolech svítili zpočátku lojovými svíčkami, které si sami museli platit. Později dostávali zdarma lojové nebo olejové kahance a ke konci 19. století uzavřené olejové
lampy chráněné košíkem, tzv. „sichrovky“. Nakopané uhlí stahovali nejmladší horníci
8
širokými motykami (gracama) do truhlíků a tahali je po deskách. Na povrch se uhlí vytahovalo v mělkých proutěných koších nebo v deskových trokách. Soubor ručních nástrojů kopáčů se udržel po celé 19. století. Hlavní modernizace těžby spočívala v přepravě uhlí na patrech a poté kolmou těžní jámou na povrch. Při vodorovné dopravě
byl kotouč nahrazen vozíky s kolejovou dopravou. Koleje byly zpočátku dřevěné, od
poloviny 19. století železné. Vozíky tlačili „běhači“, v hlavních chodbách je tahali koně.
V druhé polovině 19. století se začalo v dolech používat i odstřelu a na povrchu byly
všechny šachty vybaveny parním strojem pro pohon klece a čerpadel. Prvním parním
strojem byla vybavena po roce 1830 Müllerova šachta Anna v jižní části Zbýšova. Parní stroje převládaly na těžních věžích a čerpadlech až do devadesátých let 19. století.
Rubačky – klasický hornický nástroj 20. století – se začaly používat teprve těsně před
1. světovou válkou. K jejich používání bylo zapotřebí vybudovat rozvody stlačeného
vzduchu až na vzdálené předky.
Hlubinná těžba a budování hlubších pater bylo od počátku nemyslitelné bez výdřevy,
která se musela průběžně obměňovat. Dřevo do dolů bylo dodáváno nejdříve z místních
panských lesů, později je dovážely povozy z Vysočiny. Rubání se provádělo pilířováním
(bez základky, se zachováním ochranných pilířů) a teprve po roce 1900 se základkou
(vyplňováním vyrubaných prostorů základkovým materiálem). K modernizaci přepravy
uhlí na povrchu dolů dochází s postavením železnice z Brna do Zastávky (1856) a následně vleček k dolům Ferdinand, Jindřich, Antonín a Simson (1862), Anna (1873) a Julius
(1877).
Řez uhelným dolem:
Zdroj: Hornictví, Hlubinné dobývání ložisek, I. díl, SNTL Praha 1967
9
Na přelomu 19. a 20. století se šachty začaly elektrifikovat. Elektrárny byly vybudovány
na dolech Simson a Julius, na dole Jindřich byla v roce 1901 vybudována elektrická centrála. Elektřina se používala k pohonu pump, čerpadel, ventilátorů a jeřábů koksových
pecí. Do roku 1901 byly všechny těžní věže dřevěné, v letech 1902–04 byly postaveny
železné konstrukce na jámách Simson, Julius a Ferdinand.
Rosická báňská společnost se ve svých dolech zaměřila na konci 19. století na zvýšení
kvality uhlí tříděním, praním a využitím prachového uhlí. V roce 1891 byla na dole Julius
zavedena výroba tzv. zastáveckých bulek. Přitom bylo přistoupeno ke koncentraci těžby
a k dopravě uhlí na stěžejní šachty revíru. V roce 1910 bylo na dole Julius postaveno nové
prádlo s Baumannovou sazečkou a byla k němu zřízena lanová dráha z dolu Ferdinand.
Podobně byla zřízena lanová dráha z šachty Františka (Padochov) nejprve na Simson
(1897) a později na Kuklu v Oslavanech (1914). V roce 1935 byla uvedena do provozu
lanová dráha spojující důl Antonín s třídírnou uhlí u dolu Jindřich.
PŘEHLED ŽELEZNIČNÍCH TRATÍ
A LANOVÝCH DRÁH
NA ROSICKO-OSLAVANSKU
Jako podklad je použita mapa z roku 1920.
V přehledu jsou vyznačeny jen doly přímo spojené s vlečkami nebo lanovými dráhami.
(Zpracováno podle knihy 150 let železnice
z Brna do Zastávky, 2006).
Důl Ferdinand s lanovou dráhou, svážnicí a úzkokolejkou (1910–1914).
Po roce 1913 se začaly ve zdejším revíru používat
důlní benzinové lokomotivy. Rozchody na drahách
byly z historických důvodů v každém dolovém poli
rozdílné, od 450 mm na dole Antonín až po 628 mm
na dole Julius. S narůstající přepravní vzdáleností
se velikost lokomotiv postupně zvětšovala a v 50. letech minulého století byly nasazeny
v důlní dopravě vedle lokomotiv se spalovacím motorem i lokomotivy elektrické (akumulátorové). Až do konce 50. let však byli v podzemí nadále využíváni koně.
Původní vzhled staniční budovy (1871).
V levé části odbočující koleje vedou do
Zbýšova a k Dědičné štole. V pozadí železárny s vysokou pecí a budova dolu
Herring.
10
Nádraží v Božím Požehnání koncem 19. stol.
Vozy s uhlím byly pro tuto stanici charakteristické. Železnice zásadním způsobem ovlivnila odbyt uhlí, a tím i prosperitu a rozvoj regionu. Dnes zde železniční doprava zajišťuje
především přepravu cestujících.
������������
���������������
������
������������
���
����������
Parní lokomotiva 556.0203, přezdívaná
„štokr“, zajišťovala řadu let převozy uhlí
ze Zastávky přes Střelice do Oslavan.
11
Po 2. světové válce, kdy nastalo znárodnění dolů a nová velká poptávka po uhlí, dochází
k poslednímu rozvoji a modernizaci těžby v rosicko-oslavanském uhelném revíru. V Oslavanech, ve Zbýšově, v Zastávce a v Rosicích se stavějí celá hornická sídliště. V roce 1964
se začal budovat ve Zbýšově nový důl Jindřich II.
Důl Jindřich II (1991). Poslední vůz dopravený lanovou dráhou do oslavanské elektrárny.
Důl Jindřich II (2007).
Důl Jindřich II byl uveden do provozu v roce 1969 a stal se nejhlubším uhelným dolem
v Československu, uhlí se zde těžilo v hloubce 1 428,4 metrů. Těžba v celém revíru kulminovala v roce 1963, tehdy bylo vytěženo rekordních 751 668 tun uhlí. Postupně pak
docházelo k dalšímu koncentrování těžby uhlí na doly Julius (do roku 1967) a Jindřich II
(do roku 1991). V roce 1974 byla postavena lanová dráha z dolu Jindřich II na elektrárnu
v Oslavanech. Na počátku 80. let byla na Jindřichu zřízena důlní klimatizace pro ochlazování větrů v oblasti porubů a roku 1984 zde byla nasazena posuvná kovová výztuž
s důlním kombajnem. To se už ale nezadržitelně blížil okamžik ukončení zdejšího kamenouhelného hornictví ve velkých hloubkách. Velká hloubka s nepříznivými klimatickými podmínkami, složitá geologická stavba ložiska, nebezpečí průtrží uhlí a metanu
a nebezpečí samovznícení uhlí vedly k rozhodnutí ukončit těžbu v rosicko-oslavanském
revíru do roku 2000. S novými společenskými poměry byl nakonec vyhlášen útlumový
programu těžby už k roku 1992. Těžba uhlí oficiálně skončila 31. prosince 1991. Poslední
vůz uhlí rosicko-oslavanského uhelného revíru byl vytěžen 18. února 1992 ze zbýšovského dolu Antonín.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ DOLY ROSICKO-OSLAVANSKÉ PÁNVE
NA ÚZEMÍ MIKROREGIONU KAHAN
Mapa severní a střední části rosicko-oslavanského uhelného revíru (podle vojenského
mapování z roku 1875).
Označené šachty: 1 – Okrouhlík, 2 – Silniční, 3 – Herring, 4 – Julius, 5 – Dědičná štola,
6 – Plantáže, 7 – Josef, 8 – Ferdinand, 9 – Větérka, 10 – Kateřinská, 11 – Jindřich,
12 – Antonín, 13 – Simson, 14 – Anna
12
13
Bývala šachta Silniční (1999), dnes
Dům dětí a mládeže.
Důl Herring (1888).
Štuková výzdoba provedena italskými zedníky. Tvarovky byly vyrobeny z pálené hlíny z cihelny na
Kloboučkách.
Budova dolu Herring po rekonstrukci (2005).
14
Důl Silniční
Zastávka, těžba: 1836–1878, hloubka: 79,6 m
Jedním z prvních významnějších dolů, který přispěl
ke slávě hornictví v Zastávce, byl důl Silniční. Zaražen byl v roce 1836 v uhelném poli Protilehlém
v severní části obce Zastávka. Těžilo se zde až do
roku 1878. Později sloužil jako větrací šachta pro důl
Julius. Ve zrekonstruovaných objektech dolu nyní
sídlí Dům dětí a mládeže (ul. Kopečky čp. 115).
Jáma Herring
Zastávka, těžba: 1852–1877
Budova dolu Herring dodnes tvoří dominantu ve
čtvrti Kloboučky v obci Zastávka (čp. 72). V areálu
dolu byly zbudovány koksárenské pece. V blízkosti
šachetní budovy stála i cihelna, která kromě běžných cihel vyráběla i cihelné tvarovky s ornamenty.
Ty pak byly použity mimo jiné na výzdobu jižní
fasády budovy dle návrhu vídeňského architekta
Ludvíka Förstera.
V roce 1856 byla k areálu přivedena železniční vlečka pro odvoz vytěženého uhlí na stanici. K zastavení těžby došlo v roce 1877 a dolovací prostor byl
převeden na důl Julius.
Hlavní budova byla v pozdější době upravena na
místnosti pro školu a byty. V roce 2005 proběhla
rekonstrukce dolu dle návrhu Ing. Arnošta Kejty
podle původní podoby z 19. století.
Důl Julius
Zastávka, těžba: 1877–1967, hloubka: 790,2 m
(8 pater), slepá jáma 420 m
Stavba dolu byla zahájena r. 1870, těžit se začalo
r. 1877. Šachta se původně nazývala Nová, v roce
1880 byla přejmenována na šachtu Juliovu na
počest prvního zastáveckého starosty a ředitele
Rosické báňské společnosti Julia Rittlera.
Roku 1902 byla postavena železná konstrukce těžní
věže a důl byl vybaven druhým parním těžním strojem. Mimo těžbu uhlí zde byly roku 1891 zavedeny
provozy na výrobu černouhelných briket ve tvaru
vejce, tzv. zastávecké bulky. Výroba se pohybovala
kolem 55 tisíc tun ročně.
V roce 1910 byl důl Julius spojen s babickým dolem
Ferdinand visutou lanovou dráhou. Lanovka přepravovala z dolu Ferdinand uhlí ke zpracování na
uhelném prádle, kde bylo tříděno na kovářské uhlí
a další druhy a také zpracováváno na brikety. Zpět
z dolu Julius byla dopravována škvára, hlušina a kamení z prádla na odval – haldu u dolu Ferdinand.
Po 2. světové válce probíhalo odstraňování škod.
Důl Julius byl nejvíce poškozeným dolem revíru.
Znovu těžit se zde začalo v prosinci 1945, ale už
19. prosince 1945 vznikl rozsáhlý požár, který zničil prádlo, třídírnu i stanici lanové dráhy. Po nadlidském úsilí techniků a dělníků dolu Julius, kteří
pracovali ve dne i v noci, se důl podařilo obnovit
a znovu zahájit těžbu.
Počátkem 60. let byl při další koncentraci těžby důl
zrušen a jeho dolové pole bylo přiděleno k zbýšovskému dolu Antonín. Do roku 1991 důl sloužil
jako vtažná jáma a k odčerpávání užitkové a pitné
vody. V letech 1992–93 probíhala likvidace dolu.
Jáma byla uzavřena železobetonovou krycí deskou
a těžní věž demontována.
Důl Ferdinand
Babice u Rosic, těžba: 1856–1955, hloubka: 794,2 m
(8 pater), slepá jáma 414,8 m
Důl byl zaražen na babickém katastru společností
Rytíř Herring a spol. v roce 1856. Šlo o první kolmý
důl v rosické oblasti. Roku 1862 byla zahájena
těžba. Sloje uhlí zde byly silné 2 až 6 metrů a uhlí
nejkvalitnější z celého revíru.
V roce 1904 byla zbudována železná konstrukce
těžní věže, roku 1908 pořízen nový parní stroj
a v roce 1910 byl důl spojen visutou lanovou dráhou s dolem Julius.
Jáma Ferdinand postupně dosáhla hloubky 794,2 m
(8 pater). Slepá jáma byla prohloubena z 8. patra
na 13. patro v max. dopravní hloubce 414,80 m.
V padesátých letech zde byl nápravně pracovní
tábor. Po 99 letech byla těžba uhlí z dolu Ferdinand
v roce 1955 svedena na důl Julius a šachta nadále
sloužila jako výdušná. V roce 1992 byla těžní jáma
zasypána a uzavřena krycí deskou.
Areál dolu Julius, pohled z východu
(1888).
Pohlednice s fotografií dolu Julius
(1915).
Parní těžní stroj dolu Julius (1902).
Strojníci a zámečníci na dole Ferdinand (1925).
15
Parní stroj (1908).
Důl Jindřich II.
Důl Jindřich II
Zbýšov, těžba: 1964–1991, hloubka: 1 428,4 m
(13 pater)
Důl se začal budovat v roce 1964 se záměrem centralizovat těžbu ze střední a severní části revíru.
Provoz byl zahájen v roce 1969. Důl Jindřich II byl
ve své době jedním z nejhlubších dolů na černé
uhlí ve střední Evropě. Uhlí se těžilo z hloubky
1 428,4 m, maximální hloubka činila 1 456 m. Projekt a záměr předpokládal těžbu uhlí až z hloubek
1 550 m. Uhlí se využívalo v oslavanské elektrárně,
kam se dopravovalo nejprve po železnici přes
Zastávku, Střelice a Ivančice, v letech 1975–1991
pak pomocí pětikilometrové lanové dráhy
z dolu Jindřich II do Oslavan. Poslední vůz uhlí
byl do oslavanské elektrárny dopraven lanovou
dráhou 20. prosince 1991. Těžba byla ukončena
28. prosince 1991 a v roce 1992 po demontáži těžního zařízení byla jáma uzavřena železobetonovou
krycí deskou (důl nebyl zasypán). Důl Jindřich byl
posledním likvidovaným důlním dílem.
Důl Antonín ve Zbýšově (1888).
Důl Antonín
Zbýšov, těžba: 1846–1992, hloubka: 900,5 m
(7 pater)
Důl začal budovat v roce 1846 Antonín Rahn I. na
severním okraji Zbýšova. Byla to první svislá jáma
v revíru. V roce 1853 dosáhly Rahnovy zbýšovské
doly hloubky 338 m, což byla největší hloubka
uhelných dolů v tehdejším Rakousku. Ve stejném
roce byla u dolu vybudována koksovna, která
fungovala do roku 1914. V padesátých letech zde
Důl Jindřich (1888).
16
Důl Jindřich
Zbýšov, těžba: 1854–1937, hloubka: 905 m
Důl byl vyhlouben v letech 1854–1857. V roce 1887
zde byla postavena třídírna uhlí, která byla později elektrifikována. V roce 1935 byla vybudována
úpravna uhlí soustavy Mitschel-Malewt. V letech
1955–57 dochází k poslední modernizaci třídírny
uhlí. Po dobudování šachty Jindřich II byl dolovací
prostor převeden na důl Jindřich II a jáma Jindřich
v roce 1970 zasypána.
byl nápravně pracovní tábor. Po roce 1969 po dokončení centrální šachty Jindřich II (asi 300 m severně od dolu Antonín) zůstal důl Antonín těžební
jámou pro těžení z hloubky 180 m na 2. patře. Dne
18. února 1992 byla těžba ukončena. Tohoto dne
byl vytěžen poslední vůz uhlí z rosicko-oslavanského uhelného revíru. Téhož roku byl důl zasypán
a uzavřen krycí deskou. V průběhu likvidace těžby
v revíru byla zbourána i železná věž dolu, která byla
dlouhá desetiletí dominantou Zbýšova. Důl Antonín byl v provozu nejdéle ze všech dolů rosicko-oslavanského revíru.
Důl Simson
Zbýšov, těžba: 1853–1925, hloubka: 625 m
Důl zarazili v roce 1848 na Láně ve Zbýšově Müllerové. Těžba byla zahájena v roce 1853. Těženo bylo
jen uhlí nejlepší kvality, znečištěné se ponechávalo
v dole. V roce 1902 byla postavena kovová konstrukce těžní věže. V roce 1862 byl zahájen provoz
železniční vlečky na důl Simson z obce Zastávka
(délka 4,9 km). V letech 1906–13 byly u dolu postupně vybudovány dvě baterie koksoven celkem
s 53 komorami a dehtová továrna. Koksovna se
stala jednou z nejmodernějších ve střední Evropě.
Vyráběl se zde koks, dehet, síran amonný nebo surový benzol. V r. 1897 byla zahájena stavba lanové
dráhy mezi dolem Simson a dolem Františka v Padochově, která byla v provozu zřejmě do roku 1914.
Roku 1925 bylo důlní pole přiděleno dolům Kukla
(Oslavany) a Františka. V roce 1955 je ukončen provoz koksovny. Důl Simson byl uzavřen a zasypán
v roce 1987. Ve stejném roce byla těžní věž dolu
Simson vyhlášena památkově chráněným objektem. Je to jediná technická památka rosicko-oslavanského uhelného revíru.
Důl Anna
Zbýšov, těžba: 1830–1886, 1944–1967, hloubka: 195 m
(4 patra)
Důl byl zaražen kolem roku 1800 Johannem Müllerem na jižním okraji města Zbýšov. Z důvodů
zatápění byl opuštěn a znovu ho otevřela až Anna
Müllerová v roce 1830. Do provozu byly uve-
Důlní doprava na dole Antonín.
Vlevo se nachází šachetní překop,
vpravo vyústění ochozu.
Důl Simson, pohlednice (1899).
Dopisnice s pozdravem ze Zbýšova
s fotografií dolu Simson. Období
před 1. světovou válkou.
Koksová a dehtová továrna na dole
Simson. Dobová kresba.
17
deny dvě schaumburské koksové pece. O deset let později byla koksovna doplněna o
další dvě pece. V letech 1870–1872 byla kapacita koksovny zvýšena o 100 pecí typu Gobiet (4 baterie po 25 pecích). Vystavěna byla také osada Majrov. V roce 1872 zde došlo
k výbuchu třaskavých plynů. V roce 1873 byl zahájen
provoz železniční vlečky z Božího Požehnání (Zastávky) k dolu Anna prodloužením tratě z dolu Simson o
necelý 1 kilometr. Roku 1886 byl důl Anna v provozu
již jen částečně, hlavní těžba probíhala na zmodernizovaném dole Simson.
V roce 1944 byl důl znovu otevřen, dolové pole patřilo
k oslavanskému dolu Václav Nosek–Kukla. Do roku
Na místě důlních děl nyní mnoh1967, kdy byl důl uzavřen, byly těženy zbytkové uheldy naleznete pouze tyto tabulky
né pilíře. Důl Anna byl jediným dolem, kde bylo uhlí
s informacemi o těžbě.
dobýváno ze III. uhelné sloje.
kop, který byl veden napříč horninami v kameni až do místa, kde se narazilo na uhelnou
sloj. Poté se začala razit tzv. hlavní (směrná) chodba, která „nafáranou“ sloj sledovala po
směru. Razila se po celé délce ložiska, případně mezi hranicemi závodu. Z hlavní chodby
(třídy) byla potom vyražena prorážka vedená na horní výdušné patro pouze v mocnosti
uhelné sloje. Tato prorážka pak tvořila základ pro budoucí porub (rubání), kde se kopalo
uhlí. Horizontální důlní díla ražená mezi spodní a horní hlavní chodbou (třídou) se nazývala mezipatrové dělící chodby (třídy).
HORNICKÝ SLOVNÍK
Třaskavý plyn
Jednalo se o směs metanu a vzduchu. Metan obsažený v uhlí při těžbě vyprchával. Protože se dobývání děje pod tlakem, nastával při rubání podobný jev jako při otevření láhve
vína. Rovnovážný stav se porušil a plyny se uvolňovaly do dolu. Největší nebezpečí výbuchu proto bylo při otevření sloje. Doly na Rosicko-Oslavansku patřily k dolům s velkým
výskytem třaskavých plynů. Antonín Honl ve své kronice Paměti obce Zbejšova uvádí:
„Třeskot a jako račí bzučení bicích (třaskavých) větrů bylo tak silné, že ti tři dělníci na
předku u sebe pracující hlasitě mluviti museli, by sobě rozuměli.“ V rosicko-oslavanském
revíru došlo k řadě důlních výbuchů. Největším neštěstím byl výbuch třaskavých plynů
na dole Františka v Padochově (1860), při kterém zahynulo 53 horníků. Druhým byl výbuch na dole Kukla v Oslavanech (1921), při němž zemřelo 26 horníků.
Jáma
Rozlišovaly se podle účelu na těžní, větrací, výdušné, čerpací, slepé apod. Každá jáma
měla tři oddělení: těžní, lezní (vybavené žebříky a odpočívadly pro nouzové fárání)
a technologické (vybavené potrubím na stlačený vzduch, tlakové vody, výtlačným potrubím pro čerpání vody z dolu a elektrickými kabely). Slepá jáma spojovala dvě nebo
více důlních pater, neústila na povrch a měla stejný účel jako těžní jámy – zpřístupňovat
ložisko. Čerpací jámy sloužily k odčerpávání důlních vod.
Větrání
Čerstvý vzduch vstupoval do dolu těžní, resp. vtažnou jámou, musel projít všemi pracovišti a odcházel výdušnou jámou. Pohyb větrů, tzv. průběžný větrný proud, byl vyvolán
činností ventilátoru, který na výdušné jámě vzduch vysával. Zajímavý je výpočet, který
byl proveden na zbýšovském dole Jindřich II. Pokud by byl na výdušné jámě zastaven
ventilátor, průběžný větrný proud (zjednodušeně průvan) by se vlivem setrvačnosti zastavil teprve za 24 hodin. Ve slepých důlních dílech a na ražbách byly větry rozváděny
na jednotlivá pracoviště separátním větráním, tzv. lutnami – kovovými nebo textilním
rourami.
Patro
Místo, kde se soustřeďuje doprava uhlí, je tzv. těžní patro. Výdušné patro je zpravidla
100 m nad těžním patrem (vzdálenost se řídí místními podmínkami). Zde odchází větry
k výdušné jámě a dopravuje se sem materiál pro poruby. Mezi těmito dvěma patry pak
probíhá těžba uhlí.
Otvírka dolu
Místu bezprostředně u jámy se říkalo náraží, což je část, kde se důlní vozíky vtlačovaly,
tj. narážely do těžní klece. Náraží plynule přecházelo v další důlní dílo, tzv. šachetní pře-
18
Úpadnice
Důlní chodba ražená v úklonu ložiska. Sloužila k dopravě vozíků s uhlím vzhůru na nejbližší patrovou směrnou chodbu.
Prádlo a třídírna uhlí
Praním vodou docházelo k oddělování kamene od lehčího uhlí. Voda zároveň odnášela
nejdrobnější uhlí a uhelný prach do nádrží, kde byl zachycován uhelný kal, tzv. šmant.
V třídírně uhlí, což je pozdější označení prádla, se uhlí třídilo suchou cestou.
HORNICKÝ SLANG
Šmanťák – nádrž na sušení mokrého uhelného prachu z třídírny
Fedruňk – těžba uhlí
Flec (Flöz) – uhelná sloj
Štóla (Stolen) – vodorovná nebo mírně stoupající chodba ražená z povrchu do ložiska
Hajer (Hauer) – uhlokop, havíř
Obrhajer (Oberhauer) – havíř, který uváděl kopání, vrtání, střelbu
Štajgr (Steiger) – důlní dozorce
Obrštajger (Obersteiger) – naddůlní
Huntík (Hunt) – důlní vozíky pro přepravu uhlí v podzemí
Drahcalbán (Drahtseilbahn) – lanovka z dolu Ferdinand na důl Julius
Grundštreka (Grundstrecke) – hlavní chodba
Štreka (Strecke) – dělící chodba
Ligentka – směrný překop
Jáňa – kanál podél uhelné stěny v rubání
19
20
�������������������������������
����������������
����������
21
MIKROREGION KAHAN
Mikroregion Kahan vznikl v roce 2000 jako svazek obcí Babice
u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka
a Zbýšov. Začátkem roku 2008 se členskými obcemi staly také město
Rosice a obec Tetčice. Jak již název mikroregionu napovídá, hornická činnost výrazně ovlivnila život zdejších obyvatel. Do zastavení těžby v roce 1992 se
zde rozkládal rosicko-oslavanský uhelný revír. Slávu hornictví dnes připomínají areály
zaniklých dolů, haldy, zachovalé těžní věže bývalých dolů Simson a Jindřich II a expozice
Muzea průmyslových železnic ve Zbýšově.
Bohatou historii obcí můžete objevovat prostřednictvím řady kostelů, kaplí a křížů,
připomínajících události radostné i tragické. Pro milovníky sportu jsou otevřeny brány
tenisových a fotbalových hřišť nebo koupališť. Za návštěvu stojí také tradiční hodové
slavnosti, letní Neckyáda či některá z vyhlášených sportovních akcí.
Příbram na Moravě (*1237)
www.pribramnamorave.cz
Zajímavostí je netradiční kaple sv. Floriána a Panny Marie s elipsovitým půdorysem. Bohatý společenský život obce vrcholí každoročně v červnu Neckyádou
na místním rybníku a v září na Příbramských hodech.
www.rosice.cz
Rosice (*1259)
Město Rosice se jako historické a kulturní centrum regionu může pochlubit
renesančním zámkem s arkádovým nádvořím, kostelem sv. Martina a kaplí Nejsvětější Trojice s lipovou alejí a křížovou cestou. Mezi tradiční akce patří Vozatajské závody, Rytířské klání, Česnekové slavnosti nebo Dýňobraní.
Tetčice (*1104)
www.tetcice.cz
V obci, kde se v minulosti pěstovala vinná réva, vás dnes zaujme kaple sv. Floriana a skalka se sochou sv. Jana Nepomuckého. Zdejší železniční stanice slouží
jako výchozí bod do přírodního parku v okolí říčky Bobravy, která obcí protéká.
Vysoké Popovice (*1228)
www.vysoke-popovice.cz
Obec slouží jako výchozí bod pro turistické trasy. Její dominantu tvoří původně
románský kostel sv. Jana Křtitele. Každoročně se zde koná tradiční tenisový turnaj Vysoké Popovice Open.
Babice u Rosic
Lukovany
OBCE MIKROREGIONU KAHAN
22
Příbram na Moravě
www.mikroregionkahan.cz
Zakřany (*1350)
www.zakrany.cz
V obci nelze přehlédnout zděnou kapli, postavenou v roce 1888 „Ke cti a chvále
sv. Donáta“. Vyhledávaným zpestřením letní sezóny je květnový závod motocyklů Fechtl cup a srpnová Zakřanská pouť s vystoupením místních mažoretek.
Babice u Rosic (*1228)
www.babiceurosic.cz
Obec s prostornou návsí s kaplí sv. Antonína Paduánského. V okolí jsou patrné
stopy po těžbě černého uhlí v podobě řady prohlubní, náspů hald a zbytků
budov. Nejznámější zaniklý důl nesl název Ferdinand.
Zastávka (*1875)
www.zastavka.cz
Zastávka, dříve nazvaná Boží Požehnání, bývala centrem života v době rozkvětu
hornictví a zůstala jím dodnes. O významu obce svědčí jedna z prvních drah
v českých zemích, která byla vybudována mezi Brnem a Zastávkou už v letech
1852–1855 .
Lukovany (*1269)
www.lukovany.cz
V obci se nachází unikátní románský kostel sv. Václava s přilehlým vesnickým
statkem. Lukovanský rybník je vyhledávaný ke koupání i rybaření, v zimě jako
přírodní kluziště. Proslavené jsou místní zářijové Svatováclavské hody.
Zbýšov (*1280)
www.mestozbysov.cz
Ve městě se nachází zachované těžní věže dolů Simson a Jindřich II, sídlí zde
i expozice Muzea průmyslových železnic. Chloubou Zbýšova je kostel sv. Martina a moderní koupaliště s tobogánem.
Rosice
Zakřany
Tetčice
Vysoké Popovice
Zastávka
Zbýšov
23
MUZEUM HORNICTVÍ A ENERGETIKA
ROSICKO-OSLAVANSKA
MUZEUM
PRŮMYSLOVÝCH ŽELEZNIC
Muzeum průmyslových železnic je nezisková organizace
Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska je nezisková organizace
založená v roce 2000, jejíž hlavní činností je dokumentace historie Rosicko-oslavanské černouhelné pánve a osvětová činnost. Vlastivědný spolek
sídlí v prostorách renesančního zámku v Oslavanech, kde jeho členové
vybudovali rozsáhlou expozici o regionu.
zabývající se záchranou a renovacemi úzkorozchodných železničních vozidel. Všechny práce vykonávají členové zdarma ve svém
volném čase. Spolek vznikl roku 1991 a jeho činnost je sběratelská, dokumentační a prezentační.
Expozice je průřezem historie hornictví a energetiky.
Geologie a mineralogie: jak rostlo uhlí, minerály a nerosty Rosicko-Oslavanska.
Vývoj hornického řemesla: přehled dolů v revíru, historické i novější metody těžby,
život a práce horníků, nářadí a pracovní pomůcky. Důlní záchranná služba a její vybavení. Součástí expozice je i maketa důlní chodby s rubáním ve skutečné velikosti s důlní
lokomotivou.
Oslavanská elektrárna: první parní velkoelektrárna na Moravě (1913–1993). Funkční
velín elektrárny ze 40. let, telefonní ústředna, vývoj elektrifikace okresu, historické elektrospotřebiče.
Expozice lampových radiopřijímačů vyráběných od 20. let minulého století: gramofony, magnetofony, televizory, ale i vysavače, fotografické přístroje, promítačky, kamery.
Výstava Encyklopedie Oslavan: historie města, archeologie, význačné osobnosti, příroda Oslavanska, Althanové v Oslavanech.
Muzeum provozuje 30 lokomotiv a desítky vozů odkoupených z celé ČR ze zrušených
lomů, cihelen i jiných úzkorozchodných drah zpravidla za cenu šrotu, ve stavu tomu
odpovídajícím. Motorové lokomotivy pocházejí z let 1940–1981, parní z let 1913–1951
a elektrické z let 1905–1964. Nejstarším exponátem je elektrická lokomotiva Siemens
z roku 1905. Základ sbírky tvoří parní lokomotiva BS 80 (ČKD Praha 1951). Po službě
v Králodvorských železárnách se dostala do sbírek Národního technického muzea, odkud si ji Muzeum průmyslových železnic pronajalo. Pro zájemce jsou k vidění také různé
nákladní vozy a jiné speciální vlaky. Úzkorozchodná vozidla připomínají mnohdy hračku
či model, přesto jde o plnohodnotné, mnohdy historicky cenné stroje a dopravní systémy průmyslu 19. i 20. století. Zvláštní poezie jejich provozu ale zůstala veřejnosti utajena,
protože se většinou nacházely v továrnách, dolech a objektech běžně nepřístupných.
Je obecně známo, že návštěvník získá představu o funkci zařízení nejlépe, vidí-li ho
v chodu. Pak je již krok k přání vláčkem se svézt. To je možné na revitalizované vlečce
Zastávka – Zbýšov poté, co zde byl změněn rochod kolejí z 1 435 mm na 600 mm. Zde
si můžete zavzpomínat na historii hornictví rosicko-oslavanského uhelného revíru, energetiky i na století páry a vše spojit s výletem historickým vlakem s parní lokomotivou.
B
Muzeum Hornictví a energetika Rosicko-Oslavanska je veřejnosti přístupné
o víkendech od května do září a ve významné dny (Karmelská pouť, 1. máj, Dny
evropského kulturního dědictví).
Pro hromadné výpravy, zájezdy a školní výlety je návštěvu muzea možné objednat v KIS Oslavany:  604 108 641,  546 423 283, email: [email protected].
Další informace naleznete na internetových stránkách Vlastivědného spolku
Rosicko-Oslavanka www.rosicko-oslavansko.cz a města Oslavany www.oslavany-mesto.cz.
Expozice lampových radiopřijí- Velín oslavanské elektrárny.
mačů.
24
Expozice geologie a mineralogie.
B
Jízdy pro veřejnost se konají o vybraných sobotách od května do září ve stanici
Zbýšov (areál bývalého dolu Jindřich II), v čele vlaků obvykle jede parní lokomotiva BS 80. Ostatní exponáty si mohou návštěvníci prohlédnout v kryté hale.
Aktuální informace naleznete na stránkách www.mpz.cz nebo vám je ochotně
sdělí pracovníci muzea na emailu [email protected] nebo  606 832 394.
Vláček s motorovou lokomoti- Krytá hala s exponáty.
vou Stavostroj BN30.
Elektrická lokomotiva Siemens
s osobním výletním vozem.
25
ROSICE-OSLAVANY COAL DISTRICT
The Rosice-Oslavany coal district is one of the oldest and smallest glance
coal mining districts in the Czech Republic. It is situated in a narrow strip
of the Boskovice stria some twenty kilometers West South West of Brno, encompassing
the municipalities of Rosice, Zastávka (formerly called God’s Blessing), Babice u Rosic,
Zbýšov, Padochov and Oslavany. The mining history in Oslavany began prior to 1755,
and coal mining in the northern part of the district began but a few years after that.
The Rosice-Oslavany basin experienced full expansion of mining in the 19th century and
coal was mined here until the end of 1991. As the mines closed, the slag heaps were
redeveloped, the miners disappeared and those who still remember are but a few, as the
culture and practice of coal mining has gradually disappeared from the life and appearance of local municipalities as well as the local landscape.
COAL MINING HISTORY
In mid-18th century as brick and metal factories were established, Bohemia and Moravia
experienced a growing lack of wood, the sole fuel up to that time. In 1751 empress Maria
Theresa published an imperial rescript, calling onto authorities to find peat-bogs to be
used for heating smelters, iron-mills, and homes. A similar rescript was issued in 1757,
calling for searching out and mining glance coal. Coal was, until the mid-18th century,
used only in Silesia and was completely unknown in Moravia.
Jan Nepomuk Hausperský asked the Vienna Court in 1769 to send mining engineers
to Rosice and examine the local coal bed. In 1783 a series of holes for mining coal and
alum slate were dug in the area around Zastávky and four years later the Rosice Authority
granted the mining rights to coal and alum on the entire Rosice manor to Jan Augustýn
Thomoser and later to the C.K. Canal and Mining Co. of Vienna.
Starting in 1797, the Vienna mining company experienced financial problems and
on October 1, 1801, the mining rights for
the Rosice manor were granted to the company’s mining master Ferdinand Thomoser
under the same conditions as in 1787. Thomoser gained the right to use all coal supplies, buildings and mining works created
by the C.K. Canal and Mining Co., but only
on the condition of paying off all the company’s previous debts. Not long afterwards,
in 1802, the Rosice mines were rented by a Brno wholesalesman Johann Herring. Herring
founded the Knight Herring & Co. mining company which operated until 1870 and became the largest mining company in the entire Rosice-Oslavany coal region.
The years of the 1840s through the 1860s witnessed the peak of mining activity in
the Rosice mines. Rosice coal was used across a large portion of Moravia and in Vienna,
26
thanks to the railroad which had been built from Brno to Zastávka. The Rosice mines
were leaders in Moravia not only in the amount of coal produced but also in the number
of effective steam engines and pumps used in the mines.
DEVELOPMENT OF MINING TECHNOLOGY
At first, coal was gathered manually into sacks. Later the excavation techniques were
similar to those used in well digging. Such work was known to those living in the local
villages and authorities were able to use bondmen to mine coal. At the end of the 18th
century, miners from older ore mining districts arrived in the Rosice-Oslavany district.
The development of local mines started at the beginning of the 19th century when
Johann Baptista Mülller, an experienced mining official from the Tyrol, took over
the Oslavany mines and when the mining expert Ferdinand Rittler came to the Rosice
manor from Prussian Silesia. At that time, coal mining was done using slanted shafts to
a maximum depth of 30 m.
Miners used a variety of tools such as picks, diggers and pick-hammer combinations. This
set of hand tools was used throughout the entire 19th century. The main modernization
in coal mining was in the transport of coal within each storey of the underground mine,
when the reel was replaced by wagons on rails. In the second half of the 19th century,
miners began using explosives and all shafts were equipped with a surface-level steam
engine to operate the cage and the pumps.
At the turn of the 19th and 20th century, electricity was introduced in the shafts. Up to
1901 all mining towers were made of wood, but during 1902-1904 metal constructions
were built at the Simson, Julius and Ferdinand mines.
After 1913, petrol-powered mining engines were introduced in the district. However,
until the end of the 1940s horses continued to be used underground.
After the end of World War II, the mines were nationalized. Growing demand for coal
prompted the last development and modernization of coal mining in the Rosice-Oslavany district. A new mine, called the Henry II mine, began to be built in 1964 in Zbýšov.
The Henry II mine was put into production in 1969 and became the deepest coal mine
(1428,4 m) in Czechoslovakia. The district reached its peak production in 1963 with
a total of 751 668 tons of coal mined that year.
The decision to stop mining coal in the Rosice-Oslavany district was made based on
the great depths to which the mines had been excavated, coupled with consideration
of negative climatic conditions, the complex geological constitution of the coal bed,
the danger of break outs of coal and methane, and the danger of the coal self-igniting.
The last wagon of coal left the Zbýšov Anthony mine in the Rosice-Oslavany district on
February 18, 1992.
27
MOST IMPORTANT ROSICE-OSLAVANY BASIN MINES
ON THE TERRITORY OF THE KAHAN MICRO-REGION
Road Mine
Zastávka, mining period: 1836–1878, depth: 79,6 m
The Road mine was one of the first important mines contributing to the glory of mining
in Zastávka. Mining continued until 1878, and later the Road mine served as a ventilation shaft for the Julius mine.
Herring Pit
Zastávka, mining period: 1852–1877
The Herring Pit building has endured as a dominant feature of the Kloboučky quarter
in Zastávka municipality. A brick factory stood nearby the shaft building, producing ordinary bricks as well as ornate specialty-shaped bricks.
Julius Mine
Zastávka, mining period: 1877–1967, depth: 790,2 m (8 stories), dead-end pit: 420 m
The mine construction was started in 1870. At that time it was called the New shaft, and
in 1880 its name was changed to the Julius mine in honor of Zastávka’s first mayor and
director of the Rosice Mining Company, Julius Rittler.
Ferdinand Mine
Babice u Rosic, mining period: 1856–1955, depth: 794,2 m (8 stories), dead-end pit:
414,8 m
This mine was founded in 1856 by Knight Herring & Co. in the territory of Babice. It was
the first vertical mine in the Rosice area. The coal strata were two to six meters thick,
producing the highest quality coal of the entire district.
Henry I Mine
Zbýšov, mining period: 1854–1937, depth: 905 m
The mine was excavated from 1854-1857. Following the construction of the Henry II
shaft, the mining space from Henry I was transferred to Henry II and the Henry I pit was
filled up in 1970.
Henry II Mine
Zbýšov, mining period: 1964–1991, depth: 1428,4 m (13 stories)
Mine construction began in 1964 with the intention of centralizing the mining activities
in the central and northern parts of the district. During its existence, the Henry II mine
was the deepest black coal mine in the Czech Republic and was one of the deepest coal
mines in Central Europe.
28
Anthony Mine
Zbýšov, mining period: 1846–1992, depth: 900,5 m (7 stories)
This first vertical mine in the district was constructed by Antonín Rahn beginning
in 1846. In 1853, the mine reached a depth of 338 m and became the deepest coal mine
in Austria.
Simson Mine
Zbýšov, mining period: 1853–1925, depth: 625 m
The Müllers started digging this mine in 1848
in the Lán area of Zbýšov. In 1987, when the mine
was closed and filled up, the mining tower was
pronounced a historically protected object. It is
the only technical monument of the Rosice-Oslavany coal district.
Anna Mine
Zbýšov, mining period: 1830–1886, 1944–1967, depth: 195 m (4 stories)
This mine was started around 1800 by Johann Miller at the southern edge of the town
of Zbýšov. Due to repeated flooding it was abandoned until it was reopened by Anna
Müllerová in 1830.
KAHAN MICROREGION
The Kahan (“Miner’s lamp”) microregion was founded in 2000 as
an association of the municipalities of Babice u Rosic, Lukovany,
Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka and Zbýšov. In
the year 2008 the town of Rosice and the municipality of Tetčice
joined the Kahan microregion. The name indicates that mining has significantly influenced local lifestyles. Until 1992, the Rosice-Oslavany coal mining operation was active.
The glory of the past mining times is recalled in the signs of closed mines which dot
the landscape, preserved mining towers of the former Simson and George II mines and
in the Museum of Industrial Railways in Zbýšov.
The rich history of these municipalities speaks
through their churches, chapels and crosses commemorating both joyful and tragic events. Sport
lovers will welcome the tennis courts, soccer fields
and swimming areas. Traditional feasts are also
worth visiting, as is the Summer Neckyáda celebration and various sporting events.
www.mikroregionkahan.cz
29
MUNICIPALITIES OF THE KAHAN MICROREGION
Babice u Rosic (*1228)
www.babiceurosic.cz
This municipality features a spacious city square including the St. Anthony
of Padua chapel. The surroundings reveal reminders of past coal mining activity
in the form of dips, piles and remnants of mining buildings. The most famous
former mine was called the Ferdinand mine.
www.lukovany.cz
Lukovany (*1269)
Lukovany possesses the unique Romanesque church of St. Wenceslas with an
adjoining country farmhouse. The Lukovany pond is sought after for fishing
and swimming and as a winter skiing area. The local St. Wenceslas feast takes
place in September and is well known and well-attended.
Příbram na Moravě (*1237)
www.pribramnamorave.cz
The local chapel of St. Florian and the Virgin Mary is a point of interest as it has
an elliptical floor plan and in its entirety is reminiscent of Noah’s ark. Popular
local events include the May fair, June Neckyáda celebration and September
feast.
Vysoké Popovice (*1228)
www.vysoke-popovice.cz
The municipality is a popular starting point to access local tourist paths.
The Romanesque church of St. John the Baptist, rebuilt in 1882, is the focal point
of the village. The Vysoké Popovice Open tennis cup takes place here annually.
www.zakrany.cz
Zakřany (*1350)
You cannot miss the brick chapel built in 1888‚ to the honor and praise of
St. Donat. Zakřany’s annual Fechtl Cup for all-terrain motorcycling in May and
the Zakřany Fair, complete with local majorettes, are well sought-after events of
the summer season.
Zastávka (*1875)
www.zastavka.cz
Zastávka, formerly called Boží Požehnání (God’s Blessing), was the center of life
for the region during the mining times and continues to be so today. One of
the first railroad tracks in Czechoslovakia was constructed between Brno and
Zastávka from 1852–1855, testifying to the municipality’s importance at that
time.
www.mestozbysov.cz
Zbýšov (*1280)
The town features preserved mining towers from the former Simson and George II mines, as well as exhibits at the Museum of Industrial Railways. Zbýšov is
proud of its St. Martin church and a modern swimming pool with a water slide.
30
MUSEUM OF MINING AND ELECTRICITY PRODUCTION
IN ROSICE-OSLAVANY REGION
The Museum of Mining and Electricity Production in Rosice-Oslavany Region cuts across the history of the region’s
black coal mining, electricity production, geology and
mineralogy. You will discover many interesting facts about
the development of the mining as well as a full size model
of mining drift-way and a drilling engine. The exhibition
also provides information about the Oslavany power station (1913–1993). Another part of the museum exhibits
a collection of old electric products, such as lamp radios
dating as far back as the 1920’s, vacuum cleaners, cameras
and projectors. There is an exhibition dedicated to Oslavany Encyclopedia as well.
The museum is located in the Renaissance chateau in Oslavany and it is open to
the public. You can visit it on weekends from May to September and on special days.
For further information please visit museum website www.rosicko-oslavansko.cz or
the city website www.oslavany-mesto.cz.
The exhibition was prepared by a regional non-profit organization Vlastivědný spolek
Rosicko-Oslavanska, whose main activities are documenting the history of the regional
black coal basin and raising awareness of the history.
MUSEUM OF INDUSTRIAL RAILWAYS
The Museum of Industrial Railways is a non-profit
organization focused on saving and renovating narrow-gauge railway wagons. The Museum operates
30 engines and dozens of wagons purchased from
across the entire Czech Republic, from closed-down
quarries, brick factories, and other narrow-gauge routes. The collection of motor engines dates from 1940
to 1981, steam engines from 1913 to 1951 and electrical engines from 1905 to 1964. The oldest exhibit is
the Siemens electrical engine built in 1905.
The Museum of Industrial Railways exhibit is located in the area of the former Henry
II mine in Zbýšov. Visitors can also take a ride on the revitalized Zastávka-Zbýšov rail
siding.
Please visit www.mpz.cz, or contact us at [email protected] or +420 606 832 394 for up to
date information.
31
DAS KOHLENREVIER VON ROSICE UND OSLAVANY
Das Revier von Rosice und Oslavany gehört zu den ältesten und gleichzeitig kleinsten Abbaugebieten von Steinkohle in Tschechien. Es liegt in einem
schmalen Streifen der Boskowitzer Furche etwa zwanzig Kilometer westlich von Brno
auf den Gemarkungen der Gemeinden Rosice, Zastávka, Babice u Rosic, Zbýšov, Padochov und Oslavany. Die Anfänge des Kohlebergbaus in Oslavany reichen bis vor das Jahr
1755 zurück. Im nördlichen Teil des Reviers wurde mit der Kohleförderung nur wenige
Jahre später begonnen. Einen großen Aufschwung erlebten die Gruben im Revier jedoch erst im 19. Jahrhundert, und Kohle wurde hier bis Ende 1991 gefördert. Mit dem
Abriß der Zechenanlagen, der Rekultivierung der Abraumhalden und dem endgültigen
Abschied der Bergleute wie auch der Zeitzeugen verschwinden die Spuren des Kohlebergbaus allmählich aus dem Leben und dem Antlitz der Orte und aus dem hiesigen
Landschaftsbild.
GESCHICHTE DER KOHLEFÖRDERUNG
Mitte des 18. Jahrhunderts begann sich in Böhmen und Mähren – bedingt durch
den Aufschwung der Ziegeleien und Eisenhütten – ein allgemeiner Mangel an Holz,
dem einzigen damals genutzten Brennstoff, abzuzeichnen. Im Jahr 1751 gab Maria
Theresia ein kaiserliches Reskript heraus, in welchem sie die Obrigkeit in den Regionen
des Reichs dazu aufrief, nach Vorkommen von Torf suchen zu lassen, der als Brennstoff
in Hütten und Hammerwerken, aber auch für gewöhnliche Heizzwecke genutzt werden
sollte. Ein ähnliches Reskript von 1757 forderte jedoch bereits zur Erkundung und Erschließung von Steinkohlelagerstätten auf. Vor der Mitte des 18. Jahrhunderts wurde
Kohle nur in Schlesien vereinzelt genutzt, in Mähren war sie damals völlig unbekannt.
Jan Nepomuk Hausperský ersuchte 1769 den Wiener Hof, auch in die Herrschaft Rosice Bergbauspezialisten zu entsenden, um die hiesigen Kohlevorkommen zu erkunden.
Im Jahr 1783 bestanden im Gebiet des heutigen Zastávka bereits mehrere Gruben
zur Gewinnung von Kohle und Alaunschiefer, und vier Jahre später verpachtete
das Herrschaftsamt in Rosice das Schürfrecht für Kohle und Alaun in der gesamten
Herrschaft an Johann August Thomoser und anschließend an die k. k. Canal- und Bergbau-Compagnie in Wien.
Ab 1797 geriet diese Gesellschaft in wirtschaftliche Schwierigkeiten, und am 1. 10. 1801
wurde das Schürfrecht in der Herrschaft Rosice neu an ihren Bergmeister Ferdinand
Thomoser verpachtet. Durch den Vertrag erhielt der neue Pächter das Recht zur Nutzung aller Kohlevorräte, Gebäude und Bergwerke, die von der k. k. Canal- und Bergbau-Compagnie angelegt worden waren. Nur wenig später gingen jedoch 1802 die Rechte
an den Gruben in Rosice an den Brünner Großhändler Johann Herring über, welcher
die Bergwerksgesellschaft „Ritter Herring u. Comp.“ gründete, die bis 1870 bestand
und zum größten Grubenunternehmen in diesem Kohlerevier wurde.
In den vierziger bis sechziger Jahren des 19. Jahrhunderts erreichte die Bergbautätigkeit im Revier gemessen an den Maßstäben der damaligen Zeit ihren Höhepunkt.
32
Dank der 1856 fertiggestellten Eisenbahnstrecke von Brünn nach Zastávka weitete sich
der Absatz Rossitzer Kohle auf weite Teile Mährens und bis nach Wien aus. Nicht nur
durch die Menge der geförderten Kohle, sondern vor allem auch durch die Anzahl
leistungsfähiger Dampfmaschinen und Pumpen nahmen die Rossitzer Zechen damals
den Spitzenplatz in Mähren ein.
DIE ENTWICKLUNG DER BERGWERKSTECHNIK
Anfangs wurde die Kohle per Hand aufgelesen
und auf dem Rücken abtransportiert, später entsprachen die Schürfarbeiten in ihren Methoden
dem Brunnenbau. Eine solche Arbeit war in den
Dörfern bekannt, und so konnte die Obrigkeit
zur Kohlegewinnung Fronarbeiter heranziehen.
Ende des 18. Jahrhunderts gelangten einzelne
Bergleute aus älteren Erzrevieren in die Gegend.
Der Aufschwung des Bergbaus setzte erst Anfang des 19. Jahrhunderts ein, als die Gruben
in Oslavany Johann Baptist Müller, ein erfahrener Bergwerksbeamter aus Tirol, übernahm,
während in die Herrschaft Rosice aus dem preußischen Teil Schlesiens der Grubenexperte Ferdinand Rittler kam. Noch immer wurde jedoch die Kohle über schräg abfallende
Schächte aus einer geringen Tiefe von nicht mehr als 30 Metern gefördert.
Beim Kohlenabbau wurden Pickel, Hacken und Bergeisen verwendet. Die von den
Bergleuten genutzten Werkzeuge blieben über das ganze 19. Jahrhundert hinweg
unverändert. Die wesentliche Modernisierung des Abbaus betraf die Beförderung
der Kohle auf den Sohlen, wo die Schubkarren durch Hunte auf Schienen abgelöst
wurden. In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts wurden in den Gruben auch Sprengungen eingeführt, und über Tage wurden alle Schächte mit einer Dampfmaschine zum
Antrieb des Förderkorbs und der Pumpen ausgerüstet.
An der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert wurde mit der Elektrifizierung der Schächte
begonnen. Bis 1901 bestanden alle Fördertürme aus Holz, in den Jahren 1902–04 erhielten die Gruben Simson, Julius und Ferdinand Stahlkonstruktionen.
Nach 1913 begann im hiesigen Revier der Einsatz benzingetriebener Grubenlokomotiven. Bis Ende der vierziger Jahre wurden jedoch unter Tage nach wie vor auch Pferde
genutzt.
Nach dem Zweiten Weltkrieg, als die Zechen verstaatlicht wurden und die Nachfrage
nach Kohle rapide zunahm, kam es zu einer letzten Ausweitung und Modernisierung
der Förderung im Revier von Rosice und Oslavany. Im Jahr 1964 wurde in Zbýšov mit
der Anlage des neuen Schachts Jindřich II begonnen.
Der Schacht Jindřich II wurde 1969 in Betrieb genommen und war die tiefste Kohlengrube in der Tschechoslowakei; der Abbau erfolgte in einer Tiefe von 1428,4 Metern.
Die Förderung im gesamten Revier kulminierte im Jahr 1963, als der Rekordwert von
751 668 Tonnen Kohle erzielt wurde.
33
Die große Tiefe und die daraus resultierenden ungünstigen klimatischen Bedingungen,
der komplexe geologische Aufbau der Lagerstätte, die Gefahr von Kohle- und Methanexplosionen und der Selbstentzündung der Kohle führten jedoch zu der Entscheidung,
die Kohleförderung im Revier von Rosice und Oslavany einzustellen. Die letzte Wagenladung Kohle im Revier wurde am 18. Februar 1992 aus dem Schacht Antonín in Zbýšov
gefördert.
Grube Jindřich II
Zbýšov, in Betrieb: 1964–1991, Tiefe: 1428,4 m (13 Sohlen)
Die Grube wurde ab 1964 mit dem Ziel angelegt, die Kohleförderung im mittleren und
nördlichen Teil des Reviers zu zentralisieren. Jindřich II war seinerzeit das tiefste Steinkohlebergwerk in der Tschechoslowakei und eines der tiefsten in Mitteleuropa.
DIE WICHTIGSTEN GRUBEN DES KOHLENREVIERS VON
ROSICE UND OSLAVANY IM GEBIET DER MIKROREGION
KAHAN
Grube Antonín
Zbýšov, in Betrieb: 1846–1992, Tiefe: 900,5 m (7 Sohlen)
Diese Grube mit dem ersten vertikalen Schacht im Revier wurde von Anton Rahn ab
1846 errichtet. Im Jahr 1853 erreichten die Rahnschen Gruben in Zbýšov eine Tiefe von
338 m und waren damit das tiefste Kohlebergwerk im damaligen Österreich.
Straßengrube
Zastávka, in Betrieb: 1836–1878, Tiefe: 79,6 m
Eine der ersten bedeutenderen Gruben, die dem Bergbau in Zastávka zu seinem Ruhm
verhalf. Gefördert wurde hier bis 1878, danach diente sie als Lüftungsschacht für die
Grube Julius.
Grube Herring
Zastávka, in Betrieb: 1852–1877
Das Zechengebäude stellt bis heute eines der Wahrzeichen des Viertels Kloboučky der
Gemeinde Zastávka dar. In der Nähe des Schacht stand eine Ziegelei, die außer den üblichen Backsteinen auch verzierte Formziegel produzierte.
Grube Julius
Zastávka, in Betrieb: 1877–1967, Tiefe: 790,2 m (8 Sohlen), Blindschacht 420 m
Mit der Anlage der Grube wurde 1870 begonnen. Der Schacht hieß ursprünglich Nová,
wurde jedoch 1880 zu Ehren von Julius Rittler, dem ersten Bürgermeister von Zastávka
und Direktor der Rossitzer Bergbaugesellschaft, umbenannt.
Grube Ferdinand
Babice u Rosic, in Betrieb: 1856–1955, Tiefe: 794,2 m (8 Sohlen), Blindschacht 414,8 m
Die Grube wurde auf 1856 auf der Gemarkung von Babice durch die Firma Ritter Herring
u. Comp. angelegt. Es handelte sich um den ersten senkrechten Schacht im Gebiet von
Rosice. Die Kohlenflöze hatten hier eine Dicke von 2 bis 6 Metern, und die Kohle war
die hochwertigste im ganzen Revier.
Grube Jindřich I
Zbýšov, in Betrieb: 1854–1937, Tiefe: 905 m
Die Grube wurde in den Jahren 1854–1857 angelegt. Nach der Eröffnung des Schachts
Jindřich II wurde der Abbauraum von dort aus erreicht, und der Schacht Jindřich I wurde
1970 zugeschüttet.
Grube Simson
Zbýšov, in Betrieb: 1853–1925, Tiefe: 625 m
Das Bergwerk wurde 1848 an der heutigen Straße Na Láně in Zbýšov von der Familie
Müller eröffnet. Als der Schacht 1987 zugefüllt und verschlossen wurde, stellte man seinen Förderturm unter Denkmalschutz. Er ist damit das einzige technische Denkmal im
Kohlenrevier von Rosice und Oslavany.
Grube Anna
Zbýšov, in Betrieb: 1830–1886, 1944–1967, Tiefe: 195 m (4 Sohlen)
Die Zeche wurde um das Jahr 1800 durch Johann Müller am Südrand von Zbýšov errichtet. Wegen Wassereinbrüchen wurde die Grube aufgegeben und erst 1830 von Anna
Müller wieder in Betrieb genommen.
MIKROREGION KAHAN
Die Mikroregion Kahan entstand im Jahr 2000 als Verband der Gemeinden Babice u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany,
Zastávka und Zbýšov. Im Jahr 2008 haben die Stadt Rosice und die
Gemeinde Tetčice die Mikroregion Kahan betreten. Wie schon der
Name andeutet (kahan heißt „Grubenlampe“), war das Leben der Menschen in diesem
Landstrich lange vom Bergbau dominiert. Bis zur Einstellung der Kohlenförderung 1992
erstreckte sich hier das Revier von Rosice und Oslavany. An die Zeiten des Bergbaus
erinnern noch heute die Gelände der einstigen Gruben, Abraumhalden, die erhaltenen
Fördertürme der Gruben Simson und Jindřich II sowie die Sammlung des Industriebahnmuseums in Zbýšov. Von der reichen Geschichte der Orte zeugen die vielen Kirchen,
Kapellen und Kreuze, die an freudige wie tragische Ereignisse erinnern. Für die Freunde
des Sports stehen Tennis- und Fußballplätze oder Schwimmbäder bereit. Einen Besuch
wert sind auch die traditionellen Volksfeste, die sommerliche Waschtrograllye oder mancherlei bekannte Sportveranstaltung.
www.mikroregionkahan.cz
34
35
DIE GEMEINDEN DER MIKROREGION KAHAN
www.babiceurosic.cz
Babice u Rosic (*1228)
Am weitläufigen Dorfanger steht die Kapelle des hl. Antonius von Padua. Rund
um den Ort hat der Steinkohlebergbau seine Spuren in Form einiger Bodenabsenkungen, Halden und von Gebäuderesten hinterlassen. Die einst wichtigste
Grube trug den Namen Ferdinand.
www.lukovany.cz
Lukovany (*1269)
Im Ort befindet sich die einzigartige romanische Kirche St. Wenzel in der Nachbarschaft eines Gutshofs. Der Teich von Lukovany lädt im Sommer zum Baden
oder Angeln und im Winter zum Schlittschuhlaufen ein. Weithin bekannt ist das
Sankt-Wenzels-Fest im September.
Příbram na Moravě (*1237)
www.pribramnamorave.cz
Eine Sehenswürdigkeit ist die Kapelle des hl. Florian und der Jungfrau Maria
mit ihrem elliptischen Grundriß. Höhepunkte des vielfältigen gesellschaftlichen
Lebens im Ort sind alljährlich die Waschtrograllye im Juni und das Volksfest im
September.
Vysoké Popovice (*1228)
www.vysoke-popovice.cz
Der Ort ist ein beliebter Ausgangspunkt für Wanderungen. Sein Wahrzeichen
ist die ursprünglich romanische Kirche des hl. Johannes des Täufers. Alljährlich
findet hier das traditionelle Tennisturnier Vysoké Popovice Open statt.
Zakřany (*1350)
www.zakrany.cz
Nicht zu übersehen ist im Ort die Kapelle, erbaut 1888 zu Lob und Ehren des
hl. Donatus. Beliebte Besuchsziele im Sommer sind das Motorradrennen Fechtl
Cup im Mai und das Volksfest im August, bei dem auch die örtlichen Majoretten
auftreten.
Zastávka (*1875)
www.zastavka.cz
Zastávka, früher Segen Gottes – Boží Požehnání genannt, war in der Blütezeit
des Bergbaus ein lebendiger Ort und ist es bis heute geblieben. Von der damaligen Bedeutung des Ortes zeugt, daß die Eisenbahnstrecke von Brünn hierher
als eine der ersten im heutigen Tschechien bereits in den Jahren 1852–1855
erbaut wurde.
Zbýšov (*1280)
www.mestozbysov.cz
In der Stadt haben sich bis heute die Fördertürme der Gruben Simson und
Jindřich II erhalten, und auch das Industriebahnmuseum hat hier sein Domizil.
Weitere Besuchsziele sind die Kirche St. Martin und das moderne Schwimmbad
mit Wasserrutsche.
36
MUSEUM FÜR BERGBAU UND ENERGETIK
DER REGION ROSICE-OSLAVANY
Der Heimatkundliche Verein Rosice-Oslavany ist eine
gemeinnützige Organisation, deren Hauptziel es ist,
die Geschichte des Steinkohlebeckens um Rosice und
Oslavany zu dokumentieren und der Öffentlichkeit
näherzubringen. Der Sitz des Vereins befindet sich in
Räumen des Renaissanceschlosses von Oslavany, wo
seine Mitglieder eine umfangreichende Dauerausstellung über die Region eingerichtet haben. Die Ausstellung bietet einen Querschnitt durch die Geschichte
des Kohlengruben und der Energiegewinnung und führt ihre Besucher in die Geologie
und Mineralogie ein. Sie gibt einen interessanten Überblick über die Entwicklung des
Bergbaus, Bestandteil der Schau ist auch die Nachbildung eines Abbaustollens in Originalgröße mit einer Grubenlokomotive. Informiert wird auch über das Kraftwerk von
Oslavany (1913–1993). Ferner umfaßt die Sammlung auch Röhrenradios ab den 20er
Jahren des vergangenen Jahrhunderts, Staubsauger, Photoapparate, Filmprojektoren
und -kameras sowie die Schau „Enzyklopädie von Oslavany“.
Das Museum ist an Wochenenden von Mai bis September sowie an Feiertagen geöffnet.
Weitere Informationen finden Sie im Internet unter www.rosicko-oslavansko.cz oder
www.oslavany-mesto.cz.
INDUSTRIEBAHNMUSEUM
Das Industriebahnmuseum wird von ehrenamtlichen
Helfern betrieben, die sich der Erhaltung und Restaurierung schmalspuriger Schienenfahrzeuge verschrieben haben. Das Museum verfügt über 30 Lokomotiven und Dutzende von Wagen, die aus stillgelegten
Steinbrüchen, Ziegeleien und von anderen Schmalspurbahnen in ganz Tschechien hierher gelangt sind.
Die Diesellokomotiven stammen aus den Jahren 1940
–1981, die Dampfloks aus den Jahren 1913–1951, und
die elektrischen Loks wurden zwischen 1905 und 1964 erbaut. Ältestes Exponat ist eine
Elektrolok von Siemens aus dem Jahr 1905.
Die Sammlung des Industriebahnmuseums befindet sich auf dem Gelände der ehemaligen Kohlengrube Jindřich II in Zbýšov, daneben werden den Besuchern Fahrten auf der
wiederinstandgesetzten Anschlußbahn Zastávka – Zbýšov geboten.
Aktuelle Informationen im Internet unter www.mpz.cz, unter der E-Mail-Adresse
[email protected] oder telefonisch unter +420 606 832 394.
37
JAK SE K NÁM DOSTANETE ...
PRAHA
OSTRAVA
KAHAN
BRNO
����������
����������������
������
��������
A
Na kole a pěšky
okružní cyklotrasa „Stezka permoníků“ (30 km)
Zastávka – Zakřany – Příbram n/M. – Vysoké Popovice – Lukovovany
– Zbýšov – Babice u Rosic – Zastávka
okružní cyklotrasa „Hornická stezka“ (50 km)
Oslavany – Zbýšov – Babice u Rosic – Zastávka – Domašov – Příbram n/M.
– Vysoké Popovice – Lukovany – Oslavany
������������
žlutá turistická značka
Příbram n/M. – Zbraslav – údolí Bílého potoka – Tišnov
G
Vlakem
Linka č. S4 (Brno – Zastávka – Vysoké Popovice – Náměšť nad Oslavou)
������
�������
��������
����
�����������
���������
������
�������
���������
���
�������
�������
��������
červená turistická značka
údolí Bílého potoka – Zastávka – Lukovany – údolí Oslavy
modrá turistická značka
Zastávka – Babice u Rosic – Zbýšov – Oslavany
��������
�������
��������
��������
��������
�����������
������
���������
������
B
��������
�������������
���
��������
�������������
Mikroregion Kahan dso
Hutni osada 14, 664 84 Zastavka,  +420 546 429 048,
e-mail: [email protected], www.mikroregionkahan.cz
Autobusem
Linka č. 153 (Tišnov – Zastávka – Zbýšov – Ivančice)
Linka č. 405 (Brno – Rosice – Zastávka)
Linka č. 420 (Zastávka – Příbram na Moravě – Velká Bíteš)
Linka č. 421 (Zastávka – Babice u Rosic – Lukovany)
Podklady: Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska, o.s.
Texty: RNDr. Dalibor Koločava, Martin Horký a Miloš Hotař
Spoluprace: Alan Butschek, Petr Kubinský, Jarmila Plchová
Autem
Použitá literatura:
Stručná historie výstavby obce Zastávka u Brna – Čech František; Rosice 1995
Rosicko-Oslavansko – Fojtík K., Sirovátka O.; Brno 1961
Rosicko-oslavanský uhelný revír 1760–1999 – Plchová Jarmila; Rosice 1999
Rosicko-oslavanská černouhelná pánev v datech – Plchová Jarmila; Vlastivědný spolek
Rosicko-Oslavanska 2003
150 let železnice z Brna do Zastávky – Kolektiv autorů; KIC Rosice 2006
20 km západně od Brna; z dálnice D1 na sjezdu Kývalka, Ostrovačice nebo
Velká Bíteš
38
39
www.mikroregionkahan.cz
REALIZOVAL:
ZPRACOVAL:
PARTNEŘI:
Muzeum průmyslových
železnic
Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií a Jihomoravským krajem.
ISBN 978-80-254-1847-5
Realizoval: Mikroregion Kahan dso • Zpracoval: Partnerství, o.p.s., 2008