3 Pentateuch 3.1 Knihy Pentateuchu Pentateuch je soubor zákonů

Komentáře

Transkript

3 Pentateuch 3.1 Knihy Pentateuchu Pentateuch je soubor zákonů
1
3 Pentateuch
3.1 Knihy Pentateuchu
Pentateuch je soubor zákonů zasazených do rámce dějepisného
vyprávění. Je to tedy Tóra - Zákon. Jednotlivé knihy Židé označují
prvním důležitým slovem textu, Septuaginta podle obsahu:
Geneze - vypráví o původu světa;
Exodus - vypráví o východu z Egypta;
Levitikus -obsahuje zákony kmene Levi, zasvěceného Bohu;
Numeri má název podle výčtů na začátku knihy;
Deuteronomium - "druhý zákon" vyhlášený Mojžíšem před smrtí.
Pentateuch vypráví o osudech prvních lidí, patriarchů a kmenů až po
smrt Mojžíše. Sjednocujícím tématem je Boží plán, podle kterého byl
národ vyvolen. Palestina je mu dána za vlast a Mojž. zákon je ústavou.
3.1.1 Geneze
a) Pradějiny lidstva (kapitola 1 -11) - úvod do dějin vyvoleného národa
b) Dějiny patriarchů (kapitola 12 - 50) - Abrahám, Izák, Jakub, Josef
Egyptský - předkové vyvoleného národa.
3.1.2 Exodus
a) Vysvobození z egyptského otroctví (1,1 -15,21)
b) Cesta pouští (15,21 -18,27)
c) Sinajská smlouva (Kapitola 19 - 40).
Bůh uzavírá smlouvu se svým lidem a dává mu své zákony. Základem
je Dekalog; Ex 20,2-17. Dekalog je rozpracován v podrobné
zákonodárství pro každodenní život, hlavně oblast kultu.
3.1.3 Levitikus
a) Rituál obětí (Kap. 1 -7)
b) Ustavování kněží (Kap. 8-10)
c) Zákony kultické čistoty (Kap. 11-15)
Doplněk: Rituál Dne smíření (Kap. 16)
d) Zákon svatosti (Kap. 17-28)
Doplněk: Závěrečné předpisy o slibech a darech Bohu (Kap. 29)
Kniha obsahuje zákonodárství, které se vztahuje na kult a službu kněží.
Celá pochází z kněžské tradice.
3.1.4 Numeri
a) Příprava odchodu od hory Sinaj (1,1-10,10)
b) Cesta pouští (10,11-21,35)
c) Moabsko (Kap. 22-26)
Kolem těchto událostí jsou uspořádána nařízení a předpisy, které jsou
uváděny ve vztahu k té či oné události. Jsou to často doplňky k Ex a Lv.
3.1.5 Deuteronomium
a) První Mojžíšův proslov: 1,1-4,40
b) Druhý Mojžíšův proslov: 4,41-28,69
b.1/ úvod: 4,41-49
b.2/ Desatero jako základ smlouvy (Kap. 5-11)
b.3/ Deuteronomistický zákoník (Kap. 12-26)
b.4/ Závěr druhého proslovu (Kap. 27-28)
c) Třetí proslov (Kap. 29-30)
d) Doplněk (Kap. 31-34) Vypráví o posledních dnech Mojžíšových.
Tato kniha jako jediná neprošla redakcí kněžské tradice. Je napsána ve
formě tří Mojžíšových proslovů. Jejím obsahem je napomínání a
povzbuzování: Je nutné sloužit věrně jedinému Bohu.
Dt zákonodárství je ve své podstatě shodné se zákonodárstvím kněžské
tradice, ale jsou zde i rozdíly. Je také ucelenější.
3.1.6 Poznámka k mojžíšskému původu Pentateuchu
Současná biblická věda ukázala, že Pentateuch dostal svou definitivní
podobu v 5. století př. Kr. Ale víme, že tato definitivní redakce vychází
ze starších literárních tradic, a ty ze starých ústních tradic izraelských
kmenů. Nejdůležitější z těchto tradic vypráví o Mojžíšovi, který byl
největším prorokem, vůdcem a prvním zákonodárcem Izraele. Mojžíš je
tedy duchovním otcem Pentateuchu.
2
3.2 Výklad vybraných částí Pentateuchu
3.2.1 Biblická zpráva o stvoření
SZ podává dvě zprávy o stvoření. Jednu mladší (Gen l,l-2,4a), která se
nazývá zpráva o stvoření z kněžského kodexu, a starší, kratší (Gen 2,4b25), která se nazývá jahvistická.
Mladší pochází asi z r. 500 př. Kr. Dnešní znění vzniklo spojením obou.
Tato zpráva má trojí účel:
1) Je to zpráva o velkém činu Boha-Stvořitele.
2) Chvalozpěv klanění - liturgický text.
3) Zachování a svěcení soboty.
Zpráva o stvoření je náboženské poznání, jež přechází v modlitbu. Je
zaměřena proti egyptskému zbožštění zvířat i proti babylonskému
zbožštění hvězd. Rozčlenění do sedmi dní není předmětem víry.
Poselství: Je jen jeden Bůh, který je věčný, je Stvořitel nebe i země,
všechno stvořené je dobré, celé dílo stvoření je zaměřeno k člověku, k
jeho štěstí a radosti.
3.2.2 Stvoření nebo vývoj člověka
Gn obsahuje dvě zprávy o stvoření prvních lidí:
a) Jahvistická: (Gn 2,7)
b) Zpráva Kněžského kodexu: (Gn 1,26 - 31)
Jahvistická zpráva je stručná, silně zlidštěná, zdůrazňuje sepětí člověka
se zemí, je prachem země.
Zpráva kněžského kodexu je vznešená, stvoření připomíná slavnostní
obřad.
Zpráva o stvoření ukazuje prostou obraznou řečí, přístupnou tehdejším
lidem, základní pravdy o původu lidského pokolení i národa. Člověk je
podobností s Bohem vyznamenaný, vyniká nad ostatní tvory. Zároveň
je stvořený člověk spojen se zemí, není tedy v kosmu cizincem. Bible
odpovídá na jiné otázky než věda. Neříká, jakým způsobem člověk
vznikl, ale co člověk je a proč ho Bůh stvořil.
V čem je člověk "Obrazem Božím?"
1) Vládne celému tvorstvu - suverenita Boha.
2) Plodnost a zalidnění světa - tvořivost Boží.
3) Plnost věčného Boha vyjádřená u člověka růzností pohlaví.
3.2.3 Vznik první ženy
V Genezi jsou opět dvě zprávy o této události:
a) Jahvistická (starší): (Gen 2,18-25).
b)
Zpráva kněžského kodexu: (Gen 1,27 nn)
Velmi stará jahvistická zpráva podává lidový a zlidštělý obraz Boha, o
vzniku Evy se rozepisuje široce, s epickou rozvláčností. Odrážejí se tu i
některé prastaré orientální představy. Zpráva kněžského kodexu je
krátká a slavnostní. Její pomocí chtěl pisatel zřejmě opravit pojetí Boha
ze starší zprávy.
Dvojí pohlaví u lidí je Boží dar, který umožňuje lidem ještě plněji a
opravdověji být "obrazy Boha", mít podíl na stvořitelské činnosti boží,
na předávání lidského života.
Tvrdý spánek odkazuje k tajemství, slovo "žebro"(sela) může znamenat
též hradní koš, bok, klenbu. Snad snaha vyjádřit rovnost podstaty muže
a ženy. Možná též dokreslení blízkosti vztahu muže a ženy.
Gn zdůrazňuje, že pohlavní síla je velká a dobrá, ale ani jedno pohlaví
samo o sobě nemůže předávat život a že jsou tedy odkázány na sebe.
Biblický výklad o stvoření první ženy je jakýmsi podobenstvím, kdy
nejsou tedy důležité detaily, ale dobrodiní Boha vůči člověku.
3.2.4 Ráj - pohádková země blahobytu?(Gen 2,8-15)
Zpráva o ráji představuje teologicky smělý pokus zachytit situaci světa
a celého lidstva před hříchem. Je odpovědí na otázku po původu zla.
Ráj je příbytek Boha. Založil jej a zdržuje se v něm. Jeho přítomnost je
„hmatatelná“. Ráj spočívá v tom, že příbytek Boží se stává příbytkem
člověka. Ráj nikdy nebyl skutečností v materiální formě. Množství
obrazných rčení chce znázornit neporušený a oblažující poměr mezi
člověkem a Bohem.
3.2.5 Had a jablko - prvotní hřích v ráji (Gen 3,1-24)
Člověk jako "obraz Boží" obdržel svobodu i s rizikem zneužití proti
svému Stvořiteli. Šlo o jeho svobodné rozhodnutí proti Bohu. Strom
života a strom poznání je třeba chápat jako symboly rozhodnutí, které
se odehrálo v nitru a svědomí prvních lidí. Sáhnout po zakázaném ovoci
je jen vnější důsledek vnitřně již dokonaného odklonu od Boha. Lidé,
3
kteří zhřešili, se Bohu vyhýbají. Psychologicky mistrné je zachycení
reakce člověka po hříchu - hledání alibi, snaha o přesunutí viny na
druhého.
Také zpráva o potrestání lidí je obrazná. Změny přirozených poměrů nejsou trestem, ale zobrazením narušeného poměru člověka k Bohu.
Bůh je všude, ale člověk ho už neprožívá jako štěstí a mír, ale staví se
proti němu a jeho pořádku.
součástí je i první radostné poselství o vykoupení - protoevangelium
(Gen 3,15). Celý SZ pak udržuje a rozvíjí poselství o spasiteli.
Příběh o hříchu je klíčem k lidským dějinám i k sebepochopení člověka.
3.2.6 Kain
Vyhnáním prvních lidí z Boží blízkosti začínají kapitoly lidských dějin.
Na několika případech (Kain, potopa, babylonská věž) autor ukazuje, že
zlo po pádu prvních lidí se šířilo dál. Zachytil jednotlivé „typy“.
Bible znázorňuje dějiny jako most, jehož oblouky jsou neznámy a stojí
pouze pilíře. Kdo toho nedbá, chápe nejen bibli nesprávně, ale dostává
se do konfliktu s poznatky o nejstarších a raných dějinách lidstva.
Bratrovražda (Gen 4,1-7) Na Kainově vraždě je vidět vnitřní
defekt, který se nazývá dědičná vina. Kain jedná ze svobodné vůle, ale
jeho nitro je d. hříchem nakloněno ke zlému. Jeho vztah k Bohu a
bratrovražda jsou součástí temného proudu, který od Adama obestírá
lidstvo. Kain a Ábel jsme my všichni, Kain je v nás.
3.2.7 Potopa (Gn 6-9 kap.)
Zpráva o potopě světa obsahuje řadu opakování a rozporů. Jsou v ní
obsažena dvě pásma pramenů - starší jahvistické a mladší z kněžského
kodexu. Autor použil rozkouskování obou pramenů. Spisovatelská
velkorysost, s níž se postupovalo při ztvárnění textu, ukazuje, že
biblický text má především záměr teologický, stejný jak v jahvistickém,
tak i v kněžském podání. Jahvista převádí lidské pocity na Boha. Jsou
to výroky velmi smělé i nebezpečné (Gen 6,5).
Spisovatel nesledoval jen temný proud hříchu. Popsal také tenký
pramínek dobré vůle a zbožnosti, který lze sledovat přes Ábela až k
Noemovi. Jednotlivec má spásonosnou funkci pro celé společenství.
Potopa světa ukazuje na možnost věčného potrestání. Bůh zavrhuje
toho, kdo ho první tvrdošíjně zavrhl. Zjišťujeme, že život člověka není
pouhá hra a že jeho vina nezůstane bez odezvy.
(Gen 1,38; Gen 9,1-7) Noe je bod kontaktu mezi Bohem a lidmi. Je
zástupcem celého lidstva. Noemem se otevírají budoucí obzory lidstva.
Univerzálnost je zdůrazněna rodokmenem, z něhož má vyplývat, že
všechny národy po potopě pocházejí ze tří rodin (Gen 9,18). Bible však
netvrdí, že Noe je praotcem všech lidí po potopě - sleduje dějiny spásy
a zavržení z perspektivy celého lidstva a veškerého stvoření.
Duha - znamení spásy - ukazuje cestu lidstva k příštímu vykoupení.
Dnes se má za to, že nešlo o potopu celého světa. Spíše o důtklivé
poučení o vážnosti trestajícího Božího soudu, kterému nikdo neunikne.
3.2.8 Stavba babylonské věže
V příběhu chce autor spojit dvě myšlenková pásma: jednak stálé
rozrůstání hříchu a jednak je to snaha člověka dokázat si na Bohu
nezávislost. Babylon jako obraz falešné jednoty lidstva, které se bez
Boha pokouší opírat o vlastní sílu. Zpráva má také úlohu spojovacího
článku. Do krátkého vyprávění je shrnut dlouhý historický vývoj.
Babylonská věž podle vykopávek, i podle záznamů sumerského
klínového písma skutečně existovala.
Výraz "měli jednu řeč" mluví o hospodářské a politické jednotě.
Výrazem "Hospodin zmátl jazyk veškeré země" se míní rozbíjení a
narušování politické jednoty mezi kmeny. Lidé si nerozuměli, protože
si rozumět nechtěli. Vnitřní roztržka, závist a zášť jsou vlastní příčiny
roztržky národů.
Vypravování chce vysvětlit jak mnohost národů a jazyků, tak především
trpkou skutečnost, že různé národy se v nenávistných bojích navzájem
napadají. Tabulka národů (Gn 10) a příběh stavby věže tvoří základní
schéma židovské teologie dějin: Bůh soudí národy - je jen jeden národ,
na němž spočívá milost a sláva Páně - vyvolený národ izraelský.
Izrael v době vzniku textu žije uprostřed mocných pohanských národů
(Egypt, Asýrie…). Příčinou jejich nejednoty je odpad od víry v
jediného Boha. Troufalost stavitelů babylonské věže zaznívá stejně v
řeckém Prométheovi, jako v touze dnešního člověka.
4
3.2.9 K biblické chronologii
bibličtí autoři se snažili, aby podali jasnou chronologickou linii od
Adama ke Kristu. Člení ji na tři úseky:
1) od Adama do potopy světa (Noe),
2) od potopy světa po Abraháma,
3) od Abraháma po Krista.
Trvání těchto období se v jednotlivých textech značně liší. Biblické
číselné údaje, stejně jako ty, jež jsou ve staroorientálních zprávách,
nedají se chápat aritmeticky. Jsou založeny na staroorientální číselné
symbolice. Zvláštní význam měla čísla 7 a 10. Také sluneční rytmus
365 dní má zvláštní roli.
Tato číselná symbolika pokračuje také v NZ. Tak např. Ježíšův
rodokmen v Lk je určen rovněž posvátným číslem 7: od Krista k
Zorobábelovi 3x7, od Zorobábela k Nátanovi 3x7, od Nátana k Izákovi
2x7, od Izáka k Adamovi 2x7. Rytmus 7 chce prokázat Krista jako
"svatého". Písmo svaté není tedy učebnicí dějepisu. Vysoká čísla mají u
čtenářů vyvolat správný dojem o těchto důstojných předcích.
3. 2. 10 Abrahám
Kérygmatické hledisko
Abrahám začíná dialog mezi Bohem a člověkem, který nezná konce.
Abrahám je líčen jako typ a vzor povolaného člověka, který se vydává
na cestu v plné důvěře v Boží slovo. Víra je vystavena zkouškám.
Největší osvědčení víry Abrahámovy spočívá právě v tom, že řešení
konfliktu ponechává Bohu.
3. 2. 11 Izák
Zkouška pro Abraháma i Izáka se odehrála na hoře Moria. Izák se
nepodrobuje Boží vůli trpně, nýbrž s osobní odhodlaností víry, a tím se
stává předobrazem Mesiáše a jeho poslušnosti vůči nebeskému Otci.
Izákova historie je úzce spjata s historií Abraháma a Jakoba, tvoří jeden
celek a podává sociologicky věrný obraz tehdejší doby.
Idea Boha není dosud zúžena, ale do požehnání Abrahámova a Izákova
jsou zahrnuta všechna pokolení země. Izák je dědic velkých přislíbení
Božích, kterých se dostalo jeho otci Abrahámovi a potomstvu.
3. 2. 12 Jákob - Izrael
V Jákobově historii se nejtěsněji proplétají všechny tři prameny:
jahvistický, elohistický a kněžský.
Jakobův život se dělí na tři hlavní celky, oddělené dvěma zjeveními
Boha: 1/ cyklus Jakobův a Ezaův (Gn 25,29-34; 27; 33)
Zjevení Hospodina v Betelu (Gn 28,10 nn)
2/ cyklus Jakobův a Lábanův (Gn 29-31)
Boj s božským zjevem na řece Jaboku
3/ cyklus Jakobův a Josefův (Gn 37).
Jeho život je líčen napínavě a dramaticky, je plný úskočnosti a lidské
nedokonalostí, která kontrastují s Božím vedením a s realizací jeho
záměrů. Prostřednictvím Josefa je Jakobův život spojen i s Egyptem
(předtím mnoho let v Mezopotámii - Gn 29,30). Dramaticky se tu
ilustruje napětí v dějinách spásy, kdy se splnění opožďuje za příslibem.
Dvanáct synů Jakobových - dodatečný pokus o vyložení původu a
soudržnosti dvanácti izraelských kmenů při zjednodušení na historii
jedné rodiny.
Jakobův pojem Boha byl zpočátku velmi primitivní, Bůh se mu jeví
takřka jako lokální El (Gn 31,13; Gn 32,25-33; Gn 33,20). Boj s
božským zjevem na Jaboku pro Jakoba znamenal kvalitativní skok v
pojetí Boha. Je tak rozhodujícím mezníkem na cestě k univerzálnímu
pojetí Boha doby prorocké a do značné míry i doby křesťanské.
3. 2. 13 Josef Egyptský - spojovací článek mezi patriarchy a Mojžíšem
Od Gn 40 má hlavní slovo elohistický pramen. Historické jádro
Josefova příběhu nám uniká, i když mnoho z jeho egyptského koloritu
je doloženo egyptologickými nálezy.
Josefova historie je odbočením, které má vyzdvihnout některé důležité
motivy: - očistnou funkci utrpení
- neochvějnou důvěru v Boha i přes všechna protivenství
- uskutečnění záměrů Božích (zlé využité k dobrému).
3. 2. 14 Mojžíš - historická osobnost
Život Mojžíšův a odchod izraelských kmenů z Egypta se dnes obvykle
klade do údobí vlády 19. dynastie (1310-1200). Historická skutečnost je
5
zahalena v ozdobném básnickém projevu -ten má pomoci, aby vynikla
přízeň Boží a činy Hospodina jakožto zachránce.
Už ve SZ Mojžíš patří k náboženským postavám, které každá doba
vykládá po svém. Avšak v rozhodujících bodech ze života Mojžíšova se
všichni autoři shodují:
- je od Boha zvolený a Boží milostí zasažený,
- vyslanec z Božího pověření,
- vzor víry, přestože selhal (Žid 11,23-29; 11,1),
- trpitel pro blaho svého lidu,
- muž velký modlitbou,
- přímluvce svého lidu.
3. 2. 15 Odchod z Egypta a putování po poušti
V modlitbách SZ se stále znovu vrací děkovný motiv: Hospodin
zachránil svůj lid z rukou Egypťanů. Co se stalo skutečně při odchodu z
Egypta, je třeba určit z hlediska zvláštního literárního druhu starých
Orientálců a nábožensky motivovaného izraelského dějepisectví.
- Egyptské rány: Dlouho se na ně pohlíželo jako na dramatizující
literární prostředek, dnes je nemálo učenců počítá k "zaručené historii".
Lze soudit, že neslýchaná intenzita přirozených úkazů a neobvyklá doba
mohly na faraóna udělat přesvědčivý dojem, jak uvádí bible.
- Pascha vychází z před mojžíšské jarní slavnosti kočovníků, když se
přinášely oběti prvotin ze stád a dožínková slavnost nekvašených
chlebů. Mojžíš je skloubil s odchodem z Egypta. Pod názvem "přechod
Hospodinův (pascha)" dostaly náboženský smysl. Poslední úprava
paschy jako pamětní hostiny je výslednicí vývoje liturgické tradice jako útěcha hlavně v době babylonského zajetí a naděje v osvobození.
- Trasa putování
Zpráva o odchodu z Egypta a o putování na poušti je komplikovaný
literární útvar a nedá se tak snadno interpretovat. Ve zprávě nelze vidět
jakýsi protokolární záznam, ale nedá se také odkazovat do říše pověstí.
Exodus je zcela zvláštní druh historiografie, která spočívá na
historických událostech, ale toto dějepisectví se stalo posvátnou
moudrostí, liturgií, modlitbou.
Ex 12,37 mluví o "šestkrát sto tisíci pěších mužů kromě žen a dětí" tedy
až 3 mil. lidí. Sinajský poloostrov by nemohl pojmout tak velký počet
lidí. Jde zde o pouhý výmysl, nebo se zde obráží sčítání Davidovo?
Také o trase odchodu máme nejrůznější výklady. Celkem je jmenováno
40 tábořišť, k nejdůležitějším zastávkám patří Sinaj a Kadeš. Mluvímeli o putování po poušti, nelze opomenout průchod Izraelitů Rákosovým
mořem. "Rákosové moře" hledají archeologové v blízkosti města
Ramesse. Jde patrně o bažinatou oblast nedaleko Suezu. Dnes tu
prochází Suezský průplav. Určitě to však nebyl severovýchodní
výběžek Rudého moře. Co se vlastně přesně historicky vzato při tzv.
průchodu Rákosovým mořem stalo, dá se z biblické zprávy těžko
vyvodit. Zcela nepochybné je, že Izraelité od počátku spatřovali v
odchodu z Egypta čin Hospodinovy moci. Celá zpráva o putování na
poušti je historický hymnus.
- Posvátné událostí na Sinaji. Zde se odehrály události, které mají
pro náboženský a národní život Izraele základní důležitost. Bůh uzavírá
smlouvu se svým lidem a dává mu své zákony. Základem smlouvy je
Dekalog (Desatero přikázání Božích). V bibli se nám dochoval na dvou
místech: Ex 20,2-17 (starší redakce) a Dt 5,6-18 (mladší redakce).
Zajímavé je srovnání obou těchto zpráv.
Dekalog svou formou odpovídá chetitským smluvním formulářům,
běžným ve 2. tis. př. Kr. Dekalog je v Exodu rozpracován v podrobné
zákonodárství pro každodenní život.
aby se zdůraznila autorita Desatera, vypráví Písmo, že Bůh sám je
vepsal do kamenných desek a předal Mojžíšovi.
Každoroční obětí na památku úmluvy nevzpomínal lid pouze na
minulou událost, ale v náboženské slavnosti zakoušel znovu přítomnost
boha a tím obnovoval své společenství.
6
4 Dějepisné knihy SZ
4.1 Deuteronomické dějiny
Dt je koncipováno jako Mojžíšova řeč na rozloučenou před vstupem
vyvoleného národa do zaslíbené země, kam není Mojžíšovi dáno
vstoupit. Obsahově spíše zákoník než dějepisné dílo. Jde o dílo vzniklé
v 7. stol. př. Kr. za použití staršího ústního i písemného podání. Autor
je. Celé dílo je prostoupeno jedinou myšlenkou - Izrael musí zůstat
věrný smlouvě s Jahvem, tomu se musí podrobit vše ostatní. Jahve musí
být ctěn na jediném místě - v Jeruzalémě.
V tomto duchu pokračoval dále jiný autor (autoři) o několik desítek let
později - Deuteronomista. Bylo to v době, kdy Izrael již prožil národní
katastrofu (r. 587) - pád Jeruzaléma při útoku Babyloňanů, odvlečení
národa do zajetí. Patrně v polovině 6. st. př. Kr. Deuteronomista
přepracoval a rozšířil Ur-Deuteronomium do formy, jakou známe dnes.
Kromě toho píše soustavné dějiny doby od Mojžíšovy smrti až do
zničení Jeruzaléma r. 587.
Deuteronomistické dějiny zahrnují: Dt, Joz, Sdc, 1. a 2. S, 1. a 2. Kr.
Celkově zůstalo toto dílo v podobě, v jaké vyšlo z autorova pera. Důraz
na myšlenku, že odpad od Jahvech je příčinou všeho zla, hodnocení
jednotlivých králů Severní i Jižní říše podle toho, zda podporovali také
jiná místa kultu. Zvláštní náboženský pohled na dějiny, často zpětné
hodnocení příčin, které vedly nejprve k pádu Severní a později i Jižní
říše. Vznik knih - polovina 7. stol. př. Kr. - polovina 6. stol. př. Kr.
Základní pohled - Hospodin je se svým lidem, plní věrně smlouvu,
kterou s Izraelem uzavřel, nevěrnost této smlouvě ze strany lidu vede ke
ztrátě Boží ochrany - Izrael se dostává do neřešitelných situací. Každá
změna smýšlení a obrat k Bohu znamená novou pomoc B., prohloubení
odpadu od Boha vede k zániku Severní a postupně i ke konci Jižní říše.
Ani babylonská katastrofa však neznamená konec, pokud se národ
obrátí k Bohu a bude na něj spoléhat a plnit jeho příkazy.
4.2 Jednotlivé knihy dt dějin
- Josue = dějiny dobývání Palestiny. Kniha sepsána hebrejsky,
zapadá do dt dějin, použito různých, dosti volně spojených tradic,
zjednodušený obraz dobytí Kanaánu všemi spojenými kmeny, pod
vedením Jozua - teologická událost pro pisatele (podle Božího plánu),
výzkumy ukázaly, že údaje knihy „sedí“ i z historického hlediska.
- Kniha Soudců = dějiny vyvoleného národa v zemi Kanaán od
Josuovy smrti až před dobu králů. Izraelské kmeny obtížně zápasí se
svými protivníky, projevuje se myšlenka, že nevěrnost Hospodinu
znamená oslabení Boží ochrany a v důsledku toho útisk od pohanských
sousedů, v nebezpečí se Izraelité znovu obrátí k Bohu a ten jim posílá
vyvolené lidi (soudce), kteří vedou kmen (kmeny) proti nepřátelům,
osvobodí jej a řídí jeho záležitosti. Po jejich smrti však není žádné
nástupnictví, návaznost moci, nešlo také o sjednocení celého Izraele.
Nevěrnost Bohu se opakuje a s ní celý uvedený postup. Na odlišných
postavách a příbězích se ukazuje zásadní otázka věrnosti Hospodinu.
- 1. Samuelova = životní příběh Samuela, zřízení monarchie a osudy
prvního krále. Kniha popisuje zvláštní Samuelovo vyvolení a jeho
úlohu v národě jako posledního soudce. Při popisu vzniku monarchie
lze v textu rozeznat tendenci antimonarchistickou a monarchistickou.
Saul je prvním vyvoleným pro královský úřad, ale nezvládne svou
úlohu, a Bůh mu odejme milost. V textu nenacházíme vysvětlení, proč
pro Saula již neexistuje nová nabídka z Boží strany. Z toho plyne
vážnost nabídky pro každého člověka i riziko jejího promarnění. Nová
možnost už nemusí být dána.
- 2. Samuelova = životní příběh krále Davida od Saulovy smrti a
skutečnosti, které se udaly v té době v Izraeli. Boží vyvolení je příčinou
Davidovy moci a jeho horlivost pro Hospodina je zárukou trvání Boží
přízně. Příslib věčného trvání Davidova rodu je obsažen v 7. kapitole
jako vysvětlení dědičného nástupnictví Davidovců na judském trůnu.
Svoje pády David napravuje pokáním. Ani vzpoura vlastního syna
nerozvrátí Davidovo království.
Obě Samuelovy knihy tvořily původně jediný celek, rozdělený poprvé v
překladu do řečtiny. Antimonarchistické a monarchistické tradice jsou
vedle sebe. Monarchistická se jeví jako původní starší vrstva. Zdá se, že
7
pozdější antimonarchistický pohled souvisí se smutnou zkušeností
svatopisce ohledně skutečné existence království. Dt redakce spojuje
rozdílné staré tradice.
Samuelovy knihy umožňují solidní rekonstrukci vzniku monarchie v
Izraeli. Král zde nikdy neměl mít takové postavení jako v sousedních
státech. Skutečným pánem je Hospodin.
V náboženské oblasti lze pozorovat jednak ještě velmi primitivní rysy
(např. stav transu u proroků, chápání hříchu jako nevědomého, nejasný
pojem Boží odplaty), ale i značnou vyspělost (Davidovo náboženské
cítění, jeho velkodušnost k nepřátelům, osobní pojetí hříchu).
V té době se také projevují skutečnosti, které jako takové i ve vzájemné
souvislosti budou mít v budoucnu velký vliv na biblické náboženství
(prorocké hnutí - kněžský úřad - královská moc).
David se stává velikým vzorem, zpětně je pak viděn jako ideální král a
k zaslíbení danému jeho potomstvu se upíraly další naděje Židů i v
dobách zklamání a porážek.
Doba Davidova, jak ji líčí knihy Samuelovy, je dobou, jejíž význam je
dán především budoucím příchodem Mesiáše.
- 1. kniha Královská = Davidovo stáří a smrt, přechod moci na jeho
syna Šalomouna a Šalomounova vláda včetně stavby chrámu, rozkol
mezi severem a jihem po Šalamounově smrti a vznik dvou říší - severní
(Izrael) a jižní (Judsko). Dále pak vývoj obou říší a osudy jejich
panovníků až do poloviny 9. století, významný je příběh proroka Eliáše.
Také zde nacházíme hodnocení podle zachování nebo porušování
Božího zákona. Jde o pohledy v tomto smyslu zaujatého pozorovatele,
který už zpětně ví, kam nedodržení smlouvy vedlo.
- 2. kniha Královská = pokračování příběhu proroka Eliáše a Elizea,
dále dějiny severní i jižní říše. Severní říše je r. 722 př. Kr. vyvrácena
Asyřany, severní kmeny jsou odvedeny do zajetí a již se nikdy nevrátí
(10 ztracených kmenů). Potomci nového osídlení smíšeného se zbytky
izraelského obyvatelstva jsou Samaritáni.
Jižní říše zatím trvá. Nadějí je až do své smrti král Josiáš (640-609).
Roku 597 př. Kr. jsou Babyloňané poprvé v Jeruzalémě a r. 586 (587)
př. Kr. zničí město i s chrámem a téměř všechny obyvatelstvo odvedou
do zajetí.
Negativní zkušenosti s existencí obou království vedou k přísnému
posouzení panovníků obou říší s ohledem na zachovávání věrnosti
Hospodinu. Boží hlas lze spatřovat především ve varování proroků, ale
skutečná vůle k obrácení chybí, což vede k záhubě. Zničení vlastního
státu a zajetí v Babylóně je důsledkem nedbání Božího zákona, avšak
povede k náboženské a morální obnově národa.
Lze předpokládat, že první vydání obou knih se uskutečnilo ještě za
nadějné vlády krále Judska Josiáše, chvalořeč na tohoto panovníka
tvořila tehdy patrně závěr. Další vydání se objevilo již v době
vyhnanství, zahrnuje chmurné chvíle konce Judska.
Z hlediska povahy textů jde o tzv. náboženské dějiny, tj. druh, jehož
hlavním cílem je ukázat náboženský význam některých dějinných
událostí, nikoli strohý a přesný popis historických faktů. Přes zklamání
trvá Boží zaslíbení dál.
4.3 Dějiny Izraele od babylonského zajetí do r. 63 př. Kr,
V zajetí jsou Izraelité nazýváni Judové (podle Judska), tedy Židé. Bydli
v novém prostředí, mnozí obchodují a zbohatnou. Z hlediska národního
a náboženského se situace jevila beznadějně, avšak působení proroků a
kněží (Ezechiel) vedlo k náboženské obrodě. Protože neměli chrám,
vznikly synagogy jako místa setkávání. Náboženské cítění se
prohlubovalo. Někteří Židé však splynuli s novým prostředím.
Porážkou od Peršanů skončila r. 538 př. Kr. moc Babylonu a Židům se
otevřely nové možnosti. Král Kyros jim dal svobodu. Značný počet lidí
se vrací do Judska (50 tis.) i s vrácenou částí nádob a náčiní z chrámu.
Roku 538 je vybudován Hospodinův oltář.
Prostředí však bylo nepřátelské (Samaritáni na severu, Edomité na
jihu). Samaritáni se chtěli podílet na stavbě a užívání chrámu. Když byli
odmítnuti, vyvinuli politický tlak proti stavbě. Za povzbuzování
proroků (Aggeus, Zachariáš) byla přesto stavba patrně v r. 515 př. Kr.
dokončena. Šlo o tzv. chrám Zorobábelův, byl mnohem méně nádherný
a pevný než Šalamounův. Město však nebylo opevněno.
8
Koncem 4. stol. dochází k vnitřním rozbrojům v perské říši. Začíná
peloponéská válka o hegemonii v Řecku (431 - 403). Davidovská
monarchie nebyla obnovena. Je zřejmá nutnost politické a duchovní
obnovy. Ujímají se ji Ezdráš a Nehemiáš.
- Nehemiáš, ačkoli byl cizinec, zastával u perského dvora významný
úřad. Byl jistě znepokojen stavem Jeruzaléma, požádal krále o pomoc,
byl jmenován místodržitelem v Judsku a dostal souhlas k vybudování
hradeb, narazil však na odpor místních guvernérů, včetně Samarie.
Získal podporu lidu při budování. Hradby byly skutečně vybudovány.
Nehemiáš byl s přestávkou guvernérem až do r. 433. Opozice však
přetrvávala a on sám si uvědomoval nutnost náboženské reformy.
- Ezdráš se objevuje po návratu Nehemiáše, je členem kněžské
rodiny, znalcem zákona, přišel do Jeruzaléma se skupinou
přistěhovalců, začal reformu, která zdůrazňovala, že je nutno
zachovávat Zákon. Dařilo se to kromě problematiky smíšených
manželství. Ezdrášova reforma předpokládala politickou stabilitu. Ta
byla dílem Nehemiáše. Šlo o ustanovení teokracie a o založení
judaismu. Nadále bude rozlišovací známkou Židů věrnost Zákonu v
rozsahu Pentateuchu. Konsolidace politického i náboženského života
dala Židům vyhlídky do budoucna.
- Antiochos IV. Epifanes 175 - 163. Snaha o konsolidaci říše
prostřednictvím helenizace. (m. j. helénské náboženství). S tím Židé
nesouhlasí, ale Židé již helenizovaní helenizaci podporují. R. 167 dobyl
Antiochos Jeruzalém, zakázal židovské náboženství, chrám zasvěcen
Diovi Olympskému. Vypukla (167 -164) svatá válka. Roku 164
uzavřeno příměří, král vyhlásil amnestii a zrušil nařízení, jež vedla ke
vzpouře. Chrám očištěn. Královy ústupky vyvolaly vlnu antisemitismu
u helénistů. Juda proto podnikl trestnou výpravu na podporu svých
stoupenců.
Roku 160 však byl Juda Makabejský zabit v bitvě a velení přebírá
Jonatan. Stal se náboženskou i politickou hlavou národa. Využil sporů
uchazečů o syrský trůn a upevnil své postavení. Roku 143 je popraven.
Významným veleknězem a guvernérem byl Jan Hyrkán I. Jím začíná
dynastie Hasmoneovců. Palestina vymanila z moci Seleukovců a
rozšířila své území. Roku 104 Jan Hyrkán umírá.
Další Hasmoneovci se vraždí navzájem. Je to velmi smutná kapitola
židovských dějin. Poslední Hasmoneovec Antigones 40 - 37. Byl
poražen Herodem Velikým.
4.4 Dílo Kronistovo
V době exilu vzniklo vedle deuteronomistova ještě jiné dílo, v němž
převládá kněžský pohled na věci a zvláštní teologické názory jeho
autora. Nazýváme je Kronistou podle názvu první části díla.
- Dvě knihy Kronik: Dnes převládá názor, že 1. a 2.Pa tvoří s Ezd a
Neh jednu jedinou knihu. Jazyk a styl jsou stejné, stejný zájem o chrám,
poslední verše 2 Pa (36,22-23) jsou v úvodu Ezd l,l-3a…
V Septuagintě dostaly 1 a2 Pa název Paralipomena, "věci opomenuté",
protože řečtí překladatelé v ní viděli doplněk S a Kr. Nadpis přešel i do
Vulgáty. Pravděpodobně jsou napsány kolem roku 300.
Knihy kronik vypravují události od Adama po vydání Kýrova dekretu
(538). Doba po Davida je podána ve formě genealogických přehledů. O
době Davidově a Šalomounově se pojednává velmi důkladně. Z doby
pozdější podávají Kroniky pouze dějiny jižní říše.
U Kronisty se projevuje trvalý sklon ospravedlnit dějinami řešení
složitých problémů během poexilní doby. Kronista vnáší názory své
doby do doby staré. Jeho dílo je dějinami a teologií dějin, zcela
nezávislými na dějinách a teologii deuteronomistů. Nejde mu o dějiny
politické jako spíše náboženské.
Kronista psal pro své vrstevníky a snažil se podat jim souhrn i
reinterpretaci dějin Izraele. Chtěl v nich probudit vědomí, že tvoří lid
Boží, a pohnout je k tomu, aby žili věrni Bohu tím, že budou poslušní
jeho Zákona a že mu budou vzdávat pravý a živý kult. Promítá do doby
Davidovy celou organizaci kultu, jakou má před očima, opomíjí vše, co
by mohlo vrhnout stín na jeho hrdinu, který se stal typem mesiánského
krále, kterého národ očekával.
Kronista sloučil ve svém díle dynastický mesianismus a kněžský ideál
Ezechielův. Jeho David, král a kněz, není jen idealizací historické
osobnosti toho jména; představuje Davida budoucnosti, Mesiáše.
9
- Ezdráš a Nehemiáš = Návrat z exilu a rekonstrukce chrámu,
organizace komunity, náboženské reformy
Kniha končí náhle; možná měla pokračování, které se nám neuchovalo.
Ezd a Neh mají nepopiratelnou cenu z hist. hlediska. Organizace
perského státu je podána správně i v tom, co se týká vztahů guvernérů
mezi sebou a s králem. Popis událostí a stav v Judsku se shoduje s tím,
co víme o situaci v té době.
Pro Kronistu je Ezdráš otcem judaismu, což přijímá i následná židovská
tradice, v níž postava Ezdráše stále rostla. Praví nám, že Ezdráš přinesl
z Babylonu "knihu Zákona Mojžíšova" (Neh. 8,1) - zřejmě Pentateuch v
jeho definitivní formě. Pentateuch byl přijat jako rozhodující autorita.
Od nynějška život a náboženství Židů se muselo utvářet podle Zákona.
Tóra nebyla jen zákoník, dlouhá řada nařízení a zákazů. V očích
izraelitů byla spíše výrazem vůle zákonodárce, který byl zároveň
zachráncem jejich národa. Dobrota boha nutila Izraele sloužit mu
svobodně a poslouchat jej s radostí.
- Knihy Makabejské
1 Mak byla napsána hebrejsky (aramejsky); zachovala se jen v řeckém
překladu; 2 Mak byla napsána v řečtině.
- 1 Mak popisuje dobu 175 - 134 př. Kr. tj. od vzpoury
Makabejských až po ustanovení dynastie Hasmoneovců. Vznik mezi r.
104 - 63 př. Kr.
Autor byl palestinský Žid - má přesné topografické znalosti Palestiny znalý Písma. Psal hebrejským, posvátným jazykem a byl horlivým
vlastencem a přívržencem Hasmoneovců. Vědomě napodobuje literární
druh starých historických knih: Sd, S, Kr. Vyprávění je kusé, zajímají
jej jen určité události; nesnaží se stanovit souslednost událostí.
Přehnaná tvrzení (1 Mak 5,54), (1 Mak 7,46), mají navodit nové prožití
silných dojmů událostí, které jsou ještě čerstvé v paměti čtenářů. Snaží
se ukázat náboženský smysl událostí.
Můžeme říci, že 1 Mak náleží ke stejnému literárnímu druhu jako
historie deuteronomistická a knihy Ezdráše a Nehemiáše.
- 2 Mak není pokračováním první. Podává zprávu o událostech
údobí, o kterém mluvila již první kniha: od r. 176 po vítězství Judy
Makabejského nad Nikanorem v r. 160; jde o výtah z pětisvazkového
díla sepsaného jistým Jasonem z Cyreny (2 Mak 2,28). Celé dílo
zdůrazňuje jedinečný význam chrámu a dělí se na pět částí, z nichž se
každá vztahuje více méně na chrám. Vítězství Judy nad Nikanorem
bylo oslaveno svátkem, který se má stát každoročním (14,1 -15,37).
Kniha vznikla v poslední čtvrtině 2. stol. př. Kr. Autor není jmenován.
Jelikož psal řecky, byl pravděpodobně z Alexandrie. Nebyl přívržencem
Hasmoneovců. Juda je pro něj člověkem, který zachránil zákon a očistil
chrám; nic dalšího ho nezajímá. Možná náležel ke straně farizeů, nebo
alespoň se držel stejné tradice jako oni.
Cílem autora bylo přimět své krajany k slavení svátku posvěcení
chrámu. Proto pět obrazů, které tvoří jeho dílo, bylo napsáno v
řečnickém slohu: autor chce pohnout své čtenáře a vnuknout jim pocit,
že jsou nějakým způsobem vtaženi do událostí, které vypráví.
Poslední část je zvlášť dynamická a tón soustavně stoupá až k vrcholu,
který tvoří vyprávění o smrti Nikanora a ustanovení pamětního svátku.
2 Mak patří k literárnímu druhu, který byl tehdy velmi rozšířen v
helenistickém světě. Nazývá se "Patetické dějiny". Hlavní jeho
charakteristikou je působit na představivost čtenáře.
V 2 Mak máme jeden důležitý doktrinální bod: víru autora v posmrtný
život. Vliv Dan 12 je zde zjevný a ukazuje se kontrast s 1 Mak. Odráží
tendence obou autorů, z nichž autor 2 Mak stojí na straně farizeů, autor
1 Mak na straně saduceů. Ve 2 Mak (12,42-45) se píše, že živí se
mohou modlit za zemřelé a přinést smírné oběti v jejich jménu.
Z druhé strany zase spravedliví, kteří přešli do druhého života, mohou
se přimlouvat za ty, kdo jsou ještě na zemi (15,11-16); tak je poprvé
formulována nauka o společenství svatých.
10
5 Prorocké knihy Starého zákona
5.1 Bibličtí proroci a prorocká služba
Profetismus se vyvinul z mantiky (věštectví z tzv. znamení). V
počátcích se nelišil od věšteckých praktik známých v Mezopotámii,
Fénicii a Kanaánu. Časem se však vyvinul ve zcela jedinečný jev.
5.1.1 Biblický prorok
Prorok, hebr. "nabí" = ten, který byl povolán. Prorok je člověk Bohem
povolaný, aby byl jeho mluvčím. Je inspirovaným hlasatelem Božího
slova o událostech spásy. Není věštcem hádajícím budoucnost.
Hebr. "nabí“ LXX řec. prophétés (lat. prophaeta) = "ten, kdo mluví
jménem někoho". Prorok je mluvčí Boha Jahve.
Prorok byl charismatik povolaný Bohem, aby varoval lid před hříchem
a hlásal obnovu morálky. Proroci byli bez výhrad věrni etickému
monoteismu - hlásali víru v jediného Boha ukládajícího zachovávání
morálního zákona. Zastávali se Božích věcí i sociální spravedlnosti.
5.1.2 Charakteristické prvky biblické prorocké služby
- Povolání: Prorok je povolán Bohem, nestává se prorokem z
vlastního rozhodnutí, někdy se i vzpírá. (Jr 1,4-8). To ho odlišuje od
pohanských věštců i od falešných proroků v Izraeli.
- Prorocká inspirace: Pravý prorok hlásá jen to, o čem mu Bůh dal
poznat, že má hlásat ("toto praví Hospodin"). Bezprostředně před
proroctvím má prorok zážitek Boha a cítí se zavázán předávat to, co je
podle jeho přesvědčení Božím slovem. Tlumočí Boží poselství o
smyslu událostí z hlediska dějin spásy, jak je „sám prožil“.
Bezprostřední zážitek Boha, jeho svatosti, vůle, činí proroka člověkem,
který vidí přítomnost, a to ve světle Božím, a je povolán, aby poznané
sděloval lidu a vedl jej po Boží cestě, cestě poslušnosti a lásky.
Prorocké charisma spočívá podstatně v osvícení rozumu. Má-li prorok
hlásat poselství, jehož obsah je mu zjeven od Boha, může se sdělení této
pravdy dít:
A) vnějším viděním
B) vnitřním (imaginárním) viděním
C) rozumovým (intelektuálním) viděním
Sdělení, které Bůh uložil prorokovi hlásat, se svou duchovní,
náboženskou a mravní úrovní vůbec nepodobá pokusům pohanských
věštců o hlásání budoucnosti, a to ani v případech poselství o budoucích
událostech. Ovšem biblické proroctví je vždy v první řadě poselstvím
pro přítomnost.
5.1.3 Známky pravého proroka a jeho proroctví
Pravý prorok je povolán Bohem. Je nositel "Božího břemene", úkolu
kritizovat uctívání falešných bohů, sociální nespravedlnost atd. Tak se
mnohdy prorok stává předmětem nenávisti.
Mravní velikost, kterou prorok prokazuje při plnění prorocké služby, je
první výrazné odlišení od falešného proroka.
Za druhé jej odlišují projevy Boží moci (zázraky)
a za třetí vyplnění předpovědi o budoucích událostech, k nimž mělo
brzy dojít.
5.1.4 Předávání prorockého poselství
Proroci sdělovali uložené poselství především živým slovem. Někteří
také často používali symbolické úkony. Např. Jeremiáš roztříštil před
lidmi džbán na znamení zničení království (Jr 19,1-11). Jen málokdy
proroci sami psali. Ale (Jr 30,2; 31-32).
5.1.5 Prorocká perspektiva
Mnozí proroci vyjadřují své hluboké přesvědčení, že opravdový triumf
národa bude v době Mesiáše. A ta je líčena barvami přítomnosti. Při
popisu národní a mesiánské obrody zdůrazňují převážně pozemská a
národní dobra: plodnost přírody, četné potomstvo, věk, bohatství, mír a
jiné (např. Am 9,13). V době pronesení těchto proroctví byly představy
Židů o posmrtném životě velmi nejasné. Proroci tedy získávali důvěru
lidí v mesiánská proroctví slibováním pozemských dober, jež jsou zde
symbolem duchovních hodnot.
5.1.6 Sepsání prorockých knih
Sepsání prorockých knih mělo obvykle několik etap: ústní zvěstování
prorokovo, ústní předávání jeho žáky, později písemný záznam
11
jednotlivých výroků nebo činů. Shrnutí ve sbírkách, obvykle
uspořádaných podle hesel. Sbírky byly nakonec shrnuty v jedno dílo.
5.2 Dějiny biblického profetismu
Je zřejmá linie biblického profetismu od Abraháma po Malachiáše.
- Doba Patriarchů; Patriarchové mají v bibli titul "nabí" (Gn 20,7).
Mojžíš je podle bible největší z proroků (Dt 34,10 nn). Dt 18,15-24
mluví o ustavení prorocké instituce (služby) v Izraeli.
- Doba soudců; Zjevení a proroctví nebyla příliš častá. Mluví se jen
o prorokyni Deboře (Sd 4,4 nn) a nejmenovaném prorokovi (Sd 6,8-10).
- Doba králů; Nešlo již o jednotlivé proroky, ale i o skupiny
(skupinový profetismus). V blízkostech svatyní Jahve vznikají kroužky
proroků, aby zabraňovaly šíření náboženského a mravního úpadku.
Aby mohli prorokovat, uváděli se proroci do transu, hudbou a tancem si
vyvolávali frenetický stav, který se stával nakažlivým (1S 10,5.10). V
9. st. mizí prvek extatismu. Skupiny vznikají spontánně na obranu kultu
Jahve proti baalismu.
Zvláštní skupinou jsou proroci dvorní. Provázejí krále a prorokují v
jeruzalémském chrámu. Mnohdy spíše hájili zájmy krále než Boha.
Proto často proti nim stáli tzv. klasičtí proroci (povolaní od Jahvech).
Nejsou členy skupin, každý je osobitou postavou. Dělí se na píšící a
hlásající (každý nejprve hlásá, některý pak i píše).
Samuel je první individuální prorok hlasatel. Za Davida působí Nátan a
Gad. Eliáš a Elizeus jsou nejvýznamnější proroci, jež nezanechali spisy.
V Eliášově cyklu (1 Kr 17-2 Kr 2) nacházíme dějiny i legendy.
Eliáš asi velmi brzy vzbudil pozornost. Kolem jeho dějinné postavy se
brzy vytvořily legendy, které svědčí o lásce a úctě.
Působení proroka Eliáše spadá do doby vlády izraelského krále Achaba
(875-854) a jeho manželky Jezabel, dcery krále z Tyru. Do dějinného
rámce jsou vpletena četná lidová vyprávění o zázracích. Zázračný muž
Eliáš žil zcela z Boha a pro Boha. Eliášův cyklus vykazuje historické
motivy obdobné Mojžíšovým dějinám. Především putování k hoře
Chorebu, které trvalo 40 dní a 40 nocí, ukazuje vědomou souvislost
Eliášovu s Mojžíšem.
Smysl vyprávění o Eliášovi: Hospodin učinil skrze Eliáše velké věci.
Pohanští baalové nejsou nic ve srovnání s jediným a pravým Pánem
(Elohim). Kdo stojí na straně Boha, tomu vše prospívá k dobrému a ten
také jiným přináší spásu a odvrací útrapy.
U Eliáše je zvlášť silný nábožensko-politický ráz jeho působení. Aby
zachránil víru v Jahve, zasahoval silně do politiky. Eliáš byl hlasatel
etického jahvismu a odpůrce přírodních kultů. Zdůrazňoval věrnost
Hospodinu a vybízel k sociální spravedlnosti.
Dějiny proroka Elizea (2 Kr 2,1-13,21) představují zdařilou
kombinaci historických skutečností a pestrých legend o prorokovi.
Elizeus, vykonavatel Eliášova odkazu, zasahuje za svého téměř
padesátiletého působení mocně do dějin severní izraelské říše.
Poselství vyprávění o Elizeovi na jedné straně se říká výrazné ne
Baalovu pohanskému kultu, na druhé straně zaznívá myšlenka, že
Hospodin není židovský nacionální Bůh, nýbrž Bůh všech národů.
Naaman, syrský pohan, zakusí na sobě milosrdenství Boží tím, že je
zbaven malomocenství.
Proroci spisovatelé: Jména, označující jednotlivé prorocké
knihy, nejsou míněna jako podpisy, ale nadpisy vyjadřující zpravidla
ráz knihy. Nerozhodovalo, jestli byla pod takový nadpis pojata slova jen
jednoho člověka či více lidí. Abychom správně pochopili poselství
prorockých knih, třeba mít na zřeteli:
- náboženské a politické klima doby, ve které prorok žil;
- ideu Boha u jednotlivých proroků: o co se prorok zvláště zasazoval;
- rozvíjení náboženské nauky a eschatologicko-mesiášský zřetel.
Proto budeme prorocké spisy probírat v pořadí, v jakém následují v
dějinách vyvoleného národa proroci, jimž jsou knihy připsány.
5.3 Proroci severního izraelského království
- Ámos: Pastýř z Judska, konající prorockou službu v severním
Izraeli. Ráz jeho kázání: sociální a náboženský. V době rozkvětu a
blahobytu hájí Ámos práva prostých proti mocným.
12
Ámos mluví skoro o všech teologických námětech, o kterých budou
pojednávat pozdější proroci. Bůh miluje Izrael, ale nepřipoutal se k
němu pouze národnostním vztahem. Cenu má jen věrnost "úmluvě", a
proto Izrael bude potrestán, nesplní-li své závazky. Malý "zbytek" však
bude věrný. Tomuto zbytku Bůh dá rozkvět v době Mesiáše.
- Ozeáš: Poslední prorok pocházející ze severu. V době rozkvětu
hlásá slovo soudu. Prorok už vidí Boží metlu přicházející v Asyřanech,
kteří za několik desetiletí vyvrátili severní říši. Toto smutné a bezútěšné
pozadí nám dává pochopit patetický a vášnivý tón Ozeášova proroctví.
K němu přidává zvláštní zabarvení i nešťastný prorokův rodinný osud
popisovaný v kap. 1-3. Odezvy Ozeášova prorockého poselství
nacházíme v Knihách Iz, Jr, Ez, Pis, kde láska Boží k lidem se
vyjadřuje Ozeášovým obrazem snoubenectví. A Kristus sám se nazve
"Snoubencem" (Mt 9,15) a Církev bude jeho "Snoubenkou" (Ef 5,25).
5.4 Proroci judského království před babylonským zajetím
K jižnímu království se natrvalo upírá zájem Boží prozřetelnosti. Přijde
nový David na trůn Davidův (Iz 9,6) jako Pomazaný Páně (11,2).
- Izaiáš (Jahve je pomoc); Narozen kolem 770 v Jeruzalémě,
ženatý. 740 povolán k prorocké službě (Iz 6,1-13). Iz je dílo o několika
vrstvách. Nejde o dílo jednoho autora. Dělí se na tři části:
Proto-Izaiáš: Iz 1-39
Deutero-Izaiáš: Iz 40-55
Trito-Izaiáš: Iz 56-66
Ale ani tyto části nejsou sourodé.
Asi během asi 400 let vznikla celá kniha Iz. První díl připisujeme
historickému Izaiášovi. Druhý díl nutno připsat neznámému autorovi z
doby exilu. Třetí díl, který mohl vzniknout až v době po exilu, bývá
přisuzována Trito-Izaiášovi (možná, že šlo o skupinu autorů).
Izaiášovo poselství: svatost a velikost Boží, víra člověka. Z vyvoleného
lidu zůstane nositelem zaslíbení jen malý zbytek. Ale až Emmanuel
mesiášské doby "zasedne na Davidův trůn, aby vládl na věky" (9,6),
zúžená cesta zaslíbení se rozšíří v prostornou cestu, po které budou
moci všechny národy jít k Mesiáši. To učiní "Svatý Izraele" (29,19).
Prorocká univerzální podoba Boha je radikální průlom těsného rámce
kmenového a národního židovského Boha. Izrael se musel pozvolna
učit, že jeho "Bůh otců" se s láskou ujímá i jiných národů. Jeruzalémský
chrám až do nejzazšího koutu naplněný Boží vznešeností (6,1-4)
dostává kosmické rozměry: Bůh - Pán všech národů, jenž stvořil celý
vesmír a zachovává jej. V "novém Jeruzalémě" budou mít všechny
národy v Bohu svou vlast (2,1-5).
- Micheáš (kdo je jako Jahve?); Působil v době, kdy asyrská
velmoc drtila severní Izrael. Vystupuje s poselstvím podobným Ám, Oz
a Iz. Ve jménu Božím bojuje proti svévolným boháčům, profesionálním
prorokům, nezodpovědným kněžím i zmechanizovanému kultu. V knize
se střídají hrozby a zaslíbení a vyjadřuje se převaha Božího příklonu k
vyvoleným zbytkům Izraele i naděje v příchod Mesiáše. Setkáváme se
tu s vrcholem nejen SZ, ale i nejčistší spirituality všech dob.
- Sofoniáš (Jahve chrání /skrývá/); Podle nadpisu (1,1) a obsahu
můžeme řadit slova proroctví do doby kolem roku 630, kdy před
Jošiášovou reformou připravuje podmínky pro obnovu a očistu Božího
lidu. A snad svým vystoupením přivedl k obrácení i krále.
Podstata proroctví je předpověď "Pánova dne". Přijde jak na pohanské
národy, tak na Judsko. Všichni zhřešili, všichni budou trestáni.
Po hrozbách následují přísliby vykoupení a budoucího blahobytu. Jsou
určeny pohanským národům, ale hlavně Jeruzalému, v němž se zachrání
pokorný a skromný malý zbytek.
Sofoniáš, stejně jako jeho současník Jer., má hluboký smysl pro hřích,
na který se dívá jako na osobní útok proti pravému Bohu. Hřích je
napraven nebo se mu předejde hledáním Boha a jeho rozkazů.
- Nahum (Jahve utěšuje); Roku 612 padlo Ninive. Toho se týká
Nahumova kniha. Nadpis knihy neznamená asi prorokovo jméno, ale
spíše naznačuje obsah zvěsti. Z knihy je cítit nenávist, jež po staletí
rostla v Izraeli proti Asýrii. Opěvují se naděje, že pád Ninive obnoví
13
Judsko. Jde zde o hymnus vyjadřující myšlenku, že dějiny nejsou jen
pole lidských nepravostí, ale zjevuje se v nich Boží spravedlnost.
- Jeremiáš (Jahve povýšil nebo Jahve je velký); Narodil se v Anatot
u Jeruzaléma. V Palestině vliv Egypta a také moc Novobabylonské říše.
Období Jeremiášovy prorocké činnosti
První (626-622): od povolání k prorocké službě po reformu Jošiášovou.
Uvolňuje se závislost Judska na Asýrii, rozkvět hospodářský, politický,
náboženský. Krátce před Jošiášovou obnovou odchází Jeremiáš do
ústraní.
Druhé (609-597): Smrtí Josiáše (609) skončila obnova. Jeremiáš začíná
vystupovat proti vnějškové kultovní zbožnosti a zdůrazňuje vnitřní
obrácení. Na začátku Joakimovy vlády pronáší varování proti
Judovcům a že chrám zanikne a Jeruzalém zpustne, jestli se neobrátí
(26,1-6). Když jindy názorně (rozbitím džbánu) předpovídá zkázu, je
zbičován a dán do klády (20, nn).
Třetí: vláda Sidkiáše (597-586) Král se však nakonec přiklonil ke straně
proegyptské. R. 588 přitáhl Nebukadnesar a začal obléhat Jeruzalém. R.
586 Jeruzalém padl. Jeremiáš celou dobu vystupuje probabylonsky.
Čtvrté: po pádu Jeruzaléma. Jeremiáš zůstává v místě. Po zavraždění
Gedaljáha, místodržícího v Judsku, byl Jeremiáš násilím odveden
prchajícími Judovci do Egypta. Podle legendy tam byl Judovci později
ukamenován.
Kniha Jeremiáš má za sebou složitý vývoj. Jádrem byly asi soukromé
zápisky prorokových výroků, dochované prorocké řeči, prorokova
biografie a Jeremiášovy řeči v dt zpracování. Celkově lze říci, že kniha
Jeremiáš dostala konečnou podobu v exilu po prorokově smrti a v
mnohém ohledu představuje rozšíření a přizpůsobení jeho myšlenek, s
úmyslem působit na vyhnance, a tak připravit budoucí náboženskou
obnovu židovské náboženské obce.
Jeremiáš prohlubuje pojetí Boha. Bůh je jediný a převyšuje vše.
Pohanští bohové nejsou nic a modloslužba je pošetilostí. Vyvyšuje
stvořitelskou moc Boha a jeho vládu nad světem, jeho spravedlnost i
milosrdenství. V mesiánské době Bůh uzavře novou úmluvu se svým
lidem. Bůh se stane lidem tak blízký, že každý pozná Boha a bude se
mu klanět. Nová úmluva se rozšíří na všechny lidi. Vznikne "nový
Izrael", v něm bude ze všech lidí jen jeden lid.
Jeremiáš odsuzuje čistě vnější kult, který nevychází z upřímnosti srdce
a z počestnosti života. V duchu této vnitřní zbožnosti přikládá zvláštní
důležitost modlitbě. Sám se modlí za všechny lidi
Jeremiáš dobře vystihl podstatu hříchu: je to "vzdálení" od Boha a
vzpoura. Proti hříchu staví obrácení, které je pokorným a upřímným
návratem k Bohu, prameni veškeré milosti a všeho života.
Nejpůsobivějším poselstvím Jeremiáše je jeho vlastní život. "Vyznání"
ukazují, jak byl lidský. Snaží se vyrovnat s problémem utrpení.
Celý život Jeremiáš zakoušel, co je to stát sám proti veřejnému mínění.
Falešní proroci hlásali lidu, že Jeruzalém se svým chrámem, sídlem
Jahve, nemůže být zničen. Jeremiáš marně vyvracel tuto lehkovážnou a
opovážlivou víru. Národu, který miloval, musel věštit zkázu.
- Pláč; Tato kniha je v hebr. bibli zařazena mezi spisy, LXX a
Vulgáta ji kladou za proroctví Jeremiáše (považován za autora).
Pláč se skládá z pěti zpěvů. Všechny pojednávají o pádu Jeruzaléma a
judské říše r. 586 i o smutných následcích tohoto pádu. Tyto události
jsou podány tak živě, že je nutné předpokládat autorovu osobní účast při
katastrofě. Žalozpěvy byly napsány brzy po vylíčených událostech.
Otázka autora není dosud vyřešena jednoznačně. Většinou se autorství
Jeremiáše popírá. Z literárních důvodů se žalozpěvy 1 a 5 připisují
jinému básníkovi. Je však všeobecné přesvědčení, že Pl vznikl dříve,
než byl znovu vystaven chrám (516).
- Abakuk; Pravděpodobně působil po smrti Jošiášově (609) a před
prvním babylonským zajetím (598), protože o zajetí judského lidu není
ani zmínky. Jiní řadí jeho působení mezi 625 (Nabopolasar povstal proti
Asýrii) a 612 (padlo Ninive).
V knize se řeší problém zla z hlediska dějin národů: Bůh připravuje
svou všemohoucností konečné vítězství spravedlnosti a dobra divnými
a protichůdnými cestami. Je nutné spoléhat se na Boha vírou.
14
- Baruch (požehnaný); Byl sekretářem Jeremiáše. Kniha však
pochází z doby mnohem pozdější. Rukopisy LXX ji kladou hned za Jr,
Vulgáta za Pláč a přidala k ní Jeremiášův list. Napsal jej nějaký Žid
žijící v Babylonii asi na začátku helenistické vlády. Kniha má tři
výrazné části, lišící se obsahem i formou. První (1,1-3,8) je prozaická,
druhá a třetí básnická. První část byla napsána hebrejsky, ostatní asi
řecky. Kniha se dochovala v řečtině. Konečná redakce asi kolem r. 200.
Kniha umožňuje pochopit důvody soudržnosti komunity v Babylonii. Je
to spojení s Jeruzalémem prostřednictvím listů, podpora sbírkami a
spojení modlitbou, setkávání v synagogách, četba posvátných knih, kult
Zákona, hluboký pocit hříchu a touha po obrácení, odpor proti cizím
kultům. V knize je velmi prohloubena analýza hříchu. Jen zde je Jahve
nazýván věčný.
5.5 Proroci za babylonského zajetí
- Ezechiel (Jahve je silný); Povolán za proroka v Babylonii, po pádu
Jeruzaléma působí jako prorok těšitel a zvěstovatel budoucí spásy.
První odvedení Židé se domnívali, že vyhnanství nebude dlouhé. Toto
smýšlení nedovolovalo, aby zajetí dosáhlo svého výchovného cíle.
Zajetí mělo v Židech vzbudit vědomí národní i osobní viny, která
znamená konec říši, královské moci, města i chrámu, že národ bude
rozptýlen. K tomuto smýšlení měl přivést vyhnance Ezechiel hlásáním
přísné Boží spravedlnosti.
Pádem Jeruzaléma nastává obrat v Ezechielově činnosti. Události daly
za pravdu hrozbám Jeremiáše a Ezechiela. Národ v Palestině i
Babylonii se přesvědčil. Vyhnanci upadají do druhé krajnosti zoufalství. Tomu Ezechiel čelí sliby plnými útěchy, že Hospodin svůj
lid zase shromáždí a uvede jej do Palestiny. Tuto myšlenku pak v
mesiánském duchu rozvedl: Jahve shromáždí v novém Jeruzalémě
národ rozptýlený po celém světě. Místo králů a hodnostářů jim dá
jiného vynikajícího pastýře - krále, který s nimi sjedná novou smlouvu.
Město i chrám povstanou z trosek, izraelský národ zase ožije. Utvoří
novou náboženskou obec, jejíž členové budou vynikat zbožností.
Tak budil Ezechiel ve svých posluchačích pravou důvěru v Boha,
ošklivost nad hříchy a hlubokou kajícnost. Ezechiel přispěl vydatně k
tomu, že se po skončení vyhnanství nalezl hlouček zbožných Židů, kteří
neváhali odejít do Palestiny.
Také kniha Ezechiel vznikala z několika menších sbírek. Musela být
dokončena před návratem z vyhnanství, protože Ezechielův popis
chrámu se vůbec neshoduje s chrámem Zorobabelovým.
Ezechiel je hlasatelem osobní zodpovědnosti: "Syn neponese viny
svého otce, otec neponese viny svého syna" (18,20). Každý bude
souzen podle svých skutků.
- Deutero - Izaiáš (Iz 40-55); Jako žák Ezechielův sepsal ke konci
vyhnanství knihu útěch v duchu proroka Izaiáše. Tento anonym náleží k
největším básníkům Izraele.
Argumenty pro datování kapitol 40-55 Iz do 2. pol. 6. stol:
a) Historické: zájmové pole proroka je v době mezi pádem Lydie
a Babylonu (546-539). Tyto přesné předpovědi o vyhnanství a návratu
neměly žádný vliv na Jeremiáše a Ezechiela, kteří je vůbec neznali.
b) Naukové důvody: formulace monoteismu jsou zde tak jasné, že musí
být výsledkem dlouhého teologického vývoje. I mesianismus je
pokročilejší a má univerzální charakter (rozšíření spásy na pohany).
c) Literární důvody: Jazyk a styl se značně liší od proroka z 8. stol.
Zásadní sdělení: Bůh je pán věcí minulých, řídí současnost. I Dt
Iz se vrací do doby, kdy Izrael pobýval na poušti. Vidí zde výchozí bod
nové víry v Boha. Minulost v jádru obsahovala to, co měla zjevit
budoucnost. Nyní je třeba myslet na tento nový Exodus, který povede k
obnovenému Siónu.
Součástí spisu jsou Zpěvy Služebníka Jahve. Služebník je tajemná
postava. Stojí v úplném protikladu k Izraeli. Je ochotný a spravedlivý,
Izrael hříšný. Je vyvolený Jahve a naplněný jeho Duchem (42,1). Hraje
zároveň národní i univerzální úlohu. Jeví se na jedné straně jako
neodlučitelný od Izraele, na druhé straně bude světlem národů. Bude
trpělivý a pokorný a tak splní plán Jahve. Svým utrpením a smrtí
ospravedlní hříšníky všech národů. Téměř všichni exegeté připouštějí,
že jde o mesiánskou postavu.
15
5.6 Proroci po babylonském zajetí
Edikt perského krále Kýra umožnil Židům r. 538 návrat do Palestiny.
Návrat však způsobil náboženské rozčarování. Poexilní proroci hlásali
hmotnou a duchovní obnovu nové palestinské komunity.
Po návratu z vyhnanství se začalo nejprve s obnovou bohopocty (oltář
obětí). R. 537 začaly práce na obnově chrámu. Musely se však brzy
přerušit (protiakce Samařanů). Zájem o chrám upadá, navrátilci
zvelebují své usedlosti.
V této době vystupují proroci Aggeus a Zachariáš. Vybízejí k
pokračování na obnově chrámu. R. 515 byl chrám slavnostně posvěcen.
- Aggeus (o svátku narozený); Jeho vystoupení je datováno přesně
na den od konce srpna do začátku prosince r. 520.
Kniha obsahuje čtyři chronologicky datované řeči. Jsou výzvou k
znovuzahájení prací na obnově chrámu, předpovědí větší duchovní
slávy druhého chrámu, než měl první. Smyslem je obnova mesiánské
doby. Bude spočívat především ve větším zvnitřnění bohopocty.
- Zachariáš (Jahve si opět vzpomněl); Zahájil svou prorockou
činnost brzy po vystoupení Aggeově. Na rozdíl od něj jsou
Zachariášova proroctví silněji eschatologická. Jsou z údobí 520-518.
(Kap. 1 – 8).
Druhou část knihy (kap. 9-14) tvoří souhrn původně anonymních
výroků, později připojených k této knize. Časové zařazení je velmi
nejednotné. Jejich autor se označuje jako Deutero-Zachariáš.
Ke královskému mesianismu přistupuje u Proto - Zachariáše kněžský,
pravděpodobně pod vlivem Ezechiela, s nímž má tato část některé
společné rysy: převážnou část vidění a anděly, apokalyptický sklon,
péči o rituální čistotu.
V Deutero-Zachariášovi (9-14) jsou četné zmínky o duchovní obnově
Jeruzaléma, i výslovné zmínky o Mesiáši v individuálním smyslu,
známé je především proroctví 9,9, jež Matouš vztahuje na Krista
přijíždějícího do Jeruzaléma na oslu o Květné neděli (Mt 21,4-5). Dále
také proroctví o tajemné probodené postavě (12,10-11).
- Trito-Izaiáš (Iz 56-66); Jde pravděpodobně o dílo více autorů. Tyto
kapitoly byly asi napsány v Palestině krátce po návratu z vyhnanství.
Nelíčí ani osvobození, ani obnovu. Lid je už usazen v Palestině
(objevuje se sociální nespravedlnost).
Autoři byli ovlivněni Dt-Iz a Ez. Od Ez přejali myšlenku posvěcení
města chrámem a dodržování postu a soboty. Od Dt-Iz myšlenku zájmu
o pohany a náboženství opravdu vnitřní.
- Malachiáš (můj vyslanec); Nadpis knihy asi neoznačuje vlastní
jméno. Kniha byla asi sepsána v období mezi dokončením druhého
chrámu (515) a příchodem Ezdráše a Nehemiáše (458-445) a obsahuje
šest dialogů. V nich prorok volá k pořádku rod Levi a odhaluje kořen
všeho rozvratu v ledabyle vykonávané obětní službě. Kniha končí
zaslíbením příchodu Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův.
- Joel (Jahve je Bůh); Snad poexilní kniha se neváže na určitou
historickou situaci, ale je v podstatě liturgickým textem.
Knihu lze dělit na dvě části. V první (1,2-2,27) je nejprve popisován
vpád kobylek, pak následuje nářek a kající žalm. Bůh odpovídá na
modlitbu lidu výzvou k pokání a slibem nastolení hojnosti. Vpád
kobylek je předchozím znamením strašného "dne Páně".
Druhá část (3,1-4,21) líčí apokalyptickým slohem "Pánův den", který
bude neodvolatelným soudem nad všemi národy. Izrael však dostane
hojné požehnání a bude na něj vylit Pánův duch (4,15-16).
Joel je prorokem pokání, ale především prorokem "letnic", protože
předpovídá vylití "Ducha“, k němuž dojde v Mesiášově době.
- Abdiáš (služebník Hospodinův); Nejkratší spis SZ. Je množství
dohadů o zcela neznámém autoru i o době vzniku.
Jde o prudké napadání Edomu, tradičního nepřátele Izraele, za to, že si
při zvláštní pohromě, časově přesně neurčené, krutě počínali vůči
Jeruzalému. Proto je Bůh potrestá, kdežto Izrael zvítězí.
- Jonáš; Tato kniha není prorocký spis. Jde o vymyšlený příběh, v
němž hrdina má s prorokem z 8. století společné jen jméno.
16
Doba sepsání nejdříve v 5. století. V té době bylo Ninive (zničeno 612)
už jen vzdálenou vzpomínkou, jak to také dosvědčují přehnané rozměry
města. V knize Jonáš nacházíme ohlasy předcházející prorocké
literatury (např. Jr).
Poselství: Společenství navrátilců z Babylonu se uzavřelo do sebe.
Zdůrazňovala se výlučnost vyvoleného národa a očekávala se Boží
pomsta nad pohany. Kniha Jonáš je kritikou tohoto postoje a tvrdí, že
Bůh je Bohem všech národů.
Jde o duchaplné dílo, satiru plnou humoru. Je zde nezastřená ironie:
poslání, ke kterému se Jonáš odhodlal jen proti své vůli, dosahuje
bezprostřední a úplný účinek v pohanském městě, zatímco kázání
velkých proroků během staletí se u vyvoleného národa setkalo jen s
nezájmem, lhostejností nebo odporem.
Nepřekvapuje, že se Ježíš dovolává svědectví Jonášova, vždyť ve své
osobě naplnil poselství tohoto spisu.
Jonáš urovnal cestu křesťanskému univerzalismu. Ježíš a apoštolově
budou učit, že Bůh je milosrdný ke všem lidem, že již není rozdíl mezi
Židem a pohanem vzhledem ke spáse.
17
6 Didaktická biblická literatura
Izraelita znal kromě Zákona také názorné a povznášející příběhy v
próze a duchovně a jazykově jedinečnou literaturu moudrosti
(sapienciální) psanou v poezii. Z nich mohl čerpat podněty pro svůj
oddaný vztah k Hospodinu, pro svůj osobní i společenský život a pro
řešení náboženských problémů.
6.1 Prozaické didaktické knihy SZ
Jsou to tyto knihy: Rt, Tob, Jdt, Est. Záměrem biblického autora bylo
výrazně podat nějakou mravně náboženskou výpověď. Nejde o
historickou zprávu. Jedná se o sapienciální literaturou.
- Rút: Kniha líčí příběh Moabky Rút. Četla se o svátku letnic
(jež byly vlastně dožínkami), protože její děj se odehrává o žních a
vrcholí v době závěru sklizně.
Autor použil staré tradice o příbuzenstvu krále Davida k řešení
problému smíšených manželství. Šířila se nacionalistická a netolerantní
mentalita včetně propouštění neizraelských manželek. Autor Rt se snaží
se vést své krajany k tolerantnějšímu smýšlení. Rút, Moabka, cizinka,
přijala Jahve jako svého Boha. Přijala způsob života Židů velkodušně.
Sestoupila na ni Boží přízeň, stala se prababičkou Davida.
V knize jsou zdůrazněny dvě pravdy. Poklad víry musí být chráněn
jakékoliv poskvrny. Stejně důležité je toto bohatství zpřístupnit všem.
- Tobiáš: Tato dt kniha líčí osudy Tobiáše a jeho syna z kmene
Neftali, kteří žijí v asyrském zajetí v Ninive. Vyprávění se inspiruje
biblickými vzory (Abrahám, Sára…) Je to útvar podobný povídce.
Pozornost knihy je soustředěna na dva případy spravedlivých trpících:
Tobiáš, vzor zachovávání Zákona a milosrdenství, se stává obětí
nešťastné náhody. Sára, nevinná dcera trpící bez vlastní viny. Je řešena
otázka, zda je ctnost odměňována? Stojí za to žít? Odpovědí je anděl
Rafael: předkládá modlitbu obou trpících Bohu a je pověřen úkolem
přispět jim na pomoc.
Kniha Tob vyzvedává rodinné ctnosti: Dvojí manželé vedou vzorný
život, dobrá výchova dětí, vysoký hodnocení manželství, uznání
povinností k rodičům. Celé vyprávění proniká víra, důvěra v Boha a
radostná vděčnost.
- Judit: Tato dt kniha vypráví o osvobození města Betulie od
Asyřanů statečnou ženou Judit. Jméno symbolické: Judit = Židovka.
Autor zřejmě úmyslně množil historické a geografické nepřesnosti, aby
dal najevo, že nechce líčit historickou událost, ale náboženské drama.
Holofernes soustřeďuje ve své osobě všechny špatné vlastnosti. Judit,
která proti němu bojuje, představuje ideál judaismu.
Bůh dopřává národu vítězství skrze Judit, a tak odměňuje její vytrvalou
modlitbu a přesné zachovávání zákonů rituální čistoty. Jeruzalém vděčí
za svou záchranu městu v Samařsku, jehož obyvatele židovská
ortodoxie pokládala za bezbožné.
Fakt, že dílo bylo napsáno hebrejsky, ukazuje na palestinský původ.
Apokalyptické rysy poukazují, že je adresováno Židům k posílení v
dobách pronásledování.
- Ester: Kniha vypráví o záchraně Židů za vlády perského krále
Achašveróše pomocí dívky Ester. Řecký text knihy je o třetinu delší než
starší hebrejský. Vydavatel řeckého textu chtěl poskytnout Židům v
diaspoře dílo, které bere ohled na helenizující prostředí. Je zbožnější a
lépe ukazující činnost Prozřetelnosti a účinnost modlitby. Tyto doplňky
tvoří dt části knihy.
Kniha Ester byla napsána jako historické zdůvodnění vzniků svátku
Purim (14 a 15 - Adar - březen), který neměl izraelský původ a neměl
náboženský význam.
Autor dobře znal perské prostředí. Ale v textu jsou také rozpory = kniha
nepodává dějiny. Literární druh knihy je označován jako "hagadický
midraš" - předkládá minulou událost, aby vyložila přítomnost. Kniha
Ester se zrodila, podobně jako Tobiáš a Judit, v době, kdy se Izrael cítil
ohrožen ve víře nepřátelstvím pohanského světa.
Poselství knihy Ester je v přesvědčení, že Bůh neopouští svůj národ a
kdykoliv je v nouzi, přichází mu na pomoc.
18
6.2 Poetické a sapienciální knihy SZ
Knihy poetické (Ž, Pís) se sapienciálními /moudrosti/ (Jb, Př, Kaz, Sír,
Mdr) tvoří v katol. kánonu skupinu knih naučných - didaktických.
- Žalmy: Řecké názvy (i lat. a čes.), jsou psalmoi (psalmi,
žalmy), jsou odvozeny od psalein - brnkat na strunný nástroj,
přeneseně: zpívat chvalozpěv.
Hebrejský text je rozdělen na 150 žalmů. Latinská Vulgáta (V) má také
150 žalmů, ale rozdělení je provedeno různě: LXX má ještě žalm 151.
Žalmy jsou rozděleny do 5 knih. Na konci každé knihy je doxologie:
"Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků na věky amen, amen."
I.
Ž 1-41 (doxologie)
II.
Ž 42-72 (doxologie)
III.
Ž 73-89 (doxologie)
IV.
Ž 90-106 (amen, aleluja)
V.
Ž 107-150 (aleluja)
Toto rozdělení je asi z 3. stol. př. Kr. V Ž jsou také dílčí sbírky, na
kterých je vidět, jak kniha postupně narůstala. Např. Elohistické žalmy
(42-83): Zde je užito jména Elohim 200x, jinde jen 29x.
Většina žalmů je opatřena nadpisem (nepochází od autorů). Najdeme
nadpisy osobní (např. David 73x). Spíše než od Davida jde o žalm pro
Davida. Všechny žalmy jsou anonymní skladby, autory můžeme hledat
nejspíše v řadách kněžstva.
V nadpisech se také objevuje určení druhu žalmu (žalm, píseň,
poučující chvalozpěv, modlitba), pokyny k přednesu (za doprovodu
strunných nástrojů, ke hře na flétnu, vysokým hlasem). Objevují se také
pokyny pro liturgické použití příslušného žalmu (k díkůvzdání, ke dni
odpočinutí, pří posvěcení chrámu).
Lze těžko určit, kdy který žalm vznikl. Poetické útvary podobné
žalmům se objevují v SZ knihách pocházejících z různých dob. Ke
konečné uzávěrce sbírky žalmů došlo zřejmě až v Jammii r. 90 n. l.
K rozeznání určitého druhu žalmů jsou 3 kritéria:
1) stejná konkrétní situace, ve které žalm vznikl
2) stejná zásoba pojmů, podobný obsah
3) podobný literární sloh a struktura
Z těchto kritérií vychází rozdělení žalmů:
1. Prosebné žalmy (osobní - 7,11,88… komunitní – 44,74)
2. Děkovné žalmy (osobní – 107,118,137… národní 65,66, 67)
3. Hymny chvály (8, 29,104)
4. Královské žalmy (2; 45; 110)
5. Siónu - poutnické (24, 47, 84,122)
6. Království Jahve – univerzalita, eschatologie, liturgické (47; 96-99)
7. Sapienciální - poexilní (1, 14, 15, 52)
8. Deuteronomické liturgie (81)
6.3 Moudrost v knihách SZ
Lidská moudrost je v pojetí Izraele schopnost lidského ducha, která
vede člověka ke správnému jednání. Opakem je člověk pošetilý. Tyto
výrazy znamenají totéž, co neřest, neřestný. Tato moudrost usměrňuje
člověka tak, aby prožíval život v blahobytu a štěstí. Jde o všeobecnou
lidskou zkušenost.
Vlivem prorockého směru po exilu se hovoří o moudrosti jako o jedné z
Božích vlastností. To nakonec vedlo k ztotožnění moudrosti s duchem
Jahve. Funkce připisované jemu se přisuzují moudrosti. Např. moudrost
je aktivním principem stvoření a řízení světa. Líčí se její Božský původ
s použitím výrazů, které z ní činí osobu; nakonec je to všemohoucí duch
Boha pronikající každou věc; vychovává lidstvo, jednotlivce (i krále);
vede Izrael k realizaci jeho zvláštního poslání.
- Job: Kniha se řadí mezi skvosty světové literatury. Je psaná ve
verších s výjimkou prozaického úvodu a závěru. Básník byl mistrem
slova. Jeho slovník je bohatý a pestrý. I sloh je vytříbený.
Obsahově je to drama. Začíná čtyřmi pozemskými a dvěma nebeskými
scénami, jimiž je čtenář uveden do problematiky. Pak následuje její
jádro: příchod Jobových přátel a jejich rozhovor s Jobem, kdy se ve
třech kolech střídavě ujímají slova oni a Job každému z nich odpovídá.
Rozhovor však nevede ke sblížení stanovisek, rozpory se prohlubují až
k úplné roztržce. Tu se náhle objeví nový účastník Elíhu a zasáhne do
rozvášněného sporu Joba a jeho přátel. Všichni umlkají a promluví sám
Bůh. Job je prohlášen za spravedlivého.
19
Autor knihy je neznámý. Zpravidla se kniha datuje do doby
babylonského zajetí.
Námětem knihy je otázka utrpení. Na Jobově postavě ukazuje básník,
že odpověď na otázku utrpení nelze získat bez urputného zápasu víry.
Jde o líčení psychologicky pronikavě promyšlené, ukazující, jak zápas
víry nelze vybojovat jednorázově a jednou provždy.
Jób se postupně odpoutává od všech pozemských nadějí a nachází tím
pevnější útočiště v Bohu. Dospívá k nezvratné jistotě, že v Bohu má
svědka své spravedlností a svého Přímluvce a Vykupitele. Bůh
dopomůže pravdě k vítězství. Joba temnoty nepohltí.
Třebaže se Jób s Hospodinem pře a nerozumí mu, právě svým
neochvějným lpěním na něm vystupuje jako představitel ryzí víry v
Hospodina. Ve svém zoufalství klesá, ale víra jej vždy znovu pozvedá a
dává mu nakonec zvítězit.
Děj knihy nás uvádí do společenství Izraele, i když toto jméno se v
knize vůbec nevyskytuje. Jobův zápas je zápasem víry v milostivého
Boha, jak jej poznával lid izraelský v Hospodinu a jeho díle.
- Přísloví: byla společným dědictvím lidové moudrosti. Z tohoto
lidového druhu se vyvinulo přísloví mudrců. Takové přísloví učenců se
nazývá hebrejsky mašal. Je to krátký duchaplný výrok, který vtipně a
často i obrazně dává užitečné naučení pro život. Také kniha Přísloví se
většinou skládá z výroků ve tvaru "mašal". Protože většinu knihy tvoří
průpovědi připisované Šalamounovi, dostala celá kniha název
Šalamounova přísloví.
Kniha má různé spisovatele, různé části s různým obsahem i básnickou
formou. Dává nám nahlédnout do celého života staré izraelské
společnosti. Posuzuje ho podle zásad praktické morálky, jak ji podává
zdravý rozum. Pramenem této morálky je zkušenost a náboženství. Ze
zkušenosti vybírá posvátný autor praktická poučení. Náboženství je
vždy základem morálky a je prohlašováno za podmínku pravého štěstí.
Tato kniha je několikrát výslovně citována v NZ (J 7,38i; Ř 2,20; Jk
4,6; Př 25,21-22; Př 3,34), nebo se na ni činí narážky.
- Kazatel: Spisovatel žil v době, kdy helénistické filosofické a
náboženské nauky nemálo znepokojovaly Židy. Kazatel napomíná, aby
se člověk zdržel neužitečného bádání a spíše důvěřoval v Boha.
7.2.5.1 Spisovatel a doba vzniku knihy
Kniha Kazatel dává svému spisovateli název Kohelet, Davidův syn,
který byl izraelským králem v Jeruzalémě (Šal.?). Autor zpřítomňuje
celou svou duševní práci. Tím nabývá jeho dílo podoby rozhovoru.
Úvahy spojovány ne logicky, ale spíše psychologicky Jedna myšlenka
vyvolává druhou. Mimoto musíme brát v úvahu východní zvyk neříci
vše najednou, ale postupně, znovu a znovu se vracet k danému tématu.
Její obsah sám spisovatel shrnuje slovy: Co má člověk ze vší své
námahy? (1,3) všeobecně se hledá smysl a význam pozemského života.
Na tuto, pro každého člověka rozhodující otázku nemůže Kazatel dát
odpověď. Člověk totiž vidí, že příroda se řídí stálými zákony a lidé se
zaměstnávají stále stejnými snahami. Tím se Kazatel řadí do
myšlenkového proudu starého Předního Východu. Vlivem názoru o
ustavičném koloběhu si Kazatel klade otázku po důsledku této stálosti.
Odpovídá, že to poznat nejde, protože není možné poznat Boží záměry.
Nezbývá, než aby se člověk bez zbytečné námahy proniknout Boží
úmysly zabýval s klidnou myslí uloženou prací, střídmě a vděčně užíval
tohoto světa, bál se Boha a zachovával jeho přikázání.
Z toho lze soudit, že Kazatel nebyl ani skeptik, ani pesimista, ani
požitkář, ale pevně věřil v Boha, jehož moudrost řídí celý svět a který
bude každého soudit. Kazatel není v NZ citován.
- Sirachovec: Lat. Eklesiastikus (církevní kniha), četla se při
liturgických shromážděních a byla dávána katechumenům. Řecky
"Moudrost Ježíše, syna Sirachova".
Autor knihy byl patrně zákoník, který otevřel v Jeruzalémě školu pro
výchovu mladých mužů. Pro její potřeby sepsal hebrejsky své dílo asi v
období 190 -180 př. Kr.
Celý text knihy je dochován v řečtině a jde o volný převod hebrejského
textu. Kniha nemá logický plán. Témata jdou za sebou bez zjevného
uspořádání a některá jsou uvedena vícekrát. Přesto lze rozlišovat 5 částí.
20
Každá z nich má doktrinální úvod (chvála moudrosti nebo Boha
Stvořitele) a praktickou nauku bez stanoveného řádu.
Zpočátku univerzalistická perspektiva se – podobně jako v Gn postupně zužuje na vyvolený národ. Takto pojatými úvody chtěl asi
autor uspořádat dosud roztroušené spisy v jednom díle.
Vyšší vrstvy židovské společnosti zcela propadly helenismu. Sirachovy
poučky, výstrahy a napomenutí proto chtějí jasně ukázat náboženské
poklady a mravní dobra, která pramení z izraelské moudrosti a shodují
se s Mojžíšovým zákonem. Kniha směřuje k praktickému cíli: učit
zbožnosti a dobrým mravům.
Nauka Sirachovcova je zcela tradiční. Moudrost přichází od Pána.
Zaručuje štěstí všem, kdo ji přijímají. Autor věří v pozemskou odplatu.
Pokrok v nauce zaznamenává, když ztotožňuje moudrost se zákonem. A
od svých předchůdců se liší ještě více tam, kde se zajímá o dějiny
Izraele. Do popředí jsou postaveni hlavně kněží, Áron a Pinchas
zaujímají čestná místa a úryvek končí dlouhou chvalořečí velekněze
Šimona, současníka autora.
Pozdější řecké vsuvky do knihy přinášejí nové názory. Hovoří o
posmrtné odměně a zdůrazňují, že každý musí nakonec projít soudem
před Bohem. Pro spravedlivé to však bude počátek odměny bez konce
ve světě, který přijde. Tím se řeší problém Joba a Kazatele.
- Kniha Moudrostí: Egyptská Alexandrie byla nejdůležitějším
střediskem židovské diaspory. Židé zde byli ve stálém úzkém styku s
helenismem. Někteří se snažili umožnit pohanům poznání judaismu.
Hledali styčné body. V tomto prostředí vznikla Kniha Moudrosti. Byla
napsána řecky, ale autor v ní tlumočí ryzí víru Izraele.
V řec. rukopisech má název Moudrost Šalamounova, ve Vulgátě Kniha
Moudrosti. Patří mezi dt spisy. Autor, alexandrijský Žid s dokonalou
znalostí řečtiny, není znám. Kniha vznikla v 1. pol. 1. stol. př. n. l.
Knihu možno rozdělit na 3 části:
A.
Cesta moudrosti v protikladu k cestě bezbožných (1-5)
B.
Moudrost sama (6-9)
C.
Skutky moudrosti v dějinách Izraele (10-19)
První část se hodně inspiruje proroky. Druhá část čerpá z knihy Přísloví
a zároveň určitých názorů řeckých filosofů. Styl se stává více
filosofickým. Styl poslední části je zcela rozdílný od slohu, který
nacházíme v ostatních knihách SZ.
Mdr je dílo pečlivě komponované. Celkově se přimyká ke slohu
literatury moudrosti, ale od kap. 10 a ještě více od kap. 16 si autor
osvojuje zcela odlišný literární druh. Nejen uvádí fakta, snaží se najít
jejich smysl (pravidla Midraše). Na jedné straně přikrašluje tradiční
vyprávění tím, že přidává prvky převzaté ze židovských legend nebo
prvky jím vymyšlené. Na druhé straně odstraňuje nebo upravuje vše, co
by mohlo kompromitovat Boží dobrotu nebo dobrou pověst vyvoleného
národa u pohanů. Biblickým zprávám dává nový výklad. Viz např.
srovnání osudu Egypťanů a Izraelitů při událostech Exodu (11,5-14;
16,1-19,9). Podkladem této metody je přesvědčení, že všechny události
vypravované v Bibli mají mravní a náboženskou hodnotu.
Midraš: je spis, jehož předmětem je interpretace Písma
homiletického rázu. Vyjádřit mravní a náboženskou hodnotu biblické
události. Typickým příkladem je třetí část Mdr.
Obraz Boha v Mdr. vychází z izraelské tradice: Bůh je všemohoucí
Stvořitel, Pán osudů vesmíru. Autor však zdůrazňuje některé jeho
přívlastky. Bůh je nekonečně moudrý a spravedlivý (12,15-18). Miluje
všechny a má soucit se všemi (11,23; 12,20). Autor nejvíce zdůrazňuje
moudrost, která je popsána filosofickými výrazy.
Nejdůležitější je však nová nauka, kterou přináší kniha o naději na život
po smrti: V Mdr je vyjádřena se vší jistotou. Událostí života na zemi
jsou přípravou člověka na život po smrti a utrpení spravedlivého slouží
k jeho očištění. Důležité je jen jedno: plnit vůli Boží a žít v jeho lásce.
I když Mdr nebyla přijata do židovského kánonu, byla brzy přijata první
církví. V NZ nejsou výslovné citace, přesto je jisté, že Jan a Pavel jí
byli ovlivněni, zejména pokud jde o christologii.
- Píseň písní; Sbírka milostných lyrických písní, které opěvují v
materiálním smyslu lásku muže a ženy. Tento společný předmět
stmeluje celou sbírku.
21
Jako většina knih o životní moudrosti (Př, Kaz, Mdr) byla i tato kniha
židovskou tradicí připsána Šalamounovi, ačkoliv není jejím autorem.
Část látky může být starší, ale ukončení díla spadá určitě do doby po
vyhnanství (nejpravděpodobněji pol. 4. stol.).
Obvykle se rozlišuje 6 částí. (podle děje i podle básnických formací)
A/ 1,2-2,7: počátek lásky mezi nevěstou a ženichem
B/ 2,8-3,5: růst lásky
C/ 3,6-5,1: snoubenka je přivedena k snoubenci
D/ 5,2-6,10: zkoušky a utvrzení lásky snoubenky
E/ 6,11-8,4: krása nevěsty a radost
F/ 8,5-8,14: potvrzení spojení a věčná stálost.
Na první pohled se jeví obsah Písně jako čistě profánní: mladík a dívka,
kteří hoří vzájemnou láskou, se setkávají, básnicky si vyznávají lásku,
vzájemně obdivují svou tělesnou krásu a zdá se, že na konci Písně
dosahují manželského spojení. Proto mnozí exegeté soudí, že Píseň není
nic více než milostná (svatební) píseň či sbírka takových písní.
Katolická tradice přičítá Písni alegorický smysl: podle něho jediným
literárním smyslem Písně je přenesený (metaforický) smysl a vůbec se
nejedná o lásce přirozené. Obrazem manželské lásky se chce zpodobnit
vzájemná láska mezi Bohem a jeho lidem.
Chápání Pís jako sbírky básní opěvujících vzájemnou lásku muže a
ženy není nedůstojné Bible. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.
Hluboko do jejich bytí vložil vzájemnou přitažlivost, která přirozeně
vrcholí v manželství. Tato láska je dobrou věcí, částí Božího díla, které
On sám prohlásil za dobré.
Připustit tento literární výklad Pís. nutně vede k otázce, jak přistupovat
k této knize a co od ní očekávat. Třeba jako k paralele vůči Gn 2,23.
Oba texty vyjadřují stejný postoj ke stejné zkušenosti. Manželská láska
patří k řádu věcí stanovenému Bohem od počátku. Je jedním z Božích
divů; musí nás vést k obdivu a vděčnosti. Bůh stvořil celého člověka,
tedy i jeho tělo. Bylo by nedostatkem realismu chtít přehlížet tyto věci.
Píseň tím, že upoutává pozornost na osobní prvek v manželství, svědčí
nejen o svém vyrovnaném pohledu na věci, ale také obohacuje úsudek:
láska ukazuje jedinečnou hodnotu osoby. Zakládá skutečnou rovnost
muže a ženy (v Písni se rozumí svoboda volby ze strany ženy jako
samozřejmá). A dále - a to překvapuje ještě více - básník má zřejmě na
mysli monogamické a nerozlučné spojení.
Má se za to, že je třeba rozlišovat dvě postavy. Především mladého
pastýře, vrstevníka a krajana pastýřky, která miluje jinocha vroucí
láskou, a ten její lásku opětuje. Vzájemná láska těchto snoubenců je
posílena společným nadšením pro nevinný život venkova.
Vedle pastýře vystupuje i mocný král, symbolizovaný nejbohatším a
nejmocnějším králem židovských dějíc, Šalamounem (3,6-11; 6,8-9;
8,11-12 atd.), který vlastní početný harém, žije v přepychu, má
početnou tělesnou stráž a nabubřelými výrazy se snaží získat srdce
mladé pastýřky. Možná, že ji i umístil ve svém harému (1,4), když se
dala zlákat na panovníkův vůz (6,12).
Jsou zde tedy v kontrastu dva životy, dvě lásky: na jedné straně prostý
život venkova a čistá láska pastýře, na druhé město se svým pohodlím,
dvůr se svou rozmařilostí, ješitnou láskou mocného vládce, který by
chtěl povýšit pastýřku k poctě královy manželky. Jedině když
uvažujeme dvě mužské postavy, dají se vysvětlit city vyjádřené
pastýřem a králem, upřímný vztah nevěsty k svému ženichovi, láska,
která se nedá zlákat přepychem a bohatstvím dvora.

Podobné dokumenty

In margine nové edice Rukopisů - Rukopisy Královédvorský a

In margine nové edice Rukopisů - Rukopisy Královédvorský a místo, je takto již recepcí svého druhu a že se v tomto ohledu odchyluje od původního členění korpusu básní na originálním RK, který se počíná básněmi epickými. Prostá juxtapozice Hankova vydání, k...

Více

Celý text

Celý text aby si země vynahradila roky odpočinku (Lv 26,24 a 43). Osborne si všímá, že Hospodin nařizuje Izraeli týden vycházející šesti pracovních dnů a jednoho dne odpočinku, (Ex 23,12), což je analogií k ...

Více

Teologie dnes: perspektivy, principy a kritéria

Teologie dnes: perspektivy, principy a kritéria hodnotou, jehož soulad s učitelským úřadem garantuje schválení prefekta Kongregace pro nauku víry, bez něhož by se žádný dokument tohoto výběrového sdružení předních katolických odborníků z celého ...

Více

zde - Město Tachov

zde - Město Tachov Karel VI. přijel roku 1723 do Čech právě proto, aby se zde odehrála jeho korunovace českým králem. Současní autoři studií o tomto díle se již od tohoto názvu distancují s ohledem na fakt, že opera ...

Více

JEŽÍŠOVY ZÁZRAKY

JEŽÍŠOVY ZÁZRAKY Znamení (řecky semeion). Tento novozákonní výraz pro znamení znamená určitý viditelný doklad o nadpřirozeném působení Boha (Mt 12,38–39; J 2,11; 11,47; Sk 5,12; 8,13; Ř 15,19). Boží dílo bylo potvr...

Více