V. Rekonquista, Křižácké výpravy

V.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Rekonquista, Křižácké výpravy
Rekonquista
Předehrou křiţáckých výprav bylo dobytí Sicilie.Normanům se Jiţní Italie velmi zalíbila.
Vévoda Roger a jeho bratr Robert Guiskard dobývali ostrov 30let.Normanů bylo málo a
sicilským saracénům se dostávalo pomoci z Afriky.Hlavní město Palermo dobyl hlouček 440
rytířů.Skoro 250 let bylo v moci saracénů a hlavní chrám P. Marie byl proměněn v mešitu.
Boj s islámem na Pyrenejském poloostrově – Sicile byla dobyta jen drobnou válkou. Zato o
Pyrenejský poloostrov byly vedeny boje, jejichţ velikost si ani neumíme představit.
Obyvatelé baskických hor si uhájili samostatnost i za maurské nadvlády. To byl skromný
zárodek budoucího Španělska.Utvořilo se tam několik státečků – Navarra, Aragonie, Leon,
Kastilie, ale jejich vzrůst byl velmi nesnadný, dokud Mauři byli jednotní. R. 1037 zemřel
poslední chalív z Omejova rodu a o jeho dědictví se rozdělilo 17 emírů. Proti těm začali
křesťané postupovat ze svých horských pevností.
Po bitvě u Xeres /r. 711/, zaplavili Maurové poloostrov jediným náběhem. Přivedli jej
k velkému rozkvětu a usadili se na něm jakoby na věčné časy. Křesťané však jej museli
dobývat zpět přes 200 let a těţce zápasit o kaţdé město, kaţdou tvrz. Kaţdý kus země, který
dobyli, si zajistili zbudováním pevnosti - castellum. Odtud název Kastilie, jímţ se označovala
velká část poloostrova.
Maurové odedávna pouţívali najatého vojska. Často to byli koupení Slované. Nyní volali na
pomoc také africké Berbery. Španělům zase přicházely na pomoc zástupy křiţáků z Francie a
jiţního Německa. Západní Evropa a mohamedánská Afrika se tak utkaly na Pyrenejském
poloostrově. Alfonsi VI. králi kastilskému přišly na papeţovo vyzvání na pomoc zástupy
rytířů a s jejich pomocí dobyl r. 1085 Toledo. Do průběhu rekonquisty v tomto okamţiku
výrazně zasáhla osobnost kastilského šlechtice Rodriga Diaze de Vivar, řečeného Araby el
Sídí /Pán bitev/, odtud slavné Cid.
Emíři však povolali na pomoc marockého krále Jusufa. Tak se prý měřilo 400 tisíc
mohamedánů a 150 tisíc křesťanů. Křesťané byli nakonec poraţeni. Přes úspěch neměl
marocký král chuť k dalšímu boji a vrátil se do Afriky.
V polovině 12. stol. vznikly ve Španělsku 4 rytířské řády. První byl nazván podle pevnosti v
Alcantary. Měl 53 hradů. Druhý podle Calatravy. Oba byly závislé na řádu cisterciáckém. Řád
St. Jago de Compostella , chránil poutníky. Tvrz u Avis dala jméno řádu na půdě dnešního
Portugalska. Rytíři spali a pracovali opásáni mečem. Nejodváţnější byli Alcantarští..
Koncem 12. stol. chtěl sultán Almansur rozšířit panství půlměsíce zpět aţ Pyrenejím. Přivedl
prý půl milionu bojovníků. Křesťanští panovníci, oslabení vzájemnými neshodami mu vytáhli
vstříc, ale u Alarku utrpěli r. 1195 zdrcující poráţku.
Nyní se připravovaly obě strany k rozhodující bitvě. Král Alfons III. Kastilský, ţádal o pomoc
křesťanské panovníky a papeţ Inocenc III. vybízel rytířstvo, aby se chopilo meče.. Ostatní
věřící vyzýval, aby rytíře podporovali modlitbou a postem. Přes 100 tisíc bojovníků
překročilo hranice Španělska. Dobyli Caltravy, nedávno ztracené. R. 1212 stanuly armády
proti sobě. Maurů bylo na půl milionu. Půl dne kolísal boj sem a tam. Křesťané nakonec
obrátili Maury na útěk. Bylo asi 200 tisíc padlých.Tím bylo maurské panství na Pyrenejském
poloostrově vyvráceno. /16.7.1212 u Naves de Tolosa/.
R. 1236 dobyl Ferdinand III. Cordobu, nádherné velkoměsto, jeţ bylo sídlem chalífů a
arabské učenosti. Hlavní chloubou města byla mešita, 195 metrů dlouhá a 123 široká. Byla
proměněna v katedrálu.
Maurům zůstala Granada. R. 1246 se granadský emír prohlásil za vazala kastilského krále.
Mnoho Maurů se vrátilo do Afriky, mnoho jich odešlo do Granady, která pak vydala poslední
květy vyspělé arabské vzdělanosti.Tehdy byla zbudována Alhambra, perla paláců.
R. 1492 dobytím Granady zcela končí panství Arabů na Pyrenejském poloostrově.
Tyto dlouhé boje o znovudobytí Španělska mohly mít nakonec úspěch, protoţe obyvatelé si
přes dlouhou porobu uchovali křesťanskou víru, tak tomu nebylo v severní Africe a na
východě.
Křížové výpravy.
Od té doby, co císař Konstantin a sv. Helena zbudovali na významných místech sv. země
baziliky, stala se sv. země cílem tisíců poutníků. Dokud byli pány Palestiny Arabové, bylo
postavení křesťanů snesitelné. Ale v 10. stol. sem začaly pronikat hordy tureckých
kočovníků. /pastevci z dnešního středoasijského Turkestánu, tzv. Seldžůkové, z nich později
se vyštěpili nejbojovnější Osmanští Turci/. Přijali islám a ovládli Malou Asii. Pak obsadili
Jeruzalém a dávali křesťanům pocítit svou krutost.
Ale také západní křesťanstvo si bylo vědomo své síly. Oplývalo mnoţstvím bojovného
rytířstva, bylo hrdé na svou víru. Zneuctění posvátných míst všichni pociťovali jako potupu.
Osvícení muţové, mluvčí své doby prohlašovali za přední povinnost boj proti barbarům, kteří
zpupně pošlapávají hrob Boţího Syna.
Uţ Řehoř VII. byl poţádán o pomoc z Cařihradu. Chtěl se v čele vojsk vypravit na východ,
zahnat Turky za Eufrat, zmocnit se Jeruzaléma. Místo toho umírá ve vyhnanství.
Jeho plán ale provedl Urban II., původem Francouz, bývalý převor v Cluny. R. 1095 svolal
synodu do Piacenzy, na které se sešly desítky tisíc duchovních a laiků. Kdyţ vyloţil, co
zamýšlí, zástupů se zmocnilo vzrušení. Na další synodě v Clermontu pronesl k obrovskému
zástupu duchovních a laiků památnou řeč, jejíţ účinek byl veliký. Lidé volali „Deus le volt!“.Bůh to chce! S kříţem z červeného plátna, který si připínali na prsa přebírali také posvátný
závazek účastnit se kříţové výpravy. Jedním z prvních byl Raimund z Toulouse, později se
připojil vévoda Gottfried z Bouillonu spolu se svým bratrem Balduinem z Boulogne a další
šlechtici. Nejen rytířstvo, ale i chudí byli zachváceni horlivostí. Toto nadšení u prostých lidí
působil hlavně Petr z Amiensu, poustevník ze severní Francie. Procházel krajem jako chudý
potulný kazatel. Ten vyrazil na jih uţ r. 1096 a to s „nesmírným mnoţstvím“ lidu.
Úspěch papeţovy Clermontské výzvy je dodnes ne úplně vysvětleným jevem. Spolupůsobily
jistě motivy: rostoucí ohroţení Araby /byli ve Španělsku, jiţní Itálii, v Malé Asii/. Prosba
východních křesťanů o pomoc. Po staletí ţivá touha putovat do Svaté země. Ekonomické a
sociální problémy rytířského stavu, vidina dobrodruţství a kořisti.V tom bylo velké
náboţenské nadšení a ochota k oběti. Záleţelo teď samozřejmě, zda tento idealismus byla
skutečně hnací síla, nebo jen ozdoba navenek. To se pak projevilo u jednotlivců aţ v průběhu
událostí.
Velmi brzy se ukázalo, ţe křiţáci uměli bojovat a umírat. Nevzdávali se ani při velkém
strádání. Ale válečné řemeslo diktovalo i jim své zákony. Jejich putování provázelo plenění a
excesy. Touha po penězích a nenávist, ţivená některými osobnostmi, vedly k povraţdění
četných Ţidů ve Špýru, Mohuči, Wormsu, Xantenu, Nessu, Trevíru a Metách. Biskupové a
křesťanští spoluobyvatelé se často marně pokoušeli hordy mírnit. Východisko nalezli
v Kolíně – Ţidé se jednotlivě skrývali u spřátelených křesťanů.
Zástupy, které se táhly přes Uhry s Petrem z Amiensu se zásobovaly po svém. Zboţný
poustevník uţ nebyl schopen tyto propukající vášně krotit. Uhři se bránili, mnoho účastníků
výpravy zabili. Do Konstantinopole jich dorazila pouze menší část. Ta se odváţila na
maloasijský břeh, kde byla od Turků úplně pobita.
Hlavní vojsko dorazilo do Konstantinopole v dubnu r. 1097. Po obtíţných jednáních, komu
budou patřit dobytá území, nakonec kníţata uznala za svrchovaného vládce byzantského
císaře Alexia. Napřed byla dobyta Antiochie, která byla klíčem k Sýrii. Edessu získal uţ
v únoru 1098 Balduin. Jeruzalém spatřili Křiţáci 7. června 1099. Dlouho město obléhali ,
trpěli vedrem a velkým nedostatkem vody. Hrozilo uţ, ţe se skončí fiaskem. Město bylo
dobyto 15. července 1099. Následovalo loupení, vraţdění. Pamětníci o tom zachovali
podrobné zprávy. Jejich svědectví odráţejí pozoruhodnou směs protikladů v lidském srdci:
rytíři „šťastní a plačící radostí“ klečí u Kristova hrobu a pár hodin potom byli posedlí lačností
po majetku a krvi. Oni sami se hrozili svých činů a litovali jich v kajícném procesí.
Evropa nadšeně přijala, ţe Boţí hrob je znovu v křesťanských rukou.
Byly kříţové výpravy vedeny pod korouhví nebo jen pod pláštíkem křesťanského ideálu?
Posouzení bude záviset i na tom, zda povaţuji víru za původní skutečnost, která můţe být
motivem jednání, sebeobětování. Přes zmíněnou brutalitu a utrpení, které přece známe i
z jiných válek, byla kříţová výprava pro většinu účastníků, zvláště pro urozené, odříkáním a
rizikem, před nímţ rozumné zváţení vlastních zájmů muselo odrazovat. Neboť rozhodnutí
muţe přijmout kříţ bylo pro něj samého odloučením od rodiny, přečasto rozloučením se
ţivotem. To samotné je důkazem velikosti a ryzosti ideálu, který je k tomu vedl.
Není proto náhoda, ţe z kříţových výprav vznikaly rytířské řády: Johanité, Templáři, Němečtí
rytíři. /Viz výše/.
Vítězství první kříţové výpravy vedla k zaloţení kníţectví, tzv. „Křiţáckých států“.- Edessa,
Antiochie, Jeruzalém a Tripolis – jejich existence byla od začátku ohroţena. Hrozilo, ţe je
zardousí Arabský pás, který se táhl od Eufratu po Egypt.Téměř 200let se udrţely jen díky
tomu, ţe kalífové byli jen zřídkakdy schopni jednotné akce. Jiţ r. 1144 byla ztracena Edessa a
r. 1187 Jeruzalém. V obou případech měla nová kříţová výprava ztracená města vrátit, k tomu
však nestačily síly. Aţ do konce 13. stol.se snaţil Západ stále novými útoky – celkem bylo
kříţových výprav 7 – vytvořit trvalé spojení s Palestinou, kolébkou své víry. Úspěch by snad
přinesl i konec rozkolu mezi západem a východem. Dějiny však šly svou vlastní cestou, mimo
plány zboţných papeţů a geniálních statečných panovníků. Bojiště byla příliš vzdálena od
Evropy. Po pádu Akkonu opustili Palestinu poslední křiţáci, v křesťanských rukou zůstaly jen
ostrovy Kypr a Rhodos. O obnovení křiţáckých výprav se uţ váţně neuvaţovalo.To
nepřekvapuje, kdyţ pomyslíme na Avignonský exil papeţů /1309-1377/., na politickou na
církevní rozervanost Západu. /stoletá válka mezi Francií a Anglií od r. 1337, velké schizma trojpapeţství , 1378 – 1417, pád Konstantinopole r. 1453/. Těţiště zájmů se nakonec přeneslo
jinam a nabídlo zcela jiné moţnosti misijního nasazení.
Asi největší skvrnou na kříţovém hnutí byla 4. kříţová výprava. Křesťanům zůstal jen přístav
Akko. Nebezpečí, ţe křesťanství bude z Palestiny zcela vytlačeno vedlo Inocence III.
k vyhlášení nové kříţové výpravy. Jejím vůdcem se stal lstivý benátský dóţe Enrico Dandalo.
Ten papeţe podvedl a místo do Palestiny zamířil do Cařihradu, který dobyl a vyplenil. Přes
papeţský zákaz tam vyhlásil latinské císařství. K násilné rekatolizaci východních křesťanů
nedošlo jen díky zásahu Inocence III, který odmítl poţadavek benátčanů, aby cařihradský
patriarcha byl násilím přinucen k jednotě s Římem. Rozčarování v Evropě bylo obrovské. To
přispělo k šíření naivních názorů, ţe co nedosáhli vojáci a panovníci pro svou nehodnost,
dosáhnou nevinné děti. Tak přes zákaz papeţe byla r. 1212 zorganizována tzv. kříţová
výprava dětí. Toho zneuţili obchodníci s malými otroky. Část dětí zahynula, část byla
prodána do otroctví, část se vrátila domů.
V době kříţových výprav vyniklo mnoho statečných a ušlechtilých osobností panovníků a
rytířů. Třeba anglický král Richard Lví srdce, Francouzský král sv. Ludvík IX., mnozí rytíři
málo známí, nebo zcela neznámí.