sociologie

Masarykova univerzita
Ekonomicko-správní fakulta
SOCIOLOGIE
KVSOCI
Laura Fonádová
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie v rámci programu
SOCRATES - Grundtvig.
Za obsah produktu odpovídá výlučně autor, produkt nereprezentuje názory Evropské
komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem produktu.
This project was realized with financial support of European Union in terms of program
SOCRATES - Grundtvig.
Author is exclusively responsible for content of product, product does not represent
opinions of European Union and European Commission is not responsible for any uses of
informations, which are content of product.
Sociologie
Vydala Masarykova univerzita v Brně
Ekonomicko-správní fakulta
Vydání první - pilotní verze
Brno, 2003
Mgr. Laura Fónadová
Publikace neprošla jazykovou úpravou
Identifikace modulu
Znak
■
KVSOCI
Název
■
Sociologie
Určení
■
fakultně povinný kurs v prvním semestru kombinovaného studia
Garant/Autor
■
Mgr. Laura Fónadová, tel.: 543 523 478, [email protected]
Cíl
Vymezení cíle
Kursy sociologie patří ke standardním předmětům na všech významných vysokých školách
s ekonomickým zaměřením jak u nás, tak i v zahraničí, neboť sociologické poznatky dnes
patří k základní výbavě humanitně vzdělaného odborníka. Předkládaný materiál je
koncipován tak, abyste se v průběhu jeho nastudování seznámili s některými základními
tématy sociologie, které jsou relevantní pro pochopení fungování komplexních tržních
společností. Specifický důraz klademe na demonstraci toho, že hospodářský život
společnosti nelze dost dobře pochopit bez poznatků o širším sociálním kontextu, ve kterém
se odehrává.
Na náš kurs navazuje řada dalších předmětů, například Základy sociální politiky,
Demografie, Management či Personální management, Public relations a veřejné mínění.
Výuka předpokládá využití některých poznatků paralelně probíhajícího předmětu
Mikroekonomie. Poznatky o sociálních vztazích v rámci moderních organizací jsou
obsahově dále rozvíjeny v rámci oborově povinných kursů Sociologie organizace a
Komunikace a public relations.
Dovednosti a znalosti získané po studiu textů
Předmět má přispět především k rozšíření vašich společenskovědních znalostí. V průběhu
kursu máte možnost prohloubit si znalosti o tématech, s nimiž se v rámci svého učebního
profilu zabýváte. Nastudování předkládaného materiálu by mělo prohloubit vaše dovednosti
analyzovat společenské jevy, situace a vztahy a zároveň z nich vyvozovat určité závěry pro
svůj studovaný obor, které pak můžete zužitkovat i v rámci své profesní praxe.
Časový plán
Časová náročnost
■
■
■
prezenční část (přednášky) 8 hodin
samostudium
32 hodin
elaborát (POT)
8 hodin (na konci semestru)
Celkový studijní čas
■
48 hodin
3
Harmonogram
předpokládaný plán přednášek:
■ jeden dvouhodinový blok v průběhu září-října4 hodiny
■ jeden dvouhodinový blok v průběhu listopadu4 hodiny
doporučený harmonogram samostudia včetně elaborátu
■ září
4 hodiny
■ říjen
18 hodin
■ listopad
18 hodin (vč. elaborátu)
Způsob studia
Studijní pomůcky
■
Seznam povinné literatury, která není součástí tohoto materiálu:
■ Mills, C.W. Sociologická imaginace.
SLON Praha 2002: str. 7-30.
■ Weber, M.: Autorita, etika a společnost.
Mladá fronta, Praha 1997. Kapitoly: Okcidentální racionalita a kapitalismus a
Protestantská etika a duch kapitalismu, str. 225-267.
■ Merton, R. K.: Sociální struktura a anomie. In: Studie ze sociologické teorie.
Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2000, str. 132-177.
■ Friedmann, G.: Rozdrobená práce.
Praha 1970, 1. a 2. kapitola, str. 27-52.
■ Peters, T., Waterman, R. H.: Hledání dokonalosti.
Kapitola: Racionální model, Pragma, Praha 2001, str. 51-75 nebo Svoboda-Libertas
1993, str. 47-68.
■
Seznam doporučené literatury:
■ Berger, P. L.: Pozvání do sociologie. FMO, Praha 1991.
■ Giddens, A.: Sociologie. Argo, Praha 1999.
■ Giddens, A.: Důsledky modernity. Slon, Praha 1998.
■ Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Doplněk, Brno 1992, 1998.
■ Keller, J.: Úvod do sociologie. Slon, Brno 1995, 1997 či novější vydání.
■ Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Slon, Praha 2000.
■ Nový, I. A kol.: Sociologie pro ekonomy. Grada, Praha 1997.
■ Reich, R. B.: Dílo národů. Praha 1995.
■ Winkler, J.: Ekonomika společnost. MU ESF Brno 2000 (studijní texty).
■ kol. autorů: Velký sociologický slovník I-II. Karolinum, Praha 1996.
Vybavení
■
Ke studiu materiálu budete potřebovat pouze základní vybavení: PC a internet
Návod práce se studijními texty
Předkládaný studijní text je rozvržen do osmi hlavních kapitol. Každá kapitola tvoří jeden
logický celek. V úvodu si vždy vymezíme cíl kapitoly a určíme si časovou zátěž, která bude
potřebná k jejímu nastudování. Některé kapitoly budou doplněné o povinnou četbu textu,
který není součástí předkládaného materiálu. Veškeré informace o zadání této povinné
četby (či jiného typu úkolu) najdete vždy v úvodní části kapitoly (po určení časové zátěže).
Kapitoly končí stručným shrnutím a otázkami k zamyšlení, které slouží k aktivnímu
zpracování zprostředkovaných poznatků.
Předkládané kapitoly jsou uspořádané podle určité logiky, proto vám doporučujeme
dodržovat předem navržený sled kapitol.
Obsah
7
Obsah
Stručný obsah
Co je sociologie
Předmět zkoumání sociologie a specifický charakter této vědy ve srovnání s jinými vědami.
Vznik sociologické vědy
Společensko-historické důvody a okolnosti vzniku sociologie, sociologické vysvětlení vzniku
kapitalismu.
Základní směry v sociologii
Makroperspektiva a mikroperspektiva v sociologii a významní představitelé základních
teoretických přístupů v sociologii.
Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti
Společenská determinace člověka. Popis základních pojmů a procesů.
Sociální stratifikace
Vnitřní rozdělení společnosti a jeho sociologické vysvětlení.
Sociální organizace
Vývoj představ o organizaci a základní typologie modelů formálních organizací.
Sociologický pohled na některé problémy dnešní české
společnosti
Některá potenciální rizika konfliktu v současné české společnosti - fakta a jejich sociologický
komentář.
Současné globální trendy a jejich důsledky
Sociologické aspekty celosvětového hospodářského a populačního vývoje - fenomén
globalizace a její sociální souvislosti.
8
Úplný obsah
1. Co je sociologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.1. Sociologická perspektiva
12
1.2. Předmět zkoumání sociologie
13
2. Vznik sociologické vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
2.1. Vznik sociologie – historická podmíněnost
18
2.2. Průmyslová revoluce a definitivní přechod od tradiční společnosti k moderní společnosti 18
2.3. Obecná charakteristika tradiční a moderní společnosti:
20
2.4. První klasikové o moderní společnosti - krátká historie sociologie
20
3. Základní směry v sociologii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
3.1. Struktura jako předmět sociologie (makroperspektiva)
24
3.2. Jednání jako předmět sociologie (mikroperspektiva) - sociologie každodennosti
26
4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
4.1. Elementy kultury
30
4.2. Kulturní změna
32
4.3. Sociální kontrola
33
4.4. Socializace
33
4.5. Sociální role a sociální vztahy
34
5. Sociální stratifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
5.1. Co je stratifikace
38
5.2. Diferenciační kritéria stratifikace
38
5.3. Formy sociální stratifikace v dějinách
40
5.4. Proč vůbec existuje stratifikace?
42
6. Sociální organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
6.1. Co jsou to sociální organizace
46
6.2. Weberův model byrokracie
46
6.3. Dva způsoby spolupráce v organizaci
47
Hierarchický model
47
Synergický model
48
6.4. Obecná typologie formálních organizací
50
7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české společnosti . . . . . . . . 53
7.1. Stárnutí české společnosti a jeho konsekvence
54
Co způsobuje stárnutí společnosti?
55
Povaha stáří v moderní společnosti
56
Jaké jsou důsledky stárnutí společnosti?
57
7.2. Postavení Romů v české společnosti na pozadí státních programů integrace
57
Sociodemografická charakteristika Romů v ČR
57
Vývoj institucionálního zájmu o Romy
57
9
Obsah
8. Současné globální trendy a jejich důsledky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
8.1. Populační exploze a její důsledky
62
8.2. Fenomén globalizace
63
10
Úvod
11
Úvod
Úvod do problému
Náš kurs vás vyzývá k tomu, abyste se na svět kolem sebe podívali očima sociologů. Tato perspektiva bude
charakteristická jednak tím, co zkoumá a jednak způsobem, kterým toto vědění získává. Téměř určitě je přitom
každý z vás něco jako sociolog-amatér. Všichni máme určité poznatky o světě kolem nás a pokoušíme se je spojit,
komentujeme je a často z nich vyvozujeme vlastní závěry. Našim hlavním cílem bude seznámit vás s tím, co v naší
disciplíně nazýváme sociologickou imaginací tedy sociologickou představivostí. Zásoba vašich zkušeností nám sice
přijde vhod, ale pravým sociologem se stáváte v momentě, kdy jste schopni přemýšlet spíše o lidské společnosti
než jen o vlastních zkušenostech.
Při vymezení cíle předmětu jsme uvedli, že sociologické poznatky dnes patří k základní výbavě humanitně
vzdělaného člověka. Sociologie přitom není jen specifický balík vědění o společnosti, ve které žijeme. Je něco více.
Můžeme ji pochopit jako snahu inspirovat, vést člověka k tomu, aby se stal přemýšlivým, aby byl schopen
prohlédnout horizont každodenních událostí a věcí, jež se kolem něho odehrávají. Je to přitom neuvěřitelně lehká
a zároveň nepopsatelně náročná disciplína. Lehká je v tom, že se většinou zabývá takovými tématy, se kterými
máme jako lidé nějaké zkušenosti, nebo které jsou pro nás dokonce tak samozřejmé, že se s nimi nepotřebujeme
zvláště zabývat. (Například: přemýšleli jste již o tom, proč vlastně tykáme svým rodičům a o čem to vypovídá
z hlediska moderních rodinných vztahů?) Náročná je pak v tom, že sociologie zpochybňuje tyto každodenní
samozřejmosti. Při podrobnější sociologické analýze například zjistíme, že na organizace typu školy, armády nebo
nemocnice se můžeme dívat i jinak, než to děláme běžně. Sociologie nám v tomto ohledu odhalí, že cílem školy
není pouze zprostředkovávat vzdělání a ani armáda zdaleka ne vždy slouží kzajištění obrany státu.
Žijeme v době, která nese řadu různých pojmenování (postmoderní, postindustriální, informační aj.). Za nimi se
skrývá fakt, že se jedná o dobu, která na nás klade stále nové a další požadavky. Vzrůstá složitost různých oblastí
každodenního světa. Jsme nuceni reagovat na tuto složitost. Vyžaduje to dvě věci: poznatky o tomto měnícím se
světě a schopnost nezávislého pozorování současné společnosti a změn, kterými prochází. Nedávno zesnulý
francouzský filosof Jean François Lyotard hovoří o tom, že v podmínkách rapidního technologického a
informačního pokroku se mění i povaha vědění, kdy protiklad pravdy a nepravdy je vystřídán kritériem možného
pragmatického využití. Sociologie, pokud nekapituluje před tímto požadavkem utilitarismu veškerého vědění, nás
může přiblížit k intelektuální a tím snad i ke skutečné svobodě. V tomto má jako věda blízko k filosofii. Můžeme si
skrze ní vytvořit jistou rezistenci vůči zjednodušujícímu způsobu myšlení či zjednodušujícím sloganům. Jak říká
významný americký sociolog Peter L. Berger sociologii legitimizuje přesvědčení, že je lépe být uvědomělý než
neuvědomělý, protože uvědomění je podmínka svobody.
12
■
■
■
Sociologická perspektiva
Předmět zkoumání sociologie
Zásady vědeckého přístupu
1.
Co je sociologie
13
1. Co je sociologie
Cíl kapitoly
1
Pravděpodobně jste již někdy četli nebo slyšeli sociologické vysvětlení nějaké události či
společenského fenoménu. Z této kapitoly se dozvíte, jak klikatou cestou přicházejí
sociologové ke svým závěrům. Přiblíží Vám jednak rozdíl mezi laickým a sociologickým
způsobem nazírání na sociální realitu a jednak vám představí, v čem je sociologická
perspektiva specifická při srovnání s jinými vědami.
Časová zátěž
■
4 hodiny (v posledním zářijovém týdnu)
Povinná četba z knihy
■
Mills, C.W.: Sociologická imaginace. SLON Praha 2002: str. 7-30 (kapitola: Příslib).
1.1 Sociologická perspektiva
Sociologie patří mezi sociální vědy, které se vyznačují tím, že se zabývají člověkem a jím
vytvořenou kulturou. Do této kategorie věd patří kromě sociologie také psychologie,
antropologie, ekonomie či politologie. O přínosu sociálních věd někteří lidé pochybují a na
tyto vědy nahlížejí spíše skepticky a s nedůvěrou. Praktická či užitná hodnota přírodních a
technických věd je totiž oproti sociálním vědám mnohem snadněji demonstrovatelná.
Výstupy sociálních věd jsou sice rozsáhlé, ale nepomůžou nám vybudovat například
telekomunikační síť či najít lék pro vážnou nemoc. Pak se někomu může zdát, že ve
srovnání s exaktními vědami sociologie či jí příbuzné vědy neobsahují „užitečné“ informace.
Položme si tedy otázku: jsou sociální vědy opravdu „vědami“? Můžeme studovat lidské
chování stejným způsobem jak zkoumáme chování chemických prvků či kovů? Jestliže
studium lidí je odlišné od zkoumání chemických prvků a kovů, je pochopitelné, že
potřebujeme odlišnou proceduru k pochopení tohoto zkoumaného objektu. Jednotlivé
sociální vědy představují jistý soubor poznání a jisté obvyklé metody, jež je odlišují od
jiných souborů vědomostí a jiných metod.
Historie, právo, ekonomie, antropologie, politologie, sociologie - všechny pojednávají o
lidské činnosti a jejich důsledcích, všechny se týkají světa jenž vytvořil člověk. Zásadní
rozdíl mezi přírodními a sociálními vědami je působení lidského faktoru v sociálních vědách.
Z toho vyplývají i následující rozdíly:
■ Determinismus exaktních věd v sociálních vědách neplatí. Jejich závěry totiž mají vždy
pravděpodobnostní charakter.
■ Výsledky bádání exaktních věd mají univerzální platnost. Nálezy sociálních věd mají
oproti tomu jen velmi omezenou platnost. Platí pouze pro prostředí, ze kterého jsme
sebrali data.
■ V sociálních vědách je oproti exaktním vědám mnohem obtížnější nabídnout
spolehlivou kauzální analýzu jevů. Důkaz kauzality má totiž tato kritéria:
■ časová posloupnost = možnost určení, co bylo dřív a co později,
■ změna musí proběhnout souběžně,
■ možnost vyloučení nekontrolovatelného vnějšího vlivu.
Společenské vědy nedokáží nikdy zcela určit, co přesně ovlivňuje určitou situaci, určitý fakt.
Existuje pro ně nespočetné množství různých vzájemně se prolínajících činitelů.
14
1.2 Předmět zkoumání sociologie
Francouzský klasik sociologie Emile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních
faktech.
Sociální fakta se vyznačují tím, že:
■ jsou vůči člověku vnější
■ působí na člověka nátlakem.
Sociální fakta jsou tedy sociální síly, které existují nezávisle na lidském vědomí, přitom však
ovlivňují náš každodenní život. Typickým příkladem sociálního faktu je samotná společnost
nebo například móda. Tyto sociální fakty nelze vyvodit z psychiky člověka, sociologie tudíž
dle Durkheima nemůže odvozovat svůj předmět zkoumání z psychologie nebo z nějaké jiné
vědy, neboť má svůj vlastní předmět zkoumání. Jsou to sociální fakta, která jsou něčím
jiným, než pouhým souhrnem konkrétních jedinců a jejich jednání. Uvažujeme-li takto, tak
náš styl uvažování bude z hlediska sociologického pojmosloví zařazen pod pojem
sociologický realismus.
Pro sociologické realisty existují zcela reálně obecniny. Společnost je pro sociologické
realisty něčím jiným než pouhou sumou jednotlivců a vztahů mezi nimi. Prototypem
sociologického realismu je právě Durkheimův přístup.
Každá věda, aby byla uznána vědou, musí mít svůj předmět zkoumání a také metodu
zkoumání. Z hlediska metody Durkheim stojí na pozici kvantitativních metod. U nich je
analýza prováděna na kumulovaných datech o mnoha jedincích. Osobně jedinec nás v
tomto přístupu nezajímá, ale zajímá nás pouze jako představitel určitého typu (muž/žena,
pracující/nepracující, věřící/nevěřící). Hovoříme zde o tvrdých datech. Cílem
kvantitativního přístupu je tedy testování hypotéz o sociálních skupinách.
Německý klasik sociologie Max Weber považuje za předmět zkoumání v sociologii sociální
jednání, pod čímž rozumíme vzájemně orientované jednání lidí.
Podle Webera sociální jednání je takové jednání, které je:
1) zaměřené na jistý cíl tzn. jednající mu připisuje určitý význam, subjektivní smysl;
2) orientováno na jiné jedince.
Spor realismu s
nominalismem byl
spor vrcholného
středověku 11.-14.
století. Nominalisté
(odtud lat. nomen jméno; nominální jmenný) nechtěli
uznat samostatnou
existenci obecných
pojmů, pokládali je za
pouhé výtvory
našeho myšlení;
existenci obecných
pojmů naopak
uznávali realisté
Nikoli lidé, ale jejich vzájemné působení, interakce jsou předmětem pozorování pro
sociologii. Příkladem sociálního jednání je způsob oblékání, ale ne roztáhnutí deštníku na
ulici, když začne pršet. Sociální jednání je dle Webera základem sociálních jevů. Lze ho dle
Webera vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Weberova sociologie je tedy postavena na
předpokladu smyslu a významu, které přiřazují jedinci ke svému jednání. To znamená, že
každý jedinec ve svém subjektivním jednání musí dle Webera vycházet z kulturních hodnot,
svých životních stanovisek, od kterých smysl svého jednání odvozuje. Sociologie se pak má
ptát po otázce smysluplnosti jednání, a to proto aby porozuměla sociální realitě. Weber
předpokládá, že když porozumíme smyslu a významu jednání člověka, tak porozumíme
sociální realitě. Z hlediska metody Weber stojí na pozici kvalitativních metod, které jsou
založeny na nenumerických šetřeních a interpretaci sociální reality.
Různé společenské instituce - jako demokracie, byrokracie, domácnost - dle něho nelze
chápat jako obecné kategorie, nýbrž jako kategorie sociálního jednání. Výše uvedené
příklady institucí nejsou ničím jiným než sumou jednání individuálních aktérů. Weberův
styl uvažování proto můžeme označit za sociologický nominalismus.
On sám rozlišuje tři typy jednání dle toho, co lze považovat za subjektivní činitel akce:
■ pokud jsou to zvyklosti, obyčeje, hovoříme o tradičním jednání
■ pokud jde o jednání v afektu, vášni, hovoříme o afektivním jednání
■ pokud jednání vychází z racionálně určených hodnot, hovoříme o racionálním jednání
15
1. Co je sociologie
Uveďme v tomto okamžiku souhrnnou definici:
Sociologie je společenská věda, která je schopna vnímat každodenní život člověka a to na
všech úrovních společnosti. Její zvláštní charakter spočívá v tendenci nahlížet na lidská
jednání jako na prvky širších konfigurací (či přediva vzájemných souvislostí).
Co ji odlišuje od jiných věd zabývajících se člověkem a lidskou aktivitou? Ekonom se
například orientuje na ekonomickou aktivitu lidí, na to, v jakých podmínkách a jakým
způsobem plní nebo neplní jedinci své ekonomické funkce. Sociologa však budou také
zajímat veškeré interakce, které se přitom mohou vyskytovat a které mohou být zcela
nedůležité vzhledem k dotyčným ekonomickým cílům. Předpokládáme totiž, že
ekonomická aktivita zahrnuje v sobě vztahy moci, prestiže či jiné vazby, které pro ekonoma
mají pouze okrajový význam. Právníka zajímají lidské činnosti, které spadají do jeho
referenčního rámce, jenž se skládá z řady předem definovaných modelů lidské aktivity
(modely při obchodní transakci, modely závazků a provinění apod.). Aby se jistý člověk
mohl dostat do zorného pole právníka, musí se zaplést do právně vymezeného skutku.
Sociologa ovšem bude zajímat, co stojí za oficiálně definovaným skutkem.
Sociologie se zabývá dvěma typy problémů:
■
sociální problémy:
■ Daná situace ve společnosti, kterou určitá část populace za problém považuje. Podle
současného amerického sociologa Petera L. Bergera lidé obvykle mluví o sociálních
problémech, když něco ve společnosti nefunguje adekvátním způsobem. Sociální
problémy pak předpokládají určité řešení.
■
sociologické problémy:
■ Věda řeší proto, aby posunovala své hranice poznání. Podle Bergera sociologický
problém není zaměřen na otázku, proč některé věci jdou špatně z jistého hlediska,
nýbrž jak funguje celý systém, jaké jsou jeho předpoklady a jakými prostředky je
udržován. Základním sociologickým problémem není zločin, ale zákon, ne rozvod,
ale manželství (Poznáme-li lépe samotné manželství, jak lidi pohlíží na manželství,
možná odhalíme také příčiny častého rozvodu), ne rasová diskriminace, ale rasově
určená stratifikace společnosti.
Zásady vědeckého přístupu
Oblast zájmu sociologie se často shoduje s oblastí zájmu tzv. zdravého rozumu. Pojednává o
věcech, o kterých každý z nás jako laik něco ví či na které každý z nás má nějaký názor. Co
však odlišuje sociologické uvažování od uvažování zdravého rozumu je vědecký přístup.
Čtyři zásady vědeckého přístupu:
1. Platí přísná pravidla vědeckého diskursu (náhled na svět). Sociologie přísně rozlišuje
výroky, které lze potvrdit svědectvím a důkazy od pouhých dohadů. Sociologové se
zdržují zavádějícího výkladu názorů zakládajících se na přesvědčeních.
Každý sociologický výzkum vychází z určitého teoretického rámce. Předmět našeho
výzkumu poznáváme nejprve vždy v teorii. Můžeme přitom narazit na rozpory či
protikladnosti v dosud existujících konceptech či vysvětleních nějakého jevu. V této
první části výzkumu hledáme také dřívější výzkumné práce a jejich výsledky z námi
pozorované či příbuzné oblasti. Zajímá nás především, zda již někdo náš problém
zkoumal, případně co zjistil a které aspekty problému zůstali přitom nadále neodkryté.
Na základě takto získaných informací si může výzkumník ujasnit a upřesnit předmět a
následně i strategii svého bádání.
Z toho, co výzkumník z relevantní literatury zjistil, formuluje v druhé fázi hypotézy.
Hypotézy jsou nepotvrzené výroky o vztahu mezi jevy, které zamýšlíme pozorovat.
Prostřednictvím hypotéz upřesňujeme, o co nám v našem výzkumu půjde, co nás
primárně zajímá.
V další fázi se rozhodujeme o tom, pomocí jakých výzkumných metod a technik
budeme k námi zkoumanému problému empiricky přistupovat. Součástí tohoto kroku
je také proces operacionalizace, v němž převádíme abstraktní teoretické koncepty do
16
empiricky uchopitelné roviny. Hledáme adekvátní ukazatele pro výchozí teoretické
pojmy, se kterými v našem výzkumu od začátku pracujeme. Formulujeme zároveň
konkrétní otázky, určené pro respondenty (buď prostřednictvím dotazníku či
rozhovoru).
Po vytvoření hypotéz a jejich operacionalizaci čeká výzkumníka práce v terénu v
podobě pozorování skutečnosti. Tento proces nazýváme také sběrem dat.
Poté, co jsme konečně shromáždili materiál potřebný k analýze, přistupujeme k
rozboru získaných dat. Pro orientaci v tom obrovském množství dat se vrátíme k našim
hypotézám, neboť si můžeme v tuto chvíli položit otázku: Co jsme vlastně chtěli
původně zjistit?
Ze zaznamenaných výsledků vyvodíme empirické závěry, které pak zahrneme do
výchozího teoretického rámce, tedy naše závěry převedeme zpět do abstraktnější
roviny. Při každém sociologickém bádání nám přitom jde buď o formulaci nové teorie
nebo o testování již vytvořené teorie.
KONCEPTY,
TVRZENÍ
TEORIE
LOGICKÁ
DEDUKCE
TEORIE
EMPIRICKÉ
GENERALIZACE
HYPOTÉZY
EMPIRIE
ANALÝZA DAT
POZOROVÁNÍ
NEBOLI
SBĚR DAT
OPERACIONALIZACE
Schéma: Metodologický postup poznání v sociologii (převzato z Možný, Rabušic, 1989)
2. Rozsah pole zájmu. Nesociolog se omezuje na svůj vlastní žitý svět. Sociolog oproti
tomu rozšiřuje horizont svého vidění odhalením úzkého sepětí mezi individuální
biografií a širokou společenskou situací, kterou si jedinec nemusí uvědomovat. Takový
způsob uvažování je základem takzvané sociologické imaginace (představivosti).
3. Osmyslnění. Jako laici máme sklon vnímat veškeré události vnějšího světa jako
důsledek něčí záměrné činnosti. Sociologie však zná problematiku nezamýšlených
důsledků jednání. Výsledek realizace určitých idejí je obvykle velmi odlišný od
původních plánů a záměrů.
4. Sociologie takzvaně oddůvěrňuje důvěrné. Neznamená to pouze, že každodenní běh
života se stane předmětem dotěrného zkoumavého pohledu, ale často jde o
zpochybňování světa, který je nám důvěrně znám.
Berger v této souvislosti dodává tři základní motivy sociologického vědomí:
■ demaskující motiv - sociologickým přístupem pronikáme za kouřovou clonu
nepřiznaných a často nepříjemných pohnutek jednání,
■ nekonvenčnost sociologického myšlení a
■ motiv relativnosti - zrelativizuje hodnoty, například vnímání homosexuality.
Sociologické chápání postaví otazník za některé „samozřejmé“ předpoklady o tom, co
je považováno za normální a naopak abnormální. Sociologie zdůrazňuje, že co je
patologické (ďábelské) a abnormální v jedné kultuře, je normální a legitimní v jiné
kultuře.
17
1. Co je sociologie
Co zásadně odlišuje sociologii od zdravého rozumu je nehodnotící princip v sociologii. Toto
označení pochází od Webera, ale tuto zásadu zdůrazňuje i pozitivistický směr
reprezentovaný Durkheimem. Podstata nehodnotící sociologie spočívá v tom, že sociologie
může pouze popsat stav, ale nemůže sloužit jako návod, co by se mělo dělat. Může podat
popis, interpretovat jevy, vysvětlit příčiny, ale nemůže hodnotit, zda je to správné či nikoli.
To by mělo být zárukou její objektivity.
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jsme definovali sociologii jako vědecký náhled na společnost. Ukázali jsme,
že jejím hlavním cílem je odkrýt, jak ovlivňuje společnost, ve které lidé žijí, jejich
individuální postoje, přesvědčení a jednání. Zároveň nám pomáhá nahlédnout na svět v
jiném světle než jak ho vidíme obyčejně, pomáhá nám vidět takzvaně skrze věci. Sociologie
prostřednictvím svých teoretických konceptů a výzkumných procedur, které ji odlišují od
jiných věd, přispívá k hlubšímu pochopení nejrůznějších rovin dnešního složitého světa.
Z této kapitoly jste se dozvěděli také, že každý člověk je něco jako sociolog-amatér, avšak
skutečně sociologicky začínáme uvažovat až tehdy, když jsme schopni se oprostit od
subjektivního a často nekritického způsobu uvažování, což jako laici běžně děláme.
Otázky k zamyšlení
Na základě četby textu Charlese W. Millse zodpovězte následující otázky:
1. Co je to sociologická imaginace a v čem je její význam?
2. Které jsou základní skupiny otázek v klasické sociální analýze?
3. Co je základním nástrojem sociologické imaginace?
4. Jaký je rozdíl mezi “osobními obtížemi prostředí” a “závažnými otázkami sociální
struktury”?
5. Uveďte příklady aplikace sociologické imaginace!
18
■
■
■
■
Vznik sociologie - historická podmíněnost
Průmyslová revoluce a definitivní přechod od
tradiční společnosti k moderní společnosti
Obecná charakteristika tradiční a moderní
společnosti
První klasikové o moderní společnosti krátká historie sociologie
Vznik sociologické vědy
2.
19
2. Vznik sociologické vědy
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je objasnit, proč vznikla sociologie jako věda teprve v první polovině
devatenáctého století. Ukážeme si, že nemohla vzniknout dřív než se objevily problémy,
jimiž se zabývá. Její vznik je jakousi reakcí na zhroucení všech kontrolních mechanismů,
které řídily západní společnosti před nástupem politické (1789) a průmyslové revoluce
(1815-1848), tedy takzvanou tradiční společnost.
Časová zátěž
■
1
7 hodin (v první dekádě října)
Povinná četba z knihy
■
Weber, M.: Okcidentální racionalita a kapitalismus a Protestantská etika a duch
kapitalismu. In: Autorita, etika a společnost. Mladá fronta, Praha 1997: str. 225-267.
2.1 Vznik sociologie – historická podmíněnost
Politická revoluce
Liberální teorie a myšlenky Osvícenství znamenaly významný impuls pro vznik sociologie.
Snahy o politickou participaci občanů, o jejich účast na veřejném životě, ve volbách, právo
vykonávat politickou činnost - to všechno předznamenávalo radikální obrat politického
režimu ve společnostech západního typu.
Velká francouzská revoluce (1789) s heslem „Svoboda, rovnost, bratrství“ přináší rychlou a
hlubokou sociální změnu. Tradiční společnost ztratila schopnost kontrolovat jednání svých
členů. Nárok tradičních vládců na vládnutí přestal být věrohodným, existující nerovnosti již
nebylo možno zdůvodnit jak dříve. Není pouze náhoda, že sociologie vzniká poprvé právě
ve Francii.
2.2 Průmyslová revoluce a definitivní přechod od
tradiční společnosti k moderní společnosti
Dílo Karla Polányiho The Great Transformation (Velká transformace) z roku 1945 patří mezi
základní koncepty vysvětlující vznik moderní společnosti. Dle něho je skutečná hranice
mezi tradiční a moderní společností poměrně ostrá a je vyznačena radikální přeměnou
instituce trhu.
V ekonomickém životě tradiční společností hraje trh podstatně jinou roli než ve společnosti
moderní. V tradičních společnostech (i v nejrozvinutějších) - což prakticky počítáme až do
převládnutí kapitalismu v 19. století - slouží místní i dálkový obchod ke směně poměrně
malé části výrobků. Mimo trh stojí jak část produktů konzumovaných přímo v
domácnostech výrobců, tak také - což je podstatné - pracovní síla a půda jako dominantní
výrobní prostředky těchto agrárních společností. Ty jsou navíc vázány mocenskými vztahy a
to nedovoluje s nimi kalkulovat. Jednotlivé trhy jsou izolované ostrůvky a jsou navzájem
propojené jen minimálně. Život převážné masy lidí hospodařících v ekonomicky více či méně
soběstačných domácnostech je určován jinými než tržními závislostmi. Základní principy
lidského jednání jsou zde reciprocita, redistribuce a autarchie (soběstačnost). Ekonomika
těchto společností je podřízena snaze produkovat pro potřebu vlastní skupiny, nikoli pro
směnu. Tempo výroby i rozsah směny byly podřízeny tradici, potřebám reprezentace
ekonomicky nečinné elity apod.
20
Oblast ekonomiky se v tradičních společnostech neustavila jako samostatný systém vydělený
ze zbytku společnosti a diktující mu své zákony. Výroba a distribuce materiálních statků byla
vklíněna do širších sociálních vztahů neekonomického charakteru. Ekonomika tradičních
společností byla jen vedlejším produktem činností jiných institucí - rodinných, náboženských,
kulturních apod.
Po tomto úvodu Polányi analyzuje “velkou transformaci”, která rozbila tradiční poměry.
Jádro přeměny se odehrálo v první polovině 19. století. Až dosud roztroušené a izolované
trhy se přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému. Tato
proměna transformovala povahu celé lidské společnosti vč. charakteru její kultury i
představ člověka o sobě samém. Vznikla společnost vklíněná bezezbytku do mechanismů
své nové ekonomické formy - společnost tržní, jejíž podstatu vytváří průmyslová revoluce
19. století.
Na změnu měl největší vliv vznik (objevení) velkých nákladních strojů, což zákonitě
přineslo s sebou potřebu změny motivu jednání členů společnosti: původní motiv zajišťování
živobytí musí být nahrazen motivem zisku. V případě průmyslového systému lze říct, že
člověka ve všech činnostech prakticky i teoreticky ovládají ekonomické zřetele. Kromě
ekonomických činností i v polit., intelektuálních i spirituálních aktivitách. Zajišťování
živobytí nejen že přestalo být součástí jiných, neekonomických aktivit, ale stalo se hlavním
imperativem diktujícím své potřeby všem ostatním částem sociálního systému.
Strojová výroba tak přináší dle Polányiho transformaci přírodní a lidské substance ve zboží,
přináší také rozbourání lidských vztahů a hrozí zánikem přírodního životního prostoru
člověka.
Lze říct, že namísto původního schématu - kdy ekonomika byla ukotvena ve společenských
poměrech - dnes jsou právě společenské poměry ukotveny v hospodářském systému.
Nové technické vynálezy, nové vědění a nové formy hospodářské a politické moci posílily
společenskou mobilitu (migraci jedinců), způsobily vzestup a pád rodin, vyčlenění různých
skupin, vznik nových forem vedení, nové životní vzorce a odlišné hodnotové principy.
Začíná zároveň boj s chudobou. Průmyslová revoluce totiž způsobila obrovský společenský
zvrat s mnoha ničivými činiteli. Dějiny civilizace 19. století se pak dle Polányiho skládají z
pokusů uchránit společnost před tímto ničivým mechanismem.
pád zpochybněných jistot tradiční společnosti
zrod nejistých nadějí
reflexe a snaha pochopit moderní sociální skutečnost
vznik sociologie = zvláštní moderní formy vědění
21
2. Vznik sociologické vědy
2.3 Obecná charakteristika tradiční a moderní
společnosti
Tradiční společnost
Moderní společnost
ZPŮSOB USPOŘÁDÁNÍ MOCI A SPRÁVY
omezené zdroje tradiční moci =>
systematická kontrola celého území není
možná, malý bezprostředný vliv, nejasné
hranice
mocenský rámec je vytvářen moderním
národním státem, který je schopen
kontrolovat každodenní život svých
občanů, jasné hranice
TYP EKONOMIKY
Základní výrobní jednotkou je domácnost,
nízká směna, hospodářská soběstačnost
Těžiště ekonomiky: zemědělství a
řemeslná výroba.
Domácnost ztrácí své postavení
univerzální a soběstačné jednotky sociální
reprodukce. Její jednotlivé funkce
přechází na vznikající formální organizace,
které zajišťují chod celé společnosti.
Těžiště ekonomiky: průmyslová výroba.
TYP SOCIÁLNÍ STRUKTURY
Stavovská struktura. Status (společenská
pozice) je dán příslušností k jisté
stavovské vrstvě.
Namísto stavů vystupují třídy. Status je dán
postavením na trhu (vlastník kapitálu nebo
vlastník pouhé pracovní síly).
ZPŮSOB VÝKLADU SVĚTA
mytologická, náboženská podoba,
cyklické chápání času, stálost myšlení stálá a definitivní totožnost jedinců
převládá vědecký výklad světa, lineární
chápání času, dynamičnost (pohyblivost)
myšlení - např. častá změna povolání,
bydliště apod.
Tento přechod v sociologii označujeme souhrnným pojmem modernizace.
2.4 První klasikové o moderní společnosti - krátká
historie sociologie
Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa Auguste COMTA (17981857), který ji v roce 1839 poprvé pojmenoval ve svém díle Kurs pozitivní filozofie. Hlavní
úkol pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových
praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské
revoluce evropské národy neustále procházejí, a aby nastolila harmonické sociální vztahy.
Věřil dokonce tomu, že pomocí sociologie lze řešit společenskopolitické a morální otázky
doby a že je možné vědecké řízení společnosti. Tyto i některé další prvky Comtova
filozofického systému a jeho pojetí sociologie se v pozdějších fázích této vědy nezachovaly
a bylo od nich upuštěno.
Historicky další etapou vývoje sociologie je organicistický směr či evoluční teorie, jenž
vychází z předpokladu, že společnost je analogií biologického organismu se svou vnitřní
jednotou a s diferenciací funkcí. Hlavním představitelem tohoto směru je anglický filozof
Herbert SPENCER (1820-1903). Ten vývoj společnosti chápe jako vyšší stadium vývoje
přírody.
Počátky této vědy jsou tedy spojené s tzv. pozitivistickým paradigmatem, které si klade za cíl
budovat sociologii jako vědu exaktní se závaznými metodologickými pravidly.
22
Hlavní znaky pozitivismu:
1. Jakákoli přírodní, společenská nebo lidská skutečnost může být zkoumána pomocí
jedněch a týchž metod a jejich ideálním a vlastně jediným modelem jsou přírodní vědy.
2. Předmětem vědy mohou být pouze fakta zjišťovaná přímou zkušeností a je nutno
odmítnout jakékoli neověřitelné spekulace.
3. Veškeré pravdivé a hodnotné poznání skutečnosti pramení jen z empirických metod.
Nejvýznamnějším představitelem pozdější etapy pozitivismu je Émile Durkheim (18581917), který je někdy označován za „skutečného“ zakladatele pozitivistické sociologie. Dle
něho právě studiem sociálních faktů se může sociologie přiblížit přírodním vědám. Na
rozdíl od Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se Durkheim intenzívně
zaměřil na propracování metodologických otázek i principů, které zformuloval v analýze
dělby práce, sebevražednosti a náboženství. Je to první autor, který se systematicky snažil ve
svých zobecněních vycházet z empirických dat, které však nezískal vlastním výzkumem,
nýbrž které shromáždily jiné disciplíny (etnografie, statistika). Jako všichni klasikové
sociologie, i Durkheim má svůj příspěvek k vysvětlení rozdílu mezi tradiční a moderní
společností. Analyzuje dvě rozdílné formy solidarity.
Paradigma =
společný vzor vědy v
určitém období.
Model, ze kterého
vycházejí vnitřně
jednotné tradice vědy
(mluvíme o
ptolemaiovské,
koperníkovské nebo
newtonovské tradici
či paradigmatu).
V případě tradiční společnosti hovoří o mechanické solidaritě, která se vyznačuje:
■ nízce rozvinutou dělbou práce a
■ tím, že integritu (sociální soudržnost) zde zajišťuje silný tlak kolektivního vědomí a
existence závazných norem.
Organická solidarita moderní společnosti se oproti tomu vyznačuje:
■ s rozvinutou dělbou práce, která vede ke specializaci funkcí a vzájemné odkázanosti
lidí i celých společenských útvarů a
■ tím, že integritu zajišťuje vzájemná potřebnost. V podmínkách vyspělých moderních
společností je však problémem udržení alespoň minimálního kolektivního vědomí.
Vysoká komplexnost společnosti proto skrývá v sobě nebezpečí dezintegrace a anomie
(neexistence norem) jedinců. Dělba práce totiž vyvolává neustálé soutěžení mezi
jednotlivci, na čem může ztroskotat právě integrace společnosti.
Hovoříme-li o zakladatelích sociologie, nemůžeme opomenout ani dalšího z velkých
klasiků, Karla Marxe (1818-1883). Zatímco již zmínění sociologové Comte, Spencer a
Durkheim viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje moderní společnosti, Marx
spolu s Friedrichem Engelsem (1820-1895) vidí v moderním průmyslovém kapitalismu
naopak příčinu problémů moderního světa. Marx a Engels jako radikální sociální kritici
upozorňovali na rozpory a boje mezi různými sociálními podskupinami. Zpochybnili tím
do té doby převládající pohled, ve kterém je společnost kooperující celek, jehož členové se
shodují na pravidlech a svorně hájí zájmy společnosti. Proti této představě konsensu,
kooperace a rovnováhy kladou Marx a Engels zájmové skupiny, problém vykořisťování a
sociální konflikt. Otevřeli tím zcela zásadní ideologickou a teoretickou debatu o povaze
moderní společnosti. Přitom snad žádná jiná teorie nečelila více kritikám. Mnoho prací této
významné dvojice je orientováno na podstatu a především na kritiku povahy práce v
kapitalistické společnosti, přičemž se soustřeďují na problém odcizení. Dle Marxe se člověk
stává člověkem díky tomu, že vyrábí různé produkty sám pro sebe. Činnost výroby je to, v
čem si lidé uvědomují svou lidskou podstatu, pokud ovšem se neoddělují od výrobního
procesu a od samotného výsledku své činnosti. Ačkoli se v každém známém typu
společnosti vynořuje tento problém (odcizení), nejhrozivější podobu mu dal teprve
kapitalistický systém. U Marxe totiž v kapitalistickém systému namísto toho, aby se dělníci
věnovali práci, z níž mají vlastní užitek, pracují pro to, aby přispěli k zbohatnutí vlastníků
(kapitalistů), kteří kontrolují celý výrobní proces a vlastní také finální výrobek.
Dělníci se pak odcizují práci:
■ jednak kvůli povaze práce - ta je totiž maximálně zjednodušená a standardizovaná;
nevyžaduje žádnou kreativní energii;
■ jednak kvůli tomu, že ke konečnému produktu nemají žádný vztah.
23
2. Vznik sociologické vědy
Kapitolu uzavřeme Maxem Weberem (1864-1920). O jeho pojetí sociologie jste již četli v
první kapitole. Na tomto místě se budeme věnovat jeho interpretaci rozvoje kapitalismu
jako podstatného rysu moderních společností.
Teď si přečtěte vybrané texty z díla Maxe Webera, zadané v úvodu této kapitoly.
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jsme si ukázali, v jakém specifickém socio-historickém kontextu vzniká
sociologie. Procesy spojené s moderní politickou revolucí a následnou průmyslovou
revolucí, které se odehrávaly především v západní Evropě od konce osmnáctého století, daly
vzniknout zcela nové formě společenského života, kterou nazýváme moderní společností.
Z hlediska politického života se postupně fakticky uplatňují ideje občanské rovnosti a
individuálních svobod, které jsou základem fungování moderních demokratických zřízení.
Průmyslová revoluce pak završila přechod od tradiční společnosti k moderní. Vlivem
nových technických vynálezů se zintenzívnila průmyslová výroba, což vedlo k značnému
ekonomickému růstu. Vznikající generalizovaný tržní systém pak vytváří základní
institucionální a strukturální rámec moderní společnosti s vlastními hodnotami a pravidly
soužití a se zásadními změnami motivů jednání členů společnosti.
Sociologie jako nově etablovaná věda se snaží porozumět právě tomuto procesu. První
významní sociologové pak vymezují předmět i metodologická pravidla této vědy a formulují
její základní otázky.
Otázky k zamyšlení
Na základě četby díla Maxe Webera zodpovězte následující otázky:
1. Jak definuje Weber kapitalismus? Pomocí jakých charakteristik ho vymezuje?
2. Popište význam práce (povolání) z puritánské perspektivy!
3. Jaký je vztah mezi kapitalismem a protestantskými životními zásadami?
4. Co bylo dříve: kapitalistický vývoj nebo kapitalistický duch?
24
■
■
Struktura jako předmět sociologie
(makroperspektiva)
Jednání jako předmět sociologie
(mikroperspektiva) - sociologie
každodennosti
Základní směry v sociologii
3.
25
3. Základní směry v sociologii
Cíl kapitoly
Již zakladatelé sociologie zformulovali ústřední otázku této vědy: „Co drží společnost
pohromadě?“ Co spojuje jedince a skupiny s odlišnými zázemími i zájmy ve společném
celku zvaném společnost? V rámci sociologie existuje řada různých směrů a škol, které se
již v této základní otázce a odpovědích na ní mnohdy velmi významně liší. Cílem této
kapitoly je představit ty nejdůležitější z nich.
Časová zátěž
■
1
3 hodiny (v druhé dekádě října)
3.1 Struktura jako předmět sociologie
(makroperspektiva)
Jedna ze základních otázek v sociologii zní: Jsme ‘výtvory’ nebo ‘tvůrci’ společnosti? Je
jedinec zrozen ze společnosti nebo naopak: společnost se rodí z individuí? Dle toho
rozlišujeme v sociologii mikro- či makroperspektivu.
Makroperspektivu pak představují konsensuální teorie a teorie konfliktu, které na otázku
„Co drží společnost pohromadě? Jak je možný řád ve společnosti?“ odpovídají zcela
odlišným způsobem.
Konsensuální teorie
Základním předpokladem konsensuálních teorií je, že soužití lidí ve společnosti je založeno
na všeobecném konsensu mezi lidmi, kteří respektují a přijímají základní principy a normy,
na kterých je společnost založena. Dle této perspektivy je společnost stabilní, integrovaný a
samoregulující se systém, který přetrvává díky tomu, že vyhovuje základním lidským
potřebám.
Nejvýraznějším reprezentantem konsensuálních směrů je funkcionalismus. Prvky
funkcionalismu nalézáme již u A. Comta, který se zabýval popisem nového společenského
řádu a v této souvislosti zdůrazňoval potřebu obnovit konsensus ohledně základních idejí a
principů, které by řídily novou průmyslovou společnost. Toto mělo být – dle Comta úkolem sociologie. Funkcionalismus navazuje také na tzv. organicistické směry (evoluční
teorie) a na jeho předpoklady, dle kterých je společnost analogií biologického organismu se
svou vnitřní jednotou a s diferenciací funkcí.
Výrazné motivy funkcionalismu nalézáme také u Durkheima, v jeho popisu mechanismů,
prostřednictvím kterých si společnost udržuje vnitřní integritu. Durkheim sleduje, jak se ve
společnosti vytváří konsensus a jaký je vztah jednotlivce a kolektivu (viz předchozí
kapitola).
Nejznámějším představitelem klasického funkcionalismu je americký sociolog Talcott
Parsons (1902-1979). Dle něho má každý systém určité systémové potřeby, které mají být
uspokojeny, chce-li systém přežít v prostředí.
Jedná se o zajištění těchto funkcí:
1. Adaptace na prostředí (ekonomické instituce, které zajišťují přísun zdrojů a jejich
distribuci uvnitř systému).
2. Dosahování cílů (tuto potřebu uspokojují polit. instituce, které mají určovat prioritní
cíle systému a mobilizovat zdroje potřebné k jejich dosažení).
3. Zajišťování vnitřní integrace (k tomu slouží právní instituce regulující vztahy mezi
jednotlivci a skupinami).
4. Udržování vzorců jednání (společenské instituce typu náboženství, rodina, vzdělávací
instituce, které garantují přenos hodnot dané kultury).
26
Sociologie pak – dle Parsonse - provádí funkcionální analýzu různých sociálních systémů
(od nejnižší až po nejvyšší úroveň), tedy k čemu daný systém slouží, jak přispívá k udržení
stavu, jak je zkoumaný útvar funkčně provázán s ostatními částmi systému.
Výrazná slabina funkcionalismu spočívá v tom, že přeceňuje váhu obecné shody ve
společenském životě. Neumí proto vysvětlit takové jevy jako společenská změna, konflikt,
revoluce, apod. Předpokládá harmonii zájmu a tuto harmonii považuje za přirozený rys
každé společnosti. Právě proto je funkcionalismus ideologicky či politicky nejsnadněji
zneužitelný.
Některé nedostatky klasického funkcionalismu se s úspěchem snažil odstranit pokračovatel
Parsonse Robert K. Merton. Na rozdíl od Parsonse nebyl jen teoretikem. Empiricky se
zabýval analýzou vlivu prostředků masové komunikace a problematikou názorových vůdců.
Merton není tak optimistický ohledně fungování společnosti jako Parsons. Vychází z toho,
že samotný pojem funkce sugeruje, jako by vše sloužilo ku prospěchu udržení společnosti,
jako by vše uspokojovalo nějakou obecnější potřebu. Jak ale potom vysvětlíme například
fenomén šikany nebo úplatkářství? Merton v této souvislosti hovoří o dysfunkci. Jsou to ty
aspekty sociálního života, které podkopávají existující řád věcí. Přitom platí, že co je
funkční na jedné straně, z jiného úhlu pohledu může být dysfunkční.
Příklad
Náboženství má silně integrující účinek, to je jeho výrazná pozitivní funkce. Když se ale dvě
skupiny hlásí k dvěma různým náboženstvím, může to vést k velkým sociálním konfliktům.
Merton rozlišuje také mezi manifestními a latentními funkcemi. Manifestní funkce jsou
zjevné, zamýšlené či neskrývané stránky našeho jednání. Latentní funkce se naopak
vyznačují tím, že jsou nezamýšlené, nepřiznané či skrývané.
Příklad
Člověk, který si kupuje drahé značkové zboží sleduje latentně posílení svého statusu oproti
všem, kteří si to dovolit nemohou.
Podle Mertona právě analýza latentních funkcí nejvíce rozšiřuje náš sociologický obzor.
Teorie konfliktu
Teorie konfliktu je sociálně-kritická odnož sociologie ustavující se v šedesátých letech
dvacátého století. Představuje výrazný proud sociologického myšlení. Na hlavní otázku, co
drží společnost pohromadě a jak je možný řád ve společnosti, odpovídá zcela v jiném duchu
než tomu bylo v případě konsensuálních směrů. Dle teorie konfliktu jakákoli forma
lidského soužití vyhovuje vždy jen části zúčastněných, ostatní jsou k danému uspořádání
donuceni. Namísto otázky po obecné funkčnosti se tedy teorie konfliktu ptá, pro koho je
dané společenské zřízení funkční a analyzuje, jakým způsobem dovede dominantní skupina
realizovat své zájmy na úkor druhých. Podle Webera držitelé moci se snaží ospravedlňovat
svou vládu nad institucemi tím, že je spojují se všeobecně uznávanými morálními symboly,
posvátnými znaky či právními formulemi. A tak se odvolávají buď na „vůli lidu“, na „božské
právo“, na „mimořádné vlastnosti samotného vládce“ – v sociologii to nazýváme legitimací
(ospravedlněním) nerovnosti.
Nejvýraznějším zdrojem pro konfliktualistickou argumentaci je marxismus a jeho radikálně
kritický pohled na společenské uspořádání (viz druhá kapitola).
Ze současných sociologů patří mezi hlavní představitele teorie konfliktu Lewis Coser,
Randall Collins, Charles Wright Mills, Ralph Dahrendorf. Dle Ch. W. Millse existující
legitimace nerovnosti nemusí sdílet všichni, nemusí ve společnosti převládat a společnost se
přesto nerozpadne. Relevantní zde je to, že institucionální vládci dovedou úspěšně
uplatňovat svoje postavení, umí dostatečně přesvědčivě „vysvětlit“ nutnost aktuálního
uspořádání společnosti a že většina lidí bude toto vysvětlení respektovat alespoň do takové
míry, že na ní pak lze úspěšně vymáhat poslušnost. Existují však i takové společnosti, kde
27
3. Základní směry v sociologii
držitelé moci kontrolují celou společnost a vnucují jí své hodnoty násilím nebo hrozbou
násilí.
Nejvýraznější slabina teorie konfliktu spočívá v tom, že při soustředění se na různé roviny
sociálního konfliktu často přehlíží potenciál společnosti pro jistý konsensus. Budeme-li
hodnotit rozdíl mezi konsensuálními směry a teorií konfliktu, uvidíme, že rozdíl mezi nimi
je menší než by se mohlo zdát. Ve skutečnosti nejsou tak neslučitelné jak se to může jevit na
první pohled. Ve všech společnostech zřejmě musí existovat nějaká obecná shoda hodnot a
ve všech nepochybně vznikají i konflikty. Musíme vždy sledovat poměr a souvislost mezi
konsensem a konfliktem.
3.2 Jednání jako předmět sociologie
(mikroperspektiva) - sociologie každodennosti
William I. Thomas
(1863 - 1947),
významný
představitel
symbolického
interakcionismu.
Označení sociologie každodennosti zde slouží jako souhrnný název pro poslední důležitý
teoretický směr, který je podobně jako předchozí směry také vnitřně bohatě členěný.
Jestliže jsme spojili konsensuální směry a teorii konfliktu s makroperspektivou, sociologie
každodennosti představuje naopak mikroperspektivu. Na rozdíl od předcházejících dvou
směrů, které se na společnost dívají jako na celek zvenčí, mikroperspektiva vidí především
individuální aktéry a jejich každodenní životy a setkání. Jádrem tohoto směru je, že chcemeli porozumět společnosti, musíme pochopit jak si organizují své životy její aktéři, jak je
v tom ovlivňují ostatní aktéři a jak jsou na oplátku ovlivněni oni jinými členy společnosti.
Základní myšlenku této sociologické perspektivy zformuloval již Max Weber, který
zdůrazňoval nutnost zaměřit se na subjektivní významy, záměry a interpretace, které vnášejí
do každé sociální situace její účastníci. Nejznámějším představitelem mikrosociologického
přístupu je symbolický interakcionismus, jenž v raných dekádách dvacátého století
rozvinuli američtí sociologové George Herbert Mead (1863-1931) a Charles Horton Cooley
(1864-1924). Symbolický interakcionismus vychází z předpokladu, že lidé nejednají podle
toho, jaký svět kolem nich je, nýbrž podle toho, jaké významy přisuzují různým situacím.
To, co nazýváme realitou, je ve skutečnosti sociální konstrukt, který vytváříme v průběhu
interakce s druhými lidmi. Naše subjektivní interpretace světa kolem nás pak do značné
míry ovlivňují, jak se budeme chovat. V této souvislosti se sociologové zpravidla odvolávají
na tzv. Thomasův teorém definice situace a ten zní: definují-li lidé určitou situaci jako
reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích. Svým jednáním jsme vždy spoluurčovatelé
určité situace.
Příklad
Věřím-li tomu, že pokud chci, aby mně v nemocnici ošetřili na úrovni, musím přispět do
lékařovy soukromé kapsy a skutečně tak učiním, svým jednáním přispěji k udržení
fenoménu podplácení lékařů.
Klíčovými koncepty sociologie každodennosti jsou tedy významy, symboly, interakce a role.
Základní otázky, které se váží k těmto konceptům jsou: Jak lidé interpretují svět kolem
sebe? Potvrzují či naopak modifikují svým jednáním platné definice situace?
Zásadní význam mikrosociologického přístupu spočívá mimo jiné v zjištění, že společnost
nás sice určuje, ale je zpětně vytvářena námi, neboť ve většině případů jsme my, individuální
aktéři, spoluurčovatelé dané sociální situace. Největší slabina tohoto přístupu pak spočívá
v tom, že není dost dobře možné ho aplikovat na události či fenomény, které přesahují
rovinu lidských setkání tváří v tvář.
28
Shrnutí kapitoly
Sociologie hledá odpověď na dvě základní otázky. Jak společnost ovlivňuje a reguluje
chování jedinců a skupin a současně jak je společnost utvářena lidmi v průběhu jejich
vzájemného působení? Pro zodpovězení těchto otázek aplikuje dvě perspektivy:
makrosociologickou a mikrosociologickou.
Funkcionalisté a konfliktualisté - i když se značnými argumentačními rozdíly - se zaměřují
na velké, rozsáhlé a dlouhodobé sociální útvary a fenomény. Funkcionalismus hledá v
každém sociálním systému jeho strukturu, vzájemnou provázanost jeho jednotlivých částí i
jejich funkci. Konfliktualistický přístup pak považuje za základní prvek sociálního života
(tedy za předmět svého zkoumání) konflikt a soupeření ve společnosti. Mikroperspektiva
analyzuje vzorce každodenního života, proces sociální interakce.
Platí přitom, že řadu autorů lze jen velmi obtížně zařadit jednoznačně do některého z
těchto proudů. Zároveň platí i to, že lidské jednání je mnohem komplikovanější než aby bylo
možné pro jeho popis použít jedinou perspektivu. Našim cílem bylo ukázat, z jakých úhlů
pohledů lze nahlížet na lidský svět.
Otázky k zamyšlení
1. Přemýšlejte o dalších příkladech manifestní a latentní funkce nějakého jevu (jednání),
než jaký je uveden v kapitole!
2. Uvažujte o nějakém sociálním útvaru (například o trhu jako základní ekonomické
instituci nebo o politické instituci typu parlamentu či o politické straně) z pohledu tří
hlavních směrů v sociologii!
3. Jaký je praktický význam uváděných sociologických paradigmat, když jsou v mnoha
ohledech vzájemně protikladná?
29
■
■
■
■
■
Elementy kultury
Kulturní změna
Sociální kontrola
Socializace
Sociální role a sociální vztahy
4.
Kultura jako způsob řešení
problémů přežití společnosti
31
4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti
Cíl kapitoly
Pojmy kultura a společnost patří k těm, které se v sociologii nejčastěji užívají. Dají se sice
od sebe rozlišit, ale nemůžeme uvažovat o jedné bez toho, abychom zároveň neuvažovali i o
druhé. V této kapitole si ukážeme, v jakém vztahu jsou kultura, společnost a jedinec.
Časová zátěž
■
1
5 hodin (v druhé dekádě října)
Povinná četba z knihy
■
Merton, R. K.: Sociální struktura a anomie. In: Studie ze sociologické teorie.
Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2000, str. 132-177.
Úvod do problematiky
Svět se skládá z mnoha kultur, které se mezi sebou liší tím, že každá specifickým způsobem
pojmenovává různé situace, určuje, co je žádoucí a nežádoucí a tudíž si vytváří vlastní
strukturu institucí. Prostřednictvím těchto kulturních institucí se formují vzory lidského
chování, které daná společnost považuje za žádoucí a které se jeví jednotlivci jako jedině
možné. Dle klasika Emila Durkheima by měla sociologie považovat instituce (ve smyslu
sociálních faktů) za svůj hlavní předmět. Analýza kulturních institucí dodává sociologii
vysvětlující potenciál nedosažitelný zkoumáním individuálních jednání. Kultura má totiž
nadindividuální a historický rozměr, protože je produktem života mnoha generací.
Lidé sice nadále mají biologicky dané potřeby (jídlo, sex a jiné), ale způsoby jak je
uspokojují jsou naučené. Institucionální struktura společnosti nám dává návod, jak jednat v
určitých situacích, přičemž toto kulturně regulované jednání nahrazuje původní pudové
jednání.
Příklad
Manželství je instituce nahrazující původní biologickou potřebu fyzické reprodukce. Sexuální
instinkt je v kultuře nahrazen institucí dvoření či svádění.
Kultura navíc naše biologické potřeby výrazně modifikuje a vytváří zároveň nové a nové
kulturní potřeby (např. potřebu osobní intimity či konzumní potřeby).
Specifický lidský způsob kulturního jednání je spolehlivým rozlišovacím znakem lidského
světa oproti ostatním živočišným druhům.
Poznámka:
vzpomeňte si z
předchozí kapitoly,
jaké hlavní
systémové potřeby či
problémy musí dle
Parsonse řešit každá
společnost
institucionalizovanou
formou.
Které tři prvky rozlišují lidskou kulturu od živočišného světa?
■ Schopnost symbolické komunikace
■ Schopnost institucionalizovat jednání tedy vytvořit ustálené způsoby jednání pro
řešení různých problémů.
■ Schopnost vytvořit organizovaný systém jednání tedy zorganizovat a koordinovat
různé lidské aktivity
4.1 Elementy kultury
Každou kulturu lze považovat za sumu specifických vzorců lidského jednání, přičemž
tentýž problém může být řešen pomocí zcela odlišných vzorců. Lidské chování z jedné
společnosti do druhé proto bývá značně proměnlivé (nikoli pouze v prostorovém, ale také v
časovém horizontu). To, co děláme, jak to děláme a jak při tom uvažujeme je výrazně
podmíněné kulturou, do které jsme se narodili, ve které jsme vyrostli a v níž žijeme.
32
Kultura zahrnuje tyto základní elementy:
■ Kognitivní (poznávací) prvky, tedy znalosti (praktické i vědecké), vědění, víru.
■ Normativní elementy neboli hodnoty a normy regulující lidské jednání. Vymezují
především základní kategorie dobrého a zlého, říkají nám, co je správné a co
nepřípustné. Proto tvoří normativní prvky základní rámec každé kultury, který bývá
shodný s jednáním většiny ve společnosti.
■ Materiální prvky, tedy tzv. artefakty, materiální výtvory či produkty lidské činnosti, ale
také symboly ve smyslu objektů se specifickým kulturním významem. Například
mobilní telefon či hamburger jsou typickými produkty (a symboly zároveň) současné
euroamerické kultury.
■ Jazyk zajišťující vzájemné dorozumívání prostřednictvím naučeného systému symbolů.
Jazyk je klíčovým prvkem každé kultury, neboť mimo vzájemné dorozumívání zajišťuje
také přenos myšlenek, hodnot a zkušeností.
Obr. Elementy kultury
Hovoříme-li o odlišných kulturních vzorcích, neměli bychom zapomenout na termín
kulturní šok. Označujeme tím psychický i sociální otřes způsobený překvapivým,
netušeným nebo dokonce neuvěřitelným zjištěním, které vyvolal kontakt jednotlivce,
sociální skupiny nebo celé společnosti s cizí, neznámou kulturou.
Příklad
Něco jako kulturní šok mohli zcela jistě zažít první objevovatelé kontinentů, pro tzv. civilizovaný
svět do té doby zcela neznámých (Ameriky, Austrálie). Kulturní šok stejné intenzity nutně zažili
při tomto setkání i místní původní obyvatelé.
Kulturní šok můžeme v současnosti zažít všichni při návštěvě námi vzdálené země, která je
kulturně od té naší zcela odlišná (například Indie apod.).
Zjištěné odlišnosti mezi naší a cizí kulturou nás často svádí k etnocentrismu. Rozumíme tím
tendenci poznávat, hodnotit, interpretovat všechny životní jevy z perspektivy kultury
vlastního společenství (etnického, národního, náboženského). Za jedině správné, užitečné a
pravdivé považujeme hodnoty, normy a ideje, s níž se jako jedinci identifikujeme.
Příklad
Výrok "Čeština je těžký jazyk" je v jistém smyslu etnocentrismus, neboť ujišťuje nás, etnické
Čechy, o vlastní výjimečnosti. Typickým příkladem etnocentrismu je například označení jiné
kultury či subkultury za méněcenné či zaostávající.
33
4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti
Etnocentrismus tedy znamená nárok nadřazenosti vlastní sociální skupiny či vlastní kultury
(ale i životního stylu).
Můžeme prohlásit, že:
■ Etnocentrismus představuje významný mechanismus sociální integrace (identifikace
jednotlivce s vlastní skupinou). V tom spočívá jeho sociální funkce.
■ Znesnadňuje ovšem přijetí cizích kulturních prvků, což se projevuje netolerancí a
může vést ke konfliktům. V tomto případě má etnocentrismus spíše dysfunkční
charakter.
Dle intenzity pak rozlišujeme:
■ umírněný etnocentrismus (rádi fandíme ve fotbalu, v hokeji či jiném sportu našim
reprezentantům). V tomto případě etnocentrismus není nutně dysfunkční jev.
■ agresivní etnocentrismus je pak ideologicky vyhrocená forma, která často propaguje
absolutní hegemonii vlastní skupiny či kultury (vyhrocený nacionalismus, rasismus,
náboženský fanatismus, ale také fotbalový fanatismus)
V sociologii bychom se měli snažit maximálně se vyvarovat projevům etnocentrismu. V
souladu s nehodnotícím principem bychom neměly vynášet jakékoli hodnotové soudy o
jiných kulturách, sociálních skupinách. Opakem etnocentrismu je kulturní relativismus, což
označuje snahu porozumět každé kultuře v jejím kontextu (což neznamená, že ji musíme
nutně přijmout či ospravedlnit). Při sociologické analýze bychom měli uplatňovat spíše tuto
perspektivu kulturního relativismu.
4.2 Kulturní změna
Takové a podobné
příklady zaměřené na
podstatu a
rozmanitost lidských
kultur nabízí kniha
Roberta F. Murphyho,
ze které jsme si citát
vypůjčili.
Významný kulturní antropolog Ralph Linton popsal ve svém eseji z roku 1937 s názvem
Stoprocentní Američan, jaké zvyklosti a charakteristické předměty spojujeme s postavou
typického Američana. (Citace dle Murphy, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie,
Praha: Slon, 1999, s.34.) "Za úsvitu se náš stoprocentní Američan probudí v posteli
středovýchodního stylu, oblečený v pyžamu, oděvu pocházejícím z východní Indie. Podívá se na
hodiny, přístroj vynalezený ve středověké Evropě, vstane a jde do koupelny, která je ze všech
místností nejameričtější. Ale tam objeví římskou vanu a záchod, podívá se do skleněného zrcadla
(starověký Egypt), omyje si tvář mýdlem, vynalezeným starými Galy, a usuší se tureckým
ručníkem. Potom si oblékne přesně padnoucí oblečení, jehož střih, podle Lintonových zjištění,
pochází od dávných nomádů žijících na asijských stepích, a nasadí si boty, které odpovídají
starému řeckému vzoru. Potom jde do kuchyně, nalije si šálek kávy, ze zrnek objevených Araby v
etiopských horách, a zapálí si cigaretu, což je zvyk, který byl darem (či pomstou) od Indiánů z
Nového světa." Linton tím demonstroval, že žádná kultura není bez vlivu okolního světa, ale
naopak jsou kultury ve skutečnosti složeniny či mozaiky.
Žádná kultura není statická. Podle toho, co vyvolává posun v kulturních vzorcích
rozlišujeme:
■ Endogenní (vnitřní) změny kultury. Jedná se o proměny kulturních prvků a jejich
konfigurací uvnitř kultury. Základní formou endogenní změny je inovace (objevy,
vynálezy).
■ Exogenní (vnější) kulturní změny mohou být vyvolané přírodním prostředím
(například změna v klimatu), ale častěji tím označujeme procesy a výsledky interakce
různých sociokulturních systémů. Kontakt s jinou kulturou (dobrovolný i
nedobrovolný) pak vede k tzv. kulturní difúzi, čímž označujeme šíření či přenos
kulturních prvků a jejich konfigurací z jedné společnosti do druhé. Kulturní difúze je
sice obousměrný proces, avšak vliv jedné kultury bývá často silnější než vliv druhé hovoříme o asimilaci.
Řekli jsme v úvodu, že jazyk jako hlavní nástroj symbolické komunikace je základem lidské
kultury. Vývoj lidstva doprovází také vývoj různých komunikačních systémů, jejichž
prostřednictvím se informace uchovávají či rozšiřují. Existuje přitom úzký vztah mezi
typem společnosti a charakterem převládajícího typu komunikace. Pro preliterární
34
společnosti je typická kapilární komunikace (komunikace tváří v tvář). V případě tradiční
společnosti hovoříme spíše o organické komunikaci, která je spojena s vynálezem psaní tedy
možností skladovat informace. V moderních technicky značně rozvinutých společnostech,
ač najdeme oba již jmenované typy komunikace, objevuje se a získává postupně stále větší a
větší význam masová komunikace (přenos informací najednou velkému počtu lidí skrze
hromadné sdělovací prostředky).
4.3 Sociální kontrola
Sociální kontrola je jedním z nejčastěji používaných pojmů v sociologii. Žádná společnost
nemůže totiž bez ní účinně fungovat. Pojem sociální kontrola se vztahuje k různým
prostředkům, které společnost používá pro udržení svých "vzpurných" členů v řadě. I malá
skupina lidí, kteří se scházejí jen příležitostně, rozvíjí své mechanismy kontroly, aby se
nerozpadla. Hlavními prostředky sociální kontroly jsou sankce. Podoba sankce se značně
mění od jedné sociální situace k druhé podle účelu a charakteru.
Příklad
Ve vesnickém prostředí, kde lidé žijí v kompaktních skupinách, tedy kde se osobně znají a
jsou spjati pocity osobní loajality, jsou uplatňovány neformální současně však velmi mocné
mechanismy kontroly. Nátlakem zde bývá morálka, tradice, obyčeje a případná
nekonformnost vůči těmto zvykům může dokonale znepříjemnit život jednotlivce, který se
stává objektem pomluv či výsměchů. V anonymním prostředí velkoměst jsou naopak
rozšířené formální prostředky kontroly často ekonomického charakteru (například výpověď
či finanční sankce v organizacích). Hrozba, že ztratíme existenci nebo zisk je totiž v naší
společnosti skutečně mocným argumentem.
Sankce dále dělíme na:
■ pozitivní, jež jsou oceněním za takové chování jedince, které se přibližuje ke
standardům společného soužití;
■ negativní, jež jsou trestem za takové chování jedince, které neodpovídá kolektivnímu
očekávání.
V každém případě funkcí sociální kontroly je vyloučit nežádoucí chování, aby se u ostatních
jedinců zvýšila ochota přizpůsobit se k většinovým normám. Nedostatečné působení sociální
kontroly se projevuje jako snížení zájmu a citlivosti vůči nežádoucím jevům či projevům
chování. Toto nebezpečí reflektoval již Durkheim a použil v této souvislosti pojmu anomie.
Anomie označuje dle něho rozklad normativního systému, tedy takový stav společnosti, kdy
přestávají platit zákony (nikoli právní, nýbrž především morální), což má za důsledek
absenci společenské soudržnosti, solidarity.
(Pozn. původ pojmu
pochází z řeckých
slov: a- = ne-; nomos
= zákon)
Pro představitele druhé vývojové fáze funkcionalismu Mertona je anomie důsledkem tlaku
určité sociální struktury na jedince, což se projevuje v tom, že nutí jednotlivce spíše k
nonkonformnímu než konformnímu jednání. Anomickou situací pak Merton označuje stav,
kdy dochází k deviantnímu, nekontrolovatelnému chování.
Nyní si přečtěte vybraný text z českého překladu díla Roberta K. Mertona (viz zadání v
úvodu kapitoly). Všimněte si přitom, s jakým pojetím deviace autor pracuje.
4.4 Socializace
Kulturně přijatelnému chování se učíme v průběhu socializace. Pod tímto pojmem
rozumíme v sociologii proces, ve kterém se z biologického tvora stane sociální tvor.
Nejintenzivněji probíhá v prvních letech lidského života, i když není nutně omezen pouze
na toto období.
Zakladatelem teorie socializace je americký sociální psycholog George Herbert M E A D.
Ve své práci Mind, Self and Society (1934) analyzuje proces socializace, v jehož průběhu
35
4. Kultura jako způsob řešení problémů přežití společnosti
dítě přejímá existující způsoby řešení problémů, hodnoty a definování situací. Tuto
schopnost získává v průběhu her, kdy se jakoby přenáší do rolí druhých lidí (nejčastěji v
podobě rodičovských a profesních rolí), čímž si zároveň osvojuje obecnější zkušenost
považovat očekávání druhých za závazná.
Výsledkem socializace je, že společenský svět je dítětem internalizován. Socializaci přitom
nezajišťuje pouze rodina (i když má v tomto procesu bezesporu nejvýznamnější roli).
Dalšími socializačními činiteli jsou například vrstevnická skupina, škola či masmédia.
Pro každou společnost představuje socializace základní problém a to ze dvou hlavních
důvodů:
■ Nedostatečně socializovaní jedinci nejsou schopni vstupovat do běžných interakcí s
druhými či nedokáží respektovat normy běžného soužití.
■ Společnost bez socializace by nebyla schopna zajistit přenos základních norem a
hodnot z generace na generaci a mohla by se rozpadnout (jako např. kultury pod
silným náporem kolonizace či pod náporem multinacionálních firem).
Bylo by však mylné předpokládat, že všichni procházíme stejnou socializací. Ona navíc
probíhá v současných společnostech hned na několika úrovních. Z toho pak plynou další
problémy:
■ Socializací se nepřenášejí jen kulturní hodnoty, ale též existující sociální nerovnosti.
Příklad
Odlišná jazyková socializace v jednotlivých sociálních skupinách vede k systematickým rozdílům
ve způsobech komunikace, jimiž se jednotlivé sociální skupiny vyznačují. Děti ze středních vrstev
pak mohou být ve škole zvýhodňovány oproti dětem z dělnických rodin již na základě tohoto
faktu.
■
■
■
Lze se velmi úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou v rozporu s
převládajícími normami a hodnotami. Svět, ve kterém se jedinec socializuje, je pro
něho totiž ten nejsamozřejmější.
V tradiční společnosti byla sociální kontrola všudypřítomná. Život každého jedince
probíhal před očima ostatních. Rozsáhlá urbanizace v moderní společnosti rozbila
tradiční komunity. Vznikly prostory s extrémně nízkou sociální kontrolou, potenciální
ohniska sociální patologie (na socializaci již nedohlíží ostatní).
V současnosti dochází také ke konkurenčnímu rozštěpení socializačních mechanismů.
Rodina, škola, skupina vrstevníků, masová média a řada dalších socializačních činitelů
si často navzájem nekooperují, ba dokonce vytvářejí protikladné socializační tlaky.
4.5 Sociální role a sociální vztahy
V průběhu socializace jsme se naučili žít dohromady s druhými lidmi (na začátek s těmi
nejbližšími). Postupně ve svém životě pak hrajeme souběžně několik rolí. Role můžeme
obecně definovat jako typickou odpověď na typické očekávání. Poskytuje vzor, jak má
jedinec jednat v jednotlivých situacích. Stáváme se někým podle toho, jak jsme oslovováni.
Naše vlastní představa o sobě samém může být udržována jen ve společenském kontextu, v
němž jsou ostatní ochotni uznat nás v této totožnosti. Bylo by však mylné předpokládat, že
role hrajeme vědomě, protože - jak říká Berger - hraní rolí a procesy vytváření totožností
jsou obecně nereflektované, často téměř automatické. Od dětství máme zásobu znalostí o
tom, co patří k jednotlivým totožnostem a neuvědomujeme si je jako role a tudíž ani
neuvažujeme o nich v tomto smyslu.
Teorie rolí se vyvíjela postupným upřesňováním svého pojmového aparátu. V této
souvislosti došlo k rozlišení různých typů rolí:
■ role připsané (pohlaví, národnost, věk)
■ role získané (prestiž)
■ role vnucené (vojenská služba, role nezaměstnaného, nemocného).
36
Člověk ovšem není jen souborem svých rolí. Má schopnost odstupu či zpochybnění rolí.
Sociologie postupně přehodnotila původní předpoklad, že většina lidí dělá to, co se od nich
očekává (funkcionální výklad tímto chtěla demonstrovat jednotu společnosti). Na motivy
teorie konfliktů se naopak začala sociologie zabývat situacemi, které navodí konflikt v roli
či vede dokonce k tzv. rolové distanci (kdy se člověk neztotožňuje se svojí rolí, očekáváním
ostatních).
Shrnutí kapitoly
Ačkoli kulturu a společnost můžeme od sebe rozlišit, jsou mezi nimi velmi úzké vazby. Bez
společnosti nemůže existovat žádná kultura. Platí to ale i naopak: žádná společnost nemůže
existovat bez kultury. Bez kultury totiž bychom nebyli lidmi, alespoň ne v tom smyslu, v
němž toto slovo obvykle chápeme.
Lidské chování je jen v minimální míře instinktivní. Jedinec se při svém jednání v různých
situacích řídí především kulturními normami a pravidly a jeho jednání nikdy nemůže být
nezávislé na jiných lidech.
Protože se člověk učí kulturním pravidlům chování nejvíce v průběhu symbolické
komunikace, klíčovým prvkem, který ovlivňuje lidské myšlení a jednání, je jazyk. Je to
univerzální kulturní fenomén. Jednak je komunikačním nástrojem, který člověk potřebuje k
dorozumívání. Jednak je produktem komunikace a nositelem myšlenek, hodnot, pravidel a
zkušeností.
Lidské kultuře se učíme v průběhu součinnosti a komunikace s druhými lidmi (nejdříve s
nejbližšími). Kultura má přitom nadindividuální charakter. Existuje mnoho kultur a každá z
nich má relativně omezenou platnost. Při sociologickém zkoumání bychom se neměli
dopouštět tendenci posuzovat jiné lidské kultury či jiné životní projevy podle měřítek
vlastní kultury či skupiny, což se nazývá etnocentrismem.
Otázky k zamyšlení
1. Jak mohou skupiny současně umožňovat i omezovat svobodu svých členů?
2. V kapitole jsme rozdělili sankce jako nástroje sociální kontroly na formální a neformální,
pozitivní a negativní. Doplňte v následující tabulce konkrétní příklady pro jednotlivé typy
(a, b, c, d).
SANKCE
formální
neformální
pozitivní
a
b
negativní
c
d
3. V kapitole jsme dále rozlišovali různé typy rolí (připsané, získané, vnucené). Je podle Vás
například příslušnost k národu nebo pohlaví jen souborem připsaných rolí? Uvažujte o
otázce pomocí konkrétních příkladů.
4. Většina úvah o socializaci zdůrazňuje význam rodičů při socializaci jejich dětí. Lze
ovšem hovořit o tom, že děti také socializují své rodiče. Přemýšlejte, v jakém smyslu.
37
■
■
■
■
Co je stratifikace
Diferenciační kritéria stratifikace
Formy sociální stratifikace v dějinách
Proč vůbec existuje stratifikace?
Sociální stratifikace
5.
39
5. Sociální stratifikace
Cíl kapitoly
Sociologie od svých počátků trvale naráží na fakt existence sociálních nerovností, jakkoli se
je snažíme zmírňovat či kompenzovat. Lidé zaujímají různé pozice ve společnosti nejen
horizontálně, ale také vertikálně neboť všichni nemáme stejný podíl na hmotném bohatství
a rozhodování. Z této kapitoly se dozvíte, jak vysvětluje sociologie existenci nerovnosti.
Časová zátěž
■
1
3 hodiny (ve třetí dekádě října)
5.1 Co je stratifikace
Když se hovoří o sociálních nerovnostech, rozlišuje se jednak nerovnost životních podmínek
a jednak nerovnost v životních šancích. Nerovnost životních podmínek plyne z nerovné
distribuce zdrojů, které ve společnosti existují (vzdělání, moc, bohatství, zdraví,
spravedlnost atd.). Nerovnost v životních šancích plyne z nerovných příležitostí tyto zdroje
dosáhnout. Jsou to dva typy nerovností, které se vzájemně doplňují, i když někteří
sociologové mají tendenci zdůrazňovat pouze jeden typ nerovnosti. Ti, kteří vycházejí
z marxismu a obecně levicového pohledu na svět, obvykle hovoří o nerovnostech životních
podmínek. Ti, kteří popisují kulturu jednotlivých vrstev, jež je svázaná s hodnotami, názory
a postoji, zase spíše hovoří o nerovných šancích dosáhnout společenských zdrojů.
V poslední době většina sociologů tyto dva typy nerovností slučuje a hovoří o tom, že to
jsou dvě strany jedné a té samé mince. Z nerovné distribuce zdrojů plynou jednak nerovné
podmínky tyto zdroje dosáhnout a nerovné podmínky k dosáhnutí zdrojů zase zpětně
podporují nerovnou distribuci zdrojů. Nerovnost životních podmínek zkrátka nemůžeme
pojímat bez nerovnosti životních šancí a naopak.
V každé společnosti lidé zaujímají různé pozice. Neexistuje společnost bez nerovnosti.
Dokonce bychom mohli říci, že nerovnost je podstatou každé společnosti a jejího
fungování.
Nerovnosti mají horizontální a vertikální dimenzi. Kritérií, která vymezují společenskou
nerovnost, najdeme nespočetně mnoho (např. kvalifikace, postavení v řízení, moc, vliv či
autorita, příjem, prestiž neboli společenská váženost, místo bydliště, náboženská, etnická či
národnostní příslušnost aj.). U vertikální nerovnosti máme představu o tom, kdo je výše a
kdo níže (kritériem je zde např. příjem), u horizontální nerovnosti víme pouze o jinakosti,
nemůžeme ovšem přesně říci, kdo nebo co je výše a níže (kritériem je zde například místo
bydliště). Jiné označení pro vertikální nerovnost je pak sociální stratifikace, pro
horizontální nerovnost sociální diferenciace.
5.2 Diferenciační kritéria stratifikace
V obecnější rovině
sociologie definuje
moc jako schopnost
jedinců nebo skupin
dosáhnout svých cílů
nebo prosazovat své
zájmy třeba i na úkor
druhých.
Co je ve společnosti považováno za stratifikační kritérium, je odvislé vždy od konkrétní
společnosti. Záleží vždy na tom, co většina ve společnosti přijímá za hodnotu, za prvek,
který je charakteristikou dobrého společenského postavení. Základní otázka sociální
stratifikace zní: kdo dostává co? V tradiční společnosti to byl například především
ekonomický kapitál a moc, jež vymezovaly postavení člověka nebo celé rodiny ve
společnosti. V moderní společnosti se k těmto prvkům přidává ještě vzdělání, které se de
facto stává pro většinu společnosti předpokladem ekonomického kapitálu a moci. Moc je
v našem případě chápána jako postavení v zaměstnanecké struktuře společnosti
s příslušnými výkonnými pravomocemi a odpovídajícím počtem podřízených pracovníků.
Stupeň vzdělání je tedy předpokladem pracovního postavení (prestiž a moc), které je pak
svázáno s odpovídajícím příjmem (ekonomický kapitál). Velikost příjmu pak zpětně
40
ovlivňuje úroveň konzumu zboží a služeb, která je charakteristikou životního stylu člověka
nebo obvykle celé rodiny. V moderní společnosti je tak vzdělání jedním z klíčových prvků
stratifikační páteře, protože jeho vliv se promítá v několika rovinách do podoby této páteře.
Sociální vědci pak sociální strukturu analyzují ze 3 úhlů pohledu:
1. Deskriptivní rovina. Jedná se o popis, neboli odpověď na otázku „Jak?“ Jaká nerovnost
existuje?
2. Vysvětlující rovina. Jedná se o analýzu, neboli odpověď na otázku „Proč?“ Proč
nerovnost existuje?
3. Preskriptivní/předpovídající rovina. Odpověď na otázku „Co?“ Co to znamená do
budoucnosti? A případně, jak eliminovat nežádoucí účinky?
V šedesátých letech 20. století americký sociolog Gerhard Lenski přišel s tezí, kterou
navázal na Weberovo pojetí sociální stratifikace, a která s většími nebo menšími obměnami
platí dodnes.
Podle Lenskiho stratifikace moderní společnosti obsahuje tři dimenze:
■ majetek, bohatství
■ vzdělání, prestiž
■ moc, autorita
O weberovském
přístupu k sociální
stratifikaci viz
poslední odstavce
této kapitoly.
Moderní společnost si pak můžeme představit jako krychli, jejíž základnu tvoří osa x, což je
majetek, a osa y, což je vzdělání. Osa z je kolmá na tyto dvě osy a je to moc. Každého
člověka v moderní společnosti pak můžeme podle velikosti jeho majetku, stupně jeho
vzdělání a míry jeho moci umístit do prostoru krychle.
Obr. Sociální vrstva
Tyto tři dimenze jsou v moderní společnosti obvykle provázány. Pokud tomu tak je, hovoří
se o statusové konsistenci (status, společenské postavení vymezené těmito třemi dimenzemi
je konsistentní).
41
5. Sociální stratifikace
Esej předního
českého sociologa
Iva Možného s
názvem Proč tak
snadno (Praha:
Nakladatelství Slon,
1999, vydání druhé,
139 stran), ve kterém
autor nabízí originální
vysvětlení
listopadových
událostí roku 1989, je
zároveň unikátní a
netradiční analýzou
stratifikační struktury
předlistopadové
československé
společnosti.
* Rasa označuje
vnější podobu
člověka, pojem
etnicita v sobě
zahrnuje kulturu,
původ, jazyk,
hodnoty, názory,
představy.
Charakteristikou české společnosti před rokem 1989 byla ovšem statusová inkonsistence.
Tyto tři dimenze sociální stratifikace nebyly v socialistické společnosti v jedné rovině,
protože člověk, který měl vysoké vzdělání nedosahoval odpovídajícího příjmu a neměl
odpovídající moc. A naopak, člověk, který měl moc neměl obvykle odpovídající vzdělání.
Po listopadu 1989 se tato skutečnost mění a většina sociologických výzkumů provedených
v průběhu devadesátých let ukazuje, že česká společnost prochází procesem od statusové
inkonsistence ke statusové konsistenci. Bohatství, vzdělání a moc začínají jednoduše řečeno
sobě odpovídat.
Lidé, kteří se nacházejí v prostoru krychle na podobném místě, kteří mají stejnou velikost
majetku, moci a vzdělání tvoří sociální třídu neboli společenskou vrstvu. Pokud hovoříme o
přetrvávání těchto vrstev z jedné generace na druhou, hovoříme o reprodukci společnosti,
nebo také o sociální reprodukci. Znamená to, že většina dětí rodičů získává během svého
života stejné nebo velmi podobné postavení, jako měli jejich rodiče. Pokud většina dětí
rodičů získává lepší nebo horší postavení, hovoříme pak o transformaci společnosti, neboli o
mobilitě jednotlivých vrstev. Mobilita je jak vzestupná, tak sestupná, záleží vždy na tom,
jestli jde o mezigenerační přesun o patro výše nebo níže. V současné společnosti jsou
nejčastěji skloňovaná následující kritéria, která vzájemně rozdělují lidi a vytváří strukturu
společnosti.
Kritérium
Typ struktury
Charakteristika skupiny
majetek/výrobní
prostředky
třídní struktura
třída
Zaměstnání
sociální struktura
sociální vrstva
kultura, životní styl
sociokulturní struktura
kulturní skupiny
Pohlaví
sociodemografická
struktura
genderové skupiny
Věk
sociodemografická
struktura
věkové skupiny
etnicita/rasa*
etnická struktura
etnické skupiny
Tato kritéria se ve skutečnosti doplňují a jsou propojená a znásobují svůj vliv. Nedochází
k tomu, že by člověk byl podle jednoho kritéria na vrcholu struktury a podle jiného se ocitl
zcela vespod. Všechna tato kritéria spolu dohromady souvisí a posilují se. Tak například
dělníci, kteří jsou chudí, jsou v americké společnosti v převážné většině Afroameričané.
V české společnosti tvoří významnou část skupiny chudých Romové.
Když uděláme dílčí shrnutí, tak můžeme říci, že společenská nerovnost je jinými slovy
existující hierarchie mezi lidmi podle určitého nebo určitých kritérií. Je to rozvrstvení lidí. A
každé kritérium, které v moderní společnosti najdeme, lze zařadit do jedné z obecných
dimenzí, jimiž je buď ekonomický kapitál, prestiž nebo moc. Sociální stratifikace pak
znamená společenské vertikální rozvrstvení, nerovnost zdrojů, neboli distribuční nerovnost,
nebo ještě jinak nerovnou alokaci zdrojů. Znamená to, že základem je vždy nerovnost,
nerovné rozdělení určitého statku nebo služby. Na jeho základě pak má někdo lepší
postavení, je pak symbolicky řečeno navrchu, a někdo má horší postavení, je pak
symbolicky řečeno dole. Jeden má výhodnější a lepší společenskou pozici než jiný.
5.3 Formy sociální stratifikace v dějinách
Sociální strukturovanost má pak:
1. Obecnější význam: jsou to hierarchicky uspořádaná sociální uskupení různého typu
(kast, stavů, tříd, vrstev). Historie ukazuje, že můžeme rozlišit 4 typy stratifikačních
systémů:
42
■
■
■
■
otrokářský stratifikační systém: charakterizuje jej vztah ovládajících a ovládaných,
tedy svobodní a nevolnící
kastovní stratifikační systém: hovoříme o kastách, charakterizuje jej silná rodina,
která je určující pro to, do které kasty člověk bude patřit, kasty jsou neprostupné
stavovský stratifikační systém: objevuje se právní pojetí subjektu, na rozdíl od
kastovního systému je více prostupný, i když rodina, do které se člověk narodí je
pořád určující pro jeho sociální postavení ve společnosti
třídní stratifikační systém: charakteristický pro moderní společnost, hovoříme o trhu
práce a o vztahu k výrobním nástrojům a je zde možná mobilita a individuální
dosahování statusu
2. Užší význam: hierarchické uspořádání lidí podle tří dimenzí nerovnosti
(nerovnoměrného rozdělování): materiální zdroje (majetek, příjmy), moc a prestiž
(chápanou zpravidla jako prestiž povolání). Jednotlivci a skupiny nemají stejný podíl
na hmotném bohatství a rozhodování. Segmenty (uskupení) takto definované sociální
stratifikace jsou sociální kategorie lidí majících stejný status. Jsou to sociální vrstvy.
Sociální struktura společnosti je pak složena ze statusů (postavení) jednotlivých lidí nebo
celých rodin a s nimi spojených rolí (způsobů chování). Status je tedy pozice v sociální
struktuře společnosti a role vymezuje vztah této pozice k ostatním pozicím. Musíme mít
tedy neustále na paměti, že vyšší nebo nižší postavení, vyšší nebo nižší status není něco, co
má samo o sobě hmatatelnou podstatu. Je to spíše shluk názorů, postojů, pravidel a zvyků,
tedy určitý způsob chování, který k existenci společenské pozice odkazuje a uvádí ji do
vztahu k jiným pozicím a chováním, které se na ně vážou.
Představitel teorie konfliktu Randall Collins píše. “Ve skutečnosti bychom ovšem neměli pro
pozici, stejně jako pro mnoho jiných věcí v oblasti, jíž se sociologie zabývá, používat podstatné
jméno, ale sloveso. ‚Pozice‘ je jiné slovo pro chování: lidé k sobě přistupují určitým způsobem,
vytvářejí a berou za samozřejmé jiné sociální řády, žijí jiným způsobem, v zaměstnání mají jiné
posty a vykonávají jinou práci. Ospravedlnění pro používání podstatného jména je tu namístě
pouze proto, že chování lidí se opakuje, takže jedni a ti samí lidé znovu a stále dokola vytvářejí
společenský řád a jedny a ty samé lidi tento společenský řád zase zpětně v jejich chování
ovlivňuje. Tato skutečnost propůjčuje určitý empirický podklad tomu, že se každodenní diskurs
hypostazuje“ (1975: 421-422).
Ve skutečnosti podle jednání můžeme nejlépe poznat jedincův status, jeho společenské
postavení, neboť status se rovná jednání, hodnotám, názorům, postojům, představám
člověka. Mít určitou pozici ve společnosti tak znamená mít určité vidění světa, který
člověka obklopuje. Je to názor na běh událostí, je to jejich chápání a jejich interpretace. Jak
píše Pierre Bourdieu v knize Distinction, jež se zabývá sociální stratifikací francouzské
společnosti sedmdesátých let: vyhrát milión ještě samo o sobě neznamená, že člověk bude
žít jako milionář. Ekonomický kapitál tak sám o sobě není pro určení společenské pozice
zcela rozhodující. Ti, kdo se v současnosti zabývají sociální stratifikací a nerovnostmi mezi
lidmi, sledují jednak odlišnosti v chování jednotlivých tříd a s tím související produkci,
neboli vytváření a udržování těchto odlišností z jedné generace na druhou. Zaměřují se na
kultury jednotlivých vrstev a popisují rozdíly mezi nimi.
Kolik je tříd nebo vrstev? Základem každé moderní společnosti je střední třída. Ta se dělí na
vyšší střední a nižší střední. Nad střední třídou stojí elita a pod střední třídou najdeme
dělnickou třídu, která se rovněž jako střední třída dělí na vyšší a nižší. Pod dělnickou třídou
najdeme underclass, neboli třídu deklasovaných, pro kterou je charakteristické, že
neparticipuje na trhu práce a vypadává z třídního rozdělení, neboť tito jedinci nejsou přijati
žádnou společností.
43
5. Sociální stratifikace
Viz následující obrázek.
1) Elita (charakterizuje ji ekonomický kapitál nebo životní styl či jméno)
2) Vyšší střední: experti, manažeři (charakterizuje ji povolání, vzdělání, typ práce,
příjem, životní styl)
3) Nižší střední: technici, nižší administrativní pracovníci (charakterizuje ji povolání,
vzdělání, typ práce, příjem, životní styl)
4) Dělnická aristokracie: odborná manuální práce
5) Dělníci: nekvalifikovaná nebo polokvalifikovaná manuální práce
6) Underclass - třída deklasovaných: stojí mimo trh práce
Podoba sociální struktury západní společnosti pak je následující:
1)
2)
3)
4)
5)
6)
Sociální struktura ustavená na podkladě sociální stratifikace se promítá do celého lidského
života. Počínaje praktikami, jimiž lidé začínají den, a konče praktikami, které provádí před
(nebo po) ulehnutí. Vstávání, snídání, bydlení, nakupování, učení, výchova, auto, zájmy,
rituály namlouvání, způsob řeči, komunikace, volby, počet dětí, nemocnost, úmrtnost,
porodnost, stravování atd. Všechny tyto činnosti jsou poznamenány sociální strukturou
společnosti, ve všech těchto činnostech je obsaženo naše sociální postavení. Ve
společnostech, kde platí statusová konsistence, pak můžeme na základě znalosti téměř jedné
z charakteristik člověka s menší nebo větší pravděpodobností odhadovat i jeho jiné
charakteristiky nebo chování. (Již víme, že sociologie se zajímá o člověka především jako o
nositele charakteristik, nezajímají ji jednotliví lidé, ale lidé jako skupina, jednotlivce
sociologie přenechává psychologii).
5.4 Proč vůbec existuje stratifikace?
Otázkou pochopitelně zůstává, proč a zdali vůbec musí stratifikace ve společnosti existovat?
Odpovědi na tuto otázku se liší. Jiný názor mají představitelé marxistické tradice, jiný názor
mají představitelé weberovské tradice, jiný názor mají představitelé funkcionalismu, jiný
zase představitelé teorie sociálního konfliktu. Faktem nicméně zůstává, že stratifikaci, tedy
společenské rozvrstvení najdeme v každé společnosti.
V marxistické tradici jsou třídy chápány jako prázdné prostory. V moderní společnosti
vznikly kvůli nerovnému přístupu k výrobním prostředkům. Zrušením tohoto nerovného
přístupu automaticky dojde ke zrušení existence tříd. Nerovnost ve společnosti tudíž není
podle marxistů nevyhnutelná, protože transformací společnosti dojde také k transformaci
třídní struktury. Je to strukturalistický přístup k vysvětlení existence tříd, protože třídy
podle marxistů žádný obsah nemají. Když Marx popisoval třídní strukturu moderní
společnosti, tak hovořil především o dvou třídách, o proletariátu a buržoazii. Proletariát
44
charakterizuje pouze výrobní síla, buržoazii pak výrobní prostředky. Toto jsou třídy o sobě.
Jakmile si proletariát uvědomí svou pozici ve společnosti, dojde k transformaci třídy o sobě
v třídu pro sebe a vypukne revoluce, na jejímž konci bude mít proletariát výrobní prostředky
ve svých rukou. Třída o sobě je tedy v marxistické tradici třída vymezená objektivně a třída
pro sebe je třída vymezená subjektivně.
Ve weberovské tradici je hlavní charakteristikou třídy postavení na trhu práce. To je pak
svázáno s životním stylem a především hodnotami, postoji a názory. Weberovský přístup
k sociální stratifikaci není strukturalistický, existence třídy nepramení z nespravedlivého
uspořádání společnosti, ale ze subjektivních hodnot a z kultury jednotlivých tříd. Nevyvěrá
shora, ale ze spodu, ze životního stylu a ze životních postojů. Nerovnost ve společnosti je
pak ve weberovské tradici nezbytná, protože je součástí každé společnosti.
Podle funkcionalismu je společenská nerovnost funkcionálně nezbytná, protože motivuje lidi
k lepšímu výkonu. Důsledkem pak je, že na nejdůležitější společenské posty se dostanou ti
nejlepší a nejschopnější.
Podle teorie konfliktu je společnost jedno velké soupeření o pozice. Znamená to, že každá
společnost v sobě zahrnuje konflikt a neustálé napětí. Lépe situovaní lidé mají tendenci
hájit své pozice nejrůznějšími a nejrozmanitějšími mocenskými prostředky a proto mají
lepší postavení. Hůře postavení lidé vsoutěži o společenské zdroje nejsou tak úspěšní.
Shrnutí kapitoly
Nerovnost mezi lidmi je trvalým rysem každé společnosti i každé větší sociální skupiny.
Strukturu nerovnosti mezi různými skupinami lidí v sociologii nazýváme sociální
stratifikací. Pozici člověka v dané sociální struktuře označujeme termínem status. Za
základní dimenze (kritéria) společenského postavení považujeme přitom bohatství, prestiž
(vzdělání) a moc. Uskupení lidí, kteří v rámci sociální hierarchie mají relativně stejnou
pozici či status nazýváme sociální vrstvou. Přesun do jiné sociální vrstvy pak nazýváme
sociální mobilitou, která může být jak vzestupná, tak sestupná. Jestliže jednotlivé dimenze
společenského postavení člověka nejsou v jedné rovině, hovoříme o statusové inkonsistenci.
Sociologie obecně nepřipisuje nerovnosti nutně negativní charakter. Za závažnější problém
považuje skutečnost, že za majetkovými nerovnostmi, které jsou zjevné (a případně také
částečně regulovatelné pomocí přerozdělování), najdeme celou řadu skrytých nerovností.
Proto rozlišujeme v sociologii mezi nerovností životních podmínek a nerovností životních
šancích. Téma sociální stratifikace je zásadním tématem sociologie a má širší přesahy k
filozofujícím úvahám o spravedlnosti či svobodě člověka.
Otázky k zamyšlení
1. Přemýšlejte, co může být zdrojem moci, statusu či prestiže v různých sociálních
kontextech (například ve firmě či v univerzitním studentském kolektivu, a to zvlášť ve
formální struktuře i v kontextu neformálních kolektivů)?
2. Jaký je rozdíl mezi marxistických a weberovským pojetím sociální stratifikace? V čem se
liší tato paradigmata?
3. Na základě této kapitoly i svých dosavadních zkušeností určete, koho byste považovali v
naší společnosti za skutečně chudého? Navrhněte objektivní kritéria chudoby!
4. Na konci kapitoly jsme uvedli, že majetkové nerovnosti mezi lidmi lze pomocí systému
přerozdělování do jisté míry regulovat. uvedli jsme ale také, že za majektovými
nerovnostmi se zpravidla skrývá celá řada skrytých nerovností. Kromě ekonomického
kapitálu jakým způsobem může třídní postavení jednotlivce ovlivnit jeho životní
příležitosti?
45
■
■
■
■
Co jsou to sociální organizace
Weberův model byrokracie
Dva způsoby spolupráce v organizaci
Obecná typologie formálních organizací
Sociální organizace
6.
47
6. Sociální organizace
Cíl kapitoly
Sociologie zkoumá mimo jiné, jakým způsobem jsou různé lidské činnosti v moderní
společnosti organizovány. V této kapitole se zaměříme na činnosti provozované v rámci tzv.
formálních organizací. Cílem bude přiblížit vám hlavní znaky a funkce těchto organizací, i
to, jak se měnila jejich podstata měnícími se požadavky moderní doby.
Časová zátěž
■
1
6 hodin (v první děkádě listopadu)
Povinná četba z knih
■
■
Friedmann, G.: Rozdrobená práce. Praha 1970, 1. a 2. kapitola, str. 27-52.
Peters, T., Waterman, R. H.: Hledání dokonalosti. Svoboda-Libertas Praha 1993,
str.47 - 68 (kapitola: Racionální model)
nebo z nového vydání Peters, T., Waterman, R. H. : Hledání dokonalosti. Pragma Praha
2001, str. 51-75
6.1 Co jsou to sociální organizace
Pod pojmem sociální organizace rozumíme situaci, kdy lidé kolektivně organizují své
nejrůznější institucionalizované činnosti. V tradiční společnosti byli lidé společenskými
normami vedeni k tomu, aby navzájem dobře spolupracovali. Každý věděl, kde je jeho
místo – nevolník stejně jako urozený. Industrializace a vznik průmyslového kapitalismu
přinesly zásadní změny.
Již Emile Durkheim zkonstatoval, že jednou z nejcharakterističtějších vlastností moderních
společností je vysoce komplexní dělba práce. Různé lidské činnosti typu výchovy, výroby,
léčení či bádání byly v moderní společnosti formalizovány takovým způsobem, aby mohly
být snadno provozovány ve velkém, tedy v organizacích. Domácnost, armáda, církev,
politická strana, škola či podnik jsou různé typy organizace lišící se velikostí, podmínkami
členství, stupněm formálnosti aj.
Dnes prakticky všechny aspekty společenského života jsou propojené formálními
organizacemi. Přicházíme s nimi do kontaktu dennodenně závisle na našich společenských
pozicích. V současné době hrají organizace daleko významnější roli v našem běžném životě,
než tomu bylo kdykoli předtím.
6.2 Weberův model byrokracie
Za první systematický výklad vývoje organizací vděčíme Maxi Weberovi a jeho teorii
byrokracie. Ačkoli je slovo byrokracie v laické rovině zatíženo značně negativním
nádechem, v sociologii pod tímto pojmem rozumíme hierarchickou organizaci, která je
řízena systémem formálních pravidel. Základem Weberovy představy je, že jediným
způsobem řízení rozsáhlé organizace je přísně hierarchická struktura s koncentrací moci a
znalostí na nejvyšších stupních.
Základní rysy byrokracie dle Webera:
1. Jasně vymezené kompetence – souvisí s dělbou činností a specializací práce. Ke každé
pozici se váže konkrétní úkol.
2. Úřední hierarchie – umožňuje kontrolu a dohled. Určujícím kritériem postupu v této
hierarchii je pak počet odsloužených let.
3. Veškeré jednání je zachyceno v písemné formě – vše je evidováno a archivováno.
48
4. Specializované vědění úředníků – úředník má příslušné odborné vzdělání.
5. Přísně určená pravidla. Moderní úředník „poslouchá“ předpisy nikoli osoby.
6. Přísné oddělení úřadu od bydliště úředníka (včetně oddělení soukromého a veřejného
majetku.)
Weber formuloval svůj ideální model byrokratické organizace jako teoreticky možný
protipól jemu ze života známé organizace, ovládané rodinnými klany a známostmi.
Prostřednictvím byrokratických principů byla dle něho jasně stanovena obecně platná
pravidla hry, se kterými může společnost racionálně kalkulovat. Připomeňme si, že Weber
sám byl hluboce ambivalentní vůči byrokracii. Cenil sice mnohé racionální vlastnosti
byrokratické formy organizace: její efektivity, přesnosti, stability, spolehlivosti,
vypočitatelnosti a využitelnosti v nejrůznějších oblastech společnosti. Zároveň však byl také
kritikem byrokracie. Domníval se, že byrokracie redukuje každého pracovníka na pouhý
zub v ozubeném kolečku byrokratické mašinérie. Byrokratizace nás tímto dle něho vede
k pocitům bezmocnosti. V této souvislosti hovoří o železné kleci racionality. V byrokracii
tedy spatřuje vážné potenciální nebezpečí odlidštění.
6.3 Dva způsoby spolupráce v organizaci
6.3.1 Hierarchický model
Pro hierarchický model je obecně příznačná pyramidová struktura, což vyjadřuje sítě
vztahů podřízenosti od nejvyššího vedoucího po řadové pracovníky. Aby pyramida mohla
být pevná a výkonná, nesmí nic narušovat tyto vztahy. To je možné jen tehdy, nedělají-li
podřízení nic jiného, než že plní příkazy nadřízených. Příkazy mohou být trvalé (popis
práce, bezpečnostní předpisy), nebo jednorázové. Jsou každopádně neoddiskutovatelné.
Weberův model byrokracie je příkladem hierarchického modelu především v rovině
organizací státní správy. Ve výrobní sféře pak této klasické představě efektivnosti odpovídá
taylorismus a prostředí dílen s běžícími pásy.
Taylor považoval tento hierarchický model organizace za synonymum důsledně promyšlené
a racionální organizace práce. Taylorovi i Weberovi byla společná snaha o odstranění vlivu
neformálních emocionálně zabarvených mezilidských vztahů z chodu organizace, neboť
lidský faktor (jeho projevy) je v tomto pojetí právě onen rušivý element, který podkopává
racionalitu těchto systémů.
Frederic Winslow
Taylor (1856-1915),
americký ekonom,
zakladatel
vědeckého
managementu.
Dle současného amerického sociologa, Roberta Reicha byrokracie amerických národních
korporací v 50-tých letech byla organizována v tomto hierarchickém duchu, a to podobně
jako byrokracie vojenská. Cílem tedy bylo efektivní uskutečňování předem stanovených
plánů. Jak Reich uvádí, všechny úkoly byly předem určeny pomocí definovaných postupů a
povinností. Vnitřní hierarchie byla graficky zobrazena na organizačních schématech,
počínaje velkým čtvercem nahoře (nejvyšší řídící pracovník =1) směrem dolů se stále
menšími a početnějšími čtverečky. Na nižším stupni stáli špičkoví manažeři a strategičtí
plánovači (2), kteří měli za úkol naplánovat stále intenzívnější výrobu. Přímo pod nimi byla
vrstva viceprezidentů, ředitelů divizí a vyšších ředitelů (3), kteří měnili plány v každodenní
operace. A pod nimi bylo několik vrstev středních manažerů (4) - od náměstků
viceprezidenta, náměstků ředitele, ředitelů oddělení, přes prodejní manažery až k mistrům a
další, kteří předávali příkazy dolů, informace nahoru a prostředkovali v konfliktech. Pod
touto vrstvou středních manažerů již byl pěšák amerického kapitalismu - tovární dělník (5),
který hodinu po hodině a den po dni vykonával stejnou práci.
Dle Reicha dokonce i na amerických středních školách se projevil duch hromadné výroby.
Děti postupovaly do vyšších tříd podle předem naplánovaného sledu standardních
předmětů - na každém stupni museli zvládnout určitý balíček faktů. Nejrychlejšího postupu
mohly dosáhnout děti s největší schopností absorbovat fakta a s nejpoddajnějším chováním.
Podobně jako tovární dělníci i učitelé měli jen minimální vliv na to, co se v každém stadiu
49
6. Sociální organizace
Toto téma je velmi
působivě zachyceno
v kultovním
animovaném filmu
The Wall.
procesu dělo. Požadovalo se od nich, aby se řídili plány, které vypracovali specialisté na
nejvyšších příčkách školské hierarchie.
V určitých kontrolních bodech byly pravidelně zadávány standardizované testy, jejichž
cílem bylo vyjmutí a vrácení „defektních produktů“. Stejně jako v systému masové výroby i
zde byly nade vše zdůrazňovány disciplína a řád. Standardizace znamenala úspory a
všeobecně platilo: čím větší množství, tím lepší.
Takový systém nevyžadoval, ba ani neodměňoval příliš originální myšlení.
Dle Ch. W. Millse, představitele konfliktualistického pojetí, je práce v moderní době prací v
rámci určité hierarchie: na jedné straně je autorita, na druhé podřízenost. Práce je většinou
polorutinní a jednotlivé pracovní postupy jsou za účelem efektivity úzce specializovány a
stereotypizovány. Spojíme-li tyto dvě skutečnosti (hierarchickou podstatu a polorutinní
charakter většiny pracovních postupů), je zřejmé, že práce v moderním závodě vyžaduje
kázeň v podobě rychlého a stereotypního podřizování se autoritě. Proto se musíme neustále
ptát, komu takový systém či organizace vlastně slouží. Dle představitelů teorie konfliktu
(vedle Millse zde můžeme jmenovat také Williama Whytea) výše popsaný systém
organizace je především ukázkou toho, jak realizují jedni své zájmy na úkor druhých.
V tomto momentu se můžeme pokusit o srozumitelné vysvětlení rozdílu mezi sociologií
organizace a managementem jako dvěmi rozdílnými disciplínami. Obě mají značně
podobně definovaný předmět zájmu (prostředí organizace, principy řízení). Na rozdíl od
sociologické teorie organizace, která chce „pouze“ porozumět předmětu svého bádání (viz
princip nehodnotící sociologie), má management jako disciplína vyšší praktické ambice
v podobě reálné využitelnosti poznatků. V důsledku této snahy se však dostává do blízkosti
oblasti, která sociologii, obzvlášť pak teorii konfliktu zajímá především jako oblast
experimentování s lidským faktorem.
Shrnutí: Po dlouhou dobu se zdál být model organizace s pevnou hierarchickou strukturou
jedinou variantou organizační struktury. Důsledkem praktického uplatnění hierarchického
modelu bylo sice zpočátku zvýšení produktivity, které však záhy na to vystřídal nezájem a
psychická únava lidí. Uskutečnění tohoto principu totiž vedlo k bezduchému podřízení
pracovníků diktátu vedení. V konečném důsledku mělo toto pojetí výroby svůj nemalý podíl
například na recesi amerického automobilového průmyslu na přelomu padesátých a
šedesátých let dvacátého století. V tomto období japonské společnosti již dovedly úspěšně
konkurovat svým americkým protějškům mimo jiné i díky mnohem osobnějšímu pojetí
prostředí výroby.
6.3.2 Synergický model
Exkurs: “Když si děti hrají, nikdo jim neporoučí, jak se mají domluvit, a přece se dohodnou, i
když někdy za cenu hádky či rvačky. Malí kluci tak dokážou postavit autodrom na pískovišti
nebo bunkr v přírodě. Někdo přijde s nápadem, jiný vymyslí, jak by to šlo ještě lépe vyřešit, další
navrhne, z čeho stavbu postavit atd. (Příklad převzatý z Gregor, M.: Hledání pružné
organizace. Brno 1993.)
Taková klukovská hra je dobrým příkladem druhého modelu organizace. Výraz „synergická
spolupráce“ označuje spontánní snahu lidí uvádět své jednání do souladu s počínáním
ostatních a umocňovat tak schopnosti celého společenství. „Synergie“ je řecké slovo pro
spolupráci (my však častěji užíváme latinského výrazu kooperace). Základním principem
tohoto modelu je, aby všichni řídili sami sebe, spontánně spolupracovali a dobrovolně
přizpůsobovali své jednání tak, aby bylo ve shodě s jednáním ostatních. Cíle a pravidla
spolupráce zde vytváří ti lidé, kteří reálně spolupracují.
Synergický model vycházel z tendence některých dnes již zavedených zahraničních firem
považovat lidi, jejich odpovědnost, kvalifikaci a zkušenosti za největší kapitál. Vychází tedy
z přesvědčení, že vysoká produktivita není již dnes ukryta ani tak ve strojích jako spíše v
lidech (kromě jejich schopností, dovedností a znalostí také v jejich loajalitě, iniciativě a ve
ztotožnění vlastních zájmů se zájmy pracovního společenství).
50
Potřeba uplatnění synergického modelu souvisí s přechodem od industriální k „informační
společnosti“. Důsledkem tohoto přechodu je fakt, že informace se stala základním
ekonomickým zdrojem, významnějším než stroje a jiné materiální výrobní prostředky.
Podstatu této změny popisuje Alvin Toffler ve své knize The Third Wave (Třetí vlna). Podle
Tofflera je možné vývoj lidstva rozčlenit do tří „vln“.
„První vlna“ obsáhla celou historii lidstva až do průmyslové éry. Bylo pro ni příznačné
zemědělství, řemeslnická výroba, obchod, soběstačné státy a domácnosti, práce v rodině
(domácnosti), v cechu a nepříliš rozsáhlý trh.
„Druhá vlna“ začala se vznikem moderního průmyslu: velké továrny s prací přísně
rozdrobenou do elementárních operací. Symbolem této vlny je běžící pás (Ford, Taylor,...).
V této vlně je rozhodujícím činitelem vlastnictví prostředků průmyslové výroby. Zisk se pak
odvozuje od schopnosti manipulovat se surovinami a energií. Je zde také příznačný
centralismus jak ve výrobní oblasti (velké podniky řízené autoritativním ředitelem) tak v
oblasti značně zbyrokratizovaných státních systémů (často ve spojení s totalitními vládami).
Společnost „druhé vlny“, neboli průmyslová společnost je založena na představě: „Jak
budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít!“
Pro „třetí vlnu“ je podle Tofflera charakteristické tzv. odmasovění výroby: použití počítačů
umožňuje realizovat odlišné výrobní postupy.
V oblasti státního systému se ve „třetí vlně“ centralizovaná moc postupně rozpadá a
dochází ke dvojímu procesu:
1. decentralizace a rozdělení na menší celky,
2. extenze politických celků (např. procesy evropanizace)
Pro prosperitu společnosti „třetí vlny“ je charakteristické přesvědčení: „Jak a pro co
budeme žít, tak se nám bude dařit naše práce.“ Rozhodujícím činitelem prosperity se ve
světě „třetí vlny“ stává práce s informacemi („vlastnictví“ informací a schopnost s nimi
pracovat). Dobře myslet znamená mít dobré informace a umět s nimi pracovat (zejména
rozpoznat jejich závažnost a věrohodnost). Navíc už nejde pouze o zisk v dosud obvyklém
smyslu, nýbrž o prosperitu v širším významu. Principem úspěchu je tedy individualizace a
osobitost produktu. Tu spíše umožňuje pružná organizace, založená na společné tradici a na
dohodě o společném cíli.
Hranice mezi službami a zbožím se za těchto okolností začíná stírat. V důsledku toho
vzniká nový typ organizace, který Robert Reich nazývá vysoce zhodnocujícím podnikem.
Lidé, kteří dávají novému podniku největší část jeho hodnoty, musí spolupracovat a mají-li
spolupracovat úspěšně, musí být navzájem v přímém kontaktu. Mají-li být správně vyřešeny
problémy, musí informace plynout rychle a zřetelně. Pro byrokracii v takovém podniku není
místa, neboť je známo, co se může stát, když k předávání i těch nejjednodušších zpráv
použijeme zprostředkovatele. Informace, pokud by vůbec přišly, přišly by pozdě, ztratily by
na významu a pravděpodobně by neodpovídaly situaci. Členové takových tvůrčích týmů
tedy koordinují svou činnost většinou horizontálně, nikoli vertikálně. Pro synergický model
organizace je tedy typická „plochá“ organizační struktura.
Experimentování bylo ve starém velkovýrobním podniku nebezpečné, neboť neúspěchy
znamenaly, že celá organizace musela za cenu obrovských nákladů změnit směr (nové
stroje, přeškolení pracovníků, změna prodejní a marketingové strategie). Oproti tomu v
případě vysoce zhodnocujícího podniku je experimentování přímo žádoucí. Hlavními aktivy
vysoce zhodnocujícího podniku tedy nejsou hmatatelné věci, nýbrž schopnosti lidí potřebné
pro řešení konkrétních potřeb (s použitím symbolů, jako jsou data, slova, ústní a vizuální
prezentace).
Zaměstnanci takových podniků spolupracují spíše s partnery a společníky a nikoli s šéfy či
nadřízenými. Člověk se stává řídícím či hlavním pracovníkem ne díky době, po kterou
loajálně sloužil, ne díky bezchybně prováděné běžné práci, nýbrž díky zvláštní schopnosti
(odvaze), kterou prokázal při identifikaci a řešení nových problémů.
51
6. Sociální organizace
Je nutno říci, že oba modely (hierarchický, synergický) se sotva vyskytnou v čisté podobě
neboť se jedná o ideální typy. Většinou se nějak prolínají, mísí, vzájemně se podporují či
konkurují. V současné době se však přesouvá důraz z hierarchického k synergickému
způsobu uspořádání. Je však třeba říci, že „informační revoluce“ stvořila obrovskou
hromadu údajů, které je nutno zpracovat téměř stejně monotónním způsobem (zakládání a
prosté zpracování dat), jakým dělníci zpracovávali materiál na montážních linkách. Od
pracovníků ve službách se proto očekává, že budou stejně dochvilní, spolehliví a
manipulovatelní jako dělníci ve výrobě. Musí ovšem vyhovět jednomu novému požadavku
navíc: musí mít příjemné vystupování. Závěrem dodejme, že volba mezi oběma modely
nezávisí na něčí libovůli. Rozhodují o tom další podmínky. Např. v případě armády by bylo
těžko představitelné použití synergického modelu. Bylo by absurdní, kdyby si vojáci sami
určovali, co budou dělat. Složité a náročné úkoly, při jejichž řešení je důležitější nápad a
kvalita než množství a rutina, je naopak vhodnější řešit volnou spoluprací.
Snad nejzávažnějším důvodem pro novou koncepci organizací je fakt, že prostředí, v němž
organizace „žijí“, se stává stále více proměnlivějším. Technologie se rychle mění,
ekonomický trh se rozšiřuje, dochází k rychlým sociálním změnám. To vše vytváří stálý tlak
na organizace, aby se měnily, přizpůsobovaly se a rostly, jak to vyžaduje prostředí.
V důsledku toho se rozpadává stará iluze o jednom ukazateli. Efektivita měřená jedním
kritériem se mění v komplexní efektivitu, posuzovanou podle většího počtu kritérií.
Životaschopnost firem se postupně stává závislou na tom, do jaké míry budou různorodé
požadavky trhu, zákazníků, obcí, veřejnosti nebo odborů respektovat.
6.4 Obecná typologie formálních organizací
Jedna z nejčastěji používaných typologií organizací pochází od amerického sociologa,
Amitae Etzioniho. Etzioni klasifikoval různé typy organizace dle motivu, který vede lidi
k účasti v organizaci v závislosti s tím, jaký druh moci a kontroly uplatňuje organizace vůči
svým členům.
Dle druhu uplatňované moci pak rozlišuje:
A)Dobrovolné neboli normativní organizace uplatňující převážně normativní moc.
Zdůrazňuje morální přesvědčení členství či status členství vyplívající z prestiže
organizace. Pak jí stačí používat pouze symbolickou kontrolu nad svými členy. Příklad:
zájmové spolky, politická sdružení, různé dobrovolné spolky.
B)Utilitaristické organizace. Účast členů je motivována především ekonomickými
odměnami, proto tento typ organizace používá převážně materiální kontrolu nad svými
členy. Moc je vymezena v racionálně-právní rovině. Vztah organizace a členů má
podobu smluvního vztahu. Příklad: do této kategorie patří převážná část profesních
institucí, například výrobní organizace, státní správa,…apod.
C)Donucující organizace uplatňující jako ultima ratio donucovací moc v podobě použití
fyzické síly či psychického nátlaku. Tento typ organizace používá fyzickou kontrolu
nad svými členy. Příklad: vězení, koncentrační tábory, léčebny pro mentálně postižené.
Členové organizace pak mohou reagovat na použitý typ moci těmito základními způsoby:
1. Morální reakce. Jedinec si váží zaměření organizace. Členové se s organizací vnitřně
ztotožňují, považují za morálně správné do organizace patřit.
2. Kalkulující reakce. Účasti předchází kalkulace výhod, které si jedinec od účasti na
chodu organizace slibuje.
3. Odcizení jako reakce. Jedinec se vůbec neidentifikuje s organizací, jenže je donucen
zůstat jejím členem.
52
Na základě uvedených kategorií pak můžeme zobrazit následujících devět typů organizace:
Morální reakce
Kalkulující reakce
Odcizení
Dobrovolná
organizace
1
2
3
Utilitaristická
organizace
4
5
6
Donucující
organizace
7
8
9
V tabulce jsme vyznačili tučným písmem účinné psychologické smlouvy mezi organizací a
členy (1, 5, 9). Co organizace získávají účastí členů, je ve shodě s tím, jaké odměny
poskytují. Je zde nutno dodat, že ve všech devíti případech se jedná o „čisté“, ideální typy,
v realitě se nejspíš setkáme se smíšeným útvary.
Shrnutí kapitoly
Organizace jsou produktem spojení lidí za účelem koordinace a výkonu společné, cílené
činnosti. Tzv. formální organizace se staly předmětem zájmu sociologie v důsledku
rozmachu obchodních a jiných organizací na přelomu devatenáctého a dvacátého století i
obecně v důsledku vzestupu racionálně-právně vymezených sociálních vztahů v moderní
společnosti. Na základě Webera bychom mohli dokonce prohlásit, že modernizace je
vlastně procesem byrokratizace, tedy procesem, ve kterém nejrůznější lidské činnosti
podléhají systému formálních pravidel. Celkový vývoj představ o efektivní organizaci je pro
zjednodušení možné rozdělit do dvou základních pojetí: hierarchický model je typickým
produktem industriální doby, synergický model pak více vyhovuje požadavkům
souvisejícími s přechodem k tzv. informační společnosti.
Otázky k zamyšlení
1. Co je hlavní příčinou formalizace lidských činností v moderní společnosti?
2. Již od Webera se řada sociologů zaměřuje na dehumanizující vliv byrokratické struktury.
Zkuste se na problém podívat z jiné perspektivy a pouvažuje o pozitivních stránkách
fenoménu byrokracie!
3. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi postindustriální a industriální ekonomikou?
4. Za jakých okolností byste upřednostňovali organizační strukturu založenou na volné
spolupráci oproti přísně hierarchizované struktuře?
53
■
■
Stárnutí české společnosti a jeho
konsekvence
Postavení Romů v české společnosti
7.
Sociologický pohled na
některé problémy dnešní
české společnosti
55
7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české
Cíl kapitoly
Podobně jako v jiných společnostech i v české společnosti najdeme problémy, které mohou
být potenciálními rizikovými faktory. V této kapitole Vám představíme ty, které jsou u nás
současně nejdiskutovanější: problém stárnoucí populace a problém postavení Romů v naší
společnosti. Pokusíme se zde shrnout dostupná fakta a připojit k nim sociologický
komentář. Cílem kapitoly je také aplikace již osvojených poznatků z předešlých kapitol.
Časová zátěž
■
1
10 hodin (v druhé dekádě listopadu). Prostudování textu 2 hodiny, vyhotovení
elaborátu 8 hodin
7.1 Stárnutí české společnosti a jeho konsekvence
Stárnutí společnosti znamená, že se zvyšuje podíl osob starších 60 až 65 let na úkor
mladých v populaci. To, zdali určitou populaci označíme za starou nebo za mladou závisí na
vzájemných proporcích mezi jejími hlavními věkovými skupinami: 0-14; 15-59; 60+.
Následující typologii populací navrhl na přelomu devatenáctého a dvacátého století švédský
demograf A. Sundbärg. Zjistil, že se jednotlivé země mezi sebou liší především v podílech
starých a mladých osob.
60+
15 - 59
0 - 14
60+
60+
15 - 59
15 - 59
0 - 14
0 - 14
1) progresivní typ
2) stacionární typ
3) regresivní typ
v populaci převažují
mladí
vyvážený
v populaci převažují
staří (tzv. pohřební urna)
Věkovou strukturu tedy ovlivňují tři jevy: porodnost (1) a úmrtnost (2), třetím jevem je
migrace. Porodnost a úmrtnost jsou ovšem rozhodující.
Když tedy řekneme, že česká společnost stárne, znamená to, že se zvyšuje podíl lidí v
důchodovém věku na úkor mladších generací.
Populační procesy, jichž jsme svědky od počátku devadesátých let v ČR patří k tzv.
druhému demografickému přechodu. První demografický přechod probíhal v Evropě od
konce osmnáctého století, výrazně však v průběhu devatenáctého a na počátku dvacátého
století, tedy v období přerodu tradiční společnosti v moderní industriální společnost. Tehdy
došlo ke změně vysokých hodnot porodnosti a úmrtnosti na hodnoty nízké.
Druhá demografická změna pak proběhla v západních zemích na konci šedesátých a v
průběhu sedmdesátých let dvacátého století. Jejím výsledkem je úhrnná plodnost v rozmezí
1,2-1,8 dětí/žena. Tím že citelně poklesly hodnoty porodnosti i úmrtnosti, začal se pomalu
snižovat celkový počet obyvatelstva. Současné populační trendy v české společnosti
naznačují, že věkové skupiny mladých i starých tuto druhou demografickou změnu právě
odstartovaly.
56
Z hlediska jmenovaných demografických trendů se česká společnost postupně vrací zpět k
západoevropskému demografickému režimu, ke kterému od raného novověku vždy
náležela, kterému se však v průběhu trvání železné opony na čas vzdálila. Dle odborníků je
v České republice průběh druhé demografické změny asi o třicet let opožděn, o to je však
intenzivnější.
7.1.1 Co způsobuje stárnutí společnosti?
1. Zpomalený růst počtu mladých věkových skupin, který je dán nízkou porodností. Zde
hovoříme o relativním stárnutí, neboli stárnutí od základny. Toto převažovalo v ČR v
padesátých a šedesátých letech.
2. Zrychlený nárůst počtů ve starších věkových skupinách, který je dán rychlým
poklesem úmrtnosti a prodlužováním střední délky života (naděje dožití). Hovoříme o
stárnutí absolutním, neboli stárnutí od vrcholu. Dnes převažuje tento typ stárnutí
především ve vyspělých zemích.
Česká populace začala být stárnoucí již po roce 1950, kdy podíl obyvatel starších šedesáti
let překročil 8%-ní hranici.
Toto stárnutí bylo způsobeno z převážné většiny zužováním základny věkové pyramidy
(relativní stárnutí) a mělo dvě příčiny:
Ad 1) snižování porodnosti,
Ad 2) stagnace ve vývoji úmrtnosti (především kojenecké) v průběhu celých šedesáti let.
Od roku 1950 do roku 1970 se podíl starých lidí v ČR zvýšil z 12% na 18%. Ale od roku
1970 do roku 1990 se proces stárnutí v ČR přerušil v důsledku baby-boomu v polovině
sedmdesátých let a také v důsledku postupného snižování novorozenecké a kojenecké
úmrtnosti. Od roku 1990 začíná populace ČR opět stárnout a podle prognóz rapidně
zestárne po roce 2010. V této době se totiž začnou dožívat šedesáti let početně silné
poválečné generace, jež se narodily v roce 1941-1950. Zde již hovoříme o absolutním
stárnutí.
Rok
Populace
60+ (z mužů)
60+ (z žen)
Celkem 60+
1950*
8 896 133
11,1
13,7
12,5
1961*
9 571 531
12,6
16,9
14,9
1970*
9 807 697
15,6
20,8
18,4
1980*
10 291 927
13,9
19,4
16,9
1991*
10 302 215
14,6
208
17,8
1995**
10 321 344
14,8
21,0
18,0
2000
10 267 668
15,3
21,4
18,4
2005
10 246 699
17,2
23,2
20,3
2010
10 243 530
20,4
26,4
23,4
2015
10 200 431
23,2
29,1
26,2
2020
10 098 028
24,7
30,6
27,7
2025
9 927 102
26,3
32,0
29,2
2030
9 691 185
27,7
33,3
30,6
* data ze sčítání lidu, ** z bilancí k 31.12.
Pramen: Údaje zveřejněné na internetových stránkách Ministerstva vnitra a sociálních věcí na základě
dat Statistické ročenky ČR, Zdravotnické ročenky ČR a ČSÚ.
57
7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české
7.1.2 Povaha stáří v moderní společnosti
Zatím jsme hovořili o stárnutí společnosti. Oproti tomu stojí stárnutí jedince. Dopřejme si
nyní krátký exkurs o stárnutí jedince neboť v moderní společnosti se mění i sama povaha
stáří jako fáze lidského života.
Euroamerické pojetí času je lineární. Svět vnímáme jako plynoucí od jednoho bodu k
druhému. Podobným způsobem vnímáme i lidský život, který se nám jeví jako plynoucí od
narození, přes mládí, dospělost a stáří až ke smrti. Toto vnímání je vytvářeno sociálně a v
jeho pozadí stojí euroamerická kultura. Podívejme se nyní na to, jak je v našem kulturním
pojetí pohlíženo na stáří, které zde tvoří sociální dimenzi lidského života samo o sobě.
V moderních společnostech se průběh lidského života rozděluje dle kritéria pracovní síly na
tři po sobě následující etapy:
■
■
■
první období, kdy se jedinec připravuje na vstup do pracovního procesu (z hlediska
historie se konstituuje dětství),
druhé období pracovního procesu,
třetí období, kdy jedinec již opustil trh práce (konstituuje se stáří). Existuje nepřímá
úměrnost mezi modernizovanou společností a statusem starých lidí. Národní stát
vyvlastňuje rodinu na několika úrovních a ničí základ příbuzenského společenství,
které zaštiťovalo staré lidi. Důchod se stává jejich charakteristikou a rodina již není tím
prvkem, který poskytuje záchrannou síť. Starý člověk se stává klientem státu. Navíc
většina lidí v dnešních průmyslových zemích žije pod tlakem étosu práce. Ti, kteří se
nemohou prokázat pravidelnou cílenou aktivitou (například nezaměstnaní, invalidové,
důchodci či jiné skupiny), mají ve společnosti nízký sociální status.
Podívejme se nyní blíže na status starých lidí z hlediska několika kritérií, jež stojí v
moderních společnostech v popředí.
Všimněte si například
podílu starších osob
v televizních
reklamách.
Z hlediska ekonomiky: V předmoderních společnostech neexistoval univerzální trh, směna
existovala v kontextu příbuzenských vztahů a zdroje a moc byly akumulovány v rukou
starých lidí. Ekonomika pozdně moderních společností je naopak orientována na mladé,
kteří zde nejsou odkázáni na dědictví po svých rodičích, ale na své schopnosti, jež musí za
mzdu využít na pracovním trhu. Pro moderní společnost je typický téměř všudypřítomný
kult mládí, vitality a fyzické krásy.
Na staré jedince je v rámci moderní společnosti pohlíženo jako na neproduktivní, stávají se
dokonce předmětem negativních stereotypů, na jejichž základě jsou pak hlavně na
pracovním trhu diskriminováni. (Po vzoru termínů rasismu a sexismu se již používá
v anglicky mluvících zemích výraz ageism pro diskriminaci na základě věku).
Tento trend na trhu práce, kdy dochází k posunu poptávky k mladším a vzdělanějším
pracovníkům, je však v rozporu s demografickým trendem stárnutí populace, neboť ten je
logicky doprovázen stárnutím pracovní síly. Uvedený rozpor dále komplikuje možnost
produktivního využití starších občanů a vnáší požadavek hledat nová ekonomická, sociální
a politická řešení.
Z hlediska rodiny: V kontextu předmoderních společností hovoříme o tzv. rodově a klanově
organizované rodině opírající se o svůj původ. Tradiční rodina poskytuje svým seniorům
podporu a zaštiťuje je. Status starých lidí je uvnitř hranic této rodiny ceněn a někdy se
hovoří i o tzv. gerontokracii (vládě starých). Staří lidé nacházejí obživu, komfort a sociální
interakci uvnitř rodiny, v níž žijí dohromady s mladými.
V moderních společnostech západního typu rodina není korporativní jednotkou, je malá,
nukleární (pozn.: to znamená, že sestává pouze z rodičů a závislých dětí) a je flexibilní.
Členové rodiny hledají způsob obživy na trhu práce. Děti po dosažení dospělosti odcházejí,
aby založili vlastní rodinu a původní rodina se stává rodinou prázdného hnízda, v níž jsou
jedinci čím dál více odkázáni na pomoc lékařských specialistů, geriatrů a sociálních
pracovníků.
58
V moderních západních společnostech je stáří značně medikalizováno, což znamená že ho
definujeme jako lékařský problém a jsou na něj vázány negativní konotace. Mezi starými
lidmi zde jednoznačně převažují ženy, u kterých může docházet vlivem sociální definice k
proměnám sociálních rolí. Starý člověk je z hlediska moderní společnosti vnímán jako
nefunkční a je sociálně definován jako ten, jemuž musí být dostupný nějaký způsob
kompenzace jeho stavu.
7.1.3 Jaké jsou důsledky stárnutí společnosti?
V demograficky staré společnosti vzniká mohutná skupina ekonomicky závislé populace se
specifickým životním stylem a specifickými potřebami v oblasti spotřeby, zdravotní péče a
bydlení.
V důsledku stárnutí vznikají dva problémy ve společnosti:
1. zmenšující se počet lidí na pracovním trhu
2. problém se zabezpečením starých lidí.
Tyto problémy představují silný demografický tlak na sociální stát v podobě neustálého
zvýšení sociálních výdajů státu v důsledku růstu počtu osob oprávněných k výplatě
důchodů. Navíc platí, že důchodci intenzivněji než ostatní věkové kategorie obyvatelstva
využívají zdravotnické služby, na jejichž financování se rovněž podílí stát. Důchodový
systém „pay as you go“ (v překladu: plať, jak rosteš) přestává být za těchto okolností nadále
efektivní a přechází se na systém tří pilířů s tím, že by se měla zároveň zvednout hranice
odchodu do důchodu postupně asi na 65 let jak pro ženy, tak pro muže. Realizace těchto
kroků je ovšem úkolem veřejné politiky současné i příštích vlád.
Navrhovaná opatření však mohou narazit na nedostatek politické vůle. Obecně platí, že
důchodci jsou vlivnou kategorií voličů, která je schopna ve prospěch svých zájmů
mobilizovat značný politický potenciál. Aktuální vlády mohou pociťovat mocné politické
tlaky požadující vytváření velkorysých programů důchodového zabezpečení. Sociologii se
zde otvírá široké pole působnosti v podobě empirických výzkumů zaměřených například na
míru připravenosti české společnosti na celkovou ekonomickou a sociální reorganizaci
k řešení problému populačního stárnutí, či v podobě výzkumu zaměřeného na stupeň
sociální vůle české veřejnosti k přijetí etnicky odlišných skupin například v rámci
migračního scénáře.
7.2 Postavení Romů v české společnosti na pozadí
státních programů integrace
7.2.1 Sociodemografická charakteristika Romů v ČR
Výsledky posledního Sčítání lidu (z roku 2001) podávají velmi neúplný obraz o počtu
Romů u nás. K romské národnosti se v ČR přihlásilo 12 716 osob. Skutečná početní velikost
romské populace u nás je dle odhadu Českeho helsinského výboru cca 200 tis. lidí (2% z
celkové populace ČR).
Dle věkové struktury lze romskou populaci označit za progresivní typ – zastoupení dětí do
14 let je téměř dvojnásobné ve srovnání s úhrnem obyvatel, věkový medián u romské
populace v 1991 byl 20 let (u úhrnu obyvatel 35,4 let).
Jedná se o údaje ze
Sčítání lidu z roku
1991.
V sociálně-ekonomické rovině jsou dnes Romové ve skupině s extrémní chudobou
významněji zastoupeni, než by odpovídalo jejich podílu v populaci. Jsou významněji
zastoupeni i ve skupině příjemců sociální ochrany, mezi nezaměstnanými, v páchání trestné
činnosti.
7.2.2 Vývoj institucionálního zájmu o Romy
Jak je možné, že navzdory velkým administrativním nákladům integrační politiky
předlistopadových vlád se situace Romů nadále výrazně liší od socio-ekonomické situace
majoritní populace? Jak lze hodnotit státní programy integrace minulých vlád?
59
7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české
Můžeme nazvat současnou sociální situaci Romů za patovou?
Exkurs
V případě Československa lze obecně v oblasti institucionálního zájmu o romskou populaci
rozlišit tři základní etapy:
1. období mezi lety 1918-1945
2. poválečné období
3. postkomunistické období.
V předválečném období se veškerá systematičtější snaha veřejných orgánů soustřeďovala na
to, aby Romům, kteří do té doby žili převážně v přechodných táborech s přenosnými
příbytky, znemožnila kočování a následně je pak přiměla k trvalému usídlení. Při realizaci
těchto opatření jednaly orgány první republiky značně netolerantně až represivně.
Snad jedinou oblastí, v které bylo v této první etapě vykonáno něco pozitivního, byl pokus o
statistické podchycení romské populace na území tehdejšího Československa. I když se z
evidenčního hlediska jednalo o oprávněné opatření, použité policejní metody i v tomto
případě pouze prohloubily protiústavnost jednání státních orgánů při řešení romské otázky.
Navíc tato dokumentace romské populace se stala v rukou veřejných orgánů nástrojem
neskrývané diskriminace či represí.
Poválečné období začíná zčásti nucenou, zčásti spontánní, nepochybně však hromadnou
migrací Romů z venkovských oblastí Slovenska do prostorově a hmotně zcela odlišně
determinovaných městských průmyslových center severních oblastí Čech a Moravy. Za
nejpoučnější příklad řešení romské otázky označují západní odborníci právě poválečnou
politiku bývalého Československa, která se vyznačovala velkými výkyvy. Lze ji
charakterizovat střídáním projevů netrpělivosti, povýšenosti, paternalismu či pasivity.
Různé prameny shodně tvrdí, že systematická snaha o řešení romské/cikánské otázky
začíná od roku 1957 a trvá do 1989.
80-85 % romské
populace má dnes
pouze základní
vzdělání, učební
obory absolvuje cca
8-9 % Romů, střední a
vysokou školu
absolvuje souhrnně
1,5 % romské
populace.)
60
Jednoznačnou snahou všech předlistopadových vlád je asimilace Romů, což znamená
především odstranění periferního postavení a odvrácení pauperizace Romů. Samotné Romy
a jejich situaci považovaly tyto vlády především za sociální problém. Proto usilovali o
potlačení národního vědomí, romské identity a přeceňovaly materiální a organizační rovinu
řešení. Za touto snahou stála obava z nebezpečného reakčního potenciálu etnika, neboť dle
oficiálního diskursu se jednalo o etnikum se „zaostalým“ způsobem života. Tyto koncepce
sociální politiky vycházely z marxistického předpokladu, že zlepšením hmotných
podmínek, životní a materiální úrovně Romů se změní jejich myšlení, mentalita a duševní
svět. Cikánská otázka tedy nebyla etnická otázka nýbrž otázka jedné společenské vrstvy.
Přecenění materiálních faktorů a ignorace etnokulturních odlišností pak způsobilo, že
navzdory dílčím úspěchům (hlavně zlepšení školní docházky dětí či bydlení romských
rodin, dále kvalitnější zdravotní a sociální péče) dosažené výsledky neodpovídaly
vynaloženému úsilí ani finančním nákladům, ba naopak důsledky této snahy vykazují spíše
znaky institucionálního rasismu.
O tom svědčí například i omezená integrace Romů do pracovního procesu, neboť v době
reálného socialismu Romové u nás zpravidla nezískávali vyšší kvalifikaci, tedy do sociálně
významných sítí se mohli začleňovat jen výjimečně.
V postkomunistickém období pak prošla romská komunita v ČR (a nejen v ní) v důsledku
rapidních společenských změn poválečného období i v důsledku místy velmi neúprosných
opatření předlistopadové státní politiky proti této skupině („rozptyl“) výraznou kulturní
dezintegrací. Znamená to rozpad a zánik původně funkčního sociokulturního uspořádání a
vnitřní struktury romského společenství. Obecně platí, že hlavními znaky kulturní
dezintegrace dané skupiny jsou rezignující životní strategie jedinců a také četnější výskyt
sociálně-patologických jevů (zvýšená míra kriminality, trestné činnosti související s
prostitucí). Neopomenutelným a závažným důsledkem této situace je, že se zvyšuje averze
většinového obyvatelstva vůči Romům jako skupině. Neintegrovanost této menšiny pak
zdaleka není jen otázkou vztahu státu a menšiny, ale také menšiny a širší společnosti.
Na druhé straně se však rýsují i příznaky nového přístupu. Jak jsme viděli ústřední plány
fungují špatně. Jako osvědčenější oproti paušalizujícím řešením předlistopadových vlád se
jeví integrace Romů na místní úrovni. Dobrým příkladem takové spolupráce na lokální
úrovni je například organizace Vzájemné soužití v Ostravě založená Indem Kumarem
Vishwanathanem.
Shrnutí kapitoly
Lidé se ve vyspělých zemích Západu dnes dožívají v průměru mnohem vyššího věku než
například před sto lety a z tohoto hlediska Česká republika není žádná výjimka. Zvyšuje se
postupně podíl osob starších šedesáti či pětašedesáti let na úkor mladších generací a podle
prognóz tento trend bude i nadále pokračovat. Stárnutí populace nevytváří na západní
společnosti Evropy jen ekonomický tlak především v podobě zabezpečení starých lidí, ale
má také své širší kulturní souvislosti. V pozdně moderních společnostech euroamerického
kulturního pásma se postupně zásadně proměnil společenský status seniorů, což prohlubuje
komplikovanost celého problému.
Pokud jde o otázku postavení Romů v ČR, od roku 1990 zažívá tato minorita hluboký
sociální propad. Na této situaci má svůj jistý podíl i aktivita předlistopadových vlád směrem
k této menšině. Jedná se o populaci, která se z demografického, kulturního i sociálního
hlediska v mnoha ohledech dost liší od české populace, což je pro soužití Romů a
většinových Čechů nezřídka zdrojem napětí, ve vyhrocených případech pak vede také k
projevům nesnášenlivosti. Historie institucionálních řešení problémů romského etnika je
důkazem toho, že se nelze soustředit pouze na jednu dimenzi celého problému.
V obou případech se tedy jedná o velmi aktuální problémy, pro ekonomy také
nepodcenitelné, neboť jejich řešení má významné ekonomické souvislosti.
Otázky k zamyšlení
1. Při řešení problému demografického stárnutí se logicky nelze soustředit pouze na jednu
příčinu, na tzv. absolutní stárnutí (neboli stárnutí od vrcholu), i když tento jev ve
zkoumaném problému dnes převažuje. Přemýšlejte o dalších možnostech (a jejich
předpokladech), které by mohly zmírňovat současný nepříznivý demografický trend!
Které skupiny lidí by tvořili v tomto případě cílovou skupinu?
2. Přemýšlejte o případných rozporech mezi principy reformované důchodové politiky a
principy tržní ekonomiky v demograficky staré společnosti.
3. Jak byste vysvětlili rozdíl mezi tím, kolik Romů se hlásí oficiálně ke své národnosti a jaký
je oproti tomu odhadovaný počet Romů v ČR? O čem dle vás vypovídá tento značný
číselný rozdíl?
4. Jak byste vysvětlili fakt, že 80-85 % Romů v ČR má dnes pouze základní vzdělání?
Nabídněte kvalifikovanou odpověď s využitím poznatků z předešlých kapitol! Dbejte o
to, abyste se co nejvíce vyvarovali etnocentristicky laděným úvahám.
61
7. Sociologický pohled na některé problémy dnešní české
POT
Najděte v dostupných materiálech informace o tom, jakým způsobem hodlá řešit současná
vláda problém stárnutí české společnosti a problém romské menšiny. Jaké scénáře navrhuje
pro řešení těchto problémů?
Vyberte jedno ze dvou uvedených témat a zpracujte analytickou stať. Informace hledejte
v tisku, na internetu apod. (dbejte přitom na rozmanitost pramenů).
Rozsah:
■ 3-5 normostran
Termín odevzdání (doručení) práce:
■ polovina prosince aktuálního kalendářního roku (bude upřesněn v průběhu výuky)
62
■
■
Populační exploze a její důsledky
Fenomén globalizace
8.
Současné globální trendy a
jejich důsledky
63
8. Současné globální trendy a jejich důsledky
Cíl kapitoly
Západní sociologové i ekonomové ve druhé polovině dvacátého století postupně zjišťují, že
pomocí klasických konceptů svých disciplin již nedovedou dostatečně spolehlivě vysvětlit
vývoj různých typů společnosti. Zjišťují, že roste význam takových globálních změn,
k jejímž vysvětlení si nevystačí přístupem založeném na optice národních tradic. Cílem naší
poslední kapitoly je představit, jak se mění svět v éře globalizace.
Časová zátěž
■
1
2 hodiny (třetí dekáda listopadu)
8.1 Populační exploze a její důsledky
Významný americký historik Paul Kennedy ve své knize Svět v 21. století se zabývá
analýzou globálních změn. Ke konci 18. století nastává populační exploze. Nejvýrazněji
rostou velká města, která jsou zahlcovaná přílivem obyvatel z venkova. Ve světě, kde žilo
relativně málo těch, kteří „mají”, se rodilo stále více těch, kteří „nemají”. Téměř ve všech
částech světa žilo mnohem více dětí než o století dříve. Znepokojující vyhlídky vedly
Thomase Roberta Malthuse k napsání práce Esej o populaci (1798), ve kterém upozorňuje
na to, že síla populace je nekonečně větší než síla země poskytnout lidem potravu.
Malthusovy předpovědi následný vývoj hned nepotvrdil. To však neznamená, že jeho úvahy
byly jen klamnou představou. Měli bychom chápat demografické a ekonomické podmínky
konce 18. století jako ztělesnění problémů, kterým musí čelit svět v současnosti.
Industrializace a modernizace způsobily v západních společnostech nejrůznější problémy.
Ty však zdaleka nedosahují problémů těch společností, jejichž početnost roste, aniž by
prošly průmyslovou revolucí. Země dnes zaznamenává opětnou populační explozi. Ta však
není záležitostí vyspělé severozápadní Evropy, ale chudých oblastí Afriky, Střední Ameriky,
Blízkého východu, Indie a Číny. Zároveň se nesmírně zrychluje tempo technického
pokroku (viz svět vědy a komunikačního systému). K rozmachu techniky však dochází v
hospodářsky vyspělých státech, v nichž populace roste pomalu nebo dokonce klesá.
Technický pokrok tak často představuje ohrožení ekonomik rozvojového světa (vyřadí
některé hospodářské činnosti), které v důsledku technických, kulturních či politických
překážek jsou hůře připraveny na to, aby reagovaly na rychlé změny. Otázka v této situaci
zní: jak využít sílu techniky „k uspokojení požadavků, které vznáší síla populace“? Neboli jak
nalézt účinné globální řešení, které by pomohlo vyvést chudé tři čtvrtiny lidstva z rostoucí
malthusiánské pasti podvýživy, hladu, vyčerpání zdrojů, nepokojů, nucené migrace a
ozbrojených konfliktů? Je to nebezpečí, která hrozí i bohatým národům, byt’ nepřímo.
Různé národy vytvářejí různé demografické vzorce, mají rozdílný přírůstek obyvatel.
Zatímco pro rozvojové společnosti představuje největší problém demografická exploze,
mnoho rozvinutých zemí stojí naopak před problémem stagnujícího či negativního
populačního růstu. Zatímco nejchudší země zatěžuje podpora milionů osob mladších 15 let,
rozvinuté země se musí postarat o rychle rostoucí miliony lidí nad 65 let.
Převzato z Kennedy
(1993)
64
Tato nevyrovnanost ovlivňuje řadu dalších faktorů: celkovou sociální strukturu, hospodaření
s potravinami a energií, pohyb obyvatelstva, zahraniční a domácí politiku atd. Podívejme se
na změny v počtu obyvatel na Zemi v horizontu posledních dvou století.
1825 - miliarda lidí na planetě (trvalo tisíce let, než lidstvo dosáhlo tohoto počtu);
1925 - 2 miliardy
1976 - 4 miliardy
1992 - 5,4 miliard
2000 - 6 miliard
Podle výpočtů Světové banky se možná celkový počet ustálí v druhé polovině 21. století
mezi 10 - 11 miliardami (existují ovšem i vyšší odhady).
1950 - obyvatelstvo Afriky odpovídá polovině obyvatelstva Evropy
1985 - Afrika má stejný počet obyvatel jako Evropa
2025 – populace Afriky třikrát převýší obyvatelstvo Evropy
Historicky bývá míra plodnosti v zemědělských společnostech obvykle dosti vysoká, ale ta
je provázena vysokou mírou úmrtnosti zvláště u mládeže. Populační exploze v rozvojových
zemích je především důsledkem západních lékařských metod (zvláště očkování, zavádění
antibiotik atd.). Přání snížit v rozvojovém světě dětskou úmrtnost přineslo dnešku
nezamýšlené důsledky živoření milionů lidí. Snížení úmrtnosti totiž nepřineslo zároveň i
snížení plodnosti. Demografická exploze rozvojových zemí představuje vážné ohrožení
zemských zdrojů (potravy, deštných pralesů, zásob pitné vody aj.). A protože tato činnost
přispívá k celkovému oteplování země, ohrožuje populační exploze na jižní polokouli i
rozvinuté země na severu. Navíc platí, že populační exploze vytvářejí podmínky pro prudké
společenské konflikty a lokální války, důsledkem je pak politická nestabilita celých
geografických oblastí.
1950 - počet obyvatel průmyslových demokratických zemí tvoří 1 /5 světové populace
1985 - 1/6
2025 - 1/10
I severní polokoule však má svůj nezanedbatelný podíl na ohrožení ekosystému na Zemi.
Oblasti průmyslového severu zatěžují zemské zdroje více než rozvojové země prostě proto,
že spotřebují daleko více. Dosáhly by země rozvojových zemí evropské životní úrovně, byly
by na evropské úrovni i ve spotřebě energie a potravin! Pokud by např. spotřeba na hlavu v
Číně (která tvoří pětinu světového obyvatelstva) dosáhla úrovně Japonska či Spojených
států, byly by škody na životním prostředí nepředstavitelné.
Zemský ekosystém je ohrožován ze dvou stran: jednak nadměrnými nároky a plýtváním
zámožných obyvatel rozvinutých zemí, jednak miliardami nově narozených hladových krků
rozvojového světa.
8.2 Fenomén globalizace
Celosvětový ekonomický rozmach zvedl i neekonomické složky naší životní úrovně. Díky
elektronickým médiím máme možnost poznávat jiné národy a kultury. Svět se zmenšuje:
lidé jedí stejné jídlo, čtou stejné knihy, dívají se na stejné filmy. Rozšíření médií po celém
světě vede ke srovnatelným změnám v hierarchii hodnot. Díky informační revoluci nyní i
velmi chudí lidé vědí, jak žijí lidé v jiných částech světa. Ovšem vytváření a užívání
veškerého bohatství je rozděleno velmi nerovnoměrně. A tak občané bohatých společností
zahlédnou hrozivé obrazy chudoby v televizních pořadech, na fotografiích různých
časopisů. Hlavní problém dnešního Severozápadu zní: jak vysvětlit lidem tzv. rozvojových
zemí (kteří výrazně převažují nad lidmi ekonomicky rozvinutých zemí), že my se sice máme
dobře, ale oni by už o to usilovat neměli, protože kdyby chtěli dosáhnout náš životní
standard, naše planeta by to neunesla. A tak dění na naší planetě připomíná pyramidovou
hru „letadlo”, kdy dobré to mají ti, kteří přišli k bohatství jako první.
Globalizace není fenomén, který by se objevoval teprve v současné době. Souvisí s
modernizací či modernitou, která je bytostně globalizující. Vznik kapitalismu a národních
států je významným faktorem, který značně přispěl vzniku ekonomické globalizace. V
kapitalismu je veškerá ekonomická reprodukce „rozšířenou reprodukcí”. Ekonomický řád
totiž nemůže zůstat ve stavu větší či menší statické rovnováhy, jak tomu bylo v tradičních
systémech. Průmyslová výroba a její revoluční proměny umožňují časoprostorové rozpojení
a vytváření komplexních vztahů mezi lokálními a vzdálenými oblastmi a událostmi. Vzniká
pak světové hospodářství, které je čím dál integrovanější. Globalizace je tedy proces
rozvolňování, kdy vazby mezi různými sociálními oblastmi se vzájemně propojují po celém
65
8. Současné globální trendy a jejich důsledky
zemském povrchu. Významný teoretik globalizace Anthony Giddens píše: „Globalizace je
zintenzívnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým
způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a
naopak“. A ve své pozdější knize Modernity and Self Identity toto pojetí rozpracovává do
následující podoby: „Koncept globalizace je nejlépe srozumitelný jako vyjádření základních
aspektů časoprostorového rozpojení. Globalizace se týká protnutí přítomnosti a
nepřítomnosti, týká se propletení vzdálených “sociálních událostí a sociálních vztahů s
lokálním kontextem“ (1991:21).
Nevídané globalizující tendence jsou však stále méně propojené s partikulárními zájmy a
hodnotami zemí. Dochází k situaci, kdy téměř všechny výrobní faktory - peníze, technické
postupy i zařízení - se volně přesouvají přes hranice, čímž postupně ztrácí smysl samotná
myšlenka národních hospodářství.
Podle britského sociologa polského původu Zygmunda Baumana vznikají po celé zeměkouli
globální firmy, které jsou nezávislé na prostoru a čase. Základem těchto firem je princip
pohybu. Svou globalitou ovlivňují dění v jednotlivých lokalitách. Objevují se tam, kde pro ně
existují nejvýhodnější podmínky. Investují zde a jejich zaměstnanci pochází z lokality.
Jakmile ale pro ně v lokalitě nastane nepříznivá situace, přemístí se do jiné oblasti, aniž by
braly zřetel na to, co v původní lokalitě jejich přítomnost způsobila. Globalizace znamená
pohyb neomezovaný prostorem a časem, ovšem důsledky tohoto pohybu jsou lokálně
vázány. „Ztráta odpovědnosti za důsledky je nejžádanějším a nejvíce oceňovaným ziskem,
který nová mobilita přináší volně fluktujícímu a s místem nesvázanému kapitálu,“
konstatuje Bauman. A jsou to právě tyto důsledky, které nutí lidi žijící v lokalitě opustit
jejich komunitu, protože nevědí, jak se s nimi vypořádat.
Bauman tvrdí, že globalizováni jsou všichni, bez rozdílu pohlaví, věku, rasy, vyznání,
ekonomického nebo sociálního zabezpečení. Otázkou pouze zůstává, patří-li člověk k těm,
pro něž globalizace znamená realizaci ideálu svobody, k tzv. globálům stojícím na vrcholu
škály globálního světa, nebo naopak k těm, pro které proces globalizace nastartoval
neradostnou vizi nutnosti opuštění lokální komunity, aniž by byli někde jinde vítáni. To jsou
tzv. lokálové.
Kritérium mobility tedy stratifikuje globalizovaný svět. S rostoucí mírou pohybu rostou
výhody pro člověka. Globálové patří mezi šťastnou, i když ne příliš početnou skupinu
turistů, pro něž hranice národních států přestávají platit, lokálové jsou naopak skupinou
tuláků ve světě, který pro ně vymýšlí nové a stále důmyslnější zátarasy k omezení jejich
pohybu. Zdi vystavěné z imigračních kontrol a zákonů o trvalém pobytu jsou pro ně stále
vyšší a silnější.
Globálové cestují legálně, z vlastní vůle, pohodlně a rádi. Dokonce se od nich očekává, že
budou cestovat, protože cestování souvisí s potvrzením jejich statusu jako globálů. Svět, v
němž prostor a čas není překážkou jejich pohybu, se pro ně stal neodolatelně atraktivní.
Všichni je vítají a jejich přítomnost oceňují. Lokálové jsou naopak k cestování nuceni,
protože jejich svět přestal být, paradoxně ze stejných důvodů, z jakých se pro globály stal
atraktivní, snesitelný. Ztratil svůj význam. Globálové unikají od důsledků, které jejich
celoplanetární pohyb v každé oblasti zanechá, čímž spouští řetězec příčin stojících za
nesnesitelností života v lokalitě. Lokálové jsou pak přinuceni cestovat. Ovšem na rozdíl od
globálů cestují nepohodlně a častokrát ilegálně. Nikdo je nikde nevítá a nemají-li potřebné
štěstí, může se jim stát, že jsou zadrženi a deportováni zpět do oblasti, z níž vyšli. Bauman
to shrnuje lakonickými slovy: zelená pro globály, červená pro lokály.
Tyto dvě zkušenosti existující na pozadí současného světa ukazují, že globalizace je
ambivalentní proces. Nejen že sjednocuje, ale také rozděluje. Pro ty, kteří se stávají čím dál
tím více nezávislejší na prostoru, čase a fyzických omezeních, znamená realizaci svobody.
Pro ty, kteří žijí v lokalitě znamená erozi základů jejich lokality. Pro ty první přináší
nezávislost na teritoriálních omezeních, pro ty druhé problémy se ztotožněním se s vlastní
komunitou. Tato nová diferenciace se čím dál tím více promítá do strukturace sociálního
prostoru, v němž globálové mají moc, privilegia, bohatství a svobodu, ti ostatní jsou
66
omezováni, deprivováni, trpí chudobou a bezmocností. Globálové rozhodují, lokálové
pociťují důsledky jejich rozhodnutí. Zakouší důsledky příčin, které nejsou schopni
kontrolovat. Jejich politické instituce ztratily schopnost řešit problémy sužující jejich
teritorium, protože moc leží mimo jeho rámec. V globalizovaném světě je vzdálena od
politiky a politika od ní. Je to situace, v níž jsou lokálové odsouzeni k tomu, aby volili
individuální strategie řešení svých potíží, i za cenu toho, že nejsou schopni přesně určit
původce svých potíží a kontrolovat širší souvislosti svých řešení, jež mohou přinést nové
problémy, mnohem hrozivějšího charakteru.
Shrnutí kapitoly
V naší poslední kapitole jsme se zabývali sociálními změnami, které spojujeme s pojmem
globalizace. Vztah mezi časem, prostorem a kulturami prochází radikálními proměnami a
tomuto měnícímu se kontextu se musí přizpůsobit i sociologická věda. V důsledku těchto
globálních trendů se totiž mění také sociální struktura obyvatel jednotlivých zemí,
populační struktura celých geografických oblastí, hospodaření s potravinami a energií a
další faktory. Globalizací sociologie obecně rozumí proces vzájemného propojování a
prolínání lokálních a vzdálených oblastí i událostí. Není přitom zbrusu nový fenomén. Celý
proces modernizace západních společností nese s sebou globalizační tendence, nejdřív v
podobě globalizace ekonomické.
Sociologie definuje dnes proces globalizace následujícími komponenty:
■ měnící se koncept času a prostoru
■ rostoucí míra vzájemného působení různých kultur
■ společné sdílení problémů, kterým čelí všichni obyvatelé planety
■ rostoucí míra vzájemného propojení a vzájemné závislosti
■ rostoucí moc transnacionálních korporací (tzv. TNCs) a mezinárodních organizací
■ synchronizace všech dimenzí globalizace: ekonomické, technologické, politické,
sociální a kulturní.
Otázky k zamyšlení
1. Kdo jsou klíčoví účastníci současného globálního ekonomického systému?
2. V celém studijním textu jsme víckrát naznačili, že svět kolem nás není ani černý, ani bílý.
V případě tak rozsáhlého fenoménu, jakým je globalizace to platí obzvlášť. Přemýšlejte o
pozitivních a negativních stránkách tohoto fenoménu.
3. Co vlastně zajímá sociologii na globalizaci?
4. Jak mohou procesy globalizace současně rozšiřovat i omezovat svobodnou volbu lidí?
Přemýšlejte o konkrétních příkladech!
67
Shrnutí
69
Shrnutí
Na konec nám nezbývá než zrekapitulovat, co jste se v tomto kursu dozvěděli. Sociologie je
věda, která se zabývá studiem lidských skupin a společností na všech jejich úrovních. Jako
věda se konstituuje v první polovině devatenáctého století a její vznik byl společenskohistoricky podmíněn. Vzniká jako důsledek přechodu od tradiční společnosti k moderní. Na
společnost se přitom sociologie dívá ze dvou úhlů pohledu. Z jedné perspektivy vidí
nadindividuální podmínky lidského jednání a z druhé perspektivy pak každodenní interakci
a jednání lidí, kteří tím sami vytvářejí společnost. O společnosti však nelze uvažovat bez
kultury. Lidské jednání totiž má jednoznačný kulturní základ, proto jednou ze základních
institucí, které jsou předmětem sociologie, je právě kultura.
V každé společnosti platí, že její členové zastávají různé sociální pozice nejen horizontálně,
ale také vertikálně. Dalším z klíčových témat sociologie je sociální nerovnost mezi lidmi.
Při studiu sociální nerovnosti přitom rozlišujeme mezi nerovností životních podmínek a
nerovností životních šancích, které nelze zaměnit, nýbrž které tvoří dvě strany téhož
problému.
Jednou z nejcharakterističtějších vlastností moderní společnosti je vysoce komplexní dělba
práce. V moderním industrializovaném kapitalismu a politicky se demokratizující
společnosti zároveň se lidské činnosti postupně formalizují natolik, že musí být
provozovány ve velkém, tedy v organizacích. V textu jsme se proto zabývali i podstatou a
fungováním těchto organizací.
V další části jsme pak otevřeli dvě z nejaktuálnějších a často diskutovaných témat dnešní
české společnosti: problém demografického stárnutí a problém postavení Romů ČR.
Ukázali jsme, jak lze pomocí aplikace sociologického zkoumání prohloubit naše poznatky o
těchto aktuálních problémech.
V závěru jsme se zabývali sociálními změnami, které spojujeme s pojmem globalizace. První
sociologové se často dívali na různé společnosti jako na oddělené celky, které jsou
rozdělené jasnými hranicemi. Středem jejich zájmu bylo porozumět vnitřní dynamice a
struktuře jednotlivých společností. Do nedávné doby tento způsob uvažování byl zcela
adekvátní a přinesl také mnoho užitečných poznatků. Přechodem k postindustriální
společnosti a v důsledku rozsáhlých globálních změn ovšem i v sociologii vzniká nová linie
uvažování, jehož předmětem se stávají právě tyto procesy a síly globálního rozsahu, což i od
sociologie vyžaduje aktualizaci svých klasických konceptů.
Seznámili jste se tedy se sociologií jako vědou moderní společnosti. Přiblížili jsme vám
významné aspekty širšího sociálního kontextu, což by mělo sloužit pro vás jako podklad pro
pochopení ekonomických procesů odehrávajících se v rámci tohoto kontextu. V úvodu jsme
si přitom vytyčili, že smysl výuky sociologie nespočívá pouze ve vypěstování či vycvičení
odborníků v daném oboru. Po absolvování tohoto předmětu jste nezískali pouze balíček
užitečných poznatků, ale prohloubili jste si důležitý předpoklad sociologického uvažování,
kterým je schopnost kritického myšlení. Z titulu vysoce kvalifikovaných odborníků i tuto
schopnost určitě zužitkujete ve své praxi.
A jestli jsme v úvodu použili slov Petera L. Bergera, použijme i na závěr jeho metaforické
vyjádření toho, o co sociologická disciplína usiluje a co je jejím cílem:
„Vidíme loutky, jak tančí na svém miniaturním jevišti a pohybují se sem a tam, podle toho, jak
za ně nitky popotahají, a sledují předepsaný pohyb svých různých jednotlivých částí. Učíme se
chápat logiku tohoto a nacházíme v jeho pohybech sami sebe. Zařazujeme se do společnosti, a
tím poznáváme svou vlastní pozici a jak závisíme na jejich tenkých nitkách. Na okamžik se
vidíme skutečně jako loutky. Pak ale pochopíme rozhodující rozdíl mezi loutkovým divadlem a
naším vlastním dramatem. Na rozdíl od loutek máme možnost se v našem pohybu zastavit,
ohlédnout se a pochopit mechanismus, který námi hýbe. V tomto aktu spočívá první krok ke
svobodě. A v tomtéž aktu nacházíme závěrečné ospravedlnění sociologie jako humanistické
disciplíny.“ (z knihy P. L. Bergera: Pozvání do sociologie)
70
Glosář
71
Glosář
A
Autorita - Legitimní moc jedné osoby nebo skupiny nad druhou. Prvek legitimity je klíčový, protože
právě jim se autorita liší od širšího pojmu “moc”. Moc totiž může být uplatňována i prostřednictvím
násilí, zatímco autorita vychází z toho, že podřízení uznávají právo nadřízených dávat jim rozkazy nebo
povely.
B
Byrokracie - Organizace hierarchického typu, v níž je autorita uspořádána do podoby stupňovité
pyramidy. Tento pojem zpopularizoval Max Weber, který považoval byrokracii za nejefektivnější
způsob lidské organizace. Podle Webera vede růst organizací nevyhnutelně k tomu, že se stávají stále
byrokratičtějšími.
D
Dělba práce - Rozdělení výrobního systému na specializované úkony či zaměstnání, které vede ke
vzájemné ekonomické závislosti. Ve všech společnostech existují alespoň elementární formy dělby
práce, zejména mezi muži a ženami. S rozvojem průmyslové společnosti se však dělba práce na
mezinárodní úrovni stává daleko komplexnější než v jakémkoli předchozím výrobním systému. V
dnešním světě má mezinárodní charakter.
Demokracie - Politický systém, který umožňuje občanům účastnit se politického rozhodováni nebo
volit své politické představitele.
Deviace - Způsoby chování, které nejsou konformní vůči normám či hodnotám zastávaným většinou
členů určité skupiny nebo společnosti. Hodnocení toho, co je “deviantní”, bývá velice různé, protože
se normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně lišt. Mnohé formy chování, které jsou
v určitém kontextu považovány za správné, bývají v jiném hodnoceny velmi negativně.
Diskriminace - Činnost usilující o to, aby byla členům určité skupiny odepřena šance na postavení,
prostředky nebo požitky, k nimž mají ostatní přístup. Diskriminaci je nutno odlišit od předsudku, i když
jdou obyčejně ruku v ruce. Jedinci mohou mít vůči jiným předsudky, aniž by je přitom diskriminovali; a
naopak, jiní lidé mohou jednat diskriminujícím způsobem s těmi, proti nimž osobně žádný předsudek
nemají.
E
Ekonomika - Systém výroby a směny, který zajišťuje hmotné potřeby jedinců žijících v určité
společnosti. Ekonomické instituce mají ve všech společenských řádech klíčový význam, protože
vývoj ekonomiky ovlivňuje mnohé jiné aspekty sociálního života. Moderní ekonomiky se velmi výrazně
liší od tradičních, protože většina populace už nepracuje v zemědělské výrobě.
Etnicita - Kulturní hodnoty a normy, které odlišují členy určité skupiny od jiných lidí. Za etnickou
skupinu považujeme takovou, jejíž členové sdílejí pocit společné kulturní identity, která je odlišuje od
jiných skupin v jejich okolí. Prakticky ve všech společnostech jsou etnické odlišnosti spojeny s
mocenskými a majetkovými rozdíly. Tyto rozdíly bývají zvláště výrazné tam, kde je etnická hranice
podmíněna rasově.
F
Formální vztahy - Vztahy ve skupinách a organizacích, které jsou dány normami nebo pravidly
oficiální autority.
G
Gender (výsl.: džendr, česky: sociální rod) - Kulturně daný obraz muže a ženy. Pohlaví je biologickou
charakteristikou, kdežto gender je společenskou konstrukcí. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální
kategorií a nemění se podle času a místa, gender role jsou vysoce variabilní jak v různých
společnostech, tak v různých historických obdobích téže společnosti. Kategorie muže a ženy jsou v
různých kulturách či v historických dobách spojeny různými očekáváními či požadavky na
konkrétního nositele vlastnosti. Něco jiného je býti dnes ženou/mužem u nás a například v zemích,
kde se uplatňují fundamentální islámské principy.
Globalizace - Rostoucí vzájemná závislost různých národů, států a regionů celého světa. Hodnoty
Představy jedinců nebo skupin o tom, co je žádoucí, správné, dobré či špatné. Právě na rozdílných
hodnotách do značné míry spočívá variabilita mezi kulturami. Hodnoty jedince jsou výrazně ovlivněny
konkrétní kulturou, v níž žije.
H
Hodnoty - Představy jedinců nebo skupin o tom, co je žádoucí, správné, dobré či špatné. Právě na
rozdílných hodnotách do značné míry spočívá variabilita mezi kulturami. Hodnoty jedince jsou
výrazně ovlivněny konkrétní kulturou, v níž žije.
Hypotéza - Myšlenka či domněnka o určitém jevu nebo procesu, která je předmětem empirického
zkoumání. Ještě přesněji pak hypotézu definujeme jako předběžný, dosud nepotvrzený výrok o
možném vztahu dvou či více proměnných.
72
I
Ideální typ - “Čistý typ”, který zdůrazňuje charakteristické vlastnosti určitého sociálního jevu, i když se
v této čisté podobě nemusí ve skutečnosti vůbec vyskytovat. Danými “ideálními” vlastnostmi jsou ty,
které jev definují, ale neznamená to, že by byly žádoucí. Koncept ideálního typu do sociologie zavedl
Max Weber a slouží jako metodologický nástroj pro porovnání s realitou.
Identita - Typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami. U
jedince, ale i u skupiny je takovým označením především jméno. Národní identita se například řídí tím,
zda se považujeme za “Angličana”, “Američana”, ,,Francouze” apod.
Ideologie - Sdílené představy nebo názory, jejichž smyslem je ospravedlňovat zájmy dominantních
skupin ve společnosti. Nacházíme je ve všech společnostech, kde existuje systematická a pevně
zakotvená nerovnost mezi skupinami lidi. Pojem ideologie je úzce spjat s pojmem moci, protože
ideologické systémy slouží k legitimizaci mocenských rozdílů.
Industrializace - Rozvoj moderních forem průmyslu - továren, strojů a hromadných výrobních
procesů. Industrializace představuje jeden z klíčových procesů sociálního vývoje posledních 200I1et.
Společnosti, které prošly industrializaci, se vyznačují zcela odlišnými vlastnostmi než méně rozvinuté
země. V průmyslových zemích například pracuje jen velmi malé procento populace v zemědělství,
zatímco před průmyslovou revolucí to byla většina obyvatel.
K
Komunikace - Přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným. Komunikace je nezbytným
základem všech sociálních interakcí. V bezprostřední komunikaci hraji kromě jazyka významnou roli i
neverbální náznaky, které účastníci používají k interpretaci toho, co druzi říkají a dělají. S rozvojem
písma a elektronických médií (rozhlas, televize, Internet) se komunikace do jisté míry odděluje od
bezprostředního kontextu sociálních vztahů.
Konflikt - Antagonismus mezi jedinci nebo skupinami ve společnosti. Existují dvě formy konfliktů. U
první nastává střet zájmů dvou nebo více jedinců či skupin, u druhé spolu jedinci nebo skupiny aktivně
vstupuji do sporu. Konflikt zájmů nemusí vždy vést k otevřenému zápasu, a naopak, spory mohou
propuknout i mezi lidmi, kteří se mylně domnívají, že mají protichůdné zájmy.
Konsensus - Situace, v niž se určitá skupina, komunita nebo společnost shodne na určitých
základních hodnotách. Někteří sociologové kladou velký důraz na význam konsensu pro sociální
stabilitu. Tito autoři jsou přesvědčeni, že všechny společnosti, kterým se podaří přetrvat delší čas, mají
“systém společných hodnot”, které jsou předmětem konsensu většiny populace.
Kultura - Hodnoty, normy a hmotné statky typické pro určitou skupinu. Podobně jako “společnost” má
i pojem “kultura” široké použití nejen v sociologii, ale i v jiných společenských vědách (například v
antropologii). Kultura je jedním z nejcharakterističtějších projevů sociálního sdružování lidi.
Kulturní reprodukce - Přenos kulturních hodnot a norem z generace na generaci, jímž se udržuje
kontinuita kulturní zkušenosti. K hlavním mechanismům kulturní reprodukce v moderní společnosti
patří školní vzdělání. Uplatňuje se při něm nejen to, co je předmětem vyučování, ale i širší aspekty
chování, které si žáci osvojuji.
M
Masová média - Formy masové komunikace, například noviny, časopisy, rozhlas a televize.
Moc - Schopnost jedinců nebo příslušníků skupin dosáhnout svých cílů nebo prosazovat své zájmy.
Moc je všudypřítomnou složkou všech mezilidských vztahů. Mnohé konflikty ve společnosti jsou
vlastně zápasy o moc, protože na tom, do jaké míry získá jedinec či skupina moc nad ostatními, záleží
jeho šance prosadit vlastní přání na úkor druhých.
N
Náboženství - Souhrn představ určité komunity, v němž se používá symbolů vyvolávajících úctu nebo
úžas a rituálních praktik, jichž se členové komunity účastni. Víra v nadpřirozené bytosti není nezbytnou
podmínkou. Oddělit náboženství od magie je obtížné; odlišujícím kritériem je často skutečnost, že
magii provozuji spíše jedinci než skupina formou kolektivního rituálu.
Národní stát - Zvláštní typ státu typický pro moderní svět, v němž má vláda suverenitu nad určitým
územím a většinu Populace tvoří občané, kteří se považují za příslušníky jediného národa. Národní
státy jsou úzce spojeny se vzestupem nacionalismu, ale nacionalistické cítění se nemusí vždy
překrývat s dnešními hranicemi konkrétních států. Původně se objevily v Evropě, ale dnes se s
národními státy setkáváme po celém světě.
Násilí - Použití nebo hrozba použití fyzické síly jedincem nebo skupinou vůči druhé(mu). Extrémní
formou násilí je válka; setkáváme se s ním však i v běžných, neformálních životních situacích,
například v manželském životě.
Neformální vztahy - Vztahy ve skupinách a organizacích, jež vznikají na základě osobních vazeb;
způsoby jednání, jež se odchylují od formálně platných pravidel.
Nezaměstnanost - Situace, kdy si jedinec přeje získat placenou práci, ale nenachází ji. Definice
nezaměstnanosti je komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže někdo nemá
placené zaměstnání, neznamená to ještě, že by nepracoval. Například ženy v domácnosti nedostávají
plat, ale často přitom pracuji velmi tvrdě.
Normy - Pravidla, která určují náležité chování v různých sociálních kontextech. Normy buá
předepisuji určitou formu chování, anebo ji zakazuji. Všechny skupiny lidi se řídí konkrétními normami,
které se vždy opírají o nějaké sankce - od prostého nesouhlasu až po tělesné tresty nebo popravy.
73
Glosář
O
Operacionalizace - Je to proces, ve kterém se snažíme přeložit pojmy a teoretické koncepty do
empiricky pozorovatelné a měřitelné roviny.
Organizace - Velká skupina lidí, mezi nimiž existují konkrétní vztahy definované mírou autority. V
průmyslové společnosti existuje mnoho typů organizaci, které ovlivňují většinu aspektů našeho života.
Ne všechny mají formálně byrokratickou povahu; přesto mezi vývojem organizací a byrokratickými
sklony nacházíme zřetelnou souvislost.
P
Politika - Způsob využívání moci k ovlivňování povahy a obsahu vládni činnosti. Ve sféře politiky
nepůsobí pouze ti, kdo se účastní na výkonu moci, ale i mnoho jiných skupin a jedinců. Existuje řada
způsobů, jimiž mohou vládní aparát ovlivňovat lidé, kteří k němu sami nepatři.
Populární kultura - Zábava pro široké vrstvy; například populární hudba, filmy, divadelní představeni,
televizní programy a videohry. Populární kultura je často označována za protiklad “elitní” nebo
“náročné” kultury, která odpovídá vkusu vzdělané menšiny (příkladem může být klasická hudba,
opera a malířství).
Postindustriální společnost - Pojem prosazovaný současnými autory, kteří se domnívají, že nynější
změny znamenají konec průmyslové éry. V postindustriální společnosti už nedominuje výroba
hmotných předmětů, ale produkce informací. Podle zastánců této koncepce dnes procházíme právě
tak převratnými změnami, jako byla průmyslová revoluce před dvěma sty lety.
Práce - Činnost, jejímž prostřednictvím lidé přetvářejí přírodu a získávají obživu. Bylo by nesprávné
představovat si pod tímto pojmem výlučně placená zaměstnání. V tradičních kulturách existoval jen
rudimentární peněžní systém a jen málo lidí pracovalo za mzdu. Dokonce i v moderní společnosti
přetrvává řada typů práce, které nejsou placené přímo, například práce v domácnosti.
Průmyslové společnosti - Takové společnosti, v nichž je většina pracovních sil zaměstnána v
průmyslové výrobě. Předsudky Apriorní představy o jedinci nebo skupině, které se nemění ani po
získání nových informací. Bývají bud pozitivní, nebo negativní.
Příbuzenství - Vztah mezi jedinci založený na pokrevních svazcích, manželství nebo adopci. Má
daleko širší dosah než samotné instituce manželství a rodiny. Ve většině moderních společností
existuje jen málo sociálních povinností, jež by plynuly z příbuzenských vztahů mimo nejužší rodinu, ale
v mnoha jiných kulturách má příbuzenství zásadní význam pro většinu oblastí sociálního života.
Příroda - Fyzické vlastnosti okolního světa nebo lidského těla, které nejsou výsledkem lidského
zásahu. Jev nebo situaci můžeme označit jako “přirozené”, jestliže k ním dochází nezávisle na lidech.
Naše životní prostředí už do značné míry ztratilo svůj přirozený charakter, protože do něj
nejrozličnějším způsobem zasahujeme. Příkladem je globální oteplováni: nejde o přirozený stav, ale o
proces, který nastává v důsledku znečištění způsobeného lidmi. I naše těla jsou dnes ovlivňována
řadou procesů, které nelze označit za přirozené (například moderní antikoncepce).
R
Rasismus - Tvrzeni o nadřazenosti nebo podřadnosti určité populace, které se opírá o její fyzické
vlastnosti. Rasismus je specifickou formou předsudku. Rasistické postoje se upevnily v období
koloniální expanze Západu; zdá se však, že vycházejí z obecných mechanismů předsudku a
diskriminace.
Revoluce - Proces politických změn, při němž dochází k masovému sociálnímu hnutí, vedoucímu ke
svržení existujícího režimu a vytvoření nové vlády. Revoluce se liší od státního převratu právě účastí
mas a změnou celého politického systému. Za státní převrat se označuje uchvácení moci ozbrojenou
skupinou, která sesadí dosavadní vládce, ale jinak systém vlády radikálně nezmění.
Rituál - Formalizované způsoby chování, jichž se pravidelně účastní členové skupiny nebo komunity.
Rituály se samozřejmě uplatňují zejména v doméně náboženství, ale zdaleka nejen tam. Většina
skupin má rituální praktiky toho či onoho druhu.
Rodina - Skupina jedinců spojených pokrevními svazky, manželstvím nebo adopci, která vytváří
ekonomickou jednotku a její dospělí členové zodpovídají za výchovu děti. Ve všech známých
společnostech existuje nějaká forma rodiny, ale charakter rodinných vztahů je velmi variabilní. V
moderní společnosti převažuje rodina nukleární, ale známe i řadu typů rozšířené rodiny.
S
Sekularizace - Proces oslabováni vlivu náboženství. Sekularizace moderní společnosti je sice
nesporná, ale hodnocení tohoto procesu zůstává komplexní záležitosti. Jako měřítko lze použít třeba
aktivitu v církvích (vyjádřenou například účastí na bohoslužbách), oslabení sociálního a materiálního
vlivu náboženských organizací anebo míru náboženského přesvědčení.
Socializace - Sociální procesy, v jejichž průběhu si děti osvojuji sociální normy a hodnoty a utvářejí si
své vlastni “já”. Zvlášť intenzívně probíhá socializace v rané fázi dětství, ale do jisté míry pokračuje po
celý život. Nikdo není imunní vůči reakcím jiných lidí, které ovlivňuji a modifikují naše chování ve všech
fázích životního cyklu.
Sociální hnuti - Velké seskupení lidí, kteří se snaží společně prosadit proces sociálních změn, anebo
mu naopak zabránit. Sociální hnutí se obvykle ocitají v konfliktu s organizacemi, jejichž cíle a názory
často odmítají. Úspěšná hnutí se však mohou sama institucionalizovat a změnit se v organizace.
Sociální interakce - Jakákoli forma setkání mezi jedinci. Většina našeho života je tvořena sociálními
interakcemi toho či onoho druhu, které mohou mít charakter formální nebo neformální. Příkladem
74
formální situace je vyučování ve třídě; neformální interakcí je třeba setkáni dvou lidí na ulici nebo na
večírku.
Sociální mobilita - Pohyb jedince nebo skupiny z jednoho sociálního postavení do druhého.
Termínem vertikální mobilita se označuje přesun na vyšší nebo nižší příčku sociální hierarchie; laterální
mobilita znamená fyzický pohyb jedince nebo skupiny z jedné oblasti do druhé. Při analýze vertikální
mobility rozlišují sociologové mezi tím, jakého vzestupu (nebo poklesu) dosáhl jedinec v průběhu své,
vlastni kariéry a jak je na tom ve srovnání se svými rodiči.
Sociální postavení - Sociální identita jedince v dané skupině nebo společnosti. Ve velmi obecné
rovině může jít o sociální úlohu, kterou daná společnost přisuzuje muži nebo ženě; v konkrétnější
rovině například o typ zaměstnání.
Sociální role - Očekávané chování jedince plynoucí z jeho konkrétního sociálního postaveni. Tento
pojem je založen na analogii s divadlem: jedinci jsou jako herci, kteří v závislosti na situaci vystupují v
různých sociálních rolích.
Sociální stratifikace - Existence strukturované nerovnosti mezi skupinami ve společnosti; tj.
nerovných příležitosti získat materiální nebo symbolické odměny. Ačkoli v každé společnosti existuje
nějaká forma stratifikace, vznikají zásadní majetkové a mocenské nerovnosti až se vznikem států.
Typickou formu stratifikace v moderních společnostech představuji třídní rozdíly.
Sociální struktura - Vzorce interakcí mezi jedinci nebo skupinami. Většina našich aktivit je
strukturována; vyznačuje se pravidelností a opakováním.
Sociální změny - Změny základních struktur určité sociální skupiny nebo celé společnosti. Jsou
trvalým jevem sociálního života, ale v moderní éře se stávají zvláště intenzivními. Kořeny moderní
sociologie spočívají právě ve snahách objasnit dramatické změny, které otřásly tradičním světem a
nastolily nový společenský řád.
Sociologie - Obor, který se zabývá studiem lidských skupin a společností se zvláštním důrazem na
analýzu moderních průmyslových zemí. Patři ke skupině společenských věd, která zahrnuje i (kulturní
a sociální) antropologii, psychologii, ekonomii, politologii a demografii. Hranice mezi těmito vědami
nejsou přesně definovány; mají řadu společných oblastí zájmu, koncepcí a metod.
Společnost - Je jedním ze základních sociologických pojmů. Tímto termínem označujeme skupinu
lidí, kteří žiji na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a uvědomují si, že mají jinou
identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství. Některé společnosti, například u lovců a sběračů,
jsou velmi malé. Jiné jsou velmi početné, mnohamilionové. Moderní čínskou společnost například
tvoří více než miliarda jedinců.
Stát - Politický aparát (vládní instituce a ostatní státní zaměstnanci), jenž spravuje určité území a jehož
autorita se opírá o zákon a schopnost použít síly. Některé společnosti, například lovci a sběrači nebo
menší zemědělské komunity, žádné státní instituce nemají. Vznik státu je mezníkem v lidské historii,
protože centralizace politické moci dává procesům sociální změny novou dynamiku.
Status - Prestiž, kterou má určitá skupina v očích jiných členů společnosti. Obvykle je spojena s
charakteristických stylem života - způsobem chováni, který se od členů dané skupiny očekává. Status
může mít charakter pozitivního privilegia, ale i negativního (stigma). Skupiny se statusem “páriů” se ze
strany většiny setkávají s pohrdáním nebo bývají přímo ze společnosti vylučovány.
Š
Školní vzděláni - Všeobecné předáváni znalostí z generace na generaci formou přímého vyučování.
Vzdělávací procesy sice existuji ve všech společnostech, ale teprve v moderní éře se rozvíjí masové
vzdělávání prostřednictvím škol - specializovaných institucí, v nichž všichni tráví několik let života.
T
Teoretický přistup - Pohled na sociální život, který vychází z určitého teoretického pojetí. K
významným teoretickým přístupům v sociologii patři funkcionalismus, strukturalismus, symbolický
interakcionismus a marxismus. Teoretické přístupy poskytují sociologům povšechnou orientaci, v
jejímž duchu pak pracuji, a ovlivňují jak oblast jejich výzkumu, tak způsob identifikace a řešení
problémů.
Teorie - Pokus o formulaci obecného pravidla vysvětlujícího pravidelně pozorované jevy. Vytváření
teorii je nezbytnou součástí každé sociologické práce. Teorie sice souvisejí s širšími teoretickými
přístupy, ale současně bývají ovlivněny také výsledky výzkumů, k nimž vedly.
Třída - Přestože je to jeden z nejčasněji používaných pojmů v sociologii, neshodují se autoři na tom,
jak třídu nejlépe definovat. Většina sociologů však tímto pojmem označuje skupiny jedinců, mezi nimiž
jsou socioekonomické rozdíly vedoucí k rozdílům v jejich materiální prosperitě a moci.
Třídní struktura - Rozložení tříd ve společnosti. Třídy jsou založeny především na ekonomických
rozdílech, jejichž distribuce není nikdy nahodilá. Ve většině společnosti existuje jen omezený počet
tříd. V moderním světě k ním patří především vyšší třída, střední třída, dělnická třída a spodina
(underclass).
V
Věda - Systematické zkoumání světa kolem nás, jehož součástí je soustavné získáváni empirických
dat spolu s vytvářením teoretických přístupů a teorii, které tato data vysvětluji. Při vědecké činnosti se
kombinuje smělá tvorba nových způsobů uvažování s pečlivým ověřováním hypotéz a myšlenek.
Jedním z hlavních rysů, kterým se věda odlišuje od jiných myšlenkových systémů (například
náboženských), je předpoklad, že všechny vědecké myšlenky mohou být jinými vědci kritizovány a
revidovány.
75
Glosář
Výzkumné metody - Rozmanité metody výzkumu používané k získávání. empirického (faktického)
materiálu. V sociologii existuje celá řada metod; k těm nejběžnějším patří terénní práce (pozorování,
dotazování) a přehledové studie. Často je užitečné kombinovat v jediném projektu dvě nebo více
metod.
76
Rejstřík
77
Rejstřík
Jmenný
B
Bauman, Z.
Berger, P. L.
Bourdieu, P.
C
Collins, R.
Comte, A.
Cooley, Ch. H.
D
Dahrendorf, R.
Durkheim, E.
E
Engels, F.
Etzioni, A.
F
Ford, H.
G
Giddens, A.
L
Lenski, G.
Lyotard, J. F.
M
Malthus, T. R.
Marx, K.
Mead, G. H.
Merton, R. K.
Mills, Ch. W.
P
Parsons, T.
Polányi, K.
R
Reich, R.
S
Spencer, H.
Sundbarg, A.
T
Taylor, F. W.
Thomas, W.
Toffler, A.
W
Weber, M.
Whyte, W.
78
Věcný
B
byrokracie
D
definice situace
dysfunkce
E
společnost
- industriální
- kapitalistická
- moderní
- postindustriální
- tradiční
stárnutí
- demografické
- absolutní
- relativní
V
ekonomika
věda
F
funkce
- latentní
- manifestní
G
globalizace
K
kapitalismus
konflikt
konsensus
kultura
L
legitimita
M
makroperspektiva
mikroperspektiva
moc
N
nerovnost
O
odcizení
organizace
P
problémy
- sociální
- sociologické
R
reprodukce
- kulturní
- společnosti
S
sociální
- vrstva
- třída
- diferenciace
- stratifikace
- status
- mobilita
- struktura
- jednání
solidarida
- mechanická
- organická
79
Použitá literatura
81
Použitá literatura
[1] Bauman, Z.: Globalizace.
Praha: Mladá fronta 1999.
[2] Bauman, Z.: Myslet sociologicky.
Praha: SLON 1996.
[3] Berger, P. L.: Pozvání do sociologie.
Praha: FMO 1991.
[4] Bourdieu, P.: Distinction.
London: Routledge, 1996.
[5] Collins, R.: Conflict Sociology: Toward on Explanatory Science.
New York: Academic Press, 1975.
[6] Crompton, R.: Class and Stratification.
Cambridge: Polity Press 2001.
[7] Giddens A.: Důsledky modernity.
Praha: SLON 1998.
[8] Giddens, A.: Sociologie.
Praha: Argo 1999.
[9] Gregor, M.: Hledání pružné organizace.
Brno 1993.
[10] Guy, Will.: “Ways of Looking at Roma: The Case of Czechoslovakia.”
In: D. Tong (ed.): Gypsies. An Interdisciplinary Reader. New York/London: Garland
Publishing 1998.
[11] Horáková, M.: Romové v České republice. Sociální politika.
1998, roč. 24, č. 4: 8-12.
[12] Keller, J.: Nedomyšlená společnost.
Brno: Doplněk 1992, 1998.
[13] Keller, J.: Sociologie byrokracie a organizace.
Praha: SLON 1997.
[14] Keller, J.: Úvod do sociologie.
Praha: SLON 1995, 1997 či novější vydání.
[15] Kennedy, P.: Svět v jednadvacátém století.
Praha: NLN, 1993.
[16] kol. autorů: Velký sociologický slovník I-II.
Karolinum, Praha 1996.
[17] Marger, M. N.: Social Inequality. Mountain View.
California: Mayfield Publishing Company 1999.
[18] Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie.
Praha: SLON, 2000.
[19] Mills, C.W.: Sociologická imaginace.
Praha: SLON 2002.
[20] Možný, I., Rabušic, L., Úvod do metologie vědy pro sociology. Brno: FF UJEP, 1989
(skripta)
[21] Rabušic, L.: Česká společnost stárne.
Brno: MU a Georgetown, 1995.
[22] Reich, R. B.: Dílo národů.
Praha: Prostor 1995.
[23] Romové v České republice.
Praha: Socioklub 1999.
82
[24] Šanderová, J.: Sociální stratifikace.
Praha: Karolinum 2000.
[24] Večerník, J., Matějů, P. (ed): Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998.
Praha: Academia 1998
[26] Weber, M.: Autorita, etika a společnost.
Praha: Mladá fronta 1997.
[27] Whyte, W.: Organizační člověk.
Praha 1968.
[28] Winkler, J.: Ekonomika a společnost.
Brno: MU ESF 2000.
83