Spark Anathema

Transkript

Spark Anathema
Robert Čapek
weather systems
Příběh krásného smutku
A
nathema je bezesporu kapelou, která
píše dějiny rockové, potažmo metalové
hudby. Je velebena svými fanoušky, ale na
druhou stranu jsou i ti, kteří ji odmítají
v její současné podobě a zatratili ji v některé
fázi její zajímavé kariéry. Dnes nebudeme
ukazovat životní kopance, které jednotlivým
členům uštědřil osud, ani komentovat
příchody a odchody jednotlivých členů.
Budeme se věnovat pouze hudbě. Toto
zamyšlení má za cíl prezentovat kontinuitu
hudební pouti skupiny a ukázat její důležité
milníky.
Utrpení tiché záhady
ANATHEMA vznikla v roce 1990 a v témže roce
nahrála demo „An Iliad of Woes“. Pětice Darren
White, Vincent Cavanagh, Jamie Cavanagh, Daniel
Cavanagh a John Douglas se vezla na vlně pomalého
doom metalu s Darrenovým deathovým zpěvem.
Velmi zajímavým prvkem v této syrové nahrávce
je blackový zpěv v „In The Name Of The Father“.
Jeho následovník „All Faith Is Lost“ opět vykazuje
typické znaky produkce dema, podle mého názoru
přináší o trochu méně kreativní materiál než prvotina.
Když se v roce 1992 objevilo EP „Crestfallen“
(již s novým basákem Duncanem Pattersonem,
který nahradil Jamieho) potvrdil se slibný potenciál
talentované kapely. Těžké riffy podtrhují chmurnou
atmosféru, umocněnou poetickými texty. S ohledem
na další směřování kapely je nejzajímavější skladba
„Ewervake“, byť je nejkratší, pouze tříminutová.
Akustická kytara podbarvuje éterický ženský vokál
hostující Ruth Wilson. Tuto tradiční verzi dokonce
považuji za působivější než tu pozdější, kterou
nazpívala Anneke van Giersbergen na albu „Falling
28 | spark-rockmagazine.cz
Deeper“ (2011). Ale teprve celé, plnohodnotné
LP vždy prokáže nebo neprokáže kvalitu, neboť
až na něm kapela prezentuje dostatek materiálu
k hodnocení. Album „Serenade“ (1993) pokračovalo
v nastoupeném směru, nejen Darrenův zpěv se však
viditelně zlepšil, výše se posunuly všechny hráčské
výkony. To, co je také dnes stále patrné, je skličující,
možná až depresivní atmosféra. Byť slyšíte i krásné
a čisté pasáže, zejména v „They (Will Always) Die“,
stejně vše zahalí zmar a beznaděj. S tímto vyzněním
kontrastuje jen křehká „J'ai Fait une Promesse“, kde
Ruth jen za doprovodu akustické kytary kouzlí krásné
dvojhlasy. Velmi netradiční je závěrečná „Dreaming:
The Romance“, která jakoby na desku ani nepatřila.
Dvacet tři minut klávesových ploch pravděpodobně
nelze považovat za podařený experiment a skladba
rozmělní drtící účinek alba. Možná ale, že právě
to bylo účelem, každopádně její přijetí fanoušky
i recenzenty bylo smíšené. Na desce jsou rovněž
slyšet střípky věcí budoucích – drobná klávesová
pasáž jako intro, čistý vokál nebo snivé Vincentovy
akordy, znaky tak typické pro další desky ANATHEMy.
Ty jsou ale posluchači čitelné až nyní, po letech.
V době vydání alba, považovaného za pilíř žánru, se
ANATHEMA směle zařadila po bok dalších pionýrů
doom metalu, zejména MY DYING BRIDE. Obě kapely
byly ovlivněny tehdejší tvorbou PARADISE LOST
a spolu s nimi na několik dalších let vytvořili
pomyslný doomový triumvirát. Samozřejmě nelze
popřít ani vliv BLACK SABBATH nebo CANDLEMASS.
Následující EP „Pentecost III“ bylo poslední nahrávkou
se zpěvem Darrena Whitea. Jeho zpěv se přestával
pro hudbu kapely hodit, omezené vokální možnosti
brzdily další progres. Atmosféra skladby „Kingdom“ je
dobrým vodítkem další progrese, kterou prezentovala
další klíčová nahrávka v diskografii Liverpoolských
– „The Silent Enigma“ (1995). Jenom ten, kdo
pamatuje tehdejší hudební scénu, může porozumět
nadšeným ohlasům, které deska vzbudila a tomu,
proč byla (a je) zařazována mezi nejvýznamnější
metalové nahrávky devadesátých let. Vyvážená
a pěvně sevřená kolekce (třebaže o ní členové kapely
hovoří jako o „učňovské“) snesla svým účinkem
srovnání snad jen s albem TIAMAT „Wildhoney“.
Pro některé fanoušky se jedná o nejlepší doomové
album vůbec (což je trochu paradox, neboť
ANATHEMA nikdy úplně tradiční doomovou
partičkou nebyla). Vincent Cavanagh jako nový
zpěvák, přestože neustupuje od deathového pojetí
vokálu, ukazuje mnohem víc emocí než Darren
a lepší pěveckou techniku, byť ne bezchybnou. Navíc
skupina nyní posluchačům předkládá opravdu kvalitní
materiál. Do riffů, často vytvářených podladěnými
kytarami, zaznívají recitativy, atmosférické klávesy,
náladotvorná echa, ženské výkřiky a další zajímavé
hudební prostředky. Dynamické nervní pasáže
jsou střídány klidnými, akustickými party. Z mnoha
podařených kousků bych vyzdvihl nářezovou
„A Dying Wish“ s typickými změnami tempa,
něžnou „…Alone“ (se zpěvem Rebeky Wilson)
a instrumentálku „Black Orchid“. Kdyby tyto skladby
poslouchali fanoušci pozorněji, nemohli být
překvapeni dalším obdobím ANATHEMy tak, jak
mnozí byli.
Věčný rozsudek
Jsou i tací příznivci ANATHEMy, kteří nikdy
nevydýchali desku, jenž jim vybuchla pod rukama
o pouhé dva roky později silou ekrazitu. Změnu
stylu skupině vyčítali, plni spravedlivého hněvu
a rozhořčení. Pro jiné se však stala „Eternity“
(1997) dalším z úžasných dobrodružství. Putováním
nádhernou, ale smutnou emotivní krajinou, kterou
je schopna posluchači předložit v rockovém světě
pouze ANATHEMA. V kontextu celé kariéry, jak ji
vidíme dnes, šlo o konzistentní krok, ale v dané době
to byla hotová revoluce! Deska posílila psychedelické
prvky, které se objevovaly i na předchozích albech,
vlivy PINK FLOYD však do této chvíle nikdy nebyly
tak výrazné, jako jsou zde. Zmíněnou inspiraci
samozřejmě posílila účast Roye Harpera na coveru
skladby „Hope“, jejímž druhým spoluautorem je
David Gilmour. Ten by měl z Danielovy klidné a místy
naříkavé kytary na desce jistě radost. Ale co bylo
hlavní – Vincent zpíval na celé desce čistě! A okamžitě
zaujal přední místo v kategorii nejtklivější hlasy rocku.
Sám říká, že teprve na této desce „skutečně“ zpíval.
„Eternity“ je možná první rockové album, které si u mě
osobně plně zasloužilo název „atmosférické“. Nebrečí
a nedeptá se tu celou stopáž, ale střídání klidných,
tichých partů s tvrdými a rychlými má hluboké
účinky. Skupina tu také prezentuje svou dovednost
vytvořit a rozpracovat krásný melodický motiv,
který doslova vytěží ve prospěch zamýšlené nálady.
Na druhou stranu, depresivní či hořké vyznění
hudby bude to, co budou kritici kapele vždy vyčítat.
(Vše, co jsem kdy cítil, je pryč / můj duch vydechl
naposled / nevidím důvody, proč se věci dějí /
tak sbohem… je čas, abych odešel.) Další album,
„Alternative 4“ (1998) je přímo zhudebněním
melancholie a smutku, střídaných hněvivým
výkřikem nebo klidnou rezignací. Jeho klíčovou
charakteristikou je intenzita. Byť jsou skladby
jednodušší než na „Eternity“, jejich intenzita je ještě
větší a zásah do vašich emocí hlubší. Novým prvkem
v hudbě kapely jsou housle George Ricci. Autorství se
opět dělí mezi trojlístek Danny Cavanagh (například
výtečná emotivní „Fragile Dreams“), Vincent Cavanagh
(„Re-connect“ s vlastní drsnou interpretací) a Duncan
Patterson (závěrečná klidná a útěšná „Destiny“). Styl
kapely se čistí a kompozice se odhalují až na samou
kost. Vinnie komentoval texty na desce: „Otevíráme
zde své duše a srdce, z nichž pak ostatní mohou
čerpat.“ Album „Judgment“ (1999) vyšlo tak brzy po
předchozím, že se to odrazilo i v jeho názvu. Teprve
po poslechu tohoto nového alba, mínila kapela,
je možné si o nastoupené cestě udělat úsudek.
Hudebně jde především o pomalé skladby, nesoucí
krásné a posluchači přístupné melodie, které vytvářejí
melancholickou a snad i trochu depresivní atmosféru.
Takhle by nahráli PINK FLOYD své „Wish Youre Were
Here“, kdyby byli současnými atmosférickými rockery.
Personální změny znatelně ovlivnily sound kapely,
odešel jeden z hlavních autorů Patterson (nahradil ho
Dave Pybus) a poprvé se jako vokalistka prezentovala
sestra bubeníka Johna Douglase a pozdější stálá
členka kapely – Lee Douglas. Deska je z celé trilogie
nejkomornější, ale zároveň (možná právě proto)
v sobě nese největší zármutek. Tragická ztráta
v rodině Cavanaghových je z hudby čitelná a zřejmá,
i kdybyste snad o ní nic nevěděli. Není v rocku
příliš smutnějších písní, než je „One Last Goodbye“
(„A nějak jsem věděl, že mě opustíš/ a v časném
raním světle / po tiché klidné noci/ jsi mé srdce vzala
pryč / přál bych si, kdybys mohla zůstat“). V úžasném
duetu „Parisienne Moonlight“ se poprvé ukáže skvělá
chemie mezi hlasy Vinnieho a Lee. Album je rockový
diamant, který je vybroušen do dokonalých tvarů.
Skvělý den
pro přírodní katastrofu
Hudba na dalších dvou albech ještě více
poodstoupila od tradičního rockového zvuku, aniž
by však postrádala klasické „anathema“ atributy. Jde
o podobný případ jako u již zmíněné partičky TIAMAT.
Zpomalování a (řekněme) změkčování není znakem
mainstreamu čí dokonce snahy prosadit se do rádií,
ale zvyšování nároků na posluchače, pobídkou
k následování do náročnějšího hudebního hájemství.
Danny vývoj kapely komentoval: „Jako skupina se
stále vyvíjíme, jsem nadšený, že nestojíme stále
na místě.“ Grafika obalů ANATHEMy je od počátku
jejich kariéry pozoruhodná, nejzajímavější obal však
pravděpodobně ozdobil právě album „A Fine Day
To Exit“ (2001). Pohled z auta, jehož řidič zastavil
na pláži, aby v moři doplaval k nicotě… se stal
další municí do zbraní kritiků, kteří vyčítali kapele
morbidní a deprimující tvorbu. To jediné v této době
už skupině zbylo z doomových začátků. Jako dva
klíčoví tvůrci se na albu prezentují Danny Cavanagh
a John Douglas. Rockové kořeny jsou tu snad ze
všech desek nejslabší, přibylo kláves a ambientních
postupů vůbec, jistě i zásluhou klávesisty Lese Smitha.
Jestliže dřívější inspirace PINK FLOYD mířila k WYWH,
nyní nalézáme i paralely s „The Final Cut“. Viditelně
se zde ukazuje později k dokonalosti dovedená
dovednost ANATHEMy zvyšovat působivost skladeb
přidáváním a ubíráním jejich dynamiky, hlasitosti
nebo tvrdosti. Klasickým případem je titulní
„A Fine Day To Exit“, která během tří minut přejde
od pomalé akustické vyhrávky v důrazný rockový
nářez a následnému zklidnění, jež přechází do
závěrečné katarze v mírně optimistické „Temporary
Peace“. Mezi největší klenoty na desce také patří
„Leave No Trace“ - jeden z nejlepších Vincentových
pěveckých výkonů a nervózní rychlík „Panic“. Již
standardně špičková produkce umožní posluchači
slyšet každou notu i každé slovo. Všechny skladby
dalšího alba „A Natural Disaster“ (2003) s jedinou
výjimkou napsal Danny Cavanagh, který se pustil
i do sólového zpěvu. V onom období bylo skládání
jeho terapií a kapela se rozhodla jeho hudebním
a textovým vizím dát zelenou. Přestože jeho hlas
je výrazně slabší i tenčí než Vincentův, zejména
v „Are You There“ nezní vůbec špatně. Vyloženým
majstrštykem je ale výkon Lee Douglas v „A Natural
Disaster“. Kdo ho slyšel naživo, zaručeně na to nikdy
nezapomene, zvláště když koncertní podání zahrnuje
na rozdíl od studiové verze výraznější podíl Vincenta.
Když jsme u koncertů, při živých vystoupeních také
nechybí „Closer“ z této desky, zpívaný přes hlasový
harmonizér „a la KRAFTWERK“. Vypalovačka „Pulled
Under At 2000 Meters A Seconds“ pobaví chytrou
citací floydovské „Animals“. Deska znamenala také
návrat Jamieho Cavanagha do kapely. Skupina
dokázala ke svému klasickému zvuku přidat kontext
smyčců a přitom zůstat stále svá, navíc trochu
veselejší než jindy. Kolekce, byť tradičně přinesla ještě
větší zklidnění než její předchůdce, je podtržením
a sečtením všeho nejlepšího, čeho byla ANATHEMA
v této éře schopna.
Zpětný pohled
na frontální systém
Různé problémy, které nezmíním, neboť nyní
hovoříme jen o hudbě, způsobily dlouhou odmlku do
příchodu dalšího alba. Bratři Cavanaghové ji vyplnili
akustickými koncerty, které vyvrcholily nahrávkou
„Hindsight“ (2008). Akustické předělávky skladeb,
které si o to vyloženě říkaly, nemohly nemít úspěch,
zvláště když fans po skupině takové album vyloženě
žádali. Klasiky jako „Angelica“ (z „Eternity“), „Fragile
Dreams“ (z „Alternative 4“), „One Last Goodbye“
(z „Judgement“), „Leave No Trance“ (z „A Fine Day
To Exit“), „Flying“ (z A Natural Disaster“) a další
byly doplněny novinkou „Unchained (Tales Of The
Unexpected)“. Písně znějí niterněji a vyniká jejich
tichý půvab, nicméně síla ANATHEMy je právě ve
střídání síly a něhy - a tak je účinek chvílemi jen
poloviční. Teprve na tomto albu vnímám některými
již dříve zmiňovanou podobu Vincentova zpěvu
s Thomem Yorkem (RADIOHEAD). Akustická deska
byla ale jen nadechnutím před zdoláním nejvyšších
vrcholů, protažením svalů před rekordním výkonem,
namícháním barev před Monou Lisou. Album „We're
Here Because We're Here“ (2010) je středobodem,
ke kterému se sbíhají všechny předchozí siločáry
nahrávek a koncertů kapely. Jde o krystalicky čistou
dřeň filozofie skupiny a využití veškerých typických
hudebních prostředků „made in Anathema“. Jak
je zvykem i na předešlých deskách, první skladba
„In Air“ tak trochu vypadá, jako by zbyla
z předchozího alba. Jenomže právě tento začátek
umožní kapele postupně vystavět onen rozdíl mezi
výtečným a geniálním. Jako každá deska ANATHEMy,
ani tato není na první poslech. Pokud jí však věnujete
čas, nepustí vás a vy jí a už s vámi bude celý zbytek
vašeho posluchačského života, stejně jako kdysi
třeba „Silent Enigma“. Právě nedostatek trpělivosti
podle mého soudu mohl za to, že se album setkalo
sice s přívětivým, ale ne úplně nadšeným přijetím.
Posluchač, který měl předchozí díla kapely už
pořádně zaryté do uší, po všech těch letech čekání
často nedal křehké novince dostatek času. To je
koneckonců pochopitelné. Poslech desky je rozhodně
zážitkem a rockovou nirvánou, pryč jsou deprese
a žal, nastává smíření a harmonie, i když nepříliš
veselá. Pravděpodobně již u „Angels Walk Among
Us“ začínáte tušit, že posloucháte výjimečné dílo
a tento pocit se nejpozději u „A Simple Mistake“ změní
v jistotu. Rozdíl mezi „A Natural Disaster“ a tímto
albem spočívá v práci s albem jako celkem - tedy tím,
že jednotlivé prvky nejsou vyvažovány v jednotlivé
skladbě, ale v kontextu celé desky. Pak i album působí
celistvěji, jako nějaká atmosféricko-rocková symfonie.
Zpěv Vincenta už nemůže být kvalitnější a jeho
sladění s vokálem Lee Douglas je jinde neslýchané.
Po tomto vrcholu ANATHEMA zdánlivě neměla kam
vykročit, ale místo počítání ponožek v šuplíku přišla
se zajímavým počinem. Album „Falling Deeper“
(2011) je sbírkou moderních orchestrálních úprav
skladeb z té nejdávnější minulosti kapely. Písně
„They Die“ (z EP „Crestfallen“), „Sleep in Sanity“
(z alba „Serenades“), „We, The Gods“ (z EP Pentecost
III) nebo „Sunset Of Age“ (z alba „The Silent Enigma“)
a další jsou nahrány dnešní ANATHEMou a ukazují,
že to tam všechno bylo i tenkrát. Je to tichá odpověď
těm, kteří kapele kdysi vyčítali, že se zpronevěřila
sama sobě. Nikoliv! Kruh se uzavřel jako bájný had,
který se kouše do ocasu. Ozdobou desky je „Alone“
v podání Anneke van Giersbergen. Hned v dalším
roce, letošním, vychází devátá řadovka, „Weather
Systems“. Asi nikoho nepřekvapí, že i tato deska
potřebuje pro svého posluchače uzrát. Nemá na
první poslech tolik krásných momentů, ale hned po
prvním poslechu se na tváři příznivců kapely rozhostí
úsměv – je to album, které má vše, co má mít a na co
jsme si u ANATHEMy rádi zvykli. Velký prostor dostala
Lee Douglas a její souhra s oběma bratry vytváří
přímo hudební magii. I na této desce zůstal zachován
unikátní postup, který Vinnie charakterizuje: „Pro nás
je deska vlastně jednou skladbou, která trvá hodinu
a v několika místech je přerušena.“
Metalová hudba, i když jde o obrovsky se rozvíjející
žánr, potřebuje své struktury a jistoty. Jestliže se
kapela odchýlí od směru, se kterým slavila úspěch,
jsou i tací, kteří ji nenásledují, ba co hůře – vztekají
se, panikaří nebo brmlají. Podobně reakce zažila
ANATHEMA několikrát. Vždy ale šla svou cestou a stala
se příkladem skupiny, která nepřešlapuje na místě,
spojuje svou tvorbou žánry a získá si jak posluchače
tradičnější hudby, tak fanoušky extrémních forem.
Důvod je jednoduchý – neoddiskutovatelná kvalita
a hudební upřímnost. Snad je to i duševní blízkostí
jejích členů, tři bratři plus dva sourozenci, kteří se
všichni znají od útlého dětství. A zcela jistě půjdou
i dál svou cestou, neboť jak říká Vincent Cavanagh:
„Inspirace vychází z nás samotných. Všichni se
měníme a rosteme, takový je život.“
spark-rockmagazine.cz | 29

Podobné dokumenty

SIMPLE PLAN (STR. 2) BLACKMOREʼS NIGHT, CHRIS REA, PAT

SIMPLE PLAN (STR. 2) BLACKMOREʼS NIGHT, CHRIS REA, PAT Hot Chili Peppers či Billy Talent. Časopis Filter již své ceny vyhlásil 19. ledna a opět zabodovali Tata Bojs, jejichž Pěšáci se stali Domácí skladbou roku. Ze zahraničních interpretů ve Filteru bo...

Více

září

září Drama/Romantický, USA, 2015, 112 min, titulky, 110 Kč Kdo z nás by nechtěl přestat stárnout? Ani ne třicetiletá Adaline havaruje se svým autem a stane se zázrak – nejen, že nehodu přežije, ale naví...

Více

Kardamom – třetí nejdražší koření

Kardamom – třetí nejdražší koření asi taková: Rodiče zamilovanému jinochovi nedovolili uzavřít sňatek, protože její rodina neměla dostatek majetku. Ruku v ruce se oba rozhodli raději zemřít v pralese. Za nějakou dobu ale k jejich r...

Více