První trail 100 mil v Itálii – Magredi Mountain Trail 100M

První trail 100 mil v Itálii – Magredi Mountain Trail 100M

První trail 100 mil v Itálii – Magredi Mountain Trail 100M – MMT100M 2011
Může za to moje hlava. Prostě dlouho nevydržím nemít něco nového v plánu, něco
nepřipravovat, na něco se netěšit.
Po našem úspěšném výletu s Petrem Syblíkem a Ondrou Prokopem na noční 80km běh v
Karlsruhe jsem opět začal prolézat web a hledat, co by se dalo dál vymyslet.
A dá se samozřejmě vymyslet ledacos. Do oka mi padla nová akce, první stomílový trail v
Itálii. Lehce jsem Petrovi s Ondrou nahodil udičku zasláním odkazu a jestli by si nechtěli
vyjet na tuto akci a oni překvapivě rychle kývli.
Přihlásit se, zajistit si lékařské potvrzení a rezervovat ubytování přímo v agroturistickém
areálu Gelindo dei Magredi, kde byla též prezentace, start, cíl i vyhlášení byla vcelku
legrace proti tomu pokusit se natrénovat ještě za léto něco víc pro klidnější mysl na startu
mého prvního 100M závodu. Moje ne zcela doléčené zranění kotníku z Bratislavského
maratonu mě limitovalo v rychlejších bězích, ale velmi volně jsem běhat mohl, tak jsem to
přijal jako „výhodu“, že si trénuji to správné tempo. Jak daleko jsem byl od pravdy se
ukázalo později. I to mé nejpomalejší tréninkové tempo bylo oproti tempu při závodu
sprintem.
Zhruba v polovině září se nám náš výlet málem zcela rozpadl. Petr musel k našemu a
pravděpodobně hlavně jeho zklamání kvůli zdravotním problémům účast na závodě odvolat
a já měl namále. Potom, co jsem se z firmy projel do nemocnice Na Bulovce „žlutou linkou
155“ s kolikou způsobenou kamenem v močovodu, mi doporučovali vyndání v co nejkratším
termínu. Moje argumentace, že mám závod v Itálii doktorku docela pobavila. Raději jsem ji
nechal přitom, že se jedná o maraton. Kdybych jí řekl plnou pravdu, asi by se skácela.
Nakonec se zřekla veškeré odpovědnosti a komentářem, že jsem tedy „případ“ jsme
domluvili termín operace až po závodě.
Takže jsme ve čtvrtek 6. října vyrazili do Itálie jen s Ondrou a místo v autě a rezervované
místo v pokoji využila Ondrova dcera Oldřiška. Na místo jsme dorazili někdy kolem osmé
večer a jen jsme si hodili věci do pokoje, již jsme šli na jakýsi uvítací drink se studeným
občerstvením, kde jsme poznali hlavní pořadatele a další závodníky. Po dlouhé cestě a před
pátečním startem i následující bohatá večeře se hodila, navíc v atmosféře společného
posezení s dalšími spoluběžci a pořadateli to jen dodává půvabu takovému závodu.
Není se asi co divit, že jsem před závodem již doma sledoval předpovědi počasí na
ilmeteo.it pro místo startu i hory, kde jsme
měli běžet. Zpočátku to vůbec nevypadalo
růžově, mělo od odpoledne před startem lít
jak z konve s bouřkami až do soboty rána.
Nakonec se fronta začala zpožďovat a
poslední předpovědi již vyšly prakticky
přesně.
V pátek jsme ještě šli do pokoje ze snídaně v
pěkném počasí, ale krátce nato přišla větrná
smršť se prudkým deštěm a bouřkou. Na
závod by to byl fakt adrenalin. Naštěstí,
odpoledne se již vše přehnalo, vyjasnilo se a
ke kontrole vybavení před startem jsme již
mohli jít v optimistické náladě za sluníčka.
Kontrola vybavení na závod byla půl hodiny
před startem plánovaným na 18:00. Nebylo
toho málo, co se muselo nést sebou, ale
později jsem pochopil, že pro tento typ
závodu to opravdu není zbytečné. Pro ty, kdo
se ještě něčeho takového neúčastnili uvedu
seznam povinné výbavy. Bylo to 1,5 litrů
tekutin, rezervní jídlo, dvě čelovky s
náhradními bateriemi, větrovka, termoizolační folie, mobil, obinadlo, píšťalka.
Do závodu jsem nastupoval s tím, že chci hlavně dokončit. Natrénováno jsem neměl
optimálně a přeci jen stín obav z pochybovačných úsměvů paní doktorky z Bulovky ve mně
přetrvával. Říkal jsem si také, že by bylo fajn třeba s někým běžet kvůli lepší orientaci. Vše
začalo jinak. Po startu jsem nevěděl, jestli opravdu běžím tak pomalu nebo ostatní tak
rychle. Velmi záhy jsem se zhruba z poloviny startovního pole 56 závodníků, kde jsem stál
na startu propadal na konec. Když jsem si pak cestou vyschlým řečištěm řeky směrem k
horám musel dvakrát odskočit, byl jsem široko, daleko sám. Zde nastal první problém. To
vyschlé řečiště bylo v rovině a minimálně stovky metrů široké bez jakýchkoli orientačních
bodů a v soumraku i bez znatelných cest. Pravděpodobně i dopolední vítr se podepsal na
značení, takže jsme najednou nevěděl, kde jsem a kudy dál. Na poučení před závodem nás
upozorňovali, že to obrovské množství 27000 fáborků znamená, že jsou poměrně hustě a
abychom nikdy neběželi dlouho, aniž bychom viděli další. To prý pak běžíme špatně. Takže
podle těchto slov, jsem teď věděl s jistotou, že běžím špatně. To jsem již za sebou viděl dvě
čelovky a radoval se, že se vše vyřeší. Bohužel oni také zabloudili a věřili, že já vím, kudy se
správně běží. Po několikerém rozběhnutí se do různých stran se nám nakonec podařilo najít
fáborek, spojit se a pokračovat po trati. Po zhruba 500 metrech se k nám z jiného směru
připojily další dvě čelovky a dostali jsme povzbudivou informaci, že jsme rozhodně poslední
skupinka závodu.
To už byla tma jak v pytli a před námi
celá noc povětšinou lesem, tedy i bez
valné výhody měsíce v úplňku. Zhruba
na 17.km vyndavám před prvním
velkým kopcem z pinglu hůlky a
nesložím je až do cíle. S holemi to i do
velkých kopců zatím jde dost rychle a
postupně přeci jen občas někoho
předstihnu, ale povětšinou zůstávám
sám. Zhruba na třicátém kilometru
dobíhám u jezera Barcis dvojici
mladších Italů. Jeden z nich Spartaco je
hovorný a pohybuje se podobným
tempem jako já, takže se rád přidávám.
V té době již opravdu je dost problém s rychlejším pohybem. Zde v horách je prakticky
všude velmi těžký a kamenitý terén, kde člověk musí dávat velký pozor na nohy a kam
šlape. To je pak v přímém protikladu s požadavkem rozhlížet se stále po stromech, kde je
další značka trasy a nezabloudit. Ve dvou to jde přeci jen lépe a pokud jeden značku
přehlédne, druhý ji spíše uvidí. Druhý Ital nekomunikuje, jen visí.
Podle informací z internetu jsem si dělal nějaké představy o trati, její složitosti. Nic se
neshodovalo se skutečností. Všechny odhady byly více než nadmíru optimistické. Kilometry
ubíhaly pomaleji, než jsem očekával a vlastně neexistovala moc místa, kde by si člověk za
pohybu trochu odpočinul. Buď byl kopec brutálně nahoru, nebo dolů, k tomu samý kámen,
kluzké sypající se štěrkovisko, nebo pokud se i cesta trochu srovnala, kameny a kořeny byly
všudepřítomné. Po šplhání do kopců jsme zcela mokří, se vzrůstající výškou a pokročilou
noční hodinou se ochlazuje, tráva je plná jinovatky, kameny občas klouznou, teplotu
odhaduji na zhruba -3 stupně a moje jediná myšlenka je na suché oblečení a něco teplého
do žaludku na prvním ze tří velkých občerstvení (jak by řekl Ital BASE VITA) s teplým jídlem
a možností poslat si sem tašku s věcmi. Stále se točíme kolem kopce, cesta je nekonečná,
mrznou mi ruce na holích, ale konečně se před námi objevují světla horské chaty a tak
běžíme dovnitř. Honem najít tašku s věcmi, převléci se, mezitím než přinesou pastu, do
sebe liji horký čaj, vyměňuji baterky v čelovce. Teplé těstoviny do žaludku jsou zázrak, ještě
si nechám nalít horký čaj do všech tří půllitrových lahví a vyrážíme již jen se Spartacem
zase ven. Třetímu z naší dosavadní skupinky se evidentně nikam moc nechce a když již za
padesátým kilometrem vidím spát na lehátkách další závodníky, je mi minimálně jasné, že
snad poslední nebudu. Po teple chaty se do nás venku opře mráz a v tu ránu se oba
klepeme zimou, že ani nemůžeme mluvit. Raději se tedy na relativně slušnější cestě od
chaty snažíme běžet rychleji, abychom se co nejdříve zahřáli. Co jsme za více než 20km
nastoupali v rámci několika výběhů a seběhů od jezera Barcis na Piancavallo teď sbíháme
během zhruba 10km na druhý břeh stejného jezera. Krátce za Piancavallem dobíháme
dvojici Italů. Jeden se pak trhá a pokračuje rychleji, Paolo, se kterým pak strávím delší část
cesty se k nám přidává a tak jsme zase ve třech. Na prudkých sebězích a v těžkém terénu
si začíná Spartaco stěžovat na vnější vaz v koleni a viditelně zpomaluje. Snažíme se ho
dostat alespoň do Barcisu, kde by mohl případně najít pomoc, protože je jasné, že z Barcisu
dalších 100km asi těžko zvládne. Zde se tedy od něj odpojujeme a pokračujeme ve dvou.
Moje propočty možných časů jdou k čertu, protože v Barcisu nás již zastihává svítání a něco
přes 60km jdeme přes 13 hodin. Pravda, je v tom nějaké to hledání cesty, občerstvení a
podobně, ale přeci jen jsem trochu zaražen tím nízkým průměrem a obtížností trasy.
Naštěstí nemám ještě představu, co nás
čeká celou sobotu přes den. Alespoň
trochu lehčích úseků stále ubývá,
připadá mi to, že autor tratě (Ivan
Cudin – vítěz Spartathlonu 2010 a
2011) nesnese, abychom chvilku zůstali
ve stejné nadmořské výšce. Jakmile
někam
seběhneme,
maximálně
přetraverzujeme údolíčko plné suti a
šplháme na další kopec, nebo po
výběhu na vršek nám nenechá ani
chvilku vydechnout a už nás žene po
krkolomných
cestičkách
dolů.
Asi
nejhorší kopec nás čeká zhruba na
polovině závodu. Na 80. kilometru
překonáváme na 6 kilometrech výškový
rozdíl 1080 metrů. Nahoru šplháme po
jižní straně kopce. Dole se oba svlékáme jen do triček, přesto z nás lije pot proudem. Na
vrcholku se přehoupneme na severní stranu, rázem jsme v mracích a začne sněžit. Rozdíl
teplot tak 20-25 stupňů. Nechceme se zdržovat oblékáním, hlavní část seběhu bude zase po
jižní straně, tak se snažíme to vydržet i s cvakajícími zuby. Můj kámen se mi zhruba od
60.km začíná drobně hlásit, tak se snažím raději jen co nejrychleji chodit, protože při chůzi
hlavně z kopců nejsou cítit tak dopady a v hlavě mám pořád především myšlenku dokončit.
Protože po prudkém seběhu následuje relativně lehčí cesta dolů po šotolině, říkám Paolovi,
ať běží, že je hloupost, aby se zdržoval se mnou.
Sám pak pokračuji k dalším údolním přehradám mezi kopci a za jednou z nich asi na stém
kilometru mě dobíhá Ondra, o kterém jsem předpokládal, že je daleko přede mnou. Možná
delší zdržení na Piancavallu, možná nějaké jiné zaběhnutí si a rázem byl za mnou. Skrz další
kopce se dostáváme dvěma neosvětlenými tunely zhruba 1200m dlouhými, kde se Italové
neobtěžovali izolací. Ze stěn a stropu crčí voda, opravdu jsme nečekali, že z tunelu budeme
mít plné boty vody. Na druhou stranu nám ušetřily nějakou tisícovku výškových metrů,
kterou bychom jinak přidali k již tak náročnému profilu. Společně pokračujeme dál. Ondra
vždy kus kluše, já pokračuji dál co nejrychlejší chůzí a pomáhám si holemi. Již dlouho je nám
jasné, že nás čeká minimálně část další noci. Jen se ve svých odhadech stále nejsme
schopni smířit s tak nízkým průměrem. Ten se samozřejmě snižuje nejen poměrně pomalým
postupem v těžkém terénu s převahou prudkých stoupání a klesání, ale také tím, že
především za tmy je hledání další cesty stále komplikovanější. Se soumrakem jsme na cestě
již více než 24 hodin, únava se hlásí, mozek se jen těžko soustředí, po závodě se s Ondrou
shodneme, že jsme druhou noc měli oba zrakové halucinace. Každá značka nebo světlo se z
dálky měnilo na postavy žen, zvířata, prostě cokoli utahaný mozek dokázal vyprodukovat.
Lišejník na bílých kamenech vedle cesty se měnil na nejkrásnější grafiky se spoustou
detailů, prostě nádhera.
Moc vhod nám přijde druhá občerstvovačka s teplým jídlem na asi 121.km. Dostávám se
tam sice až po Ondrovi, ale nechci se zde zdržovat. Zase jen dostat něco teplého do
žaludku, doplnit pití na cestu, navléknu na sebe větrovku, protože se venku opět znatelně
ochlazuje. I dole je mráz, trochu se obávám, jak bude, až se dostaneme zase na vršky.
Víme, že nás čeká ještě jeden velký kopec. Vyrážím tedy před Ondrou, ale tentokrát mě on
dobíhá, když hledám další cestu a nemohu najít ve tmě značení, které je na druhé straně
suťoviska. Pokračujeme dál krásnou krajinou s kaňony horské řeky. I když je noc, měsíc
osvětluje převažující bílé vápencové skály kolem řeky. Pohled krásný, ale některé úseky, kdy
cesta vedla po hladké skále bez znatelnější hrany byly pro nás v tu chvíli trochu víc
adrenalinové, než bychom chtěli. Naštěstí se vše obešlo bez problémů a opatrným
postupem jsme se vyhnuli případnému sklouznutí a pádu.
Další a poslední třetí občerstvení v teplé chatě bylo v Roadbooku závodu uvedeno na
137km, tedy zhruba 16km od druhého a asi 25km od cíle. Říkali jsme si, že to je snad
trochu blbě takto krátce po sobě. Pořadatelé ale věděli, co dělají. Těch 16km nám trvalo
snad něco kolem pěti hodin a i když závěr stoupání na chatu s občerstvením byl po asfaltu,
byli jsme moc rádi, když jsme světlo chaty uviděli.
Tím, jak nám pravděpodobně poklesla pozornost na asfaltu díky dobrému povrchu, zažili
jsme s Ondrou na této cestě řadu mikrospánků, kdy jsem ušli úseky cesty, aniž bychom o
tom věděli. Dvě silná kafe nás na chatě postavila na nohy, talíř horké polévky s bílým
chlebem pak pomohl žaludku.
Když jsme se již sbírali k odchodu, vpotácel se dovnitř další závodník. Jeden z organizátorů,
Andrea, asi poznal, která bije, protože mu hned rozložil lehátko ke kamnům. Ital na něj
padnul jak byl a v tu ránu byl tuhý. Do cíle se již nedostal.
Pak nás čekal již jen poslední krkolomný, dlouhý a prudký sestup po kamenech do nížiny. Na
rovině pod horami jsem pak předešel dva Italy, kteří byli doslova na maděru a sotva pletli
nohama. Ondra v tu dobu klusal přede mnou. Jenže pak jsme seběhli ze silnice a cest opět
do vyschlého kamenitého řečiště další velké řeky a museli několikrát s Ondrou hledat cestu.
Možná deset, dvanáct kilometrů před cílem jsme se naposledy s Ondrou viděli. Oba jsme
pak v tom řečišti zabloudili. Já si odhadem přidal minimálně 3-4km a tak se zhruba o pět
minut přede mě dostali i ti Italové, které jsem dříve nechal daleko za sebou.
Snad alespoň pro ten pocit proběhnout cílem házím při vjezdu do areálu Gelindo dei
Magredi za hlavu svůj kámen v močových cestách a rozbíhám se, abych těch posledních
možná 300m překonal, jak jsem chtěl i větší část trasy. Za cílem stojí ředitel závodu Max
Bello, kterého jsem viděl v průběhu závodu třikrát na trati, který stejně jako my nespal dvě
noci a zvoní na mně malým kravským zvonkem místo obligátní medaile. Třeseme si rukou,
děkuji mu za fantastický zážitek, který mi svým závodem připravil. Evidentně jsme oba
spokojeni. Pak již jen rychle do horké sprchy, na zhruba dvě hodiny do postele, krásné
počasí však táhne ven, užívat si ještě tu atmosféru, povídat s dalšími účastníky, účastnit se
vyhlášení a kolem 16. hodiny odjezd domů. V pondělí ve dvě jsem konečně ve své posteli,
vyřízený především spánkovým deficitem. Ale s krásným pocitem, že jsem zase zkusil něco
nového.
Takže jsem nakonec oficiální kurs 162km s výškovým profilem +/-6500m s
neodhadnutelnými zaběhnutími dokončil opět již za světla v čase 37:29:37 na celkovém 31.
místě z 56 startujících a druhý v kategorii ze sedmi. Ondra doběhl za 36:56:34, 28. celkově
a dvanáctý v silněji obsazené kategorii čtyřicátníků, kde startovali dvacet čtyři závodníci.
Pro všechny, kteří mají chuť ochutnat něco jiného než se dá běžet v Česku doporučuji
navštívit stránky závodu www.magredimountaintrail.com a zaškrtnout si termín pro rok
2012 v kalendáři.