docpublikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy
download 
Stížnost Transkript
publikace ke stažení zde - Rada pro mezinárodní vztahy
pracovní sešit 2011 rada pro mezinárodní vztahy obsah A) Rozvojová spolupráce a západní Balkán 1. (Ne)samostatné Kosovo, Robert Mikoláš 2. Kosovský uzel zatím nelze rozplést, Martin Ježek 3. Může se z Kosova stát Palestina Evropy? Martin Dorazín a Martin Ježek 4. Czech Development Agency, bilateral cooperation with Bosnia and Herzegovina, Serbia and Kosovo, Ivana Pejić Povolna, 5. Rozvojová spolupráce ČR v Africe a český příspěvek k rozvoji Afriky, Nicol Adamcová, Ondřej Horký B) Migrace 6. Česká přistěhovalecká a azylová politika v evropském kontextu, Miloslav Had 7. Migrace – několik poznámek, Stanislav Stach 8. Imigrace v České republice, Marie Vavrejnova C) Zahraniční vztahy 9. Dostavba Temelína, Václav Bartuška D) Statistiky 10. Statistiky cizinců v ČR a) Zahraniční rozvojová spolupráce a západní balkán (NE)Samostatné Kosovo Robert Mikoláš, Český rozhlas Od bombardování Kosova jednotkami NATO uběhlo už více než jedenáct let. Někdejší srbská provincie od té doby prošla řadou dramatických změn, včetně exodu desetitisíců Srbů a příslušníků dalších nealbánckých etnik, a v roce 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost, kterou dosud uznalo 86 zemí světa. Bělehrad ale samostatné Kosovo stále odmítá, čelí proto stále většímu tlaku Evropské unie. Ve jménu víry Je advent a zvony kostela sv. Mikuláše rozeznívají konec údolí zaříznutého do kopců Androvačské planiny. Právě tam, asi 20 kilometrů od metropole Prištiny leží obec Janjevo, kde si věřící v těchto dnech připomínají narození Ježíše Krista. V Janjevu totiž vedle muslimských Albánců, Romů a Goranů, tedy Slovanů modlících se k Alláhovi žijí i Albánci a Chorvaté vyznávající římskokatolickou víru. V Janjevu našli v minulosti domov i Turci a Egypťané, vesnice tak představuje jakýsi malý Babylon uprostřed albánsko-srbského Kosova. Vedle sebe tu stojí mešita s bílým minaretem i kostel s vysokou věží. Pravda, zejména Chorvaté odtud v uplynulých letech houfně odcházeli, přesto Janjevo zůstává modelem pro multietnické soužití v rozdělené zemi. Víra místní obyvatele nerozděluje, resp. se navzájem tolerují, což v ostatních částech Kosova je spíše nesplnitelným snem. Mnohem více je však zajímají skutečné problémy, jako třeba rozbitá cesta a schody vedoucí ke škole nebo nedostatek kontejnerů na odpadky. A díky existenci místního výboru pro bezpečnost(v Kosovu jich funguje necelých třicet) finančně podporovaného Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě se život ve vesnici postupně zlepšuje. Bohužel, takovýchto obcí je v celém, téměř dvoumilionovém Kosovu jako máku. Etnická i náboženská nevraživost, především ze strany kosovských Albánců trvá i nadále a ostnaté dráty kolem pravoslavných chrámů i hřbitovů včetně zbytky kostelů zničených během násilností v roce 2004. Naopak prakticky v každé albánské obci vyrostly nové mešity, a to za peníze poskytnuté Saúdskou Arábií. V souvislosti s tím panují obavy, že spolu s penězi proniká do Kosova i radikální islám. Výbušný Sever Největší napětí v celém Kosovu panuje už od bombardování jednotkami NATO na severu země. V etnicky rozdělené Kosovské Mitrovici, kde severní, srbskou část od té jižní, albánské symbolicky odděluje most přes řeku Ibar, neustále dochází k incidentům mezi oběma etniky. Letos v červenci navíc místní Srbové vybudovali v blízkosti hranice se Srbskem zátarasy blokující dopravu. Snaží se tak upozornit na problémy související s odtržením Kosova od Srbska a protestují i proti převzetí dvou sporných hraničních přechodů kosovsko-albánskými celníky a policisty. Hlavní komunikace na severu Kosova tak zůstávají průjezdné jen v jednom pruhu, tedy pro zásobování příslušníků mezinárodních sil. Zcela zablokovaná pak je i nadále silnice u hraničního přechodu Brnjak a stejně tak i Jarinje. Na mrtvém bodě uvízla i jednání zúčastněných stran, přičemž pokračuje přestřelka mezi Bělehradem a Prištinou o tom, kdo a jak hledá řešení vzniklé situace s Evropskou unií. Situace došla dokonce tak daleko, že až padesát tisíc kosovských Srbů požádalo o ruské občanství. To by jim prý pomohlo ochránit jejich zájmy, neboť ruská ústava zavazuje stát, aby hájil své občany, ať se nacházejí kdekoli. Jde pochopitelně spíše o určitý folklór, který nemá reálnou naději. Na druhé straně ale poškozuje politiku Bělehradu vůči Prištině. Řešení problémů totiž i nadále závisí hlavně na dohodě obou znesvářených stran, Srbska a Kosova. A důležitým hráčem na této šachovnici se stává i Německo. Právě Berlín získal schválením mise Evropské unie k prosazování práva v Kosovu, EULEX větší vliv v někdejší srbské provincii. Spolková kancléřka Angela Merkelová také několikrát vyzvala Bělehrad, aby uznal nezávislost Kosova. Srbští vyjednavači při dosavadních jednáních s kosovskou stranou už přijali řadu ústupků, a to díky proevropské politice prezidenta Borise Tadiče. Bělehrad je tak pod stále větším tlakem Evropské unie, přestože Brusel oficiálně vystupuje směrem k Bělehradu stylem „nejste, nejste k ničemu tlačeni, ale udělejte to“. Jasněji ale bude až po příštích volbách v Srbsku, které se uskuteční nejpozději do května roku 2012. A šance na úspěch v nich má Tomislav Nikolič, někdejší spoluhráč Vojislava Šešelje ze Srbské radikální strany, který po odchodu od Šešelje a spoluzaložil Srbskou pokrokovou stranu. Vyloučen není ani návrat šéfa Demokratů Vojislava Koštunici. Největší pozornost ale bude upřena na příští volby v Kosovu. Kdyby v nich totiž zvítězili albánští radikálové, těžko by obě strany našli společnou řeč a situace Srbů v Kosovu by se ještě zhoršila, protože Bělehrad už prakticky nemůže couvnout. Jinými slovy, samostatnost svého kdysi historického území a kolébky své státnosti dříve či později uzná. Zlaté dno Kosovo patří k nejchudším zemím Evropy, přestože má velmi bohaté zásoby nerostných surovin. Olova, zinek, nikl, bauxit či kobalt a další rudy ale stále zůstávají v zemi, z odhadovaných zásob 15 milionů tun hnědého uhlí pak bylo vytěženo ani ne jedno procento. Chybí však nejen kvalifikovaní odborníci, ale také „zdravé“ prostředí pro podnikání. Dobré jsou i vyhlídky na produkci elektrické energie, kterou by Kosovo mohlo vyvážet. Nadějně se rozvíjí také vinařství. Oblast kolem Orahovace produkovala kvalitní hrozny už před dvěma tisíci lety a nyní dochází k jeho renesanci. Místní vinaři doufají, že proniknou na světové trhy a experti už mluví o novém „Napa Valley“. Hlavním zdrojem příjmů v Kosovu přesto v uplynulých letech byla činnost mise OSN v Kosovu, UNMIK a jednotek NATO, která stála zhruba 3 miliardy dolarů. Problémem ovšem je, kdo stojí v čele Kosova a tamních politických stran. Hashim Thači, Ramush Haradinaj či Agim Čeku jsou podezřelí ze spáchání zločinů proti lidskosti nebo válečných zločinů a podle zpravodajských služeb několika zemí stojí i za ilegálními činnostmi včetně obchodů s drogami a praním špinavých peněz. Tzv. zimní prezident Behgjet Pacolli, který funkci nejvyššího úřad vykonával od 22. února do 8. dubna 2011, byl zase ve Švýcarsku obviněn z praní špinavých peněz a z účasti ve zločinecké organizaci. A v podobném výčtu by se dalo pokračovat. Rozbujelá je i korupce. Podle průzkumu Kosovského demokratického institutu je 73% obyvatel věří, že od roku 2007 korupce v zemi vzrostla. A podle dotázaných jsou mezi největšími hříšníky politické strany, soudní instituce a překvapivě i parlament. Není ale divu, když mezi zatčenými hned krátce po vyhlášení nezávislosti skončil i historicky první šéf centrální banky Hashim Rexhepi. Před Evropskou unií tak stojí nelehké úkoly. Vedle dosažení dohody mezi Bělehradem a Prištinou musí v Kosovu, kromě zajištění ochrany menšin, prosadit takové podmínky, aby se o někdejší srbské provincii přestalo mluvit jako o „mafiánském státě“. Kosovský uzel zatím nelze rozplést Martin Ježek, novinář Srbská politika i tisk často staví kosovskou otázku do pozice téměř neřešitelného dilematu. „Kosovo nebo EU?“ – ptají se zcela vážně komentátoři i veřejní činitelé. Zvlášť po německém vetu ze začátku prosince 2012 v srbském prostředí přibylo hlasů, které zdůrazňují, že dříve či později bude nutno se rozhodnout. Evropská rada v prosinci 2011 odložila Srbsku udělení statutu kandidáta na vstup kvůli problémům na relaci Bělehrad – Priština. Tento text má za cíl poukázat, že i přes tento debakl nelze výše položenou otázku vnímat jako „buď a nebo“. Severní Kosovo jako černá díra Jablkem sváru je v tuto chvíli především oblast severního Kosova. Jedná se o neveliké území, které se rozkládá severně od Kosovské Mitrovice a sousedí s vnitřním Srbskem. Na rozdíl od enkláv na jihu zde tvoří Srbové kompaktní a většinovou komunitu. Odpor vůči kosovským institucím je tu značný a vůle začít spolupracovat se zbytkem Kosova nulová. I z toho důvodu zde Srbsko financuje své instituce, infrastrukturu a podporuje místní obyvatelstvo. Policie ovšem musela začít řešit problém, který velmi dobře ilustruje otázku severního Kosova. Srbsko za posledních 12 let poslalo do Kosova – především do okresů na severu - finanční podporu ve výši šesti miliard eur. Teď vyšlo najevo, že velká část těchto peněz není vůbec dokladována a projekty, na které byly určeny, neexistují. Vyšetřovatelé tak pojali podezření, že velká část těchto prostředků byla zpronevěřena. Ministr vnitra Ivica Dačić potvrdil, že se jeho úřad skandálem zabývá. Velké sumy obdrželi podle deníku Press například srbští obyvatelé, kteří v Kosovu dávno nebydlí. Jde mimo jiné o zaměstnance elektrorozvodných závodů EPS, které provozovaly elektrárnu v Obilići nedaleko Prištiny. Dodnes platí šest tisíc lidí, kteří tam už nepracují. Podporovalo se též zakládání firem. I když vlastníci prostředky vyinkasovali, nikdy dotyčné podniky nevznikly. Stavěly se předražené či dokonce zcela virtuální silnice, domovy důchodců či zdravotní střediska. Vládní mluvčí možnost zneužívání peněz přiznal. Jako odůvodnění uvedl: „Nejsou tam ani zákony, ani instituce, které by vykonávaly kontrolu.“ Z tohoto vyjádření je patrné, jak dobře si je bělehradská vláda vědoma, v čem je hlavní problém nestabilního severního Kosova. Právní vakuum, které tam už léta existuje, vede jen k chaosu a kriminalitě. Zájmem všech stran samozřejmě má být, tento stav změnit. Rezolutní Němci Kancléřka Angela Merkelová při své demonstrativní návštěvě u německého kontingentu mezinárodních mírových sil KFOR do Bělehradu vzkázala, že se Srbsko musí ze severního Kosova stáhnout. Jinak na evropskou kartu hřešit nemůže. Odpověď z Bělehradu však byla promptní. Ministerstvo pro Kosovo a Metohiji vydalo prohlášení, ve kterém vyzvalo, že bude snadnější, srbské instituce v severním Kosovu uznat. Merkelová ke svému ráznému postoji a návštěvě německých vojáků měla nepřehlédnutelný důvod. Po obchodních a celních sporech došly konflikty tak daleko, že Srbové postavili barikády na cesty vedoucí k dvěma přechodům mezi Kosovem a Srbskem. Jsou to jediné dvě brány, které spojují většinově srbské severní Kosovo se Srbskem samotným. KFOR se snažil barikády nechat opakovaně odstranit. Nakonec došlo až na přestřelky mezi Srby a vojáky. Několik německých příslušníků KFOR přitom přišlo ke zranění. A to skoro vpředvečer hlasování o srbské kandidatuře ke vstupu do EU. Motivováno vidinou kandidatury do EU se Srbsko mezitím nechalo dotlačit k podepsání hned několika dohod, kterými některé kosovské instrumenty, dokumenty a instituce uznává. Již roky vládl značný chaos v registraci osobních vozidel na severu Kosova. Srbsko tu vydávalo poznávací značky své, což Kosovo považovalo za nelegální a snažilo se přimět místní, aby auta registrovali u kosovských úřadů. Jejich poznávací značky však neuznávalo Srbsko. Proto se často jezdilo beze značek nebo se musely přešroubovávat. Teď Srbsko část kosovských značek uznává, stejně jako doklady totožnosti a další dokumenty. Určitý pokrok se podařilo docílit i v oblasti mezinárodního pojištění aut. Zde ovšem zůstává otázka takzvaných zelených karet, které v Kosovu neplatí a pojištění se musí platit zvlášť. Problém poznávacích značek a zelených karet tak ilustruje, jak obě strany svou zabedněnou politikou komplikují život svým vlastním občanům a činí otázku každodenního přežití v této zemi tíživější, než by musela být. Teď z dlouhé řady sporných otázek vyčnívá problém místních samospráv a dalších institucí severního Kosova. Jde navíc o rébus skutečně těžko řešitelný, na rozdíl od poznávacích značek. Srbské obyvatelstvo trvá na tom, že chce, aby instituce v této oblasti byly v jurisdikci Republiky Srbsko a aby zde platily její zákony. Skutečnost, že žijí na území jednostranně vyhlášeného kosovského státu, tito lidé prostě nepřijímají. Německo se při pohledu na tento stav zdá být ve svých požadavcích na srbskou stranu nezastavitelné. Ze strany Berlína zazněl požadavek, podle kterého by Srbsko mělo své instituce ze severního Kosova stáhnout. Z Bělehradu se v reakcích na to ozývá už jen tolik, že předchozí podmínky jsou splněny a přijímání dalších není reálné. Referendum versus Evropa Tak jak se v předvečer jednoho hlasování objevily barikády, jejichž fotografie prolétly západním tiskem, přichází nedlouho před dalším hlasováním mina, která může další eurointegraci Srbska rozvrátit. Obce v oblasti severního Kosova se shodly na tom, že uspořádají na svých územích referendum. Hned po zrodu této myšlenky nebylo zcela jasné, na co se pořádající obce chtějí občanů ptát. Objevovalo se znění dotazu, jestli si občané přejí uznat albánské instituce. Nakonec se představitelé obcí shodli na otázce, zdali si občané přejí zachovat srbské instituce. Srbský prezident Boris Tadić reagoval na iniciativu referenda odmítavě. Podle jeho slov není v souladu s ústavou. Poté obyvatele severního Kosova ujistil, že celý svět ví o jejich přání mít zde srbské instituce. Proto se o nich nemusí hlasovat. Pravdou však zůstává, že referendum, i když nebude mít konkrétní dopad, jenom podtrhne, že oblast je nadále nestabilní, což není voda na mlýn evropskému směřování Srbska. To je hlavní důvod, proč se bělehradskému centru referendum nelíbí. Spor však přichází do bodu, kde začíná být patrné, že vést politiku „Buď EU nebo Kosovo“, by bylo dál scestné. Zvlášť v momentě, kdy je zřejmé, že doporučení Evropské komise i většinový názor členských zemí má odvahu vetovat jedna – byť velká a významná – členská země EU. Evropskou integraci je třeba považovat za vizi, která se sleduje dlouhodobě a kosovský problém za hnisavou ránu, jejíž léčba bude též trvat velmi dlouho. Oběma tématům je třeba se věnovat souběžně a za každou cenu je nestavět do pozice, že se vzájemně vylučují. Otázka podmínečnosti evropské integrace zemí Jihovýchodní Evropy má dvě dimenze: Obě znesvářené strany se nechaly donutit k několika dohodám, které zaostalý kout jihozápadního Balkánu posunou blíže k civilizovanému světu. Tím se myslí celní ujednání, společné odbavování na přechodech či částečné vyřešení problému s pojištěním aut a poznávacími značkami. Odvrácenou stránkou mince však je, že obyvatelé těchto zemí zčásti považují původně nedeklarované podmínky za vydírání a nikdo se už raději nezaobírá představou, co zas bude Brusel chtít. Tím projekt evropské integrace v těchto krajích ztrácí na atraktivitě, diskredituje sám sebe a přestává být motivující. Zvlášť v kontextu, kdy se sama sjednocená Evropa dostává do svých vlastních nevídaných problémů. Ovšem v Srbsku se schyluje k volbám. Síly demokratických proevropských stran a nacionalistů jsou vyrovnané. Ani při volbách posledních let - prezidentských či parlamentních – nevítězily prozápadní strany s žádnou velkou převahou. Scénář, kdy proevropští lídři nesestaví po jarních volbách většinu, není ničím nereálným. Z toho důvodu je nepochopitelné, proč Evropská unie dává právě současné koalici opakovaně nůž na krk kvůli kosovské otázce. Naopak by z Evropy měla těmto politikům přicházet podpora. Když se poměry v Bělehradě změní, bude jakýkoli pokrok ve vztazích Srbska a Kosova nemožný. Kamenem úrazu při řešení kosovské otázky, tak paradoxně není to, že Evropa je nejednotná v postoji ke kosovské nezávislosti. V případě, že se chceme v tuto chvíli omezit na takzvaná „technická jednání“, není nutné se zatěžovat diskusemi o statutu Kosova a uznávání jeho nezávislosti. Jak uvedeno výše, ony technické otázky samy o sobě často představují nerozlousknutelný rébus. Dříve či později se bude muset řešit problematika telekomunikací, elektrorozvodné sítě, peněžního systému, železnice a dalších. Jako obtížně řešitelná se momentálně jeví problematika vystupování Kosova na shromážděních, jichž se účastní i reprezentace Srbska. Už z tohoto strohého výčtu je zřejmé, že na vzájemnou dohodu ve všech sporných bodech je v první řadě potřeba čas. V případě, že představitelé Evropské unie a jejích členských států propadli představě, že se všechno vyřeší naráz odkládáním jedné kandidatury na vstup, jedná se o hluboký omyl. Rozdělit Kosovo? Při tom všem je třeba myslet i na to, jaký zvolit modus, aby byly uspokojeny požadavky srbských obyvatel severního Kosova, kteří zřejmě budou i nadále neústupní. A přitom umožnit, aby model pro severní Kosovo byl přijatelný i pro centrální vládu v Prištině. Zatím před sebou máme dvě maximalistické vize, z nichž by bylo nutné více či méně ustoupit směrem k realistickému řešení. Na jedné straně je požadavek přištinské vlády, která se netají úmyslem, severní Kosovo beze zbytku začlenit do kosovského systému. „Suverénní a legitimní právo státu je, aby kontroloval celé teritorium,“ uvedla kosovská prezidentka Atifete Jahjaga. Vláda tento argument na počátku nejnovějšího dějství sporů podložila i silou, kdy v roce 2011 poslala elitní policejní jednotky na jeden ze sporných přechodů. Na druhé straně pak stojí srbské obyvatelstvo severu a jeho předáci, kteří se netají myšlenkou, že by území severokosovských obcí rádi připojili k Srbsku. To by však byl čin, o jehož důsledcích předem nikdo nemá představu. Z neoficiálních sdělení víme, že Srbsko, ač by nevyměnilo Kosovo za Evropskou unii, přišlo s jinou nabídkou na směnný obchod. Srbští vyjednavači údajně nabídli Prištině, že nezávislé Kosovo uznají, pokud ona se vzdá severního Kosova ve prospěch Srbska. Diskuse o rozdělení Kosova se nově rozhořela právě díky sporům o kontrolu nad přechody na hranici/administrativní linii mezi Srbskem a Kosovem. Reakce oficiálních míst je zatím stále stejná: USA jako hlavní designér kosovské nezávislosti trvá na „územní integritě Kosova“. Odmítavě k dělení bývalé provincie se staví i Německo. O takovém plánu nechtějí slyšet ani v Prištině. Bělehrad mezitím rozdělení Kosova prohlašuje za jediné „realistické řešení.“ Že o něčem takovém světoví lídři možná začínají skutečně uvažovat, si myslí Dušan Reljić, z německé nadace Wissenschaft und Politik. Podle vědce působícího v Německu by Srbsko nejen že uznalo kosovskou státnost, ale tolerovalo by i vazby na Albánii a oblasti osídlené Albánci. Reljić vychází z toho, že Kosovo jako multietnický stát do budoucna z velké části nemůže fungovat. Podle něj slovanské obyvatelstvo a Albánci mají natolik rozdílnou identitu, že jejich soužití nemůže nikdy mít sousedský charakter. K tomu je nutno zdůraznit, že nenávist, která mezi dvěma největšími etniky v Kosovu panuje, má hluboké kořeny a může mít ještě velmi dlouhého trvání. Že i na albánské straně nalézá idea o rozdělení Kosova i pozitivní odezvu, dokazuje nedávné vyjádření kosovské opozice. Poslanec Demokratického svazu Kosova, Ljufti Haziri, uvedl, že je nutno iniciovat diskusi o redefinici hranic. Poukázal na to, že severní Kosovo je součástí až od roku 1956, kdy Jugoslávie uskutečnila administrativní změny. Návrat k těmto hranicím by podle něj mohl vyřešit nepřátelství mezi oběma zeměmi a ukončit snahy Srbska o destabilizaci Kosova. Pod těmito slovy se ve skutečnosti skrývá strategie výměny teritorií mezi oběma zeměmi. V hranicích Kosova z roku 1956 totiž byly i obce Medvedja, Preševo a Bujanovac, které jsou dnes součástí Srbska. Nastalo by tak kreslení hranic na mapách, o kterém by se dalo předpokládat, že neskončí jen jedním črtem. Dominoefekt Poslankyně Evropského parlamentu Doris Pack však správně namítá, že by se rozdělením Kosova mohl spustit dominový efekt, který se jen obtížně dal zastavit. Na současném Balkáně je několik oblastí a států, ve kterých by se mohlo přihodit po vzoru Kosova něco podobného. První na seznamu takovýchto zemí je Bosna a Hercegovina. Zrovna u ní se přitom nedá říct, že by její situace byla totožná s Kosovem. Bosna je bezesporu rozdělená, což paralyzuje její fungování jako státu. Pokusy o zjednodušení státního zřízení vycházejí už léta naprázdno a chudý stát nemá svým třem konstitutivním národům co nabídnout. Ovšem vztahy mezi Bosňáky, Srby a Chorvaty vypadají zcela jinak, než vztahy Srbů a Albánců v Kosovu. Srbové v Bosně se netají tím, že Bosna a Hercegovina jim k srdci nepřirostla a že jí nepovažují za svou mateřskou zemi. Na druhou stranu, tendence rozbít Bosnu a Hercegovinu a připojit se k sousednímu Srbsku, jsou u těchto obyvatel spíše omezené. Navíc jak Záhřeb, tak Bělehrad prohlašují, že si přejí celistvost Bosny a Hercegoviny a jako podpisující strany Daytonské mírové smlouvy z roku 1995 jsou za její osud také spoluodpovědné. Pokud by rozdělení Kosova některou z okolních zemí ohrozilo, první na řadě by byla zřejmě Makedonie. Asi třetina jejích obyvatel jsou Albánci, kteří s Kosovem mají úzký každodenní kontakt a své odtržení od Makedonie by si uměli představit. Podle průzkumů Gallupova ústavu si asi 70 procent makedonských Albánců umí představit vstup do většího albánského státního útvaru. Architekti kosovské nezávislosti budou mít ještě jeden velký problém s eventuálním dělením Kosova: byl by to nezvratný důkaz, že multietnicita, kterou novému útvaru chtěli vtisknout, neexistuje a nebude fungovat. Ovšem bez přiznání si tohoto faktu bude jen obtížně možné v rozplétání kosovského uzlu pokračovat. Rozdělení Kosova, respektive připojení jeho severní části k Srbsku, by ve finále nebylo příliš účinným řešením konfliktů v nejmladším státě Evropy. Jediné, co by se vyřešilo, by bylo malé území severního Kosova jako takové. Ovšem smír mezi národnostmi v této malé zemi by nenastal. Dalo by se předpokládat další napětí mezi Srby žijícími v izolovaných enklávách a spolupracujícími s institucemi Republiky Kosovo. Odtržení severního Kosova by nepřineslo nic dobrého ani ostatním menšinám, které na různých místech bývalé provincie žijí. Negativní dopady na okolní země, především ty s výraznou albánskou menšinou, by na sebe nenechaly dlouho čekat. Může se z Kosova stát Palestina Evropy? Zpráva z diskuse uspořádané RMV 18.10.2011 v Evropském domě Martin Dorazín a Martin Ježek V úterý, 18. října 2011, uspořádala Rada pro mezinárodní vztahy další diskusi z jejich letošního cyklu. Hosty byli dva přední novináři, Martin Dorazín a Martin Ježek, kteří se ve své žurnalistické práci specializují na zahraničněpolitické otázky, zejména na problematiku Balkánského poloostrova a tzv. západní Balkán. Diskusi je možné rozdělit na dvě části, resp. na dva pohledy na současnou situaci v Kosovu. Jedním pohledem je vnímání Kosova očima lidí, kteří žijí na jeho území nebo v příhraničních oblastech. Druhým pohledem jsou širší mezinárodně-politické souvislosti, které se snažil vystihnout současné postoje a role hlavních mezinárodních aktérů na západním Balkáně. Jedním z problémů, který je vnímán zejména v každodenním životě na lokální úrovni, je stále problematické soužití kosovských Albánců a kosovských Srbů. Martin Ježek hovořil o vlastních zkušenostech, kterými dokládal, že tyto dvě skupiny k sobě mají stále obrovské antipatie. Kosovští Srbové, kteří žijí na území dnešního Kosova, se dělí zhruba na dva tábory, alespoň co se týče vnímání své vlasti a její obrany. Jednu část, žijící v tradičně srbsky osídlených oblastech, lze označit za nacionalisticky uvědomělejší. Tito lidé považují Kosovo za naprosto nelegitimní stát a jsou největšími zastánci tvrdého a nekompromisního postupu Srbska vůči institucím na kosovském „národním“ území. Kosovo je pro ně stále jednou z provincií Srbska. Tito kosovští Srbové nikdy neopustí svá současná obydlí a jsou připraveni své domovy bránit, případně až přímo organizovat aktivní kroky proti kosovským institucím a kosovským Albáncům. Druhá skupina kosovských Srbů hledí na svoji budoucnost spíše s obavami. Martin Ježek dokládá svá tvrzení rozhovory s rodinami, které byly připraveny odejít z Kosova ve chvíli, kdy vojáci KFOR opustí své pozice a oni tak budou – dle svých slov – čelit nejen úředním, ale dost možná i ozbrojenému napadání ze strany kosovských Albánců, jenž se budou snažit Kosovo od Srbů„vyčistit“. V souvislosti s etnickými menšinami a politikou kosovské vlády v této oblasti si Martin Dorazín všímá zajímavého jevu. Současná kosovská vládní garnitura se slovně staví k otázce určité větší autonomie pro Srby v severních částech Kosova, resp. ke všem srbským národnostním otázkám, velice podobně jako v devadesátých letech prezident Jugoslávie Slobodan Milošević k autonomistickým požadavkům kosovských Albánců. Milošević uváděl na adresu kosovských Albánců, že mají de facto plnou autonomii a veškeré možné svobody, a proto neexistuje žádný důvodu měnit legislativu či přiznávat nějaká další, speciální práva. Dnes, v roce 2011, zní oficiálně uváděné argumenty z Kosova zcela stejně. Obecně oba přednášející zdůraznili, že nejrůznější historické souvislosti a pociťované křivdy jsou na Balkáně velice důležité pro to, jak vypadá dnešek a jak „se (ne)změní zítřek“. Místním obyvatelům ztrpčuje život i špatná vzájemná komunikace mezi kosovskými a srbskými úřady. Martin Ježek zmínil problémy s cestováním, resp. s vydáváním cestovních dokladů a jejich platností pro jednotlivé země. Přítomné publikum pobavila i slova Martina Ježka o vydávání a platnosti jednotlivých registračních značek pro automobily a vlastní účelová výměna značek na kosovsko-srbské hranici (záleží odkud kam se přejíždí a jestli řidič je kosovský Albánec či Srb). Současná jednání mezi Srbskem a Kosovem o normalizaci vztahů a technických otázkách se zadrhla v létě letošního roku. Každá ze stran si své závazky vyplývající z mezinárodních a bilaterálních dohod vykládá odlišně. Tento fakt oběma hostům potvrdila i přítomná velvyslankyně Republiky Srbsko paní Maja Mitrović. V současné době je i nadále snadné setkat se na kosovském území s organizovaným zločinem. Jedná se o kriminalitu je nejrůznějšího charakteru: od překupníků drog, alkoholu a cigaret, přes obchod s kradenými vozy až po obchod s lidmi. Paradoxní je, že v těchto zločineckých kartelech spolu poměrně běžně kooperují Srbové s Albánci. Nelegálním a společensky nebezpečným obchodům nahrává slabá vymahatelnost práva v Kosovu a velmi špatná kooperace v boji proti organizovanému zločinu mezi Srbskem a Kosovem. Mezi další závažné problémy Kosova v sociální a ekonomické oblasti patří i frustrace mladé populace, jež má špatný přístup ke kvalitnímu vzdělání, obecně vysoká míra nezaměstnanosti a s tím související špatně fungující ekonomika. Kosovo má nejmladší populaci v Evropě. Mladí lidé se proto snaží vycestovat do zahraničí. Jak říká Martin Ježek: „Mladí lidé v Kosovu nejčastěji sní o vzdělání a následné kariéře v západní Evropě. Většina z nich by ráda podnikala a část případného. zisku by posílala zpět rodinám do Kosova. Mladá generace svou perspektivu v Kosovu nevidí.“ V mezinárodně politických souvislostech je třeba vnímat odlišné pozice Kosova a Srbska z hlediska mezinárodních vztahů. Jak zdůraznili oba diskutující, Srbsko má pádný důvod spor se svojí odtrženou provincií vyřešit. V prosinci letošního roku se bude konat evropský summit, na kterém se rozhodne, zda Srbsko získá status kandidátské země pro členství v EU. V tomto kontextu se jeví jako problematické i vztahy s Maďarskem, jehož představitelé se vyjádřili v tom smyslu, že jsou připraveni vetovat vstup Srbska do EU a ani podpora několika dalších členských států není zdaleka jistá. Po splnění požadavků týkajících se válečných zločinců, resp. vydání válečných zločinců Mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávi v Haagu, zůstává jedním z nejpalčivějších problémů kosovská otázka. Právě posunem v jejím řešení EU podmiňuje srbskou kandidaturu. Srbské straně v současné době nenahrávají ani barikády (celkem 16), které na hraničních přechodech mezi Srbskem a severním Kosovem vybudovali kosovští Srbové již před třemi měsíci. U barikád se schází čas od času asi 150-ti členný dav demonstrantů. Samotné barikády hlídají dobře organizované skupinky, které blokují provoz přes oficiální hraniční přechody, aby tím dali najevo nesouhlas s osamostatněním Kosova a zákazem dovozu srbského zboží. Místní srbští představitelé odmítli uvolnit přechod pro celníky a policisty kosovské vlády a příslušníky evropské policejní mise EULEX; naopak vstřícnější jednání jsou vedena s jednotkami KFOR. Samotné Srbsko reaguje zdrženlivě a vyzývá kosovské Srby, aby našli pokojné řešení krize. Martin Dorazín připomněl, že vliv a možnosti Evropské unie na Balkáně jsou omezené. Evropa je nyní zahleděna sama do sebe, do své vážné ekonomické krize a nikdo nemůže očekávat, že se bude na Balkáně vehementně angažovat v politických otázkách. Naopak silným aktérem, který v budoucnu pravděpodobně významně promluví do podoby řešení kosovské otázky budou Spojené státy. Nicméně Srbsko a Kosovo musí chtít řešit problémy samy o sobě. Nemohou čekat, že za ně sporné otázky bude řešit někdo jiný a také by to chtít neměli. Martin Dorazín se s Martinem Ježkem shodli, že efektivní a uspokojivé řešení kosovské otázky leží zejména v ochotě Srbska i Kosova zasednout za společný stůl a zaměřit se, jak zdůraznil Martin Ježek, na „problémy všedního dne“. Tedy přes technické otázky a problémy ryze praktické se dostat postupnými kroky až k tématům nejcitlivějším a nejtěžším. Martin Dorazín se domnívá, že by nebyla žádná ostuda, kdyby obě strany zachovaly pro následující půl rok jakýsi status quo a po volbách v Srbsku, které proběhnou na jaře 2012, se obě strany k jednáním vrátily v podobě nových reprezentací a s novými mandáty od voličů. Zpracoval Jiří Kupka Czech development agency, bilateral cooperation with Hosnia and Herzegovina, Serbia and Kosovo Ivana Pejić Povolna, Summary of the students´ debate at the Metropolitan University of Prague, Dubečská 900/10, 100 31 Praha 10 – Strašnice, 3.11.2011 On Thursday, 3rd of November, 2011, the first group of the MA IRES at MUP attended the lecture of Mrs. Ivana Pejić Povolna on the topic: “Czech Development Agency, bilateral cooperation with Bosnia and Herzegovina, Serbia and Kosovo”. There is a clear difference between bilateral and multilateral cooperation. Multilateral cooperation represents cooperation with international organizations such as the United Nations or the European Commission. Bilateral cooperation represents cooperation between the Czech Republic and an individual country. In 2004, with Czech Republics integration in the European Union, The Czech Republic cased to represent a Country which received bilateral cooperation, and started to be a donor of bilateral cooperation. The CzDA’s involvements in bilateral cooperation around the world cost the Czech tax payers around 56.000.000 Euros per year, which would be nearly the equivalent to the cost of 1Km of highway in the Czech Republic. Some of the activities that are part of the official Development Assistance are: Scholarships for students from developing countries; Humanitarian assistance, Transformation cooperation; Providing assistance to refugees; Depth relief fore some particular countries; Development cooperation projects which are the most relevant. The CzDA was established in 2008, and it has recently gone through some reforms such as the creation of a “Development cooperation strategy” of the Czech Republic. There are also separate particular programs for cooperation and development between the Czech Republic and some countries. The structures involved in the realization of a cooperation project are the following: The Czech MFA which is the coordinator of the development assistance, CzDA which is responsible for the implementation of the projects, the Embassies in respective countries which are important because they are in the country with which the cooperation is established and can provide information about the immediate situation, the project itself, and the last structure is the Development Cooperation Council comprised of relevant ministry officials, NGO as well as Czech company’s representatives. The CzDA has a specific and well defined methodology of working which is comprised of the following phases: Programming, Identification, Formulation, Realization and last, Evaluation. Monitoring is regularly done throughout the entire process of cooperation. The CzDA cooperates on a bilateral level with more than ten countries in the World. In the Balkans, bilateral cooperation is established with Bosnia and Herzegovina, Serbia and Kosovo. There is a distinction between priority program countries and project countries. The division between the two types is that priority program countries have an existing program for development and cooperation with the Czech Republic and usually receive greater founds. The project countries, on the other hand, are countries which do not have a determined program, only active single projects. The importance of the CzDA in the international dimension is the signing of the Paris Declaration in 2005 for harmonization for the donors, so that different respective national development agencies can collaborate and stay informed about each-others actions and engagements. The Czech Republic’s development and cooperation projects started n the Balkans in the late 90’s. From 2002 to 2010, there were 80.000.000$ allocated in this region. Today, only Bosnia and Herzegovina is a priority country, while Serbia and Kosovo are considered as project countries. At this particular time CzDA is undertaking a project of cooperation in Bosnia and Herzegovina. The project aim is to provide a new source for supplying the town of Lukavac with clean drinking water. There is also a project named “Дома Чисто” which translates to Clean Home and the goal of this project is the improvement of the waste management in the region around Maglaj and Doboj. There is also a development project active in the north-east of Bosnia and Herzegovina aimed to increase the milk production in the farms. In Serbia, CzDA is focused in the city Vrsac because of the still largely existing Czech minority. Sandzak is a very poor region with a very high level of unemployment in south-west Serbia with a prevalent population of Muslim minority of Bosniaks, and the CzDA supports farmers in the production and marketing of cheese in this region. Shumadija, is also a quite poor region, where the CzDA supports cooperation projects in the health sector. In Kosovo, the CzDA was present even before its independence from Serbia in 2008. Here, the CzDA favors the municipalities practice good attitudes towards minorities. The projects are focused in the social sector, and aim towards integration of the handicapped. The general sectors of cooperation in the Balkan are water supply and sanitation, agricultural programs, programs which promote lasting financial growth, civil society integration and over all projects that aim towards improving the standards of living in the region. Institucionální rámec ZRS ČR • rozdělení působnosti: • MZV ČR – politická, koncepční, programová a evaluační úroveň – řízení ČRA • Česká rozvojová agentura (ČRA) – implementační agentura – identifikace vhodných projektů, jejich formulace, realizace a monitoring Written by Nikolovski Risto, MA student at IRES at MUP, Group 1 November 3, 2011 Etiopie – úzká spolupráce s partnerskou zemí • zpracovaný Program rozvojové spolupráce ČR a Etiopie na 2012-2017 – založen na rozvojových potřebách Etiopie – vznikl v úzké spolupráci s: • etiopskými úřady (programovací mise) • klíčovými českými aktéry (kulatý stůl v rámci Rady pro ZRS – resorty, FoRS, PP ZRS) Rozvojová spolupráce a rozvojové priority čr v Africe záznam z vystoupení a diskuse v rámci besedy se studenty, která se konala 13. prosince 2011 v evropském domě. 1) Nicol Adamcová – MZV ČR, Odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Struktura prezentace: • Rozvojová spolupráce ČR – cíle, úloha • Stručná informace o institucionálním zajištění • Objem a struktura ODA ČR v r. 2010 • Rozvojové priority ČR v Africe • Etiopie – případová studie fungování ZRS ČR (stanovení priorit, spolupráce s místní vládou, ostatními donory apod.) • Efektivnost pomoci obecně – 4HLF v Pusanu • Zvyšování efektivnosti české ZRS Zahraniční rozvojová spolupráce ČR • je nedílnou součástí zahraniční politiky ČR • vychází ze dvou základních dokumentů: • Koncepce zahraniční politiky ČR (schválena vládou v 7/2011) • Koncepce ZRS ČR na období 2010-2017 (schválena vládou v 5/2010) – teritoriální a sektorové priority – hlavní principy vycházející z Pařížské deklarace, AAA, Pusanu (ownership, alignment, mutual accountability apod.) Prostředky vynaložené na Oficielní rozvojovou spolupráci (ODA) ČR v r. 2010 ODA ČR v r. 2010 Bilaterální ODA Multilaterální ODA ODA/HND 4,34 mld. Kč 1,51 mld. Kč 2,83 mld. Kč 0,13 % Základní dělení ODA ČR v r. 2010 Dvoustranná spolupráce Mnohostranná spolupráce 34,88 % 65,12 % Regionální rozdělení dvoustranné ODA Asie EvropaAfrika Amerika 46,9 % 26,57 % 10,23 % 7,03 % 9,28 % Neurčené Teritoriální priority ZRS ČR v Africe (dané Koncepcí ZRS ČR na 2010-2017) • Etiopie: nejvyšší kategorie prioritních zemí (programové země) • Angola, Zambie: prioritní země, ve kterých bude ZRS ČR pokračovat v jiném rozsahu a zaměření (phase-out) Proč Etiopie - důvody • významný regionální hráč • v současnosti probíhající rozvojové aktivity ČR • historicky významný obchodní partner Československa (např. investiční celky - koželužna, lisovna kovů, obuvnický závod, pivovary, obilní mlýny) • LDC země (OECD/DAC), velmi dynamický ekonomický rozvoj v posledních 5 letech (2010: růst HDP 8,8 %) • ambiciózní Plán růstu a transformace pro 2010-2015 • tradičně vysoký počet donorů a nízký poměr ODA/osobu • Snaha harmonizovat aktivity ČR s působením ostatních dárců – dělba práce mezi donory (iniciativa EU) – DAG (Development Assistance Group): koordinuje aktivity donorů v Etiopii v souladu s principy Pařížské deklarace o efektivnosti pomoci – společné programování v EU od r. 2014 Etiopie – prioritní sektory • Vzdělávání • Voda a sanitace • Zemědělství, lesnictví a rybolov • Zdravotnictví • Prevence katastrof a připravenost na jejich řešení Střednědobá evaluace Programu v roce 2014: – snížení počtu prioritních sektorů – reflektování společného programování EU v Etiopii Cesty zvyšování efektivnosti pomoci • aktuální téma mezinárodní rozvojové spolupráce • 4. fórum o efektivnosti pomoci v Pusanu – globální partnerství pro efektivní rozvoj – vlastnictví procesu rozvojovými zeměmi – vzájemná zodpovědnost – orientace na výsledky –transparentnost All developing countries excluding Sub-Saharan Africa ($331 billions) Official flows Other private Remittances FDI 9% 16%33%43% Zvyšování efektivnosti ZRS ČR • Snížení počtu prioritních zemí a sektorů dle Koncepce ZRS (2010) • Strategie globálního rozvojového vzdělávání (únor 2011) • Programy spolupráce s prioritními zeměmi (2011) Připravované kroky: • Nová strategie programu vládních stipendií (březen 2012) • Strategie mnohostranné rozvojové spolupráce (duben 2012) • Vznik poboček ČRA v programových a projektových zemích (leden 2013) Nyní: diplomat s gescí ZRS + lokální koordinátoři • Evaluace projektů (průběžně) + evaluace programů spolupráce s programovými zeměmi (2014) [email protected] Příklady českého „nepříspěvku“ • Zemědělství: Burkina Faso: 50 % dovozu mléka, až 90 % ve městech. Sušené dotované mléko až dvakrát levnější. • Těžba: Zambie: Měděné doly Mopani získaly půjčku 50 milionů € od EIB, ale podezření, že uměle snižují daně. • Lidská práva: Rozvojová spolupráce s Etiopií • Vývoz zbraní, migrace, rybářství, obchod, bezpečnost… Trendy… • Multipolární svět (BRIC) • Noví státní a nestátní donoři • Rostoucí nerovnosti mezi zeměmi i uvnitř zemí i nová střední třída • Odpoutání vyšších příjmů od snižování chudoby • Potravinová bezpečnost, „nové války“ a ubývající zdroje • Klimatické změny a jejich dopady 2) Ondřej Horký – Ústav mezinárodních vztahů Struktura prezentace • Platí slogan „CR pomáhá Africe“ doposud? • Proč vůbec Afrika? • A proč vůbec rozvojová spolupráce? • Globální trendy a nejistoty Český příspěvek Africe doposud: statistiky 2010 • Celková oficiální rozvojová pomoc: 228 milionů USD z 129 miliard USD = 0,17 % • Bilaterální spolupráce se subsaharskou Afrikou: 8 milionů USD ze 79 milionů USD = 10 % • Český příspěvek dalším MO: 38 milionů USD • Český příspěvek do EU: 110 milionů USD bez ERF od 2011 (= 0,5 % příspěvku EU) • Nevládní organizace: charitativní pojetí, individuální pomoc Český příspěvek Africe doposud: kritická evaluace • 2003-2005: 3 z 11 projektů „neuspokojivé“ - Slabá koordinace a vlastnictví místních partnerů - Slabá udržitelnost, humanitární charakter • 2011: modernizace vyučovacích metod Etiopie - Realizované výstupy neslouží projektu - „Velmi problematická“ udržitelnost • „Genderové audity“ dvou projektů v Angole - ZRS zhoršuje pozici žen ve společnosti Klimatická spravedlnost: emise CO2 • Česko: 120 milionů tun CO2 - 10 milionů obyvatel • Etiopie: 7 milionů tun CO2 - 83 milionů obyvatel Ale proč právě Afrika? • Nový „bottom billion“ (Andy Sumner) • 1990: 930 milionů chudých v zemích nízkého příjmu • 2007-2008: 1,3 miliardy žije v zemích středního příjmu, jen 370 milionů v chudých zemích Poznámka: Official flows are the main source of external finance for Sub-Saharan Africa, twice as large as FDI and nearly four times as large as remittances. Financial flows (long-term), 2003 Sub-Saharan Africa ($45 billions) Official flows Other private Remittances 50%14% 13% 22% Sources: OECD DAC database, World Bank data and staff estimates Note: Official flows include ODA and non-ODA. Although remittances are classified as current transfers in the balance of payments, they are an increasingly important source of foreign exchange for developing countries and are included here as financial flows. Also included are NGO grants, which are current transfers. The shares may not add to 100 % because of rounding. FDI … a nejistoty • Stabilita finančního a hospodářského systému • Schopnost států zajistit větší participaci chudých • Globální kolektivní akce a plnění závazků: • Větší pragmatismus v krizi • Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku • Účinná vnější akce Evropské unie • Domácí podpora evropské integrace a solidarity Závěrem – potřeba provázanosti • Rozvojové spolupráce • Koherence rozvojových politik • Globální politiky [email protected] 3) Josef Oriško – východočeské vzdělávací a kulturní centrum • informace o činnosti Centra v Senegalu • kurz mírotvorné antropologie v Dakaru Zapsal S. Stach b) Migrace Česká přistěhovalecká a azylová politika v evropském kontextu Miloslav Had I. Úvod Tato stať se zabývá českou přistěhovaleckou a azylovou politikou v evropském kontextu. V první části charakterizuje přistěhovaleckou a azylovou politiku Evropské unie po vstupu Amsterdamské smlouvy platnost (1999) a zejména vývoj unijního prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Druhá část je věnována české přistěhovalecké a azylové politice. Stať vychází převážně z oficiálních materiálů Evropské unie a České republiky. Má napomoci zájemci o tuto oblast orientovat se složité problematice přistěhovalectví. II. Přistěhovalecká a azylová politika Evropské unie Evropská unie postupně formuluje společnou přistěhovaleckou a azylovou politiku. Jde o důležitou oblast, která se dotýká v unijním kontextu všech členských států, velkého počtu lidí a souvisí se současnou i budoucí ekonomickou politikou Unie. Evropská unie potřebuje pracovníky ze zahraničí. Jsou důležití pro zajištění hospodářského růstu, neboť obyvatelstvo Evropské unie stárne a počet pracovních sil se snižuje. Výhledy nejsou příznivé. Podle Sdělení Evropské komise KOM(2011) 291 ze dne 24.5.2011 se má počet obyvatel EU z 501 milionu v roce 2010 zvýšit v roce 2035 na 520,7 milionu, avšak v roce 2060 klesne na 505,7 milionu. Zatímco v roce 2010 připadalo na každou osobu ve věku 65 let a starší 3,5 osoby v produktivním věku (20–64 let), v roce 2060 má tento poměr činit 1,7. Členské státy Evropské unie se shodují na tom, že přistěhovalecká a azylová politika vyžaduje společné řízení a větší spolupráci. V tomto směru došlo k významnému pokroku. Unijní přistěhovalecká a azylová politika je založena na principu subsidiarity. V rámci Evropské unie každý členský stát stanoví v rámci společných pravidel svou vlastní přistěhovaleckou politiku. Rozhoduje o postupech pro vstup, o druzích práce, která je dostupná pro přistěhovalce, o jejich zemích původu a o počtu přijatých osob. Hostitelské země odpovídají za začlenění přistěhovalců a jejich rodin do společnosti. Počátky společné unijní přistěhovalecké a azylové politiky souvisejí s vytvářením jednotného vnitřního trhu a s vytvořením Schengenského systému. V Schengenské dohodě (1985) byl poprvé zmíněn závazek signatářských států harmonizovat vízovou politiku a předpisy pro vstup osob ze třetích zemí. Schengenská prováděcí úmluva z roku 1990 obsahovala též ustanovení o harmonizaci azylové politiky (čl. 30 – 38), která byla zahrnuta do Dublinské úmluvy (1990). Tato úmluva definuje základní pojmy (cizinec, žádost o azyl, žadatel o azyl, posouzení žádosti, povolení k pobytu, vstupní vízum a další) a zakotvuje pravidlo, že žadatel může podat žádost jen v jednom státě Společenství. Na základě daných kritérií je určen stát odpovědný za projednání žádosti. Spolupráce mezi členskými státy EU v oblasti přistěhovalecké a azylové politiky se prohloubila po vstupu tzv. Maastrichtské smlouvy v platnost. Smlouva byla podepsána 7. února 1992 a v platnost vstoupila 1. listopadu 1993. Zavedla nové oblasti mezivládní spolupráce členských zemí a vytvořila Evropskou unii jako novou strukturu sestávající ze tří pilířů : Evropské společenství s mezinárodně právní subjektivitou tvořilo první pilíř, druhý mezivládní pilíř tvořila nově zavedená Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí mezivládní pilíř zahrnoval spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věci. Třetí pilíř zahrnoval i problematiku přistěhovalectví a poskytování azylu. Velmi důležitým přínosem Maastrichtské smlouvy bylo zavedení občanství Evropské unie, což nastolilo otázku práv unijních občanů a též osob pobývajících na území členských států Evropské unie. Závažné změny v oblasti přistěhovalectví a azylu přinesla Amsterdamská smlouva, která byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května 1999. Podle smlouvy byla vytvořena oblast svobody, bezpečnosti a práva zahrnující práva občanů EU, resp. základní práva EU, občanství, vnitřní bezpečnost a opatření proti terorismu, trestní a občanské právo, policejní spolupráci, přistěhovalectví a poskytování azylu, ochranu hranic a vízovou politiku. Vzhledem k rostoucímu počtu legálních i nelegálních přistěhovalců, žádostí o azyl a růstu mezinárodního zločinu došlo v Amsterdamské smlouvě k přesunu vízové, migrační a azylové politiky z třetího mezivládního do prvního komunitárního pilíře, tj. do smlouvy o Evropském společenství. Do prvního pilíře bylo začleněno též schengenské acquis. Rada ES/EU měla do pěti let od vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost přijmout opatření týkající se azylu, ilegální imigrace a politiky navracení nelegálních přistěhovalců. Po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost byla přijata významná rozhodnutí o rozvíjení oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Byly dohodnuty zásady týkající se postupu a role unijních institucí a členských zemí. Evropská rada přijímá programy, které stanoví na pětileté období politické priority a základní opatření pro oblast svobody, bezpečnosti a práva. Evropská komise na základě tohoto programu vypracovává akční plán, který stanoví, jak budou jednotlivé body programu realizovány, časový harmonogram a navrhuje též vyčlenění potřebných finančních prostředků na realizaci některých opatření. Komise předkládá akční plán a jednotlivé návrhy k jeho realizaci Radě ministrů vnitra a spravedlnosti, která návrhy posuzuje a rozhodne o přijetí příslušných opatřeních včetně dohodnuté unijní legislativy. Legislativní návrhy Komise posuzuje Evropský parlament. Komise zároveň vypracovává zprávy o plnění přijatých programů a před uplynutím pětiletého období předkládá návrh programu pro oblast svobody, bezpečnosti a práva na nadcházející období. Členské země mají při realizaci pětiletých plánů v oblasti přistěhovalectví a azylu velmi důležitou úlohu. Jsou rozhodujícími aktéry, kteří ovlivňují a realizují výslednou podobu imigrační a azylové politiky Evropské unie. Po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnosti v roce 1999 byly přijaty pro oblast svobody, bezpečnosti a práva tři programy – Tamperský (1999-2004), Haagský (2005-2009) a Stockholmský (2010-2014). Po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost (1999), došlo v Evropské unii v oblasti přistěhovalecké a azylové politiky k významným změnám, které vedly k větší regulaci na bázi spolupráce. Dochází k přesunu některých kompetencí z národní na evropskou úroveň a též ke změnám v rozhodovacích procesech ve prospěch komunitárního modelu. Tento vývoj však neznamená eliminaci mezivládní spolupráce. Je do dáno specifickým charakterem oblasti nazvané prostor svobody, bezpečnosti a práva, kde významnou úlohu mají nadále členské státy. Migrace v Evropské unii Podle Sdělení Evropské komise z května 2011 měla Evropská unie v roce 2010 501 milionu obyvatel. Migrace byla hlavní hnací silou populačních změn v EU. V roce 2009 dosáhla čistá hodnota migrace do EU 857.000 osob, tj. 63 % celkového růstu počtu obyvatel. Dochází k růstu podílu cizinců na populaci EU. Ke dni 1. 1. 2003 činil počet státních příslušníků třetích zemí v EU25 16,2 milionu, tj. 3,6 % obyvatelstva. Statistiky z roku 2010 týkající se rozdělení populace podle občanství v EU-27 ukázaly, že 20,1 milionu obyvatel bylo státními příslušníky země nenáležející do EU-27 (4 % celkové populace). Největšími skupinami státních příslušníků třetích zemí v EU jsou Turci (2,3 milionu), Maročané (1,7 milionu), Albánci (0,8 milionu) a Alžířané (0.6 milionu). V roce 2009 získalo 770 000 osob občanství členského státu EU, což představuje nárůst o 9 % oproti průměrnému počtu zaznamenanému v období let 2004–2008. V roce 2009 byly státním příslušníkům třetích zemí v EU vydány dva miliony prvních povolení k pobytu, tedy o 8% méně než v předchozím roce. Počet povolení k vykonávání výdělečné činnosti klesl vlivem dopadů hospodářské krize o 28 %. Tato povolení představovala 24 % z celkového počtu povolení vydaných v roce 2009, oproti 27 % z rodinných důvodů, 22 % z důvodů studia a dalším 27 % z různých jiných důvodů (týkajících se ochrany, pobytu bez práva na práci atd.). Tato tendence se rovněž odráží v toku remitencí (toky mimo EU); remitence pracovníků v roce 2009 klesly o 4 % ve srovnání s rokem 20086. Od roku 2002 přichází do EU každoročně 1,5 až 2 milióny nových přistěhovalců. Koncem první dekády 21.století se průměrný roční počet „čistých imigrantů“ blížil 1,75 milionu. Nejvyšší počet nových povolení k pobytu byl vydán rodinným příslušníkům přistěhovalců, kteří již jsou rezidenty (přibližně 35 %), za nimiž následovali noví přistěhovalečtí zaměstnanci (28 %) a studenti (15 %). Vážným problémem v Evropské unii je nedovolené přistěhovalectví. Evropská komise odhaduje, že v celé EU se nachází nejméně 4,5 milionu nelegálních přistěhovalců. Jiné zdroje uvádějí ještě vyšší čísla. Každoročně zadrží orgány v zemích EU na svém území přibližně 500 000 nelegálních přistěhovalců. Zhruba 40% jich je posláno zpět do domovské země nebo do země, z níž do EU přicestovali. Zhoršující se ekonomické poměry ve světě naznačují, že zájem o migraci do Evropské unie se bude zvětšovat. Hospodářské rozdíly mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a region, globalizace, obchod, politické problémy a nestabilita v zemích původu, možnost najít práci v rozvinutých zemích jsou významné faktory ovlivňující mezinárodní mobilitu osob. Programy pro oblast svobody, bezpečnosti a práva Evropské unie Po vstupu Amsterdamské smlouvy v platnosti v roce 1999 byly v Evropské unii přijaty pro oblast svobody, bezpečnosti a práva tři pětileté programy – Tamperský (1999-2004), Haagský (2005-2009) a Stockholmský (2010-2014). Tamperský program Tamperský program pro oblast svobody, bezpečnosti a práva na období 1999-2004 přijala Evropská rada v říjnu 1999 ve finském městě Tampere. Program byl velmi ambiciózní . Zahrnoval čtyři oblasti: společnou azylovou a migrační politiku, evropský prostor práva, boj proti kriminalitě a vnější působení Evropské unie. Společná unijní azylová a migrační politika počítala s partnerstvím se zeměmi původu imigrantů v boji proti chudobě, předpokládala přijímání opatření ke zlepšování kvality života, posilování demokracie a ochrany lidských práv. Unie ohlásila záměr vytvořit společný azylový systém zahrnující přijetí směrnic a dalších opatření o azylu podle Amsterdamské smlouvy, zavedení jednotného unijního azylového statutu , vytvoření EURODAC (evropské databáze otisku prstů), posílení solidarity mezi členskými státy v případě masového přílivu vysídlených osob. Pokud jde o oblast základních práv Unie vyhlásila politiku spravedlivého zacházení s občany třetích států a přijetí potřebných opatření. Občanům z třetích zemí měla být udělena práva srovnatelná s právy občanů členských zemí Unie, měl být posílen boj proti diskriminaci, rasismu a xenofobii, mělo dojít ke sbližování legislativy členských zemí Unie upravující vstup a pobyt cizinců, přiblížit právní postavení dlouhodobě pobývajících cizinců právnímu postavení občanů členských států s výhledem na získání občanství. Unie zároveň ohlásila opatření k řízení migračních toků zahrnující mj. spolupráci konzulátů členských zemí a zřízení společných „vízových úřadů“ EU v třetích zemích, boj proti nelegální imigraci, ochranu vnějších hranic Unie a rozvíjení readmisní politiky; V oblasti evropského prostoru práva Unie hodlala přijímat opatření zabezpečující lepší přístup ke spravedlnosti v řízeních s přeshraničním prvkem, vzájemné uznávání soudních rozhodnutí a sbližování procesních předpisů v oblasti občanského práva Celounijní boj proti kriminalitě počítal s koordinací opatření v oblasti prevence kriminality, zesílení boje proti organizovanému zločinu, obchodu s drogami, lidmi, praní špinavých peněz a proti terorismu. Mezi významná opatření patřilo zřízení Europolu, Eurojustu. a pro rozdílné přístupy členských zemí Rada proto rozhodla v roce 2008 posunout termín na rok 2012. Pakt o migraci a azylu (2008) V roce 2008 bylo zřejmé, že Haagský program byl příliš ambiciózní. Ukazovalo se, že se podaří splnit jen polovinu plánovaných opatření. Zároveň docházelo, s ohledem na citlivost a složitost agendy přistěhovalectví a azylu a jejích bezpečnostních aspektů a rozdílné přístupy členských zemí , k posunu od komunitárního přístupu k tradiční mezivládní spolupráci. Na vzniklou situaci reagoval Pakt o migraci a azylu (dále Pakt), který byl přijat Evropskou radou za francouzského předsednictví v říjnu 2008. Pakt je politickým dokumentem, který obsahuje základní záměry a principy evropské politiky imigrace a azylu. Pakt zmiňuje pět základních priorit: 1. Organizovat legální migraci a podporovat integraci, 2. Bojovat proti nelegální migraci, 3. Zefektivnit kontrolu na hranicích, 4. Sjednotit azylovou politiku, 5. Vytvořit partnerství se zeměmi původu migrantů a podporovat tak jejich ekonomický rozvoj V červnu 2004 uveřejnila Komise sdělení o plnění Tamperského programu a zároveň navrhla zásady (guidelines) pro zpracování programu na další pětileté období. O návrzích Komise jednala Rada ES/EU v červenci a v říjnu 2004. Pakt vyzývá členské země, aby určily své potřeby a požadavky týkající se legální migrace. Doporučuje selektivní migraci propojenou s potřebami trhu práce, se zaměřením na vysoce kvalifikované imigranty. Klade důraz na boj s nelegální migrací, doporučuje posílit spolupráci členských zemí se zeměmi původu, a to zejména při návratech nelegálních imigrantů do zemí původu. Požaduje účinnější kontroly na vnějších hranicích Unie, zavedení tzv. biometrických víz k 1.lednu 2012 a zavedení elektronických systémů pro kontrolu vnější hranice Schengenského systému. Vyzývá ke sjednocení azylové politiky do roku 2012 a k vytvoření úřadu, který by sdílel informace a zajišťoval spolupráci členských zemí v azylové politice. Požaduje posilování partnerství mezi státy Evropské unie a státy původu imigrantů a též se státy tranzitními. Doporučuje přispívat k ekonomickému rozvoji třetích zemí a vytvářet tak podmínky pro omezení migrace a vypracovávat hodnotící zprávy o migraci a souvisejících otázkách a projednávat je na úrovni Evropské rady. Haagský program Evropská rada za nizozemského předsednictví schválila v listopadu 2004 v Haagu program pod názvem „Svoboda spravedlnost a bezpečnost“ na léta 2005-2009. Rozhodla přijímat opatření týkající s azylu, přistěhovalectví a hraničních kontrol kvalifikovanou většinou. Pakt klade důraz na roli členských států a na jejich spolupráci. Preferuje princip subsidiarity v oblasti azylu a imigrace. Odráží trend směřující k posílení role členských zemí při řešení přistěhovalecké a azylové problematiky. Zároveň reflektuje její bezpečnostní aspekty, což se projevilo i ve Zprávě o realizaci evropské bezpečnostní strategie přijaté Evropskou radou v prosinci 2008, která zmiňuje migraci jako bezpečnostní hrozbu Evropské unie. Haagský program byl velmi náročný. V popředí pozornosti bylo přistěhovalectví a azylová agenda a opatření týkající se vnitřní bezpečnosti. Zahrnoval plán pro tzv.hospodářské přistěhovalectví a mechanismy pro výměnu informací o politice začleňování přistěhovalců (šlo o tzv. politiku integrace). Rozvíjel integrovanou migrační a azylovou politiku, a v jejím rámci boj s ilegální migrací v kontextu ochrany a kontroly vnější hranice schengenského prostoru. Vyhlásil přechod ke druhé etapě Společného evropského azylového systému s cílem realizovat jej v roce 2010. Ininicioval založení tzv. Evropského podpůrného úřadu za účelem usnadnění spolupráce mezi členskými státy v azylových věcech (návrh předložila Komise Radě v roce 2009). Důležitou částí programu byla opatření ke zvýšení vnitřní bezpečnosti, rozvíjení integrovaného řízení vnějších hranic schengenského prostoru a též a opatření proti terorismu. V roce 2006 bylo rozhodnuto o vytvoření Evropské agentury pro bezpečnost vnějších hranic - FRONTEX. Program počítal s inovací Schengenského informačního systému (tzv. SIS II), a vytvořením společných vízových pravidel včetně zavedení biometrických dat do vízového informačního systému. Stockholmský program V prosinci 2009 přijala Evropská rada za švédského předsednictví třetí program pro oblast svobody, bezpečnosti a práva tzv. Stockholmský program na léta 2010 – 2014 pod názvem „Globální kontext“. Program byl přijat v době, kdy 1.prosincie 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která přinášela významné změny do oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Stockholmský program pokrývá tyto hlavní oblasti: práva občanů, otázky práva a spravedlnosti, vnitřní bezpečnost (včetně boje proti terorismu, vynucování práva a řízení katastrof (disaster management), řízení vnějších hranic a vízovou politiku, migraci a azyl (včetně začleňování přistěhovalců), vnější dimenzi oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Vnější dimenze byla do programu zařazena nově. Zdůrazňuje, že ke všem výše zmíněným oblastem je nutno přistupovat z hlediska unijní zahraniční politiky. Globální přístup k migraci zaměřený na spolupráci s třetími zeměmi se stal klíčovou agendou. Otázka ochrany vnějších hranic a vízové politiky je pojednávána na rozdíl od předchozího Haagského programu samostatně. Mělo dojít k posílení vnějšího působení Evropské unie včetně uzavírání mezinárodních smluv s cílem posílit evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva. Tamperský prostor předpokládal, že Rada EU bude rozhodovat o legislativních opatřeních v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva až na výjimky jednomyslně. V květnu 2005 vypracovala Komise akční plán pro oblast svobody, bezpečnosti a práva obsahující konkrétní plánovaná opatření a časový harmonogram pro realizaci jednotlivých záměrů Haagského programu. Důležitou součástí akčního plánu byla politika globálního přístupu k migraci, která sledovala tři základní cíle: posílení a zefektivnění mobility, využití spojení mezi migrací a ekonomickým rozvojem a prevenci ilegální migrace. V roce 2005 Komise vypracovala návrh společných evropských pravidel v oblasti pracovní migrace, a to čtyři směrnice, které měly řešit otázku vstupu a podmínek pobytu pro vysoce kvalifikované pracovníky, sezónní pracovníky, školitele a zaměstnance nadnárodní korporací. V oblasti ilegální migrace Komise navrhla tzv. návratovou směrnici, která měla harmonizovat standardy pro vyhoštění ilegálních migrantů. Cílem směrnice byl jednotný přístup členských zemí k nedobrovolnému návratu občanů třetích zemí, umožňující využívání dočasného zbavení svobody (detence) i použití donucovacích prostředků při respektování základních lidských práva a svobod dotčených osob. V roce 2007 Komise vypracovala návrh směrnice postihující zaměstnavatele za zaměstnávání nelegálních imigrantů. Cíl Haagského programu vytvořit společný evropský azylový systém do roku 2010 se ukázal jako příliš náročný V oblasti migrace program vychází z předchozích přístupů, plánuje usnadnění převodu remitent, zintenzivnění spolupráce s diasporami a posílení cirkulární migrace. Hodlá vytvářet tzv. profily pro rozvojové země, na jejichž základě by se Evropská unie a země třetího světa měly dohodnout na zásadách pro imigrační politiku. Pokud jde o ilegální imigraci, program počítá s návratovými programy na bázi již přijatých opatření (návratová směrnice) a s uzavíráním readmisních dohod se zeměmi původu imigrantů a též se zeměmi transitními. Počítá s vytvořením podmínek pro dobrovolný návrat ilegálních imigrantů. Program předpokládá vytvoření Evropského podpůrného azylového úřadu (EASO). Zdůrazňuje vnější dimenzi azylové politiky a propojení azylu s otázkou unijní zahraniční politiky. Tato dimenze byla též důležitou součástí Haagského programu. Významným bodem programu je záměr do roku 2014 udělit občanům třetích zemí status srovnatelný se statusem občanů Evropské unie. Reaguje tak na závěry jednání ministrů v Postupimi v roce 2007 a Vichy v roce 2008, která jednala o integrace cizinců. K realizaci záměru má sloužit vytvoření „integračního portálu“ a Evropského integračního fóra, které se bude scházet každé dva roky a bude jednat o otázkách integrace za účasti zástupců členských států, evropských institucí a občanské společnosti. Ve srovnání s předchozími programy je Stockholmský program méně ambiciózní, obsahuje více obecných prohlášení a méně konkrétních závazků. Neznamená to však, že je méně náročný na konkrétní realizaci. Projevilo se to na formulaci akčního programu, který vypracovala Komise 20.4. 2010 ve Sdělení KOM(2010) 171 „Poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva evropským občanům – Akční plán provádění Stockholmského programu“. Sdělení obsahuje tabulkovou přílohu, která je vodítkem pro činnost Unie v oblasti svobody, bezpečnosti a práva v budoucích pěti letech. Cílem je plnění politických záměrů vymezených Evropskou radou v Stockholmském programu a reakce na priority Evropského parlamentu v těchto oblastech. Seznam opatření je velmi obsáhlý, tabulková příloha Sdělení komise KOM(2010) 171 má celkem 58 stran. Tabulková příloha je členěna do těchto hlavních části: Zajištění ochrany základních práv, Posílení účasti evropských občanů, Posilování důvěry v evropský soudní prostor, Zajištění bezpečnosti Evropy, Přístup k Evropě v globalizovaném světě, Postavení solidarity a odpovědnosti do středu naší reakce, Přispění globální Evropě, Od politických priorit k akcím a výsledkům. Každá výše uvedená hlavní část obsahuje informace o plánovaných opatřeních. Jako případ lze uvést: Název hlavní oblasti: Zajištění ochrany základních práv Název oblasti: Oběti trestné činnosti včetně terorismu název akce: Legislativní návrh obecného nástroje na ochranu obětí a akční plán praktických opatření včetně vývoje evropského ochranného příkazu odpovědný subjekt: Komise časový plán: 2011 Lisabonská reformní smlouva a oblast svobody, bezpečnosti a práva Lisabonská reformní smlouva byla podepsána v Lisabonu 13.prosince 2007 a vstoupila v platnost 1.prosince 2009, tzn. v době, kdy byl přijímán Stockholmský program. Smlouva odstranila strukturu tří pilířů EU, kterou zavedla Maastrichtská smlouva. Oblast vízové, azylové a přistěhovalecké politiky byla zařazena mezi komunitární unijní politiky, a to do „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“. Významným přínosem Lisabonské smlouvy je právní závaznost Listiny základních práv Evropské unie, které do té doby měla charakter politické deklarace. Ustanovení Lisabonské smlouvy (Smlouvy o fungování Evropské unie), jež se týkají prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jsou poměrně obsáhlá a obsahují podrobná ustanovení o politice EU a roli unijních institucí. Hlava V Smlouvy o fungování Evropské unie nazvaná „Prostor svobody, bezpečnosti a práva“ obsahuje pět kapitol členěných do 22 článků: Kapitola 1 – Obecná ustanovení (čl.67-76), Kapitola 2 – Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví (čl.77-80), Kapitola 3 – Justiční spolupráce v občanských věcech (čl.81), Kapitola 4 – Justiční spolupráce v trestních věcech (čl.82-86), Kapitola 5 – Policejní spolupráce (čl.87-89) Evropská unie sdílí v prostoru svobody, bezpečnosti a práva kompetence s členskými státy. Instituce Evropské unie jednají podle principu subsidiarity pouze v rozsahu, ve kterém cíle navrhovaných opatření nemohou být dostatečně dosaženy členskými státy a mohou být lépe dosaženy na unijní úrovni. Výlučnou odpovědnost za udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti mají členské státy. Lisabonská smlouva změnila strukturu unijních institucí. Projevilo se to ve vytvoření nových orgánů a též ve složení Evropské komise. Oblast svobody, bezpečnosti a práva je na rozdíl od předchozího stavu v kompetenci dvou členů Komise, a to komisaře pro spravedlnost, základní práva a občanství a komisaře pro vnitřní záležitosti. Komisař pro vnitřní záležitosti odpovídá za vnitřní bezpečnost, přistěhovalectví a azyl, otázky občanství, antidiskriminace jsou zařazeny do portfolia komisaře pro spravedlnost, základní práva a občanství. Tato úprava zdůrazňuje význam základních práv a občanství v rámci Unie, na druhé straně však vytváří složitější strukturu pro projednávání otázek zařazených do oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Lisabonská smlouva poskytuje Evropskému parlamentu větší legislativní pravomoci pokud jde legální migraci. Zavádí standardní rozhodování o agendě legální migrace na bázi hlasování kvalifikované většiny v Radě se spolurozhodovací rolí Evropského parlamentu Lisabonská smlouva zavedla nový výbor v rámci Rady pro spravedlnost a vnitřní věci, a to Stálý výbor pro operativní spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti (tzv. výbor COSI). Od července 2010 začaly pracovní skupiny v rámci Rady pro spravedlnost a vnitřní věci fungovat podle nového schématu. Vznikla Pracovní skupina pro schengenské záležitosti, Pracovní skupina pro vymáhání práva a Pracovní skupina pro obecné záležitosti. Významným přínosem Lisabonské smlouvy je ustanovení o solidaritě. V případě, že se některý členský stát stane cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a členské státy v duchu solidarity. Unie v takovém případě uvede do pohotovosti veškeré nástroje, jimiž disponuje s cílem mj. od- vrátit teroristické hrozby, ochránit demokratické instituce a civilní obyvatelstvo a pomoci členskému státu, který o to požádá. Víceletý finanční rámec pro období 2014-2020 a prostor svobody, bezpečnosti a práva Evropská Komise předložila 29. června 2011 návrh víceletého finančního rámce 2014-2020 (VFR) ve Sdělení KOM (2011) 500 „Rozpočet pro Evropu 2020“. Na oblast „bezpečnost a občanství“ navrhuje vyčlenit celkem 18,5 mld EUR, což představuje celkem 1,8 % z unijních prostředků na závazky, které činí celkem 1 035 mld EUR. Kapitola 3 VFR se zabývá politikami v oblasti vnitřních věcí. Navrhovaný objem prostředků ve výši 18,5 mld EUR představuje nárůst o 49,9 % oproti finančnímu rámci na období 2007-2013. VÍCELETÝ FINANČNÍ RÁMEC 2014-2020 (EU-27) (v milionech EUR – ceny z roku 2011) PROSTŘEDKY NA ZÁVAZKY 2014–2020 3. Bezpečnost a občanství 2 532 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020 2 571 2 609 2 648 2 687 2 726 2 763 18 535 Celkem Komise považuje v oblasti „bezpečnosti a občanství“ za hlavní úkol zajištění efektivní reakce na problémy spojené s migrací. Prioritou je dokončení bezpečnějšího a účinnějšího společného azylového systému. Komise navrhuje zjednodušení způsobu financování oblasti bezpečnosti a občanství a snížení stávajícího počtu nástrojů na dva fondy – Fond pro migraci a asyl a Fond pro vnitřní bezpečnost. Oba fondy budou mít též vnější rozměr a budou tak zajišťovat kontinuitu ve financování jak v rámci EU, tak ve třetích zemích. Na tyto fondy bude věnován největší objem prostředků, a to na Fond pro vnitřní bezpečnost (4,1 mld. EUR) a na Fond pro migraci a asyl (3,4 mld. EUR). Menší částky by měly být věnovány na Program „Kreativní Evropa“ (1,6 mld. EUR), civilní ochranu a Evropský fond pro mimořádné reakce – European Emergency Response Capacity (455 mil. EUR), oblast spravedlnosti (416 mil. EUR) a informační technologie (730 mil EUR). Nově by v rámci oblasti bezpečnosti a občanství měla být financována také bezpečnost potravin (2,1 mld. EUR). Pro srovnání lze uvést, že na období 2007- 2013 jsou vytvořeny čtyři fondy EU se společným rozpočtem ve výši více než 4 miliardy EUR. Největším z těchto fondů je Fond pro vnější hranice s rozpočtem ve výši 1,8 miliardy EUR. Evropský návratový fond s rozpočtem ve výši 676 milionů EUR podporuje úsilí zemí EU o lepší řízení návratu a znovuosídlení nelegálních přistěhovalců. Evropský uprchlický fond s rozpočtem ve výši 628 milionů EUR usiluje o zvýšení kapacity azylových systémů v zemích EU a o dlouhodobé usídlení uprchlíků a žadatelů o azyl. Evropský fond pro začlenění státních příslušníků třetích zemí členským státům usnadňuje začleňování přistěhovalců do evropské společnosti. III. Přistěhovalecká a azylová politika České republiky Česká republika se stala členským státem Evropské unie 1.května 2004. Do schengenského prostoru vstoupila po splněný příslušných podmínek 21.prosince 2007, což vedlo ke zrušení kontrol na pozemních hranicích se sousedními státy. Vnější schengenskou hranicí jsou letiště České republiky. Při stanovení přistěhovalecké a azylové politiky aplikuje Česká republika zásady unijní přistěhovalecké a azylové politiky. Vychází z toho, že ČR se stala cílovou zemí pro cizince migrující za prací, obchodem a studiem pro dlouhodobé či trvalé usazení. Podle zprávy Českého statistického úřadu v České republice žilo na jaře 2011 podle sčítání celkem 10 562 214 obyvatel, to je o 332 154 lidí více, než před v roce 2001. Za tímto růstem stojí nejen zvyšující se porodnost několika posledních let, ale především imigrace cizinců, kterých v ČR žije o 260,5 % více než před deseti lety. Jejich počet se blíží k půl milionu a jejich podíl na českém obyvatelstvu činí 4,6%. Nejpočetnější skupinou cizinců v ČR jsou lidé s ukrajinským státním občanstvím (117 810), na druhém místě jsou Slováci (84 380) následováni Vietnamci (53 110), Rusy (36 055), Němci (20 780) a Poláky (17 856). V České republice byli sečteni lidé ze 182 zemí světa. Proti roku 2001 přibylo v České republice 97 182 Ukrajinců, 60 179 Slováků, 34 900 Vietnamců, 28 359 Rusů nebo 17 342 Němců. Nejvíce se rozrostla skupina Němců (o 504,4 %), Ukrajinců (o 471 %), Rusů (o 368,5%) a Slováků (o 248,7 %). Nejvyšší podíl tvoří cizinci v Praze, dále pak v Karlovarském, Středočeském a Plzeňském kraji. Sčítání lidu potvrdilo, že česká společnost stárne. Zatímco počet obyvatel v produktivním věku se za deset zvýšil let téměř o 200 tisíc, počet lidí starších 65 let vzrostl dokonce o 260 tisíc. Naopak počet dětí do 14 let se od sčítání v roce 1980 neustále snižuje stejně jako jejich podíl na celkové populaci. Z hlediska přistěhovalecké a azylové politiky je důležité, že příliv přistěhovalců do ČR je podle Mezinárodní organizace pro migraci nejrychlejší na světě. Podíl imigrantů na populaci v České republice, tj. 4,6%, převýšil průměrný podíl imigrantů na populaci v EU-27, který činí 4%. Česká přistěhovalecká a azylová politika vychází ze „Zásad politiky vlády v oblasti migrace cizinců“, které schválila vláda ČR usnesením č. 55 ze dne 13. ledna 2003. Jejím cílem je podporovat řízenou legální migraci a minimalizovat migraci nelegální. Přistupuje k přistěhovalectví jako k jednomu z nástrojů ekonomického rozvoje země. Podporuje legální imigraci, která je pro stát a společnost dlouhodobě přínosná. Přihlíží k zásadám přistěhovalecké a azylové politiky dohodnutým v Evropské unii. V rámci politiky řízené migrace byl v červenci 2003 zahájen projekt „Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“, jehož cílem bylo přivést do České republiky kvalifikované zahraniční pracovníky, kteří přispějí k rozvoji ekonomiky a společně s rodinami se natrvalo integrují do české společnosti. Projekt měl vyzkoušet nástroje aktivního řízení přistěhovalectví a odhalit úzká místa v české legislativě. Pilotní fáze projektu skončila a jeho poznatky jsou součástí aktivní migrační politiky. Gestorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Dalším opatřením České republiky na podporu legální migrace jsou „Zelené karty”. Projekt byl zahájen 1.ledna 2009. Jeho cílem je usnadnit nábor odborníků ze zahraničí a snížit administrativní zátěž na straně zaměstnavatele i cizince a usnadnit vydávání povolení k zaměstnání a víz k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání. Projekt je prioritně zaměřen na pracovníky s vysokou kvalifikací s ukončeným vysokoškolským či nižším vzděláním. Zelená karta má podobu průkazu o povolení k dlouhodobému pobytu. Osvědčuje oprávnění jejího držitele k výkonu zaměstnání a současně k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Zelené karty vydává Ministerstvo vnitra v úzké spolupráci s dalšími resorty. Platnost zelené karty je maximálně tříletá s možností dalšího prodloužení. Nekvalifikovaných pracovníkům je karta vydávána na maximálně na dva roky bez možnosti prodloužení. Potírání nelegální migrace Součástí české přistěhovalecké politiky je potírání nelegální migrace. Podle výše zmíněných „Zásad politiky vlády v oblasti migrace cizinců“ ministerstvo vnitra vyhlásilo a koordinovalo „Program podpory při potírání nelegální migrace“. Program vychází též ze Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí. Na realizaci programu se podílejí orgány činné v trestním řízení, Policie České republiky, Služba cizinecké policie, Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, neziskové nevládní organizace a též Mezinárodní organizace pro migraci. Koordinátorem programu je ministerstvo vnitra (odbor azylové a migrační politiky). Podle zprávy ministerstva vnitra za rok 2009 došlo v tomto roce oproti roku 2008 ke zvýšení počtu nelegálních migrantů. Celkem bylo odhaleno 4 457 nelegálních imigrantů. Z uvedeného počtu bylo 190 osob (tj. 4,3 %) zjištěno při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR a 4 267 osob (tj. 95,7 %) při nelegálním pobytu. Při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici bylo nejvíce státních příslušníků Sýrie (33 osob), Ukrajiny (20 osob) a Vietnamu (13 osob). V kategorii nelegální migrace – nelegální pobyt bylo registrováno nejvíce státních příslušníků Ukrajiny (1 502 osob), následovali státní příslušníci Vietnamu (389 osob) a Ruska (376 osob). Poměrně vysoký počet osob, které nelegálně pobývají na území České republiky, vyžaduje aktivní kontrolní činnost příslušných orgánů státní správy. V roce 2009 provedly kontrolní útvary úřadů práce celkem 11 149 kontrolních akcí, z toho 1 898 u zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají zahraniční pracovníky. Mezi nejčastěji nelegálně a neohlášeně zaměstnávané zahraniční pracovníky ze třetích zemí patřili státní příslušníci Ukrajiny (1 517 osob), Vietnamu (1 205 osob) a Mongolska (383 osob). V období od 1.ledna 2009 do 30.listopadu 2009 provedly úřady práce také 586 kontrol agentur práce. Celková výše uložených pokut činila 20 094 000,- Kč. Nelegální migraci věnuje pozornost Bezpečnostní informační služba (BIS). Ve zprávě za rok 2010 uvádí, že hlavním projevem nelegální migrace bylo i v roce 2010 zneužívání legálních způsobů vstupu na území ČR/Schengenu a následná legalizace pobytu cizinců na území. K legalizaci byly využívány instituty sloučení rodiny, víza za účelem podnikání, studentská víza, apod. Rozšířeným modelem legalizace se stalo přihlášení občana ČR k otcovství dítěte cizinky a deklarování trvalého vztahu s občanem EU, obdobného rodinnému (tzv. druh – družka). Zpráva BIS upozorňuje, že případné zpřísnění podmínek vstupu a pobytu cizinců v nynějších cílových zemích EU může způsobit zvýšení náporu nových imigrantů na ČR. Česká republika má podle hodnocení BIS relativně přísnou imigrační politiku, která vytváří prostor pro podnikání zprostředkova¬telských agentur, které nabízejí zájemcům z řad cizinců vyřízení vstupu do země i následnou legalizaci pobytu na českém území. Tento druh podnikání je často spojen s korupčním tlakem na pracovníky některých inspektorátů cizinecké policie a některých zastupitelských úřadů, velvyslanectví nebo generálních konzulátů ČR. Kromě jednotlivců nabízejících své služby se v této oblasti „podnikání“ realizují také cestovní kanceláře, akreditované na jednotlivých zastupitelských úřadech k podávání hromadných žádostí o víza, nebo advokátní kanceláře. Od roku 2009 se zhoršovalo ekonomické postavení migrantů v ČR v důsledku ekonomické krize. Dopady ekonomické krize zasáhly nejvíce Mongoly, Ukrajince a Vietnamce. Očekávalo se, že velká část Vietnamců, kteří do ČR přišli teprve v posledních letech, bude migrovat do jiných zemí EU, případně přistoupí k návratu do Vietnamu. Tento předpoklad se však nenaplnil. Vízová politika České republiky Důležitým nástrojem pro řízení migrace je vízová politika. Vízová politika České republiky je zapojena do společné vízové politiky členských států schengenského prostoru. Jejím cílem je umožnit vstup občanům třetích zemí, kteří splňující podmínky pro vstup a pobyt na území schengenského prostoru a zabránit vstupu těm, kteří by ohrozili bezpečnost a veřejný pořádek. Krátkodobý pobyt cizinců Společná unijní vízová politika podle nařízení Rady (ES) č. 539/2001 upravuje krátkodobý pobyt občana třetí země na území států Schengenského prostoru. Státní příslušníci třetích zemí podléhající vízové povinnosti (podle přílohy I nařízení Rady (ES) č. 539/2001) potřebují pro vstup na území schengenského prostoru krátkodobé vízum, které je opravňuje ke krátkodobému pobytu Jednotné (tzv. schengenské) vízum umožňuje jeho držiteli volný pohyb po všech zemích schengenského prostoru. Jde o vízum typu C, které opravňuje držitele k pobytu po dobu v něm uvedenou, nejdéle však tři měsíce během půl roku ode dne prvního vstupu na území schengenského prostoru. Vízum typu C může být vydáno i na dobu potřebnou za účelem průjezdu. Občané států osvobozených od vízové povinnosti (podle přílohy II nařízení Rady (ES) č. 539/2001) mohou na území států schengenského prostoru vstoupit a krátkodobě v něm pobývat jako turisté. Každý členský stát schengenského prostoru může zavést vízovou povinnost pro státní příslušníky třetích zemí v případě, že vykonávají na území výdělečnou činnost. Česká republika vyžaduje v případě výdělečné činnosti krátkodobá víza. V rámci schengenského prostoru je také společně upraven např. formát vízových štítků a způsob jejich lepení do cestovních dokladů, formulář žádosti o vízum a využívání Schengenského informačního systému. Harmonizované postupy a podmínky pro udělování krátkodobých víz na konzulátech a na hranicích a spolupráci mezi zeměmi schengenského prostoru ve třetích zemích upravuje od 5. dubna 2010 vízový kodex (nařízení EP a Rady (ES) č. 810/2009). Podle čl. 25 kodexu může stát schengenského prostoru výjimečně vydat vízum s omezenou územní platností, které umožňuje vstup a pobyt pouze na území jednoho či více členských států. Dlouhodobý pobyt cizinců Předpisy EU neupravují podmínky pro pobyty občanů třetích zemí na dobu delší než tři měsíce. Stanovení těchto podmínek je v kompetenci států schengenského prostoru. Schengenská legislativa přitom upravuje možnosti volného pohybu osob s oprávněním k dlouhodobému pobytu po území schengenského prostoru. S povolením k pobytu nebo s dlouhodobým národním vízem a platným cestovním pasem je možno cestovat volně po dobu až tří měsíců během půlroku mimo území státu, který toto povolení vydal. Dlouhodobé vízum, které vydávají státy schengenského prostoru, se vydává jako vízum typu D podle nařízení EP a Rady (EU) č.265/2010. Při vydávání dlouhodobého víza dochází k prověřování záznamů v Schengenském informačním systému. Česká republika vydává dlouhodobá víza typu D a povolení k pobytu. Společná unijní vízová politika má významnou vnější dimenzi, která se podle Haagského a Stockholmského programu stále rozvíjí. Evropská unie jedná s jednotlivými třetími zeměmi o dohodách o vízovém režimu. Může jít např. o smlouvy o usnadnění vydávání krátkodobých víz (tzv. facilitační dohody) nebo o otevření dialogu o vízové politice, jehož výsledkem může být dohoda o bezvízovém režimu pro občany třetích zemí, dohoda o snížení poplatku za udělení schengenského víza, zkrácení délky řízení o žádosti o udělení víza, zjednodušení podmínek pro vydávání víz u některých kategorií osob, bezvízový styk pro držitele diplomatických pasů. Od 19. prosince 2009 platí bezvízový režim pro občany Bývalé jugoslávské republiky Makedonie, Černé Hory a Srbska, kteří jsou držiteli biometrických pasů (podle nařízení Rady (ES) č. 1244/2009). Stejná pravidla platí od 15. 12. 2010 též pro občany Albánie a Bosny a Hercegoviny. Cizinci s povoleným pobytem na území České republiky Podle zprávy Ministerstva vnitra ke konci roku 2009 bylo v informačním systému CIS evidováno 433 305 cizinců s povoleným pobytem na území České republiky, z toho bylo 181 161 cizinců v rámci trvalého pobytu a 252 144 cizinců v kategorii dlouhodobého pobytu (jde o přechodný pobyt na vízum k pobytu nad 90 dnů, dlouhodobý pobyt a přechodný pobyt občanů Evropské unie). Počet legálně pobývajících cizinců v ČR se v roce 2009 oproti roku 2008 snížil o 4 996 osob. Největší zastoupení v obou kategoriích pobytu měli státní příslušníci Ukrajiny (131 977 osob), Slovenska (73 446 osob), Vietnamu (61 126 osob). Tato skutečnost se odráží i ve statistikách ekonomických aktivit cizinců na území České republiky. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí ke dni 31.prosince 2009 působilo na trhu práce v České republice legálně celkem 230 709 zahraničních pracovníků, z toho na základě platného povolení k zaměstnání cizinců 73 666 osob a 51 cizinců se zelenou kartou, dále bylo podáno 139 315 informací o občanech EU/EHP a Švýcarska a 17 680 o cizincích, kteří nepotřebují povolení k zaměstnání. Počet zahraničních pracovníků evidovaných na úřadech práce v České republice se v průběhu roku 2009 snížil o 53 842 osob. Nejvyšší zastoupení na českém trhu práce měli státní příslušníci Slovenska (98 192 osob), Ukrajiny (57 478 osob) a Polska (20 270 osob). Ke konci roku 2009 Ministerstvo průmyslu a obchodu evidovalo 87 753 podnikatelů-cizinců (zvýšení o 10 595 proti roku 2008) ; na cizince bylo registrováno 96 402 živností (zvýšení o 11 914 proti roku 2008). Z důvodu ekonomické krize mnozí cizinci změnili účel pobytu ze zaměstnání na podnikání. Mezi podnikateli – cizinci bylo v České republice nejvíce státních příslušníků Vietnamu (35 590 osob), Ukrajiny (26 223 osob) a Slovenska (9 865 osob). Cizí studenti v České republice Významnou skupinou cizinců pobývajících v České republice jsou studenti. Jejich počet se zvyšuje. Největší nárůst byl zaznamenán v roce 2005, a poté v roce 2009, kdy se počet cizích studentů zvýšil o 4 765 osob oproti roku 2008. K 31.prosinci 2009 studovalo na českých vysokých školách 35 949 cizinců, tj. 8,3% cizinců pobývajících na území České republiky. Nejvíce zastoupeni byli státní příslušníci zemí Evropské unie, a to studenti ze Slovenska (22 967 osob), jejichž podíl na celkovém počtu zahraničních studentů byl 63,9 %. Následovali studenti z Portugalska (456 osob), ze Spojeného království (419 osob), Německa (415 osob) a Polska (346 osob). Studenti-cizinci ze třetích zemí byli nejvíce zastoupeni státními příslušníky Ruska (2 324 osob), Ukrajiny (1 436 osob), Vietnamu (776 osob), Kazachstánu (690 osob) a Běloruska (476 osob). Cizinci studovali rovněž na konzervatořích, vyšších odborných školách a středních školách. Udělené státní občanství cizincům V roce 2009 bylo uděleno státní občanství České republiky 1 017 cizincům (údaj nezahrnuje státní občany Slovenské republiky), z toho se jednalo v 69 případech o osoby, kterým byla v České republice udělena mezinárodní ochrana formou azylu. Udělením nabylo státní občanství České republiky nejvíce státních občanů Ukrajiny (512 osob), Polska (58 osob), Vietnamu (42 osob). Udělením či prohlášením nabylo státní občanství České republiky 431 slovenských občanů. Readmisní politika Státy Evropské unie se v rámci společné přistěhovalecké politiky zabývají otázkou nakládání s osobami, které pobývají na jejich území neoprávněně a odmítají území dobrovolně opustit. V těchto případech je nutno tyto osoby vyhostit. Česká republika, stejně jako ostatní státy Evropské unie, dává přednost návratu osob, které se nelegálně nacházejí na jejím území, do země původu cizinců podle readmisních dohod. Jejich účelem je usnadnit a urychlit proces readmise. Česká republika sjednala dvoustranné readmisní dohody s 14 státy. Jedná se o Německo, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, a nečlenské státy EU – Chorvatsko, Moldavsko, Kanadu a Vietnam. Readmisní dohoda s Francií dosud nevstoupila v platnost. Se Švýcarskem byla readmisní dohoda podepsána v září 2009, dosud nebyla ratifikována. O readmisní dohodě se jedná s Arménií a Egyptem. Pro Českou republiku platí readmisní dohody uzavřené Evropskou unií, resp. do roku 2009 Evropským společenstvím. Jedná se o dohody s Albánií, Hongkongem, Macaem, Srí Lankou, Ruskem, Ukrajinou, Moldavskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií a Srbskem. Dohoda s Pákistánem byla parafována. Jedná se o neadmisních dohodách s Tureckem, Marokem, Alžírskem, Čínou, Gruzií a Kapverdskou republikou. Správní vyhoštění a trest vyhoštění Podle zprávy ministerstva vnitra došlo v roce 2009 k mírnému nárůstu počtu osob, kterým bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění ( 3064 osob; tj. o 155 osob více než v roce 2008). Některým cizincům bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění vícekrát (4 760 rozhodnutí; tj. o 235 rozhodnutí méně než v roce 2008). Převažujícími důvody pro toto opatření bylo porušování pobytového režimu (78,8 %), nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění (9,0 %) a nedovolené překročení státní hranice (4,0 %). Nejvíce zastoupenou skupinou cizinců, kterým bylo uvedené rozhodnutí vydáno, byli státní příslušníci Ukrajiny (1 155 osob, tj. 37,7 % z celkového počtu cizinců, kterým bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění). Následovali státní příslušníci Vietnamu (363 osob), Mongolska (224 osob). V roce 2009 uložily soudy v trestním řízení 1 464 cizincům trest vyhoštění. Počet uložených trestů vyhoštění se oproti roku 2008 snížil o 4,3 % (tj. o 65 trestů vyhoštění). Největší zastoupení měli státní příslušníci Ukrajiny (418 osob), Slovenska (365 osob) a Vietnamu (130 osob). Trestně stíhaní cizinci V roce 2009 bylo trestně stíháno 8 362 cizinců, což představuje 6,8 % z celkového počtu stíhaných osob. Oproti roku 2008 byl zaznamenán pokles počtu stíhaných cizinců o 210 osob. Rovněž hodnota podílu cizinců na počtu trestně stíhaných osob nepatrně klesla (ze 7 % na 6,8 %). Nejsilnější skupinou mezi trestně stíhanými cizinci byli státní příslušníci Slovenska (3 459), Ukrajiny (1 570) a Vietnamu (846). Vysoký podíl cizinců na stíhaných a vyšetřovaných osobách byl zaznamenán u trestných činů vražd 19,2%, kapesních krádeží 12,5 % a loupeží 9,4 %. Následovala násilná kriminalita 7,1 %, mravnostní kriminalita 7,1 % a hospodářská kriminalita 7,0 %. Ve většině sledovaných typech kriminality byla v roce 2009 patrná klesající tendence podílu cizinců na celkové kriminalitě, výjimkou byla hospodářská kriminalita, kde se zastoupení cizinců zvýšilo o 1,2 % a loupeže (zvýšený podíl cizinců 0,5 %). V roce 2009 bylo zaevidováno celkem 9 520 trestných činů spáchaných cizinci, tj. 6,7 % z celkového počtu objasněných trestných činů. Největší nárůst v objasněnosti trestných činů spáchaných cizinci byl u hospodářských trestných činů (1 229 trestných činů) a loupeží (255 trestných činů). Odsouzení cizinci Podle údajů Ministerstva spravedlnosti bylo v roce 2009 pravomocně odsouzeno 5 328 cizinců (o 170 osob méně než v roce 2008). Jejich podíl na celkovém počtu osob odsouzených v České republice se rovněž oproti roku 2008 nepatrně snížil, a to z hodnoty 7,3 % na 7,2 %. Zmíněný podíl koresponduje s podílem cizinců na celkovém počtu trestně stíhaných osob ve sledovaném roce. Největší zastoupení mezi odsouzenými cizinci měli státní příslušníci Slovenska (2 238 osob), Ukrajiny (1 036 osob) a Vietnamu (486 osob). Dobrovolné návraty cizinců z třetích zemí Součástí české migrační politiky jsou též tzv. asistované dobrovolné návraty cizinců. Jde o cizince, kterým bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a byla jim stanovena lhůta k vycestování z území České republiky, případně těch cizinců, kteří byli v souvislosti s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění umístěni v zařízení pro zajištění cizinců. Do této skupiny patří též cizinci, kteří neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra zřídilo „Program dobrovolných návratů“ podle něhož poskytuje pomoc na získání potřebného cestovního dokladu, komunikaci se zastupitelskými úřady dotčených zemí a zajištění ekonomicky nejvýhodnějšího vycestování cizince z území ČR. Zvláštní kategorií asistovaného dobrovolného návratu je projekt pomoci zahraničním pracovníkům z třetích zemí pobývajícím legálně na území ČR, kteří byli v důsledku ekonomické krize propuštěni ze zaměstnání, chtějí se vrátit do země původu ale nejsou schopni si cestu sami uhradit. Vláda ČR přijala v této věci usnesení č. 171 dne 9.února 2009. První fáze projektu byla zahájena 16. února 2009 a ukončena 24. července 2009. Druhá fáze projektu byla spuštěna dne 27. července a skončila 15. prosince 2009. Do projektu bylo v roce 2009 registrovalo celkem 2 089 osob. Převažující zájem o registraci byl na straně státních příslušníků Mongolska (1 342), Vietnamu (283), Uzbekistánu (314), Ukrajiny (60), Indonésie (28) a Moldavska (17). Pro legálně pobývající cizince, kteří v době platnosti povolení k pobytu neopustili území ČR a dostali se do nelegálního postavení a nebyli schopni řešit svou situaci vlastními silami, byl vyhlášen Projekt dobrovolných návratů nelegálně pobývajících cizinců na období 15. září do 15. prosince 2009. Do projektu bylo registrováno celkem 169 osob. Převažoval zájem státních příslušníků Ukrajiny (70), Vietnamu (20), Mongolska (15), Kyrgyzstánu (14), Uzbekistánu (13) a Moldavska (12). Azylová politika České republiky Česká azylová politika nemá dlouhou tradici. Vytvářela se po vzniku České republiky 1.ledna 1993. Právo na azyl je zakotveno v Listině základních práv a svobod, čl. 43, podle něhož „Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.“ Česká azylová politika v prvních letech po vzniku státu vycházela ze zákona č. 489/1990 Sb. o uprchlících přijatého v České a Slovenské Federativní republice po politických změnách v Československu v roce 1989. Tento zákon měl četné nedostatky v procedurálním i obsahovém pojetí azylového práva. Byl nahrazen zákonem č. 325/1999 Sb. o azylu, který reagoval na potřebu sblížení české azylové politiku s politikou ostatních evropských států, a zejména s politikou Evropského společenství. Zákon harmonizoval českou právní úpravu s ratifikovanými mezinárodními dokumenty, reagoval na zákonodárství evropských států v této oblasti a přihlédl k jednotné evropské vízové po- litice a k uzavíraným readmisním dohodám. Poslední novelou azylového zákona byl zákon č. 165/2006 Sb., který zahrnul do českého azylového práva tzv. kvalifikační směrnici Rady EU. Tím byla v azylovém systému ČR zavedena vedle azylové ochrany i tzv. doplňková ochrana. Přes tento pokrok patří Česká republika v oblasti azylové politiky k zemím s restriktivním přístupem. Podle zprávy ministerstva vnitra za rok 2009 zaznamenává Česká republika od vstupu do Evropské unie v roce 2004 klesající počet ádostí o mezinárodní ochranu. Podíl České republiky na celkovém počtu žádostí o mezinárodní ochranu podaných v zemích Evropské unie představoval v roce 2009 přibližně pouze 0,5%. Česká republika se v počtu podaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany ve srovnání s ostatními členskými zeměmi zařadila na osmnáctou pozici. V roce 2009 Česká republika evidovala celkem 1 258 žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Ve srovnání s rokem 2008 došlo k poklesu o 24,0 %. Nejčetněji zastoupenou zemí původu žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice byla v roce 2009 Ukrajina (203 žadatelů), Kazachstán (186 žadatelů) a Mongolsko (159 žadatelů). V České republice byl azyl udělen v 75 případech. Nejvyšší počet azylů získali státní příslušníci Barmy/Myanmaru (21 osob), Ukrajiny (9 osob) a Vietnamu (8 osob). Doplňkovou ochranu Ministerstvo vnitra ve stejném roce udělilo 28 cizincům. Tato forma ochrany byla nejčastěji udělena stáním příslušníkům Ruska (7 osob), Iráku (7 osob) a Kuby (5 osob). K prodloužení doplňkové ochrany došlo v 139 případech. Nejčastěji se jednalo o státní příslušníky Iráku (41 osob), Běloruska (32 osob) a Kuby (26 osob). Analytické centrum pro ochranu státních hranic a migraci Potřeba zlepšit koordinaci mezi jednotlivými resorty v oblasti ochrany státních hranic a migrace a sledovat tuto oblast z hlediska mezinárodních závazků České republiky vedla ke zřízení Analytického centra pro ochranu státních hranic a migraci. Centrum bylo zřízeno Usnesením vlády České republiky č. 933 ze dne 22.8. 2007 a zahájilo činnost 1.září 2007. Cílem Centra je zajistit spolupráci a výměnu informací mezi orgány státní správy zapojenými do ochrany státních hranic a řízení mezinárodní migrace. Do činnosti Centra jsou vedle Ministerstva vnitra a Policie ČR zapojeny další orgány ústřední správy - Ministerstvo zahraničních věci, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo spravedlnosti, zpravodajské služby a Úřad místopředsedy vlády pro evropské záležitosti. Jak je hodnocena česká imigrační politika? Je vhodné zmínit názory zahraničních pozorovatelů a odborníků na českou imigrační politiku. S ohledem na omezený prostor této statě lze uvést aspoň hodnocení české imigrační politiky, které zveřejnila v únoru 2011 studie MIPEX (The Migrant Integration Policy Index) , která srovnává integrační politiky 31 zemí Evropy a Severní Ameriky. Česká republika skončila na 19.místě, hodnocení české politiky je spíše nepříznivé. Nejlépe je hodnoceno Švédsko, ze střední a východní Evropy Slovinsko. Hlavní závěry studie pro Českou republiku: I. Pracovní trh je otevřený, stát ale cizince nepodporuje. II. Trvalý pobyt dává cizincům obdobná práva jako občanům ČR. III. Malé zapojení cizinců do veřejného života. IV. Občanství jen pro vyvolené. V. Přístup ke vzdělání. Právní nastavení vzdělávacích politik je relativně dobré, ale je třeba zlepšit jejich implementaci. VI. Anti-diskriminační zákon byl přijat, jeho implementace je nedostatečná. IV. Závěry 1. Česká republika se stala cílovou zemí pro cizince migrující za prací, obchodem a studiem. 2. Vstup do Evropské unie 1.května 2004 a zapojení do schengenského prostoru v prosinci 2007 zvýšil přitažlivost České republiky pro migrující cizince . 3. Podíl cizinců na počtu obyvatel České republiky rychle roste, v roce 1990 činil 0,33% a v roce 2011 se zvýšil téměř čtrnáctinásobně a dosáhl 4,6%. Podle Mezinárodní organizace pro migraci je příliv přistěhovalců do ČR nejrychlejší na světě. 4. V České republice v současné době podíl imigrantů na celkové populaci převýšil průměrný podíl imigrantů na celkové populaci EU-27, tj. 4 %. 5. Imigrace představuje v České republice, obdobně jako ve státech Evropské unie, významný příspěvek k ekonomickému růstu. Přistěhovalecká politika vyžaduje vzhledem k její důležitosti pro ekonomický rozvoj státu a bezpečnostní aspekty trvalou pozornost státu. 6. Česká republika musí trvale sledovat jak pozitivní, tak negativní jevy provázející rostoucí imigraci, a to především imigraci nelegální a činit v tomto směru potřebná opatření . 7. V zájmu České republiky je aktivně se podílet v rámci Stockholmského programu na politikách Evropské unie začleněných do prostoru svobody, bezpečnosti a práva , a rozvíjet podle principu subsidiarity přistěhovaleckou a azylovou politiku včetně jejího bezpečnostního aspektu. 8. Česká azylová politika odpovídá mezinárodním standardům. Česká republika však není v popředí zájmu osob žádajících o mezinárodně právní ochranu. V rámci Evropské unie se Česká republika podílí na tomto počtu osob pouze 0,5% (údaje za rok 2009). 9. Při realizaci české přistěhovalecké a azylové politiky je účelné přihlížet k názorům a námětům formulovaným nevládními organizacemi a mezinárodními studijními projekty, např. MIPEX. Prosinec 2011 Migrace – pár poznámek Stanislav Stach Problematika migrace se dotýká velkého počtu osob. Organizace spojených národů odhaduje, že v současnosti žije na světě asi 214 milionů migrantů mezinárodních, 740 migrantů vnitřních (migrujících v rámci své země, 44 miliony osob násilně vyhnaných ze svých domovů a asi 50 milionů osob žijících v zahraničí nelegálně. Mezinárodní organizace pro migraci předpokládá, že kdyby migrace narůstala i nadále stejným tempem jako v posledních dvaceti letech, bylo by v roce 2050 na světě více jak 400 milionu migrantů. Část soudobé migrace je vyvolána válkami a konflikty (např. z Iráku či Bosny a Hercegoviny), politickými konflikty (např. ze Zimbabve) a přírodními katastrofami (např. z Montserratu po erupci islandské sopky). Ale v rozhodující míře je soudobá migrace motivována především ekonomicky. Zejména velkými rozdíly ve výši mzdy za stejnou práci v různých zemích světa a poptávkou po některých kvalifikovaných profesích v zemích s vysokými příjmy. Migrace mezi státy, motivovaná ekonomickými rozdíly a příležitostmi, existuje i v rámci EU, kde legální bariéry migrace mezi jednotlivými státy byly zcela, nebo zčásti, odstraněny. Do zemí s vyššími příjmy (Francie, Německo, Itálie, VB) odcházejí pracovat osoby ze zemí s nižšími příjmy (Řecko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko ap.). V rámci EU, kde je volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu garantována, není ale takové přemísťování považováno za migraci a je označováno jako mobilita. Pro některé osoby je migrace tak ekonomicky přínosná, že jsou ochotni žít v cílové zemi ilegálně, i za cenu potenciálního trestu (např. z Mexika do USA, z Mozambiku do Jižní Afriky, z Bulharska a Turecka do Řecka, ze severní Afriky do Španělska, Francie a Itálie ap.) Migrací obvykle rozumíme fyzické přemísťování osob z jedné oblasti do druhé, někdy na velké vzdálenosti nebo ve velkých skupinách. Původně se jednalo o pohyb nomádů, často vyvolávajícím konflikty s původním obyvatelstvem, doprovázené jeho vytlačováním nebo kulturní asimilaci. Jen velmi malé skupiny obyvatel si zachovaly kočovný způsob života do dnešní doby. Migrace ale pokračuje. Jednak jako dobrovolná migrace, jednak jako migrace nedobrovolná, zahrnující obchod s lidmi či etnická čištění. Na území, na které přicházejí jsou migrující osoby, nazývány imigranty, na území, které opouštějí emigranty. Malé skupiny, které migrovaly s cílem osvojit území, která z nějakých důvodů byla považována za neosídlená, jsou označovány podle historických okolností jako osadníci nebo kolonisté. Skupiny obyvatel, kteří jsou v důsledku imigrace a kolonizace přemísťovány a vytlačovány jsou nazývány uprchlíky (utečenci, běženci). Hovoříme-li o migraci dnes, máme obvykle na mysli trvalou, či dlouhodobou změnu místa bydliště; nikoli dočasné přemísťování v rámci turistiky, náboženských poutí, přeshraniční dojíždění za zaměstnáním a pod. Mezinárodní organizace pro migraci označuje termínem migrace všechny případy kdy rozhodnutí migrovat bylo přijato dobrovolně, z osobních důvodů, a nikoli pod tlakem z vnějšku. Jedná se tedy o osoby a členy jejich rodin odcházející do jiné země s cílem zlepšit své materiální nebo sociální podmínky a osobní a rodinnou perspektivu. OSN považuje za migranta osobu, která sídlí v cizí zemi déle než rok, bez ohledu na důvody, dobrovolnost či nedobrovolnost, prostředky, legálnost či nelegálnost. V rámci takové definice migrace nejsou za migranty považovány osoby cestující do zahraničí na kratší dobu (turistické, obchodní, pracovní cesty). Některé migrační teorie V 21. století se migrace za prací stala, pro obyvatele chudých a rozvojových zemí, významným východiskem jak zajistit sobě a své rodině přijatelný příjem pro přežití. Část svého zahraničního příjmu posílají domů rodinám. Tyto tzv. remitence se staly důležitým a sledovaným prostředkem domácího rozvoje. Existuje řada teorií, vysvětlujících pohyb osob a kapitálu z jedněch zemí do druhých. Jednotlivé teorie obvykle zdůrazňují některé stránky migrační problematiky, které považují za důležité. Často vysvětlují jen určitou historickou etapu. Z hlediska současnosti a evropských států můžeme migraci rozdělit na migraci vítanou, a tady i podporovanou (kvalifikované pracovní síly) a migraci, která vítaná není, a je proto opatřeními na národní a evropské úrovni potlačována (nelegální migrace). Neoklasicistní ekonomická teorie Novější migrační teorie, která považuje za hlavní příčinu pracovní migrace rozdíl ve mzdě mezi teritoriálně různými oblastmi. Mzdové rozdíly obvykle souvisí s nabídkou a poptávkou po pracovní síle. Oblasti s nedostatkem pracovníků a přebytkem kapitálu mají obvykle vyšší mzdy, zatím co v oblastech s přebytkem pracovních sil a nedostatkem kapitálu jsou mzdy nižší. Práce má tendenci přetékat z oblastí s nižšími mzdami do oblastí s vyššími mzdami. Teorie nebere v úvahu mezinárodní imigrační zákonodárství a vládní regulační opatření. Teorie duálního pracovního trhu Předpokládá že k migraci dochází především v důsledku přitažlivosti (pull faktoru) rozvinutých zemí. Vychází z předpokladu, že pracovní trh v rozvinutých zemích tvoří dva segmenty: primární, vyžadující kvalifikovanou pracovní sílu a sekundární nabízející namáhavou práci pro nekvalifikované pracovníky. Zahraniční pracovníci jsou potřeba zejména na nejnižších úrovních trhu práce, kterou domácí pracovníci již nejsou ochotní vykonávat. Nedostatek pracovníků současně zvyšuje mzdy a to činí migraci ještě přitažlivější. Ekonomická teorie pracovní migrace Teorie vychází z předpokladu, že migrační toky nelze plně popsat pouze na základě zkoumání motivace jednotlivců. Je třeba vzít v úvahu širší sociální skupiny, především rodinu. Migrace je chápána jako způsob minimalizace rizika v domácnostech s nedostatečným příjmem. Domácnost potřebuje dodatečný kapitál, který lze zajistit prostřednictvím remitencí posílaných členy rodiny pracujícími v zahraničí. Tyto remitence, které přinášejí do země kapitál, mohou ovlivňovat celé hospodářství vysílající země. Teorie relativní deprivace Považuje za důležitý faktor migrační motivace rozdíl v příjmech mezi sousedy nebo sousedními rodinami ve zdrojové zemi. Zájem migrovat vzrůstá spolu s rozdílem v příjmech a je vyšší v oblastech s vyšší hospodářskou nerovností. Remitence mohou krátkodobě nerovnost zvýšit, ale v delší perspektivě ji mohou snižovat. Pracovní migraci dělí do dvou etap: 1. investování do vytváření lidského kapitálu a 2. následná kapitalizace této investice. Úspěšný migrant může využít získaný kapitál pro vyslání svých dětí na lepší školy a lepší bydlení pro svoji rodinu. Současně může sloužit jako příklad pro sousedy a další potenciální migranty. Teorie světového systému Kontraverzní teorie, která si všímá migrace z globální perspektivy. Interakce mezi různými systémy může být důležitým faktorem jejich seciálních změn. Mezinárodní obchod, který způsobuje pokles ekonomického rozvoje v jedné zemi, může vytvářet iniciativu k migraci do druhé země s výkonnějším hospodářstvím Některé starší teorie Ravenstein (období 1834 – 1913) Popisuje migraci s pomocí zákonů sociálních věd a dochází k závěrům: každý migrační proud vyvolává návrat, či kontra-migraci. většina migrantů se přemísťuje na malé vzdálenosti migranti přemísťující se na větší vzdálenosti si vybírají velká města obyvatelé měst migrují méně než venkovské obyvatelstvo rodiny jsou náchylné k migraci méně než svobodní, mladí dospělí většina migrantů jsou dospělí velká města rostou více v důsledku migrace nežsvým přirozeným přírůstkem Lee Dělí faktory způsobující migraci do dvou skupin: push a pull. Push faktory zahrnují nedostatky oblasti ve které migrant žije, pull faktory zahrnují prvky přítažlivosti jiné oblasti. Push faktory Pull faktory • nezaměstnanost • nedostatek příležitostí • primitivní podmínky • zhoršování prostředí • hlad, sucho • politické pronásledování a perzekuce • otroctví a nucená práce • špatná zdravotní péče • ztráta majetku • přírodní katastrofy • hrozba smrti • nedostatek politické a náboženské svobody • znečištěné životní prostředí • špatné podmínky bydlení • rozpory nájemník / nájemce • obtěžování • diskriminace malá naděje na manželství nezdravé ubytování (radon ap.) války • nabídka pracovních příležitostí • lepší životní podmínky • politická či náboženská svoboda • zábava • vzdělání • lepší lékařská péče • atraktivní klimatické podmínky • bezpečí • rodinné vazby • průmysl • větší naděje na manželství Existují další modely a teorie, např.: • K migraci dochází protože jednotlivec je odjakživa nucen hledat jídlo, sex a bezpečnost mimo své obvyklé bydliště (Idyorough). • zákon inverzní vzdálenosti • gravitační model • teorie bufferu • soutěž příležitostí • migrace reguluje pracovní trh aj. Obecně migrace není nic nového, provází nás odjakživa. Hledání lepších podmínek pro život, války, klimatické změny, vyhánění nechtěného obyvatelstva, jsou součástí celé historie lidstva. Dnešní doba se trochu liší, snaží se živelnost migračních toků regulovat a využívat k vzájemnému prospěchu jak zdrojových, tak cílových zemí. Evropská unie V Evropské unii žije dnes asi 500 milionů obyvatel (očekává se 525 milionů v roce 2040), z toho 20 milionů, tj asi 4%, tvoří cizinci. Vlastních Evropanů ale ubývá (nízká porodnost) a celkově populace stárne (podíl osob starších 65 let se z dnešních asi 17% zvýší kolem roku xxx na 30%. Již dnes migranti zajišťují 60% populačního vývoje. Přes přetrvávající krizi není Evropa schopna naplnit volná pracovní místa. Ať už se nám to líbí, nebo ne, bez migrantů se Evropa neobejde. Globální přístup k migraci a mobilitě V listopadu 2011 schválila Evropská komise dokument „Globální přístup k migraci a mobilitě“ a doprovázející dokument „Migrace a rozvoj“ . Přesto, že problematika migrace je dlouhodobě ve středu pozornosti EU, zejména Arabské jaro a další události v jižním Středomoří zvýraznily potřebu koherentní a všestranné migrační politiky EU. Aktualizovaná strategie zdůrazňuje potřebu prohloubení vazeb s neevropskými státy s cílem lépe na obou stranách využít přínosů, které migrace může přinést. Komise navrhuje v návaznosti na dokument “Partnerství a sdílená prosperita v jižním Středomoří” z května 2011 ještě více posílit dialog a spolupráci v oblasti migrace a mobility se státy mimo EU. Nejbližším sousedům EU (v první řadě Tunis, Maroko a Egypt) bude nabídnuto “Partnerství pro mobilitu”, v jehož rámci bude podporována a organizována legální migrace, budou přijata opatření týkající se nelegální migrace a konkrétní kroky posilující rozvojovou složku migrace. Ostatním zemím bude doporučeno vytvořit Společnou agendu pro migraci a mobilitu s podobným cílem. Ve zdrojových zemích budou postupně vytvořena Střediska pro migraci a mobilitu. Do provozu byl uveden nový internetový „Imigrační portál”, poskytující potenciálním migrantům více informací a nabídek. V podstatě je strategie založena na třech pilířích: 1) podpora legální migrace (kvalifikovaní pracující, studenti, profesoři, vědečtí a výzkumní pracovníci; modré karty) 2) prevence a potlačování nelegální migrace 3) využití výhod, které poskytuje propojení migrace a rozvoje. Každé dva roky, počínaje rokem 2013 budou výsledky uplatnění nové strategie hodnoceny a přijímána potřebná opatření. Česká republika V České republice dnes žije asi 400 tisíc cizinců, tj. asi 4% obyvatelstva. To v zásadě odpovídá průměru v Evropské unii. Ústřední orgány se migrací a pobytem cizinců v ČR trvale zabývají, k problematice existuje řada usnesení vlády. Jedním z posledních vládních dokumentů k této problematice je „Aktualizovaná Koncepce integrace cizinců na území České republiky a návrh dalšího postupu v roce 2011“ , schválená usnesením vlády ČR č. 99 dne 9.2.2011. Koncepce i nadále považuje za klíčové předpoklady úspěšné integrace cizinců v podmínkách ČR 1) znalost českého jazyka 2) ekonomická soběstačnost cizince 3) orientace cizince ve společnosti 4) vztahy cizince s členy majoritní společnosti. Přináší též řadu nových aspektů (např. posílení odborného personálu na školách a zvyšování kvalifikace pedagogů, vnímání integrace jako oboustranného procesu ze strany cizinců i většinové společnosti, důraz na ochranu dětí, mládeže a žen aj.). Předpokládá těsnější spolupráci se zdrojovými zeměmi (např. předávání informací v zemi původu). Organizačně Koncepce připravuje zřizování regionálních Center na podporu integrace cizinců. Některé otázky, komplikující pobyt cizinců v ČR se zatím vyřešit nepodařilo (začlenění cizinců do zdravotního systému, uznávání zahraničních diplomů ap.). Plnění koncepce je vládou pravidelně hodnoceno. Imigrace v České republice Marie Vavrejnova Imigrace je pro Českou republiku důležitým faktorem ekonomického, sociálního a demografického vývoje, zejména ze dvou důvodů: doplňuje potřebnou pracovní sílu a koriguje nepříznivý trend stárnutí obyvatelstva. Až do roku 1990 byla migrační bilance ČR pasivní (v průběhu let 1948 až 1989 odešlo z ČR téměř půl milionu lidí). Podíl cizinců na obyvatelstvu činil v roce 1990 pouze 0.33 %. Ke vzniku ČR v roce 1993 bylo u nás pouze 70 tisíc cizinců, jejich počet však stále rostl (s výjimkou let ekonomické recese 2009-2010) a v současné době (k 31.5.2010) dosáhl počet cizinců v ČR 426 749 osob s trvalým pobytem a pobytem nad 90 dní, což činí přes 4 % obyvatelstva. To je sice ve srovnání se západními zeměmi dosud nízký podíl, ale roste a bude růst i v budoucnosti. Podle Mezinárodní organizace pro migraci je příliv imigrantů do ČR nejrychlejší na světě. Počet cizinců v ČR a jejich podíl na celkovém počtu obyvatel 1990 20002005 20062007 20082009 Obyvatelstvo ČR celkem, tisíc 10 575 10 227 10 287 10 251 10 381 10 467 10 507 Počet cizinců 34 899 200 951 280 111 323 343 394 345 437 565 432 503 % z celku 0.33 1.96 2.73 3.15 3.80 4.18 4.1 Zdroj: Statistická ročenka ČR a publikace „Cizinci v České republice“, Český statistický úřad. Vidíme, že zatímco počet obyvatel roste nepatrně, počet cizinců se zvýšil v období 1990 -2009 více než dvanáctkrát. Přistěhovalectví hrálo u nás důležitou roli již bezprostředně po druhé světové válce, kdy bylo nutno nahradit 2.5 milionu odsunutého německého obyvatelstva zejména v pohraničí, kde chyběly pracovní síly hlavně v zemědělství, v lesnictví, ale i v průmyslu. Již tehdy Československá republika, jako i jiné evropské země, které měly po válce nedostatek pracovních sil, uzavírala mezistátní dohody o přechodném zaměstnávání dělníků ze zahraničí. Nedostatek pracovních sil se týkal pouze českých zemí. Na Slovensku byla odlišná situace, přetrvávalo tam tradiční zemědělské přelidnění, které bylo zdrojem pracovních sil pro průmysl. Uzavírání dohod se týkalo hlavně zemí jako Polsko, Bulharsko, Rumunsko, velkou část nových osídlenců tvořili také pracovníci ze Slovenska, i vracející se Slováci ze zahraničí, protože na Slovensku pro ně nebyla ani práce, ani půda. Značná část těchto přistěhovalců, zejména z bližších oblastí, se potom vracela domů. O tomto pohnutém období našich dějin a o problémech kolem této imigrace píše zasvěceně autor V. Průcha a kol., v publikaci „Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 – 1992“, díl druhý, kapitola 1: „Poválečné přeměny a obnova národního hospodářství“). Již během padesátých let začali k nám přicházet Vietnamci v rámci pomoci, kterou jim poskytovala ČSR po vietnamské válce, na základě požadavků vietnamské vlády. Jejich úkolem bylo získání dělnické kvalifikace v různých oborech průmyslu, aby posléze pomáhali obnovit vietnamskou ekonomiku. Přicházeli v několika vlnách, domů se však vracela jen malá část, takže počátkem osmdesátých let jich bylo u nás již přes 30 tisíc a v současné době je počet legálně sídlících Vietnamců v ČR kolem 70 tisíc, odhaduje se však, že jejich skutečný počet je vyšší, přes 100 tisíc. V devadesátých letech se podstatně začala měnit struktura činností vietnamské imigrace, začali se zabývat obchodní činností – dovážejí a prodávají asijské zboží a provádějí s obchodem spojené výrobní činnosti, spekulují s pozemky, atd. Z dělníků se stali podnikatelé. Tato historicky vzniklá struktura imigrace do velké míry platí dodnes, byla však doplněna nejpočetnější ukrajinskou komunitou. To znamená, že imigranti přicházejí v současné době převážně z východu. Z celkového počtu cizinců legálně pobývajících v ČR v současné době tvoří stabilně tyto hlavní národnosti: 30 % Ukrajinci, 17 % Slováci, 14 % Vietnamci, 7% Rusové, 4% Poláci. Ukrajinské komunitě je třeba věnovat pozornost kvůli její četnosti, ale také sledovat její budoucí vývoj. Ukrajinská migrace tvoří jeden z nejpočetnějších proudů. Podle studie Světové banky žije v zahraničí cca 4.5 milionu ukrajinských občanů, z toho 2.5–3 miliony pracujících, převážně méně kvalifikovaných. Jejich cesty vedou převážně na západ (uvádí se hlavně Portugalsko, Itálie, USA). Ale i v Čechách, jak ukazuje dále uvedená migrační bilance, tvoří největší imigrační skupinu. V Ukrajině samotné je kolem 7 milionů imigrantů, z toho se odhaduje 1.6 milionu nelegálních. Počet obyvatelstva na Ukrajině stoupá vlivem imigrace z bývalých sovětských republik, ale také imigrací z Číny, Vietnamu a Arabských zemí. Nebezpečí vyplývá z toho, že přes Ukrajinu prochází miliony lidí do Evropy. Vzhledem k tomu, že migrační záležitosti, jako definice nelegálních pracovních aktivit, nelegální imigrace a pod. nejsou právně formulovány, budou případná partnerská jednání s touto zemí velmi ztížena. Slovenská komunita v ČR má poněkud jiný charakter. Její vysoká četnost je dána jednak minulým společným státem, jednak blízkostí domova, do kterého se vrací. Avšak značný počet Slováků má zájem o trvalý pobyt, jak o tom svědčí počet nově získaných českých občanství. Příslušníci slovenské imigrace pracují hlavně v zaměstnaneckém poměru ve zpracovatelském průmyslu, jako podnikatelé jsou četností na třetím místě za Vietnamci a Ukrajinci. S růstem počtu imigrantů v České republice roste také počet zemí, ze kterých přicházejí a tedy i růst počtu národností ve struktuře imigrace. V roce 1990 uvádějí statistické zdroje 29 zemí původu imigrantů, v roce 2000 již 49 zemí původu a v roce 2008 se počet zemí, odkud přišli imigranti do ČR, zvýšil na 145. Podstatná část imigrace pochází ze zemí bývalého SSSR, hlavně Ukrajiny, Ruska, Běloruska, ale i ze zemí, jejichž občané dříve do ČR neemigrovali, jako Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie. Zanedbatelná imigrace je z pobaltských zemí. V roce 2008 počet imigrantů z těchto zemí činil 25 579. Připočte-li se k nim Slovensko, Vietnam, rostoucí imigrace z Mongolska a Číny a dalších asijských zemí, potvrzuje se, že naprosto převážná část imigrace do ČR přichází z východních zemí. A protože pouze malá část těchto občanů (kromě Slováků) se vrací do mateřských zemí, roste jejich podíl na obyvatelstvu ČR. Pracovní aktivity imigrantů Imigranti v ČR se vyznačují vysokým procentem zapojení do pracovních aktivit, což je pozitivní rys, který by měl mít odraz v relativně nízkém podílu na sociálních výdajích státu a ve vyšších daňových odvodech do rozpočtu. To je dáno menším počtem členů jednotlivých imigrantských rodin, zejména imigrantů ze Slovenska a Polska, jejichž rodiny ve velké míře zůstávají doma a dostávají od pracujících imigrantů z ČR peníze. Tyto peníze, zvané remitence, činí poměrně malé položky, úměrné velikosti ČR a nízkému podílu imigrantů na obyvatelstvu (Podle publikace Světové banky „ Migration and Remittence Factbook 2011“ činily odesílané remitence z ČR v roce 2010 2.6 mld. USD a přijímané 1.2 mld. USD. Tyto peníze však není možné přesně spočítat, protože nechodí pouze oficielními cestami. Také mezi ně patří i zboží, např. od nás posílají vietnamští imigranti ve velkém počtu do Vietnamu kola a motocykly. Celosvětově však remitence dosahují sta miliard dolarů a představují významnou pomoc pro zvyšování životní úrovně obyvatel chudších zemí, přijímajících tyto peníze. Imigranti z třetích zemí mají podíl na celkové imigrantské zaměstnanosti nižší a proto je pro Českou republiku z tohoto hlediska výhodnější zaměstnávat imigranty ze zemí EU. Negativním rysem současné struktury imigrace v Čechách je převažující podíl nekvalifikované pracovní síly, který v mimořádných obdobích, zejména v obdobích ekonomické recese, způsobuje ztrátu zaměstnání a následné problémy jak na straně imigrantů, tak na straně veřejných orgánů. Státní orgány učinily významné kroky na získávání kvalifikované pracovní síly. Až budoucnost ukáže účinnost těchto kroků. Rozdíl v počtech imigrantů celkem a počtem pracujících imigrantů je důležitým ukazatelem, ovlivňujícím jak situaci imigrantů, tak sociální výdaje státu. Čím nižší je podíl pracujících na celkovém počtu cizinců, tím větší jsou sociální výdaje státu na podporu imigrantských rodin. Čím vyšší je podíl pracujících, tím vyšší bývají také částky remitencí, posílané rodinám domů. V ČR bylo k 31. 12. 2010 zaměstnáno celkem 306 350 cizinců, z toho 215 367 zaměstnanců a 90 983 podnikatelů. V porovnání s celkovým počtem cizinců ke stejnému datu to činí cca 72 % pracujících cizinců. To je velmi příznivý ukazatel, který souvisí se strukturou imigrantů: poměrné vysoké procento pracujících žen a převážně východní původ cizinců. Je známo, že imigranti spíše jižního původu, asijského původu a Arabové mají větší rodiny, více dětí a tudíž méně zaměstnaných žen. Je možno předpokládat, že tyto děti v budoucnosti omladí společnost a budou žádanou pracovní silou. To však je běh na dlouhé trati s nejistým výsledkem, jak ukazuje příklad Francie, kde dospělé děti imigrantů (druhá a třetí generace) jsou minimálně integrovány do majoritní společnosti, netouží po zvyšování kvalifikace a zapojení do pracovního procesu. Příznivý ukazatel v ČR svědčí také o tom, že do imigrace jdou převážně živitelé rodin, zatímco zbytek rodiny zůstává doma. U nás v tomto směru příznivě působí velké procento Slováků a Ukrajinců v imigraci. V poslední době však v důsledku spojování rodin i v ČR roste podíl pracovně neaktivní imigrace. Zaměstnanost cizinců v letech 1997 – 2010 1997 1998 1999 20002001 20022003 Celkem osob 193 958 155 448 150 881 164 987 167 652 161 777 168 031 z toho podnikatelé 63 191 44 201 57 415 61 344 64 000 60 532 62 293 2004200520062007200820092010 Celkem osob 173 203 218 982 250 797 309 027 361 709 318 462 306 350 z toho podnikatelé 65 219 67 246 65 722 68 785 77 158 87 753 90 983 Vcelku zaměstnanost cizinců v uvedené časové řadě roste. Avšak současně můžeme názorně sledovat reakci zaměstnanosti cizinců na krizové výkyvy ekonomiky – vnitřní a vnější nerovnováha v letech 1997 a 1998 se odrazila v rámci snížení ekonomického výkonu a celkového růstu nezaměstnanosti i ve snížení počtu zahraničních pracovníků o 38.5 tisíc, následně došlo k menšímu výkyvu v roce 2002, kdy se počet snížil o necelých 6 tisíc a dosud nejvyšší propad byl v letech 2009 a 2010 hlavně u zaměstnanců. Sledujeme-li změnu podílu podnikatelů a zaměstnanců zjišťujeme, že zatímco v roce 1998 v porovnání s rokem 1997 tento podíl klesl z 32.6 % na 28.4 % a v roce 2002 ve srovnání s rokem 2001 z 38.2 % na 37.4, pak stoupl z 21.3 v roce 2008 na 29.7 % v roce 2010 při celkovém poklesu zaměstnanosti cizinců. To znamená, že v tomto roce již zahraniční pracovníci více využívali živnostenské listy jako možnost prodloužení pobytu. V roce 2011 zaměstnanost cizinců poněkud stoupla (o 1 400 pracovníků) avšak při současné hrozbě nové recese hrozí opět cizincům růst nezaměstnanosti, jejíž procento je vždy vyšší než domácích pracovníků; v průměru o 4 procentní body. Z hlediska země původu se stabilně na prvních čtyřech místech v počtu cizích pracovníků drží pracovníci ze Slovenska, Ukrajiny, Vietnamu a Polska, následují pak nižší počty pracovníků z Moldavska, Ruska, Bulharska, Rumunska a dalších zemí. V roce 2008 došlo k neúměrně vysokému nárůstu zaměstnanosti osob z Ukrajiny, Vietnamu a zejména Mongolska a následně velký pokles v krizovém roce 2009 pouze z těchto tří zemí o 36 381 osob, což vyčerpává přes 84 % celkového poklesu. Tento růst jde na účet neuvážené práce agentur, které organizovaly přísun pracovních sil do ČR, aniž měly ověřené potřeby těchto pracovníků, v době, kdy již hrozila ekonomická recese. Imigranti pracují téměř ve všech odvětvích národního hospodářství, ale převážně jsou soustředěni ve zpracovatelském průmyslu (hlavně Slováci a Vietnamci, ve stavebnictví (hlavně Ukrajinci) a v obchodních službách. V rozmezí let 2000 a 2010 se značně změnila odvětvová struktura. Zůstává sice velký podíl pracovníků ve zpracovatelském průmyslu a stavebnictví,zvyšuje se však podíl v obchodu a technických službách,ve vědě a zdravotnictví. Největší pokles zaměstnanosti zaznamenalo odvětví zemědělství, to však souvisí s poklesem aktivit a hlubokým poklesem zaměstnanosti v zemědělství vůbec. Podnikatelské aktivity v ČR rozvíjejí hlavně Vietnamci, Ukrajinci a Slováci. I pro imigranty v ČR jako v jiných zemích platí, že velká většina se usazuje ve velkých městech, hlavně v Praze. Důležitou podmínkou pro práci cizinců z třetích zemí je pracovní povolení, které pro zaměstnance vydávají úřady práce, pro podnikatele ministerstvo průmyslu a obchodu. Dopad ekonomické recese na cizineckou zaměstnanost Útlum ekonomických aktivit a vzrůst nezaměstnanosti v ČR se značně dotkl v roce 2009 počtu a struktury pracujících cizinců. Týkalo se to hlavně ztráty dělnických pracovních míst v továrnách a také platných pracovních povolení, kterých bylo v roce 2009 ukončeno asi 30 tisíc. Pokles zaměstnanosti cizinců pokračoval i v roce 2010. Předběžné údaje ukazují, že se snížily počty nově přicházejících imigrantů, protože bylo prakticky zastaveno vydávání víz za účelem zaměstnání. Týká se to však jen občanů Ukrajiny, Moldavska a zejména Mongolska, zatímco občanů Ruska, Vietnamu, Běloruska a Kazachstánu poněkud přibylo. Současně se ukazuje, že cizinci ze třetích zemí, kteří ztratili práci jako zaměstnanci, a ti, kterým končily pracovní smlouvy a měli by se vrátit do domovských zemí, si uměli poradit díky dosavadnímu bezproblémovému poskytování živnostenských oprávnění, ke kterým nepotřebují pracovní povolení. V podmínkách 8 % ní míry nezaměstnanosti (číslo za první kvartál 2010) těžko nacházeli cizinci nové místo, protože podle zákona musí zaměstnavatel nabídnout pracovní místo nejprve domácímu uchazeči a teprve po uplynutí stanovené lhůty cizinci.. Toto opatření může být však nevýhodné pro zaměstnavatele, protože cizinci se většinou spokojí s menší mzdou, znají práci, zatímco domácí nezaměstnaný, kterého musí zaměstnavatel přednostně přijmout, nemusí být znalý oboru. V tom případě rostou zaměstnavateli výrobní náklady. Pro cizince byla tedy získaná živnostenská oprávnění jedinou možností prodloužení pobytu v ČR, nejméně o rok. Této možnosti využilo cca 20 tisíc cizinců, převážně Vietnamců. Do jaké míry držitelé nových živnostenských listů skutečně podnikají, by se mělo zjistit až kontrolou v dalších letech, především kontrolou, jak odvádějí daně ze své podnikatelské činnosti. Samo ministerstvo vnitra uvádí ve své zprávě za rok 2008, že takováto kontrola je prakticky neproveditelná. Přitom žádná země podle této zprávy nemá tak benevolentní politiku v systému podnikatelských víz. Proč však ministerstvo nežádalo změny těchto předpisů dříve, když je mu to známo? Četnost prováděných kontrol a jejich výsledky v posledních letech nejsou dosud zpracovány, respektive uveřejněny. Avšak můžeme si utvořit představu o tom, co bude následovat. Na základě kontrol uskutečněných v roce 2008 bylo zjištěno u 4392 zahraničních živnostníků v 2373 případech, to je více než u padesáti procent, porušení živnostenského zákona a zákonů souvisejících s podnikáním. V některých případech bylo podnikání sankčně zrušeno a bylo uloženo přes 2 mil. Kč pokut. Jaké budou výsledky z roku 2009 a 2010 u nových „podnikatelů“, kteří neměli čas seznámit se s příslušnými předpisy a zákony o živnostenském podnikání? Kompletní kontroly nejsou prováděny, neplnění povinností nových podnikatelů, zejména jejich přihlašování na správu sociálního zabezpečení, na finančním úřadě a u zdravotní pojišťovny nejsou důsledně prověřovány a spolupráce mezi těmito úřady není v potřebném rozsahu praktikována. Mnozí z těchto tak zvaných podnikatelů, pokud nezačnou provozovat ohlášenou živnost a najdou námezdnou práci, pracují v ní na živnostenský list, nemají tudíž formálně zaměstnavatele, neplatí daně a pojistné. Jaký počet z nezaměstnaných cizinců skončil jako ilegální imigranti v ilegálním zaměstnání není známo. Je však známo, že nabízené možnosti ze strany vlády ČR vrátit se domů i s finančním přispěním státu využilo jen asi 2 200 cizinců. Ví se, že mnozí cizinci platí velké částky, mnohdy odevzdávají celoživotní úspory různým zprostředkovatelům práce, kteří vydělávají velké sumy peněz na těchto aktivitách. Pro tyto imigranty je každý způsob prodloužení pobytu, včetně přechodu do ilegality a ilegální práce lepší než návrat domů bez finančních prostředků, se ztrátou úspor a často zadlužení. Na druhé straně by náklady s návraty imigrantů, kteří nemohou najít místo a měly by se vracet do mateřských zemí, měly hradit agentury, které pracovníky naverbovaly a měly za to velké příjmy. Stávající situace v období krize alespoň odhalila nedostatky v zákonných předpisech, v neexistenci styků a vazeb mezi příslušnými orgány a vyzvala potřebu zpřísnění vydávání živnostenských oprávnění cizincům. Již před rokem 2009 poukazovalo ministerstvo vnitra na vysoké zneužívání pobytového oprávnění za účelem podnikání. Opatření, napravující tuto situaci, jsou zpracována. Mimo jiné se zvyšuje odpovědnost zaměstnavatele za cizí pracovníky, včetně uhrazení finančních nákladů na cestu zaměstnanců zpět do výchozí země. Při propuštění zaměstnance před skončením smlouvy bude mít vůči němu zaměstnavatel povinnost platit zdravotní výdaje od doby propuštění pracovníka do jeho opuštění republiky. To zřejmě povede k větší opatrnosti zaměstnavatelů při najímání cizinců v budoucnosti. Může to však vést i k tomu, že investoři půjdou za levnější pracovní silou třeba na Ukrajinu, nebo na Slovensko, když ji nenajdou v Čechách. Nesvědčí však tato situace o chybách a nedostatcích předpisů a regulacích českých kompetentních orgánů? Většina imigrantů přišla do ČR legálně, v dobré víře, že budou pracovat a vydělávat. V letech 2007 a 2008, kdy již byly náznaky finanční a ekonomické krize, neměly být jejich počty v tak velké míře zvyšovány bez ohledu na situaci na pracovním trhu. Tyto zkušenosti vedly ke kritickému posouzení počtu a činnosti pracovních agentur. Růst počtu imigrantů a jejich podílu na domácím obyvatelstvu, který je v současnosti ve srovnání s vyspělými zeměmi dosud nízký, si vynutí zesílení kontrol, zdokonalení spolupráce zodpovědných úřadů, případně další doplnění příslušných předpisů. Nelegální migrace v ČR Nelegální migrace je především zdrojem nelegálního zaměstnání, ale i zdrojem zločinnosti. Při tom jsou odhalovány kontrolou opakované i několikanásobné nelegální vstupy. Vstupem ČR do schengenského prostoru (v půlnoci z 20. na 21. prosinec 2007) byly zrušeny kontroly kolem celé pozemní hranice se sousedními státy. ČR se nachází uprostřed těchto států. Tím se změnily podmínky a možnosti identifikace ilegálních vstupů do ČR z pozemních hranic. Tím se také mění definice nelegální migrace na území ČR. Od roku 2008 jsou sledovány dvě kategorie nelegální migrace v ČR: 1) nelegální překročení vnější schengenské hranice jak cizinci, tak občany ČR, (v tomto případě jde o nelegální přicestování letadlem, což znamená ročně jen málo případů (v roce 2008 168 případů, v roce 2009 190, nejvíce příletů bylo z Mongolska. 2) nelegální pobyt cizinců v ČR (v tomto případě řádově tisíce případů, v roce 2009 např. kontroly odhalily 4267 případů). Struktura nelegálního pobytu na území ČR v roce 2009 v podstatě kopíruje pořadí podle celkového počtu imigrantů: Ukrajinci, Vietnamci, Rusové, Mongolové, Slováci, Gruzínci. Uvedená čísla je však nutno brát pouze jako ilustraci zjištěných případů, nikoliv jako skutečná čísla ilegální migrace. Záleží na tom, kolik přechodů a pobytů se podařilo zachytit, jak časté a účinné byly kontroly. Počty zadržených přechodů hranic i pobytů se neustále snižovaly, skutečná čísla však nejsou známa. Kromě toho různé prameny uvádějí různá čísla. Expertní odhady nejen u nás, ale i v jiných zemích mají řádové rozdíly. U nás se odhadují počty ilegálních cizinců mezi 40 000 až 200 000 osob. Tyto počty ilegálních imigrantů jsou odhadovány na základě dotazníkových akcí u nevládních organizací, odborů a imigrantských organizací.Po dobu ekonomické recese i v současné době se počty nelegálních pobytů zvyšují, imigrace využívá tzv. balkánskou cestu. Jako i v ostatních zemích, také v Čechách se nelegální migrace soustřeďuje zejména v hlavním městě a dalších velkých městech, která ve větší míře poskytují práci a anonymitu. Nové podmínky vzniklé vstupem ČR do schengenského prostoru, vyžadují posílení kontrolní činnosti ve vyhledá- vání nelegálních (neregulérních) imigrantů uvnitř republiky. Víme z dřívějších proudů nelegálních přechodů hranic, že největší podíl nelegální migrace se týkal hranice mezi ČR a SRN a mezi ČR a Rakouskem. Dá se předpokládat, že tyto přechody přetrvávají i v podmínkách Schengenu, víme např. že naše republika je tranzitní zemí pro velký počet Rusů a Číňanů do Německa, ale to se dá určit až dodatečně kontrolou uvnitř cílové země. Věděli jsme také například, že počet cizinců kteří překračovali ilegálně hranici s Německem a Rakouskem, byl řádově vyšší než počet cizinců, kteří do ČR vstupovali. Hlavním důvodem bylo, že legálně vstupující osoby do ČR ji opouštěli nelegálně. Základní směr pohybu byl (a stále je) z východu na západ. Další logický důvod byl nelegální příchod do ČR i odchod z ČR (cizinci byli zachyceni hraničními orgány až při opouštění republiky, respektive hraničními orgány sousedního státu, tedy hlavně Německa). Tyto pohyby lze dnes zjišťovat pouze dodatečně, při zjištění nelegálního pobytu cizince v cílové zemi, pokud se podaří zjistit, odkud přišel. Neexistenci hraničních kontrol na hranicích jednotlivých států EU musí nahrazovat intenzivnější mezinárodní spolupráce jejich celních, policejních a justičních orgánů a vypracování standardů, které stanovují pravidla této spolupráce a postupné sjednocování vízových záležitostí. Pokud by neregulérní imigrant neprováděl trestnou činnost a neohrožoval trh práce v naší zemi, nebyl by jeho pobyt příliš nebezpečný a také by bylo obtížnější jej identifikovat. Avšak nelegální migrace je většinou spojena s mnohými přestupky, resp. trestnými činy, jako jsou falešné doklady, daňové úniky, krádeže, nelegální obchody, atd. Proto potírání nelegální migrace je současně bojem proti těmto nešvarům. Na druhé straně je postavení neregulérních imigrantů velmi zranitelné: jsou časté případy bezohledného vykořisťování jak ze strany zaměstnavatele, tak agentur, nebo vedoucích osob vlastních komunit, mají špatné podmínky bydlení a nemají lékařskou péči. Proto by bylo vhodné jejich situaci řešit nejen vyhoštěním, ale případ od případu i pomocí, zejména umožněním legalizace jejich statutu. Neregulérním imigrantům se v Čechách neposkytovala možnost přechodu na legální postavení, jako to učinili v USA, Francii a jiných zemích. Tento způsob odstranění ilegální imigrace by byl užitečný, ovšem žádosti by se měly přísně posuzovat podle potřeby trhu práce a přihlášení by nesměli být sankcionováni. Integrace imigrantů v ČR Již v roce 1999 byly vytvořeny „Zásady koncepce integrace cizinců na území ČR“, které odstartovaly zahájení a postupné budování procesu integrace, tedy procesu začleňování cizinců dlouhodobě žijících v České republice do struktur české společnosti. Na základě těchto Zásad byla v roce 2000 přijata „Koncepce integrace cizinců“, která formuluje integraci jako „proces, v jehož průběhu dochází k sjednocování domácího obyvatelstva a přistěhovalců v jednu společnost. Proces je dvoustranný, který vyžaduje přizpůsobování ze strany cizinců na straně jedné a vytvoření podmínek pro integraci cizinců na straně druhé“. Koncepce je cílená na imigraci ze třetích zemí a formuluje specifická opatření, jako základní předpoklady úspěšné integrace cizinců v České republice: - znalost českého jazyka cizinci, - ekonomická soběstačnost cizinců - orientace cizince ve společnosti - vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti. Koncepce integrace je každoročně aktualizována. Na jejím základě se rozvinula diskuse a výzkumné práce. Avšak skutečný život jde svou cestou a přináší neočekávané potíže a problémy. Míra, ve které se v ČR rozvinulo vykořisťování imigrantů ze strany agentur, tzv. „klientů“, i zaměstnavatelů, odhalila nepřipravenost české legislativy a společnosti vůbec na to, aby byla chráněna základní práva pracujících imigrantů, aby nedocházelo ke kupčení s lidmi mezi agenturami a „družstvy“ a aby jim byla vyplácena spravedlivá odměna za práci, srovnatelná s odměňováním domácích pracovníků. Nižší mzdy imigrantů za stejnou práci a vyšší míra nezaměstnanosti jsou hlavní znaky jejich nerovného ekonomického postavení. Kontrola a evidence v této oblasti jsou naprosto nedostatečné. Proces integrace bude dlouhodobý a velmi komplikovaný, jako ve všech zemích přijímajících cizince. Jde na jedné straně o to, vytvořit podmínky pro rovnoprávné postavení přistěhovaleckých menšin, zajistit jim stejná práva jako českým občanům, zejména na poli ekonomickém, právním, v oblasti vzdělávání, zdravotní péče a sociální ochrany. Na druhé straně je pro uskutečnění tohoto procesu nezbytná vstřícnost imigrantů v dodržování zákonů a předpisů orgánů ČR a především ve snaze zvládnout český jazyk, což je nezbytná podmínka pro začlenění imigrantů trvale do pracovního procesu a společenského života v České republice vůbec. V tomto směru je tato podmínka poněkud usnadněna majoritní většinou imigrantů ze slovansky mluvících zemí a tedy větší nebo menší podobností slovanských jazyků. U těchto imigrantů jsou menší problémy s integrací a také česká občanská společnost je přijímá s menšími problémy, než některé vzdálenější komunity s rozdílnými kulturními a sociálními zvyklostmi, zejména asijskou a arabskou imigraci. S tím musí státní orgány počítat. Vyplývá z toho povinnost hostujícího státu tyto odlišnosti, pokud má zájem o imigraci, respektovat, případně usměrňovat imigraci různých komunit s cílem vyhnout se konfliktům ve společnosti a usnadňovat integraci. Jinak, jak ukazuje zkušenost některých zemí, imigrantské komunity se uzavírají do sebe a existuje nebezpečí, že nebudou vytvořeny vzájemné vztahy mezi domácí společností a cizineckou, což je k neprospěchu obou. Konečnou fází úspěšné integrace je udělení imigrantovi českého občanství. V letech 2001 - 2008 bylo uděleno české občanství 30 tisícům imigrantů. Podle jednotlivých let se tyto počty však snižují: Rok 2001 20022003200420052006200720082009 6 321 4 532 3 410 5 020 2 626 2 346 1 877 1 837 1 621 Jejich předchozí státní občanství ilustrují následující data za rok 2008: Slovensko 38 %, Ukrajina 24 %, Rusko 5 %, Rumunsko 5 %, Vietnam 3 %, Polsko 3 %, ostatní 33 %. U slovenské, ale i ukrajinské národnosti, které tvoří přes polovinu imigrace usilující o české občanství, nemusí být očekávány velké jazykové, ani jiné problémy. Velká vietnamská komunita v České republice sice má jazykové potíže, ale začíná svou rostoucí kupní silou poutat pozornost českých firem, které vyhledávají vietnamsky mluvící zaměstnance pro lepší styk s touto komunitou. K poznávání procesu integrace a napomáhání jejího urychlení chybí řada závažných informací. Snad nejdůležitějším ekonomickým ukazatelem integrace je odstraňování mzdové nerovnosti mezi domácími pracovníky a cizinci. Velké rozdíly jsou, jak bylo řečeno výše, v počtech nezaměstnaných cizinců a domácích pracovníků. O této nerovnosti se všeobecně ví, není však statisticky sledována a nelze ji změřit. Pokud jsou informace z této oblasti, nejsou zveřejňovány. To by však mohlo napomoci jejímu odstraňování. Ve stejném postavení je oblast sociálních dávek pobíraných cizinci a oblast zdravotní péče. Analýza dat z této oblasti by rozhodně přispěla k budoucímu formulování imigrační politiky, jako je tomu v některých zemích s velkým imigračním potenciálem (Švédsko, Holandsko, Německo). Avšak ani mzdové vyrovnání jako důležitý ukazatel nemůže plně řešit otázku integrace. Cizinci zůstávají často izolováni ve své komunitě. Hostující země musí brát v úvahu, že je zcela přirozené, že se v cizí zemi imigrantům stýská po domově, že lpí na svých zvycích a sdružují se se svými rodáky. Z toho vyplývá, že je nutno hledat vyváženou politiku mezi multikulturalismem a integrací; potlačování jednoho nebo druhého faktoru nemůže vést k dobrým výsledkům 14.11. 2011 C) Zahraniční vztahy DostavbaTemelína Václav Bartuška, zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost a zmocněnec Vlády ČR pro dostavbu JE Temelín Záznam vystoupení a diskuse na besedě RMV 8.11.2011 v Evropském domě Zdeněk Matějka, moderátor: Dobrý den, vítám Vás a vítám zvláště našeho milého hosta, velvyslance pro českou energetickou bezpečnost a zároveň zmocněnce vlády pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín, pana Václava Bartušku. Myslím, že to načasování je příhodné, jelikož německá kancléřka Merkelová a ruský prezident Medvěděv dnes slavnostně otevřeli plynovod North Stream. Energetická bezpečnost se v Evropě již před mnoha lety stala velmi důležitou otázkou. Dovolím si Vám tedy předat slovo a následně bude prostor i pro otázky z publika. Václav Bartuška: Nedělejme si žádnou iluzi, zájem o ČR je poslední dobou určován dostavbou Temelína. Je to jedna z mála věcí, kterou máme jako země, která zajímá velké hráče. Jinak se nám podařilo stát se marginální, bezvýznamnou středoevropskou zemí, která nikoho nezajímá. Dalo to hodně práce, ale dokázali jsme to. To není postesk, já myslím, že jsme se vrátili někam zpátky do té poklidné, lehce „zaprděné“ první republiky, která byla plná sama sebe, takže si ani nevšimla, že vedle ní je nějaký Hitler, dokud nebylo pozdě. Takže k Temelínu samotnému. Je to v tuhle chvíli jediný běžící jaderný tendr na světě a to proto, že ve většině případů, pokud se něco staví, tak je to v zemích původu – v Koreji korejské reaktory, v Rusku ruské, v Číně je to složitější (na půl čínské na půl cizí). Ale v zásadě tendr jako takový byl na posledy v Abú Dhábí (SAE) a skončil v roce 2009 a teď běží u nás. Jinak se reaktory obecně staví buď na základě mezivládních dohod (Čína s někým, Indie s někým, nově Vietnam - ten jedná s Rusy a Japonci) nebo jsou to reaktory domácí. Důvod je jednoduchý. Je to nejkomplikovanější stavba jakou jsme jako civilizace schopni postavit a je zároveň plná toho, co naše civilizace nenávidí, tj. je dlouhodobý projekt (my jsme civilizace okamžiku), projekt který trvá 15 let je protimluv, když máme vlády, které trvají v průměru 1,5 roku, byť by měly trvat 4. Máme krátký, jak říkají Angličané, „attention span“ - to je rys doby projevující se v celé naší civilizaci. Takže si myslím, že jaderné elektrárny obecně jsou protimluv téhle situaci. Je to něco, co potřebujeme a potřebovat budeme, pokud chceme mít dále nějakou elektřinu (i kvůli setkání jako je to dnešní, abychom zde neseděli při svíčkách). Zároveň si myslím, že to je poměrně velký test naší západní společnosti, zda jsme vůbec ještě schopni dělat velké projekty, zda jsme schopni postavit JE. Já jsem byl mnohokrát tázán jak členy vlády, novináři i poslanci, zda bych si přál nějaký „Lex Temelín“ pro usnadnění dostavby Temelína a já všem říkám, že ne. Buď budeme mít zákony, které nám umožní dělat velké stavby (železnice, dálnice, elektrárny, tratě vysokého napětí,…), anebo ne, a pak zhynem jako kontinent. My jsme opravdu strávili posledních 20 let, jako EU, vytvářením systémů povolení, možností odvolávání, schvalovacích procedur, které jsou tak dlouhé, že v podstatě dnes dělají z Evropy nezajímavé místo pro investice. Když se ptáte velkých energetických firem – německých, francouzských, tak vám řeknou, že ony nejčastěji ukládají své volné finance do Evropské centrální banky, ale v Evropě neinvestují, z výše zmíněných důvodů, je zde zkrátka velká míra neistoty, takže buď jdou z Evropy pryč, nebo čekají, že se to nějak změní. Evropa směřuje k propadu výroby elektřiny, jelikož většina kapacit pro výrobu elektřiny byla vybudována v poválečném období, to je 40 -50 let zpátky. Tyto elektrárny potřebují, buď obnovit či zavřít, zkrátka nemohou běžet donekonečna. Pro ilustraci v této dekádě Velká Británie uzavře 18 ze svých 19 reaktorů, protože má tzv. plynem chlazené reaktory, nejstarší reaktory v Evropě. Německo zavírá 17 reaktorů, ale ono by zavíralo většinu z nich stejně, i bez své nové politiky, podobně by to udělala Francie a další - zkrátka tyto reaktory jsou „vysloužilé“. My máme relativně novější – Dukovany jsou stavěné v letech 1985 – 1987, Temelín 2000 – 2001 a patří k těm nejmladším v Evropě. Průměrný věk reaktorů v Evropě je 40 let. Jako kontinent se nacházíme v okamžiku, kterému se říká inovační perioda (podobně jako s nákupem nového auta, s přestavěním bytu, obnovou elektrárenské sítě) a my jsme přesně v okamžiku, kdy kapacity běží, ale dobíhají - ve většině evropských zemí. Jako kontinent jsme dnes v napjaté situaci, jelikož polovina členů EU dováží elektřinu a většina ze zemí té druhé poloviny spěje k deficitu elektřiny v příštích 10-ti letech. To je dáno tím, že všichni hovoříme o tom, co chceme udělat, ale realita je taková, že to nestavíme. Jediné, o co se dnes masivně buduje, jsou obnovitelné zdroje – především solární a větrné. Mají jednu „drobnou“ nevýhodu; nevyrábí elektřinu tehdy, kdy ji potřebujeme, ale když fouká vítr nebo svítí slunce. Ale pro stabilitu sítě potřebujete takové ty nudné, špinavé, ošklivé zdroje, které spalují uhlí, plyn, atom, příp. biomasu, pokud jste schopní to dotovat – taková je realita. Optimistický pohled, který často slýchám, že nahradíme atomové elektrárny obnovitelnými zdroji, ten dává smysl v okamžiku, kdy budou vyvinuty baterie na skladování elektřiny. Zatím jediným způsobem na skladování elektřiny jsou přečerpávací vodní elektrárny. Až někdo prolomí fyzikálně-chemickou bariéru v oblasti skladování elektřiny, tak to bude obrovský vynález, který změní celou energetickou krajinou, a pak věřím tomu, že velká část těch obrovských energetických staveb může v průběhu dekád zmizet. V oblasti skladování elektřiny máme technologický problém zhruba 100 let. Máme technologie pro skladování elektřiny v malých objemech, ale ne pro velké objemy. Většina projektů v této oblasti zatím končí neúspěchem, i když je to jedna z nejzajímavějších oblastí vědy a výzkumu, v dnešní době. Mimochodem tento výzkum také v budoucnu rozhodne třeba i o tom, zda „německý skok“ do budoucna dopadne úspěšně nebo ne. Co se týká našeho tendru v ČR, já respektuji a ctím tuto vládu za to, že ten „Temelínský tendr“ nepohřbila, nejpozdě- ji po letošním březnu. Jediné co z toho má, jsou nepříjemná jednání s Němci, ve Vídni a výplachy mozku v Bruselu, a doma nic. Temelín 3.4 je projekt na dlouhou dobu, daleko přesahující životnost politiků nejen u nás. Uvažovat dlouhodobě svědčí o jisté míře serióznosti. Já dlouho sleduji Evropu a pouze pár zemí uvažuje dlouhodobě – Velká Británie, Finsko, Francie, Německo – to jsou jediné členské státy EU, které dlouhodobě o energetické politice a bezpečnosti uvažují. Ostatní země jako Itálie, Španělsko, Maďarsko, země Balkánu, které 30 let dováží elektřinu, mají ve svých strategiích napsáno „budeme dovážet dál“. Nicméně i Velká Británie se stala z pohledu obchodní bilance s elektřinou deficitní zemí před dvěma roky. Je zajímavé sledovat, jak pro většinu politiků je energetika téma, kterého se nechtějí dotknout ani „bidlem“, pokud máte milá zelená témata, která se lidem líbí. Ten energetický propad však může nastat velmi rychle. Primární věci týkající se energetiky, jsou věci ošklivé… Nedají se na tom získat žádní voliči. Dají se na tom tématu pouze ztratit voliči, nebude-li v období vašeho vládnutí elektřina, teplo apod. Ale bohužel to není motiv dlouhodobý. Navíc tendence odložit nepříjemná rozhodnutí někam do budoucna je v Evropě velmi silná. Německo dělá svou politiku relativně zodpovědně, hledá náhražky za atom, to může být i uhlí a zemní plyn, o čemž se teď už veřejně hovoří. Ten temelínský tendr samotný začal de facto v roce 2007, když ČEZ začal poptávat u pětice výrobců jaderný reaktor, resp. stavbu dvou bloků jaderné elektrárny. Ta potencionální pětice dodavatelů byla tvořena firmami Areva, Westinghouse, Rosatom, Kepco a Mitsubishi. V roce 2009 proběhl „short list“, první 3 firmy řekly, že jsou schopny postavit jadernou elektrárnu na klíč, ostatní od tendru odstoupily. Nedávno česká státní správa a ČEZ dokončily zadávací dokumentaci pro tendr; má přes 6000 stran a je to v tuto chvíli velmi unikátní sada informací v oblasti atomu. Česká republika má velmi špatné politické vztahy s Čínou – na vládní úrovni v podstatě nulové. Nicméně já jako velvyslanec pro energetickou bezpečnost mám schůzky v Číně několikrát do roka na mnohem vyšší úřednické úrovni než je ta má – „velvyslancovská“. Protože nás i Číňany zajímá porovnávání informací, jelikož v Číně se do tendrů hlásí ti stejní dodavatelé jako u nás. To samé se dá říct i o Indii, díky atomu se o nás zajímá nespočet velkých států. To koreluje i s tím, že návštěva USA by asi nebyla, kdyby se Westinghouse nezajímal o dostavbu JE Temelín. Podobné je to i s podobnými setkáními Nicolasem Sarkozym a Dmitrijem Medvěděvem. Musím říct, že nám to ale otevírá dveře, partneři nám věnují svou pozornost a je dobré takové šance využít. Dává nám to možnost mluvit. Fakticky k tendru: Do 2. července 2012 bychom měli obdržet nabídky od společností a v roce 2013 by mělo padnout rozhodnutí, které však může být i takové, že vítěze tendru nevybereme. Využíváme toho, že máme velice silnou pozici, toto je opravdu trh na kterém velmi zásadně chybí zákazníci. Teď bych rád přivítal Vaše otázky. Otázka – není rozumět. Václav Bartuška: Já jsem skeptik. Doufám, že budeme mít hotové EIA, vydané územní rozhodnutí a stavební povolení během 5ti let od vybrání dodavatele. Dokonce bychom to chtěli mít ještě dřív, ale já to neočekávám. Dnes totiž nemáme demokracii, dnes máme diktaturu menšin. Poměrně malá skupina lidí může zablokovat v podstatě cokoli a to se přesně stane s Temelínem. EIA běží u nás a u všech našich sousedů a premiér navíc nabídl veřejné konzultace Německu a uvažuje se i o nabídce Rakousku. Nicméně rozhodnutí o dostavbě Temelína padne v Praze, nikde jinde. Žádný speciální zákon nechci. V rozpočtu se uvažuje o půl miliardě korun na posílení silnic ve vesnicích okolo Temelína. Není to dar, bude obrovsky zvýšena míra dopravy. A vesnicím skutečně něco dát musíme – obchvaty, posílení mostů, to nejde jinak. Ta stavba bude trvat minimálně 5 let, ve špičkách se tam bude pohybovat 4 500 lidí z celého světa, tisíce nákladních aut. Co se týká využití kapacit našich lidí, jakožto pracovní síly, tak např. na armatury potřebujeme velmi zkušené lidi. Na všech stavbách, které jsem objel a objel jsem stavby všech uchazečů o dostavbu, tak chyběli 2 dělnické profese v absolutních číslech, resp. jedna odbornost. Jsou to svářeči a lidi na armatury, což je velmi specializovaná část a pak chlapi na spouštění. Kupříkladu na Leningradské 2 se zhroutily armatury komplet, celé se to položilo. Lidé zkrátka zapomněli, jak se tyto konkrétní věci dělají. Jsou to konstrukce o několika stech tun. Je zde patrná u všech 3 uchazečů jakási ztráta znalosti, to je největší slabina celého tendru. Otázka: Je Česká republika připravena na to zužitkovat tuto příležitost, resp. mohou se do toho zapojit české firmy? Václav Bartuška: Tohle je asi nejbolestivější téma toho všeho. To je reálná kapacita a schopnosti českého průmyslu. Všichni manažeři českých průmyslových podniků říkají, že jsou připraveni nastoupit na Temelín hned teď, dneska. To ale zpochybňuji - žádná z těch firem nemá lidi, kteří někdy jadernou elektrárnu stavěli. Škoda Plzeň sice vyrobila 24 reaktorových kompletů (poslední v roce 1994), ale všichni ti, co to dělali, jsou dnes v důchodu. Vítkovický výrobek – kotel na Tušimicích prohořel, protože použili špatnou ocel. Lidé prostě zapomínají. Realita je taková, že dodavatelský řetězec se rozpadl všem dodavatelům, a že je málo zakázek; tak se neustále skládá nějaký unikát a vy pátráte po světě a hledáte někoho, kdo je schopen ještě něco udělat. Není to veselý pohled. V případě těch Tušimic vytáhly Vítkovické železárny 3 pány z důchodu, aby jim s tím pomohli. Reálné kapacity českého průmyslu je velice nízké – víte přece, čím si prošla plzeňská Škoda, český ocelářský průmysl. Ztráta schopností těch firem je obrovská. Dokumentace sice zůstala, ale technologie se posunula, a navíc lidé již dlouho nemají možnost dívat se mistrům, kteří to uměli pod ruce. Když se bavím s techniky, tak říkají, že dokážou vycvičit lidi, že to není problém. Naučí se řemeslo teoreticky, ale ne reálně. To se ale netýká pouze nás. V Japonsku mají zpoždění na stavbě 4 roky a je to dáno zejména tímto. Řada firem se bohužel s tím vůbec netrápí. Pro ně je atom 4% obratu a 90% starostí. Těch zakázek je tak málo, že nikomu to nestojí za to vytvářet si vlastní know how. Takž jediná technologická centra budou v tomto odvětví v budoucnu pouze v jižní a východní Asii (Korea, Čína, Indie). Dnes v tomto businessu neexistují nezávislé lidé. Buďto jsou lidé placeni „pro“ atom od atomových firem nebo jsou to lidé „proti“ placení zelenými, nadnárodními, aktivistickými organizacemi. Všichni 3 potencionální dodavatelé slibují, že 70% dodávek pro stavbu bude pocházet z České republiky. Můj realistický odhad je, že okolo 30% jsou stavební práce, tedy tam věřím tomu, že to bude zakázka domácí. Pak je 40 – 50% technologií od strojírenského průmyslu a ten český podíl nebude moc velký. Nicméně pro české strojírenské firmy riziko je, že když začnou investovat do svých kapacit nyní, tak velice riskují, protože reálně se v Evropě staví 2 jaderné reaktory – Finsko a Francie, a dokončují se reaktory z 80. let – slovenské Mochovce. Globálně se staví 50 reaktorů, z toho 2/3 v Číně; tak vypadá reálný stav toho odvětví. V zabezpečovací části nebude nic – systém kontroly řízení bude nějaký fungující západní model, jiný nyní není, což uznávají i Rusové. Základní podmínkou tendru je dodávka na klíč. Všichni dodavatelé by nejraději dodali jen reaktor a třeba palivo, prostě si to poskládejte – to přesně byl Temelín 1,2, který dlouho neběhal celý dohromady. To je důvod, proč dodávat jadernou elektrárnu na klíč. Pouze EDF ve Francii si staví sám elektrárnu. Má tam 150 dodavatelů, 6 z nich tvoří 75% stavby. EDF má 3 500 lidí v engineeringu a ta stavba má nyní 6 let zpoždění. EDF je společnost, která má 150 reaktorů ve Francii a má největší objem peněz v Evropě a má největší slevy u jednotlivých dodavatelských firem. Sami to také dělají Číňané, jinak to nedělá nikdo, jelikož největší míra rizika tkví v tom, že nemáte hotový reálný konstrukční výkres, dokud to celé nespustíte. To je zkušenost, která byla učiněna na mnoha místech světa – příkladem je finský reaktor. Rusové mají reálné zpoždění 3 roky na stavbách. Všichni dodavatelé hovoří o tom, že mají standardní model, ale reálně žádný neexistuje. Areva staví ve Finsku, Francii a Číně 2 reaktory. Ve Finsku je výkon 1 600 MW, ve Francii 1 660 MW a v Číně 1 750 MW. Co se týká turbín tak první je od Siemensu, druhá je od Alstomu a v Číně je Hood Alstomu a jedné čínské firmy. Jaderný průmysl je tam, kde byl v 60. letech, dělají se unikátní řešení, nikoli sériové. Dukovany byly spuštěny během půl roku a to všechny 4 reaktory, to je něco dnes nenapodobitelného. Věřím tomu, že neprolomíme těžební limity, ale realita bude možná jiná. Ve finále uděláme cokoli pro to, abychom doma měli teplo, světlo. Do budoucna budeme muset využít všechny zdroje, které bude možné využít. O co přijdeme, jsou dovozy. Dnes máme ve světě o 3 miliardy více zákazníků, kteří chtějí žít jako my. Průměrná spotřeba na osobu v barelech za rok je v USA 25 barelů na osobu a rok, v Evropě okolo 11 a Čína pouho pouhé dva barely. Reálně nás tedy čeká souboj o zdroje. Budeme využívat určitě více obnovitelné zdroje, budeme je dotovat mnohem více, protože budou k mání. Vytěžíme (jako lidstvo, pozn. přepis.) ze země vše, co bude možné vytěžit. Dnes může být takovou předzvěstí a příkladem provincie Alberta v Kanadě a její těžba ropy z ropných (břidlicových) písků nebo připravovaná těžba břidlicových písků v Polsku. Proto i my jednou prolomíme těžební limity. Otázka – není rozumět. Václav Bartuška: Zásadní část dokumentace se věnuje tzv. performance bond – složení zálohy vybraného dodavatele u nějaké velké renomované banky. To je podmínka, kterou jsme do dokumentace vložili. My hledáme partnera na 30 let. 15 let zabere stavba a pak další spolupráce ohledně fungování elektrárny – servis. Je tedy nutná jistota, že firma bude stále existovat. U Westinghousu je to velká otázka, Areva je státním podnikem, proto slovo francouzského prezidenta je jako zákon a u Ruska je to podobné. Jistota tedy neexistuje. Všichni dodavatelé se v tuto chvíli specializují na to, co jim přináší největší peníze a to je údržba a vylepšování stávajících reaktorů, nikoli výstavba nových. Ta údržba tvoří 80% z jejich příjmů. Pokud tato situace bude pokračovat dál, s malým počtem zakázek, tak může přijít strategické rozhodnutí, máme zajištěný trh na několik desítek let, co se týče údržby, tak nové reaktory upozadíme a již nebudeme stavět např. v zahraničí. Toto je reálný scénář pro francouzskou Arevu. Soukromý sektor si zkrátka vyhodnocuje to, co mu přináší peníze. Otázka – není rozumět. Václav Bartuška: Česká republika nehledá investora, ale dodavatele, proto musí zaplatit v průběhu stavby, příp. po dokončení. Otázka – není rozumět. Václav Bartuška: To, čemu se špatně říká jaderný odpad nebo spálené palivo, je palivo, v kterém se spálí pouhá 4% uranu. My to tedy skladujeme podobně jako ostatní. V případě Německa bylo krásné vidět, co ten „odpad“ znamená. Německo bylo požádáno Ruskem, zda by nepostoupilo svůj jaderný „odpad“, Němci odmítli s tím, že považují tento „odpad“ strategickou surovinu. A my to vnímáme podobně. To, co máme na svém území, se dle mého názoru bude ještě v budoucnu hodit. Dlouhodobé úložiště odpadu se zatím neřeší. Řeší ho pouze Švédsko a Finsko. Švédsko hledá od roku 1977 své místo pro uskladnění odpadu a nyní jsou u posledních 2 lokalit a chtějí si z nich do 5 let vybrat. Ve Finsku by rádi začali stavět příští rok své úložiště. U nás je to také otázka spíše desetiletí. Otázka: Dá se v rámci takového obrovského projektu zajistit, abychom tu za 15 let neměli nějakou zastaralou technologii? Václav Bartuška: Upřímně, tohle nemůžeme zajistit nikdy. Počítač je starý ve chvíli, kdy si ho koupíme. Samozřejmě, že chceme koupit tu nejlepší nejnovější technologii. Nicméně tento průmysl je velmi konzervativní. Praktikují se zde zejména vyzkoušené technologie a procesy. Řízení letecké dopravy a odvětví jaderné energetiky jsou dva nejkonzervativnější obory v používání počítačů. Na druhou stranu, pokud chceme mít Temelín na 60 let, tak to předpokládá minimálně 3 vylepšení. Nyní se například dokončuje na Dukovanech obnova, kdy se dokončuje zvýšení výkonu ze 440 MW na 500 MW. A něco podobného jednou nastane i v Temelíně. Zabezpečovací zařízení okolo reaktoru stárnou nejrychleji. To znamená, že zas potřebujete mít kontakt s tím, kdo vám to postavil a také transfer know how, s čímž počítáme. My se do tohoto nebojíme jít třeba i s Ruskem, protože máme znalost mřížky, víme, jaké hodnoty má splňovat palivo pro naše bloky, proto tedy pro nás není problém změnit během roku dodavatele, což je velice unikátní záležitost v globálním měřítku. Jsme země, která je 9. na světě co do začátku jaderné fakulty – rok 1955. To je i důvod, proč náš tendr je zajímavější než tendr v Bulharsku. Jsme referenční země. V oblasti atomu jsme rozhodně nadprůměrná země a velmi nadprůměrná v poměru ke své velkosti. To, že na to nejsme hrdí, to je jiná věc. Vylepšení Dukovan dělají z velké části české firmy. Otázka, Zdeněk Matějka: Existuje nebezpečí, že budou rozhodovat o tendru lidé, kteří považují Rusko za bolševické a budou chtít politicky rozhodnout ve prospěch Američanů? Jsou takové obavy? Václav Bartuška: Pokud by byla úvaha takhle čistě primitivní, tak by ten tendr vyhráli Francouzi, patříme do Evropy. Evropa se teď bude sjednocovat a zároveň rozpadat. Náš primární zájem by však mělo být u toho sjednocování, ať už se to jmenuje jakkoli. Nicméně žádný z těch tří nemá žádnou velkou přednost a nikdo není diskvalifikován. Všichni mají problémy se svými referenčními stavbami. Dbal jsem na to, aby uchazeči přesvědčili zejména „inženýry“ v ČEZu – tedy ty, kteří budou stavbu dozorovat a poté provozovat. Další věcí je, že musí přesvědčit ekonomy, že to je stavba, která ČEZ nepoloží. A pak je důležité i politické rozhodování. Ať odmítneme kohokoli v jakékoli kombinaci, tak to bude vždycky složité. Vždycky nás bude jeden chválit a dva nás budou nesnášet. Tohle je unikátní tendr, tohle není předem dané a žádný z těch tří není velký favorit. Otázka: Jaké jsou garance, že to nebude ovlivněno nějakými korupčními machinacemi? Václav Bartuška: Ale žádné, jaké máte garance? Pán bůh není, toho jsme zrušili, co máte jiného? Jediná záruka je, že tohle je tak velká věc, že toto ovlivňuje směřování země na léta dopředu. Korupčníci jsou ve všech stranách. Když se podíváte na různé představitele různých politických stran u nás, tak to je pozoruhodná podívaná. Já jsem měl vlastní zkušenost na podzim roku 2009. To byl před 17. listopadem a já měl naprosto otřesnou zkušenost, kdy jsem potkal na různých setkáních dvě takřka stejné skupiny se silnými krky, koženými bundami a živočišným přístupem k životu a pokoušel jsem se jim něco vysvětlit. A pak to jeden z nich krásně shrnul, když řekl: „Vy nám prostě chcete překazit ten zlatý déšť.“ Proto doufám, že je tady dostatek lidí, abychom tomu korupčnímu jednání zabránili. Tendr musí být záležitostí, na které se shodnou špičky všech politických stran, je to dlouhodobý projekt. Jakmile se začne kontrolovat stranická knížka, tak já půjdu pryč, to je jednoduché. V našich politických stranách je poměrně malý počet lidí, které skutečně zajímá, co s touto zemí bude. Zároveň to bude naše vizitka pro okolní země. Například v Abú Dhabí je to „visačka“ pro tu zemi, zvládli to skvěle. Měli tam Američany, Francouze a Korejce. Nakonec si vybrali Korejce - po obrovské snaze politiků USA i Francie. Ale oni si vybrali generaci číslo dva, která byla levnější a prověřenější než generace třetí. Otázka, Stanislav Stach, RMV: Liší se ty tři potenciální nabídky technickou úrovní? Nebo se bude rozhodovat podle jiných kritérií? Václav Bartuška: Ty 3 reaktory jsou docela zásadně odlišné. Ačkoliv všichni říkají (výrobci – pozn. přepis.), že dodávají reaktory 3 generace, resp. 3+, tak se od sebe principiálně odlišují. Velmi hrubě – Rusové dnes dělají 1 200 MW a je to projekt AS 2006, který se dnes staví na dvou jaderných elektrárnách v Rusku. Zde tomu říkají z komerčních důvodů MIR 1200. Je to reaktor vyzkoušený, a s obrovským bezpečnostním parametrem. Základ pochází ze 60. let. Francouzi mají typ N4, to je poslední generace (třetí), postavili zatím 4 kousky v devadesátých letech a tento reaktor doplnily komplexem bezpečnostních aparatur – je velmi bezpečný, ale také velmi komplikovaný. Ten americký je technicky nejpokročilejší, ale zatím nikde nefunguje. Má teoreticky obrovskou míru pasivní bezpečnosti. Já bych to rád viděl postavené a spuštěné. Američané používají minimum pomocných systémů, odstranili mnoho věcí zevnitř – při výstavbě chtějí použít o 40% méně betonu a oceli. Otázka však je, jestli to bude fungovat. Hlavní cirkulační čerpadlo se maže vodou z primáru. Je to geniální nápad, ale zatím to funguje jen na jaderných ponorkách, které mají úplně jiný výkon. Velice oceňuji lidi v jaderných dozorech, kteří kontrolují výpočty a všechny aspekty a čísla přepočítávají. To je velmi zodpovědná matematika. Ten finální pokyn ke stavbě přijde až tehdy, až konkrétní reaktor bude fungovat. Všichni dodavatelé původně tvrdili, že budou mít své referenční reaktory dokončené v roce 2012 (Areva měla původně dokončit svůj reaktor v roce 2009), teď hovoří o roce 2013. O této věci zkrátka nemůžeme rozhodnout pouze na základě naší důvěry, že všichni výrobci a dodavatelé vědí co dělají. Zkrátka investovat přes 100 miliard korun do projektu na základě pouhé důvěry je obrovské riziko. V případě jaderných technologií bychom neměli používat podmiňovací tvar, že by „něco mělo fungovat dobře“. Berte to tak, že velká část toho, co říkám, je určitá forma nátlaku na ty tři uchazeči. Musíme naprosto důsledně a na rovinu říkat, v jakém stavu to odvětví je. Atom má budoucnost i v Evropě, ale pouze za té podmínky, že si nebudeme nic natírat na růžovo. Kupříkladu návrh energetické koncepce Ministerstva průmyslu a obchodu hovoří o 82% elektřiny z atomu v roce 2060. To je krásná vize, kdo to postaví, za jaké peníze, to už tam však neřeší. Mně to přijde zbytečné. Já si myslím, že jsem schopni postavit dva nové reaktory v Temelíně a je to na hranicích možností této země – čistě procesně a kapacitně (pro ČEZ, lidi, z hlediska peněz). Bohužel, hlavně jsme ztratili know how – schopnosti. A že je to nejisté? Ano je, v životě je spousta věcí nejistých, to musím říct na rovinu. Jestli hledáte jistotu, tak tady ji nenajdete. Ten primární problém pro Západ je, že my budeme muset najít zdroje pro výrobu elektřiny a to takové, které pro nás budou dostupné, protože svět nám toho stále méně prodá a za stále vyšší cenu. Otázka, Miloslav Had, RMV: Máte představu, jaký koncepční výhled v oblasti energetiky mají Francouzi? Budou jen opravovat elektrárny nebo budou stavět i další? Václav Bartuška: Jedna věc jsou koncepce a druhá věc je realita. Koncepci můžeme sepsat my dva za odpoledne. Realita je taková, že se nejen u Francouzů značně liší od reality (příkladem je rozdíl nejen v počtu plánovaných a skutečně stavěných reaktorů v čase). EDF volí velmi pragmatický přístup a sama vidí, že nemá dostatečné kapacity pro to stavět dva reaktory najednou. Já si myslím, že mnoha lidem i vládcům našich zemí nedochází, jak velká je míra ztráta technologického know how v Evropě. Lehce se řekne „naši vědci něco vyvinou“. Projděte si seznam nositelů Nobelovy ceny za posledních 30 let a ukažte mi tam Evropany, obory, které uspívají. Podívejte se na hlavní výzkumná centra, na původ patentů. Tohle je to, co mě jako Evropana upřímně děsí – ta obrovská míra naší sebestřednosti. Už dávno nejsme nejlepší na světě. Máme stále víc politických vědců, advokátů, novinářů a stále míň inženýrů. V Evropě obecně je zaznamenatelný obrovský problém s outsourcingem do Číny a jinam – chvíli tam jen montujete, ale pak tam vytvoříte i vývojové centrum, protože je to z hlediska nákladů nejlepší řešení. Spojené státy na rozdíl od nás dokážou přitáhnout mozky z celého světa, mají obrovská technologická centra, která se vytváří jako vedlejší produkt těch nejlepších škol na světě. Otázka: Dalo by se říct, že každá jaderná elektrárna je od A až do Z vlastně taková kusovka (od plánů, přes výrobu až po provoz)? Václav Bartuška: Ano, „kusovka“ to svým způsobem je. Každá z těch elektráren, která se v současnosti staví, tak je originálem. Otázka, Jiří Kupka, RMV, FF UK: Rád bych se zeptal, zda a jak se po plynové krizi v roce 2009 změnil přístup jednotlivých členských států EU k energetické bezpečnosti, jaké konkrétní projekty k posílení evropské energetické bezpečnosti se realizovaly a jak se podařilo České republice naplnit svůj program v této oblasti v době českého předsednictví v Radě EU. A to tedy hlavně s přihlédnutím k tomu, že energetika byla jednou z priorit českého předsednictví. Václav Bartuška: Nejdříve k tomu propojování. To nejsou žádné miliardy eur, to jsou často sumy mnohem menší. Situace je však taková, že jsme civilizace omezené pozornosti. Leden 2009 je „strašně dávno“. Realita je taková, že pozornost vlád byla namířena jednu chvíli jedním směrem. Pak to ale zase odvanulo. Zjistíte, že je poměrně málo vlád, které konzistentně tuto oblast sledují. Chválím české vlády devadesátých let – postavení infrastruktury – Ingolstadt (1994 – 1996). To bylo velice moudré rozhodnutí. Propojka z Německa plynová a kontrakt na plyn z Norska podepsán v roce 1997, to je pozoruhodná věc. Ale my jsme jediná země střední a východní Evropy, která tohle udělala. V září jsme otevřeli plynovou propojku mezi Českou republikou a Polskem, která byla plánována dlouhodobě, ale plynová krize toto rozhodnutí na polské straně velmi urychlila. A nyní vidíte, kdo ty velmi praktické propojky staví a kdo ne. Mezi Francií a Belgií je propojek 5, mezi Bulharskem a Řeckem ani jedna. To mluví samo za sebe. Vlády obecně nemají dlouhodobé pohledy. Skutečně nemluvíme o velkých sumách peněz. To, co zachránilo západní Slovensko během ledna 2009, byla schopnost reverzního toku – zpětného chodu čerpadel v ČR (Lanžhot). A technická cena toho všeho je v položkách statisíců korun. Spíš narazíte na to, že máte strašně moc lidí, co říkají, že něčemu rozumí a oni tomu moc nerozumí. Robert Fico měl od svých lidí v roce 2009 velmi špatné informace o technických možnostech řešení plynové krize na Slovensku. My jsme přišli s návrhem, že během několika hodin obrátíme chod plynovodu a dodáme Slovensku plyn z našich zásobníků. Premiér Fico však předtím dostal ze slovenské strany informace, že by to byla akce na několik měsíců…Zkrátka k němu nepronikly informace od plynařů – od těch, kteří tomu rozumí. To je velmi časté v mnoha zemích – tzv. byzantský systém vládnutí. Pro plynařské firmy je propojování národních trhů nezajímavá věc. Pro ně je z hlediska zisků nejvýhodnější mít oddělené trhy, takže vám vylíčí sto důvodů, proč je nemožné ty systémy a infrastruktury propojit. U Temelína je to podobné, protože kdybyste měl poslouchat jenom ty marketingová oddělení potencionálních zájemců o dostavbu, tak byste podle nich měl stát pouze v němém úžasu a poslouchat je, jak jsou dokonalí a nejlepší. Václav Bartuška: To záleží na tom, kdo vyhraje. Každá z těch firem si dodavatele turbíny vybere sama. Předpokládám, že Areva přijde s Alstomem, Westinghouse s Toshibou (vlastník) a u Rusů to bude nejzajímavější, protože mají v současnosti asi dvě reálné možnosti. Myslím si, že by u všech dodavatelů bylo zajímavé přímět je k transferu know how. Jedná se ve všech třech případech o pomaluběžné turbíny (1500krát/za minutu). Je otázka, jestli by to kvůli dvěma reaktorům bylo dobré přebírat nebo ne – je to i otázka zaměstnanosti a perspektivisty těch pomaluběžných turbín (jsou obecně perspektivnější). Škoda nikdy pomaluběžné turbíny nevyráběla – dělala rychloběžné. Otázka: Uvažuje se o dodávkách turbín ze Škody Plzeň? Václav Bartuška: Učinili jsme jistou zkušenost s turbínami, které jsou na Temelínu 1 a 2. Jsou tam problémy s lopatkami atd. Co se týče reaktorů, tak Škoda Plzeň vyráběla 2 reaktory ročně. Reálná kapacita byla taková. Reaktorová hala v Plzni je opravdu pozoruhodné místo (myšleno pozitivně). Zpátky k turbínám, lidé na Temelínu nejsou spokojeni s turbínami. Obě turbíny prošly generálkami všech rotorových listů (2.a 3. oběžné kolo), v létě 09 byla turbína již rok po generálce, a když jsem se tam byl podívat, tak mi byly již po roce provozu ukázány vlasové trhliny. Jsou to unikátní turbíny, nebyly vyrobeny nikdy předtím a nikdy potom, což je v tomto oboru vždycky problém z hlediska spolehlivosti. Já ctím lidi na Temelíně, protože těch nucených odstávek kvůli čerpadlům, parovodům a turbínám byla spousta. Otázka – není rozumět. Václav Bartuška: Já si myslím, že to vůbec nelze brát na lehkou váhu. Vidíte na příkladu Německa, jak se země s podobně průmyslovou historií stala protijadernou. Zdá se, že my bohatneme a chvíli bohatnout budeme a s bohatstvím klesá tolerance k riziku, a to je podle mě to, co se přihodilo v Německu a může se to přelít i k nám. Můžeme mít pocit, že nejsme ochotni některá rizika tolerovat. V tomhle směru vidím odpůrce atomu jako naprosto logické a legitimní. Máme stále víc technických „udělátek“, kterým rozumí stále menší část společnosti. Kdo z vás si umí opravit svůj počítač nebo mobil - tak klobouk dolů. K technice vzniká v podstatě magický vztah. Části technologií a technice věříme. O části techniky vůbec nepřemýšlíme a část nesnášíme. Počítače a mobily milujeme, akceptujeme je jako neodmyslitelnou součást našich životů. Má to dopady na naše schopnosti vnímání, paměť – to zjistíme, ale až za pár let. Tolerujeme riziko – příkladem je automobilismus. V Evropě zemře 40 tis. lidí ročně při autonehodách, přesto nikdo nenavrhuje zakázat automobilovou dopravu a zrušit silnice. Pak jsou technologie, kterým nerozumíme, nebo nám přijdou tak zvláštní, že velká část společnosti nechce tolerovat takové technologie. To jsou třeba geneticky modifikované potraviny a atom. Obilí je z trávy. To, co tyto dvě plodiny odlišuje je deset tisíc let totálního hladu a zoufalství. A co má společného čivava a vlk? No, kromě genů už nic. My geneticky šlechtíme všechno okolo nás tisíce let a teď teprve začneme říkat, že to je špatně. Okolo složitých technologií je jednoduché vyvolat strach. Myslím, že podobné je to s atomem. Jsou technologie, které jsou složité, ale je jednoduché u nich vyvolat strach ve společnosti. Máme štěstí, že máme lidi, jako je Drábová, kteří jsou schopní řečí normální vysvětlit, co to je, co to obnáší. A díky nim je podpora atomu v České republice poměrně vysoká, bez nich by se podle mě podpora veřejného mínění propadla o 50%. Vaše otázky jsou velmi kvalifikované a já vidím, že prostě řada z vás ví, o čem mluví. Věřte, že tohle se vám v Evropě tak často nestane. Tohle oceňuji a děkuji za otázky. Zapsal Jiří Kupka. d) Statistiky POČET CIZINCŮ V MLADÉ BOLESLAVI A VE STŘEDOČESKÉM KRAJI Ivona Fajčíková Středočeský kraj Mladá Boleslav 2008 Leden 51 070 9 872 1 769 8 103 Únor 51 372 9 904 1 772 8 132 Březen 51 887 9 793 1 782 8 011 Duben 52 477 9 922 1 797 8 125 Květen 53 098 9 970 1 799 8 171 Červen 54 100 10 113 1 818 8 295 Červenec 55 107 10 449 1 814 Srpen 56 499 10 702 1 828 8 874 Září 57 573 10 992 1 842 9 150 Říjen 58 665 11 289 1 868 9 421 Listopad59 545 11 323 1 866 9 457 Prosinec60 164 11 414 1 881 9 533 2009 Leden 60 758 11 391 1 900 9 491 Únor 60 773 11 244 1 904 9 340 Březen 60 697 11 103 1 911 9 192 Duben 60 738 11 090 1 919 9 171 Květen 60 572 11 038 1 918 9 120 Červen 60 208 10 929 1 933 8 996 Červenec 60 091 10 847 1 937 Srpen 59 893 10 778 1 966 8 812 Září 59 322 10 585 1 977 8 608 Říjen 58 835 10 411 2 010 8 401 Listopad58 751 10 340 2 031 8 309 Prosinec58 544 10 142 2 048 8 094 2010 Leden 58 197 9 858 2 058 7 800 Únor 58 214 9 759 2 070 7 689 Březen 58 282 9 708 2 091 7 617 Duben 58 309 9 618 2 094 7 524 Květen 58 340 9 444 2 117 7 327 Červen 58 221 9 338 2 120 7 218 Červenec 58 133 9 209 2 144 Srpen 57 997 9 104 2 182 6 922 Září 57 808 9 006 2 187 6 819 Říjen 57 762 8 866 2 197 6 669 Listopad57 766 8 805 2 223 6 582 Prosinec57 815 8 729 2 229 6 500 2011 Leden 57 888 8 773 2 237 6 536 Únor 57 380 8 695 2 238 6 457 Březen 56 673 8 684 2 272 6 412 Duben 56 064 8 607 2 288 6 319 Květen 55 925 8 518 2 334 6 184 červen 55 602 8 489 2 368 6 121 červenec 55 098 8 428 2 392 Srpen 54 758 8 341 2 423 5 918 Trvalý pobyt 4256 4281 4324 4373 4425 4508 8 635 4592 4708 4798 4889 4962 5014 5063 5064 5058 5062 5048 5017 8 910 5008 4991 4944 4903 4896 4879 4850 4851 4857 4859 4862 4852 7 065 4844 4833 4817 4814 4814 4818 4824 4782 4723 4672 4660 4634 6 036 4592 4563 Dlouhodobý pobyt Průměr SK Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce. Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2011 www.rmv.cz vydání první
