Židovské listy 38

V y d á vá
spol e k
MA G EN
D u b e n
2 0 1 6
OBSAH
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
3–7
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
8–12
Hrozba terorismu pro Českou republiku Equa bank:
„Více, než čekáte“ Bojovníci od Sokolova – Deníček
spojařky
UDÁLOSTI
13–18
„Přežil jsem díky obezřetnosti a sebezapření svých
rodičů a díky Nickymu Wintonovi“ „Maminka se
bála nacistů, bála se komunistů a nepřestala se bát ani
po převratu“ Neúspěšný pokus Hamásu o zlepšení
vztahů s Egyptem Před 140 lety vznikl Spolek
českých akademiků židů
TÉMA
19–30
Prof. Zuzana Růžičková: „Vděčím Fredymu za život
a celá řada dětí také.“ Halachický člověk – Josef
Solovějčik Židé v Gruzii „V našem domě dodnes
žije otcův vrah“
ROZHOVORY
31–35
Neoluďáci na Slovensku posilují V letošním roce
zahájíme přestavbu Památníku ticha
HISTORIE
36–39
Sportovci židovského původu na olympijských hrách
v barvách československé trikolóry Dočká se konečně kumránská záhada rozluštění?
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
40-41
KULTURA
42–48
Vzpomínka na Ludvíka Aškenazyho Prahou se
linula vůně piva a uzenin… Ocelová křídla
Dobrodinec Báruch od Ilse Weberové
V Cáchách si připomněli 100. výročí narození Fredyho Hirsche. Na snímku v místní
synagoze stojí zleva primátor Cách Marcel Philipp (CDU), pamětníci Evelína
Mérová, Dita Krausová, Hanuš Gärtner, neteř Fredyho Hirsche Rachel Masel
a předseda Židovské obce v Cáchách Robert Neugröschel. (foto Jürgen Nendze,
Couven Gymnasium Aaachen, 2015/2016) s.19–23
TIRÁŽ:
Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu.
Registrace MK ČR 16543.
Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek,
D. Stecher
Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs
Ilustrace: Jan Laštovička
Sazba: Luděk Neužil
Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba
Zikova 4, 166 36 Praha 6
Kontaktní adresa:
PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice
E-mail: [email protected]
Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Československá olympijská výprava na hrách v roce 1932 v Los Angeles.
V horní řadě první zleva Andrej Engel a pátý zleva Oskar Hekš. (s. 36–38)
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5776-38
Ohrožení teroristickým útokem je v Česku na prvním stupni. Před Hagiborem
byla nalezena atrapa bomby. Jak by se měly chránit židovské objekty? (s. 8–9)
Strana 2
5776-38
Naštěstí stále platí, že nejvíce
se ohrozit dokážeme sami
Vážení čtenáři,
časopis, který právě začínáte číst, má za sebou desetiletou historii. Z pohledu židovských dějin je to nepatrná tečka, z perspektivy
historie židovských periodik v českých zemích prokázaly Židovské
listy svou životaschopnost. Jak poznamenal jeden z přispěvatelů,
nejde jen o zajímavé texty, ale o budování společenství, které přesahuje rámec samotné židovské komunity.
Bezpečnostní situace v Evropě se mění k horšímu a vývoj
událostí nás může v mnohém kdykoli zaskočit nepřipravené. Je to
Čtenáři píší
Jsem nucen konstatovat, že Židovské listy vysoce převyšují
úroveň Obecních novin a asi i Roš Chodeš, ty už jsem dlouho
nečetl. Na článek pana Zbořila si musím nechat dost času, abych
to vstřebal. A zítra si bezpodmínečně musím, na váš popud,
koupit Štein-Schneiderovu sbírku.
A.
Židovské listy mě jako vždy moc potěšily a jsou zajímavé.
Skupinu sportovců z mého rodného Prostějova na fotografii
jsem ihned poznala, na některé si pamatuji.
B.
Velice Vám děkuji – je to pěkný časopis!
S.
Díky, celé číslo je zajímavé! Rozhovor s poslancem Böhnischem je poučný. Člověk se dozví, co se skutečně děje.
B.
Židovské listy jsou vždy skvělé, ale nyní mne velmi mile překvapil článek o holokaustu v Bulharsku od paní Kufnerové.
Doposud jsem nikde nečetla tak výtečný text.
P.
Rodina dr. Gustava Singera pocházela ze Slovenska
Myslím, že není známo, že otec pana dr. Singera pocházel
z obce Hliník nad Váhom, která je dnes přičleněna k městu Bytča na Slovensku. Místní židovský baron Popper, který vlastnil
obrovské lesy v Haliči, Bukovině a taky jinde, vyslal otce dr.
Singera do Haliče a pověřil ho tam nějakým správcovským
úřadem. Ten tam zůstal, měl tam rodinu, a tam se proto narodil
i dr. Singer. Takže dr. Singer se sice narodil v Haliči, ale rodina
pochází ze Slovenska.
K.
JUDr. Hanuš Rezek se nenarodil ve Strážnici, ale na Hodonínsku
Dovoluji si vás upozornit na chybu v textu. Na straně 29 v článku
Můj otec Hanuš Rezek píšete, že „se narodil v obci Strážnice
na Vsacku“. Narodil se ve městě Strážnici, které je ale hodně
vzdáleno od Vsetínska, tedy Vsacka. Protože to je Hodonínsko. K.
zvláštní doba, kdy má hlubší význam připomínat si osobnosti jako
Fredyho Hirsche, od jehož narození uplynulo 100 let. O slavnosti
v Cáchách píše Daniela Tamášová. O jeho významu pro české Židy
vypráví profesorka Zuzana Růžičková. Hirsch dokázal velké činy.
Jeho příběh ukazuje, že vždy má smysl se snažit situaci měnit.
Schopnost bránit společenství vychází z kvality jednotlivců, ale
především ze schopnosti se efektivně organizovat. Platí to na úrovni
evropské politiky, ale i při ochraně židovských objektů v Praze. Více
než rok se připravovala dohoda mezi zástupci židovských organizací
a úředníky ministerstva vnitra, která by řešila vzájemnou spolupráci
při zajišťování bezpečnosti židovských objektů, jež představují
v řeči expertů na boj s terorismem tzv. měkké cíle. Přelomové
memorandum o spolupráci při zajišťování bezpečnosti židovských
institucí mezi ministerstvem vnitra, policií, pražským magistrátem,
Federací židovských obcí, Židovským muzeem a Chabadem bylo
podepsáno na ministerstvu vnitra v úterý 5. dubna. Je příznačné, že
Zdeněk Kalvach, autor koncepce spolupráce židovských organizací,
jejíž pozitivní přínosy se ukázaly při posledních Vysokých svátcích,
byl z vedení projektu vyštván. Přinášíme tak našim čtenářům alespoň jeho hodnocení teroristických hrozeb pro ČR. Naštěstí stále
platí, že nejvíce se ohrozit dokážeme sami.
Ve společenské rubrice se ohlížíme za nedávno zesnulými
Milošem Hájkem, Otto Pickem a Davidem Wichsem. Je to již pět
let, kdy nás opustil spisovatel Arnošt Lustig, tak si alespoň můžete
přečíst o jeho cestě na Expo do Číny. S gratulacemi se připojujeme
k významnému životnímu jubileu Petra Erbena a Pavla Vranského.
Jako již tradičně přinášíme vybrané projevy ze senátního
shromáždění ke dni obětí holokaustu. Zamyšlení Asafa Auerbacha obsahuje zajímavé srovnání událostí před více než 70 lety se
současnými výzvami. Čeněk Růžička nás nechává nahlédnout do
pocitů českých Romů.
Jsme rádi, že můžeme přinést esej Milana Lyčky o zajímavém
náboženském mysliteli Josefu Solovějčikovi a doplnit tak pravidelné lekce z judaismu Juraje Ecksteina.
O projevech neoluďáků na Slovensku jsme hovořili s předsedou ÚZ ŽNO Igorem Rintelem. 120. výročí narození Johannese
Urzidila připomíná Barbora Šrámková. S ohledem na výročí jsme
nechtěli krátit obsah, tak se můžete potěšit se 48 stranami zpráv,
úvah, recenzí, vzpomínek i básní.
Oslavte s námi 10 let ŽL a napište nám, o čem byste chtěli více
číst. Ještě lépe bude, když nám pošlete návrh na vlastní text. Zájemci
o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat
na adrese [email protected].
Vaše redakce
Strana 3
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Deset let Židovských listů
Čas je neúprosný a v našem každodenním
kolotání si ani neuvědomujeme, že již
uplynulo deset let, co dostáváme do rukou
Židovské listy. Zdá se to neskutečné, ale
od chvíle, kdy se Jana Dráská a Jana Klimentová spolupodílely na tomto skvělém
projektu a věnovaly spoustu svého času
a energie vytvoření tiskoviny, jež si kladla
jako cíl věcnost, kritičnost, informativnost
založenou na faktech, nadhled a odstup od
konfrontace, už skutečně uplynula jedna
dekáda lidského života. Jejich cílem bylo
vytvořit nezávislou tiskovinu, která měla
přispívat k vzájemnému porozumění, ovšem
i s právem a nárokem na kritiku, což v době,
kdy se pražská obec zmítala v krizi, byl úkol
skoro nadlidský.
Osou každého vydání byly židovské
osudy, zpracování minulosti – vzpomínky
přeživších šoa, účastníků odboje proti fašismu, informace o současných aktivitách
obcí v celé republice, reportáže, rozhovory,
výchova k judaismu – úvahy k svátkům, ale
také aktuality ze života v Izraeli. Dušemi
redakce, jejímiž členkami byly ještě Olga
Dostálová, Věra Dvořáková a Dagmar
Fisteinová, byly naše dvě Jany – Dráská
(šéfredaktorka) a Klimentová (editorka).
Byla to především jejich zásluha, že dokázaly oslovit velmi reprezentativní okruh
autorů – B. Kuras, S. Motl, K. Wichs, J. Fistein, J. Eckstein, J. Ondráčková, T. Jelínek,
Z. Zudová-Lešková, P. Šulcová, R. Seeman,
I. Vostrá, Z. Zbořil, E. Lánský, L. Porjes,
G. Zbavitelová, E. Benešová, I. Rottová, O. Stránský, J. Franěk, D. Tamášová,
I. Ravelová, P. Weber, M. Kottová a další.
ŽL si brzy našly svůj věrný okruh čtenářů a podporovatelů doma i v zahraničí, ale
nebylo to tehdy a není to ani dnes snadné
financovat vydávání jednotlivých čísel. Redakce vždy pracovala bez nároku na odměnu,
ale každé číslo se muselo ještě technicky
zpracovat, a aby se dostalo ke čtenářům,
také vytisknout a distribuovat.
Technicky se na vzniku ŽL podílel
L. Neužil, později M. Tarnovský. Vznikl
rovněž tým redakční rady, kde nacházíme
jména jako J. Fischer, J. Fistein, A. Lustig,
V. Kraus, J. Ondráčková, T. Jelínek, P. Weiss,
A. Kusák, A. Štefanová, N. Pavlásková nebo
K. Wichs. O správu financí se vždy vzorně
starala a dodnes stará H. Vaňková. Nemusíme zdůrazňovat, že finanční prostředky byly
vždy omezené. Na vydávání ŽL přispívali
především sami jejich čtenáři, mezi nimiž
se našli i velkorysí a věrní dárci, kteří nás
po léta finančně podporovali. A nesmíme
zapomenout na granty od ČRON a NFOH.
Dovolte na tomto místě krátkou vzpomínku na skvělou Janu Dráskou, která už bohužel není mezi námi, podobně jako spousta
dalších přispěvatelů i čtenářů ŽL. Jana si na
obci i v čase těch nejvyhrocenějších sporů
dokázala získat a udržet respekt všech. Její
moudrost a rozvážnost, ale zároveň i odvahu
musel obdivovat každý. Přes všechny své
zdravotní problémy si uchovala optimismus,
ráda se učila novým věcem a byla mladá
duchem. Měla ohromný smysl pro humor,
který jí pomáhal zvládat nelehké chvíle
v jejím životě. S Janou Klimentovou, která
sršela dobrými nápady, se velmi dobře doplňovaly a tvořily dokonalou tvůrčí dvojici.
Před sedmi lety založily redakční blog, což
byla ve světě českých židovských médií
naprostá novinka. Po smrti Jany Dráské se
koncem roku 2009 vedení ŽL ujal Tomáš Je-
línek, který postavil novou redakci, do jejíž
práce se v uplynulých letech zapojili Daniela Tamášová, Eva Grafová, Věra Dvořáková
a Denny Stecher. S jazykovými korekturami
nadále pomáhají D. Fisteinová a O. Dostálová. Časopis začal úspěšně spolupracovat
s ilustrátorem Janem Laštovičkou, jehož styl
si řada čtenářů velmi oblíbila. Obsahově
ŽL navázaly na předchozí zaměření, ale
více se otevřely tématům, která přesahují
problematiku domácí židovské komunity.
V letošním roce se přenesl redakční blog na
vlastní webovou stránku zidovskelisty.info.
ŽL vznikly jako nezávislé médium,
které podporuje tříbení kritických názorů
v rámci naší komunity. V tomto ohledu se
za posledních deset let řada věcí podařila
a ŽL si postupně získávají kredit i u mainstreamových médií. U příležitosti naší první
desítky chceme tak poděkovat všem našim
čtenářům, spoluautorům a podporovatelům
za přízeň. Věříme, že vám budeme schopni
i v příštích letech nabídnout čtení, které vás
zaujme a nenechá v klidu.
Vaše redakce
Pavel Vranský slaví 95 let
Pavel Vranský (Wechsberg) se narodil
29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou. Jeho
matka pocházela z rodiny notáře a vystudovala matematiku, otec byl inženýr chemie.
Dětství prožil ve Frýdlantu n. Ostravicí,
Bohumíně a Ostravě. Později studoval
v Kroměříži. Připravoval se v Tchelet-Lawan na odjezd do Palestiny, ale okupace
v odjezdu zabránila.
Ilegálně pak přešel polské hranice
a v Bronowicích vstoupil do československé jednotky. Jako příslušník Legie Čechů
a Slováků přešel po německém vpádu do
Polska do Sovětského svazu, prošel tábory
v Kamenici-Podolsku, Orankách i Suzdale
a pak se přes Oděsu dostal po moři na své
20. narozeniny do Haify, kde byl zařazen
k Československému pěšímu praporu 11
– Východnímu. V Palestině se setkal se svým
bratrem Janem, který vstoupil do britské
armády. Pavel prošel Sýrií, bránil Tobruk
a s Československým lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním odjel do Velké Británie. Byl přijat k 311. československé
bombardovací peruti RAF, kde sloužil jako
radiotelegrafista i střelec.
Podplukovník v. v. Pavel Vranský je
dvojnásobným nositelem Československého
válečného kříže, trojnásobným držitelem
medaile Za chrabrost, nositelem medaile
Za zásluhy 1. stupně a jiných českých
i britských vyznamenání. Řadu let působil
ve vedení Českého svazu bojovníků za
svobodu (ČSBS). Dne 22. března 2016 však
rezignoval na funkci místopředsedy a člena
předsednictva, což zdůvodnil ztrátou důvěry
ve správné vedení této organizace.
TJ
Strana 4
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
O život přišel „jen“ jeden člověk,
David Wichs
(24. 8. 1977–5. 2. 2016)
Budou tomu již brzy dva měsíce, kdy silný poryv větru během sněhové bouře nad Manhattanem
vyústil v pád více než 300tunového stavebního jeřábu do ulice ve čtvrti Tribeca. Katastrofální
nehoda měla podle expertů relativně šťastnou dohru – o život přišel „jen“ jeden člověk.
Tím člověkem byl David Wichs.
Jak již dnes pravděpodobně všichni vědí,
David byl na cestě do zaměstnání a zbývalo
mu ujít snad jen pár metrů. Jak to již bývá,
stačilo by pouhých pár vteřin a padající
konstrukce by jej minula... Bizarní tragédie ukončila život nadaného matematika,
absolventa Harvard University, úspěšného
IT analytika ve společnosti Tower Research
Capital, ale především milovaného manžela,
syna, bratra, přítele, zbožného Žida a hodného člověka.
Davidova rodina patřila k těm nemnohým,
které se pravidelně účastnily židovského
náboženského života v Praze. Spolu s bratrem Dannym bývali ve Staronové synagoze
k nepřehlédnutí. Lehce hyperkinetický David
s charakteristickým úsměvem a Danny se
svým kriticky zkoumavým pohledem... Oba
velmi bystří... Podle amerických médií David
téměř nehovořil anglicky a hebrejsky prý neznal vůbec, když počátkem devadesátých let
s rodinou přesídlil do USA, ale není to pravda
– domluvil se již tehdy obstojně anglicky
a hebrejsky četl a také se modlil... Autor této
vzpomínky se může opřít o vlastní zkušenost
– David, ač o několik let mladší, býval tehdy
jeho rádcem v problematice orientace v siduru a věcech náboženských vůbec.
K nezapomenutelným zážitkům patří ale
společné šabatové pochody – spolu s Rabbi
Glückem a s kipami na hlavách, z Maiselovy
ulice přes Karlův most a Pražský hrad plný
turistů až kamsi téměř k Bořislavce, kde
tehdy Wichsovi bydleli. Cesta vedla kolem
takzvané palestinské ambasády a neobešla
se občas bez nepřátelských reakcí ze strany
„diplomatů“, jak se tehdy bratři Wichsovi
pochlubili. Tempo bývalo dosti svižné,
zvláště pokud se pochodu účastnil Rabbi
Glück. Wichsovi takto chodívali běžně, my
ostatní jen náhodně...
Vzpomínky na onu dobu dnes ale
připomínají spíše třísť – jednotlivá gesta,
z kontextu vytržené momentky... Návštěva
u Wichsových, jen velmi krátká – vypůjčené
knihy v ivrit, které pak dlouhé roky autorovi
těchto řádků vyčítavě připomínaly, kdo je jejich právoplatným majitelem, jemuž je před
svým odjezdem do Izraele nestačil vrátit...
Příští setkání – tábor ČSUŽM v Holešově. David se tehdy chystal na Harvard
a vyprávěl o svých dojmech z pověstné
Flatbush Yeshivah, kterou právě absolvoval. Samozřejmě za ta léta dospěl, ale
zůstal mu jeho úsměv, se kterým velkoryse
smetl problém nevrácených knih ze stolu
a provinilci, se kterým tehdy sdílel pokoj, je
daroval. Přestože se někdy mohlo zdát, že je
David navenek ještě trochu dětský (na čemž
ovšem nebylo nic špatného), jeho skutečná
podstata se projevila ve chvíli, kdy bylo
člověku v jeho okolí zle, nebo prostě jen
smutno – to pak zvážněl a snažil se pomoci,
nevtíravě povzbudit a dodat naděje... A opět
se jedná o zkušenost, kterou měl autor tu čest
s Davidem učinit osobně. Díky propagační
publikaci ČSUŽM s názvem „Informační
bulletin“ existuje na Davidovu účast tištěná
fotografická vzpomínka, i zde je zachycen
se svým typickým úsměvem...
Slovo srdceryvné zní možná přepjatě,
ale přesně vystihuje pocity, které navodilo
autorovi tohoto textu sledování zpravodajství z rozloučení s Davidem. Plačící Danny
(sám také nadaný matematik a asistující
profesor na Northeastern University), který
se jen těžko dokáže smířit s krutým faktem,
že si děti obou bratrů nikdy nebudou spolu
hrát a všichni dohromady se nestanou tou
šťastnou rodinou, o které snili. Zoufalství
Davidovy ženy a bolest rodičů...
Ale zároveň se také vzpomíná na Davidův odkaz – hodnoty, ve které věřil, a skutky,
které vykonal. Kolega ze zaměstnání vypráví, jaké to bylo mít Davida za kamaráda.
Nikdy neodmítl pomoci, problémy bližních
byl ochoten řešit třeba ve dvě hodiny ráno...
A přestože dosáhl za svého tak nespravedlivě krátkého života poměrně značných
úspěchů, nestal se nikdy povýšencem
a zájem o potřeby druhých byl pro něj
vždy na prvním místě. Spolupracovníci
také neopomněli zdůraznit, že David byl
jedním z těch nemnoha úspěšných v oboru
financí, jejichž úspěch je založen na skutečné odbornosti a na pevných morálních
zásadách, a nikoli na praktikách obvyklých
v korporátním světě.
Jak je nám dnes všude takových Davidů
třeba! A jak nepochopitelná pak předčasná
ztráta takového člověka je... Občas se ale
říkává, že Stvořitel k sobě mnohé z těch
nejlepších povolává brzy – pak je tedy
možné, a při pohledu na stav věcí současných se to zdá být téměř jistým, že Davida
je nyní třeba na druhé straně a čeká ho tam
důležitá práce při nápravě našeho světa!
Bolest pozůstalých lze zmírnit jen těžko,
ale naděje a víra přece neumírají! A pro
Davida Wichse tato slova určitě nebyla jen
prázdnými, lepkavými náhražkami. Davide,
prosím Tě, přimluv se za nás!
Baruch dayan ha emet!
Tihye nishmato tsrura bitsror hachayim!
Moše Samez
Strana 5
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Zemřel nositel titulu Spravedlivý mezi
národy doc. Miloš Hájek
Ve věku nedožitých 95 let zemřel docent Miloš Hájek, doktor historických věd, účastník
protinacistického odboje, jeden z mluvčích
Charty 77 a nositel čestného izraelského
titulu Spravedlivý mezi národy. Prezidentem
Václavem Havlem mu byla udělena Medaile
Za zásluhy I. stupně.
Byl poznamenán bouřlivým XX. stoletím,
které dramaticky ovlivnilo jeho dlouhý život.
Pocházel z národněsocialistické rodiny, ale
zklamání z mnichovské zrady jej přivedlo do
ilegální levicové organizace Předvoj. Sblížil
se s přáteli levicového sionistického hnutí
Hašomer Hacair. Jeho skupina s jeho pozdější
první manželkou Alenou, roz. Divišovou
pomohla sedmi židovským přátelům přežít
okupaci, když jim obstaral falešné doklady
a úkryty. Gestapem byl v srpnu 1944 odhalen a v březnu 1945 odsouzen k trestu smrti.
Pražské květnové povstání zabránilo jeho
vykonání.
Po válce se jako historik snažil najít
nejpřijatelnější zřízení občanské společnosti,
které v konečné fázi shledal v demokratickém socialismu. Za tento pohled se dostával
do rozporu s vedením komunistické strany,
jejímž byl členem. Za své postoje musel
opustit v šedesátých letech Vysokou školu
politickou a byl přeřazen do přítmí vědeckých ústavů. Stal se tak přirozeným aktivním
účastníkem Pražského jara 1968 a byl jedním
z organizátorů tzv. vysočanského sjezdu KSČ,
který rozhodně odmítl okupaci Sovětským
svazem a jeho satelity.
Plnou vahou proto na něho padla normalizační éra, ale ani ta nemohla zabránit, aby
pokračoval ve své vědecké historické činnosti
a řadu svých studií zveřejnil v samizdatu
a v zahraničí. Zapojil se plně do disidentské
práce a stal se jedním z mluvčích Charty 77.
Jako takový byl účastníkem snídaně s francouzským prezidentem za jeho státní návštěvy v roce 1988. Stal se předsedou Klubu
socialistické Obrody a integroval pak s ní do
sociálnědemokratické strany. Zde pokračoval v Masarykově demokratické akademii
v činnosti a ještě před čtyřmi lety vydal knihu
Paměti české levice. Posledního rozloučení
4. března v Praze na Olšanských hřbitovech
se kromě přátel a známých zúčastnil i ministr
české vlády Jiří Dienstbier. Richard Seemann
Moudrý muž české zahraniční politiky
profesor Otto Pick
(4. 3. 1925–20. 3. 2016)
V požehnaném věku 91 let zemřel v ústřední
vojenské nemocnici v Praze profesor Otto
Pick, nositel československého vyznamenání „Za chrabrost před nepřítelem“ a Řádu
svatého Michala a svatého Jiří udělený britskou královnou. Patřil mezi osobnosti, které
prožily těžkou dobu XX. století se zbraní
v ruce. Později bojoval slovem v BBC i jako
ředitel československého vysílání Rádia
Svobodné Evropy za obnovení demokracie
v naší zemi.
Otto Pick se narodil v březnu 1925
v Praze v česko-židovské rodině. Jeho otec
stejného jména byl německy píšící spisovatel, novinář, kritik a překladatel, který
v roce 1940 zemřel v londýnském exilu. On
sám se ještě před otcovým útěkem zachránil
zařazením do transportu Nicholase Wintona
a v Anglii studoval na střední škole a později
na Oxfordské univerzitě. Jako osmnáctiletý
vstoupil dobrovolně do československé armády v Anglii a zúčastnil se v jejích řadách
invaze vyloděním v Normandii. V roce 1945
se vrátil do Prahy, kde pracoval na ministerstvu obrany, aby pak zahájil studium práv na
Karlově univerzitě.
Po převzetí moci komunisty v roce 1948
studia přerušil a emigroval zpět do Velké
Británie. Působil v BBC, dostudoval v Ox-
fordu a jako stipendista Rockfellerovy nadace studoval politologii na London School
of Economics, kde promoval a vstoupil na
akademickou dráhu. Počátkem sedmdesátých let získal titul profesora mezinárodních
vztahů a působil jako vysokoškolský učitel.
V letech 1983 až 85 působil ve Svobodné
Evropě a pak přednášel na mnichovské
a boloňské univerzitě.
Své zkušenosti a znalosti po roce 1989
dal plně do služeb státu. Vrátil se z exilu
do Prahy, kde vedl Ústav mezinárodních
vztahů při ministerstvu zahraničních věcí
a koncem 90. let se stal prvním náměstkem
ministra zahraničí. V této funkci vedl jednání o začlenění České republiky do NATO.
Byl také velvyslancem se zvláštním posláním na vztahy s Německem a Rakouskem.
Přednášel na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy a v Diplomatické akademii, byl
členem správní rady Česko-německého
fondu budoucnosti. Pokud mu to zdraví
dovolovalo, byl až do roku 2013 poradcem
všech našich ministrů zahraničních věcí.
Po těžkém úrazu byla jeho smrt, jak stojí
na jeho parte, pro něho vysvobozením. Obsahuje také jeho poslední přání, aby místo
květin byly prostředky věnovány nejlépe na
nákup koz pro africké děti.
Po právu ho současný ministr zahraničí
označil za moudrého muže české zahraniční
politiky, který nám bude chybět. Nejvyšší
představitel Sudetoněmeckého krajanského
sdružení, který je členem předsednictva bavorské CSU, Bernd Posselt vysoce vyzdvihl
zásluhy Otto Picka na sbližování Čechů
a sudetských Němců a označil jej za vědce
evropského formátu.
Posledního rozloučení l. dubna 2016
v Motolském krematoriu se zúčastnil zástupce ministerstva zahraničních věcí, bývalý
ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, bývalý předseda zahraničního parlamentního
výboru Vladimír Laaštůvka, spolupracovníci československého vysílání Svobodné
Evropy a akademičtí představitelé.
Richard Seemann
Strana 6
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Bílé břízy v Šanghaji
Před pěti lety nás opustil Arnošt Lustig. Pěkné vzpomínky na něj jistě oživí vyprávění o jedné
z jeho posledních výprav.
Arnošt cestoval rád. V Boha nevěřil, ale
přece jen si to nechtěl u něj rozházet, kdyby
náhodou byl. Myslím, že spolu při cestách
diskutovali.
„Člověče, neblázni, teď jsem v Patagonii,
tak mě tady tý holce nemůžeš nechat. A ty
si myslíš, že by se v Pradu hodilo, abych
se sesul pod Goyou? No neblbni, čeká mě
Izrael a Evička s Petrem Erbenovými, ty
ještě musím vidět, a to bys mi snad neudělal? Austrálii, Šanghaj a Koreu mi přece
nevezmeš. Že to je moc po chemoterapii?
No dobře, tak tedy Austrálii ti nechám, ale
Židovskou obec v Melbourne pěkně zklameš, hošíčku.“ A tak to asi šlo dál.
Do Šanghaje jsme přiletěli v září 2010
na Expo. Čekali jsme usměvavé Číňany
v slaměných kloboucích na rýžových polích. To byl ale šok. Moderní předměstí,
čtyřproudé dálnice, nádherná architektura,
propojená výtvarnými objekty. Mrakodrapy
se tyčily ve sklu, betonu a oceli nad starými
chrámy, kterých ubývalo. Všude bylo čisto
a květinové truhlíky visely i na svodidlech.
„Kam dáme Expo? Sem, ale musíme
odsunout jeřáby a doky přesunout padesát
kilometrů po řece dolů, přemístit továrnu,
postavit nový most a přivést sem metro.
Máme na to rok.“ Takhle se asi plánuje
v Šanghaji.
Hned z letiště nás odvezl generální
komisař Expa Pavel Stehlík do vyhlášené
restaurace Bar 1931 na čínskou kachnu. Bez
ní by Arnošt nevstoupil do hotelu. Těšil se
na ni už 14 dní. Kachen bylo připravených
několik na různé způsoby a krásně ozdobených. Na velkém otočném tácu kolem nás
neustále rotovaly a nedalo se přestat jíst.
Hotel Jing An byl překrásný a nebe
stále plné těžkých šedomodrých mraků nasycených smogem. Teplo a velká humidita.
Město plné motorek, aut a kol, lidí, obchodů,
parků, koček a psů – to vše nám vyhovovalo.
V českém pavilonu Expa jsme zahájili výstavu věnovanou Kafkovi a Praze, a současně,
protože Arnoštovi vycházel první čínský
překlad knihy Bílé břízy, na nás čekal i sál
plný čínských studentů, tedy vlastně studentek. Nevím, zdali věděli o náklonnosti
Arnošt Lustig s čínskými studentkami.
denní šichta. Práce, jako každá jiná. Doprovázely nás v každém výtahu. Buď jste
ji chtěli, nebo ne. Byly slušné, milé, uctivé
a nikoho lascivně neobtěžovaly. Patřily
k hotelu jako židle ke stolu. A hotel to byl
docela luxusní.
Číňané většinou neumějí anglicky.
Možná mluví jenom ti, co pracují v horních
patrech mrakodrapů. Také proč by se kvůli
pár tisícům turistů, kteří přijedou, učila miliarda tři sta milionů lidí nějaký cizí jazyk?
Mají sami problém domluvit se mezi sebou
ve vlastní zemi se spoustou nářečí. Vlastně
i Expo pořádali víceméně pro sebe – jako
návštěvníci vysoce převažovali. V hotelu
Jednou si Arnošt v lobby hotelu odskočil na mluvili anglicky jen na recepci. V hotelotoaletu. Čekala jsem opodál. A najednou vi- vé restauraci jsme si neuměli objednat ani
dím, že Arnošta drží pod paží vysoká, štíhlá, polévku. Místo jídelních lístků jsme dostali
černovlasá Číňanka v růžovém hedvábném obrázkové kartičky, ze kterých houby požupanu a vede ho k výtahu.
znáte, co budete jíst, a mladý číšník uměl
Volám: „Arnošte, kam jdeš?“
říct pouze NO HAVE. Když už jsme dostali
„Ale ta Číňanka mi chce ukázat vázu.“
třetí talíř syrových ryb a já už je nemohla
„Na pokoji?“ zeptala jsem se, popadla ho vidět, natož pozřít, vzdali jsme se naděje
za ruku a odvedla pryč od výtahu. Arnošt na dobrou upečenou rybu, o steaku, který
chtěl opravdu vázu koupit a později jsme ji si Arnošt moc přál, ani nemluvě. Nezbylo
také koupili. Ale netušil, že hotel byl plný nám než jít do nedalekého anglického pubu
hostesek, které poskytovaly speciální služby na pivo a hamburger.
pánům na pokojích. Byly v hotelu oficiálně
Jednou se nám konečně v jedné rodinné
zaměstnané a patřily k personálu. Normální restauraci podařilo objednat kuřecí polévku,
Arnošta k ženám, anebo literaturu studují
jen dívky. Aby se studenti cítili na besedě
lépe, každý dostal před sebe naservírovaný
řízek s bramborovým salátem, připravený
českou restaurací našeho pavilonu. Nikdo
se jídla ani nedotkl, dokud beseda neskočila.
Arnošt studenty pobízel. „Vy nemáte hlad?“
zeptal se několikrát, ale nikoho nepřesvědčil.
Tomu nerozuměl. Jak to, když může někdo
jíst, tak nejí, i když má všechno zadarmo.
Studenti nezačali dřív než on z úcty k staršímu, a Arnošt nejedl, protože měl plné
břicho kachny. A tak všichni besedu svorně
prohladověli a jídlo okoralo.
Strana 7
5776-38
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
nejlepší lék na Arnoštovu nemoc. Překvapení ale bylo, když nám přinesli hrnec, ze
kterého trčela biskupem a bílými uvařenými
stehny k nebi celá obrovská slepice. A teď
si s ní poraďte. Ale obsluha byla velmi milá
a pustili nám k našemu „zápasu“ alespoň
čínské lidové písně.
Arnošt se rád hezky oblékal a nejraději
vybíral látky pro oba. A protože jsou Číňani
vyhlášení svými krejčovskými salony, nesměli jsme z Šanghaje odletět bez kostýmku
a pánského obleku, šitých na míru. Poradili
nám nejvyhlášenější třídu na salony, ale
já jméno ulice zapomněla. Hotelové taxi
to musí znát, říkala jsem si. Avšak taxikář
samozřejmě neuměl ani slovo anglicky a já
začala rukama vysvětlovat, kam že to potřebujeme. Jehlou jsem si prošívala rukávy,
přišívala jako knoflíky, stříhala nůžkami,
ale taxikář si asi myslel, že jsem moc pila.
Nakonec jsem chytla Arnošta za klopy saka
a začala s ním třást a svlékat ho a oblékat.
„Mao Ming,“ zvolal taxikář a konečně
jsme jeli do vyhlášené ulice luxusních módních krejčovství. Byl to obřad. Obešli jsme
nejdřív několik salonů a Arnošt správně vybral ten, kde prodávali i kožené pásky. Jmenoval se Paris Taylor. Rozložili před nás jako
karty katalogy modelů a hned vedle látky.
Všichni se kolem nás seběhli a hlavně dívky
obletovaly Arnošta. Byly z něho celé vedle.
Tady už anglicky mluvili, a tak Arnošt hned
zjistil, kolik mají kluků, jestli je kluci mají
rádi, a jestli jsou na ně správně hodní. Na
takového zákazníka určitě nikdy nezapomenou. Ihned zjistil, jak se jmenují. Jedna byla
Jane, druhá Sandra a krejčí se jmenoval John.
Salon vedl Stephen Wong. Všichni si dávají
americká jména. Znělo to zvláštně. Několik
kostýmů bylo vystavených. Arnošt měl oka-
Arnošt Lustig při nátáčení v bývalém
šanghajském ghettu.
mžitě jasno a vybráno. Pro sebe tmavomodrý
dvouřadý oblek s jemným proužkem a mě
světlomodrý kostým s kulatým výstřihem,
kombinovaný s kobaltově modrou vlněnou
látkou. Chtěla jsem radši růžový a začala
si vybírat, ale neměla jsem šanci. Změřili
nás, druhý den večer byla zkouška a třetí
den ráno už jsme v nich odlétali. Ještě večer před odletem si Arnošt nechal narychlo
ušít dvě košile. Ráno v deset hodin bylo
vše na recepci. Dodnes kostým ráda nosím
s nádhernou vzpomínkou a jsem ráda, že je
modrý. Arnošt věděl…
Šanghaj nebyla jen Expo, ale i Arnoštova vzpomínka na tátu, který sebral všechny
ušetřené peníze a dal je jako výkupné
nacistickému úředníkovi, aby zařídil víza
pro celou rodinu do Šanghaje. Místo víz se
však všichni dočkali deportace do Terezína
a tatínek o všechny peníze, které, jak Arnošt
říkal, paradoxně vydělal díky Hitlerovi na
prodeji pracovních oděvů Němcům, přišel.
Arnošta nesmírně přitahovalo poznat
místa, která souvisela s plány Němců, jak
vyčistit Evropu od nepohodlných Židů, nebo
kam před nimi Židé utíkali. Představoval
si tam vždy sebe a svou rodinu, co by tam
dnes dělal a jak by žil. Ať to byla Šanghaj,
nebo Patagonie.
S televizním štábem jsme jeli navštívit
židovskou čtvrť nedaleko centra, postavenou pro židovské rodiny přicházející
z Evropy kvůli Hitlerovi. Čtvrť bohužel
musela z větší části ustoupit modernímu
městu a zůstala už jen jedna ulice. Snad
asanace skončí dříve, než zbude pouze pamětní deska v parku, která už je dnes nainstalována. Dozvěděli jsme se, že se židovské
rodiny zase tolik nacistů nezbavily, protože
v cihlových jednopatrových domech byly
nastěhovány i rodiny německé jako dohled.
Venku na ulici viselo prádlo, v otevřených chodbičkách odpočívali na lehátkách
lidé, o zídky byly opřené staré kárky a rezavá
kola. Děti lítaly po chodníku. Arnošt si sedl
na betonové schůdky a jediné, co řekl, bylo:
„To je Terezín.“ Hlavou mu běželo dětství.
Z židovské čtvrti zbylo jen torzo. Náhrobní
kameny ze hřbitova použil Mao Ce-tung na
dláždění chodníků a cest. Dnes se je snaží
alespoň některé dohledat a shromáždit na
jedno místo. Šanghaj roste závratným tempem a současný trend je bourat a stavět vše
nové. Škoda. Město ztrácí paměť.
Z Šanghaje jsme měli letět do Koreje.
Arnošt byl unavený, a tak jsem navrhla, že
pojedu sama, vrátím se za pár dní, a pak
pojedeme domů. Rekce byla okamžitá.
„A to si myslíš, že tě tu nechám jako
nějakou čínskou kachnu lítat samotnou přes
Žluté moře sem a tam? Ne miláčku, letím
s tebou.“
A tak to bylo vždy. Nenechal si ujít nic
do svých 84 let. Cestovat s Arnoštem byla
radost.
Markéta Mališová
(Úryvek z připravované knihy autorky
o cestování)
Petr Erben oslavil 95 let
Dlouholetý spolupracovník ŽL Petr Erben oslavil své 95. narozeniny.
V kruhu své rodiny a v kvetoucí zahradě v Aškelonu mu bylo v sobotu 19. března přichystáno vše, co má velmi rád. Jeho manželka
Eva podávala houbovou polévku ze sušených úlovků z českých lesů.
Pro masochtivé byla připravena gulášovka. Hlavním sladkým bodem byl Petrem oblíbený pišingr a jahody se šlehačkou. Květinové
výzdobě vévodily tulipány, které má Petr tak rád.
Petr se narodil 20. března 1921 v Moravské Ostravě. Již před
válkou byl aktivní v sionistickém hnutí. V terezínském ghettu se pak
zapojil do práce s mládeží. Prošel koncentračními tábory Osvětim,
Mauthausen a Gusen. Po válce se vrátil do Československa, ale
v roce 1948 utíká se svou manželkou Evou před komunisty na Západ,
aby nakonec začali svůj nový společný život v Izraeli. Petr je již od
mládí milovníkem fotbalu a nekončících debat o historii a politice.
Redakce ŽL mu přeje vše nejlepší až do 120!
TJ
Strana 8
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Hrozba terorismu
pro Českou republiku
Pro pražské židovské organizace je zásadním předpokladem funkčního
bezpečnostního systému spolupráce jednotlivých subjektů.
Bezpečnost a hrozba terorismu je jedno
z témat, kterým se židovské komunity
z pochopitelných důvodů zabývají. Po
nedávných útocích v Evropě se opakuje
otázka, zda mohou i u nás nastat podobné
útoky, jaké postihly návštěvníky židovského
muzea v Bruselu, oslavu bat micvy v Kodani
nebo židovskou školu v Toulouse. Případně,
s jakou pravděpodobností takový útok nastane a zda je tato pravděpodobnost vyšší či
nižší než dříve.
Odpověď, že otázkou není zda, ale kdy,
je politické klišé, byť je na něm mnoho
pravdy. Aby bylo možné na otázku odpovědět seriózně, je potřeba si zodpovědět
následující tři podotázky: Zda se v České
republice mohou vyskytovat osoby motivované útočit, zda tyto osoby disponují
operativními prostředky k provedení útoku
a zda se v České republice vyskytují cíle
atraktivní pro provedení útoku.
Co se týče motivace, je zřejmé, že
islamisté záměrně útočí na židovské cíle
v Izraeli i mimo něj včetně Evropy. Klíčové
však je porozumět tomu, odkud se útočníci
berou. Jak je patrné z analýz provedených
útoků, většina útočníků nejsou veteráni
z války v Afghánistánu nebo absolventi
islamistického vzdělávacího systému. Nepřichází z žádné země „Teroristán“. Je to
mnohem horší. Útočníci se rekrutují z lidí,
kteří k islámu konvertovali, případně se
narodili sekulárním rodičům v západních
zemích, žili běžným západním stylem života, ale časem přijali myšlenky globálního
džihádu. Nenávistnou motivací se nakazili
nedlouho před provedením svého útoku ve
své vlastní zemi a do výcvikových táborů
jeli většinou až v rámci příprav na svou misi.
Islamisté motivovaní zaútočit se rodí uvnitř
západních společností.
Tato schopnost globálního džihádu
nekontrolovaně bujet po světě je dána podstatou tohoto hnutí, tak jak ho formuloval
Usáma bin Ládin ve svém náboženském
Policie a armáda posílila po útocích v Bruselu i ochranu židovských objektů (foto TJ).
nařízení z roku 1998. V této pseudo-fatwě se
mimo jiné říká: „Zabíjet Američany a jejich
spojence – civilisty i vojáky – je povinností
každého muslima, který tak může učinit
v jakékoli zemi.“ Právě toto nařízení individuální povinnosti útočit umožnilo vytvářet
nezávislá radikální centra, respektive teroristické buňky, jež spojovala idea hnutí, ale
nebyla vázána organizační strukturou, tak
jako to je například u vojensky strukturovaného Hizballáhu. Později se tento způsob
seberadikalizace ještě posílil pomocí islamistických on-line redakcí, jako je Inspire nebo
Dabiq, a vlivnými opinion-makery, jako byli
šejk Saeed, Anwar al-Awlaki nebo je dnes
lídr tzv. Islámského státu, Abu Bakr. Motivovanými islamisty se tak stávají evropští
občané, konvertovaní nebo radikalizovaní
ve věznicích nebo radikálních mešitách
uvnitř naší společnosti. Pro Českou republiku dlouhodobě platí, že místní muslimské
komunity nevytvářejí zázemí pro radikální
centra. Reálné nebezpečí však pro nás
představují zahraniční islamisté, pro něž
je Česká republika dostupná a v porovnání
s dalšími potenciálními cíli našeho regionu
i mimořádně atraktivní.
Atraktivita cílů v České republice pro
teroristický útok ze strany islamistů je
bezpochybná. Donedávna se jako hlavní
důvod uváděl výskyt některých mimořádně symbolických objektů, jakými jsou
Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda,
objekty Pražského židovského města nebo
Strana 9
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
letiště Václava Havla. V posledních letech
se však globální džihád vyvinul do ještě
nebezpečnější podoby. Nová generace útočníků již není indoktrinována pouze tradiční
rétorikou Al-Káidy, která se orientovala
na USA, Izrael a jejich spojence v období
válek v Afghánistánu a Iráku. Islamisté
dnes podněcují nenávist k celému z jejich
pohledu nepravověrnému světu a celé
západní společnosti. Tomu se přizpůsobují
i cíle jejich útoků.
Dnes již symbolika a vazba na Izrael
a Spojené státy nehrají takovou roli jako
dřív. Islamisté si v posledních letech vybírají místa, která mnohdy žádnou zvláštní
symboliku nemají. Útočí se na tzv. měkké
cíle, tedy místa s vyšším výskytem veřejnosti a nízkým zabezpečením. O cíle tedy
v České republice není nouze. Ohrožená
jsou téměř srovnatelně s výše uvedenými
symbolickými objekty i obchodní centra,
velké sportovní akce, velké konference nebo
dopravní prostředky.
Co se týče operativních prostředků
k provedení útoku, je zjevné, že teroristé
používají zbraně, které jsou volně dostupné kdekoliv. Útoky nožem, najíždění
vozidly do lidí, podomácku vyrobené
výbušniny z veřejně dostupných surovin
nebo zápalné láhve představují dlouhodobě
největší hrozbu. Díky internetu je možné
se z domova přihlásit na diskusní fórum
Al-Káidy a probrat přípravu útoku včetně
výroby bomb z pohodlí londýnského nebo
pražského bytu, aniž by útočník musel do
výcvikového centra kdesi v Jemenu. Není
již tedy ani tolik nutné vstupovat do kontaktu s kriminálním prostředím, a tím se
vystavit riziku odhalení akce. Teroristické
útoky jsou dlouhodobě low-tech záležitostí,
což je pro naši západní společnost zjevně
jeden z největších problémů při obraně
proti nim.
Jak je zjevné, odpovědi na všechny tři
výše položené otázky jsou kladné. V České
republice jsou lokality atraktivní k provedení útoku pro útočníky, kteří se u nás reálně
mohou vyskytovat, jsou motivováni útočit
a disponují operativními prostředky k reali-
zaci útoku. Hrozba útoku je tedy relevantní
a má jistě smysl se jí zabývat. Určení pravděpodobnosti, s jakou k útoku dojde, je však
složitější. Vyžaduje stanovit aktuální míru
motivace a operativních prostředků určité
specifické skupiny. To, že se v nějakou dobu
pravděpodobnost ukáže jako vysoká, může
být za týden úplně jinak a opačně. Bezpečnostní systém však nemůže být závislý na
aktuální situaci. Bezpečnostní komunita
musí nastavovat protiopatření s dostatečným předstihem. Protiteroristická ochrana
totiž spíše než na tvrdých opatřeních
– technologiích, mechanických ochranných
prostředcích nebo zásahových jednotkách
– spočívá v opatřeních k odrazení útočníků,
včasné detekci jejich aktivit u zájmových
objektů a schopnosti zasažených subjektů
zmírnit dopad útoků. Okamžitá reakce na
útok je v tomto případě často nedosažitelná,
neboť vyžaduje profesionálně vycvičený
a vybavený zásahový tým na místě právě
v době, kdy dochází k útoku.
Co se týče protiopatření a schopnosti
reakce na útoky, je zásadní dívat se na
ohrožená místa očima útočníků. Kde, kdy
a jak by zaútočili? Tedy, který objekt je
dostupný a málo střežený, kdy se v něm
vyskytuje dostatečný počet osob, jak jsou
kontrolovány osoby a vozidla v okolí, jakým způsobem je možné dostat zbraň co
nejblíže k lidem apod.
Pro pražské židovské organizace je
zásadním předpokladem funkčního bezpečnostního systému spolupráce jednotlivých
subjektů. Zabezpečit se totiž musí celá
lokalita, nikoli jednotlivé objekty. Z rozsáhlé analýzy hrozeb a rizik Pražského
židovského města, kterou vypracoval Soft
Targets Protection Institute, z. ú., v roce
2015, vyplynula jako nejvýznamnější
hrozba nájezd vozidla s výbušninou a zaparkované vozidlo s výbušninou před objekty
Židovského muzea v Praze během dne, kdy
je na ulicích mnoho turistů, případně během
pořádání větších společenských akcí. Efektivní opatření proti takovému modu operandi
spočívá v kombinaci bezpečnostních prvků,
které jsou pro jednotlivé organizace velice
nákladné (např. zábrany vjezdu), vyžadují
sdílení informací (např. o výskytu podezřelého vozidla), které je nutné koordinovat
jednotně se samosprávou a státní správou
(např. vytvoření pěší zóny nebo zapojení
policejních hlídek) nebo které je výhodné
trénovat společně (např. činnost po útoku,
komunikaci s médii a členy různých pražských židovských komunit). Útočník si
nebude vybírat jednu konkrétní organizaci.
Zaútočí tam, kde to bude nejjednodušší,
pravděpodobněji venku než vevnitř, ve dne
spíš než v noci. Útok se stane mimo pozemek té které organizace a zasáhne všechny.
Zkrátka, aby bylo možné zabezpečit jednu
organizaci, musejí být zabezpečeny všechny.
Slabý soused je slabinou všech.
Spolupráce v bezpečnosti nemusí znamenat žádné náklady navíc, jak se často objevovalo v loňských diskusích na Židovské
obci v Praze. Příkladem velkého přínosu za
minimální náklady je oblast sdílení informací o plánovaných akcích a incidentech,
tak aby bylo možné včas identifikovat
ohrožená místa nebo podezřelou aktivitu
v okolí a podílet se na zabezpečení s policií.
Podobně jednoduché je nastavení systému
včasného varování ostatních například pomocí volně dostupných mobilních aplikací.
Jen otázkou vůle by byla spolupráce bezpečnostních týmů, které pracují v lokalitě vedle
sebe, aniž by dnes sdíleli základní slovník
a postupy při bezpečnostních incidentech.
Kapitolou samou pro sebe je neochota jednotlivých organizací jednat se státní správou
a samosprávou skutečně jednotně.
Složitá ochrana před velkými teroristickými útoky je složena z drobných, relativně
jednoduchých úkonů. Česká židovská komunita disponuje všemi prostředky, nástroji
i informacemi, které jsou potřebné pro efektivní obranný systém, včetně mimořádně
dobrých vztahů se státními bezpečnostními
složkami. To jediné, co jí chybí, je profesionální management s vizí a definovanými cíli,
který by byl schopný tyto nástroje použít
a nenechat je trestuhodně zreznout.
Zdeněk Kalvach,
ředitel Soft Targets Protection Institute, z. ú.
Před Hagiborem byla atrapa bomby
V pátek 25. března odpoledne byl nalezen
podezřelý balíček před Domovem seniorů
na Hagiboru, který patří pražské židovské
obci. Vinohradká ulice mezi křižovatkou
s ulicí Jana Želivského a Vinohradským
hřbitovem byla na několik desítek minut
uzavřena. Přivolaný policejní pyrotechnik
konstatoval, že balíček s vyčnívajícími
dráty není výbušným zařízením. S ohledem
na riziko teroristických útoků jsou objekty
pražské židovské obce pečlivě monitorovány již řadu let. Vloni v září byla ohlášena
nálož před Lauderovými školami. Jednalo
se o planý poplach a původní anonym se
policii sám přihlásil.
redakce
Strana 10
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Plánované novinky
v Pinkasově synagoze
V roce 2010 otevřely ŽL na popud čtenářů
debatu, zda má mít Praha památník šoa.
Téma se následně přesunulo na půdu organizace Terezínské iniciativy (TI). Hodně se
v této souvislosti hovořilo o roli Židovského
muzea v Praze (ŽM) a expozici v Pinkasově
synagoze, na jejíchž stěnách jsou napsána
jména židovských obětí holokaustu z českých zemí. Objevil se i návrh, aby byla
Pinkasova synagoga vyčleněna z trasy
prohlídek a stala se veřejně přístupným
památníkem obětí holokaustu. Představitelé
ŽM argumentovali, že posláním jimi řízené
instituce je prezentace židovské kultury
a historie v českých zemích, že Pinkasovu
synagogu nelze vyčlenit apod. V roce 2012
vznikl projekt Památníku šoa Praha, který
chce pro svůj záměr využít budovu nádraží
Bubny, a zdálo se, že na sebe tato iniciativa
vezme roli památníku, po němž mnozí přeživší a jejich rodiny volali.
ŽM však pravděpodobně přehodnotilo
své záměry. Nové číslo časopisu TI č. 78 přináší informaci, že v rámci proměn expozic
ŽM dojde i na zásadní úpravy v Pinkasově
synagoze a jejím okolí. Cenné je i konsta-
tování, že ŽM vnímá připomínku obětí českých a moravských Židů jako svůj prvořadý
úkol. Pinkasova synagoga má být „digitálně
rozšířena“ o vyhledávání v databázi obětí
a nalezení umístění konkrétního jména na
stěnách. Na štít vstupu do sousední mikve
budou promítány tváře obětí. Přilehlá Pinkasova ulička, kde měly kdysi stát brány Aleše
Veselého, se stane venkovním výstavním
prostorem, který nabídne panely mapující
osudy transportů. Nové instalace by měly
být realizovány v horizontu tří let.
redakce
Tradiční tryzna v Pinkasově
synagoze
zástupci diplomatického sboru a další
hosté. Přítomné uvítal Leo Pavlát, ředitel
Židovského muzea v Praze. S hlavním
zamyšlením vystoupila členka Terezínské
iniciativy Eva Keulemans Smolková, která
připomněla dobu, kdy vyšel Hitlerův Mein
Kampf. Zmínila Wiesenthalovu knihu Slunečnice o vině a odpuštění, aby svou úvahu
zakončila tím, že odpuštění je pro pamětníky
vraždění téměř nemožné, ale ke smíření
s Němci existuje v zemi našeho západního
souseda celá řada dobrých důvodů. Její
vystoupení, přednesené zvučným hlasem,
jen potvrdilo intelektuální sílu přeživších,
jejichž vzpomínky a reflexe jsou důležitým
Eva Keulemans Smolková při projevu
dědictvím židovské pospolitosti.
(foto PB).
Závěrečné modlitby El male rachamim
U příležitosti tryzny za oběti tzv. terezín- a Kadiš pronesl zemský rabín Karol Sidon.
ského rodinného tábora se v úterý 8. března V okamžiku, kdy začal před celým shrov pražské Pinkasově synagoze sešli bývalí mážděním předříkávat úvodní slova El male
židovští vězni koncentračních táborů, čle- rachamim, opustila ostentativně jeho bývalá
nové a funkcionáři židovských organizací, manželka Vlasta Sidonová synagogu.
TJ
Členské shromáždění ŽLU
Členové Židovské liberální unie (ŽLU) se
dne 24. března sešli na Židovské radnici, aby
schválili novelu stanov a zvolili nové orgány
spolku. V dalším funkčním období bude
představenstvo pracovat ve složení František
Fendrych (předseda), Viktor David Schwarcz
(prezident, kantor), Jiřina Marie Nováková
(místopředsedkyně a zástupkyně ŽLU v Radě
FŽO), Jaroslava Maxová (místopředsedkyně), Věra Dvořáková, Eva Feiglová, Pavel
Chalupa, Bohumil Skála, Jonathan Wootliff.
Činnost ŽLU bude kontrolovat revizní komise ve složení Tomáš Bergman (předseda),
Vladimír Erban, Věra Chudáčková. Kantorem ŽLU je Benjamin Kuras a rabínem
Tomáš Salamon z Londýna.
red
Spolek Hadasa uspořádal
v Táboře připomínku za
místní oběti holokaustu
Na starém židovském hřbitově v Táboře a v kostele sv. Filipa a Jakuba
se v neděli 13. března konala tradiční
vzpomínková akce za 1194 obětí holokaustu, které pocházely z bývalého
táborského okresu. Přibližně stovka
účastníků vyslechla program pěveckých souborů Hlahol Tábor, Domino
a Nokturno ze Sezimova Ústí. Na závěr
zazněla československá hymna, za jejíhož zpěvu odcházeli mnozí židovští
vězni před 72 lety do osvětimských
plynových komor. Transporty do Terezína bylo vypraveno nacisty ve dnech
12. a 16. listopadu 1942 1267 obyvatel
Tábora a přilehlých obcí. Válku přežilo
pouze 73 z nich.
redakce
Strana 11
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Equa bank: „Více, než čekáte“
Jak může být odškodnění z období holokaustu označeno za praní špinavých peněz?
Máme pro naše čtenáře dvě zprávy. Jak to
již často bývá, tak jednu dobrou a druhou
špatnou. Tou dobrou zprávou je, že i když
Mezinárodní komise pro pojistné nároky
z období holokaustu ukončila svou činnost
v roce 2007, některé mezinárodní pojišťovny
(Zürich, AXA, Generali, Winterthur, Basler
Leben, Allianz a další německé ústavy) se
zavázaly i do budoucna vyplácet podle
stejných principů nároky ze životních pojistek obětí nacismu. Podmínkou je doložení
existence smlouvy, což může být i záznam
o konfiskaci, který se doposud skrývá v nějakém z českých archivů. Podle informací
ŽL byla v letošním roce vyplacena životní
pojistka uzavřená u předválečné československé společnosti Merkur, která patřila
do skupiny švýcarské pojišťovny Zürich,
a předválečné pobočky pojišťovny Generali. Pojištěnou osobou byl československý
občan, jenž zahynul v tzv. Lodžském ghettu.
Potomkům, z nichž někteří žijí i v ČR, tak
byla po 75 letech přisouzena výplata.
Tou špatnou zprávou je skutečnost, že
zahraniční platba za pojistný nárok z období holokaustu může být českou bankou
považována za podezřelou transakci, která
spadá pod zákon proti legalizaci výnosů
z trestné činnosti a financování terorismu.
Ano, je to absurdní, ale žijeme ve světě,
který je plný různých podivných nařízení,
a úředníků, kteří bez racionálního úsudku
bdí nad jejich naplňováním. Klient Equa
banky, jehož identita je redakci ŽL známa
a který bez nejmenších problémů zacházel
se svými úsporami na korunových účtech, si
pro potřebu výplaty životní pojistky svého
příbuzného, který byl obětí holokaustu, na
doporučení banky zřídil nový eurový účet.
Equa bance oznámil, že očekává platbu od
švýcarské pojišťovny a její menší část musí
jako smluvní odměnu následně převést na
účet izraelského advokáta. Banka požádala
o „smlouvu s advokátem“, kterou jí klient
jako nepodnikající důchodce s odvoláním
na důvěrný obsah neposkytl, ale vše podstatné o původu bezhotovostní platby popsal.
Banka s odvoláním na zákon č. 253/2008
Sb., o některých opatřeních proti legalizaci
výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu, nadále požadovala poskytnout
„smlouvu s advokátem“. Klient ještě roz-
šířil své předchozí prohlášení o charakteru
celé transakce včetně evidence advokáta
u izraelské advokátní komory, ale smlouvu
neposkytl. Mezitím došla platba od švýcarské pojišťovny a Equa banka se nadále
dožadovala „obchodní smlouvy“. Klient
podal elektronický příkaz k bezhotovostní
platbě do izraelské banky advokáta. Požadovaná částka byla odečtena z účtu klienta,
ale advokátovi neodešla.
Klient podal na postup Equa banky
stížnost u ČNB. Následujícího dne uvolnila
Equa banka platbu izraelskému advokátovi.
O den později pak Equa banka zmrazila svému klientovi peníze na všech účtech a „pro
ztrátu důvěry“ mu vypověděla Smlouvu
o poskytování bankovních a platebních
služeb. Klient, který měl u banky i své
životní úspory, neměl tak přístup k žádnému ze svých kont, která byla převedena
na vnitřní účet banky. Mluvčí Equa banky
Markéta Dvořáčková konstatovala, že banka
má povinnost zjišťovat původ peněz při
podezření na praní špinavých peněz a financování terorismu. „Pokud klient původ doloží, banka nemá důvod peníze nepřijmout.
Banka ukončuje smluvní vztah s klienty,
kteří odmítají bance poskytnout standardní
součinnost dle zákona proti praní špinavých
peněz a financování terorismu, a na oprávněný požadavek v souladu s obchodními
podmínkami banky, které klienti při vstupu
do smluvního vztahu přijímají, bance nepředloží podklady dokládající účel příslušné
příchozí nebo odchozí platební transakce,“
napsala Dvořáčková. Na doplňující dotaz,
zda platby od pojišťoven AXA, Allianz, Generali, Zürich, Winterthur či Victoria mohou
vyvolat podezření, že jde o praní špinavých
peněz, doplnila, že to nelze takto zobecnit.
ŽL požádaly o vyjádření i ČNB, která
je dohledovým orgánem nad činností bank.
„Lze obecně uvést, že převod peněžních
prostředků do ČR od zahraniční pojišťovny
sám o sobě podezřelý obchod nepředstavuje. Podezřelost takovéhoto obchodu může
být dána konkrétními okolnostmi vyvolávajícími podezření ze snahy o legalizaci
výnosů z trestné činnosti nebo podezření,
že v obchodu užité prostředky jsou určeny
k financování terorismu, anebo jinou skutečností, která by mohla takovému podezření
nasvědčovat,“ uvedl Tomáš Zimmermann
ze sekce komunikace ČNB. Podle Zimmermanna musí banka transakci posuzovat
s ohledem na případné indikátory podezřelosti a rizikové faktory, které s konkrétním
klientem a s konkrétní transakcí souvisejí.
Podezřelou se transakce může zdát, pokud
se např. klient odmítá podrobit kontrole
nebo odmítá uvést identifikační údaje osoby,
za kterou jedná.
Klient Equa banky však veškeré údaje
i okolnosti uvedl, pouze odmítl bance poskytnout smlouvu, která se týká další desítky
příbuzných, občanů cizích států. Postup
banky považoval klient, jenž je členem
židovské obce, za protiprávní vymáhání
citlivých údajů o své osobě, které odhalují
rasový či etnický původ a které evropská
legislativa zakazuje. Hodlá se proto obrátit
na orgány EU.
Podle ČNB mohou rizikové faktory
transakce souviset např. i s rizikovou zemí
původu klienta, transakce je poskytnuta
do/z rizikové země, nejasný původ peněžních prostředků, neobvyklý způsob uskutečnění obchodu s ohledem na typ klienta,
předmět, výši a způsob vypořádání obchodu.
Podezřelou tak mohla být i platba ze Švýcarska a výplata odměny advokátovi do Izraele.
Otázkou je, čemu by úředníku Equa
banky smlouva byla. Jaké jiné potřebné
informace by banka o transakci získala
než již předané klientem? Mohlo by se
nějak změnit věcné hodnocení? Smlouva
obsahuje řadu citlivých informací o židovském původu klienta a jeho zahraničních
příbuzných. Potřebuje banka tyto informace
vědět, aby posoudila, zda jde o financování
terorismu? Z dostupných informací se
zdá, že banka již v době podání stížnosti
klientem na ČNB nepovažovala transakci
za podezřelou, protože odeslala peníze
izraelskému advokátovi. Rozhodnutí Equa
banky vypovědět klientovi své služby, následně schválené ČNB, pak jen potvrzuje
historií ověřené chování finančních institucí.
Stejně jako v dobách nacistické vlády nad
Evropou, kdy banky svědomitě přeposílaly
arizované finanční prostředky, prověřují
nyní se stejnou grácií praní špinavých
peněz. Není v tom skutečně nic osobního.
Tomáš Jelínek
Strana 12
5776-38
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Bojovníci od Sokolova
Deníček spojařky
U příležitosti 70. výročí bojů u Sokolova
uspořádala Československá obec legionářská pouť na Ukrajinu, legionáři jeli na místa
bojů, kde došlo k prvnímu bojovému zapojení československých vojáků na východní
frontě. Této poutě se rovněž zúčastnili
členové ČsOL Kladno. Zároveň na Ukrajinu
zamířily dva autobusy vojáků Aktivních záloh a zájemců o vojenskou historii. Součástí
oslav 70. výročí byla rekonstrukce bitvy, do
které se zapojili členové ČsOL, vojáci Aktivních záloh a ostatní příznivci v dobových
uniformách. Společně jsme se zúčastnili
pietních aktů a také slavnostního otevření
muzea věnovaného odkazu bojů u Sokolova.
Tehdy si také vojáci Aktivních záloh a někteří z nás zkusili noční pochod z Charkova
do Sokolova, i bez zátěže bylo vidět, o jak
náročný přesun šlo. Po celou dobu putování
po památných místech pilně natáčel režisér
Oliver Malina Morgenstern. Na můj dotaz,
kdy bude možné film zhlédnout, mi tehdy
odpověděl, že asi za dva roky, možná za
tři, podle toho, jak se podaří sehnat peníze.
A opravdu po třech letech přišlo pozvání na
projekci dokumentárního filmu Bojovníci
od Sokolova – deníček spojařky. Akci připravil Spolek židovských odbojářů a vojáků
na den výročí bitvy 8. března 2016. Film
je věnován 73. výročí židovského odboje
v bitvě u Sokolova a dalším bojům za osvobození Československa. Natáčel se v letech
2013–2016. Ve filmu hovoří přímí účastníci,
jejich potomci a historikové. Nikdo z těchto
vojáků, kteří v dokumentu vystupují, již
nežije. Komentář citlivě namluvili Pavel
Kříž a Simona Prasková.
Promítání se setkalo s velkým zájmem,
místnost byla zcela zaplněna. Pozvání
přijala dcera generála Ludvíka Svobody
paní Zoe Klusáková-Svobodová, historik
Miroslav Brož a velké zastoupení měli
potomci přímých účastníků tohoto prvního
bojového křtu čekoslovenských vojáků.
Úvodního slova se ujal režisér, který mimo
jiné řekl, že když ho oslovila doktorka
Bedřiška Kopoldová, zda by natočil dokument, váhal asi 3,5 vteřiny a hned ochotně
souhlasil. Překvapilo ho, že na Ukrajině
se ho ptali, jak je možné, že u nás o tyto
události nemáme zájem.
„Historie není ničím, pokud ji nepřipomínáme,“ těmito slovy začíná dokument
o Sokolovu. Na začátku historik Karel
Richter vysvětluje historické souvislosti
od mnichovské zrady. Poutavě hovoří
přímí účastníci a vzpomínají jejich děti.
Před námi se odvíjejí jednotlivé příběhy
opravdových hrdinů, statečných bojovníků. Sledujeme osudy Bedřicha Kopolda,
Sergeje Petrase, Armina, Egona, Fanky
Morgensternových, Leopolda Vojtěchovského, Kurta Markowitze, Ireny Stratilové,
maminky Zoe Klusákové a dalších. Hovoří
také lékař Gustav Singer, kterému v době
natáčení bylo 99 let a který až do 100 let
se velmi rád zúčastňoval slavnostních
setkání Na Valech, připomínajících boje
u Sokolova, Jasla, Kyjeva a dalších akcí.
Při této příležitosti jsem si vzpomněla na
naše setkání. Vyprávěl mi, že oslavu svých
100. narozenin si opravdu užil, rád zpíval
a tančil. Ráda vzpomínám i na setkání
s Antonínem Bukovým, se kterým jsem
si několikrát o Sokolovu povídala. Samozřejmě nemohu nevzpomenout na velmi
častá setkání se Sašou Beerem, dalším
bojovníkem od Sokolova, zemřel 31. 12.
2015, v lednu jsem se s ním byla naposledy
rozloučit na jeho pohřbu. Vážím si toho, že
jsem je mohla osobně poznat.
Deníček spojařky Jiřiny Švermové-Kopoldové přináší svědectví každodenního
vojenského života. Psala ho jako dvacetiletá.
Zoe Klusáková-Svobodová připomněla
i legionáře z 1. světové války a také interbrigadisty, kteří se do bojů zapojili, a v závěru
dokumentu říká: „Čím víc bylo jasné, že
Němci válku prohrají, tím byli krutější.“ Její
slova potvrdila Nina Petrasová, která vzpomínala, jak její otec Sergej Petras hovořil
o vypíchnutých očích zraněných vojáků.
Paní Zoe dále uvedla, že necítí nepřátelství
k současným Němcům. Ale zdůraznila:
„My nesmíme zapomenout... vrahům se
neodpouští.“
Film o Sokolovu byl přítomnými oceněn
potleskem a každý zavzpomínal na někoho
ze své rodiny, který bojoval, padl nebo byl
umučen. Poté následovala beseda. Historik
Miroslav Brož vyjádřil spokojenost s natočením tohoto dokumentu a znovu připomněl
zásluhu všech těch, kteří ve válce bojovali,
a zdůraznil, že nesmíme zapomínat ani na
ty, kteří byli v týlu a starali se o jídlo a praní.
Pradleny měly velmi zničené ruce, rozedřené až do konce života. Vyzdvihl nasazení
židovských vojáků, kteří věděli, že při zajetí
je čeká okamžitá smrt. Zmínil, že se o tyto
sokolovské události zajímá již 50 let. Sokolováků znal 400, dnes jich žije pouze 6. Jako
zajímavost uvedl, že z těch, kteří bojovali
u Sokolova, vzešlo 29 generálů. Zoe Klusáková řekla, že můžeme jenom pogratulovat,
je to zajímavý dokument. Pořád se nacházejí
nové podněty, ale to hlavní zůstává, nadšení
lidí, kteří šli obětavě bojovat za vlast bez
ohledu na národnost.
U Sokolova úkol zněl nepustit Němce
za řeku Mžu a ten byl splněn. „Desetikilometrový úsek na severním břehu řeky Mža,
bráněný čs. vojáky, se tak stal pro fašisty
nepřekročitelný!“ píše ve své knize Hrdinové od Sokolova Miroslav Brož. Ukrajinské
Sokolovo se stalo symbolem statečnosti
a neohroženosti československých vojáků,
kteří neváhali položit své životy za svobodu
při boji s fašismem.
Dokument o Sokolovu přináší svědectví
o tom, že Židé nebyli jenom oběti, ale že se
také aktivně zapojili do náročných bojů a že
mezi nimi bylo i mnoho statečných, kteří se
v těchto bojích vyznamenali. Jeden příklad
za všechny. Bedřich Steiner přišel v bitvě
u Sokolova o levou ruku, uřízli mu ji pilkou
na železo, ale on chtěl bojovat dál a bojoval
až do konce války. Tito vojáci židovského
původu, kteří tvořili třetinu bojovníků u Sokolova, se zapsali nejen do židovské historie
jako výrazné osobnosti spojené s bojem
proti nacismu a fašismu. Proto nikoho nemůže překvapit, že se projekce dokumentu
o Sokolovu měla konat v Židovském muzeu
v Maiselově ulici v Praze. Pro velký zájem
však byla přesunuta do velkého sálu Židovské radnice.
Poděkování patří Oliveru Malinovi-Morgensternovi, Bedřišce Kopoldové
a všem ostatním, kteří se na natáčení
dokumentu podíleli. Věříme, že se podaří
zajistit další finanční prostředky, aby tento
dokument získal podobu DVD.
Eva Armeanová a Stanislav Pitr
Strana 13
5776-38
UDÁLOSTI
„Přežil jsem díky obezřetnosti
a sebezapření svých rodičů
a díky Nickymu Wintonovi“
Projev na senátním shromáždění 27. ledna 2016
Když jsem byl vyzván, abych zde promluvil
jako další v řadě přeživších, tak jsem byl
na rozpacích. Nikdy mě nenapadlo, že bych
zde měl promluvit jako jeden z vás. Jsem
sice přeživší šoa, ale ti, co zde byli přede
mnou, jsou ti autentičtí, přežili, protože
přežili peklo nacistických koncentračních
a vyhlazovacích táborů. Já jsem přežil díky
obezřetnosti a sebezapření svých rodičů
a díky Nickymu Wintonovi a jeho přesvědčení, že pokud něco není zcela nemožné,
tak musí existovat způsob, jak to udělat.
Zatímco vy jste povinně nosili Davidovu
hvězdu, já jsem povinně nosil na provázku
v papundeklové krabici plynovou masku.
Vaší válečnou zkušeností je pobyt v nacistických lágrech, mou v době bitvy o Británii
téměř každodenní trávení části noci v protileteckém krytu. Dost velký rozdíl.
Chtěl bych promluvit o dosud opomíjeném tématu, o fenoménu sirotků šoa. Mnozí
z těch, kteří zde vystoupili přede mnou, byli
také sirotky šoa, ale jejich koncentráčnické
prožitky zastínily jejich těžký poválečný
osud. Na mne důsledky války dopadly vlastně až po válce. Celých těch nekonečných
šest válečných let jsem byl přesvědčen, že
po válce se vše vrátí do starých kolejí. Obrazně řečeno, že v šest večer po válce sednu
na vlak a pojedu domů a v bytě, ze kterého
jsem s bratrem v červenci 1939 odcházel,
mě přivítají rodiče. Nikdy jsem nezaváhal,
nikdy nezapochyboval, jinou možnost jsem
si nepřipouštěl. Nebyl jsem ochoten si něco
jiného připustit, ani když mi bratr, v té době
voják, v květnu z Prahy napsal, že o rodičích
není zatím nic známo, že nemám jet do Vršovic, ale na Smíchov za přeživší babičkou
a dvěma mladšími máminými sestrami.
Jedině v tom jsem byl – v hodně tlustých uvozovkách řečeno – v nevýhodě ve
srovnání se sirotky, kteří prošli nacistickým
peklem. Mnozí z nich se už v den, kdy vystoupili z dobytčáku na osvětimské rampě,
nejpozději ten další dozvěděli, proč byli
zařazeni do jiného pětistupu než rodiče
a mladší sourozenci. Mně trvalo mnohem
déle, než jsem byl ochoten si připustit, že už
nemá smysl doufat. Dopad na mou psychiku
jsem si uvědomil až mnohem později, teprve
asi před deseti lety.
Platon měl pravdu, když vyslovil zdánlivě kontroverzní myšlenku: „Jedině ti mrtví
se dožili konce války.“ Proto se k tomu
nerad vracím, nerad o tom mluvím, nerad
znovu a znovu otvírám nezahojenou ránu.
Jenže nedokážu odmítnout.
Občas jsem zván, abych vyprávěl
o svém dobrodružném životě Wintonova
dítěte, i když na něm vůbec nic dobrodružného nebylo. Byl jsem tehdy pozván do
jedné střední školy v Nuslích. Po obvyklém rutinním úvodním povídání byl čas
na otázky. I ty se v nepatrných obměnách
opakují. Jenže tady, když jsme končili, tak
vzadu vstala jedna studentka a zeptala se,
zda mi může položit blbou otázku. Třída se
rozesmála, já jsem řekl, že to může zkusit.
Zeptala se, zda jsem někdy nepomyslel na to,
že jsem měl raději zemřít spolu s rodiči. To
už se spolužáci nesmáli a mne to vyvedlo ze
stereotypu. Po chvilce se vynořila v dávné
minulosti zapadlá vzpomínka a odpověděl
jsem: „Ano, a ne jednou, mnohokrát.“
Proč jsem se ocitl v tak hluboké depresi?
Vždyť jsem měl obrovské štěstí. Babička
a tety mě přijaly s láskou a otevřenou náručí.
Snažily se mi můj úděl co nejvíc ulehčit,
nahradit svou dceru a sestru. Asi většina sirotků to štěstí neměla, buď nenašli žádného
příbuzného a skončili v přeplněných sirotčincích, nebo je často příbuzní přijímali jako
nutné zlo. Jedna známá to vyjádřila slovy:
„Přehazovali si mě jako horkou bramboru.“
Sotva jim to lze vyčítat, ani oni to neměli
snadné, měli starosti sami se sebou, jak se
znovu začlenit do společnosti lidí, kterým se
odcizili, protože nesdíleli jejich zkušenost.
Tak proč? Možná proto, že meine yidische mamme je prostě meine yidische mamme. Možná proto, že jsem tehdy konečně
pochopil, že nemá smysl si něco namlouvat,
doufat. Možná proto, že babička, jejíž dvě
děti nepřežily šoa, snad denně opakovala:
„Proč jsem tam raději nezůstala já?“ Možná
pro pocit odcizení od většinové společnosti,
ale i od přeživších šoa, z pocitu, že jsem
neměl právo vyhnout se jejich osudu a údělu,
prostě pro potíže s integrací. Asi se na tom
podílelo všechno. Tehdy jsem ani nevěděl,
že jsem v hluboké depresi. Ten pojem jsem
ani neznal.
Často slýcháme slova o tom, že se musíme poučit z minulosti. Když ale pozoruji,
co se kolem nás děje, tak se obávám, že
připomínání je házením hrachu na zeď.
Z minulosti se poučuje na celém světě především všehoschopný vojenskoprůmyslový
komplex, který vyrábí stále sofistikovanější,
konkurenceschopnější, méně uhlazeně
řečeno stále účinnější prostředky zabíjení
a ničení. Potřebuje si je v reálu vyzkoušet
a vyhledat nebo vytvářet udržitelný vývoj
poptávky.
A pak také zábavní průmysl. Za zábavu
se považují dokumentární i hrané válečné
filmy, ať už mezi lidmi, nebo lidí s všelijakými příšerkami. Jsou jimi zahlceny televizní
programy, nejraději v tzv. prime time. Mají
vysokou sledovanost, sledují je dospělí i děti.
Jen pro ukázku. Před několika dny jsem
v televizním programu četl upoutávku na
pořad v České, tzn. veřejnoprávní televizi:
Bojuj nebo zemři. Dokument USA.
Atraktivní pohled na kritické okamžiky bojů
o jihovietnamské údolí La Drang v listopadu
1965.
Ve velkém se vyrábějí a prodávají počítačové hry, kde si děti od osmi let mohou
virtuálně ověřovat a zdokonalovat u počítačů, ale raději ve větším formátu před
televizní obrazovkou v pohodlí domova,
v teple a v bačkorách s něčím k snědku na
dosah ruky, svou schopnost ničit a zabíjet
všemi možnými prostředky, prohrávat nebo
vyhrávat bitvy. Vydrží u toho celé hodiny
a postupně se zdokonalují. Rodiče jim to
kupují, jen když jsou zticha a nic na nich
nechtějí, nezlobí.
Sirotci šoa nebyli jedinými sirotky.
Výsledkem druhé světové války nebylo jen
Strana 14
5776-38
UDÁLOSTI
vítězství nad nacismem, ale ve srovnání
s předchozími válkami nesrovnatelně větší
materiální zkáza a počet mrtvých. Tudíž i sirotků. Když vyslovím odhad deset milionů,
tak se asi ocitám na dolní hranici. Většinou
sice asi jednostranných, což je něco zcela
jiného než úděl oboustranných, nicméně
i jejich život to podstatně ovlivnilo.
Naše schopnost něco změnit je minimální. Jsem ale přesvědčen, že dokážeme
alespoň trochu zmírnit důsledky toho, co
se kolem nás děje. Věřím, že dokážeme
pomoci alespoň části těch současných bezmocných, bezprizorních válečných sirotků,
které ty nesmyslné války produkují ve stále
větším počtu.
Věřím, že je možné k dosavadní imagi
země s hlavou státu, která okázale oceňuje
Nickyho Wintona Řádem Bílého lva I. stupně a přitom zastává názory na uprchlíky,
decentně řečeno, poněkud bizarní u hlavy
evropského státu, imagi země, jejíž většina
obyvatel je šťastná, možná dokonce hrdá
na to, že se nám uprchlíci vyhýbají velikánským obloukem, přidat další, tentokrát
pozitivní – image země, jejíž stovky rodin
otevřely válečným sirotkům svou náruč,
dokázaly se k nim chovat jako k vlastním,
podařilo se jim integrovat je a stát se plnohodnotnými, vzdělanými občany této země,
dávají tak příklad ostatním.
Z vlastní zkušenosti můžu říci, že neexistuje žádná jiná skupina uprchlíků, která
by se dokázala s tak zázračnou rychlostí
úspěšně včlenit do většinové společnosti.
Hodili nás do vody a my jsme se naučili
plavat. Dokonce bez asistentů.
Vlastně stačí o Nickym Wintonovi
a jeho neokázalém humanitárním skutku
méně mluvit a místo toho si říci: „Když to
před 76 lety dokázal Nicky Winton s několika spolupracovníky, kteří se dali spočítat
na prstech jedné ruky, s těmi primitivními
marketingovými prostředky, které měl tehdy
k disposici, tak proč ne já, proč ne my, a kdy,
když ne teď? Určitě by to ocenil víc než ty
stereotypní oslavné řeči.
Chci věřit, že se objeví následovník
Nickyho Wintona. Možná se jich objeví
víc. Možná se této zprostředkovatelské mise
ujme některá z našich humanitárních organizací, které už v postižených oblastech řadu
let systematicky pracují, znají to prostředí,
mají dlouholeté zkušenosti, mají kontakty
a jsou v těchto zemích respektovaným partnerem. Mám na mysli Člověka v tísni s jeho
charizmatickým ředitelem, českou pobočku
UNICEF, ale jsou tu i další.
Chci věřit, že i naše ministerstvo vnitra
dokáže být tak velkorysé a pružné jako kdysi
po Křišťálové noci britský Home Office
a bez obvyklé těžkopádnosti, byrokracie
a umělých bariér otevře dveře sirotkům, těm
nejpotřebnějším.
Končím a jsem opět na rozpacích. Možná, a je to pravděpodobné, si mnozí řeknou,
že je to jen hloupý, naivní sen. Možná mají
pravdu, možná je to házení hrachu na zeď.
Vím ale zcela určitě, že by mi meine yidische mamme řekla: možná, ale jsem moc
ráda, že jsi to řekl.
Zde jsem minulou sobotu večer skončil
po nekonečných úpravách, které psaní na
počítači bohužel umožňuje, a řekl jsem si
dost a text vytiskl.
Ale v pondělí interpelovali konzervativní i labourističtí poslanci předsedu vlády
Davida Camerona dotazy, jak chce přispět
k řešení situace 26 000 dětských uprchlíků
bez rodičů, kteří už v Evropě jsou. Připomněli mu, jak se Británie zachovala po
Křišťálové noci. Tehdy k tomu veřejnost
donutila Nevila Chamberlaina a do Anglie
přijelo na poslední chvíli víc než deset tisíc
dětí z Velkoněmecké říše, protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Ministr
pro migraci sdělil poslancům, že se tím jeho
úřad už intenzivně zabývá a bude poslance
informovat. Takže to není hloupý, naivní
sen, není to házení hrachu na zeď. Zbývá
jen dodat: Nebuďme pouhými diváky.
Asaf Auerbach
„Maminka se bála nacistů, bála
se komunistů a nepřestala se bát
ani po převratu“
Projev na senátním shromáždění 27. ledna 2016
Jsem velice rád za tradici, kterou organizátoři při této příležitosti zvolili a Romové
jsou tak součástí tohoto slavnostního shromáždění, v jehož rámci si připomínáme
nezměrné utrpení milionů lidských bytostí.
Mým rodičům nacisté a jejich poskoci
zničili celé jejich původní rodiny. Maminka
se z protrpěných hrůz nikdy nevzpamatovala.
Za komunistů do Letů jezdila se strachem.
V přímém přenosu zde byla svědkem míry
znevážení místa svého věznění a hrobů
svých nejbližších, jaké nemá nikde v Evropě
obdoby.
Po převratu reportáže z nenávistných pochodů na Romy vypínala. Nedokázala totiž
pochopit benevolenci k projevům toho samého typu nenávisti, který za nacismu zažila.
Moje popřevratové aktivity nepodporovala.
Bála se nacistů, bála se komunistů a nepřestala se bát ani po převratu.
Před 4 lety jsem zde při stejné pietní
vzpomínce otevřel otázku absence systematického odhalování příčin a důsledků toho,
co se Romům a Sintům za nacismu stalo,
a vyslovil jsem zde přání, aby se situace
v tomto směru měnila k lepšímu. Vztahy
Romů s většinou jsou zatíženy intenzitou
škodlivých předsudků, jaké nepamatuji.
Oslovujeme, argumentujeme, doslova
žadoníme a stále se setkáváme jenom s ne-
pochopením a ignorancí. Instituce čerpající
z práce ctihodného prof. Ctibora Nečase sem
tam zveřejní informace, ale neustále opakují
to samé, respektive v průběhu času pro to
samé jenom použijí jiné věty. Přitom témat
k výzkumu je nepřeberné množství.
Například, jak probíhalo zatýkání romských rodin jednotlivými četnickými stanicemi? Co bylo jednotlivým rodinám zabaveno
a nebylo nikdy vráceno? Jak probíhala spolupráce protektorátního ministerstva vnitra
s nacisty při pronásledování Romů? Za
jakých okolností docházelo v Sudetech
k popravám Romů? Co se stalo s 2500 Romy
a Sinty, kteří na vzniklou situaci nestačili
Strana 15
5776-38
UDÁLOSTI
zareagovat a zůstali v odtržených Sudetech?
O hrozícím nebezpečí deportací do koncentráků se od sudetských Němců nedozvěděli.
Až na pár jedinců neuměli číst ani psát. Jak
v Sudetech probíhalo jejich zatýkání a jejich
deportace do koncentráků? Do jaké míry
mělo chování sudetských Němců vliv na
jejich utrpení? Kdo přežil?
Romské oběti ze Sudet se ve statistických
datech bohužel neobjevují.
Pozůstalí po obětech by si také přáli
podrobněji objasnit roli Romů, členů odbojových skupin, a je potřebné zabývat se
i statečnými příběhy Čechů, kteří považovali
Romy za lidské bytosti a pomohli jim se ukrýt
v tak složité situaci. Ostatně poučení například můžeme čerpat nejen z osudu Romů v
průběhu 2. světové války, poučení najdeme
v celé historii existence romského národa.
Dámy a pánové, i my Romové máme
obavy z uprchlické krize a bojíme se mož-
ných bezpečnostních a sociálních dopadů.
Avšak bytostně nesouhlasíme s vyhrocenými
náladami části společnosti, kterou účelově
podněcují politici, populisté a nacionální
fanatici. My Romové s tím máme své zkušenosti z 30. let minulého století.
Regionální politici tenkrát také uposlechli hlasu lidu, když si u demokratických
zákonodárců objednali přijetí zákona, který
mé rodiče zásadním způsobem omezil v
jejich právu na svobodu pohybu, a zavedl
proti Romům diskriminační praktiky. To se
stalo příčinou vyhrocujících se do té doby
víceméně přijatelných vztahů Romů s většinou. Zákonodárci tzv. uvolnili stavidla.
Dopady tohoto zákona, který české Romy a
Sinty postavil do role druhořadých občanů,
se v průběhu času stupňovaly a vygradovaly
v chování českých dozorců k vězněným rodinám v koncentračních táborech v Letech
a v Hodoníně.
Připomínám to z obavy, aby společnost
nenaskakovala na šíření paniky a nenutila
zákonodárce nepředloženě reagovat. Nám
se to již stalo.
Blíží se volby, přičemž je zřejmé, že se
uprchlická a migrační krize účelově stanou
stěžejním tématem volebních kandidátů.
Někteří z nich, zejména populisté a fanatici,
se ponesou na vlně šíření paniky a strachu,
a strach je, jak víme, velmi špatným rádcem.
Společnost dokáže motivovat k nevyzpytatelnému chování. Samozřejmě rizika podceňovat nesmíme, ale jsme Evropané a jako
Evropané vyznáváme jisté morální a humanitární hodnoty. Nenechme si je pošlapat.
Přál bych si, abychom si v Evropě
s uprchlickou a migrační krizí poradili způsobem, za který se nebudeme muset v budoucnu stydět.
Čeněk Růžička,
předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu
Zvrat v případu smrti argentinského
prokurátora Alberta Nismana
V době první návštěvy amerického prezidenta
v Argentině po dvaceti letech a čtrnáct měsíců
po záhadné smrti argentinského prokurátora
Alberta Nismana nastal důležitý zvrat ve vyšetřování, které dosud nikam nevedlo. Státní
zástupce potvrdil, že Nisman nespáchal
sebevraždu, ale byl zavražděn a dosavadní
šetření případu bylo zmanipulované. A ve
středu byl případ předán federálnímu soudu,
který vyšetřuje politické vraždy. Svitla tak
zároveň naděje na objasnění složité politické
kauzy staré 22 let, kvůli které Nisman zemřel.
Alberto Nisman vyšetřoval deset let
atentát na židovské středisko v Buenos Aires v roce 1994, při kterém zahynulo 85 lidí
a jenž je dodnes nejhorším teroristickým útokem v Argentině. Jako první dospěl k závěru,
že jej provedlo libanonské hnutí Hizballáh na
příkaz Íránu. Nisman byl zastřelen ranou do
hlavy loni v lednu ve svém bytě, který měla
hlídat ochranka, ale z neznámého důvodu na
místě nebyla; a zemřel těsně předtím, než měl
své závěry zveřejnit. Stačil však podat návrh
na obžalobu tehdejší prezidentky Cristiny
Kirchnerové kvůli zatajování důkazů a maření spravedlnosti. Spolu s ministrem zahraničí
Héctorem Timermanem měla Íránu slíbit, že
zruší Nismanem podané mezinárodní zatykače na íránské politiky výměnou za výhodné
dodávky ropy. V roce 2013 Kirchnerová
dokonce oznámila, že Argentina bude útok
na židovské středisko vyšetřovat společně
s Íránem, ale argentinský federální soud
označil její rozhodnutí za neústavní.
Nisman také stihl obžalovat z maření spravedlnosti Carlose Menema, který byl v době
útoku argentinským prezidentem. Soudní
proces začal loni v srpnu a stále pokračuje.
Režim Kirchnerové prohlásil Nismanovu
smrt za sebevraždu, přestože vlastní vyšetřování jeho bývalé manželky, soudkyně Sandry
Arroyo Salgado, ukázalo, že šlo o vraždu.
Federální soudce také zamítl žalobu na
prezidentku a zastavilo se i vyšetřování atentátu z roku 1994. Argentinci však spokojení
nebyli a statisíce jich požadovaly vyšetření
Nismanovy smrti – v jednu chvíli jich v Buenos Aires demonstrovalo na 400 000.
Odhaleni nebyli ani pachatelé atentátu
na izraelské velvyslanectví v Buenos Aires
v roce 1992, při kterém zahynulo 29 lidí.
Vypátral je však Izrael a většinu z nich zlikvidoval, jak před dvěma lety přiznal bývalý
izraelský velvyslanec v Argentině Jicchak
Aviran. Podle Izraele provedl i tento útok
Hizballáh ve spolupráci s Íránem; mělo jít
o odvetu za atentát na generálního tajemníka
libanonského hnutí Abbáse Músávího, který
Hizballáh připsal izraelskému Mosadu.
Od prosince má však Argentina nového
prezidenta Mauricia Macriho, který se rozhodl nejen napravit pověst země a její zdevas-
tovanou ekonomiku, ale také vyšetřit teroristické útoky a Nismanovu smrt. V prosinci
byly zveřejněny nahrávky, na kterých bývalý
ministr Timerman přiznává, že za atentátem z roku 1994 stojí Írán; z vyšetřování
Nismanovy smrti byla odvolána dosavadní
prokurátorka a všechny důkazy teď znovu
prověří federální soud.
V únoru podal významnou výpověď
i bývalý ředitel zpravodajských operací Antonio Jaime Stiuso a vyjádřil přesvědčení, že
Nisman byl zavražděn. Po jeho smrti dostal
řadu výhrůžek a z obav o svou bezpečnost
uprchl do Spojených států, odkud se vrátil
teprve nyní.
Nisman našel jasné důkazy, že atentát
z roku 1994 nařídil nejvyšší íránský duchovní
vůdce Alí Chameneí a připravili ho dodnes
aktivní tamější politici, jako bývalý íránský
prezident Akbar Hášemí Rafsandžání, někdejší ministři zahraničí a obrany Alí Akbar
Velajátí a Ahmad Vahídí nebo bývalý velitel
Revolučních gard Mohsen Rézáí. Nisman
také zajistil odposlechy, které dokazovaly,
že se Kirchnerová s Timermanem snažili
íránský podíl na útoku zahladit výměnou za
výhodné obchodní dohody s Íránem.
Útok z roku 1994 měl podle Nismana
potrestat Argentinu za pozastavení jaderné
spolupráce s Íránem, který stál o argentinské zkušenosti s těžkovodním reaktorem,
Strana 16
5776-38
UDÁLOSTI
aby se naučil získávat plutonium k výrobě
atomové zbraně. Židovské středisko jako
terč atentátu znamenal „dvě mouchy jednou
ranou“. Jadernou spolupráci zrušil začátkem
devadesátých let na nátlak Spojených států
prezident Menem, který však později důkazy
o íránském podílu na atentátu zatajoval.
Izraelské zpravodajské služby vloni naznačily, že Nismana zavraždil agent Íránu
– prokurátor vypátral nejen strůjce teroristického útoku, ale zjistil také, jak dlouhé prsty
má Teherán v Latinské Americe, detaily tajných operací jeho rozvědky i skutečnost, že
jeho jihoamerická teroristická infrastruktura
je stále aktivní.
Někdejší zpravodajec Stiuso však nyní
obvinil z příkazu k Nismanově likvidaci
prezidentku Kirchnerovou. Loňští vyšetřo-
vatelé zničili všechny Nismanovy důkazy
proti ní i důkazy o jeho zavraždění. Nisman
však poslal kopii své zprávy, kterou už nestihl zveřejnit, třem důvěryhodným přátelům
a ta je teď opět na světě. Existuje tak reálná
možnost, že se svět dozví pravdu nejen o prokurátorově smrti, ale i o pozadí teroristického
útoku před 22 lety.
Gita Zbavitelová, ČRo
Neúspěšný pokus Hamásu
o zlepšení vztahů s Egyptem
Představitelé palestinského teroristického
hnutí Hamás, které ovládá pásmo Gazy,
v těchto dnech nečekaně navštívili Egypt
a jednali s ním o zlepšení vzájemných
vztahů. Ty jsou od nástupu prezidenta Abd
al-Fattáha Sísího katastrofální – Káhira obviňuje Hamás ze spolupráce s teroristy na
Sinajském poloostrově, z atentátů v Egyptě,
pašování zbraní do Gazy i z Gazy, z vysílání
mužů na pomoc sinajským teroristům a ošetřování zraněných džihádistů i jejich výcviku.
Naposledy minulý týden mu přičetla podíl
na loňském atentátu na nejvyššího státního
zástupce Hiráma Barakáta. Egypt považuje
hnutí za hrozbu národní bezpečnosti, likviduje jeho pašovací tunely, v pohraničním
pásmu vybudoval širokou nárazníkovou
zónu a prakticky neotvírá hranice v Rafáhu
– za celý loňský rok byly otevřené jen 21 dní.
Až do současné návštěvy nesměli do Egypta
ani nejvyšší vůdci Hamásu.
Schůzku zprostředkovala Saúdská Arábie, s kterou posiluje vztahy nejen Egypt,
ale i Hamás. Dvanáctičlenná delegace
jeho vysokých činitelů v čele s Músou abú
Marzúkem se sešla s egyptskou zpravodajskou službou, která byla až do nástupu
Sísího tradičním zprostředkovatelem jednání mezi znepřátelenými palestinskými
frakcemi. Na Saúdskou Arábii se přeorientoval exilový vůdce Hamásu Chálid Mišál,
který v lednu odmítl nabídku dlouholetého
sponzora hnutí, Íránu, na obnovu spolupráce,
přerušenou před pěti lety kvůli neochotě Palestinců podpořit syrský režim Bašára Asada.
Teherán je však dnes úhlavním nepřítelem
všech arabských sunnitských států a ty si
Mišál nechce rozhněvat.
Nepřijal proto ani íránskou nabídku
obnovení finanční pomoci, přestože Hamás
je v krajní nouzi. Egypt zničil stovky tunelů,
jimiž hnutí pašuje peníze, zbraně, ozbrojence i zboží, a tím mu zásadně omezil zdroj
příjmů. Ještě hůř jsou však na tom obyčejní
Gazané. Většina ze 17 000 rodin, které přišly
o domovy za krátké války s Izraelem v létě
2014, je dodnes nemá opravené; zahraniční
dárci poslali sotva 15 % ze slíbených pěti
a půl miliardy dolarů a stavební materiál
z Izraele se většinou nedostane k cíli, protože Hamás ho zabaví na stavbu útočných
tunelů. Podle údajů OSN dosahuje nezaměstnanost 40 %, dvě třetiny lidí žijí pod
hranicí chudoby a 80 % je závislých na
humanitární pomoci. Elektřina funguje jen
zhruba čtyři hodiny denně a je nedostatek
pitné vody – a studny navíc kontaminuje
odpadní voda, kterou Egypt zaplavuje tunely.
Hamás nevytváří žádná pracovní místa a zaměstnává pouze kopáče tunelů. Pravidelný
plat dostávají jen členové ozbrojeného křídla, a i ten poslední dva měsíce klesá.
OSN však zoufalou situaci v Gaze přičítá
izraelské a egyptské blokádě, a ne Hamásu,
který se o své obyvatele vůbec nestará.
Všechny získané peníze investuje pouze do
budování ozbrojených sil a tunelů a výroby
zbraní, aby – jak otevřeně říká – osvobodil
„celou Palestinu“. Podle izraelských bezpečnostních složek už doplnil všech skoro
9000 raket, o které přišel za konfliktu před
dvěma lety.
Peněz má však pořád méně, než potřebuje, a tak vymýšlí nové zdroje. Nejdůmyslnější je akce „domky“. V Gaze jich za desítky
milionů dolarů vybudoval asi tisíc Katar.
Hamás je však obyvatelům bez přístřeší
nabízí v loterii a výherce musí navíc zaplatit
40 000 dolarů; zadarmo dům dostávají jen
nejvěrnější členové Hamásu. Hnutí také
zavedlo nové daně. Chudí Gazané musejí
platit i za pomoc policie v případě nouze.
Když Izrael vrátí rybáře, kteří zabloudí příliš
daleko od pobřeží, Hamás jim zabaví čluny
a rybáři je musejí vykoupit; platí se daň z cigaret, z návštěvy restaurace, pořádání svateb
a hostin i nově zakoupených automobilů,
motocyklů nebo spotřebičů. Další peníze
přináší prodej části zbraní, vyráběných
v Gaze, sinajským teroristům. Příjem Hamásu tak v posledním roce stoupl ze zhruba 20
milionů dolarů ročně na 35 milionů.
Ani to však nestačí a právě finanční nouze
přivedla hnutí do Egypta. Jeho delegace se
ze všech sil snažila dosáhnout otevření hranic. Popřela spolupráci s Islámským státem
na Sinaji i spoluúčast na vraždě prokurátora
Barakáta. Požádala egyptskou armádu, aby
neničila tunely a nezaplavovala je vodou,
protože zásobují trpící Gazany. Hamás dokonce egyptským zpravodajcům drze nabídl,
že s nimi bude spolupracovat na vyšetřování
teroristických útoků a dohlížet, aby se tunely
nedostal do Gazy žádný terorista.
Egyptští představitelé se ale nedali obalamutit. Nejmenovaný bezpečnostní činitel
řekl palestinské agentuře Maan, že Hamás
„nikoho nepřesvědčil“, že se nepodílel na
atentátu na Barakáta, protože Egypt má jasné důkazy. Odpověď pouze zněla, že Káhira
„některé žádosti hnutí zváží“, ale jen pokud
Hamás nebude operovat na egyptském území a dokáže, že přerušil vztahy s Muslimským bratrstvem, které současná egyptská
vláda považuje za teroristickou organizaci.
Ničit tunely odmítla rovnou.
Hamás po návratu oznámil, že ve vztazích s Egyptem začíná nová kapitola. Káhira
ale zná své pappenheimské a považuje sliby
Hamásu za nevěrohodné. Je proto nepravděpodobné, že blokádu Gazy uvolní.
Gita Zbavitelová,
Český rozhlas (17. 3. 2016)
Strana 17
5776-38
UDÁLOSTI
Před 140 lety vznikl Spolek
českých akademiků židů
Britská Královská
pošta vydala známku
s Nicholasem Wintonem.
Je na ní fotografie z Prahy
V den, kdy si připomínáme výročí
okupace Československa nacistickým
Německem, vyšla ve Velké Británii poštovní známka s Nicholasem Wintonem.
V letošním roce připravila Královská
pošta speciální sérii poštovních známek,
která vzdává hold šestici významných
osobností za jejich humanitární aktivity.
Mezi nimi se i díky rozsáhlé veřejné
kampani, kterou podpořilo 105 tisíc
lidí, umístil sir Nicholas Winton. Tým
Královské pošty společně s rodinou
na známku vybral snímek, který byl
pořízen v roce 2014 v Praze, kdy sir
Nicholas obdržel od prezidenta Miloše
Zemana Řád bílého lva.
Britské poštovní známky jako jediné
na světě nenesou název země původu,
protože hlava monarchy byla historicky
dostatečná pro jasné označení, že jde
o Velkou Británii. Výslednou podobu
všech známek na doporučení ministra
pošt schvaluje královna.
V březnu 1876 byl na valné hromadě, která
se konala v hostinci U slovanské lípy v pražské Spálené ulici, ustaven Spolek českých
akademiků židů (SČAŽ). Byla to první
organizace usilující o česko-židovské sblížení a hlásící se k českému národu. Z tohoto
důvodu bylo pravděpodobně vybráno židovskými akademiky i místo pro ustavující
schůzi, protože dle některých pramenů zde
v roce 1848 byl založen vlastenecký spolek
U slovanské lípy, v jehož vedení byli F. Palacký, F. L. Rieger, K. J. Erben, V. Hanka.
Hlavní náplní SČAŽ byla vzájemná studentská solidarita, podpora nemajetných studentů, pořádání přednášek, různých zábav
a oslav, vydávání česko-židovské literatury.
Předsedou spolku se stal právník Leopold
Katz (1854–1927), rodák z Jistebnice a objevitel husitského kancionálu jistebnického;
jednatelem Adolf Stránský (1855–1931),
pozdější zakladatel a vydavatel Lidových
novin, poslanec a v nové Československé
republice ministr průmyslu a obchodu. Mezi
zakladatele patřili lidé, kteří se později profilovali jako významné osobnosti politického,
kulturního a hospodářského života země:
Alfred Meissner, Jakub Scharf, August Stein,
Josef Žalud, Moric Baštýř, Max Reiner,
Karel Fischer, Ignác Arnstein a mnozí další.
Protektorem SČAŽ byl profesor trestního
práva na pražské univerzitě JUDr. Alois
Zucker. Finančním podporovatelem SČAŽ
byl úspěšný podnikatel a mecenáš Bohumil Bondy, který byl dlouholetým členem
Obchodní a živnostenské komory v Praze.
SČAŽ navazoval ve své činnosti na odkaz židovského lékaře, básníka a spisovatele
Siegfrieda Kappera (1821–1871), který se
jako jeden z prvních židovských intelektuálů
veřejně hlásil k českému národu. SČAŽ byl
na jeho počest od roku 1920 přejmenován na
Akademický spolek Kapper, který fungoval
do roku 1939, kdy byl zrušen gestapem.
Po válce byla nakrátko obnovena činnost
spolku, který přestal existovat v roce 1949.
V roce 2005 na jeho aktivity navázal Spolek
akademiků židů, který se hlásí k odkazu
i dalších židovských akademických organizací.
Tomáš Jelínek
Zde stávala hospoda U Slovanské lípy
V Srbsku byl přijat restituční zákon o židovském
majetku, který se týká i majetku bez dědiců
Srbští zákonodárci schválili v pátek 12. února návrh zákona, který umožňuje restituci
židovského majetku bez dědiců, který byl
konfiskován v období holokaustu.
Světová židovská restituční organizace (WJRO) prohlásila, že Srbsko je
první zemí ve východní Evropě od přijetí pražské Terezínské deklarace, která
přijala takovýto zákon. Znamená to, že
i soukromý židovský majetek bez dědiců
může být restituován srbskou židovskou
komunitou. Gideon Taylor, výkonný
předseda WJRO, rozhodnutí srbského
parlamentu označil jako krok směrem
ke spravedlnosti a uznání historie. Očekává, že obdobné zákony budou přijaty
i v dalších zemích. Schválení nového
zákona předcházely dva roky náročných
jednání Federace židovských obcí v Srbsku a WJRO se srbskou vládou.
Během prvních 13 měsíců nacistické
okupace Srbska a Banátu bylo zavražděno
přibližně 16 tisíc Židů, téměř 90 procent
z předválečné židovské populace Srbska.
Zničení srbského židovstva mělo dvě fáze:
židovští muži byli buď posíláni do koncentračních táborů (Bělehrad a Šabac), nebo
stříleni v rámci odvetných poprav; ženy
a děti byly uvězněny a následně zavražděny
plynem.
redakce
Strana 18
5776-38
UDÁLOSTI
S Palestinci musíme nalézt kompromis,
protože to přinesl život
Náš spřátelený blízkovýchodní glosátor nabízí opět neotřelý pohled na možné budoucí
řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Byl
iniciován otázkou v interní diskusi (tazatel
není důležitý), která zněla: „Zajímalo by
mne, kdo z DM (Děti Maislovky – uzavřené diskusní fórum) si myslí, že kdyby
izraelská vláda zítra vyklidila Západní břeh
(nejspíše násilně jako v Gaze), vedení obou
palestinských frakcí (Al Fatáh a Hamás)
by okamžitě a bezpodmínečně uznalo Stát
Izrael na jeho původním území z doby před
rokem 1967 a vzdalo se nároku na celé
území bývalé Palestiny včetně požadavku
na návrat do dávno opuštěných domovů
v Izraeli?“
Můj přístup je spíše pragmatický, nikoliv ideologický. Již dříve jsem uvedl, co
opakuji více než 30 let: čím později dosáhneme nějaké dohody s Palestinci, tím to
bude dražší. Padesátiletá vláda nad jiným
národem nepřinesla Izraelcům nic dobrého.
Mladí lidé, kteří slouží v armádě a musejí
být denně konfrontováni s Palestinci, jsou
buď vystaveni výčitkám svědomí, nebo
jsou mravně a emočně narušeni. Proč musíme nalézt nějaký kompromis s Palestinci,
národem, který byl vymyšlen jako součást
konfliktu s Izraelem? Protože to přinesl
život. Arabské intriky byly a jsou úspěšné
a nyní zde máme palestinský národ a svět jej
podporuje. Můžeme se vzdát území, které
nám přisoudila bible? Dovolte mi na tomto
místě parafrázovat Stalinův výrok: Papež?
Kolik má divizí? Tedy v naší situaci, kolik
divizí má bůh?
Palestinská území nejsou strategicky
důležitá
Fanatičtí osadníci obětují životy svých
blízkých, když žijí v extrémně nebezpečných oblastech. Jsou přesvědčeni, že
musejí učinit cokoliv, jen aby uhájili zemi
našich otců. Půda je pro ně cennější než
život. To je extremismus stejného ražení,
jaký shledáváme u Arabů. Je Západní břeh
nezbytný pro bezpečnost Izraele? Vždyť
přece hranice z roku 1967 jsou nehajitelné!
Největší vítězství v novodobých izraelských
dějinách, Šestidenní válka, bylo dosaženo
právě v těchto hranicích. V lednu 1991,
tedy před 25 lety, počaly na Izrael dopadat
irácké rakety. Pravicoví žurnalisté a politici
to tehdy prohlašovali za důkaz nezbytnosti
obsazených území. Jejich levicoví oponenti
tvrdili přesný opak, tedy že území nejsou
důležitá, protože stejně náletům nezabránila. Bylo by hezké si podržet historická
území, ale dlouhodobě to je nemožné. Tato
území jsou záležitostí citovou, historickou
a náboženskou, nikoliv strategickou. Jaké
je v Izraeli veřejné mínění?
Mír nebude, ale sníží se pouliční teror
Převážná většina Izraelců má až po krk
společného života s Palestinci. Zhruba 80 %
z nich preferuje žít odděleně. Ale zároveň
velká většina nevěří, že separace přinese mír,
majíc na zřeteli jaké výchovy se dostává
palestinským dětem a jak se chovají jejich
vůdci. Takže jaké se nabízí východisko? Vyklizení palestinských území. Mír to nepřinese, ale Izraelci budou izolováni od Palestinců
a sníží se pouliční teror. Izraelská armáda
ví velmi dobře, jak zacházet se sousedícími
nepřátelskými zeměmi. Rakety, vojenská
letadla a ponorky selhávají v konfrontaci
s teroristy z podzemí. Hamás a Hizbolláh
pocítily silně dopad paže izraelské armády,
kdykoliv se o něco pokusily, a v současnosti
jsou velmi potichu. Příští konflikt, příští
úder je opět zmrazí na dalších pár let. To je
úspornější řešení, šetří životy i peníze, než
žít s nimi pohromadě.
Arie Gillon, Givatayim, únor 2016 (překlad
Petr Weber)
V Německu
zakázali
Weisse
Wölfe
Terrorcrew
Německý ministr vnitra Thomas de
Maizière zakázal ve středu 16. března neonacistické uskupení Weisse
Wölfe Terrorcrew, které vzniklo
v roce 2008 jako fanklub krajně
pravicové kapely Weisse Wölfe, jež
je známa svými antisemitskými texty.
Jde o malou, ale agresivní organizaci.
Podle ČTK se de Maizière vyjádřil, že uskupení sdružuje neonacisty,
kteří otevřeně a agresivně štvou proti
společnosti, proti politickým oponentům, migrantům a policistům. Uvedl,
že se otevřeně hlásí k národnímu
socialismu a chtěli by zřídit diktaturu
po jeho vzoru.
Časně ráno zahájila policie razii proti hlavním členům uskupení
v deseti spolkových zemích. Při domovních prohlídkách v 15 objektech
byly zabaveny propagační materiály
a vrhací hvězdy, kuše a malorážní
zbraně. Německo chce tímto zákazem vyslat signál, že šíření nenávisti
a xenofobní štvaní jsou v Německu
neakceptovatelné. Policie prováděla prohlídky u členů Weisse Wölfe
Terrorcrew již v roce 2009.
redakce
Židovská agentura rozdělí milion dolarů obětem teroristických útoků v Izraeli
Fond pro oběti teroru při Židovské agentuře
pro Izrael plánuje rozdělit milion amerických dolarů více než stovce rodin a jednotlivců, kteří byli v Izraeli přímo postiženi
poslední vlnou teroristických útoků, jež
začala loni v říjnu.
Podle středeční tiskové zprávy Židovské
agentury bude finanční pomoc dosahovat
až 25 tisíc šekelů a doplní prostředky, které
jsou rozdělovány izraelským ministerstvem
obrany a národním pojišťovacím institutem. Rodiny, které byly jakoukoli formou
postiženy terorem, mohou okamžitě dostat
částku čtyř tisíc šekelů na řešení vzniklých
problémů. Předpokládá se, že finance budou využity na rehabilitaci, doplňkovou
léčbu, nákup zdravotnické techniky a jiné
podobné účely.
Hlavními dárci do fondu obětí teroru
byla Federace židovských obcí Severní
Ameriky, Keren Hayesod-UIA a další židovské organizace i jednotlivci z celého světa.
Židovská agentura byla založena v roce
1929 rozhodnutím 16. sionistického kongresu ve Švýcarsku. Tato organizace byla
britskou správou uznána jako zástupce
židovského obyvatelstva v Palestině. Dnes
se věnuje budování vztahů s diasporou
a podporou židovského přistěhovalectví do
Izraele.
redakce
Strana 19
5776-38
TÉMA
Cáchy oslavily 100. narozeniny
Fredyho Hirsche
Stoleté výročí svého dosud nepříliš známého
rodáka si 11. a 12. února připomněly Cáchy
řetězcem vzpomínkových akcí. Na jejich
přípravách se podílela místní židovská obec,
Křesťansko-židovská společnost, cášská
radnice a především Spolek „Gedenkbuchprojekt für die Opfer der Shoah aus Aachen
e. V.“ (tj. organizace mapující osudy obětí
šoa z Cách). Právě díky nim, občanům
Cách přeživším holokaust, kteří osobně
znali Fredyho Hirsche jako mladého skauta
a sportovce, se vzpomínka na něj uchovala
a je předávána dalším generacím.
V hlavním sále nové synagogy zbudované na místě své monumentální předchůdkyně z roku 1862, která lehla popelem během
tzv. křišťálové noci, proběhla za účasti cášského primátora Marcela Philippa (CDU),
rabína Mordechaje Bohrera, předsedy
místní židovské obce Roberta Neugröschela
a dalších zhruba 150 hostů vzpomínková
ceremonie. Podle primátora Philippa je
Fredy Hirsch příkladem i pro naši současnost. Jeho odkaz spočívá v apelu, neklesat
na duchu ani v těžkých časech, nevzdávat
se a nerezignovat. Zřízením dětského bloku v Birkenau zprostředkoval dětem pocit
sounáležitosti, což bylo nesmírně důležité
pro jejich přežití. Hirschova „občanská
odvaha“ se dnes zhmotňuje v boji proti
Skaut F. Hirsch svačí (1930).
Zástupci studentů, vedení a učitelů Couvenova gymnázia a Městského archivu v Cáchách
se dlouho na oslavy připravovali (foto Harald Krömer, Aachener Nachrichten)
rasismu a obraně demokracie. Svůj projev
uzavřel slovy:
„Když dnes na něj vzpomínáme, (…), jsme
povinováni dělat vše pro to, aby se dějiny
neopakovaly. Proto se stavíme proti antisemitismu a xenofobii, proti násilí a teroru,
proti těm, kdo pohrdají a ohrožují demokracii. Když se bráníme proti nestoudnosti
pravicových extremistů, proti diskriminaci
a netoleranci v každé podobě, když se zasazujeme o svobodu, toleranci a respekt vůči jinak
smýšlejícím (…) a projevujeme občanskou
odvahu v každodenním životě – pak tím také
uctíme památku Fredyho Hirsche. Konejme
tedy v tomto duchu – dnes a každý den.“
Další akce proběhla v Couvenově
gymnáziu, jehož žákem byl v letech 1926
až 1931 i Fredy Hirsch (v té době Hindenburgova škola). V knihovně školy proběhla
beseda studentů s pamětníky, kteří byli do
Cách pozváni z České republiky (Evelína
Mérová a Hanuš Gärtner) a z Izraele (Dita
Krausová). Pod záštitou předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze a za účasti
ministryně školství a místopředsedkyně
vlády Severního Porýní-Vestfálska Sylvie
Löhrmannové, vedení gymnázia, pedagogického sboru, žáků a na 450 hostů byla v rámci
slavnostní ceremonie přejmenována nová
přístavba školní budovy s konferenčním
sálem na Fórum Fredyho Hirsche. Studenti
gymnázia zde vystoupili s referáty o Hirschově životním příběhu, které zpracovali
na základě svých několikaměsíčních rešerší
v Městském archivu (jenž ostatně Hirschovi věnoval „archiválii měsíce“). V bádání
o Fredym Hirschovi (a jeho rodině), jenž
byl podle slov ředitele Couvenova gymnázia „osobností, která zprostředkovávala
hodnoty, jež by škola měla zastávat i dnes“,
budou studenti ve spolupráci s Městským
archivem a za podpory zemské vlády Severního Porýní-Vestfálska dál pokračovat.
Hirschův příběh se stane trvalou součástí
osnov gymnázia.
V další části uvedl německý autor a režisér Dirk Kämper svou biografickou knihu
„Fredy Hirsch und die Kinder des Holocaust“
(Fredy Hirsch a děti holokaustu) a proběhla
pódiová diskuse s pamětníky.
Péče o památku Fredyho Hirsche však
tímto nekončí; šíření povědomí o něm bude
pokračovat v Německu i za jeho hranicemi
řadou dalších plánovaných projektů: Mexičan Aaron Cohen a Izraelec Rubi Gat připravují filmové dokumenty, cášský spisovatel
a učitel Jürgen Nendz chystá tříhodinový
portrét pro německou rozhlasovou stanici
Deutschlandfunk a historik Alexander Lohe
sestavuje knižní dokumentaci s výpověďmi
pamětníků.
Daniela Tamášová
Strana 20
5776-38
TÉMA
Prof. Zuzana Růžičková:
„Vděčím Fredymu za život a celá řada dětí také.“
K danému tématu přetiskujeme přednášku profesorky Zuzany Růžičkové pro Kulturní
spolek Praha–Cáchy pronesenou 8. listopadu 2000 v Clam-Gallasově paláci v Praze.
Dnešní večer bude v mnohém netypický.
Jste zvyklí ode mne slyšet spíše hudbu než
slova a navíc Cáchy byly až dosud spíše
tématem vzdálenější historie. Já se touto
přednáškou dostávám do vztahů současných.
Dne 30. listopadu 1999 jsem byla na
pozvání Společnosti Kulturverein Aachen–
–Prag účastnicí besedy „Fredy Hirsch, terezínský vychovatel“. (...) Koreferentem byl
pan Günter Seihe z cášské radnice, který se
začal jako historik a teolog zabývat životem
Fredyho Hirsche před pěti lety, když ho paní
Blažková seznámila s mým projevem u příležitosti odhalení pamětní desky Fredyho
Hirsche v Terezíně. Navečer přijela i Lucie
Ondřichová, mladá studentka historie na
filozofické fakultě, která současnou historii
a historii druhé světové války studovala
u paní doktorky Krejčové. V souvislosti
s tímto mým projevem a s pamětní deskou,
která byla odhalena v Terezíně na počest 50.
výročí osvobození terezínského ghetta, se
začala o osobnost Fredyho Hirsche zajímat.
Nejdříve napsala novinářský článek do
časopisu Květy. Potom ale – jak se začala
dostávat do osudů Fredyho Hirsche hlouběji – vzala si jeho osobnost za téma své
diplomové práce a dnes o něm dokončila
celou knihu. Ta bude brzy přeložena také
do němčiny. Na vzpomínané besedě v Cáchách jsem cítila velkou radost, protože pro
mě to bylo završení snahy, aby osobnost tak
vzácná a veliká, jako byla osobnost Fredyho
Hirsche, neupadla v zapomnění. Viděla jsem
tam mladého člověka českého a mladého
člověka německého, kteří neměli ani sami,
ani prostřednictvím svých rodin vůbec nic
společného s holokaustem nebo s druhou
světovou válkou a kteří věnovali tématu
Fredyho Hirsche tolik času a tak vášnivě
se o něj zajímali, že bych já v Cáchách ani
nemusela být. Vyměňovali si materiály, byli
v Cáchách, zjistili všechno, co se zjistit dalo,
byli i v Izraeli.
Byli tak vášnivě zaujati tématem, až
jsem si uvědomila, že moje práce je u konce
a už mě vlastně ani nebylo zapotřebí. Byla
jsem osobně velice šťastná, protože na velké
osobnosti se nemá zapomínat. Kromě toho
slyšíme neustále o druhé světové válce jako
o době zrady, jako o době hrůzy, jako o době
násilí, a to je všechno pravda. Ale je také
pravda, že druhá světová válka měla své veliké hrdiny, měla naše československé letce,
měla právě lidi, jako byl Raoul Wallenberg),
jako byl Fredy Hirsch, a na to by se nemělo
zapomínat.
Jak k tomu všemu vlastně došlo? Když
se po revoluci začala naše země otevírat,
bylo možné sem opět jezdit a my jsme mohli
jezdit ven. A právě u příležitosti padesátého
výročí osvobození Terezína se sem sjela
spousta bývalých vězňů, ať už z terezínského ghetta, nebo z Osvětimi. Zejména v té
osvětimské skupině jsme zjistili, že dobré
tři čtvrtiny z nás vděčí za život a nejenom
za život, ale vůbec za kvalitu našeho přežití,
právě Fredymu Hirschovi.
Kdo byl Fredy Hirsch a jaká je jeho
souvislost s Cáchami? Fredy Hirsch se
tam v roce 1916 narodil, ale až dosud jsme
o jeho dětství zjistili jen velmi málo. Víme,
že byl vedoucí osobností ve skautingu, ale
bohužel se nepodařilo najít jeho rodný
dům. Já jsem se o to pokusila už velmi brzy,
když jsem u příležitosti každoroční oslavy
udělování ceny Karla Velikého na cášské
radnici měla koncert s naším Janáčkovým
komorním orchestrem. Tehdy mě doprovázel můj koncertní manažer z Mnichova. Já
měla samozřejmě zkoušky, ale jeho jsem
požádala, aby zašel na radnici a pokusil se
v matrice zjistit, zda ještě stojí dům, kde se
Fredy Hirsch narodil, kde žila jeho rodina
a kde Fredyho otec měl řeznictví. Ale pravděpodobně byl dům zbořen během náletů
a on ani v matrice nic nezjistil. Ukázala jsem
mu Fredyho fotografie, které jsem měla, můj
manažer se na ty fotky podíval a řekl: „Toho
člověka bych chtěl mít za přítele.“
Fredy vystudoval tělovýchovnou školu
v Berlíně. Byl to mimořádně nadaný atlet.
My jsme z jeho sportovních výkonů poznali
jen minimum, když nám – dětem v Terezíně
– předcvičoval. Ale existují fotografie a existuje i nepřímo doložená zpráva (myslím, že
se zakládá na pravdě), že jeho německý
atletický spolek velice stál o to, aby Fredy
vystoupil na olympiádě. Tehdy, už to bylo
za nacismu, byla olympiáda v Berlíně. Stáli
o to dokonce tolik, že podali přímo Hitlerovi žádost, aby se Hirsch mohl olympiády
zúčastnit. Fredy Hirsch to ale jednak sám
odmítl, jednak to nebylo atletickému spolku povoleno. Byl to samozřejmě Hirschův
rasový původ, který mu účast na olympiádě
znemožnil.
Fredy po vyhlášení norimberských zákonů neodchází se svou rodinou do Anglie,
ale odchází do Prahy. Nevíme, co ho k tomu
vedlo. Nevíme, zda tady měl nějaká přátelství, nebo nějaké úzké vztahy. Vím z rozhovorů s ním, že Prahu nesmírně miloval a že
tak jako mnoha Němcům–intelektuálům
– se mu Masarykova Praha tehdy jevila jako
jedna z posledních bašt demokracie v Evropě. Víme, že československé občanství
dostal Thomas Mann, že Československou
republikou procházeli ti největší němečtí
umělci a intelektuálové, kteří v Masarykově
republice hledali a našli útočiště. Bohužel,
ne na dlouho.
Fredy Hirsch měl na Pražské židovské
obci na starosti tělesnou výchovu a působil
jako trenér na Hagiboru a v tělocvičně
v Dlouhé třídě.
Stala se taková zvláštní věc, o níž jsem
se dověděla později z rozsáhlé korespondence, která mi začala docházet, když se mnozí
dověděli, že se u nás začaly soustřeďovat
materiály o Fredym Hirschovi. Napsal mi
jeden tehdejší chlapec, nyní už starší pán
z Kanady, že Fredy Hirsch s jeho bratrem
byli přátelé, a když v roce 1939 Němci
obsadili Československo, tak si oba dva uvědomili, že je potřeba, aby jeden z nich tady
zůstal a staral se o mladé lidi. To znamená,
že byli skutečně velkými idealisty a Fredy
Hirsch zůstal takovým idealistou až do smrti.
Rozhodli se, že budou losovat. A skutečně,
je to až románové, losovali. „Los měl roz-
Strana 21
5776-38
TÉMA
hodnout o tom“, cituji z dopisu, „kdo z nich
se připojí k poslední skupině odjíždějící
ilegálně do Palestiny a kdo zůstane v Praze
a bude pokračovat v práci s mládeží. Můj
bratr vyhrál a odešel do Palestiny,“ píše
tento tehdy mladý chlapec, „Fredy zůstal.“
Když začaly chodit transporty do ghetta
Terezín, hlásil se Fredy jako dobrovolný
pracovník tzv. transporthilfe a chodil balit
zavazadla starým, bezmocným, nemocným
lidem a těm, kteří byli povoláni do prvních transportů, jejichž cílem byla ghetta
v Minsku a v Lodži. Na konci roku 1941
odjíždí Fredy dobrovolně do Terezína s tzv.
transportem AK – Aufbaukomando – který
měl připravit pro transportované alespoň
trochu lidské prostředí. V Terezíně tehdy
žilo necelých 4000 obyvatel a ke konci války
tam bylo až 60 000 lidí.
My jsme se tehdy při padesátém výročí
osvobození v Terezíně setkali a zjistili
jsme, že téměř každý z nás vděčí Fredymu
Hirschovi za život. Ale abychom se drželi
určitých fakt a čísel: Ota Kraus, známý spisovatel, jeden z těch nejpovolanějších, kteří
psali o Osvětimi, uvedl ve své knize „Můj
bratr dým“, že mezi zářím 1943 a květnem
1944 bylo přivezeno do rodinného tábora
Březinka B2B v Osvětimi celkem 17 517
vězňů. Většina z nich skončila v plynových
komorách. Byli to všechno vězni z bývalé
Československé republiky, tedy z protektorátu Čechy a Morava, a většina šla do plynu
v noci ze 7. na 8. března 1944. Od Němců
to byla taková zvláštní msta: na ten den
připadá výročí narození T. G. Masaryka.
Někteří v táboře zemřeli nemocí a hladem
a více než 10 000 lidí bylo deportováno dál
11. a 12. července 1944.
Celkem 2750 vězňů poslali Němci v létě
1944 do Německa. Mezi nimi jsem byla
i já. Ke konci války z nich žilo v táborech
otrocké práce jenom 1167 vězňů, tedy méně
nežli polovina. Podle těchto čísel byla tedy
celková míra přežití vězňů z českého rodinného tábora menší než 6,6 %. Ale na počátku
května bylo naživu ještě 83 % určité skupiny
mužů a žen z původního tábora. Tento jev
je o to překvapivější, že šlo většinou o typy
intelektuální, kteří ani neuvykli namáhavé
fyzické práci, ani neměli onu řekněme animální vitalitu, která bývá považována za tak
podstatný předpoklad pro přežití v džungli
koncentračních táborů. Nebyli mezi nimi ani
obratní řemeslníci, ani nezastávali v táboře
privilegovaná místa. Byli řadovými vězni
a sdíleli osud a utrpení všech ostatních. Jedno však měli společné – pracovali v dětském
bloku. A tady se musím vrátit k celé historii
Fredyho Hirsche.
Fredy Hirsch tedy přichází do Terezína
a stará se především o lidi nějakým způsobem handicapované – o lidi staré, o nemocné, ale zejména o děti. Já jsem se s ním
osobně setkala tak, jak se s ním setkala celá
řada dětí, které přicházely do Terezína. Když
nás po dvoudenní karanténě naložili, mne
konkrétně v Plzni, do vlaku, který končil
v Bohušovicích, a když jsme těch svých
50 kg (děti 20 kg) dovlekli z Bohušovic
do Terezína, je pochopitelné, že lidé, kteří
byli nějakým způsobem handicapováni
– a zejména děti – byli zcela vyčerpáni. Já
jsem tam ležela téměř na pokraji mdloby
a najednou jsem viděla, že se nade mnou
někdo naklání a že se ptá mých rodičů: „Je to
dítě nemocné ? Potřebuje nějakou pomoc?“
Naši mu řekli, že ne, že jsem jenom vyčerpaná, ale takhle chodil ten šestadvacetiletý
chlapec ke každému transportu a ptal se, zda
tam není někdo, kdo potřebuje pomoc, zda
tam není nějaké dítě.
Mně po tom setkání v Terezíně (tj. po
roce 1995) začaly přicházet dopisy, kde ty
děti, dnes staří pánové a dámy, popisovaly
podobné zážitky. Jeden z Kanady, druhý
z Ameriky, třetí z Anglie. Psali mi zejména ti,
kteří přicházeli do koncentráku bez rodičů.
Jeden z nich popisuje, jak mu Fredy Hirsch
pomáhal překonat první zděšení z ghetta,
poněvadž to byl pro mladého člověka
pochopitelně obrovský šok. Fredy Hirsch
s ním proseděl celou noc, recitoval mu
verše. Recitoval mu Rilka a takové verše,
které dávaly odvahu, v mladém člověku
posilovaly hrdost a kuráž neztrácet naději
v prostředí, kde vlastně každý přestával být
plnohodnotným člověkem.
Přišla jsem do Terezína v roce 1942,
v době, kdy ještě Terezín nebyl evakuován,
kdy tam ještě žili normální občané a my
jsme museli být v kasárnách. Víte, že Terezín byl město, že to byla vlastně garnizóna.
V těch kasárnách byl problém s místem.
V jednotlivých kasárenských cimrách bylo
natěsnáno co možná nejvíce žen – muži
byli odděleni a ženy měly u sebe děti, byly
nervózní, často nemocné a hysterické. Hned
první dny přišel Fredy Hirsch a říkal: „Vy
starší děti se budete starat o ty malé. Každý
den musíte být za každého počasí minimálně
dvě hodiny na dvoře. Musíte s těmi malými
cvičit.“ Učil nás všelijaké hry, které máme
hrát s malými, učil nás, jak s nimi máme
cvičit. Vzal nás na půdu kasáren, která
byla samozřejmě ve strašném stavu. Řekl
nám, že to musíme vyčistit a že když bude
špatné počasí, že musíme malé děti vzít na
půdu a nějak je zaměstnat, třeba je nechat
malovat. Samozřejmě se okamžitě přihlásili
další učitelé – vychovatelé, kteří nám pomáhali a starali se i o nás starší. Jakmile bylo
obyvatelstvo Terezína evakuováno a Terezín
se stal ghetem, Fredy Hirsch se postaral o to,
abychom směli z kasáren ven, abychom se
alespoň jednou týdně, v neděli, dostali na
terezínské šance a tam nám předcvičoval.
Zejména nám pořád vštěpoval, abychom
Strana 22
5776-38
TÉMA
dbali na čistotu, na fyzickou zdatnost, jinak že nepřežijeme.
Velice brzy potom, co se Terezín stal ghettem, Fredy také inicioval vznik tzv. dětských domovů,
kde děti dostal do společnosti
dalších dětí. Vždycky skupiny
stejného věku bydlely na jednom
pokoji. Velice brzy se začal starat
nejen o fyzično, ale i o duchovno. Učil nás různé písně, zpívali
jsme, připravoval s námi různá
divadelní představení a dbal na to,
aby duševno nezůstalo zanedbáno.
Ale to už potom nebyla jenom
jeho práce, pak začaly různé jiné
aktivity, o kterých jste možná už
slyšeli. Hrála se Prodaná nevěsta,
Česká píseň, Rafael Schaechter
tam měl sbor, Gideon Klein a Karel Ančerl orchestr a každý si mohl
vybrat, v čem být aktivní.
Fredy mimo jiné (což vím od
své maminky, která tam dělala
zdravotní sestru) navštěvoval
i starobince, navštěvoval tuberkulózní oddělení nemocnice a všude
se snažil pomáhat. Potom do Terezína přišel transport bialystockých
dětí. To byla taková nešťastná, příšerná epizoda, která se mihla v životě ghetta, protože
my jsme pořád ještě věřili nejenom na to, že
to dobře dopadne a že Hitler válku prohraje,
ale také jsme věřili, že transporty, které
pravidelně odcházejí z Terezína, jdou na
práci. Najednou se tam objevily děti, na kost
vyhublé, kterým okamžitě byly přiděleny
pečovatelky z Terezína, aby je vykrmily, aby
je očistily, aby je oblékly, a začalo se mluvit
o tom, že půjdou na výměnu za nějaké německé vězně. Pak se stalo, že ty děti měly
jít pod sprchy a ony nemohly, začaly plakat
a křičet „plyn, plyn“. Od toho okamžiku
byly i se svými ošetřovatelkami absolutně
izolovány, protože Němci samozřejmě
nemohli potřebovat, aby se někdo dověděl
o plynových komorách. Mimochodem
řečeno, jedna z těch ošetřovatelek, které
definitivně odešly s těmi dětmi, byla sestra
Franze Kafky – Otla Kafková. Fredy samozřejmě chtěl udělat absolutně všechno, aby
se s těmi dětmi nějakým způsobem setkal,
aby jim pomohl, aby je převedl do nějakého
normálního režimu. Dokonce jsem dostala
dopis od chlapce, který mu pomáhal se
k těm dětem dostat. Ale nebylo to nic platné.
Fredyho chytili, zavřeli a okamžitě odjížděl
nejbližším transportem do Osvětimi. To
bylo v září 1943 a moje maminka a já jsme
odjížděly do Osvětimi-Březinky v prosinci
v roce 1943, těsně před Vánocemi.
A tady se odehrál osvětimský zázrak, za
který vděčily osvětimské děti právě Fredymu Hirschovi. Fredy Hirsch byl velice pohledný muž a měl takové zvláštní, až pruské
chování. Vždycky se držel vzpřímený, byl
to atlet a byl to Němec. Tím pádem, pochopitelně, když v lágru byli většinou Slované
nebo židé, což byla pro Němce méněcenná
rasa, tak když viděli urostlého, pěkného
Němce, byli ochotni s ním spíše jednat.
Okamžitě ho udělali kápem rodinného tábora v Březince. Jenže takový kápo nemohl
pomáhat. Němci dbali na to, aby kápo svoje
spoluvězně co nejvíc šikanoval, týral a bil
a k tomu nebyl Fredy Hirsch ochoten. Tak
končil spíš on sám zbitý a zmlácený esesáky.
Naštěstí se tam našel i jeden relativně slušný
esesák, jakýsi dr. König, jehož se Fredymu
podařilo přesvědčit o tom, že ani pro Němce
není dobré, když se po rodinném táboře
potulují většinou špinavé a bezprizorné
děti a přenášejí různé infekce. Dr. König
Fredymu dovolil udělat dětský blok a to byl
právě ten osvětimský zázrak.
Popsala jsem to na slavnosti v Terezíně
v řeči, která vlastně celou lavinu dopisů
způsobila. Říkala jsem: (dovolíte
abych to přečetla, protože když
mluvím vlastními slovy, tak vidíte,
že se někdy neubráním dojetí)
„Vznikl osvětimský zázrak, dětský blok číslo 31. Aby se člověk
k němu dostal, musil projít branou,
na které místo Dantova „zanechte
vší naděje, vy kteří vcházíte“ stálo
nacistické heslo „Arbeit macht
frei“. Člověk musil jít hlubokým
bahnem lágrové ulice, vdechovat
dým krematorií a potkávat muže
se zvláštním vyhaslým pohledem
v očích. Říkalo se tomu osvětimská nemoc. S tímto pohledem nikdo nepřežil tři týdny. Tak dlouho
a ne déle vydržel člověk žít, když
zcela ztratil naději. Musel jít kolem normálních bloků. Na konci
té kalvárie stál blok, stejný jako
ostatní. Uvnitř ale Fredy a jeho
spolupracovníci pomalovali zdi
pohádkovými výjevy, vyřezali
ze starých konzerv sošky atletů,
u stolků z beden si nejmladší říkali veršíky, starší se učili historii,
zeměpisu, latině.“
Pamatuji, že jsem jednou měla
skupinu malých kluků, které jsem učila
historii naší planety, vykládala jsem jim
o dinosaurech, brontosaurech a najednou
se jeden z těch chlapečků přihlásil a říkal:
„Brontosaurus, to já vím, to byl válec na silnici.“ Ten chlapec slyšel ve filmu Wericha:
brontosaurus válcuje silnice. Odpoledne
přinášel Fredy svou, bůhví jak zachráněnou
zobcovou flétničku a naučil nás vždycky
novou písničku a potom hrál a hrál. Jeden
takový zvláštní dopis, který jsem dostala,
byl od pána z Dallasu v Texasu. Napsal mi,
že se jednu tu písničku naučil a pamatoval
si ji. Když se potom dostal ven, těžce se
probíjel, jednou se také dostal na koncert,
i na koncertu slyšel tu písničku a zjistil, že je
to z Beethovenovy Deváté symfonie. Fredy
nás učil všechny možné písničky a skladby.
Jedna z vychovatelek tohoto bloku, Ruth
Bondyová, která napsala velikou knihu
o pedagogice v Terezíně, řekla zajímavou
věc: „Za dveřmi dětského bloku byl život
v jistém smyslu normální. Nekradlo se tu,
nebilo, nepodvádělo a nelhalo.“ Přitom se
o duchovnu a etice vlastně mnoho nemluvilo, ale největší pochvalou u Fredyho bylo,
když o někom řekl, že je to slušný člověk.
Pamatuji příhodu, která se stala, když jsem
už pracovala jako pomocná síla u dětí (pro-
Strana 23
5776-38
TÉMA
tože mi bylo patnáct let, nemohla jsem být
ještě vychovatelkou). Večer nám rozdíleli
vždycky krajíčky chleba. Každý dostal svou
porci a na tácu s krajíčky chleba, které jsem
rozdílela dětem, bylo o jeden krajíček chleba
víc. Šla jsem to hlásit Fredymu, on se na
mne podíval a řekl: „To je pro tebe, že jsi
tak slušná.“ Ta slušnost, to byla největší pochvala, ničeho lepšího se člověk od Fredyho
nedočkal. Ale on uměl také s dětmi zacházet,
neponížil je, když se něčím provinily.
Jeden z dalších dopisů byl od pána,
který líčil, jak ho Fredy nechal v poledne
rozdílet dětem tuřínovou polévku z velkého sudu. Ten pán v dopise píše: „Já jsem
samozřejmě taky ochutnával a ochutnával
jsem dost, poněvadž jsem se neudržel, byl
tam velký hlad – a Fredy na to přišel. Ale
neřekl mi, že nesmím krást, pouze mi řekl:
,podívej, myslím, že teď už ses naochutnával
dost, půjde sem zase nějaký jiný chlapec‘.“
Zmíněný pán dále píše: „Já jsem se strašně
styděl, že mi na to přišel, byl jsem mu ale
hrozně vděčný za to, že mě nepotrestal, nebo
neoznačil za zloděje, nebo za někoho, kdo
těm ostatním ubírá polévky.“ Fredy dbal
vždycky na to, abychom my děti i starší
vždycky byli hrdí na svoji důstojnost a to
tam bylo něco mimořádného.
Fredy měl, dnes by se možná řeklo, měšťáckou morálku. Já se samozřejmě vrhala
na každou knížku, která se v lágru náhodou
objevila. Nebylo jich mnoho a pamatuji
se, že se tam jednou objevily Freudovy
„Základy psychoanalýzy“. Chodila jsem na
blok vždycky o něco dřív. Vzala jsem si tu
knížku, potají jsem si ji četla a najednou
se za mnou objevila ruka a byl tam Fredy.
Řekl: „Co to čteš?“ a knížku mi vytrhl a řekl:
„Něco takového nepatří do ruky slušně vychované dívce.“ Já se samozřejmě zlobila,
že mi tu knížku vzal, ale na druhé straně mi
dělalo dobře, že v tom strašlivém prostředí,
kde veškerá morálka nebo jakýkoliv lidský
projev byl vlastně nemyslitelný, mne někdo
považuje za slušně vychovanou dívku, která
má ještě nějakou budoucnost a které nemá
tato knížka přijít do ruky, i když jsem si ji
potom samozřejmě přečetla celou.
Když jsme se v Terezíně po padesáti
letech sešli, všichni jsme se shodli, že víceméně vděčíme Fredymu za život, že mu
vděčíme za to, že jsme přežili Osvětim a že
jsme ji přežili i s určitou lidskou důstojností,
a řekli jsme si, že by se s tím mělo něco
udělat. Ale pak jsme se všichni rozešli do
všech možných končin světa a nic se nedělo.
Vzhledem k tomu, že mu i já vděčím za to, že
jsem dnes tady, zorganizovala jsem sbírku,
do které se začalo scházet čím dál více peněz.
V Terezíně byl u dětského domu vybudován
alespoň skromný pomník, skromná deska
z rukou výtvarníka Miloslava Hejného.
Protože vznikla tato deska a já ji odhalovala
a protože můj projev byl otištěn v různých
novinách, i zahraničních, začaly mi chodit
dopisy a vzpomínky na Fredyho Hirsche.
(...) Fredy na Cáchy nevzpomínal rád,
to musím říct. My všichni, ale němečtí
židé zejména, měli pocit trpkosti z vyhnání
ze svého rodného města. Jednou mi řekl – já
uměla dost německy, takže se se mnou mohl
bavit –: „Já až se vrátím, vrátím se do Prahy.“
Nesmírně si cenil humanistické filozofie T. G.
Masaryka. Tenkrát mě vzal za ruku a řekl mi:
„Podívej se, jak tady všichni chodíme zbídačení, všichni máme na sobě stejné vězeňské
šaty, všichni jsme oholení, nepoznáš, kdo je
Němec, kdo Čech, kdo je komunista, kdo
kapitalista, kdo sionista. Všichni jsme především lidé a to věděl právě Masaryk. Vrátím
se do Prahy – kdybych se vrátil.“
Ale Fredy Hirsch se konce války nedožil.
To poslední, co vám chci vyprávět, je velice
smutné, protože Fredy Hirsch tak jak pro nás
děti žil, tak pro nás zemřel. Když se začalo
povídat o tom, že zářijový transport po půl
roce těžké práce půjde z Osvětimi, Němci
nám říkali, že půjde na práci do nějakého
lágru. Mezi vychovateli na dětském bloku,
což byli většinou intelektuálové, se ale
začalo říkat, že to nebude tábor pracovní,
ale vyhlazovací. Prý už jsme se vyčerpali,
po půl roce naše pracovní síla už není dost
výnosná. Začalo se hovořit o tom, že by
bylo možné zorganizovat vzpouru. Byly to
především skupiny kolem III. Internacionály,
které měly určitý kontakt i do jiných lágrů
a měly určitou možnost dokonce propašovat
do lágru i zbraně. Začalo se říkat: „Dobře,
když už musíme zemřít, tak ať ty naše životy
neprodáme zadarmo. My až půjdeme do plynových komor, tak se pokusíme o nějakou
vzpouru, nebo přinejmenším vzít s sebou
nějakého toho esesáka.“ Jenomže na to
nestačila jedna malá skupina, tam by bylo
bývalo potřeba, aby opravdu celý transport,
nebo alespoň zdatní muži a mladé ženy, kteří
toho byli schopní, byli k něčemu takovému
ochotni.
Bylo zase typické, že v celém tom lágru v Osvětimi byl jediný člověk, kterému
všechny skupiny vězňů věřily, a to byl Fredy
Hirsch. Jenomže bych vám chtěla připomenout, že to byl tehdy mladý člověk, bylo mu
dvacet osm roků. Na bedra tohoto mladého
člověka daleko starší lidé v poslední chvíli
uvalili zodpovědnost za to, zda vzpoura
ano nebo ne, co se tím ztratí nebo, co se tím
získá. Bylo jasné každému, kdo znal esesáky,
že pokud by se takový transport vzbouřil,
v tom zbývajícím lágru asi nikdo nepřežije.
Také bylo jasné, že se o takové vzpouře
venku nikdo nedoví. Pokud je mi známo ze
svědeckých výpovědí lidí, kteří byli s ním
ve styku do poslední chvíle, Fredy Hirsch
nemohl zapomenout na děti. Na nás, kteří
jsme zůstali v lágru, na nás, kteří jsme byli
o tři měsíce později v transportu, i když se
samozřejmě vědělo, že na nás přijde řada
v červnu. Fredy si ale asi říkal, že i do toho
června by se mohlo něco stát, a nebyl proto
v stavu se pro vzpouru rozhodnout. Věděl,
že bychom všichni v tom jeho dětském
bloku přišli o život. Ale také nebyl schopen
se rozhodnout pro to vzpouru odmítnout.
Fredy byl v podstatě člověk velice hrdý,
který se nikdy Němcům nepodřídil, který
s nimi mluvil neskutečným způsobem, až
arogantním. Byla jsem toho sama svědkem.
Někdy jsem se až divila, že SS, i když sáhl
po revolveru, nikdy ho proti Fredymu nepoužil, maximálně ho zbil. Snad to bylo tím, že
Fredy měl v sobě něco jako krotitel – díval
se SS do očí, a tím ho snad ovlivnil. (...)
Vděčím Fredymu za život a celá řada
ostatních dětí také. Když paní Blažková
přišla s tím, že by ráda, aby se o tomhle
v Cáchách vědělo, tak jsem cítila povinnost
přednášku v Cáchách udělat. Nemluvila
jsem jako k vám, přednášku jsem četla, ale
jak říkám, mezitím už se o to začala starat
mladá historička tady a mladý historik tam
a je to vlastně takový konec té mé, často
dost bolestné práce. V Terezíně je Fredyho
pamětní deska a teď už kromě pomníku
bude i kniha, která bude vypovídat o Fredym
Hirschovi. Ta kniha obsahuje vzpomínky
svědků a vše, co je o Fredym Hirschovi
známo. Pan Günter Seihe slíbil, že se bude
snažit o pojmenování některého hřiště nebo
cvičiště po Fredym Hirschovi. Dokonce se
už přihlásila ředitelka jedné školy, která stojí
na místě bývalého židovského hřbitova, a ta
paní ředitelka žádá o povolení, aby škole
směla dát jméno Fredyho Hirsche. Takže
znovu je tady určité pouto mezi Cáchami
a Prahou v osobě Fredyho Hirsche, který, ač
rodákem z Cách, se v Praze usídlil, byl by
se do Prahy rád vrátil a žil humanistickými
ideami.
Text byl redakčně krácen.
Ilustrace – Práce cášských studentů
7. ročníku z hodiny umělecké výchovy.
Strana 24
5776-38
TÉMA
Halachický člověk
Josef Solovějčik
ŽL se rozhodly posílit povědomí české židovské pospolitosti o hodnotách vlastního náboženského
a duchovního dědictví, proto jsme požádali Milana Lyčku z Ústavu filozofie a religionistiky FF
UK o představení významného náboženského myslitele minulého století Josefa Solovějčika.
Věříme, že právě jeho pokus o syntézu tradičního náboženského pohledu na svět s filozofickou
a vědeckou reflexí, mnohé čtenáře zaujme.
Josef Dov (Bär) ha-Levi Solovějčik
(1903–1993) byl jedním z nejvlivnějších ortodoxních rabínů a židovských filozofů 20. století. Patřil
ke generaci východoevropských
Židů, kteří vyrostli a byli vychováni
v tradičním náboženském prostředí,
posléze dosáhli univerzitního (sekulárního) vzdělání a pod tlakem historických okolností opustili Evropu,
aby založili nová střediska židovské
vzdělanosti, která by kombinovala
tradiční rabínskou učenost s vědeckou vzdělaností moderní západní
společnosti: Kromě Solovějčika
to byl např. filozof a chasidský
učenec Abraham Joshua Heschel
(1907–1972) nebo pozdější lubavičský rebe Menachem Mendel
Schneerson (1902–1994). Solovějčik pocházel z významné rabínské
dynastie, na jejímž počátku stojí žák
jednoho z nejvýraznějších představitelů východoevropské talmudické
učenosti Elijahu ben Šloma, zvaného gaon z Vilna, reb Chajim Valožyn (1749–1821), který v roce 1802
založil slavnou východoevropskou
ješivu Ec chajim. Solovějčikův děd
Chajim (1853–1918) proslul jako
zakladatel tzv. analytické školy
studia a výkladu Talmudu. Josef Solovějčik
absolvoval tradiční náboženskou výuku, pak
krátce navštěvoval varšavskou univerzitu
a nakonec vystudoval filozofickou fakultu
berlínské univerzity; studium ukončil v roce
1932 úspěšnou obhajobou disertační práce
o novokantismu Hermanna Cohena. V roce
1931 se Solovějčik oženil s absolventkou
University. V roce 1935 Solovějčik odjel jako kandidát na místo
aškenázského rabína Tel Avivu
do mandátní Palestiny, místo však
nedostal, vrátil se do USA a Erec
Jisrael už pak nikdy nenavštívil.
Zemřel krátce po oslavě svých devadesátých narozenin v domě své
dcery v Brookline v Massachusetts.
Josef Solovějčik se celý život
snažil propojit dvě oblasti židovského myšlení a přístupu ke světu:
Na jedné straně byl uznávaný posek,
rabínský učenec a vykladač Talmudu, na straně druhé byl filozof a obdivovatel matematiky a moderní
přírodovědy. V tomto směru mu byl
velkým vzorem středověký učenec
a filozof Maimonides (1138–1204),
kterého nesmírně obdivoval. V jistém smyslu však Solovějčika postihl
i Maimonidův osud: Řadu jeho
následovníků uchvacuje jeho rabínská erudice a jsou kritičtí k jeho
filozofickému myšlení, zatímco
jiné naopak přitahují právě jeho
filozofické úvahy a nezajímají se
o jeho halachické výklady. Pochopit
Solovějčikovu osobnost v plné šíři
a hloubce však lze jen s ohledem na
oba tyto rozměry jeho spirituality.
univerzity v Jeně a držitelkou doktorátu
Těžiště Solovějčikova působení bylo
z pedagogiky Tonjou Lewit (1904–1967), spíše v živých prezentacích a přednáškové
která pocházela z Vilna. Před hrozícím činnosti než v sepisování učených traktátů.
nebezpečím nacismu pak manželé z Ně- Za svého života toho napsal a publikoval remecka emigrovali do USA; Solovějčik se lativně málo, velké množství textů, které se
stal rabínem v Bostonu a od roku 1941 učil pod jeho jménem objevují v poslední době,
na newyorské ješivě, z níž se později stala jsou přepisy (a překlady z jidiš do angličvýznamná americká univerzita, Yeshiva tiny) jeho přednášek, které si zapisovali či
Strana 25
5776-38
TÉMA
nahrávali na magnetofonové pásky jeho žáci.
Z textů publikovaných za Solovějčikova života ho proslavil zejména Halachický člověk,
který vyšel hebrejsky v roce 1944, ale do
širšího povědomí se dostal až v osmdesátých
letech minulého století díky překladům do
francouzštiny (1981) a angličtiny (1983)
(česky 2012). Ve stejném roce Solovějčik
napsal anglicky jakési vědecké „dvojče“
Halachického člověka pod názvem Halachická mysl (Halakhic Mind), tento text však
byl publikován až v roce 1986. Významná
byla řada esejů, které Solovějčik napsal
anglicky v šedesátých letech, jako byl např.
Osamělý člověk víry (česky 2012), Posvátné
a profánní či Konfrontace. Důležitý byl také
Solovějčikem autorizovaný text Pinchase
Peliho o pokání (Al ha-tešuva, anglicky On
Repentance, 1980). Všechny tyto práce se
vyznačují tím, co je z hlediska moderního
člověka na Solovějčikovi nejzajímavější,
totiž pokusy o syntézu tradičního náboženského pohledu na svět s filozofickou
a vědeckou reflexí. Nejde však jen o nějakou
intelektuální hru, Solovějčik se snaží najít
řešení základních existenciálních problémů
lidské situace, které se ho osobně dotýkají
a v jeho případě mají podobu základního
rozporu mezi nároky sekularizované industriální společnosti a do jisté míry idealizovaným životem tradiční židovské obce
východoevropského ražení. Tento rozpor
je pro Solovějčika o to tragičtější, že svět
chasidim a mitnagdim, ve kterém vyrostl,
nenávratně zmizel během šoa, a moderní
židovský svět, jak jej poznal v Americe,
v mnoha ohledech neodpovídal halachickým nárokům, na které byl zvyklý a které
podle něj tvořily jakousi substanci židovské
existence. Na druhé straně, přes výhrady,
které měl vůči reformním, liberálním či
konzervativním Židům, je podle něho třeba
všechny Židy brát právě jako takové, neboť,
jak se sám výslovně vyjádřil, „v krematoriích se popel zbožných a těch, kdo konali
záslužné skutky, smísil s popelem radikálů
a volnomyšlenkářů“.
Klíčem k porozumění Solovějčikovu
konceptu židovství je halacha. Tento výsostně nábožensko-právní pojem Solovějčik
interpretuje filozoficky jako bytostný způsob židovského vnímání světa, jako apriorní
vybavenost lidského ducha k poznávání
skutečnosti, řečeno kantovsky. Není to
pouhý historicky vzniklý soubor pravidel,
kterými se má řídit praktikující Žid, ale samotný způsob, jak rozumět světu. Halacha
umožňuje Židovi, aby v každém přírodním
jevu zahlédl výraz Boží vůle a choval se
podle ní. Žid si nemá užívat estetických
dojmů, kterými příroda obluzuje jeho mysl,
ale každou přírodninu vřazovat do apriorního rámce, který určuje, zda je daná věc
kašer/košer či trefa/trejfe, zda lze studánku
použít jako mikve, zda parametry daného
obydlí odpovídají předpisům o stavbě suky
atd. Právě tímto poměřováním, touto kvantifikací se vyznačuje halachický člověk; není
to každý, kdo žije podle halachy, ale kdo
navíc bytostně rozumí tomu, proč tak činí.
Halacha je jeho způsob života, který mu
umožňuje ovládat svět i vlastní emoce. Halachický člověk je tedy podle Solovějčikova
vyjádření ztělesněnou halachou. Typickým
příkladem je talmudický učenec, kterého
halacha pronikla natolik, že její důstojenství
z něho vyzařuje a všichni kolem je vidí.
Halachický člověk je podle Solovějčika
lidský typ, který se nachází mezi člověkem
vědy a náboženským člověkem. Podobně
jako vědec či matematik si vytváří ideální
skutečnost, založenou na poměřování, srovnávání a jiných logických operacích a tento
ideální svět pak promítá do světa vezdejšího.
Není to však jen proto, aby svět ovládal ke
svému prospěchu, ale aby v něm uskutečňoval Boží vůli. Neboť jako náboženský
člověk má smysl pro transcendentno, tedy to,
co přesahuje běžnou zkušenost, ale v touze
po něm neutíká z tohoto světa do nějakých
nadsvětných výšin, jak činí běžný homo
religiosus, ale snaží se nebe stáhnout na zem.
Halachický člověk je muž činu; ve světě
dokončuje a napravuje to, co mu Bůh nechal
jakoby polotovar, aby mu dal možnost stát se
spolutvůrcem, partnerem Boha při zázraku
stvoření. V tom se naplňuje vskutku lidský
úděl, obsažený v biblickém slově, že člověk
byl stvořen „k obrazu Božímu“.
Halachický člověk je jen jedním, byť
dominantním typem člověka, se kterým
Solovějčik ve svém díle pracuje. Lidská
typologie je pro něho způsobem, jak vyjádřit různost existenciálních situací, kterými
je protkán vezdejší svět, a jak řešit napětí
a konflikty, které z nich nezbytně vyplývají.
Lidské typy Solovějčik většinou vytváří na
základě neobvyklé interpretace biblických
textů; na rozdíl od biblických badatelů, které
zajímá původ, historické proměny a možní
autoři Hebrejské bible, Solovějčika zajímá
pouze význam, který je v nich zašifrován.
V dvojí biblické zprávě o stvoření člověka
(Gn 1 a Gn 2) nevidí doklad o dvou zprávách
od různých autorů, které pozdější redaktoři
včlenili do jednoho textu, ale výpověď
o stvoření dvou lidských typů, Adama I
a Adama II. Z okolností jejich stvoření vyplývá, že Adam I je dominantní typ, který
chce ovládat svět, a tak naplnit lidský úděl,
který mu byl dán do vínku, tedy být partnerem Boha; navíc byl stvořen spolu s Evou,
je tedy od počátku společenský a vytváří
komunitu spolupráce a vzájemné technické
pomoci. Adam II je naproti tomu osaměle
vržen do světa, za který má nést odpovědnost, a proto ho trápí otázky po bytí světa,
jeho smyslu a smyslu lidské existence. Byl
stvořen sám, je tedy existenciálně neúplný;
doplnění se mu dostává skrze porážku
a „smrt“: Eva je stvořena z jeho těla, když
byl zbaven vědomí, je tedy jeho existenciální součástí a spolu s ní tvoří společenství
smlouvy, jehož účelem není ovládnutí, ale
vykoupení světa. Zatímco v typu halachického člověka Solovějčik našel určitou syntézu
vědce a náboženského člověka, v typologii
dvou Adamů ke smíření či protnutí nedochází; autentická lidská existence není vyjádřena ani jedním z nich, je odsouzena k věčné
oscilaci mezi nimi. Solovějčik v tom vidí
zobrazení tragédie věřícího člověka v moderní západní společnosti, kterého okolnosti
nutí k participaci na „budování“ technického
světa, ale on bytostně tíhne ke světu, který
tento přesahuje a jen v něm je možné nalézt
konečný smysl lidské existence. Osamělý
člověk víry, jak tuto existenciální rozervanost Solovějčik nazval, je bezpochyby on
sám. Dokonce ani iš ha-halacha, halachický
člověk, jímž rovněž byl, nebyl v posledku
řešením, jak dokládají svědectví, že jej chtěl
překonat vyšším typem iš Elohim, člověka
Božího; k tomu, zda se mu to zdařilo, nemáme žádné doklady.
Když se počátkem šedesátých let minulého století začaly množit výzvy k mezináboženskému dialogu, které zesílily zejména
v období konání II. vatikánského koncilu
katolické církve (1962–1965), museli k nim
zaujmout postoj i významní představitelé
židovských komunit. Například Abraham
Joshua Heschel se stal konzultantem při
přípravě koncilní deklarace Nostra aetate
o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, jejíž čtvrtý článek pojednával o vztahu
katolické církve k židovství. Přestože jeho
konečná formulace byla dosti vzdálená tomu,
co původně židovská strana navrhovala,
nakonec i mnoho židovských představitelů
považovalo tento dokument za průlom
v židovsko-křesťanských vztazích. Josef
Solovějčik, který se léta angažoval v Unii
ortodoxních rabínů USA a Kanady, byl
Strana 26
5776-38
TÉMA
rovněž požádán, aby se k možnostem mezináboženského dialogu vyjádřil. Učinil tak
pro něho typickým způsobem: Na konferenci
Americké rabínské rady (Rabbinical Council
of America – RCA), největší orthodoxní
rabínské organizace na světě, v zimě roku
1964 přednesl příspěvek, který byl posléze
v rozšířené podobě publikován pod názvem
Konfrontace. V tomto příspěvku formuloval
základní principy, jejichž dodržování je
předpokladem jakéhokoli mezináboženského
dialogu, a stanovil hranice, které se v žádném
takovém dialogu nesmějí překročit. Názory J.
Solovějčika, obecně uznávané autority v halachických záležitostech, se pak vtělily do
oficiálního dokumentu RCA, vyjadřujícího
postoj ortodoxních rabínů k mezináboženskému dialogu.
Jaké to byly principy a hranice? Podle
Solovějčika jsou Židé v dvojaké pozici: Jako
všichni ostatní lidé jsou konfrontováni se
světem, ve kterém žijí a jejž mají spolutvořit
a ovládat; na druhé straně, jakožto společenství víry, jsou konfrontováni s jinými
společenstvími víry. Každé společenství
víry vyznává jiné hodnoty, doktríny, má jiná
eschatologická očekávání; jako takové je
výlučné a nesrovnatelné s jinými. Židé, kteří
se chtějí plně podílet na technologickém rozvoji světa, ale odmítají druhou konfrontaci
jakožto neslučitelnou s všelidskými postoji
(byť by přímo nehlásali asimilaci), se podle
Solovějčika hluboce mýlí. Židovská obec je
výlučným společenstvím smlouvy, které se
může zapojit do všelidského úsilí o vytváření lepšího světa, ale musí si zachovat svou
vnitřní integritu, do které nemůže zasahovat
nic zvenčí. Naprosto nezbytnou podmínkou
mezináboženského dialogu je tedy rovnost
práv a náboženská svoboda. Jakožto menšina Židé odmítají jakýkoli paternalistický
přístup většiny, jakékoli hodnocení podle
měřítek, která jsou judaismu cizí. Naprosto
explicitně Solovějčik v tomto smyslu odmítá
spojování židovství a křesťanství do jakési
jediné židovsko-křesťanské tradice, byť by
jinověrci byli „našimi bratry“; existenciální
svébytnost každého společenství víry každé
takové ztotožnění vylučuje, a to je hranice,
za kterou nelze jít. O židovsko-křesťanské
tradici lze ovšem mluvit, ale jen v rámci
západní civilizace či kultury, sekulárního
řádu, který vstřebal jak židovské, tak křesťanské prvky (a k tomu i klasické řecké).
A v této oblasti je také možná spolupráce
a dialog; kromě společné účasti na technologickém pokroku také spolupráce v sociální
sféře – boj proti chudobě, násilí, válkám
atd. Ambivalenci židovské situace vyjádřil
Solovějčik takto: „Stručně řečeno, patříme
do lidské společnosti, ale zároveň se cítíme
jako cizinci a příchozí.“ A toto vyznání
neplatí abstraktně o židovské komunitě
jako takové, ale je existenciálním pocitem
každého jednoho jejího člena. Solovějčik
je celým svým dílem toho dokladem; ani
jeho „panhalachismus“, jenž mu pomáhal
tento pocit zvládat, jej nedokázal odstranit,
zacelit vnitřní rozervanost a poskytnout
tomuto velkému židovskému mysliteli klid,
který by si tak přál.
Milan Lyčka, autor monografie Filosofie
náboženství Josefa Solovějčika
(V češtině vyšly Solovějčikovy knihy Osamělý člověk víry a Halachický člověk)
Ohlédnutí za úmrtím Marvina Minského,
vynálezce umělé inteligence
(9. srpna 1927–24. ledna 2016)
Koncem ledna zemřel v USA muž, jenž je
považován za přírodovědce i filozofa zároveň a významného zprostředkovatele mezi
přírodou a duchem, člověkem a strojem.
Před více než půlstoletím položil základy
oboru prostupujícího téměř každou oblastí
naší současnosti – počítačové neboli umělé
inteligence.
Marvin Lee Minsky se narodil v roce
1927 do židovské rodiny v New Yorku,
vystudoval matematiku na Harvardu a promoval na Princetonské univerzitě. Stal se
profesorem elektrotechniky a počítačových
a mediálních věd na slavném Massachusettském institutu technologie (MIT) v americkém Cambridge. Zde také se svým kolegou
založil Laboratoř umělé inteligence, která
od té doby platí za nejdůležitější výzkumné
centrum pro umělou inteligenci na světě
a líheň teorií, které nalézají další rozvoj
a komerční uplatnění v Silicon Valley. Celý
život se zabýval fungováním mysli, novými
technologiemi a propojením matematiky,
kognitivní psychologie a filozofie s infor-
Za své vědecké publikace a četné
technologické vynálezy získal řadu vyznamenání včetně toho nejvýznamnějšího
– Turingovy ceny. S jeho základními tezemi se mohla seznámit i široká veřejnost
– díky knize „The Society of Mind“ (1986)
a kultovnímu Oscarem oceněnému snímku
z dílny věhlasného hollywoodského režiséra
Stanley Kubricka „2001: Vesmírná odysea“
(1968), na němž se Minsky spolupodílel
jako vědecký poradce.
Marvin Minsky byl nejen badatel, ale
i múzicky založený člověk. Měl blízko
k umění, zejména k hudbě, o níž řekl: „Hudba je jiný způsob myšlení. Potřebujeme občas
přepnout, myslet jinak, nebo se zasekneme.“
V jednom z posledních rozhovorů pro
matikou. Teze, která jej proslavila nad rá- odborný časopis MIT Technology Review
mec vědy, se týká činnosti lidského mozku. naznačil, že je problematické, když se velké
Zjednodušeně řečeno: inteligence podle něj firmy jako Google a Facebook vměšují do
není vlastnost sama o sobě, ale vzniká sou- otázek umělé inteligence; komercializace
hrou různorodých a poměrně jednoduchých výzkumu podle něj k cíli nevede. Marvin
mechanismů; způsob fungování mozku lze Lee Minsky zemřel v Bostonu ve věku 88 let.
tudíž napodobit uměle, pomocí počítačů.
D. Tamášová podle zahr. zdrojů
Strana 27
5776-38
TÉMA
Židé v Gruzii
V Gruzii najdeme jednu z nejstarších židovských obcí na světě. Tato jistota, stará více než dvě milénia,
nyní mizí před očima, byť se bezproblémové soužití gruzínských Židů s ostatními etniky stalo pojmem.
Kdybych neviděl v jihogruzínském městě
Achalciche obrovský židovský hřbitov, dvě
synagogy a desítky domů ve staré židovské
čtvrti – a neslyšel stesky po židovských
starousedlících, myslel bych si, že si Simon
Lövy vymýšlí. „Achalciche bylo ještě docela nedávno jedním z významných center
gruzínských Židů. Ve městě jich teď už žije
jen posledních pět – a já jsem jeden z nich.
Nejstaršímu je sedmaosmdesát,“ posteskne
si jedenašedesátiletý rodák z téměř dvacetitisícového správního centra kraje Samcche-Džavacheti.
Simona Lövyho zná v Achalciche každý.
Je správcem dnes už jediné místní fungující
synagogy. Kdo se chce do rozlehlé budovy
s překrásnou dřevěnou výzdobou z roku
1860 podívat, nezbývá mu než ho najít.
Nikdo jiný klíče nemá.
Vlny zvané alija
Hladce oholený prošedivělý muž s jarmulkou na hlavě sedí za pracovním stolem
v rohu svatyně, na který oknem dopadají
dopolední paprsky. Ve výklenku okna za
jeho zády jsou zažloutlé fotografie rabínů
i obyčejných lidí. Simon Lövy ještě pamatuje doby, kdy každou sobotu byla synagoga plná lidí. „To už je dávno. První alija
(emigrace do Izraele) tu nastala roku 1970
a poslední před čtrnácti lety. Nejvíce Židů
odešlo hned po rozpadu Sovětského svazu.
Předtím ve městě žily tři tisíce Židů.“
Achalciche leží blízko gruzínsko-turecké hranice a vede tudy hlavní silniční
tah z metropole Tbilisi do východotureckého Karsu. Židé tu od nepaměti žili
v harmonii s ostatními etniky, stejně jako
tomu bylo ve většině Gruzie. „Po staletí
v Achalciche vedle sebe žili Gruzíni, Židé,
Arméni, Turci. Za války Stalin muslimy,
tedy většinou meschetské Turky, odsunul
do Střední Asie, teď mizí i Židé. Problémy
měli Židé jen za Stalina. Když žil, bylo to
zlé,“ říká Lövy.
Pestrá směsice obyvatel odráží bohaté
dějiny města. Achalciche, v překladu Nová
pevnost, leží v oblasti, kde hranice minimálně v posledních pěti stoletích byla nestálá.
Starobylá gruzínská citadela padla roku
Interiér jediné fungující achalcichšské synagogy (foto autor)
1578 do rukou osmanských Turků a v první
čtvrtině 17. století se město stalo centrem
Achalcichského pašaliku. V roce 1828 ho
dobyli Rusové a celá oblast opět připadla
Gruzii. Od této doby začal sílit příliv Arménů a Židů. Ve městě je kromě mešity,
dvou synagog, gruzínských a arménských
kostelů i jeden katolický. Arméni nyní ve
městě představují značné procento obyvatel.
Menší a novější synagoga vznikla roku
1905 a od starší svatyně k ní nyní vede
blátivá ulice lemovaná patrovými domky
se zahradami. „Nová synagoga už dlouho
neslouží původnímu účelu. V roce 1950
byla přeměněna na tělocvičnu,“ říká Lövy
a ukazuje dolů k nedávno zrekonstruované
pevností Rabati, původně ze 13. století.
Ve Stalinově městě
Josif Vissarionovič Džugašvili čili Stalin se
narodil roku 1878 v šedesátitisícovém městě
Gori, jež leží asi ve dvou třetinách cesty
z Achalciche do Tbilisi. Profesor historie
Eldar Mamistvališvili, ředitel centra historie a archeologie na univerzitě v Gori, žije
v činžáku v tamním centru a z balkonů má
výhled na velkolepou stavbu z padesátých
let, v níž se nachází Stalinovo muzeum.
Pětasedmdesátiletý vědec je odborníkem
na historii Židů v Gruzii.
„Tohle je památka na ruské vojáky, kteří
v srpnu roku 2008 na několik dní město
obsadili,“ ukazuje profesor na důlky v omítce velké jako česká padesátikoruna. „Při
bombardování tlaková vlna vysklila okna,
převrátila nábytek. Ruští vojáci tady po
náměstí chodili, jako by tu byli doma. Čím
jsme se před Ruskem provinili? Vadí jim, že
chceme být samostatnou nezávislou zemí.
Postup Ruska vůči Gruzii je neomluvitelný,“
rozčílí se jinak odměřený vědec. Rusové při
bombardování města zabili asi dvacet lidí.
Gruzie v srpnu 2008 svedla s Ruskem krátkou válku. Na sedm let staré události, které
vyústily v anexi pětiny gruzínského území
Ruskem, je pro Gruzínce těžké zapomenout
– v zemi se na ty události i teď stočí téměř
každý hovor.
Eldar Mamistvališvili je jedním z posledních Židů v Gori. Napětí mezi Gruzií
a Ruskem do přímé souvislosti s odchodem
téměř posledních gruzínských Židů nedává.
Při první takzvané velké aliji v roce 1970
odešlo z pětimilionové Gruzie zhruba třicet
tisíc Židů, přičemž se tam k judaismu hlásilo
Strana 28
5776-38
TÉMA
80 až 100 tisíc obyvatel. Další významná alija následovala na přelomu 80. a 90. let; opět
se jednalo o tisíce Židů. Těsně před poslední
místní válkou v srpnu 2008 odešly jen asi
dvě stovky. „Příčinou emigrace byla špatná
ekonomická situace. Poslední velká vlna se
shoduje s pádem SSSR a vyhlášením gruzínské nezávislosti, se zhroucením ekonomiky,
s hospodářským úpadkem země a s katastrofální bezpečnostní situací. V prvních letech
po rozpadu Sovětského svazu odcházeli
nejen Židé, nýbrž i Řekové, kteří tu žili od
starověku, a další národnosti. V současnosti
v Gruzii žije okolo čtyř tisíc Židů, většinou
v Tbilisi,“ tvrdí Mamistvališvili.
Šestadvacet století dlouhá historie
Židovské osídlení v Gruzii údajně začalo
již v 6. století před občanským letopočtem.
Souvisí s dobytím Judska babylonským králem Nabúkadnesarem, který v roce 586 před
naším letopočtem nechal zničit Šalamounův
chrám v Jeruzalémě a násilně deportovat
Židy do Mezopotámie. V zajetí se usazovali
na mnoha místech Persie a podle některých
hypotéz se už v tomto období dostali na
území dnešní Gruzie. „Židovská populace
v Gruzii patří k jedné z nejstarších na světě.
Když přišli na území dnešní Gruzie, vyznávali monoteismus. Lze tedy předpokládat, že
předkové Gruzínů přijali judaismus. Tudíž
je vlastně obtížné rozlišit, kdo je Žid a kdo
Gruzín. Podle mého názoru se odlišujeme
pouze náboženstvím, vírou. Geneticky jsme
si velmi podobní,“ míní Mamistvališvili.
Gruzínští Židé jsou po etnické i kulturní
stránce samostatnou skupinou; odlišují se od
horských Židů v severovýchodním Ázerbájdžánu i od aškenázských Židů, kteří začali
ve větších počtech přicházet do Gruzie po
jejím obsazení Ruskem v 19. století. Svébytnost gruzínských Židů potvrdily i nedávné
genetické expertízy, které poukázaly na
převládající vazby k Židům iráckým a perským. Na území dnešní Gruzie se usazovali
nejprve ve starobylém městě Mccheta, které
patřilo k významným centrům. Původní
židovskou populaci v Gruzii pak postupně
posilovali nově příchozí, utíkající například
v 6. století našeho letopočtu před pogromy
v Byzantské říši, později i v Persii anebo od
18. století z carského Ruska, kde se začal
prosazovat státní antisemitismus (naopak
z osmanského Turecka jich proudilo nejméně). ZRuska přicházeli Židé na jižní Kavkaz
především z takzvaného pásma za čarou
osídlení: to byla oblast prosáklá antisemitismem – tvořily ji bývalé polské provincie,
jež Rusku připadly během 18. století.
Správce synagogy Simon Lövy (foto autor)
Ačkoliv v průběhu dějin Židé v Gruzii
zažívali i těžká období, byl to odvar toho,
co zkusili v Evropě. Platilo to i v 19. století,
nemluvě o století 20. Třeba roku 1979 se
nacházela téměř polovina z tehdejších devadesáti synagog v Sovětském svazu právě na
území Gruzie. „Málokdo z Evropy pochopí,
jak je možné, že gruzínští Židé byli ušetřeni
násilí. V každé době byli – ať za panování
gruzínských králů, nebo sovětského politbyra – stoprocentními občany Gruzie. Když si
Rusko v 19. století zemi podmanilo, carská
administrativa usilovala, aby Židé zmizeli.
Útlak začal, chtěli je přesídlit, avšak z dokumentů vyplývá, že místní šlechta, inteligence
i obyčejní lidé proti tomu vystoupili a ruská
moc od toho záměru ustoupila,“ vysvětluje
profesor Mamistvališvili.
Tady to byli Arméni
Pro pochopení gruzínského židovského
paradoxu je potřeba se ponořit i k samotné
podstatě gruzínské státnosti, kterou představuje křesťanství. Traduje se, že to byli
gruzínští Židé, kteří značnou měrou přispěli
k záchraně jazyka, když země trpěla pod
osmanskou a perskou nadvládou. „Podle
tradice přinesli Židé do Gruzie křesťanskou
víru už v prvním století. Navíc zdejší královská dynastie Bagrationů o sobě tvrdila, že
jsou potomky Židů,“ informuje profesor Mamistvališvili. Právě spojitost Židů s počátky
křesťanství v Gruzii zřejmě stála u zrodu až
ochranářského přístupu zdejší pravoslavné
církve k nim. Problémy s pravoslavnými
pro Židy nastaly až po anexi země v druhé
polovině 19. století, nicméně „gruzínská
církev nepodněcovala protižidovské nálady
ve společnosti,“ upozorňuje Mamistvališvili.
Nadto: roli „záludných“ sousedů v očích
většiny sehráli v Gruzii nikoli Židé, jak tomu
bylo v mnoha zemích Evropy, nýbrž Arméni,
kteří na jižním Kavkaze plnili úlohu obchodníků a těch, kteří půjčovali peníze. Gruzínští
Židé naopak žili po staletí na venkově a ve
městech se začali prosazovat až po zrušení
nevolnictví v 60. letech 19. století a s rozvojem kapitalismu. „Většinou nedělali kariéru
v politice, obchodu, ale zabývali se zejména
zemědělstvím. To je taky jeden z důvodů,
proč nás sovětský režim nepovažoval za
takovou hrozbu jako Židy v Moskvě nebo
v Leningradě,“ pokračuje vědec ve výkladu.
Starší obyvatelé Gori vzpomínají na
poslední velkou aliju před dvaceti lety. Mezi
Tbilisi a Tel Avivem tehdy ještě neexistovalo
přímé letecké spojení, a tak odjížděli vlakem
do Moskvy a odtud letadlem do Izraele.
V Gori nabral rychlík přes hodinu zpoždění.
„Výpravčí nechal čekat vlak, než se s nimi
všichni rozloučili. Přišlo celé město. Bylo
to neuvěřitelné. Lidé plakali. Když to vyprávím Rusům, nechápou,“ dodává Eldar
Mamistvališvili.
Zatímco jinde na území někdejšího
SSSR převažovala individuální emigrace,
v Gruzii mizely z měst naráz celé komunity.
Souvisí to s úzkým propojením gruzínských
a židovských tradic. Gruzínští Židé byli pověstní početnými patriarchálními rodinami.
Kříž uprostřed Davidovy hvězdy
V kolchidské nížině vzduch již voní Černým
mořem. V porovnání s vyschlými planinami
v okolí Gori je to ráj. Také proto stačí několik týdnů a náhrobky na židovském hřbitově
ve vesničce Sudžuna v západní Gruzii zmizí
v bujné zeleni. Když místní obyvatel Fridon
Dadiani vytrhává režnou trávu, která jeden
z náhrobků zakryla, naskočí mi vzpomínka
na velmi starý náhrobní kámen, který jsem
spatřil i u kláštera nad městem Achalciche:
na bohatě zdobeném náhrobku byl vytesaný
kříž uprostřed Davidovy hvězdy.
„Je nemyslitelné, abychom nechali hřbitov zarůst. To bychom nikdy památce našich
sousedů neudělali. Žili jsme po staletí vedle
sebe jako bratři. Když počátkem devadesátých let odjeli, byla to obrovská ztráta. Jako
bychom přišli o část historie. Byli jedni
z nás,“ vysvětluje Fridon Dadiani.
Tomáš Kučera, Lidové noviny (31. 10. 2015)
Strana 29
5776-38
TÉMA
„V našem domě dodnes žije otcův vrah“
Sergo Matkava se setkává i po více než dvaceti letech života v Česku s diskriminací. Jak mu v těžkých dobách
pomohla pražská židovská obec a jaké zkušenosti s ní má dnes?
Rodák z černomořského města Suchumi
Sergo Matkava už třiadvacet let žije v České
republice. Během rusko-gruzínské války
v letech 1992–1993 se mu zhroutil celý
život: přišel o rodinu a musel opustit svoji
zemi – Abcházii, která je podle mezinárodního práva stále součástí Gruzie. Prakticky
od roku 1993 však gruzínské úřady nemají
nad Suchumí a celou někdejší autonomní
gruzínskou oblastí Abcházie, jejímž správním městem Suchumi bylo, žádnou kontrolu.
V důsledku krvavé války byla z Abcházie
vyhnána většina gruzínského obyvatelstva.
Sergo Matkava, který má židovské a gruzínské kořeny, byl jedním z nich.
Máte po své babičce židovské kořeny.
Odkud do Gruzie přišla?
Babička mé matky se jmenovala Fajna Fischerová a pocházela odněkud z uherských
Karpat v dnešní Ukrajině. Prchala před
pogromy. Do černomořského Suchumi se
dostala přes Ukrajinu a nedlouho poté se
seznámila s dědou. Jižní Kavkaz byl v té
době známý jako bezpečná oáza pro mnohé národnosti, kterým ve střední Evropě,
v Rusku či v Pobaltí hořela půda pod nohama. Například v Suchumi byla na konci
19. století velmi silná židovská komunita.
Když si brala dědu, přestoupila na křesťanství. Bylo zvykem, že ženy přebíraly víru
svých mužů. Konvertovala ke křesťanství,
ale stejně četla sidur.
Kdy jste se o této rodinné historii dozvěděl?
V dospělosti od své maminky. Bylo to ale
až později, když už režim nebyl tak pevný.
Mohlo to být někdy v době perestrojky, tedy
v druhé polovině osmdesátých let.
Jaký byl život židovské komunity v Suchumi za Sovětského svazu?
Židovská komunita v Suchumi byla malá
a uzavřená, v tu dobu hodně Židů tajilo
svůj původ, veřejně se nehlásilo ke svým
kořenům. Obavy z toho, že mohli upoutat
pozornost bezpečnostních složek Sovětského svazu, byly velké. Nezapomínejme,
že Sovětský svaz byl ateistický unitární
stát budující utopický komunismus. Byla
to jiná doba.
Jak vás židovská kultura ovlivnila?
V Suchumi byla jediná synagoga v centru
města, kde se setkávala židovská komunita.
Měl jsem chůvu, v Abcházii to nebylo nic
mimořádného. Byla to velmi příjemná paní,
mimochodem Židovka původem z Moskvy.
Postupem času si uvědomuji, že to nebyla
náhoda. Rodiče se snažili, abych své kořeny jednou objevil. Se svojí chůvou jsem
také synagogu občas navštěvoval. Proto už
v dětství jsem získal k židovství respekt.
Cítím, že mám v sobě jak židovské, tak
gruzínské prvky.
Začátky v Česku byly pro vás tvrdé. Jste
vystudovaný právník, přesto jste tady
začal doslova od nuly. Pracoval jste i pár
měsíců na nádraží jako posunovač. Jak
na tu dobu vzpomínáte?
Nebyla to procházka růžovým sadem, ale
v porovnání s válkou, kterou jsem v letech
1992–1993 zažil, to neberu až tak dramaticky. Dramatičtější je pro mne spíše současnost. Ti, co četli knihu Ďábel ve Francii
Liona Feuchtwangera, trochu mé poměry
pochopí. Kniha popisuje v jistém směru
obdobné pocity a zážitky, které prožívám.
Ti, co mohou pomoci, se tváří, že nevědí,
oč doopravdy jde. A svou neochotu kryjí
formalismem. Moji starší souvěrci vědí ze
své zkušenosti během šoa, o čem mluvím,
takže pro ně je zbytečné o tom mluvit. Je
však pravdou, že ti ztrácejí vliv a odcházejí.
Naopak mé mladší souvěrce to vůbec nezajímá. Je to šokující, jak rychle se zapomíná.
Kdy nastal obrat a kdo vám pomohl?
Bylo pro mne požehnáním, když mi před
dvaceti lety Židovská obec v Praze (ŽOP)
v čele s tehdejším předsedou panem Zeno
Dostálem laskavě nabídla pomoc a podporu, odpovídající mé situaci, schopnostem
a možnostem. Žel, ty doby jsou dávno pryč
a situace se v mezidobí podstatně změnila.
Od počátku jste byl konfrontován s předsudky, s pohrdáním většinové populace.
S čím jste se setkal?
A i když tu 23 let žijete a máte české občanství, jste pro místní úplně stejný cizinec jako
první den, nebaví se se mnou, koukají na
mne povýšeně a z jejich chování vůči mně
je patrná jistá dávka arogance, nadřazenosti.
Začínáte si uvědomovat, že s vámi nikdy
nebude zacházeno stejně jako s ostatními
a nikdy nebudete mít stejné možnosti. Ale
jak jistě chápete, zůstává pro mě vzpomínání
na prožitá utrpení silně traumatizující, neboť
jsem během těch tragických událostí ztratil
své nejmilovanější rodiče i domov. Zhroutil
se mi celý svět a následky palčivě pociťuji
dodnes v rovině morální i materiální, aniž
by mi orgány veřejné moci i jakékoliv nevládní organizace poskytly coby občanovi
ČR podporu srovnatelnou s podporou občanům české národnosti v podobné situaci.
I na místech, kde bych to vůbec nečekal, se
tu setkávám s xenofobií, rasismem, ponižováním. Stále více mi připadá, že jinakost
se v české společnosti opět nenosí a začíná
být opět na obtíž. O to více mne to mrzí, že
jsem ostrakizován ve vlastní obci.
Už delší dobu se snažíte sehnat práci. Co
je důvodem odmítání možných zaměstnavatelů?
Xenofobie, strach z mého jména a příjmení.
Smutné je, že jste se setkal s odmítavým
postojem i ze strany českých Židů...
Myslím, že to nejde takto zobecňovat. Spíš
vše asi jde od jediného člověka, dnešního
tajemníka ŽOP, pana Borgese, který je
dirigentem odmítavého postoje vůči mně
a pravděpodobně ovlivňuje i revizní komisi.
Jinak si to neumím vysvětlit. Právě na revizní komisi jsem se jako člen obce obrátil
s podnětem k prošetření postupu ŽOP vůči
mně v dubnu loňského roku, když jsem se
hlásil na volné místo. A tak jak v minulosti
několikrát jsem opět nevyhověl. A téměř rok
mi nikdo ani neodpověděl, na nic se neptal.
Kdo jiný by to měl řešit? Mám se snad obracet na úřad práce nebo na ombudsmanku
kvůli diskriminaci? Vůbec to nechápu, že
jim nestojím ani za odpověď. Vysvětluji
si to jako alibistický přístup některých
představitelů a zaměstnanců ŽOP k uchazečům o zaměstnání a zvláště pak ke svým
členům. Na jedné straně se zde papírově
vykazují úspěchy a v Obecních novinách se
píše o nových programech na podporu pro
nezaměstnané, na něž ŽOP dostává různé
dotace, ale můj případ dokládá pravý opak.
Proč to tak je?
Jedná se asi o osobní nevraživost pana
tajemníka z neznámých mi důvodů ještě
z dob, kdy byl ředitelem Matany, od které
jsem v letech 1995–97 měl pronajat služební
Strana 30
5776-38
TÉMA
byt. I tehdy mě šikanoval. Například mi soustavně někdo volal ze sekretariátu jím řízené
společnosti Matana s poučováním, že nesmím nechávat pootevřená okna bytu, abych
nezničil majetek obce. Přitom šlo o větrání
v letních měsících. Byla to normální šikana.
Byl jsem pod drobnohledem Matany na
popud výhradně tehdejšího ředitele.
Cítíte se více Gruzínem, Židem nebo
Čechem?
Hlavně se cítím člověkem a unavuje mě se
vázat na národnost či náboženství. Toužím
po poklidném zbývajícím životě, kdy nebudu šikanován a budou mi zaručena práva
dle ústavy, ale asi se toho nikdy nedočkám.
Cítím se být kosmopolitou, který je třiadvacet let trestán a šikanován většinovou
společností za jinakost, kvůli nepochopitelným předsudkům k mému geografickému
původu a jménu, které nezní česky.
Chtěl byste se do Suchumi vrátit?
Kdyby se tam neuskutečnil masakr, zvěrstva
a pogromy, tak určitě bych se chtěl vrátit do
svého rodiště, ale teď je to úplně po všech
stránkách cizí město, kde v našich domech
žijí úplně cizí lidé. Jako očitý účastník ruské
okupace části Gruzie jsem musel počátkem
90. let minulého století přihlížet jak Rusové,
jejich abchazští, a tehdy ještě čečenští i jiní
spojenci vraždí gruzínské civilisty včetně
mého otce. Jak jiné Gruzínky a Gruzíny
vyhánějí z jejich domovů. Mám tolik strašných vzpomínek, že se tam nikdy nebudu
moci vrátit. Navíc mám informace o tom,
že v našem domě dodnes žije otcův vrah...
redakce
Odsudzujeme zločiny a krivdy voči
židom v rokoch 1939-45, vyzývame
k pokoju a zvýšenej obozretnosti
Predseda Konferencie biskupov Slovenska Strach, ktorý zachvátil ľudí kvôli príslušnosti
bratislavský arcibiskup metropolita Mons. k menšinovým rasám, sa nedá vymazať
Stanislav Zvolenský a predseda Ústredného z pamäti. S veľkým znepokojením preto
zväzu židovských náboženských obcí Igor konštatujeme, že sme v týchto dňoch nanovo
Rintel vydali spoločné vyhlásenie, ktoré zaznamenali príznaky obáv a nepokoja. Obrauvádzame v plnom znení:
cajú sa na nás starší ľudia, ktorým sa v pamäti
Dnes si pripomíname výročie známej vynárajú spomienky a hovoria o svojej úzkosencykliky Pia XI. „Mit brennender Sorge“. ti zo súčasného vývoja. Sme presvedčení, že
„S horlivou starosťou“ napísal tento pápež je potrebné všetkých pozvať k pokoju, ale
v roku 1937 Nemcom, pretože nechcel, aj k vážnej obozretnosti v politickom a náaby Cirkev zostala medzi „spoluvinníkmi boženskom živote. Táto obozretnosť je o to
za neinformovanosť“ po tom, čo sa k moci naliehavejšia, že dnešný deň nám pripomína
dostal Hitler a jeho vplyv zasiahol celú aj obdobie, počas ktorého sme dopustili násilspoločnosť. Pápež jasne odsúdil rasovú né vyvezenie desiatok tisícov Židov z našej
ideológiu a označil ju za neprijateľnú pre krajiny. Ani tí predstavitelia Slovenska, ktorí
kresťanov. „Veriacim v Boha nie je každý, boli skalopevne presvedčení, že konajú za
kto rečnícky používa slovo Boh,“ zdôraznil. Boha a za národ, sa vtedy nevyhli spoluúčasti
„Len povrchné mysle môžu podľahnúť bludu na veľkom nešťastí. História pozná mnohé
a horliť za národného Boha, za národné prípady, keď sa štátna moc obrátila proti Žináboženstvo, nerozumne sa pokúšať vtesnať dom a podrobila ich krutému a neľudskému
Boha, stvoriteľa celého sveta [... ] do hraníc zaobchádzaniu. Cirkev už neraz v minulosti
jedného národa, uväzniť ho do krvného odsúdila takéto skutky a označila ich za neprípustné. Preto odsudzuje aj zločiny a krivdy
priestoru jedinej rasy.“
Kritika rasizmu vtedajšieho režimu bola voči Židom, ktoré sa udiali na Slovensku
prorocká: existujúce predsudky sa rozhoreli v rokoch 1939 až 1945.
Katolíci i Židia, poučení dejinami, nedo nenávisti – a nenávisť spôsobila katastrofu.
smieme dopustiť, aby sa naše slová alebo
činy obrátili proti komukoľvek: každý, aj
ten najmenší prejav rasovej alebo náboženskej neznášanlivosti nám musí zostať cudzí.
Nesúhlasíme zo žiadnou výzvou na násilie.
Dúfame v obrátenie tých, ktorí prípadne aj
sadajú do parlamentných lavíc a hovoria jedným dychom o Bohu a národe, ale zároveň
neváhajú útočiť na ľudí len z dôvodu ich
inej farby pokožky či odlišného náboženského presvedčenia. Naše náboženstvá sú
nezlučiteľné s rasizmom, antisemitizmom
a výzvami na násilie. Roztrpčenie nad problémami nesmie vydláždiť cestu radikálnym
riešeniam, ktorým chýba potrebné rozlišovanie. Obraciame sa na všetkých obyvateľov
Slovenska, aby sa vyhli akémukoľvek extrémizmu. Usilujme sa viac o zachovávanie
spravodlivosti, prejavujme väčšiu vzájomnú
úctu a prekonávajme sebectvo hľadaním
spoločného dobra. Tam vidíme autentickú
cestu zo súčasnej krízy.
Mons. Stanislav Zvolenský, bratislavský arcibiskup metropolita, predseda KBS
Igor Rintel, predseda Ústredného zväzu
židovských náboženských obcí v SR
Podpořte vydávání Židovských listů!
Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční podpoře čtenářů a obětavé práci řady členů spolku Magen.
Prosíme, posílejte své příspěvky na
č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny
Strana 31
5776-38
ROZHOVORY
Neoluďáci na Slovensku posilují
Parlamentní volby na Slovensku vyvolaly v Evropě velký ohlas. V zákonodárném shromáždění
v Bratislavě nyní zasedá uskupení, v jehož čele je antisemita. O nové politické situaci a o proměnách
židovské komunity na Slovensku jsme si povídali s jejím nejvyšším reprezentantem Igorem Rintelem.
Výsledky parlamentních voleb na Slovensku se nyní všude diskutují. Jak je hodnotíte jako předseda ÚZ ŽNO? Co říkáte
vzestupu Mariana Kotleby?
Tohtoročné parlamentné voľby priniesli do
politického života na Slovensku značne
nečakané, niekedy až šokujúce výsledky.
Bezpochyby k nim patrí na prvom mieste
prienik, podľa môjho názoru, fašistickej Ľudovej strany Naše Slovensko do slovenského
parlamentu. Navyše, tento prienik sa opiera
o 210 tisíc odovzdaných hlasov voličov, čo
nie je málo. Aj keď treba povedať, že sa jedná
v prevažnej miere o voličov frustrovaných
z (ne)činnosti doterajších parlamentných
strán a celkovej sociálne situácie na Slovensku a obrovskej proti migrantskej nálady,
ktorí uverili sľubovaným jednoduchým riešeniam. Výsledok ale je, že židovská komunita
na Slovensku je konfrontovaná so skutočnosťou, že na pôde najvyššieho zákonodarného
zhromaždenia sedí skupina poslancov, ktorí
majú na čele človeka s kompletným spektrom antisemitskej ideológie, človeka, ktorý
sa nechával titulovať ako „vodca“, chodil
v gardistickej rovnošate, odmietal SNP ako
protištátny puč, verejne nadával na židov,
odporúčal ako povinné čítanie Protokoly
sionských mudrcov a inú antisemitskú literatúru. Na kandidátnej listine jeho strany
sa nachádzalo široké spektrum podobne
zmýšľajúcich neoľudákov. Nájdeme tam človeka otvorene propagujúceho neonacizmus,
ktorý podľa správ z tlače oslavuje narodeniny
Adolfa Hitlera alebo šéfa hudobnej skupiny
s názvom „Judenmord“. Tak sa jeho hudobné
teleso prezentuje.
Myslíte, že bude možné sestavit vládu,
nebo to vše vyústí v úřednický kabinet
a předčasné volby?
Táto otázka skôr patrí do kompetencie politológov, alebo skôr veštcov. Všeobecne
sa vychádza z toho, že zostavovanie vlády
bude ťažké a jednotlivé politické zoskupenia
odmietajú spoluprácu. Na druhej strane sú
jednotné v tom, že nechcú spolupracovať
s Kotlebom. Platí to dokonca aj o Slovenskej národnej strane, ktorá bola v minulosti
známa svojim radikálnym nacionalizmom.
Politický komentátori spomínajú aj možnosť
Igor Rintel (foto ÚZ ŽNO).
úradníckej vlády, ale situácia sa mení z hodiny na hodinu a kým bude tento rozhovor
zverejnený, určite bude všetko inak.
Na různých místech v Evropě v posledních
letech narůstají projevy antisemitismu.
Někde jsou spojeny s islamisty, jinde
s levicovými či pravicovými extremisty.
Jaká je situace na Slovensku? Setkáváte
se s projevy násilí?
Na Slovensku sa najčastejšie antisemitizmus
prejavoval v tlači, v širokom spektre nacionalistických plátkov, ktoré tu jestvovali
a jestvujú aj v súčasnosti. S tým súviseli aj
karikatúry, v niektorých prípadoch prevzaté
z dobovej tlače Slovenského štátu 1939–45.
S nástupom internetu však prevzala štafetu
čisto elektronická forma antisemitských
článkov, známe sú viaceré antisemitské
servery, ako Prop, alebo Beo. Tieto servery sú
umiestnené v zahraničí, slovenská legislatíva
na ne nemá dosah. Pri slovenskej neoľudáckej scéne je vidieť silné prepojenie na české
antisemitské zdroje. Samostatnou kapitolou
je prepisovanie slovenskej, prípadne svetovej
histórie do neoľudáckeho pohľadu. Jestvuje
aj množstvo historikov, ktorí vytvárajú falošný, ideologicky motivovaný pohľad na
históriu rokov 1939 až 1945 a snažia sa relativizovať holokaust a utrpenie židovského
obyvateľstva. K antisemitským výtržnostiam
na Slovensku patria aj útoky na židovské
cintoríny, ničenie hrobov alebo maľovanie
hákových krížov na ploty, steny synagóg
apod. V minulosti došlo aj k niekoľkým fyzickým útokom s jednoznačne antisemitským
motívom, ale tieto boli pomerne zriedkavé
a zatiaľ našťastie nemali výrazne tragické
následky.
Vidíte nějaké trendy v zahraniční spolupráci slovenských antisemitských skupin?
Podľa údajov Kotlebom založenej Slovenskej pospolitosti táto spolupracuje na
medzinárodnej scéne s podobnými stranami
v Rumunsku, s Dělnickou stranou, respektíve
Dělnickou stranou sociální spravedlnosti
v Českej republike, s NPD v Nemecku a podobnými stranami v Európe.
Některé střety se odehrávají i v pohledu na
historii. Jak v tomto ohledu vnímáte v lednu otevřené muzeum holokaustu v Seredi?
Na jednej strane sme vďační za to, že vláda
Roberta Fica uskutočnila tento projekt. Je ale
veľkou škodou, že v tejto oblasti nie je vôbec
žiadna interakcia so židovskou komunitou
a jej inštitúciami (ÚZ ŽNO, Dokumentačné
stredisko holokaustu) a je to výlučne štátny
projekt a preto som k tomu trochu skeptický.
Podstatnejšie je fungovanie Ústavu pamäti
národa (paralela českého Ústavu pro dokumentaci totalitních režimů), ktorý je inštitúcia
financovaná zo štátneho rozpočtu a stala sa
prakticky baštou neoľudáctva na Slovensku.
Jeho zamestnanci verejne podporili stranu
ĽSNS.
Narodil jste se po válce. Jak se vyvíjelo
vaše vnímání židovství v období komunismu?
Narodil som sa v Topoľčanoch ako posledné
židovské dieťa v histórii. Keď sme sa ako
posledná židovská rodina odsťahovali, tak
sme symbolicky uzavreli židovskú históriu
mesta, kde pred vojnou tvorila židovská
komunita viac ako tretinu populácie. Chasidská rodina mojej matky bola odvlečená do
Osvienčimu z východného Slovenska, vtedajšieho Maďarska, rodina môjho otca prežila
v slovenských táboroch Nováky a Sereď. Je
paradoxom, že moju rodinu z otcovej strany
zachránil náčelník Hlinkovej gardy, ktorý
Strana 32
5776-38
ROZHOVORY
ju schovával niekoľko mesiacov vo svojom
dome. Po vojne počas Topoľčianskeho pogromu chceli otcovu rodinu zabiť partizáni.
Po týchto skúsenostiach ma rodičia nevychovávali ako žida a nechceli, aby som používal
ich rodný jazyk, maďarčinu. „Stačí, že si
žid, nemusíš byť aj Maďar.“ Napriek tomu,
od kedy si vôbec pamätám, bol som na ulici
neustále napádaný verbálne a niekedy aj
fyzicky. Preto hovorím, že ma do židovskej
obce prijala topoľčianska ulica. O židovstve
som sa začal učiť, až keď som sa po maturite
presťahoval do Bratislavy. Sme rodina, kde
židovské tradície neučili rodičia deti, ale
opačne, deti (absolventi židovského vzdelávacieho systému) to učili nás, rodičov.
Jak se komunita proměnila od roku 1989?
Vznikly tradiční židovské instituce, ale
pomalu odchází generace přeživších. Co
přijde?
Na Slovensku žije približne 5 tisíc židov a asi
10 tisíc ľudí, ktorí majú právo návratu. Podľa
posledného sčítania ľudu sa k židovskej národnosti alebo náboženstvu prihlásilo 3 tisíc
ľudí, ale len necelá polovička tohto čísla má
záujem a odvahu byť registrovanými členmi
židovských obcí. Ten rozdiel sú tí, ktorí sa
boja verejne ukázať, že sú židia, alebo nechcú
byť židia.
Slovenské židovstvo je početne malé,
máme 12 obcí a časté sú aj odchody mladých
členov komunity do zahraničia. Prílev nových členov zo zahraničia sme zaznamenali
len vo veľmi malom počte. Po roku 1989 sa
rozbehol komunitný život, ale medzi registrovanými členmi ŽNO je vysoké zastúpenie
členov nad 63 rokov (takmer 60 %) a veľmi
slabé zastúpenie mladej, tretej povojnovej
generácie. V najbližších 10–15 rokoch dôjde
k prirodzenému odchodu najstaršej generácie,
ktorá dnes predstavuje najpočetnejší pilier
členstva, stredná generácia (31–62) tvorí len
niečo viac ako tretinu a najmladšia generácia
(14–30 rokov) iba 5,5 %. Jednoducho povedané, mladí ľudia sa v čoraz väčšej miere
zúčastňujú židovského života, ale nechcú
byť registrovaní ako členovia ŽNO, pritom
vykazujú viac silných židovských znakov
(vyššia endogamnosť, častejšia výchova
k židovstvu). Mladí potrebujú viac silných
dôvodov, aby sa rozhodli stať sa členmi obce.
Za pozornosť stojí aj to, že medzi nimi (viac
ako v strednej generácii) vystupuje do popredia vzťah k náboženstvu a hľadanie/hlásenie
sa aj k náboženským koreňom židovstva.
Práve u tejto generácie vidno výrazný
vplyv židovského vzdelávania inštitúciami,
aj mimo rodín. Toto asi malo veľký vplyv
na znovuobnovenie, znovu posilnenie
židovskej identity aj v tých rodinách, kde
sa v rodičovskej generácii – aj v dôsledku
traumy holokaustu a pod tlakom komunizmu – vytrácala. Sú generáciou „obnovenej
kontinuity židovských tradícií“.
Židovská identita mladých ľudí nie je
identitou holokaustu, antisemitizmu, ale je
to identita voľby. ktorá je komplementárna/
doplnková k iným identitám (občianskej,
národnostnej a iste aj mnohým ďalším).
Nepochybujem o pretrvaní židovskej komunity a jej identity na Slovensku, nebude to
však v podobe tradičného judaizmu, ale skôr
pôjde o veľmi individuálne, osobné identity,
ktoré spája komunita.
Jaká jsou pro ÚZ ŽNO hlavní témata,
kterým se nyní věnujete?
Za hlavnú tému považujem vytvorenie vízie
budúceho židovského života na Slovensku,
budovanie židovskej identity, duchovného
života, ale aj jeho organizačné a finančné
zabezpečenie. Snažíme sa vytvoriť podmienky, ktoré budú garantovať jestvovanie
židovských komunít na Slovensku aj v budúcich desaťročiach. Je paradoxom, že novopríchodzí registrovaní členovia sú väčšinou
čerství dôchodcovia. Jednak preto, že „na
staré kolená“ už prestávajú mať strach byť
židmi, a jednak preto, že ich prvá otázka po
prijatí je často: „Na čo mám nárok?“ Úlohu
hrá samozrejme aj to, že svoj voľný čas chcú
tráviť s „rovnako postihnutými“ ľuďmi. Preto jedna z hlavných úloh je zmena paradigmy
„Zaplaťte – dajte mi výhody – aby som bol
žid“ na „Chcem byť žid a zaplatím si za to“.
Musíme reagovať na stále sa meniacu
situáciu, teraz hlavne na vstup fašizmu do
parlamentu. Je to aj naša krajina a naše deti
v nej ostanú (?) žiť.
V roli předsedy se podílíte i na práci evropských židovských organizací. Domníváte
se, že dokážou reagovat na současná rizika,
že to jsou demokratické instituce?
Keď som sa zúčastnil volebného kongresu
WJC, nedostali európski delegáti ani teoretickú možnosť navrhnúť akéhokoľvek funkcionára. Na druhej strane, je zo slovenského
pohľadu Petr Papoušek, vtedy zvolený podpredseda WJC, dôstojným reprezentantom
aj slovenského židovstva. Myslím, že EJC
je dobrým lobistom židovských záujmov
voči európskym inštitúciám, ale vzťahy
k národným autoritám si musí budovať každá
komunita sama. Najvyššie funkcie v mnohých židovských organizáciách sú „platené“
funkcie v zmysle, keď to chceš robiť, musíš
to (temer) celé zaplatiť. WJC, EJC a aj iné
medzinárodné organizácie majú demokratické stanovy a princípy, ale predsedovia WJC
a EJC sú zároveň hlavní sponzori uvedených
organizácii a tým sú samozrejme aj poznačené všetky demokratické inštitúty.
Děkuji Vám za rozhovor.
Tomáš Jelínek
Kdo je Marian Kotleba?
Dosavadní banskobystrický župan Marian
Kotleba po letošních parlamentních volbách
„proslavil“ Slovensko v řadě světových médií.
Lidé, kteří sledují českou krajně pravicovou
scénu, toto jméno znají již delší dobu. Loni
např. vystupoval na demonstraci Dělnické strany sociální spravedlnosti proti migraci. Jeho
politické úspěchy obdivují i čeští neonacisté
a antisemité. Nyní se v čele Ľudové strany Naše
Slovensko dostal i do slovenského parlamentu.
Kotleba se narodil v roce 1977. Maturoval
na elektrotechnické střední průmyslové škole
v Banské Bystrici. Ve stejném městě posléze
vystudoval učitelství všeobecně-vzdělávacích
předmětů na Fakultě přírodních věd Univerzity
Matěja Bela. Své pedagogické dovednosti
využil v letech 2001–2012, kdy byl učitelem
na sportovním gymnáziu. V Banské Bystrici
v roce 2013 získal i vysokoškolský diplom
z ekonomie.
V letech 2003 –2007 vedl stranu Slovenské
pospolitosti. Stranu později rozpustil slovenský
ústavní soud s tím, že její činnost je v rozporu s ústavou. Stoupenci rozpuštěné strany
pod Kotlebovým vedením následně ovládli
Stranu přátel vína, která se přejmenovala na
Ľudovou stranu Naše Slovensko. Na župana
banskobystrického kandidoval Kotleba již
v roce 2009, kdy se s 10 % umístil na čtvrtém
místě. O čtyři roky později mu v prvním kole
stačilo 21,3 %, aby se ve druhém kole stal
s 55,5 % vítězem (účast ve volbách byla 25 %
oprávněných voličů).
V roce 2010 byl Kotleba zatčen, když před
Bratislavským hradem vedl pochod zaměřený
proti homosexuálům a Státu Izrael. Tehdy
mu hrozil zákaz politické činnosti a dokonce
i vězení.
redakce
Strana 33
5776-38
ROZHOVORY
V letošním roce zahájíme
přestavbu Památníku ticha
Nádraží Bubny by mělo být v příštích letech přebudováno na Památník ticha. Ředitel
organizace Památník šoa Praha Pavel Štingl říká, že vedle standardních problémů
s financemi pociťuje překvapivě malou komunikaci o celém záměru se židovskou komunitou.
Snad jen kromě Terezínské iniciativy se o projekt hlouběji zajímá jen několik jednotlivců.
V rozhovoru před dvěma lety (ŽL31) jste
nám řekl tajné přání, že byste rád, aby se
budova přestavěného nádraží Bubny otevřela letos na podzim, k pětasedmdesátému výročí prvních pražských transportů.
Podaří se to?
Toto přání nám bohužel nevyšlo, protože
vycházelo z teoretické možnosti financování přestavby ze zdrojů Evropských
finančních mechanismů (Norských fondů),
které měly mít ve svém posledním období
ještě dvě výzvy. Pak vyšla už pouze jedna
a ta byla určena pro typově jiné projekty.
Nyní mají tyto fondy jakési mezidobí, a jak
budou nastaveny do budoucna, to se teprve
ukáže. Pracujeme proto na jiných zdrojích
financování a to jde pomaleji. Nicméně
předpokládáme, že v letošním roce zahájíme
přestavbu objektu.
Máte v nájemní smlouvě s ČD nějakou
podmínku, která určuje, v jakém termínu musí být Památník ticha nejpozději
otevřen?
Nájemní smlouva s Českými drahami nemá
limit pro otevření památníku. Hlavním motivem spěchu je naše vlastní snaha dotáhnout
záměr proměny nádraží k otevření co nejdříve. Za prvé proto, že Praha fakticky dosud
nemá památník holokaustu, což je tři čtvrtě
století po odchodu prvních židovských
transportů trochu zvláštní mezera v kulturní
politice. Pak také proto, že na vývoji památníku pracujeme stále jako nezávislá skupina
naprosto nezajištěná pravidelnou podporou
a to se nedá vydržet příliš dlouho.
Ve čtvrtek 16. října 1941 byl nacisty
z Prahy vypraven první transport, který
tehdy směřoval do Lodže. Co chystáte
k letošnímu výročí?
Pro podzim tohoto roku připravujeme
celý cyklus různých událostí. Uvedeme
do dočasného veřejného provozu prostorového průvodce Paměť města, na kterém
pracujeme už dva roky. Připravujeme vý-
Pavel Štingl při odhalení „základní koleje“ Památníku ticha v březnu 2015
(foto Tomáš Jelínek)
stavu z pozůstalosti známého židovského O úpravách ve smyslu nové programové
architekta Rudolfa Welse, jenž zahynul při či výstavní části jsme nejednali. Již před
likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora časem jsme s Památníkem Terezín rozjedv Osvětimi. Vše bude podpořeno různými nali budoucí společné vzdělávací projekty
kulturními programy, které se nám nabízejí a koordinaci navazujících motivů v expozici.
pro nádraží a okolí – menší koncerty, divadla Vzdělávací koncepce pro Památník ticha se
a podobně. O všem budeme průběžně infor- rodí trochu pomalu, protože nám na tento
movat na webových stránkách a facebooku. segment nikdo zatím nepřispěl finančně
Asi nejvýraznější veřejnou nabídkou a my finance z darů a grantů zatím vynaklábude opět Bubnování pro Bubny, které jsme dáme do projektování a projednávání formasi celkem úspěšně vyzkoušeli už loňského lit. Navíc odborná garantka vzdělávání, kteroku právě k výročí prvního transportu. Ten- rá vytvářela koncepci zadarmo – docentka
to veřejný hlas proti nevšímavosti a pasivitě Alena Míšková – bohužel před Vánocemi
se bude letos ozývat z různých míst naší zemřela. Čili dialog s Památníkem Terezín
země i ze zahraničí.
určitě rádi obnovíme, až se naše koncepce
Nedávno jsem slyšel o představě, že by vzdělávání zase trochu rozeběhne.
Památník ticha měl nějak navazovat Jak probíhá spolupráce se Židovským
i na úpravy v Památníku Terezín. O čem muzeem v Praze (ŽM)? Jejich současná
uvažujete?
představa o změnách expozice v Pinka-
Strana 34
5776-38
ROZHOVORY
sově synagoze a jejím okolí v mnohém
Finanční podpora je v současné době zájmový kroužek s podporou osvícených
navozuje pocit, že chtějí posílit význam trochu komplikovaná, i když palčivá otázka. jednotlivců.
celého místa jako památníku šoa, což Každý, kdo někdy prošel byrokratickou
Základní podpora, bez které se proměna
bylo v minulosti odmítáno. Co tomu ří- válkou spojenou s evropskými grantovými nádraží v památník neobejde, jsou v této
káte jako ředitel a zakladatel neziskové tituly, tak ví, že tyto zdroje jsou zároveň pod- chvíli skutečně peníze – investice do přeorganizace Památník šoa Praha?
porou i bičem. Kromě obrovského množství stavby. Po dvouletém poměrně intenzivním
Abych se přiznal, tak já nevím ani to, co formalit diktují navíc mnoho povinností, úsilí, kdy jsme museli připravit koncepci pabylo v minulosti odmítáno, ani to, co se které se musejí naplnit. Jinými slovy je třeba mátníku, realizovat architektonickou studii
má nyní posílit. Od počátku našeho vývoje se rozhodnout, zda budu žít podle šablony a projekt pro stavební povolení, jsme nyní
Památníku ticha se snažíme komunikovat grantů, nebo zda budu naplňovat program, připraveni k revitalizaci objektu.
se Židovským muzeem v Praze za účelem který považuji za prioritní... Málokdy se
Probíhají velmi intenzivní jednání o fispolečné práce na scénáři či koordinace to sejde na stejné cestě. Naším hlavním nancování investice na různých frontách.
kulturních aktivit. V současné době dobře záměrem je přestavět nádraží a na to zatím Mezitím se na nás obracejí různé světové
komunikujeme se Vzdělávacím a kulturním žádné tituly nejsou. Evropské komunikační instituce i nezávislé skupiny s nabídkami
centrem a připravujeme i některé společné granty jsme nějaké podali, uspořádali jsme spolupráce na různých docela zajímavých
projekty.
za ně různé kulturní akce, ale také jsme se kulturních záměrech. Často jsou překvapeni,
Co se týká záměrů s novými expozicemi s nimi dost natrápili.
že projekt žánru památník šoa v celkovém
ŽMP, tak o těch jsem
měřítku nepodporunaposledy komunikojí stát nebo město.
val s panem MichaJsou zaskočeni tím,
lem Franklem konže nemůžeme do jecem minulého roku
jich projektu nabíds tím, že v dohledné
nout aktivní finanční
Rok 2014 byl věnován projektování, které probíhalo na základě první verze scénáře
době budou připravepřispění, byť jen na
pro stálou expozici. Z architektonické studie na revitalizaci nádražní budovy pro
ny scénáře pro nové
úrovni komunikace
Památník ticha Bubny, jak byl projekt nazván, vyšla dokumentace pro stavební poexpozice, které by se
na sociálních sítích,
volení. Záměr byl na různých místech prezentován, veřejně diskutován a na deseti
měly týkat i tématu
protože ji i pro naše
významných místech veřejných prostor Prahy, muzeí a galerií, byla instalována výstašoa. Jsme připraveni
záměry děláme vlastva „Cesta k památníku“. Její anglická mutace byla vystavena ve Washingtonu, v New
je koordinovat s našině na koleni. Hotová
Yorku, v Budapešti, na plenárním zasedání IHRA a dalších světových konferencích.
mi záměry. Právě tak
vývojová a projektoStavební povolení bylo vydáno v létě roku 2015. Ve stejném roce byla odhalena
i naše další scénáře
vá fáze je zkrátka pro
pro stálou expozici „Brána nenávratna“ sochaře Aleše Veselého, byly uspořádány koncerty, projekce,
zahraniční partnery
veřejné diskuse a „Bubnování pro Bubny“ spojené s výstavou „Hlasy rodinných alb“.
Památníku ticha, na
signálem k tomu, že
kterých právě aktivně
velký záměr nového
pracujeme, budou odborným pracovníkům
Jinou otázkou je pochopitelně podpora místa evropské paměti se proměnil z obecŽidovského muzea k dispozici. Uvítáme ze soukromých zdrojů – tedy dary. Ta se ného vizionářství do reálného uchopitelného
tvůrčí diskusi k těmto záměrům. Od po- nám zatím daří lépe hledat na domácí půdě záměru, a je tedy čas rozvíjet jazyk nové
čátku prezentuji naše úsilí jako otevřené než v zahraničí.
křižovatky historie a současnosti. Neboli
a zdůrazňuji zásadní nebezpečí v případném Kde nyní potřebujete nejvíce pomoci?
berou nás jako usazenou instituci se stálou
soutěžení či snad konkurování si na tomto Abych hned nepokračoval nepopulárními podporou. U nás je bohužel završení toho
poli. Věřím, že jednou bude pro veřejnost nářky o financích, tak musím konstatovat, všeho, co zmiňuji, pro ostatní trochu varovýznam šoa v Praze vnímán jako jedna že pociťuji překvapivě malou komunikaci váním před konkurencí na poli rozdělování
kulturně historická tvář metropole se sou- o celém záměru se židovskou komunitou limitovaných kulturních financí a grantočasným rozměrem a nejen jako rozdrobené jako celkem. Snad jen kromě Terezínské vých podpor. Nedávno se nám dokonce
střípky dějepisu.
iniciativy a některých konkrétních jednot- stalo, že jsme žádali o podporu na velkou
V uplynulých letech jste měl několikrát livců spojených s obcí či federací. Občas ke výstavu v ulicích Prahy a dali nám desetinu
možnost prezentovat celý projekt v za- mně doputuje nějaká ojedinělá otázka typu rozpočtu. Pod čarou zaznělo, že už jsme
hraničí. Jak se vám daří navazovat me- „Proč se na nádraží zatím nic viditelného toho dost zvládli, tak si asi umíme peníze
zinárodní spolupráci a získávat finanční neděje a jeho okolí je v žalostném stavu“, opatřit i sami.
podporu?
ale nenabízí prostor k odpovědi.
Abych uzavřel nářky: Jsem přesvědčen,
Prezentace v zahraničí nám přinesly dobré
Když uspořádáme prezentaci ve VKC že v letošním roce přestavba Památníku
kontakty na odbornou podporu – jako je Židovského muzea, tak přijde zcela naho- ticha bude zahájena. Předpokládáme, že
třeba vazba na Památník ve Washingtonu. dile patnáct lidí. Nabízíme různé diskuse cyklus akcí spojených s podzimním výročím
Usadily projekt s dobrou odezvou do pově- k tématům, která fakticky stále řešíme, bude také vhodným časem k uveřejnění
domí struktur, bez kterých nelze v širokém pracujeme průběžně na scénáři stálé ex- reálného harmonogramu.
měřítku téma rozvíjet, jako je třeba Mezi- pozice. Máme portfolio sezonních výstav, Kdesi jste řekl, že Památník ticha je
národní aliance pro připomínku holokaustu které bychom rádi realizovali ještě v mezi- projektem druhé generace, kterým se vy(IHRA).
čase přestavby, ale stále je řešíme jen jako jadřuje směrem k současníkům, k věcem,
Činnost Památníku šoa
Praha v letech 2014–2015
Strana 35
5776-38
ROZHOVORY
jež přežili jejich rodiče. Jak pracujete
s touto druhou generací, jak se do projektu zapojuje?
Ono to ani nemůže jinak být. Generace
našich rodičů už osobní svědectví vydá jen
ojediněle. Svou roli naplnila, na nás teď je,
abychom s jejich vzpomínkami pracovali
jako s určitým fenoménem. Zde bych rád
zdůraznil současným fenoménem. Pro
koncepci Památníku ticha nejsou příběhy
šoa zapouzdřeným dějepisem, ale nejzávažnějším argumentem k současným paralelám, ke společenským projevům, které se
neustále vracejí v různých podobách. Tak
se snažíme stavět poselství nové budoucí
expozice... Jako dialog nás, kteří nyní
modelují identitu tohoto města a navazují
na zkušenost našich rodičů. Na jejich předválečnou republiku, na válečnou zkušenost
i na pozdější osudy po návratu z lágrů.
Pracujeme však i na elementárních
projektech, za kterými je druhá i třetí generace aktivně viditelná. K minulému výročí
prvních transportů z Prahy jsme prezentovali na malé výstavě v hale nádraží první
výsledky cyklu „Hlasy rodinných alb“,
který pracuje s fotografiemi soukromých
zdrojů a jejich příběhy nechává komentovat
jak pamětníky války, tak jejich potomky.
Sleduje jak rodinné historie předválečné,
tak samotné okamžiky šoa, ale i pozdější
osudy tváří z domácích alb.
Také zmíněný průvodce Pamětí města,
který budeme prezentovat na podzim, je
odkrýváním minulých vrstev domů a ulic.
To je zadáním pro naši generaci a pro naše
děti, které mohou svým aktivním prožitkem v terénu aktivně navázat, a věříme, že
i dále samostatně objevovat. Oba tyto projekty jsou již určitým vodítkem pro výraz
budoucí expozice a vzdělávací programy.
Mám doma transportní kufr svého příbuzného, s nímž odjel do Terezína. Máte
při přípravě expozic zájem o využití
takovýchto předmětů, nebo se zaměřujete jen na záznamy, které lze využít
pro audiovizuální prezentaci, jako jsou
fotografie či filmové záznamy?
Společnost Památník šoa Praha má malou
sbírku podobných předmětů, která se nám
sešla jakýmsi samospádem od jednotlivců
a rodin, se kterými přirozeně komunikujeme. Věci, které bychom mohli využít pro
expozici, patřičně registrujeme a ukládáme.
Za tím účelem jsme nechali společnost
zaregistrovat do Centrální evidence sbírek,
abychom k ochraně těchto relikvií splnili
registraci na evropské úrovni. Přicházejí
k nám ovšem i nabídky větších souborů
pozůstalostí či různé archiválie. Ty pak
doporučíme k předání Židovskému muzeu
Praha, které je pro nás fakticky respektovanou sbírkotvornou institucí, má kvalitní
depozitáře a zkušené odborné pracovníky,
kteří se o vzácné exponáty v rozsáhlých
fondech starají s patřičnou technickou
erudicí.
Otázka však směřovala snad i k formě
expozice... Je třeba zdůraznit, že nestavíme
muzeum. To Praha má a jeho téma – jak už
i v otázkách zaznělo – se pravděpodobně
k tématu šoa jednou také více přiblíží.
Koncipujeme místo paměti. Po exponátech
v koncepci stálé expozice tedy nesáhneme
jen proto, že se nám nabídnou, ale především proto, že to bude scénář žádat. V tomto směru postupujeme podle klíče malá věc
– velký příběh. Byli bychom rádi, aby si
návštěvník velká dramata mohl objevovat
od nějakého reálného atributu, malého autentického dotýkaného předmětu. Nemusí
jich být moc, ale měly by mít svá tajemství
a své velké významy. Úměrně tomu, že
v tématu šoa není malých příběhů...
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů!
Tomáš Jelínek
Pro velký zájem o poznávání moderního Státu Izrael jsme připravili kulturně vzdělávací projekt s názvem ISRAEL TODAY, který se bude realizovat v různých městech ČR, SR i Polska.
PROGRAM PRO VEŘEJNOST – Přednáška O CESTOVÁNÍ
V IZRAELI v podání Mgr. Kristýny Kuboňové, doprovázená
jejími aktuálními fotografiemi ve formě powerpointové prezentace. Přednáška trvá 60 minut. Možno přizpůsobit podle přání
jednotlivých organizátorů.
Dále je v nabídce přednáška: MODERNÍ STÁT IZRAEL (věda,
umění, ekologie)
IZRAELSKÉ LIDOVÉ TANCE pro začátečníky i pokročilé
vyučuje renomovaný, mezinárodně uznávaný lektor Gidi Eiko
z Jeruzaléma. Tance jsou kruhové nebo řadové a jsou vhodné
pro všechny věkové skupiny. Jednoduché pokyny k tancům jsou
v angličtině se simultánním překladem.
Výuka trvá 60–120 minut. Možno přizpůsobit podle přání jednotlivých organizátorů.
Obě části programu na sebe volně navazují a vzájemně se doplňují. Pořadatelem je nezisková organizace Spolek OROT Brno
www.orotbrno.cz
Pro zjištění aktuálních termínů kontaktujte Bc. Lenku Veselou, e-mail: [email protected] , mobil: +420 739 555 459.
Strana 36
5776-38
HISTORIE
Sportovci židovského původu
na olympijských hrách v barvách
československé trikolóry
„Olympijské hry nejsou výsadou některé země nebo rasy a nikdy nesmějí být monopolem některých
skupin. Patří celému světu. Patří všem národům bez výjimky a všechna sportovní odvětví mají na
nich stejná práva bez závislosti kolísání nálad veřejného mínění.“
Pierre de Coubertin
Balász
Barta
Většina současných historiků se shoduje v názoru, že Židé byli v období první Československé republiky třetí státotvornou národností.
Poměrně komplikovaný počáteční vztah této
skupiny obyvatelstva k novému státu se rychle měnil, což nepochybně způsobilo i jejich
uznání za právoplatnou národnostní menšinu.
Zakladatelé státu správně odhadli, že velká
část obyvatel mojžíšského věrovyznání si v Čechách na úkor německé a na Slovensku na úkor
maďarské menšiny zvolí národnost židovskou.
V dalším období se pozitivní vztah k státu ještě
prohluboval. Uvedená skutečnost se projevila
i v oblasti sportu.
Aby se předešlo vzájemným národnostním
třenicím, rozhodli se představitelé sportu
organizovat ho na základě národnostním a ne
teritoriálním. Tak začaly vznikat národní sportovní svazy, které navenek zastupovaly střešní
organizace. V případě židovského etnika to
bylo tělovýchovné a sportovní hnutí Makabi.
Střešní organizace byly členy Československé
sportovní obce, později Československého
všesportovního výboru. Pro stanovení státní
reprezentace sloužily kvalifikační závody.
V případě olympijských her stanovil reprezentační družstvo Československý olympijský
výbor – ČOV. Židé na rozdíl od dalších národnostních skupin nepřizpůsobovali svůj postoj
k reprezentaci státu na základě vnějších činitelů
s výjimkou posledních meziválečných olympijských her v roce 1936, kdy bylo evidentní, že
organizátor – nacistické Německo – využije,
či lépe řečeno zneužije hry k propagaci svého
režimu. Československé Makabi doporučilo
svým členům na základě rozhodnutí Světového
svazu Makabi nestartovat na olympijských
hrách v Berlíně. V denním tisku začala ostrá
polemika, zda je toto rozhodnutí správné. ČOV
rozhodnutí židovských sportovců akceptoval,
ale Československý amatérský plavecký svaz
– ČsAPS – pohrozil pokutou a zákazem činnosti
na dobu dvou let. Několik špičkových plavců, kupř. František Getreuer, Viktor Lederer
a Adolf Polakov z pražského plaveckého klubu
Hagibor, se rozhodlo ukončit sportovní kariéru.
Nakonec i ČsAPS bojkot židovských plavců
akceptoval a zákaz činnosti předčasně ukončil.
V dresu československé olympijské reprezentace se přece jen sportovci židovského původu
objevili. Pro Kurta Epsteina (29. 1. 1904
Roudnice nad Labem – 1. 2. 1975 New York)
Getreuer
Gottlieb
ho klubu – ČPK, a proto se na něho doporučení,
které vydalo Makabi, nevztahovalo. Na berlínských hrách startoval v družstvu vodního póla,
které skončilo v základní skupině. I když se
Kurt Epstein hlásil k československé národnosti,
byl jako Žid po anektování Čech a Moravy nacistickým Německem deportován do Terezína
a později do Osvětimi. Konce války se dožil
v koncentračním táboře Frýdlant. Po válce
pracoval jako reprezentační trenér plaveckých
sportů, ale v roce 1948 se rozhodl pro odchod
do USA. V emigraci pracoval jako funkcionář ve Sdružení československých sportovců
v exilu. Druhým byl šermíř František Vohryzek (9. 1. 1907 Praha – 27. 1. 1997 Montreal).
Byl členem šermířského klubu Riegel. V roce
1937 byl sportovním časopisem Makabi sport
vyhodnocen jako nejlepší židovský šermíř Evropy. V tomto období patřil k absolutní československé šermířské špičce. Na hrách startoval
v soutěži kord jednotlivci, kde byl vyřazen
Engel
Epstein
v prvním kole, a dále v soutěži korda fleret
to nebyla první olympiáda. Poprvé se jako člen družstva, které bylo vyřazeno vždy ve druhém
družstva vodního póla zúčastnil her už v roce kole. V roce 1938 získal stipendium do Francie.
1928 v Amsterdamu. O čtyři roky později, kdy Po okupaci vlasti vstoupil v Paříži do českoslojeho sportovní výkonnost byla na vrcholu, naše venského zahraničního vojska. Zde vykonával
družstvo vodního póla na hry z ekonomických zpočátku funkci řadového vojáka, ale později
důvodů necestovalo. Poslední možnost účasti byl jmenován do funkce polního soudce. Dnem
na hrách viděl v roce 1936. Kurt Epstein byl 1. ledna 1944 byl převelen k naší zahraniční
členem pražského Československého plavecké- jednotce v Sovětském svazu. S touto jednotkou
Strana 37
5776-38
HISTORIE
Hartmann
Hekš
bojoval za osvobození naší vlasti. Po skončení
války pokračoval ve funkci vojenského soudce
až do roku 1947 v uvedené funkci. Potom z armády odešel a pracoval v chemickém průmyslu.
V roce 1952 se s ohledem na vnitřní politickou
situaci v zemi rozhodl pro emigraci do Kanady.
V tomto období si změnil příjmení na Vernon.
V Kanadě se usadil v Montrealu a byl činný
v našem krajanském spolku.
Vraťme se ale na samotný začátek. Na první
poválečné hry byli do olympijského družstva
nominováni jen sportovci československé
národnosti. Do této kategorie patří i lední
hokejista Karel Hartmann (6. 7. 1885 Trhové
Dušinky – říjen 1944 Osvětim), jehož rodina
konvertovala na křesťanství ještě před vznikem
Československa. Turnaj v ledním hokeji se
uskutečnil v rámci letních her a naše družstvo
skončilo na třetím místě. Uvedený stav byl
odrazem nestabilní poválečné situace, kterou
ukončila až Trianonská mírová smlouva v roce
1920. Ani v reprezentaci dalších států se na
těchto hrách příliš mnoho sportovců židovského
původu neobjevilo. Na rozdíl od těch předválečných získali na těchto hrách Židé „jen“ tři
zlaté medaile. Po olympiádě se situace změnila.
Světová organizace Makabi založená v roce
1921 v Karlových Varech začala s Mezinárodním olympijským výborem – MOV – jednat
o záměru vytvořit samostatnou národnostní
výpravu v roce 1924. Ve svých argumentech
se opírala o příklad českého a finského národa,
které se staly členy MOV bez toho, aby byly
subjektem mezinárodního práva. Jednání
nakonec nebylo úspěšné, a tak se sportovci
mojžíšské víry museli spokojit se startem za
stát, ve kterém žili. Nakonec ne všichni se
k židovské národnosti přihlásili, respektive
měli tuto možnost. V meziválečném období
byla židovská národnost uznávána v Československu a jen na nějakou dobu v Polsku, Litvě
a na Ukrajině. Dočasnou tečku za snahou o samostatnou reprezentaci Židů na olympijských
hrách dal pražský kongres MOV v roce 1925.
Dodejme, že po rozhodnutí MOV, že za člena
bude přijat jen národ s vlastním státem, se Židé
této myšlenky úplně nevzdali a od roku 1932
začali organizovat po vzoru olympiád vlastní
hry – Makabiády. Nazvané i modro-bílými
olympiádami.
Na hry v roce 1924 byli do československého družstva zařazeni i sportovci dalších národnostních skupin. V našem případě šlo o osm
sportovců. První z nich, šermíř Alexandr Barta
(29. 1. 1892 v Levoča – únor 1945 Regensburg),
měl původní příjmení Teitelbaum. Šermu se
začal věnovat v rodném městě a svoje šermířské zručnosti rozvíjel i na vysokoškolských
studiích na polytechnické fakultě v Budapešti.
Později se stal členem Košického atletického
klubu, známého pod zkratkou KAC. Alexandr
Barta byl na základě medailových umístění na
mistrovstvích Československa nominován do
družstva šavlistů, které skončilo na čtvrtém
místě. Krátce po skončení her ukončil aktivní
činnost a věnoval se podnikání v oblasti stavebnictví. Po vyhlášení Slovenského státu dostal
od ministerstva hospodářství výjimku, protože
stavěl na východním Slovensku v Hrabušticích
železniční tunel. Tam se ukrýval po vypuknutí
Slovenského národního povstání. Po potlačení
povstání jednotky gestapa jeho úkryt odhalily,
a tak i on byl deportován do Německa, kde při
Klempfner
Mährer
leteckém bombardování zahynul. V tenisu nás
reprezentoval Ernst Gottlieb (13. 3. 1894 Brno
– Săo Paulo). Byl členem Německého lawen-tenisového klubu v Brně. Na hrách startoval
v čtyřhře a byl vyřazen ve druhém kole. Ernst
Gottlieb pracoval jako úředník a později jako
ředitel továrny Viktoria v Brně. Po okupaci
Československa odešel do Brazílie, kde se
natrvalo usadil v São Paulu. Dalším byl Rudolf Piowatý (28. 4. 1900 Brno – 29. 1. 1978
Paris), který s plaváním začal v Makabi Brno.
Po založení ŽSK Bar Kochba Brno pokračoval
v tomto klubu, kde vykonával i různé funkce.
Na hrách startoval v disciplíně 200 m prsa a ve
štafetě 4 x 200 m v. zp. V obou disciplínách byl
vyřazen v semifinále. V roce 1942 opustil protektorát a odešel do Švýcarska, kde vypomáhal
na Úřadu stálého delegáta Československa při
Společnosti národů. Později vstoupil do česko-
Neményi
Piowatý
slovenského zahraničního vojska a podílel se
na osvobození vlasti. Po demobilizaci v roce
1947 se opět rozhodl pro emigraci, tentokrát do
Kanady, kde se usadil v městě Paris. Do fotbalové reprezentace byl zařazen Pavel Mährer (23.
5. 1900 Teplice – 18. 12. 1985 Los Angeles).
S fotbalem začal v klubu Teplitzer FK. V letech
1923–1926 hrál v ligovém družstvu DFC Praha.
V roce 1926 odešel do USA, kde hrál v sezoně
1926/1927 za Brooklyn Wanderers a v letech
1928–1931 za Hakoah New York. V USA se
oženil a v roce 1931 se vrátil s rodinou do
Československa. V sezoně 1930/1931 hrál
za FC Náchod a v letech 1933–1936 opět za
DFC Praha. Za tento klub odehrál celkem 55
ligových zápasů, což byl klubový rekord. Po
skončení aktivní kariéry působil jako trenér
v DFC Praha. Po okupaci byl zavlečen do
koncentračního tábora Terezín, kde se vrátil
k fotbalu, když hrál za tým „Řezníků“. V Terezíně se dožil konce války. V roce 1943 se
podařilo přes organizaci Mezinárodního červeného kříže „vyreklamovat“ manželku a děti
z koncentračních táborů výměnou za Němce
do Švýcarska. Po válce se s rodinou vystěhoval do New Yorku. Celkovým pátým místem
nezklamalo ani naše družstvo vodních pólistů,
v kterém startovali kromě jiných Vojtěch Neményi (1. 8. 1899 Košice – únor 1945 Petržalka),
který začal s plaveckými sporty v Košickém
atletickém klubu – KAC – a věnoval se jim
i na vysokoškolských studiích v Praze, kde
startoval za Amatérský plavecký klub. V roce
1944 byl deportován do koncentračního tábora.
Spolu s dalšími byl zastřelen během transportu v Petržalce; Hugo Klempfner (6. 1. 1902
Praha – 24. 3. 1969 Melbourne) byl členem
pražského ŽSK Hagibor, ale v roce 1923 přestoupil do družstva Sparta Praha. V roce 1927
se po konsolidaci poměrů v mateřském klubu
opět vrátil do ŽSK Hagibor, kde v roce 1929
ukončil sportovní kariéru. V roce 1939 společně
s rodinou emigroval do Austrálie, kde se usadil
v Melbourne. Jiří Reitman (21. 6. 1905 Praha
– 4. 1. 1945 Dachau), který byl členem ČKP.
Jeho osud byl podobný těm, kteří se rozhodli
Strana 38
5776-38
HISTORIE
Reitman
Schulz
zůstat. Po Terezíně byl deportován do Osvětimi a potom do Dachau. Čtvrtým z uvedených
plavců byl Július Balász (5. 10. 1901 Budapešť
– 29. 10. 1970 Praha). S plaveckým sportem
začal v Budapešti u zakladatele vodního póla
Vojtěcha Komjatiho, později se rodina rozhodla
pro návrat na Slovensko. Krátce nato odešel
v roce 1920 studovat na obchodní akademii do
Brna, kde se stal členem sportovního klubu ŽSK
Bar Kochba Brno. Zde nejen hrál vodní pólo,
ale zdokonaloval se i v plaveckých disciplínách.
Především se však věnoval skokům do vody.
Zisk národních titulů znamenal místenku na
olympiádu, kde startoval v plavecké disciplíně
100 m v. zp., vyřazen byl v rozplavbách, a ve
skocích z třímetrového prkna, kde získal deváté
místo. V roce 1925 narukoval do Prahy, kde se
stal členem ŽSK Hagibor. Svůj start na hrách si
zopakoval i v roce 1928. Tentokrát soutěžil jen
ve skocích z třímetrového prkna, kde skončil
v skupině na čtvrtém místě. Július Balász se po
skončení sportovní kariéry výrazně angažoval
v činnosti sportovní sekce Světového svazu
Makabi, kde stál na čele plaveckých sportů.
Deportaci do koncentračního tábora se nevyhnul ani on. Po Terezíně následovaly Osvětim
a Frýdlant. Po válce se věnoval plaveckému
sportu jako trenér i funkcionář. Je považován
za zakladatele československé skokanské školy.
V roce 1928 startovalo v dresu československé trikolóry celkem šest sportovců židovského
původu. Mimo už zmíněných Júliuse Balásze,
Huga Klempfnera a Kurta Epsteina to byli Pavel
Steiner, František Getreuer a František Schulz.
Všichni startovali v družstvu vodního póla, které bylo vyřazeno v základním kole. Pavel Steiner (29. 3. 1908 Bratislava – 4. 6. 1969 Sliač)
byl nejen vynikající sportovec, ale i lékař, vědec
a horlivý funkcionář. S plaváním začal v bratislavském klubu Pozsonyi Torna Egyseület
– PTE, kterému dvakrát pomohl k titulu mistra
republiky ve vodním pólu. Jeho plaveckou doménou byla kraulová stovka. V této disciplíně
patřil k absolutní evropské špičce. Paradoxně
právě v ní na hrách nikdy nestartoval, i když
v ní překonal šestačtyřicetkrát československý
rekord. Poprvé v roce 1928 nestartoval, protože
se opozdil při registraci startu kvalifikačních závodů. Následujících her v roce 1932 se neúčastnil z finančních důvodů a v roce 1936 z důvodů,
jež jsme uvedli výše, start odmítl. V roce 1932
přestoupil Pavel Steiner do ŽSPK Bar Kochby
Bratislava. V novém klubu působil ve funkci
náčelníka a velkou měrou přispěl k tomu, že na
konci třicátých let se ŽSPK Bar Kochba Bratislava stal nejúspěšnějším plaveckým klubem
Československa. V roce 1939 emigroval do
Anglie, kde pracoval jako vojenský chirurg. Po
válce se věnoval hrudní chirurgii. Prof. MUDr.
Pavel Steiner, DrSc. byl nositelem nejvyšších
sportovních a lékařských ocenění. Neméně
úspěšným plavcem byl František Getreuer
(12. 8. 1906 Praha – 6. 2. 1945 Dachau), který
byl členem pražského ŽSK Hagibor a později
ŽSPK Hagibor. V tomto klubu získal v individuálních a štafetových disciplínách přes dvě
desítky národních titulů. Po skončení kariéry
vykonával v mateřském klubu funkci trenéra.
I jeho cesta vedla přes Terezín do Osvětimi
a Dachau. Posledním ze skupiny vodních pólistů byl František Schulz (26. 6. 1904 Ledeč
n/Labem – 5. 6. 1985 Prosečnice). Byl rovněž
členem plaveckého odboru ŽSK Hagibor.
Specializoval se na vodní pólo, v kterém byl
mnohonásobným reprezentantem Československa. Osud Františka Schulze byl po okupaci
v mnohém podobný osudu jiných sportovců. Po
deportaci do Terezína následovala Osvětim. Po
osvobození se vrátil do Prahy.
V roce 1932 získalo právo organizovat
olympijské hry město Los Angeles. Bylo to
v období, kdy vrcholila hospodářská krize,
a tak Československo vyslalo do Ameriky
jen sedmičlennou výpravu. Na tom, že v naší
minivýpravě byli atleti Andrej Engel a Oskar
Hekš měla zásluhu především Makabi, která
zorganizovala sbírku pro talentované sportovce. Sprinter Andrej Engel (10. 2. 1910
Banská Štiavnica – 3. 12. 1991 Malmö) začal
s atletikou ve Vídni, kde studoval střední školu
a pokračoval i na vysokoškolských studiích
v Praze, kde startoval za Vysoké školy Praha.
V roce 1933 přestoupil do ŽSK Hagibor. Na
olympijských hrách startoval v běhu na 100
a 200 metrů. V obou bězích byl vyřazen
v rozběhu. Nominován byl i v roce 1936, ale
z už uvedených důvodů start odmítl. Když
na Slovensku začaly deportace, rozhodl se
přes Německo emigrovat na falešný pas do
Švédska, kde se usadil natrvalo v Malmö. Vytrvalec Oskar Hekš (10. 4. 1908 Rožďalovice
– 8. 3. 1944 Osvětim) na začátku atletické kariéry startoval za Pedestriánský klub Vinohrady.
V roce 1931 přestoupil do ŽSK Hagibor, za
Steiner
Vohryzek
který startoval do roku 1935, kdy ho získala
AC Sparta. Na olympijských hrách startoval
v maratonském běhu, ve kterém skončil na
osmém místě. Výrazně se angažoval za bojkot
berlínské olympiády. Nejprve byl 24. listopadu
1941 deportován do Terezína a 6. září 1943
s tzv. rodinným transportem do Osvětimi-Birkenau. V noci z 8. na 9. března 1944 byl
bez selekce celý rodinný transport vyvražděn.
Z naší krátké exkurze je zřejmé, že českoslovenští sportovci židovského původu se
uplatnili na olympijských hrách především
v plaveckých sportech a atletice. Výborné výsledky v dresu Československa ale dosahovali
i v dalších sportovních odvětvích, která byla
z programu her vyřazena, respektive ještě
do rodiny olympijských sportů nepatřila. Za
všechny uveďme alespoň Ladislava Hechta
(31. 8. 1909 Žilina – 27. 5. 2004 Kew Gardens),
člena I. ČLTK a ŽSK Hagibor, který byl hráčem
první světové desítky, a členku Makabi Brno
Traute Kleinovou (13. 8. 1918 Brno – 9. 4. 1976
Las Vegas), která se v letech 1936–1937 stala
trojnásobnou mistrní světa ve stolním tenise.
Pokud bychom šli do historie sportu ještě dál,
narazili bychom na jméno Karel Fusch-Roubětín (25. 1. 1881 Praha – 17. 10. 1941 Londýn),
který reprezentoval Čechy na olympijských
hrách v tenisu už v letech 1908 a 1912. Karel
Fusch-Roubětín se po válce stal členem prvního ČOV a výrazně se angažoval v činnosti
Československé lawen-tenisové asociace, kde
vykonával i funkci předsedy. Pro juniorskou
kategorii věnoval pohár, který se hrál jako neoficiální mistrovství Československa. Z vlasti
tento úspěšný podnikatel emigroval ještě v roce
1938. I když Izraelité tvořili v Československu
jen malou skupinu obyvatelstva (podle sčítání
z roku 1930 to bylo 1,29 %), překonali svojí
účastí na olympijských hrách v dresu Československa i mnohem početnější a sportovně
vyspělé Němce, kteří podle stejné statistiky
tvořili 23,32 % obyvatel Československa.
Peter Bučka
Byly použity fotografie z fondů NA, Terezínské
iniciativy a archivu autora.
Strana 39
5776-38
HISTORIE
Dočká se konečně kumránská
záhada rozluštění?
Izraelští a němečtí vědci zahájili společný
projekt o rozpočtu 1,6 milionu eur, jenž by měl
konečně přinést zásadnější pokrok ve výzkumu
jednoho z nejvýznamnějších pokladů Svaté
země. Stále totiž není jasné, kdo před zhruba
1950 lety ukryl v 11 kumránských jeskyních na
severovýchodním břehu Mrtvého moře na 850
biblických rukopisů a náboženských pojednání
pocházejících z období Druhého chrámu. Je
mezi nimi na dvě stě textů Tanachu, velmi dobře
zachovalý sedmimetrový svitek Knihy Izaiáš,
část Knihy Daniel, Komentář k Habakukovi
a část žalmů.
Většina kumránských svitků a jejich zlomků
je z kozí nebo ovčí kůže vypracované na tenký
pergamen, ale také z papyru a měděného plechu.
Nalezeny byly před bezmála 70 lety beduínskými pastýři a dnes jsou uloženy ve Svatyni knihy
a v Archeologickém muzeu v Jeruzalémě. Díky
zmíněnému projektu založenému na digitálních
technologiích se nyní na jejich výzkumu bude
moci podílet vědecká komunita z celého světa.
Univerzity v Haifě a Tel Avivu ve spolupráci
s Akademií věd v německém Göttingenu vytvořily virtuální platformu, jejíž součástí jsou
mimo jiné kumránské rukopisy v digitální
podobě a ve vysokém rozlišení (výsledek čtyřleté práce Izraelského muzea) i tzv. kumránský
lexikon göttingenské Akademie věd. Cílem je
propojení textových a obrazových souborů, které umožní plynulý přechod mezi originálními
texty rukopisů, jejich překladem, slovníkovými
záznamy a paralelními texty.
Kumrán patří k nejznámějším a k nejzáhadnějším archeologickým nalezištím na světě.
Ještě dnes je poblíž jeskyň viditelná zřícenina,
o níž panuje řada dohadů: byla sídlištěm esejců,
asketického hnutí antického judaismu, o němž
se zmiňují římský autor Plinius i židovský
historik Josefus Flavius, či bydlištěm prvních
křesťanů? Vojenským stanovištěm nebo vilou?
Spekulací je nepočítaně, potvrzených poznatků
pomálu. Jisté je pouze to, že původní sídliště
bylo zničeno v době židovské války v letech
66 až 70 n. l.
Z dnešního pohledu je také pravděpodobné, že zde žilo na 200 až 300 mužů, žen
a dětí neznámého náboženského hnutí. Živili
se zemědělstvím, především pěstováním datlovníků. Existují rovněž indicie poukazující
na náboženské tradice, které se však od těch
židovských z doby kolem narození Krista liší.
Před 2000 lety nemělo okolí Kumránu
charakter pouště, jak je tomu dnes, nýbrž zelené stepi. Zem byla porostlá trávou, křovinami
a palmami, které byly rezervoárem vzácné
dešťové vody, a klima bylo značně chladnější
než v současnosti. Terasa ležící na východ
od zříceniny, kde se nachází na 1200 hrobů,
byla tehdejšími obyvateli zavlažována uměle.
Dokazují to usazeniny koncentrací solí, které
odpovídají typickým hodnotám spodních vod
vyskytujících se na severním okraji Mrtvého
moře.
Další nový příspěvek archeologie k rozluštění záhady kumránských svitků se týká keramických džbánů (resp. jejich střepů), v nichž
byly ukryty. Obdobné střepy byly nalezeny
i v pevnosti Masada a v Jerichu – tudíž svitky
nemusely nutně vzniknout v Kumránu.
Luštění hádanky tedy bude pokračovat, jen
se přesouvá do virtuální reality.
Podle zahr. zdrojů
Strana 40
5776-38
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Je hebrejský NAVIJ´
totožný s prorokem?
Jak známo, hebrejskou bibli označujeme
tanach. Není to slovo s přeložitelným
vý znamem, nýbrž akronym (rétoricko-stenografická figura) pro torah, nevij´im,
ketuvim*1). Taková praxe není židovské
specifikum. V křesťanství běžným akronymem je např. INRI*2). Když hebrejská bible
vytáhla na pouť mezi pronárody světa, stalo
se tak v jazykovém rouše řeckém – v překladu známém pod jménem Septuaginta.
Slovo navij´ (pl. nevij´im) se v tanachu
vyskytuje více než 100 krát a to svědčí o jeho
závažnosti. V Septuagintě bylo nevij´im
přeloženo slovem profetes, které je odvozeno od výrazu pró-phemi = předpovědět,
věštit. Slovo vešlo s malými obměnami do
evropských jazyků*3); ve slovanských zní:
prorok. Slavná věštírna v klasických dobách
byla v Delfách pod horou Parnas. Byla zasvěcena Apollonovi a kněžka jeho chrámu,
Pythie, sedící na trojnožce nad zemskou
trhlinou, z níž vystupovaly páry obsahujíci
halucinogenní koktejl (oxid dusný – N2O3,
rajský plyn – N2O, ethen – C2H4) – oznamovala budoucnost. Díky omamným plynům se
Pythia dostala do stavu transu a v polovědomí vyrážela laikům nesrozumitelné „věštby“,
které kněží interpretovali a vhodně upravené
výroky sdělovali tázajícím. Šlo také o byznys – taková předpověď nebyla k mání za
nulový tarif. Výrok Pythie byl víceznačný,
a tak za každých okolností „pravdivý“. Král
Lydie, Kroisos, známý svým příslovečným
bohatstvím, se před bojem s perským
soupeřem (byl jím Kyros II.) obrátil na
delfskou věštírnu. Bylo mu oznámeno:
Překročíš-li řeku Halys – velkou říši zničíš.
Překročil, zničil – svou vlastní říši; Pythie
zůstala neomylnou. Tak tohle vše hebrejští
nevij´im nebyli a ani zdaleka se vylíčenému
předobrazu (lehavdil) nepodobali.
byli nejspíš heroldové Pána – nikoliv ve
smyslu znalce erbů, nýbrž v úloze královských vyvolávačů – jak ukáže další text, ve
kterém můžeme užívané slovo – prorok –
psát, u vědomí rozdílu významů. Co vše
tudíž bylo posláním a náplní působnosti
hebrejských proroků? Jako vždy hledejme
odpověď v bibli.
V 2. kn. Letopisů/divrej hajamim bet
12,15 čteme: A příběhy rechav`ama, dřívější
a pozdější/poslední, hle/vždyť, jsou sepsány
v zápisech šmaja-proroka a (zápisech)
i`ddo-vidce...*4). Zde se prorok prezentuje
v úloze dvorního kronikáře. V 1. kn. Letopisů/divrej hajamim alef 25,1 psáno jest:
A David a velitelé vojska (přidělili) ze synů
a´safových a hejmanových proroky (hannivvj´im) ke službě (prorockých hlášek, hrajíc)
na... jmenovány jsou 3 hudební nástroje,
jejichž identifikace je nejistá; nejčastěji se
překládají: citara, harfa, cimbál. Zde jsou
nevij´im líčeni jako chrámoví hudebníci. Nevij´im byli také léčitelé; např. dle
1. Král./melachim alef 17,17-24 prorok
Elijáš/ e´lijahu navrátí k životu chlapce
vdovy, který byl zdánlivě mrtvý, prosbou:
Hospodine, Bože můj, cožpak i na vdovu,
u níž bydlím/se zdržuji, dopustíš zlo, abys
usmrtil jejího syna (pasuk 20)? ...nech
navrátit duši tohoto dítěte do jeho vnitřku
(pasuk 21). A Hospodin popřál sluchu hlasu,
vyslyšel e´lijahu a duše dítěte se navrátila
do jeho vnitřku a žilo (pasuk 22). Podobně
e´lišah zbaví na`man-a, vojevůdce krále
aramského, malomocenství (2. kn. Král./
melachim bet 5,8-16). Podstatnější však,
než dosud uvedené „prorocké“ činnosti,
byla jejich úloha přímluvců/orodovníku –
1. kn. Moj./bere´šit 20,7: (o Abrahamovi):
...neboť jest prorokem, a bude se modliti za
tebe, abys zůstal na živu;... Ještě výrazněji
K dalším vývodům nutno předeslat: Mar- vystupuje tato vlastnost našeho praotce v petin/Mordechaj Buber (1878 Vídeň – 1965 rikopě o zničení měst sedom a a`morah dle
Jeruzalém), velký znalec německého i heb- bere´šit 18,20nn. V ní a´vraham a´vijnu
rejského jazyka, přetlumočil hebr. navij´ s jistou dávkou ponížené chucpah „napomítermínem Künder = zvěstovatel, někdy taky ná“ Pána otázkou: ...zdali také zahubíš spraMahner = upomínatel. A vskutku nevij´im vedlivého se zlosynem? V dalším pak se pří-
mo handrkuje (!) s Hospodinem o záchranu
hříšných měst. Ptá se, zda 50 spravedlivých
v nich by stačilo k Božímu odpuštění a postupně snižuje jejich počet až na 10 (tj. na
minjan). Stojí za to přečíst si celou epizodu
a vychutnat její starobylou krásu. Podobně
největší z proroků – náš učitel Mojžíš mošeh
rabbenu – „vyjednává“ s Hospodinem, aby
upustil od záměru zahubit Jisrael za hřích
uctívání zlatého býčka/telete (2. kn. Moj./
šemot 32,7nn) a „argumentuje“ (pasuk 12):
Proč by měli říci Egypťané takto: ve zlém
vyvedl je (Hospodin), aby je pobil v horách
a aby je vyhladil z povrchu země; odvrať
plamenný hněv svůj... V dalším (pasuk 32)
nabízí dokonce sebe na potrestání místo
lidu Jisraele. A při novém selhání lidu, viz
4. kn. Moj./bamidbar 14,11-19 zazní tato
opovážlivá slova: ...a usmrtíš-li tento lid
jako jednoho muže, pak řeknou národové,
...poněvadž Hospodin není s to, aby uvedl
tento lid do země, kterou jim přislíbil, proto
zabil je na poušti (pasuk 15-16). Mojžíš
oroduje i za Arona (5. kn. Moj./devarim
9,20) a sestru Mirjam, stiženou za pomluvu
malomocenstvím (bamidbar 22,13). Jirmejah 12,1 reptá: Spravedlivý jsi, Hospodine, abych vedl spor s Tebou, přece o právu/
soudech chci se Tě ptát: proč je cesta
zlosynů/rouhačů – reša`im – šťastná, daří
se (dobře) věrolomníkům? Chavakuk 1,23 rebelantsky volá: Jak dlouho, Hospodine,
úpěnlivě prosím a neslyšíš? Křičím k Tobě:
násilí! a nepomáháš. Proč mě necháš křivdu
zříti...*5).
Hlavním posláním nevij´im byl však jejich
hlas zvěstovatelský, volající a napomínající. Zde několik příkladů této jejich funkce.
1. Sam./šemue´l alef 13,13: Jednals pošetile,
neposlouchals příkazu, který ti přikázal
Hospodin, tvůj Bůh. Teď by byl Hospodin
upevnil tvé království nad jisra´elem navždy... kárá prorok svého krále a pokračuje
- 15,19: A proč jsi neuposlechl hlasu Hospodina... a konal, co je zlo v očích Hospodina.
Ještě odvážněji – 2. Sam./šemu´el bet 12,9:
Proč jsi znevážil slovo Hospodina a konal
Strana 41
5776-38
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
zlo v jeho očích... vyčítá veřejně prorok
Nathan svému králi (David nechal usmrtit
mečem u´rijjah chetitského a jeho ženu,
jménem bat-šev´a, si vzal za manželku).
A`mos 8,4-14: Slyšte to, kdo po nuzném
bažíte (po jeho majetku), abyste zničili
bídné/skromné v zemi (a v dalších verších
pokračuje ve smyslu: ...slabé pronásledujete a chudé utlačujete...). Hebrejští proroci
byli nejen strážci biblických mravů, pletli
se i do politiky. Jakýpak div, že nevij´im
nepatřili k oblíbencům mocných. Proroci
nejen napomínali, nýbrž doslova plísnili lid
a jeho vládce. Z jejich slov čiší však láska,
nikoliv nenávist k Jiisraeli. Nutno zdůraznit,
že nehlásali budoucí děje jako nevyhnutelné,
nýbrž současně poukazovali na alternativy.
Za hřích hrozí trest, avšak když upustíte od
nepravostí a navrátíte se na bohulibou cestu
(konajíce tešuvah), prokáže vám Hospodin
milost. Viz k tomu Jonáš/ jonah 3,10 o obyvatelích hříšného města Niniveh: I viděl
Bůh jejich skutky, že se odvrátili od své
cesty zla, i zželelo se Bohu kvůli zlu/neštěstí,
které říkal jim učiniti a neučinil (tak). Dále
4,2: ...Neboť jsem věděl, žes Bůh slitovný
a milosrdný, shovívavý a bohat v lásce, jenž
lituje zla/neštěstí; tak omlouvá prorok svůj
útěk do Taršiše, chtěje se vyhnout poslání.
Jirmejahu hrozí Jeruzalému. Navij´ chananjah mu protiřečí, načež následuje (pasuk
28,5): I řekl jirmejah hannavij´: a´men
takť nech učiní Hospodin (tj. dle slov jeho Trieru, kde se v r. 1818 dítě Karl narodilo
odpůrce). Mínění našich chachamim k tomu (pokřtěným) židovským rodičům; otec byl
(toseft´a k jevamot 50a*6)): Prorok hlásá to, advokát. Na jedné stěně se skví rodokmen
chlapečka vypovídající o tom, že tento
co se státi může, ale nemusí.
židovský antisemita byl potomkem řady raNevij´im se nehonili za ctí prorockého bínů. A přesto se zdá, že jakýmsi tajemným
stavu – naopak. Moše rabenu se vykrucuje poutem podvědomí byl napojen na sociál(šemot 4,10): ...nejsem mužem výmluvným... ně-kritické prameny hebrejských nevij´im,
...neboť těžce mluvím a mám nehybný jazyk. čerpal z nich a artikuloval prostředky své
Ještě drastičtěji (jirmejah 20,9): A řekl doby jejich snahu o sociální spravedlnost;
jsem si, nebudu to vzpomínat a nebudu a to je sotva slepá náhoda. Seminarista
kázat dále v Jeho jméně, a byl v mém srdci pravoslaví, J. V. Stalin-Džugašvili, zpitvořil
jako plápolající oheň v mých kostech uza- jeho ideály; z toho nelze Marxe vinit. Josif
vřen; znaven byl jsem, vydržet/překonat to Visarionovič S. později zamítl i víru, pěstoval však dále tam vyučovaný bohoslovecký
dále nemohu.
Nakonec malý exkurz. Pisatel těchto řádků antisemitismus; řecká pravoslavná církev
navštívil Marxův rodný dům v německém činí tak dosud*7).
Poznámky:
*1) My židé nejsme nadšeni z křesťanského označování hebr. bible jako Starý zákon; pro nás tóra není stará ani zastaralá, nýbrž věčně živá. Podobně:
etiketování pěti knih Mojžišových (chamišah chumšej thorah) jako Zákon (z řeckého Nomos) je ochuzení jejich obsahu. Zákonodárství zabírá
v nich mnohem méně místa než rozpravy s eticko-morálním ponaučením. Dle znalců klasické řečtiny by prý pro chumaš/„pětikniží“ bylo vhodnějším pojmenováním Epistémé = vědění/mravní poznání.
*2) Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum (ješu`a hanocrij melech hajehudim = ... král židovský) byl dle Mk 15,26; Mt 27,37; Lk 23,38 – podobně J 19,19 tzv.
„titulus crucis“, tj. nadpis na kříži hlásající důvod hrdelního trestu. Ukřižování bylo vyhrazeno jenom pro uprchlé otroky a zejména „privilegiem“
rebelů proti Impériu. Ježíš nebyl otrokem, a tudíž jeho proces byl politický. Za zmínku stojí další akronym. V počátečních dobách vzniku Církve
nebyl kříž symbolem hnutí, nýbrž zjednodušený znak rybí siluety. Pro křesťany z pohanství, ryba – řecky ichthys, se chápala jako akronym pro:
iesous christos theou yios soter = J. Kr. Syn Boží Spasitel. Židokřesťané se také hlásili k tomuto symbolu. Ryba jim však připomínala Jakubovo
požehnání udělené synům Josefovým (menašeh a e´frajim – 1M48,15nn) končící slovy: ...ať se rybám podobně nesmírně rozmnoží uprostřed
země. Totiž klíčové slovo vejidgu (vav-jod-dalet-gimel-šurek) má slovní kořen dalet-gimel – což tvoří slovo dag = ryba. Takový a podobný vztah
k biblickému místu se označuje asmacht´a = opření. Tito židovští následovníci Nazaretského takovým způsobem formulovali své přání/touhu,
aby se jejich řady zhojnily jako ryby, které vynikají velikou plodností. Jeden a tentýž symbol naplnily tudíž dvě nábožensky příbuzné, a přesto ve
svých tradicích podstatně různé skupiny odlišným obsahem. Ostatně, citované pesukim začínající slovy: Anděl/posel Boží, který mě vykoupil ze
všeho zla... (hamal´ach hago´el...) jsou součastí každodenní večerní modlitby (kerij´at šem`a a`l ha mitah).
*3) Něm. = Prophet; franc. = prophète; špan. = el profeta; ital. = profeta a pod.
*4) Zde je použito zřídkavého výrazu chozeh. K tomu nutno uvést šemu´el alef 9,9: ...neboť dnešnímu proroku (lannav´ij hajjom) se dříve říkalo/
byl nazýván ro´eh videc (psáno s alef; totéž slovo psáno s ajin znamená pastýř).
*5) Idea, že by se Bůh stal člověkem – je judaismu cizí a nepochopitelná (viz taky pozn. 2). Avšak víra, že Hospodin je „lidský“, patří k jeho neochvějnému přesvědčení, což ilustrují i uvedené – někdy příliš lidské až opovážlivé – citáty.
*6) Přídavky/doplňky k mišnah; termín toseft´a je odvozen od slova jasaf = přidat/doplnit.
*7) Dle židovského (zlo-)zvyku ukončíme vážnou věc anekdotou. Židé v carském Rusku byli ve své převážné většině proletáři; několik výjimek potvrzovalo pravidlo. Jeden z takových bohatců „zapomněl“ včas emigrovat. Na smrtelné posteli žádal, aby mu do hrobu dali mošnu, s níž chodil ke
konci života žebrat. Jelikož býval filantrop, dostal se do nebe, kde marně hledal Marxe. Požádal o propustku do pekla, v němž se škvařil Karl M.,
a hodil mu mošnu před nohy. Co to má bejt? zvolal K. M. Úroky tvého Kapitálu – zněla odpověď.
Strana 42
5776-38
KULTURA
Báseň pro ŽL
Tomáš Kafka
Při stěhování národů
dochází nám inspirace
kdo se hýbe kupředu
kdo se má kam zase vracet.
Však mimořádná migrace
jak v duších, tak terénu
těžko může hodit se
pro to získat odměnu.
V televizi říkají
kdo je hodný a kdo ne
ti hodní se radují
a snad čekají odškodné.
Spíše je jako migréna
i migrace má vlastní svět
a náš úkol zejména
je důstojně to vydržet.
A zítra mě, lásko, opět pochovej
Matěj Samec napsal divadelní hru na motivy osudu komunisty, který v roce 1968 odmítl v Kremlu
podepsat protokol o souhlasu s příchodem sovětských vojsk do tehdejšího Československa.
Dodneška se nám zachoval mýtus o hrdinovi, jehož hrdinství je některými velebeno
a jinými umenšováno. František Kriegel
byl přece jen komunista, takže kdo si ho
nechce vážit, nemusí. Představení A zítra mě,
lásko, opět pochovej ale není zpytováním
Kriegelovy integrity, s tou se dopředu počítá
jako s výchozím bodem pro situaci, v níž se
ocitne člověk, který za svou nonkonformitu
draze platí. Máme tu obraz Kriegla, který
dnes někteří chceme vidět, protože nám
chybí – člověka, který věřil v demokratické
ideály. Člověka, který není ochotný dělat
morální kompromisy.
Představení o Františku Kriegelovi ve
Strašnickém divadle zrežírovala Viktorie
Čermáková. Kriegelův osud nahlédneme
částečně perspektivou jeho zestárlé ženy
Rivy a částečně přiznanou perspektivou
dneška (postavy i v jejich vyšším věku
ztvárňují mladí herci), s vědomím, že autenticky se ani do jednoho z manželů už stejně
vžít nedokážeme, ale můžeme si je aspoň
představovat. K tomu nám skvěle slouží
například visutá hrazda, na níž František
balancuje a posedává nad Rivinou zahrádkou s modrým bazénkem.
S obrazem Rivy se poprvé setkáme v jejím opuštěném bytě, který místo rodinného
štěstí zdobí spousta starých fotografií a květin. Staré ženě dělá společnost její minulost,
ním následováním idejí vysloužil zatracení
a samotu. Představení spíš zachycuje Rivu,
která neví, co s tím vším teď, na konci života.
Má se snažit, aby se o tom všichni dozvěděli? Budou potom činy její i jejího muže
hodnotnější? Budou pak hodnotnější jejich
životy? Nebo si vystačí s tím, že na stáří
nezahořkla, protože nemusela kvůli strachu
slevovat ze základních hodnot?
František cvičí na hrazdě, chodí na
chůdách, převyšuje všechny ty, kteří podléhají slabostem a strachům a stávají se tím
menšími než on. Pozoruje je osaměle shora.
František je nahoře sám a nešťastný, protože
Jiří N. Jelínek v roli Františka Kriegla
věřil v ideály, které se mu v rukou mocných
s níž je potřeba se vypořádat. Drama nestojí bortí. Riva pod jeho hrazdou prožívá stáří na
na dávno učiněném rozhodnutí jednat či své malé zahrádce a přemýšlí o tom, jakou
nejednat podle vlastního přesvědčení. Riva, cenu morální integrita má. Co by musela
kterou vidíme, nepochybuje o tom, že mělo lidem nabídnout, aby se jim dodržování
smysl stát při muži, který si nekompromis- základních humanistických principů mohlo
stát nejvyšší hodnotou? A co má nabídnout
sama sobě, když už s odkazem svého muže
Matěj Samec:
zůstala
úplně sama?
A ZÍTRA MĚ, LÁSKO, OPĚT POCHOVEJ
Představení A zítra mě, lásko, opět poRežie: Viktorie Čermáková
chovej není morálním apelem. V komorním
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
prostoru Strašnického divadla funguje nejpíš
Výprava: Jana Hauskrechtová
jako intimní setkání s Rivou a Františkem,
Hudba: Jakub Kudláč
nebo spíš s jejich obrazy, které si chceme
Hrají: Anna Císařovská, Anita Krausová,
pamatovat, protože bychom jimi možná
Jiří N. Jelínek, Matěj Nechvátal, Filip
sami rádi byli.
Šebšajevič
Kateřina Nechvílová, Literární noviny
Strana 43
5776-38
KULTURA
Vzpomínka
na Ludvíka Aškenazyho
(1921–1986)
Ludvík Aškenazy byl a dosud je oblíbeným českým spisovatelem. Začínal jako novinář, rozhlasový
reportér a komentátor, s Arnoštem Lustigem byl válečným zpravodajem v Izraeli v roce 1948.
Narodil se 24. 2. 1921 v Českém Těšíně,
přesněji řečeno v části Českého Těšína
zvané Sachsenberg. Někdy slyšíme, že se
Aškenazy narodil na území dnešní Ukrajiny,
ale není tomu tak. Za 2. světové války byl
příslušníkem 1. československého armádního sboru v SSSR, zúčastnil se bitvy u Sokolova a bojů o osvobození Československa,
byl vyznamenán sovětskými a československými vojenskými řády Za statečnost.
Po válce v květnu 1945 se seznámil
a později oženil s Leonií Mannovou, dcerou
spisovatele Heinricha Manna. Měli spolu
dva syny Heinricha (Jindřicha) a Ludwiga.
Jindřich Mann je autorem knihy Poste restante. Kniha byla představena v Pražském
literárním domě, o čemž informovaly Židovské listy.
Ludvík Aškenazy stejně jako mnoho
jiných židovských intelektuálů byl členem
„rodné“ strany a tomu ze začátku odpovídala
i jeho tvorba. Byly to většinou reportáže
psané ve stalinistickém duchu. Jeho názory
se změnily po antisemitském komunistickém procesu s Rudolfem Slánským, opouští
rozhlas a volí cestu spisovatele na volné
noze. Jeho tvorba, jeho knihy, filmové scénáře a rozhlasové hry se od jeho dřívějších
reportáží radikálně liší a okamžitě si získaly
obdiv a uznání čtenářů a literární kritiky.
neuznával. Podle jeho scénářů byly natočeny úspěšné filmy Tam na konečné (režie
Kadár a Klos), Křik (režie Jaromil Jireš)
a Májové hvězdy (režie Stanislav Rostockij,
Stanislav Strnad).
Po srpnu 1968 emigroval Ludvík Aškenazy s rodinou do západního Německa,
kde psal nejdříve česky, pak německy, především knihy pro děti. Za knihu pohádek
Wo die Füchse Blockflöte spielen získal
Německou státní cenu za dětskou literaturu. Napsal také řadu rozhlasových her pro
Bavorský rozhlas BR.
Nakonec se rozhodl přestěhovat se do
Itálie, zvolil Horní Adiži (Jižní Tyroly), kde
v Bolzanu dne 18. 3. 1986, tedy před 30 lety,
v poměrně mladém věku 65 let umřel.
Ludvík Aškenazy neupadl v zapomnění,
Jeho první knihou, kterou vydal v roce v roce 2013 uspořádala Společnost Franze
1955, byly Dětské etudy. Po úspěchu této Kafky literární večer „o učiteli, příslušníku
knihy píše povídky, později divadelní a roz- čs. jednotky v SSSR za II. světové války, nohlasové hry. Pohádka Putování za švestko- siteli vyznamenání za statečnost, reportérovi,
vou vůní je jediný autorův román. Ludvík válečném zpravodaji, novináři a jedinečném
Aškenazy je od této chvíle oblíbeným a čte- spisovateli Ludvíku Aškenazym“. Věříme,
ným autorem. Vydal řadu knih, přispíval že to nebyla poslední akce věnovaná Luddo Literárních novin. Významnou je kniha víku Aškenazymu.
povídek Psí život o životě v protektorátu
Je škoda, že dnes žádné nakladatelství
Čechy a Morava. Jsou to povídky určené pro nevydává reedice Aškenazyho knih, alespoň
dospělé, i když Aškenazy nějakou hranici některé jeho povídky by si to zasloužily.
mezi knihami pro děti nebo o dětech nikdy
Denny Stecher
Každý den nové informace! Čtěte
zpravodajství Židovských listů na:
zidovskelisty.info
Strana 44
5776-38
KULTURA
Ludvík Aškenazy:
Vajíčko
Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli
do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď
řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji“, anebo „Alenka vás srdečně
pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit“. Přitom se na vás zasvěceně
usmáli, anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem.
Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát
jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často
statista; štěk našeho života se někdy stává osudem.
Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před
válkou na gymnázium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že
smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si
nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno
a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem
a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí
úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly
samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru
od zdi k přístroji.
Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil
dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal:
– Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže.
Anebo nařídil: – Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na
Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně očkováni.
Děkuji vám.
Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje
číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy
říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal
tento telefonní hovor:
– Dobrý den!
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička?
– O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení.
– U telefonu Eduard Kohoutek.
– Tak Slepička není doma? říkával pokaždé s novým úžasem
student. – A snesla vám včera vajíčko?
– Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. – Máte rád
vajíčka, studente?
– Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl.
Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka,
v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.
Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní.
Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži.
Sluchátko pokládal decentně.
Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas
se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující.
Každé ráno se holil.
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval
ve svém nezávislém vývoji. Spadly na něj první bomby, to bylo
v Polsku. Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo
telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil.
Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román.
Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl
to takový neřád. Přežil to. A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si: – Než bych si
vymyslel, jak znovu začínat... stejně nic nevymyslím... než bych si
tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné
číslo, které si pamatuju.
Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války.
Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil
výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.
– Dobrý den, řekl.
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal.
Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl:
– Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.
– Žiju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil,
že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem
a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo.
– Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. – Nesnesla vám
včera k snídani vajíčko?
– Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. – Včera snesla,
mrcha. Krásné bílé vajíčko.
Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.
A to je vlastně všechno, ale kdoví?
Strana 45
5776-38
KULTURA
PRAHOU SE LINULA
VŮNĚ PIVA A UZENIN…
Začátkem února jsme si připomněli 120. výročí narození Johannese
Urzidila (1896–1970), významného německy píšícího autora z Prahy.
Urzidil byl formován několika vlivy, typickými pro Rakousko-Uhersko: češstvím,
němectvím, rakušanstvím, katolictvím
i židovstvím. V jeho rodině se tyto vlivy
mísily unikátním způsobem. Židovský
prvek vnesla do rodiny Urzidilova matka
Elise, rozena Metzelesová, která si do manželství s Josefem Urzidilem přivedla sedm
dětí. Vliv otcova katolictví ale převládl
(ostatně i Elise před svatbou konvertovala),
a Johannes byl pokřtěn v pražském kostele
sv. Štěpána. Rodina v té době bydlela na
Novém Městě, v přízemním bytě v Krakovské ul. 30/3, kde u Johannesova narození
asistoval tehdy proslulý básník Hugo Salus,
občanským povoláním porodník. Když byly
Johannesovi necelé 4 roky, Elise zemřela.
Otec se s dětmi přestěhoval na Vinohrady,
zprvu do Lužické 3, za krátkou dobu do
Balbínovy 6.
V r. 1904 se Johannesův otec znovu
oženil, jeho manželkou se stala Češka Marie
Mostbeková z Nymburka, ač byl Josef Urzidil jednoznačně německy-nacionalistického
smýšlení, ba můžeme se o něm dočíst, že byl
„čechožrout“. Přesvědčivý a plastický obraz
o svém otci se všemi jeho rozpory vytvořil
Urzidil v povídce O mém pražském tatínkovi a mém newyorském řemesle, podobně
jako vylíčil vztah s macechou v povídce
Nevlastní. Rodina se v té době přesunula
na Žižkov, odkud se Urzidil odstěhoval až
v r. 1922. Od r. 1906 navštěvoval německé
gymnázium na Příkopech, což připomíná
pamětní deska, umístěná nalevo od vchodu
do dnešního obchodu Lacoste (napravo
od vchodu se nalézá busta R. M. Rilka,
který o cca. 20 let dříve ve stejné budově
navštěvoval obecnou školu); hlavní vchod
do školní budovy s dodnes zachovaným impozantním portálem a nápisem „Collegium
clericorum regularium scholarum piarum“
se nalézá za rohem v Panské ul. Zde strávená školní léta Urzidil vylíčil, podobně jako
mnozí jeho pražští němečtí literární kolegové, s velkým časovým odstupem v textech
napsaných v exilu, např. v povídce Repetent
Bäuml. Maturitu Urzidil složil krátce před
vypuknutím 1. světové války, na podzim
1914 začal v Praze studovat germanistiku,
slavistiku a dějiny umění. Vojenské službě
během války se nevyhnul, její větší část však
naštěstí mohl strávit v Praze. V té době patřil
již k častým návštěvníkům kavárny Arco na
rohu Hybernské a Dlážděné ulice. O tom, jak
to v této legendární a mýty opředené kavárně
chodilo, se můžeme dočíst v několika Urzidilových povídkách. Např. v Odkazu jednoho mládence jsou zachyceny rozhovory
Urzidilových přátel, z nichž většina se dříve
či později dopracovala k proslulosti. Oním
mládencem z názvu povídky je Karl Brand,
básník nešťastného osudu, který zemřel na
tuberkulózu v r. 1917. V této povídce se mihne i Franz Kafka, jehož tvorbu i osobnost
zde Urzidil vystihl v obdivuhodné zkratce.
Dotkl se zde i zajímavé otázky, nakolik byl
Kafkovi schopen porozumět jeho nejbližší
přítel a pozdější vykladač Max Brod (tolik
kritizovaný Milanem Kunderou za fatální
nepochopení Kafkova díla): „Kafka přicházel do kavárny jen zřídka. Když přišel,
mluvil ve zdánlivě jednoduchých větách.
Ale ty vycházely z nikdy nekončících příprav, z houštin tisícerých vnitřních námitek,
z propastí, které dokonce jeho nejlepší přítel,
přestože ze všech nejzasvěcenější, dokázal
postřehnout jen z ozvěn, jež doznívaly z jejich hlubin.“ (V překladu Boženy Kosekové
z r. 1997).
Urzidil nepatřil ke Kafkovým blízkým
přátelům, ale možná právě proto, i díky
věkovému rozdílu dvanácti let, mohl Kafkovy texty číst se střízlivou nezaujatostí.
Zajímavá a trefná je i charakteristika vztahového trojúhelníku Franz Kafka – Milena
Jesenská – Ernst Pollak. Pollak se v březnu
1918 stal Mileniným prvním manželem,
což Urzidil (se znalostí událostí, jež měly
následovat) komentuje slovy, že Kafka
Pollakovi „vítězně podlehl“. Kafkovi
Urzidil později věnoval celý soubor esejů
pod názvem Da geht Kafka (1965), česky
To byl Kafka (2010). Tato útlá kniha je
v záplavě literatury o Kafkovi mimořádně
pozoruhodná tím, že vystihuje podstatu
Kafkovy tvorby a Kafkova myšlení na základě intuitivního pochopení, nikoli pomocí
složitých teoretických konstruktů. Nejedná
se ostatně o čistě „kafkologický“ příspěvek,
jak by mohl sugerovat český název knihy.
Doslovný překlad originálu: „Tamhle jde
Kafka“ lépe vyjadřuje skutečnost, že kniha
se věnuje nejen Kafkovi, ale i dalším osobnostem, a popisuje atmosféru Prahy v době,
kdy jejími ulicemi kráčel Kafka. Podle
Urzidila „s Kafkou skončila duchovní Praha
česko-německo-rakousko-židovské syntézy,
která z ní udělala metropoli a celá staletí ji
inspirovala“.
Po 1. světové válce a po ukončení studií Urzidil pracoval jako překladatel pro
Strana 46
5776-38
KULTURA
německý konzulát, a jako dopisovatel berlínských novin Berliner Courier. V r. 1922
se stal tiskovým poradcem německého
velvyslanectví, toto místo opustil až po
nástupu Hitlera k moci v r. 1933. V r. 1922
se Urzidil také oženil, jeho ženou a věrnou
družkou až do konce jeho života se stala
Gertrude Thieberger, dcera pražského rabína
Karla Thiebergera a sestra Kafkova přítele
a učitele hebrejštiny Friedricha Thiebergera.
Svatební cesta novomanžele zavedla do
Výmaru, což jistě nebyla náhodná volba.
Urzidilův intenzivní zájem o Goetha se datoval od dob jeho univerzitních studií a byl
podnícen význačným pražským germanistou prof. Augustem Sauerem. Pro Urzidila se
Goethe postupně stal bez nadsázky životním
tématem. V r. 1932, ke 100. výročí básníkova úmrtí, vydal své stěžejní dílo: Goethe
v Čechách, na kterém pracoval ještě v dalších desetiletích, přepracovaná verze vyšla
v r. 1962 (česky 2009). Urzidil plánoval ještě
třetí goethovský svazek, Goethovu biografii,
tu už však nestihl dokončit; je součástí Urzidilovy obsáhlé pozůstalosti, která je uložena
v Leo Back Institutu v New Yorku.
V osobním životě Johannese Urzidila
byl rok 1922 přelomem ještě z jiného důvodu – ke konci tohoto roku umírá jeho otec,
který trávil poslední krátké období svého života na Tachovsku v blízkosti svého rodiště.
Při pořádání otcovy pozůstalosti Johannes
objevil doklady o tom, že otec po dvacet
let pravidelně posílal peníze jisté ženě ze
svého rodného kraje. Vyšlo najevo, že Josef
Urzidil měl celý život jedno velké tajemství,
totiž že Johannes měl vedle sedmi nevlastních sourozenců z matčiny strany ještě jednoho staršího bratra ze strany otcovy. Tento
dobře utajený hřích otcova mládí Urzidil
prozrazuje v již zmíněné povídce Nevlastní,
která je součástí povídkové knihy Ztracená
milenka. Tím tento titul získává ještě hlubší
význam. Ztracenou milenkou tedy není jen
Praha, milované město, do kterého se Urzidil po svém odchodu v r. 1939 již nikdy
nepodíval, nýbrž i otcova dávná láska, ke
které se neměl sílu přiznat, se kterou však,
podle Johannesových domněnek, byl snad
býval mohl prožít šťastnější život než ten,
který ho čekal v Praze. Tento nevlastní bratr
se mnohem později, po válce, kdy Urzidil
došel jako spisovatel největšího uznání
a jeho jméno se objevovalo na veřejnosti,
obrátil na Johannese s dotazem, zda snad
není nějak spřízněný s jeho otcem, a tak
došlo mezi oběma bratry k pozdnímu přátelskému kontaktu.
První Urzidilova báseň vyšla v roce 1913 v Prager Tagblatt pod pseudonymem Hans Elmar.
Vrátíme-li se zpět do Prahy 30. let, stojí
za zmínku ještě Urzidilovy práce z oblasti
kunsthistorie, monografie o Václavu Hollarovi a soubor esejů Současní čeští malíři
(obě práce 1936). Mezi výtvarníky, česky
i německy mluvícími, měl Urzidil mnoho
přátel, ostatně jeho svatebním svědkem byl
Jan Zrzavý. Od března 1939 jsou manželé
Urzidilovi ve velkém nebezpečí a skrývají
se před gestapem. Na víza do USA čekali
marně, nakonec se jim podařilo opustit
zemi s falešnými dokumenty a přes Terst
a Janov se začátkem srpna 1939 dostali do
anglického Southamptonu. Klíčovou roli
při této cestě sehrála spisovatelka Winifred
MacPherson, píšící pod jménem Bryher.
Urzidil s ní byl v kontaktu již dříve, a když
se na ni obrátil v nouzi v Janově, okamžitě
manželům lodní lístek do Anglie zajistila
(patrně to pro ni nebyl velký problém,
protože její otec, jeden z nejbohatších
rejdařů na britských ostrovech, jí zanechal
slušné jmění). Bryher poskytovala Urzidilovým pomoc i nadále, během celého
jejich pobytu v Anglii i při další cestě do
USA v r. 1941. Ještě v Londýně se Urzidil
dostal do blízkosti československé exilové
vlády i přímo k Benešovi. Benešovy záměry
s poválečným uspořádáním poměrů však
Urzidil nedokázal anticipovat, proto pro
něho jako pro člověka, který věřil v možnost
harmonického soužití Čechů a Němců, bylo
Benešem prosazované vyhnání Němců po
válce jistě velkým zklamáním.
V USA Urzidil působil jako dopisovatel
československých exilových periodik, později také jako spolupracovník rádia Hlas
Ameriky, k živobytí si pomáhal i rukodělnými výrobky z kůže. Urzidilovi se usadili
v New Yorku, zde také vznikly dvě třetiny
všech Urzdilových textů. Právě s odstupem,
časovým i zeměpisným, Urzidil nalezl své
pravé spisovatelské poslání a vytvořil řadu
děl, převážně autobiografického ražení, ve
kterých se ve vzpomínkách vracel do svého
rodného města. Vedle již zmíněné knihy
Ztracená milenka patří k těm známějším
ještě Pražský triptych (orig. 1960, česky
1997), zachycující osudy několika básníků
a literátů z tzv. Pražského kruhu. Urzidil získal v r. 1946 americké občanství, americkým
spisovatelem se však nikdy nestal. Svá díla
Strana 47
5776-38
KULTURA
psal nadále německy (s výjimkou několika
časopiseckých publikací) a tematicky se
Americe věnoval pouze v jediné knize:
Velké aleluja (Das große Halleluja, 1959).
Od r. 1953 cestoval do Evropy, od r. 1956
v Německu začal opět knižně publikovat.
V Rakousku a Německu se mu dostalo řady
významných ocenění, byl však vnímán spíše
jako pamětník dávných dob, nebo „poslední
velký německý spisovatel z Prahy“ (o tento
titul pomyslně soupeřil s Maxem Brodem,
žijícím v Izraeli) než jako významný současný autor. Je to jistě dáno i Urzidilovým
pojetím vlastní spisovatelské role: vyprávění chápal jako zažitou skutečnost, nikdy
ne výmysl, a vždy zdůrazňoval, že všichni
lidé, které ve svých textech líčí, skutečně
žili. Urzidil je bezesporu velký kronikář
své doby, a především Prahy, kterou vnímal
všemi smysly, i s odstupem desetiletí např.
nostalgicky vzpomínal, že Praha je místem,
kde se „všude linula vůně piva a uzenin“,
že vedle každé kavárny je uzenářství a že
„všichni pořád žerou“.
Na podzim r. 1970 se Urzidil vydal
do Evropy posedmé, přes Německo a Rakousko dorazil koncem října do Říma. Zde
2. listopadu náhle zemřel na mozkovou mrtvici, pochován je ve Vatikánu na hřbitově
Campo Santo Teutonico. Jeho manželka
Gertrude se do New Yorku vrátila sama,
svého muže přežila o sedm let. Po Urzidilově smrti a po publikaci několika svazků
z pozůstalosti, z nichž poslední byla Pedantova zpověď (Bekenntnisse eines Pedanten,
1972) se zájem čtenářů o jeho dílo pomalu
vytrácel. Ne tak zájem literární vědy: mezinárodní konference věnované jeho dílu
se konaly v r. 1984 v Římě, 1995 v Praze
a 2010 v Ústí n. Labem. Když se nezasvěcený český čtenář dnes začte do Urzidilových
povídek, nevychází z údivu. Jak je možné,
že autor takových kvalit zůstává dodnes
v pozadí? Setkáváme se tu s haškovským
humorem, kafkovskou obrazotvorností
i s čapkovským vyprávěním, jak ho známe
z raných povídek. Od r. 1985, kdy vyšel
první výbor z Urzidilových povídek s názvem Hry a slzy, vyšly dodnes čtyři další
sbírky a několik klíčových děl nebeletristických, vedle těch výše v textu uvedených
stojí za zmínku jistě i rozhovory O české
a německé kultuře (2008), které byly publikovány podle magnetofonových záznamů
Urzidilových rozhovorů s Ferdinandem
Peroutkou z 60. let. Není to málo, a přesto
snad lze i doufat, že Urzidilova bibliografie
českých překladů se bude ještě rozrůstat
a tento autor bystrého ducha a pronikavé
mysli vejde do povědomí veřejnosti nejen
jako svědek své doby, ale i jako vynikající
spisovatel a myslitel.
Barbora Šrámková
Ocelová křídla
Komiks o útěku československých letců
z protektorátu do Velké Británie
V loňském roce vydala Mladá fronta v rámci
Knižnice česko-rumunských vztahů v komiksu knížku Ocelová křídla. Autorská
dvojice diplomat Jiří Šitler a ilustrátor Adrian Barbu zpracovali méně známý příběh
o útěku „čtyřlístku“ českých letců, kteří se
později proslavili v bitvě o Británii: Josefa
Balejky, Viléma Košaře, Josefa Františka
a Matěje Pavloviče. Kniha vyšla v rumunské
a anglické verzi již v roce 2014.
Komiksová diplomacie
Iniciátorem netradičního projektu Česko-rumunské vztahy v komiksu byl český
velvyslanec v Bukurešti Jiří Šitler. Vedle
příběhu letců do této řady patří např. komiksy o české menšině v Banátu, o českém
architektovi rumunské královské rodiny,
o osudech české rodiny v Rumunsku během
okupace Československa vojsky Varšavské
smlouvy v roce 1968. „Partnerské nakladatelství specializované právě na komiksy nám
vytipovalo několik rumunských autorů. Pro
příběh českého čtyřlístku jsme z nich vybrali
Adriana Barbu, který má bohaté zkušenosti
Na rozdíl od Česka není komiks v Rus komiksy z vojenského prostředí,“ vysvět- munsku mainstreamovým médiem, vychází
luje Šitler.
spíše v malých bibliofilských nákladech
pro fanoušky tohoto žánru. Podle Šitlera
měla Ocelová křídla dobrý ohlas. Kniha
zaujala ale také diplomatickou komunitu
a vojenské historiky, byla totiž uvedena
v krásných historických prostorách Vojenského klubu v Bukurešti. Návštěvníkem
tohoto klubu býval kdysi i plukovník
Heliodor Píka, který tam sloužil jako československý vojenský přidělenec. „Je málo
známé, že Píka jako vůdce československé
odbojové organizace Dora koordinoval
v Bukurešti útěky. Vedle pomoci letcům se
mu např. podařilo z tábora pro uprchlíky
u Černého moře vyreklamovat i 200 československých Židů, kteří se pak většinou
připojili k našim jednotkám na Západě,“
říká Šitler.
Komiks Ocelová křídla se zaměřil na
méně známé momenty působení slavného
„čtyřístku“, jako byly boje v Polsku a útěk
přes Rumunsko do Francie a Velké Británie.
Knížka díky ilustrátorskému umění Adriana
Bardu jistě potěší fandy historických letadel,
ale přinese zajímavé informace i zájemcům
o historii druhé světové války.
Tomáš Jelínek
Strana 48
5776-38
KULTURA
Dobrodinec Báruch
od Ilse Weberové
Dětských pohádek je vždycky málo. Tím
víc potěší, když se objeví knížka hezkých
židovských pohádek. Jednotlivé příběhy
jsou neotřelé, v národních pohádkách ne
vždy obvyklé. Například hrdinovo vlastní
já jako pohádková postava. I chudá babička
prosící v českých pohádkách o krajíc chleba,
aby mohla prince obdarovat, se v příběhu
o Rebece promění v hlavní hrdinku. Všechny pohádky jsou laskavé, někdy je jejich
kulisou sám život. Obraty jsou neotřelé,
dovolte aspoň jeden: „Smála se a smála, až
se uzdravila.“ Je z něj cítit optimistickou
radost ze života. Autorka Ilse Weberová
zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi.
Publikace je zajímavá i svými ilustracemi blízkými dětské duši a margináliemi, jež
vysvětlují některé židovské pojmy, s nimiž
se čtenář při četbě setká. Také plátěná
tkanička, jíž znavení rodiče mohou založit
stránku, aby nazítří mohli pokračovat v četbě dětem, není dnes už v dětských knížkách
obvyklá. Pohádky sepsané v němčině do
češtiny přeložila Zlata Kufnerová. Ta odpověděla na několik otázek, jež se netýkaly
pouze knížky, ale i její práce.
Ilse Weberová vydala v Československu
na přelomu 20. a 30. let německy celkem
tři pohádkové knížky. Měly velký úspěch
a dočkaly se několika vydání. Svůj výbor
jsem pořídila ze všech tří svazků, ale v jeho
knižní podobě jsem byla nakladatelsky značně limitována, takže jsem bohužel všechny
přeložené pohádky ani neuplatnila. Jinak
vyšly pohádky Ilse Weberové v posledních
letech v originále v Německu, v překladech
pak v Izraeli, Itálii, USA, Portugalsku
Dobrodinec Báruch není první autorčina a v Polsku některé zdramatizovali a hráli
kniha, již jste přeložila. Jak jste autorku ve Wroclavi.
objevila?
Jaký smysl mají vysvětlující marginálie?
Je to téměř již deset let stará historie. Syn Dala je tam autorka, nebo vy?
Ilse Weberové, ve Švédsku žijící Hanuš Nejsem psycholog, abych dokázala přesWeber, v roce 2007 chystal vydání českého ně určit, pro který věk jsou tyto pohádky
překladu matčiných básní, které napsala vhodné, ale řekla bych, že mohou zaujmout
v terezínském ghettu. Podílelo se na něm jak děti v předškolním věku, tak i školáky,
několik překladatelů, a v této souvislosti kteří si je budou číst sami, a že upoutají
mu někdo doporučil také mne. Knížka pod děti židovské i jiné. Sama jsem je původně
titulem Nedokončené verše vyšla v roce doplnila slovníčkem, který potom redak2008. Poté co jsme se s Hanušem Webe- torka rozšířila a po dohodě s vydavatelkou
rem poznali, ujala jsem se velkého svazku opatřila text vysvětlujícími margináliemi.
autorčiny korespondence a poezie, který Pokládám je za dobrý nápad.
v Německu připravila, biografickou studií Kolik knih jste za svůj život přeložila
doplnila a vydala Ulrike Migdal. Většinu a z kterých jazyků?
básní jsem přeložila znova. U nás nebylo Za léta překladatelské činnosti mi přesně
snadné najít nakladatele, ale nakonec se vyšlo 131 knižních překladů, dva další jsou
českého překladu pod titulem Kdy skončí v tisku a na 134. právě pracuju. Vystudovala
naše utrpení ochotně ujalo nakladatelství jsem sice slavistiku (protože na germanisAcademia a v roce 2012 jej vydalo.
tiku, na niž jsem žádala, mě z kádrových
Autorka napsala několik knížek pro děti. důvodů nepřijali), ale kromě slovanských
Kterou jste přeložila?
jazyků jsem se němčinou a také angličtinou
zabývala soukromě, takže nyní mám knižní
překlady celkem z pěti jazyků, jež uvedu
v pořadí podle počtu přeložených knih:
němčina, angličtina, bulharština, makedonština, ruština.
Překládáte některý žánr raději než jiný?
Zkušenost mám s překladem prakticky
všech žánrů, poezie, prózy, literatury faktu
a také encyklopedií. Je těžké říci, co člověk
překládá nejraději, neboť každý žánr (kromě
banálních próz) má svůj půvab. Nejméně mě
lákají snadné texty, v nichž se nemusí nic
řešit, nic ověřovat. Překládání básní, hlavně
v klasické formě, mě však často doslova
okouzluje. To se mi naposled stalo v případě
poezie prvního laureáta Nobelovy ceny za
německy psanou literaturu Paula Heyseho,
jehož sonety mě zaujaly natolik, že jsem jich
přeložila kolem 60, aniž jsem měla jistotu,
že je někdo vydá. Několik těchto básní vyšlo
u příležitosti 100. výročí autorovy smrti také
v Židovských listech. Přiznám se, že jsem
se při jejich překládání cítila šťastná, a teď
mám dokonce naději, že vyjdou.
Vy sama také píšete knihy?
Ano, vydala jsem pět vlastních knih, vesměs
odborných: Bulharština pro samouky (s Petrem Panevem, 1987), Stručná mluvnice
bulharštiny (1990), Překládání a čeština
(s kolektivem autorů, 1994, 2003), Člověk
Edvard Beneš (s Karlem Novotným, 2006,
2010) a Čtení o překládání (2009). Kromě
praktického překladu se totiž zabývám také
translatologií.
Často překládáte židovské autory a knihy
o holokaustu. Co vás k tomu vede?
Vždycky mě velmi zajímaly (i dojímaly)
osudy Židů a lákal mě intelekt židovských
autorů. Tento můj vztah k židovské kultuře
se přirozeně projevuje také v překládání.
Mezi mými knižními překlady je zatím 28
svazků od židovských autorů i prací o holokaustu, z nichž mnohé byly vydány z mé
iniciativy; z autorů k nim patří např. Rose
Ausländerová, Nelly Sachsová, Simon Wiesenthal, Herbert Lom, Ewald Osers, Joseph
Roth, Jakob van Hoddis, Victor Klemperer
nebo Marcel Reich-Ranicki. Doufám, že se
tento počet ještě rozroste.
Karel Wichs