Migrace v krizi - Migration4media.net

mimořádná příloha vznikla ve spolupráci LN a společnosti Člověk v tísni
migrace v krizi
Lidové noviny 28. KVĚTna 2009
Z Barmy utekli před armádou
Bez migrace
se Evropa
neobejde
KAREL VRÁNA
Strach, který Barmánci zanechali v Asii, teď vystřídaly jemnější,
ale přesto neodbytné obavy o to,
jak tady vlastně budou žít. Největší
starosti jim dělá jazyková bariéra,
která je odděluje od české společnosti. Na druhou stranu si pochvalují nově získaný status státem uznaného obyvatele. „V Malajsii jsme
žili v totálním provizoriu a pracovali jsme načerno,“ říká paní Zite za
celou skupinu. „Tady máme doklady, tady jsme konečně někdo.“
To ale v Česku znamená kromě
práv i velká omezení, zejména pro
cizince. Těžko například uplatní své
vzdělání. Nemají potřebné doklady
o studiu, a i kdyby je měli, české úřady a ani soukromí zaměstnavatelé
by je nejspíš neuznali. Učit se česky
je pro ně velmi těžké. Povolání učitele, kněze nebo zdravotní sestry budou asi muset prozatímně, a možná
i navždy, vyměnit za práci u pásu
nebo za hrabání listí. Jejich děti už
na tom ale budou podstatně lépe.
racovní migrace posledních desetiletí změnila tvář
Evropy. Podíl přistěhovalců v mnoha státech překročil
10 %, v USA se přiblížil pětině.
Cizinci poskytovali levnou pracovní sílu ve stavebnictví, sociální péči nebo cestovním ruchu,
u odborných profesí mírnili nedostatek kvalifikovaných lidí v technických oborech. Teď se ale stroj
zasekl. Vlny bankrotů se rozlévají
po světě a se zakázkami pro firmy
mizí i práce pro migranty.
Mnoho zemí přehodnocuje své
pobídkové programy. Španělský
plán pro „dobrovolný návrat“ nabízí přistěhovalcům, kteří odjedou ze země, desítky tisíc eur.
Většina migrantů však vyčkává.
Vědí, že v rodné zemi jsou jejich
šance uživit se ještě menší.
Krize ale chování migrantů
ovlivňuje. Podle organizace Migration Policy Institute se dosavadní poměrně rychlý přírůstek cizinců v USA zastavil. Podobné zprávy přicházejí i z Evropy. Migrační toky do bohatých zemí světa
ale asi jen tak nevyschnou. Podle
odhadů OSN přibližně 3 % světové populace zkouší najít obživu
v jiné zemi, než se narodili. Aktuálně je to přes 200 milionů lidí.
Přibližně 5 % přistěhovalců vyhání z domova režim, válka či živelní katastrofa, zbytek nouze.
Otevřené brány vyspělých států
přinášely užitek i ekonomice
zemí, odkud migranti přišli. Lidé
pracující v zahraničí podporují příbuzné, kteří zůstali doma. Jen v roce 2007 poslali migranti 251 miliard dolarů do rozvojových zemí.
Je to trojnásobek veškeré mezinárodní pomoci těmto zemím.
Evropa balancuje na hraně
ochranářské politiky, která odráží
strach obyvatel ze ztráty zaměstnání a z konkurence levné pracovní síly. Z dlouhodobého hlediska
by ale měl převážit pozitivní přístup k migraci. Očekává se, že
v roce 2050 bude v Evropě žít
dvakrát více důchodců než mladých lidí a sníží se podíl produktivního obyvatelstva. Bez podpory ze zahraničí se Evropa neuživí.
autorky jsou koordinátorky programu
Migrace společnosti Člověk v tísni
autor pracuje v organizaci Člověk
v tísni
P
Exodus vynucený strachem. Barmský režim je k menšinám velmi netolerantní. Česká republika v rámci přesídlovacího programu nedávno přijala 40 Barmánců.
JITKA POLANSKÁ
KRISTÝNA MIHOLOVÁ
edíme v chudě zařízené hovorně střediska pro azylanty
ve Stráži pod Ralskem a posloucháme příběhy uprchlíků. Z toho, co říkají, je jasné jedno: armáda
si v Barmě dělá, co chce. Šikana
obyvatel vojskem je na denním pořádku a lehce se zvrtne v brutální represi. Když se situace vyhrotí, lidé
raději volí nebezpečný útěk za hranice země.
Pro něj se rozhodlo i čtyřicet Barmánců, které Česká republika nedávno přijala v rámci takzvaného
přesídlovacího programu. Je určen
pro uprchlíky v bezvýchodné situaci a řídí ho Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN (UNHCR).
„Můj muž pracoval na poště a začali ho podezřívat, že je ve spojení
s disidenty, že pro ně posílá ven informace,“ říká paní Tial Tin Zi,
drobná žena s dítětem uvázaným
v šátku na břiše. „Vyslýchali ho
a bili, až to už nemohl vydržet. Po-
S
Česko přijalo skupinu barmských uprchlíků
šikanovaných vojenskou juntou. Na startu nového
života se smiřují s tím, že znovu začnou od nuly.
dařilo se mu uprchnout a nám pak
z ciziny poslal peníze, abychom
odešli za ním.“
Žena z Barmy utíkala i se třemi
malými dětmi. Ty se ale se svým otcem už nesetkaly. Loď, která uprchlíky převážela do Malajsie, se potopila a polovina pasažérů utonula.
„Hodně lidí neumělo plavat, já
taky ne,“ vypráví potichu. „Držela
jsem je, dokud jsem měla sílu, ale
pak jsem o ně přišla.“ Dítě v jejím
náručí se jí narodilo až v emigraci.
V roce 2007 bylo do programu
přesídlení zařazeno celkem 99 000
lidí. Nejvíce jich bylo právě z Barmy, tvořili téměř jednu pětinu. Následovali uprchlíci z Burundi, Somálska, Iráku, Demokratické republiky Kongo a Afghánistánu.
Český stát, který má vlastní zku-
šenost s diktaturou, podporuje
v Barmě opoziční hnutí pronásledovaná vojenskou juntou a pomáhá
obětem represe. To hrálo roli i při
výběru uprchlíků, potvrzuje ředitel
odboru azylové a migrační politiky
ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Dalším faktorem byla špatná
humanitární situace v zemi, kterou
se loni prohnal cyklon Nargis a statisíce lidí připravil o domovy.
Většina Barmánců je buddhistického vyznání, ale do Česka se vydali křesťané. Devět rodin přijatých
Českou republikou patří k menšinovému etniku Čjinů, které sídlí na západě země při hranici s Indií. Vůči
jiným, nebarmským národnostem,
které tvoří až 40 % populace, je
barmský režim obzvlášť krutý. Proto se na ně UNHCR zaměřuje.
Česká republika je v programu
UNHCR nováčkem. Přesídlení
barmské skupiny má být testem, na
kterém si vyzkouší, zda je schopna
nabízet vybraným skupinám uprchlíků azyl i nadále. Zařadila by se
tak k dalším asi dvaceti vyspělým
zemím. Nejvíce lidí v tomto programu tradičně přijímají Spojené státy
americké, Kanada a Austrálie, v Evropě pak Švédsko a Norsko.
Nový život s limity
Pobyt v azylovém středisku se pro
Barmánce chýlí ke konci. V dohledné době by se rodiny měly rozjet
každá do svého nového bydliště.
„Jednali jsme s téměř stem obcí
a zajistili jsme v různých místech
celkem dvanáct bytů,“ říká Tomáš
Haišman z ministerstva vnitra.
Foto AFP
Stát selhal, ale aspoň to teď víme
Dovoz levné pracovní síly
se vymkl kontrole státu.
Tomáš Haišman, ředitel
odboru azylové a migrační
politiky ministerstva
vnitra, naznačuje, kde vidí
viníky on.
MILAN VIDLÁK
LN Zahraniční dělníci jsou v českých továrnách zotročováni,
agentury jim kradou výplaty.
Spousta z nich nyní ztratila práci, ale vrátit se nemohou, neboť
sem přijeli s dluhem a ten se zvyšuje. Kde se stala chyba?
Intenzivně se zabýváme příčinami toho stavu a musím říct, že naši
lidé, kteří mezi cizince přijíždějí
a monitorují situaci v jednotlivých
místech, se pak poměrně složitě
léčí z depresí. Problém je, že někdy
To je jedna věc. Druhá věc je, že
služby té šedočerné zóny prostě ty
nevládky nikdy nemůžou poskytnout. Rozdíl je v tom, že nevládky
to poskytují bezplatně a ta šedočerná zóna za úplatu. Když o něco požádáte šedočernou zónu, tak vám
přinese pravděpodobně výsledek.
Ty nevládky jen radí.
někde se dovolilo, že legálně mohlo vzniknout tohle svinstvo, a nikdo
nenašel odvahu do toho sáhnout.
LN Protože na tom každý vydělá-
val?
Dokud jsme byli v ekonomickém růstu, tak všichni aktéři v tom
agenturním zaměstnávání z toho
něco měli a všem to vyhovovalo.
Samozřejmě tam existoval základní nepoměr mezi těmi, co zneužívali, a těmi, co byli zneužíváni. Ve
chvíli, kdy přišla krize, to všechno
vyhřezlo na povrch.
LN Mluví se o tom ale už minimálně dva roky...
My jsme 1. ledna vpluli do odpovědnosti za trvalé pobyty, které
předtím měla na starosti cizinecká
policie. Dokud se na to díváte tady
z kopečku, tak si čtete statistiky
a občas něco slyšíte a v podstatě to
nevidíte. Ve chvíli, kdy do toho
vplujete, se vám otevřou nové obzory. A to na několika místech.
LN Ta šedočerná zóna začíná už
Foto LN - Viktor Chlad
A ten úplně nejhorší nový obzor,
který my tady dneska vidíme, je ta
šedočerná hmota, která obkroužila
všechny státní úřady. A která jako
by tvořila takovou atmosféru toho
pobytu cizinců v Čechách...
V zásadě ano. Tak jsme tady přemýšleli o tom, kde jsou ty nevládní organizace, kterým se platilo
právní poradenství a asistence a já
nevím, co všechno. Načež jsme
zjistili...
LN ... plaťte, plaťte?
LN ... že jsou převážně v Praze?
na našich ambasádách. Víza prostě vyřizují pouze zprostředkovatelé, kterým lidé zaplatí až 14 tisíc dolarů, jinak to nejde...
Ta zóna má několik míst. Například když lidi žádají o trvalý pobyt, podmínkou je zkouška z češtiny. A tak máme zóny okolo jazykových škol. Trvalo to tři měsíce, než
jsme to potlačili. Jak dlouho to trvalo kolem agentur, nevím. Podobné je to na zastupitelských úřadech. Já ale nepřipouštím korupci
na ambasádě mezi žadatelem
a úředníkem.
Pokračování na straně 2
„Migraci
lze snížit“
1. MÝTUS O MIGRACI
igrace provázela lidstvo odjakživa, lidé se
vydávali za lepší půdou, odcházeli v důsledku přírodních katastrof nebo válek. Představuje přirozený proces, kterému
nelze zabránit. Vhodnou migrační politikou je ale možné ovlivnit
podobu migrace tak, aby přinášela užitek jak migrujícím osobám,
tak i přijímajícím zemím.
Až do relativně nedávné doby
probíhala migrace v opačném
směru, než je tomu dnes: Evropu opustilo od 17. století do druhé světové války 82 milionů
lidí. Odcházeli převážně do Severní, ale i do Jižní Ameriky. Do
vyspělých zemí dnes míří jen 60
% migrantů a Evropa je na prvním místě. Zbylých 40 % ale pobývá v méně rozvinutých částech světa.
M
II migrace v krizi
Čtvrtek 28. května 2009
LIDOVÉ NOVINY
ANKETA
Kde stát udělal v řízení migrace chybu a kde naopak zabodoval?
Marie Jelínková, Multikulturní
centrum Praha
Zásadní a dlouhodobá chyba české
migrační politiky je absence jasné
koncepce a vytváření nemoudré
migrační politiky v krátkodobém
horizontu pouze tak, jak se to státu
právě hodí. Současné téměř
neřešitelné postavení desítek tisíc
imigrantů v České republice je toho
důsledkem. Za nejvíce
znepokojující však považuji to, že
se mluví o různých dílčích
problémech (např. agentury práce,
situace na zastupitelských úřadech
atp.), které sice jsou nesmírně
závažné, ale kvůli kterým se
přehlíží primární problém – a to je
celkové nastavení české migrační
politiky. Za pozitivní naopak
považuji ideu vzniku regionálních
integračních center, jejich kvalitní
fungování by byl zásadní krok
dobrým směrem.
Martin Rozumek, ředitel
Organizace na pomoc uprchlíkům
Neexistují účinné kontrolní
mechanismy při vstupu a pobytu
cizinců. Neprůhledné struktury
subjektů na importu cizinců do země
profitují, využívají kontaktů na
úředníky a spoléhají se na obtížnou
prokazatelnost svého protiprávního
jednání. Bez „služeb“ agentur,
ukrajinských klientů či mafiánů
v pravém slova smyslu se cizinec ze
zemí, jako je Ukrajina nebo Vietnam,
do České republiky dostane jen velmi
těžko a jeho závislost přerůstá do
bezohledného vykořisťování. Jako
nutné se tak jeví posílit kontrolní
pravomoci státu vůči policii,
zastupitelským úřadům, agenturám
práce a nepoctivým zaměstnavatelům
a zjednodušit imigrační systém.
Kladně hodnotím program přesídlení
uprchlíků z Barmy a Uzbekistánu do
České republiky, péči o nezletilé
cizince bez doprovodu rodičů a také
návratový program Ministerstva
vnitra ČR.
Michal Kocáb, ministr pro lidská
práva a národnostní menšiny
Je těžké říci, kde stát zabodoval,
neboť například projekt takzvaných
dobrovolných návratů, organizovaný
ministerstvem vnitra, je hodnocen
nejednoznačně. Na jedné straně se
objevuje jeho kritika třeba ze strany
Česko-vietnamské společnosti, na
druhé straně je hodnocen kladně
zejména Mezinárodní organizací pro
migraci. Výbor pro práva cizinců
kritizoval zejména to, že cizincům
není zajištěna možnost se po skončení
krize vrátit zpět. Tento podnět jsem
důrazně přenesl do vlády.
Ministerstvo vnitra na to reagovalo
a začalo vydávat potvrzení o účasti na
projektu, které by mělo cizincům
zajistit přednostní „zacházení“, pokud
se budou chtít po skončení krize
vrátit, což je bezpochyby pozitivní.
Nyní ministerstvo vnitra předložilo
návrh projektu dobrovolných návratů
i pro ty cizince pobývající na území ČR
nelegálně, kterým nebylo uloženo
správní vyhoštění.
Yana Leontiyeva
Sociologický ústav AV ČR
Domnívám se, že se nejedná ani tak
o úspěchy či chyby, jako spíš
o nedostatek konzistentní migrační
politiky a o neprovázanost různých
nařízení a praktik. Negativně hodnotím
zejména stávající systém pracovních
povolení, který překáží integraci cizinců
na trhu práce a je jednou z hlavních
příčin výskytu pro stát a společnost
nevýhodných jevů, jakými jsou
nepoctivé působení zprostředkovatelů
pobytu a práce, „zaměstnávání“ na
živnostenský list či jiné formy
neregulérního zaměstnávání. Stát si
uvědomuje, že migranti jsou přínosem,
a snaží se k řízení imigrace přistupovat
aktivně, to je chvályhodné. Snahy ale
nejsou orientovány na využití
potenciálu a na integraci migrantů,
kteří již na území ČR pobývají. V době
ekonomické krize dříve žádaní migranti
ztrácí zaměstnání a místo toho, aby se
mohli uplatnit v jiných potřebných
pracích, se najednou pro stát stávají
potenciálně nebezpečnou přítěží.
Nguyen Trung Ha, mluvčí Svazu
Vietnamců v Čechách
Na masivním příchodu Vietnamců se
obohacovali Vietnamci i Češi. Na
začátku řetězce stojí vietnamské státní
agentury. Vietnamská vláda jejich
řádění mlčky přihlíží. Podplacení
úředníci existují nejen na velvyslanectví
v Hanoji, ale i na české policii. Zákony
o zaměstnání i o pobytu cizinců jsou
kvalitní; nedokonalé je jejich uvedení
do praxe. V červnu přijde o práci
10 000 Vietnamců. Problém se nevyřeší
snahou je odsunout. Programu
dobrovolných návratů se účastní jen
málo dělníků, většinou se pod tíhou
dluhů budou snažit zůstat. Pracovní
úřady by měly znovu začít vydávat
pracovní povolení pro Vietnamce i jiné
zahraniční pracovníky. A je třeba
vytvořit podmínky pro zaměstnavatele,
aby mohli zahraniční pracovníky
zaměstnávat přímo. Mělo by se
uvažovat o vrácení odvodu za sociální
zabezpečení zahraničním pracovníkům
při trvalém odchodu ze země. Pokud to
stát dokáže, pak opravdu zaboduje.
Vladislav Husák, ředitel služby
cizinecké policie
Největší chybou jsou příliš pomalé
legislativní změny, které by
umožnily regulaci personálních
agentur zprostředkovávajících
cizincům práci. Agentury by měly
mít větší zodpovědnost vůči
cizincům, které do naší republiky
přivezou. Naopak nejvíce si cením
projektu dobrovolných návratů,
který v současné době využilo již
přes 1500 cizinců, a také
následného připravovaného
projektu určeného pro nelegálně
pobývající cizince. Projekt
dobrovolných návratů je
oboustranně výhodným řešením
v období hospodářské krize.
Cizinci, kteří přišli o práci, se
nedostanou do nelegálního
postavení a po zlepšení
ekonomické situace se mohou
vrátit zpět. Stát zase ušetří
náklady, které by musel vynaložit
v souvislosti s řešením situace
nelegálně pobývajících cizinců.
Stát selhal, ale aspoň to teď víme
rách a zadlužení i tady, pracují
načerno za pár korun a ta chobotnice je jen tak nepustí.
To je to nebezpečí, se kterým tu
pracujeme. Proto jsme neměli příliš velké pochopení pro odmítání
programu ze strany vietnamského
velvyslance. Ten člověk musel vědět, že se závislost těch lidí jen prohloubí, a to je nesmírně nebezpečné pro budoucnost. Je tu ale jedna
podstatná věc. Jsou to občani jiného státu a ta odpovědnost jejich státu nikdy nezanikne. Postavte to
tak, kdyby jim chtěla jejich vláda
pomoct, jde o blbých 100 milionů
dolarů.
Dokončení ze strany I
LN Samozřejmě, všechno to jde
přes prostředníky...
A to je bohužel legální.
LN Když přijde zprostředkovatel
a za 30 lidí vyřizuje papíry, to je
možné?
Zatím ano. Na naše pracoviště
na Bohdalec přišel, říkejme mu
Viktor, a hodil tam 24 pasů. „Prodlužte.“ A proč, ptáme se. Protože
se to tak dělá. Neprodloužili jsme.
Za tři dny ti lidi přišli všichni osobně. Teď už vědí, že u nás ne. Jde
prostě o to, jakým způsobem půjdete po tom, aby minimálně jednou byl ten člověk při té proceduře osobně na úřadě. Což ve finále
byli.
LN Proč vzniká něco jako inte-
LN Po zaplacení 14 tisíc dolarů?
To jistě uklidní. Pak ti lidé přijedou sem a jsou totálně závislí na
agenturách a platí dál – za prodloužení povolení, živnostenské
listy, za všechno. Jak je tohle
možné?
Od roku 2004 je tu zákon o agenturách. Celý ten problém šedočerné zóny je v tom, že se pohybují
v mezích zákona. Agentury za
ohromné peníze dovezly lidi a zaměstnávaly je měsíc, další měsíc je
udaly na cizineckou policii. Ti lidé
ztratili účel pobytu a končili tu buď
v kanálech nebo někteří přešli ke
konkurenci nebo skončili v mafiánských strukturách. Chcete-li vytvořit oddaného dělníka, vyprodukujete si ho takhle.
„Problém je hlubší, než si kdokoli z nás umí představit,“ říká Tomáš Haišman
LN Váš odbor rozjel na Ukrajině
projekt, který měl lidi vyvázat
z toho mafiánského klientského
systému, ale skončil. Proč?
Po určité době jsme zjistili, že
v tom projektu přijeli lidi, o které
se tady už „postaraly“ agentury.
Snížili jsme nevýhodu, kterou nevládní organizace oproti šedočerné
zóně mají, a charita měla přednostní vstup na ambasádu s možností
zajištění podání žádosti o vízum.
Ale bylo to málo a selhalo to.
LN Na začátku roku se spustil program dobrovolných návratů, ale
lidi měli problém se do něj bez té
zóny, jak vy říkáte, dostat. Zařizovali jim to mafiánští tlumočníci. Navíc byl zájem malý, neboť
například Vietnamci domů kvůli
velkým dluhům nechtějí. Proč
jste nezaměstnali vlastní tlumočníky?
Poslali jsme peníze na tlumočení
nevládním organizacím, chtěli
jsme, aby pronikly do komunit.
Foto LN – Viktor Chlad
A výsledek? Vy se mě zeptáte,
proč to ministerstvo neudělalo?
Mluvím o hloubce a vlivu šedočerné zóny, je obtížné do toho proniknout. Návraty jsme spustili v době,
kdy se tu pohybovalo několik tisíc
lidí, kteří byli na hraně nelegality
z důvodu ztráty zaměstnání. Ti ale
v sobě našli neuvěřitelnou schopnost najít jiné zaměstnání, ten zájem je v tuhle chvíli nízký.
LN Zřejmě jsou závislí na agentu-
grační centra až teď?
Integraci cizinců dělalo ministerstvo práce, my to přebrali až
v lednu. Kdybychom nedostali i trvalé pobyty, tak o těch věcech, které se dějí, ani nevíme. Nikdo neměl představu o rozsahu a hloubce
toho problému. A to nemáme ani
dneska.
LN Pokud přijde další vlna propouštění nebo někdo začne z hladu krást, hrozí xenofobní nálady. Už se objevují v Plzni nebo
například v Havlíčkově Brodě,
kde náckové brojí proti Mongolům...
Asi se pohybujeme v období,
kdy se to láme. Deficit politiky integrace vidím v tom, že musíme
navést oficiální místa, aby začala
s cizinci pracovat. Bavíme se o
školách, školkách, sportovních
klubech. Musejí to dělat města,
podstatný je rozvoj občanské společnosti. Mapovali jsme terén a na
některých místech nejsou žádné
nevládní organizace.
LN Vy se společenských konfliktů
nebojíte?
Ještě ne. Ale je tady potřeba udělat všechno možné pro to, abychom
to odklonili. Potřebujeme vytvořit
strategii boje s extremismem ve
vztahu k občanům třetích zemí,
chceme do toho vtáhnout i některé
starosty. Je důležité, aby se před
těmi náckovskými útoky nechránili oni sami, ale chránilo je okolí.
Možná jsem iluzionista, ale v tuhle
chvíli není jiná cesta.
LN Možná by pro začátek pomoh-
lo, kdyby nebyli vykořisťováni
a neokrádali je mafiáni ve spolupráci s úřady... Jak mohlo vůbec k něčemu takovému dojít?
A vy myslíte, že to někoho zajímalo? Tady bylo podstatné rozjet
ty velké investiční projekty. Řeklo
se A, neřeklo se B. Ta krize přinesla řadu neštěstí. Ale i jednu výbornou věc – odkryla tyhle věci. Už
jen to, že se o tom začalo mluvit,
znamenalo v té černé sféře změnu
strategie. Budou ubývat lidi, kteří
budou ochotni i ze strany státní
správy na téhle hře spolupracovat.
Musí se to změnit. Tyhle věci se nesmí opakovat. Recese dává šanci
potlačit ten šedý a černý sektor.
autor je redaktor magazínu Pátek
Lidových novin
Najednou jsme neměli ani na polívku
JITKA POLANSKÁ
KRISTÝNA MIHOLOVÁ
ok a půl bylo vše dobré,
a najednou jsme neměli ani
na jídlo,“ říkají Mieczyslaw a Leon. Hospodářská krize těmto dvěma Polákům rozmetala křehké životní jistoty stejně jako
mnoha dalším cizincům.
Do Česka je přilákal inzerát pracovní agentury. Ta je zaměstnala
a zapůjčila do jednoho z mnoha výrobních podniků. Tam pracovali,
dokud na firmy nedopadla recese.
„Práce byla dobrá, neměli jsme
si na co stěžovat,“ hodnotí padesátník Mieczyslaw, vzděláním inženýr, své působení v kladenské firmě Celestica. Práci v sousední
zemi se rozhodl hledat, když mu
v Polsku odebrali invalidní důchod. Se svou volbou byl spoko-
R
jen, ale pak najednou agentura neměla na platy. Dvouměsíční zpoždění výplaty znamenalo pro lidi
bez úspor bezvýchodnou situaci.
„Neměli jsme ani korunu, ani na
cestu zpátky. Tak jsme začali obcházet úřady s prosbou o pomoc.
Všichni ale jen krčili rameny, že je
jim líto,“ usmívá se nevěřícně Mieczyslaw. O tom, že mají jakožto občané EU právo na podporu v nezaměstnanosti, se taky nedozvěděli
od českých úřadů, ale od známého.
Než ji ale začali pobírat, uběhl měsíc a museli z něčeho žít. Jako by
stát čekal, až se z menšího problému stane velký: „Nám snad nezbývá než něco ukrást, říkali jsme policii,“ svěřuje se druhý Polák, Leon.
Jedinou pomocí byla polévka
zdarma v Červeném kříži. „Obvolal jsem všechny možné organizace
v Kladně. Zareagoval jen Červený
Mieczyslaw a Leon doufají, že se krize přežene co nejdřív
Foto Jitka Polanská
kříž, přestože i on bojuje s velkou
finanční tísní, “ vysvětluje Jan Zajíc, pracovník kladenské pobočky
Člověka v tísni, kam se utrápení Poláci nakonec obrátili.
Mieczyslaw a Leon teď doufají,
že se krize přežene dřív, než přijdou o podporu v nezaměstnanosti.
„Firma s námi byla spokojená a slíbila, že nás budou kontaktovat
hned, jak se situace zlepší,“ říkají.
Mieczyslaw ale nečeká jen na to,
prohledává internet a shání novou
práci. Jejich šance ji najít jsou daleko větší než u cizinců ze třetích
zemí. Těm podle svědectví některých pracovních agentur nyní stát
nevydává pracovní povolení,
i když je někdo chce zaměstnat.
Mieczyslaw se také přihlásil na
rekvalifikační kurz CNC operátora. Doufá, že si ho bude moci udělat co nejdřív. „Na úřadě práce mi
řekli, že snad až v říjnu, to už ale
nebudu mít peníze na živobytí, já
bych chtěl nastoupit co nejdříve.“
Pracovníky na obsluhu CNC obráběcích strojů donedávna firmy zoufale sháněly. Nechce se věřit, že by
teď už o ně nebyl žádný zájem.
„Ale na úřadech hodně věcí nevědí,“ udělal si názor Mieczyslaw.
„Nevěděli ani, že mám právo na
uznání vysokoškolského diplomu.
Přesvědčil jsem je až s pomocí
právničky z Člověka v tísni,“ říká.
„Jsem tu rád, a pokud bude práce,
chtěl bych tu zůstat. V Polsku je krize ještě horší. Ale mám-li být
upřímný, někteří lidé na českých
úřadech by si měli udělat kurz
z pravidel Evropské unie – a taky
kurz slušného chování.“
autorky jsou koordinátorky programu
Migrace společnosti Člověk v tísni
LIDOVÉ NOVINY
migrace v krizi III
Čtvrtek 28. května 2009
Oběti války doufají v druhou šanci
ními údaji a sepsat příběh jejich odchodu nebo odchodu jejich rodiny
ze Somálska. Zkoumají se důvody,
proč jim byl udělen status uprchlíka. To je úkol pracovníků Mezinárodní katolické komise pro migraci
(ICMC).
„Problém je, že mnozí si skoro
nic nepamatují. Šedesát procent
lidí se zde v táboře již narodilo
a neví, proč byli jejich rodiče nuceni odejít. Starší lidé toho zase mnoho zapomněli nebo vytěsnili šokující zážitky z paměti. Mnoho jich
bylo zraněno, často byli svědky
smrti svých blízkých, leckteré ženy
byly znásilněny,“ říká Maud Belmontová z ICMC, která se na přesídlovacích operacích podílí.
Ahmed také nerad vzpomíná. Při
útěku ze země je přepadla skupina
ozbrojených rebelů a několik lidí
postřílela.
Uprchlí Somálci
se nemohou ani
vrátit domů, ani
zůstat v zemi, do
které utekli.
Naštěstí se do
programu
přesídlování
hlásí stále více
zemí.
VLADAN BROŽ
ít osmnáct let v uprchlickém táboře, v nouzi, bez práce a s mizivou nadějí na návrat do vlastní země vypadá jako totálně beznadějný osud. Některé ze
somálských uprchlíků do Etiopie
ale čeká druhá šance. Pokud budou
zařazeni do programu přesídlení
Úřadu Vysokého komisaře pro
uprchlíky při OSN, mohou začít
nový život v USA nebo jiné přijímající zemi.
Ahmedovi je odhadem kolem
čtyřiceti let. Přesně to neví nikdo,
protože Ahmed je negramotný, podobně jako dalších zhruba osmdesát pět procent Somálců žijících
v uprchlickém táboře Kebribeyah
na východě Etiopie. S rodiči a pěti
sourozenci sem Ahmed přišel před
osmnácti lety. Tady se oženil, tady
se ženou a osmi dětmi žije v hliněné chýši o dvanácti metrech čtverečních.
Uprchlický tábor Kebribeyah
leží jen pár desítek kilometrů od
hranic Etiopie se Somálskem,
nebo přesněji s republikou Somaliland, která se od Somálska odtrhla
a není uznávaná mezinárodním
společenstvím. V roce 1991 v Somálsku propukla zničující občanská válka, která trvá dodnes.
V témže roce byl založen
i uprchlický tábor. Většina ze šestnácti tisíc lidí tu žije, podobně
jako Ahmed, právě od té doby.
Kromě holého útočiště a nejzákladnější lékařské péče jim Etiopie moc dalšího nenabízí: ani prá-
Ž
Přišli jsme odtamtud. V uprchlickém táboře se Somálci shromažďují už osmnáct let, na svůj domov však nezapomínají.
vo na vzdělání, ani práci. I potravu
zajišťuje Světový potravinový program.
Pomoc pro ty, kteří se
nemohou vrátit
Program přesídlení UNHCR přichází ke slovu ve chvíli, kdy se
uprchlíci nemohou vrátit domů
ani integrovat v zemi, kde získali
azyl. Somálci žijící v táboře Kebribeyah tyto podmínky splňují. V bezpečném návratu do Somálska
jim brání zuřící občanská válka
a v integraci v Etiopii zase zákony
této země. Kolik lidí dostane možnost opustit tábor a odjet do některé z hospodářsky vyspělých zemí,
která uprchlíkům udělí azyl, to závisí zcela na ochotě jednotlivých
zemí se programu přesídlování
účastnit.
Vietnamci pomohou
krajanům s adaptací
EVA PECHOVÁ
roč si Češi špatně vykládají,
když se Vietnamci usmívají
ve vážných situacích? Jak se
chovat při sousedském sporu? Jak
být nápomocní učitelům při výuce
vietnamských žáků, kteří neumí
dobře česky?
Odpověď na tyhle a další otázky
musí znát každý vietnamsko-český interkulturní poradce, který
bude pomáhat s integrací Vietnamcům a Vietnamkám přicházejícím
do České republiky za prací. Projekt občanského sdružení Klub Hanoi a vzdělávací společnosti InBIT
ČR má takové poradce vybrat a vyškolit.
Jedná se o první významný integrační projekt zaměřený na vietnamskou komunitu. Kromě školení lektorů je jeho součástí i příprava poradenského centra pro vietnamské migranty a tři půlroční integrační kurzy, kde se budou nově
příchozí Vietnamci a Vietnamky
učit český jazyk a dostávat rady
a informace, které by jim měly
usnadnit orientaci v kulturně neznámém prostředí. Právě v těchto kurzech najdou uplatnění i čerstvě vyškolení poradci.
Pomáhat svým krajanům chce
mnoho mladých Vietnamců z takzvané druhé generace. V České republice se již narodili nebo sem přišli jako malé děti, hovoří plynule
vietnamsky i česky.
„Na ulici nebo v autobuse potkávám vietnamské dělníky, mluvím
P
s nimi. Obracejí se na mě s prosbou o radu, o vysvětlení. Chtěla
bych jim umět pomoci a od kurzu
si slibuji, že mě to naučí,“ říká vysokoškolačka a budoucí lektorka
Trang.
Zájem předčil očekávání
Podle odborného garanta projektu,
vietnamisty Jiřího Kocourky, byl
o školení větší zájem, než bylo
možné uspokojit. „Vybrali jsme
dvacet čtyři uchazečů, kteří se přihlásili nejdříve, mluvili vietnamsky i česky a dobře znali obě kulturní prostředí. Důležitá byla i jejich motivace.“
Než se z účastníků kurzu stanou
poradci, absolvují kromě přednášek i výzkumná šetření v terénu,
tlumočnické tréninky i nácvik komunikace s migranty. Komunikační dovednosti je učí lektoři z Asociace mediátorů České republiky.
I pro ně je školení cenná zkušenost.
„Máme možnost vidět naše
vietnamské spoluobčany jinak,
než je běžně vídáme,“ říká Dana
Vrabcová. „Setkali jsme se tu
s mladými, vzdělanými, otevřenými a tolerantními lidmi, kteří chtějí využít svých schopností ve prospěch své komunity i nás – většinové společnosti. Zaujal nás jejich pohled na sebe i na nás a to,
že jsme si mohli společně o rozdílných i společných věcech povídat, nás sblížilo.“
autorka je předsedkyně klubu Hanoi
Zatím jde ročně jen o jedno procento z jedenácti milionů uprchlíků v beznadějné situaci na celém
světě. Dobrá zpráva ale je, že se
každým rokem přidávají další
země. Nejvíc – několik tisíc osob
ročně – přijímají USA. Od roku
1980, kdy byly ve velkém zaháje-
Co dělá UNHCR
V roce 2007 navrhl Vysoký
komisariát OSN pro uprchlíky
(UNHCR) k přesídlení 99 000
osob, což je nejvyšší počet za
posledních 15 let a o 83 % více
než v předchozím roce.
V průběhu roku odcestovalo
za asistence UNHCR 49 900
osob, což je o 20 400
více než v roce 2006.
Nejpočetněji byli v programu
zastoupeni uprchlíci z Barmy
(20 200), Burundi (6300),
Somálska (5900), Iráku
(3800), Demokratické
republiky Kongo (2500)
a Afghánistánu (2300). 75 300
uprchlíků se podařilo
rozmístit do čtrnácti
přijímacích zemí. Největší část
jich přijaly Spojené státy
americké (48 300), Kanada
(11 200), Austrálie (9600),
Švédsko (1800), Norsko
(1100) a Nový Zéland (740).
(Z dokumentu UNHCR Global Trends
2007 vydaného v červnu 2008).
Foto - Vladan Brož
ny přesídlovací programy, bylo do
Spojených států přesídleno na
200 000 uprchlíků z Afriky, přičemž 65 000 z tohoto počtu jich
přišlo právě ze Somálska. Na předních místech jsou dále Austrálie
a Kanada. Švédsko, Norsko nebo
Nizozemsko dávají k dispozici roční kvóty pro několik set osob. Jiné
evropské země nepřijímají vůbec.
Česká republika je v programu nováčkem. Koncem minulého a začátkem tohoto roku přijala čtyřicet
barmských uprchlíků žijících provizorně v Malajsii.
Přesídlování somálských uprchlíků z Etiopie do USA v táboře Kebribeyah začíná úkolem odlišit Somálce od Etiopanů, kteří se do tábora přistěhovali s nadějí, že i jim
bude umožněno se vystěhovat. Je
třeba vyplnit formulář s jejich osob-
Mám ráda Cimrmana
2. MÝTUS O MIGRACI
dborníci na migraci se
shodují, že trh práce je
rozdělen na dvě části.
Za prvé existuje trh primární,
který je tvořen vysoce kvalifikovanými odborníky a vyznačuje
se stabilitou a vysokými výdělky. Na druhé straně je trh sekundární, který je charakterizován
místy s nízkou společenskou
prestiží a nízkým platovým ohodnocením.
Domácí pracovní síla se nabídkám práce z tohoto trhu obvykle
vyhýbá. Poptávka po pracovní
síle na sekundárním trhu práce se
tudíž zpravidla vyskytuje i při
zvýšené míře nezaměstnanosti.
Nelze tedy hovořit o přímé soutěži domácí a zahraniční pracovní
síly, neboť se každá soustředí na
odlišný trh práce.
Ze zákona o zaměstnanosti
také vyplývá, že povolení k zaměstnání může vydat úřad práce
za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které
nelze s ohledem na požadovanou
kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak.
Což ve výsledku znamená, že
volná pracovní místa jsou uvolněna cizincům pouze za podmínky, že je nemohl nebo nechtěl obsadit občan České republiky
nebo Evropské unie.
O
EVA PECHOVÁ
Čím se nejvíc odlišuje život tady
a ve Vietnamu?
Lidé se podle mě moc neliší.
Jiné je prostředí a hlavně možnosti
seberealizace. A tím je také asi
dané, že lidi jsou zde samostatnější. Vietnamci žijí pospolitěji, jsou
hodně zavázáni komunitě a odkázáni na druhé. Když je nějaká akce,
tak to musí být hromadné. Když se
něco stane, řeší to celá vesnice.
Když provedete něco špatného,
celá komunita odsoudí vás i vaši rodinu.
Autor působil v etiopském
uprchlickém táboře Kebribeyah od
října 2008 do března 2009 jako
konzultant ICMC pro přesídlování
„Imigranti
nám berou
práci“
Studentka třetího ročníku
FF UK Nguyen Thi Minh
Trang se chce se stát
interkulturní poradkyní
pro Vietnamce přicházející
za prací do ČR.
Přišla jste do Česka v osmi letech. Jaká je vaše osobní zkušenost s integrací?
Česko je můj druhý domov.
Mnohé zvyky a tradice jsem přijala za vlastní. Doma jíme česká
i vietnamská jídla a někdy je
to něco mezi: připravím rýži, k tomu udělám řízky a jíme to hůlkami. Miluju českou literaturu, třeba Karla Čapka, líbí se mi i Nerudovy fejetony. Ale nejsem jen
na klasiku, samozřejmě, poslouchám Cimrmany a dívám se na Saturnina. A když jsou Vánoce,
tak se těším jako malá na české pohádky.
V moderním světě neobstojí?
Vybrané uprchlíky čekají pohovory s úředníky Úřadu pro občanství
a emigraci Spojených států. Během nich je část žadatelů vyřazena, protože si ve svých výpovědích odporuje nebo nedokáže podat dostatečně pádné důkazy, že
byla pronásledována. Úspěšní žadatelé absolvují lékařské prohlídky a adaptační školení a nakonec
odjedou do Spojených států. Tady
budou zařazeni do integračního
programu. V jeho rámci dostanou
dočasné bezplatné ubytování a budou navštěvovat jazykové, rekvalifikační a dovednostní kurzy, které
jim pomohou se v nové situaci zorientovat.
Kulturní šok, který přesídlené
uprchlíky čeká, je velký. „Po pravdě řečeno si tyto lidi dovedu jen
velmi stěží představit v podmínkách moderního světa,“ říká Maud
Belmontová z ICMC. Nicméně
podle statistických údajů si více
než polovina nově příchozích dokáže v nové zemi nalézt pracovní
uplatnění již během prvních šesti
měsíců. A pokud mají problémy
s adaptací dospělí lidé, u dětí to neplatí. Ahmed to dobře ví a doufá,
že jeho děti se budou mít lépe než
on. „Dosud nepoznaly nic jiného
než uprchlický tábor. Moc jim přeju, aby tuhle šanci na nový život
dostaly.“
Nguyen Thi Minh Trang chce pomáhat krajanům
Co tady Vietnamcům chybí?
Asi tolerance. Většina lidí, které
jsem poznala, je srdečná, ale setkala jsem se i s případy, kdy mě lidi
odmítli kvůli tomu, že jsem Vietnamka. Třeba když jsem hledala
byt. A to mě urazilo a zklamalo.
Vietnamci, kteří tu žijí krátce, a někdy v tíživé situaci, také potřebují
pomocnou ruku nebo laskavé slovo, jako každý člověk. Chybí jim rodina a pocit pevné půdy pod nohama. Vietnamci hodně lpí na rodině.
Když ji tu nemají, tak nežijí naplno.
Mají pocit, že pořád musí pracovat.
A sebe zanedbávají. Proto jsem se
také rozhodla pomáhat svým krajanům, kteří se v českém prostředí neorientují tak dobře jako já.
Foto archiv N.T.M.T.
Co by podle vás nejvíc přispělo
k dobrému soužití mezi Vietnamci a Čechy?
Vietnamci by od Čechů měli dostat šanci. Nebojte se, že vám Vietnamci ublíží, oni se bojí ještě více!
Vietnamci nekazí věci nebo nevyvolávají problémy schválně, někdy to dělají, protože neznají souvislosti nebo nevědí, co se od nich
očekává. Z vietnamské strany asi
chybí snaha učit se jazyk, nové
věci a poznávat novou kulturu. Při
práci to není snadné. Vietnamcům
také chybí otevřenost, ale s Čechy
je to podobné. Všichni čekáme, až
druhá strana udělá první krok. To
bychom ale také mohli čekat donekonečna.
IV migrace v krizi
Čtvrtek 28. května 2009
LIDOVÉ NOVINY
Španělsko: 20 000 eur za návrat
jako pomocnice v domácnostech a
pečovatelky. Souvisí to s prudce
rostoucí zaměstnaností španělských žen.
Současná ekonomická krize, která Španělsko zasáhla velmi tvrdě,
ale mění situaci. Nezaměstnanost je
oproti Česku dvojnásobná a mezi cizinci dosahuje víc než 20 procent.
Bez práce je nyní i Mohammad.
„Rodinu teď živí žena. A nemá to
lehké. Když má muže v Evropě, nikdo jí nedá nic zadarmo,“ usmívá
se smutně. Ale před sebou má naději. Nyní, po třech letech od registrace, může požádat o legalizaci pobytu. Musí ale ukázat platnou pracovní smlouvu. „Když to vyjde, přivezu sem ženu a děti. Už ani nevím,
jak vypadají,“ říká.
Afričanům se
stále vyplatí
živořit ve
Španělsku. A to
i přesto, že jim tu
krize hází klacky
pod nohy.
MARKÉTA KADLECOVÁ
ouliční prodavač cédéček vypadá jako Bob Marley, kolem něj se honí děti všech barev a senioři korzují zavěšeni do
svých pečovatelek s jihoamerickým přízvukem. Takhle multikulturní je dnes desetitisícové rybářské městečko Ondarroa v Baskicku na severu Španělska. „Před deseti lety jste tady cizince nepotkal,“ říká třicetiletý Bask Ian
z místní rodiny, která se po generace živila rybolovem. „Je to těžká
práce, nás mladé už netáhne.“ Ianův dědeček byl od třinácti let víc
na moři než doma a vybudoval rodinnou rybářskou firmu. Jeho děti
sice pracují v přístavu, ale v kancelářích. A Ian už se moři a rybám
vzdálil úplně. Vystudoval sociologii, cestoval po Evropě a teď se vrátil domů, ale ne k rodinné tradici.
Do přístavu si chodí už jen pro
ryby.
Od poloviny devadesátých let
začali místní rybáře nahrazovat Afričané, a to téměř výhradně Senegalci. Vedle Maročanů jsou druhou největší africkou národností
ve Španělsku. Senegal má sice jednu z nejstabilnějších ekonomik, nezaměstnanost je ale pořád enormní. Bez práce je každý druhý Senegalec. Rybaření bylo navíc tradičně jedním z nejdůležitějších zdrojů obživy senegalských přímořských vesnic. V poslední době
jsou ale velké lodě lovící u afric-
P
„Na svobodě.“ Velký počet utečenců se hned po příjezdu seznámí s policií. Na snímku uprchlíci v přístavu Motril v jižním Španělsku
kých břehů pro tradiční rybolov nekalou konkurencí.
Po příjezdu nás zatkli
„My lovíme na malých dřevěných
lodích a sítě vytahujeme rukama,
to se s výlovem ve velkém nedá
srovnávat,“ říká Mohammad, senegalský rybář, který v Ondarroa žije
tři roky. „Nebyla práce, tak jsem
přijel sem.“ Cestoval na lodi přes
ostrov Tenerife spolu s dalšími čty-
řiceti sedmi mladými muži. Za cestu zaplatil 500 euro. „Po příjezdu
nás hned zatkla policie a začala nás
vyslýchat. Řekl jsem jim, že jsem
z Gambie. Neměl jsem u sebe žádné doklady. Po měsíci v táboře mě
pustili.“ Pokud totiž policie do čtyřiceti dnů nově příchozího neidentifikuje, cizince musí propustit. Vracet migranty může do těch zemí, se
kterými jsou podepsané dohody
o návratu.
Bushova zeď nepomohla
Cizinci si připadají
integrovaní, když mají to,
co ostatní, říká expert na
problematiku integrace
Zdeněk Uherek, ředitel
Etnologického ústavu
Akademie věd.
P
JITKA POLANSKÁ
Jednoduchý požadavek. Imigranti chtějí jen legalizaci.
ka po levné pracovní síle bez práv,
a takovou pracovní sílu hranice pomáhá vytvářet.“ Teprve s poklesem
poptávky po pracovní síle ze strany
zaměstnavatelů v době recese se dá
očekávat i snížení imigrace.
„George Bush konečně přišel
s účinnou imigrační politikou,“ glosuje současnou ekonomickou situaci ironicky John Fanestile. Podle
demografa Johna Passela z Pew
Hispanic center je tomu tak, že migrace bez platných dokladů relativně kopíruje ekonomické cykly
v USA. Oproti tomu ta legální vykazuje větší neměnnost v čase
a menší závislost na aktuální ekonomické situaci. Celkově „u mexických migrantů zatím došlo k poklesu jejich přílivu, ale ne k odlivu,“
dokládá Passel na základě dostupných dat. Podle něj v tuto chvíli
masivní návrat migrantů do Mexika očekávat nelze.
Na jedné lodi
„Co požadujeme?“ vykřikuje vyvolávač na proimigrační demonstraci
1. května na náměstí Union Square
v New Yorku a z davu několika set
lidí se ozývá: „Legalizaci.“ Za legalizaci migrantů bez platných dokladů přišel demonstrovat i odborový
Cizinec, a to i „nelegál“, dokonce
může v některých regionech získat na půl roku bydlení zdarma
a rok pobírat sociální podporu
162 eur měsíčně.
Počet migrantů se díky ekonomickému boomu vyšplhal ve Španělsku na 6 miliónů. To je 11 procent populace. Evropský průměr
je kolem osmi procent. Práci migrantů potřebovalo hlavně stavebnictví. Cizinky si zase vydělávají
autorka je koordinátorkou programu
Migrace společnosti Člověk v tísni
Vadí nám jen ti chudí
MAREK ČANĚK
ohraničníci nemají rádi,
když tomu říkáme zeď,“ říká
John Fanestil z Foundation
for Change, když ukazuje „turistům“ na americko-mexické hranici
řadu nových vysokých betonových
sloupů postavených tak blízko
sebe, aby mezi nimi mohlo projít
malé zvíře, ale ne člověk.
Tato zeď nezeď je součástí dokončovaných fyzických bariér na
úseku hranice o délce 1080 km,
kde migranti přecházeli hranici nejčastěji. Bariéry na hranici ani větší
počet pohraničníků ale migraci
z Mexika do USA neomezily. S větší ostrahou se jen změnily trasy migrantů, kteří teď přecházejí hranici
přes odlehlejší místa. Také se zvýšil počet lidí, kteří při pokusech
o nelegální překročení hranice umírají, a cena, kterou je třeba zaplatit
převaděčům, tzv. „kojotům“.
Jedním z důsledků menší prostupnosti hranic je i větší a rychlejší usazování migrantů v USA. To
je ale pravý opak toho, co bylo zamýšleno. Migranti nemohou přicházet do USA a vracet se zpět do
Mexika tak snadno jako dříve,
a tak raději zůstávají v USA.
Ač jsou obě země součástí zóny
volného obchodu NAFTA, volný
pohyb osob se do dohod nedostal.
Zahraniční investice sice v Mexiku
vytvořily nová pracovní místa, emigrace do USA je však stále značná,
zejména z některých regionů. Souvisí to například s dovozem dotované americké kukuřice do Mexika.
Ten ohrožuje soběstačnost místních rolníků, kterým pak nezbývá
než hledat obživu v jiných částech
Mexika anebo právě v USA. Na
tomto příkladu je vidět paradox
mezi hranicí otevřenou pro obchod, ale ne pro migraci.
Podle Thomase Reifera, sociologa z Univerzity v San Diegu, má zachování bariér pro pohyb osob v kapitalismu logiku: „Existuje poptáv-
„Hodně lidí poslali zpátky, ti neměli štěstí,“ říká Mohammad.
Když byl na svobodě, nechal si poslat pas poštou. Pas je pro nelegála
ve Španělsku důležitý. Od roku
2000 tu má každý cizinec bezplatný přístup k lékařské péči, cizince
bez povolení k pobytu nevyjímaje.
Stačí se zaregistrovat na městském úřadě a k tomu je pas potřeba. Po tom, zda máte povolení
k pobytu a práci, nikdo nepátrá.
Foto Reuters
Radši živořit ve Španělsku,
než umřít hlady doma
Vstřícný postoj Španělska k cizincům krize dost ochladila. Není tedy
jisté, zda to, co platilo, bude platit
i nadále. Stejně jako ta česká, i španělská vláda teď horečnatě přemýšlí, jak se přebytečných cizinců zbavit. Na konci minulého roku je začala pobízet speciálním programem. Pokud cizinec dobrovolně
odejde, dostane od státu peníze ve
výši podpory v nezaměstnanosti,
kterou by pobíral, pokud by zůstal
a nepracoval. Program ale příliš
úspěšný nebyl. „Je pro mě lepší živořit ve Španělsku, než umřít hlady
doma,“ říká Mohammad. Vláda
tedy postup přitvrdila a přidávají se
k ní i dosud vstřícná města. „Pokud
se chceš zaregistrovat teď, musíš
mít i souhlas majitel bytu. To dříve
nebylo třeba,“ dokládá Mohammad zpřísnění pravidel.
Zoufalství ale žene z Afriky
do Evropy pořád další migranty.
Djibril přijel ze Senegalu před měsícem. „Moc se mi tady líbí,“ usmívá
se. Zatím mu nevadí, že nemá práci, bydlí zadarmo s dalšími Senegalci, ryby dostávají všichni, kdo pracují v přístavu, zdarma – a o moc
víc toho k životu nepotřebuje.
Foto Reuters
předák Peter Montalbano z projektu Retail Action Project: „Kdyby
se zaměstnanci nebáli deportace,
bylo by daleko jednodušší je organizovat v odborech.“
V USA je odhadem kolem 12 milionů migrantů bez platných dokladů, z toho až 65 procent je z Mexika. Montalbano a další příznivci legalizace doufají, že Obama splní
předvolební slib a provede imigrační reformu, která vyřeší situaci těchto lidí. Ekonomická krize ale může
již i tak obtížná politická jednání
o reformě ještě ztížit. V dubnu
bylo v USA již 13,7 milionu nezaměstnaných a každý měsíc přibývá
okolo dalšího půl milionu. Američané bez práce mohou vnímat migranty jako konkurenci.
Zkušenost Petera Montalbana
z New Yorku, města imigrantů, je
ale jiná: „Zaměstnanci, se kterými
jednáme, si uvědomují, že jsou
všichni na stejné lodi. Když se
u imigrantů nebude dodržovat minimální mzda, tak se to dotkne všech.
Jde o to chránit každého bez ohledu na to, jaký má právní status“.
autor je stipendistou
Fulbright-Masarykova programu na
Rutgers University v New Jersey
Je integrace téma i pro samotné
cizince?
Většinu cizinců vedou k migraci
ekonomické důvody. A ekonomicky měří i to, zda byli úspěšní. Mít
úspěch pro migranty neznamená
„být jako ostatní“. Své kulturní
identity se nevzdáváme snadno.
Spíš jde o to mít co ostatní neboli
společnost, do které jsme přišli.
Takto „materiálně“ ale ve vztahu
k migrantům uvažuje i většinová
společnost.
Například: v Česku žije mnoho
Američanů, kteří neumějí český jazyk a s Čechy se kromě úředních
nebo pracovních kontaktů nestýkají. Přesto je česká společnost nepovažuje za hrozbu a jejich míru integrace neřeší. Vidí je jako integrované, a to jen proto, že pocházejí z bohatého státu. I kdyby nějaký Američan byl chudý a nepřizpůsobivý,
má tuhle startovní výhodu. Zatímco Ukrajinec se bude muset vyrovnávat s předsudkem negativním,
i kdyby byl vzdělaný a spořádaný.
Pokud neumí dobře česky, bude
společností vnímán spíš nepříznivě. V případě Ukrajinců si navíc
s veřejným míněním pohrává optická iluze. Vypadá to, že mezi námi
žije mnoho Ukrajinců, kteří nenavazují žádný vztah se zbytkem populace, a přitom je to spíš tak, že se
zde mnoho Ukrajinců střídá na pracovních návštěvách a pro jejich integraci není důvod.
Je možné se integrovat již v první generaci?
Je to spíš vzácné. Nejsilnějším
integrátorem je totiž základní škola. U lidí, kteří prošli alespoň dvěma třídami, šance na integraci stoupají. Škola je taky zdroj užitečných
kontaktů do budoucna, bez kterých
je integrace nemožná.
A pak je tu samozřejmě otázka jazyka, ta je zásadní. Zvládnout češtinu není problém jen pro jazykově
a kulturně vzdálené Vietnamce, ale
možná překvapivě i pro relativně
blízké Ukrajince. Píší jinou abecedou a to jim znemožňuje písemně se
česky vyjadřovat. Mnoho z nich je
v českém prostředí pologramotných. U dospělých je těžké tento
handicap překonat proto, že veškerou energii věnují výdělku. Jejich
pracovní nasazení je neuvěřitelné.
Za několik let musí dohnat to, co
jiní budují půl života. Takže imigranti časem přenášejí své sny a aspirace na děti a žijí pro ně a jejich nadějemi. Jedině tak se mohou ubránit
frustraci, že jim život uplývá v nekonečné dřině. A je fakt, že jejich děti
PhDr. Zdeněk
Uherek, CSc.
● ředitel Etnologického ústavu
AV ČR
● předseda České asociace pro
sociální antropologii
● předseda Českého národního
komitétu antropologických
a etnologických věd
● zastupuje Českou republiku
v Mezivládním výboru
programu UNESCO MOST
už na tom jsou úplně jinak. Druhá
generace je často plné integraci velmi blízko, jak to vidíme i u našich
vietnamských spoluobyvatel.
Jaké služby státu, společenské činitele a okolnosti podporují integraci cizinců?
Jak už jsme říkali, velkou úlohu
hraje škola. Uskutečnili jsme několik sond do žákovského prostředí
a ty ukázaly, že dětské kolektivy
zpravidla nejsou xenofobní. Škola integruje i rodiče. Pokud dobře plní rodičovskou roli, mohou získat dobrou
pověst. Integraci podporuje i zájmová činnost, třeba sport. Integračně
působí i peníze, bezpochyby znalost jazyka nebo taky nějaká schopnost poskytnout službu, po které je
poptávka, například učit cizí jazyk.
Integrace probíhá i díky zaměstnání. Pokud ale pracovní tým tvoří
pouze zahraniční dělníci, pak to samozřejmě neplatí.
Co naopak integraci překáží?
Státní instituce by si měly uvědomit, že čím větší se kladou překážky
migraci a čím více se komplikuje získání pobytového statusu, tím více bohatnou organizace, které tyto překážky umí překonávat. To jsou ty zprostředkovatelské subjekty, na které si
stát tak stěžuje a má důvod. Mnohé
působí na pokraji zákona či nezákonně a stávají se protivníky státu. Cizinecké enklávy, které jsou vůči integraci imunní, vznikají v prostředí, kde
je cizinec odkázán na služby a pomoc dalších lidí a nemůže si pomoci
sám. V tom případě se obrací především na krajany a zůstává v jejich
blízkosti, přestože za jiných podmínek by raději žil mezi majoritním
obyvatelstvem. K tvorbě enkláv tak
přispívá zbytečná komplikovanost
získávání povolení k pobytu a práci;
tím spíš zbytečná, pokud je po práci,
kterou cizinci vykonávají, poptávka.
autorka je koordinátorkou programu
Migrace společnosti Člověk v tísni
LIDOVÉ NOVINY
migrace v krizi V
Čtvrtek 28. května 2009
Mnohé země drží
nad vodou
peníze
emigrantů.
Z migrantů
profitují i země,
které je přijímají.
FOTO: REUTERS // KOLÁŽ ŠIMON / LN
Migranti živí i svou zemi
Státy s největším objemem
přijatých remitencí v miliardách dolarů
27,0
Indie
Čína
25,7
25,0
Mexiko
Filipíny
17,0
12,5
Francie
8,9
Španělsko
Belgie
7,2
Německo
7,0
Británie
7,0
Rumunsko
6,8
KRISTÝNA MIHOLOVÁ
ětšina migrantů vydělává
peníze s jednou utkvělou
myšlenkou: poslat alespoň
část rodině, která zůstala v rodné
zemi. Sumy, které takto křižují hranice států, nejsou zanedbatelné.
Přesný objem těchto takzvaných remitencí se zjistit nedá, ale odborníci odhadují, že do méně rozvinutých zemí proudí tímto způsobem
až 300 miliard dolarů ročně. To je
třikrát tolik, než je rozvojová pomoc, kterou těmto zemím poskytují vlády vyspělých států.
V poslední době se o těchto finančních tocích začalo uvažovat
jako o významném nástroji boje
proti chudobě. Oproti těžkopádným vládním programům je tato pomoc adresná a míří přímo k jednotlivým příjemcům. Odhaduje se, že
jeden člen rodiny pracující v zahraničí podporuje čtyři až pět lidí v zemi původu.
V
Země závislá na práci v cizině
Remitence tvoří nepostradatelnou
součást ekonomiky například v blízkém Moldavsku. „V době, kdy
jsem měl ještě celou rodinu v Moldavsku a sám jsem pracoval v České republice, jsem měsíčně posílal
rodině až 40 % platu,“ říká Jura, který mnoho let pracuje na českých
stavbách. „Většina peněz šla na jídlo a oblečení pro děti.“ Později za
ním přišla i manželka a společnými
silami podporovali své dva syny,
kteří zůstali doma a studovali vysokou školu. Dokonce jim z vydělaných peněz koupili byt.
V zahraničí pracuje téměř čtvrtina ekonomicky aktivního obyvatelstva Moldavska, což je asi 400 000
lidí z celkového počtu čtyř a půl milionu. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci objem peněz
zasílaných moldavskými migranty
domů byl v minulém roce 1,65 miliardy dolarů, což představuje více
než třetinu HDP! Peníze ze zahraničí dostává 56 % moldavských domácností a mnohdy jde až o polovinu rodinného rozpočtu.
Nejen Moldavsko, ale i další
země drží nad vodou peníze migrantů. „Vývozem“ svých školených pracovníků jsou známé například Filipíny, remitence jsou velmi
důležité pro mnohé státy Jižní Ame-
Státy s největším objemem
přijatých remitencí v procentech HDP
36,0
Tádžikistán
36,0
Moldavsko
32,0
Tonga
27,0
Kyrgyzstán
26,0
Honduras
Lesotho
24,0
Guyana
24,0
23,0
Libanon
Haiti
22,0
20,0
Jordánsko
Státy s největším objemem
vydaných remitencí v miliardách dolarů
42,2
USA
Saúdská Arábie
15,6
13,8
Švýcarsko
12,3
Německo
Rusko
11,4
Španělsko
11,0
Itálie
8,2
7,5
Lucembursko
Nizozemsko
Malajsie
6,7
5,6
riky. V Mexiku čeká na finanční
podporu svých členů ze zahraničí
až 21 % domácností. Tyto země se
teď logicky bojí toho, že ekonomická recese připraví pracovní migranty o místa a jejich ekonomiku
o část příjmu.
Z těchto velkých finančních
toků zatím neprofitují banky ani
jiné finanční instituce. Pilotní výzkum, který provedlo Multikulturní centrum, ukázal, že migranti peníze raději posílají neoficiálními
cestami. „Nejen na Ukrajinu, ale
i do Vietnamu mnohdy putují doslova kufry peněz,“ říká Blanka
Tollarová z Multikulturního centra. Roli zde hraje vzájemná důvěra
Remitence,
transfer peněz
nebo zboží
od migrantů,
kteří pobývají
v zahraničí
mezi migranty i snaha minimalizovat náklady spojené se zasíláním
peněz.
Neformální cesty ale nejsou
vždy bezpečné, a tak část cizinců
volí převod peněz pomocí Western
Union. Ten má na tuto službu téměř monopol, a to zejména proto,
že poslání peněz neklade do cesty
žádné překážky. Na rozdíl od bank
nevyžaduje po odesílateli založení
účtu ani doklad totožnosti. Takto
mohou peníze posílat i neregulérní
migranti s neplatnými doklady.
Odvrácená strana migrace
Remitence byly dosud nedoceněným prostředkem rozvojové pomo-
ci i proto, že se usuzovalo, že jsou
určeny k přímé spotřebě. Je třeba
ale vzít v úvahu, že ona přímá spotřeba je úzce spojená se vzděláváním a zdravím populace zemí, kam
remitence míří. Bez nich by mnohé
rodiny nemohly umožnit dětem studium ani lékařskou péči. Remitence také podporují drobné podnikání, a je tedy třeba docenit jejich význam jako nástroje, který pomáhá
stimulovat ekonomiky chudých států a zároveň působí preventivně
proti odlivu pracovní síly.
Masová pracovní migrace totiž
ochuzuje pracovní trhy rozvojových zemí. Remitence tedy mají
i tuto svou stinnou stránku. Odcho-
dem každého kvalifikovaného člověka ztrácí země nejen cennou pracovní sílu, ale také svůj vklad do
jeho vzdělání.
Zato země, které migranty přijímají, z migračních toků jen profitují. Levnější pracovní síla ze zahraničí podporuje růst ekonomiky
a mnohé evropské země by se bez
migrantů již neobešly. Nedávné výzkumy Světové banky ukazují, že
vklad pracovních migrantů do daňového systému výrazně převyšuje
částky, které z něj migranti odčerpávají formou sociálních dávek.
Autorka je koordinátorkou programu
Migrace společnosti Člověk v tísni
„Vyčerpávají
náš sociální
systém“
3. MÝTUS O MIGRACI
ýtus o zneužívání sociálních dávek cizinci je
bohužel velmi rozšířený. Dá se přitom velmi snadno vyvrátit.
Přímo ze zákona vyplývá, že
dokud cizinec nezíská trvalý pobyt, což je možné až po pěti letech nepřetržitého pobytu a většinou také tvrdé práce na území
České republiky, nemá nárok
skoro na nic. Žádná podpora
v nezaměstnanosti, natož sociální dávky. Pokud cizinec přijde o
práci, český stát mu hned ukazuje dveře ven, zpátky do jeho domovské země.
Teprve od letošního roku dává
náš stát zahraničním pracovníkům, kteří přijdou o práci nikoli
vlastní vinou a kteří jsou zároveň
v České republice déle než rok,
dva měsíce na to, aby si našli práci novou. Takže jediné, co cizinci od státu dostanou výměnou za
všechny daně, které odvedli, je
šedesát dní času. Nic moc. Toto
samozřejmě neplatí pro pracovníky ze zemí EU, třeba Poláky
nebo Slováky. Těm je jakožto občanům EU český sociální systém otevřený – tak jako je otevřený sociální systém jiných zemí
EU Čechům.
Fakt, že migranti se nepodílí
na čerpání peněz z daňového systému formou nejrůznějších sociálních dávek více než občané států Evropské unie, a naopak do
něj významnými částkami přispívají, v mnoha zemích dokonce
více než občané EU, vyplývá
i z nejnovějších výzkumů Světové banky.
M
„Nelegálové“
zatěžují stát ještě méně
A co neregulérní migranti – cizinci, kteří u nás pracují načerno?
Ti zatěžují český stát ještě méně.
Ze strachu z vyhoštění se každé
instituci vyhýbají obloukem, takže si je nelze ani představit, jak
se někde domáhají svých výhod.
Neplatí sice žádné přímé daně,
ale také nevyužívají žádných služeb státu. A ještě českému státu
zanechávají nezanedbatelné částky, které zaplatí při nákupu potravin a jiného zboží ve spotřebních
daních.
Odvody cizinců nad rámec jejich spotřeby sociálních služeb
státu tak mnohonásobně převyšují náklady na skromný program dobrovolných návratů, ve
kterém stát nabídl dvěma tisícům cizinců peníze na cestu
domů a kapesné 500 eur k tomu.
Můžeme zpochybňovat účelnost takto vynaložených prostředků, ale rozhodně nemůžeme obviňovat cizince, že se za
ně utrácí z naší kapsy. Není to
pravda.
Británie zpřísňuje zaměstnávání cizinců
o Británie jsem přijela
před osmi lety. Tehdy
jsem nedala pořádně dohromady anglickou větu,“ vypráví
Íránka Alaviyeh Kandar. Alaviyeh
doučuje děti íránských přistěhovalců perštinu v komunitním centru
ve městě Bournemouth na jihu
Anglie.
„Kdyby pro mě tehdy platila stejná pravidla jako teď pro jejich rodiče, tak tu dnes nejsem,“ říká. Na co
naráží? Británie nedávno zpřísnila
podmínky pro pracovní migranty
ze zemí mimo Evropskou unii. Vláda reaguje na velký přírůstek obyvatel tvořený zejména cizinci ze třetích zemí. Analýza organizace Migrationwatch ukázala, že v červnu
roku 2008 byl každý devátý člověk
z šedesáti milionů obyvatel Británie narozený mimo ostrovy.
„Vláda nechce dopustit, aby britská populace překročila hranici 70
milionů. Musí tady být rovnováha
mezi počtem lidí, kteří do Británie
přichází a kteří odchází,“ řekl nový
D
ministr pro imigraci Phil Woolas.
Národní statistický úřad totiž uvádí, že britská populace mezi lety
2001 a 2007 vzrostla o dva miliony
na 61 milionů a statistické prognózy předpovídají, že by mohla vyrůst na 77 milionů v roce 2051
a 110 milionů v roce 2081.
Ostrovní stát se potýká i s rostoucím počtem nelegálních migrantů.
Podle březnové zprávy Londýnské
ekonomické školy je jich v Británii
dnes kolem tři čtvrtě milionu. I to
bylo zřejmě popudem k zavedení
dvou novinek britské migrační politiky: bodového systému a tzv. migrační daně. Obě se zatím týkají jen
lidí ze zemí, které nejsou členy Evropské unie.
Jen koho opravdu potřebujeme
„Bodový systém zajistí, že do Británie budou přicházet jen lidé s dovednostmi, které britská ekonomika potřebuje,“ řekla vládní tajemnice pro místní správu Hazel Blearsová. Žadatelé o zaměstnání budou
nově rozděleni do pěti „vrstev“.
První ligu budou tvořit migranti
s vysokou kvalifikací, především
lékaři a vědci. Indický lékař bude
moci přijet do Británie bez problémů. V pořadí další kategorie zahrnuje širokou škálu kvalifikovaných
profesí od zdravotníků po finančníky. Jejich kvalifikace uvedená v žá-
dosti bude ohodnocena určitým počtem bodů a pracovní povolení získají, pokud jim někdo nabídne práci v oblasti, kde je nedostatek britských pracovníků. Hlavní slovo při
udělování povolení bude mít ministerstvo vnitra a jím ustavená poradFoto Archiv ČvT
VÁCLAV ZEMAN
ní komise. Systém bude penalizovat nekvalifikované lidi, kteří by
v Británii chtěli pracovat jako číšníci, kuchaři, uklízeči, sběrači ovoce
nebo na stavbách. Ti si nejprve budou muset najít zaměstnavatele
a ten bude odpovědný i za to, že
jeho zaměstnanci mají platná víza.
Nově zaváděná migrační daň je
poplatek za služby, které jsou spojeny s příchodem do země. Jedná se
například o tlumočníky, které využívá policie a úřady, agendu spojenou s migrací nebo o zdravotní prohlídky. Každý cizinec by měl paušálně zaplatit kolem 50 liber. Podle
slov Hazel Blearsové by stát takto
chtěl získat asi 70 milionů liber.
Dojde i na občany EU?
Podle premiéra Gordona Browna
je stále více Britů přesvědčeno
o nutnosti řízené migrace. A ač se
zpřísnění imigrační politiky zatím
týká jen lidí ze zemí mimo Evropskou unii, nedá se říct, že u toho zůstane. V důsledku krize se totiž Velká Británie potýká s rapidně rostoucí nezaměstnaností. Počet neza-
městnaných překročil v březnu hranici dvou milionů lidí a v příštím
roce by bez práce mohly být až 3,3
milionu lidí.
Britové se bojí o práci a požadují
omezení příchodu pracovníků i ze
států Evropské unie. Ukázalo to již
několik stávek a protestů. Mediálně nejznámější byly protesty dělníků ve městě Lindsey proti společnosti Total, která se na stavbu části
nové rafinerie pokusila najmout
italské a portugalské dělníky.
Pokud finanční krize potrvá, je
docela možné, že dojde i na levně
pracující polské instalatéry nebo
české a slovenské au pair. Pracovníci z Polska už přitom začínají z Británie odjíždět sami. „Poláci odtud
mizí opravdu hromadně. Když
jsme před pěti lety dělali piknik na
pláži, přišlo tam kolem padesáti
lidí, dnes jich přijde sotva patnáct,“
říká Artur Rzanek, který už pátým
rokem pracuje v jednom z hotelů
v Bournemouthu jako portýr.
Autor je spolupracovníkem
společnosti Člověk v tísni
VI migrace v obrazech
Čtvrtek 28. května 2009
LIDOVÉ NOVINY
Vietnamce známe hlavně jako prodavače, ale málokdy je potkáváme
u holiče nebo v zoo. Tržnici SAPA v Praze Libuši se někdy říká
„malá Hanoj“. Není to jen tržnice, ale i hlavní centrum služeb
a společenského života vietnamské komunity.
Náš svět. Naučit se česky v dospělém věku je velmi těžké a s holičem je třeba se dorozumět... V tržnici SAPA jsou
také restaurace, mateřská škola, právní poradna, ale i redakce časopisu.
Foto Vladimír Krynytsky
Buddhisté. Vietnamci jsou buddhisté a několikrát ročně se setkávají u společných modliteb. Zatím ve společenském
sále tržnice SAPA. Komunita ale šetří na buddhistický chrám.
Foto David Kumermann
Přehlídka krásy. Vietnamci milují estrády. Volbu královny krásy prožívaly společně všechny generace. Na to, že
v Česku žije jen 60 000 Vietnamců a Vietnamek, byla konkurence velká.
Foto Vladimír Krynytsky
Ukrajinci a Ukrajinky jezdí do Česka za prací, ale většinou zde
nezůstávají. Po čase se vracejí za starými rodiči, za dětmi. Západní
Ukrajina je posetá domy, na které si Ukrajinci vydělali prací na
českých stavbách nebo úklidem českých domácností.
Za lepším. Platy v mnoha profesích jsou směšně malé, a tak za manuální prací odjíždějí z Ukrajiny i vzdělaní
lidé.
Foto Milan Jaroš
V Zakarpatí. I díky historickým vazbám přicházejí lidé ze Zakarpatí pracovat právě do České republiky. Nejvíce ale
Ukrajinci migrují do Itálie, Španělska, Řecka.
Foto Milan Jaroš
Stop stav. Konzulát ve Lvově před vypuknutím krize obléhaly davy žadatelů o pracovní vízum. Teď český stát vydávání víz pozastavil.
Foto Milan Jaroš
Vesnice migrantů. V Kobylecké Poljaně žije jen tři tisíce lidí, ale z každé rodiny odjel někdo do ciziny. Ti, kdo zůstali
doma, čekají...
Foto Milan Jaroš
Člověk v tísni, o.p.s., Sokolská 18, 120 00 Praha 2. Redakce: Jitka Polanská, Kristýna Miholová, Markéta Kadlecová (ČvT). Editor: Jakub Kalenský (LN).
Příloha vznikla za finanční podpory Network of European Foundations (NEF) – European Programme for Integration and Migration (EPIM)