Stáhnout - Smetanova Litomyšl, o.p.s.

festivalové noviny 2
Titulek titulek titulek
58. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl / 16. června 2016
titulek titulek
Titulek titulek titulek
titulek titulek
Přátelství, které zpečetil čas
Den rozhlasu na Smetanově Litomyšli
Byla to tenkrát událost, v roce 1910! Americkým průkopníkům radiofonie se podařilo vysílat z Metropolitní opery. Live, jak
se říká. Do éteru, prostoru řeckých filosofů a výsostné domény Boha, „vtrhla”
nejprve Tosca, pak Enrico Caruso, ale také
Ema Destinnová. Dnes bychom se asi jen
velmi zdvořile pousmáli kvalitě zvuku, kterého se nemohli nabažit majitelé sluchátkových krystalek, a o rozhlasovém vysílání
v pravém slova smyslu už vůbec mluvit
nemůžeme, to čekalo na svou inauguraci
dalších šestnáct let.
A jak už tak na světě všechno souvisí se
vším, v roce 1910 se narodil operní pěvec
Karel Kalaš, který přijel 4. června 1949
spolu se souborem Národního divadla do Litomyšle, aby se zdejšímu publiku představil
v roli Žalářníka ve Smetanově Daliborovi.
Nejen tímto představením se započala historie festivalu Smetanova Litomyšl a u takové události nemohl chybět – rozhlas.
Nepočítaně přímých přenosů odvysílali
z Litomyšle od té doby jeho zaměstnanci,
po rozhlasových vlnách vstoupila díky jejich erudici hudba té nejvyšší kvality do
milionů českých a moravských domácností, aby potěšila, přinesla radost.
Krombholz, Vajnar, Válek, Lenárd, Brauner. Co mají tato jména společného?
Jedno klíčové slovo je Symfonický orchestr
českého rozhlasu – SOČR. První dva jmenovaní stáli u jeho počátků, tři následující
reprezentují jeho současnost. Druhé klíčové slovo zní Smetanova Litomyšl. Všech
pět dirigentů zde předvedlo své umění a ve
festivalové historii zanechali nepřehlédnutelnou stopu.
Bezmála šedesát let spolupráce rozhlasu
s festivalem a devadesát let, které letos
uplynou od založení Symfonického orchestru Českého rozhlasu, to jsou milníky,
které nelze ignorovat. Devatenáctý červen
bude tedy na Smetanově Litomyšli zasvěcen rozhlasu. Krom jiného v přímém přenosu odvysílá barokní hudbu českých
piaristů i koncert, jehož se nemohou dočkat mnozí z nás. Mahlerovu Symfonii
tisíců. „Myslím, že není lepší způsob, jak
slavit, než provést Osmou Mahlerovu symfonii. Litomyšl je klenot a skvost opery
a koncertů v Evropě… to mohu říct, protože
už tam budu nejmíň podvacáté,” vyznává
se dirigent Ondrej Lenárd, jenž spolu
s orchestrem, na devadesátníka v dokonalé formě, rozezní Zámecké návrší monumentálním opusem geniálního skladatele,
jeho poselstvím lásky v bezcitných časech.
Ve stínu výše uvedených událostí ovšem
nezůstanou další vynikající koncerty.
Skvělá Česká Sinfonietta uvede pod taktovkou Radka Baboráka vídeňské klasiky,
v často nehrané, „minimalistické”, a navíc
baletní podobě zazní působivá Carmina
Burana, těšit se můžeme na nové nastudování Smetanových Braniborů v Čechách,
nezapomenutelná jistě bude barokní
opera v Nových Hradech a velký zážitek
slibuje koncert Anety Langerové v doprovodu… Symfonického orchestru Českého
rozhlasu.
Staré lásky nerezaví. A to je dobře.
Přeji festivalu tisíce spokojených návštěvníků
Vážení milovníci hudby,
Smetanova Litomyšl právem patří k tradičním a respektovaným hudebním festivalům.
Za dobu své existence si vydobyla dobré
jméno v České republice i v zahraničí. Dokladem úspěchu tohoto festivalu jsou především
tisíce spokojených návštěvníků, kteří se do
Litomyšle rádi vracejí. Lákají je špičkoví interpreti a skvělé hudební výkony i přátelská
a neopakovatelná atmosféra, jež vládne ve
městě, které je rodištěm Bedřicha Smetany
a zároveň tak i symbolickou kolébkou vážné
hudby.
Český rozhlas je tradičním partnerem festivalu
Smetanova Litomyšl a je hrdý na to, že i v letošním roce je do programu festivalu začleněno
vystoupení Symfonického orchestru Českého
rozhlasu – Mahlerova Osmá symfonie.
Rád bych Smetanově Litomyšli popřál do dalších let jen samé úspěchy a mnoho spokojených návštěvníků.
René Zavoral,
generální ředitel Českého rozhlasu
Den rozhlasu na Smetanově Litomyšli
NEDĚLE 19. ČERVNA 2016
9.00 –10.00
Bohoslužba – přímý přenos z Nového kostela
Sboru Církve bratrské.
14.30 –16.00
Koncert v chrámu Nalezení sv. Kříže
Přímý přenos programu souboru Capella
Regia Praha s hudbou českých piaristů.
16.30 –17.30
Krásné hlasy z Litomyšle
Moderovaný pořad za účasti publika o pěvcích na festivalu Smetanova Litomyšl, živě
přenášený ze Zámecké jízdárny.
18.00 –19.00
Mezinárodní operní festival
Smetanova Litomyšl 2016
Moderovaný debatní pořad za účasti publika
s informacemi o festivalu, jeho programu
a zákulisí a s integrovanou ouverturou k večernímu koncertu, živě přenášený ze Zámecké jízdárny.
19.30 – 21.30
Koncert na zámeckém nádvoří
Mahlerova Symfonie č. 8 zvaná Symfonie tisíců. Hraje Symfonický orchestr Českého
rozhlasu, spoluúčinkují sólisté a tři sbory,
dirigent Ondrej Lenárd.
Vysílejte s námi
Přijďte se v neděli 19. června v 16.30 zúčastnit mimořádného vydání pořadu Krásné
hlasy Českého rozhlasu Vltava. Stanice
bude vysílat živě za účasti publika ze Zámecké jízdárny v Litomyšli. V pořadu zazní
slavné árie významných domácích i zahraničních pěvců, kteří hostovali na Smetanově
Litomyšli. Chybět mezi nimi nebude basista
Eduard Haken nebo tenorista Neil Shicoff.
Jako zvláštního hosta přivítá moderátor Vojtěch Babka dramaturga festivalu Vojtěcha
Stříteského, který připomene i některé zajímavé momenty ze zákulisí koncertů festivalu.
Smetanova Litomyšl patří mezi nejlepší evropské festivaly
Mezinárodnímu opernímu festivalu Smetanova Litomyšl byla udělena značka EFFE (Evropa pro festivaly, festivaly pro Evropu) pro
období 2015–2016. Tento projekt Evropské
festivalové asociace je vstupní branou pro širokou i odbornou veřejnost, který umožňuje
poznat nejlepší evropské festivaly. Představuje novou mezinárodní platformu pro ty,
kdož nabízejí kvalitní umění. Publikum z celého světa bude mít díky této platformě přístup k aktuálním informacím a bude se moci
účastnit vybraných festivalů. Hlavním kritériem EFFE je vynikající úroveň zapojených
a oceněných evropských festivalů v jejich
každodenním provozu. Po náročném procesu
hodnocení národními a mezinárodními experty bylo vybráno 761 festivalů z 31 zemí,
které se tímto zařazují do první generace držitelů značky EFFE (www.effe.eu).
SMETANOVA LITOMYŠL DO KAPSY
Mějte Smetanovu Litomyšl vždy po ruce s mobilní aplikací!
Stahujte zdarma na Google Play a App Store.
2
HUDBA JE TU PRO RADOST
Umění tleskat v pravou chvíli
Odhadnout správný okamžik, kdy na koncertě vážné hudby či při operním představení začít tleskat, není dovednost vrozená či a priori přirozená, ale výsledek
staletého evolučního vývoje. S překvapivými peripetiemi.
Stálým návštěvníkům koncertních síní se vybaví mnoho žánrových obrázků na podobné
téma: Dozní první věta posluchačsky atraktivní symfonie, dirigentovy ruce klesnou, sofistikované ticho padá do sálu, a náhle ho
protrhne potlesk. Šílený ve své nadšené osamělosti. Jakmile si ji Jan Tleskač uvědomí,
zahanbeně ztichne a dobrovolně prchá do
hlubin společenského faux pas. Dáma ve vedlejším sedadle si škodolibě vzdychne:
„Tihle…” Ale to už se taktovka naštěstí znovu
zvedá, smyčce nasazují. Neandrtálci, chtěla
snad podotknout? Zase jí zážitek pokazil
jeden, co neudržel emoce na uzdě, co neví,
že mezi jednotlivými větami skladby se přece
n-e-t-l-e-s-k-á?!
Ale kdo to deklaroval, kdo publiku vsugeroval, že během díla, které staví především na
emocích, má ty své potlačit a trpělivě čekat,
až dirigent máchne taktovkou naposledy?
Proč se má krotit tři, pět i více vět a potlesk,
odměnu skladateli, orchestru, sólistům i dirigentovi si schovávat až na samý závěr koncertu?
S novinkou přišla opera pařížská – byla ovšem
antického původu: s klakery. Roztleskávači
řekli bychom asi dnes. První klakeři se začali
objevovat koncem 18. století, následující století
precizovalo a na jeho konci měla pařížská
opera „povolání” klakera institualizované.
Krásně ho popisuje neznámý autor v časopise
Dalibor:
Tleskači (klakéři). Tleskači francouzští rozpadávají na následující druhy: 1. Connaiseur (znatel), jenž obyčejně v první řadě sedí, verše
zpaměti umí, své sousedy na krásy básně a hry
sovat nebudeme, jen stručně pro pochopení
souvislosti: v jeho pojetí není opera zábavou,
ale dílem hodným obdivu a respektu. Co
z toho plyne pro potlesk? Absolutní ticho.
Poprvé v historii hudby muselo být v Bayreuthu, chrámu Wagnerova operního umění,
během představení hrobové ticho.
Ve Wagnerových šlépějích kráčel Gustav
Mahler a přispěl požadavkem, aby opozdilci
byli vpouštěni do sálu až po přestávce. Tato
praxe je dnes v Česku dosti běžná, naštěstí
se ale neuchytila jiná Mahlerova praktika:
dirigenti se neotáčejí po původcích byť jen
tichého šepotu v publiku a neprobodávají je
přísným pohledem. Velcí mistři mají prostě
velké nároky na přijímání svého díla. Pochopitelně. Wagnerovsko-mahlerovský zvyk
Intermezzo
Nebylo tomu ale vždycky tak. Vezměme takové baroko například. Koncerty tehdy vůbec
nepřipomínaly to, na co jsme zvyklí dnes.
I geniální Johann Sebastian Bach prováděl
své skladby nejen v kostele, ale i v soukromí,
tedy v prostředí, kde se jedlo, pilo, scházeli
se přátelé, aby si popovídali, sdělili si pikantní „aktuality” a – při té příležitosti – poslouchali hudbu. Nebo Mozart kupříkladu:
v jednom dopise otci (jak uvádí ve své knize
dirigent Harnoncourt) líčí svůj zážitek z Paříže – na počátku skladby byli posluchači natolik unešení jistou hudební pasáží, že začali
nadšeně aplaudovat, a skladatel litoval, že
při jejím psaní neodhadl, jak působivá bude,
protože by ji jinak ještě zopakoval v závěru…
Co by na to řekla pohoršená dáma z vedlejšího sedadla? A to hudební vědci mohou doložit i další zmínky o tom, jak v Mozartově
době publikum během hudebních produkcí
spontánně reagovalo. Aplaudovalo, ale nejen
to, křičelo bravo, bravissimo, dupalo, mlátilo
hůlkami a vůbec dělalo dosti velký „kravál”.
Evoluce
Čas běžel, hudba se proměňovala. Skladatelé – romantici, neměli zájem davy bavit, šlo
jim o pocity, o niterně prožívané emoce, a tak
někteří z nich požadovali, aby se jejich
skladby hráli v kuse, aby dojem z nich nebyl
rušen obvyklými pauzami mezi větami.
A potleskem samozřejmě! Do hudebních síní
se začala vkrádat čím dál větší nejistota.
Aplaudovat? Nebo ne? Kdy? Jak dlouho? A co
v opeře?
pozorny činí a pikantní anekdoty ze života hereček vypravovati zná. 2. Topageur, jenž při nejmenší příležitosti nejzůřivěji tleská. 3. Rieur
(smíšek), jenž se každému jalovému vtipu srdečně zasmáti dovede. 4. Plereur (slzeč), jenž
to samé nejtklivějším pohnutím způsobí.
5. Chatonilleur, jenž od začátku kusu a mezi
přestávkami šňupavým tabákem, cukrovinkami a divadelní cedulí své sousedy ku prospěchu kusu naladí a je veselou zábavou v dobrý
rozmar uvádí. 6. Chauffeur, jenž na každém
rohu ulice u každé divadelní cedule státi zůstane, a jenž jakmile se jich několik kolem
něho shromáždí, nadšeně volá: Ach, jaký to
klassický kus! 7. Risseur, jenž neúnavně Da
capo! volá. Poslední druh dostává mezi všemi
tleskači největšího platu. Mnohý z nich vydělá
si tím ročně 12 000 – 15 000 franků. (Dalibor,
10. března 1863).
Wagnerův odkaz
Evoluce aplaudování postoupila k Richardu
Wagnerovi. O jeho vlivu na operu se rozepi-
netleskání „uprostřed” hudebního díla se
v koncertních síních postupně úspěšně etabloval. Jen opera si vydobyla výjimku.
Aplaus po skvěle zazpívané árii nikomu nevadil.
A dnes?
Je to různé, ve světě i v Česku. V našich koncertních síních se spíš dodržuje zvyk ticha
mezi větami skladeb, o to větší aplaus je pak
umělcům odměnou po skončení koncertu.
Obě strany si už zvykli. O jiné zkušenosti
mluví například v pařížském operním domě
Bastille, kam na předpremiéry chodí školy
a mnozí mladí jsou v opeře poprvé, tudíž nemají vůbec žádné povědomí o tom, co je povoleno a co se počítá za faux pas. Aplaudují
proto tak, jak to cítí jejich srdce, jak je vede
hudba. Možná, že takový přístup, a jistě
Paříž není výjimkou, změní kódy, které ustanovil Wagner či Mahler, možná, že přibude
Janů Tleskačů. Uvidíme.
3
BEDŘICH SMETANA: BRANIBOŘI V ČECHÁCH
Braniboři z Ostravy do Litomyšle
Smetanova Litomyšl si operu náležitě
hýčká. Zvláštní péči se pochopitelně těší
díla zdejšího rodáka, po němž festival
nese jméno. A Smetanovy opery režíruje
s erudicí sobě vlastní Jiří Nekvasil,
současný ředitel ostravského Národního
divadla moravskoslezského, který
přijíždí s nově nastudovanými Branibory
v Čechách.
4
Sto padesát let letos uplynulo od první inscenace první Smetanovy opery. Partituru Braniborů skladatel předložil porotě soutěže
o českou národní operu, jíž vypsal hrabě Harrach, a vyhrál. Historickou zpěvohru o třech
dějstvích opatřil libretem Karel Sabina. Premiérována byla s velkým úspěchem v roce
1866 v Prozatímním divadle. „Přestože se
jedná o Smetanovu prvotinu, je to dílo nesmírně zralé a silné, sborové zpěvy jsou vynikající a mají mimořádně silný účinek,” říká
režisér Jiří Nekvasil, který dal opeře novou
jevištní podobu a před týdnem ji představil
v Ostravě.
„Vezměte jen úvodní větu Nelze déle zde trpěti cizácké sbory, je potřeba se chopit
zbraně a vyhnat z vlasti Branibory. V opeře je
řada dalších silných míst, vynikajících sborových scén, připomenu jen Uhodila naše hodina, Pusťme hrůzu na vrahy, Noc je tak tichá
a modlitbu Rozlučte se s domovem, které
vyprávějí typicky české příběhy,” říká Jiří Nekvasil. Už jen z těchto názvů je jasné, proč se
Braniboři nesměli hrát za okupace, proč je
bylo problematické inscenovat po okupaci sovětské v roce 1968 a proč se vřelého přijetí
dočkaly po skončení druhé světové války
v Kašíkově Velké opeře 5. května.
Příběh stále aktuální
Jak operu inscenovat
Děj opery se odehrává v roce 1278 po smrti
krále Přemysla Otakara II. Do Čech vtrhnou
Braniboři, tedy králův synovec Ota Braniborský získává na pět let správu českých zemí
(následník českého trůnu Václav II. není zletilý) a chová se jako každý jiný protektor. Královna Kunhuta i její syn jsou uvězněni
a cizácké hordy drancují, vraždí a ničí zemi…
Z tohoto stručného resumé je patrné, proč
měla opera poměrně komplikovaný osud. Po
prvním úspěchu začíná být stále méně
a méně inscenována, často se
uvádí, že příčinou bylo „mizerné” libreto a údajně nevyhraněný skladatelův hudební styl.
Kontext dosti komplikované
české historie však naznačuje,
že Braniboři měli spíš smůlu
proto, že byli příliš hrdinští, jejich syžet vystihoval obecné
historické zákonitosti a byl z určitého hlediska i jakýmsi exkurzem do české národní povahy,
čehož je důkazem třeba postava
pražského starosty Wolframa
Olbramoviče. A to není vše.
Bez jakékoli nadsázky můžeme říct, že Jiří
Nekvasil je specialistou na inscenování smetanovských oper a nové nastudování Braniborů je součástí jeho projektu Smetanovský
operní cyklus 2024. „Braniboři v sobě mají
několik rovin, je to dílo s obrovskou energií,
které chce dokázat, že se česká kultura může
postavit soudobým trendům i velké francouzské opeře, která byla v té době v kurzu. Vedle
silných míst jsou tam i taková, která dnes působí velmi ironicky, není potřeba se jim vyhý-
bat, ale naopak, pohrát si s nimi. Je tam i určitý druh jakési naivity, ale přesto se v ní skrývá
ohromná síla,” vysvětluje Jiří Nekvasil.
Pracovat nejen se Smetanou dokáže Nekvasil
velmi zdařile, originálně, přesto s jistou pokorou: „Každý může mít na operní dílo jiný
názor, ale pokud budeme dělat, že jsme chytřejší než autor, bude to špatně. Přestože jsou
Braniboři Smetanovou prvotinou, je to dílo
zralého skladatele. S ranými operami Dvořákovými se to vůbec srovnat nedá. Svým způsobem můžeme být na Branibory hrdi, je to
krásná hudba.” Hudba je krásná, ale náročná,
tedy i co se obsazení rolí týče. „Jsou tam tři
tenorové role, Jíra je až tenor dramatický, náročná je barytonová role Tausendmarka
stejně jako basová setníka Warnemana,” vysvětluje Jiří Nekvasil.
A jak při inscenování postupoval? „Snažíme
se jít po smyslu díla a zároveň se na něj dívat
dnešníma očima. Pracujeme s určitou stylizací, s malovanými dekoracemi, je to variace
na českou krajinu, trochu surreálná, kolážemi se pokoušíme vytvořit obrazy jistých situací, nejvíc tam, kde je určitá síla, tak, aby
byla vidět.”
Ostravské premiéry
Dvě premiéry Braniborů se už v Ostravě počátkem červa odehrály. „Měl jsem velkou radost z nádherného přijetí u publika obou
ostravských premiér. Dílo zde bylo naposledy
inscenováno před třiceti šesti lety! Je radostné zjistit, jak Braniboři v Čechách dokáží
oslovit svou nádhernou hudbou, silou sborových scén i dramatických situací, ale i svým
vlastenectvím, které dostává v naší době jiný
rozměr. Není to archivní kuriozita, ale živé dílo,
na které máme být, tak jako na celý Smetanův
operní odkaz, právem hrdi, pečovat o ně jako
o aktuální divadelní výzvu! Doufám, že o tom
přesvědčí diváky i naše představení v Litomyšli!
SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU
Jak se stěhuje orchestr
Zdá se to jako samozřejmost: začne hudební festival, přijedou orchestry, sólisté,
prožijeme s nimi několik krásných okamžiků, zazní závěrečný potlesk a… balí se.
Jenže přestěhovat orchestr není totéž, jako sbalit se a odjet na dovolenou.
Už samotní sólisté, kteří cestují se svými často vzácnými a drahými nástroji,
zažívají nechtěná dobrodružství, natož pak když se stěhuje těleso čítající
víc jak sto lidí. A odpovídající počet hudebních nástrojů.
Orchestry cestují, to je jaksi jejich povinností,
putují za svými posluchači po celém světě.
Platí to i pro Symfonický orchestr Českého
rozhlasu (SOČR). A v těchto dnech ho čeká
náročný přesun. V neděli 19. června v šest
hodin ráno vyrazí z Prahy tři nákladní vozy
a tři autobusy, aby do Litomyšle dopravily 109
hráčů, tři harfy, harmonium, housle, hoboje,
fagoty, horny, kontrabasy… prostě kompletní
nástrojové vybavení a Kühnův chlapecký
sbor. Osm sólistů dorazí individuálně, Český
filharmonický sbor Brno a Pěvecký sbor
města Bratislavy přijede po vlastní ose ze
jmenovaných měst. V Litomyšli je čeká generální zkouška a večer naostro Mahlerova
Osmá symfonie – Symfonie tisíců.
Snadno i nesnadno
Tak se orchestr stěhuje. Alespoň to říká Ondřej Kotrč, jeho manažer. „SOČR má 107 hudebníků, 2 orchestrální techniky, 3 členy
vedení a v téhle sestavě většinou jezdí po
světě, ale je to pochopitelně odvislé od programu a dohody s pořadatelem. Záleží zejména na obsazení smyčců,” vysvětluje, „za
´áčkový´se považuje orchestr, který disponuje až 18 primisty, tedy prvními houslisty.
Ale v takovém obsazení hrajeme výjimečně,
jen některé projekty wagnerovské, straussovské nebo mahlerovské.” Ve velkém obsazení SOČR běžně jezdí po Evropě, ale byl
například i v Koreji, Japonsku, Číně, v USA.
Velká „tour” se připravuje s velkým předsti-
hem, někdy až dvouletým, a orchestr je
informován až ve fázi, kdy je akce jasně
specifikovaná a podmínky dohodnuté. Hráči
se musí naladit profesionálně i lidsky. Při zámořských turné je orchestr mimo domov tři
až čtyři týdny.
Dostaňte to do dvou tun
Orchestry preferují cestování s vlastními nástroji, s nimiž jsou hudebníci dobře obeznámeni a sžiti. „Každý centimetr krychlový má
význam,” dodává Ondřej Kotrč, „u carga je
zásadní objem, ale hmotnost pominout nemůžeme, často požadavek pořadatele nesplníme. Hned vedle letenek je cargo druhou
největší položkou cestovních výdajů.” Nástroje cestují samy, zhruba dva dny před
orchestrem, ovšem někteří hráči trvají na
tom, že si svůj nástroj vezmou na palubu.
Jistě, řekne si laik, jsou drahé jak vzácné
šperky. Ondřej Kotrč však přidává ještě jeden
důvod: „Někteří hráči chtějí ihned po příletu
cvičit.” Když se ale rozhodne cvičit takový
cellista, musí se jeho nástroj koupit zvláštní
letenka…
Sbaleno
Nástroje odletí ve speciálně konstruovaných
transportních bednách, a když vše proběhne
hladce, nezatoulají se. Pokud ano, nezbyde
vedení orchestru, než sehnat náhradu takzvaně z místních zdrojů. To je ta lepší varianta. V horším případě se otevře bedna
a vypadne z ní – torzo. „Jednou v takovém
stavu přiletělo violoncello,” říká Ondřej
Kotrč, „ale to je výjimka, většinou se jedná
o malá poškození, která si hráči dají opravit
u svých mistrů.
Je logické, že takový mohutný přesun nelze
uskutečnit bez dobrého pojištění. „Máme
rámcové pojištění, protože cena nástrojů
bývá různá, od desítek tisíc až po milion,”
doplňuje ředitel SOČRu Jakub Čížek, „a do
konkrétních destinací se podle potřeby připojišťujeme. Pravděpodobnost zásadního poničení nástrojů je naštěstí malá. Například
při jedné cestě do Japonska byly nástroje vystaveny vysokým teplotám, asi bedny zapomněli na nějakém terminálu, spousta kolegů
měla poškozený lak. Pak se postupuje jako
při vyřizování běžné pojistné události. Důležité je, aby smlouva s pojišťovnou byla dobře
ošetřena.”
Letíme
Před letem panuje mírné napětí, podmínky
přepravy jsou v současnosti přísné. „Dle preferencí a destinace se zajistí cargo společnost, objedná se lokální přepravní firma,
vyplní atacarnet, což je jakýsi daňový doklad
o tom, že jedete do určité země, vezete určitý
počet nástrojů v určité hodnotě a rozhodně
s nimi nehodláte obchodovat. Je to takový veselý formulář, který projednává Hospodářská
komora a následně Celní správa. Na nákladovém terminálu ještě hrozí kontrola celních
úředníků, a když všechno dobře dopadne, letí
se,” dodává Ondřej Kotrč.
Kolují historky, že v časech, kdy tak „drsno”
nebylo, se daly v nástrojových bednách objevit zajímavé věci: brambory, to když se
orchestry přepravovaly do zemí, kde byla základní potravinou rýže, a dokonce prý plynový
vařič. „Nemůžu to potvrdit,” říká Ondřej
Kotrč, „je to spíš takový muzikantský folklor.”
A co se náročného přesunu do Litomyšle
týče? Oproti cestě do Japonska je cesta evidentně poklidným procesem. I když se jedná
o akci vskutku olbřímých rozměrů.
5
GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ
Osmá je pro dirigenta velký dar
Stojí-li s taktovkou před orchestrem, máte pocit,
jako kdyby ještě nějakým kouzelným proutkem
usměrňoval ohromný tok emoční energie, kterou
v sobě hudba skrývá, tak, aby se posluchači
vlévala přímo do srdcí. S emocemi Ondrej Lenárd,
šéfdirigent Symfonického orchestru Českého
rozhlasu, umí pracovat dokonale, jinak by ostatně
svou profesi nemohl vykonávat ani tak dlouho,
ani tak úspěšně. Jenže on se nerad chlubí.
Raději vypráví o skladbách a skladatelích
a o příležitosti, jakou dirigent dostane, když může
uvést Mahlerovu Osmou symfonii – Symfonii tisíců.
Kolikrát se vám podařilo dirigovat tohoto
monumentálního Mahlera?
Pokud dobře počítám, tak v Litomyšli to bude
popáté. Ona je to záležitost finanční, náklady
na celý aparát jsou obrovské, a když nebudu
brát v úvahu sbory, orchestr, který má atypické obsazení, bandu, stačí už jen těch osm
sólistů. Když to všechno sečtete, je vám
jasné, že finanční položka je to veliká. Je
velké štěstí, že to padne na vás a vy si můžete
Osmou symfonii oddirigovat.
Kde se vám to všude podařilo?
Třikrát v Japonsku, jednou v Bratislavě a teď
na Smetanově Litomyšli. Můj nejsilnější zážitek je z Tokia, kde jsem ji uváděl vůbec poprvé, bylo to v devadesátých letech a sešlo se
nás tam opravdu tisíc.
Japonci milují Mahlera?
Ano, kteroukoli jeho symfonii tam hrajete,
jsou nadšení.
Čím je jim tak blízký?
Naučili se velice rychle poslouchat evropskou hudbu a mají obrovský vztah k hudbě
české. Oni tak velice obdivují Smetanu, Janáčka, Martinů, až je to s podivem, a Mahler
nesmí v tom výčtu chybět.
Někdo bude protestovat, že Mahler není
český skladatel.
Já za to taky dostal, když jsem tohle jednou
řekl v novinách! Vyčítali mi to, říkali, že je
kosmopolita, ale já si trvám na svém, je to
6
český muzikant, ne proto, že se tady narodil,
ale kořeny jeho hudby jsou české. Vezměte si
jen typické tercie a sexty, jak jsou v Čechách
v lidových písničkách, najdete je v jeho díle!
A kde ho maminka jako kluka v Jihlavě
vždycky našla, když zmizel z domu? U dechovky! Kosmopolita, ale s českými kořeny,
to cítíte.
Proč myslíte, že Japonce česká hudba
tak uchvacuje?
Myslím, že dokáže oslovit každého člověka
na světě a je jedno, v jaké kultuře jsou lidé
vychováni, protože kdo se chce kulturně
vzdělávat, žádné hranice neexistují. Hudba je
duchovní potrava, nesmí zmizet z našeho jídelníčku, jakmile zmizí, je konec etiky, morálky, citu člověka.
Smetanova Litomyšl právě o tuhle duchovní potravu systematicky pečuje, nebojí
se jít do náročných projektů, Osmá symfonie
je toho potvrzením.
To jsem strašně rád, a především také proto,
že všechno zapadlo do oslav SOČRu. Musím
poděkovat vedení Českého rozhlasu, že Smetanově Litomyšli podalo pomocnou ruku,
protože tenhle projekt by byl pro festival finančně strašně náročný. A pro SOČR je nesmírně lichotivé, že oslavy jeho devadesátin
začnou vlastně už v červnu v Litomyšli, i když
oficiálně až v září. Myslím, že není lepší způsob, jak slavit, než provést Osmou Mahlerovu
symfonii. Litomyšl je klenot a skvost opery
a koncertů v Evropě. Je to, jako když vstou-
píte do krásného koncertního sálu, a to malé
městečko se svou atmosférou, vypěstovanou
za roky, se najednou naplní notami a přirozeně v takovém prostředí žije. Publikum je
strašně pozorné, nesmírně vřele přijímá
umělce. To mohu říct, protože už tam budu
nejmíň podvacáté.
V Litomyšli se sejde ohromné těleso. Jak
se připravujete?
Tak jako na každý jiný koncert, je to otázka
praxe. Je tam hodně sólistů, partitura je
komplikovaná, ale to interpret nesmí pocítit,
nesmíte ho nechat v nejistotě. Nejsem zastáncem téhle dirigentské praxe, každého
chci nějakým způsobem registrovat, nepustit
ho ze zřetele. Je to náročné, ale myslím si,
že praxe nám dává nějaký kredit pro to, abychom mohli takové symfonie dirigovat.
Pojedete do Litomyšle na obhlídky, nebo
všechny technické věci promyslíte až před
koncertem?
Přijedu trochu dřív, abych se podíval, kam
všechny umístím. Paní Kněžíková, která zpívá
Matku, musí být někde nahoře, bandě musím
najít místo tak, aby zvuk šel napříč amfiteátrem… Třináctého června jsem zkoušel v Bratislavě s bratislavským sborem, čtrnáctého
v Brně s brněnským, pak v Praze se SOČRem,
v pátek se sólisty, v sobotu se sólisty, orchestrem a dětským sborem a jediná generálka
bude v Litomyšli. Máme tři harfy, i když Mahler jich chtěl osm, 14 prvních houslistů, a to
by jich mělo být 22, klavír, varhany…
Bude to zážitek i pro posluchače, nemají
moc šancí Osmou slyšet.
Před dvěma lety jsem v Litomyšli dirigoval
Mahlerovu Druhou symfonii – Vzkříšení,
a posluchači ji přijali spontánně, byla to taková spojka, abychom mohli uvést Osmou,
protože ta opravdu jednoduchá není.
V čem je obtížná?
Velká náročnost partitury. Je dvouvětá, nikoli
čtyřvětá. První část je latinský text Veni creator spiritus, druhá věta je scéna z Fausta.
A už jen dát dohromady tyhle dvě věci! První,
jak sám Mahler říkal, je výzva k radosti.
A skutečně, vstup varhan, který tam zazní
jedním akordem, tak to vás až mrazí! A pak
se to rozvíjí, jde to jak sněhová koule – stále
a stále – až do obrovských výšek, a končí absolutním triumfem štěstí a radosti, vznášíte
se. A přijde Faust. Ten vás nechá přemýšlet,
a já bych každému posluchači doporučil, ať
přemýšlí nad výrokem pana Mahlera, že
Osmá je poselství lásky v bezcitných časech.
Tak to je dnes velmi aktuální.
A jak! Dneska! A když budete o tomhle přemýšlet, přijmete Fausta úplně jinak. Samotný úvod druhé části je tak napínavý! Jako
kdyby odbíjely hodiny, slyšíte je tikat, až se to
dostává úplně do extáze závěru, kdy mám
pocit, že se zaply nějaké motory a já se
vznesl do jiného světa. Je to zvláštní efekt,
který se v mozku vypěstuje, je to určitě spojené s takzvaným zvukovým šokem.
Co to je?
Přebytek zvuku, který se vám dostane do uší,
do bubínků, a najednou zjistíte, že vám tečou
slzy. Je to taková gradace, pořád vás to
zvedá, zvedá, a už tak moc, že byste se rozsypal. A ten zvukový šok v závěru symfonie je
tak ohromný, že vážně nevíte, proč pláčete.
Může člověk v takovém permanentním
emočním vypětí vůbec existovat? Nebo se to
stává jen u některých koncertů?
Snažím se, abych se vznášel na každém koncertě.
Jak to odbouráváte?
To je nitro, nitro vám říká, že jste šťastný, že
něco cítíte naplno, je to jako plyn, který vás
nese nahoru, a je vám přitom dobře.
Tomu rozumím. To se stane i posluchači.
Ano, to je pravda. A já takový pocit mám,
i když skladbu studuju. Jsou momenty, kdy
se přistihnu, že mi vyhrkly slzy.
Ale někdy přece ty emoce vypnout musíte.
Mozek si to vypne sám, když už toho má moc,
ale úplně vypnout se to nedá. Jsou noci před
koncertem, kdy nemůžete spát. V takových
chvílích se taky bojím řídit auto, protože
mozek je tak strašně přeplněný… Ale je to
správně. Pejorativně řeknu, že přežvýkáváte
to, co jste se naučil, určitou etapu symfonie.
Musíte mít fantazii, bez ní by to nešlo. A ta
vám vyprovokuje určité asociace. Zapisujete
realitu jinak než ostatní. Popsal to hezky dirigent Furtwängler. Někdy se o nás, umělcích, říká, že jsme vyšinutí, ale my takhle
musíme život přijímat, s tou hloubkou.
V hlavě se vám potom tvoří celá nahrávka života a najednou se octnete v určitém oka-
mžiku a – tady to je! Ale my nedokážeme říct,
kde. V každém taktu, v každé hudbě hledáte
tenhle moment, který vás spojí s vašimi
vzpomínkami, asociacemi, které v mozku
máte. Takže když diriguju Novosvětskou dneska i zítra, nemůže to být stejné. To neexistuje!
Jste jinak naladění, máte jiný tep, něco vás
rozrušilo, nadchlo…
Dokáže vás rozhodit situace, která se přihodí těsně před koncertem?
Strašně se tomu bráním, takovým situacím,
protože potřebuju mít absolutní klid. Před
koncertem si nerad dávám schůzky, chci být
sám, a i kdyby se něco přihodilo, jsem už
úplně izolovaný. V tom momentě, jako bych
byl v nějaké fólii… A mám strašnou trému.
Ještě dnes?
Čím dál tím horší to je. Potřebuju „skočit do
vody” a pak už plavu jako rybička. Jakmile
začnou první akordy, všechny problémy, které
jsou spojeny s neurózou žaludku a vším
možným, zmizí jako mávnutím kouzelného
proutku.
A po koncertě?
Po každém koncertě, i po zkouškách, mě
trápí věci, které mi nevyšly, a začíná osobní
zpověď: proč to nevyšlo? Ale – příčinu hledej
nejdřív u sebe, potom se obrať na muzikanta
a snaž se spolupracovat. Dirigent se musí
poučit z věcí dobrých i zlých. Ten film se vám
ale vrací a nejstrašnější momenty mám
právě po koncertě. Už se to nemůže vrátit
a musíte vydedukovat, co bylo špatně.
Nemám v tu chvíli rád chválu, nesnáším to.
Musím si všechno přebrat sám a vyvodit určité resumé. A takové situace jsou pro mne
výchovným bičem.
Už jste si někdy řekl, že tohle nemáte za
potřebí a že končíte?
Ne! Bůh chraň, to bych umřel, okamžitě!
Nekoukám se na svůj věk, to je jen číslo,
a pokud mi život dává možnosti nabrat další
životní zkušenosti, které můžu znovu přetavovat, protože starší člověk už nevyskočí tak
vysoko jako mladý, tak toho budu užívat.
Ondrej Lenárd a sopranistka Sumi Jo při závěrečném koncertu Smetanovy Litomyšle 2011
Román se prostě čte v každém věku
jinak.
A úplně stejně je to s hudbou. To je jako s tou
Novosvětskou, jak už jsem zmiňoval. Na
turné ji hraju třeba patnáctkrát za sebou,
a představte si, že bych ji dirigoval stejně! Tak
to má na zádech orchestr a podle toho bude
ta hudba vypadat. A to mě Bůh chraň, do takové komory nechci ani nakouknout, je nebezpečně prázdná. Víte, já mám strašně rád
vizuální spolupráci s orchestrem. Ale když
přijdete k orchestru, který se na vás ani jednou nepodívá, stále pohledy zapíchnuté
v partituře…
7
GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ
A takové jsou?
Jejda. A to můžou hrát výborně! Ale s mým
SOČRem, to si hrajeme… Někdo má třeba sólíčko, a když vidí, že ho akceptujete, bere to
jako podanou ruku. A když se něco nepovede?
Přece po nich nebudu házet klacky! Zasmějeme se. Holt, takový je život, přináší nám
všechny možné barvy, nálady. Stále zdůrazňuji, že na každého musíte mít stejný metr,
jenže takové věci vás ve škole nenaučí, je to
praxe, práce s lidmi. Když si budu hrát na nějakého velikána – protože teď mám bič v ruce,
tak budete mě poslouchat – nastává konec.
Jste z hudební rodiny?
Ne, bylo nás šest dětí, jsem z velice skromných poměrů. Maminka byla doma, musela
se o nás starat, tatínek byl stolár, truhlář, jak
se česky říká, žádné velké bohatství jsme neměli. Otec byl amatérský hudebník, vzal
housličky a mě, malého chlapce, posadil ke
klavíru a musel jsem ho doprovázet. Ten klavír sám opravil, přinesl ho domů jako absolutní šrot. Hrál jsem podle sluchu, žádné
noty jsem neměl, a když jsem něco zahrál falešně, dostal jsem smyčcem po hlavě. Otec
asi zjistil, že mám nějaké vlohy, tak mě
k hudbě vedl. Byl jsem samouk, i na varhany
jsem se naučil sám, ještě jsem nedosáhl na
pedály a už jsem prosil faráře, abych si mohl
v kostele zahrát. Já to totiž strašně miloval!
Hrozně rád jsem improvizoval, hrál podle
sluchu a hledal souzvuk… Ale zeptám se vás,
který umělec vyrostl v bohatých podmínkách?
No, asi jich byla menšina…
Na dvou prstech bychom je spočítali. Všichni
velcí umělci vzešli z obrovské chudoby. Prostě jsem rád, z jakých poměrů jsem vzešel.
Sourozenci se taky věnují hudbě?
Absolutně nikdo. Dokonce ani moje děti,
mám dvojčata, a nic. A přitom manželka je
zpěvačka. Tak kam to šlo?
Nejste jen výborný dirigent, ale i výborný
kuchař…
Oba superlativy vynechte, nemám to rád.
Jsem obyčejný dirigent a obyčejný kuchař. Ve
všem vidím povinnost ega, toho Homo sapiens, využít života na to, abychom z tohoto
světa s něčím odcházeli. To je moje doména.
Jsem normální člověk, tyhle nej, nej nemám
rád. Ale vařím rád. Vaření a zahrádka je moje
absolutní hobby. Letos mi pomrzla rajčata
a papriky, přišel jsem domů a málem se rozplakal. Celé měsíce něco pěstujete a potom…
Takže tohle je váš způsob relaxace?
Kulinářství a zahrádka jsou v mém povolání,
ale nejen v něm, potřebné jako relax. Jenže
stejně když něco sázíte, okopáváte, ten Mahler vám pořád letí v hlavě, že byste nejraděj
chytili motyku a hodili ji po něm. Ale je to tak,
nepustí vás to. Na druhou stranu, kdyby mě
to v hlavě všechno neznělo, byl bych nešťastný. Je to život…
SOUTĚŽTE SE ŠKODA AUTO
Vyhrajte na jeden týden nový Superb
Stejně tak jako každým rokem mohou návštěvníci festivalu Smetanova Litomyšl soutěžit i letos o hodnotné ceny.
Stačí správně zodpovědět otázky na soutěžním letáku a vyplněný vhodit do připraveného
boxu. Otázky vás prověří jak ze znalosti
programu festivalu, tak i automobilového průmyslu, konkrétně ŠKODA AUTO. Ten je tradičním partnerem Smetanovy Litomyšle.
Losování proběhne 3. července 2016 v Klášterních zahradách.
Soutěží se o následující hodnotné ceny:
1. Zapůjčení vozu ŠKODA Superb 2.0 TDI
na týden.
2. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu
Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě
5 000 korun.
3. Dárkový balíček ŠKODA AUTO a festivalu
Smetanova Litomyšl v celkové hodnotě
3 000 korun.
8
Klíčové slovo je rozmanitost
Festival musí mít
pevné zázemí
Smetanova Litomyšl vyrostla průběhem let do osobité krásy a dávno přesáhla
záměr „otců – zakladatelů”, aby se stala reprezentativní přehlídkou děl Bedřicha
Smetany. Nabídka koncertů je pestrá, žánry se přirozeně mísí.
Práce mladých brigádníků, tedy uvaděček
a uvaděčů, se může zdát jednoduchou věcí.
Ovšem to je velký optický klam. Lenka Moravcová o tom může vyprávět.
Aneta Langerová Na Radosti
Jak se tým uvaděčů sestavuje?
Festival získává velkou prestiž, proto od loňského roku jsou uvaděčské pozice obsazovány formou konkurzu. Osmdesát procent
uvaděček a uvaděčů, kteří loni konkurzem
prošli, projevilo zájem pracovat i letos, takže
se tým jen doplňoval.
Doposud se všechny naše zmínky o Symfonickém orchestru Českého rozhlasu víceméně točily kolem Mahlerovy Symfonie
tisíců. Ovšem tím mise SOČRu na Smetanově
Litomyšli zdaleka nekončí. V pondělí 20. června
doprovodí zpěvačku Anetu Langerovou
a spolu s její kapelou představí především
písně z nového zpěvaččina alba Na Radosti.
Posluchači, hudebníci i interpretka se sejdou
„na hranách stylů” a přenesou se společně
do míst, kde se zastavil čas a s ním i osudy
lidí, kteří tam žili.
Viditelnou změnou je i jednotné oblečení
Ano, nakoupili jsme stejné šaty, šátky, bolerka pro děvčata, obleky, košile a kravaty pro
hochy, aby oblečení mělo jednotný tón
a všechno ladilo do festivalových barev.
Karneval zvířat
Každoročně myslí festivalová dramaturgie
i na děti. Věříme, že se stejným zájmem,
s jakým se setkaly opera Čert a Káča a #ujizdimNaSmetance, uvítají mladí návštěvníci
Smetanky i Karneval zvířat, interaktivní taneční představení na motivy stejnojmenné
hudební suity francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse. Inscenace propojuje
pohyb a tanec s videoprojekcemi, originální
hudbou, zvuky a akcentuje hru světla a stínu,
ticha a nehybnosti. Tvůrci se nechali inspirovat rozmanitým světem živočišné říše, vydali
se pod zem, vzlétli na nebe, potopili se do
hlubin i ztratili v trávě, a zároveň vytvořili
mnohá nová, roztodivná stvoření.
Jak vypadá běžný pracovní den uvaděče?
Devadesát minut před
zahájením programu
se sejdeme a probereme všechno
důležité. Pozice, kde děvčata a chlapci
budou
stát,
nejsou pevně
přidělené, musejí se na nich
podle potřeby střídat. Jen u vstupu jsou
vždycky chlapci. Hodinu
před začátkem už musí být všichni na svých
místech a práce končí v okamžiku, kdy poslední host opustí festival. Věřte, že pro děvčata není třeba vůbec jednoduché trávit tolik
hodin na podpatcích.
Barocco a Carmina Burana
Projekt Národního divadla moravskoslezského Ostrava by mohl nést podtitul Bach
a Orff v jednom večeru. Spojujícím prvkem
představení, skládajícího se ze dvou osobitých částí, je tanec. Technicky dokonalé, výtvarně velmi působivé, o síle Bachovy
a Orffovy hudby není potřeba nijak podrobně
referovat. Věříme, že představení se stane
jedním z nezapomenutelných zážitků letošního ročníku festivalu.
Hej, Mistře
Východočeské divadlo Pardubice přiváží inscenaci inspirovanou životem hudebního
skladatele Jana Jakuba Ryby, o němž většinou víme pouze to, že je autorem „Rybovky”,
tedy České mše vánoční, bez níž si vůbec nedovedeme představit oslavu nejkrásnějších
svátků v roce. Jeho život je dosud plný zavádějících informací a tradovaných klišé, která
se divadelní hra pokouší narušit. V hlaví roli
se představí litomyšlský rodák Tomáš Lněnička.
A co předávání květin?
Není to tak snadné, jak to vypadá. Všechno
se musí nacvičit. Ani velký květinový koš se
nedá nést a stavět nahodile, má své místo.
Letos poprvé máme květiny ve festivalových
barvách, tedy bílo-zeleno-červených a bílo-zeleno-tmavě růžových, to aby ansámbl,
který je na festivalu dva dny, nedostával stále
stejné květy.
Kolik uvaděčů festival zaměstnává?
Nutně potřebujeme třicet čtyři lidí, pod
tenhle počet nesmíme klesnout. S částí týmu
se přesouváme i na externí koncerty, což
znamená, že ten litomyšlský se musí umenšit. Musí si mezi sebou vzájemně pomáhat
a být tam, kde je potřeba. Je to týmová práce.
Dostanou se uvaděči vůbec někdy na
koncert?
Ano, je to pro ně odměna za práci, kterou vykonávají, mohou shlédnout každý koncert,
ale musí mít skončenou práci na své pozici.
A jak vypadá váš pracovní den?
Odpovím asi takhle: od začátku festivalu
jsem už zhubla dvě a půl kila.
9
GUSTAV MAHLER: SYMFONIE TISÍCŮ
Symfonie tisíců a samota v lese
Ředitel vídeňské Dvorní opery Gustav Mahler
bývá někdy označován za „prázdninového”
skladatele. Ano – přes rok dirigoval a úřadoval
a na jeho vlastní hudbu, v kombinaci s aktivním
odpočinkem a s přípravou na další sezonu,
mu zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně jeho
novátorské vizionářské partitury nás nenechávají
na pochybách, že to nebyl „sváteční” skladatel,
ale zcela výjimečný umělec. Na jižním břehu
Wörthersee nedaleko Klagenfurtu, kde si postavil
letní sídlo, napsal Čtvrtou, Pátou, Šestou,
Sedmou a v létě roku 1906 Osmou symfonii.
Lesní pěšina z pobřežní silnice Wörthersee-Südufer-Strasse patřící do obce Maiernigg
vede šikmo, ale poměrně strmě vysoko do
stráně ke zděnému domečku, který tu měl,
aby měl kde v klidu tvořit. Někdejší pravděpodobný výhled na jezero dnes zakrývají vysoké stromy. V lese je zarostlý zbytek plotu
a branky. Právě tudy musel z vily na břehu jezera do své samoty chodit. Nosili mu sem
i jídlo – tak, aby kuchařku vůbec neviděl přicházet. Nechávala vše za oknem. Mahler nechtěl být vyrušován, když psal. Vyžadoval
ticho… V domku je nyní malá expozice. A ve
zdi vedle dveří se dokonce zachoval trezor, do
kterého na noc vždy ukládal rozepsané noty.
Svého času to tady bylo ale hodně zpustlé,
dokonce bez střechy. Město Klagenfurt však
naštěstí nakonec zasáhlo, zaplatilo rekonstrukci a od 80. let má domeček pod kontrolou.
Výjimečná koncepce
V první větě Osmé symfonie zhudebnil Mahler svatodušní hymnus Veni creator spiritus
– Přijď, Duchu Stvořiteli. Ve druhé využil závěrečné pasáže Goethova Fausta. Půldruhahodinové dílo nadepsal slovy „Představte si,
že vesmír začne zvučet a znít" a poprvé je
provedl 12. září 1910 v Mnichově. Orchestr
tvořilo na 180 instrumentalistů, spojené
sbory měly přes osm set členů. Odtud pochází spíše jen marketingový podtitul Symfonie tisíců, který Mahler sám neužíval.
Všechny jeho symfonie potřebují u dirigenta
i u posluchače citlivé naslouchání a empatii.
Nabízejí pak zdrcující stavby i detaily, místa
s nízkou dynamikou i vypjaté pasáže, náznaky tance a pochodu, závažnost i očekávání, idylu i zápasivost, ironický škleb i vizi
krásy a spočinutí. Jsou to symfonie romantické, ale bez konkrétního programu, přesné
i jemně emotivní. Nabízejí rozhodně víc než
jen oslnivou instrumentaci a obrovité formy
– nabízejí oduševnělost a s ní související hluboký smysl. Monumentální a mysteriozní
10
Osmá symfonie je možná dílem velikášským,
ale filozoficky podnětným. Koncepcí se vymyká všemu předchozímu v hudbě. Spojuje
v sobě prvky symfonie, kantáty, oratoria, motetu a písně. Ano, kosmickým vizím musí odpovídat překročení dosavadních známých
omezení a dimenzí.
Událost koncertních síní
Uvedení Osmé je vždy ojedinělou událostí.
Například megakoncert s českými a německými orchestry a sbory, uspořádaný přesně
sto let po autorově úmrtí, se stal největší
a nejdražší akcí v historii Pražského jara. A to
bylo účinkujících jen kolem pěti set…
Podle skladatelova záměru jde o dílo odpoutané od všednosti i od běžného koncertního
života. Použité texty vnímal Mahler jako vyjádření touhy po světě harmonie, míru
a lásky, jako vyjádření důvěry ve věčnost lidského ducha. První a druhý díl spojuje idea
spásy skrze sílu lásky i společný hudební
materiál. Není divu, že někteří vykladači přirovnali Mahlerovu Osmou s jejím poselstvím
pro 20. století k Beethovenově o téměř století
starší Deváté symfonii.
V létě roku 1906 přijel Mahler do Maierniggu
s partiturou Sedmé symfonie, kterou chtěl
dokončit v čistopise. Místo toho se však pod
tlakem inspirace vrhl na postupné komponování hudby, která se nakonec stala Osmou
symfonií.
obrátil pozornost dál k jihu a koupil velký pozemek pro dům s chatkou. Tuto každoroční
letní idylu v Korutanech, mající počátek
v roce 1900, přervala však smrt starší dcery
v roce 1907. Mahlerovi sem už nedokázali dál
jezdit a vilu prodali. Nic vám na břehu jezera
dnes nenapoví, který ze soukromých výstavných secesních domů, zpola skrytých starými
stromy pod silnicí u vody, to je. Musíte prostě
vědět, že hledáte číslo 23. Villa Siegel, stojí
ozdobným písmem nad kovanou brankou.
Mahlera nepřipomíná žádná tabulka…
Třetí domeček, skromný, dřevěný, stojí u lesa,
překvapivě obklopen malou zoologickou zahradou, a to nedaleko horského hotýlku
v Alt-Schluderbachu pod masivem Dolomit
poblíž Toblachu. Italsky je to Dobbiaco. Tato
část jižního Tyrolska dnes patří k Itálii. Poprvé sem skladatel na dlouhý letní pobyt přijel o prázdninách 1908, poté, co uzavřel své
vídeňské působení a přijal nabídku dirigovat
v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl před
sebou necelé tři roky života. Napsal tu Devátou symfonii a Píseň o zemi. Uvnitř to ještě
stále vypadá, jako kdyby se od léta 1910, kdy
tu byl naposledy a kdy odsud jel na mnichovskou premiéru Osmé symfonie, vlastně nic
nezměnilo.
Petr Veber
Skladatelské domky
Mahlerovy „Komponierhäuschen”, skladatelské domky, existují v Alpách ještě dva podobné. Jeden, bíle omítnutý, stojí na břehu
jezera Attersee jihozápadně od Lince
v areálu jednoho z hotelů v Seefeldu. Mahler
sem jezdil od roku 1893. Na idylickém místě,
které je dnes ovšem uprostřed kempu, napsal některé písně a Druhou a Třetí symfonii.
Po několikerých prázdninách strávených
v pronajatých pokojích zde v Solnohradsku
Komponierhäuschen na břehu jezera Attersee
FESTIVAL NA ROZHLASOVÝCH VLNÁCH
V hlavní roli mikrofon
Hudba je na rozhlasových vlnách
samozřejmou věcí od konce dvacátých
let. Když chtěl později ve 20. století
někdo dát najevo, že je nějaká věc
nemožná, nepravděpodobná či neuskutečnitelná, většinou poznamenal,
že se to stane tehdy, až budou v rádiu
vysílat obrázky.
Redaktorka Českého rozhlasu Jitka Novotná
Znělo to vtipně. Ne snad že by rozhlas na
svých klasických stanicích na frekvencích FM
obrázky nebo filmy dnes už přímo vysílal, ale
fotografie a videa k němu jako k médiu delší
dobu patří už zcela běžně. V prostředí internetu se bez nich nedá existovat, na adrese
www.rozhlas.cz jich lze vidět spousty.
A Český rozhlas už má také kameramany. Na
rozhlasovém webu jsou vcelku běžnou věcí
videopřenosy a videozáznamy. I z koncertů.
Jako další způsob zprostředkování obsahu,
jako další cesta k oslovení posluchačstva. Nic
více, nic méně. Být další televizí rozhlas samozřejmě nechce.
Téměř v anonymitě
Mezi přímým přenosem televizním a rozhlasovým – klasicky v éteru, tedy když necháme
stranou web – zůstane určitě několik rozdílů.
První přenos je záležitostí audiovizuální,
druhý jen zvukovou. Rozhlas je ze své povahy
nenápadnější a technicky méně náročný.
Jaký obrázek se vám naskytne 19. června
večer při Mahlerově Symfonii tisíců, při koncertě, který Český rozhlas vysílá živě na stanici Vltava? U litomyšlského zámku nebude
stát rozsáhlý vozový park s několika velkými
kamiony jako v případě televizní přítomnosti,
v hledišti velké kamery nebudou. U vchodu,
jímž se vchází do sklepení a jímž lze z boku
projít zámkem i na nádvoří, bude zaparkován
nevelký přenosový vůz, od něhož povede dovnitř svazek kabelů. Ničeho dalšího si asi nevšimnete. Oč menší je všechno hemžení
kolem a oč méně jde o to, co je a co není
vidět, o to větší je pozornost věnována kvalitě
zvuku.
První byla Met
Jedno z prvních radiofonních vysílání se
uskutečnilo v roce 1910 z newyorské Metropolitní opery. Ojedinělá událost, v pravém
slova smyslu ještě „předrozhlasová”. Po rozhlasových vlnách je možno hudbu poslouchat
od roku 1926. Vstoupili tak do éteru, tehdy
skromně, s několika nástroji, hudebníci Československého rozhlasu. Díky obdobné technologii ve stejném roce například také
Sanfranciský symfonický orchestr, ten s Beethovenovou symfonií Eroica. A v roce 1930
Symfonický orchestr BBC, který v Londýně
hrál Ravela, Wagnera, Brahmse a SaintSaënse. Už v roce 1931 se z Metropolitní
opery vysílala v rozhlase celá opera – Humperdinckova Perníková chaloupka. Později se
k pravidelným operním přenosům z Ameriky
jako příjemci přidaly další země, ať už na
krátkých vlnách, nebo od roku 1973 na velmi
krátkých vlnách. Dnes, v digitálním věku, se
k přenosům z Met zapojují už tři stovky stanic
v Severní Americe a čtyři desítky veřejnoprávních stanic dalších kontinentů, od Kanady přes Evropu a Austrálii po Čínu
a Japonsko. Eurorádio se poprvé připojilo 8.
prosince 1990 večer přenosem newyorského
odpoledního představení Verdiho Traviaty.
Československo bylo tehdy jednou ze šesti
zemí na našem kontinentu, kam americký
signál přes satelit a přes Frankfurt nad Mohanem směřoval. A koncertních přenosů?
Těch jsou, vedle těch operních v mezinárodní
výměnné síti Eurorádia, podchyceny každoročně další stovky.
Jak se to dělá
Ale jak se takový přenos opravdu dělá? Na
začátku je dramaturg a jeho nápad, záměr či
touha nějaký konkrétní program z koncertní
nabídky pořadatelů rozhlasovým posluchačům zprostředkovat. Následuje jednání
o podmínkách, o technických možnostech,
tedy zda se z daného místa vůbec dá vysílat,
a pak vyjednávání s umělci či jejich agenturami, k jakému užití záznamu svého výkonu
– a za jakých podmínek – dají souhlas. Zda
natrvalo, zda jen pro tuzemsko, nebo i partnery v zahraničí… Vedle toho je nutné objednat telefonní linky, po nichž se signál z místa
vysílá. Teprve potom lze naplánovat reali-
zační obhlídku, pokud je potřeba, určit
osádku, shánět noty pro hudebního režiséra
a udělat ještě mnoho dalších věcí, které souvisejí s každodenní prací produkčních.
Je to věda
K rozhlasovému přenosu tedy patří především smlouvy a kabely, umělci, zvukoví mistři
a technici, produkční, režisér hudebního záznamu, redaktor vysílající stanice a moderátorka, která je pro posluchače tím, kdo vidí,
co se na místě děje, a kdo je tedy jejich průvodcem. Předtím, než se rozezní Mahlerova
Osmá symfonie, bude lampička Jitky Novotné pár minut svítit na zámeckém nádvoří
na arkádách vlevo nad pódiem.
A pak samozřejmě k rozhlasovému přenosu
ještě patří mikrofony. To je celá věda. Jde
o to, jaké jsou, kde přesně stojí nebo visí
a kolik jich je. Postavit a rozestavět je
správně, to je skutečné umění. Právě proto,
že je v rozhlase tak zásadní pozornost věnována kvalitě zvuku, plasticitě zvukového obrazu, prostorovému dojmu.
V případě Mahlerovy Symfonie tisíců nebude
kolem přenosu v pohotovosti o mnoho víc lidí
než jindy. Ale mikrofonů ano. Zprostředkovat
rozhlasovým posluchačům odpovídajícím
způsobem tak velký interpretační aparát – čítající vedle stočlenného orchestru s řadou
méně běžných nástrojů také tři početné
sbory a ještě osm pěveckých sólistů, celkem
na tři sta hudebníků – vyžaduje pro mistry
zvuku a hudebního režiséra, kteří sedí v přenosovém voze u mixážního pultu, nejen mobilizovat veškerý um a invenci, ale také si
přivézt do Litomyšle mnoho desítek mikrofonů. Všechny, které jsou k dispozici. Kdyby
to nebyla jemná zařízení, ale lidé, řeklo by se,
že bude v tomto případě na place „kdo má
ruce a nohy”.
Petr Veber, Český rozhlas Vltava
11
TROJHVĚZDÍ VÍDEŇSKÝCH KLASIKŮ
Vídeňské trojhvězdí, nebo čtyřhvězdí?
Haydn, Mozart, Beethoven. Tři vídeňští klasici… Bylo by ovšem historicky spravedlivější nehovořit v souvislosti s Vídní
o trojhvězdí, ale přidat do této společnosti ještě čtvrtého génia – Franze Schuberta. Beethovena zažil ještě naplno a k zakladatelskému odkazu slavné trojice prokazatelně existujícímu na poli komorní a klavírní hudby, symfonie i opery přidal
přinejmenším píseň. Byl ovšem jako jeden z nejpoetičtějších hudebníků jak invencí, tak žánrovým a výrazovým ukotvením
své hudby už zcela na cestě k romantikům. Takže je sice klasikem, ale nikoli období klasicismu jako ti tři před ním.
K Vídni však rozhodně patří Schubert stejnou
měrou jako oni. Dokonce jako jediný z nich
byl rodilý Vídeňan. Žil střídavě na mnoha
adresách, většinou z podpory svých příbuzných, přátel a obdivovatelů. Na té první a pak
i na poslední jsou dnes muzea, na dvou desítkách dalších míst, včetně kostelů a hostinců, kam chodil, jsou alespoň pamětní
desky či plakety. Dožil se pouhých jedenatřiceti let. Nikdy se mu nepodařilo opatřit si přiměřeně finanční zajištění a odpovídající
postavení. Jeho hudbu širší veřejnost tehdy
neznala. Jaký rozdíl oproti dnešku…
Evropě a od raného věku pod vedením cílevědomého otce komponoval.
Rodný Salcburk opustil až v dospělosti a teprve posledních
deset let nedlouhého života
byl svobodným umělcem,
usilujícím o publikum, společenské uznání i obživu ve
Vídni. Jeho hudební projev
je krystalickou podobou vídeňského klasicismu. Mozart zanechal stopy na
desítce adres. Nejzachovalejší
dům je ten, v němž napsal Figarovu svatbu. Dům, v němž komponoval Rekviem a v němž zemřel, před
půlstoletím kdovíproč strhli. Jako kdyby
chtěli navázat na skutečnost, že jeho tělo
skončilo v anonymním hromadném hrobě.
Haydn a Mozart
Joseph Haydn k Vídni patří jinak. Spadají
sem jeho učednická léta, ale nejdelší a umělecky nejplodnější období je spojeno s kapelnickou službou v šlechtické rodině
Esterházyů, sídlících vedle Vídně i na zámcích v Eisenstadtu nedaleko Neziderského
jezera a v Esterháze, ležícím dnes na maďarském území. Až zase na sklonku života, už
vyvázán ze služby, se zcela usadil ve Vídni.
Právě tehdy, pod dojmem dlouhých návštěv
Londýna, kde přetrvávala silná tradice uvádění oratorních děl i úcta k Händlovu odkazu,
zkomponoval Haydn dvě velká vokální díla,
jimiž výrazně přispěl k vývoji oratoria – Roční
doby a Stvoření. Druhé z nich poprvé zaznělo
Beethoven
ve Vídni v roce 1798 ve Schwarzenberském
paláci a o rok později mělo premiéru v Dvorním divadle.
Wolfgang Amadeus Mozart cestoval už jako
zázračné dítě hrající na klavír a na housle po
(1Ċ6' 5&ª.',6' .#,-7,6'69''67,6'
,'&01&7i'5'<#21,6'#7ä+,6'5+10.+0'
018+0-;.'61i0ª*1('56+8#.7
,' O0 .
'
0
+
<CRQLVGUGFQHQVQUQWV÷åGPCVÆOC
5OGVCPQXC.KVQO[wNVXÚOCQéKOC
JNGFGLVGMCåFÚXÊMGPF5OGVCPW
CPGDQUGUVCÿVGPCwKOKHCPQWwM[
CUNGFWLVG\CLÊOCXQUVKMCåFQFGPPÊJQ
åKXQVCHGUVKXCNW<MT¾VMCDWòVG
XQDTC\G
12
Ludwig van Beethoven, nejmladší z trojice
završitelů klasicistního slohu, se usadil ve
Vídni ve dvaadvaceti letech. Počítal se mezi
Haydnovy a Salieriho žáky. Jako pianista
i jako komponista se začal ucházet o přízeň
aristokracie. Byl nakonec úspěšný – dosáhl
pravidelné podpory knížete Lichnovského
a renty olomouckého arcibiskupa Rudolfa
a několika dalších šlechticů, zejména z českých zemí. Mohl díky tomu postupně omezit
rozsah díla ve prospěch individualizace
každé skladby, takže ho od současníků začaly umělecky odlišovat zdroje umělecké inspirace – osobní prožitky, velké společenské
ideály, heroické náměty i jasné mravní požadavky. Z haydnovsko-mozartovské tradice
začal směřovat k jedinečnosti, k subjektivním a zápasivým momentům, a tím
i směrem k romantismu. Jeho velkým obdivovatelem byl Schubert, který sám nicméně
současně prozkoumával nový umělecký pohled na svět ještě důkladněji. Klasicismem
byl hudební styl druhé poloviny 18. století
zpětně nazván až po Beethovenově úmrtí.
Ale ještě z jednoho důvodu není úplně přesné
hovořit jen o vídeňském trojhvězdí. Haydn,
Mozart a Beethoven ve Vídni na přelomu
18. a 19. století nebyli zdaleka jedinými skladateli. Do jejich okruhu patřili také Rakušané
Wagenseil, Albrechtsberger či von Dittersdorf, Italové jako Salieri a pak mimo jiné
Gassmann, Tůma, Pichl, Vaňhal, Štěpán,
Míča, Koželuh, Kramář, Krumpholtz, bratři
Vraničtí, Jírovec nebo Voříšek…Tedy řada hudebníků původem z českých zemí. Slušná
dávka jmen.
Petr Veber
FESTIVALOVÁ ZASTAVENÍ VÁCLAVA ŽMOLÍKA
Špýchar plný jízdních kol
Až pojedete na některé z představení barokní opery na zámek Nové Hrady, která se tady, pár
kilometrů od Litomyšle, pravidelně už léta konají, nezapomeňte si najít čas i na prohlídku
tamějšího špýcharu. Zvlášť pokud jste vášniví cyklisté. Je totiž plný jízdních kol. A jak se tam
dostala?
„Tento špýchar je barokní, z konce 18. století,
a má čtyři patra s nízkými stropy," vypráví mi
majitel zámku Petr Kučera a hned varuje,
„takže pozor na hlavu! A je to technická památka. To odstartovalo naše úvahy o jeho využití. Jaká technická ´hejbalata´ sem ale
dát? Pro auta je to malé, motorky by se sem
nehodily. Bicykly! To bude to pravé,” řekli
jsme si.
Od slov k činům
Začalo to draisinou
Hned u vstupu do muzea se zastavujeme
u zvláštního dřevěného kola, kterému chybí
pedály. „Však to je draisina, předchůdce jízdního kola," vysvětluje Petr Kučera, „tedy jakési odrážedlo poháněné silou lidských
svalů. Jejím vynálezcem byl německý lesník
Karl von Drais, který se na ní prvně proháněl
v Mannheimu už v roce 1817." Mimochodem,
v případě tohoto exponátu se jedná o jedinou
repliku v muzeu.
Foto archiv Českomoravského pomezí
Od úvah nebylo daleko k realizaci. Pomohlo
i to, že se zámecký pán kamarádí se sběratelem velocipedů Jaroslavem Uhlířem z Hostovlic na Čáslavsku. „Sbírá kola už mnoho
desítek let," usmívá se můj průvodce, „a začal
s tím ještě v dobách, kdy se dala pořídit za
hubičku, jak se říká.” Oba pánové se domluvili a vzniklo jedno ze tří největších cyklistických muzeí v Evropě a zcela největší u nás.
Uvidíte v něm více než 250 exemplářů jízdních kol, od nejstarších velocipedů až po závodní kola z konce 20. století
Dál už mně můj společník ukazuje samé originály a unikáty. Třeba takzvané "mišóty",
pojmenované podle francouzského výrobce
Michauta, s předním šlapáním, anebo neskutečně veliká takzvaná vysoká kola, vyráběná ve své době známou firmou Kohout na
pražském Smíchově. „Přední kola dosahovala výše až metr a půl, což bylo dost nebezpečné," říká můj průvodce, „a proto se
koncepce vrátila k dopravnímu prostředku se
dvěma koly stejnými. A tady vidíte takzvané
bezpečníky, tedy kola bezpečnější než ona
vysoká, s klasickou konstrukcí, řetězovým
pohonem, ale ještě s plným ráfkem, což znamená bez pneumatik."
Vyfoťte se na vysokém kole!
Ve druhém patře se jako fanoušek a pamětník různých cyklistických závodů zasním, a to
při pohledu na stroje, na kterých ti nejslavnější borci absolvovali věhlasnou Tour de
France, či na kola a dresy legendárních dvacetinásobných mistrů světa v kolové, bratrů
Pospíšilových. A pak už mě Petr Kučera vede
k bicyklům filmovým: „Vidět tu můžete Gabčíkovo kolo z filmu Protektor i velociped, na
kterém jezdil Zdeněk Svěrák ve snímku
Vratné lahve. A naše sbírka je filmaři, domácími i zahraničními, stále hodně využívána,
a tak příště vám povím, které z kol si zase zahrálo."
V kolekci muzea cyklistiky v Nových Hradech
uvidíte i dětská kola a tříkolky z časů Rakousko-Uherska a nespočet dalších exponátů,
náhradními díly a cyklistickými doplňky počínaje přes trofeje, staré fotografie, textilie,
cyklomapy a dobovými tiskovinami konče.
Než špýchar plný kol opustíte, nezapomeňte
vzít děti na kolotoč, který je – jak jinak – na
šlapací pohon, a pořiďte si na památku snímek na vysokém kole. Nebojte. Je jištěné!
13
LAUDATE PUERI – HUDBA ČESKÝCH PIARISTŮ
Za piaristy do chrámu Nalezení sv. Kříže
exaltované, u piaristické církevní hudby to
není však tak výrazné jako třeba v barokní
opeře.
Poučené publikum
„Barokní hudba byla psána pro publikum,
které jí rozumělo, což je z určitého hlediska
náš deficit,” vysvětluje Robert Hugo. Piarističtí skladatelé psali pro ostatní členy řádu,
kteří byli velmi vzdělaní, hudbu poslouchali
lidé hovořící latinsky, orientující se v zásadách poetiky a rétoriky. Nicméně to neznamená, že ji to znepřístupňuje dnešnímu
posluchači. „Jde o to, jak ji budeme poslouchat. Jestli tak, že ji budeme chtít připodobnit dnešnímu poslouchání, a řekneme, tohle
nezní, jak jsme zvyklí, takže to je špatně,
a nebo jestli budeme říkat, to nezní, jak jsme
zvyklí, to je dobře. Hudba je vždycky objektivní, a pokud se do ní budeme chtít nějakým
způsobem vnořit a přemýšlet, jak ji máme
poslouchat, otevře se nám.”
Stará hudba zní v Litomyšli v době festivalu pravidelně, letošní ročník není
výjimkou, v některých případech se jedná o koncerty sestavené speciálně
pro tuto příležitost, a navíc pro místo, kde jsou provozovány. Genius loci se
tak dokonale mísí s krásnými tóny a zážitek je mimořádný.
Všichni, kdo slyšeli nedávné Exaltatio v kostele Povýšení sv. Kříže, nám jistě dají za
pravdu. I podruhé vás pozveme do chrámu,
který má těsnou spojitost s hudbou, jež se
k jeho klenbám bude nést – barokní skladby
litomyšlských piaristů zazní na Zámeckém
návrší v nově obnoveném chrámu Nalezení
sv. Kříže. Laudate pueri (Chvalte, chlapci,
Hospodina) je název koncertu, který sestavil
Robert Hugo, umělecký vedoucí a dirigent
souboru Capella Regia Praha.
Poselství hudebního řádu
„Piaristé měli pro českou kulturu značný význam,” říká Robert Hugo, „velká piaristická
kolej existovala i v Litomyšli a obecně se dá
říct, že piaristé představovali výraznou konkurenci pro další školský řád, pro jezuity.”
Údajně prý jezuité na piaristy žárlili, důvody
mohly být všelikeré, ale nabízí se i jeden hudební – piaristé totiž měli velké zázemí vlastních, a velmi kvalitních skladatelů. „Víme
o desítkách piaristických komponistů,
a i když hudbu většiny z nich neznáme,
z množství dochovaných skladeb si můžeme
o piaristické tvorbě udělat dobrý obrázek,”
přibližuje situaci Robert Hugo. „Vynikal mezi
nimi Vojtěch Pelikán, řádovým jménem
P. Adalbertus a Sancta Cecilia, který v Litomyšli nějaký čas působil a jehož skladby
jsem do programu samozřejmě zařadil.
Z hudebnin, jež se zachovaly v litomyšlském
děkanském kostele, uvádíme Svatováclavskou mši Václava Kalouse, která zazní v novodobé premiéře. Byl výborný kontrapunktik
14
a jeho hudba, pozdně barokní až raně klasicistní, je trochu podobná Johannu Adolfu
Hassemu, proslulému opernímu skladateli
a dlouholetému vedoucímu drážďanské
dvorní kapely. Kalous byl pravděpodobně
učitelem slavného kapelníka pražské katedrály sv. Víta Františka Xavera Brixiho, od
něhož také zazní dvě skladby.” Koncert
uzavře skladba Antonína Mašáta, pro něhož
byla hudba vedlejším oborem. Hlavně se věnoval filozofii a kanonickému právu. „V té
době to nebylo nijak výjimečné, hudba měla
zřejmě spíš povahu řemesla, kterému se
někdo vyučil, a později vystudoval práva nebo
třeba na kněze,” dodává Robert Hugo.
Jak rozumět staré hudbě
„Stará hudba” se většinou říká hudbě od patnáctého do osmnáctého století a posluchač,
který ji nikdy neslyšel, možná může být trochu překvapen. „V té době se jinak ladilo
a pro dnešní publikum to může být nezvyk,”
vysvětluje Robert Hugo. „Koncert bude proveden na dobové nástroje, které mají svá
konstrukční specifika. Struny smyčců jsou
nikoli kovové, ale střevové, mají měkčí zvuk,
hrají o půltón níž, než jsme zvyklí. Trumpety
jsou kopie původních nástrojů. Soubor bude
postaven tak, jak to bývalo zvykem kdysi.”
A technika hraní? Jiný smyk smyčců, jiné frázování, jiná artikulace. Prostě setkání s jinou
dobou.
Hudba, kterou Capella Regia Praha provede,
se stylově řadí k baroku a ranému klasicismu. Jak známo, barokní umění je značně
Genius loci
Koncert Laudate pueri – Hudba českých piaristů bude proveden v jednom z nejkrásnějších litomyšlských duchovních stánků. Citlivě
rekonstruované dílo významných barokních
architektů Alliprandiho a Kaňky si dokonale
hraje se světelnými efekty a návštěvník má
chvílemi dojem, že se ocitá v jiném, téměř
nadreálném prostoru. Hudba litomyšlských
piaristů se symbolicky vrátí domů, aby se rozezněla v plné síle. Těšit se z její krásy budou
moci v přímém přenosu i posluchači Českého rozhlasu Vltava.
POSLOUCHEJTE S NÁMI
Festivalový playlist
Současnost je náročná, jako bychom seděli
na vahách, které naši individualitu kalibrují
hodnotami „peníze”, „úspěch”, „kariéra”.
Ploužíme se pak životem s antidepresivy po
kapsách a přesvědčujeme jeden druhého, jak
je to bezpečné, účinné a fajn. Není naším
cílem bojovat s chemií, jen nabízíme jiný koktejl. Hudbu. Uklidňuje, tiší bolest, objímá,
udivuje, uchvacuje, uvolňuje, přináší radost.
Hudba může snadno nastavit rytmus našeho
běžného dne, dovolíme-li jí to, stane se nám
nevtíravou a nenáročnou společnicí od úsvitu
do setmění. S technikou, kterou máme k dispozici, není žádný problém naprogramovat si
vlastní rádio a každý den s jinými melodiemi
přirozeně harmonizovat duši i tělo.
A jaká hudba klidní duši těch, kteří se podílejí
na přípravě či propagaci festivalu?
Jan Pikna
ředitel festivalu
Smetanova Litomyšl
Naši práci bych označil za „kampaňovitou”.
S blížícím se festivalem se samozřejmě snižuje počet volných kapacit pro myšlení na
cokoli jiného, naopak po jeho skončení se
rázem mozek potřebuje rychle uvolnit a od
září se zas pomalu dostává do tempa. Tomu
přizpůsobuji i hudební touhy. V době předfestivalové jsem multižánrový, při festivalu
vypínám i rádio, o prázdninách převažuje
hudba populární, ale na podzim, kdy začíná
koncertní sezona, už se zase těšívám na
klasiku.
– přesně v sedm mě probouzí zvuk
polnice. Jako budík ji má nastavenu
naše dcera a vojenský budíček spolehlivě
prochází stěnami. Školačka má přednost
v koupelně, takže opět zavírám oči a v uších
mi zní Pochod amerických námořníků
The Marines' Hymn
– Do práce jedu autem. Rád poslouchám rádio, moji oblíbenou stanicí
je Dvojka, ale po ránu se dá poslouchat
jenom na chalupě. Chce to nějaký adrenalin.
Přepínám infotainment na Média a naskakuje Vlasta Redl. „Um ca ca, já nemám na
taxi a tak si…” Adrenalin to není, ale ranní
zpívání v autě rozhodně vylepšuje náladu.
Vlasta Redl: Tak jsem tady
– K práci se nic moc pozorně poslouchat nedá, tak něco do pozadí,
náladovka, zkusme Suka.
Josef Suk: Praga
– Chtělo by to na chvíli vypnout.
Káva a k ní podle mého to nejlepší,
co v české populární hudbě dosud vzniklo.
Dodnes moderní, dokonalé. Flamengo
a Kuře v hodinkách.
Flamengo: Doky, vlaky, hlad a boty
– Cestou na oběd v autě přepínám
kanál. Redl je pryč, teď potřebuju
něco tvrdšího a hodně nahlas!
Deep Purple: Bad Attitude
18.00
7.00
8.00
poslouchat. Takový Taras Bulba, ale musí to
být nahrávka, kde ve finále dobře znějí varhany. Nejlepší je Česká filharmonie s Ančerlem.
Leoš Janáček: Taras Bulba
– Když to jde dobře, tak v kanceláři
končím. Bazén. K odpočinkovému
plavání jsem si nahrál takovou směs relaxační hudby. Mike Oldfield, Pink Floyd, Vangelis, Dire Straits… Dobře se mi ale plave
i na ZZ TOP.
ZZ TOP: Rough Boy
– Večer dobře hraje právě Český
rozhlas Dvojka. Starý desky jsou
hezký, Klub osamělých srdcí seržanta
Pepře, Hudební pódium, Muzikál expres…
Dal bych si třeba:
Ella Fitzgerald: Summertime
21.00
A D
E L E
2 5
– Po obědě trochu dobrého po14.00 píku?
Adele: Hello
– Kancelář se vyprazdňuje, telefonátů ubývá, teď by se něco už dalo
16.30
Pokud byste zatoužili sdílet s Janem Piknou
jeho oblíbené melodie, stačí navštívit webové stránky festivalu.
vé noviny
festivalo
58. Mez
oper
inárodní
ní festi
val Sme
Litom
tanova
6. červ
yšl /
na 2016
9.00
10.00
12.30
festival
Titulek titule ové noviny
k titulek
1
titulek titule
Titulek titu
k
titulek titu lek titulek
58. Mezin
árodní opern
í festival
Smetanova
Litomyšl
/ 9. června
2016
lek
Nemáte předchozí čísla
festivalových novin?
Najdete je i na
www.smetanovalitomysl.cz
.
nou dobu
k ve stej
Každý rosáté osmé
Po pade
rní
ouc a Komo
u své
e Olom
před vedoců.
filharmoni
smyč
Moravské ie Pard ubice
přijíždí
pro 100
svůj
u Sólo
amem
filha rmon
yšli našli ého
v pořad álním progr
yšli před
v Litom
krásn
umění
se v LitomIV. k sedorigin
kteří
tohoto
všem,
S novým Pecková, která
kdož dojí.
život
vokální
hold Karlu
ar
i těm,
ože sámDagm lety vdávala, dva vynikající Schola
věky.
domov, festival zavíta
a
přetrvat
t.
rok, přest ší mimo
na
dvaceti
složí hned Ensemble
galadokáže co se opíra
města
nzích
festivalový není, přiná
misetinám– Tiburtina událostí bude
přátelství stavět, o formě, byLetošní nijak kulatý v určitých dime konOmlounsis,
Kvalitní má na čem
jí ve
m.
soubory
nebe…
Tímto
Prage
který
sobě
udržu
ího
sezna
že
o
ý
festivalu
ho
riana
Proto
program, ky předchozí.dě nechceme
Grego Hvězdy opern program
rů, které vit celý dlouh vůle. Vůle
řádný
zaslourt
roční
přípa
celý
Z fakto
sesta nechyběla
nicméně
by si to
konce
mohli
přesahuje v žádnémé renomé, , což je
Smetase, ale žeme, byť
kám, které
ale
chom
slyšet í v její
váme
a zkouš a za tou
nemů
vysok
by v něm
statováním
finále:
ích titulů
moni
jejich
Určitě se překážkám á a spřádá
Velké
opern Dva koncerty,
vyjmenovat
vyčkává,
snižovat sami: osm
už jen s Českou filharz nejlepších
, natož
postavit
počet.
vaně skládí poťouchle Častožil. Tak
m
vlast
posuďte
s jední
nejvyšší tak neuslyšíte ! Ano,
bem Hrůosud rafinokomplikac i poradíme. chleba.
novu Mou formě a
ka Jaku se dá jen
historicky že hned jediném místěsymfosné
barikádou nástraham říká, láme kvalita
ntů dneš
nejen deny na
na co
souča
se
dirige
s jeho
Osmou a Mši
které
prove
to je něco,
jak si vskutku, jak
,
erovu
o to vyšší
mladých
aby byly mysli Mahl onie tisíců
Pohybu
je
Litomyšli, t!
o nic méně
odpadne,
v se
í
jeme
krát se
zahra
bna
šou
e
Symf
enou
era
v sítích. Sociáln
přitom
mám
bní dopln a to zdaleka
vlastního
zapom
yšl a hudemá
ou jako
Mnohé vá.
a. Mahl
,
rozhlasu
těžko
života,
am hude ích,
alu.
yšl
svého
vodný
em Litom
nii, znám Bernstein Českého
progr
dobrých
vztahů,
Zkusme
ale zůstá mezi měst anova Litom ou” to
řené se- v Boha
část festiv
am dopro
i rnou
sítíchtývěku
se se jí dotknou
špatnýc
Leonarda ý orchestr ny) v rozší mluví
h za čím
lý progr
nejistot
„Táhn
a dvasociolog
operou
Přátelství alem Smet
t, kdekoli
y, jak otoho,
obsáh
jen výtva
podloží. věrně bok po
, rozezní
něm a – podman
krásné , slavnými áriemi,
Symfonick devadesáti y, dětský sborněkdy
ná-spoutáv Bauma
slímen. V sítích,
se
ním festiv ě pevné
tedy plně
slaví
nemy
příběh, dokonc
uslyšíme
sólist
které Česk
žky, jež
ivé
sát let,
ají aužijte si
zámeckém
(letos
tři
koutů
nás
konu
klavír,
í na sotva
také pěknosmapade návat překá ly do
nese nás housle i úderné tympán
DoprovodíNa druhém čítajíc
všech jak a.
Nuže, škrtí,
Tahle Bernste e ani když je s
zestrnulí
popadá
už
časem daleko,
bl
stavě.
v koměst
lidé
né.
me
ním spjata.”
že setaví
y, podech,
spolu vůli chtít překo anentně stavěn.
losti, aby
smíše sejde ansám
nám ještě
sjíždějí magi
ztrácíme
e svého
a předs
daleko do
vyložit i takto: inova slova by se
O
se
sbory
perm
víru,
kdy
yi
lý romá
ovšem dala
minutudíž
boku.
Bernstein Přesto
A další
jazzu a vrátilanáhle zhoupla v rytmu
jsou hudb podaří nadechnout.
příběh, ale hudba nemá žádný
citovou
at obsáh
za tu dobu
dvoří se . Unikátního
ch Dyk.věci e tří východiska.
můžeme
se jim se dal naps ená festival
„obecný”
příběhů jak se ke klasice. Skrývá rocku,
Můžeme
členů
ný Vojtě cové sekcměnit.
svých soukro
do ní vložit
starosta
by
Síť
sta
,
znam
va,
ar,
přece
je
z poháde
nada
flexibilní,
se v ní
podob.
cesty
bezpočet
smyč
mých, intimní
é z nás
e OstraA jednou
I když…
k Tisíce a
mil Kašp í straně.
má mnoho
které nás
hudebně Spoje né
jedné noci.
z nejkrás
ch příběhů
filharmoni
„Pro mnoh” píše Rado následujíc festival
naplní štěstím
anta utkaná
„Ať vám
nějších je
dou. Ostatně
,
zážitek: Janáčkovy
napovídali,
, radostí
variti, kteří
záležitost, hned na
ečtyři mezery z notové osnovy.
strů,
která hudba
co chtěli
mluvit obou zaint
na Bernste pojďme si to vyzkouš a pohoyšle,
orche
Pět
u
,
spousta
o tom, co
znamená,
Litom
budo
kuklených
inově díle.
černých teček linek,
Smyslem
stejně
nasazení
kontroverzní,
zpříjemnit
tónů, které
Jeho Mši, et přímo
hudby nejsouzapomeňte na to.
Úplně
víří v našich
legendární
Emoční jediný cíl –
rezonují prostor– zažánrově komplik
Hudba není
ditelnou
nějaké příběhy
připravují. stran má
nikdy o něčem.
em,
skladbu,
ovaně zařadovolí nám hlavách, tančí s
je
.
–
uvede
aných
sama
námi,
nám svou
Hudba
o
v nás,
resov
sami stávám zažít pocit, kdy
představu. Vojtěch Dyk. Sdělí
ných tónů sobě. Tvoří ji spousta prostě
se na chvíli
ta naše.
Uvidíme,
e... hudbou
a zvuků sestave
nádherHudba. Uklidňu
jaká bude
.
že je potěše
Už z pouhéh
ných tak
ní
dobře,
harmonizuje je, uvolňuje, přináší
je
o
nahlédn
poslouchat,”
americký
tošního ročníku
utí do program
duši.
radost,
dirigent
napsal
Hudební
a
Bernstein
u leSmetanovy
síť radosti
zřejmé, jak
s dodatke skladatel Leonar
Litomyšle
se
to bude
d
skladbě
m, že „je-li
je
síť velkory se festival mohutn
popadesáté každý rok, a letos
připoje
k
hudebn
už
nejen nad
ě
n nějaký
se
tomu. Svým
í
trpělivě čeká. rozepja la křídla. nadechl,
příběh, nic
nádherným osmé, rozprostře
způsobem
sančním
proti
litomyšlským
A hudba
ještě další
zámkem
než půl století.V Litomyšli už
to dává
renevýznam.
, nad Zámeck
mnohem
hudbě
ším, ale
ného, jako
Ale je to
Připrav
víc
i nad
obejmout,
něco přidahořčice
prostě mívá celou Litomyš ým návrrozveselit, ena nás přijmou
Hořčice
t,
utěšit.
město dokona lí. V červnu
není jeho k vašem u párku.
Právě tak
součástí.
lé pokrytí
ani příběh
Je
…
A hudba
není součás navíc.
ve skutečn
tí hudby.
ost nikdy
Vítejte opět
nepopisuje
na Smetan
přátelé!
ově Litomy
šli,
Smetanova
Opět s vámi Litomyšl 2016
a v plné krás
e
15
VEČER NA ZÁMKU V NOVÝCH HRADECH
Do Nových Hradů za barokní operou
Nové Hrady jsme v tomto čísle festivalových novin už navštívili s Václavem
Žmolíkem, ovšem tentokrát se do kouzelného zámku nedaleko Litomyšle vypravíme,
jak jinak, za operou. Operní představení se tu konají mnoho let, originální
a unikátní, a jejich hudební stránku zámecké prostředí geniálně umocňuje.
Letošní rok je zasvěcen Františku Antonínu Míčovi a jeho opusu Operosa terni
Colossi Moles – Usilovná stavba tří kolosů.
breta je kaplan farního kostela Jakub Želivský. Od doby premiéry nebyla opera nikdy
provedena.
Podle názvu díla jsou v prvním dějství vztyčovány tři pyramidy, znázorňující tři země,
ve kterých měl Questenberk svá panství.
Ve druhém dějství se scéna promění v moře
a v něm i rozverné sirény svým sladkým zpěvem oslavují jméno Adam.
Míča nastudovával pro Questenberga řadu
oper vynikajících italských skladatelů a právě
Operosa vykazuje v největší míře poučení tím
nejlepším, co opera v té době nabízela. Zároveň je důkazem, že sám tenorista Míča i celý
jeho jaroměřický tým byli vynikajícími zpěváky. Koloraturní árie patří k tomu nejobtížnějšímu, co bylo možné v dobových
partiturách nalézt. Doprovod počítá se smyčcovým orchestrem, dvěma klarinami, tympány
a jedním dřevěným dechovým nástrojem.
V souladu s radostnou hudbou komponovanou k radostné události je i novodobá inscenace rozpustilou taškařicí plnou bizarních
převleků.
Sólisté
Pro sólové postavy se podařilo získat pět vynikajících a zkušených zpěváků specializovaných na barokní virtuózní koloratury, zmiňme
alespoň zahraničního hosta, kontratenora
Stefana Kunatha. Mužská postava Geodesia
(Genius, ochránce Rakouska) je psaná
v mezzosopránové poloze.
V 18. století to byla doména
kastrátů, v současnosti ji
zpívají speciálně školení
kontratenoristé.
Dnes si lidé k svátku popřejí,
věnují si nějaký dárek, ale
byly doby, kdy jste mohli
dostat celovečerní operní
představení, které zaznělo
jen jednou, a to právě na
vaše jmeniny. Nebylo to
krásné? A právě tenhle pocit
výlučnosti a s tím spojené
radosti by mohla opera
vzbudit v každém z návštěvníků Nových Hradů.
Jedná se o novodobou premiéru barokní holdovací opery z roku 1735. Partitura latinské
serenaty, oslavující jméno hraběte Johanna
Adama Questenberga (1678–1752), je uložena v archivu Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni. Rozsahem i kvalitou jde
o nejreprezentativnější zachované operní dílo
jaroměřického hraběcího komorníka a kapelníka Františka Antonína Míči (1696–1744).
Tři kolosy
Operosa terni Colossi Moles měla premiéru
u příležitosti oslav svátku zámeckého pána
v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1735.
Postavy vzdávají hold majiteli a budovateli
největšího moravského zámku, mecenáši
umění a šikovnému hospodáři. Autorem li-
Návrhy kostýmů Geodesiuse
a Trigoniany
Těšte se na příště
Příští číslo festivalových novin vychází
ve čtvrtek 23. června
• Rozhovor s Marií Fajtovou
• Externí koncert ve Svitavách
• Festivalová zastavení Václava Žmolíka
• Hvězdy operního nebe
• Rozhovor s Janem Piknou
... a mnoho dalšího
Generální partner festivalu
Pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana, ministra kultury
Daniela Hermana, ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové a hejtmana
Pardubického kraje Martina Netolického 58. ročník Mezinárodního
operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj,
Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění
Ministerstva kultury, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem,
Státním zámkem Litomyšl a Bohemian Heritage Fund.
Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2016 • V nákladu 4000 ks vydala
© Smetanova Litomyšl, o.p.s. • Redakce: Smetanova Litomyšl • Foto: František Renza a archiv SL • Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl