Stáhnout - Festival Smetanova Litomyšl

SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:57
StrÆnka 1
festivalové noviny 3
52. Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl • 23. června 2010
Ondrej Lenárd:
Do Litomyšle se vracím
jako domů
Dirigent Ondrej Lenárd je pravidelným hostem festivalu. Letos jeho jméno figuruje hned
ve dvou odlišných programech. V neděli 20. června dirigoval s Českou filharmonií program ze skladeb Jacquese Offenbacha, 24. června zazní pod jeho taktovkou Pucciniho
Tosca. O svých koncertech se vyjadřuje s velkou radostí i v následujícím rozhovoru.
Jak se vám s Českou filharmonií hrál
odlehčenější repertoár? Offenbacha
mají hráči na programu vzácně a jsou
zvyklí spíš na velká vážná díla...
Nápad udělat poctu Offenbachovi je velmi
dobrý. Je to lehčí repertoár, ale patří k velkým orchestrům. Pokud Vídeňští filharmonikové hrají Johanna Strausse – a jak! – je to
nádhera. Že Česká filharmonie udělá takový
koncert, je zcela na místě. Jsem nesmírně
šťastný a mile překvapený, jak orchestr přijal tento druh hudby.
Takže hráče Offenbach baví...
Pravdaže. Když hrajete operetu, nemůžete tam postavit metronom. Na programu je
průřez Hoffmannovými povídkami, to je zase
trochu jiný operní žánr. Orchestr hrál s velkou vervou, což mně udělalo radost.
Provádíte na festivalu ještě Pucciniho
Toscu – je to dílo vašemu srdci blízké?
To ano, Puccini a Verdi jsou autoři, které
miluji tak jako – řekněme – Janáčka. Jejich
díla člověka tak naplní – a zároveň odhalí
všechno, co ve vás je. Každá chybička se
pozná. Samozřejmě otázka cítění Pucciniho
není tak jednoduchá a člověk zde zúročuje
všechny zkušenosti. Tosca patří skutečně
mezi moje oblíbené tituly...
Jak je to v porovnání s ostatními Pucciniho
operami... Je Tosca především vášnivá?
V každé Pucciniho opeře máte velkou výrazovou škálu. V opeře Tosca jsou velmi lyrické,
ale zrovna tak velmi dramatické pasáže. Vezměte si už předehru. To je nejkratší a zároveň
nejpůsobivější operní předehra, jen dva takty...
Ovšem třeba Bohéma je na poslech lehká, ale
pro orchestry těžká. Je potřeba vytáhnout
správnou kartu na každou operu.
S jakými pocity se vracíte každý rok
do Litomyšle?
V podstatě jako domů. Každý rok mám tu
čest účinkovat na tomto krásném festivalu, je to jeden z velkých festivalů, v krásném
prostředí, všichni mu mohou závidět. Vnímám
to jako velkou čest.
Jak to vypadá s projekty na příští rok?
Velmi jsem se těšil na tenhle a příští rok,
kdy je velké výročí Gustava Mahlera. Připravovalo se uvedení jeho Osmé symfonie.
Bohužel, z finančních důvodů se projekt ruší,
což mě strašně zarmoutilo. Já jsem tu symfonii dělal před třemi měsíci v Tokiu a mám
radost, že jsem tak prostoupený Mahlerovou
hudbou, pokládám se za jeho služebníka.
Je mi jen smutno, že ani v tomto roce, ani
v příštím u nás ani na Slovensku žádného
Mahlera nediriguji... Je mi to trochu líto, považuji se za mahlerovce. Ale ten pocit štěstí, že
mohu být mahlerovec, ten mi zůstává.
A co vás ještě čeká v příštích měsících?
Já jsem dost pověrčivý člověk, a co povím
dopředu, to většinou padne. Takže nechci
vůbec nic prozrazovat. Už třeba ta Osmá...
Ohromně jsem se těšil, už jsem promýšlel
obsazení sólistů a vidíte, jak to dopadlo...
Takže bych byl raději úplně zticha. Ale teď se
samozřejmě těším, protože je léto a moje
zahrádka mě potřebuje... Takže budu koncertovat na zahradě.
Jak trávíte volné chvíle v Litomyšli?
Já vždycky přijíždím dřív, člověk dneska
neví, co se může přihodit. Vždycky chci ale
nasát něco z místní atmosféry, pokaždé si
užívám krásy pokojného městečka.
Ptal se Jindřich Bálek
Generální partner festivalu
Hlavní partner festivalu
Na festivalu zazní skladba
Alexandera Müllenbacha
Kompozice předního lucemburského
skladatele „pro Elišku“ aneb King John
the Blind (Král Jan, zvaný Slepý) zazní
na festivalu v podání lucemburského
komorního orchestru Les Musiciens 23.
června. Dílo inspirované tématem 700.
výročí sňatku krále Jana Lucemburského s princeznou Eliškou Přemyslovnou
zde bude uvedeno v české premiéře.
Rodák z Lucemburku, hudební skladatel
Alexander Müllenbach, patří k nejvýraznějším osobnostem své generace. Narodil se 23. ledna 1949 a studoval v Paříži
a na Mozarteu v Salcburku. Kromě
skladby studoval i hru na klavír, komorní
hudbu a muzikologii. V 70. letech vyučoval klavír na konzervatoři v Lucemburku
a v roce 1981 tu založil vlastní kompoziční třídu, takže vychoval a ovlivnil
celou mladou generaci lucemburských
skladatelů.
Pokračování na str. 7
Záštitu nad festivalem převzali
Václav Klaus,
prezident České republiky,
Václav Riedlbauch,
ministr kultury České republiky
Radko Martínek,
hejtman Pardubického kraje
Spolupořadatelé festivalu
52. ročník Mezinárodního operního festivalu
Smetanova Litomyšl spolupořádají
Pardubický kraj, Město Litomyšl
a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního
přispění Ministerstva kultury České republiky,
ve spolupráci s Národním památkovým
ústavem a Státním zámkem Litomyšl
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:57
StrÆnka 2
S ředitelem festivalu Janem Piknou
o letošním ročníku, projektu revitalizace a dalších zajímavostech
V čem je pro vás letošní ročník festivalu
specifický?
S trochou nadsázky tím, že není slavnostní.
V roce 2008 jsme slavili kulatý 50. ročník,
vloni šedesát let od založení festivalové tradice. Letos jsme měli pocit, že můžeme trochu
ubrat. Ukázalo se ale, že cesta zpátky není.
Museli jsme nakonec čtyři pořady přidat, což je
pro historii festivalu převratná novinka.
Společnost Skanska, která byla generálním sponzorem Smetanovy Litomyšle
celých pět let, vloni přešla na nižší partnerskou pozici. Projevil se nějak úbytek
finančních prostředků i na organizační
stránce festivalu? Jak vážná byla situace
po odchodu tohoto sponzora?
V letošním roce doběhl pětiletý kontrakt
s dosavadním generálním partnerem. Nabídku
na prodloužení smlouvy v období hospodářské krize a probíhající vnitřní restrukturalizace nepřijal, nicméně zůstal na nižší
partnerské pozici. Festivalu se však podařilo
získat nového generálního partnera se
smlouvou na další tři roky, takže největší problém byl zažehnán. Nicméně ubylo několik
menších partnerů, jiní snížili své podíly, takže
velkou pomocí byl zvýšený příspěvek ministerstva kultury oproti minulým letům a rozpočet se nemusel snižovat.
Letošní Smetanova Litomyšl přináší
návštěvníkovi celou řadu novinek...
Každý ročník se snažíme něčím ozvláštňovat, doplňovat doprovodnými akcemi tak, aby
návštěvníci festivalu mohli v Litomyšli trávit
celé dny. Letos jsme navázali mnohem užší
spolupráci se správou zámku a společně
jsme připravili například speciální prohlídky
festivalovým zákulisím. Vůbec bychom byli
rádi, kdyby návštěvníci, kteří přijedou na litomyšlský zámek v období konání festivalu,
nebyli zklamáni, že jsou ochuzeni například
o pohled na sgrafitovou stěnu ve druhém
nádvoří, ale aby naopak vnímali festivalové
dění na zámku jako mimořádnou příležitost
vidět něco neobvyklého.
Projekt revitalizace zámeckého návrší,
který v budoucnu změní podobu celého
okolí zámku, se brzy přehoupne do své
stavební fáze. Jakým způsobem se bude
dotýkat festivalu?
Musím upřesnit, podoba zámeckého návrší se kromě opravených fasád některých
objektů nezmění vůbec, areál zůstane takový,
jaký se nám dochoval a jak jsme na něj všichni pyšni. Úpravy se budou týkat zejména
vnitřků budov, které jsou často v dezolátním
stavu a díky revitalizaci naleznou novou
náplň. Festival tak získá zejména kvalitní
zázemí – prostory pro festivalová společenská setkání, toalety pro návštěvníky, restauraci. Ze zahrad bude odstraněna již
nevyhovující stavba jeviště a hlediště amfiteátru, bude zde však vytvořen travnatý prostor pro pořádání venkovních akcí.
Co si od projektu slibujete?
Vůbec nejvíc se těšíme na opravený piaristický kostel Nalezení sv. Kříže. Ten se
na počátku devadesátých let dočkal opravy
vnějšího pláště, vevnitř je však naprosto zdevastovaný. I přesto – nebo vlastně i trochu
proto, abychom na stav památky upozornili –
jsme tam pořádali festivalové koncerty. Nyní
se těšíme, že se zde budou moci konat oratoria, koncerty duchovní hudby i varhanní koncerty, protože generální opravy se dočká také
zdejší unikátní barokní nástroj.
Jakým způsobem na projektu spolupracujete?
Jsme jedním z partnerů projektu, budeme
se významně podílet na využívání objektů,
na tvorbě programů a pořádání akcí, z toho
důvodu jsme spolupracovali již v projektové
fázi. Celý přípravný tým si je vědom toho, že
festival se musí konat i v období, kdy budou
probíhat rekonstrukce, proto jsme o fázích
informováni, do harmonogramů můžeme
zasahovat svými připomínkami.
Letošním ročníkem festivalu prochází
téma 700. výročí nástupu Lucemburků
na český trůn. Na koncert, jenž je poctou
tomuto panovnickému rodu, přijede
lucemburský komorní orchestr Les Musiciens. Co obnáší taková návštěva zahraničního ansámblu z organizačního hlediska?
Po organizační stránce není příliš rozdíl
mezi naším a zahraničním ansámblem. Spíše
se odlišuje vystoupení velkého a malého
tělesa, pro velké bývá složité zajistit třeba jen
ubytování. Z tohoto pohledu je zajištění
vystoupení lucemburského komorního orchestru spíše jednoduché.
Ptal se Prokop Souček
Tosca po sto letech od premiéry
znovu v Litomyšli
Nejznámější opera Giacoma Pucciniho Tosca
měla svou světovou premiéru 14 .ledna 1900
v Římě. Její uvedení na našem festivalu přesně po století je vhodné i z tohoto důvodu.
V Praze se hrála poprvé v roce 1903, hlavní
role vytvořili tehdy Růžena Maturová (Tosca),
Otakar Masák (Cavaradossi) a Bohumil Benoni (Scarpia). Dílo je často nazýváno operním
krvákem, neboť čtyři stěžejní postavy zemřou – nejprve spáchá sebevraždu Angelotti,
policejního prefekta barona Scarpiu Tosca
probodne, Cavaradossi je popravčí četou
zastřelen a nakonec Tosca skočí z Andělského hradu do Tibery. Nehledě k tomu, že
ve druhém jednání jsou za scénou jeden
po druhém popravováni revolucionáři. Tyto
poněkud brutální scény však Puccini vylehčuje svou melodikou. Té melodie není ovšem
v Tosce tolik, jako třeba v Bohémě nebo
2
v Madam Butterfly, ale po hudební stránce
patří například dva duety ústředního páru v 1.
a 3. jednání, dvě árie Cavaradossiho, Te
Deum ze závěru 1. dějství či Tosčina modlitba v 2. jednání k tomu nejlepšímu v celé
operní literatuře.
V roce 1996 se hrála na festivalu Tosca poprvé, a to hned dvakrát. Hrála ji zde olomoucká
opera za režie zkušeného Václava Věžníka,
dirigoval Enrico Dovico. První představení 22.
června se hrálo na II. nádvoří, které bylo
zakryto zatím jen nad jevištěm a orchestrem.
Titulní roli vytvořila Paulette de Vaughn,
Cavaradossiho zpíval Giancarlo Ruggieri
a barona Scarpiu Pavel Kamas. V dalších,
menších úlohách vystoupili: Vladislav Zápražný (Cesare Angelotti), Josef Škrobánek (Spoletta), Vladimír Třebický (kostelník), Jan
Vaculík (Sciaronne), Vladimír Kyas (žalářník)
Inscenace Státní opery Praha a legendární scéna
Josefa Svobody
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:57
StrÆnka 3
Pucciniho opery
v historii festivalu
Ve srovnání se slavným
krajanem Giuseppem
Verdim se Giacomo
Puccini
prosazoval
na Smetanově Litomyšli podstatně pomaleji. Do prvního uvedení
opery Tosca v roce
1996 bylo zde na programu již šest operních
děl Verdiho – Simon
Boccanegra
(1989),
Nabucco (1992), Maškarní ples (1992), Traviata (1993), Aida (1994)
a Rigoletto (1995).
Však také Verdi složil
šestadvacet oper, kdežto Puccini „pouze“ deset – Le villi, Manon
Lescaut, Bohéma, Madame Butterfly,
Tosca, Děvče ze zlatého západu, triptych
jednoaktovek Plášť, Sestra Angelika, Gianni
Schicchi a Turandot. Z nich jsme v Litomyšli až dosud viděli čtyři.
Vedle opery Tosca se 22. června 2001 konalo v zámeckém nádvoří koncertní provedení
Turandot. Došlo k tomu v mezinárodním
obsazení za řízení stálého hostujícího dirigenta festivalu Ondreje Lenárda. Titulní roli
zpívala ve skvělé formě naše první dáma
opery Eva Urbanová. Protějškem jí byl italský tenorista Ernesto Grisales v úloze prince Kalafa, v jehož partu je mimo jiné i snad
nejslavnější tenorová árie, proslavená Lucianem Pavarottim „Nesun dorma“. V roce
2007 přivezla ostravská opera inscenaci
dalšího Pucciniho jevištního díla Manon
Lescaut. Hudebně Manon nedosahuje
úrovně Bohémy, Toscy
a Madame Butterfly,
nicméně hrálo se dvakrát, 29. a 30. června.
V obou představeních
hlavní roli vytvořila
Tatiana Teslia. Rytíře
Des Grieux zpíval v prvním večeru Luciano
Mastro, kterého jsme
o dva roky později viděli jako výtečného Dalibora. V repríze tuto
roli ztvárnil Kristian
Johansson. Třetí větší
roli zpíval basista Martin Gurbal, který zde
byl v minulém roce
skvělým vodníkem.
Konečně v r. 2009 došlo na slavný Pucciniho kus Madame Butterfly. Státní opera
Praha s dirigentem Jiřím Štruncem zahrála
tuto svou čtvrt století starou inscenaci
(266. repríza!) s velkým úspěchem také díky
obsazení. Titulní roli Cio-Cio-San ztvárnila
herecky i pěvecky pozoruhodně sopranistka
Jordanka Derilova. V hlavních mužských
úlohách dostali přednost před zahraničními
kolegy čeští pěvci Tomáš Černý (Pinkerton)
a Martin Bárta (Sharpless). Další role: Jana
Sýkorová (Suzuki), Jiří Hruška (Goro), Oleg
Korotkov (Bonzo), Martin Matoušek (Yamadori), Jana Levicová (Kate Pinkerton). 30.
červen minulého roku byl rozhodně jedním
z vrcholů 51. ročníku festivalu. Z nejlepších
Pucciniho oper nám zde chybí už jen ta
nejmelodičtější – Bohéma.
Zdeněk Vandas
Výstavy
THEODOR PIŠTĚK
Evropské školicí centrum • 11. 6. – 6. 7. 2010
otevřeno denně, 10 – 18 hodin
a Olga Koubková (pastýř). Následujícího
dne 23. června se spustil trvalý déšť
a představení muselo být přeneseno
do připravené aukční haly. Bylo to ovšem
napůl koncertní provedení. Pěvci vystupovali samozřejmě v kostýmech, ale
improvizované jeviště dovolovalo jen sporadické divadelní akce. Toscu zpívala Eva
Urbanová a Cavaradossiho Valerij Popov.
Ostatní role, včetně Pavla Kamase, ztvárnili stejní pěvci jako předešlého dne.
Tosca, kterou tentokrát uvidíme, měla
premiéru v pražské Státní opeře 7. června
1999. Inscenace vychází ze slavného
režijního záměru Josefa Svobody z roku
1947. Zájezdová představení se však hrají
v dekoraci, kterou navrhl scénograf Daniel Dvořák.
Zdeněk Vandas
IVA MRÁZKOVÁ – SPOLEČNÁ HRA
Dům U Rytířů • 11. 6. – 12. 7. 2010
otevřeno denně kromě pondělí,
10 – 12 a 13 – 17 hodin
MISTROVSKÉ
DOTEKY
ČESKÉHO
IMPRESIONISMU
Galerie Kroupa • Smetanovo nám. 60,
výstava trvá do 6. 7. 2010
KOUZLO TRADICE – ČESKÁ KRESBA
19. STOLETÍ ZE SOUKROMÝCH SBÍREK
Galerie Kubík • Smetanovo nám. 71 •
12. 6. – 31. 7. 2010 • otevřeno 10 – 17 hodin
STANISLAV KOLÍBAL – BÍLÉ KRESBY
White Gallery • Osík u Litomyšle •
13. 6. – 1. 8. 2010
otevřeno denně, 10 – 12 a 13 – 17 hod.
OPIČÍ KRÁL ZDENĚK SKLENÁŘ
Galerie Zdeněk Sklenář •
Mariánská ulice 1097 • 12. 6. – 6. 7. 2010
otevřeno denně 10 – 19 hodin
Prohlídky
zákulisím
festivalu
Zajímá vás, co se děje v zákulisí festivalu?
Máte jedinečnou možnost nahlédnout „do
kuchyně “ organizátorů Smetanovy Litomyšle. Co se děje za portálem, kde pracuje zvukař, jak vypadají šatny umělců a technické
zázemí festivalu? Vše se dozvíte na speciální
prohlídce festivalovým zákulisím. Prohlídky
prostor, do kterých není veřejnosti běžně
vstup dovolen, pro vás připravil Státní zámek
Litomyšl ve spolupráci se Smetanovou Litomyšlí, o. p. s.
„V zámeckém divadélku se návštěvníci
seznámí s festivalovou historií, zhlédnou film
o přípravách festivalu, zevrubně si prohlédnou unikátní zastřešovací konstrukci. Z jeviště si vyzkoušejí akustiku nádvoří a uvidí, jak
vypadají šatny s rozloženými rekvizitami
a kostýmy. Budou-li mít štěstí, vyzpovídají si
pracovníky techniky, garderobiérky či maskérky. Na závěr ochutnají 'festivalové' víno,
které bylo podáno také prezidentu Václavu
Klausovi při slavnostním zahájení Smetanovy
Litomyšle,“ prozrazuje ředitel festivalu Jan
Pikna.
Vstupenky lze zakoupit v pokladně Státního
zámku Litomyšl. Vstup do zákulisí bude
umožněn desetičlenným skupinám, a to
ve dnech 25. a 26. června a v sobotu 3. července. Prohlídku zákulisí doporučujeme předem objednat na tel. čísle 461 615 067.
Časy prohlídek:
pátek 25. června od 11.00 hod., 13.00 hod.
a 15.00 hod.
sobota 26. června od 11.00 hod., 13.00 hod.
a 15.00 hod.
sobota 3. července od 10.00 hod., 11.00 hod.
-reda 12.00 hod.
DAVID BARTOŇ
II. patro zámku Litomyšl • 12. 6. – 5. 7. 2010
otevřeno denně kromě pondělí,
10 – 12 a 13 – 17 hodin
FRANTIŠEK RENZA:
PŘED OPONOU, ZA OPONOU
zámecký pivovar – centrum VIP •
11. 6. – 5. 7. 2010
pro hosty VIP přístupno jednu hodinu před
pořady Smetanovy Litomyšle, pro veřejnost
na požádání v zámeckém informačním
centru
NEJLÉPE TLAČITI VLASTNÍ KÁRU SÁM
Portmoneum • T. Novákové 75 • výstava trvá
do 30. září 2010
otevřeno denně kromě pondělí
9 – 12 a 13 – 17 hodin
KRESBY BEDŘICHA SMETANY
Rodný byt Bedřicha Smetany
zámecký pivovar
otevřeno vždy hodinu před koncertem
a o víkendech v době 9 – 12 a 13 – 17 hodin
3
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:57
StrÆnka 4
Les Musiciens
Rozhovor s velvyslancem Lucemburska
Krátce po zahajovacím koncertu jsme měli možnost oslovit velvyslance Lucemburska
Jeana Faltze. Společně s prezidentem republiky, hejtmanem kraje a starostou Litomyšle
zahajoval letošní festival a uvedl také vernisáž prací Ivy Mrázkové. Podle svých slov se
na festivalu cítil opravdu dobře. Na zahajovacím koncertu zazněla i Pocta Karlu IV. Petra
Ebena, vedle skladeb Smetany, Chopina a Dvořáka. První otázka se tedy nabízela.
Jak prožíváte dnešní den a tuto událost?
Byl to mimořádný večer. Litomyšl je velmi
krásné město a Smetanova Litomyšl je jedním z nejdůležitějších festivalů v České
republice. Letošní ročník je navíc věnován
také jedné důležité události, jež je pro nás
Lucemburčany velmi významná, a věřím, že
i pro Čechy. Mám na mysli 700. výročí svatby
Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
– začala tím nesmírně důležitá kapitola v historii našich zemí a v historii celé Evropy.
Jsou kontakty mezi Českou republikou
a Lucemburskem intenzivní?
Začal jsem zde pracovat teprve před třemi
lety. Hned jsme se pustili do příprav tohoto
výročí. Musím říct, že podmínky pro spolupráci byly velmi dobré. Zájem o ni byl patrný
na úrovni národní, vládní i regionální. Myslím,
že Češi mají velmi silnou vazbu na svou
minulost, zejména na zlatý věk vlády rodu
Lucemburků. Je pozoruhodné, kolik symbolů
a obrazů této středověké doby tu je dodnes
živých. V souvislosti s tímto výročím pořádáme letos mnoho akcí a budeme pokračovat
i v příštím roce, například velkou výstavou
v Praze, dalšími koncerty, chystá se také
zvláštní „slavnostní den“ v Hradci Králové.
Naše poštovní úřady se dohodly na vydání
známek, to samé udělají centrální banky
a vyjde pamětní mince s Janem a Eliškou.
Připraveno je mnoho dalších takovýchto akcí.
I proto si myslím, že vzpomínky na Jana
a Elišku jsou velmi živé.
Na jaké úrovni byl kulturní dialog mezi
oběma zeměmi v minulosti?
Spolupráce byla vždycky excelentní. Je
mnoho českých umělců, kteří žijí v Lucembursku, a jejich vliv tam je znát. Zrovna tak
velké množství orchestrů a dalších souborů
vystupovalo u nás a naopak. Řekl bych, že
kulturní kontakty mají dlouhou tradici.
Co vy osobně máte rád z českého umění?
Jako diplomat jsem samozřejmě trochu
eklektik – mám rád mnoho různých věcí.
Musím říct, že na České republice obecně
mám rád hudbu, výtvarné umění i celkovou
kulturnost. Myslím, že kultura je tu nějak
všude kolem nás a je s touto zemí spojena
hlouběji, než tomu bývá jinde. A to mě zaujme kdykoliv, ať už jdu na film, do divadla,
nebo se setkávám s lidmi.
Takže se cítíte dobře i v malém městě,
jako je Litomyšl...
Ano, je fantastické – mám rád tohle město
a myslím si, že tento festival je skvělá myšlenka, dnešní večer to ilustruje. Je tu jeden
z nejkrásnějších zámků v celé České republice. Organizátorům mohu jen pogratulovat.
Ptal se Jindřich Bálek
700 let od příchodu dynastie Lucemburků
na český královský trůn očima historičky
Před sedmi sty lety, v červnových
dnech roku 1310, spěla situace
v Českém království k okamžiku,
jenž se vryl do českých dějin jako
datum nástupu lucemburské
dynastie na český královský trůn.
Tehdy usoudili přední mužové království, kteří „usilovali o společný
prospěch Čech“, jak říká v kronice
zbraslavského kláštera Petr Žitavský, že chaos a nestabilita panující
v Českém království si žádají radikální řešení. Znelíbil se jim Jindřich Korutanský, od vymření Přemyslovců v roce 1306 již
druhý král na českém trůně. Rozhodli se jej
proto sesadit a povolat na trůn panovníka,
který bude schopen zajistit zemi řád a prosperitu. S myšlenkou přišili cisterciáčtí opati
Jindřich Sedlecký, Konrád Zbraslavský a Jan
Plaský a získali pro ni podporu některých
významných šlechticů a měšťanů Prahy
a Kutné Hory. Chtěli nabídnout český královský trůn Jindřichu VII. Lucemburskému, králi
Svaté říše římské, aby sesadil neblahého
Korutance a dosadil místo něj svého jediného,
tehdy čtrnáctiletého syna Jana. Jan se měl
za tím účelem oženit s Eliškou Přemyslovnou,
jednou z dcer českého krále Václava II. Záměr
se podařilo za přispění všech zúčastněných
stran slavnostně realizovat. Ačkoli nadšení
z nového krále cisterciákům dlouho nevydrželo a mladého Jana čekaly v následujícím
desetiletí krušné časy, na českém trůně se
udržel a projevil se posléze jako velice schop-
4
ný panovník evropského formátu.
Ve 14. století opěvovali jeho rytířskost básníci, v moderní době přitahovala Janova osobnost a jeho
evropská politika zájem historiků.
Spojení lucemburské dynastie
a Českého království se ukázalo
jako velmi šťastný krok, který
předznamenal dobu rozkvětu českého státu ve 14. století. Pro relativně málo významnou dynastii
lucemburských hrabat, která
dosud politicky těžila hlavně ze strategické
polohy rodových držav na pomezí Francie
a Svaté říše římské a svého angažmá ve službách římských císařů a francouzských králů,
byl příchod na český trůn již druhou příznivou
souhrou okolností, která ji vynesla na výsluní
evropské politiky. Prvním okamžikem slávy
byla roku 1308 volba Jindřicha VII. římským
králem. Proti očekávání těch, kdo jej na trůn
dosadili jako nevýraznou loutku, vyrazil Jindřich na císařskou korunovační jízdu do Říma
a pokusil se podmanit politicky roztříštěnou
Itálii. Sen o císařství a odvahu, s níž se jej
pokusil uskutečnit, zaplatil svým životem.
Pro jeho potomky se však stal říšský trůn
a císařský titul nejvyšší metou. Té mohli opětovně dosáhnout jedině díky své vládě v Českém království. Český král byl totiž jedním
ze sedmi volitelů římského krále, a protože
z titulu římského krále žádné závratné zisky
neplynuly, podstatné bylo i to, že české
země poskytovaly dostatek ekonomických
Lucemburk - hlavní město Lucemburského velkovévodství leží na skalnatém masívu nad soutokem řek Alzette a Pétrusse a je důležitým
bankovním a administrativním centrem. Pro
našince je nejvýznamnější památkou katedrála
Notre Dame ze 17. století, pod kterou se nalézá
krypta českého krále Jana Lucemburského.
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:57
StrÆnka 5
Státní svátek
Lucemburska
Oficiální oslava narozenin velkovévody. Tento
lucemburský státní svátek již řadu let připadá v kalendáři na 23. června.
Tradice oslav narozenin hlavy státu má kořeny až v 18. století.
V roce 1850 byl tento svátek poprvé přesunut na den, který neměl s datem narození
nejvyššího představitele Lucemburska žádnou souvislost. Ačkoliv se tehdejší velkovévoda Wilhelm III. narodil 19. února, byl tento
svátek „přeložen“ až na 17. červen. Stalo se
tak proto, že princ Alexandr, bratr velkovévody, zemřel 20. února 1848. Všichni tak měli
ještě nešťastné datum v paměti.
Za panování velkovévodkyně Charlotty připadaly oslavy na 23. ledna, tedy na samý prostředek zimy. Z „klimatických důvodů“ tak byly
v roce 1961 oslavy posunuty na 23. června.
Toto datum zůstalo zachováno i poté, co na
trůn v roce 1964 usedl velkovévoda Jean.
Uvádí se, že roli sehrálo i datum následujícího dne, 24. červen, kdy slaví svůj svátek
právě Jean (Johannes).
Datum 23. června si tento státní svátek udržel i za úřadování současné hlavy Lucemburska, velkovévody Henriho. S datem jeho
narození však nemá vůbec žádnou souvis-redlost.
prostředků pro získání a udržení říšského
trůnu. To samotné Lucembursko rozhodně
neumožňovalo.
Janu Lucemburskému politické okolnosti
nedopřály kandidovat na římský trůn, avšak
jeho zásluhou byl zvolen a prosazen jeho nejstarší syn Karel, za jehož vlády v letech
1346–1378 upadající Svatá říše římská znovu
zazářila na evropské politické scéně. Tradiční
dobré vztahy Lucemburků s Francií, které se
utužily za Janovy vlády, přitom zůstaly zachovány. Neméně však Karel IV. pečoval o české
země, svoji mocenskou základnu, jíž v návaznosti na politiku svého otce vtisknul novou
státoprávní koncepci zvanou Corona regni
Bohemiae, Koruna království českého. Ke
Koruně byly přivtěleny ostatní země jako
Moravské markrabství, Horní a Dolní Lužice,
slezská knížectví či Horní Falc a patřila k ní
také říšská knížectví Lucembursko a Braniborsko. Takto koncipovaný stát přetrval několik staletí, v jejichž průběhu byl o své
jednotlivé země postupně ochuzován. Ještě
hmatatelnější a dodnes nepřehlédnutelný
odkaz lucemburské epochy, který spoluutvářel českou identitu, zanechala dobře známá
zakladatelská a stavební aktivita císaře Karla,
která pokračovala za jeho syna českého
a římského krále Václava IV. a někdy i déle.
Vždyť kdo si dnes dokáže představit kupříkladu Prahu bez Nového města, Hradčany bez
Svatovítské katedrály, Vltavu bez Karlova
mostu a český vzdělávací systém bez Karlovy
univerzity?
Jana Fantysová-Matějková
autorka je historička – medievistka
foto Wikipedia
Opičí král Zdeněk Sklenář
ohromuje Čínu
Výstava Opičí král Zdeněk Sklenář – putování Čínou představuje část z české expozice
na Všeobecné světové výstavě EXPO 2010 v čínské Šanghaji. V roce, kdy uplynulo sto let
od narození malíře Zdeňka Sklenáře, působí jeho dílo na Číňany jako zjevení. Před českým pavilonem stojí fronty lidí, které chtějí spatřit svého opičího krále očima Evropana.
Zažít na vlastní kůži atmosféru výstavy EXPO 2010 můžete nyní i v Litomyšli. Pořádá
Galerie Zdeněk Sklenář, Mariánská 1097 Litomyšl. Výstava je otevřena denně od 10
do 19 hodin. Trvá do 6. července. Pozici malíře Zdeňka Sklenáře v Číně buduje již několik
let jeho synovec, galerista Zdeněk Sklenář.
V čem je Sklenářovo dílo pro Číňany tak
jedinečné?
Když přijel do Prahy profesor Fan Di‘an,
ředitel Národní galerie Číny a světově uznávaný odborník na výtvarné umění, hledal
nejen v České republice, ale také v Německu i Francii umělce, kteří měli fyzickou zkušenost s Čínou. Takového člověka našel
právě v malíři a ilustrátorovi Zdeňku Sklenářovi.
Celé 20. století bylo pod jistým vlivem čínských umělců, tradičního umění, kaligrafie.
Podle čínských zákonů se pokoušeli malovat mnozí. Sklenář, jak sami Číňané říkají,
zobrazil Čínu, kterou by bez něj nikdy nepoznali. To je důležité. Sklenář pochopil
mohutnost Číny, poznal její zákony, historii
i malířské techniky. Současně si však uchoval autentičnost a suverenitu západního
umělce.
V Evropě je zcela ojedinělé, buduje-li někdo
stavbu obrazu vertikálně – to jest ve směru
tradičního čínského písma, z vrchu dolů. To
je čistě čínský jev. Sklenář takto postupoval
u mnohých obrazů. V lidech, kteří se
o výtvarné techniky zajímají, to vyvolává
nezměrný úžas a nadšení. Mohl pracovat
s vertikální stavbou obrazu, ale současně
s tím pracoval i s jeho stavbou horizontální.
To je prolínání dvou odlišných způsobů
zobrazování, a to je ve světovém měřítku
ojedinělé. Budování obrazů z hlediska
vytváření perspektivy má totožný princip
jako technologie zvaná „3D“ . Zdeněk Sklenář ji vytvořil již koncem 50. let, v Čechách
mě na to upozornili Karel Malich a Milan
Grygar.
Tříměsíční pobyt v Číně padesátých let
znamenal pro tvorbu Zdeňka Sklenáře
zlom...
Mnozí z těch, kdo Čínu navštíví, pocítí její
podmanivou, uhrančivou sílu. Čína má dvě
různé tváře. První ,historická, odpovídá
představám většiny „západních“ lidí. Druhou tvář této země, kterou zná málokdo,
představuje Čína současnosti. Například
v architektuře má současná Čína srovnatelné parametry se západními zeměmi. Střet
dvou různých zcela odlišných způsobů
vyjadřování, způsobů, které vedle sebe žijí
ve vzájemném souladu. To je možné pouze
v Číně. Číňané jsou jedineční právě tím, jak
dokáží spojit nejrozmanitější vlivy v harmonickou jednotu. V tom je jejich velká síla.
Jednota toho všeho způsobila ve strýčkovi
ohromný výbuch emocionálního napětí,
který se projevoval velkou tvořivostí. Vidíme
to v barvách, ale nejen barvy jsou překrásné, bohatá je i forma. Sami Číňané žasnou
Zleva: Zdeněk Sklenář při prohlídce výstavy Čína
Zdeňka Sklenáře, Národní galerie Číny, Peking,
duben 2009; dále zleva Ivo Binder - kurátor výstavy, Vítězslav Grepl – velvyslanec ČR v Číně, Leroy
Chiao – americký astronaut a Fan Dian – generální
ředitel Národní galerie Číny.
nad tím, jak je možné, že západní člověk
vytvořil něco tak dokonalého za tak krátkou
dobu.
Tak jako jsou rozdílné obě kultury, liší
se významem slova, pojmy... Je tato
odlišnost pohledů a významů patrná
i v čínském umění?
Čína má tři hlavní směry, kterými se současná výtvarná scéna ubírá. Všechny tři
cesty jsou revoluční. První přebírá vzory
západu a snaží se je nejen napodobit, ale
dokonce předčit, například v technologických dokonalostech. To se týká třeba malby
nebo sochařství. Druhý směr je jakýmsi
esperantem – pokouší se spojit tradiční způsoby, pěstované po tisíciletí, se západními
způsoby vyjadřování. Z tohoto směru vzešli
právě ti umělci, kteří patří k největším hvězdám světa. Uvedu například Ai Weiweije,
architekta, performera, člověka, který je
dnes světově proslulým umělcem. Nebo
malíře Zhang Xiaoganga, který je společně
s Gerhardem Richterem hodnocen jako nejúspěšnější umělec celé světové výtvarné
scény.
Ke třetímu směru se hlásí desítky milionů
aktivních umělců. Základem této cesty je
lpění na tradičních postupech, v nichž platí
šest zákonů, které hovoří o tom, jak budovat
obraz. První pravidlo říká: obraz se má
napájet a inspirovat životem.
To vyvolává v prvních dvou skupinách určitý
odpor – vidí zastánce této cesty jako nedostatečně moderní lidi. Samotné lpění na tradicích
je však také svým způsobem moderní, představuje jistý druh hrdinství a společenské
odvahy. To je velmi cenné, prostřednictvím
tohoto směru se totiž udržují po tisíciletí
neměnné způsoby zobrazování.
Všechny tři cesty hrají významnou roli.
Pokračování na str. 8
5
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:58
StrÆnka 6
Revitalizace zámeckého návrší
Piaristický kostel Nalezení sv. Kříže
Kostel Nalezení sv. Kříže na zámeckém návrší
je místem s pozoruhodnou, i když pohnutou
historií. V prostoru s výjimečnou akustikou se
v minulosti konala celá řada pořadů Smetanovy Litomyšle, své nahrávky zde pořizují
i nejrůznější hudební tělesa.
Během následujících dvou let bude tato
památka procházet dlouho očekávanou
rekonstrukcí. Po roce 2012 v těchto zdech
vznikne duchovní centrum zámeckého návrší. Své místo zde najde expozice ze sbírek
Diecézního muzea Hradce Králové. V budově
se budou i nadále konat koncerty.
Pod projektem obnovy interiérů kostela je
podepsán brněnský Ateliér Štěpán. Ten má
za sebou řadu úprav a rekonstrukcí sakrálních staveb i zcela nových návrhů moderních
kostelů. Práce tohoto ateliéru jsou velmi
dobře hodnoceny odbornou veřejností.
Kostel Nalezení sv. Kříže nechal vystavět
v roce 1714 majitel litomyšlského panství,
hrabě František Václav z Trautmannsdorfu.
Pro stavbu byl nakonec vybrán projekt
významného barokního architekta Giovanni
Battisty Alliprandiho. Po jeho smrti dokončil
dílo František Maxmilián Kaňka. Ten byl
autorem vzhledu fasád a interiérů. Z dílny
Matyáše Bernarda Brauna pak pocházejí
sochy čtyř evangelistů v křížení i plastika sv.
Václava a sv. Prokopa na fasádě.
Piaristický chrám, jak se také kostelu Nalezení sv. Kříže často říká, provázela od počát-
ků jeho existence ohromná smůla. Budova
několikrát po sobě vyhořela. Požárům padla
za oběť i většina mobiliáře, výmalba kopule
i vzácný oltářní obraz Francesca Trevisianiho.
Z původního vybavení kostela se dodnes
dochovaly pouze tři sochy evangelistů.
Po odchodu řádu piaristů z Litomyšle v roce
1948 se stav chátrající budovy začal rychle
zhoršovat. I když byla opravena střecha,
nacházel se již po deseti letech kostel v havarijním stavu. Později tak objekt sloužil jako
sklad a garáže. Co nezničila auta, traktory
a voda, dokonali vandalové. Částečná oprava
kostela pak proběhla až v první polovině
devadesátých let.
Projekt Ateliéru Štěpán pracuje s dědictvím,
které si s sebou kostel Nalezení sv. Kříže nese.
Stopy historie tak bude možné číst například
z podlahy kostela. „Degradované dlaždice
bychom nahrazovali novými, vznikne jakási
nová struktura inspirovaná právě tím 'automobilovým provozem' v kostele,“ prozrazuje
architekt Marek Štěpán. Zpřístupněna bude
i jedna ze tří hrobek v suterénu kostela. Krypta pod presbytářem bude využita jako součást
již zmiňovaného Diecézního muzea.
Důmyslná lávka spojí ochoz s oratořemi
a sakristií na druhé straně kostela. „Pravděpodobně půjde o mírně adrenalinový zážitek,
ale předpokládám, že velmi pozitivní,“ naznačuje Marek Štěpán. V horní části kostela nad
vstupem bude v budoucnu zpřístupněna věž,
ze které je nádherná vyhlídka na město
i na francouzskou zahradu zámku. Ve druhé
věži se předpokládá umístění zvonohry.
Rekonstrukce se dočkají i varhany, které
kdysi platily za jeden z nejlepších nástrojů
ve východních Čechách. Postavil je ve dvacátých letech 19. století kutnohorský varhanář Horák. Píšťalu z tohoto nástroje
společně s rozhodnutím o udělení dotace
na projekt Revitalizace zámeckého návrší
předal v únoru ministr kultury Václav
Riedlbauch starostovi Litomyšle Michalu
Kortyšovi. Součástí ministerského daru byla
i partitura monumentálního Händelova oratoria Mesiáš a přání, aby slavné Hallelujah!
zaznělo až andělé znovu vstoupí na zámecké návrší.
Prokop Souček, foto P. Vopálka
Nakladatelství Paseka slaví
dvacet let své existence výstavou
Výstavu s titulem Nejlépe tlačiti vlastní káru
sám můžete navštívit do 30. září v Portmoneu, Museu Josefa Váchala v Litomyšli.
Expozice představuje knihy o díle a osobě
Josefa Váchala (1922–1969), které za dvacet
let své existence vydalo nakladatelství
Paseka. Uvidíte zde publikace o Váchalově
životě, katalogy váchalovských výstav,
na kterých nakladatelství Paseka spolu-
Portmoneum – Museum Josef Váchala
pracovalo. Nahlédnout můžete i do umělcovy
korespondence.
„Každý z dopisů byl malým samostatným
bohatě ilustrovaným literárním dílem. Jsou
to zajímavosti, které mapují situaci a politické dění doby, kde Váchal dopisy psal,“ upozorňuje Lenka Kruisová z Portmonea.
Prvním titulem, který byl v Pasece před dvaceti lety vydán, byl Krvavý román. Následovaly další knihy, reprinty Váchalových děl.
Dále pak knihy životopisné, za všechny uveďme publikaci autora Jiřího Oliče s názvem
Nejlépe tlačiti vlastní káru sám.
Za zmínku stojí i jedno z Váchalových vrcholných děl, kniha Šumava umírající a romantická, která je v Portmoneu k vidění hned
v několika variantách. Zhlédnout zde můžete
jak velké faksimilní vydání, které je běžně
prodejné, tak výtisk s originální vazbou studentů litomyšlské restaurátorské školy.
„Vedle toho je zde i zmenšené vydání Šumavy, které je dostupnější – stojí okolo tří tisíc
korun. Vystaven je zde i kalendář z roku 1997,
což byla první Šumava, kterou Paseka vydala.
Aktuální zpravodajství z festivalu najdete na
6
Skládá se ze třinácti listů zapůjčených
Muzeem Šumavy v Kašperských horách,“ připomíná Lenka Kruisová.
Za dvacet let existence nakladatelství vyšla
řada knih, které pomohly téměř zapomenutou postavu Josefa Váchala veřejnosti připomenout. „Sám Váchal předpověděl, že
čtyřicet let po své smrti bude slavným a známým,“ říká Lenka Kruisová.
Právě v roce 2008, téměř čtyřicet let
od umělcovy smrti, se v rámci Smetanovy
výtvarné Litomyšle uskutečnila velká výstava prací Josefa Váchala.
Oslavy dvacetiletí nakladatelství Paseka budou
probíhat celý rok 2010. Slavit se však začalo už
vloni v prosinci, a to v pražském Muzeu Karlova mostu. Sešli se zde všichni, kteří kdy měli
s nakladatelstvím něco společného.
K jubileu se tak výstavou hlásí i Portmoneum, Museum Josefa Váchala v Litomyšli.
Expozice Nejlépe tlačiti vlastní káru sám je
kromě pondělí otevřena denně od 9 do 12
-psa od 13 do 17 hodin.
foto P. Vopálka
www.smetanovalitomysl.cz
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:58
StrÆnka 7
Hudební tvorba a poesie,
improvizace a život
České muzeum hudby ve spolupráci se Státním zámkem Litomyšl připravilo nejen
pro návštěvníky festivalu Smetanova Litomyšl několik pořadů, které se budou odehrávat ve druhém patře zámku. V tomto prostoru našla před dvěma lety své místo
expozice historických klavírů z depozitáře Českého muzea hudby. Zaposlouchejte
se do zvuku klavírů a jejich předchůdců, na které v minulosti hrála pravděpodobně
celá řada významných českých skladatelů. V neděli 27. června od 11.00 doprovodí
Petr Šefl (na snímku) z Českého muzea hudby recitátora Tomáše Juřičku v pořadu
„Hudební poesie mezi klavíry“.
Improvizace v hudebním umění patřila odedávna k samozřejmé schopnosti hudebníka –
interpreta – skladatele. V době renesance
a baroka se obě tyto profese úzce prolínaly,
patřily k sobě. Tehdy bylo obvyklé dílo vytvářet a současně předvádět – hrát. V takovém
případě bylo komponování denním chlebem
hudebníka a kdo jiný by měl vzápětí skladbu
zahrát než právě on sám? Když Wolfgang
Amadeus Mozart zkoušel jednu ze svých
nových oper, „rozepisovač“ stále rozepisoval
orchestrální party té části, kterou zrovna
před chvílí Mozart složil. Poslední část skladatel ještě neměl napsanou vůbec. Měl ji
v hlavě! A tak když přišla na řadu nějaká árie
a popřípadě recitativ, sedl hbitě k cembalu
nebo ke klavíru a z hlavy doprovodil zpěváka
či zpěvačku.
U stavby hudebních nástrojů se také někdy
můžeme setkat s improvizací autora – stavitele. Je to ale spíš výjimka. Hudební nástroj
se svou složitou konstrukcí musí mít vše předem určeno, rozmyšleno, popřípadě vypočítáno. Jak se jednou něco uřízne, už se to
Klavír z dílny Michaela Schweinghofera
nedá znovu scelit. A co se týká nápadů, inspirace, tvořivosti…, v době, o které hovořím –
tedy v 16., 17. a 18. století se neustále tvořilo a ihned uvádělo do života.
Svět tehdy neměl ani rozhlas, ani televizi.
Divadlo a koncerty byly jen pro vybranou
hrstku šlechticů a vysokých církevních hodnostářů a ti se všichni chtěli bavit. Až později v 18. století se takovéto produkce počaly
otvírat širší veřejnosti. Například František
Antonín hrabě Nostitz, který nechal koncem
18. století zbudovat v Praze divadlo, se dále
staral o rozvoj hudební kultury. Činil tak
mimo jiné tím, že koncertní sálek ve svém
paláci na Maltézském náměstí otevřel
pro širší veřejnost, aby i chudší a hudbymilovní měšťané měli příležitost poslouchat
toto krásné umění v kvalitním provedení.
Není divu, že se jeho syn Jan hrabě Nostitz
stal jedním ze zakládajících členů Jednoty
pro zvelebení hudby v Čechách, kterou Pražská konzervatoř, v rámci jubilejních oslav
200 let od svého založení, po stoleté odmlce
letos znovu obnovila.
Hudba dále inspirovala další oblasti umění –
divadlo, balet… Stejně jako skladatelé zhu-
debňovali krásné verše Goetheho, Schillera
nebo Heineho, objevovali se také básníci,
kteří naopak svou poezií opěvovali hudebníky
a skladatele. „Hudba slova se snažila napodobit hudbu tónů.“ Nadarmo se neříká, že
poesie je hudbou slova.
Druhé zámecké setkání s historickými klavíry
z expozice Českého muzea hudby bude právě
o poezii a hudební improvizaci. O poezii, jejíž
vznik inspirovali právě ti největší hudební
tvůrci – Bach, Scarlatti, Haydn, Beethoven,
Dvořák a samozřejmě Bedřich Smetana.
Stejně tak bude o hudební improvizaci, jež se
nechá zpětně inspirovat právě krásou slova,
verši Vladimíra Šefla, významného českého
muzikologa, někdejšího letitého dramaturga
České filharmonie. Tento člověk věděl
o hudbě i tvůrcích, co se jen vědět dalo.
Nechodil proto daleko ke způsobu vyjádření
toho, co jej v hudbě oslovovalo a uchvacovalo. Příroda mu dala dar tvořivosti, a tak
od roviny profesně-odborné sáhl k rovině
umělecké. V poměrně krátké době se stal
jedním z nejvíce „zhudebňovaných“ básníků
své doby. Jeho verše svou libozvučností
a poetikou inspirovaly mezi jinými skladatele
Petra Ebena, Klementa Slavického, Otmara
Máchu, Josefa Páleníčka a další.
A tak se kruh tvořivosti uzavírá. Múza inspirace putuje ze skladatele na posluchače, nadšený posluchač autora opěvuje a jiný hudebník
zase vymýšlí hudbu na onu hudbou inspirovanou poesii. V tom momentě se vše stává dílem
okamžiku, nápadu a schopnosti tvořit.
Petr Šefl, České muzeum hudby
Navštivte zámek
za snížené vstupné
Vážení návštěvníci festivalu, zveme
vás k prohlídce litomyšlského zámku.
Po předložení vstupenky na některý
z pořadů Smetanovy Litomyšle
v pokladně Státního zámku máte
nárok na prohlídku s průvodcem
za snížené vstupné.
Navštivte jedinečnou památku, která
patří k evropským klenotům renesanční architektury. Otevřeno je
pro vás i v době festivalu. Vybrat si
můžete z několika prohlídkových tras.
Na festivalu zazní skladba
Alexandera Müllenbacha
Festivalová restaurace
Kočárovna stále otevřena
Pokračování ze strany 1
Vyučoval také na řadě mistrovských
kurzů, pohostinsky přednášel a připravil
řadu rozhlasových pořadů, byl také členem mnoha mezinárodních porot. Jako
klavírista, komorní hráč i dirigent vystoupil na řadě koncertů v Evropě i Kanadě.
V Lucembursku založil společnost
pro soudobou hudbu, v letech 1983 –
1994 stál v jejím čele a působí v řadě
dalších institucí tohoto zaměření.
Od roku 2002 vede Mezinárodní letní kurzy, které pořádá salcburské Mozarteum.
Po dobu konání festivalu je ve velkém stanu
před zámeckou kočárovnou otevřena zahradní restaurace. „Otevírací doba je plně přizpůsobena běhu festivalu, je zde možné
povečeřet či posedět i v pozdních večerních
hodinách, tedy i po skončení představení,“
upozorňuje ředitel festivalu Jan Pikna.
O víkendu je restaurace otevřena od 9 do 17
hodin, ve všední dny od 11 do 17 hodin.
Ve dnech konání pořadů na II. nádvoří se zavírací hodina prodlužuje, a to nejméně na jednu
hodinu po skončení pořadu nebo déle, podle
-redzájmu návštěvníků.
K významným událostem jeho tvůrčí
dráhy patří provedení skladby „Hlasy
noci“ na festivalu v Salcburku roku 1986,
odkud dostal i další objednávky.
Pro Mozarteum zkomponoval například
skladbu Královna noci. V roce 1980 získal první cenu v soutěži rozhlasové stanice ARD, je držitelem medaile Barnarda
Paumgartnera a Velké Lionovy ceny.
„Přeji si, aby se hudba lidí dotýkala a aby
je dokázala pohnout...,“ říká skladatel
v komentáři k jedné z několika desítek
Jindřich Bálek
kompozic.
7
SL2010_noviny_3.qxp
23.6.2010
4:58
StrÆnka 8
Opičí král Zdeněk Sklenář
ohromuje Čínu
Pokračování ze str. 5
Příznivé reakce vzbudila i vaše první
výstava v Číně František Kupka Člověk
a Země...
Způsob vnímání díla Františka Kupky
a Zdeňka Sklenáře byl v některých ohledech
odlišný a v něčem shodný. V obou případech
prožívali Číňané radost z toho, že vidí dílo
českého umělce, západního člověka, jehož
jméno ve světě umění leccos představuje.
Ten druhý způsob, jakési čisté osobní radosti,
byl odlišný. Na obrazy Františka Kupky lidé
reagovali hloubavě a intelektuálně se nad
nimi zamýšleli – projevovali méně emocí.
U Zdeňka Sklenáře to bylo jiné. Číňané najednou měli pocit, že slyší důvěrně známou
píseň. Když si prohlíželi stovky originálů,
mezi nimiž byly vystaveny i originály Opičího
krále, jejich reakce byly radostné a výbušné.
Ukazovaly na to, že je to „jejich umělec
a jejich malba“. V tom spočíval ten zásadní
rozdíl. Vytvořili jsme dokumentární film, kde
jsou tyto reakce zachyceny. Je to něco, co je
ve výtvarném umění velmi vzácné. Reakce
byly stejné u všech generací, od malých dětí
až po dospělé lidi.
Zdeněk Sklenář představuje obdivuhodně konzistentního výtvarníka s osobitým
stylem, který Češi díky vašim výstavám
stále znovu objevují...
Po absolutoriu vysoké školy uměleckoprůmyslové čekal Zdeněk Sklenář na zastávce
na tramvaj číslo 22. V kapse měl vysvědčení,
které se hemžilo samými jedničkami. V tu
chvíli si uvědomil, že jej tramvaj odváží
do života, do světa umění, kde platí pravidla
vysoké hry. Ta říkají: buď vytvoříš něco nového, nebo zanikneš. Vrcholné umění neposkytuje prostor náhodám. Je to stav jisté
předurčenosti, kterou náhodné vlivy moudře
zpracované mohou posunout. Dílo musí být
systematicky budováno, stejně jako životy
mnohých z nás. Tehdy již Zdeněk Sklenář
věděl, že ve svých obrazech sloučí kresbu
a malbu v harmonický celek. Už v jeho
raných dílech, první jsou známa z roku 1932,
je možno vidět právě tyto jevy: obrácenou
stranou štětce ryl do polozaschlé malby
a pokoušel se konturou, vytvořenou vrypem,
zdůraznit v obsahu některý rys. Toto mistrovství, které bylo naprosto ojedinělé, desítky let
Litomyšlská vernisáž: děti malují Opičího krále
prohluboval. Vyvrcholilo v kaligrafických
malbách, které patří k tomu nejlepšímu, co
vytvořil. Jsou to skutečné alchymistické
slavnosti, v nichž náhoda nemá sebemenší
místo. Z malířského hlediska je to naprosto
nekompromisní malba, kterou zvláště uctívají i vynikající malíři . Zdeňku Sklenářovi byl
dán tento dar do vínku vrchovatě. František
Muzika rád opakoval myšlenku, že v historii
českého malířství byla tři velká jména, která
jsou symbolem tzv. těžké malby : Karel Purkyně, Bohumil Kubišta a Zdeněk Sklenář.
Často o tom přemýšlím a rád bych takovou
výstavu jednou uskutečnil – právě pro závažnost sdělení těchto tří mistrů.
O čem podle vás svědčí přijetí, jakého se
v Číně dostalo obrazům Zdeňka Sklenáře?
Ačkoliv jsem synovcem Zdeňka Sklenáře,
cením si jeho díla i jako kritik. Mám značné
srovnání v mezinárodním měřítku. Čím více
o jeho díle přemýšlím a konfrontuji jej s díly
jiných umělců, tím víc jsem si jist, že obrazy
ze Sklenářova kaligrafického období jsou jedním z vrcholů světového malířství.
To potvrdil i mezinárodní zájem o výstavu
Deset tisíc věcí – deset tisíc let v Galerii hlavního města Prahy. Přišla řada nabídek
ze slavných muzeí, která v dalších letech
budou Sklenářův odkaz přehodnocovat
a uvádět v mezinárodních souvislostech.
Šest let před svou smrtí začal Zdeněk
Sklenář psát paměti. Rozhodl se také
nadobro skončit s malováním...
Na své sedmdesátiny pozval Zdeněk Sklenář Kamila Lhotáka, Františka Hudečka
a řadu dalších vrstevníků, aby jim oznámil, že
končí s malbou. Symbolicky zlomil paletu,
což byl starodávný rituál ze středověku.
Vyvolalo to úžas dodnes oslňující ty, kteří
dokáží ocenit mohutnost takového rozhodnutí. Nebyla v něm ani stopa po smutku, jen
znamení nejvyšší životní moudrosti.
Zdeněk Sklenář žil naplněný život, život
vrcholné tvořivosti, v němž byla tvůrčí poctivost na prvním místě.
Doléhala na něj však i tíha slávy. Sláva obtěžuje. Pro vytvoření tak jedinečného díla byla
zapotřebí soustředěnost, ticho a jistý druh
osamocení. Někteří Číňané proto odcházeli
do ústraní, stěhovali se o tisíc kilometrů dál,
měnili svou identitu, aby na ně nedoléhaly
rušivé okamžiky toho, čemu se říká sláva.
Činili tak po vzoru velkého mistra Lao-c´:
„Chceš-li něco naplnit do krajnosti plné, lépe,
když toho necháš, toť cesta nebeského Tao.“
To zaznamenal František Šmejkal v monografii o Sklenářovi.
Ta obrovská vnitřní síla a ohromující moudrost! Představte si malíře, který v plné síle
odejde do ústraní. Skromně se usmívá,
všechny povzbuzuje a všem přeje, aby žili
naplněný a šťastný život.
Ptal se Prokop Souček
Kam na večeři či sklenku vína
Některé restaurace během konání festivalu
poskytují mimořádné služby - sestavují speciální menu pro rychlé obsloužení před pořadem, prodlužují provozní dobu včetně
kuchyně, aby návštěvníci Smetanovy Litomyšle mohli po skončení pořadu povečeřet či
posedět u sklenky vína. Jejich konkrétní
denní nabídku budeme uvádět ve Festivalových novinách.
Doporučujeme:
BOWLING BAR PEKLO s restaurací
a venkovní zahrádkou
cca 100 m od zámku, zvláštní festivalové
menu, prodloužená provozní doba včetně
kuchyně, rozvoz jídel i do penzionů, nonstop
taxi (tel. 775 770 200), místa doporučujeme
předem rezervovat na tel. 461 616 719,
www.peklo.lit.cz
Restaurace BOHÉM (hotel Aplaus)
cca 150 m od zámku v historickém centru
města, zvláštní festivalové menu, prodloužená provozní doba včetně kuchyně, venkovní
terasa s grilováním.
tel. 461 614 901, www.hotel-aplaus.cz
Restaurace KARLOV
cca 400 m od zámku ve Smetanově domě,
zahradní posezení, zvláštní festivalové menu,
prodloužená provozní doba včetně kuchyně.
tel. 461 613 417
Restaurace hotelu DALIBOR
cca 400 m od zámku, letní terasa nad řekou
s grilováním, zvláštní festivalové menu, prodloužená provozní doba včetně kuchyně.
tel. 461 619 007, www.hotel-litomysl.com
Restaurace Hotelu Zlatá hvězda
cca 800 m od zámku, zvláštní festivalové
menu
tel: 461 615 338, www.zlatahvezda.com
Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2010 • V nákladu 3500 ks vydala
© Smetanova Litomyšl, o. p. s. Zodpovědný redaktor: Prokop Souček • redakce: Jindřich Bálek, Prokop Souček.
Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl