5-2009

5 / 09
Společenství
Společenství
05/07
Dušičkové
„V každém člověku je hluboká propast, jež může být vyplněna jedině Bohem.“B. Pascal
OBSAH:
ROZHOVOR S OTCEM ADRIANEM KOSZEMBAREM……………………...2
DOJMY Z NÁVŠTĚVY SVATEHO OTCE……………………………………...11
POD ITALSKÝM SLUNCEM – RECEPT NA DOZRÁVÁNÍ……………...….24
Email: [email protected]
-1-
5 / 09
Společenství
ROZHOVOR S OTCEM ADRIANEM KOSZEMBAREM
Našemu novému kaplanovi, o. Adrianovi, který v červnu nastoupil do havířovské farnosti, jsme položili několik otázek:
Otče Adriane, jménem „Společenství“ Vás ještě jednou vítáme v havířovské farnosti.
1. Už víme, že jste přišel z Frenštátu. Můžete nám sdělit, odkud pocházíte a třeba něco více
o své rodině?
- Pocházím z katowické čtvrti - Janów. Farnost, ve které jsem vyrůstal, je také zasvěcená sv.
Anně. Odmaturoval jsem na technické škole železničářské. Dodneška jsem 'blázen' do vlaků. Tatínek je již v důchodu, maminka pracuje v kanceláři. Mladší bratr příštím rokem
ukončí studia.
2. V letošním roce církev slaví „Rok kněží“, u příležitosti významného výročí jejich patrona
- sv. J. M. Vianeye. Zkuste nám malinko přiblížit, jaká byla vaše osobní cesta ke svátosti
kněžství?
- Takže stručně o sobě... Všechno to začalo před maturitou. Byl jsem přihlášen na technickou fakultu. Jenomže ve mně byl nějaký neklid. Překvapením bylo, když jsem oznámil, že
jdu do semináře, a lidé reagovali všelijak. Osobně si myslím, že jestli někdo má radost
z toho, co dělá, tak je to polovina úspěchu. Bůh chtěl a požehnal mi a já jsem se stal knězem. Z nynějšího pohledu už vím, že povolání ke kněžství ve mně postupně dozrávalo. Ministroval jsem a později pomáhal jako kostelník. Dnes mohu poděkovat rodičům, kněžím a
řeholním sestrám za pomoc a modlitbu na mé cestě ke svátosti kněžství. Za krátkou dobu po
vysvěcení jsem se pak rozhodl odejít do ČR, požádal jsem tedy ostravsko-opavského biskupa F. V Lobkowicze o možnost působení na území této diecéze.
3. Od začátku léta jste se v naší farnosti trochu 'porozhlédl'; jak se Vám zde líbí a jak se
Vám zamlouvá naše město?
- Chvilku to ještě potrvá, než si na všechno zvyknu. Bludovice mají svoji krásu. A farníci
jsou taky dobří - díky za to, že jste mne přijali.
4. Havířov dříve nesl přízvisko „Město mladých“, dnes je tomu jinak... Bydlí zde mnoho
seniorů a do našeho farního společenství patří také hodně mladých lidí i rodiny s dětmi. Na
jakou oblast ve svém pastoračním úsilí se hodláte více zaměřit? A případně chcete něco
vzkázat nám farníkům...
- Úha, to uvidíme! Přece nemůžu všechno prozradit! (Teď vážně). Chtěl bych pokračovat
v díle svých předchůdců. Spolupracovat s lidmi, s farníky a panem farářem. Když jsou lidé
v kostele, je to viditelné znamení - Církev žije! A každý z nás má svůj podíl na životě farnosti.
Děkujeme Vám za odpovědi a přejeme vše dobré!
/Za „Společenství“ se tázala Z. Kohoutová/
-2-
5 / 09
Společenství
Sbírka na „Misie“
V neděli 18. října bylo vybráno v kostelích havířovské a bludovické farnosti na misie 66 tisíc
Kč,- t.j. sv. Anna 53.400,- Kč a sv. Markéta 12.600.- Kč. To, že je letošní sbírka značně vyšší,
mohlo ovlivnit několik faktorů např. i to, že farníci v posledních letech dávali veliké částky
na věž a střechu kostela v Bludovicích a letos hojně přispívali i ti, kteří jindy nedávají do
sbírky v neděli vůbec NIC! Za všechny dary děkuji.
P. Václav
Pravidelné sbírky papežského misijního díla jsou po celém světě uskutečňovány každou předposlední neděli v říjnu od roku 1926. Jsou posílány do 1.100 diecézí (asi 40%) a prostřednictvím
650.000 lidí (kněží, řeholníci, řádové sestry a civilní dobrovolníci ), kteří jsou přímo v oblastech
bídy, jsou směrovány na záchranu života či podporu vzdělání těm nejpotřebnějším.
Důležité je zmínit, že na papežské misijní dílo přispívají i nejchudší věřící, jimž by samotná pomoc
měla být určena. Svým přispěním si uvědomují, že i oni mohou být nápomocni této dobré věci.
Marek Světnička
SLAVNOST VŠECH SVATÝCH
Křesťanské Krédo – vyznání víry v Boha – vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých a ve
věčný život. Křesťané věří, že tak jako Kristus vstal z mrtvých a žije bez časoprostorového omezení
navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky. Víra ve vzkříšení z mrtvých je podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků.
Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně
pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května
609. Avšak na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století.
Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok.
Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do „nebe“, to znamená do stavu svrchovaného a konečného
štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, jenž svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe „otevřel“. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina,
víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač
člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)
PAMÁTKA ZEMŘELÝCH
Památka všech zemřelých, lidově označovaná „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě
nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi „očišťování“. Církev –
s odvoláním na některé biblické texty – nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za
zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře
v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v
Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zahynulo veliké množství lidí, mohou kněží celebrovat toho dne tři mše.
V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci
a svícemi, které jsou symbolem života, a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na
českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“, jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.
/www.katolik.cz/
-3-
5 / 09
Společenství
Z FARNÍ KNIHOVNY:
Milí čtenáři, po odmlce k Vám opět přicházím na stánkách Společenství nabídnout nové
přírůstky ve farní knihovně. Tentokrát se jedná o 14 nových knih, ze kterých - troufám si tvrdit
- vybrat může každý. V naší knihovně naleznete nejenom knihy, ale i videokazety a tituly na
DVD. Pojďme se tedy společně podívat na avizované novinky. Autorem prvních čtyř je papež
Benedikt XXI. a byly vydány v Karmelitánském nakladatelství v roce 2009.
365 dní s Benediktem XVI. - první ze čtyř novinek pocházející z pera současného papeže
Benedikta XVI. Jedná se o soubor 366 úryvků z různých papežových textů a promluv z
posledních let. Již počet napovídá, že úryvky mají vést ke každodennímu zamyšlení. Tematicky
jsou texty vázány spíše na památky světců a denní biblické texty, nejde tedy o systematický
výklad otázek víry, který můžeme nalézt například v knize „Úvod do kesťanství”.
Otcové církve - kniha s podtitulem od Klementa Římského po Augustina. Jde vlastně
o sborník středečních katechezí, ve kterých se Benedikt XVI. zaměřuje na církevní spisovatele
prvních čtyř křesťanských století. V knize je shromážděno šestatřicet katechezí, ve kterých
papež probírá postupně apoštolské otce, apologety a církevní otce křesťanského Západu i
Východu. V každé katechezi se papež věnuje životu, dílu a nakonec základním momentům
učení těchto významných křesťanských osobností.
Vrchol a pramen - tématem knihy je tajemství eucharistie a liturgické slavení. Opět se jedná
o jakýsi sborník, který je sestaven z promluv a článků Benedikta XVI. (Josepha Ratzingera) o
eucharistii, které vznikaly v průběhu mnoha let. Hledáčkem eucharistie nahlíží autor podstatu
křesťanské víry a církev jako společenství.
Caritas in Veritate (Láska v pravdě) - čtvrtá slibovaná novinka od stejného autora, papeže
Benedikta XVI. Nese podtitul o integrálním lidském rozvoji v lásce a pravdě. Tentokrát jde o
encykliku, tedy okružní list. Encyklika patří do množiny sociálních encyklik. Jejím hlavním
tématem jsou možnosti a meze rozvoje jednotlivého člověka i celých národů. Tato citace
nejlépe vystihne podstatu a cíl encykliky: „Bez Boha člověk neví, kam má jít, ani není schopen
pochopit, kdo je.” Papež promýšlí a navrhuje konkrétní přístupy v celé škále oblastí:
ekonomické, kulturní, etické, globální a konečně i politické. Význam a váhu této encykliky i v
ekumenické oblasti nám může nejlépe ukázat výzva 68 evangelikálních intelektuálů, kteří
vyzvali své spoluvěřící k četbě papežovy poslední encykliky. V deklaraci se praví: „Vyzýváme
křesťany na celém světě, a zejména naše bratry evangelikály na severní polokouli, aby četli
Caritas in veritate, přemýšleli o ní a odpověděli na ni,”. Signatáři se v podstatě ztotožňili se
všemi tezemi papežského dokumentu. V deklaraci podrobně probrali jednotlivé teze encykliky
Caritas in veritate. Deklaraci podepsalo 68 profesorů teologie z různých protestantských
denominací.
Andělé nás neopouštějí - v edici „Příběhy” vydalo Karmelitánské nakladatelství tuto
knížečku autora Eduarda Martina jako třetí díl trilogie, kdy předchozí díly se jmenovaly
Andělské vteřiny a Kniha radosti. Kniha obsahuje příběhy zachycující okamžiky, které jsou
osudovými životními výhybkami. Zdánlivě mohou být nenápadné, a přece mívají rozhodující
úlohu. Může to být setkání s nějakým člověkem, událostí nebo s určitým poznáním, které se
hluboce dotkne duše. Jako by andělský dotyk ukázal člověku novou cestu.
Nabrat dech v Boží blízkosti - Wunibald Müller napsal knihu jako sbírku úvah a meditací,
která vycházela z jeho duchovní služby a psychoterapeutické práce. Shon života a stres doléhá
na každého z nás, proto díky stále se zvyšujícímu tempu každodenního života mnoho lidí ztrácí
klid. Přitom chvíle klidu jsou pro nás nezbytné, čerpáme z nich novou sílu. Autor zve čtenáře k
-4-
5 / 09
Společenství
zamyšlení a k hledání své vlastní duchovní zkušenosti uprostřed hektiky života. Wunibald
Müller, německý teolog a psycholog, je zakladatelem a vedoucím terapeutického centra
„Recollectio-Haus” v benediktinském opatství Münsterschwarzach. Knihu vydalo Karmelitáské
nakladatelství v roce 2009 v edici „Malý duchovní život”.
Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat - kniha pojednává o původu, významu a pozadí
sedmi hříchů, kterými jsou: pýcha, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lakomství a lenost. Jedná
se o praktickou duchovní literaturu, psanou pro současného člověka. Autor G. Tomlin, spojuje v
sobě teologa i vnímavého pozorovatele forem, kterých stará lidská hříšnost nabývá v dnešní
době. Tomlin nabízí podněty, jak lze překonávat tendenci upadat do těchto hříchů v našem
každodenním chování.
Podvečerní děkování - nakladatelství Vyšehrad vydalo již před časem (2005) tuto knihu
plnou zajímavého vyprávění a životní moudrosti. Jde o osobní vzpomínky a rozhovory,
zahrnující i dosud nepublikované texty prof. ThDr. Jana Hellera, který je bezesporu naším stále
nejznámějším znalcem Starého zákona a vůbec vynikajícím biblistou a religionistou,
uznávaným i v zahraničí. Prof. Heller byl pozván i na Katolickou teologickou fakultu, kde po
dva roky přednášel Starý zákon. V autobiografické části sborníku Jan Heller vypráví, proč se
rozhodl pro dráhu teologa, proč na začátku padesátých let neemigroval a nezůstal v Basileji u
slavného teologa Karla Bartha a proč práci nad texty Starého zákona považuje za větší
dobrodružství než cestovat do dalekých zemí.
Na čem mi záleží - opět nakladatelství Vyšehrad, tentokrát rok 2009, ale stejný autor - prof.
ThDr. Jan Heller. Jedná se o přepis rozhlasového pořadu, ve kterém se pokusil vysvětlit
posluchačům, na čem mu lidsky i teologicky záleží. Poslední rozhlasový pořad, „Ranní slovo”,
odvysílala stanice Vltava dva dny před Hellerovým odchodem na věčnost, 13. ledna 2008.
V knize nalezneme i přepis besedy Jana Hellera se studenty různých vysokých škol o víře a
vztahu k Písmu, který vznikl na vysokoškolské koleji v Praze v roce 2003.
Průvodce Biblí - Česká biblická společnost vydala v dalším vydání tuto populární publikaci,
která nás provádí světem Bible. Průvodce Biblí si získal díky třem miliónům prodaných výtisků
v téměř 30 jazycích a opakovaným revidovaným vydáním výjimečnou pověst jedné z nejlepších
a nejsrozumitelnějších příruček pro studium Bible, a to nejenom díky čtivému a srozumitelnému textu, ale i spoustě obrázků a map, které text doprovázejí.
Mnich mezi vlky - kniha s podtitulem „Život sv. Jana Kapistrána, apoštola Evropy”, od
autora Wilhelma Hünermanna, se kterým se setkáme i v dalších knihách. Vydalo Karmelitánské
nakladatelství v roce 2009. Jan Kapistrán pocházel z horského městečka Capestrano ve střední
Itálii. Po vystudování práv se stal soudcem v Perugii, posléze však vstoupil k františkánům.
Vykonal mnoho cest po Itálii, navštívil také Francii, Holandsko, Svatou zemi a dokonce
i Čechy a Moravu. Vynikal svou výmluvností a horlivostí, což byly dobré předpoklady k tomu,
aby se stal oblíbeným lidovým kazatelem.
Pekařský učedník ze Znojma - podtitulem je „Román o životě svatého Klementa Marie
Hofbauera”, od stejného autora jako předcházející kniha. Životopisný román o svatém
Klementu Marii Hofbauerovi, chudém chlapci z moravských Tasovic, který bývá nazýván také
apoštolem Varšavy a který se stal duchovní oporou Vídně obsazené Napoleonem. Klement měl
dar poznání lidí, každého přijímal s laskavostí, vžíval se do jeho myšlení. Dne 15. března 1820
Klement Hofbauer umírá. Jeho pohřeb se stal manifestací víry a oddanosti celé Vídně tomuto
knězi. Papež Pius X. jej roku 1909 svatořečil. Hünermannovo neopakovatelné vypravěčské
charisma je zárukou, že knihu přečteme jedním dechem. Kniha pochází opět od
Karmelitánského nakladatelství.
-5-
5 / 09
Společenství
Farář Arský - autor Wilhelm Hünermann a Karmelitánské nakladatelství. Kniha pojednává
o svatém faráři arském, Janu Maria Vianney, jehož intenzivní život modlitby, neúnavná služba
ve zpovědnici, hlásání Božího slova a příkladný kněžský život proměnily nepatrnou a
neznámou vesnici Ars, v níž působil, přímo v magnet pro nesčetné zástupy poutníků. Měl
podobný dar jako otec Pio z Pietrelciny – dokázal člověku připomenout ve zpovědi hříchy,
které „zapomněl“ vyznat. V roce 1925 byl prohlášen za svatého a roku 1929 za patrona kněží
v duchovní správě. V souvislosti se 150letým výročím jeho úmrtí vyhlásil v roce 2009 papež
Benedikt XVI. rok kněží.
Život Jana Nepomuka Neumanna - poslední představovanou knihu vydalo Karmelitánské
nakladatelství v roce 2009 a jejím autorem je James J. Galvin. Jan Nepomucký Neumann se
narodil 28. března 1811 v Prachaticích. Po vystudování teologie v Českých Budějovicích a
v Praze opustil Čechy a po namáhavé pouti Německem a Francií nastoupil v Le Havru na
trojstěžník jménem „Evropa“. 28. května přistáli v New Yorku. 25. června 1836 byl vysvěcen
na kněze. Konal především pastorační práci: křtil, kázal, zpovídal, sloužil mše sv., vyučoval
náboženství. Staral se o německé přistěhovalce, kterých městem procházely tisíce. Kromě toho
cestoval po celém Marylandu a okolních státech a navštěvoval tamní německé osady.
Biskupské svěcení (čtvrtý biskup filadelfský (1852–1860) přijal 28. března 1852, v den svých
41. narozenin. Ve čtvrtek 5. ledna 1860 náhle zemřel. Jako biskup založil asi 80 kostelů a okolo
stovky škol. Zemřel nečekaně ve věku nedožitých 49 let. Je prvním svatým z řad amerických
biskupů. Svatořečen byl v roce 1977. Jeho sestra Jana byla jednou z prvních českých boromejek
a zakladatelkou kláštera Neumanneum v rodných Prachaticích.
Tolik tedy k představení nově zařazených knih, které spolu s těmi staršími (ale o nic horšími) čekají
na své čtenáře, na vás. Seznam knih naleznete na webu:
www.farnost-havirov.cz/knihovna/seznamknih.html. Knihovnu můžete navštívit každou neděli
mezi 9-10 hodinou. Přijďte si knihy prohlédnout, vypůjčit anebo jen o nich popovídat.
Láďa Svoboda
PŘEČETLI JSME ...
Středověké legendy o českých světcích - ed. Jaroslav Kolár, vyd. Nakl. Lidové noviny v r. 2003.
Středověké texty zaznamenávající původní legendy o životě našich národních světců jsou po staletí
předmětem živého badatelského zájmu řady historiků, lingvistů, literárních historiků, teologů, ale
také archeologů i kunsthistoriků.
Součástí pozoruhodného titulu jsou spisy: Život svatého Konstantina-Cyrila, Život svatého
Metoděje, Utrpení Ludmily mučednice, První staroslověnská legenda o svatém Václavu,
Kristiánova legenda - Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, Verše o utrpení
svatého Vojtěcha, Život svatého Prokopa, Legenda o blahoslavené Anežce.
Všechny tyto památky slovesného umění a křesťanské tradice na území Čech a Moravy svědčí o
velké úctě našich předků, jež se předávala po mnoho generací až do dnešní doby. Při jejich četbě se
můžeme přímo 'ponořit' do historie a 'spoluprožívat' osudy světců... Nejvíce se mi zapsalo do
paměti vyprávění o životě sv. Anežky České, jak velmi vroucně prožívala lásku ke Kristu
ukřižovanému a pak ji přenášela na všechny nuzné a trpící. Právě letos si připomínáme 20. výročí
její slavné kanonizace v Římě v r. 1989.
Uchvácen Kristem - Brennan Manning, vydalo nakladatelství Návrat domů, v r. 2007.
Brennan Manning, bývalý františkán, napsal již řadu titulů. Není však příznivcem osvědčených
náboženských příruček, ale konfrontuje věřícího čtenáře s realitou radikálního křesťanství. Nabízí
(svými slovy) - skutečný originál, žádné napodobeniny, ukazuje, jak zažít převratné setkání
s Ježíšem a zakoušení jeho lásky. Kristus je zde představen jako Lev z Judy, který roztrhá všechny
-6-
5 / 09
Společenství
falešné naděje...
Autor ve svých úvahách pokračuje: „Křesťany všech věků ze všeho nejvíce 'dusí' zákonictví a
nedostatek víry. Vždy, když je církev srovnávána s Ježíšovým obrazem, otřásá se v základech. V
náboženství nejde o to, abychom se naučili o Bohu přemýšlet, ale o to, abychom se s ním opravdu
SETKALI.“ Ježíšovi za jeho pozemského života nejvíce utrpení způsobili právě farizeové a
zákoníci. A to se děje i dnes - zákoníci si pěstují falešný pocit jistoty a stávají se posedlými.
Hlavním životním záměrem pro nás je - poznání Ježíše Krista a život z jeho evangelia.
Tato kniha, v níž jsou uvedeny i citáty známých křesťanských osobností (R. Guardini, K. Rahnera,
R. Rohra, C.S. Lewise, sv. Augustina, sv. Pavla aj.), vyvolává řadu netradičních otázek a přináší
velmi zajímavé podněty k zamyšlení. Domnívám se, že stojí za přečtení.
Známé osobnosti tváří v tvář smrti - Egon Kapellari, vyd. Karmelitánské nakladatelství v r. 2008.
Rakouský biskup E. Kapellari napsal mnoho knih o církevním a liturgickém roce, o křesťanských
symbolech. V této knížce se zamýšlí nad životními hodnotami, které lidé vyznávali a stavěli na
přední místo. Jeho reflexe se zabývají zejména pak křehkostí člověka a jeho posledním zastavení smrtí. Autor předkládá 80 krátkých textů věnovaných životnímu osudu i skonu známých osobností z
období více než 3000 let. V první kapitole je vzpomínka na velkého papeže Jana Pavla II., další
představují osoby z historie zasahující až do křesťanského starověku a biblických časů.
V zájmu pozornosti jsou životy a umírání lidí nejrůznějších charakterů i postavení - Friedrich
Nietze, Napoleon Bonaparte, Ludvík XVI., Wofgang Amadeus Mozart, Michalengelo Buonarroti,
Anna Boleynová, Caesar, Sokrates, Tomáš More, František Xaverský, Terezie z Avily, Jan Křtitel,
Ráchel, Mojžíš a mnoho dalších.
Jak žili? Jak zemřeli? E. Kapellari připomíná, že tyto otázky si klade každá generace ve vztahu ke
svým předchůdcům, bývá v nich touha vnést pohledem na zesnulé více světla do vlastního života.
Při ohlédnutí se za morálními a politickými katastrofami 20. století mnozí konstatovali, že lidstvo
již není schopno poučit se z chyb minulosti. Poučení z dějin vlastního národa i celého kontinentu, a
to navzdory všem generačním konfliktům a kulturním zlomům, získávají především jednotlivci,
kteří se dají vést nejen věděním, ale také moudrostí podloženou náboženstvím.
Z.K.
APOŠTOLÁT MODLITBY
Listopad
Všeobecný úmysl: Aby všichni muži a ženy na světě, zvláště ti, kteří mají zodpovědnost v oboru
politiky a ekonomiky, nikdy neselhali ve svém závazku chránit stvoření.
Misijní úmysl: Aby věřící z různých náboženství prostřednictvím svědectví svého vlastního života a bratrského dialogu jasně ukazovali, že Boží jméno je nositelem pokoje.
Národní úmysl: Aby správné pojetí svobody a demokracie vedlo k překonání závislostí, pokušení konzumismu a negativních jevů v naší společnosti.
Prosinec
Všeobecný úmysl: Aby děti byly respektovány, milovány a nikdy se nestaly oběťmi vykořisťování v různých formách.
Misijní úmysl: Aby o Vánocích lidé na Zemi poznali Vtělené Slovo jako Světlo, které osvěcuje
každého člověka, a aby národy otevřely své dveře Kristu, Spasiteli světa.
Národní úmysl: Aby Kristův pokoj pronikal skrze duchovní službu v armádě ke všem, kteří
mají odpovědnost za mír.
-7-
5 / 09
Společenství
ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE
Modlitba v životě křesťana
čl. 2558 - „Tajemství víry je veliké“. Církev je vyznává v apoštolském vyznání víry (první část)
a slaví je ve svátostné liturgii (druhá část), aby život věřících byl ve shodě s Kristem v Duchu
svatém, ke slávě Boha Otce (třetí část). Toto tajemství vyžaduje, aby v ně věřící věřili, aby je
slavili, aby z něj žili v živém a osobním vztahu k živému a pravému Bohu. Takovým vztahem
je modlitba.
Modlitba jako Boží dar
čl. 2559 - „Modlitba je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra. „ Odkud
ve své modlitbě vycházíme? Z výšin své pýchy a své vůle, nebo „z hlubin“ (Ž 130,1) pokorného
a zkroušeného srdce? Vždyť jen ten, kdo se ponižuje, bude povýšen. Pokora je základem
modlitby. „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26). Pokora je nezbytná
dispozice k obdržení nezaslouženého daru modlitby: „Člověk je Boží žebrák.“
čl. 2560 - „Kdybys znala Boží dar“ (Jan 4,10). Úchvatnost modlitby se odhalí právě tam, u
pramenů, kam chodíme hledat pro sebe vodu: Tam se Kristus přichází setkat s každou lidskou
bytostí; sám nás nejprve hledá a prosí, abychom mu dali napít. Ježíš má žízeň, jeho prosba
vyvěrá z hlubin Boha, který po nás touží. Ať to víme, nebo ne, modlitba je setkání Boží žízně s
naší žízní. Bůh žízní, abychom my měli žízeň po něm.
Modlitba jako smlouva
čl. 2562 - Odkud pochází modlitba člověka? Ať je způsob modlitby jakýkoliv (gesta a slova),
modlí se celý člověk. Avšak když chtějí Písma označit místo, odkud vyvěrá modlitba, hovoří
někdy o duši nebo o duchu a nejčastěji o srdci (více a tisíckrát). Je to srdce, které se modlí. Je-li
daleko od Boha, pak je vyslovení modlitby marné.
Modlitba jako společenství
čl. 2565 - V nové smlouvě je modlitba živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně dobrému
Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému. Milost království je „spojení celé
Nejsvětější Trojice s celým duchem člověka“. Život modlitby tedy znamená být stále v
přítomnosti třikrát svatého Boha a ve společenství s ním. Takové společenství je možné
vždycky, protože křtem jsme se stali účastnými stejného bytí s Kristem. Modlitba je křesťanská,
nakolik je společenství s Kristem a nakolik se šíří v církvi, jež je jeho tělem. A má dimenze
Kristovy lásky.
Poslední pascha křesťana
čl. 1681 - Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a
jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští
„domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8).
čl. 1682 - Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho
znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním
Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala eucharistie, i když má ještě
zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat.
čl. 1683 - Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během
jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“.
Odevzdá Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane
z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti, žehnání, jež
předcházejí a následují, jsou svátostiny.
-8-
5 / 09
Společenství
ZPRÁVY A OZNÁMENÍ
- 100. výročí Orla - Třídenní oslavy výročí založení této křesťanské organizace probíhaly od 21. do 23.
srpna v Kroměříži i na Svatém Hostýně a konaly se ve znamení sportu, kulturního a duchovního
programu. Druhý den setkání v Kroměříži zahájila slavnostní liturgie, jíž předsedal Mons. Dominik
Duka. Poté se soutěžilo v řadě sportovních disciplín, byly zde ukázky netradičních sportů i výtvarných
dílen, a celý sobotní program byl zakončen večerním koncertem. Závěrečná část oslav se uskutečnila
v neděli na Sv. Hostýně, kde hlavní bohoslužbu koncelebrovali Mons. Jan Graubner a Mons. Karel
Otčenášek. Celostátní akce se zúčastnili také mladí i starší farníci z Havířova, členové Orla.
- ČT vysílá nové díly cyklu „Poutní místa“, další pokračování úspěšného seriálu, který mapuje
významná i opomenutá poutní místa v České republice. Přibližuje historii a ukazuje význam těchto
míst pro dnešní dobu. /Program ČT 2, sobota 16:35 h; Podrobnosti: www.poutnimista.cz/.
Další pořad „Biblická pátrání“ je vysílán v sobotu na ČT1 okolo 8. h. Seriál je určen dětem školního
věku a jednotlivé díly nabízejí základní informace o klíčových příbězích Bible i jejich praktickou
aplikaci pro každodenní život.
- Diecézní setkání mládeže - Od 4. do 8. srpna pobývalo na 400 mladých věřících ze všech koutů
ostravsko-opavské diecéze ve Zlatých Horách. Prožívali společné chvíle s o. biskupem při
společných bohoslužbách a dalším bohatém programu, jehož součástí byly workshopy, koncerty,
zábavný program, ale i chvíle ztišení při modlitbě. Mladí křesťané navštívili mariánské poutní místo
Panny Marie Pomocné - Maria Hilf a zúčastnili se sobotní poutní slavnosti. /Příspěvek účastnice
z naší farnosti uvádíme na další str. „Spol.“/.
- Životní jubileum o. Karla Jaška - Věřící šumbarské farnosti sv. Jana Boska popřáli svému
pastýři, o. Karlu Jaškovi k 70. narozeninám, které oslavil 15. září. Rovněž naše „Společenství“ se
připojuje ke všem gratulantům a přejeme mnoho zdraví a radosti do dalších let života.
- Mše sv. se Sv. otcem - 27. září se řada věřících ze všech tří havířovských farností i jejich
duchovní pastýři sešli v CSM na Šumbarku, aby zde společně shlédli slavnostní bohoslužbu
přenášenou TV NOE z letiště Brno -Tuřany, kterou celebroval pro 120 tisíc přítomných účastníků
Benedikt XVI. Velkoplošná obrazovka věrohodně přiblížila slavení eucharistické oběti s Petrovým
nástupcem a umožnila tak spoluprožívat nádhernou atmosféru tohoto liturgického shromáždění.
- 10. výročí baziliky minor ve Frýdku - Před deseti lety v říjnu r. 1999 byl kostel Navštívení
Panny Marie povýšen Janem Pavlem II. na baziliku minor. U příležitosti této významné události a
také k 250. výročí posvěcení chrámu se 11. října konala slavnostní bohoslužba za účasti mnoha
věřících, kterou celebroval o. biskup Mons. F. V. Lobkowicz. Nedávno byla také zveřejněna zpráva
o získání grantu ze zdrojů Evropské unie, což zřetelně přispěje k výrazné obnově tohoto poutního
místa. /Přislíbené finanční prostředky mají posloužit na opravu Křížové cesty, Římské kaple i
celého areálu kolem baziliky, včetně zázemí pro poutníky/.
Z.K.
Po naplněném životě ve službě Bohu i lidem, odešel k nebeskému Otci Mons. ThDr. ANTONÍN
HUVAR, Fam. OT, papežský prelát. Narodil se 23. července 1922 v Albrechtičkách. Svátost
kněžství přij 5. července 1947 v Olomouci. Svou kněžskou službu začal jako kaplan ve farnosti
Vizovice a Pozděchov. Od 26. září 1948 byl 10 let vězněn ve 13 žalářích. Po návratu z vězení byl
zaměstnán ve Státním rybářství Jistebník. Po udělení státního souhlasu r. 1967 byl ustanoven jako
kaplan ve Fulneku. Od roku 1969 – 1972 působil ve farnostech Velká Bystřice a Hlubočky. R. 1972
byl přeložen do farnosti Velká Štáhle, Břidličná a Václavov. V r. 1975 byl zbaven státního souhlasu, pracoval v Dopravních stavbách Olomouc a ve Velkomlýně Jeseník n/O. Roku 1982 byl ustanoven administrátorem v Orlové a krátce působil i ve farnostech Rychvald a Petřvald. Od roku 1990
působil opět ve farnosti Velká Bystřice a Hlubočky. Současně vyučoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Olomouc (1990 – 1993). 1. ledna 2005 odešel do důchodu, který prožíval ve Vražném, nadále však vypomáhal kněžskou službou.
-9-
5 / 09
Společenství
Iniciativa 60-ti farníků
Vážení farníci,
na základě návrhu, podepsaného několika desítkami z Vás, jehož úplný text naleznete otištěný níže, a který byl předán P. Václavu Ganderovi dne 7. 9. 2009, došlo dne 16. 10. 2009
ke společnému jednání P. Václava Gandery, ekonomické rady farností, za přítomnosti generálního vikáře Mons. Mgr. Martina Davida a ekonomky biskupství ostravsko-opavského,
Ing. Marty Hruškové, s předkladateli návrhu. Na tomto jednání bylo dohodnuto následující:
1. Bude zveřejněn seznam členů ekonomické rady.
2. Od neděle 18. října 2009 bude zahájeno sčítání sbírek po mši svaté minimálně dvěma
farníky za přítomnosti pana faráře nebo osoby jím pověřené.
3. Zástupcům farníků bude umožněno nahlédnout do účetnictví farností.
Za předkladatele návrhu: Antonín Bonczek
Pavel Oravčík
Úplný text výzvy:
„Vážený pane faráři,
obracíme se na Vás v návaznosti na podezření, která se v našich farnostech v několika posledních měsících objevila. Nejeden z nás byl seznámen s anonymním útokem na Vaši osobu, ke kterému jste se vyjádřil a učinil prohlášení v Listu katolických farních obcí Havířov –
Společenství 4/09.
Nelze souhlasit s formou anonymního sdělení rozeslaného na různá místa po celé republice,
avšak je pravdou, že sdělení obsahuje závažné informace, které vzbuzují vážná podezření.
Nemůžeme nevnímat napětí, které se objevilo v našich farnostech poté, co se obsah anonymního sdělení stal veřejně známým, a to zejména ve vztahu k informacím týkajících se
hospodaření s finančními prostředky poskytovanými farníky. Cítíme potřebu vyvrátit veškeré pochybnosti vzešlé z obsahu anonymního sdělení a tím obnovit v našich farnostech atmosféru důvěry. Proto se na Vás obracíme s výzvou k maximální možné transparentnosti
hospodaření v našich farnostech.
Máme za to, že k obnovení atmosféry bez podezíravosti, nedůvěry a osočování přispěje
osobní účast farníků na kontrole finančních prostředků poskytovaných farníky ve sbírkách,
tak jak tomu bývá i v jiných farnostech.
Navrhujeme, aby finanční prostředky ze sbírek byly sčítány ihned po mši svaté náhodně
vybranými farníky za přítomnosti kněze. Výsledná částka sbírky by po sečtení byla zaznamenána do veřejně přístupné knihy, která bude k těmto účelům zřízena. Uvedené údaje budou stvrzeny podpisy sčítajících osob s uvedením jejich jména. Aby všichni farníci, kteří
přispívají do sbírek, měli přehled o vybraných částkách, byly by výsledky sbírek rovněž
pravidelně oznamovány na veřejně přístupných místech v kostelích.
Věříme, že tímto krokem se nám společně podaří vyvrátit veškerá podezření a očistit Vaše
jméno. Jsme přesvědčeni, že i ekonomické rady farností naši iniciativu podpoří.“
Ekonomická rada farností Havířov a Bludovice na období 2007 - 2011: Ing. Vlastimil
Kučera, JUDr. Šárka Beranová, Ing. Jitka Moldříková, Hana Volfová a Mgr. Václav Gandera.
- 10 -
5 / 09
Společenství
ANKETA: Co vás nejvíc oslovilo při návštěvě papeže Benedikta XVI. v naší vlasti?
S vděčností se vracím k setkání Benedikta XVI. s kněžími a zasvěcenými osobami při nešporách v pražské katedrále, kde papež řekl: „Vím, že vaše komunity se angažují na mnoha místech,
především v oblasti záslužné činnosti Charity. Vaše pastorační snaha se však musí zaměřit zejména na oblast výchovy nových generací. (...) Kristus je pro všechny!“ A pak důrazně napomenul: „Církev - a opakovat to je užitečné - pro sebe nežádá privilegia. Žádá jen, aby mohla
svobodně působit ve službě všem lidem, v duchu evangelia.“
Petr Smolek
K návštěvě Svatého otce jsem přistupoval skepticky. Přispělo k tomu i nesmyslné tvrzení (šířené bohužel i ve Společenství), že „církev je pouze tam, kde je papež“. Říkal jsem si, že mé prožívání víry nemůže nijak podstatně záviset na ojedinělém setkání s Kristovým náměstkem.
Mýlil jsem se. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že poselství Svatého otce je určeno i mně
osobně.
Benedikt XVI. považuje za náš hlavní úkol intelektuální dialog s agnostiky. Svým osobním příkladem doložil, jak by měl probíhat. To, že si dokázal získat respekt našeho prezidenta(!), akademické obce i médií, není v naší společnosti nijak obvyklé. Zdůraznil, že máme být
konstruktivní a inspirující menšinou (kvasem). Menšinou opravdu jsme, vždyť pouhá desetina
našich občanů je praktikujícími katolíky. Ten, kdo žije v reálném světě, o tom ví mnohem více
než český primas předsedající poutním slavnostem.
Současnému papeži je (neprávem) vyčítáno mnohé – jeho minulost, politické přehmaty, konzervatismus. Necítil potřebu se hájit (a náhle nebylo s kým a proti komu bojovat), ale soustředil
se na úspěšný dialog. To je cesta pro nás všechny.
Pavel Obluk
Návštěvu Sv.otce jsem bedlivě sledovala po celou dobu, od příletu až po rozloučení na Ruzyňském letišti. Střídavě na radiu Proglas a v televizi na programu ČT 24. Byla jsem velmi mile
překvapena, že i tam se Václav Moravec zhostil svého úkolu komentátora s náležitou erudicí.
Moc lituji, že nejsem mladší a v lepším zdravotním stavu, a tak jsem nemohla být jednou z toho
mnohatisícového davu, které Sv. otce osobně vítaly a účastnily se bohoslužeb jím celebrovaných. Musím ovšem říct, že i přesto, že v bačkorách a u televize, pociťovala jsem tu úžasnou
duchovní atmosféru, protknutou i velkou srdečností. Zvlášť mne uchvátily záběry před Pražským Jezulátkem, ta bezprostřednost Sv. otce při komunikací s dětmi. /Představovala jsem si
též, jak tělesní strážci museli být ve střehu./
Byla jsem moc ráda, že jsme se my Moraváci a Češi tak krásně předvedli. Snad přece jenom
nejsme tak bezvěrecká země, jak se o nás tvrdí. Návštěva Benedikta XVI. byla totiž bezesporu
velkým kulturním a duchovním zážitkem i pro ty, kteří se k naší církvi nehlásí.
Jana Ligenzová
Návštěvu Sv.otce jsem sledoval především na ČT 24. Byl jsem úplně vykulený z toho jak tento
kanál ČT informoval objektivně, pohotově a bez zkreslování. Konečně jsme se jednou dočkali,
že katolíci byli bráni a respektováni jako plnoprávní občané, kteří mají stejná práva jako ostatní
abonenti ČT a nejsou tlačeni, aby se krčili v koutě.
Co mě nadchlo? Samozřejmě jeho osobnost, ale také všechno, to jak naše církev UMÍ (když se
do toho opře a vyleze ze svého kouta, kam byla a je tlačena ), bezchybná organizace, účast při
bohoslužbě kdy 120 000 účastníků dokáže respektovat chvíle ticha..atd.atd.
…a ještě dodatek: Po návštěvě Benedikta XVI se objevují v mediích kritiky ČT, která údajně
vysílala informace o této návštěvě celé dva dny, a tím omezila ostatní občany a poplatníky ČT v
jejich svobodě.
- 11 -
5 / 09
Společenství
Jsou to názory typu: Táhni, odkud jsi přišel, dědku, ...kolik jsme zas museli zaplatit... atd.atd.
Já sám jsem sledoval informace v tisku i v ČT 24 a byl jsem mile překvapen nečekanou objektivitou zpravodajství. Domnívám se, že je velice nutné podpořit tuto snahu ČT nejlépe osobním
dopisem nebo e- mailem na vedení .
Naše maminka citovala vždycky prezidenta Masaryka: „Katolíci budou mít tolik svobody, kolik
si vydobudou.“
dědek Jargus
Co nejvíc? Byla jsem překvapena, kolik lidí přijelo do Brna slavit spolu s Petrovým nástupcem Eucharistii. Ukázat tak, jak je pro nás tento ústřední bod naší víry důležitý. Pocit, že jsme jedna rodina
naladěná na stejnou vlnu. Tento nádherný pocit mě naplňoval ve chvíli, kdy jsem tuto papežskou
bohoslužbu sledovala, bohužel ze záznamu, na monitoru školního počítače. Nemohla jsem v Brně
být, a tak jsem ten den (tak důležitý pro život naší místní cirkve) prožila v samotě, uprostřed přírody, obklopena skalami a přemýšlela nad tím, co se děje na brněnském letišti, a celkově o celém
svém dosavadním životě v církvi. A ještě takový trochu přízemnější moment, který mě oslovil bylo to těch několik slov, kterými k nám Benedikt promluvil v našem rodném jazyce (možná, že to
tak přízemní není...).
Eva Křupalová
Mladí členové naší rodiny se rozjeli do Brna a druhá část se zúčastnila mše sv. ve Staré Boleslavi.
Mně se moc mi líbilo, že jsme tady v Havířově měli možnost sejít se jako jedna farnost v CSM na
Šumbarku a prostřednictvím televizního přenosu z brněnského letiště společně prožívat mši sv. se
Sv. otcem.
Poděkování patří o. K. Jaškovi, o. V. Ganderovi a také panu řediteli J. Hoňkovi. Při papežské bohoslužbě jsme mohli přijmout Tělo Páně a pěkné bylo i následující agapé, posezení při občerstvení
ve farním společenství.
Anděla Jargusová
Nejvíce mě oslovil pokoj, radost a vstřícnost všech zúčastněných. Kdybychom se tak hezky k sobě
navzájem chovali i v běžném životě. Snad tomu napomohla modlitební příprava, do které se zapojily všechny farnosti naší země. Moc se mi líbil celý program vysílaný na ČT24, objektivní informace, zajímaví hosté, o víře se mluvilo jako o normální součásti našeho života. O to více mě mrzí,
že se poté ozvaly kritické hlasy, kterým se nelíbilo, že celé dva-tři dny vysílala ČT24 informace o
této vzácné návštěvě. Vždyť tím nebyla nijak omezena jejich svoboda. Mohli si televizi přepnout na
jiný program, když se nechtěli dívat na tak velkou událost a naslouchat moudrým a povzbudivým
slovům Svatého otce.
„Děkujeme Ti, Svatý otče, za Tvůj příklad pokory, skromnosti a laskavého srdce, otevřeného všem.
Kéž také my se necháme tak krásně formovat Boží láskou jako Ty, ať můžeme být světlem svým
bližním.“
Jana Reichenbachová
Po tři dny jsme zakoušeli (díky televizi, rozhlasu, mnozí i na vlastní oči) krásné a naplňující chvíle
v blízkosti nejvyššího pastýře Církve. Tato dlouho očekávaná návštěva Sv. otce jistě přispěla k oživení víry nás věřících, ale nabídla také podněty osobám hledajícím i nevěřícím. Nový závan Ducha
svatého, který nám tento vzácný host přinesl, kéž nám pomáhá čelit narůstající uspěchanosti dnešní
doby i neradostné společensko-politické atmosféře v českých končinách. Na mne osobně nejvíce
zapůsobilo zastavení Benedikta XVI. v kostele Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka, kde
pozorně a srdečně prožíval setkání s rodinami a zejména dětmi. Byl to velmi povzbuzující moment
pro všechny naše rodiny.
Zdeňka Kohoutová
/Anketu připravila Z.K./
A na závěr slova jednoho malého dítěte v přední řadě hloučku lidí, čekajících v pondělí po
poledni před pražským Arcibiskupským palácem na Sv. otce, který sem měl přijet ze Staré
Boleslavi s biskupy na oběd.
To, když uvidělo Svatého otce, užaslo: „Dědo, ty jsi tak krásný!“
- 12 -
5 / 09
Společenství
NAŠE SETKÁNÍ SE SVATÝM OTCEM
Mlhavé, ještě neprobuzené chladné časné nedělní jitro. Sluníčko dosud „dříme“ v temnotě mraků,
ale jakési vnitřní světlo naplňuje naše srdce z očekávání něčeho krásného a duši milého. Někteří
z nás ještě v autobuse dohánějí noční spánek, druzí potichu nesměle zanotovali známou mariánskou
píseň. Ale určitě všichni v duchu prosíme za zdar naší cesty pod ochranou Matky Boží. Východ
pomalu bledne a záhy už v jasné záři z oranže obzoru vykukuje „zvědavé“ sluníčko. Vítáme jeho
zatím trochu 'nesmělý' pohled a nedočkavě počítáme minuty, kdy se náš autobus ukázněně zařadí do
dlouhého zástupu vyhrazeného prostoru dálnice. Nechce se ani věřit, že se jich tam vešlo 800.
Rychle vystoupíme a zařazujeme se do proudu poutníků směřujících na plochu letiště v BrněTuřanech. Nikdo do nikoho nestrká, nesnaží se předbíhat. Letmo přijmeme podávaný balíček a
v úsměvu zahlédneme přísný pohled ve tvářích členů policie. Míjíme vozy požárníků, zdravotní a
sanitní služby. Pozorně vše sledují, ale všude je pořádek a kázeň. Ještě zbývá nasměrovat naši cestu
doprava, či vlevo a už nás vítá zcela zaplněná plocha letiště. To zbývají do začátku mše svaté ještě
celé dvě hodiny. A proudy přicházejících nemají konce. Přesto se některým podaří i náhodné setkání se známými či blízkými.
Hledáme vhodné místo v blízkosti televizní obrazovky a vítáme paprsky sluníčka, které začíná mile
hřát. Všude kolem panuje dobrá nálada i trochu nervozita očekávání. Někteří z nás směřují své pohledy k obloze, kde by se co nevidět mělo objevit letadlo se Svatým otcem. Za krátký okamžik už
hlasatel oznamuje přistání letadla a naše zraky hledí na blízkou obrazovku, abychom byli svědky
vítání Sv. otce dříve, než vstoupí na místo konání bohoslužby. Jásavé volání a mávání záplavy praporků a mávátek letí vstříc rozevřené náruči a radostnému pohledu Sv. otce, projíždějícího středem
zaplněného prostoru mávajících poutníků. I naše skupinka ze vzdálenosti dvou metrů opětuje pozdrav a
mávání Sv. otce ve sledování jeho milého úsměvu. Ještě přátelské pozdravení s panem prezidentem a
v minutě nastalé ztišení před začátkem bohoslužby. Pro některé přítomné k neuvěření až nepochopitelné
ticho, jako by zde ani nebylo těch 120 tisíc poutníků.
K oslavě Pána znějí při mši svaté jen modlitby a vroucí písně doprovázené krásou hudebního doprovodu. Pozorné naslouchání papežovy promluvy občas přeruší let ptáků a z dálky doznívající
hlasy zvonů všech brněnských kostelů. Vše se vznáší vzhůru k oslavě Stvořitele a Jeho díla na zemi.
Neopakovatelně důstojné bylo naše setkání při bohoslužbě se Svatým otcem. Naše hluboké dojmy
z blízkosti jeho osoby se vůbec nedají srovnat se sledování televizního přenosu. Též ukázněný odchod a čisté prostředí zanechané na letišti po skončení bohoslužby, výmluvně svědčilo o setkání
křesťanů. Všem ochráncům pořádku jistě zanechalo námět k přemýšlení. Jako proud řeky se z dálky
jevil pestrobarevný průvod odcházejících poutníků, kteří ještě naposledy zamávali vstříc kroužícímu letadlu se Sv. otcem vracejícím se k dalším setkání do Prahy.
I my, poutníci z Havířova, jsme v řadě autobusů v pořádku nalezli ten náš. Unaveni, ale s hlubokými zážitky a pokojem v duši, jsme se s modlitbou a písněmi, a také v zamyšlení nad prožitými
chvílemi setkání, navraceli do svých domovů. Velké poděkování patří všem, kteří se na jeho přípravě podíleli. Nechť vám všem svou láskou odplatí sám Pán v požehnání, které jistě dozraje svými
plody pro celou naši společnost.
Díky, Pane, za tento čas všech milostí, které jsi pro nás připravil Ty sám!
Za poutníky Alena Balcarová
P.S.: Děkujeme Vám, paní Irenko, že jste nám zajištěním autobusu umožnila společný odjezd na
setkání se Sv. otcem. Cesta nám při zpěvu a modlitbě radostně ubíhala a přispěla též k družnému
pobavení. Ještě jednou díky!
--------------
Milí čtenáři farního společenství,
byl jsem požádán, abych se s vámi podělil o zážitky z putování za Svatým otcem Benediktem
XVI. do Brna. Pro mne spolu s mou babičkou, maminkou a bratrem už tato pouť začala
v sobotu, protože jsme se rozhodli, stejně jako mnozí další, že přenocujeme pod stanem
- 13 -
5 / 09
Společenství
v tamním stanovém městečku. Pro ty, co zde trávili noc, byl připraven kvalitní večerní předprogram. Zkrátka o zábavu nebyla nouze. Zatímco někteří poslouchali kapely u pódia, či dělali
různé jiné aktivity, nalezl jsem Petru, se kterou jsme vyrazili povečeřet a vybavit se potřebnými
praporky, jimiž jsme chtěli další den vítat Svatého otce. Po brzkém ranním budíčku, který byl
již před čtvrtou hodinou ranní, jsme sbalili naše stany a odebrali jsme se do areálu a potažmo do
sektoru, do něhož jsme měli místenky a v němž jsme také posnídali a čekali na program přede
mší svatou. Ještě před příletem prezidenta Klause a Svatého otce jsme nacvičili zpěvy a latinské
odpovědi. Po shlédnutí přistávajícího manévru letadla, jímž přiletěl papež, jsme pocítili silný
nápor masy lidí, tlačících se k okrajům sektoru, aby také viděli papeže v papamobilu spolu
s jeho zamáváním věřícím. Pro mne osobně bylo největším zážitkem to, že 1 metr ode mě jel
papež, přičemž se to u mě projevovalo zrychleným bušením srdce. Po asi dvaceti minutách, při
kterých papežův papamobil řezal zatáčky mezi sektory na tuřanském letišti, bylo vše, včetně
svatého otce připraveno ke mši svaté. Je to velice příjemný zážitek, podílet se na bohoslužbě
spolu s hlavou církve. Po velice povedené mši svaté jsme se vraceli s rodinou vlakem do Havířova, ale to už jsme ve vlaku našli i poutníky z našich dalších havířovských farností. Co říci
závěrem? Snad jen to, že to bylo super, že můžeme děkovat Bohu za toto setkání, za počasí,
jenž také bylo fajn. Ptáte-li se mně, zda bych toto chtěl absolvovat ještě někdy, mám jasnou
odpověď: ANO!!!
Dominik Pustówka
OHLÉDNUTÍ ZA 21. PĚŠÍ POUTÍ K MATCE BOŽÍ DO FRÝDKU
Přesně v den svátku Nanebevzetí Panny Marie se 15. srpna vydalo v daru Božího požehnání asi 55
poutníků od kostela sv. Markéty na pěší pouť. V horkém letním sluníčku nás neobvykle déle provázel hlas zvonu a nám se po chutném občerstvení připraveném na faře docela lehce vykročilo. Pestrý
průvod ve složení několika dětí, nepřehlédnutelné skupině zástupců svěžího mládí, početné střední
generace i nás, seniorů, statečně zdolal první navýšení cesty. Pokud terén trochu narovnal svou 'šíji',
stoupala k modré obloze i naše slova modlitby a zpěvu. Krátce po 12. hodině jsme na návrší pozdravili Matku Boží slovy modlitby „Anděl Páně“ a trochu vydechli s pohledem na krásu okolní
krajiny. Záhy jsme však docela rádi uvítali hlas zvonu špluchovské kaple a po zpěvu a prosbě k sv.
Janu Nepomuckému jsme s chutí přijali s láskou připravené pohoštění. Díky vám, špluchovští farníci, že nikdy na nás nezapomenete.
Dále vedla naše cesta známými místy kolem zahrádek, domků a vilek za neodmyslitelného štěkotu
psů, velkých i malých voříšků. Opět jsme mohli porovnat, co si obyvatelé za uplynulý rok u svých
domovů vylepšili. V místě, kde nám často nabízel svěží nápoj pan Jargus, jsme mu v duchu v tichém zamyšlení popřáli brzké uzdravení. A to už nás vítal hlas zvonu dřevěného kostelíka v Sedlišti
s milým pozdravem pana faráře a jadrným humorem pana kostelníka. Jím nabízený nápoj i bombóny chutnaly sladce. Po tichém zamyšlení, modlitbě a krátkém odpočinku jsme se ve slovech poděkování vydali na další úsek našeho putování. S modlitbou „Korunky Božího milosrdenství“ a písně
„Svatý kříži“ nás uvítalo pěkné prostředí obnovené kaple Na Hájku. Dle záznamu desky u vchodu
byla vysvěcena právě 15. srpna 1891,přesně před 118 roky. Písněmi jsme v kapli pozdravili ukřižovaného Krista, a také Pannu Marii, abychom se po osvěžujícícm odpočinku vydali na poslední úsek
naší cesty. A to nás v dálce na obzoru provázely štíhlé věže frýdecké baziliky. S doprovodným pohledem na krásu panorama beskydských vrcholů jsme dospěli s únavou, ale i s radostným zpěvem
ke vchodu mariánské svatyně. „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ znělo z našich úst za doprovodu varhan, abychom s poklonou před svatostánkem a pak při slavné mši svaté Pánu za vše poděkovali. V
tónech doprovázející dechové hudby se pak důstojně neslo naše díkůvzdání v římském průvodu
kolem chrámu. Vroucně zněla slova písně „Te Deum“ při slavnostním zakončení krásného dne naší
pouti k úctě Matky Boží. Jistě s láskou naslouchala našim prosbám i slovům poděkování.
Díky, Pane, za tento čas, který jsi nám připravil Ty sám!
Za všechny poutníky Alena Balcarová
- 14 -
5 / 09
Společenství
Živý růženec
Obvykle první sobotu v měsíci bývá obětována mše svatá za živé a zemřelé členy živého
růžence. Po ní se scházíme k občerstvení, která připravují jednotlivá růžencová společenství. Je
dobré, že se po dva roky tak scházíváme, ale to není podstatné. Smysl živého růžence je denní
modlitba všech dvaceti desátků. Na to má ale málokdo čas. Proto se modlí 20 lidí podle dohody
každý den jeden desátek a po půl měsíci nebo po měsíci se vzájemné vystřídají. Jejich vedoucí
dbá o to, aby modlitba růžence byla kompletní. Pokud některý člen nemůže trvale svůj závazek
plnit, vedoucí se modlí místo něho, dokud nenajde za něj náhradu.
Ve farnosti u kostela sv. Anny bylo ustaveno 7 modlitebních společenství, ale máme obavy,
že některá nejsou úplná. Prosím členy a členky živého růžence, další zájemce o tuto modlitbu a
hlavně vedoucí jednotlivých „růží“, aby se ohlásili u paní Jany Adámkové. Na setkání v sobotu
12. prosince 2009 dohodneme případné změny a nápravu.
I.S.
VZPOMÍNKA NA BABIČKU
Přátelé,
možná, že jste zcela nezapomněli na usměvavou babičku, paní Otylku Ziemniokovou. Pán mi
dopřál pobývat několik roků v její blízkosti, jako veliký dar především pro mne. Téměř denně jsem
babičku doprovázela do našeho kostela. Ta, pokud ještě mohla, dokonce ve svých více než 90-ti
letech při jeho úklidu pomáhala. Jí, Bohem darovaný humor, dokázal potěšit a rozesmát každého i
přesto, že se s ní život nijak nemazlil. Po ztrátě obou rodičů byli čtyři osiřelí sourozenci rozdělení
do různých rodin. Až v dospělosti se spolu setkávají a poznávají, aby však prožili bolestnou ztrátu
tragicky zemřelé své nejmladší sestry. Malá Otylka neprožívala od svých tří let v novém prostředí
bezstarostné dětství. Pochopení nenacházela často ani ve škole. Jak vzpomínala, nestačila vždy po
ranní pastvě dvou kraviček včas doběhnout na první vyučovací hodinu. Dlouho pak hladová musela
klečet v koutku třídy. Ale i pro babičku měl později život přichystané hezké chvíle. Mnoho dobrých
lidí jí Bůh posílal do jejího životního putování. Kolik krásných chvil prožívala o Štědrých večerech
v rodině pana Oravčíka a v jejich dlouholeté starostlivé péči, jaké úctě se těšila u všech sousedů v
domě, kde do svých 94 bydlela a žila.
Babička vychovala jednoho syna. Za dar jeho života stále Bohu děkovala. Když jako docela maličký vážně onemocněl, spěchala s ním po proplakané noci v mazivém únorovém jitru k lékaři nemohl už ani dobře dýchat. Chlapcova zduřelá krční sliznice lékaře znepokojila. Obával se nejhoršího. V té době před 80. lety ohrožoval mnohé děti záškrt. Lékař předepsal léky a slíbil, že se ještě
ten den přijde na chlapce podívat. Dříve než do lékarny, vstoupila babička s nemocných dítětem v
náruči do otevřeného kostela. Kněz tam právě uděloval svatoblažejské požehnání. S velkou důvěrou
prosila Pána na přímluvu sv. Blažeje o chlapcovu záchranu. Už cestou se hoch zklidnil a doma záhy
usnul spolu s maminkou, vyčerpanou po nočním bdění. Příchozí lékař s velkým údivem při své večerní návštěvě po vyšetření stačil jen konstatovat: „Krček je čistý, chlapec je zdráv!“ O té doby nepřestávala babička Bohu děkovat. Zkusme se pokusit i my o hlubší důvěru při svých prosbách, že u
Boha není skutečně nic nemožného.
Čas ubíhal a naše babička s radostí vítala každé narozené vnoučátko. A bylo jich 8! Dožila se
asi 16 pravnoučat. Dnes je jich přes 20. A proč právě nyní na babičku více a častěji vzpomínám?
Letos v červenci, přesně sedmého sedmý, jak s oblibou říkávala, by se dožila 100 let. Na místo odpočinku na hřbitůvku v Horní-Suché jsme s plamínky rozžehnutých svíček položili bílé květy. Ty
milovala! Díky, babičko, za vše díky. Vzpomínka na Vás nebledne. Jdu-li kolem okna vašeho bývalého domova, stále v duchu slyším: „Učitelko, kde jste tak dlouho byla? Půjdeme do kostela...“
Ano, babičko, i vámi darovaný koberec u obětního stolu v kostele sv. Anny, nám vaše dobré srdce
stále připomíná...
Pane, prosím, odměň za vše naši babičku svou nekonečnou láskou.
- 15 -
Alena Balcarová
5 / 09
Společenství
Návrat do školky aneb jak nás přišel navštívit Dageš
Mateřská školka – co v nás vyvolávají tato dvě slůvka? V mém případě jsou to nostalgické
vzpomínky na dobu sladkého nicnedělání, ale taky na povinné spaní po obědě, nic moc jídlo,
které lze s jistotou nazvat školní šlichtou, a miniaturní záchodky v koupelně. Ano, je to
nostalgie. Doba dávno minulá, a přesto jsem na začátku letošních prázdnin měla možnost vrátit
se o osmnáct let nazpátky… - do školky.
Nevrátila jsem se však mezi 4 – 6-leté dětičky a neskládala komínky z kostiček. To si jaksi
ve dvaadvaceti letech nemohu dovolit, ani jsem tam nesuplovala za paní učitelku. Můj
čtrnáctidenní pobyt ve školce se uskutečnil v rámci Antiochie.
Antiochia se letos konala v obci Václavov u Bruntálu. Zdejší farní obec má sice obrovský
kostel, ale faru bohužel žádnou (vyhořela v padesátých letech – zapálil ji člověk, který usiloval
o dotace na její opravu). Místní obecní úřad nám tedy dal k dispozici budovu bývalé MŠ.
Školka sice nebyla sedm let v provozu, ale inventář zůstal stejný – místnosti plné hraček, dětské
stoly a židličky, a vrchol… devět dětských záchodů (z toho dva funkční) a umyvadla sahající po
kolena. Věru zajímavé vyhlídky…
Na zahajovací turnus jsem jela z kněžského svěcení v Ostravě (27. 6.). Vezl nás duchovní
správce farnosti Václavov P. Marek Žukowský. Odjížděli jsme za průtrže mračen, naplněni
hrůznými obrázky z povodní, které v předchozích dnech zasáhly Jesenicko a Novojičínsko.
Honza Gajdušek, vedoucí turnusu, který jel se mnou, zažil povodně na vlastní kůži, když uvízl
s autem v řece rozbouřené vody valící se po silnici. Věru nejelo se nám moc příjemně. A to
jsme si nebyli jisti ani tím, co nás čeká ve Václavově…
Václavov je asi pět kilometrů dlouhá dědina, kterou pomyslně dělí na Horní a Dolní silnice
z Bruntálu do Rýmařova. Jinak domy stojí podél obecní cesty, která skoro kolmo protíná již
řečenou silnici. Pro představu kostel stojí na samotném konci Dolního Václavova, školka je asi
tři kilometry daleko v Horním Václavově, kaple další půlkilometr a na konec vsi od kaple 1,5
km. Inu, dlouhá to štreka. Naštěstí jsme měli kola a auto.
Po příjezdu na naši novou ubytovnu (poté, co jsme projeli celou dědinou) jsme si pořádně
prošli celý barák (jinak ta barabizna nazvat nejde…). Shledali jsme, že je obyvatelný a ku naší
radosti nám místní obecní úřad opravil dva záchody pro dospělé, sprchu, zprovoznil bojlery a
vysekal zahradu. Kuchyň byla v celkem použitelném stavu až na všudypřítomnou plíseň ve
zdech (se kterou jsme však učinili krátký proces). Největší problém nám činila vlhkost, která se
vevnitř držela. V prvních dnech snad byla 100 %, poněvadž se na zemi vytvářely kaluže vody.
Sůl, mouka a cukr ztratily svou sypkost a kluci, kteří obývali přízemí baráku, mohli ze svých
věcí ždímat vodu. Situace se začala zlepšovat s příchodem teplejšího počasí v úterý a středu.
K týmu – vedoucími byli Pavel Kuchyňa (bohoslovec 3. ročníku) a již zmiňovaný Jan
Gajdušek (bohoslovec 2. ročníku). Další tři kluci a já.
K programu – kromě toho, že někteří členové týmu Antiochii pojali jako dovolenou a chodili
věčně s hlavou v nebesích, či hráli hry na PSP (Play Station Portable), nebo se váleli na
„kanapi“, jsme měli připraveno docela dost akcí – bojovky (pašeráky, lva, tanky a boj o vlajku).
Těchto her se zúčastnilo i vcelku dost místní mládeže. Hry pro menší děti se míjely účinkem.
Měli jsme i tři táboráky. Prvního se zúčastnilo dost místních, jak mladých, tak starších. Přišla
i paní starostka. Druhý a třetí nám bohužel překazil příchod bouřky. I mimo připravené akce
k nám sem tam zavítala skupinka rodičů s dětmi. Menší děti jsme zabavili v hernách (s využitím
místního inventáře) a na zahradě, kde se nacházeli prolézačky (v mírně katastrofálním stavu).
S většími se hrál fotbal, nebo jiné míčové hry. Většinou se zapojovali i rodiče. Mezi stolními
hrami zvítězila kovbojská karetní hra Bang! a oblíbený Farmář.
- 16 -
5 / 09
Společenství
Po duchovní stránce jsme také nestrádali. Úvodní mši svatou jsme měli hned v sobotu
v místním kostele (ten je srovnatelný s kostelem sv. Markéty, snad je i větší). Do kostela chodí
pouze čtyři farnice. Po mši jsme se byli podívat do místní kaple, kde jsme se po společném
rokovaní rozhodli sloužit denní bohoslužbu slova. Bohužel jsme neměli kliku (která sloužila
jako klíč), takže jsme mohli nahlížet pouze okny. V den Páně jsme se zúčastnili na přání o.
Marka rovnou dvou mší (v Malé Morávce a v Rudné pod Pradědem). Od pondělka jsme měli
pravidelně v šest večer bohoslužbu slova v kapličce. V neděli jsme tam převezli lavice
z kostela, aby se mělo na čem sedět. V pondělí jsme autem převezli Pána Ježíše z kostela do
improvizovaného svatostánku v kapli. Od středy jsme také začali pravidelně ve dvanáct a
v 17:50 zvonit. Mši svatou ke cti svatých Cyrila a Metoděje nám sloužil o. Petr Fiala. Jinak
jsme se věnovali pravidelné modlitbě breviáře a Anděla Páně.
Nyní uvedu na pravou míru podtitulek o Dageši. Pro ty, kteří neznají základy hebrejské
gramatiky, Dageš je tečka. Je to tečka, která se píše do středu hebrejského písmena, když se
chce naznačit zdvojení písmena. Například česky napsané slovo Anna by bylo hebrejsky
přepsáno jako Ana, přičemž uprostřed písmene „N“ by byla tečka (znalci hebrejského jazyka mi
jistě toto zjednodušené vysvětlení prominou). Ale co to znamená, že nás přišel navštívit? On
nás ani tak nenavštívil, jako se spíše vetřel mezi nás. Jedná se o slovo, které s oblibou používají
studenti z kněžského semináře a má v tomto případě univerzální charakter. Do našeho
antiošáckého kolektivu jej propašoval Honza. Po několika dnech se stalo jediným slovem naší
slovní zásoby a kupodivu jsme se vždy domluvili. Nakonec jsme však museli dageše začít
rozlišovat, a to přídavnými jmény. Kupříkladu dageš vnitrozední je plíseň, nebeský dageš je
bouřka a tak dále. Dageš měl i svou slovesnou podobu, a to ve významu něco zašpinit. Takto
s námi dageš pobýval celých čtrnáct dní a žije mezi námi stále J.
-EkP. S. Ve smyslu hesla: „Dobří holubi se vracejí…“ (i když s tím „dobrým“, no nevím, ale co
už J) jsem se ke konci prázdnin vrátila na místo činu, abych zhodnotila dvouměsíční působení
Antiochie ve Václavově. Jednalo se o turnus „D“, kde působilo devět děvčat a vedoucí –
Stanislav Trčka (bohoslovec 4. ročníku). Myslím, že se to podařilo velmi dobře. Mladých lidí
chodilo do školky hodně, s menšími dětmi to bylo slabší, ale i ty se ve školce objevily.
Skupinka dětí, která navštěvovala školku během našeho turnusu, podle kroniky přestala do
školky chodit po našem odjezdu. Inu, každý turnus má své… Po své třídenní „vizitaci“ jsem
odjížděla s docela dobrým pocitem. Nyní vše leží na otci Markovi a záleží na tom, jak to
uchopí. Během mého posledního rozhovoru s ním vyslovil nadmíru zajímavou věc: od září
bychom si měli vytvořit rozpis na každý víkend roku a střídat se. Zajímavé, ale … bohužel
nereálné.
Pouť za Pannou Marií do Medžugorje
Na začátku srpna letošního roku se nám dostalo milosti, že jsme mohli putovat za
Pannou Marií do Medžugorje. A právě o krásné duchovní zážitky z této pouti bychom se
s vámi chtěli podělit.
Jelikož z naší farnosti se taková pouť nepořádala, přidaly jsme se k poutníkům
z Uherského Brodu. Dne 31. 7. 09 jsme vyjely z Havířova vlakem. Jelikož jsme byly
v Uherském Brodu asi 2 hodiny před odjezdem, prohlídly jsme si ještě kostel Nanebevzetí
Panny Marie na náměstí, kde jsme prosily Matku Boží o šťastnou cestu.
Z Uherského Brodu jsme všichni vyjeli v 15 hod. přes Maďarsko, Chorvatsko až do
Bosny, kde se nachází poutní místo Medžugorje. Na místě jsme byli v 7 hod. ráno. Během
dopoledne jsme se ubytovali v pěkném penzionu na okraji městečka. Po duchovní stránce se
- 17 -
5 / 09
Společenství
o nás staral P. David Kantor (z farnosti Bohuslavice, kde je farářem náš bývalý kaplan P.
Kazimír Buba).
O jídlo a vůbec všechno, co s tím souvisí, se o nás staral pan Vlk, který také celou pouť
organizoval. Po ubytování, hned odpoledne, byla sloužena na místě naše první mše svatá
(před ní sv. růženec). Po chutném obědě jsme se všichni vypravili na mši svatou do kostela
(asi 2,5 km od ubytovny). V době, kdy jsme byli v Medžugorje, právě probíhal 20. festival
mládeže-Mladifest. Byly tam tisíce mladých z celého světa. Mše svaté byly slouženy na
prostranství za kostelem pod širým nebem ve velmi radostném ovzduší. Každý den se mše
svaté účastnilo cca 40-60 tis. lidí (hlavně mladých) a u oltáře bylo cca 300-500 kněží.
Další den (neděle) jsme začínali sv. růžencem a mší svatou a po snídani jsme odjeli
autobusem na asi 20 min. vzdálené nádherné vodopády Kravica, kde jsme se koupali a
odpočívali. Po příjezdu zpět na ubytovnu, po vydatném obědě jsme znovu odjeli na mši svatou
do kostela. Před bohoslužbou se každý den od 18 hod. modlí sv. růženec. Když je přesně 18.40
hod., sv. růženec se přeruší a začne hrát krásná, něžná hudba, která trvá asi 3-4 min. Je to doba,
kdy se Matka Boží každý den zjevuje vizionářům. Po skončení zjevení všichni pokračují
v modlitbě sv. růžence.
Další den (pondělí) jsme již v 6 hod. ráno vystupovali po kamenité cestě na Kopec
zjevení – Podbrdo. Hodně poutníků kráčelo naboso. Po cestě jsme se modlili všechna 3
tajemství sv. růžence, která jsme obětovali za naše blízké, za sebe i za ty, kteří nás prosili o
modlitbu. Zvlášť na nás zapůsobilo vlastní místo zjevení, kde každý v tichosti prosil Matku
Boží o potřebné milosti. Když jsme scházeli z hory, zastavili jsme se ještě na dalším místě,
kde se Matka Boží zjevovala vizionářům (socha Panny Marie s křížem), a rovněž jsme jí
v modlitbě přednášeli naše osobní prosby. Asi v 10 hod. jsme se vrátili na ubytovnu, kde po
modlitbě sv.růžence jsme slavili mši svatou. Po chutném obědě jsme odjeli pod horu
Križevac. A znovu po kamenité cestě jsme kráčeli nahoru (někteří zase naboso). Zde jsme
se modlili křížovou cestu, která měla 15. zastavení, a odevzdávali jsme Panu Ježíši naše
starosti a trápení. Na vrcholku hory stojí betonový kříž (8,5 m vysoký), který byl postavený
k výročí 1900 let od smrti Ježíše Krista (33-1933). Materiál na stavbu kříže si farníci
nanosili sami v taškách a na vlastních hřbetech. Večer jsme opět slavili společnou mši
svatou na prostranství za kostelem.Po mši svaté se konalo tradiční světelné procesí kolem
Medžugorje za účasti několika tisíců mladých z celého světa.
Další den (úterý) jsme začínali opět sv. růžencem a mší svatou. Měli jsme v plánu ještě
jednou vodopády Kravica, počasí nám však nepřálo, odjeli jsme proto hned po obědě znovu
ke kostelu. Po nakoupení upomínkových předmětů jsme se zastavili u 5 tajemství růžence
světla, která se nacházejí za kostelem. Pak jsme navštívili místní hřbitov, kde jsme se
pomodlili u hrobu P. Barbariče (byl několik let duchovním správcem Medžugorje). Na
prostranství za kostelem je rovněž jedna zvláštnost: socha vzkříšeného Krista z bronzu,
z které v místě pod kolenem vytéká asi co 2 vteřiny bezbarvá tekutina. Tuto tekutinu jsme si
do zakoupených kapesníků otírali. Večer v 19 hod. jsme se opět účastnili mše svaté na
prostranství za kostelem. A jako každý den, účast byla velmi radostná a spontánní (zpěv,
tleskání, mávání) a každá mše svatá končila krásnými zpěvy za účasti mladých hudebníků
z mnoha zemí. Ještě tentýž večer ztvárnili na vnější scéně členové komunity Cenacolo
svědectví o životě v pekle drogy a cestě uzdravení a všechno související s poselstvím spásy a
cestou uzdravení skrze Ježíše Krista, osvobozujícího člověka od hříchu.
- 18 -
5 / 09
Společenství
Další, už poslední den, jsme už v 5.45 hod. ráno odjížděli směrem k moři. Zastavili jsme
se ještě ve vesnici Viproc, kde se nachází tzv. Malé Lurdy. Zde jsme slavili naši poslední
poutní mši svatou. I zde je velmi zajímavý úkaz. Ve skalách, které se tyčí kolem, je možno
vidět Kristovu tvář. Po mši svaté jsme už zamířili přímo k moři, kde jsme se zastavili na
krátký odpočinek a koupání v příjemných vodách Jadranu. Po malém občerstvení, které nám
připravil skvělý kuchař p. Vlk, jsme se už definitivně vydali na zpáteční cestu domů.
V autobuse jsme se ještě společně pomodlili růženec a zazpívali pár veselých moravských
písniček.
Děkujeme Ti, Matičko Boží, za ty nádherné dny strávené v Medžugorje. Díky za ty
nádherné duchovní zážitky, milosti a sílu, kterou jsme během pouti mohly načerpat.
Děkujeme také všem poutníkům z Uherského Brodu, že nás mezi sebe přijali.
Vděčné poutnice: Markéta, Anička, Magda a Jana
Putování k Božímu milosrdenství
Již druhým rokem odebírám časopis „Apoštol Božího milosrdenství“. Jsou tam velice
zajímavé a poutavé články o naší víře, modlitbě, svátostech a také o poslání a spiritualitě sv.
sestry Faustyny, která byla velkou ctitelkou Božího milosrdenství. V posledním čísle tohoto
časopisu mně velice zaujal článek „Na apoštolských cestách“, kde se pojednává o pěší pouti
z Fulneku do Slavkovic, kde se nachází první kostel v Česku zasvěcený Božímu milosrdenství a sv. sestře Faustyně. Poutníci šli pěšky 180 km 7 dnů. Myšlenkou putovat do Slavkovic
jsem se zabývala již od loňska, kdy byl tamnější kostelík vysvěcený. Po přečtení článku o
pěší pouti jsem byla už pevně rozhodnuta, že pouť také vykonám (ne však pěšky, ale autem).
Oslovila jsem moje kamarádky Milušku, Míšu, Alenku a Jolanku a domluvily jsme se na
neděli 4. října, kdy se konala pouť k svátku sv. Faustyny (je to shodou okolností výroční den
úmrtí mého manžela, za kterého jsem tuto pouť chtěla obětovat).
Vyjely jsme z Havířova v 6 hod. ráno. Cesta ubíhala v pohodě. Modlitbu střídalo vyprávění a také jsme se kochali krásnou podzímní krajinou, zvláště na Vysočině. Mše svatá měla
začínat v 10 hod. S pomocí Boží jsme dorazily na místo asi s 5 minutovým zpožděním. Mše
svatá byla na prostranství před kostelem, celebroval ji biskup brněnský, Mons. Vojtěch Cikrle. Ve své promluvě upřednostnil poslání sv. Faustyny a zdůraznil význam Božího milosrdenství především ve skutcích lásky k našim bližním. Po mši svaté otec biskup posvětil
ještě novou křížovou cestu, která se nachází ve stráni nad kostelem. Po skončení obřadů
jsme si šly prohlídnout interier kostela – i když malý, ale velice pěkný. Ústředním bodem,
vedle ukřižovaného Krista a svatostánku, je obraz Božího milosrdenství.
Venku jsme se pak posilnily malou svačinkou a v pravé poledne, za znění zvonu, jsme se
modlily Anděl Páně. Pak jsme vykonaly pobožnost křížové cesty – každá na své soukromé
úmysly. Pro útěchu duše jsme si zakoupily i nějaké knihy, které nám budou tento den připomínat. Plny duchovních zážitků jsme se vydaly na zpáteční cestu a s pomocí Boží a našich andělů strážných jsme ještě před setměním docestovaly domů.
Díky, P. Ježíši, za tvé pozvání, za tento dar, díky za tvé velké, nekonečné milosrdenství.
Měli bychom si uvědomit, že naše putování odhaluje naši pravou tvář. Učí nás pokoře, ukazuje nám, jak jsme slabí, a dává nám příležitost k přijetí a smíření s druhým člověkem takovým, jaký je.
J.A.
- 19 -
5 / 09
Společenství
Dne 4 až 8.8 2009 se konalo diecézní setkání mládeže s otcem biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem na poutním místě Maria Hillf ve Zlatých Horách.
Ze všech koutů naší diecéze se sjelo plno mladých. A dokonce k nám zavítali i ostatní z jiné
diecéze. Někteří mladí se vydali pěší poutí (farnost Jablunkov a okolí). Naše farnost vyrazila na
kolech, a kdo si netroufnul, cestoval vlakem. Šťastně jsme všichni dorazili na místo a šli se
ubytovat do základní školy, která se stala naším přechodným bydlištěmJ.
Jakmile nás tým ubytovatelů zapsal, vyrazili jsme do tříd rozložit své „postýlky“ nebo postavit stany a pak hurá na průzkum okolí a později na uvítací mši do kostela.
Vše bylo nádherně zorganizováno a o zábavu tam nebylo nouze. Týmáci ze Staré Vsi nad
Ondřejnicí s ostatními na tom pracovali několik týdnů dopředu.
Program na každý den byl nádherný…sice nám počasí chvíli nepřálo, ale nikomu to nebránilo, aby se vydal na poutní místo.
Nedá se dopodrobna napsat, co se všechno v ty dny konalo, a proto to vezmu vše najednou:
pletení košíků, zdobení svíček, lanové aktivity, koncerty skupiny Oboroh a Slovenské skupiny
Out of control. Ta měla největší úspěch. Koncert se konal ve Zlatorudných mlýnech a předtím
se opékaly špekáčky. Jídlo bylo zajištěno i pro ty, co měli bezlepkovou dietu, což bylo úžasnéJ
Kdo chtěl, mohl na setkání vstoupit do společenství Čistých Srdci - Čistá láska. Pro tuto
chvíli tam přijel o. Marek Dunda z Vranova nad Dyjí.
Poslední dny se ukázaly Signály.cz se svým stánkem.
Setkání bylo excelentní a všichni na něj vzpomínáme a těšíme se na další, které se bude konat příští rok v Hlučíně.
Evča Ch.
KRÁTKÉ INFO ZE STŘEDISKA
Činnost v Církevním středisku volného času sv. Jana Boska v Havířově je již v plném
proudu. Za symbolický poplatek 50 Kč na školní rok je možné využívat veškeré „střediskové
vymoženosti“ J a navštěvovat nabízené aktivity. Například je zde možnost vybrat si z pestré
nabídky cca 50 kroužků anebo se taky dá jen tak přijít a strávit část svého volného času se
svými kamarády a kamarádkami v oratoři či v klubu.
Středisko je otevřeno ve všední dny od 15 do 19h (pro děti do 15 let) a pro mládežníky (1526let) navštěvující kluby je otvírací doba od 16 do 20:30h (klub Valdocco ve středisku na
Šumbarku) a od 15:30 do 19:30h (klub Maják ve středisku ve městě).
Každý den probíhá společné doučování od 14 do 15h, které mnohé děti navštěvují (dle zájmu
pak probíhá ještě individuální doučování přibližně od 15 do 17h). Během letošních letních
prázdnin proběhla ve středisku na Šumbarku kompletní přestavba a rekonstrukce tělocvičny, jež
byla realizována díky penězům z Evropských fondů. Z novinek je třeba dále uvést, že
v současné době se buduje menší horolezecká (boulderovací) stěna ve středisku ve městě a
následně bude podobná stěna vybudována také ve středisku na Šumbarku.
Aktuální informace o činnosti střediska (ale též např. o výstavbě fary na Šumbarku, která se
už dostává do závěrečné fáze), je možno získat na střediskových stránkách
www.csmdonbosco.cz.
- 20 -
5 / 09
Společenství
MATCE USTAVIČNÉ POMOCI
Václav Ara
Je to jen stín, když nejsi s námi, s naší bolestí.
Tak nejsme, tak jsme slabí, vše nás obelstí:
praskavý mráz ze všech zim,
studená závrať vznikající noci,
kam, Matko, kam se odvésti,
zůstanem bez pomoci?
Kořeny hřeje teplý pramen,
my máme ve vesmíru spát!
Či pod ochranou Tvojích ramen
v rozrytých brázdách spočívat?
V rozrytých brázdách vzpomínat
jak bezpečno dlít, když Smrt se začíná,
jak bezpečno dlít u Tebe, u Syna.
Co si jen počnem, když náhlé proměnění, Veliká Smrt už halí den,
co si jen počnem s novým místem, s novou vázou hrobu,
když ptačí zpěv se halí v černou róbu:
smím doufat jen...
Vábnička stříbrná to doufání.
Život poslouchá, jde a ví
odkud brát sílu k naději
a v kterém džbánu vzniká den života věčného,
z kterého jeseň vykrojíš,
za kterým pohořím už nezhasíná,
za kterým Ty sama dlíš.
Děkuji všem, kteří mě provázeli a podpírali svými modlitbami a osobní účasti v době
mého pobytu v léčebných ústavech. Nyní jsem už doma a podle svých omezených možností se chci znovu aktivně zapojit do života církve v Havířově. Těším se na setkání
nejenom při vašich návštěvách farní knihovny a na stránkách Společenství, ale také
při společném slavení eucharistie.
Dědek Jargus
- 21 -
5 / 09
Společenství
NESTAVÍ
„Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé.“ (Žalm 127,1)
Letošní školní rok je vskutku ve znamení výstavby všeho druhu. Dokončuje se fara, nezbytné
zázemí pro život farnosti. Zkušenost sedmi let ukázala, že dosavadní zvolené bydleni salesiána
otce Karla Jaška jako správce farnosti sv. Jana Boska nebylo vhodné. Obdivuji jeho a
poslušnost představeným, že i při svém věku čerstvého sedmdesátníka s pokorou a
odevzdanosti do Boží vůle s úsměvem snášel tíhu dne i horko.
Za pár dní bude ukončena první etapa modernizace střediska a sice modernizace stávající
tělocvičny. Ta si vskutku po 10 letech každodenního provozu zaslouží nový kabát. A tak v
rámci grantu EU se podařilo získat finance na kompletní rekonstrukci podlahy i obloženi. Tím
vznikne kvalitní plnohodnotný sportovní prostor na mnoho dalších let. Tento projekt bude
ukončen druhou etapou, která spočívá v rekonstrukci venkovního sportoviště ve středisku na
městě.
V současně době stojíme před úkolem jedním z největších - výstavbou parkoviště a příjezdové
komunikace z ulice Letní. Jejich vybudováním se středisku i farnosti otevře cesta k dalšímu
rozvoji činnosti i duchovního života (umožnění konání svateb a pohřbů, …). Na této akci budou
společně pracovat farnost i středisko.
Děkuji všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podílejí na zdaru průběhu stavebního díla, děkuji
Hospodinu, že staví s námi. Je to vidět J
Jindřich Honěk, ASC, diakon a ředitel
- 22 -
5 / 09
Společenství
Pod italským sluncem – Recept na dozrávání
„Byl jednou jeden chlapec. Tonino mu říkali. Ano, máte pravdu, jmenoval se stejně jako já, ale
to je jen shoda jmen. No nic, pokračujme. Tonino měl rád spoustu věcí, jen do školy se mu nikdy nechtělo. Proč se tak smějete?“
„Pane profesore, to jen, že nám se taky nechce.“
„To vím, mně se ráno v tom dešti taky nechtělo, ale neodbíhejme. Tonino sedával ve školní lavici a snil o tom, jaké by to bylo, kdyby tak mohl být neviditelný. A jak už to v pohádkách bývá, jednoho dne se mu jeho přání vyplnilo. Nebýt paní učitelky, která každé ráno pravidelně
kontrolovala docházku, snad by si toho ani nevšimnul.
„Antonio?“ „Tady,“ řekl znechuceně chlapec. „Tonino? Děti, kde je Tonino?“ „Vždyť říkám, že
jsem tady.“ Ale paní učitelka, jako by neviděla ani neslyšela. „Jak to že dneska nepřišel? Neviděl jste ho někdo?“, ale děti jen seděly a kroutily hlavou. Tonino zbystřil. „Oni mě nevidí,“ došlo mu, „ani mě neslyší!“ „Já jsem neviditelný!“ křičel paní učitelce přímo do ucha, ale ona se
ani neohlédla. V ten okamžik začala zábava, o které tak dlouho snil. Otvíral a zavíral okna, dával spolužákům šťouchance, holky kudlil za vlasy, psal křídou po tabuli, ve vedlejších třídách
odsouval židle, o přestávkách o jeho nohu z ničeho nic přepadával každý kolemjdoucí. I přísný
pan ředitel se v jídelně natáhl s plným táckem jídla - ke škodolibé radosti všech přihlížejících jak široký tak dlouhý!
„Škoda, že máme školu jen do pěti odpoledne,“ litoval toho dne Tonino. Ale brzy si po cestě ze
školy našel další zábavu. A tak večer, když seděl na lavičce nedaleko svého domu, ještě se za
břicho popadal, když si připomínal ten vyděšený obličej prodavače, kterému z ničeho nic
z beden začala vyskakovat jablka, pomeranče a banány.
„Toninooo, Toninooo. Neviděli jste někdo našeho malého Antonia?“ zaslechl chlapec hlas
svých rodičů. „Tady jsem,“ volal Tonino a mával rukama, ale i když byl docela blízko, jeho
rodiče ho ani neviděli, ani neslyšeli. „Tady, tadyyy!“ Nic. Marně. Rodiče už zmizeli za rohem,
aby ho hledali dál od domova. „Běžet za nimi nemá smysl, stejně by mě neviděli. Jen bych je
polekal,“ pochopil Tonino a začal popotahovat až se rozbrečel docela.
„Co brečíš, Tonino?“ řekl hlas vedle něj. „Když oni mě nikdy nenajdou,“ vzlykal chlapec a utíral si nos a oči do rukávu. „Neboj,“ řekl ten bezdomovec vedle, „jednou tě někdo objeví.“ „Počkat, jak to, že mě vidíte a slyšíte? A jak to, že znáte moje jméno?“ „Sedím tady před vaším
domem už dlouho. Vídávám tě den co den. Když jsi dnes přiběhl, málem jsi mě zasedl. Musel
jsem se jó rychle šoupnout, abych tě neměl na klíně.“ „Ale já vás tady nikdy neviděl.“ „Já vím,“
řekl s bolestí ten pán s neupraveným vousem a skryl hlavu do dlaní.
A tak tam spolu mlčky seděli, až se Tonino osmělil a zeptal se: „A můžete mi říct svoje jméno,
abych Vás příště pozdravil, až půjdu kolem?“ „Luigi. Ale pro kamarády Gigi,“ řekl ten muž
spiklenecky a potřásl si s Toninem rukou.
„Tady jsi. Konečně jsme tě našli. Proč ses neozval? Copak nevíš, že tě s maminkou hledáme?“ řekl
táta. „Promiň, tati“ omlouval se Tonino. A v duchu byl nesmírně rád, že jeho neviditelnost je ta tam.
V aule se rozhostilo ticho.
„Pane profesore, to říkáte vždycky v eklesiologii na začátku semestru studentům pohádky?“
ptali jsme se zvědavě. „Pamatujte si, pohádky nevychovávají děti, ale dospělé, kteří je svým
dětem vyprávějí, protože dospělí se musí stát příkladem toho, o čem vyprávějí. Když takto fungují pohádky, oč víc nás má zavazovat naše vyprávění o Ježíši. A i profesor eklesiologie potřebuje dorůst do toho, co přednáší.“
Petr Smolek
- 23 -
5 / 09
Společenství
Myšlenky bratra Karla
Karel je ostravský dělník, odsouzený komunisty spolu s dalšími katolíky za náboženskou
činnost k mnohaletému žaláři, odkud jej i jeho pozdější manželku zachránila amnestie v první
polovině šedesátých let. Jeho často riskantní práce v rozšiřování křesťanských myšlenek přesto
pokračovala až do pádu totality. Nyní, v požehnaném věku, se věnuje úvahám o Bohu, světě a
lidech.
Spolupráce s Bohem
Bůh stále podává ruku každému z nás, nabízí nám účast na svém životě a vybízí ke spolupráci,
ke spoluúčasti na svém díle dosažení cíle světa. Zve každého z nás, jak toho s minimálními
schopnostmi, tak toho se schopnostmi zcela mimořádnými – v Božím plánu má každý své
místo, kde je nenahraditelný.
Každý člověk byl stvořen jako originál – „protože právě někoho takového Bůh potřeboval pro
svůj svět“ – a byl vybaven dary, které charakterizují jen jeho jediného a které dostal, aby byl
stále připraven plnit Boží vůli, tvůrčím způsobem spoludotvářet Jeho dílo.
Bůh s námi mluví též prostřednictvím našeho života a jeho událostí.
„Bůh mluví tiše. Dává nám znamení nejrůznějšího druhu... skrze přátele, knihu, neúspěch...
kdykoliv se člověk otevírá Bohu v modlitbě, vstupuje do jeho zvláštní blízkosti...“ (Ratzinger).
Abychom uslyšeli Boží oslovení, pak vedle víry, důvěry a modlitby je nutné mít na Boha čas,
kontemplací se naučit umění vnitřního mlčení, prosit o světlo pro správné myšlení.
Boží slovo není jen poučení, zpráva. Je to výzva, možnost - a vyžaduje odpověď. Jestliže mám
zaujmout stanovisko a odpovídat na Boží oslovení, nemám naříkat nad jejich tíží,
problematikou, ale mám je přijmout a vnímat jako nabízenou šanci.
Z Božího oslovení žijeme ne proto, že nás jednou povolal, nýbrž spíše proto, že nás volá
ustavičně (R. Benson).
Abychom uslyšeli Boží oslovení, pak vedle víry, důvěry a modlitby je nutné mít na Boha čas,
kontemplací se naučit umění vnitřního mlčení, prosit o světlo pro správné myšlení.
Boží záměr s každým z nás vyžaduje, abychom se s jeho úmyslem seznamovali, přemýšleli o
něm a den po dni přijímali jeho oslovení, protože je nám sděluje postupně.
Dialog s Bohem
Nejsme naprogramováni, stále jsme stavěni před více možností volit, a tato volba, naše povolání
se vytváří v dialogu s Bohem.
Ježíš sice po nás požaduje spolupráci, avšak především nám nabízí osobní a důvěrné přátelství.
A podobně jako lidské přátelství i přátelství s Kristem vyžaduje co nejčastější setkávání:
v modlitbě a eucharistii.
Modlitba stojí na víře a posiluje ji. Modlit se znamená pracovat, sloužit s láskou. Modlitba je
cestou stálého obnovování a prohlubování vztahu k Bohu, stálým vzájemným vyznáváním
lásky. Nestačí jen rozhodnutí modlit se. „Modlitba je vědomě přijatá účast na působení Krista
v nás“, říká Edit Steinová.
V každé chvíli, při jakékoliv práci, člověk může být u Boha. Jestliže při každé práci nežijeme
stejným náboženským životem, jako kdybychom byli na modlitbách v klášteře, pak je ohrožena
spása světa. Aktivní a stálá modlitba uskutečňuje a prohlubuje naše spolubytí s Bohem a
spoluúčast na jeho díle spásy, jak je to dobře vidět u Marie a Josefa.
- 24 -
5 / 09
Společenství
Jenom lidé, kteří se zajímají o druhého a v každodenním životě se dělí s druhými, vědí, že
eucharistie je sdílená láska. Bývají to ti, na které se vztahuje první blahoslavenství, ti, kteří mají
pravého ducha chudoby.
Bůh, svět a my
Svět je místem, kde se Bůh člověku sděluje a spojuje se s ním, kde mu dává účast na svém
životě a díle. Jestliže Evropa v určitých dobách zrazovala své křesťanské základy a chtěla
zapomenout na Krista a jeho učení, Kristus na Evropu nikdy nezapomněl (jak např. ukazuje
spojitost návratu Ruska ke křesťanství a zjevení ve Fatimě)
Společnost, která by neměla jiný cíl, než zvyšování své hmotné úrovně: „ukazuje, že ve
skutečnosti žádný cíl nemá, že se zřejmě vyžila. Až mrazí, jak to přes odlišné vnější kulisy
připomíná situaci před pádem velkých civilizací minulosti“ – civilizací vystavěných na
nebožských základech. I současný svět potřebuje změnu postavenou na Bohu, potřebuje
pokání.
Pokání, metanoia, doslovně znamená „obrátit se“, myslet jinak, než dosud; permanentně
měnit způsob svého života a stále usilovat především o změnu svých představ o Bohu a o
světě, o stále plnější poznávání Boha, neboť toto poznání podstatně ovlivňuje osobní růst
člověka a jeho vztah k Bohu, k lidem, ke světu.
Dnešní hrozbou není ani tak ateizmus, jako spíše zapomínání na Boha, povrchnost,
lhostejnost, nezájem o obecné blaho. Současník více než hmotným nedostatkem trpí
ubýváním, až mizením vztahu k Bohu a k lidem, a tak nyní je třeba lidí, kteří svou živou
vírou učiní Boha věrohodným a přítomným pro tento svět.
Jedním z našich nejdůležitějších současných úkolů je zpřítomňovat Boha v tomto světě a
spoluvytvářet podmínky, aby se s ním lidé setkali: žít opravdovou láskou, a tímto způsobem
umožnit Bohu vstupovat do světa, který přichází k lidem skrze Krista, s Kristem a v Kristu.
V Kristu se sjednocuje nebe se zemí, v Kristu jako středu dějin jsou obsaženy dějiny spásy.
Při obnově světa nejde o nějaké „získávání členstva“, navíc nějakým přehnaným
aktivismem, postaveným výlučně na rozumu. Opakem aktivisty je žasnoucí člověk, který
neodmítá rozum, ale neztrácí ze zřetele tajemství. Usiluje přivádět lidi na cestu osobního
setkání s Kristem, který „dává život za své ovce“ a touží přivést je k sobě. Připojme se
k této touze „s pohledem upřeným na Krista, posilovaní naději, která neklame, vykročme
společně po cestách nového tisíciletí. „Vstaňte, pojďme!“ (Jan Pavel II.). Vstaňme, pojďme
naplňovat Boží vůli!
BLAHOPŘÁNÍ K SŇATKU
Vedoucí Dětské scholy a Misijního klubka dětí v naší farnosti - Veronika Kucharíková
spolu s Josefem Skopalem přijali první říjnovou sobotu v kostele sv. Anny svátost manželství. Redakce „Společenství“ přeje mladým novomanželům hojnost Božího požehnání na
jejich společné cestě životem.
- 25 -
5 / 09
Společenství
Srpen, září a říjen 2009 v našich farnostech
Sv. Anna
Křty:
Ondřej Jakub Šplíchal
Alexandra Marie Madziová
František Martin Hořčica
Romana Anna Dašková
Tomáš Nantl
Zuzana Křibíková
Antonín Tomáš Martinec
Zuzana Anežka Levová
Svatby:
Martin Hořčica - Wirginia Marie Krypiakiewiczová
Vladimír Nedoma - Kateřina Glacová
Josef Skopal - Veronika Kucharíková
Pohřby:
František Knápek
94
Jozefa Patuczová, r. Voznická
65
Anastazie Hyksová, r. Nábělková 72
Vanda Paculová
78
Jindřiška Hrabcová, r. Wuzscherová 84
Josefa Porembská, Dmuchczová 79
Jiří Čerešňa
66
Anežka Šeligová, r. Wolná
102
Sv. Markéta:
Křty:
David Swatosch
Natálie Míčová
Jakub Míča
Pohřby:
Veronika Hrtoňová, r. Stolaríková
75
Vítězslava Klimszová, Řehanková
70
Helena Wiglaszová, Slivová
87
Ladislav Gwozd
85
sv. Jan Bosko
Křty:
16. 08. Michaela Krausková
23. 08. Natálie Holubová
29. 08. Vladislav Gaži
19. 09. Amália Anna Kopaczová
20. 09. Alena Magdaléna Křibská
26. 09. Dagmar Štulová
26. 09. Maxim Pavel Vyhlídal
27. 09. Mariana Szeligová
- 26 -
5 / 09
Společenství
Dopisy do záhrobí
Herodiáni
V městě Šumbarku, v sedmém roce panování Václava Vrtošivého
Myslím na vás v těchto předvolebních (?) dnech a zjišťuji, že se za všechna ta léta, která nás dělí,
prakticky nic nezměnilo. Důvody, cíle i způsoby politického boje zůstaly po celá staletí stejné.
Když v evangeliu čtu o vaší konfrontaci s Ježíšem, připadá mi to jako zpráva z dnešních novin.
Zcela rozumím vašim pohnutkám, záměrům a jednání. Ježíš - přes všechna varování - přišel do
Jeruzaléma, aby zde oslavil velikonoční svátky a - jak jste se domnívali - chopil moci.
Představovalii jste si, že využije početní převahy svých příznivců, prohlásí se za tolik očekávaného
Mesiáše a vyvolá povstání proti Římu i loutkové Herodově vládě. Nic takového vám nemohlo
vyhovovat; buď se povstání utopí v krvi, nebo židovští horlivci alespoň na čas zvítězí a ujmou se
vlády. V každém případě byste přišli o své výsady plynoucí ze zaběhnutého status quo. Mohli jste si
jenom pohoršit. Vsadili jste na příklon k Herodovi a netěšili jste se podpoře lidu ani jeho
představených. Pro jedny jste byli málo vlastenečtí, pro druhé málo pravověrní. Nemohli jste
nečinně přihlížet, jak se váš pracně budovaný systém řítí do záhuby, a museli jste jednat. Nebezpečí
bylo dokonce tak veliké, že jste se spojili s konkurenčními farizeji. Není to zase nic tak divného;
také na naší politické scéně vznikají nejrůznější - byť z programového hlediska zdánlivě nesmyslné
- koalice za účelem prosazení špatných záměrů.
A tak jste společně vymysleli kauzu a připravili provokaci. Nastolili jste dostatečně citlivé a
mediálně výbušné téma a vyhledali jste Ježíše tak, abyste ho mohli kompromitovat před svědky.
Vychytrale jste mu položili otázku, na kterou se - podle vašeho přesvědčení - nedalo správně
odpovědět. Kladná i záporná odpověď vedla do záhuby. Pokud Ježíš placení daní odmítne, udáte ho
(sami, nebo prostřednictvím nastrčených osob) úřední moci. Jestliže k němu svolí, nařknete ho z
kolaborantství, což je ve vašem případě obzvláště pikantní. Vidím vás, jak si mnete ruce, spokojeni
s vlastní mazaností, a čekáte, až se Mistr konečně znemožní. Namísto toho vás - jako už tolik jiných
a tolikrát - převezl. „Ukažte mi peníž daně,“ požádal, jako by vůbec nevěděl, co je běžným
platidlem. A pak už jste jen nezadržitelně směřovali k vlastnímu ztrapnění. Odtáhli jste s ostudou a
s nepořízenou, v záloze však již stáli zástupci další mocenské frakce - saduceové se svými
vykonstruovanými paradoxy, aby zanedlouho dopadli stejně neslavně jako vy.
Také u nás se právě „láme chléb“ a zástupci politických stran mezi sebou soupeří o hlasy lidu.
Jsou ochotní slíbit i udělat cokoliv, co by je přiblížilo ke kýženému volebnímu zisku. Opravdu
nevím, komu z nich mám svůj hlas dát. Nemám podle čeho se rozhodnout. Volební programy platí
pouze do dne voleb a jsou natolik rozplizlé, že se do nich vejde všechno, vedoucí osobnosti
opakovaně dokázaly, že si důvěru voličů nezaslouží, a když konečně odhlédmu od lidských chyb a
chci se soustředit na ideje, zjistím, že je lze přepólovat za pouhé dva tisíce denárů.
V této své bezradnosti si uvědomuji, že je pro mne podstatná právě vaše otázka týkající se daní.
Je mi jasné, že stát daně potřebuje, už proto, aby mohl platit neschopné a/nebo nemravné úředníky a
kompenzovat důsledky jejich špatných rozhodnutí. Je mi jasné, že moje daně skončí na stejné
hromádce spolu s úplatky a výnosy šedé ekonomiky, vždyť náš císař není - dle svých vlastních slov
- schopen rozlišit špinavé peníze od čistých. Je mi jasné, že i mé daně budou použity na věci, s
nimiž zásadně nesouhlasím. Je mi jasné, že mám jen malou šanci tento neutěšený stav změnit, ale
právě proto bych ji nerad promarnil.
Spolu s vámi hledám odpověď u Ježíše. A náhle si s překvapením uvědomuji, že to, co vám řekl,
nebyl jen vtipný bonmot, pomocí něhož vyklouzl z vaší léčky, nýbrž autentický životní program.
„Dávejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ Dodržování tohoto prostého návodu mi jako
jediné umožní čestně žít v tomto porušeném světě, k jehož nedokonalosti sám přispívám. Snad jen
bych si to měl ještě otočit a nejprve dávat Bohu, co mu patří. To je snáze rozpoznatelné a méně
zatížené lidskou (dez)interpretací. Pak už možná zjistím i to, co mám dát císaři.
-ok-
- 27 -
5 / 09
Společenství
HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY
Milé holky, milí kluci,
říjen pomalu končí a barevné listí padající na chodníky zvěstuje, že se blíží listopad. Ale
ještě než se úplně schováme do teplých šál a kabátů, aby na nás studený listopadový vítr
nemohl, vrátíme se malinko k říjnu. Měsíc říjen je totiž měsícem jedné velmi krásné modlitby. Modlí se v kostele, doma, v rodině … Víte, která modlitba to je? Jestli ne, pak si honem
vyluštěte křížovku! A jestli ano, tak si můžete alespoň vybarvit obrázky. S chutí do toho!
1
2
3
4
5
6
7
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
Přeji vám pěkné barevné luštění
Marťa
- 28 -