ROZHOVOR S ARCH. REYNOLDSEM

MICHAEL REYNOLDS
– ARCHITEKT ODPADU
ROZHOVOR
35
PŘIPRAVIL MARTIN PRUŠKA A JULIUS MACHÁČEK
Americký architekt Michael Reynolds a jeho
stavby se staly předmětem zájmu režiséra
Edwarda Museta, který natočil dokument
s názvem Architekt odpadu. Tento snímek
získal na loňském festivalu Ekofilm hlavní cenu.
Pořadatel této filmové přehlídky pozval architekta
Reynoldse počátkem května do České republiky
k několika přednáškám i k jednání o možnosti
postavit zde podobně řešený dům, který by
se mohl stát jakýmsi experimentem, laboratoří
Reynoldsova pojetí udržitelné výstavby.
Pane architekte, přijíždíte do Evropy
a do České republiky téměř jako misionář,
kterého předchází pověst důsledného
průkopníka alternativních cest architektury
– architektury, využívající civilizačního
odpadu, architektury soběstačné, nezávislé
na veřejných zdrojích energie a vody. Koho
chcete na své misi oslovit, co chcete vzkázat
svým evropským kolegům – architektům?
Nejvíc mě zajímají lidé – chci jim představit
metody a technologie udržitelného bydlení.
Ztratili jsme příliš mnoho času čekáním na
pomoc odborníků, zákonodárců a politických
lídrů. Situace, ve které se svět nyní nachází, je
nejistá a je nejvyšší čas, aby se lidé naučili, jak se
postarat sami o sebe takovým způsobem, který
je, spíše než s politikou, v souladu s planetou.
Individuální zástavba více či méně
urbanizovaných území se téměř na celém
světě řídí určitými pravidly, regulativy,
směrnicemi, vyhláškami. V různých
společnostech jsou nastaveny různé
mantinely. Ostatně máte s tím bohaté
zkušenosti – proti byrokracii a konzervativní
legislativě jste bojoval mnoho let. Můžete
říci, jak by podle vás měla být nastavena
tato spleť všemožných regulativů, aby
nedocházelo k neřízené anarchii a přitom
nebyla potlačena potřebná míra svobody?
Je naprosto jasné, že vlády jsou příliš pomalé
na to, aby byly schopné reagovat dost rychle
například na klimatické změny. Relativně
nepatrná zdravotní či bezpečnostní rizika,
znemožňující lidem, aby se osamostatnili a měli
svobodu bydlet podle nových ekologických
zásad, nejsou nikde na světě ani zdaleka takovým
nebezpečím, o jakém mnozí vládní úředníci
hovoří, když mluví o anarchii.
Co se týče anarchie, tak právě nyní pozoruji
v obrovském měřítku nekontrolovanou anarchii
na vyšších úrovních politiky. Vidím ji tam, kde
mocné korporace ve spojení s politiky prosazují
v rámci byznysu technologie, které jsou pro
lidi a pro planetu velmi nebezpečné. A dělají
to z jednoho jediného důvodu – pro zisk. To je
skutečná, ale vlastně řízená anarchie. Miliony
jednotlivců nesouhlasí s tím, aby Země byla
poseta atomovými elektrárnami, které mají
potenciál zničit budoucnost všeho živého.
Tak zvaná anarchie jednotlivce, který staví
alternativním způsobem, není nikde na světě
ani zdaleka tak nebezpečná pro všechny živé
tvory, jako je kupříkladu roztavení aktivní zóny
reaktoru v Japonsku.
Je nutné jednotlivcům konečně dovolit na
individuální úrovni využít možností udržitelného
způsobu života. Nemůžeme už čekat na vlády, až
něco změní a začnou se starat o lidi. Je na čase,
aby se lidé mohli začít starat sami o sebe.
Nechte nás rozhodovat za sebe o tom, co
není vláda očividně schopná udělat pro nás.
Vypadá to, že jsme ochráněni před nepatrným
a nedůležitým selháním jednotlivce a ohroženi
anarchií masivního ohrožení planety mocenským
selháním.
Naše metody biotektury jsou pokusem
podpořit schopnost jednotlivce postarat se sám
o sebe decentralizovaně, „země-logicky“.
Postavit dům v poušti je jistě docela něco
jiného, než jej postavit třeba na Manhattanu
nebo v historickém území, jakým je třeba
Praha. Protiklad svobody tvorby a výstavby na
straně jedné a regulace, omezení na straně
druhé budou na různých místech zákonitě
rozdílné podle místních podmínek. Jaké
zde má architekt nebo investor možnosti,
pokud chce uplatnit vysokou míru principů
udržitelného rozvoje?
Přichází doba, kdy přežití lidstva ve zdraví
bude důležitější než jakákoliv historie. Nová
architektura každého města se ve smyslu
estetiky ubírá bezdůvodně všemi směry, jen
ne směrem udržitelnosti rozvoje. Proč by se
nemohla ubírat ve jménu udržitelného bydlení
jakýmkoliv směrem? Nedá se tím nic zkazit.
Ve světě stojí spousta naprosto bezdůvodně
ošklivých budov.Stávající historické zóny
mohou být zachovány nebo i do určité míry
modernizovány, ale nové budovy se mohou stát
„stroji“, které se starají o člověka.
Musíme najít i takové možnosti bez ohledu
na historii nebo na místní estetické požadavky.
V tomto okamžiku je pro naší planetu mnohem
důležitější ekologie než „umění“.
Sustainability – udržitelný rozvoj. Pojem,
který je skloňován ve všech pádech a je
často užíván a zneužíván i v oborech, kde
o udržitelném rozvoji nelze hovořit ani
náhodou. Co opravdu reprezentuje tento
pojem podle Michaela Reynoldse?
Tento pojem je odvozen od slova sustenance což znamená jídlo či potravu. Myslím si, že
to je slovo budoucnosti. Sustenance – čili
jídlo – pro každého, pro každé dítě, ženu, muže.
ROZHOVOR
Dokážeme-li zajistit potravu způsobem, který
respektuje život na planetě, kterou obýváme, pak
se jídlo stane skutečným platidlem budoucnosti.
Co definujete jako Zeměloď a jak se rodí? Jak
jste došel k tomuto označení?
Tento termín vznikl z vědomí, že vyvíjíme produkt,
který je víc než pouhý „dům“. Vyvíjeli jsme stroj,
který potřeboval vlastní název. Zeměloď je živé
plavidlo, které je díky pochopení přírodních
jevů schopné svým obyvatelům poskytovat
nezávislost na vnějších zdrojích, včetně
potravy.
V zeměpisných pásmech naší planety jsou
velice různé klimatické, ale také historicko
kulturní podmínky. V čem je váš koncept
stavění univerzální, bez ohledu na tato
specifika území?
Právě sustenance je na tom konceptu univerzální.
Pokud je možné postavit „stroj“, který je díky
vlastní zkušenosti se Zemí sám schopen lidstvu
zajišťovat potravu, pak je to zeměloď.
Fyzika a biologie jsou naukami
o univerzálních jevech na Zemi. Koncept
Zemělodi pouze aplikuje různé technologie
vycházející z těchto fenoménů tak, aby byl
schopen zajistit potravu pro lidstvo.
Vaše filozofie, východiska, technologie
stavění jsou v příkrém protikladu k současné
vysoce technicky sofistikované výstavbě
a architektuře, tvořené počítači a navržené
z čím dál dražších materiálů. Svůj princip
stavění jste ve větším měřítku uplatnil na
několika místech zkoušených přírodními
pohromami – na Andamanských ostrovech,
poničených tsunami v roce 2004, v mexickém
městě Matamoros, zasaženém potopami
po hurikánu Katrina v roce 2005, na Haiti,
postiženém zemětřesením v roce 2010.
A nyní je zde pohroma v Japonsku. Může se
v těchto oblastech ujmout váš experiment
v širokém měřítku? Nekončí zde tím, že
postavíte pár domů a odjedete?
Když zasadíte strom v cizí zemi, nebo dokonce
v mnoha cizích zemích, a potom odjedete
a přestanete se tudíž o ten strom starat, tak ne
vždy, strom přežije. Naše snažení samozřejmě
potřebuje pokračování, ale jelikož jsme tyto
projekty financovali většinou sami, nebyli jsme
schopni pokračování zajistit.
Takže jsme sami začali vyvíjet lepší metody
aplikace našich konceptů tak, aby zahrnovaly
i pokračování. To se podařilo na Haiti. Na Haiti
se začala šířit „nákaza“ zemělodi, takže jsme
se tam vrátili a vyškolili víc lidí. A znovu se
tam vrátíme. Kromě toho jsme se poučili, jak
ještě náš koncept vylepšit tak, aby byl levnější,
jednodušší a dalo se podle něj snadno stavět.
Máme za sebou mnoho zkušeností z projektů
na pomoc oblastem postižených živelnými
pohromami. Ze všech zkušeností jsme se poučili,
jak při katastrofách pomáhat co nejefektivněji.
V tom smyslu jsme – jak náš koncept, tak i my –
zkušení a připravení.
Kolik jste, pane architekte, za téměř čtyřicet
let svých experimentů postavil staveb
z druhotných surovin, odpadu ? Na čem
pracujete v současnosti?
Na různých místech na světě jsem postavil či
navrhl kolem 500 zemělodí. Podle konceptů,
o kterých píši ve svých knihách, se jich na celém
světě postavilo dalších několik tisíc.
Pracujeme na projektech na všech úrovních, ale
soustřeďujeme se hlavně na velmi jednoduchý
způsob bydlení. Tím pádem jsou takové koncepty
mnohem dostupnější. Mám pocit, že bychom v
našem úsilí zajistit jídlo pro každého měli napůl
vyhráno, kdybychom v tak zvaných civilizovaných
zemích omezili svoje potřeby a snížili svojí
36
spotřebu. Takže v tomto smyslu pracujme
především na sobě, abychom všeho potřebovali
a používali méně.Nyní pracujeme na projektu v
Midtown na Manhattanu. Stavíme tam obytný
dům – zeměloď.
Vraťme se k vaší technologii. V našich
zeměpisných šířkách se domy stavějí
tradičně podsklepené, aby sklep v zimě
izoloval dům od chladné země, aby „nešla
od podlahy zima“. Vaše zemělodě v Novém
Mexiku podsklepené nejsou, dokonce
bývají částečně zapuštěné v zemi, aby tato
akumulovala teplo. Kombinujete oba tyto
principy – akumulaci tepla a izolaci před
zimou – když navrhujete zemělodě do
chladnějších zemích, jako je ta naše?
Ano. Zateplujeme a izolujene podlahu v budově
od země jako takové pomocí pevné vodotěsné
izolace, která tím pádem eliminuje potřebu
podsklepení. Vlastně je Zeměloď trochu jiný
druh sklepa, který umožňuje zesílit teplo, které
poskytuje sluneční záření. Je třeba si uvědomit,
že koncepty, které nám mají pomoci v nejisté
budoucnosti, nejsou a nemohou být založené na
tradici. Tradice jsou ve skutečnosti bariérou mezi
lidstvem a jeho schopností na Zemi přežít.
V zimě je u nás nedostatek slunečních dnů.
Je možné bydlet v zemělodi, která není
připojena k sítím, i v takových podmínkách?
Čím by se zde mělo topit? Kolik dní by
ROZHOVOR
v takové situaci vydržely akumulátory, aby
zůstala v chodu aspoň základní zařízení –
osvětlení, počítač, připojení k Internetu?
Česká republika pro nás bude svým způsobem
výzvou. Součástí konceptu zemělodi je stavbu
navrhnout tak, aby potřebovala mnohem
menší zdroj tepla a mnohem méně elektřiny,
než potřebuje „normální“ dům. I v tom
nejnepříznivějším případě ale bude potřebovat
mnohem méně tepla a elektřiny, než normální
„tradiční“ stavba. Opakuji, máme napůl vyhráno,
když se nejdříve naučíme, jak snížit svojí spotřebu
a jak podle toho také stavbu navrhnout.
Nepochybuji o tom, že jsme schopni postavit
v Čechách zeměloď, která se o své obyvatele
bude schopna postarat buďto úplně bez nebo jen
s nepatrnou podporou veřejných služeb.
víc odvětrané a mnohem více využívají přírodních
jevů. Míra vlhkosti vzduchu je příjemná nejen pro
člověka, ale i pro zařízení interiéru, pro nábytek.
Jaká je nejnižší zimní teplota v zemělodích,
které jste postavil v Taosu v Novém Mexiku,
kde bývají noční mrazy vyšší než u nás?
V Taosu v Novém Mexiku je nejnižší teplota
v zemělodích 20 stupňů Celsia. Předpokládám,
že v České republice by to mělo být také tak.
V České republice sice v zimě není taková zima
jako v Taosu, ale zato má méně slunečního záření.
V takovéto oblasti už jsme pracovali. Samozřejmě
bude zapotřebí postupovat
v návrhu podle určitých faktorů, ale fungovat to
bude. A v krajním případě, což se stává velmi
zřídka, jsou v záloze kamínka, která se ale téměř
nepoužívají.
Jak se odlišuje čištění dešťové vody ve vašich
domech od klasického čištění ve vodárně?
Na čištění dešťové vody nejsou zapotřebí žádné
chemikálie. Vodu získáváte přímo doma a tudíž
není zapotřebí žádná drahá infrastruktura.
Měřili jste v zemělodích vlhkost prostředí?
Zemělodi se od jiných stavebních metod ani moc
neliší – jsou však lépe izolované, jsou bytelnější,
Základním stavebním prvkem jsou pro vás
ojeté pneumatiky. Neuvolňují se z pneumatik
škodlivé látky?
Tyto jevy zkoumali a měřili fyzici z University
of Wisconsin. Doložili, že materiály použité
v zemělodi uvolňují mnohem méně škodlivých
látek než materiály, které se používají na stavbu
a vybavení konvenčních domů. Pneumatiky jako
stavební materiál vydrží velmi dlouho, prakticky
nekonečně déle, než například zeminou naplněné
jutové pytle. Pneumatiky se neustále vyrábí, stále
jich přibývá a je třeba se jich nějakým způsobem
zbavit. Nalezli jsme pro ně nové uplatnění.
Může se voda nasbíraná z deště a sněhu pít
bez převařování? Je normálně pitná?
Používáme antibakteriální filtry, které vodu vyčistí
tak, že je pitná. Odpadní vodu v jímkách, které
jsou hermeticky uzavřené, ošetřují rostliny, které
vodu přirozeně okysličují.
Fotovoltaické panely vyrábějí stejnosměrný
proud. Zkoušel jste v zemělodích, které
nejsou připojeny dorozvodné sítě, rozvést
stejnosměrný proud a vyhnout se tak ztrátám,
který vznikají při převodu na střídavý?
37
Používáme jak stejnosměrný, tak střídavý
proud. Převaděč proudu stejnosměrného
na střídavý, takzvaný střídač, připojujeme na
spotřebiče, ale pro chod domu používáme pouze
stejnosměrný proud, aby naše přežití nezáviselo
na střídači. V Novém Mexiku, kde je zejmína
v létě vysoký sluneční žár, užíváme zařízení, které
panely odchýlíod přímého svitu, aby se panely
nepřehřívaly. V České republice tento problém
mít zajisté nebudete.
Toto číslo časopisu ARCHITEKT je z větší
části věnováno české národní ceně za
architekturu – Grand Prix architektů.
Každoročně mezinárodní porota vybírá
nejzdařilejší realizaci za uplynulý rok.
Kdybyste zasedl v porotě této nebo jiné
soutěže, jaká kritéria by pro vás byla
nejdůležitější? Má podle vás takové
hodnocení architektury opodstatnění?
Upřímně řečeno, ne tak docela. Nejdřív mne
v USA z komunity architektů vyloučili a posléze
mě pozvali, abych se mezi ně opět vrátil.
Myslím, že definice současné architektury
bohužel není ani trochu o tom, co na Zemi
opravdu potřebujeme, čili zajistit potravu
pro všechny. Stačí se podívat na nesmyslné
plýtvání zemědělskou půdou. Je klidně možné,
že architektura v současném pojetí přežije, ale
možná také, že ne. Ve velmi blízké budoucnosti
půjde hlavně o to, zajistit ve světě, který se
velmi rychle mění, jídlo pro všechny. Dnešní
architektura se o tom prakticky nezmiňuje.
Myslím, že právě proto jsem definoval obor, který
jsem nazval biotekturou.