Vážené sestry a bratři! Vážení hosté!

1
Vážené sestry a bratři! Vážení hosté!
Rád bych vás tady dnes přivítal při dnešním zamyšlení.
Máme krátce po novém roce a ten je vždy časem bilancování, časem nových začátků,
časem předsevzetí. I já jsem přemýšlel, co jsem za ten minulý rok zažil. A přišel jsem na to, že
mimo všech smutných i radostných věcí se mi loni stala jedna zvláštní věc.
Přestal jsem být dítětem. Stal jsem se dospělým člověkem.
Možná si pomyslíte, co je to za hloupost, vždyť kolik mu může být – 30 možná 35? Rozhodně
dost na to, aby dávno odrostl dětským střevíčkům.
Než vám vysvětlím důvod toho, co jsem právě řekl, něco vám ukážu a povím vám jeden příběh.
„roztočit drejdl“ Víte, co to je ?
Tahle věc se jmenuje drejdl. Patří neoddělitelně k židovskému svátku Chanuka, který se také
nazývá svátkem světel a je časově velmi blízký našim Vánocům. Na tomto válečku jsou čtyři
písmena: Nun, Giml, Hej a Šin. Jsou to počáteční písmena věty: „Nes gadol haja šam“ (velký
zázrak stal se tam). Zázrak, o kterém mluví tato věta, se stal v Jeruzalémě za časů
Makabejského povstání.
.
Svátek Chanuka se světí jako připomínka slavné události, kterou bylo vítězství
Židů nad Řeky. Kněží chtěli po osvobození Jeruzaléma znovu zasvětit znesvěcený chrám, ale
chyběl jim posvátný olej do velkého svícnu zvaného Menora. Kněží našli jen jednu zapečetěnou
láhev, kde bylo dost oleje na pouhý jeden den. Další olej mohli získat dle předepsaných postupů
až za osm dní. Kněží přesto svícen zapálili a stal se zázrak. Olej vystačil celých osm dnů. Od té
doby zapalují Židé v předepsaný čas po osm dní ve svých oknech svíce. Jejich světlo září do
noci a připomíná tak celému světu Hospodina, jenž zázračně vytrhuje z každé zkoušky.
A právě drejdl hraje ústřední roli v příběhu, který vám teď chci vyprávět.
Žili dva bratři, synové jednoho otce. Jeden se jmenoval Josi a bylo mu dvanáct let.
Mladší se jmenoval Ašer a bylo mu deset. Oba měli tmavé vlasy a hnědé oči. Oba byli hodní,
zbožní a chytří chlapci. Ale Josi nebyl jen chytrý, byl velmi chytrý. Maminka se ve svém
prvorozeném od jeho narození zhlížela. A bylo proč! Josi měl dlouhé černé řasy a velké krásné
oči. V postýlce se postavil, když mu ještě nebylo půl roku, chodit začal v devíti měsících,
v roce mluvil. Ostatní matky a babičky říkaly, že nikdy takové zázračné dítě neviděly. I tatínek
byl na něj pyšný. Aby ne! Vždyť Josi ve čtyřech letech četl, v šesti hovořil třemi jazyky a sčítal,
odečítal, násobil a dělil. Říkali o něm, že je gaon – genius.
Snad je to on, který dostal jednu duši z tisíce. Tisíc lidí se pustí do studia Písma, říkával
starý rabín, z nich uspěje pouze sto, sto se jich pustí do studia Michny, z nich uspěje pouze
deset, deset se pustí do studia Talmudu a z nich uspěje pouze jeden.
Jako by to nebylo dost, pochvalovali si ho i učitelé na státní škole, zvlášť učitelé
matematiky a dějepisu. Josi byl ale i nadaný hudebník. Jeho učitel hry na housle říkal, že nikdy
neměl tak talentovaného žáka. Také kluci z ulice měli Josiho rádi – skvěle hrál fotbal a byl ze
všech nejrychlejší.
Ašer byl docela obyčejný kluk. Byl také šikovný, nebyl hloupý, ale vedle svého staršího
a skvělého bratra si často připadal jako trouba. Přesto ho měl moc rád. Josi měl Ašera taky
moc rád a tak spolu bratři vycházeli obvykle bez sporů.
2
Vlastně až do toho večera, kdy byla znovu Chanuka. Maminka jim ten večer smažila
levivot – srdíčka z koblihového těsta a tatínek připravoval dětem dárky. V okně svítila
chanukie, kterou tatínek zapálil před celou rodinou, když vyšla třetí hvězda. Děti se těšily na
dárky. Všechno bylo útulné a milé.
Útulné a milé až do chvíle po večeři, kdy maminka položila před každého misku
s oříšky, hrozinkami, mandlemi a čokoládou.
Tehdy vyndal tatínek z kapsy drejdl. Víte, jak se takový drejdl hraje?
Je to velmi jednoduché. Hráči vloží svou sladkou sázku doprostřed stolu do banku,
roztočí drejdl na špičce a čekají, co padne. Když padne nun, není to ani štěstí ani neštěstí, nun
znamená: nic nebereš ani neztrácíš. Nejlepší je giml; když ti padne giml raduješ se, protože
dostaneš vše, co ostatní hráči vsadili do hry. Hej také není špatné; ten, komu padne hej, bere
půlku každého vkladu. Nejhorší je šin. Šin znamená: přidej do banku ze svého. Hru lze těžko
ovlivnit. Někdo má štěstí, jiný smůlu. Někdy se štěstí a smůla střídají, jindy se někoho
zarputile drží. Drejdl se hraje o chanuce pro zábavu a potěšení.
Tuto chanuku se ale děly divné věci – byl již čtvrtý sváteční večer a nejstarší Josi zatím
neschroustal ani jeden oříšek, ani jednu mandli, ani jednu rozinku. Nevyhrával moc a všechno,
co vyhrál, hned zase prohrál a ještě více. Po tři předchozí večery si všechny sladkosti rozdělili
jeho mladší bratr a malá sestřička. A ani dnešního večera se mu nedařilo. Třikrát mu padl nun
a dvakrát šin. Hromádka pamlsků, které do hry dostal od maminky, se zase zmenšovala,
kdežto hromádka před jeho mladším bratrem Ašerem rostla.
Josi prohru špatně snášel, vlastně neuměl prohrávat. Neměl příležitost naučit se
prohrávat. Jak by také mohl, vždyť ve všem vždy vyhrával, vždy byl ve všem nejlepší. Byl
nejstarším dítětem v rodině. Ve škole byl nejlepší. Nikdy neměl nikoho, kdo by se mu vyrovnal,
kdo by ho porazil.
Ašer naproti tomu prohrávat uměl. Až příliš dobře uměl prohrávat. Celý život žil ve
stínu staršího bratra gaona. Ve škole byl sice mezi lepšími žáky, ale nijak mezi nimi
nevynikl.Vítězství v drejdlu ho překvapilo. Překvapilo a opojilo – oči se mu rozzářily a radostí
nad nenadálým štěstím ve hře se plácal do stehen a vesele poskakoval. Čím více se Ašer
radoval, tím více byl Josi naštvaný. A hrálo se dál. Drejdl se dostal zase k Josimu. Josi ho
roztočil a čekal. Drejdl se točil krásně dlouho. Všichni se zatajeným dechem čekali – a padl
šin. Ašer radostí zavýskl. To už bylo na Josiho příliš. Vztekle vstal, převrátil stůl a všechny
sladkosti zvrhl na zem.
„Je to blbá hra,“ řekl vzdorovitě, „je blbá a baví leda tak mrňata.“ A se slzami vzteku
odešel do vedlejší místnosti a schoulil se do své postele.
Od toho večera uplynulo mnoho těžkých let. Z celé rodiny zůstal naživu jenom Ašer.
Měl výčitky svědomí, že přežil zrovna on. Proč nepřežil jeho geniální bratr Josi? Nebo jeho
krásná malá sestřička Rivka? Nebo jeho hodná maminka nebo skvělý tatínek? Proč zrovna on?
Byl lepší než oni? Nebo horší? Trápil se. Nežil celou duší na tomto světě, část jeho já přebývala
v říši smutku. Musel se dokonce léčit na nervové klinice.
Jednou tam měli léčbu prací. Terapeut je vzal do řezbářské dílny a učil je vyřezávat.
Ašerovi to příliš nešlo, netroufal si na nic většího, tak vyřezával jenom kostku. Jak ji
dokončoval, vzpomněly si jeho ruce na tvar drejdlu a samy jaksi mimoděk zaoblily kostce
špičku. Roztočil ji – netočila se sice tak svižně a dlouho jako jeho drejdl z jeho dětství, avšak
točila se. Pak si vzpomněl na onen čtvrtý chanukový večer, kdy se Josi tolik rozzlobil. Ašer si
vzpomněl, jak si ho tatínek po chvíli zavolal zpátky ke stolu a vzpomněl si na každé slovo,
které jim tehdy tatínek řekl.
„Možná se Josimu zdá“, řekl tatínek, „že drejdl není chytrá hra. Má svým způsobem
pravdu. Zlobí se, že výsledky jsou náhodné, že je nemůže ovlivnit. Bojím se však, že by se
nerozčiloval, kdyby neprohrával. Kdyby vyhrával, třeba by se mu hra i líbila. Podle mne to
3
není špatná hra. Nejde vůbec o to, co vám padne. Jde o to, jak s tím naložíte. Můžete svou
výhru schroupat sami, můžete se o ni také rozdělit s tím, kdo prohrává. Můžete svou porážku
přijmout se vztekem nebo pláčem, ale také ji můžete přijmout klidně a čestně, můžete se zasmát
sami sobě a své smůle. Vztek, který dnes Josiho ovládl, je vztekem, který dovedl Kaina
k vraždě. Tolik hněvu kvůli několika oříškům a mandlím? Co teprve vyrovnat se se skutečnou
prohrou nebo se skutečnou výhrou.
Vždyť na světě jsou lidé, kteří se narodí slepí nebo hluší nebo bez nohou. Mají se
zalknout vzteky nebo utopit v sebelítosti? Anebo ti, kteří se narodili zdraví a silní – mají si své
schopnosti nechat sobecky pro sebe? Mají vydělávat a hromadit svůj majetek? Mají říkat, že si
svůj osud zasloužili bohabojným životem?
Ne, vždyť celá země patří Bohu. Vše máme jen půjčeno. Kdo má více, měl by s tím, kdo
má méně, soucítit a rozdělit se.
Někoho čeká krásný a veselý život. Život plný štěstí, zdraví a práce. Jiného čeká bědný
život v nemoci a zoufalství. Někdo umírá mladý, jiný se dožívá vysokého věku. Jedna žena
každý rok rodí krásné zdravé dítě, jiná nikdy neotěhotní nebo porodí mrtvý plod. Někteří
takzvaní mudrci tvrdí, že když se člověk chová zbožně nebo když se správně modlí, nemůže
onemocnět, nemůže se mu nic zlého stát. Ale to není pravda. Někdy snad. Ale většinou člověk
svůj osud nezmění. I zbožný a spravedlivý člověk si může vylosovat špatný osud a naopak
i člověk bezbožný a hříšný může získat osud dobrý. Proč to tak bývá, nevíme.
A ani to není důležité. Důležité je, jak se svým osudem naložíme. Zapomeneme pro
všechny dobré věci na Hospodina? Povýšíme se nad svého Boha? Zatrpkneme a
zmalomyslníme? Budeme Hospodina obviňovat?“
Ašer si pak ještě v dílně dlouho hrál s neuměle vyrobeným drejdlem. A mnohé mu
došlo. Tedy – ne že by rozuměl tomu, proč nezůstal na živu jeho chytrý bratr. Nerozuměl tomu,
proč se to všechno stalo. Také se mu po nich stále stýskalo. Ale rozhodl se, že se pokusí naložit
se svým losem co nejlépe.
Tolik náš příběh.
Když se narodíme, je většina z nás obklopena láskou svých rodičů. Jako děti na ně plně
spoléháme a věříme, že jsou schopni zvládnout všechno na světě. Hlavně díky rodičům máme
pocit, že život je krásný a že takový i zůstane. Jak rosteme zjišťujeme, že schopnosti a možnosti
našich rodičů jsou omezené a že za nás nedokážou vyřešit všechno. Zjišťujeme, že život s sebou
přináší i zkoušky, trápení a bolest. Přestože to rozumově chápeme, někde hluboko v nás
přetrvává pocit, že když bude nejhůř, máme se vždy ke komu vrátit a tatínek nebo maminka
nám pomůžou z každého průšvihu. Zůstává v nás dětský pocit, že ačkoliv svět kolem nás není
ideální, přece každý problém bude nakonec překonán a vše dobře dopadne.
Pak ale přijde okamžik, kdy se tahle víra zhroutí. Najednou a většinou zničehonic jsme
postaveni před opravdu těžkou zkoušku. Náš blízký onemocní. Onemocníme my. Hrozí, že
přijdeme o příjem, na kterém závisí celá rodina nebo ztratíme lásku životního partnera.
Jak se v takové chvíli zachováme? My, věřící začneme takový problém řešit tím, že se
více modlíme, více chodíme do kostela a snažíme se napravit náš vztah k Bohu. Jsme
přesvědčeni, že touhle cestou se to MUSÍ napravit. Vždyť takhle jsme se to v dětství naučili.
Takhle jsme řešili vážné problémy s našimi rodiči – průšvih, přiznání, omluva, náprava věcí –
happy end. Stejně tak to MUSÍ fungovat s Bohem. Není snad i on naším rodičem? Někdy to
opravdu funguje. Ale ne vždy. Někdy věci dobře nedopadnou. Někdy dopadnou špatně a to
neodvolatelně. To je chvíle, kdy se z dětí stávají dospělí lidé. To je okamžik, kdy přicházíme o
4
své dětské iluze o světě, kde vše končí šťastně. Náhle tu stojíme a ničemu nerozumíme. Proč se
to stalo? Proč to nemohlo dopadnout jinak? Proč jsi to, Bože, dopustil? Kde je teď má životní
jistota? Na co se tedy mohu opravdu spolehnout?
Loňský rok jsem dospěl. Přestal jsem být dítětem. Začínám teď znovu hledat odpovědi
na otázky, které jsem měl dávno za vyřešené. Vím teď, že mnohé z nich možná nikdy
nevyřeším. Vím také, že už nikdy nebudu stejně bezstarostný optimista, jako jsem býval. Zdá se
mi ale, že to tak asi musí být. Najednou si více uvědomuji pomíjivost svoji i světa, který mě
obklopuje. Snažím se teď mnohem více si všímat i drobných radostí kolem mě a radovat se
z nich. Dospělost je jiná než dětství. Chybí jí bezstarostnost, ale má plnost a šíři, kterou děti
nikdy nepoznají. Jen dospělý člověk dokáže plně prožít svůj život s jeho dobrými i špatnými
stránkami. Není vlastně tak důležité, co nás v životě potká, jestli bude více toho dobrého nebo
špatného. Důležité je, jak se k tomu postavíme.
My, věřící věříme, že pro nás Bůh připravil cestu a na nás je, abychom po ní šli. Nikde
v Bibli nenajdete napsáno, že to bude cesta příjemná a snadná. Co tam ale nalézt můžeme je to,
že po ní nikoho z nás nenechá jít Bůh samotné.
Vraťme se ještě na chvíli do toho prosincového večera roku 1939 a připomeňme si, co
tehdy řekl tatínek svým chlapcům:
„I zbožný a spravedlivý člověk si může vylosovat špatný osud a naopak člověk
bezbožný a hříšný může získat osud dobrý. Proč to tak bývá, nevíme. A ani to není důležité.
Důležité je, jak se svým osudem naložíme. Zapomeneme pro všechny dobré věci na
Hospodina? Povýšíme se nad svého Boha? Zatrpkneme a zmalomyslníme? Budeme Hospodina
obviňovat?“
Pak se tatínek na okamžik odmlčel a vzpomněl si na zprávy, které toho dne četl
v novinách. Po chvíli pokračoval:
„Nevím, děti moje, co vás v životě čeká, ale byl bych rád, kdybyste se k tomu, co se
vám přihodí postavily co možná nejlépe. Byl bych rád, abyste nikdy a pro nic nezapomněly na
dobré vychování a na Věčného Svatého.“
Amen
.