Ke stažení zde - Trhová Kamenice

Transkript

Masarykova univerzita
Pedagogická fakulta
Katedra historie
K historii Židů v Trhové Kamenici
Diplomová práce
Brno 2012
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jiří Mihola, Ph.D.
Vypracovala: Bc. Magdalena Bucanová
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen
literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden.
V Brně dne 19. 4. 2012
………………………..
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu diplomové práce Mgr. Jiřímu
Miholovi, Ph.D., za vstřícný přístup, cenné metodické a teoretické rady, kterými přispěl
k vypracování této diplomové práce.
OBSAH
Úvod
5
1. NÁRODNOSTNÍ A NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V TRHOVÉ KAMENICI
S DŮRAZEM NA ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO
1.1 Ţidé v Trhové Kamenici
1.2 Počet Ţidŧ
1.3 Rozkvět jejich činnosti
1.4 Kulturní a společenský ţivot
1.5 Dřevíkovský ţidovský hřbitov
1.6 Situace od roku 1938
1.7 Situace v Protektorátu Čechy a Morava
1.8 Válečná situace v Kamenici očima po válce
1.9 Návrat domŧ
1.10 Dostupné informace o ţidovských rodinách
8
9
10
11
13
16
17
18
21
21
21
2. RODINA BERGMANNOVA
2.1 Majetek rodiny
2.2 Maxmilián Bergmann
2.2.1 Odraz první světové války v Trhové Kamenici
2.2.2 Rozvoj města
2.2.3 Starosta Maxmilián Bergmann
2.2.4 Úmrtí
2.3 Karel Bergmann
2.3.1 Pomník padlým
2.4 Bergmannova rodina v Protektorátu
2.4.1 Karel Bergmann v Anglii
2.5 Karel Bergmann v poválečné Trhové Kamenici
2.5.1 Znovuzískání majetku
2.5.2 Rok 1949
2.5.3 Karel Bergmann v roce 1972
25
26
27
29
31
34
37
38
39
41
41
42
43
45
46
3. RODINA FUCHSOVA
3.1 Samuel Fuchs
3.2 Milan Fuchs
3.2.1 Ve funkci starosty
3.2.2 Nájemce lomu
3.3 JUDr. Ludvík Fuchs
48
49
50
52
54
57
4. RODINA WEISSENSTEINOVA
4.1 Majetek rodiny
4.2 Jindřich Weissenstein
4.3 Theodor Weissenstein
4.4 Vlasařství
4.4.1 Atlantis
4.4.2 Síťování
4.4.3 Období od roku 1939
4.4.4 Bergmannova firma
4.4.5 Fuchsova firma
59
59
60
62
63
67
67
68
68
69
5. RODINA VOHRYZKOVA A MARIE ALINČOVÁ
5.1 Rodina Vohryzkova
5.1.1 Doba Protektorátu
5.2 Marie Alinčová
5.2.1 Poválečný stav
5.2.2 Další přihlášky válečných škod
5.2.3 Rodina Alinčových v poválečném období
71
71
73
74
76
77
78
Závěr
79
Seznam pramenŧ a literatury
82
Resumé
89
Seznam obrazových příloh
ÚVOD
Jako téma své diplomové práce jsem si vybrala historii Ţidŧ v Trhové Kamenici.
Chtěla jsem tak navázat na bakalářskou práci, kde jsem se věnovala historii zdejší
farnosti, a dále zkoumat dosud neznámou stránku dějin Trhové Kamenice. I kdyţ je toto
téma v dnešní době časté, dosud se jím ve zdejší obci nikdo nezabýval. Jediné, co je
moţné zjistit, jsou jména ţidovských rodin, které zahynuly v koncentračních táborech,
vytesaná na pomníku padlým v Trhové Kamenici na náměstí. Ostatní oběti 2. světové
války jsou zde uvedeny jednotlivě s uvedením jména a příjmení. Ke zvolení tohoto
tématu přispělo také moje osobní setkání s paní Mariannou Singerovou, která přeţila
koncentrační tábor Osvětim. Pocházela z nedalekého Hlinska.
V první kapitole s názvem Ţidé v Trhové Kamenici chci stručně nastínit situaci a
postavení Ţidŧ v tomto městečku.
V dalších kapitolách se budu zabývat historií jednotlivých ţidovských rodin,
které bydlely v Trhové Kamenici před deportací do koncentračních táborŧ. Jedná se o
rodiny Bergmannovu, Fuchsovu, Weissensteinovu a Vohryzkovu. Pojednám také o
Marii Alinčové, která také byla Ţidovka a byla poslána do transportu. Vţdy se nejdříve
pokusím kaţdou rodinu charakterizovat, tedy kde bydlela, čím se její příslušníci ţivili
apod. Dále se u kaţdé rodiny zaměřím na některé členy, kteří se svým pŧsobením více
zapsali do historie Trhové Kamenice. Budu se snaţit zachytit jejich výjimečnost a
charakterizovat jejich práci i zpŧsob jednání. Při zkoumání jejich osudŧ se zaměřím na
předmět jejich podnikání. Takto však nebudu postupovat u rodiny Vohryzkových, která
pocházela z Hlinska a do Trhové Kamenice se přestěhovala krátce před transportem. O
této rodině se dochovalo jen několik dokumentŧ. Místní obyvatelé o pobytu této rodiny
v Trhové Kamenici nevědí.
Budu se jednak zabývat ţivotem v období do 2. světové války, jednak vývojem
po 2. světové válce.
Cílem mé diplomové práce je pojednání o osudech místních ţidovských rodin,
které před 2. světovou válkou ţily naprosto stejně jako ostatní obyvatelé neţidovského
pŧvodu. Nejvíce se zaměřím na rodinu Bergmannovu, Fuchsovu a Weissensteinovu.
Pokusím se zobrazit obyčejný běţný ţivot ţidovských rodin na malém městě, který se
ničím nelišil od ţivota ostatních obyvatel, přesto skončil tragédií holocaustu. Budu se
5
zabývat otázkou, jaký byl vztah ostatních místních obyvatel k Ţidŧm před válkou i po
ní.
Tato diplomová práce bude tedy jednou z dalších, které se zaměřují na ţivot
Ţidŧ v Čechách. Jedná se však o netypickou práci, neboť v Trhové Kamenici nebyla
nikdy vytvořena ţidovská náboţenská obec. Nebyla zde synagoga nebo ţidovský
hřbitov. Nebylo zde ţidovské ghetto nebo ţidovská ulice, kde by Ţidé ţili odděleni od
ostatních obyvatel. Naopak v Trhové Kamenici bydleli Ţidé v domech ve středu města
společně s ostatními obyvateli. Aţ do nástupu nacismu patřili k těm nejváţenějším
obyvatelŧm. Vykonávali významné funkce ve veřejném i společenském ţivotě. Na
místní poměry patřili k těm zámoţnějším. Nebudu se zaměřovat na kulturní a
náboţenské odlišnosti Ţidŧ. Naopak se pokusím vystihnout jejich souţití s ostatními
obyvateli, jejich přínos k budování společného společenského ţivota a jejich podíl na
rozvoji města. Jedná se tedy o práci, která se zaměří na prosté lidské osudy příslušníkŧ
ţidovských rodin.
Většinou jsem vycházela z pramenŧ uloţených ve Státním okresním archivu
Chrudim. Přesto, ţe jsem tento zdroj při vytváření práce pouţívala nejčastěji, pouze
jediný pramen přímo odkazuje na mou oblast zájmu. Informace o rodinách jsem čerpala
z obecních zápisŧ, protokolŧ. Tedy tam, kde nevystupují jako Ţidé, ale jako obyvatelé
města. Před nástupem fašismu, tedy v období demokratické první republiky, nebyl
rozlišován rasový pŧvod lidí. Velmi cenným informačním zdrojem mi byly záznamy
z pozemkové knihy, které mi pomohly zjistit konkrétní informace o nemovitém
majetku, ale i o příbuzenských vztazích a majetkových poměrech.
Sekundární literatura, která by se zabývala kamenickými Ţidy, neexistuje.
Zmínky o Ţidech místního kraje mŧţeme nalézt jen v publikacích nebo sbornících,
které se věnují historii zdejšího kraje všeobecně, a zejména protifašistickému odboji.
Kameničtí Ţidé jsou zde uváděni jako oběti holocaustu, vedle ostatních obětí 2. světové
války. Samotným tématem ţivota Ţidŧ v Trhové Kamenici se dosud nikdo nezabýval.
Pracovala jsem tedy převáţně s archivními prameny.
V první kapitole nastíním všeobecnou situaci v Trhové Kamenici.
V druhé kapitole se budu zabývat rodinou Bergmannových. Více se zaměřím na
Maxmiliána Bergmanna, který se stal starostou Trhové Kamenice, a na jeho syna Karla
Bergmanna. Budu se zabývat i osudy Karla Bergmanna po 2. světové válce. Třetí
kapitola o rodině Fuchsových přiblíţí nejen charakter rodiny, ale i osobu Milana
6
Fuchse, který byl také starostou a nájemcem ţulových lomŧ v okolí Trhové Kamenice.
Další kapitola nastíní rodinu Weissensteinovu. V této kapitole se budu zabývat i
vlasařstvím, které tato rodina přinesla do Trhové Kamenice. Vlasařstvím se v dalším
období více a úspěšněji zabývaly rodiny Bergmannova a Fuchsova. Tyto dvě rodiny
vlastnily firmy na výrobu vlasových sítěk. Pojem vlasařství se snaţím co nejvíce
přiblíţit, neboť jde o činnost, kterou se v 19. století a na počátku 20. století v Trhové
Kamenici a okolí zabývalo mnoho lidí. U jednotlivých členŧ rodin se zaměřím na jejich
přínos pro ţivot v Trhové Kamenici. V poslední kapitole se budu zabývat rodinou
Vohryzkových, která do Trhové Kamenice byla přestěhována jen na krátkou dobu před
transportem do koncentračního tábora. V této kapitole připomenu paní Marii Alinčovou,
katoličku ţidovského pŧvodu, která jediná ze své rodiny musela jít do transportu.
Rozhodující totiţ byl rasový pŧvod nikoliv vyznání.
Budu se tedy zabývat výše zmíněnými. V Trhové Kamenici v prŧběhu let ţili i
další lidé ţidovského pŧvodu. V této práci se budu zabývat pouze osudy ţidovských
rodin, které v Trhové Kamenici ţily v době, kdy byli Ţidé deportováni do
koncentračních táborŧ.
Při zpracovávání diplomové práce jsem vyuţila několik metod. Nejprve jsem
vyuţila metodu přímou. Získávala jsem informace z pramenŧ, které jsem následně
třídila. Pracovala jsem s materiály uloţenými ve Státním okresním archivu v Chrudimi.
Další informace o rodinách jsem hledala v ţidovských matrikách uloţených v Národním
archivu v Praze. Pouţila jsem informace z www.holocaust.cz. Vyprávění pamětníkŧ
bohuţel v současné době jiţ není dostatečně vypovídající. Ţijící pamětníci totiţ za války
byli malými dětmi. Jejich vzpomínky jsou jen útrţkovité. Nemají tak dostatečnou
vypovídací hodnotu. Proto jsem do této práce nepouţila moţnosti tohoto zdroje. Dále
jsem pracovala podle metody induktivní, deduktivní, komparativní a biografické. Při
psaní práce jsem pouţívala metodu progresivní. Osudy kamenických Ţidŧ jsem
porovnávala s ţivoty Ţidŧ v Čechách ve stejné době.
7
1. NÁRODNOSTNÍ A NÁBOŽENSKÉ POMĚRY V TRHOVÉ
KAMENICI S DŮRAZEM NA ŽIDOVSKÉ OBYVATELSTVO
Trhová Kamenice leţí v okresu Chrudim na rozhraní Ţelezných hor a
Ţďárských vrchŧ. Tento kraj je chudý, kopcovitý s rozlehlými lesy. Přírodní podmínky
jsou nepříznivé. Zima zde bývá téměř 5 měsícŧ s velkými přívaly sněhu. Na polích se
většinou pěstují brambory, dříve len a odolnější obilniny. Trhová Kamenice je dopravní
křiţovatkou mezi Chrudimí, Hlinskem a Havlíčkovým, dříve Německým Brodem.
Místní obyvatelé mívali drobná hospodářství, která ale nestačila ve většině
případŧ na ţivobytí. Proto zde bylo rozšířeno tkalcovstí, bednářství, punčochářství,
hrnčířství, síťařství a vlasařství nebo výroba dřevěných hraček.1 Kromě toho v Trhové
Kamenici a blízkém Horním Bradle byly sklárny.
V Čechách se Ţidé objevovali jiţ od 10. století, většinou ţili odděleně od
ostatních obyvatel, převáţně katolického vyznání. Nevíme přesně, kdy se Ţidé poprvé
dostali do Trhové Kamenice. Určité informace nám poskytuje sčítání obyvatel.
V Trhové Kamenici byla většina obyvatel katolického vyznání, Ţidé zde tvořili menšinu
jako jinde v českých zemích. Ţidé byli po mnoho let omezováni rŧznými nařízeními,
která se ostatního obyvatelstva netýkala. Tato omezení byla provázena ústrky,
docházelo i k pogromŧm. Pokud jde o Ţidy v Trhové Kamenici, tyto negativní jevy sem
nepronikly. Ţidé se v Trhové Kamenici usídlili aţ v 19. století, kdy docházelo
k postupnému uvolňování poměrŧ. Koncem 19. století jiţ Ţidé měli stejná práva jako
ostatní obyvatelé. Vystupují zde tedy jako rovní s ostatním obyvatelstvem, většinou
katolického vyznání. I kdyţ v Trhové Kamenici netvořili většinu, nebyli nikdy
vyčleňováni ze ţivota města. Neprojevily se zde náboţenské nebo národnostní spory.
Ţidé zde neměli ani vyčleněno podnikání, podnikali ve stejných oborech jako ostatní
obyvatelé. Snad jediné pro ně typické bylo vlasařství. Ale protoţe zaměstnávali mnoho
vlasařŧ katolického vyznání, nebylo vlasařství chápáno jako převáţeně ţidovské
podnikání. V Trhové Kamenici před 2. světovou válkou byli lidé navzájem tolerantní, to
jak z katolické tak i ze ţidovské strany.
V následujících podkapitolách se zaměřím na rŧzné záleţitosti, které se týkaly
Ţidŧ v Trhové Kamenici ve vztahu k ostatním obyvatelŧm města.
1
BURDYCHOVÁ, M. a kol.: Chrudimsko. Chrudim 1994, nestr.
8
1.1 Židé v Trhové Kamenici
Ţidé po dlouhá staletí tvořili odlišnou skupinu obyvatel v Čechách. Pŧvodně
většinou ţili odděleně od ostatních obyvatel. Měli vlastní náboţenství, zvyky, sňatky
většinou uzavírali s příslušníky svého národa a víry. Ostatní většinou katolické
obyvatelstvo si obvykle zachovávalo jistý odstup. V dějinách byla období otevřeného
nepřátelství proti Ţidŧm, kdy docházelo i k pogromŧm. Tak krajní situace v Trhové
Kamenici a blízkém okolí nenastala.
Jsou zaznamenány případy Ţidŧ, kteří se nechali pokřtít. Je otázkou, zda
katolickou víru přijali skutečně z přesvědčení. Domnívám se, ţe většinou se tak stalo
kvŧli zlepšení osobního postavení ve společnosti. Křest děda olomouckého biskupa a
arcibiskupa Theodora Kohna patří k nejznámějším případŧm.2
Ve farní kronice je zaznamenáno, ţe v roce 1838 byl do katolické církve přijat
Ţid David Streissler.3 Při křtu přijal nové jméno Emanuel. Je zajímavé, ţe k přijetí do
katolické církve nestačil křest, ale toto vše muselo ještě schválit gubernium.
Pro Ţidy pŧvodně platila rŧzná nařízení, většinou omezujícího charakteru.
Nesměli vlastnit pozemky, nemohli vlastnit nemovitost mimo ghetto, nemohli
vykonávat určitá povolání. Tak se stalo to, ţe nebyli trvale usazeni na stejném místě.
Věnovali se zaměstnáním, která nebyla vázána na vlastnictví pŧdy. Postupně ale
docházelo k uvolňování poměrŧ.
Pro Ţidy byl typickým zdrojem obţivy obchod. Jedno z opatření josefínských
reforem mělo zajistit, aby Ţidé se mohli věnovat řemeslŧm. Křesťanští mistři však Ţidy
většinou odmítali přijmout jako tovaryše. Bránili tak vzniku konkurence. Proto Ţidé
zŧstávali u obchodování, které bylo v mnoha případech pro ně výhodnější.
Pokud jde o Trhovou Kamenici a blízké okolí, Ţidé se nejdříve usídlili
v nedalekých vesnicích Dřevíkov a Svobodné Hamry.
2
KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: Ţidé v Čechách a na Moravě. Praha 2007, s. 57.
Farní úřad Nasavrky, Pamětní kniha fary Kamenice – započatá roku 1836 (dále jen Pamětní kniha fary
Kamenice), fol. 10.
3
9
1.2 Počet Židů
První zmínky o Ţidech ve Dřevíkově pocházejí z počátku 18. století.4 Od této
doby zde začali ţít. Jejich počet se postupně zvyšoval, aţ zde byla zaloţena ţidovská
obec. Ţidé zde bydleli jako jinde na venkově5 v jedné ulici tzv. ţidovské. Během let se
některé ţidovské rodiny přestěhovali do Trhové Kamenice. Koncem 19. století ve
Dřevíkově ţidovská obec zanikla kvŧli nízkému počtu místních Ţidŧ, od té doby
spadali pod ţidovskou obec v Heřmanově Městci.
V Trhové Kamenici nikdy nebyla synagoga, ani ţidovský hřbitov, nikdy zde
nesídlila ţidovská obec. Proto Trhová Kamenice nebývá uváděna v publikacích
věnovaných ţidovským památkám nebo ţidovskému obyvatelstvu jako místo, kde ţili
Ţidé.
O počtu Ţidŧ se dozvídáme ze sčítání lidu, kde byla uváděna národnostní
(náboţenská) příslušnost.6 Takové zjišťování sloţení obyvatelstva samo osobě není
nijak nebezpečné. Problém vzniká, pokud člověk patří k menšině, která po dlouhá léta
zaţívala mnoho diskriminačních opatření.
V soupisu z roku 1793 je uvedeno 18 ţidovských rodin ve Dřevíkově.7 Ţidé se
zabývali např. obchodem nebo pletením, výrobou pálenky. Ve Svobodných Hamrech
ţily 2 ţidovské rodiny.8 V celém chrudimském okresu ţilo 295 ţidovských rodin.
V roce 1799 byl sepsán počet ţidovských dětí ze Dřevíkova, které navštěvovaly
školu v Trhové Kamenici. Jednalo se o 17 dětí, příjmení Fried, Kobsa, Weissenstein,
Fuchs, Schulz, Steiger, Lustig, Fidling, Neumann a Vokoun. Z celkového počtu 284 dětí
bylo tedy 17 ţidovského vyznání, 9 nekatolíkŧ a ostatní katolíci.9 O Ţidech se
dozvídáme i z farní kroniky, většinou se jedná o počty obyvatel ţidovského pŧvodu.
V transkripci farní kroniky je citován zápis z kroniky farnosti libické: „13. září
1834 před polomskou pouti v sobotu vyhořela Trhová Kamenice, odpůldne, 36 čísel a
škola, zapálil tamní žid.“10 Za tímto je v transkripci vysvětlení, ţe v ţidovském obchodě
čp. 48 měla sluţka škvařit sádlo, ale protoţe se starala ještě o dítě, nevšimla si, jak sádlo
4
RŦŢIČKOVÁ, R. a kol.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006, s. 86.
PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 323.
6
BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: Zjišťování národnosti a ţidovská otázka. In: Postavení a osudy
ţidovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1997, s. 11.
7
HOLÝ, M. a kol.: Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský kraj. Plzeňský
kraj. Ţatecký kraj. Hradecký kraj. Praha 2004, s. 68-71.
8
Tamtéţ, s. 67-68.
9
LÁT, J.: Poznámky k dějinám města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice, s. 6.
10
Farní úřad Nasavrky, Transkripce Pamětní knihy fary Kamenice, fol. 2.
5
10
vykypělo na plotnu. Tak měl vzniknout rozsáhlý poţár. Čp. 48 bylo zřejmě na místě
nynějšího čp. 86. Je uvedeno, ţe šlo o ţidovský obchod. Není řešeno, zda sluţka byla
téţ Ţidovka. Je zajímavé, ţe prameny se v určení místa a příčiny poţáru neshodují.
V roce 1836 bydlelo v Trhové Kamenici s přilehlými částmi (Zubří, Moţděnice,
Hluboká, Polom, Schőnfeld, Milezimov, Všeradov, Rohozná, Kameničky, Travná,
Petrkov, Rváčov, Sv. Mikuláš, Svobodné Hamry, Dřevíkov, Jančour a Veselý Kopec
celkem 3433 lidí, z toho 147 Ţidŧ.11
V roce 1856 zde ţilo 3849 obyvatel, z toho 154 Ţidŧ.12 V samotné Trhové
Kamenici bydlelo v tomto roce 5 Ţidŧ.13 Většina Ţidŧ v kamenické farnosti ţila na
Dřevíkově, kde tvořili Ţidé přibliţně třetinu zdejších obyvatel – 241 katolíkŧ, 118 Ţidŧ.
Ve Svobodných Hamrech ţilo 29 Ţidŧ, 2 bydleli v Moţděnici,
14
v ostatních osadách
Ţidé nebydleli.
1.3 Rozkvět jejich činnosti
K nevětším kladným změnám ve vztahu k Ţidŧm došlo v 1. polovině 19. století.
„Politika hospodářského liberalismu, která rušila tradiční hospodářské vztahy založené
na dílčích smlouvách, privilegiích a zákazech a která proklamovala zásady svobodného
podnikání a nový tržní systém, otevřela aktivitě židovských obyvatel nové možnosti.“15
Změna poměrŧ se projevila i v Trhové Kamenici a okolí. Dřevíkovští Ţidé přicházeli do
Trhové Kamenice, kde byly příhodnější podmínky pro jejich podnikání. Kupovali a
stavěli zde své domy, ve kterých bydleli i provozovali firmy. Nejvíce se rozvoj projevil
ve 2. polovině 19. století.16
Po roce 1848 se ţidovské obyvatelstvo přiklonilo k německému jazyku.
V Trhové Kamenici tomu tak nebylo. Ţidé v běţném ţivotě mluvili česky a projevovali
se jako čeští vlastenci jako ostatní obyvatelé.
Ţidé v Trhové Kamenici se sţili s ostatními obyvateli. Nevzniklo zde ţádné
ghetto ani ţidovská ulice. Zúčastňovali se veřejného ţivota a všech společenských akcí.
I kdyţ by se mohla zdát návštěva biskupa Josefa Jana Haise při biřmování dne 19.
11
Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 5.
13
14
Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 27b.
15
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 126.
16
NESLÁDKOVÁ, L.: Profesní orientace a sociální postavení moravských ţidŧ od josefínských reforem
do zániku rakousko-uherské monarchie. In: XXVI. Mikulovské sympozium, 2000, s. 59.
12
11
června 1876 záleţitostí pouze katolíkŧ, nebylo tomu tak: „Israelité neostali též
nečinnými a okrašlovali domy své, z kterých zvláště dům p. Fuchse vyvěšenými
kobercemi a vystavěním rozličných soch v oknech se vyznačoval.“17
Přispívali finančními prostředky na sbírku pro chudé, kterou pořádala farnost.
V roce 1891 se zúčastnili sbírky obchodníci – mezi nimi samozřejmě Ţidé: Jindřich
Bergmann 5 zl, - nejvyšší částka, stejnou věnoval ještě J. Kacafírek. Jindřich
Weissenstein daroval 3 zl. a Karel Alinče, manţel Marie - Mathyldy ţidovského pŧvodu
věnoval 3 zl.18
I kdyţ skoro splývali s ostatními obyvateli, zachovávali si své zvyky, např.
obřízka nebo sepsání svatební smlouvy. Jak dalece dodrţovali a zachovávali povinnosti
svého náboţenství, není v dostupných pramenech nikde uvedeno.
Kolem roku 1900 provozovali obyvatelé Trhové Kamenice řadu rŧzných
povolání: bednář, hostinský, holič, kupec, hokynář, krupař, krejčí, řezník, truhlář,
trafikant, kolář, kovář, pekař, zámečník, obuvník, klempíř, sedlář a lakýrník. Ţidé se
zabývali obchodem, výčepem lihovin a výrobou vlasových sítěk.19
V roce 1911 při sčítání obyvatel bylo v Trhové Kamenici 25 Ţidŧ, 1311
katolického vyznání, 6 evangelického vyznání. Ve Dřevíkově bydleli pouze 3 Ţidé, ve
Svobodných Hamrech také 3.20 Z těchto údajŧ je jasné, ţe Ţidé v Trhové Kamenici
tvořili vţdy menšinu.
V roce 1921 probíhalo sčítání obyvatel. Našli se takoví lidé, kteří přemlouvali
ostatní, aby přestoupili k československé církvi. Takto měli jednat i bratři Langové.
Poštmistr Jan Lang se měl zříci víry. Při této příleţitosti je ve farní kronice popsán i
případ ztráty vlasových sítěk v hodnotě 70000 Kč. Ke krádeţi se přiznal Josef Lang
„krádež na sebe vzal,“ Jan byl přeloţen.21 Tento případ uvádím hlavně kvŧli předmětu
krádeţe a jeho hodnotě, obchodnímu artiklu, který byl vyváţen z Trhové Kamenice.
17
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Pamětní kniha pro farní školu v Trhové Kamenici
1856, fol. 259.
18
19
KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903, s. 23.
20
21
Pamětní kniha fary Kamenice, fol. 150b.
12
1.4 Kulturní a společenský život
Protoţe se v kapitolách k jednotlivým rodinám budu především zabývat jejich
podnikáním a vykonáváním veřejných funkcí, v této podkapitole nastíním kulturní a
společenský ţivot kamenických Ţidŧ.
Ţidé se nezajímali jen o svou ţidovskou kulturu a své zvyky, ale podíleli se na
kulturním dění tam, kde ţili. Někdy ani nejsou vnímáni jako osoby ţidovského
pŧvodu.22
Ţidé v Trhové Kamenici se účastnili běţně společenského dění ve městě. Trhová
Kamenice byla známá svým bohatým kulturním ţivotem, jak uvádí Karel Václav
Adámek: „Život spolkový jest čilejší než v mnohém městě větším.“23
Někteří Ţidé byli aktivními členy Vzdělávací besedy Neruda a Sokola. Členy
byli příslušníci starší i mladší generace, např. Samuel Fuchs se stal členem Besedy
v roce 1900,24 členem byl i jeho syn Milan Fuchs. Zapojovaly se i ţeny, např. Olga
Bergmannová se stala členkou v roce 1893. Všichni rádi poseděli s ostatními v hostinci
u Zábských, starali se o knihovnu, hráli kulečník, podíleli se na nácviku ochotnických
představení a zúčastňovali se veškerých oslav. Věnovali se také sportu. Při kaţdé
příleţitosti bylo zajištěno i hudební vystoupení, buď hrála místní kapela, nebo někteří
vystoupili jako sólisté.
Pokud pŧsobili v místních orgánech, přimlouvali se za kulturní a sportovní
organizace, sami přispívali jak hmotnými tak finančními dary. Besedě Neruda např.
Theodor Bergmann věnoval v r. 1887 několik oděvŧ, které byly pouţity jako divadelní
kostýmy.25 Ve stejném roce daroval obraz císaře. Například v roce 1906 ţádala Beseda
o finanční příspěvek od Trhové Kamenice na stavbu jeviště. Maxmilián Bergmann se
přimlouval, protoţe Beseda byla významnou sloţkou kulturní činnosti v Trhové
Kamenici. Byla schválena částka ve výši 100 Kč. M. Bergmann řekl: „Budeme platit
přirážky, ale jsme také na ně připraveni. Ti, kdo nic pro besedu neučinili, neucítí tento
dar rozvrženým přirážkách. Ti co besedu podporují rádi tento obnos dají.“26
22
KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 39-54.
ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F.A.: Čechy. Díl 13., Východní Čechy. Praha 1905, s. 399.
24
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici,
Jednací protokoll, nestr.
25
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“
Kamenici Trhové, nestr.
26
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 25, nestr.
23
13
Vzdělávací beseda Neruda nacvičovala pravidelně divadelní představení. O
vánočních svátcích roku 1895 byla uvedena hra Polský ţid. Zřejmě z ohledu na city
ţidovských členŧ byl pouţit název Utajený zločin. Nutno poznamenat, ţe členem
Besedy byl i místní pan farář. Epizoda se změnou názvu divadelní hry svědčí o
přátelských vztazích mezi členy rŧzného vyznání. Němým svědkem této doby jsou
kulisy uloţené v bývalé faře.
Místní Ţidé měli silné vlastenecké cítění, které je zřejmé i z jejich veřejných
projevŧ. Dne 5. července 1931 se konala tradiční oslava Mistra Jana Husa. Slavnostní
prŧvod se odebral na kopec Zubří. Byly přítomny místní organizace a spolky. Nejdřív
mluvil učitel Alois Vítek. Po něm se slova ujal továrník Milan Fuchs, který připomněl
statečnost pana Kustoše z Lipky a na Zubří, Husova přítele, který neváhal protestovat
proti Husovu upálení. V závěru projevu vyzval přítomné, aby hájili pravdu a
spravedlnost.27
Se ţivotem Trhové Kamenice zŧstávali v kontaktu, i kdyţ se nemohli dostavit
osobně, protoţe bydleli, studovali nebo pracovali jinde. Například Ludvík Fuchs, JUC.
v r. 1881 zaslal besedě Neruda almanach Biblí k svobodě. Beseda sdílela radostné i
smutné události, které potkaly jednotlivé členy, např. projevem soustrasti, účastí na
pohřbu nebo přáním k sňatku. Beseda Neruda blahopřála v roce 1891 slečně M.
Pickové28 k sňatku.29
V Besedě vyuţívali své zkušenosti a organizační dovednosti z podnikání i
z vedení veřejných funkcí, např. Maxmilián Bergmann byl pokladníkem Besedy.
Navrhl, aby knihy byly nakupovány od jednoho knihkupce. Vybraný knihkupec
z Chrudimi Keil pak poskytl 10% slevu. Snaha o získání mnoţstevní slevy je běţná i
v dnešních obchodech.
Knihovna obsahovala české romány, povídky, básně, časopisy, vědeckou i
divadelní literaturu, hudebniny, německé knihy. V prŧběhu let byly odebírány časopisy:
Zlatá Praha, Lumír, Květy, Humory, Věda a práce. Byl zde dokonce Ottŧv slovník
naučný30 a Riegrŧv slovník naučný. Knihy byly získávány nákupem nebo darem. Knihy
27
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému
poškození Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ...,
nestr.
28
Z tohoto a předešlých zápisŧ se domnívám, ţe se jednalo o Mathyldu Pickovou, po křtu a provdání
Marii Alinčovou.
29
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací
protokoll, nestr.
30
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici, s. 3.
14
darovali např. Maxmilián Bergmann nebo místní lékař MUDr. Karel Freýgang. Za rok
1903 bylo 1095 výpŧjček.
Beseda pořádala plesy a taneční zábavy. Při plánování termínŧ těchto akcí Ţidé
brali ohled na náboţenské zvyklosti křesťanského obyvatelstva. V lednu navrhl
Maxmilián Bergmann, aby se v postní době konaly přátelské večery s přednáškami.31
Bral tedy ohled na církevní zákaz konat zábavy v době postu.
Členové Besedy si váţili básní Svatopluka Čecha, proto věnoval Maxmilián
Bergmann sbírku Písně otroka. V zápisu nacházíme citaci těchto veršŧ:
Hleďme kolem na své řady,
co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí,
co tu zášti srdce mrazí,
co tu zmijí –
před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch!32
Beseda u některých obyvatel nepoţívala váţnosti, jak si za svou kulturní činnost
zaslouţila. Je s podivem, ţe i pan Zábský jako hostinský, který díky Besedě měl jistou
trţbu, si členŧ Besedy neváţil. „Nakonec požádán p. hostinský, aby se členy a zvl.
funkcionáři besedními zdvořileji zacházel, než jak stalo se pokladníku p. Bergmannovi
při placení účtu ze Sylvestrovské zábavy.“33
Sport byl hlavní náplní činnosti Sokola. Sokol byl nejstarší sportovní organizací
českou vŧbec, byla to velmi rozšířená organizace s velkým počtem členŧ.34 Sportovní
akce v Trhové Kamenici pořádala i Beseda. Byl zde uskutečněn dne 29. srpna 1897
cyklistický závod, kterého se účastnil mimo jiné bratr Maxmiliána Bergmanna Otakar.35
Je zajímavé, ţe v Trhové Kamenici existoval i šermířský odbor. Závodŧ pořádaných 30.
března 1932 se účastnily i ţeny. V souboji se šavlemi se jako třetí umístil Milan
Fuchs.36
31
32
33
34
KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta
republiky (1918-1929). Praha 2000, s. 534.
35
Kamenici Trhové.
36
Národní politika, 2. 4. 1932, s. 10.
15
Vzdělávací beseda Neruda byla spolkem sdruţujícím kamenické obyvatele, kteří
měli kladný vztah ke kultuře, literatuře a vzdělání. Členy spolku byli katolíci, Ţidé i
osoby bez vyznání. Jméno Neruda se tak stalo odznakem pokroku a prosté lidské
sounáleţitosti. A to přesto, ţe sám Jan Neruda, český spisovatel všemi váţený, měl
antisemitské názory.37
1.5 Dřevíkovský židovský hřbitov
Ţidé nepohřbívali své blízké do městských hřbitovŧ, ale zřizovali si vlastní
hřbitovy. Trhovokameničtí Ţidé vyuţívali ţidovský hřbitov ve Dřevíkově. Dřevíkov
leţí přibliţně 5 km jiţně od Trhové Kamenice.
Hřbitov byl zaloţen v první polovině 18. století, v druhé polovině 19. století
došlo k jeho rozšíření. V zadní části hřbitova se nacházejí starší náhrobky, blíţe vstupu
novější. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1748.38 Velmi staré náhrobky nalezneme při
vstupu na hřbitov, zde jsou na dřevěných destičkách pořízeny i překlady textŧ. Většina
náhrobkŧ je vyrobena z kamene, ale najdeme zde i náhrobek z litiny, který pochází
z roku 1852.39 V místním kraji se často vyráběly hřbitovní kříţe z litiny. Oblíbené byly
hlavně v 18. a 19. století.40 Je moţné, ţe pouţití litiny převzali Ţidé od křesťanských
sousedŧ. Je však zřejmé, ţe se tento materiál pro pouţití na ţidovských hřbitovech
neujal.
Na tomto hřbitově nalezneme i hlinecké Ţidy, kteří zde byli pohřbíváni před
zaloţením ţidovského hřbitova v Hlinsku v roce 1904.41 Hlinecký ţidovský hřbitov
s rozlohou 380 m2 patří mezi nejmenší ţidovské hřbitovy v České republice. Poslední
skutečný pohřeb na dřevíkovský ţidovský hřbitov se konal 15. ledna 1940, kdy zde byla
pohřbena Malvína Fuchsová z Trhové Kamenice, která zemřela 13. ledna 1940. Podle
ţidovského zvyku se pohřbívalo nejpozději do druhého dne.42 Po válce byla na pomníky
doplněna jména Ţidŧ zahynulých v koncentračních táborech. Naposledy zde byly
uloţeny ostatky Jiří Kruliše (manţel Věry Krulišové – Fuchsové) 1980, Karla
37
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 505.
RŦŢIČKOVÁ, R. a kol.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006, s. 90.
39
VEČEŘOVÁ, P.: Navštivte ... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha 2009, s.
162.
40
ŠTĚPÁN, L.: Lidové stavitelství Chrudimska. Pardubice 1987, s. 60.
41
HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: Mikroregion Hlinecko. Hlinsko 2002, s. 26.
42
KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: c. d., s. 22.
38
16
Bergmanna 1983, Věry Krulišové – Fuchsové 2009. Nalezneme zde ještě několik
nápisŧ s poválečným datem úmrtí, jedná se zřejmě o Ţidy z jiných obcí.
Ve Dřevíkově si Ţidé vybudovali i synagogu. Ta byla v domě čp. 43.43 Po
prodeji synagogy došlo k její přestavbě na obytný dŧm, který by neinformovaný člověk
těţko rozeznal od ostatních domŧ.
1.6 Situace od roku 1938
Na počátku 30. let se začal v chrudimském okresu šířit fašismus, hlavně v
Hlinsku a v Trhové Kamenici a jejich okolí. Vznikaly místní organizace Národní obce
fašistické. Snaha tyto tendence potlačit nebyla úspěšná.44
Československo se připravovalo k vojenské obraně. Nečekaně 23. srpna 193645
navštívil při závěrečných vojenských cvičeních Trhovou Kamenici prezident Dr. Edvard
Beneš, generál Fauchner, generál Syrový, generál Langer, ministr Národní obrany
Frant. Machník a další. Navštívili místní školu, uvítal je starosta Jan Rezler a zástupci
města.
Po abdikaci prezidenta Beneše, kterou podal 5. října 1938,46 rozhodli se
zastupitelé poslat dopis Dr. Benešovi s poděkováním a přáním, aby se navrátil do své
funkce prezidenta. Zastupitelé zároveň vyzvali obyvatelstvo, aby nevnímali tzv.
poplašné zprávy a oznámili, kdo tyto zprávy rozšiřuje.47
Projevy vlivu fašistŧ byly čím dál silnější. V listopadu 1938 městská rada pod
vedením starosty Antonína Nováka musela projednávat dopis – ţádost Národní obce
fašistické, která chtěla, aby byly odstraněny obrazy prezidentŧ ze všech úřadŧ, tedy
obrazy T. G. Masaryka a E. Beneše. Ţádosti nebylo vyhověno, neboť nebylo nic
takového nařízeno. Tento zpŧsob vyřízení navrhl Josef Vařečka. Návrh byl schválen 5
hlasy. Schŧzi byli přítomni: starosta Antonín Novák, Alois Vítek, Josef Morávek, Josef
Krejčí, František Licek, Antonín Rŧţička, zmiňovaný Josef Vařečka a městský tajemník
43
Ještě jednu mylnou informaci nalezneme v publikaci Navštivte ... Ţidovské památky v Čechách, na
Moravě, ve Slezsku na s. 161. Je uvedeno, ţe hřbitov byl zaloţen nejpozději v 1. pol. 17. století. Správně
se však jedná o 1. polovinu 18. století. Je však přirozené, ţe při mnohastránkovém a širokém záběru
publikace není moţné se zcela vyvarovat nepatrných chyb.
44
SOMMER, J.:Východočeský kraj – Chrudimsko. Hradec Králové 1989, s. 159.
45
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 95.
46
CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: České země v evropských dějinách díl
čtvrtý od roku 1918. Praha 2006, s. 95.
47
17
Václav Kabeláč jako zapisovatel.48 Tedy podle počtu hlasujících je zřejmé, ţe hlasování
nebylo jednomyslné. Podle příslušnosti na kandidátní listině Národní obce fašistické
v roce 1938 byli proti návrhu tohoto řešení, tedy pro odstranění obrazŧ prezidentŧ
pánové Josef Morávek a Antonín Rŧţička. K fašistickým názorŧm se tedy přihlásili i
někteří místní obyvatelé.
Na kandidátních listinách do voleb osadního zastupitelstva 12. června 1938 na
kandidátce Českosl. ţivnostensko-obchod. strany středostavovské kandidoval na prvním
místě Milan Fuchs. Bylo to naposledy, kdy se o veřejnou funkci v Trhové Kamenici
ucházel Ţid. Kandidátku sestavila také národní obec fašistická. Nástup fašismu se začal
projevovat i v poměrech v Trhové Kamenici.
1.7 Situace v Protektorátu Čechy a Morava
Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 16. března 1939. Jiţ 15. března
okupovala německá vojska území druhé republiky. Téhoţ dne se sešla v Trhové
Kamenici městská rada o tzv. pilné schŧzi, na které byl projednáván prŧjezd německých
vojsk městem, zvláště zajištění klidu. Lidé neměli nijak zasahovat nebo na sebe
zbytečně upozorňovat. Následně byli ve městě ubytováni němečtí vojáci.
Nastaly problémy v zásobování. Nedostatek potravin a veškerého zboţí zasáhl
také místní obyvatele. Místní Ţidé se snaţili pomoci, jako to dělali kdykoliv předtím
v normálních poměrech.
„V těchto těžkých dobách dostalo se chudým dětem vel.
peněž.daru od Ing. O. Fuchse, rodáka z Trh. Kamenice. Celkem odevzdal řediteli 2200
K.“49 Na tuto částku se sloţili Malvína Fuchsová, Hermína Bergmannová, Milan Fuchs,
JUDr. Ludvík Fuchs, R. Stern, Adéla Bondyová a Ing. Otto Fuchs. Theodor
Weissenstein daroval 2 hubertusy (teplé kabáty) a 2 obleky, neboť sám neměl dostatek
peněz. Ing. Otto Fuchs se ţenou Gretou přišli do Trhové Kamenice z Prahy
pravděpodobně kvŧli válečnému nebezpečí.50
Fašisté měli zájem získat na svou stranu obyvatelstvo. Jednalo se o zlepšení
sociálních a pracovních podmínek.51 V červnu 1939 na schŧzi městské rady a obecní
sociální komise se projednávala podpora říšského protektora, která byla určena pro
48
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s. 100101.
50
51
CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: c. d., s. 126.
49
18
chudé české občany. Přihlásilo se 51 ţadatelŧ. Museli uvést svŧj příjem a počet
rodinných příslušníkŧ, nejmenší měsíční příjem byl 30 Kč. Tyto seznamy byly
sestavovány vícekrát, doplňovány a upřesňovány. Dar byl ve formě poukázek na
potraviny.
V červnu 1939 v Protektorátu začaly platit Norimberské zákony, podle kterých
Ţidé byli zbavováni občanských práv, majetku, zaměstnání. Zákony se týkali i běţného
ţivota, např. Ţidé nesměli číst noviny, nesměli navštěvovat školy, restaurace, kulturní
zařízení. Nakupovat mohli jen ve stanovenou dobu. Byly pořizovány soupisy
ţidovského majetku jako příprava arizace. Od září roku 1941 Ţidé museli na svém
oděvu nosit Davidovu hvězdu s nápisem Jude. Někteří Ţidé stihli včas emigrovat,52 jako
to bylo např. v případě Karla Bergmanna.
I v Trhové Kamenici byla stanovena nařízení, která omezovala ţivot Ţidŧ.
Ţidŧm bylo např. zakázáno chodit k rybníkŧm, do lesŧ a míst, která v obci byla místo
městského parku, tedy do míst „podobných parkům, všude tam, kde arijci se
osvěžují.“53 Ţidé se nesměli koupat v rybníku ani v řece. Nesměli chodit do místní
boroviny, lesa Tábor nebo k ozdravovně. Zákazy byly rozeslány v písemné formě
Ţidŧm a byly zveřejněny. Bylo přikázáno, kdo by někoho viděl tyto zákazy porušovat,
aby to ohlásil na městském úřadě. Byly zřízeny tabulky, které zakazovaly přístup Ţidŧm
do stanovených prostor. Jedna měla být umístěna na kŧlně vedle Předního rybníka,
kterou vlastnil majitel mlýna Josef Homolka. Rybniční hajný František Pudil měl
zařídit povolení, aby tabulka mohla být také umístěna u Zadního rybníka v borovince.54
Vyhlášky i protokoly z městského jednání byly zaslány četnické stanici. Nástupem
fašistického reţimu se z váţených spoluobčanŧ staly méněcenné, neţádoucí osoby.
Ve školním roce 1939-1940 byly děti poprvé rozlišovány podle náboţenství. Do
kamenické školy chodilo 1 ţidovské dítě.55 Domnívám se, ţe se jednalo o Hanuše
Fuchse. Později bylo Ţidŧm školní vzdělávání odepřeno.
Z knihoven byly vyřazovány neţádoucí knihy. Řadu let před tím knihy byly
pořizovány mimo jiné i z darŧ ţidovských obyvatel. Ještě v roce 1938 věnoval Milan
Fuchs školní knihovně knihu Dni ţalu „k uctění památky prezidenta Osvoboditele“56 a
52
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 343.
54
55
56
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935,s. 68.
53
19
10 knih slovenské beletrie. Za Protektorátu nebyly ţádoucí pravdivé záznamy událostí.
Kronika školy musela být zabalena a zapečetěna.57
Poslední záznam z jednání představitelŧ města týkající se ţidovských obyvatel:
„Městská rada se usnáší, aby byla podána žádost na zemské finanční ředitelství
v Praze, aby vzhledem k ustanovení odstavce 5 provádějícího řízení k § 329 o daních
podalo obci výpis daňový, které částky byly odepsány na přirážkách nearijcům firmě
Jindřicha Bergmanna syn a firmě Samuela Fuchse vdova v Trhové Kamenici, v létech
1921 až 1939.“58
Ţidé z Trhové Kamenice byli deportováni ve čtyřech transportech. První odjeli
transportem D z Prahy do Lodţe 31. října 1941: Ing. Otto Fuchs, jeho ţena Greta
Fuchsová a jejich syn Hanuš Pavel Fuchs.
Následovaly Anna Fuchsová, Věra Weissensteinová a Elsa Vohryzková
transportem Ca z Prahy do Terezína vypraveným 24. října 1942.
Třetí skupina, kterou tvořili Theodor Weissenstein, Elsa Weissensteinová,
Helena Weissensteinová, Rudolf Vohryzek, Bedřiška Vohryzková, Jindřich Vohryzek,
Otto Vohryzek a Marie Alinčová byla zařazena do transportu Cf dne 5. prosince 1942
z Pardubic do Terezína.
Jako poslední šli do transportu Cg z Pardubic do Terezína dne 9. prosince 1942
Hermína Bergmannová, Milan Fuchs a Josefina Fuchsová.59
Tito všichni zahynuli v koncentračních táborech.
Takto je tato událost zaznamenána v Kronice 1942: ,,Mezi 2. – 5. prosincem
1942 opustili město židovské rodiny Milana Fuchse, Theodora Weisensteina a
Bergmanova. S nimi odjela i rodina Vohryzkova, která donedávna bydlela ve Hlinsku.
Svobodná Anna Fuchsová, bývalá medička, její sestra Věra, rozloučená chť
pardubického advokáta Dra Bauera, dvě dcery Weisensteinivy Helena a Věra a dcera
Vohryzkova opustily Kamenici už předtím.“60 Holocaust přeţila Věra Bauerová –
Fuchsová a Karel Bergmann, který byl v emigraci.
V chrudimském okresu zahynulo za 2. světové války přes 600 lidí, z toho
přibliţně 40% Ţidŧ.61 V samotné Trhové Kamenici bylo 40 obětí. Z toho zahynulo 12
57
Statečné postoje prokázali někteří členové učitelského sboru. Ředitel František Hudec byl pro
odbojovou činnost popraven 8. září 1943.
58
59
www.holocaust.cz
60
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942. nestr.
61
SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, inv. č. 4084, fol. 1.
20
členŧ ţidovských rodin, kteří v Trhové Kamenici bydleli trvale a 4 členové rodiny
Vohryzkovy, kteří do Trhové Kamenice přišli krátce před transportem z Hlinska.
1.8 Válečná situace v Kamenici očima po válce
Po válce byly šetřeny případy kolaborace vyšetřující komisí národního výboru.
Ze zápisŧ se dozvídáme, jaká byla situace za války. Opovrhování Ţidy se projevovalo i
v tom, ţe lidé neţidovského pŧvodu byli nařčeni, ţe jsou Ţidy nebo ţe patří do
koncentráku. Tato skutečnost je o to horší, ţe se tak dělo v době, kdy být Ţidem
znamenalo jistou smrt. Lidé, kteří se stýkali s Ţidy, byli označováni jako bílí Ţidé. Mezi
takové patřily místní učitelky Ludmila Broţová a Emilie Brychtová.62 Je nutné si
uvědomit, ţe za takové statečné jednání mohly být potrestány.63 Byli zde i lidé, kteří
sympatizovali s nacisty a podporovali je. Vlastníkem ţidovského majetku se stal Karel
Faltis. Národní obec fašistická pořádala veřejné schŧze. Vlajka zde měla výkladní skříň
pro propagační materiály. Ţidovské budovy včetně zařízení byly zabrány, stejně tak
sokolovna. Po válce byl vytvořen seznam fašistŧ a vlajkařŧ. Museli být kaţdý den v 8
hodin připraveni pracovat pro národní výbor.
1.9 Návrat domů
Válku z ţidovských obyvatel Trhové Kamenice přeţili pouze Karel Bergmann a
Věra Bauerová, rozená Fuchsová. Karel Bergmann zde chtěl ţít a obnovit výrobu ve
svém podniku. To se mu nepodařilo, jak je dále uvedeno. Odjel znovu do Anglie. Věra
Bauerová jiţ v Trhové Kamenici neţila. Přijela na pozvání na oslavy 140. výročí
prohlášení Trhové Kamenice městem v roce 1993.64 Místních oslav se zúčastnila jako
čestný host. V té době se jmenovala Krulišová.
1. 10 Dostupné informace o židovských rodinách
Jak jsem jiţ v úvodu uvedla, jména kamenických ţidovských rodin jsou
vytesána na pomníku padlým. Další prvotní informací mi bylo všeobecné povědomí o
62
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 7, inv. č. 378, fol. 2.
RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s. 13.
64
Viz Obr. příloha č. 21.
63
21
historii Trhové Kamenice, o zdejších domech a jejich obyvatelích. Cenné informace se
dozvídáme i na ţidovském hřbitově ve Dřevíkově, kde se u několika příslušníkŧ nachází
i jejich povolání, bydliště nebo jejich veřejná funkce. Protoţe jsem věděla, ţe před 2.
světovou válkou se jednalo o dospělé lidi, usoudila jsem, ţe se zapojili do veřejného
ţivota v Trhové Kamenici. To mě dovedlo k hledání v zápisech z jednání městského
zastupitelstva uloţených ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Názvy inventárních
jednotek přímo neodkazují na ţidovské obyvatele, takto je označena pouze jedna
jednotka týkající se Karla Bergmanna. Bohuţel práci komplikovala skutečnost, ţe
badatel smí za den obdrţet jen 5 jednotek, a to bez ohledu na počet badatelŧ. Badatel
samozřejmě dopředu neví, jak je jednotka obsáhlá, ani zda se v ní skutečně nachází
materiál vhodný k danému tématu.
Pevným bodem při pátrání o ţidovských osudech byly zápisy v pozemkové
knize, kde bylo jednak moţné si ověřit místo jejich bydliště, ale mnohdy se zde
nacházejí údaje o jejich povolání, příbuzenských vztazích apod. Bohuţel osobní
nahlíţení do pozemkové knihy není moţné. Je nutné ţádat o opis příslušné knihovní
vloţky ohledně určitého čísla parcely. Ve své práci vţdy uvádím čp. i číslo stavební
parcely, protoţe v prŧběhu let, pokud dŧm byl demolován, bylo někdy totéţ čp.
přiděleno jinému domu. Číslo stavební parcely se neopakuje. Stává se tedy
spolehlivějším určením místa.
Jak jsem jiţ v úvodu uvedla, chtěla jsem vyuţít informace z ţidovských matrik
uloţených v Národním archivu v Praze. Ţádala jsem o sluţby nepřímé informace podle
zveřejněných pokynŧ archivu. Takto se mi informace nepodařilo získat. Při osobní
návštěvě mi nebyly zpřístupněny originály matrik, ale obdrţela jsem mikrofilmy.
Manipulace s mikrofilmy byla obtíţná. V dŧsledku nepravidelného vedení matrik se mi
nepodařilo zjistit informace pro vyhledání starších příslušníkŧ rodin. To ale nebylo ani
mým hlavním cílem. Záznamy o některých osobách se v matrice nenacházely, přestoţe
by se tam měly vyskytovat. Zřejmě nedocházelo k pravidelnému a dŧslednému
zapisování.
Informace o transportech kamenických Ţidŧ jsem nacházela na internetových
stránkách www.holocaust.cz. V některých případech se zde vyskytuje několik
nesprávných údajŧ, např. zkomolené jméno Marie Alinčové nebo jiný titul JUDr.
Ludvíka Fuchse.
22
Mnohé dokreslující informace o jejich ţivotě a obchodování jsem našla i
v dobovém tisku.
Při hledání informací jsem se snaţila najít i nějaké fotografie. Pomohla mi
publikace Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939 -1945 od Josefa Vaňáče, který
v Trhové Kamenici pŧsobil jako učitel. V této publikaci se nachází několik portrétŧ
kamenických Ţidŧ. Při pátrání v záznamech jsem nalezla informaci, ţe kamenický
fotograf Viktor Mráz daroval po válce MNV Trhová Kamenice soubor snad 50 velkých
fotografií, na kterých měly být zachyceny oběti 2. světové války a válečné události
v Trhové Kamenici. Jeho přáním bylo, aby fotografie byly vystaveny jako připomínka
tragických osudŧ.65 Tento soubor byl nazýván Mrázova galerie. O fotografiích nevěděl
nikdo ani na Úřadu Městyse Trhová Kamenice. Uvědomila jsem si, ţe přibliţně před
deseti lety se v Hlinsku konala tematická výstava o hlineckých Ţidech, kde se moţná
vyskytovaly fotografie i kamenických. Určitě tam byl vystaven snímek Marie Alinčové.
I kdyţ jsem kontaktovala osoby, které výstavu připravovaly, a v té době opatřily naší
rodině fotokopii několika snímkŧ, nebo se dnes zabývají kulturou v Hlinsku, nepodařilo
se mi získat ani informaci, odkud uvedené fotografie pocházely.
Samozřejmě jsem po fotografiích pátrala i ve Státním okresním archivu
Chrudim. Kvŧli nezpracovanému fondu byl však výsledek negativní.
S ţádostí o pomoc jsem se obrátila i na muzeum v Chrudimi, kde mi pan Mgr.
Horáček poskytl informaci, ţe se v muzeu nacházejí fotografie, které se vztahují
k Trhové Kamenici. Nejednalo se však o hledanou Mrázovu galerii.
Informace od dcery fotografa paní Miloslavy Mrázové, ţe fotografie byly
dokonce zarámovány, mě utvrdila v tom, ţe se vyskytují někde v prostorách patřících
Městysu Trhová Kamenice. Bylo mi povoleno, abych sama prohledala depozitář na
bývalé faře. Mrázovu galerii jsem zde našla 20. března 2012. Jedná se o soubor
fotografií většího formátu na paspartách, přibliţně o velikosti A4. V minulosti musely
být z neznámého dŧvodu vyňaty z rámŧ. Jedná se o portréty obětí 2. světové války
z Trhové Kamenice a blízkého okolí, včetně kamenických Ţidŧ. Několik fotografií
chybí, zbyla pasparta se jménem, např. Anna Fuchsová. Při této příleţitosti jsem také
našla velké obrazy, ve kterých jsou zarámovány soubory menších fotografií z událostí
konce 2. světové války. Portréty obětí byly pouţity v několika publikacích, nikde však
nebylo zaznamenáno, odkud byly získány. Bohuţel nikdo nevěděl, kde je Mrázova
65
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, fol.
181.
23
galerie uloţena. Z historického i pedagogického hlediska povaţuji za dŧleţité, aby
veškeré dokumenty byly evidovány a uloţeny tak, aby zájemce do nich mohl bez
problémŧ nahlédnout. Mají totiţ nevyčíslitelnou hodnotu i pro příští generace.
Samozřejmě jsem chtěla vyuţít záznamy kronik. Kroniky z poválečného období
jsou uloţeny ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Zajímalo mě předchozí období.
V archivu se nalézají zápisy psané na stroji z válečných let. Při dalším hledání jsem
získala jen knihy zápisŧ vztahujících se převáţně k místní Vzdělávací besedě Neruda,
které jsou uloţené v depozitáři na bývalé kamenické faře, která slouţí jako muzeum.
Zde jsou uloţeny i školní kroniky, ve kterých jsou uváděny i některé události
z veřejného ţivota.
Ve Státním oblastním archivu v Zámrsku se nachází fond Ing. Eduard Selinger,
Trhová Kamenice z let 1941-1942. Ing. Selinger zakoupil před válkou firmu na výrobu
vlasových sítěk od Milana Fuchse. Tento fond jsem nevyuţila, protoţe jsem se primárně
nezaměřila na fungování podniku za války.
24
2. RODIDNA BERGMANNOVA
Jméno
Bergmann
v Trhové
Kamenici
bylo
spojováno
s obchodem
a
zpracováním lidských vlasŧ. Ještě v současné době pouţívají místní starousedlíci výraz
Bergmannŧv dŧm pro označení jiţ neexitujícího domu čp. 36, nebo domu čp. 14
(bydleli jsme u Bergmannŧ). V této kapitole se budu především zabývat Maxmiliánem
Bergmannem a jeho synem Karlem Bergmannem.
Rodina Bergmannova pocházela pŧvodně z nedalekého Dřevíkova, kde se jiţ
zabývali obchodováním. V Trhové Kamenici si Jindřich Bergmann zařídil obchod
s výčepem kořalky. Trhovokamenická firma Jindřich Bergmann syn byla zaloţena
v roce 1860.66 Zabývala se výrobou síťovaného zboţí. Majitel Jindřich Bergmann byl
během svého ţivota členem výboru místního zastupitelstva,67 členem místního výboru,
členem obecního výboru, členem zdravotního, policejního a finančním odboru, byl
v komisi pro kontrolu účtŧ města a ústavu chudých. Jindřich Bergmann s manţelkou
Karolínou měli tři děti: Maxmiliána, Ottu a Adélu.
V koncentračních
táborech
zahynula
vdova
po
starostovi
Maxmiliánu
Bergmannovi Hermína narozená 13. září 1879. Z Trhové Kamenice odešla 5. prosince
1942, dále byla deportována transportem Cg, č. 87 z Pardubic do Terezína 9. prosince.
Z Terezína 6. září 1943 transportem Dm, č. 3521 do Osvětimi,68 kde zahynula. Dalším
členem rodiny byla Gréta Bergmannová, provdaná Fuchsová, narozená 31. srpna 1902.
Deportována byla transportem D, č. 693 31. října 1941 z Prahy do Lodţe,69 kde
zahynula.
Karel Bergmann přeţil díky tomu, ţe odešel do ciziny, o něm je pojednáno dále.
Podle údajŧ pozemkové knihy měl holocaust přeţít František Jiří Bergmann, o něm se
mi nepodařilo zjistit nic bliţšího. Je otázkou, zda se jednalo v tomto případě o ţijící
osobu nebo jen o vyjádření majetkové posloupnosti.
Kamenické ţidovské rodiny se nijak neodlišovaly od ostatních obyvatel města.
Jejich členové se projevovali jako čeští vlastenci. Byli obchodníky stejně jako lidé
neţidovského pŧvodu. Nikdo z nich nebyl rabínem, svou náboţenskou, respektive
66
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415, nestr.
SAITL, V.: Dějiny města Trhová Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice, s. 78.
68
http://www.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.1239187
69
http://www.holocaust.cz/cz/victims/PERSON.ITI.2113710
67
25
národní příslušnost nedávali nijak výrazně najevo.70 Naopak zdŧrazňovali své
vlastenecké cítění. Známky vyloučení z místní společnosti se projevily aţ s nástupem
fašismu.
2.1 Majetek rodiny
Rodina Bergmannova vlastnila v Trhové Kamenici dva domy. Dŧm čp. 36 na
stavební parcele č. 66, stavební parcelu č. 66, k tomu přilehlou zahradu č. 126/2 a dŧm
čp. 14 na stavební parcele 65, stavební parcelu č. 65 a zahradu č. 126/1 a další
zemědělské pozemky. Tento nemovitý majetek byl zapsán v pozemkové knize
v knihovní vloţce číslo 36 a 14 pro katastrální obec Trhová Kamenice.
Dŧm čp. 14 s pozemky získali do vlastnictví Jindřich Bergmann a jeho manţelka
Karolina Bergmannová v roce 1891 na základě odevzdací listiny z 12. června 1891.
Zápis v pozemkové knize byl proveden 16. června. V roce 1919 je v pozemkové knize
zapsán vklad polovice majetku, která patřila Jindřichu Bergmannovi,
pozŧstalé
manţelce Karolině Bergmannové. Tento zápis byl proveden v dŧsledku úmrtí Jindřicha
Bergmanna. K dalšímu převodu majetku zapsaného ve vloţce číslo 14 došlo na základě
odevzdací listiny ze dne 8. října 1934, kdy majetek přešel do vlastnictví Adély
Freundové, Karla Bergmanna a Františka Jiřího Bergmanna, kaţdému jedna třetina. Zde
jsem se poprvé setkala s osobou Františka Jiřího Bergmanna. Nepochybně jde o syna
Otty Bergmanna. V srpnu 1938 byla převedena třetina Adély Freundové trhovou
smlouvou do vlastnictví Karla Bergmanna. Následuje zápis provedený 9. května 1942 o
převodu tohoto majetku na Karla Faltise. Je zajímavé, ţe zde je pouţit pojem
Kaufvertag, v překladu kupní smlouva. Je nepochybné, ţe nešlo o koupi od Karla a
Františka Jiřího Bergmannových, ale o převod v dŧsledku zabrání majetku Německou
říší. V lednu 1946 přešel tento majetek do národní správy. V prosinci 1946 majetek opět
získal Karel Bergmann „Podle návrhu Okresního národního výboru v Chrudimi ze dne
29. listopadu 1946 č.j. 25.956/46, vymazává se poznámka národní správy sub B 17.
Nemovitost vrací se dle § 24odst. 1 dekr. pres. republiky ze dne 19. /5. č. 5 Sb.
dřívějšímu vlastníku a vkládá se tudíž právo vlastnické Karlu Bergmannovi.“71 O rok
později byl zápis opraven a správně zapsáno, ţe majetek náleţí Karlu Bergmannovi ze
70
NEZHODOVÁ, S.: Rabín – Příklad Mordechaje Beneta. In: Člověk na Moravě v 19. století, Brno
2008, s. 419.
71
Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 14.
26
dvou třetin a z 1/3 Františku Jiřímu Bergmannovi. Z rodiny nikdo jiný holocaust
nepřeţil.
Dŧm čp. 36 s pozemky získal do vlastnictví Jindřich Bergmann na základě
trhové smlouvy ze dne 23. července 1874. Postupní smlouvou ze dne 28. ledna 1902
přešel tento majetek do vlastnictví manţelŧ Maxmiliána a Hermíny Bergmannových,
kaţdému polovina. Po smrti Maxmiliána Bergmanna bylo vlastnictví jeho poloviny
přepsáno na pozŧstalou manţelku Hermínu. Zápis o této skutečnosti je ze 7. listopadu
1935. Další zápis v knihovní vloţce č. 36 je aţ z 16. září 195072, kdy bylo vloţeno
právo vlastnické Karlu Bergmannovi. Zcela zde chybí jakákoli poznámka o zabrání
tohoto majetku Německou říší. I kdyţ i tento majetek byl zabrán a hospodařil s ním za
okupace Karel Faltis.
2.2 Maxmilián Bergmann
Maxmilián Bergmann byl syn obchodníka Jindřicha Bergmanna. Narodil se 14.
ledna 1870. Se svou ţenou Hermínou měli 2 děti – dvojčata Karla a Gretu.
Bergmannovi bydleli v Trhové Kamenici v dnes jiţ neexistujícím domě čp. 36 v dolní
části náměstí.
Maxmilián stejně jako jeho otec se zabýval obchodem. Hlavní náplní činnosti
byl obchod s vlasy a jejich zpracování. V roce 1906 ţádal Maxmilián Bergmann o
udělení výčepní koncese v čp. 36 v Trhové Kamenici, kterou také měl jeho otec.
Jindřich Bergmann k této ţádosti musel připojit tzv. revers své výčepní koncese v čp.
36, protoţe obec nechtěla navyšovat počet výčepních koncesí.73 Kdyţ byla ţádost
projednávána, z jednání odešli oba Bergmannové i Jindřich Weissenstein, aby byla
zajištěna nestrannost rozhodnutí. Ţádost byla schválena 10 hlasy, proti byli 2. Pak byla
ţádost poslána k c. k. okresnímu hejtmanství s kladným doporučením74 k vyřízení.
Maxmilián Bergmann byl dlouhá léta členem výboru místního zastupitelstva.75
Jiţ v začátcích svého veřejného pŧsobení se aktivně zapojoval do jednání, přednášel
rŧzné návrhy a připomínky. Během let byl dále např. radním městského zastupitelstva,
členem obecního výboru, policejního odboru, finančního odboru, v roce 1907 členem
72
Max Bergmann nebyl jediným obchodníkem, který měl zájem o výčepní koncesi. O toto si ţádal např.
František Pekař č.p. 88. I při jiných ţádostech zástupci města neměli většinou ţádných připomínky.
74
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 24A, nestr.
75
SAITL, V.: c. d., s. 79.
73
27
tříčlenné komise pro volby do říšské rady, které se konaly 14. května 1907. Dále byl
členem reklamační komise, členem finanční komise,76 v draţební komisi,77 v sirotčí
radě. Do sirotčí rady byl zvolen roku 1908 spolu pány Cellarem a Nevolem. Z titulu své
funkce nebo zaměstnání byli členy sirotčí rady pan starosta, obvodní lékař MUDr. Karel
Freýgang, pan farář a řídící učitel. Jako náhradníci byli zvoleni Jindřich Weissenstein a
František Bačkovský. Zúčastnil se také kulturního ţivota. Byl členem Vzdělávací
besedy Neruda. Jiţ tento prostý výčet funkcí dokládá jeho aktivitu ve veřejném ţivotě.
V říjnu 190978 městské zastupitelstvo včetně Maxmiliána Bergmanna i Jindřicha
Weissensteina jednalo o pomoci chudé rodině Hořínkových, kteří bydleli v domě pro
chudé. Město tento dŧm potřebovalo pro jiný účel. Proto byla povolena stavba náhradní
boudy k bydlení. Tento případ je dŧkazem nejtěţší chudoby ve městě. Zápis, který o
tom byl sepsán, podepsali Hořínkovi třemi kříţky, byli tedy negramotní. Ihned se
plánovala stavba chudobince, která byla postupně projednávána i se zednickými mistry.
Maxmilián Bergmann byl také prvním starostou Ţivnostensko – obchodnické
záloţny, která byla zaloţena v roce 1929.79 Funkci starosty města vykonával v letech
1927 aţ 1931. Nakonec byl ve funkci druhého náměstka starosty Antonína Urbana.
Tyto funkce však nevykonával především kvŧli finančnímu ohodnocení, jak dokazuje
např. zápis z jednání zastupitelstva, ve kterém byl zvolen pro kontrolu účetnictví s pány
Dibelkou a Břízou za rok 1905. Po zvolení navrhl, aby toto bylo prováděno bez
finančního ohodnocení. Jak ze zápisŧ o jednání vyplývá, měl vţdy zájem o řádné
hospodaření města, o prŧhledné zadávání rŧzných zakázek a vţdy se osobně angaţoval
a zúčastňoval se většiny jednání a vyřizování záleţitostí města.
Jako radní v městském zastupitelstvu v roce 1908 ţádal, aby kaţdý člen dostával
doklady k předpočtu obce, aby si tak mohl kaţdý před schŧzí veškeré materiály
nastudovat a seznámit se s tím, co bude projednáváno. Vţdy poţadoval, pokud má být
něco projednáváno, aby byly vyhotoveny podklady a plány.
Jako obchodník, který byl zvyklý cestovat, ochotně jezdil s pověřením
zastupitelstva na jednání mimo město. V roce 1909 se projednávala regulace řeky
Chrudimky za Trhovou Kamenicí. Maxmilián Bergmann s řídícím učitelem
intervenovali kvŧli této záleţitosti u přísedícího zemského výboru Adámka. Ze zápisu
nevyplývá, s jakým výsledkem to bylo. Jednání nebylo zřejmě příliš úspěšné, neboť
76
78
79
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, Kronika 1942, nestr.
77
28
radní pak zvolili pana starostu Karla Zábského a řídícího Breberu, aby jako deputace
ţádost přednesli do rukou Jeho excelence pana místodrţitele království českého.80
2.2.1 Odraz první světové války v Trhové Kamenici
V roce 1914 se do jednání zastupitelstva promítla válka. Byla vyhlášena
mobilizace vojska a domobrany. Městská rada podle svého uváţení jednala o peněţní
pomoci chudým vojínŧm. Období války nepostihlo jen vojáky na bojištích, ale i
obyčejné lidi v zázemí.81 Válka se projevovala ve stále větší chudobě a nedostatku
potravin a jiných potřeb.82 Obec v tomto období přijímala více ţádostí o chudinské
podpory, o podporu ţádali např. Františka Elichová, Kateřina Jedličková, Marie
Mrkvičková, Vincenc Pilný.83 Zastupitelstvo muselo vše posoudit, většinou podpora
byla udělena.
Maxmilián Bergmann se nabídl, ţe sjedná pŧjčku od banky, za vypŧjčené peníze
se měly nakoupit brambory. Ochota Maxmiliána Bergmanna se projevovala i ve
zdánlivě drobných praktických věcech, např. spolu s obchodníkem Fuchsem zapŧjčili
lešení do sklepa pro uskladnění brambor. Placení a manipulaci s bramborami si vzal na
starost Maxmilián Bergmann.
Postupně začala chybět i mouka a bylo nutné se i postarat o přicházející
uprchlíky. Jejich ubytování si vzali na starost Bergmann a radní Karel Dibelka. Starosta
Karel Zábský s Maxmiliánem Bergmannem se vypravili na hejtmanství, kde chtěli
projednat nedostatek potravin pro uprchlíky. V té době se nedostávalo mouky uţ pro
místní občany, natoţ pro dalších cca 50 osob. Oba referovali o situaci na zastupitelstvu.
Po tomto byla zřízena zásobovací komise, aby veškeré záleţitosti ohledně zásobování
mohli být projednávány rychleji bez nutnosti svolání městského zastupitelstva. ,,Do
komitétu zvoleni pánové Maxmilián Bergmann, radní, Karel Dibelka, radní a Jaroslav
Hořejší, důvěrník okresní zásobovací komise.“84 Byly vydávány i lístky, na které se
nakupoval např. chleba. V místě mohl být prodán chleba jen na lístek opatřený razítkem
města. Samozřejmě celý chrudimský okres se musel podřídit předpisŧm, které stanovily
80
NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první světové války. In:
Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 109.
82
BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách díl třetí 1756-1918. Praha
2006, s. 376.
83
84
81
29
povinnosti k zajištění zásobování obyvatelstva. Byly vedeny soupisy zásob, podle
kterých se lépe mohlo vše rozdělovat a přidělovat. Zásobování místních obyvatel bylo
ztíţeno tím, ţe byly stanoveny rekvizice.
Okres Chrudim musel dodávat velké
mnoţství vagonŧ obilí. Kromě toho bylo rekvírováno i pro další okresy. Byla zaváděna
omezující opatření také ohledně dalších potravin i rŧzných předmětŧ, např. auta,
dokonce sáňky.85 Okresní hejtmanství v té době ţádalo o dodávku brambor z Trhové
Kamenice, ale ţádné brambory nebyly dodány, neboť jich zde byl nedostatek.
O neustálé aktivitě Maxmiliána Bergmanna svědčí zápis z října 1915:
„Usneseno schodek na obecních bramborách z roku 1914/15 per 66 K 15 h uhradit
z obecní pokladny. Panu radnímu Maxmiliánu Bergmannovi vzdává se dík za upuštění
od úrokování půjčeného obnosu k tomu účelu.“86 Z toho se dá usuzovat, ţe na
zakoupení brambor pro chudé v roce 1914 poskytl pŧjčku ze svých vlastních
prostředkŧ, aniţ by poţadoval úrok.
Práce radních ale neznamenala jen práci na úřadě, někdy museli obcházet domy.
V Trhové Kamenici i přes nepřízeň války byly pořádány trhy. Pro vybírání poplatkŧ
z trhu 13. ledna 1916 byl určen Maxmilián Bergmann společně s Bohumilem Břízou.
V říjnu 1914 přijeli do chrudimského okresu ţidovští uprchlíci z Haliče a
Bukoviny. Nejdříve byli umisťováni v Chrudimi, další uprchlíci byli umisťováni v
jiných obcích. V Chrudimi pomáhal uprchlíkŧm také Spolek israelitŧ ku pěstování
bohosluţby v Chrudimi.87 Je moţné, ţe někteří z nich se dostali také do Trhové
Kamenice. Ať jiţ byl pŧvod uprchlíkŧ jakýkoliv, starosta s ostatními organizoval
potřebnou pomoc.
V noci ze dne 26. na 27. června 1916, přijelo do Kamenice 38 válečných
uprchlíkŧ. Proto Maxmilián Bergmann s tajemníkem se vypravili do Hlinska kvŧli
státní podpoře, která měla být uprchlíkŧm88 vyplácena. Téţ tam pro ně nakoupili nějaké
přikrývky a slamníky. Pro další chtěl Maxmilián Bergmann jet s učitelem Jaroslavem
Hořejším do Chrudimě. Protoţe se mu to však nehodilo, zastoupil ho radní
Weissenstein. Neţ došla vyjednaná podpora, prozatím poskytl potřebné prostředky
Maxmilián Bergmann.
85
NESEJT, F.: c. d., s. 112-116.
87
88
Je moţné, ţe zmínění uprchlíci pocházeli z Haliče. V červenci jednalo zastupitelstvo o dalších 20
haličských uprchlících, kteří měli být do obce přiděleni. Obec však sdělila hejtmanství, ţe pro ně nemá
potravu ani místo ubytování.
86
30
Několikrát město jednalo s Hlinskem o dodávkách brambor. Na tato jednání
jezdil Maxmilián Bergmann společně s dalšími radními. Jednalo se také o nedostatku
obilí. Bylo dohodnuto, ţe se nebudou rekvírovat brambory u malých zemědělcŧ, neboť
oni nejsou schopni brambory pravidelně dodávat. Velmi podstatná byla i cena brambor,
proto se Bergmann v říjnu 1916 snaţil dohodnout před dodáním brambor od druţstva
sníţení ceny. Argumentoval, ţe brambory také druţstvu prodávali za 9K za 1q a
nakupovali za 13K za 1q. Sníţení ceny bylo dohodnuto. Vţdy dbal o to, aby obchody
nebyly v neprospěch města, které zastupoval.
2.2.2 Rozvoj města
Velkým záměrem Trhové Kamenice bylo zavedení dráhy. O vybudování
ţeleznice se uvaţovalo jiţ dříve před rokem 1911, kdy bylo plánováno spojení mezi
Pardubicemi a Německým Brodem. O toto spojení se také snaţil i slatiňanský kníţe
Auersperg, který by tak mohl snadněji přepravovat dřevo vytěţené v okolních lesích.
Nakonec trať nevedla přes Trhovou Kamenici, ale přes 10 km vzdálené Hlinsko. Tato
trasa byla dŧsledkem intervence ve Vídni, kterou přednesl Karel Adámek. Ten svým
vlivem prosadil, ţe pŧvodní trať z Pardubic, přes Chrudim, Slatiňany, Nasavrky a
Trhovou Kamenici do Německého Brodu byla změněna tak, ţe vede přes Hlinsko.89
V této souvislosti povaţuji za nutné poznamenat, ţe Karel Adámek, člen
významné hlinecké rodiny, zastával i přes své vzdělání nekriticky protiţidovské
názory.90
V roce 1911 Maxmilián Bergmann přišel s návrhem, aby se o ţeleznici jednalo
dále, aby byly na náklady obce pořízeny plány a provedeny předběţné práce pro stavbu
ţeleznice.91 Tento návrh byl jednomyslně přijat, a tak byly znovu započaty snahy o
zlepšení dopravy v Trhové Kamenici. Bylo třeba vše projednat s příslušnými úřady,
nechat vytvořit projekt. Velký význam přitom měly obce, které měly být na zamýšlenou
trať napojeny. V říjnu se připravovalo jednání s obcí Svratkou a městem Ţdírcem. Pro
jednání s městy byl určen starosta Karel Zábský a radní Maxmilián Bergmann nebo
Bohumil Bříza. V prosinci 1911 se projednávala informace od poslance Šubrta z Vídně,
ţe poslanec Hráský si myslí, ţe bude povoleno připojení ţeleznice na trasu sev. záp.
89
KŘIVANOVÁ, M., VAŠKOVÁ, J.: Hlinsko. Praha 2009, s. 55.
ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900, s. 16.
91
90
31
dráhy. Aby bylo moţné vše správně dohodnout, měl se do Vídně vypravit starosta Karel
Zábský a Maxmilián Bergmann. Oba měli vše projednat a poprosit poslance Hráského o
radu, o uspořádání veřejného přednesu ţádosti.
V roce 191292 jednání o vybudování ţeleznice pokračovala. V březnu téhoţ roku
jiţ měli radní v rukou výměr c.k. ministerstva ţeleznice, ve kterém byly povoleny
technické práce pro přípravu stavby ţeleznice. Kamenická ţeleznice měla být propojena
s dráhami měst Hlinska a Ţdírce. Začalo se také jednat s firmou Kőhler a Roymrl, aby
jejich inţenýr vše propočítal a vyhotovil projekt. Všechno samozřejmě pak muselo být
projednáváno na veřejné schŧzi zastupitelstva. Otázka ţeleznice je i krátce nastíněna
v Dějinách města Trhové Kamenice od Viléma Saitla:„Na schůzi konané 14. dubna
1912 referovali pp. ing. Kőhler a Raynel o rozpočtu dráhy: trať měřila by 9 ¾ km, stála
by 1,300.000 k, na stavbu by stát dal subvenci 80 %, země 10 %, takže na obec
kamenickou připadlo platiti jen 130.000 k.93 Bylo zřejmé, ţe financování dráhy nebude
jednoduché. Zastupitelé se proto snaţili získat příspěvek na vytvoření projektu od J. J.
kníţete z Auerspergu a od továrníka, majitele sklárny Rückla z Bradla. Nakonec bylo
dohodnuto, ţe ţádostí o příspěvek na projekt bude více. O udělení příspěvku bylo
poţádáno okresní zastupitelstvo, J. J. kníţe z Auerspergu, továrník Rückl a Záloţní a
spořitelní spolek. Deputace k továrníku Rüklovi se opět účastnil Maxmilián Bergmann,
který si byl vědom faktu, ţe generální projekt by město Trhová Kamenice nikdy samo
nedokázalo zaplatit.
Jednání o ţeleznici pokračovala, byly projednávány otázky subvencí, otázky
projektové. K tomu přibylo úsilí o zřízení telefonního spojení. Pro další cestu v srpnu
byl stanoven Maxmilián Bergmann a učitel Jaroslav Hořejší.94 I po jejich návratu se
projednávala finanční stránka věci a přínos pro Kamenici. Dne 21. listopadu 1912 se
sešlo ţelezniční konsorcium, za předsedu byl navrhnut Maxmilián Bergmann, sám
Bergmann ale navrhl starostu Františka Zábského, který byl starší a ve významnější
funkci starosty. Ten tedy předsednictví přijal.
Veškeré toto úsilí a slibně probíhající jednání však nakonec nedopadlo dobře.
Přes snahu místních radních ţelezniční trať zde nikdy vybudována nebyla. Maxmilián
Bergmann stejně jako další podnikatelé měli přitom eminentní zájem na zlepšení
spojení se světem, potřebovali rychleji i levněji dováţet a vyváţet zboţí i snadněji
92
SAITL, V.: c.d., s. 83.
94
93
32
cestovat za svými obchody. Takto bylo vţdy nutno vše dovézt povozy do Hlinska nebo
do Ţdírce a tam přeloţit do vagonŧ. V prŧběhu dalších let se začala zajišťovat osobní
doprava pomocí autobusŧ.95 Tímto pojednáním jsem se snaţila mimo jiné vyvrátit
všeobecně rozšířený nesprávný názor, ţe místní radní byli proti zavedení ţeleznice.
Značný pokrok znamenal vynález telefonu. První česká telefonní linka byla
zapojena v roce 1881. Je pochopitelné, ţe tento vynález musel na český venkov přijít aţ
o mnoho let později.96 Chrudim byla do telefonní sítě přidruţena v roce 1897. Postupně
se začal tento vynález rozšiřovat i do jiných míst okresu, a také do Trhové Kamenice.97
Kameničtí zastupitelé, jak je výše uvedeno, začali také jednat o případném
zřízení telefonu, který by zdokonalil propojení se světem, protoţe dosud zde byl pouze
telegraf. Zprávu ohledně telefonu na zasedání zastupitelstva podal Maxmilián
Bergmann s místním poštmistrem. Ze zápisŧ v protokolech zastupitelstva vyplývá, ţe
podmínky ředitelství c.k. pošt a telegrafŧ byly pro místní poměry nepřijatelné.
Zastupitelé pověřili Maxmiliána Bergmanna společně s poštmistrem jako své zástupce
pro jednání o telefonu. Maxmilián Bergmann a Antonín Chvojka seznámili
zastupitelstvo s prŧběţným výsledkem 22. prosince 1921. Toto jednání s ředitelstvím
pošt a telegrafŧ v Pardubicích mělo vyvrcholit 23. prosince v Nasavrkách, kde se měli
sejít zástupci Trhové Kamenice, Nasavrk a Slatiňan a mělo se dohodnout hrazení
nákladŧ a připojení telefonních stanic k zřizované trase Německý Brod – Pardubice. Za
Kamenici se zúčastnil nakonec Antonín Chvojka.
Za více neţ pŧl roku v srpnové schŧzi 1922 za starostování Milana Fuchse bylo
hlavním bodem jednání o financování telefonního vedení v trase Chrudim, Slatiňany,
Nasavrky, Trhová Kamenice a Hlinsko. Trhová Kamenice měla splatit 15 310 Kč.
Tento obnos by ale zatíţil městský rozpočet. Telefon by samozřejmě nepřinášel uţitek
jen Trhové Kamenici, ale i obchodníkŧm, prŧmyslníkŧm, řemeslníkŧm a dalším. Proto
byli poţádáni, aby poskytli finanční příspěvek na úhradu zmiňované částky.
Ţivnostenské společenstvo a obchodní grémium přislíbily 500 Kč, firmy Jindřich
Bergmann syn 3000 Kč, Minich a spol. 1500 Kč, Samuel Fuchsa vdova 3000 Kč,
Novák a synové 2500 Kč a obchodníci 1580 Kč.98 Tedy na obec pak připadala částka
něco málo přes 3000.
95
BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: c. d., s. 271.
97
CHARVÁT, J.: Stará Chrudim. Chrudim 1991, s. 160.
98
96
33
Na zavedení telefonu mělo zájem město i místní podnikatelé. Na tento účel
neváhali místní podnikatelé přispět nemalými finančními částkami, velký podíl tvořily
ţidovské firmy. V prŧběhu celé záleţitosti se významným zpŧsobem angaţoval
Maxmilián Bergmann.
2.2.3 Starosta Maxmilián Bergmann
Tato kapitola je věnována pŧsobení Maxmiliána Bergmanna ve funkci starosty.
Pokusím se na několika příkladech zobrazit vliv jeho osoby na obecně prospěšné
záleţitosti. V 2. polovině 19. století a počátkem 20. století došlo k ustálení dobrých
vztahŧ mezi obyvateli bez rozdílu náboţenství.99 Ţidé tak mohli plně rozvinout své
podnikání i se zúčastnit veřejného ţivota. Osoba starosty patřila mezi nedŧleţitější ve
městě, většinou patřil mezi nejmajetnější. Pro tuto práci bylo dŧleţité jakékoliv
vzdělání, které by mu pomohlo při výkonu funkce, ve které musel řešit finanční,
technické a další problémy. Starosta se tak dostával do rŧzných rizik. Dŧleţitá byla
znalost nebo schopnost pochopení zákonŧ a rŧzných nařízení.100
Dŧleţitou podmínkou pro rozvoj města byly silnice a dopravní spojení. Silniční
síť v chrudimském okresu byla budována postupně. Pro dopravní napojení Trhové
Kamenice měla a dosud má zásadní význam silnice Hradec Králové - Chrudim - Ţdírec
- Havlíčkŧv Brod (Německý Brod). Návrh vybudovat tuto silnici byl podán v roce 1804.
Úsek Chrudim – Ţdírec byl budován v letech 1829 – 1838. Do státní správy byl převzat
v roce 1914.101 Pro jednotlivá místa měly velký význam samozřejmě i vedlejší úseky
silnic, tedy spojení s okolními osadami.
Město mělo záměr vybudovat silnici na Hlubokou. Jiţ v roce 1926 byla podána
ţádost o státní podporu. V době pŧsobení starosty Bergmanna byla stavba silnice na
Hlubokou provedena. Na zhotovitele byla vypsána veřejná soutěţ. Silnice měla měřit
4 140 m. Návrhy byly shromaţďovány do 15. června 1928, pověřený stavitel měl začít
se stavbou do 14 dnŧ po písemném sdělení, ţe byl vybrán. Stavba měla trvat maximálně
9 měsícŧ. Poslední den pro odevzdání nabídek se sešla městská rada, aby je projednala.
Obec dostala 6 nabídek, nakonec bylo vybíráno podle ceny mezi dvěma nejniţšími
99
NEZHODOVÁ, S.: c. d., s. 419.
FASORA, L.: Představitel obecní správy příklad Rudolfa Rohrera. In. Člověk na Moravě v 19. století,
Brno 2008, s. 127.
101
CHARVÁT, J.: c. d., s. 141.
100
34
nabídkami Ing. Krále a pana Kysely z Brunšova a panem Josefem Prokopem a Karlem
Pousteckým z Hlinska. Na výběrové řízení měl dohlédnout revizor Suchý ze správní
komise okresu hlineckého. Zakázku na stavbu silnice získali Josef Prokop a Karel
Poustecký z Hlinska za 349 000 Kč. Do úvahy byla vzata skutečnost, ţe se jednalo o
podnikatele z blízkého okolí. Město si muselo vypŧjčit 50 000 Kč u Spořitelního a
záloţního spolku na 2 měsíce neţ přišel příspěvek od státu. Část nákladŧ neslo město ze
svého. Byl záměr uhradit příslušnou částku z prodeje dřeva z městských lesŧ. Silnice
byla dokončena v říjnu 1930. Konečná částka dosáhla 411.114,15 Kč.102 Kolaudace
však byla neustále oddalována, nakonec proběhla aţ v roce 1936.103 Dluhy spojené s
touto stavbou město splácelo několik let. Pro automobilovou dopravu byla také zřízena
benzinová stanice.
V dubnu 1929 jednal starosta Maxmilián Bergmann o elektrifikaci, přítomen byl
také Milan Fuchs jako předseda Druţstva pro rozvod elektrické energie v Trhové
Kamenici. Zástupci města jednali s panem Jungmannem, zástupcem Východočeského
elektrárenského svazu v Pardubicích. Elektrifikace města byla dalším krokem ke
zlepšení podmínek ţivota i podnikání v Trhové Kamenici s trvalým významem.
Práce starosty však nikdy nespočívala jen ve vyřizování úředních záleţitostí.
Starosta byl zapojen do řady kulturních akcí. Mezi významné akce města patřila oslava
svátku Mistra Jana Husa. Při této příleţitosti byly domy vyzdobeny prapory. Pozvány
byly všechny organizace a spolky např. Československá strana národně socialistická,
Československá strana sociálně demokratická, Tělovýchovná jednota Sokol, Gremium
obchodníkŧ. Při oslavě byla symbolicky zapálena hranice. Dřevo zajistil sám pan
starosta. Hudební stránku zajišťoval kapelník Karel Alinče.104 Velmi dŧleţité bylo i
určení řečníka, který byl i při minulých akcích zván odjinud. Tentokrát byl pozván
řečník aţ z Prahy. Je zajímavé, ţe hlavní projev zajišťoval někdo cizí. Zřejmě byli
pořadatelé vedeni snahou o slavnostnější atmosféru.
Maxmilián Bergmann byl činným členem Vzdělávací besedy Neruda. Tento
spolek byl zaloţen roku 1880. V seznamu členŧ byli uvedeni jako zakládající: Jan
Nevole a Čeněk Staněk, mezi přispívajícími byl Gustav Bergmann, Jindřich
Weissenstein, mezi činnými byli Maxmilián Bergmann, Theodor Bergmann, Hermina
102
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 8, fol. 38
104
103
35
Minichová, Klára Minichová, Bohumila Schwarzová a další.105 Vzdělávací beseda
Neruda pořádala rŧzné zábavy tzv. merendy, divadelní představení, např. hry Vojnarka,
Spanilá Savojanka, Velké panstvo, silvestrovské zábavy. Spolek se scházel v tzv.
Zábskově hospodě neboli Hostinci U kníţete. Byla zde úřední místnost, knihovna,
čítárna, také se zde hrálo divadlo a pořádaly rŧzné zábavy.
V březnu 1931 byla projednávána rezignace Maxmiliána Bergmanna na funkci
starosty. Městské zastupitelstvo ale rezignaci nepřijalo a projevilo „plnou důvěru
k panu starostovi.“106 Nepodařilo se mi zjistit, z jakých dŧvodŧ chtěl Maxmilián
Bergmann rezignovat. Je pravděpodobné, ţe ho k tomu vedly zdravotní problémy.
Starostou byl do listopadu 1931, přesné datum ukončení jeho funkce neznáme. Dne 18.
listopadu 1931 je v zápisech ze zasedání zastupitelstva jiţ uveden starosta Antonín
Urban. Maxmilián Bergmann zastával funkci druhého náměstka starosty, prvním
náměstkem byl Alois Vítek.107 Bergmannova práce však neskončila, stále se velmi
zapojoval do jednání zastupitelstva. Předkládal rŧzné návrhy a doporučení, které se
týkaly převáţně financí a hospodaření. Opět byl pověřován jako zástupce města ve
vyjednávání, např. v roce 1932 společně s panem starostou Antonínem Urbanem jednal
ve věci sloučení výpŧjček v jednu u jednoho peněţního ústavu. Jeho návrh na toto
opatření byl pro hospodaření města výhodný. Ostatně podobný postup je doporučován i
dnešními finančními poradci.
O dobrotě a moudrosti Maxmiliána Bergmanna svědčí i jeho dobročinnost.
Mnohokrát se při jednání městského zastupitelstva přimlouval, aby bylo ţádostem
chudých o podporu vyhověno. Takto je to zaznamenáno dne 9. července 1912:
„Janičkové v Třebechovicích opětně na přímluvu p. Bergmanna poukazuje se podpora
50 h denně podpora.“108 Nejdŧleţitější pro všechny potřebné bylo zajištění práce a
výdělku. Rodina Bergmannova vlastnila firmu na zpracování lidských vlasŧ a výrobu
síťovaného zboţí. I nejchudší rodina si tak mohla vlastním přičiněním vydělat na
ţivobytí. V chudých chalupách se síťovalo. Některé výrobky bylo potřeba obháčkovat.
Takto pracovaly i děti o přestávkách mezi vyučováním, pomáhaly tak svým rodičŧm.
Zaplaceno za práci dostávali lidé ihned při odvedení díla.
105
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 212, nestr.
107
108
106
36
Maxmilián Bergmann také často přispíval na rŧzné záleţitosti ve městě, např.
v dubnu 1932 věnoval prostředky na postavení zahrádky u lípy svobody. Vzdělávací
besedě Neruda, ve které sám pŧsobil, opakovaně věnoval knihy.
2.2.4 Úmrtí
Dne 26. září 1932 se konala neplánovaná schŧze městského zastupitelstva
z dŧvodu úmrtí Maxmiliána Bergmanna. Jeho památka byla uctěna povstáním všech
přítomných. V zápisu je uvedeno, ţe zemřel „dnes o 1. hodině ranní.“109
Jednalo se
o výjimečný projev soustrasti, neboť v jiných případech úmrtí člena zastupitelstvo uctilo
aţ na pravidelném zasedání. Městské zastupitelstvo vyjádřilo soustrast pozŧstalé rodině
a dalo vyhotovit věnec s nápisem „Poslední pozdrav z rodné hroudy věnuje Město
Trhová Kamenice.“ Uctilo také Bergmannovu památku věnováním peněţního daru pro
chudé školní děti. Také městská rada projevila soustrast rodině zemřelého. „ Městská
rada v Trhové Kamenici projevuje svou hlubokou a nejupřímnější soustrast nad úmrtím
nám všem drahého člena, II. náměstka starosty města a bývalého starosty města pana
Maxmiliana Bergmana, jehož odchodu z našeho středu jako vynikajícího pracovníka
samosprávného hluboce želíme. Dovolujeme si oznámiti, že v intencích zemřelého pana
náměstka starosty města věnujeme školním dětem, nemajetným, dar Kč. 150. 00 k uctění
jeho památky.“110 Zastupitelstvo organizačně zajistilo uctění památky zesnulého při
pohřbu. Bylo upraveno náměstí. Před městským úřadem pak při pohřbu měl proslov
starosta Antonín Urban, na hřbitově pak osadní starosta Antonín Chvojka.
Místo
posledního odpočinku Maxmiliána Bergmanna je zmiňováno i v knize Navštivte ...
Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku.111
Na říjnovém zasedání bylo přečteno poděkování pozŧstalého syna Karla
Bergmanna za projevy pronesené na pohřbu. Město také obdrţelo peněţní dary pro
chudé k uctění památky zemřelého od rodiny, respektive vdovy a syna 500 Kč, od pana
Sterna z Lovosic 50 Kč, od České banky Union, fil. v Pardubicích 100 Kč, od pana
Richarda Schulhofa z Hlinska 100 Kč a Ţivnost. – obchod. záloţny v Trhové Kamenici
také 100 Kč.112
109
111
VEČEŘOVÁ, P.: c. d., s. 162.
112
110
37
Na popud Karla Bergmanna, který se staral po otci o finanční záleţitosti,
dluhopis po zemřelém ve výši 75 000 Kč u Spořitelního a záloţního spolku pro Trhovou
Kamenici, z.s.s r.n. kvŧli stavbě silnice směr Hluboká a Polom převzal starosta Urban a
zastupitelé.113 Ze zápisŧ vyplývá, ţe takto si vypŧjčil Maxmilián Bergmann, ne tedy
město. Aţ v roce 1933 byl tento dluh převeden správně na město.
2.3 Karel Bergmann
Karel Bergmann se narodil 2. září 1902. Je samozřejmé, ţe převzal firmu po
svém otci Maxmiliánu Bergmannovi. Také on se často zapojoval do dění města. Pŧsobil
jako jednatel Tělocvičné jednoty Sokol,114 jednal se zastupitelstvem, např. projednával
zajištění poţárních hlídek při zábavách a cenu za tuto sluţbu.
V srpnu 1935 byl továrník Karel Bergmann zvolen místopředsedou finanční
komise, ve které pŧsobil aţ do osudného roku 1939. Finanční komise neprojednávala
jen velké částky nebo zakázky, jako úpravu budov školy, stavby silnice nebo rozpočet
obce, chudinský rozpočet, účetní uzávěrky, rozpočet školy, ale i např. vybírala daň
z hraní karet, hry kuţelek a kulečníku, daň z plakátŧ.
I kdyţ pocházel z poměrně zámoţné rodiny, dokázal se vcítit do potřeb
nemajetných lidí. V lednu 1936 finanční komise navrhovala zastupitelstvu obce, aby
vybíralo poplatky ve výši za 1 m3 Kč 0. 50 za vodné.115 Karel Bergmann s dalšími členy
finanční komise pány Josefem Staňkem a Aloisem Vítkem nehlasovali pro tento návrh,
protoţe si byli vědomi skutečnosti, ţe chudé rodiny by toto nemohly zaplatit a pro
neplacení by dokonce mohly být vykázány z domu.
V lednu 1937 Kamenice získala zálohový úvěr do 25 000 Kč od Ţivnostensko –
obchodní záloţny se sídlem v Trhové Kamenici. Úvěr si nevzalo město, ale podmínkou
záloţny bylo, ţe to musí být fyzická osoba, kterou obec schválí. Městská rada vybrala
továrníka Karla Bergmanna. Byli téţ určeni dva ručitelé - člen zastupitelstva Leopold
Ţák a radní Václav Šotola.116 V tomto případě byl stejný postup poskytnutí úvěru na
potřeby města, jako tomu bylo u úvěru na stavbu silnice na Hlubokou, který tehdy
převzal Maxmilián Bergmann. Z těchto případŧ je zřejmá dŧvěra k oběma
Bergmannŧm.
113
115
116
114
38
Jak jsem jiţ uvedla, místní Ţidé ţili ve shodě s ostatními obyvateli. Nezakládali
si své vlastní spolky, jak to bylo ve větších městech,117 ale byli členy místních
organizací.
Karel Bergmann, který zastupoval Tělocvičnou jednotu Sokol, a Alois Kudláček
se dostavili na zářijové jednání městské rady v roce 1936. Bylo projednáváno konání
zábav ve městě. Určité dny směla pořádat zábavu pouze jedna osoba nebo hostinec.
Richard Vařečka, který zastupoval společenstvo hostinských a výčepníkŧ v Nasavrkách,
navrhl, aby zábavy, které byly v neděli o pouti a o posvícení, mohli pořádat Jaroslav
Zábský (čp. 37) a Marie Dostálová (čp. 100). Tělocvičné jednotě Sokol by pak na
termín zábavy připadlo pondělí. Zástupci Sokola však namítli, ţe toto nemohou sami
schválit, ţe o tom musí jednat spolek. Rozhodnutí spolku chtěli pak neprodleně oznámit
panu starostovi. Zřejmě došlo ke konfliktu. V zápisu z jednání je výslovně uvedeno
následující: „Pan Karel Bergman žádá, aby bylo protokolováno, že byl v dnešní schůzi
hrubě uražen jako zástupce Tělocvičné jednoty Sokol panem Jaroslavem Zábským,
hostinským, výrokem, „protože Žid má tolik víry v Sokole a j.“118 Jde o první
zaznamenaný případ uráţky obyvatele ţidovského pŧvodu v Trhové Kamenici. Aţ
dosud nebyl rasový pŧvod rozlišován. Tato zdánlivě drobná epizoda mŧţe svědčit o
vzrŧstajícím vlivu nacismu v Německu. Zřejmě se jednalo o projev rasové nevraţivosti.
V tomto případě se napadený mohl ještě bránit. Je jasné, ţe doba klidného souţití mezi
Čechy a Ţidy skončila.119
Před narŧstajícím útlakem nacistŧ opustil Karel Bergmann v roce 1939 vlast.
V Anglii slouţil v RAF.
2.3.1 Pomník padlým
Tato podkapitola objasňuje vznik pomníku padlým obětem 1. světové války, na
který přispěli místní Ţidé, aniţ by tušili, ţe se na tento pomník dostanou jména jejich
rodin.
V horní části náměstí v Trhové Kamenici před školou stojí pomník obětem
války. Na něm je umístěna busta Tomáše G. Masaryka, která byla vytvořena
117
ŠINKOVSKÝ, R.: Ţidovské tělocvičné hnutí do roku 1918. In: Ţidé a Morava (Sborník z konference
konané v muzeu Kroměříţska dne 11. listopadu 2009), Kroměříţ 2010, s. 170.
118
119
BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: c. d., s. 11.
39
akademickým sochařem Lhotákem.120 Odlitek busty vytvořila praţská firma Franta
Anýţ. Busta stála cca 3400 Kč. V dutém otvoru busty byl uloţen seznam 46 padlých
v 1. světové válce. V seznamu jmen jsou také uvedeni 2 lidé, kteří se ţivili jako vlasař a
preparátor vlasŧ. Pomník vytvořil místní kameník František Licek za 2300 Kč. Do
kamenické ţuly byl vytesán nápis: „Nezapomínejme, že bojovali, trpěli a umřeli
abychom my svobodně žili.“121 O zhotovení pomníku se staralo Komité pro postavení
památníku padlým ve světové válce. Předsedou byl Josef Morávek, ve výboru mezi
jinými byl Karel Bergmann a Milan Fuchs. Je zřejmé, ţe v této věci spolupracovali
zastánci zcela odlišných názorových směrŧ. „Poněvadž
Komité nemělo dostatek
peněžitých prostředků, chybějící částku zaplatil Karel Bergman, továrník z Trh.
Kamenice.“122 Pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1936.
V roce 1940 bylo nařízeno, ţe musí být busta T. G. Masaryka odstraněna. Po té
musel být odstraněn i samotný pomník. Busta byla přenesena do školy. Pomník byl
rozebrán a přemístěn do skladiště kameníka Františka Licka, část pomníku byla i
v obecní kŧlně u Radnice. Ze strachu, aby nedošlo ke zničení, byla busta tajně zakopána
u Rudolfa Grimma v kŧlně. Samozřejmě následovalo vyšetřování a pátrání. Busta měla
být totiţ dána do sběrny kovŧ. Nikdo však nevěděl, kde busta je. „Rozhodl se proto
nacista Faltis k rozhodnému kroku. Nebude-li busta vydána, gestapo a kriminální
policie, s nimiž měl jmenovaný velmi dobré a přátelské styky, věc už zařídí. Bude
zatčeno 8-12 vážených kamenických občanů jako rukojmí a posláno do koncentračního
tábora.“123 Tato hrozba donutila všechny zúčastněné, aby bustu navrátili ke dveřím
četnické stanice. Po té byla busta převezena do sběrny kovŧ - do Wiesnerovy továrny
v Chrudimi a naloţena s kovovým odpadem do vagonu. Bustu se však přesto podařilo
zachránit díky Františku Pavlíkovi. Byla zakopána v Chrudimi u vodárny. Po válce byla
nalezena a navrácena do Trhové Kamenice. Celý pomník i s bustou byl opět umístěn při
slavnosti Vzpomínkový den odboje 29. července 1945.124
Masarykova busta byla z pomníku sejmuta v 50. letech. Na pŧvodní místo byla
navrácena v roce 1968. Dne 5. března 1973 byla tajně uschována. Na památník byla
umístěna 3. března 1990.
120
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 69.
122
123
124
121
40
V roce 1975 při příleţitosti oslav 30. výročí osvobození Československa rozhodl
místní národní výbor upravit pomník věnovaný padlým z 1. světové války na pomník
obětem 2. světové války. Na boční části pomníku byly připevněny desky se jmény
místních obětí 2. světové války a se jmény místních ţidovských rodin a Marie Alinčové.
K pŧvodnímu textu byl připojen letopočet 1939-1945. Teprve v 90. letech 20. století
zastupitelstvo doplnilo letopočet 1914-1918, a tak připomenulo, ţe jde pŧvodně o
památník obětem 1. světové války.
2.4 Bergmannova rodina v Protektorátu
Po odjezdu Karla Bergmanna do zahraničí zŧstala v Trhové Kamenici pouze
jeho matka Hermína Bergmannová a sestra Gréta, provdaná Fuchsová, se synem
Hanušem. Všichni tři byli deportováni a zahynuli v koncentračních táborech.
Firmě Bergmann byl ponechán její název, v zápisech městské rady se tak
pouţívá. V červenci roku 1940 se jednalo o výpŧjčce peněţního obnosu od
Ţivnostensko – obchodnické záloţny, aby mohl být splacen dluh firmě Bergman
/komisařství firmy Bergman/.125 V květnu 1941 schŧze městské rady pouţívá pŧvodní
název: „ve věci vymožení podmínečně odepsaných obecních přirážek fě. Jindřicha
Bergmanna syn v Trhové Kamenici v roce 1932 obnosem k 13.307.50 bude požádáno
České zemské ústředí obcí, měst a okresů v Praze o informaci.“126 Protoţe se jednalo o
ţidovský majetek, byl zabrán jako mnoha jiným rodinám.127 Firma byla arizována
Karlem Faltisem, který se zmocnil veškerého majetku rodiny Bergmannovy. Dále řídil
výrobu i obchody se síťařským zboţím.
2.4.1 Karel Bergmann v Anglii
Řada Čechoslovákŧ, kterým se podařilo emigrovat, se zapojila v zahraničí do
boje proti nacismu. Mezi nimi byli i lidé ţidovského pŧvodu.128 Karlu Bergmannovi se
podařilo v roce 1939 vycestovat z Československa. Odcházel oficiálně kvŧli obchodním
záleţitostem. Nejprve odjel do Holandska, ze kterého pokračoval do Anglie. V té době
125
127
ROTHKIRCHENOVÁ, L.: Osud Ţidŧ v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Ţidŧ
v protektorátu 1939 – 1945, Praha 1991, s. 37.
128
126
41
ho jistě ani nenapadlo, ţe by se někdy mohl navrátit zpět domŧ. Kdyţ došlo k pádu
Francie, vstoupil do československé armády. Ale aţ v roce 1941 byl na trvalo přijat do
armády k náhradnímu tělesu do Leamingtonu. V hodnosti vojína v dubnu 1941 byl
přidělen do československé jednotky letecké. I kdyţ se z něho stal voják, nezanevřel na
své pŧvodní povolání, které se týkalo síťování. „Pomocí Quakerů organisoval výrobu
síťovaných kabelek pro armádu.“129 Při svém pobytu v Anglii se účastnil civilní
protiletecké obrany Londýna, kde pomáhal hasit poţáry. „Po výcviku přidělen k 312. čs
peruti stíhacího oddílu letectva. Dne 25. srpna 1945 odjel z Anglie do vlasti.“130
2.5 Karel Bergmann v poválečné Trhové Kamenici
Z rodiny Bergmannovy přeţil Karel Bergmann díky včasnému vycestování do
Anglie. Po válce se vrátil do rodného města spolu s Adolfem Doubalem.131 Na oslavu
jejich návratu se konalo slavnostní setkání v místní sokolovně, kde byli oficiálně
uvítáni. Radost a vděk je cítit z kaţdé věty, která zaznamenává tuto událost v obecní
kronice „Kamenice je uvítala srdečně, způsobem jak nejlépe dovedla: zpěvem, písní,
proslovy i pohoštěním.“132 Jistě ale nejzajímavějším momentem celé akce byly chvíle,
kdy oba rodáci vypravovali, co všechno zaţili. Aţ nyní se Karel Bergmann dozvěděl o
osudu svých příbuzných. Všichni zahynuli v koncentračních táborech, jen jeho
sestřenice Věra Fuchsová – Bauerová a snad bratranec František Jiří Bergmann přeţili.
O tom, ţe moţná přeţil František Jiří Bergmann, syn JUDr. Otty Bergmanna, svědčí
záznam v pozemkové knize knihovní vloţka č. 14., podle níţ po válce vlastnil 1/3
nemovitosti.
Po návratu zŧstal Karel Bergmann v Trhové Kamenici, kde se začal opět zabývat
prací svých rodičŧ a předkŧ – zpracováním lidských vlasŧ a výrobou síťovaného zboţí.
Nebylo to však jednoduché, protoţe závod byl za roky války zničen. V tomto navázaní
na tradici předkŧ viděli jistě obyvatelé Trhové Kamenice velikou šanci získat
129
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203, fol. 110–111.
131
Adolf Doubal se narodil 22. června 1917. V Trhové Kamenici navštěvoval obecnou a měšťanskou
školu, po té prŧmyslovou školu ve Zlíně. Díky práci pro Baťovy závody měl moţnost vycestovat do
několika zemí. Za války se stal členem Československé armády ve Francii, pak byl v Anglii
v Královském letectvu. Byl povýšen na nadporučíka. V Anglii se také oţenil. Byl zde zaměstnán
v leteckém učilišti anglické armády. Po válce přijel do rodné země, ale zklamán poměry navrátil se zpět
do Anglie.
132
130
42
zaměstnání, jak je zaznamenáno v kronice města: „Přejeme mu zdar a našim chudým
lidem zaměstnání doma!“133
2.5.1 Znovuzískání majetku
Ţidé, kteří přeţili a vrátili se domŧ, se často setkávali s nepřátelským přístupem
ze strany lidí i úřadŧ. Většinou nikdo nepočítal s tím, ţe se někdo vrátí, ţe bude chtít
vrátit majetek, který mu před válkou patřil. „Stali se oběťmi národnostní politiky, kterou
Edvard Beneš ohlašoval už na počátku 2. světové války a již potvrdil i v rozhovoru
s židovským historikem Lewisem Nemierem: v poválečném Československu nechce
národnostní menšiny, Židé se budou muset rozhodnout, buď budou Čechy nebo
sionisty.“134
I kdyţ československá exilová vláda se majetkovými záleţitostmi Ţidŧ zabývala
jiţ v roce 1941 a přislíbila, ţe majetek, který Němci zabrali, bude navrácen,135 po válce
tomu tak nebylo.
Po skončení války přešel veškerý arizovaný majetek Bergmannovy rodiny pod
národní správu. Karel Bergmann 31. srpna 1945 vyrozuměl Okresní národní výbor, ţe
se chce opět nastěhovat a řídit rodinnou firmu v Trhové Kamenici. Národní správa byla
ustanovena podle § 2, 3. a 9. dekretu prezidenta ze dne 19. května 1945. Správkyní byla
pověřena Jarmila Leţáková, bytem Chrudim,136 která však o firmu nijak neprojevovala
zájem. Nakonec byl tedy ustanoven Karel Bergmann národním správcem.
Karel Bergmann ihned po návratu ţádal o přidělení nábytku, který byl v jeho
domech po Karlu Faltisovi. Karel Faltis uţíval nábytek, který během války zakoupil se
svou manţelkou, nábytek pocházející z firmy Fuchs (loţnice), firmy Bergmann (např.
koberec, otoman), po rodině Vohryzkových (loţnice). Tyto skutečnosti byly známy
místnímu národnímu výboru, neboť jeho zástupci prováděli výslech Karla Faltise
v červenci 1945. Při soupisu firmy Faltis (dříve firma Bergmann) docházelo k řadě
nesrovnalostí, např. nebylo jasné, kde jsou klíče od firmy, pověřená osoba neměla
přístup do firmy, konečný soupis, který byl nakonec vyhotoven, se ztratil, i kdyţ ostatní
dokumenty podle tehdejších záznamŧ byly v pořádku. Inventura, která byla prováděna
133
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 578.
135
SEDLÁK, P.: Poté Postoj a přístup k Ţidŧm v českých zemích po druhé světové válce (1945 –
1947/1953). Disertační práce (Filozofická fakulta MU). Brno 2008, s. 112.
136
134
43
po válce místním národním výborem, zmizela. Karel Bergmann samozřejmě také ţádal
o nábytek, který vlastnila jeho rodina. Po odchodu Ţidŧ byl jejich nábytek odvezen
Němci, zlomek byl zde ponechán. Po provedení soupisu místním národním výborem
byly některé věci ztraceny. Místní národní výbor si ponechal zařízení kanceláře a
loţnici dal Ladislavu Kudláčkovi.
Místní národní výbor tak nehodlal nic Karlu Bergmannovi vrátit. Kanceláře
firmy byly vyklizeny, doklady byly zničeny. V domě čp. 14 byla tzv. revoluční garda.
Dŧm čp. 36 místní národní výbor zapečetil. Byt v domě čp. 14 vyuţíval národní výbor
jako úřední místnost. V tomto domě byli také pak nájemníci, protoţe jinde nebylo
místo. Po válce také probíhalo rabování, okna byla rozbita a potraviny byly ukradeny,
stejně jako část materiálu pro výrobu. Toto počínání takto popsal sám Karel Bergmann:
„Těchto dokladů užívali členové Revoluční Gardy jako toiletní papír a vůbec si tam
počínali přímo vandalsky.“137 Bohuţel takové jednání nezaţil pouze Karel Bergmann.
Nepřátelské postoje k obětem nebo pozŧstalým obětí holocaustu, v jeho případě
k účastníku západního zahraničního odboje, postihly i ostatní Ţidy.138
Přestoţe členŧm místního národního výboru bylo známo, ţe mnoho věcí odvezli
Němci, ţe domy vlastnila Bergmannova rodina, ţe musel opustit vlast, znali útrapy,
kterými si celá rodina prošla, věděli, ţe vlastníkem nemovitostí a firmy byl Karel
Bergmann, odŧvodňovali svoje zamítavé stanovisko ohledně vrácení věcí tím, ţe Karl
Faltis nechal udělat na domech několik úprav, které zvýšily hodnotu budov, dále ţe
pořídil do firmy stroje nemalé ceny. I kdyţ Karel Bergmann o části nábytku věděl, u
koho se nachází, nebyl mu vrácen.139 Místní národní výbor si kancelářský nábytek
nechal pro své účely s odŧvodněním, ţe ho místní národní výbor uchránil před revolucí.
Jako další dŧvod uváděl národní výbor, ţe obec měla náklady spojené s Karlem
Faltisem a v obci bylo několik obětí na ţivotech. Takto argumentovali proti členu
vyvraţděné rodiny a skutečnému vlastníkovi. O úřední přidělení kancelářského nábytku
z Bergmannovy firmy ţádal místní národní výbor Okresní národní výbor Chrudim 4.
října 1945, tedy několik dní po slavnostním uvítání a besedě v sokolovně. V příslušných
dokumentech se tedy dozvídáme, ţe konec války v ţádném případě neznamenal konec
křivd a nepravostí. Karel Bergmann nebyl jediným, komu nechtěli vrátit ani nábytek.
137
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 578.
139
138
44
Dědici chrudimské Witzovy rodiny museli se domáhat navrácení nábytku soudním
sporem.140
2.5.2 Rok 1949
Karel Bergmann se oţenil 2. března 1948 s Annou Nathanovou,141 narozenou
20. dubna 1917, pŧvodem z Třebechovic pod Orebem. Oba snoubenci v té době bydleli
v Praze, Karel na adrese Praha VII, čp. 484, Anna také v Praze VII, čp. 1447. Za svědky
jim byli Dr. Oldřich Šroněk a Dr. Karel Fink.142 Karlu Bergmannovi v roce 1949 hrozila
ţaloba od Okresní spořitelny a záloţny v Pardubicích. Pověřený advokát se na něho
dotazoval na místní národní výbor. O jakou záleţitost šlo, není známo. Mohlo se jednat
o úvěr městu z předválečných let, který byl napsán na Karla Bergmanna. Z dotazu se
dozvídáme, ţe Karel Bergmann měl vycestovat do zahraničí.143
Karel Bergmann byl jedním z Ţidŧ, kteří odešli kvŧli nastupujícímu
komunistickému reţimu. Po válce také on zaţil problémy s navracením arizovaného
majetku. Při emigraci v letech 1945 – 1950 odešlo 25 000 Ţidŧ z Československa.
Emigrovali především do Anglie a USA, Kanady nebo do Palestiny.144
Po komunistickém převratu docházelo k nepřátelským zásahŧm proti Ţidŧm.
V politických procesech tvořili velkou část obviněných a posléze odsouzených Ţidé.
V Československu se zcela jasně projevil antisemitismus.145
Antisemitismus nebyl projevem pouze nacismu, záleţitostí nenávisti ze strany
Němcŧ. Antisemitismus v poválečném Československu byl o to horší, ţe se projevil
v tzv. demokratickém státě, a dokonce krátce po poráţce nacismu a po odsouzení
holocaustu na mezinárodní úrovni.
140
RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006, s.58.
Rodiče Anny Nathanové byli továrník Stanislav Kauder a Ida rozená Franklová. Na www.holocaust.cz
je mezi obětmi uveden jediný Stanislav Kauder (nar. 31. března 1870) a Ida Kauderová (nar. 18. října
1882), kteří bydleli před deportací v Třebechovicích pod Orebem, oba zahynuli v koncentračních
táborech. Z toho usuzuji, ţe to byli rodiče Anny.
142
Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice, Spis dŧm čp. 36.
143
144
PĚKNÝ, T.: c. d., s. 349.
145
Tamtéţ, s. 353.
141
45
2.5.3 Karel Bergmann v roce 1972
Po druhém odchodu z vlasti bydlel Karel Bergmann v Anglii Cardiff
Westminster Crescent, 25. V Anglii ţil s manţelkou Annou a její dcerou Evou146 aţ do
své smrti.
Vlastníkem nemovitosti v Trhové Kamenici byl uznán aţ po soudním řízení
v roce 1950, kdy byl proveden zápis v pozemkové knize. Vzhledem ke změně politické
situace po roce 1948 nemohl svŧj majetek vyuţívat ani spravovat. Neměl námitek proti
tomu, ţe v jeho domech bydlí nájemníci a nebytové prostory jsou uţívány.
V roce 1952 byl majetek znárodněn. Vlastníkem se stal československý stát –
Továrny stuh a prýmkŧ, národní podnik v Krnově, pak byl podnik přejmenován na
Závody SK Neumanna, výroba stuh a prýmkŧ.
V té době v zadní části domu čp. 14
byla dílna s výrobou síťařského zboţí, ostatní místnosti slouţily většinou jako byty.
Dŧm čp. 14 se zahradou a dŧm čp. 36 se zahradou převedly Závody S. K. Neumanna,
n.p, Krnov 8. května 1965 smlouvou o převodu správy národního majetku na Státní
statek Hlinsko. Ten chtěl dŧm čp. 36 prodat nájemníkŧm.
Z dalšího se dá usuzovat, ţe o tomto se Karel Bergmann dozvěděl. Dopisem
v červenci 1972 ţádal okresní národní výbor – finanční odbor o navrácení nemovitostí
čp. 14 a 36. Píše, ţe pokud nemovitosti uţívalo místní JZD, nic proti tomu neměl. Kdyţ
se dověděl o rozpadu JZD a skutečnosti, ţe nemovitosti má prodávat Státní statek
v Hlinsku, rozhodl se tedy jednat. Z jeho dopisu: „Tyto nemovitosti nebyly vůbec
zabaveny ani prohlášeny za propadlé ve prospěch státu. Také jsem žádné podobné
rozhodnutí neobdržel a není proto důvod, aby s mými nemovitostmi disponoval Státní
statek v Hlinsku.“147 V několika větách také připomínal svou pohnutou historii. Uvedl,
ţe chce bydlet v domě čp. 14. Poţadoval, aby s domy nebylo nadále manipulováno.
Z jeho dopisu jednoznačně vyplývá to, ţe majetek byl převeden na stát zcela bez jeho
vědomí. Nejen ţe mu příslušné rozhodnutí nebylo doručeno, aby se případně mohl
bránit, o zabrání majetku československým státem nebyl vŧbec informován.
Československý stát, v jehoţ zahraniční jednotce za 2. světové války slouţil, se
zachoval naprosto stejně jako nacistická moc.
Při uplatňování majetkových nárokŧ zastupoval Karla Bergmanna na základě
plné moci JUDr. Ladislav Bauer, advokát, Pardubice, Palackého čp. 2546, bývalý
146
147
Eva Clarke-Bergmann.
SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, ukl. č. 1277, inv. č. 3301, nestr.
46
manţel Věry, rozené Fuchsové. Na výše uvedený dopis Karla Bergmanna ze dne 13.
července 1972 okresní národní výbor, finanční odbor – oddělení správy národního
majetku odpověděl v srpnu, ţe nemovitosti čp. 36 a čp. 14 s pozemky byly znárodněny,
právo vlastnické nabyl v roce 1952 Čs. stát-továrny stuh a prýmkŧ, n.p. v Krnově.
V současné době tyto nemovitosti má pod svou správou Státní statek v Hlinsku,
hospodářství Trhová Kamenice.
V domě čp. 14 bydlela rodina Rosŧlkových a rodina Petrových. Podkroví
slouţilo v letním období pro ubytování JUDr. Ladislava Bauera. Obytná část domu čp.
14 byla oddělena a prodána v roce 1971 manţelŧm Evţenovi a Ludmile Bačkovským z
Hluboké. Zadní část pŧvodního domu čp. 14 slouţila jako jídelna Státního statku,
v suterénu po určitou dobu byla zřízena veřejná prádelna.
V domě čp. 36 pak bydlela Marie Rosŧlková, rodina Pilnova, Culkova,
v přízemí rodina Mrkvičkova. Dále zde byla kancelář, později klubovna mládeţe a sklad
papírnictví.
Bylo tedy sděleno, ţe vše bylo znárodněno, část prodána, tedy vrácení panu
Karlu Bergmannovi není moţné uskutečnit.148
V archivních materiálech jsem tedy našla dva přímé záznamy, ţe Karel
Bergmann měl zájem vrátit se po 2. světové válce do Trhové Kamenice a zde ţít.
Poprvé to bylo v roce 1945. Tehdy přijel a usiloval o navrácení majetku, aby zde mohl
dále pokračovat v ţivotě přerušeném válkou. Přístup místních orgánŧ i státu nebyl
vstřícný. Po příjezdu se sice uskutečnila oslava na jeho počest, jakmile však šlo o
majetek, jeho zásluhy byly opomenuty. Právo vlastnické musel obhajovat soudně.
Nastupujícími poměry komunistického reţimu byl znovu nucen opustit vlast. Majetek
mu byl právně navrácen, ale fakticky ho nemohl uţívat. Následně mu byl tento majetek
znárodněn. Podruhé se chtěl do Trhové Kamenice vrátit v roce 1972, ale výsledek byl
stejný.
Karel Bergmann i zbytek ţivota strávil v Anglii, zemřel 14. září 1983. Do vlasti
na ţidovský hřbitov ve Dřevíkově byl vrácen jeho popel. Na pomníku jeho otce
Maxmiliána Bergmanna patří poslední jméno právě jemu.
148
SOkACh, fond Okresní národní výbor Chrudim, ukl. č. 1277, inv. č. 3301, nestr.
47
3. RODINA FUCHSOVA
Tato kapitola se zabývá další rodinou, která se přistěhovala do Trhové Kamenice
v dŧsledku rozvoje podnikání v prŧběhu 19. století. Lidé tak mohli přicházet za novými
pracovními příleţitostmi z venkova do měst.149 V místních poměrech jde o přestěhování
z malé vesnice do městečka s lepším dopravním spojením a rŧznými moţnostmi, např.
škola, více obchodŧ, kultura. Postupně docházelo i k odklonu od pŧvodních zaměstnání,
členové dalších generací se jiţ stávali lékaři, advokáty, inţenýry atd.
Rodina Fuchsova pocházela ze Dřevíkova. Fuchsovi stejně jako Bergmannovi
se zabývali zpracováním lidských vlasŧ. V roce 1907 koupila Malvína Fuchsová, vdova
po Samuelu Fuchsovi, v Trhové Kamenici dŧm čp. 16 od Františka a Anny Zábských.
Pŧvodní dŧm čp. 16 byla chalupa venkovského typu. Dŧm, ve kterém Fuchsovi bydleli,
známe jiţ jako dvoupodlaţní dŧm s valbovou střechou. Není jasné, kdy tento dŧm byl
postaven, ale mŧţeme se domnívat, ţe k tomu došlo po roce 1907, tedy v době, kdy byl
vlastněn rodinou Fuchsových. Usuzuji to z jistě nemalé částky, která musela být
vynaloţena pro jeho stavbu. Dŧm čp. 16 stál na stavební parcele č. 68, která později
byla rozdělena na parcely č. 68/1 a 68/2. K domu náleţela zahrada č. 124 a další
zemědělské pozemky – louky, role, pastviny a lesy.150 V květnu 1910 obecní
zastupitelstvo projednávalo ţádost paní Malvíny Fuchsové, která chtěla přeloţit
sluţebnost k řece na obecní cestu ke mlýnu (čp. 11) a převzetí kanálu u novostavby
Fuchsových k řece do správy města.151 O první části, mělo být rozhodováno přímo na
místě, pak byl sepsán protokol. Kanál do správy města nebyl dán, neboť novostavba
byla povolena s touto podmínkou.
Smlouvou trhovou ze dne 16. července 1913 převedla Malvína Fuchsová
veškerý nemovitý majetek do vlastnictví syna Milana Fuchse a jeho manţelky Josefíny,
kaţdému jednu polovinu. Další zápis v pozemkové knize ohledně tohoto majetku je aţ
z května 1948.
Kromě hlavní podnikatelské činnosti spočívající ve zpracování lidských vlasŧ a
výrobě síťařských výrobkŧ, také obchodovali s tímto zboţím. Později Milan Fuchs si
pronajal od města lom, ve kterém produkoval ţulové výrobky. Jako podnikatelé
zajišťovali práci a obţivu pro řadu rodin. Je samozřejmé, ţe i oni podnikatelskou
149
NESLÁDKOVÁ, L.: c. d., s. 60-61.
151
150
48
činnost prováděli za účelem zisku. Členové této rodiny patřili mezi veřejně činné osoby
v Trhové Kamenici.
V koncentračních táborech zahynuli: Milan Fuchs, narozený 3. září 1887, jeho
manţelka Josefína, rozená Picková, narozená 4. října 1891, jejich dcera Anna Fuchsová,
narozená 3. května 1918, Ing. Otto Fuchs, narozený 13. června 1889, jeho ţena Gréta
rozená Bergmannová, narozená 31. srpna 1902, která je uvedena jiţ v kapitole věnované
rodině Bergmannově. Dále jejich syn Hanuš, narozený 6. června 1931. Tito všichni šli
do transportu z Trhové Kamenice. Další členové rodiny ţili mimo Trhovou Kamenici:
JUDr. Ludvík Fuchs, narozený 12. dubna 1882, jeho manţelka Hermína, rozená
Fürthová, narozená 20. května 1894, jejich dcery Helena, narozená 4. listopadu 1918 a
dvojčata Hana a Jana Milena, narozené 20. ledna 1924.152
Jako jediná z této rodiny přeţila Věra Bauerová, rozená Fuchsová, narozená 7.
července 1914, dcera Milana a Josefíny Fuchsových.
V této kapitole se budu zabývat Samuelem a především Milanem Fuchsem.
3.1 Samuel Fuchs
Samuel Fuchs se narodil 27. ledna 1847. O jeho ţivotě a pŧsobení v Trhové
Kamenici se mi nepodařilo mnoho vypátrat.
Dochovala se stará listina pocházející z roku 1877 vloţená v kronice Viktora
Mráze. V tomto dokumentu ţádá Samuel Fuchs c. k. okresní soud v Nasavrkách o
rozvrţení kupní ceny za vydraţený dŧm čp. 74, který před tím patřil panu Josefu
Břízovi. Věřitelé museli přihlásit své knihovní pohledávky do 15. května a na 17.
května153 bylo stanoveno rozvrhové řízení.
V roce 1901 ţádal Samuel Fuchs zastupitelstvo, aby mu byl prodán pozemek o
výměře 400 sáhŧ ke stavbě domu.
Získal pozemek č. parcely 1614/2, cena byla
stanovena na 80 haléřŧ za 1 čtvereční sáh. Byly také stanoveny podmínky k prodeji
pozemku: kupující musel začít stavět do 1 roku, pozemek nesměl být prodán nikomu
jinému bez souhlasu zastupitelstva.154 Tyto podmínky nebyly ničím výjimečným při
prodeji pozemku ke stavbě. Při projednávání prodeje odešel Maxmilián Bergmann
z jednání kvŧli tomu, ţe byl příbuzný. Ve vloţce č. 14 pozemkové knihy se ale tato
152
www.holocaust.cz
154
153
49
parcela nevyskytuje. Je moţné, ţe Samuel Fuchs nesplnil stanovené podmínky. Parcela
číslo 1614/2 se nacházela podle pozemkového katastru na Zářečí v Trhové Kamenici
pod dnešní sokolovnou. Tento převod se neuskutečnil, proto tedy pravděpodobně
Malvína Fuchsová po jeho smrti zakoupila nemovitosti od Zábských.
Samuel Fuchs zemřel 22. března 1904. Pohřeb na ţidovský hřbitov ve Dřevíkově
se konal zřejmě 25. března. Je zajímavé, ţe zde nebyl dodrţen ţidovský zvyk
pohřbívání do dvou dnŧ. Ze zápisu o schŧzi zastupitelstva vyplývá, ţe na tento den byla
stanovena schŧze, která se ale nekonala „následkem odbývání pohřbu p. Samuela
Fuchse.“155
3.2 Milan Fuchs
Milan (Milán) Fuchs se narodil 3. září 1887. Jeho manţelka byla Josefína
(Josefa) Fuchsová. Po svých rodičích pokračoval v podnikatelské činnosti. Vedle toho
byl veřejně činný. Byl v komisi pro kontrolu chudinských podpor, byl člen knihovní
rady, člen finanční komise, člen obecní finanční komise, člen zastupitelstva,156 druhým
náměstkem starosty Bohumila Břízy, starostou města 1920-1923. Jeho manţelka Josefa
Fuchsová je také uvedena v zápisu městského zastupitelstva v roce 1932 jako členka.157
V následujícím textu přiblíţím činnost Milana Fuchse ve veřejných záleţitostech jako
člena zastupitelstva i podnikatele.
Za první světové války se scházela i tzv. komise pro nouzovou akci masa.
Ustanovena byla v květnu 1917. Mezi členy patřil Milan Fuchs, stal se dokonce
předsedou této komise. Kdo chtěl, mohl ţádat o levné maso, v takovém případě se hlásil
u něj, on toto maso vydával. Dotyčný člověk musel mít legitimaci na levné maso,
peníze a papír na maso.158
V srpnu 1919 Milan Fuchs zapŧjčil městu 1000 K, které město rychle
potřebovalo na rozpočtem nekryté opravy ve škole, např. na opravu střechy. Milan
Fuchs upozorňoval v této době na fakt, ţe je potřeba opravit Radnici, školu a
chudobinec. Upozorňoval také, ţe vše bude stát mnoho peněz, které ovšem město
nemá.
155
SAITL, V.: c. d.. 82.
157
158
156
50
V poválečných letech proběhla akce dary Ameriky dětem. Milan Fuchs pŧjčil
potřebné soudky i bedny, protoţe nádoby, ve kterých byly potraviny zaslány, bylo nutno
vrátit.
V zastupitelstvu se projednávalo zřízení i financování měšťanské školy. Tuto
záleţitost v Praze projednal Milan Fuchs.
Při jednání o zřízení telefonního spojení do Trhové Kamenice v listopadu 1919
se zástupci města dohodli, ţe Milan Fuchs a Maxmilián Bergmann, „budou požádáni,
aby dali obci prohlášení, že za obec obnos státní správou za zřízení telefonního spojení
od obce požadovaný zaplatí, abychom za obec závazné prohlášení okresní správní
komisi podati mohli.“159 Tak se Milan Fuchs stejně jako Maxmilián Bergmann
zavazoval svou osobou i svým majetkem ve prospěch města.
Jako zástupce obce jel také např. k soudu do Nasavrk, kde se mělo projednat
zajištění ţivobytí hluchoněmých obyvatel Janovských, které měl ţivit Josef Janovský,
rolník z Hluboké. Milan Fuchs se také zapojoval do jednání o stavbě jiţ zmiňované
dráhy.
Na lednovém zasedání roku 1920 se projednával program otevření automobilové
státní trati Chrudim – Nasavrky - Trhová Kamenice. Pro Trhovou Kamenici to byla
významná událost. Státní silnice měla zlepšit dopravní spojení. Proto se připravovala
velká oslava. Na domech měly být vyvěšeny prapory, zastupitelstvo města se mělo
zúčastnit uvítání pozvaných hostŧ. Starosta připravoval projev, ve kterém se chtěl při
této příleţitosti zmínit o stavbě dráhy, o kterou město dlouhodobě usilovalo.
Slavnostního otevření silnice se měl účastnit poslanec Staněk. Na městském úřadu byli
starosta a radní s hosty – řídícím učitelem, duchovním správcem a lékařem. Dohromady
mělo být asi 30 osob, při setkání mělo být podáváno občerstvení, např. ţemle se šunkou
a máslem.160 Ţidle zapŧjčili Dostálovi z hospody, obraz prezidenta Fuchsovi, příbory
Bergmann, Urban, Chvojka, čaj dodal Fuchs a rum Bergmann, mouku Pilný, Ţák a
Fuchs. Pohoštění hostŧ zajišťovali ţeny Fuchsová, Kabeláčová, Látová a Zábská.161
Z uvedeného vyplývá, ţe město v té době nemělo dostatek prostředkŧ. Všechno
zajišťovali sami zastupitelé a místní občané ze svého. Kaţdý poskytl, co mohl.
159
161
160
51
3.2.1 Ve funkci starosty
Ze ţidovských obyvatel se kromě Maxmiliána Bergmanna stal starostou Milan
Fuchs. I z toho se dá usuzovat, ţe zde vládly dobré vztahy bez ohledu na vyznání a
národnost.162 Pro přiblíţení jeho osoby vybírám pouze několik zajímavých případŧ.
Milan Fuchs byl za starosty Bohumila Břízy druhým náměstkem. Na listopadové
schŧzi roku 1920 se projednávala rezignace starosty Bohumila Břízy. Rezignace byla
přijata, Bohumil Bříza zŧstal členem městského zastupitelstva. Bylo nutné zvolit
nového starostu. Na schŧzi byl přítomen vládní komisař Emanuel Brebera, jemu měl
budoucí starosta sloţit slib. Ve svém projevu přednesl, jaké vlastnosti a povahu by měl
mít starosta. Po projevu následovala přestávka, ve které se mohli zastupitelé dohodnout
na kandidátech. Výběr starosty však nebyl jednoduchý, bylo několik návrhŧ s rŧzným
odŧvodněním. Městský radní Antonín Chvojka byl toho názoru, ţe budoucí starosta by
měl být socialista jako bývalý starosta Bohumil Bříza. Navrhl Františka Licka jako
představitele česko-slovenské strany sociálně-demokratické. Pan Metoděj Němec nic
proti tomuto odŧvodnění nenamítal, ale navrhl z česko-slovenské strany socialistické
pana Otakara Láta. Za republikánskou stranu česko-slovenského venkova byl navrhnut
Leopold Ţák. Strana národně demokratická nenavrhla ze svého středu kandidáta a Milan
Fuchs prohlásil, ţe by se mělo hlasovat pro starostu, aniţ by bylo přihlíţeno k politické
příslušnosti kandidáta. Na to odstoupila od svého návrhu republikánská strana československého venkova. Po diskuzích byla ustanovena volební komise a hlasovalo se
pomocí lístkŧ. Leopold Ţák získal 1 hlas, František Licek 4 a Otakar Lát a Milan Fuchs
obdrţeli kaţdý 8 hlasŧ, 3 lístky byly prázdné. Následovalo tedy další kolo s kandidáty.
I kdyţ by se mohlo zdát, ţe všichni kandidáti měli o funkci starosty zájem, ukázala se
tato představa jako mylná, tedy aspoň u osoby Milana Fuchse. O jeho zájmu o úřad
starosty se ze zápisu schŧze dozvídáme následující: „Pan druhý náměstek starostův
Milán Fuchs prohlašuje, že úřad starosty města nepříjme když se hlásí dost jiných
kandidátů a prosí, aby páni hlasů mu nedávali a odevzdali hlasy tak jak sám to činí
panu Otakaru Látovi.“163 V druhém kole volby byli tři kandidáti: Čeněk Lát, Otakar
Lát a Milan Fuchs. Absolutní většinu získal Milan Fuchs s počtem 12 hlasŧ ze 24 lístkŧ.
Jeho prosbou se tedy volitelé neřídili. Milan Fuchs se stal starostou. Prŧběh volby velmi
dobře ukazuje osobnost Milana Fuchse. Veřejného ţivota se zúčastnil, nešlo mu
162
163
BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: c. d., s. 12.
52
v ţádném případě jen o získání funkce. Z volby je také zřejmé, ţe poţíval váţnosti a
dŧvěry, přestoţe mu bylo pouhých 33 let. Prŧběh volby uvádím nejen z dŧvodu osoby
Milana Fuchse, ale i proto, ţe v jiných případech nebyl tak podrobně zaznamenán.
Za jeho pŧsobení se zastupitelé zabývali mimo jiné problematikou školy, jejím
vybavením. Tělocvičná jednota Sokol pořádala oslavu při příleţitosti poloţení
základního kamene sokolovny 22. května 1921.164 Na slavnost bylo pozváno celé
zastupitelstvo, starosta přednesl proslov.
V říjnu 1921 starosta Milan Fuchs navrhl spisovatele Karla Václava Raise
čestným občanem.165 K. V. Rais v Trhové Kamenici pŧsobil jako učitel na svém prvním
místě v letech 1877-1882. Milan Fuchs svŧj návrh zdŧvodnil takto:„Vážení pánové!
Náš chudý, horský kraj našel v Karlu Václavu Raisovi spisovatele, který sobě tento
chudý, horský, krabatý kout tak zamiloval, že učinil jej jevištěm svých nejkrásnějších
dějů a tyto jeho horské povídky a romány, kde povahu našeho horského, malého
člověka, jsou skutečné perly české literatury. Naše horské město je hrdo na to, že
spisovatel Karel Václav Rais působil několik let u nás, a jmenováním Karla Václava
Raise čestným občanem chceme dáti také náš vděčný dík stavu, který u nás jeho osobou
jako učitelem byl tak čestně reprasentován.“166 Návrh byl jednomyslně přijat a Karel
Václav Rais byl prohlášen čestným občanem Trhové Kamenice.
Na schŧzi 19. března 1922 byla hlavním bodem programu jednání rezignace
Milana Fuchse na úřad starosty. Po přečtení rezignace, zastupitelstvo hlasovalo.
Jednomyslně rezignace přijata nebyla, neboť si byli jistě všichni vědomi zásluh Milana
Fuchse. Na zasedání pan starosta nebyl přítomen, schŧzi vedl František Pilný.167 Panu
starostovi byl poslán dopis, ve kterém ho zastupitelstvo ţádalo, aby ve své funkci nadále
zŧstal. Skoro o rok později se tento proces opakoval na schŧzi 20. ledna 1923, opět byl
poţádán, aby ve funkci starosty zŧstal. Tak se také stalo, ve funkci zŧstal přes pŧl roku.
Po tom ho ve funkci starosty vystřídal Alois Vítek.
V červnu 1923 bylo projednáváno postavení pomníku padlým vojákŧm. K tomu
účelu byl vytvořen odbor pro postavení pomníku. O uskutečnění tohoto záměru je
pojednáno výše.
164
HOSPODKA, B.: Z historie města Trhová Kamenice. Praha 1988, s. 132.
166
167
165
53
3.2.2 Nájemce lomu
Město Trhová Kamenice se nachází na rozhraní Ţelezných hor a Ţďárských
vrchŧ. V blízkosti Trhové Kamenice se vyskytují loţiska ţuly. Město vlastnilo, a dosud
vlastní lomy na Kamenném vrchu směrem na Petrkov. Postupně začalo město tyto lomy
vyuţívat. V roce 1893 pan František Schulz upozorňoval na skutečnost, ţe kameny na
tzv. Kamenném vrchu jsou opracovávány zadarmo. Přednesl také domněnku, která se
během dalších let potvrdila, ţe v dalších letech by se dalo tímto zpŧsobem vydělávat.
Bylo tedy zakázáno, aby kameníci těţili volně. Zákaz byl však často porušován.168
V roce 1896 zde pŧsobila firma Spojené ţulové lomy Ludvíka Bőckera ze Ţumberka.169
V knize s názvem Adresář a popis politického okresu chrudimského je uveden Lud.
Bőck z Vídně.170
Na počátku 20. století se začaly lomy dále pronajímat. Na nájemce bylo
vyhlášeno výběrové řízení. Nabídky město inzerovalo i v novinách.171 Situace v lomech
nebyla však vţdy zcela jednoduchá. V roce 1914 se setkáváme s případy neshod mezi
dělníky, kdy musel být dokonce jeden lom zcela uzavřen. Problém stávek dělníkŧ a
rŧzných potíţí nebyl v chrudimském kraji ničím neobvyklým, do stávek vstupovali
dělníci rŧzných oborŧ jiţ koncem 19. století.172
Milan Fuchs jako podnikatel hledal i další obory činnosti, kterým by se mohl
věnovat. V roce 1923 poţádali o pronájem lomu dva zájemci: Milan Fuchs a Leopold
Ţák. Tyto ţádosti byly projednávány 14. června 1923.173 Dále ţádal o pronájem ještě
pan Hoffmann, majitel lomŧ v Nové Vsi, a rolník v Petrkově Alois Rŧţička. Aby
rozhodování zastupitelstva neovlivňoval Milan Fuchs jako starosta, předal vedení
schŧze Františku Pilnému a odešel stejně jako ostatní ţadatelé. Lomy byly pronajaty
panu Fuchsovi a panu Ţákovi (čp. 60) s panem Rŧţičkou.
Za účelem těţby v lomu zřídil Milan Fuchs firmu Ţulové závody Trhová
Kamenice společnost s ručením omezeným. S městem byly podepsány smlouvy, které
se shodovaly ve většině bodŧ se smlouvou, která byla jiţ dříve podepsána s Františkem
Lickem ml. Milanu Fuchsovi a Leopoldu Ţákovi s Aloisem Rŧţičkou byly lomy
168
SAITL, V.: c. d., s. 85.
170
KUDRNÁČ, V.: c. d., s. 22.
171
172
SOMMER, J.: c. d., s. 141.
173
Leopold Ţák rolník z Trhové Kamenice čp. 60.
169
54
pronajaty na 7 let od 15. července 1923 do 15. července 1930. Lomy se nacházely na
pozemku č. kat. 900, který byl rozdělen na 2 části, a tak byl vymezen těţební prostor.
V zápise z jednání byl proveden nákres situace.174 Ve smlouvě byly stanoveny ceny
ţulových výrobkŧ např. tzv. malý cvikl stál 2 h.175 Kaţdý z nájemcŧ musel sloţit kauci
ve výši 5000 Kč.
V lomech se většinou vyráběly kostky, kvádry a obruby. Při výrobě vznikal jako
vedlejší produkt i tzv. odpadový kámen, který nebyl vhodný na zpracování. Ten měl
připadnout nájemci zdarma. V případě, ţe by o tento kamenný odpad mělo zájem město
nebo někdo z kamenických občanŧ pro stavební účely, měl ho dostat zdarma. Štěrk
z odpadového materiálu měl být prodáván za 1K za m3.
Byla zvolena tříčlenná komise, která kdykoli mohla zkontrolovat, jestli je vše
v pořádku. Nájemci byli povinni udrţovat v dobrém stavu cesty vedoucí k lomŧm, které
vyuţívali, protoţe zvýšeným provozem docházelo k značnému opotřebení. Dodrţování
všech povinností bylo zajištěno kaucí, kterou nájemci museli sloţit.176 Oba také museli
dát městu zdarma určité mnoţství ţulových kostek, kterými pak chtělo zastupitelstvo
nechat vydláţdit veřejné prostranství.
Celou smlouvu musela ještě projednat finanční komise, která měla několik
doporučení. Aby byla moţná kontrola, byly zřízeny kníţky, do kterých se zapisovalo,
kolik ţulových výrobkŧ se odvezlo z lomu. Ke kontrolám byl zřízen odbor pro kontrolu
ţulových lomŧ. Povozníci museli kaţdý týden ve stanovený den nechat nahlédnout
městské radě do kníţky ţulových výrobkŧ. Na městském úřadu bylo zapisováno
mnoţství odvezených výrobkŧ podle druhu. Sami nájemci museli předkládat knihy, kde
si vedli evidenci výroby oni. Tyto všechny mechanismy byly zřízeny za účelem co
nejlepší kontroly hospodaření s pronajatým majetkem a správného výpočtu nájmu.
Před uplynutím doby pronájmu v únoru 1930 projednávala lomová komise
nájem ţulových lomŧ na další období. Dosavadní smlouva byla pozměněna. Podle nové
smlouvy měl odpadový kámen patřit pouze Trhové Kamenici. Pokud by tento kámen
nájemci chtěli, museli si ho odkoupit. Pouze na opravu cesty k lomu, měli nájemci
odpadový kámen zdarma. Rovněţ bylo stanoveno, ţe nájemci mají zaměstnávat
174
Viz Obr. příloha č. 15.
176
175
55
především dělníky z Trhové Kamenice a okolí. Ve firmě Ţulové závody se vyrábělo
mimo jiné pro hlineckou firmu Baloun a Vápeník.177
Podnikání v lomech samozřejmě zajišťovalo práci pro místní chudé občany.
Práce v lomu byla vţdy těţká, často i nebezpečná, ale znamenala výdělek a obţivu pro
rodiny.178 V mnoha případech muţi pracovali v lomech, ţeny a děti síťovaly.
Podnikání Milana Fuchse v lomech nebylo pro místní ţidovské obyvatele
typické. Pustil se do oblasti, se kterou se jeho rodina dosud nesetkala. Svědčí to o jeho
podnikavosti. Jméno Fuchs není spojováno s tímto předmětem činnosti, vţdy je
uváděno síťařství a vlasařství. O rodině Ţákově je všeobecně známo, ţe měla lom.
Nepodařilo se mi blíţe zjistit, kdy firma Ţulové závody, která patřila Milanu Fuchsovi,
ukončila svou činnost.
Ze zápisŧ se také dozvídáme o nových zájemcích, tedy o firmě Dura, spol. s.r.o.
se sídlem v Praze 7, kterou zastupovali Otto Benedikt, továrník, Herman Fuchs, vedoucí
ţulového lomu v Petrkově a Herman Fuchs mladší, správce ţulového lomu
v Prosetíně.179 Roční nájem měl být 6000 Kč. Při takovém nájmu by odpadový kámen
patřil nájemci, ale i nyní se pamatovalo na některé stavby v Trhové Kamenici.
Pronájem byl firmě umoţněn. S dosavadními nájemci, se kterými smlouva nebyla
prodlouţena, se vztahy vyhrotily natolik, ţe byla připravována ţaloba o vyklizení lomu.
Nejen v okolí Trhové Kamenice se na přelomu 19. a 20. století rozvíjelo
lomařství, mezi další místa patřilo: okolí Srní, Babákova, Dolního Holetína.180
Tímto pojednáním o netradičním podnikání člena ţidovské rodiny jsem chtěla
ukázat jednak osobu Milana Fuchse jako soukromého podnikatele, který neváhal se
pustit do činnosti, s kterou neměl zkušenosti, jednak i zpŧsob precizního zajištění
kontroly ze strany města. Počítalo se i s vyuţitím odpadového kamene, protoţe Trhová
Kamenice nikdy nepatřila mezi majetné oblasti.
Přestoţe se v kamenických lomech těţil kámen řadu let, zásoby kvalitní ţuly
jsou stále velké. O pronájmu lomŧ a opětovném zahájení těţby uvaţovalo zastupitelstvo
v 90. letech 20. století. I kdyţ se záměr neuskutečnil, bohatství ukryté v zemi neubývá.
177
ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F. A.: c. d., s. 399.
179
180
HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: c. d., s. 10.
178
56
3.3 JUDr. Ludvík Fuchs
Dalším členem rodiny Fuchsovy byl JUDr. Ludvík Fuchs. Narodil se 12. dubna
1882. Nevěnoval se jiţ podnikání svých předkŧ, ale patřil do generace, která začala
vykonávat povolání po dlouhá léta jim odepřená, např. právník, lékař.181 Pracoval jako
advokát v Českém Krumlově.182 Následující epizodu uvádím proto, ţe z ní je zřejmé, ţe
v Trhové Kamenici byli lidé zvyklí, ţe členové rodiny Fuchsovy v záleţitostech
týkajících se města pracují zdarma. Nestávalo se, ţe by někdo poţadoval úhradu
vynaloţených nákladŧ. Je pochopitelné, ţe advokát náklady běţně účtuje, protoţe se
poskytováním právních sluţeb ţiví. Zde je tedy rozdíl proti podnikatelŧm v Trhové
Kamenici, které ţivila jejich podnikatelská činnost. Případné zastupování města tak
dělali zdarma. I podle uvedené finanční částky, je moţné usuzovat, ţe se nejednalo o
jednoduchou záleţitost, která by nevyţadovala hodně času a úsilí.
JUDr. Ludvík Fuchs měl Trhovou Kamenici příleţitostně zastupovat u Zemské
banky v Praze ve věci výpŧjčky na úpravy budovy školy. Na schŧzi 21. ledna 1936 byl
osobně přítomen a ţádal radní, aby bylo zaplaceno jemu nebo právnímu zástupci
v Praze 15 000 Kč z vypŧjčené částky 450 000 Kč na úpravu školní budovy za
vynaloţené výlohy. Jeho ţádosti nebylo vyhověno s odŧvodněním, ţe z vypŧjčené
částky nemŧţe být vyplacena provize. Zastupitelstvo se také ohradilo, ţe výlohy, které
uplatňoval, nemohly být tak vysoké. Zastupitelstvo se také domnívalo, ţe „vystupoval
jako náš rodák a v zájmu stavby školy a členové městské rady, městského zastupitelstva,
místní školní rady i osadního zastupitelstva měli až do dnes za to, že práce s výpůjčkou,
pokud je činil, činí bezplatně, proto že prohlásil ústně na městském úřadě ve schůzi 21.
dubna 1935, že jest rodák Trhovo kamenický a záleží mu na tom, aby měšťanská škola
zde stála, že činí z ochoty.“183 V červnu 1936 zaslal JUDr. Ludvík Fuchs městskému
zastupitelstvu dopis s účtem na 13 594.50 Kč.184 Městská rada účet neuznala
z uvedených dŧvodŧ a obrátila se v této záleţitosti s dotazem k okresnímu úřadu
v Chrudimi. Jiţ dříve bylo v městském rozpočtu počítáno s placením právních sluţeb,
pokud by si město v této záleţitosti muselo najmout advokáta. Advokát Ludvík Fuchs
nakonec obec zaţaloval pro 13 587.50 Kč.
181
Dne 26. dubna 1937 se vydali první
NESLÁDKOVÁ, L.: c. d., s. 61.
183
184
182
57
náměstek starosty František Licek a druhý náměstek starosty Antonín Novák a osadní
starosta František Pilný k JUDr. Richardovi Schmidlovi.185 Advokát Schmidl, oznámil,
ţe byl JUDr. Fuchsem informován, ţe by přistoupil na smír, kdyby město uhradilo
10 000 Kč do 24. května 1937. V květnu 1937 se konalo jednání s panem JUDr.
Fuchsem a se zástupci města, kde bylo dohodnuto, ţe Trhová Kamenice má zaplatit do
konce roku 8 000 Kč. V zájmu smírného vyřízení věci nakonec tedy slevil na polovinu.
Tím bylo vše urovnáno a pan JUDr. Fuchs vzal ţalobu zpět.
185
58
4. RODINA WEISSENSTEINOVA
4.1 Majetek rodiny
Třetí a poslední kamenickou ţidovskou rodinou, o které pojednám, byli
Weissensteinovi. Bydleli v domě čp. 35, který byl postaven v roce 1835,186 stejně jako
většina domŧ na náměstí. V roce 1834 totiţ rozsáhlý poţár zničil skoro celé náměstí.
Této rodině patřil dŧm čp. 35 se stavební parcelou č. 18 a se zemědělskými pozemky.
V pozemkové knize je v roce 1873, tedy po jejím zaloţení, zapsán jako vlastník Samuel
Fuchs. V zápisech pozemkové knihy dále stojí: Podle smluv svatebních ze dne 30.
listopadu 1882 číslo 8256 a listu kopulačního ze dne 19. prosince 1882 vkládá se právo
vlastnické: a Jindřichu Weissensteinovi na polovici b nezletilé Bertě Weissensteinové na
polovici.“187
Z toho je zřejmé, ţe Berta Weissensteinová byla rozená Fuchsová.
V prosinci 1882 uzavřela sňatek s Jindřichem Weissensteinem. Před svatbou byla
uzavřena svatební smlouva, na jejímţ základě byly do vlastnictví novomanţelŧ
převedeny výše uvedené nemovitosti zapsané v knihovní vloţce č. 35.
Z tohoto zápisu a předchozích kapitol vyplývá, ţe Bergmannovi, Fuchsovi i
Weissensteinovi byli příbuzní.
Nemovitosti se staly po smrti Jindřicha Weissensteina výlučným vlastnictvím
pozŧstalé manţelky Berty Weissensteinové. Dalšími vlastníky se v roce 1934 stali po
její smrti děti Oskar Weissenstein, Josefína Lőwyová a Adéla Bondyová. Synové
Ludvík a Theodor se vzdali dědických nárokŧ. O šestém dítěti Albertovi (1884) není nic
známo. Dědické řízení provedl Okresní soud v Kladně, protoţe Berta Weissensteinová
tam v době úmrtí bydlela. Z odevzdací listiny vyplývá, ţe pozŧstalost měla hodnotu
121 260 Kč a dluhy dědictví 117 822 Kč 27 h. Čistá pozŧstalost tedy činila pouze 3437
Kč 73 h. Z uvedeného vyplývá, ţe Theodor Weissenstein nikdy nebyl vlastníkem domu,
ve kterém bydlel, ani pozemkŧ, které k domu patřily. Je také zřejmé, ţe se rodině
v podnikání příliš nedařilo.188 Tato rodina tedy vylučuje mylnou představu, ţe ţidovské
rodiny byli vţdy zámoţné.189 Poslední zápis v pozemkové knize ze září 1949
zaznamenává zavedení národní správy na základě dekretu prezidenta republiky. Také
186
Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice, Spis dŧm čp. 35.
188
Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Trhová Kamenice, knihovní vloţka č. 35,
sbírka listin – 1531/34.
189
ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900, s. 47.
187
59
jméno Weissensteinových zcela nezaniklo, dodnes se říká hospodářskému stavení, které
jim patřilo, Weissensteinova stodola. Dŧm jiţ jejich jménem označován není.
V koncentračním táboře zahynul Theodor Weissenstein, jeho manţelka Elsa a
dcery Věra a Helena. Věra šla do transportu 24. října 1942 z Prahy do Terezína, ostatní
byli deportováni 5. prosince 1942 z Pardubic do Terezína. Všichni zahynuli
v Osvětimi.190
4.2 Jindřich Weissenstein
Jindřich Weissenstein se narodil 17. února 1856. S manţelkou Bertou, nar. 1862
měli 6 dětí: Alberta (1884), Ludvíka (1885), Oskara (1887), Theodora (1891), Josefínu
(1893) a Adélu (1896).191 V roce 1901 ţádal v Trhové Kamenici o domovské právo,
které mu bylo uděleno. Byl rolník, obchodník a zabýval se vlasařstvím.
Byl členem obecního výboru, radním,192 členem v zastupitelstva,193 člen komise
pro námitky k volebnímu programu, pŧsobil ve finančním odboru, několikrát byl mezi
osobami, které měly kontrolovat účetnictví města a školy, byl také ve vodovodní
komisi.194 Tedy i on se aktivně zúčastňoval veřejného ţivota v Trhové Kamenici.
V jednání městské rady, jejímţ členem byl Jindřich Weissenstein, nalezneme
zdánlivě nepodstatnou záleţitost, jako je sekání trávy v obecních lesích. Dnes
představuje tráva většinou zbytečný odpad, který je nutné zlikvidovat. V minulosti byla
tráva potřeba jako krmivo pro dobytek a domácí zvířata. Na sekání trávy byly vystaveny
lístky. Kdo se účastnil nějakých prací pro město, byl zvýhodněn, kdo se prací
neúčastnil, platil dvojnásobek. Bylo počítáno s tím, ţe pokud by se v budoucnu mohl
zúčastnit nějakých prací, pak by mu byl přeplatek vrácen. Bez lístku na trávu nebylo
moţné trávu sekat. I do takových jednání se zapojoval Jindřich Weissenstein. Vše se
vyuţívalo hospodárně. Po válce měli trávu sekat dokonce zajatci. Byl zřízen odbor, ve
kterém byl František Pilný a Jindřich Weissenstein. Neţ byli sekáči do obce přiděleni,
velká část byla posečena místními obyvateli.
V roce 1916 Jindřichu Weissensteinovi, Františkovi Zábskému a Emilii
Polívkové shořely stodoly. Pomoc jim byla projednávána v zastupitelstvu, protoţe
190
www.holocaust.cz
192
SAITL, V.: c. d., s. 81.
193
Tamtéţ, s. 78.
194
191
60
museli dodávat seno na hejtmanství. Zastupitelstvo si pohořelé povolalo s dotazem, zda
budou stavět nové stodoly a zda budou potřebovat na tuto práci pomoc vojákŧ. Za
války také radní prováděli rŧzné soupisy, např. dobytka, dojnic.
Podle nařízení c.k. místodrţiteství musely být sestaveny ţňové komise. Vše
muselo být hlášeno na okresní hejtmanství v Chrudimi. Na zastupitelstvu 27. března
1917 byla určena nová ţňová komise, jejími členy byli František Pilný, Vincenc
Bačkovský, František Kábele, Josef Petrtyl, a také rolník a obchodník Jindřich
Weissenstein.195
Radní také museli osobně navštěvovat jednotlivé zemědělské usedlosti, které
nedodávaly v dohodnutých termínech rekvírované brambory. Na veškeré hospodaření
byla stanovena rŧzná nařízení. Za porušování povinností byly stanoveny sankce a rŧzné
postihy.196 Naléhavost a potřebu rekvírování dokazuje tento zápis: „Pan Desenský
František rolník žádné brambory dosud nedodal, usneseno tudíž bez ohledu na zásoby
nejméně 2q brambor u něho rekvirovat. K paní Málkové Antonii, rolnici v Petrkově,
usneseno vypravit všecky vojáky.“197 Toto nebylo ojedinělé, při takových prohlídkách
museli asistovat i radní. Je samozřejmé, ţe v dŧsledku rekvírování brambor pak samotní
obyvatelé měli pro sebe málo. Značná část rekvírovaných brambor byla na plnění
dodávek stanovených státem. Část zakoupilo město pro chudé, kterým pak tyto
brambory prodávalo za sníţenou cenu. Ţňová komise dohlíţela, aby bylo včas zaseto.
Nařídila, aby velcí zemědělci pŧjčili potah malým, kteří by bez této pomoci jinak včas
nestihli zaset. Na setí bylo přiděleno obilí. Jindřichu Weissensteinovi při setí zbyla
přidělená pšenice. Tuto skutečnost oznámil, mohla tedy být pouţita na jiná pole.
Zajištění budoucí úrody bylo v době války na venkově nejdŧleţitějším úkolem. Včasná
setba, včasné zasázení brambor bylo podmínkou toho, aby lidé měli v dalším období co
jíst. Šlo o zajištění zásobování a plnění nutných dodávek.
Jindřich Weissenstein zemřel 13. listopadu 1917.
Na prosincové schŧzi
obecního výboru uctili zástupci města jeho památku, pan starosta Karel Zábský
připomněl jeho zásluhy a jeho funkce. Odešel váţený občan města.
195
NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první světové války. In:
Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 110.
197
196
61
4.3 Theodor Weissenstein
Theodor Weissenstein se narodil 18. března 1891. Byl synem jiţ zmiňovaného
Jindřicha Weissensteina a Berty. Theodor s manţelkou Elsou měli 2 dcery. Věra se
narodila 1. prosince 1923, Helena se narodila na Štědrý den 24. prosince 1924.
Byl zástupcem firmy Minich a spol., která provozovala parní pilu. Spolupráce
s touto firmou je zřejmá ze zápisu z roku 1921, kdy pro tuto firmu odkoupil od města
dřevo.198 Minichovi byla další ţidovská rodina v Trhové Kamenici. Je moţné, ţe
Theodor Weissenstein byl společníkem této firmy. Minichovi jsou pohřbeni na
ţidovském hřbitově ve Dřevíkově. Firma Minich a spol. nakonec zanikla. Její pozemky
pak vlastnil provozovatel parní pily firma Novák a synové, kteří pocházeli z osady
Trávná.199
V roce 1929 si Theodor Weissenstein podal ţádost, aby nemusel platit přímou
daň. V tomto roce se o něm píše jako o bývalém obchodníkovi. Podle berní správy měl
nedoplatek 370 Kč. Protoţe se jednalo o malou částku, nebyla mu úleva poskytnuta.
Stejné ţádosti si podali i jiní, např. František Šulc, mistr řeznický, čp. 77, Karel Kulík,
mlynář a pekař, čp. 105.200 Zde vidíme dopad celosvětové ekonomické krize na drobné
podnikatele v Trhové Kamenici.
Jak bylo výše uvedeno, Theodor Weissenstein nemovitosti v Trhové Kamenici
nevlastnil. Nejdříve patřily jeho matce Bertě. Po její smrti se Theodor spolu s Ludvíkem
vzdal dědictví. Značně zadluţené dědictví přijali sourozenci Oskar, Adéla a Josefína.
V roce 1935 Theodor Weissenstein měl zaplatit náhradu na nedobytné léčebné náklady
za zemřelého pana Alberta Weissensteina.201 Ţádal o to, aby nemusel platit hned.
Finanční komise vyhověla jeho ţádosti a stanovila mu lhŧtu 1 měsíce. Je zřejmé, ţe
Weissensteinovi neměli dostatek prostředkŧ. Částka nebyla uhrazena. V březnu 1940 se
řešila účetní uzávěrka, byl na programu i nedoplatek za léčení Alberta Weissensteina
„Městská rada usnáší se nedoplatek na léčebném za p. Alberta Weissensteina postoupiti
Živnostensko – obchodnické záložně v Trhové Kamenici za účelem odečtení od dlužného
obnosu obce v Živnostensko – obchodnické záložně v Trhové Kamenici panu
Bergmannovi.202 Tyto záznamy jsou jediné zmínky o Albertu Weissensteinovi. Při
198
200
201
202
SOkACh, fond Archiv městyse Trhová Kamenice, inv. č. 10 str. 131.
199
62
projednávání dědictví po matce Bertě v roce 1934 není v pozemkové knize uveden.
Z toho vyplývá, ţe jiţ byl mrtev. Jak je uvedeno, léčení Alberta bylo pro rodinu velmi
nákladné. Představa lidí, ţe ţidovské rodiny byly vţdy zámoţné, je v tomto případě
vyvrácena. Ze zápisu o úhradě dluţné částky z prostředkŧ rodiny Bergmannovy je
zřejmá solidarita mezi ţidovskými rodinami.
Finanční nesnáze Weissensteinovy rodiny mŧţe dokládat i epizoda jiţ při
plánování stavby silnice směr na Hlubokou v roce 1925. Pro stavbu bylo nutné získat
některé pozemky. Jeden z nich vlastnila i Berta Weissensteinová. Vlastníci pozemkŧ
potřebných pro stavbu silnice souhlasili s výměnou za jiné pozemky. Jen Berta
Weissensteinová ţádala místo pozemku peněţní obnos. Vše bylo ke vzájemné
spokojenosti dohodnuto.203
Rodinný
obchod
v domě
čp.
35
převzala
manţelka
Theodora
Elsa
Weissensteinová. V srpnu 1929 městské zastupitelstvo povolilo před tímto domem
zřídit benzinové čerpadlo značky Rocco.204 Je nepochybné, ţe za provozování čerpací
stanice, dostávala finanční odměnu. Kromě toho to byl dobrý zpŧsob, jak zajistit, aby
projíţdějící nakoupili v jejich obchodě. Čerpací stanice byla i před domy
Bergmannových a Morávkových.
Krátce před 2. světovou válkou se Weissensteinovi snaţili získat nějaké finanční
prostředky. Je moţné, ţe tušili, ţe nastane těţké období. V roce 1938 Weissensteinovi,
tedy Oskar Weissenstein, Josefina Lőwyová a Adéla Bondyová prodali městu díl č. kat.
1554 louky ve výměře 84 m, díl č. kat. 1555 role ve výměře 588m a díl č. kat. 1545 ve
výměře 13 m, tedy celkem 685m, a to v poměru 1 400 Kč za 1 korec.205
4.4 Vlasařství
Výrobě a zpracování lidských vlasŧ je věnováno několik krátkých pojednání.
Tento obor není však rozsáhlejším zpŧsobem zpracován. Jednak z dŧvodu, ţe se jiţ
jedná o staré řemeslo, které se v dnešní době neprovozuje. Jednak, ţe se tímto zabývali
lidé jen na určitém území, nikdy vlasařství zřejmě nebylo více rozšířeno. Ve větších
městech se vlasařstvím nezabývali, bylo záleţitostí venkova.206
203
205
206
204
63
V 19. století se v Trhové Kamenici a okolí lidé ţivili rŧznými činnostmi, mezi
velmi výnosné patřilo vlasařství. Spisovatel Karel Václav Rais, který učil na zdejší
škole, napsal dílo Z vlasařských pamětí, kde právě zachycuje tento obor a chudobu,
která vedla venkovské ţeny k prodeji vlasŧ. Nákup ze strany vlasařŧ nebral jako
zneuţití chudoby, ale jako pomoc v tíţivé finanční situaci.207
Vlasařství v sobě zahrnuje výkup lidských vlasŧ, jejich zpracování na výrobky a
následný prodej výrobkŧ. Nejdříve se touto činností zabývali ţidovští obyvatelé
Dřevíkova. Sami vlasy vykupovali a prodávali je Jakubovi Kobzovi z Dřevíkova. O
vlasařství se zmiňuje i Vilém Saitl v Dějinách města Trhové Kamenice. Chybně zde
uvádí jméno vlasařského nákupčího Jakuba Kobzy, uvádí Jakub Kozler.208 V roce 1858
blíţe neurčený Fuchs nabídl katolíkŧm, aby s ním chodili a sbírali vlasy. Zřejmě i proto,
ţe budou mít větší obchodní úspěch v katolických rodinách. Postupně se touto činností
začalo zabývat více lidí. Za vlasy platili penězi a šátky,209 které slouţily k zakrytí
ostříhané hlavy. Podle jmen z dalšího textu je zřejmé, ţe vykupováním vlasŧ se zabývali
lidé, kteří nebyli Ţidy. Ti totiţ později jiţ vše pouze organizovali, zajišťovali výrobu
z vlasŧ a další obchod. V dŧsledku přestěhování a potřeby větších prostor se vlasařství
přesunulo do Trhové Kamenice. Na počátku 20. století Trhová Kamenice patřila mezi
významná střediska této výroby. Další byla Chotěboř, Chrast nebo Hroubovice. O
vlasařství se jako jedna z mála publikací zmiňuje kniha Východočeský kraj
Chrudimsko. Jako oblast vlasařství je zde uvedena Chrast. Trhová Kamenice zde
zmíněna není, i kdyţ v obrazové příloze nacházíme fotografii pletení vlasŧ v Trhové
Kamenici.210
Obchod s lidskými vlasy v Trhové Kamenici je zmiňován i v tisku. Například
oznámení o činnosti firmy Moric Fuchs – obchod s lidskými vlasy. Tato firma vznikla
v roce 1874, zanikla v roce 1876.211 Firma „Ludvigs Fuchs Erbe, Samuel Fuchs“
v Trhové Kamenici obchodovala mimo jiné také s lidskými vlasy. V roce 1883 ukončila
svou činnost.212
207
BASTL, M.: Hlinecko očima K. V. Raise (K 70. výročí spisovatelovy smrti). In Chrudimský
vlastivědný sborník, 1996, 1, s. 121.
208
SAITL, V.: c. d., s. 84.
209
poškození (Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ...,
nestr.
210
211
Praţský deník, 2. 5. 1876, s. 4.
212
Praţský deník, 3. 5. 1883, s. 5.
64
Podle dostupných materiálŧ byla zahájena výroba vlasových sítěk v Trhové
Kamenici v roce 1897 díky Jindřichu Weissensteinovi, který byl faktorem
Weissensteina ze Studence.213 Výrobou vlasových sítěk se zabývaly často celé rodiny,
sama manţelka Jindřicha Weissensteina Berta je také vyráběla.214
Později zde byly dvě velké ţidovské firmy, které lidské vlasy zpracovávaly.
Byla to firma Jindřich Bergmann syn a firma Samuel Fuchs, které patřily rodinám, o
nichţ jsem jiţ výše pojednala. O vlasařství píši v této kapitole proto, ţe Jindřich
Weissenstein s touto činností v Trhové Kamenici začal jako první.
Vlasařstvím se lidé ţivili především na venkově. Po širokém okolí po domech
chodili vlasaři, kteří kupovali vlasy od ţen a dívek. Tento výkup prováděli zejména lidé
neţidovského pŧvodu, kteří si takto vydělávali na ţivobytí. Za výkupem často museli
cestovat i do vzdálenějších míst. V Trhové Kamenici se vlasařstvím zabývali např. tito
obyvatelé: Václav Levinský, Valburga Pilná, Marie Chadimová,215 Marie Perková,
Antonín Pilný, Anna Pilná, Aloisie Šulcová, Josef Vařečka, Jan Švarz (Trhová
Kamenice čp. 10). Takto se ţivili i lidé v okolí, např. ve Svobodných Hamrech: Josef
Pilař, Eduard Hoffman, Jan Záruba, Antonín Peter, Kateřina Rŧţičková, Antonín Urban,
František Elich, Eduard Streisler, v Dřevíkově: Václav Stehno, Karel Komárek, v
Moţděnici: František Němec, František Procházka, Jan Holub, Antonín Remeš, Jan
Vodička, Václav Kopecký, František Holub, Čeněk Beránek, Josef Horák, Josef
Blaţejovský, Karel Doucek,216 na Zubří Anton Pilný.
Je zachycena i finanční stránka věci. V roce 1897 byla v Trhové Kamenici
zaloţena Kampelička. Mezi prvními členy spolku byli i Samuel Fuchs a Jindřich
Weissenstein. Jejími zakladateli byli farář Josef Plocek a rolník František Zábský.217
V roce svého zaloţení měla 107 členŧ, postupně počet členŧ vzrŧstal, aţ přesáhl 500.
Nejdříve sídlila v Zábskově hospodě, pak měla své sídlo v obecním domě. Kampelička
poskytovala výhodné úvěry rolníkŧm, hasičŧm, Sokolu. Úvěr se vyplatil i vlasařŧm,
213
poškození (Široký obraz toho, jak město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ...,
nestr.
214
215
SOkCh, fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice, inv. č. 11, nestr.
216
SOkCh, fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice, inv. č. 12, nestr.
217
CELAR, D., NĚMEC, O., ZÁBSKÝ, J.: Spořitelní a záloţní spolek pro Trhovou Kamenici a okolí,
k oslavě svého třicetipětiletého trvání 1897-1932. Trhová Kamenice 1932, nestr.
65
„kteří dosud platívali z vypůjčených 100 zl. za 2 měsíce až 2 zlaté úroků a mimo to
přidávali ještě šátky na hlavu.“218
Nejdříve se vlasy vykupovaly na českém venkově, později se také začaly
dováţet. „Potřebný materiál byl získáván dílem z ciziny /čínské vlasy/, dílem byl
opatřen místními obchodníky, kteří vlasy kupovali v chudších krajích českých zemí /
jižní Čechy, Horácko, Karpaty/, ale zacházeli pro ně na Slovensko, ba i do
Chorvatska.“219 Černé vlasy se dováţely z Číny. Vlasy se třídily podle kvality, barvy a
délky. Kvalita samozřejmě byla přímo úměrná zdravotním stavu.
Pokud se obchodník vydal na cesty, nebylo snadné ho v nutných případech
kontaktovat. Jeden z dŧkazŧ mŧţe být inzerát v Národní politice z roku 1905, kdy
inzerátem se hledá Jan Švarc z Trhové Kamenice, protoţe mu onemocněla manţelka.220
Vykoupené vlasy byly pak chemicky upravovány. Dále se musely navazovat,
aby z nich vzniklo dlouhé vlákno, které se pak navíjelo na cívky. Po té se z nich
vyráběly nejčastěji síťky na vlasy,221 které slouţily k zakrytí a fixaci dámských účesŧ.
Protoţe síťky byly z vlasŧ, nebyly na účesu znát, upravený účes se nerozcuchal.
Vlasařství přinášelo obţivu mnoho rodinám, které se tímto zabývaly.
S postupem času hlavně kvŧli nové módě účesŧ z krátkých vlasŧ - mikáda,
klesal odbyt síťek na vlasy a vlasařství přestalo být výnosné. Jednak ţeny s krátkými
vlasy nepotřebovaly účes zpevňovat síťkou, jednak nebyla k dispozici surovina – dlouhé
vlasy. A tak vlasaři museli hledat jiná zaměstnání jako Emanuel Hamerle, který
obchodoval s vlasy. Jeho práci charakterizuje zápis z obecního zasedání „obchodník
s lidskými vlasy chodíc od místa k místu.“222 Ţádal o místo obecního polního hajného
s týdenním platem 11 K 20 h. Toto místo získal od 1. května do 31. října 1916.
Výroba síťovaných výrobkŧ ale nezanikla. Touto výrobou se lidé zabývali ještě
ve 20. století. Byly to hlavně firmy Bergmannovy a Fuchsovy rodiny. O tom, ţe
v Trhové Kamenici ţili vlasaři, svědčí náhrobek vlasaře Josefa Hrubého na místním
hřbitově.
218
220
221
Z lidských vlasŧ se nevyráběly jen síťky na hlavu, ale i šperky nebo obrázky, ty samozřejmě v menší
míře. Tyto výrobky mŧţeme vidět v městském muzeu Hlinsku nebo Chrudimi.
222
219
66
4.4.1 Atlantis
Podařilo se mi také zjistit, ţe v Trhové Kamenici pŧsobila v roce 1927 firma
Atlantis, spojené továrny pro prŧmysl vlasový, akc. spol.223 se sídlem v Trhové
Kamenici. Tato firma ţádala o sníţení daní podle stanovených zákonŧ. Finanční komise
přihlédla ke sníţení hodnoty německé marky, k nastalým problémŧm s koncem
podnikání s vlasy, tedy s vlasovými síťkami. Firma Atlantis přišla o svŧj majetek při
likvidaci, akcie ztratily svou hodnotu, dokonce majitelé akcií museli ještě vkládat do
společnosti další peníze. Finanční komise k problémŧm firmy Atlantis nevznesla ţádné
stanovisko, neboť se jednalo o soukromou firmu. Z dostupných materiálŧ se mi
nepodařilo zjistit, kdo byli vlastníci, akcionáři.
4.4.2 Síťování
Vlasové síťky se vyráběly síťováním. Síťování je zpŧsob vázání uzlŧ, ze kterých
se vytvoří síť. K tomu se pouţívá pravítko a jehla, na které jsou navinuté vlasy nebo
jiný materiál, např. hedvábí, příze, provázek. K uchycení prvního oka se pouţívalo
těţítko, např. polštářek naplněný pískem. Velikost ok sítě se určovala velikostí pravítka.
Tomu musela samozřejmě odpovídat i velikost jehly.224 Výrobou vlasových sítěk se
zabývali jak dospělí, tak i děti. Některé druhy sítěk bylo nutné ozdobně obháčkovat.
Tuto práci většinou měly za úkol dívky školou povinné. Hotové síťky se vyváţely i do
zahraničí: Anglie, Francie. Z Čech se vyváţeli také vlasy, které nebyly nijak
upravovány.
Chrudimské muzeum v roce 1908 nabízelo městu Trhová Kamenice kurz, ve
kterém by se učilo krajkářské umění, město vzkázalo poděkování „Návrh na zřízení
kursu vzat s poděkováním na vědomí, avšak nedoporučuje se teď zde kurs zavésti,
protože je zde síťkování velmi rozmnoženo a nelze čekati od zavedení kursu jakýkoliv
úspěch.“225 Tento zápis potvrzuje, ţe zde bylo síťování velmi rozšířeno.
Síťovalo se i z jiných materiálŧ neţ z lidských vlasŧ, např. z hedvábí, z příze,
z rŧzných provázkŧ. Kromě sítěk na vlasy se vyráběly čepce, síťové tašky, tzv. síťovky,
223
TOMKOVÁ, V.: Lidová řemesla včera i dnes, 2000, s. 12.
225
224
67
záclony i dečky, dámské rukavičky, šátky a šálky, ochranné návleky na kola, rybářské
sítě, výplně do podběráku na ryby, sítě pro maskování vojenské techniky.
V Městském muzeu v Hlinsku je část expozice věnována tomuto dnes téměř
zapomenutému umění. Jsou zde šperky vyrobené z vlasŧ. V chrudimském muzeu
nalezneme jak šperky, tak i obrázek Chrudimi vyšitý vlasy. V kamenickém kostele sv.
Filipa a Jakuba jsou antependia a závěsy vyrobené síťováním z příze, a vyšívané. Takto
vyrobené záclony a přehozy na postele byly v Trhové Kamenici v řadě domácností.
4.4.3 Období od roku 1939
Protoţe rodina Bergmannova a Fuchsova byli Ţidé, jejich majetek a tedy výroba
po roce 1939 přešla na jiné majitele. Obě však postihl jiný osud. Bergmannova firma
byla arizována, Fuchsova firma zŧstala v českých rukách. V obou firmách se dále
pokračovalo ve výrobě síťovaného zboţí. Následující podkapitoly nastíní osud firem
v tomto období.
4.4.4 Bergmannova firma
Firma vyráběla vlasové a hedvábné síťky a síťované kabelky. Před válkou se
toto zboţí vyváţelo do Anglie, Holandska, Belgie, Dánska a USA. Vývoz dosahoval aţ
98% z celkové produkce.226
Firma Jindřich Bergmann syn byla arizována Němci a prodána Karlu Faltisovi.
Ten se tak zmocnil prosperující firmy.227 V té době zaměstnával 6 dělnic, úřednici a
1500 – 2000 lidí, kteří pracovali doma. Nevyráběl jen z vlasŧ, ale i z umělého hedvábí.
Během války bylo pro jeho osobu v zápisech městské rady pouţíváno označení
továrník, např. v nějakých ţádostech. Jindy se pouţívá označení komisař, např. kdyţ
v roce 1942 oznamoval městské radě, ţe majetek firmy Jindřicha Bergmanna syn byl
převeden na jeho osobu.228 V případě Bergmannova majetku nastala situace jiná neţ
v případě majetku Fuchsova, jak bude uvedeno dále. Zde přešel do rukou nacisty. Karel
Faltis za války uţíval takových výsad, které normální lidé neměli. Mohl jezdit autem.
Na tuto činnost potřeboval povolení a také toto auto vlastnil, bylo mu ponecháno.
226
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, kart. 8, inv. č. 415.
VAŇÁČ, J. Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939-1945. Chrudim 1988, s. 5.
228
227
68
„Osobní auto bylo ponecháno jen stát. obvodnímu lékaři,229 obchodníku Jos. Morávkovi
a továrníku Karlu Faltisovi.“230 Karel Faltis byl přesvědčen, ţe se tu natrvalo usadil.
Provedl přestavbu, investoval i do nového zařízení. Po válce byl zatčen, výroba byla
zastavena. Národním správcem byla určena Jarmila Leţáková, která ale tuto funkci
nevykonávala. Později byl národním správcem stanoven pŧvodní vlastník Karel
Bergmann.
4.4.5 Fuchsova firma
Ing. Eduard Selinger231 koupil firmu Samuela Fuchse vdova od Milana Fuchse
20. března 1939. Po tomto datu vyšlo nařízení, ţe převody ţidovského majetku, které
proběhly po 15. březnu, musí být ještě schváleny. Takové neschválené smlouvy byly
povaţovány za neplatné, obě strany, které je uzavřely, mohly být i trestány. Majetek
mohl být zabaven.232 Nebylo však určeno, který úřad je pro schválení příslušný. Proto
musel jet Ing. Selinger s Milanem Fuchsem do České eskontní banky v Jihlavě, s níţ byl
Milan Fuchs v obchodním spojení, aby zjistili, který úřad je příslušný provést schválení
převodu. V bance jim byl doporučen advokát Dr. Kress, který si vzal vyřízení na starost.
Tak byla tato firma uchráněna před arizací a rŧznými nařízeními, které se týkaly
ţidovského majetku.
V dílnách pracovalo 26 lidí, domácí výrobu zajišťovalo přibliţně 1200 lidí. Ing.
Selinger pokračoval ve výrobě síťovaného zboţí. Vyráběl také vlasové síťky, síťky
z hedvábí a nákupní tašky z hedvábí. Vlasové síťky byly rŧzně pojmenovány, aby je
bylo moţné rozlišit podle druhu, např. Roseta, Marica, Hilda, perlové atd.233 Výrobu
ovlivnila válka. Vyráběly se síťky – čepce na přilby pro vojáky, které byly účinnější pro
maskování.
Firma Ing. Eduard Selinger výroba vlasových sítěk byla znárodněna
dnem 1. ledna 1948. Firma byla převedena do Ústřední lidové a umělecké výroby
229
Za války byl zde obvodním lékařem MUDr. Jan Čermák, nar. 26. prosince 1914, zemřel 8. prosince
1980. Za 2. světové války vedle své lékařské praxe pečoval o utečence z nacistických táborŧ a partyzány
ukryté v okolí Trhové Kamenice.
230
231
Ing. Eduard Selinger se narodil 20. srpna 1907 v Náchodě.
232
PETRŦV, H.: Právní postavení ţidŧ v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha 2000, s. 61.
233
69
v Praze. K 1. lednu 1951 byl podnik převeden k Továrně stuh a prýmkŧ, n. p.
v Krnově.234
Povaţuji za dŧleţité zdŧraznit, ţe Milan Fuchs prodal svou firmu Ing. Eduardu
Selingrovi na základě svého svobodného rozhodnutí. Nepochybně si byl vědom toho, co
by čekalo ţidovskou firmu. Díky tomu, ţe Ing. Eduard Selinger firmu koupil a zařídil
potřebné schválení, nebyla firma arizována a zŧstala v českých rukách. Po celou válku
firma vyráběla. V dŧsledku toho měli místní lidé práci a obţivu. Přesto se po válce našli
takoví, kteří se snaţili Ing. Eduarda Selingra pošpinit.
Tradiční výrobu síťovaného zboţí v Trhové Kamenici zajišťovaly po znárodnění
všechny podniky, které ji postupně přebíraly - Ústřední lidové a umělecké výroby,
Továrna stuh a prýmkŧ, národní podnik, nakonec Ozdoba, výrobní druţstvo invalidŧ.
Jednalo se hlavně o domácí práci, které se věnovali ţeny a staří lidé.
234
70
5. RODINA VOHRYZKOVA A MARIE ALINČOVÁ
V této kapitole se budu zabývat rodinou, která byla deportována do
koncentračních táborŧ z Trhové Kamenice, ale trvale zde neţila. Dále pojednám o Marii
Alinčové, která byla jedinou obětí ze své rodiny. O těchto lidech se mi nepodařilo najít
mnoho zpráv. Některé další skutečnosti jsou dosud neznámé, jako např. osudy básníka
Hanuše Fantla (nar. 16. prosince 1917 v Chrasti u Chrudimi), který měl za okupace
pracovat v Trhové Kamenici.235
5.1 Rodina Vohryzkova
V seznamu Ţidŧ, kteří byli deportováni do koncentračních táborŧ z Trhové
Kamenice, jsou uvedeni také členové rodiny Vohryzkovy (Wohryzkovy): manţelé
Bedřiška (15. května 1885) a Rudolf (16. září 1885), jejich děti Jindřich (24. března
1919), Elsa (1. září 1915) a Ota (17. září 1912).236 Nejde o obyvatele trvale ţijící
v Trhové Kamenici. Nepodařilo se mi zjistit, kdy přesně a jak dlouho zde bydleli. Do
Trhové Kamenice se zřejmě nuceně museli přestěhovat z Hlinska aţ za Protektorátu.
Není ani známo, kde v Trhové Kamenici bydleli. V archivních materiálech Trhové
Kamenice jsem nenašla ţádný zápis o jejich ţivotě. Jen v protokolech z vyšetřování
stavu majetku Bergmannovy firmy je uvedeno, ţe Karel Faltis uţíval loţnici po
Vohryzkových.
O této rodině se mi nepodařilo mnoho najít, jen víme, ţe měli v Hlinsku obchod.
První stopou o jejich ţivotě byl nepřímý zápis o jejich obchodnické činnosti, ve
výpovědích hlineckých řezníkŧ Josefa Petříčka, Josefa Vody a Antonína Moučky, který
byl sepsán 18. listopadu 1920 na městském úřadu v Hlinsku. Jednalo se tehdy o kŧţe,
tzv. kravinu, kterou měli řezníci dávat obchodníku panu Vohryzkovi. Z protokolu
vyplývá, ţe kŧţe byla prodána panu Petrlíkovi, který nebyl oprávněn výkup provést,
protoţe slíbil prodat na oplátku střívka, která nebylo jednoduché sehnat. Kdyţ byli
řezníci upozorněni na chybný postup, došlo k nápravě. Kŧţe byly prodány do sběrny
panu Vohryzkovi. Celou věc šetřila komise pro kŧţe z Prahy. Je zřejmé, ţe kŧţe byla
dŧleţitou surovinou, byly stanoveny předpisy, které se musely dodrţovat. Výkup kŧţí
mohla provádět jen osoba k tomuto oprávněná, v tomto případě pan Vohryzek. Při
235
236
www.holocaust.cz
71
vyšetřování vypovídalo více lidí, kteří byli rŧzným zpŧsobem do věci zainteresováni.
Pan Jaroslav Tláskal, který také odváděl kŧţi z poraţeného býka panu Vohryzkovi,
poţadoval obvyklou cenu 16 K za 1 kg, vypověděl: „Pan Vohryzek však před svědky
prohlásil, že zadarmo nádeníka dělat nebude abych si dal kůži komu chci, že z toho
nebude dělat, že to Ústředně vůbec složí, že nebude pro ně nakupovati.“237 Vohryzkovi
vlastnili tedy obchod. Ze zápisu je jasné, ţe obchodování nebylo vţdy jednoduché.
V pozemkové knize jsou Vohryzkovi uvedeni jako vlastníci domu čp. 639 se
stavební parcelou č. 694 v Hlinsku, který zakoupili v roce 1912. Zápis je proveden na
základě smlouvy trhové ze dne 16. listopadu 1912.238 Dŧm zakoupili od předchozí
majitelky Antonie Prokopové manţelé Rudolf a Bedřiška Vohryzkovi, kaţdý jednu
polovinu. Ještě 6. března 1939 bylo zaznamenáno, ţe na dvoře bylo přistavěno
skladiště. Tedy několik dní před německou okupací. Další zápis je z roku 1947, kdy
byla zaznamenána národní správa.239 V prostudovaných materiálech bylo jako jejich
bydliště uvedeno čp. 60, po ověření v pozemkové knize jsem zjistila, ţe tento dŧm
Vohryzkovi nevlastnili, mohli zde být v nájmu. Tento dŧm stál na stavební parcele č.
419 v Hlinsku na Betlémě. Obchodování s kŧţemi, kterým se ţivil Rudolf Vohryzek,
dobře zapadá mezi ostatní řemesla, kterým se věnovali obyvatelé hlineckého Betléma.
Zde u řeky pŧsobili i koţeluhové.240
V knize domovských listŧ z let 1922-1948 se nachází záznamy i o vydání
domovských listŧ příslušníkŧm rodiny Vohryzkovy. Z těchto záznamŧ se dozvídáme
několik dalších informací. Otto Vohryzek byl obchodní příručí. Podle záznamu z roku
1915 Elsa studovala. Jindřich Vohryzek v roce 1919 studoval, v roce 1938 je uváděno
povolání příručí. Jejich matka Bedřiška podle záznamu z 5. listopadu 1941 byla
v domácnosti.241 Tedy v tuto dobu bydleli ještě v Hlinsku.
Z knihy 85 let skautingu v Hlinsku v Čechách se dozvídáme, ţe Otta a Jindřich
byli členy místního skautského oddílu.242
Významnou osobností Chrudimska byl MUDr. Viktor Vohryzek (nar. 1. ledna
1864 v Přestavlkách, zemř. 27. listopadu 1918 v Pardubicích), který pŧsobil v česko-
237
SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), kart. 254, inv. č. 1877, nestr.
Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Hlinsko, knihovní vloţka č. 1593.
239
Katastrální pracoviště Chrudim, Pozemková kniha, Obec Hlinsko, knihovní vloţka č. 1593.
240
241
SOkACh, fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951), č. knihy 449, inv. č. 687, nestr.
242
85 let skautingu v Hlinsku v Čechách . 2003. s.11.
238
72
ţidovském hnutí.243 Otázka zda byl příbuzný s rodinou Vohryzkových, o kterých
pojednávám, zŧstává nezodpovězena.
5.1.1 Doba Protektorátu
Jak uţ jsem výše uvedla, byla vydána řada diskriminačních nařízení proti Ţidŧm.
Týkala se nejen omezování občanských práv. Ţidé byli zbaveni zaměstnání, majetku,
v některých případech museli opustit své byty a přestěhovat se jinam, naopak obecně
platil zákaz stěhování. Dostávali pouze příděl základních potravin. Nesměli chovat
domácí zvířata, nesměli navštěvovat školy, restaurace, lesy a parky atd.244
V archivních materiálech města Hlinska se dochovaly dokumenty, které
dokládají nařízení za Protektorátu proti ţidovským obyvatelŧm.
Podle vyhlášky Okresního úřadu v Chrudimi č. 41467 ze dne 15. srpna 1940
byla v Hlinsku stanovena doba,245 ve kterou mohli Ţidé nakupovat. Podle ustanovení čl.
3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. Ţidé měli zakázáno nakupovat v normálních –
árijských obchodech mimo dobu od 11 do 12 hodin, od 17 do 18 hodin. Obchodníci
museli mít před vchodem tabulky, které na toto nařízení upozorňovaly. Tato vyhláška
obsahuje podpisy lidí, kteří svým podpisem nebo i razítkem firmy stvrzovali, ţe toto
nařízení berou na vědomí.
Ve vyhlášce o pobytu Ţidŧ v letoviscích a zákazu změny bydliště Okresního
úřadu v Chrudimi ze dne 12. listopadu 1940,246 byl nařízen zákaz návštěvy parkŧ, lesŧ,
koupališť Ţidŧm. Ţidé se také nemohli přestěhovat. Na zadní straně tohoto dokumentu
jsou podpisy Ţidŧ, kteří museli stvrdit, ţe s ním byli obeznámeni. Setkáváme se zde se
známými ţidovskými hlineckými jmény, jako byl např. Taussig, Lőwy, Singer. Je zde i
podpis Vohryzek. Z toho se dá usuzovat, ţe v této době Vohryzkovi ještě bydleli
v Hlinsku. S největší pravděpodobností se jedná o podpis pětapadesátiletého Rudolfa
Vohryzka.
Do transportu do koncentračních táborŧ šli členové této rodiny z Trhové
Kamenice. Usuzuji, ţe do Kamenice byli Vohryzkovi nuceně vystěhováni. Kde
v Trhové Kamenici bydleli, se mi nepodařilo zjistit.
243
KOBETIČ, P.: Osobnosti Chrudimska. Chrudim 2002, s. 257.
PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 570.
245
246
244
73
5.2 Marie Alinčová
Marie Alinčová se narodila 25. prosince 1863. Na stránkách www.holocaust.cz
je uvedeno jméno Mathylda. V místních materiálech je opakovaně uváděno, ţe Marie
Alinčová byla pokřtěná manţelka místního kapelníka.247 Ze změny jména jsem
usoudila, ţe před sňatkem s Karlem Alinčem se nechala pokřtít. Zápis o narození Marie
nebo Mathyldy dne 25. prosince 1863 se mi nepodařilo najít. Byla pokřtěna 10.
listopadu 1891 farářem Josefem Plockem. V té době bydlela v domě čp. 76. Její otec byl
Alois Pick, ţidovský obchodník v Praze, matka Julie, dcera Antonína Hitze, obchodníka
z Vlašimi.248 Téhoţ dne byl pokřtěn také její syn Bohumil, nemanţelské dítě, ke
kterému se přihlásil Karel Alinče, který byl tak zapsán jako jeho otec.
V evidenčním listu dcery Julie je uvedeno jméno matky Hermína Picková.249
Domnívám se, ţe jde pouze o chybu při provádění zápisu.
V zápisech Vzdělávací besedy Neruda je uvedena členka Math. Picková.
V listopadu 1891 zaslala Beseda slečně M. Pickové blahopřání k sňatku.250 Účast na
valné hromadě později jiţ potvrzuje Marie Alinčová. V následujícím textu budu
pouţívat jméno Marie.
Marie Picková se provdala za Karla Alinče 12. listopadu 1891.251 Měli 4 děti:
Bohumila (9. srpna 1891), Marii, Aloisii a Julii. V roce 1919 se valné hromady
Vzdělávací besedy Neruda také účastnila Aloisie (Lola) Alinčová,252 tedy dcera Marie
Alinčové.
Manţelé Marie a Karel Alinčovi vlastnili v Trhové Kamenici přízemní dŧm čp.
10 se stavební parcelou č. 63 a zahradou č. 128.253 Tyto nemovitosti koupili smlouvou
trhovou ze dne 25. listopadu 1902 od Julie Schwarzové, kaţdý jednu polovinu.
V domě čp. 10 na náměstí provozovali manţelé Alinčovi obchod se smíšeným
zboţím. Měli i povolen výčep lihovin.254 Kromě toho pronajímali místnosti k bydlení.
Ve stodole bylo uloţeno po určitou dobu za nájemné hasičské nářadí, neboť v Kamenici
247
VAŇÁČ, J. Trhovokamenicko v boji proti fašismu 1939-1945. Chrudim 1988, s. 12.
SObAZ, fond Trhová Kamenice, sig. 3833, s. 57.
249
Úřad Městyse Trhová Kamenice, evidenční list Julie Alinčové.
250
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici,
Jednací protokoll.
251
SObAZ, fond Trhová Kamenice,sig. 6890, s. 15.
252
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici,
nestr.
253
254
248
74
nebyla ještě hasičská zbrojnice. V roce 1923 Karel Alinče ţádal o prodlouţení nájmu na
další dobu, nebylo mu však vyhověno. Karel Alinče255 se také zabýval výrobou
vlasových sítěk.256
Karel Alinče čp. 10257 byl nadaný hudebník. Zaloţil v Trhové Kamenici kapelu,
se kterou chodil hrát po širokém okolí Trhové Kamenice na plesy, rŧzné slavnosti a
pohřby. Kapelu tvořilo více neţ 10 muzikantŧ. Sám Karel Alinče jako sólista často hrál
při slavnostních příleţitostech na housle.258 Za dobrou hudbu kaţdý rád dobře zaplatil.
Cena také závisela na tom, jaké bylo při akci počasí, a tedy kolik lidí se zúčastnilo.
Například v roce 1897 měla kapela hrát pro Vzdělávací besedu Neruda. Bylo
dohodnuto, ţe na slavnosti i na věnečku bude 15 hudebníkŧ. Kdyţ bude pěkné počasí,
kapela obdrţí 45 zlatých, ale při špatném počasí kapelník sleví, sníţená cena bude
dohodnuta.259 Kapelník i ostatní muzikanti si tak hudbou dobře přivydělávali. Podle
Dějin města Trhové Kamenice od Viléma Saitla byl Karel Alinče v roce 1894 zvolen do
obecního zastupitelstva do I. sboru.260 Karel Alinče byl v roce 1928 náhradním členem
osadního zastupitelstva.
Po smrti Karla Alinče v roce 1935 byla jeho polovina nemovitostí připsána dceři
Aloisii na základě odevzdací listiny ze dne 28. června 1935. Dle smlouvy trhové z 21.
června téhoţ roku převedla Marie Alinčová vlastnické právo ke své polovině
nemovitostí rovněţ na dceru Aloisii. Obchod a výčep lihovin dále provozovala vdova
Marie Alinčová za pomoci své dcery Aloisie. O povolení výčepu lihovin musela znovu
ţádat, bylo jí uděleno v září 1935.261
Na otázku, proč byla Marie Alinčová jako jediná z rodiny deportována, je jasná
odpověď. Byla po svých rodičích ţidovského pŧvodu. Je moţné, ţe mohla také platit
příspěvky ţidovské obci. Z těchto dŧvodu musela do transportu 5. prosince 1942 ve
svých 79 letech. Skutečnost, ţe byla pokřtěná, neměla v daném případě ţádný význam.
Naopak jen náhodou stejný osud nepostihl její děti.
Jistě si dokáţeme odpovědět na otázku, proč byla prováděna evidence
ţidovského obyvatelstva během 2. světové války. Je však pozoruhodné, ţe evidence
255
Uvedeno jméno Alniče, ale jedná se o překlep.
257
Číslo popisné uvádím, abych rozlišila Karla Alinče obchodníka a kapelníka od Karla Alinče krejčího.
258
259
260
SAITL, V.: c. d., s. 77.
261
256
75
ţidovského obyvatelstva byla vedena i po 2. světové válce, tedy v 70. a 80. letech. Jak
se ukazuje, lidé opět byli tříděni podle vyznání i rasového pŧvodu.262 V čem se tedy liší
nacistická a komunistická zvŧle? Je naše současná společnost skutečně demokratická?
5.2.1 Poválečný stav
Po skončení války mohli lidé postiţení válkou podat přihlášku válečných škod.
Přesný název takové přihlášky zněl Přihláška válečných škod a škod zpŧsobených
mimořádnými poměry podle dekretu presidenta republiky ze dne 31. srpna 1945, č. 54
Sb. Přímo na titulní straně přihlášky jsou upřesněny podmínky pro nárok na
odškodnění. „Přihlašují se škody na životě, těle nebo na zdraví, na majetku (odcizením,
zavlečením, zabráním, zničením, poškozením nebo jinou ztrátou), anebo jiným
způsobem vzešlé, které vznikly po 17. září 1938 a byly způsobeny jakýmkoli válečným
činem nebo jinakým opatřením některé válčící strany, jejich bojových jednotek nebo
příslušníků, dále při dočasné okupaci území čs. republiky orgány okupačních států nebo
orgány jednajícími z jejich příkazů, persekucí z důvodů politických, národních nebo
rasových, nebo teroristickými akcemi organisaci státu nepřátelských nebo osob veřejně
nebezpečných.“263
Takovou přihlášku vyplňoval sám poškozený. Pokud z nějakého dŧvodu nemohl
on, právo na náhradu škody přecházelo na jeho nejbliţšího příbuzného. V úvahu byl
brán dokonce i fakt, ţe z celé rodiny nemusel přeţít ani jeden člen, pak právo na
přihlášku válečných škod měl místní národní výbor.
Na titulní straně bylo jméno osoby, která přihlášku podává, místo bydliště.
Válečné škody byly rozděleny podle své povahy. Nejprve se uváděly tzv. škody na
ţivotě, těle, na zdraví, pak škody na majetku a jiné. Na poslední straně přihlášky se
nacházelo ještě několik nezbytných informací. Někdy k samostatné přihlášce byl
připojen nějaký doplňující text nebo dokument, protoţe do přihlášky nesměl nikdo nic
psát mimo poškozené osoby. Jak z jednotlivých listin vyplývá, řízení bylo velmi
zdlouhavé. Přihlášky byly opakovaně vraceny k doplnění a upřesnění. I kdyţ ţadatel
splnil všechny podmínky, neznamenalo to, ţe obdrţel náhradu. V Trhové Kamenici
podalo přihlášku válečných škod přes 80 lidí.
262
263
76
I kdyţ nejvíce byli válkou postiţeni Ţidé, přihlášky válečných škod podávali i
ostatní, např. Boţena Halíková čp. 133, Bohumil Doucek čp. 171, Leopold Ţák čp. 60,
František Pudil čp. 12.264 Z ţidovských rodin nezŧstal skoro nikdo, kdo by si náhradu
škody nárokoval.
Příbuznými Marie Alinčové byly její dcery Marie a Aloisie Alinčová, které ţily
ve stejném místě jako jejich matka, tedy na náměstí v domě čp. 10. Podaly si společnou
přihlášku válečných škod. V přihlášce uvádějí, ţe jim byly odcizeny a zavlečeny, např.
hedvábné květované šaty, boty, polštář s peřím, zlaté prstýnky v celkové výši téměř
16 000 K. Tuto škodu měli zpŧsobit ruští vojáci a ruské ţeny v květnu 1945.265 Škodu
měly zpŧsobit především ruské ţeny, které u nich byly ubytovány. Ztrátu věcí potvrdil
svým podpisem řídící učitel Josef Jebas a učitelka Emilie Brychtová. Je zajímavé, ţe
neuplatňovaly náhradu škody za ţivot své matky Marie Alinčové, která zahynula
v koncentračním táboře. Je nepochybné, ţe lidský ţivot ve skutečnosti nahradit nelze.
V daném případě nemusely pozŧstalé pochopit situaci, ţe uplatňování náhrady se týká
celého období 2. světové války. Bezprostředně pociťovaly odcizení věcí ze strany
příslušnic Sovětské armády, které u nich byly ubytovány. Příkoří ze strany německých
okupantŧ zřejmě povaţovaly za samozřejmé.
5.2.2 Další přihlášky válečných škod
Přihlášku o náhradu válečných škod podal i Ing. Eduard Selinger, který v té době
bydlel v domě čp. 64. Ve dnech 10. aţ 30. května 1945 byl mu odcizen Rudou armádou
majetek ve výši 11 642 K 50 h, např. zimník, lyţařské boty, radioaparát Telegrafia a 95
kg umělého hedvábí. Jako jiní ţadatelé o náhrady musel několikrát doplňovat a
upřesňovat přihlášku, např. musel uvést přesný popis radioaparátu, musel mít dva
svědky,266 kteří mu dosvědčili, ţe o tyto věci skutečně přišel. V květnu 1946,267 tedy rok
poté, co mu byla škoda zpŧsobena, musel dokonce podepsat písemné prohlášení, ţe
kdyby mu obnos náhrady byl zaplacen omylem nebo i jiným úřadem dvakrát, ţe obnos
bez prodlení navrátí.
264
266
Svědky Ing. Eduarda Selingra byli Marie Marešová a Josef Mareš, kteří oba bydleli v té době v Trhové
Kamenici v domě čp. 16. Josef Mareš se narodil 6. dubna 1894 v Trhové Kamenici, Marie Marešová se
narodila 4. září 1896 v Jakubovicích.
267
265
77
Další přihlášky válečných škod se mi nepodařilo objevit. Ze seznamu osob
přihlašujících válečné škody vyplývá, ţe byla podána přihláška i za Fuchsovu rodinu.
V dostupných archivních materiálech se mi však tuto přihlášku nepodařilo nalézt.
Jediným dŧkazem o přihlášce Fuchsových je prŧvodní dopis JUDr. Ladislava Bauera
Místnímu národnímu výboru v Trhové Kamenici ze dne 4. května 1946, ve kterém
informuje, ţe v příloze posílá doplněné přihlášky válečných škod Milana a Josefy
Fuchsových a Ing. Otty a Grety Fuchsových. Tento dopis nám dokládá nejen několik
nezbytných úředních skutečností, dovídáme se z něj i informace, jak bylo nakládáno
s ţidovským majetkem. „Svědci nemohou věděti, co všechno němci odváželi, ale stačí
když potvrdí, že byty vyrabovali a za pomoci trestanců od krajského soudu v Chrudimi
je odváželi na nákladních autech do Chrudimi.“268 Jak je výše uvedeno, na rabování po
válce se podíleli místní obyvatelé.
V seznamu ţadatelŧ o náhradu válečných škod se vyskytuje i poloţka se jménem
Weissenstein Teodor a spol, 35,269 matriály k tomuto jménu se ale nevyskytují.
5.2.3 Rodina Alinčových v poválečném období
Syn Marie Alinčové pracoval jako úředník v Bratislavě, tam také zaloţil rodinu.
Měl syna Arnošta. Později se rozvedl a vrátil se do rodné Trhové Kamenice. V domě
čp. 10 ţil se svými svobodnými sestrami. Po otci zdědil hudební nadání. Další z dětí
Marie Alinčové, dcera Marie pracovala jako úřednice v Praze. Na penzi se vrátila domŧ.
Aloisie vedla obchod po rodičích, který zanikl v roce 1950.270 Poslední byla Julie, která
pomáhala v domácnosti. Po zániku obchodu si sestry Alinčovy přivydělávaly
síťováním.
268
270
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935, s.
311.
269
78
Závěr
Ţidé v Trhové Kamenici netvořili nijak výrazně početnou skupinu. Byli však
významnými obyvateli ve městě. Především se zabývali obchodem a zpracováním
lidských vlasŧ. Ze tří ţidovských rodin vykonávali dva členové Maxmilián Bergmann a
Milan Fuchs významnou funkci starosty města. V prŧběhu let se všichni zapojovali do
veřejného dění města. Nebyli však nikdy ve městě povaţováni jen za Ţidy, ale
především za sousedy, kteří k rozvoji města přispívali nejen svými radami, ale i finanční
podporou.
V Trhové Kamenici Ţidé přispěli k rozvoji obchodu a zaměstnanosti. Vlasařství
do Trhové Kamenice přivedl Jindřich Weissenstein. Rodiny Bergmannova a Fuchsova
pak byly při rozvoji vlasařství úspěšnější a zaloţily firmy pro výrobu vlasových sítěk,
které vyváţely i do zahraničí. Poskytovaly moţnost výdělku pro mnoho lidí místních i
z blízkého okolí. I kdyţ byly ţidovské rodiny spojeny předmětem podnikání i
příbuzenskými vztahy, při výkonu veřejných funkcí si neposkytovali ţádné výhody.
Jejich členové vţdy dbali na poctivý prŧběh kaţdého jednání. Sami patřili mezi
zámoţné obyvatele Trhové Kamenice, na chudé pamatovali nejen svými návrhy
v městském zastupitelstvu ale i finančními dary.
Pokud se někteří odstěhovali z Trhové Kamenice, udrţovali s děním v Kamenici
kontakt. Byli lidmi, kteří se starali o prospěch města a jeho obyvatel. K tomu vyuţívali
svých podnikatelských znalostí a zkušeností. Účastnili se také kulturního dění,
projevovali se jako čeští vlastenci.
Hledali vţdy nové moţnosti podnikání, nezŧstávali jen u obchodování,
vyhledávali i další příleţitosti. Jejich podnikavost dokládá i osoba Milana Fuchse, který
si od města pronajal ţulový lom. Lomařství nepatří mezi činnosti, kterými se Ţidé
obvykle zabývali.
Nikdy netvořili oddělenou skupinu odlišnou od ostatních obyvatel. K tomu
přispívala skutečnost, ţe ţili na náměstí v Trhové Kamenici vedle ostatních obyvatel.
Obchodování nepatřilo v Trhové Kamenici nikdy výhradně Ţidŧm. Sami se zapojovali
do všech aktivit ve městě, a to veřejně prospěšných i kulturních. Nevyhraňovali se ani
vŧči křesťanskému náboţenství. Tyto aspekty vedly k dobrému souţití ve městě.
Ţeny v ţidovských rodinách měly rovnoprávné postavení s muţi. V případě
sňatku byla polovina majetku manţela přepsána na manţelku. Po smrti manţela nebo
79
v případě nemoci manţelka přebírala vedení firmy. Členové rodiny se navzájem
příkladně podporovali. Dbali o vzdělání svých dětí.
Holocaust přeţili jen dva členové kamenických ţidovských rodin. Karel
Bergmann chtěl pokračovat ve výrobě a ţít v rodném městě. Po komunistickém převratu
opět emigroval do Anglie. Byl si jistě vědom toho, jaký osud by ho v nových poměrech
čekal. Věra Bauerová – Fuchsová zŧstala ve vlasti, doţila se i demokratických změn po
roce 1989.
Krátce se zmiňuji i o rodině Vohryzkových, která se do Trhové Kamenice
nastěhovala z Hlinska před transportem do koncentračních táborŧ. Osudy této rodiny
dokreslují situaci za Protektorátu.
Příběh Marie Alinčové ukazuje, ţe osudy příslušníkŧ smíšených manţelství a
Ţidŧ, kteří jiţ vyznávali jiné náboţenství, byly stejně tragické.
Po nástupu nacistické moci došlo k odsunu Ţidŧ a zabrání jejich majetku.
Z trhovokamenických ţidovských rodin přeţili jen dvě osoby, které se však jiţ nikdy
zde trvale neusadily. Majetek, který rodiny ztratily kvŧli nacistickému reţimu, jim
nebyl vrácen z dŧvodŧ nového komunistického reţimu, ale také kvŧli místním
poměrŧm. Částečná restituce nastala aţ po roce 1990.
Klidné souţití se Ţidy před nástupem fašismu se po skončení 2. světové války
jiţ neobnovilo. I kdyţ místní obyvatelé znali tragický osud ţidovských rodin a
slavnostně vítali přeţivšího Karla Bergmanna, jejich postoj se změnil. Majetek byl
zčásti zabrán, zčásti rozkraden. Nikdo neměl zájem pomoci jednomu ze dvou, kteří
přeţili holocaust, aby mohl ve svém domově znovu ţít a podnikat. Nakonec i politické
poměry ve státě vedly Karla Bergmanna k tomu, aby znovu emigroval. Tato situace je
smutnou a nepřipomínanou stránkou v dějinách Trhové Kamenice i státu.
Při tvorbě diplomové práce jsem nehledala jen archivní prameny, ale snaţila
jsem se nalézt i další dokumenty, které by nějak byly spojeny s kamenickými Ţidy.
V pramenech jsem nalezla zmínky o fotografiích obětí 2. světové války, které měl
vytvořit a po válce darovat městu místní fotograf Viktor Mráz. Po těchto fotografiích
jsem pátrala na Úřadu Městysu Trhová Kamenice, ve Státním okresním archivu
v Chrudimi, v muzeu v Chrudimi, v muzeu Hlinsku. Nikdo o nich nic nevěděl. Na
základě informace od dcery autora paní Miloslavy Mrázové, ţe fotografie byly
zarámovány, jsem opět začala pátrat na Úřadu Městysu Trhová Kamenice. Nakonec mi
bylo umoţněno, abych sama tyto fotografie hledala v prostorách bývalé fary v Trhové
80
Kamenici. Soubor fotografií se mi zde podařilo nalézt. Jsem přesvědčena, ţe by měly
být zaevidovány, dŧstojně uloţeny. Měly by být přístupné veřejnosti, jak si to pan
Viktor Mráz přál.
V Trhové Kamenici jsou dva pomníky. Jeden je věnovaný spisovateli Karlu
Václavu Raisovi, který zde pŧsobil jako učitel. Druhý je pomník padlým. Pŧvodně byl
postaven k uctění památky padlých v 1. světové válce. V 70. letech byl pomník změněn,
byly k němu připevněny desky se jmény obětí 2. světové války. Ţidovské oběti zde
nejsou jednotlivě vyjmenovány, jsou zde uvedena jména rodin.
V Trhovokamenickém občasníku se objevila zpráva, ţe by měl na místním
náměstí být zřízen pomník ţidovským obyvatelŧm.
Pomník padlým zŧstává většinou bez povšimnutí. Pouze při výročí konce 2.
světové války k pomníku poloţí starosta městyse věnec. Pietní akt s připomínkou
památky těch, kterým je pomník věnován, se naposledy konal v rámci oslav zaloţení
hasičského sboru, předtím při výročí prohlášení Trhové Kamenice městem. Je zřejmé,
ţe jakýkoli pomník sám o sobě nestačí proti zapomínání toho, co bylo. Nezvýší
informovanost a úctu k osudu našich bývalých spoluobčanŧ, ani nepřinese poučení do
budoucnosti.
Tato práce je určena pro zájemce o historii v Trhové Kamenici, neboť
zpracovává dosud neznámou problematiku. Práci mohou vyuţít i zájemci o historii
Ţidŧ. Mŧţe slouţit jako podklad pro výuku místní historie. Zveřejnění třeba zkrácené
verze v regionálním tisku by mohlo přispět k poznání této části minulosti Trhové
Kamenice.
81
Seznam pramenŧ a literatury:
A. Prameny:
Farní úřad Nasavrky, Pamětní kniha fary Kamenice – započatá roku 1836.
Farní úřad Nasavrky, Transkripce Pamětní knihy fary Kamenice.
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře čp. 1
Kniha bez znatelného názvu kvŧli značnému poškození Široký obraz toho, jak
město Trhová Kamenice od dávnověku aţ po naše dny se rozvíjelo ...
Kniha protokolŧ vzdělávací besedy „Neruda“ Kamenici Trhové.
Pamětní kniha pro farní školu v Trhové Kamenici 1856.
Školní kronika školy v Trh. Kamenici 1935.
Vzdělávací beseda Neruda v Trhové Kamenici.
Vzdělávací beseda „Neruda“ v T. Kamenici, Jednací protokoll.
Mrázova galerie.
Fotografie.
Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice čp. 4
Kronika města Trhová Kamenice 1993.
Kronika – Pamětní zápisy města Trhová Kamenice - Oslavy 140. výročí udělení
titulu město.
Spis čp. 35.
Spis čp. 36.
Státní okresní archiv Chrudim
Fond Archiv městyse Trhová Kamenice.
Fond Archiv města Hlinsko 1443-1945 (1951).
Fond Místní národní výbor Trhová Kamenice.
Fond Okresní národní výbor Chrudim
Fond Ţivnostenská pokračovací škola Trhová Kamenice
Fond Ţivnostenské společenstvo Trhová Kamenice.
82
Národní archiv
Fond Matriky ţidovských náboţenských obcí v českých zemích
Úřední knihy Dřevíkov
inv. č. 355 N 1838, 1858, 1860-1895 Z 1860-1885
indexy
inv. č. 356 N 1840-1895 (2 exempláře)
inv. č. 357 O 1840-1898
inv. č. 358 Z 1840-1895
Úřední knihy Heřmanŧv Městec
inv. č. 404 N 1869-1929, 1931, 1933, 1934, 1936-1938,
inv. č. 409 Z 1875-1944
Úřední knihy Luţe
inv. č. 1136 N 1872-1902
indexy
inv. č. 1149 N 1840-1895
Státní oblastní archiv v Zámrsku
Fond Trhová Kamenice
Katastrální úřad pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim
Pozemková kniha
Regionální muzeum v Chrudimi
Fotografie - Arch14524r-Trhová Kamenice
83
Soukromé archivy:
Soukromý archiv paní Milady Doubalové, bytem Trhová Kamenice 193, Rodinná
kronika.
Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo náměstí 10
Osudy Masarikovy busty v Trhové Kamenici. (Název dokumentu uvádím i
s chybou.)
Kopie fotografie Marie Alinčové.
Fotografie domu čp. 10.
Tištěné prameny:
Lidové noviny (1932).
Národní listy (1886, 1892, 1908, 1909, 1917).
Národní politika (1905, 1909, 1910, 1914, 1916, 1932).
Praţský deník (1867, 1874, 1876, 1883).
B. Literatura:
ADÁMEK, K.: Doba poroby a vzkříšení: rozhledy v kulturních dějinách království
českého v XVII. a XVIII. století. Roudnice 1878.
ADÁMEK, K.: O financích království Českého. Chrudim 1899.
ADÁMEK, K.: Slovo o ţidech. Chrudim 1900.
ADÁMEK, K. V., BOROVSKÝ, F. A.: Čechy. Díl 13., Východní Čechy. Praha 1905.
BASTL, M.: Hlinecko očima K. V. Raise (K 70. výročí spisovatelovy smrti). In
Chrudimský vlastivědný sborník, 1996, 1, s. 117-134.
BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P.: České země v evropských dějinách díl třetí
1756-1918. Praha 2006.
BEDNAŘÍK, P.: Antisemitismus v českém tisku v období druhé republiky. In: Ţidé
v Čechách, Praha 2007.
BONDYOVÁ, R.: Rodinné dědictví jména Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2006.
84
BUBENÍK, J., KŘESŤAN, J.: Zjišťování národnosti a ţidovská otázka. In: Postavení a
osudy ţidovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha
1997.
BURDYCHOVÁ, M. a kol.: Chrudimsko. Chrudim 1994.
CUHRA, J., ELLINGER, J., GJURIČOVÁ, A., SMETANA, V.: České země
v evropských dějinách díl čtvrtý od roku 1918. Praha 2006, s. 95.
CELAR, D., NĚMEC, O., ZÁBSKÝ, J.: Spořitelní a záloţní spolek pro Trhovou
Kamenici a okolí, k oslavě svého třicetipětiletého trvání 1897-1932. Trhová Kamenice
1932.
ČAPKOVÁ, K.: Češi, Němci, Ţidé? Národní identita Ţidŧ v Čechách 1918-1938. Praha
2005.
EBELOVÁ, I. (red.): Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. Díl 4.
Chrudimský kraj, Plzeňský kraj, Ţatecký kraj, Hradecký kraj. Praha 2004.
EHL, P., FIEDLER, J., PAŘÍK, A.: Staré ţidovské hřbitovy Čech a Moravy. Praha
1991.
FASORA, L.: Představitel obecní správy příklad Rudolfa Rohrera. In: Člověk na
Moravě v 19. století, Brno 2008.
FIEDLER, J.: Ţidovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992.
HÁJEK, M., KŘIVANOVÁ, M.: Mikroregion Hlinecko. Hlinsko 2002.
HEITLINGEROVÁ, A.: Ve stínu holocaustu a komunismu Čeští a slovenští ţidé o roce
1945. Praha 2007.
HOLÝ, M. (ed.): Soupis ţidovských rodin v Čechách z roku 1793. IV., Chrudimský
kraj, Plzeňský kraj, Ţatecký kraj, Hradecký kraj. Praha 2004.
HOSPODKA, B.: Z historie města Trhová Kamenice. Praha 1988.
HOSPODKA, B.: Trhová Kamenice v letech 1938 aţ 1946. Praha 2005.
85
HOSPODKA, B., MRKVIČKA, F.: Karel Václav Rais v Trhové Kamenici 1877-1882.
Trhová Kamenice 2007.
CHARVÁT, J.: Stará Chrudim. Chrudim 1991.
CHRASTILOVÁ, J., PROKOP, I.: Devět ţidovských cest: procházky po památkách
Čech, Moravy a Slezka, Praha 2008.
JAKUBEC, P., ROZKOŠNÁ, B.: Ţidovské památky Čech. Historie a památky
ţidovského osídlení Čech. Brno 2004.
KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první, Vznik,
budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000.
KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý,
Československo a České země v krizi a v ohroţení (1930-1935). Praha 2002.
KIEVAL, H. J.: Formování českého ţidovstva Národní konflikt a ţidovská společnost
v Čechách 1870-1918. Praha 2011.
KRATOCHVIL, J., KRATOCHVILOVÁ, S. a kol.: Ţidé v Čechách a na Moravě. Praha
2007.
KŘIVANOVÁ, M.: Ţidé na Hlinecku. In: Hlinecko - sborník příspěvku č. 6, Hlinsko
1998.
KŘIVANOVÁ, M., VAŠKOVÁ, J.: Hlinsko. Praha 2009.
KOBETIČ, P.: Osobnosti Chrudimska. Chrudim 2002.
KOBETIČ, P., PAVLÍK, T., ŠULC, I.: Chrudim. Vlastivědná encyklopedie. Praha
2005.
KUDRNÁČ, V.: Adresář a popis politického okresu chrudimského. Turnov 1903.
LÁT, J.: Poznámky k dějinám města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové
Kamenice
MARADA, M.: Ţid, Příklad Ignaze Briesse sen, Maxe Grünfelda a Jakoba
Rabbinowicze. In: Člověk na Moravě v první polovině 20. stoletní, Brno 2006.
86
NESLÁDKOVÁ, L.: Profesní orientace a sociální postavení moravských ţidŧ od
josefínských reforem do zániku rakousko-uherské monarchie. In: XXVI. Mikulovské
sympozium, 2000, s. 55-68.
NESEJT, F.: Dopad aprovizačních opatření na ţivot v Chrudimi na začátku první
světové války. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1998, 3, s. 109 - 117.
NEZHODOVÁ, S.: Rabín – Příklad Mordechaje Beneta. In: Člověk na Moravě v 19.
století, Brno 2008.
NOVÁKOVÁ, J.: Vyuţití projektové metody při výuce regionálních dějin – ţidovské
město Boskovice. Diplomová práce (Pedagogická fakulta MU). Brno 2007.
PĚKNÝ, T.: Historie Ţidŧ v Čechách a na Moravě. Praha 2001.
PETRUSOVÁ, L.: Ţidé na Chrudimsku (Seminární práce), Praha, HTF UK, 2002.
PETRŦV, H.: Právní postavení ţidŧ v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1941). Praha
2000.
ROTHKIRCHENOVÁ, L.: Osud Ţidŧ v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In:
Osud Ţidŧ v protektorátu 1939 – 1945, Praha 1991.
RŦŢIČKOVÁ, R.: Stopy Ţidŧ v Pardubickém kraji. Pardubice 2006.
RŦŢIČKOVÁ, R., LANGOVÁ, A.: Ţidé v Chrudimi. Chrudim 2006.
SAITL, V.: Dějiny města Trhové Kamenice, uloţeno Obecní úřad Trhové Kamenice.
SEDLÁČEK, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. I. díl, Chrudimsko. Praha
1993.
SEDLÁK, P.: Poté Postoj a přístup k Ţidŧm v českých zemích po druhé světové válce
(1945 – 1947/1953). Disertační práce (Filozofická fakulta MU). Brno 2008.
SOMMER, J.: Východočeský kraj - Chrudimsko. Hradec Králové 1989.
SOUKUPOVÁ, B.: Národněpolitické protiţidovské stereotypy v české společnosti na
konci 19. století. In: Protiţidovské stereotypy a křesťanská společnost na přelomu 19. a
20. století, Pardubice 2007.
87
ŠINKOVSKÝ, R.: Ţidovské tělocvičné hnutí do roku 1918. In: Ţidé a Morava (Sborník
z konference konané v muzeu Kroměříţska dne 11. listopadu 2009), Kroměříţ 2010, s.
170.
ŠTĚPÁN, L.: Lidové stavitelství Chrudimska. Pardubice 1987.
TOMKOVÁ, V.: Lidová řemesla včera i dnes, 2000.
VAŇÁČ, J.: Odbojové a partyzánské hnutí na Trhovokamenicku 1939 aţ 1945.
Chrudim 1988.
VAŇÁČ, J.: Trhovokamenicko v boji proti fašismu. Chrudim 1988.
VAŠKOVÁ, J.: Hlinecké muzeum a galerie. In: Hlinecko - sborník příspěvku č. 1,
Hlinsko 1993.
VEČEŘOVÁ, P.: Navštivte... Ţidovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku.
Praha 2009.
VINAŘ, K.: Ţidé na Pardubicku. Pardubice 1997.
85 let skautingu v Hlinsku v Čechách, 2003.
Internetové stránky:
www.holocaust.cz
www.mapy.cz
88
Resumé
Ve své diplomové práci se zabývám historií Ţidŧ v Trhové Kamenici, kteří zde
ţili před 2. světovou válkou. Práce se zaměřuje na osudy rodin Bergmannových,
Fuchsových, Weissensteinových, které zde bydlely a podnikaly. Zaměřuje se na některé
významnější členy. Ţidé v Trhové Kamenici nevytvořili ţidovskou náboţenskou obec,
nebyla zde synagoga ani ţidovský hřbitov, ale plně se zapojili do místního ţivota. Práce
se dále zabývá osudem rodiny Vohryzkových, kteří se do Trhové Kamenice přistěhovali
během 2. světové války. Je zde zobrazen i osud Marie Alinčové, ţidovského pŧvodu,
která zahynula v koncentračním táboře. Je zde zobrazen ţivot kamenických Ţidŧ
v období od konce 19. století aţ po osudy po 2. světové válce, jejich podnikání,
vlasařství a veřejné pŧsobení v Trhové Kamenici.
Summary
My thesis deals with the history of Jews from Trhová Kamenice who lived there
before World War II. It focuses on the fate of the Bergmann, Fuchs and Weissenstein
families which lived and ran their businesses in the town. The thesis focuses on some
more important family members. Jews who lived in Trhová Kamenice did not form a
community. There was no synagogue or cemetery in the town. On the other hand, they
were very active in the local public activities. The thesis also deals with the fate of the
Vohryzek family which moved to the town during World War II. It also tells the story
of Marie Alinčová, a Jewish woman who died in a concentration camp. It describes the
life of Jews from Kamenice between the end of the 19th century and the period after
World War II, their entrepreneurial activities, hairmaking and public life in Trhová
Kamenice.
89
Seznam obrazových příloh
1: Mapa – Trhová Kamenice, Dřevíkov, Hlinsko
2: Trhová Kamenice – celkový pohled
3: Umístění jednotlivých domŧ
4: Dŧm čp. 36 – detail na pohlednici
5: Detail náhrobku Jindřicha Bergmann
6: Podpis Jindřicha Bergmanna
7: Podpis Maxmiliána Bergmanna
8: Oznámení úmrtí Maxmiliána Bergmanna v novinách
9: Hermína Bergmannová
10: Slavnostní uvítání Karla Bergmanna
11: Podpis Karla Bergmanna
12: Podpis Samuela Fuchse
13: Milan Fuchs
14: Podpis Milana Fuchse
15: Náčrtek uspořádání lomŧ
16: Josefa Fuchsová
17: Anna Fuchsová
18: Ing. Otto Fuchs
19: Gréta Fuchsová
20: Hanuš Fuchs
21: Věra Krulišová – Fuchsová – zcela vlevo
22: Dŧm čp. 16 v poválečném období
23: Dŧm čp. 35 – třetí zleva
24: Podpis Jindřicha Weissensteina
25: Theodor Weissenstein
26: Elsa Weissensteinová
27: Adéla Weissensteinová (Bondyová) a její děti
28: Josefa Weissensteinová
29: Podpis Vohryzek
30: Dŧm čp. 639 v Hlinsku v roce 2012
31: Marie Alinčová
32: Podpis Marie Alinčové
33: Alinčova kapela
34: Dŧm čp. 10 – uprostřed roleta obchodu
TRHOVÁ KAMENICE
Obr. příloha 1
Mapa – Trhová Kamenice, Dřevíkov, Hlinsko
www.mapy.cz
Obr. příloha 2
Trhová Kamenice – celkový pohled
Regionální muzeum v Chrudimi - Arch14524r-Trhová Kamenice
Obr. příloha 3
Umístění jednotlivých domů
www.mapy.cz
modrá čp. 14 (Bergmannovi)
oranžová čp. 36 (Bergmannovi) – dŧm na mapě není, protoţe byl demolován
červená čp. 16 (Fuchsovi) – dŧm dnes jiţ neexistuje, byl demolován
žlutá čp. 35 (Weissensteinovi)
zelená čp. 10 (Marie Alinčová)
fialová kostel sv. Filipa a Jakuba
černá čp. 37 Zábskova hospoda
RODINA BERGMANNOVA
Obr. příloha 4
Dům čp. 36 – detail na pohlednici
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 2, inv. č. 731,
nestr.
Obr. příloha 5
Detail náhrobku Jindřicha Bergmanna
Obr. příloha 6
Podpis Jindřicha Bergmanna
Obr. příloha 7
Podpis Maxmiliána Bergmanna
Obr. příloha 8
Oznámení úmrtí Maxmiliána Bergmanna v novinách
Obr. příloha 9
Hermína Bergmannová
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Mrázova galerie.
Obr. příloha 10
Slavnostní uvítání Karla Bergmanna
Obr. příloha 11
Podpis Karla Bergmanna
RODINA FUCHSOVA
Obr. příloha 12
Podpis Samuela Fuchse
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Pamětní kniha pro farní
školu v Trhové Kamenici 1856, fol. 223.
Obr. příloha 13
Milan Fuchs
Obr. příloha 14
Podpis Milana Fuchse
Obr. příloha 15
Náčrtek uspořádání lomů
Obr. příloha 16
Obr. příloha 17
Josefa Fuchsová
Anna Fuchsová
Obr. příloha 18
Ing. Otto Fuchs
Obr. příloha 19
Gréta Fuchsová
.
Obr. příloha 20
Hanuš Fuchs
Obr. příloha 21
Věra Krulišová – Fuchsová – zcela vlevo
Městys Trhová Kamenice, Úřad Městysu Trhová Kamenice čp. 4, Kronika města
Trhová Kamenice 1993.
Obr. příloha 22
Dům čp. 16 v poválečném období
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 1, inv. č. 731,
nestr.
RODINA WEISSENSTEINOVA
Obr. příloha 23
Dům čp. 35 – třetí zleva
Obr. příloha 24
Podpis Jindřicha Weissensteina
Obr. příloha 25
Theodor Weissenstein
Obr. příloha 26
Elsa Weissensteinová
Obr. příloha 27
Adéla Weissensteinová (Bondyová) a její děti
Obr. příloha 28
Josefa Weissensteinová
RODINA VOHRYZKOVA
Obr. příloha 29
Podpis Vohryzek
Obr. příloha 30
Dům čp. 639 v Hlinsku v roce 2012
MARIE ALINČOVÁ
Obr. příloha 31
Marie Alinčová
Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo
náměstí 10, Kopie fotografie Marie Alinčové.
Obr. příloha 32
Podpis Marie Alinčové
Městys Trhová Kamenice, Depozitář v bývalé faře, Vzdělávací beseda Neruda
v Trhové Kamenici.
Obr. příloha 33
Alinčova kapela
SOkACh, fond Místní národní výbor Trhová Kamenice, č.alba 2, inv. č. 731, nestr.
Obr. příloha 34
Dům čp. 10 – uprostřed roleta obchodu
Soukromý archiv paní Ivany Bucanové, bytem Trhová Kamenice, Raisovo náměstí 10,
Fotografie domu čp. 10.

Ke stažení zde - Trhová Kamenice

Transkript

Podobné dokumenty

slovo starostky - Trhová Kamenice

CO SE DĚJE V NAŠÍ OBCI

ZL 24 (1) (1) - Pražské centrum židovských studií

david havíř* * jan alinč* * radek bělohlav* * milan kostourek* * top 10

Výroční zpráva 2009

Kulturní přehled za rok 2010

pdf 2.6 MB - Velká Losenice