REG902_Regpol v eu a cr - Katedra regionálních studií

Transkript

Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Regionální politika v EU a ČR
Jiří Vystoupil, René Wokoun
Politika hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie
Rostoucí blahobyt obyvatel v zemích Evropské unie a vnitřní otevřenost pro její
obyvatele i podnikatele není náhodný a rovněž souvisí s evropským integračním procesem,
jeho cíli, institucemi a politikami. Právě jedním z cílů tohoto integračního procesu je snaha o
snižování rozdílů v hospodářské úrovni regionů a členských států. Již v zakládacích
smlouvách EHS z roku 1957 byl sice uvedený cíl stanoven jako jeden z prvořadých, ale při
vzniku EHS nebyla regionálním problémům věnována zvláštní pozornost, protože šestice
původních zakladatelských států měla v podstatě srovnatelnou hospodářskou úroveň.
Postupně, s rozšiřováním ES, se regionální diference v hospodářské a sociální úrovni
projevily jako výrazné. V souladu se zásadou solidarity nebylo je možno pominout, ale bylo
nutno na ně reagovat odpovídajícím instrumentáriem a finančními zdroji.
S tím souvisí zvyšování prostředků určených k postupnému vyrovnávání ekonomické
úrovně zemí a rozvoj regionů v EU pro posílení hospodářské a sociální soudržnosti. Avšak
historická, geografická a kulturní mnohotvárnost zemí a regionů má zůstat zachována.
Významný úkol tedy připadá regionální a strukturální politice, pomocí níž se EU i jednotlivé
členské státy zejména snaží snížit příliš vysoké rozdíly v životní úrovni mezi regiony, aktivně
bojovat s vysokou nezaměstnaností, a to především podporou hospodářských i sociálních
struktur v zaostávajících regionech či v regionech s nevyhovující strukturou průmyslu.
1
Název projektu: Kvalitní vzdělání je efektivní investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Hlavním nástrojem strukturální a regionální politiky se staly strukturální fondy
Evropské unie. Vedle strukturálních fondů existuje fond soudržnosti (kohezní fond), jenž
poskytuje prostředky hospodářsky slabším zemím EU.
Základním účelem vytvořených strukturálních fondů je prostřednictvím rozvojových
programů a projektů snižovat zaostalost znevýhodněných regionů včetně venkovských a
zajistit v těchto oblastech vyrovnaný a udržitelný rozvoj. Na rozdíl od Společné zemědělské
politiky EU, která se striktně drží dohodnutých norem a pravidel a má spíše nárokový
charakter, strukturální fondy poskytují značný prostor pro individuální přístupy k řešení
konkrétních problémů.
Významným rysem podpory ze strukturálních fondů i fondu soudržnosti je skutečnost,
že příjemci této pomoci (na úrovni států, regionů i předkladatelé konkrétních projektů) musí
vyvinout značné úsilí a předložit EU velmi kvalitní programové a projektové dokumenty.
Význam a obecné cíle regionální a strukturální politiky EU
Evropská unie vydává značné množství prostředků na cílevědomé zlepšování struktury
v těch sférách a regionech členských zemí, které potřebují pomoc. Již v roce 1960 byl ustaven
Evropský sociální fond s cílem přispívat k rekvalifikaci pracovní síly v postižených oblastech
a čelit nezaměstnanosti mládeže. Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond byl ustaven
v roce 1962 v souvislosti s financováním společné zemědělské politiky. K posílení
Evropského sociálního fondu došlo v roce 1971. Zavedení společné regionální politiky EU se
váže zejména na založení Evropského fondu regionálního rozvoje v roce 1975, jenž se stal
nosným instrumentem pro realizaci regionální politiky.
Regionální politika EU prošla tedy určitým vývojem, přičemž se v současnosti opírá o
definici uvedenou v článku 130A „Jednotného evropského aktu“ z roku 1986:
Společenství
rozvíjí
a
uskutečňuje
aktivity
vedoucí
k podpoře
celkového
harmonického vývoje a k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství se
zaměřuje zvláště na snižování nerovnoměrností mezi různými regiony a soustřeďuje se na
zaostalé regiony, jimž se dostává nejmenší podpory.
2
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
V tomto smyslu se regionální a strukturální politikou zabývá rovněž „Smlouva o
Evropské unii“ a navazující akty, jako např. Amsterodamská smlouva a Agenda 2000.
V roce 1988 byla uskutečněna první reforma regionální politiky, a to proto, že bylo
nutno hledat efektivnější způsoby realizace integračních cílů ve sféře regionální politiky. Bylo
rozhodnuto o integraci regionální politiky s částí sociální a částí zemědělské politiky do tzv.
strukturální politiky.
Po podepsání Maastrichtské smlouvy dochází k druhé reformě strukturálních fondů
(1993), zejména ustavením fondu soudržnosti.
Celý sektor regionální a strukturální politiky zvýšil svůj podíl na celkových výdajích
Evropské unie. V roce 1997 představovala regionální a strukturální politika více než 35%
výdajů celkového rozpočtu Evropské unie, přičemž je dlouhodobě druhou největší položkou
po podpoře zemědělské politiky EU. Celkový rozpočet pro regionální a strukturální politiku
EU v období let 1994 až 1999 činil 157 miliard ECU. Z této částky bylo věnováno na cíl 1
celkem 104,4 miliard ECU (viz dále).
Období let 2000 až 2006 bylo charakteristické především snahou po větší efektivnosti
využívání finančních
prostředků. V rámci této
snahy po
maximální
efektivnosti
vynakládaných prostředků bylo přijato i snížení počtu cílů realizovaných v rámci regionální a
strukturální politiky EU (3 cíle, 4 Iniciativy Společenství). Zároveň došlo v rámci schválení
finančních prostředků na léta 2000 - 2006 k striktnímu oddělení finančních prostředků pro
„staré“ členské země (původní 15 členských zemí) a nové země (10 států).
Při přípravě programovacího období na další sedmiletou periodu, tj. 2007 - 2013 se
vycházelo z pozitivních zkušeností předcházejícího období, přičemž došlo k celkové redukci
na pouhé tři základní cíle (bez původních Iniciativ).
Hlavní nástroje regionální a strukturální politiky EU, tj. strukturální fondy i fond
soudržnosti, pozitivně přispívají ke snižování regionálních rozdílů a ke zlepšování životního
prostředí, různou měrou se podílejí na výstavbě infrastruktury, podpoře výrobního prostředí,
3
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
investují do lidských zdrojů a podporují podnikatelské prostředí. Jejich význam je i pro
hospodářskou a sociální soudržnost v rámci EU nezastupitelný.
Původní principy regionální a strukturální politiky EU
Regionální a strukturální politika Evropské unie a v podstatě i využívání strukturálních
fondů vychází z několika základních (operačních) principů:
Princip koncentrace
Je to vlastně zásada koncentrace úsilí, která spočívá v tom, aby prostředky fondů byly
využívány pouze k realizaci předem stanovených cílů, co nejúčelněji a nebyly rozmělňovány
na řadu drobných a méně významnějších akcí. Jde tedy o snahu věnovat největší prostředky
do regionů s největšími problémy, pokud možno na projekty přinášející maximální užitek.
Princip partnerství
Zahrnuje úzkou spolupráci mezi Komisí a odpovídajícími orgány na národní,
regionální a místní úrovni určenými každým členským státem pro všechny etapy programů.
Od r. 1994 tyto konsultace se rozšiřují o „kompetentní orgány a osoby - včetně , v rámci
pravidel a běžné praxe každého členského státu, hospodářských a sociálních partnerů
určených členským státem.“ Jde o to, aby se na konkrétním rozdělení podíleli samotní
příjemci, tj. regiony, města, obce i soukromé subjekty, pro něž jsou prostředky určeny.
Princip programování
Programování je třetím hlavním operačním principem strukturálních fondů. Podává
časový rozvrh pro alokaci pomoci. Konec programovacího období se shoduje s finančními
perspektivami pro celkový rozpočet Společenství. Klade se důraz na komplexní přístup
k řešení problémových regionů. Prostředky fondů jsou alokovány na základě víceletých a
víceoborových programů, nikoliv na základě jednotlivých projektů. Prostředky ze
strukturálních fondů jsou alokovány na schválené programy, jež se následně realizují
prostřednictvím konkrétních projektů.
4
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Princip adicionality (doplňkovosti)
Stanovuje, že prostředky vynakládané ze společného rozpočtu EU mají pouze
doplňovat ostatní veřejné výdaje a nikoli je nahrazovat. V podstatě jde o spolufinancování
schválených projektů. Tento princip tedy určuje, že prostředky ze strukturálních fondů EU
pouze doplňují výdaje členských států. Členské státy musí poskytnout finanční informace
potřebné k ověření adicionality při vytváření plánů a pak pravidelně během poskytování
pomoci. Členské státy nemohou v žádném případě využívat prostředky EU poskytované v
rámci regionální či celé strukturální politiky jako náhražku vlastních rozpočtových výdajů,
například nelze ve státním rozpočtu snížit výdaje na dopravní infrastrukturu v důsledku
podpory tohoto okruhu investic z EU. V praxi to znamená, že prostředky poskytnuté ze zdrojů
Evropské unie musí být doplněny určeným podílem zdrojů ze strany příjemce pomoci, ať již
ze státního rozpočtu či rozpočtů regionálních a místních, z privátních zdrojů, event. lze tyto
prostředky doplnit i úvěrem. Prostředky na straně příjemce pomoci lze vhodně kombinovat.
Princip monitorování a vyhodnocování
Jde o průběžné sledování a vyhodnocování prováděných opatření a celkové
efektivnosti vynakládaných prostředků. Nutno připomenout, že jde o velmi důslednou
kontrolu nejen věcného, ale i finančního plnění projektu. Před schválením projektu je
vyžadováno podrobné hodnocení jeho dopadů, pak následuje průběžné monitorování realizace
projektu a nakonec zhodnocení skutečných přínosů projektu. Význam tohoto principu se
neustále zvyšuje.
Princip solidarity
Tento princip vychází ze základní filosofie celého integračního procesu. Hospodářsky
vyspělejší státy svými příspěvky do společného rozpočtu financují rozvoj států ekonomicky
méně rozvinutých.
Princip subsidiarity
5
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
V podstatě jde o to, aby byly jednotlivé cíle plněny na co nejnižší možné úrovni
rozhodování, pokud je možno toto plnění na dané úrovni uspokojivě zajistit. Tento princip je
zakotven v Maastrichtské smlouvě.
Cíle regionální a strukturální politiky do roku 1999
V zájmu růstu účinnosti se regionální a strukturální politika Společenství, později
Evropské unie soustředila na omezený počet priorit. Při reformě strukturálních fondů
stanovilo Společenství pro období 1989 - 1993 celkem pět cílů strukturální politiky, tj.
regionálně politických opatření (prakticky však bylo šest cílů, protože pátý cíl se členil na dva
obsahově rozdílné cíle, a to 5a a 5b) :
1. podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů,
2. přeměna regionů nebo jejich částí, které jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem,
3. boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých lidí a osob vyřazených
z trhu práce do pracovního procesu,
4. podpora adaptace pracovníků na hospodářské změny a změny ve výrobě,
5. podpora rozvoje venkovských regionů:
5a) urychlením strukturálních změn v zemědělství v rámci reformy společné zemědělské
politiky a podporou modernizace a restrukturalizace rybolovu,
5b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských regionů.
Předmětem regionální politiky se staly z těchto cílů cíle č. 1, 2 a 5b.
Výše uvedené cíle strukturální politiky se v předchozím období osvědčily, a proto
zůstaly v platnosti i pro období 1994 - 1999, po vstupu Švédska a Finska v roce 1995 byl
počet cílů rozšířen na šest (tedy na sedm cílů, viz výše):
Cíl 1: Podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů.
6
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Cíl 2: Konverze regionů nebo jejich částí, které jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem.
Cíl 3: Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti a pro začlenění mladých lidí a osob vyřazených
z trhu práce do pracovního procesu, podpora stejných pracovních příležitostí pro muže a ženy.
Cíl 4: Adaptace pracovních sil na průmyslové změny a změny ve výrobním procesu.
Cíl 5: Podpora rozvoje venkovských oblastí:
5a) urychlením strukturálních změn v zemědělství v rámci reformy společné agrární
politiky a podporou modernizace a strukturalizace v rybářství;
5b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských oblastí.
Cíle 1, 2 a 5b) mají specificky regionální charakter, zahrnují opatření omezující se na
určité vhodné regiony nebo jejich části.
Cíle 3, 4 a 5a) zahrnují naopak celou Unii.
Aktem přidružení, tj. vstupem Finska a Švédska vznikl nový regionální cíl:
Cíl 6: Rozvoj a strukturální změny regionů s extrémně nízkou hustotou zalidnění.
Územní jednotky pro strukturální a regionální politiku v Evropské unii
V Evropské unii byla zavedena tzv. nomenklatura územních statistických jednotek NUTS (z francouzského La nomenclature des unités teritoriales statistiques). Jejich stanovení
má význam jednak pro statistické potřeby EU (statistickou službu v rámci EU zastřešuje
EUROSTAT, se sídlem v Lucemburku), jednak pro účely zařazení regionů různé úrovně pod
jednotlivé cíle (s regionálním dopadem) regionální a strukturální politiky EU. Řadu let se
však stanovení těchto jednotek opíralo jenom o sdělení Eurostatu.
Tyto územní jednotky byly posléze stanoveny v Nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 1059/2003 ze dne 26. května 2003 o vytvoření společné klasifikace územních
statistických jednotek (NUTS). Hlavním smyslem tohoto nařízení je vytvořit společnou
7
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
statistickou klasifikaci územních jednotek, dále jen „NUTS“, která by umožňovala sběr,
sestavování a šíření harmonizovaných regionálních statistik ve Společenství. Klasifikace
NUTS uvedená v tomto nařízení plně nahrazuje „Klasifikaci územních statistických jednotek
(NUTS)“ vytvořenou Statistickým úřadem Evropských společenství ve spolupráci
s národními statistickými úřady členských států. Klasifikace NUTS je hierarchická. Jednotlivé
členské státy rozděluje na územní jednotky úrovně NUTS 1, každou z těchto jednotek
rozděluje na územní jednotky úrovně NUTS 2 a územní jednotky úrovně NUTS 2 jsou dále
rozděleny na územní jednotky úrovně NUTS 3. Určitou územní jednotku je však možné
klasifikovat na několika úrovních NUTS. Každý členský stát může rozhodnout o dalším
hierarchickém členění svého území, přičemž se dále člení úroveň NUTS 3. To tedy znamená,
že členský stát má právo si stanovit podrobnější územní členění. Stávající správní jednotky
v členských státech jsou prvním kritériem pro definici územních jednotek. Za tímto účelem se
„správní jednotkou“ rozumí zeměpisná oblast se správním orgánem, který má pravomoc
přijímat správní nebo politická rozhodnutí pro tuto oblast v právním a institucionálním rámci
členského státu.
Při vymezení NUTS je nutno vedle existence územně správních úrovní, vycházet z
jejich komplementarity (tzn. řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých
jednotek nižších) a sledovat i velikost jednotek ve vztahu k praxi EU.
Pokud neexistují pro danou úroveň NUTS v členském státě žádné správní jednotky
odpovídající velikosti, vytváří se tato úroveň NUTS agregováním vhodného počtu stávajících
menších sousedících správních jednotek. Tato agregace zohledňuje kritéria, jako jsou
zeměpisné, sociálněekonomické, historické, kulturní nebo environmentální podmínky. Takto
vzniklé agregované jednotky jsou dále nazývány „nesprávními jednotkami“. Jejich velikost
v členském státě musí pro danou úroveň NUTS ležet v hraničních hodnotách počtu obyvatel,
jež je stanovena ve výše uvedeném nařízení.
8
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
V příslušném Nařízení EP a Rady (ES) č. 1059/2003 o společné klasifikaci územních
jednotek pro statistiku je stanovena minimální a maximální hodnota (počet obyvatel) pro tři
základní úrovně NUTS regionů:
Tabulka 1: Hodnoty (počet obyvatel) pro tři základní úrovně NUTS regionů
Úroveň
minimum
maximum
NUTS 1
3 miliony
7 milionů
NUTS 2
800 000
3 miliony
NUTS 3
150 000
800 000
Následující tabulka ukazuje průměrnou populační velikost regionů NUTS pro členské
státy za rok 2000 (v tisících):
9
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Tabulka 2: Průměrná populační velikost regionů NUTS pro členské státy za rok 2000 (v tisících):
Úroveň 1
Úroveň 2
Úroveň 3
Členské státy (původních 15)
4 862
1 797
355
Nové členské země
10 439
1 970
555
NUTS 1 - je územní jednotkou typu velkých oblastí (zemí, makroregionů) daného
státu (největší regionální srovnávací jednotkou), je obvykle tvořena několika jednotkami v
úrovni NUTS 2. Srovnatelným příkladem může být Rakousko a Belgie, které se shodně dělí
na tři územní jednotky NUTS 1, podobně i Nizozemsko se člení na čtyři jednotky NUTS 1.
Právě s ohledem na určitou analogii se srovnatelnými zeměmi EU a na historické a
geografické podmínky České republiky by bylo bývalo vhodné uvažovat o dvou až třech
jednotkách NUTS 1 (např. Čechy, Morava, Praha).
NUTS 2 - je jednotkou řádově nižší, obvykle odpovídá úrovni středního článku
územně správního členění daného státu. V ČR nelze v podstatě pro tuto úroveň použít VÚSC,
protože některé jsou příliš malé, např. Karlovarský a Liberecký kraj.
NUTS 3 - je jednotkou vesměs odpovídající úrovni nejnižšího územně správního
regionu státní správy (úroveň „okresů“ a příp. „krajů“). U menších států EU osciluje jejich
velikost v počtu obyvatel mezi 200 až 400 tisíci.
Lokální administrativní jednotka první hierarchické úrovně (LAU 1) – dříve NUTS 4 není legislativně vymezena a jako územní jednotka není v řadě států EU určena.
Lokální administrativní jednotka druhé hierarchické úrovně (LAU 2) - dříve NUTS 5 –
také není legislativně vymezena, je nejmenší lokální jednotkou, zpravidla na úrovni obce.
Jednotky NUTS 2 a 3 mají přímou vazbu na strukturální fondy, podle nich se do roku
1999 zařazovaly regiony pro podporu v rámci cíle 1 (podpora rozvoje a strukturálních změn
zaostávajících regionů – NUITS 2), cíle 2 (Konverze regionů nebo jejich částí, jež jsou vážně
ohroženy hospodářským úpadkem – NUTS 3 a mikroregiony) a cíle 5b (podpora rozvoje
venkovských regionů umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských oblastí) a
10
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
rovněž příhraniční oblasti programu INTERREG. I v letech 2000 až 2006 regiony na úrovni
NUTS 2 a 3 hráli rozhodující roli z pohledu příjmu pomoci ze strukturálních fondů (cíl 1 –
podpora rozvoje a strukturálního přizpůsobování zaostávajících regionů – původní cíl 1 a 6;
cíl 2 – podpora hospodářských a sociálních přeměn oblastí se strukturálními potížemi –
původní cíl 2 a 5b). V této souvislosti je však třeba uvést, že pod cíl 2 byly zařazeny i regiony
menší, např. mikroregiony. Pro programovací období 2007 – 2013 mají opět rozhodující
význam jednotky NUTS 2, a to pro cíl 1 Konvergence.
Legislativní zajištění regionální a strukturální politiky v EU
Regionální a zejména strukturální politika je v rámci Evropské unie zajištěna celou
řadou právních aktů. Provádění strukturální a regionální politiky v Evropské unii vychází ze
Smlouvy o Evropském společenství, kde je včleněna pod titulem hospodářská a sociální
soudržnost. V článku 130a smlouvy je zakotvena klauzule, že „Společenství usiluje zejména o
snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje různých regionů a o zmírňování zaostalosti regionů,
které jsou v nejméně výhodné situaci včetně venkovských oblastí“, v článku 130b se pak
uvádí, že „Společenství podporuje dosažení těchto cílů prostřednictvím strukturálních fondů“
a v článku 130d je pak uveden vznik fondu soudržnosti.
Opatření vztahující se k různým aspektům realizace strukturální politiky jsou po
legislativní stránce zakotvena v nařízeních Rady EU ke strukturálním fondům. Nařízení
představuje závazný legislativní akt normativní povahy, obecně závazný jak na úrovni
Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států, který může zavazovat jak tyto státy,
tak i jejich vnitrostátní subjekty práva.
Pro regionální politiku a strukturální fondy lze považovat za nejvýznamnější
následující právní akty Evropského společenství:
Články ze Smlouvy o založení Evropského společenství týkající se politiky hospodářské a
sociální soudržnosti (strukturální a regionální politiky) - oblast primární legislativy.
11
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Jde zejména o úvodní články 2 a 3 a články 130a až 130e z hlavy XIV (Hospodářská a
sociální soudržnost). S politikou hospodářské a sociální soudržnosti mající průřezový
charakter samozřejmě souvisí i ostatní společné politiky Společenství, v praxi se zejména
jedná o oblast společných pravidel pro soutěž (hlava V. smlouvy), např. čl. 92 (podpory
poskytované státy - na oblasti cíle 1 strukturálních fondů se vztahuje odst. 3 písm. a/ tohoto
článku), finanční ustanovení (články 199 až 209), které vymezují rozpočtové záležitosti
Společenství, články 130r až 130t (oblast životního prostředí, Protokol o Hospodářském a
sociálním výboru a Výboru regionů atd.).
Legislativa platná do roku 2006
Sekundární právní předpisy, jež se dotýkaly strukturální a regionální politiky do roku 2006,
respektive u dofinancování programů až do roku 2008:
Jedná se zejména o nařízení o strukturálních fondech a kohezním fondu, která jsou
v členských státech účinná přímo, a která proto nejsou předmětem transposice do národních
legislativ, pouze je třeba vytvořit podmínky k jejich využívání. Jde o:
Nařízení Rady (EC) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova ze Zemědělského
podpůrného a záručního fondu a měnící a zrušující některá nařízení.
Nařízení Rady (EC) č. 1260/1999 stanovující obecná ustanovení o strukturálních fondech,
upravuje postupy pro řízení a provádění pomoci ze strukturálních fondů; toto nařízení je
podrobně rozvedeno v navazujících předpisech.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1261/1999 o Evropském fondu
regionálního rozvoje.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1262/1999 o Evropském sociálním
fondu.
12
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Nařízení Rady (EC) č. 1263/1999 o Finančním nástroji pro podporu rybářství.
Nařízení Rady (EC) č. 1264/1999 měnící nařízení (ES) č. 1164/94 o založení Kohezního
fondu.
Nařízení Rady (EC) č. 1265/1999 měnící přílohu II k Nařízení Rady (EC) č. 1164/94 o
založení Kohezního fondu.
Nařízení Rady (EC) č. 1266/1999 o koordinaci pomoci žadatelským státům v rámci
předvstupní strategie.
Nařízení Rady (EC) č. 1267/1999 vytvářející nástroj pro strukturální politiku pro
předvstupní fázi (ISPA).
Nařízení Rady (EC) č. 1268/1999 o podpoře Společenství pro předvstupní opatření pro
rozvoj zemědělství a venkova v žadatelských státech střední a východní Evropy
v předvstupním období (SAPARD); Poslední tři nařízení upravují pomoc Evropské unie
kandidátským zemím.
V nařízení Komise (ES) č. 438/2001 ze dne 2. března 2001 jsou stanovena detailní
pravidla pro provádění nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 v oblasti finančního řízení a
finanční kontroly pomoci poskytované v rámci strukturálních fondů.
Nařízení Komise (ES) č. 1685/2000 ze dne 28. července 2000 stanovuje podrobná
pravidla pro způsobilost výdajů na činnosti spolufinancované strukturálními fondy.
V nařízení Komise (ES) č. 448/2001 ze dne 2. března 2001 jsou uvedena podrobná
pravidla pro postup při provádění oprav financování.
Podrobná pravidla pro informační a propagační opatření členských států v souvislosti
s pomoci ze strukturálních fondů popisuje nařízení Komise (ES) č. 1159/2000 ze dne 30.
května 2000.
Komunitární úpravu regionální a strukturální politiky dále upravily následující
nařízení a další dokumenty:
13
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Nařízení (ES) č. 1783/1999 Evropského Parlamentu a Rady o Evropském fondu
Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1784/1999 o Evropském sociálním
fondu.
Nařízení Rady (ES) č. 1258/1999 o financování Společné zemědělské politiky.
Nařízení Rady (ES) č. 1259/ 1999, stanovující společná pravidla pro přímé platby
v rámci Společné zemědělské politiky.
Nařízení Komise (EHS) č. 1865/1990, týkající se úroků z účtu za opožděné platby,
které mají být účtovány v případě opožděné refundace pomoci ze strukturálních fondů.
Nařízení Komise (ES) č. 643/2000 ze dne 28. března 2000 o opatřeních pro používání
eura pro účely rozpočtového řízení strukturálních fondů.
Nařízení Komise (EHS) č. 2064/1997 stanovující podrobná opatření pro implementaci
nařízení Rady (EHS) č. 4253/88, pokud jde o členskými státy prováděnou finanční
kontrolu operací spolufinancovaných ze strukturálních fondů /pozměněno 398R2406/.
Nařízení Rady (ES) č. 1164/1994 o zřízení Fondu soudržnosti.
Nařízení Komise (ES) č. 1386/2002, upravující konkrétní podmínky systému řízení a
kontroly pomoci z Fondu soudržnosti, který je obecně upraven nařízením Rady ES
1164/1994.
Nařízení Komise (ES) č. 1750/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení
Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského
podpůrného a záručního fondu (EAGGF).
Rozhodnutí Komise (ES) č. 500/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů
členským státům ze strukturálních fondů kromě regionů patřících pod Cíl 1 v rámci
Finančního nástroje pro usměrňování rybolovu pro období 2000–2006.
14
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Rozhodnutí Komise (ES) č. 501/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů
členským státům pro Cíl 1 strukturálních fondů pro období 2000–2006.
Rozhodnutí Komise č. 502/1999, vytvářející seznam regionů patřících pod Cíl 1
strukturálních fondů pro období 2000–2006.
Rozhodnutí Komise č. 503/1999, vytvářející pro každý členský stát limit populace
patřící pod Cíl 2 strukturálních fondů pro období 2000–2006.
Rozhodnutí Komise č. 504/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským
státům pro Cíl 2 strukturálních fondů pro období 2000–2006.
Rozhodnutí Komise č. 505/1999, vytvářející indikativní rozdělování přídělů členským
státům pro Cíl 3 strukturálních fondů pro období 2000–2006.
Usnesení Rady č. 1220(01)/1996 o stejných příležitostech pro muže a ženy
v evropských strukturálních fondech.
Usnesení Rady č. 820 (01)/1994 o podpoře stejných příležitostí pro muže a ženy
v akcích evropských strukturálních fondů.
Sdělení Komise č. 310(01)/1998 – návody k regionální podpoře poskytované státy.
Cíle regionální a strukturální politiky Evropské unie v letech 2000 - 2006
Pro období let 2000 – 2006 byly formulovány a schváleny tři cíle, přičemž první dva
byly regionální a třetí plošný:
Cíl 1 - podpora rozvoje a strukturálního přizpůsobování regionů, které ve svém rozvoji
zaostávají za ostatními (stručně řečeno – podpora zaostávajících regionů);
Cíl 2 - podpora hospodářské a sociální konverze oblastí, které se potýkají se strukturálními
problémy (stručně řečeno – podpora regionů se strukturálními problémy);
15
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Cíl 3 - podpora adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání, odborné přípravy a
zaměstnanosti (stručné vyjádření – podpora vzdělávání a zaměstnanosti).
Tabulka 3: Podpora za strukturálních fondů podle cílů v období 2000 - 2006
Cíl 1
ERDF
ESF
EAGGF –
FIFG
podpůrná sekce
Cíl 2
Cíl 3
ERDF
ESF
ESF
Původní zaměření cíle 1, tj. podpora rozvoje zaostávajících regionů, bylo pro období
2000 – 2006 rozšířeno o obsah dřívějšího cíle 6, který byl zaměřen na pomoc řídce
zalidněným regionům. Pro cíl 1 platilo, že: byl určen pro regiony NUTS 2 s HDP na 1
obyvatele nižším než 75 % průměru EU (průměr za roky 1994/96); o zařazení regionu
rozhodovala EK; v těchto regionech žilo 22 % populace EU; pro cíl bylo určeno 69,7 %
prostředků fondů (136 mld. Euro); do cíle 1 byly zařazeny rovněž nejodlehlejší (zámořské)
regiony EU a regiony bývalého cíle 6; přechodné období 6 nebo 7 let pro regiony, které
v předcházejícím období čerpaly z cíle 1 a pro období 2000-2006 nesplnila kritéria (měly
vyšší HDP); cíl 1 byl rovněž určen pro území z dřívější iniciativy Společenství PEACE (Irsko
a Severní Irsko) a pro švédské pobřeží Botnického zálivu.
V rozsahu pomoci se odrazil počet obyvatel, rozdíl mezi bohatstvím regionu a
průměrem EU, a bohatství státu, jehož je region součástí. Dodatečná pomoc se poskytla
regionům s velmi vysokou nezaměstnaností. Společně s cílem 2 měl cíl 1 zahrnout 35 % - 40
% obyvatel Unie ve srovnání s 51 % v minulém období.
Pro cíl 2 platila následující fakta: cíl 2 byl určen pro regiony postižené
socioekonomickou restrukturalizací, přičemž nezískávali pomoc z cíle 1; regiony pod cíl 2
16
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
musely splňovat kritéria Spol1ečenství, případně další kritéria stanovená státem, na jehož
území leží; o zařazení regionu rozhodovala EK po konzultaci s jednotlivými státy při
zachování pravidla, že maximální redukce nesmí přesáhnout 1/3 oblastí, které získávaly
podporu z Cíle 2 a Cíle 5b v roce 1999; v regionech zařazených pod cíl 2 žilo 18 % populace
EU: oblasti průmyslu a služeb (10 %), venkovské oblasti (5 %), městské oblasti (2 %), oblasti
závislé na rybolovu (1 %); pro cíl 2 bylo určeno 11,5 % prostředků fondů (22,5 mld. Euro);
byla stanoveno přechodné období 6 let pro území, která dříve čerpala z cíle 2 a cíle 5b a pak
nebyla pod tento cíl zařazena. Pod cíl 2 byly zařazeny: oblasti kde docházelo k hospodářským
a sociálním změnám v sektoru průmyslu a v sektoru služeb, venkovské oblasti, které pro
nedostatek ekonomické diverzifikace značně upadaly, městské oblasti, které se dostaly do
potíží v důsledku ztráty ekonomických aktivit, depresí procházející oblasti závislé na
rybolovu.
Cíl 3 byl plošný a jeho záměrem bylo rozvíjení aktivit týkajících se lidských zdrojů:
byl určen pro regiony, které nezískávaly pomoc z cíle 1; rámec pro akce členských států
v oblasti lidských zdrojů; adaptace a modernizace systémů vzdělávání, odborné přípravy a
zaměstnanosti: spojené s ekonomickými a sociálními změnami, systémy celoživotního
vzdělávání a odborné přípravy, aktivní politiky zaměstnanosti, podporou rovných příležitostí;
pro cíl bylo určeno 12,3 % prostředků fondů (24 mld. Euro).
Základním smyslem bylo, aby se členským státům pomohlo přizpůsobovat a
modernizovat jejich systémy vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti. Trhy práce se
měly modernizovat v souladu s víceletými plány zaměstnanosti a s novou hlavou o
zaměstnanosti, včleněnou do Amsterodamské smlouvy.
17
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Fondy, iniciativy a instituce financující regionální a strukturální politiku EU do
roku 2006
Strukturální fondy
V minulých programovacích obdobích, tj. do roku 2006 byly pro podporu opatření
regionální a strukturální politiky používány čtyři strukturální fondy (SF):
Evropský fond regionálního rozvoje – ERDF
Evropský fond regionálního rozvoje byl jedním ze čtyř strukturálních fondů, jejichž
společným cílem bylo snižování rozdílů v životní úrovni mezi regiony Evropské unie.
Z ERDF byly rozdělovány finanční prostředky především na plnění Cílů 1 a 2 regionální a
strukturální politiky EU a dále z něho byly financovány Iniciativy společenství INTERREG a
URBAN, jakož i inovační opatření.
Základním posláním ERDF byla pomoc při odstraňování regionálních nerovností a
posilování rozvoje a konverze regionů. Dále měl podporovat stabilní a trvale udržitelný rozvoj
a přispět k vytváření trvale perspektivních pracovních míst (viz Směrnice č. 1783/1999).
Hlavními oblastmi politiky ERDF byly:
produktivní investice k vytvoření nebo zachování permanentních pracovních míst;
investice do infrastruktury:
které v regionech získávajících podporu z Cíle 1, pomáhají růstu ekonomického
potenciálu, přizpůsobení strukturálním změnám a tvorbě nebo udržení trvale
perspektivních pracovních míst, včetně investic do infrastruktury přispívající
k založení a rozvoji transevropských sítí v oblasti dopravy, telekomunikací a
energetické infrastruktury s cílem spojit centrální regiony Společenství se
strukturálně znevýhodněnými regiony, jejichž zaostávání je způsobeno
18
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
geografickou (ostrovní, vnitrozemské nebo periferní) polohou;
které se v regionech získávajících podporu z Cílů 1 a 2 nebo z Iniciativ
Společenství týkají diversifikace ekonomických lokalit a průmyslových oblastí
procházejících úpadkem, obnovy v městských oblastech procházejících krizí a
revitalizace a zlepšení dostupnosti venkovských oblastí a oblastí závislých na
rybolovu; prostředky do infrastruktury tam, kde je modernizace nebo
regenerace infrastruktury nezbytná pro tvorbu nebo rozvoj ekonomických
aktivit vytvářejících pracovní místa, včetně infrastrukturního napojení, na
kterých jsou tyto aktivity závislé;
rozvoj endogenního potenciálu podporováním lokálního rozvoje a aktivit malého a
středního podnikání:
podpora služeb pro podniky, zvláště v oblasti managementu, marketingu a
výzkumu a služeb společných pro více podniků;
financování transferu technologií, včetně transferu informací a sběru informací,
spolupráce mezi podniky a výzkumnými pracovišti a financování zavádění
inovací v podnicích;
podpora přístupu podniků k úvěrům a půjčkám vytvořením příslušných finančních
nástrojů;
přímá investiční pomoc podnikům;
podpora infrastruktury nezbytné pro lokální rozvoj;
pomoc organizačním strukturám poskytujícím služby pro vytváření nových
pracovních míst, ale nejsou financovány z Evropského sociálního fondu;
technická pomoc.
V regionech získávajících pomoc z Cíle 1 mohl ERDF financovat také investice pro
rozvoj vzdělání a zdraví obyvatelstva, které přispívaly k vyrovnávání rozdílů mezi regiony.
19
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Finanční příspěvky ERDF mohly být poskytnuty na akce podporující:
produktivní prostředí, především růst konkurenceschopnosti malých a středních firem
a zvyšování atraktivity regionů, zvláště zlepšení standardu jejich infrastruktury;
výzkum a rozvoj technologií, především zavádění nových technologií a inovací a
posilování technologických a výzkumných kapacit pro regionální rozvoj;
rozvoj informační společnosti;
rozvoj cestovního ruchu a investic do kultury, včetně ochrany kulturního a přírodního
dědictví, s podmínkou, že budou vytvořena trvalá pracovní místa;
ochranu a zlepšení životního prostředí, zvláště preventivní akce podporující
ekonomický rozvoj, čisté a účinné využití energií a rozvoj obnovitelných
energetických zdrojů;
rovnost mezi muži a ženami v oblasti zaměstnání, jednak zakládáním firem, jednak
prostřednictvím infrastruktury nebo služeb schopných sladit rodinný a pracovní
život;
nadnárodní,
přeshraniční
a
meziregionální
spolupráci
k trvale
udržitelnému
regionálnímu a lokálnímu rozvoji.
Poslání
odstranění regionální nerovnosti ve Společenství;
podpora stabilního a trvale udržitelného rozvoje a trvalých pracovních míst.
Oblasti politiky
produktivní investice k vytvoření nebo zachování permanentních pracovních míst;
infrastruktura,
Transevropské sítě (TEN),
regionální infrastruktura;
20
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
endogenní potenciál,
místní rozvoj,
malé a střední podnikání (SME);
technická pomoc;
v oblastech zařazených do Cíle1 vzdělání a zdraví obyvatelstva.
Evropský sociální fond – ESF
Evropský sociální fond (ESF) byl nejstarším ze čtyř strukturálních fondů. Už od roku
1957 na principu společného financování podporuje aktivity členských zemí Evropské unie
směřující ke zlepšení perspektiv lidí při hledání práce a získávání potřebných kvalifikací. ESF
se objemem finančních prostředků zařadil na druhé místo mezi strukturálními fondy.
Evropský sociální fond spolufinancoval pomoc členským státům při plnění odsouhlasených
cílů, které směřovaly k získání většího počtu a lepších pracovních míst. Jeho posláním bylo
předcházet nezaměstnanosti a bojovat s ní, umožnit pracovní síle v EU a evropským
podnikům takové zázemí, které by jim umožnilo využít nových příležitostí a zároveň by je
ochránilo před problémy na trhu práce. Pomáhal rozvíjet schopnosti lidí, zejména těch, kteří
mají zvláštní problémy s hledáním práce, udržením zaměstnání nebo návratem na pracoviště
po delší nepřítomnosti. Mohl také poskytnout potřebnou pomoc, kdy se lidé s těmito změnami
vyrovnávali. Rovněž poskytoval podporu členským státům při zavádění nových aktivních
politik a systémů určených k boji se základními příčinami nezaměstnanosti a pro zvýšení
kvalifikace. Podporu také poskytoval podle konkrétních požadavků regionů, jež čelily
mimořádným problémům. Od roku 2000 poskytuje Evropský sociální fond významnou
politickou a finanční podporu při uvádění Evropské strategie zaměstnanosti do života.
Zásadní roli sehrál Evropský sociální fond v podpůrných opatřeních spadajících do
Národního akčního plánu zaměstnanosti členského státu. Avšak nikoliv celá strategie
zaměstnanosti se realizovala na národní úrovni, protože důležitou roli měly i regionální a
21
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
místní orgány v rámci vlastní působnosti. Nové Nařízení o Evropském sociálním fondu
výslovně odkazovalo na vhodnost podpory místních iniciativ zaměřených na zvýšení
zaměstnanosti ve všech oblastech politiky zaměstnanosti, které si členský stát přál oslovit.
Evropský sociální fond se především zaměřuje na podporu potřeb individuálních osob
s cílem zvýšit jejich zaměstnatelnost, ale lze jej také aplikovat i pro zlepšení systémů a
struktur tak, aby trh práce samotný lépe fungoval. Z tohoto fondu byla poskytována pomoc
především v rámci cíle 1 strukturálních fondů.
Postupně se zformovalo pět základních oblastí politiky Evropského sociálního fondu:
1. Rozvoj a podpora aktivní politiky na trhu práce
boj proti nezaměstnanosti a její prevence,
prevence dlouhodobé nezaměstnanosti jak u žen, tak i u mužů,
usnadnění opětovné integrace dlouhodobě nezaměstnaných na trhu práce,
podpora profesního začlenění mladých lidí a osob, které se vrací na trh práce po
období nepřítomnosti,
podpora profesní integrace osob vracejících se na trh práce po období
nepřítomnosti.
2. Podpora rovných příležitostí pro všechny v přístupu na trh práce se zvláštním
důrazem na ty, kterým hrozí vyloučení ze společnosti (např. zdravotně postižení,
etnické menšiny a další skupiny a osoby).
3. Podpora a zlepšování školení, vzdělávání a poradenství jakožto součástí politiky
celoživotního vzdělávání s cílem:
umožnit a zlepšit přístup na trh práce a začlenění do něho,
zlepšit a udržet zaměstnatelnost a podpořit profesní mobilitu,
posílit spojení mezi vzdělávacími či školicími institucemi a trhy práce.
22
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
4. Podpora kvalifikované, vzdělané a přizpůsobivé pracovní síly, inovací a flexibilní
organizace práce, rozvoje podnikání a podmínek umožňujících vytváření
pracovních míst a podpora dovedností a rozvoj lidského potenciálu ve výzkumu,
vědě a technologii.
5. Konkrétní opatření na zlepšení přístupu žen na trh práce a jejich účasti na něm
včetně rozvoje jejich pracovní kariéry, přístupu žen k novým pracovním
příležitostem a zahájení vlastního podnikání a snížení vertikální a horizontální
segregace na základě pohlaví na trhu práce.
V uvedených pěti oblastech měl Evropský sociální fond současně tři zásadní záměry:
podpora místních iniciativ v oblasti zaměstnanosti, zejména místní a regionální úmluvy
řešící zaměstnanost,
sociální aspekty a situace na trhu práce ovlivňující rozvoj informační společnosti, rozvoj
jejího pracovního potenciálu a umožnění jejích možností a výhod všem,
zajištění rovných příležitostí pro muže a ženy je společným cílem pro všechny činnosti.
Evropský
sociální
fond
tedy
pomáhal
rozvíjet
zaměstnanost
podporou
zaměstnatelnosti, podnikání a rovných příležitostí a investuje do lidských zdrojů.
Konkrétně byl ESF orientován na tyto činnosti:
podpora a doplňování aktivit členských států EU v oblasti sociální politiky, zvláště
pokud jde o víceleté národní akční plány zaměstnanosti (rozvoj aktivní politiky na trhu
práce pro boj s nezaměstnaností, zvláště dlouhodobou, podpora reintegrace dlouhodobě
nezaměstnaných nebo absentujících do trhu práce, pomoc mladým lidem při vstupu na
trh práce);
podpora rovných příležitostí na trhu práce, zejména v případě lidí na okraji společnosti;
podpora a rozvoj vzdělávacích, post-graduálních, rekvalifikačních a poradenských
programů pro zvýšení konkurenceschopnosti na trhu práce a mobility pracovních sil;
podpora a rozvoj kvalifikované pracovní síly, tvorby pracovních míst a inovací v oblasti
23
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
organizace práce;
podpora rovných příležitostí pro ženy a muže na trhu práce;
rozvoj struktur a mechanismů sociální politiky (vzdělávání učitelů a odborných
pracovníků, snazší přístup k vzdělávacím a rekvalifikačním programům, modernizace a
zlepšení efektivnosti služeb souvisejících s trhem práce, vývoj systémů pro anticipaci
vývoje nezaměstnanosti a požadavků na kvalifikaci pracovní síly apod.)
podpora informovanosti a publicity
podílení se na implementaci Iniciativy Společenství EQUAL (boj s diskriminací a
nerovným přístupem na trhu práce)
spolufinancování inovačních opatření (pilotní projekty, studie a výměna zkušeností a
informací v oblasti sociální politiky) a technické pomoci související s přípravou,
implementací, monitorováním, kontrolou a vyhodnocováním operací financovaných
fondem.
Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (podpůrná sekce) - EAGGF-G
Hlavním smyslem Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu bylo
jakožto jednoho ze strukturálních fondů až do roku 2006 a při dočerpávání prostředků až do
roku 2008 pomáhat chránit spojení mezi zemědělstvím a půdou, zlepšovat a podporovat
konkurenceschopnost zemědělství jakožto klíčové aktivity ve venkovských oblastech.
Zajišťoval diverzifikaci činností ve venkovských oblastech a pomáhal udržovat osídlení
venkovských oblastí. Měl chránit a zlepšovat životní prostředí, krajinu a venkovské památky.
Jak vyplývá z názvu, dělil se tento fond na část záruční a podpůrnou. Záruční část byla
tvořena okolo 95 % všech výdajů fondu a sloužila v naprosté většině případů pro financování
Společné zemědělské politiky. Pouze nepatrná část z těchto prostředků mohla být v souladu
s Nařízením Rady EU č. 1257/1999 využita pro podporu některých opatření v rámci Cíle 2.
Do strukturálních fondů patřila tedy pouze podpůrná část, která však disponovala
pouze zhruba dvacetinou celkových financí fondu. Tato část se podílela na financování
24
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
operací spadajících zejména pod Cíl 1 a v některých specifických případech i pod Cíl 2.
EAGGF jako celek se v oblasti rozvoje venkova účastnil především těchto aktivit:
investice do zakládání a rozvoje zemědělských holdingů za účelem zvýšení
konkurenceschopnosti, produktivity, kvality výrobků;
pomoc začínajícím farmářům;
podpora vzdělávacích programů pro pracovníky v zemědělství a lesnictví;
podpora zemědělců při předčasném odchodu do důchodu;
podpora zemědělství v oblastech s nepříznivými přírodními podmínkami a oblastech
s přísnějším ekologickým režimem;
podpora zemědělských aktivit zohledňujících životní prostředí a tvorbu krajiny, podpora
agroturistiky;
podpora zpracování a marketingové strategie pro zemědělské výrobky, které mají dobré
předpoklady pro uplatnění na trhu;
podpora a rozvoj lesnictví;
podpora adaptace a rozvoje venkovských oblastí (rozvoj služeb, infrastruktury a
turistiky ve venkovských oblastech, ochrana a obnova kulturního dědictví apod.);
účast na financování Iniciativy Společenství LEADER (rozvoj venkova) – týká se pouze
podpůrné sekce.
Finanční nástroj pro podporu rybolovu - FIFG
Podobně jako EAGGF fungoval tento nástro v rámci strukturálních fondů do roku
2006. Jeho posláním bylo podporovat: změny v rybářském sektoru; modernizace loďstva;
rozvoj chovu ryb; ochrana některých přímořských oblastí; vybavení rybářských přístavů;
výroba a obchod s rybími výrobky; podpora výroby.
25
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Každý fond se také mohl podílet na opatřeních technické pomoci a na pilotních nebo
vzorových projektech. Uvedené strukturální fondy v tehdejším složení, tedy až do roku 2006
sloužily k naplňování cílů strukturální a regionální politiky EU.
Fond soudržnosti
V Maastrichtské smlouvě je stanoveno, že finanční prostředky z Fondu soudržnosti –
CF (někdy též označovaného jako Kohezní fond) budou poskytovány členským státům
Evropské unie s HNP na obyvatele nižším než je 90 % průměru Společenství (měřeno paritou
kupní síly). Podmínkou ovšem je, že vyvíjejí snahu k naplnění konvergenčních kritérií
nutných pro členství v Evropské měnové unii.
Přestože obecným cílem Fondu soudržnosti je opět podpora hospodářské a sociální
soudržnosti Společenství, nepatří mezi Strukturální fondy. Z Fondu soudržnosti jsou
financovány dva druhy projektů:
projekty zaměřené na problematiku životního prostředí a trvale udržitelného
rozvoje, tzn. projekty životního prostředí přispívající k dosažení cílů
stanovených společnou politikou Unie v této oblasti;
projekty společného zájmu ve sféře dopravní infrastruktury, které směřují
k plnění priorit stanovených Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady
č. 1692/96/EC z 23. července 1996 o rozvoji transevropských dopravních sítí.
Dále Fond soudržnosti spolufinancoval následující aktivity:
předběžné studie k projektům vhodným pro financování z Kohezního fondu;
opatření technické pomoci včetně propagačních a informačních kampaní, zvláště se
jedná o:
o horizontální opatření, jako jsou srovnávací studie pro vyhodnocení dopadu
podpory Společenství;
o opatření a studie přispívající k vyhodnocení, monitorování, kontrole nebo
26
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
ocenění projektů a k posílení a zajištění koordinace a souladu projektů,
zejména s dalšími politikami Společenství;
o opatření a studie související s implementací projektů.
Evropská investiční banka
Evropská investiční banka (EIB) má na rozdíl od předchozích fondů vlastní právní
subjektivitu. Jejím posláním je přispívat k vyváženému a nerušenému rozvoji společného trhu
v zájmu Společenství, přičemž k tomu využívá jak prostředků získaných na kapitálovém trhu,
tak prostředků vlastních. Nevýdělečným poskytováním půjček a záruk usnadňuje financování
projektů: na rozvoj méně rozvinutých oblastí; na modernizaci nebo konverzi podniků anebo
na vytvoření nových pracovních příležitostí vzniklých postupným utvářením společného trhu,
které pro svůj rozsah nebo pro svou povahu nemohou být plně financovány prostředky
dostupnými v jednotlivých členských státech; společného zájmu více členských zemí, které
pro svůj rozsah nebo povahu nemohou být plně financovány prostředky dostupnými
v jednotlivých členských státech. Banka usnadňuje financování investičních programů, a to
s pomocí ze strukturálních fondů i dalších nástrojů.
Iniciativy Společenství
Část prostředků strukturálních fondů byla v období 2000 až 2006 vyčleněna na
samostatné Iniciativy Společenství, přičemž větší pozornost věnujeme těm Iniciativám, jež se
realizovaly v České republice:
 INTERREG – podpora přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce za účelem
harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje Společenství jako celku.
Evropská komise schválila v dubnu 2000 pokračování Iniciativy Společenství
INTERREG III na období 2000 – 2006, přičemž pro financování bylo určeno 4 875 mil. Euro
(v cenách roku 1999). Doplněná iniciativa měla tři základní sekce:
27
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
A - Zaměřenou na přeshraniční spolupráci podporující integrovaný regionální rozvoj
mezi pohraničními regiony. Byla tedy určena pouze pro přeshraniční spolupráci
regionů.
B - Zaměřenou na nadnárodní spolupráci přispívající k integrovanému území mezi
státy Evropské unie. Byla soustředěna na nadnárodní spolupráci.
C - Cílenou na posílení meziregionální spolupráce a podporující politiky a techniky
meziregionálního ekonomického rozvoje, neměla geografické omezení, mohly
spolupracovat všechny regiony.
Projekty byly spolufinancovány jak EK, tak členskými státy. Program INTERREG III byl
financován pouze z Evropského fondu regionálního rozvoje. Příspěvek ERDF mohl být do
výše 50 % celkových nákladů, v regionech zahrnutých do Cíle 1 až do výše 75 % nákladů.
EK předložila finanční alokaci prostředků pro jednotlivé členské státy. Kritériem byl
především podíl obyvatelstva:
1. v regionech na vnitřních hranicích EU,
2. ve zvláště periferních oblastech,
3. v regionech na hranicích se státy střední a východní Evropy.
Rovněž byla přijata zásada, že 50 – 80 % národních prostředků musí být alokováno na
přeshraniční spolupráci a 6 % na meziregionální spolupráci.
Státy, které nebyly členy EU a zúčastňovaly se akcí v rámci INTERREGu III, mohly
získat finanční prostředky na spolupráci z programu PHARE-CBC, národních programů
PHARE, ISPA a SAPARD nebo z programů TACIS (pro státy SNS) a MEDA (pro státy
kolem Středozemního moře). Dále bylo možno získat půjčky Evropské investiční banky
(EIB).
INTERREG IIIA
28
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Byl zaměřen na přeshraniční spolupráci mezi sousedními regiony k rozvoji
přeshraničních sociálněekonomických center společnými rozvojovými strategiemi.
Podporované oblasti:
Všechna území NUTS III lokalizovaná podél vnitřních i vnějších hranic EU
Některé NUTS III v pobřežních oblastech
V některých případech mohly pobírat podporu i území sousedící s pohraničními a
přímořskými NUTS III. Program byl určen také pro území, která nebyla klasifikována jako
NUTS III, ale byla uvnitř pohraničních regionů NUTS III, nebo pro region, kde taková území
sousedila s jinými pohraničními oblastmi. Pro takové případy však existujovalo finanční
omezení – obdržené podpory nesměly přesáhnout 20 % prostředků programu Interreg.
Priority
1. Podpora rozvoje městských, venkovských a pobřežních oblastí
2. Posílení podnikatelského prostředí
3. Rozvoj malých a středních podniků, včetně cestovního ruchu
4. Rozvoj místních aktivit podporujících zaměstnanost
5. Pomoc při integraci na trhu práce, včetně sociální integrace
6. Iniciativy podporující využití lidských zdrojů a zařízení pro výzkum a vývoj,
vzdělávání, kulturu, komunikaci, zdraví a právní ochranu
7. Opatření na ochranu životního prostředí podporující účinné využití energie a
obnovitelné energetické zdroje
8. Podpora dopravních, informačních a komunikačních sítí a služeb, vodních a
energetických systémů
9. Růst spolupráce v právní a administrativní oblasti
10. Růst lidského i institucionálního potenciálu pro přeshraniční spolupráci
29
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
INTERREG IIIB
Nadnárodní spolupráce mezi národními, regionálními a lokálními orgány byla
zaměřena na podporu větší integrace uvnitř EU formováním větších seskupení regionů.
Podporovala trvale udržitelný a vyrovnaný rozvoj uvnitř unie a lepší integraci mezi členskými
státy a kandidátskými zeměmi a dalšími sousedními zeměmi.
V programech INTERREG IIIB byl kladen zvláštní důraz na významně periferní
regiony a ostrovní regiony. Poskytovaly také příležitost k podpoře spolupráce mezi skupinami
regionů, které měly společné problémy, jako např. horské oblasti.
Podporované oblasti:
Podpora nadnárodní spolupráce mohla být poskytována na celém území Evropské unie
a v regionech sousedících s EU. Regionální seskupení byla sestavena na základě bývalých
programů INTERREG IIC (prostorové plánování) a pilotních projektů vycházejících z bývalé
směrnice o ERDF (článek 10 o prostorovém plánování) z období 1994 – 1999, protože tyto
programy ještě nebyly tehdy ukončeny.
Jednalo se o:
1. Alpskou oblast (v EU Rakousko, alpské regiony Itálie a Francie a SRN a
Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Slovinsko)
2. Archimed (Řecko a italské regiony Kalábrie, Basilicata, Apulie a Sicílie)
3. Atlantickou oblast (Portugalsko, Irsko a regiony v širším zázemí Atlantického
oceánu ve Španělsku, Francii a Velké Británii)
4. Region Baltského moře (Dánsko, Finsko, Švédsko, severní spolkové země SRN
v EU, jihovýchodní Norsko, severní Polsko, pobaltské státy a regiony
v severozápadním Rusku)
5. CADSES (střední Evropa, Jaderské moře, Podunají a jihovýchodní Evropa –
Rakousko, nové spolkové země SRN, Bavorsko a Bádensko – Württembersko,
30
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
východní regiony Itálie, Řecko a mimo EU všechny státy CEFTA a bývalé
Jugoslávie, Albánie, Bulharsko a evropská část Turecka)
6. Severní periferie (Skotsko, severní a střední Finsko a Švédsko, západní a severní
Norsko a Island)
7. Region Severního moře (regiony Evropské unie v širším zázemí Severního moře a
regiony jižního a jihozápadního Norska)
8. Jihozápadní Evropa (Pyrenejský poloostrov a regiony jihozápadní Francie)
9. Severozápadní Evropa (celé území BENELUXu, Velké Británie a Irska, převážná
část starých spolkových zemí SRN a regiony severní Francie)
10. Nejvzdálenější regiony (Azory, Madeira, Kanárské ostrovy, francouzské zámořské
departementy v Karibské oblasti a Réunion)
11. Středozemí (pobřežní oblasti EU v západní části Středozemního moře, včetně
italských regionů Lombardie, Piemont a Valle d'Aosta, francouzského regionu
Rhône-Alpes a portugalského Algarve, dále Andora, Švýcarsko a regiony
v Maroku, Alžírsku a Tunisku.)
Návrhy na nadnárodní spolupráci musely vycházet:
 ze zkušeností z programů INTERREG IIC
 priorit politik Společenství, zvláště transevropských dopravních sítí
 doporučení Evropského prostorového plánu rozvoje (ESDP)
Priority
1. rozšíření regionálních rozvojových strategií na nadnárodní úroveň, včetně
spolupráce mezi městy nebo městskými oblastmi a venkovskými oblastmi;
2. podpora účinných a trvale udržitelných dopravních systémů spolu s lepším
přístupem k informační společnosti; cílem bylo usnadnit komunikaci mezi ostrovy
a periferními regiony;
31
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
3. podpora ochrany životního prostředí a přírodních zdrojů, především vodních
zdrojů.
Ve specifických případech zvláště periferních regionů nadnárodní spolupráce měla
podporovat tyto iniciativy:
 ekonomickou integraci a podporu spolupráce mezi těmito regiony a regiony
v dalších členských státech;
 podporovat spojení se zeměmi v jejich širším geografickém zázemí (Karibská
oblast, Latinská Amerika, Atlantický oceán, severozápadní Afrika a Indický
oceán).
INTERREG IIIC
Program INTERREG IIIC byl určen pro výměnu zkušeností týkajících se regionálního
rozvoje a kooperace, zahrnoval i regiony mimo Evropskou unii, zvláště v zemích usilujících o
vstup. V rámci programu byly čtyři priority:
1. Meziregionální spolupráce veřejné správy a dalších subjektů v regionech
získávajících pomoc v rámci Cílů 1 a 2. Cílem bylo podpořit přímou spolupráci
mezi partnery v těchto regionech a partnery v ostatních oblastech. Jednalo se
zejména o výměnu zkušeností.
2. Meziregionální spolupráce veřejné správy a dalších subjektů zapojených
v programech INTERREG. Tyto akce mohly pokrývat kooperaci jak na
přeshraniční, tak i nadnárodní úrovni s cílem dosáhnout většího pozitivního efektu.
3. Meziregionální spolupráce mezi městy. Měly podporovat akce vedoucí ke zvýšení
kvality života v městských oblastech.
4. Meziregionální spolupráce mezi regiony zapojenými do regionálních inovačních
akcí.
Z programu byly financovány tři základní typy projektů:
32
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
1. Operace regionálního rozsahu
Byly cíleny k podpoře strategického přístupu kooperace mezi regiony. Mohly být
složeny z několika menších projektů, ale musely se týkat minimálně tří regionů – např.
skupina regionů vypracovala plán, který zahrnoval projekty dopravního spojení, cestovního
ruchu a kooperace malých a středních podniků.
2. Individuální meziregionální kooperační projekty
Byly určeny k výměně zkušeností v oblasti metodologie a projektování a měly
napomáhat jejich implementaci v regionech. Výsledkem měl být nikoliv jen transfer znalostí
(jako v následujících programech Sítě), ale také kooperace při implementaci projektů.
Obdobou této podpory byly např. již tehdy existující programy RECITE a Ecos-Ouverture.
3. Sítě
Tento typ projektů byl zaměřen na výměnu zkušeností při implementaci projektů mezi
regiony jak v Evropské unii, tak i mimo její hranice. Byl určen především na semináře,
studijní cesty a výměnu odborníků.
 URBAN – podpora hospodářské a sociální regenerace měst a příměstských oblastí
procházejících krizovým obdobím.
Iniciativa Společenství URBAN II byla zaměřena na podporu návrhů a implementaci
inovačních rozvojových modelů pro ekonomickou a sociální regeneraci městských oblastí
v úpadku. Měla také posílit výměnu informací a zkušeností s trvale udržitelným rozvojem
měst v Evropské unii.
Podporovaná území
Do této iniciativy bylo zařazeno cca 50 měst s 20 tis. a více obyvateli. Tyto městské
oblasti mohly být v kterémkoliv regionu (nebyly tedy omezeny skutečností, že pobíraly
podporu z Cílů 1 nebo 2), ale musely splňovat nejméně tři z následujících podmínek:
33
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
vysoká míra dlouhodobé nezaměstnanosti
nízká úroveň ekonomické aktivity
vysoká úroveň chudoby
potřeba strukturálních změn vzhledem k ekonomickým a sociálním potížím
vysoký podíl imigrantů, etnických menšin nebo uprchlíků
nízká úroveň vzdělání a kvalifikace
vysoká úroveň kriminality a zločinnosti
nestabilní demografický vývoj
zvláště špatné environmentální podmínky
Priority
Renovace budov v kontextu tvorby zaměstnanosti, integrace místního obyvatelstva,
respektování životního prostředí a všeobecného zlepšení života ve městech.
Lokální iniciativy zaměstnanosti vedoucí k směrování pracovních míst do životního
prostředí, kultury a služeb, se zvláštním zřetelem na rovnost mezi muži a ženami.
Zdokonalování vzdělávacích systémů a systémů odborné přípravy.
Rozvoj systémů veřejné dopravy nepoškozujících životní prostředí.
Podpora zavádění manažerských systémů zlepšujících využití energie a využívajících
obnovitelné zdroje energie.
Rozvoj potenciálu, který vytváří technologie informační společnosti v ekonomickém
sociálním a environmentálním sektoru.
Každý z programů musí zahrnovat opatření pro posílení výměny informací a
získaných zkušeností při regeneraci městských oblastí v úpadku.
34
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
 Leader + – rozvoj venkovských oblastí.
Leader+ byla jedna ze čtyř Iniciativ Společenství financovaných v rámci strukturálních
fondů EU pro programovací období 2000-2006. Celkové finanční prostředky pro tuto
iniciativu činily 2020 mil. Euro. Leader+ byl financován prostřednictvím Evropského
zemědělského záručního a podpůrného fondu.
Leader + navazoval na iniciativu Leader II z předchozího programovacího období a
zaměřil se na podporu vysoce kvalitních a náročných integrovaných strategií pro rozvoj
venkovských oblastí. Leader+ kladl důraz na spolupráci a vytváření sítí mezi venkovskými
oblastmi. O podporu v rámci iniciativy Leader+ mohly žádat v podstatě všechny venkovské
oblasti v rámci Evropské unie.
Cílem Leader+ bylo pomoci aktérům na venkově zamyslet se nad dlouhodobým
potenciálem jejich oblasti, pomoci jim implementovat integrované originální strategie
udržitelného rozvoje spojené s novými způsoby využití přírodního a kulturního bohatství,
posílení ekonomického prostředí s důrazem na vytváření pracovních míst, zlepšení
organizačních schopností v rámci komunit.
EQUAL – nadnárodní spolupráce zaměřená na boj proti všem formám diskriminace a
nerovnosti na trhu práce.
Evropská komise přijala směrnice určené členským státům pro novou Iniciativu
Společenství – EQUAL – 14.4.2000. Tato Iniciativa byla dodatečně zařazena do systému
strukturální politiky EU, přičemž stavěla na iniciativách Employment a Adapt z předchozího
programovacího období let 1994-1999. Evropský sociální fond poskytl prostředky pro
EQUAL ve výši 2,84 miliard EUR. EQUAL pomáhal vytvořit nadnárodní partnerství usilující
o nové prostředky v boji se všemi formami vyloučení ze společnosti, diskriminace a
nerovností spojené s trhem práce. Pomáhal vybudovat „rozvojové partnerství“ spojující
partnery z veřejných orgánů a soukromých institucí a asociací při prosazování priorit
Evropské strategie zaměstnanosti v jejich regionu nebo oblasti činnosti. Poskytoval nové
35
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
prostředky v boji se všemi typy diskriminace a nerovností na trhu práce. V rámci této
Iniciativy byly členské státy Evropské unie schopny spolupracovat nadnárodně v jakýchkoliv
následujících tematických oblastech prostřednictvím rozvojových partnerství:
1. Zaměstnatelnost,
podpora zapojení a znovuzapojení do pracovního procesu, otevřeného všem,
boj proti rasismu na pracovišti.
2. Podpora podnikání,
otevření procesu zakládání podniků pro všechny,
zvýšení kvality práce v sociálním hospodářství (terciární sektor).
3. Adaptabilita,
rozvoj praktik „zahrnujících“ pracoviště a pokračování odborného vzdělávání,
zavedení informačních technologií, předjímání změny a modernizace dovedností.
4. Rovné příležitosti pro ženy a muže,
rozvoj nových forem organizace práce pro sladění rodinného a pracovního života,
snížení rozdílů mezi muži a ženami a odstranění segregace na pracovišti.
Právě v rámci Iniciativy EQUAL existovala možnost mezinárodní spolupráce partnerů
s Evropské unie a příjemců pomoci Phare při přípravě novátorských aktivit.
36
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Programování a financování strukturální a regionální politiky
v období 2000-2006
Programování v letech 2000 - 2006
Programování v Evropské unii je založeno na povinnosti zpracovávat víceleté
rozvojové programy; strukturální fondy nepřispívají k financování jednotlivých akcí, ale k
podpoře rozvojových programů, které mají svůj vlastní rozpočet členěný podle priorit,
subprogramů a jednotlivých opatření. Struktura těchto programů zahrnuje analýzu území
včetně vymezení slabých a silných stránek a stanovení celkové strategie rozvoje území. Na
tuto strategii pak navazuje podrobné rozpracování jednotlivých opatření (nikoliv ovšem v
úrovni projektů) včetně vymezení finančního rámce (prostředky EU, národní prostředky státní, regionální, místní a další a rovněž prostředky soukromého sektoru), splnění principu
doplňkovosti a definování podmínek realizace programu.
Převažovaly přitom programy iniciované na národní úrovni, na něž připadlo v letech
2000 až 2006 94 % prostředků strukturálních fondů; 5,35 % prostředků připadlo na Iniciativy
Společenství a zbytek, tj. 0,65 % výdajů byl využíván na inovační opatření a opatření
technické pomoci.
V zemích, které celé nebo velkou částí svého území spadaly v letech 2000 až 2006 do
cíle 1, existoval třífázový plánovací postup: nejprve byl zpracován Národní rozvojový plán
(NDP - National development plan), na jehož základě Komise ve spolupráci s členským
státem formulovala tzv. Rámec podpory společenství (CSF - Community support framework).
Na základě schváleného CSF členský stát předložil jednotlivé operační programy, které
mohly být odvětvové - celoplošné a regionální - pro každý region NUTS 2. V zemích, kde do
cíle 1 přpadly pouze ojediněle vybrané regiony a pro podporu v rámci regionálního cíle 2, se
volila forma tzv. Jednotného programového dokumentu (SPD - Single programming
37
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
document), který v sobě zahrnoval všechny výše uvedené tři fáze, ke kterému Evropská
komise přijala tzv. závazné rozhodnutí.
Programy spolufinancované EU se mohou zaměřovat na široké spektrum opatření v
návaznosti na definovanou rozvojovou strategii daného území. Může jít zejména o oblast
podpory hospodářského rozvoje (podpora podniků, regionální hospodářský rozvoj, inovace,
technologický transfer, cestovní ruch), zemědělství, lesnictví a obnovy venkova, opatření na
podporu výstavby infrastruktury (dopravní, energetická, vodohospodářská, telekomunikační),
zlepšení životního prostředí, podporu zvyšování kvalifikace lidských zdrojů a různá opatření
na podporu zaměstnanosti aj. Podrobnosti o možném zaměření podpor jsou obsaženy v
jednotlivých nařízeních Rady EU ke strukturálním fondům.
Východisko pro programování tvoří v členských státech Evropské unie systém
prostorového či regionálního plánování. Podle Evropské charty regionálního plánování
(schválené konferencí příslušných ministrů zemí EU v roce 1983) je posláním regionálního
plánování vyjadřovat v prostoru hospodářské, společenské, kulturní a ekologické záměry
společnosti a uplatňovat interdisciplinární a souborný přístup k řešení vyváženého
regionálního rozvoje. Regionální plánování v západní Evropě není identické s naším územním
plánováním, které především akcentuje racionální organizaci ploch v území, ale nezahrnuje
řešení hospodářských a sociálních otázek souvisejících s rozvojem určitého regionu.
Výdaje strukturálních fondů v letech 2000 - 2006
Ze strukturálních fondů bylo možmo financovat: iniciativy členských států, Iniciativy
Společenství a inovační opatření a opatření technické pomoci.
Tabulka 4: Rozdělení prostředků mezi strukturální fondy a Fond soudržnosti pro období 2000 – 2006
(v mil. Euro, v cenách roku 1999)
Roky
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
SF
29 430
28 840
28 250
27 670
27 080
27 080
26 660
2000 - 2006
195 000
38
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
CF
Celkem
2 615
2 615
2 615
2 615
2 515
2 515
2 510
18 000
32 045
31 455
30 865
30 285
29 595
29 595
29 170
213 000
Celkový objem prostředků přidělených na strukturální fondy a Fond soudržnosti
postupně v jednotlivých letech klesal (viz tab. 3.2). Snižoval se i relativní podíl výdajů na
strukturální operace na celkovém rozpočtu Evropské unie, a to z necelých 36 % v roce 2000
na cca 28% v roce 2006.
Největší objem prostředků byl alokován v rámci cíle 1, k čemuž se vázala obecná
podmínka, že žádný region profitující z pomoci pod cílem 1, nesměl zároveň využívat pomoc
z cíle 2 nebo 3, rozdělení prostředků bylo tedy následující: 69,7 % na cíl 1; 11,5 % na cíl 2;
12,3 % na cíl 3; 5,35 % na Iniciativy Společenství; 0,4 % na inovační opatření; 0,25 % na
technickou pomoc; 0,5 % na akce FIFG mimo oblasti zařazené do cíle 1.
Základní omezení pro příjem pomoci ze strukturálních fondů a kohezního fondu bylo
nastaveno tak, aby celkové transfery z těchto fondů nepřesáhly 4% HDP u žádného z tehdy
současných či budoucích členských států. Jednalo se tedy o zamezení vážných problémů s
absorbcí. To tedy znamenalo, že co byl schopen daný stát spolehlivě a více méně
bezproblémově spolufinancovat.
Regionální a strukturální politika Evropské unie v období 2007 - 2013
Proměny politiky soudržnosti
Rozvoj politiky soudržnosti je těsně spojen s historií prohlubování a rozšiřování Unie.
Lze skutečně nalézt mnoho paralel mezi procesem evropské integrace na jedné straně a
rostoucí důležitostí politiky soudržnosti na straně druhé (srov. tab. 10).
39
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Politika soudržnosti Evropské unie je ve stavu neustálých změn, částečně s ohledem
rozšíření unie, částečně vzhledem k důsledkům nového finanční výhledu pro období 2007 2013 a částečně následkem potřeby zlepšit účinnost této politiky.
Evropská unie s 25 členskými státy čelí větším ekonomickým, sociálním a
teritoriálním disparitám jak na národní, tak i na regionální úrovni. Proto, aby se Evropská unie
lépe vypořádala s globální konkurencí a splnila očekávání svých občanů, bude potřeba
významně finančně podpořit posílení potenciálu růstu a konkurenceschopnosti států a regionů.
Tabulka 5: Evropská integrace a politika soudržnosti EU
Hlavní kroky
Vývoj politiky
evropské integrace
soudržnosti EU
Smlouva o Evropském
Obecná ustanovení preambule
hospodářském společenství
smlouvy a článku 2
Počátek
První rozšíření - Dánsko, Irská
Zřízení Evropského
70. let
republika a Velká Británie
fondu regionálního rozvoje
Střed
„Iberské” rozšíření -
Integrované programy
80. let
Španělsko a Portugalsko
pro středomořskou oblast
Konec
Jednotný evropský akt -
Delorsův programový balík I a reformy
80. let
1992 program vnitřního trhu
strukturálních fondů z roku 1988
1993
Smlouva o Evropské unii:
Delorsův programový balík II a
hospodářská a měnová unie
zřízení Fondu soudržnosti
Přistoupení Finska,
Zřízení Cíle 6
Švédska a Rakouska
strukturálních fondů
Agenda 2000
Reforma
1957
1995
1997
–
1999
40
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
2004
Přistoupení 10 států: Česká
Začlenění nových států do systému
republika, Slovensko, Maďarsko,
Polsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko,
Estonsko, Malta, Kypr
2006
Prohloubení procesu integrace a
Další reformy
příprava dalšího rozšíření
Úlohou politiky ekonomické, sociální a teritoriální soudržnosti je napomoci plnění
úkolů, jejichž cílem je snižovat rozdíly a jako katalyzátor aktivovat ekonomický, sociální a
teritoriální rozvoj Evropské unie.
Na schůzkách Evropské rady v Lisabonu a Göteborgu hlavy států a vlád učinily
politický závazek - posílit konkurenceschopnost Evropské unie. Pro dosažení náročných cílů
z Lisabonu a Göteborgu a pro podporu iniciativ v regionech se politika soudržnosti potvrzuje
jako jeden nejefektivnějších nástrojů. Strukturální fondy již podporují udržitelný rozvoj, růst a
konvergenci.
Třetí zpráva o pokroku v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti
Zpráva popisuje stav regionů v rozšířené Evropské unii na příkladech příjmů,
zaměstnanosti a produktivity. Rovněž poskytuje informace o způsobech, jakými členské státy
a jejich regiony využily příležitosti poskytované střednědobým hodnocením strukturálních
fondů k zlepšení svých rozvojových programů.
V závěrech Třetí zprávy o soudržnosti z roku 2004 je uveden návrh na změny politiky
ekonomické a sociální soudržnosti pro další programovací období 2007 - 2013.
Dne 14. července 2004 zveřejnila Evropská komise návrhy pěti nových nařízení
upravujících budoucí podobu politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2007 2013. Tento balíček nařízení obsahujoval obecné nařízení, kterým se stanovil společný soubor
41
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
pravidel pro všechny nástroje, a zvláštní nařízení pro Evropský fond regionálního rozvoje
(EFRR), Evropský sociální fond (ESF) a Fond soudržnosti. Dále bylo navrženo nové nařízení,
které členským státům a regionům mělo poskytnout volitelný rámec pro zřízení orgánů pro
přeshraniční spolupráci (Evropské uskupení pro přeshraniční spolupráci).
Nové cíle politiky soudržnosti Evropské unie v letech 2007 - 2013
Při stanovování cílů regionální a strukturální politiky pro období 2007 až 2013 došlo
k redukci ze tří cílů na dva a ke zrušení Iniciativ s tím, že Iniciativa Společenství Interreg III z
období 2000 - 2006 se stala třetím samostatným cílem. Jednotlivé cíle tvoří:
Cíl 1 - Konvergence: podpora růstu a tvorby pracovních míst v nejméně rozvinutých
členských zemích a oblastech.
Podpora regionů s HDP nižším než 75 % průměru EU.
Podpora Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) bude zaměřena na:
modernizaci a diverzifikaci ekonomické struktury členských států a regionů
rozšíření a zlepšení základní infrastruktury; ochranu životního prostředí
Podpora z Evropského sociálního fondu (ESF):
zlepšení kvality a schopnosti institucí trhu práce, vzdělávacích systémů a sociálních a
ošetřovatelských služeb;
zvýšení investic do lidského kapitálu
adaptace veřejné správy, posílení administrativní kapacity národních a regionálních
správ
Cíl 2 - Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionálních
programů pro regiony a orgány regionálním správy podporující ekonomické změny v
průmyslových, městských a venkovských oblastech.
42
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Podpora regionů nespadající pod Cíl "Konvergence" tj. HDP nad 75 %
průměru EU.
Oblasti intervence:
inovace a ekonomika založená na znalostech,
životní prostředí a předcházení rizikům,
dostupnost a služby základního ekonomického významu (komunikační sítě) tj. posilování
prvků Lisabonské a Göteborgské strategie.
Cíl 3 - Evropská územní spolupráce: podpora harmonického a vyváženého rozvoje
na území Unie.
Financování: ERDF.
Vychází ze současné Iniciativy Interreg, tj. podpora další integrace EU spoluprací na
přeshraniční, mezinárodní a meziregionální úrovni.
Hlavní priority:
podpora rozvoje vědy a výzkumu a informační společnosti,
životní prostředí a předcházení rizikům,
řízení vodních zdrojů.
Současné období (od roku 2007 do roku 2013) realizace regionální a strukturální politiky EU
(politiky soudržnosti) je charakteristické především snahou po větší efektivnosti využívání
finančních prostředků. V rámci této snahy po maximální efektivnosti vynakládaných
prostředků bylo přijato i snížení počtu cílů ze tří na dva a počtu Iniciativ ze čtyř na jednu (třetí
cíl), viz tab. 11. Dále došlo k vyčlenění
podstatné části podpory venkova ze systému
regionální a strukturální politiky a k jejímu přechodu pod zemědělskou politiku, přičemž byl
ustanoven nový fond - Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova2.
2
European Agricultural Fund for Rural Development (EAFRD).
43
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Činnost Společenství v souladu s primární legislativou je zaměřena na posilování hospodářské
a sociální soudržnosti rozšířené Evropské unie s cílem podporovat harmonický, vyvážený a
udržitelný rozvoj Společenství. Tato činnost se uskutečňuje za pomoci fondů, Evropské
investiční banky a dalších stávajících finančních nástrojů. Jejím cílem je zmenšovat
hospodářské, sociální a územní rozdíly, které vznikly zejména v zemích a regionech, jejichž
rozvoj zaostává, a v souvislosti s hospodářskou a sociální restrukturalizací a se stárnutím
obyvatelstva. Opatření přijatá v rámci fondů jsou na celostátní a regionální úrovni zaměřena
na
priority
Společenství
v
zájmu
udržitelného
rozvoje
posilováním
růstu,
konkurenceschopnosti, zaměstnanosti, sociálního začlenění a ochrany a kvality životního
prostředí.
Regionální politika EU prošla až do současnosti určitým vývojem poznamenaným hledáním
optimální podoby celého tohoto systému a snahou o větší koncentraci pomoci. Současným
obdobím, které započalo v letošním roce a skončí až v roce 2013 (s možností dofinancování
projektů až do roku 2015) se nadále budeme zabývat.
Tabulka 6: Srovnání cílů a nástrojů politiky soudržnosti v minulém a současném programovém období
2000 – 2006
2007 - 2013
Cíle
Finanční nástroj
Fond soudržnosti
Fond soudržnosti
Cíl 1
Cíle
Finanční nástroj
ERDF3
Fond
ESF4
soudržnosti
(Cíl 1) Konvergence
EAGGF –
ERDF
orientační sekce
ESF
5
FIFG6
3
European Regional Development Fund – Evropský fond regionálního rozvoje.
European Social Fund – Evropský sociální fond.
5
European Agricultural Guidance and Guarantee Fund – Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond.
4
44
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
ERDF
(Cíl 2) Regionální
ESF
konkurenceschopnost a
Cíl 2
zaměstnanost
Cíl 3
ESF
regionální úroveň
národní úroveň
INTERREG
ERDF
URBAN
ERDF
EQUAL
ESF
(Cíl 3) Evropská územní
LEADER+
Rozvoj venkova a
restrukturalizace
9 CÍLŮ
ESF
ERDF
EAGGF –
orientační sekce
EAGGF – záruční
Problematika rozvoje venkova a rybolovu není
sekce
už součástí politiky soudržnosti, ale byla
FIFG
zařazena pod Společnou zemědělskou politiku.
rybolovu mimo
rámec Cíle 1
spolupráce
ERDF
6 FINANČNÍCH
NÁSTROJŮ
3 CÍLE
3 FINANČNÍ
NÁSTROJE
Nová koncepce regionální a strukturální politiky (politiky soudržnosti) Evropské unie v
letech 2007-13
Pro programovací období let 2007 až 2013 byly, jak je uvedeno výše, stanoveny už jenom tři
základní cíle:
Konvergence
6
Financial Instrument for Fisheries Guidance – Finanční nástroj pro podporu rybolovu.
45
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Cíl „Konvergence“ zahrnuje členské státy a regiony, jejichž rozvoj zaostává. Tento cíl je
zaměřen na regiony, jejichž hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele měřený paritou kupní
síly je nižší než 75 % průměru Společenství7. Regiony postižené statistickým dopadem
souvisejícím se snížením průměru Společenství po rozšíření Evropské unie mají z tohoto
důvodu dostávat značnou přechodnou podporu8, aby mohly dokončit konvergenční proces.
Tato podpora má skončit v roce 2013 a poté nemá následovat další přechodné období.
Členské státy, na něž je zaměřen cíl „Konvergence“ a jejichž hrubý národní důchod (HND) na
obyvatele je nižší než 90 % průměru Společenství, mají čerpat podporu v rámci Fondu
soudržnosti9.
Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
Cíl „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ zahrnuje území Společenství mimo cíl
„Konvergence“10. Způsobilé regiony jsou regiony cíle 1 v programovém období 2000–2006,
které již nadále nesplňují kritéria regionální způsobilosti cíle „Konvergence“, a které proto
čerpají přechodnou podporu, jakož i všechny ostatní regiony Společenství.
Evropská územní spolupráce
Cíl „Evropská územní spolupráce“ zahrnuje regiony v blízkosti pozemních nebo mořských
hranic, oblasti nadnárodní spolupráce definované s ohledem na opatření prosazující
integrovaný územní rozvoj a podporu meziregionální spolupráce a výměny zkušeností.
V dalším textu se podrobněji zaměříme na uvedené tři základní cíle regionální a strukturální
politiky (politiky soudržnosti) Evropské unie:
1. Konvergence: podpora hospodářského růstu a tvorby pracovních míst v nejméně
rozvinutých členských zemích a regionech
7
Analogicky jako cíl 1 v programovém období 2000-2006.
Regiony se statutem „phasing out“ – jedná se o regiony v bývalé EU-15, jejichž HDP/obyv. by bylo pod 75 %
průměru EU-15.
9
Analogie s programovacím obdobím 2000-2006.
10
Analogicky jako cíl 2 a cíl 3 v programovém období 2000-2006.
8
46
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Programy konvergence zahrnuly méně rozvinuté členské země a regiony, které v souladu se
Smlouvou11 jsou hlavní prioritou politiky soudržnosti. Smlouva vyžaduje snižování disparit
mezi „úrovněmi rozvoje různých regionů a zaostáváním znevýhodněných regionů nebo
ostrovů včetně venkovských oblastí“ (čl. 158). Rozšíření (k 1.5.2004 o 10 států a k 1.1.2007 o
2 státy) přineslo bezprecedentní růst rozdílů v rámci Evropské unie, jejichž snížení bude
vyžadovat dlouhodobé úsilí. Do tohoto cíle by byly zařazeny především ty regiony, jejichž
HDP/obyv. je menší než 75 % průměru EU.
Klíčovým cílem politiky soudržnosti je v tomto smyslu podpořit vytváření podmínek a
faktorů pro zvýšení růstu, který povede ke skutečné konvergenci. Připravené strategie plánují
rozvoj dlouhodobé konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Komise navrhla, aby prozatímní
(přechodná) podpora byla aplikována v rámci tohoto cíle v těch regionech, které mají
HDP/obyv. nižší než 75 % průměru EU15 (tzv. statistický efekt rozšíření). Jsou to regiony,
jejichž objektivní podmínky se nezměnily, ačkoliv jejich HDP/obyv. je relativně vyšší
v rozšířené Unii. Tato podpora by však měla skončit v roce 2013.
Cíl „Konvergence“ je určen na urychlení konvergence nejméně rozvinutých členských států a
regionů s tím, že zlepší podmínky pro růst a zaměstnanost prostřednictvím zvýšení kvality
investic do hmotného a lidského kapitálu, rozvoje inovací a znalostní společnosti, zlepšení
schopnosti přizpůsobovat se hospodářským a sociálním změnám, ochrany a zlepšování
životního prostředí a výkonnosti správy. Tento cíl představuje prioritu fondů.
Programy jsou podporované z finančních zdrojů Evropského fondu pro regionální rozvoj
(anglická zkratka ERDF, česká EFRR), Evropského sociálního fondu (ESF) a z Fondu
soudržnosti (anglická zkratka CF, česká zkratka FS; používá se rovněž označení Kohezní
fond) v souladu s principy uvedenými ve Smlouvě:
Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) poskytuje podporu pro:
modernizaci a diverzifikaci ekonomických struktur členských zemí a regionů se zvláštní
pozorností věnovanou inovacím a podnikání, zejména vytváření užších vazeb mezi
11
Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství.
47
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
výzkumnými institucemi a průmyslem, usnadnění přístupu a využití informačních a
komunikačních technologií (ICT), rozvoj podmínek pro VaV (vědu a výzkum), zlepšení
přístupu k financím a know-how a povzbuzení nových podnikatelských projektů;
rozšíření a modernizaci základní infrastruktury jako jsou dopravní, telekomunikační a
energetické sítě, zásobování vodou a environmentální zařízení;
ochranu životního prostředí, zejména pomoc členským zemím dosáhnout plné shody
s právními akty EU, podpora rozvoje eko-průmyslu, revitalizace devastovaných
průmyslových ploch, podpora prevence přírodních a technologických ohrožení, investice
do infrastruktury vztahující se k Natuře 2000 a přispívající k udržitelnému ekonomickému
rozvoji, preference čistších metod dopravy a rozvoj a využití obnovitelných zdrojů
energie;
posílení institucionální kapacity národní a regionální správy při řízení strukturálních fondů
a Kohezního fondu.
Evropský sociální fond posílil svou roli hlavního finančního nástroje v podpoře Evropské
strategie zaměstnanosti. Poskytuje podporu pro:
zlepšení kvality a přístupnosti institucí na trhu práce, vzdělávacích systémů a služeb
sociální péče;
zvýšení investic do lidského kapitálu prostřednictvím zlepšení úrovní vzdělání, adaptací
dovedností občanů a zajištěním přístupu pro všechny na trh práce;
adaptaci veřejné správy na změny prostřednictvím výstavby administrativy a jejích
kapacit.
Nová generace programů vztahujících se k zaměstnanosti také hledá inspiraci ve zkušenostech
minulé iniciativy EQUAL (inovace, zlepšení postavení ve společnosti, partnerství a
transnacionální spolupráce v oblasti zaměstnanosti).
48
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Kohezní fond je využíván členskými státy, jejichž HNP je nižší než 90 % průměru EU (měřen
v PPS12 a vypočítán na základě hodnot Společenství dostupných za tři poslední roky v době,
kdy bylo učiněno rozhodnutí). Stejně jako v předchozím období Komise navrhla zachovat
vyhodnocení uprostřed programovacího období, které bude posuzovat způsobilost pro
Kohezní fond.
V souladu s prioritami stanovenými finančním výhledem musí Kohezní fond posílit svůj
příspěvek k udržitelnému rozvoji. Proto zůstávají nejdůležitějšími prioritami transevropské
dopravní sítě, zejména projekty v evropském zájmu, a environmentální infrastruktura.
S ohledem na dosažení přijatelné rovnováhy reflektující individuální potřeby nových
členských zemí se předpokládá také podpora projektů v oblasti železnic, námořní dopravy,
vnitřních vodních cest a multimodální dopravní programy mimo TEN-T13, udržitelná městská
doprava a důležité investice do životního prostředí v klíčových oblastech energetické
efektivnosti nebo obnovitelných zdrojů.
2. Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: příprava a podpora změn
I když intervence do méně rozvinutých členských zemí a regionů zůstávají prioritou politiky
soudržnosti, analýzy Třetí i Čtvrté zprávy o soudržnosti potvrzují, že existují důležité výzvy
(na různé úrovni), jimž čelí všechny členské země.
Zejména se členské země, regiony i občané budou muset přizpůsobit rychlým ekonomickým a
sociálním změnám a restrukturalizaci, které probíhají ve světovém měřítku, globalizaci
obchodu, pohybu směřujícímu ke znalostní ekonomice a společnosti. Budou také muset řešit
problémy, jež vyplývají ze stárnutí populace, růstu imigrace, nedostatku práce v klíčových
sektorech a sociálního vylučování.
V tomto kontextu musí Evropská unie hrát důležitou roli. Určujícím prvkem je především
implementace Lisabonské agendy. V tomto směru může finanční podpora Společenství
12
13
V paritě kupní síly.
Transeuropean Transport Network – Transevropská dopravní síť.
49
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
působit jako katalyzátor pomáhající mobilizovat národní a regionální politiky a zdroje a
zacílit je důrazněji na cíle Evropské unie. Pomoc v rámci politiky ekonomické a sociální
soudržnosti, jejíž výsledky jsou vidět po celé Evropské unii, je základním prvkem pro
politickou, ekonomickou a sociální integraci EU, pro podporu zapojení veřejných a
soukromých subjektů a pro získání jejich zapojení k dosažení cílů EU.
Pro kohezní politiku mimo méně rozvinuté členské země a regiony existuje dvojí přístup:
1) prostřednictvím regionálních programů politika soudržnosti pomáhá regionům a
regionálním orgánům připravit se a podporovat ekonomické změny v průmyslových,
městských a venkovských oblastech posílením jejich konkurenceschopnosti a atraktivity,
přičemž bere do úvahy existující ekonomické, sociální a územní disparity;
2) prostřednictvím národních programů politika soudržnosti pomáhá lidem připravit se a
přizpůsobit
ekonomickým
změnám
v souladu
s prioritami
Evropské
strategie
zaměstnanosti (EES) podporou politik zaměřených na plnou zaměstnanost, kvalitu a
produktivitu práce a na sociální inkluzi.
Ad 1) Příprava a podpora regionálních změn
Regionální programy pomáhají řešit problémy městských a venkovských oblastí vyplývající
z ekonomické restrukturalizace a dalších problémů. Jde o řešení potíží mnoha oblastí, např.
těch, které jsou závislé na tradičních odvětvích nebo městských oblastí v úpadku nebo
venkovských oblastí s velmi rozptýlenou nebo stárnoucí populací a špatnou dostupností.
Evropský fond regionálního rozvoje je jediným finančním zdrojem pro tyto programy. Z
hlediska alokace zdrojů se jedná o dvě skupiny regionů:
regiony Evropské unie, které nejsou zahrnuty ani do programů konvergence ani do
přechodné podpory (tzv. „phasing out“);
regiony v minulém období (2000-2006) způsobilé pro Cíl 1, které ale nesplňují kritéria
pro konvergenční programy ani při absenci statistického efektu rozšíření. Takové regiony
získaly vyšší stupeň podpory (v rámci kapitoly „phasing out“) na přechodnou dobu
50
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
(redukce vychází ze srovnání s regiony nadále nezpůsobilými pro Cíl 1 v období 20002006).
Ad 2) Pomoc lidem připravit se a reagovat na změny
Akce v této oblasti se provádějí prostřednictvím národních programů s cílem posílit zavádění
a realizaci strukturálních reforem na trhu práce a posílit sociální inkluzi v souladu s cíli a
směrnicemi Evropské strategie zaměstnanosti (EES).
Proto se podpora zaměřila na tři priority politiky, které jsou zásadní pro realizaci EES a kde
financování Společenství poskytuje přidanou hodnotu:
růst schopnosti přizpůsobit se jak u pracovníků, tak u podniků prostřednictvím investic do
rozvoje dovedností a školení uvnitř firem a podpory rozvoje efektivních strategií
celoživotního učení;
zvýšení zaměstnanosti a prevence brzkých odchodů z trhu práce, zejména prostřednictvím
politik aktivního stárnutí a opatření na podporu účasti žen;
růst zaměstnatelnosti lidí, kteří čelí velkým potížím v přístupu na trh práce a v udržení
pracovního místa, jako jsou lidé se zdravotním postižením, příslušníci etnických menšin a
migranti.
Jediným finančním zdrojem pro uvedené nové programy je Evropský sociální fond.
3. Evropská územní spolupráce
Na základě zkušeností z iniciativy INTERREG III byl vytvořen nový cíl určený pro
harmonickou a vyváženou integraci území Evropské unie, který podporuje spolupráci mezi
jejími různými částmi při řešení problémů významných na úrovni Společenství, a to na třech
stupních:
přeshraniční spolupráce,
nadnárodní spolupráce,
51
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
meziregionální spolupráce.
Intervence jsou financovány prostřednictvím ERDF a jsou zaměřeny na integrované
programy, řízené samostatným orgánem, usilujícím o klíčové priority Unie vyplývající
z Lisabonské a Göteborgské agendy.
V zásadě byly do přeshraniční spolupráce zahrnuty všechny regiony (na úrovni NUTS 3)
podél vnějších i vnitřních hranic, kontinentální i námořní. Cílem je podpořit řešení společných
problémů mezi sousedními regiony, jako jsou rozvoj měst, venkova a pobřeží a rozvoj
ekonomických vztahů a sítí malého a středního podnikání (MSP).
Ze získaných zkušeností také vychází rozšíření akcí v oblasti nadnárodní spolupráce. Tato
spolupráce je zaměřena na strategické priority nadnárodního charakteru, jako jsou výzkum a
vývoj, informační společnost, životní prostředí, prevence rizik a integrované hospodaření
s vodou.
Finanční perspektiva EU na období 2007 - 2013
Finální podoba finanční perspektivy EU na léta 2007 - 2013 byla schválena na summitu
Evropské rady dne 16. prosince 2005. Unie bude hospodařit s částkou téměř 862,4 mld. EUR
(zhruba 25 biliónů korun), což představuje 1,045 procenta hrubého národního důchodu EU.
Více než třetina této částky (tj. 308,1 mld. EUR) bude určena právě na regionální politiku EU
tzv. podkapitola 1B. Pro Českou republiku je z rozpočtu EU na politiku soudržnosti
vyčleněno 688 mld. Kč (tj. ročně zhruba 98 mld. Kč). Evropská komise a členské státy
zajišťují koordinaci pomoci z fondů, Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova,
Evropského rybářského fondu a intervencí Evropské investiční banky a dalších stávajících
finančních nástrojů.
Schválení finanční perspektivy předcházelo složité vyjednávání, které vyvrcholilo 3. balíčkem
britského předsednictví (ten byl předložen na jednání ER dne 16. 12. 2005). Velká Británie
52
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
tak zvýšila svůj původní návrh rozpočtu zhruba o 13 mld. EUR a rozhodla se vzdát až 10,5
mld. EUR z vlastní slev z příspěvků do unijní pokladny.
53
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Obr. 1: Celkové alokace EU na regionální a strukturální politiku (politiku soudržnosti) Evropské unie na
období 2007 - 2013
Regionállní
konkrenceschopno
st a zaměstnanost
€ 38,4 mld.
12%
Phasing-in
€ 10,38 mld.
3%
Evropská
teritoriální
spolupráce
€ 7,5 mld.
2%
Phasing-out
€ 12,52 mld.
4%
Konvergence Fond
soudržnosti
€ 61,42 mld.
20%
Konvergence
Regiony pod 75%
prům. HDP
€ 177,29 mld.
59%
Zdroj: Investing in Europe's Member States and regions: s. 9
Díky navýšení rozpočtu se zvýší stropy pro čerpání ze strukturálních fondů a Fondu
soudržnosti a nové členské státy tak dostanou zhruba 5,3 mld. EUR navíc. V případě ČR je to
3,43 % HDP místo dosud navrhovaných 3,31 % HDP, což v absolutní částce znamená zhruba
3 mld. Kč ročně. Z unijního rozpočtu půjdou peníze také do zemědělství a rozvoje venkova
(již však nebude součástí politiky soudržnosti). Finanční perspektiva rovněž zakotvila
výhodnější podmínky pro získání prostředků ze SF a dodatečnou alokaci pro NUTS II Praha
200 mil. EUR.
Flexibilnější
pravidla pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů
(podkapitola 1B) tvoří:
Aplikace pravidla N + 3 pro 2007 - 2010.
Nevratná DPH jako způsobilý výdaj (týká se např. obcí a neziskových organizací).
54
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Míra spolufinancování z fondů až 85% (původní návrh Komise - 75% pro ESF a
ERDF v Cíli Konvergence, v Cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
(Praha) jen 50 %); v období 2004 - 2006 spolufinancování 75 % (minimum opatření
80 %).
Otevření možnosti financovat projekty v oblasti regenerace bydlení a rozvoje
měst - konkrétní podmínky budou v dalším jednání s Komisí upřesněny.
Spolufinancování vztaženo k celkovým způsobilým výdajům (veřejným a
soukromým)
Rozdělení mezi členské státy:
staré členské země (15 států)
51,7 %
nové členské země (včetně Bulharska a Rumunska) 48,3 %
Rozdělení v rámci cílů regionální a strukturální politiky:
Konvergence: 81,9 %
Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: 15,7 %
Evropská územní spolupráce: 2,4 %.
Členské státy, jejichž průměrný HDP na obyvatele za období 2001–2003 byl nižší než 85 %
průměru EU-25 za stejné období, (tj. Česká republika, Estonsko, Řecko, Kypr, Lotyšsko,
Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko) mají u Evropského
fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Fondu soudržnosti strop
55
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
použitelný pro míru spolufinancování, tzn. podílu způsobilých výdajů maximálně ve výši
85%14 u cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“.
Česká republika v období 2007-2013
Z rozpočtu Evropské unie je pro Českou republiku na politiku soudržnosti vyčleněno 688
mld. Kč. Ročně to bude zhruba 98 mld. Kč, což je téměř 5x více oproti průměrným 25,4 mld.
Kč v období 2004-2006.
Roky 2007-2013 jsou často nazývány posledním obdobím, kdy bude mít ČR poslední
příležitost využit dotací z EU v tak velkém objemu. Všechny regiony NUTS 2 až na Prahu
budou mít možnost čerpat pomoc v rámci Cíle Konvergence.
Struktura programových dokumentů pro období 2007 - 2013
Strategické obecné zásady Společenství
Rámcový strategický dokument pro politiku soudržnosti;
navrhuje Evropská komise, přijímá Rada EU a schvaluje Evropský parlament
Národní rozvojový plán
Vytváří členský stát při použití principu partnerství
Národní strategický referenční rámec
Rámcová rozvojová strategie na úrovni státu,
Základ pro sektorové (tematické) a regionální operační programy;
14
85% hrazeno z prostředků EU, zbývajících 15% z národních zdrojů.
56
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Navrhuje členský stát při použití principu partnerství;
Předmět vyjednávání s Komisí
Operační programy
jeden program na fond a členský stát nebo region NUTS II,
popis souhrnných priorit, řízení a finančních zdrojů;
v konečném důsledku o něm rozhoduje Komise
57
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Regionální rozvoj a regionální politika v ČR
Trendy v regionálním rozvoji jako východisko pro koncepci regionálního rozvoje a
regionální politiku v České republice
Sídelní struktura, urbánní problematika a regionální disparity
Řešení regionálních disparit a s tím úzce související harmonický rozvoj regionů spolu
představují dlouhodobý proces pro udržení základních civilizačních hodnot a kvality života
společnosti směřující k omezování nerovnováhy ve vzájemných vztazích mezi ekonomickým,
environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti a hospodářského růstu. K zabezpečení
harmonického rozvoje regionů je třeba vytvářet podmínky pro zmírnění negativních
regionálních disparit a využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů („pozitivních“
regionálních disparit) při respektování principů udržitelného rozvoje. Vliv regionálních
disparit a jejich řešení má zásadní dopad na strategickou orientaci regionálního rozvoje ČR v
letech 2007 - 2013.
V počátečním transformačním vývoji se po roce 1990 projevovaly v některých
aspektech rostoucí regionální rozdíly vyplývající z transformačních procesů a přechodu české
ekonomiky na tržní podmínky. Byly však do určité míry vyrovnávány regionální politikou
státní podpory strukturálně postiženým a hospodářsky slabým regionům, vymezeným na
úrovni okresů.
Významnou úlohou pro rozvoj krajů a obcí má i územní plánování, zejména jeho
nástroje územně plánovací dokumentace a územně plánovací podklady.
Sídelní struktura, urbánní problematika
Česká republika je charakteristická rozdrobenou sídelní strukturou s historicky daným
vysokým počtem obcí.
V České republice je velký počet obcí, z nichž pouze malou část lze na základě
mezinárodních standardů označit za města, přestože některé malé obce získaly právní statut
58
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
města. V České republice je pouze 5 měst, které počtem svých obyvatel převyšují hranici
100 000 obyvatel (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc). Nicméně urbánní regiony hrají
významnou roli v rozvoji celých regionů. Z hlediska funkčního lze v ČR vysledovat
následující vysoce urbanizované prostory:
a) Pražská aglomerace: Monocentrické uskupení, v jehož centru leží hlavní
město Praha – metropole mezinárodního významu nižšího řádu. V bezprostředním
okolí Prahy leží větší množství měst, jejichž přirozený rozvoj byl Prahou dlouhodobě
brzděn a to oslabováním jejich růstového potenciálu (imigrace do Prahy). Přestože se
v industriální etapě díky nalezišti surovin podařilo rozvinout nová průmyslová centra
SZ od Prahy (především Kladno), jejich postupný úpadek doprovázený na druhé straně
od 90. let ekonomickým rozmachem Prahy z nich postupně vytváří satelity metropole,
které jsou plně zapojovány do prostorových sociálně ekonomických vazeb s Prahou.
Omezený prostor, kterým disponuje hlavní město Praha, vede k relokaci
socioekonomických aktivit i mimo území města. Zvláště významný je přesun řady
průmyslových aktivit do středních Čech a prosazování se procesu suburbanizace
v sídlech obklopujících hlavní město (přesídlování obyvatelstva z Prahy a imigrace
z jiných regionů ČR). Praha výrazně ovlivňuje své okolí – funkčně je provázána
s podstatnou částí Středočeského kraje. Bezprostředně sousedící okresy jsou již dnes
plně zapojeny do metropolitní ekonomiky.
Globální vliv Prahy, který lze pozorovat prostřednictví denní a týdenní
dojížďky, se však prosazuje v celém prostoru Čech a rovněž části Moravy.
b) Východočeská aglomerace: Východočeská aglomerace je tvořena dvěma
hlavními centry – Hradcem Králové a Pardubicemi, která jsou doplněna menším
centrem funkčně propojeným především s Pardubicemi, a to Chrudimí. Toto seskupení
vytváří základní urbanizační osu východních Čech, která je však kolmá na hlavní
průběh osídlení mající východozápadní směr.
59
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
c) Severočeská konurbace: Je urbánní systém tvořený funkčně provázanými
městy Podkrušnohoří. K hlavním centrům patří především Ústí nad Labem, Teplice,
Most, Děčín, Litvínov a Chomutov doplněný menšími sídly jakými jsou Kadaň,
Jirkov, Bílina a Duchcov.
d) Liberec – Jablonec: Liberec dominuje severovýchodní části Čech. Toto
jádro je podporováno menším centrem, kterým je Jablonec nad Nisou.
e) Ostravská aglomerace: Je tvořena především dominující Ostravou, jejíž
území bezprostředně souvisí s městy Bohumínem, Frýdkem – Místkem, Karvinou,
Havířovem, Orlovou a dále navazuje na Český Těšín a Třinec. Industrializace, která
vyvolala ekonomický rozmach regionu, vedla k extenzivnímu rozvoji uvedených měst
a k vytvoření průmyslového urbánního komplexu. Existence malého množství větších
měst byla ovlivněna i administrativním tlakem na slučování. V případě vlastní
Ostravy, která vznikla adicí jednotlivých měst, doposud nedošlo k přeměně struktury
do podoby moderní metropole. Ostravská aglomerace bezprostředně souvisí
s evropsky významnou Hornoslezskou konurbací.
f) Brněnská aglomerace: Je tvořena Brnem, regionální metropolí vyššího řádu,
obklopené menšími centry Blanskem a Vyškovem. Pozice Brna, druhého největšího
centra ČR, se prohlubuje, a to bezprostředně v jihovýchodním prostoru ČR, v širších
souvislostech pak i ve vazbě na urbánní systémy okolních zemí.
g) Plzeň: Je hlavním rozvojovým centrem jihozápadních Čech, jedná se o
mezoregionální centrum vyššího řádu, které dokázalo úspěšně přebudovat svoji
ekonomickou základnu tradičně založenou na průmyslu. Toto centrum je podporováno
výrazně menšími městy Rokycany a Starý Plzenec.
h) České Budějovice: Dominantní přirozené centrum jižních Čech s možností
dalšího rozvoje.
60
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
i) Karlovy Vary: Mezoregionální centrum nižšího řádu, jehož funkce je
v sídelní a správní struktuře výrazně podpořena mezinárodně uznávaným statutem
lázní.
j)
Středomoravské
seskupení:
Tradiční
moravský
polycentrismus
je
reprezentován existencí Olomouce, v minulosti moravské metropole, jejíž postavení
v sídelní struktuře bylo postupně oslabováno, a dalšími menšími centry v prostoru
střední Moravy, zastupovanými především Prostějovem a Přerovem.
k)
Zlín:
Průmyslové
centrum
stejnojmenného
kraje,
tvořící
spolu
s Otrokovicemi funkční celek. Zlín doposud nepřekonal potíže plynoucí z hluboké
restrukturalizace své ekonomické základny.
V rámci osídlení existují v ČR rovněž periferní regiony v úrovni mikroregionů,
zejména v příhraničních a hornatých oblastech na severovýchodě republiky, případně na
Českomoravské vysočině a rozptýleně po území celé ČR. Značné problémy způsobuje
periferním regionům nedostatečné dopravní napojení na regionální centra. Odlehlost se podílí
na udržování nadprůměrné nezaměstnanosti a celkovém útlumu ekonomických aktivit v
území, který není plně kompenzován příjmy z cestovního ruchu a zemědělství. Periferní
regiony trpí nezájmem investorů, kteří do nich neumisťují nové výroby.
Tendence rozvoje sídelní struktury
Struktura osídlení se ve svých základních atributech bude měnit mnohem pomaleji
oproti dynamickým změnám v regionální hospodářské a sociální struktuře. Tyto jevy jsou
nejčastěji výsledkem demografického vývoje a strukturálních charakteristik sídelní soustavy a
relativní setrvačnosti systému osídlení vůči vnějším vlivům.
Růstové tendence lze očekávat v Praze v souvislosti se zvyšováním její atraktivity, což
při vysokém zatížení jejího prostoru bude mít spíše negativní dopady, a v západočeském
pohraničí zvýšením atraktivity těchto území pro zahraniční investory (zvyšování dosud
neúměrně nízké koncentrace). Naopak tendence ke snižování počtu obyvatel se projevují
v Ostravské a Severočeské aglomeraci vlivem úbytku pracovních míst. Jde o oblasti
61
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
s nadměrnou koncentrací ekonomických aktivit, jejichž část prochází útlumem. Proto tyto
tendence (snižování neúměrně vysoké koncentrace a neúměrné zatěžování území) není nutno
do určité míry hodnotit negativně. Podstatně hůře se promítnou v periferních oblastech, např.
při hranicích s Polskem a Slovenskem. Úbytek pracovních míst a celková odlehlost hrozí
snižováním již dnes nedostatečné zalidněnosti a tedy celkovým zaostáváním těchto území.
V důsledku socioekonomických změn v souvislosti se zapojením ČR do EU a
pokračující globalizací světové ekonomiky lze v dlouhodobějším časovém horizontu
očekávat:
selektivně diferencovaný proces rozvoje měst a obcí v důsledku ostré konkurence na
trzích nových investic,
růst významu polohy sídel podél rozvojových os,
posilování významu dobrovolné spolupráce sídel a transferu know-how vedoucí ke
zvýšení organičnosti a integrovanosti sídelní struktury a posílení její efektivnosti,
rostoucí důraz na životní prostředí.
Města, zvláště velká, jsou díky své ekonomické síle vyplývající z koncentrace
sociálních, ekonomických a kulturních funkcí vyššího řádu chápána jako tahouni
rozvoje (růstu) regionu, území.
Integrace města (respektive měst navzájem) s jeho zázemím může vést k dosažení
potřebné kritické masy, která umožní stimulaci a rozvoj celého systému - zvýšení jeho
významu v hierarchii sídelní struktury a přitažení investic do oblasti kvartéru a kvintéru
(rozvoj znalostního a inovačního potenciálu), tj. stimuluje konkurenceschopnost.
Integrovaný přístup k problematice rozvoje měst také souvisí se zlepšováním
podmínek pro bydlení, především postupnou revitalizací a humanizací panelových sídlišť.
Aktivity směřující ke zlepšení celkového prostředí výrazně snižují nezájem o bydlení na
sídlištích a zabraňují tak masivním odchodům bydlícího a sociálně zatím pozitivně
rozvrstveného obyvatelstva, tedy trendu běžnému v zemích západní Evropy a vedoucímu ke
vzniku problémových sídlištních okrsků (ghett) s nízkou sociální strukturou.
62
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Hlavní regionální socioekonomické disparity
Vývoj v jednotlivých regionech České republiky se podle diferenciace jednotlivých
faktorů ovlivňujících regionální rozvoj v závislosti na různých výchozích podmínkách, poloze
a stupni urbanizace projevoval rozdílnou dynamikou i rozdílnými změnami struktury jejich
hospodářství.
Zvětšování regionálních disparit ve výrobě, produktivitě a zaměstnanosti se negativně
odráží v konkurenceschopnosti řady regionů. Má-li docházet k přiměřené regionální
konvergenci a celkovému hospodářskému růstu, musí se zvýšit investice do produkčního a
lidského kapitálu, zintenzívnit inovace a více používat informační a komunikační technologie.
Aby regiony v České republice udržely či posílily hospodářský rozvoj a zaměstnanost
v konkurenceschopném prostředí, musí být splněny tři navzájem se doplňující soubory
podmínek. Prvním je, že musí mít vhodnou úroveň technické infrastruktury (efektivní
dopravní, telekomunikační a energetické sítě, kvalitní ekologická zařízení apod.) i lidského
kapitálu (pracovní síla s příslušnou úrovní dovedností a odborného vzdělání). Druhým
souborem podmínek je, že v nové ekonomice založené na znalostech musí mít regiony
schopnost inovovat a využívat existující know-how a sledovat cestu udržitelného rozvoje a
třetí podmínkou je ekologická udržitelnost rozvoje. K dosažení obojího je zapotřebí na
národní a regionální úrovni efektivní institucionální a administrativní rámec pro podporu
Hlavní příčiny nerovnovážného rozvoje regionů a vzniku regionálních disparit:
Výrazný pokles výroby a zaměstnanosti v těžkém průmyslu – těžba uhlí, hutnictví,
těžké strojírenství, chemie, který dominoval a nadále je nosným v ekonomické struktuře
krajů Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského.
Pokles výroby textilního a elektrotechnického průmyslu, což se projevilo vážnými
dopady zejména na ekonomiku a zaměstnanost v severních a východních Čechách
(Liberecký a Královéhradecký kraj) a odvětví oděvního a obuvnického průmyslu s
63
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
dopady zaměstnanosti na kraje Pardubický, Zlínský a Vysočina.
Snižování počtu pracovníků v zemědělství, které bylo výrazné zejména v horských a
podhorských oblastech a v oblastech s relativně vysokým zastoupením tohoto odvětví,
zejména v krajích Vysočina, Jihomoravském a Olomouckém.
Rozvoj terciérního sektoru, kterým byla absorbována podstatná část pracovníků
uvolňovaných z neefektivních výrob. Rozvoj terciérního sektoru se s větší intenzitou
koncentroval do velkých měst a aglomerací.
Nestejnoměrný rozvoj soukromého podnikání, zejména malého a středního
podnikání, kde se nepodařilo vytvořit dostatečně silný sektor malých a středních firem
zaměřených na výrobu hmotných statků a na průmyslové služby.
Kvalita lidských zdrojů (vzdělanost, podnikatelská tradice) a místní samosprávy
(orientace na koncepční přístupy, strategické plánování apod.).
Rozdílná vybavenost území infrastrukturou.
Nízká meziregionální mobilita pracovních sil spojená s omezenou možností získání
bytů v místech pracovních příležitostí a se zhoršující se dopravní obslužností
zajišťovanou prostředky hromadné osobní dopravy, tíživě se projevující především
v oblastech s nízkou hustotou zalidnění a většími vzdálenostmi mezi obcemi.
Přetrvávající neuspokojivý stav životního prostředí zejména v těžebních oblastech,
v oblastech s nepříznivou strukturou průmyslové základny – Moravskoslezský a
Ústecký kraj – a v důsledku kumulace různorodých škodlivých vlivů ve velkých
městech – Praha, Brno, Plzeň, Ústí nad Labem, Pardubice-Hradec Králové a jejich
okolí.
Existence řady územně-technických specifik a problémů ztěžujících rozvoj
některých regionů. Jedná se zejména o důsledky těžby nerostných surovin a
o mimořádně velkou členitost krajiny (podíl horských a podhorských oblastí na území
regionu), způsobující problémy v oblasti dopravní dostupnosti a ekonomické
efektivnosti regionů.
Rozdílná
geografická
poloha
regionů
v rámci
České
republiky
vzhledem
64
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
k rozvojovým osám a ke státům EU a hlavním evropským dopravním koridorům.
Z porovnání územního vývoje charakteristik hlavních faktorů regionálního rozvoje je zřejmá
tendence prohlubování meziregionálních disparit. O tom svědčí zejména výrazné
prohloubení rozdílů v míře nezaměstnanosti na všech regionálních úrovních s kumulací
sociálních, ekonomických i ekologických problémů především v Moravskoslezském a
Ústeckém kraji. V ostatních krajích není kumulace problémů tak zásadní. Kraje Olomoucký a
Vysočina mají odlišné problémy vyplývající z jejich určitého zaostávání. Na druhé straně
v Praze a Středočeském kraji se situace zlepšila.
Hlavní projevy regionálních disparit ovlivňující rovněž regionální procesy a
prostorovou distribuci pomoci v České republice lze charakterizovat takto:
existuje silná polarizace mezi hlavním městem Praha a ostatními kraji v řadě
ukazatelů rozhodujících pro životní úroveň obyvatelstva (HDP/obyvatele, průměrné
mzdy, nezaměstnanost aj.);
existují významné rozdíly mezi okresy v rámci některých krajů v příjmech na obyvatele;
v krajích postižených nezbytností rozsáhlé restrukturalizace průmyslu (zejména
v Ústeckém a Moravskoslezském kraji) je vysoká, stále rostoucí nezaměstnanost,
nedaří se dostatečně rychle efektivně realizovat potřebné strukturální přeměny;
prohlubuje se odlišnost venkovského prostředí komparativně nevýhodně vůči prostředí
městskému, obce ve venkovských oblastech mají nepříznivé podmínky pro podnikání a
dochází ke stárnutí venkovského obyvatelstva;
zaostává ekonomická úroveň příhraničních okresů ležících na severovýchodních
hranicích České republiky;
přetrvává nedostatečné napojení severovýchodní Moravy a Slezska na transevropské
komunikační tahy a hlavní město, což výrazně přispívá k nezájmu investorů, zejména
zahraničních, o toto území;
existují rozdíly mezi podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ve dvou největších
městech (Praha a Brno) a ostatními krajskými městy;
65
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
projevuje se stále narušené životní prostředí v důsledku minulé průmyslové činnosti
v severozápadních Čechách a na severní Moravě a v důsledku rozvoje automobilové
dopravy v Praze a dalších velkých městech.
Při souhrnném pohledu na vývoj regionů ČR je možno hovořit o:
pomalém
prohlubování
regionálních
rozdílů
v sociálních
poměrech
obyvatelstva (v Praze a Středočeském kraji se situace zlepšuje, kraje Vysočina
a Olomoucký jsou dlouhodobě na nízké úrovni, Ústecký a Moravskoslezský
klesají);
poměrně významném prohlubování rozdílů v ekonomické výkonnosti uvnitř
krajů (např. v Jihomoravském kraji – brněnská aglomerace roste, ale jih kraje
klesá, podobně ve Zlínském kraji narůstají rozdíly mezi zlínskou aglomerací a
zbytkem kraje);
dynamickém prohlubování rozdílů v regionálně diferencované ekonomické
atraktivitě (mikroregion Mladá Boleslav a nově Kolínsko ve Středočeském
kraji jako příklad růstu a Kutnohorsko stagnace),
Typologie a vývojové tendence v regionální struktuře
Vedle faktorů, které ovlivňují formování regionální struktury a její vývoj, měřitelných
například vývojem HDP nebo nezaměstnaností, existují ještě další příčiny regionálních
rozdílů ovlivněné zejména geografickou polohou a stupněm koncentrace osídlení,
ekonomických a dalších aktivit.
Při orientaci regionální politiky na konkrétní typy územních celků se vychází z
typologie regionů provedené z hledisek:
hospodářské výkonnosti regionů,
dlouhodobého socioekonomického vývoje a míry koncentrace aktivit a
geografické polohy.
66
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Rostoucí, stagnující a zaostávající regiony
Na základě typologie regionů z hlediska jejich socioekonomického rozvoje lze na
úrovni krajů identifikovat následující typy regionů:
1. Rychle se rozvíjející regiony: Jedná se pouze o jeden kraj - Prahu, která
představuje významný článek v hierarchii středoevropských metropolí a plní četné nadnárodní
funkce. Oproti ostatním regionům ČR disponuje celou řadou komparativních výhod, jež se
pozitivně projevují i v rámci dosažených ukazatelů. Mezi hlavní výhody regionu patří jeho
postavení jako ekonomického, společenského, kulturního, vzdělanostního a politickoadministrativního centra České republiky. Praha zároveň disponuje v podmínkách České
republiky i nadprůměrně rozvinutou infrastrukturou. Vykazuje nejvyšší úroveň průměrných
mezd v České republice, což se mimo jiné projevuje příznivě i z hlediska celkové
koupěschopné poptávky. Vysoká úroveň vzdělanosti stejně jako umístění sídel společností
pozitivně ovlivnily a ovlivňují příliv přímých zahraničních investic a posílily pozici Prahy
jako dominantního centra inovačního podnikání v ČR. Praha byla již na počátku
transformačního procesu orientována na z dnešního pohledu klíčový sektor služeb.
Transformace postavení tohoto sektoru ještě více posílila. Nicméně Praha čelí prohlubujícím
se dopravním problémům. Do budoucna lze očekávat, že Praha bude patřit k nejvyspělejším
v rámci celé Evropské unie a nebude vykazovat žádné zásadní problémy hospodářského a
sociálního charakteru.
2. Rozvíjející se regiony: Středočeský kraj má významný růstový potenciál
související s polohou Prahy uvnitř tohoto regionu. Kraj má několik silných růstových center či
celých okresů, a to jak stávajících, např. Mladá Boleslav, Praha-východ, Praha-západ, tak i
potenciálních – Kolín, Kladno, Beroun. Na jeho území zároveň dochází k rozvoji služeb a
průmyslové produkce přímo související s Prahou. Jedná se např. o výstavbu logistických
center, obchodních center či výzkumných pracovišť.
67
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Zařazení Plzeňského kraje do této skupiny je mimo jiné ovlivněno především
úspěšným procesem tvorby pracovních míst v nově se rozvíjejících průmyslových zónách a
podnicích, která nahradila ztrátu výrobního potenciálu dříve dominantní firmy Škody Plzeň.
Kraj navíc těží ze své geografické polohy zajímavé z pohledu zahraničních investorů, přičemž
tato vhodnost z pohledu investorů byla umocněna dobudováním páteřní komunikace
mezinárodního významu, dálnice D5.
Jihomoravský kraj patří do této skupiny především díky dominantnímu postavení
brněnské aglomerace. Zároveň však vykazuje určité slabiny především ve svých jižních a
jihovýchodních oblastech (Znojemsko, Břeclavsko, Hodonínsko). Sousedství s Rakouskem a
Slovenskem v sobě neskrývá tak významný růstový potenciál jako v případě sousedství se
Spolkovou republikou Německo. Kraj vykazuje velmi dobrou rozvinutost páteřní dopravní
infrastruktury (D1, D2, R46, R52). Nezbytným předpokladem pro odstranění vnitřní
dichotomie kraje je dokončení některých staveb dopravní infrastruktury, jako je např. dálniční
propojení s Dolním Rakouskem a propojení jižní a střední Moravy.
3. Regiony s nízkou dynamikou růstu: Jihočeský, Královéhradecký, Pardubický,
Zlínský, Liberecký kraj. Tyto kraje na jedné straně vykazují velmi dobré výsledky určitých
ukazatelů (hlavně aglomerace krajských měst), zároveň však v mnoha dalších ukazatelích
nedosahují průměru ČR (hodnotíme-li ukazatele bez Prahy). Bariérou pro některé kraje je
především špatná dopravní dostupnost (Jihočeský a Zlínský kraj), ve všech krajích pak je
problémem mimo jiné existence zaostávajících venkovských mikroregionů.
4. Zaostávající regiony: Vysočina, Karlovarský kraj. V případě Vysočiny se jedná o
nově vytvořený kraj na pomezí Čech a Moravy v méně příznivých přírodních podmínkách.
Území kraje sestává z oblastí bez výrazné tradice průmyslové výroby s výjimkou krajského
města Jihlavy a celkově má spíše venkovský charakter. Skrytý potenciál rozvoje cestovního
ruchu nebyl prozatím dostatečně využit. V kraji se rovněž negativně projevil útlum
zemědělské produkce. Nicméně Vysočina v posledním období začala vykazovat určitý růst,
takže není vyloučen její blízký přechod do předchozí skupiny.
68
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Základním problémem Karlovarského kraje je jeho odlehlost a nízká úroveň
dopravního spojení s ostatními centry v ČR. Tuto skutečnost v případě Karlovarského kraje
nepřekonává ani jeho sousedství se SRN, které se v ostatních případech projevuje pozitivně.
Dalším problémem je vnitřní heterogenita Karlovarského kraje, jeho území je tvořeno
lázeňskými oblastmi a oblastmi výrazně postiženými restrukturalizací, jako je např.
Sokolovsko. V důsledku naznačených problémů se kraj potýká s velmi nízkým růstem HDP
ve srovnání s ostatními kraji.
5. Reginy v poklesu: Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj.
Všechny tři kraje vykazují zásadní problémy ve svém socioekonomickém rozvoji. V případě
Moravskoslezského a Ústeckého kraje se jedná především o problémy spojené s útlumem
dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů, jako jsou např. vysoká
míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mladé a kvalifikované
pracovní síly. V Olomouckém kraji, byť vykazuje obdobné problémy jako dva výše uvedené
kraje, jsou příčiny odlišné. Za základní příčiny současného postavení Olomouckého kraje lze
považovat jeho výraznou vnitřní heterogenitu, silně periferní regiony na severu a nedostatečné
využití růstového potenciálu, který skýtá krajské město s vysokou úrovní vzdělanosti
obyvatel, převažující venkovský charakter a dlouhodobě nízkou rozvinutost některých částí
jeho území, která jsou zemědělsky orientovaná.
Městské (urbanizační) oblasti a póly rozvoje
Dlouhodobý socioekonomický rozvoj regionů je vedle produkčních ukazatelů
ovlivněn celkovou strukturou výroby a výrobních kapacit, inovačními charakteristikami,
kvalitou pracovní síly a v neposlední řadě také strukturou osídlení, protože hospodářský růst
je úzce spojen s urbanizací.
Velké městské aglomerace s diverzifikovanou strukturou ekonomiky a se zastoupením
odvětví schopných generovat růst v okolí vytvářejí póly rozvoje. Význam města jako pólu
růstu je tedy výsledkem faktorů:
69
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
počet obyvatelstva a jeho růst,
konkurenceschopnost a
komunikační propojení.
Ne všechna města dosahují ve všech ukazatelích takových výsledků, aby mohla být
plnit roli pólů a jejich působení na okolí je proto limitováno. Pro póly rozvoje je v současnosti
také typické jejich zapojení do ekonomiky založené na znalostech.
Pólem rozvoje v evropském měřítku je v ČR pouze hlavní město Praha, jehož pozice
ve státě se upevňuje a prohlubuje se odstup od ostatních regionů. Růstové centrum je díky
výhodám aglomerace a koncentrace schopno absorbovat inovace rychleji než jiné oblasti,
čímž dochází k dynamické diferenciaci centra a okolí.
Dalšími póly rozvoje jsou Brno (HDP na obyvatele v Jihomoravském kraji bylo v r.
2001 90,8 % průměru ČR) a Plzeň (Plzeňský kraj: 96,9 % HDP ČR).
Ukazuje se, že v dosavadním regionálním vývoji hrály klíčovou roli dva faktory
agregátního typu s celoplošným uplatněním:
sídelní (a s tím související regionální) hierarchie vyjádřená v prvé řadě
polarizací urbanizovaných (aglomeračních) a ostatních prostorů;
polohová diferenciace odrážející především rozdílnou atraktivitu a dostupnost
regionů v kontextu nových geopolitických a geoekonomických poměrů
postavení ČR (zjednodušeně lze hovořit o západo-východním gradientu).
Široké uplatnění faktoru polohy a hierarchie sídel je doložitelné u různých jevů a
procesů. Celkově lze přitom konstatovat poněkud významnější vliv hierarchického faktoru
než faktoru polohového. Výhody velkých center se projevují vždy mnohostranným způsobem,
ať již z hlediska diferenciace a prosperity ekonomických činností, či z hlediska vybavenosti
infrastrukturou. Determinující role velkých center může být navíc v blízké budoucnosti
dále zesílena rozvojem potřebné velké infrastruktury napojující český prostor na
celoevropské systémy.
70
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Póly rozvoje (resp. urbanizační centra) se potýkají se specifickými problémy, které by
neměly být opomíjeny (pro regeneraci měst a řešení specifických městských oblasti vyhradila
i evropská regionální politika zvláštní Iniciativu Společenství Urban). Jedná se např. o
dopravní infrastrukturu kvalitativně a kapacitně neodpovídající rostoucí automobilové
dopravě a s ní související poškozování životního prostředí, vznik brownfieldů a neoptimální
funkční využití území, komplexní problémy bydlení (regenerace panelových sídlišť),
nedostatek zeleně apod.
V devadesátých letech se zvýraznila sídelní (regionální) hierarchie a upevnilo se
postavení
regionálních
center
(zejména
metropolí,
mezoregionálních
a
některých
mikroregionálních center), která tvoří páteř sídelních (regionálních) systémů a vytváří se
v nich stále vyšší podíl produkce České republiky. Tato centra jsou výrazně hierarchizována:
metropole nadnárodního významu – Praha (hlavní rozvojové centrum
v Čechách i v ČR),
regionální metropole I. řádu – Brno (hlavní rozvojové centrum na Moravě),
regionální metropole II. řádu – Ostrava (rozvojové centrum na severní
Moravě),
mezoregionální centrum I. řádu – Plzeň (rozvojové centrum jihozápadních
Čech),
mezoregionální centra II. řádu – Olomouc (střední Morava), Liberec (severní
Čechy), Hradec Králové a Pardubice (východní Čechy), Ústí nad Labem
(severozápadní Čechy), České Budějovice (jižní Čechy), Zlín (východní
Morava) a Karlovy Vary (západní Čechy),
výrazná rozvojová regionální centra – Mladá Boleslav, Kolín, Opava, Uherské
Hradiště, Jihlava, Cheb, Jablonec nad Nisou, Tábor – Sezimovo Ústí, Prostějov
a další.
Rozvojové osy
71
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Urbanizační osa je lineární prostorový útvar, který propojuje urbanizační oblasti nebo
urbanizační centra. Diferenciace urbanizačních os je založena na významové hierarchii
odpovídajícího rozvojového a komunikačního směru, podle kterého urbanizační osa vznikla.
Návrh Politiky územního rozvoje vymezuje 11 urbanizačních os, a to buď mezinárodního,
celostátního nebo nadregionálního významu.
Rozvojové osy lze charakterizovat jako kanály, kterými se šíří socioekonomický růst
z pólů rozvoje do okolí. Rozvojové osy je potřeba všestranně podporovat zejména kvalitní
dopravní a komunikační infrastrukturou kvůli šíření růstu, inovací a konkurenceschopnosti.
Podpora rozvojových os cílená zejména na šíření pozitivních efektů vycházejících z centra
zabraňuje některým nežádoucím efektům, jako je např. migrace pracovních sil (selektivní
z pohledu věku a kvalifikace), koncentrace negativních vlivů na životní prostředí v centrech,
zesílená konkurence podniků v centrech apod.
Rozvojové strategie a zaměření podpory rozvoje městských aglomerací, pólů rozvoje a
území v rozvojových osách směřují k řešení specifických ekonomických, ekologických a
sociálních
problémů,
s nimiž
se
tato
území
potýkají,
a
na
zlepšování
jejich
konkurenceschopnosti. Podpora bude směřovat do oblastí:
1. Rozvoj socioekonomických funkcí pólů, vytváření podmínek pro rozvoj
podnikání, průmyslových zón, logistických center a zón se špičkovou technologií,
opatření na zachování a rozvoj historického a kulturního dědictví v kombinaci
s opatřeními na podporu podnikavosti místní zaměstnanosti nebo s poskytováním
služeb obyvatelstvu podle měnící se věkové struktury.
2. Zlepšování fyzického prostředí, asanace starých průmyslových areálů a regenerace
ploch, podpora dopravní infrastruktury, zlepšování podmínek pro rozvoj bydlení. .
3. Podpora struktury pro vzdělávání, vědu a výzkum.
4. Ochrana životního prostředí ve městech a okolí.
72
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
5. Zlepšování kvality života v městských oblastech, sociální integrace a služby,
kriminalita.
73
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Obrázek 2 – Rozvojové osy v ČR
Regiony mimo rozvojové osy
Regiony, ve kterých neleží žádný významný pól rozvoje a neprochází jimi rozvojové osy, jsou
méně hospodářsky výkonné, působí zde mnohé bariéry rozvoje, např. venkovské osídlení,
absence technické infrastruktury (dopravní, komunikační), nepříznivá věková a vzdělanostní
struktura obyvatelstva a jiné. Nízkou dynamiku růstu HDP v posledních letech vykazují kraje
Olomoucký, Karlovarský a Kraj Vysočina. Jedná se především o venkovské oblasti
Venkovské oblasti
74
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Venkovský prostor lze podle metodiky EU a metodiky tradičně používané v ČR
popisovat na několika hierarchických úrovních.
Venkovský prostor ČR podle metodiky EU k 1. 1. 2003 tvořily na úrovni NUTS 3 - s
výjimkou Prahy a Moravskoslezského kraje - všechny vyšší územně správní celky (kraje).
Zahrnoval 92,4 % rozlohy státu, obce v takto vymezeném venkovském regionu představovaly
95,2 % všech obcí a žilo v nich 76,2 % obyvatel ČR.
Venkovský prostor ČR na úrovni NUTS 4 zahrnoval 64 okresů - v tom 7 „výrazně
venkovských“ a 57 „venkovských“ okresů. Proti předchozímu roku došlo k posunu okresů
Benešov a Znojmo z „výrazně venkovských“ mezi „venkovské“ okresy. Ve venkovském
prostoru žilo 66,7 % obyvatel ČR (4,0 % ve „výrazně venkovských“ okresech a 62,7 % ve
„venkovských“ okresech) a zahrnoval 90,9 % rozlohy státu („výrazně venkovské“ okresy 11,5
%, „venkovské“ okresy 79,4 %).
Na úrovni NUTS 5 (obce) venkovský prostor ČR tvořilo 79 % z celkového počtu obcí
a představoval 74,9 % rozlohy státu. Žilo v něm 22,6 % obyvatel ČR. Nejvyšší podíl
venkovských obcí vykazovaly okresy Pelhřimov (96,7 %), Jindřichův Hradec (96,2 %),
Tachov (96,1 %), Strakonice (95,5 %), Třebíč (95,4 %), Rakovník (95,2 %) a Písek (94,7 %).
Z pohledu krajského členění bylo nejvyššího podílu venkovských obcí dosaženo v kraji
Vysočina (93,6 %), Jihočeském (92,6 %) a Plzeňském (89 %).
Podle tradičního vymezení venkova používaného v ČR, tj. v obcích do 2 tis. obyvatel,
žilo v roce 2003 na venkově 26,2 % obyvatelstva, venkov zahrnoval 73,7 % rozlohy státu a
89,9 % obcí ČR.
Venkovské obce se vyznačují nižším podílem obyvatelstva v produktivním věku na
trvale bydlícím obyvatelstvu (69,3 % proti 70,5 % v ČR). Nejnižší podíl obyvatelstva v
produktivním věku (66 %) byl zaznamenán v nejmenších obcích (do 100 obyvatel) a zvyšoval
se v závislosti na velikostní kategorii venkovských obcí. Podíl ekonomicky aktivních
zemědělců na ekonomicky aktivních obyvatelích celkem dosahoval v roce 2001 v obcích do 2
tis. obyvatel hodnoty 9,2 % (v obcích nad 2 tis. obyvatel 1,6 %). Tento podíl byl nejvyšší v
75
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
obcích do 100 obyvatel (18,6 %) a se vzrůstajícím počtem obyvatel venkovských obcí se
snižoval (ve velikostní kategorii 1000 až 1999 obyvatel na 6,6 %).
Vývoj počtu obyvatel ve venkovských obcích v období 1991 - 2003 vykazuje mírný
přírůstek, na rozdíl od městských oblastí, kde je zaznamenán úbytek. Analýza podle
velikostních kategorií venkovských obcí však svědčí o ohrožení stability osídlení především
menších obcí v České republice.
Rostoucí problémy na venkovském trhu práce (zejména nedostatek pracovních
příležitostí, vč. nízké nabídky pracovních míst v odvětví zemědělství) a disparita příjmů
venkovanů vůči městskému obyvatelstvu přispívají ke snižování kupní síly na venkově.
Spolu se zhoršující se demografickou situací na venkově, nevyhovující dopravní
obslužností a nízkou úrovní občanské a technické vybavenosti obcí ovlivňují kvalitu života
venkovského obyvatelstva a stabilitu osídlení venkovského prostoru. Zvyšuje se tak ohrožení
kvality a přijatelnosti životních podmínek venkovského obyvatelstva (snižování kupní síly,
ohrožení chudobou) a stability venkovského osídlení.
Dopravní dostupnost hraje významnou roli z hlediska rozvoje zemědělství a místního
průmyslu ve venkovských obcích. Je nutno konstatovat velkou zanedbanost sítě silnic II. a III.
třídy a prakticky celého rozsahu místních komunikací, které vyžadují náročné opravy
a rekonstrukce. V posledních deseti letech došlo k výraznému zhoršení dostupnosti
venkovských obcí prostředky veřejné dopravy.
Technická a občanská infrastruktura ve venkovských obcích zaostává za
infrastrukturou ostatních obcí v ČR. Na veřejný vodovod je napojeno 79,4 % venkovských
obcí (ostatní obce 94,1 %). Plyn je zaveden do 48,1 % venkovských obcí (ostatní obce 90,2
%) a na veřejnou kanalizaci s odpovídající kvalitou čištění odpadních vod je napojeno 22,7 %
venkovských obcí (ostatní obce 63,4 %). Síť školních zařízení je ve venkovském prostoru
méně hustá než v nevenkovských obcích (32,4 %, ostatní obce 79,5 %). V 35,9 %
venkovských obcí se nachází pobočka pošty (ostatní obce 74 %) a zdravotnické zařízení je
provozováno v 26,9 % venkovských obcí (ostatní obce 71,4 %). Ve srovnání s předchozím
76
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
obdobím došlo k mírnému zlepšení technické vybavenosti venkovských obcí, zatímco
občanská vybavenost se nepatrně zhoršila.
Periferní regiony
Poloha regionu vůči hlavním centrům země, resp. velkým trhům, zásadním způsobem
ovlivňuje jeho rozvojové předpoklady. Nedostupnost regionálně znevýhodněných území je
překážkou jejich rozvoje, podobně jako centrální poloha regionu je významným potenciálem.
V rámci osídlení ČR se periferní regiony nacházejí v úrovni okresů a mikroregionů.
Zejména se jedná o příhraniční a hornaté regiony na severovýchodě republiky, protože v ČR
roste atraktivita polohy od východu na západ a od severu k jihu. Vzhledem k rozloze území
ČR není ani tak překážkou absolutní vzdálenost od centra (Prahy) a od nejvýznamnějších
exportních zemí (Německa), i když i to hraje svou roli, ale spíše možnost rychlého
dopravního spojení. V této poloze máme na mysli zejména síť dálnic a rychlostních
komunikací. Největší problémy periferních regionů způsobuje nedostatečné dopravní napojení
na regionální centra, což vyvolává potíže při dojížďce za prací. Odlehlost se podílí na
udržování vyšší než průměrné nezaměstnanosti a celkovém útlumu ekonomických aktivit v
území, který není plně kompenzován příjmy z cestovního ruchu a zemědělství. Periferní
regiony trpí nezájmem investorů, kteří do nich neumisťují nové výroby.
Prosazování znalostní ekonomiky a informační společnosti, což je jedním z hlavním
pilířů Lisabonské strategie, je koncentrováno ve velkých městech a v centrálních regionech.
Tato diferenciace má negativní důsledky pro subregionální centra a zejména periferní regiony,
která nemohou těžit komplexní užitky z nových technologií. Ačkoli pokrok v oblasti
informačních a komunikačních technologií částečně snižuje handicap periferních a odlehlých
regionů, zavádění sítí a technologií přinejmenším z časového hlediska diskriminuje obyvatele
těchto území – nové technologie dorazí do odlehlých regionů vždy s časovou prodlevou oproti
jádrovým regionům, samozřejmě s vyššími náklady na zavedení a nižšími úsporami z
77
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
rozsahu. Nelze opomíjet, že většina aktivit, především obchodních, vyžaduje mezilidský
kontakt a reálnou mobilitu osob a zboží.
Integrace rozvoje pólů růstu s rozvojem okolních regionů a venkova
V rozvoji venkova hrají podstatnou roli zemědělské aktivity. Zemědělství je ve
venkovském prostoru hlavním garantem zaměstnanosti a péče o krajinu. Institucionální a
strukturální změny v zemědělství v posledních deseti letech se odrážejí ve zhoršených
sociálně ekonomických podmínkách venkovského prostoru. Jde zejména o vyšší dlouhodobou
nezaměstnanost, vylidňování některých venkovských oblastí, následné zaostávání služeb
a infrastruktury a pokles výrobního potenciálu. Důležitou roli hrají i pozemkové úpravy
jakožto komplexní nástroj udržitelného rozvoje venkova.
Stále významnější jsou však pro rozvoj venkova opatření v rámci regionální politiky.
Rozvojové strategie a zaměření podpory rozvoje venkovských oblastí směřují především
k hospodářské diversifikaci těchto oblastí, včetně:
1. Posílení spojení mezi městskými a venkovskými oblastmi, infrastruktury pro
zlepšení dostupnosti.
2. Rozšiřování telekomunikačních sítí a služeb ve venkovských oblastech
3. Rozvoje nových hospodářských činností mimo zemědělství, vytváření podmínek
pro rozvoj cestovního ruchu včetně ekoturistiky, podpory malého podnikání,
využívání místních zdrojů apod.
4. Rozvoje vybavenosti a služeb pro zlepšení životních podmínek obyvatel venkova a
snížení imigrace
5. Ochrany kulturních a přírodních hodnot území, péče okrajinu, zachování
biodiversity apod.
78
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Revitalizace venkovských oblastí závisí na diverzifikaci hospodářské činnosti a na
posílení jejich spojení s městskými oblastmi. Póly růstu, které v ČR odpovídají velkým
městům, vysílají silné signály, které při vhodném zpracování mohou napomoci zapojení
venkova do produkčních činností.
Zaměstnanost a sociální stabilitu českého venkova lze podpořit dopravním napojením
obcí na města. Kvalitní silniční komunikace a hromadná doprava umožní zkrácení cestovních
časů, což umožní zaměstnanost obyvatel venkova v městských centrech a zároveň dojde ke
stimulaci investorů umisťovat na venkov nové výroby. Zvýšení účasti venkovského
obyvatelstva na znalostní ekonomice lze dosáhnout podporou zavedení příslušných
(informačních a komunikačních) technologií ve venkovských sídlech.
Inovace jsou absorbovány nejrychleji v pólech růstu. Inovace nových technologiích
jsou přijímány v rozvinutých, rozvíjejících se regionech, čímž se jejich odstup od
zaostávajícího okolí jen zvětšuje. Šíření inovací, resp. růstu do okolí se děje s časovým
zpožděním. Role veřejného sektoru spočívá ve vytváření podmínek pro rychlé šíření inovací
na celé území regionu.
Vývojové tendence v regionální struktuře
V příštích letech lze očekávat další prohlubování polohové diferenciace v atraktivitě
regionů podmíněné vzdáleností a intenzitou kontaktů se zeměmi EU. Lze také předpokládat
zvýraznění selektivního působení polohového faktoru v souvislosti s rozvojem velké
infrastruktury, a tedy vytváření rozvojových os. Částečně dojde i k nahrazení výhod fyzické
blízkosti výhodami blízkosti sociální a ekonomické.
Předchozí konstatování naznačují mimo jiné i pravděpodobnost zvýšení úlohy sociální
a ekonomické kvality regionů a lokalit v dalším vývoji.
V případě aglomeračních regionů budou ještě více zvýhodněny regiony s významnými
centry služeb, zejména kvartérních aktivit, jako jsou Praha a Brno, případně i další (Plzeň,
Olomouc, Hradec Králové-Pardubice, České Budějovice, možná Zlín, Liberec-Jablonec nad
Nisou). Naopak znevýhodněny budou regiony s koncentrací těžkého průmyslu, s málo
79
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
diverzifikovanou ekonomickou základnou – především v severních Čechách (kraj Ústecký a
částečně Karlovarský) a v Moravskoslezském kraji.
V případě ostatních, relativně venkovských prostorů lze očekávat divergenční
tendence vývoje v závislosti na poloze a míře vlivu kladných faktorů regionálního rozvoje.
Z faktorů, které budou významně působit na regionální diferenciaci v příštích letech,
považujeme za relevantní vliv mezinárodní infrastruktury a z národního pohledu pak jsou
rozhodující očekávané změny v sídelní struktuře.
Nejdůležitějšími akcemi dopravní infrastruktury jsou:
dálnice D 5 (Praha – Plzeň –Rozvadov) obchvatem Plzně;
dálnice D 8 (Dresden – Praha) s napojením na dálnici směr Berlín;
silniční okruh R1 kolem hlavního města Prahy;
modernizace tranzitních železničních koridorů I. (Děčín – Praha – Brno – Břeclav) a
II. (Bohumín - Ostrava – Přerov – Břeclav s větví Přerov –Česká Třebová), které se
dokončují, III. (Norimberk – st.hranice – Praha – Ostrava - Žilina) a IV. (Linz – Praha
– Děčín), které jsou v přípravě, a modernizace příslušných uzlů;
podstatné zvýšení kapacity mezinárodního letiště v Praze a regionálních letišť
v Karlových Varech, Brně, Ostravě a Pardubicích;
dálnice D 47 zajišťující napojení Moravskoslezského kraje na dálniční síť;
dálnice D3/R3 Praha – Tábor - České Budějovice - Dolní Dvořiště;
dálnice D11/R11 Praha - Hradec Králové – Jaroměř - státní hranice ČR/Polská
republika;
D3/rychlostní silnice R6 Praha - Karlovy Vary - SRN;
D3/rychlostní silnice R7 Praha - Chomutov;
rychlostní silnice R52 spojující R48 a D1 dále směrem do Rakouska;
rychlostní silnice R55 sever - jih (V. Týnec, R35 - Břeclav);
rychlostní silnice R 48 Český Těšín – Bělotín;
rychlostní silnice R 49 ze Zlínského kraje na Slovensko, která se připravuje k realizaci
80
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
po uzavření smlouvy se Slovenskou republikou v r. 2004.
Regionální rozvoj v ČR bude výrazně ovlivněn realizací velkých infrastrukturních
projektů celostátního a mezinárodního významu, s níž se počítá pro období do roku 2006.
Výsledkem bude nepochybně posílení pozice těch regionů (zejména urbánních), územních
zón a rozvojových os, kterými nové infrastrukturní linie budou probíhat. Naopak území, která
se ocitnou stranou těchto linií, budou mít méně příznivé předpoklady pro dynamický rozvoj,
pokud nebudou disponovat jiným výrazným rozvojovým faktorem.
Z tohoto výčtu realizovaných a předpokládaných projektů vyplývá jejich zřetelná
koncentrace do severo–jižní osy. Zde se jednoznačně rýsují dvě hlavní rozvojové osy pro
příští desetiletí: Praha – severní Čechy a Ostrava – jižní Morava. Nelze pominout ani
lokalizační působení dálnice D1 (zejména úsek Praha – Brno, pak až na Olomouc a Ostravu) a
zvýrazňování této českomoravské rozvojové osy. Osová severo–jižní komunikace
procházející Moravou přes Brno, Pomoraví, Olomouc, Zlínsko a Ostravsko získá
celoevropský význam napojením evropského jihozápadu a Balkánu na střední a severní
Evropu. Dálnice D5 (Praha – Plzeň – hranice s Německem) je nejdůležitější trasou pro spojení
se západní Evropou. Uvedené rozvojové osy budou rovněž hlavními prostory s prohlubující se
urbanizací a zřejmě i s výraznější dynamikou růstu.
Výhodná poloha České republiky na spojnici sever – jih a východ – západ může
být významným faktorem pro příliv zahraničních investic. Zvyšuje rovněž i šanci na
dodatečné příjmy, které nemusí plynout z pouhého tranzitu přes území České republiky.
Podaří-li se v „průjezdních“ trasách připravit dostatek atraktivních příležitostí k prodloužení
pobytu osob, mohou vzrůst dodatečné příjmy spojené s těmito zastávkami. V souvislosti s tím
je však nutno dokončit systém komunikačních tras, které by svým charakterem zapadaly do
transevropských dopravních sítí. Rovněž soustava pobídek pro přímé zahraniční investice
v České republice vytvořila rámec pro příjem přímých zahraničních investic, jejichž růst
se již začal projevovat. Těmito způsoby by mohlo dojít k posílení již stávajících urbánních
prostorů a nastartování urbanizačních procesů v dosud venkovských regionech.
81
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Závěry
Růstové tendence lze očekávat v Praze včetně přilehlých oblastí středních Čech, což
při vysokém zatížení jejího prostoru to může mít i negativní dopady v dopravě a životním
prostředí. Problémy se mohou rovněž vyskytnout v souvislosti s nedostatkem pracovních
sil.
Naopak tendence k pomalému růstu až stagnaci se projeví v Ostravsko-karvinské a
Severočeské aglomeraci vlivem úbytku pracovních míst. Jde o oblasti s nadměrnou
koncentrací ekonomických aktivit, jejichž část prochází útlumem. Tendence snižování
neúměrně vysoké koncentrace a neúměrného zatěžování území v regionech soudržnosti
Moravskoslezsko a Severozápad není nutno do určité míry hodnotit negativně, nicméně bude
třeba v této souvislosti vytvořit nová pracovní místa. Podstatně hůře se změny promítnou
v periferních oblastech, např. při hranicích s Polskem a Slovenskem. Úbytek pracovních míst
a celková odlehlost hrozí snižováním již dnes nedostatečné zalidněnosti a tedy celkovým
zaostáváním těchto území.
Výhodná poloha České republiky na komunikačních spojnicích sever–jih a východ–
západ může být významným faktorem pro rozvoj přilehlých regionů. V souvislosti s tím je
však nutno dokončit systém komunikačních tras, které by svým charakterem zapadaly do
transevropských dopravních sítí a navazovaly na ně. Spolu se soustavou pobídek pro
investice by se mohlo uplatnit posílení již stávajících urbánních prostorů a nastartování
urbanizačních procesů v dosud venkovských regionech.
Meziregionální disparity jsou velmi silně polarizovány mezi Prahou na straně jedné a
zbytkem republiky na straně druhé. Rozdíly narůstají s klesající hierarchickou úrovní regionů,
tzn. že jsou mnohem výraznější na úrovni krajů a zejména mikroregionů. Nelze tedy
opomenout, že je nutno věnovat pozornost také intraregionálním disparitám.
82
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Výhody velkých center (pólů rozvoje) se projevují mnohostranným způsobem, ať již
z hlediska diferenciace a prosperity ekonomických činností, či z hlediska vybavenosti
infrastrukturou. Determinující role velkých center může být navíc v blízké budoucnosti dále
zesílena rozvojem potřebné velké infrastruktury napojující český prostor na celoevropské
systémy.
Póly rozvoje a oblasti podél rozvojových os (resp. urbanizované oblasti) se potýkají
se specifickými problémy, které by neměly být opomíjeny. Jedná se např. o dopravní
infrastrukturu kvalitativně a kapacitně neodpovídající rostoucí automobilové dopravě a s ní
související poškozování životního prostředí, vznik brownfieldů a neoptimální funkční využití
území, komplexní problémy bydlení (regenerace panelových sídlišť), nedostatek zeleně apod.
Regionální politika v ČR
V současnosti je česká regionální politika chápána jako koncepční činnost státu,
regionálních a místních orgánů, jejímž cílem je přispívat k vyváženému a harmonickému
rozvoji jednotlivých regionů v ČR, ke snižování neodůvodněných rozdílů mezi úrovněmi
rozvoje jednotlivých regionů a ke zlepšení regionální hospodářské struktury. Regionální
politika tedy:
představuje koncepční a výkonnou činnost státu a územních samosprávných
orgánů,
stanovuje hlavní směry a strategické cíle regionálního rozvoje na jednotlivých
úrovních, tj. národní a regionální,
vytváří metody a postupy k zajištění realizace stanovených cílů a priorit,
se uskutečňuje především prostřednictvím systémových opatření na podporu
Úsilí o vyvážený rozvoj není pojímáno jako snaha o zajištění stejného rozvoje ve
všech regionech. Cílem tohoto úsilí je, aby vývoj v celém státě i v úrovni regionů byl
83
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
proporcionální, nekrizový, byla vytvořena rovnost šancí regionů a byl plnohodnotně využíván
jejich demografický, přírodní, hospodářský a případně i další potenciál.
Územní členění České republiky pro potřeby regionálního rozvoje
Kraje
Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných
celků a o změně ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, bylo zřízeno
k 1. 1. 2000 čtrnáct VÚSC, tedy krajů, a to:
1. Hlavní město Praha, vymezený územím hlavního města Prahy;
2. Středočeský kraj se sídlem v Praze, vymezený územím okresů Benešov, Beroun,
Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ,
Praha-západ, Příbram a Rakovník;
3. Budějovický kraj se sídlem v Českých Budějovicích, vymezený územím okresů
České Budějovice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice,
Strakonice a Tábor; přejmenovaný na Jihočeský kraj,
4. Plzeňský kraj se sídlem v Plzni, vymezený územím okresů Domažlice, Klatovy,
Plzeň - město, Plzeň - jih, Plzeň - sever, Rokycany a Tachov,
5. Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech, vymezený územím okresů Cheb,
Karlovy Vary a Sokolov;
6. Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem, vymezený územím okresů Děčín,
Chomutov, Litoměřice, Louny, Most, Teplice a Ústí nad Labem;
7. Liberecký kraj se sídlem v Liberci, vymezený územím okresů Česká Lípa,
Jablonec nad Nisou, Liberec a Semily;
8. Královehradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, vymezený územím okresů
Hradec Králové, Jičín, Náchod, Rychnov nad Kněžnou a Trutnov;
84
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
9. Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích, vymezený územím okresů Chrudim,
Pardubice, Svitavy a Ústí nad Orlicí;
10. Brněnský kraj se sídlem v Brně, vymezený územím okresů Blansko, Brno - město,
Brno - venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo, přejmenovaný na
Jihomoravský kraj;
11. Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně, vymezený územím okresů Kroměříž, Uherské
Hradiště, Vsetín a Zlín;
12. Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci, vymezený územím okresů Jeseník,
Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk;
13. Ostravský kraj se sídlem v Ostravě, vymezený územím okresů Bruntál, FrýdekMístek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava - město, přejmenovaný na
Moravskoslezský kraj;
14. Jihlavský kraj se sídlem v Jihlavě, vymezený územím okresů Havlíčkův Brod,
Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou, přejmenovaný na kraj Vysočina.
Takže území České republiky je s účinností od 1. ledna 2000 rozděleno na 14 krajů a
77 okresů (okresní úřady byly zrušeny k 31. prosinci 2002) včetně území hlavního města
Prahy. Teprve k 1. 1. 2001 se začala rozebíhat činnost krajských úřadů, přičemž všechny kraje
ustavily odbory regionálního rozvoje, jež mají na starosti některé aktivity ve sféře regionální
politiky. Zároveň se usr´tavením krajů byly změněny názvy některých krajů.
NUTS
Jednotky na území České republiky byly po dohodě s Eurostatem stanoveny
následujícím způsobem (Usnesení vlády ČR č. 707 ze dne 26. 10. 1998):
NUTS 1 – 1 jednotka, tj. celé území České republiky,
NUTS 2 – 8 územních jednotek, v podstatě sdružené nové kraje: Praha (pouze území
hlavního města Prahy), Střední Čechy (jenom Středočeský kraj), Jihozápad
85
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
(Jihočeský a Plzeňský kraj), Severozápad (Karlovarský a Ústecký kraj),
Severovýchod (Liberecký, Královéhradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod
(Jihomoravský a kraj Vysočina), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a
Moravskoslezsko (jenom Moravskoslezský kraj),
NUTS 3 – 14 krajů (VÚSC),
NUTS 4 – 77 okresů,
NUTS 5 – obce (cca 6259).
Česká republika nemohla při stanovování NUTS příliš argumentovat stabilním
územně správním členěním. Proto se přistoupilo zejména u jednotek NUTS 2 k málo
geograficky opodstatněnému, ale prakticky poměrně schůdnému řešení, tj. většinou
sdružením dvou i více jednotek VÚSC, tedy krajů do NUTS 2. Krajská úroveň odpovídá
rozdělení České republiky na statistické územní jednotky NUTS 3. Regiony NUTS 2 jsou
tvořeny jednou až třemi jednotkami NUTS 3. Jednotky NUTS 2 byly vytvořeny pro potřeby
spojené s koordinací a realizací politiky hospodářské a sociální soudržnosti zákonem
č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění, a jsou označovány jako
regiony soudržnosti.
Česká republika členění na jednotky NUTS již využila při čerpání prostředků z tzv.
předvstupní pomoci, která sestávala z PHARE (přípravný program na Strukturální fondy EU;
značná část Phare má předstrukturální charakter), ISPA (program na podporu infrastruktury a
životního prostředí, v podstatě příprava na Fond soudržnosti EU) a SAPARD (program
rozvoje zemědělství a venkova; předstrukturální pomoc).
V současnosti je zásadní územní jednotkou pro čerpání pomoci ze strukturálních fondů
NUTS 2, v řadě případů však NUTS 3, tj. kraje hrají dominantní roli při rozhodování o přijetí
projektů k realizaci a jejich spolufinancování.
V České republice činila průměrná velikost územně správních jednotek u osmi
zrušených krajů (včetně Prahy) 1.290 tis. obyvatel a 9,86 tis. km2, u čtrnácti vyšších územně
86
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
správních celků – krajů jenom 737 tis. obyvatel a 5,6 tis. km2 a v případě okresů (bez Prahy)
pak 120 tis. obyvatel a 1 tis. km2.
Další hierarchické úrovně NUTS 4, po reformě soustavy NUTS v loňském roce
nazývaná lokální administrativní jednotka první hierarchické úrovně (LAU 1), a bývalé
NUTS 5 – nyní LAU 2 dosud legislativní oporu Evropského parlamentu nemají. U obou
těchto úrovní nebyla dosud stanovena průměrná velikost (viz. Official Journal of the
European Union, L 154, volume 46). Význam mají především LAU 2, tedy v podstatě naše
obce. Průměrná velikost LAU 2 (obcí) v ČR je jen 1,6 tis. obyvatel a je významně pod
průměrem EU. Určitou územní jednotku je však možné klasifikovat na několika úrovních
NUTS. Každý členský stát EU může rozhodnout o dalším hierarchickém členění svého území,
přičemž se dále při delimitaci člení úroveň NUTS 3 na nižší jednotky. To tedy znamená, že
členský stát má právo si stanovit podrobnější územní členění.
Stávající správní jednotky v členských státech jsou prvním kritériem pro definici
územních jednotek. Za tímto účelem se „správní jednotkou“ rozumí zeměpisná oblast se
správním orgánem, který má pravomoc přijímat správní nebo politická rozhodnutí pro tuto
oblast v právním a institucionálním rámci členského státu. To znamená, že lze v blízké
budoucnosti podle konkrétních vlastností sídelní struktury bude možné tyto jednotky využít i
pro konstrukci nejnižších úrovní NUTS a takto je vhodně využít i pro statistické účely a snad i
pro management regionálního rozvoje na nižších úrovních veřejné správy.
Formování současné české regionální politiky
V roce 2000 bylo přijato hned několik naprosto zásadních zákonů a usnesení vlády
majících zlomový význam pro českou regionální politiku. Jak v oblasti věcné náplně, tak v
oblasti legislativní představuje přijetí zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje,
rámec pro českou regionální politiku. Lze konstatovat, že je takto poprvé na území České
republiky regionální rozvoj upraven právní normou. V podstatě až do roku 2000 byla totiž
regionální politika prováděna jen na základě několika usnesení vlády. Česká republika se tak
87
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
přiřadila k vyspělým státům, jež mají legislativně upravenu tuto oblast veřejné správy. Zákon
má samozřejmě zásadní význam pro provádění regionální politiky příslušnými orgány státní
správy a územní samosprávy a současně vytváří odpovídající právní podmínky pro získání
pomoci ze strukturálních fondů Evropských společenství. Přijetím toho zákona se Česká
republika významně přiblížila k legislativní úpravě regionální politiky v rámci Evropské unie.
Od roku 2000 je česká regionální politika zaměřena na rozvoj podnikání, rozvoj
lidských zdrojů, výzkum a technologický vývoj, rozvoj cestovního ruchu, zlepšování
regionální infrastruktury, rozvoj občanské vybavenosti, rozvoj služeb sociální a zdravotní
péče a na opatření vedoucí k ochraně životního prostředí.
Regionální politika, respektive politika podpory regionálního rozvoje nehrála v první
polovině devadesátých let v České republice tak významnou roli jako je tomu ve většině zemí
Evropské unie i v rámci Unie samotné.
Existují dva hlavní důvody této situace:
Vlády ČR věnovaly v této době hlavní pozornost řešení transformačních
problémů na úrovni celého státu, protože tyto problémy měly převážně
makroekonomickou podstatu zasahující plošně celé území.
Meziregionální ekonomické a sociální rozdíly v ČR i přes jejich postupné
prohlubování po zahájení transformace nebyly zpočátku tak velké jako ve
většině zemí EU.
Postupný nárůst meziregionálních rozdílů v sociálně ekonomickém rozvoji v druhé
polovině 90. let (což dokumentuje např. vývoj regionální míry nezaměstnanosti), postupující
procesy demokratizace a decentralizace rozhodování a zároveň potřeba vytvořit systém
regionální politiky i ve vazbě na proces přípravy na strukturální fondy EU vedly k zásadnímu
obratu i v regionální politice ČR.
V roce 1998 přijala vláda ČR svým usnesením č. 235 Zásady regionální politiky.
Zároveň stanovila úkoly v oblasti legislativní, institucionální a programové. V rámci jejich
88
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
plnění byla vypracována na národohospodářské i regionální úrovni řada strategických a
programových dokumentů, které však většinou měly přípravný charakter.
Zásadním strategickým dokumentem regionální politiky ČR je Strategie regionálního
rozvoje České republiky, jejíž první znění přijala vláda ČR již 12. července 2000 svým
usnesením č. 682. Na tento dokument navázaly Programy rozvoje krajů ČR vypracovávané na
úrovni krajů. Z nich byly následně ve věcné rovině odvozeny operační programy na úrovni
regionů NUTS 2 a Společný regionální operační program. Tato Strategie regionálního rozvoje
vytvořila základní rámec pro formování regionální politiky České republiky komplementární
s regionální politikou Evropské unie.
V roce 2006, dne 17. 5. 2006, byla schválena nová Strategie regionálního rozvoje
České republiky pro léta 2007 – 2013, a to usnesením vlády ČR č. 560. Cílem uvedené
aktualizace Strategie regionálního rozvoje ČR je implikace nových nařízení EU v oblasti
politiky hospodářské a sociální soudržnosti do strategie, priorit a opatření české regionální
politiky. Dokument bude určovat orientaci politiky regionálního rozvoje České republiky v
období let 2007 - 2013. Vychází ze "Strategie udržitelného rozvoje České republiky" a v
ekonomické oblasti ze "Strategie hospodářského růstu". V oblasti politiky soudržnosti
navázala Strategie regionálního rozvoje ČR na její základní programové dokumenty na
národní úrovni "Národní rozvojový plán" a "Národní strategický referenční rámec". Cílem
strategie je formulování témat a aspektů významných pro podporu regionálního rozvoje a
zahrnutí regionální dimenze do těchto politik tam, kde je to účelné a potřebné. Strategie
regionálního rozvoje tak představuje strategickou orientaci pro budoucí programy
regionálního rozvoje na centrální i regionální úrovni.
Každý kraj musí mít zpracován podle § 8, zákona č.248/2000 Sb., o podpoře
regionálního rozvoje, v platném znění, svůj program rozvoje územního obvodu kraje.
V těchto programech jsou stanoveny rozvojové priority krajů, z nichž některé mohou být
realizovány v rámci SROP za přispění EU, ostatní priority jsou pak řešeny podle finančních
možností krajů.
89
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Legislativní rámec české regionální politiky
Základní systémový, legislativní a institucionální rámec regionální politiky v ČR byl
vytvořen v roce 2000 souborem zákonů přijatým v souvislosti se zaváděním krajského zřízení
v ČR. Pro regionální politiku jsou v tomto smyslu klíčové: zákon č. 129/2000 Sb., o krajích
(krajské zřízení), zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se
zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním
městě Praze, a zákon č.248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění.
K těmto zákonům, důležitým pro regionální rozvoj v České republice, ještě náleží zákon č.
128/2000 Sb., o obcích15.
Zákon o podpoře regionálního rozvoje odstraňuje hlavní nedostatky regionální
politiky, která byla dosud v ČR uplatňována jen omezeně, a zároveň obsahuje všechny
základní principy regionální politiky EU (např. princip programování, princip partnerství,
koncentrace atd.). Zákon také specifikuje institucionální zajištění české regionální politiky i
politiky hospodářské a sociální soudržnosti. V tomto směru, tzn. zajištění kompatibility české
regionální politiky s komunitární regionální politikou, je zákon o podpoře regionálního
rozvoje významným pozitivním krokem v procesu přípravy ČR na realizaci politiky
soudržnosti.
S problematikou regionální politiky na úrovni ČR souvisí také následující zákony:
zákon č. 531/1990 Sb., o místních finančních správách, v platném znění,
zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění,
zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí, v platném znění,
zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění,
ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, v
platném znění,
15
Podle § 2 odst. 2, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec pečuje o všestranný rozvoj svého území.
90
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, v platném znění,
zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění,
zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v platném znění,
zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, v platném znění,
zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v platném
znění,
zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, v platném znění,
zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání,
zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků
a dobrovolných svazků obcí, v platném znění.
Základními úrovněmi v regionálním rozvoji České republiky jsou:
Česká republika (NUTS 1) – ústřední správní úřady;
regiony soudržnosti (NUTS 2) – regionální rady;
kraje (NUTS 3) – krajské úřady;
statistické regiony na úrovni okresů – regionální jednotky pro stanovení
regionů se soustředěnou podporou státu;
správní obvody obcí s rozšířenou působností (ORP);
obce – obecní a městské úřady.
Úlohou státní úrovně je koncepční a výkonná činnost zákonodárných a výkonných
složek státu v oblasti regionální politiky a podpory regionálního rozvoje včetně zabezpečení
prostředků státního rozpočtu a adekvátních legislativních opatření.
Cílem státní podpory regionálního rozvoje je růst ekonomického potenciálu regionů,
zvyšování jejich konkurenceschopnosti, vyvážený rozvoj regionální struktury státu a
snižování nepřiměřených rozdílů v úrovni hospodářského a sociálního rozvoje regionů.
91
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Při uplatňování principu subsidiarity v podpoře regionálního rozvoje a provádění
regionální politiky je tedy úkolem státu zejména:
vytváření koncepce regionální politiky státu,
analýza a identifikace regionálních disparit,
určení problémových regionů, které je potřeba podporovat z úrovně státu,
stanovení rozsahu a zaměření podpory státu v rámci státních programů
podpory regionálního rozvoje k odstraňování regionálních disparit.
Úloha regionů soudržnosti. Pro potřeby spojené s koordinací a realizací hospodářské
a
sociální
soudržnosti,
spočívající
zejména
ve
využívání
finančních
prostředků
z předvstupních a strukturálních fondů Evropských společenství, byly zřízeny regiony, jejichž
územní vymezení je totožné s územními statistickými jednotkami NUTS 2, tzv. regiony
soudržnosti. Tato úroveň je reprezentována regionálními radami (ve smyslu zákona o podpoře
regionálního rozvoje č.248/2000 Sb., v platném znění). Regionální rada regionu soudržnosti je
právnickou osobou16.
Úlohou krajské úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů krajů
v oblasti regionálního rozvoje. Orgány kraje tvoří základní stavební jednotku pro tvorbu a
realizaci regionálního rozvoje v ČR, spolupracují s ústředními úřady státní správy a
koordinují zájmy obcí ve věcech regionálního rozvoje nadobecního významu.
Úkolem krajů je zejména:
koordinace rozvoje územního obvodu kraje a rozvoj odvětví v jejich
samostatné působnosti,
koncipování vnitřní rozvojové politiky krajů, zpracování a implementace
rozvojových programů,
stanovení regionálních rozvojových priorit a ovlivňování vývoje regionálních
disparit v rámci kraje.
16
§16 zákona č.248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění.
92
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Do 31. 12. 2002 bylo úlohou okresní úrovně dočasné zajišťování některých úkolů
spojených s tvorbou a realizací podpory regionálního rozvoje (ve smyslu usnesení vlády
č.258/99 a 511/99 byly okresní úřady zrušeny a jejich činnost nahrazena v úrovni pověřených
obcí nebo v úrovni krajů).
Zatím není zcela vyřešena role mikroregionů – územních obvodů obcí s rozšířenou
působností v regionálním rozvoji, i když lze očekávat jejich aktivní zapojení do celého
systému regionální politiky.
Úlohou obecní úrovně je koncepční a výkonná činnost samosprávných orgánů obcí
v oblasti místního rozvoje, jejich iniciační činnost v oblasti řešení nadmístních problémů a
definování nadmístních programů a jejich participace na realizaci regionálních programů.
Hlavní aktéři regionálního rozvoje
Na jednotlivých úrovních jsou aktéry regionálního rozvoje České republiky následující
složky:
zákonodárné složky státu (Poslanecká sněmovna a Senát),
výkonné složky státu (vláda, ústřední správní úřady a jimi řízené organizace,
dočasně okresní úřady),
regionální rady (na úrovni regionů NUTS II) pro realizaci politiky hospodářské
a sociální soudržnosti,
orgány samosprávy (na krajské a obecní úrovni),
řídicí a monitorovací orgány (Řídicí a koordinační výbor, Výbory regionálního
rozvoje),
rozvojové agentury s celostátní či regionální působností (např. Agentura pro
rozvoj podnikání, Agentura pro rozvoj průmyslu ČR, CzechIndustry,
CzechInvest, CzechTrade, Česká centrála cestovního ruchu, jednotlivé
regionální rozvojové agentury),
hospodářské a agrární komory, zájmová sdružení, zaměstnanecké a
zaměstnavatelské organizace, agentury,
93
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
instituce veřejného sektoru (vysoké školy, zdravotní a sociální zařízení,
kulturní instituce aj.), nestátní neziskové organizace,
subjekty soukromého sektoru.
Je třeba konstatovat, že koordinace a spolupráce mezi těmito aktéry není tak dobrá, jak
by bylo v současné době potřeba. Situace se pomalu zlepšuje díky nově přijaté legislativě a
jasněji stanoveným kompetencím. Princip partnerství by měl být vůdčím elementem
v regionálním rozvoji.
Působnost v rámci české regionální politiky
Kompetence Ministerstva pro místní rozvoj ČR
Působnost a kompetence ústředních orgánů (ministerstev) v oblasti podpory
regionálního rozvoje stanovuje tzv. kompetenční zákon z roku 199617. Přímé kompetence
v uvedené sféře má Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Konkrétně jsou stanoveny v § 14:
1. MMR je ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky, včetně
regionální podpory podnikání, politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového
fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor, územního plánování a
stavebního řádu, investiční politiky a cestovního ruchu, rozvoje měst a venkova.
2. MMR
a. spravuje finanční prostředky určené k zabezpečování politiky bydlení a
regionální politiky státu,
b. koordinuje činnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při
zabezpečování politiky bydlení a regionální politiky státu, včetně koordinace
financování těchto činností, pokud tyto prostředky přímo nespravuje.
17
Zákon č.272/1996 Sb.
94
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
3. MMR zabezpečuje informační metodickou pomoc samosprávným regionům,
obcím a jejich sdružením.
4. MMR zajišťuje činnosti spojené s procesem zapojování územních samosprávných
celků do evropských regionálních struktur.
Ministerstvo pro místní rozvoj podle zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního
rozvoje,18:
a) koordinuje činnost všech dotčených správních úřadů při přípravě a uskutečňování
strategie regionálního rozvoje a státních programů regionálního rozvoje,
vypracovává analýzy hodnotící rozvoj jednotlivých krajů a okresů a návrhy na
vymezení regionů; za tím účelem je oprávněno požadovat od dotčených správních
úřadů a krajů potřebné údaje zpracovávané v jejich působnosti,
b) vypracovává ve spolupráci s dotčenými ústředními správními úřady a kraji návrh
strategie regionálního rozvoje a návrhy státních programů regionálního rozvoje a
předkládá je vládě ke schválení,
c) zabezpečuje a kontroluje plnění státních programů regionálního rozvoje,
d) plní další úkoly vyplývající z jeho postavení jako ústředního správního orgánu,
e) zabezpečuje mezinárodní spolupráci na úseku podpory regionálního rozvoje a
spolupráci s Evropskými společenstvími v oblasti hospodářské a sociální
soudržnosti, včetně koordinace věcné náplně nástrojů pomoci a souvisejícího
vypracování programových dokumentů, realizace programů a vyhodnocování
průběhu jejich plnění,
f) napomáhá zapojování krajů do evropských regionálních struktur.
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR ve smyslu zákona o podpoře regionálního rozvoje
č.248/2000 Sb., vypracovává návrh strategie regionálního rozvoje19. Strategie regionálního
rozvoje České republiky20 má obsahovat zejména:
18
Podle § 11 odst. 1, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
95
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
1. analýzu stavu regionálního rozvoje;
2. charakteristiku slabých a silných stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů;
3. strategické cíle regionálního rozvoje v České republice a
4. vymezení státem podporovaných regionů;
5. doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje
odvětví spadajících do jejich působnosti.
Ministerstvo pro místní rozvoj při vypracování návrhu strategie regionálního rozvoje
využívá zejména21:
1. statistické údaje,
2. příslušné územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentaci podle
zvláštního právního předpisu22,
3. limity využití území a zásady jeho organizace,
4. principy ochrany a tvorby životního prostředí
5. programy rozvoje územního obvodu krajů.
Strategii regionálního rozvoje schvaluje na návrh Ministerstva pro místní rozvoj česká
vláda.
Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s ostatními dotčenými ústředními
správními úřady a kraji na základě průběžné analýzy hospodářského a sociálního rozvoje státu
navrhuje vymezení regionů, jejichž rozvoj je třeba s ohledem na vyvážený rozvoj státu a
vyrovnávání rozdílů mezi úrovněmi jeho jednotlivých územních celků podporovat.
19
20
21
22
Podle § 5, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
96
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Zákon o podpoře regionálního rozvoje23 stanovuje následující základní typy
podporovaných regionů24:
strukturálně postižené regiony,
hospodářsky slabé regiony,
venkovské regiony,
ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů25 a
regiony podporované na úrovni a v působnosti krajů26.
Zvláštní pozornost má být podle zákona o podpoře regionálního rozvoje 27 věnována
tzv. regionům se soustředěnou podporou státu, které se podle charakteru svého zaostávání
člení na již výše uvedené: strukturálně postižené, hospodářsky slabé a venkovské regiony.
Východiskem pro vymezení podporovaných regionů (zejména na úrovni okresů) je
analytické zhodnocení situace v ČR jako celku, včetně zkušeností zemí EU s obdobnou
problematikou.
Strukturálně postižené regiony – k vymezení se používají ukazatele: míra
nezaměstnanosti včetně relace počtu uchazečů o zaměstnání na jedno volné pracovní místo,
rozsah a váha útlumu průmyslových odvětví na zaměstnanosti a rozvoj podnikání. V těchto
regionech se koncentrují negativní projevy strukturálních změn, dochází k útlumu odvětví a
výrobních podniků a k růstu nezaměstnanosti.
Hospodářsky
slabé
regiony
–
k vymezení
se
používají
ukazatele:
míra
nezaměstnanosti, relace počtu uchazečů o zaměstnání na jedno volné pracovní místo, výše
mzdových příjmů a příjmů ze zemědělství, úroveň daňových příjmů místních rozpočtů, podíl
a rozsah útlumu primárních odvětví (zemědělství, lesnictví) na struktuře zaměstnanosti a
23
Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje v aktuálním znění.
Podle § 4 odst. 2 písm. a), zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje v aktuálním znění.
25
Podpora regionálního rozvoje je zaměřena na dosažení dalších cílů u regionů uvedených v § 4 odst. 2 písm. b),
zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jsou-li v souladu s důvody, pro něž byl region
vymezen.
26
Podle § 8, § 9 a § 10, zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
27
Podle § 4 odst. 2 písm. a), zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
24
97
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
hustota osídlení. Tyto regiony vykazují ukazatele hospodářského a sociálního rozvoje na
podstatně nižší úrovni rozvoje než je průměrná úroveň v České republice.
Venkovské regiony – k jejich vymezení slouží ukazatele charakterizující zejména
vývoj počtu obyvatelstva, strukturu jeho zaměstnanosti a podíl obyvatelstva ve venkovských
obcích. Uvedené regiony jsou charakterizovány nízkou hustotou obyvatelstva, poklesem
počtu obyvatel a vyšším podílem zaměstnanosti v zemědělství.
Ostatní regiony, jejichž podporování státem je žádoucí z jiných důvodů, například
pohraniční regiony, bývalé vojenské prostory, regiony postižené živelními pohromami,
regiony se silně narušeným či poškozeným životním prostředím, regiony s méně příznivými
podmínkami
pro
rozvoj
zemědělské
výroby,
regiony
s vyšší
průměrnou
mírou
nezaměstnanosti, než je průměrná úroveň v České republice.
Ústřední správní úřady ČR
Ústřední správní úřady v rámci své působnosti28:
a) plněním úkolů souvisejících se zaměřením podpory regionálního rozvoje podle § 3
zákona o podpoře regionálního rozvoje, přispívají k vyrovnávání rozdílů mezi
úrovněmi
rozvoje
jednotlivých
územních
celků,
b) analyzují rozdíly mezi kraji a okresy, zejména podle ukazatelů stanovených v § 4
odst. 2, zákona o podpoře regionálního rozvoje; výsledky analýz jsou jedním z
podkladů pro vypracování návrhu strategie regionálního rozvoje a návrhů státních
programů
regionálního
rozvoje,
c) spolupracují vzájemně a s kraji při vypracování strategie regionálního rozvoje a
státních
programů
regionálního
rozvoje,
d) spolupracují na žádost kraje při vypracování programu rozvoje územního obvodu
kraje.
28
98
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Kompetence Ministerstva financí ČR
Investiční, resp. neinvestiční dotace zajišťující celkový finanční vztah státního
rozpočtu k rozpočtům obcí a krajů (podpora regionálního a lokálního rozvoje).
Národní koordinátor pomoci ES (NAC) je oficiální představitel a hlavní kontaktní
osoba odpovědná za koordinaci přípravy, implementace a monitorování všech programů
pomoci ES; má zastřešující, vrcholovou odpovědnost, vyplývající z potřeby společné
koordinace programů předvstupní pomoci ES na národní úrovni. Jeho výkonným pracovištěm
je Centrum pro zahraniční pomoc na Ministerstvu financí ČR. Národní koordinátor pomoci je
současně Národním koordinátorem ISPA (NIC) a je předsedou Společného monitorovacího
výboru zabývajícího se realizací všech nástrojů předvstupní pomoci ES.
Národní schvalující úředník (NAO) je odpovědný za řízení finančních prostředků
pomoci ES v České republice, jeho výkonným pracovištěm je Národní fond na MF ČR.
Národní schvalující úředník nese celkovou odpovědnost za hospodaření s finančními
prostředky ES v ČR. Na základě memoranda o porozumění ke zřízení Národního fondu, které
bylo podepsáno 12. 10. 1998, byl zřízen k 31. 12. 1998 na Ministerstvu financí ČR Národní
fond jako centrální místo státní správy pro převod finančních prostředků pomoci ES do ČR, a
to počínaje Finančními memorandy r. 1998.
V zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je Národní fond nově definován
jako samostatný nástroj, jehož prostřednictvím MF koordinuje řízení finančních toků z ES a
tuzemských zdrojů k příjemcům pomoci a dodržování postupů upravujících realizaci
společných programů ČR a ES. Původní odpovědnost Národního schvalujícího úředníka je
tímto rozšířena i na oblast hospodaření s tuzemskými zdroji při realizaci předvstupní pomoci
ES v ČR.
Kompetence ostatních ministerstev
Jelikož podpora regionálního rozvoje má víceoborový charakter, řada ministerstev má
ve své působnosti aktivity, které se více či méně dotýkají problematiky regionálního rozvoje
(dosud byla působnost resortů definována v zásadách regionální politiky vlády (usnesení č.
99
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
235/98 – body 8 a 11.3 zásad), nově je úloha resortů definována v § 11 zákona o podpoře
Jednotlivé resorty (včetně MMR) mají v odvětvích a úsecích v jejich působnosti (a)
přispívat k vyrovnávání rozdílů mezi úrovněmi jednotlivých územních celků, (b) analyzovat
rozdíly mezi kraji a okresy, (c) spolupracovat vzájemně a s kraji při vypracování strategie
regionálního rozvoje a státních programů regionálního rozvoje, (d) spolupracovat s kraji při
vypracování programu rozvoje územního obvodu kraje.
V rámci jednotlivých resortů se jedná především o následující odvětví či úseky:
Ministerstvo zemědělství
Agrární politika a programy realizované v rámci rozvoje agrokomplexu (vazba na
rozvoj venkova), podpora rozvoje vodního hospodářství (včetně odkanalizování a čištění
odpadních vod).
Ministerstvo průmyslu a obchodu
Podpora malého a středního podnikání (doplnění této podpory s regionálním obsahem,
která je v kompetenci MMR), průmyslová politika, oblast investičních pobídek a
průmyslových zón (podpora strukturálně postižených regionů).
Ministerstvo dopravy a spojů
Dopravní politika (rozvoj dopravní infrastruktury), dopravní obslužnost území
veřejnou dopravou (rozvoj venkovských a periferních oblastí).
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Aktivní politika zaměstnanosti (podpora regionů s vysokou nezaměstnaností) a
zajištění legislativy pro sociální služby.
Ministerstvo kultury
Podpora obnovy kulturních památek, vazba na podporu rozvoje měst a venkova
(podporou obnovy kulturních památek v památkových rezervacích a zónách).
100
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Financování vysokého školství, do vzniku krajů alokace prostředků státního rozpočtu
pro školství v působnosti měst a obcí (vyvážené rozmístění základního školství); podpora
vědy, výzkumu a vývoje.
Ministerstvo zdravotnictví
Spolupráce (s MF) na alokaci prostředků státního rozpočtu na zdravotnická zařízení
v působnosti územních orgánů (vyvážené rozmístění základních zdravotnických zařízení);
stanovení celostátních priorit zaměřených na zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva.
Ministerstvo životního prostředí
Vymezení a podpora ekologicky postižených oblastí (řešení jednoho z největších
regionálních problémů ČR); alokace prostředků Státního fondu životního prostředí ČR;
krajinotvorné programy MŽP.
Ministerstvo vnitra
Výkon veřejné správy v území; reforma veřejné správy s cílem zvýšení její účinnosti a
transparentnosti; informatizace veřejné správy včetně spolupráce na vytváření informačních
systémů veřejné správy.
Český statistický úřad
Zajišťování regionálních statistických dat potřebných pro analýzu území a vymezování
podporovaných regionů.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Úřad podle zákona č.59/2000 Sb., o veřejné podpoře, povoluje výjimky ze zákazu
veřejné podpory (jakákoliv forma podpory, včetně programů podpory, nebo výhod
zvýhodňujících
podnikání
nebo
odvětví
výroby
poskytovaná
Českou
republikou,
ministerstvem, jiným správním úřadem, orgánem samosprávy nebo poskytovaná z veřejných
zdrojů), mezi které mohou patřit i výjimky veřejné podpory regionálního charakteru (s cílem
101
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
napomoci hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo vysokou
nezaměstnaností).
Samosprávné orgány krajů
Samosprávné orgány krajů (Krajská zastupitelstva) jsou základním článkem politiky
regionálního rozvoje na krajské úrovni.
V rámci své samostatné působnosti koordinují rozvoj svého kraje a zajišťují
zpracování, realizaci a kontrolu plnění programu rozvoje kraje. Dále provádějí hodnocení
vnitroregionální
úrovně
rozvoje,
spolurozhodují
o alokaci
veřejných
prostředků,
podporujících regionální rozvoj a poskytují dotace a půjčky obcím a jiným právnickým
osobám, působícím v obvodu kraje, zřizují právnické osoby k podpoře regionálního rozvoje,
např. regionální rozvojové agentury, spolupracují při plnění celostátních úkolů podpory
regionálního rozvoje, zajišťují přípravu, realizaci a kontrolu plnění regionálních podpůrných
programů včetně programů spolufinancovaných z fondu Phare a výhledově ze strukturálních
fondů. V rámci zajišťování principu partnerství na regionální úrovni koordinují záměry obcí
či sdružení obcí ve věcech podpory regionálního rozvoje nadobecního významu.
Vedle samostatné působnosti byla krajům svěřena i tzv. přenesená působnost, kterou
mají vykonávat ve věcech stanovených zákonem (zejména zákon č. 132/2000 Sb., jež
zakotvuje úkoly krajů v řadě úseků státní správy).
Obce
Obec ve své samostatné působnosti:
a) spolupracuje s krajem, na jehož území se nachází, při přípravě a realizaci programu
územního rozvoje kraje;
b) může podporovat rozvoj podnikatelských aktivit potřebných pro rozvoj regionu,
například formou technické a investiční přípravy pro investory – podnikatele;
c) může sdružovat své prostředky se sousedními obcemi a dalšími právnickými
osobami při zajišťování rozvojových programů společných více obcím.
102
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Strategie regionálního rozvoje České republiky 2007 - 2013
Základním dokumentem regionální politiky České republiky na úrovni státu je
Strategie regionálního rozvoje v gesci MMR ČR, která obsahuje zejména:
analýzu stavu regionálního rozvoje,
charakteristiku silných a slabých stránek v rozvoji jednotlivých krajů a okresů,
strategické cíle regionálního rozvoje v ČR,
vymezení státem podporovaných regionů,
doporučení dotčeným ústředním správním úřadům a krajům pro zaměření rozvoje
odvětví spadajících do jejich působnosti.
Obsah Strategie regionálního rozvoje České republiky 2007 - 2013 je rámcově
vymezen v § 5 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje ve znění pozdějších
předpisů. V tomto smyslu je něm obsaženo i vymezení regionů se soustředěnou podporou
státu (§ 4 zákona č. 248). Práce na strategii byly v letech 2004 až 2006 koordinovány se
souběžně zpracovávanými dokumenty MMR (Politika územního rozvoje, Národní rozvojový
plán).
Strategie regionálního rozvoje usiluje o propojení odvětvových hledisek s územními
aspekty vyváženého regionálního rozvoje a územní soudržnosti. Formuluje souhrnně cíle,
problémové okruhy a priority, které bude třeba zabezpečovat při zajišťování politiky
regionálního rozvoje v České republice. Strategií regionálního rozvoje navržené rozvojové
aktivity budou podle principu subsidiarity realizovány na místní, regionální nebo resortní
úrovni buď v rámci národních rozvojových programů, nebo v rámci operačních programů
s využitím prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Z tohoto pohledu předpokládá
Strategie regionálního rozvoje obě možnosti a zahrnuje ty aktivity ministerstev, krajů i obcí,
pokud tyto relevantně ovlivňují regionální rozvoj.
Cílem strategie není nahrazování nebo úprava jednotlivých odvětvových politik, ale
formulování témat a aspektů významných pro podporu regionálního rozvoje a zahrnutí
103
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
regionální dimenze do těchto politik tam, kde je to účelné a potřebné. Strategie regionálního
rozvoje tak představuje strategickou orientaci pro budoucí programy regionálního rozvoje, ať
už budou realizovány na národní či regionální úrovni nebo s finanční podporou Evropské unie
či bez ní.
Strategie regionálního rozvoje byla koncipována jako strategie horizontální, která
vedle endogenního potenciálu jednotlivých regionů využívá k jejich efektivnímu rozvoji
jednotlivá odvětví národního hospodářství a navrhuje diferencovaně zaměřené působení jejich
aktivit na regionální rozvoj. Jedním ze specifických cílů Národního rozvojového plánu je
vyvážený regionální rozvoj a snižování disparit. K dosažení tohoto cíle je nezbytné, aby
resorty v rámci svých odvětví analyzovaly regionální rozdíly a aby relevantní priority
operačních programů byly ve vybraných regionech bonifikovány s různou intenzitou. Pokud
totiž chceme snižovat nežádoucí regionální disparity, musí být některé priority operačních
programů, resp. jejich působnost či zvýhodnění přiměřeně diferencovány ve prospěch
postižených regionů.
Strategie regionálního rozvoje není dokumentem, na jehož základě budou
bezprostředně rozdělovány prostředky ze strukturálních fondů, ale je východiskem pro
přípravu regionálních programů rozvoje (§ 6 zákona o podpoře regionálního rozvoje) a pro
formulaci regionálních přístupů v rámci sektorových a odvětvových politik a programů včetně
operačních programů strukturálních fondů.
Vize Strategie regionálního rozvoje:
V horizontu do roku 2013 chce být Česká republika
aktivní, ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou zemí dosahující jako
celek standardů Evropské unie ve všech základních kritériích;
zemí, jejíž způsob a kvalita života odpovídá naší historické tradici a postavení
v Evropě.
Přičemž
104
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
budou výrazně zmírněny regionální disparity a poroste počet krajů
dosahujících svojí ekonomickou silou a dynamikou růstu průměru EU;
bude zajištěn minimální rozvojový potenciál ve všech mikroregionech v oblasti
infrastruktury a životního prostředí;
zvýší se podíl aktivní a inovativní populace v regionech.
Strategie regionálního rozvoje se opírá principy dlouhodobě udržitelného rozvoje
využívajícího veškerý pozitivní rozvojový potenciál České republiky. K tomu budou ČR a její
regiony aktivovat všechny vnitřní využitelné zdroje obcí, krajů i státu a využívat solidární
zdroje Společenství, zejména v rámci realizace jeho politiky soudržnosti na léta 2007 - 2013.
Za udržitelný bude Strategie regionálního rozvoje považovat rozvoj založený na
stabilním ekonomickém růstu při šetrném využívání přírodních zdrojů a snižování jejich
měrné spotřeby, respektování kulturních a sociálních potřeb obyvatel a účinné ochraně
životního prostředí. Rozvoj podněcující společenský proces učení a sebeorganizování
v podmínkách environmentálních, ekonomických a sociálních limitů globální společnosti.
Strategie regionálního rozvoje ve svém celkovém pojetí vytváří základní rámec
realizace regionální politiky České republiky jako svébytné národní regionální politiky
členského státu EU i jako integrální součásti regionální politiky Evropské unie, které vůči
sobě musí být komplementární.
Strategie regionálního rozvoje umožní skloubení strategických záměrů regionálního
rozvoje Evropské unie se strategickými záměry regionálního rozvoje České republiky a s
vlastními zájmy a potřebami jednotlivých regionů (NUTS 3 a 2). Musí také umožnit účinnou
kombinaci využitelných (aktivovatelných) zdrojů obcí či jejich svazků, zdrojů regionů, státu a
fondů Evropské unie s vnitřními i zahraničními zdroji soukromých investorů. K tomu bude na
úrovni regionů rozvíjena aktivní meziregionální spolupráce (zejména přeshraniční) a na
úrovni státu spolupráce se zeměmi v rámci Evropské unie.
105
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Koordinace hospodářské a sociální soudržnosti a řízení pomoci z Evropské unie
Řídící a koordinační výbor
Pro potřeby koordinace pomoci poskytované Evropskými společenstvími na úrovni
státu zřizuje Ministerstvo pro místní rozvoj Řídící a koordinační výbor. Jeho členy jsou
delegovaní zástupci dotčených ministerstev, krajů, podnikatelů, odborů, nestátních
neziskových organizací a dalších právnických osob.
Řídicí a monitorovací orgány
Řídicí orgány byly stanoveny v ČR již v předvstupním období29, a to proto, aby byla
zajištěna kontinuita mezi přípravou programových dokumentů a jejich realizací po vstupu ČR
do EU. Řídicí a monitorovací orgány byly ustanoveny jednak ve vazbě na předpisy Evropské
unie, týkající se Strukturálních fondů (zejména nařízení Rady (ES) č. 1260/99 z 21.6.1999,
zakotvující obecná ustanovení o Strukturálních fondech), jednak jejich činnost musí vycházet
z legislativy ČR. Jde o orgány, které nemají (či nebudou mít) právní subjektivitu, právní
odpovědnost za akty těchto výborů ponese stát nebo v jeho zastoupení řídicí orgán (v případě
operačních programů EU řídicí orgán programu, kterým bude příslušný resort nebo regionální
rada). V úrovni ČR šlo v období 2004-2006 z hlediska regionálního rozvoje o tyto orgány:
Řídicí orgán Rámce podpory Společenství (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR),
Řídicí výbor Rámce podpory Společenství (poradní a koordinační orgán Řídícího
orgánu Rámce podpory Společenství),
Řídicí orgány operačních programů:
Řídicí orgán Společného regionálního operačního programu (Ministerstvo pro
místní rozvoj ČR),
Řídicí orgán Operačního programu Průmysl a podnikání (Ministerstvo průmyslu a
29
Základy implementačního systému pro podporu ze strukturálních fondů v ČR byly položeny usnesením vlády
č. 102/2002 ze dne 23. 1. 2002 k dokončení přípravy programových dokumentů a určení řídících a platebních
orgánů pro využívání strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. V únoru 2003, viz usnesení vlády č. 149/2003,
v souvislosti se snížením počtu připravovaných operačních programů došlo i k úpravě určení řídících orgánů.
106
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
obchodu),
Řídicí orgán Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (Ministerstvo práce a
sociálních věcí),
Řídicí orgán Operačního programu Infrastruktura (Ministerstvo životního
prostředí),
Řídicí orgán Operačního programu Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství
(Ministerstvo zemědělství),
Monitorovací výbor Rámce podpory Společenství,
Platební orgán (Ministerstvo financí ČR),
Řídicí orgán Fondu soudržnosti (Ministerstvo pro místní rozvoj ČR).
Regionální rady (Regionální rada regionu soudržnosti) byly zřízeny ve všech
regionech soudržnosti. Regionální rada bude řídicím orgánem Regionálního operačního
programu pro příslušný region soudržnosti. Orgány Regionální rady jsou výbor Regionální
rady, předseda Regionální rady a úřad Regionální rady. Výbor Regionální rady jedná a
rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména pak
schvaluje:
a) realizační a řídicí dokumentaci Regionálního operačního programu,
b) opatření, týkající se publicity a informovanosti o Regionálním operačním
programu,
c) výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční
výpomoc,
d) výroční a závěrečnou zprávu o realizaci, případně i další zprávy a podklady
spojené s realizací Regionálního operačního programu,
e) další záležitosti, pokud tak stanoví jednací řád výboru.
107
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Výboru je vyhrazeno schvalování rozpočtu Regionální rady a závěrečného účtu
Regionální rady.
Finanční rámec pro ČR 2004 – 2006 a 2007 - 2013
Česká republika už po vstupu do EU využívá strukturální fondy, fond soudržnosti a
iniciativy Evropské unie. Zároveň bude v letech 2004 – 2006 novým členským zemím k
dispozici tzv. Transition Facility. Prostředky této pomoci budou ve vybraných sektorech
pokrývat potřeby budování a rozvoje institucí („institution building“), které nemohou být
financovány ze strukturálních fondů.
Následující tab. 12 obsahuje údaje o výši pomoci pro Českou republiku ze
strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti pro rozdělení celkového objemu prostředků na
strukturální operace podle let a jednotlivých cílů strukturální politiky, iniciativ Společenství a
Fondu soudržnosti.
Tabulka 1: Finanční alokace pro Českou republiku pro období 2004 - 2006
108
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Oblasti podpory
Alokace strukturálních operací pro Českou republiku
(v mil. €, ceny 1999)
celkem
2004
2005
2006
Fond soudržnosti
maximum
minimum
průměr
Strukturální fondy
Cíl 1
Cíl 2
Cíl 3
Iniciativy Společenství
INTERREG
EQUAL
Strukturální operace
celkem
932,1
740,5
836,3
1491,2
1286,4
63,3
52,2
319,2
253,2
286,2
371,4
307,0
21,1
17,4
262,8
208,4
235,6
498,1
431,1
21,1
17,4
350,1
278,9
314,5
621,7
548,3
21,1
17,4
60,9
28,4
19,0
6,9
19,0
9,5
22,9
12,0
2327,5
657,6
733,7
936,2
Pramen: Evropská komise, leden 2003
Prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti pro ČR 2007 - 2013
Pro ČR nejdůležitější částka z rozpočtu EU plyne právě ze strukturálních fondů a
Fondu soudržnosti. Na období 2007 - 2013 se bude jednat o 778 mld. Kč (v běžných cenách).
To představuje průměrnou roční alokaci 111,1 mld. Kč (tj. více než čtyřnásobný nárůst oproti
současnému období - průměr v letech 2004 - 2006 byl cca 25,4 mld. Kč). Prostředky z těchto
fondů jsou podle priorit identifikovaných v Národním rozvojovém plánu určeny na projekty
oblastech infrastruktura a životní prostředí, podnikání a inovace, rozvoj lidských zdrojů a
vyvážený rozvoj regionů.
Rozdělení finančních prostředků SF a FS v ČR mezi operační programy pro období
2007 - 2013 v cíli Konvergence
109
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Vláda ČR vzala 10. 5. 2006 na vědomí materiál ministra pro místní rozvoj Evropské
zdroje v letech 2007 - 2013. Dále schválila rozložení finančních prostředků na operační
programy politiky hospodářské a sociální soudržnosti v ČR jako východisko pro jednání s
Evropskou komisí o Národním strategickém referenčním rámci a operačních programech a
pro dopracování jejich konečných verzí.
Dokument "Evropské zdroje 2007 - 2013", který určuje rozložení finančních
prostředků na operační programy politiky hospodářské a sociální soudržnosti v ČR a slouží
jako východisko pro jednání s Evropskou komisí o Národním strategickém referenčním rámci
a operačních programech. Cílem je dopracovat programové dokumenty pro naplňování
politiky hospodářské a sociální soudržnosti řídicími orgány operačních programů.
Celkový objem prostředků, které Evropská unie vyhradila pro Českou republiku na
programové období 2007 - 2013 přesahuje v průměru 100 mld. Kč ročně. Tyto prostředky
budou realizovány formou projektů, jež budou předkládány v rámci připravovaných
operačních programů," přiblížil ministr pro místní rozvoj. Dodal, že při rozpracování alokace
finančních prostředků mezi operační programy a prioritní oblasti se vycházelo z navrhované
alokace prostředků mezi operační programy v Národním rozvojovém plánu ČR na léta 2007 2013. Rozložení prostředků reflektuje priority České republiky ve vazbě na strategické
dokumenty Evropské unie.
Nejvíce peněz z fondů EU v letech 2007 až 2013 je určeno na rozvoj dopravy. Vláda
se dnes shodla, že by Česká republika mohla z unie na tyto účely vyčerpat téměř 5,6 miliardy
eur, což je v přepočtu zhruba 157 miliard korun. Je to více než pětina z celkových 25,9
miliardy eur (733 miliard Kč) vyhrazených pro ČR. Peníze budou směřovat zejména na
vybudování prioritních dopravních staveb, tedy dálnic a železničních koridorů.
Druhou oblastí, kam mohou jít značné finanční prostředky, je životní prostředí. Čerpat
bude možné téměř 5,2 miliardy eur (147 miliard korun). Z celkového objemu vyhrazených
peněz to je přesně pětina prostředků. Peníze půjdou například na protipovodňová opatření a
ochranu ovzduší.
110
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Na rozvoj regionů je určeno 3,4 miliardy eur, což představuje 13,25 procenta z
celkově vyhrazených prostředků. Na rozvoj podnikání a inovací půjdou zhruba tři miliardy
eur. Na výzkum a vývoj se počítá s více než dvěma miliardami eur.
Další finance budou směřovat zejména na podporu zaměstnanosti a vzdělávání.
Rozložení prostředků odráží priority České republiky ve vztahu ke strategickým dokumentům
Evropské unie. K faktorům, které významně ovlivnily konečnou výši alokace v jednotlivých
kategoriích, patří mimo jiné priority krajů, zkušenosti z dosavadního průběhu čerpání
strukturálních fondů, doporučení Evropské komise a závazky vyplývající z přístupové
smlouvy.
Tabulka 10: Rozdělení finančních prostředků SF a FS v ČR mezi operační programy pro období 2007 2013 v cíli Konvergence (bez domácího spolufinancování)
111
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Závěrečné poznámky k české regionální politice
Poměrně hektický vývoj v české společnosti na začátku devadesátých let se částečně
odrazil v postupném a do určité míry i nejednoznačném vytváření české regionální politiky.
Až posléze došlo k legislativnímu zabezpečení české regionální politiky příslušným
zákonem30. Současnou situaci v regionální politice nelze vůbec považovat za ideální, bez
výhrad vyhovující, a to mj. v souvislosti s relativně nedávným ustavením krajů a přenosem
části kompetencí ve sféře regionálního rozvoje na ně, avšak bez odpovídajícího finančního
zabezpečení. Velmi významným problémem je nedostatečná odvětvová a regionální
spolupráce, resp. koordinace. Decentralizace regionální politiky by byla bezpochyby
pozitivním jevem, kdyby tento proces nebyl doprovázen některými problémy souvisejícími na
jedné straně s příliš rychlým přenosem kompetencí v této sféře na kraje, bez výraznějšího
finančního zajištění, na straně druhé s „narušováním“ centrální role regionální politiky,
přičemž tato nezbytnost je dána nejenom koordinační rolí pro využití pomoci z Evropských
společenství, ale i vládní podporou problémových regionů a koordinací v této oblasti.
Česká regionální politika si nevytvořila žádné vlastní specifické nástroje a spíše tedy
využívá standardní ekonomické a finanční nástroje. Vývoj nástrojů používaných k podpoře
30
Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění.
112
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
regionálního rozvoje v devadesátých letech v podstatě úzce souvisí s budováním
institucionálního a legislativního rámce české regionální politiky. Spektrum schválených,
doporučených a reálně používaných nástrojů českou regionální politikou se v průběhu
posledních přibližně patnácti letech poměrně dost výrazně měnilo. Ke změnám docházelo
jednak v důsledku formování svébytné české regionální politiky, jednak díky různým
inspiracím jak z teoretické sféry, tak i z praktického uplatňování různých typů nástrojů
v zahraniční, jednak pod vlivem měnící se hospodářské politiky státu a odvětvových politik, a
v neposlední řadě, zejména v posledních cca 7-8 letech v důsledku nezbytnosti kompatibility
s komunitární regionální politikou.
Příprava České republiky na vstup do Evropské unie, včetně přípravy na přistoupení
k systému strukturálních fondů, probíhala celou řadu let. Avšak při vytváření podmínek pro
využívání strukturálních fondů Českou republikou v programovacím období 2007 až 2013 se
již provedlo a ještě bude nutno provést celou řadu opatření v oblasti legislativy, regionální
politiky, tvorby rozvojových dokumentů, regionální statistiky, rozvoje lidských zdrojů,
spolufinancování programů a projektů a zejména vytvořit funkční systém realizace a
kontrolních mechanismů.
V druhé polovině devadesátých let byl nejvýznamnějším přínosem z pomoci
Evropských společenství postupný průnik nových pojetí a přístupů, i způsobů a metod práce
do sféry české regionální politiky. Do té doby byla česká regionální politika více méně
chápána jako „záchranářský systém“ ve smyslu mimořádné a jednorázové pomoci
problémovým regionům. Koncepční přístupy, založené na principu programování, víceleté
pomoci problémovým regionům i výraznější roli regionálních orgánů, převládající v Evropské
unii se už postupně prosazují i v české regionální politice, a to zejména po roce 2000. Lze
konstatovat, že pomoc z Evropských společenství výrazně přispěla k formování moderní
české regionální politiky.
Pro získání značných prostředků ze strukturálních fondů musí Česká republika splnit
velmi náročná kritéria, přičemž na tyto prostředky není automaticky nárok. Bude především
113
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
záviset v prvé řadě na kvalitě předkládaných programových dokumentů a pak na dostatečném
množství standardních projektů.
Prostředky
poskytnuté
z jednotlivých
fondů
EU
zřejmě
z krátkodobého
i
střednědobého hlediska české regiony podpoří, a tím i celé národní hospodářství. Dojde ke
zvýšení podpory regionálních a lokálních iniciativ a partnerství. Zároveň lze očekávat
prohloubení regionální diferenciace ve střednědobém horizontu, což nesouvisí přímo se
vstupem ČR do EU, ale s dlouhodobými trendy vývoje českých regionů. Teprve ve
střednědobém, pravděpodobněji však v dlouhodobém výhledu lze očekávat postupné
snižování regionálních disparit.
Závěrečný rámec regionální politiky
Regionální problémy byly odjakživa vnímány obyvatelstvem, odborníky, vládami a
územní samosprávou i podnikatelskou sférou. Velmi však záleželo na intenzitě percepce
regionální tématiky a jejímu odrazu v praktické činnosti veřejné správy.
Regionální problémy mohou být způsobeny celou řadou faktorů ekonomické i
neekonomické povahy. Stručně můžeme zmínit hlavní faktory vztahující se k ekonomickým
teoriím, a sice relativně nízkou mobilitu pracovní síly a kapitálu a geografické faktory,
zejména geografickou odlehlost a nedostatečné přírodní zdroje. Dalšími významnými faktory
jsou
například
nevyhovující
ekonomická
struktura
regionu,
institucionální
faktor
(centralizující vliv ústředních institucí může být do určité míry zodpovědný za regionální
nerovnováhu) a psychologické faktory.
K nerovnoměrnému regionálnímu rozvoji přispívají i sekundární faktory, jako
například „vnější“ ekonomika (technická, finanční a infrastrukturální), demografická situace,
rigidita nákladů a cen, široký rozsah regionální uniformity mezd pro určité kvalifikační
skupiny, regionální diference v inovacích a celá řada dalších faktorů nejrůznější povahy.
114
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Právě vznik výrazných regionálních nerovností, až nebezpečných disparit může vést vlády a
územní správy k názoru, že je třeba určité zaostávající či strukturálně postižené regiony
rozvíjet. Tedy zabývat se regionálním rozvojem.
Regionální rozvoj je tedy spojen s územním zlepšováním stavu jednotlivce i
společnosti, má ekonomickou, ekologickou a sociální dimenzi i další stránky.
Pod pojmem regionální rozvoj lze tedy chápat lepší využití potenciálu konkrétního
regionu, a to především v důsledku zvýšení využití vnitřních zdrojů (přírodních, lidských aj.)
regionu a prostorové optimalizace socioekonomických aktivit zejména však podporou alokace
kapitálu a podporou investic v regionu. Pak se tedy tyto skutečnosti posléze projeví v lepší
konkurenceschopnosti podnikatelské sféry, ve zkvalitnění infrastruktury, zvýšení životní
úrovni obyvatel, zlepšení stavu životního prostředí a zlepšení celkového image regionu apod.
Nicméně obecně přijatelná definice regionálního rozvoje dosud není. Je tedy celá řada
definic, i ty jsou mnohdy nestálé.
Regionální rozvoj můžeme chápat jako aplikaci celé řady odborností a vědních oborů,
zejména geografie, ekonomie a sociologie, řešících jevy, procesy, vztahy systematicky
vymezeného prostoru (území), které jsou ovlivněny fyzickogeografickými, ekonomickými a
sociálními podmínkami v daném regionu. Primární je hledání příčinných zákonitostí,
rozmísťování ekonomických činností, nerovnoměrného osídlování území a navazující hledání
nástrojů pro ovlivnění těchto procesů, ovlivnitelných a neovlivnitelných faktorů rozvoje apod.
Toto chápání regionálního rozvoje se často nazývá regionalistikou a je typické pro
akademickou sféru. Občas je také nazýváno regionální vědou. Tento termín však není
správný, protože termín regionální věda je pouze s jedním ze směrů výzkumu regionálního
rozvoje, který byl vytvořen Waltrem Isardem a který je charakteristický svými neoliberálními
východisky.
Uvedené pojetí regionálního rozvoje vytváří pro regionální politiku poznatky, které
jsou následně využity pro praktické pojetí regionálního rozvoje (ovlivnění vyššího využití a
zvýšení potenciálu regionu). Jedná se zejména o charakteristiku regionů, jejich rozvojových
115
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
potenciálů, nedostatků v rozvoji a následné hledání nástrojů regionální politiky, které vedou k
lepšímu regionálnímu rozložení socioekonomických aktivit za účelem podpory reálného
regionálního rozvoje, tj. za účelem vyššího využití a zvýšení potenciálu regionů.
Potenciál
regionu
lze
hodnotit
pomocí
celé
řady
socioekonomických
a
fyzickogeografických ukazatelů, indikátorů a dalších charakteristik.
Diference, nerovnosti jsou obecně významným podnětem společenského vývoje,
přičemž jejich existence je žádoucí a nezbytná , nicméně příliš velké rozdíly mezi regiony
(podobně i mezi jednotlivci) přestávají působit stimulačně a mohou mít nepříjemné
ekonomické i závažné sociální a politické důsledky, a proto jsou zpravidla považovány za
negativní jev . Zároveň jsou regionální nerovnosti předpokladem pro formování efektivnějších
forem územní dělby práce a specializaci .
Velikost nerovností mezi jednotlivci i skupinami obyvatel je vládami omezována
souborem politik, včetně daňového systému, sociálního zabezpečení apod. Jednou z forem,
kterou se vlády snaží o snížení diferencí na regionální úrovni, je regionální politika. V
souvislosti s koncepcí regionální politiky je tedy nutno zdůraznit, že existují nejen významné
rozdíly v citlivosti společnosti na regionální disparity v různých sférách, ale že existují i
rozdíly v možnostech společnosti disparity v různých sférách ovlivnit. Regionální politika pak
představuje konkrétní projev úsilí společnosti o snížení (změnu) velikosti regionálních
rozdílů. Rozdíly v socioekonomické vyspělosti regionů však nejsou jediným důvodem pro
existenci regionální politiky.
Konkrétní obsahové vymezení regionální politiky je pochopitelně podmíněno aktuální
sociálně ekonomickou situací a jí odpovídající státní hospodářskou, popř. i sociální a
ekologickou politikou.
Značné diference v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů mohou významně
ovlivňovat celkový hospodářský rozvoj státu, včetně vyvolání sociálních nepokojů až
politických konfliktů. Proto se v řadě zemí začala uplatňovat regionální politika, jejímž
hlavním cílem bylo vytvořit předpoklady pro zmírnění či až odstranění neúměrných diferencí
116
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
v rozvoji jednotlivých regionů v rámci státu a souběžně přispět ke zvýšení
konkurenceschopnosti jak regionů, tak zejména celé národní ekonomiky.
Existence meziregionálních nerovností a rozdílná míra jejich tolerance v jednotlivých
zemích jsou spouštěcími důvody pro vznik regionálních politik.
Regionální politika pak na základě poznatků o regionálním rozvoji ovlivňuje reálný
regionální rozvoj a regionální rozvoj zpětně působí na regionální politiku. To znamená, že je
veřejnou politikou, která využitím socioekonomických nástrojů ovlivňuje rozmístění hlavních
socioekonomických zdrojů a aktivit za účelem harmonického rozvoje regionů (vymezených
území).
Zvláštního, až výsadního postavení zaujímají otázky regionálního rozvoje zejména
regionální politiky v rámci politik Evropské unie.
Základní dlouhodobé dokumenty – charty Evropské unie vztahující se k regionálnímu
rozvoji
Hlavním schváleným dokumentem Evropské unie v této problematice je Evropská
charta regionálního plánování z roku 1983 (někdy v České republice překládaná jako Charta
„prostorového“ či dokonce „územního“ plánování), jež se orientuje především na vymezení
sféry regionálního plánování, stanovením výchozích zásad i nejaktuálnějších úkolů v
evropském prostoru . V uvedeném dokumentu jsou zformulovány následující cíle
prostorového uspořádání:
•
vyvážený socioekonomický rozvoj regionů
Usiluje o regulaci vývoje regionů, které jsou přetížení (přehuštěné) nebo se rozvíjejí
příliš rychle, podporuje rozvoj zaostalých regionů řešením infrastruktury, což je žádoucí pro
oživení hospodářství v ohrožených regionech.
•
zlepšování životních podmínek
117
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Podporuje
zlepšování
kvality
každodenního
života
v
bydlení,
pracovních
příležitostech, kultuře, rekreaci a vztazích uvnitř obce.
•
zodpovědné zacházení s přírodními zdroji a ochrana životního prostředí
Rozvíjí strategie, jež omezují konflikty mezi rostoucími nároky na přírodní zdroje a
potřebou jejich uchování. Usiluje o zodpovědné usměrňování životního prostředí a využívání
území, půdy, ovzduší, vody, energetických zdrojů, fauny a flory, přičemž věnuje zvláštní
pozornost přírodním hodnotám a kulturnímu i architektonickému dědictví.
•
racionální využívání území
Při sledování výše uvedených cílů se obzvlášť soustřeďuje na umísťování, organizaci a
rozvoj sídelních a průmyslových komplexů, rozhodujících prvků infrastruktury a na ochranu
zemědělské a lesní půdy.
Evropská charta regionálního plánování obsahovala poprvé dohodu o důležitých
prostorových cílech v Evropě a má pro všechny účastnické státy charakter doporučení. V
následujícím
roce
(1984)
Evropský parlament
doporučil
zpracování
„evropského
prostorového plánu“, který by zabezpečil lepší koordinaci jednotlivých společných záměrů i
rozvojové politiky včetně ochrany životního prostředí, neboť se ozývají hlasy, upozorňující na
problémy, jež lze v budoucí sjednocené Evropě očekávat vlivem společného trhu a budoucího
spojení. Očekává se, že dojde ještě k výraznější konkurenci mezi soukromými společnostmi,
městy či regiony, což povede k dalšímu poškozování dosud uchovaných přírodních zdrojů v
Evropě. Proto někteří odborníci vidí v regionální politice a zvláště v regionálním plánování
jednu z podmínek přežití v budoucí Evropě.
Ke stanoveným cílům se však všechny země Evropské unie nepřibližují stejně rychle,
jelikož každá země Unie má své tradice a volila vlastní cesty k optimálnímu prostorovému
uspořádání a regionálnímu plánování. Proto na Evropskou chartu regionálního plánování
navazuje usnesení Evropského parlamentu z roku 1990, věnované kritickému hodnocení
118
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
nedostatečné koordinace regionálního plánování uvnitř Evropské unie. Z usnesení vyplynulo,
že v evropském prostoru pokračují nepříznivé demografické a ekologické jevy a regionální
plánování není dostatečně využívané k jejich řešení.
Jenom pro úplnost si uvedeme, že regionální plánování definujeme jako proces
promyšlené aplikace opatření regionální politiky do konkrétních podmínek jednotlivých
regionů, tedy jako metodologický přístup k realizaci regionální politiky.
K základním etapám procesu regionálního plánování patří:
•
analýza,
•
strategie,
•
programy,
•
realizace (schvalování, kontrola, realizace).
Pro evropskou regionální politiku a prostorové uspořádání se považuje za žádoucí, aby
si Evropská unie vytvořila finanční a správní nástroje pro dobrovolnou politiku regionálního
plánování a prostorového uspořádání, zabraňující dalšímu soustřeďování lidí v aglomeracích,
zabezpečující v evropském prostoru ochranu prostředí, krajin a kultur a sloužící jako rámec
pro hodnocení projektů infrastruktury v evropském, národním a místním měřítku. Dále se
navrhuje, aby se na základě pravidelně aktualizovaných výhledových studií a národních plánů
zpracovávaly koncepční zásady regionálního plánování, jež poskytnou členským státům a
regionům společná východiska pro jejich vlastní plánování a zabezpečí soulad odvětvových
politik Evropské unie s jejich prostorovými důsledky.
Regionální rozvojový koncept pro Evropu by měl zahrnovat tři hlavní části
(D.
Scholich, 1993):
•
informace o péči a využívání přírodních zdrojů,
119
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
•
určení podstatných prvků budoucí hospodářské výměny a přepravy zboží,
jakož i politických a administrativních nástrojů k jejich podpoře,
•
náčrt politického a institucionálního rámce rozvojové politiky.
Ve sféře obnovení rovnováhy v Evropské unii se mj. zdůrazňuje, že nelze dosáhnout
nápravy tohoto vývoje bez cílevědomého a rozumného usměrňování hospodářských aktivit v
měřítku celé Unie tak, aby měli všichni občané stejný přístup ke službám a stejnou příležitost,
a bez zamezení živelného růstu měst a rozvojových procesů, vedoucích k ničení krajiny,
architektury a evropské kultury. Považuje se za nezbytné vytvářet na celém území vyváženou
síť měst a dynamických obcí jako základen kulturního, společenského a hospodářského života
a pečovat o cílevědomý růst měst, který zabrání vývoji gigantických velkoměstských
aglomerací. Vyžaduje se rovněž, aby mezi cíle agrární politiky Unie bylo zařazeno udržení
stálého ekonomicky aktivního obyvatelstva v celém venkovském prostoru.
V oblasti energetiky vyzývá Evropská unie k dekoncentrovanému rozvoji energetiky
mimo jiné zpracováním a uskutečňováním „Regionálních a místních souborných
energetických plánů“ s dílčími plány „Úsporné a racionální spotřeby energie“, „Spojení
energie a tepla“ a další. Doporučuje se dávat přednost dopravní infrastruktuře, podporující
dekoncentrovaný rozvoj, hlavním i vedlejším železničním tratím, telekomunikacím a
přístavům před zatěžujícími dopravními infrastrukturami (dálnice, letiště).
Úspěšné řešení regionálního rozvoje se opírá o celou řadu metodologických postupů,
přístupů a procedur. Systém přístupů aplikovaný ve sféře regionálního rozvoje chápeme jako
využívání organizovaných (uspořádaných) znalostí a jejich tvůrčí zhodnocení. Především jde
o vědeckou metodologii, nejedná se tedy pouze o snůšku známých faktů, ale jejich
zpracování a odpovídající interpretaci. Vědecký přístup k regionálnímu rozvoji má svou
vlastní strukturu, přičemž se opírá o techniky, metody, principy, koncepce, hypotézy a teorie.
Východiska regionálního rozvoje
120
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
•
geografická, přirozená (potenciál – suroviny, prostředí, krajina, tradice, zvyky,
mentalita, náboženství, apod.)
•
administrativní (aktivita veřejné správy, byrokracie, smart administration)
•
demografická (struktura obyvatelstva)
•
socioekonomická (sociální úroveň, ekonomická výkonnost, trh práce)
•
manažerská (plánování, organizování, vedení, rozhodování)
Koncepční zajištění regionálního rozvoje
•
Zdůvodnění potřeby plánování regionálního rozvoje
•
vytvoření argumentační základny pro rozhodování v zásadních rozvojových
otázkách;
•
zpracování praktického podkladu (manuálu) pro aktivizaci vnitřních zdrojů
regionu realizaci rozvojových aktivit;
•
příprava stěžejního podkladu pro čerpání finančních prostředků z domácích
zdrojů a ze zdrojů Evropské unie;
•
upevnění pozice regionu a posílení jeho konkurenceschopnosti (marketingový
efekt)
Úrovně regionálního plánování
•
strategická (dlouhodobá) → cca 10 až 20 let
•
taktická (střednědobá, programová) → 4-5 let (resp. až 7 let)
•
operativní (krátkodobá, akční) → 1-2 roky
Koncepční dokumenty regionálního rozvoje v ČR
•
Strategie regionálního rozvoje
•
Strategie hospodářského růstu
121
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
•
Strategie udržitelného rozvoje
•
Národní rozvojový plán 2007 - 2013
•
Národní strategický referenční rámec 2007 - 2013
•
Tematické operační programy 2007 - 2013 (8)
•
Regionální operační programy 2007 - 2013 (7)
•
Programy rozvoje krajů
•
Programy rozvoje obcí
•
Integrovaný plán rozvoje města
•
Program rozvoje venkova
Aktuální problémy regionálního rozvoje
A. Ekonomická krize
•
regionální dopady
-
nezaměstnanost
-
koupěschopnost poptávky
-
změna ekonomické úrovně regionů
-
zvyšování regionálních disparit
-
strukturální problémovost
-
sociální problémovost
•
nástroje k řešení – globální vs. regionální
B. Pozice regionální politiky
122
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
•
vysoká míra resortismu
•
regionální politika
- minimální kompetence
- problematické nástroje (účinnost)
- omezené zdroje
- národní vs. krajská regionální politika
C. Strukturální politika EU
•
aktuální programovací období 2007-2013
•
budoucnost Strukturální politiky od r. 2014
D. Management regionálního rozvoje
•
problematické personální zajištění
- kvalifikace (volení představitelé, úředníci)
- absence koncepčního, systémového přístupu
•
motivace aktérů RR
•
práce s veřejností
Aktuálním úkolem regionálního rozvoje obecně a zvláště pak v ČR a v jeho územně
správních jednotkách je aplikace přístupů Evropské unie k otázkám regionální politiky,
zvláště strategii regionálního rozvoje. V tomto směru za zásadní považujeme tři základní
funkce regionální politiky:
123
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
•
funkce komplexně koordinační (slaďování ekonomických, sociálních a
ekologických potřeb a i veřejných a privátních zájmů),
•
funkce stabilizační (především odstraňování sociálních a ekologických
nerovnováh),
•
funkce dynamizující (podpora regionálního a municipálního rozvoje, zejména
regionální a lokální ekonomiky).
Míra preferencí uvedených funkcí je odvislá od konkrétního stavu jednotlivých
regionů a sídel, od municipálních, privátních, rezortních i vládních představ i s ohledem na
jejich určitou rozpornost, zvláště mezi funkcí druhou a třetí.
Obecně
platí,
že
v
podmínkách
českých
regionů
je
nezbytné
zvyšovat
konkurenceschopnost regionální ekonomiky a zvláště lokálních ekonomik vůči okolí, je
vhodné klást větší důraz na hledisko ekonomické, a to především vhodným využitím nástrojů
hospodářské i ekologické politiky státu, avšak s regionálně a lokálně diferencovaným
přístupem k rozvoji technické infrastruktury a též se sociálně citlivým přístupem k
přerozdělovacím procesům v rámci regionu a při respektování principů trvale udržitelného
rozvoje.
124
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Literatura
Asociace mezi Evropským společenstvím a Českou republikou. Victoria Publishing a.s.,
Praha, 1994, 77 s.
Bachtler J., Downes R.: Benchmarking Regional Policy in Europe: Patterns, Trends and
Issues, University of Strathclyde, European Policies Research Centre, Senior Regional
Policymaker Conference, September 2001, 23 str.
Blažek J.: Jakou regionální politiku potřebujeme v období před vstupem do EU? Obec
a finance, roč. 6, číslo 1, 2001, s. 21-23.
Blažek J.: Jakou regionální politiku potřebujeme po vstupu do EU? In: Dočkal, V.: Šest
let regionální politiky v ČR – šance a limity. Masarykova univerzita, Mezinárodní
politologický ústav, Brno, 2006, s. 37-48.
Bollen F., Hartwig I., Nicolaides Ph.: Structural funds EU. EIPA, Maastricht, 2000.
ISBN 90-6779-142-3.
Europe 2000+ (Cooperation for European territorial development). European
Commission, Luxembourg, 1994, 245 s.
Grospič J., Kadeřábková J., Kouřilová J., Mates P., Postránecký J., Slepička A.,
Svoboda K., Toth P., Trhlinová Z., Wokoun R.: Úvod do regionálních věd a veřejné
správy. Třetí vydání. IFEC, Praha, 2001, 266 s. ISBN 80-86412-08-3.
Hampl M.: Geographical unevenness in nature and society: law or “removable”
randomness? Acta Universitatis Carolinae, Geographica sv. 34 Supplementum, 1998, s.
11-26 .
Kolektiv autorů: Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 4 vydání. Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň, 2004, 448 s. ISBN 80-86473-80-5.
Lukáš Z.: Regionální a strukturální politika EU. NVF pro MMR ČR, Praha, 2000. ISBN
80-238-5978-1.
Mates P., Wokoun R. a kol.: Malá encyklopedie regionalistiky a veřejné správy.
Prospektrum, Praha, 2001, 200 s. ISBN 80-7175-100-6.
125
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Postránecký, J.: Regionální politika. Učební texty pro kurz Master of Public
Administration, KVSRR NHF VŠE Praha, 1995, 43 s.
Scholich D.: Soustava, nástroje a metody prostorového plánování v Německu. Výstavba
a architektura, č.1, 1993, s. 58-64.
Vanhove N. a Klaassen L. H.: Regional Policy: A European Approach. Aveburg,
Aldershot, Brookfield, 1987.
Vanhove N.: Regional Policy: a European Approach, theory and practice. Aldershot,
Ashgate, 1999, 636 s.
Wokoun R. a kol.: Podpora regionální a municipální politiky v EU. Expertní studie –
program Phare. (The Support of Regional and Municipal Policy in the EU. Expert study
– programme Phare). Cesta do Evropské unie, svazek č. 8, Ministerstvo pro místní
rozvoj ČR, Praha, 1997, 66 s.
Wokoun R.: Regionální politika a rozvoj v České republice. Druhé vydání. Ministerstvo
pro místní rozvoj ČR, Praha, 1999, 87 s.
Wokoun R., Lukáš Z., Kouřilová J.: Výkladový slovník regionální a strukturální
politiky Evropské unie. IFEC, Praha, 2002, 168 s. ISBN 80-86412-18-0.
Wokoun R.: Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Oeconomica,
VŠE, Praha, 2003, 328 stran,. ISBN 80-245-0517-7.
Legislativa a usnesení vlády ČR
Opatření č. OP13/99, k zavedení klasifikace územních statistických jednotek,
uveřejněno v částce 33/1999 Sb.
Usnesení vlády ČR č. 707 ze dne 26.10.1998.
Usnesení vlády ČR č. 235 z roku 1998, „Zásady regionální politiky“.
Usnesení vlády ČR č.258/1999.
Usnesení vlády ČR č. 511/1999.
Usnesení vlády ČR č. 682 ze dne 12.7.2000, „Strategie regionálního rozvoje České
republiky“.
126
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Ústavní zákon č.347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.
Ústavní zákon ČNR č.1/1993 Sb., Ústava České republiky.
Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve
znění pozdějších předpisů.
Zákon č.272/1996 Sb., tzv. kompetenční zákon.
Zákon č.59/2000 Sb., o veřejné podpoře, v platném znění.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění.
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).
Zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem
o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě
Praze.
Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v platném znění.
Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v platném znění.
Legislativa EU
Nařízení Rady (EC) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova ze Zemědělského
podpůrného a záručního fondu a měnící a zrušující některá nařízení.
Nařízení Rady (EC) č. 1260/1999 stanovující obecná ustanovení o strukturálních
fondech.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1261/1999 o Evropském fondu
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EC) č. 1262/1999 o Evropském sociálním
fondu.
Nařízení Rady (EC) č. 1263/1999 o Finančním nástroji pro podporu rybářství.
Nařízení Rady (EC) č. 1264/1999 měnící nařízení (ES) č. 1164/94 o založení Fondu
soudržnosti.
Nařízení Rady (EC) č. 1265/1999 měnící přílohu II k Nařízení Rady (EC) č. 1164/94 o
založení Fondu soudržnosti.
127
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102
Nařízení Rady (EC) č. 1266/1999 o koordinaci pomoci žadatelským státům v rámci
předvstupní strategie.
Nařízení Rady (EC) č. 1267/1999 vytvářející nástroj pro strukturální politiku pro
předvstupní fázi (ISPA).
Nařízení Rady (EC) č. 1268/1999 o podpoře Společenství pro předvstupní opatření pro
rozvoj zemědělství a venkova v žadatelských státech střední a východní Evropy
v předvstupním období (SAPARD). ¨
Nařízení Evropského parlamentu a Rady 1784/99 o Evropském sociálním fondu (ESF).
Nařízení Komise 1159/2000 o informačních a propagačních opatřeních, která mají být
prováděna členskými státy v souvislosti s pomocí ze SF.
Nařízení
Komise
1685/2000,
týkající
se
způsobilosti
výdajů
na
činnosti
spolufinancované strukturálními fondy.
128
na trhu práce; CZ.2.17/3.1.00/32102

REG902_Regpol v eu a cr - Katedra regionálních studií

Transkript

Podobné dokumenty

studie rozvoje česko-saského příhraničí

práce ke stažení

Regionální a municipální ekonomie

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Program rozvoje obce Lovčice

1 Identifikační údaje GYMNÁZIUM JAROSLAVA HEYROVSKÉHO

indikátory lidského rozvoje se zaměřením na chudobu v české

Příčin hlavních regionálních disparit

text práce - Katedra geoinformatiky

Miloslav Ransdorf VĚK NEJISTOTY II EKONOMIKAPRO Č LOV Ě