Zpravodaj číslo 4

Komentáře

Transkript

Zpravodaj číslo 4
4
Profesor Císař končí
Na přehlídky už se bude jezdit jen
rekreovat. Jako frekventant bude navštěvovat pouze vybrané semináře.
čtěte na straně 18
Laický Hronoskop
aneb Hronov okem laika
Nejprve k vyjasnění pojmů: Je empiricky prokázáno, že na světě se vyskytují
ochotníci. Vedle ochotníků zde existují
také neochotníci, jichž je na tomto světě
Předpověď na úterý: Oblačno až zataženo, občas déšť. Noční teploty 18
až 14 st., denní 19 až 23 st.. Mírný
severozápadní vítr 3 až 7 m/s.
drtivá většina. Vedle těchto čistých typů
lze nalézt i typy směsné; například já byl
v raném školním věku ochotníkem neochotníkem, neboť jsem neochotně ochotnicky vystupoval coby Měsíc Prosinec
v modrém pyžámku a s vatovým vousem
v jakémsi školním představení. Pyžámko
odvál čas, vousy mám již vlastní.
Improliga zažila hronovský sukces
Divadelní improvizace přitáhla diváky,
breznovská „Paní richtárka“ pamětníky.
čtěte na straně 20 a zítra
Do typologie ochotníků lze přiřadit
také Cimrmanovy ruské ochotníky, kteří, jak známo, neměli pro divadlo vůbec
žádný smysl, a pořád jen stříleli zvěř.
Tím však typologie ochotníků nekončí. Z nepřehledné změti směsných typů
lze pro příklad vybrat ty, jež nelze přiřadit k ochotníkům či neochotníkům,
strana 2 J
strana 1 J
ježto jsou mimo tyto kategorie. Tedy:
mimoochotníci, haplologií pak mimochotníci. Označení mimochotník však
zasahuje do kategorie mim-ochotník,
kteréžto označení bývá zhusta též redukováno na mimochotník.
Uvědomíme-li si pak, že je pomyslitelný větný konstrukt: „Mimochodník
a mim ochotník kráčejí ulicí mimo chodník“, rozevírá se před námi propast komplexnosti tohoto problému; odstupme
rychle od jejího okraje, naše závrať nám
bude vděčna.
Z již řečeného lze soudit, že stálí obyvatelé Hronova jsou převážně neochotníci, ovšem neochotníci vůči ochotníkům
neobyčejně ochotní, vstřícní a umožňující shromážděným ochotníkům konat.
Mé laické oko pokaždé (=letos potřinácté) nevěřícně zírá na logistiku, pružnost a neuvěřitelnou práci koordinační,
bez nichž by ochotníci tápali ve tmách,
nenalézajíce tu představení, onde lože či
pokrm. Je fascinující nalézt něco takového ve světě, který se tváří, že bez zisku
a nad zisk není ničeho.
Závěrem zazniž doporučení laikovo,
týkající se samotného závěru hronovského divadelního dění, totiž ohňostroje. Tak jako je možné pomyslit oposita
ochotník – neochotník, lze zavést i pojmy ohňostroj – neohňostroj, a neohňostroj zbavit jeho dehumanisující strojovosti převedením záporu do vnitra slova:
ohňonestroj.
A ptám se, kde jinde by měl zazářit
ohňoNESTROY, než na divadelním festivalu?
Ať si to Johann Nepomuk Eduard Ambrosius tam nahoře pěkně užije.
(A ještě praktická poznámka: ohňonestroy by měl být provozován za zvuků Händ
Händlovy Wassermusik, aby
se nám zase nevznítila
škola.)
Vždycky hrajeme
jen skutečné příběhy
J
e tělem i duší souboru Das Dokumentartheater Berlin, který má dnes na padesát členů různých národností a různého věku. I když to ze začátku (v roce
2003) vypadalo jen na jednorázovou akci v rámci
humanitární kampaně, postupně soubor vytvořil už
pět různých inscenací a objevil se na festivalech
po celém světě. Do Hronova přijeli s inscenací ...
A jméno té hvězdy je Černobyl.
Překvapilo mě, že jste hráli v angličtině. Hrajete tak vždycky, nebo máte
i německou verzi?
Hrajeme v angličtině, němčině, ruštině, francouzštině, španělštině, korejštině
- a možná jednou budeme hrát i česky.
Vaše divadlo se prezentuje jako dokumentární, je základ příběhu reálný?
Nic není fikce. Žádné dohady o věcech, že by se tak eventuelně mohly odehrát. Všechno je pravda. Já sama jsem
byla v Černobylu, mluvila jsem s tamními lidmi, a to téma se mě silně dotýká.
Jste nejdůležitější osobou v souboru – píšete, režírujete i produkujete…
… a také jsem navrhovala kostýmy
a scénu, dělám choreografii a pracuji
se světly. Je nás tady na festivalu dvacet,
ale celý soubor má na padesát lidí. Nejmladšímu je osm a nejstaršímu 83 roků.
Hodně mě baví tahle práce, kdy dávám
dohromady nejen mladé lidi, ale všechny generace, lidi různých jazyků, kultur,
různého věku.
Členové vaší skupiny nejsou všichni
Němci?
Někteří jsou imigranti, museli třeba
odejít ze své země kvůli válce. Další mají
rodiče, kteří přišli z jiné země, ale jejich
děti se už narodily v Německu. A jsou
dokonce i takoví, kteří na zkoušky jezdí
z jiné země. Právě ta různorodost zázemí a jazyků je pro mě zajímavá.
Prozraďte něco o sobě? Jste profesionálka?
Ne, činohru jsem nestudovala. Má
profese je balerína, dlouhá léta jsem
působila na světových scénách jako
2
tanečnice na špičkách. Pak se shodou
okolností stalo, že jsem z toho vypadla.
Protože jsem podnikavá, rozhodla jsem
se, že zkusím něco úplně jiného. Mým
cílem je uvádět na scénu vždycky takové věci, které se mě bezprostředně týkají. Takže pokud zpracovávám nějaká
témata, tak vždycky ve spojení s lidmi,
kteří ty věci zažili, mají vlastní zkušenost a vztah k tomu prostředí a tématu.
Např. při přípravě této hry jsem mluvila
s oběťmi černobylské katastrofy.
Kdo jsou členové vaší skupiny?
Je to opravdu velmi různorodá směs
lidí. Je tu sice pár profesionálních herců, ale zrovna hlavní hrdinka této hry
to není. Ta je profesionální zpěvačkou.
Pak tu mám hodně studenty – medicíny,
umění, herectví atd. Přiznám se, že mnohem raději pracuju s lidmi, kteří herectví
nestudovali, ale berou věci podle citu,
přirozeně. A nepřehrávají. Emocionální
rovina inscenace je pro mě prvořadá.
V Čapkově sále jste představení rozpohybovali do celého prostoru divadla.
Není asi snadné zvládnout tolik lidí.
Pomáhá vám v tom vaše bývalá profese
baleríny?
Ty prostorové věci jsou opravdu obtížné, i proto, že na zkoušení nikdy nemáme moc času. Tady se navíc stalo,
že bylo potřeba udělat kvůli indispozici
záskok v postavě Anděla smrti. Herečka,
kterou jste viděli, jej hrála v Hronově
poprvé. Ale jinak jsem zvyklá, že za vše
mám odpovědnost já – stojím za světly,
dělám veškeré technické záležitosti. Protože podle mého není důležité jen to, jak
na pomnících jména židovských Turků,
kteří zemřeli v Terezíně.
Jsou příběhy, o kterých se nemluví,
politický systém je úmyslně pomíjí – jsou
komplikované, nežádoucí. Mezi ně patří
i katastrofa v Černobylu. Lidé říkají, to
už je dávno pryč, ale choroby a problémy, spojené s tím stále přetrvávají. Proto
je třeba brát tohle téma velmi vážně a já
je vážně beru.
Dokumentární divadlo není ve světě
příliš obvyklé. Jak na vás lidi reagují?
Byli jsme s různými představeními
na východě i na západě. Samozřejmě
jsou i lidé, kteří to odmítnou, ale těch
je tak 1%. Ostatní reagují, často na konci představení pláčí nebo máme ovace
ve stoje. V chudých zemích (např. Rusko, Ukrajina, Makedonie), které mají
spoustu současných problémů, vidím
určitou rezignaci. Nechtějí se navíc zabývat starými problémy. Na Západě jsou
v tomto směru lidé vstřícnější, otevřenější, ochotní naslouchat.
Děláte dobrou věc, když tyhle věci
připomínáte.
V Německu se říká, že budoucnost
není možná bez minulosti. Musíme brát
v úvahu to, co bylo, a učit se z chyb v minulosti. Náš svět je v takovém nebezpečí,
že je třeba změnit způsob myšlení. A je
to na nás, aby se to jednou našim dětem
nevymstilo.
Jana Soprová
1951Horní Nová Ves, JZD, Vojnarka, výjev ze hry
je to zahrané, ale taky, aby byly v pořádku světla, zvuk, kostýmy atd.
Máte v Německu nějaký svůj prostor, kde hrajete?
Ano, a to velmi bizarní. Scéna tam
není velká osm metrů, ale tři kilometry.
Je to bývalý fašistický bunkr, lidé nejprve musí sestoupit hluboko do podzemí,
procházejí labyrintem a my jim přitom
vyprávíme příběh. Tenhle bunkr je zajímavý tím, že byl postaven ukrajinskými
a francouzskými zajatci za II světové války a v 80. letech 20. století byl obnoven
pro případ atomové katastrofy. Je to tedy
solidní německý bunkr, hodně depresivní prostor. Takže někdy mám pocit,
že v případě katastrofy by pro lidi bylo
lepší sedět na balkóně, popíjet šampáňo
a čekat na smrt, než se odvážit sestoupit
do jeho hlubin.
Co teď připravujete nového?
Bude to další kus z německé historie.
V období II. světové války bylo zavražděno několik tisíc židových Turků – o tom
se nemluví, a málokdo to ví. Dokonce
ani Turci žijící v Německu, se kterými
jsme mluvila, o tom nic nevěděli (ani
o tom, že existovali kromě muslimských
Turků také židovští).
Vy vůbec ráda pátráte po neznámých historických faktech, že?
A vždycky něco nového objevím. Před
příjezdem do Hronova jsme byli v Terezíně (psala jsem příběh o jedné rodině,
která zemřela v koncentrácích v Terezíně a Osvětimi), a tady jsem objevila
Pár vět na povzbuzení
Kdo se bojí Virginie Woolfové, nesmí
do lesa.
Lepší Tanec, tanec v hrsti, než Tanec,
tanec na střeše.
Pokud je vám v noci při spánku zima,
je nejvyšší čas přesunout se z Tritonu
do postele či spacáku.
Pravděpodobnost, že na vás ze zrcadla vybafne mrtvá sestra, která s vámi
bude chtít mít dítě, je opravdu hodně
malá.
Myslíte si, že se na Hronově v průběhu festivalu málo spí? Omyl!
Rekord v „nespaní“ je 264 hodin, tedy
přesně 11 dní. Vytvořil jej Randy Gartner
z USA v roce 1961. Mnoho vědců se tenkrát divilo, že to na něm nezanechalo nějaké trvalé následky, které by se u drtivé
většiny lidí vyskytly. Odborné prameny
nicméně nedoporučují podobné experimenty napodobovat s tím, že jsou zdraví
ohrožující!
Laboratorní potkan vydržel nespat 28
dní, než uhynul. Smrt se vysvětluje nedostatkem chemických přenašečů (mediátorů) v mozku. Orgán, který nejvíce
trpí nedostatkem spánku, je právě mozek.
Studie v USA zjistila, že za posledních
100 let se snížila celková doba spánku
o 1 hodinu. Studie v ČR za období 40 let
ukázala, že lidé spí čím dál méně a chodí
spát čím dál později. Je však téměř jisté,
že zmíněná studie neprobíhala na žádném ze známých festivalů amatérského
divadla. Výsledky by byly jistě daleko
více šokující.
Z výše uvedeného hlediska se zdá,
že spát dvě až čtyři hodiny denně je naprosto dostačující. V klidu tedy seďte dál
v plodné diskuzi ve své oblíbené konopě, pak si jděte dáchnout dvě hodinky
a ráno zase hurá na seminář. A klidně
zívejte! Zívání je signál těla, že se snaží
neusnout!
-saj-
3
Antonín D.S. - Krvik Totr
Praha
Zpívánky o době mrazivé, dnes absurdní,
totality. Vtipně rozehraní vojáčci odpochodovali, nebo se vypařili? Mrazivé chvilky mi
připomněly nedočtené Souostroví Gulag.
Zaujal mě začátek, ale s postupem času
mě představení přestávalo bavit, až moje
pozornost naprosto vyhasla. Vlastně už jsem
posledních patnáct minut čekal na konec.
Velikým otazníkem pro mě byl klavír. Trvalo
mi půl hodiny, než jsem si zvykl na hudbu
a než se mi propojila s představením.
Pro mě zajímavá a šťastná cesta k inscenování Charmse. Kromě intenzity klavíru
a chvilkového upadání temporytmu jsem
spokojený divák.
Měli těžkou pozici, protože hráli v deset
hodin večer. Myslím si ale, že by to bylo
rozvleklé i v jinou denní dobu. Nepochopila
jsem, proč na začátku hrála hudba z úplně
jiného soudku, než ve zbytku představení.
Celé to na mě působilo jak určitá šaškárna.
Mě tento humor není vlastní.
Pod srpem a kladivy
Oblíbenou četbou středoškoláků se již na počátku devadesátých let staly (tehdy
čerstvě vydávané) texty ruského nesnadno zařaditelného tvůrce Daniila Charmse.
Na amatérských přehlídkách a festivalech byly k vidění dozajista desítky inscenací
vycházejících z jeho textů prozaických, aforistických i dramatických. Používámli zde však odvážně žánrových kategorií, činím tak s vědomím, že Charms se jim
s úšklebkem a razancí sobě vlastní zdárně vymyká. Jeho texty na divadle mívají
velmi rozličné podoby – od studentských recesistických aranžování jeho absurdně
laděných situací, až po surreálně snové scénické obrazy plné temných symbolických odkazů.
Pražský Krvik Totr (s hostujícím režisérem z taktéž pražského Antonína D.S.) si
vzal Charmsovu (skutečně) divadelní hru a pokusil se na ni pohlédnout poněkud
jinýma očima. Základní rámec inscenaci dodává hudba, živý klavír (tedy živý klavírní doprovod), který scénický tvar přivádí k žánru, který sami tvůrci naznačují
v podtitulu své inscenace – „malý totalitní melodram“. Ano, k melodramu. Hudba
zní takřka neustále, chvílemi se nese v duchu modernistického minimalistického
opakování několika málo motivů, které však jsou dostatečně silné (a emotivně podmanivé), aby je divák/posluchač mohl vstřebávat a vnímat. Herci hovoří, někdy své
promluvy výrazně stylizují, chvílemi dokonce zpívají, neb zpěv je přirozeně mluvní
stylizací par excellence.
K melodramu patří trocha patetického tajemství a okouzlení. V Jelizavetě Bam
je tajemství přítomno od samého počátku. Nelze přehlédnout absenci povědomí
o tom, kdo je Jelizaveta, co provedla a kdo jsou ti, kteří za ní přicházejí. Jako by její
provinění mohlo být pouhou snovou realitou, noční můrou, která přerostla do reálného světa, který však možná stále není zcela reálný. Okouzlení tajemstvím Jelizavety Bam však nevydrží po celou dobu inscenace, ačkoli se v ní střídají rozličné
taneční styly a divák může (má-li dostatek vnímavé citlivosti) sledovat vztahy mezi
scénickými obrazy a slovním výrazem obsaženým v promluvách, neb přeci postavit
hlavu si může každý. Ať je to Jelizaveta B. či Josef K.
Charmsův osud a jeho zrcadlení v Charmsově díle však jasně ukazuje, že umíněnost a vzdor (ať už revoluční či intimně osobní) nemusí mít vždy šanci na úspěch.
Kladiva a srp visící na vláscích (či na vlascích) nad scénou mohou zjevně dopadnout
na každého bez rozdílu strany či vyznání.
Petr Christov
4
Daniil Ivanovič Charms
Jelizaveta Bam
Prenasledovanie a zabitie
Jelizavety B.
Nie tak dávno zakázaný autor D. Charms, sa stal autorom priam módnym. Pravdaže slovom módny nemám na mysli nič pejoratívneho. Jednoducho jeho texty
akoby predbehli dobu, hoci keď si uvedomíme čas a miesto ich vzniku, bol to de
facto autor Zeistuckov. (Veď aj tak skončil). Realitu, v ktorej žil, reflektoval veľmi
zvláštnym sposobom - priniesol nielen čierny humor, grotesku, parodii, fragmentáciu príbehu ale aj veľmi statončný spoločenský postoj. Všetky tieto a mnohé aj iné
atribúty prináša aj jeho hra Jelizaveta Bam, po ktorej siahol Antonín D.S. – Krvik
Totr Praha.
Režisér a upravovatel M. J. Švejda predostrel vo svojej inscenácii text značne
vypreparovaný. Zbavil príbeh (ostatne nie rozložitý) dobových reálií a dobovej
atmosféry, usiloval sa skor upnúť svoju pozornost na akúsi univerzálnu situáciu,
na všeobecnejšie pocity a traumy aj dnešných dní. Vysoká miera štylizácie, ktorá
sa letmo dotýka aj dada, aj surrealizmu, aj biomechaniky, aj persifláže paradoxne
spája melodrámu s groteskou. Pre mňa pokus spojiť oheň a vodu, ktorý odkazuje
k akejsi všeobecnej paródii. K paródii, ktorá však svoju podstatu ukrýva do hávu
smrteľnej vážnosti. Príbeh Jelizavety Bam sa na scéne odohráva akoby sen, či predstava „zlobivé dívky“ – jako ju nazvali v bulletine, ako projekci úzkosti, strachu i samopaše. Pravdu povediac táto inscenácia je neintepretovateľná, ani nie preto, že by
jej semantická struktura bola taká složitá, skor preto, že nie je osnovaná na prísne
racionálnom základe, že počíta skor s divákovou empatiou a schopnosťou získať
akési univerzalistické emocionálne vnemy. Nemožem sa zbaviť dojmu, že v prípade
tejto inscenácie išlo skor o to AKO, menej O ČOM a PREČO.
Doležité je podotknúť, že súbor je herecky dobre disponovaný, inscenácia naštudovaná precizne, bez zaváhaní v tempe, rytme či presnosti situácií. Hudba a klavírnny sprievod S. Koutovej má tiež svoju dobrú úroveň – hoci nevedno prečo sa hralo
iba forte.
Možno táto inscenácia nejakú časť publika zasahuje intenzívne, inú zdá sa menej. Ja patrim do tej druhej skupiny.
Vladimír Štefko
Inspiruji se ve vlastním životě
Na představení Jelizaveta Bam spolupracovala skupina Krvik Totr s Martinem
Švejdou z Antonín D.S. Obě strany ovšem
doporučily k rozhovoru Soniu Koutovou,
která složila hudbu a živě představení doprovází. Připomeňme, že Soniny písničky
můžete slyšet i v České televizi, kde spolupracuje s dětskou redakcí.
Jelizaveta Bam má podtitul „malý totalitní melodram.“ Jak vznikala hudba?
Velmi podivně. Z mého pohledu
se hudba obvykle píše ve chvíli, kdy už
existuje konkrétní představa o celku.
V tomhle případě to bylo jinak, a tak
se hudba stejně jako celé představení
rodila po částech – na přeskáčku. Takže
mnohé vznikalo na základě intuice.
Kde se inspiruješ?
Asi podobně jako herci - ve vlastním
životě. Tu úvodní píseň jsem tvořila
ve chvíli, kdy jsem v životě prožívala velké změny, strašnou depku, proto je taková srdcervoucí. Poslední písničku jsem
psala, když už bylo představení celé hotové, a bylo potřeba ho trošku oživit. Tak
jsem si dovolila takový úlet. Věděla jsem,
že představení budu sama doprovázet
na klavír, tak jsem si to úmyslně udělala
složité, abych si hru potrénovala.
Je nutné při představení improvizovat?
Svým způsobem. Když jsem začínala
s Krvik Totr, neměli vůbec zkušenosti,
a tak jsem se naučila přizpůsobit (ne)
zpěvákům. Skládala jsem pro ně písničky, které třeba nebyly moc melodické,
ale tak jednoduché, že je zvládli. Po pěti
písničkách už uměli zpívat. Při představení si uvědomuju, že herci nejsou stroje,
pokaždé je to trochu jinak. Tak je občas
třeba přizpůsobit se tempu - to znamená,
že základní muzika se nemění, ale podle
potřeby ji „natahuju“ nebo „zkracuju“.
jas
5
Heidy und Klum/Děvčátka z hor
ZUŠ Trutnov
Nejdříve jsem viděl dvě dobře rostlé dívky
špatně umístěné v prostoru. Problémy mládí,
hledání cesty životem, kam a s kým, nejsou
u mne v popředí. Neklid, neujasněnost
a vlastní nejistota mohou i ublížit.
Inscenace naplněná nápady. Dobré herecké
výkony. Rozhodně inspirativní představení,
které má na JH své místo.
Představení pro mě bylo intimní autentickou zpovědí. Zajímavou se mi zdála energie hereček. Bavilo mě hledat si významy
jednotlivých prvků představení a skládat si je
dohromady.
Viděla jsem to již podruhé a musím říct,
že se to o dost zlepšilo. Stále mám však
zásadní problém, který se týká dramaturgicko-režijní polohy. Ty holky jsou moc šikovné
a krásné a ví, co proč dělají, ale přestože
znám život Virginie Woolfové, některé věci
se ke mně nedonesly a bylo mi to líto.
1. Už vím, co si představit pod pojmem akční
lyrika.
2. Nerozuměla jsem, co tím chtěli říct, dokonce ani co říkali.
3. Ještě, že si to napsali do programu
Děvčátka z hor rozhodně
nejsou naivky důvěřivé
Dvě dívky ve dvou rozích scény – ulice, dvě akvária, dvě sady šatů, bot, jeden dětský kufřík v modře vyfiltrovaném světle – Děvčátka z hor jdou do závratě. Dvě dívky
nebo dvě tváře jedné osoby? Dvě zrcadla dva pokoje? Nebo jen rub a líc?
Dvě dívky (Haidy a Klum) z trutnovské základní umělecké školy se pod uměleckým vedením Dominiky Špalkové pokusily o cosi, co by se dalo považovat za inscenovaný vnitřní dialog vytvořený z útržků textů Virginie Woolfové. Vnitřní dialog,
či vícehlasý (něco jako paralelně nazvučovaný) vnitřní monolog inscenovaný jako
potkávání se, nahlížení se. Sebezpyt inscenovaný v prázdném prostoru, pod drobnohledem světa - „ulice“, která nakukuje do nejniternějších zákoutí, před kterou
se nelze schovat. Tu ulici, ten svět venku, lze chvíli nevidět přes do sebe zahleděnou
dívčí hru, lze jej brát jako výzvu k prozkoumání, jako opojnou závrať očekávání,
riskantního rozhodování, ale také tomu světu lze snadno podlehnout, poddat se,
zmlknout a zapomenout se. Jako by šlo o permanentní pohled do zrcadla, neustálé
ubezpečování se, nervózní pochybování, které ale zakryje šanci pro čin. Zbude jen
plamínek a drobně chraplající hlas ze záznamníků, svědek původních nadějí a snů.
Postavy postupně zaplní věcmi akvária, z hraček a talismanů jsou už jen věci
ve skladišti, odkladišti. Postavy na sebe postupně, zároveň s topením hraček v akváriích, vrství oblečení, mizí čistota, tělesnost, dívčí jemnost, přibývá forma, dospělá
formálnost, odlidštěnost v strojovém linkování pohybu v prostoru, ve ztrátě slov.
A do toho jede původní jedovatá hudba a skřiplavý zpěv balancující v jazycích (výborní Hugo a Zoe). To vše mocně podtrhuje atmosféru akvária, uzavřeného pokoje,
uzavřeného světa. Na počátku byly touhy, odhodlání, otevření, otevření se, pak jen
slupky a uniformní vrstvy.
Přesné svícení, do detailů soustředěná pohybová i gestická práce obou aktérek,
jejich niternost a vzájemná navázanost spolu s horečnatým střihem textu, rytmem pohybu i stísněnou melodikou hudby, to vše pro mne vytváří z Vertiga inspirativní tvar
balancující na hraně výtvarné instalace, pohybové akce a přednesu literárního textu –
divadlo poezie v tom nejlepším smyslu slova: Sdělování divákům – téměř účastníkům
- přes pocit a atmosféru, jež vyvolává, probouzí scénická (scénovaná) akce tvořená
asociativní kompozicí obrazů a motivů. Dost mne to bavilo a těšilo, díky.
Roman Černík
6
Virginia Woolfová
Vertigo
Jeden divácký zážitek místo recenze,
na kterou se můžete těšit zítra...
ZÁVRAŤ
Detský kufor plný snov, detská izba
plná bezpečia.
Všetko je tak číre. My sme sa museli
zísť! Pretože všetky príbehy túžia, aby
sme ich odhalili. Smejem sa - kde končím ja a začínam ja?
Čas mi pomaly zaplavuje telo. Mám
vodu po kolená
- Zrkadlím sa.
- Vidím ťa.
- Nechcem sa vidieť.
Medzi dieťaťom a ženou.
Jako je možné, že mi tak rozumieš?
Videla som ten bozk.
Ako si sa mohla potopiť bezo mňa?
Nie.
Neodpustím ti.
Nemôžem ti odpustiť, lebo
už viem kde končíš.
Nič.
- Kráčam.
- Kráčam.
- Idem, míňam ťa.
- Nevidím ťa.
- Cítim ťa.
Padám, to sa stáva
Vstávam
Idem ďalej.
- Idem ďalej
Idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem
ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej
idem ďalej idem ďalej padám vstávam
idem ďalej padámvstávam idemďalejpadámvstávamidemďalejidemďalejidemďalejidemďalejidemďalej
niekam som predsa len musela dojsť?
Stojím
padam
voda sa za mnou zatvorila
jako môžem žiť, ked som mrtvá
Príbeh o egu a alter egu jednej ženy.
Príbeh o dvoch ženách.
Vilma
Je těžká taková, jaká je
rozhovor s režisérkou Dominikou
Špalkovou
Reagují na Vertigo jinak muži než
ženy?
Spíš bych řekla, že se dělí na lidi, kteří
ho přijmou a na ty, kteří ho vůbec nepřijmou, a není nic mezi tím. Nám šlo
a priori o život Virginie Woolfové a nevím, jestli její osobnost zajímá víc ženy
nebo muže.
Prostor Čapkova sálu představení
příliš nepomáhal. V jakém prostoru
hrajete normálně?
Představení je původně dělané pro
úplně komorní prostor. Čapkův sál
pro nás byla výzva, bylo nám řečeno,
že se ten prostor dá postavit tak, aby byl
komorní. Ale teď myslím, že to byl velký
omyl. Kdybych to věděla dřív, tak bych
do toho nešla, ale když už jsme tu byly,
zkusily jsme se s tím popasovat. Asi nejhůř to odneslo první představení. Prostor má pro nás jednu zásadní chybu – je
jak komín, který všechno odnáší.
Vy jste nedávno byli s tímto představením ve Velké Británii. Máte anglickou verzi?
Hráli jsme některé pasáže dvojjazyčně, s tím holky nemají problém, umí
dobře anglicky. Bylo to ale v pasážích,
které nám přišly důležité pro dramaturgické pochopení té věci. V Anglii to bylo
velmi zajímavé, byly jsme na mezinárodním festivalu studentského divadla
v Red Bridge Drama Centrum, kromě
nás tam byly soubory z Litvy a ze Slovinska. Od Angličanů jsme měly velice
zajímavou zpětnou vazbu a skvělý rozbor po představení. Virginie Woolfová je
jejich autorka a my jsme byly zvědavé
na reakce. A musím říct, že představení
přijali velice otevřeně. Říkali, že i pro ně
je těžká už jen taková, jaká je, ale že jim
naše inscenace něco přiblížila.
-das-
7
Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy
Karlovy Vary
Pro zející rány mám pochopení. Mají své
kořeny. Skvělou formou hádanky života. Ptát
se? Neptat? Mluvit? Chci něco vědět? Často
za cenu bolesti. Stojí mi za to tu cestu podstoupit. Nádhera. Tleskám dlouho. Děkuji
za nádherný zážitek.
Šla jsem s nimi celou dobu, ze zamyšlení
nad koncem dosud nemám závěr. Doufám,
že se to časem změní.
Studio Dagmar mám strašně ráda a hrozně
mu fandím. Asi jsem, po tom všem, co už
jsem od nich viděla, měla tak veliké očekávání, že mě tohle představení zase až tak moc
nenadchlo. Což ovšem neznamená, že by
se mi to nelíbilo.
Tajemství jsou mocná, pokud v to nevěříte,
tak vypijte vodu a 4 minuty o tom přemýšlejte. Děkuji moc.
Představení mě naprosto vtáhlo, byla jsem
okouzlena nejen jeho atmosférou, ale i výkonem hlavního hrdiny. O to víc mě mrzí,
že se mi nepodařilo rozkódovat závěrečnou
scénu.
Záležitost
přinejmenším diskutabilní
„Jsem těhotný muž. A mám dítě se svou mrtvou sestrou,“ říká Sven, mladý –
a také hlavní – hrdina hry Vladimíra Fekara Sestra. Myslím, že tato slova přesně
vyjadřují svět této hry. Už její základní výchozí situace je sama velmi ireálná: Svenovi se zjeví jeho mrtvá sestra Patti a tím se otevře řada otázek. Některé z nich jsou
koneckonců v rovině zcela reálné, a chcete-li realistické, což platí především o tématu manželského vztahu otce a matky těchto dvou sourozenců. Ale pak už se text
ve svých motivicko-tematických liniích od této reality odpoutává. Sven začíná pátrat
nejen po tom, proč Patti zemřela, ale také po své identitě. Zpočátku to vypadá poměrně jednoduše: prohlašuje, že se o něm vždycky rozhodovalo, takže se nemohl
rozvinout v jedinečnou osobnost. Ale pak se vše komplikuje, neboť Patti jaksi prorůstá do něho a on do Patti, padají slova o incestu – na jevišti se sice neodehraje –
ale zato se takto otevírají dveře k sestupu do hlubinné psychologie na straně jedné,
a do absolutní a totální fikce na straně druhé. Všechno se dokonale proplétá se vším
a zdá se, že autor je s nepřehlednou absurditou, k níž dojde, spokojen, že k ní cílí.
A inscenace to potvrzuje. Jestliže až do závěru stála především na slově – rozumějme tím i na slovních popisech prostředí a akce té nebo oné postavy – tak najednou
na konci nastupuje pohyb. Matka tančí s otcem tango, které můžeme – budeme-li
chtít - pokládat za jakési vyřešení jejich vztahu a na posteli stojí Sven s Patti a láskyplně se rukama dotýkají; jsou jednou bytostí, prolnuli se vzájemnou láskou, našli
v tom druhém sebe sama? Čert ví, ale něco mezi nimi je, co je uvádí do jakéhosi
harmonického bytí.
Slouží zajisté Studiu Divadla Dagmar z Karlových Varů ke cti, že se pustilo do tohoto neobvyklého a nesnadného textu s energií a soustředěností vskutku úctyhodnou. A ohlas nočního představení dokazuje, že ledacos z textu rezonuje s obecenstvem. Leč ani tak se nemohu zbavit dojmu, že hlavním výsledkem této práce byl
zrod dalšího příspěvku k uvažování o cestách současného textu pro divadlo a scénických postupů. Což nazíráno z hlediska JH jako zdroje jistých inspirací jistě není
marné; naopak. Ale z hlediska scénického tvaru, jež se touto inscenací předkládá, je
to záležitost přinejmenším diskutabilní.
Jan Císař
8
Vladimír Fekar
Sestra
Brácha je maminka,
ségra je tatínek aneb
Jak vzala Patti Svena na výlet
Třeba to dopadlo dobře
„Sentimentální autopsy“ – jak hru označuje sám autor – Vladimíra Fekara Sestra
je křehký text na pomezí divadelní hry, (scénické) básně a rozhlasové hry. (Pro
zájemce je celý text k nahlédnutí na http://www.fekar.com/vladimir/sestra.html
- škoda, že technologie výroby Zpravodaje nepokročila natolik, aby vám stačilo
na tento odkaz prstem kliknout, ale díky augmentované realitě bude záhy jistě možné i to.) Už jeho téma je citlivé dvojnásob – rozhovor dospívajícího chlapce Svena
se svou mrtvou sestrou Patti, která zemřela za nevyjasněných podmínek (zřejmě)
krátce po svém narození. Výsledkem je lyrické drama, které je de facto Svenovou
rozpravou se sebou samým – rozpravou motivovanou snahou začlenit trauma mrtvé sestry do svého životního příběhu, přijmout vytěsněné, včetně integrace svého
ženství (animy). Možná to někomu zní až příliš jungovsky psychoanalyticky, ale jak
jinak si poradit s neustálým zdůrazňováním toho, že Sven připomíná spíše dívku
než chlapce nebo se závěrečným obrazem usmíření, kdy Sven s matkou a Patti harmonicky usínají v jedné posteli.
Intimní látka, sebezpověď chlapce trýzněného stínem neurčité tragédie, je podána lyrickým, snad až příliš „učesaným“ jazykem, který se zdá být vhodnější k tichému čtení než jevištní prezentaci. Motivy, jakým je třeba přesvědčování Svena Patti,
aby spolu počali dítě, či repliky typu „Vytvoř si verzi, která tě nebude bolet“ nebo
„Člověk musí umět milovat, i když nedokáže toho druhého úplně poznat“ mohou
snadno překročit hranici dutého patosu či dokonce směšnosti.
Karlovarská inscenace však zachází s Fekarovým textem suverénně a promyšleně. Pokud se mi dřív zdálo, že výrazová úspornost v inscenacích Hany Frankové
občas vede k tomu, že se pohybují spíše než v oblasti divadla na poli kultivovaně
prezentované literatury, dnes tomu bylo naopak. Jednoduchá scénografie zvýraznila nepopisnost samotného textu, v němž jsou „scénické poznámky“ součástí dialogu. Herecké výkony konkrétností a věcným humorem ulamovaly hroty případnému
sentimentu (připouštím, že pro leckoho jej mohlo pořád zbýt dost). Tomáš Havlínek
a Tereza Pachtová pak vytvořili velmi autenticky působící portrét napůl dětského,
napůl milostného vztahu, plného nevinnosti, něhy, strachu i touhy po blízkosti.
Problém textu a následně i inscenace je v jeho/jejím rozlomení na dvě nesourodé
části. Přistoupím-li na stylizovaný lyrický způsob řeči v rozhovoru Svena s projekcí/
přeludem mrtvé Patti, působí pak tentýž emotivně vypjatý jazyk v reálném rozhovoru s matkou přehnaně a nevěrohodně. Navíc se pro mě hra i inscenace (vzhledem
k tomu, že je vyprávěna výhradně ze Svenova pohledu) logicky uzavírá jeho pochopením, že pravdu znát nepotřebuje a oním společným ulehnutím. Závěrečný výstup
otce a tango s matkou (byť ve finále jevištní obraz šťastně nahradil popisný text) tak
působí jako cizorodý přílepek, jako motiv, který je spíše důležitý pro autora než hru
samotnou. Bez ohledu na toto se však karlovarská Sestra řadí k mým příjemnějším
zážitkům letošního Hronova.
Po představení Sestra Studia Divadla
Dagmar a pedagogické školy Karlovy
Vary v Sokolovně jsem se potkal nad
mixážním a osvětlovacím pultem s paní
režisérkou Hanou Frankovou. Netvářila
se právě optimisticky, ba naopak. A to
přesto, že podle mě měla důvod tvářit
se spokojeně nad výkony svých herců.
„Herci ztrácí síly a je to vidět na rytmu
a ztrátě energie. I u zvukařského stroje
jsem se musela hlídat, abych neodpadávala s pozorností. Je to náročné. A to nás
čeká ještě jedno představení.“
S kolegou Michalem Jendrulkem
jsme diskutovali o vyznění závěru.
Jak to tedy nakonec dopadne?
To si musí každý vyřešit sám. V závěrečném tangu je drobný detail, kdy otec
s matkou spolu nevydrží tančit. Stačí
vám ta odpověď? Část diváků to roztrhnutí nezaregistruje. Někdy možná ten
člověk, který to nevnímá, podvědomě
ani nechce, aby se rodiče rozešli. Chce,
aby Sven měl rodinu zpátky. Já jsem
však chtěla, aby se roztrhli.
Konec mě překvapil. Čekal jsem,
že představení ještě chvíli potrvá
a všechno nakonec dobře dopadne…
Třeba to dopadlo dobře. V tomto textu to nejde jinak, než aby si každý divák vybral svojí interpretaci. Anebo to
možná jde, ale my jsme to nechtěli nijak
vykládat. Teď jsme tu měli pana Fekara. Poprvé se na představení přijel podívat, protože mu to jindy zatím nevyšlo.
Ze setkání jsme pochopili, že i on je rád,
že je konec otevřený.
Proč právě rodinné téma a proč tak
smutně?
Jsem máma tří už dospělých dětí
a pracuji se studenty Svenova věku. Pak
se samozřejmě i mně nabízí otázka, co
já zatajuji svým dětem, co jsem jim kdy
zatajila a co jim odkryji.
Jan Šotkovský
-saj-
9
Komponovaný program z vystoupení celostátní
přehlídky scénického tance v Jablonci nad Nisou
TANEC, TANEC... SDĚLENÍ?
1.
Obrazy: Pohybová cochcárna?
Kde je pevnost a jasný význam gest? Radost
z pohybu, lépe se odhalit a rozbalit. Některá
děvčata měla pěkné oči i v šeru.
2.
Karlův most: Dobře se pobavit i při
výletu do historie.
3.
Syndrom neklidných nohou: Je
třeba si odpočinout, i když nohy kmitají.
Nespěcháme.
4.
Mol (?): Příjemná férie s pěknými
nápady a útoky na fantazii.
Jsem rád za připomenutí, že i tanec může
být vtipný a už se těším na debaty o hranici
tance a scénického tance.
Hned na začátek musím říct, že je tu stále ta
věčná otázka, co už je pohybové představení
a co je „pouhá choreografie“. Neskutečně miluju, miluju pohyb a ze všeho nejvíc miluju
lidské tělo v pohybu. Proto jsem si představení nesmírně užila. Velmi se mi líbil Karlův
most a Mol (?)
Již pětadvacet let se částečně teoreticky a na „plný úvazek“ prakticky zajímám
(zaobírám, zkoumám) problematikou tanečně pohybového divadla. Záměrně používám tento termín, protože vnímám minimálně v posledním desetiletí ambici
mnoha choreografů vytvářet divadlo syntetické, kde je samotný tanec pouze jedním
z výrazových prostředků, nikoliv jediným. Tato tendence byla zřejmá i v hronovském bloku nazvaném Tanec, tanec..., a to zejména u choreografií Karlův most
souboru Parau-parau Jablonec nad Nisou (choreografie Petra Endlerová) a Mol (?)
pražského souboru Bandance (choreografie Jan Schmidt), kde se zároveň ukázala
i úskalí takového směřování: neujasněnost ústředního tématu, přílišná roztříštěnost
použitých výrazových prostředků bez čitelného záměru, přílišná doslovnost a popisnost na úkor imaginativního rozehrávání situací – snad největší doménou pohybového divadla.
To, že samotný nápad, byť originální, nestačí, dokázal Karlův most. Slibný výchozí bod nebyl naplněn, neboť zvolené prostředky vykazovaly prvky banality (např.
japonská výprava, stále se opakující a nerozvíjející se motiv opilce aj.), ilustrace hraničící s posunčinou (zaplnění mostu davem, povodeň). Nebyla například dle mého
názoru dostatečně využita možnost divadelně rozehrát motiv soch. Ve výsledku tak
zůstalo pouze u konstatační informace bez ambicí na smysluplný a působivý divadelní tvar.
Podobné symptomy (vč. nedostatečné technické vybavenosti interpretů) vykazoval i Mol (?), jehož ambicí nebyl příběh, ale variace na slovníkové heslo. A to jak
v rovině verbální (a ta nikdy nepatřila k silným stránkám souborů tohoto typu),
tak nonverbální. Zde navíc choreograf doplnil výrazové prostředky o více či méně
vynalézavou práci s rekvizitou. Tyto zajímavé nápady, bohužel nenaplnily divákovo
očekávání, protože působily často pouze samy o sobě, bez zřetelné vazby k zamýšlenému celkovému tvaru.
Další dvě choreografie – Obrazy souboru ZUŠ Sedlec – Prčice (choreografie Vendula Dědová) a Syndrom neklidných nohou souboru Nota ZUŠ B. Smetany Plzeň
(choreografie Lenka Jíšová) sice neměly výše zmíněné ambice, ale přesto daleko
více naplňovaly mé představy tanečně pohybového divadla, v nichž dochází k syntéze tance (zde evidentně výrazového), hudby, světelného designu a samozřejmě choreografie a režie jako interpretačních činitelů. Nepůsobily sice tak efektně a divácky
přitažlivě, ale přinesly nepochybně kvalitní divadelní zážitek. V případě plzeňského
souboru navíc nadstandardní a vyrovnanou technickou vybavenost tanečnic.
Znovu jsem se přesvědčil, že působivého jevištního sdělení lze dosáhnout především ujasněným záměrem a kvalitně zvládnutými odpovídajícími výrazovými prostředky. A to i v tanečně pohybovém divadle.
Martin Pacek
Čtyři scénky, čtyři imprese, u všech jsem si
vzpomněla na slova profesora Císaře definující tento žánr.
10
Tanec, Tanec
Nebojte se přeskočit své limity
Co je to tanec? A co je spojení tance
a divadla? Co vlastně tvoří formu tance?
To jsou otázky, které mi přišly na mysl
při sledování tanečních představení
v kontextu hronovského festivalu.
Problém je v tom, že jsem sám umělec,
který sám tvoří, nikoli kritik. Takže jsem
spíše zvyklý být sám objektem analýzy.
Ale pustím se do toho. Rád bych objasnil některé myšlenky, týkající se scénické práce. V současné době se hranice mezi tancem a divadlem rozplývají,
jedno se prolíná s druhým. Otázkou
je, nakolik lze na nové tvary uplatňovat
stará kritéria – zda posuzovat jednotlivé
prvky odděleně, nebo společně. V orientální tradici tanec a divadlo do značné míry splývají. V moderním kontextu
tance a divadla někdy vzniká podivný
„salát“ nebo nepříliš harmonický celek,
kombinující text, akce a taneční pohyby.
Moderní tendence směřuje k tanečnímu
divadlu, možná díky vlivu německých
zástupců contemporary dance jako Kurt
Joss, Pina Bausch a mnozí další. Nesprávná interpretace tohoto způsobu
práce přináší na scénu velmi podivné
výsledky.
Taneční divadlo je zdivadelnění pohybu, ne kombinace textu a pohybu beze
smyslu. Využívat hlas a pohyb vyžaduje
speciální techniku a přípravu. Pohyb potřebuje určitý proces a postupné „pilování“, zdokonalování. Tanec je radost, ale
zároveň je to velmi vážný způsob, jak
zprostředkovat speciální pocity ve velmi
specifických konstrukcích, které propojují nejrůznější aspekty.
Osobně odmítám termín „amatér“.
Věřím v dobré divadlo, či dobrého učitele, který dokáže inspirovat a je odpovědný za vedení a první krůčky skupiny.
Jestliže pedagog má staromódní nebo
dekadentní způsob vidění, výsledek
jeho žáka bude podobný. Imaginace
musí být pod kontrolou a musí být podchycen správný tvůrčí moment.
Technikou rozumím vše, co se týká
dokonalosti (správná mluva s jasnou
intonací, využití všech rezonančních
oblastí našeho těla), způsob, jak zacházet na scéně s jednoduchým předmětem
a jak najít správný rytmus, jak bez rizika
padat, jak správně skákat, jak využívat
ohebnosti těla. To vše jsou aspekty, které souvisí s tělesnou technikou, a vyžaduje hodně úsilí, abychom je zvládli.
Taneční práce si vynucuje tento proces, přesnost a ukázněnost na scéně.
Jakýkoli umělec na scéně musí respektovat „svaté“ momenty, nedělat si blázny ze sebe ani diváků, a ukázat velmi
křehkou stránku své práce. Zdůrazňuji
to proto, že bych na scéně rád viděl velmi silné téma, silný koncept na scéně,
ke kterému inspiruje pedagog, a který
ztvární studenti. Rád bych potkal umělce s velmi silnou potřebou zkoumat
možnosti tanečního divadla. Podle mého
není vhodné dělat jen laciné fóry. Divákovi je třeba předložit nějakou konkrétní
nabídku, nějaký problém.
11
To, co jsem viděl v bloku Tanec, tanec,
mi poskytlo nepříliš zajímavý pohled
na tanec i na práci choreografů. Přitom
možnosti tu jsou – nápady najdete kdekoli, stejně jako vhodný prostor. Jen je
třeba se rozhodnout, jakým způsobem
pracovat pro lepší budoucnost nové generace tanečníků (herců), kteří se zabývají pohybovým a vokálním tréninkem.
Když se v taneční produkci pokoušíme začlenit text, vždy se dostáváme
na tenký led. Proto je třeba najít vhodného odborníka (poradce), který by v tomto případě pomohl. Text není dekorativní prvek. Text je velmi silným nástrojem,
který dokáže v souvislosti s pohybem
komunikovat.
Na závěr bych rád podotkl pár slov
ke konkrétním produkcím. Část Syndrom neklidných nohou mě neuspokojila. Efekt mizení obrazů za černým plátnem se nepovedl a také kostýmy byly
dosti podivné. V Karlově mostě jsem necítil ani sladkost, ale ani peprnost. Sice
hezké nápady, ale realizace bez energie
a síly (není možné tančit jako „prázdné
tělo“). Mol (?) je velmi speciální záležitost, protože je plný ticha. Poslední část,
Obrazy, mě jakýmsi způsobem přivodila
pocit štěstí. Ocenil jsem představivost
tria v první sekvenci, kde si pohrávali
s dynamikou a kostýmem. Obecně bych
řekl, pracujte více a nebojte se přeskočit
své limity.
Guillermo Horta Betancourt
/přeložila Jana Soprová/
Komponovaný program z vystoupení celostátní
přehlídky scénického tance v Jablonci nad Nisou
Jsem taková látková
Vendula Dědová choreografii Obrazy
vytvořila společně s děvčaty ze ZUŠ Sedlec – Prčice. Seznámily jsme se na schodech před divadlem a mluvily o obrazech
a látkách.
Prostě měl okno
Soubor PARAU-PARAU z Jablonce nad
Nisou přivezl na JH choreografii Karlův
most, kterou má na svědomí Petra Endlerová (jedna ze soch na Karlově mostě),
kterou jsem odchytla jen tak tak před odjezdem – těsně po skončení celého bloku
scénického tance.
Jak zapojujete do scénického tance
divadelní prostředky?
Naše choreografie byla hodně stavěná
na improvizacích. Vycházíme z improvizací, pracujeme s látkami. Jednotlivé
představy si stavíme do různých tvarů.
Vzniklo nám několik zajímavých obrazů, nechtěla jsem každý zvlášť rozvíjet.
Našli jsme společnou linku, která provází všech pět obrazů a vznikl příběh.
Co se týká příběhu, tak tady na JH
na vás byli z devadesáti procent divadelníci, kteří jsou zvyklí právě
po něm jít…
Určitě v tanci to až tak není možné,
protože jde o abstrakci. My se naopak
snažíme v tanci popisnosti vyhnout.
Není pro mě zásadní, aby divák přesně
příběh přečetl. Stačí, když ho tanec zasáhne, ovlivní, zaujme.
Ale vy pro sebe v choreografii svůj
příběh máte?
Ano, máme. Nestavím choreografie tak, abych dávala pokyny: teď běž
tam, teď udělej tohle. Vždycky je důležitý příběh, linka. Je mi jasné, že divák
v našem představení nepřečte hledání
nebo na konci uzavření koloběhu. Zásadní ale je, aby to všechno měly aktérky.
Neodradil tě na práci s látkou ani
fakt, že jako rekvizita už byla použitá
mnohokrát?
Loni jsme ji použili v choreografii
Divnokraje, ale nemám s tím vůbec problém. Přijde mi, že je tolik způsobů zpracování, že je tématem napořád. Látka je
pro mě vždycky inspirující. V každém
obrazu je rozpohybovaná jinak. Mám
látky zkrátka ráda, jsem taková látková.
Jak byste charakterizovala propojování tance a divadla ve vaší choreografii?
Propojení pohybu a divadla je jeden
z nosných pilířů naší tvorby. Choreografie Karlův most je přímo tak postavená.
Nejde čistě o taneční věc, protože obsahuje mnoho divadelních prvků.
Váš soubor se takto specializuje
ve všech choreografiích?
Ano, myslím, že tímto směrem jdeme.
To nás zajímá..
Neměli jste strach z použití tak profláknuté hudby jako je Vltava?
Strach ani ne – je to samozřejmě obrovské téma, ale snažili jsme se ho uchopit tak, aby nebyla skladba použita jen
proto, že jde o veliké hudební dílo.
Dá se spočítat, kolik vás je na jevišti?
Odpovídají všichni ze souboru: Patnáct, ne, osm, jedenáct, ne, osm tanečníků a tři sochy. Aha, všichni? Tak, to nás
je padesát šest.
Jak jste se dostali ke Karlovu mostu?
Nejdříve přišlo téma a postupně tam
zapadaly ostatní prvky. Někdo začíná
od hudby, ale pro nás byl prvotní Karlův
most.
Co rozesmátý saxofonista?
Prostě, měl okno.
len
len
12
Tanec, Tanec
Plány vymýšlíme u piva nebo u kávičky
Tíhneme víc k divadlu
Choreografie Lenky Jíšové jsme v posledních letech na JH měli možnost sledovat kontinuálně, se souborem NoTa
Plzeň přivezla Enyky benyky Anka banka (2008), Leila v zemi kolotočů (2009)
a letos Syndrom neklidných nohou.
Ze souboru BANDANCE Praha jsem
odchytla dva mladé muže, kteří tvrdili,
že jsou tvůrci, ale jména jsem od nich nezískala, pouze pracovní název jejich dua.
Předkládám tedy mini rozhovor s D.S.
Poskoč.
Jak jste na sebe natrefili s básníkem
Romanem Knížetem?
Básník je rodinný přítel Haničky Koutů, která s námi tancuje. Asi před sedmi
lety nám překládal texty kapely Tara
Fuki z polštiny do češtiny. Viděl nás tančit a my jsme zase chodili na jeho pořady – večery poezie, které pořádá v Plzni.
Daroval nám pár svých sbírek. Měli jsme
chuť společně něco udělat. Čte nám
u piva nebo u kávičky básně a vymýšlíme plány, co dohromady stvoříme.
A jak vaše plány dopadají?
Letos jsme ve staré synagoze uskutečnili propojený pořad hudby, poezie
a tance inspirovaný jeho básnickou sbírkou Insomnia, z které je právě báseň
Syndrom neklidných nohou, syndrom
neklidné hlavy.
Jak cestovala báseň z řádků do pohybu?
S tímto názvem jednou přišel sám
autor a chtěl, aby se tak jmenoval celý
pořad. Mě napadl okamžitě tanec, pak
nám k názvu přidal i báseň. Četli jsme si
ji, hodně o ní povídali a tak vznikla choreografie.
Jak vnímáš propojení scénického
tance s divadelními prvky?
Určitě je nutné, aby i tanec měl sdělení, i když jde o abstrakci. I bez příběhové, dějové linky, tam musí být ukryté
příběhy a každý divák si z nich může
pro sebe něco najít. Pro nás je tanec tvořením.
Dal by se popsat váš vztah k divadlu
konkrétně u Syndromu neklidných
nohou?
Tento tanec je přímo inspirován poezií. Nejblíže nám je divadlo poezie.
Jak jste se dostali k MOL(?)u?
DP: Chtěli jsme udělat podmořskou
choreografii. Začalo se u medúz, a pak
to přerostlo do věcí, které se nám zdály
vtipnější - a bylo z toho hned něco jiného. Nakonec přišel slovník, do kterého
jsme se koukli na slova, která začínají
na mol. Je jejich spousta.
DS: Na začátku dokonce byla hudba,
ale na konci jsme skončili na hubě.
Co vyjadřuje D.S. Poskoč?
DP: Demetrius Sekvenc Poskoč. Divadelní Studio.
DS: Dolít Střik. Ano, jsme to my dva –
Demetrius Poskoč a Sekvenc Poskoč.
Nejdříve jste při realizaci narazili
na moly nebo na netkanou látku?
DP: Mulčovina není zase tak důležitá.
A určitě přišla později než mol.
DS: Ne, mol přišel později než mulčovina.
DP: Aha.
Co vás vede k tomu, že neděláte
pouze scénický tanec, ale vkládáte
do něho divadelní prvky?
DS: Moje tělo například.
DP: Máme taneční soubor, ale my dva
tíhneme víc k divadlu. Soupeříme se šéfem Janem Schmidtem, který dělá tanec.
A všichni členové Bandy pak přináší různé blbnutí, jako třeba v MOLU rapování.
DS: Na scénickém tanci jsme odrostli. Soubor vycházel původně z lidového
moravského tancování. Postupně jsme
začali brát do rukou otěže a Bandu jsme
zase nasměrovali trochu jinam.
len
len
13
Pavlou Suchou
v semináři N, tedy nonverbální komunikace
F
rekventanty ze semináře Daniely Fischerové poznáte podle několika zásadních znaků. Zkoumavě se vám koukají do očí a pozorují vaše panenky,
když si sáhnete na nos, obviní vás ze lži, a když se kradmo podíváte na hodinky,
přestanou s vámi mluvit. Dávají pozor na to, co děláte s rukama a vlastně celým
tělem a okamžitě poznají i to, že zrovna chcete odejít. Říkal jsem si, s kým bych asi
tak mohl tento seminář strávit a objevil jsem zkušenou festivalenku Pavlu Suchou
z Mostu.
„Začínáme obvykle tak, že se pozdravíme a vzdáme úctu svým jménům. Následuje výklad tím, že nám Daniela dá několik hádanek, na které si napíšeme odpovědi. Potom nám přes různá cvičení vysvětlí některou z částí nonverbální komunikace.
Už jsme si povídali o očních kontaktech a dnes se bavíme o gestikulaci. Pak odpovídáme na již zmíněné otázky. Zatím se většina lidí spíš trefuje. Mě na výuce moc baví
to, že je problematika hodně spojována s češtinou, že hodně gest, která buď nevědomě, nebo i vědomě děláme, má v češtině i svoje slovní opodstatnění. Dřív jsem si
to takhle vůbec nedokázala spojit. Například: Nechci ho ani vidět! Nebo: Propaluje
mě očima! Uvědomuji si, že to nejsou pouze přirovnání, která by nic neznamenala,“
říká Pavla Suchá a dodává, že jí dnes zatím nejvíc bavila rozprava o gestech, která
nejsou úplně obvyklá. „Konkrétně mě teď napadá pozdrav Dalajlámy: Vyplazený
jazyk a poplácání se po zadku.“
Potlesk vznikl už ve starém Římě, když se tleskalo za představení. V korejských divadlech
se dříve netleskalo. Publikum se děkovalo tím, že skandovalo rodné místo, kde se narodil
oblíbený protagonista. Byl to stejný bulvár jako v současné době. O hercích se vědělo
téměř vše.
„Pochopila jsem hodně gest, která sama dělám třeba i nevědomky. Zakrývání
nosu znamená zejména lež. Zeptala jsem se, proč se často dotýkám nosu, i když
nelžu. Daniela mi říkala, že to může být dědičné. Ptala se, jestli to dělá někdo v rodině a já si uvědomila, že je to gesto odkoukané od táty. Teprve teď mi některá gesta
docházejí a docházejí mi gesta mých známých“, oznamuje Pavla a přidává dovětek,
kterému už se nedivím. „Naše tělo na nás vykecá i to, co náš mozek nedokáže zformulovat do vět.“
Jako jsou atlasy motýlů, existují i atlasy gest. Odborníci na gestickou mluvu jezdí po celém
světě, fotografují a vyptávají se. Existují tlusté atlasy gest, kde najdete, odkud gesto pochází,
jakým způsobem se dělá a co znamená tady a co někde jinde. V Jižní Americe si například
děvče, které se chce vdát, při spatření tří černochů nebo tří kněží poškrábe koleno.
Zeptal jsem se Pavly, jak jí seminář u Daniely Fischerové může pomoci v divadelním i běžném životě. Zde je odpověď: „Když člověk na jevišti udělá správně gesto
k myšlence, kterou má zahrát, lidi to mimoděk pochopí. Oni si neřeknou, že jsem
udělala nějaké gesto, protože… Zkrátka jim to bude připadat dobře. Když budu dělat
gesta v rozporu s tím, co postava prožívá, diváci mi nebudou věřit.“
V devadesátých letech dvacátého století byl v Thajsku zastřelen americký turista za to,
že si na posvátném místě sedl a dal nohu přes nohu. V Thajsku se to totiž nesmí a nějaký
horkokrevný domorodec se na nic neptal a rovnou ho zastřelil. Je až s podivem, co může
nevinné gesto způsobit.
Paní Daniela v průběhu svých přednášek vždy proloží svá slova „Příspěvkem
do herecké krabičky“. Jedná se o určitý nápadník a inspiromat pro herce, jak používat tělo v jaké situaci. „Píšu si to a píšu si i poznámky. Stejně tak si píšu hry, protože
učím v Mostě dramaťák a chci používat cvičení, která jsem si sama prožila.
Jedno gesto nemůže žádné situaci nikdy prospět a to je kradmý pohled na hodinky.
-saj14
Lenkou, Andělkou, zpěváky, zpěváčky, zpěvačkami a pěvkyněmi
v semináři H, tedy hudba
Ty, ty surikaty!
Hudebník Jan Matásek mě v semináři přivítal s tím, že by bylo dobré, abych
se též zúčastnila. Vyhrkla jsem sice trapnou výmluvu o svém totálním nezpěváctví (v kombinaci s mým věkem si taková účast koleduje o pěkný trapas), ale
shovívavě to přehlédl. V tomto semináři
se na trapasy nehraje. Jan Matásek tvrdí: Neřeším, jestli někdo neumí zpívat.
Krásné hlasy mají všichni! A dodává tím
zúčastněným sebevědomí, takže pak jejich hlasy znějí tak, jak je možná nikdy
neslyšeli. Ostatně Jan má praxi, s amatéry pracuje hodně často (právě Lenka, která se se mnou podělila o zážitky
ze semináře, se sem přihlásila poté, co
slyšela výsledky Matáskovy práce v kratičkém kursu na Loutkářské Chrudimi).
Od samého rána se ze třídy linula hudba téměř velebná (zážitek jsem
měla už ze samotného rozcvičování,
kdy rozezněly místnost hlasité výde-
chy s labužnickou ochutnávkou samohlásek). Drobné teoretické poučky jsou
podsouvány účastníkům téměř nesměle,
s lehkým přídechem anglického humoru, takže se nikdo nestydí vyzkoušet si
třeba dlaňový satelit, který nám umožní
slyšet sama sebe nebo experimentovat
se směrováním hlasu a jeho vizualizací.
Nejčastější otázka je: „Co chcete dělat?“, říká mi Lenka o přestávce. Dámy
se shodují na tom, že vedoucí jim tak
noblesně dává pocit, že výběr je na nich.
„Ale přitom moc dobře ví, co chce s námi
dělat…“ Vzápětí se o tom přesvědčím.
Během dopoledne se na mě hudba v různých podobách přímo valí. Je to jako obrovská symfonie nápadů – napřed jeden
kánon (opakování ze včerejška), pak
následuje další (věděli jste, že existuje
jazzový kánon? – du ví di dá…). Připadá
mi to celé jako jedno obrovské „jamování“, ve kterém je obsažena nejen hudba,
zpěv, ale i povídání, smích, a třeba i pauza a chvíle ticha. Aktivní zpívání střídá diskusi o hudební stránce viděných
představení, či o vývoji sonických zbraní
a ničivé síle zvuku („Jednou jsme uvařili
pomeranč“ - prohlašuje trochu tajemně
Matásek).
Pak tu je praktická lekce z voice-bandu. Každá dvojice dostane svou větu,
skládající do mozaiky příběh o kočce,
která má chuť na mlíko, a v mžiku je tu
koncert hlasů a zvuků, který by se zaručeně líbil i E. F. Burianovi.
Vskutku nahuštěné dopoledne pak
uzavírá africká píseň, která obsahuje
pouze dvě slova v různých variacích:
VAKUJA - DUNABA (nebo že by to bylo
jinak?). A už je tu příběh o zvířátkách
jménem surikati, která nejprve radostně
vstávají, a vydávají se na hlídku, později
se jedno ztratí (tím se dostává do sloky
molový tón) a nakonec se zase najde
(což durově radostně s ostatními oslaví).
A to vše rozděleno nejprve na dva, poté
tři hlasy, a možná, že jich zítra bude
ještě víc. Stačí když zavřete oči, a každý z milovníků ZOO a Afriky zahlédne
v duchu smutné a veselé surikati, neboť
teskně radostné tóny vícehlasu znějí velmi sugestivně. Tak se lehce přehoupneme do odpoledne, a mně je líto, že už
to skončilo. „Dnes jste si namáhali hlas
opravdu hodně, měli byste ho nechat odpočinout,“ uzavírá Jan.
Tak ještě trochu zpovídám Lenku s Andělkou, zkušené seminaristky
(na Hronově už mají za sebou několik
kursů obsahujících hudbu), které mi
prozradí, že skoro každý ze semináře už
nějakou podobnou zkušenost má. Je tu
celá muzikantská rodina Cvrčků, která
má vlastní kapelu, studenti konzervatoře i AMU, zkrátka z velké většiny aktivní
hudebníci. A je to slyšet – na rozdíl ode
mě většina z nich chytá melodii okamžitě, a pro mé necvičené ucho zpívání zní
hezky hned na první dobrou.
Dozvídám se, že témata každého dne
jsou jiná. Den předtím např. menší skupinky dostaly za úkol zpracovat v dvouminutovém hudebně-dramatickém skeči
tři záhadná slova. Koncepce byly vskutku vynalézavé, od beat-boxu a hraní
na tělo, přes zvuky vytvářené třeba vodou šplouchající v pet-lahvích až po variace vytvářené pouze hlasem.
A zdá se, že seminaristy ještě čeká
nejedno překvapení, včetně individuálních tvůrčích úkolů. Já bych si v každém
případě ráda na konci Hronova poslechla jejich koncert. Myslím, že repertoár
bude za týden opravdu široký.
A tak na neodbytnou otázku „Baví vás
to?“ , která zaznívá z úst lektora několikrát za dopoledne, odpovídám společně
se všemi zúčastněnými BAVÍÍÍ !
jas
15
Den první
Stalo se tradicí, že JH nabízí dvě, letos dokonce tři, názorová fóra.
P
roblémový club přináší možnost dozvědět se něco nadstavbového – inspirovaného zhlédnutými inscenacemi. Lektoři nemají za cíl kriticky hodnotit nebo
analyzovat jednotlivá představení. Naopak Diskusní klub /a letos i Mezinárodní
diskusní fórum/ umožňuje zájemcům spontánní výměnu názorů na představení.
Vytrženo z kontextu – PC 1. 8. 2010
Přítomní lektoři: Jan Císař (JC), Petr
Christov (PCH), Vladimír Štefko (VŠ),
Ján Zavarský (JZ), Alena Zemančíková
(AZ) a Luděk Richter (LR)
Úvod
•
Existuje i diskusní klub, kde lze
svobodně diskutovat, ale tady to berte
jako vysokou školu (MS)
•
Navrhoval jsem vzít moderování
abecedně. Pak jsem si uvědomil, že jsem
v abecedě první (JC)
A jméno té hvězdy je Černobyl
•
Bylo toho víc, než jsem chtěl
říct na začátek a doufám, že příště budu
stručnější (PCH)
•
Ani postmoderní pravda globálního světa pochopitelně není jedna…
chyběly mi v tom společenské souřadnice, ve Velké Británii se taky nikdo neučí historii podle Shakespeara, já bych
vznesla tu výhradu k neautentičnosti
(AZ)
•
Přes objektivní realitu zasáhlo svého parcipienta… říct, že Homér
byl první dokumentarista, to bych asi
přehnal… autorka neukáže paradoxní politickou situaci, příběh je oholený
na holou kost a autorka nás vydírá…
dokumentárnost je nahrazovaná paradoxní výlučností… proto se Viktor Hugo
tak prodává… a blížíme se až k červené
knihovně… je to melodramatický konstrukt, autorka vytváří emocionální divadlo „citového vydírání“, tak by se to
mohlo jmenovat… (JZ)
•
Je to jakoby kontaminované
kontextem informací… jeden velký lyrický výjev nebo spíš výlev… já jako muž to
cítím jako citové vydírání (LR)
•
Když se to s estetizací materiálu přešvihne, vznikne podezření, že už
to není dokumentární… život na jevišti
je zvláštní druh jevištního života, který
není život (AZ)
•
Aktuální linie dokumentárního divadla je náhradní téma… vděčíme
za to cukrkandlové hollywoodské produkci a to je na to reakce… lidé, tvůrci
očekávají, že zacítí vůni člověčiny…
mohli bychom se pohádat s kolegou, on
to má rád… cokoli se octne na jevišti, už
je jistý druh stylizace (VŠ)
•
Odcházím zalitý růžovým sirupem lásky, poznamenané smrtí (AZ)
Lidé jsou spokojeni
•
Je to fáze, kterou si musí soubor
projít, tak si jí prošel… jak se žije v paneláku je i námět televizních seriálů…
(AZ)
•
Texty se mi odhalily jako trochu
banální… odstup od písně, ale znovu naplněný něčím jiným… (LR)
•
Někdy divadlo nevládne ani jazykem normálně (JZ)
Pastýř
•
Nezajímá mě estetická kategorie tohoto výkonu, je to dostatečně naplněné humanitou… podařilo se mu navázat kontakt s publikem, to je evidentní…
(VŠ)
•
Snažím se číst, co znamenají
ty krávy a listy… je to pro mě otázka,
na čem vlastně to divadlo stojí, jestli je
to větší syntéza (LR)
•
Je to otázka dialektu – spišský?
(JC: Jak spišská borovička!) Ozvláštňuje
to regionálně… vyprávění není všední,
každodenní… (PCH)
zaslechli Eva s Jirkou
16
Sympozium TRADICE x DNEŠEK
V
průběhu letošního jubilejního JH se koná sympozium nazvané Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. V několika seminářích
se na toto téma už diskutovalo, v dalších se hovořit ještě bude. Samotné sympozium
bylo zahájeno v neděli v prostorách Muzea českého amatérského divadla v Miletíně
a vystoupení teatrologů jsou připravena na pondělí od 9 hodin v Hronově.
Sympoziální debata v semináři KPR: Jsou dějiny divadla důležité?
Víte, jaké divadlo chcete dělat? Proč vůbec divadlo děláte? A berete si poučení
z historie? Trojici otázek položil profesor Jan Císař frekventantům Kurzu praktické
režie.
Podle odpovědí je většině seminaristů blízký autorský přístup k divadlu. Pokud
používají texty jiných autorů, snaží se je výrazně autorsky upravit. Často také dramatizují literární předlohy. Ale najdou se i soubory, které interpretují hotové texty.
„Hloupostí je na světě dost, nebudeme k nim přidávat ještě své vlastní,“ shrnul tento
přístup jeden z frekventantů.
Divadlo je vždycky odrazem své doby a vypovídá o lidech, kteří v ní žijí, obrací
se diskuse k důležitosti studia dějin divadla. Povědomost o historii navíc může odkrýt zajímavé souvislosti: poučený divák například nepropadne módní vlně projekcí
v inscenacích, protože ví, že se objevily už v 50. letech a nejde tedy o žádnou převratnou novinku.
U technických prostředků se debata na chvíli zastaví. Střetávají se tu dva názory:
podle jednoho je začlenění technických vymožeností pro divadlo velkou výzvou.
Podle druhého naopak půjde spíše proti technice, protože diváci od divadla stále
vyžadují především společně sdílený prožitek „tady a teď“.
KPR je specifický víceletý seminář, ve kterém se vzdělávají především režiséři
amatérských souborů, tedy většinou lidé, kteří už mají divadelní zkušenosti.
red a das
Další program, kterého se můžete v rámci sympozia zúčastnit:
2. srpna 9.00 Hotelová škola
Sympozium – referáty a vystoupení teatrologů, odborných pracovníků i praktiků
z řad současných soborů nebo jejich organizátorů
4. srpna 9.00
zájezd do miletínského Muzea českého amatérského divadla. (Přihlášky v Informačním středisku.)
10.00 Informační středisko
Prezentace Databáze českého amatérského divadla
7. 8. 10.00 Informační středisko
Prezentace Databáze českého amatérského divadla
JIRASKUV HRONOV 2010
On 30 July a warm welcome in rainy
Hronov; nice to see a lot of people from
the past years.
Every year the organization gets better, or rather not better, but different,
which makes it better. An example: with
the vouchers we can now eat in various
restaurants. We want to explore all of
them!
It is an honor for CEC - Central European Committee – to be part of 80th
JIRASKUV HRONOV by having our yearly General Assembly here and to have
our two yearly Festival here integrated in
the Jiraskuv Hronov Festival. 80 Years is
incredible, especially when one realizes
how many changes have taken place in
the country during those years….
The first CEC performance is given
by Das Dokumentartheater Berlin, Germany with “…And the name of the star
is Chernobyl”. This static performance
does not give much information about
what happened in Chernobyl in 1986
(and not in 1968, as was said in the text!);
what is said everybody knows already. It
is rather a story about the love of a woman for her husband he was a firefighter
at the place of the disaster and died of
radiation (and not radiology, as was said
in the text). It would have been better to
say the text in German, since the English is too artificial for the performers
and factual mistakes are made. Amateur
theatre should be done in a professional
way in every element of the production!
Danute Vaigauskaite, vice-president of
the Lithuanian Centre of Amateur Theatre and in charge of international affairs
in her country, is here for the first time.
She says that she has heard so many positive things about Jiraskuv Hronov in
the past years and that she is excited to
be part of it finally, in the capacity of one
of three discussion leaders. After seeing
four performances she is full of compliments for the selection.
“The Herder” is a Slovakian performance (CEC), a confession of a cowherd in the shape of a monologue by an
excellent actor, Vlado Benko, who has
no problem to be on stage by himself
(with a little magical help) and who is
strana 18 J
17
strana 17 J
able to make clear that the performance
is about dreams and reality, fantasy and
matter.
“Vertigo” was a CZ performance based
on text by Virginia Woolf. Two women
perform a fragile story about their vertigo existence. Two aquaria symbolize
their living space and objects, clothes,
shoes, candles are symbols of their lives.
The play has motives of a lesbian relationship as in all Virginia Woolf’s literary
work. The short play has a poetical quality and the mathematical movements
are well chosen.
The official opening of the festival
and all other events was impressive with
the raising of the flags, the anthems,
speeches by various VIPs from CZ and
abroad. Speeches were interrupted by
a short act in which texts from the literary work of Alois Jirasek were used and
which contained a surprise: the author
himself appeared at a window and spoke
to us. Very nice idea!
The finish of the opening was spectacular with firework and colored ribbons
coming down from the sky.
At the 1st Jiraskuv Hronov, 80 years
ago, Jirasek himself was present, he was
then 80 years old. The Festival in his
honor has always been held in the first
week of August (write it down for 2011),
attracted lots of Czech people to the performances and workshops and is a symbol of culture not only for Hronov, but
for the whole country.
Drama v hronovské jídelně
Napadla ji hladová šelma!
mek poskytli naší redakci. A teď zpráva,
která nemá s tou první vůbec, ale vůbec
žádnou souvislost:
Personál jídelny upozorňuje na změnu jídelního lístku na zítřek: k obědu
bude na výběr z těchto pokrmů: 1. kuňský guláš, 2. chlupaté knedlíky, 3. kunkus v kebabu na karí, 4. fettucine kuneri
nebo 5. pekunská kachna na kurkuně.
A ještě jedno upozornění: stánek s míchanými nápoji na náměstí do své nabídky akčně přidal drink kuna libre.
das
Drzost hronovských kriminálních
živlů je neskutečná. V neděli večer
se do jídelny pokusila vloupat vyhladovělá kuna. K průniku do ostře střežené
budovy si vybrala střechu, ta ji však
neudržela a chlupatá lupička se zřítila
do středu místnosti, kde ji zachytila čočka. Šlo o čočku fotoaparátu pohotového
páru amatérských paparazziů, kteří sní-
Profesor Císař končí. Na přehlídky
už se bude jezdit jen rekreovat
rozhovor s legendou Jiráskových Hronovů profesorem Janem Císařem
Šíří se informace, že jste letos
na Hronově pracovně naposledy, je to
pravda?
Ano, jsem rozhodnut. Myslím, že už
sem jezdím tak dlouho, že musím přestat a nechat to jiným, mladším.
Použil jsem výraz „pracovně naposledy“ – znamená to, že do Hronova
přijedete jako soukromá osoba?
Znamená to, že se nevyhýbám tomu,
že se třeba přijedu na Hronov podívat
na divadlo, nebo že se případně jako
dobrovolník něčeho zúčastním, ale nebudu už dělat všechno, co jsem tu ta léta
dělal.
Letošek je rokem odchodů. Kromě
vás ohlásil, že bude končit, také dlouholetý organizační šéf Milan Strotzer.
Jak myslíte, že se JH změní?
Všichni lidi jsou nahraditelní. S příchodem nových lidí se pravděpodobně
18
něco změní. Ale to se všechno uvidí,
třeba to přinese zas nového ducha, který
zavlaje Hronovem. Myslím, že odchod
Milana Strotzera je daleko závažnější
než to, že já nebudu v Problémovém klubu, protože Milan Hronovu za těch dvacet let od roku 1990 vtiskl výrazný ráz
a přispěl k tomu, že vypadá tak, jak vypadá. Nahradit ho ve smyslu nejen organizačním, i když i to je veliká záležitost,
ale i ve schopnosti koncipovat Hronov,
to nebude tak jednoduché.
Na krajské přehlídky budete jezdit
dál, nebo s amatérským divadlem končíte úplně?
S amatérským divadlem ani nemůžu
skončit, protože jsem v něm nechal příliš
mnoho energie, času a pořád mě zajímá,
jak se vyvíjí, a mám v něm řadu dobrých
kamarádů a přátel. Ale zvážím přehlídky, které jsou méně náročné než Hronov
a přehlídky, kterých se budu účastnit jen
jako pozorovatel, protože to je nejkrásnější. Už loni jsem si to zkusil ve Vysokém nad Jizerou a jezdím tak i na Rakovník. Přijedu, podívám se, nemusím
si nic myslet, nemusím o ničem hovořit,
když nechci, anebo si nechám jen libé
pocity, zapomenu, že jsou tam i nějaké
blbosti, a líbí se mně to. Vlastně si tam
tak hovím a je to pro mě rekreace.
David Slížek
program
zítra
úterý 3. srpna 2010
Recept na přežití dne na Jiráskově
Hronově? Je prostý. Vyvážená lehká strava zapíjená minerálkou z parku Aloise
Jiráska, 7 - 8 hodin spánku denně v nevydýchaném a bezhlučném prostředí,
alkohol jen v stopovém množství, cigarety vůbec, erotiku pouze pod střechou
(i v srpnu hrozí prochladnutí!), občasná
návštěva divadelní produkce (i kultury
s mírou!) střídaná zdravotními procházkami do okolních lesů (jsou překrásné!).
Co ale dělat, když se nic z toho soustavně nedaří (mně se už devětkrát po sobě
takřka nic z toho nepovedlo)? Lze už jen
jedinou věc – najít člověka, jehož pouhá přítomnost vyzařuje bezbřehý pocit
štěstí z toho, že je právě tady, člověka,
který vás beze slov přesvědčí o tom,
že jste právě na nejbáječnějším místě
na světě. Člověka, který vám dá zapomenout na neblahé následky toho, že několik dnů po sobě jíte, pijete, mluvíte, zpíváte a sledujete divadlo nejméně pětkrát
tolik co obvykle. Můj maskot pro chvíle hronovské únavy a krizí, můj recept
na přežití JH se jmenuje Honza Švácha.
Takže doporučuji. Ale nepůjčím. Sežeňte si svého Šváchu. Já byl první.
V úctě Váš Jan Šotkovský
Soumrak moků
Slzou štěstí se lesklo oko ochotníkovo
po cestě do kopce kopců na vrcholovou
prémii Sokolovna, když poutníkovy rty
se ocitly v chladné tekutině a půnebí svlažil lahodný mok. Výbuchy srdcí se zvolna
klidnily a hruď opět stoupala a klesala,
aniž by hrozilo utržení knoflíčku u košile, či natažení háčků hacašprndy. Spolu
s bohem chválili stoupající - stejně jako
poutníci na pouti svatojakubské - dobu
občerstvení a zastávku před dalším postupem do sálu divadelního.
Leč, co bylo, je pryč. Hrozivý zámek
uzamkl tekutiny blahodárné a srdce a rty
poutníkovy žízní po osvěžení i dobrém
slovu. Na vině prý slovo zlé a marná snaha
domluvy. Mnoho křiku během spektáklů
prý a také truňk na sále divadelním. Tož
tak a ne jinak a nedobře a špatně. A tolik
by se chtělo zvolati: Děj se vůle zboží!
PS – Prostě zavřeli občerstvení v Sokolovně, no!
aneb hledáme hronovskou hospodu
s duší. zn.: spěchá
9:00 - Učebna v ZUŠ
Rozborový seminář SČDO
dp 10.00 hodin - Park Josefa Čapka
Divadýlko Mrak
Místo, kde se rodí celebrity
Dvě pohádky z peřiny
Hledáte-li v Hronově nálevnu, která
má svůj osobitý pajzl geist, tak zajděte do Hororu. Toto místo může stavět
na mnohaleté tradici a pod plachtou
z boků zakrytou popínavými rostlinami, která skrývá nejedno místo k sezení,
se odehrálo nemálo festivalotvorných
událostí. Namátkou mohu říci, že zde
proběhlo finále šméčka na Milana Schejbala. Frekventanti kursu „S“ se tenkrát
domluvili, že něco vyvedou svému lektorovi. Několik dní mu čas od času říkali,
že nevypadá dobře, ptali se jej na zdraví a uhýbali pohledem, když se ptal, co
se vlastně děje. Jeden z posledních večerů pak uspořádali právě v Hororu jeho
pohřeb a nanebevstoupení. Smuteční
pochody k tomu vyhrávaly ještě monofonním zvukem z tehdy málo viděných
mobilních telefonů. Tančila zde na stolech Jana Horčičková a její kamarádi
vybírali do klobouku peníze, aby bylo
za co pít. Odehrál se zde neskutečný počet mejdanů s hudbou a byly zde k vidění nejen nástroje jako kytary, basy, banja, či housle. Své si zde odehrál i fagot,
četné flétny a harmoniky všech druhů.
Na lavicích, kde dnes sedávají současní
píči, seděli například Dalibor Gondík,
Sabina Laurinová, Šárka Marková a další
současné celebrity. S trochou nadsázky
se dá tvrdit, že Horor formoval dnešní
profesionální divadelní generaci. Tak
až si budete sedat na staré lavice nebo
se budete nořit do exdivadelních sedadel, vzpomeňte si na všechny ty, co tu
seděli před vámi. A dejte si na jejich památku žejdlík piva nebo panáka. Ti, co
přijdou po vás, to udělají také.
-saj-
13:00 - Učebna DK
Rozborový seminář pro zahraniční účastníky
14:00 - Jídelna Hotelové školy
Problémový club
(Smaland)
zp 14:00 - Sál Josefa Čapka (145min.)
DS Ty-já-tr/Hrobeso, Divadlo Radar Praha/
Frank pátý
zp 14:00 a 16:30 - Sokolovna (65min.)
Tichý Jelen Roztoky
Richard 3
dp 17.00 hodin - Park Josefa Čapka
Chuť je RAP
zp 17:00 a 20:45 - Jiráskovo divadlo (120min)
Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka
Nevěsta
zp 18:30 a 22:00 - Sál Josefa Čapka (75min.)
The Bimatayim Theater Company Givatayim, Israel
Taková láska
dp 20.00 hodin - Park Josefa Čapka
Badys (hard rock)
zp 21:00 - Sokolovna (95min.)
Rádobydivadlo Klapý
Elegie tyrolská
dp 21.00 hodin - Park Josefa Čapka
Black Lake (rock)
dp 22.15 hodin - Park Josefa Čapka
Heebie Jeebies (ska punk)
23:30 - Učebna v ZŠ na nám. ČSA
Diskuzní klub
(Nevěsta + Frank pátý + Taková láska + Richard 3)
dp - doprovodný program
zp - základní program
Změna programu vyhrazena!
V případě nepříznivého počasí
se doprovodný program v parku ruší!
Zpravodaj 80. Jiráskova Hronova 2010
Vydává organizační štáb.
Redakce:
Zuzana Vojtíšková (šéfredaktorka),
Jana Soprová, Lenka Novotná,
Jan Švácha, David Slížek,
Ivo Mičkal (fotograf), Michal Drtina (sazba)
Ilustrace DD: David Daenemark
Stránky festivalu: http://www.mestohronov.cz
E-mail redakce: [email protected]
Tisk: KIS Hronov Cena: 10,- Kč
Sponzor tisku: Konica Minolta
Redakční uzávěrka: 2. srpna 2010 v 03:20h
Vychází: 2. srpna 2010 ve 14:00h
Neprošlo jazykovou úpravou!
-saj19
program
dnes
pondělí 2. srpna 2010
9:00 - Učebna v ZUŠ
Rozborový seminář SČDO
dp 9:00 - Jídelna Hotelové školy
Sympozium
Tradice českého ochotnického divadla a amatérské
divadlo dneška
13:00 - Učebna DK
Rozborový seminář pro zahraniční účastníky
Ať žije divadlo!
Devět výjevů ze života divadelníků
nám pro Zpravodaj namaloval mladý
a nadějný umělec David Daenemark
z Rakovníka. Zkuste odhalit jeho myšlenky a napsat nám, co znázorňuje konkrétně tento obrázek... Nejoriginálnější
nápad oceníme.
Pište sms na 606 644 294 nebo e-mail
na [email protected] nejpozději do 01:00 hodin.
red
14:00 - Jídelna Hotelové školy
Problémový club
(Tanec, tanec..., Jelizaveta Bam, Vertigo, Sestra)
Výjev čtvrtý:
zp 14:00 a 19:00 - Sál Josefa Čapka (145min.)
DS Ty-já-tr/Hrobeso, Divadlo Radar Praha /
Frank pátý
ZÁPAS V IMPROLIZE
ANEB SUKCES SVĚTOVÝ!
zp 16:30 a 20:00 - Jiráskovo divadlo (55min.)
NEST, theatre group of the MUZtheater Zaandam,
Nizozemí
Smaland
Redakce se rozhodla tentokrát cenu
neudělit...
Improvizátoři z Prahy, Pardubic, Olomouce, Ostravy a Hlučína přijeli sehrát
prázdninový improvizační zápas. Nejedná se o sumo, ale pokud někomu ihned
naskočila myšlenka na sport, není tak
daleko od věci, protože improliga se vyznačuje tím, že jde o propojení pravidel
z hokeje s divadelní improvizací. Samozřejmě nemůže chybět hlavní a dva pomocní rozhodčí, tři dvacetiminutové třetiny a pět a pět hráčů, kteří hrají navenek
proti sobě, ale ve skutečnosti spolu a to
pořádně s veškerou energií. Nasazují své
vlastní životy, sice bez bruslí a ledu, ale
ledové ostří jim hrozí při každém novém
losování témat, v kterých improvizují…
Na přípravu mají zhruba 20 vteřin, někdy zahlásí hlavní rozhodčí jednoduše
„bez přípravy“. Hráči nevědí ani o jaké
téma půjde, protože o ta se postarají diváci – napíšou je na papírky a odevzdávají před zápasem do klobouku. Nevědí
ani, v jaké zrovna disciplíně se budou
pohybovat. Tu se dozví vždy těsně před
výkonem od rozhodčího. Disciplín stále
narůstá, improvizátoři si vymýšlejí stále nové a nové – loutky, dabing, smrt
v jedné minutě, mikrofon… Pro ty z vás,
kteří jste propásli sukces v hronovském
parku, kde osm set lidí pokládalo tácky s buřtama a spoustě lidí padala piva
z rukou, protože byli uneseni neuvěřitelnou zručností v improvizacích a zasaženi vždy vtipnou pointou, pro ty z vás
doporučuju: rozhodně si další zápas
v improlize nenechejte ujít. A nebojte se,
vše vám vysvětlí moderátorka, která vás
provede celým zápasem. Všem improvizátorům za vynikající zápas velké díky,
přeje velká část Hronova!
red
len
dp 17.00 hodin Park A. Jiráska
Hronovská dechovka
zp 17:15 a 21:30 - Sokolovna (65min.)
Tichý Jelen Roztoky
Richard 3
dp 19.00 hodin - Park A. Jiráska
Modeus
Hudební skupina z Hronova
Výjev třetí:
dp 21.30 hodin - Park A. Jiráska
Divadlo Osm tyčí, Žďár nad Metují
Hajzl bába
Veršovaná anekdota z prostředí veřejných záchodků
dp 22.00 hodin - Jiráskovo divadlo
6 NaChodníku
Autorský šanson
23:00 - Učebna DK
Diskuzní klub
(Smaland)
dp - doprovodný program
zp - základní program
Změna programu vyhrazena!
V případě nepříznivého počasí
se doprovodný program v parku ruší!
Včerejší rada Honzy Matáska Jak prožít den by se nedala uskutečnit bez nejdůležitější věci a to NADECHNUTÍ SE a tak
se Honzovi omlouváme, protože jeho
krásná věta „Ráno po probuzení se poprvé nadechnout“ nám prostě omylem vypadla, ale vám všem doporučujeme, aby
vám dech nevypadával. Dýchejte – zhluboka, pozvolna, pořádně, hlavně v této
činnosti neustávejte. S výdechem za celou redakci všem posíláme další nádech.
• Každé ráno na piáno hraje Jack.
• Dej si na Tritonu čokoládu a i klavír
uvidíš.
• Sen šamana z roku 1750. „Jsou jako my,
jen nemají péra.“
• Tak se nečil, vždyť mi ti ji neukousnem.
• Užíváme pohádek, ale Popelka už s námi
netančí.
• Bar Cortéz - domorodcům vstup zakázán.
• Z nevázanosti bilých bratrů a squaw
se mi protočily panenky.
• Charleston nevymřel - narozdíl
od posledního indiána.
• Alkohol - metla indiánů.
• Indián odešel očividně vytočen.
red
20

Podobné dokumenty

Zpravodaj číslo 3

Zpravodaj číslo 3 Pojem „zpívaná poezie“ se vznáší kolem básnictví a jeho veřejné prezentace od dob, kdy jsme začali poslouchat jazz a pop a bigbít. Zajímavé je, že i skladatelé minulých století zhudebňovali básně a...

Více

Zpravodaj číslo 9

Zpravodaj číslo 9 jsem. Chápu, že se může někoho dotknout, když se člověk o někom vyjádří ošklivě, ale to prostě k věci patří. Dají se používat stejná měřítka k hodnocení amatérského a profesionálního divadla? To j...

Více

Lady Alice - pravidla CZ PDF dokument

Lady Alice - pravidla CZ PDF dokument Sherlock Holmes a deti z Baker Street – Sherlock Holmes, proslulý londýnský detektiv, jistě představovat nepotřebuje. Co je však méně známo, je skutečnost, že tento výjimečný vyšetřovatel se pravid...

Více

Zpravodaj č. 1/2011

Zpravodaj č. 1/2011 kutována otázka rizik, platnosti a neplatnosti smlouvy. Starosta předkládá další připomínky ke smlouvě. Pan Ing. Vokurka předkládá návrh, zda celou akci nezrušit. Následně voláno Ing. Gromskému s d...

Více

Divadelní hromada (podzim 2014)

Divadelní hromada (podzim 2014) jsem to dostala spíš za trest, než za odměnu. Stále se totiž snažím o setkávání souborů a jejich vzájemnou pomoc. Chci odbourat rivalitu, jde mi o to, abychom byli jedna velká divadelnická banda, a...

Více

Full results

Full results 24186 Andrii Hudz (UA), Ilona Bobyk (UA)

Více

KINO RADOTÍN - Program na měsíc duben 2011

KINO RADOTÍN - Program na měsíc duben 2011 Liz je moderní ţena, která se vydá poznávat a obdivovat krásy světa a současně se pokouší znovu najít a probudit své pravé já poté, co jí ţivotní jistoty zcela rozvrátí rozvod.V hlavních rolích rom...

Více