Příběhy Třetí sféry

Příběhy Třetí sféry:
Temní mágové
Jakub Jiří Rýdlo
úvod
Toto je teprve moje druhá knížka, tak možná bude obsahovat ještě relativně dost chyb a překlepů. Co je ale hlavní, pokusím se o skutečně kvalitní příběh, který může napsat i někdo jako jsem já. Určitě nepřekonám ani se nevyrovnám žádnému spisovateli, ale o to mi ani nejde. Mým cílem je vyjádřit mé představy a tužby, mnohdy nemožné, ať už proto, že jde o kouzla, nebo o mezilidské vztahy, které by mohly být lepší, kdyby lidé chtěli.
Tento příběh je o mém oblíbeném tématu. Je to fantasy příběh odehrávající se v současnosti. Vyprávění je sice zaměřeno na jednu osobu, ale odklání se i k jiným postavám. Také se budu vyhýbat postavám, které jsou předurčené k něčemu. Pokouším se totiž zasadit fantasy do reality tak, aby v příběhu byly prvky fantasy a skutečnosti bok po boku a aby se vzájemně doplňovaly.
autor
Kapitola 1. ­ Stěhování
Bylo krásné, slunečné, letní ráno roku 2007 a rodina Novohradská se stěhovala z rodinného domku v Útěchově do blízkého Brna. Jejich novým domovem měl být dům na Královopolské ulici číslo 21 v Žabovřeskách.
„Dane! Marku! Vstávejte! Snídaně je na stole.“ volala Martina
Novohradská na syny.
„Dáš si čaj nebo kafe?“ zeptal se Pavel Novohradský své ženy,
která se k němu blížila.
„Čaj. Díky.“
„Bude se mi po tomhle domě stýskat.“ řekl smutně pan Novohradský.
„Mě taky. Ale když máš tu novou práci v Brně, měl bys to odtud daleko.“
„Máme auto. Sice by mi to trvalo dýl, ale zvládal bych to.“
„A co kluci? Oba už jsou na střední a občas mají i na sedmou.
Copak můžou pořád dojíždět tak daleko? Sice jsou ve škole
autobusem celkem rychle, ale musí brzo vstávat. Takhle se
konečně vyspí.“ zakrývala paní Novohradská, že se také nerada
loučí s východy slunce, které v Brně asi neuvidí. To už z patra
přibíhali bratři k snídani.
„Dobré ráno.“ řekl s úsměvem ve tváři Dan zároveň s Markem.
Dan a Marek byli dvojčata, ale vůbec si nebyli podobní. Nejen vzhledem, ale i povahou. Dan byl klidný a rád četl, zato Marek byl hlučný pecivál, který knížku viděl jen z dálky. To filmy a počítačové hry byly jeho životem. Oba se s chutí zakousli do chleba s medem který zapíjeli horkým čajem. Chvíli jedli když najednou ticho prolomil zvuk domovního zvonku.
„To musí být stěhováci.“ prohlásil pan Novohradský, odložil
šálek s kávou a šel ke dveřím.
„Dobrý den. Pan Novohradský?“ zeptal se muž široké postavy.
„Ano. Pojďte dál. ­ Tak tady jsme to už připravili.“ ukázal Pavel
na nábytek srovnaný v obývacím pokoji.
„Tak mi teda začnem. Do kdy by to mělo být v novým domě?“
„Když to bude do šesti večer, budeme rádi.“
„To snad stihnem.“ usmál se stěhovák a volal na své tři
pomocníky.
Pan Novohradský se vrátil do kuchyně kde už všichni dojídali, dopil kávu, umyl nádobí a připravil vše na odjezd. Dan s Markem se bavili o tom, jaké to asi bude v Brně, do kterého zatím jen jezdili do školy.
Dopoledne stěhováci nakládali nábytek, a tak se rodina po dlouhé době bavila hrami. Zašli do patra aby nepřekáželi a tam hráli hlavně deskové hry. Den utíkal rychle, a tak si ani nevšimli, že nábytek už je skoro všechen přenesený.
„Pane Novohradský! My už jedeme!“ volal hlavní stěhovák.
„Dobře. Tak mi už taky pojedeme.“ odpovídal pan Novohradský
sbíhající schody.
„Tak sbalte ty hry a jedem!“ volal Pavel na zbytek rodiny.
Všichni se sešli u auta a ještě se naposled podívali na jejich starý dům, ve kterém žili již řadu let, nasedli a odjeli.
„Konečně budem bydlet ve městě.“ řekl radostně Marek.
„No nevím jaké to má výhody.“ oponoval smutný Dan.
„No třeba internet. Tady to nebylo nic moc, ale v Brně je to lepši. Víc poskytovatelů a vyšší rychlosti.“
Danovi to jako velká výhoda nepřišlo. Oproti Markovi byl poněkud klidnější povahy a stačilo mu málo.
„Vždyť tady to stačilo. A navíc když jsi otevřel okno, cítil jsi čistý vzduch a ne smog.“
„No jo no. Tobě to možná stačilo. Ale kdo má stahovat filmy
a hrát po síti s tak pomalým netem?“
Dan s Markem se tak hádali skoro celou cestu v čem je Brno lepší než Útěchov a to i přes snahu rodičů je uklidnit. Když dorazili na místo, byly teprve tři hodiny odpoledne. Jak vystupovali, všiml si pan Novohradský přijíždějícího nákladního vozu stěhovací služby.
Paní Novohradská odemkla dveře jejich nového domu a pustila syny dovnitř. Její muž zatím ukázal stěhovákům místo v boční uličce kde mohli zaparkovat a domluvil se kam mají nábytek složit. Jakmile byly vyložené pracovní stoly Marka a Dana, začali si zařizovat pokoj. Jejich máma se zatím chopila zařizování kuchyně a táta jen co se vyrovnal se stěhováky, šel nosit nábytek do ložnice. Netrvalo dlouho a Martina Novohradská volala všechny k jídlu. U jídla ještě panovala mírně smutná atmosféra kterou narušoval Marek, ale sotva dojedli, byli už o něco veselejší.
„Zítra mi pomůžete s obývákem Marku a Dane.“ řekl pan
Novohradský, který si celkem rychle začal zvykat na dům v Brně.
„A kdy nám zavedou internet?“ ptal se nedočkavě Marek.
„Pozítří. Zatím to budeš muset vydržet s televizí.“ odvětil mu
táta.
Všichni už byli unavení, a tak šli spát. Tak skončil jejich první den v novém domě. Sotva ulehli, usnuli. Všichni až na Dana. Ten ještě chvíli přemýšlel, jestli si zvykne na život ve městě. Sice očekával další noc beze snů, ale v tom se spletl. Tuto noc se mu zdál sen, který si zapamatoval téměř přesně.
Kapitola 2. Minulost se připomíná
Ráno rodina posnídala a jen co si douklízeli všichni své věci, vzal pan Novohradský syny a šli rozestavět nábytek v obývacím pokoji, zatím co paní Novohradská šla vybalovat nádobí.
„Tak jdem na ten obývák.“ řekl pan Novohradský. Dan a Marek
následovali tátu do pokoje a začali rozmisťovat nábytek.
„Marku. Pojď. Pomůžeš mi dát to křeslo sem.“ ukázal jeho otec
na místo u stěny „Ty Dane zatím můžeš dát televizní stolek tady
naproti ke stěně.“
Sotva bylo křeslo i televizní stolek na svém místě, dali do středu místnosti konferenční stolek. Pak už jen umístili kolem stěn police na knížky a nějaké drobnosti na dekoraci a nakonec připravili háčky na obrazy. Netrvalo dlouho a nábytek byl připravený k naplnění. Teď už se každý chopil nějaké krabice s věcmi a mohlo začít dokončování stěhování. Dopoledne všichni plnili skříně a poličky, takže už před obědem to skoro vypadalo, jakoby tady žili už pár let.
Blížilo se poledne a tak paní Novohradská začala vařit oběd. Protože bylo zapotřebí aby byl rychle hotoví, měli dnes k obědu špagety se strouhaným sýrem a kečupem. Sice měl každý vrchovatý hluboký talíř, ale protože se pořádně nadřeli s úpravami domu, byli pořádně vyhládlí, a tak měli rychle prázdné talíře. Po obědě si šli odpočinout do obývacího pokoje k televizi, kde zrovna dávali nějakou komedii. Když film skončil, šel každý pokračovat v tom, co přerušil před obědem. Jen Dan už nevydržel nemluvit o podivném snu, který se mu zdál.
Věděl, že bratr by ho neposlouchal, a i kdyby ano, vysmál by se mu. Táta by ho poslouchal, ale řekl by mu, že se tím nemá trápit, že to byl jenom sen. Jediný komu o něm mohl říct byla jeho máma. Ta ho vždy poslouchala a nikdy ho od ničeho neodrazovala, ať už to bylo cokoliv. Šel tedy za ní do kuchyně.
„Mami?“
„Copak Dane.“
„Víš – zdál se mi zvláštní sen.“ začal nejistě Dan.
„Pojď. Posaď se.“ řekla mu máma a oba se posadili na židli.
„Proč zvláštní? Co se ti zdálo?“
„No – zdálo se mi, že jsem se probudil uprostřed noci, a – u mé
postele stál nějaký starý muž s plnovousem a holí a na sobě měl
nějaký starý plášť. Ale ne normální plášť. Vypadal jako z nějaké
středověké pohádky.“
„A co je na tom tak zvláštní?“ zeptala se zvědavě paní
Novohradská.
Danovi se najednou nějak nechtělo mluvit. Asi se bál reakce mámy. Když bude pokračovat, bude se mu buď smát, že to nic není, jenom obyčejný sen, nebo mu bude věřit a řekne mu něco, co si neumí ani představit.
„No – vlastně“ pokračoval nejistě „ten muž mi něco říkal. Cosi
o nějaké volbě. Že prý přijde chvíle, kdy si budu muset vybrat,
jak bude můj život pokračovat.“
Máma Dana poslouchala a vypadala, že na to čekala.
„A jak to tam vypadalo?“
„Teď si uvědomuju, že – vlastně to byl pokoj v našem bývalém
domě. Ale ...“
„Copak?“ povzbudila Dana jeho máma a poklepala ho na
rameno.
„... byl vyzdobený a nábytek byl uspořádaný nějak divně. Na zemi byly hračky a já byl v nějaké malé posteli. Vypadalo to tam
jako pokoj malého dítěte.“
Paní Novohradská vstala a odešla beze slov do ložnice. Dan si myslel, že to nepovažuje za něco zvláštního, ale takhle beze slov ještě nikdy neodešla. Vždycky se aspoň slovem zmínila kam jde. Dan tedy čekal na židli a vzpomínal na sen. Snažil si vybavit každý detail. To mu nedělalo moc problém, protože sny si většinou pamatoval dobře. Po pár minutách se vrátila jeho máma, položila vedle něj krabici s fotkami a aniž by cokoli řekla, začala v ní hledat.
„Nevypadal ten pokoj nějak takhle?“ zeptala se ho a ukazovala
mu jednu starou fotku.
Dan si fotku prohlédl a pak odpověděl: „Ano. Co je to za fotku?“
„To je tvůj pokoj – když ti byly tři roky. Vzpomínám si, že pár
měsíců po tvých třetích narozeninách jsi ráno, když jsem tě
budila, říkal něco o pánovi, který tě navštívil.“
Teď už Dan věděl, že mu máma věří, a že se na ni může obrátit ať se stane cokoliv. Pak se zamyšleně zvedl, poděkoval mámě že ho poslouchala a odešel k sobě do pokoje. Zbytek dne si dělal pořádek ve věcech a přemýšlel nad tím, co se mu zdálo a na rozhovor s mámou.
Večer, když šli všichni spát, byl Dan už celkem klidný. Říkal si, že si jen ve snu vzpomněl na něco co zažil jako malý. Jen mu nešlo do hlavy, kdo byl ten tajemný muž. Chtělo se mu ale spát, a tak si lehl a zavřel oči. Snažil se usnout, ale nemohl. Občas vstal a zašel k oknu, podívat se na hvězdy. Po chvíli si ale vždycky lehl. Když viděl na budíku jednu hodinu ráno, myslel si že neusne, ale v okamžiku spal. Co ale nečekal, sen, který mu tak vrtal ráno hlavou se vrátil. Byl ale zřetelnější a zdálo se mu, že se vrátil do té noci, když mu byly tři roky.
Rozhlížel se kolem a poznával pokoj z fotky. Najednou se otevřely dveře a v nich stála nějaká postava v plášti. Do obličeje ale neviděl, protože byl zkovaný v kápi. Osoba pomalu přišla k jeho posteli a mávnutím ruky zavřela dveře.
„Ahoj Dane.“ řekla tajemná postava.
„Kdo jste?“
„Na to jak jsi malý, jsi dost zvědavý.“ pousmál se návštěvník
„Nu budiž. Jsem tvůj přítel. To je vše co o mně potřebuješ vědět.
Dospěl jsi do věku, kdy se musíš rozhodnout. Ale pozor.
Neukvapuj se. To, jak odpovíš na mou otázku ti změní život. Sice nejsi na světě dlouho, ale děti jsou mnohdy chápavější než dospělí. Jak už jistě víš, žiješ ve světě techniky, kde člověk
nemá moc schopností a je odsouzen k životu po boku
technických vynálezů. Můžeš si ale vybrat. Teď chci vědět, jestli
chceš žít v tomto světě, nebo“
„Vstávej Dane.“ přerušila mu sen máma. „Už je ráno. Tak
vstávej.“
„Ještě chvíli. Zdál se mi zase ten sen.“ žadonil rozespalý Dan.
„Tak dobře. Ale za patnáct minut přijdu zase.“
Dan se otočil a snažil se zase usnout. Sen už se ale nevrátil. Do čtvrthodiny už byl v kuchyni, kde už všichni snídali.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno Dane.“ pozdravil ho táta s mámou.
„Dneska už nám konečně přijdou zavíst ten internet.“ radoval se
Marek.
U snídaně si Marek pořád vychvaloval, jak rychlé připojení k internetu budou mít, a že si konečně užije. Sice ho nikdo neposlouchal, ale to ho nezajímalo. Pan Novohradský si pro změnu četl ranní noviny a Dan přemýšlel nad snem co se mu zdál. Chtěl o něm říct mámě, ale ne když byli u stolu ostatní.
Byly prázdniny a tak nikdo nikam nespěchal. Kromě pana Novohradského. Sice měl do práce nastoupit až zítra, ale volali mu, že firma dostala novou zakázku a potřebují ho tam. Tak trochu s tím počítal. Věděl že jako programátor nebude mít nikdy jistotu, že bude mít volno jak si přeje. A to i přes to, že nastoupil do celkem malé společnosti. Když dosnídali, Marek šel do obývacího pokoje dívat se na televizi, pan Novohradský se šel připravit na první den v nové práci a Dan měl konečně možnost svěřit se mámě.
„Mami. Máš čas?“
„Ano. Samozřejmě.“
„Víš jak jsem ti včera říkal o tom snu?“
„Jistě. Co je s ním?“
„Nejdřív jsem nemohl usnout, ale když už jsem usnul, vrátil se.
Byl ale jiný. Byl skutečnější. A pamatuji si i něco z toho co mi
říkal ten muž. I když tentokrát jsem mu neviděl do obličeje.
Podle hlasu to ale byl muž. A když jsi mě vzbudila, zrovna se mě
na něco ptal. Znělo to ale divně. Říkal něco o světě plném
techniky a o nějakém jiném. Víc už ale nestihl říct.“
„To je mi líto. Snad se ti bude ještě někdy zdát a tentokrát do
konce.“
„Nevíš co by to mohlo znamenat?“
„Nevím. Kdybys byl Marek, řekla bych, že se moc díváš na
televizi, ale u tebe to říct nemůžu.“ pousmála se paní
Novohradská.
„Uvidíme. Tak já si jdu něco přečíst.“
Dan se zvedl a odešel do svého pokoje. Jeho máma se otočila a v očích jí byla vidět radost.
„Tak už se to blíží. Už přijde ta chvíle.“ říkala si vesele paní
Novohradská. „Teď už jen aby začal hledat a nebude to trvat
dlouho a Mungan zase přijde.“
Danova máma teď byla opravdu šťastná. Její syn, i když jen jeden ze dvou, pozná to, co poznala i ona kdysi před léty. Konečně zjistí, že svět není jen to, co vidí každý den, ale že to co zná, je jen část. Hodně malá část.
Kapitola 3. Pátrání po minulosti
Pan Novohradský zrovna odcházel do práce když zazvonil zvonek. Šel otevřít. Když otevřel dveře, pozdravil ho mladý muž s kufrem na nářadí v ruce.
„Dobrý den. Jsem Jan Pospíchal. Jsem tu kvůli tomu internetu.“
„Pavel Novohradský. Pojďte dál. Zrovna odcházím, ale manželka
to s vámi vyřídí.“
„Martino! Pojď sem. Je tu technik kvůli připojení k internetu.“
Netrvalo dlouho a přišla paní Novohradská.
„Dobrý den. Martina Novohradská. Půjdeme do obýváku.“
„Tak já jdu. Na shledanou.“
„Ahoj drahoušku.“ odpověděla Martina manželovi.
„Na schledanou.“ odpověděl technik panu Novohradskému.
Ve chvíli byl dole i Marek, který si hrál na počítači a přihlížel. Technik sepsal s paní Novohradskou smlouvu a pak si zašel do auta pro kabel. Naštěstí v ulici už bylo několik lidí připojeno, a tak se nemuselo venku nic kopat. Stačilo jen provrtat díru na kabel do skříně na vnější straně stěny domu, kde byl vyveden kabel ze země a pak protáhnout kabel do domu.
„Kam až to mám zavést?“
„V patře je počítač. Zavedu vás tam.“ odpověděla technikovi paní Novohradská.
Technik tedy protáhl kabel po stěnách domem až k počítači a zapojil ho. Pak už stačilo provést jen nějaké nastavení a Marek mohl začít hrát hry po síti.
Po několika hodinách čtení si Dan uvědomil, že by snad mohl zkusit nějaké internetové fórum, aby mu někdo poradil s tím snem. Sice mu chvíli trvalo než se dostal na počítač, ale pak už věděl kde se zeptat. Na jeho dotaz mu dlouho nikdo neodpovídal, a tak už Dan přestával snu věnovat pozornost. Uplynul další den a Dan sice nevěděl co ten sen znamená, ale doufal, že se mu bude zase zdát a že tentokrát do konce. Po večeři se tedy nešel dívat na film, ale šel rovnou spát.
Jeho přání se mu splnilo a sen se mu opět zdál. Začátek byl stejný. Pak už ale došel k místu, kde minulou noc skončil.
„Teď chci vědět, jestli chceš žít v tomto světě, nebo jestli se
rozhodneš pro život ve světě, kde magie nezmizela a lidské
schopnosti jsou rozvíjeny.“
Když osoba domluvila a čekala na odpověď, Dan se rozmýšlel a nakonec se ještě zeptal.
„A uvidím někdy rodinu?“
„To bude jen na tobě.“
„Tak dobře. Chci žít v tom druhém světě.“
„Jak si přeješ. Tento rozhovor si budeš pamatovat jen jako sen
a až přijde čas, vrátí se. Pak už budeš připravený odejít se mnou
a přiučit se něčemu, co se zde nikdy nenaučíš. Podrobnosti se ale
nedozvíš v tom snu co se ti bude zdát. Bude záležet na tvém
odhodlání jestli se zase setkáme. Takže za pár let ahoj.“
„Na shledanou“
V tom se Dan probudil do nového dne. Teď byl pořádně zmatený. Pochopil, že pokud se to vážně stalo, musí existovat nějaký svět kouzel. Nerozuměl ale tomu, že záleží na jeho odhodlání jestli se setká s tím mužem.
Následovalo tedy hledání odpovědí. Máma mu nic neobjasnila. Buď nic nevěděla, nebo mu nic nechtěla říct. Hledal proto na internetu a v knihovně. Vypůjčil si několik knih o snech, ale podle žádné si nedokázal ten sen vyložit. Nakonec začal hledat všechno možné, výkladem snů počínaje a esoterickou literaturou konče. Postupem času si na sobě začal všímat změny. Dřív by takové knihy jen přejel očima, ale teď je přímo hltal. Uplynulo několik měsíců a už věděl dost o výkladu snů, astrálním cestování, vyvolávání duchů a kdejakém odvětví magie. Stále ho ale nenapadalo, jak si vzpomenout na něco, co zažil před více jak deseti lety. Pak ale narazil na článek o hypnóze, a uvědomil si, že ta by mu mohla pomoci. Hledání teď soustředil na hypnoterapeuty v okolí, ale žádného který by připadal v úvahu nenašel.
Rozhodl se proto zkusit štěstí u mámy. Snad mu pomůže aspoň s tímhle. Bylo to už pár měsíců po tom co se přestěhovali a už měl zase školu. Proto bylo těžší si najít chvilku aby se jí zeptal. Naštěstí zde byl víkend, který měl většinou volný. Taky proto, že úkoly dělal obvykle hned jak se vrátil ze školy. Zašel za ní tedy jednoho dne v podvečer, když se zrovna Marek díval na film na počítači a táta byl ještě v práci.
„Mami? Měl bych dotaz.“
„Ano?“
„Víš jak jsem ti o prázdninách říkal o tom snu? Jednu jeho část
jsem nechápal. Až do teď. Neznáš náhodou nějakého
hypnoterapeuta, který není – no prostě, který není zaměřený moc
materialisticky?“
„Vlastně znám. Ordinaci má u Slovanského náměstí. Klidně ti
někdy ukážu kde přesně to je. A proč vlastně chceš navštívit
hypnoterapeuta?“
„V tom snu mi ten muž říkal cosi o tom, že podrobnosti v něm
nenajdu. Že bude záležet jen na mém odhodlání jestli se setkáme. Myslím, že – že jediný způsob jak se dozvím vše co potřebuji, je
hypnóza.“
„Dobře. Tak kdy tam zajdeme?“
„Třeba zítra ve čtyři hodiny?“ zeptal se nedočkavě Dan.
„Tak dobře. Já si teď ještě musím něco zařídit.“ řekla Danovi
máma a odešla.
Během několika minut už seděla u telefonu a vytáčela číslo své známé hypnoterapeutky, která jediná v Brně mohla slyšet Danova slova.
„Ano?“ ozvalo se v telefonu.
„Tady Martina Novohradská. Je tam Jana Ptáčková?“
„U telefonu.“
„Minulost se připomněla. Se synem přijdeme zítra v šestnáct
hodin, aby se setkal s Munganem.“
„Dobře. Budu vás čekat.“
„Dobru zdar.“
„A zlu zmar.“
Těmi slovy rozhovor skončil. Dan už neměl co na práci, a tak se šel podívat jaký film Marek sleduje. Zrovna dojeli titulky nějakého akčního filmu a Marek se díval, co si pustí teď. Procházel řadu filmů, které měl na disku když si Dan všiml jednoho, který ho doslova praštil do očí.
„Dej tam tohle.“ prosil Marka Dan.
„To je nějaká kravina. Už dávno sem to chtěl smazat, ale ňák sem na to vždycky zapomněl.“
„Prosím.“
„No dobře. Ti to teda pustím a pujdu se dívat na televizi. Za
chvilu tam bude druhej díl Shreka.“
„Díky.“
To, čeho si Dan všiml nebylo nic jiného, než Harry Potter. Nikdy ho nezajímala taková tvorba ať už knížky nebo filmy, ale teď se na to chtěl prostě podívat. Asi se chtěl nějak připravit na zítřek. Shlédl tedy celý film, ale s úsměvem si říkal, že jestli je tohle pravda, tak tvůrci filmových efektů přijdou o práci. A pak po tom co si přečetl věděl, že nic takového není. Sice nevěděl jestli těm všem knihám má věřit, ale všechno to vyvracely a to mu stačilo.
Kapitola 4. Hypnóza
Tato noc byla klidná a Dan se pořádně vyspal. To potřeboval. Následovala neděle. Dopoledne Dan odpočíval a aby se odreagoval, zabral počítač dřív než Marek vůbec vstal a hrál hry a díval se na filmy. Po vydatném obědě si šel ještě lehnout a před třetí hodinou ho probudila máma.
„Vstávej Dane. Za chvíli půjdeme. Musíme tam být brzo,
abychom nemuseli dlouho čekat. Někdy je tam celkem plno
a není to na chvíli.“
„Jo jo. Už vstávám.“ odpověděl rozespale Dan.
Jakmile Dan vylezl z postele, máma na něj čekala. Sešel dolů po schodech a ještě si protíral oči. Máma mu dala hrnek teplého čaje na probuzení a během dvaceti minut vyrazili. Jeli na Husitskou a pak sešli na Palackého třídu. Paní Novohradská vedla syna po ulici když došli k jednomu domu. Dole byla prodejna oblečení a nad ní byty.
„Tady to je. Pojď.“
„A kde je nějaká cedule?“ ptal se zaskočený Dan. Ještě totiž
neviděl, aby měl nějaký doktor ordinaci a na domě nebyla nějaká
cedule.
„Tím se netrap. Je to tady.“
Paní Novohradská vzala Dana za ruku a vyšli po schodišti do druhého patra. Paní Novohradská zaklepala na dveře a ty se v mžiku otevřeli.
„Vstupte. Už vás čekám.“ řekla žena středního věku
v obnošených šatech.
„To je Dan.“ představila paní Novohradská syna.
„Těší mě.“ řekl.
„Potěšení na mé straně.“ řekla zdvořile hypnoterapeutka.
Vešli do bytu ve kterém se nesla vůně ovocného čaje a nějakých bylinek. Paní Ptáčková je zavedla do pokoje s třemi křesly kolem jedné tvarované postele. Dan si všiml zvláštní výzdoby a několika zajímavých předmětů.
„Paní Novohradská. Posaďte se prosím sem...“ řekla žena
a ukázala na jedno křeslo.
„...a ty Dane si lehni sem.“ dokončila a sedla si do křesla naproti
Danovi.
„Teď se tě pokusím uvést do hypnotického spánku. Potřebuji ale
vědět do kterého okamžiku se chceš vrátit.“
„Byla to noc někdy kolem mých třetích narozenin.“
„Přesněji nevíš?“
„Bohužel ne.“
„Já si na tu noc vzpomínám.“ vyhrkla nedočkavě paní
Novohradská „Bylo to třetího března 1993.“
„Dobře tedy.“ řekla hypnoterapeutka a mírně se zamračila na
Danovu mámu, která věděla, že na to měl dojít Dan sám.
Pak vytáhla paní Ptáčková magnetofon a pustila nějakou klidnou hudbu.
„Uvolni se Dane.“ začala klidným monotónním hlasem „Jsi zcela uvolněný a klidný, hlava ti těžkne a jsi unavený. Chce se ti spát,
únava tě ovládá, pohlcuje tě, spíš. Tělo máš lehké a uvolněné,
každý sval v tvém těle je uvolněný. Usínáš – usínáš, spíš.
Nevnímáš okolí, jen můj hlas. Teď ti celý život probíhá před
očima a ty si můžeš vybrat, do které chvíle se vrátíš. Teď chci,
aby ses vrátil do odpoledne třetího března 1993. Jsi tam?“
„Ano.“
„Kde jsi?“
„Jsem doma.“
„Jak to tam vypadá.“
„Je to krásný domek v Útěchově. Slunce svítí a venku je celkem
teplo.“
Danova máma souhlasně přikývla.
„A kolik je ti let?“
„Před dvěma dny jsem měl třetí narozeniny.“
„Dobře. Teď se posuň do chvíle, kdy jsi šel spát. Co se děje?“
„Máma je u mé postýlky a dává mi pusu na dobrou noc, odchází
a zhasíná světlo.“
„A dál?“
„Usínám. Spím, ale něco mě vzbudilo. Kroky. Někdo se blíží. Ve
dveřích stojí nějaká postava.“
„Kdo to je?“
„Muž s plnovousem. Vypadá aspoň na čtyřicet let. Má nějakou
halenu jako z fantasy filmu, lněné kalhoty a modro­fialový plášť
s kápí. V ruce zdobenou hůl. Ale nepoznávám ho.“
„Říká ti něco?“
„Ano. Mluví o světě kde je magie zcela běžná a není tam žádná
moderní technika. Jako by se tam čas zastavil před několika sty
lety. Ptá se mě jestli chci žít v tom světě nebo v tom, ve kterém
žiji.“
„A co jsi odpověděl?“
„Že ano.“
„A co ti říká dál?“
„Že až přijde čas a dozvím se toto, budu připraven a mám ho
zavolat.“
„A jak?“
„Mám dojít k průchodu do toho druhého světa a v duši ho volat.
Volat jméno Mungan Crann. A když budu potřebovat pomoc,
máma mi pomůže.“
„A co dělá dál?“
„Dává mi ruce na hlavu a říká, že na toto zapomenu a zbude mi
jen sen jako vodítko.“
„Dobře. To by stačilo. Teď až napočítám do tří a lusknu prsty se
probudíš a vše si budeš pamatovat. ­ Jedna – dva – tři.“ řekla
hypnoterapeutka a luskla prsty.
V tom se Dan probudil, promnul si oči a začal si vzpomínat na všechno.
„Už si všechno vybavuji. Mami? Pomůžeš mi?“
„Ano. Samozřejmě.“
„Děkuji za pomoc.“
„Nemáš zač Dane.“ řekla paní a usmála se.
Pak už Dan veselý jako malé dítě chytl mámu za ruku a táhl ji domů. Doma se začal připravovat na tu ohromnou věc. Otevřou se mu dveře, které celý život přehlížel. Pak se ho ale zmocnily obavy.
Kapitola 5. Setkání
„Mami? Tys o všem věděla?“
„Ano. I já si tím prošla. Ale neměla jsem nikoho jako jsem já teď
pro tebe. Nikdo jiný z rodiny to své ano neřekl.“
„A jak to teď bude?“
„No já to zastírala výlety.“
„O to mi nejde. Jak můžu žít tady běžný život, když budu kdo ví
kde objevovat tajemství magie?“
„Ničeho se neboj. Mungan ti vše vysvětlí a pomůže ti.“
„Na. Vem si tenhle amulet. Měla jsem ho, když jsem volala já
svého průvodce. Je to keltská spirála. Symbolizuje tři živly
a pomůže ti se soustředit.“
„Díky.“ řekl Dan a prohlížel si amulet.
Teď už byl Dan zase klidný a těšil se na setkání s Munganem. Připravoval si verše, kterými ho chtěl přivolat, ale nic ho nenapadalo.
„Neboj Dane. Musí to jít od srdce.“ poznala máma jeho obavy
„To přijde samo až tam budeš stát. ­ Jsi připraven?“
„Snad ano.“ řekl nejistě Dan.
Pak vyrazili na cestu. Nasedli do auta, protože pan Novohradský už byl doma a auto již nepotřeboval, a vyjeli. Projeli Královým polem a pak i Řečkovicemi až dojeli k lesu poblíž chemičky. Tam zaparkovali a šli pěšky dál do lesa.
„Tak Dane, teď už musíš najít průchod sám.“
„A jak?“
„Věř si. Věř svým pocitům.“
Dan se otočil k mámě zády a dál už šel sám. Přešel kopec když narazil na místo, kterému se jakoby vyhýbaly stromy. Všude jinde byly stromy nepravidelně rozesety, ale na tomto místě vytvářely malý kroužek o průměru asi tři metry.
Danovi to místo připadalo zvláštní, a tak to zkusil tam. Vešel na okraj kruhu stromů a sklonil hlavu. Uvolnil se a začal volat Mungana.
Minulost vrátila se
já do budoucnosti vrhnout chci se.
Život zdejší a život tam
nechť v jeden spojen mám.
Mungane prosím, průvodci můj
přijdi teď pro mne, mne opatruj.
Naučit se chci věci nové
které zde jsou mi utajované.
Jen co Dan řekl tyto verše, které měly přivolat Mungana, napřímil hlavu, aby se podíval na výsledek, ale nic se nedělo. Řekl si, že to asi není to správné místo. Už se otáčel že odejde, ale cítil že to musí být právě tady. Otočil se zase zpět a zkusil Mungana zavolat znovu. Soustředil se jak nejvíc dokázal a připravené verše opakoval několikrát po sobě. Po chvíli ucítil jak mu pulsuje srdce a mezi ním a amuletem od mámy proudí energie. Během pár okamžiků, uprostřed kruhu mezi stromy, se objevila slabá záře. Rozšiřovala se a protahovala do svislého oválu. Neuplynula ani minuta a před Danem byl zářící portál. Chvíli ho pozoroval, než z něj vyšel muž na první pohled postarší, s plnovousem, v plášti a s holí v ruce. Dan udělal dva kroky dozadu a muž popošel k němu tak blízko, že by ho mohl praštit holí. Několik okamžiků se na sebe dívali než muž promluvil.
„Ty budeš Dan Novohradský.“
„A­a­ano. To jsem já.“ zakoktal Dan.
„Nemusíš se bát. Jsem Mungan Crann. – Asi už jsi o mě něco
slyšel.“
„Ano. Vy jste můj ...“
„Tvůj průvodce. Krátce po tvém narození jsem si tě vybral.
A protože jsi mi řekl ano, mohu ti předat mé znalosti. První co ti
řeknu je něco o tom co tě čeká a kdo vlastně jsem.“
Mungan chytl Dana za ruku a šel s ním na krátkou procházku po okolí.
„Začnu u toho, kam tě zanedlouho zavedu. Četl jsi už něco
o astrálním cestování?“
„Ano četl.“
„Výborně. Tak stejně jako při astrálním cestování se dostaneš do
astrální sféry, kde je jenom tvá duše, tak já tě zavedu do sféry,
kam půjde i tvé tělo. Tato sféra kde jsme nyní se nazývá První
sféra. Pak je astrální sféra a další známá a často navštěvovaná je
sféra Třetí nebo Magická. Má spoustu názvů, ale toto jsou dva
nejpoužívanější. Dá se říci že vznikla, ale lepší je – byla
osídlena – v době honu na čarodějnice. Když církev začala
pronásledovat čarodějnice, byl v ohrožení každý, kdo se zajímal
o magii nebo ji dokonce provozoval. Proto se Nejvyšší rada mágů odhodlala k ústupu do bezpečí. Ne že by neměli sílu úspěšně
vzdorovat, ale bylo by to ohromné krveprolití, které je v rozporu
se všemi dohodami. Podle těch je už po staletí zakázáno používat
magii pro útok. Magie se smí používat pouze při obraně před
útokem a pak pro běžné účely.“
„Ale před jakým útokem když je útok zakázaný.“
„Dane, Dane. Ty si asi myslíš, že mezi magickým lidem jsou jen
dobří lidé a nikdo neporušuje dohody. Samozřejmě byli, jsou
a budou i tací, kteří magii používají k získání moci. No a ten
ústup před pronásledováním spočíval v tom, že se Rada sešla
k nejsložitějšímu rituálu za tisíc let. Šlo o to, že otevřeli průchod
do Třetí sféry. Aby ale byla jistota, že se tam dostanou jen ti co
mají, byl v každé zemi vytvořen jeden tajný portál a ve větších
zemích i dva nebo tři a každý portál se dá odhalit a otevřít jen
pomocí klíče.“
„A jak ten klíč vypadá? A jak to že jsem otevřel ten portál,
kterým jste přišel.“
„Klíč je amulet. Rada vytvořila pro každého člena jeden, aby jen
členové Rady mohli otevřít portál a pustit tak jen ty správné. No
a ty jsi portál neotevřel. Pouze jsi mne zavolal. Díky amuletu tvé
matky tvé volání prostoupilo až do Třetí sféry a já si pak portál
otevřel. Abych se ale vrátil k evakuaci magického lidu. Vše
probíhalo dobře. Až do útoku. Skupina černokněžníků viděla
v tom útěku možnost podrobení všech mágů. Mysleli si, že ve
třetí sféře budou mít lehčí záškodnictví. Zaútočili na jeden portál
a jeho strážce podlehl útoku. Tak se dostali do Třetí sféry. Ta se
vyvíjí nezávisle na této s jinými pravidly.“
„Takže je to vlastně oddělený svět, kde každý provozuje magii.
To musí být nádhera.“
„Ano. To je. Teď má klíč k portálu každý, komu ho přidělí
Nejvyšší rada mágů. Takže může většina obyvatel Třetí sféry jak
chce chodit do První a zpět.“
„A kdo jsou vlastně ti průvodci? Jaká je vaše úloha?“
„Každý průvodce se snaží naučit za život co nejvíc lidí z První
sféry magii. No naučit. Lepší je spíš uvést do světa magie. No
a já mám teď na starosti tebe. Teď už si ale musíš oddechnout
a vstřebat všechno co jsem ti řekl. Zítra se sejdeme na
Slovanském náměstí v pět ráno. Mám ti totiž hodně co říct.“
To už docházeli k autu, kde čekala Danova máma. Seděla tam v trávě a něco si četla. Pomalu k ní přišli zezadu a pak na rameni ucítila hůl.
„Nazdar Martino. Jak se máš?“
Danova máma se zaposlouchala do hlasu. Rozzářila se radostí a pak se pomalu zvedla a otočila.
„Nazdar Mungane! Konečně se zase vidíme.“ řekla Martina plná radosti ze shledání „Tak jak se máš? A co je nového ve Třetí sféře?“
„Mami? Ty víš o Třetí sféře?“ zeptal se zaraženě Dan.
„Ano Dane. Nevíš o mě mnohé. Mungan je syn mého průvodce.“
„Syn tvého průvodce?“
„Těžko se mi o tom mluví, ale můj průvodce Guaire Crann
zemřel těsně před ukončením mého výcviku. Ani nevím jak
přesně. Všichni to utajují.“
„Ano Dane. Tak je to. A protože jsem žil s mým otcem a byl jsem s ním na rozdíl od tvé matky pořád, byl jsem vyučen dřív a mohl
jsem dokončit výcvik tvé matky. Teď už byste ale měli jet
Martino. Dan musí jít brzo spát a s tebou si můžu povídat
později. Tak zatím.“
„Dobře Mungane. Měj se dobře.“ rozloučila se Martina.
„Na shledanou.“ řekl Dan.
„Přeji vám hluboký mír.“ pozdravil ještě jednou Mungan
a zmizel mezi stromy.
Kapitola 6. Nové zprávy z domova
Dan s mámou nasedli do auta a odjeli domů. Tam už na ně čekali Marek a pan Novohradský. Když se ptal pan Novohradský ženy kde byli, řekla že u doktora. Tím Danovi naznačila, že táta o ničem neví a mělo by to tak zůstat. Dan ještě trochu zakašlal, aby potvrdil, že byl u lékaře.
„Dan si musí jít lehnout. Má horečku, ale zítra už bude určitě
zase v pořádku.“ řekla Martina.
„Tak dobře. Dobrou Dane.“ odpověděl pan Novohradský.
„Dobrou tati.“ řekl Dan a odešel do svého pokoje.
Když Dan došel do pokoje, lehl si a začal přemýšlet nad tím, co dnes prožil. Mezitím paní Novohradská řekla manželovi, že ještě musí jít něco koupit a odešla k autu. Už bylo pozdní podzimní odpoledne a venku bylo jen pár aut. Jen občas byl vidět někdo na chodníku. Paní Novohradská dojela na Slovanské náměstí a zaparkovala v boční ulici. Potom si to namířila přímo do parku. Už když přecházela přes silnici, viděla někoho v zdálky nepřehlédnutelném plášti na lavičce.
„Nazdar Mungane.“ pozdravila Martina Novohradská a přisedla
si.
„Zdravím. Jak se s tím Dan srovnává?“
„Dobře. Myslím, že to přijal výborně a ani výcvik mu nebude
dělat problémy. A co je nového tam u vás?“
„Nic zvláštního. Všude klid. Ale Nejvyšší rada mágů mi povolila
ti konečně říct, jak zemřel můj otec.“
„Doopravdy? Povídej.“
„Celou tu dobu to tajili kvůli tomu, že zemřel na jedné tajné
misi.“
„Tajná mise? Tvůj táta byl šedý mág?“
„Ano. I když teď je klid, před 27 lety tomu tak nebylo. Sice to
nebylo moc vážné, ale můj otec byl vyslán jako špeh.“
„A co přesně to bylo?“
„Skupina pěti temných mágů svolávala pomoc k útoku na Hlavní
banku. Naštěstí jsme dostali vzkaz o jejich činnosti. Můj táta měl
zjistit jak na tom jsou a ­ a při tom ho chytli.“ to už se Mungan
zadrhával. Jako by to znovu prožíval a to pro něj nebylo nic
příjemného.
„Klidně si dej přestávku. I já mám na krajíčku a to byl jen můj
průvodce.“ uklidňovala paní Novohradská Mungana.
„Je vidět, že tě vycvičil dobře. Nechybí ti pochopení, soucit
a zájem o druhé.“ pousmál se Mungan a utřel slzu.
„Ano. Byl to skvělý učitel.“
„No abych pokračoval. Rada o něm dlouho neměla zprávy, a tak
vyslala čaroděje. Ten měl za úkol najít tátu a v nejhorším zastavit
ten útok. Samozřejmě musel neustále podávat zprávy kde je a tak podobně. Když dorazil na poslední místo kde se vědělo, že byl
táta, netrvalo dlouho a našel skrýš těch temných mágů. Měli už
pořádnou skupinu pomocníků, a tak poslal zprávu, ve které žádal
o pomoc. To dobou ­ ještě táta žil. Mučili ho, ale ­ kvůli
informacím ho nezabili. Nicméně mu dali roubík, aby nemohl
kouzlit.“
„A proč se neosvobodil? Nikdy jsem neslyšela o jiném druidovi,
který by uměl seslat bojové kouzlo, kterým by se osvobodil, bez
pomocných slov a bez použití hole nebo hůlky.“
„Je pravda, že by to dokázal. Byl skoro neporazitelný. Ale dali
mu prý nějaký lektvar, kterým ho prakticky zbavili vědomí. No
a když už konečně dorazila pomoc, dokončili přípravy a šli
přepadnout banku. No a ­ při cestě by byl ­ zátěž. Taky ho
nemohli nechat jít, aby je neidentifikoval. John McDonovan se
jmenuje ten čaroděj co velel té záchranné misi. Oni ­ nebyli dost
rychlí a ­ než stihli tátu osvobodit ­ bylo pozdě.“
„Takže kdyby ­ kdyby se pokusil Guaireho zachránit těsně před
příchodem posil ...“
„Možná by ho zachránil a posila by mu pomohla zneškodnit ty
temné mágy. Ale to jsou dohady a táta by určitě McDonovana
hájil tím, že to byl osud.“
„Možná že byl. Každopádně to už nezměníme. A co jinak?
Nějaké další zprávy ze Třetí sféry? Co moje máma a táta? Jak se
jim daří?“
„Jak jsem říkal. Jinak je klid a o mámu a tátu se nemusíš bát. Oba se mají dobře. Nedávno byla dostavěna vesnička pro potřebné,
takže až bude zapotřebí, mají kam jít.“
„Tou dobou už snad budu zase s nimi. Dan už mě nebude tolik
potřebovat a Pavel s Markem se snad už brzo dozví všechno
o mě.“ řekla paní Novohradská a pousmála se.
„A abych nezapomněl. Ať je Dan zítra ráno v pět na Slovanském
náměstí.“
„Dobře. Bude tam.“
Už se začínalo stmívat, a tak se rozloučili a Martina odjela domů.
Když se vrátila domů, pan Novohradský s Markem se dívali na film v televizi. Martina se šla podívat, jestli už Dan spí. Potichu vyšla po chodech do patra a opatrně otevřela dveře Danova pokoje. Viděla světlo lampičky, tak se podívala na postel, na které ještě pořád seděl Dan.
„Copak Dane? Něco se děje?“
„Ale ne. Všechno je v pořádku. Jenom přemýšlím o tom, jak to
teď bude.“
„Tím se netrap. Mungan ti řekne jak bude probíhat tvůj výcvik
a taky ti ještě spoustu věcí řekne o lidech. Možná tomu nebudeš
věřit, ale časem pochopíš, že člověk vnímá jen to, o co se
zajímá.“
„Víš, vždycky mě zajímalo fantasy a kouzla, ale nikdy mě ani
nenapadlo, že něco takového může být pravda.“
„To není nic zvláštního. Kamkoli se podíváš, všichni ti budou
říkat, že to není možné. Tak mě napadá. Co kdybych ti něco
předvedla?“
„Jako nějaké kouzlo?“
„No proč ne. Něco menšího by vadit nemělo.“ řekla paní
Novohradská a pousmála se „Tak nejdřív bych ti mohla ukázat co
dokáže každý a co není žádná magie. Prostě schopnosti, které ale
kvůli nepoužívání se musíme znovu učit. Třeba taková
telekineze.“
Jen co to dořekla, rozhlédla se okolo a očima zůstala na Danově bloku, který ležel na stole. Natáhla směrem k němu ruku a upřela na něj zrak.
„Teď se dívej Dane.“
Blok se vznesl asi deset centimetrů nad desku stolu a jak Martina hýbala rukou, letěl směrem k Danovi. Blok se vznášel pokojem a následoval ruku paní Novohradské. Aby Danovi ukázala, co všechno je možné, udělala s ním několik obloučků a různě s ním otáčela.
„Tak co Dane. Co na to říkáš?“ pousmála se na něj máma.
„Tohle bych do tebe mami nikdy neřekl.“
„Taky jsem si dávala pozor, abyste mně nikdy neviděli.“
„Ty používáš telekinezi i doma?“
„Ano. Samozřejmě. Musí se totiž stále používat, aby ti to šlo.
Když nebudeš své schopnosti delší dobu používat, bude pro tebe
jejich použití složitější. Sice bych tohle asi neměla, ale ještě ti
předvedu levitaci. Totižkdyž to uvidíš, spíš uvěříš a půjde ti to
líp.“
Dívala se stále do Danových očí, ale bylo vidět, že se na něco soustředí. V tu chvíli se najednou mírně nadnesla. Dan se podíval mámě na nohy a viděl, že je asi půl metr nad zemí. Paní Novohradská se pousmála a začala se vznášet různě po místnosti. Dan jen nevěřícně zíral a přemýšlel, co všechno vlastně jeho máma umí a co se bude vlastně učit. Po krátké ukázce levitace se Martina Novohradská snesla zpět na zem a obrátila se zase k Danovi.
„Tak to by dnes stačilo. Teď už půjdu a ty se vyspi, ať jsi zítra
ráno čilý.“
„Dobrou mami.“
„Dobrou noc, Dane.“
Paní Novohradská šla hned spát, protože už taky byla unavená. Pan Novohradský s Markem se stále dívali na film, který se blížil ke konci. Když už začínaly titulky, Dan i paní Novohradská už spali.
„To byl zase dobrej film.“ pochvaloval si Marek tátovi.
„To jo. Škoda že se máma ani Dan nedívali. O dost přišli.“
„Stejně nejlepší byla ta poslední bitka. Fakt super efekty.“
„Ale zase ne moc super. Možná je to tím, že vím jak se dělají, ale mohly být i lepší, kdyby si s tím dali práci.“
„No jo no. Ale pořád lepší než ty český filmy. Se pozná kdo do
toho dá víc peněz.“
Tak se ještě chvíli bavili, aniž by tušili, co se děje okolo. Ani jeden z nich nevěděl, co všechno Martina umí a co bude umět Dan. Tak skončil další den a zítra na Dana čeká spousta překvapení.
Kapitola 7. Volba
Noc byla klidná. I Dan se kupodivu dobře vyspal. Bylo krátce po půl čtvrté když se probudila paní Novohradská, aby vzbudila Dana. Nasnídala se, uvařila Danovi čaj a šla ho vzbudit.
„Dane. Vstávej.“ budila ho opatrně máma „Dane. Už musíš
vstávat. Budou čtyři ráno. Musíš se nasnídat a připravit na první
den výuky. Dá­li se tomu tak říkat.“
Když viděla, že se Dan probouzí, šla mu nachystat snídani. Když už paní Novohradská připravila Danovi dva obložené chleby s máslem, salámem, rajčetem, vajíčkem a sýrem, sešel dolů do kuchyně rozespalý Dan. Promnul si oči a pozdravil mámu.
„Dobré ráno mami.“
„Dobré ráno. Tady máš snídani.“ podávala máma Danovi chleby
a hrnek horkého čaje „Najez se a napij. Nejpozději o půl páté
musíš vyrazit. Dnes tě neodvezu. Táta by se asi divil kde jsme.
Takhle mu řeknu, že jsi šel ven s nějakým kamarádem. To mu
snad moc zvláštní nepřijde.“
„Počkat. Vždyť je pondělí. Co škola?“
„Na tu bych zapomněla.“ paní Novohradská chvíli přemýšlela,
než ji napadla jedna možnost „Víš co? Řekni Munganovi, aby tě
poslal včas domů, že máš dnes školu.“
„Dobře. Ale to se dozvím strašně málo.“
„Jestli udělá v co doufám, tak se dozvíš hodně.“ pousmála se na
Dana máma.
Dan posnídal a vzal si ještě něco k jídlu s sebou do batohu. Byly asi čtyři hodiny dvacet minut když vyrážel do ranního Brna. Nejbližší spoj městské hromadné dopravy měl jet až za dvacet minut, tak vyrazil pěšky. Přešel kopec a celkem rychle se dostal na Slovanské náměstí.
Zatím co hledal Mungana, máma poznala, že vše vyšlo a že Mungan udělal co si myslela, protože uviděla Dana vcházet do dveří.
Dan chodil po parku, ale i když se rozhlížel sebelépe, Mungana neviděl. Podíval se na hodinky, jestli náhodou nepřišel brzy. Bylo za minutu pět. To by tu už mohl být, říkal si. Jen co se ručičky na Danových hodinkách posunuly a ukazovaly pátou hodinu, zpoza rohu vyšel Mungan Crann.
„Dobré ráno, Dane.“
„Dobré ráno, Mungane. Už jsem myslel, že se něco stalo.“
„Ne. Vše je v pořádku. Jen mě něco zdrželo.“ usmál se Danův
nový učitel „Ale jinak chodím včas.“
„Mám vám od mámy vyřídit, že mám dnes školu, tak abyste mě
poslal včas domů.“
„Dobře. Budeš doma tak, aby ses mohl ještě trochu vyspat.“
Dan byl trochu zmatený. Vždyť to by musel hned odejít. Ale třeba ho Mungan nějak překvapí.
„Tak začneme. Nejdřív bych ti chtěl dnes objasnit ještě pár věcí.
Takže jestli máš nějaké otázky, ptej se.“
„No vlastně mám. A ne málo. Nejdřív asi – jakého původu je
vaše jméno. Zní zvláštně.“
„Čekal jsem, že tě to bude zajímat. Stejně jako jméno mého otce
i mé je původem irské. Jsem druid a mezi druidy žijícími ve Třetí sféře je obliba v původních jménech. No a jelikož druidové se
rozšiřovali z Irska, berou si nejčastěji irská jména. Protože ale
byli původně kelští kněží, používají občas i keltská jména.“
„Aha. Taky bych se chtěl zeptat, jak se dá stíhat žít běžný život
zde v – První sféře a zároveň studovat magii ve Třetí sféře?“
„To je asi největší problém studia magie. Lze to vyřešit
cestováním v čase. To je ale nejsložitější a nejnáročnější způsob
a nelze ho praktikovat pořád ze spousty důvodů. Pak je možné
studovat jen o víkendu. To je asi nejpohodlnější způsob.
Nicméně tobě bych doporučil kvůli tátovi a bratrovi ježdění na
ozdravné pobyty. Sice lhát se nemá, ale jinak to v tomto
případě nejde. Buď budeš zastírat nebo lhát. Jiná možnost není.“
„A kdy se poprvé podívám do Třetí sféry?“
„No chtěl jsem tam s tebou zajít později. Ale jestli moc chceš,
mužem tam zajít dnes. Jen si budeš muset zajít k mámě pro
peníze. Když už tam budeme, koupíš si pár věcí které se ti tam
budou hodit.“
„No chtěl bych se tam podívat co nejdřív. Moc mě to zajímá.“
„Tak tedy pojď.“
Jen co domluvili, vyšli k Danovi domů. Šli stejnou cestou, jako šel Dan na Slovanské náměstí. Teď se ale za nimi otáčela řada lidí. Bylo brzo ráno, takže to byli většinou lidé, jdoucí do práce. Když byli před domem, Mungan Dana zarazil.
„Počkej chvíli tady.“
„Proč?“
„To není důležité.“ řekl Mungan a vešel potichu do domu.
Zavřel za sebou dveře a šeptem volal Martinu. Rozhlížel se po místnostech, až došel do obývacího pokoje.
„Martino?“
„Ahoj Mungane. Jsem tě neslyšela.“
„Je tady Dan?“
„Ano. Šel si lehnout a uklidit co si koupil. Takže si asi jdeš
s Danem pro pár zlatých. Co?“
„Přesně tak.“
„Tady máš.“ řekla Martina a podala Munganovi měšec „A díky,
žeš to tak vyřešil. Vlastně vyřešíš.“
„V pořádku. Jen musíme příště vybrat den, kdy nebude mít školu. Cestování časem není to nejlepší. Zatím nazdar.“
„Ahoj.“
Rozloučili se a Mungan šel zpět před dům za Danem, s měšcem v ruce. Když vyšel před vchodové dveře, Dan tam čekal. Jen by se evidentně rád zeptal, proč nesměl dovnitř.
„Tady máš něco od mámy.“
„Tolik mincí jako z pohádky. Kde to máma vzala?“
„To se dozvíšještě dnes. Navštívíme tvou babičku a dědečka
z máminy strany.“
„Ti jsou ale mrtví.“ oponoval Dan.
„Ještě ses nepoučil? Nevěř všemu co se dozvíš v tomto světě.
První sféra je plná lží a nepřesností.“
„A proč jsem nesměl dovnitř.“
„No – to pochopíš až ráno. Jestli ti to dojde. To je takové malé
překvapení.“ pousmál se Mungan „Pojď. Musíme k portálu.“
Došli na zastávku autobusu a jeli na Královopolské nádraží. Po cestě se na ně pár lidí dívalo. Přeci jen muže s plnovousem a v plášti moc často nevídají. Ale všichni si říkali, že chodí do nějakého klubu historického šermu, nebo něco podobného. Když vystoupili, prošli kolem nádraží a cestou kolem chatek a rodinných domků vyrazili k portálu. Cesta jim trvala asi půl hodiny než došli k Danovi známému kruhu ze stromů. Mungan vytáhl z pod pláště amulet, stiskl ho v ruce a pár okamžiků se soustředil. Najednou se před nimi začal otevírat portál. Dan ho už sice jednou viděl, ale stejně si připadal jako v pohádce. Nemohl uvěřit, že teď uvidí svět, kde kouzla nejsou jen v knížkách a filmech, ale kde jsou součástí života.
„Tak pojď Dane.“ pobídl ho Mungan „Nebo mám jít první?“
„Asi – ano. Raději ano.“
Mungan udělal několik kroků vpřed a zmizel v bílé záři. Dan ještě chvíli sledoval portál do Třetí sféry než do něj vešel. Jen co do něj vkročil, objevil se zase před ním, ale vedle něj zase stál Mungan. Když už byli oba ve Třetí sféře, Mungan mávnul rukou před portálem a ten najednou zmizel.
„Takže teď jsme...“
„Ano Dane. Jsme ve Třetí sféře.“
„Ale vždyť je to tu stejné.“
„A co jsi čekal? Tento svět je téměř stejný jako První sféra. Jen
zde člověk tak nepřetváří krajinu. Je zde více lesů a méně měst.
Sice tato sféra byla kolonizována nárazově, ale časem se zde
vyvinula společnost pestrá a rozlehlá jako v První sféře.“
„A co zvěř?“
„Nějaká zde byla a nějaká přišla s námi. A neboj. I tak jsou zde
zvířata, která byla i v první sféře. Zde se, jak jsme zjistili, život
vyvíjel téměř stejně jako v První sféře. Jen zde nebyl takový
populační rozmach lidí. Díky tomu jsme mohli navázat
kontakt s domorodci, ale nevadíme jim zde. Navíc si již po těch
staletích na nás zvykli. Ale to tě asi moc nezajímá. Nejdřív ti
půjdeme koupit nějaké oblečení. Když tady někdo má oblečení
z První sféry, dává tím najevo, že se teprve začíná učit. Navíc zde máme pohodlnější oblečení. Tkané nebo z kůže. A to tě v zimě
zahřeje víc. No nebudeme tu celý den rozebírat oblečení
a vyrazíme.“
Dvojice se dala na cestu. Dan se rozhlížel kolem a zdálo se mu, že je pořád doma. Vše zde bylo stejné. Ale počkat. Ticho. Není tady slyšet dálnice. Byli už tak blízko Brnu, že by měl být slyšet hluk aut z dálnice, ale lesem se line jen zpěv ptáků. Došli na kraj lesa a Dan se rozhlédl. Dálnice, železniční trať, Brno samotné – nic tu nebylo. Jen pár srubů bylo v dálce vidět a až kdesi na obzoru se rýsovalo město pod hradem.
„Co – to – je?“ koktal Dan.
„To je zdejší Brno. Některá velká města jsou i zde. I když menší
a někdy i trochu jinde. Toto je podoba zdejšího Brna. Zde také
žije většina lidí, kteří pochází z Brna První sféry. A poloha tohoto Brna je také dána polohou portálu. První města totiž byla
zakládaná poblíž portálů, hlavně kvůli obchodu. Tak
pokračujeme. Nejdřív zajdeme jak jsem slíbil za tvou babičkou
a dědečkem z máminy strany a pak nás čeká nákup.“ řekl z vesela Mungan a pokračoval směrem k Brnu.
Dan se nemohl hnout, ale nakonec to rozchodil a vydal se za Munganem. Cesta byla sice celkem dlouhá, ale Dan se těšil, až konečně uvidí babičku a dědečka, které pokládal za mrtvé, město a zdejší lid, a tak mu cesta ubíhala rychle. Pod nohama jim utíkaly kilometry a Dan pozoroval okolí. Bylo zde nádherně. Louky, rybníčky, potoky a říčky, prašné cesty, sem tam zajíc, u srubů ohrady s drůbeží, kozami a jinými hospodářskými zvířaty. Dokonce potkali už i pár lidí. Kdo někdy viděl středověkou pohádku, nebo člena klubu historického šermu, myslel by si, že je na nějakém srazu podobné skupiny lidí. Nikdo ale nebyl členem žádného takového klubu. Bylo to zde běžné oblečení. Tuniky a plátěné kalhoty, kožené vesty a dívky v sukních až ke kotníkům. Dan si už dokonce všiml i několika lidí se zbraněmi. Meče za opaskem a na zádech štít, občas i luk a toulec se šípy. Ale jak se blížili k městu a lidí přibývalo, dívalo se po něm stále více zvědavců.
„Zase nějaký nováček. Měli by dostávat nějaké slušné oblečení.“
slýchával.
Nebo zase „Podívej. Průvodce si vede dalšího mládence z První
sféry.“
Místy to byly posměšky, jiní zase obdivovali práci Mungana jako průvodce. Zanedlouho se zastavili před jedním statkem. Na zahrádce před domem s doškovou střechou se ohýbala nad záhony čilá sedmdesátnice. Mungan za ní došel a pozdravil.
„Dobrý den přeji.“
„I tobě – Mungane.“ odpověděla babička.
„Chtěl bych ti ukázat někoho, koho znáš. Jen trochu vyrostl.“
Mungan se otočil za sebe a zavolal Dana, který stál opodál
„Dane. Pojď pozdravit svou babičku.“
Dan celý nesvůj přišel za Munganem a pozdravil.
„Dobrý den. Já jsem Dan Novohradský.“
„Dane.“ vyhrkla babička s úsměvem ve tváři „Ty mě nepoznáváš. Co? Ostatně když jsi mě viděl naposled, byly ti dva roky.“
Dan úplně oněměl. Tak byl zaskočený, že nebyl schopný slova. Jen se díval střídavě na svou nově objevenou babičku a Mungana a nevěděl co říct.
„No – jak bych to – jsem doopravdy zaskočený. A – kde je
vlastně dědeček?“
„Taťko! Vnouček je tady!“ volala na Danova dědu.
Mungan sledoval, jak Dan přijímá takové zprávy a z dílny vyběhl čiperný děda. Zrovna tam opravoval jednu poličku. Došel k Danovi, pořádně si ho prohlédl a pak promluvil.
„Teda Dane, musím říct, že za těch – patnáct let, jestli dobře
počítám, jsi pořádně vyrostl.“
„Dědečku?“
„Ano. Jsem tvůj dědeček. Asi bych ti měl vysvětlit, proč ti
všichni říkali, že jsme mrtví. Nebo ti to už někdo vysvětlil?“
zeptal se a podíval se na Mungana.
„Zatím ne. Myslel jsem, že nejlíp to přijme od vás.“
„Dobře tedy. Když jsme u toho, asi bys chtěl znát naše jména. Jak znám tvou babičku, tak tě hned objímala, ale nic užitečného ti
neřekla.“ usmál se Danův dědeček „Já jsem Alfréd Danda a...“
„A já jsem Johana.“ skočila Danovu dědovi do řeči babička.
„No jo. Musíš člověku skákat do řeči.“ usmál se děda
„Vysvětlení, proč jsme pro tebe byli mrtví je jednoduchý. Já
s babičkou jsme se rozhodli žít tady a pro úřady jsme museli
přestat existovat. Tak jsme poprosili Nejvyšší radu mágů
o pomoc, a ti nám s tím pomohli. Stejně jako spoustě dalších. Co
myslíš. Kam mizí ti lidi co záhadně zmizeli? Většina z nich žije
tady. Ale dost o nás. Pojď dovnitř. Musíš nám říct, co je nového
doma.“
Všichni si sedli v kamenném domku ke stolu a u buchty si chvíli povídali. Dan s Munganem ale museli pokračovat, a tak se ani ne po hodině rozloučili. Jen pár minut po odchodu už procházely kamennou bránou města.
„Tak a jsme tady. ­ Toto je zdejší Brno.“
Dan se nemohl vynadívat. Ale už ho nebavilo poslouchat remcání okolí, a tak se zeptal Mungana, kde se zde dá koupit nějaké oblečení. Mungan ho zavedl do krámu, který měl na vývěsním štítě nůžky. Stěny lemovaly police, s přihrádkami a v nich doplňky jako třeba šátky, a tam kde nebyly přihrádky, byla látka namotaná na dřevěných tyčích. Po obchodě stály věšáky plné opasků a šál. Jak bylo vidět, tady člověk najde vše, co potřebuje z šatstva. Mungan už na Dana čekal u pultu, kde byla prodavačka.
„Tak co to bude mladý muži.“ zeptala se prodavačka Dana.
„No potřebuji kompletní oblečení na chození. Takže nějakou
tuniku a kalhoty.“
„A plášť. Světle zelený učňovský plášť.“ doplnil rychle Mungan.
Dan se na něj podíval a v očích mu byla vidět radost. Teď už věděl, že to je všechno pravda, a bude se učit ovládat své schopnosti a používat magii. Za okamžik už mu brala prodavačka míry na všechno to oblečení. Pak už si jen vybral látku a odpoledne se může stavit pro své nové oblečení. Další zastávka byla u ševce. Ten měl na vývěsním štítě pro změnu velkou botu. Ševcův krámek byl malý. Oproti obchodu švadleny ani ne třetinový. Po obvodu byly v policích vystaveny ukázky bot. Od zdobených tanečních přes společenské, boty pro běžné nošení, až po boty na dlouhé poutě s tlustou podrážkou. Dan se dlouho rozhlížel, a tak mu Mungan objednal sám.
„Krásný den, Mungane.“
„I tobě Jane. Jak se daří rodičům?“
„Od doby, co se přestěhovali sem do Magické sféry, výborně.
Léčitel přijde když potřebují a žádný hluk a čistý vzduch. A co ty tady? Vždyť sis boty nechával šít nedávno.“
„Dnes jdeme koupit boty pro mého nového žáka. – Dane!“
„Ano. Omlouvám se. Ale takových krásných bot – se nemůžu
vynadívat.“
„Tak to by sis měl nějaké nechat ušít.“ zasmál se Mungan.
„Rád. – Dobrý den. Jsem Dan Novohradský.“
„Zdravím Dane. Mé jméno je Jan Ševčík. Zdejší švec.“
„Nejlepší zdejší švec.“ doplnil vesele Mungan.
„Určitě jsou i lepší. Ale díky za uznání.“ odvětil pan Ševčík „Tak
co to bude Dane.“
„No vlastně nevím jistě. Ale asi nejlepší budou na běžné nošení.“
„Ty budou ideální. A doplň mu je o světle zelenou učňovskou
stuhu.“ dodal zase Mungan.
Dan už to nevydržel a zeptal se.
„Co znamená ta světle zelená?“
„Barvy učňů se odvíjí od toho, kdo je jejich průvodce. Světle
zelená značí, že jsi učněm druida.“
„Jen ti změřím nohu Dane a za čtyři hodiny máš své boty
hotové.“
Teď už měli objednané oblečení i boty. Dan byl zvědavý, co ještě půjdou koupit dál, ale do žádného obchodu už nešli. Mungan Dana odvedl ke kašně do parku za městem. Sedli si na lavičku a než se Dan stihl na cokoli zeptat, začal mluvit Mungan.
„Oblečení už máš. Teď přichází ale čas, aby ses rozhodl. Nejsou
jen druidové. Sice tím, že jsem si tě vybral já jsem ti svým
způsobem omezil výběr, ale ne moc. Nyní se musíš rozhodnout,
co chceš být. Můžeš být druid jako já. To ale znamená učit se
celý život a ovládat hlavně magii živlů, i když nahlédneš
i k mentálním kouzlům. Pak můžeš být léčitel. Ten umí hlavně
léčit, ale samozřejmě i ten umí nějaká kouzla. Jinak by nebyl
v praxi moc použitelný, kdyby podlehl hned při prvním
útoku. Pokud chceš ovládat bojovou magii, můžeš se vyučit
mágem. Kouzelník umí ovládat brilantně schopnosti jako
levitace, telekineze, pyrokineze, a další. Dále je ale seznámen
s přípravou lehkých lektvarů a magických předmětů. Poslední je
chodec. Ovládá především přírodní magii. To jest magie živlů,
komunikace se zvířaty a podobně. To je asi vše, z čeho si zatím
můžeš vybrat. Časem se budeš moct zaměřit na různé věci
i trochu mimo tvůj obor. To už bude jen na tobě. Ale nyní si
musíš vybrat z těchto pěti.“
Dan byl zaskočený. Takových možností a takové věci o kterých zatím jen četl a teď si z nich má vybrat. Několik minut bylo absolutní ticho. Přemýšlel dlouho, ale nakonec se ještě zeptal.
„A léčitel ovládá asi jaká kouzla?“
„Kromě schopnosti vyléčit kdejaké zranění a nemoc, míchání i složitých lektvarů a pak obraná kouzla a pár útočných. Ale těch jen pár.“
Nakonec u Dana zvítězila rozvaha, moudrost a touha pomáhat, a tak se rozhodl být léčitelem.
Kapitola 8. První krůčky
Teď, když už byl Dan rozhodnutý čím chce být, mohla začít výuka. Než se ale vydají do Munganova srubu, kde se bude Dan učit, počkají na šaty a boty, aby nechodili sem a tam.
„Máme pár hodin času, tak ti můžeme jít najít dřevo na hůl.“ řekl
Mungan.
„Dřevo na hůl?“
„Ano. Hůl ti pomůže koncentrovat a zamířit energii. No a pak
ještě ti půjdeme koupit krátký meč. Ten budeš potřebovat taky.“
Dali se tedy na cestu ke kováři. Ten měl několik hotových mečů vystavených, a tak si Dan mohl hned vybrat. Vzal si jednoruční meč s rovnou záštitou a kulatou hlavicí. Byl dobře vyvážený a celkem levný. Stál pouze deset zlatých. To je sice hodně, ale u meče je to dobrá cena. Aby měl Dan kam meč dát, koupil si ještě pochvu, která se upíná k opasku.
Teď už se Dan s Munganem vydali do lesa. Jejich cílem bylo najít dřevo, vhodné pro výrobu hole. Jelikož si zde lidé přírody váží, hledali nějaký spadený strom nebo větev. Poražení stromku nebo useknutí větve si nechávali jako poslední možnost.
„Proč vlastně si musím tu hůl udělat sám? Proč si ji nemůžu
někde koupit?“ byl Dan zvědaví.
„Ta hůl tě bude provázet, dokud ji nezničíš v boji. Bude pro tebe
společníkem na dlouhých cestách i při bránění druhých či sebe
samého. Mágova hůl, ať už je to druid, kouzelník, léčitel, prostě
kdokoli, je něco významného. Tvá hůl musí být prodloužením
tvého těla. Sám si najdeš dřevo, sám si ji z něj vyřežeš, sám do ni
vložíš její duši.“
„Duši? “
„Jistě. Tvá hůl musí být tebou. Musíš ji znát stejně dobře, jako
své ruce a nohy. Proto při rituálu do ni vložíš něco ze sebe a něco navíc.“
Znělo to vážně zajímavě a Dan teď hledal vhodné dřevo ještě usilovněji.
„Tady je pěkná větev.“ vykřikl po pár minutách Dan.
„Hledej dál. To je smrk. Ten by ti hned praskl. Hledej dřevo
listnatého stromu. Nejlépe dub. Je to posvátný strom a navíc má
nejpevnější dřevo.“
Dan tedy větev odložil a s Munganem v zádech hledal dál. Procházeli mezi stromy, rozhlíželi se po listnatých, ale když už našli nějakou větev listnatého stromu, byla krátká nebo tenká. Až už měli v nohách nemálo kilometrů, zahlédl pod listím Dan větev s dubovým lístkem. Ještě byl zelený. Dan se zaradoval a chytl konec větve. Když za ni ale zatáhl, hnul se polštář z listů, který ji přikrýval. Zatáhl víc, a odkryl malý dub.
„Výborně Dane. To je pěkný doubek. Z toho se ti bude hůl
vyřezávat nádherně.“
Dan celý spokojený vzal stromek za spodní část kmene, kde byl zřetelný lom. Asi nevydržel silný vítr a zlomil se. Mungan vzal dub kousek od vrcholu kmene a šli do města. Došli před hradby a Mungan zastavil.
„Tady počkej. Já si zajdu půjčit pilu a sekyru, ať se netaháme
s celým stromkem.“
Dan poslechl a čekal u kmene, ze kterého si vyřeže hůl. Začal být ale nervózní, protože si vzpomněl na školu. Touto dobou už určitě končí výuka. To bude muset dopisovat učivo. Pak se ale zase podíval na stromek, který si našel na hůl a zasnil se. Začal si představovat, jak by mohla vypadat. Nerozmyslel se ani pro vzhled hole a Mungan se vracel s nářadím.
„Tak tady je pila a sekyra. Už jsi někdy osekával větvě? “
„No – jednou na táboře.“
„Dobře. Tak nejdřív si vyber, kde to zařízneme, a pak osekáš
větve. Hůl by měla být kousek nad hlavu majitele, když je
položená na zemi. Takže asi tolik.“ ukázal Mungan Danovi kus
nad hlavu.
Dan se podíval na kmen a udělal jeden zářez nahoře a druhý skoro dole. Byl to malý a celkem tenký doubek, takže se Dan nemusel bát, že by měl hůl moc tlustou. Seřízl stromek a osekal větve. Teď už měl Dan v ruce kmínek a od hole ho dělilo jen opracování.
Nyní již mohli jít vyzvednout oblečení a boty. Dan si vzal svou budoucí hůl a dali se na cestu do obchodů. Nejdříve navštívili krejčí. Tam se hned převlékl do své nové tuniky a kalhot a přes to si oblékl plášť. Pak se zastavili u ševce. Ten už měl pro Dana ušité pořádné kožené boty. Ty si Dan obul místo tenisek a cítil se jako vyměněný. Jako v nějakém fantasy filmu. Na sobě tunika, plátěné kalhoty, kožené boty, na opasku v pochvě skrytý meč a přes sebe plášť. Dan jen zářil radostí. Pak si ale uvědomil, že nemá kam dát své běžné oblečení a boty.
„Mungane? Budu potřebovat nějaký vak na věci. Kde je ho
nejlepší koupit?“
„Záleží jestli chceš kožený, látkový nebo látkový s koženým
dnem.“
„No já nevím. Asi bude stačit látkový. Nebudu v něm nosit nic
ostrého co by ho prořízlo.“
„Nejlepší látkové vaky tady šije jeden elf. Najdeš u něj obyčejné
i nějak vylepšené.“
„Elf? Elfové nejsou výmysl z knížek?“
„Ale kdepak. Občas do První sféry pustíme něco, co může
některým poodhalit existenci Třetí sféry. No prostě některé
fantasy knížky píšou mágové, kteří žijí v První sféře. No a elfové
patří mezi věci, které jsme nechali zveřejnit. Před
dávnými časy po zemi chodili lidé, elfové, trpaslíci i obři. Jen
nevypadali přesně jako ve fantasy filmech. Obrové měří jen něco
kolem tří metrů a jinak jsou to v podstatě lidé. Elfové nemají
špičaté uši, i když jsou krásným národem. To je ale tím, že znají
všelijaké bylinky a lektvary, které jim v tom pomáhají. Je to
národ který nikdy moc neválčil, ale věnoval se poznání přírody.
No a konečně trpaslíci. Nejsou nic jiného než lidé, žijící dlouho
ve skalách a na nehostinných místech. Proto jsou tak malí. No
a pochopitelně využívají své podsadité postavy k těžbě
surovin ve skalách a jeskyních. Ostatně i v První sféře je to ještě
znát. I nyní tam potkáš lidi kteří jsou ohromně vysocí a měří
i přes dva metry a nebo naopak malí lidé. To se jen projevují geny obrů a trpaslíků.“
Jen co Mungan Danovi vysvětlil existenci ras, šli koupit nějaký ten vak. Prošli městem až do podhradí, kde byl malý kamenný krám. Vešli dovnitř a Dan se rozhlédl po stěnách. Všude byly vystavené kůže. Usně i kožešiny, dečky i vaky, vše co si jen člověk představí a co jde s kůží udělat. Sotva se Dan rozhlédl, pozdravil je mužský hlas.
„Vítejte přátelé. Co si přejete?“
„Jsem Dan Novohradský. Potřeboval bych nějaký vak na
drobnosti. Ale aby se mi do něj vešlo toto oblečení.“ řekl Dan
a ukázal své oblečení z První sféry.
„Pardon. V tom spěchu jsem se nepředstavil. Ardon z Loučky.
Hned vám ukáži pár vzorků.“ řekl poněkud roztěkaný elf „Tak
tady máme úplně obyčejný vak. Bez dekorace, ale za to levný
a praktický. Lze dát kolem pasu a když takto protáhnete
popruh, jde přehodit i přes rameno. Další je již zdobený. Vhodný
pokud chcete ukázat, že máte peněz nazbyt. S krásným koženým
popruhem, který si hodíte přes rameno. Pak tu máme...“
„Počkat počkat.“ zarazil ho Dan „To by stačilo. Vezmu si ten
první. Ten bude myslím stačit.“
„Dobře mladý pane. Dva stříbrné dostanu a vy budete nanejvýš
spokojen. Tento vak vám vydrží opravdu dlouho.“
„Děkuji. Na shledanou.“
„Já děkuji vám. Ať vám přeje štěstí.“ rozloučil se zbrklý elf.
Dan vyšel z krámku a Mungan ho následoval. Jen si Dan dal své věci do nového vaku, už se otáčel k Munganovi.
„Nějaký zbrklý elf.“ pousmál se „Jsem si myslel, že elfové jsou
klidnější.“
„Elfové jsou klidní. Až na tohoto. Já ho znám. Je – no je trochu
zvláštní.“
„A když ho znáš – jak říkal, že je Ardon z Loučky. To je nějaká
elfská vesnice ta Loučka?“
„Ano Dane. Po zdejším světě jsou vesnice, kde mohou žít pouze
elfové, obři, trpaslíci, no a lidé mají vesnice i města. Jak sis už asi všiml. Je to proto, aby se udrželi rasy a nedošlo k tomu, co se
stalo v První sféře. Rasy se promíchaly a teď už tam není žádný
čistý elf ani zástupce žádné jiné rasy. Lidé první sféry jsou již
prakticky všichni z části všechno. A abych se vrátil k Loučce. Je
to elfská vesnice asi dva dny cesty na jih. Od tam pochází
nejlepší kouzelníci z řad elfů.“
To Danovi jako vysvětlení stačilo. Dan se podíval do měšce se zlaťáky a stříbrňáky a už byl prázdný. V tom si vzpomněl na domov. Už by se měl pomalu vrátit. Mimo to už nemá žádné peníze. Mungan ho ale zaskočil, protože měl pro něj ještě malou rozmluvu.
„Tak Dane. Už máš koupené vše, co pro začátek potřebuješ. Teď
ještě vyřešit, kdy se budeme scházet ke tvé výuce.“
„O pracovních dnech určitě ne. To mám školu a tu bych ještě rád
dokončil. Ale víkend by šel.“
„Dobře tedy. Budeme se scházet každou sobotu ráno a v neděli
večer se zase vrátíš domů. Co ale řekneš tátovi a bratrovi.“
Dan chvíli přemýšlel, a pak ho napadla výborná výmluva „Řeknu jim, že chodím do klubu historického šermu. Tím také vysvětlím
tyto šaty a meč.“ pousmál se Dan svému nápadu.
„To zní dobře. Teď zajdeme ke mě do srubu a ty si vyřežeš hůl.
Potřebný rituál provedeme ale až časem.“
„A Mungane? Kdy se vrátím domů?“
„Až vyřežeš tu hůl a trochu si odpočneš.“ odpověděl mu Mungan.
Dan byl zaskočený. Vždyť Munganovi vyřizoval od mámy, aby ho poslal včas domů, aby stihl ještě školu. A teď už je podvečer. Dana ale napadlo, že Mungan ho jistě s něčím překvapí, a že školu ještě stihne. Odešli tedy z města a šli několik kilometrů po pěšinkách. Cesta se různě klikatila, chvíli šli lesem, pak zase loukou, kolem cesty byly nádherné květiny a sem tam dokonce zahlédl srnku nebo zajíce. V okolí Brna nic zvláštního, ani v První sféře. Tady bylo ale více zvěře. Na polích občas zahlédl i bažanta. Šli už celkem dlouho, a Dan začal být zvědaví.
„Kdy už tam budeme Mungane?“
„Nebuď netrpělivý. To je základ úspěchu. Všeho se dočkáš v pravou chvíli.“
Sotva to Mungan dořekl, všiml si Dan mezi stromy dřevěné stěny. Že by už to byl ten srub? Ano. Byl to on. Na kraji lesa u cesty, byl živý plot ze smrčků. Mungan ho udržoval již pár let, a bylo to na něm poznat. Za živým plotem byla zahrádka plná léčivých bylin, srub a vedle něj koza na řezání dřeva, pořádná zásoba špalků u stěny stavení a za srubem plácek nádherně zelené trávy, uprostřed kterého stál mohutný dub. Mungan Dana pobídl svou holí, aby pokračoval po cestičce udusané hlíny ke srubu.
Kapitola 9. Cesta do rána
Prošli zahrádkou ke srubu a teď pro Dana začala opravdová pohádka. Mungan si stoupl před dveře srubu.
„Dveře otevřete se, Mungan je zpět po cestě.“ pronesl Mungan
a dveře se pootevřely.
„Co to bylo Mungane?“
„Taková malá pojistka. Občas sem zavítají lapkové, ale přes toto
kouzlo se dovnitř nikdo nedostane.“ pousmál se Mungan.
Mungan vešel do srubu následovaný Danem. Uvnitř byl ručně vyřezávaný stůl a u něj čtyři židle, skříň pravděpodobně na oblečení, zdobená dřevěná truhla zamčená ručně kovaným visacím zámkem, dřevěná postel s péřovým polštářem a peřinou a nějaký drobný nábytek.
„Tak Dane, odlož si věci a Dáme si něco k jídlu. Určitě už máš
hlad.“
„Popravdě jsem na jídlo úplně zapomněl.“ usmál se Dan a opřel
si věci o stěnu.
„To je vidět, že se ti tu libí. Tak já něco uvařím.“ řekl Mungan
a vyšel ze srubu.
Dan si prohlížel pár minut srub, a když se Mungan nevracel, vyšel ven. Rozhlížel se, ale nikde ho neviděl. Pak ale ucítil vůni přicházející zpoza srubu. Prošel tedy kolem dřevníku za srub, a tam zahlédl ohniště a malou jílovou pec. Ohniště bylo kulaté, obložené kamením v mělké díře a kotlík vysel na větvi položené na kamenech. Nad kotlíkem se ohýbal Mungan a něco tam míchal. Dan šel za ním a všiml si o srub opřeného tkalcovského stavu.
„Už jsem si myslel, že jsi usnul.“ usmál se stále veselý Mungan.
„Co to bude?“
„Česnečka. Doufám, že ji máš rád?“
„A kde jste vzal ty brambory? Nikde na zahrádce jsem je
neviděl.“
„Tak zaprvé. Můžeš mi klidně tykat. A za druhé, brambory
a všechno co musí být v chladu, skladuji tam v tom sklípku.“ řekl Mungan a ukázal na podzemní sklípek, který byl téměř srovnaný
se zemí.
Dan se chvíli díval po okolí, zatím co Mungan připravoval polévku. Údolím se nesl jemný vánek a všude byl slyšet zpěv ptáku. Do toho voněla česnečka. Prostě přímo pohádková idyla.
„Než uvařím polévku, mohl by ses pustit do vyřezávání hole,
Dane. Ve srubu sis asi všiml té truhly. Otevři ji a uvnitř najdeš
malý dárek. Dýku i s pouzdrem na zavěšení k opasku.“
„Ale vždyť je na ni zámek.“
„S tím si nedělej starosti. Tady je klíč.“ řekl Mungan a z opasku
si odepnul železný, ručně kovaný klíč a podal ho Danovi.
Dan si vzal ten klíč a vrátil se do srubu. Odemkl truhlu a hned na vrchu byla nádherná dýka s dřevěnou rukojetí, na které byl vyrytý košatý dub z jedné strany a z druhé strany byly vyryty Danovi iniciály. Dan si dýku vzal do ruky a zase zamkl truhlu. Pouzdro na dýku si připnul k opasku, zval si dřevo na hůl a šel Munganovi vrátit klíč od truhly. Česnečka začínala vřít když Dan donesl Munganovi jeho klíč.
„Tak co? Jak se ti líbí?“
„Je nádherná. Děkuji Mungane.“
„Nemáš zač. Česnečka už brzo bude, ale můžeš klidně začít
s výrobou hole.“
„Dobře. Mám ji asi vyřezávat u dřevníku.“
„To bude nejlepší. Aspoň tady nebudu mít všude odřezky.“
Dan tedy odešel ke srubu, tam, kde byla koza na řezání dříví a zásoba dřeva dobře na tři měsíce a sedl si na špalek na sekání, kterého si právě všiml. Pak už si vzal kmínek dubu, který měl na hůl a přeměřil si ho pohledem. Chvíli si představoval různé podoby, ze kterých si nakonec jednu vybral a začal vyřezávat. Nejdřív sloupl kůru, potom si vyřezal užší místo na držení, ale než se stihl vrhnout na zbytek, nesl mu Mungan dřevěný talíř polévky.
„Tady máš Dane. Jen jez. Ještě trocha zbyla v kotlíku, takže
pokud budeš chtít přidat, řekni si.“
„Děkuji Mungane.“ odpověděl Dan, vzal si talíř a dal se do jídla.
Oba polévku rychle snědli a hned si přidali. Protože Mungan poznal, že má Dan stále hlad, zašel pro bochník chleba a kostku uzeného sýra. Pořádně se najedli, a pak ještě Mungan provedl Dana po okolí. Když už se stmívalo, naklonil se Mungan k Danovi.
„Asi už bys chtěl jít domů. Co?“
„No – vlastně jsem zvědavý, kdy už půjdu. Den je pryč a školu už stihnu leda zítra. No a táta s bráchou se už mámy asi ptali, kde
jsem.“
„No to vlastně ne. Každopádně dneska školu stihneš.“
„Co? Jak?“ vyhrkl zaskočený Dan.
„Pojď. Ukážu ti jeden kopec. Je to celkem blízko.“
Mungan přes sebe hodil plášť a vzal si hůl. Dan si všiml, že si dává něco do kapsy, ale nevěděl co. Dan si vzal všechny své věci a vyrazili. Šli směrem na Brno, ale kousek před ním odbočili na východ do lesů. V těch místech nebyla žádná cesta, takže procházeli mezi stromy. Zdejší lesy byly celkem čisté. Bylo to zřejmě tím, že se zde topilo hlavně dřevem, takže když někdo potřeboval dříví na podpal nebo topení a už žádné neměl, stačilo zajít do lesa. Jinak se zde dříví na topení rozváží. Mungan s Danem šli celkem rychle, a tak byli na místě během pár minut. Byli na jednom z mnoha kopců v okolí Brna. Jako jeden z mála byl ale na vrcholu lysý. Na úplném vrcholku toho kopce stál kámen. Byl vyšší než člověk a jen o trochu širší. Každý takový kámen zná asi pod označením menhir. Mungan k němu přišel a úplně klidný si před něj klekl. Něco potichu řekl a poodstoupil. Teď stál asi tři metry na sever od toho menhiru.
„Dane. Stoupni si naproti mě. Takže tři metry na jih od toho menhiru a čelem k němu.“
Dan Mungana poslechl a stoupl si do přímky s Munganem a menhirem. Stál na místě a čekal, co se bude dít. Během pár okamžiků vyndal z kapsy v plášti Mungan nějaký kámen. Podobal se křišťálu, ale ten to nebyl. Dan na něj upřel zrak, jakoby tušil, že bude hrát velkou roli v tom, co se bude dít. Mungan ten kámen donesl k menhiru a položil ho na zem před ním. Pak se vrátil na své místo a rituál mohl pokračovat. Mungan se teď opravdu soustředil. Snažil se nasbírat co nejvíc energie. Po chvíli se zvedl slabý vánek a Mungan začal přeříkávat nějakou frázi. Zřejmě zaklínadlo. Dan neslyšel co to bylo, i když natahoval uši jak jen mohl. Pak Mungan natáhl ruce směrem k menhiru a začal to zaklínadlo přeříkávat pořádně nahlas, takže teď už i Dan slyšel, co říká. Ničemu ale nerozuměl. Znělo to jako latina, ale nebyl si jistý.
Porta tempu a noi stapparem
cammino in precedentum palesatorem.
Comunicarsi vogliamo entri mane
riguadagnare che siarno nonaccadere.
Dan sledoval co se děje a všiml si, jak se začíná vlnit vzduch kolem kamene, který Mungan položil k menhiru. Bylo to zvláštní. Dan něco cítil ve vzduchu, ale nevěděl, co to je. Podobný pocit měl, když mu máma předváděla telekinezi. Teď to ale bylo silnější. Podstatně silnější. Kolem menhiru se začal vytvářet vzdušný vír a Munganův kámen se vznesl asi metr nad zem. Mungan stále přeříkával to zaklínadlo. Najednou začal ten malý kámen zářit. Vycházelo z něj oslňující světlo a vznesl se nad vrchol menhiru. Když se Dan rozhlédl kolem, všiml si, že na paloučku na kterém jsou fouká silný vítr a je tam zamračeno, jako by se schylovalo k bouřce, ale všude kolem je klidný letní podvečer. Když se podíval zpět na menhir, zahlédl, jak z kamene nad ním vylétávají slabé a krátké záblesky. Jako když jiskří elektřina. Mungan stále říkal zaklínadlo a nyní přidal co nejvíc na hlase. Munganův kámen, který se vznášel nad menhirem, jakoby se spojil s menhirem v jeden a oba teď zářily do okolí. V tu chvíli z vrcholu vzniklého kamene vyšlehly dva silné blesky. Jeden na Mungana a druhý na Dana. Oba blesky své cíle zasáhly a vše se uklidnilo. Z ničeho nic bylo bezvětří a ticho. Munganův kámen spadl na zem. Mungan si pro něj z posledních sil došel a sedl si na zem. Dan cítil, že je taky nějaký zesláblý, ale sil měl stále dost. Došel k Munganovi a sedl si k němu. Rozhlížel se kolem, a všiml si, že není podvečer, ale noc. Lysý vrchol kopce osvětloval jen měsíc, který byl zrovna v úplňku.
„Co se to stalo Mungane? A co to je za kámen cos před tím
položil k tomu menhiru?“
„Vrátili – vrátili jsme se časem – Dane.“ soukal ze sebe zesláblý
Mungan „Je něco kolem – třetí ráno. Touhle dobou ještě spíš
doma a – a zhruba za hodinu tě máma vzbudí, abys šel za mnou
na Slovanské náměstí.“
„A ten kámen?“ zeptal se ještě jednou zaskočený Dan.
„To je krystans. Magicky upravený křišťál, který funguje jako
zásobárna energie pro rituál přenosu časem, a zároveň je to klíč
k otevření brány času. Bez krystansu nelze cestovat v čase. Je
velice vzácný a všechny krystansy se sledují. Každý majitel musí
pravidelně chodit na úřad, aby prokázal, že ho stále má. Jakékoli
půjčení a použití se musí hlásit a jen členové Rady jej mohou
používat bez souhlasu. Ale dost povídání. Vše co potřebuješ se
dozvíš v pravou chvíli. Teď musíš rychle domů, ať se vyspíš, než
půjdeš do školy.“
Mungan už se trochu vzpamatoval, a tak se mohli dát na cestu. Vyšli ven z lesa, aby Dan viděl noční Brno Třetí sféry a pak už se vydali k portálu. Cesta jim ubíhala rychle, a tak si ani Dan nevšiml, že stojí před právě se otevírajícím portálem.
„Tak jdi Dane. Jsem hned za tebou.“
Oba prošli portálem a Dan věděl, že jsou zase v První sféře. Poznat to nebylo těžké. Mezi stromy byla vidět světlá obloha. To bylo Brno. Noční Brno v První sféře je na rozdíl od toho ve Třetí plné světel, takže není vidět žádná hvězda. Mungan s Danem se pomalu blížili k Brnu, a tak Mungan Dana poučil, jak má jít domů.
„Dane. Domů jdi jinudy, než jsi šel za mnou na Slovanské
náměstí. Ne proto aby tě nikdo neviděl. Sice tvé oblečení zde
není běžné, ale to nikomu nevadí. Je to proto, že chci, aby pro
tebe byla ta cesta časem překvapení. Kdyby ses viděl, určitě by ti
to došlo. Takže pozor, ať na sebe nenarazíš. Jinak tě může vidět
kdokoli. To není problém.“
„Dobře. Kam až půjdeš se mnou?“
„Já se s tebou rozloučím už v Řečkovicích. Chci ještě navštívit
jednoho kamaráda když už jsem tady. I když se mu asi nebude
líbit, že ho budím.“ zasmál se Mungan.
Oba pokračovali dál a jak Mungan řekl, v Řečkovicích se rozloučili. Dan pokračoval dál domů, ale šel pro jistotu bočními uličkami. Když se blížil k Semilassu, zahlédl Mungana. Ten si ho také všiml a šel za ním.
„Co tady děláš Dane? A co to máš na sobě?“
„Jdu domů. A co tady děláš ty Mungane? Nešel jsi za nějakým
kamarádem do Řečkovic?“
„Co? Já jdu za tebou na Slovanské náměstí.“ Mungan si ani
neuvědomil, že mu Dan tyká.
Teď už bylo Danovi jasné, s kým mluví. Mungan si nebyl jistý, ale už mu docházelo, co se děje.
„Už vím, co se tu děje. Můžu ti to vysvětlit Mungane.“
„Já už to tuším. Ale jestli mi to můžeš objasnit přesně – proč ne.“
„Dnes je pondělí a mám školu. Až se setkáme na Slovanském
náměstí, vyřídím ti od mámy, abys mě poslal včas domů a dnes
večer, na kopci poblíž Brna Třetí sféry, provedeš rituál, kterým se vrátíme do rána.“
„Tak jsem to skoro uhodl. Tak zatím Dane. Nechci přijít na sraz
s tebou pozdě.“
„Dobře. Tak zatím.“
Jen co se rozloučili, pokračovali každý svou cestou. Mungan na Slovanské náměstí a Dan domů. Sotva Dan otevřel dveře od domu, pozdravila ho máma.
„Ahoj Dane. Pěkné oblečení.“
„Ahoj mami. Byl jsem s Munganem ve Třetí sféře a trochu jsme
nakupovali. Už mám i svou hůl a meč.“ předváděl Dan co
všechno má.
„Tak si to jdi uklidit a spát. Za pár hodin musíš jít do školy. A co
říkáš na ten přesun časem?“ byla zvědavá paní Novohradská.
„No dost mě to překvapilo. Bylo to – zajímavý. Tak já jdu spát.
Dobrou noc.“
„Dobrou Dane.“
Dan si jenom odskočil na záchod a pak už šel spát. Všechny věci ze Třetí sféry si ukryl pod postel. Než usnul, přemýšlel ještě, jak tátovi a Markovi vysvětlí, že bude o víkendech pořád pryč.
Dan pár hodin spal a zase ho budila máma. Stejně tak i Marka. Museli jít do školy. Pan Novohradský se rychle nasnídal a jel do práce. Kolem půl osmé odešli Dan s Markem do školy a Martina Novohradská zůstala sama doma, a tak mohla, jako vždy když nikdo nebyl doma, procvičovat telekinezi a levitaci, aby nevyšla úplně ze cviku. Dan chodí na Gymnázium Slovanské náměstí, zatím co Marek na střední školu na Purkyňově. Část cesty mají ale společnou, a tak jeli zároveň. Marek si hrál nějakou hru na mobilu a ignoroval okolí, ale Dan, který věděl o trochu víc, se rozhlížel kolem. Dříve by si toho asi nevšiml, ale teď občas zahlédl, jak někomu stojí taška na hraně, takže by měla spadnout nebo někomu vypadl z ruky mobil, ale při pádu se zpomalil a dotyčný ho bez problému chytil. Cesta do školy jim uběhla rychle. Den ve škole byl ale pro Dana nudný. Nic zvláštního se nestalo, a tak se Dan těšil na další setkání s Munganem. Když už se vážně nudil, přemýšlel, co asi dělá tou dobou ve Třetí sféře. To si zase vzpomněl na věci, které si tam koupil, a byl zase na chvíli aspoň trochu veselý.
Kapitola 10. Studium
Další den byl zase stejně nudný, ale Dan se rozhodl, jak vysvětlí tátovi a Markovi, že nebude o víkendech doma. Vzhledem k oblečení, které se nosí ve třetí sféře, meči a holi se Dan rozhodl pro klub historického šermu. Počkal si proto na večer, a pak se v obývacím pokoji před večerním filmem postavil před televizi.
„Mám jednu novinu. Ve škole dnes byl jeden člen klubu
historického šermu z Králova pole a chtěl bych tam chodit.
Podepíšeš mi mami přihlášku a zaplatíš registraci? Oblečení
a meč dostávají nováčci, kteří se rychle přihlásí, zdarma.“
Máma se na něj překvapeně podívala a pak ji to došlo.
„Ale jistě. Když to tak chceš – nebudu ti v tom bránit.“ řekla
s úsměvem Danova máma.
„Díky mami. Tento víkend je cvičení. Tam bych mohl donýst podepsanou přihlášku a registrační poplatek.“
„A to jedeš na dva dny?“ ptal se táta.
„Ano. A nejen tento víkend. Taková cvičení jsou každý víkend. V sobotu ráno je odjezd a v neděli odpoledne nebo večer je návrat.“
„To bude hodně drahá zábava.“ oponoval pan Novohradský.
„Neboj Pavle.“ uklidňovala ho Martina „Já mu to budu platit
a snížím mu o to kapesné.“
„No budiž.“ souhlasil přehlasovaný táta Dana.
„Díky tati.“
Zbytek večera už probíhal normálně. Celá rodina se bavila sledováním filmu, jen Dan přemýšlel nad budoucností.
Hned následující víkend se Dan oblékl do šatů ze Třetí sféry, vzal si meč, dýku, hůl a vak na věci a vyrazil na cestu. Na Slovanském náměstí se setkal s Munganem a společně se vydali k Munganovu srubu. Když už byli u něj, mohl Mungan začít ve velkém s učením Dana. Dnes ho chtěl seznámit se základy magie a začít cvičit telekinezi. Odložili si zbraně a pláště do srubu a vyšli ven.
„Tak Dane. Začneme hezky od základů, co to magie je a co od
toho, kdo ji provozuje, vyžaduje. Co je hlavní, každý, kdo chce
ovládat magii, musí být vyrovnaný a klidný. Co je také bráno za
samozřejmost jsou dobré a čisté úmysly. Proto každý učeň
nejdříve cvičí nějaké cvičení pro zklidnění. Takové v Evropě
nejznámější a nejčastější je wyda. Už v dobách druidů, kdy
veškerý lid ovládající magii, byli pouze druidové a šamani, tito
moudří lidé věděli, že hlavní je duševní vyspělost a vyrovnanost.
Proto každý musel nejdříve řadu let cvičit mysl, aby ovládal své
emoce a aby zničehonic psychicky nevybuchl. Proto druidové
sestavili cvičení zvané wyda. Ty už jsi toto cvičení absolvoval,
což je to poznat, takže můžeme přejít rovnou k seznámení
s magií a začít cvičit telekinezi a možná ti řeknu o astrálním
cestování.“
„Ale Mungane. Já ještě tu – wydu nikdy necvičil.“
„Jistěže cvičil. Co myslíš, že jsi cvičil s mámou celé dětství?“ Mungan se chvíli odmlčel, aby mohl Dan zavzpomínat a pak pokračoval „Wydu. To bylo to cvičení ráno a večer na zahradě.“
„To je wyda? Já myslel, že to je normální cvičení. Abych se protáhl. Hrozně jsem se hrbil, a tak jsem měl cvičit. Máma
dostala od paní doktorky nějaký sešitek se cviky a podle něj jsem s mámou cvičil.“
„Ano Dane. Jenže tvoje dětská doktorka je moje kamarádka
z dětství. Ví skoro všechno co vím já a zhruba stejně jako tvoje
máma. Nemysli si. Sice za honu na čarodějnice byla magie
v První sféře důkladně potlačovaná, ale lidé praktikující ji buď
utekli sem, nebo tam zůstali, ale vše důkladně tajili. No a teď se
po dlouhé době mágové a léčitelé dostávají zpět a hodně jich žije
v první sféře. Že ti vždycky léčba paní doktorky pomohla?“
„No – vlastně ano a hodně rychle. A je pravda, že my dost často
jen doporučila nějaký čaj.“
„To je ono. Jen studovaní doktoři používají chemické léky,
protože se nevyznají v bylinách. Jenže ty jsou mnohdy účinnější.“ „Tak abych pokračoval. Magie je v podstatě usměrnění energie.
Už Einstein přišel na to, že v každém tělese je skryta ohromná
energie. Když ale víš, co je magie, pochopíš, že ve skutečnosti je
ona energie hmotou, respektive tělesem. Všechno je jen energie
a hmota je jen zhuštěná energie na malém místě. A magie toho
využívá. Jde vlastně o usměrnění energie myšlenkou. Tedy každé
kouzlo je pouze energie, kterou soustředíš na jedno místo do
určité podoby. Vysvětlení je složité, ale samotná magie je
celkem jednoduchá. Hodně totiž pomůže představa. Abys mohl
seslat kouzlo tak jak chceš, musíš si představit, jak bude
výsledek vypadat. Chápeš to zatím?“
„Ano. Ale mám otázku. Když je to všechno o představě
a usměrnění energie, proč se používají nějaké formule
a zaklínadla? A na co jsou hole?“
„Správné otázky. Abys kouzlo seslal, musíš se, hlavně ze začátku
a u složitých kouzel, pořádně soustředit. S koncentrací ti
pomohou právě zaklínadla. Pokud se potřebuješ opravdu
soustředit, je dobré použít cizí jazyk. Nejčastěji se používá
kouzelnický jazyk. Je to původně latina, ale časem a používáním
se přišlo na to, že používat přesnou latinu je nepraktické. Ke
koncentraci pomáhají i rýmy a najít rým v latině není vždy
snadné. Proto jsou slova většinou latinsky, ale když je zapotřebí
rým, upraví se koncovka dle potřeby. Také se někdy slovo upraví,
aby verše dobře zněli a kouzelník se mohl lépe soustředit. Dále
ses ptal na hole. Hole a hůlky se používají k usměrnění energie.
Hůlky jsou ale spíše na ústupu, protože jsou nepraktické. Na
rozdíl od hole, nemůžeš hůlku použít jako samotnou zbraň, ani
se o ni neopřeš při chůzi a pak hůl je lepší i na kouzlení. Můžeš
se do ní, takříkajíc pořádně opřít a použít větší magickou sílu.
Hůlka je příliš malá, než aby skrz ni mohl čaroděj poslat
veškerou sílu. To by asi bylo prozatím o magii všechno. Máš
nějaké otázky?“
„Ano. Mám. Existují kouzelná košťata? Nebo jediná možnost
přesunu je pěšky nebo na koni?“
„Jak vidím, díval ses na pár filmů.“ pousmál se Mungan „Létající
košťata nejsou vůbec běžná. Sice nějaké najdeš, ale sama o sobě
jsou prakticky na nic. Jde o to, že obvykle do koštěte jen vložíš
nějakým kouzlem energii, kterou pak čerpáš. Ale košťata ve
skutečnosti nelétají. Ale lidé na nich. Tu energii z nich totiž
čerpáš, abys mohl déle levitovat. O tom to je. Levitace je něco
ohromě náročného na energii. Proto normálně ji využiješ jen pro
delší skok, nebo na zpomalení pádu. Ale přepravovat se levitací
na velké vzdálenosti nejde. Rychle by ses totiž unavil. No a krom
košťat jsou i létající koberce a jiné předměty. Ty fungují stejně.
A teď si dámeněco dobrého ke svačině, a pak budeme pokračovat
telekinezí.“
Jen co to Mungan dořekl, odešel pro chleba, sádlo a kus salámu. Když se nasvačili, odběhl Mungan do srubu a vrátil se s pírkem a tenounkým kouskem papíru.
„Teď zkus Dane zvednout tento papírek jen silou vůle. Představuj si, jak z tvých očí a rukou proudí směrem k tomu papírku
energie, kterou ho zvedáš. Můžeš si také představit ten papírek
jako energii, kterou pohybuješ.“
„A proč si to mám představovat?“
„Vizualizace je nejmocnější pomoc mága. Když si budeš
představovat průběh kouzla či působení schopností jako je
levitace, pomůžeš tím svému podvědomí soustředit se.“
Teď se Dan začal soustředit a Mungan ho se zaujetím sledoval. Dan natáhl ruce k papírku a představoval si levitující papírek, jak mu Mungan radil. Asi pět minut se Dan soustředil. Nic se nedělo, ale Dan se začínal potit a vypadal vysíleně.
„To by stačilo.“ přerušil ho Mungan „Nic se nesmí přehánět.“
„Ale vždyť se nic nestalo.“ divil se Dan.
„Něco se přeci jen stalo. Sice si tím papírkem nepohnul, ale
dokázal si se soustředit. Tok energie dokáže zkušený člověk
i cítit. Sice to bylo hodně slabé ale dokázal jsi alespoň trochu
energie usměrnit jak potřebuješ. Dnes už skončíme.“
Bylo krátce po poledni, a tak šel Mungan vařit oběd. Vzal trochu zeleniny ze zahrádky a pár hub co nasbíral včera a zanedlouho si pochutnávali na výborné houbové polévce. Jako druhý chod měli bramborové placky s povidly, kterých Dan spořádal celkem hodně. Po obědě si oba odpočinuli a mohl začít výcvik v boji.
„Vem si svou hůl Dane. Naučím tě základy boje s holí.“
Dan si vzal svou hůl a následoval Mungana na plácek za srubem. Mungan držel svou hůl levou rukou a zatím ji měl položenou na zemi.
„Nejdřív se musíš umět bránit. Zkusíme co v tobě je. Já na tebe
teď zaútočím a ty se pokus můj útok vykrýt.“
Mungan i Dan chytli své hole oběma rukama a Dan očekával ránu. Mungan se k němu přiblížil a pokusil se Dana praštit zprava do boku.
Dan si toho všiml, ale Mungan byl na něj moc rychlí a i když ránu Dan vykryl, dostal zásah zleva.
„Docela dobré, ale pomalé. Musíš předvídat co tvůj protivník udělá. Sleduj jeho pohyby těla. Ty ti pomohou zjistit co udělá. Sice jen vteřinu nebo dvě předem, ale to ti musí stačit. Takže znovu.“
Takhle trénovali asi půl hodiny než se Danovi podařilo ubránit pět minut, po kterých dostal zásah do lýtka.
„Rychle se učíš. Takže teď zkusíš zaútočit na mě. Existuje několik základních útoků a taky je víc způsobů, jak držet hůl. Buď oběma rukama asi třetinu od kraje, každou ruku z jedné strany, to je
dobré hlavně na obranu, nebo oběma rukama u konce hole, jako
bys držel meč, to se hodí při útoku, nebo jednou rukou. Jednou
rukou je ale dobré držet jen krátké hole, abys ji udržel i při
zásahu.“ když to Mungan říkal, ukazoval zároveň Danovi
jednotlivé způsoby držení hole.
„Teď jaké existují útoky. Ty základní jsou do boku vedené
stranou, obloukem do ramene ze shora a šikmo dolů na nohu.
Samozřejmě taky záleží jak stojíš vůči protivníkovy. Pokud
stojíte vedle sebe, můžeš vést útok i obloukem na záda.“ Mungan
opět Danovi vysvětloval a také předváděl, jak který útok provést. Když už Mungan Danovi předvedl všechny možné útoky, zkusili si pár soubojů. Zprvu vyhrával Mungan, i když se Dan výborně bránil, ale po hodině soubojů už Dan srazil svého učitele na zem a hůl mu přiložil ke krku na znamení ukončení souboje.
„Jsi výborný žák Dane.“
„Dík Mungane. Mám výborného učitele.“ pousmál se Dan.
Po celodenním cvičení a učení si vzali své pláště a hole a vyrazili na cestu. Prošli okolní lesy, nasbírali pár bylinek, podívali se do města na trh a když už se stmívalo, vraceli se zpět do srubu. Teď teprv Dan pochopil, že i zdejší svět není pohádka, ale realita. Jen kilometr za městem je totiž přepadla skupina lapků. Byli to čtyři muži kolem třiceti let s krátkými meči a v šedo­černých pláštích.
„Stůjte!“ zařval jeden z nich.
„Co si přejete a kdo jste?“ zeptal se klidným hlasem Mungan.
„Prej co si přejeme.“ začali se smát lapkové „Peníze a zbraně!“
„To vás asi zklamu. Mám s sebou jen pár měďáků a svou hůl
a můj žák s sebou nemá žádné peníze. A ještě jste se
nepředstavil.“ řekl Mungan a podíval se na strachy zkamenělého Dana.
„No budiž. Říkejte mi Wendrs. Stejně to nebude trvat dlouho, protože z vás vymlátíme duši když nic nemáte.“ hlavní lapka se podíval po ostatních a ti šli pomalým krokem k Munganovi.
Mungan stál úplně klidný a k Danovi šeptl, aby se vzchopil a vzpomněl si na výcvik. Když už byli lapkové skoro u Mungana, Dan se vzpamatoval, pevně chytl svou hůl a čekal, až začne boj. Když už se lapkové připravovali zaútočit, všiml si Wendrs Munganovi hole. Podle výzdoby poznal, že je druid a okamžitě zavolal na své kumpány.
„POZOR! Je to druid!“ jak to zařval, rozběhl se jim na pomoc,
ale Mungan byl rychlejší a dva z nich odhodil mávnutím hole
několik metrů daleko.
„Teď jsou síly vyrovnané.“ řekl Mungan a s holí zamířil
k utíkajícímu Wendrsovi.
Dan se rozběhl k lapkovy, který chtěl napadnout Mungana zezadu a když kolem něj probíhal, praštil ho holí do zad, otočil se a lapku který lapal po dechu praštil do nohy tak, že spadl na zem. Mezitím Mungan a Wendrs bojovali jako o život. Pozorovatel by poznal, že oba jsou zdatní v boji. Munganova hůl každou chvíli vykryla úder ostrým a kvalitním mečem, a tak v ní bylo už dost zářezů. I přes to byla stále nezlomitelná. Mungan Wendrsovi uštědřil pár ran, ale i tak měl stále dost sil. Dan běžel Munganovi na pomoc, ale když už se natahoval k úderu, skočil po něm lapka, který se právě zvedl ze země a ve skoku Dana srazil k zemi. Dan se naštěstí stihl rychle zvednou, ale na útok bylo pozdě, takže se musel nejdřív chvíli bránit. Mungan vykryl Wendrsův výpad, který mu šel na břicho a udeřil ho holý tak, že spadl na zem a vypadal, že je omráčený. Dan si toho všiml a na okamžik se podíval po Munganovi. Toho ale využil lapka, který ho sekl do ruky. Dan zařval bolestí a upustil hůl. Lapka se rozpřahoval a už málem zasadil Danovi smrtelnou ránu, ale Mungan zarazil jeho meč a praštil ho holý do hlavy tak silně, že se lapkovo tělo bezvládně sneslo na zem. Mungan chytl Dana a podíval se na jeho zranění. Danovi tekla krev z paže, na které měl velkou sečnou ránu. Blížil se k nim ale poslední bojeschopný lapka, a tak se Mungan zvedl a během chvilky i ten ležel na zemi. Mungan se rychle vrátil k Danovi, přiložil mu na ránu nějaký list a obvázal mu ruku kusem látky. Pak Dana zvedl na nohy a rozhlédnul se kolem. Jeden lapka ale chyběl. Wendrs.
„Ještě se uvidíme – druide! A doufám, že pak se představíš i ty
mě!“ slyšel Mungan z kopce.
Mungan se podíval na Wendrse a pokračoval rychle s Danem do rubu. Tam mu ránu ošetřil a celou noc seděl u postele, hlídal ho a přemýšlel, co řekne Danově mámě. Dan tvrdě spal, jen občas sebou ze spaní škubl. To se mu asi zdál nějaký sen o jeho prvním, opravdovém boji o život.
Když se Dan ráno probudil, Mungan už sotva udržel otevřené oči, ale jak uviděl, že je Dan vzhůru, hned měl o trochu víc sil.
„Jak se cítíš Dane?“ zeptal se Mungan.
„No – nic moc, ale bylo hůř. Co se stalo?“
„Jeden lapka tě sekl a málem tě zabil. Naštěstí jsem tomu stihl
zabránit.“
„A jak to dopadlo?“
„Wendrs utekl a ostatní jsem tam nechal ležet, ale přežijí. Byli jen omráčení a možná měli pár modřin, ale nic vážného.“
„Tak jak vidím, tak tady je to nebezpečnější než v První sféře.“
„Není. Ale tady máš větší šanci, že někdo přepadne tebe a ne
někoho jiného. V První sféře je tolik lidí, že šance, že někdo
přepadne zrovna tebe je malá.“
„Ale dost řečí. Musíš jíst. Jsi určitě zesláblý. Ztratil jsi dost
krve.“
„Ještě na jednu věc bych se tě chtěl zeptat. Co bylo to jak jsi
odhodil ty dva zloděje mávnutím hole?“
„To byla telekineze, posílená trochou magie. I když telekinezi
vážně ovládáš, nemůžeš jen myšlenkou odhodit dospělého
muže. V takových případech si musíš pomoci magií. A to
mávnutí bylo proto, že jsem holí zamířil vyslanou energii na ně.“
Mungan dal Danovi bylinkový čaj, kus chleba a sýra a pak posnídal i on. Dopoledne se ještě bavili a když si Mungan před obědem všiml, že je Danovi už lépe, řekl mu, že je vhodný čas na pokračování v učení.
„Možná si teď budeš myslet, že nejsem normální, když tě chci
učit, i když jsi zraněný, ale mám pro to důvod. Chci ti říct něco
o léčitelství. Chceš být léčitel, a tak musíš ovládat všechny
techniky léčení. O bylinkách a lektvarech si řekneme později. Teď máš šanci si vyzkoušet léčení energií. Jak jsem ti řekl už včera, všude kolem je energie. Tu teď využiješ k léčbě. Jde o to, že dáš ruce nad ránu nebo nemocné místo, zavřeš oči a budeš se
soustředit na to, jak se zranění léčí. Teď dělej co ti řeknu. Protože
máš zraněnou paži, bude to pro tebe spíš jen cvičení postupu, ale
uvidíme. Dej si dlaň zdravé ruky nad ránu – zavři oči – a teď si
představuj, jak se ta rána zaceluje. To samozřejmě samo o sobě
nestačí. Posílej do té rány rukou energii. Při každém nádechu si
představuj, jak do tebe vstupuje energie z okolí a při výdechu ji
pošli do rány.“
Dan vnímal každé Munganovo slovo a všechno dělal přesně tak, jak mu řekl. Po chvíli Mungan pokračoval s instrukcemi.
„Teď si představuj, jak z té rány vychází oslňující léčivé světlo,
které se zužuje až do slabého paprsku, a zároveň s ním se
zaceluje rána. Až zmizí i ten paprsek, necháš chvíli zavřené oči
a budeš se pořád soustředit na energii proudící z tvé dlaně do
rány. Pak až pomalu otevři oči.“
Ani jedno slovo Danovi neuniklo, ale zároveň se nepřestal soustředit. Za pár minut už Dan otevřel oči a podíval se na paži. Rána se na první pohled vůbec nezcelila, a tak se jen zklamaně podíval na Mungana a řekl.
„Jak vidím, moc mi to nejde.“
„Ne všechno je Dane přesně takové, jak se na první pohled zdá.
Léčení tímto způsobem ovládá ve velice omezené míře každý.
A rozhodně nepočítej s něčím, co jsi viděl v nějakém seriálu.
Rozhodně léčení energií neprobíhá tak, že dáš ruce na ránu,
objeví se záře a rána zmizí. Ve skutečnosti jsi právě tu ránu nabil
positivní energií a bude se rychleji uzdravovat. V podstatě jsi
zkrátil dobu hojení a o to jde. Časem se zdokonalíš tak, že se ti
taková rána zahojí do jednoho až dvou dnů. Tedy rána, zranění
nebo nemoc, kterou tímto způsobem budeš léčit. A to i ostatním.
Je ale lepší, když to opakuješ podle velikosti zranění i několikrát
denně.“
Po malé lekci léčení dal Mungan Danovi bylinnou hojivou mast a ránu mu rovnou natřel, řekl mu ještě něco o léčivých bylinkách a po večeři ho poslal domů.
Doma Dan řekl, že špatně uhnul výpadu a trochu se řízl. Vlastně to byla pravda, ale útočník nebyl člen šermířského klubu, ale lapka. Máma tušila co se stalo a když šla spát, nejradši by si pořádně promluvila s Munganem. Sotva v domě zhasla světla, otevřely se dveře ložnice manželů Novohradských a Martina poznala postavu Mungana. Opatrně vstala, aby nevzbudila manžela, který rychle usnul, a vyšla před pokoj za Munganem.
„Jak je možné, že Dan přišel s ránou na ruce? Co se vlastně
stalo?“ vyjela Danova máma na Mungana, ale jenom šeptala, aby
nikoho nevzbudila.
„Měla bys na něj být hrdá. Přepadla nás skupina čtyř lapků a Dan byl vážně statečný. Ani jsme moc netrénovali, ale když jsme byli
v ohrožení, nebál se bojovat. Dokonce mi zachránil život před
jedním lapkou, co mi šel po zádech.“ utěšoval ji.
„Vážně?“ vyhrkla Martina a rozzářili se ji oči „Každopádně jsi ho měl líp hlídat. Teď už to ale nemá smysl řešit. Zatím nazdar.“
„Dobře Martino. Příště si dám větší pozor. Měj se dobře a dobrou noc.“
Tímto rozhovorem skočil Danův první víkend, ztrávený studiem ve Třetí sféře. Před ním bylo ale několik let, kdy se od Mungana bude učit řadu věcí.
Vzduch se ochladil a i listy stromů hlásily příchod podzimu svými barvami. Byla sobota ráno, a tak Dan odešel na Slovanské náměstí za Munganem. Ani tento víkend se nelišil od ostatních. Mungan přišel přesně včas a s Danem šli stejnou cestou k portálu. Už uplynulo několik týdnů od toho, co se Dan začal učit od Mungana a dělal velké pokroky. Evidentně mu hodně pomohlo, že mu máma předvedla telekinezi a levitaci, protože telekinezi už ovládal celkem dobře. Dokonce už pohnul i kilovým předmětem na vzdálenost deseti metrů. Sice měl problémy s tím, udržet něco delší dobu ve vzduchu, ale i s tím se pomalu vypořádával. Mungan viděl, jak rychle se Dan učí, a tak chtěl zkusit levitaci.
„Dane! Pojď sem.“ zavolal Mungan po dvou hodinách tréninku
telekineze, prokládaného studiem rostlin a hub.
„Co budeme dělat teď? Už bych si rád odpočinul.“
„Vím. Jsi unavený. Ale ještě máš dost sil. Jen nejsi zvyklý vydat
ze sebe vše co máš. Tady si lehni.“ ukázal Mungan na zelený
trávník za srubem „Uvolni se a zavři oči. Teď si zkusíš levitaci.
Opakuj se mnou, co budu říkat.“
„Dobře. Můžeme.“ řekl Dan hned jak se uvolnil.
Mungan si klekl vedle Dana a ruce dal mírně pod Danův bok, zhruba v místě ledvin. Ukazováčky a prostředníčky měl natažené a malíčky a prsteníčky, ohnuté do dlaně, překrývaly palce.
„Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“
„Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ opakoval Dan.
„Představuj si jak kolem tebe proudí vzduch. Cítíš jak tě hladí.
Snaž se s ním sžít. Až budeš cítit i ten nejslabší závan větru,
představ si, že se lehce nadnášíš. A stále se mnou opaku. Lehký
jak pírko, pevný jak proutek.“
„Lehký jak pírko, pevný jak proutek. Lehký jak pírko, pevný jak
proutek. Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ opakovali spolu stále dokola.
Uplynulo několik minut, po které se oba soustředili jen na to jedno, když si Mungan všimnul, že se Dan asi na vteřinu lehce vznesl. Mungan Dana vyzval aby se soustředil ještě víc, a pak se Dan vznesl asi pět centimetrů nad zem a to zhruba na minutu. Pak se Dan opět snesl na zem a otevřel oči.
„Cítil jsi to?“
„Ano. Byla to nádhera. Všude kolem mě vzduch. Bylo to – bylo
to něco úžasného. Nedá se to ani popsat.“
„Byl jsi jen pár centimetrů nad zemí a to je jen začátek. Navíc
jsem ti celkem dost pomohl já. Když ale budeš každý den cvičit,
můžeš levitovat jako máma, možná lépe.“
Dan povzbuzený Munganovými slovy zapomněl na únavu a spěchal do učení dalšího, co ještě nepoznal.
„Teď tě naučím něco, co bys neřekl, že se musí učit. Je to umění
chůze.“
„Umění chůze? Ale vždyť chodit umí každý.“
„Ano. To umí. Ale ne tak rychle, jak by mohl. Časem poznáš, že
rychlá chůze se může hodit víc, než by sis myslel. Abys vůbec
mohl hodit rychle, musíš se stát částí krajiny a počítat s každou
nerovností. Jen tak nebudeš zpomalovat kvůli každému kameni
a pokaždé, když se bude cesta stáčet. Pojď na cestu před srubem
a zkusíš si malý slalom.“
Mungan Danovi nachystal krátkou trasu plnou ostrých zatáček a kamenů na cestě.
„Tak pojď. A nezapomeň. Nezpomaluj, ale každou nerovnost
nohama vyrovnávej.“
Dan si stoupl na začátek dráhy a rozešel se tak rychle, jak jen mohl. Když ale procházel první prudkou zatáčkou, zpomalil. Následovalo místo plné kamení. Když Dan přecházel různě velké kameny, pořád měnil rychlost chůze.
„No na první pokus to celkem ušlo. Teď se dívej na mě. Sleduj,
jak se prohýbám v kolenou a nahýbám.“
Mungan si stoupl na začátek dráhy a pak se rozešel jak nejrychleji mohl. Dan se díval jak Mungan kličkuje zatáčkami aniž by zpomalil a když šel Mungan přes kameny, prohýbal se v nohách jako tlumiče auta jedoucího přes výmoly. Mungan dráhu prošel alespoň třikrát rychleji než Dan.
„A teď znovu ty Dane.“
Když už Dan procházel překážkovou dráhou skoro stejně rychle jako Mungan, uklidil Mungan cestu a otočil se k Danovi.
„Dobře. A teď, jak jít co nejrychleji po rovince. Člověk vnímá
rytmus a lehce mu přizpůsobuje tempo práce, ale i chůze. Proto
také si někteří při cvičení nebo běhání pouští nějakou hudbu. Ty
využiješ jak rytmu, tak i trochu znalostí, které jsem ti zatím
předal. Vymysli si nějaké verše, v podstatě kouzelnou formuli. Tu
si pak během chůze budeš říkat a čím rychleji ji budeš říkat, tím
rychleji budeš schopný jít. Samozřejmě jsou určité hranice. Ale
rozhodně budeš chodit rychleji než normálně.“
Dan chvíli přemýšlel, stoupl si na cestu, párkrát se nadechl a vydechl, pak se rozešel a začal přeříkávat verše.
„Nohy mé jak vítr jsou a letí vpřed tou dálavou.“
Po pár metrech ucítil rytmus těch slov a šel výrazně rychleji. Po chvíli zvýšil rychlost přeříkávání té fráze a zároveň i rychlost chůze. Šel rychleji a rychleji, až si všiml, že se hodně vzdaluje od srubu. Udělal oblouk aby se otočil směrem zpět a i když sešel z cesty, nezpomalil. Stejně rychle jak šel rovně se i otočil a pak už mířil pořádně rychle ke srubu.
„To by šlo Dane.“ řekl Mungan, když se Dan vrátil.
„No šel jsem dost rychle, ale teď mě taky pořádně bolí lýtka.“
„To je kvůli tomu, jakým způsobem jsi šel. Při tak rychlé chůze
se pochopitelně pořádně namáhají svaly. Proto jim musíš ulehčit,
abys tempo udržel na delší vzdálenost. Proto musíš zapojit
i kolena a nechodit s nohama rovnýma jako prkna. Tak pořádně
namáháš svaly. Když ale budeš ohýbat kolena, svaly se budou
napínat a povolovat a vydržíš jít déle stejně rychle. Teď už to
cvičit nebudeme. Rychlou chůzi můžeš trénovat kdykoli.“
To bylo to poslední, co ho Mungan ten víkend naučil. Jinak jen trénoval to, co už uměl.
Po dvou letech už mu telekineze nedělala velké problémy, dokonce byl schopný odhodit letící šíp proti němu a házet i těžšími předměty. Vyznal se v bylinách, které se dají najít v První i třetí sféře a dokonce už pro něj nebyla neznámá ani rituální a přírodní magie. Byl schopný vyléčit rychle běžná zranění pomocí mastí i energie, zvládl namíchat lektvary na nejčastější nemoci a uměl dobře bojovat. Právě dnes, na jarní slunovrat, se opět sešli Mungan a Dan, tentokrát přímo u portálu.
„Víš Dane, proč jsme se dnes sešli?“
„Podle toho cos mě naučil hádám, že dnes přišel ten den, kdy
provedu rituál hole.“
„Správně Dane. Dnes o půlnoci využiješ co jsem tě zatím naučil,
a vložíš do své hole trochu sebe i trochu energie. Nerad říkám
magie, protože magie je pouze využití energie kolem nás. Ale to
ty ostatně víš.“ pousmál se Mungan.
Prošli portálem a pokračovali na kopec, kde tenkrát, při Danově první návštěvě Třetí sféry, provedl Mungan rituál pro návrat časem. Bylo teprv poledne, a tak měl Dan čas, aby vše důkladně nachystal. Kolem menhiru udělal z kamenů kruh o průměru šest metrů, po obvodu rozmístil do trojúhelníku misky s vodou, hlínou a směsí práškového dřevěného uhlí, síry a sanitru. Misky pak spojil čarami z malých křemínků, které vytvářely tak zvanou triquetru, s horním vrcholem orientovaným na sever. Triquetra je symbol, vyjadřující sílu a jednotu trojice živlů. Významů triquetry je ale více. Má totiž tři vrcholy a trojka je číslo v magii významné. Když měl vše připraveno, sedl si před menhir směrem k severu, hůl si položil do klína a koncentroval se. Na rituál hole totiž bude potřebovat veškerou svou energii a musí být absolutně vyrovnaný a klidný.
Půlnoc se blížila a Dan se cítil připravený. Mungan, který doposud seděl opodál a sledoval Dana jak se připravuje na rituál, se zvedl a došel k Danovi.
„Teď už musím jít. Pamatuješ si průběh rituálu?“
„Ano Mungane.“
„Tak já na tebe počkám pod kopcem a budu hlídat, aby tě nikdo
nevyrušil.“
„Děkuji Mungane.“ Dan byl sice dokonale připravený provést
rituál hole, ale stejně tak byl nervózní. Proto odpovídal tak
krátce. Snažil se potlačit tu nervozitu, aby nic nepokazil.
Mungan pomalu zmizel ve tmě mezi stromy a šel pod kopec na cestu. Na vrcholek kopce dopadaly sluneční paprsky, takže Dan neměl problémy s tmou. Rituál mohl začít.
Dan došel k misce s hořlavou směsí a po chvíli ji pyrokinezí zapálil. Pak dosel k menhiru a z kapsy pláště vytáhl křišťál velký jako dlaň, vybroušený do kapky. Položil ho na zem před menhir, natáhl k němu ruce a telekinezí ho posadil do jamky na vrcholu menhiru. Poodstoupil, vzal svou hůl, položil ji ze severní strany před menhir a klekl si před ni. Sklonil hlavu a začal přeříkávat formuli.
Volám vás živly o pomoc žádám,
kousek ze sebe do hole vkládám.
Já i hůl moje jedno teď jsme,
hůl má prodloužením rukou mi je.
Jako dva bratři na cestách, v boji,
bok po boku oba si stojí.
Jeden druhému vždy pomůže,
proti nám zloba už nic nezmůže.
Světlo do srdcí chceme rozsévat,
z dálky nás bojí se ten kdo se hněvá.
Oba teď budeme nástrojem dobra,
mír a lásku tam kde je zloba.
Kdo zkusí nás použít k účelu zlému,
okusí třikrát co přeje druhému.
Jak Dan začal přeříkávat tyto verše, každá z misek postupně zazářila. Když dořekl formuli poprvé, vyšlehl z misky s ohněm mohutný plamen, vysoký alespoň dva metry, ale Dana nespálil. Byl totiž úzký jako Danova paže a teplý jen jako plamen svíčky. Po druhé když dokončil formuli, zazářila miska s vodou a vytryskl z ní pramen. Ten se spojil nad Danovou hlavou s plamenem z misky ohně a jak pramen vody tak plamen se zmenšili na třetinovou velikost. Jen co Dan dořekl potřetí verše, zazářila tmavým světlem miska s hlínou a doslova z ní vyrostl hliněný sloup. Když se všechny tři sloupy spojili, vytvořili klenbu nad Danem a zároveň o něco povyrostli. Dan zvedl hlavu k obloze a řekl jednou jiné verše.
Volám i tebe větře mocný,
prosím tě nyní pomoz mi.
Tři živly klenbu zde tvoří,
však bez přízně tvé snadno se zboří.
Povzbuď je prosím sílou svou
do hole mé vlož lehkost tvou.
Jen co to dořekl se zvedl silný vítr, klenba se zachvěla, ale malý vzdušný vír ji vytáhl ještě do výšky. Každý sloup se začal kroutit jakoby to byly tři úzké víry a klenba se zpevnila tak, že ani buldozerem by nešla zbořit. Danova hůl se vznesla a kolem ní byly cítit rotující vzdušné proudy. Z vrcholu klenby vyšlehl úzký plamínek přímo do křišťálu na vrcholu menhiru a světlo, které se v nádherně broušeném křišťálu lámalo ozářilo oranžovým světlem vrcholek kopce. Několik vteřin bylo na paloučku světlo skoro jako ve dne. Pak klenba zmizela a s ní i světlo. Danova hůl se snesla k zemi a Dan vše uklidil. Po pár minutách by už člověk nepoznal, že se tam něco dělo. Dan si vzal svou hůl a v očích měl radost. Na tohle čekal od chvíle, kdy se o rituálu hole dozvěděl.
Kapitola 11. Křest ohněm
Ještě se podíval na menhir a pak zmizel ve tmě lesa. Zamířil stejným směrem co Mungan a po několika minutách už mezi stromy zahlédl cestu. Mungana ale nikde neviděl. Když se pořádně rozhlédl, všiml si postavy sedící u stromu. Přišel blíž, aby se podíval jestli je to Mungan. Stál asi dva metry před osobou když si všiml lan, kterými je přivázaná ke stromu a roubíku v puse. Podle pláště poznal, že je to Mungan. Ten mu už ale nestihl dát znamení, že lapkové jsou pořád tam, jenom se zkovávají za stromy.
„NA NĚJ!“ zaslechl Dan. Ten hlas znal. Byl to Wendrs.
„Kdo pak to tu je? Že by si čtyři starci s meči zasedli na druida
a jeho učně?“ zasmál se Dan a připravil se na boj a obranu Mungana. „Zaprvé nejsme starci a zadruhé jsme si na vás nezasedli. Dnes vás konečně zabijeme a další útok nebude zapotřebí.“ pousmál se Wendrs, který pomalu přišel k Danovi.
Jeho kumpáni se zastavili za jeho zády a čekali co se bude dít. Dost je zaskočilo, že Wendrs neútočí.
„Jak vidím už nejsi ten chudinka co jsme minule málem zabili.
Mu – chci říct Ten druid s tebou udělal hodně. Dokonce ses
přizpůsobil zdejším způsobům. Takže souboj jeden na jednoho?
S meči – pochopitelně.“
„Copak? Bojíš se hole druidova učně?“ zasmál se Dan na Wendrsův účet.
„Mě se žádný šašek z První sféry smát nebude! Chtěl jsem být
férový. Ale když ty takhle – NA NĚJ!“
Wendrs jen mávl mečem na znamení útoku a jeho tři pomocníci se rozběhli na Dana. Ten ale neváhal a švihl holí v jedné ruce směrem k nohám tří lapků. Z hole vystřelila slabá tlaková vlna a tři muži spadli na zem jako domeček z karet.
„Děkuji větře.“ řekl si Dan „To je vše co umíte?“ zasmál se druidský učeň.
„Bábovky jedny. Zvednout a zabte ho!“
„Stromy mocné volám vás, pomozte mi nyní já jindy vám zas.“
zvolal Dan a ze země vylezlo několik kořínků, které spoutaly ty
tři na zemi.
„Dobře mládenče. Je to mezi námi. Tas meč!“
Dan opřel svou hůl o strom, ke kterému byl Mungan přivázaný a zpod pláště vytáhl jednoruční meč a dýku. Meč držel v pravé ruce a dýku v pravé ruce si dal ostřím směrem k loktu.
„Tak pojď Wendrsi. Uvidíme kdo je lepší.“
Wendrs po Danovi sekl a zároveň si vytáhl taky dýku. Dan útok vykryl, ale následující výpad už mu dal celkem zabrat. Jak uhýbal Wendrsovu meči, sjela mu noha po kořeni a musel se trochu stáhnout.
„Copak? Snad nejsou stromy proti tobě?“ zasmál se hlavní lapka.
„Ani bych neřekl.“ odpověděl Dan a využil Wendrsovi nepozornosti.
Dan sekl mečem po Wendrsovi, ale ten to těsně vykryl. Teď už stál Dan přesně vedle Mungana a když si uvědomil kde stojí, pokusil se toho využít.
„Schválně jestli vykryješ tohle.“ pousmál se Dan a bodl mečem těsně vedle Wendrsovi pravé ruky.
Ten se jen pousmál a okomentoval Danův pokus ho bodnout, ale neviděl, co udělal levou rukou, ve které měl dýku. Když se Dan pravou rukou natahoval k Wendrsovi, levou rukou šel dozadu a přeřízl provaz, kterým byl Mungan přivázaný ke stromu. Zároveň předal Munganovi svou dýku a když se zase narovnal, zasmál se Wendrsovi.
„Stále mě podceňuješ. Já tě nechtěl bodnout. Chtěl jsem osvobodit Mungana.“
Sotva to dořekl, v otočce dal svůj meč Munganovi a vzal si svou hůl, kterou před soubojem opřel o strom. Když stál zase čelem k Wendrsovi, všiml si, že Mungan stojí v klidu s mečem sklopeným a stejně tak i Wendrs.
„Výborně Dane. Výborně.“ chválil ho zase Mungan.
„Co se to tu – aha. Už to asi chápu.“
„Víš Dane. Trénink je něco jiného než boj na život a na smrt.
A tak, když jsi dnes provedl rituál hole a dostal se tak zase o kus
dál, musel jsem tě vyzkoušet.“
„A Wendrs je tvůj starý kamarád.“ pousmál se Dan.
„No tak starý snad ještě ne,“ zasmál se Wendrs „ale dejme tomu,
že Mungan a já jsme něco jako bratři. Prostě výborní přátelé.“
„Ano. Ale nejsme ani jeden bezchybní. Že Wendrsi? Málem ses
prozradil.“
„Jo. Ale zachránil jsem to. To víš. Kdo si má pamatovat, jestli ses
už představil nebo ne.“
„Ale vždyť před lety mě jeden váš pomocník sekl. To jste
přátelé?“
„Máš pravdu Dane. Zní to blbě, ale bylo to omylem. Říkal jsem ať
dávají pozor aby se nikomu nic nestalo. Ale jak mohl chudák Koldr vědět, že to nevykryješ? A vůbec. Kde jsou ti tři?“
„Myslím, že vím kde.“ pousmál se Dna a popošel k třem mužům,
které držely na zemi kořeny. Lehce klepl holí do kořenů a ty zmizely v zemi „Omlouvám se pánové.“
„V pořádku. Aspoň jsme si trochu odpočli.“ odpověděl
s úsměvem v tváři Koldr.
„Asi bych ti měl Dane představit tvé protivníky.“ řekl Mungan
„Tak Wendrse a Koldra už znáš. Ten s plnovousem je Barbat
a tohle je Lonharm. Lučištník. Proto nebyl těžkým soupeřem
v boji s mečem.“ pousmál se Mungan.
„Myslím, že nám všem vyhládlo a korbel piva by taky nevadil.
Snad bude má oblíbená brněnská hospoda otevřená. Zvu vás.“ řekl veselým tónem Wendrs a celá skupina se dala na cestu do Brna Třetí sféry.
Když došli na brněnské náměstí, otevřel Wendrs dveře hospody U převozníka. Sice je tato hospoda daleko od řeky, ale založil ji před třemi sty lety jeden bývalý převozník. Když už byl moc starý na práci převozníka, několik let cestoval, hlavně pěšky, a pak se usadil v Brně Třetí sféry a založil hospodu, kterou provozoval se synem. Ten mu byl taky velkou oporou při cestování. Wendrs si objednal pivo, stejně tak i Koldr, Barbat a Lonharm. Mungan s Danem si dali horkou medovinu. Ostatně tu zde měli opravdu výbornou. Tak skupina pila až do svítání, ale samozřejmě se hlavně bavili, takže byli celkem střízliví.
Kapitola 12. Zpráva
Roky ubíhaly, zimu střídalo teplo, ptáci odlétali do teplých krajů a zase se vraceli a Dan se učil nové a nové věci. Dokonce už dokončil bakalářské studium na Masarykově univerzitě v Brně obor Psychologie. Teď už si jen dělá různé kurzy v oblasti psychologie a má vlastní ordinaci. Je soukromý dětský psycholog. Krom normálních metod má oprávnění na provádění hypnoterapie a také využívá regresivní terapii.
Byl dvacátý březen, kolem osmé hodiny večer a Dan už odcházel z ordinace domů. Vzal si kufřík s věcmi a když otevřel dveře, stál v nich Mungan.
„Promiň, že tě takhle překvapuji, ale mám pro tebe něco důležitého.“
Dan pozval Mungana dovnitř a sedli si v ordinaci na křesla.
„Co se děje? Už jsme se neviděli aspoň půl roku. Kdes byl a co se
děje?“ Dan byl zvědavý jako malé dítě a to už mu je dvacet pět.
„Měl jsem moc práce. Nemohl jsem se ukázat dřív. Byl jsem na
pouti po moravské říši ve třetí sféře. Když jsem se vrátil do Brna,
konalo se zvláštní shromáždění Nejvyšší rady mágů. Nějaký
hraničář objevil v rujně loveckého hrádku zprávu. Byla
zašifrovaná, ale vyluštění byl ten nejmenší problém.“
„Co v ní bylo?“ přerušil ho Dan.
„To je právě ono. Píše se v ní o nějaké kouzelné zbrani, která prý
udělá z každého výborného válečníka.“
„A to je nějaký problém, že to řeší Nejvyšší rada mágů?“
„Ano. Je to ohromný problém. Při minulém slunovratu jsme
zatkli několik temných mágů při volbě jejich velitele.“
„Promiň, ale pořád mi uniká proč je to tak vážné.“
„Temní mágové používají magii pro vlastní potřeby a ne zrovna
pro dobré účely. To jistě víš. Jako jednotlivci a malé skupinky
nejsou žádnou velkou hrozbou. Ale Když jsme je zatýkali, volili
si velitele pro skupinu aspoň dvou set temných mágů. A to už je
problém. Dovedeš si představit, co by dokázalo tolik temných
mágů, kdyby jim velel jenom jeden velitel?“
„Nezískali moc v První sféře, když je ještě nepronásledovala
církev, tak se pokusí ovládnout Třetí sféru.“
„V podstatě máš pravdu. Ale obávám se, že Třetí sféra jim stačit
nebude.“
„Snad si nemyslíš, že ...“
„... že po ovládnutí Třetí sféry se pokusí ovládnout i První? To si
nemyslím. Řekl bych, že nejdřív budou nenápadně nabírat
stoupence v První sféře a učit je ovládat magii.“
Dan nebyl schopný slova. Posledních několik měsíců žil klidným životem a teď ho navštíví Mungan a seznámí ho s takovou hrozbou. Chvíli bylo absolutní ticho. To ale Mungan prorazil otázkou na Dana.
„Teď už chápeš, proč musíme najít tu zbraň?“
„Ano. Kdyby ji dostali temní mágové a dali ji svému veliteli ...“
„... nic by je nezastavilo. Mysleli by si, že jsou neporazitelní a to
by jim dodalo povzbuzení k boji.“
„Jen se stavím doma, řeknu to mámě, aby si dávala pozor, vezmu
si pár věcí a můžeme jít.“
„Martině už jsem vše řekl. Zúčastní se malého soustředění pro
mágy, kteří nepoužívají magii a své schopnosti nijak často a pak
bude v tajné službě pro hlídání temných mágů.“
„Tajná služba pro co?“
„Tajná služba pro hlídání temných mágů byla nedávno založena,
protože jsme odhalili jejich činnost v První sféře. Má tedy hlídat
jejich aktivitu a zabránit útokům a jiným činnostem temných
mágů.“
„A co táta a brácha?“ rodina Novohradských stále bydlela
pohromadě. Dan ani Marek neměli rodinu, tak se nemuseli zatím
nikam stěhovat.
„Vzhledem k situaci se rozhodla Nejvyšší rada mágů, že všichni,
kdo ví o Třetí sféře, ale svým rodinám to neřekli, tak můžou
udělat teď. Jsou totiž v ohrožení sami, ale i jejich rodiny.“
„Takže máma jim všechno řekla?“
„Ano. A co víc, Marek chce absolvovat nějaký výcvik.“
„Marek? To jsou mi věci. Vždyť pro něj to byla vždy jenom
hromada keců. Tak mluvil o magii.“
„To je možné. Ale když zjistil, že je to všechno pravda, změnil
názor. Sice je moc starý na to, aby ovládl magii a telekinezi aspoň
za pár let jako ty, ale základy alchymie ho mohu naučit a umět
bojovat s mečem se mu bude hodit.“
Po krátkém rozhovoru se zvedli a jeli k Danovi domů. Dan vyměnil pracovní oděv za plátěnou halenu a kalhoty, kolem pasu si dal kožený pásek s pochvou, jednoručním mečem a dýkou, přes rameno brašnu na masti a jiné drobnosti a přes sebe plášť s kapucí, ve kterém měl měšec s pár zlaťáky. Už chtěl Dan odejít, když si vzpomněl na boty. Přece nemůže do Třetí sféry v teniskách. Vzal si kotníčkové kožené boty, které si asi před rokem koupil u ševce, u kterého si kupoval i své první boty do Třetí sféry. Když odcházeli, zaslechl Dan kroky v patře. Otočil se a po schodech se blížil Marek v podobném šatu.
„Ahoj brácho. Promiň, že jsem se ti smál. Víš, nikdy jsem
neviděl důkaz existence něčeho jako je Třetí sféra.“
„To je v pořádku. Většina lidí nevěří, dokud neuvidí hmatatelný
důkaz.“ odpověděl Dan.
„Měli bychom jít.“ vyzval je Mungan.
Trojice vyšla z domu a Marek zamkl dveře. Pan Novohradský byl ještě v práci. Sice už byl večer, ale pan Novohradský měl moc práce. Trojice se dala na cestu do Munganova srubu. Trolejbusem se svezli na Královopolské vlakové nádraží, prošli tunýlkem a pak šli po cestě za tratí směrem na Řečkovice. Když došli k chemičce, vylezli do kopce směrem od města a za chvíli stáli na místě, které už Dan důvěrně znal, ale Marek zde byl jen dvakrát.
„Nevím proč, ale pokaždé mám před průchodem takový divný pocit.“ řekl trochu nervózně Marek.
„To nic. Je to trochu nezvyk.“ uklidňoval ho s úsměvem Dan.
Mungan otevřel portál a prošli do Třetí sféry. Čekala je ještě cesta po tmě do Munganova srubu, ale ta jim uběhla celkem rychle. Dan s Munganem vzpomínali na Danovi začátky a Marek se nestačil divit, co všechno jeho bratr zažil. Když konečně dorazili do srubu, sundali si pláště, Mungan vytáhl kožešiny z truhly aby měl Dan a Marek kde spát a po malé večeři všichni usnuli.
Druhý den ráno se trojice nasnídala a ještě dopoledne vyrazil Mungan s Danem na zasedání Nejvyšší rady mágů. Marek zůstal ve srubu, četl si knihy o alchymii a trénoval boj s mečem na figuríně. Nejvyšší rada mágů je něco jako naše vláda. Ale ne to stejné. Nejvyšší rada mágů se starala pouze o udržení pořádku, takže vlastně měla jen jakousi dohlížecí funkci. Sestávala se ze sedmi druidů, sedmi bojových mágů, sedmi léčitelů, sedmi hraničářů a sedmi alchymistů. V Nejvyšší radě mágů jsou však i čestní členové, kteří se nepočítají do těch třiceti pěti běžných členů. Jsou to mágové, kteří udělali něco významného. Mimo jiné i Mungan Crann. Mungan s Danem prošli Brnem Třetí sféry a vyšli na kopec, na kterém stál hrad. Byl to kopec, na kterém stojí v První sféře Špilberk. Zdejší hrad byl však jiný. Hradby byly kruhové a byla v nich jediná brána. Ta byla velká akorát pro průjezd jezdce na koni nebo kočáru. Byla tak úzká, že kočáry, které tou branou projížděly jen výjimečně, musely jet opravdu pomalu, aby koly nedrhly o stěny. Hradby byly aspoň osm metrů široké, samozřejmě krom cimbuří, a zhruba dvacet metrů vysoké. Dan si hradby prohlížel a protože zde byl poprvé, musel se Mungana zeptat.
„Mungane, proč jsou ty hradby tak mohutné? Vždyť tady žádná
válka nikdy nebyla.“
„Sice tady žádná válka nebyla, ale vždy tu byli temní mágové
a Rada se vždy bála toho, že by se spojili. Přeci jen nemají
zábrany a jejich útok by nebyl nic, co by zvládly normální hradby.
Navíc tento hrad je hlavní sídlo Nejvyšší rady mágů a opevnění
sloužící pro ochranu lidí z Brna i okolí.“
Mungan s Danem prošli branou, kterou hlídala stráž a před nimi se objevil park s fontánou a opět kruhová budova s třemi malými věžemi. Mungan zavedl Dana do pátého patra, kde byla zasedací místnost Nejvyšší rady mágů. Všichni už seděli u stolu, který byl ve tvaru písmene U. Uprostřed stála žena, ve které Dan poznal krejčí co mu šila šaty, trpaslík, kterého ještě neviděl a hraničář, který našel tu zprávu zmiňující se o kouzelné zbrani. Mungan se rozhlédl a s Danem si stoupli k třem osobám, které tam už byly.
„Jsme všichni. Zasedání může začít.“ řekl jeden z mágů.
„Jak jistě víte, sešli jsme se zde kvůli zprávě, kterou našel zde
přítomný hraničář Elrom.“ začal člen rady z řad druidů.
„Je nutné, aby byla ověřena pravost zprávy a případně nalezena ta zbraň, o které se v ní píše.“ pokračoval nějaký bojový mág.
„A to bude právě vaším úkolem.“ řekl léčitel.
„Doufám, že radě nebude vadit, když vezmu svého učně.“
„Je­li schopný se této akce účastnit, nevidí v tom Rada problém.
Již dlouho probíhá hledání nějaké indície a druidův učeň by si
mohl všimnout přehlédnutých stop.“ odpověděl jeden hraničář.
„Během dvou dnů vyrazíte na zříceninu loveckého zámečku, kde
byla zpráva nalezena a další kroky budou na vás. Každý třetí den
pošlete zprávu, co jste zjistili a kam pokračujete. Hlášení ale
posílejte výhradně po poslech rady. V každém městě je alespoň jeden. Platí nejvyšší utajení, takže dbejte na to, aby vás nikdo
nesledoval ani nezachytil vaše hlášení.“ byla poslední slova, která
Rada měla na srdci.
„Co náklady na hledání, cestu, jídlo a podobně?“ zeptal se Elrom.
„Rada vám vše proplatí po návratu. Pro začátek dostanete sto
zlatých.“ zněla odpověď.
Skupina se po sobě podívala. Bylo jasné, že už nikdo nic nechce říct, tak se Mungan rozhodl ukončit zasedání.
„Děkujeme. Myslím, že všichni víme, co potřebujeme. Pokusíme
se zjistit co nejvíc.“
Pak skupina kývla hlavou místo rozloučení a Nejvyšší rada mágů odpověděla také skloněním hlavy jako popřání štěstí na cestu. Skupina sešla do přízemí, kde dostala měšec se sto zlaťáky a všichni vyšli před hrad.
„Rozdělíme si těch sto zlatých rovným dílem a každý si kupte
vybavení, které si myslíte, že budete potřebovat. Zbytek si
schováme na cestu. Vyrážíme zítra v poledne. Souhlasíte?“
chopil se Mungan vedení družiny.
„Jsem pro.“ odpověděla žena „Mimochodem jmenuji se Veris
a jsem čarodějka.“
„Čekat déle nemá smysl. Taky souhlasím. Jinak jak jste na
zasedání slyšeli, jsem Elrom. Hraničář.“
„Každou hodinou přicházím o pár nádherných kamínků. Odchod
zítra v poledne je myslím ideální. Jo a menuju se Carpal.
Válečník co se rád přidá k výpravám za poklady.“ řekl trpaslík.
„Já samozřejmě nemám námitky. Čím dřív vyrazíme, tím líp.
A pro ty co mě neznají, jsem Dan Novohradský. Léčitel a učeň tady Mungana.“
„Dobře. Takže tedy zítra v poledne na náměstí. A pro úplnost,
jsem Mungan Crann. Syn Guaire Cranna a druid.“
Družina si rozdělila zlaťáky a pak se rozešli do různých obchodů doplnit výzbroj a výstroj.
Kapitola 13. Výprava
Nákupy všem uběhly celkem rychle. Družina byla celkem slušně vybavená a přiblížil se odchod. Když ručičky hodin na náměstí ukázaly poledne, všichni stáli připraveni na náměstí. Lana, pochodně, jednoruční meče, to bylo to, co si většina členů výpravy brala s sebou. Nikdo nevěděl co je čeká, a tak chtěli být připraveni na všechno.
„Všichni připraveni?“ zeptal se Mungan.
Místo odpovědi ano se všichni po sobě jen podívali.
„Dobře tedy. Vyrazíme. Elrome? Nejdřív navštívíme místo, kdes
našel tu zprávu.“
„Ehm. Tak tedy za mnou.“ řekl Elrom a skupina vyrazila.
Následovala cesta skrz lesy. Elrom je hraničář, a tak mu cesta terénem přišla normální. Navíc rychlejší než po cestách. Ostatním cesta lesem taky nijak nevadila, nemluvě o tom, že se někdo mohl dozvědět o jejich úkolu a našla by se řada lidí, která by je přepadla jen kvůli informaci o kouzelné zbrani. Takže cesta lesem byla nejen rychlejší, ale i bezpečnější. Skupina procházela mezi stromy, křížila obchodní stezky a všichni se bavili o tajemné zprávě a zbrani o které se zmiňuje. Dan se bavil s Munganem o tom, co udělají, až dorazí na místo. Něco ho nutilo se otočit, a tak se podíval za sebe. Na cestě, kterou právě přešli, stál muž v potrhaném šedém plášti. Když zahlédl, že se Dan otočil, nasedl muž na povoz a práskl do koní. Ujížděl pryč po cestě a volal na koně, aby přidali. Dan se otočil k Munganovi a zamyšleně se na něj podíval.
„Děje se něco Dane?“ zeptal se ho Mungan.
„No – ale to nic. To nebude důležité.“ řekl nejistě Dan.
„Cos viděl? Řekni mi to prosím. Právě maličkosti a nedůležité
věci mnohdy rozhodnou.“
„Tak dobře. Měl jsem pocit jakoby nás někdo sledoval. Tak jsem
se otočil a na cestě stál muž v potrhaném plášti. Ale když si
všiml, že jsem se otočil, naskočil na povoz a ujížděl rychle pryč
dál po cestě.“
„Hmmm. Měli bychom si dávat pozor. Možná to byla jen náhoda,
ale mohl to být i někdo od temných mágů. Jestli se doslechli
o naší výpravě, nebudeme nikde v bezpečí.“ řekl starostlivě
Mungan.
Začalo se stmívat a družinu čekal ještě kus cesty. V noci kvůli tmě nemohli pokračovat lesem, a tak vyšli na louku. Sotva opustili les, Mungan všechny varoval před možností přepadení.
„Počkejte chvíli. Dan před pár kilometry zahlédl na cestě muže
s povozem, který nás sledoval a když zjistil, že se na něj Dan
dívá, rychle ujel. Mohla to být náhoda. Stejně tak ale mohl
temným mágům říct, kudy jdeme. Měli bychom si proto dávat
pozor.“
Všichni se po sobě podívali a rozhlédli se po okolí. Během pár minut se skupina vydala potichu na cestu. Šli celou noc a za svítání dorazili pod lysý kopec.
„A jsme tady.“ řekl Elrom.
„Pojďte rychle nahoru. Celou noc nás někdo sledoval.“ řekla
Veris.
Skupina rychlím krokem vyšla na kopec, na kterém stál lovecký hrádek. Pozorovatel s bystrým okem by poznal místa, kde stály malé pozorovací věže, po kterých zbyly jen hromady kamení a kusy kruhové základny. Částečně rozpadlé hradby ukrývaly skoro neporušenou hlavní budovu, které už ale chyběla střecha, stáje a malý kamenný dům pro služebnictvo. To vše se ukázalo skupině po průchodu branou.
„Pomozte mi někdo spustit mříže před branou.“ zavolal Mungan.
Sotva to dořekl, stál vedle něj Carpal. Mungan se na trpaslíka podíval a doufal, že na ně nebudou mříže moc těžké. Každý si stoupl k jednomu kolu s rukojeťmi, kolem kterého byl namotaný řetěz. Chytli oběma rukama navijáky a pak Carpal na Munganův pokyn vytáhl závlačku. Naviják trpaslíkem trhl a ten se ze všech sil zapřel. Když Dan viděl, jak je to těžké, zavolal na Elroma a běželi jim pomoct. Elrom pomohl Carpalovi, Dan vytáhl klín u Mungana a pak pomalu spustili mříže. Sotva byly dole, zavřeli bránu a zajistili ji trámem.
„Sice proti nám nestojí armáda, ale je dobré se pojistit. Obzvlášť
když nevíme, kdo nás to sledoval.“ řekl Elrom.
„Já zůstanu na hradbách a budu hlídat.“ řekla Veris.
„Dobře. – Elrome. Ukážeš nám kde jsi našel tu zprávu
a podíváme se po nějakých stopách nebo něčem, co by nám
pomohlo.“ seznámil ostatní se svým plánem Mungan.
Veris vyběhla s lukem na hradby vedle brány a ostatní šli do hlavní budovy. Na chodbách ležely po zemi svícny a pochodně, nábytek byl rozházený. Vypadalo to tam jako po boji, ale nikde žádná těla ani zbraně. Co bylo ale opravdu zvláštní, všechno tam bylo rozházené po zemi až na knihy. V několika místnostech byly stěny plné polic na knihy, ale nikde nebyla žádná kniha.
„Kdo by po dobití hradu vzal jen knihy?“ přemýšlel nahlas
Carpal.
„A kdo by uklízel mrtvoly?“ zeptal se Dan.
Když došli do sálu ve druhém patře, stoupl si Elrom ke krbu a ukázal na obraz nad ním.
„Za tímhle obrazem byla ta zpráva.“
„A jak jsi tu zprávu našel?“ zeptal se zvědavý Dan.
„Občas tady přespávám a posledně jsem se zadíval na ten obraz.
Pak jsem si všiml trčícího papíru zpod toho obrazu. Vytáhl jsem
ho a hned mi bylo jasné, že je to nějaká šifra, protože na něm byly
různě rozházená písmena.“
Rozdělili se a začali prohledávat sál. Dan hledal kolem krbu a ostatní hledali po truhlách, skříních a kolem dlouhého stolu. Nikdo nemohl najít žádnou stopu. Pak si Carpal všiml, jak si Dan prohlíží krb. Carpal na Dana zavolal, jestli ho něco napadlo, ale Dan mu neodpověděl a dál se díval na krb.
„Dane!“ zvedl trpaslík hlas.
„Ehm – Ano? Pardon. Jen jsem přemýšlel, proč ta zpráva byla
zrovna za tímhle obrazem.“
„No je nad krbem a ten je odjakživa považován za významnou
část místnosti.“ uvažoval Mungan.
„To ano. Z tohohle pohledu by byl jasná volba. Aspoň pokud by
chtěl autor, aby tu zprávu někdo našel. Ale šifra byla celkem
lehká a jen tak kdekomu říct o takové zbrani ...“
„To je pravda. Když se tu bojovalo, mohl tu zprávu najít kdokoli.
Z tohoto důvodu by bylo lepší tu zprávu schovat jinam. A pokud
to muselo být za obraz, je zde dost jiných.“ přidal se ke
spekulování Elrom.
„A proč podle tebe teda byla ta zpráva zrovna za obrazem nad
krbem?“ zeptal se Dana Carpal.
„Autor musel chtít místem zprávy něco naznačit.“ řekl potichu
zamyšlený Dan „krb – oheň – teplo – dřevo – uhlí – popel ...“
přemýšlel Dan nahlas.
Všichni čekali co Dana napadne, když se mu konečně rozzářili oči radostí a bylo jasné, že na něco přišel.
„Teplo! Víte co se stane když na papír vylijete citronovou šťávu
a pak ho nad ohněm zahřejete?“
„Citronová šťáva ztmavne.“ řekl Elrom.
„Přesně. Máte tu zprávu?“
„Jistě. Sice si ji Rada chtěla nechat u sebe, ale nakonec se
spokojili s kopií.“ řekl vesele Elrom a vytáhl zprávu.
Dan ji vzal, mávnutím ruky zapálil svíčku na stole a zprávou hýbal nad plamenem. Na pár místech se mezi inkoustem textu objevila tmavá čára, až po chvíli byl zřetelně vidět plánek. Všichni se stoupli do kruhu kolem zprávy a prohlíželi si plánek.
„Výborný. Máme plánek, ale co s ním? Nikde není křížek ani
jiný označení nějakýho místa.“ brumlal si Carpal.
„Nemusí to být zrovna křížek.“ odpověděl mu Mungan „Někdy
stačí i obrázek. Jako třeba – šachová figurka.“
„Co asi dělá šachová figurka v plánku budovy? Kde to asi je?“ zeptal se Dan.
„Asi vím kde to je. Tady jsme. Tohle je ten krb, takže ten plánek
srovnáme s ním. Ta šachová figurka je v ložnici pro hosty. Moc
často se nepoužívala, ale na stole tam prý vždy stály šachy, aby se
případní hosté nenudili. Navíc zdejší hradní pán rád hrál šachy
a říká se, že ho nikdo nikdy neporazil.“
Dan strčil zprávu do kapsy a spolu s ostatními následoval Elroma. Prošli několik místností než došli do ložnice pro hosty. Všude byl nepořádek. Rozházený nábytek, svícny, obrazy různé drobnosti z truhel a šaty. Nikde ale žádné zbraně ani těla vojáků. Bylo to čím dál tajemnější. Když došli k ložnici pro hosty, dveře byly zavřené. Všichni se připravili k boji, kdyby tam na ně někdo čekal. Carpal chytl za kliku a pokusil se rychle otevřít. Klika se ale zarazila a dveře se ani nehnuly.
„Sakra. Jsou zamčený. Odstupte. Vyrazím je.“ řekl rychle Carpal
a udělal několik kroků dozadu.
Carpal stál asi pět metrů od dveří když se rozběhl. Nabral rychlost a skočil do dveří. Ty ale držely jako přikované a trpaslík se od nich odrazil. Zvedl se ze země a masíroval si naražené rameno.
„Co je to sakra za dveře?“ nadával Carpal.
„Asi jsou chráněny magicky. Zámek by je neudržel. Aspoň ne
zámek na dveřích ložnice pro hosty. Na ty se nedává zrovna
kvalitní zámek.“ řekl Elrom.
„Něco zkusím. Pozor.“ řekl Mungan a namířil hůl na dveře
„Tutamo re­lego.“ zařval Mungan.
Z Munganovi hole vyšlehl bílý mlhavý proud podobný mraku, který narazil na dveře. Dveře se zatřásly. Carpal se je pokusil otevřít, ale stále pevně držely.
„Nejde to. Asi to bude chtít něco razantnějšího.“ řekl Carpal.
„Třeba by pomohlo nějaké heslo? Něco jako máš na dveřích do
domu ty Mungane.“ řekl Dan.
„Možná ano. Zkuste najít nějakou nápovědu.“ reagoval Mungan.
Kapitola 14. Šachovnice
Všichni hledali něco zvláštního, něco, co by jim pomohlo otevřít ty dveře. Nikdo ale nemohl nic najít. Elrom hledal na dveřích, jestli neuvidí nějaký text, nebo nějaké tlačítko. Přejížděl rukou po zdi vedle dveří, když ucítil, že jeden malý kámen ve zdi trochu vystupuje. Vyškrábal prstem ztvrdlý jíl a pak na něj lehce zatlačil. Kámen zajel a práh před dveřmi cvakl, jako když se odemkne zámek. Všichni se otočili a Elrom práh poodsunul. Pod ním ležel kus pergamenu. Elrom ho zvedl a rozložil.
„Nic na něm není? Že by další neviditelný inkoust?“
„Možná Elrome. Můžeme to zkusit.“ řekl Mungan.
Dan vzal svícen, který ležel na zemi, zapálil svíčku a dal pergamen nad plamen. Nic se ale nedělo.
„Pokud je na tom pergamenu něco napsané neviditelným
inkoustem, není to citronová šťáva. Na odhalení ostatních
neviditelných inkoustů zde bohužel nemám vybavení.“ řekl
sklesle Dan.
„Třeba to není neviditelný inkoust. U krbu nám měl oheň
napovědět, že jde o neviditelný inkoust reagující na teplo. Co by
to mohlo být tady?“ ptal se Mungan ostatních.
„Ten pergamen byl na zemi. Třeba se má posypat hlínou.“
nadhodil Elrom.
„Bylo by to originální, ale moc lehké. Pochybuji, že když byl
první krok tak lehký, bude druhý ještě lehčí. Obzvlášť, když jde
o kouzelnou zbraň.“ odpověděl Mungan.
„Co když je řešení v tom, co udělá každej jako první, když ty
dveře nevodevře?“ zeptal se Carpal?
„Myslíš kouzlo? Že by byl ten pergamen chráněný kouzlem jako
ty dveře?“ odpověděl Dan otázkou.
„No možný to je. Ne?“ reagoval trpaslík.
„Můžeme to zkusit.“ řekl Dan.
Vzal zprávu, položil ji na zem a namířil na ni hůl.
„Detego!“
Z Danovi hole vyšlehl bezbarvý proud energie a na pergamenu se začal objevovat text.
„Chytré. Text může odhalit jen mág. I když temným mágům by to
problém nedělalo a těm by chtěl autor tak mocnou zbraň skrýt.“ komentoval Mungan.
„Taky že skryl. Je to hádanka.“ seznámil Dan ostatní s další
překážkou.
„Někdo si tady dal dost práce se zabezpečením té místnosti. Co
tam sakra může být? “ řekl zvědavě Carpal.
„Další indície k nalezení té kouzelné zbraně. To je jisté.“
odpověděl mu Dan.
„Stmívá se. Carpale? Říká se, že trpaslíci vidí dobře i ve tmě.“
„To je pravda Elrome.“
„Možná bys měl jít hlídat za Veris. Ta teď bude mít problém
někoho zahlédnout.“ řekl Elrom.
„Tak jo. Snad vám tady nebude chybět pomoc trpaslíka.“ usmál
se Carpal a odešel na hrady.
Dan, Mungan a Elrom zatím přemýšleli, co může znamenat ta hádanka. Carpal prošel chodbami a když byl venku, namířil si to za Veris.
„Carpale. Jdeš právě včas. Pěkně se stmívá a já už vidím jen
obrysy a člověka bych nepoznala víc jak na padesát metrů, kdyby
se plížil.“
„Proto sem taky tady.“
„Co ostatní? Už jste něco našli?“
„No zjistili sme, že v té zprávě byl zkovaný plánek a podle něj je
další indície v jednom pokoji. Dveře sou ale chráněný ňákým
kouzlem. Elrom našel pergamen s hádankou, která nám snad
pomůže se tam dostat, ale zatím sme na nic nepřišli.“
„Víš co? Hlídej tady a já se na tu hádanku půjdu podívat.
Hádanky mám od dětství ráda, tak snad na něco přijdu.“
„Jak myslíš.“ řekl Carpal a Veris se otočila k hradu.
„Ehm. Kde vlastně jsou?“ zeptala se ještě Carpala.
Carpal Veris popsal cestu k pokoji pro hosty a pak už šla. Celkem rychle se setmělo a v hradu už nebylo skoro vidět. Vzala si proto pochodeň o kterou zakopla. Z brašny vytáhla křesadlo a křemen a pochodeň zapálila. Stejně jako ostatní hledala mrtvoly válečníku, kteří tam udělali takový nepořádek, ale marně. Pak si všimla ohořelé stěny. Nikde ale nebylo ohořelé dřevo. Když si pak pozorně prohlédla převrácené a polámané křeslo, všimla si trhliny v opěradle, jako by do něj něco prudce narazilo.
„Už vím, kdo to tady dobil.“ řekla Veris, když došla za ostatními.
„Kdo?“ zeptal se hned Elrom.
„Temní mágové. Žádná těla tu nezůstala proto, že by na sebe
upozornili a Rada by po nich šla.“
„To ale mohl být kdokoli jiný. I někdo, o kom ani nevíme.“
oponoval Mungan.
„Možná. Ale museli to být mágové. Všimla jsem si ohořelé stěny.
Bylo to jako po zásahu ohnivou koulí. Žádný popel, žádné uhlíky,
nic. A opěradlo jednoho křesla bylo prasklé, jako po zásahu
tlakovou vlnou respektive koulí energie.“
„Tak to bychom si měli dát pozor. Pokud ví, že tady ta zpráva
někdy byla a dozví se, že ji máme, zaútočí na nás.“ řekl Mungan.
„Podle mě na nás nezaútočí. Tento hrádek byl dobit už skoro před
před dvě stě lety. Pokud ho vážně dobili Temní mágové, určitě už
na to zapomněli. Nebo alespoň zapomněli proč.“ ujišťoval ho
Elrom.
„Teď hlavně musíme otevřít ty dveře.“ přerušil je Dan.
„Ukažte mi tu hádanku.“ ozvala se Veris.
Když pěchota útočí
lučištník odpoví.
Jízda pak pomůže
však katapult ji přemůže.
Už jediné krále zachrání
však rytíř tu žádný není.
Veris si několikrát přečetla verše, ale na nic nemohla přijít. Pak si vzala od Dana plánek a poznala, že šachová figurka na plánku, která je v místnosti, před kterou stojí, je figurka krále. Pak už netrvalo dlouho a spojila si plánek s hádankou.
„Samozřejmě! Že mě to nenapadlo hned.“ vyhrkla vítězoslavně
Veris.
„Co se děje? Přišla jsi na to?“ zeptal se jí Dan.
„Ano. Je to jednoduché. Teda pokud hrajete šachy.“ pousmála se
Veris.
„Ano?“ řekl zvědavě Dan.
„Přece – ROŠÁDA.“ řekla nahlas Veris.
Jen co to dořekla, dveře se pootevřely. Dala plánek Danovi a pomalu otevřela dveře dokořán. Pak všichni čtyři vešli do místnosti, ve které bylo uklizeno a nikde nebyla ani stopa po souboji. V pokoji byly police s knihami, skříně plné oblečení, velká postel s nebesy a stůl, na kterém byly šachy. Jako by host ještě neodjel. Šachy nebyly v základním rozložení, ale tomu nikdo nepřikládal velkou váhu. Třeba před přepadením vyzval hostitel hosta na partii. Hledali proto jinde. Jen Veris se zahleděla na šachy. Něco se jí nezdálo. Už léta hraje šachy a celkem dobře. Po pár minutách přišla na to, co je na nich špatně.
„To není možné.“ řekla Veris.
„Co?“ zeptal se jako první Dan.
„Ty figurky. Takhle nemůžou být rozestavěné. To prostě nejde.“
říkala pořád Veris.
„Jak to?“ zeptal se jí Mungan.
„Čtyři pinčlové takhle v řadě a navíc na kraji – to prostě nejde.
Možná bych přišla na další figury v nemožném rozložení, ale
tohle mi stačí. Navíc tady spousta figur chybí a nikde je nevidím
Tohle nikdo nehrál. Ty figury jsou tak rozestavěné
záměrně.“
„Takže další šifra.“ řekl Elrom, který už nedoufal, že se dostanou
někam dál.
„Co jsou zač ty figury? Teda myslím která je která?“ zeptal se
Dan.
„Tohle je pěšec, tedy pinčl. Střelec, koně pozná každý, dáma, král
a věž.“
„Dobře dobře. Takže dejme tomu, že je to další plánek, nebo
mapa. Co by mohla ukazovat za místo?“ pokračoval Dan
s otázkami.
„No – záleží na tom, co která figurka představuje ve skutečnosti.
Mohl by to být plánek budovy, města, nebo i mapa několika
měst.“ chytl se slova Elrom.
„V šachách je nejdůležitější král. Takže ten asi bude označovat
náš cíl. Dáma je druhá nejdůležitější. Mohla by představovat
město. Ale je na kraji šachovnice. Tam se dávají vyhozené
figury.“ začala mu odpovídat Veris.
„Co když to má znamenat, že celá šachovnice představuje
město?“ skočil jí do výkladu Dan.
„To je možné.“ pokračovala Veris „Pak by věže mohly být
vstupní brána s dvěma strážními věžemi.“
„Město s takovou bránou je široko daleko jediné. Trpasličí město
Dergamon. Ale žijí tam samí trpaslíci a cizince nemají zrovna
v lásce.“ přerušil Elrom Veris „Promiň, že jsem ti zase skočil do
řeči.“
„V pořádku. No a co znamenají koně, střelci a pěšci bohužel
nevím. Nikdy jsem tam nebyla.“
„Takže pokračujeme do Dergamonu. Od tam pošleme zprávu
radě. Měli bychom si obkreslit tu šachovnici a pak ty figury
rozházet.“ řekl Mungan.
Veris vzala pergamen, který našla v zásuvce stolu, brk a inkoust a obkreslila rozložení figur na šachovnici. Ostatní se připravovali k přespání, když zaslechli troubení na roh.
„To musí být Carpal! Rychle za ním.“ zařval Mungan.
Veris už měla šachovnici obkreslenou. Jenom rozházela figurky, strčila pergamen s nákresem do brašny a běžela za ostatními.
Rychle seběhli schody a proběhli přes nádvoří až na hradby za Carpalem.
„Co se děje? Koho vidíš?“ zeptal se Dan, který u něj byl první.
„Čtyři muži v pláštích. Plíží se od lesa.“
„Čtyři?“ zeptal se Mungan.
„Ano. Jenom čtyři. Nikde nikdo další.“
„Počkáme až se přiblíží.“ řekl Elrom.
Družina se ukryla za zbytky hradeb a opatrně sledovala blížící se muže. Kromě Carpala sice všichni viděli jen obrysy postav, ale aspoň něco. Čtveřice se pomalu blížila k hradbám. Když už byli před branou, jeden z nich se postavil a podíval se na hradby, směrem k Munganovi.
„Mungane? Jsi tam? Tady tvůj přítel s dvojitým v.“ řekl muž pod
hradbami.
„Wendrsi?“
„Ano Mungane. Jsem to já. Rychle nás pusťte dovnitř. Ale pokud
možno potichu.“
Mundan, Dan, Carpal a Elrom otevřeli jedno křídlo brány a nadzvedli mříže. Wendrs s ostatními proběhli pod mřížemi dovnitř a hned jak byli uvnitř, mříže zase dopadly na zem a Mungan s Danem rychle zavřeli bránu a zajistili ji trámem.
„Vítej Wendrsi. Co se děje?“ ptal se ho Mungan.
„Asi den jdeme za vámi. Sledovali jsme jednoho špeha temných
mágů. Když se zastavil na cestě a seskočil z povozu, zahlédli
jsme vás. Já s Lonharmem a Barbatem jsme dál sledovali toho
špeha a Koldr šel za vámi a měl nás potom za vámi dovést. Ten
špeh se ve vesnici pod kopcem setkal s temnými mágy. Sotva jim
o vás řekl, přepadli jsme je. Bohužel jeden temný mág nám utekl.
Proto jsme utíkali zpět na místo setkání s Koldrem. Ten nás
dovedl až sem.“
„Proč jste čekali na noc a proč jste se plazili?“ zeptal se Dan.
„Zahlédli jsme tábor temných mágů na severozápadě pod
kopcem. Nevíme to jistě, ale možná během pár hodin zaútočí.“
odpověděl Wendrs.
„Dobře tedy. Jsme myslím všichni unaveni. Jeden z nás zůstane
na hlídce a ostatní půjdou spát.“ rozhodl Mungan.
„První na hlídku půjdu já. Energie mám víc než dost.“ přihlásil se
Lonharm.
Carpal dal Lonharmovi svůj roh a šel s ostatními spát. Lonharm si připravil luk a šípy, přes rameno si hodil roh a sedl si na hradby u brány. Věděl, kde asi mají temní mágové tábor, takže sledoval dění hlavně tím směrem.
Kapitola 15. Útok
Kolem půlnoci šel Lonharm vzbudit Wendrse na stráž. Nebyl vidět žádný pohyb od tábora temných elfů, a tak se ani nebál opustit na chvíli stráž.
„Vstávej Wendrsi. Střídáš mě na stráži.“
Wendrs se otočil a pomalu otevřel slepené oči.
„Jo jo. Hned jsem na hradbách.“ řekl rozespale.
Lonharm se vrátil na stráž a Wendrs pomalu vstával. Sedl si, promnul oči, stáhl ze sebe plášť, kterým byl přikrytý, a pomalu se zvedl. Protáhl se a rozhlédl kolem. Byla temná a studená noc. Když vyšel před hrad, podíval se na oblohu. Nebyly vidět žádné hvězdy. Jen černé mraky. Došel za Lonharmem na hradby a vzal si od něj roh.
„Mraky zakrývají hvězdy. Temní mágové zaútočí, když to
budeme nejmíň čekat.“ řekl monotónním hlasem Wendrs.
„Co tím myslíš?“ zeptal se Lonharm.
„Nevím. Cítil jsem, že to musím říct. Tohle se mi ještě nestalo.
Mungan by nám to asi vysvětlil. No snad mu nebude vadit, když
ho vzbudíme.“ odpověděl Wendrs a s Lonharmem šli vzbudit
Mungana.
„Mungane? Potřebujeme radu druida.“ řekl potichu Wendrs
a lehce drbal do Mungana.
„Mmm. Ano? Co se děje?“ vyhrkl Mungan se zavřenýma očima.
„Wendrs došel na hradby a podíval se na oblohu. Potom...“
„Potom jsem řekl, že mraky zakrývají hvězdy a že na nás temní
mágové zaútočí ve chvíli, kdy to budeme nejmíň čekat.“ doplnil
Wendrs Lonharma.
„Co?“ zeptal se celkem nahlas Mungan, který se posadil a rychle
otevřel oči.
„Divný je, že mě – že mě to donutil říct nějaký vnitřní hlas.
Prostě jsem to řekl, ale jako bych to neřekl já.“
„Už se ti to někdy stalo? A jak si se cítil?“ pokládal Mungan
otázku za otázkou.
„Ne. Tohle bylo poprvé. No a cítil jsem se, jakoby skrz mě mluvil
někdo jiný.“
„Dobře. Lonharme? Tys byl teď na stráži. Že?“
„Ano. A Wendrs mě šel střídat, když se to stalo.“
„Takže ty jdi spát a já půjdu na hlídku s Wendrsem.“ řekl
Mungan.
Lonharm si šel lehnout a celkem rychle usnul. Wendrs s Munganem měli tichou a klidnou hlídku. Už se rozednívalo a ptáci začali zpívat.
„Třeba to byl jen planý poplach.“ uklidňoval se Wendrs.
„Ne ne. To nebyl planý poplach. Naopak. Tím, že jsem šel
s tebou na hlídku, jsem oddálil ten útok. Otázka je, kdy přijde.
Někdy určitě a my to nebudeme čekat.“
„Takže podle tebe – co se mi vlastně stalo?“
„Zřejmě tě někdo chtěl varovat. Možná někdo, kdo ti byl blízký.“
„Byl? Ty myslíš...“
„...že tě varoval duch. Podle toho, jak jsi to popsal by to
odpovídalo.“ Mungan se odmlčel a pak pokračoval „Běž vzbudit
ostatní. Já tu zůstanu. A ať Dan s Elromem najdou
způsob, jak odejít, aniž bychom prošli bránou.“
Wendrs šel do hradu za ostatními, vzbudil je a vyřídil Danovi a Elromovi pokyny od Mungana. Všichni, kromě Dana a Elroma se sešli na hradbách, kde je Mungan seznámil se situací.
„Na každém hradě je spousta tajných chodeb. Ani tenhle hrádek
nebude výjimkou.“ řekl Elrom.
„Kdyby na tebe na hradě někdo zaútočil. Co bys dělal?“ zeptal se
Dan, kterého něco napadlo, Elroma.
„Šel bych bránit hrad.“ řekl rozhodně Elrom.
„A co kdybys věděl, že na tebe zaútočili mágové, a bylo ti jasné,
že proti nim nemáš šanci?“
„Asi bych se někde ukryl.“
„Přesně tak. Tahle místnost byla při našem příchodu netknutá
a chráněná kouzlem. Co když se hradní pán schoval tady?“
„Ale ten, kdo seslal to ochranné kouzlo, by se určitě ubránil.
Musel to být výborný mág.“
„Vzhledem k množství logických úkolů bych spíš řekl, že to byl
druid. A samotný druid by se raději vyhnul střetu s temnými
mágy, kdyby měl ochránit něco cenného a mocného jako je ta
zbraň.“
„Takže by se ukryl v téhle místnosti a to by znamenalo, že je tady
někde tajná chodba.“
„Přesně. A s trochou štěstí vede ven z hradu.“ řekl Dan a začal
proklepávat stěny.
Elrom proklepával stěny z opačné strany místnosti. Nikde nebyly tajné dveře a už si mysleli, že se spletli. Když šli hledat jinam, spadla jedna šachová figurka ze stolku na zem a oba uslyšeli dutý zvuk.
„Co to bylo?“ vyhrkl Elrom sotva se otočili směrem ke stolku
s šachovnicí.
„Ta figurka.“ ukázal Dan na spadenou figurku „Ale jak mohla
spadnout?“
„To je jedno. Hlavní je, že je pod tím stolkem asi poklop.“
„Dobře. Odsuneme ten stolek.“ řekl Dan.
Jak přenášeli stolek, žádná figurka nespadla. Všechny se jen trochu kolíbaly.
„Proč spadla? Vždyť jsme o ní ani nezavadili pláštěm.“ přemýšlel
Dan.
Když posunuli stolek, oddělal Elrom kobereček a pod ním byl poklop. Nebyl na něm ale žádný úchyt.
„Výborně. Tak už máme cestu pro ústup, ale neotevřeme ji.“ řekl
zklamaně Elrom.
„Myslíš?“ zeptal se s úsměvem Dan.
Dan natáhl ruce k poklopu, zavřel oči a pak pomalu zvedal ruce. Poklop sebou škubl, ale neotevřel se.
„To nemá smysl Dane. Je chráněný. Stejně jako ty dveře.“
„Chráněný je určitě. Ale pochybuji, že tak důkladně. Ostatně
jestli ten, kdo zajistil ty dveře, byl uvnitř a utekl tudy, musel ten
stolek a koberec dát na své místo telekinezí. A to přes ten poklop,
takže mu to muselo dát dost práce. Neměl by dost energie seslat
na ten poklop ochranné kouzlo. Bude tam jenom petlice.“
Dan si klekl před poklop, položil na něj ruku, zavřel oči a soustředil se. Snažil se zjistit, jak je ten poklop chráněný respektive jak je tam ta petlice daná.
„ÚTOČÍ!“ ozvalo se z hradeb.
Přesně jak Wendrs v noci řekl, zaútočili temní mágové ve chvíli, kdy to nejmíň čekali. Mungan zrovna připravoval plán ústupu, když se u paty kopce objevilo několik set temných mágů ve formaci, kráčející k hradu. Všichni v černých pláštích ke kotníkům, s kapucí přes hlavu, za pasem měli jedenapůlruční meč, který měl černou kůží omotanou rukojeť a hrušku zdobil leštěný obsidián a v rukou měli hole.
„PŘIPRAVTE SE!“ volal Mungan.
Dan s Elromem se snažili ze všech sil otevřít poklop, Veris přiběhla k Munganovi, aby seslali nějaké plošné kouzlo a ostatní byli na hradbách s luky a posílali temným mágům jeden šíp za druhým.
„LUKY JSOU NA NIC! JENOM MÁVNOU RUKOU A ŠÍP
MINE! JE TO NA VÁS MUNGANE!“ volal z hradeb Wendrs.
„Jdeme na to Veris. Ukážeme jim, co umí příroda.“ řekl Mungan.
Mungan zabodl svou hůl do země, chytl se za ruce s Veris tak, že měli hůl mezi sebou.
„Říká ti něco magie živlů?“ zeptal se ještě Mungan.
„No sice ji nepoužívám, ale zajímám se o ní.“ odpověděla mu
Veris.
„Dobře. Svážeme jim nohy kořenama. Opakuj po mě.“
Mungan a Veris zavřeli oči, sklonili hlavy a soustředili se.
„Volám vás stromy o pomoc prosím, pomozte nám ubránit se
před zlým.“
„Volám vás stromy o pomoc prosím, pomozte nám ubránit se
před zlým.“ opakovala Veris.
„Kořeny jako provazy, nepřátel nohy ať sváží.“ pokračoval
Mungan.
„Kořeny jako provazy, nepřátel nohy ať sváží.“
„A teď společně.“ řekl Mungan.
Volám vás stromy o pomoc prosím,
pomozte nám ubránit se před zlým.
Kořeny jako provazy,
nepřátel nohy ať sváží.
„Explosio.“ řekl jeden temný mág a holí namířil na hradby před
Lonharmem.
„PRYČ Z HRADEB!“ zavolal Wendrs, ale Lonharm nestihl
uskočit.
Hradby před ním se rozlétly, jakoby do nich narazila malá dělová koule a jeden kámen z hradeb ho zasáhl do hrudníku a odhodil z hradeb dolů.
„LONHARME!“ zavolal Carpal, který to viděl a rychle utíkal za
ním.
Munganovo kouzlo zrovna začalo působit a ze země vyšlehly kořeny, které se temným mágům omotaly kolem noh.
„Moc dlouho je to nezdrží. A i tak můžou útočit.“ řekl Mungan
ostatním, kteří se teď skrývali pod hradbami.
„Něco zkusím. Tvoje přírodní magie je zastavila a já jim trochu
ublížím.“ řekla Veris a vyběhla na hradby.
Veris vytáhla z pláště hůlku, chytla ji oběma rukama a namířila do středu temných mágů.
„Flammis in vestri!“ řekla rázně Veris a temným mágům
vzplanuly pláště.
„EXPLOSIO!“ zněla odveta.
Veris upažila a odlétla z hradeb. Sotva se vznesla, hradby se rozlétly a do všech stran létaly kameny. Temní mágové jen odhodili hořící pláště a pak se začali zbavovat kořenů.
„Chovají se jako celek. Proti nim nemáme šanci!“ řekl Mungan.
„Musíme ustoupit. Snad už Elrom s Danem něco našli.“ vyhrkla
Veris sotva doběhla k ostatním, kteří se kryli před létajícími
kameny.
Sotva to dořekla, okno pokoje pro hosty se rozlétlo a zavolal na ně Elrom. Skupina obránců doběhla k únikovému tunelu, kde už čekal Dan s Elromem.
„Promiňte, že to tak trvalo. Ten poklop byl zajištěný několika
prkny a vysel na něm pytel s kamením.“ omlouval se Dan, ale nikdo ho neposlouchal. Všichni rychle skočili do chodby v podlaze a utíkali pryč. Dan ještě zatarasil dveře pokoje a poklop v podlaze a utíkal za ostatními. Asi po dvou minutách běhu narazili na poklop ve stropě zajištěný trámy a pod ním bylo pár schůdků. Koldr, který byl první, oddělal trámy a opatrně nadzvedl poklop. Skulinou mezi zemí a poklopem se díval kolem, ale všude byly keře.
„Můžeme.“ řekl Koldr a vylezl z tunelu.
Protáhl se mezi keři a objevil se před ním celkem hustý les. Mezi stromy viděl lovecký hrádek, ze kterého právě utekli. Temní mágové byli stále zformovaní do obdélníku a dobývali hrad. Brána a hradby kolem ní už byly skoro pryč. Postupně z tunelu vylezli ostatní, stoupli si vedle Koldra a sledovali, jak se po hrádku probíhají temní mágové.
„Ještě že jsme utekli. Jinak bychom dopadli hůř než původní
obyvatelé.“ řekl Elrom.
Kapitola 16. Dergamon
„Měli bychom jít.“ řekl Dan.
„Předpokládám, že nikdo z vás neví, kde je Dergamon, takže asi
povedu zase já.“ pousmál se Elrom.
„Já vím kde zhruba je, ale byl jsem tam už před hodně lety.“
ozval se Mungan.
„Nevadí. Jsem hraničář. Rád nás tam dovedu.“
Skupina se dala na cestu. Procházeli lesem kolem tábora temných elfů. Několik jich tam zůstalo a hlídali věci. Skupina se jim vyhnula a pak pokračovala dál na Dergamon. Les vystřídaly louky a pole, prošli kolem rybníku, u kterého rybařily děti, aniž by věděly co se děje kolem. Minuli malou vesnici a když už se začalo stmívat, dorazili do Dergamonu. Hned jak prošli městskou branou, otočili se na ně všichni trpaslíci okolo. Skupinka hned začala hledat posla Nejvyšší rady mágů, ale našel si je sám. Byl to trpaslík.
„Zdravím cizinci. Kdo jste?“
„Jsme výprava z Brna Třetí sféry.“ odpověděl trpaslíkovi
Mungan.
„Pak mně určitě hledáte, hledáte­li přítele ve městě, kde nejste
vítaný. Jsem Dawin. Posel rady.“
„Jsi­li opravdu posel rady, máme pro tebe zprávu. Máš pero
a papír?“
„Mám. Počítal jsem s tím, že výprava nebude mít papír ani pero.“
pousmál se Dawin.
„Tak ta zpráva. Na loveckém hrádku jsme našli stopu, která nás
poslala do trpasličího města Dergamon. Zatím jsme nenašli další
indícii. Také jsme zjistili, že lovecký hrádek kdysi přepadli temní
mágové a úspěšně ho dobili. Dle všeho něco hledali. Je otázkou
co hledali a zda to našli. Dnes ráno nás na hrádku přepadli temní
mágové. Naštěstí jsme našli tajnou chodbu, kterou jsme
nepozorovaně unikli. Temní mágové se však začínají organizovat.
Hrozí střet. Doporučujeme opevnit velká města a zahájit evakuaci
obyvatel do tvrzí a pevností.“
„Mám to. Ještě něco?“
„Snad jen jeden dotaz. Je tady ještě nějaký posel?“
„Ne. Ale v lese za městem, asi kilometr od studánky, je na
paloučku srub, kde žije jeden starej druid. Ten by vám možná
mohl pomoct kdybyste potřebovali.“ řekl trpaslík.
„Díky za pomoc a šťastnou cestu.“ rozloučil se Mungan
s Dawinem.
„Dík. Snad nenarazím na temný mágy. Poslední dobou jich je tu
až moc. Ale na tohle město si netroufnou. Bojí se trpasličích
vynálezů.“ zasmál se Dawin „Jo a kdybyste tady měli s někým
problémy, řekněte, že ste moji přátelé a bude všechno
v pořádku.“ dodal trpaslík a zmizel v davu.
Skupina se za ním otočila a každý z nich se díval, jak mizí první osoba, která se na ně nedívala jako na nepřítele. Ostatně zatím se na ně snad každý díval s přivřenýma očima nebo na ně přímo zaútočil.
„Tak. A teď najít ňákou zprávu.“ řekl Carpal.
„Kdo si obkreslil tu šachovnici?“ zeptal se Dan.
„Já ji mám.“ ozvala se Veris a vytáhla pergamen s obkreslenou
šachovnicí.
Všichni udělali kolem pergamenu kolečko a prohlíželi si jedním okem šachovnici a druhým město.
„Tohle je tamta brána.“ řekl Dan a ukázal na pergamen a pak kývl
na bránu.
„Takže my stojíme někde tady a tohle je náš cíl.“ ukazoval
Lonharm na šachovnici.
„To znamená, že musíme jít tudy.“ řekl Mungan a podíval se na
boční ulici.
Veris složila pergamen a skupina prošla ulicí na malé náměstí. Jen pět ulic narušovalo kruh z krámků a obytných domů. Krom domů kruhy tvořily i lampy pouličního osvětlení. Dergamon bylo odjakživa jedno z nejmodernějších trpasličích měst, a tak ani lampy pouličního osvětlení nebyly úplně běžné. Dole na sloupku byla páčka, kterou se ovládalo křesadlo nahoře a dole ve sloupku byla nádržka na petrolej ve kterém byl namočený knot, který byl dole smotaný do klubíčka a vedl až nahoru, kde ho zapalovalo zmíněné křesadlo. Krom takových drobností na tomto náměstí byly i kamenné sluneční hodiny, které sahaly trpaslíkovi k pasu a byly celé z leštěné žuly. Spíš na okrasu pak chodník zdobila mapa města a okolí. Stejně jako sluneční hodiny i domy byly trochu menší. Ostatně to byly domy trpaslíků a moc často tady nebyla lidská návštěva. Jen radnice byla vysoká, že by se ani Elf nepraštil hlavou o strop a ještě alespoň dva metry by mu nad hlavou zbyly.
Družina vyslaná radou si prohlížela náměstí, ale nikdo nic zvláštního neviděl.
„Zkusíme to v noci.“ řekl Mungan ostatním, když se sešli
u slunečních hodin.
Všichni jen kývli a šli za Munganem. Protože už byla skoro tma, skupina zašla na chvíli do hospody. Ostatně právě hospody jsou místo, kde se dá sehnat nejvíc informací. U baru už nebylo místo a jediné, kam by si mohli sednout, byl malý stůl pro čtyři lidi a pak bylo místo u jednoho dlouhého stolu. Skupina si sedla k dlouhému stolu, na opačnou stranu, než kde seděli mírně opilí trpaslíci.
„Budete si přát?“ zeptal se hostinský nedůvěřivým hlasem.
„Já a můj učeň si dámě horkou medovinu.“ řekl Mungan.
Ostatní se na sebe podívali a pak za všechny objednal Wendrs pivo. Během pár minut hostinský donesl malý kotlík se zobáčkem plný horké medoviny. A nebyl by to trpasličí kotlík, kdyby nebyl nějak vylepšený. Vespod měl zásobník na žhavé uhlí, aby medovina nevystydla a samozřejmě měl malé nožky, aby nespálil stůl. Hostinský hned nalil Munganovi a Danovi do zvláštních sklenic na medovinu a pak donesl ostatním po korbelu trpasličího piva a malý soudek, který postavil na stůl vedle kotlíku s medovinou. Všichni se hned trochu napili a pak si objednali ještě něco k jídlu.
„Možná by stálo zato, zeptat se někoho, jestli neslyšeli o tom, že
by tudy utíkal hradní pán z toho loveckého hrádku.“ spekuloval
Dan.
„Je pravda, že tady asi moc lidí nepotkají. Za pokus to stojí. Snad
tu udělal něco, co by si vykládali jako historku.“ odpověděl mu
Mungan.
„Dobrej večír.“ oslovil Carpal jednoho trpaslíka na druhém konci
stolu.
„Dobrej. Co pro vás můžu udělat?“ odpověděl mu oslovený
trpaslík.
„Zajímalo by mě, jestli ste neslyšel o hradním pánovi
z loveckýho hrádku den cesty na sever. Možná tudma před zhruba
dvěstě rokama utíkal před temnýma mágama.“
„No jednu zkazku sem slyšel. Že prý se v Dergamonu schoval.
Jeden den se tady v klidu skovával, ale pak do města vtrhli dva
temní mágové. Trpaslíků si nevšímali a ani trpaslíci jich. Před
radnicí zastavili druida, hradního pána z toho loveckýho hrádku,
a něco po něm chtěli. Utekl jim, ale u slunečních hodin ho zase
chytli. Chvíli se tam mlátili, ten druid spadl na horní desku
slunečních hodin a kus uštípl, ale nakonec jim zase utekl. Víc
nevim.“
„Dík. To by mělo stačit.“ poděkoval Carpal a otočil se
k ostatním.
„Takže zase nic.“ řekl smutně Koldr.
„Neřekl bych. Copak člověk ulomí kus žulové desky, tlusté
alespoň pět centimetrů, tím že na ni spadne?“ oponoval mu
Mungan.
„To je pravda. Jen co dojíme a dopijeme, podíváme se důkladně
na ty hodiny.“ řekl Lonharm.
Než se zvedli a odešli na náměstí, vykládali si historky ze života, ale dávali si pozor, aby se nezmínili o cíli jejich cesty.
Kapitola 17. Sluneční hodiny
Když skupina vyšla z hospody, byl vidět měsíc na obloze, ale na ulicích díky pouličnímu osvětlení tma nebyla. Dan si se zaujetím prohlížel prasklou desku slunečních hodin a ostatní hledali nějaký vzkaz nebo rytinu kolem hodin. Když se někde objevil nějaký trpaslík, ten, kdo ho viděl první potichu pískl a všichni dělali jakoby nic. Dlouho nemohli najít nic zvláštního když Dan zavolal ostatní k místu, kde byla prasklina od souboje hradního pána z loveckého hrádku s temnými mágy.
„Co se vám na té prasklině nezdá?“ zeptal se Dan ostatních.
Nikdo dlouho nic neříkal až Elrom prorazil hrobové ticho.
„Ta prasklina je symetrická.“
„Přesně. A rohy jsou dokonale hladké. To nebyla náhoda. Hradní
pán tomu kameni pomohl. A co vám připomíná ten tvar?“
„Ruku s nataženým ukazovákem.“ řekl nejistě Lonharm.
„Přesně. Ale co ukazuje?“ řekl Dan, ale tentokrát neměl
připravenou odpověď.
Každý, kdo by hledače kouzelné zbraně sledoval, by řekl, že jen pořád přemýšlejí a občas něco řeknou. A měl by pravdu. Nikdo neznal odpověď. Napětí a nervozita některých z nich už byla úplně cítit. Všem v hlavě létal jeden nápad za druhým a stejně rychle si každý nápad vyvrátili. Kam jen může ten prst ukazovat? Ptali se v duchu.
„MAPA.“ vyhrkl Koldr.
„Myslíš, že ten prst má ukazovat na místo na mapě na chodníku?“
zeptal se Wendrs a doufal v jasnou odpověď.
„Přesně. Hradní pán určitě neměl moc času a sluneční hodiny
jsou geniální šifra. Stačí se zmýlit jen o hodinu a dostanete se
úplně jinam.“
„No jo. Ale my neznáme ani den. Natožpak hodinu.“ poznamenal
Wendrs.
„Jestli si dal práci s ukazatelem, tak tady určitě bude i den
a přibližný čas.“ řekla Veris aby ostatní povzbudila.
Nemusela to ani opakovat a už si každý našel místo na hodinách, kde hledal cokoli co by jim pomohlo. Už se stávala tradice z toho, že hledali nějakou věc i půl hodiny. Teď ale neuplynulo ani deset minut a Barbat našel rytinu.
„Mám to! Ruka nám ukáže náš další cíl osmnáctého dubna ve
dvě hodiny odpoledne.“
„Osmnáctýho? Tak to máme zítra volno.“ řekl s úsměvem Carpal.
„Tak tohle není možný. Kolikrát jsem se smál, když něco takhle
přesně vycházelo v knížce nebo filmu a teď se mi to stane na
vlastní kůži.“ neodpustil si Dan poznámku a začal se smát.
„V knize to může být úsměvné, ale nezapomínej Dane na osud.
Jsou věci, které se mají stát a pak se taky stanou a často vychází
takhle hladce. I když občas musí člověk čekat i několik let.“ řekl
Mungan.
„Já vím Mungane. Na osud nezapomínám. Ale občas se takovým
věcem musím zasmát. Hlavně v knize, kde je někdo přímo
vyvolený a díky osudu v podstatě neporazitelný. Ale je pravda, že
stát se může všechno. Ani absurdní věci nejsou nemožné.“
„V debatě můžete pokračovat později. Teď bychom ale měli
vypadnout. Na můj vkus jsme se tu zdrželi celkem dlouho a mohl
by si toho někdo všimnout.“ přerušil Elrom Mungana a Dana.
Skupina se rozhlídla a v čele s Elromem se dala na cestu k druidovi za městem, o kterém jim řekl Dawin. Společně si vzpomněli na cestu až k jeho srubu. V lese byla tma že nebylo na cestu vidět, ale s tím si Carpalovi trpasličí oči poradili a všechny bez problémů dovedl před druidův srub. Mungan si stoupl ke dveřím a zlehka zaklepal.
„Kdo je to?“ ozval se hlas ze srubu.
„Mungan Crann. Druid a čestný člen Nejvyšší rady mágů. Cestuji
se svým učněm a přáteli.“
Ve srubu zarachotila židle, jak druid vstával od stolu, a pak už jen zaslechli kroky a jak oddělává druid petlici ze dveří.
„Vítejte. Pojďte dál. Hned vám naliji čaj na zahřátí. Noci jsou zde
celkem chladné.“
„Děkujeme za vřelé přivítáni. Trpaslík jménem Dawin, posel
Rady, nám řekl, že když budeme něco potřebovat, máme se obrátitna vás. Jak asi víte, Rada se dozvěděla o kouzelné zbrani, kterou měl ukrýt hradní pán z nedalekého loveckého hrádku a nás
vyslala ji najít.“ mluvil Mungan za skupinu.
„Vím. Sice jsem starý ale informace mi nechybí. A co tedy
potřebujete?“
„Jak jsme zjistili, sluneční hodiny ve městě nám ukáží cestu
pozítří ve dvě hodiny odpoledne. Jsme už celkem unavení, takže
bychom se u vás chtěli vyspat a pokud by vám to nevadilo, tak
bychom u vás zůstali až do pozítří. Přes den bychom byli venku,
ale zdejší hospoda by nám asi neposkytla nocleh.“
„To asi opravdu ne. Postele vaší velikosti v tomto městě
nenajdete. Ale měli byste se stavit na radnici. Pokud vím, vrchní
deska slunečních se má teď někdy vyměňovat. Do teď ji tam
trpaslíci nechali, protože peníze dávají spíš na výzkum a podobně
než na takové drobnosti. Před týdnem ale město navštívila
skupina temných mágů a výměnu desky zaplatila.“
„Asi o nás ví. Zítra ráno se stavíme na radnici. Děkuji za
informaci.“
To už začala unikat pára zpod pokličky na kotlíku, ve kterém se vařila voda na čaj. Druid sundal kotlík a rozlil vodu do hrnků. Sice musel vzít všechny, které měl a každý byl jiný, ale už řadu let žije sám a tak nemá žádný servis.
„Jsem to ale zapomnětlivý. Ani jsem se nepředstavil.“ řekl druid
když roznášel hrnky s čajem „Jmenuji se Manachan MacArtair.“
„Mé jméno už znáte. Jsem Mungan Crann a toto je můj učeň Dan
Novohradský.“
„Rád vás poznávám.“ dodal Dan.
Následně se představili všichni ostatní a potom popíjeli čaj a bavili se o výpravě, o slunečních hodinách i o zážitcích. Po pár hodinách si Manachan připravil svou postel a ostatním dal alespoň kožešiny, aby nespali přímo na zemi. Dveře byly chráněny kouzlem, a tak se mohli všichni v klidu vyspat. Ráno všechny vzbudily sluneční paprsky, které skrz okno prozářily celý srub, a vůně čaje a ještě teplého chleba se sádlem.
„Dobré ráno. Už jsem myslel, že nevstanete.“ pousmál se
Manachan, který už stihl dojít do Dergamonu pro chléb
a nachystat snídani.
„Dobré ráno Manachane.“ opětoval pozdrav Mungan jako
zástupce družiny.
Jen co se všichni nasnídali a uklidili kožešiny na kterých spali, začalo plánování.
„Musíme zajít na radnici kvůli hodinám a taky by možná stálo
zato poptat se, jestli ještě někdo neví, jakým směrem hradní pán
utíkal z Dergamonu. Sice je to už dvě stě let a žádná zkazka není
přesná, ale aspoň přibližný směr by se mohl hodit. A taky
bychom mohli doplnit zásoby a výbavu. Trpaslíci jsou sice
mnohdy lakotní, promiň Carpale, ale trpasličí obchodníci jsou
takový,“
„Dobrý Mungane. Znám svůj národ.“ přerušil Mungana
Carpal.
„ale taky mají nejlepší zboží za celkem slušné ceny.“ dokončil
Mungan svou řeč.
„Má to jeden háček. Lidem většinou slevy nedávaj.“ oponoval
Carpal.
„Takže je to jasné. Nakupovat půjdeš ty.“ řekl Elrom.
„Na radnici by měl jít někdo, kdo je výřečný a umí
přesvědčovat.“ chytl se slova Dan.
„Pokud vím tak druidi jsou proslaveni svou výbornou
diplomacií.“ naznačil Wendrs že by měl jít Mungan.
„Ano. Ale u trpaslíků nestačí jen diplomacie. Musí si vás
oblíbit.“ pokračoval s náznaky Mungan.
„Tak jo. Nejdřív vyřídíme tu radnici a pak zajdu nakoupit.“ řekl
prudce Carpal, který začal litovat, že je v družině jediný trpaslík.
Den už měla skupina v podstatě naplánovaný a tak mohlo začít vyjednávání na radnici. Krom Mungana a Carpala šel i Dan, aby si okoukal vyjednávání s trpaslíky. Trojice prošla bránou Dergamonu a skoro hned Carpal zahlédl povoz s žulovou deskou.
„Musíme si pohnout. Už vezou desku na výměnu.“
„Dobře. Ty Dane jen poslouchej. Carpale, ty mi pomůžeš získat
starostu na naši stranu a pak ho zkusím přesvědčit, aby desku
nevyměňovali. V žádném případě neříkejte jestli jsme s nebo
proti temným mágům.“
Radnice byla opravdu reprezentativní budovou Dergamonu. Už u recepce byl k obdivování nádherný interiér. Technickými vylepšeními počínaje a nádhernými sloupy a stropem konče. Člověk by si myslel, že je na královském hradě. Recepci tvořilo pět okének jako v bance s pozlacenými okraji. Přepážky byly z mahagonu stejně jako křesla, sametové potahy nemohly chybět a na chodbách byl natažený nádherný koberec s ornamenty. Stropy domů v Dergamonu nejsou moc vysoké, ale vstupní hala radnice měla strop alespoň dvacet metrů vysoko a byly na něm zavěšené robustní křišťálové lustry. Na stěnách byly nádherné obrazy ztvárňující všelijaké výjevy. Byli na nich významní trpaslíci, nejslavnější vynálezy, okolí Dergamonu a různé události z historie trpaslíků. Popisem vstupní haly radnice Dergamonu bychom mohli strávit hodiny, ale zpět k příběhu. Mungan a Carpal s Danem v zádech došli k prvnímu volnému okénku.
„Dobrý den.“ pozdravil Mungan recepční „Mohli bychom mluvit
se starostou?“
„Dobrý den.“ odpověděla trpaslice „Bohužel má velice nabitý
program. Nejdřív to půjde pozítří odpoledne.“
„Ale my s ním potřebujeme mluvit okamžitě. Jde o velice
důležitou věc, která může mít ohromný dopad na ekonomiku
města.“
„Co to má být?“ zeptala se zvědavě recepční.
„Bohužel vám to nemohu říct. Musíme mluvit přímo se starostou.
Nikdo jiný naši zprávu nesmí, z bezpečnostních důvodů, slyšet.“
„Dobře tedy. Uvidím co půjde udělat.“ řekla recepční a vzala
býčí roh, který měl useknou špičku a byl připojený na pozlacenou
hadici, která vedla do stěny.
Chvíli do něj něco říkala a občas si ho přiložila k uchu. Carpal seznámil Mungana a Dana s principem zařízení. Byl to v podstatě telefon. Ve stěnách radnice je síť trubek a na jejich koncích jsou býčí rohy. Stačí pak na jednom konci do rohu mluvit a na druhém poslouchat a je tak možné komunikovat po celé budově. Recepční pravděpodobně mluvila přímo se starostou.
„Pánové.“ zavolala recepční trojici „Starosta si na vás udělá pár
minut času. Pokračujte prosím ke khardómu.“
Trojice došla k nejbližšímu volnému khardómu a všichni tři nastoupili.
„Ke starostovi prosím.“ řekl Mungan trpaslíkovi v uniformě.
Trpaslík beze slova zatáhl zasunovací dveře khardómu, vrátil se zpět na své místo a khardóm se dal do pohybu.
„Khardóm je velice zajímavý trpasličí vynález.“ začal Danovi
vysvětlovat Mungan jeho princip „Trpaslíci ho sice vymysleli, ale
s tvorbou jim museli pomoci elfové. Khardóm totiž funguje jako
létající koberec, koště a podobně. Jde vlastně o železnou klec
s dřevěnými stěnami, která se vznáší v systému tunelů. Něco jako
výtah v První sféře. Hlavní rozdíl je ale v pohonu a ovládání. Pod
podlahou khardómu je velký energetický krystal. Každý khardóm
ovládá denhor. Denhor je trpaslík, který prošel výcvikem elfů
aby mohl ovládat khardóm. Denhor pak čerpá energii z krystalu
pod podlahou khardómu a dává ho do pohybu.“
„Jo jo. Khardóm je jeden z našich nejlepších vynálezů. A to
i když nám s ním pomáhali elfové.“ pousmál se Carpal.
Khardóm začal zpomalovat a za chvíli už denhor roztahoval dveře. Za nimi byla dlouhá chodba se spoustou dveří. Stěny zdobila nádherná látka prošívaná zlatými nitěmi a několik obrazů. Na stropech pak byly kresby s výjevy z historie Dergamonu a celou chodbu osvětlovalo několik křišťálových lustrů. Mungan s Danem a Carpalem prošli až na konec chodby, kde byly velké dveře vyplněné barevným sklem tvořící erb Dergamonu.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se jich trpaslice za stolem vpravo
od dveří.
„Jdeme za starostou.“ řekl Carpal.
„Jste ohlášeni?“
„Před chvílí sem volala recepční. Přicházíme s velice důležitou
zprávou.“ řekl Carpal tak, jakoby mluvil Mungan.
„Počkejte.“
Trpaslice odešla za starostou a skoro okamžitě trojici otevírala dveře a zvala je dál.
„Dobře Carpale. Ty se postarej o úvod a až se zeptá starosta s čím
přicházíme, ujmu se slova já.“ zašeptal Mungan.
Trojice vešla do nádherně zdobené místnosti plné obrazů, soch a zadní stěnu tvořilo jedno velké okno.
„Vítám vás.“ pronesl vážným tónem starosta, který se právě
zvedal zpoza mahagonového stolu.
„Dobrý den. Jsme rádi, že jste nás přijal. Jmenuji se Carpal.
Dobrodruh a zdejší rodák. Přátelé Mungan a Dan Novohradský.“
„Mungan? To zní jako druidské jméno. Naopak Dan
Novohradský – opravdu zvláštní jméno. Odkud jste?“
„Mungan je opravdu druid. Snad jediný druid, který je
opravdovým přítelem všech trpaslíků. A Dan je jeho učeň, který
stále používá jméno z První sféry, ale o trpaslících ví víc než
o lidech z jeho domoviny.“
„Dobře tedy. Předpokládám, že mé jméno znáte, ale stejně se
představím. Jsem Garlin. Člen Dergamonské stráže, který se
staral o zdejší bezpečnost tak dobře, že se stal Dergamonským
starostou. Ale dost už představování. Jakou zprávu mi nesete.“
Carpal se podíval na Mungana, ten na něj kývl a chopil se vyjednávání.
„Posílá nás Dergamonský rodák, který se od dětství zajímá
o zdejší velkolepé sluneční hodiny. Podle jeho výzkumu je
vysoce pravděpodobné, že jejich deska je chráněná pastí, kterou
nastražil jeden člověk před dvě stě lety, když utíkal před
temnými mágy.“
„Myslíte hradního pána z loveckého hrádku?“
„Ano. Ten. Asi zanechal na té desce zprávu, kterou chtěl
ochránit.“
„Hmmm. Tu desku jsem už prohledával hodně krát, ale bez
úspěchu. Bude lepší, když se vymění.“
„Promiňte. Kdybych řekl, že nás poslala Rada –“ řekl pomalu
Mungan.
„Přivítal bych vás a zajistil vám bezpečný průchod. Takže vy jste
ta výprava?“ pousmál se starosta Garlin.
„Ano. A našli jsme tu zprávu. Samozřejmě, že nás žádný zdejší
rodák neposlal. Nevěděli jsme na čí straně jste, tak jsme chtěli
být opatrní.“
„To chápu. Okamžitě zastavím výměnu desky.“ řekl zbrkle
starosta a zavolal na recepci.
Během chvilky už utíkal posel zastavit výměnu desky slunečních hodin a jen co se trojice rozloučila se starostou, vyrazili na náměstí k hodinám.
Kapitola 18. Stínová ruka
Výměně desky slunečních hodin už zabránili, a tak se Carpal mohl věnovat nákupu zásob, dokoupení vybavení jako šípy a vrhací zbraně a také nechal nabrousit zbraně. Ostatní pak bloudili po Dergamonu a snažili se získat nějaké informace. Bohužel neúspěšně. Stmívalo se a skupina se vrátila do srubu k Manachanovi, kde přespali.
Dopoledne se všichni připravili na cestu a vyrazili s tím, že už se do srubu nevrátí. Proto se také rozloučili s Manachanem MacArtairem než odešli ke slunečním hodinám. Deska slunečních hodin zůstala na svém místě a asi půl hodiny před druhou odpoledne stála celá skupina u hodin a čekala, až jim stín, tvaru ruky s nataženým ukazovákem, prozradí, kde je další indície k nalezení kouzelné zbraně. Ta chvíle se pomalu blížila a stínová ruka se stejným tempem pohybovala po mapě na zemi. Už chybělo jen pár minut když se z boční ulice na náměstí vynořila skupina přibližně deseti temných mágů.
„Pryč od hodin!“ zavolal jeden temný mág na výpravu vyslanou
Radou.
„Co to má – TEMNÍ MÁGOVÉ!“ zařval Carpal sotva se otočil.
Skupina se sešikovala a připravila na bránění pozic, ale temní mágové evidentně nezměnili názor. Během několika málo minut měla stínová ruka ukázat přesnou pozici další indície a Mungan s ostatními museli zabránit tomu, aby to místo znali temní mágové.
„Pokud neustoupíte, budeme vás muset odvést od těch hodin
násilím.“ varoval nějaký temný mág skupinu.
„Myslím, že víte dobře, že místo další indície získáte jen přes
naše mrtvoly.“ odpověděl Mungan a pevně stiskl svou hůl.
„Pak tedy nemá smysl dále vyjednávat.“ odvětil temný mág
a kývl na ostatní.
Mungan se podíval na ostatní a během okamžiku začal souboj. Temní mágové se seřadili do řady a začali sesílat útočná kouzla. Mungan, Dan a Veris kouzla temných mágů odráželi a snažili se sesílat také nějaká útočná kouzla.
„Fulgur!“ sesílali temní mágové blesky.
„Speculum!“ znělo kouzlo, kterým Mungan, Dan a Veris blesky
odráželi zpátky na temné mágy.
„Flamma!“ ozývalo se, když někdo vyčarovával plamen.
„Scutum!“ bylo obranné kouzlo pro vyvolání štítu.
Ostatní neměli šanci magií oponovat temným mágům. Hraničářům sice magie není cizí, ale útočná kouzla jsou mimo jejich obor. A ostatní – žádný válečník nikdy neseslal a ani nesešle žádné kouzlo. Proto mohli jen uhýbat kouzlům, která prošla přes Mungana, Dana a Veris. Lonharm se několikrát pokusil využít své válečnické specializace a jako lučištník střílel přesně na srdce temných mágů, ale většina šípů odlétla pryč, když je temní mágové odrazili telekinezí. Carpal, Wendrs, Barbat, Elrom a Koldr se snažili proniknout k temným mágům a ublížit jim běžným útokem mečem a sekyrou, ale až na pár lehkých seknutí neúspěšně. Téměř vyrovnaný souboj probíhal zhruba čtvrthodiny bez zásahu kolemjdoucích. Pak se ale průběh změnil. Mungan kývl na Dana a Veris a všichni tři zároveň seslali tlakovou vlnu proti temným mágům.
„TENSUM PONTUS!“
Proud energie vyšlehl z hole Mungana a Dana a z hůlky Veris. Před nimi se spojil v jeden a při tom jakoby vybuchl. Vzniklá tlaková vlna pohlcovala všechna kouzla temných mágů a nabírala na rychlosti až smetla všechny temné mágy a odhodila je několik metrů dozadu.
„Kolik je hodin?!“
„Ještě chvíli Mungane.“ odpověděla Veris, která stála u hodin.
„Mám plán!“ zavolal na ostatní Elrom.
Sotva ten plán vysvětlil Elrom ostatním, temní mágové se zvedli na nohy a šli opět do útoku. Mungan, Dan a Veris opět sesílali kouzla na temné mágy, zatím co ostatní se nenápadně dostali za temné mágy.
„KOŘENY DUBOVÉ NOHY VÁM SVÁŽOU!“ zařval Koldr
s Elromem když sesílali na temné mágy jedno z mála hraničářům
známých kouzel.
Dlažební kostky rozrazily tlusté kořeny a obmotali temným mágům nohy až k pasu. Pak vyběhl Carpal, Barbat a Wendrs a začali bojovat s temnými mágy zblízka. Samozřejmě Koldr a Elrom jim přiběhli hned na pomoc. Uštědřili temným mágům několik ran, zatím co se trojice Mungan, Dan a Veris připravovali na seslání posledního kouzla.
„SCOPUS VESTRUM CARCER EAS!“ zvolala trojice a sotva
stihli ostatní ustoupit od temných mágů, přeneslo kouzlo temné
mágy do vězení v sídle Nejvyšší rady mágů.
Po seslání závěrečného kouzla padl na zem vyčerpaný Dan, Mungan se sotva držel na nohách a Veris se opírala o sluneční hodiny aby neupadla.
„Už to bude!“ zavolal Wendrs při pohledu na sluneční hodiny.
Stínová ruka se pomalu pohybovala po mapě a ti co mohli sledovali kam ukáže.
„Teď.“ řekl nahlas Elrom když hodiny ukázaly druhou hodinu.
„Další zpráva bude tady.“ ukázal zklamaně Barbat na les na
mapě.
„To nikdy nenajdeme.“ zoufal Koldr.
„Ale najdem. Já vím, kde ta zpráva je. V tom lese je stará důlní
šachta. Už to bude nějakěj ten pátek co se tam přestalo těžit.“
povzbuzoval Carpal.
„Tak snad už je to víc než dvě stě let. Jinak by ta zpráva mohla
být pryč.“ řekl Wendrs.
Skupina se dala na odchod. Wendrs chytl Dana, Barbat podpíral Mungana a Elrom Veris. Takhle došla skupina do srubu k druidovi za městem, kde si všichni odpočinuli.
„Předpokládám, že víte kde je další zpráva.“ řekl zvědavý druid.
„Ano. Je ve staré důlní šachtě na jih od Dergamonu. Bohužel nás
přepadli temní mágové, ale neví, kde je další indície.“ odpověděl
Elrom.
„Moh byste zejtra zajít za starostou, že už može nechat vyměnit
desku slunečních hodin?“ zeptal se Carpal.
„Ano. Zajdu za ním hned ráno. Vy si odpočiňte, ale co nejdřív
musíte pokračovat v cestě.“
Jen co se dosyta najedli, šli se vyspat. Večer se všichni rozloučili s Manachanem MacArtairem a vyrazili na cestu. Kde je nepoužívaná důlní šachta, která byla nyní jejich cílem, věděl jen Carpal, takže převzal vedení na cestě od Elroma.
19. Zpět do První sféry
Skupina šla skrz lesy za Dergamonem směrem k důlní šachtě. Šli celou noc a kolem poledne se zastavili u studánky na oběd. Mungan se chopil vaření polévky ze zeleniny a pár brambor co mu dal na cestu Manachan a Elrom ulovil dva pěkně velké králíky, které upekl na ohni. Temní mágové konečně nevěděli kde jsou, tak si po obědě sedli a bavili se o tom, co zažili za dobrodružství.
Dan po chvíli usnul a zdál se mu sen. Viděl v něm bývalého spolužáka ze střední školy, který ale ovládal telekinezi a zkoušel pyrokinezi. Jeden pokus o zapálení plynového sporáku mu nevyšel a plamen na sporáku byl asi půl metru vysoký. Najednou chytla skříňka nad kuchyňskou linkou vedle sporáku a Danův kamarád málem uhořel. V tu chvíli se Dan vzbudil celý zpocený.
„NÉ!“ zařval Dan, když se vzbudil.
„Co se děje?“ ptal se zvědavě Mungan.
„Zdálo se mi něco hrozného. Viděl jsem kamaráda, s kterým jsem naposled mluvil asi před dvěma roky, jak zkoušel
pyrokinezi, ale nepovedlo se mu to a málem uhořel.“
„A jak to vypadalo? Jako sen, předtucha nebo jako vidina?“
Jaký je rozdíl mezi těmito třemi pojmy znali všichni. Sny se zdají každému a jsou shrnutím toho co jsme zažili a co si přejeme. Oproti tomu předtucha nám naznačuje děje budoucí buď dokonale nebo je jen naznačuje a běžný člověk má předtuchu jen výjimečně. A typický znak vidiny je, že vypadá reálně a jen těžko se rozlišuje od skutečnosti. Vidina jako jediná se navíc ve stejný okamžik odehrává.
„Na sen to bylo moc živé, ale vidina to nebyla. Takže předtucha.“
„Kde se odehrávala?“ ptal se dál Mungan.
„Nepoznal jsem to, ale mám pocit, že to bylo u něj doma. Mohl
bych se oddělit? Třeba ho najdu a pak se ho když tak pokusím
zachránit.“
„No snad nám tu nebudeš chybět. Ale jen co budeš moct nás
najdi. Určitě se nám časem budeš hodit“
„Díky. Tak šťastnou cestu.“ rozloučil se Dan.
„Hodně štěstí.“ rozloučili se s Danem téměř jednohlasem všichni
ostatní.
Touto chvílí se cesty Dana a ostatních z výpravy za kouzelnou zbraní rozešli. Dan se po cestě k portálu u Brna Třetí sféry zastavil u Manachana.
„Dobrý den Manachane.“ pozdravil Dan.
„Zdravím. Kde jsou ostatní? A proč ses vrátil?“
„Měl jsem předtuchu, ve které můj kamarád málem umřel.“
„Aha. Mohu ti nějak pomoci?“
„Myslím, že ne. Mám namířeno do První sféry.
Vlastně – zapomněl jsem si od Mungana půjčit klíč k portálu.
Nevíte, jak bych se dostal do první sféry, aniž bych se vracel za
Munganem pro klíč?“
„Dřív jsem byl členem Nejvyšší rady mágů, ale když jsem
vystoupil, musel jsem ho odevzdat.“
„Tak to abych se vrátil za Munganem.“ řekl zklamaně Dan.
„Já neřekl, že ho nemám. Byl jsem ještě celkem mladý a měl
jsem dost sil. Zkoušel jsem různá kouzla. Mimo jiné jsem chtěl
dokázat, že je možné vytvořit podle předlohy padělek klíče.
Povedlo se mi vytvořit klíč, který vydržel pět cest portálem. Pro
jistotu jsem si pak vytvořil ještě jeden. Bohužel už
pravděpodobně vydrží jen jednu cestu.“
„Takže zůstanu v první sféře. No alespoň něco. Dal byste mi ho
prosím?“
„Jistě. Jen co ho najdu. A ještě jednu věc ti mohu půjčit.“
Manachan otevřel truhlu a podal Danovi klíč od portálu. Chvíli se v truhle přehraboval a vytáhl broušenou kamennou tyč, která měla dole stupínky. Celá byla z tyrkysu a nahoře byl velký, nádherně broušený ametyst.
„Tohle jsem získal na jedné výpravě. Existuje pouze jeden kus
a ten máš před sebou. Jde o zásobník energie pro levitaci na velké
vzdálenosti. Lze s ním uletět několik set kilometrů a na příkaz
přiletí k osobě, se kterou je spoután.“
„To je volconticus?“ zeptal se překvapený Dan.
„Ano.“ odpověděl klidným hlasem Manachan.
„Už jsem o něm slyšel, ale myslel jsem, že je to výmysl. Děkuji
moc. Už budu muset pokračovat v cestě.“
„Dobře. A až ho nebudeš potřebovat, jen ho chytni za ametyst
nahoře a řekni Ad dominum volus a přiletí za mnou.“
„Ještě jednou děkuji za pomoc a přeji vám klidný den.“
„Nemáš zač. Hodně štěstí.“ rozloučil se Manachan s Danem.
Dan vyšel před srub a stoupl si na volconticus. Pevně se ho chytil, sklonil hlavu a vznesl se. Přeletěl les, prolétl nad Dergamonem a viděl, jak už trpaslíci vyměňují desku slunečních hodin. Z dálky zahlédl lovecký hrádek, na kterém Elrom našel zprávu o kouzelné zbrani, a který byl nyní základnou temných mágů. Letěl celkem rychle, a tak už druhý den za svítání stál před portálem v lesích u Brna Třetí sféry. Otevřel portál a jakmile jím prošel, zavřel se. Volconticus měl stále v ruce a i když byl celý z kamene, nebyl těžký. Dokud v něm byla alespoň trocha energie, sám se vznášel nízko nad zemí. Dan byl unavený, a tak se šel domů vyspat.
Sotva Dan usnul, měl znovu tu stejnou předtuchu. Jen s jedním rozdílem. Tentokrát se podíval z okna a všiml si supermarketu naproti přes silnici. Hned jak se probudil, podíval se na internetu, kde v Brně má ten supermarket prodejny. Našel celkem tři. Vzal si telefonní seznam, a zkusil štěstí s ním. Našel jen dva lidi, kteří se jmenovali jako jeho kamarád a když se podíval, který z nich bydlí naproti tomu supermarketu, měl adresu skoro hned.
20. Setkání
Dan se oblíkl do oblečení co se nosí v První sféře, vzal si hůl a jel za svým bývalým spolužákem. Cesta byla nudná a v městské hromadné si ani neměl kam sednout. Litoval, že neletěl na volconticu. Netrvalo dlouho a už stál před vchodem do domu naproti supermarketu.
„Michal Kuřátko. To je on.“ říkal si Dan při pohledu na zvonek.
Jednou krátce zazvonil a čekal na odpověď. Asi minutu čekal a nikdo se nehlásil. Už si myslel, že jde pozdě. Zazvonil ještě jednou a skoro okamžitě se ozval hlas v domovním telefonu.
„Halo?“
„Ahoj Michale. Tady Dan. Můžu dál?“
„Jasně. Hned tě pustím.“ řekl Michal a bzučákem otevřel
vchodové dveře.
Michal otevřel dveře od bytu, že půjde Danovi naproti, ale ten už stál za nimi.
„Pojď dál Dane. Co se děje? A jak jsi mě vlastně našel? Myslím,
že jsem ti ještě neřekl kde bydlím.“
„Kde bydlíš jsem zjistil z předtuchy.“
„Cože?“ řekl zaskočený Michal, ale bylo vidět, že to bere vážně.
„Byl jsem zrovna na jedné výpravě, když jsem měl předtuchu.
Nezkoušíš náhodou pyrokinezi?“
Teď byl Michal opravdu překvapený. Chvíli nevěděl jak reagovat. Po pár minutách se ale vzpamatoval a dal se do řeči.
„No vlastně ano. Jak to...“
„Blíží se hrozba, takže ti to řeknu. Jsem učeň jednoho druida a já
si vybral povolání léčitele. Léčitelem myslím někoho kdo léčí
mastmi, energií a podobně. Stejně jako je tento svět reálný
existuje i tak zvaná Třetí sféra, někdy nazývaná Magická sféra.
Tam asi od dob honů na čarodějnice žije skoro veškerý kouzelný
lid, tedy lidé používající magii nebo alespoň lidské schopnosti
jako levitace, telekineze a podobně. Bohužel ale krom slušných
a hodných lidí, elfů, trpaslíků a různých stvoření tam žijí i temní
mágové. Jsou to lidé, používající magii ve svůj prospěch a aby
ublížili ostatním. A právě temní mágové se snaží získat moc a to
i tady. V První sféře. Ale zpět k té mé předtuše. Zkoušel jsi v ní
zapálit pyrokinezí sporák, ale nevyšlo ti to a od sporáku chytl byt
a málem jsi uhořel. Tak jsem tu, abych ti pomohl a seznámil tě
s magií. Temní mágové by ti mohli jít po krku, kdyby zjistili, že
ovládáš byť jen telekinezi a pyrokinezi a nechtěl by ses přidat na
jejich stranu.“
Michal jen sotva stíhal vnímat všechno, co mu Dan říkal. Do teď žil obyčejný život obohacený tím, že se mu nějakým způsobem dařilo hýbat předměty bez dotyku a zapalovat svíčky a sirky a najednou se od svého dobrého kamaráda dozví takové věci. Chvíli se na sebe dívali beze slova a Michal si všechno v hlavě srovnával.
„Takže magie existuje? Jako kouzla?“
„Ano. Ale není to jako ve filmech, že by vzduchem lítal jeden
barevný paprsek za druhým a taky kouzla nedokáží všechno. Jako
třeba změnu vzhledu. Ale to jde ošálením mysli, takže někdo tě
může vidět jinak než ve skutečnosti vypadáš.“
„Aha. No a – kdy mě začneš učit?“ zeptal se trochu opatrně
Michal.
„Třeba ještě dnes. Ale měl bych se vrátit ke skupině se kterou
jsem na výpravě. No uvidíme. Chvíli se tady snad budu moct
zdržet.“
Chvíli se ještě bavili o magii a Třetí sféře a pak odešli k Danovi domů. Po cestě však potkali někoho, koho by Dan nečekal.
„Dane?“ slyšel Dan hlas starší ženy.
„Ten hlas znám.“ řekl si Dan a otočil se.
„Jsi to ty.“ řekla šťastně Danova máma.
„Mami. Tak rád tě vidím. Co kurz?“
„Už ho mám za sebou. Oprášila jsem co jsem znala a leccos jsem
se naučila.“
„Jé. Asi bych vás měl představit. Mami, tohle je Michal Kuřátko.
Můj bývalý spolužák ze střední a kamarád. Michale, moje
máma.“
„Ráda tě poznávám.“
„Rád poznávám Danovu mámu.“ pousmál se Michal.
„Tak mě napadá – mohla bys nám pomoct mami. Co nejdřív se
musím vrátit k výpravě. Mohla bys pak učit Michala?“
To už se pár lidí v tramvaji otočilo.
„Klidně můžeš vyrazit hned.“ řekla Danova máma a podívala se
po lidech, kteří je sledovali.
Během hodiny už byli u Dana doma. Danova máma obcházela od dveří k oknům, a hlídala, jestli se neblíží někdo podezřelí. Mezitím Dan Michalovi vysvětlil co je přesně Třetí sféra a jak se v ní žije, objasnil mu základy magie a dohodli se, že ho bude týden učit a pak se vrátí k výpravě. Jak se dostane zpět do Třetí sféry Dan zatím neřešil.
21. Kam vedou kroky výpravy
Zatímco Dan šel hledat bývalého spolužáka, výprava vyslaná Nejvyšší radou mágů pokračovala ve své cestě. Sotva je Dan opustil, zvedli se a pokračovali v cestě ke staré důlní šachtě trpaslíků. Cesta byla klidná. Vypadalo to, že je nikdo nesleduje. To byla pravda. Ale ne úplná. Když se začalo stmívat, vyslali temní mágové své špehy, aby našli Mungana a zbytek jeho skupiny. V noci a blízko jeskyně nebo důlní šachty nebyla přítomnost jejich druhu žádnou zvláštností. Ti špehové totiž byli netopýři. O to těžší bylo jejich odhalení.
Skupina už byla jen asi dva kilometry od cíle, když Elrom ucítil dunění země.
„Stůjte.“ řekl mírně tišším hlasem.
Dřepl si, položil ruku na zem a chvíli se ani nehnul.
„Blíží se něco velkého. Celkem pomalu. Tady žádné tak velké
zvíře nežije a vzhledem k tomu co hledáme to bude asi armáda
temných mágů.“
„Nevíš kolik asi?“ zeptal se Mungan.
„Několik set. Možná tisícovka. Pár jezdců na koních.“
„Dobře. Je jedno jak, ale našli nás. Musíme si pohnout.“ řekl
Wendrs.
Skupina se rozběhla směrem k důlní šachtě a krom Elroma, který sledoval okolí, jestli neuvidí temné mágy, se nikdo neotočil. Mezi stromy už byl zřetelný vrchol kopce a asi třicet metrů pod ním se rýsovala skalka, ve které měl být vchod do šachty.
„Temní mágové!“ zařval Elrom.
Asi o tři sta metrů níž se objevila armáda temných mágů v čele s přibližně padesáti jezdci. Temní mágové nechtěli podcenit nepřítele, a tak se spojili všichni co byli v okruhu sto kilometrů od Dergamonu. Někteří museli použít magii, aby se dostali včas na sraz u Dergamonu.
„Těm se nemůžeme ubránit. Rychle do šachty.“ řekla Veris.
Skupina se dala na rychlý ústup, když se nad korunami stromů objevil sněhobílý Pegas a zaznělo troubení na roh.
„Co to je?“ ptal se Barbat, který se otočil za zvukem rohu.
„Posila temných mágů určitě ne.“ odpověděl s úsměvem Mungan.
Pegas i se svým jezdcem se snesl na zem mezi šachtou a Munganovou skupinou. Neseděl na něm nikdo jiný než Manachan.
„Zdravím vás přátelé. Doufám, že nejdu pozdě. Musel jsem
sehnat malou pomoc.“ řekl Manachan a na zemi přistálo asi
padesát čarodějů a druidů na létajících kobercích.
Armáda temných mágů se zastavila necelých sto padesát metrů od Mungana a ostatních. Padesátka čarodějů pak obklopila v kruhu debatující skupinu s Manachanem.
„Tak co uděláme?“ ptal se Koldr.
„Takovou armádu nepřemůžeme, ale můžeme jim zmizet.“
odpověděl mu Manachan.
„A jak? Copak zvládnete přenést sebe i nás?“
„To ne. Navíc přenést se umí jen pár z nás. Ale můžeme je
dočasně oslepit.“ řekl Manachan.
„Kouzlo Lumeno caelos. To chceš udělat?“ promluvil konečně
Mungan.
„Ano Mungane. To jediné nás teď zachrání.“
„Co je to za kouzlo?“ ozval se Lonharm.
„Lumeno caelos neboli světlo nebes je nejmocnější kouzlo na
oslnění protivníka. Je velice náročné, ale vytvoří na několik
vteřin ohromnou oslňující světelnou stěnu tak jasnou, že i přes
zavřená víčka nebudeš pár minut vůbec vidět. A nezavřeš­li oči,
můžeš oslepnout.“ vysvětlil Manachan.
„Tak neztrácejme čas. Pusťte se do toho.“ povzbuzoval Wendrs.
„Musíme se na něj dlouho soustředit. Ty, Veris, spolu
s Wendrsem a jeho muži a ty, Elrome, vezměte si ještě pět druidů
a snažte se nás co nejdéle krýt. Za žádných okolností nás
nevolejte. Nesmíte nás sebemíň vyrušit. Kouzlo by se nemuselo
povést a podruhé bychom to už možná nestihli.“
Temní mágové zatím vyčkávali, co udělá jejich oběť. Co ale nečekali, bylo zformování všech čarodějů do kruhu, uprostřed s jejich holemi zabodnutými do země. Všichni tito čarodějové stáli čelem do středu kruhu a začali přeříkávat formuli. Zbylá hrstka se pak postavila do řady a připravila na odrážení útoku. V tom se ozval hvízdot signální píšťaly temných mágů a hned za ním povel k útoku lučištníků.
„Miřte na čaroděje v kruhu!“ zařval velitel temných mágů.
„Kryjte se!“ zavolal Elrom na ostatní.
„Štíty světla.“ řekl jeden z druidů a všech pět druidů se opřelo
o hůl.
Temní mágové vystřelili velkým obloukem tolik šípů, že když byly nejvýš, vypadaly jako hejno ptáků. Jak se blížily k čarodějům, druidové a Veris vyvolali několik blankytně modrých, průhledných štítů nad hlavami čarodějů a šípy v nich mizely.
„Vraťte jim je zpět!“ zařvala Veris a spolu s druidy teď začala
sesílat kouzlo, kterým štíty pohlcené šípy vypustili proti temným
mágům.
„Ohnivá zeď!“ zařval velitel temných mágů.
Než šípy dolétly k temným mágům, objevila se před nimi stěna z plamenů a většinu šípů spálila. Pár jich ale prolétlo a několik temných mágů padlo k zemi. Dalších pár šípů vystřelil Lonharm přímo na velitele temných mágů, který je stěží stíhal odrážet.
„Nesnáším tyhle souboje lučištníků. Pusťte mě na ně, ať jim
ukážu, co to znamená naštvanej trpaslík.“ zuřil Carpal.
„Stůj Carpale. Šetři síly. Bitva tváří v tvář určitě přijde. Ale
u mágů bych po ni netoužil.“ uklidňoval ho Koldr, který také
vyčkával na svou chvíli.
„Jak dlouho jim to ještě bude trvat?“ ptal se netrpělivě Barbat.
„Snad dlouho ne. Temní mágové ani nezačali a už to začíná být
nepříjemný.“ odpověděl Wendrs.
Ještě chvíli odrážela skupinka šípy temných mágů, když na ně Mungan zavolal.
„Kryjte si oči. Už je to tady.“
Z holí čarodějů vyšlehl bílý sloup jasného světla, projel korunami stromů před temné mágy, sjel k zemi a s nárazem do země se změnil světelný sloup na stěnu. Temní mágové jen sledovali co se děje a tak je oslňující záblesk zastihl skoro nepřipravené. Většina temných mágů se chytla za oči a volali, že nic nevidí a zbytek si stihl přes hlavu hodit plášť a ti byli jen oslněni a viděli jen obrysy postav.
„Utíkejte!“ volal jeden druid.
Mungan a zbytek výpravy se rozběhl ke štole. Jejich posila jim kryla záda a pozorovali, jestli se mezi stromy neobjeví záloha. Nikde nikdo jen oslněná stojící armáda temných mágů. Carpal doběhl jako první tam co měl být vchod do důlní šachty, ale viděl jen keře.
„Tady to má být.“ zoufal Carpal.
„Říkal jsi, že je dlouho nepoužívaná. Není jen zarostlá?“ pousmál
se Mungan.
Carpal chytl větve keře a za nimi se objevil vchod do šachty.
„Moc rychle bys to vzdával Carpale na to jak daleko jsme se
dostali.“ řekl Mungan a prošel keřem do šachty.
Všichni po jednom prošli skrz keře do šachty kde už Mungan zapaloval pochodeň na stěně. Začátek šachty bych tunel ve hlíně zpevněný trámy a prkny s kovanými držáky na pochodně a trámy byly pokryté plechy, aby nechytly od pochodní. Po deseti metrech hlína přešla v kámen a dřevěné výztuhy už byly jen každé dva metry. Wendrs, který vešel do šachty poslední, si zapálil pochodeň a skupina s Munganem v čele mohla vyrazit.
„Hledejte cokoli podezřelého. Cokoli co se vám nebude zdát.“
upozorňoval Elrom.
„Tady. Na stěně.“ řekl Carpal sotva Elrom domluvil.
„Co to je?“ přemýšlel nahlas Barbat.
„Tohle sem určitě nepatří.“ upozorňoval Carpal.
V kamenné stěně byl kámen, který tam podle barvy seděl, ale po obvodu byl zaschlý jíl. Na několika místech už ztvrdlý jíl opadal a byly zřetelně vidět hrany kamene.
„Vypadá to jakoby ten kámen někdo nejdřív vytesal a pak ho tam
zase vložil.“ řekl Koldr.
Mungan vzal dýku a seškrabal jíl. Pak opatrně vytáhl kámen ze stěny a za ním byla smotaná látka potažená něčím mastným. Na druhý pohled bylo jasné, že je látka obalená vrstvou vosku.
„Ať je v tom zabalené cokoliv, nemělo to podlehnout vodě a měl
to vydržet dlouhou dobu.“ řekla Veris.
Mungan rozlomil vosk a opatrně rozbalil látku. Uvnitř byl poskládaný papír převázaný červenou stuhou a na uzlu stuhy byla pečeť.
„Počkej Mungane!“ zastavila Veris Mungana když chtěl zlomit
pečeť „Třeba je to chráněné nějakým kouzlem. Jestli je to další
indície tak to určitě nebude tak snadné. Ani minulé zprávy nebyly
nechráněné.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Mungan.
„Nevím. Jak by se dala zjistit přítomnost ochranného kouzla?“
„Pár možností je, ale ani na jednu nemáme potřebné věci.“
„Ani na jednu?“ zeptala se Veris tónem, jakoby o jedné možnosti
věděla.
„Na co myslíš?“
„Co se tady těžilo Carpale?“
„No už je to pár set let co se tu netěží, ale myslím, že mi otec
říkal něco o železné rudě.“
„Výborně. To jsem chtěla slyšet.“ pousmála se Veris.
„Myslíš, že tady používali křišťály pro zjištění kvality rudy?“
„Trpaslíci z Dergamonu by se zbytečně netahali s nekvalitní
rudou, pokud by mohli zjistit její kvalitu už v dolu.“
Trpaslíci z bohatších měst používali ke zjištění kvality železné rudy křišťály od elfů, které měnili barvu podle kvality horniny. Sice byly zapotřebí základní znalosti magie, ale trpaslíci se uměli ledacos naučit když šlo o ulehčení práce. Skupina se rozdělila a všichni hledali křišťál. Všichni si samozřejmě vzali vlastní pochodeň, protože bez ní by neviděli ani na krok. Během pár minut našel Barbat nějaký křišťál na konci jedné chodby. Svolal ostatní, aby se zeptal, jestli je to ten, co hledají.
„Ano Barbate. Přesně takový křišťál jsme hledali.“ odpověděla
mu na dotaz Veris.
Veris vzala křišťál za kožený provázek na kterém vysel a do druhé ruky si vzala papír, který našel Mungan ve skále. Poskládaný papír měla položený na otevřené dlani levé ruky a v pravé ruce držela křišťál. Rozhoupala křišťál nad papírem, zavřela oči a cosi šeptala. Po chvíli začal křišťál svítit jasným zeleným světlem.
„Přírodní magie. Ten papír chrání kouzlo přírodní magie.“ řekl
Mungan při pohledu na křišťál.
„Co teď?“ ptal se Wendrs.
„Musíme odstranit tu ochranu. Kdo ví co by se stalo, kdybychom
ten papír rozbalili aniž bychom odstranili to kouzlo.“odpověděl
Mungan.
Chvíli přemýšlel, jak zrušit ochranné kouzlo. Stačilo by seslat špatné rušící kouzlo a past se mohla spustit. Ostatní jen čekali, co Mungan vymyslí. Až na Elroma.
„Můj děd mi kdysi říkal o jednom výjimečném rušícím kouzle.
Že prý ho nikdy nezklamalo. Odstranilo každou past. Možná se
mi povede.“ říkal klidným hlasem Elrom.
„Tak ho zkus. Já si žádné nevybavuji.“ řekl Mungan.
Elrom vzal papír, položil ho na zem, vztáhl nad něj ruku a začal přeříkávat formuli.
„Pouta mocná pouta kouzelná, nikdo vás více nepozná. Pouta
mocná pouta přírody, vůle má lehce vás prolomí. Pouta mocná
mágem stvořená, od nyní na věky zlomená.“ tak znělo Elromovo
kouzlo.
22. Poslední indície
Když Elrom dořekl formuli, pečeť na uzlu stuhy praskla a stuha se rozvázala.
„Povedlo se. Výborně Elrome.“ chválil ho Mungan.
Elrom zvedl papír a rozbalil ho. Byla na něm mapa se symboly. Na první pohled to byla mapa dolu. Co ale mohly znamenat symboly? Lidská hlava tam, kde byl vchod, tři koňské hlavy různě na mapě, hlava ženy s korunkou, hlava muže s korunou hodnou krále a pod ní meč a kresby dvou kamenných věží. Všichni si mapu prohlíželi, ale význam symbolů je nenapadal.
„Rychle! Temní mágové se blíží!“ volal Manachan od vchodu do
důlní šachty.
„Co ty znaky můžou znamenat?“ ptal se nervózní Carpal.
„Něco mi připomínají. Jaké byly předchozí indície?“ řekla Veris.
„Poslední byla mapa na zemi na kterou ukázala stínová ruka.“
začal Koldr „Před tím to byla šachovnice s přeházenými
figurami, místnost s tou šachovnicí chránilo heslo,“
„Počkat.“ přerušila Koldra Veris „Ta šachovnice. Chyběly na ni
nějaké figury. Ty symboly možná zobrazují chybějící
šachové figurky. Ale co jimi chtěl pán loveckého hrádku říct?“
„Ta lidská hlava tady asi bude pěšák značící vchod. Jak jsi řekla
na loveckém hrádku, král je nejdůležitější. Možná značí další
indícii. Zbytek by mohly být pasti.“
Teď už tušili význam symbolů na mapě. Nezbývalo jim ale moc času. Zaslechli dunění blížící se armády temných mágů. Hvízdot šípů a zaklínadla naznačovala střet temných mágů s Manachanovou skupinou.
„Zpátky! Zpátky! Braňte vchod!“ volal někdo před šachtou.
„Musíme dál. Význam těch figur snad zjistíme časem.“ řekl
Lonharm.
„Tudy. Podle mapy bychom se měli k další indícii dostat touto
chodbou.“ ukazoval na cestu Mungan.
Skupina se vydala na cestu systémem důlních chodeb. Již po několika křižovatkách šachet a několika zatáčkách nebyly slyšet zvuky boje. Chodbami vládlo ticho. Všude byla skála. Žádná cesta bokem. Jen dopředu nebo zpět. Skálu podpíraly dubové trámy a lemovaly ohořelé pochodně. Zub času a práce pavouků byla všude jasně vidět.
„Jezdec. Figurka jezdce tady na zemi.“ ukazoval Barbat na zem.
„Stůjte.“ křikla přidušeným hlasem Veris „Hledejte pasti ale
nehýbejte se.“
„Tady. Díry ve stěnách a kachle na zemi. To bude nášlapná past.
Šlápneš na kachli, ta se zasune do země a spustí střelbu ze stěn.
Nejstarší past.“ varoval Elrom ostatní.
„Ale nejúčinnější. Obejděte kachle a vraťte figurku zpátky.
Kdyby šel za námi přítel ať si všimne figurky a nepřítel ať spustí
past.“ řekl Mungan a pokračoval v cestě.
„Teď aspoň víme co znamenají symboly koňské hlavy na mapě.
Další je za dvěma křižovatkami. Teď ještě co znamená dáma
a věže.“ řekla Veris.
Skupina pokračovala v cestě jeskyním systémem až došla do velké síně. Na stěnách spousta pochodní, ze stropu vysely kované lustry a po síni byly rozestavěné stojanové svícny. Mungan sklonil hlavu a pochodně, svícny i lustry vzplanuly. Síň náhle ozářilo žluté světlo plamenů.
„Kde je další symbol?“ zeptal se Elrom.
„Dvě věže jsou tady u dveří do místnosti ve které je král a dáma.“
odpověděla mu Veris.
„Dobře. Hledejte pasti kolem dveří.“ řekl Elrom a šel ke stěně
vpravo od dveří do místnosti s hlavou krále na mapě.
Všichni hledali pasti kolem dveří. Nenašli žádné volné kameny ani otvory ve stěnách. Nic co by naznačovalo past. Carpal už chytal za kliku a chtěl otevřít dveře, když ho Veris zastavila.
„Počkej trpaslíku. Ta past tady bude. Je jen otázka kde.“
„Tak já ty dveře votevřu vopatrně. Stejně už tady ta past bude
aspoň dvě stě let a nebude funkční.“
Ta past tam už opravdu byla dvě stě let, ale funkční stále byla. Carpal otevřel dveře a jen díky své malé výšce ho netrefila ani jedna ze dvou sekyr, které se zhouply zpoza dveří.
„Tak vidíš Veris. Sice ta past fungovala, ale na trpaslíka byla moc
vysoká.“ zasmál se Carpal.
„Stůj! Už ani krok!“ okřikla ho Veris.
„Co je?“
„Na mapě jsou dvě věže.“
„A tady máš dvě sekyry. Už tu nic není.“
„A co když ty dvě sekyry jsou jenom jedna past a jedna věž na
mapě? Ani se nehni a já to tu prohlídnu.“
Veris chvíli prohledávala okolí dveří a během okamžiku už našla druhou past.
„Tady. Uděláš další krok a spustíš past Carpale.“
Carpal i Veris udělali pár kroků zpět a pak Veris zvedla ze země velký kámen a hodila ho asi půl metru za místo, kde stál Carpal. Kachle pod ním klesla o pár centimetrů a ze stran švihem vylítly čepele od podlahy až k vrchu dveří s rozestupem asi dvacet centimetrů.
„Tak tomuhle by ses už nevyhnul Carpale.“ řekl Mungan.
Odklonil čepele, prošel a stoupl si do středu místnosti. Stěny byly holé. V místnosti byl jen kamenný stůl a několik židlí. Skupina opět hledala pasti. Nic nenacházeli. Nikde žádná past nebyla. Co ale značila dáma na mapě? Výprava už byla skoro u cíle, ale nemohla ho najít. Všichni si postupně sedli ke stolu unaveni a hladoví. Mungan nabral vodu ze studny v rohu síně a uvařil oběd z toho co měl s sebou v brašně. Wendrs jako jediný nepřestával hledat a to se mu vyplatilo.
„Něco jsem našel. Malý dokonale kulatý kámen. Zkusím na něj
zatlačit.“ informoval ostatní Wendrs.
Nejdřív slabě tlačil na kámen ale pomalu tlak zvyšoval až se kámen pohnul. Wendrs ho zatlačil tak hluboko jak jen to šlo. Zavládlo hrobové ticho. Po chvíli, která byla jako věčnost, zaznělo cvaknutí někde hluboko ve zdi a pak se ozval rachot, jako když po sobě kloužou dva neopracované kameny. Náhle se pohnul stůl a začal se posouvat směrem ke zdi. Pod ním se objevila kamenná deska. Když se stůl zastavil u zdi, deska na zemi se lehce vysunula a začala se pohybovat po podlaze opačným směrem než stůl. Pomalu odkrývala své tajemství a všem začalo docházet, že to nebude další indicie.
„Poslední indície byla ta mapa ve stěně. Tady už je – meč.“
Mungan dořekl poslední slovo ve chvíli, kdy se pod odsouvající
deskou objevila rukojeť meče.
Deska se zastavila a všichni se zatajeným dechem sledovali nádherný meč. Pozlacená rukojeť omotaná kůží, stříbrná hlavice objímala velký, krásně broušený, sytě rudý rubín, masivní železná záštita se leskla jako zrcadlo a stejně tak i čepel. To byl cíl výpravy, kterou vyslala Nejvyšší rada mágů. Konec výpravy to však ještě nebyl. Teď se musela skupina dostat i s mečem zpátky do Brna Třetí sféry.
23. Tajemství meče
Skupina se chvíli se zaujetím a beze slova dívala na meč, než se někdo odhodlal promluvit.
„Vidíte to? Pod tím mečem je složený pergamen.“ řekl Barbat.
Mungan opatrně nadzvedl meč za čepel, pomalu vytáhl pergamen a rozložil ho. Na pergamenu bylo napsáno následující.
Meč tento mocnou zbraní je
jen v rukou dobrých ožije.
Jen za pravdu a lásku bojovat
posilu mocnou přivolat.
Bez srdce svého bezcenný
jen chladný klacek železný.
To srdce rudé vším mu je
jen s ním kouzlem ožije.
„Co to znamená?“ ptal se Wendrs.
„Máme dost času na to, abychom to zjistili. Hlavně se nesmí
dostat do rukou temných mágů.“ odpověděl Mungan „Já vezmu
meč a ty, Veris, vezmi ten pergamen.“
Skupina se otočila a vydala se zpět k východu z důlní šachty. Sice tam pravděpodobně čekali temní mágové, ale jiná cesta ven nebyla. Prošli systémem důlních šachet až k východu. Tam uviděli na zemi ležícího, zraněného Manachana.
„Manachane. Co se ti stalo?“ ptal se Mungan a už vytahoval
léčivé masti.
„Bojovali jsme.“ chroptil Manachan „Měli jsme ale štěstí. Sice
jich bylo hodně, ale naším kouzlům se těžko bránili. Ještě nejsou
tak jednotní. Ale kdyby získali meč – už jste ho našli?“
„Ano. Tady je.“ řekl Mungan a podal Manachanovi meč.
„Nádherný. Něco málo jsem o něm slyšel, ale je hezčí.“
„Byl u něj pergamen s textem. Asi nějaký popis schopností, ale
nevíme co znamená.“
„Na to přijdeme v Brně Třetí sféry. Teď musíte pryč.“
„Musíte? Nemůžeme tě tu nechat.“ odporoval Mungan.
„Jen mi ošetři rány mastí. Zbytek zvládnu sám. Vy ale musíte
donést ten meč Radě.“
„Dobře. Jak myslíš.“
Mungan ošetřil Manachanovi rány a pak vyšli všichni ven. Před důlní šachtou byli ostatní čarodějové a druidi. Navzájem si ošetřovali zranění a pohřbívali temné mágy. Temní mágové měli velké ztráty a ti co přežili utekli.
Mungan, Veris, Elrom a Carpal nasedli na létací koberce čarodějů a vydali se konečně zpět do Brna Třetí sféry. Carpal letěl s Munganem a Elrom s Veris. Wendrs s ostatními nasedli na koně jezdců temných mágů a vydali se na cestu po zemi. Po cestě viděl Mungan a ostatní co letěli několik set temných mágů, kteří šli směrem k Dergamonu. Mungan se tam proto zastavil a varoval tamního starostu o nebezpečí. Starosta okamžitě vyslal posli do blízkých usedlostí a ti všechny trpaslíky a lidi z nich dovedli do Dergamonu, který se pak během dalších dvou hodin stal téměř nedobytnou pevností. Podobně tomu bylo i u jiných měst.
Už se blížili k Brnu Třetí sféry když Koldr zahlédl tři jezdce s kušemi. Mungan si jich taky všiml a řekl Veris, ať vylétli trochu víš. Sotva ale nabrali výšku, zasvištěly jim za zády šipky z kuší.
„Co to maj za kuše? Takhle vysoko nemůžou dostřelit. Měli
bychom se jich zbavit.“ řekl Carpal a následovala další salva
šipek.
„Nevšímejte si jich. Musíme se dostat k Radě. Wendrs a ostatní
se o ně postarají.“ odsekl Mungan.
Wendrs věděl, že Mungan musí letět dál a věděl, že někdo musí zastavit ty jezdce. Podíval se na Koldra pak na Barbata a nakonec Lonharma. Všichni na něj kývli a on na ně, pak Wendrs vytáhl meč z pochvy a zvedl ho nad hlavu. Následoval kovový zvuk od mečů ostatních jak je vytahovali z pochev. Když už měli všichni vytažené meče, pobídl Wendrs koně a všichni čtyři se rozjeli k jezdcům.
Relativně potichu se blížili k jezdcům, kteří se drželi Mungana a ostatních na létajících kobercích a stříleli po nich z kuší. Když už byli celkem blízko, jeden z jezdců se otočil a vystřelil z kuše na Koldra. Koldr se kryl štítem, ale šipka jím projela jako nůž máslem a zabodla se mu do levého ramene.
„Pozor! Někdo na nás útočí!“ volal jezdec.
Ostatní se rychle otočili a vystřelili po Wendrsově skupině. Naštěstí se všichni vyhnuli. Jezdci už nestihli nabít kuše, zahákli si je za sedla a vzali si meče. Wendrs s ostatními pobídli koně a teď už se blížili rychle k jezdcům.
Během chvilky zařinčely meče a štíty a začal boj. Všichni byli dobří bojovníci a souboj se táhl. Postupně se shazovali z koní, až už nikdo neseděl v sedle. Nejhůř na tom byl Koldr, který už měl v rameni šipku z kuše. Naštěstí měli přesilu, a tak Koldrovi pomáhal Lonharm. Měli ale zručného protivníka, který v jednu chvíli srazil Lonharma k zemi. Toho využil a než se Lonharm zvedl, bodl Koldra, který se začínal motat, do břicha. Koldr padl k zemi a rukama si držel ránu ze které vytékala krev.
„Koldre!“ zařval Lonharm.
Lonharm se rychle zvedl a bodl protivníka, který se smál svému úspěšnému zásahu. Lonharm ho však jen lehce zranil. Soupeř hvízdl na koně a za okamžik už všichni tři mizeli v dáli.
„Koldre. Co ti je?“ volal na něj Wendrs.
Všichni se k němu seběhli a ptali se ho jak mu je.
„Ta šipka je asi otrávená.“ řekl Koldr a zakašlal „Mám rozostřený
vidění a sotva se držím na nohách. Taky proto se mu povedlo mě
zasáhnout.“
„Vydrž. Dostaneme tě do Brna Třetí sféry a Mungan tě z toho
dostane. Už jsme blízko.“ uklidňoval ho Wendrs.
„Už hodně krát jste mi zachránili život. Dnes ale ne. Rád jsem
stál v boji s vámi po boku.“
Wendrs se snažil Koldra přesvědčit, že ho dovezou do města a Mungan ho zachrání, ale Koldr chtěl poslední minuty života mluvit s těmi, se kterými prožil většinu dobrodružství. Nechali ho tedy ležet a bavili se s ním o tom co zažili a uklidňovali ho, že meč se dostane do správných rukou a temní mágové nezískají moc. Koldr postupně přestával cítit nohy, ruce pak trup a po necelé hodině umřel. Ránu měl sice obvázanou a skoro nekrvácel, ale jed v žilách ho pomalu zabíjel. Poté, co naposledy vydechl, ho přikryli dekou a odvezli na jeho koni do Brna Třetí sféry.
Mezitím Mungan, Veris, Carpal a Elrom dolétli do Brna Třetí sféry a prošli městem až na hrad. Nejvyšší rada mágů je okamžitě přijala a Mungan s ostatními tak šel do jednací síně.
„Vítejte.“ vítal zbytek výpravy jeden druid.
„Meč jsme našli. Zde je. Byla u něj zpráva na pergamenu, ale
zatím nevíme co znamená.“ řekl Mungan a meč i s pergamenem
položil na stůl před jednoho z mágů.
„A kde je tvůj učeň Mungane?“ ptal se čaroděj v modrém plášti.
„Po cestě ho zastihla zlá předtucha. Viděl přítele v ohrožení
života, a tak se za ním vydal do První sféry.“
„V ohrožení života? Jaké ohrožení?“ zeptal se Mungana druid,
který je vítal.
„Viděl, jak při pokusu o použití pyrokineze jeho přítel málem
uhořel.“
„Použití pyrokineze? Ten muž by mohl být ve větším nebezpečí.
Máme zprávy, že temní mágové v První sféře ve velkém verbují.
A hlavně ty, kteří už sami něco zkoušejí. Mohli by o něj mít
zájem a pokud by odmítl, klidně by ho zabili. Jeden z nás ho
dovede sem a dostane se mu základní výcvik.“
„Děkuji vám. Můj učeň neměl klíč k portálu, když se oddělil.
Možná se nebude moci dostat zpět. Půjdu pro něj sám a dovedu
i jeho přítele.“
„Dobře. A my se zatím podíváme na tu zprávu na pergamenu. Až
se vrátíte, přiveďte toho muže k nám a zároveň vám řekneme, co
zjistíme z té zprávy.“ řekl nějaký léčitel.
„Děkuji Radě za vše.“ ukončil Mungan diskuzi a všichni se
rozloučili kývnutím hlavy.
Mungan a ostatní došli k hlavní bráně Brna Třetí sféry a čekali na příjezd Wendrse a jeho společníků. Když je viděli jak se klusem blíží, radovali se, že je opět vidí, ale úsměv z tváře jim vyhnal pohled na jednoho koně. Na Koldrova koně, na kterém nyní leželo něčí tělo v dece. Při pohledu na Wendrse, Barbata a Lonharma jim to bylo jasné. Rozběhli se k nim a ptali se Wendrse, co se stalo.
„Ti jezdci co po vás stříleli. Měli otrávené šipky.“ soukal ze sebe
Wendrs.
„Koldra zasáhla jedna šipka a při souboji už byl malátný.“
pokračoval Lonharm, který sotva mluvil „Pomáhal jsem mu, ale
ten jezdec mě shodil na zem a bodl Koldra.“
„Ale oplatil jsi mu to a utekli.“ povzbuzoval Barbat Lonharma.
„Bude mít pohřeb hodný významného rytíře.“ utěšoval všechny
Mungan.
Pak už se nikdo nezmohl ani na slovo. Pomalu pokračovali k Munganovu srubu, kde se najedli.
24. Pohřeb přítele
Zatímco se Mungan připravoval na pohřební obřad, ostatní připravili hranici a pochodně na její zapálení. Když začínalo zapadat slunce, sešli se kolem hranice, na které leželo Koldrovo tělo. V plné zbroji, s mečem v jedné ruce a štítem v druhé vypadal Koldr jako rytíř. Mungan zapálil čtyři olejové lampy, které tvořily obdélník kolem hranice a osvětlovaly louku, na které byl prováděný pohřeb.
„Bojoval statečně za dobrou věc až do posledního dechu. Bránil
přátele a porazil mnoho protivníků. Koldr byl náš dobrý přítel
a tím i zůstane. Nechť jeho duch pokračuje na druhou stranu za
předky.“ zněla Munganova úvodní řeč.
„Společníkem v boji a přítelem v míru. Nebál se přesily. Vždy
bránil záda svých přátel a teď mu za to vzdáváme čest a díky.“
přidal Wendrs.
„Čestný a spolehlivý. Hrdý a s dobrým srdcem. Výborný hraničář
a dobrý společník na cestách. Tak ho každý znal.“ dodala Veris.
Pak Mungan kývl na Wendrse a Veris. Všichni tři si vzali ze stojanu zapálené pochodně a v řadě obešli zleva dokola hranici. Veris byla poslední a jako první se zastavila v severozápadním rohu hranice. Wendrs se postavil k severovýchodnímu rohu hranice a Mungan se zastavil až u jižní hrany, kde měl Koldr hlavu.
„Anima tuam ferunto archangelos ad maiores tuo.“ pronesl
Mungan.
Když to Mungan dořekl, zapálil hranici. Po něm Wendrs a nakonec Veris. Když hranice začala hořet, vrátili se na své místo a zpívali píseň předků. Když slunce zapadlo, dohořívala hranice. Jak zhasl poslední plamínek na hranici, odešli všichni spát. Jen Mungan ještě seděl u spálené hranice a hlídal, než vychladla. Pak šel spát i on.
Druhý den patřil oslavování. Podle tradic jen den úmrtí se truchlilo a jen ten den se mohl konat pohřeb. Kdyby byl pohřeb později, nemohl by být na hranici a se všemi poctami. Druhý den tradice kázala radovat se z toho, že se mrtvý vrátil k předkům a věřilo se, že i duše mrtvého slaví spolu s předky. Připravili proto spoustu jídla, ulovili divočáka a pekli ho na ohni, nechyběl ani dostatek medoviny. U jídla a pití se zpívalo, vyprávěly se příběhy ze života zemřelého a těch bylo víc něž dost. Koldr byl sice hraničář, ale Wendrsova parta mu do života přitáhla spoustu dobrodružství a výprav. Zachraňování významných osob, výpravy za poklady, střety s loupežníky v lesích i městech. Koldr žil opravdu život plný dobrodružství.
Navečer opět podle tradice vykopali hluboký hrob a vložili do něj ostatky spolu s několika uhlíky z hranice a drobnými dary. Koldr sice nebyl král ani významný rytíř či mág, ale pohřeb měl opravdu se všemi možnými poctami.
Třetí den už bylo vše při starém. Sice to byla pro všechny velká ztráta, díky své víře však věděli, že se má Koldr respektive jeho duše dobře. Díky tomu bolest v srdci nebyla taková a všichni mohli pokračovat dál ve svém životě.
25. Návrat Dana
Když už skončili dny loučení s padlím přítelem, vyrazil Mungan na cestu za Danem. Skrz lesy došel k portálu, otevřel ho a prošel jím za Danem. Na cestu vyrazil časně ráno a před polednem už klepal na dveře Danova domu.
„Kdo je to?“ ptala se Martina Novohradská.
„Mungan Crann.“ zněla odpověď.
Martina rychle otevřela dveře a s úsměvem vítala Mungana.
„Vítej Mungane. Co tě sem přivádí?“
„Jdu pro Dana a jeho přítele, kterého viděl ve snu. Jsou tady?“
ptal se Mungan.
„Jsou vzadu. Dan ho zrovna učí.“ řekla Martina a zavřela dveře.
„Rada nám řekla, že temní mágové ve velkém verbují a hlavně ty
co už něco zkusili. Pokud by odmítl, mohli by ho chtít zabít.“
„Tak to máme štěstí. Střídáme se v hlídání a nikdo podezřelí se
ani nepřiblížil.“
„Půjdeš s námi nebo tu máš nějaké povinnosti?“ ptal se Mungan
Martiny.
„Jsem tady jako hlídka. Kdyby temní mágové na někoho
zaútočili.“
„Dobře. Ale raději vytvořte družiny. Temní mágové se začínají
sjednocovat. Jsou čím dál víc nebezpeční.“
„Díky za varování.“
„Nemáš zač. Jdu pro ty dva. Zatím nám prosím připrav něco
k obědu.“
Mungan zašel do pokoje kde Dan učil Michala ovládat své schopnosti. Michal už neměl problémy se zapalováním a zhášením svíčky i ohně v krbu. Pomalu získával i další schopnosti jako telekineze, ale nic mu nešlo tak dobře jako pyrokineze. Najednou se otevřely dveře pokoje a v nich stál Mungan.
„Zdravím tě Dane.“
„Mungane. Co tady děláš?“ ptal se překvapeně Dan.
„Našli jsme ten meč a předali jsme ho Radě.“ řekl vážným tónem
Mungan.
„To jsem rád. Ty snad ne, že se neusmíváš?“
„Jsem rád. Mám pro tebe ale smutnou zprávu. Na cestě zpátky
nás zaskočila skupina jezdců. Wendrs se svou družinou se s nimi
střetli a zahnali je. Bohužel – Koldr to nepřežil.“
Dan sklonil hlavu a přemýšlel, jestli by žil, kdyby je neopustil. Uvědomil si ale, že kdyby zůstal, nepřežil by pravděpodobně Michal.
„Je mi líto Dane, ale není čas truchlit. Temní mágové můžou
Michala brzo najít a pokud by se k nim nepřidal, zabili by ho.“
„Tak to musíme jít.“ řekl Dan pevným hlasem „Asi bych vás měl
představit. Michale, tohle je Mungan Crann. Druid a můj učitel.
Mungane, tohle je Michal Kuřátko. Můj přítel a bývalý
spolužák.“
„Rád vás poznávám. Dan mi o vás hodně řekl.“ promluvil
Michal.
„Já rád poznávám Danova přítele.“ odpověděl Mungan.
Po chvíli je Martina zavolala ke stolu, kde na ně čekal oběd. U oběda všechny Mungan seznámil se situací ve Třetí sféře a Martinu důrazně varoval před hrozbou temných mágů v První sféře. Kolem druhé hodiny odpoledne se Mungan s Danem a Michalem dali na cestu do Třetí sféry.
Jejich kroky nejdříve vedly do Munganova srubu, kde byli ostatní z výpravy za mečem. Ti je přivítali a pozvali k ohni, aby se seznámili s novým spojencem a prodiskutovali co bude asi dál. Mungan a Michal pozvání přijali, ale Dan utíkal ke Koldrovu hrobu. Klekl si na u něj a vzpomínal na chvíle kdy stáli bok po boku na výpravě. Pak se s ním naposledy rozloučil a šel si sednout za ostatními k ohni.
„Přisedni si Dane. Zrovna říkám Michalovi, že zítra ráno musíme
zajít na hrad. Rada vás dva chce vidět.“ promluvil Mungan
k Danovi.
„Dobře.“
„Tím definitivně skončí naše výprava. Ale ještě se nerozdělíme.
Temní mágové nabírají na síle. Musím se ještě poradit s Nejvyšší
radou mágů, ale ta mi snad dá za pravdu. Někdo musí varovat
města a vesnice. Rozhodně to neskončilo tím, že jsme získali ten
meč. Temní mágové jsou hrozba i bez něj a teď se určitě
nezastaví.“
„Takže pojedeme od města k městu a od vesnice k vesnici?“ ptal
se Wendrs.
„Ano. Ať řekne Rada cokoli, rozdělíme se na dvě družiny
a pojedeme varovat ostatní. Jen bych byl rád, kdyby nám to Rada
schválila a vyslala taky nějakou družinu.“
Pak už přemýšleli nad tím, jak to může dopadnout. Jak by se změnila Třetí sféra, kdyby temní mágové vyhráli a nad tím, jak asi bude probíhat válka mágů. Bylo ale jasné, že to nebude obyčejná válka kde proti sobě stojí armády lučišníků a pěšáků. Tady hlavní roli sehraje magie. Ještě dlouho do noci se bavili u ohně a vzpomínali na klidné časy, kdy život ve Třetí sféře byl skoro jako život v ráji.
Druhý den brzo ráno probudil Mungan Dana a Michala a po snídani vyrazili na hrad. Nejvyšší rada mágů je skoro hned přijala.
„Vítejte. To je ten muž o kterém jste mluvil Mungane?“ začal
jeden ze členů Rady.
„Zdravím vás. Ano. Jmenuje se Michal Kuřátko. Můj učeň Dan
Novohradský ho už v Prví sféře seznámil se základy magie a řekl
mu vše potřebné o Třetí sféře. Já jsem mu pak vysvětlil aktuální
situaci.“
„A co už umíš?“ zeptal se někdo z Rady Michala.
„Jen trochu ovládám pyrokinezi a pokouším se o telekinezi
a levitaci.“
„Předveď nám co umíš.“ vyzval Michala jeden z čarodějů.
Michal se rozhlédl kolem a všiml si zapálených olejových lamp kolem stěny. Zavřel oči, roztáhl ruce, lehce se prohnul v kolenou a s roztaženými dlaněmi pomalu dával ruce k tělu. Oheň lamp se zmenšoval a když dal Michal ruce k tělu, lampy zhasly. Pak se prudce narovnal, švihl rukama a nad hlavou tleskl. Jakmile tleskl, pochodně vzplály velkým plamenem.
„Ještě něco umíš?“ ptal se ho nějaký druid.
„Snažil jsem se o ohnivou kouli, ale ta mi nešla.“
„Tak ji zkus nyní. Ve třetí sféře jde většině lidí kouzlení lépe.“
Michal opět zavřel oči a rukama kroužil jakoby jimi přejížděl po míči. Asi minutu bylo absolutní ticho a nic se nedělo. Pak Dan zavřel oči a představoval si, že se to Michalovi povedlo. V tom se zvedl v sálu slabý vánek, při tom dveře byly zavřené a okna zde nebyla. Mezi Michalovými palci přeskočila jiskra a po chvíli se objevil první plamínek. Ten rostl a po pár vteřinách otevřel Michal oči a natáhl ruku nad kterou se vznášela ohnivá koule velikosti tenisového míčku.
„Sice vám pan Novohradský trochu pomohl, ale evidentně máte
talent. Jeden z čarodějů se vás ujme. Bude na vás čekat dnes
v poledne před branou hradu.“
„Ještě bych chtěl s Radou probrat jednu věc.“ řekl Mungan.
„Co vás zajímá?“
„Temní mágové se sjednocují a s každým dnem roste jejich
útočná síla. Sice jsme získali kouzelný meč, ale to je nezastaví.
Mohl bych se s družinou se kterou jsem hledal meč vydat varovat
ostatní města a vesnice?“
„To je dobrý nápad. Vyrašte co nejdříve a varujte města na jihu.
My vyšleme další družiny na západ, sever a východ.“ odpověděl
jeden z hraničářů.
„Možná byste ještě chtěli vědět, co jsme zatím zjistili o zprávě na
pergamenu, který jste donesli spolu s mečem.“ řekl čaroděj
Nejvyšší rady mágů.
„Začátek je jasný.“ pokračoval jiný čaroděj „Meč tento mocnou
zbraní je jen v rukou dobrých ožije. Jen za pravdu a lásku
bojovat. To určitě znamená, že ho nemůže použít nikdo se
špatnými úmysly. Pak to začíná být zajímavé a komplikované.
Posilu mocnou přivolat. To asi má naznačit jeho kouzelnou moc.
Je ale otázka jestli doslova přivolá nějakou posilu nebo obrazně
jen nějak posílí majitele. A Pak je tu konec. Bez srdce svého
bezcenný jen chladný klacek železný. To srdce rudé vším mu je
jen s ním kouzlem ožije. To má pravděpodobně znamenat, že aby
se projevila jeho kouzelná moc, potřebuje nějaké srdce. Zatím si
myslíme, že to rudé srdce je rubín v hlavici meče.“
„Děkuji. Řeknu to ostatním a pokusíme se přijít na něco víc.“
odpověděl Mungan.
Pak se rozloučili a Mungan s Danem a Michalem se vrátili za ostatními do srubu.
26. Válka se blíží
Kolem jedenácté hodiny Michal odešel k hradu. Přišel brzo, a tak tam ještě chvíli čekal. Když odbil zvon na hradě poledne, přiběhl nějaký elf k Michalovi.
„Vy jste Michal Kuřátko?“ zadrmolil rychle elf.
„Ano. Vy jste čaroděj co mě má učit?“ zeptal se Michal.
„Už to tak bude. Jmenuji se Ardon z Loučky. Tak pojďme. Ještě
si zamknu obchod a pak půjdeme ke mě domů a začnu vás učit.“
Michal následoval Ardona, který si šel zamknout obchod s vaky a pak prošli městem k Ardonovu srubu na kraji Brna Třetí sféry. Ardon vzal ze srubu malý hrníček s pokličkou ve kterém byl čaj a dal kotlík s vodou nad ohniště za srubem.
„Pro začátek myslím, že jsem starší, takže jestli ti to nevadí,
navrhuji tykání.“ řekl Ardon z Loučky.
„Dobře. S tím nemám problém.“
„Tak co umíš? Zapálíš ohniště?“ zeptal se Ardon.
„To zvládnu.“ odpověděl Michal.
Michal sklonil hlavu, zavřel oči a švihl rukama nad hlavu. V tu chvíli vzplál plamen v ohništi.
„Takže zapálit ohniště zvládneš. Co dál?“
„Před Nejvyšší radou mágů se mi povedlo vyvolat malou ohnivou
kouli. Ale s pomocí kamaráda.“
„Dobře. Tak si to procvičíme. Že prý máš talent na magii ohně.
Zaměříme se na ni, ale zkusíš si i ostatní schopnosti. Telekineze
se hodí vždy.“
Zatímco se Michal učil u Ardona z Loučky ovládat své schopnosti, do všech světových stran se rozjeli poslové, aby varovali ostatní města a vesnice před hrozbou temných mágů. Buď jeli na koních a v každém městě koně vystřídali nebo letěli na létajících kobercích, košťatech případně na hřbetě nějakého velkého létajícího zvířete. V každém městě se pak přidávali další a během půl roku se varování dostalo do všech měst v Evropě Třetí sféry a potom Nejvyšší rada mágů vyslala několik družin na lodích na ostatní kontinenty. Během roku se o hrozbě temných mágů dozvěděly všechny vesnice a všechna města, ale také čím dál častěji útočili temní mágové. Zatím v malých skupinách, ale také se začali spojovat na různých místech do různě velkých armád. Lidé z vesnic, které vydržely nájezdy temných mágů, utíkali do měst, která nepřetržitě vylepšovala opevnění. Jejich jediné štěstí bylo, že temní mágové neměli dostatek energie na používání magie ve velkém, a tak i města, která neměla dostatek mágů, se mohla ubránit, protože stačilo použít ve správnou chvíli lučištníky.
Situace ale byla čím dál horší. Útoky temných mágů byly častější a navíc více organizované. I taktiku vylepšovali. Stále ale nedobili žádné velké město. Když už se marně pokoušeli dobít nějaké město asi rok, nájezdy přestaly. Byla zrovna jarní rovnodennost když temní mágové naposledy zaútočili. Nejvyšší rada mágů svolala všechny čestné členy a své posly. První dubnový den se pak sešli na hradě v Brně Třetí sféry.
Když byli v zasedací síni všichni, povstal jeden čaroděj a chopil se úvodního slova.
„Vítám vás na setkání členů Nejvyšší rady mágů pro střední
Evropu. Vítám i starosty všech měst střední Evropy. Dnes je tomu
deset dnů od posledního hlášeného útoku temných mágů. Je proto
správná chvíle, abychom si řekli jaká je situace a co jsme se
o nich zatím dozvěděli.“
Nejdřív se nikomu moc mluvit nechtělo, ale ticho po chvíli prolomil starosta Dergamonu, který rozpoutal bujnou diskuzi.
„Temní mágové musí něco chystat. Nechali nám kouzelný meč
a teď bez důvodu ukončili nájezdy. Zrovna když se jejich taktika
tak zlepšila a málem dobyli první město.“
„Hloupost. Zjistili, že jsou na nás krátcí a vzdali to.“ oponoval
starosta města, které jako poslední zažilo útok temných mágů.
„Souhlasím s Dergamonským starostou. Tato schůze je taktická
chyba. Zatím jen deset dní nezaútočili a dnes jsou všechna naše
města bez starostů a zástupců Rady. Zrovna teď by mohli zaútočit
na libovolné město a bez pevné ruky starosty by pravděpodobně
vyhráli.“ zapojil se do diskuze Mungan.
„V každém městě je stále připravená armáda včele s generálem.
Obrana žádného města není ochromena.“ nesouhlasil starosta
Vídně Třetí sféry.
„A co se vlastně stalo s mečem, který jsme donesli?“ ptal se Dan
Nejvyšší rady mágů.
„Je pečlivě zkoumán a naši čarodějové a druidové zkoumají jeho
kouzlo.“ odpověděl mu člen Rady.
Asi hodinu se hlavně starostové hádali o aktuální obraně měst a o tom jestli temní mágové zase zaútočí nebo ne. Pak někdo rozrazil dveře síně a sotva popadl dech, zařval.
„TEMNÍ MÁGOVÉ! TEMNÍ MÁGOVÉ SE BLÍŽÍ!“
Všichni vyběhli ven, aby se podívali na vlastní oči. Vždyť temní mágové na nikoho nezaútočili už deset dní. A důvod byl jednoduchý shromáždili se k tažení na Brno Třetí sféry.
„Všichni na místa! Starostové do krytu! Krom těch co ovládají
nějakou schopnost použitelnou v boji nebo magii!“ začal řídit
obranu hradu čaroděj, který zahajoval dnešní setkání.
Po hradbách běhali čarodějové, druidi a další lidé, trpaslíci a elfové znalí magie. Z jedné budovy vyběhli lučištníci a z další vyváželi obři velké katapulty a k nim zápalné koule.
„Dane!“ snažil se Mungan najít Dana.
„Mungane!“ odpovídal Dan, ale neviděli se.
Chvíli se v davu hledali, když Dana někdo chytl za rameno.
„Dane. Ve městě pod hradem jsou stále lidé. Rada je pustila
z hradu včera ráno. Musíme jít pro ně.“
Dan s Munganem si doběhli do stáje pro koně a projeli branou, která se hned za nimi zavřela. Jeli městem a volali na všechny ať utíkají na hrad, že se blíží temní mágové. Každý zvlášť projížděli město a varovali všechny před temnými mágy. Když objeli všechna stavení i na kraji města, vrátili se k hradu. Brána byla otevřená a před Danem a Munganem do hradu utíkaly davy lidí. Mungan s Danem se před branou zastavili a počkali na posledního měšťana. Když už se nikdo neblížil, otočili se na koních směrem k hradu a projeli branou, která se za nimi opět zavřela.
„Díky vám oběma!“ volal na ně čaroděj, který velel obraně.
Armáda asi dvaceti tisíc temných mágů se blížila k hradu. Zpoza kopců se vynořovali další a další. Každý kdo to viděl si myslel, že to musí být všichni temní mágové co jsou bojeschopní. Nebyla to ale pravda. Byla to jen malá část ze střední Evropy, která se stačila spojit. To byl důvod dočasného klidu.
„To snad ne. Tolik temných mágů nemůžeme porazit. Tuhle bitvu
nemůžeme vyhrát.“ říkal si pro sebe velitel obrany hradu.
„Jezdec s bílou vlajkou!“ zavolal někdo z hradeb.
Blížil se posel temných mágů. Na černém koni jezdec v černém plášti s kápí, která vlála ve větru. Zastavil se před branou a opřel bílou vlajku o zem.
„Jsem zde abych zabránil krveprolití. Aspoň prozatím.“ zařval
směrem k hradbám.
„Vyslechneme si tvou nabídku.“ odpověděl čaroděj, který nyní
velel obraně hradu a sešel dolů z hradeb.
Nasedl na čistě bílého koně, brána se pootevřela asi na dva metry a jen co projel, zase se zavřela.
„Jsem Firgus. Velitel obrany tohoto hradu.“ řekl čaroděj na bílém
koni a s tmavě modrým pláštěm s kapucí.
„Přijel jsem nabídnout vám možnost prodloužení vašich životů.
Naší armádě nemůžete vzdorovat. Dejte nám ten kouzelný meč
a tahle armáda zase odpochoduje.“ řekl temný mág.
„Můžeme vám věřit? Můžeme věřit slovu temných mágů?“
„Možná, že z vašeho pohledu jsme zlý a krutí, ale to jste z našeho
pohledu vy. Naše slovo má stejnou váhu jako vaše, když za ním
stojí náš velitel.“
„Musím se poradit s ostatními.“
„Dobře. Čekám tady, ale neprodlužujte to zbytečně. A doufám, že
na mě jako na posla míru nezaútočíte.“
Firgus se otočil k bráně. Ta se opět pootevřela a když projel, zase se zavřela. Sesedl z koně a svolal pod hradby členy Nejvyšší rady mágů. Objasnil jim požadavky temných mágů a chvíli probíhala diskuze, které se moc osob účastnit nechtělo. Vždyť šlo o životy všech občanů Brna Třetí sféry, členů Nejvyšší rady mágů a životy starostů středoevropských měst. Kdyby zde temní mágové vyhráli, střední Evropa by prakticky padla. Ale je adekvátním vykoupením meč, který měl být poslední nadějí?
„Rozhodnuto. Je to sice vysoká cena, ale objasnit kouzlo meče
jim bude snad trvat dostatečně dlouho.“ řekl Firgus a nechal
poslat pro kouzelný meč.
„Zde je pane. Bohužel zatím jediné co jsme zjistili je, že kouzlo
které ukrývá je z přírodní magie.“ řekl druid, který meč donesl.
Firgus nasedl na svého koně a s kouzelným mečem v ruce vyjel před bránu. Tam stále čekal v sedle temný mág, který zpozorněl sotva Firgus projel branou. Viděl meč. Firgus se zastavil vedle temného mága po jeho pravici. Díval se před sebe a pomalu mu předal meč. Pak otočil hlavu k temnému mágovi.
„Doufám, že teď dodržíte slovo.“
„Jistě. Jen by mě zajímalo, proč nám předáváte meč, který svého
majitele dělá neporazitelným.“
„Všechno není tak jednoduché a přímočaré jak se zdá.“
odpověděl Firgus a vrátil se na hrad.
Temný mág povytáhl meč z pochvy, prohlédl si ho a odjel směrem k armádě temných mágů. Firgus a všichni na hradbách sledovali, jak se jejich poslední naděje vzdaluje. Když posel dojel k armádě, předal jednomu pěšákovi bílou vlajku, prudce vytáhl kouzelný meč z pochvy a tasil ho nad hlavu. V ten okamžik zaznělo přímo vítězné zvolání. Pak se armáda otočila vzad jako jeden muž a zmizela v lesích.
„Tohle není konec. To je začátek nejhorší války všech dob. Války,
ve které bude mít hlavní slovo magie. A myslím, že už známe
velitele nepřátelské armády.“ řekl Mungan.
Měl pravdu. Posel temných mágů nebyl jen posel. Ostatně ani jeho chování neodpovídalo řadovému temnému mágovi. Byl to nový velitel temných mágů. To on měl spojit temné mágy do nepřemožitelné armády. A teď měl už i symbol moci, který mu v tom měl pomoci. Kouzelný meč, který údajně dělá svého majitele nepřemožitelným. Temní mágové teď byli ještě větší hrozbou a bylo jasné, že již brzy se pokusí zničit současný způsob života v Třetí sféře a možná i v První. Největší válka v dějinách Třetí sféry se blíží.
27. Temní mágové v První sféře
Krátce po tom co temní mágové získali kouzelný meč se začali v První sféře čím dál víc projevovat. Ve večerních Událostech v televizi se objevovali zprávy o masových vrazích, kteří útočí v noci a oběti mají vždy rozdrcený krk. To by si nikdo nespojil s temnými mágy, pokud by ale nechyběly podlitiny na krku po škrcení a známky boje. Navíc tyto vraždy se objevovaly zatím jen v městech poblíž portálů do Třetí sféry. Během měsíce se však začaly objevovat i v dalších městech a během krátké doby se vyskytovaly oběti zavražděné stejným způsobem ve všech velkých městech. Média předhazovala všechny možné varianty, ale jednu možnost stále opomíjela. Magii. Ta tyto vraždy dokonale vysvětlovala. A jaký byl motiv? Vždy stejný. Všechny oběti odmítly připojit se k temným mágům. Většinou šlo o lidi, kteří se pokoušeli o schopnosti jako levitace, telekineze a pyrokineze a samozřejmě o lidi, kteří se snažili dostat do tajů magie a které včas nenašla Nejvyšší rada mágů respektive její tajná služba, která měla hlídat temné mágy. Jenže temných mágů přibývalo a čarodějů, kteří by je zastavili, bylo stále málo.
Tajná služba pro hlídání temných mágů dostane na svou stranu včas několik lidí, kteří zkoušejí odhalit své schopnosti a pochopit a ovládnout magii. Všem těmto lidem se dostane základní výcvik a objasnění situace. Přibližně půl roku ode dne kdy Firgus dal temným mágům kouzelný meč se rozhodne Tajná služba pro hlídání temných mágů, že už musí rázně zakročit. Vytvoří útočné jednotky, které mají ve všech městech Evropy ve stejnou chvíli zaútočit na temné mágy.
Po měsíci hledání jejich skrýší jsou všechny tyto jednotky připraveny k útoku. Byla to chladná říjnová noc. Martina Novohradská, Danova máma a členka jedné útočné jednotky, stála s dalšími čaroději před vchodem do bunkru pod Petrovem. Tam byla brněnská skrýš temných mágů. Jen co na Petrově odbilo deset hodin večer, začal útok.
„Tensum pontus!“ zvolal čaroděj a z jeho hůlky vylétla proti
dveřím bunkru tlaková vlna.
„Výborně Aleindre. Vpřed!“ řekla Martina Novohradská.
Dvacet čarodějů vtrhlo do bunkru a stovka dalších se vynořila z úkrytů. Na každé křižovatce chodeb se rozdělili a pokračovali dál. Když narazili na nějakou místnost, prohledali ji a případně se dostali do střetu s temnými mágy.
„Místnost vpravo!“ zavolal Aleindr.
Skupina čarodějů s hůlkami se připravila na boj. Martina si stoupla k otevřeným dveřím a nahlídla dovnitř.
„Explosio!“ ozvalo se z místnosti.
Martina uskočila a když se otočila, uviděla ve stěně u dveří kde stála díru o průměru asi půl metru. Připravila si hůlku a poslala do místnosti ohnivou kouli.
„Flammeus bulbus!“ zavolala Martina a švihla hůlkou.
Skříň, která ležela na zemi, začala hořet a po pár vteřinách se za ní postavil temný mág. Přeběhl na druhou stranu místnosti a seslal další kouzlo směrem k Martině.
„Explosio magnus!“ znělo kouzlo, kterým temný mág vyrval dveře i s futry ze zdi a ty se rozbily o protější stěnu. Martina a ostatní čarodějové sotva stihnou odskočit. Pak se jeden čaroděj rozhodne ukončit tento souboj a rozběhne se k díře ve stěně, kde byly před chvílí dveře.
„Normíne ne! Stůj!“ volá na něj Martina, ale čaroděj utíká dál.
Vběhne do místnosti a sotva uvidí temného mága, sešle kouzlo.
„Znehybni!“ zní zaklínadlo po kterém se temný mág nemůže
hnout.
Martina vejde do místnosti, podívá se na ochromeného temného mága, na Normína a pak si prohlídne místnost.
„Bacha Normíne! Další!“ zavolá Martina a skočí po čarodějovi
a strhne ho na zem.
V rohu místnosti se zvedl ze země temný mág a mířil hůlkou na Martinu a Normína. Už otevřel ústa a chtěl seslat kouzlo, ale Aleindr byl rychlejší.
„Tensum potus!“ zvolal Aleindr, který najednou stál na místě
dveří.
Temný mág odlétl a narazil do stěny. To ale nebylo všechno.
„Znehybni!“ přidal Aleindr a i druhý temný mág se nemohl
hýbat.
Jen co se Normín vzpamatoval, zvedl se a podal ruku Martině, aby ji pomohl vstát.
„Díky Martino.“
„Nemáš zač. Sice si to urychlil, ale příště nezapomínej na
strategii a spolupráci. Kdyby byl ten temný mág rychlejší, mohl
tě zabít.“
„Ale nezabil a teď můžeme jít dál a chytit další co nestihli utýct.“
řekl Normín a pousmál se.
„A já jsem vosk?“ řekl s úsměvem v obličeji Aleindr.
„Promiň. Dík, že jsi nás zachránil.“ řekla Martina a usmála se na
něj.
Trojice prohledala místnost a pak pokračovala dál za ostatními. Takhle pokračoval zátah na temné mágy asi hodinu, než se Martina s dalšími dostala k zavřené místnosti hluboko v systému chodeb. Dveře sice byly zavřené, ale něco slyšet bylo.
„Takže takový je plán. Všichni víte co máte dělat?“
„Jasně. Takže pozítří v devět ráno u portálu.“
„Přesně. Ale ani o vteřinu pozděj. Nebo tady zůstanete.“
Tím rozhovor skončil. Pak už bylo z místnosti slyšet jen šramocení židlí, kroky a jak se spousta lidí baví.
„Potřebujeme co nejvíc lidí. Sežeňte ostatní.“ řekla potichu
Martina.
Všichni šli pomalu zpět úzkou chodbou, když se trochu pootevřeli dveře. V tu chvíli se nikdo ani nehnul. Dveře zůstaly pootevřené. Někdo se za nimi bavil. Část útočné jednotky Tajné služby pro hlídání temných mágů stála jako zkamenělá. Po chvíli se dveře opět zavřeli a všichni se rozběhli. Jen co zmizeli za rohem, dveře se zase otevřely.
„Nemáme čas hledat ostatní. Vyšlete signál!“ řekla Martina.
„Kentrophyllum.“ řekl jeden čaroděj a chodby zaplavilo zelené
světlo, které po chvíli zesláblo a ubývalo směrem k čarodějovi,
jakoby ho vysával.
Temní mágové zvyklí na šero bunkru byli lehce oslněni a zmateni. Toho využila jednotka Martiny.
„Na ně!“ rozkázala Martina.
„Znehybni!“
„Znehybni!“
„Znehybni!“
Všichni čarodějové sesílali stejné kouzlo a temní mágové postupně padali k zemi.
„Explosio maxima!“ ozvalo se mezi temnými mágy.
Chodbou letěla malá svítící rudá kulička. Na okamžik zavládlo v chodbě hrobové ticho. To ale prolomil Normín.
„Rychle pryč!“
Útočná jednotka se dala na rychlý ústup, ale Martina, která byla nejblíž k temným mágům nestihla utéct a když rudá kulička narazila do stěny a vybuchla, zůstala v chodbě s temnými mágy a od ostatních ji dělilo několik metrů betonové suti. Když v chodbě klesl prach po výbuchu, Martina se zvedla ze země, podívala se na zával, otočila se proti temným mágům a ti se několik vteřin dívali na ni. Nevěděli co od ní mohou čekat a tak raději sledovali co udělá. Pak se zpoza závalu ozval hlas.
„Vydrž Martino! Jdem pro tebe!“
Temní mágové nechtěli přijít o šanci zabít Martinu, takže se odhodlali k útoku.
„Exitus in tui!“ zvolali zároveň všichni temní mágové a z jejich
hůlek vyšlehl černý proud energie, který se před nimi spojil
v jeden a mířil k Martině.
„Sphaera maximus protectia!“ zavolala pevným hlasem Martina.
Z hůlky Martiny vyšlehlo oslňující bílé světlo a vytvořilo kolem ní zářící kouli. Sotva se koule zacelila, narazil do ní černý proud smrtícího kouzla, který se vypařil a koule se změnila na bílý dým, který klesl k zemi a zmizel. Martině se podlomily nohy v kolenou a rukama se opřela o zem.
„Znovu už to nevydrží!“ řekl prudce jeden temný mág
a s ostatními se připravil na opětovné seslání smrtícího kouzla.
Martina zvedla hlavu, podívala se na temné mágy, vzpomněla si na Dana a v ten okamžik věděla, že musí žít dál.
„Malum usque­quaque proelio vinci.“ řekla rychle Martina.
Kouzelná formule sice slouží jen jako posílení představy, která udává jak se kouzlo projeví, ale tato formule je jiná než ostatní. Je to prastaré kouzlo zakořeněné v magii samotné. Každý asi někdy slyšel v souvislosti s pohádkami že dobro vždy zvítězí. Tato formule znamená zlo vždy a všude prohraje bitvu. V doslovném překladu. Účinek se pak odvíjí od povahy čaroděje, který toto kouzlo seslal a také od situace. Proto se prakticky nepoužívá, ale Martina neměla moc na výběr. Temné mágy sice zaskočila, ale ti pokračovali se smrtícím kouzlem.
„Exitus in tui!“
Z hůlek temných mágů opět vytryskl černý proud energie, ale skoro ve stejný okamžik z hůlky Martiny vylétla slabá energetická vlna směrem k temným mágům. Černý energetický proud při kontaktu s tou vlnou mizel, jakoby ho někdo gumoval. Temní mágové strnuli, protože nevěděli co se může stát jim. Bezbarvá vlna koncentrované energie se blížila k temným mágům a když se dotkla prvního, zmizela mu hůlka a spadl k zemi s vláčnýma rukama a nohama. Další temný mág po zásahu tou vlnou zkameněl, jiný pak oslepl a další byli také nějakým způsobem paralyzováni nebo ochromeni.
Martina vysílením padla na zem a omdlela. Netrvalo pak dlouho a ostatním čarodějům se podařilo odstranit zával.
„Martino.“ snažil jsem ji vzbudit Aleindr, který si k ní klekl.
„Blíží se temní mágové. Kryjte Martinu a připravte se na dlouhý
boj.“ varoval Normín.
Během několika minut se v chodbě objevili temní mágové a začal boj o život. Útočná kouzla střídala obranná, nejdříve vyhrávali temní mágové pak zase čarodějové útočné jednotky, občas se objevily posily obou stran, a tak souboj trval asi hodinu.
Když se blížila půlnoc a všichni byli od neustálého čarování zesláblí a unaveni, Objevil se v bunkru Dan, který cítil, že je jeho máma v nesnázích.
Přírodo mocná,
přírodo krásná,
propůjč mi vůni omamnou.
Pošli sem oblak z dílny tvé,
po kterém nepřátelé usnou.
Tak zněla formule, kterou Dan pronesl. Když řekl ta slova, holí v pravé ruce pomalu máchl dopředu a stejně tak i levou rukou. Zvedl se vítr a zanedlouho se chodbou valil zelený oblak. Všichni temní mágové, kteří se ho nadechli, na místě usnuli a padli k zemi. Někteří se snažili zadržet dech, ale stejně se museli po chvíli nadechnout a také usnuli.
„Kde je Martina Novohradská?“ ptal se Dan čarodějů.
„Tamhle leží.“ odpověděl mu jeden a ukázal dál do chodby.
Dan doběhl za mámou a klekl si k ní.
„Mami. Co je s tebou? Vstávej.“
„Temní mágové zbořili tady ten strop a zůstala s nimi sama za
závalem. Nevíme co se tady stalo, ale asi se ji pokusili zabít a ona
se bránila nějakým silným kouzlem. Ostatně tady ti s ní zůstali.
Každý je jinak ochromený a jeden dokonce zkameněl. Nevím jak
mohla stihnout seslat tolik různých kouzel, aniž by ji zabili.“
informoval Dana o situaci Normín.
„Tolik různě postižených temných mágů. To muselo být nějaké
hromadné kouzlo. Je dobrá, ale seslat tolik různých kouzel bez
újmy by nikdo nestihl.“ přemýšlel nahlas Dan.
„Co to – jak se to jmenuje? No to kouzlo, které pokaždé působí
jinak. Na kurzu nám o něm říkali, ale neradili nám jeho použití,
protože se pokaždé projeví jinak. To by sedělo i na to, co se tady
stalo.“ zkoušel Aleindr.
„Myslíš zlo vždy a všude prohrává?“ reagoval Normín.
„To je ono.“ řekl Aleindr.
„Po tom by ale neomdlela. Musela seslat ještě něco náročného.
To je teď jedno. Dostanu ji domů a pokusím se jí pomoct. Dám
vám vědět.“ řekl Dan.
Dan si stoupl, přejel holí nad ležící Martinou, ta se vznesla asi metr nad zem a tak jí Dan dostal až do postele. Čarodějové z útočné jednotky tajné služby odvedly zadržené temné mágy do vězení ve Třetí sféře, kde je podrobili výslechu. Žádný temný mág ale neřekl nic, co by mohlo pomoci Nejvyšší radě mágů v boji proti největší armádě temných mágů.
28. Ústup do Třetí sféry
Zatímco Rada vyslýchala zadržené temné mágy, Martina Novohradská stále spala a ani Danova péče ji nepřivedla k vědomí. Bylo poledne první den po zátahu na temné mágy. Podle toho co Martina slyšela se měli temní mágové za dvacet jedna hodin sejít u portálu do Třetí sféry. Bohužel to ale nikdo jiný neslyšel. Čas neúprosně ubýval a Martina se stále neprobouzela. Dan zkoušel všelijaké obklady a snažil se jí i předat část své energie, ale Martina se neprobouzela. Dan vedle ní seděl a čekal jestli se konečně probudí. Už se stmívalo, když se Martina začala třást jako při nějakém záchvatu a pak přestala dýchat a nehybně ležela na posteli.
„To ne! To není možné!“ říkal si vyděšený Dan.
Zkoušel masáž srdce, ale neúspěšně. Čas jakoby ještě zrychlil.
„To mi nedělej! Zůstaň tady!“
Dan už se připravoval ke kouzlu, které by ho samotného omráčilo, ale jeho mámu by mohlo přivést k životu. Než ale začal s formulí, zahlédl červenou záři vycházející ze zásuvky v komodě v rohu místnosti. Rychle k ní doběhl a otevřel zásuvku. Dan zahlédl náhrdelník s velkým, broušeným, českým granátem. Z něho vycházelo to světlo. Dan ho vzal a aniž by věděl co dělá, položil ho mámě na hruď. Kámen začal zářit ještě intenzivněji a po pár vteřinách začala Martina opět dýchat. Když už dýchala pravidelně a klidně, otevřela oči a záře náhrdelníku slábla.
„Díky Dane.“ usmála se na něj Martina.
„Jsem rád, že tě zase slyším. Tohle mi budeš muset vysvětlit.“
usmál se pro změnu Dan.
„Všechno ti vysvětlím, ale teď musíme sehnat co nejvíc čarodějů.
Jak dlouho jsem spala? Kdy byl ten zátah na temné mágy?“ ptala
se už vážně Martina.
„Včera večer. Proč?“
„Slyšela jsem, jak se domlouvali, že se sejdou zítra ráno
u portálu.“
„Tak to nemáme moc času. V kolik hodin nevíš?“
„V devět.“
„Nejdřív kontaktujeme Tajnou službu pro hlídání temných mágů
a pak Radu.“ řekl Dan.
Už nezbývalo moc času, takže se vydali na cestu hned. První zastávka, jak Dan řekl, bylo sídlo tajné služby. To je v kasematech na Špilberku. Martina řekla veliteli brněnské centrály tajné služby co slyšela a ten obvolal velitele všech evropských poboček, aby si ohlídali svoje portály. Spolu s Danem a Martinou vyrazili všichni členové Tajné služby pro hlídání temných mágů. Z kasemat k portálu do Třetí sféry šlo Brnem několik set čarodějů a další se přidávali. Asi po hodině a půl chůze městem došli k portálu, kde čarodějové krom Dana a Martiny rozbili tábor a čekali na temné mágy.
Dan s Martinou prošli portálem a ještě před svítáním došli ke srubu Mungana.
„Mungane. Jsi tu?“ zkoušel Dan při klepání na dveře.
Chvíli bylo ticho. Náhle projel kolem dveří zlatý paprsek světla a dveře se otevřeli.
„Vítej zpátky Dane. Ahoj Martino. Pojďte dál.“ zval je Mungan
ve dveřích.
Martina vešla do srubu následovaná Danem a oba si sedli ke stolu. Mungan rozdělal oheň v krbu a dal vařit vodu na čaj. Pak ještě dal na stůl bochník chleba v proutěné ošatce, nůž na krájení, máslo v dřevěné krabičce a nůž na máslo. Až potom si také sedl ke stolu.
„Čaj bude za chvíli. Teď mi řekněte co vás sem přivádí v tuto
dobu.“
„Tajná služba pro hlídání temných mágů udělala včera v noci
zátah na temné mágy a já je slyšela jak se baví o tom, že dnes
v devět ráno se sejdou u portálu.“ vysvětlovala Martina.
„Asi chtějí posílit zdejší armádu.“ doplnil Dan.
„To se nesmí stát. Už teď jsou vážnou hrozbou. Hned vyrazím na
hrad a svolám Radu.“ řekl Mungan.
„Ještě bys měl vědět, že u portálů v První sféře je každý člen
tajné služby a další čarodějové.“ upozorňoval Dan.
„To je dobře. Každá ruka se bude hodit.“ oddechl si trochu
Mungan.
Ještě chvíli se spolu bavili, Mungan všem nalil čaj a když dopil svůj, odešel na hrad. Po cestě nikoho nepotkal, protože všichni obyvatelé Brna Třetí sféry byli na hradě a temní mágové se shromažďovali daleko v lesích. Když se Mungan blížil k hradu, zahlédla ho stráž na hradbách.
„Mungan Crann se blíží! Otevřete dveře!“ volal hraničář
z hradeb.
Mungan došel k hradní bráně a před ním se otevřely dveře. Ve velké bráně, kterou by projely dva kočáry vedle sebe a prošli kopiníci se vztyčenými kopími, byly ve středu dveře akorát pro jednoho člověka. Mungan prošel na nádvoří. Tam byla malá věžička se zvonem, který sloužil k náhlému svolání Nejvyšší rady mágů. Mungan chytl konopný provaz od zvonu a začal ze všech sil zvonit. Během dvaceti minut už na nádvoří stáli všichni členové Rady a Mungan mohl všechny seznámit se situací. V Třetí sféře nebyla možnost jak varovat ostatní města poblíž portálů dost rychle. Varovat je byl nyní úkol tajné služby v První sféře. Brněnská Rada vyslala všechny čaroděje, které mohla ve městě postrádat, k portálu. Před svítáním čekali čarodějové u téměř všech portálů v První sféře a u velké části i v Třetí sféře, kdyby snad chtěli temní mágové v Třetí sféře přivítat posilu.
Před devátou hodinou ranní se u portálů v První sféře ozvaly lesní rohy, oznamující příchod temných mágů. Čarodějové zaujali bojové postavení a začali sesílat ochranná kouzla a hromadná kouzla jako kořeny vyrůstající ze země a svazující nepřítele. Začal boj. Podobně tomu bylo i v První sféře. Tam se k portálům blížily skupiny maximálně dvaceti temných mágů. Vždy jeden uprostřed ostatních, kteří ho chránili. Zlikvidovat tyto jednotky nebylo těžké, protože u portálů v První sféře byly většinou desítky nebo stovky čarodějů, mnohdy podstatně zkušenější než temní mágové. U všech těchto jednotek pak s údivem čarodějové Rady nacházeli amulet k otevření portálu. Ten nesl temný mág uprostřed skupiny, kterého ostatní chránili. Většina portálů tak zůstala uzavřena.
Díky tomu, že Martina zaslechla plán temných mágů a ti nebyli na střet připraveni, většina temných mágů byla poražena. U některých portálů byla obranná linie čarodějů prolomena a temní mágové se dostali do Třetí sféry, ale většina vydržela. Temní mágové přišli o velké množství klíčů k portálům a většina zůstala uvězněna v První sféře. Bez vůdce a po porážce se tito temní mágové rozprchli a už nebyli hrozbou. Alespoň nyní. Ti co se dostali do Třetí sféry se spojili s ostatními a posílili už tak dost velkou armádu. Prošli dalším výcvikem a zlepšili své schopnosti. Jak jejich moc rostla, čím dál více začali používat mocná kouzla černé magie. Aby zastrašili lid a zaseli strach, sesílali kouzla temnoty. Rozdíl mezi dnem a nocí se ztrácel. Většinu oblohy pokryly černé mraky a s nimi přišly dlouhé deště. Bouřky trvající až měsíc a po nich zase několikatýdenní bezvětří a mlhy. To vše roznášelo strach, nejistotu a neklid mezi lid i mezi Nejvyšší radu mágů po celém světě.
Ve Třetí sféře se schylovalo k největší válce mágů všech dob. V První sféře byla situace o poznání lepší. Zde temní mágové opět byli jen jednotlivci nebo skupiny deseti až dvaceti lidí. Neměli ale žádného učitele ani vůdce, takže Tajné službě pro hlídání temných mágů už nedělali starosti. Ta jen hlídala, aby se neprojevovali na veřejnosti a neubližovali nevinným a magie neznalým. Druhá činnost tajné služby spočívala ve sledování, ochraně a výjimečně v učení těch, kteří objevili své zvláštní schopnosti a pronikli do tajů magie. Mezi těmi občas našli i nové čaroděje, léčitele, druidy a další, kteří chtěli bojovat za mír jak v První tak ve Třetí sféře.