1/2006 - Jankovice

Zpravodaj
Naše dědina
Číslo 1/2006 • Vydává OÚ Jankovice • Cena 5 Kč
Vážení čtenáři,
možná se Vám zdá, že na další číslo zpravodaje čekáte již moc dlouho, ale věřte, že zdání
klame. To jen ta zima byla tak dlouhá. Za dlouhých zimních (i pár jarních) večerů jsme pro Vás
připravili opět spoustu zajímavých článků a zastavení nad historií a současností života v obci.
1
POHLEDY DO HISTORIE
Události před 85 lety…
(doslovný přepis záznamů z obecní kroniky)
1921
Sčítání lidu
Ve dnech 16. - 20. února bylo zde provedeno sčítání lidu. Sčítacím komisařem byl
ustanoven pro Jankovice a Hlinsko zatímní
správce školy Lad. Hostaša. Výsledek sčítání ve
zdejší obci je patrný z níže uvedené tabulky:
Plocha v ha: 417
Počet domů: 66
Bytné strany: 82
Přítomné obyvatelstvo:
• úhrnem 397, muži – 193, ženy – 204
Skupina venkovské omladiny.
národnost čsl: 397
náboženství:
• římskokatolické – 390
• evangelíci – 2
• bez vyznání – 5
Počet obyvatelstva jest však větší, neboť to v tomto počtu nebylo zahrnuto dělnictvo pracující
v dolech ostravských. Za účelem statistiky uvádím počet obyvatel v předešlých desetiletích:
R 1890 bylo 379 obyvatel, 1900 – 398 a 1910 – 412.
Obecní knihovna
Dne 6. února jednáno ve schůzi obecního zastupitelstva o obecní knihovně a ujednáno, by vyzvání byly předsedové čtenářského spolku Komenský a Omladiny, zda by se nespojily obě knihovny
v jednu a tím že by se zřídila obecní knihovna. Lhůta dána jim na uváženou 14 dní. Do stanovené lhůty
oznámil ústně spolek Omladina, že knihovnu svou obci postoupí a čtenářský spolek Komenský sdělil,
že si ponechá svou knihovnu v soukromém držení nadále. Teprve dne 17. dubna ve schůzi obecního
zastupitelstva funkcionáři obou knihoven se dohodli sloučiti je v jednu knihovnu obecní. Zároveň
sjednáno protokolárně odevzdání a udržování obecní knihovny. Omladina darovala obecní knihovně
61 knih, z nichž se 48 zařadilo do seznamu a 13 vyřadilo pro nevhodnost. Knihy z obecní knihovny
se půjčovaly poprvé dne 1. listopadu tohoto roku. Knihy darované Omladinou v tomto roce se ještě
nepůjčovaly. Obecní knihovna čítala celkem 188 svazků. Z těchto bylo majetkem: a) obecní knihovny:
3 knihy zábavné, 1 poučná, 1 divadelní – celkem 5, b) čtenářského spolku Komenský: 161 zábavné,
7 poučných, 15 divadelních a časopisy – celkem 183
Volba knihovní rady a osvětové komise
Na základě zákona ze dne 22. 7. 1919 č. 430 Sb.z. a nař. a nařízením vlády ze dne 5. listopadu 1919
zřízena byla ve zdejší obci knihovní rada a sice zvolilo tuto obecní zastupitelstvo ve schůzi dne 26.
května. Zvoleni byli: Ryška František, Šenkyřík Josef, Hostaša Ladislav, Grygera František č. 31 a Zívalík
František. Knihovní rada ve schůzi konané 26. června zvolila si ze sebe předsedu pana Šenkyříka Josefa,
2
knihovníka správce školy Ladislava Hostašu, pokladníka pana Františka Ryšku. V téže schůzi obecního
zastupitelstva byla provedena volba osvětové komise, do níž zvoleni: Justus Spáčil jako předseda, Zívalík
František jednatelem a členy Hostaša Ladislav a Lipner Julius.
Zakoupení zvonku
Jelikož obec postrádala od roku 1917 zvonek, který si vzaly bývalé rakouské úřady, zakoupila
nový, který byl dne 27. února na zvonici pověšen. Zvonek byl posvěcen v Brně. Prvému zvonění bylo
přítomno obecní zastupitelstvo.
Zvoník a obecní sluha
Zvoníkem byl ustanoven pan Navrátil František č. 14 – invalida, který byl zároveň obecním sluhou.
Jako takový měl na starosti pochůzky obecní, zvonění, zpěv při pohřbech. Dostával 815,- Kč ročně. Jako
přídavek ještě mu dává obec trávu a může si nahrabat v obecním lese list na stelivo.
Pasák
Při zmínce o obecním sluhovi uvádím též jaké dávky a poplatky dostává pasák jímž je pan Fuksa
Jan. Uvedený pase hovězí dobytek od měsíce května do listopadu a dostává za to za rok 10q obilí a sice:
7q rži a 3q pšenice. Za obsluhu býka dostává 200,- Kč ročně. Mimo to obdrží za puštění býka z kusu
po 1,- Kč. Může si též z pastviska usušit seno pro jednu kozu. Stelivo pod býka je povinen nahrabati
v obecním lese. Hnůj pak jest jeho. Může si jej prodati. Byt má od obce zdarma. O vánocích na Štědrý
den troubívá a dostává koláče.
Sýpka
Každý majitel hovězího dobytka, který vyhání na pastvu, musí odvésti určitou dávku obilí. To se
děje o sv. Martinu a říká se tomu sýpka. A konává se v hostinci. Až všichni obilí odsypou, odváží se
pastýři určená dávka 10q. Co nadbude se prodá. Totiž každý donese o nějaké kilo obilí více. Za utržené
peníze se poskytne přítomným hostina. Pivo se dostává darem z holešovského pivovaru. Za starších
časů bývala sýpka veselejší. I hostina byla vydatnější. Pastýř dostával k večeři ovci.
Hlídač
Nočním hlídačem je pan Fuksa Vincenc. Troubí hodiny počínaje desátou a konče třetí. Od obce
dostává za to 1000,- Kč ročně.
Události před 80 lety…
1926
Stavba obecní váhy
Jelikož obec měla na hotovosti větší obnos peněz, usnešeno bylo ve schůzi obecního zastupitelstva dne 24. května, by se pořídila obecní váha. Při odhlasování byli však 2 členové zastupitelstva proti.
Váha byla postavena na velmi výhodném místě při mlýnském plotě u silnici, kde je k ní vhodný příjezd.
Celkový náklad na ni činil 8.000,- Kč.
3
Zřízení dílny na cementové tašky
Laciný písek, jež skýtá, a to zvláště po povodni, zdejší řeka Rusava, přiměl pana Františka Kopřivu
ze Žeranovic, by si zde založil dílnu na výrobu cementových tašek. Tuto postavil na pozemku poblíž
řeky Rusavy, který si koupil od pana J. Dadě č. 9. Pracovat hodlal až příštím roce na jaře.
Rozloučení obecní knihovny od čtenářského spolku Komenský
Dne 20. ledna došlo ku rozloučení knihoven obecní a čtenářského spolku Komenský. Stalo se
tak na žádost uvedeného spolku, který tuto podal v minulém roce a to 1. prosince 1925 a jež obecní
zastupitelstvo vyřídilo pro spolek příznivě. Jež to obec postrádal skříň pro knihovnu, koupila si ji, aby
se mohly knihy uložit. Skříň byla umístěna ve škole na místě, kde stála knihovna čtenářského spolku
Komenský, který pro nedostatek místa byl nucen si skříň svou odvésti. O d tohoto rozloučení, tj. od 20.
ledna zůstává sice obecní knihovna osamocena, avšak plní zdárně svůj úkol, ježto knih má již dostatek,
by čtenářstvu zdejší obce postačila.
Hospodářské poměry
Jarní práce začaly 13. března, kdy se počalo síti. Jaro bylo krásné až do 15. května. Od uvedeného
dne přeprchávalo až do 26. června, takže vody všude na polích bylo hojně. Na začátku žní pršelo 10 dní.
Déšť nadělal mnoho škod, neboť obilí rostlo, aniž bylo posečeno, jak zde lid všeobecně říká na stojato.
Když se kosily louky, přišla velká povoděň, takže voda na Horáčce odplavila i seno.
Založení spolku Lidová jednota
Dne 2. února byla zde založena Lidová jednota. Týž den měla ustavující valnou hromadu a volbu
funkcionářů.
Různosti
V tomto roce přibývá u nás třetí včelař pan M. Kelnar, který s velkou zálibou věnoval se tomuto
odvětví hospodářskému.
V měsíci dubnu vypukla zde spála, která si vyžádal jednu obět, a to 14letou žákyni Adolfínu Navrátilovou z č. 2. Tato byla zavežena hned do kroměřížské nemocnice, ale tam za dva dny skonala. Pohřeb
konal se za velké účasti dětí i občanů v Holešově, kam byla z Kroměříže převežena.
Plesy v Jankovicích jsou letos již minulostí
Obecní úřad pořádá již několik desítek let maškarní ples a nebylo tomu jinak ani letos. V sobotu
4. února 2006 se na tomto bále sešlo rekordních 45 masek. Dospěláci ukázali, že se umí skvěle bavit,
ale také vymyslet a pracně vytvořit nádherné kostýmy různých postav. Do posledního místa zaplněný
hlavní sál OÚ je za to odměnil dlouhým potleskem a všichni společně se za doprovodu hudební skupiny
Rytmix bavili do pozdních nočních hodin.
O den později, v neděli 5. února, se kulturní dům změnil doslova v pohádkový svět. Děti se za doprovodu rodičů představily v rámci dětského karnevalu v maskách nejrůznějších pohádkových bytostí.
Fantazie maminek a babiček byla obdivuhodná. Také je třeba poděkovat všem sponzorům za dary do
tomboly a rodičům, kteří upekli něco sladkého nebo přispěli finanční částkou. Zpestřením karnevalu
byly i soutěže, hry nebo výhry v kole štěstí.
Miroslav Darebník
4
Maškarní ples 4. února 2006.
Dětský karneval 5. února 2006.
ŽILI MEZI NÁMI
Hrdina druhé světové války
Každá obec nebo město se povětšinou pyšní těmi, kteří neváhali se
zbraní v ruce bojovat za vlast. Obec Jankovice může na jednoho takového
vlastence s úctou vzpomínat. Byl jím baťovák Vladislav Hlinský (1909),
syn Josefa a Antonie Hlinských, bratr Aloise Hlinského, obchodníka se
smíšeným zbožím v Jankovicích – Souhradech, na kterého si někteří místní
dobře pamatují. Bratři Hlinští (včetně Josefa, který zemřel v 17 letech)
prožili dětství ve značně chudých poměrech. V útlém věku jim zemřel otec,
a tak veškerá starost o výchovu dětí připadla matce. V jejich případě se
ukázalo, že chudoba cti netratí. Po absolvování jankovské obecné školy
nastupuje Vladislav ve 14 letech do koželužny firmy Baťa, kde svou ukázněností a přičinlivostí přesvědčuje nadřízené o svých schopnostech. Toho
si u Baťů všimli a poslali Vladislava studovat na papírenskou průmyslovku
Vladislav Hlinský,
v německém Altenburgu. Odtud vedou jeho kroky do Otrokovic, kde se
Francie 1945.
stal vedoucím v kartonážce. Přestože rok 1929 je dobou začínající hospodářské krize, Vladislav a jeho bratr věděli, jak nejlépe naložit s těžce našetřenými penězi: postavili
v Souhradech č.p. 75 domek. Protože pozice Vladislava u firmy Baťa byla dobrá, těsně před začátkem
německé okupace odjíždí do jugoslávského Borova, kde se podílí na zakládání baťovské filiálky. Tady jej
zastihl začátek války. Jako odchovanec demokratického zřízení ani na chvíli nezaváhal a vstoupil s tichým
souhlasem zlínské centrály do formující se československé jednotky působící pak na Blízkém východě.
Působil pak pod britským velením v československé obrněné brigádě, která se zúčastnila válečných
operací v Egyptě, Palestině a Libyi. V bojích byl raněn a vyznamenán za statečnost. Po skončení války
a krátkém pobytu v Anglii a Francii se vrací do vlasti. Do Jankovic zavítal Vladislav Hlinský koncem léta
1945, kdy byl slavnostně uvítán. Nastal pro něj také čas založení rodiny. Za manželku si vzal hezkou
Marii Bobkovou pocházející z Podkrkonoší, se kterou vychovali a do života postavili děti ing. Vladislava
Hlinského a dceru Marii. Až do odchodu do důchodu pracoval v různých vedoucích funkcích v papírenském průmyslu v Čechách i na Moravě. Zemřel v Bělé pod Bezdězem v roce 1985.
5
Jankovský legionář
Fotografie na kříži v jankovických Souhradech připomínají oběti
první světové války, jejichž jména jsou většinou místním dostatečně
známá. Méně se však ví o těch, kteří se válečného konfliktu zúčastnili
a vrátili se domů k rodině. Mezi takové patřil třeba Metoděj Křížek, ale
i Vincenc Čeněk Stibora. Narodil se v roce 1898 v Jankovicích a podle
dochovaných úředních dokumentů ve čtvrtek 11. května 1916 narukoval ke 3. pěšímu pluku do Brna. Po krátkém výcviku byl odvelen na
rumunskou a pak ruskou frontu. V roce 1917 doputoval se svým oddílem
do Itálie, kde byl zajat italskými jednotkami. V zajateckém táboře se
31. října 1917 přihlásil do nově se tvořících československých legií, svoji
zbraň tak otočil proti těm, kteří ho na vojnu zverbovali. V našich legiích
působil jako rozvědčík a počínal si údajně velmi dobře. Po válce jako
bývalý legionář uposlechl rozkazu naší vlády a zařadil se do zástupu
Vincenc Stibora
těch, kteří na Slovensku bránil naši tehdy vzniklou republiku proti vpádu
Maďarů. Po mnohaměsíčních dalších vojenských peripetiích demobilizoval teprve 1. března 1921. Za
statečnost v boji získal šest válečných vyznamenání. V roce 1924 se oženil, manželka Julie mu porodila
děti Josefa, Marii, Františka, Annu, Jaromíra a Ladislava. Život se s touto rodinou nemazlil. Válečná traumata pana Stibory a nemoci jeho dětí sehrály své. To však nijak neubírá na cti a statečnosti pana Stibory,
který si plně zaslouží, aby jeho jméno bylo tímto vzpomenuto. A ještě něco: my, kteří Vás pamatujeme
z dob svého dětství, Vám chceme, pane Stiboro, na Věčnost vzkázat, abyste nám odpustil naše taškařice
a vylomeniny, které jsme Vám jako malí kluci prováděli a jimi Vám ztrpčovali život…
Koláčkovo rádio
Čas neúprosně vrhá zapomnění na mnohá drobná hrdinství
prostých lidí z doby druhé světové války. Pamětníci té doby pomalu
odcházejí tam, odkud není návratu, je tedy nejvyšší čas popovídat si
s těmi, kteří tu ještě jsou a pamatují Františku Koláčkovou, vdovu po
provorepublikovém drážním zaměstnanci a matku Josefa a Aloise Koláčkových z č.p. 10. (Stavení stálo na místě, kde je dnes hospůdka Na ranči.)
Na stáří žila Františka spolu se svým synem Aloisem na výměnku.
Krátce před okupací naší vlasti německou armádou koupila paní Františka spolu s Aloisem na tu dobu na vesnici ještě nepříliš rozšířené rádio značky
Philips. Z jeho útrob si přes den nebo
v podvečerním či svátečním čase chodívala tenkráte mladá Zdeňka Daďová,
Josefa Koláčková
Maňa Křížková a jiná jankovská děvčata
poslechnout líbivé melodie hrané tehdy populárním Balšánkovým nebo
Dvorského orchestrem. Rádio na výměnku nesloužilo jen k obveselení,
ale i k získávání informací. Během války si sem mnozí Jankovjáci chodili
poslechnout zpravodajství z bojišť šířené z Londýna, Moskvy či Ameriky. Před půl sedmou večer, kdy vysílání zahraničního rozhlasu začínalo,
mnozí posluchači dopili v hospodě u Matějíčných své poslední pivo
Alois Koláček
a vytratili se. Pospíchali do výměnku u Koláčků seznámit se s vývojem
6
událostí na frontách. Za vraty návštěvníci prošli krátkým průchodem a pak odbočili doprava a stiskli
kliku dveří malé předsíňky, kde stávala odstředivka, na stěně byly police a pod nimi starý „prašťák“. Ten
byl pak hosty v čase jejich rozhlasových návštěv přenesen do vedlejšího pokoje, kde se na něj usadili.
V malém výměnku stál na pravé straně sporák, postel s naducanými peřinami, na stěně visel obrázek
Marie s Ježíškem, pod oknem byl nevelký stůl a židle, na levé straně za dveřmi skříň a kosn. Na něm
vévodilo vedle kříže, sošek svatého Antoníčka a Panny Marie s Ježíškem rádio. U Koláčků se často scházeli Sláva Zívalíků, Franta Křížků, Beďa Sedlaříků, Laďa Minaříků a další. Takřka nikdy nescházel Lojzkův
bratr Josef, jeho synové Laďa, Staňa, Antonín a Josef a dcera Marie. Ve chvílích, kdy Lojzek naladil žádanou stanici, se výměnek proměnil takřka v druhou hospodu, v níž oblaka dýmu z cigaret vytvářela
spolu se svítícím rádiem v tmavé místnosti zvláštní atmosféru. Posluchači se v ní dozvídali o vývoji
událostí a ukrutnostech války. Trefné relace Jana Masaryka z Londýna na adresu Němců či burácející
hlas z Moskvy jim dával naději, že se všechno přece jen v dobré obrátí.
Takové sedánky ovšem nebyly bez rizika. V sobotu 10. března 1943 nařídil K. H. Frank, aby byly ze
všech rozhlasových přijímačů odstraněny krátké vlny a za poslech cizích stanic byl stanoven trest smrti.
Lojzek s matkou i jejich návštěvníci se však nezalekli a besedy u rádia pokračovaly až do konce války.
Dělo se tak také proto, že se v Jankovicích naštěstí nenašel žádný udavač.
Po osvobození si paní Františka Koláčková, hodná a obětavá žena, nabyté svobody příliš neužila,
zemřela krátce po válce. K Aloisi Koláčkovi, pracovitému zbožnému muži, se možná osud nezachoval
podle jeho představ, šlechtí ho však odvaha, kterou spolu se svou matkou v těžkých dobách prokázali.
A na to by se zapomínat nemělo.
Tradice
K tradicím udržovaným v měsíci květnu po léta i v naší obci patřilo
stavění a kácení máje a s tím spojená veselice a májová pobožnost
u zvonice. Zatímco v prvním případě tradice ustoupila – jak pevně
věříme – pouze dočasně do pozadí zájmu jankovských občanů, májové
pobožnosti se od nepaměti konají i nadále.
Ti, kteří se jich účastní, mariánskými zpěvy, motlitbami, růženci
a litaniemi oslavují Matku Boží, Pannu Marii. V dávnější i nedávné minulosti se o dodržování krásného zvyku zasloužili vedením pobožnosti
Adolfína Zapletalová, Arnoštka (Týnka) Kučerová, Anna Ryšková, Anežka
Křížková, Alois Křížek a v současné
době Olga Sedlaříková. Na májové se
vždy nesedělo na lavičkách, ale klečelo
se. Aby netlačila kolena, posloužily
Adolfína Zapletalová
vlňáky či kus hrubší látky. „I když byly
pobožnosti vedeny vždy ve zbožném duchu, nechyběly při nich někdy
také drobné neplechy mládeže,“ vzpomíná pamětnice Františka Barotková. Když ztichlou obcí každého květnového večera zazní zbožný
zpěv, je to nejen pro ty, kdo se pobožnosti zúčastní, ale i pro náhodně
poslouchající, krásné povzbuzení a posilnění duše.
Stalo se pěkným zvykem, že se na závěrečné pobožnosti v rukou
účastníků objeví obrázek s náboženskou tematikou a rozcházející se
lidé si vzájemně popřejí, aby se tady za rok zase sešli.
(seriál Žili mezi námi připravuje JUDr. Jaroslav Pospíšil)
Anna Ryšková
7
Arnoštka Kučerová
Alois Křížek
Anežka Křížková
SPOLEČENSKÁ KRONIKA
Jubilanti 2006
Leden:
František Mlčák
80
Únor:
Marie Dohnálková
Františka Barotková
Jiří Neradil
Antonín Kučera
75
82
60
86
Marie Pospíšilová
Stanislav Talach
Anna Křížková
Karel Adámek
65
70
75
88
Duben:
8
Květen:
Josef Strnka
Jaroslav Pospíšil
Marie Kučerová
Pavel Sedlařík
Otýlie Barotková
55
65
80
60
84
Červen:
Marie Pavelková
Zsolt Szekély
Josef Sedalřík
75
60
65
Červenec: Božena Barotková
Miluše Ševčíková
50
75
Srpen:
Karel Kolařík
Drahomír Šimčík
Marie Borůfková
Rostislav Crlík
55
55
80
70
Září:
Věra Ševčíková
60
Narození 2005
David Kuba
Adéla Hublíková
Hana Zapletalová
Lucie Kalabusová
Tomáš Ponížil
Říjen:
Ludmila Kučerová
Jaroslav Pešek
Božena Neradilová
70
83
60
Prosinec:
Emílie Ponížilová
70
Zemřelí 2005
Marie Křížková
František Darebník
Jan Pospíšil
Marie Daďová
Sňatky 2005
Jiří Krištůfek
Jana Ammerová
Ivana Janálová
Miroslav Smékal
Výletiště – jak s ním dál?
Jak jste se mohli dočíst v jednom z článků našeho časopisu, počítá obec v letošním roce s další
úpravou výletiště v Hájíčku. Půjde o zrovna nemalé finanční náklady. Hned v úvodu však uvádím, že
se jedná o správné rozhodnutí. Vždyť Hájíček existuje již řadu desítek let. Byl vždy místem, kde se
chodili bavit a odpočívat naši rodiče a prarodiče. Taneční kolo se upravovalo dovozem štěti a v letním
období se uskutečňovalo mnoho výletů s Dovrtělovou dechovkou a později různé taneční zábavy
a diskotéky. Dnes je vše jinak a Hájíček je po celé léto téměř uzavřen až na Dětský den nebo rozloučení s prázdninami.
Co udělat proto, aby se Hájíček stal
opět místem ne jen pro zábavy, ale také pro
odpočinek při víkendových procházkách,
procházkách maminek s malými dětmi,
případně pro hry dětí. Jak to vše připravit,
zorganizovat, dát tomu určitý řád?
OZ se tímto problémem zabývá. Byli
bychom rádi, aby jste se na řešení tohoto
problému podíleli i Vy občané svými návrhy
a nápady, které můžete sdělit přímo na OÚ
nebo je písemně uložit do schránky, která
je vždy umístěna v prodejně potravin pro
vložení rozluštění tajenky a obrázku.
Děkujeme Vám.
Jaroslav Kučera
Letos čeká oprava staticky narušené pódium.
9
Řeka Rusava pod železničním mostem
Na podzim uplynulého roku 2005
Oblastní správa toků (dále OST) Vsetín,
do jejíž správy, pokud se týká údržby toků
Rusavy a Zhrty (Dědinky), patří naše obec,
byla provedena úprava koryta Rusavy
pod železničním mostem, podemletých
kamenných břehů a stupňů. Rekonstrukcí
došlo k zabetonování velkých kamenů do
koryta řeky, které budou brzdit rychlý průtok vody. I břehy byly zpevněny kameny.
Stavbu prováděla firma Ekostavby Brno a.s.
a celkové náklady činily 948 413,- Kč. Při
této akci obec úzce spolupracovala s OST
Vsetín panem ing. Kellerem a vyjádřila
poděkování za dobře odvedenou práci.
Opravené koryto Rusavy poškozené jarní povodní (vpravo).
Poslední velká voda stavbu prověřila.
Až na krátký úsek navážky levého břehu, který vyplavila v délce cca 10 m, stavba obstála dobře. Dále
se připravuje úprava Rusavy v úseku mezi Jankovicemi a Dobroticemi.
Jaroslav Kučera
Obec a její plány v roce 2006
I v tomto roce čekají naši obec nemalé úkoly. Některé se přímo dotknou každého občana a v jiných
záležitostech půjde řešení mezi obcí a občany samotnými. Jedná se o komplexní pozemkovou úpravu,
která již byla zahájena. O jejím významu a poslání jste byli informováni na schůzi všech vlastníků půdy.
Věřím, že dobrou spoluprací a vzájemným pochopením přispějeme k jejímu zdárnému průběhu a stane
se užitečnou pro všechny občany obce.
V tomto roce také dojde ke konečnému schválení územního plánu obce, který se pro ni stane
zákonem, a to nejen pro obec, ale i občany samotné.
Pokud půjde o další stavební práce v obci, určitě přispějí k jejímu vzhledu i ke spokojenosti občanů.
Připomeňme jen některé:
Dojde k úpravě budovy školy ze strany dvora.
Bude se pokračovat v úpravě Hájíčku (altán
pro hudbu). K úpravě a vzhledu veřejných
prostranství určitě přispěje výsadba stromků
podél chodníku od zastávky Krodos bus na
Skýbu a výsadba stromků na okraji břehu
Rusavy naproti bytovky.
Bude také zahájena příprava na větší opravu
budovy OÚ a nádvoří.
Obec nezapomene ani na úpravu a údržbu
veřejných prostranství.
Bude mezi ně patřit vybudování zvýšeného
podkladu pro umístění kontejnerů naproti
budovy školy. Na všechny zmíněné úpravy
i ty další budou vynaloženy značné finanční
prostředky z rozpočtu naší obce.
Stromky podél chodníku na Skýbu byly vysázeny
v polovině dubna.
10
Jaroslav Kučera
Aprílový večer u cimbálu
Každý milovník dobré cimbálové hudby si přišel na své v sobotu 1. dubna 2006
v Jankovicích. Místní spolek SOS (sportovní oddíl svobodných) zde totiž uspořádal
1. ročník Aprílové zábavy s cimbálovou muzikou Forno z Rožnova pod Radhoštěm, která do vsi zavítala v rámci turné po valašském
království. Všichni účastníci si tak mohli zazpívat nebo i zatančit v rytmu lidové hudby,
ale i známé české skladby z oblasti popu.
Neúnavní muzikanti vyhrávali téměř do ranního svítání a již teď se všichni těší na další
zábavu v roce 2007.
Miroslav Darebník
Znovu o Vesnici roku
Po loňské premiéře v soutěži „Vesnice roku 2005“ jsme se rozhodli zopakovat účast a přihlásit se
i do letošního ročníku, jehož uzávěrka byla 31.3.2006. Sesbírané a zkompletované podklady pro hodnotící orgány z loňska bylo třeba aktualizovat do současné podoby, čímž byli pověřeni M. Darebník
a J. Kučera. Znamená to, že do obce v některém z červnových dnů zavítá několikačlenná komise, aby si
prohlédla prostředí ve vsi a dokumenty prezentované ve zprávě. Věříme, že i Vy přispějete ke zvelebení
okolí Vašich domů, památek a dalších veřejných prostorů v Jankovicích.
Z Jankovic do Afriky
Vyprávění o putování Karla Navrátila a jeho kamarádů po Africe v listopadu 2005
O Africe se říká, že kdo ji pozná, tak ji začne z duše nenávidět nebo bezmezně milovat. Jaké bude
mé osobní poznání a dojmy, budu ji mít rád nebo nenávidět?
To jsou myšlenky, které se mi honily hlavou ve vídeňské letištní hale.
Za pár hodin budu na vlastní oči poznávat to, o čem jsem jenom četl a snil.
Noční let z Vídně do Entebbe proběhl hladce, přistáváme na břehu Viktoriina jezera brzy ráno
a už je to tady. Z listopadového počasí u nás do rovníkové Afriky, horko a vlhko. Ještě, že letištní hala
je klimatizovaná, než se trochu srovnáme.
Po odbytí celních procedur jsme konečně v Ugandě, najímáme dodávku, kterým se tu říká matatu
a přejíždíme do Kampaly - hlavního města Ugandy. Když navštívil Winston Churchill Ugandu,byl tak
okouzlen její přírodou že ji nazval zelenou perlou Afriky a mi nezbývá nic jiného, než s tím souhlasit.
Po získaní samostatnosti v roce 1966 nastaly pro Ugandu zlé časy.
Občanská válka, teror a diktátoři, invaze tanzanské armády. Dnes je již v Ugandě bezpečno.
Ale zpátky do Kampaly. Jsme ubytováni v hotýlku kousek od centra a vyrážíme zařídit na příslušné
úřady trek do hor Ruwenzori. Jednak se chceme zbavit co nejvíce peněz, a pak taky zjistit, jak vypadá
aktuální situace na místě.
A máme první problém:tam kde mělo stát příslušné ministerstvo, jsou jen opuštěné domy a nikdo
neví, kde se přestěhovali. Po několika hodinách zjišťování, doptávání a pár kilometrech v nohách jsme
konečně nasměrováni do těch správných míst, samozřejmě na úplně jiném konci Kampaly. Ale pak už
to vše odsýpá, zápis do knihy návštěvníků parku, získání informací až po placení, kdy máme problém
11
s dolary. Nechtějí totiž vzít dolary
starší, než je rok 1995 a s tímto problémem se pak potýkáme během
celého pobytu v Africe. Po vyřízení
formalit spěcháme zařídit ranní
autobus, který má jet až do Kisora
na jihozápadě Ugandy, kde chceme
vystoupit na nějakou sopku kvůli
aklimatizaci.
Večer nás ještě čeká milé setkání s milou Slovenkou, která pracuje
v Kampale pro charitu s postiženými dětmi. Ona je ráda, že si může
konečně popovídat slovensky a my
zas získáváme informace jak to tu
chodí. Příjemný večer v hospůdce
rychle utíká a my se musíme ještě
nabalit do autobusu na ráno, a tak
město Kampala
se loučíme a jdeme do hotelu.
Silnice z Kampaly do Kisora je až do Kabale asfaltová a v dobrém stavu. Cesta rychle ubíhá a navíc
je se na co dívat. Napřed cesta vede kolem Viktoriina jezera, které nelze zhlédnout, protože ho obklopují
papyrusové bažiny. Pak vjíždíme do zvlněné krásné krajiny, kde vidíme místní, jak pracují na polích, pálí
cihly atd. Z Kabale do Kisora však už vede prašná cesta, která překonává i několik vysokých sedel. Za
jedním z nich se nám konečně ukáží sopky v celé své kráse. Ale než sjedeme s kopců dolů do Kisora,
je už skoro tma a proto hledáme rychle ubytování, což se Davidovi naštěstí daří. Po ubytování jdeme
vyzkoušet místní kuchyň, protože řízky z domů nám už došly. Poprvé v životě ochutnávám ugali,
pečené banány, kasavu, jami-to jsou přílohy, a k tomu kousek kuřete nebo ryby a máte menu, které
nás provázelo celou dobu pobytu v Africe.
Druhý den se vydáváme podívat po okolí Kisora. Je nám divné, že je všude plno lidí a všichni něco
sbírají po zemi. Ono totiž bylo všude plno kobylek, které místní hbitě sbírali do igelitových sáčků. Doma
pak otrhali kobylkám nohy a křídla, na pánev nalili olej, kobylky trochu osmažili a osolili. Můžu potvrdit,
že nechutnaly vůbec špatně.
Přecházíme město a vystupujeme na hřeben, který odděluje Jiskro od velkého jezera Mutanta.
Z hřebene jsou krásné výhledy jak na okolní vesnice, tak na sopky pohoří Virunga, kde žijí jedny z posledních horských goril. Pokračujeme po hřebenu, občas mineme chýše místních rolníků, kde žije kmen
Bafumbira. Skoro od každé chýše se k nám přidávají děti, takže než dojdeme na konec hřebene, je jich
kolem nás přes dvacet. Sestupujeme do vesnice, kde nám děti ukazují školu.
Hned vedle je kostel, právě probíhá mše a tak sedáme do trávy a posloucháme úžasné chorály, které
se linou z kostela. Krásný zpěv žen, tleskání a pár bubínků dovede vyloudit rytmus, který prostupuje
celým tělem, je to zážitek těžko popsatelný slovy.
Cestou zpět do Kisora jsme míjeli i další kostely, kde probíhaly mše, ale už nic nepředčilo zážitek
z oné zapadlé vesnice.Večer zajišťujeme trek na sopku Muhavuru a hurá do hospůdky na pivo a vařené
banány.
Brzo ráno nás domluvené auto odváží k bráně národního parku, kde platíme 40 dolarů vstup. Se
třemi ozbrojenými průvodci vyrážíme k vrcholu 4127 m.n.m. vysoké sopky Muhavury. Tento národní
park je poměrně mladý, takže na okrajích parku je ještě vidět, že prales byl vykácen a půda obdělávaná.
Čím však stoupáme výš, tím je prales hustší a hlavně původní. Jde se po udržované pěšině, která nás asi
v třetině zavede na mohutné lávové žebro a nám se konečně otvírají výhledy na okolní krajinu.
12
Jak nabíráme výšku, vegetace je
řidší a zakrslejší. Další vegetační pásmo tvoří vřesovce, lobelky a starčeky,
ale to se již blížíme k vrcholu. Stezka
nabírá na příkrosti, zdoláváme i pár
primitivních žebříků a jsme na vrcholu.Vrchol sopky tvoří kaldera, která je
vyplněna jezírkem o průměru asi 50
metrů.Výhledy jsou fascinující, přes
dva kilometry pod námi vidíme jezero Mutanda, Kisoro a roztroušené
vesnice všude kolem. Na západě
se zvedá tajemné pohoří Virunga
s dalšími sopkami.
Přes vrchol Muhavury probíhá
hranice s Rwandou, tak si všichni
odskočíme do Rwandy přes zelenou
Cestou na Muhavuru – ozbrojený doprovod
hranici a stále se kocháme krásnou
přírodou.
Nechce se ani věřit, že ještě nedávno probíhala ve Rwandě genocida, při které se střetly kmeny
Huttu a Tuci.Vraždili se mačetami, aby šetřili náboje do pušek a samopalů, několik set tisíc lidí bylo
vyhnáno ze svých domovů. Ale i to je důsledek kolonizace Afriky, kdy se vytyčovaly hranice států bez
ohledu na území jednotlivých kmenů. O tomto období byl natočen krásný film Hotel Rwanda, který
doporučuji.
Cestou nahoru jsme stačili třikrát zmoknout a zase uschnout a opět se začíná počasí kazit. Z Rwandy
se k nám žene bouřka. Zatím je pod námi a je to parádní vidět bouřku pod sebou, ale mraky se pomalu
plazí po svazích sopky k nám a tak troubíme k ústupu. Na bránu dobíhám akorát, stačím se jenom
schovat do plechové boudy a už to venku začíná. Pravá tropická bouře, ostatní to bohužel zastihlo
ještě na cestě dolů, vůbec jim nezávidím.
Pygmejové
Večer opět v naší hospůdce
probíráme co dál. Na přesun do
Kasese máme dva dny, ale myslíme
si, že za den to jde zvládnout. Proto
se rozhodujeme ještě den zůstat
a vystoupit na další sopku Sabinyo
(3669 m.n.m.). Auto na ráno se
nám daří domluvit až pozdě v noci,
a tak honem na kutě, ráno se opět
vstává brzo!
U vstupu do národního parku
nás čeká překvapení, potkáváme
skupinku Čechů - svět je opravdu
malý. Na vrchol stoupáme společně
a s námi šest ozbrojených strážců.
Tři jdou vpředu a tři uzavírají naší
skupinu, my musíme jít mezi nimi.
Když se někdo zdrží, tak s ním vždy
13
zůstává aspoň jeden strážce. Je to pro nás docela nepříjemné, člověk nemůže být chvíli sám, kochat se
přírodou, fotit, pořád má společnost.
Charakter krajiny je tu úplně jiný než na Muhavuře. Nejprve procházíme podmočenými loukami,
pak se dostáváme do bambusového pralesa, kde dokonce narážíme na čerstvou stopu pralesního
slona, ale toho bohužel nevidíme. Stezka se začíná prudce zvedat, přibývá jednoduchých žebříků,
sem tam pomůže i liána nebo kořen. Dosahujeme prvního předvrcholu, kde děláme přestávku, i když
nám počasí moc nepřeje.
Občas se ale mraky roztrhnou a my vidíme jak do Ugandy, tak i do Rwandy a Konga. Na hlavním
vrcholu se hranice těchto tří států setkává, ale tam je ještě daleko. Pěšina k vrcholu se vine po lávovém
hřebínku a závěrečné stoupání probíhá skoro celé po žebřících, které už nejsou v nejlepším stavu. Jsme
na vrcholu, v mracích. Jen párkrát se mraky protrhly a my vidíme kolem zelený prales, nad kterým se
vznáší opar.
Při cestě zpět se ještě jednou otočím podívat, kde jsme byli. „Zuby starého muže“, jak zní překlad
z domorodého jazyka, se tyčí nad námi, už opět svítí slunce a silueta sopky opravdu působí jako zuby
staříka. Na bráně se loučíme s partou Čechů, kteří tady svůj pobyt v Africe končí. Nás čeká přesun do
Kasese a záhadné Měsíční pohoří Ruwenzori.
Ale to až zase příště…
Karel Navrátil ml.
Zimní radovánky si užívaly hlavně děti
Lyže, sáňky a brusle nenechaly uplynulou zimu děti určitě jen tak ležet doma v koutku. Mnoho
dní se bruslilo i na našem tenisovém kurtu.
Zimní radovánky si užívaly hlavně děti
14
Opravený svatý obrázek se vrátil do Lipin
V minulém čísle zpravodaje Naše dědina jste správně hádali, že na snímku byly zachyceny Boží
muka v části obce Lipiny. Jistě bylo nepřehlédnutelné, že již byl ve velmi špatném stavu, chybělo zde
sklo a sloupek byl chatrný. Před zimou si jej odvezl pan Jaroslav Kučera domů a za dlouhých zimních
večerů vlastními náklady celý zrekonstruoval. 20. dubna 2006 pak spolu s panem Pavlem Sedlaříkem
instalovali zpět Boží muka poblíž polní cesty nad statkem v Lipinách.
Miroslav Darebník
O pohár ve dvouhrách podvacáté
V červenci se utkají tenisté na místním tenisovém kurtu znovu „O pohár starostky obce“. Nechce
se ani uvěřit, že letošní ročník bude již dvacátý, tedy jubilejní, a to si zaslouží malé ohlédnutí.
V roce 1986 proběhl 1. ročník a byl pořádán jako turnaj neregistrovaných hráčů ve dvouhrách.
Do roku 1989 nesl název „O pohár rady MNV“, po společenských změnách se hraje „O pohár starosty
obce“ a od roku 2005 „O pohár starostky obce Jankovice“.
V posledních 15 letech je pro tato klání vyhrazen na okruhu tenisových turnajů v okolí první
víkend v červenci. Obvykle se využije takto vzniklého prodlouženého víkendu kolem státního svátku
příchodu Cyrila a Metoděje.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let min. století se počet přihlášených tenistů pohyboval
okolo třiceti, takže odehrání celého turnaje trvalo někdy i téměř celý týden. Několikrát navíc trápilo pořadatele i deštivé počasí. V posledních ročnících se počet účastníků ustálil na zhruba dvacítce hráčů.
Zatímco si v úvodních letech vítězství odváželi většinou hráči z Holešova, případně ze Zborovic,
poslední ročníky ovládl domácí hráč Antonín Hrudík, kterému se také jako jedinému podařilo vyhrát
třikrát po sobě. Je rovněž bezesporu nejúspěšnějším co do počtu vítězství v turnaji. Neexistuje bohužel
přesná statistika všech odehraných dvouher, kdo nejmladší nebo nejstarší se postavil na kurt. Jednoho
hráče, ač ani jeden turnaj nevyhrál, je však třeba vyzdvihnout nad ostatní. Je jím další z domácích – Pavel
Revák, který snad nevynechal jediný ze všech dvaceti turnajů a dokazuje, že pro sport není rozhodující
věk, ale vytrvalost, zapálení do hry a touha něco dokázat.
15
Rok 1988 - vyhlášení vítězů
Počty vítězství v turnaji dvouher
Antonín Hrudík
Petr Dostál
Roman Vašut
Vladimír Hrabal
Jindřich Tomaňa
Miloslav Růžička
Tomáš Svoboda
Ladislav Krejčíř
David Podhajský
Michal Daněk
5
3
2
2
2
1
1
1
1
1
1994, 1998, 2002, 2003, 2005
1997, 1999, 2000
1992, 1993
1989, 1990
1986, 1987
1988
1991
1995
1996
2001
Miroslav Darebník
kulturní a sportovní výbor OÚ
Pranostiky na následující měsíce
Květen
Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako ráj.
Na Urbana (25.5.) pěkný, teplý den, bude suchý červenec i srpen.
Červen
Je-li červen mírný, nebude v prosinci mráz silný.
Déšť na Ladislava sedm neděl trvá.
Červenec
Parno na Jakuba, zima o Vánocích.
V červenci déšť a slunečná pohoda, hojná bude v příštím roce úroda.
16
Srpen
Mlhy na lukách, potocích a řekách v srpnu zvěstují trvalé počasí.
Když je v srpnu hodně rosy, mají z toho radost vosy.
Září
Panny Marie narození, vlaštoviček rozloučení.
Padají-li před svatým Michalem žaludy, nastane brzká zima.
Říjen
Svatý Havel do zelí zajel. Svatý František zahání lidi do chýšek.
Čím dříve listí v říjnu opadává, tím úrodnější bude příští rok.
Vyrůstali v Jankovicích a dokázali se ve svém oboru prosadit
Jankovský spisovatel
JUDr. Jaroslav Pospíšil (1941)
Autor literárních děl hlavně z oblasti literatury faktu
Bibliografie:
Vlastní díla LF
Radista skupiny Clay - Eva vzpomíná
Nesmiřitelní – Hory Hostýnské
Nešli stejnou cestou - osudy parašutistů
a konfidentů gestapa
Hyeny
Hyeny v akci
spoluautor:
Sluha dvou pánů
Soumrak demokracie
Ostatní díla
Svatý Hostýn
Svatý Hostýn a jeho kraj v pověstech
Svatý Hostýn v historii a povídkách
Toulky dávnou historií podhostýnského kraje
Tichá noc
Podhostýnské vzpomínání
Prusinovice v minulosti a současnosti
Setkání s Tomášem Baťou
Jaroslav Pospíšil žije v rodinném domku Jankovicích spolu s manželkou Hanou a synem Zbyňkem.
Vzpomeňte, prosím, v úvodu na dětství prožité tady v Jankovicích.
Člověk vždycky rád vzpomíná na dětská léta, protože od nich se potom v dalším životě odvíjí mnohé.
Já jsem v Jankovicích žil do 13 a půl roku. Většinu svého dětství jsem však prožil bez otce a matky, kteří
po rozvodu založili nové rodiny a o mě se nezajímali. Můj staříček Metoděj Křížek, u kterého jsem byl
17
vychováván, byl na mne sice hodný a snažil se
mi rodiče vynahradit, ale na všechno nestačil.
Měl jsem tady hodně známých, se kterými
jsem byl, jak se říká, na stejné lodi. Všichni
jsem žili v podobných poměrech a jeden na
druhého se příliš nevyvyšovali. Zvlášť musím
vzpomenout pana řídícího Karla Stokláska,
který mě vždycky povzbuzoval a říkával:
„Jarku nedej se, nemáš to jednoduché, ale
ty se v životě neztratíš. Máš přece dobrou
vyřídilku.“ Tato slova jsem si zapamatoval,
pomáhala mi pak vytrvat a nepodlehnout
různým slabostem.
Jsem rád, že mohu v dnešním článku
S gen. Rudolfem Pernickým a Čestmírem Šikolou
z cyklu „Žili mezi námi“ tlumočit omluvu panu
Stiborovi za všechny neplechy, které jsme mu kdy provedli. To víte, každý je v dětství trochu nedisciplinovaný, ale jak postupem času stárne, začne o všem víc přemýšlet a je mu některých věcí líto.
Jak jste vnímal tehdejší život ve vsi?
K mým dětským létům se vážou vzpomínky na májové modlitby, které byly v padesátých letech hodně
navštěvované, a na všechny ty lumpačiny kolem toho. Naše výstřelky ale nikdy nepřesáhly určitou hranici,
kdy by to bylo, jak se říká, do nebe volající. Hráli jsme s kamarády Jarou a Jirkou Křížkovými, Staňou Mlčákovým, Jendou Pospíšilem, Luďkem Stokláskem, Laďou Mrázkem, Frantou a Josefem Ševčíkovými a dalšími
často fotbal na hřišti u Březí, hodně se závodilo v běhu, kde nejrychlejší z nás byl Jirka Křížků…
Vždycky s úctou vzpomínám na všechny ty staré Jankovjáky, u kterých jsem mohl strávit alespoň
chvíli a byli na mně milí. Byla to paní Smilková, Křížková, Pospíšilová, Palová, Mlčáková, ale také rodina
Koláčková. V Jankovicích nikdy nebyl lehký život. Převažovala obživa zemědělskou prací, těžce se tu
pracovalo, ctily se však tradice - kácení máje, již vzpomínané májové, hasičská cvičení, ochotnická divadla
nebo do roku 1948 poutě na Sv. Hostýn. Dále celá řada osobností, z nichž na prvním místě musím znovu
zmínit pana řídícího Karla Stokláska, o kterém si myslím, že by měl dostat čestné občanství obce in memoriam. Tento člověk zde odučil generace místních občanů, učil ve dvou nelehkých dobách. Za okupace
čestně obstál a v padesátých a šedesátých letech, kdy byla také složitá situace, si troufám říci, že on byl
takovým vyvažovatelem na pomyslné misce vah života obce. Dále vedl místní kroniku a zaznamenával
události v hasičském sboru, dokázal Jankovice vždy usměrnit a byl ve vsi velkou „persónou“.
Kam vedly Vaše kroky po tom, co jste vyšel z jankovské obecné školy?
Po měšťance v Holešově jsem se vyučil strojním zámečníkem ve Vítkovicích a poté strávil dva roky
na vojně. Potom jsem při zaměstnání absolvoval strojní průmyslovku a po ní úspěšně vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Víte, ne vždy se člověku v životě všechno povede, ať už v otázce
manželství nebo jiných věcí, vždycky ale má mít na paměti štěstí svých dětí - od toho se odvíjí vůle něco
dokázat. Také já jsem si toto předsevzal a nikdy si nemyslel, když jsem tady z jankovské obecné vycházel,
že jednou budu studovat Karlovu univerzitu.
V jakých profesích jste pracoval po univerzitě?
Většinou jsem dělal hospodářské právo. Pracoval jsem na právním oddělení v Třineckých železárnách, v PALu Magneton, ČSAO a ve VAK Kroměříž. Za svoji profesní éru jsem se nikdy nedostal do oblasti
18
trestního práva. Právní činnost jsem ukončil 30. března 2005, čili něco jsem přesluhoval. Na malý úvazek
pracuji ještě dnes. Vedle toho jsem 10 let v Kroměříži zastával funkci předsedy občanského výboru na
sídlišti Oskol. Přestože jsem nebyl ve straně, tak mě tehdy městský výbor KSČ určil jako předsedu. Ještě
dnes mě v Kroměříži potkávají třicátníci, kteří tam vyrůstali, vzpomínají a děkují mi za to, že jsem jim
tehdy zpříjemnil dětství. Zatímco jejich rodiče chodili pozdě z práce nebo tátové seděli v hospodě, tak já
jsem s dětmi podnikal výlety do okolí, hrál se fotbal, hokej a jiné hry.
I když ve svých knihách mapujete zločiny minulého režimu, sám jste v určitém období
života pracoval pro představitele KSČ.
No přiznám se, že jsem ještě v Třinci pro jednoho člena ústředního výboru strany, který si mě vybral,
psal referáty. Ale taková byla doba a my jsme byli všichni dětmi té doby. A jestli si někdo myslí, že nebyl,
tak je na velkém omylu. Jen jsem se vždy držel toho, abych na křižovatce života nikdy nikomu neposvítil
červenou. V tom mám čisté svědomí. Nikdy jsem netěžil z lidského neštěstí, abych si na něm budoval své
štěstí. Každý člověk má chyby, ale u těch zásadních otázek jsem se nikdy jako předseda občanského
výboru nepodílel na negativních posudcích, přestože mě obklopovala spousta tehdy ve straně vysoce
postavených osob, se kterými jsem však uměl vyjít.
Od kdy jste se začal zabývat psaním článků do novin a později knih?
Do novin jsem začal přispívat v roce 1985. Mé články se zpočátku týkaly práce v ČSAO, později
historie mlýnů na řece Rusavě, Hostýnka nebo hradu Křídla. Abych mohl publikovat i věci, které by jinak
neprošly, spolupracoval jsem s lektorem z okresního výboru KSČ. Na této cestě jsem roku 1977 potkal
také vzácného člověka, probošta Vojtěcha Krále, rodáka z Opatovic. Sloužil v letech 1972 a 1973 na
Hostýně a zároveň měl sídelní kapitulu v Kroměříží. K němu jsem chodíval až do jeho smrti v roce 1991.
On mě usměrňoval a radil mi, byl to moudrý a vzdělaný člověk znalý mnoha jazyků. Mívali jsme spolu
dlouhé, někdy až dvouhodinové rozmluvy. Často
opakoval, abych psal dál, a pokud by se změnila
doba, tak bych se měl zabývat i nějakým větším
projektem v oblasti literatury. V průběhu let mě
potom seznámil s arcibiskupem ThDr. Vaňákem
a dalšími představiteli katolické církve.
Ve kterém období se Vám zalíbila literatura faktu?
V roce 1990 jsem si položil otázku, zda o těch,
kteří byli kdysi komunisty perzekuováni, bude
někdo ze současných historiků psát. A protože
i já jsem ve svém dětství poznal hodně smutku,
rozhodl jsem se zastat se ponížených. A to byl ten
motiv. Nebyla v tom žádná ideologie, která mě
přivedla na tuto dráhu. Já bych možná ani nepsal
a žádnou knížku nevytvořil, ale řekl jsem si, že
sotva by někdo, kdo byl blízce svázán s minulým
režimem, mohl nějakou práci o tomto období
napsat. Takže jsem začal psát knihy o lidech, kteří
ze dne na den ztratili všechno. Někdy jen proto, že
je navštívil nějaký agent – provokatér.
Ve vile cestovatele Miroslava Zikmunda ve Zlíně
19
Co si má čtenář představit pod pojmem literatura faktu?
V literatuře faktu jde o zpracování nějakého období či příběhu na základě historických dokumentů.
Například v románu můžete libovolně fabulovat a vymýšlet různé zápletky i postavy, u literatury faktu
musíte vše mít podloženo archivním bádáním, svědeckými výpověďmi a jen na základě těchto analýz
můžete říct, že tak to bylo, ten byl konfidentem gestapa či Státní bezpečnosti. Jakékoliv jiné přístupy
v literatuře faktu se mohou vymstít například v podobě žalob od osob, které s vaším názorem nesouhlasí.
A tady se dostáváme k tomu, že i já jsem byl třikrát žalován, jednou o 3 miliony, ale všechny žaloby jsem
vyhrál a tedy obstál. Dokázal jsem, že prameny, ze kterých jsem čerpal, byly důvěryhodné, a že jsem si
nic nevymyslel.
Která vydaná kniha Vás nejvíce těší?
Když se za svou prací ohlédnu a uvědomím si, že za knihy Hyeny a Hyeny v akci mi byla udělena
mezinárodní cena Egona Kische, na kterou každoročně čeká mnoho spisovatelů, tak si můžu říct, že ta
práce nebyla marná. Hřeje mě i stálý zájem čtenářů, z nichž mnozí se mi ozývají a sdělují mi své vzpomínky, posílají další dokumenty…
Při těchto ale i jiných příležitostech se setkáváte se spoustou známých osobností. Na které
setkání nejraději vzpomínáte?
Několikerá setkání s panem Tomášem Baťou, bývalým šéfem naší vojenské rozvědky Čestmírem
Podzemným, parašutistou Čestmírem Šikolou, generálem Pernickým, bývalým hokejistou Bubníkem,
cestovatelem Miroslavem Zikmundem nebo s mistrem literatury faktu Miroslavem Ivanovem a dalšími
byla velmi zajímavá. Hodně mi daly také rozhovory a přátelství mnoha politických vězňů let padesátých,
kteří přemohli svůj těžký osud a nabyli velké moudrosti, vyrovnanosti a nadhledu.
Odtud byl jen kousek k televizi. Několikrát jsme Vás mohli vidět i v televizních dokumentech mapujících různé historické události z 2. světové války nebo neslavných padesátých let
minulého století …
Celkem jsem spolupracoval na sedmi snímcích, kde jsem vystupoval a ve dvou případech jsem
napsal námět. Bylo to k dílům Ploština, krvavá paseka a Vizovická Mata Hari.V současné době připravuji
pro ostravskou televizi snímek Triumf zla.
Na motivy knihy Hyeny nastudovalo a uvedlo zlínské divadlo hru Hotel Victoria.
Na jaké knize nyní pracujete, případně jakou plánujete do budoucna?
Rád bych se podílel na tom, aby tento časopis objevoval stále nové a nové věci, protože je jich tady
opravdu hodně. Zajímaví jsou například jankovští hudebníci, divadelní ochotníci, malíři a jiní. Je třeba
vracet se do minulosti, protože kdo nezná minulost, tak nemůže pochopit svou přítomnost. Také připravuji
životopis Marie Baťové s dr. Pernesem, knihu Ve stínu státního prezidenta a V objetí zrady.
V jednom z minulých čísel časopisu Naše dědina jsem uvedl zmínku, že připravujete
vydání knihy o Jankovicích. Můžete prozradit, kdy se na ni mohou čtenáři těšit?
Materiálů mám již hodně, například podklady o historii Jankovic od 15. do 18. století, na které
navazují obecní kroniky. Hledám další prameny a informace, a jakmile nastane vhodný čas, knihu dám
dohromady. Vzhledem k velkému vytížení ale nejsem schopen říci, kdy to bude.
Shromáždil jsem také podklady pro vydání vzpomínek pana Mlčáka z Prusinovic a o možnosti
časem sepsat dějiny obce Mrlínek se mnou hovořil její starosta.
20
Můžete čtenářům dát recept, jak se člověk z vesnice může prosadit a stát se známou
osobou?
Když člověk vyjde ze skromných poměrů, neznamená to, že nemůže v životě dosáhnout nějakých
úspěchů. Pokud máte vůli, sílu se prosadit a nepromarníte svůj čas, tak může každý z vás uspět a neztratit
se. Důležitá je píle a houževnatost spojená s odvahou a trochou štěstí.
Tento rozhovor vznikl u příležitosti životního jubilea pana Jaroslava Pospíšila, které oslaví
v měsíci květnu, a zároveň je poděkováním za dosavadní spolupráci při tvorbě zpravodaje
Naše dědina.
Miroslav Darebník
ČTENÁŘŮM
Knihovna na OÚ je pro vás otevřena každé pondělí v 17.00 – 18.00 hodin.
Internet - pro veřejnost v pondělí a čtvrtek od 17.00 – 18.00 hodin na OÚ
na stránkách http://jankovice.hyperlinx.cz aktuální zprávy a fotografie ze života obce.
OÚ – kulturní výbor pro vás připravuje:
5. května 2006
1. července 2006
26. srpna 2006
Lampiónový průvod – oslava 61. výročí osvobození obce průvodem obcí
a uctěním památky u pomníku padlých. Sraz ve 20.00hod u budovy bývalé
školy.
Pouť obce na sv. Hostýně – poutníky doprovodí dechová hudba Moravská
Veselka
Loučení s prázdninami – tradiční závody a soutěže pro děti na závěr prázdnin
a večerní posezení u táboráku.
Westernový klub Jankovice pro vás připravuje:
12. srpna 2006 Western rodeo show – 13. ročník westernových závodů, soutěží pro diváky
a tradiční country bál
Pozvánka na 20. ročník tenisového turnaje ve dvouhrách.
Tenisový klub ATPS Jankovice Vás zve na tradiční turnaj ve dvouhrách O pohár starostky obce,
který se uskuteční od 5. 7. do 9. 7. 2006 na místním tenisovém kurtu.
21
SOUTĚŽ O CENY S KŘÍŽOVKOU
vodorovně:
A: chemický prvek (At); rozsudek
B: cizopasní červi; 2. část tajenky
C: praskat; zdravit rukou
D: možná; kypřit půdu pluhem; nejlidnatější země světa
E: tohle; široké pole (mn.č.); klukovská zbraň
F: západočeské město; uhlovodík; 3. část tajenky
G: druh vrby (mn.č.); souvislé porosty stromů; povzdech
svisle:
1. plošná míra; oráč zastarale
2. 1. část tajenky
3. ruský konstruktér letadel TU
4. přístroje
5. největší měsíc Saturnu; chem. zn. hliníku
6. číslo; řeka ve Velké Británii
7. člověk, který rád vyhledává konflikty; doklad do zahraničí
8. místnosti, kde se taví ocel
9. zn. vysavačů; Zolovo dílo
10. roky; úderná dřevěná zbraň
Pomůcka: Tyne
22
Poznejte domek na fotografii
Vyplněné kupony vystřihněte a vhoďte do připravené schránky v místní prodejně potravin nejpozději do 30. června 2006.
Ze správných odpovědí vylosujeme na nejbližším veřejném zasedání OZ tři výherce, kteří získají
finanční výhru v hodnotě 150,- Kč, 100,- Kč a 50,- Kč
Správné odpovědi z minulého vydání 2/2005:
Tajenka křížovky: Ve výkopu trati je naleziště krystalů sádrovce
Na fotografii: svatý obrázek v Lipinách
Výherci: 2 vstupenky na maškarní ples získali: D. Ryšková, J. Stoklásková, V. Ševela
Na fotografii je ..........................................................................................................................................
Tajenka křížovky ......................................................................................................................................
Jméno luštitele .........................................................................................................................................
Využití výletiště ........................................................................................................................................
23
Při jarním tání zahrozila řeka Rusava.
Velký pátek v Jankovicích - tradiční hrkači.
Vydává: Obecní úřad Jankovice
Zpracoval: M. Darebník
Foto: M. Darebník, archiv OÚ, archiv J. Pospíšila
Adresa: Obecní úřad Jankovice 101, 769 01 Holešov
e-mail: [email protected]
Internet: http://jankovice.hyperlinx.cz
Náklad: 170 ks
Tisk: TYPOservis Holešov
24