Ča so p is p ře ro v skéh od ě ka ná

Transkript

Časopis přerovského děkanátu
Říjen 2015
Číslo 9
Ročník 21
 Úvodník
P. Pavel Ryšavý
 Liturgický kalendář
 Světec měsíce
 Francouzská bojová pilotka
obětovala svůj život…
 Pronásledování křesťanů
ve světě
 Co nového v Přerovské
mateřince?
 Svědectví pro evangelizaci
 Šetření vodou
 Dětské okénko
 Stránka pro mládež
 Z Centra pro rodinu Ráj
 Manželství – cesta ke svatosti
 Slovo z Charity
Domácí hospicová péče
 Jen tak ve stručnosti
 Toulky přerovským
děkanátem
 Z Centra pro rodinu Ráj
 Informace
…a mnoho dalšího...
Svatý Hostýn 19. září 2015
Děkanátní modlitby za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání
Manželé, kteří se společně modlí, mohou si být jisti zvláštní přítomností Ježíše a nejsvětější
Panny Marie a vytvářejí již modlitební skupinu, která se navíc rozšiřuje slibnou přítomností dětí.
Každé duchovní povolání, ať už ke kněžství nebo k zasvěcenému životu, je velký Boží dar
nám všem. Je znamením Boží existence a velkým projevem Boží přízně.
Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Říjen 2015
Říjen v liturgii
Vstupujeme do
měsíce října, který tradičně patří modlitbě svatého růžence. Každý rok se snažím v tomto měsíci číst apoštolský list svatého otce Jana Pavla II., který vydal v roce 2002
k vyhlášení Roku svatého růžence. Onen apoštolský list je
vynikajícím papežským dokumentem o této modlitbě. Je zdůrazněn a velmi podrobně vylíčen duchovní rozměr modlitby
svatého růžence. Modlitba růžence má být denní součástí
našeho života, protože dlouhodobá zkušenost prozrazuje její
velmi dobrý duchovní vliv.
Slovy apoštolského listu s Pannou Marií hledíme na tvář Pána
Ježíše a adorujeme ho, jako počatého, narozeného, obětovaného, nalezeného, pokřtěného,
toho, který hlásá evangelium,
proměněného, zmučeného, trpícího, zemřelého, oslaveného.
Proto se někdy říká růženci
evangelium podle Panny Marie.
Bohužel tato krásná modlitba je
v ohrožení, má své úskalí a dokonce i nepřátele. Nejenže vymizela z rodin jako společná rodinná modlitba (je víc soukromou modlitbou), ale dokonce
mizí i z kostelů, kde byla vhodnou modlitbou přípravy přede
mší svatou. Přibývá kostelů,
kde už se tuto modlitbu přede
mší svatou nemá kdo modlit.
Lidé k ní nemají vztah, anebo
nemají čas.
Možná by stačilo si přečíst výše
zmíněný apoštolský list o modlitbě svatého růžence, možná
bychom my, kněží, měli o této
modlitbě více kázat, možná by
se nemělo tolik při různých
setkáních mluvit, ale víc modlit
růženec…aby modlitba svatého
růžence byla víc pochopena jako důležitý prostředek uskutečňování evangelia v našem životě. Věřím, že v modlitbě růžence je ukryto veliké duchovní
bohatství milostí a nejedna
možnost vyslyšení našich proStrana 2
Měsíc říjen je v církvi zasvěcen modlitbě růžence. V
říjnu slaví také farnosti, u nichž není známo datum
posvěcení kostela, Slavnost výročí posvěcení kostela. Prožíváme liturgické mezidobí. V neděli nasloucháme evangeliu sv. Marka. Svatý
Marek byl průvodcem apoštolů Petra a Pavla. Jeho evangelium patří mezi takzvaná
synoptická (srovnatelné s Matoušem a Lukášem) je ze všech čtyř nejkratší (má jen 16
kapitol). Je psáno pro křesťany z pohanství a obsahuje kázání apoštola Petra. Bylo sepsáno před rokem 70. Z Ježíšova života dává přednost skutkům před kázáními.
V neděli 18. října je den modliteb za misie. Modleme se za všechny, kteří podle příkazu našeho Spasitele jdou ke všem národům hlásat radostnou zvěst, křtít je ve jménu
Otce i Syna i Ducha svatého a učit je všechno, co nám přikázal.(Mt 28, 19).
1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panna a učitelka církve
2. 10. Sv. Andělé strážní
„Od svého počátku až k hodině smrti je lidský život
obklopen ochranou andělů a jejich přímluvami.
Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu. Křesťanský život má již
zde na zemi podíl na blaženém společenství andělů
a lidí sjednocených v Bohu.“ (Katechismus kat. církve). Tak nás učí církev i Písmo svaté. V Bibli nacházíme mnoho úryvků, které ohlašují existenci
andělů a jejich poslání. V nakladatelství Paulínky
vyšla před několika lety malá knížečka „Novéna k andělu strážnému“, která
nabízí k zamyšlení i modlitbě např. tyto služby andělů: Anděl spojuje nebe
a zemi (Gen 28, 12). Anděl průvodce na cestě (Ex 23, 20-21). Anděl pomáhající porozumět Božímu slovu (Dan 9, 21-23). Anděl, který předkládá Pánu naše modlitby a léčí. (Tob 12, 12.14-15). Anděl, který vysvobozuje z jámy lvové. (Dan 6, 23). Anděl, který se zjevuje ve snu. Anděl, který posiluje v úzkostech. Anděl vzkříšení. Anděl, který přenáší do nebe.
Existence andělů, bytostí duchovních, je pravda víry a církev je uctívá, poněvadž oni spolupracují na spáse lidí. Dává se jim titul „Strážcové“, protože nás
ochraňují a za nás se přimlouvají. Učení o andělech strážných se opírá o některé přesné texty Písma svatého, např. „Neboť andělům svým přikázal o tobě,
aby tě ostříhali na všech tvých cestách“ (Ž 90, 11.) „Neboť vám pravím, že
jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18, 10)
„V té chvíli se objevil anděl Páně a světlo zazářilo v kobce, vzbudil Petra a
řekl mu: Rychle vstaň!“ (Sk 12, 7). Tato víra v anděla strážného byla velmi
často potvrzena v životě světců, např. sv. Františka Římská cítila často ochranu svého anděla, když ji pokoušel ďábel. Sv. Rajmund z Peňafortu pocítil jeho
přítomnost při probuzení. Sv. Izidor zakusil, že za něho pracoval, když byl v
kostele. Sv. Gemma posílala jeho prostřednictvím dopisy svému duchovnímu
vůdci, atd. Liturgická úcta k andělům strážným se objevuje ve středověku roku 1411 ve Valencii ve Španělsku, když město potřebovalo ochranu. Papež
Sixtus V. potvrdil tuto památku v roce 1590 i pro Portugalsko. V Římě byla
zavedena zvláštní památka v roce 1608.
„Jak málo se lidé zamýšlejí, že při sobě stále mají takového hosta a současně
svědka všeho – anděla. Pamatujte, že existuje svědek vašich skutků.“
(Deníček, sestra Faustyna Kowalská).
Papež Pius XI. měl velkou úctu k andělům strážným. Vzýval svého anděla na
počátku i na konci každého dne a v různou denní dobu. Prohlašoval, že považuje za svou povinnost projevovat vděčnost a úctu ke svému andělu strážnému, jehož cítil stále nablízku a kterého mu Bůh poslal „aby ho chránil na
všech jeho cestách“ (Ž 91,11). Pozdějšímu papeži Janu XXIII. svěřil krásné
tajemství: „Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného
toho člověka, s nímž se mám setkat, a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého
chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.“
seb, či dokonce uskutečnění zázraku! Přidejte se k těm, kteří
se růženec už denně modlí, rozšiřte řady těch, kteří se jej modlí přede mší svatou, anebo buďte alespoň součástí společenství
Živého růžence, kde se zavazujete modlit se jeden desátek
denně. Vydáváme tak velké
svědectví víry nejen k Panně
Marii, ale i jejímu Synu. K tomu Vám ze srdce žehná
P. Pavel Ryšavý
Děkanátní modlitby
Děkanátní modlitby za obnovu
rodin a nová kněžská a řeholní
povolání se letos konaly v sobotu 19. září na Svatém Hostýně. Tuto pouť konaly společně
dva děkanáty - přerovský a vsetínský. V bazilice Nanebevzetí
Panny Marie jsme se od 15 hodin modlili modlitbu růžence,
a poté od 16 hodin následovala
adorace před Nejsvětější svátostí. V 17 hodin jsme společně
s otcem arcibiskupem Janem
Graubnerem prožili mši svatou.
Věřím, že každý, kdo se těchto
modliteb účastnil, měl za co
prosit i děkovat. Vždyť v našich
rodinách je stálá ochrana a pomoc Boží tak potřebná.
Aby se modliteb měly možnost
zúčastnit i rodiny s dětmi, pro
které by „tak dlouhý čas na
modlitbách“ byl těžko vydržitelný, připravili katecheté spolu
s CPR Ráj program, při kterém
se děti nejen zabavily, ale také
poznaly něco nového. V rámci
letošního Roku Eucharistie
jsme připravili program o chlebu – Tělu Páně a vínu – Krvi
Páně. Děti měly možnost si samy namlít mouku z pšenišných
zrnek, přinést si hostýnskou
vodu, přidat kvásek a sůl, a pak
se pustit ho hnětení těsta na
chléb. Také jsme si vylisovali
z kuliček hroznů šťávu. Dětem
se to moc líbilo, a abychom to
vše propojili se svátostí Eucharistie, vložili jsme vypracované
těsto do mističky, vodu a šťávu
z hroznů nalili do konviček a
tyto dary přinesli na mši svatou,
kterou už děti prožily se svými
rodiči. Fotografie najdete na titulní straně.
Alena Pizúrová
4. 10. Sv. František z Assisi, řeholník
5. 10. Sv. Faustýna Kowalská, řeholnice
„Modlitba, která je mi nejmilejší, je modlitba za obrácení hříšných duší, věz,
má dcero, že tato modlitba je vždy vyslyšena.“
(Deníček, sestra Faustýna)
7. 10. Panna Maria Růžencová
Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila v 15. století především zásluhou dominikánů. Jednotnou podobu růžence stanovil papež Pius V. roku 1569.
Svátek Panny Marie Růžencové se původně jmenoval Panny Marie Vítězné
a byl zaveden roku 1572 na památku slavného vítězství křesťanských vojsk
nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, která se odehrála 7. října 1571. Aby zachránil křesťanství před invazí islámu, vyhlásil Pius V. křížové růžencové tažení a svěřil osud rozhodující bitvy Růžencové Panně Marii. Prosil křesťany
v Římě, aby se v den válečného střetnutí v římských chrámech modlili nepřetržitě svatý růženec. Na poděkování Panně Marii za vítězství byl potom zaveden svátek Panny Marie – Královny svatého růžence a přeložen na první říjnovou neděli. Po vítězné bitvě nad Turky v bitvě u Petrovaradina (v bývalé Jugoslávii) 5. srpna 1716 bylo slavení svátku rozšířeno na celou církev. Při úpravě
liturgického kalendáře za papeže Pia X. roku 1913 se slavení svátku vrátilo
zpět na 7. říjen.
(Mariánské svátky během liturgického roku)
Není to pouhé drmolení pro staré babičky, ale modlitba, při které s Marií rozjímáme o životních událostech Ježíšova i jejího života, modlitba, která nás může doprovázet i naším životem. Když držíme v rukou růženec, jako bychom se
drželi za ruku P. Marie a kráčeli životem s ní. Ona nás učí poznávat Ježíše
a vede nás k němu.
„Všechny památky od matky jsou nám drahé. Ať jsou to drobnůstky nebo velká věc, památka je nám drahá, ne tak pro hodnotu samé věci, jako spíše pro
hodnotu lásky matky, s jakou nám ji zanechala. Stačí tuto památku sevřít do
dlaně a cítíme tlukot matčina srdce. My - křesťané - děti Ježíšova Kříže, máme
takovou vzácnou památku od Matky Marie - svatý růženec! Je pravda, že nám
ho sama nesestrojila, nenavlékla nám na řetízek 50 perel ani dřevěných a ani
zlatých. Přesto růženec má větší cenu než zlato, než diamanty světa!
Nejsvětější Panna ho zjevovala svatým duším, a když přichází z nebe na zem,
vždy ho sama zbožně drží ve svých rukou. Při každé návštěvě prosí nevinné
dítky: Modlete se růženec!
Mariánští ctitelé z řad duchovenstva i laiků brali
růženec tak vážně, že ho ve svém duchovním životě kladli po mši svaté na první místo. Papež Jan
XXIII. to potvrdil, když řekl: „Kněz po breviáři,
laik po mši svaté, má mít v rukou růženec a zbožně se ho modlit.“ Sám dal příklad, protože se denně modlíval celý 15 desátkový růženec, a to i na
papežské katedře. Kde na to bral čas? Kdy se láska k Matce ptá na čas? Kdy čeká na úřední volno?“
(podle www.fatym.com)
„Můj dojem je, že růženec má nejvyšší hodnotu nejen podle slov Panny
Marie ve Fatimě, ale podle účinků růžence, jak to můžeme vidět v celé
historii. Mám dojem, že Panna Maria chtěla dát obyčejným lidem, kteří
třeba ani nevědí, jak se modlit, tento jednoduchý způsob, jak se dostat
blíže k Bohu.“
Sestra Lucie z Fatimy
12. 10. Sv. Radim, biskup
15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, řeholnice, učitelka církve
16. 10. Sv. Hedvika, řeholnice
17. 10. Sv. Ignác Antiochijský, biskup a mučedník
18. 10. Sv. Lukáš, evangelista
22. 10. Sv. Jan Pavel II., papež
23. 10. Sv. Jan Kapistránský, kněz
28. 10. Sv. Šimon a Juda, apoštolové
Jaroslav Branžovský
Strana 3
Blahoslavený Marcel Callo
Mladý muž, který dovolil, aby ho Pán vedl až k mučednictví
Marcel Callo se narodil 6. prosince 1921 v chudé rodině bretaňských rolníků, kteří nechali hospodaření a přestěhovali se
do Rennes. Jeho otec si našel práci v chemické továrně. Marcel měl osm sourozenců – nejstarší
bratr se později stal knězem.
Marcel byl skautem a ve 12 letech začal pracovat jako pomocný dělník v tiskárně, aby pomohl
rodině. Ve skautu se naučil službě a zodpovědnosti, doma ho matka naučila víře. Jeho srdce se
brzy otevřelo dokořán Pánu Ježíši. V práci musel snášet obhroublé a sprosté řeči starších
spolupracovníků, a to ho velmi trápilo. Svěřil se v ochranu Neposkvrněné Panny Marie, a tak se
už nebál, co přijde. Když dovršil 14 let, vstoupil do dělnického hnutí křesťanské mládeže JOC
(Jeunesse Ouvriere Chrétitenne), které vedli jezuité. Pro angažovanost v JOC se musel vzdát vedení skauta, se kterým se
sžil. Chápal ale, že musí být především apoštolem v pracovním prostředí, a to vyžadovalo solidnější křesťanskou formaci.
I v tiskárně si všimli jeho schopností, poctivosti a ryzosti. Přitom byl normální mladý kluk, rád s kolegy organizoval
sportovní závody, společné večery v kině či taneční večírky.
Začala druhá světová válka. Marcel nadále pracoval v pozemních strukturách JOC. Marcelovi bylo dvacet let, když se
zasnoubil se svou láskou, Marquerite Derniaux. Kamarádům řekl: „Věděl jsem, že musím čekat na pravou lásku. Je třeba
zdokonalovat své srdce, dřív než ho dám někomu, koho mi určil Kristus.“
V roce 1943 byl Marcel povolán na nucené práce v Německu, do továrny, která vyráběla rakety. Řekl: „Jedu tam ne jako
dělník, ale jako misionář.“ Tábor nucených prací v Zella-Malhis v Durynsku se příliš nelišil od vězení. Dělníci bydleli
v přecpaných barácích, pracovali víc než 10 hodin denně a dostávali jenom nepatrný žold. Ale mohli se po práci setkávat
a společně si organizovat čas. Marcel ze začátku propadl depresi, nemohl jíst a ztrácel síly. Ale po setkání s knězem, který
souhlasil, že bude sloužit jednou měsíčně mši svatou na baráku, kde bydleli mladí Francouzi, získal novou naději. Obyvatelé baráku se stali malým společenstvím, jedli společně, společně se modlili a každý měsíc se zúčastnili mše svaté. Marcel byl znovu lídr jako na setkání JOC. Mladí se snažili chovat obezřetně, ale světlo se nedá držet pod nádobou… Marcel
byl 19. března 1944 zatčen a obviněn z příliš velké katolické aktivity, která škodí Třetí říši. Byl převezen do koncentračního tábora ve Flossenburgu a později do Mauthausenu. Odtud napsal svému bratrovi, jenž byl právě vysvěcen na kněze:
„Naštěstí On je přítel, který mě ani na chvíli neopouští, který mě podpírá a utěšuje. S Ním mohu snést všechno, i ty hrozné hodiny plné utrpení.“ V Mauthausenu měl Marcel potíže se žaludkem a trpěl znovu depresemi, ale spoluvězni svědčili,
že to snášel velmi trpělivě. Dokonce pozvedal druhé na duchu a povzbuzoval je k důvěře v modlitbě.
Marcel, vyčerpaný úplavicí, zemřel na slavnost svatého Josefa roku 1945.
4. října 1987 prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. Marcela blahoslaveným. Při beatifikační mši svaté řekl: „Vám všem adresuje Marcel Callo všeobecnou výzvu ke svatosti: ke svatosti a k mládí ducha, které náš starý západní svět potřebuje, aby
nadále hlásal evangelium, vhod či nevhod. Marcel nedosáhl evangelijní dokonalosti hned. Musel svést boj s duchem světa, se sebou samým, s tíhou věcí i lidí, Byl ale otevřený milosti a dovolil, aby ho Pán postupně vedl až k mučednictví.
Jeho láska ke Kristu dosáhla zralosti ve zkouškách.“
tým spolupracovníků redakce
 Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život… .
Příběh téhle ženy mi vyrazil dech. V době maření mnohých lidských životů se najdou i ti, kteří
jeho hodnotu znají a sebe pokládají až za druhé.
Caroline Aigle se narodila v roce 1974 a už ve 14 vstoupila do vojenské školy. V 25 letech se stala první bojovou pilotkou v dějinách Francie. Měla nalétáno přes 1600 hodin, hlavně se strojem
Mirage 2000-5.
Byla šampionkou v triatlonu. V armádě získala titul
major. Patřila mezi horké kandidáty Evropské kosmické agentury pro zařazení mezi budoucí kosmonauty.
Caroline měla se svým manželem Christophem (rovněž bojovým pilotem) syna
Marka. Když čekala svého druhého syna Gabriela, zjistilo se, že trpí velmi nebezpečnou formou rakoviny. Caroline však odmítla neodkladnou léčbu, aby neohrozila život svého dítěte. Gabriel se narodil císařským řezem - sice předčasně, ale v pořádku. Caroline patnáct dnů
po porodu (21. srpna 2007) zemřela.
Bylo jí 32 let.
Otec Pierre Demoures, který kázal na jejím pohřbu, připomněl jednu zvláštní událost. Když ho Caroline a Christoph vyhledali kvůli přípravě na svou svatbu, chtěli
po něm nějakou knihu - ale ne takovou, která by vyprávěla o jejich vzájemné lásce, ale o lásce, která nás otvírá pro lásku vůči druhým.
Caroline, žena, na jejíž zářící úsměv a modré oči nikdy nezapomenete, ochotně
položila svůj život v tom nejvznešenějším boji.
P. Pavel Martinka
Strana 4
PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha, (14. 5. 1888 - 2. 11. 1961)
arcibiskup olomoucký a metropolita moravský
(pokračování)
Po 7. 7. 1954 byla zavedena jeho samovazba ještě tvrdší a natrvalo, aby zcela kapituloval. Byl určen k likvidaci. Vládní zmocněnec měl volnou ruku. Olomoucký internista
MUDr. Florián Pumprla ve svém třístránkovém svědectví uvádí, že v roce 1948 byl arcibiskup zcela zdráv, neboť to
potvrdil jako jeho osobní lékař pro Vatikán. On sám ho mohl léčit až do izolace v roce 1950. Pak k němu byl povolán až v
roce1958, kdy byl požádán vedoucím zdravotního odd. ONV v Olomouci, aby zašel k arcibiskupu Matochovi společně s
prof. Dr. Kojeckým z 2. Interní kliniky UP. „Ležel na posteli v černém svetru…, vedle postele na židli talíř polévky. Šlo o
akutní záchvat dny, krevní tlak 190/110.“ Lékař poznamenal, že to vyžaduje léčení a kontrolu. „Pravda je taková“, píše
MUDr. Pumprla, že „žádný lékař (kromě zubního) za celých jedenáct let (tedy do Matochovy smrti) u něho nebyl“.
MUDr. Pumprla už nikdy nebyl k panu arcibiskupovi volán - ani po jeho smrti. O ní se dozvěděl od prof. Dr. Rozmaryče,
který byl s prof. Dr. Kojeckým po arcibiskupově smrti 2. 11. 1961 povolán do rezidence. „Mrtvý arcibiskup seděl v křesle…“ MUDr. Kojecký usoudil, že šlo o srdeční infarkt. Bylo upuštěno od pitvy. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování. Max Jablonský pak 14. 6. 1968 v Lidové demokracii
napsal, že „arcibiskup Matocha měl takovou lékařskou péči, že takovou nemá dodnes
zajištěnou ani jediný občan města Olomouce.“
Generální vikář Glogar, který mohl v posledních letech navštívit arcibiskupa jen dvakrát do roka, se o jeho smrti dozvěděl od vládního zmocněnce a od církevního tajemníka. Věznitelům šlo o to utajit smrt a pohřeb arcibiskupa. Právě vztyčená černá vlajka
musela být z arcibiskupského paláce na příkaz stažena, ale zvoníkům se přece jen podařilo rozezvučet hrany zvonu sv. Václava. Zpráva o arcibiskupově smrti se rozlétla
po Moravě. Pohřeb zařizovali úředníci z ministerstva školství a kultury. Místo z katedrály sv. Václava jen z kaple arcibiskupské rezidence. Requiem tam sloužil biskup Dr.
Robert Pobožný z Rožňavy. Pohřeb v rodném Pitíně byl přes všechny zákazy manifestační. Zúčastnilo se jej množství kněží a věřících. Kněží nesli rakev na ramenou k
hrobu, ale i za to byli potrestáni přeložením…
Hotovost arcibiskupa v den jeho smrti činila 6,50 Kč. Jeho majetek byl odhadnut v pozůstalostním řízení na 20 tisíc korun
československých. Stát ovšem přihlásil do pozůstalosti pohledávku ve výši 40 tisíc Kč za stravování během posledních tří
let jeho života, takže pozůstalost byla předlužená.
O nekrvavém mučednictví arcibiskupa Matochy se nesmělo mluvit ani psát. Měl být umlčen i po smrti. Památku tohoto
vyznavače Božího, který byl věrným nástupcem svatých Cyrila a Metoděje, lze vyjádřit jednoduše: „Víře vždy věrni budou Moravané! Kéž i v nás přetrvává nadále ono "dědictví otců"! Dědictví Otců zachovej nám, Pane!“ P. Zdeněk Mlčoch
CSI zve na Shromáždění za
náboženskou svobodu a solidaritu
s pronásledovanými křesťany
zejména z oblasti
Středního a Blízkého východu, které se
uskuteční 14. října 2015 od 17hodin
v Praze na Hradčanském náměstí.
Cílem je apel
na občany - povzbudit pronásledované křesťany zejména
z těchto zemí,
abychom prostřednictvím médií spolu s představiteli
církví a veřejného života vytvářeli tlak
na utiskovatele pronásledovaných křesťanů, aby dodržovali náboženské svobody, aby obchod nenadřazovali lidským
právům. Chceme, aby byl azyl přednostně udělován pronásledovaným křesťanům a příslušníkům ostatních ohrožených náboženských menšin.
Více informací na
http://www.csi-cr.cz
 Pronásledování křesťanů ve světě… .
Naši bratři a sestry jsou, podle slov našeho Spasitele – „Když nenáviděli
mě…“ pronásledováni ve světě v rostoucím počtu i s rostoucí brutalitou. K
„tradičním“ islámským a komunistickým zemím přibyla v posledních
letech i Indie. I v této druhé nejlidnatější zemi světa je vypalování kostelů,
bití věřících a znásilňování řeholnic a křesťanek na denním pořádku.
Mezinárodní křesťanskou solidaritu – CSI (z anglické názvu Christian
Solidarity International) založil v naší vlasti pan František Adamík. Chtěl
se odvděčit za podporu CSI, které se mu dostalo, když si dovolil
„nezákonně“ vydávat náboženskou literaturu. Také chtěl, aby i v naší zemi
působila organizace, která vystupuje na obranu pronásledovaných a na
mnoha místech jim pomáhá hmotně i duchovně.
Šestkrát ročně dávám do poličky v kostele a rozesíláme po farnostech
Zpravodaj CSI. Naleznete v něm informace o činnosti CSI, pronásledování
našich bratří a sester ve světě a v každém čísle i „protestní lístek“. Prosím,
abyste jej vystřihli, podepsali a nechali buď na
poličce, nebo v zákristii (můžete je nechávat i u
sv. Michaela a sv. Magdaleny). Odešlu je společně. Také chci poprosit i o finanční dary. Velkou
radost míváme z nárůstu darů v prosinci, protože
zjišťujeme, že jsou lidé, kteří ještě dokáží vzdorovat konzumu.
Závěrem si Vás dovoluji pozvat do Prahy na
Shromáždění za náboženskou svobodu a solidaritu.
František Kopečný, prezident CSI ČR
Strana 5
 Co nového v Přerovské mateřince? .
„Září, září, na léto jde stáří, zlaté slunce stále mizí nad hlavou…“
Na sklonku babího léta se vracíme v čase do druhé poloviny prázdnin, kdy děti
přivítala školka s nově vymalovanou hernou a dřevěným obložením stěn. Dětem
se moc líbila. Na naši otázku, co je ve školce nového, děti odpovídaly podobně:
„Nové hračky a plot…“ Těmi hračkami myslely nové obrázky na stěnách a plotem krásné obložení. Pochvalu a poděkování zaslouží dva šikovní tatínkové, kteří
úpravy provedli.
Ještě v pondělí před začátkem školního roku jsme se loučili s dětmi, které již dnes
usedají do školních lavic, a v úterý jsme místo nich přivítali nové tříleté děti. Některé přišly veselé, u jiných se objevily slzičky…, ale první hračky nebo písničky
usušily i je. A dnes? Děti se seznámily a učí se společně hrát i učit a poznávat všechno nové. Ty starší začínají chodit s paní učitelkou na bazén, kde je čeká plavecký výcvik. S dětmi, které již školku opustily, se však setkáváme nadále a děti se
vzájemně baví a zdraví, ať už je to na Sonusu v náboženství, ve schole, v Sokole,
v plavecké škole, v hudební škole, v badmintonu nebo v tanečním kroužku či při
jiných aktivitách… Také v letošním školním roce plánujeme spoustu školních i
mimoškolních aktivit ve spolupráci s Centrem pro rodinu a s přerovskou farností.
Již třetím rokem jsme se přihlásili do městské soutěže ve sběru papíru, kdy máme možnost děti učit chránit přírodu
a současně získat pro školku finanční prostředky z každého nasbíraného kilogramu. Tento
papír máme možnost nosit do přistaveného kontejneru před Sonusem ve stanovených časech
nebo také vozit do sběrného dvora na jméno některého dítěte, které školku navštěvuje. Tato
soutěž je jak mezi školami, tak mezi jednotlivci a výherci mohou dostat věcné odměny i
mimo získané finanční prostředky pro školu. V letošním roce chceme za ně nakoupit dětem
hračky na zahradu. Budeme moc rádi a vděčni, pokud nám pomůžete.
Moc děkujeme všem, kteří se v minulém roce zapojili k celosvětovému modlitebnímu dni
Milion dětí se společně modlí za jednotu a pokoj. Budeme moc rádi, pokud se přidáte i
v letošním roce. Plakátek s celou modlitbou můžete shlédnout na našich webových
stránkách nebo v kostele sv. Vavřince v Přerově a sv. Máří Magdaleny v Předmostí.
Do nového školního roku si přejeme, aby čas strávený ve školce byl pro děti cenným
vkladem/pokladem do jejich života.
Iveta Frýdková
Milí čtenáři.
Před časem byla ve Slově pro každého otisknuta výzva, abyste se
se čtenáři našeho časopisu podělili o svou osobní zkušenost a svědectví, jak Bůh působí ve Vašem životě.
Dnes Vám přinášíme jedno takové svědectví, které nám poslala
farnice, jejíž jméno na její přání neuveřejňujeme.
Budeme rádi, napíšete-li nám také svůj příběh.
Příběh o doteku Boha
Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh a věřím, že v každé situaci se můžeme obrátit na Boha – odevzdat mu svoje
starosti – vyprázdnit srdce a přijmout požehnání, naději a radost. Žít nohama na zemi, ale srdcem v nebi a věřit, neboť
víra je Boží dar!
Vyrůstala jsem v křesťanské rodině ještě se dvěma sourozenci – bratrem a sestrou. Matka s námi chodila pravidelně do
kostela. Já i sestra jsme měly svatbu v kostele, ale kostel jsem v dospělosti navštěvovala jen na vánoční a velikonoční
svátky. Sestra se od křesťanství téměř odklonila úplně a bratr byl nevěřící, poněvadž se oženil s učitelkou, která byla proti
víře. Po náhlé matčině smrti jsem se začala více obracet na Boha a začala se modlit. Měla jsem na starosti otce a bylo to
pro mne těžké období, ve kterém jsem si sáhla na úplné dno. Lékaři mně bohužel nepomohli a cítila jsem, že sílu nacházím v modlitbách a v těžkých chvílích důvěřuji Ježíši, který mi přináší naději. Mé srdce bylo pokorné, začalo se mi dařit
v podnikání, i v osobním životě. Po otcově smrti jsem sourozence téměř nevídala. Psala jsem sestře osobní dopis, jestli
bychom se nemohly navštěvovat, ale vůbec na to nereagovala. Byla jsem z této situace smutná, ale přijala jsem ji a modlila se, aby se vše změnilo. Začala jsem číst Bibli.
Jednoho dne zazvonil telefon a sestra mi oznámila, že její dceři při kolonoskopii objevil lékař veliký nádor na tlustém
střevě a vzal jí vzorek, jehož výsledek měl být za týden (vypadalo to na rakovinu, i lékař je na tuto skutečnost připravoval). Moje sestra byla z toho zaskočena, ale já jsem věděla, že ne nadarmo se říká: Když je nouze nejvyšší – pomoc Boží
nejbližší. Řekla jsem, že se musíme modlit za její uzdravení – obrátit se na Boha a prosit. Napsala jsem jí i její dceři modlitby, které si mají říkat, a sama jsem do svých modliteb zahrnula prosbu o Boží pomoc. Nechala jsem odsloužit mši svatou za uzdravení neteře a za její ochranu Pannou Marií. Za týden byly hotové rozbory, které rakovinu nepotvrdily, nádor
se odstranil bez komplikací a neteř je zcela zdravá. Od sestry jsem dostala SMS zprávu: Děkuji za všechno – to Bůh nám
pomohl – podal nám ruku v pravý čas. Od této chvíle se pravidelně navštěvujeme a její rodina se přiblížila více k Bohu.
Strana 6
 Šetření vodou .
V letošním parném létě nám papež František adresoval výzvu, abychom uvažovali o způsobu a možnostech hospodaření
s vodou, a to v celosvětovém měřítku. Jeden takový konkrétní příklad způsobu života nám zaslal Ing. František Kopečný.
Moto: Buď pochválen, Pane, pro sestru naši vodu…
Voda je boží dar a mnoha lidem se jí nedostává. Ještě si pamatuji, že se pro vodu chodilo u stařečků skoro 200 metrů, a to
na všechno. Sám jsem viděl, jak před jurtou skoro 4000 metrů vysoko maminka prala a kluci chodili s oslíkem k potoku
pro vodu odhadem do 3600m. Možná to stihli i třikrát za den. Moc mi pomohlo i skoro třicetileté ježdění na loveckou
chatu po Liechtensteinech, která je 1100 metrů vysoko a je z ní 400 kroků doprava i doleva pro vodu. Tam jsem přišel na
mytí nádobí níže popsané a vzpomněl si i, jak se stařečci umývali a pak viděl v televizi, že se tak myjí i Křováci (a vůbec
voda v „třetím světě“! Když otevřete kohoutek, vzpomeňte si na Afriku nebo Haiti, kde chodí pro vodu často nevalné
kvality až tři hodiny; kolik jí mohou spotřebovat za den?)
Minimalizaci spotřeby vody bych rozdělil do dvou oblastí: přímá úspora vody a opakované využití vody. V obou
případech jde samozřejmě o životní styl. Protože voda je jen jedna z energií, obecně říkám, že „zelený život“ lze žít i
v paneláku a šetřím i dalšími energiemi.
Přímá úspora vody
Nečistím si zuby. Maminka dbala na to, abychom se ráno
a večer pomodlili a na čištění zubů se jaksi pozapomnělo.
Nemáte ponětí, jak je to nepříjemné, když si asi jednou za
rok před návštěvou zubaře musím vyčistit zuby. Ale i to mi
žena vyřešila, nepoužívám zubní pastu, pak se to dá přežít.
Protože používám zuby důsledně na kousání a neničím je
„čištěním“, mám je v šestasedmdesáti všechny (kromě
dvou, co jsem si ulomil).
Neholím se. Od roku 1968 nosím plnovous, a když „spřátelená armáda“
odešla, už jsem se s ním nedokázal
rozloučit.
Sprchuji se minimem vody jen jednou
týdně. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy napustil vanu. V létě se koupu převážně jen v přírodě. Denně si opláchnu nohy ve studené vodě (bez mýdla, to
nepoužívám). Na splachovadle máme spořič.
plánujte takové postupy, abyste ušpinili co nejméně
nádobí. Všechny veďte k tomu, aby nechávali čisté talíře,
a to i když máte myčku. Jídlo je boží dar! Uvedený postup
také šetří saponát. Jar si ředím na polovinu vodou
a většinou ještě předávkuji. Stačí nám asi litr na rok.
Jímání dešťové vody je v paneláku problematické. Ale,
i sníh je dešťovka. Tak jsem jím napěchoval plné kýble,
nechal ve sklepě roztát, znovu už do vody doplnil sníh
a vodu slil do petek a zaléváme s ní květiny, které vyžadují
měkkou vodu, několik měsíců.
Opakované využití vody
Všechnu vodu z praní zeliny a ovoce chytám a v létě s ní
zalévám květiny v bytě i před domem, v zimě jí splachuji
záchod. Jímám i vodu, kterou odpouštím, než začne téci
teplá. Myji nádobí, abych se nemusel dívat na to, když je
umývají jiní. Říkám tomu „ekologická katastrofa“ a proudu
vody „Nijagára“. Ještě horší je varianta oplachovat nádobí
v druhém dřezu – po chvíli je plný saponátu. Připravím si
do ucpaného dřezu nádobí tak, že narovnám talíře mělké,
polévkové a nahoru malé a sklenice (pokud je jich více,
nechám je na lince), před talíře narovnám příbory. Hrnce
nechám na sporáku. Do první sklenice dám saponát, pustím
mírným proudem vodu, umyji sklenice jednu podruhé, oplachuji čistou vodou (doma z kohoutku, venku naběračkou) a dávám na odkapávač. Přejdu na mytí talířů. Pokud
jsou moc špinavé, zastavím na chvíli vodu a pustím až na
oplachování. Po domytí talířů a skla zastavím vodu, umyji
si první hrnec, do něj narovnám umyté příbory. Nechám
odmokat další hrnce a pokud je třeba, umyju sporák a utřu
stůl. Domyji hrnce a další špinavé nádobí a nástroje,
vypustím vodu a znovu ucpu dřez. Opláchnu do něj příbory
a hrnce. Poslední už studenou vodou, aby se šetřilo i teplou
vodou. V této relativně čisté vodě vymáchám hadr,
houbičku i drátěnku. Je-li třeba, dočista otřu stůl i sporák.
Už jsem se zmínil, že je to z lovecké chaty, kde jsem
zavedl také mytí pod tekoucí vodou (tu zde supluje kotlík
a naběračka). K nádobí ještě následující. Při vaření si
Šetření dalšími energiemi
Energie byly vždy drahé a jejich zajištění znamenalo
mnoho práce. Ještě si pamatuji, jak se chodilo do lesa na
„baruše“ a na pařezy. Všechen odpad se zpracoval do
otýpek (za chrást se platilo!). To dnes máme plyn a elektřinu. Jejich ceny oprávněně
porostou a naše odpověď by
neměla být nadávání, ale šetření.
Nepřetápějte, teple se oblečte.
My starší si dobře pamatujeme,
že se obvykle topilo jen v jedné
místnosti a pod peřiny v ledové ložnici se dávaly nahřáté
cihly z plotny nebo termofory s teplou vodou. K tomu vás
nikdo nenutí, ale 14 až 16 stupňů v ložnici stačí. V kuchyni
se pracuje, stačí tedy 18 až 20 stupňů. Také se „topí“ při
vaření (mimo vaření už se v kuchyni tolik nezdržujeme)
a teplo uvolňuje do prostoru i lednička a mrazák.
Přehnaná hygiena škodí, to vám potvrdí každý kožní lékař
(i když ne naplno, protože právě přehnaná hygiena mu dodává většinu pacientů). Sprchujte se, a když už si napouštíte vanu, začněte studenou vodou a tou také končete. Podobně když si napouštíte vodu na
mytí podlahy. Ruce si oplachujte
studenou vodou.
Hodně se dá ušetřit vhodnými postupy při vaření, nevařit si zbytečnou vodu na kávu nebo čaj – přesně si odměřit, kolik budu potřebovat. Platí i pro elektřinu. Úsporné
žárovky, zbytečně nesvítit. Pozor na mrazáky. „Výhodné“
nákupy se mohou pěkně prodražit.
Jídlo – dobře plánujte, abyste nic nevyhodili. Vyhazování
jídla a poživatin by se mělo objevit ve zpovědním zrcadle –
plýtvání božím darem…. S pozdravem „zelený život
i v paneláku“
František Kopečný
Strana 7
Milí chlapci a děvčata!
Na začátku měsíce října je dobré se vždy podívat, zda jste si do kalendáře nezapomněli zapsat - udělat si chvíli na modlitbu růžence. Určitě se ji nemusíte modlit jen
doma. Když se projdete kolem řeky nebo potoka, kde je více stromů, zjistíte, jak se
krásně začíná zbarvovat listí a příroda vás sama láká vzdát Bohu díky za tu nádheru.
Vítr, který je stále silnější a studenější, si otrhává lístky ze stromů a nám se pak zdá, že prší zlatý déšť. A to je ta
chvíle, kdy si z kapsy vytáhnete růženec, a společně s rodiči nebo s kamarády se pomodlíte.
Už vás v duchu slyším: A proč se mám modlit tak dlouhou modlitbu? Tak jako v 16. století pomohla modlitba růžence k vyprošení míru, tak i my, lidé 21. století, se máme za mír a dobro ve světě modlit. Nesmí nám to být lhostejné!
V říjnu si také připomeneme Misijní neděli. Co to je? Je to světový den modliteb za misie. Ten den můžeš myslet na
to, že naše víra žije kolem dokola zeměkoule v mnoha kulturách a národech. Ten den máš možnost zjistit, že máme
mnoho sester a bratří po celém světě. A také to, že víru můžeme všichni dále na tomto světě žít pouze tehdy, když se
dokážeme dělit a držet spolu. Misie je věcí všech křesťanů. To znamená i vás, chlapci a děvčata. Misie znamená
„vycházet na cestu“ a pomoci lidem poznat Pána Ježíše a jeho učení. Více se o misiích dozvíte na stránkách
PAPEŽSKÉHO MISIJNÍHO DÍLA DĚTÍ (www.missio.cz).
Našla jsem jednu píseň, která se jmenuje Mosty a ukazuje, jak se lidé mají k sobě chovat, aby děti nemusely žít
v uprchlických táborech. Z jedné brožurky jsem si přečetla, jak všechny děti si přejí vrátit se domů, až to v jejich
zemi bude bezpečné!
1. Všude na této zemi řeky mnohé pramení,
řeky dlouhé a hluboké, co rozdělují nás.
Z břehu na břeh díváme se na sebe,
ta řeka nám ale nikdy nedovolí podat si ruce své.
R: Proč už nepostavíme mosty mezi břehy,
proč už nepostavíme mosty, co všechny lidi spojí…
2. Ty řeky tvoří hranice uprostřed mládí a stáří,
hranice dělí boháče od bídy ostatních.
Jeden lid se z dálky dívá na druhý,
z velké dálky bratry vidí, kteří stojí tam na břehu druhém.
R: Proč nepostavíme mosty mezi břehy,
proč nepostavíme mosty, které lidi spojí…
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný
a září velkým leskem, vždyť je nejvyšším tvým obrazem.
Trochu humoru z misií:
Milí přátelé, v neděli 18. října budeme slavit MISIJNÍ NEDĚLI.
 Dva misionáři jedou rychle na motorce. Zastaví je policie a říká: ,,JedeTento rok 26. srpna uplynulo již 105 let od narození MATKY TEREZY.
te moc rychle, dostanete 100 Kč poNarodila se ve Skopji, v albánské oblasti Kosovo, v katolické rodině
kuty!!“ ,,Ale páni policajti, my se neNicoly Bojaxhiu, obchodníka a doktora farmacie. Při křtu dostala jméno
máme čeho bát, s námi jede Pán JeAgnese. Měla o dva roky staršího bratra Lazara a mladší sestru Agátu. V
žíš!“ odpoví misionáři. ,,No tak to
červnu 1919 jí zemřel otec, asi byl zabit. O tři roky později zaslechla
vám musíme dát 200 Kč pokuty, prov jezuitském kostele o misiích v Indii. A tak zatoužila se stát misionářkou.
tože 3 na motorce nemáte co dělat!!!“
V roce1928 v irském Dublinu vstoupila k sestrám naší Paní Loretánské
 Stalo se v Africe. Misionář vzal děti
a odjela do Indie. Stala se tam ředitelkou školy, ale po dvanácti letech cítí
po vyučování k vodě. Africké děti
povolání zcela se věnovat službě chudým. Založila kongregaci sester
vodu milují, i když voda v jejich říčMISIONÁŘKY LÁSKY. Tak známe Matku Terezu z Kalkaty, nositelku
ce byla špinavá. Malý Pepino brzy
Nobelovy ceny míru. Navštívila i Olomouc a v době, kdy se ve velkém
vylézá z vody. Misionář se ptá: „Copomáhalo na misiích posíláním balíků s potřebnými věcmi, se naší farnosti
pak, Pepino, tobě se už nechce pladostalo poděkování od Matky Terezy, vlastnoručně psaným dopisem pro
vat?“ Pepino odpovídá: „Ale jo, planás všechny s prosbou o vzájemnou modlitbu. Dnes
vat se mi chce, ale už nemám žízeň.“
pomáháme misiím tak, že posíláme peníze,
 Pouští jde poutník, když najednou
ale stále i balíčky. Je zvláštní, že i když
zpozoruje, že jej pronásleduje lev.
mnozí misionáři jsou již u Pána, tak
Začne utíkat, avšak lev je stále blíž.
spojení mezi námi a misijními stanicemi
Když už je těsně u něho, padne na
v Africe a Indii zůstalo. Posíláme brýle
kolena a prosí Boha: „Pane, vnukni
a vystřihnuté, použité dopisní známtomu lvovi, prosím, křesťanské
smýšlení!“ Lev okamžitě padne na
ky, bonbony, polévky atd. Peníze
kolena, sepne packy, vzhlédne k nebi
nejvíce vybereme při pořádání
a říká: „Pane, děkuji ti za tento poMasopustního koblihu.
krm, který mi tak milosrdně posíláš
A tak všem Pán Bůh zaplať za
do cesty…“
dary!
Liba Calábková
Strana 8
Pozdrav
ze semináře
Chvála Kristu a Marii!
Pěkně vás zdravím, milí
farníci a čtenáři časopisu Slovo. Prázdniny jsou dávno za
námi a bohoslovci v září nastoupili nový rok své formace
ke služebnému kněžství. Letos za moravskou provincii studuje 48 bohoslovců. To, že na nás pamatujete v modlitbě,
není samozřejmostí. Pán Bůh zaplať!
V tomto poprázdninovém pozdravu bych se s vámi rád podělil o mé tři zážitky nebo postřehy z nedávné doby. O letošních prázdninách jsem mohl
vážit cestu do mariánské svatyně Lurdy. Dlouho jsem toužil
poznat toto tak krásné místo. Mnozí z Vás jste tam již byli,
a tak mi dáte zapravdu. Dnes už není problém zorganizovat
farní pouť, nebo se k nějaké připojit. Byť je to cesta dlouhá
2000 kilometrů. Před rokem jsem mohl být také v Medjugorji. Tam jsem jel spíše se zvědavostí. Do Lurd s vírou.
Tam, kde se pokorné dívce zjevila Matka Boží. Tam, kde
můžeme mít jistotu, že právě tady probíhaly tiché a velice
krátké rozhovory mezi „Neposkvrněným početím“ a svatou
Bernadettou. A když se jí lidé ptali: „Proč zrovna tobě se
zjevila Panna Maria? Jsi snad svatá?“ Ona odpověděla:
„Protože ubožejší stvoření, než jsem já, Matka Boží nenašla.“ Tak skončil tichý příběh svaté Bernadetty Soubirousové, která se uchýlila do kláštera Saint-Gildard v Nevers,
kde dodnes její tělo po více než 130 let očekává vzkříšení
zcela neporušené. Mimo nádherné trojposchoďové baziliky
mě dojaly eucharistické průvody, tedy procesí Božího Těla, které se pravidelně konají v 17 hodin. Za zpěvu eucharistických hymnů jsme s Nejsvětější Svátostí kráčeli do
podzemní baziliky sv. papeže Pia X., která je schopna
pojmout až 20 000 poutníků. Nemocní na vozíčku, různá
společenství, řády, farnosti, všichni kráčeli a zpívali. Jak
krásné jsou průvody Božího Těla! No a ve 21 hodin se zase
zpívá k Matce Boží. Prochází se se svíčkami před bazilikou
a za známé písně „AVE“ (kancionál č. 811), se modlí
růženec. Bylo to něco krásného a moc doporučuji, vykonat
si zde pouť za někoho, nebo za vlastní posvěcení.
Přicházíme k druhému zážitku. Studenti Teologického
konviktu a bohoslovci II. ročníku mají o letních prázdninách zdravotnickou praxi. Ta trvá dva týdny. Já byl letos
v sanatoriu Paseka. Roznášeli jsme lidem svaté přijímání
nebo domlouvali setkání s panem farářem. Především ke
zpovědi. Narazili jsme, ne doslova, také na jednu paní.
Chtěla si spíše jen popovídat. Byla „připoutána“ k posteli.
Když jsme jí nabídli pana faráře, že by došel, nechtěla ani
slyšet. Věděli jsme, že paní je v posledním stadiu rakoviny.
Lékaři odhadovali pár týdnů. Ovšem kněze, ne! Uplynuly
dva dny od naší návštěvy a nechala si nás zavolat. „Chtěla
bych pana faráře“, řekla a pokračovala: „Cítím, že umí-
rám.“ Pan farář ten den přijel, vyzpovídal ji, podal jí Pána
Ježíše a pomazal svatým olejem. U paní jsme se modlili
růženec, pomalu odcházela, na dotyk byla studená. Byly to
asi tři hodiny, co jsme odešli a její tělo skonalo. Byla však
připravena na setkání tváří v tvář dobrému Bohu. O pokoj
vedle bydlela paní, něco přes šedesát. Ta v náručí objímala
tři plyšové hračky. Její smutné oči mě upoutaly. Paní jsme
vůbec neznali, ale chtěl jsem ji pozdravit. Vešli jsme dovnitř. Ten den bylo zrovna Pavlíny a paní se rozplakala, že
nemůže do kostela. Že nemůže do kostela zapálit za maminku Pavlínu svíčku. V areálu sanatoria je však malá dřevěná kaplička, kde je dokonce schovaná Nejsvětější svátost (jaký div v našich kaplích a poměrech). Paní byla ráda,
že tam s ní zajdeme. Mezitím často plakala a říkala nám
vzpomínky na maminku. Byla po operaci zraněné nohy,
tak se v Pasece léčila. Dojalo mě, že paní Tereza projevila
zájem o svatou zpověď. Na druhý den, když jsme ji navštívili na pokoji, se stalo něco krásného. První slova, co mi
řekla, byla: „Já jsem se tak dobře vyspala. Mně je tak krásně.“ Chtěla jít opět do kaple. Teď už to ale nebyla cesta
uplakaná a plná bolesti. Paní zářila a smála se. Vykládala
vtipy a říká: „Já už vůbec nebrečím. Je mi dobře.“ V tu
chvíli mi bylo jasné, jaký vliv mělo na ní setkání s Pánem
ve svaté zpovědi a svatém přijímání. Byla naplněna takovým pokojem a radostí … Nejdojemnější na tom však bylo, že paní si to asi ani neuvědomovala. Rád na to vzpomínám. Setkání s Pánem ji utěšilo. Jsem rád za tuto zkušenost, že lékaři léčí a Pán Bůh uzdravuje.
A konečně třetí bod, pokud ještě máte trpělivost ke čtení.
Ale už nebude tak dlouhý . Právě jsme se vrátili z exercicií – duchovních cvičení, kterými začínáme každý nový
rok. Je to týden v absolutním tichu na staroslavném Velehradě. Letos zaznívaly přenášky na Sedm darů Svatého
Ducha. Každý z těchto darů nám otec exercitátor rozebral
a o každém jsme si dělali patřičné zápisky. Ale potom přišla chvíle, kdy jsem měl do kroniky napsat a namalovat, že
jsme tady měli duchovní cvičení. Tak jsem začal s malováním Ducha Svatého v podobě holubice. A z něj vycházelo
sedm paprsků. Na každý ten paprsek jsem začal psát: moudrost, rada, síla, bázeň Boží, poznání … a jaké jsou ty další? Nemohl jsem si vzpomenout. Stejně tak další dva bohoslovci, které jsem poprosil o radu. Jaký paradox. Týden o
tom mluvíme a stejně nevíme. Jestli to není ta pozitivní selekce, která hrozí při naslouchání Božímu slovu. S vědomím, že „to už znám“, to jde jedním uchem tam a druhým
ven. Věděli byste, jaké dva dary ještě schází? Z těch pěti,
co jsem vypsal? Nebo byste dopadli jako já?
Mnoho síly do nového školního roku a Boží požehnání
vám přeje a za všechny bohoslovce v Olomouci zdraví
Říkovčan
Josef Hovád
SETKÁNÍ MLÁDEŽE PŘEROVSKÉHO DĚKANÁTU
Animátoři přerovského děkanátu zvou na modlitby mládeže,
tentokrát proběhnou 9. 10. v 19:30 ve Vlkoši u Přerova.
Po duchovním programu následuje malé agapé na faře.
Zvou animátoři přerovského děkanátu
Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Října 2015
Děkujeme všem ministrantům, kteří se zapojili do služby u oltáře na Sv. Hostýně při Děkanátních modlitbách
za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání.
Kluci, velké díky a Pán Bůh zaplať!
P. Zdeněk
Víkend pro ministranty
se bude konat ve dnech 16. – 18. 10. 2015.
Místo pobytu – Bílovice u Uherského Hradiště
Všechny ministranty srdečně zve
Vítek, Adam, Vašek a P. Zdeněk, kaplan
Strana 9
OKÉNKO Z CENTRA PRO RODINU RÁJ, se sídlem v Pavlovicích u Přerova 5
PŘIJĎTE DO CENTRA PRO
RODINU V PAVLOVICÍCH.
Můžete využít nabídku programů,
které pro Vás připravujeme, nebo si domluvit individuální návštěvu.
Můžeme také přijet za Vámi do Vaší farnosti, popovídat si, jak se žije u
Vás, nebo pobesedovat na nějaké téma z manželského a rodinného života…
Volejte nebo pište na tel.: 731 604 120, email: [email protected] JSME TU PRO VÁS.
Hana a Petr Školoudovi a Hedvika Krejčí, pastorační asistenti pro rodiny děkanátu Přerov
POTŘEBUJETE SE OBČAS POTKAT
S TĚMI, CO ŘEŠÍ PODOBNÉ
RADOSTI I STAROSTI JAKO VY?
Pravidelný týdenní program na Centru pro rodinu v Pavlovicích:
každé pondělí od 10 h – „Láska matek proměňuje svět“
Modlitby matek
Herna a zahrada je otevřená pro veřejnost v tyto dny: pondělí 9 – 17 h, středa 9 – 15 h, čtvrtek 9 – 16 h,
pátek 9 – 16 h, mimo tento čas je možné po telefonické domluvě.
Keramika pro
mění se den – bude ve čtvrtek 1x za 14 dní v sudé týdny - 15:30 – 18 h.
děti i dospělé
hudebně dramatický kroužek pro děti 1-3 roky s rodiči – ve středu 10 – 11 h.
Hravý klub
vždy ve čtvrtek od 10 h:
Besedy pro
8.10. s Žanetou Valentovou na téma „Jaké kompetence prohlubuji na RD“,
maminky
15.10. s Jarmilou Skřečkovou na téma „Rodina včera a dnes“,
22.10. s Veronikou Rychtovou na téma „Moje budoucnost začíná nyní“,
5.11. s Žanetou Valentovou na téma „Timemanagement jako organizace všedního dne“.
Děti jsou vítány.
Kytara
individuální lekce pro začátečníky – děti i dospělé – dle domluvy na tel.: 605 732 307
s úsměvem
Kroužky pro děti Stodola – klub pro děti od 6 let – pondělí 11 – 17 h, pátek 12 – 16 h.
Časopis to není jen tak! – pro děti od 10 let – pondělí 14 – 15:30 h.
Na plno! – klub pro děti od 10 let – pátek 14 – 15:30 h.
V pátek 9. 10. od 17h bude tradiční USPÁVÁNÍ BROUČKŮ – pojďte s námi uložit broučky a berušky k zimnímu
spánku a užít si hezkého podzimního podvečera se hrami a táborákem. Sraz na hřišti za KD.
V neděli 25. 10. od 17 h Vás zveme na zajímavou přednášku Mgr. Zdeňky Dohnalové, Ph.D. z Fakulty sociálních studií
Masarykovy univerzity z Brna na téma: „JAK MLUVIT S DĚTMI O SMRTI“. Touto tematikou se zabývá už řadu let
a pomáhá dětem a jejich rodinám vyrovnat se s odchodem blízkého člověka.
Podrobnější informace, přihlášky a plakátky naleznete na www.raj-pavlovice.cz Na našem webu www.raj-pavlovice.cz
najdete další informace o pravidelném programu, základním individuálním rodinném poradenství, kurzech a přednáškách.
email: [email protected], tel. 731 604 120, najdete nás i na Facebooku: Centrum pro rodinu Ráj
Hezké podzimní dny přeje
Hana Školoudová
Strana 10
Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Října 2015
MANŽELSTVÍ - cesta ke svatosti
Dalším z příběhů svatých a blahořečených manželů je příběh Louise (Ludvíka)
Martina a Marie-Azélie (zvané Zélie) Guérin Martinových.
Louis (Ludvík) Martin * 22. 8. 1823, † 29. 7. 1894 (v 71 letech), Marie-Azélie (zvaná Zélie)
Guérin * 23. 12. 1831, † 28. 8. 1877 (ve 46 letech), svatba: 13. 7. 1858, děti: devět, z toho
čtyři zemřely v dětství: 1860 Marie, 1861 Pavlína, 1863 Leonie, 1865 Helena († v 5 letech),
1866 Josef († do 1 roku), 1869 Jan Křtitel († do 1 roku), 1869 Célina, 1870 první Terezie
(† do 1 roku), 1873 Terezka, Blahořečení: 19. 10. 2008, zahájen proces svatořečení.
Ludvík a Zélie byli od sebe o 8 let a vzali se 3 měsíce po svém prvním setkání. Měli mnoho společného. Oba byli z rodiny
vojáků, oba byli velmi zbožní a oba se marně snažili o vstup do kláštera. Oba neměli před svým setkáním žádnou známost. Oba
byli lidmi práce, Ludvík byl vyučen hodinářem a měl hodinářství-klenotnictví; Zélie spolu se sestrou vybudovala už ve svých
dvaceti letech podnikání s alenconskými krajkami od domácích dělnic.
Ale také měli hodně rozdílného. Dětství Ludvíka bylo poznamenáno stěhováním z posádky na posádku a především zůstal sám,
když jeho čtyři sourozenci zemřeli. Rodina ale byla harmonická, jeho otec byl velmi zbožný a materiálně byli také lépe
zabezpečeni. Zélie psala o svém dětství, že „bylo ponuré jako pohřební rubáš“. Otec byl hrubší a matka málo citlivá, nadměrně
přísná, neměli ani panenky, ale zato měla sourozence, o rok starší sestru Élise, která se později stala řeholnicí, a o deset let
mladšího bratra Isidora, vystudovaného lékárníka. Sourozenci se milovali a drželi celý život při sobě. Zélie byla v dospívání
často nemocná a trpěla migrénami. Vyrostla z ní úzkostná mladá žena, již její manžel musel často utěšovat a připomínat jí, aby
se vším tolik netrápila. Přesto byla velmi vitální, energická a vytrvalá, o čemž svědčí i úspěch jejího podnikání a celý další
život. Ludvík byl spíše méně společenský, tišší, introvert, s přezdívkou „rybář Martin“. Miloval rybaření, hory, přírodu, ale i
hudbu, malování, četbu, klidnou hodinářskou práci. Byl velmi citlivý, při svatém přijímání někdy plakal. Ve svých rozdílech se
vzájemně doplňovali. To hlavní, v čem se shodovali před svatbou, byla touha dát Boha na první místo ve svém životě. Zélie
prohlašovala: „Chci se stát svatou“.
Jejich láska se rozvíjela a byla plná něhy a touhy po sobě při odloučení. Přestože měli tolik dětí a byli už při svatbě celkem
zabezpečeni, pracovali dále oba dva, později oba už jen v podnikání s krajkami. Zélii dlouho trvalo, než nalezla správný
rytmus, jak vše sloučit, aby nebyla, jak se sama nazvala, „politováníhodnou otrokyní“, když bylo hodně zakázek, a netrápila se
nad svými domácími dělnicemi, když zakázky nebyly. Majetek sloužil nejen k zabezpečení rodiny, ale i chudým, církvi,
pomoci potřebným. Přednost měl ale vždy Bůh. Oba byli denně na brzké mši svaté zvané mše chudých (kteří pak museli jít do
práce), víckrát týdně přistupovali k sv. přijímání, což v té době bylo výjimečné, hodně se modlili, žili s Bohem a pro Boha. Do
života rodiny patřily i poutě a podpora farnosti; nenápadné, ale vytrvalé věrné stání za církví i v politicky nepříznivých dobách.
A pak děti. Věnovali se jim s láskou a teplem, Ludvík měl pro každou dcerku jinou přezdívku, Perla, Diamant, Královnička
atd., ale také s náročností. Toužili mít více dětí a samozřejmě i syna. Zélie o sobě psala, že je zblázněná do dětí. Ale roku 1865
zjistila nádor v prsu a od té doby nemohla kojit. Následující děti byly proto po narození dávány ke kojné. Je to bolest pro matku
a pro děti zvýšené nebezpečí, a také problém s vazbou na mateřskou osobu. Tři z nich do roka zemřely. Těžkou ranou byla i
smrt už pětileté dcerky Helenky. Poslední z dětí byla Terezka r. 1873. Starostí obou manželů byla zvlášť jedna jejich dcera –
Leonie. Byla jiná než ostatní, „ubohá“ Leonie, jak se o ní říkalo a psalo. Už vzhledem byla jiná, jediná světlovlasá v rodině.
Vyvíjela se pomalu, opožděná psychomotoricky a zůstala vždy poněkud zaostalá, navíc náladová, s povahovými zvláštnostmi.
Leonie trpěla odmalička těžkým ekzémem, mívala časté úrazy pro nemotornost. Oba rodiče o ni měli strach a především
(vzhledem k její povaze) o její duchovní život. Později se Leonie pokoušela opakovaně neúspěšně o řádový život, jedenkrát u
klarisek, dvakrát u vizitantek, vždy po několika měsících odešla. Teprve napočtvrté uspěla a stala se sestrou vizitantkou (byl to
její třetí pokus ve stejném klášteře). Zůstala vždy spíše pomocnicí, sestrou vzadu. Ale jako jediná ze sester Terezky byla
spontánně uctívána lidem a je zahájen diecézní proces svatořečení.
Nemoc paní Zélie plně propukla r.1877 a nakonec musela po velmi bolestném utrpení opustit své děti. Její slova, že „Bůh
absolutně nic nečiní pro sebe“, ukazují, k jakému hlubokému porozumění Boží lásky dospěla. Nakonec zemřela po bolestné
agonii doma, v přítomnosti zdrceného, ale do vůle Boží odevzdaného manžela. Po smrti manželky se Ludvík věnoval cele
rodině. Ač své dcery miloval, odevzdával je jednu po druhé Bohu.
Přeskočme nyní k závěru Ludvíkova života. Poté, co i Célina oznámila otci rozhodnutí vstoupit na Karmel a v r.1888 po pouti k
hrobu své ženy se pan Martin v modlitbě nabídl Bohu v oběť, protože byl tak šťastný – a od května začala u něj pouť kříže.
Objevily se potíže, které byly zapříčiněny cévní sklerózou a postupným selháváním ledvin (drobnou mrtvičku měl ovšem už
před poutí do Říma s dcerami). Od června nastoupily halucinace, domníval se, že je válka, utíkal z domova, jeho myšlení bylo
deformované, postupně se stal i nebezpečným a musel být internován v psychiatrické léčebně Dobrého Spasitele v Caen.
Je-li dnes stále ještě psychická nemoc společensky stigmatizující, oč více tehdy. Skutečné léky se objevují až ve druhé polovině
dvacátého století. A navíc tehdy téměř většina pacientů psychiatrických léčeben trpěla progresivní paralýzou – následkem
syfilidy. Dovedete si jistě představit řeči klevetnic v Lisieux: Z čeho se zbláznil? Syfilis? Že by? Nebo z toho pánbíčkaření? A z
toho, že děti šly do kláštera? A přece – ani psychická porucha (třeba neurotické potíže, úzkostnost, přecitlivělost atd.), ani
závažná psychická nemoc, ani život v psychiatrické léčebně nejsou překážkou svatosti. I deformované myšlení Ludvíka
směřovalo stále k Bohu a ve svých jasných chvilkách svůj život v léčebně přijímal a dle svých sil apoštoloval tím, jak vše
přijímal jako vůli Boží. Samozřejmě to nebylo idylické, míval stavy neklidu, blouznění – a zase klidnější dny. Vždy se pak
snažil přijímat Boží vůli. Postupem nemoci se stával dětským. Nakonec nebezpečné stavy vymizely, navíc ochrnul na nohy,
takže byl propuštěn a zemřel 29. 7. 1894 doma. Opustilo ho jasné myšlení, paměť, schopnosti byly poničeny, ale zůstaly rysy
laskavosti a kontemplativní duše a přijímání Boží vůle. Co víc je svatost?
Převzato z Textů pro společenství manželů, které zpracovala MUDr. Jitka Krausová (www.raj-pavlovice.cz/ke-stazeni.html)
Hana Školoudová
Strana 11
Domácí hospicová péče
Moto: „Lidský život je jako cesta. Má začátek a má konec.
Dojde-li na konec někdo, na kom mi záleží, chci být s ním.
Dojdu-li na konec já, budu snad s těmi, kteří mi rozumějí a mají mě rádi…“
Téma umírání je velice náročné a vysilující, před smrtí mnohdy zavíráme oči jako by se nás
netýkala. Převážná většina umírajících končí ve zdravotnických institucích, kde je jim poskytována odborná péče, umírající je
ovšem vytržený z domácího prostředí a je vystaven sociální izolaci, samotě, odkázaný na pomoc a péči zdravotnického personálu. Nejen umírající, ale také nejbližší lidé jsou zbaveni možnosti kvalitního a konečného prožitku smíření s životem a smrtí.
Smrt je již delší dobu ve společnosti tabu, nevědomost a strach brání lidem přijmout smrt jako nedílnou součást lidského života.
V poslední době byl ovšem zaznamenán zvýšený zájem o umírání doma, což přispělo spolu s myšlenkou pomoci umírajícím lidem, ke vzniku Domácí hospicové péče Oblastní charity Přerov. Tato služba poskytuje duchovní a odbornou komplexní péči o nemocného v konečném
stádiu onemocnění a zároveň nabízí podporu rodinám, které se rozhodly provázet jej do posledních chvil života.
K realizaci projektu Domácí hospicové péče přispěl také benefiční
koncert Oblastní charity Přerov, který se konal pod záštitou náměstka
primátora města Přerova Bc. Tomáše Navrátila a přerovského děkana
Pavla Hofírka. Vystoupilo na něm známé hudební seskupení Hradišťan
pod uměleckým vedením Jiřího Pavlici. Benefiční koncert se konal dne
17. 9. 2015 v kostele sv. Vavřince. Zájem o akci byl velký a vstupenky
byly vyprodány. Na koncertě vystoupila a pracovníky charity povzbudila i zakladatelka a vedoucí osobnost Českého hospicového hnutí
MUDr. Marie Svatošová. Z výtěžku koncertu budou zakoupeny kompenzační pomůcky pro Domácí hospicovou péči. Koncert
podpořila i řada místních sponzorů.
Vedoucí a koordinátorkou odborného týmu Domácí hospicové důvěru nemocného v Boha, odpouští hříchy, dává mu klid
péče je vrchní sestra Charitní ošetřovatelské služby Lenka a jistotu. Dobrovolníci dále nabízí svoji pomoc například při
Sekalová. Odborným garantem projektu je MUDr. Lubomír péči o nemocného (přítomnost s nemocným, podávání jídla,
Skopal. Odborný tým je složen ze zdravotních sester, pečova- čtení knížek, modlitby, komunikace, naslouchání, podpora rotelek, sociální pracovnice, psychologa, duchovního a pastorač- diny a podobně). Rodina i nemocný mají možnost využít sluního asistenta a dobrovolníků. Tento tým zajišťuje biologické, žeb týmu Domácí hospicové péče dle individuálních potřeb,
psychologické, sociální a spirituální potřeby nemocného a je- a zároveň mohou své rozhodnutí o péči v domácím prostředí
ho rodiny. Domácí hospicová péče nabízí své služby za před- kdykoli změnit a podat žádost o přijetí do lůžkového hospice
pokladu aktivní spolupráce s praktickým lékařem nemocného. či jiného zdravotnického zařízení podle vlastního rozhodnutí.
Jenom praktický lékař má možnost ordinovat poskytování O Domácí hospicovou péči je možné požádat u praktického
zdravotní péče v domácím prostředí pacienta, a to jak péči lékaře nemocného nebo přímo u Domácí hospicové péče
zdravotních sester, tak péči lékaře specialisty v paliativní me- osobně v úředních hodinách Po - Pá 7:30 – 15:00 hod. na
dicíně. Zdravotní sestry zajišťují domácí zdravotní službu na adrese Šířava 27, 750 02 Přerov, telefonicky na 581 216 006
základě indikace lékaře nemocného a lékaře specialisty pro nebo email [email protected]. Podrobnější
paliativní medicínu a léčbu bolesti. Sestry aplikují léky, infuz- informace o Domácí hospicové péči Oblastní charity Přerov
ní terapii, pečují o rány, monitorují bolest, zaučují rodinu v lze získat na webových stránkách www.prerov.charita.cz.
péči o nemocného. Dostupnost péče zdravotních sester je 24 Domácí hospicová péče oblastní charity Přerov vychází přehodin denně. Péče zdravotních sester je hrazena zdravotními devším z křesťanské lásky, úcty k člověku jako neopakovapojišťovnami. Pečovatelky zajišťují pomoc při péči o blízké- telné lidské bytosti. Doprovázení na poslední cestě v domácím
ho v rodině. Pomáhají například s hygienou, poskytováním prostředí a přítomnost blízkých dává šanci k povzbuzení, odstravy, nebo její přípravou, oblékáním. Zajišťují dozor u ne- puštění, projevu lásky, ke spáse a důstojnému odchodu.
mocného po dobu nepřítomnosti příbuzného nebo během jeho Pojednání o smrti, poslední cesty člověka na jeho životní
odpočinku, mohou pomoci s provozem domácnosti (s úkli- pouti, vyjadřuje Jan Pavel II. ve své encyklice slovy: „Umírat
dem, nákupy apod.) Péče pečovatelské služby je hrazena sa- pro Pána znamená přijímat dar a žít vlastní smrt jako nejvyšší
mostatně, a to dle ceníku služeb Charitní pečovatelské služby. úkon odevzdanosti Stvořiteli, připraveni setkat se s ním v hoCeny za poskytnutou službu jsou pouze částečnou úhradou dinu, kterou on stanoví. Žít pro Pána znamená zkoušet a poskutečných nákladů. Sociální pracovník poskytuje sociální znávat, že i zkoušky a utrpení se mohou stát zdrojem dobra.“
poradenství a doprovází nemocného, rodinu a jeho blízké ve MUDr. Marie Svatošová nás inspirovala k důležitému modlivzniklé životní situaci. Je-li to aktuální, pomáhá vyřídit pří- tebnímu společenství, kdy je třeba modlitbou provázet umíraspěvek na péči a další potřebné záležitosti. Péči poskytuje dle jícího, pak na výzvu SMS tato skupina vzdáleně provází svýpotřeby a dohody. Psycholog se stará o duševní pohodu ne- mi modlitbami daného člověka. V této skupině jsou i kněží,
mocného a jeho rodiny v citlivém stadiu odcházení. Spiritu- ochotní sloužit mši svatou za umírajícího. Tato jednoduchá
ální péči zajišťuje duchovní nebo pastorační asistent a do- zkušenost přinesla již mnoho milostí a zázraků obrácení v jibrovolníci, kteří přichází do domácností na přání nemocného ném domácím hospici. Máte telefon, nadchla Vás tato myšlenči rodiny. Je velmi důležité pro spásu duše zprostředkování ka? Volejte pastorační asistence Emilii Šmídové 731 914 944,
a udělení potřebných svátostí. Ve svátosti nemocných zakouší ať společně můžeme stát na stráži, bude-li to třeba.
křesťan, že ani v nemoci a v utrpení nezůstává opuštěn, že i za Prosíme o Vaše modlitby, abychom v této službě pomáhali v
této situace je zahrnut Ježíšovou láskou. Kristus posiluje souladu s Boží vůlí. Díky. Lenka Sekalová a Marta Šťastná
Strana 12
Duchovní obnova na Velehradě
Opět po roce zvu na tradiční duchovní obnovu, která bude na Velehradě o víkendu
20. – 22. listopadu 2015 na téma: Eucharistie – Jak prožívat mši svatou.
Více informací najdete níže v rámečku. Ty, kdo plánují se zúčastnit, prosím, aby se
přihlásili co nejdříve. Kdo o účasti na duchovní obnově uvažujete, ale zatím jste na
žádné nebyli, tak si sice můžete udělat představu z níže uvedeného programu, ale nejlepší je zeptat se těch, kdo se obnov
zúčastnili v minulých letech. Jistě Vám rádi řeknou, co můžete čekat.
Duchovní obnova má být obnovením duchovního života. Je to čas,
který si člověk vyhradí pro Boha a setkání s Ním. Zároveň je to
K říjnovým pobožnostem
příležitost zastavit se a zamyslet se nad svým každodenním životem
Země se tiše ukládá k spánku,
ve světle Božího slova a modlitby. Většinou také v čase zklidnění
člověk načerpá nové síly a chuť do dalšího života.
s Marií jdeme k Božímu Beránku.
V semináři je zvykem, že bohoslovci mají duchovní obnovu každý
Korálky růžence věřící zdobí,
měsíc, což je duchovní přepych, který si běžně člověk dovolit
desátky Zdrávasů o lásce poví.
nemůže. Určitě je ale dobré zúčastnit se duchovní obnovy aspoň
jednou do roka. Na Velehradě je nabídka týdenních exercicií
Ora pro nobis – tak zaznívá světem,
a víkendových obnov taková, že si může vybrat každý.
Maria naději rozdává dětem.
Naše tradiční listopadová duchovní obnova má výhodu, že se na ní
Oroduj za nás – Tvůj český lid prosí,
setkáváme my, kteří se známe z farnosti nebo z minulých obnov.
vlej v srdce vyprahlá krůpěje rosy.
Člověk se tak cítí jako mezi svými a zároveň má možnost si čas
V studených mlhách, v nepřízni podzimu
obnovy prožít sám po svém, jak mu to nejlépe vyhovuje.
jak hvězda záříš, zjasňuješ krajinu.
Také pro mne je příjemné dávat duchovní obnovu lidem, které
znám a kteří jsou mi blízcí. Proto se na Velehrad každoročně těším.
Barevná duho, svítící vesmírem,
Opravy
Stále pokračují práce na generální opravě kaple sv. Jiří. Naopak
opravy na faře pro letošní rok končí. Děkuji Vám, kdo jste akce
podpořili svými dary nejen ve sbírkách, ale také dary navíc. Děkuji
i Vám, kdo jste farnosti poskytli půjčky. Ještě není vše vyfakturováno
a zaplaceno, proto zatím nevím, jak letošní rok finančně dopadne, ale
doufám, že do nového roku vstoupíme jen s malým dluhem.
v životních bouřích naplníš nás mírem.
V měsíci říjnu, slavná Matko Boží,
Každý své touhy před Tvůj oltář složí.
Nauč nás ctnostem, Ježíši k radosti,
a jednou přijmi v nádherné věčnosti.
Anna Zatloukalová
Prodejna na faře
Tuto neděli budeme žehnat
nově opravenou prodejnu na
faře v Přerově. Po skoro roční
zkušenosti s provozem jsme se
spolu s členy ekonomické rady
rozhodli, že farnost bude
nadále prodejnu provozovat a
že ji podpoříme celkovou
opravou
místnosti
včetně
vybavení. Po třech měsících se
tedy vrací prodejna na své
místo a doufáme, že přiláká
ještě více lidí než dosud.
K rozhodnutí
pokračovat
s provozem
prodejny
nás
nevedly ekonomické důvody,
zisk z prodeje je zatím
minimální,
ale
důvody
pastorační. Prodejnu bereme
jako službu farníkům a
veřejnosti. Povzbudily nás
ohlasy, že taková prodejna tady
chyběla. Zároveň je tím fara
přístupnější a otevřená pro
všechny.
Také velmi děkuji všem,
kdo nám v prodejně pomáhají.
P. Pavel Hofírek
Strana 13
Farnost Tovačov
Vážení čtenáři děkanátního časopisu,
jakožto duchovní správce farností Tovačov a Lobodice
bych Vám rád krátce přiblížil něco ze života místních společenství věřících. Na nedělních bohoslužbách je přítomno v Tovačově asi 120 lidí, v Lobodicích asi 30. Kromě zmíněných obcí probíhají pravidelné bohoslužby v kapli sv. Floriána
v Ivani a v kapli sv. Jana Nepomuckého v Klopotovicích (zúčastňuje se jich na obou místech
do 20 farníků). Hodová mše sv. bývá sloužena také v obci Oplocany, která rovněž náleží do
tovačovské farnosti. Z pravidelných aktivit v obou farnostech jsou to především: Tříkrálová
sbírka, hodová mše svatá – v Tovačově na slavnost sv. Václava, v Lobodicích na svátek sv.
Matouše (přestože titulární slavnost kostela je 8.12., tedy na slavnost Neposkvrněného početí P. Marie); věřící se také scházejí o Vánocích k poslechu koncertů, zpívání koled u jesliček,
popř. k inscenaci „Živý betlém“.
V letošním roce jsme kromě děkanátní pouti na Svatý Hostýn uskutečnili farní pouť do Blatnice pod Svatým Antonínkem, a to se zastávkou v Hroznové Lhotě, kde je pohřben dlouholetý farář tovačovský P. Josef Macek (letos 20. výročí úmrtí). Navštívili jsme i Ostrožskou
Lhotu – místo posledního odpočinku P. Miroslava Bachana, který v Tovačově i Lobodicích
působil jako jáhen (letos 10. výročí úmrtí).
V Tovačově se krom výše zmíněných akcí koná každoročně farní ples (v loňském roce to byl již 20. v pořadí), a to v sále
místní hasičské zbrojnice. Náboženství ve farnosti Tovačov probíhá v budově školy (výuku má na starosti katechetka paní
Jana Nesvadbíková z Klenovic na Hané). Výuka II. stupně ZŠ, až do loňského roku realizovaná ve farní budově, letos pro
nezájem ani nezačala, nicméně v září byla ve farnosti Tovačov zahájena příprava na svátost biřmování. Krom toho se konají setkání seniorů, schůzky zde má i schola, kapli s Nejsvětější svátostí v přízemí fary též navštěvuje společenství Modlitby matek. V Lobodicích se již několik desetiletí náboženství nevyučuje, v loňském školním roce nicméně paní ředitelka
přivedla skupinu dětí I. stupně ZŠ do kostela na seznámení – některé
z dětí sem zavítaly vůbec poprvé…
Mohl by na nás všechny v Evropě i na nás věřící v Tovačově a Lobodicích negativně působit úbytek praktikujících křesťanů a jakési zatlačování víry do zcela soukromé sféry života. Je však zapotřebí i v
této situaci svůj pohled upírat nahoru a nezapomnět počítat s Bohem.
I proto byl v předvečer letošních hodů, tedy v neděli 27. 9. odpoledne, připraven 1. ročník akce „Den tovačovských věží“, kdy je možné
navštívit a prohlédnout si místa, která běžně ke spatření nejsou (např.
zvony), a zároveň získat trochu jiný pohled na náš běžný život. Již
nyní jste zváni na druhý ročník v příštím roce...
P. František Urban, duchovní správce
 Úspěšná „přerovská devítka“ .
Přerovští ministranti složili tým starších ministrantů a vydali se čelit konkurenci
z dalších farností olomoucké arcidiecéze. Nejistota z neúspěchu byla zahnána
nejen napečeným pekáčem buchet od tety Otky z Předmostí, ale hlavně složením týmu: Víťa Adamík, Adam Schön, Ondra Fojtů, Jenda Bernard, Tomáš
Stejskal, Jirka Cekota, Pavel Dostál a Matouš Bílek. To ale není devět hráčů.
Důležitou podporou pro nás byl místní golman a dobrý kamarád ze Suché Loze,
Jirka Píše. V takovém složení bylo zaděláno na úspěch. Ale bez Božího požehnání marné lidské namáhání a turnaj započal slavnostní mší svatou, kterého se
účastnilo cca 130 ministrantů, 15 týmů z toho větší půlka mladších tymů.
První úkol bylo porazit 4 týmy, aby byl snadnější boj o medaile. To se povedlo
a od prvního místa nás dělilo počet vstřelených branek, jelikož z první Kyjovem jsme remízovali. Do rozhodujícího
semifinále jsme nastoupili z druhého místa proti Konici, kterou jsme již jedenkrát porazili, ale výsledek byl jasný až 20
vteřin před koncem zápasu a my jsme s oddychem mohli bojovat o první místo, jak jinak než s dobrým týmem Kyjova.
Finále bylo napínavé a diváci se měli na co koukat. Když v druhé minutě vstřelil Kyjov gól, vyburcovalo to nás ještě
k většímu úsilí. A to se vyplatilo, jelikož Adam v zápětí zavěsil pod víko soupeřovy branky. Stav byl nerozhodný a to i po
čtyřminutovém prodloužení, kdy nás velice podržel náš golman Jirka. Následovaly nájezdy. Byli to nervy a přerovským
se nedařilo proměnit samostatné nájezdy, až poslední hráč Kyjova, a zároveň nejlepšího střelce turnaje, vše rozhodl. A tak
ministranti z Přerova, ačkoliv vydobyli 2. místo, tak neudělali žádnou ostudu a z Bánova si odvezli, jak diplom
s pohárem, který je vystaven v zákristii, ale také kopačák, který bude nedílnou součástí ministrantských schůzek.
První roční florbalového turnaje v Bánově se vydařil a doufám, že příští rok se bude farnost Přerov účastnit i s týmem
mladších ministrantů.
Víťa Adamík 
Strana 14
 Přečetli jsme a doporučujeme… .
Růženec mi zachránil život
Immaculée Ilibagiza
Immaculée Ilibagiza, autorka knih Přežila jsem, Odpustila jsem, Panna Maria Kibežská
a Chlapec, který se setkal s Ježíšem (na knihách spolupracoval Stev Erwin), se narodila ve
Rwandě a studovala na Rwandské národní univerzitě. V roce 1994 vypukla ve Rwandě genocida, která tuto africkou zemi zpustošila. Téměř sto dnů bylo skoro veškeré rwandské obyvatelstvo patřící k menšinovému kmeni Tutsiů, přes milion lidí, nemilosrdně mučeno, znásilňováno a vražděno. U nás jsme v tu dobu měli docela jiné starosti – privatizace, hospodářská
transformace, první roky demokracie a svobody, ještě s určitým nadšením, začátek vysílání
první soukromé televize, atd. Autorka knihy přišla o většinu nejbližší i široké rodiny a přátel
a díky laskavosti místního pastora, který ji a dalších 7 žen skrýval tři měsíce ve stísněných
podmínkách, přežila. Immaculée nám ve své knize přináší zkušenosti s modlitbou růžence od
svého dětství, kdy se sice tuto modlitbu s rodiči modlila, ale nerozuměla jí. Přináší také svědectví o tom, jak ji tato
modlitba chránila během pronásledování, kdy jejími stálými průvodci byly strach a zoufalství, zabijáci z nepřátelského
kmene a myšlenky na sebevraždu a ďáblovo našeptávání. Připojuje také rozjímání o tajemstvích, u kterých mohla být
duchovně zvláštním způsobem přítomna.
„…Jistě. Jak jste v této knize mohli znovu a znovu vidět, víra v Boha je tou největší silou, v jejíž pomoc můžeme doufat,
a neexistuje lepší způsob, jak tuto sílu učinit součástí svého života, než upřímná modlitba růžence. Avšak ty největší dary,
které můžeme od růžence dostat, jsou neviditelné…“ … „O růženci bylo řečeno, že je provazem, který přitahuje nebe
k zemi. Mým nejhlubším přáním je, abyste dočetli tuto knihu, radostně a celým srdcem se modlili růženec a pocítili, že
nebe je skutečně o něco blíž.“
Knihu vydalo nakladatelství Cesta v roce 2014. Má 252 stran, cena 260 Kč. Přeji hezké čtení a duchovní užitek z této
knihy, podle přání autorky.
Jaroslav Branžovský
Sobota 31.10.
9:00 Přerov, sv. Vavřinec
Pondělí 2.11.
16:00 Centrum Sonus
17:15 Předmostí, hřbitov
Vzpomínka na všechny
věrné zemřelé (Dušičky)
Úterý 3.11.
16:00 Centrum Sonus
Čtvrtek 5.11.
10:00 Pavlovice, CPR
17:30 Centrum Sonus
19:30 Fara v Přerově
Pátek 6.11.
Pavlovice
Sobota 7.11.
9:00 Centrum Sonus
16:30 Předmostí
Neděle 8.11.
15:30 Přerov, hřbitov
Pondělí 9.11.
18:45 Předmostí, fara
Úterý 10.11.
Středa 11.11
Čtvrtek 12.11. 8:00 Přerov, sv. Vavřinec
19:00 Centrum Sonus
Pátek 13.11.
Úterý 17.11.
Středa 18.11.
Čtvrtek 19.11. 19:00 Centrum Sonus
Pátek 20.11.
Velehrad, Stojanov
Mše svatá za nemocné se společným
udělováním svátosti pomazání
nemocných. Možnost zpovědi od 8:00.
Začátek přípravy rodičů na křty dětí
Dušičková pobožnost v Předmostí
Mše svaté: Přerov 8:00 a 18:00
Předmostí 18:00
Setkání společenství křesťanských žen
Úklid kostela, skupina „A“
Beseda pro maminky, viz str. 10
Katecheze pro dospělé
Modlitby matek
Víkend pro matky a dcery, viz str. 10
Ranní mše svatá první soboty
Schůzka ministrantů
Mariánské večeřadlo
Ekumenické modlitby za zemřelé
Náboženství pro dospělé
Mše svatá pro pomocníky ve farnosti
Kavárna pro seniory
Mše svatá pro školní děti
Mše svatá za zemřelé kněze děkanátu
Úklid kostela, skupina „B“
Setkání františkánského společenství
Zkouška scholy dospělých
Modlitby Fatimského apoštolátu
Ranní mše svatá v 9:00 – Státní svátek
Ekumenická bohoslužba za město a stát
Schůzka katechetů děkanátu
Setkání s rodiči přípravy dětí na přijímání
Víkendová duchovní obnova, viz str. 13
Strana 15
Sob
n
Prodejna na faře v Přerově
je otevřena každý všední den dopoledne od 9:00 do 12:00
a odpoledne od 14:00 do 17:00.
Sobota 3.10.
Neděle 4.10.
Pondělí 5.10.
Úterý 6.10.
Čtvrtek 8.10.
Pátek 9.10.
Úterý 13.10.
Středa 14.10.
Čtvrtek 15.10.
8:00
9:00
9:00
17:30
9:45
9:45
15:00
15:00
15:00
16:00
18:45
16:00
8:45
10:00
17:30
19:30
17:00
19:30
18:00
16:00
10:00
15:00
19:00
Pátek 16.10.
Sobota 17.10. 10:30
Neděle 18.10. 10:30
Pondělí 19.10. 16:00
Úterý 20.10.
16:00
Středa 21.10. 15:30
18:30
Čtvrtek 22.10.
8:45
10:00
17:30
19:30
Pátek 23.10.
9:00
Sobota 24.10.
9:00
Neděle 25.10. 17:00
Pondělí 26.10. 18:45
Středa 28.10.
9:00
Čtvrtek 29.10. 15:00
19:30
Pátek 30.10.
16:00
Přerov, sv. Vavřinec
Centrum Sonus
Centrum Sonus
Předmostí, kostel
Předmostí, fara
Předmostí, fara
U hvězdárny
Fara v Přerově
Fara v Přerově
Centrum Sonus
Předmostí, fara
Centrum Sonus
Pavlovice, CPR
Centrum Sonus
Fara v Přerově
Pavlovice, CPR
Vlkoš u Přerova
Přerov, Šířava
Centrum Sonus
Pavlovice, CPR
Centrum Sonus
Bílovice
Brno
Kozlovice, kaple
Fara v Přerově
Centrum Sonus
Fara v Přerově
Pavlovice, CPR
Centrum Sonus
Fara v Přerově
Fara v Přerově
Centrum Sonus
Pavlovice, CPR
Předmostí, fara
Centrum Sonus
Římskokatolická farnost Přerov
Kratochvílova 6
750 02 Přerov
telefon: 581 217 079
[email protected]
www.farnostprerov.cz
Strana 16
Ranní mše svatá první soboty
Setkání františkánského společenství
Mariánské večeřadlo
Setkání po mši na faře u kávy a čaje
Setkání členů Živého růžence
Drakiáda v Přerově
Žehnání nové prodejny na faře
Den otevřených dveří fary 15:00 - 18:00
Začátek přípravy rodičů na křty dětí
Modlitby matek
Uspávání broučků, viz str. 10
Děkanátní modlitby mládeže
Modlitby Fatimského apoštolátu
Kavárna pro seniory
Úklid kostela, skupina „B“
Víkendový výlet ministrantů
Národní eucharistický kongres: Mše svatá
Hodová mše svatá v Kozlovicích
Setkání seniorů
Modlitby za Charitu
Mše svatá pro školní děti
Modlitby matek
Redakční rada časopisu
Přednáška Centra pro rodinu, viz str. 10
Ranní mše svatá v 9:00 – Státní svátek
Úklid kostela, skupina „C“
Dušičková zpověď od 16:00 do 18:00
Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro vnitřní potřebu děkanátu Přerov.
Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Zdeněk Mlčoch, Rostislav Dočkal, Jaroslav
Branžovský, Alena Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová.
Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.
Uzávěrka listopadového čísla je 23. října 2015.
Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.

Ča so p is p ře ro v skéh od ě ka ná

Transkript

Podobné dokumenty

Anna Hrdličková 1.O

Aquapark Istralandia - CHORVATSKO PULA Apartmány

Foto: Martin Novák

Test kunnskapene dine 11.

Zlatý retriever

Adaptační kurz primy A

Rozhovor_Mirko_Vosatky_s_Janem_Cakou.