Pohádky a pověsti z Lužických hor
Transkript
Pohádky a pověsti z Lužických hor
Pohádky a pověsti z Lužických hor Vydala: Společnost pro Lužické hory V rámci projektu Ekologická výchova pro všechny generace, reg. číslo: 100142623, financovaného z Programu na podporu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko. Partneři projektu: České Švýcarsko o. p. s. Naturschutzzentrum „Oberlausitzer Bergland“ Ilustrace: Eva Štruplová Texty: Mgr. Vít Štrupl Poděkování za pomoc s texty pohádek Elišce Petříkové. Poděkování: za významnou pomoc při překladu do německého jazyka Rahel Blumenschein. Pohádka o ztracených sojkách Na vysokém dubu uprostřed lužických lesů měla své hnízdo sojka. Jednoho jara se v něm objevilo pět krásných vajíček a netrvalo dlouho a z hnízda vykukovalo pět ptačích hlaviček. Ptáčátka se hlásila o jídlo a sojka se měla co ohánět, aby jejich věčný hlad včas zahnala. Každé ráno odlétala shánět kdejaká semínka, kterými pak své děti krmila. Když byla bříška ptáčátek plná, učila je maminka jak používat křidélka k letu, jak kličkovat mezi stromy a další důležité dovednosti. Ptáčátka věděla, jak vypadá okolí hnízda a jak se vyhnout všelijakým nástrahám lesa. Mladé sojčičky rostly jako z vody. Už s maminkou odlétaly na delší výpravy do lesa za potravou a poznávaly krásu hlubokých lesů. Samy se však nikam z hnízda vydávat nemohly. Pokaždé když maminka hnízdo opouštěla, kladla jim na srdce, aby byly hodné, nehádaly se, nikam z hnízda nevylétaly a čekaly, než se vrátí. Přeci jen ještě neměly dostatek zkušeností a neznaly les tak dobře, jako zkušená sojka. Jednoho dne, když maminka opět odletěla najít pro své děti ta nejlepší semínka, strhla se v hnízdě mezi malými sojkami hádka. Tenkrát to slyšel snad celý les, jak na sebe v hnízdě štěbetaly. Jednu trápil velký hlad a vyčítala ostatním, že jí snědly poslední semínka. Další se zdálo, že se v hníz3 dě moc mačkají. Ostatní si zas myslely, že je maminka moc dlouho pryč a že by jí mohly letět naproti. A tak všechna ptáčata vyletěla z hnízda a rozletěla se do všech světových stran. Když se maminka sojka vrátila zanedlouho do hnízda, našla ho prázdné. Bědovala, že děti jejích rad neuposlechly a hnízdo opustily. Marně pak létala lesem a volala na ně. Nikdo jí z hlubokého porostu neodpovídal. Myslela si, že se děti slétnou zpět na hnízdo do tmy nebo až budou mít hlad. Čekala den, dva, týden, stále je z hnízda volala, ale po jejích dětech se slehl snad celý les. Sojka si vyčítala, že dětem les dost podrobně neukázala, a že ty teď nemůžou najít cestu lesem zpět k hnízdu. Vzpomněla si, že kdesi daleko, v lese kde vyrostla, zahlédla květinu, která připomínala její zobáček. Vydala se proto do dalekých lesů, kde nasbírala semínka této rostliny, a ty pak sypala kolem hnízda a v lese, kde se její ptáčata ztratila. Květiny byly celé očarované jejím velkým smutkem a steskem po dětech. Když pak vyrostly a začaly kvést, stáčely se jejich nachové květy podobné žežulčímu zobáčku směrem k hnízdu a ukazovala ztraceným ptáčatům cestu k mamince. Zda se tenkrát ptáčci k mamince vrátili, nevíme, ale dodnes při toulkách Lužickými horami můžete najít květinu s nachovými kvítky podobnými ptačím zobáčkům. Dneska květině říkáme pětiprstka žežulník. 4 O vodníčku Kýchálkovi Na březích řeky Nisy panoval kdysi čilý ruch. Slyšet tu bylo šumící vodu, jak skákala přes kameny a padala z jezů, vodní ptáky a jiná zvířata žijící v blízkosti řeky a tůní, a v neposlední řadě to byl i klapot mlýnských kol. Mlýnů se po vodním toku našlo hned několik. Takový jeden stával i v Hrádku a bydlel v něm mlynář s manželkou a dcerami, Ančí a Mančí. Na mlýně nepřebývala ale jen mlynářova rodina. Jak to tak vždy bývalo, k pořádnému mlýnu patřil i vodník. Ten dokázal mlynářům práci pěkně urychlit, to když při mletí obilí pomohl roztočit mlýnské kolo do vysokých obrátek, ale i uškodit, když mlýnský náhon zanesl žabincem a kolo se otáčet přestalo. Na hrádeckém mlýně přebýval vodníček malý, takový zagroškudla. Často stonal a mlynářka říkala, že je neduživý, a že si ho musí hýčkat, aby jim neodešel někam, kde voda není tak studená a podnebí tak nepříznivé. Ančí a Mančí, holčičky ze mlýna, měly ve vodníčkovi velkého kamaráda a kumpána na kdejaké hry a radovánky. Stavěli společně na řece malé hrázky a vodníček jim do tůněk naháněl pstruhy. Pomáhaly vodníčkovi vybírat z řeky naplavené větve a klacíky a on jim 5 zase na oplátku pomáhal máchat prádlo a zalévat záhonky u domu. Jedna věc však vodníčka tížila. Každý správný vodník přeci musel umět pořádně roztočit mlýnské kolo. Ne však silou, na to nejsou vodnické ruce dělané. Zkušení vodníci uměli mlýnské kolo roztočit pohledem, nebo nějakou zaříkávačkou. On ať se ale snažil sebevíc, nemohl přijít na to, jak. A nebyl, kdo by mu poradil. Ještě o to horší to bylo teď, v období po žních. Sedláci se sjížděli ke mlýnu s obilnými pytli, v náhonu bylo ale vody sotva po kotníky a kolo se točilo tak líně, že stačilo semlít jen třetinu, co bylo třeba. Mlynář se trápil, protože nevěděl, jak práci urychlit, pracoval dnem i nocí, a přeci semlít včas nestihl. Brzy se to mezi sedláky rozkřiklo a práci si zadali na jiných mlýnech. Vodníček smutně pozoroval ztrápeného mlynáře chodícího kolem náhonu bez nálady. Taky Mančí s Ančí byly mrzuté. Tatínek už jim dlouho sliboval, že půjdou společně na pouť, až budou po žních vydělané peníze. Vodníček se holčičky snažil rozptýlit aspoň hrami. Oblíbená byla schovávaná na seníku, to pak ale vždycky vodníček kýchal, protože měl sennou rýmu. Uplynul podzim a přišla zima. Náhonem přestala téct voda a na mlýnském kole trčely rampouchy. Mančí s Ančí se vydaly na kopec za dům sáňkovat a pak stavěly sněhuláka. A v patách za nimi jim byl vod- 6 níček. Marně mu říkaly, že se nastydne a bude mít zase rýmu a kašel. On ale nedbal a dál po nich házel sněhovými koulemi a shazoval jim z hlavy čepice. Ještě neuplynula ani hodina a vodníček už kýchal a smrkal o stošest. „Tak dost“, zavelela Ančí. „Teď půjdeš s námi do mlýna a pěkně se zahřeješ, jinak to zase odmarodíš.“ A už ho táhly do světnice. Mlynářka, když viděla vodníčkův červený nos, bylo jí vše hned jasné. A už chystala pro holčičky i vodníčka lipový čaj, chystala jim místo u kamen a k nohám jim kladla káď s teplou vodou. Ve světnici byl i mlynář a se založenýma rukama pozoroval z okna rampouchy na mlýnském kole. „Hepčíí!“ zadunělo světnicí. To vodníček mohutně kýchnul. A v tom se mlýnské kolo zprudka pohnulo. Mlynář vyskočil ze židle. „Viděli jste to? V náhonu ani kapka vody, leda tak led a sníh, a kolo se točí!“ „Hepčííí!“ ozvalo se znovu od kamen. A opět se kolo roztočilo. „Kýchni ještě jednou, vodníčku“, zaprosil mlynář a otočil svůj zrak opět směrem k mlýnskému kolu. „Hepčíí!“ rozlehlo se světnicí. „Točí, ono se točí, když kýcháš!“ Aby se i vodníček přesvědčil, ještě několikrát mohutně kýchnul a kolo se otáčelo už jak o závod. Všichni se radovali, jak od kola odlétaly rampouchy, nejvíce však vodníček, který přišel na to, jak kolo roztočit. A když na další rok přišly žně, zalezl vodníček na seník a tam kýchal a kýchal, aby se kolo otáčelo jako o závod tou největší rychlostí. Obilí od sedláků bylo semleto v pár hodinách a odměnou pro vodníčka byly rozzářené tváře mlynáře, mlynářky a hlavně jeho kamarádek Mančí s Ančí, když se vracely z pouti a nesly obrovské perníkové srdce. Pro koho? No přece pro vodníčka Kýchálka. 7 Jak se Vodník, Čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárny Stával v Hrádku nedaleko brodu domek a v něm byla kovárna. Bydlel tu kovář Mareš se ženou a třemi dětmi. V domě s nimi přebývala ještě Johanka, kovářova neteř, dcera jeho nebožtíka bratra. Johanka pocházela z Petrovic za kopci, kde ještě donedávna bydlela v malém domku s políčkem, na kterém její otec hospodařil. Po jeho smrti ji ale maminka poslala ke švagrovi do služby. Však se taky kovářce pomocnice v domácnosti hodila. Johanka byla děvče jako květ, světlé vlasy jí sahaly až po pás, oči měla jako pomněnky a bylo to hodné, usměvavé a pracovité děvče. Nebylo divu, že se chlapcům v okolí líbila, nejvíce však Kubovi, který v kovárně pracoval třetím rokem jako tovaryš. Však i Johance se Kuba líbil. Ráda po práci v domě zašla do kovárny poslouchat strýcovo vyprávění a dívat se, jak svalnaté ruce obou kovářů s lehkostí zpracovávají rozžhavený kov. Protože Johanka rostla den ode dne do krásy, netrvalo dlouho a před stavením se objevil první nápadník. A ne jen tak ledajaký. Kabát 8 i kalhoty celé zelené, klobouk s pentlí a v ruce kytice leknínů. Nebyl to nikdo jiný než Vodník od splavu. A bez okolků žádal kovářku o Johančinu ruku. „Dát holku do mokrýho království?“ myslela si v duchu kovářka „to by moc štěstí nenadělala.“ Ale Vodníka odbýt nemohla, to by mohlo pro kovářskou práci jejího manžela špatně dopadnout. Vždyť voda v kovárně je tolik potřebná na chlazení rozpálených želez. Proto se vymluvila, že Johanka nemá na nápadníky čas, je čas žní a na poli je plno práce, a ať přijde znovu po žních, to že se odpovědi jistě dočká. Ještě se ani za Vodníkem nezavřela vrátka a už stál na prahu druhý nápadník. Tentokrát si to do světnice štrádoval Čert s kyticí růží. A taky žádal kovářku o Johančinu ruku. „No to je nám ale nadělení“, myslela si kovářka. „Nejdřív Vodník, teď přijde i samotný čertisko o Johanku žádat. Ani s ním by holka štěstí nenašla“. Ale odbýt Čerta? To by taky nešlo, však je kovářské zaměstnání na ohni stejně tak závislé, jako na vodě. Proto se i Čertovi dostalo té samé odpovědi jako Vodníkovi a pozvání po žních. Dožínky se kvapem blížily a u kovářů se večer co večer vedla ta samá řeč. Když dá Johanka košem Vodníkovi, jistě jako jeho odplata vyschne studna, co zásobuje kovárnu vodou. A když odmítne Čerta, bude on se mstít tak, že zhasne v kovárně oheň, co železo roztavuje. Tak jako tak bude kovář bez živobytí. Jednoho večera přišla kovářka s nápadem. Je těžké si z obou pánů 9 vybrat, je tedy nutné, aby o ženichovi rozhodl nějaký úkol. Pak bude jasné, že nikomu Johanka přednost nedala a o budoucím muži bylo rozhodnuto spravedlivě. Při tom nenápadně kopla kovářka pod stolem do Kuby, který až doposud seděl u stolu jako zařezaný. Ten se kopancem probral a zpod stolu vykouzlil kytičku pomněnek stejně modrých jako Johančiny oči a požádal ji o ruku a pravil, že stejně jako Vodník s Čertem bude plnit úkol, který jim vymyslí. Johančino srdce se usmálo, však právě jen na Kubu si myslela. A když se Kuba odhodlal a o ruku jí požádal, bylo jí hned veseleji, i když ji čekal nelehký úkol. Musela vymyslet, v čem budou její nápadníci soutěžit o její ruku. A protože byla Johanka chytré děvče, netrvalo dlouho, a nápad byl tu. Soutěž to musela být spravedlivá, ale přesto se jí podařilo nahrát Kubovi do karet. Když se po dožínkách sešli v kovárně ve světnici Vodník, Čert a Kuba, měla Johanka už vše dobře připravené. „Milí nápadníci“ pravila Johanka „jsem velmi ráda, že jste mi projevili svou přízeň. Je velmi těžké si z vás vybrat jednoho za muže. Proto o mém budoucím manželovi rozhodnou úkoly. A protože jste tři nápadníci, budou i úkoly tři. Pojďte před chalupu, vše vám vysvětlím.“ Když se všichni před kovárnou shromáždili, dala se Johanka do toho. Nejprve musíte přeplavat rybník u mlýna. Pak poběžíte lesem na palouček u hájovny a přinesete mi každý hrst jahod. A až budete zpět u kovárny, kovář vám naloží na trakař kovadlinu a s tou musíte třikrát objet kovárnu. Kdo splní úkoly nejdříve a koho jahody budou ty nejchutnější, ten se stane mým manželem. Nenápadně při tom mrkla na Kubu. „Start“ zavelela Johanka. Vodník, Čert i Kuba vyrazili jako střely k mlýnskému rybníku. A už skákali do vody. Nejprve se drželi všichni při sobě, ale brzy se ukázalo, že přeci jen nejrychlejším plavcem ze všech je Vodník. Jak by ne, vždyť ve vodě vyrostl. Kuba se však pral statečně 10 a Čert se ve vodě trochu trápil. No viděli jste snad nějakého čerta, co by měl rád vodu? V Johance byla dušička malá, když viděla Vodníka, jak si to jako první pádí do lesa na palouk, ale kovářka ji uklidňovala. „Jen počkej, vždyť on zpomalí.“ A měla pravdu, jen co Vodník vylezl z vody a šos mu začal během vysychat, zpomaloval, a za chvíli už běžet nemohl a jen se ploužil na palouček. Kuba jeho náskok doháněl a za nedlouho ho předběhl. Nejrychleji uměl běhat Čert, však on se po světě něco nalítá, když honí hříšné duše. A tak i když z vody vylézal se značným zpožděním, na paloučku byl nakonec první. A už se všichni tři dali do trhání jahod. Vodník znalý jen puškvorce a leknínů si myslel, že nejlepší jahody budou ty zelené a už jich držel hrst v dlani. Čert si zase myslel, že nejlepší budou ty rudé jako pekelný oheň. A Kuba 11 zkušeně nasbíral tak akorát zralé a červené. Pak se obrátili na cestu zpět ke kovárně. Čert to pelášil a nikdo mu stačit nemohl. Jak se snažil udržet si náskok, zapomněl na jahody v ruce a celé je rozmačkal, byly totiž přezrálé. Vodník ztrácel na oba další běžce, protože už měl šos celý vysušený a sil mu nezbývalo. Johance bylo do pláče, když viděla Čerta vracet se z lesa jako prvního. Ale vzápětí jí srdce zase pookřálo, když uviděla na obzoru Kubu. Oba běželi, co jim síly stačily, Čert však doběhl ke kovárně jako první. Napřáhl k Johance ruku s jahodami, ale místo jahod mu z ruky vytekla červená kaše. Kuba doběhl ke kovárně až za Čertem. Předal Johance krásné jahody. Čert už se mezitím neúspěšně snažil nadzvednout a dát do pohybu trakař s kovadlinou. Kovář i jeho rodina už se tou dobou smáli. Od lesa se plazil Vodník už skoro na troud vysušený s hrstí zelených jahod, Čert se marně snažil nadzvednout trakař s kovadlinou a nadával jak ten špaček. Síly na to neměl. No a tak bylo všem brzy jasné, že vítězem může být už jen Kuba, protože ten jako jediný nadzvedl hravě trakař s kovadlinou, objel třikrát kovárnu, pak na trakař naložil štěstím zářící Johanku a jeli si k mamince do Petrovic pro požehnání. Kubův boj o Johanku si můžete každoročně po dožínkách první neděli v září připomenout na Hrádeckém triatlonu a stejně jako tři nápadníci soutěžit ve třech disciplínách. O bezhlavém jezdci Mnoho pověstí se hemží nadpřirozenými bytostmi. Podivným přízrakem, který býval k vidění v blízkosti Dolního Sedla, byl bezhlavý jezdec. Ještě před dvěma sty lety se prý ve stráních nad Hrádkem nad Nisou proháněl na černém oři. V temných nocích a mlžném oparu přijížděl až mezi domy, ze sedla koně tloukl na vrata, a šeptem prosil o chléb. Běda tomu, kdo jej vyslyšel. Byť se člověk mohl snažit pomoci z dobrého srdce, pokud temnému jezdci podal, co žádal, onemocněl těžkou nemocí. 12 Nikdo mezi horaly pořádně nevěděl, kdo oním jezdcem byl. V listopadu roku 1620 přes pohraniční hvozdy prchal zimní král Fridrich Falcký do Vratislavi. Jezdcem měl být jeden německý rytíř, který jel v králově doprovodu. Mezi lidmi se ale také povídalo o duchovi frýdlantského pána Kryštofa z Redernu. Ten po Bitvě na Bílé hoře v roce 1620 ztratil majetek, který nahromadili jeho rodiče Melchior z Redernu s manželkou Kateřinou. Sám byl z Čech vyhnán. Stejně tak mohlo jít o ducha některého z loupežníků, kterých v lesích podél staré obchodní cesty bývalo hodně. Kdo ze starých horalů měl pravdu, to už asi ale nezjistíme. O vzpurném landvachovi Slovo landvach už dnes nepoužíváme a málokdo ví, co znamená. Kdo umí německy, má to jednodušší. Rozpozná dvě slova, která znamenají zemi a strážit. Poblíž zemské hranice se pohybovaly desítky landvachů – strážců hranic. Na jednoho z nich je dodnes v lese nedaleko Hrádku nad Nisou památka. Není původní, obnovila ji nějaká dobrá duše, ale stále připomíná nešťastnou událost z počátku 19. století. Od Kozích hřbetů k Hornímu Sedlu procházel při své službě jeden z hraničních myslivců, jak se také landvachům říkalo. Když na lesním rozcestí uviděl plechovou siluetu Krista na kříži, sundal ze zad zbraň 13 a s výkřikem „Komu může ten plechovej Kristus prospět“ zamířil a vystřelil. Možná byl opilý, možná měl jiný důvod k takovému činu. Ještě než ale v lesích dozněl výstřel, vzpurný landvach padl mrtev k zemi. Lidé si vyprávěli, že to bylo z božího trestu. Místu se vyhýbali, protože ti, kteří tudy procházeli, prý ducha rouhajícího se landvacha potkávali. 14 O trpaslících na Sloních kamenech Nedaleko Jitravy, na samé východní hranici Lužických hor, z lesa vykukují bílé skály, které už z dálky připomínají skupinu slonů. Vypadají, jako kdyby pod svahem Vysoké zkameněla sloní rodina. K Bílým kamenům, jak se jim také říká, se váže pověst o trpaslících, kteří mezi skalami dlouho žili. Když si ale krajinu k obrazu svému začali přizpůsobovat lidé a lesy začaly mizet, rozhodli se trpaslíci odejít. Podle pověsti se tehdy poblíž Sloních kamenů ztratila při pastvě kráva. Mladá pastýřka ji dlouho nemohla najít. Loukou došla až ke Sloním kamenům. Tady s úžasem uviděla hledanou krávu na jedné ze skalek. Vyškrábala se za ní a na vrcholu skály užasla podruhé: vedle 15 krávy seděl malý trpaslík s dlouhými šedivými vousy. Leknutím chtěla vykřiknout, ale trpaslík jí naznačil, že se nemusí bát a vybídl jí, aby si přisedla. Pak k ní dlouho tiše mluvil. Vyprávěl jí o tom, jak zde s celou svou družinou žil. A také o tom, jak se časy mění, lidé jsou čím dál více zlí, a proto se všichni trpaslíci rozhodli odejít. Dívce, úžasem oněmělé, dal do dlaně malý klíček s kovaným očkem. „Chceme, abys klíček od naší pokladnice opatrovala. Když tak uděláš, budeš se mít stále dobře. Jestli jednou nastanou lepší časy, pro klíček se vrátíme“, řekl pastýřce. Dívka se osmělila a zeptala se: „Kde máš všechen svůj lid, o kterém jsi mi vyprávěl?“ Trpaslík zvedl ruce k nebi a zvolal: „Bratři, kapuce dolů!“ Jak trpaslíci sundavali kapuce, přestali být neviditelní. Objevily se desítky vousatých mužíčků, sedících na okolních skalách. „To je můj lid. Jsi poslední, kdo nás tu viděl, odcházíme. Bratři, 16 kapuce nahoru,“ zavelel. Na rozloučenou podal pastýřce ruku. Trpaslíci zmizeli a jen jejich v dálce se ztrácející zpěv dával tušit, že odcházejí kamsi na sever. Když se dívka vzpamatovala, zjistila, že kráva se opět pase na louce poblíž skal. Klíček od pokladu prý schovala do duté lípy nedaleko statku. Jak jí trpaslík slíbil, žila spokojeně až do konce svých dnů. Trpaslíky od té doby u Sloních kamenů nikdo nespatřil. Klíček tak je nejspíš v lípě až dodnes. Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky V dobách dávno minulých vedla krajem Lužických hor od severu k jihu obchodní stezka, po které putovali obchodníci s povozy taženými voli či koňmi. Vozy od moře, tedy ze severu, byly naloženy kořením a solí, ty z vnitrozemí, tedy z jihu, vezly drahé kovy a látky. Živit se v těch dobách obchodem, nebylo vůbec jednoduché. Práce znamenala měsíce strávené na cestách za každého počasí, nocleh pokaždé v jiné posteli na slamníku nějakého hostince či prostě jen pod širým nebem, a především neustálý strach o náklad i holý život v temných loupeživých lesích. Takovým obávaným místem se stal i kus cesty mezi grabštejnským a lemberským panstvím v místech, kde se cesta noří do hlubokého les17 ního porostu a zvedá se do výšky, aby překonala zdejší hřeben. Kdysi tu pocestné před chamtivými lapky chránil hrádek zvaný Větrov. Zde žila malá skupina rytířů, kteří vozy doprovázeli na svých koních lesem, a svou přítomností odradili případná přepadení. Ovšem stalo se, že jednoho dne, zrovna když byla rytířská skupina na cestě ve službě a tudíž hrad bez obrany, pronikla skupina loupežníku dovnitř a hrad obsadila. Rytířům se pak už jejich sídlo se zavřenou bránou dobýt zpět nepodařilo. A tak přišli obchodníci a poutníci na cestě na dlouhá léta o doprovod i ochranu. Navíc se krajem šířil strach z tohoto místa, neboť zde byla loupeživá přepadení na denním pořádku, a ne nadarmo se mezi lidmi začalo místu s hrádkem obsazeným chtivými lupiči říkat Loupežnický vrch. Na jaře jednoho roku převzal grabštejnské panství po svém nemocném otci mladý pan Jiří. Byl to mladík postavy spíše menší, hubený jak lunt a síly také moc nepobral. Však se jako malé dítě hodně namarodil. Ale čas strávený tenkrát v posteli se šátkem kolem krku věnoval čtení moudrých knížek a proto měl rozumu na 18 rozdávání. Pan Jiří už roky pozoroval marnou snahu svého otce o vyčištění kraje od lapků. Kolik výprav za ta léta starý pán do lesů vypravil, a přeci všechny marně. Loupežníci na hradě, za vysokými zdmi a zavřenou bránou, vždy odolali. Lidé v panství začínali být bezradní. Okradené obchodníky a vyloupené povozy už ani nepočítali. A od mladého pána, který vypadal jak houžvička, ani pomoc neočekávali. „Vždyť toho odvane ze sedla i lehký větřík“ říkali, „jak ten by mohl s loupežníky bojovat!“ To ale netušili, že se mladému pánovi v hlavě rodil plán, který nepočítal s jeho silou, ale vycházel z jeho chytrosti. To léto, kdy stál před mladým pánem úkol největší, panovala v kraji 19 velká vedra. Slunce svítilo a pálilo od rána do večera, tráva na loukách schla a lidé hledali trochu stínu, aby si od horka odpočali. Pan Jiří si jednoho brzkého rána ještě před rozbřeskem místo svých šatů oblékl poustevnický šat, rozcuchal si vlasy, obličej si zamáznul trochou popela z kuchyňských kamen, vzal do ruky hůl a nepozorovaně opustil grabštejnský hrad. Kromě poustevnické hole neměl v rukou nic, ani kus chleba ani kapku vody. Vydal se svižným krokem po obchodní stezce rovnou do míst, kterým se lidé normálně vyhýbali a radši volili cestu dlouhou oklikou, tedy rovnou na Loupežnický vrch. Cesta přeci jen trvala dlouho a mladý pán začal mít brzy žízeň a hlad. Normálně v lesích přeci člověk narazí na potůček, ze kterého by se mohl napít, ne však právě v onom horkém a vyprahlém létě. Ve všech stružkách, potůčcích i potocích voda rychle ubývala, některé vyschly docela. Země všechnu vláhu za takového počasí spotřebovala. Trvalo tedy delší dobu, než Jiří jeden jediný potůček s vodou nalezl, kde mohl svou žízeň uhasit. A to bylo na samém úpatí kopce, na kterém stál hrad Větrov. „Jsem tedy kousek od svého cíle“ pomyslil si mladý pán. Teď rozum do hrsti, kuráž do dlaní a vyrazit k bráně. Ani se nenadál, už před ní stál a už na ní klepal. „Kdo tam?“ zaburácel hluboký hlas za branou. „Chudý pocestný... znavený tím horkem, co dnes panuje. Dopřejte mi chvíli spočinutí za chladnými zdmi vašeho hradu prosím“ odpověděl mladý pán Jiří, k nepoznání v tom jeho přestrojení. Chvíli se nedělo nic, pak se pootevřelo okýnko ve vratech, kterým se z hradu pozoroval nepřítel před branou. 20 Na mladého pána vykoukly dvě šedivé oči z umouněného obličeje postaršího loupežníka, které si ho se zájmem prohlížely. Pan Jiří hned nastavil svou tvář zmazanou popelem, která byla z části schovaná pod kapucí poustevnického roucha. Vzápětí se zpoza brány ozval hřmotný smích. „Copak nevíš, poustevníčku, kams´to zavítal? Za těmito bránami bydlí houf loupežníků. U nás almužnu nehledej, ha ha ha!“ A s prásknutím byl průzor opět v mžiku uzavřen. I ta malá chvilka pohledu za bránu malým průzorem ale pánovi stačila. Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Jiří se před bránou otočil a s holí v ruce se vydal pomalým krokem po téměř neznatelné pěšince dolů z kopce do míst, kde se mohl před chvílí občerstvit u malého potůčku. „Tak, a teď musím ještě jednu noc přečkat tady v lese, a pak už můžu domů“, myslil si pán. Nasbíral si pár malin a borůvek k jídlu, a nedaleko potůčku si vyhlídl za kamenem skrýš ke spánku. Zmožen tím celodenním putováním za chvíli usnul. Krátce po setmění ho probudily zvuky praskajících větviček, dupot a funění.. .a pak najednou CÁK. Něco spadlo do potůčku. Pan Jiří byl v tu ránu vzhůru. Protřel si rychle oči, zamžoural a vykoukl ze své skrýše směrem k vodě. A bylo to přesně tak, jak si už dlouho myslel. U potůčku stála zarostlá osoba, která se skláněla nad vodou a nabírala vodu do džberu. Mladý pán se zaradoval. Letošní parné léto připravilo i hradní studnu Větrova o vodu a loupežníci musí s vědry každý den pod kopec k potůčku. To je naše šance! Jen co se loupežník obtěžkán dvěma vědry s vodou odpotácel do kopce ke hradu, vyskočil pan Jiří na nohy a pelášil nocí lesem zpět na Grabštejn, a v hlavě už si spřádal plán na obsazení Větrova. Na druhý den shromáždil mladý pán na Grabštejně nemalou skupinu rytířů, kterým ale nakázal nechat koně pěkně ve stájích a svléci těžká brnění. Rytíři se divili, co se bude dít, a když jim mladý pán řekl, že jedou dobývat Větrov, ťukali si na čela a reptali. Nejeden z nich se totiž už z podobné výpravy vracel bez pořízení. A to tehdy byli v plné síle, na koních, v brnění a plně ozbrojeni. A teď půjdou na Větrov pěšky, bez brnění a jen s mečem u pasu? „No co by se taky dalo očekávat od pana Jiřího, který nemá s bojem žádné zkušenosti a meč by ani neuzvedl, že? Jak se asi dostaneme za bránu Větrova, když se nám to už tolikrát nepovedlo!“ pravil jeden z rytířů. Mladý pán se ale nenechal jeho řečmi dopálit a svůj plán na obsazení Větrova jim rychle ozřejmil. Po poledni už se skupina rytířů vydávala na cestu. Se soumrakem do21 razili pod Loupežnický vrch. Rozdělili se na dvě skupiny. Část rytířů se nepozorovaně proplazila k hradbám a zůstali skryti za keři u hlavní brány. Druhá skupina čekala u potůčku za balvanem, v místech, kde mladý pán spatřil loupežníka s vědry. Tentokrát ale nikdo neusnul a všichni byli ve střehu. Netrvalo dlouho a postarší zarostlý loupežník s vědry se skutečně objevil u potůčku. Jen co se sklonil nad hladinou a chystal se ponořit první vědro, vyskočili rytíři ze své skrýše, loupežníka přemohli a svázali. Pan Jiří pak poručil svléci loupežníkovu košili a čapku, které si sám oblékl. Jednomu z rytířů sejmul z klobouku liščí ocas, kterým byl zdoben, a rychlým pohybem si z něj kolem brady 22 vytvořil plnovous, přesně takový rezavopopelavý, jaký měl loupežník. Pak naplnil vědra vodou, nakázal druhům hlídat svázaného loupežníka, a vydal se nahoru ke hradu. Když došel k bráně, třikrát na ní zabouchal. „Kdo tam?“ ozvalo se. „Já, nesu vodu...“ odvětil pozměněným hlubokým hlasem pan Jiří. Loupežník za branou ani nezkontroloval průzorem v bráně, zda je tam jeho soukmenovník. Když slyšel šplouchání vody ve džberech za branou, nenapadlo ho, že by tam mohl stát někdo jiný a bránu otevřel. V tu chvíli vyskočili ze svých skrýší grabštejnští rytíři a už byli za branou. Netrvalo dlouho a všichni loupežníci byli svázaní na hromadě na malém nádvoří hradu. Nebyli totiž na boj připraveni, zrovna se povětšinou chystali ke spánku. A tak se kraj díky panu Jiřímu zbavil loupeživé party na obchodní cestě. Loupežnický vrch s hradem Větrovem ale na svých cestách Lužickými horami najdete stále. O Panenských kamenech Příběh se odehrál v dobách, kdy bylo ještě běžné v neděli nedělat a slavit ji návštěvou ranní mše svaté. Do kostela v Rynolticích, který je zasvěcen svaté Barboře, v ten sváteční den mířili skoro všichni lidé z vesnice a jejího okolí. Až na tři dívky, které se chovaly rozpustile, nic jim nebylo svaté, a zatímco ostatní byli v kostele, ony na nedaleké louce máchaly srpy, tančily a zpívaly. Aby toho nebylo málo, když šli lidé z kostela zpátky ke svým domovům, ještě se jim posmívaly. Toho rána je však stihl trest. V dálce se zablesklo, ozvala se rána a všechny tři dívky se proměnily v kámen. Hned na to se strhla bouře, vítr a déšť bičoval temena nových pískovcových skal. Panenské kameny, jak si je lidé nazvali, najdeme jen kousek od ry23 noltického hřbitova. Dnes je v jejich blízkosti benzínová pumpa. Ze tří skalek jsou dvě ukryté v lese, na jedné, která je vidět od silnice, je dřevěný kříž. Pláč dívek prý dodnes pomáhá napájet Panenský potok, který pramení na nedalekém Vápenném vrchu a protéká v blízkosti Panenské skály, jak se místu dnes říká. Duch pašeráka Francka V lesích mezi Hrádkem nad Nisou a Petrovicemi ještě donedávna stála borovice, které se říkalo Tobiášova. Již pár let byla zcela suchá, a tak ji v roce 2013 lesníci pokáceli. Na její místo ale vysadili strom nový, takže legendární místo, kudy chodívali pašeráci se svým zbožím, zůstane v paměti i dalším generacím. Vezměme to ale popořádku. Na stromě, který rostl na hranici grabštejnského a lemberského panství, býval obrázek sv. Tobiáše. Ještě na začátku 20. století si ale lidé lámali hlavu nad tím, proč zde obrázek visel. Nakonec se jedno24 mu z vlastivědných badatelů podařilo zjistit od sedelské hostinské, že borovici nechal v lese při těžbě stát její děda Tobias Kunze. Tento Tobias byl obchodníkem se dřevem. Bydlel na Dolním Sedle. Kolem roku 1800 si od grabštejnské vrchnosti pořídil kus lesa. Stejně jako dnes, i tehdy se našlo dost lidí, kteří chtěli sklízet místo majitele. A tak bylo potřeba les hlídat. Hlídky, které Tobias držel, opravdu několik zlodějů vyplašily. Jednoho dne došlo dokonce k přestřelce, při které měl Tobias Kunze velké štěstí. Kulka mu provrtala klobouk. A kdyby šla o malinko níž, lesa by si už neužil. Jako poděkování za záchranu nechal nejsilnější ze stromů stát a pověsil na něj obrázek svého patrona, svatého Tobiáše. Tobiášova borovice se v dalších letech stala důležitým orientačním bodem zakresleným v mapách. Vedly tudy také pašerácké stezky z Žitavy do Polesí a Rynoltic. O jednom nešťastníkovi, který tudy také procházel, vypráví smutný příběh. Odehrál se v době, kdy pašování bylo běžné, pašovali chudí, ale podporovali je i bohatí, protože odmítali platit nehorázná cla, která se tehdy při přepravě zboží přes hranice vybírala. V Křižanech bydlel chudý stolař Francek. Řemeslo ho živilo špatně a tak se vydal do Žitavy pro tabák 25 a cukr, aby si trochu přilepšil. Cesta tam šla hladce. Navíc nešel sám. Cestou se přidali opravdoví pašeráci z Kryštofova Údolí. V Žitavě nakoupil a pak se sám s plným batohem vracel táhlým kopcem k zemské hranici. Ostatní již byli napřed. Bez zaváhání došel až ke kapli sv. Kryštofa, stojící v lese nad Kryštofovým Údolím. Tady uslyšel hlasy a v domnění, že to jsou známí, na ně zavolal: „Jak se vám šlo? Nepotkali jste cestou landvachy?“ Pozdě si všiml pušek, které oba muži měli na ramenou. Vrhl se na zem a prosil, aby nestříleli. Dvě rány už ale byly ve vzduchu. Landvaši, kteří hlídali hranice, se smíchem odešli, těžko říci, zda věděli, že tre ili dobře. Mrtvolu nešťastného Francka našli až druhý den náhodní chodci. V tichosti jej pohřbili přímo v lese. Od té doby se prý v Kryštofově Údolí občas objevuje duch mrtvého pašeráka. Oblečen je jako živý: dlouhý zelený kabát, nohy ovázané pytli, aby nebylo v lese slyšet praskání větviček, dokonce s těžkým batohem na zádech. Na dotazy prý neodpovídá, protože lidi nemá rád. Na pozoru se před ním mají mít hlavně lidé v uniformách, protože takoví mu vzali život. Život jednoho mladičkého vojáka má prý duch starého pašeráka dokonce na svědomí. 26 O císaři v Lužických horách Lužické hory díky své poloze nebyly příliš často navštěvovány panovníky. Ti se o ně zajímali hlavně v době, kdy hrozily války. Pak nabyly pohraniční hvozdy zvláštního významu. Jedním z nemnoha panovníků, kteří zavítali na grabštejnské a lemberské panství, byl Josef II. V Hrádku nad Nisou byl dokonce dvakrát – v letech 1766 a 1779. K té první návštěvě se odhodlal právě kvůli obavě z možných pruských výpadů. Se svým doprovodem putoval krajinou, prohlížel lesní cesty, údolí i skalní města. Spolu s generály hledal vhodná místa pro rozestavění armády. Při druhé návštěvě kontroloval opatření provedená na hranicích. Podle návštěvy Josefa II. dostalo název Císařské údolí u Dolního Sedla v lesích nad Hrádkem nad Nisou. Císařská návštěva pochopitelně nebyla tajná. Lidé mohli jeho výsost spatřit na vlastní oči a tak vznikaly dohady, z jakého důvodu do Lužických hor zavítal. Domnívali se třeba, že císař zjišťuje, jak se žije prostému lidu. A tak vznikaly pověsti o zlaťácích, které císař věnoval nuzným lidem a o různých dalších zázračných setkáních. Stejný původ má i pověst o napraveném správci. Ten tehdy spravoval lemberské panství, které nebylo tr27 vale obýváno svými šlechtickými majiteli. Prý byl krutý, poddané bil a vyžadoval ještě více roboty, než jim ukládala povinnost. Lidé z okolních vesnic jezdili se svými vozy na robotu do dvora poblíž zámku. Běda, když to nestihli včas. To se jednou stalo i jednomu z pacholků z blízkých Janovic. Když se probudil a zjistil, že zaspal, vsedl na vůz a uháněl ke dvoru. Zanedlouho spatřil u cesty cizince v pěkných šatech, který na něj ukazoval, aby zastavil. Pacholek uposlechl, ale na otázku, kam spěchá, odpověděl nevybíravě: „Spěchám do roboty, protože jsem zaspal. Ještě vy mě tady zdržujete. Když to nestihnu, dostanu od správce výprask“. „Neboj se, vezmi mě s sebou, já už správci to zdržení vysvětlím,“ řekl mladíkovi cizinec. Jakmile vjel vůz do dvora, objevil se správce s karabáčem a začal pacholka mlátit hlava nehlava. V amoku si ani nevšiml, že na voze sedí urozený pán. Ten, když viděl, co se děje, se postavil a zakřičel: „Tak dost!“ Správce přestal pacholka mlátit, ale osopil se i na cizince: „A vy jste kdo, že si dovolujete mě napomínat? Já jsem tu správcem a vaše slova ani stříbrné kno líky mi nezabrání v mém počínání.“ Dosud neznámý cizinec zrudnul, rozepnul si plášť, pod kterým se blyštěla zlatá hvězda, a zeptal se: „Ani stříbrné kno líky císařovy?“ Když správce zjistil, že se postavil samotnému císaři, padl na kolena a prosil za odpuštění. Sliboval, že se k poddaným už bude chovat jak se sluší, a bude jednat podle práva. Jestli se ale skutečně změnil, to se neví. O dobrých skřítcích na Lemberku V blízkosti zámku Lemberk stojí skála, které se říká Dubový kámen. V této skále podle pověsti přebývají skřítci. V jejích dutinách mají ukrytý zlatý poklad. A protože jde o skřítky hodné, poklad rozdělují mezi chudé lidi, kteří ho nutně potřebují. V podhradí Lemberka stávalo hned několik chalup, které obývali lidé, kteří by si takový kousek pokladu zasloužili. Všichni pracova28 li, ale i tak se měli co ohánět, aby uživili sebe a častou pěknou kopu dětí. V jedné z chalup byla malá kovárna, kterou obýval kovář Jaromír se svou ženou Maruškou a dvěma dcerkami a jedním synem. Čtvrté bylo na cestě a čekalo jen až bude jaro. Ani Jaromírovi práce u kovadliny nevynášela tolik, aby rodina netrpěla nouzí. Snažil se dělat co- 29 koliv, aby se měli co nejlépe. Ve svém zoufalství se vždy při návratu domů zastavil u Dubového kamene a skřítky, které sice neviděl, ale slyšel o nich vyprávět, prosil o pomoc. Zima pomalu končila a v kovárně bylo slyšet dětský pláč. Děti dostaly malého bratříčka. Hned v další noci Jaromír tvrdě usnul. I tak jej ale probudilo tahání za rukáv. Jaromír si myslel, že ještě sní, když v koutě světnice uviděl malého skřítka, který tenkým hláskem povídal: „Jaromíre, že jsi tak pěkně prosil u Dubového kamene a my skřítci víme, že máte s Maruškou dobré srdce a naši pomoc potřebujete, přinesl jsem ti kousek zlata. Ten vám pomůže, abyste se měli dobře.“ Jaromír dlouho děkoval, pak ulehl zpátky do postele a usnul. Se svítáním se probudil a hned vyprávěl svůj sen Marušce. Jenže když se podíval do onoho kouta, spatřil kousek zlata, který se leskl v paprscích vycházejícího slunce. A tak Jaromírovi došlo, že skřítek za ním nebyl ve snu, ale ve skutečnosti. Od té doby nikdy nezapomněl poděkovat, když procházel kolem Dubového kamene. O Červených pláštích Kdysi v 17. století prý hrad Starý Falkenburk u Jablonného, který byl již v té době pustý, krátce využili kočovníci přicházející z Egypta. V jeho ruinách nějakou dobu bydleli a pomohli zachránit Jablonné. Místní lidé se jich báli, protože cizinci vládli různým uměním v Čechách neznámým a našinci si mysleli, že kouzlí a čarují. Egypťané prý nosili ostré meče zahnuté jako šavle a 30 dlouhé červené pláště. Lidé jim tak podle plášťů říkali. V té době obsadilo Jablonné švédské vojsko. Vojáci loupili, co jim pod ruce přišlo a požadovali další výkupné, jinak že město vypálí. Starosta Jablonného už si nevěděl rady, pomoc z Čech nebylo možné očekávat. Slíbil tedy cizincům, že dostanou tučnou odměnu, když se jim podaří Švédy z města vypudit. Egypťané nabídku přijali. Nebylo jich mnoho a tak použili lest. O půlnoci se část z nich tajně dostala do města dlouhou podzemní chodbou, která prý vedla z Falkenburku až do Jablonného. Druhá část využila noční tmy a připlížila se až ke švédské posádce ležící za městem. Najednou ze všech střech ve městě vyšlehly plameny. Byly to ale ohně založené Červenými plášti, které domy nijak nepoškodily. Na kostelní věži stál jeden z bojovníků s hořící pochodní v jedné ruce a blýskajícím se mečem v druhé. Švédové se chtěli bránit, ale když viděli, že jsou obklíčeni Červenými plášti s hořícími meči, dali se na útěk. Nakradené věci i zbraně nechali ležet na místě. Mnozí přitom úprku byli zabiti kočovníky nebo obyvateli města, kteří dostali odvahu se bránit. Podobně dopadli Švédové, kteří tábořili za městem. Starosta po biji dodržel své slovo a vyplatil slíbenou odměnu. Kočovníci prý ještě nějakou dobu pobývali na Falkenburku, ale pak se beze stopy odstěhovali. 31 O zázračném doktorovi Z dávných dob přežily pověsti o zázračných doktorech. Tehdy doktoři dokázali pomoci nejen lidem, ale i zvířatům. Zpravidla rozuměli i jiným oborům, ve kterých uměli lidem alespoň poradit. Zkrátka to byli vzdělanci. Někteří se navíc vyznačovali schopnostmi, které obyčejnému člověku připadaly jako zázračné. Jejich skutky dávaly vzniknout legendám, které se předáváním z generace na generaci ještě zvětšovaly. Jeden takový doktor žil v obci Lvová nedaleko Jablonného v Podještědí. Lidé za ním jezdili i z velké dálky. Ve stejné době žila v Petrovicích chudá žena, která kromě kousku louky, kozy, která se na ní pásla a roztrhané chaty, neměla nic. Jednoho rána, když si šla stařenka pro pravidelný hrnek mléka, se vyděsila. Místo mléka dojila krev. Bála se o kozu, že je nemocná. Jak by se pak stařenka uživila? Napadlo ji, že za tím stojí nějaká zlá čarodějnice, která kozu očarovala. A tak si vzpomněla na zázračného doktora. Zašla za ním a vyprávěla mu, co se stalo. Doktor vytáhl zrcadlo a vysvětlil jí: „Když se do zrcadla podíváš, uvidíš, kdo ti škodil.“ Překvapená stařenka v zrcadle uviděla svou nepřející sousedku. „Můžete mi moji kozu pomoci vyléčit?“ ptala se stařenka. „Už se stalo,“ odpověděl doktor. „Můžeš jít klidná domů.“ Když se stařenka vracela zpátky do Petrovic, slyšela již z dálky ze zvonice umíráček. Lidé ze vsi jí hned řekli, že to zemřela její sousedka. Třetí den po jejím pohřbu prý koza začala zase dojit mléko. 32 O pokladu na Falkenburku Hrad Falkenburk nad Petrovicemi je po staletí zříceninou. I o něm ale kolují pověsti o zakopaném pokladu. Poklady se často snadněji hledají o Květné neděli. Toho kdysi využila jedna chudá žena z Jablonného. Zatímco většina lidí byla na mši svaté v jablonnské bazilice, žena se i se svým malým děckem vydala nahoru na kopec na hrad. Přišla na bývalé nádvoří, kde rostla stará lípa. Byla zde již poněkolikáté. Poprvé ale uviděla pod lípou díru, kterou lze pohodlně vstoupit do dutiny pod stromem. I s dítětem opatrně vlezla dovnitř a nestačila se divit. Tady byl ten poklad, který všichni hledali. Hromady zlata, stříbra, drahé kameny, perly. Žena položila dítě na zem, nabrala co unesla, a šla na nádvoří. Když se ale chtěla vrátit pro další poklad, zjistila, že po otvoru do skrýše není ani stopy. Marně volala, hledala, domů se vracela sama bez dítěte. Co bylo platné, že si polepšila. Zármutek ji užíral. Uběhl skoro rok, přišla další Květná neděle, a žena se znovu vydala na hrad. Jaké bylo její překvapení, když pod lípou uviděla opět známou dutinu. Uvnitř našla své dítě, které si spokojeně hrálo s jednou ze zlatých mincí. Popadla jej, na poklad ani nevzpomněla a rychle utíkala z hradu domů. Vyprávělo se, že o dítě se po celý rok staral starý hodný hradní duch. Je ale možné, že to bylo jinak. V jeskyních s pokladem prý trvá rok jako den. 33 O hadím králi Vrch Limperk je opředen řadou pověstí. Těžko říci, proč si jej za své obydlí vybraly lesní žínky, elfové, víly, trpaslíci, ale také hadí král. Všichni spolu dokázali žít na tomto nevelkém kopci. Někteří tvorové se objevovali spíše ve dne, jiní v noci. Někteří lidem pomáhali, jiní naháněli hrůzu už svým zjevem. Zatímco jedni se radovali z každého dne, druzí byli na kopci proto, aby chránili poklady ukryté v nitru kopce před hamižnými lidmi. Ten, kdo ale přicházel v pokoji, se nemusel bát. Pravda je, že se mohl stát obětí šprýmů. Třeba trpaslíci, kteří většinu času bezstarostně skotačili, jen tak strašili noční pocestné. Když náhodou našli spícího člověka v lese, prý mu stáhli boty a pověsili je vysoko do koruny stromu. Dostat je zpátky potom stálo značné úsilí. Trpaslíci to celé pozorovali schováni v kořenech stromů. Jako odškodné ale takový člověk v botách našel zlatou minci. 34 Hrůzu lidem naháněl hadí král. Sídlil v třešňovém sadu, který na úpatí kopce kdysi býval. Pro třešně se vydávali jen ti odvážnější. Strach ale mít nemuseli. Pokud nedělali hluk ani jinak kopci neškodili, hadí král je nechal být. Podle pověsti sídlí král pod jedním z ohromných pařezů, jehož kořeny se táhnou daleko. Vchod je ukrytý za stěnou z kapradí, vysokou trávou a ostnatým ostružinovým křovím. Hadí král je na rozdíl od ostatních hadů žijících v horách obrovsky dlouhý. Navíc má rovnou sedm hlav a na každé z nich zlatou korunu. Když začíná soumrak, svolává všechny hady z okolí svým syčením. Zpěv, který bývá v té době slyšet, připomíná nářek malého dítěte. Lidé se proto místu raději obloukem vyhýbají. O nedůvěřivé pastýřce Pod vrchem Limperkem je malé lesní údolí, kterým protéká potůček. Lidé sem nikdy moc nechodili. Údolí bylo tmavé, plné velkých balvanů, ani cesta tudy nevedla. Klid, který tady panoval, vyhovoval plachým lesním žínkám. V úkrytech toho údolí měly svá obydlí. Lidem se moc neukazovaly. Výjimkou byly podobné bytosti: laskavé, upřímné a bezelstné. Nejčastěji je viděly děti a chudí lidé. Když les utichne, obloha se rozjasní a měsíc dosáhne úplňku, lesní žínky sedávají v mechu, vijí věnečky, zpívají své jemné písně a tančí. Tak také bývají často na obrázcích, které malují lidé podle vyprávění těch, co je spatřili. Žínky se ale někdy objeví i ve dne. Jsou to stvoření dobrotivá, která dokáží vycítit, když někdo potřebuje jejich pomoc. Tak jednou přišla lesní žínka k mladé pastýřce. Zatímco na louce hlídala ovečky, spřádala vlnu do příze. I když nedovedla zahálet, měla tak akorát na jídlo. Žínka se k ní posadila a pomáhala jí s předením. Přitom pastýřce vyprávěla o pokladech a zázracích, při kterých jiní lidé zbohatli. Zkoušela ji, aby věděla, zdali má dívka opravdu dobré srdce. Druhého dne navštívila pastýřku znovu. Když se loučily, poručila dívce, aby zavřela oči a v tom okamžiku jí nasypala něco do zástěry. „Musíš ale vydržet a až doma 35 zástěru otevřít,“ přikázala jí. Dívka se vracela domů, přemítala, co asi v zástěře má. Zvědavost byla za chvíli silnější než dívčina vůle. Když zástěru otevřela, našla v ní jen suché listí. Přepadla ji zlost, že si z ní lesní žínka udělala takovou legraci. Listí vysypala a spěchala domů. Když však procházela kolem zrcadla, všimla si, že se něco zalesklo. Vrátila se, podívala se ještě jednou a uviděla tři zlaté lístky. Ty ze zástěry nestihly vypadnout a za prahem domu se proměnily ve zlato. Nechala všechnu práci být a běžela zpátky na místo, kde příkaz lesní žínky porušila. Nenašla ale ani listí ani zlato. Nadále chodila na místo, kde se potkala se žínkou, ale už jí nikdy nespatřila. Lesní žínky lidi, kterým chtějí pomoci, zkouší i jinak. Na podzim, když se na pastvě pálí ohně a pečou brambory, se promění v obyčejné dívky. Přicházejí k pastýřům a čekají, jak se zachovají. Když jsou vlídní, přiloží jim klestí do ohně a to se promění ve zlaté pruty. Pokud se ale chovají špatně, hned odejdou a obvykle vymyslí nějakou zlomyslnost, aby se pomstily. Jediným obdobím, kdy žínky téměř nespatříte, je zima. Objevují se prý jen o Vánocích, kdy jdou obdarovat hodné děti a v lese krmí plachou vysokou zvěř. 36 O měsíčnici Nad silnicí z Heřmanic do Mařenic se zvedají svahy Jezevčího vrchu. Dříve se mu říkalo také Jílový nebo Limperk. Z jeho vrcholu není žádný rozhled, který by lákal turisty k výstupu, protože jej pokrývá hustý les. Pod stromy se ale ukrývá vzácnost, pro kterou sem lidé přesto váží cestu. Na velké ploše tu kvete měsíčnice vytrvalá, vzácná květina s bledě ialovými květy, které provoní celý les. Zatímco květy zkrášlují les od května, v pozdním létě může návštěvník vidět to, co květině dalo jméno: plodem jsou ploché oválné šešulky, světlé a průsvitné, na tmavém pozadí lesa zářící jako měsíc. V Mařenicích bydlel nějaký Karel Rösler, který měl před svatbou a chtěl své nastávající věnovat věnec z měsíčnice. Karel vyčkal do soumraku, kdy je vůně květů nejsilnější a vydal se na kopec. Květiny voněly tak, až se mu zatočila hlava. Když se z věže mařenického kostela donesl zvuk zvonů, odbíjejících půlnoc, objevily se na palouku lesní víly. Začaly tančit a Karla vzaly do kola. Točily se stále rychleji, omámený jinoch se nemohl bránit a tak jej utančily až k smrti. Na hlavu mu na37 sadily věnec z měsíčnice a zmizely, neboť uplynula hodina, po kterou se na Limperku zjevovaly. Druhý den nevěsta hledala svého ženicha, ale ten jakoby se do země propadl. Vzpomněla si na měsíčnice na Limperku a vyšplhala i tam. Svého milého našla mrtvého, všude kolem voňavé květy, na tváři měl úsměv. Nebezpečná krása noční ialy, jak se měsíčnici někdy říkalo, a omamná vůně skrývají nebezpečí, před kterým je potřeba mít se na pozoru. O skále smrti Nedaleko Kunratic u Cvikova údajně stávala na Zámeckém vrchu tvrz rytíře Kuna - Konráda, podle kterého obec dostala své jméno. Rytíř Konrád byl hrubián, vyhlášený svými výpady vůči poddaným široko daleko. Bavilo ho hojně jíst a bohatě pít, pořádal hlučné zábavy, soucitu ani dobrého slova pro lidi neměl. Ty potřeboval jen proto, aby je dřel z kůže, když potřeboval peníze na svůj rozmařilý způsob života. Aby toho nebylo málo, umanul si, že mu bude patřit i jedno mladé krásné děvče, které ale bylo jeho pravým opakem. Bylo tiché, pokorné a zbožné. Líbezná dcera mlynáře z Kunratic o bezcitném rytíři Konrádovi nechtěla ni slyšet. Pokud zrovna nepracovala ve mlýně, chodila po lesích, pozorovala stromy a rostliny. Kde bylo potřeba, pomohla. 38 39 V jednom nedělním odpoledni, kdy trávila čas opět v lese na jednom ze svých milovaných míst, ji objevil Konrád, který tudy náhodou projížděl na koni. Snažil se nepozorovaně dostat až do její blízkosti. V poslední chvíli jej ale dívka zahlédla a dala se na útěk. V houštinách a mezi močály se jí málem podařilo dostat Konrádovi z dohledu. Jenže najednou se octila na okraji skály. Zpátky cesty nebylo a už to vypadalo, že se jí násilnický Konrád zmocní. Dívka ale raději zvolila téměř jistou smrt a skočila z patnáctimetrové skály. Možná její pokora, možná vztah k přírodě, ve které trávila tolik času, jí pomohly. Její let zbrzdila široká suknice a dopad změkčil koberec rašeliníku pod skalou. V těchto místech totiž řeka Svitávka vytáčí mnohé meandry a v mokřinách se rašeliníku daří. Dívce se podařilo z bažiny zachránit a doběhnout domů. S rytířem příroda slitování neměla. Ze vzteku za skákající dívkou hodil svůj oštěp. Prudký pohyb splašil koně, který se na hraně skály smekl. Život rytíře Konráda skončil v bažině pod skalou pod tělem jeho vlastního koně. Příběh dívky a rytíře dodnes připomíná reliéf vytesaný do skály, který zobrazuje rytíře na vzpínajícím se koni a padající dívku s rozepjatýma rukama. V horní části skály kus chybí – kus jí prý upadl po nárazu koňského kopyta. O vodníkovi na Kunratickém rybníku Mezi Kunraticemi a Mařenicemi jsou dva krásné rybníky lemované z jedné strany rákosím a travinami, z druhé pískovcovými skalkami, oddělené jen hrází. Ve vodě žije spousta ryb a na březích hnízdí vodní ptáci. Podle pověsti tady žil také hastrman. 40 Když kolem rybníka chodili kluci z Kunratic, Drnovce a Mařenic, bavili se házením kamení na vodní hladinu. Protože někteří byli obzvláštní raubíři, jako terč jim posloužili i ptáci žijící v rákosí. Vodníci lidem zpravidla neškodili. Ale jelikož svoje vodní panství chránili, stali se zlými, když jim nebo jiným tvorům v okolí vody, někdo ubližoval. Netrvalo dlouho a vodník začal přemýšlet o své pomstě. Plán měl velmi krutý. Hastrman využil toho, že na sebe uměl brát různé podoby. Když šli kluci zase kolem, aby v lese nasbírali houby, proměnil se v lysku. Těch bylo na hladině mnoho, ale on plaval schválně blízko břehu. Kluci už viděli snadnou kořist a jeden se začal svlékat, aby ji ulovil. Ostatní jej ale přemluvili, aby to nedělal, protože nechtěli čekat. Když se večer vraceli zpátky, lyska plavala stále na stejném místě. Teď už chlapce nikdo nezastavil a skočil do vody. Natáhl po kačeně ruku, ale ta mu vyklouzla. Plaval tedy za ní a zkoušel to znovu a znovu. Nechtěl se ke klukům vrátit s prázdnýma rukama. Když už byli daleko od břehu, lyska se potopila a s ní i malý chlapec. Vodník dokonal svou pomstu. Dnes už ale u rybníků nebývá. Když rybáři rybník vypustili, vodník se odstěhoval k jiné vodě a už se nevrátil. 41 O Duchovi z Hvozdu Na česko-německé hranici se pne vysoko nad ostatní vrcholy kopec, kterému se od pradávna říká mezi lidmi Hvozd. Porost tam býval tak hustý, že se jím sotva prodralo sluneční světlo a v temných křovinatých zákoutích lesa se mohl člověk ztratit jedna dvě. Hvozd ale nebyl jen tak obyčejným kopcem. Říkalo se, že na něm v noci straší a panuje zlý Duch. Proto se ani lidé hluboko do lesa nevydávali, když šli pro dřevo nebo na houby. A i děti, které si šly sbírat borůvky, ostružiny a maliny, měly dovoleno chodit jen tak daleko, aby měly vždy kraj lesa na očích. Lidé, kteří dále do lesa zašli, popisovali divné zvuky podobné skřípění zubů, které se jim za zády ozývaly. Na dohled však nikoho neměli. A také podivné mrazení v zádech, jako by se na ně upíral něčí zrak. Proto se lidé na Hvozdu moc nezdržovali, obzvláště ne v noci, kdy byl les nejvíce nebezpečný. Byli ovšem takoví, kteří se do lesa vydali i po setmění. Ať už zbloudilci, nebo odvážlivci, kteří rad nedbali, či lidé z dalekého okolí, kteří o nebezpečí Hvozdu nevěděli. A s těmi to povětšinou špatně dopadlo. Nejednoho takového nešťastníka našli na druhý den ráno v lese pod srázem či ve strži, s přelámanýma nohama a rukama, či rozbitou hlavou. Ti, kteří pak vyprávět mohli, co v noci v lese viděli, měli hrůzou oči vyvalené a hovořili o jasném světle, které je z cesty svedlo. Když si mys42 leli, že už jsou na kraji lesa a září k nim světla blízkých stavení vesnice, vydali se tou cestou. Světlo je však zavedlo do strže či na okraj srázu. Kdo tato vyprávění poslouchal, hned věděl, že to byl čin zlého Ducha. Ten se v lesích potuloval už pěknou řádku let. Říkalo se, že je to zbloudilá duše loupežníka a vrahouna Čejky, co v lesích přebýval. Když prý zemřel, bálo se samo peklo jeho černočernou duši přijmout, tak prý byla obtěžkána hříchy. A proto byla odsouzena k nekonečnému bloudění lesem, což jsou pro takovou duši daleko větší muka, než spočinutí v pekelném kotli. Říkalo se taky, že kdyby duše vykonala jeden jediný dobrý skutek, mohla by z pozemského světa odejít. Ale díky tomu, že starý vrahoun Čejka nikdy žádný dobrý skutek nevykonal, nevěděla zřejmě ani jeho duše, jak na to, a vykonávala v lesích jen zlo. Stalo se takhle jednou, že šel lesem zdaleka slepý pocestný. Šel stále, nedbaje zda je den či noc, protože jeho oči světlo nerozlišovaly. Když byl unavený, spočinul někde opřený o pařez, a když sil nabral, pokra- 43 čoval dále. V lese se orientoval svým hmatem, ruce měl před sebou natažené, aby do stromů nenarazil a neublížil si. Když přišla půlnoc, rozžehnul zlý Duch opět svou velkou lucernu. Velké bylo ale jeho překvapení, když zjistil, že se slepý pocestný za světlem ani neohlédl. Jak by taky mohl, když světlo vůbec neviděl. To Ducha rozzlobilo. Přiblížil se tedy k poutníkovi a začal ho všelijak lekat. Skřípal mu za zády zuby, hekal a houkal. S poutníkem to ale ani nehnulo. Byl přivyklý rozličným zvukům nočního lesa a to mu strach nenahnalo. Duch už byl opravdu dopálený. Když viděl, jak má poutník před sebe ruce natažené a jak opatrně našlapuje, vytušil jeho slabinu. Začal mu pod nohy házet větvě a klacky. Poutník zakopával, škobrtal, a Duch se tomu jen tiše smál a dál tím poutníkovi cestu znepříjemňoval. Jeden takový urostlý klacek vhodil Duch pocestnému přímo do ruky. Ten ho obratně chytil a rozmáchl se s ním. Klacek se zastavil o nejbližší strom, který stál napravo od poutníka. Ten uděl krok vlevo a znovu se klackem rozmáchl. Prostor byl volný, tak udělal dva kroky vpřed. A znovu se klackem rozmáchl. Teď poznal díky úderu, že nejbližší strom roste vlevo. Udělal proto krok vpravo, a celé se to opakovalo. Duch nevěřícně hleděl, jak se slepý s klackem pohybuje. A v tu chvíli se stalo něco nenadálého. Země pod stojícím Duchem se rozevřela a pohltilo ho peklo. Duch starého Čejky konečně našel útočiště. Zcela nevědomky totiž vykonal dobrý skutek, a to ten, že slepého obdaroval holí, která mu pomohla při průchodu lesem. O skřítcích na Hvozdu Jedním z míst, kde se hojně objevovali skřítkové, byla tajemná hora Hvozd. Kopec, porostlý hustými lesy, pokrývá na vrcholu několik skal. Tady někde pobývali kouzelní skřítci s dlouhými vousy, které vypadaly jako šedý mech, obočí měli jako staré lišejníky, nos špičatý, ruce s dlouhými prsty, ale oči veselé. Jiná strašidla neměli rádi, dokonce se dá říci, 44 že s nimi žili v nepřátelství. U lidí ale dokázali rozlišovat. Hodným pomohli, zlým uškodili, když se to hodilo. Jejich vládcem byl Alraun. Spolu se svou družinou prý ukrýval uvnitř kopce mnoho pokladů. Alraun se lidem zjevoval v různých podobách. Někdy se jen bavil tím, že někoho vystrašil, jindy třeba coby pohledný mládenec po- 45 mohl pocestným. Lidé jej vídali také jako lovce nebo stařečka. Jednou se Alraun proměnil v pramen. Hlava vypadala jako skála, ze které pramen vyvěral, jeho vousy byly spletené do copánku vody. Okolo jdoucí pocestný špičku své hole namočil do vody a poté do skály uhodil. To Alrauna rozčílilo a tak pohodil hlavou. Pocestný sebral nohy na ramena a s hrůzou v očích běžel až do Hainu. Lidé se pak studánce vyhýbali velkým obloukem. Hledači pokladů také vědí, že je někdy k penězům a drahým kamenům ukrytým hluboko pod zemí, navedou modravá světýlka, která jsou vidět po západu slunce. Pak stačí hledat otvor ve skále nebo trpělivě kopat do hloubky a poklad může být váš. Je ale potřeba pamatovat na jednu věc: jakmile poklad vyzvednete, nesmíte za žádných okolností promluvit, dokud s ním nebudete doma. Skřítkové toho využívali a někdy brali spravedlnost do svých rukou. A tak chudým, kterým se poštěstilo si trochu polepšit, peníze nechali. Bohatým, kteří si jen nenasytně a hlavně bez práce chtěli rozšířit majetek, škodili. Stalo se, že takový bohatý sedlák úspěšně vykopal poklad, šel s ním domů a za vraty ležely hrábě. Rána, kterou schytal, když na ně šlápl, vyloudila ze sedlákových rtů jadrnou nadávku. Poklad se v tu chvíli proměnil v obyčejné oblázky. A skřítkové se jen zdálky spokojeně usmívali, jak jim nápad s hráběmi vyšel. Nic nebylo platné vracet se na místo, odkud poklad byl. Ten skřítkové již dávno přemístili. 46 O Hochwaldském mužíčkovi Většina hor má svého patrona, ochránce, který hory spravuje, dohlíží na ně, i na rostliny, zvířata a lidi v horách žijící. Podobně jako Krkonoše mají Krakonoše, Žitavské hory mají Hochwaldského mužíčka. Ti, kteří ho viděli, ho popsali jako šedavého chlapíčka s dlouhým bílým plnovousem a dlouhými bílými vlasy, chodícím s barevnou dubovou holí a s vysokým špičatým tmavě zeleným kloboukem, který připomíná trychtýř. Oblečen je v černé hornické kutně s červeným lemováním, opásán zlatým páskem. 47 48 Hochwaldskému mužíčkovi nic neunikne. Hlídá lidi jak se chovají k sobě navzájem, aby neubližovali květinám ani zvířatům. Mužíček prý hlídá obě strany hor, nerozlišuje lidmi vytvořenou státní hranici. Nejčastěji ale bývá k vidění v okolí Hvozdu o Vánocích, Velikonocích a při svatojánské a svatomichalské noci. Hvozd, který je jeho sídlem, zná dokonale. Ví o místech, kde je drahé kamení a prý jej sbírá do kapes, aby mohl odměnit lidi, kteří pomáhají lesu, nebo udělají nějaký dobrý skutek. Dary v podobě drahých kamenů nebo kovů ale šetří. Častěji se podělí o dary přírody, kterými jsou hlavně zajímavé léčivé byliny. Jedné svatomichalské noci prý Hochwaldského mužíčka potkal jakýsi Jakub Díval z Heřmanic, obce ležící pod Hvozdem na české straně hor. Sám chodil do lesa na bylinky. Lidé k němu často chodili pro radu. Byl vyhlášeným mastičkářem a léčitelem. Přitom byl dobrotivý. Chudákovi dokázal pomoci a placení odpustit, u bohatých se nezdráhal si za své rady nechat zaplatit. Převažovaly ale ty první případy, takže ani Jakub si nežil nad poměry dobře. Léčivky pro své lektvary a masti sbíral i na svazích Hvozdu, takže bylo jen otázkou času, kdy se s mužíčkem potkají. Když k setkání došlo, mužíček jen holí pokynul, aby ho Jakub následoval. Došli spolu k pahorku, u kterého mužíček svou holí čtyřikrát švihl na všechny strany, aby se 49 na závěr dotkl i skalky. Ta se otevřela a Jakub Díval nemohl uvěřit svým očím: v jeskyňce bylo tolik zlata, stříbra a drahokamů, že by mohl zabezpečit všechny lidi z vesnice do konce jejich života. Mužíček ho vyzval: „Ber si, co uneseš.“ Jakub poslechl a svou brašnu, kterou nosil na bylinky, naplnil. Ten největší dar mu ale Hochwaldský mužíček dal sám do rukou: knihu, kde byla popsána síla a moc kořenů, květů, plodů i listí léčivých bylinek z Lužických a Žitavských hor. „Užívej darů dobře, jako jsi to dělal dosud,“ zdůraznil ještě mužíček a v tom okamžiku zmizel. Jakub byl opravdu spravedlivý a takovým i zůstal. S pomocí rad v knize vyléčil spoustu nemocných i raněných v širokém okolí. Věhlas, který se začal kolem jeho jména šířit, způsobil, že se už Jakub nikdy neměl zle. Ve své závěti nezapomněl i na kostel v Jablonném v Podještědí, kterému prý odkázal pěknou sumu peněz. O zachráněné dívce Bývaly před mnoha staletími časy, kdy v Lužických a Žitavských horách nebylo bezpečno. Šlechtici opuštěné hrady se staly sídlem loupeživých rytířů, kteří přepadali obchodníky, putující tudy z Čech do Saska nebo obráceně. Někteří z nich se odvažovali podnikat i výpravy do údolí a přepadat jiné hrady a vesnice. Jeden z takových loupeživých rytířů si dokonce jako kořist přivedl na hrad Oybín krásnou šlechtičnu. Chtěl ji pojmout za ženu. Dívka ale byla zamilovaná do jiného muže a rytíře odmítala. Nic nepomohly jeho prosby ani výhrůžky. Rytíř vyhrožoval dívce i smrtí, přesto ji ke svatbě nezlomil. 50 Jednoho večera se vracel na svůj hrad plný vzteku, protože se mu nepovedla naplánovaná výprava za lupem. Dívku našel sedící na kraji srázu. V tom v něm znovu vzkypěl hněv. Rozjel se přímo proti vyděšenému děvčeti, které začalo prchat. Po chvíli již nebylo kam. Skála pokračovala strmým srázem dolů. Zoufalá dívka se přesto rozhodla skočit. Rytíř neváhal, pobídl koně a skočil do rokle za ní. Jak to ale bývá, někdy zoufalým pomůže zázrak a zlí dostanou, co si zaslouží. Dívka svůj skok do hlubiny přežila, zatímco rytíř se i s koněm rozbil o skálu. Místo dodnes připomíná rybníček pod skalou. Naplnila jej voda z pramene, vytrysknuvšího na místě, kam dívka dopadla. O skalní koze V pískovcových skalách se to jen hemží různými útvary připomínající zkamenělá zvířata nebo předměty. Hodně takových skal najdeme nad městečkem Oybín. Jedna připomíná kozí hlavu. Dostala se sem v dávných dobách, kdy Žitavské hory byly pokryté hustými lesy, a lidé do nich raději nevstupovali. Tehdy zlá matka odložila své dítě na louce u úpatí skály. Muselo být jasné, že nemluvně zde brzy zemře. I když se jeho osud zdál jasný, vše tehdy dobře dopadlo. Dítěte se ujala divoká koza, která jej krmila svým mlékem. Z dítěte vyrostl dospělý člověk. Když koza umřela, zůstala po ní památka v podobě zkamenělé kozí hlavy vykukující ze skály. 51 O trpasličím kopci Trpaslíky se to v pověstech Lužických a Žitavských hor jen hemží. Nejvíce jich ale prý bydlívalo v nitru kopce Breitebergu, česky Široké hory. Vrchol, na kterém se nachází pěkná rozhledna s turistickou chatou, najdete mezi obcemi Hainewalde, Bertsdorf a Groβschönau. Pověstí o skřítcích bylo tolik, že svého času kopci říkali také Zwergberg, neboli Vrch skřítků. A místo německého Zwerge, se v tomto samotném kopci skřítci označují Querxe. Když půjdete skřítky na kopec hledat, narazíte na směrovky s označením Querxeloch (Skřítčí díra) a Querxerborn (Skřítčí pramen). Právě v těchto místech, tedy studánkou nebo puklinou ve skále, trpaslíci nitro hory opouštějí a zase do něj vstupují. A podobně jako trpaslíci ze Sloních kamenů používají kapuci nebo čepičku, která je po nasazení činí neviditelnými. 52 Jedna z pověsti o Breitebergu vypráví o matce, která si z nitra hory odnášela poklad, načež se hora zavřela a dítě zůstalo uvnitř. Našla je tam spokojené zase až za rok, kdy se hora znovu otevřela. Tento příběh se nejen v Lužických horách opakuje mnohokrát. O šprýmování trpaslíků z Breitebergu ale vypráví jiná pověst. Jeden sedlák z Bertsdorfu pracoval na poli, když v dálce uslyšel divné hlasy. Nikoho ale neviděl. Tu se v jeho blízkosti ozvalo: „Sundej mi čepičku!“ Sedlák se směrem, ze kterého hlas slyšel, rukou rozmáchl. A náhle před ním stojí trpaslík a povídá: „Jdeme do Bertsdorfu na svatební hostinu. Přidej se k nám“. Sedlák nadšeně souhlasil, a tak dostal čepičku, díky které se i on stal neviditelným. Trpaslík sedláka ještě upozornil, že jíst a pít může co chce, jen si ale nesmí nic schovat a brát s sebou. Celý průvod trpaslíků i se sedlákem přišel mezi hosty a nikým nespatřen dosyta jedl, pil a ochutnával vybrané dobroty. Pak přišla na řadu vepřová pečeně. Sedlák se neudržel a kus si schoval na cestu domů. V tom mu jeden z trpaslíků strhnul čepičku z hlavy. Překvapení hostů i sedláka bylo velké. Ve svém oblečení špinavém z pole se mezi slavnostně oblečenými svatebčany opravdu vyjímal. Musel jim vysvětlovat, jak k tomu došlo, že tam není sám, ale že přišel s trpaslíky, kteří díky čepičkám nejsou vidět. Ti už v tu dobu ale byli fuč. Svatebčané pochopili, proč jídlo a pití ze stolů mizelo tak rychle. Na trpaslíky se nezlobili, protože tato stvoření dobrým lidem častěji pomáhala, než škodila. Ale také začali používat intu: přišli na to, že stačí posypat chleba kmínem, který trpaslíci nemají rádi. Stejně tak jim nedělá dobře zvuk kostelních zvonů. Když v 17. století v okolí kopce byly postaveny nové kostely, trpaslíci prý z Breitebergu odešli do české části hor. 53 Jak Jeptišky ke svému jménu přišly V Žitavských horách se nad lázeňským městem Jonsdorf vypíná vysoká skupina skal nazývaná Jeptišky (Nonnenfelsen). Na skály dnes míří spousta lidí, protože je z nich krásný výhled na městečko. Těsně pod samotným vrcholem si poutníci mohou odpočinout v hospodě. Jméno skal ale připomíná dávný smutný příběh dvou zamilovaných lidí. V těch dobách stával den cesty od skal hrad, ze kterého do dnešních dnů nezůstalo nic. Na hradě žil se svou družinou neohrožený rytíř. Jeho jedinou zábavou byl lov a hodování. Do okolních hustých lesů lovci vyráželi skoro denně. Kraj plný zvěře nabízel spoustu zábavy a příležitostí lovit jen pro potěšení. Jeden štvaný jelen se stal rytířovi osudem. Zvečera celá družina opět vyrazila do lesů. Netrvalo to dlouho, a před rytířem se v lese objevil krásný šestnácterák. Než lovec stačil vytáhnout zbraň a zamířit, jelen stačil utéct. Rytíř jej pronásledoval mezi skalami, houštinami plnými trní i divokou roklí. Ač byl zkušeným jezdcem, mrštnější jelen se mu po dlouhé jízdě ztratil. Začínalo svítat a tak se rytíř otočil směrem ke svému hradu. Záhy ale zjistil, že nezná cestu. Ocitl se v místech, kde dosud nikdy nebyl. Bloudil mezi skalami, jen občas zaslechl zpěv ptáků. Hledala jej i družina, ale marně. Mladého jezdce zachránil až hlas zvonu, který z dálky zaslechl. Vydal se tím směrem, až dorazil k bráně kláštera, postaveného na místě, kam lidé málokdy zabloudili. Rytíř zabušil na bránu. Když se otevřelo malé okénko ve vratech, zprvu se nezmohl na slovo. Zahlédl v něm tvář krásné jeptišky. „Co hledáte u našeho domu?“ zeptala se. Až její hlas mladíka opět probral. „Zabloudil jsem. Můžeš mi poradit, jak se dostanu na svůj hrad?“. Půvabná sestřička se usmála a vysvětlila rytíři, jak najde cestu zpět. Trvalo to den, než se mladík ocitl opět mezi svými. Společně zase hodovali, lovili, ale všichni viděli, že rytíř je jako vyměněný. Na lov se již nejezdilo každý den. Dříve hlučný mladík, který rád bavil své okolí, 54 nyní skoro nepromluvil a vypadalo to, že jej něco trápí. Dlouhé dny trávil o samotě, nechtěl být rušen a jeho blízcí často poslouchali smutné písně, které zpíval. Jednoho večera si nechal osedlat koně a vydal se zpět ke klášteru. Chtěl alespoň zahlédnout sestřičku, která ho tak okouzlila. Štěstí mu přálo. Zprvu náhodou se střetli pohledem. Rytíř si ale všiml, že dívka se na něj podívala znovu a znovu, usmívala se, a to mu dávalo naději, že cit, který se v něm rozhořel, je oboustranný. Rytířovy cesty do údolí ke klášteru se opakovaly. Jeho družiníci tušili, že se blíží den, kdy se mladík nevrátí sám a přiveze si nevěstu. Ta chvíle přišla v jeden podzimní sychravý den. Rytíř si k sobě vzal dva své nejvěrnější a vyrazili společně ke klášteru. Dívku odtud v tajnosti unesli. S končící nocí si v lese dopřáli malý odpočinek a mladý zamilovaný pár se odebral na jednu ze skal. Po dlouhém stoupání se ocitli na 55 vyhlídce, hleděli směrem k údolí zakrytému ranní mlhou, když v tom ze skalní pukliny vylezl obrovský had. Mířil přímo k dívce. Rytíř tasil meč, snažil se dívku ochránit, ale nemohl se ani hnout. Nohy zůstaly stát jako dva sloupy. Před jeho zraky se jeptiška proměnila v kámen a on sám se vzápětí propadl do skály. Tak byla potrestána jejich láska, ke které nemělo dojít. Obrysy těla zkamenělé jeptišky lze ve skále nad Jonsdorfem vidět dodnes. Krutá pomsta čarodějnice z Luže Luž je nejvyšší horou Lužických hor. Kdo si chce na její vrchol vyšlápnout, musí obětovat dost svých sil. V minulosti ale podle pověstí nechodili na vrchol jen obyčejní lidé, ale sídlily zde různé tajemné bytosti. Jednou z nich byla zlá a pomstychtivá čarodějnice. Její přítomnost na vrcholu hory byla všeobecně známá, o jejích skutcích si lidé hodně vyprávěli. A podle jedné z pověstí jí navštívil dokonce sám německý císař Jindřich I. Tehdy vytáhl na válečnou výpravu proti Lužickým Srbům, kteří v tomto kraji 56 žijí dodnes. Když se o čarodějnici na Luži dozvěděl, přikázal ji přivést. Poslové se ale vrátili se vzkazem, že když s ní chce císař mluvit, ať ji na vrcholu Luže navštíví. Tak se také stalo. Císař se zajímal o svou budoucnost i o budoucnost svého národa. „Své nepřátele porazíš a stanou se tvými poddanými“, pravila čarodějnice. „Ale nebude to snadné a po bitvě zůstane spousta mrtvých a zmrzačených“. Tak se tehdy také stalo. Že lásku nelze získat žádnými kouzly, vypráví jiná pověst o čarodějnici z Luže. Pokusil se ji tak získat jeden rytíř, který o svou lásku přišel. Vydal se na vrchol hory a vyprávěl čarodějnici svůj příběh: „Má lás57 ka mi byla nevěrná. Se svým milencem utekla nevím kam. Chci ji ale zpátky a obětuji cokoliv, když mi pomůžeš.“ Čarodějnice rytíři pomoc slíbila. Ale cena, kterou si určila, byla vysoká. „Až najdeš svou lásku, jejího milence zabiješ a doneseš mi jeho srdce“, znělo přání čarodějnice. Rytíř se lekl, když čarodějnice vyřkla co, za své služby chce, ale jeho zloba a nenávist byly silnější a tak souhlasil. Čarodějnice poté použila svá zaklínadla, nástroje, byliny a další přísady a uvařila lektvar, který měl rytíři pomoci získat lásku zpět. Rytíř vypil pohár kouzelné tekutiny až do dna. Po té čarodějnice odvedla rytíře ke skále, ze které vyvěral potůček. Vyřkla další ze svých zaklínadel a skála se otevřela. Uvnitř jeskyně bylo jen zrcadlo, které ukázalo, co si člověk přál. Tam rytíř poznal svou další cestu. Uviděl svou milou, svého soka i místo, kde se nacházejí. Čarodějnice se začala skřehotavě smát a s jízlivými poznámkami rytíře vyprovodila ze skály. V něm se pěnila krev vzteky, ale byl pevně rozhodnut si svou milou přivézt zpět a svého nepřítele zabít. „Slibuji, že jeho srdce ti přinesu“, zněla jeho poslední slova k čarodějnici. Rytíř se vrátil do hradu a začal se připravovat na dalekou cestu. Vedla na jih, přes celé Čechy a Rakousko až do Itálie. Doprovod mu dělal jen jeden věrný družiník. Půl roku to trvalo, než se spolu opět objevili v lesích a kopcích Lužických hor. Rytíř se hned vydal na vrchol Luže, aby čarodějnici ukázal, jak uspěl. Ta už to ale stejně věděla. „Našel jsem je oba“, hlasem roztřeseným vzpomínkou na tu chvíli pravil rytíř. „Milence jsem zabil. Přesto jsem se vrátil sám, protože ta záletnice zemřela žalem nad ním. A tady jsem ti přivezl jeho srdce.“ Tím ale rytířovo trápení neskončilo. Jak se ukázalo, jeho touhu po pomstě čarodějnice využila k ukojení své nenávisti. Když srdce uviděla, dala se do strašlivého smíchu a skřehotala: Víš, koho jsi vlastně zabil? Ten tvůj sok nebyl nikdo jiný, než tvůj vlastní bratr. Jako malého jsem ho unesla z hradu tvého otce. Když jsem ještě mladá přišla do tohoto kraje, tvůj otec mě zneuctil. Tehdy jsem mu přísahala pomstu. 58 A ta se mi povedla dvojnásob.“ Rytíře se zmocnil strašlivý hněv ještě dřív, než čarodějnice domluvila. Chtěl ji probodnout svým mečem, jenže čarodějnice není tak jednoduché sprovodit z tohoto světa. Šílený rytíř utekl z vrcholu Luže, pár dní nejspíše bezcílně bloudil. Jisté je, že jeho tělo našli lidé o pár dní později pod jednou skálou. V ten den odešla z Luže také čarodějnice, která již po své kruté pomstě neměla důvod přebývat v kraji, který nenáviděla. O kouzelníkovi z Luže Vrchol nejvyššího kopce Lužických hor je opředený pověstmi. Kdysi obtížně prostupné lesy a namáhavý výstup na samotnou špičku kužele byly důvodem, proč sem mnoho lidí nezabloudilo. Co je na vrcholu, bylo tak trochu tajemstvím. Vyprávělo se také, že tam bydlí mocný kouzelník. Žil poněkud podivínským způsobem, o samotě, a neměl potřebu chodit dolu mezi lidi. Turisté tehdy ještě nebývali a tak ani za ním mnoho lidí nepřišlo – obyčejný člověk měl jiné starosti, než chodit na vyhlídky. Jediné přátele měl kouzelník v ptácích. Ti kolem vrcholku hojně kroužili, na kouzelníka byli zvyklí a často se osmělili až do jeho blízkosti. 59 Jednoho dne do blízkosti Luže zabloudil nějaký český šlechtic. Z paseky zahlédl proti obloze velkého ptáka. Sebral kuš, zamířil a dravce, který netušil nebezpečí od člověka, skolil. Mrtvý pták dopadl na lysý vrchol kopce. Kouzelníka, který se vyhříval na odpoledním slunci, to rozesmutnilo. Tělo ptáka pohřbil a čekal, zda si majitel šípu přijde pro svou kořist. Zanedlouho se tak také stalo. „Jak se jmenuješ a proč střílíš mé ptačí přátele?“ ptal se kouzelník šlechtice. Toho otázka urazila, nebyl zvyklý, aby se jej na jméno opovážil dotázat obyčejný člověk. Místo odpovědi se také zeptal: „A jak se jmenuje ten, co se mě tak drze ptá?“ To kouzelníka rozzlobilo: „Tak tedy poslouchej, ty sám teď budeš ptákem, aby tě mohl nějaký bezhlavý lovec zastřelit, tak jako jsi to udělal ty.“ Než se šlechtic zmohl na slovo, dotkl se jej kouzelník svou čarovnou hůlkou a už se velký pták vznášel k nebi. Na vrcholu po něm zůstala jen nepotřebná kuš. 60 O pokladu na Milštejně Hrad Milštejn a jeho okolí je opředen pověstmi o pokladech. Z roku 1596 se dokonce dochovala zpráva Itala Benedicta Chirocensa, ve které dává návod, jak poklad najít. Vlachové, jak se jim tehdy říkalo, jezdili do Čech hledat drahé kamení a rudné žíly. V hledání měli zkušenosti a díky tomu se jim dařilo získat opravdové bohatství. Aby k objeveným místům našli cestu, používali tajné značky, které ryli nejčastěji do skal. Ve zmíněném návodu se píše, že na Milštejn vede cesta z Žitavy, pod hradem Oybínem a dále do Čech. Milštejn popisuje jako „zámek s věží“. „Jdi tam, pod zámkem je studna, do které jsme já a moji předkové mnohé drahé kameny naházeli. U studny je rybníček, ve kterém je velký poklad zlata a peněz, uložený ve zlaté pánvi posázené drahými kameny. Když budeš stát na hrázi rybníčka, dívej se směrem k hradu. Ve skále spatříš znamení křížku a trojúhelníka. Když jej najdeš, udeř do něj kladivem a vlez do skály. Najdeš zde slepé okno a v něm leží německy psaná kniha a tvář, v níž můžeš vidět všechny skryté a tajné poklady a také zbraně mých předků do kusu stříbra vyryté. Tu knihu čti a podle potřeby se podívej do tváře – tak najdeš všechny věci, jak bys poklad našel a mohl jej vyzvednout. Kdybys nemohl okno a knihu najít, napíšu 61 ti ještě dvě místa, kde také hodně zlata, šatstva a jiných cenných věcí leží. Vejdi velkou branou do hradu a pokračuj vedle hradby po pravé ruce kam až můžeš. Tam najdeš sklep. Jdi ven skrz šíji a v zemi najdeš tvrdou dobře udělanou zeď. Tvrdá je ale jen na straně u skály. Když se skrze ni dostaneš, ocitneš se ve sklepě ve skále, který pokračuje směrem k hornímu nádvoří. Pracuj tam, najdeš tu svěcenou kropenku plnou starých tolarů, mezi nimi i čtverhranných, také zlatých, věci ze stříbra, ko líky, které loupežníci v panských dvorech sebrali a sem zanesli. Jinou možností je jít nahoru na hrad, až najdeš u Janovy věže nad Lipskou silnicí veliké dveře, které byly mnou a mým dědem zadělány a zasypány. Ty otevři a dávej pozor, aby zdivo, které bylo dlouho bez střechy, na tebe nespadlo. Najdeš sklep, nad ním světnici, ve kterých je zbroj zlatem a stříbrem vykládaná a spousta dalších drahocenných věcí. Ale nebudeš se tam cítit dobře, poněvadž tě duch nenechá na pokoji. Důvěřuj v Boha, modli se. Když Bůh nedopustí, nic se ti nestane. Za třetí a za poslední je uprostřed hradu velký kámen, nádržka s vodou, před níž stávalo 62 koryto. To koryto je po levé straně, nikoliv hluboko, zakopáno. Je plné zlata a peněz, z nichž jsem si často brával. V té nádržce, na straně k Oybínu, je po pravé straně nemalý poklad. Ten nebo jiný si můžeš podle své chutí vzít a z něj žít.“ Tak praví více než čtyři století starý záznam. Kdyby to bylo tak jednoduché, to by se čtenáři měli. Pokud poklady na Milštejně opravdu byly, jsou již jistě dávno v jiných rukách. Nejpravděpodobnější ale bude, že starý Vlach hodně přeháněl. A že největším pokladem na Milštejně byl materiál, ze kterého se vyráběly mlýnské kameny. Ty se odtud vozily do světa a hradu daly nejspíše také jméno. Ale na tento poklad se musely ruce kameníků hodně nadřít. Údolí Samoty Mezi Cvikovem a Radvancem vede cesta malebným údolím, kterému se říká Údolí samoty. Dnes jím vede turistická značka. Ale i tak se tady člověk cítí osamoceně. Je zde ticho, které jen občas naruší křik dravce nebo praskání větviček pod běžícím zvířetem. Údolí je lemováno pískovcovými skalami. Z jedné vyvěrá studánka s průzračnou a chutnou vodou. V panském domě ve Svoru bydlela krásná paní Schöf lingerová, jejíž 63 zálibou byl lov. Skoro každý den vyrážela na koni s bičíkem a puškou. Zajela do lesů poblíž údolí, chvíli vyčkávala, a většinou se brzy vracela s ulovenou kořistí. Tak byla paní Schöf lingerová spokojená, ale byla by víc, kdyby věděla, že údolí patří jen jí. Manžel jí velice miloval a snažil se plnit každé její přání. A tak spočítal peníze a vyrazil do Cvikova, aby vyjednával se sedláky o koupi tohoto dílu lesa. Pan Schöf linger byl celkem oblíbený. Byl to totiž dobrák. Sedlákům slíbil za pozemky a lesy u Svoru velké peníze, jen aby údolí získal. Jeden z nich si vzal slovo: „Pane, ponech si své peníze. Údolí ti rádi propůjčíme. Platit nám budeš dřevem, kterého zdarma dostaneme tolik, kolik na zimu potřebujeme.“ Pan Schöf linger s takovým obchodem souhlasil a hned spěchal domů, aby výsledek jednání sdělil své milované manželce. Ta celá šťastná tento dar od chotě přijala. Údolí od té doby nese i své druhé jméno. 64 O havraních kamenech Kopec Klíč u Svoru je jedním z nejhezčích kopců Lužických hor. Jeho svahy pokrývají rozmanité lesy, cestou na vrchol se kličkuje po úzké stezce, až se dojde na holou skálu, ze které je rozhled daleko do kraje. Není se co divit, že podle pověsti zde prý stávala tvrz. Dnes po ní ale na Klíči nejsou ani stopy, stejně jako po hospůdce, která tu bývala. V těch dobách na Klíči žil rytíř Krako. I když jaký to byl rytíř: majetek, který měl, získal loupežemi a krádežemi. A protože s jídlem roste chuť, trou l si i na dceru pána sousedního panství. Krakovi špiclové ji sledovali a když nastala vhodná chvíle, tak ji přepadli, svázali a odvezli na tvrz na Klíči. Dívka ale byla obratná a odvážná a při první příležitosti se jí podařilo z tvrze utéct. Když se to Krako dozvěděl, zuřil. Rozeslal své lidi na všechny strany, aby dívku hledali a přivedli zpět na Klíč. Sedm svých nejvěrnějších vy- 65 zval ke společnému hledání dívky v místech, kde předpokládal, že se skrývá. Ta se nacházela v místech, kde se dnes rozkládá ves Radvanec. Krajinu zde tvoří lesy, v nich pískovcové skály a skalky, a jednu takovou smáčí vody rybníka. Když se družina přiblížila k rybníku, spatřil Krako dívku, jak leze nahoru po příkré skále. Na skálu se za ní vydal sám, zatímco jeho věrní čekali dole. Byl velmi obratný, a tak ji rychle doháněl. Když vylezla na úplný vrcholek skály, měla rytíře doslova v patách. Moc možností jí nezbývalo: poklekla, krátce se pomodlila, a pak skočila ze skály dolů. Rovnou do rybníka. Když rytíř Krako viděl, jak mu dívka na poslední chvíli unikla, měl za to, že ji čeká jistá smrt. Tehdy zařval odpornou nadávku, čímž se zprotivil Bohu. Jeho zpupnost, na rozdíl od dívčiny pokory, urychlila příchod trestu, který už byl pro něj přichystán. Oblohu zatáhl černý mrak, z něj sjel blesk a bylo po rytíři. V ten okamžik se jeho družiníci proměnili ve skály, které nedaleko Radvance z lesa vykukují dosud. Dívku naopak stihla odměna v podobě klidného a šťastného života. Z jezera se dostala bez potíží a svobodná se mohla vrátit domů ke svému šťastnému otci. O Kryštofovi, Aničce a hodných permonících Dnes už skoro nikdo neví, jak vypadají permoníčci. Mají vzrůst malého děcka, ale velkou hlavu. Obličej samá vráska, šedivý fous. Protože tito skřítci žili většinou v podzemí a obvykle pomáhali obyčejným horníkům, mívali i podobně prosté oblečení. Důležitým znakem byla kapuce. Vyskytovali se hlavně tam, kde se v podzemí těžily různé rudy nebo v nalezištích drahých kamenů. Proto o ně nebyl nouze ani v Lužických horách. Většinou byli přátelští, jak dokládají pověsti. Spravedlivým lidem v nouzi pomohli, ty druhé dokázali ztrestat, když vzali spravedlnost do svých rukou. A bylo jedno, zda šlo o boháče, šlechtice nebo úředníka. 66 67 V těch dobách žili v malé chaloupce u Varnsdorfu mladí manželé Anička s Kryštofem. Anička se starala o pozemek a po večerech předla na kolovratu přízi. Kryštof pracoval v panském lese. Žili skromně, ale byli spokojení. Bylo by to ještě lepší, kdyby neměli starosti se svým zadlužením. Aby se zmohli na malý kousek svého pozemku a chaloupku, museli si půjčit. Chudákům nikdo jiný peníze dát nechtěl, než lichvář. Ten ale vybíral vysoké úroky a z pomoci druhým si udělal výnosný obchod. Anička s Kryštofem pracovali od rána do večera, přesto vydělané peníze stačily akorát na splácení úroku a dluh se zmenšoval jen hodně pomalu. Anička se navíc lichváře bála, protože cítila, že jí sleduje. Zvláště když je sama doma. Což o to, Anička byla krásná dívka, za kterou se chlapci rádi otočili. Lichvář si ale myslel, že dívku získá skrze peníze, které mladým půjčil. Jednou, když Kryštof brzy ráno vyrazil do lesa dobývat pařezy, si Anička vytáhla kolovrat na zápraží. Najednou se u plotu objevil tučný lichvář a Aničku oslovil s nestydatým návrhem: „Aničko, chci vám pomoci, abyste se měli lépe. Splácení dluhu bychom mohli urychlit. Moc se mi líbíš, a kdybys mi věnovala svou lásku, kus dluhu bych vám odpustil“. Aničky se taková slova dotkla a s nelíčeným rozčilením souseda vyhodila od domu. Lichvář sice odešel, ale už cestou domů nadával, divoce rozkládal rukama, ale hlavně si v hlavě sumíroval, jak se pomstí. Anna dobře věděla, že nemají vyhráno. Jedno odmítnutí dotěrného souseda nic neznamenalo a ještě vystupňovalo jeho neústupnost ve vymáhání peněz. Když si jednou zase zoufala, ucítila, jak ji někdo tahá 68 za okraj sukně. Sklonila hlavu a uviděla usměvavého permoníka. „Nezoufej a vydrž, Aničko. Jednala jsi správně a my ti pomůžeme“, povídal permoník, a jak se rychle objevil, tak rychle zmizel v lese. Anička si zprvu myslela, že se jí ta příhoda jen zdála. Večer šla ale pro vodu ke studánce. Jak se džbán plnil, uslyšela cinknutí. Pak druhé, třetí a další čím dál častěji. Džbán navíc těžkl rychleji, než kdyby do něj tekla jen voda. Když se doma chtěli s Kryštofem napít, zůstali v překvapení stát jako sochy. Ve džbánu byla spousta stříbrných. Kryštof ještě ten večer zaplatil lichváři všechny dluhy včetně úroků. Ten sice dostal své peníze i s pěkným příplatkem, ale jeho hněv to ještě vystupňovalo. Anička s Kryštofem od té doby žili spokojeně. Krátce na to se jim narodila zdravá dcerka. Permoníci je občas navštívili a radovali se, že se jim daří. Tak to trvalo až do Vánoc. Mladí spolu nastrojili stromek, přichystali večeři a ani si nevšimli, že jim po zahradě chodí cizí člověk. To už krutý lichvář nemohl ovládnout svůj vztek a chaloupku mladé rodině zapálil. „A poklady budou moje“, řval celý šílený. Na zasněžené louce záhy uviděl malé postavičky. Na nosítkách nesli Aničku i Kryštofa s dcerkou, jiní potřebné náčiní z domácnosti i to, co jim mladým ještě zbylo z pokladu. Lichvář se rozběhl za tímto podivným průvodem, až doběhl ke skále, ve které zel otvor, připomínající bránu. Neváhal, permoníky nadběhl a do skály vlezl první. V tom se ale kamenná brána zavřela. Zlého a lakotného lichváře od té doby nikdo neviděl. Ulevilo se nejen mladým manželům, ale i spoustě jiných obyvatel Varnsdorfu, kteří si ve velké nouzi půjčili peníze a pak dlouhá léta žili ve velké bídě. 69 Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatky V Jiřetíně pod Jedlovou bydlíval bohatý kupec Bláha. Byl to pěkný vykuk a šizuňk, při svých obchodech nedbal na kupeckou poctivost a kde mohl, šidil. Vlastnil na náměstí malý kupecký krámek, ale víc než tam ho člověk zastihl v hospodě. Moc rád totiž jedl a pil, však to taky na něm bylo pěkně znát. Byl pomalu širší než delší, pupek už měl tak velký, že nedopnul jediné kalhoty v pase, a musel nosit dvoje kšandy, aby mu kalhoty nespadly. Přes týden objížděl na svém povoze vesnice a skupoval od sedláků zeleninu, vajíčka, sýry, drůbež, selátka, peří či kůže. Ty pak každou sobotu prodával na trhu ve Varnsdorfu. Při obchodování s ním ale byla potíž. Hleděl jen, jak nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat. Nejednou se stalo, že sedlákům málo za zboží zaplatil. Vždy pro to měl nějakou výmluvu, například že byl žloutek vajíček moc žlutý, nebo kuřata moc opeřená. Na trhu pak ale draho prodával, když tvrdil, že vajíčka s tmavě žlutým žloutkem dvojnásobně zasytí, a opeřená kuřata hodně ponesou. A tak to bylo se vším. Peněz měl z nekalých obchodů jak želez, ale pořád mu to bylo málo. Vždy v sobotu večer, když se z trhu vracel, projížděl kolem větrného mlýna. Lidé povídali, že v něm v noci straší čerti. A po západu slunce se mu zdaleka vyhýbali. To proto, že čas od času se nad ním objevila znenadání červená záře. Proto se taky mezi lidmi tomu místu říkalo Světlík. Kupec Bláha ale poví70 dačkám nevěřil a vždy se tam na zpáteční cestě domů zastavil, sedl si pod mohutné lopatky mlýna a přepočítával si tržbu. Ve větrném mlýně opravdu přebývali čerti. Nebyli to však žádní zlomyslní čerti, co by lidi strašili a jim škodili. Dávali na mlýn pozor, aby lidem dobře sloužil. Promazávali jeho soukolí pekelným olejem, aby se mohutné lopatky ve větru rychle otáčely, a když jim zbyl po práci čas, sedávali na nich a vozili se dokola, jako na kolotoči. Čerti samozřejmě každou sobotu sledovali Bláhovo počínání. Jak si dukáty plní svůj měšec. A protože čerti dokáží rozeznat, jaký peníz je nepoctivě vydělaný, hned věděli, co je kupec zač. Pro čertí oči totiž pe71 níze, které prošly nepoctivou rukou, svítí rudě. Stejně jako oheň pod pekelným kotlem, který se pro daného nepoctivého člověka v pekle rozdmýchává. A že měl takových dukátů kupec Bláha víc než dost, byla ta červená záře čas od času patrná už i pro lidské oko. To ovšem lidé z okolí nevěděli a připisovali rudé paprsky čertovskému strašení. Jednoho léta přišla na lidi v kraji bída. Sedláci úporně pracovali, aby si na živobytí vydělali, ale kupec Bláha je svým obchodováním dál a dál obíral. Už ani čerti z větrného mlýna nedokázali to příkoří snášet a přemýšleli, jak břichatému kupci udělit lekci. Když se takhle jednou vracel s kapsami naditými dukáty a jako vždy se u mlýna zastavil, aby si tržbu přepočítal, nastražili na něj čerti léčku. Na zídku dali pěknou svítivou minci. Kupec právě dosedal na nedaleký kámen a tu ji zahlédl. Rozhlédl se, zda není v okolí ještě někdo. Když však nikoho neviděl, nelenil, pro dukát se ohnul a už už ho strkal do kapsy. Tu však čerti znenadání roztočili lopatky větrného mlýna a za jednu z nich zavlékli jeho kšandy od kalhot. Kupec se vznesl do výše a z jeho kapes se začaly sypat peníze. Křičel, jako když ho na nože berou, nejen proto, že se mu jmění rozsypávalo na louce pod mlýnem, ale také se bál výšek a už vůbec se mu nelíbilo, jak se s ním mlýnská ramena otáčejí. Jeho křik přivolal všechny lidi z vesnice. Když se před větrným mlýnem shromáždili, kupec prosil a sliboval jim, že s nimi už bude vždycky obchodovat poctivě, jen ať mlýn zastaví a jeho sundají. Aby sedláci Bláhu ale řádně vytrestali, nechali ho otáčet se na lopatkách tak dlouho, dokud se z jeho kapes nepoctivé dukáty sypaly. Ty si zatím po louce sesbírali a mezi sebe rozdělili. Když už byly všechny kapsy u kupcových kalhot prázdné, zastavili silní sedláci točící se mlýnské lopatky a kupce ze zajetí jeho vlastních kšand vyvlékli. Čerti to vše zpovzdálí jen tiše pozorovali a těšili se z toho, jakou lekci kupci nachystali. Když se posléze vracíval Bláha z trhů, vždy se mlýnu zdaleka vyhýbal. Ale i na dálku viděli, že v jeho kapsách cinkají jen dukáty žluté, rudou barvu už nikdy nezahlédli. A nad větrným mlýnem už se od té doby červená záře nikdy nevznášela, přesto mu jméno Světlík už navždy zůstalo. 72 O tanci mečů Neobvyklá svatba se kdysi odehrála na hradě Tolštejně. Tehdy se na něm střídali loupeživí rytíři. Chuť jim rostla s každým dalším úlovkem. Plundrovali krajinu, nedávali spát obchodníkům a formanům. Ve svých činech dokázali být neskutečně drzí. Však také městům v Lužici časem došla trpělivost a v boji proti rytířům spojila své síly. Jejich hrady pak často skončily v troskách, aby je již nikdo nemohl obsadit, a zůstaly tak dodnes. V těch pohnutých dobách na Tolštejně přebýval obávaný loupeživý rytíř Kurt z Tolštejna. Měl dceru na vdávání a ženicha jí našel v člověku se stejnou živností – byl jím rytíř z Rathen. Kurt se chtěl svou neomaleností pobavit na cizí účet a na svatbu pozval také žitavské radní. Ti 73 slíbili, že přijdou a se svou družinou slavnost zpestří „tancem mečů“. Na hradě již bylo veselí v plném proudu, když se z údolí blížil průvod vesele oblečených hostů. Hudebníci, tanečníci, všichni s meči nebo jinými zbraněmi, také náležitě vyzdobenými pentlemi. Za branami hradu nejprve vše probíhalo, jak si loupeživý rytíř představoval. Noví hosté utvořili před svatebčany kruh a předvedli nacvičený „tanec mečů“. Když ale skončili, vystoupil před všechny jejich mistr, a zvolal: „Jak se vám líbil náš tanec? Dosud vám tančili žitavští měšťané, nechtěli byste nyní své umění ukázat i vy?“ To bylo znamení k útoku. Svatebčané na něco takového nebyli připraveni. Navíc již byli z hostiny jaksepatří unavení a ovínění. Měšťany ještě podpořilo vojsko Lužičanů, kteří byli ukryti v podhradí a měli také velkou chuť se vypořádat s rytířem, který jim dlouho škodil. Rytíř a jeho družiníci byli zajati. Tolštejn byl vypálen. Sám Kurt a další největší škůdci byli popraveni. Jeho dcera s manželem se prý z vězení dostali, ale museli zaplatit tučné výkupné. O mrtvém děcku na Tolštejně Hrad Tolštejn stojí od 14. století na dvou skaliskách nedaleko Jiřetína pod Jedlovou. V jeho pohnuté historii byl několikrát obléhán a následně pobořen. Jeho majitelé ale až do doby renesanční hrad vždy opravovali a opevnění ještě vylepšovali, aby se stal nedobytným. S jednou z těchto oprav je spojena tragická pověst o nešťastné souhře okolností a třech zmařených lidských životech. Šlechtic, který tehdy Tolštejn vlastnil, se rozhodl, že se pustí do oprav. Ke slavnostnímu položení základního kamene si pozval mnoho hostů. Obřad proběhl, začalo se jíst a pít, zpívat a hrát. Když se začalo smrákat, začali se vracet domů sedláci, kteří trávili celý den na poli. Jeden z nich se těšil na svého malého syna, který zůstal doma s matkou. Když dorazil ke statku, vítala ho uplakaná žena, že prý se syn ztratil. Hrál si zprvu na zahradě, pak jej ještě viděli na kraji pole. Nastával ve74 čer a po dítěti jakoby se zem slehla. Marně jej lidé hledali. V zoufalství si začali vybavovat staré povídačky o tom, že prý nová budova déle vydrží, když se na začátku stavby do ní zazdí něco živého. Sedlák se zprvu zdráhal něčemu takovému uvěřit. Ztráta syna mu ale zatemnila mysl a tak i on uvěřil, že šlechtic z Tolštejna se stal vrahem. Ve svém nitru přísahal rytíři tu nejkrutější pomstu. Dlouho se mu nedařilo plán uskutečnit, i když rytířovy kroky tajně sledoval. Až jednoho večera, kdy rytíř vyrazil sám na svém koni do údolí, se odhodlal k činu. Sedlák jej srazil z koně, ubil a ve vzteku zohavil k nepoznání. Pak se vrátil domů. Když šlechticovo tělo lidé druhý den našli, nikdo netušil, kdo je vrahem. Čas plynul a nastaly žně. Sedlák spolu se svým čeledínem vyrazili kosit žitné pole. Jak se dostali do hloubky lánu, nalezli malé mrtvé tělíčko. Sedlák v něm poznal svého syna. Dítě se asi vydalo z domu, ve vysokém obilí se ztratilo a už nedokázalo najít cestu zpátky. Zhrozil se sedlák, co se stalo, jakou nespravedlivou pomstu vykonal. Svědomí mu nedovolilo žít s takovým činem uvnitř a tak se sám udal. Za svůj zločin byl potrestán, jak to tehdy bývalo, popravou. A tak vyhasl třetí život. 75 O bílé paní na Tolštejně V Lužických horách není mnoho míst, kde byste se mohli setkat s bílou paní. Jedna ale bývá k vidění na Tolštejně. Zjevuje se tam paní Svanhilda, která obětovala svůj život, aby zachránila svého milého. Mladá panna Svanhilda byla zamilovaná do chudého zemana. Jako to ale často bývalo, o mladých rozhodovali rodiče. A tak i Svanhilda byla provdána za jiného, než by si přála. Jejím manželem se stal tolštejnský rytíř, který byl bohatý. Navíc i ona do manželství přivedla slušné věno. Krátce po svatbě se ale ukázalo, že peníze byly pro rytíře na Svanhildě to nejdůležitější a jí samotné si přestal všímat. Svanhilda se tedy vrátila ke svému milému. Když se to její manžel dozvěděl, nemohl takovou potupu snést a tak si usmyslel, že Svanhildě nechá přinést hlavu 76 jejího milého zemana. Rytíř ale pomstu nedokonal. Svanhilda si s ním připila otráveným vínem. Zemřeli oba, ale život svého milého tím mladá žena zachránila. Od té doby Svanhilda občas prochází po tolštejnských hradbách, jindy se nočním tulákům zjeví v některém z oken a pokyne jim. Tak byla potrestána za zabití svého manžela. Podle pověsti může být vysvobozena mladým mužem, který nikdy nezhřešil. Jestli se tak už stalo, není jisté. Pravda je, že bílou paní na Tolštejně už dlouho nikdo neviděl. Její manžel v podobě strašlivého černého psa hlídá své poklady a každý, kdo by je chtěl získat, se vystavuje smrtelnému nebezpečí. A podle pověstí je těchto pokladů na hradě a v blízkém okolí uschováno hned několik. Velká láska se šťastným koncem Tato pověst se odehrává v dalekém 15. století, kdy Tolštejn vlastnili Berkové z Dubé. Starý Beneš Berka si tehdy přivedl na hrad mladou a půvabnou Ludmilu z Vartenberka. Na hradě chtěl v klidu strávit zbytek života. Osud mu to ale nedopřál. Ludmila onemocněla neznámou nemocí, která jí velice rychle ubírala sil. Starý pán zval na hrad spoustu lékařů, ale žádný nemohl přijít na to, co by jí pomohlo. Chodil zoufale po hradě, když slyšel, že se k jeho milované blíží dáma s kosou. Na hradě panoval velký smutek, když tu se náhle objevil lékař s přáním, aby ho dovedli k nemocné. Zoufalý Beneš váhal. Ale brzy zjistil, že 77 udělal dobře, když mladíka vyslyšel. Sledoval, jak lékař úspěšně bojoval s Ludmilinou nemocí, jak manželka pookřívá, mysl se jí rozjasňuje. Netrvalo dlouho a mladá paní vstala z lůžka. Dobrá zpráva se rychle roznesla do každého kouta panství hradního pána. Radost nebrala konce, jedna oslava skončila a druhá už začínala a bohatí lidé se předbíhali, kdo udělá slavnější hostinu. Radovali se snad všichni, kromě jednoho: mladého lékaře Wunibalda. Byl čím dál tišší, ustaranější, až se nakonec hradní pán začal bát o jeho zdraví. Beneš by býval Wunibaldovi rád záchranu manželky oplatil, ale co by zmohl starý muž, který medicínu nikdy nestudoval. Z blednoucí tváře, chabnoucích sil a zapadlých očí bylo jasné, že lékař se podzimu nedožije, pokud se mu nedostane pomoci. Když se začali stěhovaví ptáci houfovat k odletu, skutečně mladého muže přepadla vysoká horečka a zůstal už zcela ležet na lůžku. Ludmila z toho nebyla k utišení, ale rady si nikdo nevěděl. Když měl Wunibald za to, že se blíží jeho poslední den, projevil své přání ještě jednou vidět Ludmilu, aby se s ní mohl jen mezi čtyřma očima rozloučit. Ludmila k loži svého zachránce bez odkládání přišla, aby si vyslechla, co lékaři leželo na srdci: „To, co vám řeknu, jsem si chtěl nechat uvnitř. Teď ale, když mám zemřít, jsem se rozhodl, že vám, Ludmilo, vše vypovím. Má nemoc pramení z vroucí lásky, kterou jsem k vám pocítil. Doufám, že omluvíte mou troufalost, která je ale hnána upřímným citem. Musel jsem vám to říct a pohledět ještě jednou do vaší tváře. Snad se na mě nebudete hněvat.“ Ludmile to zprvu znělo jako blouznění z horečky, ale pochopila, že v tuto chvíli mluvil Wunibald s čistou myslí. Začaly jí po tváři stékat slzy, jemně uchopila mladíkovu ruku a vyznala mu svou lásku: „Wunibalde, já vás také miluji. Jestli nyní odejdete do jiného světa, doufám, že na tomto nezůstanu dlouho sama a přijdu brzy za vámi.“ Pak se stále plačící Ludmila vzdálila. 78 Mladík zprvu myslel, že se už odebral mezi anděly. Vše se ale změnilo. Ludmilina slova zapůsobila jako lék. Wunibaldovi se ulevilo, tíže z jeho nitra najednou opadla. Jeho srdce začalo znovu bít a po několika týdnech byl it jako nikdy předtím. Za to Ludmilu oboustranné vyznání lásky zbavilo sil. Když to Wunibald zjistil, rozhodl se konat. Vymyslel si proto pádný důvod k odjezdu, rozloučil se s hradním pánem i jeho manželkou a rychle odjel do velkého města, aby tu mezi prací zapomněl. Slíbil si, že na Tolštejn se už nepodívá, aby nepodlehl hříšným myšlenkám. Jenže za pár měsíců bylo vše jinak. Zatímco běžně člověk zapomíná, Wunibaldova láska stále neochabovala. Stále se trápil. Jednoho dne, kdy tak seděl ve svém příbytku, a opět si jitřil vzpomínky na Ludmilu, se objevil posel. V dopise, jehož rukopis mladík poznal sotva jej spatřil, mladá šlechtična psala o smrtelné nemoci, do které upadl její manžel. Ve Wunibaldově srdci se začal odehrávat velký souboj. Rychle ale nechal osedlat koně a jakoby měl křídla, nechal se unášet k Tolštejnu, jehož zdi mu byly díky Ludmile milované. Ani zběsilá jízda bez odpočinku ale nebyla nic platná. Když lékař uviděl poprvé skálu a na ní se tyčící zdi hradu, vlálo už z hradeb černé sukno. Za pár dní vyprovodil s mladou vdovou Beneše Berku do hrobky předků. Zdálo by se, že společnému životu dvou mladých zamilovaných lidí nic nestojí v cestě. Přesně, jak to bývá v pohádkách. Život ale často není pohádkou. Týdny se spolu Ludmila a Wunibald procházeli po loukách pod Tolštejnem. Pokorný milující mladík a radostí zářící mladá šlechtična. Jednoho takového večera začala Ludmila svou řeč: „Vím, že ti 79 pokora nedovoluje požádat mě o ruku. Udělám tak tedy já. Věz ale, že i když tě velmi miluji, náš sňatek budeme muset provést tajně. Můj rod je velmi starý a náležitě hrdý a nikdy by nám jej nedopřál.“ Wunibald byl v tu chvíli šťastný, i když jej bolelo, že pro rod své ženy není dost dobrým. Ludmila měla v ženském klášteře v Marienthalu, který tehdy ležel v českém království, známého kněze. Začaly tedy tajné přípravy na tajnou svatbu. O jejich lásce opravdu nikdo netušil. Lidé ale věděli, že Ludmila hodně dá na Wunibaldovo slovo. Toho jednoho dne využil správce hradu, který byl nešťastně zamilovaný do Elišky, nejmladší komorné vdovy Ludmily. Již několikrát žádal o její ruku, ale paní Ludmila ke sňatku dosud z neznámých důvodů nesvolila. Správce to chtěl nyní zkusit oklikou a poprosil o přímluvu Wunibalda. Ten, opojený láskou, si řekl, že když oni dva poznali stesk po druhém, nebude nyní Ludmila svatbě bránit a tak správci slíbil, že se jeho přání vyplní. Jednoho krásného rána se mladý pár vydal pod záminkou pouti do Marienthalu. Zde se stali manželi. Při zpáteční cestě si blažený Wunibald vzpomněl na svůj slib a řekl: „Když jsme takto šťastní, udělejme radost i druhým. Myslím, že nemáš vážného důvodu bránit ve sňatku hradního správce a komorné Elišky, dej jim proto svolení.“ Chladná odpověď ale ženicha zaskočila: „Učinila jsem vás svým manželem, ale nikoliv pánem mého rozhodování a jednání. Nikdy nezapomínejte, odkud jsem vás vyzvedla a už nikdy mě nepoučujte.“ To byla pro Wunibalda rána. Citlivého mladíka taková slova ranila. Pochopil, že vlk a ovečka těžko budou 80 rovnocennými partnery. A že propast, která takto vznikla, se bude těžko překonávat. Než dojeli do hradu, Ludmila si neodpustila ještě další hořká slova. A Wunibald se pevně rozhodl: než skončila noc, odjel tajně z hradu, daleko, odpykat to, že si myslel, že získá celé srdce šlechtičny. Po pár hodinách cesty dorazil ke kapličce, kde se zastavil. Pod svatým obrázkem se kál ze své pýchy. Když se zvedl k odchodu, uviděl na zemi malý uzlík. Rozvázal jej a našel v něm holičské náčiní. Bral to jako znamení, že se má vrátit k řemeslu. Pod obrazem Ježíše si slíbil, že se již k manželce nevrátí, ledaže by jí měl zachránit život. Nad to si zavázal jazyk a dále putoval jako němý. Své trápení přičítal tomu, že mnoho mluvil. Wunibald pokračoval ve své pouti, když pod křížem spatřil starého žebráka s dlouhým plnovousem. Vzpomněl si, co má v uzlíčku, a žebrákovi nabídl, že mu vousy upraví. Sotva tak učinil, změnil se starý žebrák v pohledného mládence a pravil: „Máš opravdu dobré srdce. Proto ti propůjčím dar, díky kterému se každý starý muž, kterého oholíš, promění v mládence.“ Wunibald se na další cestě ocitl v královském Krakowě. Zrovna ve chvíli, kdy zde byl velký smutek, protože kníže, který dlouho a dobře panoval, umíral. Lékař proto rychle posunky požádal o slyšení u knížete. Uběhla krátká doba a z knížecího pokoje vyšel mladý muž, ve kterém dvořané poznali knížete v jeho mladém věku. 81 Radost a oslavy celého lidu neznaly mezí. Wunibald se těšil velké úctě, jakoby byl váženým šlechticem. Kníže se chtěl svému zachránci poděkovat a dal proto rozhlásit, že kdo jej přivede k řeči, dostane velký majetek a šlechtický titul. Aby jej ochránil před šarlatány, přikázal každého neúspěšného léčitele zkrátit o hlavu. Brzy na to se přihlásil lékař, údajně přicházející z Řecka. To Wunibalda zarmoutilo. Byl si vědom, že buďto přijde o hlavu lékař, nebo promluví, ale tím se zbaví daru léčit a navíc upadne v hřích, protože nedodrží slovo, které dal. Řecký lékař se snažil, ale Wunibalda pochopitelně mluvit nepřinutil. Po několika dnech věděl, že je zle, a tak Wunibalda okradl o nějaké šperky a tajné zmizel. Získal dobrý náskok, takže najít se jej nepodařilo. Ubíhající dny byly pro mladíka těžké. Stále nemohl na svou ženu zapomenout. V noci přicházely živé sny, ve kterých vídal vše hezké, co spolu prožili. Co by dal za nápoj zapomnění, o kterém slýchal. A mělo být ještě hůř. Ve dveřích jeho pokoje se objevil další lékař, snažící se jej vyléčit z němoty. Sotva se ale dveře zavřely, strhl si falešné vousy a kapuci a před Wunibaldem stála… Ludmila. Po odchodu manžela z Tolštejna měla za to, že je podruhé vdovou. Uvědomila si, jak zlá na něj byla a bála se, že si pro samé trápení vzal někde život. Její křehké zdraví bylo neustálými nářky hrubě narušeno. Jen její nejbližší ji přesvědčili, aby vyhledala pomoc. Tehdy se náhodou v Praze objevil lékař, který si dokázal poradit i v případech, kdy ostatní byli neúspěšní. Byl hned povolán na Tolštejn, ale tady ani on nic nezmohl. Když jednoho večera opět seděl u jejího lůžka, všimla si Ludmila prstenu na jeho ruce. Ano, vždyť to byl její prsten, který dala Wunibaldovi v den svatby. Hodně musela cizince přemlouvat, hodně musela zaplatit, aby jí řecký lékař prozradil, že prsten vlastně ukradl. Vypověděl jí ale vše: kde k prstenu přišel, i jaká to byla dlouhá historie, než se prsten dostal zpět na Tolštejn. To byl lék na její nemoc! 82 Uběhlo pár dní a Ludmila byla zase zcela zdravá. Hrad předala věrnému správci a vydala se na dlouhou cestu do Krakowa. Když se ujistila, že je se svým mužem sama, poklekla před ním a se slzami v očích pravila: „Osud mi přál a ukázal mi zase cestu k tobě. Když tě z němoty nevyléčím, zemřu. To mi ale nemohlo zabránit, abych k tobě přišla. Život bez tebe nemá žádnou cenu. Přijmu tedy trest, pokud se na mě hněváš, protože tvůj hněv bude spravedlivý.“ Wunibald svou milovanou ženu zvedl, obejmul a políbil a beze slova se odebral do vedlejší místnosti, kde si naříkal nad svým strašným slibem. Ludmila se šla přiznat knížeti, že se jí nepodařilo Wunibalda 83 vyléčit. Ten hned nechal chystat popravu tak, jak nechal vyhlásit. Když čekala na popravu, sepsala ještě poslední dopis svému milému: „Kdysi jsi mi vrátil život, teď mi jej zase bereš. Alespoň se už nebudu trápit životem bez Tebe. Jestli jednou pomine Tvůj hněv, snad se radostně setkáme na onom světě. Tvoje milující Ludmila.“ Celý Krakow se přišel podívat na popravu. Když již kat zvedal svůj meč, dav lidí se rozestoupil před blížícím se Wunibaldem. „Zastavte, jsem uzdraven,“ vykřikl. Jeho slib němoty byl zrušen tím, že své ženě zachránil život. Když manželé předstoupili před knížete, pověděli mu celou pozoruhodnou historii. Na Tolštejn se vraceli zahrnuti mnoha dary. A i když Ludmilini příbuzní Wunibaldem nadále pohrdali, mladý pár žil na hradě ještě hodně dlouho šťasten. Otrávené víno Ve středověku sloužily mnohé hrady nejen jako bezpečný úkryt pro pány, ale bohužel také jako sídlo loupeživých rytířů. Svého času byl takovým hnízdem i hrad Tolštejn. Přebýval v něm rytíř, který přepadal kupce, kteří tudy projížděli se zbožím. To se rychle rozkřiklo a formané se už dopředu báli, když měli pod hradem projet. Když rytíř se svými kumpány nenabral dost z vozů, vzal si rukojmí a za jejich propuštění žádal tučné výkupné. Když narazil na chudáka, nerozpakoval se jej zabít. S loupením tolštejnského pána rostl vztek šlechticů z okolí, protože se jim přestal dařit obchod. Proto se mezi sebou radili, jak zjednat pořádek. Na hrad nejprve poslali vyjednavače, kteří rytíře vyzvali k ukonče84 ní loupení a řádnému vedení panství. Vzkázali, že když neuposlechne, hrad dobijí a rytíře ztrestají mečem. Rytíř se ale spolehl na pevné hradby Tolštejna a vyjednavače nechal vyhnat. Jeden z nich zpod hradeb ještě volal: „Na pevnost hradu moc nespoléhejte. Už byly dobity a vypáleny pevnější stavby, než je ta vaše a bojovníci pak popíjeli víno na jejich troskách.“ „Hrad možná dobijete, ale vína se tady napijete tak, že se brzy shledáte v pekle s čertem,“ zněla zpupná odpověď. Sotva vyjednavači opustili hrad, nechal rytíř naplnit hradní sklepení dobrým vínem. S loupením nepřestal, dokonce své úsilí ještě vystupňoval. Pod věží měl další rukojmí. Jedné noci spolu se svým věrným služebníkem do každého ze sudů vína nasypal jed. Páni z okolí už dále nečekali, dali dohromady menší armádu a vytáhli k Tolštejnu. Podařilo se jim hrad dobít a zapálit. Přitom se zřítila klenba sklepení a otrávené víno zůstalo uvězněné pod sutinami. Rytířem vymyšlená lest se zatím minula účinkem. Tolštejn ale dostal nového pána a ten rozhodl o jeho opravě. Když se zedníci dostali ke sklepení, zprvu se těšili na víno, které takovou dobu v klidu zrálo. Ten, který první vešel dovnitř, se však ze sklepa vrátil 85 celý omámený, jak víno uvolňovalo jedovaté plyny. Ostatní dělníci si mysleli, že jejich kamarád už víno ochutnal a je opilý. Naštěstí si ale jeden z nich vzpomněl na pověst, která se o otráveném víně vyprávěla. Jedovaté víno nakonec použili při hašení vápna na stavbu. Právě díky tomu prý zdi hradu drží dodnes pohromadě, i když na ně po staletí neblaze působí vítr, voda, sníh a mráz. O sedmi bratrech Na Tolštejně vládl před staletími rytíř, který měl sedm synů. Vládl pevnou rukou a přísný byl i ke svým dětem. Nějaké radovánky na hradě nepřicházely v úvahu. Otec to považoval za mrhání penězi. Těch měl sice ukrytých dostatek, ale byl velmi lakomý. Jak rytíř stárnul, jeho vrtochy se ještě stupňovaly. Choval se 86 bezcitně a tím vůči sobě pěstoval nenávist. Nejen poddaných a sloužících, ale i vlastních synů. Ti se proto tajně dohodli, že otce zavraždí a zbaví se tak závislosti na něm. Nějakou dobu čekali na vhodnou příležitost. Netrvalo to dlouho a rytíř vyrazil na lov. Aby nevzbudili podezření, synové z hradu odjížděli postupně, s různými záminkami a odlišnými směry. Měli ale domluvené místo v temném lese, kde se sešli. Otce vyhledali a úkladně přepadli a zabili. Na nepřístupném místě, kam se lidé většinou neodvážili, zakopali jeho tělo. Nad hrobem přísahali mlčenlivost o tom, co provedli a jak z různých směrů přijeli, tak se zase na hrad vrátili. Synové ale od otce leccos podědili. Nejvíce krutosti bylo v nejmladším ze synů. Ten se také rozhodl, že ostatní bratry zradí a přísahy využije ve svůj prospěch. Vyčkal, až bratři odjeli, svolal si celou hradní posádku a vyložil jim, že starý rytíř se z lovu nevrátil, protože jej ostatní bratři zavraždili. Přidal k tomu, že i jemu usilovali o život. „Prosím vás tedy, pomstěme mého otce,“ vyzval na závěr posádku. Když se večer bratři vraceli, viděli zavřenou bránu. Tloukli na ní, ale odpovědí jim bylo jen pokřikování: „Táhněte pryč, otcovrazi!“ Marně se hájili. Po chvíli schytali i rány kamením, dokonce i šípy létaly vzduchem a tak se rychle od hradu vzdálili. Jednání jejich bratra je spojilo dohromady. Přeci nenechají své díly jen jemu! Jak se říká, kdo s čím zachází, tím také schází. Začali objíždět sousední pány a líčili jim, jak přišli o otce rukou jejich nejmladšího bratra. Sousedé sice starého rytíře také neměli zrovna v lásce, ale otcovražda? To je moc. Celkem snadno se zbylým bratřím podařilo přesvědčit pány, aby jim pomohli. Zanedlouho dali dohromady početnou družinu a vyrazili k Tolštejnu. 87 Posádka se statečně bránila. Důvěra v nejmladšího z bratrů ale postupně klesala. Poslední ranou pak bylo jeho zranění, které mu bránilo v dalším boji. Dobře vypozoroval, že se členové posádky tajně radí a tušil, že jej zradí. Rozhodl se tedy, že z hradu raději uprchne. Vplížil se do sklepa a nejprve nasypal jed do sudů s vínem. Pak založil na několika místech hradu požár a tajnou chodbou unikl z obklíčeného hradu. Zmatku, který na hradě vypukl, využili bratři s družinou k útoku. Brzy pronikli do hradu a začali hasit oheň. Vítězství se bratři rozhodli řádně oslavit. Nechali ze sklepa nosit džbány s výborným vínem a svůj úspěch začali zapíjet. Prchající rytíř spolu s jedním sluhou doběhl až k lesu. Tam už ale byla bolest od jeho zranění tak silná, že si musel lehnout. Svého služebníka požádal o vodu. Když se sluha vzdálil k potoku, rytíř si uvědomil, jak silně je slyšet řinčení zbraní. Měl za to, že jej pronásledují a brzy dopadnou. Volal proto o pomoc, aby se mohl ukrýt v houští. Sám už to díky bolesti nezvládl. Náhle se objevil muž, který pomohl rytíři na nohy a odváděl ho pryč z lesa. Záhy se ale ocitli přímo před hradem. „Já jsem ale nechtěl na hrad, z něho jsem před chvílí odešel,“ křičel zběsile, plný strachu. „Ale já tam chci,“ odpověděl muž. V tu chvíli se zraněný rytíř pořádně podíval, kdo mu pomáhá. Krve by se v něm nedořezal. Spatřil zkrvavenou tvář svého otce! Snažil se muži vzpouzet, ale marně. Jeho síly už byly u konce. Muž rytíře znovu pevně sevřel a dovlekl až do sálu, kde se již zbylí bratři zmítali v hrozných bolestech z otráveného vína. Dalšího rána služebníci našli znovu všechny bratry pohromadě, ale mrtvé. 88 O lakomé pekařce V Chřibské žila kdysi pekařka. Byla šikovná, pečivo od ní bylo vyhlášené, takže o zákazníky neměla nouzi. Zákazníci přinášeli peníze a za tu dobu, co pekařka svou živnost provozovala, docela slušně zbohatla. Na tom by nebylo nic špatného, i když nějací závistivci se najdou vždycky. Jenže pekařka, jak byla stará, tak byla lakomá. Zlaťáky schovávala v punčochách v okované truhle, ve slamníku, v tajných skrýších v chalupě. Jednou se jí k uším donesla pověst o pokladu na nedalekém skalním hrádku, ze kterého si může každý nabrat o Velikonoční neděli. A tak se vypravila s lopatou, motykou a brašnou k hrádku. Dalo to pěknou práci, ale po nějaké době skutečně našla zlaťák. Pak další a ještě další, až jimi zaplnila brašnu. Spokojená si to mašírovala zpátky domů, když se před ní objevil jezdec na koni. Podle oblečení a vystupování bylo vidět, že je velmi vznešený. Zeptal se pekařky, kudy se dostane do Chřibské, kde prý měl nějaké jednání. Stařena si naštěstí včas vzpomněla, co jí kdysi říkala její babička: ten, kdo najde poklad, nesmí promluvit dříve než za prahem domu, jinak poklad nenávratně zmizí. Na jezdce se sice usmála, ale dělala němou. Jezdec tedy pobídl koně a zmizel. Pokračovala dál a hřálo jí, jak pěkně si dokázala nalezené zlaťáky pohlídat. Za chvíli se objevil další jezdec. To byl rozdíl! Byl malý, šilhal, celý 89 zkroucený seděl místo na koni na kozlu. Ještě navíc koktal. Takže když ze sebe vysoukal otázku, zda před ním po cestě neprojel jezdec v drahém oblečení na ušlechtilém koni, kterého prý potřebuje dohnat, pekařka vybuchla smíchy: „Ty blázne, copak můžeš na kozlovi dohnat takového vznešeného jezdce, který jede na koni?“ V tom zmizela brašna i s nalezenými zlaťáky a ve stejném okamžiku i stvoření na kozlovi. Stařena měla vztek, že tak naletěla. Umocnily jej ještě sousedky, které se o její výpravě za pokladem dozvěděly a teď čekaly u stavení, aby viděly, jak pořídila. Lakomá pekařka tak dostala těžkou lekci. 90 Lesní pípa Na vrcholu Studeného vrchu dnes stojí slavná kovová rozhledna, která umožňuje daleký výhled na Lužické hory a na druhou stranu do Českého Švýcarska. Kdysi na úpatí tohoto kopce pracovali dva dřevorubci. Měli za úkol porazit starý rozložitý buk. Tahali pilu, ale zářez v tvrdém bukovém dřevě se zvětšoval pomalu. Ve vedru, které panovalo, si brzy museli odpočinout. Naštěstí měli v mechu uložený džbán se studenou vodou. Když tam tak odpočívali, uslyšeli z lesa kroky. A už u nich stojí cizí chlap a povídá: „Studená voda osvěží, ale pivo by také nebylo k zahození.“ „Kde by se tady vzalo pivo? Leda že byste nám ho přinesl ve své brašně,“ odpověděl mu starší z dřevorubců. Příchozí se posadil na pařez vedle dělníků a pokračoval: „Pivo by bylo. Abychom ho ale mohli načít, musíme vidět aspoň komín kamenického pivovaru.“ „Pokud jde jen o to, v tom nebude problém,“ řekl dřevorubec, který se už s cizincem bavil. „Když půjdeme kousek výš, uvidíme na komín přímo z cesty.“ „Ještě ale musíme pořídit tři věci: džbánek, kolíček na ucpání a nebozez,“ doplnil chlapík. Džbán, jak vidím, máte, kolíček uřízneme, ale kde vezmeme nebozez?“ Teď se přidal i mladší z dřevorubců. Začal přehrabovat ve své brašně a po chvíli nástroj vytáhl. „Tak už nám nic nebrání. Pojďme nahoru,“ vyzval cizinec dělníky. Vydali se tedy vzhůru k vyhlídce do kraje i na nedaleké město. Tady si vyřízl potřebný kolíček, do blízkého stromu vyvrtal nebozezem otvor a pak se postavil čelem ke komínu. Cizinec chvíli něco nesrozumitelného drmolil a najednou začala ze stromu téct žlutá tekutina. Starší z dřevo91 rubců rychle nastavil do proudu džbán. Když byl plný, utěsnil cizinec proud piva připraveným kolíčkem. Dřevorubec zprvu nedůvěřivě upil, ale když zjistil, že ve džbánu je pivo, dopil až do dna. Pak jej naplnil znovu, aby i mladší z dělníků občerstvil své tělo. A nakonec si natočil i pro sebe. Nezůstalo přitom u jednoho kola, když už měli naraženo. Druhý den vyprávěli příhodu hajnému. Samozřejmě, že jim nic nevěřil. Zvlášť, když se ani nemohli shodnout, kolik džbánků to nakonec bylo. Jen si byli jistí, že výčepní otvor nakonec utěsnili, aby pivo nepřišlo nazmar. Když se šli ale přesvědčit s myšlenkou znovu si natočit, místo vůbec nemohli najít. Hajného nepřesvědčili, ten měl za to, že se den předtím někde hrozně opili a že budou mít dobrou historku k vyprávění při podzimním honu. A nakonec jim přikázal strom, který posloužil jako pípa, porazit. 92 O škole magie Je to zvláštní představa, že by se v nějaké škole učilo kouzlům a magii. Podle jedné z pověstí z Novoborska tomu ale tak v minulosti bylo. Škola byla ukrytá ve vzdálených hlubokých lesích a od jiných škol se lišila nejen náplní učiva, ale také velmi přísným řádem, výběrem žáků a učitelů. Neví se ani, kdo a kdy školu založil. Jisté je to, že na ní učili samí bývalí žáci. Ten nejlepší z každého ročníku se stal novým učitelem. Ve škole musel zůstat až do smrti. Tady se dál učil, zlepšoval, a když byl opravdu dobrý a dodržoval všechna přísná pravidla, mohl se stát i hlavou učitelského sboru – nejvyšším mistrem. Do školy se hlásili výhradně chlapci. Často přitom i z velké dálky, protože vyučit se magii byl dobrý základ pro úspěšnou živnost a spokojený život. Zájemců proto bylo hodně. Každým rokem byl ale přijat jen tucet těch uchazečů, kteří prokázali nejlepší předpoklady. Učení trvalo rok a po dvanáctidenních jarních prázdninách následovaly zkoušky. Úspěšní žáci mohli po zkouškách odejít domů a využívat to, co se naučili, ve svůj prospěch. Byli ale povinováni pomoci škole a jejím učitelům v případě potřeby. O jejich povolání rozhodoval nejvyšší mistr po poradě s učitelským sborem. Kdyby snad bývalí žáci povolání ke službě škole neuposlechli, byli by potrestáni smrtí. Také museli svého řemesla využívat tak, aby nepoškodili dobrou pověst školy. Štěstí se v jednom roce 93 usmálo na chalupníka z Prysku. Do školy magie mu přijali syna. Celá rodině se těšila, že si po roce studií polepší, že syn pomůže nejen rodičům, ale také sourozencům. Byl to nejdelší rok v chalupníkově životě. Nemohl se dočkat, až se syn objeví mezi dveřmi před jarními prázdninami. Jednoho večera se v chalupě ozvalo bouchání na dveře. Za nimi byl syn. To bylo radostné setkání. Nikomu se ten večer nechtělo spát, všichni se těšili na vyprávění, dávali jednu otázku za druhou, aby se dozvěděli, jak to ve škole chodí a co vše se student magie naučil. Ten ale odpovídal stručně, rozpovídat se nemohl a nic nového, co by se po vesnici dávno nepovídalo, nepřidal. Když mladší děti odešly na kutě, zeptal se otec nejstaršího syna přímo: „Proč s námi po roce, co jsme se neviděli, skoro nemluvíš?“ Syn se kroutil, aby sebral odvahu, až nakonec řekl, co ho tížilo: „Otče, jsme v našem ročníku nejlepší. Budu muset navždy zůstat ve škole“. Otce zarazilo, že syn je se svým osudem smířen, přesto mu poradil: „Tak můžeš schválně pokazit zkoušky, aby se nejlepším stal někdo jiný!“ „To nepůjde, otče, oni by na to přišli,“ odpověděl syn. „Tak zkus utéci,“ vložila se do rozhovoru matka. „To je marné, všude by mě našli. A nic z toho, co jsem se zatím naučil, bych stejně nemohl používat.“ „Co kdybych si s učiteli promluvil?“ zkoušel to ještě otec. „Tak snadné to není, oni mě stejně nepustí,“ ukončil rozhovor syn a odešel spát. Těch pár dní, co byl mladý učeň doma, bylo velkým trápením. Otec musel stále myslet na to, že syna už nikdy neuvidí. Takhle to nechtěl. Přál si, aby se synovi dařilo lépe než jemu, ale vůbec nepomyslel na to, že by syn mohl být nejlepším učněm, který se stane učitelem ve škole kouzel. Syna zase trápil pohled na otce. Měl strach, že když zůstane na škole, otec to dlouho nepřežije. Proto mu při loučení poradil: „Otče, přijďte do školy ještě před mými zkouškami a poproste nejvyššího mistra o mé propuštění. On to nebude chtít povolit, ale nakonec možná svolí. Dá vám ale za úkol najít mě v tuctu havranů. Všichni budeme sedět na bidýlku. Já si budu v tu chvíli brousit zobák.“ To dořekl a zmizel v lese. Otec se za pár dní vypravil za svým synem. Ve škole obešel pány učitele včetně nejvyššího mistra. Ode všech ale odcházel s nepořízenou. Když začal nanovo, nejvyšší mistr ustoupil: „Dobře, odveď si svého syna. Musíš ho ale poznat mezi ostatními učedníky!“ Kráčeli spolu do učebny, kde na bidýlku sedělo 12 havranů. Jeden jako druhý. Naštěstí 94 ale neseděli bez hnutí. Jeden mával křídly, další se ohlížel, jiný poskakoval. Sedmý z nich si brousil zobák o bidlo. „To je můj syn,“ zvolal otec a ukázal na havrana. Ten se v tom okamžiku proměnil v člověka. Učitelský sbor měl pochopitelně vztek, ale i na škole kouzel se dodržuje slovo. Mladík byl propuštěn. Mág se z něj nestal, ale otec byl rád, že nepřišel o syna. O lesním zjevení Dnes, kdy máme moderní dopravní prostředky, si ani nedokážeme představit, jaké to bylo, když se do školy nebo do práce šlo několik hodin. A to samé odpoledne nebo navečer zpátky. Často byla cesta stejně úmorná, jako práce sama. Nebyla jen osmihodinová pracovní doba, pracovalo se od svítání a často končilo až se soumrakem. Dřevorubci za svou prací museli docházet opravdu daleko od domova. Proto v místech, kde káceli, často i nocovali. Postavili si jednoduchý přístřešek z chvojí a větví. S sebou si brali i jednoduché jídlo, které si mohli po práci uvařit přímo v lese. 95 Kde se bude kácet, určoval pan lesní, zaměstnanec pána, kterému les patřil. Ten měl k ruce hajné, kteří označili stromy vybrané ke kácení a dohlíželi na dřevorubce. Z lesa se neozýval řev motorových pil. Do stromů se zakusovaly zuby pil, se kterými pracovaly sehrané dvojice dřevařů. A přidávaly se údery sekerou. Hajní zapisovali množství vytěženého dřeva a určovali, co z odpadu si mohou ponechat dřevorubci. Nejhorší to v lese bývalo v zimě. Cesta byla ztížená prošlapováním sněhu, přes paseky, srázy, vývraty. Proto se v zimě těžilo v blízkosti vesnic. Na konci září se dva dřevorubci z Horního Prysku vydali ještě za tmy do lesa. Byla mlha, jak to na podzim bývá. Doufali, že se rozpustí a bude krásný podzimní den. Když přišli na místo, kde měli kácet, byla ještě tma. Usedli proto na pařez a beze slova poslouchali zvuky lesa. Oba najednou se otočili stejným směrem: z mlází se ozvalo zapraskání větviček, dupání těžkého člověka a zaštěkání velkého psa. Nikoho ale nebylo vidět. Až po chvíli se mlází otevřelo a vystoupil z něj urostlý muž v bílém kožichu doprovázený velkým bílošedým psem. Dřevaři muži neviděli do tváře. Pasekou prochá96 zel bokem a navíc byl zarostlý hustými vousy. Připomínal ponocného, ale co by dělal ponocný v lese. Navíc nebyl dřevorubcům povědomý. Strach obou mužů ještě rostl, když začaly oči obou podivných stvoření svítit rudě. Sotva vešla na paseku, začala se navíc zvětšovat do šířky i do výšky. Dřevorubců, vyděšených k smrti, si ani chlap ani pes nepovšimli. A chlapům, kteří měli normálně pro strach uděláno, hrůzou zdřevěněla kolena, takže se nezmohli na útěk. Obě bílé postavy byly dobře vidět na tmavém pozadí protějšího lesa, zvuky kroků a štěkot psa se ale vzdalovaly. Strachem oněmělí dřevorubci pak pozorovali, jak se obě zjevení začala nad pasekou vznášet a vysoko nad zemí se rozplynula. V ten okamžik začala na kostelní věži odbíjet šestá hodina a na paseku pronikly první paprsky vycházejícího slunce. Průvod mrtvých Často se říká, že mrtví už se mají dobře, mají svůj klid. Ne každý zemřelý byl ale v dřívějších dobách pochován na hřbitově. Sebevrazi, odsouzenci, jinověrci a často cizinci, u kterých nebyl známa jejich víra, na posvěcené půdě neměli místo. Pochováváni byli mimo prostor hřbitova. Někdy kousek za zdí, jindy na zvláštním místě k tomu určeném. Jedno z takových míst bylo i nedaleko Prysku. Nedaleko bydleli dva uhlíři. Byli to mladí hoši, kteří živnost zdědili po otcích. Neměli si co závidět, uhlíři si nikdy nežili na vysoké noze, ale uživili se. I když byli hodně mladí, svému řemeslu rozuměli. Pokud to šlo, dokázali si pomoci. Zatímco jeden měl milíř hotový a už pálil, pomohl druhému se dřevem. A obráceně. V sobotu si nachystali vše tak, aby jim neděle zůstala volná. Ráno vyrazili, jak se slušelo a patřilo, do kostela. Po mši zašli na hřbitov připomenout si blízké. Před půlnocí se domů nevraceli. Navštívili známé, zašli na zábavy v okolí. Nastal podzim a jeden z uhlířů začal zakládat nový milíř. Kopal v zemi a práce mu šla od ruky. Sotva ale odkryl pár drnů, narazil v zemi na kost. Pak na druhou a na další. Zprvu nevěděl, o jaké ostatky jde. V zemi ležely asi dlouho, protože se rozpadaly na malé kousky. Pak se ale 97 zarazil. To, co měl právě na lopatě, byla bez pochyb část lidské lebky. Samozřejmě, že uhlíř dostal strach. Vzpomněl si na povídačky o místu, kde se pochovávali sebevrazi. Co když právě na něj narazil? Místo zaházel hlínou a kamarádovi se ani nesvěřil. Milíř dokončil a časem na vše zapomněl. Přišel svátek Všech svatých, který připadá na 1. listopadu. Uhlíři se opět vydali spolu do vsi na mši a na hroby svých příbuzných. Po obědě ale přišel první podzimní sníh. Padaly vločky jako sedláci a na teplé zemi hned tály. „Je na čase založit dřevo, než mi všechno zmokne,“ pomyslel si uhlíř, který u lesa založil nový milíř. Spěchal proto k lesu, aby do soumraku, který už přicházel hodně brzy, vše stihl. Dřevo měl nachystané, a tak mu šla práce od ruky. Do půlnoci měl dřevo vyrovnané a mohl začít přikládat drny. Sněžit přestalo, déšť nepřišel a tak mohl pracovat jen v košili. I tak mu bylo teplo. Práce uhlíře nebyla snadná. Když svou práci dokončoval a těšil se na něco k snědku a suchou postel, zaslechl divný zvuk. Jako kdyby vyhrávala hudba. Uprostřed noci? V lese? Uhlíř les dobře znal, trávil v něm i noci, ale teď rozhodně neměl příjemný pocit. Na chvíli se zastavil, aby mohl v klidu poslouchat a teď už nebylo pochyb: byla to hudba. Kapela hrála smuteční pochod. Chvílemi potichu, chvílemi nahlas, jako kdyby procházela mezi stromy v lese. A najednou kapelu uviděl: po cestě kráčeli muzikanti, za nimi zbytek průvodu. Ač nesvítil měsíc a byla už pořádná tma, členové průvodu byli dobře vidět. Kromě hudby bylo slyšet ještě něco: šeptání, vrzání, chrastění a šustění. Průvod navíc přicházel přímo k milíři. Uhlíři začal běhat mráz po zádech a cítil, jak se mu naježily všechny chlupy. Když se hudebníci přiblížili tak, že jim začalo být vidět do tváře, tak se uhlíř vyděsil ještě více. Žádné tváře! Lebky, prázdné oční důlky, místo oblečení cáry bílé látky. A všechno to vrzání, kvílení a praskání vydávaly staré kosti a těžko pohyblivé klouby. Kapelník udával rytmus ramenní kostí. Za hudebníky šel průvod asi dvaceti kostlivců, kteří odříkávali nesrozumitelná slova. Pohled na kostlivce z těsné blízkosti byl na uhlíře moc. Podlomily se mu nohy a v mdlobách se skácel na zem. Až k ránu jej našel kamarád. Divil se, že se už večer nesešli a tak se jej vydal hledat. Když nebyl doma, začal obcházet milíře. Kamarád žil, ale díky zimě, která té listopadové noci byla, v něm již byla jen malá dušička. Domů do tepla jej odvezl na trakaři, zabaleného v dece. Hned 98 zavolal doktora, ale ten si nevěděl rady. Lektvary nepomáhaly, babské rady také ne. Mladík dostal horečku a v ní mluvil o kostlivcích, lebkách, kostech. Doktor to přičítal blouznění. Do týdne ale mladý uhlíř zemřel. Podle doktora na zápal plic. Ale jak dokládá dochovaná pověst, lidé o průvodu umrlců věděli své. 99 O vodnických kouscích Vodníci bývali podle pohádek a pověstí skoro u každého rybníka. Starali se o něj, o tvory, kteří v něm žili, o rostliny na břehu. Pokud byl člověk s vodníkem zadobře, dokázal vodník i pomoci. Zvláště mlynáři si vodníky předcházeli. Často spíš proto, že hastrmani bývali mstiví a udělat jim nějakou schválnost se mohlo nevyplatit. Někteří vodníci si čas od času rádi zašprýmovali s lidmi procházejícími po břehu. Kdo se odvážil a šel se do rybníka koupat, ten se měl mít na pozoru. Někteří vodníci totiž prahli po dušičkách, které ukládali do hrníčků. Když se jim zachtělo, pomohli si k nim prý i tak, že koupající se lidi stahovali pod vodu. Vodníci měli rádi zelenou barvu. Kromě toho, že měli zelený, šedozelený, nebo hnědozelený obličej, libovali si i v zeleném oblečení. K němu ale patřily pestrobarevné doplňky. Červené boty, na střapatém klobouku barevné třásně. Od lidí se lišili výškou. Málokterý z nich dosáhl vzrůstu dospělého člověka. Mezi prsty měl vodník plovací blány, tím připomínal spíše žábu. Někteří z nich si libovali také v kouření dýmky. Bydlení si budovali na dně rybníka, pokud bylo písčité. Někdy jej ale měli pod břehem, vchod schovaný za kořeny stromů. Nejraději měli vrby. Na těch obzvláště v noci sedávali a pozorovali svoje království. Někdy prý i zpívali. Měli nadpřirozené schopnosti: dokázali se proměňovat. Buďto v nějakého vodního tvora, nebo i v člověka. Občas mezi lidi dokonce vyrazili. Jejich potíž ale byla v tom, že nevydrželi dlouho bez vody. Jakmile jim začal usychat šos kabátku, ze kterého stále odkapávalo, vodník slábnul. Proto hledal alespoň kbelík s vodou, aby si šos mohl smočit. 100 U cesty z České Kamenice do Lísky, ještě než začne stoupat, bývalo několik rybníků. Tady se usadil vodník, o kterém se v okolí vyprávěly všelijaké historky. Byl to jeden z těch, kteří nebyli moc odvážní. Na dospělého si netrou l, a tak škodil těm, kteří se mu zdáli slabší. Kdo se šel do rybníka vykoupat, musel počítat s tím, že se zamotá do vodních travin, vodník mu zatahá za nohu, nebo hodí pod nohy větev při procházení rákosím. V té době chodil k rybníku pást dobytek chudý chlapec. Sotva se objevil u břehu, už u něj byl vodník a že prý chce zápasit. Chlapec nechtěl, ale nebylo to nic platné. Na statek se vracel celý pomlácený a utahaný. Selka hned poznala, že se něco děje a tak na chlapce uhodila. Ten se jí svěřil s tím, co každý den zažívá. Jak se ale ukázalo, lidé znali spoustu rad předávaných z generace na generaci a tak pomoc byla snadná. Selka zrovna pekla chleba a tak ještě než byla pec pořádně roztopená, upekla v ní pár podplamenic. Pasáčkovi dala jednu ráno na cestu. Tři dny po sobě chodil chlapec po břehu a vodník se ani neobjevil. Pak už si trou l na stavidlo a zakřičel: „Vylez, nebo si budu myslet, že se bojíš!“ Vodník opravdu vystrčil hlavu z vody, ale jen špitnul: „Dnes ne, jedl jsi podplamenici, jsi silnější.“ 101 Jindy se zase vodník bavil jen drobnými žerty. V době žní a senosečí pomáhali lidé z Lísky sedlákům z okolí. Na pole a louky se vyráželo ještě za svítání, aby se co nejvíce práce stihlo ještě za rosy. Když přišla děvečka se snídaní, měli už ženci pěkný kus posekaný. Jednoho takového rána sekali nedaleko rybníka otec se synem. Přišel čas svačiny, tak položili kosy na zem a šli k silnici na čerstvý chleba, tvaroh a studené pivo. Snědli, co jim děvečka přinesla a šli zpátky do práce. Když došli na místo, dost se podivili. Jejich kosy neležely volně na trávě, ale byly zapíchnuté špičkami do země. Hledali jak je to možné, když na stavidle nad rybníkem zahlédli šklebícího se vodníka. V září sekal sedlák se dvěma syny louku u rybníka. Po rozednění se rozpustila mlha a udělalo se teplo. Sundali tedy kabáty a pověsili je na blízkou osiku. Brousky na kosu si dali do rohu visícího na opasku. Sedlák si jej ale zapomněl a tak si brousek uložil do kapsy. Nevšiml si však, že jej špatně zasunul a tak mu brousek spadl na zem. Když přišla chvíle obnovit ostří na kose, brousek už nenašel. Ani v trávě nikde nebyl. Dopoledne si tedy půjčoval brousek od syna. Když před obědem ustali se sečením, slyší známé zvonění. Na stavidle seděl vodník, tloukl brouskem o šroub a volal: „Pojďte si ke mně pro ten váš brousek!“ Jiný vodník žil prý v Prysku. Někteří ho i spatřili na vlastní oči. A i když nijak zvlášť kolemjdoucí nestrašil, v noci stačilo i obyčejné šplouchání v potoce k tomu, aby se vyprávěly hrůzostrašné historky. Jednou večer šel kolem potoka mlynářův syn. Když uslyšel šplouchnutí, schoval se za vrbu. Když už se rozhodl, že půjde dál, uviděl něco černého dlouhého, jak se to ubírá přes potok a mizí pod břehem. Byl rád, když dorazil v pořádku do vesnice, která už celá spala. Ráno pak příhodu každému na potkání vyprávěl. Někteří si mysleli, že to 102 byl vodník, ale tady nehrála černá barva. Rozhodl to až ponocný, který s tím měl zkušenost: „Určitě to bylo zelené. Ale jak se říká, v noci je každá kráva černá.“ Netrvalo dlouho a kluci z vesnice našli u břehu potoka díru. Tak kopali, až našli její konec a v něm zbytky ryb. To byl důkaz! Vodník má přece ryby rád. Panský hajný sice mluvil o vydře, která u potoka žije. Ale obyčejní lidé věděli svoje. Vodník v Dolním Prysku zase chodíval do hospody. Prý tam i nocoval. Bylo to někdy v polovině 18. století. Nikdo tehdy nesměl u sebe nechat přespat člověka, který neměl zvláštní povolení vrchnosti. Ta se tak bránila přítomnosti různých nekalých živlů. Hospodský v Prysku ale tvrdil, že na vodníka se nařízení určitě nevztahuje. Lidé vodníka v hospodě nevídali. O tom, že tam je, věděli od hospodského. Ten z toho neměl radost, ale neměl odvahu hastrmana odmítnout. Znal z vyprávění takový případ, kdy se potom vodník dotyčnému mstil. Hosté ale přeci poznali, že vodník za kamny leží. Hospodský býval ty večery obzvláště mrzutý. Navíc vídali korbel s pivem, po kterém se zpoza kamen natáhly zelené prsty. Byl to korbel, ze kterého nikdo jiný nepil, jen hastrman. Až jednou přišla chvíle, kdy se vodník nechal slyšet. Hosté v hospodě popíjeli a někteří víc, než bylo jejich tělo schopno pobrat. Jazyky se jim motaly, ale fantazie byla veliká. A tak vyprávěli všelijaké neuvěřitelné 103 historky. Jeden z nich dal k dobru, jak přemohl čerta díky kropence se svěcenou vodou. Jak u toho rozkládal rukama, strčil do korbele s pivem a ten se rozbil až o kamna, pivo se rozstříklo všude kolem. V hospodě všichni utichli, a tak bylo dobře slyšet zasyčení: „To ti přijde draho!“ Hospodský hned přiskočil k hastrmanovi, aby ho uklidnil. Jenže cestou zhasl svíci. V té tmě pak bylo slyšet jen prásknutí dveří. Když hospodský svíci opět zažehl, hosté začali nakvap platit a odcházet domů. Dobrá nálada byla pryč. Někteří byli ve stavu, že ani nemohli najít dveře. Po chvíli si všimli, že jim chybí „vítěz nad čertem“. Jali se ho hledat. Naštěstí to netrvalo dlouho a u potoka spatřili postavu, jak se marně snaží vydrápat na břeh. Vytáhli ho a už docela střízliví poslouchali, jak ho do vody stáhl hastrman. S vodníkem z Prysku je spojena i další pověst. V době, kdy zrovna nebylo postní období, se lidé rádi bavili. V neděli, kdy se opravdu nedělalo, se konaly taneční zábavy. Užívali si je všichni, každý po svém. Mladí šli tancovat, starší poklábosit a ti nejstarší sledovali ten mumraj, přemítali, kdo ke komu patří, jak je oblečen, co udělal v minulosti a jaká ho za to čeká budoucnost. To není nic, co bychom dnes neznali. Jednu takovou neděli v červenci se sjížděli už od rána lidé do Prysku. V sále bylo plno. I když většinu tvořili lidé odjinud, aspoň od vidění se znali a babky věděly, ze které rodiny jsou a odkud přijeli. Až na jednu dívku, tu nepoznaly. O to víc ji sledovaly, hodnotily její oblečení i účes. Dívka působila jako cizinka. Byla trochu tmavší než děvčata z okolí, měla krásné tmavé oči a dlouhé rozpuštěné vlasy kaštanové barvy. 104 Zelené šaty krášlil červený pásek, pod dlouhou sukní se jen občas mihly červené punčochy. Na první pohled bylo vidět, že její zelené střevíčky rozhodně nebyly laciným zbožím. Výsledkem její nevšední krásy bylo, že se přítomní mladíci neodvážili ji vyzvat k tanci. První čtyři tance zůstala sama, z čehož měly škodolibou radost místní dívky i jejich matky. Pak se ale jeden z chasníků odvážil a vzal ji do kola. Dívka se nebránila a bylo vidět, že má radost. Mladík rychle poznal, že dívka je dobrá tanečnice a do konce zábavy ji nepustil. Dohadování místních co že to je za dívku zesilovalo. Zelené oblečení? Červené punčochy? Ještě aby to byl proměněný vodník. Mladík ale neslyšel ani neviděl, protože vidět ani slyšet nechtěl. Naplno podlehl dívčině kráse. Odpoledne a večer utekly a hosté se pomalu rozcházeli. I dívka se už rozhodla odejít. Ještě jeden tanec a bude po všem. Mladík se nabídl, že ji vyprovodí, aby prodloužil chvíle v její společnosti. Krásná paní souhlasila, ale pod podmínkou, že ji poslechne, pokud bude potřeba. Ještě počkala, než se mladík posilnil panáčkem jalovcové a odešli spolu do tmy. Netrvalo to dlouho a objevila se proti nim postava muže. Mladík cítil, že jeho společnice zneklidněla. Navíc mu nepochopitelně přikázala, aby si lehl do trávy a nehýbal se, sic se mu špatně povede. Sice se 105 chvíli vzpouzel, že se ničeho nebojí, ale na její prosby, a protože to na zábavě slíbil, ulehl. Po očku ale sledoval, co se bude dít. Muž byl značně rozzloben a dívka mu něco vysvětlovala. Pak udělal pár kroků k ležícímu mladíkovi, sehnul se a zblízka mu hleděl do tváře. Mladík cítil jeho dech a měl pocit, jakoby ho neznámý očichával. Když konečně sebral odvahu a znovu otevřel oči, byl už sám. Rozum se mu uklidnil a tak druhý den uvěřil tomu, co babky říkaly, ale sám to pro samou lásku neviděl: to nedělní odpoledne mu společnost dělala vodníkova dcera. 106 O podivném chlapíkovi Strašidelný příběh se odehrál v lesích u Kamenického Šenova kdysi na Květnou neděli. V brusírně skla tu spolu s mladými žila velice zbožná stařenka. Toho rána se ale z nějakého důvodu rozhodla na sváteční mši nejít. Aby nebudila zbytečné otázky, potichu se oblékla, obula a nepozorovaně vyklouzla z chalupy do lesa. Velikonoce byly toho roku brzy, takže na kopcích ještě ležel sníh. Na loukách se ale už objevovaly petrklíče, křivatce a orseje, znamení, že jaro je tu. Ráno bylo krásné, sluníčko už dokázalo prohřát záda. Stařenka šla na známá místa, aby se podívala, jakou spoušť zanechala zima. Několik dnů bylo pěkně větrných. Čekala proto, že v lese bude spousta vyvrácených a polámaných stromů. Do brusírny bylo potřeba hlavně smrkovou smůlu, ze které se vařila kalafuna na mazání řemenic. A také drobné dřevo na topení. Hlouběji v lese babička viděla, že zima se tentokrát opravdu vyřádila. Lesní dělníci budou mít co dělat až do další zimy. Procházela místy, která dobře znala, protože tudy chodila několikrát do roka. Najednou ale znejistěla. Bylo to polámanými stromy, nebo opravdu zabloudila? 107 Zpátky jít nešlo, stopy v mokrém sněhu nebyly dobře vidět. A tak se vydala směrem, kde tušila hlavní cestu. Trmácela se dobrou půlhodinu, aby došla na místo, kde před chvílí byla. Jako by byla v bludném kruhu. Stařenka se zastavila a jak ustalo praskání sněhu pod nohami, zaslechla povědomý zvuk. Jako by někdo v dáli řezal pilou. Nebo spíše pilkou. „Sláva, ten kdo řeže, mi jistě poradí, jak z lesa ven,“ pomyslela si stařenka. Jenže pak zapochybovala o tom, zda to je dobrý nápad, jít po zvuku řezání. Byl Květná neděle, každý zbožný člověk byl v tu dobu v kostele. Kdo by si trou l jít v takovou chvíli s pilou do lesa? Jinou možnost ale neviděla. Opatrně šla po zvuku pilky, a když už byla blízko, opatrně rozhrnula větve. U ležícího kmene uviděla podivnou postavu. Chlapík v šedém plášti zručně odřezával z padlého stromu tenká kolečka. Babičky si ani nevšiml. Jak by také mohl. Tomu stvoření chyběla hlava! Stařenka se pěkně vyděsila, když si uvědomila, 108 že stojí proti takovému zjevení. Krve by se v ní nedořezal. Také jí bylo jasné, že tady se cesty domů nedoptá. Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Hlavně ta, co jí to napadlo nejít do kostela, kde právě tou dobou vrcholila mše. Bez rozmyšlení udělala rukou znamení kříže. Co se ale nestalo: pilka utichla, bezhlavý chlapík zmizel a les se najednou stal zase tím známým místem, odkud už babička věděla, jak se dostane zpátky domů. Kdyby na místě nezůstalo těch pár uříznutých koleček, myslela by si, že se jí celá ta věc jen zdála. Stařenka spěchala domů, šťastná, že vše dobře dopadlo. V brusírně ještě nikdo nebyl. Babička přemýšlela, zda se má rodině svěřit s tím, co se jí stalo. Nakonec se rozhodla, že si vše nechá pro sebe, protože měla strach, že by jí stejně nevěřili. Příběh se dochoval jen proto, že jej mnohem později vyprávěla své vnučce. Mše duchů Na podzim se 2. listopadu vzpomíná na zemřelé. Svátku se lidově říká dušičky. Podle jedné pověsti se v České Kamenici v tento den už ráno ve 4 hodiny rozezněly zvony, které zvonily po celou hodinu. Sotva utichly, začala v kapli Panny Marie zádušní mše za všechny věrné zemřelé. Scházelo se na ní mnoho lidí, protože skoro v každé rodině bylo na koho vzpomenout. Tak se na druhý den nachystala na mši i jedna stařenka. Večer ale nemohla pořádně usnout, vědoma si, že nesmí zaspat a že bude vstávat nezvykle brzy ráno. Když už usnula, spala velmi neklidně. Probudila se těsně po půlnoci, kdy krajinu svým svitem zalil vycházející měsíc. Stařenka ale měla za to, že už svítá a že zaspala, a tak se rychle oblékla a spěchala ke kapli. Když k ní konečně přišla, okna jasně svítila, dveře byly pootevřené a k uším stařence zazníval zpěv sboru. Už chtěla vstoupit, když se mezi dveřmi objevila paní, oblečená do starobylých šatů a rukou stařence naznačovala, aby nevcházela a mši nerušila. Až teď se stařenka podí109 vala mezerou ve dveřích pořádně. Všichni lidé, kteří v kapli seděli, na sobě měli šaty z dob dávno minulých. Vzpomněla si, jak jí maminka vyprávěla, že o dušičkách mrtví mohou vstát z hrobu, aby se také zúčastnili zádušní mše. Stařenka se otočila a chtěla utéci. V tom ale hodiny na věži ohlásily jednu hodinu po půlnoci. S úderem zvonu postavy zmizely, kaple zhasla a nikdo by nepoznal, že se zde ještě před chvílí sloužila mše. Podle pověsti to v ten den byla poslední zádušní mše, které se stařenka zúčastnila, protože krátce poté zemřela. 110 O úskočném sedlákovi Nad Českou Kamenicí se zvedá výrazný vrch, kterému lidé říkají Zámecký. Na jeho vrcholu se nachází zřícenina Kamenického hradu z poloviny 15. století. Dodnes je oblíbeným cílem výletů, protože do hradního paláce byla v minulosti vestavěna dřevěná rozhledna. Po válce sice zanikla, ale v roce 1998 byla obnovena. Turisté sem chodí za dalekými výhledy. Pokud sem ale zabloudí v noci nebo v mlze, měli by si dávat pozor. Podobně jako na řadě jiných hradů, i na Kamenickém se prý ukrývá poklad. Kdysi dávno tudy nad ránem procházely dvě dívky. Ještě bylo šero, k tomu mlha, a dívky zabloudily. Došly až ke zbytkům hradu. Lámaly si hlavu, jak najdou cestu zpátky, když v tom se před nimi objevila postava starého muže. Dívky kdysi slyšely pověst o úskočném sedlákovi a jeho obětech. Dostaly strach, i když se muž tvářil mile a nabízel jim nejen pomoc, ale také cestu k bohatství v podobě ukrytého hradního pokladu. „Pojďte za mnou,“ potichu je vybídl sedlák, „ukážu vám, jak poklad získat.“ Dívky byly nedůvěřivé, ale opatrně sedláka následovaly. Všichni tři došli až ke stromu, který zde jediný vyrůstal. Na jedné snadno přístupné větvi visel klíč. „Vezměte si jej, najděte dvířka a otevřete si cestu k pokladu,“ pravil starý muž. Dívky se už už chystaly klíč vzít. Možná díky svým čistým duším měly štěstí: mlha se na chvíli rozplynula a 111 děvčata pod větví uviděla příkrý a hluboký skalní sráz. Už ani na chvíli neváhaly a rozechvělé strachy utíkaly z hradu. Život si zachránily, ale divoký smích starého sedláka jim ještě dlouho zněl v uších. 112 O falešném nebožtíkovi V České Kamenici žil posel, který vyprávěl hrůzostrašnou historku z dob, kdy nosil poštu. Cestou z Kamenice do Jánské bývala samota, které se říkalo Na huťském dvoře. Pravděpodobně podle sklárny, která tam bývala. V počátcích sklářství taková huť fungovala do chvíle, kdy bylo kolem dostatek dřeva. Když se spotřebovalo, přesunula se zase jinam. A na jednom takovém místě byla později postavena zmíněná chaloupka. V ní bydlel dřevorubec. Byl to vdovec. Manželka mu zemřela před mnoha lety. Měli spolu jednu dceru, která ale žila až někde u Litoměřic s panským kovářem. Od dcery měl také vnoučata, všechna dospělá. V chaloupce u Kamenice býval většinou sám. A lidé si o něm říkali, že je trochu podivínský. Síly mu stačily akorát na to, aby se postaral o kozy, králíky a pár slepic. Nebožku manželku mu připomínala stará truhla a v ní její svatební šaty. Ven mezi lidi nechodil. Když bylo hezky, sedl si na dvůr a tam přemítal, dokud se nezačalo smrákat. Dokonce ani v neděli do kostela nezašel. Měl doma bibli, ve které si četl. Když je člověk sám, přicházejí na něj všelijaké myšlenky. Čím dál častěji vzpomínal na svou paní. Začal uvažovat o posledních věcech. Závěť sepsal už dávno po smrti manželky. Nyní ale začal chystat svůj odchod z tohoto světa. V neděli se po dlouhé době vydal do kostela, aby přijal svátost smíření a přistoupil ke stolu Páně. Slavnostně se na to oblékl a brzy ráno odešel do České Kamenice. Po mši svaté se vydal k truhláři. Truhlář byl jeho vzdáleným příbuzným. S manželkou se podivili, co to dostali za návštěvu, ale hosta uvítali jak se patří. Nabídli mu něco drobného k snědku a srdečně ho pozvali na oběd. Stařík ale odmítl a hned jim řekl, co ho k nim přivedlo. Truhláře poprosil o vyrobení rakve a jeho ženu požádal o ušití rubáše. A také aby mu obojí dopravili domů tak, aby to nikdo neviděl, aby lidé nekoumali, co to má znamenat. Hned také zaplatil. Pro tyhle účely měl naspořeno ještě z dob, kdy pracoval v lese. Manželé se ani nezmohli k odporu a slíbili neobvyklé přání do týdne vyplnit. 113 Z truhlárny si to stařík namířil na faru. Pana faráře zastihl na odchodu. Takovou návštěvu ale důstojný pán rád uvítal a pozval hosta dál. Vyptával se ho na to, jak na samotě žije, zda vídá dceru a vnoučata. Nakonec mu vdovec sdělil své přání: předplatit si pohřeb. Prý že nechce být nikomu na obtíž, až přijde jeho chvíle. Pana faráře tím uvedl do rozpaků. Takové přání do té chvíle od nikoho neslyšel. Ale nakonec uznal, že stařec to má v hlavě srovnané. Peníze přijal a uložil. Uběhl týden a na samotě se objevila rakev s rubášem. Stařík byl od té chvíle spokojen, jak dobře všechno zařídil. Další dny ubíhaly stejně. Stařík ráno vstal, postaral se o zvířata, něco málo pojedl. Pak otevřel bibli a četl si v ní. Když jednoho dne četl o pohřbu Páně, napadlo ho, jak asi on bude vypadat na svém pohřbu. Vzal tedy rakev, položil ji do světnice a oblékl si rubáš. Pak do truhly ulehl, zkřížil ruce na prsou a v zrcadle tu scénu pozoroval. Jak byl rok dlouhý, nikdo ke staříkovi nepřišel. V životě se ale některé věci stávají, i když je to nejméně pravděpodobné. Stařík si ještě užíval pohledu v zrcadle, když se najednou ve dveřích objevil českokamenický posel s dopisem. Stařík si v rakvi pomalu sedl, pak vstal a natáhl ruce pro dopis. „Konečně se dcera zase ozvala,“ pomyslel si. Posel zůstal stát jako by se v kámen proměnil. V okamžiku se ale probral a vzal nohy na ramena. Uháněl, co mu síly stačily. Stařík na něj ještě od chaloupky volal, ale marně. Posel se zastavil až na náměstí v Kamenici. A hned začal vykládat, co zažil. Obyvatelé města hned začali přemýšlet, co se stalo a jakou to má příčinu. Stařík byl sice trochu zvláštní, ale žil sám. Co mohl tak hrozného provádět, že teď po smrti musí strašit? Navíc ve dne, když jiní duchové se objevují až o půlnoci. Do chalupy se pochopitelně nikomu nechtělo. Nakonec se ale dohodli, že další den v poledne se tam podívají dva zástupci obce spolu s 114 panem farářem. Nebyli sami, zvědavci vytvořili celý průvod. Když začaly hodiny odbíjet poledne, vstoupili ti tři do světnice. Tam vidí rakev, v ní staříka v rubáši, s rukama na prsou. Stařík byl tentokrát opravdu mrtvý. Lidé hned věděli, že to není samo sebou. Dohadovali se, že se vdovec možná spolčil s peklem a nechtěli připustit, že by jej pohřbili na hřbitově. Pan farář ale věděl své. Nechal proto chaloupku prohledat. Nenašlo se nic, co by nasvědčovalo staříkově vině, a tak se mu dostalo důstojného pohřbu. Mnoho lidí se ale stejně rozloučit nepřišlo. To, že si chtěl vdovec vyzkoušet vlastní rakev, se mu stalo osudným. Vzrušené setkání s poslem mu neudělalo dobře. A tak si lehl zpátky do rakve, kam si pro něj smrt opravdu přišla. 115 O strašidlech, která kradla Některá řemesla to měla vždycky těžší už jen proto, že se za nimi muselo docházet. Zedníci dostavěli a stěhovali se jinam. To samé dřevorubci nebo řemeslníci, kteří docházeli do vzdálených dílen. Jeden mladík z Dolního Prysku se vyučil kolářem. Svou práci dělal svědomitě a s fortelem. Za prací ale chodil až do Markvartic. Dílna jeho mistra byla vyhlášená, takže o práci neměli nouzi. Mistr byl také spokojen a svůj vděk dokázal ohodnotit i penězi. Když bylo práce hodně, přespával tovaryš v dílně, když jí bylo trochu méně, chodil domů do Prysku. V kraji šly tehdy řeči o různých přízracích, které se v noci objevovaly na několika místech. To mladíkovi ale nevadilo. I za tmy chodil domů přes lesy, louky a pole. Všechny řeči začaly příhodou markvartického chasníka. Na konci září se v noci vracel od své milé. V lese prý zahlédl tři obludy. Viděla je také žebračka na cestě v úvozu. Vše dosvědčil ještě jeden z markvartických obyvatel, který je také zpozoroval. V následujících týdnech přicházela další hlášení. Rozcházela se sice v počtu spatřených stvůr, ale shodovala se v tom, že stvoření naháněla strach svým pouhým vzezřením. Podle popisu těch, kteří strašidla viděli, mělo jedno místo 116 hlavy koš, další hlavu nemělo, ale mělo obrovský hrb. Třetí mělo neskutečně široký hrudník, čtvrté rameno srostlé s hlavou. Zatímco jedni věřili, že obludy jsou tři, protože skoro vše nadpřirozené je v trojím počtu, jiní se přikláněli k sedmi – sedmička je také významné číslo. Starý pamětník, který v mládí slýchal povídačky od tehdejších pamětníků, ale vysvětloval, že obludy jsou čtyři. Před mnoha staletími držely Markvartice čtyři zemanské rodiny. Jenže jaká to byla šlechta? Každý měl jen pár poddaných, kteří na něj byli nuceni pracovat. Podle toho se tito páni k lidem také chovali. Padaly nadávky, ale i rány. Za trest prý spolu straší a postižení jsou podle toho, jak svým poddaným ublížili. Rozumí se, že ven se po setmění nikdo neodvážil. Kromě kolářského tovaryše, který se markvartických strašidel nebál a dál chodil svou cestou po práci domů. Práce zase bylo hodně a tak jednoho dne tovaryš zůstal v dílně a dodělával zakázku, která se blížila ke konci. Náhle zvenčí zaslechl nezvyklý šramot. Pootevřel dveře, vyšel ven a schoval se. Hluk se přibližoval a po chvíli měl na dohled pět lidí. A nestačil se divit. Jeden nesl něco na hlavě, další dva přes rameno, čtvrtý na zádech a poslední měl nacpáno pod 117 kabátem. Když byli ještě blíže, uvědomil si, že některé dokonce od vidění znal. Potkával je přímo v Markvarticích. Jeden z nich si dokonce nechal vyrobit něco v kolárně. Nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího než zakřičet: „Hej, dejte sem také kousek!“ Skoro nestihl uhnout, když mu kolem hlavy proletěl kus něčeho těžkého, co se rozpláclo o hromadu dřeva. Když si posvítil, zjistil, že to byl kus kýty. Od té doby se prý v Markvarticích strašidla přestala zjevovat. 118 Obsah Pohádka o ztracených sojkách O vodníčku Kýchálkovi Jak se vodník, čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárny O bezhlavém jezdci O vzpurném landvachovi O trpaslících na Sloních kamenech Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky O Panenských kamenech Duch pašeráka Francka O císaři v Lužických horách O dobrých skřítcích na Lemberku O červených pláštích O zázračném doktorovi O pokladu z Falkenburku O hadím králi O nedůvěřivé pastýřce O měsíčnici O skále smrti O vodníkovi na Kunratickém rybníku O duchovi z Hvozdu O skřítcích z Hvozdu O Hochwaldském mužíčkovi O zachráněné dívce O skalní koze O trpasličím kopci 3 5 8 12 13 15 17 23 24 27 28 30 32 33 34 35 37 38 40 42 44 47 50 51 52 119 Jak Jeptišky ke svému jménu přišly Krutá pomsta čaroděje z Luže O kouzelníkovi z Luže O pokladu na Milštejně Údolí Samoty O Havraních kamenech O Kryštofovi, Aničce a hodných permonících Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatky O tanci mečů O mrtvém děcku na Tolštejně O bílé paní na Tolštejně Velká láska se šťastným koncem Otrávené víno O sedmi bratrech O lakomé pekařce Lesní pípa Škola magie O lesním zjevení Průvod mrtvých O vodnických kouscích O podivném chlápkovi Mše duchů O úskočném sedlákovi O falešném nebožtíkovi O strašidlech, která kradla 120 54 56 59 61 63 65 66 70 73 74 76 77 84 86 89 91 93 95 97 100 107 109 111 113 116