Povídka 4P - WordPress.com

4P
Příběh počat partičkou pokeru
onepatas.wordpress.com
Věnováno mé mamince
Rád bych poděkoval všem, bez
kterých by příběh nebyl tam, kde je.
I.
V celém domě je klid. Avšak ve sklepě jednoho menšího paneláku ne, tam
to žije. Ještě aby nežilo, když se tam hrají karty – poker. U toho však nesmí
chybět ev a co hlavně – alkohol. Hraje se u kulatého stolu a je vidět, že už má
svá nejlepší léta dávno za sebou, je oprýskaný ze všech stran a po celém jeho
obvodu jsou vyryté zá ezy, pravděpodobně z počtů výher. Okolo něj sedí čty i
lidé, nečekaně muži. Všem je okolo t icítky a sem chodí pravidelně, vždy
v sobotu hrát. I p es jejich značný rachot si na ně zatím nikdo z nájemníků
nestěžoval.
„Fullhaus, dneska mám svůj den,“ zajásá pohledný chlápek v obleku. Židle
zavrže a on se s nejistotou v nohách natahuje p es stůl a táhne si k sobě
hromádku bankovek a žetonů.
„Ne tak zhurta Carle – čty i pětky,“ zarazí ho Patrick s úsměvem na rtech.
„Holt se v p íštím kolem musíš víc snažit.“
Carl zareaguje jen zabrbláním si něčeho pod vousy, ačkoli žádné nemá.
Patrick vyhrané bankovky p itáhne k sobě a t etí muž ze čtve ice, chlápek
v černé, kožené bundě, míchá karty na další kolo.
„Hele Tome,“ promluví muž v obleku během rozdávání, „nějak nám dochází
zásoby,“ ekne a hodí do sebe poslední zbytek piva, co mu ještě v láhvi zbyl.
„To jo, docházejí,“ zopakuje, když spat í, že i jeho dno se blíží, „Johne! Máš
ještě něco?“ optá se posledního ze čtve ice - hubeného muže ve starém,
béžovém tričku s hlavou tak plešatou, že i Landa by se mohl p iučit.
„Počkejte,“ začne se stavět na nohy, „ve sk íňce bych tu měl mít ještě něco.
P eci vás nenechám na suchu.“
Zbylí t i se popadají smíchy, když ho vidí, jak se kymácí ze strany na stranu
jako loď v bou i. Ale John je pašák a o pár kroků později už civí do temné
4
sk íňky, odkud majestátně vytáhne svůj úlovek – láhev tmavou jako noc. Když
však na světle spat í etiketu, p ejede mu mráz po zádech tak silně, že div
nezkamení. Tu flašku vidím prvně, ekne si John pro sebe, ale to už se vrací
a podává láhev Patrickovi. Ten vytáhne korkovou zátku a p ičichne.
„Tak to je jak kamenem p es rypák… Ať je v tom cokoli, já to pít nebudu. To
tu radši budu držet sucháka,“ pronese a začne si podezíravě prohlížet starou
etiketu, kde z černého pozadí prosvítá šedivý obličej, silně p ipomínající mumii
z dob faraonů.
„Na,“ podá láhev Tomovi, který už se nemůže dočkat. Tom si odlije plnou
sklenku.
„Tak to hned okoštuju,“ nakloní do sebe Tom lihovinu. Jak rychle se však
dotkla úst, tak rychle letěla ven na zem. „No to je hnus!“ Rychle se zvedne ze
židle a valí k umyvadlu, aby si propláchl ústa.
Carl má však žízeň, a tak se natáhne pro odloženou lahev, během čehož
mu vykouknou zpoza košile jeho luxusní st íbrné hodinky.
Jen co láhev dostane do rukou opět John, tak si s Carlem p iklepnou
na zdraví. Tom s Patrickem jen kroutí hlavou - nechápe, jak to můžou pít.
„To je hnus, tohleto,“ začne si i Carl po několika hltech stěžovat.
„Tak mi to podej, pak to dopiju,“ odvětí John a ukáže na Carlovu skleničku,
protože nehodlá plýtvat alkoholem
Tom rozdá karty pro další kolo a jen co vidí, co si namíchal, prokleje se
a své karty složí. Nyní už bude jen rozdávat. První kartu takzvaně spálí tím, že
ji odloží a následující už hezky položí doprost ed stolu k dalším t em. Carl
skládá. John do banku p ihodí deset dolarů, Patrick s kamenným úsměvem
dorovnává. Tom opět spálí kartu a na stůl p ichází poslední karta, hercové
eso.
John, jistý výhrou, sází dvacet dolarů. Patrick se jen chytne za bradu. Co
teď, ptá se sám sebe, ale což, udělám mu radost, odpoví si a dorovná. Hned
na to hodí na stůl karty, má dvě dvojice. Johnovi naskočí vítězný úsměv
a samou radostí vyskočí ze židle.
„Jo! Je to doma! Pojďte k tatínko…“
5
John sebou ale z ničeho nic cukne a v t esu padá z d evěné židle
na špinavou zem. Všichni jsou v šoku.
„Hej! Johne?“ vzpamatuje se jako první Carl a už klečí vedle Johna, který se
stále trochu t epe. Chytne ho za ramena a snaží se s ním komunikovat, John
však na svět kolem nereaguje.
„Bacha,“ strčí Patrick do Carla a Johna ‚bleskurychle‘ profackuje.
„Co? Proč ležím na zemi? A proč tu kolem mě klečíte jak mniši?“
„Johne, pamatuješ si něco?“ dostane otázku místo odpovědi.
John si pomalu rozpomíná. Zvedne se, nebude tu p eci na zemi ležet
do soudného dne, a opět se usadí na židli.
„Asi mi to nebudete vě it, ale já vám měl takový pocit, že tamhle,“ ukáže
směrem p es stůl do rohu, „stála taková… Víte, bylo to jak mumie, která p es
sebe p ehodila Batmanův plášť.“ Během vyprávění o ní, mu po zádech
p eběhne mráz jak na Sibi i.
„To ne eš,“ radí mu Tom se smíchem na tvá i, „já nedávno viděl
šestinohého jednorožce… To je jen iluze.“
„Ale ta postava byla jak živá, žádný blud! Ty oči! Ty rudě zá ící oči mě
protínali jak laser,“ hájí svou mumii s p esvědčením v hlase. Hned na to vezme
do rukou tu černou láhev a zhluboka se napije.
„Jen ať se opováží vrátit!“
„Je nejvyšší čas skončit,“ promluví Tom, který ví, že on sám má také dost.
„Asi tak,“ souhlasí Patrick, který se jako první odlepí od stolu. Každý nyní
bojuje sám za sebe, což hlavně pro Johna s Carlem je témě nadlidský výkon.
John si to však, i když je namol, šine ke dve ím jako první. A ačkoli vypadá, že
sebou sekne a rozplácne se, jak vajíčko hozené o zeď, s rukou zvednutou
na pozdrav se mlčky ztrácí ve dve ích.
„Ten si dá, lézt do schodů až do čtvrtého patra,“ škodolibě pronese Tom.
„O dvacku, že do schodů právě leze po čty ech jak ještěrka,“ odvětí Patrick,
který začne v té kupě peněz a žetonů hledat klíče od auta.
„Co hledáš, včerejší den?“ prohodí Carl, když Patricka vidí hrabat se
v hromádce jak slepice v zrní. Patrick na něj vražedně koukne a vítězně zvedá
6
nalezené klíčky nad hlavu. Trojici už teď nic nebrání, aby se za skupinového
podpírání vydala zadním vchodem k Patrickovu ‚béemvéčku‘.
Tom s Patrickem nejprve pomůžou do auta Carlovi, který by jinak podlehl
gravitaci.
ídit bude Patrick, jelikož za prvé je to jeho auto a za druhé toho z nich vypil
nejméně. Uvelebí se tedy za t íramenný volant, kde začne souboj mezi
klíčkem a zapalováním. Díky tomu, že je Patrick témě st ízlivý, trefí se už p i
t etím pokusu. Mocný adový šestiválec vystrčí růžky a kola se roztočí směrem
do tmy nočního Green Bay.
John konečně vyšplhal až ke svému bytu. Dýchá jak po maratonu. Jednou
rukou se k ečovitě drží zábradlí a tou druhou se snaží vyrovnávat. Teď už jen
odemknout, íká si a začne levačkou šmátrat v kapse po klíči.
S klíčem v ruce se hluboce soust edí na zámek ve dve ích. První pokus,
neúspěšný. Napodruhé a ani napot etí to není o moc lepší.
„Kruci,“ vyklouzne mu z úst a bouchne do dve í. To, že tím mohl vzbudit
celou rodinu, ho moc netrápí.
„Já se na to můžu!“ za ve po dalším neúspěchu a klíč hodí ze schodů, ten
dvakrát cinkne a zmizí ve stínech.
„Co to?“ prudce se otočí. Ale kde nic, tu nic, asi se mu jen něco zdálo.
Jeho srdce bije, jakoby se chystalo explodovat. P ipadá mu, že se silně
ochladilo, jako by mu někdo za zády otev el mrazák. Ztěžka rozdýchává šok
a nejraději by do těch dve í kopl, ale ovládá se, nebo si to alespoň myslí. Stojí
tedy jak opa ený a pohledem hypnotizuje kliku. Chvíli tam takto pasivně
postává. Po chvíli to však už nevydrží, proto pěstí, plný vzteku, bouchne
do dve í.
Během okamžiku se dve e otev ou a v nich stojí jeho žena v bílé noční
košili, celá naštvaná. John jen svěsí hlavu a p ejde p es práh. Jeho žena mlčí,
ačkoli by na něj nejraději vala. John si neslyšně zouvá boty, nebo si to
alespoň myslí, a bundu pohodí pod věšák. Poté zamí í v botách do kuchyně,
k ledničce.
7
„Co chceš?“ otáčí se na svou ženu, když i ona vejde do kuchyně.
„Prosím? Johne, nic jsem ne íkala,“ odpoví mu se slzou. Trápí ji, že je její
muž opět nalitý jak duha a chová se jak buran.
John začíná mít pocit, že je blázen. Nejprve to ve sklepě, pak ta chodba
a teď toto. Bez omluvy dojde k ledničce, otev e ji a…
„Zas ty?“ za ve, když se koukne za sebe a spat í tu postavu v kápi. „Kdo
seš? VYPADNI!“ Rukou za sebou ‚našmátrá‘ hrnec a prudce ho vrhne proti
zdi. Ozve se rána jak p i výbuchu v dolech. Jeho žena zak ičí, jelikož to hodil
těsně vedle ní.
John si promne oči, ta postava s mrtvolným obličejem je pryč. Jediné, co
po ní zůstalo, je omlácená omítka a guláš všude po podlaze.
„Johne, zbláznil ses? Jsi vůbec p i smyslech?“
„Mi-mi-miláčku… vi-viděla jsi ho t-taky?“ vykoktá ze sebe.
„Tady nikdo nebyl, ty ožralo.“
John se hned začne obhajovat, že tam někdo stál a že ta osoba ho p ihání
k šílenství. To však už jeho žena nehodlá poslouchat, otočí se a mizí
ve dve ích, John zůstává v kuchyni sám.
V bytě vzniklo mrtvolné ticho, které proťala jen rána dve í od ložnice. John
stojí jak omráčený, ale vypil toho tolik, že mu je vlastně všechno fuk. Hlad už
nemá, tudíž nechává ledničku ledničkou, p ekročí gulášovou louži a jde si
lehnout do obýváku na gauč. Natáhne se na něj jak nový koberec na linoleum
a usne d íve, než vůbec stihne zav ít oči.
„Díky moc za odvoz,“ zamumlá Tom, když Patrick zastaví p ed jeho domem.
„Nechceš pomoct?“ nabídne se mu. Tom však jen zakroutí hlavou, chytne
za kličku a souká se ze sedačky ven na chodník. Naposled se rozloučí
a nejistým krokem zamí í k domovu.
Patrick s Carlem ho chvíli sledují, jak se motá směrem k bílému patrovému
domku nepravidelného tvaru. Dve e jsou vystouplé a část vlevo naopak jakoby
posunutá dozadu. Holt moderní architektura.
8
Tom se motá jak vítr v bedně, ale nějakým zázrakem se mu poda ilo dostat
se až ke dve ím. Jeho kožená bunda se znakem orla právě zmizela ve tmě.
„Kam mám dovézt tebe?“ otočí se Pat na Carla. Z jeho pohledu je jasné, že
cílová zastávka je pro oba společná.
Bavorák právě vyjel z města a mí í si to do kopců. Právě tam totiž stojí
Patrickova autodílna společně s několika dalšími, honosnými haciendami.
Patrick mezi bohaté nepat í, ale dílna tam stojí odnepaměti a Pat si ji zakoupil
jako opuštěný objekt a postupně ji renovuje.
Carl klidně sedí vzadu a kouká do zpětného zrcátka, které je na čelním skle.
Najednou párkrát zamrká, jelikož zčernalo a on neví, zda se mu to jen nezdá.
S divným pocitem u žaludku se snaží sám sebe uklidnit, když v tom najednou
zak ičí, zaječí a vyjekne tak nahlas, že se Pat lekne a dupne prudce na brzdu.
Oba dva zachytí bezpečností pásy.
„Jsi normální!?“ rozdýchává Patrick šok. Auto stojí na místě a pomalu se
zahaluje do bílého kou e od pneumatik. „Chceš nás snad oba zabít!?“
„Pa-pa-patricku… někdo tam s-seděl…“ vykoktá ze sebe Carl a rozt esenou
rukou ukazuje p ed sebe, na sedadlo spolujezdce.
„Ještě ty s tím začínej,“ naštvaně odsekne Patrick, který už má těch vidin
plný zuby. Nadechne se, nad Carlovou iluzí mávne rukou, a pomalu se
rozjíždí. Carl se stále klepe jak Ital v Rusku, jeho oči kmitají ze strany
na stranu. Má strach, že se vidina vrátí. K dílně to mají ještě dobrého půl
kilometru.
Cesta dál probíhá klidně, dokud Carl opět neotev e ústa.
„BACHA! Někdo je na silnici p ed tebou…!“ vyjekne a Patrick instinktivně,
aby p edešel srážce, strhává volant do struhy.
John sebou právě cukl ze spaní, otráveně ze spánku zabručí, p etočí se
a leží dál. Netrvá to dlouho a škubne sebou znovu natolik silně, že z gauče
spadne na zem.
9
„Uáá,“ zívne si, „kolik je hodin?“ ptá se, jakoby očekával odpověď. Prot e si
své ospalé oči a s dalším mohutným zívnutím se, neohrabaně a za pomoci
stolku, zvedá na vlastní nohy. Kručící b icho velí, takže John zamí í
do kuchyně.
„Kterej blbec…?“ vyletí z něj, když šlápne do toho rozlitého guláše. Aby
nedělal gulášové stopy, sundá si ponožku a pohodí ji na zem. Ačkoli má hlad,
z lednice si vytahuje jednu chlazenou dvanáctku a se spokojeným výrazem
ve tvá i si sedá za bledě modrý, plastový stůl. Natáhne se pro otvírák, který je
na stole, a vychutná si ten uvolňující zvuk p i oddělení víčka od láhve.
Avšak nestihne ani jeden lok. Ve chvíli, kdy je láhev v půli cesty od stolu
k jeho ústům, zkamení. P ipadá mu, že v síni někdo byl, že tam někdo prošel.
Potichu a opatrně vstává, z d ezu si bere pánvičku a p ipravený jako
odpalovač v baseballu se sune vp ed. Normálně by se mu klepaly kolena,
jelikož není žádný hrdina, ale dnes, stále posilněn alkoholem, má odvahy
na rozdávání. Není však žádným p ekvapením, že v síni nikdo není.
„Já vím, že tu někdo byl,“ opakuje si, jakoby si p ál, aby někoho našel.
Opatrně nakoukne do obýváku, nikde nikdo. Zkontroluje i pokoj svých dětí, kde
též žádný nezvaný host není. Ložnici zkontrolovat nemůže, jelikož Linda si
zamknula, což John zjistí hned, jak chytne za kliku. Kontrola koupelny i spíže
dopadne stejně jako všechny ostatní místnosti. John však klidu nemá, stále si
opakuje, že tu někdo musel být, proto v sobě bere veškerou odvahu světa
a jde ke dve ím od bytu.
Volnou rukou bere za kliku a pomaličku pootvírá dve e. Mírně se vyklání
z futer a s nastraženým sluchem vykročí ze dve í.
Poslouchá, zda něco nezaslechne. Ticho jak na Měsíci. Vzhledem k tomu,
že nad nimi už byty nejsou, tak jediná cesta pro p ípadného nezvaného hosta
je dolů. John se naklání p es zábradlí. Dole se něco mihlo. John neváhá a šine
si to ze schodů.
10
Patrick se vzpamatovává. Ztěžka otvírá oči a rukou si p ejíždí p es pravé
koleno, které ho bolí. Zasykne. Na ruce, nečekaně, zůstala krev.
„Já věděl, proč si sem nedat airbagy,“ zamumlá si vztekle pro sebe
a rozhlíží se po Carlovi. Vzadu není, zůstaly jen otev ené dve e. „Uff, takže
mrtvej není,“ oddychne si, jelikož se z auta se dostal. Sám odepíná pás, chytá
za kličku a opatrně vylézá z auta. Oddychne si znovu, jelikož na sobě
nepozoruje žádná vážná zranění.
„Carle? Hej!?“ k ikne, ale nikdo se neozývá. „Ozvi se!“ zvolá z plna hrdla.
„Jsem tady,“ uslyší nevýrazný hlas.
„Seš v cajku?“ dobelhává se Patrick za auto, podepírající se o karoserii. „Co
to do tebe vjelo? Mohli jsme tu oba za vat!“
„Na silnici ale vážně někdo stál!“ brání se Carl. „P ece jsi ho musel vidět,“
dodá už skoro šeptem. Patrick však jen zakroutí hlavou.
„Nikoho jsem tam neviděl. Jediný co vidím je moje auto se stromem
v nárazníku.“
„Fakt se ti omlouvám.“
„No… Hlavně, že jsme oba v pohodě. Auto je auto, to se vyklepe a tak,“
snaží se odlehčit situaci. „Pojď, jdeme pěšky,“ pobídne ho a pomůže mu
na nohy. „Dáš to?“
„Jo, chodit můžu,“ odpoví mu. „Tohle asi nevyklepeš,“ pronese Carl
„Alespoň že tak. Pojď, pro auto se stavíme zítra.
11
II.
Je neděle ráno. Linda, Johnova manželka, se právě vzbudila. Protáhne se
a roztáhne závěsy. Venku začíná další slunečný letní den. Ale pocit
z krásného rána se ztratí, jen co si rozpomene na Johnův p íchod domů.
Ze vzteku se vyspala, a tak ji zajímá, zda její muž ještě spí, či už se odhodlal
napravit, co provedl. Ne, neodhodlal, dojde jí, když spat í guláš stále
na podlaze.
„Neviděli jste tatínka?“ ptá se dětí, které si kreslí u stolu, ale ty jen zakroutí
hlavou. Co bych jim jen mohla udělat k snídani, ptá se sama sebe v duchu.
„Co kdybych vám osmažila vajíčka?“ zeptá se dětí, ty radostně souhlasí.
Jaké je však její p ekvapení, když zjistí, že ze d ezu zmizela pánvička. Že
by ji John umyl a uklidil, napadne ji v duchu. Ne, ani ve sk íňce není. Než však
začne po ádně p emýšlet nad tím, kde může být, vyruší ji zvonek. Že by John?
„Já ti dám chod…“ zarazí se Linda v půli věty, když spat í, že John
za dve mi není. „Omlouvám se. Co pot ebujete?“ změní Linda tón hlasu.
„Dobrý den. Váš muž… On…“ odmlčí se policista v tmavě modré uniformě.
„Pojďte za námi,“ požádá ji.
„Co ten ožrala zase provedl!? No jen počkej, já ti dám dělat bordel!“ Nasadí
si boty a v závěsu za policistou vychází ven z domu. Venku ji vítá několik
policejních vozů stojících na druhé straně silnice. Park, který se rozkládá hned
naproti jejich domu, je obehnán žluto černou páskou. I když vidí kriminalisty,
pásku a dokonce i chlápka nesoucího, zatím prázdný, černý pytel, nechce si to
p ipustit. Ne, to není pravda, opakuje si v duchu, tohle se mu nemohlo stát, ne
mému muži!
Těch pár sekund, jako by byla věčnost. Z koutku stéká první slza, ozve se
první výk ik a Linda bez ohledu na pásku běží do parku. Vrhá se p ímo
ke skupině policistů stojících v kruhu.
12
„Johne!“ vyk ikne zoufale a se slzami velkými jak dělové koule je rozráží.
Slzy bez p estání dopadají na zem, její kolena se pod tíhou tragédie podlomila
a ona upadá na Johnovo nehybné tělo. „Néééé! Johne!“ pláče a pláče
a naposled tak objímá svého manžela, jehož chtěla včera zabít a za kterého
by teď vyměnila cokoli na světě. John však nedostal klidné smrti, v obličeji má
výraz zděšení, oči jsou podlité krví a v pravé ruce stále pevně svírá pánvičku.
„Paní Linda Smithová, bytem Downtown 5, Green Bay. Souhlasí?“ ptá se
policejní ú edník, který dostal za úkol Lindu vyzpovídat. Je to takový typický
p itloustlý policista, který si jen tak sedí v kancelá i. Má velký nos, dvojitou
bradu a na hlavě pár vlasů s lysinkou uprost ed.
Linda je blízko zhroucení.
„Ano, souhlasí,“ celá od slz odpoví na první otázku.
„ ekněte mi, jak strávil váš manžel včerejší noc?“ zeptá se neutrálním
tónem, jakoby si neuvědomoval, že Linda právě p išla o svého manžela.
„Včera večer,“ osuší si kapesníkem mokré tvá e, „hrál s kamarády karty.“
„Je možné, že by se s nimi neshodl a oni…?“
„Jsou to slušní chlapy!“ vyk ikne na něj.
„ ekněte mi o nich víc.“
Linda chvíli mlčí. Ví, že musí mluvit opatrně, jinak by z nich taky mohla
udělat potenciální vrahy.
„Jsou to Carl Brown, Patrick Wright a Thomas Eastwood.“ Policista si jména
automaticky zapíše. „Všichni se znají už od mala. Bydleli totiž ve stejné
městské části, takže chodili do stejné školy. Všichni jsou skvělí, scházejí se
pravidelně, a to u nás v domě na sobotní poker. Sem tam se sice John vrátí
trochu opilý, ale nikdy nebyl problém, až včera…“ nevydrží to Linda a opět se
rozpláče. Hlavu má skrytou v dlaních, slzy jako horská byst ina stékají
po jejích k ehkých pažích.
„Trpěl váš manžel nějakými psychickými problémy?“ ptá se chladně dál.
„Měl v poslední době deprese?“ Odpověď nedostává, až po chvíli Linda, stále
s hlavou v dlaních, potichu začne mumlat odpověď.
„Můj muž byl klidný člověk. Poslední dobou to měl však v práci těžké,
a protože jsme na tom finančně složitě, hodně ho to jako hlavu rodiny trápilo.“
13
„Myslím, že je to vše, co jsme od vás pot ebovali vědět. Až postoupíme
ve vyšet ování, budete první, kdo se něco dozví. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ loučí se Linda a vychází ven z kancelá e celá vyčerpaná.
Zvoní budík. Po chvilce hrozivě pískajícího a zesilujícího se tónu ho Patrick
konečně vypne. Protahuje se, nahlas zívne a nakonec otev e oči do nového
dne. Z postele se mu ani trochu nechce, nejraději by ležel až do soudného
dne. Asi minutu sám se sebou vnit ně zápasí, nakonec podlehne nutkání něco
dělat a sundá nohy z postele na zem. Až teď zjišťuje, jak ho celé tělo bolí.
Doteď měl za to, že je krásné ráno, ale pomalu si začíná rozpomínat
na včerejšek. Mno což, to už nezměním, ekne si pro sebe, vyleze z postele
a zamí í do vedlejšího pokoje, kde p espal Carl.
„Carle!“ k ikne na něj z futer, ten se však jen p etočí.
Asi toho má ze včerejška dost, snad nebude ležet celý den, zauvažuje.
Nechá ho tedy být a sám se jde posilnit, aby ještě dopoledne mohl zajet pro
své auto, které je snad stále u toho stromu, kde ho op el. Patricka to dost žere,
jelikož to byl jeho sen, po ídit si krásného ‚emtrojkového‘ bavoráka a ještě víc
ho trápí to, že to auto má teprve druhým týdnem.
„Nazdar Pate,“ ozve se ze dve í. To už Patrick leží v montérkách pod autem
jeho aktuálního klienta, pod černým ‚eskovým‘ mercedesem, který je právě
zvednutý do vzduchu na hydraulickém zvedáku.
„Šípková Růženka se už probudila?“ rýpne si Patrick, vyleze zpoza auta,
odloží klíč a rovnou zamí í k umyvadlu očistit si ruce. „Jakmile sundám
montérky, tak vyrazíme s odtahovkou pro auto. Nemůžeme ho tam jen tak
nechat.“
„Co když už tam bude policie?“ Patrick se p es rameno koukne na hodiny
nad dve mi.
„Skoro devět… neděle… Mno, o tom autě ještě nikdo neví,“ zasměje se
a natahuje na sebe rifle. Ví, že v neděli by se nikomu ve zdejší bohaté čtvrti
takto brzo nikam jezdit nechtělo.
Hned na to už však oba nasedají do Patrickova pracovního ‚vehiklu‘.
14
Žlutá, místy rezavá ‚odtahovka‘ p ejíždí horizont a oba pasažé i už mají tu
čest vidět ten majestátní dub, který je včera zastavil v jejich projížďce. Bavorák
je p edním nárazníkem zaklíněn do stromu, jako by byli jeden celek a tam, kde
byla krásná louka, jsou teď dva pruhy rozryté země znázorňující brzdnou
dráhu.
Patrickovi se p i pohledu na jeho miláčka dělají mžitky p ed očima, nejradši
by vrátil čas zpět. Carl má svěšenou hlavu, má strach se i jen podívat na to, co
způsobil.
„Hej, Carle. Doufám, že mi pak alespoň pomůžeš s opravou,“ pronese
klidně Patrick, což Carla udivuje, protože čekal, že začne nadávat a ono nic.
„To je jasný. Pomůžu jak jen budu moct.“ Patrick protočí volant vlevo
a sjede se svou několikatunovou herkou do trávy. Pat vyskakuje ze dve í a jde
okouknout auto, Carl zůstává radši uvnit .
„Tak to ještě bude masakr,“ ekne si Patrick sám pro sebe, když na denním
světle spat í, v jakém stavu p edek auta je. Zvedne zmačkanou kapotu, zajistí
ji a kouká, jak vážné je to doopravdy. Zjišťuje, že by to mohlo být v po ádku,
jelikož motor je tam, kde být má, takže by teoreticky mohl dát auto opět
do kupy.
„Carle!“ zak ičí.
„Co je?“ ozve se z toho žlutého slona.
„Pojď, budeš mě navigovat, abych k tomu nacouval na čty i metry.“
Vymění si tedy pozice.
Carl stojí u BMW a Patrick pomalu couvá podle toho, jak mu Carl p es
zrcátko ukazuje. Snad není nic s motorem, íká si v duchu Patrick, to bych
‚bávo‘ rovnou mohl rozprodat na díly. Ten klidný pohled z jeho tvá e se pomalu
vytrácí. On to p eci neudělal schválně, je to jen auto, hlavně že jsme oba
v po ádku, opakuje si znovu a znovu.
„Hele Pate, John měl taky p eludy, nezdá se ti to podez elé? Nezajedeme
pak za ním?“ navrhne Carl, když právě chystají plošiny, po kterých auto
vytáhnou nahoru.
„To vy ešíme potom, teď je pot eba toto. Vlez do báva a budeš točit
volantem tak, jak ti budu ukazovat.“ Carl bez ečí lehne za volant. Pat spustí
naviják a pravou rukou ledabyle nad hlavou ukazuje, kam a jak moc má Carl
zatočit.
15
„A je to!“ oddychnou si oba a porozhlédnou se ještě, zda někde na zemi
není kus nárazníku nebo tak něco.
„Hele,“ rozejde se Carl vp ed, „a zrovna ledvinka,“ zvedne nad hlavu
chromovaný rámeček z p ední masky.
„Jaká to ironie, pýcha každého bavoráka a je celá od hlíny,“ usměje se
Patrick, který už šplhá do svého čmeláka. Carl hodí svůj nález pootev eným
okýnkem do auta a jde si též nasednout.
Patrick právě zaparkoval p ed dílnou.
„Pojď, doplníme energii a dáme se rovnou do auta. Musíme zkusit nahodit
motor. Carl opět jen p ikývne, a jelikož neví co íct, tak raději mlčí. Hlavou mu
stále běží myšlenky ohledně peněz. Kolik to bude stát? A jak moc po něm
bude chtít? P inejhorším by to celé zacvakal ze svého, peníze na to má.
„Nesvítí ti záznamník?“ upozorní Carl Patricka, když už i on vstoupí
do domu.
„Jo, máš pravdu. Běž si zatím vzít něco z lednice,“ pobídne ho a pustí si
zprávu.
„Ahoj, tady Linda. Pot ebuju s tebou nutně mluvit. Dojeď k nám co nejd íve.“
Patrick stojí zaražený jako kůl do země. S Lindou toho nikdy moc nenamluvil,
tak proč tak najednou? Že by něco s Johnem? A proč vzlykala? Patrickovi
hlavou probíhají nejrůznější scéná e. Snad je John v po ádku, ekne si
pro sebe a snaží se tomu uvě it.
„Kdo to byl?“ zeptá se Carl, jen co Pat vejde do kuchyně.
„Linda. Máme za ní dojet co nejd ív,“ odpoví mu a jde si oh át těstoviny
ze včerejška.
„Já myslel, že máme jet hned,“ ozve se Carl, když vidí Patrika, jak z ledničky
vytahuje hrnec.
„Tak dobrá, pojedeme hned,“ zarazí se Patrick s hrncem na půli cesty
z bílého trezoru. „ale za prvé, čím chceš jet? A za druhý, prvně se najím. Nic
nikdy tak nespěchá, aby to ještě chvíli nepočkalo.“
„Co jet t eba odtahovou?“
„Dobrá, dobrá. Víš ty co, pojedeme hned, ale ne Žlutomírem, mám lepší
nápad,“ šibalsky se usměje.
16
„Ne, Patricku to neuděláš! To nemůžeš!“ začne moralizovat Carl, když oba
zamí í skrz branku do sousedovy zahrady.
„Ale jo,“ usměje se jako dítě, které právě ukradlo z pekáče buchtu,
„provětráme mu káru. Stejně mu tu jen rezaví, páč do práce jezdí na kole.“
„Jakej je ten soused?“ začne se zajímat Carl.
„Je to takový milý a moudrý dědula, ačkoli ještě dědečkem není. Je mu něco
p es padesát, energie má však jak dvacátník.“ To už však stojí béžového,
trochu rzí chyceného cadillacu. Patrick ani nemusí auto odemykat, takže si
rovnou uvelebí za volantem. Klíče jsou schované pod sedačkou, takže nic
nebrání tomu, aby vyrazili. Tedy až na Carla, který stojí stále venku.
„Nestůj tam jak němec u orloje a nasedni. Neboj, Murphymu to vadit
nebude. Sám mi ekl, kam klíč schovává.“
„Mně se ti to nějak nezdá.“
„Hele, pokud zase neuvidíš duchy, tak bude vše v po ádku.“ Carl tedy povolí
a nasedne.
Mocný osmiválec, který za dob své slávy trhal silnice, se dává do pohybu.
Auto se pomalu rozjíždí. Nyní je totiž motor rád, že tu pět a půl metru dlouhou
limuzínu alespoň odlepí z místa.
Linda sedí p ed domem na kamenných schodech a kouká směrem
do parku, kde už se opět prochází zamilovaní, kde si hrají děti a kde si psi
hrají na honěnou, jako by se tu vůbec nic nestalo. Patrick zastavuje s autem
u chodníku kousek opodál.
„Jdeš se mnou, nebo počkáš?“ ptá se Patrick.
„Já radši počkám,“ pronese Carl. Patrick tedy vylézá a pomalu kráčí
směrem k rozesmutnělé Lindě.
„Lindo. Co se stalo?“ zeptá se jí a p isedne si, ona však mlčí. „Proč sis mě
sem zavolala?“ Linda zvedne hlavu a podívá se mu p ímo do očí smutným
a ztrápeným pohledem.
„John je mrtvý,“ ekne a neubrání se dalším slzám. „Dneska ráno ho našli
v parku,“ dodá a vtiskne hlavu do dlaní. Tím se bohužel se splnila Patrickova
nejtemnější p edtucha.
17
„Lindo, je mi to líto,“ odmlčí se a chytne ji okolo ramen. „Máš tu nás – mě,
Carla a Toma. Kdykoli budeš něco pot ebovat, budeme tu pro tebe.“
„Děkuju,“ nadzvednou se jí lehce koutky a obejme ho. „Já jen nevím, co si
bez Johna počnu.“
Carl, který z auta poslouchal, teď neví co dělat, sedět, nebo ne. Zem el mu
kamarád a on tu sedí jako pecka. V hlavě mu probíhají myšlenky na ten večer
a na to, jak měl ty vidiny, ty vidiny, které má i on. Co se s ním vlastně stalo, je
to jen souhra náhod? Ale dve e si otev ít netroufne, p eci jen, co by asi tak
ekl.
„Můžeš nám pomoct?“ zeptá se Lindy po chvíli Patrick.
„A-ano. S čím?“ diví se Linda
„Pot ebuju klíč od sklepa.“
Linda kývne, zvedne se a ekne Patrickovi, ať jde za ní.
„Tady je,“ vytahuje Pat ze sk íňky tmavou flašku. Opět ji vidí a opět mu z té
staré, vybledlé etikety s tím mrtvolně šedým obličejem naskakuje husí kůže.
„K čemu ji pot ebuješ?“ zvídá Linda.
„Víš, já si myslím, že za jeho smrt může toto,“ pozvedne láhev a koukne
skrz ni tak, jak to dělají labužníci se sklenicí vína, tekutina je však temná jak
ďábel sám, tudíž neprůhledná. „Včera nám ji totiž John nabídl. Já a Tom jsme
to nepili, ale Carl s Johnem si dali, John trochu víc.
„Ale to už je zbytečný, policie už to asi uzav ela,“ oznámí mu.
„Jak uzav ela?“ diví se Patrick nad rychlostí, s kterou policie pracovala.
Většinou jim totiž vše trvá déle, než Jupiteru oběhnout Slunce.
„Prý se pravděpodobně zbláznil,“ odpoví a další slzička steče po její tvá i
a dopadne do vrstvy prachu na podlaze. „Prý kvůli našemu špatnému vztahu
a finanční situaci… Promiň, já prostě už nemám sílu. Promiň.“
„To ty mi odpusť. Něco s tím udělám, i když nevím co. P ece nenechám,
aby se o něm mluvilo takto. Byl to silný a čestný muž a oni z něj udělají
bábovku. To ne.“
„Děkuju,“ usměje se Linda a na rozloučení ho znovu obejme, poté Patrick
zamí í ven.
18
„Jak to nese?“ zeptá se Carl, hned co Patrick usedne za volant.
„Těžce. Byl to skvělý člověk. Mám tu flašku, co jsme z ní pili. Musíme zjistit
co v ní je a očistit tak Johna, protože policie z něj udělala blázna, co zešílel.“
Carl se jen usměje.
„Znám někoho, kdo by nám mohl pomoct. Je to takovej domácí vědátor.“
„Kde bydlí? Je na něj spoleh?“
„Znám cestu, adresu ne. Ale je to kousek. A ohledně něj, spolehnutí na něj
je, mám jen strach, zda tu flašku d ív nevypije.“
„Fajn. Tak naviguj. Zajedeme za ním hned.“
Carl zvoní na zvonek. Koukají jeden po druhém. Zazvoní znovu, nic. Tak
ještě jednou. To už se ale konečně za dve mi ozývá nevrlé bručení, které
p ipomíná více medvěda, než člověka.
„Co chcete? Ty peníze ještě nemám!“ ozve se protivně zpoza dve í.
„Joe! To jsem já, Carl. Mám pro tebe obchod.“
„Tak to je jiná,“ ozve se najednou p ívětivě. „Pojďte dál,“ otev ou se dve e
a v nich stojí chlápek mírně p i těle, s velice krátkými vlasy v havajské košili
a kytičkovaných kraťasech.
„Joe, tohle je Patrick Wright, místní automechanik. Patricku, to je Joe
Maryson.“
„Těší mě,“ pronese Joe. „Co ode mě pot ebujete?“
Patrick vytáhne flašku a ukáže mu ji. Joe si ji vezme, prohlédne proti světlu,
koukne na etiketu a po otev ení p ičichne.
„Pff! Tak to je hardcore!“ vydechne. „Odkud jste ten hnus vyhrabali? Tímhle
mě neuplatíte.“
„To bychom právě pot ebovali, abys nám zjistil.“
„Dob e. Já vám to zjistím, bude vás to však něco stát.“
„Není problém. Kolik si p edstavuješ?“ zeptá se Patrick a p emýšlí, kolik si
vlastně může dovolit. P eci jen většina jeho peněz padne do opravy BMW.
„Carle, že jsi to ty, tak mi dáte mi p edem jen deset tisíc, během p edání
dalších pět. Pokud chcete zajistit i protilátku, dostanu o dalších deset navíc.“
Patrick koukne na Carla. Patnáct tisíc i s protilátkou? Kolik by to stálo, kdyby
ho Carl neznal, vrtá Patrickovi hlavou.
19
„Kluci, nabídl bych vám kávu, ale čekám nep íjemnou návštěvu, takže mi
napište čísla na mobil a až budou výsledky, ozvu se.“ Patrick s Carlem vysolí
dvacet papírků, na lístek zapíší kontakt a už jsou venku.
„To bylo rychlý,“ pronese Patrick. „Co on vlastně dělá?“
„Tak to nevím,“ zasměje se Carl. „Mimochodem, neměli bychom už to auto
vrátit?“
„Murphy dojel nějak brzo,“ diví se Pat, když vidí v jeho domě rozsvíceno.
S cadillacem tedy zajíždí po mozaikovité dlažbě až na zahradu. Motor vypíná
tam, kde ho zapnul. Carl vystupuje z auta první.
„Hele, já se půjdu rovnou natáhnout, jo?“ oznámí mu a rozejde se k brance,
která je uprost ed plotu mezi Patrickovým a Murphyho pozemkem.
„Rád tě vidím!“ ozve se ze dve í hlas postaršího pána s prošedivělými vlasy
„Díky, že jsi té mé herce protáhl pérka, chudák už se nemohla dočkat, až zase
někam vyrazí,“ usměje se a mávne na něj, ať jde dovnit .
Uvnit je hodně d eva - stoly, židle, sk íně, podlaha, prostě skoro vše.
Atmosféra jako by se vrátila o několik desítek let zpátky.
„Sophie, tohle je Patrick, můj soused, ten automechanik. Patricku tohle je
moje dcera Sophie,“ p edstaví je navzájem.
Patricka hned okouzlí její zá ivé, mírně dravé šedé oči. Když po večerech
s Murphym klábosil, tak se mu zmiňoval, že má dceru, že prý si žije vlastní
život a že už ji moc nevídá. Nikdy se však nezmínil, jak je okouzlující.
„Rád tě konečně poznávám, tvůj otec o tobě často mluví. Co slečna jako ty
dělá v městě jako je toto?“
Murphy se jen usměje, když ty dvě hrdličky vidí, otočí se a odejde
do kuchyně p ichystat něco k jídlu.
„Našla jsem si zde ve městě práci, no a otec mi zde nabídl dočasné bydlení,
takže asi tak,“ odpoví mu a prohrábne si své dlouhé, blonďaté vlasy.
20
III.
„Patricku!“ volá Murphy z kuchyně. „U tebe se něco děje, slyšel jsem odtud
nějaký rány. Znělo to jako by tam něco padalo.“
„U mě? Vždyť tam je jen Ca… Sakra, Carl!“ vytrhne se Patrick z konverzace
se Sophií. Ta je chudák zaražená, sedí a nechápe, jak rychle se p íjemný
večer změnil v poplach.
„Murphy, pojď. Možná budu pot ebovat tvoji pomoc.“
„Soph. Ty zůstaň tady,“ rozhodne Murphy a spolu s Patrickem vyrazí
z domu a skrz branku spěchají k dílně černou nocí. Když vchází dovnit
otev enými vraty, zarazí se. Dílna vypadá, jak Londýn po bombardování. Vše,
co bylo na poncích, leží na zemi. Stolek i židle jsou vzhůru nohama. Auto
klienta naštěstí stále sedí na zvedáku, snad bez škrábance. Ale to je teď
vedlejší, je t eba najít Carla.
„Slyšíš to? Jde to odtamtud,“ ukáže Murphy na dve e, které vedou rovnou
do Patrickova domu.
„Na co čekáme?“ vbíhá do dve í, div neurve kliku. Za dve mi, uprost ed
chodby leží Carl. Válí se v k ečích a vydává bolestné vzdechy. Z jeho obličeje
číší strach. Patrick nechce vě it tomu, co vidí. Hlavou mu běží, že toto se dělo
asi i Johnovi, než… než naposled polknul.
„Volej záchranku, rychle!“ zoufale k ičí na Murphyho, který tak už učinil. Carl
musí p ežít, opakuje si v duchu. Hodlá chytnout Carla, aby si neublížil, jenže
Murphy ho chytne za ramena a táhne ho od Carla dál.
„Patricku! Víc mu pomůžeme, když mu nepomůžeme… Není tam nic, o co
by se mohl zranit. Nezbývá než čekat na pomoc,“ promlouvá klidným hlasem.
Patrickovi nezbývá, než se jen dívat na jeho kamaráda škubajícího sebou
p ímo p ed jeho očima, v jeho domě a zatím bez pomoci. Trhá mu to srdce.
Záchranka právě odjela, Carl už je v péči profesionálů. Patrick sedí v dílně,
bezmocně kouká směrem ke dve ím p ímo tam, kde sebou jeho kamarád
21
cukal. Murphy už odešel. Rozhodl se, že Patrick se s tím musí vyrovnat sám.
Toto si však Sophie nemyslí. Poté, co jí Murphy ekl, co se stalo, se rozhodla
zajít mu trochu zvednout náladu.
„Můžu, neruším?“ zazní dílnou jemný ženský hlas. Patrick však neodpovídá,
stále zírá do prázdna a tvá í se, jako by byl v jiné dimenzi.
„Já vím, že to pro tebe není lehké. Ale neboj, bude určitě v po ádku,“ snaží
se ho opět rozmluvit. Na chvíli místnost ovládlo ticho, dokud se Patrick
zhluboka nenadechne a nepohlédne do těch st íb itě šedých očí.
„Doufám v to. Víš, dnes jsem se dozvěděl, že nám zem el náš parťák a já
prostě nechci p ijít o nikoho dalšího.“
„To je mi líto,“ p isedá si ke stolu. Její hlas je p íjemný a milý, Patrick se
hned cítí o něco líp, když ví, že v ní má oporu. P emůže se tedy a pomalu jí
začíná vysvětlovat, co vše se od sobotní noci stalo. Ona vnímá každé jeho
slovo a motá si pramínek vlasů okolo prstu.
Patrick se probouzí ve své posteli s úsměvem na tvá i. Vzpomíná si, že se
Sophií si povídali dlouho do noci. Jak se však dostal do postele, to už neví.
Po ádně se protáhne a roztáhne závěsy. Podle světla odhaduje, že může
být asi devět hodin. I p es neblahý včerejšek má úsměv na tvá i a cestou
do kuchyně si pobrukuje. Když prochází chodbou, všimne si červené kontrolky
na záznamníku.
„Ták se podíváme, kdo mi co chce.“
„Píp. Snad jsem se dovolal správně… Tady Joe. Mám to už pro tebe
nachystaný, můžeš se klidně stavit. Zdarec.“
„Píp. Dobrý den pane Wright. Dostavte se prosím co nejd íve na policejní
stanici města Green Bay.“
„Asi bych se měl nechat naklonovat, je o mě dost velkej zájem,“ pohladí si
Patrick své ego. Co se toho p edvolání týče, určitě jde o Johna, napadá ho.
Ale teď hurá něco spolknout, rozejde se konečně do kuchyně, když v tom
někdo zaklepe. Patrick se otočí a se slovy o tom, že to klonování je dobrý
nápad, vyrazí otev ít.
„Ahoj Soph,“ vítá sousedku ve dve ích.
22
„Můžu? Táta ekl, ať se na tebe zajdu podívat.“ P i poslední větě jí mírně
zčervenají tvá e. Patrick jí uhne a dov e za ní dve e.
„Rád bych ti něco nabídl, ale jaksi jsem nenakoupil a kafe nepiju. Takže
jedině vodu z kohoutku. Jenže stejně budu odjíždět. Musím na stanici ohledně
Johna. A taky vyzvednout tu flašku. Jestli chceš, můžeš jet se mnou.“
„To bych byla ráda,“ zvednou se jí koutky na tvá i.
„Jen si zase budu muset půjčit auto, to moje… to jaksi nepojede.“
„Můžeme jet mým fiátkem. Ale ídím,“ ušklíbne se. Patovi nic jiného
nezbývá, a tak kývne a bez snídaně tedy vyráží z domu.
Jdou ulicí plnou stejných domů a hledají ten, který má omlácené betonové
schody a kde půlka jednoho schodu chybí úplně. Patrick si totiž číslo popisné
nepamatuje.
Ulice se táhne až za obzor, takže mají čas opět si popovídat. V konverzaci
se dostanou od Murphyho znaménko na rameni, až po její první lásku.
Po několika minutách už stojí p ed domem, který hledali. Schody souhlasí,
a tak zazvoní. Zevnit duní blížící se kroky a tichý šramot, nikdo však neotvírá.
„Joe? To jsem já, Patrick.“
Najednou zámek cvakne a dve e pomalu pootev ou.
„Kde je Carl? Neměl p ijít i on?“ ptá se Joe vystrašeně jako malé kotě.
„Můžeme dál? Musím ti ohledně něj něco íct.“ Dve e se otev ou úplně.
Pohled dovnit oba šokuje, je to tam jak po návštěvě FBI - vše rozházené, nic
není na svém místě.
„Co se kravaťákovi stalo?“ zeptá se, když si sedne na k eslo bez sedáku.
Patrick se Soph si sedají naproti němu na gauč s roz ezanými madly. Jeho
výplň se válí všude kolem. Patrick se nadechne. Těžko se mu o tom mluví, ale
začne. ekne mu o tom, jak včera večer sebou Carl cukal.
„On z tej lahve pil, že?“
„Jo, bohužel.“
„Tak to chlapec bude pot ebovat protilék. Každopádně ti však musím něco
íct. Víš, někdo tu u mě byl a jaksi mi vzal tu vaši láhev,“ vyklopí ze sebe
„Cože? Děláš si srandu!?“ zvedne se Patrick.
„Bohužel. A asi i vědí, co v té zkumavce bylo, páč jsem u tej flašky měl
i výsledky.“ Joe se zvedne a mí í směrem k trezoru ve zdi. Na něm jde vidět,
23
že už se někdo pokoušel ho amatérsky otev ít. Dokazují to záseky po seky e
a prohlubně od palice. „Naštěstí jsem si kopii těch výsledků uschoval. Víte,
mělo to být čistě pro mé účely. To víte, co kdybych si náhodou to svinstvo
chtěl namíchat.“
John vyťukává číselný kód a pomocí otočného kola tu nedobytnou krabici
otvírá. Po chvíli vytahuje žlutou složku.
Než však Joe uzav e trezor, Patrickovi se naskytne pohled dovnit . Trezor je
plný různých zkumavek, dalších složek, jako ta, kterou právě vytáhl,
a dokonce tam i leží matně černá pistole.
„Tak tu to máte. Uvnit je vše od složení a pravděpodobný původ, p es stá í
a vliv na organismus, až po to, jak stvo it protilék. Jen se tedy musí podat co
nejd íve, nejlépe do t í dnů. Avšak, dostane-li toho do sebe člověk moc, není
pomoci.“ Patrick p evezme složku, rozloučí se a i se Sophií odcházejí.
„Nazdar brachu!“ pozdraví Patrick Toma, když se dve e jeho domu otev ou.
„Taky jsi dostal tu pozvánku od chlupatejch? Já věděl, že se pro mě stavíš,“
zasměje se. „A dokonce máš s sebou sličný doprovod. No to nás musíš
p edstavit. Pojedeme za nimi hned?“
„Nejd ív ti musím něco íct, je to ohledně Carla.“ Tom naznačí, ať jdou dál.
Dům je vybaven v moderním a mírně minimalistickém stylu, u něj doma má
vše své místo a vše je na svém místě. Byt je krásně provzdušněný a světlý,
hotový ráj zde chvíli být.
„Tak povídej. Co je s Carlem? Zase si pomačkal oblek či co?“
„Mno, včera večer chytnul záchvat. Nyní je ve stabilizovaném stavu
v nemocnici.“
Tom stojí s otev enou pusou, nemá slov. Snaží se zklidnit, op e se o stůl.
„Víš, já si myslím, že je to stejné, co postihlo chudáka Johna. Máme k tomu
dokonce i důkaz, jelikož jsme tu láhev dali otestovat a tohle se z toho zjistilo,“
podá mu složku k prolistování. Tom se začte.
„Takže p i dávce vyšší než je 100 mililitrů člověk začne vidět vidiny a p i
dávce nad 300 mililitrů následuje blízká smrt. No ty vole! Ještě že jsem o to jen
smočil ret, nerad bych teď někde klepal bačkorama.“
„Mno a jak vidíš, tady je i návod na stvo ení protilátky,“ informuje ho Patrick.
24
„Hele. To bych to mohl p ivit i tu doma, všechno mám, vždyť jsou to tak ka
běžné kuchyňské p ísady! Kdo vám to vlastně takto dob e zjistil?
„Jeden Carlův známý, je to takový domácí vědec, proto asi pracuje
s běžnými surovinami.“
„Jó, tak to jo… Asi nějakej kandidát na nobelovku, ne?
„Možná, kdo ví,“ zasměje se Patrick.
„Kluci, co kdybychom se raději pokusili pomoci tomu Carlovi,“ ozve se
Sophie, které se nelíbí, jak tu plýtvají cenným časem.
„Ajo, Carl. Jdu na to,“ mávne složkou Tom.
„Sophie, mohla bys mu to nějak podat? Vě ím, že na nějaký způsob p ijdeš.“
Sophie souhlasí, a tak se Patrick pustí do jeho popisu.
„Tak tu to je, p esně jedna dávka,“ p ináší Tom v malé uzav ené dózičce
načervenalou tekutinu.“ Podá jí Sophie a ta si ji schovává do kabelky. Oběma
zamává a opustí dům.
„A my bychom taky mohli vyrazit, ne?“ otočí se Patrick na Toma.
„Jo, můžem. Moment, nemůžem. Počkej!“ zmizí za rohem. Zpět se vrací se
svou koženou bundou p es rameno a za límcem bílého trika má zastrčené
jeho oblíbené černé brýle. „Teď teprve můžem!“
„Že si nedáš pokoj. Jako by na tom sešlo,“ usměje se Patrick nad jeho
chováním. Tom z věšáku vezme klíčky od jeho motorky a jde ke dve ím.
„Hele máš pro mě helmu? Vím, že ty ji ignoruješ, ale já po jízdě s Carlem
nehodlám riskovat.“
„Dobrá je v obýváku na parapetu, skoč si pro ni. Mimochodem, jak je na tom
to tvé bávo?“
„Bídně… íkals na parapetu?“ ozve se z pokoje „Jo, už ji vidím!“
Sophie se právě na recepci dozvěděla, kde Carl je. Je však těsně p ed
časem na oběd, musí si tedy pospíšit, chce-li mu ten protijed podat.
Běží do schodů, co může. Už je v pat e, kde by měl ležet. Jde do chodby
nalevo. Hledá pokoj 132, má ho.
Je to klasický nemocniční pokoj - čty i lůžka, na každé straně dvě, a u nich
malý stoleček. Je to tam pochmurné, ani velké okno naproti dve ím moc
naděje nep idává.
25
Kouká na kartu zavěšenou za hranu postele, na ní je napsáno jméno Carl
Brown. Vypadá p esně tak, jak jí ho Patrick popsal. Vytahuje z kabelky
lahvičku a hodlá probudit právě spícího Carla.
„Paní. Tady nemáte co dělat. Je čas obědu, pacienti by měli mít klid,“ ozve
se mladá sest ička, která právě p ijela s vozíkem na obědy.
„Dobrá, já už tedy jdu,“ klidným hlasem odpoví Soph a pomalu si to mí í
ke dve ím. Sest ička bere první tácek se jménem a odnáší ho k ležícímu.
Sophie využívá situace, která ji už p i pozdravení napadla, otvírá lahvičku a její
obsah vylévá do bezbarvé kaše, na které je Carlovo jméno. Je na sebe pyšná,
jak dob e to vy ešila, a s p íjemným pocitem opouští pokoj.
„Takže pánové… ekněte mi, choval se pan John Smith poslední dobou
jinak, než p edtím?“ ptá se Patricka a Toma p itloustlý policista s velkým
nosem. Je to ten samý, který vyslýchal i Lindu. Tento p ípad byl p idělen jemu.
Všichni sedí ve světlé místnosti. Není tu nic zajímavého, žádná kytka, žádný
obraz, jsou tu jen stohy papírů a další věci nutné ke kancelá ské činnosti.
„Ano. Poslední dobou měl nějaké problémy, ale…“
„… takže si také myslíte, že zem el kvůli psychickým problémům?“
„Ne. On byl otráven!“ zvedá hlas Patrick.
„P esně! Otráven životem,“ p evrací to policista.
„Otráven alkoholem! Tím, který donesl na naši sobotní sešlost!“ zvedá hlas
i Tom.
„P eci musel vědět, co v ní je. Já bych to viděl na sebeotrávení vedoucí
k úmrtí.“
Patrick nechápe, jak to vyšet ování mohlo tak rychle vygradovat. Už to ale
nevydrží, zvedne se ze židle a na stůl hází tu žlutou složku.
„Zde je to, co ho otrávilo. On se nepokusil o sebevraždu. On…“ zasekne se.
„Nemáte slov, že? Víte co. I kdyby ho otrávilo to vaše kdovíco, namísto jeho
evidentního zešílení z bídného života, stejně je to jedno. Je mrtev a vražda to
nebyla. P ípad je stejně tak či tak uzav ený, pánové.“
Patrick si bere zpět svou složku a spolu s Tomem odchází ven z kancelá e,
bojovat s ním je zbytečné, prohráli. Nemohou uvě it tomu, jak je dostal.
26
„Má pravdu,“ promluví venku Tom, „zem el a vražda to nebyla, tak proč by
to měla policie ešit dál…“
Tom Patricka vyhodil p ed jeho dílnou. Sám odjíždí a zanechal za sebou jen
kupu prachu. Patrick si odkašle a jde ke dve ím svého domu. Chytá za kliku,
najednou se zarazí.
„Proč bych zbytek dne trávil sám, když můžu…“ Otočí se tedy a mí í si to
k sousedům.
„Ahoj Soph. Tak jak to šlo?“ spustí, když ji spat í.
„Báječně, poradila jsem si.“
„No výborně,“ odvětí Patrick. „ íkal jsem si, že když už mám dneska čas,
tak bych se mohl podívat na tvé auto. Když jsme jeli, p išlo mi, že ti to nějak
netáhne.“
„Tak je to taky starší auto, byla bych však ráda, kdyby jelo lépe. Počkej, jen
musím skočit pro klíčky.“
Soph mizí za zav enými dve mi a Patrick čeká. P ešlapuje na místě. Ví, že
auto jen napíchne na diagnostiku a pak dle výsledků bude pokračovat, jen by
nerad zrovna p ed ní vypadal jako mechanik amatér. Avšak z jeho myšlení ho
vytrhne jemný hlas.
„Kam ti s tím fiátkem mám zajet?“
„Do těch pravých vrat. V druhých už jedno je.“ Soph tedy začne poskakovat
směrem k autu. Pat jde rovnou k dílně, otev ít jí vrata. Nemá je v elektrice,
a tak musí skrz svůj dům a následně je taháním za etěz vytáhnout nahoru.
„Bezva. Najeď až sem, ať to můžeme zvednout nahoru,“ volá na ni,
„nádhera!“
„Jak to tedy vypadá?“ ptá se Soph, jen co vystoupí z auta.
„Počkej. Ještě jsem ani nezačal,“ usměje se Patrick a z ponku bere p íruční
p ístroj s kabelem, aby jej p ipojil k ídící jednotce auta v motorovém prostoru.
„Dobrý den,“ ozve se hlas muže v černém obleku se st íbrným kuf íkem,
který právě bez upozornění suverénně vstoupil do dílny.
„No dobrý,“ ozve se Patrick zpoza kapoty. „Vy si jdete pro to auto, že?
Počkejte, jen tohle dokončím.“ Pat odloží diagnostický p ístroj na blok motoru
a jde pro toho pána sundat ze zvedáku ten mercedes černý jak uhel. „Výfuk už
27
je v po ádku Stačilo vyměnit katalyzátor, byla to brnkačka. Klíčky jste si ale
bral, máte je s sebou?“
„Ty nepot ebuji, mám totiž náhradní zavěšené dole pod volantem,“ ušklíbne
se nad tím, jak je na vše p ipraven, a nastartuje auto. Patrick má na klíčky
v autě jiný názor, ale to už je každého věc.
Naposled prohlédne na tu bílou lebku na zadním nárazníku tohoto
luxusního černého sedanu a opět se pohledem vrátí k Sophii.
„Hodně za tebou jezdí takoví arogantní blbci?“ zeptá se Soph, která tyto
zbohatlíky nemusí.
„Pro mě je hlavní, že platí dob e. A o co líp, oni platí p edem. Ale tohle
nechme, pojďme zjistit, co se dá udělat s tím tvým autem.“
28
IV.
Následující den ráno Patrick doufá, že konečně bude mít jednou taky čas na
snídani. Jenže jak rychle lednici otev el, tak rychle ji zav el. Je prázdná jak
město Pripjať. Nakoupit si měl včera, jenže na to zapomněl.
Napadá ho, že by mohl zajet za Joem, t eba by se dozvěděl ještě něco.
P eci nikdo nevěděl, že tam ten vzorek bude, proto by se Joe mohl pochlubit,
proč ho navštívili.
Pot ebuje auto, jeho stále parkuje na ‚odtahovce‘. Jde tedy požádat
Murphyho, zda by mu opět nepůjčil cadillac. Z domu, opět bez snídaně, mizí
v červeném triku a černých riflích.
Když prochází okolo báva dochází mu, že asi bude nejlepší ho rozprodat
na díly a koupit si něco jiného. Jenže kde vzít peníze a nekrást, p eci jen
pot ebuje hlavně moderněji vybavit svoji dílnu, jinak mu živnostenský ú ad
zakáže ji provozovat.
„Ty si myslíš, že tudy pojede? Proč tu vlastně čekáme?“ ptá se pisklavým
hlasem malý muž s mastnými vlasy po ramena.
„Čekáme, protože to ekl Šéf! Chce ho, aby mu ekl víc o té flašce. A víš ty
co, neptej se mě furt tak blbě, nasaď si radši masku,“ odpoví agresivním
tónem jeho kolega.
Ten je vzhledově jeho opakem - vyšší postava, široká ramena, silné paže.
Jeho zle hledící obličej s hranatou bradou snad nikdy nepoznal úsměv.
„Kdo tohle vymyslel, vždyť p es to nevidím! Proč si nemůžu vzít kuklu?“
„Vymyslel to Šéf! Jeho rozkaz se neporušuje!“ nevrle odpovídá ramenatý
idič.
„Aha… já to dal obráceně. Hubou nahoru,“ začne se smát. Jeho smích zní
jako broušení nehtu o školní tabuli.
„A proč ty nemáš masku?“ ptá se zvědavě.
29
„Protože ídím, dám si ji potom. A víš ty co, drž hubu, nebo ti budu muset
jednu vlepit.“
Čekají tedy u krajnice v jejich starém šedém Volvu, až projede jejich cíl.
Patrick právě vyjel z Evergreenu a projíždí lesem. U krajnice vidí stát staré
Volvo, objíždí je. Kouká do zpětného zrcátka, kombi se rozjíždí. Tady něco
nehraje, íká si Patrick. Než však stihne vyvodit nějaké závěry, ‚kombík‘
zrychlí, p edjede Patricka a hned nato prudce zabrzdí. Patrick pohotově dupne
na brzdu. Ubrzdil to jen tak tak. Mezi auty může být tak pět centimetrů. Patrick,
celý naštvaný, otevírá dve e. Od rozžhavených brzd se pěkně kou í a stejně je
rozžhaven i on sám.
„Ty debile! P eskočilo ti? Vždyť jsem tu mohl za vat!“
„Klid kamaráde, to bylo schválně,“ ozve se z otev ených dve í. On i jeho
kolega pomalu a v klidu vystupují. Mají na hlavách průhledné plastové masky,
obličeje však rozeznat nejde.
„Šéf by tě rád viděl,“ pronese ten vyšší a než Patrick stihne cokoli íct, ten
druhý, obtloustlý, vytáhne pistoli a vyst elí na Patricka. Ten sklopí pohled
na stehno, kam by zasažen. Má v něm zabodnutou šipku. Chce se rozběhnout
proti nim, ale noha se mu podlamuje a Patrick padá k zemi. Rozmazaně vidí
obrysy kráčející k němu. Víčka se mu zavírají.
Sophie vychází z domu, práce volá. Loučí se s Murphym, nasedá do auta
a vyráží směrem k městu.
„Patricku?“ tázavě špitne, když asi v půli cesty spat í povědomého cadillaca.
Její srdce začne bít strachem.
Proč tak brzdil, diví se p i pohledu na dva černé pruhy za autem.
Vystupuje a běží k autu, nahlíží dovnit , nikde nikdo. Kde je? Kde je? Je
v po ádku? Rozhlíží se kolem a doufá, že ho uvidí.
„Patricku! Patricku?“ volá z plných sil, má to však stejný účinek, jako házet
kameny proti zdi. Všude kolem vládne naprosté ticho.
30
Patrick je zmatený. Sedí p ipoután k židli s rukama svázanýma za zády
v šeré místnosti s něčím smrdutým p es hlavu. Jeho oči si pomalu zvykají
na šero a pytel, či co to je, a tak skrz něj rozeznává stíny v místnosti.
Rozpomíná si na to staré Volvo, na dva muže a na to, že ho post elili.
Po chvíli klapnou dve e.
„Už je vzhůru, Šéfe. Je to ten chlápek, co odcházel z bytu Merysona. Je
určitě vlastníkem té flašky,“ mluví muž u stolu pisklavým hlasem. Patrick ten
hlas rozpoznává, je to jeden z těch dvou, kte í mu zatarasili cestu.
„Bobe. Myslím, že se ho optáme na pár detailů ohledně té flašky. Snad
nebude zbytečně dělat hrdinu.“
„Co po mě chcete?“ ozve se Patrick zpoza pytle.
Ozve se zvuk natažení závěru pistole. Patrick zmlkne.
„Myslím, že budeš v klidu. Já ti teď něco dám a ty to potom ekneš
do telefonu,“ na ídí mu Šéf a stáhne mu z hlavy pytel.
„Co já s tím?“ koukne na list papíru s p edepsaným textem. Poté zvedne
pohled na Šéfa, ten má na hlavě nasazenou taktéž masku. Má na sobě oblek,
pravděpodobně na míru, vypadá jako nějaký mafián, i klobouk má, jen tedy
s tou maskou je jak pošuk. „Proč bych měl číst něco, co je naškrabané jako
od opice. K čemu to vlas…“
„Hele, hele,“ zamává Šéf pistolí Patrickovi p ed obličejem, „abys věděl,
nemám problém tě tu popravit. Chápeš to? Jenže můžu být i milosrdný. Když
pro mě za ídíš tento hovor, a pak mi dodáš detaily ohledně té flašky, tak tě
po skončení toho všeho pustím.“ Šéf se na něj usměje.
„Po skončení čeho?“
„Po dokončení pomsty, sladké pomsty,“ usměje se zpoza masky Šéf.
Patrick však vidí stále stejnou a nehybnou plastovou tvá .“
„Ukradli ti kokosky či co?“ vystrčí růžky Patrick.
„Vyhostili mě z města!“ zak ičí na něj. „Kdyby tu alespoň byla ta
spravedlnost, ale můj…“ odmlčí se a odplivne na zem, „parťák mě práskl
a podrazil.“ Šéf vytáhne telefon a vyťuká číslo. „Na a čti!“
„Dobrý den. Tady kancelá starosty města. Co pot ebujete?“ ozve se milý
ženský hlas. Patrick mlčí jak hrob, p emýšlí, zda doopravdy číst. Šéf
rozp áhne pěst a jednu pěknou mu zašle p ímo do žaludku. Patrick jen sykne.
31
„Požadujeme padesát milionů korun,“ začne číst „jinak v brzké době začnou
lidé ve městě šílet a umírat. Peníze budou p evedeny na účet, pište si,
CH93 0076 2011 623Ř 52ř5 7 do zít ejšího poledne. Rozumíte?“
Z telefonu se ozve rozklepané ano, to už si však Šéf bere telefon zpět
a zavěsí. Patrick nemůže uvě it tomu, co právě udělal.
„Tak tohle bychom měli. Teď nám hezky ekneš, jak ses dostal k té flašce.“
„Šéfe, a co ta konference?“ ozve se zpoza stolu Bob.
„No vidíš to, já bych na to zapomněl. No nic, ty tu na nás musíš počkat,
alespoň si rozpomeneš na detaily. Jo, a jestli chceš, klidně si jdi. Nechám ti
i pootev ené dve e,“ začne se Šéf smát a společně s oddaným Bobem mizí.
Patrick je sám, rozhlíží se kolem sebe. Že by záchrana, ekne si, když spat í
na umyvadle mýdlo. Pomalu se na židli sune vp ed. Umyvadlo naštěstí není
vysoko a mýdlo je u kraje. S rukama za zády se natahuje a šmátrá po té
kluzké záchraně.
Teď jen to mýdlo neupustit, opatrně si namydlit dlaně a zápěstí. Jeho
svázání vzali na lehkou váhu, a to se mu teď hodí.
„Co teď?“ zeptá se sám sebe Patrick. „vždyť ani nevím, kde jsem.“
V místnosti jsou jen jedny dve e, okno žádné. Patrick by nerad šel tudy,
kudy se budou ti dva vracet, bohužel nemá na výběr. Opatrně vykoukne zpoza
dve í, naštěstí nikde nikdo.
Vpravo, či vlevo, táže se ve své hlavě. Rozhodne se pro cestu doprava,
snad to bude ta lepší varianta. Mí í stále jedním směrem - dolů. Ještě že jsou
v budovách povinné ty zelené požární cedulky, značící směr východu.
Nechává se tedy navigovat a opatrně, a hlavně tiše, mí í k východu, aniž by
mu kdokoli zk ížil cestu, což je nezvyklé.
Počkat, oni mají vlastně tu konferenci, dojde mu. Náramně se mu to hodí,
že mu takto uvolnili cestu.
Otvírá dve e, na kterých je nápis EXIT. Ještě nikdy nebyl tak rád
na čerstvém vzduchu. Po ádně se zhluboka nadechuje. Vylezl na nějakém
parkovišti, není tedy pochyb o tom, jak se dostane pryč.
„Proč nejste na schůzi?“ ozve se hrubý hlas. Patrick sebou cukne. Zpoza
rohu, pár metrů od něj, se totiž vyno il nějaký ramenatý chlap.
32
„Ále, to víte… Jen jsem šel na vzduch, už jsem to pot eboval. Hlava mi už
z toho leze kolem“ odpoví klidným hlasem, nesmí zpanika it. „A co že Vy
nejste na svém místě?“ snaží se Patrick obrátit kartu.
„Jen jsem si v ká e zapomněl lejstro s podkladama, už se vracím, a to radím
i Vám.“ S těmito slovy vejde do budovy. Patrick si může konečně oddychnout.
Teď rychle pryč, d ív než zjistí jeho nep ítomnost.
Kráčí směrem mezi auta, která tu jsou, a hledá nějaký starší vůz. P eci jen
starší se kradou snadněji. Když míjí první vůz, najednou se chytne
za karoserii.
„Ne, teď ne,“ k ikne. Svět kolem něj se začíná točit a kolena lámat. Dýchej,
dýchej zhluboka, opakuje si. Musí si sednout, op ít se o auto. „Že by to byl
následek té šipky, která se mu zakousla do nohy?“ ptá se sám sebe.
„Nyní k tomu hlavnímu,“ pokračuje ve svém projevu Šéf, „doufám, že jste tu
všichni, jelikož dneškem začíná nové éra našeho podniku.“ V sálu je ticho. Asi
dvacítka mužů mlčí a čeká, co jejich šéf vymyslí a jak plánuje budoucnost
jejich firmy. Je to další z množství nenápadných firem vydělávajících na praní
špinavých peněz. Všichni zde sedí jako ovce p ed pastý em a valná většina
z nich ani neví, co doopravdy Šéf p ed jejich zraky, avšak skrytě, provádí.
„Moment. Počkejte ještě chvíli. Jeden chlápek je ještě na parkovišti,“ ozývá
se někdo od dve í.
„No a kdo je ten opožděnej?“
„Nějakej mladík v riflích a červeném tri…“
„Cože?“ zvolá Šéf. „Chyťte toho zmetka! Hned!“
Všichni se rozbíhají směrem ven na parkoviště, aby ho dostali. Z místnosti
je jediný východ, a p esto nevzniká žádná tlačenice, z místnosti všichni mizí
stejně organizovaně jako mravenci.
„Alespoň, že nezná naše obličeje,“ oddychne si. „Bobe, už chápeš, proč
používáme ty masky? Moment, ne íkal jsem ti, ať ho hlídáš?“ otočí na něj
a hned mu jednu lupne za ucho.
„Nerad to íkám Šéfe. Ale co když ho nedostaneme? Co pak?“ ptá se.
O tom, že dostal ránu neoprávněně, raději mlčí.
„Bobe, pokud ho nechytneme, tak to tu musíme co nejrychleji vyklidit. Víš,
jak to myslím, že?“ Bob jen nechápavě kývne.
33
„Musím pryč!“ bojuje s únavou Patrick. Už opět stojí na nohách a pocit
slabosti mizí. Teď se mu jeho praxe s auty hodí.
„Vždyť to je ten samý, co byl u mě nedávno na opravě,“ zaraduje se Patrick,
když p ed sebou spat í zadní nárazník černé limuzíny a na něm bílou lebku.
To je ten zbohatlík s klíčky pod volantem.
Patrick si sundává triko a namotá si ho na pravou pěst. Nap ahuje se
a plnou silou ude í do skla v p edních dve ích, nádhera. Nyní se už může
natáhnout pod volant a poté si odemknout. O chvíli později se ozve mocný ev
motoru ze Stuttgartu a Patrick může za adit jedničku.
„Támhle je! Za ním!“ k ičí banda, která právě vyběhla z budovy.
„Do aut vy idioti!“ za ve silným hlasem kdosi zezadu, jenže jako by do větru
volal. Jeden ze zaměstnanců, parkující jen kousek od vchodu, vskočí
do svého auta a jako první a jako jediný startuje. V tu chvíli už však Patrick
projíždí branou a zůstává po něm jen volné parkovací místo.
„Konečně pryč.“ oddychne si. Dochází mu, že oni asi vědí, kde bydlí, a tak
se musí sbalit, v autodílně už být nemůže. Snad mu, a raději i Sophii, Tom
nabídne st echu nad hlavou, aby se bylo kde ukrýt.
Patrick koukne do zrcátka, kus za sebou vidí jet auto. Je mu hned jasné, že
to nebude náhodný cestovatel. Patrick sjíždí z asfaltky na lesní cestu. Vůz
značky BMW, jak si už Patrick všiml ledvinek na masce, jede stále za ním.
Zhluboka se nadechne a sešlapuje plyn až na podlahu. Motor zavrčí,
otáčkoměr vyskočí do červeného pásma a jeho puls se začne zvedat stejně,
jako ručička tachometru. Nyní může naplno využít zkušenosti z minut, které
proseděl za volantem na místním závodišti. Ještě, že si vypůjčil tak výkonné
auto, jinak by moc šancí na únik asi neměl.
Po cestě, kde jezdí někdo jen občasně a když už tak traktory, to Patrick
i jeho noví kamarádi berou s plynem na podlaze. Jeho auto to není, tudíž na
něj nebere ohledy. Ko eny, kameny, díry… prostě jede dál. Snaží se jet stále
naplno, i když auto skučí a volá o zpomalení. Musí je set ást. Les je teď
hustější. Prostě je musí set ást.
34
„Kruci, kruci. Kruci.“ Začne nadávat, když p ed sebou uvidí zatáčku doleva.
V tu chvíli Patrick však dostane skvělý nápad, i když trochu riskantní.
„Já vám dám, mě pronásledovat,“ pronese a s těmito slovy pod adí, chytne
za ruční brzdu a elegantním driftem se sklouzne zatáčkou. Jeho tep i otáčky
motoru jsou na maximu. Jako by se čas zpomalil, Patrick si krásně vychutná
celou délku zatáčky, aby na konci opět šlápl na pedál a za adil.
„Jo! Vyšlo to,“ zaraduje se, když vidí, že je za ním mrak prachu, p es který
není vidět. Vyjíždí z lesa, sviští mezi poli s kuku icí. Opět se koukne za sebe,
za ním nikdo. Tempo však drží, co kdyby náhodou. Po několika minutách
vjíždí konečně na asfalt hlavní silnice. Kam teď? Doprava, už jednou jsem měl
p eci štěstí.
„Green Bay dvacet kilometrů,“ čte z cedule o kousek dál. Hned se mu jede
lépe, když ví, kudy jet a že jede dob e. Pouští si rádio, naladí svou oblíbenou
stanici a jede po prázdné silnici klidným tempem v tomto super pohodlném
autě.
35
V.
„To mi vážně chcete íct, že pro něj nemůžete nic udělat?“ zvedne Sophie
hlas, čímž je cítit odpor vůči policistovi, který sedí naproti ní v k esle. Sophii
silně bije srdce, její pěst je sev ená a op ená k ečovitě o stůl. Policista je však
klidný protože ji bere jako hysterku, která pět minut nedostala od svého p ítele
milostnou zprávu a podle toho na ni také mluví.
„Promiňte, náš okrsek má teď na práci lepší věci, než hledat nějakého
cestovatele. Však on se vám brzy vrátí. Jak dlouho že je nezvěstný?“
„Vždyť jsem vám už íkala. To vás nep esvědčí ani jeho auto, které stojí
u krajnice prázdné? To vám nestačí?“
„Dobrá. Pošleme tam hlídku, ať se tam porozhlédne. Vy zatím jeďte domů,
t eba tam na vás už čeká,“ zareaguje trochu p ívětivěji „Pokud se neukáže
do zít ejšího poledne, tak poté spustíme vyšet ování. Tady mi napište, kde jste
to auto viděla, Vaše jméno a telefon.“
Sophie je ráda, že alespoň trochu policista povolil.
„Nyní můžete jít,“ pokyne ji. Sophie na něj ještě chvíli vražedně hledí,
po chvíli to vzdává. P ed dov ením dve í na něj ještě vzhlédne. To už ale
policista nezaregistruje, láduje se koblihami.
„Tak co, vyhlásí pátrání?“ ptá se nedočkavě Tom op ený o jejího fiata, když
ji spat í. Místo odpovědi se dočká jen jejího pronikavého pohledu. Když Sophie
nasedne a bouchnutím dve í do auta, nasedne si i on.
„Co když se mu něco stalo?“ zazní Sophie ustrašeně a další slza jí padá
do klína.
„Patrickovi? Neboj, jak já ho znám, tak je určitě v pohodě,“ snaží se Tom
znít jistě. Oba doufají, že jeho zmizení nemá nic společného s tou flaškou,
ačkoli tuší opak.
36
Patrick právě minul ceduli vítající v Green Bay. Mí í si to rovnou k místní
policejní stanici. Doufá, že se mu dostane pomoci a že policie se rozhodne jít
proti těm, kte í hodlají otrávit zdejší zásobárnu pitné vody.
Vystupuje a všímá si, jak na něj a jeho nové auto, celé od bahna, koukají
podezíravě všichni kolemjdoucí. Je mu to však jedno, má teď jiné starosti. Mí í
si to rovnou k Šerifovi, tak si totiž místní policejní náčelník nechává íkat.
Odhodlaně stiskne kliku od dve í a sebevědomě vchází do kancelá e.
„Šerife,“ osloví ho bez ohlášení během jeho svačiny, „ve vašem městě je
skupina lidí, kte í hodlají otrávit zdejší vodu.“
Šerif se na něj lehce koukne p es obočí a dál pokračuje v ládování se.
Šerif je pětačty icetiletý veterán, trpící silnou nadváhou, jehož jediným
porostem na hlavě, kromě obočí, je jeho majestátní st íbrný knír. Je dost
arogantní a nedůvě ivý. Na stanici ho nikdo nemá rád, ale nikdo si netroufne
mu to íci do očí, raději si nechávají líbit jeho diktaturu.
„Takovejch planejch poplachů slyším denně desítky,“ odsekne mu, jen co
polkne. „Něco takového začnu ešit, až se to projeví. Teď vodprejskni. Mám
dost práce.“
Patrick stojí jako p ibitý, takovou ignoraci nečekal. Je mu z něj blbě. Jak
člověk jako on může vést policii, ptá se sám sebe v duchu.
„P eci musíte něco udělat!“ bouchne Patrick do stolu, až Šerifovi vypadne
z ruky zbytek bagety na zem.
„Co si to dovoluješ!“ zvedne se Šerif a až teď se ukáže, jak moc mohutnou
postavu vlastní. Patrick jen hluboce polkne. „Buď hned vodprejskeš, nebo si
něco domyslím a posedíš si p íštích pár let za kovanou m íží!“
Patrick pomalu couvá ke dve ím. Ústa mu zmrzla, nemůže ze sebe dostat
ani jedinou hlásku. A p i tom by mu toho chtěl tolik íct. I když nerad, musí
počkat, až se někomu něco stane. Pak mu t eba dojde, že je to vážné.
Nyní co nejd íve za Sophií a Tomem, íká si. Má jim toho tolik co íct.
„Patricku!“ vyk ikne štěstím Sophie, když ve dve ích spat í jeho tvá . „Co se
ti stalo? Kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach.“ V této záplavě otázek se mu
vrhne do náruče.
37
„Sophie, co tu děláš? Kde je Tom?“ jemně ji odstrčí. „Musíme si všichni
promluvit.“ Sophie je z jeho chování trochu mimo, čekala z jeho strany větší
radost. Ublížilo jí, že ji takto odstrčil. Odpoví mu tedy stroze.
„Není tu, ale za chvíli by se měl vrátit.“ Patrickovi až teď dochází, že stejně
není kam spěchat a jak je rád opět v Sophiině blízkosti. Pomalu se otočí a celý
šťastný ji konečně po ádně obejme.
„Od čeho jsi tak dotlučený? A co to auto venku?“ zašeptá mu Sophie
do ucha trochu vyčítavě, trochu starostlivě.
„Na tom teď nezáleží. Hlavní je, že jsem opět s Tebou.“
„A teď mi povez, kde jsi byl?“ nenechá se odbýt Sophie. Patrick se na ni
usměje a začne vyprávět od chvíle, kdy si půjčil Murphyho auto.
„Hele, ležet na mém gauči v takhle zašvihaném oblečení vážně nemusíš,“
vítá Patricka Tom, který už dorazil.
„Taky tě rád vidím,“ zasměje se a sundá nohy z pohovky. „Konečně ses
ukázal.“
„Já? To ty ses nám někam zatoulal. Jsme tě docela postrádali, neměl nám
kdo vyprávět historky.“
„Tak fajn, pojď sem a jednu krásnou ti hned eknu.“
„Ale nezapomeň to vzít hezky od začátku,“ p ipomene Tom a otev e si
sáček s brambůrkami. Patrick tedy začne znovu vyprávět, co se stalo
od chvíle, kdy ze svého domu odjel. Začne p íhodou s lesním p epadením.
Sophie, ačkoli to slyší už podruhé, se opět zatvá í vystrašeně. Poté pokračuje
následným vzbuzením se v neznámé místnosti a výhružným hovorem
Nezapomene zmínit následný útěk z budovy, krádež auta a honičku lesem.
Vyprávění zakončí osobní návštěvou arogantního Šerifa.
„Takže to oni mají tu naši flašku? A chtějí otrávit vodu?“ to bych ani já
nevymyslel. Nechápu, že to Šerif může takto ne ešit,“ kroutí hlavou Tom.
„Musíme něco udělat, p eci to takto nenecháme,“ pronese Sophie.
„Teď nemá cenu něco ešit. Ráno je p eci moud ejší večera. A já pot ebuju
spát,“ zívne. „Mějte se,“ rozloučí se Tom a odchází do svého pokoje.
Patrick je velice unaven a už se těší, až se natáhne na gauč. Avšak jeho
kroky vedou nejd ív ještě do Tomovy koupelny. Po tom, co zažil, vážně
38
pot ebuje sprchu. Během relaxace ve sprše si v hlavě znovu p ehrává dobu,
kterou strávil v té budově. Snaží se rozpomenout na cokoli, co by mu jakkoli
pomohlo.
„Patricku! Patricku!“ vítá ho Sophie do nového dne rychlým budíčkem.
„Co ti je?“ vydá ze sebe Patrick ještě se zalepenýma očima. Tvá í se, jako
po ráně palicí p es palici. Než se vyškrabe na nohy, je už Sophie pryč.
Následně ho dole vítá Tom s denním tiskem v ruce.
„Pojď. Tohle musíš vidět, je to síla,“ zní Tom vážně. Patrick s divným
pocitem vchází do obýváku a usedá si na k eslo. Jakmile si sedne, Tom mu
podá noviny. Patrick na něj kouká jak na svatý obrázek.
„Co je tam tak zajímavého, že jste mě kvůli tomu museli tak rázně vzbudit?“
ptá se protivně a ospale zívne. Tom mu naznačí, ať si to p ečte sám. „To
myslíš tu herečku, co běhala nahá po náměstí?“ zasměje se Patrick. „To jsem
mohl ještě spát.“ Tom si jen p ejede rukou p es obličej, nejraději by mu jednu
poslal za ucho.
„Otoč si to,“ ekne mu. Patrick tedy p etočí noviny. V ten moment by se ho
krve nedo ezali. Na stránce je totiž velký titulek: Nová droga v Green Bay!
„P ečti si to nahlas,“ navrhne mu Sophie.
Místní policisté měli včera perný den. Během dvou hodin
zatkli t i muže zjevně pod vlivem omamné látky. Ačkoli byli
zatčeni v různý čas a na různých místech našeho města,
projevovaly se u nich stejné p íznaky. Všem byla odebrána
krev, nyní se čeká na výsledky. Experti nevědí, jaká látka
toto mohla způsobit.
Podobné p íznaky má několik lehce dostupných drog.
Popis chování omámených popsali všichni policisté
i svědci stejně. Společným znakem byly oči podlité krví
a rozší ené zorničky. Omámení varovali p ed útokem
a vůči kolemjdoucím i policistům se chovali agresivně.
Stále dokola upozorňovali na postavu, která se jim prý
zjevovala. Jejich reakce byly pomalé a nep esné, p itom už
39
namístě dechová zkouška vyloučila možnost opilosti. Nyní
jsou hospitalizováni v místní nemocnici.
„Doufám, že to není z toho, z čeho si myslím!“ pronese Patrick. „Teď už to
na policii musejí vzít vážně!“ chystá se Patrick vyťukat ř11.
„Za prvé p es telefon stejně nic nevy ešíš. Za druhé jsme to už zkoušeli.
Měli bychom se prvně po ádně zamyslet, než něco podnikneme.“
„Fajn. Tak co tedy uděláme?“ V místnosti vznikne ticho, že by bylo slyšet
i pád špendlíku na zem. „Co víme? Láhev je v rukou nějakých šílenců a už má
na svědomí pět lidí – Johna, Carla a ty t i z novin. Hodlají otrávit vodu, ale
jak?“
„Měli bychom zpět do té fabriky, kde tě drželi,“ napadne Toma. „T eba tam
najdeme něco, co nám pomůže se tomu všemu dostat pod kůži.“
Všichni vědí, že je to skvělá myšlenka. Opět vzniká ticho, které rozetne až
Patrickův rozhodnutý hlas.
„Fajn, pojedeme tam k večeru a p es noc bychom se tam porozhlédli. Pokud
by tam něco bylo, tak můžeme t eba i rovnou zavolat policii. Páč ta prý tento
p ípad bude ešit až s po ádnými argumenty. Jen nevím, jak to tam bude
vypadat s hlídači,“ podrbe se Patrick za uchem.
„Dobrá, vezmeme to tvé vypůjčené auto a pojedeme se tam ještě dneska
večer porozhlédnout. Co ty na to?“ navrhne Tom. Je to sice narychlo, teď však
není čas nazbyt, a tak Patrick kývne.
„Asi si půjdu ještě zd ímnout,“ pronese Patrick, ale než se stihne otočit, ozve
Sophie.
„Co kdybychom jste se jeli podívat na Carla? Určitě by vás rád viděl.“
Pat i Tom se mírně zastydí. Carl je jedním z nich a oni na něj skoro
zapomněli. Patrickovi se ihned z hlavy vykou í myšlenka na spánek.
„Patricku, pojedeme tedy tím mercedesem?“ ptá se Tom.
„Teď? To tu nemá Sophie to své?“
„A ne teď, večer… Jasně, že teď pojedeme v jejím,“ odpoví Tom.
„Jo, večer jo. Jen pot ebuju něčím zalepit to vymlácený okýnko ve dve ích,
jenže jak?“ Patrick, ačkoli je vyučený automechanik, netuší co s tím.
40
„Proč p es to nep elepíš fólii?“ navrhne Sophie. Patrick na ni koukne, jako
kdyby ekla úplnou hloupost. „Vždyť je to fuk, ne?“ dodá a v tu chvíli se v něm
něco zlomí.
„Fuk to není, ale máš pravdu. Možnost to taky je. Díky,“ usměje se na ni
a otočí se na Toma, jelikož má pro něj úkol – najít nějakou fólii.
Sophie si jde do kuchyně luštit, po chvíli za ní dochází Tom s mírně
otráveným pohledem.
„Ten Patrick je občas tak otravnej,“ pronese Tom se smíchem. „Jako by si to
všechno nemohl najít sám.“ P isedne si k ní a vezme si jednu bulku z košíku
na stole. Chvíli nikdo nepromluví. Sophie si luští, Tom sedí a p emýšlí
nad večerem.
„Jak to vlastně teď vypadá s tím Joem, nevíš?“ rozčísne ticho Sophie. Tom
dokouše sousto a polkne. Sám neví, jak to s ním právě je, ale něco zaslechl.
„Joe si prý nadělal nep átele a dluhy, divím se, že už dávno nezmizel
z města. Dokonce jsem slyšel, že prý od něj z bytu měli zaznít výst ely… Ale
znáš to, lidi toho napovídaj.“
„Koho drbete?“ objeví se ve dve ích Pat.
„Ono venku prší?“ zasměje se Tom na Patrickův účet Tom, když ho vidí
pocákaného od vody.
„To by ses divil,“ zasměje se taky, „zkoušel jsem to auto i trochu umýt. Tak
jak, kdy pojedem za Carlonátorem?“ Tom pohodí rameny, ten je p ipraven
vyrazit klidně hned.
„Jestli to nevadí, já bych radši jela za tátou, určitě se už o mě strachuje.“
„To je cajk, dáme pánskou jízdu,“ usměje se Patrick. „Alespoň pak můžem
vyrazit na pivko.“
„Počkat,“ zarazí se Tom, „vždyť ty se taky musíš nějak dostat domů.“
„Sophie si vezme fiátka a my pojedeme mercedesem, ne?“ navrhne Patrick.
„Tak čáu!“ loučí se Sophie.
41
VI.
P ed Patrickem se otvírají prosklené dve e a s Tomem v patách vchází
do hlavní haly místní nemocnice. Hned po p íchodu je do nosu ude í typická
vůně dezinfekcí a pocit sterilizace. I p es tu čistotu má člověk pocit, že
z nemocnice odchází více nemocný, než jak tam p išel.
Toma zaujme cedule s nápisem bufet, která smě uje do chodby nalevo.
Napravo sedí několik pacientů. Všichni čekají pravděpodobně na doktora
urologie, který zde má ordinaci.
„Dobrý den. Kde prosím Vás leží Carl Brown?“ ptají se mladé slečny
za pultem informací.
„Počkejte chvíli… Pokoj 132,“ odpoví. Oba na ni ale koukají, jako by mluvila
španělsky, proto pohotově zareaguje. „To je tamtou chodbou po schodech
nahoru a poté doleva. Jsou to myslím páté dve e napravo.“ Patrick vypadá, že
to pobral, na rozdíl od Toma, který sledoval k ivky její mladé postavy. Oba se
na ni usmějí a Patrick, který se jí jediný dívá do očí, poděkuje.
„Tome, bacha ať ti nevypadnou kukadla,“ pronese mu p es rameno
a zasměje se. Tom se vzpamatuje, naposledy se na ni usměje a následuje
Patricka.
„Hele. Na co se ho vlastně chceme zeptat,“ ptá se Tom.
„Ani ti nevím. Hlavně ho chci vidět, nejraději bych ho však potkal venku
v tom jeho kvádru,“ pronese. „T eba nám něco ekne sám od sebe.“ Oba
opouští schodiště a mlčky hledají dve e 132.
„Nazdar kluci. Ani nevíte, jak rád vás vidím,“ pozdraví je Carl d íve, než
vůbec dojdou k lůžku.
„Tož jak se vede?“ ozve se od p íchozích skoro jednohlasem.
Patrick se op e o čelo lůžka, naopak Tom jde p ímo k němu. Když na Carla
tak koukají, vypadá naprosto zdráv a v pohodě.
42
„Mám se skvěle, jen ta dnešní návštěva psychiatra mi moc p íjemná nebyla.
Furt do mě hustil ty svý kraviny a snažil se mi vštěpit, že jsme snad blázen
nebo co.“ Carl se posune, aby spíše seděl, než ležel. „A co vy, něco novýho?
Jak se máte? Co John? Ten mě ráno asi hodně velkou opici, že?“ zasype je
otázkami.
„Tak popo ádku. Co ses od toho psychiatra dozvěděl?“ snaží se zamluvit
otázky na Johna. Lhát mu nechce, avšak ani nehodlá p itížit.
„Prý jsem blázen a ty vidiny mám jen v hlavě. Ale už mě opustily. Což
musím zaklepat do d eva,“ na což si zaklepe na temeno hlavy, „takže by mě
už mohli pustit domů, nebo ne?“
„Mohli by, ale znáš je. Mají z tebe prachy, tak proč tě pouštět,“ pronese
Patrick.
„Co se novinek týká. Buď rád, že ležíš tu. Mimochodem, staraj se tu o tebe
dob e?“ Na což se Tom jen ušklíbne a nedůvě ivě se rozhlédne po pokoji.
Postarší sest ička, která právě jinému pacientovi mění kapačku, mu věnuje
vražedný pohled. Hned na to, asi právě kvůli jeho narážce, na partu spustí
p ísným hlasem.
„Návštěvní doba brzy končí. Prosím opusťte pacienta.“
„Vždyť je teprv… Mno dobrá, dobrá. Už jsme stejně na odchodu,“ stáhne se
Tom, když vidí, jak nebezpečně se tvá í.
„Tak ať tě brzo pustěj Carle,“ vzdaluje se Patrick od lůžka. „Buď si nám
zavolej o odvoz, nebo rovnou zami k Tomovi.“ Tom na rozloučení zvedne
ruku a oba vyráží směr auto.
Jak tak procházejí hlavním vchodem, Tom koukne na hodinky. Právě je pět.
Čas tak akorát k tomu, aby zajeli k Patrickovi a p ipravili se na večerní akci.
Teď už jen na parkovišti najít auto, což vzhledem k jeho originálnímu vzez ení
nebude problém.
„Hele, ty se běž optat Sophie, zda do toho jde s námi. Já zatím p ichystám
věci,“ prohodí Patrick, jen co oba vystoupí p ed dílnou.
„Jasan. Ještě něco mám vy ídit?“
„Jo, a vy iď Murphymu, že to odtáhnutí cadillacu mu vynahradím.“ Poslední
slova už však Tom chytá jen tak letmo.
43
„Už běžím, chvíli strpení,“ ozývá se zevnit Murphyho chraplavý hlas.
„Nazdar Tome. Tebe jsem hodně dlouho neviděl. Asi nejdeš za mnou, že
ne? Musíš chvilku počkat, Sophie právě dodělává veče i. Pojď,“ pozve ho
dovnit .
„Ahoj Sophie. Můžeš se k nám tedy večer stavit?“ optá se jí Tom ve chvíli,
kdy si usedne za stůl.
„Myslím, že p eci jen bude lepší, když pojedete jen vy. Já se musím postarat
o tátu, není mu zrovna nejlíp,“ omluví se mu a donese p ed něj talí .
„Jsem sice starej, ale cítím se jak dvacátník,“ pronese Murphy vesele, když
právě opatrně usedá na židli. „Avšak má pravdu,“ promluví na Toma, „Bude
lepší, když zůstane.“
Murphy se na podrobnosti, co se mělo dít, neptá. Sám má totiž svá vlastní
tajemství.
„Jo, a abych nezapomněl, Patrick se omlouvá, že sis musel za ídit odtah
cadillacu.“
Patrick mezitím p emýšlí, co vše by se jim mohlo na akci hodit. Vzal batoh,
dvě baterky, páčidlo a vysílačky.
„Mno. To by tak stačilo,“ ekne nahlas a usedá si ke stolku. Vytáhne si
časopis o autech a hodí si nohy nahoru.
„Takže Sophie nejde,“ ozývá se od vrat Tom, jen co si Patrick uvelebí.
„Škoda. I když možná je to tak lepší,“ ekne Patrick spíše polohlasem. „Běž
si zkusit tamty maskáče a tu mikinu. P eci si nechceš zničit koženou bundu
a ty značkový rifle,“ ukáže na věšák u dve í.
„Robíš srandy?“ zarazí se Tom. „To na sebe nevezmu. Na to zapomeň.“
Patrick jen pokrčí rameny, odloží časopis a shrábne z poličky klíčky
od ‚meďoura‘. Poté jde se značným rámusem stáhnout vrata od dílny. Tom
prochází už skoro stáhnutými vraty a čeká u auta, až Patrick pozamyká.
„Pamatuješ si cestu?“ rýpne si Tom.
„Neboj,“ usměje se, „vím kudy. Vezmeme to kolem starýho nádraží, pak
po hlavní několik kilometrů. No a potom jen najít ten nájezd, kterým jsem se
dostal na silnici.“ Dál už Patrick mlčí, protože si z toho úprku moc nepamatuje.
44
„To je děs, léto a stmívá se už tak brzo. Vždyť je teprv devět!“ zabrumlá si
Tom.“
„Klid kámo. Pusť si masáž a uklidni se,“ poradí mu. Tom se zhluboka
nedechne. Ví, že v tomhle má Patrick pravdu.
„Ty si umíš vybrat auto,“ pochválí ho a spustí si masážní režim.
„Hele, Patricku. Jseš si jistej, že vážně jedem správně?“ ozve se po nějaké
chvíli Tom.
„Up ímně, ani nevím. Jaksi si tuto cestu nepamatuju,“ odmlčí se. „Já jsem
ale debil!“ pronese Patrick a šlápne na brzdu. „Tome, jak dlouho jedeme?“
zeptá se. Ten jen pokrčí rameny. „Počkej. Vždyť jak jsme vyjeli, tak jsi nadával
na to, že je už v devět tma, že?“ rozpomene se Pat.
„Proč tě to tak najednou zajímá? Tady máš p eci hodiny,“ ukáže Tom
na palubní desku.
„Poslouchej. Vyjeli jsme asi v devět a teď je pět do půl desáté. Průměrně
jsem mohl jet tak,“ zamyslí se „mno, i kdyby jen šedesát, tak jsme ujeli víc jak
25 kilometrů.“
„A to znamená?“ ptá se Tom, kterému stále nic nedošlo.
„Páč jsem jel víc než šede, tak jsme tu odbočku už p ejeli. Protože když
jsem najížděl z té cesty, tak jsem po pár stech metrech viděl ceduli: Green Bay
20 km, chápeš?“
„Tos to nemohl íct rovnou?“ zasměje se Tom. „Mohl sis to vysvětlování
klidně odpustit. Stačilo íct, že jsme to p ejeli.“
Patrick se rozhlédne a poté se s autem opatrně na silnici otočí, což s takto
dlouhou limuzínou není zrovna lehké.
Tom si všímá časopisu Playboy, co leží ve dve ích. Jen co ho vytáhne,
ozve se Patrick.
„Prosím tě, mám pro tebe úkol.“ Tom se na něj nevrle otočí. „U silnice bude
taková velká zelená cedule. Můžeš mi pomoct? P eci jen víc očí vidí víc.“ Tom
neodmlouvá. Časopis v ruce trochu naštvaně zmáčkne a vrátí do schránky.
„Hele!“ ozve se po pár minutách Tom, když spat í hledanou ceduli.
„Bezva. Je to ona. Takže se opět otočíme,“ ekne Pat a p ibrzdí. Naštěstí je
noc a oni mají silnici jen pro sebe.
45
Sjíždějí z hlavní a jedou mezi poli. Jak teď Patrick jede klidným tempem, tak
se mu ta cesta k areálu zdá až p íšerně dlouhá.
Už dávno se setmělo. Po projetí branou rozeznávají jen obrysy t ípatrové
budovy postavené do tvaru písmene ‚L‘.
Hlavní část budovy je p ímo naproti vjezdu na ší ku a elko dodělává nižší
podélná budova vlevo, která p ipomíná výrobní halu. Patrick až teď vidí, z jaké
to fabriky vlastně vyběhl. Mezi nimi a budovou je vyznačené parkoviště. Tu
na očích auto nenechají, raději jedou za budovu a parkují u plotu mezi stromy.
„Tak. A jsme tu,“ oddychne si Patrick a vypne motor.
„Jdeme. Rád bych odtud vypadl co nejd ív. Je to tu nějaký divný. Je to uvnit
taky tak děsivý jak tu z venku?“ ptá se Tom s nejistotou v hlase, což u něj není
běžné.
„Uvnit ? Tam to bylo takový… takový nemastný neslaný, jako většina
starých fabrik. Sem tam padaná omítka, sem tam omlácený dve e. Čas
na kochání jsem vážně neměl,“ odpoví, otev e kufr a vytáhne batoh
s páčidlem.
„Tu máš,“ podá páčidlo Tomovi, „a rovnou můžeš jít otev ít dve e.“ Tom tedy
p ebírá žezlo a jde ke dve ím. Patrick mezitím z batohu doluje baterky.
„Tak pojď, ty šmejde,“ procedí skrz zuby Tom a pokusí se vypáčit ten visací
zámek. „Tos nemohl vzít nějakej p est ihávač zámků?“ zvolá na Patricka,
protože se mu neda í a neda í ten zámek poko it.
„Nemohl. Jen si hraj,“ odpoví mu. K Tomově radosti zámek tlak nevydržel
a spadl na zem.
Patrick si od něj p evezme páčidlo zpět a vchází jako druhý. Uvnit je p ivítá
tma jako v kryptě. Oba stoupají po úzkém schodišti, které v nich vyvolává
klaustrofobické pocity. Kolem nich jsou jen holé zdi.
„Co tu vlastně hledáme?“ ptá se Tom, jakmile se dostanou do patra.
„Hledáme cokoliv, co by tu nemělo být. Vysílačka už má p ednastavenou
frekvenci. Kdyby něco, ozvi se. Já jdu nalevo, ty jdi rovně,“ rozhodne Pat
a bez váhání vyrazí. Tom ještě chvíli stojí jako p ibitý, teprve až když vidí
Patricka zmizet v prvních dve ích, tak se i on odlepí z místa.
46
Tom už vchází do několikátých dve í, ale opět to samé. Místnost prázdná,
jako kdyby tam nikdy nic nebylo. Zdi jsou oprýskané, jenže opadaná omítka
na zemi chybí. Toma už to věčné nakukování a rozhlížení se unavuje.
„Patricku? Máš něco?“ promluví Tom do vysílačky. Jako odpověď se dočká
jen slova ne. „Já taky ne. Také máš všude tak čisto?“
„Jo. Je to divný,“ odpoví Pat, „vždyť jsem tu p eci byl. Lidi tu byli. Pravda,
potkal jsem jen t i, ale venku byla auta,“ ujišťuje sebe i Toma.
„Hele, a kde je ta místnost, kde tě drželi?“ ptá se znovu Tom.
„Mno,“ odmlčí se, „to by mělo být, myslím, o patro výš. Vrať se a jdi
za mnou. Mám tu po ruce schodiště,“ vzkáže Tomovi. Ten na nic nečeká
a rovnou tedy vyráží. Cestou p emýšlí, proč je to tu tak bez života.
„Tobě to taky trvá, než někam dolezeš,“ zabručí Patrick, když Tom dojde.
„Klid, jo? Taky bych mohl použít tu tyč, co támhle leží,“ ukáže za sebe. Tom
si všímá, že je Patrick nějaký protivný. Hádá, že to bude tím neúspěšným
hledáním.
Patrick už se rozešel do schodů, Tom jde za ním. Mlčky jdou až ke dve ím,
u kterých Pat zastaví, jako by měl strach do nich vejít. Odhodlá se Tom, otev e
a vkročí dovnit , Pat jde hned za ním. Žádné p ekvapení se nekoná. Zdi
oprýskané, podlaha čistá, místnost prázdná, tak jako všude jinde.
„Já se na to můžu!“ rozčílí se Patrick a vztekle hodí baterkou proti protější
zdi. Baterka se o ni rozletí jak domeček z karet v průvanu.
„Patricku, je toto normální?“ promluví tázavě Tom a pomaličku jde ke zdi,
zatímco Patrick ještě rozdýchává svůj vztek. „Udělá se v normální zdi toto?“
ukáže na prasklinu ve zdi. Patrick neváhá a zaklepe na ni.
„Vždyť ta zeď je dutá!“
„To už kdysi používali d evot ísku?“ zamyslí se nahlas Tom.
„Blbost, ta zeď původní není,“ prohodí Patrick. Tom se slovem moment
opouští dve mi místnost. Pat zatím zkouší, zda jiné zdi jsou taky duté, nejsou.
Po několika sekundách se Tom vrací s tou železnou tyčí, co našel. Nakročí
si, rozp áhne se a bum. D evot íska pod tlakem tyče praskla. Následují ještě
další rány.
Už není problém zjistit, proč tam byla d evot íska. Jsou za ní totiž poličky,
avšak prázdné.
47
„Kruci, něco tu p eci musí být!“ začne Pat hledat, zda něco t eba nezapadlo
dolů. „Že by?“ šmátrá Patrick rukou v dolní poličce a vytahuje několik
bankovek. Tom je od něj p evezme a automaticky strčí do kapsy. Nyní už je
jasné, pro co byla tato tajná skrýš udělána. „Ještě něco mám… a bankovka to
není,“ vytahuje pomačkaný a natrhnutý cár papíru.
„Posviť na to,“ pobídne Toma.
„Vždyť je to mapa,“ pronese Patrick.
„Vždyť je to Green Bay!“ vyhrkne Tom.
„Hele. Tu je zakroužkovaná p ehrada,“ všimne si Patrick. Tom ji následně
složí do batohu. P emýšlet, proč je p ehrada vyznačená, se jim nechce. P eci
jen je ráno moud ejší večera. Oba jsou s nálezem spokojeni, a protože už tu
byli dost dlouho, raději zmizí.
„Slyšíš to taky?“ zavět í kousek od schodiště Tom. Patrick kývne a zhasne
baterku, totéž udělá Tom. Oba pečlivě poslouchají.
„Kruci, ty kroky se blíží,“ zašeptá Pat a opatrně otvírá nejbližší dve e. „Dělej.
Nemáme na to celý vánoce,“ pobídne Toma.
„Hele, myslíš, že nás někdo slyšel ničit tu zeď?“ špitne, jen co ‚docvaknou‘
dve e. Patrik mu ale místo odpovědi věnuje kopanec do nohy na znamení
ticha. Jak Tomovi, tak Patrickovi se začíná hů e dýchat a srdce jim bijí jak
kostelní zvony.
„Proč zase my?“ ozve se pisklavý hlas, který Pat ihned poznává.
„Nechceš-li p ijít o další prst, tak sklapni,“ odsekne mu kolega.
„Myslíš, že tu ještě něco je?“ ptá se znova, jakoby výhružku nezaregistroval.
„Pochybuju, všechno se odneslo. Jistota je ale jistota.“
Patrick s Tomem mají uši nastražené.
„Hele, a co když něco najdem?“ znovu se otravně zeptá. Hned na to se
ozve plesknutí a zasyčení.
„P íště už to nebude jen lepanec!“ Chvíli je ticho, po chvíli jde však slyšet
další otravné otázky, to už však jsou ti dva dost daleko.
„Kdybych měl s sebou tu železnou tyčku, tak bych jim zmaloval rypáky,“
začne ukazovat ramena Tom, jakmile konečně opustí úkryt.
„Hele bojovníku, dívej, co se ti povedlo,“ ukáže Patrick na Tomovu koženou
bundu.
48
„No do háje! Kruci!“ začne nadávat Tom, jen co vidí, jak je jeho milovaná
bundička na zádech natrhnutá. Patrick by mu nejraději p ipomněl, že právě
proto mu nabízel ty věci na p evléknutí, ale raději pomlčí.
„Pojď, rychle vypadneme,“ pronese a rovnou se vydá ke schodišti. Nehodlá
tu strávit ani minutu navíc. Tom ještě chvíli kouká na svou bundu, pak ji však
ledabyle hodí p es rameno a jde za Patrickem.
49
VII.
„Nazdar, je už někdo vzhůru?“ vchází Sophie časně ráno do Tomova bytu.
Odpověď nikde. Odkládá si a jde směrem do kuchyně. Jen tak ze zvyku
nakoukne do obýváku, když vtom vyprskne smíchy.
Jak Tom, tak i Patrick se válejí na zemi, jako dva bezdomovci. Tom navíc
ještě objímá láhev od piva. Chvíli na ně kouká, obzvlášť na Patricka
a p emýšlí, zda je vzbudit. Raději jim ale jde p ichystat snídani.
„Brý ráno. Co ty tu takhle brzy,“ zdraví ji ještě spící Patrick. P isedá si
ke stolu a rozevírá noviny. „Co Murphy, je mu líp?“
„ íká, že je v pohodě,“ ekne Sophie „ale moc mu to nevě ím.“
„A co se mu vlastně stalo?“
„Asi někde chytnul nějakej bacil,“ ekne až moc lhostejně. Patrickovi se zdá,
že ví, kde k tomu p išel, vyslýchat ji však nehodlá.
„Mmm. Co to tu voní?“ vchází do kuchyně Tom a rovnou si p isedá
k Patrickovi.
„Snídaně, co jiného,“ rýpne si do něj Patrick. „Mimochodem, jaká byla noc
s lahví od piva? Užili jste si?“ Tomovi se jen zvednou koutky.
„A co jste tam včera našli?“ ekne Sophie a vloží p ed ty dva hladové krky
talí e s lečem. Kluci na sebe kouknou, vzpomenou si totiž na tu mapu. Tom se
tedy zvedne a jde pro batoh.
„Docela zajímavou věc. Jen v té tmě toho moc vidět nebylo.“
„Tady to máme,“ rozloží Tom tu mapu na stole, natěšený z ní jako malý kluk
z autíčka k Vánocům. Všichni si ihned všimnou červeným fixem
zakroužkované místní p ehrady. Parta kouká st ídavě na mapu a na sebe
navzájem.
„Napadá vás to, co mě?“ rozst ihne to ticho Patrick.
„Doufám, že se pleteme,“ pronese Sophie a vystrašeně kouká do stolu.
„Teď, když máme toto, tak by nám policie mohla pomoci, ne?“
50
„Pochybuju. Toto je jen cár papíru. Jim to nic ne ekne. A když se navíc
p iznáme, kde jsme to vzali, tak ještě budeme obviněni z vloupání,“ odpoví ji
Patrick. V ten moment se Tomovi rozzá í oči a rozší í úsměv.
„Že mně vola to nenapadlo d ív. Mám u policie kamoša, kterej by nám mohl
pomoct. Klidně za ním můžem zajet hned.“
Patrick stejně nemá nic lepšího na práci, a proto není proti. „Sophie,
pojedeš s námi?“ optá se jí. Ta zakroutí hlavou.
„Půjdu zase za tátou. Pot ebuje mě.“ S těmito slovy se loučí a jde
ke dve ím. Tom složí mapu, Pat shrábne klíčky ze stolu a oba si to také zamí í
ven.
„Kdo je vlastně zač ten tvůj známej?“ ptá se Patrick, než nastartuje motor.
„On je u policie specialista. Je skvělý st elec a vyzná se v čemkoli, co se
alespoň trochu týká explozí nebo zbraní,“ popíše mu ho.
„Takže nějakej veterán?“
„Ne, to vůbec. Je mu plus mínus pětadvacet,“ zasměje se Tom.
„Odkud se tedy znáte? Nebo jsi snad dělal něco v utajení?“ optá se Patrick.
„Ne,“ vyprskne Tom smíchy, „tajnej polda vážně nejsem. On mi totiž jednou
zachránil prdel, když jsem byl ve špatný čas na špatném místě.“
„Myslíš banku, jak tě tam drželi jako jednoho z rukojmí?“ Tom jen kývne.
„Jednat icet, dvaat icet, t iat icet,“ sleduje Tom čísla dve í. „Jo tady to je,
kancelá dvě stě t icet čty i.“ Otvírá dve e a vchází. Patrick jde hned za ním
a málem mu upadne brada. Pohled na tmavou futuristickou místnost se
všudyp ítomnými LED diodami je fascinující. Něco takového jakživ neviděl.
Celá místnost p ipomíná armádní sklad. Podél celé levé stěny jsou na zdi
navěšené zbraně. Od klasických Glocků a různých modifikací Desert Eaglů,
p es všelijaké brokovnice až po UZI, MP5 a ‚sniperky‘. Napravo jsou
narovnané stohy krabic. Nápisy jako C4, dynamite, semtex nebo granades
mluví za vše. Celá místnost sice vypadá jako mezigalaktická loď. Podlaha
však rychle p ipomene realitu. Je totiž vidět, že ta koště snad ještě neviděla.
Všude po zemi jsou patrony, že to skoro vypadá jako po nájezdu gangsterů.
A v tom všem se navíc válí tolik drátků a šroubků, že by z nich šel sestrojit
humanoid.
51
Patrick se konečně nadechne a podívá se p ed sebe. Tam stojí velký tmavě
modrý pult. Na něm si hoví dva laptopy a kolem různě velké rozdělané krabice
a všelijaké součástky zbraní.
„Ták. Načapal jsem vás,“ ozve se za nimi zvučný mužský hlas. Tom
s Patrickem se prudce otočí. Ve dve ích stojí na první pohled drsný ‚týpek‘
s holou hlavou a černou bradkou. Postává tam v maskáčích, černém tílku
a na krku mu visí psí známky. Patrickovi prolítne hlavou, že to asi bude bývalý
voják. Jeho pocit potvrzuje i to, že je postavou hotový Rambo.
„Briene, tohle je Patrick Wright. Patricku, to je Brien Weatherfield,“ pohotově
je seznámí Tom.
„Ty jsi ten automechanik, že? Tom o tobě párkrát mluvil,“ zamí í Brien
ke svému pultu.
„Zajímavý, mě se o tobě ani nezmínil,“ podiví se Patrick.
„Když už jsi ten mechanik, tak by ses mi mohl kouknout na káru. Nějak
netáhne.“
„Mno. Uvidím, co se s tím dá dělat,“ raduje se v duchu ze zákazníka.
„Hele,“ skočí jim do eči Tom, „p išli jsme sem něco ešit a ne klábosit.“
Patrick s Brienem na sebe kouknou a vymění si pohled.
„Takže proč jsme tu. Briene, ty víš něco o tom jedu? Myslím ten, co
způsobuje ty halucinace,“ začne se ptát Tom.
„Jo. Něco málo jsem zaslechl, ale prý je to jen fáma. Šerif to smetl ze stolu
a nechce, aby se to rozmazávalo. Že to prý vyšumí samo.“
„Není to fáma, bohužel,“ zareaguje na něj Tom. „A naneštěstí je to tak
trochu naše vina.“ Brien na něj zvědavě koukne. Honí se mu hlavou, co
bezproblémový chlap jako on může mít společného s těmi otrávenými.
„Víš, prostě pot ebujeme někoho, kdo by nám pomohl zvládnout tu situaci
a zabránit dalším otravám. Zjistili jsme totiž, že mají v plánu otrávit p ehradu.
Jak to chtějí udělat, to už nevíme,“ vysvětlí mu Tom. Který se teď zhluboka
nadechuje, protože to ekl všechno na jeden nádech.
„Jasně. Počítejte se mnou. Stejně teď nemám do čeho rýpnout a celý dny
jen kontroluju místnímu manšaftu zbraně,“ p islíbí jim. Tom i Patrick jsou rádi,
že jsou nyní t i, se Sophií čty i.
52
„Hej, chytej!“ hodí Brien z ničeho nic Patrickovi pistoli. Ten ji chytne jen tak
tak. „Dobrý reflexy, to se hodí,“ pochválí ho. Patrick drží zbraň v ruce poprvé,
kouká na ni, jako sůva z nudlí.
„Co já s tou zbraní?“ špitne.
„Aha, takže st ílet neumíš. Co ty Tome?“ Ten zakroutí hlavou.
„Nevadí. Pojďte za mnou. To je to první, co musíte umět, jinak ani nemá
cenu něco zkoušet.“ S těmito slovy se Brien vydá ke dve ím. „Tak jdete?“
pobídne je. Oba dva tedy následují Briena dlouhou chodbou kamsi pryč.
„Toto je naše st elnice. Zde jsem pečenej va enej,“ pronese. Tom i Patrick
jsou v úžasu. Je to vlastně velká podzemní hala. Nalevo je pult pro výdej
zbraní a p ed nimi jsou kabinky pro st elce.
„Takže. Patricku, ty už zbraň máš, snad se líbí. Je to Colt 1ř11. A ty si
Tome, vezmi tuhle Berettu,“ podá mu Brien pistoli ležící na pultu. „Tady
v těchto krabičkách jsou náboje, takže si naplňte zásobníky,“ ekne jim. Sám
jde nachystat terče, což není těžké. Stačí si nechat dojet držák, nasadit terč
a pomocí páčky nechat držák odjet do určené vzdálenosti.
„Fajn, nabíjet umíte. Tome, ty jdi do áčka a ty, Patricku, jdi do béčka. Každej
vyst elte na terč pět ran. Snažte se mí it na st ed.“ Oba následují Brienovy
povely a za chvíli se už ozývají první výst ely. Brien jde schválně za nimi
a sleduje, jak drží zbraň a jak st ílejí.
„Tak jak, dobrý?“ ptá se hned Tom.
„Dočkej klasu jako husa ča… Dočkej klasu? To je fuk,“ mávne rukou Brien.
„Za prvé. Oba držíte zbraň docela dob e. Jen ty ji nedrž tak k ečovitě,“ koukne
na Patricka. „Hlavně dýchejte pravidelně a zhluboka. St ílejte po výdechu,
budete pak p esnější.“ Hned na to Brien zatáhne za páčku a nechá p ijet terče
až k nim.
„Koukej, Tome,“ ukazuje na jeho výkon, „mí íš moc nízko. Zkus mí it výš.“
Poté koukne na druhého st elce. „Jak jsem ekl, držíš zbraň k ečovitě, dokud
se to neodnaučíš, tak to prostě nebude ono. Sám vidíš, že to je všude kolem,
ale ve st edu ne.“ Jako náhodou se hned po této větě ve dve ích st elnice
objeví mladý policista.
„Omlouvám se, že ruším, žádají si tě naho e. Máš tam pár zbraní
na kontrolu.“
53
„Však potom, teď tu kámoše učím st ílet,“ odpoví mu Brien klidným hlasem
op en o pult.
„Mají zaplacený kurz?“ začne se hned zajímat blonďák stojící stále
ve dve ích.
„Nemají, ale to nikdo nemusí vědět, že? Mimochodem Jacku, právě mi
můžeš splatit ten dluh,“ navrhne mu.
„Mám je snad učit st ílet? To po mě nemůžeš chtít.“
„Neboj, učit ne. Stačí, když je budeš hlídat. Budeme si alespoň kvit.“ Jack
tedy kývne.
„Fajn, takže kluci,“ otočí se na Patricka a Toma, „šéfuje tu teď on, takže až
ekne, tak končíte. Mimochodem, oslovujte ho plukovníku,“ šeptne jim, „je
na to citlivý. Zbraně pak zajistit, vyndat zásobník a odevzdat. To on si však
ohlídá.“ Brien vyrazí a se zvednutou rukou na rozloučení mizí v tmavé chodbě.
Jack si je nejprve líně p emě í pohledem. Dva apači, co si chtějí hrát
na kovboje, pomyslí si. Ale co mu zbývá. Sedne si za pult, vytáhne revolver
a bez ohledu na ty dva si začne hrát s bubínkem a patronami.
Tom a Patrick se mu ani nediví, že je otrávený, skoro padla a on musí
dozorovat. Jsou tu, aby st íleli, proto si p ipraví si nové terče a jdou se pustit
do trénování.
Sophie právě dochází domů. Byla ještě p ed zav ením nakoupit, proto teď
táhne dvě plné tašky. Kráčí si to rovnou do kuchyně.
Najednou zkamení. Čas se pro ni zastaví a tašky jí vypadnou z rukou,
nákup se samoz ejmě rozkutálí po zemi. Několik sekund stojí jako omráčená.
Nemůže uvě it tomu, co vidí. Její otec totiž leží na zemi, bez zjevných známek
života. T eba jenom spí, napadne ji a rozeběhne se k němu.
„Vstávej! Tati, prosím!“ zvolá a zat ese s ním. „Noták, tohle mi nedělej!“
Po tvá i jí bezmocně sjíždí první slza, dochází ji, že spánek to nebude. Chytne
ho za ruku a p iloží ucho k jeho b ichu, zda uslyší srdce. Doufá, pláče,
a začíná volat jeho jméno. Vzpomíná si masáž srdce a rovnou se do ní pouští.
Plna touhy, vidět jeho věčně mudrující tvá opět živou, nep estává doufat, že
ho zachrání.
54
„Tati prosím! Nenechávej mě tu takto,“ zoufale se snaží. Murphy se však
stále nehýbe, ani puls nemá. Sophii se po několika minutách podlomí ruce
vyčerpáním a bezvládně padá na Muphyho hruď.
Patrick s Tomem už dávno opustili st elnici. Tom už si hoví u sebe doma
a Patrick, který ho odvezl, už p ijíždí k dílně. Byl to dlouhý den a ten st elecký
trénink jim oběma dal dost zabrat, pomalu ani ruce necítí. Než ale zamí í
ke svým dve ím, napadne ho, proč vlastně nezajít k sousedům prohodit pár
slov. Takže se otočí a jde k Murphyho domku. Zazvoní. Počká, ale nic. Zkusí
znovu. Opět nic. Zvoní už pot etí, avšak stále nikdo stále neotvírá.
„To je divné,“ ekne si nahlas, „vždyť se tam svítí.“ Rozhodne se tedy dům
obejít, vejít zadním vchodem a zjistit, co se stalo. Murphy je důvě ivý člověk,
proto zadní vchod nezamyká.
Jen co vejde, obklopí ho podez elé ticho. Zamí í si to do kuchyně, právě tam
je totiž rozsvíceno. Pohled na dvě těla, ležící na zemi, mu vnukne myšlenku
na nejhorší. P ijít o dva takto jemu blízké osoby by byla katastrofa. Murphy
pro něj byl jako otec a Sophii si za těch pár dní také velice oblíbil.
Ihned dobíhá k nim a pokouší se je vzbudit, p eci jen je možnost, že oba jen
spí, ačkoli v divné pozici. Na jeho podněty však reaguje jen Sophie, ta sebou
trochu cukne a koukne na něj. Patrick si nemírně uleví a usměje se na ni.
„Patricku, já ti měla děsný sen,“ ekne s obličejem ještě mokrým od slz. Ale
pak koukne pod sebe a opět začne neovladatelně brečet. Dochází jí, že to
nebyl sen. Patrick ji obejme, Sophie pot ebuje v této těžké chvíli podporu.
„Zkusila jsi už někoho zavolat?“ zeptá se jí. Sophie jen zakroutí hlavou.
Patrick vytáhne z kapsy mobil a vyťuká ř11. Během Patrickova hovoru Sophie
stále pláče a stiskne otcovu ruku. Zarazí se. V dlani, kterou má stisknutou
v pěst, něco drží. Rozev e ji a rozloží list papíru zmačkaný do kuličky. Snaží
se to p ečíst, p es slzy však nevidí.
„Ano, p esně tak, Evergreen 22,“ dokončí Patrick hovor a telefon zastrčí
zpět do kapsy.
„P ijedou?“ odtrhne Sophie zrak od papírku.
55
„Jo, už jsou na cestě. Za chvíli jsou tu.“ Poté koukne na papírek: „Co to je?“
Sophie mu to jen mlčky podá a koukne na tátovu ruku. Patrick tedy vezme
papírek a začne číst rozklepaný rukopis:
„Drahá Sophie,
cítím, že už tu dlouho nebudu. Tímto se loučím. Víš, jak jsem
měl stále ta tajemství? Pochopíš je, až vstoupíš do mé
pracovny. Klíč je tam, kde sis tehdy zlomila nohu.
S láskou
Tvůj milující táta.“
Sophie se hned na to dojetím znovu rozpláče. Klid léčí, a tak ji p itiskne
v objetí, jako gesto podpory v této těžké chvíli. Vyruší je až houkání p ibližující
se sirény. On i ona se pomalu zvednou ze země, kde celou dobu seděli
a v objetí jdou společně ke dve ím. Za nimi už čeká muž v oranžové
záchraná ské uniformě a dva v černém stejnokroji, očividně pánové
od poh ební služby.
„Dobrý den. Z vašeho čísla bylo voláno, že na této adrese byl nalezen mrtvý
muž. Souhlasí?“ promluví zdravotník menší postavy s blonďatými vlasy
a černou bradkou.
Sophie upadne další slza a Patrick beze slov ukáže na průchod do kuchyně.
Blonďák tedy vejde, hned za ním si to nakročí oba muži v černém s vozíkem.
„Máte nějaké zprávy o jeho zdravotním stavu, byl nějak nemocný, nebo
něco?“ začne se zdravotník vyptávat, aby se p iblížil p íčině smrti.
íká to tak chladně a bezcitně, až z toho Sophii p eběhne mráz po zádech.
Patrick o jeho problémech neví skoro nic, proto nechá mluvit Sophii. Ta ekne
vše o jeho nevolnostech a stavech v posledních dnech. Dle p íznaků a věku
určí záchraná za p edběžnou p íčinu smrti právě věk. Poté koukne na ty dva
v černém a ti Murphyho zvednou na nosítka a jeho tělo odtlačí k vozu.
Blonďák se rozloučí, na rozdíl od tam těch, a také si to namí í ven z domu.
„Pojď, podíváme se po tom klíči,“ navrhne Patrick a tím protne to hluboké
ticho.
56
„Vím, kde je,“ ekne Sophie a pokusí se o úsměv, „Nohu jsem si zlomila
jednou u krbu, takže bude tam.“
Klíč najdou rychle, je zavěšený z vnit ní strany roury. Oba tedy, celý
zvědaví, jdou k Murphyho pokoji, kam Sophie nikdy nevkročila. Cvakne zámek
a oběma už se naskytne pohled na tu tajemnou cimru. Ta je temná, bez oken
a tím prvním, čím je zaujme, je nespočet obrazovek a různých klávesnic.
Napravo jsou narovnány krabice a nalevo je sk íň, pravděpodobně
na dokumenty.
„Kde se to tu vzalo?“ vypálí ze sebe Patrick.
„Vždyť on nic takového nikdy nepot eboval. Vždyť on byl normální adový
policista,“ začne hájit otce Sophie, ale sama ví, že vše nebylo, jak se zdálo.
Patricka napadá, že by se toto vše dalo využít k té jejich akci na p ehradě.
Mohli by totiž sledovat dění kamerami. Svůj nápad si však zatím nechává
pro sebe.
„Patricku, pojď sem,“ požádá ho Sophie, která to nevydržela a pustila se
od prohlížení dokumentů z té sk íně. „Vidíš to, vždyť to všechno jsou policejní
dokumenty. Jsou to samé spisy různých lidí,“ začne mu podávat různé složky.
Patrick spolu s ní začne vytahovat ven další a další lejstra. Po chvíli
p ehrabování se Patrick u jednoho spisu zastaví, je na něm totiž fotka muže,
který jako by z oka vypadl Šéfovi.
„Sophie, to je on! Ten co mě nechal unést.“ Sophie zpozorní. „Jmenuje se
Paul Rosette a býval policistou. Myslím, že toto bychom měli ukázat Brienovi.“
„Komu?“ optá se Sophie.
„Aha, ty ho vlastně neznáš,“ dojde mu. „Zítra ho poznáš.“ Poté Patrick založí
složku zpět. „Nevím, jak ty, ale já bych už docela rád zalehnul.“
„Můžeš p espat tady, pokud tedy chceš,“ navrhne mu.
57
VIII.
„Nazdar Tome. Můžeš se stavit k Sophii?“ volá Patrick ráno následujícího
dne.
„Tak stavit bych se mohl, stejně nic lepšího na práci nemám. Sednu
na mašinu a za pár mžiků jsem tam.“
„Jo a můžeš zavolat Brienovi? Hodilo by se, kdyby se taky ukázal. Bez něj
by to asi nemělo takej smysl.“
Tom slíbí, že mu dá vědět a Patrick poté se slovem „zatím“ zavěsí. Teď,
když nemá co dělat, jde p ichystat pro Sophii snídani do postele. Pot ebuje jí
p ece trochu zvednout náladu.
„Ta tvoje symfonie sto padesáti koní byla slyšet už od centra,“ oznámí
Patrick Tomovi, když mu otvírá dve e. Tom jde dovnit . Patrick se mu omluví,
že prý ať jde do obýváku, že hned dojde. On totiž ještě hodlá odnést tu
hotovou snídani Sophii do pokoje.
Opatrně otev e dve e a potichoučku si to našlapuje k jejímu nočnímu stolku,
kde tácek odloží. Teď honem pryč, jen ji hlavně nevzbudit, íká si pro sebe.
P ed zav ením na ni naposledy koukne. Spí jak andílek, jako ten nejkrásnější
anděl, pomyslí si.
„A co Brien, ten nedojde?“ pronese Patrick zvědavě, jakmile vejde
do obýváku.
„Za chvíli bude tu, posílal jsem mu adresu, když jsem vyjížděl a on mi
odepsal, že tu bude během několika minut,“ odpoví mu. „Jen tedy doufám, že
tu má kde p istát s vrtulníkem.“
„S vrtulníkem?“ diví se.
„U něj je všechno možný,“ začne se smát Tom, „ale taky může dojet jen
na kole.“
58
„Však má auto, ne?“ p ipomene mu Patrick. Tom už nestihne zareagovat,
oba je totiž vyruší mocně chraplavý zvuk auta. Oba na sebe kouknou. To bude
asi Brien, pomyslí si. Patrickovi už teď podle zvuku dochází, že ta kára bude
nějaká stará ‚amerika‘.
On i Tom se jdou kouknout, v jakém monstru dojel. Jen co Patrick vytáhne
nohu ze dve í, hned se mu na tvá i objeví blažený úsměv a srdce se mu
rozbuší na maximum. Brien, stojící op ený o vůz, totiž dojel v původním,
modrém camaru, pravděpodobně z roku 1969. Toma tohle zas tak nešokuje.
Mávne na Briena, ať jde dovnit .
„Líbí, Camárko? Tohle je to auto, na které se mi podíváš. Mimochodem,
nemusíš mít strach, t eba tě nechám ho i ídit,“ slíbí Brien, když vidí Patricka
pomalu slintat nad tímto modrým skvostem s bílými ‚rychlými‘ pruhy, které
vedou p es celé auto od p ední masky až po zadní decentní spoiler. Patrick se
však vzpamatuje a jako poslední vchází do domu.
„Tak co kluci, co pro mě máte?“ zeptá se Brien, jen co se uvelebí do k esla.
„Mno. Víš, asi chtějí otrávit p ehradu, takže nás napadlo to tam trochu
prozkoumat. T eba tak mi nainstalovat kamery či tak něco,“ vysvětlí mu, co
s Tomem zatím vykoumali. Brien chvíli mlčí a p emýšlí.
„Dobrá, dobrá. P eci jen toho musíme udělat víc. Umíte už alespoň trochu
st ílet?“ zeptá se.
„Jo. Docela jo,“ pronese Patrick. Brien toto slyší rád. P eci jen jít na akci
proti ozbrojeným, kdyby neuměli st ílet, by byla šílenost. Už tak jejich jednání
hraničí se zdravým rozumem.
„Určitě taky pot ebujeme auto a vybavení, že kluci? Ale o to se já postarám.“
„Fajn Briene. To bychom měli. Jak to bude s těmi kamerami?“ zajímá se
Tom.
„Pokud je Brien sežene, tak je to vy ešený. Murphy má totiž doma snad
odloučenou pracovnu NASA. Má to tam samý obrazovky. Mno a Sophie by
nás p es vysílačky mohla informovat,“ vysvětluje jim Patrick a až teď mu
dochází, že oni o Murphyho smrti neví. Nejradši by to ne íkal, ale aby pak
nedošlo k nejasnostem, tak se o tom Tomovi zmíní.
„Byl to dobrej chlap, to se musí nechat,“ svěsí hlavu Tom a chvílí ticha mu
všichni vzdají hold.
59
Poté se rozpomene také na tu složku Paula Rosetteho alias Šéfa, a dojde
mu, že ji hodlal ukázat Brienovi. Omluví se tedy a po schodech vyrazí nahoru
do Murphyho pracovny.
Místnost zůstala už odemčená, a tak není problém jít a najít tu žlutou
složku. S dokumentem v ruce Patrick vychází ze dve í, když vtom spat í
z druhých dve í vycházet ještě rozespalou Sophii.
„Pěkné ráno,“ pozdraví ji s úsměvem na tvá i. „Doufám, že nevadí, že jsem
si dovolil sem pozvat Toma a Briena.“ Sophie jen zat ese hlavou a koukne se
na svou noční košili, v které tu teď p ed Patrickem stojí.
„To bych se asi měla p evléct, že?“ zamyslí se Sophie nahlas. „Jo a mockrát
díky za tu úžasnou snídani, byla skvělá.“ Sophie se ladně otočí a zamí í opět
za dve e, Patrick směrem schody.
„Jsem zpět!“ ok ikne ty dva Patrick, když se objeví v obýváku. „Briene,“ hodí
p ed něj složku, „znáš ho?“ Brien ji podezíravě otev e. Do klína mu vypadne
fotka.
„Hernajz, vždyť to je Paulie!“ rozpozná muže na fotografii. „Kde jsi to
sebral?“ otočí se na Patricka. Ten, zaražený jeho reakcí, jen špitne, že
v Murphyho pracovně.
„Briene, ty toho Paula Rosedeho znáš?“
„Rosetteho,“ opraví ho Brien. „On totiž bejval také na policejní stanici. On
a Šerif byly jedna ruka, znali se prakticky od školky. Tehdá se s Šerifem dalo
mluvit leda p es Paulieho, páč ten nás obcházel. A kápo se válel v k esle
a kdoví co dělal,“ rozvypráví se Brien. „Paulieho jsme vždy provokovali,
protože nesnesl, když mu někdo ekl Paulie.“
„Díky za vzpomínku. Spíše by mě zajímalo, co se stalo, že mě chtěl zabít,“
vskočí mu do eči Patrick. Brien, který ztratil nit, chvíli p emýšlí, kde vlastně
skončil.
„Víš, Paulie se zapletl do korupce, proto ho Šerif vykázal z města, jen tak
bez ničeho. Nechal mu prý jen tolik dolarů, kolik měsíců se znali. A páč se
znali od školky, tak to mohlo udělat plus minus dobrejch tisíc t i sta doláčů.“
„Jedna výplata, to teda není moc,“ odvětí Tom.
„S tím asi daleko neutekl. Ani se nedivím, že se stal tak pomstychtivej,“
pronese Patrick a v hlavě mu pomalu začíná svítat, proč vlastně Rosette chce
tu vodu otrávit.
60
„Neruším?“ vchází Sophie do obýváku plného hluku mužských hlasů.
Všichni t i se válejí v k eslech a domlouvají, jak za ídí tu akci.
„Fajn. Dám tam tu kameru. Však jo,“ p islibuje Tom. „Jinak nemusím dělat
nic?“ Brien na něj koukne a v duchu si jeho aktivitu spojuje s leností osla.
Patrick otvírá pusu, že ekne Tomovi, že je lenoch, ale všimne si Sophie, proto
se zvedne a p edstaví jí Briena.
„Bezva, že jsi došla. Sophie, toto je Brien. Briene, Sophie“
„Mohli bychom využít tebe a tvůj počítač? Patrick se nám o těch monitorech
zmínil,“ vyhrkne na ni hned Brien. Sophie ta rychlost zaskočí. Je ráda, že jim
může pomoci, proto okamžitě kývne. „Fajnen. Mohla bys nám totiž pomoci, ale
ne dneska. My totiž hodláme na p ehradě i v ní nainstalovat kamery a budeme
pot ebovat někoho, tebe, kdo by nás pak p es vysílačky varoval o tom, co se
na kamerách bude dít. Bereš to?“ Sophie opět kývne, i když má v duchu
pochybnosti, zda to zvládne.
Poté ji Patrick uvolní místo a sám si zajde pro židli do kuchyně. Společně
teď mohou do ešit detaily pro akci, která začne už za pár hodin.
Už se setmělo. K hrázi místní p ehrady se p ibližuje černá limuzína. Vůz
zastavuje u krajnice a ihned z něj vystupují t i postavy. Všichni zamí í ke kufru.
„Ty, Tome, tu máš klíče a tuto kameru. Tu nainstaluješ támhle na ten
strom,“ ukazuje mu Brien prstem, „a pak s autem zajedeš támhle někde
do toho lesa. Až budeme pot ebovat, tak ti dáme p es tuhle vysílačku vědět,“
podá mu ji, „a ty dojedeš.“
„Vidíš, já ti íkal, že camaro by dělalo obrovskej hluk?“ pronese Patrick.
„No jo, no jo, mercedes je mercedes, to se musí nechat. Dost však ečí vyrážíme!“ Oba tedy se závažím na zádech vyrážejí poklusem. Musí se dostat
na druhou stranu p ehrady, teprve až tam je cesta dolů do útrob betonového
paláce. P ejeli by na druhou stranu autem, ale byli by až p íliš nápadní.
Těsně na konci p ehrady Brien, jako bývalý zásahový policista, rukou
naznačí, aby Patrick zastavil. Sám z batohu vytáhne malou, skoro až
neviditelnou kamerku. Tu pohotově nainstaluje na zem, mezi p íčky zábradlí,
aby měli p ehled o pohybu p es p ehradu.
61
„Proč jen jednu, vždyť neuvidíš na druhou stranu! Co když půjde někdo
odtud?“
„Je dálkově natáčecí,“ stručně Patrickovi odpoví.
Tom mezitím bojuje s gravitací. Ať se snaží jakkoli, na ten strom, na který
Brien ukázal, vylézt nedokáže. Stojí pod ním a p emýšlí, jak tu kameru
do t ímetrové výšky dostat. Po chvíli dumání si vzpomněl na auto, které nyní je
zaparkované hlouběji v lese. Vydává se tedy zpět pro auto, které použije jako
žeb ík. Patrick se o tom, že mu poleze po autě, nic dozvědět nemusí.
Brien právě šperhákem ‚odemčel‘ zámek a oba tak mohou vyrazit
po schodech dolů do nižších sfér. P ipadají si jako by po schodech scházeli
snad hodinu.
„Proč tu nemají výtah,“ stěžuje si Patrick, kterého už bolí rameno z té těžké
tašky.
„Protože schody jedou i bez proudu,“ dostane se mu odpovědi, když už
konečně sejdou do nižšího podlaží.
Brien vytahuje další kameru a dává ji do nahoru do rohu. Ani jeden netuší,
jak hluboko mohou být. Mlčky pokračují dál. Kolem nich je jen beton a sem
tam dve e, které jsou stejně povětšinou zamčené.
Do několika odemčených ‚tajných komnat‘ už i nakoukli, vždy to však byla
malá místnost s pojistkami či jinými blikajícími kontrolními za ízeními. Proto už
se ani o otevírání dalších nesnaží.
Brien z ničeho nic zastaví a nastraží uši. Něco uslyšel. Špitne Patrickovi, ať
tu zůstane a zjistí, o co se tu jedná a sám vyráží chodbou dál.
Patrick je zaskočen. To, že sám bude muset něco za ídit, nečekal. Odhodlá
se tedy p iblížit ke dve ím. P iloží ucho na dve e a poslouchá. Slyší dva hlasy,
jak o něčem diskutují:
„Vy to nechápete! Musíme ještě počkat! P eci nechcete, aby to nevyšlo,
nebo jo? Toho množství na otravu vody je pot eba víc! Zatím jsme dle té flašky
vytvo ili jen několik pár litrů té jedovaté látky,“ k ičí za dve mi, podle hlasu,
starší muž. Patricka napadá, že to bude nějaký chemik.
62
„Hold se dnes nebudete flákat a budete makat!“ Hned na to se ozve rána,
asi do stolu. Patrick hlas rozpoznává, to je Rosette!
„Jak myslíte. Ale já u toho nebudu! S takovým množstvím toho moc
neotrávíte. Možná několik hektolitrů, víc ne.“ Poté této větě v místnosti vznikne
až hrůzu nahánějící ticho. Které až po několika minutách rozetne právě
Rosette.
„Za prvé, jestli ve strojovně zítra na poledne nebudeš, moje gorily si tě
najdou! A za druhé, toho množství chci do zít ka dvakrát tolik! A teď můžeš jít.“
Kroky se p ibližují a Patrick začíná trochu panika it. To, že by se mohl
schovat v jedné z těch místností, které otev eli, ho ani nenapadlo. Rovnou si to
rychlými, avšak skoro neslyšnými, kroky namí í ke schodišti, kterým sem vešli.
Venku, celý udýchaný, vytahuje vysílačku a snaží se spojit s kamarády.
„Kluci, kde jste. P epínám,“ šeptem k ičí do vysílačky a rychlými kroky si to
mí í na druhou stranu p ehrady.
„Kde se loudáš,“ ozývá se v Patrickově vysílačce Tom. „Já už jsem dávno
v autě a už jen čekám na tebe a Briena.“
„Tak jak se ti tu čekalo?“ rýpne si Patrick, jen co dorazí k mercedesu.
„Ale jo, tak dalo se to. A kde máš Briena?“
„Ten se ode mě odpojil. Mám pro vás cennou informaci, ale počkám ještě
na toho druhého. Nesnáším, když musím něco opakovat,“ protočí Patrick
očima.
„Co že tu seš tak rychle,“ zaklepe Brien na okýnko.
„Mno, tvůj čich na to, kdy z místa vypadnout, je dokonalý. Chvilku jsem
poslouchal za dve mi a pak rychle valil pryč, aby mě nikdo nespat il,“ odpoví
mu Patrick trochu obviňujícím tónem za to, že ho tam nechal.
„Proč ses neskryl v jedné z těch místnůstek?“ rýpne si do Patricka, jelikož
se nemůže nabažit toho, jak je ještě teď z toho úprku vyklepaný.
„Vím já… Každopádně co tobě trvalo tak dlouho?“
„To víš. Z p ehrady jsou i jiné cestičky ven,“ usměje se Brien. „Vlastně jsme
sem nep išli jen dát kamery, ale i zjistit, zda chodba, o které jsem se dozvěděl
z jednoho ve ejnosti nep ístupného plánu p ehrady, existuje, nebo ne.“
„A k němu jsi p išel jak?“ ozve se zezadu Tom. Brien se jen usměje.
63
„Mít kontakty má holt své výhody.“ Poté se obrátí na Patricka: „Co se
vlastně za těmi dve mi dělo? Něco zajímavého, nebo jen banda ožralců, co
hrála dámu?“
„Byl tam Rosette,“ začne a oba zpozorní, „a měl docela vášnivou debatu
s nějakým chemikem. Ten mu íkal, že jedu na otrávení p ehrady je má-.“
„Takže jsme měli pravdu,“ vskočí mu do eči Tom.
„-lo a to se Rosettemu nelíbilo. Začal mu vyhrožovat a… Jo, a abych
nezapomněl, mají se opět sejít zítra. Myslím, že íkal něco o poledni
a strojovně. Jenže to už jsem se musel pakovat,“ dokončí svou výpověď
Patrick.
„Takže dneska žádný ponocování!“ zvedne prst Brien a všichni t i se
rozesmějí. „Já to myslím smrtelně vážně,“ dodá a zbylým dvěma ztuhne
úsměv na tvá i. „Musíme být plni síly a p i smyslech, takže žádná chlastačka.
Jasný Tome?“ Ten na zadním sedadle jen podívá uraženě do stropu. Brienovi
je i bez pohledu na něj jasné, že si stejně minimálně panáka dá.
Všichni t i dneska budou spát u Patricka. Vypadá to totiž bezpečně, Šéf asi
Patrickův útěk ze zajetí ne eší. Proč také, když obličeje nezná a žádný důkaz
by mít neměl.
Už od brzkého rána plánují sledovat kamery a vyrazit na cestu ještě
p ed polednem. Hned po dojezdu se musí domluvit se Sophií ohledně kamer
a komunikace, zítra už možná čas nebude.
Setmělo se už dávno, může být něco okolo půlnoci. Až teď mercedes staví
u Patrickovi dílny a t i postavy se pomalým krokem sunou ke dve ím. Zámek
cvakne a hned po vstupu do domu se mezi Tomem a Brienem strhne bitka
o gauč. Brien byl rychlejší, a tak Tom bude spát na zemi.
„Už jste skončili?“ ptá se Patrick.
„Jo, páč jsem vyhrál,“ zasměje se Brien.
„Fajn, tak jako vítěz můžeš zajít za Sophie a vy ídit s ní ty kamery.“ Brien
naznačí Tomovi, že gauč je jeho, bere svůj batoh a s posledním pohledem
na svůj vybojovaný pelíšek odchází. Patrick jde zatím p ipravit něco k veče i
a Tom se prozatím povalí na gauč.
64
IX.
„Tohle vyjde. Prostě musí!“ pronese Brien svým zvučným hlasem poté, co
skončí s vysvětlováním průběhu celé mise.
Je ráno a parta chystá poslední věci, aby na polední výlet byli perfektně
p ipraveni. Všechno pot ebné vybavení už mají v autě, Sophie je o všem také
informovaná a všichni t i jsou už teď nažhavení na akci.
„Takže Sophie o všem ví?“ ujišťuje se Patrick.
„Jo, kamery jsme spustili už včera, všechny fungují a Sophie má tedy ponětí
o všem dění na hrázi a uvnit . Kameru natočenou na strojovnu bohužel
nemáme, ale bez ní se obejdeme. Hlavní je, abychom skrz p ehradu prošli
nenápadně.
„Takže já jen sešplhám p ehradu a slezu k zadnímu vchodu strojovny a tam
se schovám ve k ovisku a pak budu čekat?“ ptá se Tom, aby náhodou
nedostal za úkol ještě něco.
„Jo. Prakticky jo. Budeš mít oči otev ené a čekat na signál od nás. Kdyby
někdo vcházel či odcházel ze strojovny, oznámíš nám to,“ ekne Brien.
„Jo. A co dál?“ zajímá se Tom. A pomalu začíná mít pocit, že něco podělá.
„Dál? Dál se bude muset improvizovat dle situace, to už se plánovat nedá.
Díky tobě,“ koukne na Patricka, „víme, že sraz je v poledne ve strojovně.
Takže abychom vše stihli, budeme muset být u p ehrady kolem půl desátý
a na místech alespoň půl hodiny p ed srazem. Avšak konec opakování toho,
co už bylo ečeno.“
„Jak to je s tím st ílením?“ zajímá se Tom.
„Jo, dobrá otázka. To jsem zapomněl íct. Jen tak je zabít nemůžeme,
samoz ejmě. Proto mám upravené zbraně – revolvery a pušky – které st ílí
uspávací šipky. Je to účinné a plus minus i v souladu se zákony.
65
„P íští zastávka - elektrárna! P ipoutejte se, prosím,“ zvolá Brien s pokusem
o p ízvuk anglických taxiká ů. Na to otočí klíčkem a probudí stádo o ů
pod kapotou svého veterána. Kola vozu se odlepí od šedých dlažebních
kostek a ‚kamárko‘ sjíždí z p íjezdové cesty na černý asfalt. P ehrada, je
na druhé straně města, proto nezbývá, než šlápnout na pedál a projet ještě
rozespalým městem.
„Ježdamane! Briene! Zpomal trochu, ne? Vždyť tu je povolená padesátka!“
ječí Tom jako malá holka a vší silou se drží madla ve dve ích. Patrick
na zadním sedadle sedí v klidu a kouká ven na ulice greenbayského
p edměstí, které vedle nich utíkají, jako krajina vedle jedoucího vlaku.
P i pohledu z bočního okýnka je nejbližší okolí v pohybu tak rychle, že nejde
ani poznat, zda je to dům nebo auto. Jediné, na co lze okem zaost it jsou
vysoké, prosklené budovy v centru města, které se tyčí v dáli. Zatímco Tom
napomíná Briena, Patrick se po dlouhé době kochá siluetou místních
moderních mrakodrapů.
Cesta je to celkem dlouhá, ale díky Brienově těžké botě jsou u p ehrady
cobydup.
„Pevná zem!“ vyletí Tom z auta, jen co zastaví.
„Nezapomeň tu zem ještě políbit,“ rýpne si do něj Patrick.
„Být tebou bych se tak neradoval. Tady se s tebou loučíme,“ zchladí Toma
Brien. „Z kufru si vem ten modrej batoh, máš tam vše pot ebné – lano, strojek
na slanění, zbraň, vysílačku i plánek s vyznačením tvé cesty. Držíme ti palce.
Pokyny znáš.“
Tom jen vyvalí oči a chvilku kouká na Briena za volantem, jako kdyby
neuměl do pěti napočítat.
„U-u-už? Já m-myslel, že ještě,“ začne koktat. „Tak jo no. Vždyť jdu.“
Pomalu se začne sunout ke kufru, kde si vyzvedne svou ‚plnou polní‘.
Jakmile Brien uslyší ‚docvaknutí‘ kufru, šlápne na plyn a Tom tedy stojí
v oblaku prachu uprost ed lesní cesty sám. Brienův pruhovaný modrásek už
zmizel mezi stromy, takže mu nezbývá, než se pustit do své práce.
Rozepíná svou brašnu a otočí ji vzhůru nohama. Z toho, co vypadne na zem
i vezme akorát vysílačku, kterou si p ipne za pas, a zbraň, zbytek vrátí zpět.
Slunce už začíná dostávat sílu. Tom se snaží jít tímto ídkým lesem stále
66
ve stínu, zaprvé kvůli maskování, zadruhé kvůli těm ostrým slunečním
paprskům.
Protože se kolem nic neděje, začne si za chůze prohlížet ‚kvér‘, který
vyfasoval. Je to na první pohled typický st íbrný, šestiranný revolver
s laserovým zamě ovačem. Jen místo klasických patron jsou v bubínku
uspávací šipky naplněné narkotiky s okamžitým účinkem.
Popadané jehličí zadupává Tom do hlíny, jak si to mí í k hrázi. Nestačí ani
zavzpomínat, co má vlastně dělat, a už vidí svůj cíl – p ehradu a pod ní,
na druhé straně údolí, nenápadnou, šedou budovu s rovnou st echou,
schovanou mezi stromy.
„Fajn. To dám. Dám to!“ začne se povzbuzovat, aby p ekonal strach.
„Sophie? Sophie? Jsi na drátě?“ napadne ho použít podporu. P eci jen se
musí ujistit, zda je okolí čisté.
„Ano. Co pot ebuješ?“ pohotově se ozve
„Hele, jak to vypadá na hrázi? Dostanu se na druhou stranu?“
„Momentík,“ ztichne na chvíli Sophie. „Bohužel. Na hrázi je hlídač.“
„Tak ho holt nechám usnout,“ prohodí Tom.
„Zapomeň, dokud nebude naprostá nutnost, zbraně p eci používat nemáte,“
p ipomene mu stejně razantně, jako mámy p ipomínají dětem, aby si
nezapomněly vzít mikinu.
„A jak se jako mám dostat ke konci p ehrady na to slanění? To mám jako
ručkovat za okraj hráze?“ Poté, co mu Sophie ekne, že to není zas tak špatný
nápad, naposledy koukne na svůj cíl cesty, opustí k oví na okraji lesa,
v kterém se doteď kryl a vyráží vp ed.
„Hele Briene. To jedeme do Afriky, nebo kam až?“ nevydrží už to Patrick.
„Až tam, kam bude t eba,“ odpoví mu klidně a rozhlíží se kolem sebe. Hned
na to zastaví. „A to je zrovna zde.“ Navzájem na sebe kouknou. Brien nahodí
škodolibý úsměv a vyrazí z auta rovnou ke kufru.
„Na co dva batohy? Toho bude pot eba tolik?“ kouká na něj Patrick
s výrazem zaraženého štěněte.
„To není vše, ještě tu máme bonusový kousek. Ale s tím mně pomůžeš.“
Patrick zah eje dlaně a společnými silami vyndají velkou, černou, kovově
67
lesklou bednu. „Ták,“ oddechne si Brien, když odepne i druhou jistící sponu,
„no není to nádhera?“
„To teda,“ odpoví Patrik, s hlasem právě zamilovaného kluka. „Která z nich
je moje?“
„Tvůj je ten revolver, stejnej má i Tom, a pak ještě tato flusačka napuštěná
totožným jedem.“ Patrick, asi někam spěchajíc, zbraň ihned vyprošťuje
z úchytů. Brien se jen zlehka usměje a sám si vyndá klasickou, d evem
obkládanou pušku s dlouhou poškrábanou hlavní a protáhlým černým
puškohledem. Poté bednu zajistí a s Patrickem ji vrátí zpět do kufru.
„Tak hurá na ně, na parchanty!“
S těmito slovy se oba rozejdou vp ed mezi stromy. Tom vede, nečekaně,
a Patrick tak má možnost kochat se výhledem na panorama p ehrady, které se
mu nabízí napravo v dálce mezi stromy.
„Hele, nechceš mi snad naznačit, že našim cílem je tenhle kadibudkokrmelec?“ Brien se na něj jen ušklíbne. Otev e dví ka se srdíčkem a vchází
dovnit . Kleká a na zemi nahmatává spáry mezi prkny. Po chvíli už otvírá
skrytý poklop a po žeb íku slézá dolů.
„Pojď!“ nakáže Patrickovi zespodu. Patrick se nejd íve trochu nevě ícně
kouká na ztrouchnivělá prkna, pak však sebere veškerou odvahu a následuje
ho.
„Tady krysa jedna, tady krysa jedna. P epínám,“ snaží se Brien spojit se
Sophií.
„Tady základna. Slyším čistě a z etelně. P epínám.“
„Měla bys nás mít na jedničce, souhlasí? P epínám.“
„Souhlasí. Vzduch čistý. P epínám.“
„Díky. Končím.“ Patrick na Briena kouká trochu nevě ícně. Je to poprvé, co
slyšel někoho komunikovat p es vysílačku a p ijde mu to zbytečně
organizovaný.
Brien p ipne komunikátor za opasek a do ruky si p ipraví pušku. Oba
vypadají docela klidně, a jak tak pokračují dál neslyšně tunelem, potichoučku
si pobrukují.
68
Tunel je nekonečně dlouhý a rovný. Už jdou kolik minut, ale pohled, který
mají vp ed, se nezměnil. Stále vidí perspektivou zúžený okrouhlý tunel
vyztužený tunami betonu.
„Zasranej hlídač! Zabít ho by bylo málo! Já se na to můžu, lézt tady jak
opice!“ brblá si pod vousy Tom, který už opět stojí na pevné zemi. Až teď se
koukne dolů, kam by spadl, kdyby spadl. Ručkoval po vnit ní straně hráze,
a tak by ‚hupsnul‘ jen do vody.
Hlídač je právě asi uprost ed p ehrady, takže Tom pohotově p ebíhá p es
štěrkovitou cestu, která jednosměrně vede k patrové budově bez omítky,
postavené z červených cihel – asi domek správce. Tom, plný adrenalinu se
p ed další cestou kryje pod nízkým, živě zeleným smrkem. Kouká dolů k úpatí
hráze. Je to několik desítek metrů dolů. Aby se tam dostal chůzí, musel by ujít
pěkný kus cesty. S Tomem jsou domluveni, že to dolů slaní.
„Tak jak, nezapomněl?“ opět si tak trochu pro sebe zabrblá. „No ty vole!“
Z batohu vytahuje černý p ístroj, vypadající jak ze sci-fi. Je to kruh o průměru
asi čty icet centimetrů a hloubku to má cirka patnáct. Na obou stranách obruče
jsou rukojeti. St íbrným písmem je na něm napsáno Rope-X. Dále vyndává
ještě divnou, černou krabičku velikosti pomeranče. O té mu Brien íkal, že ji
má využít k p ipojení lana. Výhodou je možnost vypojení lana na dálku p es
speciální ovladač.
Tom na to chvilku udiveně kouká. Nasazuje si rukavice a na své černé,
sportovní tenisky p idělává kovové podrážky s ostny – to aby se mu lépe
slézalo. Naposled se rozhlédne. Shlédne nejen cestu s p ehradou, ale i obzor.
Poté se, p ikrčen, rozejde k okraji hráze.
Z Rope-X vytahuje začátek lanka, které je široké asi centimetr. Upevní ho
do té krabičky a tu zahákne pevně za zábradlí. Lano je dostatečně dlouhé,
takže není problém slanit šedesátimetrovou hráz.
„Sophie!? Jak to vypadá dole?“ polohlasem promluví do mikrofonu
vysílačky.
„Čisto. Nikde nikdo,“ ozve se z vysílačky tak rychle, až se Tom lekne.
„Díky, jo a ještě…“
„Hele, teď tu máme vážnější problém. Ten tvůj musí počkat!“ důrazně
odvětí.
69
„Hej? Haló?“ volá už Tom zbytečně.
Dá tedy batoh na záda a p elézá zábradlí. Až teď si uvědomuje, jaká je to
vlastně výška. Pohled dolů na ty stromy, co se zdají tak malé, že by je
i do dlaně schoval, ho děsí i fascinuje zároveň. Hlavou mu probíhá, co by se
asi tak stalo, kdyby lano selhalo a on dopadl dolů, zda by to bolelo, zda by to
vůbec v té rychlosti zaregistroval, že um el. Hluboce se nadechuje, co kdyby
to p eci jen bylo naposled. Pevně až k ečovitě se chytá rukojetí a začne se
spouštět dolů do p ehradní propasti.
Prvních pár metrů je nejtěžších. Po chvíli, když už si začne vě it, že to
zvládne a že lano nezklame, se dokonce podívá pod sebe. Nyní už nekouká
vyděšeně, ale s obdivem nad proudem vody vytékajícího z p ehrady
a pokračujícím mezi loukou plnou rozkvetlých květin na jedné straně a stromy
ohraničující les na druhé.
Na moment p estane v pohybu dolů a jen tak se kochá. Rád by takto shlížel
déle, jenže čas ho tlačí, a proto se začne spouštět, co nejrychleji může. Netrvá
to ani pět minut a už nohy bo í do měkkého, travnatého porostu.
„Uff… Kolikrát já se ještě budu dneska radovat z pevné půdy pod nohama,“
ekne si pro sebe nahlas. Z kapsy vytahuje malý, černý, okrouhlý ovladač
a stiskem velkého tlačítka uprost ed uvolňuje lano, které během okamžiku leží
Tomovi u nohou. Stiskem menšího tlačítka pod tím velkým se lano začne
automaticky natáčet zpět do mašinky. Během několika málo sekund je tedy
Tom sbalen.
Až teď se rozhlíží kolem sebe. Nikde nikdo. Strojovnu, jejíž vchod má hlídat,
má asi padesát metrů od sebe. V cestě mu brání jen nevysoké husté k oví,
naštěstí, protože se za ně hodlá s nabitou zbraní ukrýt a počkat na signál.
Patrick právě uzav el poklop, kterým, kterým vylezli z toho nekonečného
tunelu. Jak tak kouká na podlahu, kde ještě p ed chvílí byla díra, napadá ho,
že toto je opravdu vychytaná tajná chodba. Ani náhodou by ho nenapadlo, že
tam něco může být, jak dob e to navazuje na zbytek pod ené d evěné
podlahy.
70
„Jdeme!“ potichu k ikne Brien a opatrně nakukuje za masivní dubové dve e
s kovanou klikou. P ehrada je stará a ne všechny části už byly
zmodernizovány. Dokonce v rohu u zdi stojí ještě lampy na petrolej.
Tady asi dlouho už nikdo nebyl, pomyslí si Patrick.
Procházet útrobami této majestátní stavby je pro něj unikátní zážitek. I když
ví, že by měl svou pozornost věnovat cestě a potenciálním hrozbám,
nedokáže se soust edit a stále obdivuje ty tuny betonu, d evěné výztuhy
a různé, už pomalu historické, p edměty, jako nap íklad dobové dve e, sudy
nebo dokonce i obrazy, které tu sem tam visí. Ty většinou zachycují atmosféru
výstavby či pohledy na dávné Green Bay.
„Hele, by nebylo špatné ty obrazy vzít a udělat z nich výstavu,“ informuje
Briena, kterému je však vše kolem něj ukradené. Zajímá ho jen cesta a cíl.
„Tady to je jak v labyrintu,“ ozve se po chvíli opět Patrick, který už nemá
páru, kterým směrem je sever. Odpovědi se mu ale nedostane, jdou tedy
mlčky chodbou dál.
„Stůj! Ticho!“ šeptem rozkáže Brien. „Slyšíš taky ty kroky?“
Oba stojí s nastraženýma ušima a vět í. Protože kroky sílí, rozhodnou se
schovat. Jenže kam? Během setiny sekundy oběma do hledáčku padnou
dve e kousek p ed nimi. Doufajíce, že budou otev ené, k nim vyrazí
a neslyšně v nich zmizí.
„Co to je tohle!“ nahmatá Pat v té tmě koště, na které se napíchl.
„Drž hubu! Chceš nás vyzradit?“ hned ho zpacifikuje Brien pohlavkem.
Nalepení na sebe a na vybavení místnůstky vnímají sílící klapot několika párů
bot. Brien je v chladném klidu, Patrickovo srdce však bije jako kostelní zvony.
Skupinka je už dávno minula, stále však setrvávají ještě chvíli skrytí.
„Vzduch!“ Zní první slovo, když se Patrick dostane ven.
„Sophie!“ vytáhne Brien z kapsy vysílačku a bez jakékoli stylizace do ní
k ikne.
„Tady dáma, co pot ebujete?“
„Máš nás varovat, ne? Prosím tě, už hlídej, jasný? Jak to p ed náma
vypadá?“
„Promiň, měla jsem na drátě Toma. Jen jde k vám hlída… Kruci! Je
za rohem!“
71
„Patricku! Flusačka!“ Bleskurychle zareaguje Brien. Pat hrábne do kapsy,
p iloží ji k ústům a hlídač, který právě ‚vykouknul‘ zpoza rohu, nestihl ani
došlápnout, jak rychle padl k zemi.
Dobíhají k němu a hned ho za nohy ho táhnou do kumbálu, který už dob e
znají.
„To je snad syn Yettiho tohle to. Jako by ti lidi nemohli pro své tělo něco
dělat,“ stěžuje si Patrick, napínající společně s Brienem všechny své síly.
Když už ho konečně dotáhnou těch pár metrů a když už ho konečně
nasoukají za dve e, po ádně si oddychnou.
„Tak tohle by bylo,“ spokojeně pronese Brien a promne si ruce, když dov e
dve e.
„To teda. Jestli budu muset tahat ještě jednoho takovýho grizzlyho, tak
p ísahám, že ho zabiju!“ Patrick se chtěl p edtím zeptat, proč vlastně jen
nejdou a každého neuspí, ale už to ví, museli by každého uschovat, jinak by
hrozil poplach.
Brien už opět studuje plánek a tak jeho výlevy nevnímá.
„Právě jsme pod strojovnou. Čas dvacet deset minut, takže vše jde podle
plánu,“ informuje Brien. „Takže hurá nahoru!“ rozkáže a oba vyráží vp ed.
Hned za rohem je schodiště, od Sophie dostávají zelenou, takže jim v cestě
vzhůru nic nebrání.
Otvírají se plechové dve e a z nich na štěrkovitou cestu vychází Brien
s Patrickem za zády.
„Ty to chápeš? Udělat samostatný betonový p íst ešek pro schodiště
z p ehrady?“
„Nevím, co na tom nechápeš, Pate,“ odpovídá mu, „takhle je to běžný,
i když nepraktický.“ Když si uvědomí, že tu nejsou, aby ešili technické otázky,
vzhlédnou ke strojovně.
„Co myslíš, čeká už Tom na druhé straně budovy?“ vznese Brien otázku
a aniž by čekal na odpověď, vytáhne z kalhot p ístroj podobný iPhonu.
„Nádhera. Tom je na místě,“ vyčte Brien ze za ízení, pravděpodobně
kapesního radaru, jak se Patrick domnívá.
Nyní už to začíná. Oba si na obličej natahují plynové masky, budou se hodit,
dále termovizní brýle a v rukou zah ívají plně p ipravené zbraně. Navzájem se
zkontrolují, p ikývnou a lehkým krokem mí í neslyšně ke vchodu, který je ukryt
72
v šedé, vysoké zdi bez oken. Každý hlídá jednu stranu – Patrick pravou, Brien
levou.
Vzduch je dle nich čistý. Zde už kamery nenainstalovali, proto místo
na Sophiiny musí spolehnout na své vlastní oči. S termovizními brýlemi je to
však pohoda. Zatím však jediné červené skvrny v blízkosti jsou oni dva.
„Za mnou!“ vchází Brien do dve í s nastraženým zrakem a prstem
na spoušti. Patrick potichu p itahuje kliku a dovírá plechové dve e, které trochu
sk ípou.
P ed nimi se táhne několik metrů temná chodba vedoucí p ímo do haly
strojovny. Tam však nemí í, jejich cílem je ochoz nad ní. Natlačení na zeď se
pomalu sunou vp ed k žeb íku, který je v malém výklenku napravo.
Brien se zbraní p es rameno šplhá první. Chytá se a následně pouští
studených, železných p íček pokapaných od posledního omítání. Když je Brien
v půli cesty, následuje ho i Patrick, kterému se kvůli zbrani v ruce leze hů e.
Na ochozu jsou více na očích, tudíž se oba raději plazí vp ed jako rekruti p i
tréninku pod ostnatými dráty.
Hala strojovny se jim rozprostírá p ed nosem. Ani jeden z nich ale nemá
páru, co ty různý mašiny, blikající sk íně či hučící bedny jsou zač. Jediné co
rozeznají, Je šestice šedých, mohutných, oválných, elektrických generátorů t i na každé straně.
Jsou na místě. P išli tak akorát, skupinka čítající pět chlapů už je
nastoupena mezi generátory uprost ed. Zatímco pro Briena je to parta cizích
lidí, co se snaží tvá it drsně, pro Patricka jsou někte í z nich sta í známí.
„Šéf, hrdě stojící uprost ed má na sobě dlouhý černý kabát s elegantním
kloboukem a k tomu lakýrky – prostě jako mafián ze šedesátých let, jen
s moderní elegancí. Patrick dále poznává Boba, stojícího p ikrčeně po jeho
levici. Šéf právě mluví ke skupině. Brien sice umí odezírat, jenže on k nim stojí
zády a z gest rukou se dá vyčíst akorát to, že je naštvaný.
„Nachystej už se,“ zašeptá Brien. Patrick ze zad sundá a rozepne batoh,
ve kterém jsou t i slzné granáty a šest dýmovnic. Když už je p ipraven, tak
mírně povyhrne rukáv a koukne na své st íbrné analogové hodinky s černým
koženým páskem.
„Je dvanáct. Hra začíná.“
73
X.
„No vida. A já už si myslel, že za tebou budu muset poslat návštěvu,“ vítá
Šéf muže v dlouhém bílém plášti. „Tak jak, kolik toho máš?“
„Také Váš rád vidím, pane Rosette,“ pronese s ironií v jeho chraplavém
hlase. „Máme toho dost. Myslím, že můžete být spokojen.“
„Děláš mi radost. Můžeš mi ukázat dokumenty k tomu jedu?“
„Samoz ejmě pane, zde máte i postup k výrobě toho svinstva.“
Z béžové brašny vytáhne žlutou složku, Šéf ji p ebírá.
„My tedy máme vše, co pot ebujeme, že Bobe?“ podá mu obálku. „Nyní
bychom mu měli poděkovat, že?“ ušklíbne se a pravou rukou vjede do kabátu.
„Tak my mu tedy poděkujeme.“
Rosette rychlým pohybem vytáhne pistoli.
Ozve se výst el. Tělo dopadá na zem.
„Děkuji Ti. Svou práci jsi splnil. Nyní už můžeš odejít, p esně jak jsem slíbil,“
pronese Šéf a rozesměje se na celé kolo, vzápětí se začnou smát i ostatní.
Patrick koukne na Briena. Co teď? Běží mu hlavou. S tímhle nepočítali,
tohle se stát nemělo. Jenže stalo se. Brien se na něj otočí se signálem
v očích, že je čas. Brien na vysílačce mačká tlačítko, které Toma ‚vzburcuje‘
k akci. Patrick mezitím vytahuje z batohu poslední granát.
„A sakra…“ zašeptá, když mu vypadne z ruky a začne se válet směrem
k hraně ochozu. Pohotově po něm hrábne. Je pozdě. Čas se pro Patricka
zpomalí. Granát se p ehoupne p es hranu a padá. Padá směrem k zemi
a Patrick s tím nemůže nic udělat.
Nebyl odjištěn, tudíž se ozvala dutá rána, a právě ta je prozradila. Parta
kolem těla zpozorní, všichni vytáhnou zbraně a namí í to na ochoz.
„Hoši, hoši. Slezte dolů a nic se vám nestane,“ slibuje Rosette.
74
„Do hajzlu!“ zanadává si Brien. Pohotově však hmátne po dýmovnicích a t i
z nich hodí směrem k Rosettemu. Patrick hned nato mezi ně vhodí dva
‚slzáky‘. Dým se rychle rozprostírá a každý z party už to z hlavní pálí na ochoz.
Kulka za kulkou si to mete kolem hlav těch dvou. Ti však palbu nevracejí,
čekají na účinek slzného plynu.
„Ha, Tom se nám probudil,“ zaradují se ti dva naho e, když uslyší jeho k ik
z druhé strany. Slzný plyn začíná zabírat, je jejich šance. S maskou dávno
nasazenou, s termovizí aktivní a se zbraní nabitou se oba zvedají a už to
p esnými ranami posílají do nep átel.
Padá první, druhý. Kašel a nadávky lítají ze zbytků party jak o závod.
Nemají šanci a kdokoli, kdo se snaží utéci, je p esnou st elou od někoho
z trojice zasažen. Nebo snad ne?
„Tome! Zachránils nás. Díky moc!“ huláká do vysílačky Brien, zatímco to
pálí z pušky.
„Kluci, jeden se vám ztrácí bočním východem, valte po něm!“ ozve se mu
z vysílačky. Brien to zak ičí na Patricka.
„Jdu po něm!“ odpoví Pat a jen se zbraní mí í k žeb íku. Seskakuje na zem
a maže si to za uprchlíkem.
Strhává plynovou masku a pohazuje ji. Kde je, ptá se sám sebe v duchu
a rozhlíží se kolem, když vyběhne ze dve í.
„Ha, támhle seš!“ spat í Rosetteho, jak se právě škrábe do strmého kopce
pár desítek metrů vpravo. Neváhá a mačká spoušť.
„Do háje!“ zanadává, když mu dojde, že už nemá ani jedinou šipku.
Nezbývá mu nic jiného, než si ho osobně odchytit. Vyrazí tedy za ním.
Už se také škrábe nahoru. Chytá se rukama trsů trav. S hlínou za nehty
a obličejem od potu už je konečně naho e. Šéf však v ten samý moment
startuje auto. Pravděpodobně ukradené, nikdo by si p eci jako únikové vozidlo
nep istavil rezavého, vínového forda.
Pat však nezahálí. Několik metrů p ed sebou vidí zaparkovaného šedého
‚offroada‘. Neváhá a vrhá se k němu. Pro automechanika není žádným
problémem se dostat dovnit – stačí vzít kamen, co se válí na zemi, a prohodit
ho zadním oknem. P eci jen nechce mít na sedadle idiče st epy. Tento
terénní vůz už taky nějaké ty roky pamatuje, proto se dve e dají odemknout
vytáhnutím páčky zevnit na dve ích.
75
„Aha…“ začne se smát Patrick, když zjistí, že auto vlastně nebylo zamčené.
Dokonce i klíče jsou p ímo v zapalování. Stačí otočit klíčkem, sešlápnout
spojku, za adit a šlápnout na plyn, žádné spojování drátků se nekoná.
V okamžiku je za autem neprůhledný oblak prachu a kou e z výfuku.
Patrick je plně soust eděn na volant a cestu. Nevšímá si toho krásného
výhledu na obrovské Green Bay s vysokými mrakodrapy uprost ed, p ístavem
v dáli a kopcovitým terénem po obou stranách. Z krajiny Green Bay si Pat
právě užívá jen cestu po klikatých cestách.
Tyto cesty jsou z jedné strany lemovány mírným srázem vzhůru, porostlým
trávou, která je tak čerstvě zelená, jako v rezervacích. Na druhou stranu už tak
pěkný pohled není. Za chatrnými svodidly totiž, kromě krásného panorama
na město, není vidět nic. Patrick raději ani nehádá, kolik sekund by padal,
kdyby sjel ze silnice.
Šéfa zatím nevidí. Daleko však být nemůže, stále je ve vzduchu prachové
mračno. Tyto, skoro horské, cesty plné děr hrají v Patrickův prospěch, proto už
o několik zatáček později má tu čest se zadním nárazníkem fordu.
Hned ho na pozdrav zezadu postrčí. A ještě jednou, nyní silněji.
Rosette už zrychlit nemůže, volí tedy druhou možnost – prudce p ibrzdí.
Po této ráně z fordu upadne zadní nárazník, který je pod koly nissanu
zašlapán do asfaltu. Získalo mu to však opět pár chvil k dobru.
„Musím ho p edjet a od íznout!“ vyk ikne Patrick nahlas. Chvíli si počká, až
nabere rychlost, a natočí volant doleva, hodlá Šéfa vzít vnějškem. Rosette ho
však vidí ve zpětném zrcátku a tak mu zablokuje cestu. Patrick si zakleje. No
což, zkusí to vnit kem, pronese. Opět neúspěch.
Musí na něj chyt e, a to také udělá. Natáčí volant doleva. Vtom prudce
zatočí doprava. Šlápne na plyn a vyrazí vp ed jako raketa do díry, kterou Šéf
vytvo il, když mu chtěl od íznout cestu.
Nissan s fordem jedou bok po boku. Až nyní, po dlouhé době, se pohledy
obou idičů opět setkaly. Každému z očí k ičí nenávist k tomu druhému a oba
vědí, že jeden tuto jízdu nep ežije.
První ucukl Patrick. Rosettemu toto dodalo síly a pln testosteronu natáčí
volant doprava. Plechy sk ípou a sténají. Patrick volant drží rovně, což p i
76
stabilitě jeho nissanu není problém. Rosette plný vzteku znovu a znovu naráží
bokem do Patricka. A znovu. A ještě jednou.
Patrick by sice mohl Rosetteho kdykoli stlačit ze srázu, jenže on není
vrahem. P emýšlí, jak ho zastavit, aniž by se komukoli cokoli stalo.
Jenže takto to osud nenaplánoval. Paul Rosette toho už má po krk.
Vytahuje svou pistoli. V tento moment Patrick spat í tu temnou hlaveň
p ipravenou kdykoli vyst elit. Šéf má v očích prudkou nenávist a Patrick, tušící,
že vyst elí, sklání hlavu. Prásk, ozve se výst el. Na Patrickovu hlavu dopadají
st epy z dalšího vyskleného okna.
„Já ti dám mě pronásledovat!“ uslyší vát z fordu. „Tu máš, ty bastarde!“
zazvoní další výst el, tentokrát p ímo do dve í. Patrick ucítí štípnutí. Zasípe
a levou rukou se chytne za nohu. Hlavou mu zní, že kdykoli může zaznít další
rána.
Musíš Patricku, slyší k ičet vnit ní hlas. Dobrá tedy, šeptne si. Pravou rukou
protočí volant doleva a s dutým nárazem tlačí forda ze silnice.
„Pozdravuj v pekle!“ pohlédne Patrick naposled na Rosettův obličej plný
nenávisti.
U krajnice stojí zastavený vůz, ze kterého se právě se sípáním a nadáváním
souká post elený Patrick. Až nyní, op en o bok auta se může podívat, jak moc
vážné to je. A ačkoli je všude krve jak p i vesnické zabíjačce, kulka ho jen lízla
na vrchní části stehna.
„Fjuuu… No ty vole… Tak tohle bylo o prsa…“ hluboce si oddychuje a rukou
šmátrá v náprsní kapse po telefonu.
„Haló? Chtěl bych nahlásit nehodu,“ začne Patrick líčit průběh posledních
několika minut a popíše své zranění. Poté, co sdělí svoji polohu, zavěsí
a dalších pár minut jen tak zamyšleně hledí na díru ve svodidlech.
Po chvíli mu to nedá. Musí se podívat. S další várkou nadávek se tedy
zvedá na nohy a kulhavým, nejistým a bolestivým krokem se šoupe vp ed.
Pohled dolů je zdrcující – prudký spád a mezi kameny. Vedle průzračného
potůčku tam kdesi dole leží trosky auta, které z vrchu vypadá jako zmačkaný
kousek plechu.
77
„Mohl by tohle vůbec p ežít?“ zeptá se sám sebe a začne uvažovat nad tím,
zda je z něj od nynějška vrah, zda bude trestán a zda se nedostane do vězení.
„Nemám raději ujet, utéct?“
Vlastně by už bylo pozdě, pomyslí si a usedne na zem, když slyší
a následně i vidí p ijíždět policejní vůz.
Černo-bílé, mod e blikající ‚es-ú-véčko‘ právě zastavilo p ed Patrickem
a vystupují z něj dvě osoby. idič je vysoký, ramenatý a v černé uniformě
s pistolí u pasu vypadá dost nebezpečně. Druhý je sice také vyšší postavy, ale
místo fitness očividně navštěvuje ‚fast-foody‘. Jeho kotlety budí spíše úsměv,
než respekt.
„Jste Patrick Wright. Souhlasí?“ optá se ho mohutným basem statnější
z dvojice, tlouštík se rozejde ke krajnici.
„Jo, jsem,“ odpoví a prohlíží si policistovu holou, zjizvenou hlavu.
„Dobrá tedy. Vzhledem k tomu, že tu nejsou svědci, tak se budeme muset
spokojit s vaší výpovědí a analýzou techniků, kte í se tu objeví za chvíli.
Patrick se nadechne a začne vysvětlovat, co vše této honičce p edcházelo.
Policista nestačí dýchat, jak moc koulí očima.
„Vždyť to je šílené! Tomu mám vě it?“ změní najednou pohled z úžasu
na nedůvě ivost. Patrickovi nezbývá, než íct i o dalších, kte í do toho byli
zapojeni. Jak policajt slyší o jiných lidech, kte í jeho p íběh mohou potvrdit,
hned je p íjemnější.
„Dobrá. Dejme tomu, že mluvíte pravdu a že opravdu ten dole chtěl otrávit
město. Teď mi však popište, jak se tam dolů vlastně dostal,“ zeptá se Patricka,
i když mu je prakticky jasné, že ho stlačil. Patrick mu poví o pistoli,
o výst elech, a že mu nezbylo, než ho shodit. Policista si jeho slova
zaznamenává.
„No konečně,“ ozve se od krajnice hluboký hlas, „posily nám jedou.“ Patrick
zvedne pohled a opravdu, od města k nim p ijíždí černý civilní sedan. První
dva, kte í vystoupí, ani nepozdraví. Jeden si z kufru vezmou pásku a stojánky
a jde označovat důkazy, druhý s očíslovanými štítky a fotoaparátem hodlá
zdokumentovat místo činu. idič, kterým je černovlasý mladík se strništěm,
začne žmoulat mohutnou bagetu, zatímco spolujezdec vystupuje s úsměvem
z auta.
„Zdravím a omlouvám se za to zpoždění. Já mu íkal, ať to nebere kolem
náměstí, začne až p íliš rychle mluvit spolujezdec. „No nic… Ty jsi ten, kterej
78
byl post elenej? Ukaž,“ začne k Patrickovi mluvit, jako by ho znal léta, aniž by
se p edstavil.
„St ela mě jen lízla, to není t eba nijak ešit,“ snaží se Pat sám sobě a všem
ostatním dokázat, že je chlap. „K čemu mě tu ještě budete pot ebovat?“
„Pokud je už sepsáno prohlášení, tak si klidně utíkej,“ pronese ten
upovídanější policista.
„Sepsal jsem jen jeho výpověď,“ ozve se policista s jizvou na čele.
„Tím pádem pojď,“ pohlédne na Patricka, „sepíšeme na kapotě auta
prohlášení.“ Zatímco Pat začne pod vedením sepisovat prohlášení, ti dva
policisté, kte í dojeli první, se rozhodnou odjet. Svou úlohu zde splnili, tak proč
tu zůstávat déle, než nutně musí. Nejprve se však rozhlédnou, zda je tu už
nikdo nepot ebuje.
Patrick s ‚všeználkem‘ zapisují, ‚bageťáč bagetuje‘ a zbylí dva si hrají
s cedulkami a fotoaparátem. V momentě tedy ‚ramenáč‘ s ‚tlouštíkem‘ sedají
do jejich SUV a vmžiku jsou pryč.
„Takže pane,“ koukne policista do spisu, „pane Wrighte. Uvidíme, co zjistí
technici. Počítejte však s p edvoláním, nebo tak něco. Ozveme se vám. Nyní
si můžete buď zavolat odvoz, nebo tu počkat a my vás potom, až tu skončíme,
odvezeme,“ nabízí Patrickovi možnosti.
Vzhledem k tomu, že u sebe nemám telefon, tak bych…“ chce p ijmout
nabídku odvozu, ale zarazí se. Pozvedne pravou ruku a se vztyčeným
ukazováčkem na znamení mlčení poslouchá. Slyší blížící se hluk. Hluk, jako
by se blížilo tornádo. Najednou se mu rozzá í oči. Vždyť to je Brienovo
Camaro! Po chvíli se opravdu zpoza zatáčky vyno í modrá ‚amerika‘.
„Ježda Pate! Cos tu ztropil?“ vítá ho Brien z otev eného okýnka.
„Jsme se jaksi trochu žďuchali a Rosette se z ničeho nic rozhodl podívat
na tu sedmikrásku, kterou dole uviděl.“
Oba se začnou smát. Tom, který Patricka p eslechl, se k Tomovi, z místa
spolujezdce, nakloní a optá, co že Patrick ekl, na což se ti dva začnou smát
ještě víc.
„Pojď, naskoč!“ vyleze Brien z vozu, aby Patrick mohl dozadu.
„Co vám tak dlouho trvalo?“ zajímá se, jen co si uvelebí na zadním sedadle.
„Tak my taky museli zavolat policii. To zas bylo vysvětlování,“ protočí Brien
oči. „Každopádně nás čeká p edvolání.“
79
Brien s nohou lehce na plynu opatrně projíždí kolem místa činu. Tom
zvědavě zkoumá, co se vlastně dělo a Patrick si ohmatává jeho ‚válečné ‘
zranění.
Jen co camaro zmizí z dohledu policie, Briena zasvědí noha, a proto raději
sešlápne pedál k podlaze. Má rád sportovní jízdu, takže každou zatáčku bere
vnit kem, i když to znamená jet sem tam v protisměru. Všichni t i si cestu
užívají. Pot ebují z hlavy dostat myšlenky na p ehradu, a to adrenalin z rychlé
jízdy zvládá skvěle.
„Doufám, že pro nás má Sophie něco dobrého, mám hlad jako vlk
z Červené Karkulky,“ doufá Tom, kterému už se sbíhají sliny.
„Jo, nejprve se však na chvíli natáhnu na gauč, a budu jen tak lenivě ležet,“
vybarvuje si p íchod domů Patrick a bo í se hlouběji do sedačky.
„Zasloužíme si to,“ pronese Brien, „odvedli jsme slušný kus práce, t eba
dostaneme i vyznamenání a cenu míru“ snaží se znít vážně, čemuž se všichni
t i rozesmějí.
Jak báječný je to pocit, když už je to za nimi.
80
O šest dní později
Blíží se šestá hodina a Patrick je u sebe doma. Právě položil na větší,
d evěný stůl balíček karet.
Tak tohle by bylo, promne si ruce a natáhne se pro skleničku na horní polici.
Z vodovodního kohoutku si napustí plnou a na ‚ex‘ do sebe všechnu vodu
hodí. P emýšlí, zda náhodou nemá p inést ještě jednu židli.
Uvažuje tak usilovně, že se pro uvolnění podrbe na temeni hlavy. Po chvíli
se rozhodne, že pro tu židli zajde, p eci jen by p išla vhod, hodila by se.
Není ta židle nějak prázdná, opět zap emýšlí. Je, odpoví si a vyrazí
na zahradu ke své skalce.
Chvíli pohledem p ejíždí sem a tam. Neví, kterou z květin vybrat, zda raději
růži či lilii, zda tulipán nebo narcis.
Nakonec mu do oka padne krásný žlutý tulipán, který je na skalce témě
uprost ed. Odhodlá se ho obětovat, a tak ho u země odtrhne.
Zatímco vchází zpět do obýváku, slyší zvonek. Už jsou tu, proběhne mu
hlavou. Nespěchá však ke dve ím, naopak zpomalí a položí tulipán na židli.
„No konečně! Tobě to taky trvá, než ty dve e otev eš,“ vítá ho Brien
s úsměvem od ucha k uchu. „Tom ještě nedojel?“
„Ten ještě vyrazil pro Carla do nemocnice.“
„No, tak mi zatím dones něco k pití a já si sednu ke stolu,“ zavelí Brien
a zamí í do obýváku. „Hele, co s tou mou károu, podíváš se mi na ni?“
„Jo,“ ozve se p es zeď, „co kdybys tu camárko nechal a já se na to zítra
kouknul?“
„Souhlas!“ k ikne Brien, op e se do opěradla a p epočítává židle.
„Proč tu máš pět židlí? Ona dojde i Sophie?“
Patrick prochází dve mi a nese čty i láhve piva.
„Ne, Sophie tu byla celé odpoledne, ta židle je pro Johna…“ poví mu
a pohlédne nahoru, pohledem skrz strop. Brien jemně kývne hlavou. Pochopil,
co to má znamenat, a už i ten tulipán, jako symbol vzpomínání, mu dává
smysl.
Znovu zazní zvonek. Tentokrát však Patrick ve dve ích vítá Carla a Toma.
„Nazdar kluci! Rád tě vidím Carle! Tak teď už jsme tu všichni,“ pronese
Patrick, „sobotní partička pokru může začít!“
81