Odpovědnost za právní vady v římském právu

Odpovědnost za právní vady v římském právu

Visegrad Journal on Human Rights
2GSRYČGQRVW]DSUiYQtYDG\YĜtPVNpPSUiYX
/LDELOLW\IRUOHJDOGHIHFWVLQ5RPDQODZ
Michal Skřejpek
Klíčové slova:
odpovědnost, právní vady, římské právo, Digesta, kupní smlouva.
Key words:
responsibility, legal defects, Roman law, Digest, contract of sale.
Digesta jsou nejen monumentem římského klasického práva, zákoníkem, který ovlivnil vlastně celý
další právní vývoj v oblasti soukromého práva, ale zároveň také právní památkou, na níž lze dokumentovat, že
téměř všechny problémy, jejichž řešení je dnes někdy tak obtížně nalézáno, již mají svůj římskoprávní předobraz. Jedním z nich jsou také otázky spojené s odpovědností za právní vady u kupní smlouvy.
V rámci římského práva byla kupní smlouva (emptio venditio) konstruována jako výměna věci za peníze,
přičemž smluvním stranám byla v rámci tohoto základního pojetí ponechána značná volnost. Vlastně jediná
další omezení představovalo to, že předmět tohoto kontraktu nesměl být vyloučen z právního obchodu a že stanovení výše kupní ceny1 nesmělo být ponecháno výlučně pouze na jednom ze subjektů. Každý si mohl předmět
kupní smlouvy prohlédnout, a pokud koupil vadnou věc, dnes bychom řekli s vadou zjevnou, pak se mělo za to,
že s tím souhlasil. Jinak řečeno nepozornost kupce neměla vliv na případnou platnost této smlouvy. Toto pojetí
vycházelo z toho, jaké věci ve starověku existovaly. V této době se nesetkáváme s žádnými složitými přístroji,
snad kromě zcela výjimečných případů, jako byly vodní hodiny či varhany, jejichž nefunkčnost by se mohla projevit až po nějaké době. Nicméně i za této situace mohly některé podstatné okolnosti týkající se předmětu této
smlouvy zůstat kupci utajeny.
Setkáváme se zde, na první pohled, s poněkud zvláštní situací. Existovala zde totiž nejen dvojí jurisdikce, ale
zároveň také dvojí, či vlastně trojí, úprava a navíc byly použitelné čtyři žaloby. Kromě praetora, jako „obecného“
magistráta pro povolování sporů, zde totiž vystupovali také kurulští aedilové. Vedle soudních vyhlášek obou
uvedených typů římských úředníků obsahujících pravidla, která se vztahovala k úpravě kupní smlouvy, nesmíme
zapomínat ani na obecný základ římského práva, a tím byl právní obyčej. Jednotlivé žaloby pak byly v kompetenci různých úředníků s jurisdikcí.
Praetor mohl povolit, či případně zamítnout, dvě žaloby vztahující se ke kupní smlouvě. Prodávajícímu příslušela actio venditi, která zněla na zaplacení dohodnuté kupní ceny – ta se ovšem jakékoli ochrany spotřebitele
samozřejmě netýká. Druhou z „praetorských“ žalob pak byla actio empti – žaloba kupce, která byla koncipována
daleko šířeji2. Nejenže byla používána tehdy, když nebyl prodávajícím předán předmět kupní smlouvy, ale také v
dalších případech. V důsledku principu pekuniární kondemnace pak bylo možné až do poklasické doby žalovat
pouze na peněžitou částku.
Si res vendita non tradatur, in id quod interest agitur, hoc est quod rem habere interest emptoris3 (Jestliže není
prodaná věc předána, žaluje se do výše zájmu, tj. na zájem kupce, aby věc měl).
1
Výjimku později představovalo laesio enormis při prodeji pozemků.
Z bohaté literatury k tomuto tématu viz zejména: Pezzana A. Sull’actio empti come azione di garanzia per i vizi della cosa in
alcuni testi di Cicerone. Note esegetiche / A. Pezzana // BIDR. – 1959. – № 62. S. 185–197 ; Vacca L. Ancora sull’estensione sull’ambito
di applicazione dell’actio empti in età classica. Vendita e trasferimento della proprietà nella prospettiva storico-comparatistica /
L. Vacca. – Torino, 1997. – S. 221 ; Weyand S. Kaufverständnis und Verkäuferhaftung im klassisschen römischen Recht / S. Weyand //
TR. – 1983. – № 51. – S. 225–269 ; Thomas J.A.C. Sale Actions and other Actions / J.A.C. Thomas // RIDA. – 1979. – № 26. – S. 417–435.
3
Ulp. D. 19, 1, 1pr. (Ulp. lib. 28. ad Sab).
2
14
Visegrad Journal on Human Rights
™˜Ÿ»—˜œȱ£Šȱ™›¤Ÿ—ÇȱŸŠ¢ȱŸȱìǖœ”·–ȱ™›¤Ÿž
Takovýchto ustanovení, často kazuisticky pojatých, nalezneme v Digestech celou řadu, jako například, když
Pomponius hovoří o prodeji vína:
Si per venditorem vini mora fuerit, quo minus traderet, condemnari eum oportet, utro tempore pluris vinum fuit,
vel quo venit vel quo lis in condemnationem deducitur, item quo loco pluris fuit, vel quo venit vel ubi agatur4 (Jestliže
se ten, kdo prodal víno, dostal při jeho odevzdání do prodlení, musí být odsouzen podle toho, kdy mělo víno
vyšší cenu, zda když bylo prodáno, nebo když byl vynesen rozsudek, stejně jako na jakém místě mělo vyšší cenu,
zda tam, kde bylo prodáno, kde se žaluje).
Jiné ustanovení pak řešilo otázku příslušenství:
Quidquid venditor accessurum dixerit, id integrum ac sanum tradi oportet: veluti si fundo dolia accessura dixisset, non quassa, sed integra dare debet5 (Cokoli, o čem prodávající řekl, že přibude, musí být předáno neporušené
a zdravé; například když řekl, že k pozemku přibudou sudy, musí je dát nerozbité a neporušené).
Velká pozornost byla věnována prodejům pozemků, jak o tom svědčí řada fragmentů z Digest:
Tenetur ex empto venditor, etiamsi ignoraverit minorem fundi modum esse6 (Prodávající je odpovědný z koupě,
i když nevěděl, že je rozloha pozemku menší).
Si modus agri minor inveniatur, pro numero iugerum auctor obligatus est, quia, ubi modus minor invenitur, non
potest aestimari bonitas loci qui non exstat. Sed non solum si modus agri totius minor est, agi cum venditore potest,
sed etiam de partibus eius, ut puta si dictum est vineae iugera tot esse vel oliveti et minus inveniatur: ideoque his
casibus pro bonitate loci fiet aestimatio7 (Jestliže je rozloha nabytého pozemku menší [než bylo slíbeno], je prodávající zavázán na počet jiter, neboť pokud se ukáže, že je rozloha menší, nelze ocenit úrodnost místa, které neexistuje. Prodávající může být ale žalován nejen když je menší rozloha celého pozemku, ale také jeho jednotlivé
části, například když bylo řečeno, že rozloha vinice nebo olivového háje je určitý počet jiter a nabude se méně; a
proto v takovýchto případech bude [skutečné] místo oceněno).
Nejednalo se přitom pouze o velikost prodávaného pozemku, ale také další skutečnosti, které s ním byly
spojeny:
Venditor si, cum sciret deberi, servitutem celavit, non evadet ex empto actionem, si modo eam rem emptor ignoravit: omnia enim quae contra bonam fidem fiunt veniunt in empti actionem. Sed scire venditorem et celare sic
accipimus, non solum si non admonuit, sed et si negavit servitutem istam deberi, cum esset ab eo quaesitum8 (Jestliže
prodávající věděl, že je [na pozemku zřízená] služebnost a zatajil to, pak když o tom kupec nevěděl, žalobě z
koupě neunikne; na vše, co se stane v rozporu s dobrou vírou, se totiž vztahuje žaloba z koupě. To, že prodávající
věděl a zatajil, chápeme tak, že nejen když neupozornil, ale také když popřel, že tato služebnost je, jestliže se na
ni kupec zeptal).
Odpovědnost prodávajícího byla tedy značně široká a netýkala se pouze zatajení existence služebnosti, ale
per analogiam jakéhokoli zatížení pozemku, tedy všech případů když nebyl tzv. optimus maximus. Zohledněny
navíc byly také další okolnosti, jak o tom vypovídají následující dva fragmenty:
Si quis, cum fundum venderet, dolia centum, quae in fundo esse adfirmabat, accessura dixisset, quamvis ibi nullum dolium fuisset, tamen dolia emptori debebit9 (Jestliže někdo při prodeji pozemku řekl, že k němu bude přidáno sto sudů na víno, o nichž tvrdil, že se na pozemku nacházejí, bude je kupci dlužit i přes to, když tam nebyl ani
jeden sud).
Venditor domus antequam eam tradat, damni infecti stipulationem interponere debet, quia, antequam vacuam
possessionem tradat, custodiam et diligentiam praestare debet et pars est custodiae diligentiaeque hanc interponere
stipulationem: et ideo si id neglexerit, tenebitur emptori10 (Prodávající domu, se musí, dříve než ho předá, postarat
4
5
6
7
8
9
10
Pomp. D. 19, 1, 3, 3 (Pomp. lib 5. ad Sab).
Paul. D: 19, 1, 27 (Paul. lib. 3. epit. Alf.).
Pomp. D. 19, 1, 6pr. (Pomp. lib. 9. ad Sab.).
Paul. D. 19, 1, 4, 1 (Paul. lib. 5. ad Sab.).
Ulp. D. 19, 1, 1, 1 (Ulp. lib. 28. ad Sab).
Alf. D. 19, 1, 26 (Alf. lib. 2 dig.).
Paul. D. 19, 1, 36 (Paul. lib. 7. ad Plaut.).
1/1, 2016
15
Visegrad Journal on Human Rights
stipulací11 o zajištění domu proti škodě hrozící ze sousední budovy, dříve totiž než převede prostou držbu, musí
odpovídat za opatrnost a svědomitost a součástí opatrnosti a svědomitosti je také složení stipulace; a proto,
pokud toto zanedbal, je kupci zavázán).
Všechny uvedené texty, a v 1. titulu 19. knihy Digest nalezneme obdobných ještě celou řadu, svědčí o skutečnosti, že římští právníci věnovali problematice postavení kupce skutečně značnou pozornost.
Vedle toho odpovídal prodávající také za právní vady prodané věci, za tzv. evikci12. Název tohoto institutu
je odvozen od označení žaloby (rei vindicatio), kterou mohl být případně kupec vlastníkem věci žalován. Také v
tomto případě můžeme k ilustraci použít římskoprávní text, tentokrát od významného právníka přelomu 2. a 3.
století n. l. Domitia Ulpiana:
Et in primis ipsam rem praestare venditorem oportet, id est tradere: quae res, si quidem dominus fuit venditor,
facit et emptorem dominum, si non fuit, tantum evictionis nomine venditorem obligat, si modo pretium est numeratum aut eo nomine satisfactum. emptor autem nummos venditoris facere cogitur13 (Prodávající musí především
plnit samu věc, to je odevzdat. Tato věc, pokud byl totiž prodávající vlastníkem, učiní vlastníka i z kupce, a jestliže
vlastníkem nebyl, zavazuje prodávajícího pro případ evikce, ovšem za předpokladu, že kupní cena byla zaplacena, anebo byl uspokojen jinak).
Jestliže tedy někdo podal na kupce prodané věci vlastnickou žalobu, bylo povinností prodávajícího obhájit
ve sporu jeho právo a pokud se mu to nezdařilo, odpovídal za veškerou škodu, kterou prodejem takovéto věci
způsobil, a to až do dvojnásobku kupní ceny věci14.
Druhou možnost ochrany kupce pak představovalo soudnictví, které bylo v rukou jiných římských soudních
úředníků – kurulských aedilů. Zatímco úloha praetorů i význam jejich ediktů je relativně známý, stojí aediles curules tak trochu v jejich stínu, a proto alespoň pár slov k jejich postavení. Zřízeni byli v roce 367 př. n. l.15 v rámci
obecného politického vyrovnání mezi patriciji a plebeji, kdy byl plebejům umožněn přístup ke konzulátu a jako
protiváha byla zřízena nejen praetura vyhrazená tehdy patricijům, ale také právě tento kolegiální úřad dvou
kurulských aedilů, který měl stejnou povahu. Spolu s již dříve existujícím úřadem plebejských aedilů tvořili kolegium, které pečovalo například o zásobování Říma (cura annonae), pořádek ve městě (cura urbis) a také o pořádání her (cura ludorum)16. Ve výlučné kompetenci pak měli kurulští aedilové samostatnou civilní jurisdikci v některých trhových záležitostech17, pro jejíž uskutečnění také vydávali každoročně svou vlastní soudní vyhlášku18.
Soudní edikt těchto římských úředníků obsahoval pouze tři žaloby. Kromě actio de pauperie, která směřovala k náhradě škody způsobené čtyřnohým zvířetem19, se jednalo o dvě žaloby20 používané v případě tzv. faktických vad prodané věci. Pomocí actio redhibitoria se kupec domáhal vrácení zaplacené peněžní částky a zároveň
také vrácení koupené věci, cílem tedy bylo faktické zrušení kupní smlouvy. Časová použitelnost této žaloby měla
dvojí režim. V případě, když prodávající neposkytl záruku, že prodávaný otrok, nebo dobytče, netrpí žádnou
podstatnou skrytou vadou, to byly dva měsíce od uzavření příslušné smlouvy. Pokud se takováto vada objevila
až dodatečně a prodávající ji kupci neoznámil, nebo dokonce když výslovně slíbil, nebo na kupcův dotaz potvrdil, že předmět trhu žádnou takovouto vadou netrpí, mohla být actio redehibitoria použita ve lhůtě šesti měsíců.
Druhá z těchto aedilských žalob se nazývala actio quanti minoris a jak napovídá její název, zněla na snížení kupní
ceny. Použitelná byla v delší časové lhůtě než předcházející, a to jednoho roku, jestliže se posléze objevila nějaká
skrytá vada, aniž by ovšem došlo k situacím zahrnutým pod předchozí žalobu. Jestliže byla vada natolik závažná, že vůbec neumožňovala používání koupeného otroka nebo dobytčete21, mohla mít stejné účinky jako actio
redhibitoria.
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
16
Slavnostním slibem.
Viz D. 21, 2.
Ulp. D. 19, 1, 11, 2 (Ulp. lib. 32. ad ed.).
Ankum H. La respondabilidad del vendedor por evicción con la actio empti / H. Ankum // RIDA. – 1992. – № 39. – S. 57–84.
Např. Liv. 6, 42, 14; 7, 1, 1; Pomp. D. 1, 2, 2, 26; Lyd. de mag. 1, 38.
Král J. Státní zřízení římské / J. Král. – Praha, 1921. – S. 238–242.
Např. Gell. NA 4, 2, 1.
Gaius 1, 6.
Proto také byla označována jako actio quadrupedia.
Viz celý 3. titul 19. knihy Digest.
V justiniánském právu bylo použití této žaloby zcela obecné a vztahovala se na kupní smlouvy ohledně všech věcí.
Visegrad Journal on Human Rights
™˜Ÿ»—˜œȱ£Šȱ™›¤Ÿ—ÇȱŸŠ¢ȱŸȱìǖœ”·–ȱ™›¤Ÿž
Díky tomu, že římští právníci často doslova citovali soudní vyhlášky, máme k dispozici znění příslušné části
ediktu kurulských aedilů věnovaný tomuto problému. Dejme nyní slovo autentické normě:
Labeo scribit edictum aedilium curulium de venditionibus rerum esse tam earum quae soli sint quam earum
quae mobiles aut se moventes. 1. Aiunt aediles: QUI MANCIPIA VENDUNT CERTIORES FACIANT EMPTORES, QUID
MORBI VITIIVE CUIQUE SIT, QUIS FUGITIVUS ERROVE SIT NOXAVE SOLUTUS NON SIT: EADEMQUE OMNIA, CUM EA
MANCIPIA VENIBUNT, PALAM RECTE PRONUNTIANTO. QUODSI MANCIPIUM ADVERSUS EA VENISSET, SIVE ADVERSUS
QUOD DICTUM PROMISSUMVE FUERIT CUM VENIRET, FUISSET, QUOD EIUS PRAESTARI OPORTERE DICETUR: EMPTORI
OMNIBUSQUE AD QUOS EA RES PERTINET IUDICIUM DABIMUS, UT ID MANCIPIUM REDHIBEATUR. SI QUID AUTEM
POST VENDITIONEM TRADITIONEMQUE DETERIUS EMPTORIS OPERA FAMILIAE PROCURATORISVE EIUS FACTUM ERIT,
SIVE QUID EX EO POST VENDITIONEM NATUM ADQUISITUM FUERIT, ET SI QUID ALIUD IN VENDITIONE EI ACCESSERIT,
SIVE QUID EX EA RE FRUCTUS PERVENERIT AD EMPTOREM, UT EA OMNIA RESTITUAT. ITEM SI QUAS ACCESSIONES
IPSE PRAESTITERIT, UT RECIPIAT. ITEM SI QUOD MANCIPIUM CAPITALEM FRAUDEM ADMISERIT, MORTIS CONSCIENDAE SIBI CAUSA QUID FECERIT, INVE HARENAM DEPUGNANDI CAUSA AD BESTIAS INTROMISSUS FUERIT, EA OMNIA IN
VENDITIONE PRONUNTIANTO: EX HIS ENIM CAUSIS IUDICIUM DABIMUS. HOC AMPLIUS SI QUIS ADVERSUS EA SCIENS
DOLO MALO VENDIDISSE DICETUR, IUDICIUM DABIMUS22 (Labeo23 píše, že edikt kurulských aedilů o prodeji věci se
týká jak těch, které jsou pozemky, tak těch, které jsou movité, nebo se pohybují samy. 1. Aedilové říkají: TI, KTEŘÍ
PRODÁVAJÍ OTROKY, INFORMUJÍ KUPCE JAKÁ JE NEMOC NEBO VADA KAŽDÉHO Z NICH, ZDA JSOU NÁCHYLNÍ
K ÚTĚKU, NEBO K POTULOVÁNÍ, NEBO ZDA NEBYLI DÁNI DO NOXÁLNÍHO RUČENÍ.24 A KDYŽ BUDOU TAKOVÍTO
OTROCI PRODÁVÁNI, MUSÍ BÝT VŠECHNY TYTO OKOLNOSTI OTEVŘENĚ A PRAVDIVĚ OZNÁMENY. A PROTO, KDYBY BYL OTROK PRODÁN V ROZPORU S TÍMTO, NEBO V ROZPORU S TÍM, CO BYLO V DOBĚ PRODEJE ŘEČENO, NEBO
SLÍBENO, O ČEMŽ SE ŘÍKÁ, ŽE ZA TO MUSÍ [PRODÁVAJÍCÍ] RUČIT, UDĚLÍME KUPCI ŽALOBU [NA VRÁCENÍ KUPNÍ
CENY] A TAKÉ VŠEM, KTERÝCH SE TATO ZÁLEŽITOST TÝKÁ, NEBOŤ TENTO OTROK BUDE VRÁCEN. A JESTLIŽE SE
PO JEHO PRODEJI A ODEVZDÁNÍ NĚJAK ZHORŠÍ KVŮLI JEDNÁNÍ KUPCE, OSTATNÍCH OTROKŮ NEBO SPRÁVCE,
NEBO JESTLIŽE SE PO PRODEJI NARODÍ [DÍTĚ PRODANÉ OTROKYNĚ], NEBO BUDE NĚCO NABYTO [PRODANÝM
OTROKEM], A POKUD BUDE PŘI PRODEJI NĚCO ZÍSKÁNO JAKO PŘÍSLUŠENSTVÍ OTROKA, NEBO KDYŽ BYLY TÍMTO
OTROKEM ZÍSKÁNY PRO KUPCE PLODY, PAK TOTO VŠECHNO [KUPEC] VRACÍ [PRODÁVAJÍCÍMU]. TEDY, POKUD
JEMU SAMOTNÉMU [KUPCI] NĚCO PŘIBYLO JAKO PŘÍRŮSTEK [K CENĚ; PAK TUTO ŽALOBU UDĚLÍME], PAK TO OBDRŽÍ [BUDE TO PRODÁVAJÍCÍMU VRÁCENO]. DÁLE, JESTLIŽE OTROK SPÁCHAL HRDELNÍ ZLOČIN, UČINIL NĚCO,
ABY ZEMŘEL, NEBO BYL POSLÁN DO ARÉNY BOJOVAT S ŠELMAMI; VŠECHNY TYTO OKOLNOSTI BUDOU PŘI PRODEJI OZNÁMENY. Z TĚCHTO DŮVODŮ UDĚLÍME ŽALOBU. A NAVÍC, ŘEKNE-LI SE, ŽE TEN KDO PRODÁVAL, JEDNAL
S TÍMTO V ROZPORU VĚDOMĚ A ÚMYSLNĚ, UDĚLÍME ŽALOBU).
V textu komentáře Domitia Ulpiana k této soudní vyhlášce jsou pak uvedeny důvody jejího vytvoření:
Causa huius edicti proponendi est, ut occurratur fallaciis vendentium et emptoribus succurratur, quicumque
decepti a venditoribus fuerint: dummodo sciamus venditorem, etiamsi ignoravit ea quae aediles praestari iubent,
tamen teneri debere. nec est hoc iniquum: potuit enim ea nota habere venditor: neque enim interest emptoris, cur fallatur, ignorantia venditoris an calliditate25 (Příčiny vydání této vyhlášky spočívají v zabránění klamání prodávajícími a ochraně těch kupců, kteří byli ošizeni prodávajícími. Musíme vědět, že když prodávající neznal to, co nařídili
aedilové ohledně toho, za co se ručí, i tak bude odpovídat. A není nespravedlivým, že by to měl prodávající znát,
kupce nezajímá, zda se ve svém očekávání zklamal kvůli nevědomosti prodávajícího, nebo kvůli jeho úskoku).
Následuje vložená informace, která je svým způsobem velmi pozoruhodná. Jedná se totiž o interpretační
pravidlo týkající se použitelnosti výše uvedené soudní vyhlášky, které bylo zavedeno buď právní vědou, nebo,
což je pravděpodobnější, císařským nařízením. Ostatně s různými zvýhodněními státní pokladny se v římském
právu setkáváme častěji26:
3. Illud sciendum est edictum hoc non pertinere ad venditiones fiscales. 4. Si tamen res publica aliqua faciat venditionem, edictum hoc locum habebit. 5. In pupillaribus quoque venditionibus erit edicto locus27 (3. Je třeba vědět, že
22
Ulp. D. 21, 1, 1, pr. – 1 (Ulp. lib. 1 ad ed. aed. curul.).
M. Antistius Labeo byl významný právník Augustovy doby.
24
Noxae datio nebo také noxae deditio byl institut římského práva, pomocí kterého se vlastník otroka vyhnul odpovědnosti za jím
způsobenou škodu tím, že ho vydal poškozenému, aby si ji u něho odpracoval.
25
Ulp. D. 21, 1, 1, 2 (Ulp. lib. 1 ad ed. aed. curul.).
26
Například dluhy fisku nebylo možné kompensovat, nebo na pohledávky státní pokladny existovala zákonná a privilegovaná
hypotéka.
27
Ulp. D. 21, 1, 1, 3–5 (Ulp. lib. 1 ad ed. aed. curul.).
23
1/1, 2016
17
Visegrad Journal on Human Rights
tento edikt se netýká prodejů státní pokladnou. 4. Jestliže tedy uskuteční prodej nějaká obec, tento edikt použit
bude. 5. Edikt bude použit také ohledně věcí dětí).
V následujícím textu je pak vymezen pojem vad a nemoci demonstrující typický způsob práce římských
právníků, tedy jejich kazuistický přístup k řešení právních otázek:
6. Si intellegatur vitium morbusve mancipii (ut plerumque signis quibusdam solent demonstrare vitia), potest dici
edictum cessare: hoc enim tantum intuendum est, ne emptor decipiatur. 7. Sed sciendum est morbum apud Sabinum
sic definitum esse habitum cuiusque corporis contra naturam, qui usum eius ad id facit deteriorem, cuius causa natura nobis eius corporis sanitatem dedit: id autem alias in toto corpore, alias in parte accidere (namque totius corporis
morbus est puta fvisis febris, partis veluti caecitas, licet homo itaque natus sit): vitiumque a morbo multum differre,
ut puta si quis balbus sit, nam hunc vitiosum magis esse quam morbosum. Ego puto aediles tollendae dubitationis
gratia bis kata tou autou idem dixisse, ne qua dubitatio superesset. 8. Proinde si quid tale fuerit vitii sive morbi, quod
usum ministeriumque hominis impediat, id dabit redhibitioni locum, dummodo meminerimus non utique quodlibet
quam levissimum efficere, ut morbosus vitiosusve habeatur. Proinde levis febricula aut vetus quartana quae tamen
iam sperni potest vel vulnusculum modicum nullum habet in se delictum, quasi pronuntiatum non sit: contemni enim
haec potuerunt. exempli itaque gratia referamus, qui morbosi vitiosique sunt28 (6. Jestliže je nemoc nebo vada otroka rozpoznatelná (vady jsou často patrné z nějakého vnějšího znaku), pak je možné říci, že se edikt nepoužije;
pokud kupec není ošizen, pak se tedy neuplatní. 7. Je však třeba vědět, že u Sabina29 je nemoc definována tak,
že tělo není ve stavu odpovídajícím jeho přirozenosti, je zhoršováno tím používáním, kvůli němuž nám příroda
dala zdraví těla; a tak někdy celé tělo, někdy jeho část (nemoc je celého těla jako souchotiny, horečka, nebo je
části, jako slepota, také když se tak člověk narodil). Vada se v mnohém odlišuje od nemoci, jako když je někdo
například koktavý, neboť tento je spíše chorý než nemocný. Já se pak domnívám, že aedilové řekli dvakrát totéž,
aby vyloučili diskuze, aby nezůstala žádná pochybnost. 8. Tak tedy, jestliže vada nebo nemoc jsou takové, že
znemožňují užívání a služby člověka, což dává místo vrácení [žalobě na zrušení kupní smlouvy], neboť máme
na paměti, že jistě nestačí něco nepatrného, aby bylo možné považovat [otroka ] za vadného nebo nemocného.
A proto slabá horečka nebo dřívější malárie, které mohou být zanedbatelné, nebo malé zranění, neznamenají, i
když nejsou oznámeny, žádné protiprávní jednání, nejsou tedy důležité).
Tento text dokumentuje nejen vysokou úroveň římské právní vědy, ale stejně tak je i svědectvím propracovanosti tohoto právního řádu a také o pozornosti, jakou římští právníci věnovali i těm relativně drobným právním problémům, s jakou pečlivostí je zpracovávali a promýšleli.
Ochrana spotřebitele je dnes téma nejen aktuální, ale snad můžeme říci, že i tak trochu módní a s ním
spojené otázky jsem často diskutované. Beze všech pochyb se zároveň jedná o problematiku zcela současnou. Připomeňme ještě jednou, že ochrana spotřebitele jako taková v římském právu upravena nebyla. Tato
skutečnost nevyplývá z nepropracovanosti římskoprávních institutů spojených se vztahy, které dnes zakládají
postavení tzv. spotřebitele, ale je dána zcela jiným pojetím řešení těchto otázek, jak již bylo uvedeno v úvodní
části této studie. Nicméně i přes to zle nalézt, stejně jako ostatně v mnoha dalších případech, některá jeho
východiska již v římském právu.
=KUQXWLH
Tento text dokumentuje nejen vysokou úroveň římské právní vědy, ale stejně tak je i svědectvím
propracovanosti tohoto právního řádu a také o pozornosti, jakou římští právníci věnovali i těm relativně drobným
právním problémům, s jakou pečlivostí je zpracovávali a promýšleli. Ochrana spotřebitele jako taková v římském
právu upravena nebyla. Nicméně i přes to zle nalézt, stejně jako ostatně v mnoha dalších případech, některá
jeho východiska již v římském právu.
28
29
18
Ulp. D. 21, 1, 1, 6–8 (Ulp. lib. 1 ad ed. aed. curul.).
Massurius Sabinus působil byl činný na počátku principátu a podle něj se nazývá jedna z římskoprávních škol.
Visegrad Journal on Human Rights
™˜Ÿ»—˜œȱ£Šȱ™›¤Ÿ—ÇȱŸŠ¢ȱŸȱìǖœ”·–ȱ™›¤Ÿž
6XPPDU\
This text documents not only a high level of Roman jurisprudence, but so is a testament to the sophistication of the rule of law and also about the attention as the Roman lawyers devote to those relatively minor legal
problems with which care processed and ponder them. Consumer protection as such in Roman law has not been
provided. However, despite this it can be found, as indeed in many other cases, some of its bases to Roman lawt.
3RXåLWiOLWHUDWXUD
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Pezzana A. Sull’actio empti come azione di garanzia per i vizi della cosa in alcuni testi di Cicerone. Note esegetiche /
A. Pezzana // BIDR. – 1959. – № 62. S. 185–197.
Vacca L. Ancora sull’estensione sull’ambito di applicazione dell’actio empti in età classica. Vendita e trasferimento della
proprietà nella prospettiva storico-comparatistica / L. Vacca. – Torino, 1997. – 240 s.
Weyand S. Kaufverständnis und Verkäuferhaftung im klassisschen römischen Recht / S. Weyand // TR. – 1983. – № 51. –
S. 225–269.
Thomas J.A.C. Sale Actions and other Actions / J.A.C. Thomas // RIDA. – 1979. – № 26. – S. 417–435.
Ankum H. La respondabilidad del vendedor por evicción con la actio empti / H. Ankum // RIDA. – 1992. – № 39. – S. 57–84.
Král J. Státní zřízení římské / J. Král. – Praha, 1921. – 320 s.
prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
Pravnicka fakulta
Karlova Univerzita v Prahe
1/1, 2016
19