Dějiny Řecka

Dějiny Řecka
1
Dějiny Řecka
Dějiny Řecka jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech
evropských zemí.[1] Historický vývoj této oblasti je písemně doložen
již od 2. tisíciletí př. n. l. Avšak již v 7. tisíciletí př. n. l. nacházíme na
řeckém území první neolitické osady. Z rozvoje kultury a hospodářství
se zpočátku těšila zejména Kréta, kde se tamější Mínojská civilizace již
vyznačovala stavbou paláců, kolem nichž vyrůstala menší města a
které byly sídlem místních vládců. Po úpadku Kréty nastoupila, nyní
již v samotném Řecku, kultura Mykénská. Zdejší vládci často bojovali
mezi sebou, ve společnosti panovaly značné sociální rozdíly.
Mykénská kultura padla za oběť nájezdům mořských národů a Dórům,
kteří se zde spolu s dalšími kmeny usadili. Následný hospodářský a
kulturní úpadek je označován jako temné období.
Parthenon, antický chrám pocházející
z 5. století př. n. l.
K novému rozkvětu dochází až v souvislosti s řeckou kolonizací a
vývojem antické řecké polis. Řecko během archaického a klasického
období dosáhlo obrovského kulturního, mocenského a hospodářského
vzestupu – antická řecká kultura se stala jedním ze základů naší
civilizace. Řekové dokázali úspěšně během řecko-perských válek
uchránit svoji samostatnost vůči perské říši Achaimenovců. Následné
války mezi řeckými městskými státy (zejména mezi Spartou a
Athénami) vedly k mocenskému oslabení a k ovládnutí větší části
Řecka makedonským králem Filipem II. Jeho synovi Alexandrovi se
Bitva u Thermopyl
podařilo vyvrátit perskou říši a jeho vojska dospěla až k břehům Indu.
O něco později ale Alexandr umírá ve svém sídelním městě Babylónu,
území říše si mezi sebou rozdělují jeho vojevůdcové – diadochové. Nastává helénistické období, během něhož se
navzájem ovlivňují řecká a orientální kultura.
V 2. století př. n. l. se Řecko stává součástí římské říše, ale řečtina nadále fungovala jako obecný dorozumívací jazyk
na mnoha místech ve východním Středomoří. Římská říše se poté roku 395 rozpadá na dvě části – Západořímskou a
Východořímskou. Východořímská či také byzantská říše nadále po jistou dobu vzkvétá a postupem času se zde stále
více prosazuje řecká kultura. Byzanc hrála po značnou část středověku roli evropské velmoci. Tento státní útvar
zanikl roku 1453, kdy jeho hlavní město dobyla vojska osmanské říše. Po ovládnutí většiny Řecka Osmané dále
rozšířili své území do Levanty, Egypta, severní Afriky, Arábie, zbytku Balkánu a části Maďarska. Centrem umění se
stává Kréta, která se nachází pod benátskou správou. Významnou vrstvou se v 17. století stávají fanarioté, snažící se
o nové povznesení řeckého národa.
Dějiny Řecka
V 18. století dochází k novému rozvoji řecké kultury, takzvanému
národnímu obrození. Řečtina se stává dorozumívacím jazykem v
některých částech Balkánu a také Levanty. S úpadkem hospodářství a
rostoucím daňovým a politickým útlakem se stupňovala nespokojenost
řeckého obyvatelstva s osmanskou nadvládou, vedoucí až k
otevřenému povstání. O toto povstání se zasloužila především tajná
společnost Filiki Eteria. Samotná revoluce a řecký boj za nezávislost
vypukl roku 1821. Následuje éra moderního řeckého státu,
zahrnujícího prozatím Peloponés, pevninské Řecko a ostrovy v
Egejském moři. Po většinu 19. století bylo Řecko státním zřízením
monarchií. Vystřídaly se tu dvě dynastie – Wittelsbachové a
Glücksburgové. Řecké království se dočkalo v balkánských válkách
značných územních zisků – pod řeckou vládu se dostala Makedonie,
Epirus a Kréta. Během první světové války bojovalo Řecko na straně
Trojdohody. V meziválečném období se načas ustanovila republika, ta
ale byla ve 30. letech nahrazena opět královstvím a autoritativním
režimem. Za druhé světové války bylo Řecko okupováno armádami
Eleftherios Venizelos, zakladatel moderního
Třetí říše a jejími spojenci. Postupně proti okupantům sílil odpor, který
řeckého státu
vyústil ve zformování povstaleckých armád. Postup boje za osvobození
ale komplikovaly spory zejména mezi komunistickými a pravicovými partyzány. Po stáhnutí německých vojsk tyto
konflikty pokračovaly nadále a vyhrotily se až do podoby občanské války, která skončila vítězstvím příznivců
pravicového roajalistického režimu. Vláda padesátých a poloviny šedesátých let nebyla zcela demokratického
charakteru. Přes liberalizační pokusy se demokracii naplno prosadit nepodařilo, navíc všechny reformy byly
zvráceny roku 1967 pučem několika důstojníků, jenž vyústil v nastolení nového autokratického režimu známého
jako vláda řeckých plukovníků či vojenská junta. Vlivem hospodářských potíží a zahraničně politických neúspěchů
došlo ke svržení režimu a nastolení demokratické vlády. S novým politickým vývojem se ustanovily dvě významné
řecké strany Nová demokracie a PASOK, které jsou dodnes v Řecku vedoucími politickými celky.
2
Dějiny Řecka
3
Řecko v období neolitu a doby bronzové
První osady
První neolitické osady se v Řecku objevují již v 7. tisíciletí př. n. l.[2]
Tamější obyvatelé se živili chovem ovcí, vepřů, skotu a koz, pěstovali
také obilí, což je dokázáno nálezy kamenných srpů a drtidel. Během
následujících dvou tisíciletí do Řecka pronikají z Předního východu
nové technologie a objevy, například hliněné nádoby či tkalcovská
závaží. Objevují se také sošky zvířat či ženských postav
zpodobňujících bohyni plodnosti.
Mezi významné osady této epochy patřily dnešní Sesklo a Dimini
nacházející se v Thesálii a pozdější Knóssos na Krétě.[2] Doba
bronzová zde probíhala během 3. a 2. tisíciletí př. n. l. Keramika je v
této době vyráběna bez hrnčířského kruhu, sošky z tohoto období
začínají být více realistické, odpadá původní zveličování sexuálních
znaků. Samotná keramika měla ozdobu v podobě spirálů či kruhů.
Kultura tehdejšího pevninského Řecka se označuje jako helladská, či
případně kykladská.
Zlatá nádoba pocházející z období kolem roku
2200 př. n. l.
Do pevninského Řecka a na okolní menší ostrovy proniklo postupem
času několik kmenů. Krom Achájů to byli Iónové a později také
Dórové, kteří zapříčinili pád mykénské kultury.
Mínojská kultura
Krétská Mínojská civilizace udržovala v době bronzové již obchodní
styky s Egyptem. Ty také ovlivnily další kulturní vývoj ostrova. Na
Krétě se podobně jako v dalších zemích na východě vytvořil typ
palácového hospodářství, kde bylo sídlo panovníka administrativním a
ekonomickým centrem rozsáhlejší oblasti. Na rozdíl od ostatních
paláců Předního východu nebyla tato sídla opevněná. Místo toho stály
paláce dál od moře, což mělo zabránit náhlému nepřátelskému útoku.
Na Krétě se během mínojského používalo několik druhů písma.
Prvním
bylo piktografické používané na pečetidlech, tabulkách i
Zbytky paláce v Knóssu
nádobách, druhým bylo lineární písmo A, které již mělo slabičný
charakter. Třetím písmem je lineární písmo B používané po ovládnutí Kréty achájskými kmeny.
Od počátku 2. tisíciletí př. n. l. probíhá na Krétě výstavba velkých paláců (Knóssos, Faistos, Mallia). V 17. století př.
n. l. postihlo Krétu zemětřesení.[3] Paláce na ostrově byly ovšem záhy obnoveny. V rámci Mínojské kultury zastával
významnější postavení zejména palác Knóssos. Pád této civilizace byl způsoben až výbuchem sopky Théry. Zničená
panovnická sídla ovládli nájezdníci z pevniny – Achájové.[4] Po obsazení ostrova se krétská kultura začíná postupně
měnit,[5] , ve výrobě zbraní a hrnčířství převládají rysy tehdejšího pevninského Řecka. Ujímá se také nový typ zápisu
– lineární písmo B, pomocí kterého je již zachycena archaická řečtina.[6]
Dějiny Řecka
4
Mykénská kultura
Mykénská civilizace se vyvíjela s určitým zpožděním oproti Mínojské.
Její vrchol nastává ve 14. až 13. století př. n. l. Z této doby se již
zachovaly monumentální opevnění a paláce. Tím nejznámějším jsou
právě Mykény, které daly jméno celému období. Jednotliví panovníci
vedli často proti sobě války, takže pro obranu paláce bylo mohutné
opevnění nutností. Dalším významným sídlištěm byl Tiryns, hrady se
ale nacházely také v Athénách, Spartě, Argu, Thébách a na dalších
místech.
Královské hrobky v Mykénách
Podobně jako na Krétě i zde existovalo palácové hospodářství,
společnost byla značně sociálně polarizovaná, mezi vládnoucí vrstvou a jejich poddanými byly značné rozdíly.
Řekové přejali od Kréťanů lineární písmo B, které podobně jako na Krétě sloužilo k zápisu archaické řečtiny.
Tato civilizace byla postupně zničena ve dvou vlnách na přelomu 13. a 12. století – první tvořily takzvané mořské
národy, druhou Dórové a severozápadní Řekové. Ti se zde na rozdíl od prvních nájezdníků již usadili. Nadcházející
úpadek řeckých řemesel, umění a obchodu je znám jako temné období.
Řecko ve starověku
Doba temna
Doba po příchodu Dórů a dalších kmenů je pro úpadek řemesel a
obchodu známa jako temné období. Krom špatného hospodářského
vývoje zažilo Řecko i velké etnické proměny. Na některých místech se
počet obyvatel snížil na desetinu,[7] zároveň některé kmeny začaly
osidlovat jiná území. Iónové původně žijící v Attice a Euboi osídlili
značné množství ostrovů v Egejském moři, stejně jako západní pobřeží
Malé Asie. Dórové se při svém postupu Řeckem usadili na Peloponésu
a podobně jako Iónové i na některých egejských ostrovech (Kréta,
Rhodos) a v jihozápadní části Malé Asie. Achájové, původní obyvatelé
Řecka a tvůrci Mykénské kultury, se udrželi na některých místech
Peloponéského ostrova a krom toho i na Kypru.
V kulturní oblasti se přes zkázu Mykénské civilizace udržela jisté
kontinuita, která je dobře dokumentována v oblasti keramiky.[7] Na
Amfora zdobená geometrickými vzory
submykénský styl keramiky vyvinutý po zkáze mykénských sídlišť
pocházející z 8. století př. n. l.
následně navazuje protogeometrický styl, ze kterého se vytváří rychle
se šířící geometrický styl dokládající nový rozkvět hrnčířské výroby v
9. století př. n. l.[7] Řecko se tak pomalu vzpamatovávalo z dřívějšího úpadku a jeho obyvatelé navazovali styky s
jinými národy, zejména s vyspělou civilizací syrské oblasti.[8] Od Syřanů a Féničanů převzali hláskové písmo a
přizpůsobili je pro své potřeby. Tímto způsobem vznikla řecká alfabeta.
Dějiny Řecka
5
Řecká kolonizace a vývoj antické polis
Řecké osady (červeně) během 8. až 6. století př.
n. l.
Od 8. do 6. století př. n. l. dochází v Řecku k opětovnému
hospodářskému oživení. Řada měst překonává původní kmenové
uspořádání společnosti a postupem času se tak vytváří základy systému
městského státu neboli polis. Charakteristickým rysem takového státu
bylo vlastnění zdejší půdy občany. V období kolonizace mnoho
obyvatel pocházejících z řeckých měst zakládalo většinou za podpory
svého domovského města (metropole) vlastní osady ve vzdálených
oblastech. Cílem této kolonizace bylo zejména pobřeží Černého moře,
jižní Itálie a Sicílie, další kolonie se vytvářely také na severu Afriky a
na pobřeží dnešní Francie či Španělska.
Ve značné části obcí podílejících se na kolonizaci začalo postupně docházet ke společenským změnám.[9] Moc
vládce byla limitována poradními sbory, jehož členy se stávali aristokraté. Zároveň s tím se utvářely funkce státních
hodnostářů s vymezenými pravomocemi a délkou spravování úřadu.[9] Sociálních proměn a zejména rozbrojů také
někdy využívali příslušníci aristokracie k získání vlády nad obcí, čehož dosahovali zpravidla pomocí ozbrojeného
převratu. Tito vládcové s neomezenou mocí (tyranové) se snažili zajistit následnictví i pro své potomky, takže
pečovali o hospodářský i kulturní život jejich obce.
Z mnoha státních celků ovlivňovaly historický vývoj dva vlivné městské státy – Athény a Sparta. V Athénách se
díky správním reformám Solóna a Kleisthéna postupně utvořil systém demokracie a rozvrstvení obyvatelstva podle
majetku. Naopak Sparta udržovala pod svou vládou značné množství nesvobodných rolníků – Heilótů a sami
Sparťané tvořili vládnoucí skupinu obdařenou mnoha privilegii.
Řecko-perské války
V 6. století př. n. l. se řecké osady na maloasijském pobřeží Egejského
moře dostaly pod perskou nadvládu. Roku 500 př. n. l. vyhlásil tyran
Aristagoras nezávislost na Perské říši a jeho příkladu následovaly další
maloasijské obce. Peršané však ohniska povstání postupně
zlikvidovali. Perský vládce Dareios I. využil situace a rozhodl se pro
trestnou výpravu do Řecka. Roku 490 př. n. l. přistála perská armáda
na Euboi a dobyla Eretrii. Obyvatelé města byli prodáni do otroctví.
Proti invazní armádě se vydalo vojsko Athéňanů, kteří Peršany v bitvě
u Marathónu porazili. Peršané se ještě jednou pokusili zaútočit,
tentokrát na Athény, a to s pomocí svého loďstva. Athénská armáda se
však stačila vrátit zpět a druhý perský pokus o útok byl opět korunován
neúspěchem. Po vítězství u Marathónu neobyčejně vzrostla prestiž
Souboj mezi Řekem a Peršanem
Athén. Athéňané si však byli vědomi toho, že případná perská expanze
může pokračovat. Z tohoto důvodu začali budovat válečné loďstvo.
Dějiny Řecka
Další perský útok nastal o deset let později. Dvěma
hlavními organizátory obrany byli Sparťané a
Athéňané. Za místo bitvy byl zvolen
Thermopylský průsmyk. Obránci odolávali proti
mnohonásobné přesile dva dny, dokud část
perského vojska neobešla horskými stezkami řecké
pozice. Ústup kryl spartský král Leonidás s
vojskem ze Sparty, Théb a Thespií[10] – všichni v
boji padli. Mezitím probíhala námořní bitva mezi
řeckým a perským loďstvem u Artemísia. Po
zjištění, že Řekové u Thermopyl prohráli, se řecká
flotila stáhla k Salamíně. Zde proběhla další bitva,
v níž tentokrát Řekové zvítězili. Peršané utrpěli
těžké ztráty a perský král Xerxes se stáhl s částí
Mapa řecko-perských válek Perská říše řecké státy stavící se na
vojska a zbytkem loďstva zpět do Malé Asie. S
odpor Persii neutrální státy perští vazalové
perským vojskem stále sídlícím v Řecku se Řekové
střetli ve vítězné bitvě u Platají, kde s definitivní platností odvrátili perskou hrozbu.
Peloponéská válka a následné boje o moc
Po odražení perského útoku vytvořili Athéňané
námořní spolek, který měl nadále bojovat s
perskou říší. Činnost spolku, kde měli Athéňané
hlavní slovo, však vyvolával nevraživost Korinthu,
spartského spojence. Spolu s tím se i prohlubovaly
rozdíly mezi Athénami (vedenými v té době
athénským státníkem Periklem) a Spartou, protože
v Athénách byly prosazeny demokratické reformy
umožňující podíl na vládě většímu množství
občanů.[11] Ve 30. letech 5. století př. n. l. se spory
Řecko v období peloponéské války: Athény a spojenci Sparta a
vyhrotily a přerostly v ozbrojený konflikt známý
spojenci neutrální řecké obce barbaři perská říše
jako Peloponéská válka. Prvních několik let
podnikali Sparťané útoky na athénské území, takže
se část rolnictva musela stáhnout za hradby
propojující athénský přístav Piraeus se samotným
městem. Zde ve stísněných podmínkách
pravděpodobně propukla tyfová epidemie[12] Po
dalších bojích byl se Spartou roku 421 př. n. l.
uzavřen mír. Ten ale netrval dlouho. Athéňané se o
Útok řecké falangy
několik let později pokusili pokořit významného
spartského spojence – sicilské město Syrakusy. To
se jim však nepodařilo, navíc po připlutí spartské pomoci utrpěli Athéňané u Syrakus roku 413 př. n. l. zdrcující
porážku. Za přispění Peršanů, obávajících se sílící athénské moci, spartské loďstvo vyhrálo nad athénskou flotilou v
bitvě u Aigospotamoi. Athénský námořní spolek se záhy rozpadl. Samotné Athény kapitulovaly po
několikaměsíčním obléhání roku 404 př. n. l. a nezbylo jim, než se podvolit spartské nadvládě.
6
Dějiny Řecka
7
Po vítězství začala Sparta dosazovat do dobytých obcí oligarchické
vlády většinou čítající deset mužů, na něž dohlížela spartská
posádka.[13] V Athénách se chopila moci prospartská[14] vláda třiceti
tyranů, jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500
obyvatel.[13] Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo
obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se
Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku 379 př. n. l. proti
nim vystoupily Théby, kde došlo k převratu a k moci se dostali
demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli
Epameinóndova smrt
však svým spojencům zaručit autonomii.[15] Théby a Sparta se střetly v
bitvě u Leukter, kterou Thébané za pomoci taktiky kosého klínu
vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckým hegemonem Théby. O několik let později (362 př. n. l.) však v
nerozhodné bitvě u Mantineie ztratily Théby schopného vojevůdce Epameinónda, čímž ztratily své významné
postavení.[15] Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severu Řecka –
Makedonii.
Vzestup Makedonie
Související informace lze nalézt také v článku Starověká
Makedonie.
Vražda Filipa Makedonského
Makedonská falanga
Přes určitou příbuznost tamního obyvatelstva nepokládali Řekové
Makedonii ani její obyvatele za součást Řecka.[15] Makedonci byli
nuceni během 6. století př. n. l. uznat perskou nadvládu. Během dalšího
historického vývoje se však makedonští vládci sblížili s Řeky a
využívali rozporů mezi Athénami a Spartou k posílení vlastní
pozice.[16] Významného mocenského postavení dosáhla Makedonie za
Dějiny Řecka
krále Filipa II. Ten reorganizoval makedonskou armádu a zavedl princip takzvané makedonské falangy, obdobu
řeckého útvaru, avšak makedonští vojáci byli vybaveni čtyři metry dlouhými kopími a širšími štíty, což
znemožňovalo nepříteli dostat se na bližší vzdálenost. Taková sestava byla za příznivých podmínek neporazitelná.[17]
Další novinkou byla těžká jízda chránící obě křídla.
Filip si získal přístup k Egejskému moři a o něco později porazil Athény při ústí řeky Strymon. Roku 356 př. n. l.
ovládnul Filip jižní Thrákii, kde se nacházely zlaté doly. Později se zapojil i do mocenských bojů v samotném
Řecku. Makedonie se stala členem delfská amfiktyonie, což Filipovi umožnilo přímo zasahovat do řeckých
záležitostí. Athény se snažili Filipově expanzi čelit vytvořením takzvaného helénského spolku, který sdružoval krom
samotných Athén i Korinth, Megaru, achajské a euboiské obce a další řecké městské státy. Obě strany se střetly v
bitvě u Chairóneie, jež skončila vítězstvím Makedonie. Poté se v mnoha řeckých obcích dostali k moci
promakedonští politikové, přičemž si navíc Filip pojistil svůj vliv v Řecku i usazením makedonských posádek v
některých obcích, například v Thébách.[18] Roku 338 př. n. l. nechal Filip ustanovit spolek řeckých států (zvaný
korintský), který na jaře dalšího roku vyhlásil válku perské říši. Dobytí tohoto státního celku se však Filip nedožil. V
roce 336 př. n. l. byl zavražděn a nástupcem na makedonském trůnu se stal jeho syn – Alexandr.
Alexandr Makedonský
Po zavraždění Filipa II. se stal králem jeho syn
Alexandr, později zvaný Veliký. Nedlouho po
jeho nástupu se pozice makedonského státu
vybudovaná jeho předchůdci začala rozpadat.
V Thébách vypuklo proti makedonské
nadvládě povstání a protimakedonské smýšlení
se rozšířilo i do dalších řeckých obcí. Alexandr
však rázně zakročil, Théby dobyl, nechal
prakticky celé město srovnat se zemí a jeho
občany prodal do otroctví. Po upevnění svého
vlivu v Řecku se vydal roku 334 př. n. l. do
Ptolemaiovská mince s portrétem Alexandra
Malé Asie s cílem dobýt perskou říši. V bitvě u
Velikého
řeky Gráníkos porazil perskou armádu a rychle
získal pod svou kontrolu maloasijské pobřeží
Egejského moře. Dále pokračoval se svým
vojskem do nitra Malé Asie a příští rok se v
makedonské moci ocitly Kilíkie a Kappadokie.
Dalším vítězstvím byla pro Makedonce bitva u
Issu, ve které perským silám velel sám král
Dareios III. Ten však uprchl a Alexandrovi se
kromě obrovské kořisti dostala do rukou i část
Dareiovy
nejbližší
rodiny.[19]
Roku
332 př. n. l. získal Alexandr Palestinu a bez
boje vtáhl do Egypta, vítán jako osvoboditel.
Říše Alexandra Velikého
Za jeho pobytu začaly práce na novém městě v
ústí řeky Nilu – Alexandrie. Rozhodujícím střetnutím se stala bitva u Gaugamél, kde makedonská falanga opět
slavila úspěchy. Vítězní Řekové a Makedonci poté vstoupili do Babylonu. Perský král byl na útěku před
makedonskou armádou zavražděn. Alexandr dál rozšiřoval území své říše a po dobytí většiny tehdejší Persie se
vypravil do údolí Indu. Zde ale již narazil na odpor svých vojáků a byl nucen se vrátit zpět do Babylonu, jenž se měl
stát centrem jeho nové říše. Roku 323 př. n. l. však Alexandr uprostřed plánů na další tažení[20] umírá.
8
Dějiny Řecka
9
Helénismus a říše diadochů
Související informace lze nalézt také v článku Války diadochů.
Po Alexandrově smrti si říši mezi sebe rozdělili jeho vojevůdci –
diadochové. Ptolemaios získal Egypt, Sýrii a Kyrenaiku, Antigonos
Makedonii a vliv v Řecku, Seleukos značnou část Přední Asie,
Lýsimachos v Thrákii a severozápadní Malé Asii. Mezi diadochy
nadále probíhaly boje o moc nejen mezi nimi samými, ale také s
řeckými státy a častěji nyní i spolky, například aitólský, působící ve
středním Řecku. Na území pod vládou řeckých vladařů, kam se
stěhovalo i mnoho Řeků z jejich původní domoviny, docházelo k
vzájemnému ovlivňování řecké a orientální kultury a k šíření řeckého
jazyka a s tím spojeným přijímáním řecké kultury částí místního
obyvatelstva (helénizace).
Diadoch a zakladatel ptolemaiovské dynastie v
Egyptě – Ptolemaios I. Sótér
Nejrozsáhlejšímu území vládli Seleukovci.
Během dalšího vývoje se ale v říši začaly
prosazovat decentralizační tendence, na
východě se osamostatnilo řecko-baktrijské
království, v Malé Asii zase proti vlivu
Seleukovců vystupovali vládci města Pergam.
Pozice státu také oslabovala nově vzniklá
parthská říše rozkládající se na jihovýchod od
Kaspického moře. Poslední část původního
území říše, Sýrii, dobyli roku 63 př. n. l.
Římané.
Helénistická království: Království Ptolemaia Sótéra Království
Kassandra Království Lýsimacha Království Seleuka Níkátora Epirus
Ostatní státy: Kartágo Římská republika Řecké západní osady
V Řecku a Makedonii se k moci dostala
dynastie Antigonovců. Vůči řeckým obcím i spolkům se její vládci snažili prosadit svůj politický vliv. Během druhé
punské války se ale dostal do konfliktu s římskou republikou, válku prohrál a byl nucen spálit svou flotilu, vzdát se
maloasijského území i výbojů v Řecku a zaplatit značné reparace. Roku 196 př. n. l. poté vyhlásil římský velitel
Titus Quinctius Flamininus svobodu všech Řeků, avšak Řím si nadále v řecké oblasti udržoval svůj vliv.[21]
Následovaly další porážky – roku 168 př. n. l. prohrál makedonský král Perseus proti římskému vojsku v bitvě u
Pidny. Římané poté rozdělili makedonské území na několik republik pod svojí kontrolou. Ty roku 148 př. n. l.
ovládly úplně a sjednotili je do provincie Macedonia. O dva roky později Římané porazili spojená vojska
Achajského svazu a na rozkaz senátu konzul Lucius Mummius srovnal ze zemí Korint. Více než 250 000 Korinťanů
bylo prodáno do otroctví.[22] Spolu s tím zmizela i samostatnost řeckých obcí a z Řecka se následně stala další
římská provincie – Achaea.
Posledním významným helénistickým státem v oblasti středozemního moře se stal Ptolemaiovský Egypt. Země se
pod jejich vládou hospodářsky rozvíjela, docházelo i k rozkvětu kultury. Známým střediskem vzdělanosti se stala
zejména Alexandrie. Od počátku 2. století př. n. l. ale došlo k postupnému úpadku a země se dostala pod vliv Říma.
Roku 30 př. n. l.[23] se i tato země pod jménem Aegyptus stala součástí římské říše.
Dějiny Řecka
10
Římská nadvláda
Související informace lze nalézt také v článcích Achaea a Macedonia.
Od roku 146 př. n. l. byla makedonská i řecká území součástí římské
říše a její vývoj se dotýkal také Řecka. Na příkaz římského vládce Gaia
Iulia Caesara byl znovu založen Korint.[24] Od vlády jeho adoptivního
syna Octaviána se tehdejší systém římské vlády nazývá principát.
Roku 67 osvobodil císař Nero řecké obyvatelstvo od daní a opět
vyhlásil „svobodu“ Řeků.[25] Císař Vespasianus ale o pár let později
tyto výsady zrušil a ponechal je pouze řeckým lékařům, gramatikům a
rétorům.[25]
Zejména o rozkvět Athén se zasloužil císař Hadrián, který město
rozšířil a nechal zde vybudovat množství nových chrámů. S dalším
vývojem říše ale, podobně jako v jejích jiných částech, došlo k nárůstu
chudého obyvatelstva ve městech, které se dožadovalo levného obilí a
zajištění zábavy. Po značnou část 3. století ohrožovaly Řecko
nepřátelské vpády nájezdníků dáckého a germánského původu. Úpadek
říše zastavil až císař Dioklecián zavedením nového správního systému
– dominátu.
Založením nového města Konstantinopole Konstantinem I. Velikým
nastává nová epocha v dějinách Řecka – období Byzantské říše.
Socha císaře Hadriána
Kulturní vývoj starověkého Řecka
Související informace lze nalézt také v článku Antická filozofie.
Temné a archaické období
Hospodářský rozkvět Řecka umožnil další vývoj i v umění,
architektuře a literatuře. V polovině 8. století př. n. l. dochází k
vytvoření dvou eposů Illiady a Odysseiy, jejichž autorem je řecký
básník Homér. Obě díla měla velký vliv na pozdější evropskou kulturu,
pro mnohé umělce se během historie stávala zdrojem inspirací a v době
helénské epochy patřila k nejčtenějším literárním dílům.[26]
V tomto období dochází k výstavbě velkého množství chrámů (Samos,
Athény, Delfy, Korint a další).[27] Rozvoj malířství je zřejmý v
keramice, kde se místo geometrického stylu užívají prvky používané
na Předním východě (ptáci, sfingy, lvi). Od 6. století př. n. l. již
výtvory označovali umělci svými jmény. Tématem maleb jsou v této
době výjevy ze života nejvyšších vrstev. Dochází také k dotvoření
řeckého panteonu.
Rafaelova malba Platóna (vlevo) a Aristotela
(vpravo)
V literatuře se rozvíjí lyrika, během této epochy tvoří básník Alkaios a
básnířka Sapfó. Dále se šíří i próza, podobně jako lyrika původně
pouze ústním podáním, později v psané podobě. Významným autorem prózy je v této době zejména Ezop. Dalšími
význačnými kulturními osobnostmi této doby jsou také Solón, Thalés z Milétu, Pythagoras, Xenofanés a Hérakleitos
z Efesu.
Od 8. století př. n. l. se v Řecku pořádají olympijské hry.
Dějiny Řecka
11
Klasické období
Během klasického období dochází k vytvoření množství vynikajících
děl v architektuře, literatuře, umění i v jiných oblastech. Jedněmi z
význačnějších památek jsou například Diův chrám v Olympii a
athénský Parthenón. Hlavní zásluhu na výzdobě těchto dvou staveb
měl sochař Feidiás, jemuž se podařilo vytvořit monumentální sochy
Dia a Athény. Mezi další známé stavby patří zejména Artemidin chrám
v Efesu a Maussoleion v Halikarnassu.
Ze sborového zpěvu se v 6. století př. n. l. vyvinulo divadlo. S
dramatickou tvorbou je spojen Aischylos (tragická trilogie Oresteia),
Sofoklés (zavedl princip deus ex machina – překvapivé rozuzlení děje
za pomoci božího zásahu; mezi jeho díla patří Král Oidipus a dále
Antigona) a Euripidés (z jeho děl například Médeia, Ífigeneia,
Andromaché). Dodnes známým tvůrcem komedií je Aristofanés (hry
Jezdci, Oblaka, Mír a další).
Historiografickými díly jsou proslulí Hérodotos z Halikarnassu a
Thúkydidés, který se ve svých dílech snažil i o vylíčení příčin a
význam událostí.[28] Dalším známým historikem je Xenofón, autor
Anabasis a O Kýrově výchově. Rozvíjelo se i řečnictví (rétorika) –
mezi nejproslulejší řečníky patří Démosthenés, odpůrce krále Filipa
Makedonského.
Diův chrám v Olympii
Parthenon
V lékařství dochází k vývoji především v souvislosti s Hippokratem z Kóu. Odmítl vliv nadpřirozených sil a snažil
se vyléčit pacienta na základě pozorování příznaků a prostředí, v němž jeho pacient žil. S jeho jménem je spjatá i
přísaha o péči podle svého nejlepšího svědomí a o odmítnutí čehokoliv, co by mohlo pacientovi uškodit.[29]
Velkého rozkvětu dosáhla v klasickém období filozofie. Krom sofistů (učitelů moudrosti[30] ) jsou známi zejména
Sókratés, Platón a také Aristoteles, který svými pracemi utvořil základy logiky.[29] Mimoto se zabýval i fyzikou,
zoologií či etikou.
Dějiny Řecka
12
Helénistické a římské období
V helénistickém období, kdy se navzájem ovlivňovala řecká a
orientální kultura, nadále docházelo k vývoji v mnoha uměleckých
oborech. Například v sochařství se projevuje značný realismus až
naturalismus, v literatuře vzniká nový literární žánr – román. V
malířství se objevují scény ze života i mytologie. Další rozvoj nastává i
ve vědách, básnické tvorbě a filozofii. Vlivem větší interakce s
orientem přejímají Řekové některá nová božstva z východních zemí
(Egypt, Sýrie a další). V letech římské nadvlády řečtina nadále i přes
sílící vliv latiny byla nadále lingua franca (řeč používaná při jednáních
mezi osobami různého původu a jazyka). Římští císaři doplňovali své
výnosy řeckým překladem.[31]
Významnými kulturními centry se stávala sídelní města helénistických
vládců, kteří se je snažili kulturně povznést. Byly stavěny paláce,
chrámy, knihovny a kromě jiných i divadla. Z helénistickcýh středisek
je známá zejména egyptská Alexandrie, v níž byla vybudována
rozsáhlá knihovna v rámci vědeckého ústavu Múseion. Dalším
známým střediskem kultury je ostrov Rhodos (zde byl také vybudován
jeden ze sedmi divů světa Rhodský kolos).
Socha bohyně Afrodité, 2. století př. n. l.
V době římské se literatura zaměřovala zejména na historii a geografii.
Dále byl oblíbený milostný nebo dobrodružný román. Ve filozofii se
vyvíjí nový směr hlásící se k Platónovu učení, novoplatónismus.
Během prvních století se začíná v římské říši šířit křesťanství.
Významným počinem v rámci řecké i křesťanské kultury je řecky
psaný Nový zákon vznikající zhruba od 70 let 1. století.
Byzantská říše
Alexandr Makedonský (vlevo) a perský král
Dareios III. v bitvě u Issu
Východořímská říše
Související informace lze nalézt také v článku Pozdní antika.
Roku 330 přenesl římský císař Konstantin I. Veliký své sídlo do nově
založeného města na Bosporu – Konstantinopole. Toto město mělo
zásadní strategický význam, umožňovalo lepší správu celé říše a
kontrolovalo některé důležité obchodní cesty.[32] Během následujících
desítek let se v římské říši postupně upevňovalo Konstantinem
zavedené křesťanství, které posléze triumfovalo za vlády Theodosia I.,
kdy bylo učiněno státním náboženstvím. Theodosius byl poslední císař,
v jehož rukou spočívala vláda nad celou říší. Poté bylo císařství
rozděleno na dvě části mezi Theodosiova syna Arcadia a Honoria.
Císař Justinián se svým dvorem
Arcadiova východní část se posléze ukázala jako životaschopnější,
navíc nebyla tolik zasažena hospodářskou recesí a germánské kmeny mohly na území Byzance pronikat pouze na
Balkáně.
Největší územního a mocenského rozsahu dosáhla Východořímská říše za vlády Justiniána I. v letech 527 až 565.
Justiniánovi generálové Belisarius a Narses dobyli pro říši některá západní území. Císař musel čelit během období
Dějiny Řecka
13
své vlády zejména povstání Níká, při kterém zahynulo v Konstantinopoli přes 30 000 lidí,[33] a bojům se
sásánovskou Persií, která vážně ohrožovala postavení Východořímské říše v jejích východních provinciích. Po
Justiniánově smrti ovšem říše opět o některé části zase přišla – do Itálie pronikli Langobardi a zmocnili se převážné
části Apeninského poloostrova. Byla ztracena také území v jižní části Španělska.
Vrcholem krize impéria se stalo období od vlády uzurpátora Foky (602 až 610),[34] během které říše přišla o Sýrii,
Palestinu a Egypt. Navíc provincie na Balkáně byly zasaženy přílivem slovanských kmenů postupně se usazujících
na byzantském území. V této pohnuté době svrhl Foku Herakleios, správce byzantské provincie severní Afriky s
titulem exarchy. Herakleiovi se podařilo zvrátit průběh války se Sásánovci a znovu dobýt ztracená území. Tamější
obyvatelé však nebyli zejména díky heretické víře nadvládě Východořímské říše příliš nakloněni,[35] což se ukázalo
o několik let později při bojích s novým nepřítelem – Araby.
Mocenský úpadek a vnitropolitická krize
Související informace lze nalézt také v článcích Ikonoklasmus, Ikonodulie a Islámská expanze.
V 7. století se vytvořilo nové monoteistické náboženství zvané Islám.
Jeho prorok, Mohamed, sjednotil pod svou vládou většinu Arabského
poloostrova. Za Mohamedových nástupců, chalífů, začala razantní
expanze do sousedních zemí – Byzance a Persie. Zatímco Sasánovská
říše byla během několika let zcela dobyta vojsky arabského chalífátu,
Byzanc dokázala uhájit proti Slovanům a Arabům alespoň některé části
svého území. Těmi byly Malá Asie, jih Peloponésu, okolí Soluně a
území Thrákie, dále pak některé ostrovy ve Středozemním moři.
Byzantská říše po znovuzískání západních
provincií za Justiniána I. (527–565)
Vnější ohrožení vedlo k militarizaci správy a k formaci nového
správního systému zvaného themata.[36] V thematech se soustředila
administrativa i vojsko do rukou jednoho správce – stratéga. V
každém thematu byli usazeni vojáci, kteří zde obdělávali půdu a měli
povinnost bránit zemi v případě ohrožení cizími vojsky. Proměňovala
se také byzantská města. Krom několika výjimek se zredukovala na
Byzantská říše po ztrátách území ve prospěch
menší opevněná sídla (zvaná castra) umožňující ochranu v případě
Langobardů, Slovanů a Arabů roku 717.
nepřátelských kořistnických nájezdů, které se na konci 7. a během 8.
století často opakovaly. Spolu s arabskou expanzí došlo i k většímu
prosazení řečtiny na úkor latiny, která nakonec byla v 7. století vytlačena.[35]
Pravděpodobně snaha o konsolidaci říše a kontakt s Araby a Židy, kteří uctívání ikon neprovozovali, dalo vzniknout
teologickým sporům o to, do jaké míry uctívat čí vzdávat chválu ikonám,[37] tedy obrazům světců. Pozice obou stran
(obrazoborců neboli ikonoklastů, jenž proti obrazům vystupovali, a ikonodulů, kteří naopak ikony uctívali) se měnily
podle toho, jaký císař preferoval to které učení. Celý problém se vyřešil v době vlády Amorejské dynastie, kdy se
natrvalo upevnil v pravoslavné církvi zvyk uctívání ikon. Spor měl však i důsledky zahraničněpolitické – západní
klérus se nepřiklonil ani na jednu stranu[38] a vnímal ikony pouze jako pedagogickou pomůcku pro tehdy nevzdělané
západní obyvatelstvo.[38] Neschopnost ochránit papeže proti Langobardům vedla kurii ke spojenectví s franskými
majordomy a posléze s králi. Důsledkem tohoto spojenectví byl Karel Veliký korunován roku 800 na římského
císaře, čímž došlo k popření byzantského nároku na světovládu. Aby se Karel s Byzantskou říší usmířil, daroval
císařům město Benátky s okolím. Výměnou za to mu byl přiznán titul basileos (na rozdíl od byzantských císařů,
kteří měli titul basileos tón Rhómaión, tedy císař Římanů).[39]
Od 8. století se přes předchozí porážky Byzanc hospodářsky zotavuje a za vlády Makedonské dynastie dochází k
získání dříve ztracených území.
Dějiny Řecka
14
Obnovení byzantských pozic a úpadek v 11. století
Související informace lze nalézt také v článku Byzantsko-arabské války.
Byzantská říše v polovině 11. století
Za vlády Makedonské dynastie (867–1056) došlo k novému
kulturnímu, hospodářskému i mocenskému rozmachu Byzantské říše.
Říše přešla do ofenzívy, na východě byla během 10. a 11. století
postupně dobyta Arménie a severní Mezopotámie. To bylo umožněno
zejména díky rozkladu moci v islámské říši, chalífátu. Po původní
dynastii Umajjovců zde nastoupil rod Abbásovců. Od 10. století moc
centrální správy upadala a chalífát se postupem času rozpadl na řadu
menších států. To umožnilo Byzanci nový postup také do Sýrie, kde
byla dobyta Antiochie, sídlo jednoho z křesťanských patriarchů.
Podobný vývoj nastal i na Balkánském poloostrově. Zde se již v 7.
století vytvořil stát, který po dlouhou dobu zápasil s Byzancí o
dominantní postavení – bulharská říše. Přes značný mocenský a
hospodářský rozkvět byla první bulharská říše roku 1018 znovu
připojena k Byzantské říši. Říše dále rozšiřovala svůj vliv také pomocí
misií, a to zejména v jihovýchodní a východní Evropě.
Byzanc posílila svou pozici i ve středomoří. Byzantské loďstvo mající
v arzenálu výkonnou zbraň zvanou řecký oheň umožnilo získat
císařům kontrolu nad některými dříve ztracenými ostrovy, zejména
Krétou a Kyprem. Znovu získat taktéž ztracenou Sicílii a vyvrátit
Sicilský emirát se však nepodařilo.
Basileios II. Bulgaroktonos
Již od 8. století začala narůstat rivalita mezi papežským stolcem a
konstantinpolským patriarchou, mimo to se stále více vzdalovaly řecká
a latinská církev,[40] což někdy vedlo ke vzájemným nepochopením a
spolu s tím vznikajícím konfliktům. Celý tento vývoj byl dovršen roku
1054, kdy došlo k takzvanému Velkému schizma a k definitvní odluce
obou církví. Přes pozdější snahu již nikdy nedošlo k obnovení církevní
jednoty a přestože později byla oficiálně uzavřena v 15. století mezi
oběma církvemi Florentská unie, většina byzantské populace jí nikdy
nepřijala.[41]
Díky schopným císařům, jako byli Nikeforos II. Fokas, Jan I.
Tzimiskes a Basileios II. Bulgaroktonos, se podařilo obnovit
velmocenské postavení Byzance. Po smrti Basileia II. však dochází k
postupnému úpadku a k růstu moci byzantské aristokracie, která
Císař Jan I. Tzimiskes se setkává s ruským
posilovala svůj vliv a bohatství získáváním pozemkového majetku a
knížetem Svjatoslavem
zastáváním významných funkcí na úkor příslušníků byzantského
byrokratického aparátu.[42] Thémní uspořádání taktéž zanikalo, protože útočné války si vyžadovaly jiné složení
vojska. Hlavní místo zaujala těžká jízda zvaná katafrakti. Povinností rolníků bylo od nynějška získat dostatečné
množství prostředků na zaplacení výstroje na vybavení příslušníka těžké jízdy. Rolníci se tak často sdružovali do
Dějiny Řecka
15
větších společenství, aby mohli tenton obnos zaplatit. Stále více se však uchylovali pod ochranu zdejších aristokratů
nazývaných dynatoi neboli mocní. Takový člověk se od té chvíle stal paroikem, tedy závislým rolníkem a měl vůči
svému pánovi povinnosti. Od druhé poloviny 11. století se objevuje systém pronií, tedy držba půdy většinou
výměnou za vojenskou službu. Odchod rolníků do závislého postavení znamenal snížení počtů vojska, které mohlo
být povoláno do války. Císaři si tedy vypomáhali jednotkami sloužícími za žold (tagmata)
Za vlády císaře Michaela VII. byla ztracena Jižní Itálie a z velké části po bitvě u Mantzikertu i Malá Asie. Roku
1081 se však dostává k moci nový císař Alexios I. Komnenos, který znovu upevní byzantský stát a vrátí říši na čas
původní mocenské postavení.
Období křížových výprav
Podrobnější informace naleznete v článku Byzantská říše za Komnenovců.
Související informace lze nalézt také v článcích Byzantsko-seldžucké války a Křížové výpravy.
Za vlády tří panovníků z rodu Komnenovců (v letech 1081 až 1180)
Alexia, Jana II. a Manuela se Byzantská říše částečně vzpamatovala ze
ztráty Malé Asie, dobyla zpět některé dříve ztracené pozice a znovu
získala vlivné postavení. Za Komnenovců se již plně ujal nový
společenský systém držby půdy výměnou za vojenskou službu, tedy
pronie.
Alexios I. Komnenos přijímá Petra Poustevníka
Původně na podporu Byzance byly v západní Evropě uspořádány
křížové výpravy. První z nich vedla k vytvoření Jeruzalémského
království a dalších křižáckých států v Levantě, druhé dvě již nebyly
tak úspěšné a nepodařilo se získat významnějších územních zisků.[43]
Byzanc dokázala během tohoto období získat zpět některé ztracené
části Malé Asie, významné postavení si podržela též na Balkáně a
načas získala pod svůj vliv i uherské království. Katastrofální prohra s
maloasijskými Turky v bitvě u Myriokefala znamenala ztrátu
byzantského velmocenského postavení,[44] byly též zhaceny naděje na
znovudobytí Malé Asie. Po smrti Manuela naplno propukly
vnitropolitické spory, které vedly až ke svržení dynastie Komnenovců
a nastolení nového vládnoucího rodu Angelovců. Oslabení
byzantského státu využili krom Turků i Bulhaři, jimž se podařilo roku
1185 odtrhnout od Byzance a vytvořit druhou bulharskou říši.
Byzanc v době smrti Manuela I. Komnena.
Čtvrtá křížová výprava a latinské císařství
Související informace lze nalézt také v článcích Latinské císařství, Soluňské království, Athénské vévodství,
Achajské knížectví a Vévodství Naxos.
Dějiny Řecka
16
Katastrofou se pro Byzantskou říši stala čtvrtá křížová výprava
původně směřující do Egypta. U města Zadar, které účastníci výpravy
dobyli, se výprava stočila na Konstantinopol, aby zde dosadila zpět na
trůn svrženého císaře Izáka II. Angela a jeho syna Alexia. Alexios
slíbil křižákům za odměnu značnou částku ve zlatě a podporu jejich
dalšího tažení. Křižákům se skutečně podařilo dosadit zpět na trůn oba
Angelovce, ovšem byzantská pokladna zela prázdnotou. Alexios se
tedy musel uchýlit k vybrání nových daní a dalším nepopulárním
opatřením. To vedlo ke vzpouře, která Alexia svrhla. Převrat posloužil
křižákům jako záminka k útoku na město. Jejich úsilí bylo posléze
Křižáci vstupují do Konstantinopole
korunováno úspěchem – 12. dubna 1204 bylo město dobyto.
Následovalo tři dny trvající plenění, při kterém bylo ztraceno velké
množství památek. Celková hodnota nakradených cenností přesahovala podle odhadů 400 000 stříbrných marek.[45]
Dobyté území bylo poté rozděleno mezi křižáky a v Konstantinopoli vyhlásili účastníci výpravy Latinské císařství.
Dalšími nově vzniklými státy bylo Soluňské království, Athénské vévodství a další panství. Značná část původního
byzantského území připadla Benátčanům, mimo jiné i ostrov Kréta. Latinské císařství však nedokázalo v bojích s
okolními státy obstát, postupně upadalo a roku 1261 byla Konstantinopol znovu získána nikájským císařem
Michaelem VIII. Palaiologem.
Na územích dobytých křižáky se mísily západní a byzantské lenní vztahy. Na feudálních statcích pracovalo závislé
obyvatelstvo (villani)[46] mající vůči svému pánovi stanovené povinnosti. Vedle toho existovaly i nadále statky
vlastněné byzantskou šlechtou, Archonty, jenž si mohli výměnou za spolupráci s křižáky svůj majetek ponechat.[47]
Řecké nástupnické státy a obnovení Byzantské říše
Související informace lze nalézt také v článcích Nikájské císařství, Trapezuntské císařství a Epirský despotát.
Některé části Byzantské říše zůstaly pod vládou řeckých vládců.
Nejúspěšnějším nástupnickým státem bylo Nikájské císařství s hlavním
městem Níkaiou v Malé Asii, kam utekli členové byzantské
aristokracie a vyššího pravoslavného kléru. Zdejší panovníci z rodu
Laskaridů prováděli úspěšnou hospodářskou politiku a pomalu začali
dobývat zpět některá ztracená území. Za nově nastoupivší dynastie
Palaiologů byla dobyta Konstantinopol a zakladatel dynastie Michael
VIII. Palaiologos se roku 1261 stal císařem obnovené Byzantské říše.
Druhým řeckým nástupnickým státem byl Epirský despotát. Tento stát
se nacházel na území dnešní západní Thessálie a jižní Albánie. Zdejší
vládcům se podařilo načas dobýt Soluň, avšak postupně nastal v tomto
státě úpadek panovnické moci.[48] Od čtyřicátých let 13. století zde
nikájští a posléze byzantští císaři začali opět prosazovat svůj vliv.[49]
Posledním státem se stalo Trapezuntské císařství. Vzkvétal zde obchod
a řemeslná výroba, udržovaly se kontakty s italskými námořními
republikami. Trapezuntské císařství přežilo samotnou Byzanc a bylo
dobyto osmanskými vojsky teprve roku 1461.
Obnovitel Byzantské říše – Michael VIII.
Palaiologos
Dějiny Řecka
17
Poslední etapa Byzance za vlády Palaiologů
Dynastie Palaiologů se stala posledním vládnoucím rodem v říši.
Během 14. století obnovená říše upadala. Moc panovníků byla
omezována vlivnými pozemkovými magnáty a vzájemnými konflikty a
spory o moc. Do hospodářství země stále více pronikaly námořní
republiky Benátky a Janov, které si často výměnou za pomoc
nechávaly udělovat významná obchodní privilegia.[50] Na rozdíl od
západní Evropy v Byzanci nedošlo k rozvoji měšťanstva, protože
důležité městské úřady měly v rukou členové pozemkové aristokracie.
Situace po čtvrté křížové výpravě (1204)
Od počátku 14. století začaly ohrožovat Byzanc osmanští Turkové,
kteří již roku 1352 získali území na evropské půdě. Jak sílilo osmanské
nebezpečí, byzantští císaři stále více snažili o zprostředkování dohody
se západem a o uzavření církevní unie, čímž by se zajistila případná
pomoc západního křesťanstva. Přestože unie nakonec bylo roku 1439
dosaženo, většina byzantského obyvatelstva ji nikdy nepřijala a
všechny pokusy o záchranu Byzance, zahrnující v této době pouze
území v blízkosti Konstantinpole a Morejský despotát na
Peloponéském poloostrově, vyšly naprázdno.
Byzantská říše na počátku 15. století
Roku 1453 začala vojska osmanského sultána Mehmeda II. obléhat
Konstantinopol. Přes hrdinný odpor obránců pod vedením posledního
císaře Konstantina XI. byla obrana proražena a nepřátelská vojska vtrhla do města, kde po tři dny loupila. Mehmed
II. vstoupil do města jako vítěz, což později popsal historik Kritobulos slovy:
Když sultán Mehmed viděl, že palisády a poškozené hradby jsou bez posádky a už nemají obránce, [...]
hlasitě vykřikl: „Přátelé, město je naše, už je opravdu naše!“ A bylo dobyto město Konstantinopole za
vlády Konstantina, sedmého z rodu Palaiologů, 29. května podle řeckého kalendáře, 6961 od počátku
světa a 1124 let po jeho založení a osídlení.
“
„
— Kritobulos
[51]
Pádem Konstantinopole nastal i konec Byzantské říše. Její místo zaujala říše Osmanská, která záhy nato expandovala
dále na Balkán a do střední Evropy, do Sýrie, Palestiny, Egypta a severní Afriky a stala se novou velmocí
východního Středomoří.
Kultura
Byzantská kultura vycházela po dobu své existence ze dvou základních
zdrojů – křesťanské tradice a řecké antické civilizace. Neschopnost
dosáhnout syntézy těchto dvou prvků měla za následek, že v tvorbě
chyběla snaha o nové originální postupy.[zdroj?]
Jednou z významných součástí literární tvorby byla historiografie. Tou
se zabývali například Prokopios z Kaisareie, učený císař Konstantin
VII. Porfyrogennetos a Anna Komnena. Z teologicky zaměřené
literatury vynikají kappadočtí otcové Basileios Veliký, Grégorios z
Nyssy a Grégorios z Nazianzu.
Monumentální byzantský chrám vybudovaný za
vlády císaře Justiniána – Hagia Sofia
Dějiny Řecka
18
Od úpadku během arabské expanze a období obrazoborectví (z tohoto období je známo například dílo Jana z
Damašku) dochází k opětovné obnově kulturního během Makedonské a později také Komnenovské renesance.
Během palaiologovského období se hlavní spory vedou mezi přívrženci humanismu a racionalismu a mezi
skupinami vyznávajícími hésychasmus, mystické teologické hnutí. Vítězství hésychasmu v Byzanci bylo dalším z
důvodů emigrace vzdělanců do západní Evropy.
Byzanc také kulturně ovlivňovala okolní, zejména slovanské, národy, a to prostřednictvím misií. S tímto úsilím jsou
spjati například Konstantin a Metoděj, kteří se zasloužili o christianizaci Velké Moravy. Dále do oblasti vlivu
byzantské pravoslavné církve patřilo Bulharsko, částečně Srbsko a zejména pak Kyjevská Rus.
Za vlády císaře Justinána došlo k prosazení nového architektonického stylu. Nejznámější stavbou této architektury je
Hagia Sofia, postavená v roce 537.
Od 14. století a později zprostředkovávali řečtí vzdělanci emigrující z ohrožené Byzance Evropě antickou kulturu a
napomohli tak dalšímu vývoji renesance.[zdroj?]
Nadvláda Turků
Související informace lze nalézt také v článku Osmanská říše.
Dobytí Řecka a Trapezuntu
Související informace lze nalézt také v článcích Morejský despotát a Trapezuntské císařství.
Po pádu Konstantinopole se po několik let udržely dva řecké státní
útvary – Trapezuntské císařství a Morejský despotát. V obou případech
zde vládli dědicové některého z významných byzantských rodů.
Vzhledem k odlišnému historickému vývoji mezi těmito dvěma státy
panovaly určité rozdíly – zatímco Morejský despotát byl formálně až
do 15. století součástí Byzantské říše, zatímco Trapezuntské císařství
vystupovalo jako nezávislý stát.
Trapezuntské císařství vzniklo po čtvrté křížové výpravě v oblasti
kolem dnešního města Trabzon (dříve Trapezunt či Trebizond).
Postupem času se zde utvořila silná obchodnicko-řemeslnická vrstva a
císařství se později svojí strukturou spíše podobalo italským
republikám. Tento stát byl dobyt Osmany roku 1461.
Rozsah Morejského despotátu s hlavním městem
Mystrou kolem roku 1450
Druhým státním celkem byl Morejský despotát, který vznikl na
Peloponéském poloostrově na území získaném od Achájského knížectví. Sídlením městem morejských vládců byla
Mystra a po větší dobu zde vládli Palaiologové, úspěšně toto území spravoval napříkald Konstantin XI. spolu se
svými bratry. Ti zde zůstali i po odchodu Konstantina do hlavního města. Roku 1460 se Morejský despotát stal
součástí Osmanské říše.
Dějiny Řecka
19
Vývoj na územích pod kontrolou Osmanské říše
Během 15. století se Osmanské říši podařilo získat většinu oblastí
obývaných Řeky. Pouze Kréta, Jónské ostrovy a Kypr zůstaly v
křesťanských rukách a zejména Kréta se později stala centrem řeckého
kulturního života. Na území pod vládou Osmanů se utvořil správní
systém převzatý z konceptu byzantských pronií – timar, v němž byla
část země dočasně svěřena jedinci výměnou za vojenskou službu.
Držitelé této půdy se nazývali Sipahíjové. Takový systém přebírání
práva vybírat daň ale postupem času napomáhal šíření korupce.[52]
Všichni pravoslavní křesťané byli začleněni do systému takzvaného
milletu, tedy skupiny obyvatel vyznávajících stejnou víru. To
paradoxně přispělo k zvýšení vlivu konstantinopolského patriarchy,
protože některé církevní dosud samostatné správní jednotky byly
zrušeny a podřízeny pravomoci patriarchátu. Kontinuitu pravoslavné
tradice zajišťovaly kláštery, které se i po pádu Konstantinopole
zachovaly na mnoha řeckých územích. Nevýhodou příslušenství ke
křesťanskému náboženství byla zvláštní daň a také násilný odchod
křesťanských
chlapců na převýchovu. Tito chlapci mimo jiné museli
Mladí řečtí chlapci odvedení do oddílů janičářů.
přijmout i islám a stali se součástí jedné z nejdůležitějších vojenských
jednotek v zemi – janičářů. Daně a další povinnosti tak vedly některé obyvatele ke konverzi k islámu, která jim
zajistila privilegovanější postavení.
Během několika desetiletí po pádu Konstantinopole se do města začali přesouvat příslušníci řemeslnických a
obchodnických vrstev, ale i potomci některých aristokratických rodů.[53] Ti se adaptovali na nové podmínky a začali
sloužit například jako poradci a tajemníci sultánova dvora,[54] jiní zase pronikli do obchodní sféry a stali se
představiteli měšťanské vrstvy.[54] Začátkem 17. století se z tohoto prostředí vytváří nová elita řecké společnosti –
fanarioté.
Horší postavení mělo venkovské obyvatelstvo. To bylo členěno do tří
skupin – rolníci s omezenou osobní svobodou (rájové), nevolníci
(ortakci kul) a otroci (kul).[55] Na základě postavení sedláka se různila i
jeho práva a povinnosti. Snad již v pozdně byzantském období[56] se
začaly utvářet řecké samosprávné komunity (kinotites), jejíž společně
ručili za vybranou daň. Vůdci obce byli zpravidla voleni na jeden rok a
nazývali se démogeronté, archonti či kodžabašijové. Ti se většinou při
řešení sporů opírali o byzantské právní předpisy či zvykové právo.[56]
Za osmanské nadvlády se na území Řecka vytvořily také dvě skupiny
obyvatelstva nadále udržující vojenskou tradici. Těmi prvními byli
kleftové – povětšinou zbojníci, v pozdějších dobách idealizovaní
bojovníci proti osmanské moci. Na potlačení aktivit kleftů dal Murad
II. založit oddíly armatolů, kteří měli proti horským zbojníkům
bojovat. Ti se na druhou stranu často rekrutovali přímo z řad kleftů a
ke zbojníkům přebíhali. Motivem takové dezerce byl buď nepravidelně
vyplácený žold, nebo snaha o pomoc některé z křesťanských mocností
v té chvíli válčící s Osmanskou říší.[57]
Příslušník oddílu armatolů
Dějiny Řecka
20
Řecké komunity mimo území Osmanské říše
Od druhé poloviny 15. století byl kulturní vývoj řecké společnosti
zásadně ovlivněn odchodem vzdělanců do exilu. Ti se uchylovali buď
zejména do Itálie, nebo na Chios a Krétu, které se stále ještě nacházely
mimo vládu osmanských sultánů.
V Itálii také byly zakládány tiskárny na vydávání řecké literatury
(krom antických autorů zde byli vydáváni i autoři z byzantského
období). Zejména filologická a ediční činnost dosáhla mezi lety 1550 a
1700 vysoké kvality, protože ekonomicky se vzmáhající země, ve
kterých se řecké diaspory nacházely, mohly pro řecké učence fungovat
jako dostatečný zdroj příjmů.[58] Přesto se však dobová řecká díla
nemohla měřit s tehdejší evropskou literaturou.[59]
Svatý Jiří zabíjející draka, krétský obraz ze 17.
století
Největším řeckým umělcem této epochy byl Dominikos
Theotokopulos, známý pod španělským pseudonymem El Greco –
Řek, který působil na Krétě a později zejména ve španělském Toledu.
Poněkud jiná byla situace na Krétě a Chiu. Tyto dva ostrovy byly stále
pod kontrolou italských republik (Benátek, respektive Janova) a
zejména na Krétě se v umění projevovaly jak prvky byzantské, tak italské. Po dobytí obou ostrovů osmanskými
vojsky jejich význam jako kulturního centra upadl a částečně se přesunul na Iónské ostrovy, které byly až do konce
18. století nadále v benátské moci.
Vývoj osmanského státu do počátku 19. století
Po dobytí Konstantinopole Osmanská říše nadále
expandovala a posilovala svoji moc ve východním
středomoří. V 16. století již pod její moc patřily
Malá Asie, Balkánský poloostrov, Uhry, Palestina,
Sýrie, Egypt a severní Afrika. Později došlo i na
dobytí dvou velkých řeckých ostrovů, které se ještě
nenacházely pod osmanskou nadvládou – Kypru
(1571) a Kréty (1669). Osmanská říše však
postupně svůj náskok před evropskými říšemi
ztrácela. Jedním ze zlomových okamžiků střetu
mezi Osmanskou říší a evropskými křesťanskými
státy byla bitva u Lepanta, ve které spojené armády
protiosmanské koalice zahrnující mimo jiné
Benátky a Španělsko, dosáhly nad osmanským
námořnictvem vítězství. Další zlomovou epochou
bylo dobytí Uher z rukou Osmanů v letech 1683 až
1699. V této době se také podařilo Benátské
republice na několik let ovládnout území
Peloponéského poloostrova.
Vývoj osmanského státu do roku 1683.
V 18. století se oslabená říše začala decentralizovat a moc se stále více přesouvala do rukou místodržících
jednotlivých provincií. Ve státě se začaly s jistým odstupem od evropských států prosazovat nacionální ideje,
vedoucí ve svém důsledku k postupné ztrátě dalších území v 19. a na počátku 20. století.
Dějiny Řecka
21
Fanarioté
Od 17. století se začala v Osmanské říši prosazovat nová společenská
vrstva převážně řeckého původu – fanarioté. Po úpadku Benátské
republiky přešel obchod ve východním středomoří do rukou Osmanů.
Spolu s tím stoupla nutnost znát některý z evropských jazyků, zejména
francouzštinu.[60] Protože však islám zabraňoval učení cizích jazyků,
stále častěji byli vybíráni do služeb sultanátu Řekové, starající se
později mimo obchod i o finanční správu sultanátu. Mimo to se
fanarioté prosadili i ve správě poloautonomních knížectví Moldavska a
Valašska. Cílem této nové společenské vrstvy bylo mimo jiné
pozvednout řeckou vzdělanost, aby Řekové v intelektuální oblasti
převýšili turecké obyvatelstvo. Jejich ideálem byl vznik turecko-řecké
federace, určitý typ nadnárodního světovládného útvaru.[60] Z tohoto
důvodu se snažili i o vnitřní obrodu Osmanské říše a zároveň jí
zachovávali věrnost.[61]
Významný fanariota Nikolaos Mavrokordatos.
Národní obrození v 18. století
Přísaha nového člena Filiki Eterie
Od 70. let 18. století nastal v samotném Řecku i v zahraničí prudký
intelektuální a kulturní rozvoj.[62] Byly zakládány nové řecké školy a
akademie, vydávaly se první noviny a časopisy. Řečtina se stala
jazykem obchodních kruhů na Balkáně a v oblasti Sýrie a Palestiny.
Sama řecká kultura se stávala jednotícím faktorem křesťanských
národů žijících na Balkáně pod nadvládou Osmanské říše, řecké školy
navštěvovalo mnoho balkánských studentů neřeckého původu a do této
integrace se většina z nich vědomě zapojovala. Zároveň docházelo k
oslabování moci církve ve školství a řecká vzdělanost se tak otevírala
západním myšlenkovým směrům.
V tomto kulturním a myšlenkovém vývoji se vytvořily dva názory na utváření budoucí řecké státnosti. První názor
zastávali především Řekové v diaspoře, ovlivnění západním filhelénstvím, politickým liberalismem a
antiklerikalismem a zaměřující se zejména na řeckou antickou tradici. Jejich cílem byla snaha o povznesení řeckého
národa a případně vymanění řeckého národa z osmanského područí.[63] Oproti nim stáli příslušníci fanariotů a
konstantinopolského patriarchátu prosazující vytvoření nového byzantského státu či transformaci Osmanské říše v
řecký stát.[64] Střetávání těchto dvou názorů dosahovalo často i konfliktního charakteru. Naproti vzdělaným
skupinám obyvatelstva stály lidové vrstvy chápající samy sebe nadále jako Romios či Romiosini, spojeny místními a
náboženskými vazbami.[64]
Spolu s tím vzrůstala nadále averze velké části řeckého obyvatelstva vůči osmanské nadvládě, způsobená především
snahami sultanátu o islamizaci potenciálně neloajálních poddaných, zahájení pogromů na Řeky v některých městech
a celkově v diskriminaci řeckého etnika úředními orgány. Znepokojeni byli i fanarioté, kteří museli na obsazování
významných pozic ve státě vynakládat díky bující korupci stále vyšší částky. Stát často také příslušníkům této
skupiny nedůvěřoval, takže mnozí fanarioté si nemohli být jisti svým předtím nabytým postavením. Opozice proti
osmanské nadvládě se nejdříve formovala v cizích zemích, ale po porážce napoleonské Francie a restauraci
Bourbonů se protiosmanská činnost přenášela do tajných spolků. Nejvýznamnějším z těchto spolků se stalo takzvané
Dějiny Řecka
22
Přátelské sdružení neboli Filiki Eteria zastupující rovnoměrně většinu vrstev obyvatelstva.[65] Celý vývoj v řecké
oblasti tak postupně spěl k ozbrojené válce za nezávislost.
Povstání
Samotné povstání v Řecku začalo v druhé polovině března 1821.
Předtím však již vypuklo ozbrojené řecké povstání ve Valašsku a
Moldavsku. To ale nezískalo na těchto územích podporu místního
obyvatelstva a bylo během léta 1821 osmanskými jednotkami
potlačeno. Naopak značných úspěchů dosáhlo ozbrojené vystoupení
proti osmanské moci na Peloponésu, kde se pod řeckou kontrolu
dostala většina poloostrova. Povstalci taktéž získali do roku 1822
opěrné body v pevninském Řecku – athénskou akropoli a město
Mesolongi. Zároveň se k povstání přidali i obyvatelé některých
egejských ostrovů.
Řecké polní ležení u Pirea, 1827
Celou válku od počátku provázely násilnosti na obou stranách. Již v
dubnu 1821 byl oběšen konstantinopolský patriarcha a jeho osud následovalo několik biskupů, organizovaly se
pogromy na pravoslavném obyvatelstvu, kterých se krom muslimů účastnili i katolíci a židé.[66] Nejtragičtější osud
postihl řecké obyvatelstvo ostrova Chios. V dubnu roku 1822 byli tamější obyvatelé řecké národnosti vyvražděni
sultánskými jednotkami. Naproti tomu i řečtí povstalci se dopustili několika masakrů, zejména vyvraždění
muslimského tureckého obyvatelstva Tripolitsy, správního centra Peloponéského poloostrova.[66] [67] Do října 1821
tak došlo k odstranění převážné většiny turecké muslimské populace na peloponéských územích.[66]
Řecká revoluce našla svůj ohlas také v zahraničí. Z evropských zemí a
také z Ameriky začali putovat do osvobozené části Řecka
dobrovolníci, aby pomohli Řekům v boji za samostatný stát. Krom
toho vlivní filhelénové naléhali na vlády některých zemí, aby změnili
vůči řecké revoluci svůj zpočátku odmítavý postoj. Krom velmocí si
postup povstání komplikovali sami Řekové, pro které byla příznačná
zejména nejednota. Přes pokusy vytvořit ústavu a vládu, která by byla
respektována, nadále drželi moc v rukou členové regionálních vlád.[68]
[69]
Námořní bitva u Navarina mezi
Vzájemné rozmíšky pokračovaly i během roku 1824, kdy proti
egyptsko-osmanským námořnictvem a spojenou
povstalcům vystoupil na základě dohody se sultánem Muhammad Alí,
flotilou Ruska, Velké Británie a Francie
vládce v té době prakticky nezávislého Egypta. Řekové svého nepřítele
podcenili a utržili proti moderní egyptské armádě řadu porážek. Po
srpnu 1827 tak pod kontrolou povstalců zůstala pouze jihozápadní část Peloponésu a některé blízké ostrovy.
Poté však zasáhly evropské velmoci. Návrhy na velmocenské zprostředkování nebyly přijaty ani osmanským
sultánem, ani egyptským pašou. Na základě toho provedla roku 1827 spojená rusko-francouzsko-britská flotila
blokádu tureckých a egyptských lodí u řeckého pobřeží. Náhodný konflikt obou flotil pak přerostl v rozsáhlou
námořní bitvu u Navarina 20. října 1827, která skončila jasným vítězstvím koalice křesťanských velmocí. Osmanský
sultán Mehmed II. nejevil po bitvě žádnou vůli k ústupkům, což vedlo k vyslání francouzského expedičního sboru na
Peloponés a ruskému vyhlášení války Osmanské říši. Egyptské jednotky se posléze začaly z Řecka stahovat. Spolu s
přesunutím osmanských vojsk na sever proti Rusku bylo umožněno zahájit novou ofenzívu na souši i na moři. Na
základě jednání velmocí byl během roku 1830 oficiálně uznán řecký stát jakožto nezávislé království. Přes úspěch
povstání bylo osvobozené řecké území ve stavu naprostého hospodářského rozvratu a chaosu, kde proti sobě nadále
soupeřily politické frakce. K nápravě poměrů se již během roku 1827 zapojil do řeckých záležitostí příští vládce
nového řeckého státu – hrabě Ioannis Kapodistrias.
Dějiny Řecka
23
Moderní dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království.
Vytvoření řeckého státu
Větší část existence řeckého státu během povstání provázela nejistá
vnitropolitická situace. Přes pokusy vytvořit roku 1822 stát založený
na dělbě zákonodárné, soudní a výkonné moci získala situace v Řecku
v listopadu následujícího roku charakter občanské války mezi
znesvářenými řeckými skupinami. Díky zásahu velmocí však řecký stát
přežil protiútok osmanských a egyptských jednotek. Po ústupu těchto
vojsk a znovuzískání ztracených pozic opět zavládly v Řecku chaos a
anarchie. Do této situace zasáhl významný diplomat řeckého původu
Ioannis Kapodistrias. Po předchozí diplomatické a finanční[70] přípravě
přicestoval roku 1828 do Řecka, kde byl prohlášen prvním vládcem
(kyvernitem) Řecka, a začal zde uplatňovat svou vizi nového řeckého
státu. Jakožto zkušený diplomat a politik seznámený jak se západními
způsoby vlády, tak s ruským absolutistickým státem, se snažil vytvořit
centralizovaný stát, který přetvoří řeckou společnost v moderní stát
podobný státním útvarům západní Evropy.[70]
První vládce řeckého státu, Ioannis Kapodistrias
Zároveň se i snažil dosáhnout v zahraniční politice nových zisků.
Mimo podpory kandidáta velmocí prince Leopolda z rodu
Sachsen-Koburg na post budoucího krále Řecka se pokusil i o další územní expanzi. Řecké jednotky tak znovu
dobyly Athény a Mesolongi. Skrze omezené finanční prostředky podporoval hospodářství a vzdělání, vymýcením
pirátství se zasadil i o lepší situaci na pevnině a na moři.[71] Jeho rozhodnutí o pozastavení platnosti ústavy a také
odmítavý postoj proti dosavadním vládnoucím třídám, jako byli fanarioté, kodžabašiové a další, dal vzniknout nové
skupině zvané Ústavní strana. Tento spolek působil jako protirežimní element, využívající nezdarů režimu a snažící
se o snížení popularity Kapodistria jak u řecké veřejnosti, tak v očích velmocí.[72] Tomuto boji učinila konec až
Kapodistriova smrt, když byl roku 1831 v Naupliu zavražděn, pravděpodobně z důvodu rodové msty.[73] Jeho bratr
Avgostinos, kterého řecký senát zvolil za nového vládce Řecka, vládl pouze několik měsíců a byl svržen přívrženci
Ústavní strany. Nato na řeckém území znovu vypukla občanská válka, způsobující hromadný exodus obyvatelstva do
hor či do oblastí pod kontrolou Osmanské říše.[74] Po dohodě velmocí se měl budoucím panovníkem Řecka stát syn
bavorského krále Ota I. z rodu Wittelsbachů. Řečtí zástupci tento diktát i příslušníka cizí dynastie na místo řeckého
krále přijali, doufajíce ve vyřešení špatné vnitropolitické situace.
Dějiny Řecka
24
Vláda Oty I.
Roku 1833 dorazil mladý král Ota I. do země. Vzhledem k tomu, že
ještě nedosáhl plnoletosti, za něj vládla regentská vláda, jejíž členové
byli bez výjimky bavorského původu. Bavoři se začali uplatňovat i na
dalších důležitých postech nového státu. Cílem režimu bylo, podobně
jako za Kapodistria, centralizovat správu a omezit vliv tehdejších
významných skupin řeckého obyvatelstva. Mezi opatření směřující ke
stabilizaci vnitrostátní i zahraniční situace státu sloužilo krom
budování úřednického aparátu i vytvoření pravidelné armády,[75]
odtržení církve řeckého státu od konstantinopolského patriarchátu,[76]
konfiskace značné části majetku tehdejších řeckých klášterů[77] či
budování nové infrastruktury.[78]
S vytvořením Řeckého království se konstituovaly i tři strany
odrážející vliv evropských velmocí na řecký stát – anglická strana
(vedená Alexandrem Mavrokordatem), ruská strana (v níž měl hlavní
První řecký král Ota I.
slovo Andreas Metaxas) a francouzská strana (v čele s Ioannem
Kolettem). Ty podrobovaly Otův režim značné kritice a předkládaly
požadavky na liberalizaci, řešení řecké národní otázky a obnovu vztahů s pravoslavnou církevní organizací v
Konstantinopoli. Po neúspěšném pokusu o připojení dalších území k řeckému státu během východní krize v letech
1839 až 1841 se proti Otovi vytvořila široká opozice. Neúspěchy režimu byly umocněny také finanční krizí státu,
kvůli kterým musela Otova vláda zavést nepopulární úsporná opatření. Poté, co řecký stát nebyl roku 1843 nadále
schopen dostát svým finančním závazkům a byl nucen se podřídit podmínkám velmocí, vypukla v Řecku vzpoura
mající za cíl zrušení absolutismu, svolání shromáždění na vypracování ústavy a krom personálních výhod pro
účastníky povstání i propuštění cizinců ze státních služeb.[79]
Od 40. let začaly v Řecku převažovat konzervativní a militantní
názory.[80] Jedním z faktorů tohoto procesu bylo vypracování
koncepce Velké myšlenky,[81] jejíž cílem bylo vytvořit novodobou
řeckou říši se sídlem v Konstantinopoli. Ze zahraničně politických
důvodů byla tato koncepce podporována jak králem, tak i některými
dalšími politiky, například vůdcem francouzské strany Ioannem
Kolettem, který při svém vystoupení v národním shromáždění roku
1844 prohlásil:
Ota I. odchází do vyhnanství
Řecké království není Řeckem, ale jen jeho částí, nejmenší a nejchudší. [...] Jsou dvě velká centra
helénství – Athény a Konstantinopol. Athény jsou pouze hlavním městem království, Konstantinopol je
velké hlavní město, je radostí a nadějí všech Helénů.[81]
„
“
V souvislosti s tím se Ota pokoušel o další územní zisky ve prospěch řeckého státu. Díky tomu se začaly zlepšovat
vztahy zejména s Ruským impériem. Během krymské války se tak Ota odhodlal k provádění záškodnických akcí na
tureckém území, avšak Velká Británie a Francie aktivní zapojení Řecka do války překazily. Neschopnost dosáhnout
zahraničněpolitických úspěchů vedl k opětovnému poklesu Otovy popularity. Mimo to se po skončení války
nezlepšily ani vztahy se západními mocnostmi. Pokračující nespokojenost s režimem nakonec roku 1862 vyústila ve
svržení Wittelsbachů a nastolení nové dynastie – Glücksburgů.
Dějiny Řecka
25
Glücksburgská dynastie
Situace po Otově svržení v mnohém připomínala stav země po vraždě
Ioanna Kapodistria. Země se opět dostala do občanské války. V dané
chvíli značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastolením příslušníka
britské panovnické dynastie. To mohlo způsobit změnu orientace
Velké Británie v zahraniční politice ve prospěch Řecka a také předání
Jónských ostrovů, které byly pod kontrolou Británie od počátku 19.
století, řeckému státu. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem
k oslabení francouzského císařství i ruské říše v oblasti východního
Středomoří byl vybrán probritský kandidát[82] , syn budoucího
dánského krále Kristiána IX. Wilhelm Christian Ferdinand Adolf z
rodu Glücksburgů. Při korunovaci přijal jméno Jiří I. Británie jakožto
důkaz dobré vůle poté roku 1864 předala Jónské ostrovy Řeckému
království.
Následný politický vývoj se vyznačoval značnou politickou
nestabilitou. Politické strany měly podobu uskupení kolem určitých
osobností a tato uskupení se navíc často proměňovala.[83] Na vině byl
krom toho i samotný král, který se pokoušel zasahovat do státních
záležitostí. O nápravu špatné situace se pokoušel zhruba od roku 1874
politik Charilaos Trikupis cestou reforem a očištění státního aparátu od
klientelismu a korupce. S tímto cílem založil také Moderní stranu.
Během svých funkčních období v pozici předsedy vlády reorganizoval
státnictví a správu, pozměnil volební systém a mimo jiné se zasloužil o
zpřehlednění politického spektra. Za jeho působení se postupně
utvořily dvě velké politické strany – soupeřem Moderní strany se stala
Národní strana, ve které měl od poloviny 80. let hlavní slovo
Theodoros Dilijannis, Trikupisův rival a politik populistického
ražení.[84]
Král Jiří I. roku 1864
Cílem Trikupise bylo modernizování celého státu a poté uskutečnění
plánu územní expanze na základě Velké myšlenky.[85] Krom
finančních obtíží však postup hatily i pokusy slovanských národností
osvobodit se z osmanského područí, rivalem Řecku se stalo zejména
Bulharsko, které již od roku 1876 začalo částečně provádět svojí
Ministerský předseda Charilaos Trikupis
vlastní politiku, přestože bylo formálně autonomní součástí osmanské
říše. Zápolení mezi Řeckem a Bulharskem probíhalo zejména v
Makedonii, kde oba státy podporovaly zakládání škol a získávání často národně nevyhraněného obyvatelstva na svojí
stranu. Špatná sociální situace některých částí obyvatelstva a neúspěchy v zahraniční politice (zejména nepříliš
úspěšná řecko-turecká válka z roku 1897) vedly roku 1909 k vypuknutí revoluce Gudi a k posléze k pozvání
významného krétského politika k příjezdu do Řecka – Eleftheria Venizela. Jeho příchod znamenal počátek nové
etapy v historii řeckého státu.
Dějiny Řecka
Nástup Venizela a balkánské války
Související informace lze nalézt také v článku Balkánské války.
Po svém nástupu do úřadu ministerského předsedy a získání
většiny v parlamentu nastolil Venizeos reformní kurs, který
se projevil mimo jiné v přepracování ústavy a vydání přes tři
sta nových zákonů.[86] Velká část výdajů mířila do zbrojního
sektoru a také do vytváření infrastruktury. Reforma vojska a
námořnictva pak byla svěřena zahraničním misím v režii
Velké Británie a Francie. Tyto reformy se vyplatily o pár let
později během balkánských válek.
Venizelos se snažil podpořit další územní zisky zejména
orientací na Trojdohodu a spojenectví se slovanskými
balkánskými státy. To se vyplatilo a během první balkánské
války proti Osmanské říši získalo Řecko značné území
kolem Soluně, severní Thesálii a Krétu. Plány na připojení
severního Epiru však byly zhaceny vyhlášením albánské
nezávislosti. Albánská nezávislost tak pozměnila plány
zejména Srbska, které odmítlo předat Bulharsku část získané
Makedonie a podobně si tak jako Řecko na úkor Bulharska
kompenzovalo ztracené albánské území. Bulharsko v
odpověď na to vyhlásilo novou válku, tentokrát Srbsku. V
odpověď na to se Řecko přidalo na stranu Srbska. Později se
Mapa balkánských válek
k nim připojilo i Rumunsko a Osmanská říše, snažící se
získat zpět ztracená území. Proti této spojené síle nemělo Bulharsko šanci a muselo podepsat mír, který znamenal
pro jeho nepřátele nové územní zisky.
Z tohoto konfliktu vyšlo Řecko notně posíleno – jeho územní rozsah se zvýšil o 68%, populace stoupla z více jak
2,5 milionu na 4 300 000 osob.[87] Zároveň získalo i významné průmyslové oblasti a přístavy v čele se Soluní a
Kavalou. Na obzoru se však rýsoval nový ozbrojený konflikt – první světová válka.
26
Dějiny Řecka
27
První světová válka
Po balkánských válkách se většina velmocí snažila získat kontrolu nad
tehdejšími balkánskými státy. Zatímco Bulharsko a Osmanská říše
hledaly spojence v Trojspolku, Srbsko a Černá Hora se orientovaly na
Trojdohodu. Situace Řecka byla oproti tomu více nejednoznačná, což
bylo způsobeno zejména změnou krále poté, co Jiří I. zemřel na
následky atentátu spáchaného na něj v Soluni roku 1913. Zatímco
Venizelos preferoval Dohodu, nový germanofilsky zaměřený král
Konstantin I. se zaměřoval spíše na Ústřední mocnosti. Během války
tedy na základě Konstantinova rozhodnutí měla být uplatňována
proněmecká neutralita, se kterou však některé kruhy řecké společnosti
nesouhlasily.
Narůstající nespokojenost těchto skupin spolu s nevraživým přístupem
dohodových mocností proti Konstantinovu režimu využil Eleftherios
Venizelos. Roku 1916 opustil Athény a v Soluni vytvořil vlastní vládní
kabinet. Došlo takzvanému Národnímu rozkolu a celá země se
rozdělila na příznivce Venizela (Kréta a Makedonie) a krále
Konstantina (oblasti Řeckého království před balkánskými válkami),
Konstantin I. Řecký
oblasti mezi těmito sférami vlivu obsadily dohodové mocnosti.
Konstantin reagoval na vytvoření konkurenční vlády zesíleným
terorem proti příznivcům levice a státním příslušníkům podporujícím Venizelovu vládu. Od roku 1917 ale začalo
královo postavení kolísat, zejména díky svržení jeho příbuzného, ruského cara Mikuláše II. a neschopnosti
německého císaře Viléma II. poskytovat mu efektivní podporu.[88] V červnu byl donucen přistoupit na podmínky
Dohody, načež záhy odstoupil z trůnu a emigroval do Švýcarska. Na jeho místo nastoupil nový král Alexandr. Moc
nad celým Řeckem převzal Venizelův kabinet, který se již před královým pádem zapojil do ozbrojeného boje proti
Ústředním mocnostem.
Po získání moci zavedli teror zase venizelisté, kteří se soustředili na důsledné očištění státního aparátu od
královských přívrženců. Ke stabilizaci své moci nastartovali i řadu sociálních a hospodářských reforem, mimo jiné i
přerozdělení velkého pozemkového majetku ve prospěch bezzemků.[89] Značná pozornost byla zaměřena na
vojenské složky, což přineslo Řecku řadu úspěchů. V září 1918 se podařilo prolomit na soluňské frontě nepřátelskou
obranu a postoupit na území Bulharska a Řecka. Mimo jiné i díky těmto operacím přistoupily Bulharsko a Osmanská
říše na uzavření míru. O něco později tak vstoupily řecké jednotky do hlavního města poražené Osmanské říše –
Istanbulu.
Dějiny Řecka
Řecko-turecká válka a krach Velké myšlenky
Díky Venizelovu diplomatickému úsilí se podařilo
pro Řecko na základě sévreské mírové smlouvy
získat pro Řecko oblast západní a východní
Thrákie, polostrov Gallipoli a část Malé Asie
kolem města Smyrny. Tuto smlouvu však krom
Arménů, Řeků a Velké Británie nikdo nebral v
potaz.[90] Na území rozpadající se Osmanské říše
se vytvořilo turecké nacionalistické hnutí pod
vedením Mustafa Kemala, zvaného později
Atatürk, které mělo v plánu zvrátit situaci
nastolenou po smlouvě v Sèvres. Řekové však
hodlali využít tohoto hnutí pro další expanzi do
Malé Asie.[90]
Územní rozmach Řecka ale nebyl doprovázen
příznivým hospodářským vývojem, takže se proti
Venizelově vláda začala zvedat vlna odporu. Ten si
toho nebyl vědom, a aby oficiálně získal podporu
pro tažení v Malé Asii, probíhající od června 1920,
rozhodl se vypsat nové volby. Část řecké
veřejnosti, projevující nesouhlas nad ustavičnými
válkami probíhajícími téměř nepřetržitě od roku
1912 a rozsáhlou korupcí v liberály řízeném
Územní vývoj řeckého státu během 19. a 20. století
státě,[91] proto volila Venizelovy odpůrce, kteří
slibovali ukončení maloasijského tažení a nastolení míru – royalisty. Ti poté na základě volebních výsledků vytvořili
nový kabinet, který vynaložil značné úsilí, aby se do Řecka vrátil král Konstantin a zaplnil tak uprázdněné po svém
synovi Alexandrovi, který toho roku mezitím zemřel.
V rozporu se svými sliby pak s nově příchozivším králem Konstantinem, který byl zpět do Řecka pozván po
zmanipulovaném referendu,[91] pokračovala vláda nadále v tažení do nitra Malé Asie, kde se snažila dobýt hlavní
základnu kemalistického odboje – Ankaru. Díky klesající podpoře velmocí, logistickým problémům a odvolání
některých důstojníků se ale válka začala vyvíjet ve prospěch Turecka. V srpnu 1922 odstartovalo turecké hnutí
mohutnou ofenzívu, jež vyústila i v obsazení Smyrny a vypálení řeckých a arménských čtvrtí města. Pádem Smyrny
tak zanikla poslední snaha Řeků o dokončení plánu Velké myšlenky na znovudobytí ztracených území.
28
Dějiny Řecka
29
Vývoj v meziválečném období
Eleftherios Venizelos, významný řecký politik
Špatné vnitropolitické i zahraniční situace využili někteří představitelé
armády k ozbrojenému převratu proti králi a royalistickému kabinetu.
Zároveň s tím odešel král opět do exilu a někteří představitelé
svrženého režimu byli odsouzeni k trestu smrti. Velitelé puče poté
povolali ze zehraničí zpět Eleftheria Venizela, aby hájil řecké zájmy
při revizi sèvreské smlouvy ve švýcarském městě Lausanne. Zde bylo
dohodnuto, přes značné Venizelovo úsilí, předání Smyrny i východní
Thrákie zpět Turkům. V souvislosti s tím se začal projednávat i
problém výměny obyvatelstva. Vývoj války totiž donutil množství
tureckých Řeků, vystavených protiřeckým pogromům ze strany
nacionálního tureckého hnutí, aby hledali útočiště na řecké půdě. Spolu
s nimi přišli do Řecka i obyvatelé řeckého původu z Bulharska a
oblastí kolem Černého moře. Celkový počet imigrantů čítal roku 1928
přes 1 200 000 osob.[92] Přes odmítavý postoj domácího
obyvatelstva[92] byli příchozí Řekové pro stát přínosem. Podíleli se
totiž na nové ekonomické konjunktuře státu, stejně jako na kulturním
vývoji.
Královský režim (tehdy vládl Konstantinův syn Jiří II.) se mezitím
definitvně zdiskreditoval při nezdařeném pokusu o převrat roku 1923 řízený z pozadí pozdějším diktátorem Ioannem
Metaxasem. Král byl v té době obviňován ze sympatií k pučistům a liberální strany, které vyhrály v prosinci téhož
roku volby, přistoupily v březnu 1924 ke zrušení monarchie a nastolení republiky. Další vývoj nově proklamované
Řecké republiky charakterizovala zejména špatná vnitropolitická situace. Krom tří voleb se během let 1924 až 1928
odehrály tři pokusy o převrat a na čas se také ustanovily dvě vojenské diktatury (prvním diktátorem byl Theodoros
Pangalis vládnoucí v letech 1925 až 1926, poté ho svrhl další uzurpátor Georgios Kondylis, jenž ovšem ustoupil
společnému tlaku parlamentních stran a svolil ke konání voleb bez vlastní účasti).[93] O nápravu poměrů se znovu
pokusil Eleftherios Venizelos, kterého pověřil sestavením nového kabinetu tehdejší prezident Pavlos Kunduriotis.
Venizelos a jeho politická strana Svaz liberálů si následující období vedli v politice a řízení vývoje státu úspěšně.
Státní zřízení se konsolidovalo a Venizelovo působení v letech 1928 až 1932 je díky kladnému hospodářskému a
kulturnímu vývoji považováno za zlatou éru Řecké republiky v jejím meziválečném období.[94]
Dějiny Řecka
30
Do Venizelových plánů na obnovu řeckého státu však zasáhla velká
hospodářská krize, znamenající katastrofální důsledky pro řecké
hospodářství, což se projevilo mimo jiné i v notném snížení
Venizelovy popularity. Následující volby dopadly pro Venizela a jeho
přívržence neslavně. Nejvíce hlasů získala Lidová strana v čele s
Panajisem Tsaldarisem. Za této situace se odehrál pokus o puč proti
nové vládě zorganizovaný Nikolaosem Plastirasem, ten byl ale
neúspěšný a znamenal opětovné zhoršení Venizelova postavení. Toho
využili přívrženci pravicových stran – začali rozdmýchávat
protilevicové postoje a propouštět či dokonce zatýkat a deportovat ze
země nepravicově smýšlející příslušníky ozbrojených sil i státní
správy. Levice na tyto vládní kroky reagovala organizováním tajných
organizací, připravujících se na násilné řešení tehdejšího mocenského
zápolení. O dva roky později došlo k novému pokusu o převrat,
tentokrát již pod vedením samotného Eleftheria Venizela. Ten ale
skončil obdobným způsobem jako Plastirasův puč. Tři spoluúčastníci
Král Jiří II.
na puči byli popraveni a Venizelovi nezbylo než znovu odejít do
zahraničí, kde roku 1936 umřel. Zatímco se pokračovalo v zastrašování
opozice, rozhodla vláda vypsat nové volby. Přes opětovné vítězství Lidové strany se iniciativy chopili dva pravicoví
extrémističtí politikové Ioannis Metaxas a Georgios Kondylis. Jejich přičiněním byla znovu obnovena monarchie a
král Jiří II. se po dvanácti letech ve vyhnanství vrátil zpět, aby usedl na řecký trůn.
V dalším politickém boji se nejvýznamněji prosadil právě Metaxas, který za podpory Jiřího II. vojenským převratem
uskutečněným 4. srpna 1936 (oficiálně zdůvodněným jako zákrok proti možnosti bolševického povstání) na sebe
strhl veškerou moc. Nový Metaxasův režim měl výrazně autoritativní a totalitní charakter. Stát zasahoval do
každodenního života a cíleně potlačoval jakoukoliv opozici. Všichni Metaxasovi spolupracovníci, kteří se účastnili
chodu státu, pouze vykonávali jeho příkazy. Jak se vyjádřil jeden z nich:
Diktatura byla jako číslo 1 000 000, bez Metaxase však
„ znamenala pouze šest nul.
“
[95]
— Ioannis Diakos
Široká veřejnost, přestože se otevřeně nepostavila vůči Metaxasovi na odpor, ale nikdy nepřijala jeho autokratické
smýšlení.[96] Přes omezení demokratického života probíhal v Řecku pozitivní hospodářský vývoj, a to v průmyslu,
zemědělství a také v lodní dopravě (řecké loďstvo dosahovalo celkové tonáže 1 870 000 tun a řadilo se tak na desáté
místo na světě).[97]
Pád režimu nakonec nezpůsobily vnitřní opoziční síly, ale fašistická Itálie a nacistické Německo, které řecký stát v
průběhu druhé světové války obsadily a podřídily své kontrole.
Dějiny Řecka
31
Druhá světová válka a boj proti okupaci
Po zahájení druhé světové války roku 1939 uplatňoval
Metaxas probritsky zaměřený kurs a Řecko zůstávalo ve
válce nadále neutrální. Stále více se však zvyšovaly nátlaky
Mussoliniho fašistického italského režimu. Když italský
velvyslanec předložil Metaxasovi ultimátní požadavky
(například umístění italských jednotek v zemi), byl odmítnut
se slovy "Alors c'est la guerre" (pak bude válka).[98] Nato
Itálií zahájila pozemní invazi na řecké území. Den odmítnutí
požadavků neboli den "Ochi" (ne) se dodnes v Řecku slaví
jako státní svátek.
Počáteční úspěšný italský postup byly záhy zmařen řeckou
protiofenzívou, která zahnala italskou armádu zpět na Itálií
okupované albánské území. Řecké jednotky se dostaly až do
blízkosti významných měst Berat a Vlora, dobýt tyto dva
strategické body se jim však nepodařilo. Ponížení svého
italského souseda však nemínil přihlížet Adolf Hitler. Vyslal
do Řecka vlastní jednotky a ty si ve spolupráci s Bulharskem
a Itálií celé Řecko postupně podrobily.
Okupační zóny Osy v Řecku území okupované
Německem území okupované Itálií území okupované
Bulharskem (zeleně ohraničené území okupováno
Bulharskem pod německou kontrolou od července
1943) Dodekanéské ostrovy patřící Itálii od roku 1912
Obsazené území bylo systematicky hospodářsky drancováno a domácí
obyvatelstvo vystaveno útlaku. Ještě horší postavení mělo obyvatelstvo
židovského původu, například soluňská židovská komunita čítající přes
60 000 osob byla roku 1942 zbavena všech majetkových práv a o rok
později poslána do koncentračního tábora v Osvětimi.[99] K utrpení
obyvatelstva přispěly i hladomory způsobené spojeneckou námořní
blokádou.[100]
Už od roku 1941 se začal proti okupaci organizovat masový odpor.
Velkou roli zde hráli mimo jiných i komunisté, dále se odporu
účastnily i organizace pravicového zaměření. Již v průběhu let 1942 až
1943 zaznamenal řecký odboj značné úspěchy. Krom osvobození části
území s odbojem navázali těsnější spolupráci Britové, což se mimo jiné
projevilo takzvanou vojenskou dohodou, kde byl partyzánům oficiálně
přiznán status spojenecké armády.[101] Komunisté zároveň udržovali i
kontakty například s jugoslávským vůdcem partyzánů Josipem Broz
Titem. Avšak již brzy byla spolupráce mezi částmi řeckého odboje
narušeno a dokonce mezi komunisty (ELAS) a příslušníky pravicových
Nacistická vlajka vlaje nad athénskou akropolí
členů odboje (EDES) došlo k ozbrojenému konfliktu. Přes vzájemné
spory se podařilo odboji nadále bojovat proti německým okupantům (Itálie v létě roku 1943 kapitulovala). Jejich
úsilí bylo korunováno úspěchem. Od září 1944 se začaly německé jednotky stahovat a v polovině října se v Řecku
vylodil britský vojenský kontingent a o několik dní později i řecká vláda v čele s Georgiem Papandreem. Tažení
proti německé agresi tedy během podzimu roku 1944 úspěšně skončilo.
Dějiny Řecka
32
Od osvobození do nástupu vojenské junty
Podrobnější informace naleznete v článcích Řecká krize a Řecká občanská válka.
Po osvobození se vztahy mezi komunisty a příslušníky pravicové části
politického spektra dále vyhrotily. Komunisté vytvořili vlastní vládu a
započali boj proti legální vládě v Athénách. Vzhledem k podpoře
Papandreovy vlády Brity a Američany došlo k porážce komunistických
povstalců a upevnění monarchistického režimu, v jehož čele stál po
smrti Jiřího II. jeho bratr Pavel.
Alexandros Papagos při návštěvě Mnichova
Země se po druhé světové válce a po vnitřním konfliktu nacházela ve
špatném stavu, avšak za americké finanční pomoci v rámci
Marshallova plánu se začalo hospodářství pomalu zotavovat.
Problémem byl ale nedemokratický režim v zemi, v němž armádní
složky zasahovaly do politického procesu. To se projevilo například za
vlády bývalého armádního činitele a nyní politika Alexandra Papagose
a jeho strany Politické sjednocení, kdy byli řečtí občané rozděleni do
několika skupin podle svého názorového postoje vůči režimu. Přes tyto
projevy neplnohodnotného demokratického vývoje docházelo díky
reformním opatřením v oblasti ekonomiky od poloviny padesátých let
Nové řecké domy postavené za podpory
k
hospodářskému vzestupu. Spolu s tím se ale dále prohlubovala
Marshallova plánu
sociální diferenciace. Z hospodářského vývoje tak nejvíce těžili
příslušníci státní byrokracie a armády, loďaři a podnikatelé v nevýrobních odvětvích. Tyto sociální skupiny tvořily
oporu pravicového režimu.[102] Zahraniční vztahy Řecka se upíraly směrem k západním spojencům – Řecko
vstoupilo do NATO a později bylo přidruženým členem Evropského společenství. Přesto jeho pozice oslabovala
zejména otázka samostatnosti Kypru, který se nadále nacházel pod svrchovaností Velké Británie a na němž kromě
Řeků žila i početná turecká menšina. Zápolení o Kypr a jeho budoucí vývoj (a případné uskutečnění enosis, tedy
spojení s Řeckem) s Tureckou republikou (několikrát hrozil i vojenský konflikt) ohrožoval zahraniční postavení
Řecka a zároveň ovlivňoval i jeho vnitropolitickou situaci.
Po Papagosově smrti nastoupil do vedení státu na základě rozhodnutí krále Konstantinos Karamanlis, který záhy
zformoval vlastní politickou stranu Radikální svaz. Pokračoval v politice svého předchůdce a státní aparát se tak
pouštěl do odhalování skutečných či vymyšlených komunistických spiknutí. Mimojiné až do roku 1961 s
odpovědností a iniciativou vlády vytvořil mechanismus kontroly tisku a informací, s cílem podpory v podstatě
autoritářského režimu.[zdroj?] V zájmu posílení vlastní moci hodlal Karamanlis prosadit i změnu ústavy, to se mu
však pro odpor levicových stran a příslušníků levého středu nepodařilo. Jeho pozici však začaly podkopávat nejen
aktivity opozičních stran, ale i neschopnost získat kontrolu nad vlastními spolupracovníky. Zklamán vývojem se
rozhodl rezignovat.
Po jeho odstoupení vyhrál následné volby Svaz středu Georgia Papandrea. Nová vláda se pokusila liberalizovat celý
systém, avšak narazila na odpor příslušníků dosavadních mocenských skupin. Roku 1965 se pokusil Papandreos
propustit člena vlády a ministra obrany, generála Petrose Garufalise. To však odmítl nový král Kosntantin II.
vládnoucí po smrti svého otce od roku 1964. Následovalo dvouleté období politické krize, které využila skupinka
důstojníků (takzvaní řečtí plukovníci) v čele s Georgiem Papadopulem k uskutečnění státního převratu a nastolení
vlády vojenské junty.
Dějiny Řecka
33
Převrat a vláda vojenské junty
V noci z 20. na 21. dubna 1967 provedli tři armádní důstojníci Georgios Papadopulos, Nikolaos Makarezos a
Stylianos Pattakos státní převrat a zavedli v zemi výjimečný stav. Záhy byl rozpuštěn parlament a vlády v zemi se
ujala vojenská diktatura (junta) s ultrancionálními a protilevicovými rysy.[103] Následně se junta začala zbavovat
svých odpůrců ve všech významných oblastech kulturního a společenského života. Řecký král Konstantin II. po
nezdařeném ozbrojeném povstání proti režimu opustil zemi. Junta na to reagovala ustavením regenta a ve chvíli, kdy
bylo jasné, že se Konstantin do Řecka nevrátí, byla monarchie zrušena a vůdčí postava diktatury, Georgios
Papadopulos, se jmenoval prezidentem a stal se tak oficiálně hlavou řeckého státu.
První roky zaručovala stabilitu režimu nadále rostoucí ekonomika. Základy tohoto vývoje však nebyly následkem
vlády junty, ale reformami a procesy nastartovanými před ozbrojeným převzetím moci. V zahraniční politice režim
spolupracoval se Spojenými státy, což vyvolávalo mezi řeckou veřejností vůči USA velkou nevraživost a objevily se
dokonce názory, že se Američané na vojenském převratu podíleli.[104] Zesílení opozice proti režimu se odehrálo roku
1973 v souvislosti se zhoršením hospodářského vývoje. Diktaturu nezachránil ani převrat pod vedením generála
Dimitriose Ioannidise, který svrhl Papadopulose, avšak nezasedl do vlády a řídil chod státu z ústraní.[105] Pokusy o
postupnou liberalizaci režimu se nesetkávaly s úspěchem, vzhledem ke stále se horšící ekonomické situaci (například
na rozdíl od let 1967 až 1972, kdy se inflace pohybovala kolem 2,5%,[106] dosáhla v roce 1974 hodnoty 33%[105] ).
Angažovanost junty na Kypru, kde došlo ke svržení demokraticky zvoleného prezidenta Makariose a nastolení
podobné diktatury jako v Řecku, krizi junty vyhrotila. Obyvatelstvo vypovědělo diktatuře poslušnost. Mezitím byl
do Řecka povolán zpět Konstantinos Karamanlis a tehdejší prezident a generál Faidon Gizikis informoval Dimitriose
Ioannidise, že období nadvlády diktatury skončilo a spolu s tím i řeckou veřejnost, že se ozbrojené síly rozhodly
navrátit moc do rukou civilní vlády.[107]
Politický vývoj do počátku 21. století
Nový premiér Konstantinos Karamanlis za svého pobytu v západní
Evropě prodělal zásadní změnu názorů na vedení státu a uvědomoval si
také, že represivní kurz padesátých a šedesátých let není již nadále
možný. Rozhodl se proto reformovat státní systém, ovšem postup
odstraňování projuntovských osob v armádě a na dalších důležitých
postech probíhal jeho přičiněním v některých případech liknavě. To
bylo dáno snahou o stabilizaci vnitropolitické situace i zahraničního
postavení Řecka, které bylo ohroženo zejména nebezpečím války s
Tureckem. Například vůdčí osobnosti diktatury (mimo jiné i Georgios
Papadopulos) tak nebyly zatknuty ihned, ale až v průběhu roku 1974.
Řecký premiér, pozdější prezident a vůdce strany
Nová demokracie Konstantinos Karamanlis
(vlevo)
Vztahy s Tureckem notně poškodil zásah junty na Kypru. Turecká
republika toho využila a zabrala 37% kyperského území. K
vojenskému střetu mezi Řeckem a Tureckem (který Karamanlis
zvažoval[108] ) však nedošlo a hranice postupu tureckých vojsk do
dneška od sebe odděluje řeckou a tureckou komunitu.[108]
Po ustanovení vlády národní jednoty se začal nový demokratický režim
pomalu upevňovat. Na 17. listopad 1974 bylo stanoveno konání nových voleb a Karamanlis do nich vstoupil spolu s
nově utvořenou stranou Nová demokracie. Největším konkurentem Karamanlise se v následujících letech stal
Andreas Papandreu se svojí stranou Panhelénské socialistické hnutí (zkráceně PASOK). Tato strana si zakládala na
radikální zahraniční i domácí politické linii (například byla součástí jejího programu snaha o vystoupení z NATO,
odmítavý postoj zachovávalo i k Evropskému společenství). Volby nakonec vyhrála Nová demokracie a to mimo jiné
díky tomu, že se Karamanlis jevil větší části populace jako záruka stability země. Nová vláda přistoupila k
Dějiny Řecka
34
vypracování ústavy a k uskutečnění referenda o státním zřízení, kde si voliči vybírali mezi monarchií a republikou.
Výsledek plebiscitu nakonec dopadl skoro 70% proti znovunastolení království[109] a Řecko tak zůstalo nadále
republikou.
V nadcházejících letech se politické spektrum téměř neměnilo. Dvěma nejsilnějšími stranami nadále zůstávaly
levicový PASOK a pravicová Nová demokracie. Roku 1981 zásluhou Karamanlise vstoupilo Řecko do Evropského
společenství. Špatná hospodářská situace se ale podepsala na ztrátě popularity vlády a příští volby vyhrál v té době
opoziční PASOK, který během let 1977–81 zásadním způsobem revidovala svůj dosavadní politický program.[110]
Přes snahy nové vlády Andrease Papandrea vytvořit stát se silnou sociální podporou a s prosperujícím hospodářstvím
ve dvou funkčních obdobích v letech 1981 až 1989 se řecká ekonomika rozvíjela jen postupně. Rozsáhlé programy
vlády navíc znamenaly značné finanční výdaje, což se projevilo ve schodku státního rozpočtu a posléze i v nutnosti
rušit původní sociální výdobytky (například zrušení zvyšování mezd vzhledem k růstu inflace či bezplatné lékařské
služby).
Řecko se po rozpadu komunistických režimů na Balkáně snažilo hrát v
této době roli stabilizačního prvku, avšak snaha o udržení Jugoslávie a
podpora Miloševićova režimu naopak vedla k rozporům se
západoevrospkými spojenci. Dalším problémem bylo vytvoření nového
makedonského státu, jehož existence podle mínění řecké vlády
ohrožovala územní integritu Řecka. Postupem doby se ale částečně
uvolnilo napětí a Řecko později spolu s postupným hospodářským
růstem zaujalo v rámci Balkánu silnější pozici. V 90. letech též došlo k
normalizaci vztahů s Tureckem.
Bývalý premiér Kostas Karamanlis při rozhovoru
s Condoleezzou Riceovou
Změny přinesl i nový vnitropolitický vývoj. Obě velké strany se co do
politických názorů částečně přiblížily ke střednímu proudu a rozdíly mezi nimi se poněkud setřely.[111] Na počátku
nového tisíciletí se Řecko dočkalo dvou úspěchů – podruhé byly totiž v Athénách konány olympijské hry a roku
2002 bylo v zemi zavedeno euro (až později ale vyšlo najevo, že hospodářské výsledky byly záměrně upravovány a
země ve skutečnosti maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny nesplňovala).
Dějiny Řecka
35
Hospodářská krize a současný stav
Související informace lze nalézt také v článku Ekonomická krize 2008-2009.
Tak jako ostatní země zasáhla citelně Řecko hospodářská krize. Řecký
rozpočtový deficit v roce 2009 dosáhl 13,6% hrubého domácího
produktu.[112] Výměnou za finanční pomoc od Evropské unie v
hodnotě 110 miliard eur se řecká vláda zavázala k rozsáhlým
finančním škrtům.[112] To po celé zemi vyvolalo rozsáhlé stávky.[113]
Úsporná opatření budou mít pravděpodobně řadu negativních dopadů,
mimo jiné i pokles ekonomiky a růst nezaměstanosti.[112] Krom toho se
země nadále potýká s dalšími problémy, především korupcí,
klientelismem, nadbytečnou byrokracií a šedou ekonomikou.[111] Přes
pookřání vztahů s Tureckem také nadále není vyřešen problém Kypru.
Ten totiž zůstává rozdělen na tureckou a řeckou část (zatímco turecká
část není mezinárodně uznávána, řecká byla roku 2004 přijata do
Evropské unie).
V současné době jsou vedoucími osobnostmi řecké politiky Georgios
Papandreu mladší, vůdce strany PASOK, a Kostas Karamanlis,
předseda Nové demokracie. Od roku 2005 je prezidentem a hlavou
řeckého státu Karolos Papoulias.
Georgios Papandreu mladší, současný řecký
premiér a prezident strany PASOK
Odkazy
Reference
[1] HRADEČNÝ, Pavel a kol.. Dějiny Řecka. Praha : Lidové noviny, 1998. Dále jen [Hradečný]. ISBN 80-7106-192-1. S. 5.
[2] Hradečný, str. 15
[3] Hradečný, str. 16
[4] *HONZÁK, František; NEŠKUDLA, Bořek; PEČENKA, Marek a kol.. Evropa v proměnách staletí. Praha : LIBRI, 1992. Dále jen [Honzák,
Pečenka]. ISBN 80-85983-30-3. S. 320.
[5] Hradečný, str. 16,17
[6] Hradečný, str. 17
[7] Hradečný, str. 21
[8] Hradečný, str. 22
[9] Hradečný, str. 27
[10] Hradečný, str. 36
[11] Hradečný, str. 38
[12] Hradečný, str. 39
[13] Hradečný, str. 40
[14] CHLUBNÝ, Jiří. Řecké dějiny – Peloponéská válka [online]. 30.08.2004. Dostupné online. (http:/ / antika. avonet. cz/ article. php?ID=1344)
(čeština)
[15] Hradečný, str. 41
[16] Hradečný, str. 42
[17] CHLUBNÝ, Jiří. Filipova Makedonie [online]. 1.9.2004. Dostupné online. (http:/ / antika. avonet. cz/ article. php?ID=1375) (čeština)
[18] Hradečný, str. 43
[19] Hradečný, str. 51
[20] Hradečný, str. 54
[21] Hradečný, str. 57
[22] ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1969. Kapitola Řím vládcem Středomoří, s. 174.
[23] HARENBERG, Bodo a kol.. Kronika lidstva. Bratislava : Fortuna Print, 1992. Dále jen [Harenberg]. ISBN 80-7153-039-5. S. 168.
[24] PAPAKYRIAKOU/ANAGNOSTOU, Ellen. History of Corinth [online]. . Dostupné online. (http:/ / www. sikyon. com/ Korinth/
history_eg. html) (angličtina)
[25] Hradečný, str. 70
Dějiny Řecka
[26] Hradečný, str. 23
[27] Hradečný, str. 32
[28] Hradečný, str. 47
[29] Hradečný, str. 50
[30] Hradečný, str. 48
[31] Hradečný, str. 72
[32] *ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol.. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. Dále jen [Zástěrová]. ISBN 80-200-0454-8. S. 20.
[33] Hradečný, str. 93
[34] Zástěrová, str. 81
[35] Zástěrová, str. 93
[36] Zástěrová, str. 93, 95
[37] DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Aleš Skřivan ml., 2004. Dále jen [Picková, Drška]. ISBN
80-86493-113. S. 65.
[38] Zástěrová, str. 121
[39] Zástěrová, str. 128
[40] Zástěrová, str. 222
[41] Zástěrová, str. 331
[42] Zástěrová, str. 176
[43] Záastěrová, str. 258, 260
[44] BRIDGE, Antony. The Crusades. Londýn : Panther Books, 1980. [dále jen Bridge]. S. 136. (anglicky)
[45] HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha : Mladá fronta, 1975. [dále jen Hrochová]. S. 208.
[46] Zástěrová, str.281
[47] Zástěrová, str. 282
[48] Zástěrová, str. 290, 291
[49] Zástěrová, str. 291
[50] Zástěrová, str. 317
[51] Hradečný, str. 229
[52] Hradečný, str. 233
[53] Hradečný, str. 231
[54] Hradečný, str. 232
[55] Hradečný, str. 235
[56] Hradečný, str. 238
[57] Hradečný, str. 240
[58] Hradečný, str. 248
[59] Hradečný, str. 249
[60] Hradečný, str. 253
[61] Hradečný, str. 255
[62] Hradečný, str.269
[63] Hradečný, str. 269, 270
[64] Hradečný, str.270
[65] Hradečný, str. 276
[66] Hradečný, str. 284
[67] FORBES, Nevill a kol. The Balkans [online]. . S. 81. Dále jen [Forbes]. Dostupné online. (http:/ / www. gutenberg. org/ files/ 11716/
11716-8. txt)
[68] Hradečný, str. 287
[69] Forbes - str. 84
[70] Hradečný, str. 294
[71] Hradečný, str. 295
[72] Hradečný, str. 296, 297
[73] Hradečný, str. 297
[74] Hradečný, str. 298
[75] Hradečný, str. 301
[76] Hradečný, str. 302
[77] Hradečný, str. 303
[78] Hradečný, str. 304
[79] Hradečný, str. 307
[80] Hradečný, str. 308
[81] Hradečný, str. 309
[82] Hradečný, str. 315
36
Dějiny Řecka
37
[83] Hradečný, str. 317
[84] Hradečný, str. 318
[85] Hradečný, str. 320
[86] Hradečný, str. 366
[87] Hradečný, str. 373
[88] Hradečný, str. 382
[89] Hradečný, str. 383
[90] Hradečný, str. 386
[91] Hradečný, str. 387
[92] Hradečný, str. 394
[93] Hradečný, str. 400
[94] Hradečný, str. 404
[95] Hradečný, str. 416
[96] Hradečný, str. 420
[97] Hradečný, str. 418
[98] Hradečný, str. 423
[99] Hradečný, str. 433
[100] Hradečný, str. 432
[101] Hradečný, str. 439, 440
[102] Hradečný, str. 486
[103] Hradečný, str. 509
[104] Hradečný, str. 512
[105] Hradečný, str. 517
[106] Hradečný, str. 515
[107] Hradečný, str. 519
[108] Hradečný, str. 522
[109] Hradečný, str. 525
[110] Hradečný, str. 536
[111] Hradečný, str. 592
[112] Dobrá zpráva pro Evropu: Ekonomika poroste rychleji [online]. Finanční noviny, 2009-05-05 04:03, rev. 2009-05-05 11:18, [cit.
2009-05-05]. Dostupné online. (http:/ / www. financninoviny. cz/ zpravy/ dobra-zprava-pro-evropu-ekonomika-poroste-rychleji/ 472560?rss)
(česky)
[113] Řecko opět ochromují rozsáhlé stávky [online]. Finanční noviny, 2009-05-05 11:03, rev. 2009-05-05 11:18, [cit. 2009-05-05]. Dostupné
online. (http:/ / www. financninoviny. cz/ zpravy/ recko-opet-ochromuji-rozsahle-stavky/ 472693& id_seznam=) (česky)
Související články
•
Dějiny Evropy
•
Makedonie (provincie)
•
Řecko
•
Byzantská říše
•
Mínojská civilizace
•
Seznam byzantských císařů
•
Mykénská civilizace
•
Čtvrtá křížová výprava
•
Starověké Řecko
•
Osmanská říše
•
Řecko-perské války
•
Řecká osvobozenecká válka
•
Peloponéská válka
•
Seznam hlav řeckého státu
•
Starověká Makedonie •
Řecké království
•
Helénismus
Řečtí plukovníci
•
Achaea
•
Dějiny Řecka
Literatura
•
•
•
•
ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.
HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1.
NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí. Praha : Triton, 2006. ISBN 80-7254-763-1.
DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN
80-86493-113.
• HONZÁK, František; NEŠKUDLA, Bořek; PEČENKA, Marek, a kol. Evropa v proměnách staletí. Praha : Libri,
1992. ISBN 80-85983-30-3.
Externí odkazy
• CHLUBNÝ, Jiří. Řecké dějiny - Mykény [online]. 23.06.2007. Dostupné online. (http://antika.avonet.cz/article.
php?ID=5096)
• CHLUBNÝ, Jiří. Řecké dějiny - Peloponéská válka [online]. 30.08.2004. Dostupné online. (http://antika.avonet.
cz/article.php?ID=1344)
• CHLUBNÝ, Jiří. Filipova Makedonie [online]. 1.9.2004. Dostupné online. (http://antika.avonet.cz/article.
php?ID=1375)
• FORBES, Nevill a kol. The Balkans [online]. . Dostupné online. (http://www.gutenberg.org/files/11716/
11716-8.txt)
• Starověké Řecko - webová stránka Antika (http://antika.avonet.cz/index.php?ID=1279) (česky)
• stránky in2greece.com (http://www.in2greece.com/english/historymyth/ancient_hist_and_myth.htm)
(anglicky)
• webová stránka greeka.com (http://www.greeka.com/greece-history.htm) (anglicky)
• přehled řeckých dějin (http://www.ahistoryofgreece.com/) (anglicky)
Portály: Řecko Historie
38
Zdroje článků a přispěvatelé
Zdroje článků a přispěvatelé
Dějiny Řecka Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6349184 Přispěvatelé: CommonsDelinker, Elm, Elmo, Faigl.ladislav, Glivi, Hadonos, Harold, Hobr, Iaroslavvs, Ioannes
Pragensis, Junie, Kolomaznik, Milan Keršláger, Milda, Mozzan, Mr. Richard Bolla, Mš, Oashi, Reaperman, Ria, Saltzmann, Vasiľ, Zagothal, 11 anonymní úpravy
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
Soubor:Parthenon von SW.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Parthenon_von_SW.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Tormod
Soubor:Jacques-Louis David 004 Thermopylae.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Jacques-Louis_David_004_Thermopylae.jpg Licence: Public Domain
Přispěvatelé: Bohème, G.dallorto, Itu, Vissarion, Zolo
Soubor:Venizelos--lifeofvenizelosw00chesuoft.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Venizelos--lifeofvenizelosw00chesuoft.png Licence: Public Domain Přispěvatelé:
Lafayette
Soubor:Sauceboat Heraia Louvre Bj1885.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Sauceboat_Heraia_Louvre_Bj1885.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
User:Jastrow
Soubor:Crete-Palace-Knossos.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Crete-Palace-Knossos.JPG Licence: Public Domain Přispěvatelé: Japo, 1 anonymní úpravy
Soubor:MiceneCircoloTombeReali.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:MiceneCircoloTombeReali.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: User:MM
Soubor:Eleusis geometric amhora.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Eleusis_geometric_amhora.JPG Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 3.0
Přispěvatelé: User:Tkoletsis
Soubor:AntikeGriechen1.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:AntikeGriechen1.jpg Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported Přispěvatelé:
Bibi Saint-Pol, Cathy Richards, Electionworld, Maksim, Zykasaa, 2 anonymní úpravy
Soubor:Greek-Persian duel.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Greek-Persian_duel.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Άγνωστος
Soubor:Map Greco-Persian Wars-en.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Map_Greco-Persian_Wars-en.svg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5
Přispěvatelé: User:Bibi Saint-Pol
Soubor:Pelop krieg1.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Pelop_krieg1.png Licence: není známo Přispěvatelé: Bibi Saint-Pol, Helix84, Saperaud, Zykasaa
Soubor:Phalanx1.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Phalanx1.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: F. Mitchell, Department of History, United States Military
Academy
Soubor:Epaminond.mors.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Epaminond.mors.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Bohème, Editor at Large, Ilse@, Mattes,
Mutter Erde, Shizhao, Vincent Steenberg
Soubor:Pausanius assassinates Philip during the procession into the theatre by Andre Castaigne (1898-1899).jpg Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Pausanius_assassinates_Philip_during_the_procession_into_the_theatre_by_Andre_Castaigne_(1898-1899).jpg Licence: Public Domain
Přispěvatelé: Andre Castaigne - Died 1930
Soubor:Makedonische phalanx.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Makedonische_phalanx.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: F. Mitchell, Department of
History, United States Military Academy
Soubor:PtolemyCoinWithAlexanderWearingElephantScalp.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:PtolemyCoinWithAlexanderWearingElephantScalp.jpg Licence:
Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé: User:PHGCOM
Soubor:MacedonEmpire.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:MacedonEmpire.jpg Licence: není známo Přispěvatelé: Bjankuloski06en, Captain Blood, Emijrp,
Herbythyme, Jackaranga, Kallerna, LX, Shakko, Zykasaa, 10 anonymní úpravy
Soubor:Ptolemy I Soter Louvre Ma849.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ptolemy_I_Soter_Louvre_Ma849.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: User:Jastrow
Image:Diadochen1.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Diadochen1.png Licence: není známo Přispěvatelé: Captain_Blood
Soubor:Статуя Адриана.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Статуя_Адриана.jpg Licence: Creative Commons Attribution 2.5 Přispěvatelé: User:George Shuklin
Soubor:Sanzio 01 Plato Aristotle.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Sanzio_01_Plato_Aristotle.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Beria, Bibi Saint-Pol,
G.dallorto, Jacobolus, Kentin, Mattes, MonteChristof, Tomisti, Wutsje, 5 anonymní úpravy
Soubor:Olympia-ZeusTempelRestoration.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Olympia-ZeusTempelRestoration.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Emil,
EugeneZelenko, G.dallorto, Philologus, Talmoryair
Soubor:2006 01 21 Athènes Parthénon.JPG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:2006_01_21_Athènes_Parthénon.JPG Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike
2.5 Přispěvatelé: Bibi Saint-Pol, Conudrum, Harrieta171, Para, Platonides, Siebrand
Soubor:Greek Marble Statue of Aphrodite Anadyomene (Hair-Binding).jpg Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Greek_Marble_Statue_of_Aphrodite_Anadyomene_(Hair-Binding).jpg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0 Přispěvatelé:
Claire H.
Soubor:Alexandermosaic.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Alexandermosaic.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original uploader was
Magrippa at en.wikipedia
Soubor:Justinian mosaik ravenna.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Justinian_mosaik_ravenna.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Ecummenic, G.dallorto,
Neuceu, Saperaud
Soubor:Byzantine Empire.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Byzantine_Empire.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Arla, David Kernow,
Huhsunqu, Joonasl, Neuceu, 1 anonymní úpravy
Soubor:ByzantineEmpire717AD.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:ByzantineEmpire717AD.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: ARTE,
Tokle, VIGNERON
Soubor:1025AD.PNG Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:1025AD.PNG Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Bigdaddy1204
Soubor:Basilios II.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Basilios_II.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: from the Middle Ages, unknown
Soubor:Lebedev Svyatoslavs meeting with Emperor John.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Lebedev_Svyatoslavs_meeting_with_Emperor_John.jpg Licence:
Public Domain Přispěvatelé: Alex Bakharev, Berillium, Butko, Cplakidas, Goldfritha, Neuceu, Saperaud, Shakko, Vissarion, 1 anonymní úpravy
Soubor:Peter the Hermit 2.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Peter_the_Hermit_2.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Acoma, Furmeyer, Mr. Richard Bolla
Soubor:Byzanc 1180.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Byzanc_1180.png Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé: Original uploader
was Dodo at cs.wikipedia
Soubor:Eugène Ferdinand Victor Delacroix 012.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Eugène_Ferdinand_Victor_Delacroix_012.jpg Licence: Public Domain
Přispěvatelé: Dejvid, EDUCA33E, G.dallorto, Miniwark, Olivier2, Skipjack, 3 anonymní úpravy
Soubor:Michael VIII Palaiologos (head).jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Michael_VIII_Palaiologos_(head).jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: unknown,
Byzantine period art.
Soubor:Byzanc 1204.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Byzanc_1204.png Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé: Original uploader
was Dodo at cs.wikipedia
Soubor:Byzanc 1400.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Byzanc_1400.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Original uploader was Dodo at
cs.wikipedia
Soubor:Hagia Sophia BW.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hagia_Sophia_BW.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: CristianChirita, Fæ, G.dallorto,
Panairjdde, Saperaud, 1 anonymní úpravy
39
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
40
Soubor:Despotate of Morea 1450.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Despotate_of_Morea_1450.svg Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5
Přispěvatelé: MapMaster, Warburg, 1 anonymní úpravy
Soubor:Greek Janissaries - Greek youths who are being converted to Islam - Young Greeks at the Mosque - oil painting on canvas - Jean Léon Gérôme - 1865.JPG Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Greek_Janissaries_-_Greek_youths_who_are_being_converted_to_Islam_-_Young_Greeks_at_the_Mosque_-_oil_painting_on_canvas_-_Jean_Léon_Gérôme_-_1865.JPG
Licence: Public Domain Přispěvatelé: ChristosV, CristianChirita, G.dallorto, Mattes, Origamiemensch, Shakko, Tasoskessaris, Ukas, 1 anonymní úpravy
Soubor:Armatolos-haag.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Armatolos-haag.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Carl Haag (1820 - 1915)
Soubor:StGeorge-ETzanes.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:StGeorge-ETzanes.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Emmanuel Tzanes, 17th c. Greek painter
Original uploader was Xenovatis at en.wikipedia
Soubor:OttomanEmpireIn1683.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:OttomanEmpireIn1683.png Licence: Public Domain Přispěvatelé: Atilim Gunes Baydin
Soubor:NicolaeMavrocordat.gif Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:NicolaeMavrocordat.gif Licence: Public Domain Přispěvatelé: Alaniaris, Alex:D, Dalderdj,
Kuerschner, Kürschner
Soubor:Orkos.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Orkos.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Alaniaris, Badseed, Cedric B., Clipclap24, Cplakidas, Moumou82,
Sv1xv
Soubor:Vryzakis-Stratopedo_Karaiskaiki.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Vryzakis-Stratopedo_Karaiskaiki.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Geraki,
Ntetos, Phso2, Stay friends
Soubor:Russians at navarino.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Russians_at_navarino.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: AnRo0002, Berillium, Ghirlandajo,
Rama, Shakko
Soubor:Ioannis_Kapodistrias_(1776-1831).jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ioannis_Kapodistrias_(1776-1831).jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Original
uploader was Cédric Boissière at fr.wikipedia
Soubor:Otto of Greece.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Otto_of_Greece.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Cladeal832, Polarlys, Thuresson, Yannismarou,
2 anonymní úpravy
Soubor:The expulsion of King Otto.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:The_expulsion_of_King_Otto.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Ωριγένης
Soubor:KingGeorgeIofGreece1864.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:KingGeorgeIofGreece1864.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Cplakidas, DrKiernan,
Kürschner
Soubor:Charilaos Trikoupis.gif Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Charilaos_Trikoupis.gif Licence: Public Domain Přispěvatelé: Cedric B., Cplakidas, 1 anonymní
úpravy
Soubor:Balkan Wars Boundaries.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Balkan_Wars_Boundaries.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: CrniBombarder!!!,
DIREKTOR, Jak, Juiced lemon, Jungpionier, OttomanReference, OwenBlacker, Quadell, Thuresson, Ulner, 1 anonymní úpravy
Soubor:Constantineiofgreece.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Constantineiofgreece.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: George Grantham Bain Collection
Soubor:Map Greece expansion 1832-1947-cs-2.svg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Map_Greece_expansion_1832-1947-cs-2.svg Licence: GNU Free Documentation
License Přispěvatelé: User:Historicair, User:Podzemnik, User:Rursus
Soubor:Ελευθέριος Βενιζέλος.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Ελευθέριος_Βενιζέλος.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Photoprint copyrighted by
Harris & Ewing (No known restrictions on publication)
Soubor:Georgeiiofgreece.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Georgeiiofgreece.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: United States Office of War Information,
Overseas Picture Division, Washington Division.
Image:Triple Occupation of Greece.png Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Triple_Occupation_of_Greece.png Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé:
User:Cplakidas
Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-164-0368-04, Athen, Hakenkreuzflagge auf der Akropolis.jpg Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Bundesarchiv_Bild_101I-164-0368-04,_Athen,_Hakenkreuzflagge_auf_der_Akropolis.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Jesse
Soubor:Bundesarchiv B 145 Bild-F001857-0012, Museum München, Ministerpräsident Griechenland.jpg Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Bundesarchiv_B_145_Bild-F001857-0012,_Museum_München,_Ministerpräsident_Griechenland.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
Brodde
Soubor:27-0188a.gif Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:27-0188a.gif Licence: Public Domain Přispěvatelé: DoS photo
Soubor:KaramanlisNatsinasAgora.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:KaramanlisNatsinasAgora.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé:
Theodoros Natsinas
Soubor:Costas Karamanlis, Dora Bakoyannis and Condoleezza Rice.jpg Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Costas_Karamanlis,_Dora_Bakoyannis_and_Condoleezza_Rice.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: State Department Photo.
Soubor:Γεώργιος Παπανδρέου.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Γεώργιος_Παπανδρέου.jpg Licence: Creative Commons Attribution 2.0 Přispěvatelé: karpidis
from Piraeus, Greece
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
http:/ / creativecommons. org/ licenses/ by-sa/ 3. 0/