impresionismus, symbolismus, dekadence. Prokl

14.
Nové umělecké směry ve světové literatuře na přelomu 19. a 20. stol. impresionismus, symbolismus, dekadence. Prokletí básníci a další
významní spisovatelé
Konec 19. století - dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost; koncem století
nastává změna - v popředí je rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a dezorientace, roste
napětí, dbá se na kritickou pozornost každodenní reality, odmítají se hodnoty a ideály měšťanské společnosti 19. stol.
- pesimistický životní pocit, beznaděj. Idealizuje se francouzská revoluce. Většina myslitelů přechází k odmítání
minulosti. Nešlo jen o objektivní zobrazení skutečnosti, ale i kritiku, která měla napomoci jejímu zlepšení.
Vliv filosofie Arthura Schopenhauera, německého filosofa Friedericka Nietzscheho: obdiv k silnému jedinci, jeho
vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství. Nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu
(duchovnost).
Zdůrazňuje se instinkt a intuice, narozdíl od předchozího empíru (zkušenost, opakované pozorování). Intuice vnitřní popud nevycházející z mozku.
Odraz v literatuře: proměny směrů zvláště v poezii (hledání nového uměleckého slohu, cest), vyjádření odporu
spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu. Zdůrazňuje se svoboda jedince (individualismus), prosazují se
nové estetické normy - rozmanitost stylů, směrů, žánrů. Přestali rozlišovat dobro a zlo - obhajují zlo - ve zlu je
krása (myšlenky satanismu)
Společné rysy: soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citlivost smyslů a nervů na podněty); právo na
osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů,
zábran morálky
Friederick Nietzsche - německý filosof; díla: Soumrak Bohů, Tak pravil Zaretrustra - nechal se jím inspirovat
Hitler a vytvořil si vlastní ideál nadčlověka
Arthur Schopenhauer - popíral smyslové vnímání světa - svět neexistuje - je to jen představa. Existuje pouze vůle.
Dílo: Svět jako vůle a představa
Henry Bergson - teorie je založená na instinktu - intuice, psychická introspekce
Nové umělecké směry:
Impresionismus - z lat. impressio = dojem. Původně francouzští malíři C.Monet, A.Renoir, E.Degas, sochař
A.Rodin, hudební skladatel C.Debussy. Monetův obraz Imprese - zachycuje východ slunce na mořské hladině.
V malířství: jasné, čisté barvy, vystižení bezprostředního dojmu, nálady (hra světel a stínů), mozaika barev,
neurčité kontury.
V literatuře: sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle
(smutek, radost, melancholie, nostalgie). Potlačení rozumové účasti na obsahu, volné řazení zrakových a
sluchových dojmů (melodičnost). V popředí je lyrika, zvláště pak přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice,
oslabení příběhu).
francouzský básník P.Verlaine, v české literatuře A.Sova, K.Hlaváček, v próze F.Šrámek
Symbolismus - reakce na realismus, naturalismus i impresionismus. Vyjádření pomocí náznaků, symbolů,
obrazových pojmenování (přenášení významů, vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování
představ - rozvoj básnické obraznosti). Důraz na hudební verše, podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit.
Volný verš - většinou nerýmovaný, neměl pevnou strukturu, důležitá byla melodičnost.
fr. básníci Ch.Baudelaire, P.Verlaine, A.Rimabaud, S.Mallarmé, v české literatuře O.Březina, A.Sova,
K.Hlaváček
Dekadence - z fr. décadence = úpadek. Zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem,
pocity rozkladu a smrti (únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do světa snů,
k mystice - víra v nadpřirozený svět, v Boha). Úsilí o "čisté umění" (lartpourlartismus - umění pro umění)
fr. básníci P.Verlaine, S.Mallarmé, ang. spisovatel O.Wilde, v české literatuře Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze
Lvovic
Prokletí básníci
ve své době sice nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové
poezii
Charles Baudelaire (1821 - 1867) - básník a překladatel (E.A.Poe), kritik, do češtiny přeložen poprvé
Vrchlickým; protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži. Jeho poezie je stavěna na protikladech. Téma:
milostné; filosofický charakter - zamýšlení nad věcmi, problematika umění, atd. "Život by měl být naplněný
harmonií a řádem." (u něho jsou to negativa). Možnost harmonie a řádu nachází v umění. Hledá i v záporných
věcech věci kladné (prostředí prostitutek, pasáků, alkoholiků..)
Květy zla - lyrická sbírka, 126 básní; odsouzena z mravnostních důvodů k pokutě. Titul - spojení představy
krásy a zla; provokující otevřenost, pobuřující cynismus - hledá krásu i v ošklivosti. Dodržuje pevnou stavbu
verše a celé básně, metafory jsou mnohoznačné.
básně: Zdechlina - syrový obraz rozkladu a hniloby x závěr: skutečná krása mrtvých lásek; konstrast; život x
smrt; krása je v pravdě (vliv klasicismu)
Co povíš dnes večer - intimní zpověď, čistá lyrika; pocity smutku, samoty x touha po kráse a plném životě
Ó, já tě zbožňuji - zoufalství, milostná zklamání x uctívání krásy; láska x pohrdání; láska přináší radost, ale i
zklamání; naturalistická přirovnání
Vztahy - vztah člověka k přírodě = harmonie; bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost; v přirovnání - dojmy
sluchové, čichové, vizuální, chuťové; forma sonetu
Epigraf na odsouzenou knihu - útok na čtenáře, kteří autora nepochopili; báseň v próze
Paul Verlaine (1844 - 1896) - hl. představitel fr. symbolismu a impresionismu. Bohémský způsob života, toulky
Evropou s Rimbaudem, vězněn za jeho postřelení. Vzdušná poezie - prostředek k vyjádření smyslů. Čistá lyrika
- bez filosofické náplně, aby promlouvala k citům a ne k mozku. Kladl důraz na smyslovost, zachycení dojmu,
okamžiku, snažil se vytvářet symboly (mnohoznačné), které člověk svým vnímáním mohl pozměnit. Snažil se
čtenáři vsugerovat určitý pocit (náladu okamžiku)
Básnické umění - programová báseň, formulace principů symbolistické poezie
Saturnské básně - sbírka krátkých básní, prvotina, dojmovost a intimní lyrika - báseň Podzimní píseň přeložena mnoha básníky (Holan, Hrubín, Seifert, Jelínek, aj.); pocity vzbuzené podzimní přírodou nejistota, beznaděje, smyslové vnímání, zachycení okamžité nálady, volně řazené představy
Galantní slavnosti - básnická sbírka
Romance beze slov - 2. nejúspěšnější sbírka; poctivost, ovlivněno intimním obdobím, byl na dva roky uvězněn
(skandál s homosexuálním partnerem), z vězení se vrátil jako zlomený člověk - pomíjivost smutku,
nenaplněnost tužeb, verše připomínají písňovou formu
Moudrost - básnická sbírka, přiklání se ke křesťanství (dosáhl jakési duševní vyrovnanosti)
Jean Arthur Rimbaud (1854 - 1891) - utekl od rodiny do Paříže, žil z milodarů, poté se díky příteli
Verlainovi dostal do pařížské literární elity. Manipuloval s Verlainem (jeho milenec), žil jako tulák, básník.
Byl v Africe ve vojsku - kolonizátor, procestoval Afriku a Asii, usadil se kolem 30 let. Všechno, co napsal, bylo
v období od 16 do 20 let. Od 30 let prožil život typického konzumního francouzského měšťana.
Iluminace - básnická sbírka, vydána posmrtně P.Verlainem
Mé bohémství - báseň, výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví (rozbitý střevíc,
děravé kapsy, roztržené kalhoty), pocit spokojenosti, štěstí a klidu
Večerní modlitba - báseň, bohémství, tuláctví - snaha šokovat čtenáře. Základním uměleckým prostředkem je
protiklad; sen se prolíná s realitou, která bolí ("Mé sny jak trus .... mně tvoří sladké připáleniny...")
obě básně jsou budovány na všestranném smyslovém vnímání, zachycují bezprostřední vubjektivní prožitek.
Forma sonetu, využití zvukomalby.
Opilý koráb - snová báseň (nikdy neviděl moře) - fantazie, obrazotvornost; zachycuje obraz bouřlivé plavby.
Metafory přecházejí do symbolického vyjádření (symbolický obraz básníka totožného s lodí: "mne, zbloudilou
loď"," ...já, koráb z mlhovin..."
Samohlásky - báseň, zvuk každé samohlásky spojuje s barvou ("A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň
hlásek")
Spáč v úvalu - báseň, obraz přírody a spícího vojáka; šokující závěrečný verš (hrůzný okamžik, voják je mrtvý);
psáno formou sonetu
Stéphane Mallarmé (1842 - 1898) - hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v
její podstatě
Edgar Allan Poe (1809 - 1849) - literární kritik, básník. Část literatury psal na objednávku, část vzbuzovala
odpor a rozpaky, některé věci nenašly pochopení. Naplnil charakteristický osud básníka. Zemřel ve 40 letech.
Byl z kočovné rodiny, adoptován a studoval v Evropě - zhýralý život, odvolán, studoval v armádní universitě ve
Westpointu. Redaktor - úspěšný a schopný, dostal se do novin úpadku, které pozvedl. Byl stále zadlužený (pil,
drogoval), ucházel se o 13. letou dívenku (stala se jeho ženou, ale brzy zemřela). První v Evropě ho ocenil
Rimbaud - začal s vytvářením symbolů. Překládal do francouzštiny. Snažil se vyvolávat krásu, povznesení duše,
smutek, melancholie, deprese - může vyjádřit krásu. Téma smrti - spojoval jí s krásnou ženou, má vyvolat pocit
smutku, který měl navodit krásno. Konflikt reality a snu. Rozpor mezi realitou, racionalitou a intuicí
(nedostatečně rozvinutá).
Havran a jiné balady - téměř 30 básní psaných jako lyrické skladby
Grotesky a arabesky - povídky
Vraždy v ulici Morgue - detektivní žánr
Filosofie básnické skladby - rozebírá zde Havrana, literárně teoretická skladba
Jáma a kyvadlo - hrůzostrašný děj, počátky hororu, základ detektivní prózy
Zánik domu Usherů - uťáplí schizoidní cvoci
Oscar Wilde (1854 – 1900) – dramatik, básník, prozaik, představitel anglické dekadence; tvrdě vystupoval proti
realismu (užitkovosti literatury) – vyjímečné a vytříbené umění. Psala dramata (živil se tím). Psal prózu (menší
povídky), 1 román a pohádky. Jeho dramata byly komedie – tehdejší dobová salónní komedie z Viktoriánské
Anglie (vyšší a střední vrstvy angl. společnosti). Námětem byla láska. Prvky satirické a parodické. Kladl důraz
na dialogy, postavy byly bez charakteristiky (důležité bylo to, co říkaly), děj byl nědůležitý.
Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel, Bezvýznamná žena – dramata
Obraz Doriana Graye – jediný román; mystika, tajemno a záhady. Hl. postava – nadaný a krásný Dorian
(model v ateliéru), ovlivňován lordem – krása je pomíjivá. Mění se jeho podoba na obraze podle toho, jak se
mění jeho charakter. Dožene svou milenku k sebevraždě a zavraždí malíře. Obraz se promění v ohyzdného
starce (jeho nitro). Má výčitky svědomí, chce změnit obraz - nezávisle na jeho vůli zobrazuje to, co se děje
v jeho podvědomí.
Šťastný princ a jiné pohádky
Balada z žaláře v Readingu – žalozpěv napsaný v žaláři
Dē prōfundis (z hlubin)
Walt Whitman (1819 – 1892) – průkopník civilismu – severoamerický básník, publicista, hlasatel demokracie
Stébla trávy – básnická sbírka, moderní život, civilizace, oslava všedních věcí, přírody, lidské práce, družnosti
člověka. Rozmanitost světa a života, jeho protiklady, snaha vsugerovat představu krásy i radosti. Používá
nové formy: rozbití tradičních forem básně, nová obraznost – pásmo dojmů a představ – lyrické pásmo
(zdánlivě bez logické souvislosti), hudba slov (např. dlouhé samohlásky) – báseň Zpěv radostí. Náznaky,
symboly, fantazie. Volné členění básně. Volný verš (na rozhraní poezie a prózy – nemá předepsaný počet
slabik, přízvuků. Nositelem rytmu je intonace, která ztotožňuje verše s významovými celky textu. Verš
nemusí být nerýmovaný.
Rainer Maria Rilke (1875 – 1926) – německo, rodák z Prahy. Vývoj od impresionismu, dekadence
k hymnickým meditacím (o životě, lásce, utrpení, smrti)
Kniha hodin, Nové básně – báseň Závěrečný zpěv, Sonety Orfeovi – básnické sbírky
Alexandr Alexandrovič Blok (1880 – 1921) – rusko, představitel symbolismu
Verše o krásné dámě, poema Dvanáct – po říjnové revoluci 1917
próza a poezie – definice, rým, verš
Próza – z lat. prosa – vlastně řeč stále postupující, nedělená na verše
v protikladu k poezii označuje jazykové projevy nedělené na verše. Její základní stavební jednotkou jsou věty,
které se píší průběžně za sebou, nikoli jako verše (pod sebe), a dále se člení do odstavců. Společně s poezií a
dramatem představuje próza jeden ze tří výrazových systémů umělecké literatury. Rozdíl mezi prózou a poezií
však nespočívá jen ve způsobu zápisu, tedy v grafické formě, ale do značné míry i v odlišném cítění a vidění světa.
Próza tíhne k vyprávění, poezie k metafoře a variaci. Prozaizací stylu narozdíl od poetizace rozumíme větší
věcnost a střízlivost.
Rozdíl prózy a poezie často objasňují umělci obraznou nadsázkou. Francouzský básník Paul Valery
přirovnává prózu k chůzi určitým směrem, kdežto poezii k tanci, jehož pohyby nesměřují nikam a mají účel
samy o sobě. Písničkář Karel Kryl vystihl rozdíl obou forem přirovnání k dvěma druhům sochařského umění:
próza je sochařinou v hlíně, kde se přidává, poezie je sochařinou v kameni, kde se ubírá až na grunt. Prozaik
nechce vůbec nic říct mnoha slovy a básník chce říct všechno a nenapsat nic.
Hlavní prozaické žánry jsou povídka, novela, román a esej; z ústního vyprávění se zrodily: pohádka,
pověst, anekdota a historka ze života. Přechodný žánr představují báseň v próze nebo rýmovaná
próza. Studiem prózy se zabývala v antice tzv. rétorika (nauka o řečnictví), kdežto básnictvím poetika. Próza
plnila nejen funkci zábavnou, ale častěji naučnou (kronika), výchovnou a náboženskou (legendy, kázání,
traktáty). Próza s převahou estetického zaměření se označuje také krásná próza, výrazem z francouzského
původu od 18. stol. beletrie.
Poezie – z řec. poiesis – tvorba.
Poezie, též básnictví, je oblast umělecké literatury psané převážně, narozdíl od prózy, veršem, řečí rytmycky
organizovanou. V počátcích svého vývoje byla poezie spojena s hudebním doprovodem a hudba zrytmizovala a
ovlivňovala její tvar. Poezie však souvisela též s náboženskými, magickými a kultickými obřady, se zpěvem,
tancem, hudbou a prací středověkého člověka a tradovala se zprvu ústně, později na tomto folklorním základu
vznikala umělá slovesná tvorba. Veršem byla psána tehdy jak lyrická píseň, tak i středověkký epos, či
drama. Pronikáním prózy do literární tvorby se postupně v poezii vymezuje místo slovesné tvorby nejvyších kvalit
a ztotožňuje se často s lyrikou. Epika a dramatika nacházejí svůj adekvátnější výraz v prozaických textech.
Verš však není jediným měřítkem vymezujícím poezii, o čemž svědčí např. báseň v próze. Zdroj poetična lze
vidět ve specifickém vnímání, prožívání, zobrazení světa a nitra člověka. Pro poezii, zvláště pak pro lyriku, je
příznačná subjektivita vnímání a citovost. Každá epocha přináší a ustavuje své hodnocení poezie i jejího
žánrového systému, např. romantiky byly pocitovány i pohádka a román jako poetické žánry. V období
romantismu dochází k výraznému mísení různých druhů žánrů a forem, vytvářejí se lyrickoepické žánry, hranice
mezi poezií a prózou se definitivně rozrušuje a dochází k emancipaci lyriky. Dnes je většinou poezie
ztotožnována s lyrikou, méně se uplatnuje v básnické epice.
Verš – z lat. versus – obrat opakování řádek
základní jednotka básnického rytmu, bývá to nejčastěji jeden řádek básnického textu. Charakteristickým rysem
verše je jeho zvukové uspořádání, jež je založeno především na pravidelném opakování přízvučných a
nepřízvučnýcvh slabik, popř. krátkých a dlouhých slabik. Ve verši se uplatnuje též veršová intonace, specifická
melodie verše. Tyto zvukové prostředky se opakují ve více verších, což ve vnímateli navozuje představu pravidelně
se opakujících následných rytmů. Tomuto očekávání pravidelně se opakujícíh jevů říkáme rytmický impuls.
Verš však není organizován pouze zvukově, rytmicky, ale i významově, syntakticky; často jeden verš
obsahuje jedno ucelené sdělení, jednu větu. Když je verš jako rytmická jednotka totožný s jednou větou
(syntaktickou jednotkou), hovoříme o rytmicko-syntaktickém paralelismu. V případě, že se členění
veršované nekryje s členěním větným a věta nekončí v závěru verše, nýbrž přesahuje do verše následujícího, vzniká
veršový přesah. Verš bývá často zakončen rýmem, ale rým sám není podmínkou verše, např. v časoměrném verši
se nevyskytuje stejně jako v slabičném bezrýmovém verši. Důležitým projevem moderní poezie je tzv. volný verš,
v němž nenalezneme ani pravidelné opakování přízvučných a nepřízvučných slabik, ani stejný počet slabik ve
verši, často ani rým ukončující verš. Rytmus volného verše je založen především na veršové intonaci, uplatňuje se
v něm příznačná koncová melodie verše (kadence) a stoupá důležitost slovních významů, pauz a přízvukových
vrcholů.
Prozodické systémy verše – sylabický – (sylaba = slabika) – rytmus založen na shodném počtu slabik a
rýmu (české lidové písně, staročeská lyrika)
tónický – rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik ve verši (ruská
hrdinská epika, Čelakovský – Ohlas písní ruských, germánská poezie)
časoměrný – rytmus založen na střídání krátkých a dlouhých slabik. Slabika krátká – s krátkou
samohláskou; slabika dlouhá – a) přirozeně – s dlouhou samohláskou; b) polohou – následují 2
souhlásky (antická literatura, např. homérský epos, Kollárova Slávy dcera – předzpěv)
přízvučný – (sylabotónický) – rytmus založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik
(běžné např. pro českou poezii)
Rým – z lat. rhythmus – přes fra. rime a něm. rim, nyní Reim.
zvuková shoda slabik na konci dvou nebo více veršů, popř. i poloveršů (pak se mluví o vnitřním rýmu). Patří
mezi ně specifické prostředky poezie, ale nemusí být její nevyhnutelnou součástí.
V poezii plní rým několik základních funkcí: eufonická – působí libozvučně
významová – autor může rýmem zdůraznit slovo, které považuje za důležité;
rytmická – rytmicky zdůrazňuje konec verše;
strofická – rozsah strofy je někdy vyznačován rozložením rýmů
Podle rozložení rýmů ve strofě rozlišujeme rým sdružený (aabb),
střídavý (abab),
přerývaný (abcb),
obkročný (abba)
postupný (abcabc).