3/2009 ročník 18 (12)

3/2009 ROČNÍK 18 (12)
14. března uplyne rok od smrti Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. O víkendu 14. – 15. března
2009 se bude na toto výročí pamatovat při bohoslužbách a nejrůznějších iniciativách na mnoha místech
světa, nejen v České republice. Jejímu životu bude věnováno odpolední setkání v rámci cyklu „Zlatá Praha“ 15. března 2009 v 16 hod. (zasedací sál úřadu Městské části Praha 5,
Štefánikova 15, Praha 5 – Smíchov).
Jak říká Maria Emmaus Voce, která
byla zvolena novou prezidentkou
Hnutí, Chiara je stále živá.
Ř
íká se, že pro dílo Boží je smrt
zakladatele nebo zakladatelky tím nejcitlivějším okamžikem nebo skutečnou zkouškou. Lze to do určité míry říci
i o Hnutí fokoláre?
„Je to pro nás samozřejmě
citlivý okamžik. Ale myslím, že mohu
říci, že neprožíváme zkoušku: nemáme
pocit nostalgie, protože Chiara je živá.
Já cítím, že je velmi živá. Zdá se mi skoro
zvláštní hovořit o období „po“ Chiaře.
Tento vztah mezi nebem a zemí zakoušíme každý den. „Jsme“ s ní. Ba dokonce to, co nám Chiara řekla během všech
těchto let, nám nyní zaznívá s nebývalou hloubkou. Je to pro nás výzva, která nás volá k tomu, abychom žili se stále
novou radikalitou. Zdá se mi, že mohu
říct, že bezprostředně po jejím odchodu
Foto: Thomas Klann
CO VÁS ZAJÍMÁ ...
Velké
dědictví
došlo k posunu kupředu. Dobře to vyjádřil ve chvíli posledního rozloučení jeden thajský buddhista: ´Chiara je i naše.´ Vyjadřují to i široké ohlasy v tisku
a nové a pokračující aktivity pod záštitou osobností a občanských a náboženských institucí v Itálii a ve světě, které mají za cíl prohloubit a žít Chiařino dědictví.“
Uběhlo více než šest měsíců od vašeho zvolení prezidentkou. Jak vidíte
v této chvíli Hnutí a co vás v této době
oslovilo?
„Velmi silně cítím, že musíme být maximálně otevření a nasazení v oblasti dialogů, aby se toto charisma mohlo dostat
do všech koutů světa, přes všechna rozdělení a partikularismus. Ve chvíli, kdy
svět prochází tak závažnou krizí, je tím
malým příspěvkem, který Hnutí může
poskytnout, je nastolení nových vztahů
mezi lidmi. Vztahů, které pomohou spíše ´být´ než ´mít´, spíše ´dávat´, být připraveni obětovat něco ze sebe pro druhé,
než obětovat druhé svému zájmu. Tedy
vnášet do všech vztahů novou kulturu,
kulturu dávání, nezištnosti, vzájemnosti.“
Maria Emmaus Voce.
Jaká výzva stojí před Hnutím fokoláre dnes a pro budoucnost?
„Tou největší výzvou je věrnost Chiařinu charismatu: jednota, která udržuje stále živou Ježíšovu přítomnost mezi
námi, jeho světlo, ´aby nás vedl´. Toto je
velké dědictví, které jsme dostali. Všude je cítit novou zodpovědnost. Zodpovědnost udržovat stále živou vzájemnou
lásku a upřednostňovat ji před každou jinou věcí, a to v takové míře, kterou žádá evangelium. Vnímáme, že nás to každým dnem stále více zavazuje a stále více
si uvědomujeme, že je to podmínka, jak
´plodit to božské´, životní náboj, na který lidstvo dnes – více než kdy jindy – čeká.“
Za rozhovor děkuje Alberto Barlocci
(časopis Ciudad nueva – Nové město, Argentina)
OBSAH
Velké dědictví 2/
Před rokem odešla do ráje
Chiara Lubichová 3/
Nejsem nikdy sama 4/
Silní bez násilí 6/
Gen Rosso na Kubě 7/
Vztahy v rodinách
a jejich obnova 8/
Ježíš mezi námi 10/
Nelitovali jsme
ani na chvíli 12/
Škola Abba 13/
Slovo života 15/
2
| Nové Město | 3/2009
Neučím už já… 16/
Fontem, místo, kde
se tancem oslavuje život 17/
Celibát není životem
„singl“ 19/
Angelus v Praze 21/
Hledání (S)slova 22/
Pomoci lásce v rodinách 24/
Komix 25/
Nemám na to povahu 26/
Křížovka 27/
Studentský filmový
festival Angelus 28/
„Nadační fond časopisu
Nové město“
vás zve ke spolupráci
Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování
a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové
město, a požádat vás o finanční pomoc
pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky.
Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme.
Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100
IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00,
[email protected], m: 00420 737 436 810
Správní rada:
Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila
Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD.,
Ing. Jana Friedová
Před rokem odešla do ráje
Chiara Lubichová
nosily v době náletů do krytu. Na pozadí
krutostí války, nenávisti, ničení a zla, vyvstával ze slov evangelia v její vnímavé duši Bůh stále více jako Bůh – láska, jehož
„potěšením je být s lidskými syny a dcerami“1. Z evangelia, kterým hned začaly žít, pochopily ve světle Boha – lásky, že
láska se chce rozlít do srdcí lidí a vytvořit
z nich jednu rodinu; začaly chápat obtíž-
novovala jejich malá společenství a šířila
se dál, až zapálila „požár“, který postupně zachvátil celý svět. Mocí lásky Ducha
Svatého, rozlité do jejich srdcí7, Duch Boží
tímto charismatem postupně vytvořil rozsáhlé světové dílo, které prostupuje církev
a nejrůznější oblasti života společnosti –
politiku, ekonomii, vědu, umění… Protože
se věrným životem podle Boží vůle v jedFoto: Irena Sargánková
P
řed rokem odešla do ráje Chiara Lubichová, veliká žena naší
doby. Spolu s Matkou Terezou
z Kalkaty, papežem Janem Pavlem II. a dalšími významně duchovně poznamenala druhou
polovinu 20. století. Před jubileem roku 2000 papež Jan Pavel II. vyzval
v apoštolském listě „Tertio Millennio adveniente“ křesťany, aby „znovu objevili působení Ducha Svatého v církvi Boží dnes.“
Dříve, než Ježíš od apoštolů viditelně odešel, je ujistil, že je nenechá opuštěné, ale slíbil jim „pomocníka“, Ducha Svatého, který je bude uvádět do veškeré pravdy a bude
jim připomínat, co jim říkal. Duch Svatý,
kterého Ježíš slíbil, nepřichází jako o prvních Letnicích za hukotu hromu a s ohněm;
je dáván věřícím v církvi skrze papeže, biskupy a kněze v jejich svátostné činnosti. Jan
Pavel II. nazval tuto rovinu rovinou „instituční“. Překvapivě však mluvil také o tom,
že se Duch Svatý „zmocňuje“ i dalších věřících, zvláště laiků, aby i skrze ně působil
a obnovoval církev. Tuto rovinu působení
Ducha Svatého papež nazval rovinou „charismatickou“ a řekl o ní, že s onou instituční působí k obnově církve „soupodstatně“.
Tím je dán hluboký teologický základ pro
pochopení poslání velkých charismatických
postav v Božích plánech naší současnosti.
Svět minulého století, tak jak ho známe,
žil a dodnes žije, jakoby Bůh nebyl a ve veřejném životě s ním nepočítá. V takovém
světě žila i Chiara, i když Trident byl městem se silnou křesťanskou tradicí. Když
před válkou hledala své povolání, byla její
mladá duše neodolatelně přitahována Bohem jako silným a krásným ideálem pro
život. Nebylo to ani tak vlivem rodiny, prostředí, ale zřetelně působením Ducha Božího, který si ji vybral a připravoval jako
jeden z nástrojů pro velikou a rozsáhlou
obnovu v církvi.
Druhá světová válka, padající bomby,
které ničily vše, co člověk svým úsilím a pílí vybudoval, se staly pozadím, na němž
v Duchu Svatém jasně pochopila, že pevnou a neotřesitelnou hodnotou života je jedině Bůh. Jeho jasný obraz poznávala se
svými družkami v evangeliu, které s sebou
Kardinál Miloslav Vlk s Chiarou Lubichovou při její návštěvě v Praze, květen 2001.
nou stránku Janova evangelia – velekněžskou modlitbu, „aby všichni byli jedno“2.
Pravidlem jejich společenství se stala slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed
nich.“3 Ježíš Zmrtvýchvstalý – reálně přítomný uprostřed nich – byl jejich velký objev. Předpokládal však, že budou trvale sobě samým umírat, objímat Ježíše ukřižovaného a opuštěného… Když všechny tyto
skutečnosti hluboce prožily, stalo se touhou jejich duše rozdělit se o úžasný, živý
ideál s každým, s kým se během války setkávaly. Mocí jiného Ježíšova slova, „co jste
udělali jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste udělali“4, se jejich zkušenost
začala dále šířit a ony stále víc poznávaly,
že Ježíšova slova jsou „Duch a jsou život“5,
že je to „moc Boží pro každého, kdo věří“6.
Do života „vtělovaná“ slova evangelia ob-
notě mezi nimi „rodil“ do světa Ježíš, bylo toto dílo nazváno Dílem Mariiným; tak
jako Maria poslušností vůči Božímu slovu
přinášely světu Ježíše.
Je obdivuhodné, že v tomto směru týž
Duch Svatý působil v církvi i na rovině
„instituční“. V době války vydal papež
Pius XII. encykliku o církvi jako společenství a o Božím slovu. Tak Duch Svatý připravoval cestu druhému vatikánskému
koncilu…
kardinál Miloslav Vlk
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Srov. Př 8,31.
Jan 17,21.
Mat 18,20.
Mat 25,40.
Jan 6,63.
Řím 1,16.
Srov. Řím 5,5.
3/2009 | Nové Město |
3
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Z
abýváte se imunologií. Co vás k tomuto oboru přivedlo?
„K imunologii
jsem se dostala více méně náhodou.
Už od začátku studia medicíny jsem pracovala v biochemické laboratoři, kde jsem
poznala, že mě velmi baví experimentální práce. Po studiu jsem měla možnost se
na tehdejším Mikrobiologickém ústavu ČSAV přihlásit
do konkursu na studijní pobyt v oboru imunologie. Nikdy jsem této volby nelitovala, protože právě tento obor
je skutečně úžasný, velice zajímavý. Opravdu se nikdy nenudím a do práce chodím ráda. Když jsem před lety začínala, znalosti v imunologii
byly velmi omezené, byl to
obor v plenkách a na lékařské
fakultě se z něj vyučovalo jen
velmi málo. Během svého života jsem mohla sledovat velký vývoj imunologie, což bylo
a stále je velice vzrušující.“
Čím se konkrétně zabýváte?
„VMikrobiologickémústavě ČSAV jsem se věnovala vývojové imunologii. Když jsem
přešla na lékařskou fakultu do jejího tehdejšího Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii (nyní Ústav
imunologie a mikrobiologie),
začala jsem se zabývat infekční imunologií – vztahem infekčního agens a hostitele
a obranou proti infekci. Spojení imunologie s mikrobiologií bylo pro mě velikým obohacením. Musela jsem se trochu naučit také mikrobiologii
a seznámit se s velmi zajímavým a dynamickým vztahem
mezi mikroorganismy a jejich
hostiteli. Obojí jsou živé organismy a jejich soužití je někdy
mírumilovné a oboustranně
prospěšné, někdy to však je
´kdo z koho´. Hostitel se brání infekci a mikroorganismy
zase unikají různými rafino-
4
| Nové Město | 3/2009
Nejsem nikdy sama
Často se argumentuje moderní vědou a tím, co všechno
dnes už víme. Ale právě naopak, čím více vědu děláme,
tím víc nabýváme přesvědčení, že to vše nemůže být jen
dílem náhody. Věda může člověka k víře jedině dovést.
Člověk musí jen žasnout.
Prof. MUDr. Ludmila Prokešová, CSc., je vedoucí Oddělení obecné imunologie Ústavu imunologie a mikrobiologie
1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na podzim
jí byla prezidentem republiky Václavem Klausem udělena
profesura, nejvyšší vědeckopedagogická hodnost vysokoškolského učitele.
vanými mechanismy před
obrannými reakcemi hostitele, takže situace je někdy velmi
napínavá. Je pravda, že je dost
obtížné tyto vztahy sledovat
a ještě obtížnější je ovlivňovat,
tím je to však zajímavější.“
Vy též vyučujete… Co vše
obnáší vaše pedagogická
činnost?
„Vyučuji od té doby, co
jsem na fakultě. Učení byl
také jeden z důvodů, které
mě vedly k tomu, abych sem
přešla. Jsem z učitelské rodiny a k učení jsem vždycky měla dobrý poměr. Ale je
pravda, že na lékařské fakultě vztah mezi studenty a učiteli není tak úzký, jako je tomu na některých menších fakultách, protože studentů je
Prof. L. Prokešová se svým diplomantem v den jeho státnic.
v ročníku velmi mnoho, takže s nimi nemohu být v příliš úzkém osobním kontaktu,
zvláště proto, že mám v posledních letech jen přednášky
pro celý ročník, ne semináře
s menšími skupinami studentů. Má pedagogická činnost
spočívá však také ve vedení postgraduálních studentů naší fakulty a diplomantů
z Přírodovědecké fakulty. To
už je něco úplně jiného, protože jde o několik málo lidí,
kteří pracují přímo na našem
oddělení. Myslím, že zde máme velice pěkné vztahy.“
Mohla byste život na vašem oddělení nějak přiblížit?
„Oddělení sestává asi z deseti lidí. Jsou zde lékaři i přírodovědci, vysokoškoláci, laborantka a zvěřinářka. Máme
se všichni rádi a moc dobře
spolu vycházíme. Máme mezi
sebou velice neformální vztahy, všichni si tykáme. Pořádáme různé společné akce, vánoční besídky a oslavy narozenin, jednou za rok jezdíme
na ´školní výlet´, při němž
navštívíme nějaké pamětihodnosti nebo přírodní pozoruhodnosti. Na vánočních
besídkách hrají moji mladší
spolupracovníci vánoční hry
nebo nějakou adaptaci křesťanských legend (např. o sv.
Barboře a podobně), někdy
loutkové divadlo. Na vánoční
oslavu zveme i naše důchodce, bývalé šéfy a také rodinné příslušníky. Takže třeba letos jsme tu měli osm dětí, které také vystupovaly; některé
hrály na hudební nástroje, některé hrály divadlo.
Velmi si života na tomto oddělení považuji a každý
den děkuji Pánu Bohu za to,
že sem mohu chodit.“
Jak vnímáte ve své práci
propojení mezi vírou a vědou?
„Myslím si, že věda může
člověka k víře jedině přivádět.
Často se argumentuje moderní vědou a tím, co všechno
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Prezident republiky uděluje
L. Prokešové profesuru, říjen 2008.
Fota: archiv L. Prokešové
dnes už víme. Ale právě naopak, čím déle vědu děláme,
tím víc víme, kolik toho ještě
nevíme. V biologii se člověk
seznamuje s tím, jak je v těle a v buňkách vše organizované, jak buňky spolupracují
a reagují, jak se přizpůsobují
– to vše jsou fantastické věci.
Ví se toho velmi mnoho, informací je tolik, že je člověk
sotva může všechny obsáhnout, ale přesto si uvědomuje,
že naše poznání má určitou
hranici. Nabývá přesvědčení, že to vše nemůže být dílem
náhody. Člověk musí jen žasnout.“
Byla jste věřící již od malička?
„Já jsem v Boha věřila
vždycky, odjakživa. Ale nebyla jsem vychovaná přímo
v praktikujícím prostředí. Za
mlada mě mrzelo, že rodiče
nejsou zbožnější, ale dnes na
ně velice vděčně vzpomínám.
Myslím si, že mi dali maximum, co mohli. Už tím, že mě
dali pokřtít a v první třídě mě
poslali na náboženství, mě určitýmzpůsobemnasměrovali,
i když mě v tom potom dál nevedli. V padesátých letech mě
z náboženství vzali, a já jsem
tak ztratila s věřícími lidmi
kontakt. Občas jsem se modlila, občas chodila do kostela. Pořád jsem toužila dostat
se k praktikované víře, toužila jsem po někom známém,
s kým bych si o tom mohla pohovořit a kdo by mně umožnil
se napojit na společenství.
Pak došlo k tomu, co pokládám za zázrak svého života.
Pracovala jsem tehdy v ústavu Akademie věd. V sedmadvaceti letech, v devětašedesátém roce, když se upálil
Jan Palach, jsem se náhodou
v práci dověděla, že bude za
něj sloužené rekviem. Mohla
jsem se to odpoledne uvolnit
a na rekviem jsem šla – rozhodně spíš z vlasteneckých
než náboženských důvodů.
Velmi mě ale zaujalo kázání, nevěděla jsem však, kdo je
Jedna
z vánočních
besídek na
oddělení.
kazatel. Kostel byl nabitý lidmi, které jsem neznala. Náhodou jsem tam však narazila na jednu známou, která mi
řekla, že kázal otec Karel Pilík z Karlína. Rázem mi bylo
jasné, že to je člověk, s kterým
bych potřebovala mluvit.
Po čase jsem se za ním do
Karlína vypravila. Potřebovala jsem s ním ledacos probrat a chtěla jsem chodit ke
svátostem. Pohovořili jsme
spolu a potom jsem u něj byla u zpovědi – po dlouhých
letech. Politická situace byla
v té době na chvilku uvolněná. Na faře se scházela mládež
a otec Pilík mě mezi ni hned
pozval. Našla jsem tam řadu
přátel a zúčastňovala se různých farních akcí. Otec Pilík pro mě znamenal v životě
velmi mnoho. Jeho prostřednictvím jsem se také dostala
k Dílu Mariinu.“
Takže skrze otce Pilíka
jste poznala život ve spole-
čenství. Jaký význam má pro
vás život ve společenství?
„Život ve společenství mi
hodně dal. Naučila jsem se
přijímat všechny lidi. Někteří
mi šli občas pěkně na nervy,
ale já jsem se je snažila, samozřejmě programově, akceptovat. V několika případech
jsem se dopracovala i k tomu, že lidi, které jsem původně nesnášela, jsem si nakonec oblíbila tak, že jsou mými
přáteli. To pokládám za veliký přínos společenství.
Vyrostla jsem jako jedináček a žiji sama. Společenství má tedy pro mě i další
význam – musím se trošku
obrušovat.
Kromě společenství Díla
Mariina pro mě v životě hodně znamenalo i společenství
s lidmi většinou nevěřícími –
vodácká parta, kam jsem chodila od studia na vysoké škole.
Měli jsme na tělocvik výbornou asistentku, nebyla věřící,
ale byla velmi obětavá, měla
studenty ráda a věnovala jim
i svůj volný čas. Na vodě dovedla vytvářet velmi dobrou
atmosféru a výrazně nás formovala. Když se jezdí na vodu, je to někdy dost drsné a lidé si musí navzájem pomáhat, dělat vše společně a nebýt
sobečtí. Naše parta doposud
drží pohromadě, už v ní jsou
další generace – děti a vnuci.
Občas ještě jedeme na vodu
a pořádáme různé společné
akce. Tato vodácká parta mi
v životě hodně dala.
To jsou tedy dvě prostředí,
která mi nahradila to, že jsem
vyrůstala v malé rodině.
Pak mám ještě jedno zázemí. Od smrti mé maminky
už nikdo z mé vlastní rodiny
nežije, jsem ale ´adoptovaná´
v jedné rodině z Českomoravské vysočiny. Je to velká rodina, kam už moje maminka
jezdila od dětství a já rovněž.
Velice dobře se tedy známe.
V této rodině jsem také kmotrou. Často tam jezdím, trávím
u nich Vánoce a prožívám s nimi všechny rodinné události.
V rodině je několik dětí, s kterými je plno legrace. Nacházím tam to, co jsem postrádala
ve vlastní rodině. Kmotřenka
u mě bydlela, když studovala v Praze. Když jsem nedávno ležela tři týdny v nemocnici v Jindřichově Hradci, velice
často mě členové rodiny navštěvovali a měla jsem možná
větší péči než někteří lidé, kteří mají děti a příbuzné.
Skutečně si uvědomuji, že
nejsem sama.Úplně hmatatelně cítím, jak se Bůh o mě stará.
Vnímám jeho pozornost,jemnost a laskavost, kterých se mi
dostává. Kdybych nebyla skutečně často fyzicky sama, tak
bych si to možná v každodenním shonu tolik neuvědomovala. Vím, že se mám vždy na
koho obrátit, snažím se Bohu
důvěřovat a všechny starosti
mu svěřovat.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
3/2009 | Nové Město |
5
PhDr.
Miloslav Kotek
z občanského
sdružení
Trialog
moderuje
konferenci.
Silní bez násilí
V Brně úspěšně završili projekt věnovaný problematice násilí u dětí a mládeže. Jeho velkou předností
byl mezinárodní přesah: do projektu
se zapojilo několik evropských států.
Č
eská republika byla dne 23.
ledna 2009 hostitelskou zemí
mezinárodní konference Prevence násilí mezi dětmi. Občanské sdružení TRIALOG ji
pořádalo na závěr mezinárodního pilotního projektu „Silní bez násilí“, který se uskutečnil v rámci
evropského programu Boje proti násilí
(Daphne III), financovaného Evropskou
komisí.
Konference se konala v Brně v Kancelářiveřejnéhoochráncepráv,ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, za jeho záštity a osobní účasti. Akci svou přítomností
podpořily politické, církevní a další autority. Vedle starostů, zástupců českých,
německých a rumunských ministerstev
přijal pozvání i kardinál Miloslav Vlk.
Konference se též zúčastnila Marilena
Raouna, evropská manažerka programu
Boje proti násilí. Její profesionální a zároveň přátelský přístup si získal všechny
přítomné a navíc povzbudil k pokračování projektu i jeho organizátory.
Hlavními účastníky konference byli
6
| Nové Město | 3/2009
zástupci zemí zapojených do projektu –
České republiky, Německa, Polska, Rumunska a Maďarska. Přítomno bylo také mnoho odborníků z oblasti výchovy,
vzdělávání a školství, zdravotnictví, psychologie, psychiatrie, policie, vězeňství,
justice a práva.
Den před zahájením konference proběhlo interní setkání partnerů projektu
z jednotlivých zemí; hodnotil se průběh
a význam projektu, ale také se prohloubily a upevnily vzájemné vztahy. Díky tomu pak na konferenci vystoupili „jako
jedno tělo a jedna duše“.
Program konference, kterého se zúčastnilo přes dvě stě osob, se nesl v duchu motta „společně zvládneme víc“.
Velmi podnětné referáty přednesli čeští
i zahraniční odborníci. Ocenění si tato
akce zcela jistě zasloužila nejen za úroveň jejich příspěvků, ale i za fundovaný
přístup všech přítomných. Na konferenci byla navíc hmatatelně přítomná přátelská a rodinná atmosféra, kterou dosvědčil i fakt, že auditorium zůstalo plné
až do konce, i když program sahal do pátečního podvečera. Mnoho z nich předávalo ve svých referátech hodnoty charismatu Chiary Lubichové – od „zlatého
pravidla“, přes „dávat“,„pracovat společně“, „budovat vzájemné vztahy“. Charisma Ideálu tak zaplavovalo svým světlem danou problematiku v celé její šíři.
Foto: občanské sdružení Trialog
LIDÉ A UDÁLOSTI
Za zmínku stojí výraz „pozitivní trauma“, který zazněl v přednášce lékaře Filipa Caby, dětského psychiatra z německého Papenburgu. Se svými kolegy na
klinice prý diskutovali, jak je možné vysvětlit náhlé a hluboké změny, k nimž
došlo u několika mladých pacientů, kteří se dřív vážně potýkali s anorexií, bulimií či sebevražednými sklony. Po prožití
pouhých tří dnů s členy hudební a taneční skupiny Gen Rosso a pořadateli projektu „Silní bez násilí“ – tedy po prožitém „pozitivním traumatu“ – u nich začalo docházet k náhlé, hluboké a kladné
proměně života.
Konference skončila přáním, aby se
toto setkání pro všechny zúčastněné
stalo také takovým „pozitivním traumatem“. Během projektu a konference
se vytvořily vztahy na „evropské“ úrovni; hluboké vztahy lidí, kteří se cítí být
nositeli těchto hodnot a mohou je díky
své profesi přinášet do prostředí, ve kterém žijí. O úspěšnosti akce svědčilo i to,
že ing. Roman Vašina, starosta městské
části Brno – Židenice, na jejímž území
se konference pořádala, zařadil hudební
skupinu Gen Rosso pro její přínos projektu mezi „Významné osobnosti městské části“.
Akce přispěla k posílení a konkretizaci snu Chiary Lubichové pracovat „společně pro Evropu“ v duchu charismatu
jednoty.
Na konferenci byly prezentovány také následné aktivity připravované v jednotlivých partnerských zemích.V České
republice, kromě klasické verze projektu „Silní bez násilí“ na školách, se na konec srpna roku 2009 připravuje takzvaný „International Summer Camp“, který
bude součástí jubilejního desátého ročníku „Festivalu 3+1“ v Letovicích. Mladí z několika evropských zemí budou ve
spolupráci se skupinou Gen Rosso, s dalšími umělci a partnerskými organizacemi vytvářet společný program pro širokou veřejnost, a podporovat tak myšlenku společného evropanství.
Marie Kotková
Více o projektu Silní bez násilí viz
též Nové město 1, 2008 a 7–8, 2008.
Fotografie z konference a aktuální
informace o připravovaných
projektech: www.silnibeznasili.cz
a www.triplusjedna.cz.
LIDÉ A UDÁLOSTI
„Chci spolu s vámi nést poselství lásky…“ Tato krásná slova a mnoho dalších
vyjadřovala vděčnost Gen
Rosso za jejich turné na
Kubě.
staviteli Národní rady scénického umění, kteří v srdečné
atmosféře ocenili, jak se Gen
Rosso podařilo v představení harmonicky skloubit různé
scénické prvky. Další návštěva skupiny na tomto ostrově
je považována za samozřejmou.
Gen Rosso
na Kubě
U
Muzikál Streetlight, do něhož
se zapojilo sto šedesát kubánských umělců.
který mohl zprvu někomu
připadat jako čiré bláznovství. Už během samotné přípravné intenzívní práce bylo
možné vycítit tvůrčí atmosféru, při níž se jednotlivci, přestože se jich většina viděla poprvé, dokázali v duchu hesla
„jeden pro druhého“ navzájem přijímat a povzbuzovat
při společném řešení nutných těžkostí i zažívat velkou
radost ze své práce pro celek.
Plodem jejich úsilí byly čtyři večery plné nadšení
a živé účasti více než pěti tisíc návštěvníků havanského divadla Mella. Nechyběli
ani ti, kteří měli o téma muzikálu odborný zájem. Poselství o bratrství, které muzikál
přinášel, zde určitě nevyznělo
naprázdno.
Publikum se překvapivě samo ocitlo v roli „představitelů“ nového světa jednoty, ke
kterému se tak Kuba symbolicky přihlásila. Jeden vysoce
postavený politik se vyjádřil:
„Bohatství národa je v jeho
kultuře. Vy jste přinesli nejen
svoji kulturu, ale i své přátelství.“
Před odletem z Kuby byli
ještě členové Gen Rosso přijati předsedou a dalšími předFota: archiv Gen Rosso
ž reklamní plakáty s větou „…
řekla bych vám:
buďte rodinou!“,
s podpisem Chiar y Lubichové,
vzbuzovaly velký
zájem. Pro místní lidi, kteří
mají silný smysl pro rodinu,
nemohl být lépe vybraný. Těmito slovy na sebe upoutávalo pozornost listopadové
turné hudební skupiny Gen
Rosso, oficiálně pozvané Národní radou scénického umění kubánského ministerstva
kultury.
První koncerty s názvem
Zenit se konaly ve městech
San Cristòbal, Cienfuegos
a Pinar del Rio pro obyvatele těchto oblastí, postižených
nedávnými uragány, které
zde zanechaly velkou spoušť
a pohromu.
První odezvy u publika byly neuvěřitelné: „Děkujeme!
Brzy se vraťte!“ „Nikdy jsme
něco takového neviděli!“„Od
dnešního večera budu v srdci nosit Lásku…“ Gen Rosso
sklízeli i pozornost kubánských médií, včetně novin
Granma, oficiálního deníku
Centrálního výboru Kubánské komunistické strany.
Posledním místem vystoupení se stala Havana, kde se
po neuvěřitelném třídenním
workshopu podařilo uvést
na scénu muzikál Streetlight. Představení se zúčastnilo (kromě hudebníků, scénáristů a studentů pohybového umění, osvětlovačů a zvukařů) asi sto šedesát kubánských umělců – profesionálů
i samouků – z různých divadelních, tanečních a pěveckých společností. Splnil se
tím velký,neuvěřitelný záměr,
Radost ze zdařilého společného díla.
Ještě několik dojmů z publika:
„Obzvláště mě nadchlo, že
jsme mohli prožívat tuto zkušenost nejenom se skupinou
Gen Rosso, ale také s účastníky ostatních workshopů.
Bylo fantastické a neuvěřitelně inspirující, že jsme mohli spolupracovat jedni s druhými, a už jen vědomí, že tu
jsme proto, abychom vytvářeli lepší mezilidské vztahy
a každého člověka činili lepším, dávalo v našich srdcích
vyrůst malé, ale velmi oblažující myšlence: Být spolu, jedni
s druhými a jeden pro druhého. Velké díky.“ (Zamira)
„Vystoupení Gen Rosso
byl jedinečný lidský i profesní zážitek. Je nadbytečné mluvit o představení, které září
samo o sobě. Velmi se mi ale
líbilo s nimi spolupracovat,
protože byli stále pozorní,
stále s úsměvem a s přesvědčením o důležitosti a jedinečnosti každé věci. Gen Rosso
nám dali lekci lásky, přátelství, umění a intenzivní práce. Proto dokázali připravit
´představení za 4 dny´, což
mnozí považovali za nemožné.A navíc to byla velká podívaná. Bylo by nádherné, kdyby se takováto výměna mohla
uskutečnit častěji, abychom si
navzájem předávali myšlenky, jak vytvořit jednu velkou
rodinu – rodinu umění. Gen
Rosso, odvážíte s sebou kus
mého srdce, a doufám, že mi
ho budete moci zase přivézt.“
(Diana)
„Chci spolu s vámi nést poselství lásky…“ (Sandra)
Zpracovala
Jarmila Synková
3/2009 | Nové Město |
7
RODINA
K LÁSCE PATŘÍ I VŮLE
e filozofii terapie
pevným objetím
jde vždy o polaritu – zakotvenou v idealistické
dialektice – která vychází z existence protikladů, podobně
jako jimi jsou den a noc, či
hněv a láska… Z toho plyne,
že si lze i z bolesti, ze zoufalství a z pochyb říct: „Chci tě
mít rád, přestože tě teď zrovna rád nemám!“ K lásce totiž
nepatří jenom eros, ale i vůle,
jak napsal Benedikt XVI. ve
své první encyklice o lásce.
Říkáš si například: „Proč
mám takové strašné dítě, které kouří, pije pivo a chodí se
špatnými kamarády?“ Tehdy si musíš říct: „Já tě přesto chci mít rád. Zrovna tě
rád nemám, ale já tě chci mít
rád.“ Nebo když ti jde třeba
manželka na nervy, celé hodiny v sobotu nakupuje, ty
za ní vláčíš tašky a říkáš si:
„Proč jsem si takovou ženskou vzal?“ Tehdy si řekni:
„Já ji chci přes to všechno mít
rád.“ To je vůle, kterou člověk
potřebuje tam, kde mu láska
„mizí mezi prsty“. To je skutečně velká Boží výzva.
Teprve až v každodenním
životě vyjdou na povrch nešvary, kterým jsme se zamlada naučili. Tehdy jsou naše
chyby konfrontovány s chybami druhého a druhý zakouší totéž. Tak dochází k rozčarování. „Byl to vůbec ten pravý?“ říkáš si. Ve svatební den
řekneš své „ano“ pro „dobré
V
8
| Nové Město | 3/2009
Vztahy
v rodinách
a jejich obnova
i zlé“ časy. Kdyby někdo řekl, „chci to s ním v dobrých
i zlých časech zkusit“, kněz by
takový pár neoddal. Když se
totiž člověk rozhodne vzít si
toho druhého, vydržet s ním
v dobrých i zlých časech, tak
to platí jako slib, jako přísaha. Jenže každý spíš vnímá ty
„dobré“,ale už může přeslechnout, že se mluví též o „zlých“
časech. A ty musí přijít! Jestliže nepřicházejí, nedošlo ještě
ve vztahu k polaritě. A bez té
se nemůže rozvinout nejvyšší zákon stvoření plodící sílu
k pomoci, k lásce, k obrodě
všeho, protože ani elektřina
neproudí mezi dvěma pozitivními póly.
DŮLEŽITÉ JE NAUČIT SE
KONFLIKTY ZPRACOVAT
Při konfliktu je potřeba,
aby člověk vyslovil, co ho bolí
a co ho trápí. Je nejlepší, jestliže si to manželé dokáží říct
v objetí, tváří v tvář, od srdce k srdci. Musí si to ale říct
v první osobě, ne ve druhé!
Když používáš druhou osobu
a řekneš,„ty musíš mít vždycFoto: Giuseppe Distefano
PhDr. Jiřina Prekopová pokládá za své životní poslání pomáhat rozvoji lásky v rodinách. Konflikty
a usmíření, metoda pevného objetí i to, že k lásce patří také vůle, byly tématem
její podzimní přednášky,
pronesené ve farnosti sv.
Václava v Praze – Vršovicích.
ky pravdu! Ty jsi takový drzý!
Tys nesplnil slovo…“, druhého tím obviňuješ. Druhý to
vrací a dochází k bolestnému
ping pongu, který k ničemu
nevede. Aby se druhý do tebe
vcítil, musíš to vyslovit v první osobě a sdělit mu své pocity, říct: „Mě to tak hněvá,
mě to tak bolí, já mám takový vztek na tebe! Nenávidím,
když se vracíš tak pozdě!“ Je
třeba, abyste si to navzájem
řekli a neutíkali od toho.
Nás v této konfrontaci, kterou bychom měli dělat tam,
kde láska vadne, brzdí fakt,
že máme v čelních lalocích
v mozku jednu rovinu lidskou (inteligenci, logické
myšlení, plánování, hodnoty,
cesty, které hledáme z krize),
ale kromě ní máme ještě nejstarší část mozku – animální,
živočišnou. Ta je nám společná se všemi zvířaty (vyvolává instinkty k útěku a k útoku). Za ně jsou zodpovědné
hormony. Když jsou instinkty vyvolány, člověk jedná jako zvíře, hormony překrývají rozum. Doma se například
stane, že zlost na dítě nebo
partnera překryje tvůj rozum
a ty s ním přestaneš mluvit.
To je totéž jako útěk u zvířete. V důsledku toho, že máme
pak od sebe pokoj (a ještě ho
máme pro sebe jako vlastní
místnost s vlastním vybavením pro své potěšení), může
si každý žít mezi svými čtyřmi stěnami a rodina se rozpadá.
Dřív nebylo tak lehké se
rozvést. Dnes je to skoro norma. Čím dál tím více ubývá
vytrvalosti v lásce a schopnosti lásku pěstovat tam, kde
se rozpadla. Čím dál častěji
žije jen jeden rodič s dítětem,
čím dál víc jsou jednotlivci,
kteří střídají známosti, protože nejsou schopni si spolu
vyříkat nastalé rozpory, konflikty a usmířit se. Konflikty
nejsou pro vztah nedůležité,
ale ještě důležitější je smír. Je
to cesta, která z propasti lásky
RODINA
VZTAHY V RODINÁCH
Vztahy se odvíjejí už od
Adama a Evy… Co vlastně má
ke vztahům patřit? Nutností je řád, který se má v rodině
dodržovat. Když byl Kristus
tázán, co je nejvyšší zákon,
řekl, že máš „milovat Boha
celou svou duší, celým svým
srdcem a celou svou myslí“,
a že druhý zákon, „budeš milovat svého bližního jako sám
sebe“, je právě tak důležitý jako první, protože je mu podobný. Chtěl tím říct, že v tobě i v druhém je Bůh.
O manželství se říká, že
muž a žena jsou jedno tělo
a jedna duše. Muž je jiný než
žena, ale právě to je přitahuje
i odpuzuje. Muž a žena mají
být jedno tělo a mají zaujímat
v systému rodiny první místo. První místo se získá tím,
že si ho navzájem přidělí. Děti jsou až na druhém místě.
I když jsou dospělé, zůstávají v rodině pořád na druhém
místě. Takový řád v rodině
působí – už kvůli věkovému
rozdílu, zralosti rodičů a nezralosti dětí – že rodiče dávají a děti berou. Rodiče dávají
potravu, střechu nad hlavou,
ošacení a tak dále, starají se
a děti tuto péči přijímají. Rodiče dávají orientaci v hodnotách, děti ji přejímají. Děti ale
odrůstají, vytvářejí si vlastní
rodinu, ve které pak samy zaujímají první místo. Platí-li
takový pořádek, splnil se jeden z předpokladů nutných
pro to, aby si děti vypěstovaly
úctu k rodičům.
Foto: Pr Newswire
vede zase ke vzkříšení. Hádky tedy být mohou, ale svár by
se měl ukončit, jak říká Písmo svaté, tak „aby slunce nezapadlo nad vaším hněvem“.
Právě k tomu se velmi dobře
hodí terapie pevným objetím
(které vám neradím jen jako
terapii, neboť je zcela normálním gestem, které patří k životu). Takto je třeba jednat
i s dětmi už od jejich nejútlejšího věku.
Pro další generace je podstatné, aby se rodiče smířili také s vlastními
rodiči.
Ve své knížce „Malý tyran“
popisuji situace úplně opačné. Dítě nařizuje a rodiče se
musí podle toho chovat. Často se stane, že se dítě dostane
na místo tatínka. Velmi často
se to stává, když je dítě třeba
nemocné, postižené, nebo celé noci nemůže spát. Tím vzájemný vztah rodičů trpí. Důležité v takových situacích je
postavit se proti sobě, vidět si
do očí, slyšet se, vnímat svůj
dech, aby šlo se vcítit do toho druhého – je potřeba to
dělat všemi smysly – a říct si
(v první osobě): „Já jsem odstrčený a to mě bolí.“ Je třeba si to říct, vcítit se jeden do
druhého, pochopit se, aby se
dalo najít řešení. Dítě tak dostane místo, které mu náleží,
vidí, že rodiče si to umějí vyříkat a cítí, že nemusí nikoho
zastupovat; dostává vzor řešení problémů a to je přínosem pro život i v jeho budoucí rodině.
UMĚNÍ USMÍŘIT SE
Je-li řád rozvolněný, působí to v rodině negativně a nastává místo lásky nepřátelství. Tehdy je třeba najít příčinu, navzájem se konfrontovat
a neodvrátit se od sebe dřív,
než se situace začne řešit.
Někdy člověk jedná s druhým tímto způsobem: „Dokud se neomluvíš, tak na tebe nemluvím.“ Já nejsem proti omluvě, ale budu-li si ji na
druhém vynucovat,nezískám
tím jeho lásku. Já chci lásku
druhému ukázat – že ho mám
ráda za všech okolností. Když
si řeknu, „nebudu s tebou
mluvit tak dlouho, dokud se
neomluvíš“, jde o lásku podmínečnou. Spoléhat na partnera se dá ale jen tehdy, není-li jeho láska ničím podmíněná. Potom víš, že tě manžel
má rád, i když přesolíš polívku…
Když se přestane mluvit,
tak to opravdu může trvat celé týdny, nebo měsíce či roky!
Aby se nedorozumění neusadilo v srdci a v paměti, je potřeba ho v lásce zpracovat co
možná nejdřív. Znovu platí,
„ať slunce nezapadá nad vaším hněvem“.
Rodiče by měli dětem ukázat, že se po hádce umí usmířit. Na rozdíl od jiných psychologů, kteří doporučují
nehádat se před dětmi, doporučuji skutečnou hádku před
dětmi nezastírat, ale naopak
na ní ukázat, jak se konflikt
zpracovává. Samozřejmě nesmí jít o téma nevhodné pro
děti. Většina hádek však kupodivu pro děti „vhodná“ bývá. Zpracovat konflikty začerstva je tím nejlepším, co se
dá udělat.
Zkušenosti z terapeutické
praxe ukázaly, že je třeba se
v rodině starat o živoucí lásku
ve všech vztazích – nejen mezi manželi, nejen mezi dětmi
a rodiči, ale musíme se starat
i o lásku, nebo přinejmenším
o úctu rodičů k jejich vlastním
rodičům, i když jsou už „na
pravdě Boží“. Během své praxe jsem zjistila, že je mnoho
lidí, kteří jsou se svými rodiči
nesmíření. Lidé, kteří své rodiče nepřijali do srdce, dokud
ještě byli naživu, jednají jako
děti, protože dělají v životě
opak toho, co dělali jejich rodiče. Nechají se nakazit antiautoritativní výchovou a prohrávají vlastní rodičovskou
roli. „Nebudu nikdy jako máma, já vždycky vyplním dítěti
jeho přání…“ To vede k tomu,
že z dítěte vyrůstá „malý tyran“. Chyby rodičů velmi často vedou k pomstě vůči nim,
uplatňované ale na vlastních
dětech. Čili pro další generace
je podstatné, aby se rodiče dětí smířili se svými rodiči.
Často k tomu už nemůže dojít, rodiče jsou třeba po
smrti, nebo to nejde ze zdravotních důvodů. Pro takové případy jsme vynalezli
určitou metodu, kdy dochází k vybavení prožitých bolestných situací za pomoci obrazných představ, které
pak vedou k pochopení rodičovských postojů, chování
a k usmíření s nimi.
Přednáška PhDr. Jiřiny Prekopové, přepis mluveného slova, redakčně upraveno a kráceno.
Rozhovor s PhDr. Jiřinou
Prekopovou uvádíme na str.
24.
3/2009 | Nové Město |
9
SPIRITUALITA JEDNOTY
Pokračování tématu
Chiary Lubichové.
Ježíš mezi námi
Foto: CSC Audiovisivi
JEŽÍŠ JE MEZI NÁMI
PŘÍTOMEN IHNED
C
hceme-li, vytváříme mezi sebou Ježíšovu přítomnost.
Můžeme ji žít okamžitě. Origenes
praví, že bychom si
„neměli nevšímat
slov Pána, který pravil: ´Kde
jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já
(uprostřed nich).“8
A Theofylakt, arcibiskup
bulharský: „Nepraví ´budu´,
nemešká, neváhá, ale ´jsem´,
to znamená: už se tam nacházím.“9
Chiara Lubichová.
Jan z Kyparisu potvrzuje:
„Co je církev Boží? Je to posvátné shromáždění ve jménu
pravého světla, které osvěcuje
každého člověka, přicházejícího na svět, které vychází nejen z lidí, kterých je mnoho
a jsou šťastni, ale i z lidí bezvýznamných, vždyť na jednom místě Slovo řeklo: ´Kde
jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já
uprostřed nich.´“11
JEŽÍŠ MEZI NÁMI DÁVÁ
VZNIK CÍRKVÍM
A protože jsme církví, jsme
s to dávat vznik církevním ob-
cím. Je to to, co se stává misionářům, kteří, když odejdou
do vzdálené země, kde ještě
nebylo hlásáno evangelium,
založí církev, místní církev.
Tak se stalo i nám například ve Fontem, kde první
dva nebo tři příslušníci našeho Hnutí, i když to byli laici,
dokázali zřídit farnost, která
tvoří součást diecéze Buea,
protože Kristus byl mezi nimi.
Eusebius Cesarejský nazývá obecnou církev „Městem
Božím“ a místní křesťanská
společenství „domy tohoto
města“; na ně často aplikuje výrok formulovaný v Mt
18,20. Praví: „Církve, které se
později ustavily na celém světě, jsou těmi domy, v jejichž
nitru je vždy přítomen Bůh,
který řekl: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tam jsem já uprostřed
nich.´“12
A jinde Eusebius tvrdí:
„Tyto projevy modloslužby
skončily tenkrát, když byly
založeny v celém Egyptě církve a Pán se tam odebral, aby
navštěvoval své církve podFoto: Irena Sargáková
JEŽÍŠ MEZI NÁMI
JE CÍRKEV
Vždycky se nám líbila Tertulliánova věta: „Kde jsou tři
shromážděni, i když jsou to
laici, tam je církev.“10
Ano, možná že jsme často malou skupinkou, ale jsme
sjednoceni a včleněni právě
do celé Kristovy církve.
Jsme tedy církví, i když je
nás málo, církví živou, skrze
přítomnost Ježíše mezi námi.
le svého slova: ´Kde jsou dva
nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´“13
10
| Nové Město | 3/2009
JEŽÍŠ MEZI NÁMI
JE ZÁCHRANA
V TĚŽKÝCH
SITUACÍCH
Ježíš mezi námi je záchranou a možností života pro
křesťany tam, kde vnější podmínky vytvářejí překážky pro
jejich svobodný rozvoj buď
tím, že tam jsou náboženství,
která se chovají netolerantně
k našemu, nebo je tam prostředí odkřesťanštěné hmotařskými myšlenkami a způsobem života, anebo tam, kde
vůbec chybí jakákoliv znalost o Ježíši, jako je tomu v zemích, které se s křesťanstvím
nesetkaly. Tam jsou naše domy místem setkání a Ježíš
mezi námi z nich činí církev.
Takové okolnosti nám připomínají situace církve v jejím počátku. V apoštolských
konstitucích, které jsou nejdůležitější právně liturgickou
sbírkou křesťanského starověku, je psáno: „Jestliže kvůli nevěřícím není možno se
shromažďovat ani v nějakém
domě, ani v kostele, ať se každý modlí žalmy, ať čte (Písmo), ať se modlí doma, nejlépe dva nebo tři spolu, protože
´kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam
jsem já uprostřed nich.´“14
Tertullián ve spise De fuga in persecutione (O útěku
za pronásledování) píše:„Nemůžeš se dostavit na setkání?
Pro tebe existuje církev i ve
třech.“15
A Theodor Studita praví: „Bratři a otcové, Bůh nám
prokázal nejvyšší dobrodiní tím, že jsme pronásledováni pro jeho věc; vždyť říká
v evangeliu: ´Blahoslavení,
kdo jsou pronásledováni pro
spravedlnost, neboť jejich je
nebeské království.´ (Mt 5,10)
Musíme však dávat pozor na
to, aby v případě, že bychom
SPIRITUALITA JEDNOTY
žili život nesrovnávající se
s blahoslavenstvím (tedy ne
podle evangelia), nebylo pro
nás pronásledování trestem.
Kdo je pronásledován, nesmí především být sám, ať se
snaží žít s nějakým jiným bratrem, protože ´kde jsou dva
nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich´, praví Pán.“ 16
Podle Theodora zaručuje Ježíš mezi námi věrohodnost
života podle evangelia.
JEŽÍŠ MEZI NÁMI
NÁS SPOJUJE,
I KDYŽ JSME
VZDÁLENI
Sv. Atanáš aplikuje Mt
18,20 i na ty, kteří jsou od sebe vzdáleni, ale spojeni duchovně. „Je to pro nás velká
radost: i když nás dělí vzdálenost, Pán nás duchovně spojuje svorností a poutem pokoje. Když takto smýšlíme
a vysíláme tytéž prosby, žádná vzdálenost nás nemůže
rozdělit, jelikož nás sám Pán
sjednocuje a vzájemně úzce
spojuje. Vždyť ´kde jsou dva
nebo tři shromážděni v jeho
jménu, je On sám uprostřed
nich,´ jak slíbil.“17
(pokračování)
8. Cyril z Alexandrie, Comment
in Matth. lib. XIV, 1–4 (PG
13,1191).
9 Theofylakt Bulharský, Enarratio in Evang. Matthei,
18,19–20 (PG 123,343).
10 Tertullián, De exhortatione
castitatis 7, (Patrologia latine
/dále PL/ 2,971).
11. Jan z Kyparisu, Palmiticarum
transgressionum liber (PG
152,702).
12. Eusebius z Cesareje, In Psal.,
46 (PG 24,222).
13. Týž, Comment. ad Isaiam, 19
(PG 1,1138).
14. Apoštolské konstituce, lib.
VIII 34 (PG 1,1138).
15. Tertullián, De fuga, 14 (PL
2,124).
16. Theodor Studita, Sermones
Catech. (PG 99,622).
17. Sv. Atanáš, Epist. fest., X 2
(PG 26,1397–1398).
V
Ammánu (…)
mi byla položena
otázka, jak jsme
poprvé pochopili Ježíšovu přítomnost mezi námi sjednocenými
v jeho jménu.
Abych mohla v plné věrnosti Duchu Svatému na tuto otázku odpovědět, začala
jsem popisovat ty okamžiky
naší historie, jež tomu předcházely. Pod padajícími bombami jsme se my, první fokolarínky, tváří v tvář možnosti
blízké smrti ptaly, zda existuje vůle Boží, která se Bohu
zvlášť líbí, abychom ji mohly žít alespoň v posledních
dnech. A řekla jsem, že odpovědí nám bylo Ježíšovo nové přikázání, vzájemná láska
podle míry lásky Ježíše, který
dal za nás život.
Potom jsem připomněla
následující pakt: „Jsem připravena za tebe zemřít“,„já za
tebe“, atd. Samozřejmě jsem
se déle zastavila u toho, co
pak následovalo.Vzpomínáte
si? Konstatovaly jsme kvalitativní skok v životě naší duše,
jako by ji vytáhlo výše nějaké
lano, a my jsme poprvé zakusily jedinečný pokoj, předtím
nikdy nepoznaný (tak jsme to
říkaly tehdy a říkáme to tak
stále), světlo, které dává smysl všemu, co se nás týká, novou vytrvalou vůli při plnění
předsevzetí místo naší často
nestálé vůle. Prožívaly jsme
svěží, vzácnou, tryskající radost; nový, čerstvý elán a horlivost…
Vysvětlovala jsem, jak jsme
se v těchto okamžicích ptaly, co je toho všeho příčinou.
A pochopily jsme, že se v té
chvíli Ježíš duchovně zpřítomnil mezi námi, protože jsme byly sjednoceny v jeho jménu, a tedy v jeho lásce. Ten pokoj, to světlo, ta
horlivost, radost atd. – to vše
o tom svědčilo. Jestliže Ježíš je
přítomen mezi námi, jsou zde
všechny tyto účinky; jinak je
Být
znalci
a svědky
zbytečné si dělat iluze – On
přítomen není.
Tedy – zakončila jsem –
jsme pochopily, že je přítomen, když jsme mohly jeho
přítomnost zakusit.
Nejde o to věřit v jeho přítomnost pouhou vírou, protože on to řekl.
Nikoli. Jestliže je Ježíš mezi námi přítomen, tak ho cítíme, můžeme to zakoušet.
V tom spočívá krása a velikost této jeho zvláštní přítomnosti, k níž jsme povoláni. Ostatně i zkušenost s jeho
nepřítomností dokazuje to,
co říkám: Když se takto nemilujeme, cesta, po níž jsme se
vydali, ztrácí smysl, stejně jako naše stanovené cíle a vše,
co konáme – modlitby, činnosti, studium… Všechno
postrádá smysl. V těch chvílích kráčíme jako chromí, jako slepí, tápeme, jsme na obtíž sobě i druhým, vystaveni
každému pokušení. Nemáme
světlo, nemáme oheň, chybí
nám ochrana, protože on není přítomen.
Mohli byste mi však namítnout: To všechno jsme už tak
trochu poznali. Co je na tom
opravdu nového? Co ti na
tom připadalo tak nové?
Ona absolutní nezbytnost
pro nás všechny, kteří považujeme Ježíšovu přítomnost
mezi námi za „normu všech
norem“, zakoušet její účinky.
Opakuji, že Ježíš od nás chce,
abychom nejenom byli zbožnými lidmi, kteří věří a milují ho nějakým pěkným způsobem zbožnosti, ale abychom
byli lidmi, kteří ho znají a za-
koušejí jeho přítomnost mezi
sebou. Chce z nás mít „znalce“ Ježíše mezi námi. Pouze
budeme-li jeho „znalci“, můžeme být zároveň jeho svědky
pro mnohé a v pravdě jim říci:
„My jsme ho viděli smysly své
duše, objevili jsme ho ve světle, kterým nás osvítil, dotkli
jsme se ho skrze pokoj, kterým nás zaplavil, slyšeli jsme
jeho hlas v hloubi srdce, okusili jsme jeho nezaměnitelnou radost, poznali jsme nebeskou vůni nové pevné vůle,
kterou nám daroval.“
A všechny můžeme ujistit
o tom, že On je štěstí, to nejplnější štěstí.
Jen ten, kdo může takto hovořit, se může pokládat za fokolarína nebo za člena našeho
Hnutí. A doufáme, že u mnoha našich už tomu tak je, když
se tak často a s chválou mluví
o úsměvu na jejich tvářích. Je
však třeba růst jak do šíře, tak
do hloubky. Je třeba, aby štěstí
bylo vlastnictvím co největšího počtu lidí, i těch, jimž zpočátku může něco anebo mnoho chybět, avšak nepostrádají
to nejpotřebnější: Ježíše a jeho přítomnost mezi sebou.
Tehdy naše přání – vyvolat
úsměv na tváři světa – bude
stále rozšířenější skutečností.
A co chceme více? Není snad
tohle naše náboženství? „Aby
měli v sobě plnost mé radosti“ (srov. Jan 17,13) modlil se
Ježíš.
On má být stále mezi námi a cítit se tam dobře a my se
máme cítit dobře s ním.
To je ta perla, kterou jsem
si přinesla z Východu, perla
známá, která však dnes ještě více září: Stále se navzájem
milovat tak, abychom mohli
svědčit, „viděl jsem ho, cítil
jsem ho…“
Chiara Lubichová
Castel Gandolfo 16. prosince 1999 (In Costruendo il
castello esteriore, Città Nuova, Řím 2002, str. 91–94).
3/2009 | Nové Město |
11
CITADELA
Nelitovali
jsme ani na chvíli
Marie a Aurel Badaničovi jsou manželé od září 2007. Marie pochází z Liberce, Aurel z Košic z východu Slovenska.
Žijí a pracují v Praze. V prosinci se vrátili z osmiměsíčního pobytu v jedné z 35 citadel Hnutí fokoláre, Mariapolis
Luminosa poblíž New Yorku.
Jak se ve vás zrodilo přání
jet do citadely?
Aurel: „Během příprav na
svatbu jsme oba cítili, že bychom chtěli na začátku společného života věnovat nějaký
čas Bohu a službě bližním určitýmspecifickýmzpůsobem.
Protože od dětství patříme do
Hnutí fokoláre, napadlo nás,
že by bylo hezké jet právě do
nějaké citadely. Na náš dotaz
nejrychleji zareagovala právě
americká Luminosa.“
Marie: „Rozhodnutí to nebylo úplně lehké zvláště po
svatbě, kdy se nám žilo pohádkově. Oba jsme museli
odejít z práce, která nás bavila, vzdát se na určitý čas pravidelného kontaktu s našimi
12
| Nové Město | 3/2009
rodinami a přáteli a udělat
krok do neznáma. Ale ani na
chvíli jsme nelitovali.“
V čem se život v Luminose
lišil od života v Praze?
Aurel: „Překvapilo mě,
že na první pohled nebyl život v Luminose jiný než jinde – chodili jsme do práce, na
mši, na nákupy, vařili jsme či
uklízeli… Výrazný rozdíl byl
v tom, že všichni obyvatelé se
snažili dělat tyto každodenní věci ve vzájemné lásce, ve
snaze o Ježíšovu přítomnost
mezi námi – a když jsme na
chvíli zaváhali a vypadli z toho nasazení, brzy jsme pocítili, že jsme ´mimo´, že musíme znovu začít milovat a žít
pro druhé.“
Marie: „Třeba jednou
u oběda mezi námi proběh-
la ostřejší výměna názorů
a vzniklo určité napětí. Odešli
jsme sice do práce, ale už po
chvíli jsem cítila, že takto pokračovat nemůžu. Sedla jsem
na kolo a projela celou Luminosu, abych Aurela našla.
Usmířili jsme se a začali zase
nanovo.“
Aurel: „Přestože jsme na
určitý čas opustili své blízké, již od prvních dní jsme
si v Luminose připadali jako
v rodině. Lidé se zajímali jeden o druhého, naše radosti i bolesti patřily všem. Tato
láska byla opravdu konkrétní. Například jeden den jsme
se zmínili, že rádi jezdíme na
kole, druhý den jsme dvě starší kola dostali. Nebo se nám
často stávalo, že někdo zaklepal na dveře a přinesl koláč či
třeba celou večeři.“
Fota: archiv M. a A. Badaničových
M
o h l i b y s te
stručně charakterizovat
Luminosu?
Marie: „Luminosa je malinká citadela
v překrásné přírodě severně
od New Yorku. Vznikla v roce 1986. Žije v ní asi čtyřicet
obyvatel, většina z nich stabilně či dlouhodobě, někteří pak jako my jen na určitý
čas. Jsou mezi nimi rodiny,
mladí, fokolaríni, řeholníci…
Mnoho lidí sem přichází, aby
zde strávili víkend či týden,
nebo se zúčastnili některého setkání. Všechny tyto lidi
spojuje snaha žít ve vzájemné lásce, která je ´jediným
zákonem´ tohoto městečka.“
Pohled na centrum citadely.
Marie a Aurel Badaničovi (vzadu) se zodpovědnými za citadelu Luminosa a s malou kanadskou kamarádkou.
Co život v Luminose znamenal pro vás osobně?
Aurel: „Určitě to byla milost, pro každého osobně
i pro náš vzájemný vztah. Měli jsme na sebe více času než
v Praze, což nám přineslo
i mnohé výzvy. Život lidí okolo nás byl inspirací, ale i zrcadlem, v němž jsme jasněji viděli, kde máme rezervy. Bylo
pro nás velkým obohacením,
že jsme mohli začít budovat manželství právě v tomto prostředí vzájemné lásky
a Boží přítomnosti.“
Marie: „Do Luminosy
jsme odešli s touhou načerpat, dozvědět se spoustu nového z Ideálu Hnutí fokoláre.
V Americe jsme však zůstali
zahanbeni konkrétností a radikálností života zdejších lidí, z nichž mnozí znají možná méně než my, ale to, co
znají, se snaží hned žít. Uvědomili jsme si, že nepotřebujeme tolik poznání, ale spíše
naučit se to, co už známe, vtělit do každé i všední chvilky
dne.“
Aurel: „To je pro nás velkou výzvou i nyní po návratu
do Prahy. Chtěli bychom i nadále pokračovat v takovém životě, i když v jiném prostředí. Právě proto pokládáme
za důležitou snahu o neustálou vzájemnou lásku mezi námi a snahu o konkrétní lásku
k lidem kolem nás.“
Za rozhovor děkuje
Irena Kyliánová
3/2009 | Nové Město |
I V.
4. Jan Pavel II., projev v Mezinárodním centru Mariapoli v Rocca di Papa (19. 8.
1984), cit.
5. Chiara Lubichová, dopis ze 17. 8. 1948.
6. Tamtéž.
7. Sv. Augustin, Contra ep. Manich. fund. 5,6 (PL 42,176).
My chceme následovat Ježíše, který nejdříve konal skutky a pak
učil. Jestliže nás tedy Boží vůle volá i k tomu, abychom hovořili,
nechceme se vystavit nebezpečí, že naše projevy budou prázdnými
slovy, která vedou k opovrhování náboženstvím.
Tedy nejdříve žít.
(pokračování)
Chiara Lubichová
Čteme-li spisy z prvních dob tohoto našeho nového evangelního života, musíme uznat, že je na nich vidět obdivuhodné vedení
Ducha tímto směrem.
I dnes máme stále obavu, že se slovo stane formalitou, nějakým
heslem, a nevykoná tak v duších a v církvi svůj úkol.
Žije se slovo. A je také pravda, že dnes jsou v našem Hnutí lidé,
kteří je kompetentně a s nasazením studují a vykládají.
Ale Duch nás vždycky pobádal, a i dnes pobádá k tomu, abychom slovo především žili. Jako by nám nějaký hlas vytrvale opakoval: „To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom
poslouchali. To byste klamali sami sebe.“ (Jak 1,22)
Jsme přesvědčeni, že jedno jediné slovo z evangelia, žité všemi,
by mohlo změnit běh dějin. Protože když Bůh promluvil skrze Ježíše, věříme, že tato slova v sobě obsahují Ježíšem zmiňovaný oheň
a božskou třaskavinu pro přemožení světa.
Slovo je pro nás nástrojem, který napravuje náš život, jelikož
jsme ve stálém pokušení žít „mimo“, i když konáme díla pro Boha.
Slovo nás volá „dovnitř“ a udržuje nás zakotvené v nebi.
Slovo je jako zvon, který občas bije v naší duši na poplach, aby
nás přivedlo opět na správnou cestu.
Je stále pohotové, jakmile se v nás znovu objeví lidská mentalita starého člověka, která v nás může sídlit i tehdy, když se snažíme
o úkony zbožnosti.
Slovo se tedy žije ve všech okamžicích dne, když je možné je
uplatnit.
I.
která slova nám Duch Svatý zdůraznil jako první? Ta,
která se dotýkají toho, co označil Jan Pavel II. při své
návštěvě v Centru Díla jako „ústřední jádro“, „vlastní
charisma“, „specifikum“ našeho Hnutí, totiž lásky“.4
Když pro nás Pán – jak již bylo zmíněno – připravoval půdu, abychom mohly číst evangelium, dal nám na
počátku nového života vytušit hodnotu lásky.
Přestože tak učinil, nyní při četbě evangelia zdůrazňoval slova,
která se týkají lásky, a vedl nás důrazně k tomu, abychom je žily.
Byla to slova: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ „Milujte své
nepřátele…“ „Milujte se navzájem.“ (Jan 15,17). A také „co tedy
chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“ (viz Mt
7,12; Lk 6,31) „Neboť měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem
žízeň, a dali jste mi napít.“ „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějšího bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,35
a 40)
I o nás se dalo říci, stejně jako o prvních křesťanech, že milosrdná láska (láska k Bohu a k bližním) byla první věc, kterou se nový
člen komunity naučil. Byla to táž věc, která vložila apoštolu Janovi
do úst slova: „Milovaní, nepíšu vám o nějakém novém přikázání. Je
to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku.“ (1 Jan 2,7)
A když nám Ježíšův Duch zdůrazňoval svá slova o evangelní lás-
A
VEDENI DUCHEM
2. ČÁST
Boží slovo
a zrod
Hnutí fokoláre
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
13
TEOLOGIE JEDNOTY
ce, měl své důvody: Soustředil se na to proto, poněvadž právě uskutečňováním lásky bylo možné lépe chápat další slova. (Bůh se zjevuje těm, kdo ho milují, srov. Jan 14,21.) Především láskou bylo
možné upevnit a zaručit jeho přítomnost mezi námi a vydat se bez
váhání na cestu jednoty.
Každé z těchto slov i další, která jsme se pak snažily si z evangelia
vzít a žít je, ať už se týkala jakéhokoli tématu, nám připadala jako
ohromně bohatá hlubina.
A uvěřili jsme, že pravidlem toho, co vzniká, je prostě a jednoduše evangelium. Proto nám připadalo logické zbavit se všech ostatních knih a nechat si jen evangelium.
V té době se psalo: „Kromě evangelia nemáme jiné knihy. Nemáme jinou vědu, jiné umění.
V něm je Život!
Kdo ho najde, nezemře.“5
V těchto dnech si pročítám vyprávění některých fokolarínek
a fokolarínů z oněch dob o jejich setkání s Hnutím. Konstatují, jak
byli zasaženi, proniknuti a zaujati touto cestou nikoli spirituality,
která v té době ještě neexistovala, ale tím či oním Božím slovem,
když viděli, jak je prožíváme.
Žít slovo byl náš způsob, jak milovat. „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo,“ řekl Ježíš. (Jan 14,23)
„Zkus ho žít,“ čteme v jednom dopise z oné doby, „a najdeš v něm
veškerou plnost. A jako se každé ráno sytíš svatou Hostií a netoužíš
po dalších, tak se sytíš i tímto slovem. A najdeš v něm, jako nacházel i svatý František, skrytou manu tisíce chutí!
Tak, a jedině tak, když budeme pravdiví, milujeme! Jinak je láska
prázdný sentiment.“6
Jestliže nás zvláštním způsobem přitahovalo celé evangelium,
některá slova nás časem na naší cestě doprovázela takovým způsobem, že se stala základem nové spirituality, která vyvěrala z evangelia.
Byla to slova: „…ať všichni jsou jedno“ (Jan 17,21), která nepřipouštěla žádné rasové, ani národnostní či kulturní rozdíly a otevírala nás k univerzálnímu bratrství.
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem
já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Toto slovo zpečetilo naši jednotu
a stalo se normou všech norem života Hnutí. „Kdo poslouchá vás,
poslouchá mne…“ (Lk 10,16), díky tomuto slovu jsme se synovsky,
s celou svou důvěrou svěřili do mateřství církve. A Ježíšův výkřik:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) se ukázal být
klíčem ke všemu.
III.
Především se ale potom žije. Žije se. Cítíme, že je nezbytné, aby
se z Božího slova stal náš modus vivendi (životní styl, pozn. red.).
| Nové Město | 3/2009
A jako tehdy jsme byly přesvědčeny, že svět má svrchovanou potřebu léčby evangeliem a komentář k němu se rozdával na papírech
přede dveřmi tridentských kostelů, tak nyní, kdy tato potřeba v určitém smyslu ještě vzrostla, se tiskne asi v počtu dvou a půl miliónu
kopií, v devadesáti jazycích a národních dialektech.
Pravidelně se také vysílá sto padesáti rozhlasovými a několika
televizními stanicemi ve více národech světa.
„AŤ JSTE TĚMI, KTEŘÍ JE USKUTEČŇUJÍ V PRAXI…“
Není pochyb o tom, že co se křesťanů obecně týče, časy se změnily, a to především díky mimořádnému vanutí Ducha Svatého, kterým byl koncil.
Nyní má Boží slovo v jejich životě ústřednější místo, větší důležitost. Je pravda, že svět je mnohem sekularizovanější než před pár
desítkami let. Ale věřící, laici, kteří jsou v církvi také protagonisty,
lépe vědí, jak se chovat k Božímu slovu, jaké místo mu dát.
Co se nás týká, snažíme se Boží slovo, a zvláště evangelium vidět
tak, jak jsme je viděli v prvních dobách, a zachytit celou jeho revoluční sílu.
Jako tenkrát, tak i nyní si myslíme, že pro náš duchovní život, který
se většinou odehrává uprostřed světa, není vhodné se zabývat dlouhým úryvkem evangelia. Každý má totiž příliš bohatý obsah. A tak
se na určitou dobu (například na měsíc) zvolí jedna, obsahově celistvá věta, která je většinou v oné době součástí liturgického textu.
Jako tehdy, i dnes se komentuje co nejsrozumitelněji. Komentář
totiž musí být pochopitelný pro všechny lidi na světě, i pro ty nejprostší… V komentáři se Boží slovo víckrát opakuje, aby vstoupilo
do srdcí. Na konci se vyvodí praktický závěr. A jako jsme to dělali v prvních dobách, vždycky žádáme schválení někým, kdo má
v církvi milost posoudit přesnost interpretace. Co se toho týče, líbí se nám, jak Augustin říká, že by nevěřil evangeliu, pokud by ho
k tomu nepobádala autorita církve.7
Toto je tvář našeho Díla, rodícího se z evangelia.
Nyní se ale budeme zabývat tím, jak se žije Boží slovo v našem
Hnutí, jaké místo v něm zaujímá.
Bylo to těchto několik slov, která v církvi dala vzniknout kolektivní, komunitární spiritualitě, vhodné pro dobu, kterou prožíváme.
II.
14
SLOVO ŽIVOTA
Kresba: Petr Ettler
Slovo života na březen 2009
„O COKOLI BUDETE PROSIT
OTCE VE JMÉNU MÉM, DÁ
VÁM.“ (JAN 16,23)1
tomto světě můžeš pozorovat tu nejabsurdnější podívanou. Na jedné straně jsou
lidé, kteří bloudí, stále hledají, uprostřed nevyhnutelných zkoušek života cítí úzkost z toho, že si sami nevystačí, že potřebují pomoc, že si připadají
osiřelí – a na druhé straně je Bůh, Otec
všech, který po ničem tolik netouží, jako
po tom, aby ve své všemohoucnosti vyslyšel přání a naplnil potřeby svých dětí.
Je to jako prázdnota volající po naplnění.A jako plnost volající po prázdnotě.
Ale nesetkávají se.
Svoboda, jíž je člověk obdařen, může
mít i tento neblahý důsledek.
Ale Bůh nepřestává být Láskou pro ty,
kteří se k němu hlásí.
Poslyš, co říká Ježíš:
V
„O COKOLI BUDETE PROSIT OTCE
VE JMÉNU MÉM, DÁ VÁM.“
Nabízí se ti k úvaze jeden z příslibů,
které Ježíš v evangeliu opakuje. Těmito
slovy, různě zdůrazňovanými a vysvětlovanými, tě učí, jak dosáhnout toho, co
potřebuješ.
(…)
Jedině Bůh může takto hovořit. Jeho
možnosti jsou bezmezné. Všechny milosti jsou v jeho moci: milosti pozemské,
duchovní, milosti možné i nemožné.
Ale dobře poslouchej!
On ti napovídá, „jak“ máš před Otcem se svou prosbou stanout.„Ve jménu
mém,“ říká.
Máš-li trochu víry, tato tři krátká slova
by ti měla dát křídla.
Podívej, Ježíš, který žil zde mezi námi, zná nekonečné potřeby, které máme
a které máš i ty, a má o nás starost. A tak
pokud jde o modlitbu, sám se do toho
vložil a jakoby ti říkal: „Jdi k Otci mým
jménem a požádej ho o to, a pak ještě o to
a to.“ On ví, že Otec mu nemůže říci ne.
Je jeho Syn a je Bůh.
Nejdeš k Otci ve jménu svém, ale ve
jménu Krista. Italské přísloví říká: „Vyslanci se neubližuje.“ Když jdeš ve jménu Krista k Otci, jsi také pouze vyslancem, záležitost se řeší mezi Synem a Otcem.
Mnozí křesťané, kteří se takto modlí,
by ti mohli dosvědčit bezpočetné milosti, které dostali. Tyto milosti každodenně
ukazují, že nad nimi bdí pozorné a láskyplné Boží otcovství.
„O COKOLI BUDETE PROSIT OTCE
VE JMÉNU MÉM, DÁ VÁM.“
Možná mi nyní odpovíš: „Prosil jsem
– a prosil jsem ve jménu Krista – ale nedostal jsem.“
To je možné. Už jsem hovořila o tom,
že Ježíš i v jiných úryvcích evangelia vyzývá, abychom prosili, a přidává k tomu
další vysvětlení, která ti možná unikla.
Říká například, že dostává ten, kdo
„zůstává“ v něm, to znamená v jeho vůli.
(…)
Možná prosíš o něco, co nezapadá do
Božího plánu s tebou a Bůh to nevidí jako
užitečné pro tvůj pozemský nebo věčný
život, nebo to pokládá přímo za škodlivé.
Jak by tě on, který je tvým Otcem, mohl v těchto případech vyslyšet? To by tě
klamal. A to nikdy neudělá.
Bude tedy užitečné, když se s ním před
modlitbou domluvíš a řekneš mu: „Otče, rád bych tě poprosil v Ježíšově jménu
o toto, jestli se ti zdá, že je to dobré.“
A jestliže žádaná milost bude v souladu s plánem, který Bůh ve své lásce pro
tebe vymyslel, splní se slova:
„O COKOLI BUDETE PROSIT OTCE
VE JMÉNU MÉM, DÁ VÁM.“
Možná prosíš o milosti, ale nemáš vůbec v úmyslu přizpůsobit svůj život tomu, co žádá Bůh.
I v tomto případě by se ti zdálo správné, aby tě Bůh vyslyšel? On ti nechce dát
pouze nějaký dar, chce ti dát plnost štěstí. A té dosáhneme, budeme-li se snažit
žít podle Božích přikázání, podle jeho
slov. Nestačí na ně pouze myslet, ani se
omezit na jejich rozjímání, je třeba podle nich žít.
Budeš-li tak činit, dostaneš všechno.
Závěrem: chceš obdržet milosti?
Klidně žádej ve jménu Krista o cokoli. Především však věnuj pozornost jeho
vůli a buď rozhodnut uposlechnout Boží zákon.
Bůh je nanejvýš šťastný, když může
rozdávat milosti. Bohužel, jsme to většinou my, kteří mu svazujeme ruce.
Chiara Lubichová
1. Slovo života na listopad 1978, úplná
verze byla otištěna v publikaci „Essere
la Tua parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo“, sv. I, Řím 1980,
str. 123 – 126.
3/2009 | Nové Město |
15
Foto: archiv
ŽIVOT ZE SLOVA
Neučím už já...
S
vatý Pavel řekl: „Nežiji už já, ale žije ve
mně Kristus.“ Jako
učitel bych si přál,
abych mohl říci:
„Neučím už já, ale
učí Kristus ve mně.“
Zdá se mi málo vidět v Ježíši pouhý vzor dobrého učitele. Modlím se, abych mohl být
nástrojem Ježíšovy učitelské
činnosti a jeho pedagogiky vtělené mezi žáky.
Než Pavel dozrál k těmto slovům, předcházela tomu
16
| Nové Město | 3/2009
zásadní událost – Pavel spadl
z koně, Ježíš ho oslepil a on tři
dny neviděl.
Pro mě bylo před deseti lety
takovým pádem z koně, hraničním zážitkem, mé léčení
na onkologii. V čase, který léčení předcházel, se mi neučilo
dobře. Když jsem se po čtyřech
měsících vrátil do školy, cítil
jsem, že se ve mně něco změnilo. Že můj způsob práce i vztahy k žákům jsou jiné. Nebylo
to jen tím, že jsem v té době
začal učit na církevní základ-
ní škole. S dětmi se každé ráno
modlíme, začínáme den s Ježíšem, snažím se zprostředkovat Boží přítomnost mezi svými žáky.
Po návratu z nemocnice
jsem začal učit prvňáky, které jsem doprovázel až do páté třídy. Ve třídě byl i Martin
– výjimečný, všestranně nadaný žák. Vynikal v češtině i
matematice, hrál na klavír, a
také byl skvělým fotbalistou.
Jedna věc to však kazila: Nosil
nos nahoře, choval se jako pri-
madona. Mrzelo mě to a chtěl
jsem, aby se změnil.
A tak jsem do něj postupně
začal trochu šít: Zpochybňoval jsem způsob jeho chování, mnohdy jsem i nevědomky reagoval drsně, sarkasticky.
Možná jsem ho někdy i zranil,
jak jsem ho sesazoval z koně,
vnímal jsem však, že je to potřeba.
Jednou, když už byl Martin
v pátém ročníku, zůstal ve třídě, když ostatní odešli, a ptal se:
„Pane učiteli, proč mi ubližujete? Proč jste si na mne zasedl
a trefujete se do mě?“ Ten jedenáctiletý kluk tam seděl a brečel. Přiznávám, že já za chvíli
taky, protože mi ho v tu chvíli
bylo líto. Ale vysvětloval jsem
mu: „Víš, já jsem ti to všechno
říkal, protože ty máš velké nadání a jsi velmi schopný. Já tě
mám rád a záleží mi na tobě,
proto chci, aby ses změnil, aby
ses choval jinak. Proto jsem
s tebou i tak jednal.“
A myslím, že Martin to vysvětlení přijal. Po absolvování prvního stupně zůstal v naší škole až do devítky. Občas se
za mnou zastavoval, ptal se,
jak se mám, a já jsem se zase
zajímal, jak se daří jemu. Pomáhal mi soudcovat fotbalové turnaje pro mladší žáky a
pomohl mi i s dalšími bývalými žáky, když jsem potřeboval.
Stal se z něj milý a vnímavý
kluk, citlivý pro své okolí. Po
primadoně ani památky.
Letos byl přijat na gymnázium, a když v červnu jako deváťák končil, cítil jsem, že se
loučíme jako bratři. Uvědomoval jsem si, že náš vztah je
darem Božím a děkoval jsem
za to.
Netvrdím, že jsem Martinovu změnu způsobil já nebo
ona vyprávěná událost. Spíše
jsem byl jen kostkou do mozaiky utváření jeho charakteru. A byl jsem jí rád.
Zároveň vnímám, že úspěšným vychovatelem může být
člověk jen tehdy, když ví, že jenom jeden je náš Učitel. J. R.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
N
a scénu vstoupila
tanečními kroky
v rytmu tam-tamů a dalších tradičních nástrojů dvacítka mužů
zcela zahalených
do stejných tunik z hrubé juty. Publikum jim tvořilo asi
čtyři tisíce lidí rozsazených
v širokém kruhu, který vytvářel jakýsi přírodní amfiteátr před palácem fontemského
fona, vládce místního kmene. Všichni bouřlivě tleskali.
Jsme v Kamerunu, zemi západní Afriky, kde se podle starých zvyků náboženské tradice kmene Bangwa konala 10.
ledna tohoto roku slavnost,
ukončující dny smutku na počest královny seslané od Boha
– Mafua Ndem. V roce 2000,
při poslední návštěvě Chiary
Lubichové ji tímto jménem
pojmenoval místní fon.
Za povzbuzování lidu pokračovali zahalení muži
v tanci, při němž postupně
začali prozkoumávat dlouhými holemi nízkou trávu, v níž
bosí tančili. Symbolicky tím
vyjadřovali hledání ztracené
osoby, která podle víry kmene Bangwa nezemřela, ale jen
odešla na dlouhou cestu. Byli to muži z posvátného společenství, kteří mají za úkol
střežit tradici a dohlížet na
to, aby ji fon i jeho lid ctili.
Postupně se rozestoupili do
kruhu, aby až fontemský fon
opustí královskou tribunu,
zaujal místo v jejich středu.
Pohled na Fontem.
Fontem, místo,
kde se tancem
oslavuje život
Kmen Bangwa v kamerunském pralese ukončil období smutku nad odchodem zakladatelky Hnutí fokoláre.
Nové vedení – Marii Voce a Giancarla Falettiho – nazvali
„strážci trůnu“.
plně slova jednoho z fontemských předních mužů, který
svým slavnostním oděvem
podtrhoval význam chvíle, že
„už nikdy nebude člověk, jako
byla Mafua Ndem Chiara. Její
jméno se stalo součástí našeho každodenního slovníku.“
I slova dalšího významného
muže kmene Bangwa vyjadřovala úctu místních:„Chiara
byla schopná vzít na sebe naše
problémy a mnohé z nich vyřešit. Hlavně z nás ale udělala
rodinu.“
Život a smrt zde kráčejí
(a tančí) společně, odkazují
navzájem na sebe – ale především oslavují život jako každodenní dar Stvořitele. Konec
dnů smutku je totiž úžasnou
oslavou života v celé jeho šíři.
Jakmile oschnou slzy, vydere
se na povrch radost z pokračujícího života,který zde symbolizujetanec,zpěv,pohybová
obratnost. Střídaly se rituální tance skupiny tanečníků
v pestrobarevných oděvech,
sboru dívek, bylo vidět obrovské dřevěné masky, hbité ekvilibristy… Kolem dokola zněly frenetické rytmy a překvapovala vitalita přítomných,
předznamenávající vrcholný
okamžik, tanec jejich fona.
FON A ŽENA
V červnu roku 1966 přijal otec současného fona, fon
Defang, Chiaru s hlubokou
vděčností, protože fokolarínští lékaři a zdravotní sestry
začali potírat vysokou dětskou úmrtnost,která decimovala toto etnikum. Před jejich
příchodem, když nepomáhaly tradiční kmenové náboženské rituály, se fon vydal za
katolickým biskupem v Buea,
Holanďanem Mons. Juliem
Peetersem, aby ho požádal
na tento úmysl o modlitby ke
křesťanskému Bohu. Biskup
se tehdy v Římě během koncilu seznámil s Chiarou a tuto
žádost jí předal. V roce 1963
přišli do Kamerunu první fokolaríni a v roce 1966 se usadili ve Fontem, které v té době
sestávalo z několika chatrčí.
Současný fon,Lukas Njifua,
při zahájení slavnosti vzpomněl na tyto začátky a Marii
Voce a Giancarlu Falettimu
řekl: „Jsme si jisti, že jste se
ujali nového úkolu s obavami,
ale víme, že Ježíš řekl: ´Ne vy
jste si vyvolili mne, ale já jsem
si vyvolil vás.´“ Pak potvrdil:
„Pakt, který uzavřel můj otec
s Mafua Ndem Chiarou, bude platit mezi lidem Bangwa
a Hnutím fokoláre dál.“ Jeho
slova vyvolala u lidu bouřlivý
souhlas.
STRÁŽCI TRŮNU
Fon převzal velkou rozžatou pochodeň, symbolizující světlo přinesené Chiarou,
a jejím světlem ozářil všechny, i okolní prales. Přistoupil
k Marii Voce, aby jí pochodeň
předal. Když ji od něj převzala, vztáhla ruce s pochodní
symbolicky k celému shromáždění. Maria Voce a Giancarlo Faletti obdrželi z rukou
fona tradiční královské oděvy
a oběma byla vzdána čest titulem „strážci trůnu“ – strážci Chiařina dědictví.
BOLEST ZE ZTRÁTY
Fon začal tančit a k tanci se
přidala i mafua, fonova manželka.Mezi lidmi se rozhostilo
ticho a fon spolu se skupinou
mužů vyjadřovali zvláštním
zpěvem bolest ze ztráty milovaného člověka. Na vážných
tvářích všech přítomných se
v tu chvíli zračilo pohnutí; nešlo o žádné předstírání, byla
to autentická bolest, která tu
našla svůj veřejný výraz.
Nyní bylo možné pochopit
Maria Voce s rozžatou pochodní, symbolem světla, které Chiara přinesla do Fontem.
3/2009 | Nové Město |
17
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
J
akmile se Maria Voce vrátila z Kamerunu, vyjádřila své první dojmy
z této cesty.
V roce 2000 Chiara inspirovala dva
fony k paktu vzájemné lásky a dnes už
jich je dvacet. Kam dnes díky tomu
směřují?
„Je to jedinečná zkušenost! Jsou to
lidé zodpovědní za svá etnika a přejí si
je vést podle evangelní vize osvícené
Chiařiným charismatem. Tuto vizi si
vzali za svou, protože je samotné i jejich národy dokázala proměnit. Když
viděli tuto proměnu, vyprávěli o ní dalším fonům. Organizují setkání, často
konaná ve fonově sídle, a veřejně hovoří o tom, jaké změny to způsobilo v jejich životě. Na druhé straně cítí, že vše
pramení z Chiařina charismatu. Přilnuli k Hnutí a touží být pokládáni za jeho členy. Proto se chtěli se mnou setkat;
chtěli slyšet, že Hnutí bere jejich činnost za svou. A když jsem viděla plody,
skutečně jsem je za členy uznala.“
SLAVNOSTNÍ MŠE
O den dřív, 9. ledna, se slavila na Chiařinu památku ve
18
| Nové Město | 3/2009
Jak se staví církev k této novince?
„Naše přítomnost je důležitá i pro
místní církev, jak mi zdůraznili někteří
biskupové, kteří berou na vědomí pronikání evangelní zvěsti v podobě, v jaké
ji prožívají tyto tradiční kmenové autority. Ve struktuře africké společnosti
jsou tyto autority jedinou cestou, jak se
evangelium může dostat k lidu. To bylo od Chiary geniální; pochopila, že se
musí obrátit na ně a osobně je zainteresovat.“
Fonové jsou tradiční náboženskou
autoritou a na druhé straně evangelizují. Nevzniká z toho náboženský
zmatek, nebezpečí synkretismu?
„Nemyslím si, že by hrozilo takové nebezpečí. Viděla jsem, že je jasná
hranice mezi tím, co přináší charisma,
a tím, co káže jejich zbožnost. Například mnoho jich žije v polygamii, ale
nikoho z nich také nenapadne jít k při-
velkém fontemském chrámu
svaté Kláry slavná mše. Sloužil ji emeritní arcibiskup z Bamendy, Mons. Paul Verdzekov,
spolu s Giancarlem Falettim
a s vikářem kardinála Tumiho, arcibiskupa z Doualy, a asi
dvacet dalších kněží. Uvnitř
se tísnilo na dva tisíce lidí, další stovky stály venku. Četlo se
evangelium sv. Jana, verše o Ježíšově závěti. Arcibiskup pojal
jímání. Zároveň jsou však schopni i ve
své polygamii šířit vzájemnou lásku.
Uchovávají si také tradiční rituály,
které se nepříčí evangeliu, a snaží se z Ježíšovy zvěsti vytěžit vše, čím mohou žít.
Myslím, že postupně bude vzájemných
protikladů ubývat a radostná zvěst pronikne do jejich náboženství. Nebude to
znamenat, že se vzdají svých hodnot, ale
že získají hodnotu ještě větší. Bez násilí,
jako přirozený vnitřní vývoj.“
Papež pojede do Kamerunu v březnu, aby se setkal s africkými biskupy.
Co byste mu přála?
„Doufám, že se papež jako Boží posel bude moci intenzivně setkat s hlubokou religiozitou afrického lidu. Toto setkání by se mohlo stát okamžikem,
kdy se poklad afrických hodnot zviditelní pro celou církev. Kromě jiného by
mohlo pomoci i nám, lidem ze západu,
v osvobození se od byť podvědomého
pocitu nadřazenosti,který lze překonat
pouze tehdy, jestliže se setkáme s Afričany na jejich vlastní africké půdě.“
homilii jako rozhovor s Chiarou a připomněl všechny její skutky vykonané na tomto místě. Události znal dobře,
protože byl sekretářem Mons.
Peeterse v době, kdy za ním
přišel fon prosit o pomoc.
Nádherné sborové zpěvy
rozhýbaly věřící, procesí šla
tanečním krokem, střídavě
v pomalém a rychlém rytmu.
Přestože všichni přijali závěFota: Thomas Klann
„Přijela jsem s velkou vděčností Bohu,“ řekla Maria Voce, „který vedl moje kroky
a přivedl mne na moji první
cestu právě do Afriky. Jsem
zde a obdivuji plody, které zaselo Chiařino srdce.“ A připomněla vše, co potvrzovalo
prorocká slova zakladatelky
o této požehnané zemi.
„Dnes oslavujeme Chiaru,“pokračovalaprezidentka,
„její ideál solidarity, sdílení
a lásky, který, jak jste vyjádřili
ve svém pozvání, nemůže zemřít.“ Minulou noc vydatně
pršelo. A přitom v období sucha jindy nespadne ani kapka. Lid Bangwa se ale vůbec
nedivil. Bylo to znamení z nebe: „Maminka Chiara zalévá,
co zasela.“ Mělo to i praktické
výhody; déšť udržel při zemi
jemný rudý písek a zabránil
tím nepříjemnému všudypřítomnému prachu.
OBDIV
JEJICH ZBOŽNOSTI
Konec dnů smutku – oslava života v celé jeho šíři.
rečné požehnání až po třech
hodinách a čtyřiceti minutách, čas velmi rychle uplynul. Všichni byli s tělem i duší vtaženi do chvály a díků za
dar Chiary.
Před nemocnicí, kterou
postavili a spravovali fokolaríni spolu s místními lidmi,
byla odhalena a požehnána
její socha, pocházející z Centra Ave v Loppianu. Představuje Chiaru, jak symbolicky
kráčí se třemi dětmi z kmene
Bangwa kupředu k Bohu.
Při této příležitosti byla také představena Nadace Chiary Lubichové, která vznikla jako místní iniciativa (za
níž ve většině stojí bývalí studenti fontemské školy) a která má šířit ideje univerzálního
bratrství, rozvíjet ekumenický a mezináboženský dialog
i usnadňovat dětem přístup ke
vzdělání. Všechno zde svědčilo o dědictví, které přináší plody a ukazuje, co dokáže
vzájemná láska. Paolo Lòriga
(redakčně kráceno)
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Dnešní kněží musí být muži plní Boha, kteří současnou, stále více atomizovanou, společnost propojí
sítí opravdových mezilidských vztahů.
„J
edním z problémů velkých
měst je málo příležitosti
ke komunikaci mezi lidmi.
Tisíce lidí jezdí
denně hromadnou dopravou,
ale nikdo s nikým nemluví.
Proto jsem se rozhodl, že začnu lidi zdravit, i když jsem
od přirozenosti spíš uzavřený. Lidi to nejprve udivovalo, ale pak to většinou začali
přijímat s radostí. Po třech letech se mi tím podařilo navázat rozhovor v duchu evangelia se zhruba dvěma sty lidí.“
Ze slov madridského kněze Paco Tomáse dýchala prostota, odvaha a důvěra v Boha.
Byla to slova určená zhruba
pěti stům diecézních seminaristů a mladých mužů se zájmem o kněžství, kteří se sjeli
z celého světa, aby diskutovali o tématu: „Existuje cesta…
výzva mezilidských vztahů“.
Všichni přítomní účastníci byli v rámci tohoto setkání
vyzváni ke vzájemnému sdílení toho, čím žijí, co si myslí, v co doufají, a ke společné
cestě jednoty.
Margi, polský seminarista a jeden z účastníků, mi
o přestávce při kávě vysvětloval: „Cítím povolání ke kněžství, abych sloužil a rozdával
naději. Zde mám příležitost
přezkoumat svůj život, své
povolání a své vztahy. Cítím
se v tomto společenství jako
v rodině, kde mohu růst i přes
svá omezení.“
Federico přijel na setkání
až z Argentiny: „Chtěl bych
být knězem, abych mohl dál
darovat lásku, kterou jsem
dostal a kterou si nemohu nechat jen pro sebe. Lásku, která
prochází mým životem už od
Kněz – muž vztahů, společenství a sdílení. Záběry z nedávného kongresu seminaristů a mladých směřujících ke kněžství, který se konal
v Castelgandolfu.
Celibát není
životem„singl“
KNĚZ MUSÍ BÝT ČLOVĚK, KTERÝ MILUJE
Hubertus Blaumeiser je zodpovědný za centrum, které na
celém světě koordinuje život kněží z Hnutí fokoláre.
Jsou dnes vůbec ještě v naší sekularizované společnosti
zapotřebí kněží?
„Nepochybně potřebujeme lidi, kteří by byli jako Ježíš naprosto ponoření v Bohu a cele oddaní službě druhým. To je výzva – lidé plní Boha pro dnešní dobu. Je to volba, která jde proti
proudu, která nenabízí žádné privilegované pozice, ale setkáš-li
se s Ježíšem a zakusíš-li pravdivost jeho slov, objevíš nový rozměr života, něco navíc. Potom rád všechno zanecháš a jdeš za
ním. Takoví kněží mají dnešnímu světu mnoho co říct.“
Jaká je situace v seminářích?
„Rozhodně nevymírají. Za mého mládí bylo ve světě diecézních seminářů na 50 tisíc, dnes je jich 72 tisíc. Mezi světadíly jsou ale velké rozdíly. To, co se mění, je profil seminářů: nejsou už chráněným prostorem. S rozvojem médií, která
nás dnes zaplavují, musí být více než kdy jindy školami evangelia. A seminarista, nechce-li riskovat, že z něj bude církevní ´singl´, musí stále hlouběji prožívat zkušenost rodinného
typu, zakoušet spiritualitu společenství a učit se navazovat
vztahy se všemi.“
Kým je kněz dnes?
„Tím, kým býval vždy: Ježíšovým nástrojem mezi lidmi.
Aby byl věrohodný, musí milovat stejně jako Ježíš, který
přinášel Boha lásku, vytvářel mezi lidmi vztahy bez bariér
a přál si společenství, kde se všechno sdílí. Kněží, a s nimi
všichni křesťané, jsou k tomuto povoláni.“
doby, kdy jsem pocítil Ježíšovo volání.“
V době bouřlivých studentských revolt a dějinných zvratů, v roce 1968, kdy se hovořilo i o krizi seminářů, založila Chiara Lubichová hnutí
gens, určené pro seminaristy
a mladé chlapce, kteří cítí povolání ke kněžství. Po čtyřiceti letech, kdy život církve stojí před novými výzvami, cítili
seminaristé žijící spiritualitu
jednoty potřebu zkonfrontovat společně své názory na to,
co dnes znamená být knězem.
Průzkum v různých seminářích po světě ukázal, že
skutečnou výzvu dnes představuje rostoucí absence pravých mezilidských vztahů.
Proto právě k tomuto tématu
a k jeho prohloubení směřovaly jednotlivé vstupy účastníků spolu s jejich svědectvími, ať už šlo o italské seminaristy, kteří tomuto setkání
vtiskli rámec přímo nakažlivého rodinného prostředí,
nebo o seminaristy z Brazílie,
kteří „umění milovat“ prožívali jako strhující vzájemné
sdílení.
„Kongres,“ vysvětlil Victor
Agius, který spolu s týmem
seminaristů toto shromáždění připravoval, „byl dílnou
vztahů jdoucích za hranice jazyků a kultur. Z výměny
zkušeností a ze skupinových
setkání vyplynulo rozhodnutí žít evangelní lásku jako základní bod kněžského povolání.“
Stefan Ulz, spirituál jednoho rakouského semináře,
v tomto smyslu řekl: „Žít v celibátu neznamená nemilovat,
ale milovat ´jako Ježíš´. Výzvy nám nechybějí,“ uznává,
„ale pokaždé je to příležitost,
jak znovu vyjádřit lásku Bohu, který mne miluje ze všech
nejvíc. Velkou pomoc představuje jednota s dalšími kněžími ve fokoláre, protože zde
můžeme o všem otevřeně hovořit. To mi pomáhá prožívat
vztahy správně, otevřeně, ne-
3/2009 | Nové Město |
19
Fota: Giuseppe Distefano
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
sobecky, nezištně. Do té míry,
že mi jednou jeden mladý seminarista řekl: ´Vy máte určitě přítelkyni, že jste pořád tak
šťastný.´A přitom moje radost
přichází od Boha, který mi naplňuje srdce svojí láskou!“
Kněžství je „radikálně komunitární dílo,“ zdůraznil kardinál Zenon Grocho-
lewski, prefekt vatikánského
úřadu, který má na starosti
katolickou výchovu ve světě
(a tedy i kněžské semináře).
„Přišli jste sem, abyste čerpali ze spirituality, kterou církev uznává jako jeden z Božích darů dnešnímu lidstvu,
ze spirituality, která vás vede
ke kořenům lásky…, a abys-
te odpověděli na zavazující
pozvání, které před deseti lety vyslovila Chiara Lubichová: ´Jde o to, položit svůj život
za celý svět! Všechny bolesti
světa mají být našimi bolestmi, protože jsme křesťané,
Kristovi následovníci.´ To je
cesta, zmiňovaná v názvu vašeho kongresu, a já vám přeji,
abyste po ní kráčeli s rozhodností a velkoryse.“
Na závěr, na náměstí sv. Petra při modlitbě Anděl Páně,
pozdravil všech pět set seminaristů s barevnými šátky sám
papež: „Milí mladí, ze srdce
žehnám vaší cestě. Ať nad vámi stále bdí Panna Maria.“
Gianni Abba
Ze zákulisí příprav
Neuvěřitelné se stalo skutečností.
I tak by se dala shrnout zkušenost
P. Jana Barborky z královéhradecké
diecéze o přípravě celosvětového
setkání seminaristů.
N
a setkání se seminaristy z celého světa jsem se dlouho těšil a připravoval. Příprava na
setkání začala už na podzim
roku 2007. Byl jsem v té době
v Itálii a žil v komunitě seminaristů a kněží, kteří tvořili jakýsi organizační tým celého setkání.
Začátek příprav tak velkého kongresu,
kde se měli setkat ve vzájemném dialogu
seminaristé z více než čtyřiceti zemí světa, byl velice nesmělý. Nikdo z nás neměl
s přípravou nějaké podobné akce zkušenosti. Řekli jsme si však, že se mezi sebou
vyvarujeme konfliktů, protože jsme byli
přesvědčeni, že dobré vztahy mezi námi
znamenají víc než po technické stránce
dokonale připravený kongres. Rozhodli jsme se, že nepřipustíme, aby mezi ná-
20
| Nové Město | 3/2009
mi vznikala nepřejícnost nebo odmítání
třeba jen i myšlenky nebo nápadu toho
druhého. S tímto předsevzetím jsme začali shromažďovat ty nejvzácnější projevy Chiary Lubichové, které kdy měla
k nám bohoslovcům. Objevili jsme texty
nebývalé duchovní hloubky a krásy.
Dále bylo třeba vymyslet, jak celé setkání zrežírovat, jakým kulturním programem setkání obohatit a kde více než 400
seminaristů ubytovat. I když jsme některým pomáhali na ambasádě vybavit povolení pro vstup do země, několik albánských bohoslovců povolení ke vstupu do
Itálie nedostalo. Cítili jsme to jako určitou
křivdu, kterou jsme se však snažili vnitřně
zpracovat a nabídnout sebe a naše starosti
Bohu, aby on sám na ně pamatoval.
Mnoho bohoslovců je z velmi chudých
zemí, a nikdy neopustili území svého státu, protože na to neměli peníze. My jsme
se však snažili, aby mohl přijet z každé
země mimo Evropu alespoň jeden zástupce. Nečekali jsme tak velkou finanční pomoc, jakou nám projevili hlavně
kněží. Prožívali jsme skutečné bratrství
mezi kněžími a seminaristy.
V mnoha zemích totiž bohoslovci nadchnutí spiritualitou společenství žijí
podle evangelia a velmi rádi se v semináři scházejí. V Evropě však je už jen málo
seminářů, kde bohoslovci tuto spiritualitu
společně prožívají. Proto jsme se těšili na
zástupce dalekých zemí, aby nám řekli, jak
oni žijí ve společenství a v prostředí, kde je
především kladen důraz na osobní vztah
s Bohem a kde lidská formace často výrazně zaostává za studiem teologie. Když přijeli, nacvičili jsme si pro bohoslovce, kteří
pocházeli z různých částí Evropy, scénický
tanec, který ukazoval důležitost dobrých
vztahů mezi lidmi všech národů.
Já jsem většinu času trávil za pultem
s časopisy pro bohoslovce. Právě tam
jsem se snažil mít rád každého, kdo si časopis přicházel koupit. Často se vytvořila
mezi námi atmosféra opravdového lidského bratrství, a cítil jsem, že jsme tak
přispěli k budování míru na zemi.
Jan Barborka
Foto: www.hillamedalia.com
Foto: www.todieinjerusalem.com
KULTURA
Režisérka Hilla Medalia (vlevo).
U
rčitá ideová vyprázdněnost současné filmové
tvorby podnítila skupinu hollywoodských producentů, aby hledali příležitost, jak podpořit
začínající umělce, jejichž díla se svým pojetím od tohoto
trendu odlišují. Angelus Student Film Festival byl založen, aby se stal příležitostí pro
mladé filmové režiséry. Oceňuje jejich studentské práce, které upřednostňují pozitivní hodnoty, v nichž jde
o důstojnost člověka, o mezilidské vztahy, o hlubší zobrazení okolního světa. Jednotlivé ceny festivalu – Angelus Awards – jsou dotovány
zajímavými finančními částkami, které následně umožní mladým tvůrcům nezávisle vytvořit další dílo. Mnozí
z vítězů tohoto festivalu byli
oceněni i v rámci dalších festivalů, například na prestižním Sundance Film Festival
v americkém Utahu.
Z festivalové líhně tak vzešla například režisérka Hilla
Medalia a její film To Die in
Jerusalem (Zemřít v Jeruzalémě) – dokument o dvou matkách, jejichž osudy se protnuly ve stejném okamžiku,
kdy každá z nich ztratila svou
dceru. Sedmnáctiletá Palestinka Ayat spáchala v jeru-
Záběr z filmu Zemřít v Jeruzalémě.
Angelus v Praze
Režiséři ocenění na hollywoodském studentském festivalu Angelus přijíždějí poprvé do Prahy představit své
filmy.
zalémském obchodním středisku sebevražedný atentát,
jehož jedinou obětí se stala
stejně stará Izraelka Rachel.
Film sleduje snahu Racheliny matky setkat se s matkou
atentátnice a v jejich dialogu
hledá klíč k porozumění tragickému konfliktu tamních
dvou světů. Rozhovor obou
matek, ke kterému dojde v závěru filmu, ale nepředloží di-
vákovi hotovou odpověď. Režisérka Hilla Medalia doporučuje: „Když po shlédnutí
filmu, zatímco jedou titulky,
zůstanete chvíli sedět a přemýšlet o tom, co jste právě viděli, když se ztišíte, můžete
v tu chvíli zakusit to, co prožívají v Izraeli či v Palestině.“
Diváci pražské premiéry budou mít po projekci filmu možnost o něm diskuto-
ZEMŘÍT V JERUZALÉMĚ
Promítá se v pátek 6. března 2009, ve 20 hod.,
v kině Světozor v Praze 1, Vodičkova 41
ANGELUS AWARDS
Promítá se v pondělí 9. března 2009, v 19 hod.,
ve Velkém sále Městské knihovny v Praze 1,
Mariánské nám. 1
OTEVŘENÝ MEZINÁRODNÍ SEMINÁŘ
NA TÉMA KINEMATOGRAFIE A KONFLIKT
se koná v sobotu 7. března 2009, 9.30 – 18.00 hod.,
od 19.30 hod. promítání filmu
„As we forgive“ s následným dialogem
s režisérkou Laurou Waters Hinson, v Centru
Mariapoli, Mladoboleslavská 66, Praha 9 – Vinoř
vat – jak s jeho režisérkou, tak
s odborníky zabývajícími se
tímto tématem.
Ostatní režiséři ocenění cenou Angelus Awards představí své krátkometrážní filmy v pondělí 9. března ve Velkém sále Městské knihovny
v Praze. Každý z těchto snímků oceněných v minulém roce se snaží nějakým způsobem věnovat otázce konfliktu a usmíření. I zde budou
po projekci tvůrci připraveni vést dialog s diváky. Dalšími hosty tohoto večera budou polský režisér Krzysztof
Zanussi, hollywoodský producent Ralph Winter a český
režisér Petr Zelenka.
Doprovodnýmprogramem
k těmto dvěma pražským
projekcím bude mezinárodní
seminář, připravovaný sdružením NetOne a Pontes, na
téma Kinematografie a konflikt. Semináře se mohou kromě filmových odborníků zúčastnit i zájemci z řad laiků,
i když je jejich vztah k filmovému umění pouze divácký. V rámci programu přednesou zahraniční i čeští hosté příspěvky čerpající z jejich
filmové praxe a budou promítnuty další krátké filmy věnované tématu usmíření.
Bližší informace na:
www.angelus.uvadi.cz.
Helena Filcíková
3/2009 | Nové Město |
21
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Foto: La Presse
Hledání
(S)slova
N
ikdynezapomenu
na velkolepý dojem, jaký na mne
udělala před několika lety návštěva knižního veletrhu v Montrealu. Představme si budovu o velikosti sportovní haly
napěchovanou knihami, a to
většinou jen novinkami z posledního roku. Vzpomínám
si například, že jeden celý sál
byl věnován všem možným
i nemožným knihám o andělech, což byla pravděpodobně
módní záležitost onoho roku,
a každý nakladatel na ni nějak
reagoval.
Při koncentraci tolika knih
na jednom místě jsem si na
jedné straně uvědomil obrovskou komunikační touhu a tvůrčí sílu lidského ducha, jemuž kniha už tři tisíce
let slouží jako jedinečný vyjadřovací nástroj, a na druhé straně jsem zahlédl věčný nepokoj člověka, který je
hnán k neustálému publikování nových a nových titulů,
protože ty staré už se zdají být
překonané.
Kniha i jiný psaný text má
nezastupitelný význam při
hledání pravdy o člověku,
k němuž často dochází konfrontací různých názorů, a je
lépe, pokud se to děje „přestřelkami“ slovními než skutečnými. Z tohoto důvodu je
zcela oprávněné rčení „bojím
se čtenáře jediné knihy“, poukazující na nebezpečí zaslepenosti u člověka polovzdělaného či zmanipulovaného
nějakou ideologií.
Stejně tak oprávněná je
však obava, že člověk navigující v bezbřehém moři informací snadno zabloudí,
22
| Nové Město | 3/2009
Synodní aula. Před Svatým otcem rabín Shear-Yshuv Cohen z Haify,
první nekřesťan, který mluvil na Synodě.
pokud nemá v ruce kompas,
který mu pomáhá udržovat
směr. Pro civilizační okruh,
do něhož patříme, byla vždy
důležitým kompasem židovská a křesťanská Bible, Písmo svaté Staré a Nové smlouvy. Ta určuje hodnoty, z nichž
naše civilizace vyrůstá a díky nimž se udržuje při životě.
Věříme, že tato kniha
má zcela jiný charakter než
všechny knižní tituly, protože je stále živá, tak jako je živý Boží Duch, který je jejím
hlavním autorem. O výjimečnosti Bible vesměs nepochybují ani ti, kdo nevěří v Boha jako jejího původce. Výzvou pro křesťany každé doby
je znovu ji uchopit a odhalovat, jaký tvar a podobu může
mít Věčné Slovo v proměnlivých a časově podmíněných
lidských slovech a jak se má
projevovat v lidském konání.
O to šlo i loňské Synodě biskupů věnované Božímu slovu.
„Neznalost Písma je neznalostí Krista,“ zní často citovaný výrok sv. Jeronýma,
starověkéhopřekladateleBible do latiny. Skrze výroky Písma Kristus vyslovuje svá slova určená také nám a naší době zmítané krizemi různého
druhu, které před dnešním
člověkem otevírají řadu nových problémů. Dokážeme-li
všechny tyto skutečnosti více
vnímat ve světle slov Písma,
zcela jistě začneme tušit odpovědi, jaké nám nedají slova
žádné lidské knihy.
Jiří Kratochvíl
Synoda
biskupů,
Boží
slovo
Synoda biskupů o Písmu.
Intenzivní zážitek společenství a jednoty, který
povede k nečekaným výsledkům.
V
u l i c í ch př i l é h aj í cím k náměstí sv. Petra a via Conciliazione nebylo v říjnu 2009
výjimečným jevem zahlédnout skupiny biskupů, kněží
i laiků nejrůznějších jazyků
i původu, jak „kráčí společně“.
Řecký výraz sin-hodos
znamená v překladu „shromáždění, sjezd, sympozium“.
Synoda je tedy místem setkání kolem papeže a s papežem
za účelem výměny informací a zkušeností při společném
hledání řešení problémů, které sužují celou katolickou církev.
Idea Synody vznikla na
Druhém vatikánském koncilu a papež Pavel VI. ji uvedl do života oficiálním ustanovením Synody biskupů 15.
září 1965.
Od 5. do 26. října 2009 se
uskutečnilo její dvanácté generální zasedání s názvem:
„Boží slovo v životě a poslání církve“. Bylo zde přítomno 253 synodních otců zastupujících 113 národních
biskupských konferencí a 13
východních katolických církví, 37 posluchačů (auditorů),
desítky odborníků na Písmo svaté, bratrské delegace z ostatních křesťanských
církví, jako například ekumenický patriarcha z Konstantinopole Bartoloměj I.
Účastníci se jednomyslně shodli na tom, že prožili hlubokou zkušenost jednoty a bratrského společenství při úvahách nad knihou,
kterou tvoří 305 441 hebrejských a v malé části i aramejských slov ve Starém zákoně,
a 138 013 řeckých slov v Novém zákoně.
Při závěrečné tiskové konferenci monsignor Gianfranco Ravasi, prezident Papežské
rady pro kulturu a Komise
pro poselství XII. generálního shromáždění,vyjádřil přesvědčení, že „výchozím bodem ke správnému přístupu
k Bibli je bratrská láska a cílem je společenství, protože
znamením a smyslem naslouchání Božímu slovu je vtělovat lásku“.
A dále monsignor Ravasi pokračoval: „V závěrečném poselství Synody biskupů celému Božímu lidu se
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Prvenství
lásky
Požádali jsme kardinála
Marca Ouelleta, arcibiskupa z kanadského Québecu a generálního relátora
Synody biskupů, aby nám
sdělil své zážitky.
J
aké jsou hlavní metodologické novinky, které Synoda biskupů přinesla?
„Je to důraz synodních ot-
Foto: L. Pitarkis/Ap
zdůrazňuje, že novost spočívá v pokusu vytvořit mozaiku
poskládanou ze všech rozmanitých výkladů Božího slova. Tím se překonávají všechny rozpory mezi exegezí
a teologií, mezi studiem a životem, mezi existenciálním
rozměrem, pravdou a tradicí. Křesťanství totiž není náboženstvím knihy. Křesťanství znamená osobní setkání s Bohem skrze jeho Slovo,
které je živou osobou, a které
má vytvářet společenství mezi lidmi a s Bohem.“
Kardinál Marc Ouellet.
ců na kázání a zvěstování. Nesmíme zapomínat na zásadní
fakt, že Kristus zemřel za naše
hříchy a byl vzkříšen pro naše spasení. Musíme to znovu
a jednoduše vysvětlovat. Při
kázání je zapotřebí mít duchovní a nejen exegetickou
znalost Písma. Znamená to,
že kazatel musí být v duchovním souladu s textem a hlavně
s Hospodinem, protože Hospodin k nám hovoří skrze text.
Klíčovou otázkou je důraz na
lectio divina jako na metodu,
jak se modlit Slovem.
Bůh nám totiž dává své Slo-
vo a v něm způsob, jak s ním
hovořit. A to je poslání Písma: dát nám jazyk, Boží jazyk
k rozhovoru s Bohem. Bible je
především kniha k modlitbě
a až na druhém místě ke studiu.“
Ve svém úvodním vystoupení jste zmínil důležitost
církevních hnutí a Hnutí
fokoláre, jehož spiritualita
klade důraz na vzájemnou
lásku…
„Chtěl jsem naznačit, že je
nutné změnit způsob, jak přistupujeme k Písmu, tedy od
přístupu intelektuálního, kte-
rý dnes asi převažuje, ke způsobu osobnějšímu.V pedagogice církevních hnutí, a zvláště u Hnutí fokoláre, je tento
přístup evidentní, protože
kladou důraz na praktikování
a prvenství lásky. Slovo se sdílí a evangelium se chápe srdcem, ne pouze hlavou.
Myslím, že toto je zásadní
pro budoucnost, pro rozvoj
evangelizace a vývoj křesťanského lidu.“
„Hebraismus s námi sdílí
velkou část Bible, Islám má
ve svém Koránu předivo biblických odkazů. Jaké možnosti nabízí Boží slovo mezináboženskému dialogu?“
„Zájem o tuto Synodu biskupů mezi křesťany i mezi
lidmi jiných vyznání byl veliký. Téma Božího slova je
jednotící téma, které sbližuje lidi různých náboženských
tradic. Synoda nám umožňuje lépe vysvětlit, co znamená
Boží slovo pro nás, pro židy
nebo pro muslimy. Při pohledu na rozdíly a podobnosti
společně rosteme skrze vzájemné svědectví.
Mezináboženský dialog
i ekumenismus dostal od této
Synody biskupů velkou podporu.“
Aurelio Molé
(redakčně kráceno)
VÝZNAM BOŽÍHO SLOVA PRO EKUMENISMUS
Delegátem České biskupské konference byl na Synodě pražský arcibiskup
kardinál Miloslav Vlk a o jejím průběhu na svých internetových stránkách
pravidelně informoval. Jedním z důležitých témat Synody byl význam Božího slova pro ekumenismus.
„Při projednávání synodního tématu
proběhla diskuse o významu Božího slova pro ekumenismus, pro vytváření společenství jednoty s jinými vyznáními na
základě společného života ze slova Božího. Byla přinesena řada různých zkušeností se slovem Božím z oblasti ekumenismu ze všech koutů světa.V sobotu večer (18. října 2008 – pozn. red.), zcela ve
stylu tohoto synodního zasedání, jsme
zažili velice silné chvíle. Všichni účastníci se shromáždili v nádherné Sixtinské kapli ke slavení prvních nedělních
nešpor. Tohoto modlitebního společenství se účastnil i cařihradský patriarcha Bartoloměj se svým doprovodem
a asi pěti metropolity. Modlili se s námi
nešpory. Po nich patriarcha pronesl svůj
projev. Zdůraznil v něm, že je to historický okamžik, kdy byl cařihradský pravoslavný patriarcha pozván na synodu
v katolické církvi a byl požádán, aby promluvil. Vyjádřil poděkování za toto privilegium a řekl, že tato skutečnost „posiluje naše naděje, že se přiblíží den, kdy se
naše církve plně shodnou na roli primátu a synodality v životě církve, čemuž se
nyní věnuje studium naší společné teologické komise“. Proto ve svém slově
projevil radost nad tím, že se v katolické
církvi rozvinula synodalita. Připomněl
dávnou silnou tradici synodality v pravoslavné církvi a zdůraznil, že obě církve
jsou si tím dnes mnohem blíže.
Vděčně se vyslovil o tom, že synoda
projednává téma Božího slova.Ve svém
projevu předložil chápání Božího slova v pravoslavné církvi. Pro všechny
účastníky bylo radostí slyšet, že chápání Božího slova v obou církvích je velmi blízké.“
(www.kardinal.cz)
3/2009 | Nové Město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S JIŘINOU PREKOPOVOU
Lze říci, že vaším životním
posláním je rozvoj a obnova
láskyplných vztahů v rodinách. Jak se to daří?
„Velmi dobře, pokud se mi
podaří najít a zpracovat klíčový emocionální konflikt, který překáží lásce… Zpracovat
ho a obnovit láskou.“
K tomu může být velkou
pomocí terapie pevným objetím, kterou jste rozpracovala. Komu je tato terapie
určena?
„Je nabídkou pro ty, kteří již nedokážou své problémy sami zvládnout a potřebují pomoc. Může jít o konflikt mezi matkou a dítětem,
otcem a dítětem, mezi rodiči
vzájemně, i mezi dospělými
rodiči a jejich rodiči. Krize se
musí opravdu vyjádřit, vykřičet, vyplakat, podle toho, jak
je problém hluboký, a pak ho
transformovat do lásky.
Terapeut často vidí příčiny jinde než klient, má určitý
nadhled a zkušenost. Člověk
si totiž někdy vsugeruje,že dané problémy jsou proto a proto. Řekněme poslední případ,
24
| Nové Město | 3/2009
Foto: Ludmila Šturmová
P
hDr. Jiřina Prekopová, česká psycholožka působící
v Německu, rozšířila koncept pevného
objetí vypracovaný původně pro autistické děti – pevné objetí se
staloprostředkemobnovylásky v rodině. Nejde jen o nový
směr v psychoterapii, ale především se jedná – slovy J. Prekopové – o „životní formu, jejímž principem je láska“.
Je autorkou řady odborných článků a knih. V češtině vyšly například tituly: Malý tyran, Nese mě řeka lásky,
Neklidné dítě (se spoluautorkou Ch. Schweizerovou), Jak
být dobrým rodičem a další.
Od 14. do 18. října 2009
proběhne v Praze konference
na téma „Láska a pevné objetí“, uspořádaná k 80. narozeninám Dr. Prekopové.
PhDr. Jiřina Prekopová.
Pomoci lásce
v rodinách
„Od chvíle, kdy jsem pochopila smysl svého bytí a předsevzala si pomoci lásce v rodinách, jsem hledala jen
vhodné metody. Hledala jsem psychoterapii, která pomůže naplnit zázrak lásky. A tak jsem objevila terapii
pevným objetím, kterou jsem převzala od americké dětské psychiatričky Marthy Welchové.“
(Z knihy J. Prekopové Nese mě řeka lásky)
který jsem měla. Rodině se
zdálo, že učitelka je příčinou
problémů jejich dítěte a že by
mu měla dát víc lásky. Když
jsme se na to podívali hlouběji, zjistili jsme, že klíč má v ruce tchýně matky dítěte. Matka
nenávidí svou tchýni, zatímco otec a děti, a hlavně tento
kluk, mají babičku rádi. Chlapec je vzteklý na mámu, je
z toho tak rozhozený, že se nemůže ve škole koncentrovat.
Vyplynulo nám, že se matka
musí s tchýní smířit. Pochopila, že nemá jinou možnost.
Skutečně se s ní smířila a problémy se synem se zklidnily.
Také manželé už necítí mezi
sebou napětí a mohou se milovat. Je potřeba najít, kde ten
červ v jablku je. A to se často
podaří až terapeutovi, který je
nestranný.“
Pracujete především s dětmi a jejich rodinami…
„Musím,protože problémy
dětí jsou často následkem poruch dospělých. Z toho důvodu musíme zpracovat tatínka
a maminku jako pár. Ale protože oni jsou často jako děti
ještě ve vleku zlosti vůči svým
vlastním rodičům a všelicos
dělají právě opačně, než jak
to dělali oni, ještě nejsou dospělí. Tak je musíme nejprve
smířit s jejich rodiči – a už tu
máme tři generace. Už je to
několik let, co to takto dělám.
Nezačínáme u dětí. Začneme
jen tehdy, když všechno bylo
v pořádku, když se rodiče mají rádi a jsou důslední.“
Přednášela jste též v domovech důchodců a v hospicích…
„Ano, také o smíření.
V podstatě pořád jde o smíření s rodiči. Podle mé zkušenosti někteří klienti domovů důchodců nejsou smířeni
se svými zemřelými rodiči,
a proto se jim těžko umírá,
bojí se setkání s rodiči na věčnosti a topí se v depresích.
Člověk by se měl na toto setkání těšit a to může jen tehdy, je-li s rodiči smířený.“
Pro vás víra a život, víra a práce není něco od sebe odděleného, ale něco, co
k sobě patří…
„Jsem více než stoprocentně přesvědčená, že jsme v rukou Božích a že bez jeho přičinění se nic nestane. I neštěstí,
které se nám přihodí, má pro
nás svůj význam, je za ním cosi
dobrého. Žiji v naprosté odevzdanosti a neustálé radosti,
že máme tak hlubokou víru.
Pro mě je Bůh hlavně radost.“
Žijete a působíte v Německu, kam jste z politických důvodů odešla… Řekla byste
nám něco ze svých osobních
zkušeností s tím spojených?
„Tam jsem pochopila, že
největší hodnotou není svoboda, ale láska, a to láska bezpodmínečná. Až teprve když
člověk má rád sám sebe přes
to všechno, přes všechny zlé
podmínky, například že stárne nebo je neúspěšný, a má
rád také své bližní, přestože
jsou jiní než on by si přál, tak
je svobodný.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
3/2009 | Nové Město |
25
Tříkrálové koledování
ve vinořské
samoobsluze.
Nemám na to povahu
Před jedním z obytných domů.
26
| Nové Město | 3/2009
lů“ společně se všemi „lidmi dobré vůle“, které oslovovali andělé (ať už si říkají „věřící“ nebo „nevěřící“ a jsou kdekoliv).
Jako katechetka jsem snila o tom,
vzít děti a jít od domu k domu, od hospody k hospodě, od obchodu k obchodu a uskutečnit společně sbírku Tří králů
proto, abychom pomohli lidem v hmotné nouzi, ale také proto, abychom pomohli těm lidským srdcím, která mohou
být v nouzi stejně, jako naše těla, jen to
většinou není tolik vidět.
Jenže… nemám na to povahu… nevím, jestli se to hodí… nevím, jestli mě
ostatní podpoří… nevím, co si budou liFota: Pavel Novák
6.
leden je mimořádný den,
chvíle
– kdy Bůh přitahuje do
Betléma k jeslím vzdálené, ty nejvzdálenější
(měřeno nejen na počet
kilometrů)
– den, kdy se Bůh zjevuje všem vzdělancům, intelektuálům, těm, kteří Boha
potřebují uchopit rozumem, najít ho ve
vzorcích matematiky, jako já kdysi
– den, kdy Ježíšovo narození otevírá mimořádně srdce lidí pro pomoc druhým
a vnímání jejich potřeb
– den, kdy jsem vždycky víc než jindy
toužila po tom, jít cestou s dary „tří krá-
dé myslet… nevím, jestli to bude úspěch,
nebo průšvih… nevím, jestli děti…
První telefon je povzbuzením. P. Pavel Jančík nemá problém, nápad se mu
nezdá ani hloupý, ani nesmyslný, je připraven k pomoci. A tak se vydáváme na
cestu Vinoří společně se třemi králi. První návštěvu si objednává starosta. Navštěvujeme s dětmi domy, obchody, obchůdky, místní samoobsluhu, hospody
i vinárnu. Všude na své pouti se setkáváme s pochopením a vlídností. Děti jsou
úžasné a nezdolné a jejich dětská bezprostřednost bourá hranice. Světélka lampiček září do noci, zpíváme s kytarou a já
sním o tom, že to je začátek (nebo pokračování?) laviny dobré vůle a laskavosti,
která zboří hranice mezi lidmi.
Jako důkaz mi připadá setkání v Centru Mariapoli, které se uskutečnilo po
několika dnech, kde potkáváme mnoho
tváří těch, se kterými jsme se nedávno
ještě neznali, i když jsme se setkávali na
ulici, v zahradě. Dnes už se můžeme nazývat přáteli.
Ale cítím také strach. Nám lidem se
často stává, že něco zkazíme. Co když
i teď?
Ale zároveň mám i naději. Děti bourají hranice čistým srdcem a my všichni
jsme přece děti jednoho Otce a on je zárukou toho, že cesta tří králů ve Vinoři
měla smysl a že Zjevení Páně je stále výzvou: pro všechny vzdálené, pro všechny
intelektuály, pro všechny hledající, pro
všechny ztracené, promrzlé na těle i na
duchu.
Je kde se zahřát.
Plynou dny a některé jsou jako dny
Zjevení Páně mimořádné a jiné se mohou zdát všední a obyčejné.
Dnes ráno před naším domem v čistě
napadlém sněhu někdo vykouzlil velkou
a umělecky ztvárněnou tvář usměvavého
„smajlíka“.
Musel to být někdo, kdo vstával velmi
brzy a ulicí šel to ráno jako první. Přesto místo spěchu nelenil a chvíli si jen tak
„hrál“. Nevím, kolik lidí prošlo ulicí kromě mne, ale vím, že mnoha z nich tento
veselý „smajlík“ rozzářil tvář a celý den.
Autor je neznámý, ale jasné je, že autorem muselo být dítě – šťastné dítě Boží,
někdo, kdo převzal štafetu obyčejných,
laskavých a nesmyslně krásných činů,
které proměňují svět – podobně jako cesty všech, kteří neváhají kráčet za hvězdou Lásky.
Marie Nováková
KŘÍŽOVKA
Narodil se přibližně před 670 lety, zemřel v březnu roku 1393 a před 280 lety, také v březnu, konkrétně na svatého Josefa, byl papežem Benediktem XIII. svatořečen. Patří k nejčastěji zobrazovanému českému světci – a to i za hranicemi Čech. Například v sousedním
Bavorsku prý není kostel, kde by nebyla jeho socha nebo obraz. Jeho jméno je samozřejmě obsahem TAJENKY naší křížovky.
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
a
b
c
d
e
POMŮCKA: ŠTRUKS, TRAP, UBU
Naše křížovka
1
f
g
h
i
VODOROVNĚ
A• opak líce; střelba na pohyblivý terč; Confidence
Human Capital (zkr.); iniciály kardinála Trochty
B • název zn. newtonu; dobromysl;
uzlový telefonní obvod
C • používat barvy; jiskry slovensky
D • tekutý omastek; Spojené státy (angl.
zkr.); rytmické schéma v poezii
E • TAJENKA
F • světadíl; Utrechtská univerzita
(zkr.); je si… (je přesvědčený)
G • stojatá voda na cestě; sordina (tlumítko zvuku)
H • hlasité pozření tekutiny; papírová
schránka; karetní hláška
I • zájmeno; značka známého autobazaru;
prázdní; konec šachové hry
SVISLE
1 • italsky král; mé; letní soustředění mládeže (zkr.)
2 • jedna (italsky); umyvadla
3 • kaprovitá masožravá ryba; horní končetina
4 • třínohá stolička
5 • výpravná hudební show; potřeby na psaní
6 • American Gas Association (zkr.); napadané
(např. listí); křesťanský mládežnický časopis
7 • dětský pozdrav; temnota (7. pád); král
ze slavné divadelní hry Alfreda Jarryho
8 • slovensky stýská; mít povinnost
9 • být návštěvníkem
10 • sladidlo; pomocí emocí
11 • silnější bavlněná nebo vlněná tkanina
s oblými vroubky; masiv ledu
12 • angl. hračka; poplatek na cestě;
filmový mimozemšťan
Časopis Hnutí fokoláre
Březen 2009, ročník 18 (12)
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Technický redaktor:
Veronika Němečková
Redakční rada:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
P. Bohumil Kolář
Mgr. Irena Kyliánová
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Jarmila Synková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
P. Mgr. Martin Šmíd
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
PIPO
A
TIPO
Je zkrátka
silnější než já!
Walter Kostner
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Titulní strana:
Maria Voce ve Fontem (Kamerun).
Foto: Thomas Klann
27
PRIDDY BROTHERS, NetOne, PONTES o.s., FAMU Praha, Konrad-Adenauer-Stiftung
Pátek 6. března 2009 ve 20.00 hod.
Kino Světozor – Vodičkova 41, Praha 1
ZEMŘÍT V JERUZALÉMĚ
TO DIE IN JERUSALEM
režie: Hilla Medalia
Po projekci diskuse s režisérkou a producenty.
Festival ANGELUS oceňuje a podporuje
mladé filmaře a jejich snahu vytvářet díla
o respektu k lidské důstojnosti.
SMALL CHANGE • MALÁ ZMĚNA
režie: Anna McGrath
V jeruzalémském supermarketu zahynou dvě sedmnáctileté dívky – sebevražedná útočnice a její stejně
stará oběť. Film zachycuje odlišný postoj jejich matek
ke smrti. Na osobní tragédii dvou rodin odhaluje režisérka izraelsko-palestinský konflikt a složitou cestu
k usmíření.
Snímek získal prestižní cenu Peabody Award, zvláštní
cenu poroty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech v Paříži 2008, tři nominace
na cenu Emmy a jako výjimečný dokumentární film nominaci na cenu Woman‘s Image Network za rok 2008.
Vstup volný (do naplnění sálu)
Pondělí 9. března 2009 v 19.00 hod.
Velký sál Městské knihovny, Mariánské nám. 1, Praha 1
ANGELUS AWARDS
Studentské filmy z Hollywoodu
Přehlídka oceněných filmů mezinárodního
studentského filmového festivalu
a setkání s jejich režiséry.
Hosté: režisér Krzysztof Zanussi
a producent Ralph Winter
(např. filmy Star Trek, X-Men).
IN THE NAME OF THE SON • VE JMÉNU SYNA
režie: Harun Mehmedinovic
THE REPLACEMENT CHILD • NECHTĚNÝ
režie: Justin Lerner
A SHEEP ON THE ROOF • OVCE NA STŘEŠE
režie: Rémy Schaepman
IN BETWEEN . MEZIČAS
Režie: Jose E.Iglesias Vigil
Studenti FAMU a čtenáři Městské knihovny
vstup zdarma, ostatní návštěvníci 50 Kč
ZÁŠTITU PŘEVZALI
Velvyslanectví USA
Ministerstvo kultury ČR
Italský kulturní institut v Praze
Městská část Praha Vinoř
PROJEKT FINANČNĚ PODPOŘILI
PETER GLENVILLE FOUNDATION
Family Theater Productions
Our Sunday Visitor
MEDIÁLNÍ PARTNER
Český rozhlas 6
Více na: www.angelus.uvadi.cz