Pan Linhart a Franta Voráček

Kotlinka na Klášteráku
O dlaždiči panu Linhartovi, pomocníkovi Frantovi Voráčkovi
a dalších sousedech, sousedkách a kamarádech na Klášteráku
a v přilehlých uličkách
Byly časy, kdy jste vyšli
na Klášterák z naší úzké
uličky, říkalo se jí „soutka“, a hned po levé ruce se
vám objevil nevelký plácek,
kde dlažba z kočičích hlav
na pár čtverečních metrech
nebyla a tím se vytvořila
malá prohlubenina. Nikdo
nevěděl proč a jak dlouho
už to tak je, prostě to tak
bylo. Ležela pod okny staré
panny, slečny Pešulové, o
které bude později. Kotlinka se hlodáním zubu času
a častým používáním nás
kluků utěšeně zvětšovala a
prohlubovala, pročež nyní se již dalo po obvodu dobře sedět, povídat si či kout
všelijaké odvážné plány.
Na jaře tady šlo v měkké hlíně vyhloubit patou
pěkný důlek na hraní
kuliček, když jste se rychle
otočili na jedné noze, což
v ostatní dlažbě Klášteráku
nešlo. Jindy si tu šlo hrát
s autíčky, vrtat se v hlíně a
něco stavět. Když jsme pak
byli o trošku větší, hry s
hračkami nahradily hry
agresivnějšího druhu, jelikož náš plácek představoval ideální zásobárnu „bugrů“, „bugrasů“ či „žvígrů“,
a to kdykoliv bylo nějaké
větší kočičí hlavy klášteráckému kmeni zapotřebí.
Vy nepochybně víte k čemu je takový pořádný žvígr dobrý, ale kvůli
nezasvěceným neklášterákům je určitě namístě přidat vysvětlení. Mezi dvěma
šikovnými bugrasy se třeba daly roztloukat a rozemílat na jemný prášek úlomky
ztvrdlé malty, střešních tašek a cihel na všelijaké odstíny bílé, oranžové, červené a
hnědavé, dělat z nich malé hromádky a pak si s tím otevřít krámek s „kořením“.
1
Dvěma kameny se též
můžete pokoušet vykřesat
jiskru k rozdělání ohně,
jak to prý činil pračlověk
v pravěku, jak jste se učili
v hodině dějepisu, když si
chtěl upéci mamuta. Přitom si lze též vykřesat
parádní stinku až vám
zčerná a sleze nehet, ba lze
přijít o prst či dva, když si
nedáte „bacha“.
Být Klášterákem tudíž
vyžadovalo trochu šikovnosti a holt vědět, jak na to,
abyste nepřišli třeba i o
oko. To když jsme dospěli k ještě náročnějším hrám – s kapslíky, patronkami do
poplašňáku a cvočky naplněné sírou. Vy tohle neznáte? To si napřed skočíte do
železářství vedle obchoďáku pro cvočky neboli nýtky. Za korunu jich máte pytlík. A
když už tam jste, můžete si rovnou
koupit i pytlík malých skobiček, ať tam
nemusíte běžet dvakrát. Skobičky totiž
byly ideální municí pro jednoduchý prak
z modelářské gumičky. Tu si přivážete
mezi palec a ukazováček, a je to! Ale to
odbíháme od těch bouchacích cvočků.
Každý cvoček má dvě, do sebe
pasující, části. Tu dutou naplníte
naškrábanou sírou z hlaviček sirek a
když je plná ucpete ji „čudlíkem“ té
druhé části. Pak to už stačí položit na
šikovný placák a druhým žvígrem do
toho „majznout“. Dá to docela pěknou
„pecku“, ale ne zas takovou „prdu“,
jakou dá poplašná patronka. Většina
nás plebejců se musela spokojit s touto
prostou výbušninou ze cvoků a krabičky
sirek. Avšak pro úplnost je třeba dodat,
že mezi námi Klášteráky byl i takový
šťastlivec, Ládík Truhlář, pro kterého
kulatá plechová krabička se stovkou
opravdických patronek a dokonce i
poplašňák „šestiraňák“ nebyl jen snem,
ale realitou.
Na ještě větší „dardu“, „škubu“ či „petelici“ jsme si museli počkat o něco déle,
kdy jsme už vyspěli ke hrám ještě razantnějším. Ty se však již vymykaly z
prostorového omezení Klášteráku a bylo zapotřebí cestovat na kolech asi 15 km až
do vísky Meziříčí, které však domácí říkají „Mezříč“. Ta se nalézá napravo od písecké
silnice mezi obcemi Dražice a Drhovice. Zde již nešlo pouze o možnou ztrátu nehtu,
2
prstu či oka, ale o podstatně vážnější následky.
„Mezříč“ byl toho času
hlavním stanem neméně
odvážného mladého muže
jménem Pepa Cmunt. Sféra
jeho pyrotechnických zájmů se skrývala v pochmurné
zeleni
nedalekých
hvozdů, kde jste byli vřele
vítáni tabulkami tohoto
znění:
POZOR! VOJENSKÝ
PROSTOR! VSTUP PŘÍSNĚ
ZAKÁZÁN!
PO SETMĚNÍ BUDE
POUŽITO ZBRANĚ BEZ
VYZVÁNÍ!
Pepa Cmunt se ukázal
být dokonalým průvodcem
a znalcem těchto míst.
Občas nám zavelel: „Pánové tiše! Rychle zalehnout!“
To když po lesní cestě projížděla kolona khaki „vejtřasek“, či jen osamělá
hlídka samopalníků v terénním „gazíku“. Čas od
času jsme v hloubi lesů narazili na dřevěné budky latrín, zřízené zde pro případ, že
by na tankistu uprostřed bitevního žáru přišlo nezadržitelné ujímání. Vnitřní stěny
byly plné grafiky specializující se na anatomii a špičaté geometrické obrazce. Též se
tady potvrzoval národní sklon k básnictví:
„Ve vzduchu i na moři rozdrtíme agresoři!“
„Naše vítězství je jisté, vzhůru na imperialisté!“
„S-r prudce! Posílíš mír!“
Co nás hochy do těchto přísně zapovězených míst přivedlo?
„Pánové“, povídá Pepa, je tady toho všude spousta, ale nemám potuchy jak se to
dostalo až pod mech. Já tomu říkám „čertíci“, protože bezva hoří. Když to pořádně
zabalíte do papíru, zapálíte a pak na to šlápnete, aby to nehořelo, ale jen doutnalo a
syčelo, je z toho bezva zamlžák.“
Později jsme zjistili, že tyto načernalé trubičky jsou střelným prachem
v trubičkové formě, který tvořil náplň nábojů do děl a tanků.
Dalšími našimi úlovky byly někdy i ostré nábojnice do pušek a samopalů, které
3
dovedly dát takovou „perdu“, před kterou kapituloval i ten jinak skvělý poplašňák
Ládíka Truhláře. To nám „Cmundík“ názorně předvedl ihned po návratu na jejich
statek, ještě než jsme nasedli na kola a vydali se k domovu.
Náboj omotal nějakým tužším drátem a druhý konec drátu zastrčil do škvíry ve
dřevě česla, naštěstí neobydleného úlu. Pod kapslem postavil zapálenou svíčku a
zavelel, „rychle vocaď pryč, je to ostrá s kulkou“. A již jsme prchali za roh včelína.
Pár vteřin jsme museli čekat, ale fenomenální zasvištění kulky, jak v kovbojském
filmu, a doprovodná „morda“ stála za to!
Ale nyní zpět na Klášterák, do dob her a radovánek ještě nevinných. Dobrý
bugras si dovede poradit i s věcmi údajně nerozbitnými, což ihned vysvětlím.
Prázdniny pomalu končí a já se vracím od dědečka, babičky, strýce a tety
z Prahy do Tábora. V Praze mi drazí příbuzní říkají pro mé kutilství „Pepík technik“,
což mi dělá velmi dobře. Strýc Richard, profesor na slaboproudé průmyslovce, mě
opět jako vždy štědře obdaroval všelijakými věcmi k mému kuťění. Tentokrát si vezu
i několik slušně velkých kusů skoro centimetr silného „nerozbitného skla“. Později
se začalo říkat „plexisklo“. Tehdy to bylo něco nevídaného a úžasného. Hned
příštího rána jsem se pochopitelně vynesl s nerozbitným sklem na plácek před
soutkou.
Tam již zasedal klášterácký
klášteráckých vojsk, Ládi Tesaře.
koncil
za
předsednictví
vrchního
velitele
Láďa Tesař, tehdy asi
desetiletý, se k nám do
Tábora přistěhoval ze severních Čech, tuším z
Rumburku. Nově přistěhovalý chlapec se obyčejně
setkává s nepřátelstvím domácích hochů, a trvá to
nějaký čas, než je akceptován a zapadne do party.
Někdy si to musí dokonce i
tvrdě vybojovat.
U Ládi Tesaře tomu však
bylo úplně jinak. Hned od
samého začátku nám, rodilým Klášterákům, bylo jasné, že zde máme co do činění se silnou osobností
nesporných vojevůdcovských kvalit. Jinde možná měli svého Džingischána, Atilu
Huna, Alexandra Makedonského, Napoleona Bonaparte, Cromwella či Wellingtona,
ale nám se dostalo atamana ještě chrabřejšího, než měli všichni Klokoťáci,
Metrováci, Fišlováci a Čelkovičáci dohromady! Prostě takového, že byste nejraději
ihned zvolali, „Vítej nám udatný reku, a veď nás vpřed, k triumfálním vítězstvím!“
„Tak ty nám tady říkáš, že tohle to má být nerozbitné sklo?”, zahřímal nejvyšší
náčelník hlasem už hodně podrážděného Vikinga. „No to bych se na to podíval!
Moskare podej mi támhleten žvírg!“ Netřeba dodat, že chudák „plexi“ nemělo
absolutně šanci, jelikož do nerozbitnosti mu scházelo opravdu ještě hodně. Trvalo to
4
pak ještě další půlstoletí, než vědátoři přišli na „Lexan“, který by nekompromisním
klášteráckým testům snad už odolal.
Ne vždy byly chvíle na našem plácku takto dramaticky vyhrocené. Jednou zde
dokonce panovalo rozpoložení bezmála holubičí až andělské, kdy se nám nad
hlavami téměř rozsvěcely svatozáře a narůstala bělostná křídla.
Bylo to poté, kdy v kině Svět u Grandu promítali sovětský film „Timur a jeho
parta“, natočený podle stejnojmenné knížky Arkadije Gajdara. Tehdy jsme na něj šli
se školou.
V malém městečku vedle sebe žijí dvě party.
Vzorní Timurovci a padoušská parta Mišky Kvakina.
Ta, mimo další odsouzeníhodné
činy,
odpomáhá
místním zahrádkářům –
zpravidla vetchým stařečkům a stařenkám od angreštu, rybízu, jahod, třešní,
švestek, slív, mrkve a kedluben. Timurovci se zas
snaží ty zahrádky zalévat a
veškerou škodu všemožně
napravovat, a to vše tajně.
Dědové a babičky se nestačí divit, že v sudech a kádích je neustále dost vody na
zalévání a též ve vědrech za dveřmi domků na domácí a kuchyňskou potřebu.
Někdo tajně řeže dřevo na špalky a seká na polínka, aby bylo čím zatápět k vaření a
topení. Vše je vždy poskládáno do úhledných hranic.
Milý čtenáři, dovedeš si představit jinak výbojné klášterácké válečníky nyní
ochotné zakopat válečnou sekeru, činit pokání a konat veřejné dobro? Ale toho
památného dne tomu tak vskutku bylo!
Seděli jsme zamlkle se svěšenými hlavami na obrubni našeho plácku a usilovně
přemýšleli, jaké dobré skutky by šlo v našem okolí vykonávat. Jak odčinit třeba to
zvonění na zvonky?
To též neznáte? Nejlepší to je po setmění, kdy už si lidé po celém dnu pěkně hoví
v županech a s natáčkami na hlavě. Zazvoníte kouskem prkénka třeba na deset
zvonků najednou a pak vezmete nohy na ramena a zpoza rohu se hihňáte a
pozorujete, co se bude dít.
Když už je řeč o těchto večerních zábavách, nelze zde nezmínit jednu historickou
příhodu. Udála se za jednoho kouzelného večera před Vánoci, kdy ztichlé křivolaké
uličky Starého města přímo vábily. Setmělo se brzy. Popadával sníh. Střechy byly
bílé. Z komínů se kouřilo. Okna svítila do ztemnělých ulic. Bylo vidět, že všude se
peče vánoční cukroví. Peče se i v domácnosti manželů Šrámkových. Ti bydleli
v Převrátilské ulici a jejich okna vyhlížela na plácek „U Kašničky“. Měli dceru
Olinku.
A jak se tak šouráme čerstvé napadlým sněhem pojednou vidíme, že okno do
5
Šrámkovic kuchyně je dokořán. Něco se připeklo či je jen moc horko z pečení? Okno
je dost vysoko nad úrovní ulice, takže dovnitř není vidět. Je však slyšet, že okolo
trouby a válu s formičkami, moukou, cukrem, vajíčky, máslem, kakaem, ořechy a
vanilkovým cukrem panuje čilý shon. Nezbedné hochy na ulici vůbec nenapadne, že
všechny tyto věci stojí hromadu peněz a tak těžko se shání.
Již si nevzpomínám kolik nás ten večer bylo a kdo měl ten nápad hodit
otevřeným oknem sněhovou kouli. „Pánové, umíte si představit to překvápko, až jim
zničehonic přistane na pekáč?“
Koule zasvištěla vzduchem a patrně zasáhla svůj cíl dokonale. Zdatný pan
Šrámek, železničář, byl na ulici tak rychle, že jsme se nestačili divit, ale v trepkách
se mu pronásledování příliš nedařilo. My se rozprchli na všechny strany a uháněli
pryč ze všech sil. Z dálky jsme ještě zaslechli, „máte to marný, já vás lotři všechny
poznal, já vím kdo jste!“ Měl pravdu. Když jsem dorazil oklikou domů, pan Šrámek
tam už čekal. Následovala štědrá nadílka a druhá pak ještě ve škole.
Avšak nazpět ke šlechetným činům Timurovců.
Jak tedy svému okolí tato svá provinění odčiníte, nebo to přelézání plotů za cizím
ovocem, to střílení skobičkami do oken, kdy to občas nějaká ta tabulka odnesla
parádním „pavoukem“? Porada na plácku rozhodla, že čas k dobrým skutkům
uzrál! Pomáhat starcům a slepcům přecházet ulice, pomáhat s těžkými nákupními
taškami, od stojánku nanosit vodu...
Jako již mnoho dobrých úmyslů tolikrát předtím, jak celé dějiny lidstva bohatě
dokazují, i tato snaha ztroskotala na nepochopení, a to právě těch, kterým byla
určena.
„Jedeš harante od toho stojánku a necháš ten můj kýbl napokoji!“
„Co mi ty rošťáku jeden bereš tu tašku! Chceš abych ti jednu vrazila?“
„Lidi, to je vám dneska mládež, voni by nebohého člověka vobrali za denního
světla i na náměstí!“
Ne, tento svět nemá pochopení, to už poznal Miguel de Cervantes a ze samé
žalosti napsal svého Dona Qixota!
Proto náš velitel hned na příští poradě na plácku (zase už válečné) znechuceným,
ale zase už vůdcovsky pevným a rozhodným hlasem, pronesl. „Pánové víte o tom, že
to zelí na poli u Neckářů je už zralé? Vzhůru na sladké klokotské!“
Jindy lup tvořily brambory. Potom šla „pálit baba“, čili pečení brambor ve
žhavém popelu. Náš oheň hoříval „na Hvízdalce“, na malé loučce nad strání
krásných modřínů. Odtud šlo pozorovat celé údolíčko pod vámi, zatímco vy sami
jste byli skryti. Je třeba dodat, že zelná a bramborová pole se nacházela na území
kmene Klokoťáků, odvěkých to nepřátel Klášteráků. Čtenář učiní dobře, když
navštíví místní knihovnu a vyžádá si literární dílo „Bandita, Paťara a spol.“, které
zasvěceně napsal Václav Kaplický, který byl kdysi sám příslušníkem kmene
Klášteráckého. Ten spis má o odvěkém nepřátelství mnoho co říci.
Za jedné návštěvy staré vlasti jsem navštívil Mirka Štégra, dávného to kamaráda
6
z dětství, který podnes žije v tomto sousedství. Dali jsme se, a jak jinak, do
vzpomínání na doby dávno minulé, na doby klukovství. Mirek si vzpomenul a pak
mi vyprávěl tuto fascinující příhodu:
Za těch slavných dávných časů mnoho udatných kmenů přebývalo v Táboře
samém i za kamennými hradbami, Klášteráci, Dobyčáci, Metrováci, Fišlováci,
Čelkovičáci, Klokoťáci a další čeledě. Právě Klokoťáci byl kmen zvláště obávaný!
Jeho území bylo ostře střeženo proti každému vetřelci. Už jen tudy pouze projít
nebylo definitivně záležitostí pro nějakou třasořitku! Nikdo z nás Táboritů sice
pořádně nevěděl jaké následky by takové dopadení mělo, jak krutý ortel by
následoval, jelikož naši velitelé hovořili o těchto neblahých věcech jen velmi vágně, a
prostý lid proto jen tušil, že jde o věci nevýslovně chmurné a hrůzné, o kterých
radno nemluvit!
Jednoho dne se však
stalo, že řadový bojovník,
táborita
Štégr,
si
za
pěkného jarního odpoledne
vyšlápl do údolí Lužnice ke
mlýnu Starý Kvěch, kde
jeho rodina měla chatu.
Náš chrabrý muž si zvolil
kratší, ale nebezpečnou
trasu přes velmi obávané
území Klokotské!
Tento provokační čin zajisté neunikl bdělosti klokotské armády. Přítomnost
smělého vetřelce byla zjištěna, byl vyhlášen poplach a klokotské hlídky jej zakrátko dostihly a zle na něho dotíraly jako podráždění sršni
Náš muž v té chvíli naštěstí správně odhadl svou nezáviděníhodnou situaci a
rozhodl se hrát na kartu pokání a hluboké lítosti nad svým bídným přečinem.
Dokonce si vyhrnul i své tričko, aby přísným pohledům štábu klokotských atamanů
ukázal, kde byl nedávno operován na slepé střevo, a tím snad mohl doufat v jejich
slitování. Tento mistrovský tah se patrně dotkl srdce nejvyššího generalissima
Klokot, který pak vydal rozkaz, aby byl zajatec neprodleně propuštěn na svobodu.
Milí čtenáři, toto však ještě není vše! Když se náš „ubohý“ Táborita zanedlouho
ocitl na vrcholu hřebene Chlumu, a tím již v bezpečné vzdálenosti od svých
nedávných trýznitelů, a taktéž s dobrou šancí na úspěšný útěk v případě dalšího
pronásledování, náš bojovník si nemohl odepřít, aby hrdě neprokázal svou pravou
loajalitu a příslušenství k udatnému kmeni Klášteráků! Z výšin tohoto památného
pahorku obrátil svoji tvář na odvěkého nepřítele a z plného hrdla zahřímal,
„Klokoťáci, Klokoťáci, jsou to ale hlupáci!“
Oh, boy! Nemělo ale tohle vypravování podle nadpisu být o panu Linhartovi a
Frantovi Voráčkovi? Tak tedy rychle do toho!
7
Pan Linhart byl městským dlaždičem
a Franta Voráček jeho pomocníkem.
Oba bydleli v Převrátilské ulici. Pan
Linhart hned tam kde začíná, s okny
vedoucími na Klášterák a též k
Mariánské bráně do městských sadů.
Na té straně bylo vidět na okno staré
paní Fráňové. Po léta tam stávala metr
a půl vysoká v barvách vyvedená socha
Svatého Jana se zlatou svatozáří
z drátu a hvězdami z plechu okolo
hlavy. Té paní Fráňová na Prvního Máje
a
při
oslavách
Velké
Říjnové
Socialistické Revoluce uvázala kolem
krku rudý pionýrský šátek, a do
světcových, k nebi se vzpínajících
rukou
vložila
československou
a
sovětskou vlajku. Po sousedství se
šuškalo, že před lety došlo k něčemu
natolik tragickému, že se z toho chudák
pomátla na rozumu. Něco na tom asi
bylo, jelikož dveře jejího bytu byly
opatřeny ocelovými mřížemi. My děti
jsme se na ně chodili do ztemnělé
předsíně dívat. Ona sama se však na nás z okna vždy mile usmívala.
A vůbec, byla to nádhera. V tomto kouzelném zákoutí v rohu Klášteráku, žili
ještě další dvě nezapomenutelné, a od těchto míst neoddělitelné postavičky, Pan
Šlapák a pan Bréda.
Jako klukovi mi maminka vyprávěla, že pan
Šlapák, městský zametač,
vzrůstem malý mužíček,
zápasíval na Klášteráku za
pětikorunu s dogou manželů Štolových, před vchodem do věznice. Ti tam byli
dozorci. Doga byla velká
jako Pes Baskervillský a
před každým zápasem dostala
škrabošku.
Přes
všechny zápasnické hmaty
a šmaty, které jí pan
Šlapák nasazoval, doga za
velikého aplauzu diváků
pokaždé vyhrála a dostala
ho na lopatky. Pak mu klekla na prsa a smála se mu do tváře.
Šlapákovi bydleli v domě „U Šleů“ v Mariánské bráně, pod nádherným jasanem,
který za mého dětství již pamatoval mé praprapředky, dětství mé babičky a
8
maminky, a přežil i dvě světové války.
Nedávno tento majestátní strom někdo
prořezáním větví tak zprznil, že tuto
„ozdravující“ kůru nepřežil a později
musel být skácen. Pak se zjistilo, že
vše, kmen i větve krásně košaté
koruny, bylo zdravé jako řípa a žádného
ozdravování tedy nebylo vůbec zapotřebí!
Zájemce o historii Tábora bude snad
zajímat, že v domě Šleových měl svůj
ateliér průkopník české fotografie, pan
Ignác Šechtl, po svém příchodu do
Tábora roku 1876. Jen díky jeho
prozíravosti a reportérské pohotovosti
se nám zachovalo tolik vzácných
snímků, které dokumentují jak život
v těchto milovaných zákoutích za
dávných časů vypadal.
Pan Bréda, již penzista, se svou paní
zde též bydleli. Že pan Bréda je
churavý, bylo vidět na první pohled. Byl
vyzáblý, nezdravě bledý, měl propadlé
tváře a posmutnělé oči. Co však jemu na váze scházelo, bohatě přebývalo na
širokánském hřbetě jeho staré přítulné fenky Zorinky. Ta se už sotva jen valila.
Tento nerozlučný pár bylo vidět každý den, jak se pozvolna ubírá Klášterákem na
procházku, pan Bréda pěkně podomácku v pantoflích. Když spolu pozvolna došli
doprostřed našeho náměstíčka, ke kašně pod lípy, chvíli si zde odpočinuli na lavičce
a pak se zas vydali na zpáteční pouť k Mariánské bráně.
Tam v létě rádi vysedávali na sluncem vyhřátých
schodech před domem.
Pan Bréda spíše šeptal než
mluvil. Bylo to zvolna,
s námahou, ale vždy to
byla
slova
laskavá
a
nikomu neubližující. Byl
vždy velmi rád, když jste se
u něho shýbli a zastavili na
kus řeči. Zorinka též, když
jste se s ní trochu pomazlili a poškrábali jí na
břiše.
Franta Voráček bydlel
se staršími rodiči o kousek
dál naproti chudobinci, na malém náměstíčku, spíše plácku, kde se říkalo „U
Kašničky“, pro tamní malebnou kamennou kašnu. Ta byla zvláštní tím, že byla
napůl zapuštěna ve zdi Voráčkovic dvorku. Zadní strana byla nad hladinou ze dřeva
9
a byly v ní malá dvířka. Těmi šlo od
Voráčků nabírat vědry vodu. Hned
vedle kašničky stával od stojánek na
pitnou vodu. Byl tam ještě před několika lety, poslední na Starém městě.
Ale i ten už nenávratně zmizel.
Myslím, že pan Voráček pracoval na
dráze. Postavou nebyl vysoký. K večeru
ho bylo vídat jak se vrací domů z práce
v černém ošoupaném koženém kabátě,
placaté čepici, se starou, stejně ošoupanou, aktovkou. Rodina žila skromně
a tiše ve svém přízemním domečku
s malou oplocenou zahrádkou vpředu
před okny.
Neboj se čtenáři, nezapomněl jsem,
že by se už mělo začít o panu
Linhartovi, jeho pomocníkovi a jejich
dlaždičském umění. Ale když už se
nalézáme „U Kašničky“, bylo by veliká
škoda na chvíli se tady ještě nezastavit,
a též u lidské píle a snahy sousedů,
přivydělávat si trochu k nepatrným
důchodům na živobytí a nespoléhat, tehdy i dnes, na dobrodiní našich milujících
vladařů.
Paní Voráčková, stejně
tak jako paní Švábová, která
bydlela hned za rohem,
chodívala do lesa na chrastí
a šišky s rancem na zádech.
Mívala též podobný skládací
krámek, který někdy stál
v podloubí v Pražské ulici a
jindy zas na Žižkově náměstí
před dnešní cukrárnou. I
sortiment jejich zboží byl
stejný. Za časného jara malé
pugétky konvalinek, fialek a
jaterníků, o Velikonocích pomlázky, kraslice a řehtačky,
v létě borůvky, jahody a
maliny.
Vzpomínky na dětství a minulost s odstupem času zkrásní. Bylo by však chybou
popravdě neříci, že ani v našich končinách, přes všechnu idyličnost, nebylo vše
úplně v pořádku. Například právě ty důchody některých lidiček, které jsme
v sousedství znali, byly naprosto nedostačující.
Za těch časů horní cesta „Na Sadech“ byla dostaveníčkem obyvatel Starého
10
města. Milenci se zde vodili za ruce, maminky se procházely s kočárky, dědové se
tady zvolna procházeli a dýmali ze svých fajfčiček. Babičky tu vysedávaly na
lavičkách, povídaly, vzpomínaly a dívaly se na všechno to procesí, promenující se
před nimi. Zvláště za letních odpoledních zde bývalo kouzelně, proudy slunečního
světla probleskovaly skrze košaté listoví korun stromů.
Slečně Hlaváčkové už bylo skoro devadesát let. Nosila veliké elegantní klobouky
se závojíčky. Její vycházkové šaty byly většinou bílé či béžové, někdy jemných
pastelových odstínů. Stejně tak blůzičky s fiží a krajkovím, upnuté ke krku
starobylou broží. Vše, včetně nezbytných rukaviček, kabelky, perel okolo krku a
paraplíčka proti slunci jistě pamatovalo přelom století. Když jste tuto dámu na
horní cestě za letního odpoledne potkali, mohli jste si lehce představit, že jde o
vznešenou kněžnu, která se právě ubírá anglickým parkem do královské lože
v Royal Ascotu sledovat dostihy.
Slečna Hlaváčková zůstala starou pannou pro zhrzenou lásku. V mládí se
zamilovala do šlechtice, jistého pana Střešovského. V Táboře studoval na široko
daleko proslavené Zemědělské Akademii, kde tehdy studovala celá Evropa, synové
šlechticů a velkostatkářů nejen z celého Rakousko-Uherského mocnářství, ale i
studenti z Polska, dalekého Balkánu, Srbové, Rumuni a Bulhaři. V naší rodině se
dochovala knížečka do bílé kůže vázaná s přiloženou malou tužtičkou ve stříbrném
pouzdérku. Byl to rozpis tanců, které se budou hrát za jednoho ze slavných plesů,
pořádaných touto akademií každoročně. Tyto elegantně provedené programy byly
předem diskrétně doručovány táborským krasavicím. Ty si při plese poznamenávaly
stříbrnou tužtičkou, který z kavalírů si u nich ten který tanec zamluvil.
Slečna Hlaváčková, dáma každým coulem, měla na svůj věk, a to i při setkání
zblízka, úžasnou pleť. „Lidunko, jen žádné tyhle moderní šminky! Vy jste přece
krásná jako obrázek a nic takového nepotřebujete“, radila mamince, když jsme se
s ní za letních procházek potkávali. „Brzo na kutě, ráno brzo vstát a jen se na dvoře
pěkně umýt do půl těla ve studené vodě. Skromně, zdravě jíst, cvičit a hodně chodit.
A nerozčilovat se a nezabývat se věcmi, nad kterými nemáme kontrolu.“
Pokud jste se dívali hodně zblízka a velmi pozorně, mohli jste si povšimnout, že
paraplíčko, rukavičky, šaty a klobouky, jakkoli kdysi nákladné a kvalitní, se po půl
století užívání už tu a tam začali třepit a tkaniny po bezpočtu praní počaly být
vetché. Avšak každá z těchto malých nedokonalostí byla co nejdříve a s co nejméně
viditelným zaštupováním napravena. Vše zůstávalo čistoučké a nažehlené, radost
pohledět.
Dámy té éry si potrpěly na co nejbělejší tvář. Opálené tváře se kdysi nenosily.
Proto jedna z rad slečny Hlaváčkové mamince byla, „Též ne moc slunce, moje milá“.
Na kosmetiku a make-up z maličké penze nezbývalo, takže si tvář připudrovávala
svým vlastním, který si prý vyráběla z hladké mouky. Růžové tvářičky vytvořilo
trošku rozetřené rtěnky.
Těžko dnes uvěřit, že tato dáma dovedla přežít z důchodu ve výši 200 Kčs!
Nebo důstojný pán Kukla, který též byl již na odpočinku. Také on se rád
procházel po horních sadech ve svém černém obleku, bílém kolárku, s rukama za
zády, vždy usměvavý a přívětivý. Při pozdravu se poklonil a prohodil s vámi pár
vlídných slov.
11
Když nás s maminkou občas potkal bylo to: „Rukulíbám Liduško, jakpak se
máte? Ááá, jak vám Pepíček rychle roste.“ Při loučení mě pohladil po vlasech, zalovil
v kapse a obdaroval cucavým bonbónem.
I na jeho oděvu, vždy vzorně čistém a udržovaném, bylo však též už znát, že na
tomto dočasném a pomíjivém světě vám nic nevydrží věčně.
I moje teta Josefka měla
důchod po půlstoletí pilné
práce nevelký, jen něco
kolem
600
Kčs.
Na
skromné živobytí z toho
jakž takž vyšlo, ale když jí
pokrývač pan Hňup sdělil,
že náš komín je už na
spadnutí a potřeboval by
větší opravu, musela přijít
s nějakým nápadem, jak
získat trochu peněz navíc.
Začala z bílé či krémové
příze háčkovat dámské
rukavičky. Byla to piplavá
práce. Do prodeje je nosila
do provaznictví „U Moláčků“ v Pražské ulici. Rád jsem tam s ní chodil, protože
uvnitř krámu vás vždy ovanula nádherná vůně provazů, konopných lan, sítí,
dřevěných regálů a prastarých podlah. Pražskou ulicí vždy chodilo hodně lidí. Paní
Moláčková vystavovala ručně a kvalitně uháčkované rukavičky ve výloze do ulice,
takže se dobře prodávaly a poptávka neutuchala. Už přesně nevím, za kolik je
tetička prodávala, snad za 15 či 20 korun.
Nějaký čas to sice trvalo, ale jednou pak už na tu opravu komína bylo. Takto
tomu po celém Starém městě, a nejen tam, za těch časů bývalo. Nedostává se ti
něčeho? Tak neseď na zadku, na nic a na nikoho nečekej, a něco pro to sám
vykonej!
Snad nejdojemnější případ, na který si v souvislosti
vzpomínám, byl existenční zápas staré paní Tutterové.
malých
důchodů
Byla vdovou po legionáři, který za první světové války bojoval v Rusku. Jejich
jedinný syn byl za druhé světové války poslán na totální nasazení do Reichu, kde
při náletu zahynul. Nedávno jsem se v jedné knize o Táboře dočetl, že otec paní
Tutterové byl kdysi městským písařem na radnici. Zdali si pan Tutter dům
v Převrátilské ulici postavil či hotový od někoho odkoupil nevím. Podnes je to
rozlehlý dvouposchoďový dům, na který je vidět z maminčiny pavlače. Stojí hned
přes slepou uličku od domku, kde bydlívali Voráčkovi. Říkávali jsme mu „termití
dům“, jelikož uvnitř jste se pro bezpočet chodeb, chodbiček, schodů, bytů menších i
větších a všelijaká temná zákoutíčka, nevyznali. Prostě hotový labyrint.
Paní Tutterová dům po rodičích zdědila a až do své smrti tam bydlela. Mnoho o
ní nevím, ale pamatuji si, že chodila ve dlouhém pánském zimáku, který asi od
někoho dostala. Někdy ho měla přepásaný vojenským opaskem, jindy jen kusem
provazu. Mé mamince se jednou pochlubila svými vysokými „polárnickými“ botami
12
na zimu, které si sama
ručně ušila z tlusté plsti,
kterou
jí
někdo
dal.
Libovala si, jak jsou pěkně
teplé, že přesně takové jako
mají při výpravách na
severní pól! Měla dlouhé
šedivé vlasy a přestože ještě
nebyla tak stará, byla skoro
bezzubá. Ve své osamělosti
se po celé dny toulala
ulicemi. Byla spíše uzavřená do sebe, ale moji
maminku a tetu Josefku
měla ráda. Často se k jedné
či druhé na ulici přitočila a
zašeptala:
„Liduško (slečno Kaplická, byla-li to teta), já hloupá si doma zapomněla
peněženku a voni jim támhle zrovna přivezli zboží, tak to nechci propásnout. Půjčila
byste mi prosím laskavě pětikačku?“
Pro pamětníky uvádím, že to „zrovna támhle“ za těch časů znamenalo Macákovi
(potraviny), pana Matouška (maso a uzeniny), Lustykovi (ovoce a zelenina),
Škochovi (mýdlo a líh do primusu), Čadilovi (koňské maso a uzenina) nebo
mlékárna a pečivo v Pražské ulici.
Paní Tutterová, jakožto majitelka velkého domu totiž důchod vůbec nedostávala.
Pokaždé, když se někdo šel na úřady za neutěšenou situaci paní Tutterové
přimluvit, dostalo se mu odpovědi: „Co by ta ženská ještě chtěla, vždyť má obrovský
barák a spousta partají jí tam platí činži.“ Nikdo se však nezamyslel nad faktem, že
v takovém domě se tehdy za byt platilo jen 15 až 20 korun měsíčně! Netřeba mluvit
o tom, jak to asi muselo být těžké dostávat peníze z vědomě neplatících nájemníků,
když tito dobře věděli, že pro paní Tutterovou nebylo nikde zastání.
Maminka mi kdysi vyprávěla následující tragikomickou příhodu. Můžete plakat
nebo se smát. Ponechám to na vás.
Vracela se tehdy pozdním vlakem z návštěvy u rodičů v Praze. Když vlak dorazil
do Tábora bylo už dost pozdě. Když dorazila před náš dům položila kufr na zem a
lovila v kabelce klíč. Ten byl sice tak velký, že by za něj nestyděl ani Svatý Petr, ale
jak už to v kritických okamžicích bývá, ne a ne ho najít! Dnes už je v tomto tichém
zákoutí pouliční lampa, ale po dlouhá desetiletí tam byla tma jako v pytli.
Najednou zničehonic slyší tichý vemlouvavý hlas vycházející z temnot, „No pojď
sem ty malá, pojď, jen pojď…“
Maminka ztuhla a krve be se v ní v té chvíli nedořezal! Avšak z černé temnoty
přicházelo další medové vábení, „No neboj se ty moje malá, neboj, pojď hezky ještě
blíž...“
„Kde jen je ten zatracený klíč?“, horečně uvažovala maminka, zatímco se opatrně
13
a neslyšně krůček po krůčku sunula
k domovním dveřím. Až tady, kde již
začíná naše úzká ulička, spatřila
proti troše světla, které sem z
Klášteráku vnikalo, siluetu dospělé
osoby v rozevlátém kabátě a některé
kočky ze sousedství, která s tou
osobou v uličce špásovala. Když se
maminka konečně vzpamatovala,
poznala, že je to paní Tutterová. Ta
však
o
maminčině
přítomnosti
neměla stále ani potuchy a dál se
všemožně snažila vzdálenost mezi
sebou a kočkou pozvolna a nepozorovaně zmenšovat, což bylo
právě to přesladké vábení.
Avšak pokaždé, když se jí už skoro
podařilo přiblížit se ke kočce s
připraveným pytlem na dosah ruky,
ta s ocasem vztyčeným kolmo vzhůru
popoběhla koketně jako baletka o pár
kočičích kroků vpřed a bezpečnou
vzdálenost opět zachovala. Maminka
nechala kufr kufrem a tiše se kradla
uličkou ke Klášteráku, jelikož byla zvědavá co se bude dít dál. Tam tajemné divadlo
pokračovalo, než ta podivná dvojice mamince konečně zmizela z pohledu v některé
ze ztichlých, liduprázdných uliček.
Bída a hlad donutí člověka dělat i
horší věci. Maso bylo tehdy nejen velmi
drahé, ale často se na něj stávala fronta
před Masnou na Žižkově náměstí.
Někdy už v pět ráno. Vedoucím tam byl
přívětivý pan Matoušek, výše již
zmíněný.
Co je pravdy na příští historce
nevím, slyšel jsem ji od maminky, která
ji zas slyšela od pana Augustýna
Permedly, legendárního holiče a vlásenkáře, který míval svou nezapomenutelnou oficínu nedaleko nás v Křížkově
ulici. Po mnoho let jsem i já patřil k
jeho zákazníkům. Za jedné návštěvy
jsme seděli s maminkou při svíčce na
pavlači. Byla krásná teplá noc, která
přímo vybízí k vyprávění starých
historek. Maminka má pro ně zvláštní
cit a někdy mám skoro dojem, zdali v
dětství nežila ve stejné ulici s Rychlými
Šípy a za večerů též nechodila na
14
výpravy do Stínadel.
Musím předeslat, že
jsem dlouho rozvažoval zda
tento malý střípek vůbec
přiložit. Když jsem však
toto
povídání
spisoval,
právě se u nás zdržoval
přítel z vlasti, který byl
právě touto pasáží tak
nadšen a prohlásil: „No
člověče, to je surrealismus
jako hrom! Z takové noční
scény by se zaradoval i
sám Luis Buñuel! Ten, jak
určitě
víš,
co
natočil
legendárního Andaluského
psa. Vsadím se, že by z tohodle materiálu udělal další slavný film. To tam prostě
musíš dát!“
Nechal jsem se přemluvit. Ale jak jsem nakoupil, tak prodávám. Pan Permedla
vyprávěl mamince toto:
„Jednoho roku bylo hrozně teplé léto. Horka trvala po celé týdny a nakonec se
rozpálily i ty naše kamenné, na metr silné zdi. Hic nepolevoval ani v noci. V bytě
bylo k zalknutí. Potil jsem se a házel ssebou na posteli a ne a ne usnout. Vstal jsem
a vyšel na dvorek, abych se schladil. Měsíc svítil jako rybí oko, všude okolo ticho.
Tu mne napadlo mne zajít na chvíli do ztemnělých sadů. Došel jsem k Holečkovu
pomníku a sedl si tam na lavičku u toho kruhového záhonu macešek.
Jak tam tak sedím a chladím se, pojednou se od Růžové ulice po té cestě pod
zubatými hradbami blížil bílý přízrak. Ukryl jsem se za houští. Jak to bylo blíž a blíž
poznal jsem, že je to stará Tutterová v noční košili. Dlouhé šedivé vlasy měla
rozpuštěny jako Viktorka u splavu. V jedné ruce nesla rozžatou svíci. Ani jsem
nedutal, když jsem spatřil, že jedna kočka jí sedí na hlavě a další dvě na ramenou.
V druhé ruce držela vodítka ke dvěma dalším!
Těhle pět koček – otrokyň, určitě nějak záhadně mystifikovalo další, zatím ještě
svobodné kočičí sestry, které proto tiše a poslušně našlapovaly za tímto
strašidelným procesím. To se ubíralo dál po horní cestě směrem ke Šleovu domu.
Tam mi zmizelo, když pod baštou pomalu stoupalo po schodech ke Klášteráku. Paní
Liduško, povídá se, že Tutterová má prý doma malou šibeničku…“
Maminka se otřásla děsem, ale od pana Permedly se jí ihned dostalo vysvětlení:
„Náhodou vám chci mladá paní říct, abyste se tak moc nedivila. Kočky a psi, jsou
velkou delikatesou. Například v Číně je to úplně normální věc. No a Tutterová si
chce taky asi trochu přilepšit“.
Well, snad už se k panu Linhartovi a Frantovi Voráčkovi konečně propracujeme.
Ale nemyslíte, že vynechat taková parádní vypravování by bývala byla škoda?
Franta Voráček, pomocník pana Linharta, byl o několik let starší než já.
15
Trošinku koktal. Několikrát si zopakoval pomocnou školu, ale jinak to byl dobrák
od kosti a vždy jsem s ním vycházel dobře. Jak však každý ví, děti někdy umějí být
kruté. Tak se občas stalo, že si někdo z Franty začal utahovat až přespříliš. To pak
bylo velmi zlé a bylo lépe se klidit, protože to už Franta neznal míru. Postavou sice
nebyl žádný hromotluk, nicméně byl urostlý natolik, že si ho po absolvování školy
pan Linhart přibral k ruce a začal ho zasvěcovat do tajů svého řemesla.
Nevím jak vy, ale já se vydržím dívat na dobrého dlaždiče, ale i zedníka, natěrače
či truhláře hodnou chvíli. A pan Linhart byl dlaždič dobrý. Než poklekl k práci
připnul si kožené nákoleníky. Uměl všechny možné dlažby. Dnes, jak jsem si v
Táboře povšiml, je hodně chodníků a ulic vyasfaltovaných. Hlavní tahy bývávaly
vydlážděny masivními tmavošedými kostkami, které dovedly statečně odolávat i
ocelovým pásům tanků. Též chodníky bývaly umně vydlážděny jako mozaiky
menšími kostkami odstínů, bílé, šedé, černé, namodralé a načervenalé. U nás na
Starém městě byly všechny dlažby z nádherných kočičích hlav. Za deště a vlhkých
mlhavých nocí se leskly a naše uličky a plácky se rázem proměnily v tajemná
Foglarova Stínadla, nebo by vás nepřekvapilo, kdybyste za příštím rohem padli na
Mackie Messera. Žel i Staré město asfalt necitlivě postihl.
Pokaždé, když pan Linhart kus vydláždil, kývl na Frantu a ten se chopil ručního
bucharu a celé místo dobušil do perfektní roviny s ostatní okolní dlažbou. Jinak byl
Franta stále po ruce kdykoliv bylo třeba navést více písku a rozhrabat jej hráběmi
do správně silné vrstvy na podloží dlažby či přivézt kolečkem další kameny, když
tyto už docházely. Byla radost se na tento sehraný tým dívat. U tohoto povolání,
oproti mnohým jiným, je na sklonku dne za vámi vidět kus dobře vykonané práce.
Na poctivé, fortelné dlaždičské se často pohlíželo s úkosem, dokonce se strašily i
děti. Též kydáním hnoje, jako strašili mne, když jsem ve škole zrovna neexceloval.
Též se za těch časů říkávalo, „Ten mluví sprostě jako dlaždič“. Toto rčení však
v případě pana Linharta neplatilo. Když pan Linhart svlékl své kožené nákoleníky,
vyzul se z těžkých okopaných bagančat a dal se do pucu, nerozeznali byste ho od
doktora. Nosil fešácký baloňák, vyráželi s paní večer do divadla, četl dobré knihy,
poslouchal klasiku a myslel si své. To je za každého režimu nejrozumnější.
Nyní jsme ukončili ten veliký kruh a vracíme se zas k té prohlubni u naší
soutky, pod již zmíněná okna slečny Pešulové.
My malí hoši jsme ji měli docela rádi. Pokaždé když se svým prádlem hotova,
vynášela špinavou vodu na kanál u kašny. Dlažba se tam trochu propadala a tím se
vytvořilo jakési mělké údolíčko. Rádi jsme si tam z kamenů a bláta stavěli přehrady.
Když se slečna Pešulová zas blížila s kýblem pomyjí, vždy jsme ji prosili, aby je
nevylévala na kanál, ale nad naší přehradní hráz, aby vzniklo jezero. Moje maminka
byla vždy zlostí celá bez sebe, „Ta ženská snad nemá rozum. Kdyby vám tam aspoň
nalila pár kýblů čisté vody ze stojánku, ale tu špínu z toho svého praní?!“
Za slečnou Pešulovou občas přijížděl přítel ze Soběslavi. Byl to řezník postavou i
obličejem. Prostě ten typ, kdy peněženku poslušně položíte na chodník a rychle
berete roha. Za těch časů jsem chodíval každý večer mamince a tetě Pepičce se
džbánkem k Horovým pro pivo. Tam jsem toho muže občas vídával. Dával si ve
výčepu, jen tak „na stojáka“ pár panáků, než pokračoval v pouti ke Klášteráku.
Možná to bylo na kuráž, jelikož slečna Pešulová už nebyla žádná mladice.
Nevím přesně jak k tomu došlo, ale o pár roků později si asi někdo od města
16
povšiml, že tato prohlubeň u naší
uličky estetickému vzhledu historického náměstí zrovna nepřidává. V
té době též již začalo politické tání
ledů a stále častěji bylo vidět vozy s
bílými elipsami s písmeny A a D na
zadním kufru. Ale možná to bylo
kvůli tomu, že Barrandov naši
tichou a malebnou oazu Klášteráku
objevil a chtěl použít k natáčení
filmu „Malý Bobeš v městě“.
Asi správně tušíte co následovalo. Vskutku, byl to konec dlouholetého místa našich dětských her.
Zanedlouho se dostavili pan Linhart a Franta Voráček v kožených
nákolenících s bucharem a zvláštním dlaždičským kladivem. To má malou lopatku
na druhém konci k nahrabání správného množství písku, než se položí příští kočičí
hlava. Auto od města jich přivezlo celou haldu. Což o to, bylo radost je při práci
sledovat. Napřed do celé díry navezli kolečka písku, aby dlouhými roky našich her
vykotlané podloží patřičně zdvihli, než začali s vlastním dlážděním. Práce jim šla
rychle od ruky. My hoši jsme postávali okolo a obdivovali, jak kameny pod rukou
mistrů do sebe pěkně zapadají jako skládačka. V duchu jsem si říkal, že být
dlaždičem není vůbec k zahození. Pan Linhart to tak fachmansky zadláždil a Franta
zarovnal, že to bylo od ostatní dlažby k nerozeznání. Už nikdo by nepoznal, že ještě
před pár hodinami, a po mnoho let předtím, zde byla sněmovna národa
Klášteráckého.
Když se pak objevili filmaři celé naše náměstí bylo proměněno jako švihnutím
čarovného proutku ve velký starodávný jarmark. Z fotografií pana Šechtla víme, že
ty se tady před devadesáti lety skutečně konaly. Myslím, že Láďa Tesař tehdy
obdržel roli cukrářského pomocníka. Stál za pultem stánku v bílé čepici a zástěře a
zákazníkům v buřinkách a krinolínách odsekával sekáčkem do kornoutů z
obrovského špalku pravého tureckého medu.
Post scriptum
Při jedné návštěvě vlasti jsme se s maminkou
rozjeli do Písku, opatřit v
tamním Prácheňském muzeu fotografie někdejšího
píseckého profesora a slavného českého básníka A.
Heyduka. Jak jsem se
tehdy zaradoval. V jedné
ulici vedoucí do náměstí
jsme totiž spatřili mladého
mistra dlaždičského. Nešlo
odolat chvíli tam nepostát
a nenápadně se nepoko-
17
chat jeho zručností. Nakonec jsme se osmělili a na
chvilku ho zdrželi od práce
a prohodili s ním pár slov.
Jak dobré bylo vidět na
vlastní oči, že toto poctivé
řemeslo, ba umění, je v
Písku, a určitě i jinde, stále
naživu a v dobrých rukou.
Jinou příslovečnou třešničkou na dortu bylo setkání s Láďou Tesařem a
někdejšími „řadovými vojíny“ klášteráckých šiků,
Jirkou Blafkou, Láďíkem
Truhlářem, Kvídou Hernychem, jeho paní Maruškou a Mirkem Štégrem – po bezmála čtyřech desetiletích
„Co nás harantů na tom Klášteráku tehdy bývalo, a po celém Starém městě
vůbec“, utrousil Jirka, a měl pravdu. Dnes už tam zdaleka tak živo není.
Staré město Táborské žel potkal ten samý osud, jako mnohá jiná malebná místa.
Stávají se módní lokalitou. Tam, kde se na pavlačích a dvorcích na šňůrách
třepetalo prádlo, do ulic se z bytů táhla vůně vařených obědů a večeří, zaznívala
hudba z rádií a rozhlasu po drátě a hlasy rozezlených otců nad žákovskými
knížkami svých ratolestí, je dnes k večeru ticho, pusto a prázdno. Všude jen
parkuje spousta aut, která svou přítomností naprosto zničila jedinečnou atmosféru,
kterou uličky, plácky a náměstíčka kdysi měly. Bývalá životem kypící obydlí se
stávají archivy a kancelářemi města, úřadů, právníků, architektů, pochybnými
institucemi, hernami a luxusními byty lidí, kteří o živé historii těchto míst vědí
pramálo. Těm na zvonky nikdo zvonit nepřijde, ani už zde není někoho, kdo by
takové taškařice ještě tropil.
Ale i tak jsem byl velmi rád, že alespoň s těmito Klášteráky jsem se sešel, když už
ne rovnou se slečnou
Pešulovou, Hlaváčkovou a
paní Tutterovou, Voráčkovou, Švábovou, Fráňovou,
či panem Linhartem, Permedlou, Brédou a Šlapákem a páterem Kuklou.
Od Ládi Tesaře jsem se
dozvěděl, že pracuje pro
město, a že podnes zůstal
věrný dobrovolnému sboru
hasičů.
Jirka Blafka je restauratérem. V jeho restauraci lze
příjemně posedět. Za let-
18
ních večerů dokonce i venku na terase s nádherným výhledem na Lužnici, někdy i
při „live“ jazzu.
Quido Hernych a Láďík Truhlář jsou nyní snad už v důchodu jako já. Maruška
ještě pracuje v managementu masového kombinátu v Plané nad Lužnicí.
Takže někdejší lamentace dávných sousedů a sousedek a chmurné předpovědi,
že „tihle haranti rostou jenom pro kriminál a pro šibenici“, se nenaplnily. To když
jsme v těch našich uličkách vskutku řádili jako pověstná „Černá ruka“.
Takže celkem vzato, nakonec se z nás všech stali docela obstojní Timurovci.
Oakville, Ontario, Kanada
18. listopadu 2006
Fotografiemi doplněno
27. prosince 2006
Jen díky laskavosti níže uvedených, mohlo být vyprávění doplněno fotografiemi,
kterých se mi dostalo ze soukromých sbírek paní Mileny Keményové a Nadi
Havlíčkové a pánů Miroslava Štégra, Jiřího Blafky a Ladislava Tesaře. Ostatní
obrázky pochází z pohlednic a publikací o Táboře.
19