Zlatá šedesátá? Kořeny a sociální praxe

Zlatá šedesátá? Kořeny a sociální praxe

Zlatá šedesátá?
Kořeny a sociální praxe mládežnického hnutí v západní společnosti šedesátých let
Šedesátá léta jsou dnešní pop kulturou prezentovány jako časy mládí, letních lásek, květinových
dětí žijících v bezstarostném opojení nevázaného sexu a marihuany, popřípadě jako éra nablýskaného
konzumu americké zlaté mládeže. Tolik opěvovaný zlatý věk však začínal událostmi, které se hodí
spíše do vyprávění o počátcích apokalypsy. V roce 1961 otřásl zmrzlou krajinou Nové země výbuch
sovětské termonukleární pumy přezdívané jako „Car-bomba“ - jednalo se o největší jadernou explozi
v dějinách lidstva. Následujícího roku se odehrála rozsáhlá námořní blokáda ostrova Kuba, která měla
být reakcí na rozmístění sovětských raketových systémů schopných jaderného úderu proti USA na
území pod kontrolou režimu Fidela Castra. Svět stál na pokraji jaderného holocaustu.
Studená válka se nacházela v bodu nejsilnější kulminace. Od chvíle, kdy Harry S. Trumann přijal
strategii zadržování komunismu jako ideologického nepřítele, a tím ji pomohl etablovat jako „grand
strategy“ americké zahraniční politiky, začaly výdaje americké administrativy směrem ke zbrojení
skokově narůstat.1 Již v polovině padesátých let bylo zřejmé, že míra jaderného zbrojení dosáhla
kritické úrovně a že vlády supervelmocí ovládaly sílu, která by dokázala zničit jakékoliv místo na
planetě. Američtí občané najednou žili v absurdním světě, ve kterém je vládní propaganda učila, jak
milovat atomové zbraně, a každá slušná americká středostavovská rodina měla na zahradě zbudovaný
soukromý atomový kryt.2
Mohlo by se zdát, že příklon stále většího počtu sympatizantů ke studentským aktivistům, kteří
„hledí s pocitem stísněnosti do světa, který zdědí“3 včetně jaderných zbraní a plynových komor, byl
zcela logickým důsledkem studené války. Ve společnosti však probíhaly v tichosti velmi hluboké
změny, které měly pro většinu obyvatel vyspělých zemí západního světa šokující důsledky.
Projekt poválečné obnovy vykazoval výborné výsledky. Uplatňování keynesiánských principů v
ekonomice zaměřených na stabilitu, plnou zaměstnanost, rostoucí životní úroveň, sociální smír
spojený s programovou nivelizací společnosti a s tím související integrací problematické dělnické
třídy, znamenalo stvoření světa konzumu, technologizace a materiálního blahobytu. 4 Zatímco v
Koura, Jan: Americká strategie zadržování a její počáteční formulace v letech 1946–1950. Od Kennanova
partikularizovaného přístupu k univerzalismu NSC-68, In: Kovář, M. – Drška, V. (eds.): Kapitoly z obecných dějin.
Panu profesorovi s láskou..., Praha, 2014.
2
O americké jaderné propagandě např. Loži, Marián: „Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“: Mediální
prezentace jaderné hrozby americkými vládními dokumenty a televizí 50. let, In: Obscura: Naše historie, zimní
semestr, 2014. O Sheltermanii Ulvr, Miroslav: Nukleární společnost ve Spojených státech Amerických (19451964), Praha, 2014, str. 203–209.
3
Tzv. Porthuronská deklarace podepsána na kongresu organizace Students for a Democratic Society v Porthuron ve státě
Michigan 15. 6. 1962, dostupné online: http://www.h-net.org/~hst306/documents/huron.html
4
Vlivná byla hlavně teorie překonání strnulosti mezd a zvyšování agregátní poptávky i za cenu vládních zásahů a
budování systému welfare statu. Viz Keynes, John Maynard: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Praha,
1963.
1
progresivně se vyvíjející společností Spolkové republiky Německo se stalo symbolem doby
vlastnictví legendárního automobilu Volkswagen Brouk, v USA zaznamenala boom výstavba
předměstských čtvrtí ve stylu „lewittown“ skládajících se z rodinných domků obehnaných bílými
ploty, které byly cenově dostupné drtivé většině Američanů se stálým zaměstnáním. Zdálo se, že se
nové možnosti otevírají i mladým lidem – univerzitní vzdělání přestalo být výsadou střední a vyšší
buržoazie a počty studentů i jejich celkové zastoupení ve společnosti rostlo.
Navzdory tomu mladá generace provedla nečekaný ideologický přemet. Místo pocitu vděku a úcty
k systému stability a materiálního zabezpečení se stále více mladých ztotožňovalo s pocity Allena
Ginsberga, který viděl „nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o
hladu“5 a při pohledu do očí svých otců spatřili „jenom typické americké oči – prázdné a tupé s
naprogramovaným přátelským jiskřením...jako žluté uhlíky, tekutý žlutý oheň připravený explodovat
pro vlastní úspěch“6. Je jen těžko představitelné, jaký šok musel Ludwigu Erhardovi způsobit pohled
na početný studentský pochod vyvolávající v západním Berlíně pod rudými prapory hesla jako „HoHo-Ho-Ho-Či-Min“ 7 , který se mu naskytl jen dvacet let po provedení jím navržených balíčků
hospodářských reforem s cílem skrze konzum zastavit komunismus.
Nešlo jen o projevy střetu generací, ve kterém si mladí své místo ve společnosti snažili vynutit
rebelií pro rebelii a nonkonformismem pro zajímavost. Svojí činností se snažili o redefinici toho, co
je ve společnosti morální a přípustné. Generace, která tvořila západní společenský konsenzus, ihned
po roce 1945 považovala (pod vlivem zkušeností s nezaměstnaností Velké hospodářské krize,
válečného hospodářství, ztrát a destrukce) za žádoucí společenský vývoj vedoucí k zajištění
materiálního dostatku, stability a bezpečí. Pro udržení tohoto ideálu byla ochotna tolerovat jak
omezování občanských práv pro možné narušitele, tak razantní nárůst výdajů na zbrojení spojený s
mírnými ústupky na poli sociálního státu, záruku vzájemného nukleárního zničení a dokonce i
zabíjení ve vzdálené válce s komunismem v Korey. Společenský konsenzus o nutnosti obětí těmto
hodnotám se v USA nerozpadl ani poté, co prezident Trumann nedokázal prosadit svůj štědrý
sociálně-reformní program „Fair deal“, který byl zásadní součástí jeho závazků při prezidentské
kampani, a naopak schválil nárůst výdajů na zbrojení, ani v době perzekucí americké levice v éře
McCarthismu.8
Zatímco pro drtivou většinu občanů USA žijících v 50. letech byly nároky na zajištění národní
bezpečnosti plně legitimní, mladým aktivistům 60. let se projevy amerického prezidenta o
mezinárodním dialogu, spojenectví a odzbrojení ve spojení s reálným používání síly pro řešení
Báseň kvílení vydaná v USA v roce 1956, dostupné online na: http://www.ceskaliteratura.cz/translat/ginsberg.htm.
Mailer, Norman: Proč jsme ve Vietnamu?, Praha, 1995, str. 29. V USA vyšlo v roce 1967.
7
Cit. dle Gilcher – Holteyová, Ingrid: Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha, 2004, str.
13
8
Viz. Fried, Richard: Nightmare in red: The McCarthy Era in perspective, New York-Oxford, 1990
5
6
mezinárodních problémů nutně musely zdát jako podezřelý doublethink.9 Aktivizující se generace
totiž neměla přímou žitou zkušenost s problémy první poloviny století a vyrůstala již ve světě stability
a dostatku, který nepovažovala za privilegium, ale za právo nárokovatelné univerzálně pro všechny
lidské bytosti. Zakladatelé poválečného baby boomu považovali za nemorální projevy bídy pramenící
z nezaměstnanosti, válečné utrpení spojené s brutalitou a bombardováním civilistů, ale jejich potomci
již odmítali jako odsouzeníhodné, že by pro materiální dostatek a bezpečí museli přistoupit na
hierarchie a pravidla společnosti a že by měli tolerovat stav, který počítal s vyloučením podstatné
části světa z podílu na výhodách moderní civilizace.
Nárůst počtu studentů na univerzitách spojený s příchodem masy mladých lidí z nižších středních
a dělnických vrstev znamenal začátek formování velmi nečitelné síly schopné ovládnout veřejný
prostor. Velký boom prodělaly humanitní obory s někde až čtyřnásobným nárůstem počtu posluchačů.
Utvářela se početná skupina lidí, která studiem sociologie, ekonomie, politologie nebo literatury
získávala skvělou instrumentální přípravu k artikulaci svých požadavků a potenciál kriticky
přemýšlet o světě kolem sebe.10
Skrze studium levicové teorie ústící v nové výklady starých klasiků, jako Marxe, Lenina, Trockého,
Bakunina nebo Proudhouna, vznikala v akademickém prostředí rozsáhlá kritická díla moderního
kapitalismu. Nové pojetí postavilo do popředí kategorii odcizení, která byla dlouhodobě ve stínu
kategorie vykořisťování, a používalo ji jako zbraň proti konzumní podstatě společnosti. 11 Stát
blahobytu byl předefinován na stát útlaku vyznačující se totální represivní byrokratickou správou
omezující technicky disponovatelný svobodný čas, zabraňující pochopení, které by bylo s to
postihovat a realizovat možnosti sebeurčení – bylo třeba konstatovat, že „pozdní industriální
společnost potřebu parazitních a odcizených funkcí (pro celou společnost, i když ne pro individua)
spíš zvýšila než snížila“12.
K překonání odcizení pramenícího z kapitalistické výroby a spotřeby vytyčili teoretikové různých
hnutí za společenskou změnu, podporovaní mladými studenty a umělci, hned několik cest.
Nejvlivnějšími liniemi, které se různě prolínaly byl politický aktivismus a zakládání různých
subkultur ústících v oddělené komunity. V hnutí komunit silně rezonovala myšlenka, že kapitalismus
ovládá individuum skrze svůj každodenní rytmus maximalizace práce a spotřeby a vnucuje mu pocit,
že zásadními společenskými otázkami jsou kontrolovaná inflace, plná zaměstnanost a způsob, jak
Např. inaugurační projev J. F. Kennedyho, 20.1.1961, dostupné online:
http://millercenter.org/president/kennedy/speeches/speech-3365, pronesený téměř současně s pokusem o vylodění v
zátoce sviní, za kterým následovala mobilizace námořního vojska v období Kubánské raketové krize.
10
O vlivu růstu životní úrovně na růst vzdělanosti Hobsbawm, Eric: Věk extrémů: krátké 20. století 1914- 1991, Praha,
2010, str. 302-310.
11
Velice vlivnou skupinou neomarxistických teoretiků byla skupina Britských intelektuálů kolem časopisu New left
Review založeného v Londýně v roce 1960, ke kterému měli blízko např. sociolog R. Williams nebo historik E.P.
Thompson.
12
Marcuse, Herbert: Jednorozměrný člověk: studie o ideologii postindustriální společnosti, Praha, 1991, str. 61.
9
vyrobit co nejvíce zboží, které trh dokáže pojmout. Odmítnutí tohoto stylu života vedlo k zatracení
všeho majetku utvářejícího sociální status a obrácení ekonomické logiky ústící v hledání způsobu,
jak určit minimální pracovní dobu pro zajištění potřeb komuny. 13 Odcizení mělo být překonáno
systematickým hledáním sebe sama skrze orientální techniky meditace zen buddhismu, užívání drog
s psychedelickými účinky, alternativní umělecké vyjádření individua a odmítnutí institucionalizace
mezilidských vztahů vedoucí k nevázané sexuální seberealizaci.14
V prostředí levicově exponovaných studentů sdružujících se kolem kriticky smýšlejících profesorů
sociologie se prosadil spíše politický aktivismus, který měl taktikou přímých akcí a provokací
překonat odcizením navozenou společenskou apatii k nerovnostem různého druhu, jadernému
zbrojení, válce a pomoci tak celospolečenské změně. Mimo aktivit v hnutí za jaderné odzbrojení
jejich pozornost přitahoval hlavně emancipační zápas afroameričanů vedený charismatickým
kazatelem Martinem Lutherem Kingem. Pro mladé studenty byl fakt, že „černoši žijí jako osamělý
ostrov chudoby uprostřed ohromného oceánu materiálního blahobytu“
15
jasným projevem
dlouhodobé apatie bílých Američanů k opravdu důležitým veřejným otázkám – tolerovat brutální
vykořisťování této menšiny mohli jen pod tlakem odcizení moderního kapitalismu.
Martin Luther King byl v podstatě modelovým příkladem politického aktivisty své doby. Patřil ke
generaci, která válku prožila v dětství a dospívání, příslib nové poválečné společnosti ho však zklamal.
Získal vzdělání v oblasti humanitních věd, když v roce 1948 složil zkoušky ze sociologie, posléze
skrze své působení v rámci baptistické církve akumuloval dostatečný sociální kapitál, aby mohl
promlouvat jako vůdce své komunity. Od poloviny padesátých let vedl hnutí občanské neposlušnosti
afroameričanů s cílem dosáhnout plné společenské integrace. Toto hnutí bylo podobně jako vznik
studentského hnutí vedlejším efektem poválečného welfare statu. Snaha udržet růst poptávky nutila
státní instituce podporovat růst životní úrovně vyloučených sociálních skupin skrze snahu dosáhnout
plné zaměstnanosti a budování záchranné sítě sociální služby. V průběhu padesátých let došlo k
schválení řady dílčích opatření pro integraci afroameričanů a životní úroveň této komunity stoupala
zrcadlově k podobnému vývoji ve většinové společnosti – afroameričané získávali postupně přístup
ke střednímu a omezeně i k vyššímu vzdělání, rovné zacházení v armádě a podobně. 16 Ve
Viz Hanák,Ondřej: Hippies, slepé rameno mrtvé řeky, Praha, 1992, str. 35
K významným teoretikům propojující orientální filozofii a hnutí New left patřil Gary Snyder, viz Snyder, Gary:
Buddhism and the comming revolution, In: Earth House Hold, 1969, dostupné online:
https://beatpatrol.wordpress.com/category/the-beats/gary-snyder/. Nejvlivnější z podobných komunit se etablovala
v San Francisu v oblasti zátoky Haigh Ashbury, která se stala poutním místem hnutí hippies. V Evropě se
etablovalo hnutí s velkým akcentem na avantgardní umění. Značnou proslulost si získala Německá „Komuna I“.
15
Projev Martina Luthera Kinga „I have a dream“ pronesený ve Washingtonu 28. 8. 1963, plný záznam dostupný online
na: https://www.youtube.com/watch?v=smEqnnklfYs
16
Ochota k integraci se nesla v prohlášeních poválečných amerických prezidentů od Trumannových zásahů
vycházejících ze zprávy „To Secure These Rights“ vydanou presidentovou administrativou v roce 1947, dostupné
online na: http://www.trumanlibrary.org/civilrights/srights1.htm. Životní úroveň v černošských komunitách v USA
permanentně stoupala od roku 1950 je však nutné dodat, že se nacházela hluboko pod standardem bělochů. K praxi
sociální politiky Welfare statu ve vztahu k afroameričanům viz kritickou studii: Murray, Charles: Příliš mnoho
13
14
vyloučených černošských komunitách se začali objevovat vzdělaní lidé (většinou jako kazatelé v
rámci baptistické církve), kteří dokázali trefně popisovat nedostatky v systému amerického
kapitalismu a hlubokou propast mezi právy garantovanými ústavou pro všechny bez rozdílu a sociální
praxí v přístupu k „negrům“ v každodenních situacích. Integrace totiž probíhala velmi pozvolna a
narážela na stále silné rasové předsudky sdílené společností hlavně v oblasti jihoamerických států.
Počet lidí, kteří sdíleli Lutherův názor, že „pro ty co nikdy nepocítili žihadlo segregace je snadné říci:
Čekejte !“17 stále narůstal.
Aktivisté ze spolků studentského hnutí podporovali aktivity Southern Christian Leadership
Conference nejen z důvodu odporu k rasovým a sociálním nerovnostem, ale také proto, že pro ně
černošské emancipační hnutí bylo zdrojem silné inspirace v protestní praxi. V prosinci roku 1955
odmítla černoška Rosa Parksová respektovat segregační pravidla užívání hromadné dopravy a
neuvolnila místo k sezení bělochovi v přední části autobusu. Po jejím zatčení proběhl téměř rok
trvající bojkot hromadné dopravy ze strany obyvatel. Svým chováním se dotyčná stala největší
propagátorkou nenásilné formy protestu „sit-in“. Síla techniky „sit-in“ a bojkotu nadchla studentské
hnutí, které začalo propojovat své zájmy s hnutím za emancipaci černochů a pacifistickým hnutím.
Studentské hnutí samozřejmě reprezentovalo zájmy celé společnosti, na ty však nahlíželo ze své
specifické perspektivy, kterou utvářela zkušenost studentského života. Nárůst počtu studentů na
univerzitách byl sice projevem otevření možností vzdělávání pro širší okruh mladých lidí, ale vedl
také k problémům s jejich uplatněním na trhu práce. To vyvolávalo proces zvyšování tlaku na výkon
studentů a vytváření konkurenční prostředí v kampusech, který následovala paralelní snaha vlád
celého západního světa získat pomoc s financováním výuky ze soukromého sektoru a propojovat
vysoké školy s průmyslovými komplexy. Reakcí socialistických studentských spolků bylo radikální
odsouzení systému vysokého školství jako byrokratické mašinérie sociálního ovládání, jejíž jediný
účel spatřovaly ve výchově živých nástrojů pro růst velkoprůmyslu či kádrů státní byrokracie, a
studentský život byl charakterizován jako extrémní odcizení důsledkem nepřímého ovládání. Za
hlavní úkoly univerzit a studentstva naopak označily vytvoření středisek pro kritické myšlení
organizování celospolečenské změny.18
Studenti tím vyhlásili rétorickou válku univerzitní byrokracii v Německu, Itálii, Francii a USA. Na
konci roku 1964 se na Kolumbijské univerzitě v Berkeley postavili místní aktivisté proti rozhodnutí
vedení univerzity zakázat šíření literatury spolků na ochranu lidských práv skrze stánky na pozemcích
patřících univerzitě. K demontáži stánků nakonec musela být přivolána policie. Aktivisté však použili
dobra: Americká sociální politika 1950-1980, Praha, 1998, str. 59-133.
Dopis Martina Luthera Kinga z vězení v Birminghamu z 16. 4. 1963, viz Odkaz naděje, Martin Luther King jr. Odkaz
naděje, Praha, 2012, str. 146.
18
Závěry 17. konference delegátů Socialistického svazu německého studentstva ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1962
a ustanovujícího sjezdu organizace Student for democratic society v Porthuron téhož roku. Viz Gilcher –
Holteyová, Ingrid: Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha, 2004, str. 20-26.
17
metodu „sit-in“, posedali si okolo policejních aut a zablokovali tak represivní složky na 32 hodin.
Následovalo formální vyhlášení založení Hnutí za svobodu projevu a kampus univerzity byl obsazen
stávkujícími studenty. Následovalo vyhlášení svobodné univerzity v Berkeley s požadavky na
rozsáhlou participačně demokratickou správu, která by dávala studentům nová práva včetně možnosti
ovlivňování vedení výuky. Přestože překvapená univerzitní správa nechala kampus vyklidit policií a
800 studentů bylo zatčeno, šířilo se Hnutí za svobodu projevu a zakládání svobodných univerzit
lavinově po celých spojených státech.19
Studentské spolky se svoji aktivitou dostávaly stále častěji do střetu s policií a v návaznosti na to
kladli stále hlasitější otázky o legitimitě násilí a principech jeho uplatňování. Jako silná ideologická
výzbroj se ukázala filozofická a sociologická produkce německého akademického prostředí.
Myšlenky tzv. Frankfurtské školy o totalitním ovládání zakódovaném hluboko v západním
civilizačním procesu působily na mladé aktivizující se studenty sociologie elektrizujícím dojmem
zvláště v kontextu otevírání nacistické minulosti v západním Německu. Tento proces odstartovala
nová soudní líčení s válečnými zločinci: s Adolfem Eichmannem v roce 1962 a dozorci z Osvětimi
v letech 1964–1965.20 Nejenže tematizace nacistické minulosti prohlubovala propast mezi generací
mladých a jejich rodiči skrze komplex „spoluviny mlčením“, ale také vedl ke kritické reflexi
koloniální zvůle francouzské armády ve válce v Alžírsku, zpochybnění civilizační mise britského
impéria či srovnávání událostí v Hirošimě s Osvětimí a umocňoval tak hlasy volající, že moderní
společnost a její techniky disciplinace vykazují silné totalitární rysy. Provokativní akce studentů,
demonstrační pochody a jiné metody přímé akce měly odkrývat její represivní potenciál a skrze
násilnou perzekuci jasně zkompromitovat autoritářské instituce: Při protestech v Berkeley metodou
„sit-in“ v roce 1964 se v rámci svého improvizovaného projevu k demonstrantům student filozofie
Mario Savio vyjadřoval takto o zasahujících policistech: „Jsou to otcové od rodin. Musejí vykonávat
svoji práci – jako Adolf Eichmann.“21 Zpráva Hannah Arendtové o banalitě zla zasáhla svět.22
Sedmého srpna 1964 byla kongresem USA podepsána tzv. Tonkinská rezoluce a USA vstoupily do
války ve Vietnamu. Tyto události vedly k široké aktivizaci pacifistických skupin a stmelily
emancipační hnutí celé západní Evropy a USA do jednoho proudu. Jak válka eskalovala, bylo
povoláváno stále více studentů a mladých lidí sympatizujících s hnutím hippies a levicovými kruhy
k vojenské službě. Štědře financovaná kampaň sociální politiky „Great society“, kterou prezident
Podobně došlo téhož roku k ovládnutí Svobodné univerzity v Berlíně aktivisty Socialistického svazu německého
dělnictva. Viz Pažout, Jaroslav: Mocným navzdory: studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha, 2008,
str. 40-51.
20
Zásadním dílem Frankfurtské školy, které ovlivnilo myšlení mírového hnutí a Nové levice byla Dialektika osvícenství
vydaná v roce 1948 Maxem Horkheimerem a Theodorem Adornem. V češtině: Horkheimer, Max, Adorno, Theodor:
Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty, Praha, 2009.
21
Cit. dle Gilcher – Holteyová, Ingrid: Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha, 2004, str.
28-29
22
Viz Arendt, Hannah: Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla, Praha, 1995
19
Kennedy reagoval na sílící kritiku levicových aktivistů poukazujících na strukturální chudobu v
americké společnosti a vycházela v mnohém vstříc aktivitám Southern Christian Leadership
Conference, začala být v otázce financování omezována ve prospěch výdajů na zbrojení. 23 Zatímco
Martin Luther King kázal, „že Amerika nebude nikdy do své chudiny investovat potřebné síly a
prostředky, dokud dobrodružství, jako je Vietnam, budou vysávat – jako nějaká démonická ničivá
černá díra – peníze, lidi, energii a dovednosti“ a odmítal podporu válce, do které byli odváděni černí
mladíci, „aby zabezpečili v jihovýchodní Asii svobody, které sami nepoznali doma“ 24 , vůdci
levicových studentských hnutí jako Paul Potter (USA), Rudi Dutschke (SRN) nebo Tarig Ali (Velká
Británie) zjišťovali, že západ stojí v této válce na špatné straně.
Několik pochodů na Washington pořádaných organizací Students for democratic society dokázalo
zmobilizovat deseti tisíce demonstrujících. V Berlíně podepsalo tzv. „Prohlášení o Vietnamu“ s
mírovým obsahem 70 spisovatelů a 130 profesorů. Studenti a jejich profesoři se v přesvědčení, že
kritičtí intelektuálové nemohou mlčet, silně ohradili vůči násilí, ale vůdci různých levicových
kroužků sjednocených pod Socialistickým svazem německého dělnictva šli ještě dále a dokázali pod
rudými prapory, obrazy Che Guevary, Ho-Či-Mina a heslem: „Vítězství Národní fronty osvobození
– vítězství naší demokracie“ aktivizovat tisíce studentů. Radikální levicové hnutí považující Vietnam
za typický příklad koloniálního útlaku západního kapitalismu podpořili filosofové jako Luis Althuser,
Jean Paul Sartre a sociolog Herbert Marcuse dokonce organizoval propojení amerického a německého
hnutí proti Vietnamu.
Demonstrující studenti viděli přímou souvislost mezi tlakem na preferenci technických studijních
oborů, propojování školství s vojensko-průmyslovým komplexem a výrobou napalmu používaného
na bombardování vietnamských vesnic – tedy svým bojem za větší participaci na moci univerzitní
byrokracie, zakládání svobodných univerzit a vyzdvihováním kritické role studentstva rozvíjeli
pacifistické hnutí. Radikální vůdci, jako Rudi Dutschke spojený se Socialistickým svazem
německých studentů, pod vlivem výsledků Konference afrických, asijských a latinskoamerických
států v Havaně (1966) a Che Guevarovy teorie ohnisek guerillové války již považovali bojovníky za
emancipaci ve třetím světě spolu s levicovým studentským hnutím za činitele budoucí sociální
revoluce.
V roce 1967 se pochodu na Washington organizovaného okruhem kolem kontroverzního Jerryho
Rubina, pozdějšího vůdce radikálních „yippies“25, zúčastnilo 90 tisíc lidí. Při protestech byla utvořena
Tematizací strukturální chudoby proslul novinář a aktivista sociálnSocialist Party-Social Democratic Federation
Michael Harrington, viz Harrington, Michael: The other america: poverty in the United States, New York, 1962. K
dopadům Vietnamské války na domácí politiku Johnsonovi administravy viz Small,Melvin: Hey, Hey, LBJ:
American domestic policy and the Vietnam War, In: The Columbia history of Vietnam War, New York, 2010.
24
Martin Luther King, projev v Riverside Church, New York 4. 4. 1967, „Je čas prolomit ticho“ In: Odkaz naděje,
Martin Luther King jr. Odkaz naděje, Praha, 2012
25
Jednalo se o militantní odnož Hnutí za svobodu slova zformovanou v roce 1968, tzv. Youth international party.
23
blokáda Pentagonu, ve které branci veřejně pálili povolávací rozkazy a členové hnutí komunit hippies
zaměnili techniku protestu „sit-in“ za „love-in“ - represivním složkám strkali do hlavní pušek květiny,
dívky se svlékali a sváděli muže v uniformách. Mezitím se ve Frankfurtu nad Mohanem sešla
demonstrace na uctění památky Ernesta Che Guevary zastřeleného v Bolívii. Neklid v Německu sílil
i díky návštěvě Rézi Páhlavího, který byl v očích studentů modelovým příkladem diktátora
utlačujícího rozvojovou zemi. Při střetu s policií byl zastřelen jeden z nich a demonstrace propukly
ve všech německých univerzitních městech. V Berlíně byla založena Kritická univerzita spočívající
plně v rukou studentů, ve které se vyučovala teorie New left na velmi volných platformách seminářů
a diskusních kroužků s cílem výchovy mladé kritické inteligence.
V lednu 1968 začala ve Vietnamu ofenziva Tet spojená s pokusy o městskou gerilu, teroristickými
praktikami a překvapivými útoky. Během bojů v Saigonu se novináři ocitli v první linii a svět obletěly
záznamy válečné brutality v syrovém stavu. Veřejnost byla šokována pohledem na fotografie mrtvých
amerických vojáků ležících vedle mrtvol vietnamských civilistů a popravami válečných zajatců
vysílaných v přímém přenosu.26 Zatímco kritika války ve Vietnamu sílila, došlo k atentátu na Martina
Luthera Kinga a výbuchu násilí v černošských ghettech napříč USA - Johnsonova administrativa měla
problémy řídit neklidnou zemi. V Berlíně se na kongresu o Vietnamu pořádaném Svazem německých
socialistických studentů sešli studentští vůdci západní Evropy, aby vytvořili synchronizovaný
protestní kolektiv napříč hranicemi. Demonstrace proti postupu amerických jednotek zachvátily
Londýn, kde se radikálové krvavě střetli s policií, v Itálii byly postupně obsazovány studenty
kampusy slavných středověkých univerzit a Německo žilo tzv. Hvězdicovým pochodem na Bonn,
kterého se zúčastnilo 60 tisíc lidí a obsazením Frankfurtské univerzity chvatem přejmenované na
univerzitu Karla Marxe.27
V březnu 1968 vedla malá studentská demonstrace ve francouzském kampusu Nanterre proti
tabuizaci sexu a dalším zbytečným omezením studentského života k prvním projevům násilí. Odpor
sílil i díky nepopulárním reformám vysokého školství spojených s ministrem školství Francoisem
Missoffem, které upřednostňovaly praktické vzdělávání zaměřené na přípravu kariéry a omezovalo
humanitní obory. Téma Vietnamské války hrálo ve francouzském prostředí spíše sekundární úlohu z
důvodu negativního postoje prezidenta de Gaulla k americkému angažmá – protestovat proti
Vietnamu znamenalo podpořit pravicové Gaullisty. I přesto skončila malá demonstrace studentských
protiválečných aktivistů zatčením několika z nich pro výtržnosti. Následovalo překotné utvoření
silného protestního kolektivu za jejich propuštění, který spontánně obsadil 22. 3. kampus v Nanterre.
„Hnutí 22. března“ i jeho čelní představitel Daniel Cohn-Bandit na sebe strhli značný zájem médií.
Symbolem válečné brutality se stala fotografie surové popravy válečného zajatce velitelem jihovietnamské národní
policie pořízená 1. 2. 1968 fotografem Eddiem Adamsem, dostupné online: http://rarehistoricalphotos.com/saigonexecution-murder-vietcong-saigon-1968/
27
Gilcher – Holteyová, Ingrid: Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha, 2004, str. 70-76.
26
Mezitím se neklid přelil do Paříže a dalších velkých francouzských měst v souvislosti se solidárními
shromážděními na podporu německého aktivisty Rudi Dutschkeho, na kterého byl v dubnu spáchán
neúspěšný atentát. Demonstrace před Sorbonnou získávaly na intenzitě a rektor požádal o asistenci
policii, což vedlo k eskalaci a prudkým střetům, které s různou intenzitou probíhaly až do poloviny
května. Policejní brutalita, která byla přímo ze středu dění přenášena posádkami rozhlasových vozů
živě do éteru, podnítila silné francouzské odborové hnutí k uspořádání solidární stávky. Podařilo se
zmobilizovat zastavení práce deseti milionů Francouzů a odbory vycítily šanci na vyjednávání o
možných ústupcích podnikatelů a vlády v oblasti pracovní legislativy – vedle mzdových požadavků
šlo zejména o možnosti spoluúčasti zaměstnanců na řízení podniků. Stále častěji bylo možné
pozorovat studentské aktivisty při projevech a letákových kampaních uvnitř továren. Stávka i
studentské nepokoje se protahovaly a prezident de Gaulle náhle opustil destabilizovanou zemi.28
V létě roku 1968 se mládežnické emancipační hnutí nacházelo v bodě nejvyšší kulminace.
Specifické „antimoci“ „black power“29, „student power“ a „flower power“, které se od svého vzniku
různě prolínaly, se sjednotily a jejich vůle k protestu zakymácela mocí establishmentu. Studenti v
USA, Spolkové republice Německo a Itálii ovládali univerzity, které byly považovány za instituce
produkující národní elity, ve Francii se dokonce podařilo převést studentské aktivity na rozsáhlou
sociální revoltu. Pod vlivem domácí destabilizace způsobené protiválečnými demonstracemi oznámil
prezident USA Lyndon Johnson, že nebude usilovat o své znovuzvolení a Charles de Gaulle volil
dokonce útěk ze země, které měl vládnout. Před tím než se Robert Kennedy stal obětí atentátu,
inicioval několik jednání s vůdcem Student for democratic society Tomem Haydenem za účelem
získat podporu ulice pro svoji volební kampaň, ve které byl ochoten přislíbit stažení vojsk z Vietnamu
– bylo zřejmé, že studenti a další aktivisté představují rozhodující politickou sílu. Značných úspěchů
dosáhla „black power“ amerických černochů. Ještě pod vedením Martina Luthera Kinga si hnutí
vynutilo přijetí rozsáhlého balíku zákonů garantujících jim rovné zacházení v mnoha aspektech
každodenního života.30
Konjunktura hnutí se však začala zpomalovat. Původní nezávislé iniciativy mobilizující jedince na
bázi občanského uvědomění či studentského aktivismu se začaly organizačně vyčerpávat. Jen slabá
struktura a hierarchie uvnitř hnutí znamenala, že zvládat obrovské protestní akce jak po stránce
finanční, tak po stránce ideologické začalo být nemožné. Z vlivu, který aktivisté dokázali akumulovat,
Pažout, Jaroslav: Mocným navzdory: studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha, 2008, str. 52-60.
Mattusow, Allen: From civil rights to Black Power: The Case of SNNC, 1960-1966, In: Twentieth century America:
Recent inerpretations, 1972 dostupné online: http://www.studythepast.com/4333_spring12/acrm/ACRM%205.1.pdf
30
Zásadním se stalo přijetí Zákona o občanských právech zaručující všem rovné volební právo a zakazující diskriminaci
z rasových, etnických či náboženských důvodů v roce 1964. Tento zákon byl prohlouben zákonem o ochranně
černých voličů tzv. Zákon o voličských právech (1965). Následoval Zákon o imigraci a občanství rušící etnické
kvóty pro imigraci a Zákon o spravedlivém bydlení z roku 1968 zakazující diskriminaci v nájemním vztahu. Viz
Public Law, Gowernment printing office, dostupné online: http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/STATUTE82/pdf/STATUTE-82-Pg73.pdf
28
29
chtěly těžit etablované politické strany organizované na kádrovém základu s maoistickým,
komunistickým nebo trockistickým zaměřením. Snaha dostát původnímu cíli politizovat veřejnost
skrze nové a často šokující formy protestu a donutit jí přemýšlet o každodenním chování a vlivu
systému na něj vedla ke snaze pořádat ještě provokativnější setkání. To vedlo k častějšímu zatýkání
radikálů a oslabování protestu. Zatímco studenti v SRN obsadili Sociologický seminář univerzity ve
Frankfurtu, přejmenovali jej na „Spartakův seminář“ a své ideology Theodora Adorna a Jürgena
Habermase zahrnuli kritikou, zakladatelé a slavní vůdci hnutí nenásilných protestů ve stylu „sitin“ jako Tom Hayden a Daniel Cohn-Bandit čelili obviněni ze zavádění vůdcovského principu do
antiautoritářských hnutí a udržování svého kultu za pomoci médií. Rudi Dutschke byl téměř vyloučen
z podobných důvodů ze svého mateřské Svazu německých socialistických studentů. Zastřešující
iniciativy jako Hnutí 22. března nebo Student for democratic society se začaly štěpit na menší spolky,
akční skupiny a mezi politické strany. Svaz německých socialistických studentů se rozpadl v roce
1970 úplně. Po smrti Martina Luthera Kinga v prostředí černošských ghett získávalo na úkor
nenásilných forem sebevyjádření popularitu militantní hnutí „Black Panthers“ považující černochy
za kolonizovaný národ uvnitř USA a vyvolávalo násilné výbuchy celých komunit.31 Podobný příklon
k násilí se projevil i v nástupnických organizacích německého studentského hnutí.
Techniky symbolického protestu se v rukou radikálně smýšlejících aktivistů proměnily v prostředek
bezprostředního boje. Na tento posun se kritičtí intelektuálové, jejichž myšlenky utvářely základy
hnutí, dívali s neskrývaným despektem jako na záměnu symbolu a skutečnosti identickou s klinickým
šílenstvím. Studenti začali přeceňovat vlastní mocenskou pozici až na hranici směšných představ o
možnostech svého boje, přičemž přehlíželi, že všechny známky revoluční situace chyběly. 32 V dubnu
1968 zaútočila skupina radikálních levicových aktivistů pod vedením Andrease Baadera zápalnými
lahvemi na obchodní centra ve Frankfurtu nad Mohanem. Dva roky poté založil Baader spolu s Ulrike
Meinhoffovou skupinu „Rote Armee Fraktion“(RAF), která vedla boj za denacifikaci západního
Německa, proti velkokapitálu a na podporu studentstva jako nositele revolučních změn za pomoci
atentátů, pumových útoků a bankovních loupeží.33 Tato organizace se stala živoucím příkladem toho,
kam až mohlo zajít štěpení nezávislých iniciativ usilující o společenskou změnou za pomoci
uplatňování nenásilné občanské neposlušnosti.
Devátého srpna 1974 došlo k přelomové události dějin USA – Richard Nixon se jako první prezident
v dějinách země pod tíhou veřejného mínění vzdal svého úřadu. Kompromitující aféry kolem
Přesto, že vůdcem hnutí Black Panthers byl Bobby Seal hlavním ideologem myšlenky naprosté seperace obou ras a
archetypu bílého muže jako ďábla a otrokáře byl muslim Malcolm X. Viz Spilková, Eva: Martin Luther King versus
Malcolm X: Dvě protichůdné vize boje za občanská práva ve Spejených státech amerických, In: Martin Luther
King proti nespravedlnosti, ed. Marek Hrubec a kol., Praha, 2010
32
Obsah referátu Jürgena Habermase „Zdánlivá revoluce a její děti“ pronesený 1.6.1969 na studentském kongresu ve
Frankfurtu. Viz Gilcher – Holteyová, Ingrid: Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě,
Praha, 2004, str. 102-103.
33
Daňková, Šárka: RAF: Frakce Rudé armády, tři generace teroristů, Praha, 2006, str. 11-61.
31
zneužívání tajných služeb a zatajování informací o plánech na eskalaci války ve Vietnamu způsobily,
že ulice opět povstala. Nixon se ve vztahu k CIA, tisku a veřejnosti nechoval jinak než jeho
předchůdci, vedl však již jinou společnost, která po zkušenosti kritického působení „antimoci“ mladé
generace odmítala tolerovat skryté ovládání. Morální kontrola moci a dodržování lidských práv se
staly hlavním důsledkem mládežnické revolty. Šedesátá léta byla pro velkou část mladých lidí žijících
v západní Evropě časem překonávání krize identity, která na ně doléhala tím silněji, čím obtížnější
bylo se identifikovat se stabilitou vykoupenou zárukou vzájemného zničení, válkami v chudém a
zaostalém třetím světě, systémem vyvíjejícím stále silnější tlak na výkon spojený se ziskem a názory
generace jejich otců zkompromitovaných hrůzami druhé světové války. Portréty levicových diktátorů,
jejichž zločiny ještě nebyly veřejně známy, a atributy jejich režimů se staly společně s květinami
symbolem změny a lepšího světa. Když Ali Tarig vzpomínal na svoji motivaci, se kterou vedl v roce
1968 Britské studenty do ulic Londýna, poznamenal: „...chtěli jsme nový svět bez války, utlačování a
vykořisťování dělnické třídy, vybudovaný na kamarádství a internacionalismu. Chtěli jsme
socialismus jenž by byl hoden toho názvu“.34 Svět byl plný lidí, kteří doufali, že „strach přivést děti
na tento svět“35 může být zažehnán.
Tarig, Ali: Street fighting yers: an autobiography of the sixties, Glasgow, 1988, cit. dle Gilcher – Holteyová, Ingrid:
Hnutí ´68 na západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě, Praha, 2004, str. 72.
35
V originále: „Fear to bring children into the world“, text protiválečné písně Boba Dylana Masters of War, album The
Freewheelin' Bob Dylan, Columbia records, 27. 5. 1963, dostupné online:
https://www.youtube.com/watch?v=exm7FN-t3PY
34