Tajemné Sedmikostelí Miloš Urban Sv. Štěpán Sv. Kateřina

Tajemné Sedmikostelí
gotický román z Prahy
Miloš Urban
úryvky vybrala Zuzana Vlachová
Sv. Štěpán
Naskytl se mi výhled na špičatou věž Svatého Štěpána, drahokam
české novogotiky, pro níž jsou její čtyři malé a čtyři větší vížky zdobící
mohutnou věž hlavní tak typické. Věž vyrůstá přímo z průčelí, portálem
na jejím úpatí se do kostela vstupuje. Samý vrchol korunuje královským
diadém, na znamení toho, že farní chrám dal postavit sám panovník
Karel IV. Koruna se oslnivě třpytí nad městem.
Pomalu jsem došel k chrámu a ohmatával očima rozkošné
nepravidelnosti jeho těžké, vydatně živené tváře: kamenný šnek
se zkosenými okny na jižní straně průčelí a špalek renesančního
schodiště v části severní, mohutný opěrák šikmo vystupující ze severního
nároží, Mockerova ladná novogotická okna, náhrobníky měšťanů
zasazené dole ve stěnách – to vše připomínalo časy, kdy ještě stálo
za to plně žít, kdy ještě obavy o zítřek bylo lze svěřit Všemohoucímu.
Po mé levé ruce čněla vzhůru další špice, zvonice s přikrčeným
tělem, ale zvednutou hlavou. Po dostavbě Štěpána roku 1367 se
vyprávělo že věž kostela o pár loktů sama od sebe povyrostla, a tak
to šlo po několik dalších let. Věž se nechtěla zastavit, jakoby
nespokojena s rozměry, které ji přisoudili stavitelé. Když tady kolem
vyrostly ty hloupé činžáky, opět se
zmenšila.
Vešel jsem dovnitř. Spatřil jsme
sochu svatého Řehoře. Má se tvářit
útrpně, ale vypadá jako obecní moula
a ta příšerná Pieta – už jste viděli něco
nechutnějšího? Rokokový oltář Panny
Marie Svatoštěpánské – napuchlý vřed
na čisté pokožce gotického chrámu. Tolik
falše a předstírání. Ještě, že tu není
Rozálie od Škréty, toho přeceňovaného
mazala.
Sv. Kateřina
Užasle jsem hleděl vzhůru na bílou kampanilu, do poloviny
čtyřbokou, od poloviny osmihrannou, s dlouhou tmavou špicí. Když
zpupný světlonoš Josef II. zrušil v druhé polovině 18. století klášter
svaté Kateřiny, založený zbožným Karlem IV., usídlil se v objektu
vojenský výchovný ústav. Mladí muži zdemolovali zařízení tak,
že se budova nakonec hodila nanejvýš pro potřeby blázince. Kateřina
byla zřízena pro potřeby péče o slabomyslné a jeden den ročně
se otevřela pro veřejnost. Tedy stejní pacienti jako v servitském klášteře
na Slupi. Zdá se mi, že je v tom logika: kde končí zbožnost, začíná
šílenství.
Bestia triumphans. Žádný blázinec neublížil gotickým sakrálním
stavbám tak jako husitské vojsko. Vyšehradské chrámy rozneslo
na svých ďábelských kopytech do posledního kamene, z novoměstské
Svaté Kateřiny zůstala jen věž. O předimenzovaném orientálním altánu,
který k ní v 18. století přilípl Dientzenhofer jako zvonici, raději pomlčím,
stejně jako o nepovedeném kostelu, úplně schovaném kdesi
1
http://trasa.ctrnactka.net/
za arkádovým portikem. Kampanila chápavě mlčela k morálním pokleskům smrtelníků, sama v trapné
situaci, permanentně in flagranti v objetí Dientzenhoferově nepovedené zvonice. Zprznění gotické flétny
barokní bečkou, ostudné divadlo nastrojené zvrhlým architektem, na jehož vkus nedá nevkusné 20.
století dopustit.
Sv. Jana Nepomuckého na Skalce
Dientzenhoferův první chrám svatého Jana Nepomuckého není nejhůře
umístěn, ale má nešťastně vychýlené postavení věží, takže vypadá jako chromý.
Mohou věřící navštěvující takový kostel nepochybovat?
Anebo půdorys barokních staveb: čím nesmyslnější, tím obdivovanější!
Čtverec, kruh, obdélník a osmistěn už nestačí, museli přijít s elipsami,
hvězdicemi a ohavně zaoblenými rohy. Neznám horší kýčaře než byli Erlach
a Dienzenhoferové. Šmíra!
Emauzy
Emauzský kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi,
Vojtěchovi, Prokopovi a Cyrilovi s Metodějem, původně gotický trojlodní
a trojchórový chrám vysvěcený roku 1372 za účasti Karla IV., dávno ztratil
svou strohou krásu vertikály křižující se s horizontálami a utrpěl ve své
dlouhé historii řadu bolestivých přestaveb. Nejhorší ránu mu zasadila
barokní úprava v 17. století, při níž kostel sice dostal dvě mohutné věže,
které v původních plánech chyběly, avšak počátek následujícího věku
na ně narazil bachraté kedlubny, zcela zničiv mužský ráz stavby, jež
se tak hodily k modlitebně řádu chorvatských Benediktů, a dodal jí jiný
vzhled – vizáž rozložité trhovkyně věštící mnichům zkázu. Na konci
minulého století navrátili bernští bratří kostelu gotickou tvář, ale byla
to gotika Čechám cizí, hornoněmecká, a chrám, nyní se špičatými, ale
přezdobenými věžemi a přehnaně vysokým trojúhelníkovým štítem, její
vinou nabyl podoby opevněné městské brány nebo lepší tržnice. V únoru
1945 ho vybombardovalo spojenecké letectvo – ale chtějme
od Američanů, aby rozeznali středověký chrám od továrny na zbraně.
Obešel jsme komplex klášterních budov a instinktivně se přikrčil
pod sídlem Pozemních stavebních prací a Pražské výstavby, budovami
smutně typickými pro spolky bafuňářských architektů – třemi hranatými
skleníky, výhrůžně balancujícími na betonových kuřích nohách, jež
tu svým funkcionalistickým plebejstvím už desítky let urážely starobylý
Jeronýmův chrám. Dnes jsou pronajímány dobročinným, štědře platícím
nadnárodním organizacím, ale to nic nemění na skutečnosti, že je někdo
prosadil a někdo postavil, že se někdo dopustil zločinu na gotické Praze.
Nejsvětější Trojice v Podskalí
Baroko je nejhloupější směr. Co horšího nás ještě postihlo.
Funkcionalismus a rozbředlost dvacátého století. Nic proti stavbám,
které baroko stvořilo nově, ale jak si tehdejší architekti mohli dovolit
přestavovat skvostnou gotiku? Nehorázná drzost. Barokní baňky
na české vesnici, venkov to snes, ale jinak na baroko pozor, umí být
rozlezlé a vlezlé. Ve městech znamenaly jeho složité půdorysy,
přebujelé zdobení a kopule katastrofu. Gotická stanová střecha,
nejcharakterističtější prvek architektury středověké Evropy, vzala za své
kvůli těm plebejským cibulím!
2
http://trasa.ctrnactka.net/
Zvěstování Panny Marie na Slupi nebo též na Trávníčku
Dorazil jsem na Albertov, kde jsem se nemohl nezastavit u gotického chrámu slupského, svou
prostou krásou a dokonalými liniemi silně kontrastujícího s těmi barokními chudinkami. Dlouze jsem
hladil zrakem zdi ze žlutého kamene, malou čtvercovou loď a nízký chór, působící domáckým dojmem
kostelíka někde na venkově, v klidném bezpečném kraji.
Vzhlédl jsem k věži kostela, který
by měl sloužit za svatostánek
spisovatelům, neboť jeho osmiboká
zvonice s vizáží arabského minaretu
a hrotem černým jako tuha připomíná
ostře ořezanou tužku. Ještě drahnou chvíli
jsem nebyl s to odtrhnout zrak od
spanilosti, kterou slupské Panně Marii
před sto třiceti lety vrátil Bernard Gruber.
Vklouzl jsem do dveří. První,
co upoutalo můj zrak, byl sloup.
Nezdobený, téměř desetimetrový okrouhlý
pilíř s masivním soklem, nahoře
s větvovím klenbových žeber, vzpínajících
se ještě dobrých pět metrů vzhůru, kde
se strmě lámaly do obrácených kýlů
chrámového dvoulodní. Je obílený
vápnem, i klenby i stěny mezi okny jsou
bílé - čistota a neposkvrněnost, jež dávají
zapomenout na dávná zneuctění.
Přistoupil jsem ke sloupu, jenž znamenitě
soustřeďoval světlo procházející okny, takže se zdálo, že osvětluje prostor jako obrovský neon.
Před sto padesáti lety se kostel spolu s přilehlým klášterem stal filiálkou zemského blázince – jen
díky tomu byl znovu vysvěcen, jinak mu hrozil úplný zánik. Zbožní Pražané sem měli přístup jednou
za rok. Ještě dříve byl v klášteře ústav pro vzdělávání poddůstojníků. Vodili si do kostela holky a bavili
se bezuzdnostmi tropenými v místech, kde se dříve sloužila mše svatá. Barbarství armád nikdy
nezklame – ve všech dobách má podobnou tvář. Vojsko se v servitském klášteře Na Slupi usadilo
už koncem století osmnáctého poté, co byl na příkaz císaře Josefa zrušen. Posádka dělostřelců
a chovanci vzdělávacího ústavu Kinského a Kallenbergova pluku řádili v odsvěceném kostele jako
v dobytém území nepřítele; rozkradli co mohli, odnesli i píšťaly z varhan, aby je rozřezali a smíchané
s olovem přetavili na střelivo do dlouhých mušket. Ale co to bylo proti podzimu 1420, kdy odsud přímo
z chrámu Páně stříleli husité na Vyšehrad.
Sv. Apolinář
Přicházíte-li od Jedové chýše, Apolinář Vás zdrtí svou
robustností a přinutí zrychlit krok, neboť ho vidíte příliš zblízka jako
nepřístupnou pevnost, jež se nad Vámi sklání a hrozí vás rozdrtit
některým ze svých nesčetných, a přece přesně spočítaných kvádrů.
Šplhal jsem pohledem po opěrných sloupech, přeskakoval
zrakem z okna na okno, od tabulek vylívaných olovem k lomeným
obloukům a zpátky. Zdivo pod presbyteriem bylo nahlodáno časem,
žlutavá omítka přecházela do zelené a při zemi ji pokrýval mech, místy
se rozmokváním vydouvala a vytvářela křehké kapsy obývané hmyze.
Na opěrácích, kde je kámen holý, se třpytila vlhkost a klikatily se po
nich jizvy.
Kdysi tu byli jiní obyvatelé. Sloupy podpírající zdivo sloužily
za nosníky stříšek, zbudovaných ze svázaných klacků a zpod jejich
stínu natahovali své strupaté paže nuzáci, žebrajíce almužnu
na řemeslnících, úřednících a kšeftařích spěchajících na mši.
3
http://trasa.ctrnactka.net/
Po žebráckých přístěncích dnes nezůstala stopa, ale samaritánský duch místa přetrval. Kousek
pod kostelem stávalo centrum pro drogově závislé – malomocné dvacátého století.
Karlov
Přede mnou stál v slavnostním majestátu kostel svatých
Panny Marie a Karla Velikého na Karlově, šestý chrám pražského
Sedmikostelí. Sluneční paprsky dopadaly na tři měděné báně téměř
kolmo, lucerny a makovičky plály v té záři jako pochodně mytického
majáku. Otevřený chrám mě zval dál.
Menšil jsem se pod titánskou klenbou karlovského chrámu
a v úžasu zakláněl hlavu. Vysokými okny ke mně pronikal denní jas.
Moje vytržení bylo nelíčené, novou zlatomodrou malbu a nové
osvětlení jsem viděl poprvé.
Kde bývala tma, je nyní světlo, kde se odlupovala omítka
a stoupala plíseň, jsou dnes pevné stěny zářící královským karmínem
a zlatem. Zlatý vzor na červeném podkladu. Byl ponechán, protože
odpovídá gotickému zdobení svatyní, ale hvězdné nebe zdobilo
kostel poprvé. Obrovitá osmicípá hvězdice stropu je ze 16. století,
kdy noční oblohy už nebyly v módě. Od staré, původně navržené
a nikdy nezrealizované klenby se tato příliš neliší, snad jen svou
geometrickou složitostí, vzbuzující dojem, že celá střecha se
lehoučce vznáší na tenkých nosnících a opěrách.
Nemůžu se dívat, jak barbarský novotář Josef II: nechal chrám roku 1786 odsvětit a přestavět
na chorobinec pro nevyléčitelně nemocné. Nenáviděl jsem ho ještě víc než stavitele Dientzenhoferovy,
jejichž hříchy na české architektuře pokládám za nevyčíslitelné.
Pověst praví, že chrám započal stavět Bohuslav Staněk, který se upsal ďáblu. Podařila
se mu tato famózní klenba, ale když ji dohotovil, nikdo se neodvážil strhnout lešení v obavě, že se sama
neunese. Na čertovu radu stavitel lešení zapálil, a když se zřítilo, sám skočil do plamenů domníval
se totiž, že spadla celá klenba. Jeho duše stejně patřila rarachovi, takže to vyšlo nastejno.
Nejhorší v baroku byli stavitelé. Na štíhlé gotické věže narazili cibule a makovice, symbol svých
bezobsažných dutých hlav, vymysleli okna roztodivných tvarů a probourali je do prastarých posvátných
zdí. Neměli na to právo! Pro příklad těch nejhnusnějších –Karlov - nemusím chodit tak daleko – stačí
se ohlédnout tamhle po těch Kasalových oknech, co vypadají jako mokvající rány v chorobném těle.
Jan Žižka, krvavý špalek i katovská sekyra české pokory, byl
nejhorším ztělesněním českého křupanství, co dějiny pamatují,
odstrašujícím vzorem asiatského barbarství a brutality, naším
neštěstím a mezinárodní ostudou, to kvůli němu se nám po šedesát
desítek let třesou ruce. Jeho zmaření Vyšehradu, nejskvostnější
kameje románské Evropy, si svou ničivostí nezadalo s pražskou
asanací přelomu devatenáctého a dvacátého století. A i kdyby u toho
sám nebyl, jeho krvelačný vlčák Želivský, terorista v kněžském hábitu,
se svou smečkou hravě zvládl. Nebýt těchto pacholků z venkova,
kteří do Prahy přijeli co nájezdníci (a my po nich dodnes pojmenujeme
čtvrti a ulice), mohly v matičce zajisté stát i stavby zaniklé dávno
po jejich precedentním řádění. Byl by to kostel svatého Jana na
Bojišti, kostel svatého Lazara u Karlova náměstí, malebné Podskalí.
Mohla tu stát i kaple Božího těla, neboť nebýt zlořečených kališníků,
historie by šla jinou cestou.
4
http://trasa.ctrnactka.net/