1 MB

GYMNÁZIUM JANA KEPLERA
POLITIKA IDENTITY
MATURITNÍ PRÁCE Z HUMANITNÍCH STUDIÍ
Hynek Fencl
2016
Rád bych poděkoval Janu Kolářovi za pomoc, konstruktivní kritiku
a odborný přístup ke směrování zpracování této práce.
OBSAH
1) Úvod
2) Definice a historie pojmu
3) Obhajoba
3.1) Colorblindness
3.2) Intersekcionalita
3.3) Role politiky identity v demokracii
4) Kritika
4.1) Vztah státu a charakteristických skupin
4.2) Afirmativní akce
4.3) Multikulturalismus
4.4) Politika identity a náboženství
5) Závěr
1) ÚVOD
V zemích Západu žijeme všichni v právních státech. Tím myslím státy založené na
společném kódu, kterým se společnost řídí a který je vymahatelný. Státy jsou různé
a také zákony jsou různé. Ať už z teorie nebo historické zkušenosti můžeme říci, že
úspěšnost, kvalita a stabilita státu se přímo odvíjí od jeho zákonů. Klíčové je tedy,
kým jsou tyto zákony tvořeny, jakým způsobem vznikají, jak jsou interpretovány,
vymáhány a především měněny. Bylo by totiž unáhlené tvrdit, že zákony mají být
pevné a neměnné, že mají poskytovat jakýsi „návod na život“ občanům pod nimi
žijícím. Lidé a společnosti se vyvíjejí, a pokud zůstane právní kód příliš dlouho strnulý
a neměnný, dochází nevyhnutně ke kolizi zájmů tohoto státu (právního systému)
a uživatelů těchto práv. Slovo „uživatel“ jsem použil záměrně. Občan je svou osobou
totiž odběratelem systému, do kterého na oplátku něco přispívá. Zde je nasnadě
použít vizi státu jako specifického sociálního systému, ke kterému se občan „upíše“
a tím je zavázán k dodržování jeho ustanovení, přičemž oplátkou získává výhody jím
nabízené.
Je totiž důležité si uvědomit, že ke správnému fungování státu je klíčové vymezit pole
působnosti jednotlivce tak, aby mohlo paralelními „uživateli“ být co největší množství
lidí. Stát má dva hlavní úkoly (účely, chcete-li): Za prvé, v momentální světové
situaci, kdy o státech mluvíme jako o subglobálních politických útvarech, má stát
povinnost chránit své občany před vnějšími destruktivními vlivy. Za druhé, stát musí
být schopen efektivně řešit konflikty mezi svými občany. (Pokud zvětšíme
perspektivu nad jednotlivé národní státy, vidíme, že jakmile by státy byly dostatečně
efektivně schopny plnit tuto druhou funkci, nebude v konečném důsledku třeba té
první.) Pokud porovnáme toto tvrzení s daty jako například bohatství 1, úroveň osobní
svobody2, vzdělání3 nebo třeba index štěstí4, zjistíme, že nejsme daleko od pravdy. 5
1
GDP per capita. The World Bank. [online]. © 2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.PCAP.PP.CD
2
Freedom in the World 2015. Freedom House. [online]. © 2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/freedom-world-2015
3
Education Index. United Nations Development Programme. [online]. [2013] [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://hdr.undp.org/en/content/education-index
4
World Happiness Report 2015. The Globe and Mail. [online]. 23.4.2015 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z:http://www.theglobeandmail.com/news/national/article24073928.ece/BINARY/World+Happiness+Report.pdf
Čím lépe dokáže plnit stát tyto dva primární úkoly, tím lépe „se mu daří“, tím je
stabilnější a udržitelnější.
První funkce, totiž vnější bezpečnost, není tématem této práce. Jsem přesvědčen, že
toto téma je v současnosti sice kriticky důležité, nicméně jeho samotná existence
stojí a padá s pokrokem v rámci druhé funkce, řešení vnitřních konfliktů. Dovolil bych
si dokonce říct, že pokud úspěšně zajistíme první funkci bez adresování druhé, naše
řešení oné první v delším časovém měřítku neobstojí a zhroutí se. Naopak pokud
bychom byli schopni zajistit bezproblémový chod druhé funkce v nadnárodním
měřítku, nebude již zapotřebí se onou první zabývat vůbec.
Otázkou této práce tedy je: Jaký přístup by měl stát zaujmout vůči občanům, aby jim
byl schopen pomocí právního systému zajistit nejefektivnější systém řešení vnitřních
konfliktů – konfliktů mezi jednotlivými členy, občany, jimi samými?
V zájmu státu je v právním systému co nejlépe reflektovat názory svých občanů tak,
aby jich co nejvíce souhlasilo s jeho postupy. Čím méně jednotlivců bude v rámci
právního systému nespokojených s tím, jak k němu ve vztahu s ostatními občany stát
přistupuje, tím stabilnější a silnější tento stát bude. Pokud občané považují procedury
a praktiky státu za správné a opodstatněné, není důvod proti tomuto státu vystupovat
a pokoušet se o jeho dekonstrukci. Tuto teorii nelze do téže míry aplikovat na totalitní
státy, ve kterých je síla donucovacích prostředků dostatečně velká na to, aby udržela
stabilní vnitřní politiku tohoto státu i přes nesouhlas jeho občanů. V tomto případě je
možný stát, který je zároveň totalitní a stabilní. Systémová změna u takového státu je
ale natolik složitá, že toto téma je nutné řešit zvlášť. Zde se tedy budu zabývat
svobodnějšími systémy.
Při určování způsobu, jakým je vhodné, aby stát přistupoval k občanům, musíme vzít
v potaz fakt, že lidé jsou sociální zvířata. Na jednu stranu je každý z nás jednotlivcem
s vlastní osobností, názory a životem. Na druhou stranu je ale v naší přirozenosti
identifikovat, sdružovat a kategorizovat sebe a ostatní v rámci charakteristických
skupin. Identita člověka není tvořena pouze jeho vlastním životem, ale zároveň také
skupinovými identitami komunit a sociálních útvarů, se kterými se ztotožňuje. Jeho
život bude tedy ovlivněn nejen jím samým, ale také agendou (zájmy) těchto skupin.
5
Global Peace Index 2015. Institute for Economics and Peace. [online]. 6.2015 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://economicsandpeace.org/wp-content/uploads/2015/06/Global-Peace-Index-Report-2015_0.pdf
Předmětem diskuse zde ale není, zda by lidé takto svůj život organizovat měli, či
nikoli. Předpokládejme, že je to samozřejmé, i to, že je to obecně prospěšné. Jak
tedy v rámci těchto předpokladů zajistit co nejefektivnější právní systém; co
nejpřijatelnější fungování vztahu státu a jedince? Otázkou je právě to, jestli se má
stát adaptovat na tuto lidskou přirozenost a přistupovat k lidem jako k součástem
komunit, nebo striktně jako k jednotlivcům. Budeme zde zkoumat to, jestli na tuto
otázku existuje jasná odpověď, popřípadě jestli je žádoucí, aby se jedním z těchto
přístupů stát řídil striktně za každých okolností. Představuji Vám politiku identity.
2) DEFINICE A HISTORIE POJMU
Politika identity je ideologický směr politických argumentů, které jsou zaměřeny
na perspektivy a zájmy jednotlivých společenských skupin, se kterými se jednotlivci
identifikují. Mezi politiku identity jsou řazeny také názory a pohnutky člověka, které
jsou buď ovlivněny nebo pramení z jeho příslušnosti k různým společenským
skupinám. Tyto skupiny jsou charakterizovány například rasou, sociální třídou,
náboženstvím, pohlavím, genderovou identitou, etnicitou, ideologií, národností,
sexuální orientací, kulturní příslušností, preferencí informačních zdrojů, historií,
hudebními či literárními preferencemi, zdravotním stavem, profesí, či koníčky.
Samotná příslušnost k určité charakteristické
skupině neurčuje příslušnost
ke konceptu politiky identity jako takovému.6
Pojem „politika identity” se pro označení tohoto politického směru používá pouze
v poslední době. Podobné názory a ideologie zde byly ale již dříve. Synonymy
politiky identity jsou do jisté míry jak „politika uznání” (politics of diference, užívaná
6
Vlastní překlad: Identity Politics. Wikipedia. [online]. 16.3.2016 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: https://en.wikipedia.org/wiki/Identity_politics
například v eseji Ch.Taylora7), tak pojem s ještě bohatší historií „politika diference”.
Jako éru širšího rozšíření těchto přístupů lze považovat šedesátá léta dvacátého
století ve Spojených státech. Vznikly v reakci na Hnutí za lidská práva, díky kterému
se problémy diskriminace dostaly do obecného povědomí. Prvním pohledem
na otázku civilních práv etnických menšin se zde nejprve zformoval přístup opačný
k politice identity, nazývaný „asimilacionismem”, který měl za cíl zboření rozdílů mezi
sociálními skupinami a rovný přístup ke všem. Teprve v návaznosti na něj se zároveň
začali objevovat právě zastánci politiky diference (nejprominentnějším příkladem
z této doby by byl pravděpodobně Malcolm X), kteří prosazovali pozitivní náhled
na jednotlivé skupinové identity a aktivní rozpoznání jejich hodnot.
Z tohoto názorového schizmatu vychází i současná situace. Dvě protichůdné strany
popsala přesně I.M.Youngová (1990).8 Prvně zmíněná strana tvrdí, že dnes již není
potřeba legislativních opatření prosazujících historicky utlačované skupinové identity,
protože boj za lidská a civilní práva byl úspěšný a v západních společnostech
prakticky dokončen. Toto východisko podle ní plyne z paradigmatu, že cíl tohoto
občanského hnutí je pouze změna legislativní, nikoli sociální. Naopak na druhé
straně je zde názor, že i v těchto společnostech jsou dnes problémy civilních práv,
které stále nebyly dostatečně adresovány. Tento pohled uznává diverzitu jako téměř
nezbytnou věc pro fungující společnost a podporuje různost a pestrost skupinových
identit proti asimilaci či pouze pasivní toleranci. Youngová říká, že pokud se
omezíme na legislativní rovnost různých identit, budou menšiny, ačkoli jim je
umožněno se na tvoření společnosti podílet, pouze nuceny „hrát podle pravidel”
nastavených většinou. Otázka aplikace politiky diference/uznání/identity je mezi
těmito dvěma fundamentálními přístupy hlavním bodem sporu. Stranu, která politiku
identity podporuje, zde budu nazývat „Obhajoba” a stranu, která tento model
zavrhuje „Kritika”.
7
Taylor, Ch.: Multiculturalism: Examining The Politics of Recognition, A. Gutmann, USA, Princeton University
Press, 1994
8
Young, I.M.: Justice and the Politics of Difference, USA, Princeton University Press, 1990, s159
3) OBHAJOBA
V této části bych chtěl mluvit jak o zákonech, tak o společenských tendencích. Tato
dvě témata jsou totiž úzce vzájemně propojena. Společenskými tendencemi myslím
kolektivní názory alespoň části, nebo také většiny populace, které jdou proti
soudobému právu nebo s ním alespoň nesouhlasí. Tyto trendy jsou přirozeným
procesem, kterým se společnost posouvá dopředu, a který je i přes častý prvotní
odpor práva později v právním systému často reflektován, čímž se dokončí
společenský posun. Tento systém je ale nestabilní, protože pro své fungování
vyžaduje, aby občané šli proti svým zákonům. Vytváří se zde tedy velmi křehký stav
neustálého balancování nestabilního systému, který takto ale může fungovat. Pokud
by ale responsivita tohoto systému klesla pod společensky přijatelnou mez, tento
systém by se zhroutil.
Zákon je v naší společnosti jediným legitimním donucovacím prostředkem. Je tedy
v našem zájmu, aby tento donucovací prostředek podporoval ve společnosti přínosné
směry a myšlenky a naopak potlačoval ty neprospěšné. V otázce toho, jakou bude
mít zákon v rámci společnosti funkci, je důležitý jeho vztah vůči samotným občanům.
Zákon může být buď postaven nad občany, do vyrovnané pozice, nebo pod ně.
Poslední varianta přirozeně nepřipadá v úvahu, protože popírá samotný účel práva.
Operujme tedy pouze se dvěma možnostmi. Pokud je zákon nadřazen občanům,
nelze ho jako onen zmíněný donucovací prostředek použít k sociální změně „zdola”
protože není v pravomoci občanů zákon změnit. V této možnosti je právo více rigidní,
není responsivní vůči změnám v mentalitě a názorech společnosti. Takové právo
tedy často nebude odrazem názoru většiny, protože bude nevyhnutně stále o krok
pozadu za společenskými tendencemi. Pokud ale postavíme právo na úroveň
občanu – na úroveň společnosti, bude mnohem lépe odrážet systém, který si
většinová populace přeje. Na jednu stranu tento přístup můžeme nazývat jakýmsi
„právním populismem”, na druhou stranu je to ale mnohem věrnější přístup
k demokracii jako takové. Přímá demokracie je také nejočividnějším způsobem jakým
tento vztah zákona k občanům zajistit. Jak podotýká Zakaria, je v tomto pojetí ale
klíčové, zda je daný stát demokracií liberální, nebo nikoli.9 Pro stát, který je sice
demokratický, ale zároveň neliberální, by přístup „právního populismu” byl nejspíše
naopak kontraproduktivní. Naproti tomu ale ani ve většině dnešních liberálnědemokratických států nicméně přímá demokracie uplatňována není, nebo pouze
v minimální míře. Lze tedy v systémech, ve kterých je právo nadřazené občanu, stále
využít jeho funkce donucovacího prostředku k propagaci sociálního pokroku? Pokud
by zákonodárci věrněji reflektovali a brali v potaz fenomény, které v dané době hýbou
společností, mohly by zákony předcházet společenské změně, a ne ji následovat.
Jistě nemůžeme tvrdit, že pokud je zákon nastavený nějakým způsobem, celá
společnost se časem přizpůsobí zákonu a bude ho dokonce i považovat za normu.
Pokud zákon příliš výrazně odporuje intuici a způsobu smýšlení průměrného člověka,
je pravděpodobné, že budou lidé proti tomuto zákonu sami vystupovat a aktivně se
ho snažit změnit. Pokud ale zákon pouze zvýrazňuje a podporuje tendenci, která je
například v části populace již znatelná, funguje poté spíše jako „umělé” urychlení
jinak samovolného procesu a pokud je tento proces všeobecně prospěšný, je to
velmi účinná podpora pokroku ve společnosti. V současné době ve státech západní
Evropy a severní Ameriky tuto funkci zastává právě politika identity a o těchto
případech bych zde chtěl referovat.
3.1) Colorblindness
Politika identity v současnosti funguje právě jako vliv, který má za cíl akcelerace
změny, o kterou společnost sama již částečně usiluje. V moderních státech
západního světa jsou již základní lidské potřeby až na výjimky zajištěny a základní
lidská práva do velké míry garantována. Nyní je tedy čas, aby se vývoj společnosti
začal ubírat jiným směrem. Momentální nastavení práva v našich společnostech je
příliš tvrdé vůči jednotlivcům tím, že se neohlíží na jejich individuální životní situace.
Stát garantuje to, že se s každým bude jednat v rámci stejných podmínek a tím
9
Budoucnost svobody a demokracie podle Fareeda Zakarii. Britské listy. [online]. 3. 5. 2012 [cit. 2016-03-20].
Dostupné z: http://blisty.cz/art/63272.html
pádem také zdánlivě to, že mají všichni stejné příležitosti. Ve skutečnosti tomu ale
tak není – stejná příležitost může z definice vycházet pouze z individuálního přístupu.
Přístup, který je adekvátní pro muže, nemusí být adekvátní i pro ženy; postup, který
je vhodný zvolit u bělocha, nemusí být stejně vhodný i pro člověka jiného etnika.
Jestliže se řídíme pouze jedním uniformním návodem pro každou situaci a každého
jednotlivce, je tato situace automaticky nastavena ve prospěch jen konkrétních
skupin, ne všech.
V devadesátých letech minulého století byl v médiích i ve společnosti velmi populární
pojem „colorblindness” (barvoslepost). Označoval tehdejší trend a fenomén přístupu
k rasismu (či k jeho ukončení) tím, že se rasa/barva kůže nebude v žádných
ohledech brát v potaz. To platí jak pro vystupování v médiích nebo při pohybování se
ve veřejném prostoru, tak při běžných sociálních interakcích. Rasa je něco, na co by
se neměl brát ohled, protože nemá žádnou relevanci v lidském životě.
Tento přístup je sice koncipován s dobrými úmysly, nicméně patří do jiného období.
Dnešní situace, co se rasismu ve společnosti týče, již není tak vyhrocená jako dejme
tomu před padesáti lety, kdy byla barvoslepost reálným cílem, o který mělo smysl
usilovat. Od té doby se naše společnost tímto směrem o značnou část posunula
a dnes se již do jisté míry nemusíme zabývat otevřenými nebo veřejnými projevy
rasismu. Ideálu barvosleposti bylo v tomto smyslu dosaženo. Cíl, ke kterému ale
tento přístup směřoval, byl a je až do současnosti, zbavit se rasismu ve všech
formách. To, že jsme se navenek oprostili od institucionálního rasismu a také dosáhli
výrazné změny v přístupu jednotlivých občanů, neznamená, že byl problém
kompletně vyřešen.
Ve státech, kde jsou běloši většinou, se ostatní etnika stále setkávají se zacházením,
které je znevýhodňuje oproti ostatním členům populace. Ač jsou tito lidé ve státě
menšinou, měli by mít stále stejná práva jako většina a mělo by k nim být
přistupováno spravedlivě. To ostatně říkají také ústavy těchto států i listina
základních práv a svobod jejich občanů.
Přístup k jednotlivým občanům v rámci těchto států sice může být barvoslepý, to je
ale právě v této situaci problémem. Jiná etnika nebo členové jiné rasy pocházejí
z jiného prostředí a mají jiné povědomí o světě, jiné zvyky a tradice. Proto by nebylo
správné a férové požadovat, aby se řídili podle stejných pravidel, která jsou
nastavená právě pro bělošskou většinu v daném státě. Jako analogii můžeme použít
známé zobrazení „rovné soutěže”, kde má několik rozdílných zvířat – slon, opice,
žirafa a ryba – stejný úkol, vylézt na strom. Ačkoli jsou na ně v této situaci kladeny
stejné požadavky, některá zvířata mají k tomuto úkolu lepší předpoklady než jiná.
Přesně s touto situací se setkáváme při implementaci barvosleposti do právního
systému. Právě Taylor (1994) také vyjádřil názor, že od lidí, kteří mají se světem jiné
zkušenosti a mají předpoklady k rozdílným dovednostem a kvalitám, než ti, kteří
zákon tvoří, nelze očekávat, že budou podávat stejné výsledky v situacích, které jsou
přímo nastaveny v jejich neprospěch. Přístup, který zanedbává jak individuálně
lidské, tak obecně etnické odlišnosti a nebere na ně ohled, je tedy tímto způsobem
nepřímo diskriminační.10
Proti tomu stojí jiný přístup, který naopak dává na tyto odlišnosti důraz. Toto pojetí již
podle definice spadá pod sféru politiky identity a pracuje s předpokladem, že identita
člověka, o kterého se při řešení sociálních situací jedná, je nezbytná k nastavování
pravidel a směrnic pro průběh této situace. Příkladem může být testování hodnot IQ,
které se často uvádí jako přesné při určování schopností či potenciálu jedince. Při
sestavování takového testu je ale téměř nemožné zajistit, aby byl ať už kulturně, či
etnicky nezaujatý. Typy těchto testů, které obsahují verbální prvky, jsou například
závislé na individuálních znalostech daného
s inteligencí. Ve své studii R. Serpell (1979)
11
jazyka, které nijak nesouvisí
navíc dokázal, že způsob zobrazování
jednotlivých situací v IQ testech hraje velkou roli při porovnávání inteligence britských
a zambijských dětí. Hodnotit jedince různého pozadí na základě těchto IQ testů, které
téměř nemohou být kulturně/etnicky neutrální, by bylo závažnou metodologickou
chybou. Snažit se posuzovat člověka pocházejícího z jiné společnosti podle měřítek
vyhovujících té naší je pouze výrazný projev etnocentrismu a nemůže poskytnout
validní výsledek.
Na případu amerických indiánů můžeme vidět úspěch v přístupu založeném
na politice identity. V roce 2007 byla vydána deklarace kolektivních práv amerických
domorodců, která zajišťuje a upevňuje práva na sebeurčení, zachování své kolektivní
10
Taylor, Ch.: Multiculturalism: Examining The Politics of Recognition, A. Gutmann, USA, Princeton University
Press, 1994, s59,60
11
Serpell, R.: How specific are perceptual skills? A cross of pattern reproduction, United Kingdom, British
Journal of Philosophy, 1979
identity, svých zvyků a tradic, práva na to, nebýt subjektem násilné asimilace
a na politické zastoupení podle vlastního určení.12 Díky této psané formě je
zaručeno, že jsou tato práva, která by jinak bylo nutné interpretovat a specifikovat
v každém konkrétním případě podle vzoru listiny základních práv a svobod, přímo
vymahatelná a že nehrozí zánik těchto civilizací a jejich kulturních hodnot tím, že
o ně není adekvátně pečováno a postaráno.
Argument paušálně rovného přístupu práva ke všem členům dané společnosti zjevně
neobstojí. Rovným přístupem samotným nevytvoříme rovné podmínky a prostředí.
Už jen z tohoto argumentu vidíme, že v současné době i v západních společnostech
žijeme v systémech, které jsou silně preferenční vůči některým skupinám a tím
pádem nevyhnutelně diskriminují ostatní.
3.2) Intersekcionalita
Problémy a nerovnosti mezi jednotlivými sociálními skupinami nejsou ale pouze
výsledkem této systémové diskriminace. Mezi veřejností se totiž setkáváme
s převládajícími názory a přístupy, které posilují antipatie jednotlivých sociálních
skupin a tím brání jejich harmonickému soužití. Ať mluvíme o rasismu, sexismu,
xenofobii či jiných formách nenávisti, v běžném (civilním) životě se s nimi setkává
téměř každý i přesto, že otevřené (instituční) praktiky tohoto druhu jsou již zakázány.
Kvůli této nerovnosti je nutné, aby se pomocí společenských tlaků situace a vztahy
mezi jednotlivými sociálními skupinami kontrolovaly – je třeba, aby progresivní část
veřejnosti stála za prosazováním náprav těchto nerovností proti jednotlivcům, kteří
stávajícího systému ať zneužívají, či z něj i nevědomě profitují. Nástrojem
prosazování těchto společenských změn se v současné době stává teorie
intersekcionality.
12
United Nations: Declaration on the Rights of Indidenous Peoples, USA, United Nations, 2008
Intersekcionalita je pojem, který má své kořeny v sedmdesátých letech 20. století.
Studuje a popisuje systém navzájem se prolínajících společenských identit a na ně
navazujících systémů útlaku, diskriminace a dominance. Zaměřuje se na protínání
a společný dopad sociálních a sociálně-biologických kategorií, mezi které patří
gender, rasa, společenská třída, tělesné postižení, sexuální orientace, náboženská
příslušnost, kasta nebo věk. Podle této teorie člověk ve společnosti zažívá
diskriminaci v rámci všech těchto kategorií podle toho, které jsou součástí identity
daného člověka a čím vybočuje ze společenské normy. Formy této diskriminace se
navzájem protínají a posilují se tím více, čím větším počtem nonkonformních
charakteristik jednotlivec disponuje.
Teorie intersekcionality byla poprvé formulována v okruzích feminismu v době druhé
vlny. Druhá vlna feminismu se po první vlně (ženském volebním právu, vlastnickým
právům) zaměřovala na adresování každodenních problémů v životech žen, včetně
oblastí jako sexualita, rodina nebo pracovní život. 13 Ačkoli se toto hnutí prezentovalo
jako inkluzivní a jeho dopady prospěšné všem ženám ve společnosti, objevila se zde
i jeho kritika. Jak píše B.Hooks (1984), „feministky dosud neuspěly ve snaze vytvořit
masové hnutí zaměřené proti sexuálnímu útlaku, protože paradigma hnutí
za osvobození žen dosud nebralo v potaz komplexitu a diverzitu
ženské
zkušenosti“.14 Intersekcionalitu jako pojem poprvé použila ve své publikaci Kimberlé
Crenshaw (1989),15 ve které popisuje, že oddělená studia rasismu a sexismu nejsou
dostatečná ve zkoumání zkušeností lidí setkávajících se s průnikem těchto
diskriminací. Od těchto počátků zaměřujících se na problémy rasismu a sexismu se
užití metodiky intersekcionality rozšířilo také mezi další problematické jevy
ve společnosti.
Dnes intersekcionalita tedy zkoumá všechny aspekty identity, které jsou předmětem
různých druhů diskriminace a nenávisti. Společenskou normou se v západních
společnostech ještě dnes stále rozumí běloch, muž, mladý, dostatečně majetný,
13
Women’s movement. Encyclopaedia Britannica. [online]. 6.8.2015 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://www.britannica.com/topic/womens-movement
14
Vlastní překlad: Hooks,B.: Feminist Theory: From Margin to Center, USA, South End Press, 1984, s87
15
Crenshaw, K.: Demarginalizing the Intersection of Race and Sex: A Black Feminist Critique of
Antidiscrimination Doctrine, Feminist Theory and Antiracist Politics, USA, University of Chicago Legal Forum,
1989
heterosexuální, tělesně schopný, křesťan či ateista. Před člověkem tohoto popisu
stojí v životě nejméně překážek, má nejvíce šancí a příležitostí a těší se skutečnosti,
že ho společnost přijímá jako samostatnou osobu a ne pouze zástupce nějaké
konkrétní sociální skupiny. Oproti tomu člověk, který se vymyká většině, nebo všem
těmto charakteristikám, bude čelit ve svém životě institucionalizovaným a hluboce
zakořeněným sociálním stereotypům, nevýhodám, přítěžím a jiným formám
diskriminace.
Většina této diskriminace je přežitkem z minulosti, kdy byly společnosti typicky
mnohem více segregované a „kmenově“ orientované. Lidi sobě podobného typu se
slučovali ve skupiny, které se následně vymezovaly proti cizím vlivům. V této situaci
zde byla tedy výrazná polarizace společnosti, kde čím více normativní člověk je, tím
více je přijímaný a na „toho druhého“ se homogenní většina dívá skrz prsty. Díky
míchání kultur, propojování společností a zásluhou modernizace, jejíž součástí jsou
hnutí za lidská práva, práva menšin a další, již nynější situace není takto extrémní.
Do jisté míry jsme si zvykli na společné soužití různě se charakterizujících
jednotlivců. Onen mentální blok – jakási preventivní nesnášenlivost – zde ale stále
zůstává. Právě to je hlavním důvodem, proč je integrace teorie intersekcionality mezi
mainstreamové společenské pohledy tak důležitá.
Vzhledem k této nesnášenlivé a kmenovité minulosti musíme také vzít na vědomí
skutečnost, že přínos menšin a přehlížených skupin k vývoji a ke tvoření dějin naší
společnosti byl historicky potírán, zkreslován a ignorován. Nyní je tedy potřeba
zasazovat se o to, aby tento přínos byl zdůrazňován a pokud možno protežován.
Jedině tak můžeme uznat existenci a důležitost části populace, která byla v minulosti
v dané společnosti opomíjena a diskriminována.
Teorie intersekcionality přichází s řešením na problém této historické diskriminace.
Je nezbytné, aby byl dán větší hlas a větší respekt lidem, kteří byli historicky
utlačováni. Pokud je člověk obětí diskriminace, a o to víc, pokud je tato diskriminace
vícevrstvá, musí mu být dán o to větší prostor k sebeurčení, sebevyjádření
a seberealizaci. Naopak lidé, jejichž vliv a názory jsou rozšířené do všeobecné
společnosti dostatečně, by měli přenechat prostor těmto historicky diskriminovaným
skupinám v zájmu inkluze, solidarity a vzájemného harmonického soužití. Hlasy
společenské normy (nejčastěji většiny) již není potřeba dále podporovat, protože
každý s nimi již počítá a je o nich informován, už jen skutečností, že jde právě
o normu.
Intersekcionalita jako nástroj rozpoznání a nápravy minulých i současných případů
nespravedlnosti a diskriminace, je podle své definice součástí politiky identity, která
se opírá o rozpoznávání a uznávání kolektivních identit jednotlivých občanů. Pokud
znevýhodnění a represe v minulosti měly podobu kolektivistickou, nelze dopad těchto
skutečností
adresovat
individualistickým
řešením.
Politika
identity
je
proto
nejvhodnějším přístupem k těmto problémům.
3.3) Role politiky identity v demokracii
Pokud tento specifický pohled na problém diskriminace různých menšin oddálíme
(zobecníme), jde o politické rozhodnutí. Mluvíme zde o dvou variantách – modelech
státního zřízení demokracie. Prvním je vláda většiny. Tento model, přítomný ve
většině západních společností, je konkretizován v parlamentním principu. Na základě
většinových názorů se prosazují zájmy a zákony prospívající právě této většině.
Pokud jde o legitimitu této vlády, zdá tento systém dostatečně efektivní, protože
vychází přímo z vůle a názorů většiny. Společenská správa tedy bude odpovídat
požadavkům minimálně této většiny a tato většina je tedy spodní hranicí efektivity
této vlády. Jestliže ale vezmeme v potaz pohled menšiny, která ačkoli je také
součástí daného státu, nemá v systému žádné slovo, je jasné, kde je v tomto modelu
prostor ke zlepšení. Přirozeně zájmy většiny nemusí jít přímo proti zbylým menšinám,
nicméně pokud se to naopak stane, není zde žádný kontrolní mechanismus, který by
dané menšiny ochránil. Ze společnosti, která má vládnout sama sobě skrze vládu
většiny, se stane Tocquevillova tyranie většiny, ve které jsou menšiny donucované
k násilné asimilaci a k potlačení své přirozené identity.
Druhým modelem je demokracie v nejryzejším slova smyslu - ve smyslu politické
rovnosti a systému vlády lidu sobě samým. Pokud má každý člověk právo na svůj
hlas v tom, jak bude společnost vypadat, a ani hlas menšin není utišován
a přehlížen, může se teprve tehdy dojít ke konsenzu fungování státu, ze kterého
budou těžit všichni jeho občané. Dojít k tomuto stavu přirozeně není jednoduché
a sestavit systém, který by takto fungoval, může být velice problematické. Pokud ale
bude zájmem společnosti soužití v míru nejenom s „námi“, ale i s „nimi“, s „těmi
ostatními“, bude zde také vůle pracovat a dojít k tomuto společnému cíli.
Na počátku této sekce jsem mluvil o posouvání názorů a přístupů ve společnosti
a společenském pokroku na ně navazujícím. Cíl společnosti, která není pouze
odrazem vůle většiny, ale spoluprací většiny s menšinami a bořením zdí a nenávisti
mezi jednotlivými společenskými skupinami, se bezpochyby dá označit za „pokrok“.
Ustanovili jsme zde také, že systém ponechaný seberegulaci pouze zřídkakdy vyústí
v jakýkoli posun tímto směrem. Nezbývá než se tedy znovu opřít o původní tezi a to,
že stát by měl jít občanům příkladem a nenásilně posouvat společnost veřejně
prospěšným směrem. Nastavení správným podmínek fungování společnosti (práv
a zákonů) je základ, na kterém bude následně tato společnost sama stavět.
V momentální situaci v rámci společenských defektů a konfliktů, které se zde
snažíme adresovat, je tímto potřebným přístupem právě politika identity. Teprve
po uznání a vyjádření respektu formám cizích (nám nevlastních) identit je možné
dojít ke konsenzu, který bude alespoň částečně také odrazem jejich hlasu.
Ustanovení a praktikování zákonodárství na principu politiky identity je tedy prvním
krokem k tomuto našemu společnému cíli. Příkladem aplikace tohoto principu je
případ Kanady. Po přijetí charty práv v roce 1982 vyslovili frankofonní Kanaďané svůj
zájem o zajištění své kolektivní identity. Provincie Quebec proto přijala mnoho
zákonů zabývajících se ochranou francouzského jazyka v této společnosti, i přesto,
že v ostatních částech Kanady tyto zákony platné nejsou.16 Další posun tímto
směrem vidíme na (převážně amerických) univerzitách. Probíhá zde boj menšin
za kulturní uznání a možnost pozitivní sebeidentifikace těchto kultur proti tendencím
k asimilaci. Na mnoha školách již tyto menšiny své požadavky artikulovaly –
v některých případech byly úspěšné, v jiných nikoli. Důležitý diskurz o politice identity
probíhá dnes právě zde.
16
Taylor, Ch.: Multiculturalism: Examining The Politics of Recognition, A. Gutmann, USA, Princeton University
Press, 1994, s69
4) KRITIKA
Mezi základní principy liberální demokracie - systému, na kterém jsou postaveny
evropské a severoamerické státy - patří rovnost před zákonem. Právní předpisy,
které pro nějakou část populace platí a pro nějakou ne, nastavují rozdílné podmínky
a výhody občanství. Samy o sobě tedy staví různé občany na různé pozice, úrovně
nebo třídy. Můžeme předpokládat, že při teoretickém dodržení minimální (či
minimální důstojné) životní úrovně občanů není existence různých společenských tříd
v rámci jednoho státu sama o sobě špatná, problémy vznikají až při kolizi zájmů,
funkcí a účelů těchto jednotlivých tříd. Musíme tedy nastavovat takové právo
a praktikovat takovou politiku, aby docházelo pouze ke konfliktům jednotlivců nebo
zájmových skupin (to je přirozeně nevyhnutné), ale ne ke konfliktům skupin
sociálních. Stát jako útvar s enormně vysokou mocí a kompetencemi má za úkol
regulovat vztahy mezi různými těmito sociálními třídami, ale zároveň se díky své
pozici při nastavování svých vlastních pravidel nemusí ohlížet na konkrétní zájmy
organizací, které se pohybují v mezinárodním prostoru; V jeho zájmu je pouze
vytvořit výhodné konkurenční prostředí, ve kterém bude přínosné přebývat jak
jednotlivcům (spotřebitelům), tak mezinárodním korporacím. Z příkladu severských
států Evropy je zřejmé, že lze nastavit systém, který je jak výhodný pro nižší sociální
vrstvy, tak pro nadnárodní entity. Pokud se stát pouze podvoluje nárokům těchto
společností, je pravděpodobné, že zájmy těchto korporací půjdou proti zájmům
nižších ekonomických tříd. Z tohoto důvodu je nutné, aby stát zachovával rovnováhu
mezi právy a povinnostmi obou.
Rovnováha, kterou má stát zajistit, musí ale vycházet z aplikování rovných práv
ve všech situacích, ne z „nadržování“ jedné skupině a znevýhodňování druhé. Jako
příklad můžeme uvést daňový systém, který ať je nastavený poměrně či progresivně,
musí to být vždy plošně pro všechny, včetně již zmíněných nadnárodních korporací.
Pouze tím lze předejít konfliktům marxistického typu – revolt nižších sociálních
skupin proti těm vyšším. Rozdělování občanů v otázce platnosti zákonů podle
různých druhů občanství na základě socioekonomického kritéria fungovalo historicky
pouze do té doby, dokud měla jedna strana (přirozeně ta s většími prostředky)
mocenskou (silovou) převahu nad stranou druhou. Ať mluvíme o středověkých
evropských
feudálních
systémech,
či
v
současnosti
stále
ještě
částečně
praktikovaném indickém kastovním uspořádání, tyto systémy nikdy nemohly být
stabilní samy o sobě - vždy bylo nutné, aby vyšší vrstvy disponovaly vyšší výkonnou
mocí.
G.Sartori se zabývá ve své eseji o multikulturalismu a pluralismu konceptem
„diferencovaného občanství”, za jehož autory označuje I.M.Youngovou (1990)
a W.Kimlicku (1995). Podle něj „základním předpokladem občanství, které ustavuje
‘svobodného občana’ […] zůstává, že zahrnuje všechny“, naproti tomu diferencované
občanství, ať je toto diferencování prováděno na základě kterékoli skupinové identity,
automaticky staví tyto občany do různých pozic vůči státu. Říká, že „diferencované
občanství […] obrací rovné zahrnutí všech v nerovnou segmentaci. To je přece
ohromný krok nazpět.” Následně dochází Sartori k implikaci, že „diferencované
občanství by nás rovnou uvrhlo zpět k libovůli mocných i moci samotné, a tudíž
k despotické vládě.”17
Diferencované
občanství,
ať
je
založené
(historicky)
na
již
zmíněném
socioekonomickém kritériu nebo dnes na kritériu kulturním, vede ke konfliktům, neboť
nerovný přístup je ve své podstatě nespravedlivý a pokud je praktikován otevřeně,
lidé tuto nespravedlnost vidí a pociťují na sobě samých. To může vést ke dvěma
typům konfliktů – buď k oprávněnému konfliktu s vládou, která tento nespravedlivý
systém navrhla a praktikuje, nebo (v horším případě) k rozepřím mezi stranami, které
jsou podřízené tomuto typu práva. Jakkoli jsou tyto konflikty neopodstatněné a hněv
mířen špatným směrem, je tato situace „horizontálních” neshod velmi reálnou
možností při snaze o diferencované občanství.
17
Sartori, G.: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci, přel. K. Křížová, Praha, Dokořán, 2005, s63,64
4.1) Vztah státu a charakteristických skupin
Politika identity (identity politics) je synonymem politiky uznání (politics of
acknowledgement). Přístup na základě uznání je založen na předpokladu lidské
potřeby vymezení se a identifikace sama sebe se skupinou nebo kulturou. Tím
docházíme k tomu, že podle politiky uznání nejsou základní lidská práva právy pouze
jednotlivců, ale i skupin. Stejně tak, jak má právo na uznání své individuality a identity
jednotlivec, mělo by se s tímto právem operovat i na úrovni společenských skupin.
Pokud je tedy člověk členem nějaké sociální skupiny, disponuje poté jak právy
individuálními, tak kolektivními. Skupiny jsou ale tvořeny podle natolik různých
kategorií, že si v praxi mohou nárokovat práva na téměř cokoli. Když tedy uvážíme
premisu politiky uznání, měli bychom uznat kterýkoli nárok dané skupiny, protože
tímto nárokem (touto charakteristikou) tato skupina definuje svou identitu. Pokud
bychom nebrali v potaz nároky této skupiny, znamená to, že bychom popírali její
identitu a tím pádem porušovali její práva, diskriminovali ji.
Tím, kdo skupiny uznává nebo neuznává, má být stát. Skupiny, jejichž práva tedy
uznána nejsou, se budou mít tendenci profilovat jako protisystémové s cílem změnit
stát tak, aby jejich identity uznal. Naopak pokud stát identity všech skupin uzná,
nevyhnutně budou tyto identity a zájmy jednotlivých skupin kolidovat. Tím se
podporuje antagonismus členů těchto skupin a uměle se vytváří a podporují konflikty
mezi jednotlivými lidmi v rámci společnosti. Podle síly vlivu těchto skupin na jejich
členy může samozřejmě docházet k mnohem závažnějším projevům než jenom
k obecným antipatiím, klidně i k násilí. Zjevným příkladem dlouhotrvajícího konfliktu
tohoto typu v západní společnosti je severoirská politicko-náboženská situace, která
byla mimo jiné během své historie právě podporována poskytováním občanských
a sociálních výhod vždy jedné straně tohoto konfliktu.18 Jestliže si totiž skupiny
navzájem odporují, bude pro ně uznání konkurenční skupiny zároveň znamenat
zneuznání skupiny první.
Hlavní podmínkou pro to, aby spolu jednotlivé skupiny nekolidovaly, je jejich
zneuznání státem. Aby stát vedlejším účinkem nepodněcoval konflikty mezi
18
Quick guide: Northern Ireland conflict. BBC. [online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z:http://news.bbc.co.uk/2/shared/spl/hi/pop_ups/quick_guides/04/uk_northern_ireland_conflict/html/1.stm
jednotlivými skupinami, musí systematicky zneuznávat identity všech skupin. Žádná
skupina by neměla být podporována státem, skupiny by měly být odkázány na to,
zda dokážou obstát v konkurenčním prostředí. Zároveň by působení všech skupin
mělo probíhat v mezích systému a platného zákona, pro jednotlivé skupiny by
neměly existovat žádné výjimky ani státem daná privilegia. Pokud totiž některé
skupiny tato privilegia mají a jiné ne, máme zde systémovou diskriminaci. Ať této
diskriminaci v některých případech říkáme „pozitivní“ nebo ne, nic se nemění na tom,
že se jedná od základu o nespravedlivý přístup.
Kdybychom i přesto hledali nějaký přesvědčivý důvod k implementaci politiky identity
do právního systému, musely by být jednotlivé charakteristické skupiny dokonale
prostupné. Ve skutečnosti to tak ale zdaleka není a skupiny bývají často
charakterizovány ne jen na základě zájmů/názorů, ale na základě neměnných
charakteristik jednotlivců. Skupiny, o kterých tím pádem mluvíme, jsou tedy nezřídka
vymezeny podle rasy, pohlaví, národnosti a dalších ať zcela neměnných či velmi
těžce měnitelných znaků. K těmto vymezením můžeme do jisté míry přiřadit
i náboženskou příslušnost, kterou sice změnit přirozeně lze, nicméně tato změna je
realisticky představitelná jenom z pohledu umírněné či zcela neexistující náboženské
pozice.
4.2) Afirmativní akce
Princip diskriminačního přístupu ke skupinám se přirozeně vztahuje k jednotlivcům,
kteří tyto skupiny tvoří. Jednotliví občané tím jsou vystaveni selektivní péči od státu,
ale ne skrze přístup na individuální úrovni, ale na úrovni skupinové právě tehdy, když
má stát rozdílný postoj k různým skupinám.
Systémovou diskriminací se rozumí rozdílné právní postupy pro různé jednotlivce
v identických situacích. Diskriminací je i zvýhodňování jednoho typu lidí bez toho, aby
přitom byla explicitně změněna pozice těch nezvýhodněných. Tím, že má jedna
skupina výhody oproti druhé, má tedy druhá automaticky horší pozici.
Toto můžeme vidět na příkladu afirmativní akce. Dvěma největšími sférami
ovlivněnými touto politikou jsou kritéria přijímání na vysoké školy a kritéria nabírání
jednotlivců na pracovní pozice. Zde bych se chtěl zabývat prvním z těchto okruhů.
V USA jsou vysoké školy soukromými společnostmi, nejsou tedy řízeny společným
právním předpisem, který by určoval kritéria, podle kterých mají nebo nemají
studenty přijímat. Na velkém počtu těchto univerzit je ale aplikována forma rasově
založené afirmativní akce nezávisle na státu. Tato praktika je předmětem kontroverze
kvůli nejednotnému názoru na legalitu tohoto přístupu.
Existují tři nejprominentnější typy zdůvodňování afirmativní akce při určování kritérií
přijímacích řízení vysokých škol. Tyto typy argumentace se do jisté míry kryjí s tím,
jak tuto debatu shrnul M.Sandel (2009).19 Vzhledem k tomu, že centrem této debaty
jsou během několika posledních desetiletí Spojené státy Americké, vycházejí některá
z těchto zdůvodnění právě z historie USA.
První pozicí, kterou nejčastěji zastávají samotné vysoké školy, je jejich cíl ve větším
měřítku. Vychází z předpokladu, že diverzita mezi studenty je v zájmu celé
společnosti a že je všeobecně prospěšná. Harvardská univerzita v případě své
aplikace rasově založené afirmativní akce argumentuje následovně: „A farm boy from
Idaho can bring something to Harvard College that a Bostonian cannot offer.
Similarly, a black student can usually bring something a white student cannot offer.
The quality of the educational experience of all students depends in part on these
differences in the background and outlook that students bring with them.”20 Zároveň
může být afirmativní akce univerzit zdůvodněna širším cílem pomoct společnosti jako
takové, aby akademické okruhy, které tyto univerzity reprezentují, přesněji
reflektovaly rasové zastoupení společnosti. Tuto argumentaci můžeme vidět
v případě Hopwood v. Texas (1996)21
19
Sandel, M.J..: Justice: What’s the right thing to do? USA, Farrar, Straus and Giroux, 2009
Bakke, Harvard College Admissions Program. University of Minnesota. [online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z:https://www.soc.umn.edu/~samaha/cases/bakke_harvard_program.htm
Vlastní překlad: „Kluk pocházející z farmy v Idahu může Harvardské univerzitě nabídnout něco, co Bostoňan
nemůže. Podobně, černý student může obvykle nabídnout něco, co bílý student nemůže. Hodnota vzdělávání
všech studentů částečně také závisí na těchto rozdílech v původu a perspektivě, které s sebou student přináší.“
21
Sandel, M.J..: Justice: What’s the right thing to do? USA, Farrar, Straus and Giroux, 2009, s167,168
20
Otázkou ale je, co je to diverzita, a jaký typ diverzity je žádoucí. V tomto kontextu se
diverzita používá jako společenská různost v rámci charakteristik, nad kterými nemají
lidé žádnou nebo téměř žádnou bezprostřední kontrolu (rasa, etnicita atd.). Základní
předpoklad je, že různé kombinace těchto charakteristik s sebou zároveň přináší
unikátní
perspektivy,
a nejednostranný
které
pohled
na
jsou
svět.
ve
společnosti
Není
toto
ale
důležité
naopak
pro
komplexní
rasovou/kulturní
stereotypizací? Unikátní perspektiva a nezvyklé názory nevyplývají z barvy pleti
a charakter člověka není určen pouze a výlučně jeho kulturním pozadím.
Individualistický přístup popírá relevanci faktorů, nad kterými nemá člověk kontrolu,
v otázce hodnocení jedince. Jediná diverzita, o kterou v rámci tohoto předpokladu lze
stát, je diverzita názorová, která není omezena ani určena kategoriemi užívanými
afirmativní akcí.
Druhým bodem obhajoby afirmativní akce je autonomie vysokých škol. Vysoké školy
jako soukromé instituce mají právo na to, samy si určit, podle jakých kritérií budou
studenty přijímat. Takto argumentuje například R.Dworkin ve své analýze případu
Bakke v. Regents (1977), kde tvrdí, že žádný uchazeč o místo na univerzitě nemá
právo předpokládat, že tato univerzita bude zakládat své přijímací řízení
na kterýchkoli specifických kvalitách uchazečů. Pokud se podle něj univerzita
rozhodne, že rasa je v rámci jejích cílů relevantní faktor, je afirmativní akce
legitimní.22
Proti tomuto přístupu se později v již zmíněném případu Hopwood v. Texas postavil
americký Nejvyšší soud, který se vyjádřil, že rasa sice může být relevantním
faktorem při posuzování uchazečů, ale jen v některých, zdůvodněných případech. 23
Kromě rozhodnutí Nejvyššího soudu ale lze Dworkinově argumentu oponovat
i z principiálního hlediska. Jsem toho názoru, že vzhledem k tomu, že vzdělávací
instituce jsou veřejně prospěšné organizace, lze k tomuto problému přistupovat
teleologicky. Účelem univerzit je jedincům, kteří mají největší studijní potenciál,
pomoci dosáhnout plného využití tohoto potenciálu. Univerzity by tedy měly
z uchazečů vybírat ty s nejlepšími studijními předpoklady, a ne na základě kterýchkoli
22
Dworkin, R.: Why Bakke Has No Case, USA, The New York Review of Books, 10.11.1977
Marquette University. Elimination of race as a factor in law school admissions: An analysis of Hopwood vs.
Texas. [online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z:http://scholarship.law.marquette.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1518&context=mulr
23
jiných statistik. Pro nejefektivnější splnění účelu univerzit tedy není rasově
preferenční přístup vhodný.
Třetím pohledem na afirmativní akci je myšlenka, že jelikož byly určité skupiny lidí
v minulosti diskriminovány, jsou nyní i přes současný rovný přístup znevýhodněny
protože tvoří nižší sociální skupinu. Mají tedy „startovní čáru jinde“ a musí nejdříve
překonat tyto sociální problémy, aby se dostaly na stejnou úroveň, co se týče
možností a příležitostí, které jsou k dispozici ostatním. Kvůli segregaci a diskriminaci
v minulosti jsou často americká města rozdělena na „bílé” a „černé” čtvrti. Kvůli
historicky horší ekonomické situaci je ale ve čtvrtích, kde jsou afroameričané
většinou, výrazně nižší kvalita jak základního, tak středního školství. Afroameričané
z těchto čtvrtí nemají tedy možnost získat stejně kvalitní vzdělání jako běloši
z bohatších čtvrtí. Toto jejich dosažené vzdělání poté neodpovídá jejich studijnímu
potenciálu, a ačkoli by mohli mít stejně vysoké či dokonce vyšší předpoklady ke
studiu na vysokých školách, nedosáhnou dostatečného výsledku v rozhodujících
zkouškách, kde je hlavní proměnnou právě dosažené vzdělání a ne potenciál daného
člověka.
Ačkoli nelze nesouhlasit s faktickou pravdivostí tohoto pohledu, snažit se řešit tuto
situaci plošným snížením vstupních požadavků černochů na univerzitu je striktně
kontraproduktivní.
Tím
jsou
nespravedlivě
zvýhodněni
afroameričané,
kteří
ke kvalitnímu vzdělání přístup měli, a zároveň znevýhodněni běloši nižších
společenských tříd, kterým se dostatečná možnost vzdělávání nedostala. Přirozeně
je potřeba problém nízké kvality vzdělávání v těchto školách adresovat, to je ale běh
na dlouhou trať a objektem jiné diskuse. Bezprostředním problémem jsou v tomto
případě právě zkoušky či posudky, které nereflektují rozdíly v dostupnosti
předchozího vzdělání, i když jsou na něm přímo závislé. Co je zde potřeba
novelizovat, jsou způsoby, jakými se zjišťuje studijní potenciál jednotlivce tak, aby
tuto svou funkci opravdu plnily, a nevypovídaly pouze o kvalitě předchozího studia.
Fundamentálním problémem afirmativní akce je to, že tento přístup není praktikován
individualisticky, ale kolektivisticky. Preferenční přístup na základě rasy nelze
aplikovat při řešení problému, který v základu není rasového původu, ale
socioekonomického, popřípadě kulturního. Naším cílem je řešit socioekonomické
a kulturní problémy jednotlivce přímo na individuální úrovni, jinak to vzhledem
k povaze těchto problémů nelze. Rasové zvýhodnění a pohled na věc stojí ale na
úrovni kolektivu, nikoli jednotlivce. Tím nevyhnutně vzniká již zmíněná situace, kdy je
podpora aplikována i tam, kde jí není potřeba a naopak není aplikována tam, kam se
již toto pravidlo nevztahuje. Tím jsme se rasismu nezbavili, pouze jsme ho použili
k jiným účelům.
4.3) Multikulturalismus
Součástí politiky identity jsou do jisté míry také politické směry založené
na multikulturalismu. Ten je nejčastěji popisován v kontrastu s jinými druhy sociálního
soužití. Počítejme tedy s definicí, která se vymezuje jak proti asimilaci, tak proti
segregaci. Idea takto definovaného multikulturalismu je taková, že je cílem, aby
v jedné společnosti žili pohromadě členové výrazně odlišných kultur. V takovém
případě je samozřejmě nutný velmi delikátní přístup práva a státu k této situaci, jinak
není nijak udržitelná. Pokud bude stát některé případy kulturních projevů uznávat
a jiné ne, nebudou občané této společnosti vědět, kde vlastně právo stojí
a multikulturní rovnováha je ohrožena. Jsou tedy dvě možnosti přístupu státu
ke skupinám
různorodých
kultur
v
rámci
jedné
společnosti.
Buď
plná
zainteresovanost – uznání všech specifik a charakteristik jednotlivých skupinových
identit, nebo nestrannost, vymezení základních premis a následné zneuznání všech
dalších nároků nad tento rámec, ať pochází z kterékoli skupiny.
Jestliže se bude stát snažit přiznat všem kulturám v rámci multikulturní společnosti
právo na sebeurčení, co se týče například částečné autonomie trestního práva, řídili
by se někteří členové společnosti jinými zákony než ostatní. V rámci jedné komunity
je toto samozřejmě absurdní situace a forma bezpráví. Druhou možností je nastavení
základních pravidel, při jejichž plnění mohou jednotlivé kultury projevovat svou
individualitu podle vlastního uvážení. Na aktuální situaci konfrontace evropské
civilizace s islámskou vidíme důležitost v rozlišení a uplatnění těchto principů. Snažit
se uznávat právo na propagaci právního systému šaría v evropských mešitách je
kontraproduktivní stejně jako zákaz nošení náboženských symbolů na veřejnosti.
Výše popsaný přístup by zde byl implementován tak, že se za jakýchkoli okolností
musí dodržovat ústava a listina základních práv a svobod daného státu, ale v rámci
nich je dovolena jakákoli náboženská praxe, ať původem evropská, či nikoli.
Proti tomuto přístupu stojí kulturní relativismus, který říká, že veškeré projevy kultury
je třeba brát v kontextu oné kultury a že žádné hodnoty ani principy nejsou
univerzální. Už pouze z tohoto popisu je jasné, že výrazně odlišné kultury nemohou
s tímto podtextem mírumilovně koexistovat. Takovýto pokus o multikulturalismus je
odsouzen k neúspěchu již od počátku. V dnešní Evropě se nicméně stále vedou
debaty na toto téma a výsledkem je, že je částečně ospravedlněno vše, co příslušníci
„cizí“ kultury praktikují tím, že by nebylo správné, abychom po nich požadovali
převzetí stejných hodnot, které uznává Evropa. Tento přístup je nejdrastičtěji
zobrazen v reakci na masakr v redakci časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015.
Na jedné straně byly útoky veřejností odsouzeny, na straně druhé ale zaznívaly
hlasy, že na vině byli redaktoři tohoto časopisu pro nerespektování zvyklostí jiné
kultury (zobrazení a zesměšnění Mohameda).
Princip základních práv, která jsou sice pevně daná, ale zároveň neinvazivní,
a teprve jako nástavbu na nich lze kteroukoli umírněnou kulturu bezproblémově
praktikovat, je obsažen v tom, o čem se v dnešní době již myticky říká „evropské
hodnoty“. Ačkoli se vede horlivá debata ohledně toho, co tento pojem znamená, dle
mého názoru zatím nejjednodušší shrnutí říká, že „Evropa by měla trvat na tom,
že rovnost je výš než nerovnost, sekulární zákony výš než náboženské zvyky,
svoboda slova výš než právo na úctu k čemukoli, diskuse výš než násilí
a demokracie výš než vláda tvrdé ruky.“24
V průběhu historie posledních několika staletí jsme svědky fenomenálního případu,
který ukazuje, že soužití různých typů lidí a kultur na společném základě tvořeném
jednotnými fundamentálními principy, je nejen možné, ale také dlouhodobě
udržitelné. Spojené státy Americké byly původně jakýmsi „projektem” spojení mnoha
různých komunit proti „společnému nepříteli“ – nesvobodě. Tomuto „projektu“ se
povedlo nastavit své fungování natolik univerzálně, že se i přes své interní rozdíly
a nesporně i četné problémy stal světovou velmocí. Tento fenomén je trefně vyjádřen
24
Salon. Pravdoláskaři a fašouni. Nesmysly v debatě o uprchlících. [online]. 18.1.2016 [cit. 2016-03-20].
Dostupné z:http://www.novinky.cz/kultura/salon/392029-stefan-svec-pravdolaskari-a-fasouni-nesmysly-vdebate-o-uprchlicich.html
slovy T.Paine (1792) „Jestliže existuje na světě země, kde bychom podle obvyklých
propočtů nejméně očekávali shodu, je to Amerika. Tvoří ji lidé z různých národů,
zvyklí na různé formy a zvyky vládnutí, hovořící různými jazyky a s ještě různějšími
způsoby náboženského vyznání, takže by se zdálo, že jednota takového národa by
nebyla praktická. Avšak jednoduše tím, že vláda se řídí podle principů
společenského života a práv člověka, každou potíž lze vyřešit a všechny části lze
dovést k jednotě.”25
4.4) Politika identity a náboženství
V současné politice se o výsadní právo v rámci státu hlásí velké množství skupin,
historicky ale nebyla tato idea tolik rozšířená. Během éry hnutí za lidská práva
ve Spojených Státech byly naopak přesně opačné tendence nejrozšířenější. Zjevný
příklad je Martin Luther King jr. se svým notoricky známým projevem I have a dream,
který bojoval za zrušení paušalizace jednotlivců podle příslušnosti k neměnným
skupinám a místo toho propagoval individualistický přístup ze strany státu
ke každému, nehledě na jeho rasu (příslušnost ke skupině definované barvou pleti).
Naopak za jakéhosi symbolického průkopníka politiky identity v celých (nejen
moderních nebo západních) dějinách můžeme považovat náboženství. Jak uvidíme
na následujících příkladech, ať historicky, tak v současnosti církve brojí za to, aby
jejich praktiky, zvyky a ideje byly vyjmuty z běžného právního systému díky své
údajné legitimizaci nadpřirozenem. V minulosti byla většina států zároveň v situaci,
kdy se náboženství na formulaci práva aktivně podílela, což vycházelo z větší role,
kterou tyto instituce a příslušnost jedince k nim v životech lidí hrály. Různé
náboženské skupiny v průběhu času přirozeně dosáhly svých cílů v různých
měřítcích. Rozdíly ve výsledcích těchto snažení jsou vidět všude kolem nás a tím
pádem se působení tendencí politiky identity dá velmi dobře zhodnotit.
25
Paine, T.: The Rights of Man, London, J.S.Jordan, 1791, s113, pasáž přel. J.Přibáň: Salon. Ušpiněná práva
člověka. [online]. 9.9.2014 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/347085-jiripriban-uspinena-prava-cloveka.html
Například v České Republice, která je často označována za jednu z nejvíce
sekulárních a ateistických zemí světa, má církev stále pravomoci, které jsou
na pozadí ústavy sporné. Podle listiny základních lidských práv a svobod a českého
práva nesmí stát protežovat ani diskriminovat žádné konkrétní náboženství. 26
27
Nicméně současný zákon ustanovuje pravidla pro registraci a provoz církve, která
má za určitých podmínek nárok na státní dotace. Dotace samotné ale nejsou znakem
preferenčního přístupu, tím je až povaha těchto dotací, která v tomto případě kromě
běžných dotací znamená i podporu církevních vzdělávacích institucí.28Toto už se
s přehledem dá označit za vliv politiky identity.
Zatímco v České Republice, kde se ale i církevní vzdělávací instituce musí řídit
jednou všeobecnou normou, co se týče vzdělávacího programu, a pokud chtějí
dostávat dotace, musejí dodržovat pravidla s ní spjatá, například ve státech USA
Tennessee a Louisiana je zcela legální na státem placených základních a středních
školách vyučovat křesťansko-evangelický kreacionismus místo univerzálně přijímané
a vědecky dokázané evoluční teorie.29
30
Tyto dva státy samozřejmě nejsou jediným
světovým příkladem vlivu náboženství i na objektivní aspekt školní výuky. Ačkoli tyto
státy ve většině případů mají ve svém vlastním právu zahrnuty základní cíle
a principy školní výuky včetně držení se nejnovějších vědeckých poznatků,
náboženské instituce bývají z tohoto práva vyjmuty. Je tomu proto, že si nárokují
právo na svůj vlastní narativ, který jim byl poskytnut z nadpřirozeného zdroje,
nehledě na všeobecný konsenzus, který tento narativ vyvrací. Studenti jsou v tomto
případě vystaveni lživým informacím a propagandě, která je způsobena právě
relativizací obecně známých a potvrzených faktů a umožněna (legitimizována)
principem politiky identity.
Dalším příkladem z amerického prostoru jsou zákony známé jako Religious Freedom
Restoration Act (RFRA) a Religious Land Use and Institutionalized Persons Act
26
Česká republika: Listina základních práv a svobod, in Sbírka zákonů, Česká republika, čl.2, odst.1; čl. 15, odst.1
Česká republika: Zákon č. 3/2002 Sb. Ze dne 27.11.2001 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a
náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), in
Sbírka zákonů, Česká republika, 2015, §4, odst.2,3
28
Česká republika: Zákon č. 561/2004 Sb. Ze dne 24.9.2004 o předškolním, základním středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), in Sbírka zákonů, Česká republika, §162, odst.1
29
Senate Bill No.733. [online]. 2008 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://ncse.com/files/pub/legal/aflegislation/08_la_sb733-amend.pdf
30
House Bill 368. Tennessee. [online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: http://www.capitol.tn.gov/Bills/107/Bill/HB0368.pdf
27
(RLUIPA). Nejvyšší soud v klíčových případech rozhodl, že pod záštitou těchto
zákonů je ve vztahu k církvím možno uvažovat o některých zákonných normách jako
o neplatných, přičemž tyto výjimky se vztahují pouze na příslušníky těchto církví. 31
V roce 2015 vznikl například pod touto záštitou „The First Church of Cannabis”,
kterému bylo uznáno právo na volné požívání marihuany, ačkoli za jiných okolností je
zde zakázané.32 Tento úsměvný příklad velmi vhodně ukazuje absurditu přístupu,
ve kterém je možné, že se zákon v určitých situacích na určité osoby nevztahuje.
Islám dosáhl v politice identity něčeho bezprecedentního, a to naprosté autonomie
a hegemonie v rámci právního systému. To je zajištěno tím, že ve státech, které
v plném znění aplikují právo šaría, je právo podřazené (je založené na) náboženství.
Států tohoto typu existuje v současné době 12.33
34
Není to tedy už varianta
popisovaná výše, kde si náboženství nárokuje práva v politice a do jisté míry buď
uspívá, nebo ne, ale kde je politika přímo závislá na onom náboženství. Vztah stát –
charakteristická skupina je tedy zcela převrácený. Skupiny se již neřídí právním
systémem, pod kterým jsou si rovnocenné, ale jedna skupina zde disponuje
svrchovanou mocí nad právním systémem a tedy také nad všemi ostatními
skupinami. Je to učebnicový příklad totality.
31
Special Rights For Religion. Secular Coalition for America. [online]. © 2015 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: https://www.secular.org/issues/rfra/position
32
Meet the Jewish grand poobah of the First Church of Cannabis. The Times of Israel. [online]. 9.6.2015 [cit.
2016-03-20]. Dostupné z:http://www.timesofisrael.com/meet-the-jewish-grand-poobah-of-the-first-church-ofcannabis/
33
Saúdská Arábie, Jemen, Brunej, Katar, Pakistán, Spojené arabské emiráty, Irák Írán, Afghánistán, Súdán a
Mauritánie.
34
Otto, J.M.: Sharia Incorporated, Nizozemsko, Leiden University Press, 2010
5) ZÁVĚR
Ač se to může na první pohled zdát, cílem této práce nebylo zprostředkovat pouze
ideologický spor mezi jednotlivými přístupy k politice identity. V zastupování jak
propozice, tak opozice tohoto směru jsem se snažil přistupovat k těmto částem
vícevrstevnatě tak, aby v sobě obsahovaly i více než jen výčet argumentů.
Sledováním debaty a aktivismu spojeného s politikou identity jak v Čechách, tak
hlavně v západní Evropě a v severní Americe pozoruje člověk totiž nejen výměnu
názorů všech zúčastněných stran, ale také další aspekty tohoto hnutí s tím spojené.
Strategie argumentace a vedení debaty je u těchto dvou stran velmi rozdílná.
Z různých způsobů, kterými lze obhajovat svou pozici, stojí v tomto případě
za zmínku míra reakce na argumenty druhé strany. Je možné zakládat svou strategii
na vyvracení protichůdných argumentů, nebo naopak na obhajování svých vlastních
postulátů vůči kritice druhé strany. Dalším rozdílem je způsob vysvětlování
a reprezentace názorů své vlastní strany. Buďto se daná pozice staví na prázdném
hřišti, kde je návrh načrtnut pozitivistickou cestou, nebo lze svůj názor zkonstruovat
na základě vymezení se vůči opačné straně vytyčením hranic a ideologických
rozdílů. Jedním z nejdůležitějších aspektů strategie argumentace je formát nadhledu
a úroveň komentáře. K tématu politiky identity se dá díky jeho rozsahu a prostupnosti
mnoha aspekty společnosti přistupovat jak z pohledu jednotlivce a osobních příběhů,
tak z pohledu společnosti a dopadu na ni v rámci vztahů různých charakteristických
skupin. Další možností je i čistě teoretická stránka nadhledu, nezabývající se
reálnými příklady z existujících společností, ale pouze logickými souvislostmi. Tyto
různé úrovně přístupu a práce s nimi při tvoření co nejpřesvědčivějších argumentů
v dané situaci jsou jedněmi z nejzajímavějších objektů zkoumání této diskuse.
Značným rozdílem jsou také dogmata a premisy, na kterých tyto protichůdné strany
staví. Jednotlivé strany se nezdráhají svou kritičnost dočasně opustit, ať z důvodu
technické nemožnosti dané tvrzení dokázat, nebo z dojmu samozřejmosti daného
předpokladu. V situaci, kdy průkazná data nejsou k dispozici, je právě prvotní
předpoklad tou proměnnou, na které daná strana poté postaví svou teorii. Proto jsou
obě strany tohoto sporu logicky a v souvislostech přijatelné - závisí pouze na tom,
z čeho vycházíme.
Ať teoreticky, či s pomocí příkladů z reálných situací docházím k tomu, že faktory
politiky identity, jakkoli dobře ospravedlněné nebo s jakkoli dobrým úmyslem
navržené a implementované, se vždy jevily pozitivně jen v rámci úzké perspektivy.
Jakmile je možnost se na praxi tohoto typu podívat s odstupem a s posouzením
všech jejích implikací, je dle mého názoru zjevné, že tato praxe je nesporně
kontraproduktivní. Faktem je, že hlavní milníky pozitivního vývoje moderní politické
historie často identifikujeme jako momenty, kdy byly zákony nebo normy zahrnující
nějaký aspekt politiky identity zrušeny. Jako příklad můžou posloužit sufražetky,
konec nacismu, legislativní zajištění rovných odměn mezi muži a ženami,35
adresování diskriminace proti etnickým menšinám36 nebo právo homosexuálů
na sňatek.37 Legitimní důvody pro prosazování typu legislativy založeného na politice
identity jsou samozřejmě společenskými problémy, o kterých je třeba mluvit, a které
je třeba adresovat, chceme-li, aby se naše společnost vyvíjela k lepšímu. Politika
identity se ale v žádné ze svých forem neosvědčila jako praktické řešení.
35
The Equal Pay Act of 1963. U.S. Equal Employment Opportunity Commission. [online]. [cit. 2016-03-20].
Dostupné z:http://www.eeoc.gov/laws/statutes/epa.cfm
36
Civil Rights act of 1964. US Senate. [online]. [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z:http://www.senate.gov/artandhistory/history/resources/pdf/CivilRightsActOf1964.pdf
37
Attorney General Lynch Announces Federal Marriage Benefits Available to Same-Sex Couples Nationwide. US
Department of Justice. [online]. 9.7.2015 [cit. 2016-03-20]. Dostupné
z: https://www.justice.gov/opa/pr/attorney-general-lynch-announces-federal-marriage-benefits-availablesame-sex-couples
Seznam četby
Crenshaw, Kimberle: Demarginalizing the Intersection of Race and Sex: A Black Feminist
Critique of Antidiscrimination Doctrine, Feminist Theory and Antiracist Politics, (USA:
University of Chicago Legal Forum, 1989), 29 stran
Hooks, Bell: Feminist Theory: From Margin to Center (USA, South End Press, 1984), 174
stran
Dworkin, Ronald: Why Bakke Has No Case (USA, The New York Review of Books, 10.11.1977)
Otto, Jan Michiel: Sharia Incorporated (Nizozemsko, Leiden University Press, 2010), 676
stran
Paine, Thomas: The Rights of Man (London, J.S.Jordan, 1791), 214 stran
Sandel, Michael: Justice: What’s the right thing to do? (USA, Farrar, Straus and Giroux,
2009), 307 stran
Sartori, Giovanni: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci (Praha, Dokořán, 2005),
136 stran
Serpell, Robert: How specific are perceptual skills? A cross of pattern reproduction (United
Kingdom, British Journal of Philosophy, 1979)
Taylor, Charles: Multiculturalism: Examining The Politics of Recognition, ed. A. Gutmann
(USA, Princeton University Press, 1994), 192 stran
Tocqueville, Alexis de: Democracy in America (USA George Dearborn & CO, 1838), 992 stran
Young, Iris Marion: Justice and the Politics of Difference (USA, Princeton University Press,
1990), 286 stran
Zakaria, Fareed: Budoucnost svobody (Praha, Academia, 2005), 364 stran
Česká republika: Sbírka zákonů, 2015, Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz
Jiné zdroje
GDP per capita. The World Bank. [online]. © 2016 Dostupné
z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.PCAP.PP.CD
Freedom in the World 2015. Freedom House. [online]. © 2016. Dostupné
z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/freedom-world-2015
Education Index. United Nations Development Programme. [online]. [2013]. Dostupné
z: http://hdr.undp.org/en/content/education-index
World Happiness Report 2015. The Globe and Mail. [online]. 23.4.2015. Dostupné
z:http://www.theglobeandmail.com/news/national/article24073928.ece/BINARY/World+Happiness+Report.pdf
Global Peace Index 2015. Institute for Economics and Peace. [online]. 6.2015. Dostupné
z: http://economicsandpeace.org/wp-content/uploads/2015/06/Global-Peace-Index-Report-2015_0.pdf
Identity Politics Wikipedia. [online]. 16.3.2016. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Identity_politics
Budoucnost svobody a demokracie podle Fareeda Zakarii. Britské listy. [online]. 3. 5. 2012. Dostupné
z: http://blisty.cz/art/63272.html
United Nations: Declaration on the Rights of Indidenous Peoples, USA, United Nations, 2008
Women’s movement. Encyclopaedia Britannica. [online]. 6.8.2015. Dostupné
z: http://www.britannica.com/topic/womens-movement
Quick guide: Northern Ireland conflict. BBC. [online]. Dostupné
z:http://news.bbc.co.uk/2/shared/spl/hi/pop_ups/quick_guides/04/uk_northern_ireland_conflict/html/1.stm
Bakke, Harvard College Admissions Program. University of Minnesota. [online]. Dostupné
z:https://www.soc.umn.edu/~samaha/cases/bakke_harvard_program.htm
Marquette University. Elimination of race as a factor in law school admissions: An analysis of Hopwood vs.
Texas. [online]. Dostupné
z:http://scholarship.law.marquette.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1518&context=mulr
Salon. Pravdoláskaři a fašouni. Nesmysly v debatě o uprchlících. [online]. 18.1.2016. Dostupné
z:http://www.novinky.cz/kultura/salon/392029-stefan-svec-pravdolaskari-a-fasouni-nesmysly-v-debate-ouprchlicich.html
Salon. Jiří Přibáň: Ušpiněná práva člověka. [online]. 9.9.2014. Dostupné
z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/347085-jiri-priban-uspinena-prava-cloveka.html
Senate Bill No.733. [online]. 2008. Dostupné z: http://ncse.com/files/pub/legal/aflegislation/08_la_sb733amend.pdf
House Bill 368. Tennessee. [online]. Dostupné z: http://www.capitol.tn.gov/Bills/107/Bill/HB0368.pdf
Special Rights For Religion. Secular Coalition for America. [online]. © 2015. Dostupné
z: https://www.secular.org/issues/rfra/position
Meet the Jewish grand poobah of the First Church of Cannabis. The Times of Israel. [online]. 9.6.2015.
Dostupné z:http://www.timesofisrael.com/meet-the-jewish-grand-poobah-of-the-first-church-of-cannabis/
The Equal Pay Act of 1963. U.S. Equal Employment Opportunity Commission. [online]. Dostupné
z:http://www.eeoc.gov/laws/statutes/epa.cfm
Civil Rights act of 1964. US Senate. [online]. Dostupné
z:http://www.senate.gov/artandhistory/history/resources/pdf/CivilRightsActOf1964.pdf
Attorney General Lynch Announces Federal Marriage Benefits Available to Same-Sex Couples Nationwide. US
Department of Justice. [online]. 9.7.2015. Dostupné z: https://www.justice.gov/opa/pr/attorney-general-lynchannounces-federal-marriage-benefits-available-same-sex-couples