továrna na paštiku

Transkript

továrna na paštiku

TOVÁRNA NA PAŠTIKU
Zdeněk Coufal
text © 2014 Zdeněk Coufal
ilustrace © 2014 Pavel Šimík Šíma
Zdeněk Coufal
I.
Bylo jedno obrovské město a mrakodrapy v něm sahaly až k nebesům. Zde
žilo na deset milionů lidí úplně nevědomky, že pod chodníky, silnicemi a
budovami leží ještě jedno město. Mnohem rozsáhlejší, plné tunelů, bočních
odtoků a úzkých trubek. V tomto temném, přidušeném světě kvetla civilizace
krys. Stovky krysích kolonií se přiživovaly na rozmařilosti člověka a žily si ze
zbytků, které jim lidstvo ve velkém dopřávalo. Nikdy v historii se krysy neměly
tak dobře, ale i přesto musely svádět bitvu o holé přežití.
V jedné takové kolonii se již brzo ráno vstávalo. Krysí úderníci vylézali ze
svých hnízd postavených z krabic od spotřebičů a společně se vydávali na
rozviklaných bárkách po proudu strouhy. Loďky, spíše vory stlučené z prken a
umělohmotných lahví, se kymácely v rychlém toku kanálu a dělníci jen taktak
odháněli věčnou tmu podzemí slabým světlem lucerniček. Každá cesta pro ně
byla výzvou, zda doplují v pořádku nebo se rozbijí o břeh strouhy.
Když dorazili na místo určení, přivázali své koráby k molu a jako jeden muž
se masa krysích tělíček nahrnula do velké podzemní místnosti plné strojů, drátů,
výrobních pásů a trubek. Někteří z dělníků se postavili ke stroji, ze kterého
vycházela pára a ze všech směrů do něj vedly pásy se surovinami. Jako nějaké
nenasytné zvíře do sebe stroj chrlil další a další maso, koření, zahušťovadla a sůl.
Jiný stroj zase polykal dlouhé koberce plechu, aby z nich vyrobil na chlup přesně
stejné konzervy. Takových strojů tam bylo několik, ale i tak většinu práce musely
odřít drobné ručičky krys.
Než však směna mohla začít, musela proběhnout zahajovací schůze, které
se účastnil krysí starosta a spojenci krys - prasata.
Otevřela se vrata od paláce prasat a do továrny napochodovalo devatero
prasátek všechna stejně vykrmená a chrochtající si do kroku. Za nimi šel krysí
starosta, který bydlel v paláci s prasaty a žil si ze všech krys v kanálu nejlépe,
neboť si ho prasečí ochránci vydržovali cukrem. Nikdo proti tomu nic nenamítal,
vždyť hájil zájmy krys, pracoval prý každý den šestnáct hodin! Za to si zaslouží to
nejlepší, domnívali se krysí dělníci.
Slavnostně se spustily po zdech továrny černé vlajky s bílým kruhem
v černém poli a zazněla triumfální fanfára na oslavu toho, že všechno se daří. Že
krysy a prasata jsou nerozlučitelní spojenci na život a na smrt.
K řečnickému pultu přistoupilo jedno z prasat, trošku hubenější a mladší
než zbylá osmička, ale o to agresivnější. Začalo hovořit: „Naši přátelé, drobní a
pracovití kamarádi, žijeme spolu v té nejlepší symbiose zvířat, která kdy byla
možná. Můžeme být hrdí na to, co jsme dokázali, co dokazujeme každý den a na
všechno dobré, které nás teprve čeká.“
-1-
Zdeněk Coufal
Krysy začaly tleskat a pištět. Několik z nich se začalo honit mezi stroji ze
vzrušení, které bylo velmi nakažlivé a brzy opanovalo celou místnost.
Prase řečník však pokračovalo: „Ale naši odvěcí nepřátelé kočky chtějí
tuhle symbiosu rozbít, nás chtějí prodat na jatka a vás zotročit a postupně sežrat!
To nesmíme nikdy dopustit!“
Opět potlesk stovek paciček a ohlušující pištění.
Prase se odmlčelo a čekalo, až přestane hluk. Poté znovu mluvilo: „Musíme
být tvrdí, udržet naše pozice a zachovat naši symbiosu, ze které tolik všichni
těžíme! My prasata jsme silná, jedno prase dokáže pobít mnoho koček, ale bez
vás, naši malí přátelé, nikdy nebudeme mít dostatek paštiky, abychom zvítězili.
Bohužel nám příroda nenadělila šikovné ručičky. Nemáme tu jemnost a cit jako vy.
Proto vám říkám, přátelé, teď a tady, jděte a pracujte pro vítězství. Vyrobte
dostatek paštiky, abychom jednou pro vždy vyhráli tuhle válku! Kočky a jejich
otroci podlehnou! To já přísahám.“
Armáda krys se vrhla ke strojům a za velkého jásotu začala pracovat.
Mašiny na výrobu paštiky polykaly do sebe zásoby, chrčely a kouřily. O kus dál
poté hotovou paštiku ládovala četa krysáků do konzerv a další parta pak kutálela
konzervy do skladiště, kde si pro ně každé odpoledne přicházela prasata. Nikdo
se příliš neptal, proč prasata potřebují paštiku nebo jaké pozice je třeba udržet ve
válce s kočkami. Vlastně žádná krysa v továrně kočku za svůj život neviděla, ale
všechny se jich pudově bály. Už jen to, že jiné krysy neměly štěstí a skončily
v hrozném otroctví koček, nahánělo hrůzu. Strach je hnal do otrocké práce až na
samotnou hranici vyčerpání a také je chtě nechtě donutil vážit si prasat, která pro
ně každý den nasazovala život tam někde na povrchu v kruté válce.
Po práci se znavení úderníci nalodili na lodičky a plavili se zpět do svého
kanálu. Na střídačku vždy několik krys muselo plavat ve vodě a za sebou táhnout
svoje kamarády proti proudu strouhy. Nikdo si však nestěžoval, takový byl jejich
život a osud. Krysa si neumí stěžovat, že musí obývat zapáchající kanál a žít
v temnotě. Bere to jako přirozenost. Někdo pobíhá po čerstvém vzduchu na
savaně, jiný přelétává přes hory a někdo prostě je až po čumák v lidských
výkalech.
Až k večeru se dělníci dostavili domů a posedali u zakalené strouhy, která
pramenila kdesi v neprozkoumané tmě a končila opět v prázdnotě. Tu se přivalila
vlna a přinesla sebou zbytky jídla. Malí chlupatí pracanti do sebe soukali hranolky
z rychlého občerstvení, zbytky ryby, napůl okousané jablíčko nebo meloun.
Všichni jedli a říkali si, že se to prasatům zase podařilo uhájit jejich kanál před
útoky koček.
-2-
Zdeněk Coufal
Pozdě večer zhaslo i to poslední světlo v baráčcích z krabic od vína, džusu
a mléka, a jenom několik lucerniček odhánělo černočernou tmu do koutů
kanalizace. Rozhostilo se ticho, které rušilo občasné zašplouchnutí v kanálu.
Z temnoty se však vyřítilo zlo. Nestalo se to už nejméně pět krysích
generací, ale na tichých člunech zaútočilo přepadové komando, které pod
pohrůžkou smrti vyslaly kočky. Započal nemilosrdný boj na život a na smrt. Krysa
krysu probodávala jehlou nebo řezala žiletkou, ale primárně se bojovalo jako před
tisíci generacemi pomocí zubů a drápů. Kanál se zbarvil krví. Výkřiky a pištění se
neslo široko daleko kanálem a ohlašovalo zuřivou bitvu. Do čela obrany se
postavily nejsilnější krysy a snažily se držet útočníky daleko od mláďat a rodiček.
Mladí a nezkušení krysáci se mezitím vydali bočními uličkami a odtoky, aby
přepadli nevítané hosty z boku.
Jeden kousanec nezabije ani nejslabší krysu, ale jeden kousanec od
padesáti krys už přemůže i dobře vycvičené nájezdníky. Ti neměli i přes
nespornou výhodu bleskového útoku šanci proti početnějším obráncům. I přes
ztráty obyvatelé kolonie uchránili svoje obydlí a do posledního nepřítele je
nemilosrdně pobili. Bylo to velké vítězství, ale s příchutí hořkosti, neboť i mnoho
obránců zaplatilo životem. Přeživší je prohlásili za hrdiny, jako kdyby jim to mělo
navrátit život do žil.
Ráno se vyskládali mrtví obránci i útočníci na břeh kanálu a po proudu se
vyslala prázdná loď jako znamení smrti. Měla přivolat nejnižší z nejnižších, kastu
krys, která obývala nejhlubší temnoty kanalizace. Jejich jméno bylo hrobníci, ale
také se jim říkalo mrtvoláři nebo mršináři. Záleželo na způsobu smrti. V kanalizaci
krysa mohla zdechnout buď přirozeně, což se stávalo zřídka, v boji nebo na
nějakou nepříjemnou nemoc v boční uličce o samotě.
Nikdo nevěděl, kde mají hrobaři sídlo a nikoho to ani nezajímalo. Hrobníci
stáli na pomyslném sociálním žebříčku tak nízko, že níže už byli jenom jednotliví
vyhnanci. Nestáli ani za řeč. Oni samotní byli mlčenliví a množili se jen mezi
sebou. Připlouvali na lodích pro mrtvé, aby jejich těla zanesli do nejtemnějšího
místa kanálu na věčný odpočinek. Nebo aspoň tak se to tradovalo. Ve skutečnosti
v kolonii neustále hrozilo vypuknutí nějaké epidemie, a proto byla zásadní čistota
kanálu a zbavení se zdechlin.
Četa hrobníků nakládala mrtvé půl dne a až teprve podvečer se vydala po
proudu kanálu zpět. Mlčenlivě seděli na nafouknutých mrtvolách a v drobných
očičkách skrývali podivné tajemství patřící jenom jim. Za poslední lucernou tiše
zmizeli v temnotě.
Další den ráno se krysí pracovníci opět nalodili a vyrazili do továrny. Když
nastoupil každý na svoje určené místo u stroje, bylo jasně patrné, kolik je ta bitva
stála životů.
-3-
Zdeněk Coufal
Vrátka se opět otevřela a do tovární haly napochodovala prasátka a krysí
starosta v závěsu. Prasata se tvářila bůhví proč nějak spokojeně. Téměř se
podivovala, kolik krys je v ten den práci. Starosta se raději netvářil nijak.
„Naši krysí přátelé! Víme dobře, co se stalo ve vaší kolonii. Nás prasata to
hluboce zasáhlo!“ řečnilo prase, které svými odulými rysy a vykrmeným bříškem
vypadalo mnohem starší. Rypákem natřásalo a ouška mu plandala. Vyzařovala
z něj však nezpochybnitelná autorita. Když hovořilo, zbylá prasata pozorně
naslouchala. Nebo to aspoň dokonale hrála.
„Jenže ve válce se musí bojovat a někdy i umírat. My jsme však silnější než
náš nepřítel a jeho nohsledi! My jsme bojovníci svobody a symbiosy v historii
nevídané. My jsme prasata a krysy! Nás nic neporazí!“
Prořídnuté řady krysáků začaly tleskat prasečímu řečníkovi. Opět se ozvalo
radostné pištění. Úderníci provolávali bojová hesla a brzy se zapomnělo na
ztráty, na padlé v téhle nemilosrdné válce. Všichni chtěli jedno. Mír.
„A teď zapněte stroje a ukažte nepříteli, že se ozubená kolečka téhle
továrny nikdy nezastaví, dokud bude aspoň jeden z vás živ!“
Krysy povyskočily a továrna zaduněla. Ze strojů se vyvalila pára, syčení a
mechanický hřmot. Po pásech přijíždělo ze všech stran nasekané maso, sůl, pepř
a bylinky. Celý pracovní proces byl podstoupen jedinému cíli: dosáhnout té
nejlepší paštiky, která vyhraje tuhle válku. Krysí dělníci v horku a dusnu pracovali
bez ustání, až odpadávali zcela unavení. Přitom se nikdo neptal, jak by paštika
mohla vyhrát válku.
Několik prvních týdnů po útoku se pracovalo dvanáct hodin denně místo
obvyklých deseti. Poté se přešlo na čtrnáctihodinové směny. Nakonec se to
ustálilo na vražedných šestnácti hodinách kruté práce bez přestávky na oddych.
Potřeba jednotlivce je nicotná v zájmu většího celku, hlásala prasata. A co potom
za dosažení vítězství ve válce. Někteří jedinci se už neplavili ani zpět do kolonie a
přespávali u svých strojů. Železné a vcelku neohrabané mašiny se pro ně staly
domovem. Téměř se svými stroji komunikovali jako rovný s rovným. Dokonce jim
dávali i jména: Bestie, Děvka, Líná mrcha. Ale úderníci to říkali s láskou. Znali je
do posledního šroubku a matičky, když něco prasklo nebo se pokazilo, věděli
přesně kde.
Jak rostla únava a deziluze mezi úderníky, tím sílila rétorika prasat.
„Naši nepřátelé obsadili další části kanalizace. Každý den postoupí o dva
kanály a mobilizují další a další jednotky! Zítra si přijdou pro vaše děti až k vám
do kolonie! To chcete?“
Ozvalo se pištění. Tentokrát méně radostné, ale o to více odhodlané.
-4-
Zdeněk Coufal
Vyžrané prase odešlo od pultíku a k překvapení všech se k němu vydal
krysí starosta, který zatím jenom seděl a mlčel. Vyšplhal po laně na pultík a
rozhlédl se na unavené čumáčky pod sebou. Úderníci odstoupili od strojů, aby
vyslyšeli jeho slova.
„Moje rodino, kdysi jsem byl na vašem místě. Dřel jsem se od rána do
večera v téhle továrně a přemýšlel, jaké by to bylo mít svět bez války. Poté jste si
mě vybrali ze svého středu, abych zastupoval vaše zájmy mezi našimi prasečími
ochránci. Musím vám sdělit, že se schyluje k rozhodující bitvě v téhle válce.
Armáda krys pod velením koček je odhodlána zničit naši kolonii a tuhle továrnu
obrátit vniveč!“
Krysy se na sebe podívaly a nevěřícně koukaly. V korálkových očích se
jiskřil strach. Kolik může být nepřátel? Tisíc? Sto tisíců? Milion krys pod vlajkou
koček? A jich jenom hrstka.
Starosta pohleděl na několik nejbližších tváří a snažil se jim dodat odvahu.
„Nebojte se! Ze spojeneckých kanálů nám přijdou na pomoc četné
jednotky, ale jádro téhle neporazitelné armády budete tvořit vy! Úderníci
z továrny na paštiku! Jste připraveni ukončit tuhle válku? Jste připravení se mnou
otevřít bránu pekla a hodit tam naše nepřátele?“
Do strhaných krysích dělníků se vlila energie. Štěbetání a pištění se
rozléhalo po tovární hale. Všichni připravení vybojovat konečnou bitvu a zase žít
v míru. Jenom postrádali smysl slova mír. Nikdo z posledních tisíc generací krys
nezažil mír. Mír byl pro ně pojem, který je všechny převyšoval. Představovali si, že
mír je něco jako ráj v kanálu. Nebo že mír je nasytí navždy a oni už nikdy
nebudou muset jíst odpadky a brodit se výkalech. Mnoho z krys si představovalo
mír jako jasné světlo, které prozáří všechny kanalizační tunely.
Tradovala se taková legenda, že před tisíci generacemi krysy neznaly kočky
a ani prasata. Vedly mezi sebou nekonečnou válku. Jedna kolonie byla schopna
vyhladit druhou kvůli pár zbytkům. Kanalizační strouhou plavalo každý den
nespočet mrtvol a celá krysí rasa byla zpupná a arogantní. Poté přišly kočky a
mnoho kolonií si podmanily. Protože jsou to zvířata čistotná a štítí se nečistot,
poštvaly kočky krysu proti kryse. Chtěly se zmocnit všech kolonií. V posledním
okamžiku přispěchala prasata a s několika svobodnými koloniemi znovu vyvážila
misky vah. Od té doby se vlekla nekonečný boj přerušovaný dohodami o příměří,
aby se mohlo v budoucnu zase bojovat. Vysvobozením bylo proroctví o míru,
které zavládne, až se kanál sjednotí v rozhodující bitvě.
S vědomím této legendy a s nepřekonatelnou touhou po míru se úderníci
dobrovolně hlásili do první linie. Kdo by nechtěl sebou vzít do temnoty několik
nepřátel? Kdo by nechtěl zemřít za mír?
-5-
Zdeněk Coufal
Trvalo to několik dní, ale ke kolonii továrních úderníků opravdu připlouvaly
posily. Některé byly jenom z vedlejšího kanálu, jiné jednotky až z tak vzdálených
koutů, že ta místa nikdo neznal. Nevadilo to. Všichni se rychle sblížili a sjednotili
pod černou vlajkou s bílým kruhem. Bylo to dojemné a zároveň smutné, že krysa
bude bojovat proti kryse, otroci koček proti svobodným krysím koloniím, špatní
proti dobrým. Všechny pocity však přebíjela čirá naděje. Nebylo to o tom bojovat
proti nepříteli, ale bojovat proti samotné podstatě války a všemu, co
představovala. V takovém poblouznění se nacházeli krysí odvedenci.
Celá armáda se opevnila u kolonie úderníků a vyčkávala na nepřítele. Do
čela obrany se postavili nejsilnější krysáci vybavení kopím ze špejle a hřebíku.
Společně utvořili zeď z bodáků. Za ně se shromáždily úderné jednotky s mečem
vyrobené z ostrých žiletek. Až vzadu poté číhaly obyčejné krysy připravené tasit
drápy a zuby. Ve strouze kanálu plavaly nejmocnější lodě a na nich se třásli
vzrušením z nadcházející bitvy nejšikovnější krysí plavci, které mohly svobodné
kolonie nabídnout.
A bitva skutečně přišla.
Vzduch se chvěl napětím. Teď a tady se rozhodne, pomysleli si všichni. A
poté strouha kanálu klesla, že bylo vidět mazlavé dno. To se proti nim spiknul i
samotný kanál? To už nepřátelé ovládají i vodu ve strouze?
Několik odvážlivců se vydalo proti proudu, ale nevrátili se. Temnota kanálu
je pohltila v tichosti.
Po chvilce se z dálky ozval hukot, který sílil. Přibližoval se a s každým
dalším metrem byl hrozivější. To je nepřítel? To sama zhmotněná tma přišla
vyzkoušet jejich odvahu?
Z černoty se vyvalila vodní hradba a spláchla obránce. Lodě ukotvené
v korytě kanálu to pohltilo jako nějaké hračky a pýcha armády, nejodvážnější
krysí plavci, se utopili. Kdo se nedržel betonového obložení kanalizace, toho voda
vzala sebou a již nevydala.
Než se zbylí obránci rozkoukali, uslyšeli pištění nepřátel ze všech stran.
Jejich siluety se odrážely za svitu luceren a vypadaly jako obři. Poté vyběhli
útočníci zpoza rohu a byly to krysy obyčejné velikosti. Aspoň že tak, pomysleli si
zbylí obránci.
Útočící krysy se valily jako lavina ze všech směrů. Jak po proudu kanálu,
tak i z bočních uliček. Na každého obránce se počítali dva útočníci.
Proti sobě nastoupily bodáky a žiletky. Ocel probodávala křehká tělíčka
hlodavců, ostré břity uřezávaly končetiny a ocásky. Krysy pištěly a vydávaly
nepopsatelné zvuky plné zoufalství a bolesti. Až do nejvzdálenějších míst kanálu
se ozýval ryk bitvy.
-6-
Zdeněk Coufal
Proud strouhy sebou odnášel stovky mrtvých a zmrzačených krysích
bojovníků. Brzy se ucpaly všechny boční odtoky a množství mrtvol utvořilo na
několika místech malé přehrady. To už se sjížděli hrobníci, nezúčastněná kasta
krys, která nesloužila nikomu. Nakládali mrtvoly do svých bárek a doráželi ještě
v agonii zmítající se raněné. Nebylo jim pomoci. Museli tuhle noc sebou hodit, aby
všechny odvezli do nejtemnějšího kanálu a tam je odevzdali Prapůvodní tmě, ve
které skončí všichni.
Když se první i druhé linie vyčerpaly, nastoupily na obou stranách zuřivé
zálohy. Zuby a drápy. Jako za starodávných časů. Desetitisíce krys utvořily
prapodivného živočicha, který se zmítal v křeči a v šílenství. Nebylo znát, zda váš
soupeř je spojenec nebo nepřítel. Bitva se změnila v boj o holé přežití, kde vítězí
ten nejsilnější. Zbabělci se drali na povrch, chtěli uniknout, ale právě oni
odevzdali nejvíce životů do náruče smrti. Ale ani nejodvážnějším krysám se smrt
a zmar nevyhnul a brzy plavali zbabělci a hrdinové společně ve špinavé vodě
kanálu, který nerozlišoval a bral všechny sebou do tmy a ticha.
Po několika hodinách však řady útočníků začaly řídnout. Pomalu se jejich
jednotky sesypaly a rozutekly do bočních uliček. Obránci je zahnali tak daleko, jak
jen to šlo. Když se vrátili zpět na bojiště, nalezli hřbitov. Probodnutá tělíčka, uťaté
pacičky a ocásky, rozpáraná bříška a vykousnutá očička. Jenom mrtví nalezli
opravdový konec války. Téměř týden nepřerušované práce trvalo hrobníkům
odvést všechny padlé.
Z osmi stovek továrních úderníků zbylo dvacet veteránů. Když dorazili
zcela zdecimováni po mnoha týdnech opět do továrny na paštiku, cítili se ve
výrobní hale obzvlášť drobní a bezvýznamní. Ten obrovský prostor je přivítal
chladně a cize. Na strojích za ten čas sedl prach a i vůně masa a koření se
vytratila. Jejich vlajka ležela pohozená na stroji jako nějaký hadr. Něco se stalo.
Někdo nepočítal s tím, že přežijí.
K hloučku hrdinů vyšel vstříc krysí starosta, o něco tlustější za tu dobu, co
ho neviděli. Kde byl, když se na ně přivalila smrtící vlna? Když nepřátelé je kosili
po desítkách? Stál za nimi a povzbuzoval je, ale kilometry daleko přisátý u kostky
cukru.
„Moji hrdinové!“ zvolal slavnostně starosta už z dálky. Na rovné desce
podlahy vypadal jako kulečníková koule. Kutálela se rovnou k veteránům.
Každý přeživší dostal malou bronzovou medaili za statečnost. Starosta se
usmíval a neustále opakoval, že si jejich statečnosti váží. Že bez nich by tohle
příměří nikdy nevybojovali.
„Jak příměří? Mysleli jsme, že jsme válku vyhráli a zavládne mír!“ ozvala se
jedna z krys.
-7-
Zdeněk Coufal
„Ach, k vám ta zpráva nedorazila? Bylo vyjednáno příměří. Kočky jsou
proradná zvířata a naše vítězství v bitvě nebylo až tak přesvědčivé na to, aby
prasata měla silnou vyjednávací pozici na uzavření míru. Ale vás už to nemusí
trápit, jste veteráni! Rada prasat a já jsme se usnesli, že už nemusíte do továrny
a dokonce vám nabídneme i příjemnou kolonii s nadbytkem jídla u skládky. My si
veteránů vážíme.“
„My si svoji kolonii necháme, máme to tam rádi. Raději nám řekněte, co
bude s továrnou?“
„Ta poběží dál. Nové pracovní síly se dostaví během několika dní z jiných
částí kanalizace.“
„Budou potřebovat zaučit. Je tu plno strojů, které jsou nebezpečné.“
„To už není váš problém. Vraťte se zpět do své smrduté kolonie a tam si
užívejte svůj veteránský důchod!“
Krysí starosta se uklonil a zase pyšně odkráčel pryč z tovární haly. Zmizel
v paláci prasat, kam obyčejné krysy nesmějí.
Dvě desítky veteránů si v pacičkách změřilo hvězdy za statečnost a poté je
položilo na neohrabané stroje do vrstvy prachu. Věděli, že si je více zaslouží mrtví
kamarádi, kteří odevzdali kolonii a téhle továrně úplně všechno včetně svých
životů.
II.
Štístko byl dvouroční krysák a celý svůj život prožil jako tovární úderník. Již
od dětství jezdil společně se svými bratry vyrábět paštiku a rychle se zaučil na
lisovně. Cítil se hrdý na to, že mohl žít a pracovat jako dělník. Celý vesmír dával
smysl, připadal si nejužitečnější krysou v kanále. Příliš se na nic zbytečně neptal,
nekladl si otázky a žil život, který měl pouze černobílou barvu. To mu vyhovovalo.
Od bitvy u kolonie se však jeho vesmír zhroutil. Stal se veteránem.
Uznávanou krysou, ale naprosto zbytečnou. Vždy na večer, když se hladina
strouhy v kanálu zvedla a přinesla sebou bohatou nadílku jídla, pociťoval pocit
provinění. Měl právo usednout jako první ke břehu a vybrat si to nejlepší jídlo, ale
nedělalo mu to radost. Raději pustil unavené a vyhladovělé dělníky z továrny, aby
se najedli. On sám nic nedělal celé dny, pouze se poflakoval po kolonii a utápěl se
v myšlenkách na padlé kamarády a na stereotypní řád v továrně, který mu někdy
lezl krkem, ale měl ho ve skutečnosti rád. Dával mu pocit jistoty.
Jednoho brzkého rána se šel Štístko podívat k molu na novou generaci
úderníků, jak se naloďují na lodě z umělohmotných lahví a z kartonu. Připadalo
-8-
Zdeněk Coufal
mu to jako včera, když také bojoval o místo na loďce. Cítil smutek. Nejraději by
skočil mezi ostatní, ale v továrně na něj už nic nečekalo.
Pozoroval odplouvající bárky tak dlouho, než se i poslední lucernička
ztratila v šeru kanálu a utichlo veselé pištění dělníků. Poté se rozhlédl na všechny
strany a přemýšlel, co dnes bude dělat. Už ho nebavilo ležet doma v krabici a
nechat po sobě převalovat mladé. Chtěl něco zažít, nějakou akci. Tehdy ho
napadlo, že by se mohl podívat proti proudu strouhy a zjistit, co je tam. Sice to
bylo zakázáno a přísně trestáno, ale Štístko si z toho nedělal zbytečné starosti.
Nikdo ho nepotřeboval, nikdo se o něj nezajímal a určitě se o jeho expedici ani
nikdo nedozví, přemýšlel v duchu.
Zvědavý hlodavec si vzal sebou lucernu a do batůžku kousek jablka, kdyby
se náhodou po cestě zatoulal příliš daleko. Chvíli se potuloval po kolonii. Až si byl
zcela jistý, že ho nikdo nesleduje. Poté vyrazil do tmy.
Zpočátku nepozoroval žádné změny. V zatuchlém a špinavém kanalizačním
systému si připadal jako doma. Lucernička odháněla černotu daleko do koutů, ale
mohl jít i klidně poslepu. Tady byl doma. Vyrůstal zde, honil se zde se svými
sourozenci a miloval to tady. Připadalo mu to, že kdyby promluvil na betonové
obložení kanálu, stěny by na něj promluvily s láskyplným tónem.
Ušel několik set metrů, párkrát zabočil na křižovatce a vše povědomé se
rychle začalo ztrácet. Pachy, špína i barva vody se zdála jinačí. Opouštěl svůj
známý svět. Znejistěl a místy se i začal bát. V temnotě ho něco sledovalo, cítil za
zády několik párů očí, ale když se ohlédl za sebe, nikdo tam nestál. Několikrát
zavětřil, zda neucítí domnělé pronásledovatele, ale vše se zdálo čisté. Jak jen to
čisté může být v kanalizaci.
Kéž by zde mohl mít své přátele, pomyslel si krysák. Myšlenka na zemřelé
kamarády ho píchla u srdce a připadal si jako hozený kámen do černoty. Ano, byli
tu ostatní veteráni, také přátelé, ale s nimi si neměl co říct. Mluvit o bitvě? O
jatkách a zkáze? Říká se, že společně prožité hrůzy spojí mnoho jedinců a ti
k sobě mají po zbytek života blízký vztah. Ale v případě Štístka a zbylých
devatenácti veteránů to neplatilo. Odcizili se a chtěli na sebe zapomenout a být
zapomenuti.
Po dvou hodinách bloudění v labyrintu trubek a různých vývodů na
dešťovou vodu došel Štístko k podivnému místu. Namířil světlo z lucerny na zeď a
spatřil nasprejovanou příšeru, jak si vodí na provázku tucet krys jako svoje otroky.
Úderník se vylekal a udělal dva kroky zpět, div nespadl z chodníčku do strouhy.
Tady přestává legrace, projelo mu myslí. Chtěl se vrátit, ale niterná zvědavost mu
to nedovolila. Ušel takový kus cesty a měl by to teď vzdát? Kvůli nějakému
obrázku na zdi? Po chvilce se oklepal a začal zase racionálně myslet.
-9-
Zdeněk Coufal
Znovu Štístko namířil lucernu na obrázek a užasle sledoval to podivné
stvoření. Kočka mu připadala jako dokonalý predátor. Velké zuby a drápy jako
jehličky by jeho tělíčko rozcupovaly na kusy. Už začal chápat, proč se proti
kočkám zotročené krysy nepokusily vyvolat povstání. Neměly by šanci. Tohle
mrštné zvíře zabiják by všechny povstalce rozpáralo jako hadrové panenky.
Na krátký moment Štístko uslyšel něčí cupitavé kroky v dálce. Vepředu ve
tmě někdo proběhl a zmizel za rohem. Okamžitě v kryse byla malá dušička, že to
nějaká kočka si přišla pro něj.
Štístko udělal několik nejistých kroků vpřed a byl připravený na boj nebo na
útěk. Na boj s krysou. Na útěk před kočkou.
Ze tmy vyskočil vetřelec a poslední, co viděl úderník z továrny, byl jeden
obrovský žlutý zub. Začala mela. Z počátku se Štístko zmohl pouze na obranu
proti kousancům a škrábancům, protože ho paralyzoval prvotní šok. Je to kočka?
Nebo snad i něco horšího? Když se rozkoukal a zjistil, že bojuje proti zoufalé
kryse, která navíc měla jenom jeden přední zub, zatlačil, vyskočil na nohy a
nepřítele rychle přemohl. Jednozubé kryse strčil hlavu do kanálu a ta sebou
škubala, kopala, ale po minutě zvláčněla a Štístko ji v posledním okamžiku před
utopením vytáhl z vody.
Krysák kašlal vodu a nemohl popadnout dech, ale hlavně ztratil všechny
choutky na boj. Byl rád, že přežil. Přece jenom úderník Štístko nepatřil mezi
veterány jen tak.
Bývalý dělník se naklonil k neznámému a chvíli ho očuchával. Vůbec mu
ten jeho pach nic neříkal. Nebyl to žádný krysí bratr, bratranec a ani vzdálený
příbuzný z nějaké spojenecké kolonie. Určitě to musel být otrok koček. Zotročená
krysa, která dře do úmoru pro své kočičí pány!
„Kdo jsi? A proč jsi mě napadl?“
„Proč bych ti měl něco říkat?!“
Štístko chytil krysáka pod krkem a trochu ho kousnul do ucha.
„Au! Nech toho! Jsem vyděděnec z kolonie! Sis nevšiml? Mám od narození
jenom jeden přední zub. Proto mi taky říkají Zoubek.“
„Hned je to lepší. Já jsem Štístko. Odkud jsi? Tvůj pach mi nic neříká.“
„Jsem ze svobodné kolonie pár hodin proti proudu strouhy.“
Štístka jeho slova trochu zmátla.
„Lžeš! Proti proudu není jediná svobodná kolonie! Ty nevidíš tohle
znamení? Zde končí panování tvých vládců a začíná svobodný svět!“
- 10 -
Zdeněk Coufal
Zoubek hodil očkem na kočičí příšeru a malé krysí otroky pod ní. Pokrčil
rameny a nic si z toho nedělal.
„Hlupáku. Právě tady začíná opravdová svoboda. To vy jste otroci koček!
Ne my! V jediném kanále tady nahoře není žádné kočky! To vy jste jejich otroci!“
řekl Zoubek a snažil se vzchopit z prohraného boje.
„Nevěřím ti. Tak kde jsou tvoji páni? Kde na mě čekají?“ křičel Štístko a
rozhlížel se na všechny strany.
„Uklidni se! Nejsem žádný otrok koček a žádná kočka tady není, a ani nikdy
nebude. Jsem prostě ztracený případ. Oficiálně může zpět domů do kolonie, ale
nic hezkého na mě tam nečeká. Chápeš to?“
„Chápu, ale stále ti nevěřím jediné slovo. Tohle je nějaká lest koček? Vyšlou
krysu, aby navázala náznak přátelství, a potom tě chytnou a uvaří,“ řekl Štístko.
„Když mi nevěříš, tak bys měl vidět naši továrnu. Možná mám jeden zub,
ale lhář nejsem.“
Teď starý úderník obzvlášť nastavil uši. Na slovo továrna vždycky slyšel.
V jedné takové prožil celý svůj život. Upevnit konzervu do stroje a narazit víčko. A
pořád dokola.
„Na co máte továrnu?“ zeptal se Štístko a trochu se uklidnil. Továrna. To
slovo ho přímo hypnotizovalo.
Zoubek se postavil konečně na nohy a trochu poddansky se přišoural ke
Štístku. Příliš nezvedal hlavu a raději se koukal do země. Když byl takhle blízko,
veterán si mohl lépe prohlédnout jeho jediný přední zub. Možná má jenom jeden,
pomyslel si Štístko, ale je to ten největší zub v celém kanálu.
„Inu, vyrábí se tam paštika a dává se do konzerv. To dá rozum! Pracuje se
tam na dvě směny. Za války to tam jelo nonstop, ale já tam příliš nepracoval. Moc
na práci nejsem.“
Štístko významně pohlédl na Zoubka a změřil si ho. Pro něj byla práce
všechno! A továrna na paštiku v území koček? Proč by právě kočky vlastnily něco
takového?
„Kdo tady mluvil o kočkách. Všichni pracujeme pro prasata,“ ohradil se
Zoubek
Veterán a úderník v jedné osobě tomu nemohl uvěřit. Bylo to šílené. Od
kdy mají prasata vícero továren? A proč by zaměstnávala otroky koček?
„Měl bys to vidět, jestli mi nevěříš. Pojď se mnou, ukážu ti to. U továrny
jsme hned. Znám to tady.“
- 11 -
Zdeněk Coufal
Zoubek se zvedl a byl na odchodu. Štístko chvíli váhal, bál se, že je to
nějaká past a on skončí na talíři, ale ta zvědavost a hlavně zmatečné informace,
které právě dostal, ho vybídly jít s jednozubým krysákem.
Zoubek nelhal. Kanály a odtoky v téhle části kanalizace znal jako svoje
boty. Štístko se ho držel a aspoň z počátku se snažil zapamatovat všechny
odbočky a postranní uličky, kterými prošli, ale nakonec ztratil přehled. Bezmezně
důvěřoval svému společníkovi.
Jenže tu bylo ještě něco. Štístka stále trápil ten podivný pocit. Šimrání
v zádech. Jako když na vás někdo hledí. Úderník se otáčel za sebe, ale v temnotě
nic neviděl a kromě kapání vody ani neslyšel. Možná to jenom strach z tohoto
místa ho děsil. Možná někdo šikovný je sledoval.
Po hodině chůze uslyšeli rachot strojů a zpěv dělníků.
„Teď opatrně můj příteli. Neprozraď nás. Nechtěl bych skončit na šibenici
jako zrádce, který se pachtuje s otrokem koček!“ zašeptal Zoubek a Štístko
přikývl. Až po vteřině se mu rozleželo v hlavě, co mu Zoubek řekl.
Ve zdi byla malá škvíra, ze které šlo světlo a teplo. Když Štístko pohlédl
dovnitř, spatřil obrovskou výrobní halu se stroji na výrobu paštiky. Dunění a
mechanické vrčení cítil až v kostech. Klidně by mohl říct, že je to jeho vlastní
továrna, ale ta ležela na kilometry daleko po proudu strouhy. A ani stroje a další
výbava neodpovídala tomu, na co si pamatoval. Stroje se zdály modernější a
výkonnější, pásy rychlejší a mašiny jako zuřivé bestie ze sebe chrlily jednu
konzervu paštiky za druhou. Po stěnách továrny visely obrovské černé vlajky
s bílým křížem a bojechtivá hesla podobná těm, které měl bývalý dělník vypálené
do mozku.
Štístko se obrátil na Zoubka, který seděl na hranici pološera a temnoty
kanálu a na něco hleděl. Díval se na baťoh Štístka.
Než stačil Štístko cokoliv říct, začal Zoubek.
„Chtěl jsi vidět naši továrnu, teď bys mohl zase pomoci ty mě. Co máš
v tom baťohu?“ zeptal se jednozubý hlodavec.
Štístko sundal baťoh ze zádíček a vytáhl půl jablka. Oči Zoubka se rozzářily.
„To je jablíčko? Určitě je sladké a dobré, dej mi ho!“
Štístko mu ho podal a Zoubek se pustil do sladkého jablíčka. Tím jediným
předním zubem to uměl lépe, než kdejaký krysák se zdravým chrupem. Štístko
stejně neměl hlad, spíše mu teď kolovalo v hlavě plno myšlenek.
„Co znamená ten kříž?“ vyřkl otázku po chvilce váhání veterán z války.
- 12 -
Zdeněk Coufal
Zoubek ukusoval a hltavě polykal. Celé dny určitě nic nejedl. Nakonec se
odvážil zodpovědět podivnou otázku: „Bílý kříž znamená, že ať jdeš jakýmkoliv
kanálem, vždy narazíš na křižovatku, kde si můžeš vybrat, kterým směrem se
vydat. Měl by znamenat, že jednoho dne budou všechny křižovatky opět volné a
v kanálu zavládne mír.“
Štístko se posadil na studenou zem a opět na něj padla melancholie.
Vzpomínky na továrnu, na utrpení války a padlé kamarády. I on měl vlajku,
všichni jeho kamarádi měli vlajku. S bílým kruhem na černém pozadí. Ta zase
měla symbolizovat, že kanalizace není soustava separátních kanálů a trubek. Že
je to propojený svět, ve kterém všechny krysy naleznou útočiště. Když takhle
vzpomínal, vše se zdálo živější než by si přál. Proč jen se odvážil vydat se za
hranice své kolonie, proč neležel doma v doupěti, nenechal po sobě povalovat
mladé a neužíval si bohaté porce jídla. Vlastně se nyní přistihl, že poprvé v životě
použil podivné slovíčko proč. To slovíčko mělo ohromnou moc podrývat všechno,
v co kdy věřil, v čem vyrůstal a žil. Dokonce za co zabíjel a klidně by umřel. Jediné
proč ho změnilo z kdysi zapáleného úderníka v pochybovače a rouhače.
A ještě vedle všeho tady byl jednozubý krysák. Štístko stále doufal, že je to
jenom nějaká hra toho vyhnance, aby se zadarmo najedl a měl nějakého přítele.
Pořád si nebyl jistý, zda nenahradil realitu za fikci. Zda mu dlouhé dny nudy
nezkalily rozum.
Štístko se obrátil na Zoubka, který už měl skoro celé jablko v sobě. Jeho
břicho se nafouklo, až ho tahal po zemi.
„Můžeš mě dostat do té továrny?“ zeptal se Štístko. Uvědomoval si to riziko,
kdyby ho chytli. Nařkli by ho ze špionáže a popravili, ale on tam musel jít. Tady
bylo v sázku všechno, co považoval za svůj svět.
„Nemožné pro obyčejnou krysu,“ lakonicky odpověděl Zoubek a projížděl si
vousky a čistil si tlamičku. S jedním zubem vypadal vcelku i komicky a škaredší,
než je zvykem i u krys. Ten jeho jediný přední zub mu čouhal lehce nakřivo doleva
a za svitu lucerničky se zdál žlutý a týden před vypadnutím. Ale Zoubek byl na
něj pyšný. Taky aby ne, měl jenom jeho.
„Do lidského lejna!“ zabědoval Štístko a už chtěl vzdát celou náročnou
výpravu.
„Řekl jsem nemožné pro obyčejnou krysu, ale ne pro mě!“ po chvilce
váhání odpověděl Zoubek a zašklebil se. Možná to byl úsměv. Prostě otevřel
tlamičku a vycenil obrovský zub.
Štístko se usmál na Zoubka. Oba dva byli úplně jiní. Jeden úderník a druhý
povaleč, jeden přemýšlivý a druhý si snažil pouze naplnit břicho. V normálním
životě by se nikdy nepotkali. Nyní stáli na jedné lodi.
- 13 -
Zdeněk Coufal
Zoubek se zase mlčky vydal do temnoty kanálu a Štístko ho následoval.
Nyní mu důvěřoval o něco více, ale pořád měl obavy ze svého krátkodobého
přítele. Jablko už snědl, proč by se s ním měl ještě zahazovat? Problesklo myslí
zvědavému krysákovi, který více dbal na blaho své kolonie než na svoji vlastní
bezpečnost. Na druhou stranu se nezdál Zoubek až tak prohnaný, spíše
prostoduchý dobrák.
Opět bloudili labyrintem kanalizačních trubek, vývodů, odtoků, kanálů a
starodávnými tunely, které vyhloubily krysy před tisíci generacemi. Všechno se
zdálo strašidelné a tajuplné. Po další půlhodině a desítkách metrů cesty došel
petrolej v lucerničce, takže nyní zavládla opravdová tma, kterou lze najít jenom
v tom nejhlubším kanálu. Naštěstí i zde znal Zoubek cestu tak dobře, že mohl jít
jenom poslepu. Štístko Zoubka chytil za ocásek a svorně kráčeli spolu. Zoubek
snad z legrace, snad z opravdové víry začal odříkávat modlitbu k Prapůvodní tmě.
Štístko potichu opakoval jeho slova.
Ve světě krys existuje mnoho náboženství a většina hlodavců je velmi
nábožensky tolerantních. Uctívají se duchové předků, bůžkové, magie, džinové a
co kolonie nebo kasta, to jiné náboženství. Ale všechny krysy spojuje starobylé
náboženství, a to uctívání Věčné tmy nebo také Prapůvodní tmy, ze které prý
povstala první generace krys. Věčná tma nebo také jiným jménem Temnota je
počátek všeho. Duše mláděte z ní vyšlo a duše umírající krysy do ní zase putuje,
aby se v tichu a v prázdnotě očistilo od pozemského života.
Nakonec oba krysáci dorazili do malé roury na dešťovou vodu a uslyšeli
v dálce hlasy a pištění mnoha krys.
„Tak přece jenom! Jsme tady!“ slavnostně ohlásil Zoubek.
„A to je kde?“
„Došli jsme na křižovatku kanálu. Zde se střídá ranní směna s odpolední.
Když budeme šikovní, tak můžeme využít onoho zmatku a nepozorovaně
proklouznout do továrny.“
„Je neskutečné, jak znáš tenhle kanál,“ uznal Štístko schopnosti svého
společníka a ten chvíli mlčel. Nejspíše nebyl zvyklý, aby ho někdo chválil.
Většinou ho jenom ponižovali.
„Díky. Když jsem se chtěl vyhnout práci a vypadnout z továrny, musel jsem
improvizovat.“
Zoubek se Štístkem opatrně vylezli z vývodu na vodu, minutku čekali, až se dvě
masy tělíček do sebe pustí a poté skočili do té pranice. Téměř se zdálo, že je ten
neobratný živočich složený z malých krysích tělíček uvnitř sebe sešrotuje a
vyplivne. Zoubek obratně prolezl na druhou stranu k továrně, ale Štístko se
zasekl a nemohl se pohnout. Zepředu i zezadu ho drtila lavina těl a jen
- 14 -
Zdeněk Coufal
v posledním okamžiku ho vytáhl Zoubek a tím mu zachránil i život, neboť by ho
určitě rozmačkali práce chtiví úderníci.
Zoubek a Štístko společně s několika prvními šťastlivci vtrhli do továrny a
rychle si zabrali místa u stroje na ohýbání plechu. Vchodem se do továrny valili
noví a noví úderníci a obrovská továrna se za chvíli naplnila životem. Bojovníci za
paštiku radostně připravovali stroje na další směnu, vesele si zpívali úderné písně
a byli odhodlaní dnes udělat všechno pro konečné vítězství nad kočkami a ukončit
válku válek.
Když bylo vše připraveno, jako ve zlém snu se otevřela vrata a do továrny
napochodovala prasata. Byla to ta stejná prasata, které znal Štístko ze své
továrny. A všemu tomu dal korunu krysí starosta! Ten stejný krysí starosta,
kterého sám volil, byl nyní v nepřátelské továrně. Štístko chtěl vykřiknout, něco
udělat, ale v té přesile jeden ku tisíci neměl šanci. Raději zatnul zuby a čekal, co
se stane.
Hned za krysím starostou pochodovala asi stočlenná jednotka krys precizně
vyzbrojená dlouhými kopí a meči z těch nejlepších žiletek. Dokonce měli na sobě i
zbroj. Tělo jim chránil do posledního detailu propracovaný pancíř a hlavu jim
zdobila helma připomínající klobouček. Se vší tou parádou vypadali impozantně a
na Štístka to udělalo dojem. Kdyby jen měli padesátku těchto obrněnců, bitvu u
kolonie by vyhráli téměř bez ztrát, napadlo ho. V závěsu s nimi šlo asi na dvě
desítky zbídačených krysáků v poutech. Zajatcům někdo vytrhal přední zuby a po
těle byli samý šrám. Jistě je i mučili.
Štístko z velké dálky nejdříve nepoznal obličeje vězňů. Až když přišli blíže a
stráže je donutili kleknout uprostřed továrny, aby i ta nejposlednější krysa, i ten
největší krysí pitomeček dobře viděl, co se s ním stane, když se něčím proviní.
Nebo přežije to, co ho mělo zabít.
„Moji přátelé… Moji kamarádi,“ začalo hovořit prase u řečnického pultíku
na konci továrny. Svůj proslov rozkouskovalo a dalo si záležet na nepřirozeně
dlouhých pauzách, aby svému proslovu dodalo vážnosti.
„Tihle špehové se vloudili do naší svobodné zóny… Hledali a čmuchali… Jen
aby našli naše nejslabší místa… Tihle otroci koček, zdrogovaní, zmanipulovaní a
celkově zotročení jedinci… Oni jen chtěli vyvolat další válku… Kočkám nikdy
nebude vonět mír nebo jen krátké příměří… Tudíž… Kdo chce válku, bude ji mít!“
Na pokyn krysího starosty uřízli všem zajatcům hlavy. Dav dělníků
v továrně zajásal. Všichni to byli mladí a nezkušení úderníci, kteří v životě
neviděli krev a sotva vylezli z hnízda své rodné matky. Nevěděli, co znamená
válka. Neznali, že válka přináší jenom krev a slzy, utrpení a zkázu. Nějaké slepé
zfanatizování je hnalo po krvi. Krysa chtěla sežrat krysu.
- 15 -
Zdeněk Coufal
Tehdy Štístko prohlédl. Celý jeho život byla jenom jedna velká lež, ta dřina
v továrně neměla vybojovat mír, ale sloužila jenom k válce. Zabíjení nepřátel
nemělo zastavit boj, ale pouze se navzájem pobít v krvavé lázni, aby mladá
generace nevěděla nic ze své minulosti a ještě za jásavého pokřiku šla vybojovat
další nesmyslnou válku, kde není vítěze a ani poraženého, kde krysa zabíjí krysu.
A za všechno mohla prasata a podplacený krysí starosta, kterého si prasata
držela ve zlaté kleci a snad už ani ne ze strachu nelhal svým vlastním, ale jen
proto, aby si zachoval všechna privilegia a sladký cukr, kterým ho krmili.
Štístko se znechuceně obrátil a jako jediný šel proti davu krys, který se
sbíhal k mrtvolám zajatců. Štístka napadlo, že měl být mezi nimi. Že jeho hlava a
tělo teď mělo ležet v kalužině krve a někdo by si do něj kopal, jiný by si vzal jeho
hlavu jako suvenýr a někdo další s ní ozdobil pracoviště. Chtělo se mu zvracet,
ale nakonec se rozplakal. Všechny krysy umějí brečet, ale většinou to nedělají,
berou osud a svoje trápení jako úděl. Jako jejich součást, která je dotváří. Jen při
pomyšlení prožít celý život v kanále, každý by neustále plakal.
Ale Štístko to prostě nevydržel.
Když byl krysí veterán téměř u východu, Zoubek ho chytil za ocásek a
přitáhl ho k sobě.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ otázal se ho výhružně.
„Chci pryč. Musím. Nemůžu…“
„Zbláznil ses? Hned za dveřmi jsou stráže a kdokoliv opustí svoje
pracoviště během směny, toho seberou.“
„Co mám teda dělat?“
„Musíme tu zůstat. Chtě nechtě aspoň pár hodin. Než opadne atmosféra a
všichni budou příliš zaměstnaní. Potom zmizíme tiše. Vím jak.“
„Dobře,“ rezignoval Štístko a Zoubek ho honem přivlekl na jejich místa u
ohybače plechu.
Prasata ještě chvíli seděla a spokojeně pozorovala frmol v továrně. Jak krysí
úderníci roztáčejí stroje do nejvyšších otáček a mašiny ze sebe chrlí konzervu za
konzervou. Poté se odebrala zpět do svých komnat kdesi na povrchu, kam byl
všem vstup přísně zakázán. Do svého paláce chránit svobodný kanál před všemi
zlořády koček.
Někdy kolem druhé nebo třetí hodiny směny vstoupila do tovární haly četa
hrobníků. Byli tiší, téměř nepozorovatelní a odváděli svoji práci rychle. Štístko jim
nevěnoval pozornost. Byli to přece hrobaři, nejnižší z nejnižších. Jedna půlka čety
odnesla bezhlavá těla a druhá vydrhla betonovou podlahu od zaschlé krve a
- 16 -
Zdeněk Coufal
sebou vzala hlavy. I tak po nich zůstala jasně patrná hnědá místa po krvavých
kalužinách. Poté vše naložili na svoje bárky a během pár okamžiků se ztratili. Po
pár minutách si nikdo na ně ani nevzpomněl.
„Dobrý. Všichni dělají do úmorů. Tohle pracovní tempo mi nedělá dobře. Je
čas vypadnout!“ navrhl Zoubek a Štístko to tiše odsouhlasil. Dělali, že jdou do
skladu pro další plech, ale v půlce cesty zahnuli za obrovským strojem na tepelné
zpracování masa. Zoubek zkušeně našel malý poklop v rohu a zmizel v něm jako
duch. Štístko nejdříve váhal, zda je to bezpečné, naposledy se ohlédl, a nakonec
skočil taky dovnitř.
Byla to příkrá šachta a letěli skoro volným pádem do hluboké tmy. Zoubek
o podstatný kus dál radostně pištěl a užíval si rychlou jízdu, ale Štístko natahoval
pacičky, aby zpomalil pád. Drápky se snažil něčeho přichytit, ale nebylo čeho.
Kluzká roura mu dopřála pořádnou jízdu.
Oba dva dopadli do vody a Zoubek se hned rozesmál štěstím. Miloval to
vzrušení. Štístko byl rád, že to přežil.
„To bylo něco. Ještě!“ skandoval Zoubek.
„U všech pekel! Jak jsi objevil tu šachtu?“ zeptal se ještě otřesený Štístko a
plaval ke břehu strouhy.
„Prostě jsem pracoval u stroje, usmyslel jsem si, že je čas vypadnout a
vlezl do té díry. Vůbec jsem nevěděl, kam dopadnu,“ smál se jako šílený
jednozubý krysák. Plácal kolem sebe vodu a vychutnával si dávku adrenalinu.
Štístko to raději nekomentoval a snažil se osušit. Lucerničku nechali kdesi
daleko v kanále. Stejně nesvítila, ale byla by to aspoň psychická opora v nejhorší
tmě, kterou kdy bývalý tovární úderník poznal. Taková tma, že i krysa navyklá na
temnotu by se sem raději neodvážila.
Ale úderníkovi to začalo po chvíli vyhovovat. Tady dole ho tma a ticho
přerušované kapáním vody uklidňovalo. Jeho svět se hroutil a právě zde se mohl
ponořit do myšlenek, co dál. Co by měl udělat, aby ochránil zbylé přátele a
příbuzné před tyranií prasat. Nebo co by mohl dokázat s jeho skromnými silami.
Byl úplně sám. Vlastně měl Zoubka, ale o něm pochyboval, zda by byl ochotný se
utkat s drtivou přesilou nepřátel a klidně zemřít za svobodu. On si žil sám pro
sebe. I to byla volba.
Štístko v té nicotné temnotě rychle začal hodnotit svůj dosavadní život. Byl
jako tvor bez duše a rozmyslu. Proč se dřív nezajímal? Proč dřív nevyřkl to
prapodivné slovíčko proč. Všechno by se zbořilo již dávno nebo by dnes byl
mrtev. Všechno lepší než vyhnanec v temnotě.
- 17 -
Zdeněk Coufal
Veterána ze zlých myšlenek probudily jiskry, které vždy na nepatrný
okamžik rozzářily kanál. A zase ho rychle odevzdali tmě. Záblesk. Záblesk. Ještě
jeden záblesk.
„Co to děláš?“ zeptal se naštvaně Štístko. V záblescích viděl Zoubka, jak se
hrbí v koutě a buší kamenem o železo.
„Co dělám? No přece světlo! To dá rozum ne? Přece tady nebudeme potmě
a neshnijeme.“
Zoubek ještě několikrát zabušil a potom se objevilo malé světélko. Slabý
oranžový plamínek bojující o holé přežití. Zoubek foukal, poskakoval okolo ohně a
plamínek rostl. Nabýval na síle a už jenom nepřežíval, zaháněl rychle tmu a
nakonec prosvětlil kanál jasným světlem. Patřilo to do říše zázraků, že to
jednozubý krysák zvládl. Tady v té vlhkosti a v nedostatku materiálu.
„Krysa vyhnanec musí být šikovná. Rozdělat oheň, něco najít k snědku,
vědět o kanálu první poslední, a hlavně se nenechat chytit strážemi, které loví
vyhnance, jako jsem já. A vlastně už i jako jsi ty...“
Štístko na to nic neříkal. Ten prostoduchý krysák měl vlastně pravdu. Asi
nebyl až tak hloupý. Možná patřil mezi nejchytřejší krysy v kanalizaci, protože už
dávno zjistil, že pracovat v továrně na paštiku je bláznovství.
Oba vyhnanci se schoulili k ohni a osušili se. Poté posbírali po břehu
strouhy zbytky jídla. Hranolky a kousek čokolády, už pěkně zapáchající rybu,
zbytky pečiva a mnoho dalšího. Spolu poté chřoupali u ohně tvrdý chléb, občas si
kousli do smažené hranolky a na závěr si nechali čokoládu, která už chytala bílý
povlak, ale i přesto chutnala ještě báječně. Aspoň na poměry kanálu.
Když tam tak Štístko seděl, zamýšlel se, zda by nebylo jen lepší opustit
kanál a dostat se napovrch do světa lidí. Bylo známo, že lidi a krysy vedou válku
již od pradávna. Člověk z neznámého důvodu obviňoval krysy z toho, že kdysi
zabily mnoho lidí, ale to bylo nemožné podle Štístka. Jak by drobná krysa mohla
zabít mnohem většího člověka? I kdyby ho hryzala celý den, jistě by ho
neusmrtila. Možná by byl člověk ošklivě pokousaný, ale jinak by žil. Že prý se
krysy a blechy spojily proti lidem, ale to se krysákovi také nezdálo. Sám neměl
blechy v oblibě. Ta myšlenka o světě na povrchu ho lákala, ale na druhou stranu,
co by tam dělal? Celý život prožil tady dole, vlastně v továrně na paštiku, o světě
na povrchu měl jenom kusé informace, které přecházely do legend. Kanalizační
krysa by tam dlouho nepřežila, uvažoval Štístko. Hrabat se v odpadcích,
schovávat se za popelnicemi, pobíhat mezi lidmi a bát se vzít něco do tlamičky,
že by to byl jed? Ne. Do takového světa Štístko nepatřil. Stejně mu přišly všechny
krysy z povrchu trochu zvláštní a mentalitou úplně jinde. Asi to bylo z toho
neustálého strachu o svůj život, uvažoval hlodavec.
- 18 -
Zdeněk Coufal
Štístko a Zoubek tam zůstali dva dny a povídali si o životě. Štístko neustále
mluvil o pracovních výkonech, přátelích z kolonie, o válce a o bitvě, kterou jenom
shodou okolností přežil. Vždy když nějaké téma začal a rozpovídal se, padla na
něj beznaděj a bezmoc, že je tohle všechno pryč.
Zoubek se zase chlubil svými útěky z továrny, výzkumnými cestami skrz
celým kanálem a neustále se vychloubal, že zná v kanálu první a poslední vývod
nebo trubku. Oba dva krysáci se střídali v povídání, ale poslouchali se jenom
trochu, protože každý mluvil o něčem úplně jiném.
Takhle tam přežívali a čas jim plynul téměř netečně.
Třetí den se Štístko vydal brzy ráno po břehu strouhy a hledal nějaké jídlo.
Svítil si na cestu plápolající pochodní, ale toho dne voda ve strouze téměř vyschla
a na břehu nic neleželo. Ani rozmáčená kůrka chleba. Štístko zatracoval kočky do
pekla. Tentokrát k nim přidal i prasata. Ušel asi dalších padesát metrů, když si
všiml v bahně strouhy stopy. Někdo tu prošel a nedávno, pomyslel si krysák.
Najednou mu to celé docvaklo. Byl sledován již od první chvíle, když odešel
z kolonie.
Štístko se rychle otočil a běžel zpět do tábora. Musel varovat Zoubka, který
spal. Z dálky na něj volal, ale znělo to jenom jako tlumené pištění zoufalé krysy.
Na poslední chvíli doběhl úderník k ohni a našel u něj rozespalého Zoubka,
jenž vůbec netušil, co se to děje. Ještě přikrytý papírkem od čokolády si utíral
ospalky z očí a zíval.
„Byly tam stopy. Asi tři nebo čtyři krysy!“ referoval zadýchaný Štístko.
„Počkej! Jaký stopy?“ celý zmatený reagoval Zoubek.
„Prostě stopy. Někdo nás sleduje! Rychle. Musíme zmizet!“
„Já nikam nejdu. Mně se tady líbí.“
„Jestli nevypadneme, tak skončíme hodně špatně. S hlavou v klínu,“
naléhal Štístko, ale již bylo pozdě.
Ze stínu vyšla trojice krys. Oheň se jim odrážel od naleštěných pancířů a
Štístko se Zoubkem ihned poznali, kdo je vystopoval. Speciální síly odchované
prasaty si pro ně přišly. Vetřelci proti nim namířili kopí a ostré meče.
„Bystrý to úderník!“ prohlásila čtvrtá krysa, která se vynořila z temnoty
jako poslední. Neměla na sobě pancíř, pouze u pasu žiletkový meč.
„Nic jsme neprovedli!“ začal Štístko a společně se zoubkem se namáčkli ke
zdi.
- 19 -
Zdeněk Coufal
„Úderníku Štístko, právě naopak! Strčil jste svůj nos příliš hluboko do
tohoto smradlavého kanálu,“ řekl trochu unaveně šéf komanda. Jistě to byla
náročná cesta skrz celým kanálem, ale to hledání se očividně vyplatilo.
„K čertu s vámi. Jste taky krysy! Nevidíte, co se to děje? Prasata nás celá
léta jenom využívají. Hrají si s námi a poštvávají proti sobě!“
„Ach, já myslel, že s věkem přichází moudrost! Zase se mýlíte můj milý
úderníku, právě jenom s prasaty je nám dobře. Dávají nám najíst. Jak vidíte i
pěkné zbraně a výcvik, abychom náš svět udrželi v řádu!“
„Je mi z vás zle! Nejste krysy! Jste ještě horší než prasata!“ pronesl Štístko.
Zadními nožkami se odrazil od zdi a vrhl se na dva nejbližší ozbrojence. Ti proti
němu namířili kopí, ale starý veterán je šikovně přeskočil a dopadl až za jejich
záda. Poté zuřivě zaútočil zuby a drápy. Pancíře nepřátelům dávaly jistou dávku
obrany, ale i tak nechránily krk a slabiny. Štístko kousal a škrábal. Chvíli to
vypadalo, že přesilu obrněnců přemůže, ale nakonec mu došel dech. Třetí voják
ho několikrát udeřil a bitka se začala obracet v jasnou prohru, která bude mít
konec jenom jeden.
Na poslední chvíli přiskočil bojácný Zoubek a jednomu vojákovi prokousl
plechový pancíř svým jedinečným zubem. Obrněnec zapištěl, chytil se v místě
zranění a odplazil se bokem. Zoubek poté odstrčil zbylé dva a sebral Štístka ze
země.
„Až budeš příště chtít zaútočit, tak mi to prosím řekni!“ vyhrkl ze sebe
Zoubek a utíkal se Štístkem na zádech do tmy kanálu.
„Myslel jsem, že ti dám čas na útěk,“ sténal Štístko.
„Příště nemysli.“
Když viděl šéf komanda neschopnost svých mužů, vydal se za dvojicí
vyhnanců na vlastní pěst. Byl odhodlaný zvědavce zabít, jen aby byl stav věcí
v kanalizaci zachován. Nikdo nesměl vyzradit, že realita, ve které všechny krysy
žily, byla jedna velká lež. Dokonalé divadlo a oni všichni jsou herci.
„Kam mě to neseš?“ zeptal se Štístko, když viděl, že Zoubek vlezl do
nějaké trubky. Klidně mohla být i slepá.
„Je tady takový úkryt, kde si odpočineš. Já zatím ještě něco zařídím,“ řekl
Zoubek odhodlaně jako nikdy v životě. V jeho očičkách se zajiskřilo.
„Páchne to tady po benzínu. Mám strach,“sípěl bolestí Štístko. Dostal
pořádnou nakládačku a div neměl něco zlomeného.
„To nevadí. Věř mi.“
- 20 -
Zdeněk Coufal
Zoubek zahnul na křižovatce a schoval Štístka v malém výklenku. Bývalý
úderník z toho měl smíšené pocity, ale doufal, že jednozubý přítel ví, co dělá.
„Kdybys cítil teplo a světlo, tak nevystrkuj nos,“ byla poslední slova Zoubka
a poté zmizel.
Zabiják mezitím vběhl do trubky, kde si byl na sto procent jistý, že se ti dva
schovali. S mečem před sebou se plížil temnotou a v dálce slyšel nějaký zvuk.
Určitě jsou ve slepé uličce, pomyslel si. Bude to rychlé, ale jejich utrpení si
vychutnám, řekl si v duchu. Prošel několik křižovatek, ale na žádné nezahnul. Šel
napřímo jako šelma k uhnanému zvířeti.
„Tady vám nikdo nepomůže, hlupáci!“ řekl polohlasem šéf komanda a
nakonec vylezl z trubky do podzemního rezervoáru. Po pás se brodil ve smrduté
kapalině, která mu leptala čichové buňky. Jistě to musel být benzín, který prosákl
z nějaké benzínové stanice na povrchu až sem do hlubiny. Zabiják kráčel za
Zoubkem, jenž mezitím stál na vyvýšeném místě na druhé straně a bušil kameny
o sebe. Vypadalo to nesmyslně a bláznivě. Jako kdyby se vyhnanec zbláznil
v posledním okamžiku svého života.
„Rozpárám vám břicho a nechám vás sežrat vlastní vnitřnosti!“ chvástal se
pronásledovatel a přibližoval se k zoufalému krysákovi.
Zoubek mlátil kameny o sebe a s hrůzou pociťoval, jak se šéf komanda
blíží. Chybělo dvacet metrů. Patnáct. Deset metrů. Poté souhrou náhody a
šikovnosti rozdělal vyhnanec oheň. Narychlo zhotovená pochodeň zaplála.
„Až Prapůvodní tma zanikne a kanál se navrší ke stropu krysími těly!“ řekl
Zoubek a držel plápolající pochodeň. V souhře stínů a světla vypadal vyhnanec
jako krysí přízrak bloudící od počátku věků kanálem. Pod ním čekala kalužina
hořlaviny.
Zabijáka na chvíli oslepilo jasné světlo. Když zaostřil, zjevil se před ním
Zoubek jako anděl s hořícím mečem. Přišel si pro něho, aby ho potrestal za
všechno špatné, co velitel komanda vykonal v životě. Že zradil svůj druh, rodinu a
přátele.
Jenže anděl pomsty nepřišel šermovat. Jednozubý krysák hodil pochodeň
na hladinu benzínového jezírka. V jediném okamžiku se zvedl ohnivý drak, jenž se
rozletěl do všech směrů a natáhl křídla doširoka. Temnota najednou byla pryč a
všechno se rozzářilo žlutooranžovým světlem.
Zabiják ještě něco řekl a začal utíkat k východu, ale plameny ho v sobě
pohltily. Pištěl a zmítal se v bolestech, volal k sobě Temnotu, aby ho spasila, ale
všechna černota kanálu teď byla hodně daleko. Bála se očistného ohně. Za
několik okamžiků tělo zlého krysáka zčernalo, oči se mu uvařily a z uší mu vytekl
mozek. Poté padnul a zemřel v hrozné křeči.
- 21 -
Zdeněk Coufal
Zoubek v posledním okamžiku utekl před plameny do malého tunelu, ale i
tak utržil několik popálenin a nadýchal se jedů ze zplodin. Když se vrátil ke
Štístku, páchl po benzínu a seškvařeném mase, dávivě kašlal a sotva se držel na
nohou. Přesto žil.
Krysáci se objali a poté spolu vyšli nejistým krokem do nejtemnějších
hlubin kanalizace, kde snad končila i moc prasat. Nyní se stali opravdovými
vyhnanci.
Uběhlo několik týdnů. Štístko se Zoubkem procházeli zapomenuté tunely
kanalizace, kde nebylo jediné památky po živé kryse. Občas nalezli roky starou
kostru nějakého zbloudilce, ale jinak se cítili jako poslední hlodavci na světě.
Potravu zde téměř nenacházeli a tak většinu doby hladověli. Až teprve tady
pochopili rozdíl mezi tmou a temnotou. Někdy se jim zdálo, že ať rozdělali oheň
velký, jak chtěli, nikdy temnotu neodehnali dál než na pár metrů. Oheň tady dole
se bál vůbec zaplanout a změřit síly s nekonečnou hloubkou tmy. Svět zde nepřál
životu a stal se nehostinný i pro krysy.
Zoubek nedával najevo svoje city. Snažil se zůstat svůj a v podstatě žil
pořád stejně. V jeho životě toho bylo jenom málo, co ztratil útěkem do hlubiny.
Nestěžoval si. Bral svůj úděl jako přirozený řád věcí. Ba naopak. Užíval si svobodu
a možnosti, které mu odlehlé části kanalizace nabízely. Život, cesta a
dobrodružství se propojilo v jedno.
Zato Štístko chřadnul a stále více se utápěl ve vzpomínkách. Snažil se
otupit mozek denní rutinou, obrousit hrany pocitům a stát se tvrdým jako beton
obložení kanalizace, ale nešlo to. Když někdo žije celý život ve lži, nelze to hodit
za hlavu a začít od začátku. Se lží je nutno se vypořádat. Možná byl vyhnancem,
možná ho jeho nejbližší odsoudili a zapomněli na něj, ale on nezapomněl na ně.
Rád by všem krysám pomohl, aby se jednou pro vždy krysí rasa vymanila
z otroctví, ale zatím to nešlo. Sotva přežívali a hlavně by jim nikdo ani nevěřil.
V neznámý den svého vyhnanství kráčeli Zoubek a Štístko po břehu
strouhy a hledali cokoliv k jídlu. Měli hlad a ze zoufalství zkoušeli okusovat
krabice nebo kožené boty, ale to jen navozovalo iluzi nasycení. Potřebovali
pořádné jídlo, neboť denně nachodili i mnoho kilometrů.
V ten neznámý den, čas pro ně přestal existovat již dávno, se něco zlomilo.
„Slyšíš to?“ zeptal se Štístko a jedním ouškem se zaposlouchal proti proudu
strouhy.
„To je kapání vody. Nebo nějaký binec,“ celý znuděný odpověděl Zoubek.
Právě našel pěknou krabici a pustil se do ní, ale chutnala odporně. Jako
rozmáčená krabice s příchutí výkalů.
„To není voda. Někdo sem pluje po vodě.“
- 22 -
Zdeněk Coufal
„To je nesmysl. Kdo by…“ než to stačil Zoubek dopovědět, taky to uslyšel.
Nejdříve se to zdálo jako nesourodý svazek hluku, který navíc ještě ničila
ozvěna. Jak se to však blížilo k nim, začali rozeznávat slova a melodii. Někdo
zpíval o zmaru ze smrti.
S téměř s nadkrysím úsilím uhasili pochodně a společně se vydali
k nejbližší trubce, která jako jediná nabízela úkryt v jinak otevřeném kanálu.
Když Štístko už byl skoro celým tělem ve vývodu na vodu, zpoza zatáčky se
vynořovaly nějaké lodě. Velké lucerny jim svítily na cestu a rozrážely tmu a opar
vznášející se nad bublajícím a zapáchajícím kanálem. Námořníci na lodích zpívali
z plných plic a krátili si dlouhou cestu. A také odháněli strach z nebezpečí, které
kanál nabízel.
Štístko a Zoubek raději zalezli hlouběji do trubky, protože nepočítali
s takovým světlem. Celý kanál nyní zářil a odhalil se v plné kráse. Aspoň pro
krysy. Betonové obložení, černá špína a sliz. Dokonce i voda strouhy měla jinou
barvu. Hnědočernou.
Lodě propluly okolo a Štístko nenápadně vystrčil hlavu. Uviděl vory
hrobníků vezoucí náklad mrtvých. Námořníci si prozpěvovali písně, které bývalý
úderník neznal. Písně o Prapůvodní tmě a o počátku a konci v ní. Lodě, spíše
utahané bárky, vezly hromady mrtvých jako špinavý odpad. Po nich šlapali
námořníci a snažili se udržet balanc.
„Hrobníci,“ suše konstatoval Zoubek a už se začal pídit, zda v jejich úkrytu
není něco k snědku.
„Viděl jsi je někdy proplouvat touhle částí kanálu?“ ptal se zvědavě Štístko.
Stále upřeně zíral na pohupující se lodě.
„Neviděl. Myslel jsem, že tuhle část kanalizace nikdo nevyužívá. Ale co.
Jsou to hrobníci, hrobaři. Nemusíme si s nimi dělat těžkou hlavu. Nezajímají se o
živé.“
„No právě!“
„Co chceš dělat? Ty už podezříváš i tuhle mrzkou kastu krys?“ trochu už
podrážděně zareagoval Zoubek.
„Od jisté doby podezřívám všechny. Ty si to neuvědomuješ, ale celý život
jsem žil ve lži. Mám takový pocit, že tihle tiší služebníci Tmy mají tajemství. A
navíc, třeba v jejich kolonii najdeme něco k snědku. To stojí za výpravu ne?“
„Hloupost,“ odmítl Zoubek.
- 23 -
Zdeněk Coufal
„Možná hloupost pro tebe, ale pro mě se to stalo povinností odhalit pravdu.
Mnoho mých přátel zemřelo. Mám povinnost pomstít jejich bezdůvodnou smrt!“
„Blázne. Jdi si. Běž se zabít!“ než to Zoubek dopověděl, Štístko bezhlavě
vyběhl z úkrytu. Zoubek nejdříve chvíli váhal, zda nemá raději zůstat a držet se
pěkně daleko od všech nepříjemností. Ale Štístko se stal pro něj přítelem, nemohl
ho v tom nechat samotného. Kdo ví, co zase ten naivní úderník vyvede. A kdo jiný
by ho měl vytáhnout z bryndy, když ne on, dobrodruh a vyhnanec z povolání.
Zoubek zaklel, vyskočil z úkrytu a tiše se přidal ke Štístku.
Oba dva krysáci se plížili temnotou a sledovali lodě v dálce. Několikrát
zahnuli na cestě klikajícím se kanálem, občas využili zkratku, kterou navrhl
Zoubek, ale i tak měli plno práce držet krok s rychle plujícími loděmi. Někdy po
druhé nebo třetí hodině svižného pronásledování dorazili na hranici kanálu. Podle
Zoubka už zde měl kanál končit a začít to, čemu krysy říkaly povrch. Ale nestalo
se tomu tak.
Lodě před poslední štací na povrch uhnuly do boční uličky a zastavily se u
rezavých vrat. Tam námořníci seskočili z paluby, přivázali bárky k molu a dvířky
ve vratech prolezli na druhou stranu šťastní z úspěšné plavby.
Nikdo mrtvé ani lodě nehlídal. Nejspíše spoléhali na to, že mrtví jim
neutečou a staré čluny nikdo neukradne.
„Myslel jsem, že hrobníci vezou mrtvé do nejhlubší tmy, kde je odevzdají
věčnosti,“ začal opatrně, téměř bojácně, hovořit Zoubek.
„Tady jsme skoro u povrchu. Cítím ten čerstvý vzduch a i tma zde není tou
správnou tmou,“ pokračoval jednozubý krysák.
„Už víš, proč jsem paranoidní?“
„Začínám to chápat. Ale tady naše cesta končí. Za ta vrata se
nedostaneme živí. Mrtvoláři se znají navzájem. Množí se mezi sebou, žijí mezi
sebou, mluví mezi sebou. Okamžitě by poznali, že nejsme jejich!“
„Musíme se tam vydat jako mrtví!“ řekl rozhodně Štístko. Zoubek zastřihal
ušima a nechápal to. Nechtělo se mu umírat. Potom mu to asi došlo a významně
se zašklebil.
Krysáci skočili do vody a několik desítek metrů hbitě plavali. Je to málo
známé, ale krysy jsou vynikající plavci a pohyb ve vodě si náramně užívají.
Když doplavali na rozhraní šera a temnoty, potopili se do kalné vody a
zbytek doplavali poslepu. Až hranaté konstrukce bárek je zastavily.
- 24 -
Zdeněk Coufal
První se vynořil Štístko a pacičkou šáhl kamsi do lodě, aby se mohl
vyhoupnout z vody. Přímo na něj se však svalilo již tuhé bezhlavé tělo. Úlekem
zalapal po dechu a trochu si lokl vody. Až poté, co se mrštně vyskočil do lodě,
zjistil, že tyhle bárky nevezou obyčejné mrtvé, krysy zemřelé na nemoci nebo
stářím. Většině krys setnuli hlavu. Štístko si ihned vybavil svoje kamarády. Určitě
je sem také dovezli v tomhle stavu, pomyslel si. Mrtví vypadali jako ten
nejubožejší odpad. Bylo to nedůstojné, že se krysa kryse chová bez úcty. Snad
nějaká skrytá zášť mrzké kasty ke všem ostatním za svůj úděl?
„Tohle není možné. Co se to stalo?“ okamžitě vychrlil ze sebe Zoubek, když
spatřil ten masakr.
„Nejspíš prasata a jejich garda popravují po celém kanálu. Zbavují se
všech, kteří by se jim mohli postavit na odpor.“
„Je to odporné. Chce se mi zvracet!“
„Už vidíš, proč chci odhalit pravdu? Tyhle zvěrstva musí někdo zastavit!
Jdeš do toho?“ zeptal se Štístko svého jediného společníka.
„Celý život jsem byl zbabělec. Chtěl jsem se schovat v nejhlubším kanálu a
tam všechno spokojeně přečkat, ale teď vidím, že by mě to stejně dostalo. Jdu do
toho, příteli.“
„Možná přijdeme o život.“
„Vím to. Ale občas krysa musí riskovat všechno.“
„Takhle se mi líbíš!“ krysáci se objali s vědomím, že právě ten druhý může
být poslední krysou, které kdy mohli říct příteli.
Štístko se Zoubkem si lehli do hromady mrtvých. Přikryli se zdechlinami a
museli se držet, aby z toho puchu rozkládajících těl nezešíleli. Sladkokyselá vůně
smrti se jim podsouvala hluboko mezi mozkové závity. Hleděli do očí hlav, které
někdo v jediném okamžiku setnul z krku. Přemýšleli, co bylo posledním přáním
popravených. Rychlá a bezbolestná smrt? Důstojně zemřít? Ale nikdo důstojně
neumírá. Všichni umírají stejně. V tom je kouzlo i zmar smrti. Čeká všechny bez
rozdílů, všichni žijí s vědomím, že jednoho dne zemřou, ale nikdo neví kdy. Smrt
je jako vypravěč, který napíná až do posledního okamžiku.
Až po dlouhých minutách dorazila četa odklízečů. Nejprve obcházeli
přeplněné bárky a nevěděli, kde začít. Občas někdo prohodil vtip na účet
zohavených mršin, jindy si vzali mrtvé tělo a dělali jak bezhlavec tančí nebo dělá
pantomimu. Všemu tomu se smáli a nikdo by neřekl, že tihle patří ke kastě, která
ručí za poklidný odchod mrtvých ze světa živých.
- 25 -
Zdeněk Coufal
Mezi rozvernými mršináři se zjevila o dost starší krysa. Již od pohledu tvrdý
šéf, který měl jasné instrukce a všechno muselo běžet jako po drátkách. Vyskočil
na hromadu mrtvol a všechny podřízené si změřil přísným pohledem. Jedno
ouško měl natržené a na jeho kožíšku se už objevovalo první pelichání.
„Tak dost, vy parchanti! Myslíte si, že tohle je jenom hra?“ zařval na
všechny.
„Tohle není žádná legrace! Prasata plánují válku krys, kterou tenhle kanál
nezažil. Bude to totální válka. Do teď umírali jenom ti zbyteční. Unavení a strhaní
úderníci z továren. Teď budou umírat všichni. Nebude možné se někde schovat a
vyhnout se tomu. Musíme být silní a přežít to! A teď honem do práce!“
Hrobaři se chytili lan a jako jeden muž otevřeli železná vrata do svého
světa. Zevnitř se vyvalil přidušený vzduch s příchutí smrti a výkalů. Poté odtáhli
narvané lodě s mrtvými, jako když mravenci táhnou do hnízda mnohem většího
tvora. Štístko se Zoubkem se chytili za pacičky, protože si mysleli, že je to jejich
poslední hodinka. Kam to vlezli, pomysleli si.
Celý konvoj lodí odtáhli mrtvoláři k molu a tam náklad vynášeli na
dopravník. Hrobaři funěli a nadávali, že je v ten den tolik práce. Postupně odbavili
několik prvních lodí, až se dostali k bárce se Štístkem a Zoubkem. Oba dva
odvážlivci hráli mrtvé nejlíp, jak jen to dokázali. Zavřená očka, téměř nedýchali a
napnuli končetiny jako ve smrtelné křeči. Doufali, že nikdo nebude zkoumat, že
nejeví žádné známky zranění. Jenže hrobníci byli natolik už unavení a zdeptaní
z nošení mrtvých, že ničeho nezkoumali. Vždy dva krysáci chytili Zoubka nebo
Štístka za přední a zadní nožky a vrhli ho na hromadu k ostatním. Když mrtvoláři
skončili, rozprchli se do všech koutů do svých příbytků kdesi v dálce daleko od
mrtvých.
Až po mnoha desítkách minut se odvážil Štístko otevřít očka a vyhrabat se
z masového hrobu na povrch. Za ním ho následoval Zoubek.
Když stanul bývalý úderník na pevné zemi, pohlédl přímo do srdce zla, do
pootevřené brány pekla. Před ním se rozkládal šílený stroj, ze kterého vedly do
všech směrů pásy. Štístko dobře věděl, kam pásy směřují. Všechny ubíhaly
úzkými šachtami do továren na paštiku.
„Kde to jsem?“ začal Zoubek a vyděšeně hleděl na rozložitý stroj poháněný
parou. To nebyl stroj, ale démon vytesávající ze smrti svoje hrozivé dílo. Všechno
v něm klepalo, bouchalo, vrčelo a z každé skulinky mu ucházela životodárná pára.
„Tohle je továrna na smrt!“ prohlásil smutně Štístko. Přistoupil k ovládacímu
panelu a zatáhl za páčku. V démonovi zachrastilo, z komína vyletěl oblak páry a
dopravník s nákladem mrtvých se rozjel. Jedna krysí zdechlina po druhé zmizela
ve stroji a ozvalo se v něm zakuckání. Spokojené zamlaskání tvora, jenž lačnil po
- 26 -
Zdeněk Coufal
krysím masu. Když Štístko došel na druhou stranu, zhrozil se. Po pásech proudily
nasekané a naporcované kusy masa na zpracování do konzerv. Některé určené do
výrobny na konzervované maso. Jiné, výběrové maso a játra, do továrny na
paštiku. Na jiném pásu putovaly kůže a kosti do odpadu na druhém konci haly. Pro
Štístka a Zoubka to bylo jako samotné zhmotnění všech nočních můr. Cožpak
tohle bylo možné? Tolik let a nikdo si toho nevšiml? Nikdo si nevšiml, že krysy
jsou v otroctví tak hrozném, že ze sebe sama dělají maso do konzerv a ještě si k
tomu vesele zpívají?
Bývalý úderník a veterán v jedné osobě se rozplakal. Taková hrůza a právě
on to objevil. Nebylo lepší zemřít s propíchnutým břichem nebo rozpáraný na sto
kusů? Nebylo lepší si nechat uříznout hlavu jako jeho bratři veteráni? Ach, jak jen
ta pravda bolí, když nahá stojí před vámi.
Zoubek začal bušit do stroje na smrt a chtěl ho rozbít, ale démon se mu
smál a dále chrlil další a další hrozivá díla.
„Přestaň! Rozumíš tomu? Přestaň!“ okřikl Zoubka Štístko.
„Proč bych měl? Chci to rozbít! Aby už to nikdy nemohlo nikomu ublížit!“
„Protože mám plán.“
III.
Když ráno dorazili dělníci do továren po celém kanálu, údivem užasli. Na
dopravnících nepřijíždělo naporcované maso, ale zohavená těla jejich přátel
s krvavými nápisy na těle jako lež, svoboda, otroctví, prasata a totální válka.
Úderníci se poprvé ve svém životě začali ptát, co to všechno znamená. Chtěli
odpovědi po krysím starostovi a prasatech, ale ti nebyli ze šoku schopni vůbec
komunikovat. Prasata povolala nově zřízenou krysí gardu na dělníky, aby je znovu
donutila i přes odpor pracovat, jenže semínko rozkladu již bylo zaseto. Po pár
dnech se továrny vyprázdnily a stroje utichly.
Zatímco kanál ožil jako nikdy.
Začalo povstání všech kolonií v kanalizaci, které nemělo obdoby. Z nepřátel
se stali spojenci a bratři, a z prasat a jejich přisluhovačů nepřátelé na život a na
smrt.
Bojovalo se všude. Od hlavní kanalizační strouhy až po poslední odtokové
roury. Tvrdé boje probíhaly na povrchu i v nejhlubší tmě. Bez zajatců. Bez
slitování. Speciální garda, kterou si vycvičila a vyzbrojila prasata, byla krutá a
nemilosrdná. Z pouhé stovky ozbrojenců se rozrostla na armádu čítající deset tisíc
vrahů. Vraždili všechny bez rozdílu. Úderníky z továren, rodičky i mláďata, jako
kdyby gardisté sami zapomněli, že jsou také krysy. Nezabíjeli rychle a
- 27 -
Zdeněk Coufal
bezbolestně, ale šli mnohem dál. Všechny povstalce dlouho trýznili, než je
usmrtili. Nebo je nechali žít natolik zmrzačené, bez končetin, zubů nebo
s vypíchanýma očima, že si raději odsouzenci za svobodu vzali život.
Prvních několik měsíců měla navrch mnohem lépe organizovaná garda a již
se zdálo, že pomocí nejmodernějších zbraní, vojenských taktik a teroru zvítězí.
Ale i přesto měli jednu slabinu. Bylo jich příliš málo. Na jednoho dobře
vyzbrojeného a vycvičeného vojáka připadalo sto obyčejných krys. Navíc do čela
povstání se postavili dva téměř neznámí krysáci, bývalý veterán z války a jeho
jednozubý přítel. Základem úspěchu se stal partyzánský způsob boje, počet
bojovníků a znalost kanalizace. Gardisté byli likvidování jeden po druhém.
Nejprve v těch nejodlehlejších koutech kanálu, poté se válka přenesla do
středních pater, až nakonec zbývalo jenom pár bezpečných míst pro vojáky a
přisluhovače prasat u povrchu.
Někdy po půl roce krvavé války držela garda už jen zónu kolem paláce
prasat. V té době se podařilo povstalcům zajmout krysího starostu. Byl pořádně
vypasený a vůbec nechápal, co se to děje. Prasata ho natolik zdegenerovala, že
se z něj stala pouhá tupá loutka plnící jejich pokyny. Stále se dožadoval cukru a
byl pro něj schopný i zabíjet. Povstalci ho strčili do konzervy, utěsnili za ním víčko
a vyvrtali malou dírku na dýchání. Poté ho hodili do vody a dívali se, jak ho proud
strouhy nese do hlubiny temnoty.
Také na kastu hrobníků došlo, když na jejich kolonii zaútočily rozzuřené
masy a všechny zmasakrovaly. Ani silná posádka gardistů je neuchránila před
vztekem vzbouřených krys. Jejich těla byla spálena a popel rozvířen na povrchu,
aby ani po smrti nemohli znečistit kanál.
Když byl osvobozen skoro celý kanál, shromáždili se bojovníci před
rozhodujícím útokem na hlavní strouze. Bylo jich tolik, že zástupy vedly až daleko
do hloubky tmy. Všechny spojovala jediná myšlenka, ukončit tohle šílenství a
vymanit se z otroctví dlouhého tisíc generací. Pod jedinou vlajkou z bílého kříže
v kruhu v černém poli kráčeli klidně zemřít, ale ještě o to raději žít pro světlou
budoucnost. Slovo mír, představující cokoliv, bylo na dosah. Stačilo jenom
natáhnout pracičku a již nepustit.
V dálce na ně čekaly srovnané šiky gardistů, ale dnes byli zabijáci nervózní.
Jejich páni je zanechali svému osudu. Neměli kam utéct, takže očekávali jenom to
nejhorší. Poslední bitva pro ně i pro svobodné krysy. Poslední bitva, kde krysa
bude vraždit krysu...
Dvě masy těl se do sebe vklínily a kanál se zbarvil krví, ale proti počtu a
odhodlání povstalců neměli vycvičení zabijáci žádnou šanci. Povstalci je
převálcovali a několik prvních krysáků otevřelo vrata do paláce prasat. Jenže to
žádný palác nebyl, pouze obrovské skladiště narvané až po strop konzervami
s paštikou a masem. Tady v těch železných rakvích odpočívali jejich přátelé.
- 28 -
Zdeněk Coufal
Válka skončila. Stálo to mnoho obětí a mnozí hrdinové se nedočkali konce.
Ale konečně přišel mír do kanálu a všichni najednou pocítili, co to znamená.
Žádná záře prostupující temnotou, žádný ráj za života, ale ticho přerušované
kapající vodou v temnotě.
Teď bylo pouze na krysách, zda budou opakovat chyby minulosti. Nebo
vykročí do svobodné budoucnosti.
IV.
„Tohle je poslední poklop. A už o tom nechci ani slyšet,“ naštvaně proneslo
prase svářeč a pustilo se do svařování. Dával si obzvlášť záležet, aby zabránil té
věci dole vylézt na povrch.
„Buď v klidu. Je to daleko za námi. Ať se tam třeba sežerou navzájem, nám
už to může být jedno. Máme svůj obchod,“ řeklo druhé prase a prohlíželo se
znuděně v zrcátku. Mělo přezdívku Krásnej Pep. Nikdy moc nebylo na práci, ale o
to mu to více pálilo.
Když byli hotoví a jistí si, že kanál, ve kterém napáchali tolik zla, nenatáhne
ruku a nestáhne je zpátky do hlubin, nasedli do dodávky s nákladem konzerv a
zamířili do města do svého výběrového obchodu s lahůdkami pro kočky. Vzadu
v dodávce to jen chrastilo, když uháněli po silnici. Obrovské zásoby konzerv
s masem a s paštikou. Kolik na tom trhnout až všechno prodají? Hned je napadlo,
že je to velká škoda, že neměli více času, aby zachránili všechno zboží. Ale takový
je život.
Už z dálky však viděli, že se před obchodem něco děje. Srocený dav koček
postával a něco pokřikoval. Několik prasat, všechno společníci obchodu, se
bránilo před verbálními útoky.
„Jak nám to vysvětlíte? Tohle není možné!“ mňoukal nějaký kocour a
dožadoval se vysvětlení, co má znamenat ten nápis na výloze obchodu. Stálo na
něm: Maso je z krys! Ostatní kočky držely v prackách letáky s pobuřujícím
textem, že prasata desítky let zneužívala krysy a dělala z nich paštiku.
„Je to jenom konkurenční boj. Přátelé! Nikdy bychom vám nelhali!“ bránilo
se jedno z prasat. Mávalo letákem a obhajovalo se, že všechno to jsou lži. Dobře
vědělo, že je to trošku jinak.
„Říkali jste, že je to výběrová paštika a to maso je hovězí! My jsme kočky!
My nechceme žrát krysy!“ zavolal někdo z davu.
Svářeč prase i jeho na kráse dbající přítel přijeli až k obchodu a rovnou
zamířili za šéfem, který si nechával říkat Big.
„Jsme tady šéfe, co se to sakra děje?“ začal Krásnej Pep.
- 29 -
Zdeněk Coufal
„Jsme v prdeli! Kočky nechtějí žrát paštiku z krys. Chápete to? Jsme
v prdeli!“ rozkřikoval se Big a nejraději by rozmačkal konzervu, kterou držel v
ruce. Ještě před chvílí ji vychvaloval do nebes.
Po chvilce napadání a vzájemného osočování se kočky rozutekly a prasata
zůstala úplně osamocena před svým obchodem. Zbyly jim jen oči pro pláč a
zásoby na skladě.
„Můžeme to zabalit. Už žádná kočka si od nás nekoupí ani konzervu. Tolik
let to byli naši dobří zákazníci a teď si můžeme hodit mašli,“ naříkal Big a mrštil
konzervou o zem. Ta se několikrát odrazila o zem, poskočila a dokutálela se k
Pepu. Ten ji zvedl a prohlížel si ji. Byla trochu poškrábaná a otlučená, ale stále
v pořádku. Líbila se mu, i když věděl, co stálo za její výrobou. V matně kovovém
lesku viděl sám sebe.
„Šéfe, přece kočky nejsou jediní možní zákazníci v tomhle městě, ne?“
zeptal se Krásnej Pep.
„Běž do hajzlu. Komu to chceš prodávat?“
„Já vám nevím, ale kdyby se na plechovku dal nějaký pěkný obal a
chytlavý název, tak třeba si ji někdo koupí.“
„Ty jsi nám hlava,“ ironicky pronesl Big a zalezl do obchodu.
„Já vím, šéfe. Já vím!“
V.
Bylo pozdní odpoledne a již se smrákalo. Podzim ukrajoval z každého dne
velké krajíce a dával ho tmě. Po chodníku kolem supermarketu kráčela žena a
držela svého šestiletého synka za ruku. Byla unavená z práce, ale i přesto
vyzvedla syna z družiny. Normálně by reklamě nevěnovala žádnou pozornost. Už
dávno otupila smysly, aby si nevšímaly všudypřítomné reklamy, ale tentokrát ji
zatahal chlapec za ruku.
„Mami! Hele!“
Nad střechu obchodu přes víkend instalovali obrazovku a přehrávali na ni
stále dokola reklamy. Chlapečka ale zaujala jenom jedna.
„Copak? Co tam vidíš?“
„To se mi líbí. Koupíš mi to?“
„A co to je?“
„Koukej.“
- 30 -
Zdeněk Coufal
Na obrazovce se objevil sympatický muž a roztomilá holčička s blonďatými
copy. Oba dva utíkali po schodech a hráli si, kdo bude první v kuchyni. První
doběhla dívka a rozetřela si paštiku na chleba. Hned za ní přišel její otec a pustil
se do libového masíčka z konzervy. Smáli se na sebe a spokojeně jedli. Na konci
se přes celou obrazovku objevila velká konzerva s nápisem: „Luxury“.
„Big Pig Company doporučuje výběrovou paštiku a lahodné masíčko. Jím
Luxury. A vy?“
- 31 -
Zdeněk Coufal
- 32 -

továrna na paštiku

Transkript

Podobné dokumenty

Vlcacky stek 3 - Skauti Vysočany

Festival 2015 - Kytara Kutná Hora

článek z historie i současnosti obce Charvatce

maxim - Bakov Devils

seance 2

Soběhrdský zpravodaj 3/2014

PDF soubor ke stažení