sr. Anežka OSB

sr. Anežka OSB - ŽEHNEJTE, VŽDYŤ K TOMU JSTE BYLI POVOLÁNI
Požehnání v biblické tradici
V liturgii svátku sv. Benedikta (11.7.) čteme úryvek o Abramovi, kterého Bůh
vyvádí z jeho rodné země a slibuje mu, že mu dá jinou zemi, četné
potomstvo a že mu bude žehnat. Doslovně říká: „Máš se stát požehnáním.
Skrze tebe dojdou požehnání všechna pokolení země.“ (Gn 12,2-3) Tímto
Bůh povolává Abrama ke krásnému poslání – být prostředníkem jeho
požehnání pro všechna další pokolení. A sv. Benedikt? Už jeho jméno
naznačuje program jeho života: je požehnaný a má dál požehnání předávat.
Vnímáme dnes na sobě nějakým způsobem toto dávné zaslíbení? Projevuje
se požehnání i na nás, na dnešní generaci lidí?
Když otevřeme Bibli, dočteme se hned v první kapitole 1. knihy Mojžíšovy o
tom, že první, co Bůh po stvoření člověka jako muže a ženy udělal, bylo, že
mu požehnal a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji a ...“
(Gn 1,28). Z toho vyplývá, že Bůh provází člověka, tedy i každého z nás svým
požehnáním od samého počátku naší existence. Nejjednodušší forma
požehnání je prostě Boží příslib: chci být s tebou a žehnat ti (srov. Gn 26,3).
Co je to vlastně požehnání? Je to nezasloužený dar, který se dotýká života a jeho tajemství. Je to dar, který
účinně působí skrze Slovo vyřčené vůči člověku. Požehnání je v podstatě dobro vyjádřené slovem – dobře to
vyjadřuje řecký výraz eulogein (eu-dobrý, správný, logein – od logos, slovo) nebo latinský výraz benedictio,
benedicere (dobře mluvit). Dobrem, které požehnání zprostředkovává, není ani tak nějaký předmět nebo
materiální dar jako spíše vnitřní „síla“, protože požehnání patří především do sféry „být“ a méně do sféry „mít“, a
tak navazuje na stvořitelské dílo Boží. Žehnat znamená přát někomu dobro nebo za obdržené dobro děkovat.
1. Požehnání
Hebrejsky b-rākā, jde především o stav dobra, blaha, klidu, zdaru – plnost toho všeho vnímali židé jako pokoj,
šalôm. Hojnost požehnání je synonymem života, vitality, zdaru a plodnosti (viz Gn 1,28). Ale i čistě materiální dar
jako např. voda byl vnímán jako velké požehnání, protože voda je základní prvek jakékoliv formy života. Hojné
požehnání zachycuje např. životní příběh Joba. Job byl považován za požehnaného muže již před velkým
neštěstím, které ho potkalo, ale poněvadž nepřestal důvěřovat Bohu, Bůh ho náležitě odměnil: Bible říká, že Bůh
Jobovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl dvojnásobek toho, co dříve (srov. Jb 42,10). Dalšími
znameními požehnání bylo zvláště početné potomstvo, což navazuje na spojitost mezi prvotním požehnáním a
plodností, dále vysoký věk, ale i materiální bohatství vyjádřené nejvíce množstvím dobytka a úrody. Být
požehnaný ve starozákonním
chápání znamenalo mít úspěch.
2. Žehnat
Tato činnost je velmi široký pojem
počínaje od obyčejného pozdravení
dokonce někoho neznámého na
cestě (podobně jako když někoho
zdravím – tedy mu přeji - dobrý
den) až po prokazování Boží
milosti, přičemž ten žehnající je ve
skutečnosti sám Bůh. Jeho
požehnání dává vždy možnost
vzrůstu něčeho nového. Proto také
ve skutečnosti jen živá podstata je
schopna přijmout v plnosti Boží
požehnání a dát mu možnost
v sobě působit, zatímco žehnání
neživých věcí (např. pokrm nebo
dům) slouží k tomu, aby se navrátil
jejich původní smysl: např. aby nám pokrm chutnal, aniž bychom se přejídali nebo se opíjeli a uměli v nich Boží
dobrotivost. Požehnání však může být i ochranou před vlivem temných sil. Sv. Benedikt požehnal kalich s vínem,
které bylo otrávené, a kalich se rozpadl.
Bůh je Pramen života, a proto mu přísluší žehnat a jeho požehnání nemůže být ničím ani nikým zrušeno, nemine
se účinkem. To hořce zakusil Ezau, když nevidomý Izák omylem udělil své otcovské požehnání, vyhrazené
prvorozenému synu, Jákobovi a nedalo se vzít zpět. Izák sám říká: „Požehnal jsem mu a požehnaný také
zůstane!“ (Gn 27,33) Z toho vyplývá, že rovněž lidské požehnání má trvalou hodnotu a nelze ho zrušit. V této
souvislosti se můžeme zamyslet, jakou hodnotu má požehnání pro nás. Může jít o požehnání od rodičů nebo
blízkých osob nebo taky o požehnání na závěr každé mše svaté. Někteří věřící odcházejí už před tímto
závěrečným požehnáním, možná netuší, o kolik tím přicházejí.
Když Bůh žehná Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi nebo později Mojžíšovi a celému lidu, vybízí je tím k dodržování
smlouvy, kterou s nimi uzavřel. Věrnost této smlouvě a dodržování Božích přikázání odměňuje Bůh tím, že
prokazuje svou milost neboli žehná tisícům dalších pokolení. Jestliže věrnost a poslušnost Bohu s sebou nesou
požehnání, pak důsledkem nevěrnosti a neposlušnosti, vzpoury je zlořečení. S tímto pojmem se setkáváme
rovněž hned na prvních stránkách Bible, kdy Bůh zlořečí, proklíná hada, který svedl prvního člověka ke hříchu.
Požehnání stejně tak jako prokletí pak určuje celou další existenci. I když se životní situace Adama a Evy ztížila
(důsledky prvotního hříchu), Bůh jim neodnímá své požehnání. V Dt 28,1-14 vysvětluje Mojžíš, jakým způsobem
Bůh žehná těm, kdo jsou mu poslušní, a v dalších verších jakým způsobem postihne ty, kdo budou nevěrní jeho
přikázáním. Být věrný znamená vybrat si požehnání, které umožňuje další život. Nevěrnost je rozhodnutím pro to,
co vede k oslabení života, zavržení, případně ke smrti. Přitom je třeba vzít v úvahu, že při požehnání nebo
zlořečení jde také o aspekt společenství s Bohem a s jinými lidmi. Kdo je požehnaný, žije ve společenství
s Bohem, s lidmi. Kdo je neposlušný Božím přikázáním, sám sebe vylučuje z tohoto společenství, jde o jakousi
exkomunikaci.
V této 28. kapitole Deutoronomia nacházíme také slova: „Za to, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu,
svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem, budeš sloužit tvým nepřátelům“ (Dt 28,47). Tato zmíněná vděčnost
vůči Bohu znamená vzdát Bohu čest, uznat Boží velikost, moc a dobrotivost, a tak mu vlastně s radostí a úžasem
říct: dobře jsi to udělal, jinými slovy – žehnat Bohu. To se může zdát trochu zvláštní, ale ve skutečnosti je to
povinnost každého stvoření a člověka především: uznat Boha a ctít ho jako Boha. Tak např. v jednom stojí:
„Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal divy svého milosrdenství“ (Žalm 31,22). Žehnání se tak stává jedním
z hlavních témat modlitby Izraele, je vlastně odpovědí na každý Boží čin, který je zjevením Boha.
Zajímavý protiklad žehnání a zlořečení najdeme v Numeri (Nu 22. – 24. kapitola). Moábský král Balák si nechal
zavolat proroka Bileáma, aby proklel izraelský národ, kterého se bál. Bileám však byl poslušný Bohu a nemohl
proto Izraeli zlořečit, nýbrž mu musel žehnat. To samozřejmě rozčílilo Baláka a řekl Bileámovi: „Když nechceš
Izraelský národ zatratit, tak mu aspoň nežehnej!“ (Nu 23,25). Možná se někdy nacházíme v situaci, kdy se na
někoho zlobíme a nejsme schopni mu přát dobro. Pak je nutné si uvědomit, že když nejsem schopna mu v této
chvíli žehnat, tak mu aspoň nebudu nadávat nebo přát v koutku srdce nezdar. Jednou vyřčené slovo má
nedosažitelný význam, ať už jde o slovo dobré nebo o špatné.
3. Požehnaný
Bārūk – požehnaná jsi, buď požehnaný... Takto je v Bibli oslovován někdo, na němž Bůh zjevil svou moc, svatost,
dobrotu nebo ho vybral k nějakému poslání. Požehnání se většinou spojuje s vyvolením k nějakému úkolu. Tak je
např. Izrael požehnán mezi národy nebo Judit (srov. Júd 13,18) požehnaná mezi ženami, to znamená více než
jiné ženy, stejně jako Maria, kterou Alžběta vítá slovy: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého
těla“, tedy Ježíš (L 1,42). Požehnaný člověk je pramenem, ze kterého tryská Boží nevyčerpatelná dobrota. Celé
dějiny Izraele jsou tak dějinami onoho požehnání, které obdržel Abrahám a které se v různých obměnách
projevovalo až se naplnilo v Ježíši Kristu.
Požehnaný v Kristu
V evangeliích čteme o požehnání vždy v souvislosti s Ježíšem. Když Kristus přichází na svět, slyšíme slova
žehnání od Alžběty, Zachariáše, Marie a starce Simeona. Ačkoliv Bůh skrze Ježíše vykonal tolik zázraků, uzdravil
tolik lidí, nikdo Ježíšovi přímo neřekl: „Ty jsi požehnaný“. Snad i proto, že žehnat někomu znamená nějakým
způsobem se s ním blíže svázat, vstoupit do společenství. Nakolik nám o tom evangelia zanechávají zprávy, zdá
se, že ani učedníci nebyli Ježíšovi až tak blízko, jakoby je oddělovalo určité nepochopení Ježíšova jednání. Nic
z toho, co platilo ve starozákonním chápání o požehnání, Ježíš neměl – žádnou rodinu (potomstvo), hmotné
statky, často svým chováním vzbuzoval pohoršení, protože podle farizejů nedodržoval předpisy Zákona. Teprve
když se Ježíš blíží k vrcholu své veřejné činnosti, když vchází do Jeruzaléma, volají zástupy „Požehnaný, který
přichází ve jménu Páně!“ (Mt 21,9) Ježíš dává nový obsah Božího požehnání.
Když pak o pár dnů později zasedl s apoštoly k poslední večeři, „vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával svým
učedníkům se slovy: Vezměte a jezte z toho všichni, toto je mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky (požehnal) a
podal jim se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev, která zpečeťuje novou smlouvu a prolévá se za
mnohé na odpuštění hříchů“ (Mt 26,26-27). V tom momentě požehnání se sjednocuje v Ježíši Kristu dar shora, od
Boha, s díkůvzdáním (odpověď na tento dar), to je právě ten okamžik uzavření nové smlouvy. V Kristu nachází
požehnání svou plnost. On sám je ten dar, který je vyjádřen jedním slovem a které účinně působí.
Neexistuje nic víc než toto požehnání. Tak to představuje i Kniha Zjevení sv. Jana, kdy všichni vybraní stojí před
trůnem a před tváří Beránkovou, klanějí se Bohu a volají: „Dobrořečení (požehnání), i sláva a moudrost, díky a
čest i moc a síla našemu Bohu na věky věků. Amen!“ (Zj 7,12)
Požehnání v Benediktově řeholi
Na téma požehnání Benedikt ve své řeholi nemluví příliš často,
je však o něm řeč tehdy, když jde o nejmenší detaily života
společenství jako např. setkání dvou bratrů nebo když si bratři
navzájem slouží.
a) Požehnání při vzájemném setkání
„Kdekoliv se bratři potkají, mladší požádá staršího o požehnání“
(RB 63,15). Prosba o požehnání je důležitým prvkem
každodenního života. Bratři se tak stávají jeden druhému
navzájem zprostředkovateli požehnání, spásy. Požehnání je zde
vnímáno jako znamení všimnutí si druhého, přijetí i odpuštění,
zatímco nevšímavost, lhostejnost, odepření požehnání je
pociťováno jako v určitém slova smyslu trest.
Požehnání má své místo rovněž při setkání bratrů s hosty. Bratr
má hosty pozdravit a poprosit o požehnání, kromě toho mu není
dovoleno s hostem mluvit (srov. RB 53,24). Zákaz mluvení
s hosty může působit odtažitě, je to však jeden z pokynů
cenobitického života, jehož cílem je určitá vnitřní askeze, ale
také snaha o zachování ticha vnějšího i vnitřního. Současně je
to i určitá ochrana pro hosta, kterému se věnuje buď sám
představený nebo bratr, který se stará o hosty.
V těchto dvou případech jde o prosbu o požehnání ze strany
staršího bratra nebo ze strany hosta, v tom je viditelná úcta ke starším nebo k hostům. Benedikt tím ale také
upozorňuje na jednu důležitou věc, od které se v pozdějších staletích ustoupilo a teprve koncem 20. století se
k ní vracíme zpět – že každý křesťan může žehnat. Díky svátosti křtu dostává každý křesťan podíl na
všeobecném kněžství a má právo - a dalo by se říci dokonce i povinnost žehnat. Žehnání není tedy jen výsadou
vysvěcených kněží. Zdá se, že se tato praxe poněkud vytratila a přitom právě požehnání spolubratru, spolusestře
může být prvním krokem k novému začátku, k oživení a stmelení jednotlivých vztahů i celého společenství.
Můžeme si žehnat navzájem gestem nebo slovem. Požehnání spočívá v tom, že druhému řeknu něco dobrého,
přeji mu něco hodnotného a říkám to přímo jemu. Požehnání zasahuje vždy srdce člověka, centrum jeho života a
díky těmto dobrým slovům se začíná v nitru druhého člověka rodit a vyrůstat něco nového, co mu umožní zakusit
Boží blízkost a lásku, takže je také blíž sám sobě. Požehnání zároveň uvádí do jednoty s Bohem, s druhým
člověkem i se stvořením.
Život ve společenství nebo kontakt se světem s sebou přináší i těžké situace. Ne vždy jsou nám lidé příznivě
nakloněni. To zakusil i sám Ježíš Kristus. V horském kázání říká: „Žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za
ty, kdo vám ubližují“ (L 6,28). Nejlepší příklad těchto slov nám dal Ježíš na kříži, když odpouští těm, kteří „nevědí,
co činí.“ Pokud někdo žije v neodpuštění, pak není schopen žehnat druhému. Potřebuje se s ním nejdřív usmířit,
chtít mu odpustit, i kdyby druhá strana o smíření neměla zájem nebo v tu chvíli nebyla smíření schopna. Tak
může dojít k situaci, že můžeme dobrořečit těm, kdo nám zlořečí (srov. 2 Kor 11,26; RB 7,43).
Důležité je vědět, že požehnání má větší moc než zlořečení, než zlá
slova, která slyšíme od jiných na naši adresu, požehnání může
zlomit moc také našeho vlastního obviňování. Bůh zná naše srdce.
Jestliže jsme požehnáni v Kristu, který zvítězil nad smrtí a nad
každým zlem, pak nás chrání Kristova moc před jakýmkoliv
neštěstím, před nástrahami Zlého. Žehnat znamená také vyslovit
nad druhým jméno Boží, a tím ho postavit do Boží blízkosti,
ochrany, ale také do jeho nádhery, světla, moci. To vše se odráží na
požehnaném člověku. Naopak kdo na sobě cítí tíhu špatných slov
nebo kdo je z nějakého důvodu nespokojený, ten je v nitru smutný,
skleslý nebo taky agresívní.
V 71. kapitole řehole Benedikt popisuje konfliktní situaci mezi
představeným a podřízeným. Benedikt píše, jak se má zachovat
bratr, který z nějakého důvodu rozčílil představeného nebo jiného
bratra. Má dát jasně najevo prosbu o usmíření, aby toto jeho gesto
pohlo druhou stranu k odpuštění (uzdravení z hněvu), které se
následně projeví požehnáním. Tak je bratrský vztah opět obnoven.
Vzpomínám si na podobnou situaci, kdy kvůli něčemu proběhla mezi
matkou abatyší a mnou ostřejší výměna názorů a s tím jsme se rozešly. Po pár minutách jsem si vzpomněla na
to, co stojí v řeholi, a rozhodla se jít za matkou, abych se jí omluvila. Potkala jsem ji po několika krocích,
nevěděly jsme, která má začít mluvit jako první a pak jsme řekly obě současně, že naše jednání nebylo správné
a že se chceme usmířit. Vypadalo to nakonec legračně, ale měla jsem velkou radost jednak z toho, že mi
odpustila, ale ještě víc z toho, že matka abatyše nečekala, až k ní přijdu, ale sama mi vyšla vstříc a nakonec
udělila i požehnání.
Podle řehole může představený za těžší provinění bratra vyloučit ze společenství stolu i modlitby. Jídlo sice
dostává, ale později a o samotě, bez požehnání. Modliteb se také účastní, ale nezačíná antifony nebo žalmy.
Nikdo z komunity ho nezdraví a nemluví s ním (RB 25,5-6). To zní hodně tvrdě, vyloučení od modliteb a od jídla
jsou mnišské sankce typické pro 6. století (v současnosti se provinění řeší jiným způsobem). Především šlo o to,
že tento bratr byl vyloučen z centrálních oblastí života komunity – modlitby, jídla, práce, kontaktu s druhými. Pro
dnešního člověka to nejspíš není tak strašný trest. V každém případě i dnes těžce působí alespoň to, že ho
kolemjdoucí nepozdraví a že nemá s nikým kontakt. Je to jakási exkomunikace, která je důsledkem nevěrnosti,
neposlušnosti či jiného závažného provinění. Tak jako požehnání vede ke společenství s Bohem a s jinými, tak
„absence“ požehnání odděluje od společenství. Kdo se proviňuje proti všeobecně závazným pravidlům, sám sebe
vylučuje ze společenství.
b) Požehnání pro službu ve společenství
Požehnání je tedy pro bratry důležitým znamením společenství. To ukazuje i další příklad vzatý ze života
komunity: požehnání pro službu v kuchyni a v jídelně (RB 35,16-18). K týdenní službě patří také četba při jídle.
Lektor (ten, který předčítá jiným při jídle) dostane pro tuto službu požehnání na počátku týdne a třikrát říká:
„Pane, otevři mé rty a začnu tě chválit“ (Žalm 51,17) a všichni to po něm zopakují. Právě těmito slovy začínáme
každý den ranní modlitby. „Kdo týdenní službu končí, říká tento verš: Požehnaný jsi, Pane Bože, tys mi pomohl a
potěšil mě (Žalm 86,17). Řekne to třikrát a přijme požehnání. Pokračuje ten, který službu začíná, a řekne: Bože,
shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi pomáhat (Žalm 70,2). I toto všichni třikrát zopakují a on přijme požehnání a
začíná službu.“ Počátek i konec týdenní služby tak připomíná malý liturgický obřad. Bratři si uvědomují, že při
službě jsou odkázáni také na přímluvnou modlitbu těch, kterým prokazují službu. Skrze požehnání je i
nejobyčejnější služba v kuchyni nebo u stolu zapojena do „Božího díla“. Skrze službu se projevuje ryzost vztahů
ve společenství, roste vzájemná láska. Tato služba byla a je i dnes pro někoho skutečně obtížná a náročná, proto
Benedikt říká, aby byla přidělena pomoc tomu, kdo ji potřebuje, aby služba nevedla k zármutku nebo příliš
nezatěžovala. Pak také na konci služby bratr děkuje Bohu a říká: „Požehnaný jsi, Pane Bože, tys mi pomohl a
potěšil mě“.
Jak jsme viděli, všechna slova těch, kteří začínají nebo končí službu, nám připomínají začátek nebo konec našich
modliteb v chóru. Tím se propojuje „posvátný“ prostor se „světským“, jedná se o stejnou službu Bohu i lidem jak
v kostele tak v jídelně. Prosba o Boží pomoc má také své pevné místo na konci našich modliteb, stejně tak jako
výzva: dobrořečme Pánu. Ať se tedy modlíme nebo jíme nebo děláme cokoliv jiného, ve všem máme
dobrořečit Bohu.
Žehnejte, vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání (1P 3,9b)
Kdo je Bohem požehnaný, stává se požehnáním i pro druhé. Být požehnáním pro druhé lidi je možná to
nejkrásnější poslání. Každého jistě potěší, když mu někdo řekne, že je pro druhého nebo pro nějaké společenství
či skupinu lidí požehnáním, že má na druhé blahodárný vliv díky svému chování nebo jednání, že jeho talenty
jsou přínosem a obohacením pro druhé apod. Přitom jde jen o to umět žít a využívat správně darů své
jedinečnosti a všeho, co do nás vložil Bůh, ve prospěch jiných a taky projevit za tyto dary vděčnost Bohu. Nakolik
se pro Boží požehnání rozhodnu a přijmu ho, natolik je pak zakotveno v mojí identitě, natolik jsem požehnaná a
požehnáním pro druhé.
Požehnání, jak jsem řekla na začátku, je úzce spojeno s plodností, s kreativitou, Bůh nám dává podíl na jeho
tvůrčí síle. Proto je základní touhou člověka, aby jeho život byl plodný a nějak užitečný, aby po sobě na světě
zanechal nějakou stopu, ať už jde o potomstvo nebo nějaké dílo, něco, co ho přetrvá. Někdy máme dojem, že
jen to, co se nám daří dělat, nebo to, co přináší úspěch, je Bohem požehnané. Ve skutečnosti právě tam, kde
jsme v koncích se svými silami a schopnostmi, začíná působit Boží pomoc a požehnání. Většinou zapomínáme
prosit o požehnání tehdy, když o nic nejde, když jde vše dobře, ale obracíme se na Boha tehdy, když se obáváme
o dobrý průběh, prosíme o Boží pomoc a ochranu. To je však málo. Bůh nám chce žehnat neustále, i nám říká
jako kdysi Izákovi: chci být s tebou a žehnat ti (srov. Gn 26,3). Čeká, že mu svěříme ráno celý den, každé
setkání, každý rozhovor, práci, vše, co nás ten den čeká a potká, při tom všem chce být Bůh s námi a svým
požehnáním dávat nové možnosti vzrůstu života v nás i ve druhých, a tak nás vést k plnosti života, k jakému
každého z nás stvořil a vykoupil skrze Ježíše Krista. Právě skrze něho a v něm jsme Bohem požehnáni, stáváme
se dědici požehnání, ale jsme taky povolaní k tomu, abychom žehnali – Bohu, druhým lidem a dokonce i sami
sobě. Někdy umíme žehnat jiným, ale pro sebe o požehnání neprosíme, neumíme říct sami sobě slova, která
v nás probudí něco k novému životu, k rozvoji, někdy se neumíme upřímně pochválit a uznat, že jsme něco –
s Boží pomocí – udělali opravdu velmi dobře. Zdá se, že kdybychom byli citlivější na význam požehnání (Božího,
druhých lidí i sebe sama), byl by náš život mnohem plnější, plodnější, šťastnější.
Požehnání je spojeno jak s postojem pokory, tak s důvěrou v toho, od kterého požehnání očekávám. Při
požehnání se projevuje jakoby určitý stupeň „závislosti “ na tom, kdo mi žehná. Jen tak jsem schopná očekávat a
přijmout to, co s sebou požehnání přináší.
Při žehnání je důležitý výběr slov, ale ještě více vědomí, že já jsem jen prostředník požehnání, které uděluje Bůh
skrze mne. Znám-li někoho blíže, pokusím se vcítit do jeho situace, co asi potřebuje, po čem touží, a podle toho
vyslovit požehnání. Při tom můžeme naznačit na jeho čele znamení kříže nebo vložit ruce na jeho hlavu. Kříž je
znamením ochrany proti všemu zlému i znamením Boží lásky k nám. Vkládání rukou používal sám Ježíš. Je to
velmi silné gesto, které zprostředkovává skutečnost, že se mě dotýká sám Bůh, že drží nade mnou ochrannou
ruku, že se na mě dívá s láskou. Požehnání s sebou nese obrovskou vnitřní sílu i jemnost zároveň. Další gesto
žehnání je vztažení rukou. Takto žehnal Vzkříšený Kristus apoštoly, když vystupoval k nebi k Otci. Tímto gestem
žehnají kněží Boží lid na konci bohoslužby. Věřící při tomto požehnání dělají velký kříž, který naznačuje, že Boží
požehnání se dotýká všech oblastí jejich života, těla, duše i ducha, celé lidské osobnosti, stejně jako Kristus svou
smrtí na kříži vykoupil všechno, co utváří jejich osobnost, jejich život.
Žehnat můžu i lidem, kteří nejsou právě přítomni, kteří mě však prosí o požehnání nebo o modlitbu. Žehnat můžu
„ve skrytu“ i lidem zcela neznámým, aniž by o tom věděli. Dělávám to často, když jdu na procházku nebo do
města a beru na vědomí lidi, které mi Bůh posílá do cesty...
Velmi krásnou formuli požehnání slyšíme vždy na Nový Rok a tato slova požehnání patří v tuto chvíli i Vám:
„Budete žehnat (synům Izraele) těmito slovy:
Ať Ti Hospodin žehná a chrání Tě,
ať Hospodin rozjasní nad Tebou svou tvář a je Ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k Tobě svou tvář
a obdaří Tě pokojem.“
Tak na ně vložíte mé jméno a já jim požehnám.“