MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra sociologie
Přesídlení z Barmy do ČR očima čjinských uprchlíků
Diplomová práce
Vypracovala:
Bc. Tereza Blahoutová
Vedoucí práce:
PhDr. Michal Vašečka, PhD.
Brno 2010
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ, PODĚKOVÁNÍ
Prohlašuji, ţe jsem předloţenou diplomovou práci s názvem „Přesídlení z Barmy do ČR
očima čjinských uprchlíků“ vypracovala samostatně s pouţitím zdrojů uvedených v seznamu
literatury.
Přepisy rozhovorů jsou k dispozici na přiloţeném CD.
Zároveň bych na tomto místě ráda poděkovala svým respondentům za projevenou důvěru;
Michalu Vašečkovi a Evě Šlesingerové za podněty při psaní; Sabe Soe za příleţitost
nahlédnout do barmského světa.
V Brně dne 1.5.2010
……………………………
Tereza Blahoutová
Rozsah diplomové práce: 154 505 znaků (vč. mezer)
1
Obsah
Anotace ........................................................................................................................................................ 2
1
ÚVOD ................................................................................................................................................... 4
1.1 BABYLON POJMŮ ................................................................................................................................... 6
2
METODOLOGIE VÝZKUMU ............................................................................................................ 8
2.1 CÍLE VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ OTÁZKY .................................................................................................. 8
2.2 BIOGRAFICKÝ PŘÍSTUP......................................................................................................................... 10
2.2.1
Výběr respondentů ........................................................................................................... 11
2.2.2
Triangulace metod ........................................................................................................... 11
2.2.3
Vztah k respondentům ..................................................................................................... 13
2.3 METODOLOGICKÁ ÚSKALÍ ................................................................................................................... 15
2.4 PODNĚTY PRO DALŠÍ VÝZKUM ............................................................................................................. 16
3
AKTÉR, NEBO STRUKTURA? ........................................................................................................ 17
4
„Z BARMY AŢ NA MARS“.............................................................................................................. 19
4.1 ÚTĚK JAKO NUTNOST ........................................................................................................................... 19
4.2 ŢIVOŘENÍ V MALAJSII.......................................................................................................................... 21
4.3 PŘESÍDLENÍ .......................................................................................................................................... 22
4.4 ČESKO: ZEMĚ (NE)VYVOLENÁ ............................................................................................................. 24
4.5 INTEGRACE DO ČESKÉ SPOLEČNOSTI A JEJÍ DIMENZE ........................................................................... 26
4.5.1
Ukazatele a prostředky integrace ..................................................................................... 27
4.5.1.1 Práce ......................................................................................................................27
4.5.1.2 Bydlení ...................................................................................................................30
4.5.1.3 Vzdělání..................................................................................................................32
4.5.1.4 Dílčí shrnutí: strukturální překážky integrace .......................................................34
4.5.2
Sociální vazby .................................................................................................................. 35
4.5.2.1 Sociální pouta ........................................................................................................36
4.5.2.2 Sociální mosty ........................................................................................................39
4.5.2.3 Sociální napojení....................................................................................................43
4.5.2.4 Dílčí shrnutí: význam sociálního kapitálu..............................................................45
4.5.3
Náboţenství ..................................................................................................................... 46
4.5.4
Neexistence bariér............................................................................................................ 49
4.5.4.1 Znalost jazyka a kultury ..........................................................................................49
4.5.4.2 Bezpečí a stabilita ...................................................................................................51
4.6 SOCIÁLNÍ EXKLUZE.............................................................................................................................. 52
5
ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 55
Literatura .................................................................................................................................................... 59
Internetové zdroje ...................................................................................................................................... 62
Jmenný rejstřík ........................................................................................................................................... 64
Seznam zkratek .......................................................................................................................................... 65
2
Anotace
Od roku 2009 ţije v České republice přibliţně čtyřicetičlenná skupina barmských uprchlíků,
pocházejících z pronásledovaného etnika Čjinů. Pozornost této práce se obrací k této
nepočetné skupině uprchlíků, kteří do ČR přijeli v rámci pilotního programu přesídlení a
získali zde azyl. Prostřednictvím hloubkových rozhovorů se autorka snaţí odpovědět na
hlavní výzkumnou otázku, jak čjinští uprchlíci vnímají proces přesídlení a integrace do české
společnosti. Pomocí biografického přístupu zachycuje zkušenosti Čjinů před, ale zejména po
jejich příjezdu do ČR. Práce podává obraz o tom, jak se Čjinům jeví proces jejich integrace do
české společnosti v různých dimenzích dle analytického modelu Agera a Stranga. V oblasti
práce, bydlení a vzdělávání Čjinové naráţejí na strukturální překáţky, které jim integraci
znesnadňují (např. nedostupnost jazykových či rekvalifikačních kurzů). Ve sféře sociálních
vztahů volí kaţdá z čjinských rodin jinou strategii. Zatímco někteří se spoléhají na sociální
kapitál bonding, tedy členy čjinské komunity, jiní vyuţívají sociálního kapitálu typu bridging
a linking sociálními mosty na českou populaci i sociálními napojeními na představitele státu.
Všichni Čjinové se cítí symbolicky vylučováni z české společnosti, coţ do budoucna
představuje problém při jejich začleňování do české společnosti.
Annotation
Since 2009, there has been a group of forty Burmese refugees living in the Czech Republic,
who have been persecuted on grounds of their Chin ethnicity. The thesis is focused on this
group of refugees, who came to the Czech Republic in the framework of the resettlement
programme and gained asylum here. Conducting in-depth interviews, the author strives for
responding the key research question: “How do Chin refugees perceive the process of
resettlement and integration into Czech society?” By the biographical perspective, the author
portrays how Chin refugees perceive the process of their integration into Czech society in
different dimensions according to the analytical model of Alastair Ager and Alison Strang. In
the fields of work, housing and education, Chins are confronted with structural barriers, which
make their integration more difficult (e.g. unavailability of language and re-skill courses). In
the sphere of social relationships, each Chin family adopts different strategy. While some are
relying on the bonding social capital, i.e. members of Chin community, others are using
bridging and linking social capital, based on social bridges with Czech people and social links
with state representatives. All Chin people are feeling symbolically excluded from Czech
society, which can cause a problem for their integration into Czech society in the future.
3
1
ÚVOD
O programech přesídlení jsem poprvé slyšela v září 2009 od představitelů Ministerstva vnitra
ČR v souvislosti s připravovaným Stockholmským programem. Tento strategický dokument
pro období 2010-2014 vytyčuje priority EU v oblasti občanství, spravedlnosti, bezpečnosti,
azylu a imigrace (Evropská 2010) a mimo jiné také vytváří nový nástroj azylové politiky, tzv.
Společný program EU pro přesídlování1. Programy přesídlování jsou spolu s nástrojem
dobrovolných návratů a integračních programů povaţovány za trvalá řešení pro uprchlíky
(UNHCR 2004). Musím se přiznat, ţe mě programy přesídlování ihned zaujaly. Za prvé jsem
zpozorněla při slovním spojení ‚trvalé řešení„. Definovat jakýkoli nástroj azylové či migrační
politiky jako trvalé řešení mi připadalo velmi odváţné vzhledem k tomu, ţe migraci nelze
řídit (de Haas 2005, Skeldon 2008) a problém uprchlictví nelze jednou provţdy vyřešit.
Neméně mě překvapila deklarovaná ochota národních států azyl uprchlíkům nabízet, nikoli
jejich azylové ţádosti zamítat. Byla jsem o to pyšnější, kdyţ jsem zjistila, ţe Česká republika
patří k jednomu z deseti členských států EU2, které se do programů přesídlování zapojily.
Jako socioloţku mě na programech přesídlování nejvíce zajímalo, jak je vnímají ti, kterých se
přímo dotýkají, tedy osoby přesídlované. Pochopitelně jsem uvítala moţnost setkat se
s uprchlíky z Barmy, kteří byli přesídleni do České republiky. Na základě svého
několikaměsíčního kontaktu s jednou z přesídlených rodin jsem se rozhodla provést
kvalitativní výzkum zaloţený na hloubkových rozhovorech s uprchlíky. Čím více jsem se o
čjinské uprchlíky a jejich osudy zajímala, tím více jsem nabývala dojmu, ţe o nich vlastně
nikdo nic neví. Postupně jsem se nevědomky dostala do role té, která zprostředkovává postoje
Čjinů okolí.
Svůj výzkum jsem postavila na hlavní výzkumné otázce: Jak vnímají proces přesídlení a
integrace v ČR čjinští uprchlíci? Tato diplomová práce popisuje proces přesídlení z Barmy
do České republiky očima uprchlíků čjinské etnicity. Usiluji o zachycení zkušenosti
přesídlených osob v době před, ale zejména po příjezdu do České republiky jako třetí země,
která jim poskytla azyl. Zvláštní důraz kladu na to, jak čjinští azylanti proţívají proces
integrace v České republice, který spočívá nejen v jejich začlenění na trh práce a do systému
vzdělávání, ale také v jejich zapojení do sociálních sítí uvnitř české společnosti.
1 Anglický název „Joint EU Resettlement Scheme‟ bývá do češtiny překládán jako Společný program EU pro
znovuusídlování – viz např. Sdělení Komise Radě a Evropskému Parlamentu ze dne 2.9.2009, o vytvoření
Společného programu EU pro znovuusídlování na webovém portálu EUR-LEX.
2 Spolu se Švédskem, Dánskem, Finskem, Nizozemím, Velkou Británií, Irskem, Portugalskem, Francií a
Rumunskem.
4
Diplomovou práci zahajuje kapitola metodologická, v níţ osvětluji přínosy zvoleného
biografického přístupu, ale současně upozorňuji také na metodologická úskalí, na něţ jsem
v průběhu výzkumu narazila. Následuje stručná kapitola o strukturační teorii Anthony
Giddense a Roba Stonese, z níţ vycházím při analýze vztahu aktérů k strukturálním
podmínkám jejich ţivota v ČR. Stěţejní část práce tvoří kapitola „Z Barmy aţ na Mars“ –
přesídlení očima uprchlíků, v níţ předkládám výsledky analýzy dat. Odhaluji problémy
současného ţivota čjinských azylantů, jak je oni sami pociťují, a moţné příčiny těchto
problémů, které znesnadňují integraci Čjinů v České republice.
5
1.1
Babylon pojmů
V samém úvodu práce povaţuji za nutné upřesnit význam pojmů, které se prolínají celou
prací a jichţ uţívám na první pohled nekonzistentně. Jedná se o pojmy z dvou odlišných
oblastí; jednak pojmy související se zemí původu mých respondentů, jednak koncepty uţívané
pro označení migrujících osob.
Nejprve ve zkratce vysvětlím demografickou situaci v Barmě. Barma je státem nacházejícím
se v jihovýchodní Asii mezi Thajskem, Laosem, Čínou, Indií a Bangladéšem. Od roku 1989
nese tento stát název Myanmar (přesněji Myanmarský svaz; Barmské 2010). Nové označení
státu pochází od vládnoucí vojenské junty představované Státní mírovou a rozvojovou radou
(State Peace and Development Council, SPDC)3. Vojenská junta se přejmenováním státu,
vytvořením nového hlavního města a dalšími kroky snaţí uměle vytvořit novou myanmarskou
identitu zaloţenou na etnicky a rasově definované jednotě spíše neţ na politickém pluralismu
(Seekins 2009). Některé zdroje rovněţ uvádějí snahu reţimu o násilnou ‚barmanizaci„ a
‚buddhizaci„, tj. snahu nivelizovat etnické a náboţenské rozdíly mezi obyvateli Barmy
(Rogers 2007). Ideální obyvatel Barmy dle představ vojenského reţimu je Barmánec
vyznávající buddhismus. Barma však rozhodně není etnicky a náboţensky homogenní zemí.
V této zemi s přibliţně 50 milióny obyvatel najdeme více neţ 160 různých etnických skupin
(Refugees 2009)4, hovořících více neţ sto různými jazyky. Nejpočetnějším etnikem jsou
Barmánci, kteří tvoří přibliţně 68 % populace. Dalšími etniky jsou Čjinové, Kačjinové,
Karenové, Kayahové, Monové, Arakanci, Šanové (Aung 1995).
Ve své práci úmyslně pouţívám pro název země označení Barma. Přidávám se tak na stranu
některých států světa a autorů, kteří nerespektováním oficiálního názvu Myanmar vyjadřují
svůj nesouhlas se stávajícím vojenským reţimem. V případě, ţe názvu Myanmar uţívají mí
respondenti, ponechala jsem jej autenticky v souladu s jejich výpovědí. Pro označení obyvatel
Barmy (bez ohledu na jejich etnicitu) uţívám pojmu Barmánci, pro označení oficiálního
jazyka Barmy uţívám pojmu barmština. Přívlastek barmský pak značí jak vlastnost dané země
(např. barmská historie, tedy historie státu Barma), tak atribut nejpočetnějšího etnika (např.
3
Vojenská junta je v Barmě u moci od roku 1962, kdy se moci chopil generál Ne Win. Od roku 1962 se Barma
stala socialistickou republikou s jedinou vládnoucí politickou stranou, Barmskou socialistickou stranou (Burma
Socialist Programme Party, BSPP). V roce 1988 se moci ujala Státní rada práva a obnovy pořádku (State Law
and Order Restoration Council, SLORC) v čele s generálem Saw Maungem. Generál Saw Maung byl nahrazen
v roce 1992 generálem Than Shwe, který je u moci dodnes. Than Shwe roku 1997 zrušil SLORC a vytvořil
Státní mírovou a rozvojovou radu (State Peace and Development Council, SPDC).
4
Tento číselný údaj uvádí organizace Refugees International, avšak myanmarská vláda uznává pouhých 135
etnických skupin (viz např. ministerstvo obchodu, http://www.commerce.gov.mm/eng/myanmar.html).
6
barmská kultura, tedy kultura etnika Barmánců)5. Hovořím-li o svých respondentech, označuji
je podle jejich etnicity a v souladu s tím, jak označují sami sebe – Čjinové.
Dalším oříškem při pojmenování mých respondentů je jejich zařazení do některé z kategorií
migrujících osob. V disciplíně migračních studií se běţně setkáme s mnoha koncepty
označujícími aktéra migračního procesu: migrant, ekonomický migrant, uprchlík, ţadatel o
azyl, nelegál, overstayer, pracovní migrant ad. Migrační proces mých respondentů měnil
během svého trvání povahu. V prvé řadě je nutné zdůraznit, ţe se jednalo o migraci
vynucenou (forced migration). Rozhodnutí odejít z rodné země bylo vyvoláno vnějšími
okolnostmi, které Čjinové nemohli ovlivnit, ale mohli na ně reagovat právě odchodem ze
svého domova. Zahájili tak svůj migrační proces, aniţ by věděli, jak se bude dál vyvíjet. Při
útěku z Barmy se ocitli v kategorii uprchlíků, v momentě příchodu do Thajska či Malajsie se
stali nelegály, protiprávně pobývajícími na území těchto států. V okamţiku registrace Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen UNHCR) se jejich status změnil opět na
uprchlíky a zařazením do programu přesídlení se o nich začalo hovořit jako o přesídlencích.
Po přistání na praţském ruzyňském letišti získali konečně právní status azylantů, který jim
náleţí dodnes. Aniţ Čjinové tuší, do kolika nejrůznějších kategorií osob patřili, pochopili, ţe
rozhodnutím odejít z vlasti nastartovali dlouhý proces, který moţná nikdy neskončí. Ve své
práci jsem se rozhodla redukovat počet nálepek náleţejících mým respondentům a vědomě
uţívám výhradně dvou pojmů ‚uprchlík„ a ‚azylant„, odlišujíc tak mezi fází před a po
příchodu Čjinů do ČR. Při operování s konceptem ‚uprchlík„ zohledňuji kritické stanovisko
Rogera Zettera (2007) k tomuto pojmu a chápu jej jako fluidní, zdaleka svým obsahem jiţ
neodpovídající definici Ţenevské úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951.
Přesto jej ve své práci uţívám, vědoma si všech jeho omezení6. Specifická povaha migračního
procesu Čjinů také určuje charakter mého výzkumu, v němţ se pohybuji na rozhraní
disciplíny migračních a uprchlických studií, pronikám však také do oblasti zkoumání
integračních strategií a politik.
5
Angličtina tyto dva významy odlišuje. Zatímco ‚Burman„ nebo ‚Bamar„ se vztahuje k nejpočetnějšímu etniku
Barmánců, ‚Burmese„ se uţívá k označení skutečností vztahujících se ke státu Barma (bez ohledu na etnickou
příslušnost).
6
Mezi omezení konceptu ‚uprchlík„ patří zejména jeho implicitní předpoklad pasivity a zranitelnosti těchto osob,
dále odlišná kritéria pro status uprchlíka v různých národních státech v závislosti na stávajících migračních a
azylových politikách. Zetter (2007) hovoří o komodifikaci pojmu ‚uprchlík„, neboť je přesvědčen, ţe získání
statusu uprchlíka se stalo obchodem mezi státy a osobami, které o tento status usilují.
7
2
METODOLOGIE VÝZKUMU
2.1
Cíle výzkumu a výzkumné otázky
Absolutní neprobádanost zvoleného tématu je hned dvojí. Zaprvé se tato diplomová práce
zabývá specifickým nástrojem řízené migrace – programy přesídlení. Jedná se o výběr
uprchlíků a jejich transfer ze státu prvního azylu do třetí země, která je připravena jim
poskytnout mezinárodní ochranu. Cílem programů přesídlení je zajistit osobám v právním
postavení uprchlíků ochranu v souladu se zásadou non-refoulement, která zakazuje vyhoštění
nebo navrácení uprchlíka do zemí, v nichţ by byl jeho ţivot ohroţen na základě jeho rasy,
náboţenství, národnosti, příslušnosti k určitě společenské vrstvě či politického přesvědčení.
Dále se třetí země, do níţ je uprchlík přesídlen, zavazuje, ţe mu zajistí přístup k základním
lidským právům s výhledem na moţnost získání občanství dané země (Koncepce 2008).
Programy přesídlení jsou povaţovány za trvalé řešení problému uprchlictví, neboť řeší
individuální ochranu uprchlíků a současně jsou výrazem mezinárodní solidarity se státy
prvního azylu a přijetím spoluodpovědnosti za problém uprchlictví (UNHCR 2004). Česká
republika má s programy přesídlení jen velmi omezenou zkušenost7 a samotný program
přesídlení čjinských uprchlíků z Malajsie8 do ČR je programem pilotním (Koncepce 2008).
Za druhé, Čjinové se svým původem naprosto odlišují od jiných ţadatelů o azyl v ČR, mezi
nimiţ převaţují ţadatelé z bývalých zemí Sovětského svazu. Navzdory domnělé kulturní
blízkosti s Vietnamci, kteří v ČR představují početně silnou národnostní menšinu, nelze
vycházet z podobnosti mezi oběma skupinami. Čjinové se od vietnamských imigrantů
výrazně odlišují svými ţivotními trajektoriemi, motivy pro příchod do České republiky a
v neposlední řadě i kulturními zvyklostmi.
Tato práce si neklade ambici zhodnotit míru úspěšnosti pilotního programu přesídlení
čjinských uprchlíků z Malajsie do ČR. Tato práce je výsledkem historicky prvního zájmu
české sociální vědy o komunitu osob, které se zúčastnily specifického typu řízené migrace
zaměřeného na specifickou skupinu osob.
7
ČR má sice zkušenosti s přesídlováním českých krajanů ze zemí bývalého Sovětského svazu, avšak přesídlení
uprchlíků do ČR proběhlo v rámci pilotních programů pouze v roce 2005 (uzbečtí uprchlíci) a v roce 2007
(kubánští uprchlíci). K jiţ uskutečněným programům přesídlení je velmi obtíţné získat bliţší informace.
8
Čjinové přesídlení do ČR byli do programu vybráni v Malajsii. Přesto nese tato diplomové práce název
„Přesídlení z Barmy do ČR očima čjinských uprchlíků“, aby bylo zřejmé, ţe migrační proces Čjinů začal
v Barmě, tedy jejich rodné zemi.
8
Cíle práce jsou následující:
deskripce
procesu
přesídlení
z Malajsie
do
České
republiky,
včetně
fází
předcházejících a následujících procesu přesídlení,
snaha o zachycení zkušenosti osob participujících na pilotním programu přesídlení, se
zvláštním důrazem na proţívání aktérů a jejich vlastní interpretaci proţitého.
Hlavní výzkumná otázka: Jak vnímají proces přesídlení a integrace v ČR čjinští uprchlíci?
Vedlejší výzkumné otázky jsou členěny v souladu s biografickou perspektivou na otázky
týkající se:
a. ţivota v rodné Barmě a útěku z ní;
b. pobytu v Malajsii;
c. pobytu v českém azylovém a integračním středisku (dále jen AIS);
d. současného ţivota v místě nového bydliště.
A. Jaký byl ţivot Čjinů v Barmě? Liší se něčím ţivot čjinského etnika od ostatních obyvatel
Barmy? Co přimělo Čjiny Barmu opustit?
B. Jak vypadal ţivot v Malajsii? Jak se uprchlíci dozvěděli o programu přesídlení? Co o
programu přesídlení věděli? Co očekávali od ţivota v České republice?
C. Jak Čjinové proţívali pobyt v AIS? S kým přicházeli do kontaktu? Jak se naplnila jejich
očekávání?
D. Jak se Čjinové cítí v novém domově? Jaké mají vztahy se spoluobčany, jaké s místními
úřady? Mají práci a jsou s ní spokojení? Jak hodnotí zkušenost svých dětí s českou
školou? Jsou šťastní? Kde vidí svou budoucnost?
9
2.2
Biografický přístup
Od okamţiku volby tohoto tématu bylo jasné, ţe se musí jednat o kvalitativní výzkum.
Kvantitativní výzkum by byl v případě zkoumání uprchlíků velmi nevhodný a s vysokou
pravděpodobností také neproveditelný. Omezená velikost výzkumného vzorku (43 osob),
jazyková i kulturní bariéra znemoţňující respondentům zodpovědět otázky v dotazníku,
nedostupnost existujících empirických dat o zkoumaném problému, to jsou jen některé ze
zjevných překáţek pro realizaci kvantitativního výzkumu. Další z nevýhod kvantitativního
výzkumu při studiu nucené migrace uvádí Rogers (2004). V prvé řadě je to zjevná
nesenzitivita k samotným respondentům. Kvantitativní výzkum zakrývá politicky neţádoucí
příčiny problémů, které uprchlíci mají. Předkládá technická řešení jejich problémů, která se
však obrací k projevům spíše neţ příčinám těchto problémů. Obecně můţe kvantitativní
výzkum přispívat k „reprodukci vysoce sporného odlišování mezi ‚námi‘ – západními
institucemi reagujícími na problémy rozvojového světa – a ‚jimi‘, postiženými skupinami“
(Rogers 2004: 48).
Pohybujíc se tedy ve vodách kvalitativního výzkumu, vrátila jsem se ke kořenům studií o
migraci a nechala se inspirovat dnes jiţ klasickou prací Thomase a Znanieckého o polském
sedlákovi v Evropě a Americe. Zvolila jsem stejně jako její autoři perspektivu biografickou,
která umoţňuje vyobrazit percepci procesu přesídlení samotnými Čjiny. Biografický přístup
překonává omezení vlastní jiným sociálněvědním perspektivám, rigidní uchopení aktéra
ukotveného v čase a prostoru. Biografická perspektiva zviditelňuje hranice mezi
minulostí/současností/budoucností i hranice mezi jedincem a společností (Miller 2000) a
umoţňuje tak autorovi odkrývat minulé i současné pozice aktéra v různých sociálních sítích a
skupinách. Právě proces přesídlení je nutné nahlíţet touto perspektivou, neboť výzkumník
není zbytečně limitován čistě mikro- či makro- úrovní, ale můţe sledovat proces přesídlení
jak ve vztahu k sociálním strukturám, tak lidskému jednání9. Díky biografickému přístupu
můţe výzkumník usilovat o co nejvěrnější zachycení perspektivy samotných aktérů.
V neposlední řadě se mu otevírá prostor pro inovativní přístup k interpretaci zkoumaného
problému.
9
O vztahu sociální struktury a aktéra, resp. jeho jednání (agency) bude blíţe pojednáno v samostatné kapitole.
10
2.2.1 Výběr respondentů
Při výběru respondentů jsem pouţila metodu sněhové koule, která je obvyklá u kvalitativních
výzkumů zaměřených na zranitelné, marginalizované a obtíţně dostupné sociální skupiny,
k nimţ uprchlíci bezesporu patří (Klvaňová 2006, Szczepaniková 2008). Ačkoli jsem původně
usilovala o jistou míru reprezentativity svého výzkumného vzorku, ukázalo se, ţe
reprezentativitu nelze zaručit ani zdánlivě. Za prvé, vybírala jsem z populace sestávající ze
čtyřiceti tří jedinců. Jedná se o nukleární rodiny – rodiče a děti v nejrůznějším věku (od
batolat po adolescenty). Uprchlíci přesídlení do ČR pocházejí výlučně z čjinského etnika, jsou
křesťanského vyznání a zpravidla pocházejí z venkovských oblastí. Celá populace je tedy do
značné míry homogenní z hlediska sociodemografických charakteristik. Za druhé, někteří
azylanti nebyli pro interview vhodní, komunikaci s nimi bránila jazyková bariéra. Překáţkou
bylo také získat informovaný souhlas respondentů, někteří z azylantů neprojevili zájem o
účast ve výzkumu. Důvodem odmítnutí interview můţe být jednak jejich únava z řady
poskytnutých rozhovorů regionálnímu tisku a televizi, jednak jejich nedůvěra vůči lidem, kteří
chtějí nějakým způsobem zveřejnit jejich ţivotní příběh. Při výběru respondentů jsem se tedy
řídila doporučením členů čjinské rodiny, s níţ jsem byla v kontaktu před zahájením
rozhovorů. Vyuţila jsem však také svého instinktu, neboť jsem se se všemi azylanty jednou
neformálně setkala a zvaţovala jsem tak i jejich otevřenost, příp. uzavřenost ve vztahu ke mně
jako výzkumníkovi. Při výběru respondentů jsem plně respektovala také doporučení paní Soe,
která je stěţejním prostředníkem mezi čjinskými azylanty a českou veřejností. Pro mě byla
paní Soe zpočátku tzv. gatekeeper (Hammersley, Atkinson 1997), tj. stráţcem neviditelných
hranic mezi Čechy a Čjiny, ale postupně ke mně začala přistupovat jako k člence ‚in-group„.
Od zlomového okamţiku, kdy mi nabídla účast na společné vánoční modlitbě Čjinů, jsem se
přestala cítit jako outsider, který se snaţí vniknout do čjinské komunity.
2.2.2 Triangulace metod
Těţiště mého biografického výzkumu tvoří hloubkové rozhovory s čtyřmi čjinskými
rodinami z celkového počtu devíti rodin (celkově osmi osobami). Rozhovory proběhly
v období leden aţ březen 2010 v domácnostech respondentů v různých místech České
republiky a trvaly v rozmezí 120-180 minut.
S respondenty jsem si prostřednictvím e-mailů a telefonu předem smluvila datum své
návštěvy. Před osobním setkáním jsem respondentům zaslala průvodní dopis, v němţ jsem
vysvětlila podstatu svého výzkumu, zaručila respondentům anonymitu a upozornila je na
moţnost odmítnout odpovědět na otázky. Témata, která tvořila osu rozhovorů, jsem měla
11
předem promyšlena. V rámci přípravy na práci v terénu jsem vytvořila návod k rozhovoru.
Ačkoli jsem neměla v úmyslu během dotazování postupovat podle zhotoveného návodu,
chtěla jsem si ujasnit témata, o nichţ chci s respondentem hovořit.
Při interview jsem vycházela z principů kvalitativního dotazování. Flexibilně jsem reagovala
na sdělení a podněty přicházející od respondentů, otázky jsem přizpůsobovala jejich
individualitě. Vyuţívala jsem jak tzv. directive (návodných), tak non-directive (nenávodných) otázek (Hammersley, Atkinson 1997). Otevřenou (non-directive) otázkou jsem
interview zahájila. Vybídla jsem respondenty, aby mi vyprávěli o svém ţivotě v České
republice. Další průběh rozhovoru se jiţ odvíjel podle toho, čemu respondenti sami
přisuzovali význam a o čem chtěli hovořit. Pokud se respondent během svého vyprávění dotkl
některého z témat, která jsem povaţovala za klíčová, poloţila jsem otázku přímou, návodnou
(directive). Pomocí návodné otázky jsem zjišťovala postoj respondenta ke konkrétnímu
problému.
Jednalo se o skupinová interview. Čjinové poţadovali, aby se rozhovoru účastnili všichni
rodinní příslušníci, a já jsem na jejich podmínku přistoupila. Navzdory mým původním
obavám se ukázalo, ţe skupinová interview měla řadu výhod. Přínosem bylo zejména, ţe
členové rodiny se ve svých výpovědích vzájemně doplňovali a získaná informace se tak
upřesňovala a rozrůstala. Někdy vyuţili dospělí respondenti znalosti češtiny svých dětí a děti
tlumočily myšlenky rodičů z čjinského jazyka do češtiny. Interakce se všemi členy rodiny mi
pomáhala pochopit rodinné vztahy a postavení jednotlivých rodinných příslušníků. Hendl
(2008) konstatuje, ţe skupinových interview se vyuţívá především při studiu rodin.
Rozhovory proběhly v nových, povětšinou skromných domovech azylantů, skupinové
interview tedy zároveň vyřešilo problém nalezení odděleného místa pro rozhovor s
jednotlivcem. Interview se většinou odehrála ve větší obytné místnosti bytu za přítomnosti
všech členů rodiny.
Hloubkové rozhovory jsem doplnila studiem vládních dokumentů o programu přesídlení a
neméně důleţitým zdrojem pro mě byly vlastní polní poznámky z období říjen 2009 – duben
2010, kdy jsem byla v pravidelném kontaktu s jednou z čjinských rodin. Vţdy bezprostředně
po svém pobytu v terénu jsem si psala terénní deník. Snaţila jsem se ve svých polních
poznámkách o tzv. hustý popis (Geertz 2000). Mým cílem bylo zaznamenat interakce a
události, ke kterým došlo během mého pozorování. Vycházela jsem z toho, ţe mé poznámky
jsou interpretací těchto interakcí a událostí. V závislosti na své paměti jsem se snaţila o
vyčerpávající záznam proţitého, nicméně má paměť se jistě výběrově zaměřovala na události,
kterým jsem přisuzovala význam. Zachycovala jsem však nejen události, jimţ jsem já v roli
12
výzkumníka připisovala význam, ale také ty, jejichţ význam byl zásadní pro pozorované.
V polních poznámkách je moţno sledovat vývoj mého pohledu na uprchlíky.
V neposlední řadě jsem se snaţila svůj výzkumný horizont rozšířit neformálními rozhovory
s ostatními aktéry, kteří byli či jsou v bezprostředním kontaktu s azylanty. Hovořila jsem:
s představitelem jedné z obcí, v níţ azylanti ţijí,
se sousedy azylantů,
s učitelkami a ředitelem školy, do níţ dochází několik čjinských dětí,
s lektorkou češtiny, která Čjiny vyučovala v době jejich pobytu v azylovém
integračním středisku10,
s pracovnicí neziskové organizace, která je barmské národnosti a jejíţ organizaci
pověřilo Ministerstvo vnitra sociálním poradenstvím pro uprchlíky.
2.2.3 Vztah k respondentům
V kvalitativním výzkumu hraje významnou roli samotná osobnost výzkumníka se všemi
charakteristikami. Ve vztahu výzkumník respondent zřetelně vystupují do popředí nejen
sociodemografické charakteristiky výzkumníka, ale také jeho povahové vlastnosti. Na
respondenta bezpochyby působí věk, pohlaví, etnicita, styl oblékání, sociální status
výzkumníka, ale jistě také např. dosaţený stupeň vzdělání či náboţenská orientace
(Hammersley, Atkinson 1997; Wodak, Krzyzanowski 2008). Ačkoli si je výzkumník svých
charakteristik vědom, nemůţe se jich vlastním rozhodnutím zbavit, můţe je maximálně
reflektovat při interpretaci sebraných dat. Domnívám se, ţe mé pohlaví, věk i sociální status
studentky mi spíše usnadnily navázání kontaktu s uprchlíky.
V průvodním dopise, s nímţ jsem se na azylanty obrátila se ţádostí o rozhovor, jsem
zdůraznila, ţe prostřednictvím svého výzkumu nemůţu ovlivnit politickou situaci v Barmě ani
situaci jednotlivých azylantů. Přesto jsem v průběhu rozhovorů zaznamenala určitý apel ze
strany respondentů, abych svým zásahem vylepšila jejich ţivot. Brzy však pochopili, ţe se
s ţádostí o pomoc musí obracet na někoho, kdo k tomu má potřebnou pravomoc. Nálepka
studentky mi tak zajistila podstatně snadnější pozici, neţ v jaké se ocitla Tollarová (2008).
Poté, co svým respondentům odhalila, ţe v minulosti pracovala na Ministerstvu vnitra,
obraceli se na ni azylanti s naléhavou ţádostí o pomoc.
10
Lektorka češtiny z AIS svolila k nahrávání rozhovoru, proto v práci uţívám také citace z rozhovoru s ní. Její
pohled však chápu ryze jako doplňující výpovědi azylantů.
13
Vztah mezi výzkumníkem a respondentem uprchlíkem bývá rozporuplný. Výzkumník si
musí být od prvotního navázání kontaktu s uprchlíky vědom cíle svého výzkumu i toho,
nakolik je ochoten se emocionálně angaţovat ve vztahu k respondentům, kteří se nacházejí
v obtíţné ţivotní situaci. Domnívala jsem se, ţe mi nebude činit potíţe udrţet si citový
odstup. V minulosti jsem pracovala v uprchlickém přijímacím středisku. Ačkoli jsem
k uprchlíkům pociťovala vysokou míru solidarity, musela jsem si zvyknout na fakt, ţe moje
moţnosti pomoci jsou omezené. Podobně jsem tedy přistupovala také k respondentům ve
svém výzkumu. Několikaměsíční kontakt s jednou z čjinských rodin se však zcela přirozeně
rozvinul ve vzájemné přátelství, které svým trváním určitě překročí dobu trvání výzkumu.
Vztah mezi mnou a respondenty byl pochopitelně nerovný. Na jednu stranu jsem já byla
v podřízené pozici, neboť jsem byla zcela závislá na (ne)ochotě azylantů poskytnout mi
rozhovor. Na druhou stranu jsem v roli tazatele do značné míry určovala, jakým způsobem
bude vzájemná interakce probíhat. Disponovala jsem určitou mocí nad respondenty; avšak
nikoli mocí ve smyslu klasické Weberovy definice, neboť jsem nemohla prosadit své záměry
proti vůli respondentů. Respondenti byli na počátku interview obeznámeni s tím, ţe nemusí
odpovídat na to, o čem nechtějí mluvit, a mohou rozhovor kdykoli ukončit. Přesto se ocitali
v znevýhodněné, nejisté pozici, protoţe neměli s podobnou interakcí ţádné zkušenosti.
Z jejich reakcí bylo zřejmé, ţe úplně neporozuměli mé motivaci provést s nimi interview.
Abych zmírnila počáteční nervozitu a zmírnila svoje výčitky svědomí z toho, ţe azylanty
vyuţívám, snaţila jsem se k nim být maximálně upřímná a otevřená. Kaţdou návštěvu u
mých respondentů předcházelo pečení štrúdlu nebo bábovky. Měla jsem potřebu jim nějakým
způsobem opětovat jejich pohostinnost a sladká drobnost byla signálem, ţe i já jim chci něco
nabídnout „ze sebe“. Toto nepatrné gesto se vţdy setkalo s oceněním ze strany azylantů.
Szczepaniková (2004) popisuje, jak se podobnými maličkostmi snaţila navázat důvěrnější
vztah s čečenskými uprchlíky v pobytovém středisku Zastávka u Brna a zaloţit tak vzájemný
vztah na jisté reciprocitě.
14
2.3
Metodologická úskalí
Na první pohled zřejmou komplikaci představovala samotná komunikace s respondenty.
Interview se uskutečnila podle jazykové vybavenosti respondentů buď v češtině (dva
rozhovory), nebo angličtině (jeden rozhovor), případně za přítomnosti tlumočníka (jeden
rozhovor). Rozhovory v češtině byly limitovány omezenou slovní zásobou mých respondentů.
Interview tlumočené z barmštiny do češtiny bylo ovlivněno přítomností tlumočníka, ačkoli se
domnívám, ţe přítomnost tlumočníka nikterak nenarušila důvěru mezi mnou a čjinskou
rodinou. Z hlediska plynulosti pak nejsnáze proběhlo interview v angličtině. Přepisy
rozhovorů jsou přiloţeny k diplomové práci na CD.
Nejen jazyková, ale také kulturní odlišnost mých respondentů sehrávala svou roli. Naštěstí
jsem do terénu nevstupovala zcela nepřipravená. Měla jsem zkušenosti s komunikací s lidmi
z jihovýchodní Asie (konkrétně z Thajska), a proto pro mě zdrţenlivé, ale velmi zdvořilé
chování mých respondentů nebylo překvapením. Při svých setkáních s Čjiny jsem
pochopitelně vnímala a respektovala jejich kulturní odlišnost, nejen při ochutnávkách
barmské kuchyně.
Ačkoli se můţe zdát, ţe rozhovory proběhly do značné míry nahodile a nebyly plně pod mou
kontrolou, musím striktně zdůraznit, ţe se nejednalo o rozhovory neformální či snad
obyčejnou konverzaci. Za prvé, před realizací interview jsem měla jasně vytyčené, o čem
budu s respondentem hovořit. Ke stanovení výzkumných otázek a témat koneckonců slouţilo
vytvoření návodu pro rozhovor. Za druhé, zcela jasně jsem si uvědomovala svou roli
posluchače, který má citlivě naslouchat respondentovi. „Interview není ani dialogem, ani
konverzací. Smyslem je přimět respondenta mluvit. Vaší rolí [rolí výzkumníka] je především
poslouchat. Čas určený konverzaci nastává později, když je diktafon vypnutý” (Wodak,
Krzyzanowski 2008: 238; vlastní překlad). Za třetí, jsem přesvědčena, ţe pokud bych zvolila
jinou metodu dotazování, která by byla více intruzivní, významně bych tím narušila svůj
vztah s dotazovanými. Vzájemný vztah důvěry mezi mnou a dotazovanými však byl zásadní
pro rozsah a zejména hloubku získaných dat.
Validita odpovědí respondentů byla během interview bezpochyby ohroţena řadou rizik.
Respondenti měli jiné interakční role neţ já v roli tazatele. Došlo k narušení soukromí
respondentů; ať uţ tím, ţe se interview odehrávala v domovech respondentů, tak povahou
výzkumného tématu, které se dotýkalo citlivých záleţitostí ţivota respondentů. Zejména
v počáteční fázi interview ohroţoval validitu respondentovy výpovědi problém jeho vlastní
sebe-prezentace před tazatelem (Denzin 1994). Tento problém byl do značné míry oslaben
15
v případě interview s rodinou, s níţ jsem byla v dlouhodobém kontaktu. Tato rodina neměla
tendenci zkreslovat svoji výpověď, neboť náš vztah byl zaloţen na vzájemné důvěře a
přátelství.
2.4
Podněty pro další výzkum
Jak jsem jiţ několikrát zdůraznila, tato práce podává výsledky historicky prvního
kvalitativního výzkumu zaměřeného na přesídlené čjinské uprchlíky. Jsem proto přesvědčena,
ţe se v této oblasti otevírá české sociální vědě řada dalších výzkumných témat. Mělo by se
jednat zejména o longitudinální kvalitativní výzkumy, zaloţené na metodě zúčastněného
pozorování. Zajímavé by bylo sledovat například proměnu vzorců rodinného chování či
intergenerační vztahy. Také se nabízí genderové výzkumné otázky, zejména s ohledem na
zdravotní péči a reprodukční chování.
16
3
AKTÉR, NEBO STRUKTURA?
Tato kapitola je věnována vztahu mezi sociální strukturou a aktérem, resp. jeho jednáním
(agency). Vysvětluji v ní své teoretické východisko, které se v dalších částech této práce
odráţí při analýze a interpretaci zkušeností uprchlíků.
Výzkumné studie věnované uprchlíkům je moţné rozdělit v zásadě na dvě skupiny podle
toho, zda autor upřednostňuje perspektivu aktéra, či struktury. Do disciplíny uprchlických
studií se tak promítá spor mezi interpretativními sociologickými směry přisuzujícími
rozhodující vliv aktérovi a jeho jednání (agency) a strukturalismem či funkcionalismem
přesvědčeným o zásadní úloze společenských institucí. Mezi oběma vyhraněnými názorovými
tábory stojí současný britský sociolog Anthony Giddens se svou strukturační teorií.
Předmětem zájmu sociálních věd podle něj není ani zkušenost individuálního aktéra, ani
existence společenského celku, nýbrţ sociální praktiky aktérů uspořádané napříč prostorem a
časem (Giddens 1986). Svým konceptem duality struktury zdůrazňuje, ţe struktura
představuje podmínky jednání aktérů, ale současně je také výsledkem lidské činnosti.
Ve výzkumu uprchlictví bývá vyuţíváno Giddensovy strukturační teorie pro zachycení vztahu
mezi individuálními strategiemi uprchlíků a podmínkami, které jim nastavují národní azylové
systémy i integrační programy. Szczepaniková (2008) se domnívá, ţe mnohým autorům se
však při analýze uprchlické situace nedaří překonat dualismus mezi strukturou a aktérem a
spíše se přiklánějí k jedné z obou perspektiv. Sama proto raději volí tzv. strategicky relační
model Colina Haye11. Hayův model však podle mého názoru vychází z velmi úzce vymezené
definice struktury. „Předpokládali jsme společné (a všeobecně bezproblémové) pojetí
struktury jako kontextu, v kterém se jednání odehrává“ (Hay 2002: 121). Avšak sociolog
Giddens v kontrastu k politologu Hayovi chápe strukturu jako pravidla a zdroje inherentně
ovlivňující reprodukci sociálních systémů. Pravidla mají aspekt sémantický, spojený
s významovými kódy, a normativní, spojený se sankcemi a povinnostmi. Zdroje dělí na zdroje
autority vytvářející moc nad jedinci a zdroje alokace vytvářející moc nad materiálními
objekty (Martuccelli 2008). Prostřednictvím širší definice struktury tak Giddens vysvětluje,
jak je moţné, ţe sociální struktura lidské jednání nejen omezuje, ale také umoţňuje.
11
Hay o problému aktér-struktura hovoří takto: „Jestliže sociologové strávili 200 let tímto problémem a
nedostali se dál než k Marxově truismu, že lidé tvoří historii, ale nikoli za podmínek jimi vybraných, pak tato
otázka buď nebyla velmi dobrá, nebo se sociologové projevili jako nekompetentní ve svých snahách na ni
odpovědět“ (Hay 2002: 90; vlastní překlad).
17
Aplikujeme-li Giddensovu strukturační teorii na pozici uprchlíků, můţeme popřít jejich
pasivní roli oběti.
Kritici Giddensovi vytýkají uţití metody tzv. metodologického uzávorkování (metodological
bracketing), která výzkumníkovi umoţňuje uzávorkovat, tzn. vytěsnit z analýzy na určitou
dobu perspektivu individuálního aktéra či perspektivu institucionální. Giddensův koncept
duality struktury se tak snadno můţe vrátit zpět k jednodimenzionálním konceptům aktér,
struktura (Martuccelli 2008).
Po reflexi všech přínosů a nedostatků Giddensovy strukturační teorie se stále domnívám, ţe
pro výzkum uprchlictví je vhodné její uţití, ale ve své práci vycházím z tzv. silné strukturační
teorie Roba Stonese (Stones 2005: 84-85; vlastní překlad):
1. Externí struktury
2. Interní struktury:
a) kombinačně specifická znalost externích struktur
b) obecné dispozice nebo habitus
3. Aktivní jednání/aktérovy sociální praktiky – způsoby, jakými aktér rutinně a předreflexivně nebo strategicky a kriticky reaguje na své vnitřní struktury.
4. Výstupy jednání (jako externí a interní struktury a jako události)
Stonesova zesílená teorie strukturace zachovává stěţejní Giddensův koncept duality struktury,
ale současně jej rozšiřuje o faktor nezamýšlených důsledků jednání, jejichţ zdrojem jsou
externí struktury jako vědomé či nevědomé podmínky jednání aktéra (Stones 2005). Ačkoli
Stonesův model má hojné vyuţití zejména v kvalitativním výzkumu v oblasti managementu a
účetnictví (Jack, Kholeif 2007), Stones svou teorii vysvětluje také na příkladech z oblasti
migračních studií. „I pokud byli lidé vykořeněni ze svého důvěrného prostředí migrací kvůli
válce, hladomoru, ekonomickým těžkostem či z jiných důvodů, stále budou uplatňovat svůj
naučený habitus, více nebo méně efektivně, dle potřeb konkrétních sociálních vztahů
v konkrétním čase, v novém a neznámém prostoru“ (Stones 2005: 86; vlastní překlad).
Morawska (Stones 2005) na případové studii o ţidovské komunitě v Johnstownu ilustruje, ţe
strukturační teorii lze úspěšně pouţít pro popis situace imigrantů v novém prostředí.
Teorii strukturace pouţívám při vysvětlování vzájemných vztahů mezi jednáním azylantů
(agency) a strukturálními podmínkami12 v jejich novém sociálním prostředí (structure).
12
Socioekonomickými, kulturními a občansko-politickými podmínkami.
18
4
„Z BARMY AŢ NA MARS“
(Přesídlení očima uprchlíků)
Název této kapitoly odkazuje ke stejnojmennému dokumentárnímu filmu, který zachycuje
osudy dvou uprchlických rodin z Barmy přesídlených do Velké Británie13. Cílem následující
kapitoly je v podstatě totéţ. Na rozdíl od filmových tvůrců však vyuţívám psané formy pro
zprostředkování zkušenosti čjinských uprchlíků přesídlených do České republiky. Osudy
uprchlíků popisuji a interpretuji na základě hloubkových interview s čjinskými rodinami.
Následující text je proto příleţitostně doplněn fragmenty z rozhovorů mezi mnou a Čjiny.
Nejprve se zmiňuji o ţivotě Čjinů před příchodem do ČR, nicméně rozhodující část této
kapitoly je věnována současnému ţivotu čjinských uprchlíků v České republice.
4.1
Útěk jako nutnost
Téma útěku z Barmy nebylo hlavním předmětem mého výzkumného zájmu, soustředila jsem
se na současný ţivot uprchlíků a jejich integraci do české společnosti. Nicméně během
některých interview respondenti sami začali o tomto tématu hovořit. Sama jsem neměla
v úmyslu vyptávat se na okolnosti a příčiny útěku, neboť jsem tušila, jak citlivé by tyto otázky
pro respondenty mohly být. Vycházela jsem ze své předchozí zkušenosti s uprchlíky
v uprchlickém přijímacím středisku. Uprchlíci nikdy o svém útěku nevyprávěli a dle instrukcí
od zaměstnanců střediska nebylo ţádoucí, abych se jich na to ptala. Všichni čjinští uprchlíci
pochopitelně prošli azylovým řízením - důkladným procesem prověřování, zda jejich
„příběh“, tj. důvody a okolnosti útěku, odpovídá skutečnosti. Fakt, ţe byli a dodnes jsou
nuceni svěřovat se s bolestivými záţitky provázejícími odchod z rodné země úředníkům a
novinářům, byl pro mě dostatečně silným argumentem, abych se tohoto tématu během
interview raději vyvarovala. Podobně jako Tollarová (2008) jsem příliš podlehla nálepce
‚uprchlík„, která pro mě značila zranitelného člověka. Neuvědomila jsem si však, ţe se svým
opatrným přístupem moţná zbytečně připravuji o moţnost dozvědět se více o důleţité fázi
procesu přesídlení čjinských rodin do České republiky. Provedená interview nakonec ukázala,
ţe ochota hovořit o tématu útěku z Barmy se u jednotlivců velmi lišila.
13
Ve filmu „Moving to Mars: A million miles from Burma“ sleduje reţisér Mat Whitecross osudy dvou
uprchlických rodin z Barmy, které jsou karenské národnosti a byly přesídleny do Velké Británie.
19
Pan Tet: Uţ jsem trochu alergický mluvit o minulosti. Kdykoli jsem byl na pohovoru u UNHCR tady
nebo v Malajsii, tak jsem to musel vyprávět. Tak uţ o tom nerad mluvím. […] Je to pro mě bolestivý
taky na to vzpomínat znovu a znovu. Radši bych na to uţ zapomněl a pokračoval.
Zásadním momentem, který byl společný všem rodinám, se ukázalo samotné rozhodnutí
z Barmy odejít. Nejednalo se o dlouhý proces rozhodování, pečlivé zvaţování všech důsledků
tohoto zlomového kroku v ţivotě celé rodiny. Respondenti popisují rozhodnutí jako
jednorázové, bez váhání učiněné v momentě, kdy pociťovali, ţe další setrvání v Barmě
ohroţuje jejich ţivot. Útěk tak na rozdíl od jiného typu dobrovolné migrace byl bezprostřední
nutností a nepředcházela jej kalkulace přínosů a obětí, kterou předpokládají ekonomické
teorie migrace operující s pojmy push a pull faktorů.
Pan Tet: Pracoval jsem doma jako starosta naší obce. Barmská armáda mě obviňovala, ţe spolupracuji
s povstalci etnické skupiny Čjinů, kteří mají konflikt s barmskou armádou, ačkoli jsem skutečně
nepomáhal. Ale mě obviňovali a chtěli mě za to trestat. […] O tom, ţe se mě chystají zatknout, jsem se
dozvěděl díky jednomu vesničanovi, který mně donesl tuhle zprávu, a v té době jsem se rozhodl odejít.
Nevěděl jsem, jaký trest mě čeká, ale nechtěl jsem být zatčenej.
Pan Charat: Vojenský reţim chtěl, abych dělal nucenou práci jako nosič pro armádu a to jsem nemohl.
Tak jsem odjel z Barmy pryč…
Richmond rozlišuje mezi proaktivními a reaktivními migranty (In Van Hear 1998). Čjinské
uprchlíky bychom podle tohoto dělení řadili k migrantům reaktivním, neboť jejich migraci
můţeme popsat jako „vynucenou událostmi, s minimální možností volby nebo plánování
samotnými aktéry“ (Van Hear 1998: 43).
20
4.2
Ţivoření v Malajsii
Tvrdé následky svého rozhodnutí pocítili uprchlíci ihned, jakmile ztratili z dohledu hranice
Barmy. Útěk z rodné vesnice či města pravidelně směřoval do města Rangúnu v jiţní části
země, odtud dále přes Thajsko aţ do Malajsie. Uprchlíci utíkali po souši i po vodě, pěšky,
autobusy i vlakem. Jejich cílem byla Malajsie, kde momentálně ţije asi 23 000 čjinských
uprchlíků (Alexander 2008). Malajsie, stejně jako Thajsko, však není signatářem Ţenevské
úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ani jejího protokolu z roku 1967.
Malajsie tedy neuděluje ochranu osobám, které nejsou jejími státními příslušníky. Pobývají-li
na území Malajsie barmští občané, kteří jsou na útěku, je jejich status podle malajského
platného práva nelegální a Malajsie je okamţitě vrací zpět do jejich země původu. Jelikoţ
Malajsie neratifikovala Ţenevskou úmluvu, není zavázána ke spolupráci s UNHCR a nic ji
nenutí k tomu, aby osobám na útěku přiznala základní lidská práva.
Pan Tet: V Malajsii ty podmínky pro uprchlíky nejsou příznivé, jednak jsme nebydleli v ţádným
uprchlickým táboře, ani malajská vláda nám to bydlení neposkytovala. Museli jsme si bydlení, jídlo,
práci sehnat sami. Vţdycky jsme se dali dohromady s kamarády nebo s příbuznými po 20, 30 lidech a
pronajali nějaký byt, kde jsme ţili spolu. A potom jsme podle moţností na černo sháněli práci a
vydělávali. Nejenom ţe malajská vláda nám nepomohla, naopak ještě její policie nás pronásledovala,
často nás zatýkala a vracela na hranice s Thajskem. Tam jsme zase museli podplatit překupníky a
policii, abychom se dostali zpátky do Malajsie.
V Malajsii neexistují uprchlické tábory. Většina Čjinů ţije proto ve stěsnaných bytech
hlavního města Kuala Lumpur, provizorních přístřešcích za hlavním městem nebo v horských
oblastech Kameronské vysočiny, kde pracují za nízkou mzdu na místních farmách. Vzhledem
k jejich ilegálnímu statusu je na denním pořádku zatýkání, vězení a deportace. Uprchlíci se
snaţí najít práci na černo, aby zajistili obţivu sobě a svým rodinám. Pokud se jim podaří práci
sehnat, trpí velmi nevýhodnými pracovními podmínkami ze strany zaměstnavatele, který je
vykořisťuje (Alexander 2008). Jak se však ukázalo během rozhovorů s některými z uprchlíků,
i v pozici ilegálních pracovníků se kvalifikovanějším Čjinům podařilo zajistit si slušnou
obţivu.
Tereza: Jakou jste měla práci v Malajsii?
Paní Lin: Měla jsem dobré kolegy, spolupracovali jsme. Někdy jsme měli v Malajsii opravdu hodně
práce, protoţe jsem pracovala na kardiologii, někdy toho bylo moc. Pracovali jsme 12 hodin, po 4
dnech práce jsme měli 3 dny volna. Byli jsme moc šťastní. A měli pěkný plat. Můj plat v Malajsii by
tady byl 26 tisíc měsíčně.
21
4.3
Přesídlení
Jediným východiskem z neudrţitelné situace nelegálů14 tak zůstává registrace u UNHCR,
která je příslibem přesídlení do třetí země. Ačkoli nezajišťuje okamţité zlepšení situace
uprchlíků ve vztahu k malajským úřadům, alespoň dává naději na změnu do budoucna.
Zařazení do přesídlovacího programu UNHCR rozhodně není samozřejmostí, uprchlík musí
projít několika koly přezkoumávání, zda právě on je vhodným adeptem na přesídlení. Po
přezkoumávání kritérií pro uznání statusu uprchlíka, které provádí UNHCR, následuje tzv.
posuzování integračního potenciálu dané osoby (Koncepce 2008)15 třetí zemí, do níţ má být
osoba přesídlena. Jsem přesvědčena, ţe v případě čjinských uprchlíků přispěl ke zvýšení
jejich integračního potenciálu zejména fakt, ţe se jedná o osoby křesťanského vyznání. Česká
republika, ač jedna z nejsekularizovanějších zemí Evropy, se rozhodla poskytnout azyl
uprchlíkům křesťanského vyznání. Jak se uvádí v koncepčním materiálu vlády o
přesídlovacím programu, „etnická menšina Činů se navíc v cílových zemích osvědčila jako
adaptabilní s vysokou schopností integrace v novém prostředí“ (Přesídlení 2008: 1). Dle české
vlády se „skupina několika rodin (cca 20-30 osob) těchto barmských uprchlíků jeví jako
maximálně vhodná skupina pro realizaci pilotního přesídlovacího projektu, na jehož základě
by byly definovány budoucí možnosti České republiky v této oblasti“ (Přesídlení 2008: 1).
Uprchlíci zařazení do programu přesídlení však nemají moţnost ovlivnit, do jaké třetí země
budou přesídleni.
Tereza: Vy jste mi říkali, ţe jste neznali Českou republiku, kdyţ jste byli v Barmě. Mohli jste si vybrat,
kam pojedete? Třeba říct, já chci Norsko?
[Dlouhá odmlka, nikdo nic neříká. Členové rodiny se jakoby ironicky usmívají, povídají si mezi sebou
mateřským jazykem.]
Pan Charat:Přijel ministr z České republiky.
Dcera pana Charat: Ministr: pojeďte, Česká republika tam hodně práce, školy dobrý, lidi mluví
anglicky. Tak my říkali dobrý, to by bylo dobrý.
Celý proces přesídlení je řízen UNHCR a zástupci třetích zemí, kteří posuzují, kdo bude kam
přesídlen. Uprchlíci tak ţijí ve značné nejistotě. Mohou vycházet jen ze zkušeností ostatních
Čjinů, kteří jiţ byli přesídleni. Tuší, ţe by se mohli dostat do Spojených států amerických,
které pravidelně přijímají nejvyšší počty přesídlených osob.
14
Nutno poznamenat, ţe s mým pojetím programu přesídlení jako jediného moţného východiska situace
čjinských uprchlíků by někteří autoři jistě nesouhlasili. Např. Van Hear (1998) ve své typologii migrantů řadí
osoby participující na programech přesídlení do třetí země mezi proaktivní migranty. Tyto osoby se podle něj
rozhodly pro účast na programu. Na škále ‚donucení-volba„ Van Hear umísťuje přesídlence do kategorie
dobrovolné migrace s moţností volby.
15
Výběr osob, které budou přesídleny do třetích zemí, probíhá často s důrazem na jejich „integrační potenciál‟. V
praxi to znamená, ţe si země vybírají osoby vzdělané a kvalifikované, u nichţ je předpoklad, ţe budou přínosem
pro přijímající zemi. Tomu, jaký dopad má odliv těch nejkvalifikovanějších z uprchlických táborů, se
dlouhodobě věnují australské výzkumnice Susan Banki a Hazel Lang.
22
Tereza: Takţe co jste podepsali? Přijeli lidé z UNHCR a nabídli vám, ţe můţete odejít do Evropy?
Paní Lin: Ne, ne, tak to nebylo. Malajsie nepodepsala Ţenevskou konvenci, ale je tam kancelář
UNHCR. Je to velmi malá oblast určená všem lidem z Asie, všem s nelegálním statusem. Nemůţeš si
vybrat, já chci jet do Kanady, já chci do Norska, Dánska, nemůţeš si vybrat. Všechny ţádosti posuzují
země, ty rozhodují, kolik chtějí vzít a UNHCR rozhoduje kolik lidí. Takţe my jsme si nemohli sami
vybrat zemi.
Uprchlíci nemají jistotu ani ohledně data, kdy k přesídlení dojde. To ještě výrazněji posiluje
jejich závislost na institucích, které mají jejich ţivot plně ve svých rukou.
Tereza: Tak vy jste nevěděli, kdy odjíţdíte do České republiky?
Paní Lin: Ne, vůbec jsme to netušili.
Tereza: Kdy jste se to dozvěděli?
Paní Lin: Hm, v červnu 2008, a pak jsme přijeli v říjnu.
Tereza: Měli jste čas zjistit, kde ČR je?
Paní Lin: Někdy mají úřady UNHCR v těch zemích velké problémy. Datum není pevně určeno nebo je
úplně zrušeno. Věděli jsme, ţe naše datum je červen, ale mohli ho zrušit, takţe jsme si nebyli jistí. […]
Všechny prověřovali, celá ta procedura, krok za krokem, byla hodně komplikovaná. Hodně prověrek,
moc prověrek.
Výběr konkrétních osob pro přesídlení probíhal v případě programu přesídlení do ČR
pracovníky českého ministerstva vnitra, kteří v rámci tzv. výběrové mise několik dní pobývali
přímo v Malajsii. Ministerstvo vnitra ČR bylo přesvědčené, ţe „tento způsob dovolí předat
daným osobám první informace o tom, co mohou od přesídlení do České republiky očekávat a
v jakém rozsahu jim bude po příjezdu poskytnuta asistence“ (Koncepce 2008: 7). Z rozhovorů
s Čjiny nicméně vyplynulo, ţe se bohuţel nepodařilo předejít vzájemným nedorozuměním.
Čjinští uprchlíci odjíţděli do ČR s vysokými očekáváními, která se po jejich příjezdu
nenaplňují.
Pan Than: Já přijel [na] interview, Česká republika je, chcete? Tak se zeptal. Ano, prosím. On říká, tak
Vy chcete? Česká republika je dobrý, pracovat, práce hodně. 5 procent není [nemá] práce. Učebnice,
Česká republika story, Česká republika je evropské centrum. Pak přijel sem a není práce. Česká
republika chcete? Já říkám chci. Já smutný, smutný. Protoţe mně říkal a teď, není stejný, to je smutný.
Lidi dobrý, lidi dobrý, ale to je…špatný. [Důraz doplněn autorkou.]
23
4.4
Česko: země (ne)vyvolená
Přesídlení skupiny uprchlíků z Barmy proběhlo ve dvou vlnách. První skupina v počtu 23
osob dorazila do ČR v říjnu 2008, druhá dvacetičlenná skupina následovala v únoru 2009. Po
příletu do České republiky se Čjinové dostali do azylových a integračních středisek (AIS) –
do AIS Stráţ pod Ralskem, resp. AIS Česká Lípa. Několikaměsíční období strávené v AIS je
dle Správy uprchlických zařízení MV ČR (2010) určeno „osobám, kterým byla přiznána
mezinárodní ochrana a které vstoupily do Státního integračního programu a požádaly o
dočasné ubytování v AIS. Doba strávená v AIS (max. 18 měsíců) slouží především k osvojení
českého jazyka a získání samostatného bydlení a zaměstnání“. Na rozdíl od jiného typu
azylových zařízení, tzv. pobytových středisek16, je v AIS azylant v přímém kontaktu výhradně
s ostatními azylanty, tj. lidmi, kterým byla udělena mezinárodní ochrana, a nedochází
k promísení s ostatními typy migrantů přicházejícími do ČR. V případě čjinských azylantů to
znamenalo, ţe všichni Čjinové přesídlení do České republiky se po příjezdu ocitli v jednom
azylovém integračním středisku. Několik měsíců zde ţili společně, věnovali se studiu českého
jazyka i dalším kurzům (např. kurzu vaření), které pro ně organizovali zaměstnanci střediska
či pracovníci neziskových organizací. Měli tak bezpochyby dostatek příleţitostí navázat mezi
sebou přátelství. Jejich kontakty s členy majoritní populace byly značně omezené. Uherek
(2002) při svém terénním výzkumu v jednom z AIS sledoval počet interakcí azylantů
s obyvateli ţijícími mimo středisko a konstatuje, ţe azylant „si v průměru jednou denně
vymění několik běžných frází v obchodě s místním obyvatelem nebo jde o pozdrav s krátkou
konverzací přes plot u domu“ (Uherek 2002: 27). Azylanti trpí pocity izolovanosti od
majoritní populace a není proto divu, ţe se o to více uzavírají do vlastního komunitního ţivota
se svými krajany, s nimiţ sdílejí jazyk, náboţenství, kulturní normy i podobný ţivotní osud.
Dle slov lektorky češtiny, která několikrát týdně dojíţděla do AIS, byly vazby mezi Čjiny ve
středisku mimořádně silné.
Lektorka češtiny z AIS: To musí být teď pro ně strašně těţký, ne? Ţe jsou od sebe. [Pozn. Kaţdá čjinská
rodina bydlí po odchodu z AIS v jiné části ČR.] Přece jen, jak já jsem to zaţila, ve středisku byli jako
skupina, měli různou úroveň češtiny, tak si vzájemně tlumočili. A ten jejich náboţenský ţivot, to je pro
ně důleţitý. Vţdycky kdyţ jsem se jich ptala, co dělali, tak říkali, měli jsme modlitbu nebo teda vařili
jsme nebo byli jsme na procházce. Ale dělali to spolu.
16
V pobytových střediscích, která slouţí k ubytování ţadatelů o azyl, se mísí různé skupiny osob a můţe tak
docházet k určitému napětí, neboť jednotlivci mají odlišné ţivotní strategie v blízké budoucnosti. Uherek (2002)
popisuje rozdíly mezi třemi skupinami, které se obvykle nacházejí v pobytových střediscích. Zatímco první i
druhá skupina ţadatelů o azyl v Uherkově typologii legalizuje azylovou procedurou svůj pobyt v ČR, avšak
nemá úmysl se v ČR usídlit, třetí skupina ţadatelů zpravidla naplňuje kritéria statusu uprchlíka dle Ţenevské
úmluvy. Tato skupina si vytváří pouta k ČR a chce se zde usadit.
24
Několikaměsíční období strávené v AIS v azylantech umocnilo pocity sounáleţitosti ke svým
krajanům, avšak nikterak nenapomohlo v navázání kontaktů s majoritní českou populací.
Čjinové neměli příleţitost poznat, jak ţijí čeští lidé. Uherek uvádí, ţe „většina azylantů ani po
několika měsících nenavštívila žádný z bytů majoritního obyvatelstva v sousedství“ (2002:
27). O absolutním oddělení ţivota ve středisku a ţivotě obklopujícím středisko svědčí také
postřeh pana Tet týkající se oslavy Velikonoc.
Pan Tet: U nás ve státě Čjinů máme čtyři hlavní svátky: Vánoce, Nový rok, Velikonoce a doţínky, kdy
sklízíme pole, je to někdy v říjnu, kdy slavíme úrodu. Ve Stráţi jsme si moc nevšimli, jak ostatní slavili
Velikonoce, ale my jsme slavili Velikonoce. [Důraz doplněn autorkou.]
Konkrétně z příkladu Čjinů lze usoudit, ţe azylové integrační středisko nenaplnilo zcela svůj
původní účel a smysl své existence. Přívlastek „azylové‟ si plným právem zaslouţí, neboť
skutečně poskytlo Čjinům azyl ve smyslu fyzického útočiště bezprostředně po jejich příjezdu
do zcela neznámé země. Nicméně legitimitu přívlastku „integrační‟ je podle mého názoru
moţné zpochybnit. Zopakujeme-li na tomto místě účel azylových integračních středisek
deklarovaný jejich zřizovatelem Správou uprchlických zařízení, měli by azylanti dobu
strávenou v AIS věnovat především osvojení českého jazyka a získání samostatného bydlení a
zaměstnání. Čjinové se po několikaměsíčním pobytu v AIS nemohli pochlubit ani základní
znalostí češtiny a jistě to nebylo vinou ani jejich lektorů, ani jich samotných. Jak potvrdila
jejich lektorka češtiny z AIS, brali Čjinové kurzy češtiny s naprostou váţností a svědomitě
přistupovali jak k samotné výuce, tak k plnění domácích úkolů. Je však nepochybné, ţe pro
ovládnutí cizího jazyka jsou nezbytné zejména příleţitosti tímto jazykem mluvit. A tyto
příleţitosti mají azylanti v AIS velmi omezené. Co se týče získání samostatného bydlení a
zaměstnání, neumím si představit, jakým způsobem by azylanti mohli bydlení a zaměstnání
najít. Opět je zřejmé, ţe bez vazeb na majoritní populaci má cizinec jen minimální šanci
získat bydlení či práci. Neumí jazyk, neorientuje se v českém prostředí. Čjinové se na rozdíl
od jiných cizinců nemohli spolehnout ani na imigrační sítě, neboť před jejich příchodem ţili
v České republice pouze tři lidé barmské státní příslušnosti. Zůstali tak plně odkázáni na
pomoc Ministerstva vnitra a nestátních neziskových organizací.
Ze stručného popisu ţivota čjinských azylantů v integračních azylových střediscích vyplývá,
ţe skutečná fáze integrace ve smyslu dlouhodobého vzájemného procesu přizpůsobování nově
příchozích a většinové společnosti byla plně rozvinuta aţ v momentě, kdy azylanti zahájili
samostatný ţivot v integračních bytech.
25
4.5
Integrace do české společnosti a její dimenze
Pro analytickou práci s konceptem integrace jsem zvolila z existujících modelů integrace
pojetí autorů Agera a Stranga (2008). Jejich model čerpá z analýzy dokumentů a definic
pojmu integrace; terénního výzkumu mezi uprchlíky ve dvou odlišných britských lokalitách;
sekundární analýzy průřezového výběrového šetření; verifikace, která proběhla formou
konzultací s různorodými uţivateli konceptu integrace. Triangulace výzkumných metod
umoţnila autorům zpřesnit obsah pojmu integrace a rozkrýt jeho dimenze. Model se mi jeví
jako nejvhodnější také vzhledem k jeho aktuálnosti. V neposlední řadě jsem se během analýzy
interview přesvědčila, ţe dimenze integrace dle Agera a Stranga (2008) se do značné míry
kryjí s problémy, jimţ přisuzují zásadní význam moji respondenti. Tuto skutečnost ilustruji
následujícím schématem. Dimenze integrace dle Agera a Stranga (2008) jsou označeny bíle a
modře, přičemţ ty označené modře jsou společné modelu Agera a Stranga a mému vlastnímu
výzkumu. Dimenze integrace označené růţově jsou ty, které jsem doplnila k modelu navíc,
neboť jsou zásadní pro čjinské azylanty.
Schéma č. 1: Dimenze integrace dle Ager, Strang (2008), modifikované autorkou pro výzkum čjinských azylantů
Ukazatele a
prostředky
Práce
Bydlení
Sociální
pouta
Sociální
mosty
integrace
Sociální vazby
Neexistence
bariér
Znalost
jazyka a
kultury
Vzdělání
(dětí)
Sociální
napojení
Zdravot
ní péče
Náboţe
nství
Bezpečí a
stabilita
Dimenze
relevantní dle:
Základ pro
integraci
integrace
Ager, Strang
Práva a
občanství
Ager, Strang
Blahoutová
Blahoutová
V následujících subkapitolách se postupně věnuji jednotlivým dimenzím integrace.
26
+
4.5.1 Ukazatele a prostředky integrace
4.5.1.1 Práce
Přes zjevné proměny forem a charakteru práce v posledních desetiletích lze konstatovat, ţe
práce tvoří jeden z hlavních pilířů ţivota člověka. Podle Becka (2004) se ţivot člověka
odehrává kolem dvou souřadnic. Tyto souřadnice tvoří výdělečná práce a rodina. Význam
výdělečné práce v ţivotě lidí nespočívá v práci samé, ale „vynakládání pracovní síly je
základem existenčního zajištění i individualizovaného způsobu života“ (Beck 2004: 221).
Dlouhodobě nezaměstnaní lidé trpí frustrací, protoţe nemají moţnost seberealizace.
Vyloučením z trhu práce však nepřicházejí pouze o ekonomický kapitál, ale ztrácejí také
moţnost nabývat kapitál sociální. Povolání slouţí jako identifikační šablona při setkání dvou
neznámých lidí, podle níţ hodnotíme druhého (Beck 2004). Zaměstnání je významným
atributem člověka, protoţe podle něj můţeme usuzovat na ekonomické i sociální postavení
člověka, jeho vzdělání či prostředí, v němţ se pohybuje (a s ním spjatý typ sociálního
kapitálu).
Pro ţivot azylantů je práce klíčovým inkluzivním faktorem při procesu začleňování do
přijímací společnosti. Tento fakt je reflektován jak azylovými orgány, tak samotnými
azylanty. Práce byla hlavním cílem azylantů jiţ během jejich pobytu v AIS.
Lektorka češtiny z AIS: Kdyţ jsme probírali chtít, tak říkali: ‚Chci se učit česky„. ‚Chci mít práci„. Tak
práce pro ně byla hlavní přání.
Zapojení azylantů na pracovním trhu je ţádoucí také z pohledu českého státu. Proto k jedné
z tří hlavních oblastí Státního integračního programu patří pomoc se zajištěním zaměstnání
(spolu se zajištěním nabídky bydlení a výukou českého jazyka). Azylanti mohou pracovat na
rozdíl od jiných skupin migrantů bez povolení, přesto však jejich zapojení na trhu práce není
bezproblémové. Z účasti v Státním integračním programu vyplývá pomoc státu při hledání
zaměstnání. Ta spočívá stejně jako u českých uchazečů o zaměstnání v zařazení do evidence
uchazečů o zaměstnání, která je nutná např. pro nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi či
jiné dávky sociálního zabezpečení. Úřad práce azylanta průběţně informuje o dostupných
nabídkách pracovních pozic či rekvalifikačních kurzů. Dle Informací Ministerstva vnitra pro
osoby, kterým byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu „může být azylantovi
v průběhu zprostředkování práce nabídnuto uzavření individuálního akčního plánu, a to pro
zlepšení možností na trhu práce“ (Ministerstvo 2010: 3). Formulace ‚můţe„ však zaměstnance
úřadu práce k ničemu nezavazuje a je tak čistě otázkou iniciativního přístupu konkrétního
úředníka. Hlavními překáţkami pro nalezení práce jsou jazyková bariéra a potíţe spojené
27
s doloţením kvalifikace, o kterých hovoří také pan Charat, který stejně jako jeho ţena pracuje
pro obec. Vykonávají veřejně prospěšné práce.
Pan Charat: Teď v zimě je pro nás práce opravdu hodně těţká, protoţe nejsme zvyklí na takové počasí.
Neumíme se správně obléct, je to pro nás velmi namáhavé, je nám zima, a bylo nám i hodně špatně a byli
jsme nemocní. Samozřejmě se snaţíme, abychom mohli pracovat jinde, ale na všechno je potřeba
kvalifikace, ale my bohuţel ţádné důkazy o tom, ţe něco umíme, nemáme. Takţe se snaţíme o to,
abychom se mohli rekvalifikovat a našli tak jinou práci. Pan starosta nám řekl, ţe to je provizorní situace,
neţ se naučíme česky. Tak doufáme, ţe to brzy skončí a najdeme jinou práci.
Pan Charat s manţelkou patří mezi ty šťastnější z azylantů, kterým se podařilo získat práci
alespoň na omezenou dobu. Přestoţe jde o práci nekvalifikovanou, je pro azylanty nesmírně
důleţitá hned z několika důvodů. Zaprvé jim umoţňuje zajistit rodinu a alespoň nepatrně se
svými příjmy vyšplhat nad hranici ţivotního minima, které by jinak dosahovali díky dávkám
sociálního zabezpečení. Za druhé, kaţdodenní pracovní reţim je nutí přizpůsobit se nárokům
českého zaměstnavatele, učí je pracovním návykům, kterým do té doby nebyli zvyklí. Za třetí,
práce je pro ně významná z hlediska strukturace času. Poskytuje jim šanci pro seberealizaci a
uspokojení z vykonané práce. V neposlední řadě je kaţdodenním kontaktem s českými
spolupracovníky, s nimiţ jsou nuceni komunikovat česky a mohou mezi nimi najít nové
přátele. Práci se však dosud nepodařilo zajistit většině čjinských azylantů. Ti, kteří jsou
nadále evidováni jako nezaměstnaní a pobírají dávky sociálního zabezpečení, pociťují
frustraci ze svého současného stavu.
Pan Tet: Kdyţ jsme byli ve Stráţi pod Ralskem [v AIS], bylo nám řečeno, ţe se přestěhujeme do obce
XX, a manţelka, já a nejstarší syn budeme pracovat. Kdyţ jsme přijeli, tak práce pro nás dva uţ nebyla,
jenom nejstarší syn mohl pracovat. Je to pro mě velké zklamání, ţe jsem si představoval, ţe začnu nový
ţivot s vlastním příjmem, ţe se postarám o rodinu sám s penězi, které vydělám, ale teď nemám tuhletu
moţnost. A celý ţivot jsem se snaţil pracovat a vydělával jsem sám jak v Barmě, tak v Malajsii a tady
bych taky chtěl pracovat a vydělávat sám a ne pobírat dávky sociální podpory. Právě proto je to
zklamání pro mě z téhleté strany.
Nezaměstnaným azylantům úřady práce nabízejí rekvalifikační kurzy. Ty jsou však vázány na
znalost českého jazyka, která u mnohých ještě není dostatečná na to, aby mohli jakýkoli
z rekvalifikačních kurzů absolvovat. Po rekvalifikacích navíc často touţí i ti, kteří
momentálně práci mají, ale rádi by si našli práci lepší. Ti mají v takovém případě na výběr:
buď nastoupí do rekvalifikačního kurzu a opustí současné zaměstnání, nebo si udrţí současné
zaměstnání, ale nezvýší svoje budoucí šance na uplatnění na pracovním trhu. Není to
jednoduché rozhodnutí, neboť jeho důsledky nesou všichni členové rodiny. Pokud se
rozhodnou absolvovat rekvalifikační kurz, musí ještě oslovit nějakou nevládní organizaci, zda
by byla ochotná jim kurz uhradit.
28
Pan Maral: V Malajsii jsem pracoval jako elektrikář, devět let. Ale tady to nemůţu dělat. Mám tu práci
rád, protoţe ji umím. Poţádal jsem o rekvalifikaci. Řekli, nemluvíš česky, nemůţeš. To byl
rekvalifikační kurz na elektrikáře. Nejdřív musím mluvit česky. Jednou věcí, kterou nemůţu pochopit,
je, ţe naši přátelé, kteří přijeli do Norska, Dánska nebo Švédska, mohli chodit do škol, dělat
rekvalifikace, bez znalosti těch jazyků. Mohli jít. Mnoho mých přátel. […] Ale v České republice bez
znalosti češtiny, nemůţeme dělat nic.
Hofírek a Nekorjak (2007: 17) ve své analýze potřeb imigrantů v ČR uvádějí, ţe „řada
azylantů má vyšší nároky na mzdu i typ práce, ve srovnání s ekonomickými migranty, kteří
přijeli do ČR s cílem pracovat a jejichž cesta byla navíc plánovaná“. Tento předpoklad můj
výzkum nepotvrzuje. Čjinové jsou ochotní přijmout jakoukoli práci. Po svých předchozích
zkušenostech jak z Barmy, tak Malajsie jsou schopní vykonávat práci, která je právě dostupná
a nemají přehnané nároky. Jsou to lidé, kteří chtějí v prvé řadě uţivit své rodiny.
Pan Tet: S manţelkou uţ nemáme velkou naději, ţe se dobře naučíme česky a najdeme dobrou práci,
takţe jsme smíření, ţe určitě budeme pracovat práce, které nám nabídnou, ale máme určitě velkou
naději v dětech, ţe se naučí dobře česky, vystudují a získají určitě vzdělání k vykonání určitých profesí.
Klíčovou roli pracovního uplatnění pro úspěšnou integraci azylanta si, jak se zdá, uvědomují
všichni zúčastnění aktéři. Kromě výše zmíněných azylových orgánů a azylantů samotných
zdůrazňuje nutnost zapojení azylantů na trh práce také UNHCR. Jako nejúčinnější pomoc při
hledání práce pro azylanta se zatím jevila spolupráce s orgány státní správy a samosprávy
přímo v místě bydliště azylanta (Uherek 2002). Nic to nemění na skutečnosti, ţe hlavní
odpovědnost za nalezení pracovního uplatnění zůstává na bedrech samotných azylantů, jejichţ
iniciativa při hledání práce však naráţí na řadu strukturálních překáţek, které nemohou
ovlivnit. O jedné z překáţek, kterou představuje uznání dokladů o vzdělání či kvalifikaci,
hovořil pan Maral.
Pan Maral: Důleţitou věcí je rekvalifikace. Bez ní nenajdeme lepší práci, tím jsem si jistý. Proto
vţdycky říkám, ţe nemáme v České republice ţádnou budoucnost. Moje manţelka má certifikát, ale oni
ho neuznávají, říkají, ţe není česky. Bezcenný certifikát z Barmy. Nemůţeme ho pouţít. Musíš ho mít
česky, oni ho neuznávají. Problémem v ČR je, ţe pokud nemluvíme česky, nemůţeme nic dělat. To je
problém pro cizince.
Kromě svého jasného znevýhodnění v podobě neznalosti českého jazyka a prostředí či
chybějících
důkazů
o
své
kvalifikaci,
jsou
konfrontováni
s předsudky
českých
zaměstnavatelů, nedostatkem pracovních nabídek v místě bydliště a jeho okolí či omezenou
moţností dojíţdět za prací, neřku-li se za pracovním místem přestěhovat.
29
4.5.1.2 Bydlení
Bydlení představuje další z dimenzí integrace, kterou Ager a Strang (2008) zařadili do
kategorie ukazatele a prostředky integrace. Tímto zařazením demonstrují, ţe zajištění bydlení,
zaměstnání, přístup ke vzdělání a zdravotní péče jsou základními nástroji pro integraci cizince
do majoritní společnosti. Bydlení je základní lidskou potřebou, zásadním způsobem ovlivňuje
ţivotní úroveň i kvalitu ţivota. Potvrzuje to svým přístupem také stát, který v rámci Státního
integračního programu azylantům nabízí významnou pomoc při zajištění bydlení. V první fázi
je to jiţ zmíněné ubytování v azylovém a integračním středisku. Ve fázi následující je to
pomoc se zajištěním samostatného bydlení. Stát sice jednoznačně preferuje vlastní iniciativu
azylantů při hledání vhodného bydlení, nicméně se snaţí azylantům pomoci se zajištěním
bydlením. Státní integrační program tak předkládá azylantům dvě varianty zajištění bydlení
(Ministerstvo 2010). V první variantě přichází azylantovi nabídka obecního bytu
zprostředkovaná Odborem azylové a migrační politiky MV (dále jen OAMP). Azylant uzavírá
nájemní smlouvu s obcí, obec získává dotaci na rozvoj infrastruktury obce. Ve variantě druhé
si azylant sám najde nájemní bydlení ve vlastnictví fyzické či právnické osoby nebo obce.
Můţe poţádat obec o dotaci na úhradu čistého nájemného nebo jeho části. Obec získává
dotaci na rozvoj své infrastruktury stejně jako v první variantě. V případě čjinských azylantů
se státu podařilo najít samostatné bydlení všem čjinským rodinám. Čjinové pociťovali
nezměrnou vděčnost vůči zástupcům OAMP i vůči představitelům obcí, kteří jim nabídli
obecní nájemní byty. Vstřícnost starostů vůči azylantům byla náleţitě prezentována médii či
samotnými obcemi na jejich internetových stránkách. Následujícími slovy přivítal čjinskou
rodinu jako nové spoluobčany jeden z představitelů obcí.
Představitel obce: Tady je váš domek, někteří uţ jste ho viděli, někteří jste ho neviděli. Připravili jsme
ho s našima pracovníkama a s našima pracovnicema z úřadu, které tady vám přichystali zařízení, prostě
zorganizovali tak, aby se vám tady dobře bydlelo. Snaţili jsme se, aby ten domov byl co nejútulnější,
abyste se tu doopravdy cítili jako doma. A přivítáme vás tradičně uvnitř, jak se to v Česku přivítává,
chlebem a solí a typickým nápojem slivovicú. [přepis audio záznamu z internetových stránek obce]
Přestoţe můţeme pomoc ze strany OAMP a obcí jedině ocenit, musíme si uvědomit, jaké
následky tato pomoc při zajištění bydlení měla pro samotné Čjiny. Ještě více umocnila jejich
pocity nesamostatnosti a závislosti na vnější pomoci, posílila mocenskou pozici českého státu
reprezentovaného představiteli ministerstva i samosprávy. Jak píše Bourdieu (1998), kaţdý
dar zavazuje darovaného k proti-daru. Z osobní zkušenosti s čjinskými rodinami si dovoluji
tvrdit, ţe Čjinové veškerou pomoc, které se jim v České republice dostává od nejrůznějších
30
aktérů, nepochybně povaţují za dar. Jsou zavázáni těm, kteří je obdarovali. Protoţe nemají
moţnost dar opětovat, cítí se zahanbeni.
Azylanti neměli moţnost ovlivnit charakter svého budoucího domova ani jeho lokalitu. To
v mnohém zkomplikovalo jejich vztah k novému bydlišti. Přicházeli do bytů či domků, které
si sami nevybrali, nevěděli, jak vypadají. Nemohli ovlivnit ani zařízení svého bytu či domku.
Podobně jako byli přemístěni z Malajsie do ČR, jen málo tušíce o nové zemi, při cestě do
nového bydliště také nevěděli, kam se stěhují. S velkými obtíţemi si nyní budují vztah
k novému bydlišti, které vybral a zařídil někdo jiný. Alespoň do určité míry se snaţí své
příbytky přizpůsobit svému obrazu tím, ţe si pověsili na stěny fotografie nebo obrázky dětí.
Pocit bezpečí a domova však zatím nezískali. Ačkoli jejich vztah k novému bytu či domku je
spíše ambivalentní, přesto si jej úzkostlivě hájí jako sféru soukromí a intimity, která je určena
výhradně členům rodiny. Návštěvníkům je zpravidla vyhrazen obývací pokoj či kuchyně.
V těchto místnostech dochází k regulovanému kontaktu s vnějším prostředím, avšak ostatní
místnosti jsou pro outsidery tabu. Mně samotné se otevřely dveře do jiných místností bytu
rodiny, s níţ jsem byla v delším kontaktu, aţ po několika měsících, a přesto jsem se
neubránila dojmu, ţe jsem v tomto prostoru jaksi nepatřičná. Za zdmi příbytku se nachází
výsostně privátní sféra ţivota azylantů, kterou Rex (1997) klade do kontrastu ke sféře veřejné.
Privátní sféra je zdrojem identity jednotlivců, neboť právě v ní jsou ustaveny rodinné strategie
v otázkách výchovy dětí i v otázkách náboţenských. Proto je pro azylanty stěţejní oddělování
prostoru ‚uvnitř„ a ‚venku„, vytváření symbolických i fyzických hranic mezi hájemstvím
rodiny a vnějším světem. Rodina představuje arénu pro vyjednávání o tom, co/koho členové
rodiny povaţují za privátní a co/kdo spadá do kategorie veřejné. Obavy z překonání zdí,
narušení hranic mezi vnějším okolím a vnitřním světem rodiny mají různou povahu.
V extrémních případech mohou mít obavy za následek uzavírání se azylantů před vnějším
světem do bezpečí domova.
Současně se zajištěním samostatného bydlení se Čjinům rozplynula naděje na kontinuitu
komunitního ţivota s krajany, s nimiţ sdíleli svůj dosavadní ţivot v azylovém a integračním
středisku. Přestěhování do místa nového bydliště tak provázely smíšené pocity. Na jednu
stranu radost z nově nabyté samostatnosti, na straně druhé pocity osamocení a izolace od
přátel.
Pan Tet: My jsme tady jediná rodina, která v Čechách zůstala [ostatní rodiny se přestěhovaly na
Moravu], takţe se nám právě stýská po kamarádech, takţe my jsme jenom jako rodina pohromadě, ale
nemáme moc zábavy jiné.
31
Jelikoţ nemám k dispozici stanovisko Ministerstva vnitra, nemůţu hodnotit, nakolik bylo
přestěhování čjinských rodin do odlišných regionů České republiky záměrem a nakolik bylo
dané dostupností obecních nájemních bytů. Mezi odborníky na integraci cizinců do majoritní
společnosti panuje poměrně jednomyslná shoda, ţe koncentrace cizinců v jedné lokalitě vede
k sociálnímu vyloučení cizinců, a proto je nezbytné vyhýbat se řešením, která by vedla
k sestěhování cizinců do konkrétních lokalit. Azylanti hodnotí nemoţnost bydlet ve své
vzájemné blízkosti jako jednoznačnou nevýhodu.
Místo nového bydliště azylantům přineslo nové moţnosti i omezení. Velmi šťastní byli ti,
kteří zjistili, ţe v jejich obci funguje farní sbor evangelické či baptistické církve, do nějţ se
mohou zapojit. Radovaly se děti, které začaly chodit do školy, kde našly nové kamarády.
Rozhodujícím faktorem spokojenosti či nespokojenosti s místem bydliště však byla moţnost
pracovního uplatnění v obci či okolí. Azylanti se domnívali, ţe se stěhují do míst, kde pro ně
existují moţnosti pracovat. Jejich předpoklad se však nepotvrdil. Pouze dvě z devíti rodin
získaly bydlení v městě s více neţ stem tisíc obyvatel. Ostatních sedm rodin dnes ţije
v malých obcích o velikosti několika set obyvatel. Velikost obcí omezuje přístup azylantů
k sluţbám a úřadům, výrazně také sniţuje jejich mobilitu. Azylanti dojíţdějí do větších
přilehlých měst zpravidla několikrát za měsíc, zejména nakoupit a vyřídit potřebné záleţitosti
na úřadech.
Pan Charat: Naše obec malá. My nakupovat, my musíme do XX [název většího města vzdáleného devět
kilometrů od obce]. Těţký, dvacet, dvacet pět kilo rýţe týdně.
[smích dětí, syn tátu opravuje]
Ne, měsíc. Taky zelenina, mléko. Tady ţádný velký obchod. Moc těţký tašky.
4.5.1.3 Vzdělání
Vzdělání je pro Čjiny klíčovou hodnotou. Ukázalo se, ţe bez ohledu na vlastní stupeň
dosaţeného vzdělání se všichni čjinští rodiče snaţí zajistit svým dětem co nejkvalitnější
vzdělání. Jaký význam má vzdělání v ţivotech Čjinů, jsem plně pochopila aţ v momentě,
kdyţ jsem si prohlíţela fotografie z rodinných alb. Viděla jsem malého kluka v modré školní
uniformě, na hlavě s typickým kloboukem se střapcem, který vyhazují nad hlavy maturanti na
severoamerických středních školách. Na další fotce holčička obklopená početnou rodinou,
hrdě vystavující hledáčku fotografa diplom. Veškeré události spojené se studijními úspěchy
dětí jsou pro Čjiny důvodem k velkolepé rodinné oslavě. Ať uţ se jedná o přechod synka
z mateřské školky na základní školu nebo prvenství dcerky ve školní pěvecké soutěţi. Na
oceňování vzdělání se pro čjinské rodiny nic nezměnilo ani po příchodu do České republiky.
V novém prostředí se však vzdělání dětí stalo pro rodiny ještě vytouţenějším cílem a přáním,
neboť rodiče povaţují vzdělání za klíč k úspěchu svých dětí při začleňování do nové
32
společnosti. Touto strategií se rodiče-azylanti nijak neodlišují od ostatních rodičůpřistěhovalců. Jak uvádějí autoři mezinárodní studie INTERFACE (2008), imigranti se bez
výjimek shodují na stěţejním významu vzdělání pro své děti. Rodiče-přistěhovalci ještě
silněji neţ rodiče z běţné populace projektují do svých dětí své vlastní nenaplněné cíle a
přání, děti imigrantů na druhou stranu silně pociťují závazek představy rodičů naplnit. Ke
vzdělání dětí se upínají naděje rodičů do budoucna.
Pan Tet: S manţelkou uţ nemáme velkou naději, ţe se dobře naučíme česky a najdeme dobrou práci,
takţe jsme smíření, ţe určitě budeme pracovat práce, které nám nabídnou, ale máme určitě velkou
naději v dětech, ţe se naučí dobře česky, vystudují a získají určitě vzdělání k vykonání určitých profesí.
Proto je pro čjinské rodiče důleţité mít příleţitost ovlivnit studijní dráhu svých dětí. Pokud
z nějakého důvodu nemají kontrolu nad tím, do jakých škol děti chodí, čemu se tam věnují a
jakých výsledků dosahují, jsou z toho frustrovaní. V případě pana Tet je důvodem nemoţnosti
sledovat studijní dráhu svých dětí jeho vlastní neznalost českého školství.
Pan Tet: Nejsem zatím v pozici, abych hodnotil vzdělání svých dětí. Nedokáţu posoudit, kolik toho
vědí. Učitelky sice chválí, ale nevím, jestli nechválí ze slušnosti nebo aby dodávali odvahu a motivaci
dětem. Ale momentálně nejsem v pozici, abych hodnotil, jestli to moje děti umí nebo ne.
Paní Lin by chtěla spolurozhodovat o výběru školy pro své děti, ale to jí po přestěhování do
nového bydliště nebylo umoţněno. Povaţuje to za jednu z fatálních chyb českých státních
orgánů.
Paní Lin: Přijeli jsme sem 17. června. Děti musely jít do školy uţ následující den. Čas byl velmi
omezený. Vůbec jsem nevěděla, která škola je dobrá. Tak jsme museli poslechnout našeho sociálního
pracovníka.
Kvalitní systém školství byl dle slov Čjinů také jedním z lákadel českých úředníků, kteří jim
v Malajsii nabízeli program přesídlení. Očekávání uprchlíků se však v oblasti školství
nenaplnila úplně. Zejména je zarazilo, kdyţ mladistvým starším osmnácti let bylo studium
odepřeno. Přitom na základě informací od českých úředníků v Malajsii vycházeli z toho, ţe
v ČR je moţné studovat aţ do dvaceti šesti let věku. Rozčarování azylantů podle mého názoru
spočívá především v tom, ţe jim nebyla dostatečně objasněna kritéria, na základě kterých jsou
jejich děti přiděleny do škol, do tříd, resp. v případě mladistvých starších osmnácti let nejsou
zařazeni do vzdělávacího systému vůbec. Azylanti tak přicházejí s vlastními interpretacemi a
někteří se kloní k názoru, ţe je o vzdělání jejich dětí rozhodováno do značné míry
diskriminačně. Pro ilustraci uvádím příběh jedné z čjinských dívek ve středoškolském věku.
Dívka byla přiřazena na odborné učiliště, které je dle webových stránek určeno
„absolventům základní školy praktické; ţákům, kteří na základní škole dosahovali
. z různých důvodů slabších studijních výsledků a u nichţ není předpoklad, ţe by úspěšně
zvládali studium na střední škole; ţákům, kteří ukončili povinnou školní docházku
v niţším neţ devátém ročníku“. Není divu, ţe se rodiče dívky i dívka samotná cítí
poškozeni výběrem školy. Dívka dle vyjádření rodičů patřila v Barmě mezi nejlepší
v ročníku. Rozhořčení rodičů plyne zejména33
z toho, ţe jejich dcera nedostala šanci na lepší
vzdělání.
4.5.1.4 Dílčí shrnutí: strukturální překážky integrace
V předcházející části jsem analyzovala tři dimenze integrace, které Ager, Strang (2008)
označují za ukazatele a prostředky integrace. Jsou jimi práce, bydlení, vzdělání. Z analýzy
vyplynul zjevný nesoulad mezi jednáním aktérů-azylantů a strukturálními podmínkami, které
vytvářejí rámec pro jejich jednání. Na tomto místě je tedy vhodné připomenout teorii
strukturace jak v pojetí Giddensově, tak zesílenou verzi v pojetí Stonesově.
Strukturu jednání aktérů dle Giddense tvoří ve vzájemné komplementaritě pravidla a zdroje.
Zdroje autority v případě azylantů pocházejí od představitelů českých azylových orgánů a
samosprávy, neboť ti disponují přímou mocí nad azylanty. Právě oni také rozhodují o
materiálních podmínkách ţivota azylantů, a tak můţeme konstatovat, ţe disponují také zdroji
alokace dle Giddense. Nastavují pravidla, s nimiţ azylant souhlasí v momentě, kdy je mu
udělen azyl a kdy je zařazen do tzv. Státního integračního programu.
Azylanti jsou simmelovskými cizinci v novém sociálním prostředí. Chybí jim znalost
externích struktur, a proto se uchylují k uţívání struktur interních, které Stones (2005)
připodobňuje k obecným dispozicím čili habitusu. Azylanti začínají interpretovat své nové
sociální prostředí svými obvyklými myšlenkovými vzorci, které však nemusí být v nové
skupině validní (Schutz 1976).
Všichni azylanti v našem případě uplatňují naučený habitus. Někteří jej však uţívají rutinně,
akceptovali strukturální mantinely vymezené pro své jednání. Ti, kteří aktivně neuplatňují
svůj habitus, se dostávají do role pasivních příjemců pomoci. Naopak ti azylanti, kteří habitus
uţívají strategicky k prosazení vlastních zájmů, mají šanci alespoň do určité míry vyvíjet tlak
na strukturu, aby se přizpůsobovala jejich potřebám. Můţeme to ilustrovat na případu výše
sociálních dávek.
Paní Lin: Poté, co jsem si stěţovala, zvýšili sociální dávky pro naši rodinu. Ale naši kamarádi si
nestěţují, pořád dostávají stejně, pro ně se to nemění. Jak jim to můţe stačit? Měli by si stěţovat,
protoţe jejich situace je obtíţná.
Ačkoli oblasti práce, bydlení a vzdělání představují z hlediska integrace azylantů pouze
počáteční fázi integrace, ačkoli se jedná o prostředky k začleňování do majoritní společnosti,
v případě čjinských azylantů nelze ani u těchto základních předpokladů pro integraci
konstatovat, ţe by byly naplněny. Naprosto se tak ztotoţňuji s Miklušákovou (2008):
34
„Integrace uprchlíků v České republice není jednoduchým procesem a i přes snahu
příslušných státních orgánu (ministerstvo vnitra, ministerstvo práce a sociálních věcí
a ministerstvo školství) ji dosud nelze považovat za příliš úspěšnou. A to dokonce ani
ve třech hlavních oblastech, na něž se výslovně zaměřuje Státní integrační program zajištění bydlení, výuka češtiny a integrace na trh práce.“
Formálně jsou základní předpoklady pro integraci azylantů ošetřeny opatřeními Státního
integračního programu, avšak v kaţdodenním ţivotě Čjinové naráţejí na strukturální
překáţky, které jim v integraci brání. Integraci na pracovní trh stojí v cestě neznalost češtiny a
nedostupnost jazykových kurzů, neuznávání kvalifikace azylantů, finanční i faktická
nedostupnost rekvalifikačních kurzů, omezená mobilita azylantů. V oblasti bydlení povaţuji
za významné omezení ţivota azylantů zejména polohu a velikost obcí, v nichţ jim byly
uděleny integrační byty. Nové bydlení pro azylanty se zpravidla nachází v oblastech se
špatnou infrastrukturou dopravy i sluţeb. V neposlední řadě mocenský postoj státu v oblasti
školství, kdy výběr školy pro dítě probíhá bez účasti rodičů-azylantů, povaţuji za alarmující
bariéru integrace azylantů, o niţ stát usiluje.
4.5.2 Sociální vazby
Integrace v oblasti sociálních vztahů představuje nadstavbu nad spíše technickými
předpoklady integrace (nad základnou integrace), kterými jsme se zabývali v předchozí
subkapitole. Proto také zpravidla následuje poté, co se nově příchozí začlenil na trhu práce,
získal bydlení a jeho děti začaly chodit do školy.
Azylanti se během rozhovorů opakovaně vraceli k tématu mezilidských vztahů. Během
analýzy rozhovorů jsem okódovala jejich výpovědi k tomuto tématu pojmy ‚přátelství„,
‚sousedství„, ‚komunita„ a následně jsem je přiřadila do kategorie ‚sociální vazby„ v modelu
Agera a Stranga (2008). Autoři zvolili tři odlišné typy sociálních vazeb: sociální pouta,
sociální mosty, sociální napojení. Ačkoli to explicitně nezmiňují, je zcela jasné, ţe při tomto
členění čerpají z teorií sociálního kapitálu.
Koncept sociálního kapitálu v této práci chápu dle původní definice od Pierra Bourdieu jako
„souhrn aktuálních či potenciálních zdrojů, které souvisí s vlastnictvím trvalé sítě více či
méně institucionalizovaných vztahů vzájemné obeznámenosti a uznání, či jinými slovy souvisí
s členstvím v určité skupině […]“ (Bourdieu 1983: 248; vlastní překlad). Na tomto místě
vnímám sociální kapitál výhradně jako atribut jedince, jako jeho vlastnictví, jako sociální
kapitál individuální. Ponechávám tak stranou pojetí Roberta Putnama (1995), který se zaměřil
na sociální kapitál jako na charakteristiku kolektivní, připisovanou určité skupině lidí, např.
35
národu. Pro jedince je zásadní nejen objem sociálního kapitálu, ale také jeho typ. Sociální
vazby můţe navazovat se členy své rodiny a blízkými přáteli (sociální kapitál bonding),
s kolegy a známými (sociální kapitál bridging) nebo s lidmi, kteří jsou v odlišné situaci a
pohybují se zcela vně jedincovy komunity (sociální kapitál linking) (Field 2003). Ager a
Strang (2008: 178) upravily klasickou Woolcockovu typologii sociálního kapitálu pro situaci
přistěhovalců. Rozlišují tak sociální pouta se členy vlastní skupiny, tj. rodinnými příslušníky,
lidmi stejné národnosti, etnicity, náboţenského vyznání. Dále definují sociální mosty jako
vazby na členy jiných skupin a sociální napojení na struktury státu. V následujícím textu
vycházím z typologie sociálního kapitálu dle Agera, Stranga (2008) a upřesňuji, jaké sociální
vazby jsou relevantní pro čjinské azylanty.
4.5.2.1 Sociální pouta
Sociální kapitál bonding17 definuji jako sociální pouta k členům vlastní skupiny, většinou
lidem stejné národnosti, jazyka, náboţenství, původu, socioekonomického statusu. Získat
tento typ sociálního kapitálu nebývá problematické, protoţe navázat styky s lidmi podobnými
nám samým je přirozené. Sociální kapitál bonding můţe mít homogenizující účinek, pokud se
udrţováním sociálních vztahů s členy vlastní skupiny postupně stírají rozdíly mezi
jednotlivými členy a převládají společné charakteristiky.
V případě mých respondentů lze identifikovat jako sociální kapitál bonding pouta k čjinským
krajanům – nejen ke skupině Čjinů přesídlených do ČR, ale také k příbuzným, přátelům a
známým ţijícím v Barmě a v neposlední řadě k čjinským krajanům ţijícím v dalších zemích
světa. Nejprve se zaměřím na vztahy mezi Čjiny v ČR.
Jiţ v předchozích kapitolách jsem několikrát upozornila na to, ţe pouta mezi skupinou
Čjinů přesídlených do ČR jsou mimořádně silná. Pro mě jako outsidera bylo poněkud
zaráţející, ţe mezi nimi vznikly tak pevné vazby, ačkoli se rodiny před přesídlením vzájemně
neznaly. Poznali se aţ v momentě, kdy nastoupili do letadla a zejména pak během
několikaměsíčního pobytu v azylovém integračním středisku. Speciální denní reţim střediska
a značná izolace od ostatních lidí však proces seznamování a navázání přátelství výrazně
urychlily. Od okamţiku, kdy opustili středisko, uplynulo jiţ několik měsíců, přesto jsou
v pravidelném kontaktu prostřednictvím internetu18. Zájem o situaci ostatních čjinských rodin
byl zjevný pokaţdé, kdyţ jsem komunikovala s někým z nich. Udrţování styků s ostatními
17
Záměrně nepouţívám český překlad anglických výrazů bonding, bridging, linking, neboť se chci vyvarovat
zmatení pojmů.
18
Nutno zdůraznit, ţe všechny rodiny nemají přístup k internetu. Ty potom nemohou být v pravidelném
kontaktu s ostatními.
36
krajany naplňuje přirozenou touhu po přátelství, Čjinové si navzájem jsou psychickou oporou,
důvěrníky i rádci. Do jisté míry však mezi nimi existuje jistá rivalita, neboť ostatní čjinské
rodiny, které byly do Česka přesídleny spolu s nimi, představují referenční skupinu, s níţ je
moţné se srovnávat. Ačkoli jednoznačně převládá vymezování se ‚my„ vůči ‚oni„ ve vztahu
k české majoritě, v náznacích najdeme tuto dichotomii také mezi čjinskými azylanty
navzájem. Zatímco ve vztahu Čjinové – Češi ‚my„ značí všechny příslušníky čjinského etnika
v ČR a ‚oni„ jsou Češi jako představitelé majoritní populace, ve vztahu mezi Čjiny navzájem
‚my„ znamená ‚moje rodina„ versus ‚oni„, tj. ostatní čjinské rodiny. Vztah k ostatním
čjinským rodinám je zaloţen na nezištném přátelství. Přesto se rodiny vzájemně porovnávají,
kdo je v míře integrace v českém prostředí úspěšnější.
Pan Tet: Naše rodina je jediná, která nemá zajištěné postavení, ostatní rodiny pracují, mají vlastní
příjem. My musíme být závislí na podporách, nemáme práci.
[Paní Lin vypráví o finančních potíţích své rodiny.]
Tereza: Jak jsou na tom ostatní rodiny?
Paní Lin: Naše rodina je na tom nejhůř.
Nechtěla bych tím ovšem naznačit, ţe vztahy mezi čjinskými rodinami jsou vzájemně
konkurenční. Rodiny spíše mezi sebou komunikují úspěšné strategie vedoucí k postupnému
naplňování jejich potřeb. Předávají si zkušenosti o získání bydlení, práce, vzdělání pro své
děti, čerpání sociálních dávek.
Otázkou je, nakolik jsou vzájemné přátelské vazby mezi čjinskými azylanty v Česku
výjimečné ve srovnání s jinými skupinami azylantů či imigrantů. Není snadné na ni
odpovědět, neboť Čjinové v ČR jsou ve velmi specifické situaci, a to z několika důvodů. Za
prvé, přicestovali do České republiky v rámci programu přesídlení, a tudíţ od počátku
participace na programu sdíleli veškeré zkušenosti společně jako skupina. To nemůţeme říci o
jiných skupinách azylantů, kterým byl azyl přiznán individuálně na základě jejich vlastní
ţádosti. Ostatní ţadatelé o azyl do ČR přijíţdějí buď jednotlivě, nebo s rodinami, ale nikdy se
nejedná o organizovanou skupinu jako v případě programu přesídlení. Za druhé, situace Čjinů
v ČR je ojedinělá tím, ţe jsou v podstatě jedinými příslušníky svého etnika, resp. státní
příslušnosti na území České republiky. V ČR do roku 2008 ţili tři státní příslušníci
Myanmaru19, ţádný z nich nebyl čjinské národnosti. Čjinové se tak v ţádném případě
nemohou spoléhat na krajanské imigrační sítě, které usnadňují integraci příchozím cizincům
19
Podle informací od paní Soe, která je jednou z těchto tří osob myanmarské státní příslušnosti.
37
jiných národností (např. Vietnamcům)20. Za třetí, Čjinové se mohou s důvěrou obrátit na své
krajany a přátele v jiných západních zemích. Vzhledem k tomu, ţe programy přesídlení
čjinských uprchlíků z Malajsie a Thajska do Spojených států amerických, Kanady, Norska,
Dánska, Švédska, Austrálie či na Nový Zéland probíhají jiţ od devadesátých let, existuje dnes
v těchto zemích početná čjinská diaspora.
Nyní se proto krátce věnuji čjinské diaspoře a její roli při integraci čjinských azylantů v ČR.
Diasporu vymezil Safran (In Clifford 1994) následujícími definičními znaky. Jedná se o
příslušníky menšin, kteří opustili svou vlast a nyní ţijí na minimálně dvou odlišných místech.
Tyto menšiny nezapomínají na svou vlast a počítají s návratem do vlasti, jakmile to podmínky
dovolí. Členové diaspory věří, ţe nemohou být plně přijati hostitelskou společností. Udrţují
styky se svou původní vlastí, event. pomáhají s její obnovou. Pro diasporu je typická silná
solidarita jejích členů, sdílená kolektivní identita zaloţená na nepřerušeném vztahu s vlastí.
Obyvatelé Barmy ţijící na různých místech planety uvedené definiční znaky diaspory
naplňují, barmská diaspora je nicméně specifická svou vnitřní rozštěpeností (Thawnghmung
2005). Segmentace barmské diaspory je dána rozdíly etnickými, náboţenskými,
socioekonomickými i ideologickými. Dokonce v rámci početně menší čjinské diaspory
existuje další vnitřní členění na šest regionálních skupin (Haka, Falam, Tidim, Cho, Matupi,
Paletwah). Členové diaspory si uchovávají své lokální, partikulární identity i v době svého
exilu, nadále například preferují endogamii (Thawnghmung 2005). Jednotící moment
představuje pro různé jazykové a regionální skupiny Čjinů náboţenství, neboť 90 % Čjinů
vyznává křesťanství. Faktorem, který v současnosti spojuje čjinskou diasporu s ostatními
barmskými diasporami (diasporou Karenů, Monů, Barmánců a dalších), je nepochybně snaha
o demokratizaci Barmy, resp. boj proti stávající vojenské juntě. Čjinské organizace zaloţené
v zahraničí jsou často orientovány politicky, humanitárně či náboţensky. Jako nejznámější
můţeme jmenovat Chin Human Rights Organisation zaloţenou v Kanadě, působící však také
v USA, Indii a Thajsku. Jak konstatuje Thawnghmung (2005), Čjinové nepatří k politicky
nejaktivnějším barmským diasporám (v porovnání s diasporou Karenů či Monů). Čjinové
ţijící v ČR podle mého úsudku nepatří svým zaloţením k politickým aktivistům, jejichţ
primárním cílem by bylo ze zahraničí usilovat o svrţení vojenského reţimu v Barmě. Díky
kontaktům s krajany ţijícími v jiných zemích však nemůţu do budoucna jejich politické
20
Teorie sítí, která klade důraz na sociální sítě a sociální kapitál migrantů, v našem případě nemůţe slouţit jako
teoretický rámec, neboť program přesídlení se svým charakterem výrazně odlišuje od procesu dobrovolně
generované, zpravidla ekonomické migrace.
38
ambice vyloučit. V současnosti však kontaktují své přátele ţijící v diaspoře spíše se ţádostí o
radu či pomoc.
Paní Lin: Kdyţ jsme přijeli, neměli jsme v bytě televizi ani počítač. Řekla jsem to přátelům a oni mi
poslali tuhle televizi a ţehličku.
O přátelství udrţovaném mezi čjinskými krajany navzdory tisícikilometrovým vzdálenostem
svědčí také návštěva čjinské rodiny ţijící v Norsku u azylantů v České republice.
Posledním typem sociálního kapitálu bonding, kterým disponují Čjinové v ČR jsou sociální
pouta k příbuzným, přátelům a známým, kteří zůstali v Barmě. Tyto vazby, ač jistě také
velmi silné, nemohou moji respondenti udrţovat tak intenzivně, jak by si sami přáli.
Pan Maral: Své matce a otci uţ jsem několik měsíců nevolal. Mají o nás jistě strach. Ale nemůţeme nic
dělat, telefon je příliš drahý a rodiče internet nemají.
Při svém útěku z Barmy si byli samozřejmě vědomi, ţe opouštějí své rodiny a přátele. Někteří
z těch, které v Barmě zanechali, by také rádi Barmu opustili, není to však z různých důvodů
moţné.
Tereza: Máte přátele a rodinu v Barmě?
Paní Lin: Ano, zůstala tam moje matka a bratr.
Tereza: Jsou tam spokojení?
Paní Lin: Můj bratr by Myanmar opustil, ale moje maminka je stará, tak se o ni musí postarat. Nemůţe
odejít.
Snaţí se proto s nimi alespoň v rámci svých moţností udrţovat kontakt a případně jim
finančně či materiálně vypomáhat. Ve vztahu k těm, kteří zůstali v Barmě, jsou Čjinové v ČR
v roli těch, kdo pomáhají. Ve vztahu k přátelům ţijícím v diaspoře naopak v pozici příjemců
pomoci. Čjinská transnacionální komunita je v kaţdém případě komunitou vyznačující se
silnou kolektivní identitou a vzájemnou solidaritou. Pojí je nelehký osud utlačované
národnostní menšiny v Barmě a silná křesťanská víra.
Paní Lin: Čjinové jsou velmi silná komunita. Kaţdý chodí do kostela. Kdyţ chceš něco oznámit, rozšířit
nějakou informaci, kaţdý chodí na bohosluţbu. Velmi dobrou bohosluţbu.
4.5.2.2 Sociální mosty
Sociální kapitál bridging získává jedinec, pokud vstupuje do interpersonálních vztahů s lidmi
odlišných charakteristik. Tento typ kapitálu má zásadní význam pro inkluzi azylantů, neboť se
jedná o vztahy s lidmi z většinové populace. Není samozřejmostí tyto vztahy navázat.
Definice integrace vycházejí z předpokladu ochoty většinové společnosti přijmout cizince a
ochoty cizinců adaptovat se v novém prostředí, zdůrazňují, ţe integrace je dvousměrným a
kontinuálním procesem (Miklušáková 2008, Modráková 2009). Pojďme se nyní zaměřit
39
postupně na obě zúčastněné strany (čjinské azylanty, českou majoritu) a jejich ochotu
k integraci.
Pozice cizince jako nově příchozího do neznámé skupiny je nelehká. Pocity cizince popisuje
kromě jiných také Schutz:
„Cizinec přichází k jiné skupině jako nováček v pravém smyslu toho slova.
Přinejlepším může být ochoten a schopen sdílet současnost a budoucnost skupiny
prostřednictvím intenzivní a okamžité zkušenosti, v každém případě však zůstává
vyloučen z minulých zkušeností skupiny. Z pohledu skupiny, do níž se snaží včlenit, je
člověkem bez minulosti.“ (Schutz 1976: 97; vlastní překlad)
Schutz klade důraz na odlišné kulturní vzorce, jimiţ cizinec posuzuje veškeré sociální situace,
často v rozporu s očekáváními většinové skupiny. Po určitém čase je cizinec do značné míry
schopen osvojit si kulturní vzorec majority a naplnit tak její očekávání. Není však
samozřejmostí, ţe to chce učinit. Zejména ten cizinec, který je přesvědčen, ţe se jednoho dne
navrátí do své kultury a vlasti, se přijetí nového kulturního vzorce bude bránit. V této
souvislosti se musíme ptát, zda Čjinové vidí svou budoucnost v České republice.
Pan Tet: Zatím jsme se rozhodli, ţe tady zůstaneme. Situace v naší zemi taky není příznivá, abychom
se vrátili, teď určitě tady budeme nějakou dobu ţít. [Důraz doplněn autorkou.]
Otázka návratu do vlasti je koneckonců jedním z definičních znaků diaspory, o níţ jsem se
zmiňovala v předchozí kapitole. Návrat do vlasti můţe být skutečně realizován, jakmile to
podmínky umoţní, coţ by v případě čjinských uprchlíků znamenalo v momentě, kdy Barma
bude znovu demokratická a pominou důvody jejich pronásledování. Často však k návratu do
vlasti nedojde. V momentě, kdy uţ je to moţné, mohou být uprchlíci natolik integrovaní
v hostitelské zemi, ţe vazby k novému domovu převáţí vazby k domovu původnímu. Proto se
setkáme s pojmem mýtus o návratu. Ten je charakteristický pro přistěhovalce, kteří „se usadili
v cizině, ale pojímají svůj pobyt pouze jako dočasný a sní o návratu do místa původního
domova“ (Szaló 2007: 28). Ačkoli se mýtus o návratu častěji zmiňuje v souvislosti
s přistěhovalci, domnívám se, ţe jej můţeme sledovat stejně tak u uprchlíků pobývajících
dlouhou dobu v zemi, která jim poskytla azyl. Uprchlíci ţijící v exilu nostalgicky vzpomínají
na svou domovinu, stýská se jim, avšak, jak plyne čas, je obraz jejich domova čím dál
rozmazanější a z paměti jsou vytěsněny nepříjemné vzpomínky. Obraz domova bývá silně
idealizován. Čjinové zatím neţijí v České republice natolik dlouho, abychom u nich mohli
pozorovat jejich mýtus o návratu. Pravděpodobnost návratu odhaduje kaţdý z nich jinak.
Zatímco někteří jako pan Tet v předchozím výňatku počítají s návratem do Barmy, aţ to
40
okolnosti umoţní, jiní vůbec nevěří tomu, ţe by v Barmě někdy skončila vojenská junta, a
proto je pro ně návrat do vlasti nemyslitelný. Obraz domova sobě a svým dětem tak alespoň
oţivují prostřednictvím vyprávění a tradičních čjinských písní. Ty buď sami zpívají, nebo si je
pouští ve formě hudebních klipů na videu.
Čjinové jsou si velmi dobře vědomi, jak obohacující a nezbytné pro jejich integraci jsou
vztahy s českou majoritou. Většina z nich se snaţí navázat kontakt se sousedy, neboť to jsou
koneckonců ti, se kterými se dennodenně potkávají. Navíc jsou z Barmy zvyklí udrţovat
přátelské sousedské vztahy.
Tereza: Je něco, co vás hodně překvapilo na ţivotu v Česku? Jsou nějaké věci, kterým nerozumíte a
vzájemně si je v rodině vysvětlujete?
Pan Tet: Je to pro nás zvláštní ţivotní styl. U nás my ţijeme společně, ţijeme spolu, pracujeme a taky
modlíme se spolu. Pro nás je ten komunitní ţivot hodně důleţitý, co se týče plánování, rozhodování na
obci, všechno je to společná záleţitost. Ale tady skoro kaţdý si dělá, co chce, a sousedi se neznají. Je to
pro nás velmi zvláštní, protoţe nás jako nový lidi tady nevnímají jako nové přátele, jako my to vnímáme
v Barmě. Pro nás byli sousedi v Barmě skoro jako příbuzní, mohli jsme se navštívit, ale tady to
přátelství těţko se naváţe, mnohdy my máme takovéhle přátelství v rámci nejen jedné vesnice, ale
v rámci několika vesnic. A tady v jedné vesnici to nefunguje. [Důraz doplněn autorkou.]
Pro Čjiny zvyklé na silnou místní komunitu ve své vlastní zemi je konfrontace s českým
individualistickým ţivotním stylem velmi překvapující. Přizpůsobení se novému ţivotnímu
stylu pro ně rozhodně není jednoduché a absenci přátelských vztahů s Čechy pociťují jako
odcizující a frustrující.
A jak vnímají čjinské azylanty Češi? Postoj Čechů k čjinským azylantům se pokouší mapovat
v rámci projektu ‚Barma vzdálená i blízká„ tým studentů sociologie z Fakulty sociálních studií
Masarykovy univerzity, jehoţ jsem členkou. V tomto momentě jsou k dispozici průběţné
výsledky výběrového šetření postojů obyvatel čtyř moravských obcí, v nichţ čjinští azylanti
ţijí21. Ačkoli si netroufám predikovat, jak se vyvíjelo veřejné mínění o Čjinech od podzimu
roku 2009, kdy proběhla první vlna výběrového šetření, pokusím se na tomto místě shrnout
některé postřehy o mínění Čechů, kteří jsou spoluobčany čjinských azylantů.
Češi jsou vůči Čjinům v prvé řadě lhostejní. I v případě, kdy o jejich přestěhování do své obce
vědí, nepodněcuje je to k ţádnému konkrétnímu (negativnímu či pozitivnímu) jednání.
Předpokládají, ţe představitelé obce, kteří o přestěhování Čjinů do jejich obce rozhodli, zajistí
Čjinům bydlení. U některých starousedlíků to vyvolalo pochybnosti o tom, zda azylanti budou
za obecní byt řádně platit. U jiných to vyvolalo obavy, zda Čjinové budou dodrţovat základní
hygienické zásady, aby snad nepředstavovali zdravotní riziko pro ně a jejich děti. Obavy
nejrůznějšího druhu pramenily zejména z neznalosti Barmy, která je pro většinu Čechů
21
Průběţná zpráva s výsledky výběrového šetření je k dispozici na stránkách Barmského centra Praha
(http://www.burma-center.org/integrace/).
41
natolik vzdálená, ţe nikdy neměli výraznější motivaci se o ní dozvědět více. Změnilo se to
snad jen v případě několika bezprostředních sousedů čjinských azylantů. Ti začali se
zvědavostí vyhledávat informace o zemi původu svých nových sousedů. Jen odváţná hrstka
zvídavých se však obrátila se svými otázkami přímo na Čjiny. Češi v našem výzkumu
deklarovali, ţe člověk pocházející z Barmy by měl v případě zájmu o přesídlení do České
republiky splňovat tyto podmínky: umět česky; mít pracovní kvalifikaci, kterou ČR potřebuje;
mít dobré vzdělání. Stejné nároky by podle nich byly kladeny na ně, pokud by se oni sami
chtěli začlenit do místní komunity v jiné zemi. V oblasti sousedských, pracovních i
obyčejných mezilidských vztahů zazníval z úst Čechů apel, ţe se Čjinové musí přizpůsobit
českému způsobu ţivota. Češi dle svých vlastních slov nekladou na cizince ţádné zvláštní
nároky. Toto vyjádření Čechů je však nutno konfrontovat s kaţdodenní realitou. Při
rozhovoru s jedním ze starostů obcí, kam se Čjinové přestěhovali, vyplynula zcela opačná
skutečnost. Starosta uvedl, ţe se setkává s tím, ţe obyvatelé obce Čjiny posuzují mnohem
přísnějšími kritérii neţ české spoluobčany. Čjinové tak musí být při práci snaţivější, rychlejší,
důkladnější a výkonnější neţ Češi, při cestě do kostela by měli být pěkně oblečení a upravení,
děti by se měly pořád usmívat a především nahlas zdravit.
Postoje Čechů vůči azylantům, resp. cizincům obecně souvisejí s tím, jak je vymezen český
národ. Národ můţe být definován etnicky či občansky, hovoříme o Kulturnation či
Staatsnation22. Český národ řadíme k národům definovaným etnicky, tj. jedná se o
společenství lidí, kteří se cítí navzájem propojeni společným jazykem, tradicemi, kulturou a
náboţenstvím. Jaké to má implikace pro vztah české majority k cizím skupinám, můţeme
ilustrovat pomocí Alexanderova modelu ústřední skupiny a etnických okrajových skupin
(Alexander In Marada 2006). Ústřední skupina je v české společnosti definována etnicky.
Základním kritériem pro členství v ní proto není občanství, jak by snad bylo patrné na základě
platné legislativy, ale etnicita. Janků (2003) tento jev ilustruje na příkladech českých občanů
privilegované etnicity a českých občanů neprivilegované etnicity. K těm etnicky
privilegovaným řadí české lékaře migrující za prací do zahraničí či českou příslušnici hnutí
Hare Krišna, kteří procházejí změnami své identity, ale přesto zůstávají členy ústřední
skupiny. Na rozdíl od nich je obyvatelům Těšínska polského původu a českým Romům
odpírána solidarita ústřední skupiny. Status občana tedy automaticky nezaručuje nárok na
začlenění do ústřední skupiny české společnosti, neznamená nabytí češství. Cizinci
dlouhodobě ţijící na území našeho státu často vnímají získání občanství jako finální cíl své
22
Koncepty Staatsnation, resp. Kulturnation se zabýval francouzský historik Ernest Renan a jeho německý
kolega Friedrich Meinecke.
42
integrace. Neuvědomují si však, ţe naturalizací proces jejich integrace do majoritní
společnosti nekončí, protoţe v očích Čechů nadále zůstávají cizinci.
Češi v tomto ohledu nejsou v Evropě ţádnou výjimkou. Etnický charakter ústřední skupiny
najdeme v zemích středoevropského regionu, např. na Slovensku či v Německu23, ale mimo
jiné také v Itálii či Nizozemí. O svých zkušenostech s integrací v Nizozemí a pokusech o
začlenění do holandské ústřední skupiny píší autorky amerického původu Davis a Nencel
(2009). O nemoţnosti proniknout do jihotyrolské core group mi vyprávěl nejeden z mých
přátel ne-tyrolské etnicity z italského Bolzana. Schopnost majoritní společnosti přijmout
příslušníka cizí skupiny je tedy dána umístěním dané společnosti na ose primordialitaobčanskost (Alexander 1988). Jinými slovy mírou toho, „jak moc se hranice společenství, do
kterého se kandidáti inkluze snaží integrovat, zdají být rozpínavé, a jak moc jsou definované
občansky“ (Janků 2003: 118). Ačkoli jsem jiţ konstatovala, ţe český národ je vymezen
etnicky (členství v něm je dáno na základě askriptivních primordiálních charakteristik), určení
přesné pozice české společnosti na ose primordialita-občanskost by bylo moţné teprve na
základě rozsáhlejší analýzy, o kterou se na tomto místě nepokouším. Faktem však zůstává, ţe
etnický charakter českého národa se projevuje v kaţdodenních praktikách členů ústřední
skupiny ve vztahu k příslušníkům menšin jako kandidátům na sociální inkluzi. O různých
formách sociální exkluze, s níţ se setkali mí respondenti, se podrobněji zmíním v samostatné
kapitole.
4.5.2.3 Sociální napojení
Sociální kapitál linking jsem v předchozím textu definovala jako typ sociálních vazeb mezi
azylanty a drţiteli moci v rámci národního státu. Tuto definici je nutné ještě zpřesnit. Aktéry,
kteří vystupují v mocenské pozici vůči azylantům, podle mého názoru nejsou pouze instituce
státu a místní samosprávy, ale také instituce nestátní neziskové. Všichni ti, kteří přicházejí do
kontaktu s azylanty a mají moc, vyplývající z jejich pozice v sociálních strukturách národního
státu, ovlivňovat ţivotní podmínky azylantů. Znovu se tak vracím ke Giddensově strukturační
teorii a vztahu mezi aktivním jednáním jednotlivců (agency) a strukturálními podmínkami
ţivota azylantů, které jsou determinovány systémem azylové politiky a kritérii programů
přesídlení. Respondenti popisovali své pocity ze ţivota v České republice jako pocity dítěte,
pro které je všechno nové a v mnoha oblastech je odkázané na pomoc někoho jiného.
23
Tyto státy etnické vymezení slovenského, resp. německého národa deklarují ve svých vnitrostátních právních
předpisech.
43
Tereza: Jaký je Váš ţivot v České republice? Jak se tady cítíte? Máte nějaké problémy?
Paní Lin: Ano, samozřejmě ţe musíme řešit mnoho problémů, protoţe je pro nás tady všechno nové.
Předtím neţ jsme přijeli…V našem ţivotě je všechno nové a jsme jako miminka.
Čjinové se neubrání srovnání své současné situace v Česku se zkušeností z Malajsie, která pro
ně byla cizím prostředím, v kterém se ale dokázali snadněji zorientovat. Samozřejmě jim
adaptaci v Malajsii usnadnila kulturní blízkost této země, nicméně svou roli jistě sehrálo i to,
ţe v Malajsii se ocitli v pozici nelegálů. Neměli ţádná práva a ţádné povinnosti ve vztahu
k státu. Byli v daleko větší míře neţ v ČR odkázáni sami na sebe. Po zajištění základních
podmínek pro přeţití se začali zajímat také o situaci ostatních uprchlíků. Paní Lin mi
například vyprávěla, jak se jí s pomocí UNHCR a dalších neziskových organizací podařilo
v Malajsii otevřít školu pro děti z uprchlických rodin. S neskrývaným dojetím mi ukazovala
fotky dětí ze své školy. Byla hrdá sama na sebe, ţe jim dokázala pomoci. Podobně popisuje
Korac (2003) zkušenosti uprchlíků z bývalé Jugoslávie, kteří utekli do Itálie a nesetkali se tam
s ţádnou formou organizovaného asistenčního programu. Ve své podstatě chybějící integrační
politika Itálie donutila jugoslávské uprchlíky, aby si sami aktivně znovu budovali své ţivoty
v cizím prostředí. Našli materiální pomoc a emocionální oporu nejen u svých krajanů, ale také
u příslušníků majority. Rozhodně tímto příkladem nenabádám Českou republiku k zrušení
integračních politik, poukazuji však důrazně na to, ţe vlastní aktivita azylantů v hostitelské
společnosti je nezbytná pro úspěšnou integraci. Budeme-li ji omezovat či zcela zakazovat, pak
se nemůţeme divit tomu, ţe se azylanti ocitají ve stavu naučené závislosti (Tollarová 2008) a
plně spoléhají na státní orgány, ţe budou řídit jejich ţivoty.
V případě čjinských azylantů je sociální kapitál linking velmi obtíţně identifikovatelný.
Zatímco někteří mají velmi negativní zkušenosti se státními orgány a orgány samosprávy,
jiným tyto orgány výrazně integraci v novém prostředí usnadňují a Čjinové s nimi udrţují
přátelské vztahy. Není cílem této práce obviňovat konkrétní úředníky, představitele škol či
neziskových organizací ze zanedbávání svých povinností vůči azylantům. Je však třeba
konstatovat, ţe situace jednotlivých čjinských rodin ve vztahu k představitelům státu,
samosprávy i neziskových organizací se různí v závislosti na přístupu jednotlivých aktérů.
Vše závisí na ochotě či neochotě konkrétních lidí ţivot Čjinům v České republice usnadnit či
zkomplikovat.
44
4.5.2.4 Dílčí shrnutí: význam sociálního kapitálu
V předcházejících subkapitolách věnovaných sociálním vazbám jsem se snaţila zdůraznit
nedoceněný význam individuálního sociálního kapitálu čjinských azylantů. Státní integrační
program, zaměřený na pomoc azylantům v oblasti jazyka, bydlení a práce, opomíjí nezbytnost
sociálních vazeb v integračním procesu azylantů. O zapojení čjinských azylantů do sociálních
sítí v místě nového bydliště tak usiluje jediná nezisková organizace (Barmské centrum Praha),
která tak činí nad rámec své činnosti definované Ministerstvem vnitra.
Sociální kapitál jako schopnost jedince aktivovat a efektivně vyuţívat síť sociálních vazeb je
v českém prostředí nezanedbatelným majetkem. Českou společnost po roce 1989
charakterizuje silný vliv sociálního kapitálu zaloţeného na neformálních sociálních sítích,
které jsou udrţovány prostřednictvím vzájemně výhodných sluţeb a směn (Matějů, Vitásková
2006). Na rozdíl od západních společností hraje v českém prostředí výrazně menší roli
sociální kapitál v dimenzi meziosobní důvěry v pojetí Putnamově. Ačkoli Čjinové plně
nechápou specifický význam individuálního sociálního kapitálu v české postkomunistické
společnosti, jsou si vědomi nenahraditelného přínosu kontaktů s příslušníky majoritní
populace (sociální kapitál bridging) i s představiteli státu (sociální kapitál linking). Navázat
tyto sociální vazby však pro není jednoduché a kaţdá z čjinských rodin volí v této oblasti
jinou strategii. Zatímco některé rodiny se zcela spoléhají na sociální kapitál bonding a
čjinskou komunitu, jiné rodiny se otevírají vnějším vlivům a vstupují do interakcí
s nejrůznějšími aktéry. Těmto rodinám se tak postupně daří navazovat dlouhodobější vztahy
se sousedy, kolegy z práce, členy náboţenské komunity. Styky s představiteli samosprávy či
státní správy mají pochopitelně odlišnou povahu od právě jmenovaných (z důvodu nerovného
postavení Čjinů a zástupců státu). Nicméně i v těchto vztazích se některým úspěšně daří
uplatňovat sociální kapitál linking, díky němuţ mezi oběma stranami vzniká vztah zaloţený
na důvěře.
Různé typy sociálního kapitálu přibliţuje schéma č. 2. Schéma znázorňuje pyramidu s třemi
patry. Nejniţší patro představuje sociální kapitál bonding, pouta na Čjiny ţijící v ČR, Barmě
či kdekoli jinde ve světě. Následuje patro sociálního kapitálu bridging alias sociálních mostů
s příslušníky většinové populace. Na patře nejvyšším najdeme sociální kapitál linking, tedy
sociální napojení na představitele státu.
45
Schéma č. 2: Různé typy sociálního kapitálu vyuţívané čjinskými azylanty během procesu integrace
Pyramida různých typů sociálního kapitálu umoţňuje ilustrovat odlišné strategie čjinských
rodin v oblasti sociálních vazeb. Základnu pyramidy tvoří sociální kapitál typu bonding,
kterým disponují všechny čjinské rodiny. Sociální mosty na většinovou českou populaci si
však vytvořily jen některé čjinské rodiny a sociálních napojení na představitele státu vyuţívá
dle mých zjištění jediná čjinská rodina. Ze schématu není moţné vyvozovat, ţe kaţdá čjinská
rodina vyuţívá všech zmíněných typů kapitálu. Je však moţné sledovat, ţe rodiny
mobilizující sociální kapitál bonding, bridging i linking jsou ve své integraci dosud
nejúspěšnější.
4.5.3 Náboţenství
Náboţenství povaţuji za jednu z klíčových dimenzí integrace čjinských azylantů, a proto jsem
právě o něj rozšířila model integrace Agera, Stranga (2008). Víra a náboţenství hrají
významnou roli v migračních procesech. Vztah mezi religiozitou a migrací se stal předmětem
zájmu sociálních vědců aţ v posledních desetiletích. Dnes je nicméně zřejmé, ţe podobně
jako perspektiva genderová, ani perspektiva náboţenství nemůţe být při výzkumu migrace
opomíjena. Hagan, Ebaugh (2003) upozorňují, ţe náboţenství je třeba věnovat pozornost
zejména v souvislosti s jednáním migrujících (agency), neboť víra, náboţenské praktiky, ale i
46
náboţenství jako instituce ovlivňují migranty ve všech fázích procesu migrace; při
rozhodování o migraci, během přípravy na cestu, během cesty samotné, po příjezdu, event.
také při navazování transnacionálních vazeb.
Fakt, ţe uprchlíci z Barmy patří k silně náboţensky zaloţené etnické skupině Čjinů, vyvolává
řadu otázek. Byla křesťanská víra Čjinů faktorem, který spolurozhodoval při jejich výběru
jako kandidátů v programu přesídlení? Jak reagují na náboţenské zaloţení Čjinů obyvatelé
Česka, které je známé vysokým podílem ateistů? Jakým způsobem se náboţenství a víra
promítly do procesu přesídlení Čjinů? Ovlivňuje křesťanství proces začleňování čjinských
azylantů v ČR?
Česká republika se rozhodla poskytnout azyl uprchlíkům z Barmy, kterým v jejich vlasti
hrozilo pronásledování zejména z náboţenských důvodů. Český stát se dle slov ředitele
Odboru azylové a migrační politiky MV ČR při výběru kandidátů pro program přesídlení
orientoval zejména na osoby se statutem uprchlíka a humanitární aspekty, tj. rodiny s dětmi
nebo handicapované (Český 2008)24. O záměru vybírat pro přesídlení osoby křesťanského
vyznání ředitel OAMP nehovořil a nenašla jsem o něm zmínku ani v ţádném z přijatých
koncepčních a realizačních dokumentů MV ČR. Ač jsem přesvědčena, ţe české ministerstvo
vnitra nemohlo ţádným způsobem ovlivnit, zda do programu přesídlení budou zařazeni
křesťansky zaloţení Čjinové nebo buddhisticky zaloţení Arakanové25, nemohu se zbavit
dojmu, ţe všichni aktéři zapojení do programu přesídlení kalkulovali s náboţenskou vírou
Čjinů jako s faktorem potenciálně usnadňujícím jejich integraci do české společnosti.
Nasvědčuje tomu také umístění drtivé většiny čjinských rodin do moravských měst a obcí,
kde křesťanství sehrává významnější roli neţ v jiných částech České republiky. Paradoxně tak
docházím k opačnému závěru neţ Sedláčková (2009: 58), která konstatuje, ţe příchozí věřící
z jiných kulturních kruhů naráţí v Česku na „implicitní předpoklad stejného sekulárního
vědomí, [které] klade překážku strukturální integraci těchto migrantek a migrantů“.
V případě programu přesídlení čjinských uprchlíků se naopak zdá, ţe se objevuje implicitní
předpoklad křesťanských tradic a hodnot české populace, které mají usnadnit integraci
azylantů křesťanského vyznání v české společnosti. Ukázal se tento předpoklad jako validní?
Čjinové během mého pobytu v terénu opakovaně zdůrazňovali pozitivní vliv církve a
náboţenství na své ţivoty. Jako zásadní se ukazuje zejména zapojení azylantů v křesťanských
společenstvích v nových místech bydliště. Čjinové zde poměrně rychle navazují nová
24
Rozhlasové interview s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru azylové a migrační politiky MV ČR, ze dne
17.11.2008, dne příletu první skupiny čjinských uprchlíků.
25
Jiné etnikum pocházející z Barmy.
47
přátelství a získávají snadno sociální kapitál výhradně na základě své příslušnosti ke stejné
církvi. Náboţenská společenství jim nahrazují chybějící sousedskou komunitu, poskytují
emocionální oporu a v mnoha případech také materiální pomoc. V náboţenské obci se
Čjinové cítí bezpečně, neboť zde jsou v kontaktu s lidmi, kteří sdílí jejich náboţenskou
identitu. Církev pro ně představuje instituci, která nejlépe přistupuje k jejich odlišnosti –
moţná na základě vlastní zkušenosti marginalizace ve většinově ateistické české společnosti.
Náboţenství samozřejmě sehrává významnou úlohu při výchově dětí. Proto čjinští rodiče
vítají hodiny náboţenství pro své děti.
Jak významnou roli sehrává náboţenská komunita v ţivotě azylantů, ilustruje následující
mini-příběh, který se odehrál během jedné z mých návštěv u čjinských azylantů.
Pan Than mě vyzvedl na nádraţí. Oznámil mi, ţe půjdeme asi dvacet minut, protoţe jejich
byt je daleko od centra města. Cestou jsme si povídali. Pan Than však často své vyprávění
přerušoval. Nejprve se zamáváním a hlasitým „Dobrý den!“ pozdravil s muţem, který na
náměstí spolu se skupinou mladých lidí sázel květiny. Na mou otázku, s kým se zdravil,
odpověděl: „Baptist“. Pokračovali jsme dále. Zanedlouho upoutal mou pozornost muţ
vystupující z auta před panelákovým domem, který na pana Thana hlasitě volal „Ahooj!“
Zvědavost mě opět nedala se nezeptat. Odpověď zněla stejně jako v předchozím případě,
ale pan Than ještě dodal, ţe je to jeho přítel z Peru a s ním z auta vystupovala jeho česká
manţelka.
Sdílení víry v rámci náboţenského společenství není umoţněno všem Čjinům, neboť v jejich
místě bydliště se daný církevní sbor nenachází. Za jeden z hlavních nedostatků současného
místa bydliště povaţuje pan Charat právě nepřítomnost církevního sboru.
Pan Charat: Kostel, tady není baptist, jenom katolický. Ale kamarád [ţijící s rodinou v jiném městě],
tam pastor baptist. Oni móc hodní, na Vánoce kamarádovi věci, peníze.
Křesťanská víra koneckonců stála u samotného počátku procesu přesídlení Čjinů do České
republiky, neboť nemoţnost svobodně vyznávat a praktikovat svou víru patřila k jedné
z rozhodujících příčin útěku Čjinů z Barmy. Vládní reţim pravidelně narušuje křesťanské
bohosluţby, fyzicky napadá pastory a další církevní hodnostáře, které také vyuţívá k nucené
práci (Rogers 2007). Lidé křesťanského vyznání jsou vězněni za praktikování své víry nebo
falešně obviňováni z politických aktivit, jak to popisuje pan Tet.
Pan Tet: Pracoval jsem doma jako starosta naší obce. Barmská armáda mě obviňovala, ţe spolupracuji
s povstalci etnické skupiny Čjinů, kteří mají konflikt s barmskou armádou, ačkoli jsem skutečně
nepomáhal. Ale mě obviňovali a chtěli mě za to trestat. […] O tom, ţe se mě chystají zatknout, jsem se
dozvěděl díky jednomu vesničanovi, který mně donesl tuhle zprávu, a v té době jsem se rozhodl odejít.
Nevěděl jsem, jaký trest mě čeká, ale nechtěl jsem být zatčenej.
48
Chudým čjinským rodinám reţim nabízí bezplatné vzdělání pro jejich děti. Rodiče s takovou
nabídkou často souhlasí. Děti jsou však bez vědomí rodičů odvedeny do buddhistických
klášterů nebo klášterních škol, kde jim oholí hlavy a kde jsou nuceny stát se mnichy-novici.
Ti, kteří odmítnou, jsou fyzicky trestáni. Podle slov jednoho z čjinských pastorů „považuje
režim křesťanství za západní náboženství, a proto ke křesťanům a obzvláště křesťanským
pastorům přistupuje jako k úhlavním nepřátelům státu“ (Rogers 2007: 37).
Křesťanská víra byla pro Čjiny zdrojem síly během pronásledování v Barmě a je pro ně
oporou také po příjezdu do České republiky. Vzhledem k dosavadnímu úspěšnému zapojení
se některých Čjinů do aktivit náboţenských komunit v místě jejich bydliště lze usuzovat, ţe
také do budoucna budou Čjinové aktivně praktikovat svou víru a to nejen prostřednictvím
lokálních českých církví, ale případně také prostřednictvím transnacionálních vazeb na církve
v jiných částech světa. Transnacionální náboţenský aktivismus je dnes jiţ hojně rozšířen
(Levitt 2004) a Čjinům se tak moţná otevřou nové moţnosti seberealizace.
4.5.4 Neexistence bariér
Poslední z dimenzí integrace pojmenovali autoři Ager a Strang (2008) souhrnně jako
facilitators, tedy to, co usnadňuje a napomáhá integraci cizince do majoritní společnosti.
Protoţe neznalost českého jazyka povaţovali mí respondenti za zásadní překáţku na své cestě
za důstojným a aktivním ţivotem v ČR, zvolila jsem pro tuto kapitolu název neexistence
bariér.
4.5.4.1 Znalost jazyka a kultury
V předchozích kapitolách se opakovaně objevila znalost češtiny jako klíčový faktor pro
úspěšnou integraci čjinských azylantů do české společnosti. Nezbytnost ovládat češtinu si
uvědomují samotní azylanti a poţadavek umět česky vznáší vůči azylantům také příslušníci
majority. Proč je čeština nadále základní překáţkou v ţivotě Čjinů?
Ačkoli český stát ústy ředitele OAMP MV ČR deklaroval, ţe pobyt Čjinů v azylovém
integračním středisku je primárně zaměřen na rychlé zvládnutí českého jazyka (Český
2008)26, Čjinové se během svého pobytu v AIS česky nenaučili. Kurz jazyka byl podle slov
azylantů příliš krátký na osvojení cizího jazyka, který je tak výrazně odlišný od jejich
mateřštiny. Samotná realizace kurzů češtiny v AIS se neobešla bez organizačních problémů,
coţ jistě kvalitu výuky poznamenalo.
26
Rozhlasové interview s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru azylové a migrační politiky MV ČR, ze dne
17.11.2008, dne příletu první skupiny čjinských uprchlíků.
49
Lektorka češtiny z AIS: Často jsem věděla jen jakoby výsek, ale tu návaznost ne, ani jsem neměla se na
koho obrátit a některý zásadní věci jsem se dozvídala takřka ze dne na den. Třeba o jejich jazykový
zkoušce, to přece musí učitel vědět dopředu, kdyţ jsem je na ni připravovala. A jednou mi řekli, ţe tam
vlastně jedu příště naposledy, ţe uţ to končí. Nechápala jsem to, přece musel být ten kurz češtiny nějak
naplánovaný od někdy do někdy a ne najednou ho přerušit. Bylo to zvláštní.
Čjinští azylanti tak po více neţ ročním pobytu v České republice stále neovládají češtinu do té
míry, aby mohli bez obav komunikovat v běţných denních situacích. Dle očekávání jazyk
lépe ovládají děti, které jsou s ním v kaţdodenním kontaktu ve škole, avšak jejich rodiče,
obzvláště pokud jsou nezaměstnaní, nemají téměř ţádný kontakt s češtinou. K rodině pana
Thana dochází učitelka češtiny, která azylantům nezištně věnuje svůj volný čas a pedagogické
schopnosti. Takové štěstí ovšem nemají všechny čjinské rodiny. Zpravidla po odchodu z AIS
nemají azylanti pravidelnou výuku češtinu, takţe ani nepozorují ţádné viditelné zlepšení
jazykových dovedností.
Tereza: Co byste chtěli do budoucna, aby se zlepšilo?
Pan Tet: Pro nás je největší problém, ţe jsme po odchodu ze Stráţe pod Ralskem učili nepravidelně
česky. Na rozdíl od kamarádů, ke kterým chodila učitelka pravidelně, k nám chodily učitelky jednou za
čas a potom uţ nemohly dál chodit, tím pádem jsme byli ochuzeni při výuce. Zároveň tím, ţe nemáme
práci, nemůţeme praktikovat to, co umíme. Ostatní můţou praktikovat v práci. Proto povaţujeme za
důleţité, abychom uměli česky pořádně. Pokud moţno, abychom dostali ještě více hodin češtiny nebo
aspoň abychom cvičili mluvení. Moje manţelka skoro neumí mluvit. Šance najít práci pro nás je menší.
Abychom mohli pracovat a být nezávislí, k tomu musíme umět dobře česky.
Významnou bariérou je neznalost češtiny při jednání se zástupci státní správy a samosprávy,
jak vysvětluje pan Maral.
Pan Maral: Všechno je pro nás problém zjistit. Pokud bychom měli tlumočníka, nebyl by to problém.
Nabídli nám azyl a teď nemáme tlumočníka, to je náš obrovský problém. Jazyk. Chtěli bychom poţádat
o sociální dávky, ale nikdo nám nepřekládá, a my musíme podepsat. Hledáme někoho, kdo by nám to
přeloţil, ale nikdo není, tak prostě podepíšeme. Ale to není správná věc, je to něco špatného.
Jazykový kurz během pobytu Čjinů v AIS byl doplněn kurzem kulturních reálií, ale ve
výrazně niţší hodinové dotaci, a je proto sporné, jakým přínosem kurz pro Čjiny byl. Znalost
české kultury nabývají azylanti postupně vlastní zvídavostí a zájmem o dění ve svém okolí.
Často se na mě obraceli s otázkami týkajícími se české politiky, způsobu trávení volného času
českých rodin, dostupností bydlení pro české rodiny, souţití Romů a Čechů, ale překvapili mě
i otázkami z oblasti zemědělství („Ty víš, kdy brambory cibule sázet?“). Je zřejmé, ţe širší
povědomí o české kultuře a ţivotě v ČR čjinským azylantům dosud chybí. Otevírá se tak
prostor pro aktivity nestátních neziskových organizací i jednotlivců, aby Čjinům pomohli
českou kulturu zprostředkovat. Osobně jsem nabyla dojmu, ţe stávající projekty NNO jsou
50
orientovány spíše na příslušníky majoritní české populace27neţ na azylanty samotné. Čjinům
se tak v oblasti mezikulturního vzdělávání nikdo systematicky nevěnuje, coţ představuje další
z překáţek úspěšné integrace.
4.5.4.2 Bezpečí a stabilita
Vzhledem k tomu, ţe Čjinové utekli z Barmy kvůli strachu o své další přeţití, jsou nyní velmi
šťastní, ţe ţijí v demokratické zemi. Na otázku, zda se cítí bezpečně, se však jejich odpovědi
lišily. Zkušenost pana Tet, co se týče pocitu bezpečí v ČR, je veskrze pozitivní.
Pan Tet: Zatím jsem se nesetkal s ţádnými projevy xenofobie, nebo ţe by nás neměli rádi kvůli tomu,
ţe jsme cizinci. Můţeme chodit svobodně po ulici a nikdo nás neobtěţuje.
Pocit bezpečí je však velmi subjektivní záleţitostí. Někteří se bezpečně necítí.
Paní Lin: Teď je všude, ţe přichází neonacismus. Tak máme strach.
Tereza: Měla jste někdy problém s neonacisty?
Paní Lin: Víte, kdyţ jsme byli v Myanmaru, učili jsme se o nacistech, o Hitlerovi, o Napoleonovi, učili
jsme se to ve škole v Myanmaru. Tak mám strach.
Tereza: Ale tady, máte nějaké problémy?
Paní Lin: Vidíme to násilí na Romech, jako v případě Natálie.
Tereza: Kdyţ jdete po ulici, chovají se lidé rasisticky?
Paní Lin: Chodím ven jenom v sobotu, chodíme na nákup. Nakoupíme jídlo, za 1-2 hodiny, zbytek času
jsme doma, protoţe máme strach.
Pouhé vnímání okolního prostředí jako potenciálně ohroţujícího má přímé dopady na chování
paní Lin a její rodiny. Čjinové nemají jasnou představu o rozsahu pravicového extremismu
v ČR, ale ţivotní zkušenost jim velí být obezřetní. Obavy v nich vzbuzuje také jakékoli
setkání s policisty. Dvě nezletilé čjinské dívky mi vyprávěly, jak je v nedělní dopoledne při
cestě z kostela zastavili policisté v autě a chtěli vidět jejich cestovní pasy. Dívky řekly, ţe je
mají doma. Policisté se omluvili a odjeli. Podobný záţitek mi vyprávěl otec rodiny, která se
vydala o víkendu do přilehlého většího města. Hned na nádraţí je zastavili policisté a
vyţadovali cestovní pasy.
27
Projekt Barmského centra Praha „Barma vzdálená i blízká“ je zaměřen na „zlepšení vzájemného porozumění a
souţití Čechů a barmských azylantů přesídlených do Čech a v neposlední řadě také zvýšení povědomí o Barmě,
její kultuře a problémech mezi místní populací“ (Barma 2010). Cílem projektu Sdruţení občanů zabývajících se
emigranty (SOZE) „Přesídlení – nový začátek“ bylo „poskytnout odborné i širší veřejnosti informace o
přesídlování a přesídlených osobách“ (Sdruţení 2009).
51
4.6
Sociální exkluze
V subkapitole o sociálních mostech, tedy sociálních vazbách mezi čjinskými azylanty a
příslušníky majoritní české společnosti, jsem se v souvislosti s etnickým charakterem českého
národa zmínila o sociální exkluzi. Koncept sociální exkluze je hojně vyuţívaný nejen ve
vědeckém, ale také politickém diskurzu. Různí autoři se zpravidla ve svých definicích sociální
exkluze shodují na tom, ţe se jedná o „znevýhodnění ve vztahu k určitým normám sociálních,
ekonomických a politických aktivit jednotlivců, domácností a skupin; znevýhodňující sociální,
ekonomické a institucionální procesy a důsledky z nich plynoucí pro jednotlivce, skupiny či
komunity“ (Percy-Smith 2000: 3). Podle typu činností, z nichţ jsou jedinci či skupiny
vylučovány, rozlišujeme sociální exkluzi ekonomickou, politickou, sociální. Sociální exkluze
bývá často chápána především jako nemoţnost participovat na trhu práce a zajistit si tak
obţivu, tedy jako exkluze ekonomická. Není však moţné slučovat sociální exkluzi
s chudobou (Lister 2000), protoţe vylučování ze společnosti se můţe týkat i těch, kteří
disponují dostatečnými materiálními zdroji. Proto rozeznáváme také sociální exkluzi
politickou jako znemoţnění účastnit se a ovlivňovat politické dění, které se jedince přímo
dotýká. Sociální exkluze v dimenzi sociální označuje vyloučení jedince ze systému státního
sociálního zabezpečení. V neposlední řadě povaţuji za nutné upozornit na existenci sociální
exkluze symbolické, která vyjadřuje „marginalizaci a stigmatizaci některých sociálních
skupin veřejností (většinovou), avšak ne v rovině skutečného a aktivního vylučování, nýbrž
vylučování verbálního, to je skrze vyjadřování různé míry odmítání a odporu“ (Rabušic 2000:
67). Symbolická sociální exkluze mívá jen stěţí rozpoznatelné projevy a formy, a je proto
stěţejní, zda a jak ji vnímají exkludovaní jedinci či skupiny.
Cítí se Čjinové vylučovaní na okraj české společnosti? Pociťují sociální exkluzi v rovině
ekonomické, politické, sociální či symbolické?
Většina azylantů jednoznačně pociťuje vyloučení z trhu práce, které přispívá k dlouhodobé
frustraci a pocitům selhání. Někteří po opakovaně zamítnuté ţádosti o povolení absolvovat
rekvalifikační kurz jiţ rezignovali a povaţují své šance získat plnohodnotné zaměstnání
odpovídající své kvalifikaci za nulové.
52
Pan Maral: Ale teď všichni Čjinové, kteří přijeli do České republiky, nemůţeme nic dělat. Přestoţe jsme
mnohokrát ţádali, nic se nemění. Řekli, nemluvíte česky, nemáme tady ţádnou budoucnost. Co
můţeme dělat? Stále přemýšlíme o naší budoucnosti. Teď pracuji jako uklízeč pro město, i kdybych
chtěl jinou lepší práci, nenajdu ji, vím to, protoţe nemám ţádný certifikát. Nikdo nemá budoucnost,
ţádnou naději.
Čjinové jsou si vědomi, ţe proti vyloučení mohou sami úspěšně bojovat, ovládnou-li český
jazyk, avšak zatím se jim to nedaří do takové míry, aby získali jakoukoliv práci či práci lepší.
Někteří se setkali s diskriminací ze strany zaměstnavatele ve výši mzdového ohodnocení.
Paní Lin: Můj plat byl osm tisíc korun. Vyţadovali po mě tolik věcí. Jak to mohlo být? Můj kolega je
nejméně dvanáct tisíc korun, pro mě osm tisíc. Můj manţel stříhá stromky. Zdejší pracovníci dostávají
100 korun na hodinu, ale můj manţel 50 korun.
Zkušenost čjinských azylantů s diskriminací na trhu práce potvrzuje ve svém výzkumu
Szczepaniková (2008: 314). „Od uprchlíků se často očekává, že budou ochotní pracovat za
horších podmínek než místní. Pokud na tyto podmínky nepřistoupí, zaměstnavatelé zaměstnají
cizince s méně jistým právním postavením, který se podmínkám přizpůsobí.“ S problémem
pociťované exkluze z pracovního trhu úzce souvisí výše finančních příjmů čjinských rodin.
Rodiny čerpají dávky sociálního zabezpečení, které jsou konstruovány tak, aby zajistily
rodině přeţití. Nedostatek volných finančních zdrojů Čjiny vylučuje z české společnosti
v mnoha oblastech. Výrazně omezuje moţnosti jejich vzdělávání, jejich mobilitu, způsoby
trávení volného času. Setkala jsem se situací, kdy se rodina rozhodovala, který ze synů bude
moci smět trénovat v místním fotbalovém druţstvu, protoţe to mohla umoţnit pouze jednomu
z nich.
Ţádný z mých respondentů nepociťoval vyloučení z politického ţivota. Otázka účasti na
českém politickém dění je pro Čjiny momentálně zcela irelevantní. Čjinové chápou podstatu
institutu azylu jako dočasně udělené mezinárodní ochrany, z níţ ţádná politická práva
nevyplývají a neshledávají v tom ţádný problém. Neaspirují na to stát se českými občany.
Rádi by se ale cítili akceptovaní jako členové české společnosti. To se zatím neděje. Češi
dávají čjinským azylantům najevo, ţe jsou jiní.
Pan Tet: Známe se tady od vidění s více lidmi, ale jen k některým chodíme na návštěvy, třeba k paní
odnaproti. Nebo s paní farářkou, paní farářka se taky stará o nás, takţe moje děti bere vţdycky v pátek
na výuku náboţenství. […] Ostatní sousedé nás nenavštěvují a my také nejsme zváni.
Čjinové se setkávají ze strany majoritní populace především s nezájmem. Někteří z nich se
podivují, ţe o ně ve větší míře nejeví zájem ani nestátní neziskové organizace, ani novináři,
ani výzkumníci. V některých situacích však zájem ze strany člena většinové společnosti
působí s opačným efektem, neţ bychom předpokládali. Je tomu tak zejména v situacích, kdy
se Čech podivuje nad tím, ţe čjinský azylant ovládá angličtinu nebo je oblečen do saka a
53
kravaty. Naznačuje mu tak, ţe Čjinové přece nepatří mezi členy vyspělé západní civilizace.
Češi mají tendenci vystupovat vůči Čjinům z pozic kulturní nadřazenosti. Český
etnocentrismus a neschopnost citlivě přistupovat ke kulturně odlišným skupinám posiluje
pocity ne-přináleţitosti Čjinů do české společnosti.
Kaţdodenní praktiky symbolické sociální exkluze z holandské společnosti popisují autorky
amerického původu Davis a Nencel (2009). Ač „privilegované, bílé ţeny ze střední vrstvy“
(2009: 290), setkávají se po několik desítek let svého ţivota v Nizozemí pravidelně se
situacemi, v nichţ jim Holanďané jasně vysílají signály, ţe ony nejsou tak úplně Holanďanky.
Trefně to ilustrují běţně pokládanou otázkou „Where do you actually come from?“. Tuto
otázku musely Davis a Nencel zodpovědět snad tisíckrát. Někdy tazatel poloţením této otázky
signalizuje přátelský zájem o druhou osobu, jindy však tato otázka jasně značí „ty nejsi jeden
z nás“ (Davis, Nencel 2009). Takto jemné formy symbolické sociální exkluze Čjinové zatím
nejsou schopni pojmenovat, ačkoli je moţná sami pociťují. Paní Lin na základě několika
negativních zkušeností s českými státními orgány, zaměstnavatelem i školou shrnuje své
pocity následovně.
Paní Lin: Tak já si nemyslím, ţe azyl [program přesídlení] je pro Českou republiku odůvodněný. Naše
postavení v České republice je moc sloţité. Nemáme sociálního pracovníka, nemáme tlumočníka,
všechny sociální dávky jsou diskriminace a pak naše platy jsou diskriminace. Práce je diskriminace. A
děti ve škole je diskriminace. Tak je to samá diskriminace, porušování lidských práv. Jak mohli
podepsat Ţenevskou úmluvu? Nevím.
Paní Lin se s různými formami odmítnutí setkala dokonce i ze strany novinářů, kterým
poskytla rozhovor. V něm řekla, ţe se necítí bezpečně a její lidská práva jsou porušována.
Článek podle jejích slov nikdy nebyl otisknut. Na základě informací z médií o diskriminaci
Romů nabyla paní Lin dojmu, ţe situace Čjinů v České republice je stejná jako situace Romů
s tím rozdílem, ţe Romové mají české občanství a mluví plynule česky.
Paní Lin: Kdyţ jsme byli v Malajsii, řekli nám, ţe tohle je demokratická země. Tohle ale není vůbec
demokratická země, vůbec ţádná lidská práva, hodně diskriminace, jako za Hitlerova reţimu. To je více
neţ jasné podle zápalných lahví nebo sterilizací, je tady diskriminace, speciální školy, čeští Romové
ţádají o azyl v Kanadě, protoţe…Lidé musí hledat ţivot někde jinde, protoţe všichni jsme lidské
bytosti.
Se slovy a pocity paní Lin se ostatní Čjinové neztotoţňují. Symbolické vylučování z české
společnosti však pociťují a zůstává otázkou, nakolik se symbolické vylučování stává
základnou pro konkrétní nesymbolické jednání ve smyslu omezit šance Čjinů na
plnohodnotné zapojení se do ţivota v České republice v různých sférách.
54
5
ZÁVĚR
Ţivot mých respondentů se dvakrát radikálně změnil. Poprvé, kdyţ se rozhodli opustit svou
rodnou Barmu a uprchli do Malajsie. Podruhé, kdyţ se v Malajsii registrovali do programu
přesídlení. Od té doby se jejich ţivot odvíjí od podmínek programu přesídlení a Státního
integračního programu České republiky, reflektujících zájmy zúčastněných národních států a
mezinárodních organizací. Navzdory všem informačním schůzkám a pohovorům, které
Čjinové v Malajsii absolvovali, odjíţděli do neznámé země kdesi v Evropě se značnou
dávkou nejistoty a obav. V České republice mají začít nový ţivot. Jsou si vědomi toho, ţe to
nebude jednoduché. Mají za sebou několikaletou zkušenost ţivota v cizí zemi, Malajsii, kde
navíc pobývali nelegálně. Ale ţivot v České republice si představit nedokáţou. Vědí jen, ţe
leţí v Evropě, kde jsou lidé bohatí a šťastní. A věří tomu, ţe jejich ţivot v České republice by
také takový mohl být.
Jaké jsou pocity Čjinů po více neţ ročním pobytu v České republice? Jedná se o směsici
pocitů; radosti z nově nabytého a dosud nepoznaného pocitu bezpečí, zklamání
z nenaplněných slibů českého státu, osamocenosti v cizím prostředí. Situace čjinských
azylantů není záviděníhodná. Nepatří nikam. Nepřináleţí do české společnosti, která je dosud
nepřijala, a zároveň jiţ nejsou ani členy společnosti barmské (Zetter 2007). Dominantní
identitou pro ně zůstává etnicky a náboţensky vymezená identita čjinská, neboť jedině
s ostatními Čjiny sdílejí osud pronásledovaného etnika, rozptýleného po celém světě. Není
proto divu, ţe je momentálně velmi trápí nemoţnost ţít v blízkosti ostatních Čjinů
přesídlených do ČR, s nimiţ by si mohli denně vyměňovat své zkušenosti z interakcí
s českým prostředím. Ačkoli pochopitelně kaţdá z čjinských rodin proţívá svou integraci do
české společnosti individuálně, řada problémů je společných. Všichni jiţ víceméně překonali
prvotní komplikace v podobě zcela odlišného klimatu a stravy. Nyní se snaţí přizpůsobit
podmínkám v oblasti práce, bydlení a vzdělávání, které představují základní ukazatele a
prostředky integrace (Ager, Strang 2008). Zásadní překáţkou zůstává neznalost českého
jazyka. Od ní se odvíjí sníţené šance na pracovní uplatnění a omezené moţnosti dalšího
vzdělávání. Čjinové doufají v postupné zlepšování svých jazykových dovedností, avšak jsou
přesvědčeni, ţe bez další systematické výuky češtiny se jim to nepodaří. Na další jazykový
kurz v současné době ale nemají nárok. Pro své začlenění na trh práce povaţují za zásadní,
aby jim byla uznána dosaţená pracovní kvalifikace z Barmy či Malajsie, případně aby jim
české úřady práce umoţnily rekvalifikace. Jejich ţádosti o účast na rekvalifikačních kurzech
však jsou opakovaně zamítány z důvodu neznalosti českého jazyka.
55
Někteří Čjinové tak nabyli dojmu, ţe se pohybují v uzavřeném kruhu, z něhoţ není cesty ven.
Svým stanoviskem a priori zabraňují integraci v oblasti sociálních vazeb. Nemají důvěru
k českým úřadům ani českým lidem, připravují se o sociální kapitál bridging a linking,
zatímco se spoléhají výhradně na pouta k lidem své etnicity (sociální kapitál bonding). Jiní
čjinští azylanti, ač jsou denně konfrontováni se stejnými překáţkami při své snaze o začlenění
do české společnosti, volí odlišný přístup. Zůstávají otevření všem sociálním kontaktům,
vděční za přátelský přístup svých sousedů, starostů, učitelů, farářů, sociálních pracovníků,
úředníků i svých krajanů. Těmto rodinám se daří budovat si sociální pouta, mosty i napojení
(sociální kapitál bonding, bridging, linking), která jejich integraci do české společnosti
usnadňují. Sociální kapitál bezesporu sehrává významnou úlohu v celém integračním procesu,
přesto ani prostřednictvím sociálních vazeb Čjinové nedokáţou změnit strukturální podmínky
svého ţivota v České republice. Ty jsou determinovány Státním integračním programem a
kritérii programu přesídlení. Na základě zkušenosti Čjinů je zřejmé, ţe tyto podmínky nejsou
optimální. Záleţí proto do značné míry na jednotlivých azylantech, zda akceptují externí
struktury jako dané nebo zda strategicky vyuţijí svých interních struktur (habitusu), aby se
pokusily vlastní ţivotní podmínky změnit (Stones 2005).
Podmínky pro integraci čjinských azylantů nejsou optimální ani ve Velké Británii (Hynes,
Yin Mon Thu 2008). Obtíţe, kterým čelí Čjinové v britském Sheffieldu, se do značné míry
podobají těm, o nichţ hovoří Čjinové v České republice. Překáţkami integrace Čjinů do české
společnosti na základě provedeného kvalitativního výzkumu jsou:
Komunikace s čjinskými azylanty
Někteří Čjinové neumějí číst, v komunikaci s nimi se nelze spoléhat na psané
materiály. Někteří Čjinové neovládají ţádný jiný jazyk kromě svého mateřského
čjinského jazyka.
Neznalost českého jazyka, nedostupnost jazykových kurzů a tlumočníků.
Neuznávání pracovní kvalifikace azylantů.
Nemoţnost azylantů absolvovat rekvalifikační kurzy.
Přidělení dětí azylantů do škol bez náleţité konzultace s jejich rodiči. Nedůsledné
posouzení individuálních schopností a dovedností čjinských dětí jako předpokladu pro
výběr školy.
Přidělení integračního bydlení v obcích se špatnou infrastrukturou a nedostatkem
pracovních příleţitostí.
Chybějící sociální vazby azylantů na českou majoritní populaci.
56
Neznalost či nepochopení českých zákonů i nepsaných společenských pravidel.
Chybějící sociálně-právní poradenství a podpora azylantů v místě bydliště.
Výše uvedené překáţky integrace Čjinů do české společnosti vyplývají z výzkumu
zaloţeného na biografickém přístupu, a tudíţ zobrazují výhradně zkušenost čjinských
uprchlíků s programem přesídlení z Malajsie do České republiky. Ambicí této práce bylo
zachytit, jak čjinští uprchlíci vnímají proces přesídlení a integrace do ČR. Ačkoli jejich
percepce nemusí plně korespondovat s realitou přesídlovacího a integračního procesu, má
zásadní dopady na jejich jednání v souladu s Thomasovým teorémem: Jestliţe lidé definují
určitou situaci jako reálnou, pak je reálná ve svých důsledcích. To, jak Čjinové vnímají svou
současnou situaci v České republice, se tedy rozhodujícím způsobem odráţí v jejich jednání.
Přes odlišnosti ve vnímání současné situace jednotlivými respondenty z výzkumu především
vyplynulo, ţe Čjinové se cítí symbolicky vylučováni z české společnosti. Toto zjištění je
zásadní zejména pro tvůrce a realizátory programu přesídlení, neboť percepce reality
čjinskými azylanty bezprostředně ovlivňuje kvalitu a hloubku jejich začleňování do české
společnosti.
Pocit symbolického vyloučení z české společnosti poukazuje na selhávající integrační politiku
českého státu. Ač Ministerstvo vnitra ČR (2009) deklaruje jednou z priorit integrace cizinců
vzájemné vztahy cizinců a majoritní společnosti, Státní integrační program zaměřený na
integraci azylantů oblast sociálních vazeb azylantů na členy většinové české společnosti zcela
opomíjí a věnuje se zejména oblastem bydlení, získání znalosti českého jazyka a pomoci při
zajištění zaměstnání. Zanedbání významné dimenze integrace v podobě podpory navazování
sociálních vazeb na většinovou společnost se v případě čjinských azylantů začíná jiţ po
poměrně krátké době v ČR projevovat pocitem symbolického vylučování z české společnosti.
Státní integrační program jako zásadní koncepční materiál integrace azylantů nedefinuje cíle
integrace azylantů, stejně tak v Koncepci integrace cizinců na území ČR vymezení cílů
integrace chybí (Modráková 2009). Je moţné dovozovat, ţe cílem integračního procesu je
zisk českého občanství, avšak tento implicitní předpoklad se konkrétně v případě Čjinů zcela
rozchází s očekáváními azylantů, neboť Čjinové o získání českého občanství neusilují. Jejich
vnímání integračního procesu je v rozporu s pojetím integrace jako lineárního procesu
směřujícího k získání občanství. Zatímco české azylové orgány chápou proces integrace Čjinů
do české společnosti za ukončený v momentě získání integračních bytů a vypršením lhůty pro
čerpání kurzů českého jazyka, Čjinové cítí, ţe integrace do české společnosti pro ně nekončí.
Integraci do české společnosti pro ně představuje především přijetí českou společností a
57
nabytí statusu jejích plnohodnotných členů. Avšak pokud se Čjinům přijetí ze strany české
společnosti nedostává, vyuţívají svých transnacionálních sociálních vazeb. Existenci
transnacionálních sociálních polí český stát při formulaci své integrační politiky opomíjí.
Transnacionální identita umoţňuje Čjinům oprostit se od strukturálních podmínek ţivota
v ČR s rizikem toho, ţe na integraci do české společnosti rezignují. Jestliţe český stát ve své
integrační politice nezohlední fakt proměny migračních toků směrem k transnacionalismu,
nepodaří se mu začlenit do české společnosti nově příchozí a nevyuţije tak potenciálu těchto
osob, které by právě díky moţnosti transnacionální identity mohly být přínosem jak pro svou
původní, tak novou vlast.
58
Literatura
AGER, A., STRANG, A. 2008. „Understanding Integration: A Conceptual Framework“.
Journal of Refugee Studies, Vol. 21(2): 166-191.
ALEXANDER, A. 2008. „Without refuge: Chin refugees in India and Malaysia.” Forced
Migration Review, Vol. 30, pp. 36-37.
ALEXANDER, J. 1988. „Core Solidarity, Ethnic Outgroup and Social Differentation.“ In
ALEXANDER, J. Action, and its Enviroments. Toward a New Synthesis. New York:
Columbia University Press.
ALEXANDER, J.C. 2006. „Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální
diferenciace.” In MARADA, R. (ed.) Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury, str. 16-48.
AUNG SAN SUU KYI. 1995. Freedom from Fear and other writings. London: Penguin
Books.
BECK, U. 2004. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: SLON.
BOURDIEU, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
CLIFFORD, J. 1994. „Diasporas.“ Cultural Anthropology, Vol. 9(3), pp. 302-338.
DAVIS, K., NENCEL, L. 2009. „Border Skirmishes and the Question of Belonging. An
autoethnographical account of everyday practices of exclusion in the Netherlands.“ In
ROSENTHAL, G., BOGEN, A. Ethnicity, belonging and biography: ethnographical and
biographical perpectives. Berlin: Lit Verlag, pp. 285-302.
DE HAAS, H. 2005. „International migration, remittances and development: myths and
facts.” Third World Quarterly, Vol. 26(8), pp. 1269-1284.
DENZIN, N. K., LINCOLN, Y.S. 1994. Handbook of qualitative research. Thousand Oaks:
SAGE Publications.
FIELD, J. 2003. Social capital. London: Routledge.
GEERTZ, C. Interpretace kultur. Praha: SLON. 2000.
GIDDENS, A. 1986. The constitution of society: outline of the theory of structuration.
Cambridge: Polity Press.
HAGAN, J., EBAUGH, H. R. 2003. „Calling Upon the Sacred: Migrant‟s Use of Religion in
the Migration Process“. International Migration Review 37(4), pp. 1145-1162.
HAMMERSLEY, M., ATKINSON, P. 1997. Ethnography: Principles in Practice. London:
Routledge.
HAY, C. 2002. Political analysis. Basingstoke: Palgrave.
59
HENDL, J. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.
HOFÍREK, O., NEKORJAK, M. 2007. Analýza situace a potřeb imigrantů v České republice.
Brno: Fakulta sociálních studií.
HYNES, P., YIN MON THU. 2008. „To Sheffield with love“. Forced Migration Review, Vol.
30, pp. 49-51.
INTERFACE. 2008. Immigrants and National Integration Strategies: Developing a TransEuropean Framework for Analysing Cultural and Employment-Related Integration. Eutin:
CJD.
JACK, L., KHOLEIF, A. 2007. „Introducing strong structuration theory for informing
qualitative case studies organization, management and accounting research“. Qualitative
Research in Organizations and Management: An International Journal, Vol. 2(3): 208-225.
JANKŮ, K. 2003. „Romové a jiní „téměř-Češi“. Pozice kandidátů sociální inkluze do české
společnosti.“ Sociální studia 10, str. 115-129.
KLVAŇOVÁ, R. Na cestě za důstojným životem: motivy a strategie migrace Arménů žijících
v Brně. Diplomová práce. Brno: FSS MU.
KORAC, M. 2003. „The Lack of Integration Policy and Experiences of Settlement: A Case
Study of Refugees in Rome.“ Journal of Refugee Studies, Vol. 16(4), pp. 398-421.
LEVITT, P. 2004. „Redefining the Boundaries of Belonging: The Institutional Character of
Religious Life.“ Sociology of Religion 65 (1), pp. 1-18.
LISTER, R. 2000. „Strategies for Social Inclusion: Promoting Social Cohesion or Social
Justice?” In ASKONS, P., STEWART, A. (eds.) Social Inclusion - Possibilities and Tensions.
London: MacMillan Press, pp. 37-52.
MARTUCCELLI, D. 2008. Sociologie modernity: itinerář 20. století. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury.
MATĚJŮ, P., VITÁSKOVÁ, A. 2006. „Interpersonal Trust and Mutually Beneficial
Exchanges:Measuring Social Capital for Comparative Analyses.“ Sociologický časopis/Czech
Sociological Review, Vol. 42(3), pp. 493–516.
MILLER, R. L. 2000. Researching life stories and family histories. London: SAGE
Publications.
MODRÁKOVÁ, T. 2009. Reflexe konceptu integrace a promítnutí jeho definice do
přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky. Diplomová práce. Brno: FSS MU.
PERCY-SMITH, J. 2000. „Introduction: The Contours of Social Exlusion.“ In PERCYSMITH, J. (ed.) Policy Responses to Social Exclusion. Towards inclusions? Buckingham:
Open University Press, pp. 1-21.
PUTNAM, R. D. 1995. „Bowling Alone: America„s Declining Social Capital.“ Journal of
Democracy, 6(1): 65-78.
60
RABUŠIC, L. 2000. „Koho Češi nechtějí? O symbolické sociální exkluzi v české
společnosti.“ Sociální studia 5, str. 63-81.
REX, J. 1997. „The concept of a multicultural society.” In: MONTSERRAT, G., REX, J.
(ed). The Ethnicity Reader. Cambridge: Polity Press, pp. 205–219.
ROGERS, B. 2007. Carrying the Cross: The military regime’s campaign of restriction,
discrimination and persecution against Christians in Burma. Christian Solidarity Worldwide,
Surrey.
ROGERS, G. 2004. „Hanging out with forced migrants: methodological and ethical
challenges.“ Forced Migration Review, Vol. 21, pp. 48-49.
SCHUTZ, A. 1976. Collected papers II. Studies in social theory. The Hague: Nijhoff.
SEDLÁČKOVÁ, D. 2009. Bůh na cestách. Náboženství a víra v životech ukrajinských
migrantek a migrantů. Diplomová práce. Brno: FSS MU.
SEEKINS, S. 2009. „Runaway chickens and Myanmar identity.” City: analysis of urban
trends, culture, theory, policy, action. Vol. 13 (1), pp. 63-70.
STONES, R. 2005. Structuration theory. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave
Macmillan.
SZALÓ, C. 2007. Transnacionální migrace: proměny identity, hranic a vědění o nich. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury.
SZCZEPANIKOVÁ, A. 2004. Gender on the move: Gender and family relationships among
Chechens in the Czech refugee camp. Diplomová práce. Budapest: Central European
University.
SZCZEPANIKOVÁ, A. 2008. Constructing a Refugee: The State, NGOs and Gendered
Experiences of Asylum in the Czech Republic. Dizertační práce. University of Warwick.
TOLLAROVÁ, B. 2008. Naučená závislost: specifický problém integrace azylantů.
Dizertační práce. Praha: FSV UK.
UHEREK, Z. 2002. Integrace azylantů. Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky.
UNHCR. 2004. Resettlement Handbook. Department of International Protection. Geneva.
VAN HEAR, N. 1998. New diasporas: the mass exodus, dispersal and regrouping of migrant
communities. London: Routledge.
WODAK, R., KRZYZANOWSKI, M. 2008. Qualitative discourse in the social sciences.
New York: Palgrave Macmillan.
ZETTER, R. 2007. „More Labels, Fewer Refugees: Remaking the Refugee Label in an Era of
Globalization.” Journal of Refugee Studies, Vol. 20 (2), pp. 172-192.
61
Internetové zdroje
BARMA VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ. 2010. Stručně o projektu. [online]. [citováno 2010-04-12]
Dostupné z <http://www.burma-center.org/integrace/>
BARMSKÉ CENTRUM PRAHA. 2010. Barma. [online]. [citováno 2010-02-20] Dostupné z
<http://www.burma-center.org/cs/barma/>
BOURDIEU, P. 1983. Forms of Capital. [online]. [citováno 2010-03-21] Dostupné z
<http://www9.georgetown.edu/faculty/irvinem/theory/Bourdieu-Forms_of_Capital.html>
ČESKÝ ROZHLAS. Zaostřeno na cizince. 11.11.2008. [online]. [citováno 2010-04-10]
Dostupné z <http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv?p_po=1977&p_pattern=&p_gt=1>
EVROPSKÁ KOMISE. 2010. Strengthening the European Union as an area of freedom,
security
and
justice.
[online].
[citováno
2010-04-01]
Dostupné
z
<http://ec.europa.eu/justice_home/fsj/intro/fsj_intro_en.htm>
KONCEPCE NÁRODNÍHO PŘESÍDLOVACÍHO PROGRAMU A PŘESÍDLENÍ
SKUPINY BARMSKÝCH UPRCHLÍKŮ Z MALAJSIE V RÁMCI PILOTNÍHO
PŘESÍDLOVACÍHO PROGRAMU. Přijatá usnesením Vlády ČR č. 745 dne 27.6.2008.
[online].
[citováno
2010-01-30]
Dostupné
z
<http://www.mvcr.cz/clanek/azyl.aspx?q=Y2hudW09OA%3D%3D>
MIKLUŠÁKOVÁ, M. 2008. Trvalá řešení pro uprchlíky: Integrace. [online]. [citováno 201001-30] Dostupné z <http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=1388>
MINISTERSTVO VNITRA ČR. 2009. Integrace. [online]. [citováno 2010-04-23] Dostupné z
<http://www.mvcr.cz/clanek/integrace.aspx>
MINISTERSTVO VNITRA ČR. 2010. Mezinárodní ochrana formou azylu. [online].
[citováno 2010-02-11] Dostupné z <http://www.mvcr.cz/clanek/mezinarodni-ochranaformou-azylu.aspx>
MINISTRY OF COMMERCE, UNION OF MYANMAR. 2007. Outlook Myanmar. [online].
[citováno 2010-01-30] Dostupné z <http://www.commerce.gov.mm/eng/myanmar.html>
PŘESÍDLENÍ SKUPINY BARMSKÝCH UPRCHLÍKŮ Z MALAJSIE V RÁMCI
PILOTNÍHO PŘESÍDLOVACÍHO PROGRAMU. 2008. [online]. [citováno 2010-01-30]
Dostupné z <http://www.mvcr.cz/clanek/azyl.aspx?q=Y2hudW09OA%3D%3D>.
REFUGEES INTERNATIONAL. 2009. Burma: Don’t Forget Ethnic Minorities. [online].
[citováno 2010-02-18] Dostupné z <http://www.refintl.org/blog/burma-don%E2%80%99tforget-ethnic-minorities>
SDRUŢENÍ OBČANŮ ZABÝVAJÍCÍCH SE EMIGRANTY. 2009. TZ – Přesídlení – Nový
začátek. [online]. [citováno 2010-04-12] Dostupné z <http://www.soze.cz/?p=462>
62
SKELDON, R. 2008. Migration and Development. United Nations Expert Group Meeting on
International Migration and Development in Asia and the Pacific. United Nations Economic
and Social Commission for Asia and the Pacifik. Population Division, Department of
Economic and Social Affairs. Bangkok, Thailand.UN/POP/EGM-MIG/2008/4. 9 September
2008
[online].
[citováno
2010-04-08].
Dostupné
z
<http://www0.un.org/esa/population/meetings/EGM_Ittmig_Asia/P04_Skeldon.pdf>
SPRÁVA UPRCHLICKÝCH ZAŘÍZENÍ MINISTERSTVA VNITRA. 2010. Integrační
středisko
(IAS).
[online].
[citováno
2010-03-15]
Dostupné
z
<http://www.suz.cz/pages/6.html#ias>.
THAWNGHMUNG, A. 2005. Recycling home Politics: The Burmese Diasporas in North
America.
[online].
[citováno
2010-03-07]
Dostupné
z
<http://www.allacademic.com/meta/p42490_index.html>
63
Jmenný rejstřík
Ager 3, 26, 30, 34-36, 46, 49, 55
Miklušáková 34, 39
Alexander, Amy 21
Miller 10
Alexander, Jeffrey 42, 43
Modráková 39, 57
Atkinson 11-13
Morawska 18
Aung San Suu Kyi 6
Nekorjak 29
Beck 27
Nencel 43, 54
Bourdieu 30, 35
Percy-Smith 52
Clifford 38
Putnam 35, 45
Davis 43, 54
Rabušic 52
De Haas 4
Rex 31
Denzin 15
Richmond 20
Ebaugh 46
Rogers, Benedict 6, 48-49
Field 36
Rogers, Graeme 10
Geertz 12
Safran 38
Giddens 17-18, 34 43
Sedláčková 47
Hagan 46
Seekins 6
Hammersley 11-13
Schutz 34, 40
Hay 17
Skeldon 4
Hendl 12
Stones 18, 34, 56
Hofírek 29
Strang 3, 26, 30, 34-36, 46, 49, 55
Hynes 56
Szaló 40
Jack 18
Szczepaniková 11, 14, 17, 53
Janků 42, 43
Thawnghmung 38
Kholeif 18
Tollarová 13, 19, 44
Klvaňová 11
Uherek 24, 25, 29
Korac 44
UNHCR 4, 8
Krzyzanowski 13, 15
Van Hear 20
Levitt 49
Vitásková 45
Lister 52
Wodak 13, 15
Martuccelli 17, 18
Woolcock 36
Matějů 45
Yin Mon Thu 56
Zetter 7, 55
64
Seznam zkratek
AIS
azylové a integrační středisko
MV ČR
Ministerstvo vnitra České republiky
NNO
nestátní neziskové organizace
OAMP
odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR
UNHCR
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
65