jan bína úrovně konstrukčního georeliéfu na moravě a

Jan Bína
JAN BÍNA
ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU
NA MORAVÌ A VE SLEZSKU
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
1
ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU
Úvod
Základní uspoøádání reliéfu zemského
povrchu (georeliéfu), tj. rozložení a výšky pohoøí,
poloha a generelní morfometrie úvalù, kotlin
apod., je dílem konstrukènì (stavebnì) pùsobících endogenních geologických sil. Jejich
smìrová orientace není pouze elevaèní, tj. vytváøející vyvýšené povrchové útvary, má též
výškovì negativní složku, která vede ke vzniku
sníženin (prolákliny, kotliny). Podle klíèového
geomorfologického principu je konstrukènì
vzniklý reliéf okamžitì napadán protikladnì
pùsobícími exogenními pochody. Vyvýšeniny
jsou obrušovány a snižovány, sníženiny vyplòovány. Teoreticky lze pøipustit, že exogenní
pochody by mohly za velmi dlouhý èasový úsek
zcela zlikvidovat konstrukèní reliéf Zemì (kromì
ovšem samotné existence kontinentù v pozici
kladné výškové odchylky vùèi svìtovému
oceánu) a na místì nìkdejších pohoøí a kotlin by
se rozkládala parovina v nevelké absolutní výšce,
mírnì uklonìná ve smìrech povrchového odtoku.
Tak dlouhý èas tektonické stability bez
pøítomnosti obnovujících se endogenních sil však
exogenní síly v dosavadní historii Zemì nikdy
k dispozici nemìly. Reálným výsledkem jejich
pùsobení je proto pouze více nebo ménì detailní
modelace (skulpturace) endogennì vzniklého
georeliéfu, tj. konstrukèního georeliéfu.
Skulpturace (jak formou eroznì denudaèní, tak
korelátnì akumulaèní) dává konkrétní obraz
terénu. Konstrukèní georeliéf je nicménì ve
všech krajinách Zemì primární, protože jím dané
povrchové makrodimenze jsou v pozici
nadøazené kategorie nad exogenním dotvoøením.
Soubor eroznì denudaèních a korelátních
akumulaèních tvarù bývá oznaèován jako
morfoskulptura, v odlišení od komplexnìjší
kategorie morfostruktury, která vyjadøuje
kauzální vztah mezi uspoøádáním zemské kùry
a povrchovými tvary. Oba termíny zavedl I. P.
Gerasimov (1946). Morfostruktury se dìlí na
aktivní, vzniklé neotektonickými pohyby zemské
kùry, a pasivní, které reagují na exogenní procesy
bez pøínosu vnitøní energie (odrážejí horninovou
skladbu a starou tektoniku). Aktivní morfostruktury tedy odpovídají významovému obsahu
konstrukèního georeliéfu.
Diskuse
Morfostrukturní pøístup pøedstavuje vedoucí koncepci souèasné geomorfologie (srv. napø.
J. Demek 1987, T. Czudek 1997, J. Karásek
2001). Pøesto lze zmínit nìkteré problémy.
Spíše formální vìcí je pojmovì obsahové
rozkolísání, které je dùsledkem velmi èastého
používání termínu morfostruktura. Lze vysledovat napø. význam typologický (vrásové, deformaèní aj. morfostruktury), význam jako výsledek
analýzy („morfostruktura území se vyznaèuje
…“) a též i jako pøímé oznaèení místopisného
území (zejména v práci J. Demka, V. Nováka ed.
1992).
Ne úplnì jasná je pozice pasivní morfostruktury. Konkrétní území je nìkdy probíráno
souèasnì jako aktivní i pasivní morfostruktura,
vždy z daného hodnotícího hlediska, v pøípadì
pasivní morfostruktury tedy z hlediska eroznì
denudaèního rázu krajiny (J. Demek, V. Novák
ed. 1992 str. 75-78). Pasivní morfostruktura se
v takovém pojetí vìcnì pøekrývá s morfoskulpturou. Citlivìjší je asi pøístup J. Karáska
(2001), který pasivní morfostruktury pokládá
èistì za podpovrchový potenciál a útvary, které
jsou již ve viditelné povrchové podobì, pøedstavují aktivizované morfostruktury, tj. pùvodnì
pasivní, které byly exogenními procesy odkryty.
O morfostrukturách ve smyslu územním se
koneènì obvykle hovoøí bez hierarchického èi
jiného systémového zaèlenìní. Jde o jakékoli
území, o kterém se zrovna pojednává, napø.
v rozsahu od Èeské vysoèiny po bradlo Kotouè
u Štramberka (J. Demek, V. Novák ed. 1992 str.
73, 78).
Proto je tento pøíspìvek pokusem o hierarchické utøídìní jednotek konstrukèního georeliéfu, tj. aktivních morfostruktur, na území
Moravy a Slezska (v historických hranicích).
Hierarchická diferenciace jednotek
konstrukèního georeliéfu
Konstrukèní georeliéf je obecným pojmem.
Pro úèely regionální diferenciace je tøeba
pracovat s jeho konkrétními stavebními celky,
které se na povrch promítají jako územní
jednotky. Stavební celky konstrukèního geo-
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
2
Jan Bína
reliéfu existují v rùzných hierarchických
úrovních (øádech). Regionální a hierarchická
diferenciace územních jednotek se spoleènými
rysy konstrukèního georeliéfu vychází
a) ze spoleèné orogenetické stavby,
b) z míry generalizace hlavních stavebních
tvarù konstrukèního georeliéfu, která je pøímo
úmìrná hierarchické pozici v systému èlenìní
a obvykle též velikostnímu rozsahu území.
Jako zásadu pøi èlenìní lze formulovat tézi,
že nejmenší rozsah území, v nìmž se jedná
o spoleènì vzniklý konstrukèní georeliéf a jeho
rysy jsou generalizovatelné tak, aby vykazovaly
relativní homogenitu dovnitø a heterogenitu
navenek, je stavebním celkem konstrukèního
georeliéfu. Nižší úrovnì jednotek tvoøí souèásti
vyšších úrovní, i když v jednotkách vyšších
úrovní mohou být jednotky nižší úrovnì
zastoupeny jen jako izolované ostrovy. To jsou
území, kde v rámci nadøazených celkù lze
vysledovat urèité vlastní autonomní rysy.
Úroveò, v níž konstrukèní georeliéf území
pøedstavuje samostatný èlánek systému, je
v rùzných územích rùzná. Nìkde zaèíná hned
v nejnižším øádu (napø. krajina s jednoduchými
hrástìmi a prolomy), jinde jsou k individualizaci
nutné až vyšší úrovnì s vyšší mírou generalizace
a abstrakce a nìkde mùže být uprostøed
hierarchické stupnice nìkterá úroveò vynechána
(srv. obr. 2). To je rozdíl oproti orografickému
(geomorfologickému, J. Demek ed. 1987) èlenìní, v nìmž každé území má pøíslušnost minimálnì od stupnì celku a zpravidla i ve stupni
podcelku a okrsku.
Zastoupenost úrovní konstrukèního
reliéfu na Moravì a ve Slezsku
Stavební prvky – 1. øád
Nejnižší úroveò konstrukèního georeliéfu,
kterou jsou jeho pøímé stavební prvky, se na
Moravì a ve Slezsku nevyskytuje pøíliš èasto.
Typickým územím jednoduchých hrástí a prolomù je západní a severní okolí Brna. Menší
hrástì byly zjištìny i na Èeskomoravské, Drahanské vrchovinì, v Nízkém Jeseníku, Chøibech
aj. Homogenní deprese pøedstavují Vìstonická
a Napajedelská brána (J. Demek, V. Novák ed.
1992). V Moravskoslezských Beskydech jsou
reliéfovì patrné pøíkrovové hory. V Nízkém
Jeseníku se morfologicky uplatòují vulkanické
kupy a lávové proudy. Stavebními prvky
konstrukèního georeliéfu jsou rovnìž jednotlivá
výrazná bradla Pavlovských vrchù.
Mikroregionální stavební celky – 2. øád
(SC2)
Na Èeskomoravské vrchovinì této úrovni
odpovídají megaantiklinály hornojihlavská (a),
brtnická (b) a devítiskalsko-sýkoøská (c)
a megasynklinály daèicko-tøešská (d),
moravskobudìjovicko-velkomeziøíèská (e)
a hornosázavská (f) (J. Demek, V. Novák ed.
1992). Již na úrovni SC2 lze sjednotit území
pøíkopové propadliny Boskovické brázdy (g) by
pøerušené Žernovnickou hrástí. Brázda je
produktem staré tektoniky (perm) a dnes je
v pozici aktivizované morfostruktury, o èemž
svìdèí prùbìh vodních tokù napøíè. Témìø celá
moravská èást Èeské tabule se sjednocuje do SC2
svitavsko-litomyšlská megasynklinála (h) (J.
Demek, V. Novák ed. 1992) s kuestovým lemem.
Paleozoickou èást Drahanské vrchoviny (vèetnì
Moravského krasu) vymezujeme jako drahanskou paleozoickou elevaci (i), kompaktní
zdvihovou oblast devonských a kulmských
sedimentù. Obdobné jsou morfostrukturní
charakteristiky Nízkého Jeseníku, který proto
pokládáme za SC2 nízkojesenická paleozoická
elevace (j). Na severní Moravì a ve Slezsku lze
pøejmout podle J. Demka, V. Nováka ed. (1992)
hrubojesenickou (k) a podorlicko-jeøábskou
megaantiklinálu (l), uprostøed rozlomenou
Králickou brázdou, a hornomorávní megasynklinálu (m).
V rámci vnìkarpatských sníženin se jako
SC2 individualizuje nespornì prolom Hornomoravského úvalu (n) – je nejmladší a orientovaný pøíènì na celkový smìr vnìkarpatských
sníženin. Ve Vnìjších Západních Karpatech byl
pro èlenìní použit pramen J. Demek, V. Novák
ed. (1992). Bradlová elevace Jihomoravských
Karpat (o) je v pozici aktivizované
morfostruktury po obnažení Pavlovských bradel
na èele ždánické jednotky vnìmagurského
pøíkrovu. Elevace Støedomoravských Karpat (p)
má spoleèné rysy makroreliéfu na ždánické
a pouzdøanské jednotce vnìmagurského pøí-
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
3
ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU
krovu, s dnešní strukturní kontrolou výškových
pomìrù. Podle dlouhých liniových zlomù byly
vyèlenìny následující SC2: hlucko-javoøinská
elevace (q), vyzdvižená nad holešovským zlomem, východomoravská elevace (r) mezi
holešovským a temenickým zlomem, beskydská
elevace (s) na SV od temenického zlomu, jablunkovská deprese (t) ve zlomovém pásmu a nad ní
se nacházející elevace Slezských Beskyd (u).
Mezoregionální stavební celky – 3. øád
(SC3)
Pøedchozí celky na Èeskomoravské
vrchovinì i její dosud nezaøazená èást vstupují
do SC3, kterou lze nazvat jádro Èeského masivu
(1). Jde o plošnì nejrozsáhlejší èást Èeského
masivu orograficky zahrnující subprovincii
Èeskomoravskou (bez Brnìnské vrchoviny)
a Šumavskou, s krystalickou pøedhercynskou
(moldanubickou) a hercynskou stavbou;
neotektonicky jako celek je zdvihovou oblastí.
Brnìnský znaènì rozèlenìný systém hrástí
Obr. 1
a prolomù se stavbou ze starých hlubinných
vyvøelin lze generalizací až na této úrovni
pojmout jako elevaci brnìnského plutonu (2),
zahrnuje Bobravskou a z Drahanské vrchoviny
Adamovskou vrchovinu. Deprese Èeské tabule
(3) jako SC3 na území Moravy jen trochu
rozšiøuje SC2 svitavsko-litomyšlská megasynklinála. Pøedstavuje poklesovou oblast
fundamentu Èeského masivu, v køídì zalitou
epikontinentálním moøem, jehož sedimenty se
zachovaly v horizontální nebo subhorizontální
poloze. Severní okraj Èeského masivu je možné
sjednotit do SC3 sudetský lem Èeského masivu
(4), který na Moravu zasahuje svou nejvýchodnìjší èástí; tvoøí jej krystalické horniny
pøevážnì pøedhercynského stáøí a neotektonicky
jde o zdvihovou oblast. Do celku patøí i podhùøí
níže v hierarchii nezaøazené.
Orografickou subprovincii Vnìkarpatské
sníženiny na úrovni SC3 spojujeme do karpatské
pøedhlubnì (5), jež pøedstavuje poklesový pás
pøed karpatským pøíkrovovým èelem, vyplnìný
Rozložení stavebních celkù konstrukèního
georeliéfu Moravy a Slezska.
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
4
Jan Bína
neogenními a na severu i pleistocénními sedimenty. Vnìjší Západní Karpaty na moravskoslezském území (v rozsahu orografické subprovincie) mají zásadnì spoleèné parametry
konstrukèního georeliéfu, proto všechny
v pøedchozím oddíle uvedené SC2 dovolují
sjednocení do SC3 západokarpatské flyšové
pøíkrovy (6). Pro stavbu tohoto území jsou
pøíznaèné alochtonní masivy paleogenních
a zèásti køídových flyšových sedimentù, které
sem byly nasunuty ze vzdálenosti i desítek
kilometrù; dnešní reliéf byl modifikován
pozdìjšími kernými zdvihy a poklesy a je
zároveò strukturnì kontrolován. Do této úrovnì
stavebního celku konstrukèního georeliéfu
pøipojujeme i dosud nezaøazené území orograficky patøící do Podbeskydské pahorkatiny.
Makroregionální (subkontinentální)
stavební celky – 4. øád (SC4)
Na této hierarchické úrovni je již v zásadì
dokonèena dichotomie území Moravy a Slezska
Obr. 2
do èástí hercynských a karpatských. Ale obì tyto
složky se ještì rozpadají do dvou jednotek.
Výraznou jednotkou je Èeský masiv (A) jako
autonomní èást evropské epihercynské platformy
s relativnì nejvyšším zastoupením pøedhercynských struktur; morfologicky je Èeský masiv
nápadný zejména svým neotektonickým lemem.
Orograficky se jedná o Èeskou vysoèinu. Druhou
jednotkou SC4 je støedoevropská hercynská
deprese (B), v orografickém smyslu Støedoevropská nížina, pøedstavující rozsáhlou
hercynskou pøedhlubeò se sedimenty v rozpìtí
od paleozoika po kvartér. Území, které do tohoto
celku v ÈR patøí (Opavská pahorkatina), je
zaøazeno do systému poprvé až na této vysoké
úrovni, na nižší úrovni není dùvod je vyèleòovat
z celkové podobné stavby slezských a polských
nížin (se skulpturací ledovcovì morénovou).
V karpatské èásti lze vyèlenit karpatský
orogén (C) jako souèást evropské vìtve
alpinského systému a depresi Panonské pánve
(D) jako rozsáhlou kotlinu ležící mezi kar-
Území nesjednocená na urèitých úrovních
hierarchizace konstrukèního georeliéfu.
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
5
ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU
patským a alpským orogénem, s fundamentem
pokleslým až 5000 m (J. Demek, V. Novák ed.
1992). Na Moravì do této jednotky patøí
Dolnomoravský úval, jehož území je rovnìž
zahrnuto poprvé až do vysoké úrovnì stavebního
celku konstrukèního georeliéfu z dùvodù
obdobných jako v pøípadì Opavské pahorkatiny.
Kontinentální stavební celky – 5. øád
(SC5)
Zde již je plnì uplatnìna pozice dvou ze
základních stavebních èástí euroasijského
kontinentu – hercynské a alpinské. První
zahrnuje západ, druhá východ Moravy a Slezska.
Epihercynská platforma (I), tzv. Mezoevropa,
byla zkonsolidována vrásnìním v karbonu, kdy
vznikly dva hlavní pásemné smìry rozbíhající
se z francouzského Centrálního masivu: armorický (k severu) a variský (k východu). Nìkteré
èásti platformy pozdìji poklesly. Dnešní aktivní
morfostruktury mají základ v neotektonických
diferenèních pohybech. Evropská èást
alpinského orogenetického systému (II), tzv.
Neoevropa, zahrnuje alpinská pohoøí (v Evropì
Alpy, Karpaty, Pyreneje, Apeniny aj.) a geneticky
související okrajové pánve a deprese. Pro pohoøí
alpinského systému je charakteristické silné
zvrásnìní hornin, pøíkrovová stavba a zpravidla
i rozdìlení do jádrových krystalicko-druhohorních a vnìjších (flyšových) èástí; souèasná
výšková úroveò je ovlivnìna neogenní kernou
tektonikou a ve flyšových zónách horninovou
skladbou.
Závìr
Konstrukèní georeliéf Moravy a Slezska je
složitý a rozmanitý. Podle použitého èlenìní dìlí
jednotky pìti hierarchických úrovní stavby
konstrukèního georeliéfu prostor Moravy
a Slezska, teprve až na šesté úrovni, kterou by
byly planetární stavební celky, se toto území
sjednocuje.
Literatura:
Czudek T. (1997): Reliéf Moravy a Slezska
v kvartéru. Sursum, 186 s., Tišnov.
Demek J. (1987): Obecná geomorfologie.
Academia, 476 s., Praha.
Demek J. ed. (1987): Zemìpisný lexikon
ÈSR. Hory a nížiny. Academia, 584 s., Praha.
Demek J., Novák V. ed. (1992): Vlastivìda
moravská. Neživá pøíroda. MVS, 242 s., Brno.
Gerasimov I. P. (1946): Opyt geomorfologièeskogo strojenia SSSR. Problemy
fyzièeskoj geografii, 12, s. 33-46, MoskvaLeningrad.
Karásek J. (2001): Základy obecné geomorfologie. MU, 216 s., Brno.
Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net
6